statě se mu podařilo zpochybnit věrohodnost vašich svědků, zejména té Grety, co vypovídala minulý týden. S poukazem na všechna dosavadní pochybení a přehmaty městského soudu vydal příkaz k převzetí celého šetření Nejvyšším soudem.� „Cože?!� vyjekl Martis. „Jistě, byl jsem tam a snažil se oponovat,� zamračil se Jenson. „Ale já za vaše svědky nenesu zodpovědnost, nemohu se za ně zaručit. Proti se ozvali i Woodagovi kněží, ale v Manuciho nepřítomnosti nezmůžou mnoho. Čistě technicky představují jenom hlas veřejnosti.� Narychlo jsme se domluvili, co dál. Bude nutné informovat o všem Grapa; to jsem si vzal na starost já. Jenson se vrátí zpátky na radnici a pokusí se vysledovat, zdali si je Lipka naší aktivity již vědom. Především se ale okamžitě vrátíme do dílny a zkusíme ještě zachránit, co se dá. „A mimochodem, ten Lipkův asistent si prý nechává říkat Algol,� rozloučil se s námi Jenson. Zvláštní, pomyslel jsem si, když jsme kráčeli přes Rynek. Algol. . . přísahal bych, že musí mít něco společného s Adou.
Ruce od krve Před dílnou na nás Martis mrkl a natáhl se po klice. „Počkej!� vyhrkli jsme s Elanor unisono. Zarazil se ještě včas. Podezřívavě jsme se sklonili k narezlé šmouze, která ještě včera krásnou fasádu naší dílny zcela jistě nezdobila. Nebyla nijak výrazná a normálně by naší pozornosti asi unikla, ale dnes nás všelidová paranoia nutila přehodnotit běžná měřítka. Šmouha sama začínala v nezřetelném fleku na futrech a byla rozmáznutá směrem ke Krachovu. Skoro jako by se tu někdo opřel zakrvácenou rukou o zeď a pak s ní prudce trhl. . . nebo možná někdo trhl s ním. . . Elanorka zřejmě přemýšlela podobně jako já a navíc měla bezkonkurenčně nejlepší pozici. Zlehka se dotkla místa, kde flek začínal. „Ještě se v tom dá rozeznat i otisk té dlaně.� 426
Podle mého měla naprostou pravdu, ale Martis se zatvářil pochybovačně a řekl, že mu to nakonec připadá jako úplně obyčejná skvrna a že tu beztak je už pěkně dlouho a že ze samého strachu už vidíme Manuciho i tam, kde není. Elanorka řekla, že to ví taky, že Manuci v dílně není, ale že si přeje aby byl. Já jsem si to přál taky, takže jsem Martisovi řekl, že Elanor má pravdu a ať neblbne a podívá se pořádně. Opáčil, že máme asi lepší oči, ale že v každým případě bysme tady neměli tak obejdovat a čučet na vlastní dílnu, nebo se nad náma Lipka umlátí smíchy, až mu to Gradan povypráví. Martis domluvil, vrhl na šmouhu poslední nedůvěřivý pohled a natáhl se po klice. „No konečně!� Kde se vzala, tu se vzala, zastoupila nám cestu Kulička, ruce založené v bok. Měřila si nám zlostným pohledem, ale já jsem viděl, že ji začíná dohánět vyčerpání. „Promiň,� předešel ji Martis. „Ale on jak Manuci včera o žádným odjezdu nic neříkal, tak nám to přišlo divný. Tak jsme se byli přeptat na radnici, jestli někdo neví něco bližšího.� „Ale všechno je v pořádku, tam o tom vědí,� zahlaholil jsem na celou dílnu, aby to slyšel i ten Pometlo. Kulička nevěřícně zakroutila hlavou. „Co taky jinýho jste mysleli? U všech kuželek! No, takže jestli jste si už vyřídili všechny neodkladné záležitosti, tak byste laskavě mohli zase chvíli dělat něco, zač vás Manuci královsky platí, co vy na to?� Poslušně jsme se rozešli po své práci a dělali jako by nic. Takovou směnu už bych si nechtěl zopakovat. Cítil jsem, jak nám pod prsty utíká drahocenný čas, a živě si představoval, jakou výhodu každou hodinou poskytujeme Lipkovi, ať už má s Manucim jakékoliv úmysly. Ostatně – co si asi tak představuje, že udělá? Dobře, dejme tomu, že z něj chce vytáhnout nějaké informace, donutit ho ke spolupráci nebo vydírat nás či Jensona. A potom? Přece i Lipkovi musí být jasné, že Manuci, pokud ještě spatří světlo Parletu, se bude mstít. Že jeho propuštěním si podepíše vlastní parte. Takže Lipkovi už teď, už v této chvíli nezbývá než Manuciho zabít. Bez ohledu na výsledky. 427
Prošel jsem si celou úvahu znova, od začátku, ale jiné možnosti jsem neshledával. Ostatně ani se zdůvodněním šéfova zmizení nebude zvláštní problém – hodit to na vyřizování účtů mezi ním a zdejším podsvětím nebude působit nijak nevěrohodně. A druhá věc – ať už k tomu Gradan přišel jakkoliv, teď ví, že Jenson nemlčel a že Manuci do té choulostivé záležitosti zatáhl svoje lidi. Takže se i my můžeme brzo dočkat nějaké večerní návštěvy, která se bohužel bude počítat k těm méně příjemným. Anebo rovnou k těm posledním. Během dopoledne se nám podařilo prohodit pár vět, aniž by to působilo podezřele. Já a Elanor se během polední přestávky vyzbrojíme a na dnešní noc si uděláme základnu v dílně. Nějakou dobu jsme se přeli co říci Kuličce a Simanor a jak se postarat o jejich bezpečí. Já jsem byl pro, zkusit je přesvědčit aby i ony zůstaly, ale Martis mi to celkem rozumně vymluvil s tím, že to bychom jim museli říct už úplně všechno. A že čert ví, jak se události nakonec vyvrbí. Měl pravdu; trval jsem ale na tom, že je doprovodíme domů a budeme je varovat.
Polední pauza Proklouzl jsem k sobě do pokoje a sebral meč, který mi tu zanechala jedna z dlouhé řádky zombií, co se mi tu poslední dobou dobývaly do okna. Romantické noční návštěvy si teda umím vybrat, jen co je pravda. Zabalil jsem zbraň do pláště a do brašny naházel ještě pár drobností, které by se nám snad mohly hodit. A nesmím zapomenout na to nejdůležitější. . . Líbezná vůně linoucí se z kuchyně mě nenechávala na pochybách, kam zamířit. Ještě jednou jsem zkontroloval meč, jestli moc nečouhá. „Ehm. . . � „No koukám, že jsi přišel zrovna na oběd,� zavrtěl překvapeně hlavou Jokedit, aniž se ohlédl. „Ale co že tak brzo?� „Nezdržím se. Vracím se hned do dílny. Jokedite. . . � 428
Posunkem mě zarazil a pečlivě odstavil z kamen oba kastroly. Utřel si ruce do hadry. Sklouzl pohledem na neforemný tvar v mé ruce, vzdychl a upřel pohled přes naprasklé sklo v okně, za kterým vítr honil dokola žluté listí. Vlastně už bych ani nic říkat nemusel, ale chtěl jsem dostát svému slibu. „Na noc se nevrátím, zůstáváme v dílně – já, Martis a Elanor. Jde o tu – o tu druhou záležitost. Něco se pokazilo – ti, kdo spáchali ty vraždy, se nějak dozvěděli, že jsme do toho strkali nos. Manuci včera nečekaně odjel a my máme podezření, že ne tak úplně dobrovolně.� Přikývl. Podle toho, jak jsem se tvářil, mu muselo být jasné, že „podezření� je čirý eufemismus. „Kdo o tom ví?� zeptal se věcně. „Kromě nás jenom Nicolas Jenson. Ale ten. . . � mávl jsem rukou. Ten je v pasti stejně jako my. „No. Takže to je asi všechno. Tentokrát budeš přinejmenším vědět, odkud vítr fouká,� usmál jsem se rozpačitě. Chvíli na mně mlčky visel očima, ale pak pokrčil rameny a s pragmatickým výrazem se chopil vařečky. „Kdybyste něco potřebovali, budu tady,� prohodil přes rameno. Nadechl jsem se, ale on mě s odpovědí předešel. „A ten můj slib pořád platí, to se neboj.� Odcházel jsem s pocitem posvátné úcty.
Martis ochránce Před koncem směny Martis nenápadně požádal Kuličku a Simanor, aby se chvíli zdržely, až ostatní odejdou. Mohlo být něco po čtvrté, když jsme v dílně konečně osaměli. Lisy utichly a kolem nás zavládl nadpozemský klid. „Tak co je?� zeptala se Kulička. Po celodenní šichtě měla na čele vrásky únavy. „Chceme vás varovat,� řekl jsem. „Podle všeho to s tím Manuciho odjezdem do Varweddy není tak úplně v pořádku.� Kulička po mně vrhla pohled, který byl podezřívavý a zmatený zároveň. 429
„Ale vždyť jste říkali —� „No ano, protože se tady motala spousta lidí,� vskočil jí do řeči Martis. „Ale Stefan má pravdu.� Řekl to tak přesvědčivě, že bych tomu věřil i já sám. „Nevíme ještě přesně, o co jde,� tlačil jsem na ni, dokud byla zviklaná Martisovým naléhavým tónem. „Ale Manuci má podle všeho problémy, které měl ten vzkaz jenom zamaskovat. Jsem si jistý, že se to podaří rychle vyřešit,� rouhal jsem se nehorázně. „Ale dokud nebudeme mít Manuciho v pořádku zpátky, nemůžeme spoléhat na to, že jeho zaměstnancům také nehrozí nepříjemnosti, a proto. . . proto bychom byli rádi, kdybychom vás dnes mohli doprovodit až domů.� Simanor, dosud elfsky lhostejná, si přestala upravovat účes a střelila varovným pohledem někam mimo mne. „A před kým se máme mít na pozoru?� zeptala se naoko bezelstně. Bylo naprosto jasné, že ona by přinejmenším o jedné osobě už věděla. „Ale Simanorko. . . � nasadil Martis ukřivděné psí oči. „Tohle si —� „Kušuj!� okřikla ho Elanor, ke Kuliččině, Simanořině a koneckonců i k mojí radosti. Divím se, že s tím enormním egem vůbec ráno projde dveřma. „Víme, že jsou do toho zapletení nějací dva elfové,� řekla stroze a popsala jim Algola a Gradana. „Tak zejména na ně pozor.� A pak, po kratičkém zamyšlení, dodala: „Ale nejenom na ně.� Děvčata si nakonec dala říct a z dílny jsme vyrazili společně. Martis celou cestu mlel o svém novém meči; já jsem se snažil dívat trochu kolem, ale šlo to dost těžko, když jsem musel poslouchat ty jeho bláboly. Na konci ještě k dovršení všeho podnikl další, dost zoufalý pokus vnutit se za Simanor až do bytu, načež ta ho odkázala do patřičných mezí s tím, že o své elfy se postará sama. Pitomec jeden.∗ ∗ Na
tomto místě post festum dovysvětlím, jak se to mělo s oním varujícím papírkem, který družiníci obdrželi předchozího večera. Své dobré obchodní známosti, tedy Manucimu, jej poslala Ada, ale na to družiníci nikdy nepřišli. Tahy, které v jednom místě papír protrhly, tam nebyly náhodou; kdyby se všechny tři vzkazy přiložily na sebe, náhodné čáry by se doplnily a daly by znak Ady Turing.
430
Sítě, stopy, stopaři Vrátili jsme se do dílny, teď už obezřetně a oklikou. Nezdálo se, že by se za námi někdo táhl, ale pokud šlo o takového Gradana, mohli bychom si tuhle opatrnost odpustit rovnou. O rozdělení kompetencí mezí ním a Algolem jsem už měl celkem jasný obrázek: Algol je Lipkův tělesný strážce a hrubá síla, určená k neustálému nasazení; Gradan dostává konkrétní pokyny ke špinavým akcím, které si s Lipkou nikdo nesmí spojit. Instinktivně jsem za větší hrozbu považoval právě Gradana, ačkoliv chladný rozum mě varoval, že nebezpečnějším soupeřem by v otevřeném boji byl ten druhý. A další, pragmatický hlas k tomu dodával, že na tom stejně nesejde, neboť ve skutečném boji mají převahu jeden jako druhý. Odpoledne se naklonilo. Elanor zůstala nahoře a vzala si na starost důkladné prohledání Manuciho pracovny. Martis vyrazil do ulic, rozhodit sítě mezi „svá děvčata�, jak familiérně nazýval skvadru spřátelených a/nebo podplacených prostitutek. No a já jako už tradičně budu informovat Grapa. „Zapískejte mi pod oknem Okolo Plotovísek, a já vás pustím,� rozloučila se s námi Elanor. Aha, takže dnešní noc strávím na ulici. Duhová ulice mě přivítala klidem letního večera. Pokud možno diskrétně jsem zaklepal na dveře Grapova bytu. Čerti vědí, jestli je vůbec doma. A jestli je sám. . . Vzpomněl jsem si, jak jsem ke Grapovi zavítal poprvé. Tehdy se mi zdálo, že u něj zuří vichřice. Ale utichlo to tak rychle, a když jsem vstoupil, byla podlaha pokrytá listím a úlomky větviček. Teď mě ta vzpomínka bolela jako máloco. Odpustí nám to vůbec někdy? „Pojďte dál,� vyzval mě konečně jeho kultivovaný hlas. Za horami právě svítalo. V místnosti byla zima, téměř mráz, a vítr přinášel vůni čerstě napadlého sněhu. Grapus, bosý a oblečený jen v elegantním bílém županu, mi vyšel vstříc. Mlčky mi nabídl jedno ze dvou nízkých křesílek. „Omlouvám se za ten neomalený příchod,� řekl jsem upřímně. „Ale zdá se, že máme bohužel problém.� 431
Elf téměř neznatelně přikývl. Několika dlouhými kroky dosáhl opačného konce místnosti a složil svou hubenou postavu na křesílko. Následoval jsem jej, o poznání méně elegantně. „Nuže?� „Manuciho unesli,� vyložil jsem mu tu prostou pravdu dnešního rána. Na krátký okamžik zavládlo ticho. „Jakže prosím?� otázal se Grapus. Povzdychl jsem si. „Manuciho unesli,� zopakoval jsem. „Dnes ráno jsme dorazili do dílny jako obvykle. Tam na nás čekal vzkaz od šéfa, že nenadále musel odjet kamsi do Varweddy. Na první pohled bylo jasné, že to nenapsal dobrovolně. Prohledali jsme okamžitě horní patro – byt a kancelář – a našli jsme, éé, stopy,� přinutil jsme se to vyslovit to strašné slovo, ačkoliv zdravý rozum se vzpíral a křičel na prostest. „Útočníci ho zastihli včera pozdě večer v pracovně. V podlaze trčela šipka, Manuci zřejmě ještě od stolu střílel. Na desce stolu a na koberci pod ním jsme našli krev. Ostatně od krve byl umazaný i ten vzkaz.� Grapus mlčky naslouchal, bradu opřenou o propletené prsty. „Zřejmě zůstal i po té bitce ještě nějakou dobu při smyslech – rozhodně dost na to, aby do toho listu, co nám zanechal, propašoval skryté varování. A i potom se snažil naznačit jakýsi směr – jedna šmouha na zdi hned vedle dveří dílny začíná celkem jasně otiskem zakrvácené dlaně. Myslíme, že bychom mohli najít i další, ale přes den jsou ulice příliš rušné.� Zhluboka jsem se nadechl. Obrazy, které mi vyvstávaly před očima, nebyly ani trochu hezké. „Kdo za tím útokem stojí, to už víme,� dodal jsem a vylíčil nález urvaného knoflíčku s dobře známým ornamentem. Elf zamyšleně pokývnul, jeho oči ale zůstávaly chladné. „Takže Manuci bojoval. . . � pronesl jakoby k sobě. Vztekle jsem stisknul rty. Čas, nemáme čas. . . ! „Těžko říct, jak se to seběhlo,� přinutil jsem se k jakémus takémus klidu. „Podle všeho ho v dílně nezabili. Je docela možné, že ta krev, kterou jsme tam našli, není pouze Manuciho. Zatím,� upřel jsem pohled na vrcholky hor a ke svému překvapení zjistil, že zase nacházím pevnou půdu pod nohama, „ jsme informovali Jensona. Potvrdil nám, že informaci o Manuciho obchodní cestě dnes ráno na radnici rozšířil 432
právě Lipka. Jsme s Jensonem v kontaktu, ale snažíme se vytvářet dojem, že jsme té historce s Varweddou uvěřili. Martis s Elanor teď zůstali v dílně; Jenson sice říkal, že Lipka se snad ani nenamáhá s tím, aby nás nechal sledovat, ale na to bych nesázel. Víme přece, čeho je schopen.� Grapus pomalu zavrtěl hlavou. „Ta odveta je příliš rychlá. Řekl bych, že vás někdo musel přímo udat. Nemáte na někoho podezření?� „Bohužel. . . � potřásl jsem hlavou. „Ale je pravda, že v tom penzionu jsme to dvakrát šikovně neprovedli.� „Hm. No, to je teď asi. . . asi jedno. Co máte v plánu?� „Dnes v noci zůstaneme v dílně. Martis teď zkouší sehnat nějaké svědky té události, Elanor prohledává Manuciho pracovnu a zítra brzy ráno zkusí sledovat směr, který naznačují ty šmouhy. Už to by mohlo trochu pomoct. Dál bychom mohli sledovat Lipku nebo někoho z jeho lidí.� Elf se už zase tvářil tak netečně, až jsem zapochyboval, jestli vůbec vnímá okolí. „Lipkovi stačilo jediné dopoledne, aby zpochybnil celé dosavadní řízení u městského soudu. Jediné dopoledne!� vytkl jsem slunci, vycházejícímu nad horami. „Pokud je Aldus ze hry, nemáme proti němu šanci. Vás,� odtrhl jsem konečně pohled od vrcholků jiskřících ledovci, „ jsem chtěl požádat, jestli byste nemohl zjistit, zda se u Kostky stále ještě objevuje Gradan a ten druhý elf, ten Lipkův asistent. Podle Jensonových informací si říká Algol. Jestli je chceme sledovat, mohli bychom se jich chytit právě tam.� „Samozřejmě,� přisvědčil Grapus a znova mě zmátl tím, že je při smyslech. „Stavím se tam a promluvím se Šídlem. Přijdu za vámi do dílny – jako obvykle – jakmile budu něco vědět. Dobře. . . � Zdálo se, že nad něčím váhá. Stočil jsem zrak zpátky k úchvatnému výhledu a nechal mu čas, aby se rozmyslel. Myšlenky jsem měl už křišťálově čisté. Nemělo smysl dumat nad tím, čeho chce Lipka tím nesmyslným činem dosáhnout, zda nás hodlá vydírat a co mu vlastně vadilo na Jensonovi. Dokonce ani proč to celé naplánoval a provedl tak hloupě, proč Manuciho tak školácky podcenil. To všechno mohlo 433
počkat. My jsme museli pouze vypátrat, kde Manuciho drží, a pak ho odtamtud dostat živého ať to stojí, co to stojí. „Možná,� odhodlal se konečně Grapus, „bych mohl zkusit ještě jednu věc. Říkal jste, že Manuciho podle všeho odvedli? Myslím, odvedli pěšky, ulicemi? A že se cestou bránil?� Přikývl jsem. „Potom by k tomu, kam měli namířeno, něco mohl říct nějaký odborník,� nakousl elf opatrně. Záblesk inspirace mi napověděl, kde asi by toho svého „odborníka� mohl najít. Grapus se pousmál. „Aha. Ano, měl jsem na mysli požádat o pomoc Korva. . . jestli víte, o koho jde. . . ?� „Samozřejmě,� přikývl jsem, těžko skrývaje ohromení. „Ale nemůžu naprosto nic zaručit,� zdůraznil elf. „Rozhodně s ním zkusím promluvit, ale nespoléhejte na to. Tak dobří známí zas nejsme.� „Nebudeme se na to spoléhat,� ujistil jsem jej. „I když by nám to nesmírně pomohlo.� Elf pokývl, vstal z křesílka a vyprovodil mě ke dveřím. K mému překvapení vztáhl bledou, hubenou dlaň a potřásl mi na rozloučenou rukou. Kaštanová ulice byla vylidněná, jen lampy na rozích poblikávaly neduživým bledým světlem. Temnou postavu, přikrčenou před dílnou jsem spatřil až na poslední chvíli. Instinktivně jsem sáhl po meči. „Hej ty!� „Kurva!� nadskočil neznámý a v rukou se mu něco zablýsklo. „Jo to seš ty. . . � oddechl jsem si. Martis se jenom zašklebil a obě dýky zmizely tak bleskurychle, jako se objevily. Začíná s nima být zatraceně dobrej. „Kam sem to zahodil. . . � mručel a v podřepu šmátral po dlažbě. „Tady,� zvedl nenápadný čtvereček papíru. „Jenson píše.� „Vy dva!� zasyčelo to hlasitým šeptem nad našimi hlavami. „To je od něj sice moc hezké, ale co kdybyste tady přestali hulákat na celou ulici a zkusili mi zapískat aspoň začátek Plotovísek?� Elanorka si dala práci a důkladně prohlédla místo činu – kromě rozečtené knihy o Vraních horách a několika dalších drobností našla ještě jednu zbraň – dýku, kterou Manuci míval při ruce. 434
„V takovém tom nenápadném šuflátku vpravo,� obracela v prstech zbraň, pokrytou vrstvou zaschlé krve. „Ono to s ním asi nebylo jednoduché, hm?� Seškrábl jsem z čepele několik černých skvrnek. „Možná že se tu objeví někdo, kdo by to dokázal potvrdit,� a stručně jsem jim zopakoval, co nám Grapus nabídl. „To že by mohl?� zakroutil nevěřícně hlavou Martis. Pokrčil jsem rameny. Z pozice člověka schopného odhadnout infimum míry Grapových schopností mi to zas tak divné nepřišlo. „No. A co tvoje děvčata?� „Rozhodil jsem sítě. Zvlášť spolíhám na Melisu, ta je zatraceně schopná a slíbila mi, že se poptá. Takže,� ztlumil Martis hlas a v očích mu zaplálo, „kdyby se tu objevila taková nádherná zrzka s dlouhýma nohama a úžasnýma ko — kovovým náramkem nad levé paži a —� Elanorčina pohledu si všiml ještě včas. „Tak ji prostě pošlete za mnou.� „Pořád nic,� vrátila se Elanor nahoru. „Jestli nás někdo sleduje, tak už se ho dalším čekáním nezbavíme.� Vyklouzli jsme na ulici. Byla tichá, pustá. . . Parlet už spal. Naše kroky zamířily k dílně U zlatého slunce. Jenson byl ještě přítomen. Mezi lisy a písmovkami nás sdělil, že Lipka nás podle všeho ani nenechává sledovat, ani neplánuje nějak ohrozit – aspoň prozatím. „Zřejmě je toho názoru, že tlačit na nás tímhle způsobem je bez účinku, protože mně a Manucimu evidentně na zaměstnancích nesejde,� potřásl hlavou Jenson. „Tak se toho snažme využít.� Znovu jsem se musel podivovat Lipkově hlouposti. Jak si může být tak jistý? Nebo ví ještě něco, má v rukávu nějaké eso, o kterém nic netušíme? Začínal jsem se obávat, že ano. Domluvili jsme se s Jensonem ještě na několika drobnostech a potom se vrátili ke Druhé hlavě. Brzy ráno měli Martis a Elanor vyrazit do ulic; vzal jsem si poslední hlídku a odešel se vyspat do účtárny.
435
Neurčitý obrys místnosti jsem kolem sebe spíš tušil než viděl. Odněkud přicházelo ostré, studené světlo, ale nedokázalo rozehnat mžitky únavy před mýma očima. Byl za mnou, věděl jsem to. Otočil jsem se, abych mu viděl do tváře. Konečně se mu tedy podařilo zahnat mě do kouta. Zády jsem narazil na chladnou, neústupnou zeď. Nohy jsem měl náhle těžké a pomalé, jako bych brodil po kolena bažinou. „Že to ale trvalo. . . � šeptal si sám k sobě a nespouštěl ze mě vodnaté, blankytně modré oči. Úzké rty se zkřivily v krutém úsměvu. Své vlastní smrti, jež přišla už před celým měsícem, si snad ještě nevšiml. Nosil ji na sobě se stejnou samozřejmostí jako plášť, poznamenaný chemikáliemi. Dělil nás jen krok a Romanelli ke mně pomalu vztáhl ruce. Vlastně ne ke mně – nebyly prázdné, třímal v nich rozevřenou knihu. Zvedal ji do výše mých očí, aby mi neunikl jediný detail vazby, jediné písmeno vlisované do kožených desek. . . Vraní hory: Historie a současnost země za zdí. Doktor se ušklíbl znova a klouby prstů mu zbělely, jak pomalu zesiloval stisk. Vazba zaúpěla. „Ne —!� vykřikl jsem. S posledními zbytky vůle jsem se vrhnul proti Romanellimu a hmátl po knize v jeho rukou. . .
Chrobák „Kruci, jau! Pusť mě přece, sakra! Máš hlídku.� Zmateně jsem pustil Martisovo předloktí. S odfrknutím se narovnal a odešel, slyšel jsem, jak dupe po schodech. O zlomek vteřiny později dorazil druhý smyslový vjem. A že by zrovna vylepšil můj přechod do světa bdělých, to se o něm říct nedalo. „Hej,� zastavil jsem Martise v dílně, ještě než vzal kramle úplně. „Co to tady sakra tak smrdí?� „Hm?� pokrčil alibisticky rameny. Ale ten odér, který agresivně útočil na na můj nos, by nedokázal zalhat ani on. A podezřelá tmavá skvrna přede dveřmi v tom zřejmě rovněž hrála jakousi roli. Naklonil jsem se nad ní. Zápach zesílil. 436
„Ty ses tady posral nebo co?� Odpovědi jsem se nedočkal. Otočil jsem se, ale Martis už vedle mě nestál. Se zavrčením jsem došel ke kýblu s pískem a celé to nadělení aspoň zasypal a vymetl ven. Zdejšímu zdravému ovzduší jsem tím ale valně nepomohl – ať to bylo co chtělo, zřejmě se to u nás už stihlo zabydlet. Měl jsem sto chutí vytáhnout Martise z postele a vymáchat mu v tom ten jeho romanticky dekadentní čenich. Tohle u mě bude mít schovaný. O páté ranní jsem ty dva vzbudil. Tvářili se jako by nic, a já jsem jim nechtěl udělat tu radost, abych tu noční příhodu nějak rozpitvával. Budou mít asi půldruhé hodiny, během které budou ulice prázdné, a já jsem si potřeboval věci trochu promyslet. Zamkl jsem za nimi dílnu a vrátil se do účtárny. První smysl, který po meditaci přichází zpátky, je vždycky sluch. Zezdola sem doléhaly rozčilené hlasy. Nahmátl jsem zábradlí a poslepu sestupoval po schodech. Tma před mýma očima zvolna ustupovala. Do mého zorného pole se vynořila známá postava – Kulička. Zírala na mě jako na zjevení. „Stefane! Co děláš tam nahoře? A co má znamenat ten strašnej smrad?� Aha, a už jsem měl i Martise s Elanor. Kývl jsem k nim. „To by ti myslím mohli docela dobře vysvětlit tamti dva.� „Vždyť teďka přišli!� odsekla ostře. „Potkala jsem je před dílnou.� „Nóó,� přitakali horlivě. Zrádci. „Tak moment,� namítl jsem. „Nevím sice, co tu v noci vyváděli. . . � „Cože?� vyjevila se Kulička. „Kecá. . . � ucedil Martis koutkem úst. Asi ho brzo něčím praštím. „Přiznejte se, nebo vás čeká strašlivá pomsta,� přešel jsem v rafinovanou formu vyhrožování. Lipka by ze mě měl radost. „Já už toho mám taky akorát, ještě jsem po vás tu hromádku uklízel.� Kulička nás sjela svým tohle-už-přestává-všechno pohledem. „No dobře, dobře,� ustoupila Elanor. „Prostě nám sem v noci vlezl nějaký žebrák. Než jsme ho vypakovali, zůstalo tu po něm tohle. Stefan s tím nemá nic společného.� 437
Duch dílny Tak jsme byli zase o něco moudřejší. Chrobák tu v noci zanechal nejen kousek sama sebe, ale naštěstí i nějaké ty informace, jsa k nám za tímto účelem poslán tajemnou, zrzavou, nohatou a kovovou Melisou. Zcenzurováno a přeloženo povídal prý toto: Včera v noci se ochomýtal po okraji Krachova a snažil se na společensky unavených občanech vysomrovat nějaký ten obolos. Dařilo se mu i nedařilo, jako obvykle, až mu zrak padl na potácející se trojici. Chrobákovy vytrénované smysly zbystřily a hned se jim nalepil na paty. Oblečení i notně křivolaká chůze napovídaly, že by z nich mohlo něco kápnout. A taky kapalo. Co všechno přesně, to už Chrobák nestihl prozkoumat. Jeden z trojice, takový vysoký hubený elf, si jej v té chvíli všiml a kopancem jej odkázal do patřičných mezí tak, že z toho Chrobák doteď chodí v předklonu. „Jenom aby nám sem nepřilezl znova,� nakrčila Elanor nos. „Já myslím že ty dva stříbrný na něj byly až moc.� Ona i Martis pak potvrdili, že naše podezření, týkající se otisku dlaně na dveřích, neklamalo. Sledovali krvavé šmouhy po několik ulic, než se jim na jedné křižovatce stopa ztratila. Celkový směr vedl kamsi ke hřbitovu. Navíc se jim podařilo téměř profesionálně vyslechnout jednu přímou svědkyni nočních událostí. „Taková strašlivá stará matrace,� šklebil se Martis. „Stěžovala si, jak jí tady jacísi tři nóbl úředníci táhli kolem baráku, blili za každý roh, jednoho museli ti další dva úplně vléct a pak jí ještě čímsi zasvinili vrata do dvora. Vážně jsem přemýšlel, že bysme ji mohli přitáhnout jako svědka. Taková výpověď by se u soudu chytla.� Měl náhodou pravdu, Manuci jako starý kořala by určitě zapůsobil dobře. Háček byl jenom ve dvou věcech – chlastání není trestné a o ten soud se budeme muset teprve postarat. Brzy dopoledne k nám zavítala ne právě všední návštěva – jeden z Woodagových kněží. Sháněl se po Manucim, v čemž jsme mu pochopitelně pomoct nemohli, ačkoliv bychom rádi. Odešel s nepořízenou. Ne tak Chrobák. Jak Elanor správně podotkla, přilezl znova a nakonec jsme jej museli odbýt pár mincemi, aby vypadl a nekazil pověst. 438
Martis dnes přijímal zákazníky. V praxi to znamenalo, že se opíral o zeď u dveří, tvářil se sošně a ve volných chvílích leštil hadříkem svůj nový meč. Najednou překvapeně hekl a poodletěl o pár kroků. Dveře byly otevřené, ale nikdo v nich nestál. „Pojďte dál,� prohodil jsem k nim bezmyšlenkovitě a vzápětí jen tak tak spolkl kletbu. Jsem to ale pako! Ale zdálo se, že kromě Martise se nad mojí samomluvou nikdo nepozastavil. Naštěstí. Zacouval jsem do svého kamrlíku. Po chvíli se vedle pohnul závan vzduchu a přede mnou se zhmotnil Grapus. „Počkáme na vaše kolegy,� řekl. Viditelný, pořád připomínal ducha. „Šídlo měl štěstí a oči otevřené,� začal Grapus, když Elanorka dotáhla i Martise, ještě pořád hloubajícího nad tím, proč ho praštily dveře. „Potvrdil mi, že v posledních dvou dnech se Algol a Gradan u Kostky objevovali, dokonce častěji než předtím. Šídlovi se podařilo vyslechnout kus jejich rozhovoru.� Elanor tichounce hvízdla. „Šlo o nějakou schůzku, kterou si domlouvali, cituji: u hřbitova ve stejnou dobu jako včera.� To bylo v podstatě všechno, ale nic dalšího jsme už vlastně ani vědět nepotřebovali. „Určitě ho zašili v některým z těch opuštěných baráků v Krachově,� uvažoval Martis. „Tam je to naprosto ideální.� „Anebo dál,� vmísil se do toho Grapus. „Jestli víte, jak to vypadá za hřbitovem. . . � Všichni jsme věděli, jak to vypadá za hřbitovem. Vybydlená sídla, sem tam zpustlý lesík-parčík, kolonie santusáků, země nikoho. Lidé beze jmen, jen s přezdívkami. Místo s geniem loci tak silným, že vás může stát identitu. „No,� přerušil Martis všeobecné zamyšlení. „A co ten váš odborník na krev. . . ?� „Neodmítl,� přišla lakonická odpověď. „Ale pochopte, Korvus je teď zaneprázdněn mnoha věcmi a nemohl říci, kdy bude mít volnou chvíli. Je ochoten vám pomoci, ale může to nějaký den či dva trvat.� 439
Vyměnili jsme si pohledy. Tak Korva můžeme rovnou odepsat. Škoda, škoda, strašně rád bych ho viděl při práci. „Ty bys mě asi nemohl udělat neviditelným nebo tak něco, že?� obrátil se na mě Martis. „Asi tak na půl minuty,� zatvářil jsem se poněkud kysele. „A neviditelnost ani tak není absolutní.� „Tohle by byla jedna z možností,� připustil Grapus zamyšleně. „Já bych snad mohl. . . ale to by po celou dobu vyžadovalo moji přítomnost a i technicky by udržování tohoto kouzla bylo hodně složitá záležitost. O implicitních nárocích ani nemluvě. . . � „No a nestačil by prostě převlek?� nadhodila Elanor. „Když budeš vypadat jako třeba. . . třeba Chrobák, nebudou si tě všímat.� „Jo,� odfrkl Martis. „Budu vypadat jako Chrobák a taky tak dopadnu.� „Chrobák?� podivil se mírně Grapus. „No. . . to je jeden žebrák,� vysvětlil jsem. „Docela si naši dílnu oblíbil a je to, obávám se, dost poznat.� „Skutečně?� rozhlédl se elf s nesmírným překvapením kolem. Pojal jsem podezření, že si z nás tak trochu utahuje. Anebo něco šňupe a přišel o čich. „Ale v tomhle už bych vám mohl pomoci snáze. Jednoduchá iluze, která by dotvořila přestrojení, je záležitost s podstatně lepší přenositelností než úplná neviditelnost.� Zadoufal jsem, že Grapova kouzla mají přenositelnost neomezenou. Moc dobře jsem si pamatoval, jak to dopadlo, když se Martis pokoušel sledovat Gradana posledně. Nerad bych dráždil hada bosou nohou podruhé. Domluvili jsme se tedy s Grapem, že se u něj s Martisem stavím, až bude zamaskován, aby mohl celkový dojem dovést k dokonalosti. Elf to akceptoval a odešel jako přišel.∗
∗ Tedy
dveřmi.
440
Zrození žebráka „Cože to potřebujete?� ujišťoval se Jokedit. Zopakoval jsem mu to. Starý pán zašermoval svou jen-špacírkou směrem k Martisovi. „Aby tenhle vypadal hnusně? Aby smrděl? Žádný problém. To nebude žádný problém,� ujistil mě a odbelhal se dovnitř. Následovali jsme ho. Martis spojil prsty do sprostého gesta. Varovně jsem do něj drcnul; něco mi říkalo, že vodit ho sem nebyl tak dobrý nápad. Po chvíli štrachání a hledání se nám podařilo shromáždit slušnou řádku rekvizit pro Martisovu novou identitu. Vynikal mezi nimi zejména plášť, sešitý snad z myších kožíšků, prašivý, obechcaný od koček a podle všeho i prolezlý pestrou směskou krvesajné havěti. Za zaznamenání stála i beztvará hučka s pateticky orvanými zbytky nějakého peří, plná myších bobků. „Jenom se neošklíbej,� usmíval se Jokedit na ošívajícího se Martise. „Já tě vydezinfikuju tak, že to všechno pochcípá.� „Lidi tě budou obcházet obloukem,� sliboval mu Jokedit, zatímco si v laboratoři nasazoval rukavice, obličejový štít a plášť. Úplně nakonec si secvakl nos svorkou. Martis, připravený u zdi jako odsouzenec před popravou, ho s obavami sledoval. Starý pán na mě kývl. Potichu jsem vycouval z laboratoře a zavřel. Vzápětí se ozval zděšený výkřik. Dveře se rozlétly a Martis, zelený ve tváři, se vypotácel na chodbu. Odstrčil mě a vrhl se k venkovním dveřím. Za ním se vyvalil Puch. „Ale panenko skákavá, jemináčku, do prkýnka a tak dále,� okomentoval to Jokedit huhňavě. „Ta dnešní mládež nadělá.� Přede dveřmi se začaly ozývat dávivé zvuky. Tak jo, myslím že tohle bysme měli. Jestli bude Martis aspoň trochu šikovnej a podaří se mu ohodit si kus toho kabátu, tak za Grapem snad ani nemusíme. Když jsme došli do Duhové ulice, Martis nabyl jakž takž zdravé barvy a přestal mi nadávat. Grapus nás už očekával. Suše poznamenal, že převlečení je to skoro dokonalé, a dal se do práce. Výsledek byl svým způsobem důstojným zhodnocením Grapova talentu jakožto umělce i mága. Pod maskou elfovy iluze Martis ze441
stárnul tak o dvacet let a vzhled jeho tváře jej degradoval na samotné dno lidské společnosti. Dlouhé vlasy se proměnily v ucourané, prošedivělé myší ocásky, nos, protkaný popraskanými žilkami nabyl tvaru a strupovitosti staré brambory. Strhané, propadlé tváře a zarudlé oči s oteklými víčky ukazovaly na člověka, který už dlouho nespal pod střechou, případně nespal vůbec. Když k tomu Grapus přidal ještě trochu špíny za nehty a upravil Martisovi hlas, měli jsme santusáka jako vyšitého. „Moc hezké,� zhodnotil jsem to s úsměvem. Elf poodstoupil a kriticky si Martise prohlížel. „Ale chudák Brigitka. . . � dodal jsem smutně. Martisovi se v očích mihla panika. „Co? Todle? To se nedá sundat nebo něco?� Grapus se krátce zamyslel. „Nedělal bych to,� pravil po zralé úvaze. „Pokud přitom nechcete přijít o kus nosu nebo ucha, ovšem.� S tím nám pokynul na rozloučenou a odkráčel zpátky ke svému křesílku s výhledem na hory. Pohodlně se usadil, otočen k nám zády. Zatahal jsem Martise za rukáv, že bychom měli jít. Ve dveřích ještě zmateně zakoktal: „A. . . a sleze to někdy samo?� „Tak z téhle strany jsem o tom ještě nepřemýšlel,� přišla bohorovná odpověď. Teprve venku překonal šok a začal mi spílat.
Válečná porada Tiché zaklepání zaznělo ve prázdné dílně jako výstřel. Elanorka napjala kuši, ustoupila stranou a kývla na mě. Šel jsem otevřít. Naštěstí měla určitou představu co čekat, a navíc není paranoidní jako Manuci. Martis po ní vrhnul zavilý pohled a kecnul sebou na nejbližší lavici. Ulice, odkud přišel, zela prázdnotou. „No nazdar,� přisedla si vedle něj Elanor. „A to ti takhle zůstane napořád?� zeptala se zvesela. 442
„Jestli jo, tak si to někdo pěkně odskáče,� vycenil prořídlé pahýly zubů a v rukou se mu jako zázrakem objevila dýka. Hobitka po mně starostlivě koukla. Pokrčil jsem rameny. „Takže. . . ?� „Takže věc se má asi takhle,� uchopilo to stvoření, kterému jsem se rozhodl ze slušnosti i nadále říkat Martis, dýku, a začal s ní črtat po stole. „Asi kolem půl páté se u Kostky objevili dva nóbl oblečení páni, Lipka a ten Kobol —� „— Algol —� „— a ten Algol. Zašli dovnitř. Pak zase vylezli, ale už o dost míň nóbl. Vlastně velmi nenóbl. Mezi plebsem bych si jich asi jen tak nevšim’. Pověsil jsem se jim na paty. Táhli si to pěkně Starým městem jakoby ke Krachovu, pak kolem hřbitova a dál za město, podél toho lesíka, co se tam zvedá.� Vypadalo to, že Grapus se opravdu trefil. „Pak uhnuli doprava a ten hřbítek přelezli. Na druhý straně začali hned zase setupovat k takové barabizně, vypadalo to jako vilka, co tu zbyla po nějakém zazobanci. Takových je tam povícero, že.� Pokývli jsme. Bylo jich tam povícero, a buď byly úplně rozpadlé, nebo je zkolonizovaly skupinky bezdomovců a žebráků z města. „K tomu baráku nebylo moc dobře vidět, protože je obehnanej ještě stojící zdí. Když jsem se ale chtěl opatrně přiblížit, začaly tam řvát psiska, už podle hlasu pěkný bestie, a aspoň dvě. Tak jsem sebou plácnul mezi poslední stromy a jenom koukal, jak se ti dva vzdalují. Po nějaký době jim jedno to zuřivý psisko vyběhlo naproti, Algol na něj písknul a byl klid. Potom mi zmizeli z očí.� Někde na dvoře se rozštěkal pes. Martis zaklel. „Asi čtvrt hodiny poté, co zalezli, se od toho baráku ozval dost hlasitej výkřik. Ale rychle ztichnul a pak už jsem neslyšel nic.� „Poznals hlas?� „Ne. Byl to teda mužský hlas, ale hádat bych se neodvážil. No, ležel jsem tam v roští a čekal, co bude. Už se stmívalo, když odtamtud vyšel jeden z těch elfů, sám. Nechal jsem ho projít kolem a pak se stáhl taky. No a jinak —� 443
Martisovo vyprávění přerušil nezřetelný šramot u dveří. „Haló,� ozvalo se tiše zvenku. Jensonův hlas. Mrkli jsme na Martise. Pochopil a s ďábelským úšklebkem se vyplížil ke dveřím. Nějak jsme asi pozapomněli, že Manuci není jediný paranoidní tiskař v tomhle krásném městě. V další chvíli Martis skučel bolestí, já se vrhal k němu, abych jej dostal z dosahu Jensonovy dýky a Jenson vypadal, že má chuť nás pronto pozabíjet všechny. Naštěstí to s Martisem nebylo nijak vážné; klel ale tak vehementně, že po něm Jenson málem vyjel podruhý, takže jsme nakonec já a Elanor měli co dělat, aby se nám tam neporvali. K uklidnění situace do značné míry přispěla Manuciho speciální pálenka. Jenson nám oznámil, že Lipka převzal řízení soudního procesu a už zítra jej hodlá po závěrečném slyšení zakončit. Jak, to bylo dopředu jasné. Čas ubíhal rychle, nám i Manucimu. Ale snad jsme jej nepromarnili příliš mnoho. Informací jsme měli už dost. Začal se rodit plán na šéfovo osvobození, plán, který se měl zároveň stát pastí na Lipku a jeho pomahače. „Potřebujeme zvládnout dvě zásadní věci – rychle dostat Manuciho z dosahu a získat věrohodné svědky.� Rychle. Bez předčasného rámusu. „Potřebujeme dostat ty psiska od baráku.� „Potřebujeme nějak odvést pozornost Algola s Gradanem.� „Potřebujeme zburcovat ty santusáky.� Jensonův šedivý pohled utkvěl na Martisovi. Ten se napřímil a křivě se po něm ušklíbl. „Tak to nebude žádnej problém.� Věřil jsem mu to. Když přijde na burcování a vedení davů, měl z nás zdaleka největší šanci na úspěch. Když přijde na hladkou a rychlou spolupráci, měli jsme největší šanci já a Elanor. „Jakmile Lipka opustí budovu soudu, dám ti vědět po někom ze svých lidí,� rekapituloval Jenson. Martis měl čekat na rohu hřbitova. „A já si počkám, až půjdou kolem, a pověsím se na něj,� přikývl. „V té době už by se Dubinkou měl procházet někdo z Rady, to za444
řídím. Na místa, kudy by měl Lipka projít, umístím pár dalších lidí. Promluvím taky s Abberlineem, garda bude připravená zasáhnout.� „Já se domluvím s Grapem,� doplnil jsem seznam potenciálních svědků. Jenson přikývl a kratičce se usmál. Zamrazilo mě. „Martis zburcuje santusáky, přiměje je, aby aspoň na chvíli rozptýlili Lipkovu pozornost,� pokračoval jsem rychle. „Ty bestie tam právě roztrhaly mýho kámoše!� zakrákoral a hrůzostrašně zakoulel očima. „Jo, něco takovýho by je mohlo nadzvednout ze židle. To půjde.� „Musí.� Předpokládali jsme, že poté, co se vzbouří santusáci, se bude Lipka snažit ztratit zpátky do města. Nechali jsme mu volnou cestu, lemovanou svědky; jeho zatčení mohla garda provést daleko pohodlněji až ve městě. Já a Elanor jsme měli využít chaosu, který způsobí Martis, vniknout dovnitř a najít Manuciho. O následné přivolání gardy na místo činu se postará Jenson. Měli jsme asi osmnáct hodin času na odpočinek a přípravu. Ještě ten večer jsem navštívil Grapa a zeptal se jej, zdali by mohl požádat o účast někoho z umělecké komunity, kdo by byl schopen své svědectví přímo reprodukovat. Po chvilce dohadování a upřesňování různých detailů svolil. Martis se odplížil pod pláštěm tmy domů; já a Elanor jsme zůstali v dílně. Za úsvitu jsme se chtěli vydat do Dubinky, abychom obhlédli terén.
Na výzvědách Našli jsme pěšinku, o které mluvil Martis. V drobných zákrutech šplhala do svahu. Někde nahoře byl zřejmě pramen – úzká stružka vody si s jemným zvoněním hledala cestu mezi kamením a drny. Po chvíli nás skryly koruny stromů a až na vrchol jsme stoupali zanedbaným příměstským lesem. Spadané listí nám nepříjemně nahlas šustilo pod nohama. 445
Pod svahem na druhé straně se nám naskytl výhled na různorodou směs chatrčí, stanů a krytých vozů, mezi nimiž se jako krátery po bombách černala ohniště. Kolonie santusáků – bezdomovců, povalečů, žebráků a vyvrhelů všeho druhu – se neuspořádaně táhla v širokém pásu podél lesa. Zatím tam byl ale klid a pohybu pramálo. Přímo před námi jsme za clonou lesa spatřili torzo většího sídla. Teď z něj ale zbývaly už jen obvodové zdi. Všechno, co bylo ze dřeva, dávno shořelo v nedalekých ohništích. Nalevo od něj, asi dvěstě kroků pod hranicí lesa jsme vytušili další stavbu. Měla ještě střechu a vypadala, že je v nepoměrně lepším stavu než její sousedka. Vydali jsme se po pěšince vedoucí po hřebeni. Kmeny stromů se míhaly kolem a střídavě nám zakrývaly a uvolňovaly výhled. Za pobořenou zdí se nic nehýbalo. Sešli jsme z pěšiny a začali scházet ze svahu. Potřebovali jsme odhadnout vzdálenost, na kterou nás hlídací psi ještě nezvětří. Stromy před námi prořídly a my jsme viděli jasněji. Vilka byla ze tří stran obehnaná vysokou zdí, s příjezdovou cestou z opačné strany. Stavba byla jednopatrová; nejvyšší bod tvořila čtverhranná věžička, přilípnutá k východní stěně. Kolem vilky se proti bledé ranní obloze tyčily čtyři vzrostlé stromy, snad lípy. „Tamhle zleva to vypadá nejschůdněji,� zašeptala Elanor. „A kolem tý zdi je spousta keřů, mohly by nás trochu krýt.� Přikývl jsem, přesně tamtudy bych cestu zvolil i já. Udělali jsme ještě několik dalších kroků, když se vzduch rozechvěl zuřivým štěkotem. Ztuhli jsme na místě jako zkamenělí. Zpoza zdi se vynořilo jedno ze zvířat – černá bestie, nahánějící strach i na tu dálku. Pes zvedl čenich a chvíli větřil. Elanorka o krůček couvla. Několik úderů srdce a naprostá nehybnost. A další zašátrání nohy v suchém listí, další couvnutí. Pomaličku jsme ustupovali zpátky do kopce. Pes utichl, ale stále neklidně pobíhal kolem zdi a nasával vzduch. „Z těch zvířat mám strach,� otřásla se Elanor. Zrovna jsme zatáčeli kolem rohu hřbitova. Parlet se začínal probouzet, třebaže bylo ještě nehorázně brzo a zima jako v psinci; město obchodu a řemesel si ale nemůže dovolit vyspávat. 446
„To jo,� souhlasil jsem stísněně. S láskou jsem si vzpomněl na našeho Smetáka, toho zbabělce úplatného. Takového hlídače bychom potřebovali! „Snad se Martisovi podaří je na chvíli zaměstnat. Protože mě teda nějaký zázračný zůsob, jak je obejít, zrovna nenapadá.� „Já bych možná mohla něco zkusit. . . � zamyslela se Elanorka. „Ale i když se Martisovi podaří odlákat psy, pořád ještě máme na krku Gradana. Nebo Algola.� „Nebo oba.� Mířili jsme nyní k univerzitě. Ulicí proti nám táhla skupinka mladých studentů. V bráně jsme se s nimi na chvíli promísili. Měli strhané, nazelenalé tváře, kruhy pod očima a přes ruce hozené pláště. „Medici,� pousmála se Elanor shovívavě. Vzpomněl jsem si na doktora Broučka. „Gradan je strašně rychlej s kudlou, to mi dělá starosti. Jestli existuje něco, nějaká droga, která by nám urychlila reakce, Jokedit by mohl vědět. Nebo Fandarel a Holubinka. A další věc – nevíme, jak na tom bude Manuci. Dost možná se nám sejde něco proti bolesti.� Hobitka pokyvovala hlavou. Seděli jsme na lavičce v univerzitní zahradě. „Zkus něco sehnat. Já se poptám u de Spira.� „Dobře,� vstal jsem. „Takže v kolik? Ve tři stačí?� „Ve tři tady,� potvrdila Elanor a podala mi ruku. Její dlaň byla teplá a pevná.
Podařené pilulky Jokedita jsem zastihl dole v křesle s jeho knihou o jabloních; vyslechl mě bez jediného komentáře. Když jsem mu vysvětloval, co bychom potřebovali, zamyšleně svraštil čelo. „Droga, která by vás urychlila. . . hmm. O jaký druh rychlosti vám přesně jde?� „Hlavně postřeh a reakce.� Starý pán se podrbal na hlavě. 447
„Aha, to po vás bude někdo střílet, že? No, možná bych se mohl po něčem podívat.� S tím kývl, abych mu podal jen-špacírku. Ztěžka se o ni opřel a vstal. Následoval jsem ho z knihovny a nahoru do patra. „Měl jsem tu cosi. . . � hovořil cestou napůl sám k sobě, „co se používalo zhruba pro tyhle účely. Člověku to zbystří smysly i pohyby. . . � Odepjal od pasu klíč a začal odemykat svůj pokoj. Trvalo mu to nějak dlouho. „Sám jsem to párkrát bral. . . � zabručel přitom potichu. Tohle neměl vůbec říkat. Přes všechno úsilí zatajit smích jsem malinko škytl. Jokedit, stále skloněný nad zámkem, mě probodl podezřívavým pohledem. Vida, jak se šklebím ve snaze zachovat vážnou tvář, se dotčeně napřímil. „A ty se netlem, ty holomku! Počkej, až ti bude šedesát.� Jestli mi bude. Třeba bych se na to dneska mohl zeptat Gradana. Jokedit se konečně prolámal přes rafinovaný mechanismus, přestal se tvářit naštvaně a opravdu odněkud vyštrachal hrstku bílých tabletek. Na pohled připomínaly pecičky suchého louhu. „Dávka je počítaná na dospělého člověka,� převracel jednu z nich v dlani. „A zdůrazňuju, že ani to nezaručuje absolutní bezpečnost. Účinek vydrží tak deset minut, a je poměrně silný – řekněme dvojaž trojnásobné zrychlení běžných reakcí; úměrně tomu ale vzrůstají nároky na fyzickou kondici. Když si něco takového chceš vzít, musíš mít ještě nějaké rezervy, jinak tě to složí. Dvě dávky těsně po sobě jsou extrém; tři jasná sebevražda. No, můžu potvrdit, že tahle doporučení vůbec nejsou přehnaná.� Proti své vůli jsem znova vyprskl smíchy. A vzápětí schytal důkladný záhlavec. „Promiň,� utíral jsem si slzící oči a snažil se tvářit co nejpokorněji, což šlo dosti ztuha. „Blbečku,� řekl Jokedit. Nakonec mi přenechal čtyři celé tablety. Neopomněl mi několikrát zdůraznit, že Elanorka by neměla vzít víc než slabou polovinu jedné tablety, a že jestli se jí něco stane, budu se z toho zodpovídat já. Tentokrát mu bylo vidět na očích, že to myslí smrtelně vážně. 448
O něco později se objevil Fandarel. Jokedit ho odchytil ještě ve dveřích a v několika větách mu nastínil, k čemu se schyluje. Ukázalo se, že i on má k dispozici dosti zajímavé prostředky. Z příruční brašny vylovil malou, tmavou lahvičku opletenou drátem. Vysvětlil mi, že lektvar, který obsahuje, patří obvykle k těm posledním, které člověk v životě použije. I těžce zraněného člověka dokáže zbavit bolesti a vlít do něj novou sílu a vůli bojovat – druhou stranou mince je pak to, že případná ztráta vědomí přijde až těsně před smrtí a na nějakou první pomoc už bývá pozdě. „Je to prostě buď – anebo, rozumíš?� ptal se naléhavě, když mi odléval dva, tři hlty. Rozuměl jsem, ale zaručit, že na tuhle možnost nedojde, to jsem bohužel nemohl. Jestli to on sám už někdy použil a při jaké příležitosti, to jsem se radši neptal.
Stromolezci Udělal jsem z rukou stoličku a Elanorka se hbitě vyhoupla na první větev. Počkal jsem, až mi uvolní místo, a vytáhl se za ní. Bylo to stejné, jako když jsme si kdysi hrávali na schovávanou. Koruna vysokého javoru skýtala dobrý úkryt a zároveň poskytovala výhled na vilku. Nyní jsme viděli, že zahrada je zarostlá a zpustlá, a že střecha se v jednom místě trochu propadla. V hlavě se mi začal rýsovat plán. Měli jsme snad ještě něco času do rezervy. Elanor mi řekla, že de Spire jí poskytl jakýsi jed, který, dostane-li se do krve oběti, způsobí, že zasažený na nějakou dobu není schopen nejmenšího pohybu. Už předtím si pomocí něj upravila několik šipek do kuše a tesák a nyní totéž provedla s mojí dýkou. Pokud už mělo dojít k boji, bylo by ideální vyřídit jej rychle a bez krve. Pro všechny případy s sebou vzala ještě lahvičku s uspávacím prostředkem. „Tohle se naleje na kus hadru a přiloží na obličej,� vysvětlovala mi. „Ale hlavně se neškrábni tou kudlou, to je ze všeho nejdůležitější.� „No. . . to by byl hodně smutný konec,� zasmál jsme se. Kupodivu 449
mi teď bylo u srdce docela lehko. Zřejmě bych to měl připsat hrdinnému odhodlání jež v nás vzplálo, ale mám podezření, že za to ve skutečnosti mohla znovuobjevená radost z lezení na stromy. „A ještě tohle,� vylovila zpod košile drobnou stříbřitou píšťalku. „Vydává to zvuk, na který se často cvičí psi; ale měla bych vyzkoušet, jestli to vůbec funguje.� Posunul jsem se stranou, aby měla lepší výhled. „Tak pískej.� Hobitka foukla. Neslyšel jsem nic, zato od vilky se vzneslo táhlé zavytí. Do mého zorného pole se vynořila dvě. . . tři černá zvířata. „Ale doprkna. . . � hlesla hobitka. Psi, očividně zmatení, pobíhali kolem zdi. Náhle se jeden z nich pronikavě rozštěkal. Ztuhli jsme jako přimrazení. Zpoza rohu vyšla povědomá šlachovitá postava – Algol. Elf křikl na psy a zastavil se přímo naproti našemu úkrytu. Beze spěchu propátrával les očima. Na první pohled stál uvolněně, ale já jsem věděl, že je to klid stlačené pružiny, klid profesionálního zabijáka. Neodvažovali jsme se dýchat. Po nekonečně dlouhé chvíli se elf otočil a zašel zpátky, následován zvířaty, která jej poslouchala na slovo. Elanor si tichoučce oddechla. Potom byl čas na mně, abych ji seznámil s drogou, kterou mi dal Jokedit. Vzala si půlku tablety k sobě. „A až se dostaneme k té zdi?� „Já bych zkusil tu střechu,� usmál jsem se na ni. Elanorka mi úsměv oplatila. „Dostaneš nás tam oba?� „Jistě. Kamkoliv si budeš přát.� „Ohó, slyšte velkého mága,� šťouchla do mě. „A kdybych chtěla do Plotovísek?� Tohle už stálo za zvážení. „Dej mi dva dny volna a může být.� Čas se vlekl nesnesitelně pomalu. Od našeho příchodu mohla uplynout snad hodina a půl, snad dvě, když se z lesa vynořila osamělá postava a namířila si to k budově. Lipka byl poměrně malý a jako 450
mnoho úředníků působil poněkud bačkorovitým dojmem. Sledovali jsme, jak mu Algol vychází vstříc a společně mizí tam, kde jsme tušili vchodové dveře. „Tak, teď jim nechme tak hodinku, než se trochu setmí,� vydechla tichou prosbičku Elanor. Ale už po slabé čtvrthodině. . . Od tábora santusáků, který nám byl nyní skryt za mírným kopečkem, se šířil neklid. Natáhli jsme krky, jak nejdál to šlo. „Vypadá to, že Martis zahájil akci.� „Sakra, proč? Pitomec jeden!� zakřípala zuby Elanor. Hned se ale ovládla. „Lezem dolů. Jak se pohnou psi, musíme vyrazit i my.� Na nedalekém obzoru mezitím přibývalo postaviček. Zatímco jsme se plížili k okraji lesa, přibylo jich tak do třiceti. Zpočátku působily dojmem neorganizovaného houfu, ale postupně se sjednotily a odhodlaným krokem vytáhly k vilce. Vítr, vanoucí od nich, k nám donesl hrubé, ochraptělé hlasy. Odpovědělo jim táhlé zavytí. Jedno, druhé, třetí zvíře vyrazilo naproti náhle zakolísavší tlupě. Dali jsme se do běhu. „Sem,� strhla mě Elanor stranou. Se slzícíma očima jsem se přitiskl ke zdi vedle ní. Hobitka se pomaličku uklonila stranou a riskovala přímý pohled na vilku. „Nikde se nic nehýbe,� vydechla. „Je ten roh podél věžičky krytej od oken v přízemí?� „Je tam nějaký křoví.� Z místa střetu se ozval bolestný řev. „Dobře. Běž!� Pichlavé větvičky jalovce mě švihly přes tvář. Vydávaly pronikavou vůni. Z jedné strany jsme měli vybité okno, vedoucí zřejmě do vstupní haly, ze druhé na nás shlížela dvě, tři zamřížovaná okénka věžičky, podobná střílnám. Vyslovil jsem zaklínací formuli a zkusmo se vznesl o nějakou tu píď do vzduchu. „Dobrý.� Elanor se mě pevně chytla; volnou rukou jsem ji přitiskl k sobě a začali jsme stoupat. 451
„Dobrý,� kývla na mě hobitka a trhla za lano, přivázané k trámu. Drželo. Ze střechy jsem riskoval poslední pohled na bojiště. Santusáci to dneska, zdá se, pěkně projeli. Půda byla prašná a tmavá. Opatrně jsem přenášel váhu a zkoumal pevnost podlahy, než jsem se odhodlal pustit úplně. Elanor sundala ze zad kuši. Teď přišly ke slovu také tabletky od Jokedita. Byly odporně hořké. Schůdky nás vyplivly na chodbu v prvním patře. Po obou stranách dveře – zavřené, jinak nic. Na konci chodby, za rohem, schody do přízemí. Ticho. Prudký stisk kliky, záblesk světla – slunce zapadá. Elanor s kuší připravenou k výstřelu, hledáček přejíždí prázdnou místnost. Nic. Východní okno, stěna věžičky. Příšeří, nějaký kavalec, židle a stůl. Prázdno. Schodiště lemovalo masivní zábradlí. Elanor mě gestem zadržela. „. . . vyřiďte to s nima. Já se vracím do města – hned. Dejte mi vědět, až se to tu uklidní.� „Stáhli se,� odpovídal druhý hlas, elfský, ale nezvykle tvrdý. Algol. „Nemůžu to riskovat.� Rychlé kroky nás přiměly ucuknout a couvnout od zábradlí. Ale naštěstí nemířily naším směrem. Zdálo se, že jeden z hovořících vyrazil ven, zatímco druhý zamířil do hloubi domu. Dole zaskřípěly dveře a vpustily dovnitř psí skučení, přecházející do hrdelního vrčení. Algol na zvíře křikl a ono utichlo. Elanor udělala netrpělivé gesto. Zavrtěl jsem hlavou. Ještě ne. Algol se vracel, prošel halou a opustil dům. Počkali jsme, až se k nám donese zavrzání vstupní brány. Rozlehlá hala, prázdná. Na okamžik zastavujeme. Lehce se Elanor dotknu. Jokedit říkal, že se ti nemá nic stát. První jde na řadu pokoj vlevo, přece nechceme mít Gradana v zádech. Ale zbytečně, nic. Jeden drahocenný okamžik nám propadá mezi prsty. Poslední zbývající dveře vedou na východ. Příšeří, nějaký kavalec, židle a stůl. V protější stěně dvířka. 452
Věžička je stísněná a temná. Jediné okno, úzké schůdky do prvního patra. Já jsem z dosahu, ale Elanor střela zasáhne naplno. Gradan je studená mrtvola. Elf střílí ještě jednou, střela se mi otře o krk, ale škodu neudělá žádnou. Gradan klečí u vchodu a brání mi v pohybu. Kuši odhodil a v levé ruce se mu blýská dlouhá, úzká dýka, mizí o objevuje se, mizí a objevuje se. . . Oženu se po něm vlastní zbraní, nemotorně, lehce se vyhne. Jeho rána je zato jistá a byla by smrtící, ocel mi hladce sklouzne přes žebra. Úlek v Gradanových očích a škleb na mé tváři. Srážím elfa k zemi a konečně uvolňuju místo Elanorce. Ale on je hbitý jako had, stále se drží z dosahu mé zbraně a ještě stačí odrážet Elanor. Čas doběhl. V rychlém sledu schytávám dvě rány. Vykřiknu jednou, podruhé, potřetí to bude naposledy. Prsty u rukou mi zmrtvěly, místnost prudce ochladla a na okamžik utonula ve tmě. Třetí výkřik ale nepatří mně. „Elanor!� Hobitka má oči doširoka vytřeštěné a marně lapá po dechu. Pomalu se sesouvá podél zdi, Graganova dýka jí trčí mezi žebry. Elf na zemi sebou chabě pocukává. Po kolenou se k ní vrhám. Nejdříve ale přidám trochu jedu do Gradanova krevního řečiště. Neměl by to pro něj být takový problém se vyrovnat s neznámou drogou. Elanor je bledá jako stěna, ale ještě při vědomí. Naznačuje, abych dýku opatrně vyňal. Je naštěstí docela stranou, aortu snad minula. „Mhhmm! Hmm! Mm!� A Manuci, svázaný na židli sotva dva kroky od nás a s roubíkem v ústech, se z toho může pominout.∗ ∗ Protože
uznávám, že laskavý čtenář by se z toho v této chvíli mohl pominout taky, situaci poněkud objasním. Když procházeli halu v přízemí, Stefan na sebe, a dotykem i na Elanor, seslal kouzlo, chránící je oba jako brnění. Toto kouzlo Stefanovi už nejednou zachránilo krk – v bitce s bandity na pobřeží, v přestřelce s dezertéry v Plotovískách. . . Bohužel trvá poměrně krátce, což se jim v tomto případě skoro nevyplatilo.
453
Ošetřil jsem Elanor, jak nejlépe to šlo. Dostala strašný zásah, ale drží se na nohou. Manuci si uvolňuje nohy a zvedá se do nejistého stoje. Heká přitom, jako by vstával z hrobu. Jako poslední je na řadě roubík, odhodí ho vzteklým pohybem do kouta. „Vy jste zlatí!� vypadne z něj. Sotva mluví. „Co tenhle?� „Je ochromený. . . � zasípe Elanor s námahou. Manuci se se zavrčením spustí na kolena, hmatá po obvaze a ztuhlými prsty mi fačuje hlubokou ránu na noze. „Todle chce stáhnout, jinak vykrvácíš,� chraptí přitom. Má asi pravdu; nohavici už mám prosáklou krví. Když je hotov, obrací svou pozornost ke Gradanovi. S nesmírnou zručností mu svazuje ruce a nohy. Jde to ztuha, elf je jako prkno. Elanor mu na nos a ústa přikládá navlhčený kapesník. Tenze v Gradanově těle trochu ustupuje. „Přece nechceme, aby se nám tady udusil.� Se ztrátou krve naštěstí ztrácí účinek i droga, kterou nám poskytl Jokedit. Nejvyšší čas na přechod do normálního režimu. Rychle Manuciho seznamujeme se situací. Trvá na tom, že Gradana nepustí z dohledu, dokud jej nepřevezme Abberline osobně. Společně bezvědomého elfa protáhneme domem a ven do zahrady; Elanor po cestě zastřelí posledního ze psů. Vlečeme Gradana do svahu, k táboru santusáků. Tam je podezřelé ticho. No tak, kde je ta zatracená garda?
Mnohá setkání V táboře potkáváme Martise. Psí tesáky mu natrhly zadnici, ale jinak je v pořádku. Po gardistech ani slechu, někde se to muselo zaseknout. Nezbývá než poslat vzkaz a čekat. Na nějaké zběsilé akce už jednoduše nemáme sílu. Rytmický zvuk kroků. Do tábora santusáků konečně doráží rychlá zásahová jednotka. Jen o chvíli později je následuje Abberline. Inspektor je bledý skoro jako Elanor a rukou křečovitě svírá košili na své hrudi. Když nás 454
spatří, několikrát se hekticky nadýchne a vzápětí si mezi zuby vrazí doutník. Zapálí, dvakrát potáhne a po tváři se mu rozleje výraz úlevy. Manuci, který si už mezitím stihnul několikrát přihnout z kolující láhve, mu vesele kyne rukou. „Tak vy jste prý odjel na služební cestu,� zkonstatuje Abberline. „Pan Jenson už mě o něčem informoval.� „Tak tak,� přitaká šéf. „S cestovní kanceláří Lipka. Doporučuji.� A další lok té příšerné kořalky. Přes všechnu bolest a vyčerpání cítím, jak mi začínají cukat koutky. Abberline pokročí mezi nás. „A kohopak to máme tady?� skloní se nad Gradanem. Je vidět, že otázka je to čistě řečnická. „Ten,� šeptá tichounce Elanor, „ten dohlížel na to, aby si pan Manuci na té cestě neublížil.� Po tvářích jí tečou slzy bolesti i smíchu. „Jo,� pokývne Abberline hlavou. „S panem Gradanem si velice rád promluvím později. Potřeboval bych vysvětlit nějaké ty drobnosti a nejasnosti. A s vámi,� obrací se vzápětí ke mně a Elanor, „si ještě taky popovídám. Víte, tak trochu jsem pátral. Byl jsem se podívat v Žalech. Mimojiné. A mám pocit, že bych dokázal najít rozumné vysvětlení toho, jak mohlo dojít k tak náhlému a naprosto nepředvídatelnému objevení jedenácti zombií před vaším domem. Možná byste mohli zapátrat v paměti, zdali jste někdy v poslední době nepálili na ohni nějaké podezřelé kytky. No? Přemýšlejte o tom. Odpověď mě bude velmi zajímat.� Několikrát jsem chabě udeřil do dveří. Z prstů se mi dávno vytratil všechen cit – zámek bych neodemkl ani při nejlepší vůli. Druhou rukou jsem se snažil podepřít Elanor, balancující na pokraji mdloby. V mém stavu gesto toliko symbolické. Dveře se rozlétly dokořán a my jsme vevrávorali dovnitř. „Vidíš, Jokedite?� vrhnul jsem se starému alchymistovi kolem krku. „Elanor! A je živá!� „Nebohé děvče. . . � zašeptal a sklonil se k ní. Jemně ji vzal do náruče a zvedl tak lehce, jako by nic nevážila. A ona, zdá se, konečně ztratila vědomí. S tím vzácným nákladem se alchymista pomalu otočil ke mně a do jeho tváře bylo strašné pohledět. 455
„Něco jsi mi slíbil.� „Snažil jsem se. Jokedite, mě to mrzí.� „Mrzí! Ono ho to mrzí!� zvedl bezmocně zrak k nebesům. „Já to vzdávám. Já to prostě vzdávám.� Ztěžka jsem překročil odhozenou jen-špacírku a následoval jej.
456
