Bez slitování
Liba Švrčinová-Cunnings Kirstie McLellan
Bez slitování Drama roDinné msty
Nakladatelství EPOCHA
Mým nevinným dětem Pavlíčkovi a Elunce
Copyright © Kirstie McLellan, Liba Švrčinová-Cunnings, 2001, 2009 Translation © Liba Švrčinová-Cunnings, 2009 Cover and layout © Zbyněk Hraba, 2009 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2009 ISBN 978-80-7425-002-6
— ÚVODEM —
Proč byla tato kniha vůbec napsána? Proč nenechat tak hrozný příběh v tichosti, proč jej znovu, po tolika letech, předložit veřejnosti? Jakou to má cenu, opět se probírat utrpením a hrůzou, kterou v sobě tento příběh nese? To jsou otázky, které si zasluhují odpovědí právě v úvodu českého vydání této publikace. Kniha byla napsána v Kanadě s cíleným záměrem. Kanadské benevolentní zákony obsahují klauzuli, podle které si i ti nejhorší vrazi, odsouzení na doživotí, mohou za „dobré chování“ zažádat po patnácti letech o milost. To hrozivé datum připadalo v mém případě na rok 2001. Patnáct let je v lidském životě dost dlouhá doba. Pro oběti zločinu je to doba plná zármutku a bolesti, pouze částečně zhojené. Navíc se pak k tomu přidá hrůza, že by vraha mohli propustit, a on by mohl dokončit to, co se mu nepovedlo napoprvé. Oběť původního zločinu se po patnácti letech stává obětí znova. Přesně v téhle situaci jsem byla i já. Jak jsem se měla bránit? Morálně jsem musela zůstat v rámci zákona. Po právní stránce, pokud by vrah sám neudělal první krok, bych neměla ochranu. Jedinou zbraní, která mi zbývala, bylo veřejné mínění. Ale jak připomenout veřejnosti, že patnáct let staré vraždy nejsou vůbec staré, že nejsou promlčené, natož zapomenuté, že hrozba a strach mi nadále visí nad hlavou jako Damoklův meč? Jak vystihnout hloubku tohoto problému bez povrchní senzacechtivosti? Logickým řešením bylo napsat knihu. Její kanadské vydání splnilo svůj účel stoprocentně, vrah si o brzké propuštění nikdy nezažádal.
– –
Kniha však nese i další, obecnější poselství, jak pro veřejnost, tak pro sociální pracovníky a kriminální policii. Často se stereotypně předpokládá, že činy tohoto druhu páchají nevzdělaní jednotlivci žijící ve špatných sociálních podmínkách, alkoholici nebo lidé na drogách. Náš případ toto dogma zcela vyvrací. Dalším častým stereotypem bývá chybný předpoklad, že člověk, který neovládá plynule jazyk, je hloupý. Na počátku vyšetřování Kanadská jízdní policie naprosto podcenila manipulační a organizační schopnosti obviněného; neměla taktéž ponětí o úrovni jeho původního vzdělání. Tento příběh je navíc i varováním pro ženy, aby nebraly na lehkou váhu relativně zastřené vyhrůžky. Nejbližší rodina téměř vždy raději volí cestu nejmenšího odporu a vážnost situace si nechce připustit. Žena pak zůstává osamělá a nedostane se jí rady, ani opory. Situace je o mnoho horší, je-li žena od své původní rodiny oddělena velkou vzdáleností. Pak je izolace téměř úplná. Nikdy nebylo mým úmyslem touto knihou někomu uškodit. Vždyť oběťmi jsou obě strany rodiny, manželova i má. Také jeho rodiče utrpěli nenahraditelné ztráty. Přišli o syna, o vnoučata, jeho sourozenci ztratili bratra, neteř a synovce. Všechna vylíčená fakta se opírají o soudní a policejní záznamy. Jedna část textu byla odborně upravena patologem. Vše, co je v knize uvedeno, je podloženo důkazy. Nikdy neztraťte víru, že dobro nakonec zvítězí. Liba Cunnings
– –
— PROLOG —
I když se Elunka Dolejšová probudila se svým obvyklým úsměvem, teď seděla na posteli a v obličeji měla neobvykle stísněný výraz. Pomalu si natahovala šle džínové kombinézy přes tričko s dlouhým rukávem. Pak setřela rukávem svetru šmouhy z brýlí s růžovými obroučkami. Svetr byl tmavě modrý, s červeným a bílým pruhem na klokaní kapse vepředu, její oblíbený. Bylo moc brzy, osm ráno, neděle 2. července roku 196. Chtěla ještě spát, ale táta měl přijít a vzít ji a jejího staršího bratra Pavla na ryby. Elunka vstala a zívla si. Na ryby? Divila se, co to tátu napadlo. Posbírala svá vycpaná zvířátka – malého růžového slona, hnědého zajíčka, kterého maminka našla v parku u Fish Creek (Rybího potoka), velkého modrého psa, oblečeného do jejích letních šatiček, a štěně Voříška z obchodního domu Woolco. Vzpomněla si na to, jak maminka Voříška koupila. Elunka ho nesla v náručí a pěkná mladá paní u pokladny jí řekla: „Voříšek, to je pěkné jméno!“ Vyslovila slovo Voříšek perfektně. Maminka se s překvapením zasmála a začala s paní mluvit česky. Elunka všechny hračky narovnala pod deku a potáhla je za uši tak, aby pohodlně odpočívaly na polštáři. Vrhla letmý pohled přes místnost na Pavlíčkova medvídka Pú a vycpaného tygříka. Měl je pod dekou tak jako ona. Pyžamo nechal pohozené v nohách postele a pod postelí měl nachystané maminčiny kožené pohorky. Směl si je půjčit, protože počasí bylo letos tak deštivé, a oni pravděpodobně půjdou někam pěšky. Elunka se nemohla dočkat, až vyroste natolik, aby si taky směla něco půjčit od maminky. Pavel vždy vstával brzy a díval se v televizi na kreslené seriály. Elunka zavřela oči a naslouchala. Slyšela kentaura Newtona, jak vykřikuje: „To jsem já, to jsem já!“ Provázel ho zlý Daidalův chechot v Pavlově oblíbeném seriálu o Herkulovi. Odšourala se do koupelny, s vrznutím dveře zaklapla a upřeně se dívala přes mramorové umyvadlo na svůj odraz v zrcadle. Opatrně položila brýle
– 9 –
dále ke zdi, aby si na ně nenacákala, a umyla si obličej. Krátké vlasy jí na koruně hlavy odstávaly nahoru. Trochu přimhouřila své velké hnědé oči, aby lépe zaostřila zrak. Věděla, že je roztomilá. Aspoň jí to tak všichni říkali. Taky říkali, že má svůj vlastní charakter. Maminka ji někdy nazývala „motorová pusa“. „Když ses ale narodila, Elunko, byla jsi malý růžový andělíček,“ usmívala se něžně maminka, když jí před spaním hladila záda. Elunka se předklonila a zblízka se podívala na zuby. Přes noc nosila rovnátka, aby se jí srovnaly mezizubní mezery. Bylo to lepší než permanentní rovnátka, jaká museli nosit někteří její kamarádi. Rty se jí v koutcích mírně kroutily nahoru, a když se usmála, vypadala tak uličnicky, že to přinutilo k úsměvu i ostatní. Sklonila hlavu ke straně a zkoumala svůj obličej. Tmavé obočí se jí ke stranám zvedalo trochu jako křídla ptákům v letu, nos měla mírně stočený nahoru. Její trenérka z gymnastiky Lana Libke jí jednou řekla, že je tak podobná svému otci, že jí až spadla čelist, když ho poprvé uviděla. Elunka svého tátu viděla od Velikonoční neděle pouze šestkrát. To byl ten den, kdy táta vzal ji a Pavla do horkých pramenů Banff Hot Springs plavat. Opět se na Pavla zlobil. Při plavání ho mnohokrát podržel pod vodou tak dlouho, že se skoro topil, a Pavel pak brečel. Teď, když už mu bylo dvanáct, nebrečel často. Zatímco se převlíkali, Pavel utekl a našel cestu do stanice Kanadské jízdní policie, tak, jak ho to maminka učila. Potom je maminka oba vzala do ženského útulku Sheriff King. Zůstali tam deset dnů a táta se mezitím musel vystěhovat z jejich domu. Elunka tomu byla ráda. Žádné další bití a křičení na maminku. Ale trochu jí bylo po tátovi smutno a bylo jí ho líto, protože byl teď pořád sám. Pavlovi se ho také zželelo, a také proto teď souhlasili, že s ním půjdou na ryby. O pár minut později viděli přijíždět tátův ramcharger k domu. Maminka šla ke dveřím a pootevřela je. Táta přišel po chodníku a stál před ní. Vrazil mezi dveře botu, aby je nemohla zavřít. „Jsou děti připravené?“ „Já je přivedu,“ odpověděla maminka chladně. Podívala se přes chodbu do obýváku a kývla na Pavla. Elunka byla ještě v kuchyni. Pavel vykročil přes obývák, ale pak se v půlce kroku zarazil, když uslyšel tátovu
– 10 –
další poznámku: „Ať si vezmou s sebou plavky! Půjdeme v Banffu do horkých pramenů.“ Matka trhla hlavou a Pavel viditelně zbledl. Přepadla ho panika, vzpomněl si na ten incident z Velikonoční neděle. Přinutil se udělat několik kroků a setkal se s matkou na schodech. Vyměnili si pohledy. Ani jeden z nich se k tomu nechtěl vracet a dělat kolem toho povyk, protože věděli, že by to později Pavel odskákal. „Jdeme pro plavky,“ řekla maminka a jemně popostrčila Pavla nahoru do schodů. Chvíli hledala v Elunčině šuplíku, až našla růžové plavky s obrázkem jahody. Zabalila je do čtvercového květovaného ručníku. Pohladila Pavla po rameně a šla dolů, připravit Elunku. Pavel se třásl, ale vyhledal své plavky a zamotal je do ručníku s reklamou na pořad Magnum P. I. Hleděl na Toma Sellecka, jednoho ze svých oblíbených herců. Páni, ten program měl rád! Jednou buď bude hrát v NHL, nebo bude policajt a bude pomáhat lidem, jako pomáhá Magnum nebo jako jemu pomohli policisté v Banffu. Ve škole napsal pro pana učitele Orma sloh o tom, jak mu tehdy policajti koupili hamburger a opravdu pozorně poslouchali, co jim říkal. S tím slohem vyhrál školní soutěž „Seržant na jeden den“ a za odměnu strávil celý den se seržantem Viktorem Normanem. Jezdili po Calgary v policejním autě. Byl to jeden z nejlepších dnů Pavlova života. Maminka už stála u dveří a objímala Elunku. Když šli někam s jejich kamarády, maminka je vždy políbila na tváře a připomněla jim, aby nezlobili. Ale kdykoliv šli s tátou, připomínání nebylo třeba, věděla, že se budou chovat vzorně. Příliš se báli tátovy kyselé povahy a jeho výbuchů, než aby zlobili. Tentokrát se maminka předklonila, vzala do dlaní Elunčinu sladkou tvářičku a dala jí pusu. „Mám tě moc ráda, Elunko,“ zašeptala jí. „Já tebe taky, mami.“ Holčička se usmála a odskákala před tátou ze dveří. „Počkej!“ zavolala maminka a podávala jí teplou červenou bundu lemovanou kožíškem. „Je zima!“ Alois se na Líbu nezvykle usmál a vzal bundu. „Až se vrátím, budu mít pro tebe další překvapení,“ řekl.
– 11 –
„Dobře,“ odpověděla Líba. „Přivezeš je zpět domů ve čtyři, ano?“ Alois se usmál. „Ve čtyři,“ souhlasil a následoval Elunku ke svému náklaďáku. Pavel se otočil obličejem ke své matce a snažil se zakrýt strach, který cítil. „Bye,“ řekl stísněně. Líba ho pevně objala a zabořila nos do jeho čerstvě ostříhaných vlasů. Cítila, jak mu pod bundou buší srdce. „Mám tě ráda, Pavlíčku,“ zašeptala. „Já tě mám taky rád, mami,“ usmál se. Než odešel, něžně ho políbila na tvář.
– 12 –
— MATKA A OTEC —
Psal se rok 1959. Ve svých jedenácti letech měla Líba světlé vlnité vlasy, vybělené dozlatova sluncem, štíhlou postavu a zelené oči. Její matka trvala na tom, že má mít dlouhé vlasy, ale Líbě vždy vadilo, že se jí rozcuchají a jen překážejí. Na začátku šesté třídy vzdorně napochodovala k holiči s tajně ušetřenou desetikorunou a nechala se ostříhat nakrátko. Držela pevně aktovku a běžela hliněnou cestou domů. Bušilo jí srdce, když pomyslela na to, co řekne matka, a připravovala se na její hněv. Cestou ze školy se zastavila na mostě u potoka a nadrobila do vody krajíc chleba, silně namazaný máslem, který měla ke svačině. Věděla, že by to neměla dělat, ale z másla se jí dělalo špatně, a třeba to nebyl tak velký hřích vyhazovat jídlo, když tím nakrmila ryby. Na dlani ještě cítila nádech vůně magnézky z gymnastiky. Matka jí zakazovala většinu věcí. Nedovolila Líbě jít v neděli s kamarádkami do kina, do něčeho se přihlásit nebo si jít hrát, ale gymnastiku povolila. Líba si tedy věci zařídila po svém a jednoduše se přestala na povolení ptát. Když bylo něco důležitého jako ostříhání vlasů, prostě to udělala. Vůně magnézky jako by jí dodávala odvahu. Věděla, že přijdou následky – matčiny hněvivé pohledy, třískání nádobím, a to nejhorší, večery a noc. Matka si zakládala na čistotě kuchyně. Bílé kachličky, kterými byly do poloviny obložené i stěny, se vždy vzorně leskly a zdi byly čerstvě válečkem vymalované. Matka pokaždé volila vzorek v hráškově zelené na pozadí světlého odstínu žluté. Líbu z pachu barvy bolela hlava, ale fascinovalo ji pozorovat malíře, jak pochoduje na štaflích a zanechává na stěnách perfektní vzorek. Dům, ve kterém bydleli, byl zvláštní. Původně to byla vila, která patřila bohatému mlynáři. Po znárodnění komunisté všechno zkonfiskovali. Zanedlouho poté ve mlýně ve třetím poschodí propukl požár a dvě horní podlaží zničil. Komunisté obvinili mlynáře ze žhářství a tvrdili, že mlýn zapálil proto, aby ho nedostali oni. Poslali ho do vězení a mlynář strávil
– 13 –
osm let v uranových dolech v Jáchymově. Jeho syna vyhodili z univerzity a musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Celou tu dobu vila chátrala. Rodiče se nastěhovali do vily v roce 1952, čtyři roky předtím, než se mlynář vrátil z jáchymovských dolů. Vila byla rozdělená na několik obytných částí, jejich rodině přidělili bývalý byt pro služku. Po večeři matka obvykle poslala Líbu a její mladší sestru spát. Ložnice byla hned vedle kuchyně oddělené dveřmi, v horní půlce prosklenými. Ložnici sdílela celá rodina. Líba spala uprostřed mezi rodiči, mladší sestra v dětské postýlce. Další dveře z kuchyně vedly do malé místnosti, která byla původně pokojík pro služku. Tu místnost používali jako spižírnu a skladovací prostor. Do kuchyně se vcházelo z prostorné chodby, na její druhé straně byla přijímací hala domácích. Bývala to nádherná místnost s vysokým stropem, širokým rohovým oknem a masivním dřevěným točitým schodištěm, vedoucím do druhého poschodí. Naproti přes chodbu patřila jejich rodině ještě jedna místnost, kde byla knihovna, sekretář se svátečním porcelánem, gauč a uskladněné peřiny. Ten pokoj téměř nikdy nepoužívali, bylo tam příliš zima. Vloni, těsně po Líbiných jedenáctých narozeninách, si taťka sbalil věci a přestěhoval je do studeného pokoje přes chodbu. Najít byt nebylo možné, a tak rodiče, přestože teď žili odděleně, museli pořád být pod jednou střechou. Potom, co umyla nádobí, seděla matka sama u stolu a začala sama pro sebe mluvit. Nejdříve šeptat. Nebylo dobře slyšet, co říkala, ale po chvíli začala zvyšovat hlas a Líba slyšela, jak nadává taťkovi. To často trvalo hodiny. Pak začala vzlykat a nakonec kvílet nahlas. Celou tu dobu, co se to dělo, Líba ležela ztuhlá v posteli a předstírala, že spí. Pak se ozval matčin kašel a Líba slyšela, jak se židle posouvá po podlaze, známka toho, že se matka chystá jít do ložnice. Teprve pak mohla Líba uvolnit tělo a usnout doopravdy. Rozchod rodičů Líbu i její mladší sestru mátl, protože jim nikdo nic nevysvětlil. A vzhledem k matčině povaze se neodvážily na nic ptát. Věřila, že děti žádné vysvětlení nepotřebují. Ale nějakou dobu předtím zůstala
– 14 –
Líba doma s angínou a matka někam odešla. Taťka si přisedl na okraj postele a řekl: „Určitě sis všimla, že věci mezi námi nejsou dobré, a asi budu muset brzy odejít.“ Líba se rozbrečela, ale neměla mu to za zlé. Věděla, jak nesnesitelná někdy může matka být. Otec řekl, ať nebrečí, že je pořád bude mít obě rád. To ji přinutilo brečet ještě víc. I když věci doma byly špatné, bylo jí jasné, že až ta změna nastane a taťka odejde, budou ještě horší. Měla z toho hrůzu. Taťka si do svého studeného pokoje koupil elektrický vařič, aby si mohl něco uvařit. Odcházel do práce ve čtyři ráno a vracel se před čtvrtou odpoledne. Pokud matka nebyla doma, chvíli si s Líbou povídal. Pokaždé ji rád viděl. Mluvili o škole, o sportech, o tom, co dělala, kam chodí. Vyprávěla mu o výletech do hor a o kamarádech, o normálních denních věcech. Líba měla tyto uvolněné konverzace ráda. Její otec se narodil v hospodářství, ale vyučil se pekařem. V roce 194, kdy se k moci dostali komunisté, bylo jasné, že si vlastní pekárnu nebude moci otevřít. Přeučil se na svářeče a šel pracovat do mostárny. Právě v tom roce se narodila Líba. To, že otec umí péct, věděla později jen díky tomu, že ho lidé žádali o pomoc při pečení svatebních koláčů. Pokaždé z něj pak šla sladká vůně kvasnic a cukru. Jinak byla z jeho svetru cítit spálená ocel. Když ale pomáhali babičce s hospodářstvím, voněl taťka senem a potem, jak strávil celý den na poli. Líba s otcem k sobě měli blízko a dělali spolu hodně věcí. Vždycky si přál syna a Líbu s sebou odmala brával na fotbal, naučil ji bruslit, lyžovat a jezdit na kole. Líbině povaze to sedělo. Když o několik let později chtěl totéž učit mladší sestru, vztekala se a sportovat nechtěla. Jednou, když měla Líba asi čtyři roky, byli spolu na fotbalovém tréninku. Líba si chvílemi hrála na okraji hřiště, chvílemi se dívala na hru. Jeden z fotbalistů vypálil míč, spoluhráč přihrávku nezachytil a míč mířil přímo na Líbu. Zůstala stát jako přimražená. Dostala ránu přímo do obličeje a pak se udělalo černo. Probrala se, když ji omývali studenou vodou. Taťka se nad ní skláněl a mluvil na ni, chudák fotbalista byl obavami úplně bez sebe. Obličej ji pálil, ale jakžtakž se z toho otřepala. Taťka s fotbalistou ji pak vzali do malé zahradní restaurace pod obrovskými kaštany a směla si říct o cokoliv, co chtěla. Dostala ruské vejce a sodovku,
– 15 –
jídlo, které by jí maminka nikdy nepovolila. Taťka ji úpěnlivě prosil, aby to matce neříkala. Už jako čtyřleté holčičce bylo Líbě jasné, že kdyby se takovou věc maminka dozvěděla, nikdy by ji už na fotbal s taťkou nepustila, a pravděpodobně ani nikam jinam. Zůstalo to jejich tajemstvím napořád. Otec měl rád fotbal i hokej, dělal trenéra i rozhodčího. Bylo to jedno z nejoblíbenějších témat jeho konverzace. Vyprávěl Líbě o kanadských hokejových hráčích, těch nejslavnějších – Stan Mikita, Frank Mahovlich, Gordie Howe, Bobby Hull. Kanada v jeho představách byla Země zaslíbená. Nebyl to agresivní stát, Kanada nikdy nikoho nenapadla. Její vojáci ale byli za druhé světové války moc stateční. A ta krásná příroda! Kanada má hory stejně jako my tady. A navíc lososy, medvědy a hluboké lesy. Taky se říká, že tam divoké růže kvetou podél cest…
– 16 –
— PUBERTA — Líba věděla, že s matkou to jde mentálně z kopce. Jak začala dospívat, matčiny nálady se zhoršovaly. Matka se nikdy nezmínila o takových věcech jako menstruace nebo podprsenka. Když rodiče některých Líbiných kamarádek nebyli doma, dívky si tajně prohlížely domácí lékařské knihy a snažily se vniknout do tajů lidského těla. Další zdroj sexuální výchovy byly vtipy. Pozorovaly pokradmu ostatní, kdo se kdy čemu smál, a snažily se v tom najít nějakou logiku. Když se jí začala vyvíjet prsa, Líba zjistila, že to bolí při běhání, a bylo jí trapné nosit některé halenky. Požádat matku, aby jí koupila podprsenku, se Líbě zdál být nemožný úkol. Přitom její kamarádka Jana měla už tři! Nabídla jí ochotně, že jí jednu podprsenku půjčí. Následující ráno si ji Líba rychle oblékla a přetáhla přes sebe bílou blůzu. Jakoby nadpřirozenou rychlostí zapnula knoflíky, ale matka při stlaní postele měla oči i vzadu. „Kdes to vzala?“ domáhala se odpovědi. Líba polkla. „Půjčila jsem si ji od Jany,“ odpověděla pokorně. Matčiny rty se zúžily do tenkých hněvivých čárek. „Spodní prádlo se nepůjčuje,“ prohlásila chladně. Když Líba přišla ten den ze školy, na posteli ležela nová podprsenka. Možná to všechno souviselo s tím, že matka měla těžký život. Její rodina vždy strádala. Děda byl za první světové války odvedený a bojoval na ruské frontě. Jak se rakousko-uherská říše rozpadala, vstoupil do českých legií. S legionáři prošel pěšky celou Sibiř až do Vladivostoku, odtamtud je přepravili do Francie. Z Francie přišel pěšky domů. Vrátil se zlomený na těle i na duši. S podlomeným zdravím už nemohl pracovat v kaolinových dolech. Po nějakém čase se mu naskytla příležitost pracovat jako školník v Petřvaldě ve Slezsku. Tam se narodila i Líbina matka. Asi až po osmdesáti letech jeho vnuci při úklidu sklepa objevili truhlu s doklady a dopisy. Rodina žila v hrozné nouzi. Našly se úpěnlivé pros-
– 1 –
by k bratrům legionářům o pomoc. Chyběly úplně základní věci. Rodina nutně potřebovala pár ručníků, prostěradel a tři hrnce na vaření, oblečení pro děti, deky. Zrovna tak, jako byl děda na dně finančně a zdravotně, byl zlomený i na duchu. Děti, bité a hladové, měly dětství plné utrpení. Bydleli v Petřvaldě, velice blízko polských hranic. Polsko už okupovali Němci, začala druhá světová válka. V oblasti, kde žili, dostali na vybranou. Buď se prohlásí za Poláky a smějí zůstat, kde jsou, nebo se prohlásí za Čechy a musejí se vystěhovat. Babička i děda byli patrioti. Oba byli činní v církvi československé, děda byl v Radě starších. Prohlásit se za Poláky nepřipadalo v úvahu. V nevlídném listopadu, kdy teploty klesaly i pod mínus deset, se rodina musela vystěhovat. Neměli kam jít. V poli postavili nábytek do kruhu a děda přes něj natáhl plachtu. Tak živořili dva týdny. Děda dostal zápal plic a zároveň zánět ledvin a zemřel. Líbině matce bylo tehdy čtrnáct. Během dalšího týdne nejmladší chlapec podlehl záškrtu. Babička zůstala s nejstarším šestnáctiletým synem a čtrnáctiletou dcerou. Pak jim lidé, kteří bydleli dále od hranic a patřili ke stejné víře, nabídli přístřeší po stodolách. Skončili v Beskydech. Ovdovělá babička se dvěma dětmi neměla žádnou kvalifikaci. Byla vždy v domácnosti, a tak jedinou prací, kterou se jí podařilo sehnat, bylo praní prádla a uklízení pro bohatší dámy. Plat byl mizerný, často jen brambory nebo zelí. Upjala své naděje na staršího syna. Věřila, že se ožení, přebere část zodpovědnosti a podpoří ji. Babička vždy věřila vzdělání. Šetřila každý halíř, aby syn vychodil školu. Vystudoval strojařinu a pak musel nastoupit do armády. Oženil se a odstěhoval do jižních Čech, ale, jak babička doufala, vždy ji podporoval, jak mohl. Líbina matka chodila do osmé třídy, což byl tenkrát poslední rok povinné školní docházky. Babička se musela hádat s poručníkem, který zastupoval zemřelého otce, a vydobyla pro dceru ještě devátou třídu, ale to bylo vše. Na co dcera potřebuje vzdělání? Stejně se vdá a bude se starat o rodinu. Matka však byla inteligentní a dobře věděla, že vzdělání je jediný únik
– 1 –
z nenáviděné situace. Ale poručník neustoupil a ona musela jít do učení k Baťovi. Když jí cestu ke vzdělání přehradili, uzavřela se do sebe. Neměla naději a neměla nikoho, komu by mohla důvěřovat. Těžké dětství jejím náladám také nepřispělo. Zahořkla. Ani poté, co se sama stala matkou, nedokázala si k nikomu vytvořit blízký vztah. Ztratila schopnost vcítit se do duševních stavů druhých, byla příliš uzavřená sama do sebe. To, že se na svou matku nemůže spoléhat, si Líba uvědomila už ve svých pěti letech. Jednoho dne byla matka v dobré náladě, což se stávalo málokdy. Slíbila, že vezme Líbu a malou sestřičku v kočárku na procházku. Líba se strašně těšila, že si budou cestou povídat o všem, co uvidí kolem. O květinách, stromech, zvířatech, třeba ji maminka bude držet i za ruku. Zatímco se matka připravovala, Líba šla k sousedům do stodoly na houpačku. Nejdřív ale požádala matku, aby ji zavolala, až půjdou. Po chvíli dostala pocit úzkosti, zdálo se jí, že uběhlo příliš mnoho času. Proč to trvá tak dlouho? Běžela domů, ale tam bylo zavřeno a kočárek zmizel. Matka odešla na procházku bez ní. Líbě ztěžklo srdce, stahovalo se jí hrdlo a v očích ji pálily slzy. Zklamání bylo příliš velké. Malé děti jsou optimisté. Drží se naděje dlouhou dobu, ale to bylo naposled, kdy Líba něco od matky očekávala. Vycítila, že se musí spoléhat jen na sebe. Mnohokrát se stalo, že matka na ni přestala mluvit. Jediná obytná místnost byla kuchyň a kuchyňský stůl byl jediný prostor, kde Líba mohla dělat domácí úlohy. Matka často dlouhou dobu nepromluvila ani slovo. Pokud něco řekla, byly to rozkazy typu: „Přines vodu, uhlí, dřevo…“ Nedej bože, aby člověk matce nějak zkřížil cestu! To pak přestala mluvit vůbec. Líba neměla tušení, proč to bylo namířeno proti ní, pohybovala se doma jako po minovém poli. Nikdy nevěděla, kdy něco vybuchne. Bylo to horší, než kdyby ji matka bila. Jednoho dne při Líbině návratu z výletu zlostně přivítala dceru s nařčením: „Ztratila jsi kuchyňský nůž!“ Líba věděla, že to není pravda. Nůž byl mizerný a na horách by byl k ničemu, nebyl důvod si ho brát. „Neztratila!“ trvala na svém. „Udělala jsem si na hory chleba, to je všechno.“
– 19 –
„Ne,“ okřikla ji netrpělivě matka. „Ztratilas ho ty, tam na horách!“ To bylo na celé dva následující měsíce naposled, co na ni matka promluvila. Líbě bylo zrovna čtrnáct. Jednoho dne šla do sklepa pro dřevo a rozhodla se tam uklidit a dřevo přerovnat. Pod špalkem našla pohřešovaný nůž. Přinesla ho do kuchyně a práskla s ním o stůl. „Tak tady ho máš. Našla jsem ho zapadlý ve dřevě!“ Matka se neobtěžovala s omluvou, ale aspoň na Líbu začala opět mluvit. Když bylo Líbě asi sedmnáct, matka na ni opět přestala mluvit. Absolutně nic, ani slovo. Líba to nejdříve snášela, ale po několika dnech se zeptala: „Co jsem udělala? Můžeš mi to vysvětlit?“ Matka její dotaz ignorovala. Žádná odpověď, žádné vysvětlení. Stále však bylo zapotřebí udržet chod domácnosti. Matka tedy vzala noviny a psala strohé rozkazy na jejich bílý okraj: „Koupit mlíko!“ „Koupit máslo!“ „Přinést dřevo!“ Všechno bylo v infinitivu, jako by Líba byla vzduch. Začalo to tím, že na konci druhého ročníku průmyslovky jela celá třída na třídenní exkurzi na Slovensko. Protože to byla součást strojírenského studijního programu, matka jí to nemohla zakázat. Večer seděli u ohně s kytarou a s nějakým pivem a dlouho do noci zpívali. Vše proběhlo hladce a bez jakéhokoliv incidentu, ale Líba byla po návratu z exkurze unavená a ráno ještě tvrdě spala. Neslyšela matku přistoupit k posteli, ale najednou ucítila, že dostala přes obličej pořádnou facku. „Vstávej!“ vztekle vykřikla matka. Líba ve zmatku vystřelila do sedu, pak se jí zatočila hlava a padla zpět na polštář. Snažila se pochopit, co se stalo, ale matka opět odmítla cokoliv vysvětlit a zase na ni přestala mluvit. Tentokrát mlčení trvalo celý rok. O čtyři roky mladší sestra z toho byla zmatená a nevěděla, jak se má chovat. Byt byl malý a nebylo kam uniknout. Sestra byla rozpolcená. Jestli maminka na Líbu nemluví, možná by na ni neměla mluvit ani ona. Asi to bude jistější, jinak to třeba odskáče i ona. Byla jako mezi kamenem a mlýnským kolem. Měla strach se otevřeně zeptat jak Líby, tak matky. Obě sestry z toho byly každá svým způsobem utrápené. Jedním z úniků byl zeměpis. Líba strávila spoustu hodin nad starými mapami. V knihovničce našla tátovy staré školní atlasy a otevřel se jí nový
– 20 –
svět. Srovnávala hranice zemí před první a druhou světovou válkou a nešlo jí na mysl, jak si může jiný stát přivlastnit území, které mu nepatří. Představovala si, jak asi vypadá Japonsko, Himálaj, Nový Zéland, kolonie Britského společenství v Asii, Orinoko a Patagonie nebo rozlehlé planiny Kanady a Skalisté hory v Americe. Bylo toho k objevování na světě tolik!
– 21 –
— ÚTĚK — V roce 196 se Líba rozhodla, že se politické situaci nepodřídí. 21. srpna toho roku Sovětský svaz a další země Varšavského paktu vojensky napadly Československo. Bylo jí devatenáct. Do čtyř měsíců po okupaci začalo být zjevné, že země nemá moc naděje. Politikové, kteří byli svobodnějšího nebo pokrokovějšího smýšlení, buď zmizeli, nebo odstoupili „ze zdravotních důvodů“ a postupně byli nahrazováni skalními komunisty. Vládla cenzura a Rusové mluvili do všeho. Líba a všichni její přátelé byli rozhořčeni. Srovnávali, co se stalo po událostech v Maďarsku v roce 1956. Věděli, že trvalo deset let, než tam lidé získali aspoň částečnou svobodu projevu. Kdoví, Rusové se poučili, u nás to klidně může trvat dalších dvacet let! V devatenácti letech věku se období dvaceti let zdá jako nekonečno. Nemá cenu tady plýtvat život s malou nadějí, že až mi bude čtyřicet, věci se zlepší. Čtyřicet let je stáří! Život končí! Líba věděla, že by nad nespravedlností nebyla schopna zavřít oči. Její povaha rebela by se časem dostala do nesnází. Rozhodla se utéct a její přítel, Stáňa, s ní. —/— Stáňa byl pohledný kluk, který měl stejně jako ona rád přírodu a sporty. Byli z jednoho města. Všechny holky obdivovaly jeho svalnatou postavu. Byl vždy opálený, s krátkými vlasy, vybledlými sluncem. Znali se s Líbou několik let a chodili spolu rok a půl. Dobře si všimla, jak ho všichni v jeho rodině obskakovali. Jeho otec měl sedmdesát tři let, její byl o celých šestadvacet let mladší! Stáňovy sestry byly o patnáct a sedmnáct let starší než on, s vlastními rodinami, ale i nyní, v dospělosti, s ním zacházely jako s malým bratříčkem. Otec nebyl špatný člověk, ale občas se po výplatě opil. Opilý se vpotácel domů a hulákal na Standovu matku. Vždy to bylo totéž: dostala třídenní ultimátum. Buď bude dělat to, co chce on, nebo ji vyhodí ven. Mat-
– 22 –
ka sbalila pár věcí a malého Stáňu a odešla k jedné z dcer. Tam zůstala, až otec vystřízlivěl a uvědomil si, co udělal. Styděl se, šel vyhledat manželku a prosil za odpuštění. Se slzami v očích slíbil, že už pít nebude a nikdy už s ní nebude tak zacházet. Matka se pokaždé vrátila zpět domů. —/— V listopadu 196 měla už Líba plán připravený. Vše muselo zůstat v tajnosti. Od okupace uběhly čtyři měsíce a hranice byly tvrdě střeženy. Ne jako v několika prvních týdnech, kdy se dalo odejít na tramvajenku. Teď byl potřeba pas, výjezdní doložka, devizový příslib a platný důvod k cestě. Cestovat soukromě nebylo možné, pravidla byla tvrdá. Jako jedna z pojistek, že občané neutečou, platilo nařízení, že se smělo směnit pouze dvacet dolarů na osobu. Kdokoliv chtěl jet do zahraničí, potřeboval soukromé pozvání. Zvoucí osoba se musela zavázat, že se o člověka bude starat a bude za něj zodpovědná. Navíc to musel být blízký příbuzný. Tuhle možnost Líba k dispozici neměla. Další možností byl organizovaný zájezd do zahraničí s cestovní kanceláří. Všechno bylo předplacené dopředu a muselo se cestovat ve skupině. Líba se Standou se pokoušeli na takový zájezd přihlásit. Ani to nebylo jednoduché. Ráno se v novinách reklama na nějaký zájezd objevila, ale než Líba dojela odpoledne do Ostravy do cestovní kanceláře, zájezd byl obsazený. Až po mnoha pokusech se jí podařilo dostat se na čekací listinu na zájezd do Dánska. Naštěstí pár lidí odřeklo a na srpnový zájezd byli Líba i Standa opravdu zařazeni. Šlo o desetidenní výlet do východního Německa, spojený s dvoudenním výletem do Kodaně. Přípravy probíhaly v nervozitě. K žádosti o pas bylo také nutné mít doporučení od šéfa z práce. Šéf byl samozřejmě komunista. Líba byla opatrná, dělala, co měla, a držela jazyk za zuby. Další zdroj napětí spočíval v tom, že nevěděla, jak Dánové zacházejí s uprchlíky. Typické země, které uprchlíky braly, byly Rakousko a Německo. Co když je Dánové odmítnou a deportují je zpět do východního Německa? Následky by byly katastrofální.
– 23 –
V den odjezdu se Líba setkala se Standou na nádraží. Jak se vlak rozjížděl, stála s lokty opřenými o okno a dívala se ven. Je to možná naposledy, co své rodné město vidí. Věděla, že nesmí slzet, bylo by to moc nápadné. Standa stál vedle ní, ponořený v myšlenkách. Určitě myslí na svou rodinu. Měli ho všichni moc rádi. Ve východním Německu nastoupili na vlak do Kodaně. První den odpoledne se oddělili od účastníků zájezdu a šli hledat policejní stanici. To samo o sobě nebylo jednoduché. Líba neměla mapu Kodaně a rozhodla se zeptat taxikáře. Ptala se německy. Taxikář sice otázce rozuměl, ale odpověděl jí anglicky, řečí, ze které tenkrát znala sotva sto slov. Vydali se pěšky na cestu. Po dvaceti minutách přišli k mohutné budově a vešli dovnitř. Přivítalo je hrobové ticho, nikde ani človíčka. Bloudili po chodbách, všude masivní polstrované dveře, ale ani jedny se nedaly otevřít. Pak někdo vyběhl ven na chodbu a s překvapením na ně zíral. Něco jim dánsky říkal, ale z toho Líba nerozuměla nic. Chlapík ztrácel trpělivost a nakonec jim ukázal, že ho mají následovat. Vyvedl je do kruhového atria, za nimi se neslyšně automaticky zavřely dveře. Líba se ohlédla zpět. Všechny dveře vypadaly naprosto stejně, po několika krocích nevěděla, odkud vyšli. Pořád ticho, silné zdi, žádní lidé. Výtahem jeli někam dolů a Líbě se pořádně ulevilo, když vyšli na ulici. Ukázalo se, že omylem vešli do budovy kriminální policie, ne městské, jejíž budova stála o pár vchodů dál. Dánská policie byla pragmatická. Když policista zjistil, že mají ještě ubytování a jídlo na další noc, poslal je zpět, že mají přijít až zítra. Druhý den se ukázalo, že nejsou sami. Šest dalších lidí z jejich skupiny jelo do Dánska se stejnými úmysly. Jen je o něco předběhli. Měli více peněz a místo pěšího hledání si vzali taxi. Kodaň je přístav a v zimě není počasí zrovna příjemné. Chladno, vlhko, vítr, časté mlhy, sychravo. Na Standovo přání si nechala narůst trochu delší vlasy, ale ani ty ji moc nezahřály. Šplouchání vln ji neuklidňovalo, spíše naopak. Chyběly jí hory, lyže a pravidelný trénink. Voda jí na náladě nepřidávala.
– 24 –
— STANDA — Standa se také cítil ztracený a osamocený. Znásobilo se to tím, že nemohl téměř s nikým komunikovat. Dánové byli přívětiví a snažili se uprchlíkům pomoci. Poskytli jim i kurzy dánštiny. Líba, díky základům z němčiny, pochytávala dánštinu obstojně rychle. Ne tak Standa. Začínal na Líbě lpět, byl na ní závislý. Nejdříve si ve svých dvaceti letech myslela, že ji má tak rád a nemůže bez ní být, ale pak jí začínalo být těsno. Po večerech diskutovali, kde se usadit. Vzali to od nejvzdálenějšího místa, od Austrálie a Nového Zélandu. Ne, moc daleko. Spojené státy Líbu nikdy nelákaly. Zato Kanada ano. Co vyprávěl otec o Kanadě, to ji silně ovlivnilo. Kanada je ale velká zem, kde se tu usadit? Líba to vzala eliminační metodou. „Nemám ráda ani velká města, ani moře. Nemám zájem se učit francouzsky. Atlantické provincie jsou velmi chudé. V Ontariu nejsou žádné pořádné hory. V prérii bych asi umřela. Tak zbývá Britská Kolumbie a Alberta. V Britské Kolumbii není téměř žádný průmysl a je těžké tam najít práci. Takže zbývá Alberta. Calgary má mírnější zimy a je odtamtud mnohem blíže do Skalistých hor než z Edmontonu. Taky má naftový průmysl. Myslím, že to je pro nás to nejlepší místo…“ Ale Standa už spal. Představovala si majestátní hory na obzoru, teplý vítr zvaný Chinook – „šinuk“ – ve vlasech, běžeckou stopu vyjetou voňavým borovicovým lesem. Nechala si ty romantické představy pro sebe. Kdoví, co by si Standa o ní pomyslel, kdyby věděl, na čem je její rozhodnutí postaveno. Třeba že je blázínek. —/— Koncem září 1969 šli poprvé na kanadský konzulát v Kodani. Tam jim dali najevo, že si nepřejí, aby do Kanady emigrovaly svobodné dívky. Než požádají o emigrační papíry, měli by se vzít. Další pohovor měli absolvovat za dva měsíce, a jestli ten proběhne dobře, bude následovat ještě
– 25 –
jeden. Po oficiálním přijetí do Kanady jim kanadská vláda zapůjčí peníze na letenku a imigrační úřad jim pomůže, dokud nenajdou práci. V Kodani se spřátelili se starší českou dvojicí, která se také chtěla brát. Rozhodli se, že doklady na radnici podepíší společně. Ve svatební den měla Líba na sobě jednoduchou vyšívanou bílou blůzu, hnědou krátkou sukni a zimní boty. Standa zůstal ve svém obvyklém vlněném svetru, ale dal se ostříhat nakrátko. Po jednoduchém obřadu si malá skupinka vzala taxíka a jeli do čínské restaurace. Objednali si čínský guláš s rýží a vzájemně si připili skleničkou červeného vína. Pak jeli zpět do malého starého hotelu, kde je na zimu ubytovali lidé z imigračního úřadu. Líba měla mizernou náladu. Standa to vycítil, ale nic neřekl. Bylo to všechno k nevíře. Co to vlastně udělala? Je to opravdu její svatební den? Tak si ho nikdy nepředstavovala. Vlastně už Standu ani neměla ráda. Ještě v Čechách byla do něho zblázněná. Teď si uvědomovala jeho vlastnosti, které najednou nemohla vystát. Je až směšně romantický. Vzpomněla si, jak jednou večer stáli na ulici pod lampou a Standa pateticky prohlašoval, že jestli by od sebe byli někdy odděleni, vracel by se na tenhle roh zpátky, protože si to místo bude vždycky pamatovat, je to symbol jejich lásky. Bylo to tak melodramatické, že se jí chtělo smát. Pak přišla záležitost se svatebním prstenem. Líba dávala přednost jednoduchým věcem, ale Standa trval na tom, že má mít široký těžký prsten. Měla podezření, že pro něj to je symbol vlastnictví, ne partnerství. Jen si vzdychla. Snad se to v budoucnu ustálí a bude to zase v pořádku. Neměla pravdu. Varovné signály pokračovaly. Setkala se s dánským trenérem orientačního běhu. Byl to její milovaný sport. V roce 196 vyhrála v Československu juniorské mistrovství republiky a trénink jí chyběl. Když začala opět běhat, Standa se naježil. „To s tím budeš zase začínat? Teď jsi vdaná žena, máš jiné povinnosti.“ Podle něj by se měla starat jen o svého manžela. Měla by dělat jen to, co si přeje on. —/—
– 26 –
Jejich kanadská víza přišla v únoru. Líba sbalila pár věcí a se svým naježeným manželem nastoupila do letadla do Calgary. Po příletu měli štěstí: našli malý byt k pronájmu ve starém domě. Byl blízko centra, takže mohli všude chodit pěšky. Imigrační úřad jim dal podporu na jeden rok. Dostali 10 dolarů měsíčně a lekce angličtiny zaplacené na dva měsíce. To bylo opravdu hodně málo. Kanada překonávala své vlastní problémy s Quebeckem, kde premiér Trudeau vyhlásil stanné právo. Ekonomika země byla oslabená a nezaměstnanost vysoká. Dokonce i Alberta, bohatá na naftu, pociťovala ekonomický dopad. A sousední Saskatchewan byl úplně na dně. Líba cestou ze školy poznamenala, že každé druhé auto na ulici má saskatchewanskou zelenou poznávací značku. „To je část našeho problému,“ stěžoval si Standa. „My nikdy práci nenajdeme. Oni aspoň mluví anglicky, my ne.“ Po dvou měsících lekcí bylo jasné, že nikdo ze třídy práci nenajde. Líba na imigračním oddělení úspěšně uhádala, že jim přidají ještě další dva měsíce lekcí. Stejně jim musí platit podporu, tak se mohou aspoň učit a zlepšit si šanci na práci. Během lekcí se spřátelili s tichým tmavovlasým Čechem. Byl stejného věku jako Standa, o čtyři roky starší než Líba. Drobnější, s velkýma hnědýma očima, žádný krasavec, ale povahově příjemný. Představil se jako Alois Dolejš, většinou mu však říkali Al.
– 2 –
— CALGARY —
Líbě se v Calgary líbilo a adaptovala se rychle. Po třech měsících anglických lekcí zjistila, že se s Kanaďany jakžtakž domluví, ať už při nákupech, nebo při hledání práce. Standa na tom byl mizerně. Ať se snažil, jak chtěl, angličtina mu nešla a to ho znechutilo. Líba si všimla, že se k ní začíná chovat stále více vlastnicky a panovačně. Rozuměla však jeho znechucení ze závislosti na její osobě. Kamarádce ve třídě to vysvětlovala: „Byl vychovaný, že muž je ve vlastním hradu pánem. A najednou je závislý na mně, musím mu překládat všechno, co se říká. To mu moc nesedí.“ Standa začal na Líbu žárlit. Věděla, že sama angličtinu pochytává rychleji než ostatní ve třídě, a připsala to tomu, že se v Československu učila německy. Když se jí učitelka ptala, čím to je, Líba odpověděla: „Němčina je také anglosaský jazyk. Hodně věcí je podobných.“ Pokud někdo ze třídy potřeboval něco vyřídit, přicházeli za Líbou, aby to šla překládat. Neuměla sice o moc víc než oni, ale brala to jako příležitost více se naučit. Nejen jazyk. Chtěla blíže poznat kanadské životní způsoby. Standovi se to nelíbilo. Spřátelili se s mladou manželskou dvojicí, Janou a Petrem. Jana byla v jiném stavu. Nikdo z nich neměl ani vindru, tak trávili společně letní dny v údolí Fish Creek na jih od Calgary. Nyní je údolí chráněné jako provinční park, ale v roce 190 to byla divoká příroda. Alois Dolejš měl malé auto, béžového austina, kterého koupil od „Farmáře Jonese“. Byl to obchod s ojetými auty, měl pochybnou reputaci, na papíry se tu nikdo moc neohlížel. Netrvalo dlouho a Standa začal být příkrý a nevrlý. Došlo to tak daleko, že Líbu nepustil samotnou z domu. Bydleli dvě ulice od samoobsluhy. Jednou Líbě došlo máslo, a tak na Standu zavolala z kuchyně: „Skočím do obchodu!“ Standa vyletěl z gauče a trval na tom, že půjde s ní. Líba si nechala své myšlenky pro sebe, ale cítila, jak se v tomto vztahu dusí.
– 2 –
Brzy nato našla na schodech do sklepa viset provaz. Nebylo pochyb, co to má znamenat: jestli od něho odejde, on se oběsí, a bude to její vina. O několik týdnů později, to už měly i obě dvojice své vlastní auto, trávili opět všichni společně den u Fish Creek. Líba a Jana seděly ve stínu pod topolem, mužští se chladili v potoce. Najednou Líba uslyšela křik. Standa se rval s Aloisem a Petr se je snažil odtrhnout. Rvačku vyvolal Standa. Petrovi se konečně podařilo chytit Standu za košili a odtáhnout ho zpět. Naštvaně poručil Líbě, že jedou domů. Zmateně se podívala na Janu, pokrčila rameny a následovala ho k autu. Domů jeli mlčky. Líba se rozhodla zůstat venku a zalít zahradu, zatímco Standa přecházel sem a tam uvnitř. Po chvíli uslyšela zaklapnutí dveří a jeho kroky na dřevěné verandě. Upřeně na ni zíral. „Dávám ti ultimátum. Buď se přestaneš chovat nezávisle a budeš jako normální manželka, nebo vypadni. Máš na rozmyšlenou tři dny.“ Líba se na něj podívala. Bylo to jako scéna z nějakého mizerného filmu. „Já tři dny nepotřebuju. Odejdu hned teď!“ —/— Manželství vydrželo sotva šest měsíců. Jana i Petr trvali na tom, že může žít u nich doma, spát může na gauči. Jana byla už v pokročilém stupni těhotenství. Měli ale pořád svou vlastní ložnici a i těch sedmnáct dolarů, které jim Líba bude platit na jídlo, jim pomůže. O dva dny později, když Líba s Janou uklízely po večeři ze stolu, někdo vkročil do hlavních dveří. Byl to Standa. Stál tiše ve dveřích a pokorně se na ni díval. „Co tu chceš?“ zeptala se Líba podrážděně. Neměl tady bez zaklepání co dělat. Odkašlal si. „Potřebujeme si promluvit.“ Jana s Petrem si vyměnili pohledy. „Můžete jít do obýváku,“ řekl Petr. „Děkuju,“ potichu odpověděl Standa. Líbě nezbylo než ho následovat. Sedla si na gauč zády k oknu, Standa přecházel po místnosti. „Rozhodla ses?“ zeptal se. „Ano.“
– 29 –
„A?“ díval se na ni v očekávání. „Co myslíš? Jak ti to připadá?“ s pokrčením ramen odpověděla Líba. Najednou před ní klečel. „Nemůžu bez tebe žít. Prosím, prosím, vrať se!“ Začal brečet jako malý kluk. Líba na něj jen zírala. Tohle byla hra, kterou se naučil od svého otce. Na ni ale taková hra neplatila. „Byl jsem blázen, choval jsem se k tobě špatně, ty pro mě znamenáš všechno!“ Dramaticky rozpřáhl ruce a objal jí kolena. Líba se rozhlídla. Jeho pohyby byly tak divadelní, jako by hrál pro diváky. „Už jsem ti řekla, že nejdu zpět. Je to konec. Ono to vlastně skončilo už před nějakou dobou. Vůbec se k sobě nehodíme. Ty chceš nějakou ženušku, která ti bude uklízet a vařit a bude ti oddaná. Ale já… to se asi nikdy nestane.“ Standa konečně vstal a otřel si oči. „Dobře, vidím, že to k ničemu nevede.“ Se skloněnou hlavou vyšel ven a potichu za sebou zavřel dveře.
– 30 –
– ALOIS – Alois chodil často k Janě a Petrovi na návštěvu. Někdy se šli spolu projít. Líba byla v hluboké depresi. Jednou, cestou k výstavnímu areálu Calgary Stampede, Alois poznamenal, že nebude dlouho trvat a Jana bude mít mimino. „Já vím,“ vzdechla Líba. „Nevím, co mám dělat. Až se malé narodí, nebude tam pro mě dost místa.“ „Možná bychom měli dát naše peníze dohromady.“ Zvedl oči a podíval se na ni. „Bude to snadnější, když máme oba tak málo.“ Manželům dával imigrační úřad podporu sto osmdesát dolarů na měsíc. Svobodný dostal sto dvacet. Protože Líba a Standa nebyli úředně rozvedení, podporu jim rozdělili napůl, devadesát dolarů. To bylo tak málo, že Líba neměla šanci se z toho uživit. Žádný jiný zdroj příjmu neměla a naděje na práci zůstávala v nedohlednu. I když jí bylo jen dvacet jedna let, považovala se za druhořadé zboží. Na rozchod se Standou se dívala jako na osobní selhání. To, spojené dohromady s faktem, že s ní nikdy nebyla spokojená ani matka, ji utvrdilo v přesvědčení, že není k ničemu. Alois jí sice nepřipadal nijak zajímavý nebo atraktivní, byl tichý, až moc tichý, ale byl na ni hodný a jeho nabídka se zdála dávat finanční smysl, tak to muselo stačit. „Víš, v jaké jsem situaci. Nemám zájem o žádný vztah.“ „To je v pořádku. Vždyť spolu můžeme jen bydlet.“ Zatímco hledali nějaké levné bydlení, Líba udělala inventuru svých věcí. Měla jen pár kousků oblečení, téměř vše zůstalo v bytě u Standy. Neměla ani vlastní lžíci. Rozhodla se zajít do starého bytu a své věci si odnést. Přivítal ji Standův nový spolubydlící, nějaký Slovák. „Standa tu nie je,“ vyjel na ni nepřívětivě. „To je v pořádku, já si jen vezmu nějaké věci,“ s úsměvem řekla Líba. Slovák se posadil se založenýma rukama na židli, skousl rty a nespustil z ní oči. Upřeně pozoroval, když si brala oblečení ze šuplíku, ale když se natáhla po albu s fotkami, zarazil ji. Nenechal ji vzít si nic víc než pár
– 31 –
osobních věcí. Líbě se nechtělo hádat se o pár drobností s takovým tvrdohlavcem, tak sebrala tašku a odešla. Vyprávěla to učitelce angličtiny a ta ji ujistila, že když nejsou s manželem formálně rozvedení, má naprosto stejný nárok na společné věci jako on. Pak si ve chvíli, kdy měla jistotu, že ani Standa, ani Slovák nejsou doma, odnesla z bytu nějaké vybavení do kuchyně, prostěradlo, ručník a své album fotek. Krátce nato našli Líba a Alois suterénní byt na okraji města, blízko kasáren. Nájem činil sto deset dolarů. Naložili nadvakrát věci do auta a snesli je po schodech dolů. To měl být začátek nového života. —/— Neměli téměř žádný nábytek. Seděli na dřevěných bedýnkách od jablek a místo stolu měli dvě bedýnky složené na sobě. Alois přinesl ze stavby odřezky prken a stloukl z nich malou polici. Dvě matrace na zemi a krabice místo nočního stolku. Koupili z druhé ruky malou černobílou televizi a to bylo vše. Pokaždé, když Líba začala uvažovat o nadcházejícím rozvodu, byl jí Alois, překvapivě, oporou. Snažil se ji naladit více pozitivně. „Líbo, není to konec světa,“ tvrdil s úsměvem. „Jsi mladá a máš celý život před sebou. Mysli na to jako na malou chybu.“ Vypadalo to, že ví, o čem mluví. Znal šťastný rodinný život lépe než Líba. Často se zmiňoval o svých rodičích, o starší sestře Gabriele a mladším bratru Josefovi. Vyprávěl o něm legrační příběh. Jednou, když byl jeho brácha ještě malý, koupili mu rodiče boty, které se mu nelíbily. Josef tahal boty po chodníku tak, až je na palcích za několik dnů prodřel. Další týden dostal boty nové, ty, které se mu líbily více. Aloisova sestra byla pojmenovaná po matce, Gabriela – Ela, říkalo se jí Elunka. Matka vychodila obchodní školu, což bylo na ženy její generace vysoké vzdělání. Jeho otec, také Alois, byl právníkem. Specializoval se na daňové právo, ale to bylo před rokem 194, před komunistickým převratem. Tehdy se měli dobře, měli dokonce i služku. Celá rodina byla vzdě-
– 32 –
laná. Josef i Gabriela vystudovali na univerzitě v Praze, kde po dobu studií bydleli na koleji. Alois vystudoval průmyslovku, ale školu nenáviděl. O jejím absolvování rozhodla jeho matka, nebyl to obor, který chtěl dělat on sám. Chtěl studovat vodohospodářskou školu, ale ta byla daleko, musel by také být na koleji nebo internátě. Matka však rozhodla, že musí chodit do takové školy, aby mohl bydlet doma. Rodinný rozpočet by další výdaj za kolej neutáhl. Alois nebyl akademicky založený, muselo to stačit. Bydlení doma ušetřilo rodině hodně peněz. I když Alois tvrdil, že na školu kašlal, podařilo se mu odmaturovat. Hloupý nebyl, jen ho nebavilo dělat, co nařídila máma. Dával přednost manuální práci. Líbily se mu stavby, rád dělal venku. V Kanadě musel začít od píky, a to nejen proto, že neuměl anglicky, ale také proto, že nebyl vyučený. Líba měla z rodiny Dolejšových trochu obavy. Všichni měli vysokoškolské vzdělání a navenek to byla velice spořádaná rodina. Budou akceptovat, že jejich syn žije s někým, kdo se rozvádí? Napsala jim otevřený dopis, ale o Standovi se moc nezmiňovala, nechtěla ho pomlouvat. Řekla jim, že jejich syn se s ní spřátelil a pomohl jí naučit se opět důvěřovat lidem. Líba začala pomalu získávat zpět svou sebedůvěru. Necítila se už tolik jako druhořadé zboží. Alois říkal, že to, co se stalo v minulosti, není důležité. Líba se ho zeptala na jeho dřívější vztahy. Řekl, že s nikým nechodil. Po škole šel přímo na dva roky na vojnu a neměl čas najít si známost. Líbě se sice pořád nezdál nijak atraktivní, ale bylo o mnoho příjemnější žít s ním než se Standou. Alois měl poněkud tmavší pleť, tmavé vlasy i oči. Přisuzoval to své italské babičce, kterou si děda přivedl z první světové války. Rodina ale vždy měla podezření, že to byla Cikánka, kterou děda za Italku jen vydával. Standa se zatím přestěhoval na druhý konec Kanady, do Ontaria. Byl po jejich rozchodu zahořklý a známým rozhlašoval, že ho Líba opustila kvůli Aloisovi. Prý ho měla více ráda. Líbě se ty lži vůbec nechtělo vyvracet, nechala to být. Stejně se s téměř žádnými Čechy nestýkala. A ti, kteří zůstali dobrými kamarády, pravdu znali. Jen ji mrzelo, když později zjistila, že o ní psal lži i kamarádům v jejich rodném městě.
– 33 –
Bylo jasné, že Standa kvůli rozvodu zpět do Calgary nepřijede. To znamenalo, že podle tehdejších kanadských zákonů musela na automatický rozvod počkat tři roky. To jí vyhovovalo. Vůbec žádný spěch, vdávat se nechtěla. —/— Houževnatě hledala práci. Konečně se jí podařilo získat místo uklízečky na univerzitě. Pouze noční směny, pracovala od jedenácti v noci do sedmi do rána. Alois našel práci na stavbě. Líba se na to dívala pragmaticky: „Musíme dělat, co je nutné k přežití.“ Vzhledem ke svému traumatizovanému dětství měla stálé potíže se spánkem. Spát za denního světla bylo téměř nemožné. Navíc, rodina nad nimi byli Italové se třemi dětmi. Byli přátelští, ale typičtí Italové, hlavně paní. Celý den děti pořád dokola s křikem sekýrovala. Z jejich hořejšího bytu byl bohužel slyšet každý krok. Líba byla z nedostatku spánku tak unavená, až se jí dělalo špatně. Ale nikdy si nestěžovala. Jak řekla později: „Jak to bylo, tak to bylo. A jestli to byla jediná práce, kterou jsem mohla sehnat, musela jsem tohle všechno vydržet!“ Alois a Líba se snažili ušetřit tolik, aby mohli o víkendech do hor. O to málo, co měli, se dělili. Občas zašli do kina, ale ne příliš často. V jeho chování se neobjevovaly žádné známky toho, že by s ním něco nebylo v pořádku. Po čtyři měsíce, co Líba pracovala na univerzitě, ji tam Alois na jedenáctou večer vozil. Než se vrátil domů, byla téměř půlnoc. Ráno vstával brzy a jezdil na stavbu, Líba se domů vracela autobusem. Ten rok byla zima krutá a ranní cesty potmě a v mraze byly hrozné. Práce zrovna tak. Ani se tam nenaučila nic nového z angličtiny. Většina uklízečů byli emigranti stejně jako ona. Ale se smíchem říkala: „Učím se italsky.“ Ironickou náhodou uklízela zrovna na strojní fakultě. Jednou se v posluchárně opírala o smeták a studovala plány, vyvěšené na zdi. Někteří studenti zůstávali ve třídách dlouho do noci. Jeden z nich vešel do posluchárny a viděl Líbu, jak plány studuje. Zeptal se jí, jestli ví, na co se dívá. Pak jen vyvalil oči, protože Líba mu zařízení popsala.
– 34 –
Zeptal se: „Když tomu rozumíš, tak proč uklízíš?“ „Protože neumím anglicky,“ odpověděla po pravdě. Tato epizoda studentovi nejspíš poopravila náhled na emigranty. Mnoho Kanaďanů si myslí, že když člověk neumí anglicky, je hloupý a nic neví. To ji jen utvrdilo v tom, že odsud musí vypadnout a jít dál dopředu. I když peníze potřebovala, zůstat uklízečkou je ztracený čas a slepá cesta. Několikrát týdně chodila na pracovní úřad, jestli se jí nepoštěstí sehnat něco jiného. I kdyby to byla manuální práce, ale přes den, ne noční směny, protože ty ji ubíjely. Štěstí se přece jen usmálo. Jedna z pracovnic na úřadě si ji z jejích častých návštěv zapamatovala. Byla to paní středního věku, mateřského vzezření, s natrvalenými vlasy. Zželelo se jí unavené drobné emigrantky s plachým úsměvem. Zanechala Líbě u domácích zprávu, že přišel požadavek z kanceláře v centru města, hledali někoho, kdo může pracovat s mapami. Navíc poskytovali zaučení. Ukázalo se, že firma poskytuje mapové služby naftovým společnostem. Přijímací pohovor měla Líba s příjemnou, štíhlou, rudovlasou Britkou. Ta se přivdala do rodiny maďarských emigrantů a potížím nově příchozích rozuměla. Líba byla okamžitě přijata. Plat byl menší, než jaký měla za uklízení, ale v nové práci bylo otevřeno více možností. A žádné noční směny, snad se konečně vyspí a nebude tak vyčerpaná. Šlo o monotónní práci: přečíst spousty dokumentů o pronájmech půdy, o přístupových cestách k objektům a povoleních k vrtům, pak vše zanést do katastrálních map. Tahle část práce složitá nebyla, většinou šlo o čísla a souřadnice. Práce ji ale vrhla do nového, ryze kanadského prostředí a Líba zjistila, že její angličtina zdaleka není na té úrovni, jakou by bylo třeba ovládat. Foneticky zapisovala na kus papíru nová slova, která slyšela, a doma pak trávila hodiny se slovníkem. Nejdříve se snažila dát dohromady představu, jak by se určité slovo mohlo psát, pak je vyhledala a srovnala, jestli významem zapadá do kontextu věty. Odmalička hltala knihy. O poledních přestávkách začala číst anglickou literaturu a poctivě vyhledávala slova, kterým nerozuměla. Když jí nějaká věta opravdu nedávala smysl, aspoň se měla koho zeptat. Dodnes si pamatuje den, kdy
– 35 –
u snídaně poslouchala v rádiu zprávy a uvědomila si, že rozumí všemu, co řekli. —/— Po čase Líba pochopila, že Alois je do ní zamilovaný. Nemluvili o tom, ale vycítila to z jeho chování. Ona sama k němu žádnou lásku v srdci necítila, na to byla citově příliš unavená. Jen co dostala z nového zaměstnání první výplatu, svěřila se Aloisovi, že suterénní byt je pro ni příliš depresivní. „Myslíš, že bychom se mohli přestěhovat někam do normálního bytu?“ zeptala se a Alois neváhal. Navrhl, aby se přestěhovali blíže do centra. Budou platit sice o patnáct dolarů více, ale zase by Líba mohla chodit do práce pěšky. To ji potěšilo, aspoň si trochu protáhne tělo. Finanční situace se o něco zlepšila. Líba dostala trochu přidáno, Alois také vydělával víc, a tak vyměnili jeho starý křáp za spolehlivější auto, aby se dostali do hor. Na druhé společné Vánoce se domluvili na dvacetidolarový limit na dárky. Líba dostala pěkné náušnice ve tvaru lístku, s perličkou uprostřed. Jejich kamarád Jirka s kanadskou manželkou jim dali velkou skleněnou mísu, která Líbě připomínala chobotnici s chapadly, jež se všude roztahovala. Když balíček otevřeli, Alois se zděsil: „To je příšerné!“ Ale Líba se jen smála: „Myslím, že se zbavují svatebních darů.“ O půl roku později Alois přišel domů z práce celý navztekaný. „Ten pitomec na stavbě popletl míry a já jsem musel předělat celou stěnu a přemístit okno!“ Stál uprostřed kuchyně, sevřené pěsti a čelisti. Byl napnutý, ale kontroloval se. „Já, já… jsem tak naštvaný, že bych něco rozmlátil. Chci něco rozmlátit!“ vykřikl. Přejel očima po bytě. „Co mám rozbít?“ Líba se bavila. To přece nemůže myslet vážně! Ledabyle ukázala na skleněnou chobotnici, která stála na bedýnkách. „Jestli opravdu trváš na tom, že chceš něco rozbít, tak rozbij tohle.“ Alois několika rychlými kroky přešel místnost, popadl mísu a vší silou s ní praštil o zem. Překvapené Líbě spadla čelist. Z Aloise v tom okamžiku opadlo napětí
– 36 –
a celý se uvolnil. Klidně přešel k výklenku se smetákem a uklidil střepy, jako by se nic nestalo. Líba zakroutila hlavou a pomyslela si: Tohle je bizarní… Tomu, co jsem zrovna viděla, se snad nedá ani věřit! Tím to ale skončilo. Dál nic nepokračovalo. Jako by se nic nestalo. Alois se zase choval úplně normálně. —/— Firma, u které Líba pracovala, ji posílala doplňovat mapy do různých naftových společností. V jedné z naftových společností se spřátelila s Kanaďankou Lindou. Jejich kanceláře sousedily a někdy spolu zašly na kávu. Jednoho dne se Linda zeptala, jaké má Líba z Československa vzdělání. „Tak ty jsi dělala v konstrukci?“ Líba přikývla. „To je náhoda, zeměměřičská firma mého otce hledá kresliče. Měla bys tam zajít.“ Líba po příležitosti okamžitě sáhla. Ve stávajícím zaměstnání byla už rok a monotónnost práce se jí začala zajídat. Potřebovala něco, kde by mohla uplatnit aspoň nějaké technické vědomosti. Přijímací pohovor sice proběhl dobře, ale když se pak už neozvali, usoudila, že přijali někoho jiného. Zatelefonovali jí až po dvou měsících. Byla současně nadšená a nervózní. Šlo o kreslení, ale ne v jejím oboru a její znalost angličtiny byla ještě poněkud omezená. Skok od orientačního běhu a topografie k zeměměřičství byl značný, bude se mít co učit. Také to ale znamenalo o něco lepší plat, nemusí žít z ruky do pusy. Dokud pracovala v předchozí firmě, dávali přednost prozkoumávání okolí, většinou Skalistých hor. Ale v nové práci měla přístup ke všem topografickým mapám a začala být zvědavá, jak vypadá zbytek provincie. Jeden víkend navrhla, aby se zajeli podívat na opačnou stranu, na východ od Calgary. V prérii blízko Brooks je prý kaňon s vykopávkami kostí dinosaurů. Je tam také tábořiště. Pod skleněným přístřeškem je tam napůl vykopaná kostra dinosaura v tom stavu, jak ji našli. Alois byl celou cestu nevrlý. Scenérie nebyla zrovna malebná. Prérie
– 3 –
a lány polí, ale modrá obloha nad nimi měla nádhernou barvu a obilí se ve větru vlnilo zlatavými odstíny. Cesta klesla kaňonem dolů do tábořiště. Když zastavili na příhodném místě, Líba začala vybalovat. Alois zlostně vyhodil pár věcí z kufru na zem. „Co je?“ zeptala se Líba. Začal na ni hulákat: „Rozhlídni se! Podívej se na tohle pitomé místo! Nic tu není zeleného, nikde ani kytka! Kvůli tobě budeme trávit víkend uprostřed téhle pouště!“ Kopl naštvaně do země. Líba se ohradila: „Jak jsem to měla vědět? Nikdy jsem tu nebyla zrovna jako ty. Chtěla jsem se podívat na neobvyklé geologické formace. Copak jsem mohla dopředu vědět, jak to tu bude vypadat? Když už tu jsme, tak můžeme místo prozkoumat, a nikdy se sem už nemusíme vracet. Ale teď tu přece můžeme mít pěkný víkend.“ Upřel na ni pohled. „Tady nezůstávám.“ Všechno naházel zpět do kufru. „Jedeme domů!“ Byli v kaňonu uprostřed prérie, daleko od dálnice a jakékoliv civilizace. Líba neměla jiné východisko než nastoupit. Po dvou hodinách mlčení, když se přibližovali ke Calgary, se zdálo, že se uklidnil. Odkašlal si. „Hm, myslím, že jsem pokazil den.“ Líba se dívala z okna. Neříkej, že by? pomyslila si sarkasticky, ale nahlas neřekla nic. —/— Paní Dolejšová jí ke svátku poslala přání s krátkým dopisem. Je Lola – jak mu říkali doma – na ni pořád tak hodný, jako byl zpočátku? Jestli ne, ráda mu připomene dobré chování. Líbě ten dotaz připadal divný, ale odpověděla zdvořile. Nic mu nemusí připomínat, občas je unavený z práce a má špatnou náladu, ale to se může stát každému. I když mi zrovna něco zazlívá, netrvá to dlouho a zase se udobří. V jádru je dobrý člověk.
– 3 –
– PAVLÍČEK –
V srpnu 193 Líba zjistila, že je v jiném stavu. Gynekolog to potvrdil, a protože věděl, že s Aloisem nejsou manželé, ptal se jí, co chce dělat. „Je mi dvacet šest, jsem dost stará na to, abych se postarala o dítě.“ O několik dnů později sdělila tu novinu Aloisovi. Ten se zeptal: „Co chceš dělat? Chceš, abychom se vzali?“ Líba o tom uvažovala. „Dala bych přednost tomu, aby dítě mělo otce.“ Alois se usmál. „Dobře, tak se vezmeme.“ Líba měla mizerné těhotenství. První čtyři měsíce silně krvácela, až se jí točila hlava. Doktor hledal příčiny v jejím zdravotním stavu, ale Líba si zpětně po letech myslela, že nějaká vyšší síla nebo vyšší moudrost věděla, co se stane, a pokoušela se těhotenství přerušit. Neuspěla. Možná se její syn neměl nikdy narodit. Alois měl strach. Nevěděl, co se děje, a nebyl zvyklý vidět svou normálně silnou a nezávislou ženu v tak oslabeném stavu. Líba nepřemýšlela o tom, že bude někdy těhotná. Na rozdíl od ostatních děvčat nikdy nebylo jejím snem se vdát a vychovávat rodinu. Ale jestli osud rozhodl, že má mít dítě, tak je bude mít a udělá pro ně to nejlepší, co bude moci. Jenže jí bylo tak špatně, že sotva měla sílu vstát z postele a obléci se. Začínala jí vypovídat paměť. Měla vůbec dnes snídani? V práci to bylo ještě horší, bylo téměř nemožné soustředit se na čísla a výpočty. Když byla tři měsíce těhotná, začala krvácet sraženou krev o velikosti dlaně, dostala strach a šla opět za doktorem. I ten měl obavy. „Takhle to dál nejde!“ rozhodl bez váhání. Dal jí maličké pilulky a řekl jí, že během čtyř dnů dostane bolesti. Když začnou, má jít hned do nemocnice, oni ho pak zavolají. To bylo v úterý. Přišel pátek, ale nic se nestalo. Líba šla za doktorem znova. Ten ji vyšetřil a údivem kroutil hlavou. „Nemůžu tomu věřit, ale plod povyrostl. To jsem ještě nikdy neviděl. Teď v této situaci už těhotenství přerušovat nechci. Uděláme, co bude v naší moci, abyste dítě donosila.“ Dostávala posilující
– 39 –
injekce a zdraví se jí pomalu vracelo. Stále, i za největších mrazů, chodila do práce pěšky. Dítě se mělo narodit v dubnu roku 194. Jeden ze spolupracovníků, se kterým se spřátelila, Gordie, viděl, jaké má potíže si dopnout kozačky. „Smím?“ zeptal se galantně. Líba se začervenala. „Cítím se pitomě, ale jestli by ti nevadilo…“ Gordie si klekl na koleno a utáhl zip. „Nic si z toho nedělej,“ smál se. „Máme s manželkou Dorothy čtyři děti. Tohle už jsem dřív dělal.“ Líba mu byla vděčná. Alois byl docela hrdý na to, že bude otcem, a měl s jejím utrpením soucit. Devátého dubna večer začaly porodní bolesti. Líba neměla ponětí, že by něco mohlo tak hrozně bolet. Bolesti trvaly dvacet dva hodin. Proti její vůli jí dávali injekce na utišení. Protože léky pokaždé bolesti zpomalily, Líba je odmítala, ale nadarmo. „To je jedno, jak to bolí, raději ať to skončí co nejdřív!“ Nechtěla vůbec nic a vůbec nikoho, jen si přála, aby to už skončilo. V pět hodin odpoledne následujícího dne se jí konečně narodil syn. Doktor ji ujišťoval: „Není moc velký, ale bude v pořádku.“ Vážil 220 gramů a nebyl v pořádku. Vyžadoval intenzivní péči a zůstal v inkubátoru po jedenáct dnů. Nedokázal si udržet tělesnou teplotu a modral. Líba nevěděla o miminech absolutně nic. Nikdy ani žádné nechovala. Na chviličku jí ho položili přes břicho a pak ho odnesli pryč. Věděla, že novorozeňata se hned zkraje nekrmí, až po několika hodinách. Když ale uplynulo dvacet čtyři hodin a stále ho nenesli ke krmení, začala mít obavy. „Kde je moje dítě?“ ptala se zmateně. Zdravotní sestra se na ni podívala. „Já to zjistím.“ Po patnácti minutách se sestra vrátila. „Žádný Dolejš tam není!“ Přece se mi to všechno nezdálo, pomyslila si Líba. Pak jí došlo, co by to také mohlo znamenat, a polil ji studený pot. Sestra zachytila její výraz v obličeji: „Nedělejte si opravdu žádnou starost, já to prověřím.“ Trvalo nekonečnou hodinu, než se vrátila zpět. „Našla jsem ho, je na intenzivní péči.“ „Můžu ho vidět?“ zeptala se Líba selhávajícím hlasem. Sestra si vzdychla. „Jo, ale je v jiném křídle.“ A začala Líbě dávat komplikované instrukce, jak se tam dostat. Byla to stará nemocnice se spoustou nových přístavků a změtí dlouhých chodeb. Najít tu vlastní dítě nebude jednoduché.
– 40 –
Konečně přistoupila k malé recepci a oznámila své jméno. Sestra sotva zvedla oči od papírů. „Inkubátor číslo čtyři,“ řekla skoupě. Líba prošla dalšími dveřmi a procházela mezi skleněnými inkubátory, které jí připomínaly rakvičky. Našla číslo čtyři, ale na to, co uviděla, připravená nebyla. Miminko, dlouhé, hubené a nahé, napojené na spoustu trubic. Hlavu mělo zdeformovanou dlouhým porodem a obličej i tělíčko pokryté modřinami. Vlasy mu oholili a z hlavy mu šly další trubice. Ručičky a nožičky měl svázané ručníkem, aby trubice nemohl vytrhnout ven. Bylo to jedinkrát v životě, kdy Líba omdlela. —/— Pojmenovali ho Pavel, anglicky Paul. Bylo to jméno, které se Líbě vždy líbilo. Zůstala v nemocnici pět dnů, protože jí říkali, že Pavlíček půjde domů každým dnem. Nakonec ale šla domů bez něj. Vyzvednout si ho mohla až jedenáctý den po porodu. Ještě stále měl modřiny po celém tělíčku a hlava se mu vracela do normálního tvaru dva měsíce. Pavlíček byl hrozné dítě. Skoro nespal a nechtěl jíst, jen po maličkých dávkách. Líba nevěděla, co s ním má dělat. Umře hlady? Co dělá špatně? V nemocnici byl pod kvalifikovaným dozorem dvacet čtyři hodin denně, pak ho odpojili a předali do její péče bez jakékoliv rady. Alois bydlel ještě doma, u rodičů, když měla jeho sestra první dítě, takže toho o miminech věděl o trochu víc. To ale neznamenalo, že by byl pro Líbu nějakou oporou. Cítila, že je zklamaný. Jeho sestra měla dceru a on si také přál holčičku. Na kluka nebyl připravený. Líba mu to později vytkla: „Od první minuty ses s ním neobtěžoval. Nechceš s ním mít nic společného.“ —/— Bylo to zvláštní. Líba by očekávala, že otec bude synovi dávat přednost. Alois jí přiznal, že se ženami ve své rodině neměl nic než trable. Jeho matka si vždycky přála, aby byl holka (dokonce mu doma říkali holčičí zdrobnělinou, Lola). Byla tak zklamaná, že ani nešla do kostela na jeho
– 41 –
křtiny. Poslala tam svého muže Aloise a tetu. Vybrala jméno Václav, ale v kostele otec a teta rozhodli, že ho pokřtí Alois. Matka odmítla to jméno používat, a tak se vžilo jméno jediné – Lola. Tvrdil, že matka byla rodinný kontrolor. Jeho otec se do výchovy dětí, ale ani do ostatních věcí moc nemíchal, proto všechny šokovalo, jak tvrdohlavě ignoroval přání své ženy a dal syna pokřtít svým jménem. Když Alois mluvil s Líbou o ženách, pokaždé v tom byl nádech opovržení a sarkasmu. Byl zahořklý i vůči starší sestře a některé historky s pohrdáním opakoval mnohokrát dokola. „Když ženská vyprdne fagana, myslí si, že všechno ví a že nad ni není. To jako když se pitomé ségře narodila malá holka, mozek jí úplně změknul a zmagořila. Naši kupovali uhlí tu zimu dvakrát, protože podle ségry potřebovala maličká teplíčko a čerstvý vzdoušek. Tak v jednom rohu byla rozpálená kamna a ve druhém okno dokořán. A vzala si toho pitomce Oldu, který ukrad kolo vlastnímu bráchovi a prodal ho. A já jako blbec jsem jim ještě musel stavět družstevní byt a dřel jsem celé léto na stavbě v horku jako mezek, zatímco kolem se chodili lidi koupat do Polabinek. Když jsem začal protestovat, tak ségra znervózněla a začala mi vyvařovat žrádlo, abych si to nerozmyslel a makal dál. To bych se na to vykašlal, abych ještě někdy poslouchal nějakou ženskou!“ Když se Líba ptala, proč na stavbu chodil, když s tím nesouhlasil, Alois jen odfrkl: „Doma jsme všichni skákali, jak pískala máma. Odpor proti jejímu rozhodnutí se doma netrpěl. A když nebyla doma ona, tak sekýrovala ségra.“ —/— Když byla Líba s Pavlíkem v sedmém měsíci těhotenství a doufala, že teď už nepotratí, napsala své matce, že bude babičkou. Asi po měsíci dostala odpověď. „Je to trochu překvapení, ale až přijde tvůj čas, dýchej, jak ti budou říkat.“ To bylo vše. Po chlapečkově narození ale poslala pěknou gratulaci a těšila se z fotografií, které jí dcera zasílala. Když si Líba stěžovala, že Pavlíček nechce jíst a že nespí, matka jen sarkasticky poznamenala: „Aspoň vidíš, co jsem já měla s tebou.“
– 42 –
Líbě nevadila práce, která jí kolem dítěte přibyla. Nebyla ale připravená na omezení své svobody a cítila se degradována na služku. Navíc asi prvních pět měsíců měla hrůzu, že Pavlíček umře. Pořád měla v paměti děsivou vidinu z inkubátoru. Dítě, které bylo napojené na bůhvíco, pak ho odpojí a dají ho matce, ať se stará sama. I když Pavlíček konečně usnul, bála se, že se neprobudí, že přestane dýchat. Musel být krmený každé dvě hodiny a několikrát se v noci budil až do deseti měsíců. Od jeho dvou měsíců chodila opět do práce, na plný úvazek, k tomu ježdění do jeslí, všechny domácí práce a únava z nevyspání. Požádat Aloise o pomoc jí vyneslo jen urážky. Zjistila brzy, že je snadnější udělat si všechno sama. Alois se k Pavlíčkovi choval divně. Protestoval, když si Líba šla zaběhat nebo když chtěla jít kamkoliv sama, třeba jen ke známým o poschodí výše. Když začala opět chodit na judo, vylítl až na půdu. Ale Líba trvala na svém. „Ať se ti to líbí, nebo ne, jsi jeho otec. On je tvůj syn a já jdu. Nezabije tě to, na hodinu a půl malého pohlídat.“ Alois svůj odpor neskrýval, dával jí to pokaždé najevo. Celkem nic se nezměnilo ani později, jak Pavel vyrůstal. Mateřská dovolená tenkrát v Kanadě neexistovala a podpora v nezaměstnanosti se platila jen šest týdnů. Líba našla pěkné jesle, které vedla Dánka. Jesle byly určené pro děti od dvou měsíců do dvou let. Pavel tam byl do roku a půl. I když to Líbě způsobilo problém, musela se smát, když Pavla, v „pokročilém“ věku osmnácti měsíců z jeslí vyhodili. Paní z jeslí to přednesla velice diplomaticky. Prý je ve srovnání s ostatními dětmi příliš vyspělý a dává jim nápady. Dali by přednost tomu, kdyby si našla jiné jesle. Dalo jí ale chvíli přesvědčování zjistit, co vlastně tak „pokročilého“ vyvedl. V nestřežené chvíli pootvíral všechny šuplíky v almaře tak, že vytvořily schody, a po nich vylezl až nahoru. Paní pečovatelku přivítal vestoje na almaře, s obrovským úsměvem a hrdý na to, co dokázal… Pavel se naučil všechno brzy. Lezl po čtyřech, lezl pořád a lezl rychle. Začal chodit v deseti měsících. Ve dvanácti měsících běhal a nebyl k zastavení. Navíc chtěl na všechno vylézt, ale vztekal se u toho, protože byl drobný a nikam nedosáhl. Jít s ním na procházku znamenalo honit ho
– 43 –
jako štěně. Běžel dopředu, Líba ho chytla, vytrhl se jí, běžel dopředu, znovu ho chytla a tak to šlo pořád… Byla hrdá na to, jak rychle se Pavel všechno učil. Často si spolu hráli na podlaze. Lezl po ní, předstírali, že jsou letadlo nebo vláček, auto nebo koně. Hodně mu četla, česky i anglicky, takže odmalička rozuměl oběma řečem. Líba chtěla být dobrou mámou a společné aktivity se synkem měla ráda. Alois je většinou ignoroval, pokud nedělali moc velký randál. To se kousavý tón jeho hlasu stal ještě ošklivější. Vyrušovali ho u televize.
– 44 –
— PŘÍLEŽITOSTI —
Líba si začínala uvědomovat, že Alois nemá rád lidi. Potom, co se narodil Pavel, si začal stěžovat hlasitěji. Jeho náhled na věci byl vždycky negativní, ale nyní chodil z práce a kolem všeho nabubřeně řečnil. „Ten mistr je tak blbý, nikdo neví, co dělá. Jsou to všichni idioti!“ Tirády pokračovaly donekonečna. Dříve spolu vedli konverzace o všem možném, o filmech nebo alespoň o počasí. Teď se na ni osobně neobrátil, jedině když si na něco stěžoval. Navzdory tomu Líba cítila určitou loajalitu. Myslela si: nikdy jsme do sebe nebyli zamilovaní. Tichý člověk mi nevadil. Česká imigrantská společnost není jiná než ostatní. Lidé se do kanadské společnosti asimilují pomalu. Pro společenský kontakt si vytvářejí malé skupiny, které na sobě závisí. Přirozeně, netrvá dlouho, a jsou z toho pomluvy. A srovnávání, kdo co má. Jak si lidé trochu finančně pomůžou, začínají řeči. „Víte, kdo koupil auto? A kolik zaplatili? Ti a ti koupili barák ve čtvrti u jezera Bonavista. A další jeli do Mexika. Někdo další jel na Havaj. Jak to, že my jsme ještě na Havaji nebyli?“ Tyhle věci ji netrápily a vzhledem k dřívějšímu rozvodu se s Čechy nestýkala. Nosila v sobě hanbu a nechtěla, aby o rozvodu někdo něco zjistil. Dávala přednost kanadským přátelům. Ale Alois se s nimi nedokázal bavit, tak byl izolovaný od světa. Jediné, co teď Alois dělal, bylo sledování televize. Líba ale potřebovala více. Její tréninky juda mu byly pořádně proti srsti. Snažil se jí zakázat jakékoliv cvičení. Na Vánoce Alois koupil Líbě rotoped. Byl by to pěkný dárek, ale důvod, proč ho koupil, už tak pěkný nebyl. Když rotoped uviděla po stromečkem, usmála se. On se ale zamračil a ukázal na ni prstem: „Teď můžeš cvičit doma. Nemusíš nikam chodit!“
– 45 –
Líba si na kolo na pár minut sedla, ale pak už se ho ani nedotkla. Tu zatracenou věc nenáviděla. Nekoupil ji proto, aby jí udělat radost. Chtěl jen, aby se nedostala ven z domu. Začala chodit běhat, třikrát nebo čtyřikrát týdně. Jen krátké běhy, dvacet až čtyřicet minut. Nenechala se uvěznit doma. Potom, co byl Pavel nakrmený a v postýlce, obula tenisky a šla ven. Alois se od Líby a ode všech distancoval stále více. Pokusy o konverzaci byly marné. Byl jako tlakový hrnec. Potichu, ale tlak šel nahoru. Líba se snažila vyhnout konfrontaci, ne vždy úspěšně. Jakákoliv komunikace s ním byla jako trhání zubů. Většinou neodpovídal. Chtěl pro rodinu postavit vlastní dům. Když o tom mluvil, jeho chování bylo přívětivější a bylo znát, že to je jeho sen. Líba byla opatrná. Alois měl problémy se udržet v práci a neměl pravidelnou výplatu. Na druhé straně viděla, že si chce něco dokázat. Také ho nechtěla brzdit v životním snu, protože věděla, že to na radosti ze života nikomu nepřidá. A možná by to mohlo změnit jeho negativní pohled na svět, proto souhlasila. V lednu 195 koupili pozemek na jižním konci města, blízko údolí Fish Creek. Tehdy už bylo údolí prohlášeno za provinční přírodní rezervaci a čtvrť nad ním byla pěkná. Za těch pět let, kdy tam jako noví přistěhovalci trávili letní chvíle, se hodně změnilo. Celý její život byl teď komplikovanější, kladl na ni daleko větší nároky, měla větší zodpovědnost, hodně se poučila a změnila. Změnil se ale i Alois. Soudě podle toho, že i pozemek musela jít kupovat sama, měla obavy, že se stavbou domu jejích starostí jen přibude a že nakonec vše zůstane na jejích bedrech. Nakreslila plány domu, pak museli vyřídit stavební povolení. Znamenalo to prokousat se byrokracií různých úřadů a Alois byl podrážděný, že mu to dělají naschvál. Pokaždé, když potřebovali nějaké povolení nebo inspekci a na úřadě jim řekli, že něco musí změnit nebo upravit, byl přesvědčený, že se proti němu spikli. Terčem jeho výbuchů byla Líba. Tehdy už byla v práci dobře zavedená a firma jí platila slušně. Když šli do banky žádat o hypotéku, úřednice, která schvalovala půjčky, se podívala na Líbin záznam o příjmu a začala se na detaily vyptávat Aloise.
– 46 –
Líba si odkašlala. „To je můj příjem.“ Aloise se to dotklo a celou cestu domů ji napodoboval a zesměšňoval: „Promiňte, ale to jsem já, kdo vydělává ty velké prachy. Já jsem to velké zvíře!“ Poškleboval se. „Můj manžel není nic. Jen obyčejný tesař. Neudrží se v práci.“ Líba těžce polkla. Proč ji tak nenávidí? —/— Začali stavět dům. Alois dělal na stavbě přes den a pak šel na stavbu vlastní a pracoval do tmy. Na práci byl puntičkář a všechno chtěl mít perfektní. Navzdory únavě pracoval s nadšením. Měli jen jedno auto, a tak Líba jezdila do jeslí a do práce autobusem. Tehdy mobilní telefony ještě neexistovaly, což znamenalo, že Alois nemohl během dne pro stavbu nic zařídit. To musela dělat Líba, protože ta přístup k telefonu během dne měla. Ale jako zaměstnanec nesměla nic zařizovat v pracovní době a snažila se věci vyřídit o polední přestávce. Jenže ostatní firmy měly přestávku také a často se nikam nedovolala. To jí pak doma nadával, že je kráva neschopná. A i do horších věcí. Někdy se stalo, že firma slíbila určitý den nějaký materiál dodat, a nepřijeli. To všechno se samozřejmě také svezlo na Líbinu hlavu. Banka jim uvolňovala peníze na stavbu jen po malých dávkách, takže Líba často kupovala drobnější věci v hotovosti. Peněz nebylo nazbyt a Líba šetřila na jídle, jak se dalo. Za to dostala vynadáno také. On se dře jako vůl, a ona mu nedá ani pořádně nažrat. Ať dělala, co dělala, spokojený nebyl nikdy. Cokoliv nevyšlo, byla její vina. Byla pitomá, ničemu nerozuměla, nic neuměla zařídit, všechno bylo jen na něm a všichni se proti němu spikli a házeli mu klacky pod nohy. Ona také. Aby to přežila, Líba musela mít nějakou naději do budoucna. Doufala, že se to změní, až bude dům hotový a přestěhují se. Třeba budou věci snadnější, až bude Pavlíček z plenek. Možná se všechno zlepší, až Al dostane lepší práci. Možná to s ním bude jednodušší, až koupí náklaďák, o kterém tvrdí, že jej potřebuje. Možná…
– 4 –
— ELUNKA — Líba nechtěla mít jedináčka. Zastávala názor, že to není zdravé ani pro rodiče, ani pro dítě. Když už se stará o jedno dítě, se dvěma to nebude takový rozdíl. Tak to také přednesla Aloisovi. Souhlasil. Zdálo se, že ta myšlenka ho dokonce rozradostnila a bylo příjemnější s ním žít. Netrvalo ale dlouho a jeho kyselost se vrátila zpět. Jakmile přišla znovu do jiného stavu, navzdory počátečnímu nadšení se jeho chování vrátilo do starých kolejí. Líba byla v pátém měsíci a cítila se výborně. Žádné komplikace, nebylo jí špatně, vše šlo normálně. Cestou domů z práce vyzvedávala Pavlíčka z jeslí a v autě ho učila české říkanky a písničky. Nejraději měl „Byl jeden domeček“. Nedávno koupili malé auto a Líba byla ráda, že už nemusí jezdit autobusem. Pomohla Pavlíčkovi ze sedačky a pokračovali spolu v říkance. „Kde je ta ryba?“ odříkával Pavel. „Kočka ji snědla,“ odpověděla Líba s úsměvem. Držela Pavlíčka za ruku a vešli do domu. Dnes byl docela dobrý den. Uvaří večeři a snad den dobře i skončí. Poslední dobou šlo všechno více z kopce. Alois vybuchoval pro každou maličkost. Buď nemohl najít nějaké nářadí, nebo Líba myla nádobí moc pozdě večer a vyrušovala ho tím u televize, nebo nebyla vypraná nějaká košile. Po večeři se Líba rozhodla ještě něco upéct. Sekala máslo do mouky, když Alois vlítl vztekle do kuchyně a začal hulákat. „Ty kurvo, to nemůžeš dávat pozor? Já se dřu jako vůl a ty nemáš k ničemu úctu a všechno, co dělám, jen ničíš!“ Líba neměla tušení, proč se tak rozzuřil. S klidem se ho na to zeptala. „Udělal jsem nový umakart na kuchyňskou linku a ty do toho sekáš nožem!“ řval na celý dům. „Možná že dřív, než začneš někoho buzerovat, měl by ses pořádně podívat, co ten člověk vlastně dělá. Máslo je úplně rozměklé a používám tupou stranu nože,“ klidným hlasem odpověděla Líba.
– 4 –
To ho rozzuřilo ještě víc. Nesnášel, když ho někdo v čemkoliv opravil. Líba před jeho ranami ustupovala dozadu, pryč z kuchyně, raději daleko od nožů. V ložnici už nebylo kam ustoupit. Dotlačil Líbu do rohu místnosti, srazil ji na podlahu a začal do ní kopat. Líba si jen chránila břicho, její vlastní bolest už důležitá nebyla. Jen chránila nenarozené dítě. I když měl v očích vztek, dával pořád pozor na to, aby Líbu neuhodil do obličeje. Konečně mu došla pára a přestal tak náhle, jako začal. Několik dnů neřekl nikdo ani slovo. Pak ji Alois začal hladit po zádech, tak nějak omluvně. Chvíli to trpěla, ale pak si uvědomila, že jeho dotek nemůže vystát, a odtlačila mu ruku pryč. —/— Podle výpočtů Líba dítě už deset dnů přenášela a její doktor rozhodl, že má jít do nemocnice a tam vyvolají porodní bolesti uměle. Měla přijít večer předtím a bolesti vyvolají další den ráno. Alois ji odvezl do nemocnice a jel s Pavlíčkem zpět domů. O půlnoci bolesti přišly samy a malá Gabriela, které po tetě hned začali říkat Elunka, se narodila 24. července 196 ve 4.30 ráno. Líbě se s Aloisem vůbec nechtělo mluvit, ale asi hodinu nato se k tomu přiměla a telefonem mu oznámila, že má dceru. Následující noc měla hrozný sen. Zdálo se jí, že malý Pavel zabil Aloise sekerou v lese. Přirozeně, měla obavy, jak doma táta se synkem zachází, ale současně měla větší obavy o Pavlíčkovu budoucnost. Nedokázala ten pocit vysvětlit ani sama sobě, nemohla přijít na nic konkrétního. Pravdivé předtuchy měla ale i dříve, a jen doufala, že tohle není jedna z nich. Kdysi, ještě když žila se svým prvním manželem Standou, zažila Líba něco podobného. Standa dostal práci na stavbě konstrukce skladištní haly. Vysoko pod střechou brousil ruční bruskou svary. Teplota přímo pod plechovou střechou musela být přes čtyřicet stupňů. Standa na okamžik ztratil vědomí a upustil si brusku na koleno. Bolest ho přivedla znovu k vědomí, ale přesto málem spadl dolů. Jeden ze spolupracovníků ho odvezl na pohotovost, tam z toho sice bylo jen pár stehů, ale mentálně to s ním zacvičilo. Líba tenkrát práci ještě neměla a byla doma. Stáhla se jí hruď a hrdlo,
– 49 –
že sotva dýchala. Polil ji pot a současně jí bylo zima, přestože byl červenec. Věděla jen, že se někde stalo něco špatného. O osm let později už byla vdaná za Aloise. V té době byla partnerem v zeměměřičské firmě, kde kreslila a měla pod dohledem celou konstrukční kancelář. Ve dvě odpoledne ji přepadly tytéž divné pocity a měla potíže se uklidnit. Až po příchodu domů se dověděla, co se stalo. Alois pracoval s jedním Slovákem na rámování sklepní zdi. Stěna byla stavěná z impregnovaného dřeva, které je o dost těžší než dřevo normální. Zeď ještě nebyla ukotvená a pod nárazem větru se skácela na Aloise. Přiskřípla ho od hrudi dolů. Jediná věc, která ho zachránila, byla hromádka dřeva na podlaze. Zeď se o ni zastavila, a to vytvořilo malý prostor. Spolupracovník ho uchopil v podpaží a vytáhl ho rychle ven. Alois si trochu zvrtnul kotník, ale jinak se mu nestalo nic. Zpětně Líba uvažovala o tom, jestli to bylo varovné znamení a proč byl tenkrát Alois ušetřen smrti. Proč tenkrát nezasáhla Prozřetelnost jinak? —/— Líbě se jméno Gabriela vždy líbilo. Neměla nic proti tomu pojmenovat maličkou po Aloisově matce a sestře. Alois byl šťastný, že má dceru, a okamžitě se na ni citově upoutal. Ani teď doma s ničím nepomohl, ale aspoň si s maličkou hrál, pochoval ji, nebo jí podržel lahvičku s mlékem. Elunka byla krásné mimino s růžovými tvářičkami a světlými vlásky a se stejnýma velkýma očima, jako měl Pavel. Byla pravý opak Pavlíčka. Spala dobře, snědla všechno, co se jí dalo, a byla spokojené dítě, které skoro ani nezaplakalo. Líba byla připravená na další dítě, které bude lítat jako motorová myš. Místo toho přibyl do rodiny krásný růžový andělíček. Alois vypadal téměř šťastně, mohla snad doufat, že by se osud konečně otočil? Líba se chtěla co nejdříve dostat zpátky do kondice a po několika měsících začala opět běhat. Měla v sousedství malý okruh, který jí zabral přesně 22 minut. Jakmile začala běhat, Aloise to opět rozčílilo a odmítal děti pohlídat i jen na tu krátkou dobu. Malý Pavel byl nejraději venku, a když se chystala vyrazit, dožadoval se,
– 50 –
že půjde s ní. Líba mu trpělivě vysvětlila, že on už venku byl a teď je řada na ní, aby šla ven. To Pavel i ve svých dvou a půl letech pochopil a byl s vysvětlením spokojený. Ne tak Alois. Začal Pavla dráždit: „Vidíš, maminka jde pryč. Maminka s námi nechce být doma. Maminka nás nemá ráda! Ani tě s sebou nevezme.“ A pokračoval tak dlouho, až se Pavlíčkovi naplnily oči slzami a obličej se mu zkrabatil pláčem. Pak se Alois samolibě zašklebil a odešel se dívat na televizi. Líba si nejdříve pomyslela: ty potvoro, takhle se manipulovat nenechám! Ale také nechtěla, aby trpěl Pavel. Její mysl pracovala rychle. Vzala Pavlíčka za ruku a odvedla ho do kuchyně. Postavila ho před velké hodiny a vysvětlila mu: „Vidíš tady tyhle dvě ručičky? Jedna je velká, jedna je malá. Ono to není poznat, ale ta velká se hýbe. Můžeš si jít klidně hrát a každou chvíli se jít podívat. A když ta velká ručička dojde sem,“ a ukázala na místo o dvacet dvě minuty dál, „budu zpátky doma.“ Pavel se naučil ignorovat to, co říkal táta, a důvěřovat tomu, co řekla maminka. Když něco slíbila, tak se to také stalo. A nikdy ho nezklamala.
– 51 –
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
