No title

s>ê ê>ê? êW>êêW>ê? êW>êê5 BUê±êO?B±ê5B±ê5ê

êêê zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: KAM ZMIZELA POEZIE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY

EDITORIAL Vážené čtenářky a čtenáři. Dnešní doba není poetická. Naše životy se odehrávají v prozaickém shonu a snivé bytosti v ní nemají naději na úspěch. Přesto se v mnohých z nás ukrývá básnické střevo a jsou i tací, co se ke zděšení svých rodičů i dnes rozhodnou být básníky. Několik takových osobností vám představujeme v tomto čísle Nového Prostoru. Myslíme si totiž, že stojí za to pátrat, kde se vlastně poesie v dnešním světě ukrývá a jakou na sebe bere podobu. Nikdo z nás si totiž nemůže být jist, že ji třeba kdesi v temném průjezdu nepotká nebo že ho v nestřeženém okamžiku neosloví múza. Je dobré být na podobné situace připraven a nenechat se vyvést z rovnováhy. Vždyť si stačí splést sál v oblíbeném multikině a místo akční podívané zhlédnete zfilmovaný Máchův Máj. I na takovou krizovou situaci vás Nový Prostor připraví, navíc formou která dokonale ladí s obsahem. Já se právě teď, píšíc tyto řádky, také vzpamatovávám z nečekaného střetu s poesií. Unaven redakční poradou jsem dorazil domů a zastihl své spolubydlící u hořícího krbu se třetí lahví vína. Náhle se jeden z nich zvedl a přinesl starou krabici od bot, naplněnou až po okraj celoživotním dílem. Znám toho člověka přes deset let, ale nikdy by mě nenapadlo, že píše poesii a dokonce celkem dobrou! Zbytek noci jsme strávili předčítáním vybraných kousků, vzpomínkami kdy a jak která báseň asi vznikla a jakým oblíbeným básníkem byla ovlivněna. Odhalili jsme i několik plagiátů, ale autor se neurazil a nám to zábavu nekazilo. Atmosféra byla tak strhující, že jsem začal přemýšlet, kde asi skončily moje literární pokusy. Následky oné poetické noci byly tvrdé, stálo to ale za to. Je to totiž důkaz, že poesie z našich životů nezmizela, jen se plaše skrývá pod povrchem všedních událostí a čeká na svou příležitost. Přeji vám, aby vstoupila i do vašich životů a připomněla vám zapomenuté vzněty, vzlety a pády dospívání, okouzlující dívky a prohýřené noci. Zkrátka všechno, co nutí číst a někdy i psát poesii i nás, okoralé a stresované lidi pozdních časů.

OBSAH fejeton: VAROVÁNÍ PŘED IDEOZLOČINEM /Stern/

KAM ZMIZELA POEZIE ŽIVOT S PSANÍM KRÁTKÝCH ŘÁDKŮ /Pospíšil/

KAM ZMIZELA POEZIE OTÁZKA PRO FILOZOFA VÁCLAVA BĚLOHRADSKÉHO

Pošli to dál

KAM ZMIZELA POEZIE POHÁDKA O TOM, JAK SLOVO ZTRATILO MOC /Novotná/

4–5 dějiny přítomnosti: VYMÝŠLENÍ ORIENTU

9

6–9 reportáž: NA ULICI V MAROKU

referát: STRAVENKY JAKO LÉK

/Novák/

/Malík/

10 – 11 rozhovor: CAP /Novotná/

/Fiala/

12 – 13 ~: DŮCHODOVÉ NADĚLENÍ

14 – 15 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

/Cozlová/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

21

22

23

kultura: HUDBA

kultura: DIVADLO

kultura: FILM

/Veselý/

/Šourek/

/Pospíšil/

24 uličníci: PRODEJCI NEJSOU ŽEBRÁCI /Budka/

25

26

Alexandr Budka

Obálka: Step2

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Přiblížíme vám, co dnes obnáší studentský život a jaká je vlastně role univerzit ve společnosti. V rozhovoru vám představíme právničku ze sdružení Iuridicum Remedium Helenu Svatošovou, se kterou jsme si povídali o ochraně soukromí, exekutorech a dalších nástrahách naší legislativy.

27

28 – 29

3


Autor: Jan Stern

VAROVÁNÍ PŘED IDEOZLOČINEM Vážení přátelé, věnujte mi chvilku pozornosti. Stala se nám taková nepříjemná věc. Nechci to tady roztahovat a nechci z toho taky dělat aféru. Ale televize Nova znovu uvedla na naše obrazovky seriál Malý pitaval z velkého města. A já se ptám: copak ještě nikomu nedošlo, jak obludná propaganda a manipulace to dostává na našich demokratických obrazovkách prostor? Jako odborník na tyto i všechny ostatní věci bych chtěl dnes otevřít vaše oči. Za nejzhůvěřilejší ideologický útok tohoto seriálu považuji postavu poručíka Libora Krejcárka. Tento policista je v seriálu vykreslen jako nesmlouvavý a zarputilý vyšetřovatel, který dotáhne zdárně ke konci každý případ (!). V čase boje disidentů za naši svobodu byla ideologická zvěst Krejcárkovy buldočí povahy jednoznačná: „Vy, bojovníci proti totalitě, nemáte proti našemu Sboru národní bezpečnosti žádnou šanci, zapomeňte na odpor.“ A to nemluvím o tom, že pirát silnic, jehož Krejcárek dopadne v díle Cyklista, je značně podobný Václavu Havlovi. Snad ještě ideologicky nebezpečnější je figura podporučíka Kamila Hamříka. Tu lze považovat za nástěnku mužského šovinismu a sexismu. Jeho frajerské kousky v seriálu doslova navádějí: „obtěžujte ženy a hoňte si před nimi tričko (z Prioru)“. Hamříkův mocný knír, který na oltář rudé tyranie položil Pavel Zedníček, má ženám jasně naznačit: „vám takový knír nikdy nenaroste!“ My všichni přitom dobře víme, že to vůbec nemusí být pravda. Už jméno nadporučíka Pekaře (a ještě ke všemu Rudolfa!) je laciným pokusem těžit z propagandistického úspěchu filmu Císařův pekař, a skrytě tak paralyzované normalizační mase připomenout, že hojné osvětlení služebny SNB zajišťuje jaderná energie. Děj většiny epizod seriálu je nadmíru průhledný. Už v prvním díle Aranžér se zloděj dostává do obchodů výlohami. Jakoby tím bylo řečeno: „zbožím přetékající výlohy západních obchodů jsou pastí, v níž může uvíznout vaše bdělost, odtud hrozí nebezpečí.“ Však je dobře známe, ty Dietly. Běžný občan to ani nevnímá a přitom podvědomě rudne. V druhém díle Milenci zase narazíme na makabrózně pozitivní obraz dělnické třídy, jíž se podkuřuje postavou, kterou ztvárnil tehdy populární Josef Dvořák. Nejenže je jím představovaný hrdina podezřele inteligentní. Má se také vetřít do přízně mladých diváků svým slušivým módním sestřihem. V díle Benjamínci zase zločinecká banda nosí kožené bundy. Je zjevné, kam tato denunciace míří. Zajisté na styl populární západní skupiny

4

Depeche mode, z jejíchž pašovaných písní mladí lidé tehdy lokali opojné doušky zapovězené svobody. To, že estetika „depešáků“ je podprahově spojena se zločinem, lze považovat ze propagandistický majstrštyk normalizační mašinérie. V díle Jupiter je nadutým zločincem Jiří Bartoška. Ano, jakoby náhodou právě ten Jiří Bartoška, který za pár let podepíše Několik vět. Ten Jiří Bartoška, který ve svobodných volbách podpoří ODS. Takovýmto „náhodám“ může věřit jen prosťáček. Nemluvě o tom, že Jiří Bartoška v tomto díle ovládá italštinu, čímž má být vrženo špatné světlo na celý Západ. V díle Exoti je zase odhalen zlotřilý člen společnosti chovatelů papoušků. Je evidentní, na koho se tím útočí: na zárodky občanské společnosti, pochopitelně. Jakoby bylo naznačeno: „co neřídí přímo KSČ, je podezřelé.“ Naopak nejpozitivněji je v tomto díle vykreslen – jak jinak – papoušek kubánec. V epizodě Včelař je vnucován divákovi obraz skupiny zlodějů spotřební elektroniky. To už musí být totalitního režimu člověku skoro líto, když sleduje, jak se tímto propagandistickým

trikem snaží omluvit nedostatek spotřebního zboží v obchodech. Toho zboží, kterého měli za ostnatým drátem habaděj. Očerňován je v seriálu rovněž jeden z mála svobodných projevů tehdejší mládeže – její psychedelické experimenty (v dílu Narkomani). Člověk se vážně diví, že třeba taková Zlata Adamovská se k takové manipulaci propůjčila. Svou pediatričkou Bělou Páleníkovou z Ordinace v růžové zahradě si sice napravila reputaci, ale skvrnka už přeci jen zůstane. Zkrátka, naše komerční televize nás bezostyšně krmí seriálem, který přetéká bolševickou ideologií. „Jakoby náhodou“ není žádný z vyšetřovatelů gay. „Jakoby náhodou“ žádný z nich neposlouchá hudbu Jaroslava Hutky, ačkoli Praha tehdy jeho songy potajmu duněla. „Jakoby náhodou“ nosí Jiříček Otradovec vasilku, aby se nám mládež snad nebouřila proti cvičebnímu úboru na hodinách tělesné výchovy. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Jak dlouho se budeme muset ještě dívat na obhajobu normalizace na našich obrazovkách? Co na to Rada pro rozhlasové a televizní vysílání? Proč mlčí Jan Rejžek? A co Jan Tleskač?


MLÁDÍ VPŘED! Komentování parlamentní politiky je většinou marnění času i energie, ale špionážní aféře Morava je těžké odolat. Názorně totiž vyvrací oblíbený mýtus o zlých otcích a synech co napraví jejich chyby. Celkem pravidelně slýcháme proroctví, že dobře bude až tehdy, kdy nastoupí nová, zdravá a totalitou nezkažená generace. Kritika poměrů bývá zakončována voláním po změně a nástupu nových tváří. Komu nestačil Standa Gross, má teď další pěkný příklad nadějného mládí, ztělesňovaného poslancem Moravou. Nezbývá než doufat, že bude po své rezignaci nahrazen nějakým vetchým, důstojným starcem. Kombinace mladistvé energie a učenlivosti s ohromující hloupostí a amorálností je totiž příliš výbušná i na naší otrlou společnost. Zvláště když je slušivě oblečená do módního trička neonacistické značky Thor Steinar. Morava se asi poučil u starých a zkušených, že základním pracovním postupem naší politiky je „někoho umět“ a pokusil se ho obohatit o nový prvek. Rozhodl se „politicky udělat“ na tom, že „umí“ poslankyni Zubovou a to přes její dceru. Ve skutečnosti jen recykloval starou známou otcovskou pravdu, že přes děti se vydírá nejsnáze. Alexandr Budka ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

ROMOVÉ NA POCHODU „Mám Karlovu univerzitu. V naší rasistické společnosti nemohu sehnat práci učitele. Chci žádat o kanadský azyl,“ napsal si se začátkem školního roku anglicky na ceduli osmapadesátiletý tělocvikář Nikola Štefan a postavil se s ní na pražské Václavské náměstí. Od února objel třicet škol. Nikde ho nevzali. On si myslí, že je proto, že je Rom. Ať už je skutečnost jakákoliv, i když nejpravděpodobnější je, že se Štefan nemýlí, uchýlil se k silnému nátlaku. Ještě pětatřicet žádostí o kanadský azyl a Češi mohou na pohled na Niagárské vodopády bez víza rychle zapomenout, alespoň ze severní strany! Česká republika se

s Kanadou domluvila na kvótě 500 žadatelů o azyl ročně a na konci srpna jich bylo již 466. Do Silvestra zbývají měsíce a lze předpokládat, že pokud se okamžitě nestane zázrak, bude limit zdolán. Zvlášť pokud kanadské úřady, které zatím neuzavřely jedinou žádost, začnou jako dříve azyly českým Romům opravdu dávat. To si uvědomuje ministr vnitra Ivan Langer i ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, kteří všem potenciálním romským útěkářům vzkázali, že se nechovají zodpovědně a korektně. Předloňský výzkum, který si objednalo ministerstvo sociálních věcí, rozsáhle zkonstatoval, že většina Romů u nás propadla za posledních

patnáct let na dno české společnosti a žije tvrdě segregována fyzicky i sociálně. Musíme důvěřovat ujišťování vlastních politiků, že po takovémto zjištění začali hned s nápravou. A například vicepremiéra Jiřího Čunka, který je osobně zodpovědný za vystěhování vsetínských Romů, ve vládě trpí jen se skřípěním zubů. Přesto by bylo za daných okolností lepší, kdyby ministři místo ostrých slov na adresu naší jediné menšiny raději potichu ustoupili pohrůžce pana Štefana a našli mu práci. Dříve, než žádat o azyl napadne i další. Martina Křížková

SVOBODA MÍSTO STRACHU – I V PRAZE Vládnoucím tématem se po 11. září 2001 stala bezpečnost. Jako každá vládkyně přistupuje ke svým poddaným, kterými jsme v tomto případě všichni, zpola mateřsky a zpola macešsky. Mateřskou péčí je láká, aby byli poslušní – a poněkud macešsky se chová k jejich svobodám a právům. Známe to ostatně i u nás: zaklínadlo jménem bezpečnost se používá, aby se zdůvodnilo sledování obyvatelstva, ale také třeba k ospravedlnění represí vůči bezdomovcům. Nadvládě bezpečnosti, která znamená omezování svobod, napomáhá strach – strach z odlišnosti. Ať už má tato odlišnost podobu

muslimů (čáry máry fuk a jsou z nich teroristé), cizinců (abrakadabra a máme tu z nich hořící předměstí) nebo bezdomovců (ententýky dva špalíky a jsou z nich přenašeči nebezpečných chorob). Nejnebezpečnější je pochopitelně právě toto vyvolávání strachu, které může vést až k nenávisti mezi lidmi. Různé skupiny aktivistů z celého světa došly k závěru, že je nejvyšší čas udělat malou inventuru, co nám všem atmosféra strachu po 11. září dala a vzala. Pod hesle Freedom not Fear (Svoboda místo strachu) proběhnou v různých městech světa včetně Prahy protestní akce zaměřené na sledování

obyvatel, cenzuru a monitorování internetu, shromažďování údajů a další témata. V Česku budou protesty reagovat rovněž na lokální témata, včetně navrhovaných změn shromažďovacího zákona a akčního plánu proti bezdomovcům. „Věříme, že respekt k soukromí je podmínkou lidské důstojnosti. Svobodná společnost nemůže existovat bez nedotknutelného prostoru soukromí. Proto vyjdeme 11. října 2008 do ulic protestovat proti posedlosti bezpečností a kontrolou,“ píše se mimo jiné v prohlášení organizátorů. Andrea Novotná

5


Autor: Petr Pospíšil

ŽIVOT S PSANÍM K

Uhájí klasici své místo v čítankách nebo je nahradí současní autoři? Budoucnost ukáže... 6


KRÁTKÝCH ŘÁDKŮ BÁSNÍCI NEJSOU ROMANTIČTÍ ROZERVANCI, JAK SI JE MNOHDY PŘEDSTAVUJEME. POEZIE SE ROZVÍJÍ I PŘES KLESAJÍCÍ MNOŽSTVÍ PUBLIKA – NEJEN V LITERÁRNÍCH ČASOPISECH, ALE TŘEBA TAKÉ V OKRAJOVÝCH SPOLEČENSKÝCH PROSTORECH NEBO V NOVÝCH HUDEBNÍCH PROUDECH.

Božena Správcová a Lubor Kasal I když poezie takřka zmizela z veřejného prostoru a otazníky se vznášejí i nad tím, v jaké podobě bude zachována na středních školách, knížky básní stále vycházejí. Jejich náklad se pohybuje řádově ve stovkách výtisků, ve stovkách ovšem můžeme počítat i jména autorů, kteří se poezii věnují. Jakou roli hraje básnění v jejich životě? S jakými profesemi a životními postoji poezii spojují? Představuje pro ně životní poslání nebo koníček pro volný čas? A jaké životy vede s básníky jejich okolí? Navštívili jsme tři básníky a jednu básnířku a zeptali se jich.

vidím, že jde o komunitu podivínů, srovnatelnou s vyvolávači duchů nebo vyznavači hobitů. Poezie přestala fungovat jako literatura a stala se koníčkem exkluzivní komunity.“ Pro Kasala a Správcovou má ale poezie společenský význam. Snaha omezit její vliv na středních školách ve prospěch většího zahrnutí např. filmů je pro ně stěží přijatelná. „Je to snaha udělat školu zábavnou. Přitom nikdo nepřemýšlí o tom, že by se děti měly přestat učit řešit kvadratické rovnice – a to je sakra nezábavná věc,“ říká Lubor Kasal. „Jsme obklopení slovy, nehledě na to, že na začátku naší

kultury je knížka, slovo – ne obraz.“ I náročná literatura, která je pro úzký okruh lidí a není „uživatelsky přátelská“, má dopad. Prozkoumává totiž neprobádaný terén, otevírá možnosti, které posléze často využívá populární kultura. „V literatuře je základní zdroj, z kterého pak čerpají ostatní žánry – a pokud to nedělají, tak většinou k vlastní škodě,“ dodává Božena Správcová. „Na literaturu už není tolik vidět, to ale neznamená, že nepůsobí. Stala se jakousi šedou eminencí.“ Lubor Kasal i Božena Správcová cítí sounáležitost s cechem básníků. Vadí jim paušální tvrzení o nezajímavosti současné české poezie – místo nezajímavosti ji trápí spíš nezájem. „Například média zcela rezignovala na svou výchovnou a osvětovou funkci, jediným kritériem je pro ně ekonomický úspěch,“ říká Kasal. „Ještě v třicátých letech se v novinách běžně tiskly básně, byť tenkrát také politické komentáře měly víc čtenářů než poezie,“ dodává. Zároveň si ale uvědomuje, že ztráta zájmu znamená v jistém smyslu i osvobození – od společenského a koneckonců i finančního tlaku, takže poezie je v jistém smyslu nejsvobodnějším uměním. Zatímco sdílí zájem o poezii se „stejně postiženými“, oddělují na druhou stranu psaní básní od svého osobního života. Jejich partneři a děti se o jejich psaní příliš nezajímají, vlastně nikdy ho nekomentovali. „Myslím, že to je tak dobře. V osobních vztazích by měly

ÚČASTNÍCI LITERÁRNÍHO PROVOZU Lubor Kasal vstoupil do literatury jako mladý básník na konci sedmdesátých let, první sbírku básní vydal až o deset let později. V jedné ze svých knih „přepsal“ Máchův Máj jako příběh erotického odcizování muže středního věku a nazval své dílo podle mužského rodu od slova „jáma“: Jám. Božena Správcová vydala svou první knížku ve devadesátých letech pod názvem Guláš z modrý krávy. Nevšední poetikou zaujala. Společně pracují v literárním obtýdeníku Tvar, časopisu, v jehož posledním čísle říká literární kritik Petr A. Bílek o básnících a jejich čtenářích: „Rád sleduji tuhle komunitu, ale zároveň

Večeře Božena Správcová Bratr je manžel a manžel je traktor, traktor – zabiják. Mládenec – zabiják. Občas mu podržím kofilu v krku, až lapá po dechu, až seschle šermuje svými pařátovitými větvemi o pomoc. Hohóu: pomoc. KDO JE KDO? To už těžko zjistím. Složitý radostný mruk vysoukala země. Rozkozlený angrešt přivádí sám sebe do rozpaků – inu, takový je večer, večer samý květ. Měla jsem veliký hlad a už nemám. Sežrala jsem měsíc, přestože plakal a nechtěl. Sežrala jsem dub, přestože byl tvrdý.

7


Bláznův dům Lubor Kasal

BÁSNÍK NA OKRAJI

Básník Ticho být důležité jiné věci,“ říká Kasal. „Nedovedu si teď vzpomenout na případ, kdy by spolu žili dva básníci. To je myslím vražedná kombinace,“ dodává Správcová.

Vypusť opici Vladimír518 uuaa – mám v sobě gorilu vidíš ji? uuaa – řve jak pavián slyšíš ji? železo je žhavý tak ho kuj eeej – makak je bratr můj uuaa – vopice je v tobě cejtíš to? uuaa – pavián chce řvát pustíš ho? železo je žhavý tak ho kuj eeej – makak je i bratr tvůj vypouštím opici běží ulicí sleduju jak krade lidem popkorn prolítá situací hlava strom strom stoly zákazníků ovládá chaos říkám jí klidni styl klidni hormon vona na to – ou ej i ou he he tohle mě jebe sem slušnej kluk druhá část tebe (…) další situaci se svojí opicí další kamufláže nudy a neštěstí drbu se v kožichu přitom vím víc pěstuju v sobě zvíře a žiju líp (…) přicházím jak hurikán kyryl vojna a mír fans chtěj fotku tak se smějem sýýr zejtra si pustíš na webu stream jak tvoje opice skáče po baru vidíš? každej ji má přitom málokdo využívá někdo zavírá doma a potom hlídá ha ha ha ha ha stejně ti uteče je zatraceně živá chápeš tím že děláš že ji nemáš šance jen prosíráš tak na co čekáš pusť gorilu ven ať si zvyká eeeeeej – musí bejt svobodná 8

Opuštěnou tovární halou se rozléhá recitace úvodu ke Klicperově hře Potopa světa. Recitátor vítá diváky a zároveň improvizuje nevšední metafory. Má delší černé vlasy a svou roli v kusu bezdomoveckého divadla Ježek a čížek hraje přesvědčivě. Před námi je básník vystupující pod jménem František Frances nebo též Básník Ticho. Zatímco při recitaci veršů či hraní divadle působí zaníceně, jako básník-buřič, v osobním rozhovoru vypadá skoro plaše. Jsou to ovšem dvě tváře jednoho člověka. Pro extroverta-Francese bylo určujícím zážitkem vyloučení ze střední školy za protest výročí sovětské okupace roku 1988: „Poezie sama o sobě se mi tehdy zhnusila a vyhledával jsem poezii jako způsob protestu, protestní lyriku. A tahle nota se mi bezděčně vracela i po pádu režimu.“ Introvert Básník Ticho vzpomíná s nádechem sentimentalizující ironie: „Určitě nejslavnějším básníkem jsem byl ve čtyřech letech. Mou nejoblíbenější hračkou byl psací stroj u babičky v práci. Tam jsem psal své první verše jako aaa, bbb a ccc. Dělnici chodili kolem a četli je…“ Z buřiče má Frances nelehký životní příběh: bezdomovecké epizody, squatting, ale na přelomu století také osmiměsíční pobyt v psychiatrické léčebně, které dodnes neřekne jinak než „psychiatrické vězení“. Když z nešťastné lásky rozbil několik oken, byl totiž podroben ochranné léčbě. Na přelomu století to vyvolalo pozdvižení, Francesovi přátelé vedli na jeho podporu kampaň a založili pro ni stránku Poprava.cz (dnes je na této adrese stránka o atentátu na Heydricha). Šlo o jeden z mála případů úspěšného společenského tlaku proti psychiatrizaci konkrétního lidského osudu. Sám Frances držel dvě protestní hladovky a nakonec se mu podařilo dosáhnout předčasného propuštění. Vítězství to je ale pouze částečné. Byl propuštěn na podmínku, která trvá – a především si uvědomuje, že „věci, které se přihodily mně, se dějí mnoha dalším dodnes“. Nevšední byla i publikace Francesových veršů. První knihu vydal oficiálně až letos – jednalo se o básnický román Růže pro Miladu, inspirovaný pražským squatem, v němž Básník Ticho nějakou dobu žil. Nepřítomnost v oficiálních nakladatelstvích ale neznamená nekomunikaci se světem. Vedle okrajových publikací a samizdatů od března 1997 „vydával“ skoro tři roky každý den rukou psané „poetické noviny“ Noc – vydávání přerušil během hospitalizace po vydání tisícího čísla. Po propuštění Noc obnovil. Ojedinělý pokus ovšem hodnotí zpětně sebekriticky, velká část exemplářů se navíc během let poztrácela… A jak se projevuje poezie v Tichových osobních vztazích? „Přítelkyni mé básně příliš nezajímají – občas přijde na vystoupení, něco si přečte… Moje partnerka není moje ctitelka, ani bych to tak nechtěl.“

Dům dým Popelem polepené spáleniště z ohořelého trámu otevírá lví tlamu: Příště, snad teda příště zdi budou vyšší a chodby delší otisky zemřelých zřetelnější v cihlách zápasy s líticemi lítější jemnost neodolatelnější hněvu a záře vylétne ze dveří – příště se to snad podaří Spáleniště prostírá se po kraji – po děvčátku kterému šedivějí vlásky a tvářičkami táhnou vrásky Spáleniště a jeho cena jsou zvířata co byla usmrcena Děvčátko mrtvé maso rozkrájí a potom ho klohní na mírném ohni tu špetku orla přidá tam spáry draka mlokem podlije a špejlí píchne do očí zda se už sklivcem spekla zvířata z pekla vzteklá děvčátko v jídle si ochočí a dým rozfoukává Něžně a jistě nastává příště Podává se bábovka a káva

RAPER „Řekni Vladimír!“ křičí vysoký muž s krátkými vlasy z pódia a publikum opakuje. „Řekni bigg boss!“ dodává a diváci reagují stejně. Bigg boss není přitom jen autostylizace do rapového hrdiny přicházejícího z podsvětí. Jde rovněž o název labelu, v němž třicetiletý Vladimír Brož alias Vladimír518 vydává nahrávky i knížky. Vedle příležitostného dělání grafiky a scénografie a pochopitelně vedle koncertů je to jeho jediné zaměstnání. Label si přitom drží své zaměření a Vladimír odmítá dělat kompromisy v obsahu toho, co bude vydávat, i třeba za cenu ztrát. Peníze, kterých jeho label nemá nazbyt, jsou pro něj ovšem důležité – nejen proto, že rap hodně

Vladimír518


staví na kultu úspěchu, ale především proto, že „představujou palivo, bez kterýho nic neuděláš“. V literární kavárně v centru Prahy je zcela jiná atmosféra než na koncertě. Vladimír ale patří i sem – hudební styl rap, z kterého vychází, zdůraznil význam slova a textů. Klíčový je rytmus a velmi často také rým, hra se slovem. Vladimír ale odmítá rap označovat za poezii: slova fungují až v kombinaci s hudbou a celkovým projevem. Navíc se nechce hlásit k vysoké kultuře. Vypráví sice o své inspiraci různými básníky, včetně tajemného Vladimíra Holana. „Baví mě, když se mi podaří něco vytáhnout z minulosti a použít to v současným kontextu, aniž by si někdo vůbec uvědomoval, odkud ta inspirace pochází.“ Jedním dechem ale dodává: „Zajímá mě i popkultura a póvlkultura, která je inspirativní právě tím, jak je primitivní.“ Na významu slov mu ovšem záleží. „To je i důvod, proč odmítáme hrát v zahraničí, protože tam to pro nás nemá smysl. Pokud publikum nerozumí tomu, co říkáš, nemá smysl ty koncerty vůbec dělat.“ Bouřlivý život není pro Vladimira518 póza. Poezii spíš četl, než psal, zato od čtrnácti dělá graffiti a v devatenácti se odstěhoval od rodičů do squatu Ladronka. Proslul jako člen kapely Peneři strýčka Homeboye, nedávno vydal sólovou desku Gorila vs Architekt. Jako grafik a vydavatel s vlastním labelem o nahrávce může říct: „Já sem ji vlastně udělal od á do zet.“ Vladimírovy texty trochu připomínají poetismus dvacátých let minulého století, ostatně i autorskou stylizací: tu do kouzelníka, tu do exotické gorily, tu do sprejujícího dobrodruha. „V rapu si hraju s identitami, někdy si změním hlas a sám si hostuju ve skladbě,“ dodává. Vedle stylizace je pro Vladimíra důležitá i realita ve své syrovosti. Graffiti se věnuje doopravdy, i když, jak přiznává, „už je to spíš nostalgie“. Do videoklipu k písni na toto téma umístil kopii platebního příkazu, který mu přišel poté, co ho policie chytla za psaní po zdech. Rap pro něj představuje mix reality a stylizace: „Jakejkoli

muzikant na pódiu je vlastně šaman, koncert dnes představuje rituál. A smyslem šamanství je jít někam dál a odtud přinést zprávu a sdělit ji.“ Pro Vladimíra je rap významnou součástí života, kterou nemůže oddělit od osobních vztahů. „Mě zajímá to, co dělá moje přítelkyně, a ji zajímá, co dělám já. Čte mý texty a vyjadřuje se k nim, často kriticky,“ říká.

Otázka pro filozofa Václava Bělohradského

OD OKA K UCHU Že se dnes poesie příliš nečte, je fakt. Možná se ale o to více poslouchá – a nemusíme ji jen hledat ve zhudebněných textech nebo v rapu, kde plní svou funkci pouze v souvislosti s hudbou a těžko ji lze posuzovat odděleně. Živé podání veršů dokáže stále přitáhnout značnou pozornost – zejména je-li skutečně živé, spojené s dramatickým podáním a improvizací. Fenoménem je slam poetry, soutěže v živém a dramatickém přednesu poezie. Kořeny slamu sahají k Chicagu osmdesátých let minulého století, ovlivnily ho jazz i hip-hop, jeho průkopníkem byl stavební dělník a básník Marc Smith, nazývaný někdy „Slam Papi“. Při slamu se básník-performer snaží oslovit publikum různými prostředky, které bychom asi v dávných „nedělních chvilkách poezie“ hledali marně. Celá akce v sobě má silné prvky show a zvláště v regionálních kolech je složení poetů více než pestré, vystoupit totiž může téměř každý, včetně náhodných kolemjdoucích. Celostátní vítěz získává odměnu třicet tisíc korun, takže slam je dnes snad vedle státních cen pro nejzasloužilejší autory jedinou možností, jak poezií vydělat peníze. S hvězdou našeho slamu, Bohdanem Bláhovcem, jste se mohli setkávat i na stránkách Nového Prostoru. Slamu se svého času věnoval i nynější ministr školství Ondřej Liška. Jak si tedy stojí poezie v dnešním Česku? Pro někoho je jedním z koníčků. Pro další představuje životní poslání. A jiní ji berou jako svobodný prostor. Básně stále vznikají a stále jsou mezi námi lidé, kteří žijí poezií. A to je hlavní.

Malá malabela (výňatek) básník ticho Jsem ticho co na display objeví se když i v telefónku dojde baterka podivím se když mnou virtuální potok protéká – pil z něj už pan Kierkaegard! TO TICHO S převahou zimě – kdy teprv – vysmátý jaro – odezírá – z lesku – ze rtů na lavičce v parku – svoji první – jak letí bígo – rozžatou cigaretu TO TICHO A jeho vysoký klíny – tam daleko – tam daleko na Pobřeží – mrožoviny TO TICHO ZOO TICHO A ty potoky slzí – na sloním chobotu – který v úterý – nevnímáš když máš – v očích ještě svý – ledový střípky v hledáčku turniketu – a v něm svoji bleděmodrou – tramvajenku na sex – a nevidíš v tom – důvodu konce – tu moudrou – sloní hlavu – která ale nepohřbívá – naše děti – malý lidský cobysmetí – takže zvoňte – vy všechny – tak dobře pohlídané neviditelné zvonce – pro ty naše všechny – všechny smutný konce – tam – tam – kde stíny – stíny pozdních králů – kontemplují – kontemplují ve sféře syndromu podzimního vyhoření hladovýho davu

Měla by literatura ztratit své výsadní postavení v českém školství ve prospěch předmětu, který bude uvádět do umění a jeho historie jako celku? Přecenění literatury je v Evropě důsledkem eurocentrismu, u nás pak národního obrození, ne nadarmo se stále opakuje floskule o tom, že český národ si vymysleli spisovatelé. Bojím se, že je to pravda a že podle toho také vypadáme. Je třeba vyučovat ne literaturu, ale dramatické dějiny vyjadřování – ať už vyjadřování ve formě psané literatury nebo jakékoli jiné formě, od čárání po zdech jeskyň až po blogy. Rozlišuji mezi řečí a vyjadřováním. Do řeči jsme neustále ponořeni, pokud jsme živi; všechno nás nějak oslovuje, obrací se k nám, chce být vyjádřeno. Jsme ale zaskočeni tím, co všechno se v řeči chce „skrze nás“ dostat ke slovu – často neumíme vyjádřit řeč věcí nebo bytostí, které na nás apelují. Ve škole bychom se měli učit právě toto, že dějiny života v kosmu jsou dějinami hledání vyjádření a že všechny formy vyjádření jsou v určitých kontextech stejně důležité. Svobodná řeč rozvrací všechny institucionalizované sebeobrazy společnosti a toto je třeba učit ve škole. „Řeč není žádná uzavřená oblast vyjádřitelného, kolem níž by byly jiné oblasti nevyjádřitelného, nýbrž řeč zahrnuje všecko, není nic, co by se vymykalo možnosti vyjádření,“ napsal Gadamer. Literatura má smysl jen v té míře, v níž v nás pěstuje smysl pro to, že vše lze vyjádřit a že nalézt slovo je prvním krokem k osvobození. Co neumíme vyjádřit nás totiž zotročuje, to je velké pučení z Freuda. Institucionalizované dějiny literatury jsou většinou jen nástrojem nějaké normalizace. Je třeba učit dějiny boje o vyjádření a připomínat neustále nekonečno forem, které tento nejdůležitější boj živých bytostí může na sebe brát. Boj o vyjádření – to nás spojuje se všemi bytostmi na této planetě.

9


Autorka: Andrea Novotná

POHÁDKA O TOM, JAK SLOVO ZTR BYLO NEBYLO, BÁSNĚ SE ČETLY TAKŘKA MASOVĚ A MĚLY CELOSPOLEČENSKÝ VÝZNAM. CO SE ZMĚNILO? KDE SE STALA CHYBA? A BYLA TO VŮBEC CHYBA? Počátky poezie byly spojené se zpěvem. Členění slov do veršů mělo praktický význam – umožňovalo snadněji zapamatovat dlouhý text. Pěvci ale ve většině případů nebyli nezávislými autory, ovšem opěvateli svých mecenášů. Trubadúři zpívali na šlechtických dvorech a někdy dokonce dodávali básně „na klíč“, které potom jejich chlebodárci z prestižních důvodů vydávali za vlastní díla. Autoři se museli snažit zavděčit. I z dramat Williama Shakespeara dokážou znalci poznat, zda vznikly za panování královny Alžběty I. či jejího nástupce Jakuba I. Nový význam získala poezie v moderní době. Podle českého filozofa Martina Škabrahy to souviselo s industrializací a „odkouzlením světa“: „Když postupující městská civilizace mýtila lesy a vysoušela močály, jejich dávné obyvatele – hejkaly, vlkodlaky, divoženky či bludičky – čekal podobný osud jako mnohé živočišné druhy: buď vymírali, nebo končili v ‚zoologických zahradách‘, tj. knihách, operách a filmech, aby zde v klecích, jež ukuli klasikové národní kultury, bavili znuděné žactvo.“ Druhým významným důvodem byl vznik moderních národů. Básník pozvolna přestával patřit dvoru či svému mecenáši, financovala si jej zprostředkovaně celá národní společnost a patřil celému národu. Prozaickým životům příslušníků středních vrstev dodával povznášející třpyt a navíc patřil ke správcům a rozmnožitelům klíčového národního majetku: jazyka. Pro malé národy byli básníci jedním z ukazatelů toho, že se jim daří dohánět velké a kulturní národy, že jejich jazyk, třeba v českém případě teprve nedávno pracně zrekonstruovaný, je dost dobrý i k psaní poezie na úrovni.

KLEC OČEKÁVÁNÍ Odvrácenou stránkou významu poezie pro společnost byla pochopitelně míra společenské kontroly. Ta se někdy projevovala přímo a obnaženě – v podobě cenzury. I Karel Hynek Mácha musel cenzora obelstít, když mu namluvil, že Máj je výchovná báseň líčící utrpení hříšníka s pedagogickým úmyslem varovat. Jiní tak úspěšní nebyli. Dokonce i za první republiky byl zabaven překlad významné básně v próze – Lautréamontových Zpěvů Maldororových. Ódu na zlo a odboj proti Bohu a lidstvu, která významně ovlivnila moderní poezii, prohlásily československé úřady za nepřijatelnou. Společenské odmítnutí ale nemuselo mít nutně podobu zákazu. Důležité byla rovněž to, že se do diskuze o literatuře vměšovala měřítka stojící mimo ni, což tuto diskusi snižovalo. Cenzora sice Mácha obelstil, s kritikou se mu to nepodařilo. Jeho dílo bylo odmítnuto: mimo jiné jako cizí, nevlastenecké, nečeské a postrádající velkou ideu. V tomto smyslu může Mácha představovat vzor básníka, který doplatil nepřízní kritiků na to, že odmítl kontaminovat své dílo služebnou rolí vůči „věci národa“. Možná i proto jeho básně přežily a oslovují dosud a – trochu paradoxně – jej národ zařadil do svého panteonu aspoň posmrtně.

KRÁSNÝ NOVÝ ZKAŽENÝ SVĚT S tím, jak modernita postupovala, došlo i k rozrůzňování národní společnosti. O slovo se začínají hlásit různé společenské vrstvy, národ se rozpadá na různé strany. I básníci postupně

přestávají být „národním majetkem“ a ztotožňují se s jednotlivými proudy. Zejména básnická avantgarda se hlásí k radikálním představám o předělání světa. Apollinaire odchází bojovat do první světové války – a opěvuje její krásu. Futurista Marinetti hledá budoucnost ve vítězství fašismu. Většina avantgardních básníků ovšem následuje spíše jiného futuristu – Majakovského, který triumf nových estetických názorů spojuje s představou o triumfu socialismu. Po futuristech budou následovat poetisté, surrealisté a další: všichni budou ovšem narážet nejen na to, že diktatury komunistických stran se onomu kýženému novému světu příliš nepodobaly, ale také na to, že vůdci těchto diktatur měli velmi konzervativní vkus. Od poezie čekali to samé, co vládci dříve – namísto experimentů se slovem a hry volné představivosti jim byly po chuti kýčovité rýmované ódy. Poezie se marně vzpouzela. Upsala se hnutí a začala patřit straně. Snad posledním obdobím, kdy měla v českém prostředí poezie opravdu celospolečenský význam, tak byla padesátá léta. Mladí svazáčtí veršotepci získali se svými ódami na reálný socialismus, Stalina a Gottwalda masové publikum – ti inteligentnější ovšem z omylů svého mládí postupně střízlivěli. Z Pavla Kohouta, Milana Uhdeho či Milana Kundery se stali velcí spisovatelé: poezii ovšem dali vale. Poslední jmenovaný dokázal rozchod své generace s poezií zobecnit: zatímco román je podle něj schopen zaznamenat „prózu života“ věcně, lyrika přikrášluje a vede k narcistní zahleděnosti do sebe a snaze připodobnit svět sobě samotnému. Tento pohled

STŘÍPKY Z DĚJIN POEZIE • Podle řecké báje strávil nejvyšší bůh Zeus při jednom ze svých četných záletů devět nocí s bohyní paměti Mnémosyné. Narodilo se jí devět dcer: múz. Ty představovaly mýtický zdroj básnické inspirace. Básník v některých pojetích představuje pouze médium pro vyprávění pocházející od múz. I múzy ale mohou lhát nebo inspirovat velmi nevýchovné názory. Tento problém řešil filozof Platón, kterému vadilo, že různá básnická díla líčí bohy jako lidi s mnoha špatnými vlastnostmi. Ve svém spisu Ústava navrhuje zcenzurovat díla největších řeckých básníků: „Homéra a ostatní básníky poprosíme, aby se 10

nehoršili, jestliže tato a další místa škrtneme; ne že by to nemělo básnické ceny a že by to lid rád neposlouchal, nýbrž proto, že čím to jest básnicky lepší, tím méně to smějí poslouchat chlapci i muži, kteří mají býti syny svobody a otroctví se báti více než smrti.“ • Výsadní postavení měli básníci na počátku středověku v Irsku. Jak uvádí Daniel Samek ve sborníku Původ poezie, „představa básníka byla spojena s prestiží, bohatstvím a mocí“. Vstupem na básnickou školu se mohli adepti poesie dostat z otroctví. Básníci patřili k panovnickým dvorům,

někteří dokonce krále zastupovali. Obávaná byla zejména satira – irské pověsti mluví o královnách, které se pomilovaly s básníky, jen aby zachránily sebe nebo své muže před pomlouvačnou básní. Patronem básníků se stal sv. Kolumba (zemřel 597), který je podle legendy zachránil, když měli být vyhnáni ze země, neboť požadovali nestoudné odměny za chvalozpěvy a vyhrožovali, že budou proti vladařům psát satiru. • „Vážený pane, s velikým zármutkem Vám oznamuji smrt svého drahého pána, lorda Byrona, který dnes ráno kolem desáté hodiny umřel na


RATILO MOC vyvolal pochopitelně spory: filozof Martin Hybler například upozorňuje, že podobné stavění žánrů proti sobě je ve skutečnosti přežitkem stalinismu v Kunderově myšlení – skutečná hranice vede podle kvality a úrovně výkonů v těchto žánrech, ne podle zvolené formy.

NEČTENÁ – A TEDY SVOBODNÁ V davu na Staroměstském náměstí v únoru 1948 byl přítomný i mladý stoupenec marxismu a surrealistický básník Zbyněk Fišer. Na rozdíl od svých vrstevníků ve svazáckých košilích pociťoval bolestně rozpor mezi nastolovaným režimem a hodnotami avantgardního básnictví. Rozhodl se pro obhajobu svého básnického kréda, od surrealismu se ovšem odklonil k drsnému, ironickému a poněkud cynickému popisu neuvěřitelné reality, která se mu odehrávala před očima. Svá díla, podepisovaná na protest proti dobovému antisemitismu Egon Bondy, „vydával“ ve čtyřech kusech v samizdatové edici Půlnoc. Pro následující generace se stal legendou, jeho verše zhudebnila skupina The Plastic People of the Universe a až do své smrti v loňském roce nepřestával inspirovat další a další generace k podvratnému způsobu myšlení. V jistém smyslu situace Bondyho a dalších autorů v padesátých letech předznamenala situaci poezie dnes, kdy sice panují mnohem klidnější podmínky, ale zároveň poezie ztratila význam: i kvůli kulturní globalizaci, která stírá význam národů a jejich jazyků a zvětšuje důležitost kontaktů napříč společnostmi, obrazů a zvuků. Navzdory represivní diktatuře, která za sbírky básní posílala i do vězení, se jim právě pro nepřítomnost čtenářů podařilo dosáhnout takřka naprosté svobody v básnickém vyjádření. I dnes má poezie právě pro nezájem čtenářů,

vleklou horečku, zaviněnou starostmi, mořskými koupelemi, ženami a projížďkami na koni pod žhavým sluncem, vše proti mým radám.“ Tento dopis napsal svému příteli romantický básník Byron sám roku 1818 a podepsal jej jménem svého sluhy. Svou smrt žertem předešel o šest let – zemřel, když odešel na pomoc řeckým povstalcům proti turecké nadvládě. I český romantický básník Karel Hynek Mácha pomáhal revolucionářům utíkajícím z Polska. Jeho smrt prozměnu obestírá legenda, že byla způsobena vyčerpáním poté, co pomáhal hasit požár. Novější máchovské bádání se kloní k závěru, že zemřel spíše na zkažené jídlo. • Častá je představa, že básníci tvoří v záchvatu inspirace, který se podobá vytržení. Surrealističtí autoři ve dvacátých letech dokonce

Marinetti

společnosti, národa či politických stran svobodu v hledání a experimentování, svobodu od „potřeb národa“ a „usnesení ústředního výboru“. Má navíc svobodu od represí a indexů zakázaných knih. Nepatří totiž nikomu. Jak si

s touto svobodou poradí je na osobnosti každého básníka. Zda o výsledky tohoto svobodného básnického hledání bude ještě zájem, záleží na tom, jak silná bude ve společnosti touha po svobodě.

pracovali s tzv. automatickým psaním, tedy tvorbou bez kontroly vědomím, jejich výsledky ale nebyly příliš přesvědčivé. Edgar Allan Poe, básník a průkopník detektivek v první půli 19. století v USA, razil opačný přístup: v eseji Filozofie básnické skladby (1846) podrobně popsal vznik své básně Havran (1844) jako promyšlený estetický kalkul, a to včetně hlavní postavy (původně jí měl být papoušek) a hlavního motivu: „…tázal jsem se sám sebe: Kterýpak ze smutných námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější? Smrt, zněla rovnou odpověď. A kdy, pravil jsem, je tento nejsmutnější námět nejbásničtější? … odpověď se také nabízí sama: Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy nepochybně nejbásničtějším námětem na celém světě a je rovněž nepochybné, že se pro takový námět

nejlépe hodí ústa truchlícího milence.“ Zdá se však, že „smrt krásné ženy“ pouhý estetický kalkul nepředstavovala: Poeova vlastní žena byla v době psaní Havrana už několik let vážně nemocná a obavy o ni básníka sužovaly. Zemřela v lednu 1847, pouhý rok po napsání Filozofie básnické skladby. • Italský futurista Marinetti se ztotožnil s Mussoliniho fašismem, který pro něj znamenal hnutí za přeměnu světa, včetně životního stylu – a to až po stravovací návyky. Roku 1930 zahájil kampaň proti špagetám coby nemužnému jídlu s tvrzením, že „špagety nejsou stravou bojovníků… nesvědčí tělesnému nadšení pro ženy… a produkují skepsi, lenost a pesismus…“ 11


Autor: Jaroslav Fiala

VYMÝŠLENÍ ORIENTU „PŘESNOST V ORIENTU NEZNAMENÁ NIC A KAŽDÝ ANGLIČAN SI TUTO SKUTEČNOST MUSÍ ZAPAMATOVAT. NENAPLNĚNÁ TOUHA PO PŘESNOSTI TOTIŽ SNADNO VEDE K PROLHANOSTI A PRÁVĚ TA JE HLAVNÍM RYSEM ORIENTÁLCE.“ TATO SLOVA PRONESL LORD CROMER, BRITSKÝ ZPLNOMOCNĚNEC V EGYPTĚ NA KONCI 19. STOLETÍ. NEMUSÍME VŠAK ANI JÍT DALEKO DO MINULOSTI.

Mnoho lidí dodnes zastává názory, že kolonialismus byl pro africké země obdobím největšího rozkvětu, že valná většina Arabů jsou potenciální teroristé – divoši, kteří nenávidí západní civilizaci za to, že nedosáhli na úroveň jejího blahobytu – nebo že Orient je jen synonymum pro despocii. Těmto stereotypům nastavil kritické zrcadlo palestinský myslitel Edward W. Said, jenž pocit nadřazenosti bílého muže tvrdě odmítl v dnes již legendární knize Orientalismus. „Mohamedáni, lautr pohani, kalhoty maj roztrhaný, plivaj do dlaní,“ zpívá se ve známé odrhovačce. Tvrdit, že je plná rasistických předsudků, by asi znělo směšně. Podíváme-li se však na to, jakým způsobem o „mohamedánech“ psali a uvažovali Evropané i Američané během posledních dvou, tří staletí, nenajdeme příliš mnoho těch, kteří by se pokusili negativní stereotypy o obyvatelích Asie či Afriky vyvrátit. Řada státníků a myslitelů ostatně zastávala rasistické názory nebo aktivně podporovala kolonialismus. Autor prohlášení americké nezávislosti a třetí prezident Spojených států, Thomas Jefferson, vlastnil až do své smrti otroky, liberální filozofové John Locke a John

12

Stuart Mill byli přesvědčeni, že jejich myšlenky nelze uskutečnit v zemích jako Indie, neboť považovali zdejší lidi za bytosti na nižším vývojovém stadiu. V letech 1815–1960 vzniklo v Evropě a ve Spojených státech zhruba 60 000 knih, jež se zabývaly Orientem, ale jen velmi málo z nich si položilo otázku, co se vlastně pod pojmem Orient myslí a co o jeho kolonizaci soudí místní obyvatelé.

ORIENT V NÁS Dnes již zesnulý literární vědec a politický aktivista Edward Wadie Said se narodil roku 1935 v rodině bohatého palestinského obchodníka. Do vypuknutí války za nezávislost Izraele střídavě pobýval v Palestině a Egyptě, poté se jeho rodina přestěhovala do Spojených států. Díky značnému talentu i majetným rodičům mohl navštěvovat elitní vzdělávací instituce a pokračovat ve studiu na Princetonu a Harvardově universitě. Podle jeho vlastních slov chtěl tuto výhodu náležitě zužitkovat. A podařilo se mu to. Stal se totiž jedním z prvních „orientálců“, kteří dostali příležitost důkladně prozkoumat, jakým způsobem se na něj a na jeho krajany dívají obyvatelé západních zemí. Oživil tak výrok britského

historika Arnolda Toyenbeeho, jenž ve dvacátých letech minulého století řekl, že „otázka Orientu je ve skutečnosti otázkou Západu“. Said prošel úctyhodné množství literatury a dospěl k jednoznačnému závěru: nic takového jako Orient neexistuje. Je to pouze literární výmysl západních autorů, pomocí kterého si Evropané zaškatulkovali a podmanili obyvatele Asie a Afriky. Pojem „Orient“ se totiž nejvíce vžil do povědomí v období kolonialismu, kdy se vytvořila zakořeněná představa „orientálce“ jako divoké, hloupé, emocionálně založené a sexuálně nevázané bytosti – jakési opičky, která musí být zkrocena. Jako by se zapomnělo na to, kde vznikly šachy, nebo kde byly položeny základy moderní matematiky a medicíny. Said pro tento soubor předsudků, představ a mýtů užil pojem orientalismus. Tento výraz původně označoval vztah západního světa k Orientu a vědecké disciplíny, které se věnovaly jeho zkoumání. Pro Saida měl podobný význam jako antisemitismus, s tím rozdílem, že nevyjadřuje pouze xenofobii, ale i naivní a zromantizované představy o východních kulturách. Said o tom píše: „Pojem Orient pomohl určit co je Evropa (nebo Západ) jako kontrastní sym-


bol. Orientalismus není nic víc než soubor lží a mýtů, které zakrývají pravdu, neboť slouží jako ospravedlnění euroatlantické dominance nad zbytkem světa.“ Ačkoli projevy nadřazenosti Evropanů nad Asijci nachází již v antickém dramatu Peršané, zaměřuje se především na autory 19. a 20. století. Kupříkladu francouzský spisovatel Gustav Flaubert zobrazil orientální ženy jako bytosti plné vášně, ale bez rozumu, řídící se hlavně vlastními instinkty, podobně k orientální kultuře přistupovali lord Byron či Victor Hugo, nebo badatelé jako Bernard Lewis. Said se západních orientalistů ptá: Co o nás vlastně víte? Nachází i odpověď: nic. Váš Orient je jen velkou říší rasistické fantazie.

tentokrát americký pohled na Araby. A není to zrovna lichotivý obrázek. Pamatujete si třeba na filmy Bez dcerky neodejdu nebo Žhavé výstřely? V hollywoodských filmech jsou Arabové většinou krvelační, hloupí, zákeřní, plní nenávisti a chtíče. Pokud si zrovna nebrousí kinžál a neučí se verše z koránu, připravují únos letadla, chystají se k odpálení sebevražedné nálože, popřípadě k ovládnutí světa. Nebo vám to přijde jako příliš přitažené za vlasy? Podle Shaheena se však jedná o 90 % mainstreamové filmové produkce. „Po desetiletí se většina hollywoodských filmů snažila reprodukovat stereotypy o Arabech. Jsou to nevyzrálí divoši, lháři, vrazi, teroristé, blázni,

li však Balkán k označení určitých negativních jevů, vytváří to zároveň jeho negativní obraz v jiných zemích. Lidé se pak dívají na obyvatele Balkánu jen jako na násilníky, žijící v chaosu a válce. Historie této oblasti je skutečně protkána nestabilitou, ale není možné nahlížet na ni jen skrze jeden zjednodušující stereotyp,“ říká o své práci Todorová. Na závěr se podívejme o trochu blíž. Jak jsme se v období dělení Československa dívali na Slováky a oni na nás? Pro kolik Čechů byli a jsou Slováci příliš emotivní, iracionální, nespokojení, prostě tak trochu nedospělí mladší bratři… Tehdejší neuhlazené novinové komentáře to ostatně sem tam zmínily. Podle průzkumů agentury STEM přitom neměl rozpad státu nadpoloviční podporu ani na jedné straně. A dnes? Podle sociologických průzkumů téže agentury jsme si blíž. Ale jako by se zase ozývaly otázky typu: „Chceme se přidat k Rusku a Slovensku, nebo k Západu?“ Jinými slovy, chceme žít v budoucnosti, nebo o pár století nazpět? V souvislosti s orientalismem se tu nabízí jiná otázka: Mohou být lidé jednou provždy rozděleni podle ras, etnické příslušnosti, kulturních tradic či historických zkušeností a zůstat při tom lidmi? Autor je historik, působí na Ústavu světových dějin FF UK. INZERCE

Největší škody podle Saida napáchal orientalismus v politice. Britští státníci v 19. a 20. století obhajovali územní zábory v Africe a Asii tím, že konají dobro zdejším obyvatelům, jejichž fyzické ani psychické dispozice jim neumožňují, aby si vládli sami. Mnoho autorů či publicistů si dodnes myslí, že kolonialismus byl nejšťastnějším obdobím zemí v Africe či Asii. Nejčastější argument zní tak, že kolonie všem přinesly technologický a ekonomický rozvoj. „Jaký však měli z kolonií morální prospěch například obyčejní Egypťané, už nikde nezazní. Šlo především o to vymanit tyto země z Orientu, přiblížit je Západu, aby byly nakonec ponechány napospas svým problémům. Obhajoba kolonialismu je obhajobou vojenské a politické okupace, což je jen další projev nadřazenosti člověka nad člověkem,“ reagoval na své odpůrce Said.

„REAL BAD ARABS“ Real bad Arabs. How Hollywood Vilifies a People (Veskrze špatní Arabové. Jak Hollywood očerňuje lidi) – tak zní název knihy a filmu od Jacka G. Shaheena, profesora filmových studií na univerzitě v Illinois, jenž – podobným způsobem jako Said – podrobil kritice

mají trochu blíž ke zvířatům než k lidem a jsou obvykle zobrazováni v kontrastu s bělochy, kteří se vyznačují vyzrálostí, rozumem a vždy vítězí. Nebezpečí podle mne spočívá v tom, že jestli jste od dětství vystaveni takovému přílivu stereotypů, budete jen těžko Araby chápat nebo se s nimi jakkoli ztotožňovat,“ říká o své knize Shaheen a dodává: „Americká zkušenost s arabskými zeměmi byla donedávna téměř nulová. Kdo nebo co opravňuje tyto tvůrce, aby se na určitou skupinu lidí dívali jen jako na potenciální teroristy nebo zdroj potíží?“

BALKANISMUS A BRATŘI SLOVÁCI V devadesátých letech minulého století přišla bulharská historička Maria Todorova s pojmem „balkanismus“. Podobně jako byl orientalismus souborem předsudků o obyvatelích Asie a Afriky, balkanismus označuje negativní představy, jaké si lidé na Západě dělají o Balkánu. V některých evropských zemích slouží především k označování politických činitelů, kteří se chovají nedůstojně, jinými slovy nedosahují západních standardů. Todorová si tento pojem vypůjčila od publicisty Mishy Glennyho: „Nechci tím obhajovat žádného politika. Slouží-

13


Autor: Filip Novák

NA ULICI V MAROKU „NĚJAKEJ DIRHAM BY NEBYL?“ TOHLE BYLO UŽ PŘECI JENOM TROCHU MOC I NA MNĚ. SNAŽÍM SE SICE RESPEKTOVAT MÍSTNÍ ZVYK ŽÁDAT O BAKŠIŠ KDYKOLIV, KOHOKOLIV A NAVÍC KDEKOLIV, A DIRHAM JSOU NAVÍC ASI TŘI KORUNY, ALE TAHLE ŽENSKÁ MI TEN SVŮJ PŘÍŠERNÝ UŠMUDLANÝ RANEC BEZOSTYŠNĚ STRČILA AŽ DO TALÍŘE. VZTEKLÁ SLINA NA ROZLOUČENOU Sedíme v rohu obřího náměstí Jemaa elFna, v samém srdci rudého pouštního města Marakeše a snažíme se u stolku před malým zastrčeným bistrem něco sníst. Před dvěma hodinami zapadlo slunce a i v téhle oáze konečně začalo být po celodenní výhni trochu snesitelně. Celý den jsme se především snažili ukrýt před nemilosrdnými paprsky arabského slunce, a na jídlo proto doposud nebylo ani pomyšlení. A když už se konečně vrhnu na vysněný talíř s hromadou marockého salátu a kousky grilovaného masa, zjeví se hned vedle tahle přízračná postava a nekompromisně napřáhne svůj čarodějnický pařát přes celý stůl. Když se ale na okamžik zadívám do jejího obličeje, zatrne mi. V černých podmalovaných očích jí doutná pochmurná směsice zloby, živočišné smyslnosti, žádosti – a nejspíš i naprostého vyčerpání. Kdybych už nebyl z toho všudypřítomného žebrání během celého dne úplně vyčerpaný i já, asi by to mnou pohnulo a nějakou minci bych nakonec vytáhl. Ale teď jsem se snažil poslat jí očima zpátky co možná

14

nejpodobnější, opravdu hrůzostrašný výraz – podobný, jaký ona poslala mě. Neht, jak později začneme říkat našemu dnešním průvodci, protože nás za dva dny docela slušně podrazí, se k ní natáhnul a vyzkoušel osvědčenou arabskou nadávku, kterou tady všichni odhánějí žebráky. Na ženu to ale neúčinkuje. Naopak přidává na agresivitě, jedovatě růžově nalíčenými rty chrčí nějaká slůvka a vyzáblými prsty s dlouhatánskými nehty gestikuluje, až mi to jako arabskými pohádkami očarovanému Evropanovi začíná připomínat tajemnou kletbu, jež za moji nevstřícnost nyní zahalí celý můj rod až do sedmého kolena neštěstím. Neřešitelnou situaci nakonec prolomí číšník, který se s čarodějkou pouští do hádky. Žena se ještě chvíli kymácí na místě, vypustí na zem vzteklou slinu na rozloučenou a pak si na zádech nadhodí obří pytel, aby za okamžik zmizela v křivých uličkách přilehlé mediny. „Vysloužilá prostitutka,“ pokrčí rameny Neht na moji otázku. „Stává se často, že se nedokážou smířit se ztrátou pozornosti. V jeden okamžik je všichni obletují, jsou krásné, žádané, bohaté,

pak zestárnou a končí na ulici, zavržené rodinou a bez prostředků. A někdejší hrdost se změní v nenávist.“

PANE, DEJ MI DIRHAM! Do té doby jsem ty tisíce žebráků bral jako něco, čemu se máte v nejlepším případě obloukem vyhnout, jak vás upozorní snad každý průvodce Marokem. Ale najednou mě to začalo zajímat. A v následujících dvou týdnech, během dalšího putování celou zemí, jsme začal pomalu rozlišovat, že se nejedná o obrovskou monolitickou a anonymní armádu žebráků. Ať už jsou to přivandrovalci z chudých horských vesniček, opuštěné ženy s dětmi, invalidi nebo prostě jen lidi z nejnižší společenské třídy (dělení na kasty tu oficiálně neexistuje, pochopitelně), jde ale o lidi žijící v naprosté mizérii, kteří kromě žebrání prostě nemají jinou možnost jak sehnat pár dirhamů na jídlo chudých, harriru – tedy vývar z vařené cizrny, do něhož nalámeš ztvrdlý chleba. Kromě bývalých prostitutek, které ovšem nejsou tak časté a v pestrobarevných a rušných ulicích ani snadno rozpoznatelné, přecitlivělému Ev-


ropanovi patrně nejvíc zatrne při pohledu na žebrající matky s dětmi. Většinou se matka drží nenápadně stranou a jen sleduje své dítě, jež obíhá po hlavní třídě s obligátní napřaženou ručičkou a smutným výrazem: „Bonjour monsieur, donne-moi un dirham!“ Tahle věta (Pane, dej mi dirham!) je ještě občas zaměněná za prosbu o pero a nebo prostě jen o dárek. Lidé, kteří prostě jen žebrají, jsou evidentně na úplném dně pouličního žebříčku a okolí se k nim podle toho chová s náležitou přezíravostí – pokud jsou přespříliš dotěrní, nikdo z blízkého okolí si neodpustí jim dát okamžitě najevo, kde je jejich místo. Už z toho důvodu se každý raději snaží stát se „obchodníkem“. A to je v Maroku opravdu široký pojem. Především proto, že Maroko je proti Evropě mnohem svobodnější, život tu nesešňerovávájí stovky více či méně absurdních vyhlášek a navzájem se popírajících zákonů. Odhlédneme-li od několika základních pravidel, daných spíš náboženstvím a samozřejmě i tradicí, můžete si vesměs dělat co chcete. A proto tu každý prodává všechno, co ho napadne, a skoro kdekoliv mu to přijde právě výhodné. Je sice pravda, že sílící turistický ruch tlačí i na vládu, aby tvář měst co možná nejvíce „zlidštila“ (rozuměj „poevropštila“) a policisté tedy stále více začínají dohlížet, aby alespoň nejturističtější místa měla určitý řád. Přesto tu pořád panuje neskutečná anarchie, která každému, kdo se v současné Evropě cítí trochu jako ve zlaté kleci, okamžitě učaruje. A právě to je obrovská výhoda pro všechny, kdo se počítají mezi ty nejchudší – místo potupného žebrání se spíš snaží prodávat co jde. Zejména to platí v bohatších a modernějších městech, jakým je třeba Rabat.

VŠECHNO NA PRODEJ Nejčastěji vám na ulici chlápek nabídne vyčištění bot. Pokud ale nemá ani na bednu s kartáčem a leštidlem, dřepí prostě na chod-

níku s lepenkovou krabicí mezi stehny, na níž slavnostně trůní jediný otevřený paklík cigaret a za pár drobných vám ochotně prodá kusovku. Podobně oblíbeným sortimentem jsou i balíčky hygienických kapesníčků, které do jisté míry suplují i tristní počet veřejných záchodků. A mimochodem – často je prodávají slepci nebo prostě invalidé. Ale prodává se všechno – vysloužilé zařízení bytu nebo cokoliv, co bylo v nedalekém obchodě zrovna v akci. Stačí přihodit malou přirážku a člověk nemusí žebrat – je přeci obchodníkem. Patří sem i pečení všech možných potravin na těch nejobskurnějších kuchyňských zařízeních: vezmu starou pětilitrovou plechovku od oleje a hle, mám gril, a tedy stánek s občerstvením! V Česku byste patrně skončili za obecné ohrožení před soudem, v Maroku o vás policista ani nezavadí pohledem. A pak jsou tu všudypřítomné děti. Ve městech je hodně těch, které sem jejich bezradní rodiče poslali za výdělkem z malých chudých vesnic. Traduje se, že tak vznikla smutná tradice dětské prostituce v Marakeši, která později ještě do plna rozkvetla s příchodem západních turistů. Děti přes den pomáhaly v obchodech a po jejich uzavření nocovaly právě na jejich plochých terasových střechách, kam se za nimi pod rouškou tmy naučili „docházet“ sami majitelé obchodů a později asi kdekdo. Nutno ale říct, že vzhledem k údajně až padesátiprocentní negramotnosti Maročanů se tu skutečně každý musí o obživu starat jak umí a jak může. Hordy dětí vás tak obklopují všude, kam se pohnete, jsou drzé, nenechají se odehnat a nelze je ani tak snadno ignorovat. Bohužel platí, že každého darovaného dirhamu vzápětí těžce zalitujete – dětí je v tu ránu dvojnásobek a vám nezbude než vzít nohy na ramena. Že pak návdavkem možná přilétne i kámen, je už zasloužený trest za vaši pitomost.

USTLAT SI NA NÁMĚSTÍ Odvěkou kulturní tradicí je dáno, že na ulici tady žijí všichni. Ulice je mnohem víc než kdekoliv jinde místem setkání, místem obchodu, místem občerstvení, místem zábavy i místem odpočinku. Při pohledu na všechny prodavače trávící nejžhavější část dne pospáváním na rohoži před svým krámkem si stěží dokážu představit, jak si podobně ustele chlápek prodávající na Václaváku sluneční brýle. Je-li proto nuzný Maročan skutečně odkázán k životu na ulici, dokonale splyne s davem. A navíc – má pro život pod širým nebem dokonalé podnební podmínky. Déšť tady patří spíš mezi divy přírody a spousta domů má volně přístupné střechy, kde je možné se celkem nerušeně vyspat. Neuvěřitelnou výhodou Maroka je i všeobecně odmítavý vztah k alkoholu, odvíjející se od silně náboženského zaměření celé společnosti. Proto se ani ti nejubožejší lidé neuchylují do alkoholového oparu, aby si zakryli marasmus vlastní bezvýchodné situace. A tak i lidé s pouhými pár drobnými v kapse jdou do nejbližší kavárny a tady tráví dlouhé hodiny u jediného koflíčku kávy, přehlížejí ruch okolní ulice a čekají na svou příležitost. Může jí být ztracený turista, nebo třeba jen rozsypané zboží movitějšího prodavače opodál. To všechno je šance, jak získat pár drobných a přežít další den. V Maroku je tedy na první pohled všechno snazší – a jakoby i ten život na ulici byl nějak víc v pohodě. Za tuhle větu by se mi patrně spousta Maročanů vysmála, vždyť spousty jich musejí vystačit s pár ubohými dirhamy na den. Jenže – když jsem o pár dnů později přistál v Paříži na letišti Charles de Gaulle, přišoural se ke mně první totálně zfetovaný clochard, napřáhl ruku: „Neměl bys jedno volný euro, kámo?“ A v tu chvíli mi došlo, že tenhle chlápek je mnohem, mnohem smutnější a politováníhodnější, než kdokoliv, koho jsem potkal během celé své cesty po Maroku.

FOTO: FILIP NOVÁK

15

2X FOTO: TOMÁŠ MALÍK

STRAVENKY JAKO LÉK? ČASTO SE MLUVÍ SE O PLÝTVÁNÍ SOCIÁLNÍMI DÁVKAMI A O JEJICH ZNEUŽÍVÁNÍ. V POSLEDNÍ DOBĚ SE ZDÁ, JAKO KDYBY SE NA SLOŽITÉ PROBLÉMY OBJEVIL ZÁZRAČNÝ RECEPT: STRAVENKY. K PŘECHODU NA VYPLÁCENÍ V POUKÁZKÁCH NA POTRAVINY ZATÍM DOŠLO V LITVÍNOVĚ. VYDALI JSME SE TAM, ABYCHOM ZJISTILI, JAK SI PO PŮL ROCE TATO NOVINKA VEDE. PILOTNÍ PROJEKT LITVÍNOV

16

Zatímco některé obce se stravenkovým systémem nesměle a bez větší publicity experimentují (je jich zhruba čtyřicet), rozhodli se zastupitelé Litvínova na nic nečekat a spustili vlastní projekt. Své sympatie jim za to vyjádřil i ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, který v dubnu Litvínov navštívil spolu s ministryní pro lidská práva Džamilou Stehlíkovou. Zásadním opatřením, od něhož si v Litvínově slibují přinejmenším ztížení možnosti zneužít peníze od státu (k tomu podle odhadu radnice dochází přibližně ve 30 % případů), je plošné nahrazení 70 % dříve vyplácené hotovosti potravinovými poukázkami. Nominální hodnota tzv. stravenek je 30 korun, takže obyčejná čtyřčlenná litvínovská rodina pobírající od státu částku ve výši 9500 korun už více než půl roku dostává vedle tří tisíc korun v hotovosti také objemný balíček dvou set stravenek.

jedna z organizátorek petice proti novému způsobu vyplácení, mi ukazuje nedávno vniklé herny. V krátkém sledu kolem nás projíždějí auta městské i státní policie. „Tohle je bohužel jediná viditelná věc, kterou pro nás vedení města v současné době dělá,“ říká paní Kokyová. Právě Janov je jednou z nejproblematičtějších litvínovských lokalit. Jde o staré panelové sídliště, trpící neduhy socialistické výstavby. Nejsou tu dětská hřiště, parky, restaurace (kromě heren se zahrádkami), kina ani divadla. Hned vedle nás si u silnice hrají děti ve výkopu s obnaženým plynovým potrubím. Ptám se paní Kokyové, jestli to takhle v Litvínově vypadalo vždycky. Sama se v Janově narodila a pamatuje i lepší časy. „Ve městě je velká nezaměstnanost, rozmáhají se tu drogy, kriminalita a přitom se sem stále se stěhují noví lidé, se kterými je těžké najít společnou řeč,“ uvažuje paní Kokyová.

SÍDLIŠTĚ JANOV

LESK A BÍDA ŽEBRAČENEK

Litvínovské sídliště Janov působí neutěšeným dojmem. Má průvodkyně, paní Jitka Kokyová,

Když se místních vyptávám na potravinové poukázky, neslyším na jejich adresu nic dobrého.

Jen málokdo se s žebračenkami, jak se jim tady přezdívá, v Janově bezprostředně nesetkal. Krátce po zavedení stravenkové výplaty dávek se tady rozbujel černý trh. „Není problém směnit třicetikorunovou stravenku za dvacetikorunu v mincích, lepší kurz vám ale asi nikdo nedá,“ říká mladá žena na mateřské dovolené. Opatrně se ptám na lichvu, protože právě boj s lichvou je častý argument pro nepeněžité vyplácení dávek. Předpokládá se, že díky tomu, že dlužníci nebudou mít v ruce hotovost, dojde k jejímu omezení, protože lichváři bez vidiny stálých příjmů nebudou mít chuť nejchudším peníze půjčovat. Janovští mě vyvádějí z omylu. Lichvářům se prý daří paradoxně spíše lépe, protože sami dokážou směnit stravenky ve větším objemu v lepším kurzu, než v jakém je od obyvatel Janova dostanou. Můžeme namítnout, že místní jsou sami proti sobě, když stravenky v nevýhodném kurzu vyměňují, případně je přímo dávají lichvářům. Strach z organizovaného zločinu vyžadujícího vysoké splátky za dřívější půjčky i vtíravost


Autor: Tomáš Malík všudypřítomných agentů firem nabízejících rychlou hotovost je ale větší než ekonomický kalkul lidí na dávkách. Jedním z dalších argumentů pro zavedení stravenek byla úspora na poštovní náklady na výplatu dávek. Každoročně je totiž ve městě o velikosti Litvínova nutné vynaložit přibližně půl milionu korun na poštovní peněžní poukázky, které lidem chodí do schránek. Tento argument ale ztrácí na síle ve chvíli, kdy je 30 % peněžní dávky doručováno stejně jako dřív. Vyplácet celou částku ve stravenkách je přitom nereálné – léky a služby za ně nakoupit nelze. Kdo na obchodu se stravenkami určitě vydělá, je firma zajišťující jejich tisk a technické zázemí. Od města sice dostává jen symbolický obnos, zato z každé stokoruny utracené poukázkami jí podle neformálního vyjádření jednoho z dealerů firmy připadne přibližně pětikoruna. Obchodníci ve snaze omezit náklady vynaložené na vyplácení stravenkové firmy krátce po zavedení poukázek zvedli ceny svého zboží. Příjmy stravenkové firmy tak poplynou přímo z peněženek litvínovských obyvatel, kteří nakupují u firem přijímajících poukázky. V této síti navíc překvapivě chybí stánkoví prodejci a second-handy. Tyto obchody přitom nabízejí zboží za nejlevnější ceny. Než nakoupit oblečení a drogerii v předražených obchodech, je stále výhodnější na černém trhu nevýhodně směnit stravenky za peníze a utratit je právě zde.

STRAVENKY? TO PONÍŽENÍ… Od litvínovské radnice dostává paní Kokyová pravidelně přes dvě stě stravenek. „Nedokážete si představit to ponížení, když ten balíček před pokladnou vytahuji. Vytvoří se dlouhá fronta čekající na mé odbavení. Všem je naprosto jasné, že jsem na sociálních dávkách,“ líčí mi své pocity. Je jí to tak nepříjemné, že se poukázek zbavuje jedním velkým nákupem. Zvláště pikantní je prý používat stravenky v místní masně. Stejně jako jinde v Litvínově, ani tady na stravenky drobné nevracejí a navážit něco přesně na počet poukázek je často na hodně dlouho. Paní Kokyová už dvakrát vyplňovala žádost o změnu výplaty dávky na čistě peněžní formu. Ani jednou neuspěla. Přestože si v regionu s vysokou nezaměstnaností aktivně hledá práci a dávky nikdy nezneužívala, přistupuje k ní obec stejně jako k lidem, o nichž se ví, že veškeré peníze nechají v hracích automatech.

KAŽDÝ SYSTÉM JE ZNEUŽITELNÝ Během rozhovoru s litvínovským místostarostou Martinem Klikou, který má stravenky na starosti, nemám pocit, že by mu nejchudších obyvatelích Litvínova nezáleželo. Vykládá mi o hlavních problémech Janova a velkých plánech na posílení místní terénní sociální práce. „Dříve jsme se s případy zneužívání dávek některými narkomany vyrovnávali tzv.

objednávkami zboží, nevyplácely se jim peníze, jen si chodili pro jídlo a hygienické potřeby,“ vysvětluje mi místostarosta. „Šlo ale o řešení pro řádově desítky lidí, na víc neměli naši sociální pracovníci kapacitu,“ dodává. Bavíme se také o případech zneužívání stravenek v Litvínově. „Víme o nich, v určité míře k tomu dochází jak ze strany obchodníků, tak občanů v hmotné nouzi. Každý systém je zneužitelný,“ povzdychne si místostarosta. Když se ptám, zda město považuje program za úspěšný, hovoří pan Klika o tříprocentním úbytku příjemců dávek. Jedním dechem ale dodává, že byl nejspíš způsoben nabídkou sezónních prací. Konstatuje, že je ještě brzy na zhodnocení jeho přínosu.

la odlišnou taktiku. Veřejný ochránce práv, vědom si svých silných právních argumentů, si od sporu slibuje zamezení dalšího šíření tohoto problematického projektu, zatímco litvínovští zastupitelé se budou zdá se snažit vyústění celé pře co nejvíce oddálit. V poslanecké sněmovně se totiž právě projednává novela, která by měla onu nepříjemnou nutnost rozlišovat mezi slušnými a dávky zneužívajícími občany ze zákona odstranit… Autor působí jako sociální pracovník.

BUDE VÍCE LITVÍNOVŮ? Když v roce 2007 nový ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas v tiskových prohlášeních vyhlašoval válku zneužívání sociálních dávek, šířila se českými médii vlna sympatizujících ohlasů. Kritických komentářů bylo poskrovnu. Přeci jen – žurnalistů rozumějících komplikovanému českému systému sociálního zabezpečení není mnoho. Snaha ulevit státnímu rozpočtu je jistě chvályhodná, měla by být nicméně podložena hlubší analýzou, aby nesklouzla k pouhým líbivým rádoby řešením. Ta mohou v důsledku nadělat více škody než užitku. Ministerský plán boje proti zneužívání sociálních dávek předpokládá rozšíření litvínovského modelu na všechny obce v České republice. Přitom právě případ Litvínova jasně ukazuje, že jednoduchá řešení složitých problémů příliš nefungují. Bohužel s jasně deklarovanou ministerskou podporou bude pro zástupce měst a obcí čím dál tím obtížnější odolat svodům firem obchodujících se stravenkami. Ty už nyní ve snaze zajistit nová odbytiště pro své služby systematicky obvolávají a pomocí líbivých argumentů přesvědčují představitele samospráv o nepostradatelnosti svých produktů v sociální sféře. Možná i kvůli tomu, že jejich výnosné obchody se stravenkami pro zaměstnance možná nebudou mít dlouhého trvání.

LIDSKÁ PRÁVA ZNOVELIZUJEME Plánované rozšíření plošného vyplácení sociálních dávek v potravinových poukázkách na další obce má ovšem jeden podstatný právní háček, na který před čtvrt rokem upozornila kancelář veřejného ochránce práv. Podle současného znění zákona o hmotné nouzi nelze vyplácet dávky jinak než v hotovosti, aniž by bylo důvodně prokázáno, že je dotyčný v minulosti zneužíval. Mezi právním oddělením litvínovské radnice a kanceláří ombudsmana tak nyní probíhá táhlá pře, která zřejmě rozhodne o dalším osudu stravenek. Obě strany mají přitom zce-

Dávky hmotné nouze, kterých se změna týká, jsou jedním z praktických dopadů Listiny základních práv a svobod. Tento zásadní dokument zajišťuje právo na slušné zacházení a odpovídající pomoc lidem, kteří se ocitli na pokraji bídy. Faktickým smyslem zákona o hmotné nouzi je odvrátit bezprostřední riziko chudoby a s využitím aktivní sociální práce pomoci člověku zlepšit život. Vyplácené dávky přitom nejsou příliš vysoké a jsou primárně určeny k přežití a nikoli ke spokojenému a plnohodnotnému životu. Představíme-li si běžnou českou rodinu s dvěma nedospělými dětmi bez dalších příjmů, bude jejich měsíční příspěvek od státu činit přibližně 9400 Kč. Ačkoli by taková rodina mohla počítat s určitým přídavkem na bydlení nad rámec výše uvedené sumy, udržet nad vodou domácnost čítající čtyři osoby s částkou méně než deset tisíc korun je při současných cenách úkol takřka nesplnitelný. Rozšířený mýtus o hrstech peněz ze sociálky, za které si romské rodiny jezdí užívat do Karibiku, se definitivně rozpadá na prach, spočítáme-li si, že na jednoho člověka a den připadá necelých 80 korun na jídlo, hygienu a ošacení. Stávající zákon o hmotné nouzi má přitom dostatečné pojistky, které – pokud by byly využívány – minimalizují riziko zneužití. Sociální pracovníci jsou však natolik zavaleni prací, že představa individuálního přístupu ke klientům, který by zneužívání dávek předcházel, je tak trochu příběhem z jiného světa.

17

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: KAM ZMIZELA POEZIE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autorka: Andrea Novotná

GRAFFITI JE SPORT, NE UMĚNÍ ROZHOVOR SE SKUPINOU CAP

SE SPREJERY Z CAP JSME SE SETKALI PŘI VÝZDOBĚ OKOLÍ SÍDLA NEVLÁDNÍ ORGANIZACE NA POMOC BEZDOMOVCŮM NADĚJE. ROZHOVOR SE ALE NAKONEC STOČIL NA JINÁ TÉMATA – PŘEDEVŠÍM NA VÝZNAM GRAFFITI. PRO NĚKOHO JSOU SPREJEŘI VANDALOVÉ, PRO DRUHÉ POULIČNÍ UMĚLCI. CAP NECHTĚJÍ ANI DO JEDNÉ, ANI DO DRUHÉ ŠKATULKY. 18


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY

HLEDAT NADĚJI POD MOSTEM Dnes a včera jste malovali okolí nového sídla Naděje, přičemž jste se do toho snažili zapojit lidi, kteří tam využívají sociální služby. Jaký měla ta akce smysl? Mosd: Tak Naději poněkud symbolicky přesunuli z jejího původního sídla doslova pod most, přesněji pod silnici. Není to moc příjemné prostředí, zejména pro takovou věc. Chtěli to trochu vylepšit a přes známé oslovili nás, zda bychom pro tu jednotku nevytvořili barevné pozadí. Tak jsme nejdřív udělali bledě modré nebe, ale uvědomili jsme si, že podle pravidel graffiti komunity čisté pozadí bude pouze výzvou pro jiné sprejery. A tak jsme oslovili další lidi, aby to dál vyzdobili. Včera tam byli taky kluci z diagnostického ústavu, pár rodin ze Žižkova s dětmi. Vasil: Dohromady to bylo tak třicet lidí. Nejlepší bylo, že dneska přišel jeden kluk z toho diagnostického ústavu dodělat svoji nedokončenou věc v rámci osobního volna.

Vy jste jim přímo říkali, co mají malovat? Mosd: Ne, ne, my jsme jim jen dali nějaké papíry, dostali barvy a oni kreslili, vyřezávali a stříkali skrz šablony. Také něco natírali a malovali, a to bylo asi tak všechno. Jenom jsme jim třeba říkali, kde nemají malovat, protože tam chceme s tím prostorem ještě pracovat. Blez: Stejně to pak někdy udělali tam, kde jsme říkali, že ne. (smích)

Ve stejnou dobu, kdy jste tu akci dělali, probíhal v Praze rozsáhlý festival street artu a graffiti Names fest. Byla to jen časová shoda, nebo to mělo souvislost? Blez: Ne, souvislost to nemělo žádnou.

BÉMOVI DVORNÍ SPREJEŘI A jaký máte pohled na Names fest a na ten typ graffiti, který se, řekněme, prezentuje jako umění? Mosd: My s tím přístupem nesouhlasíme. Blez: Nikdy jsme třeba nevystavovali graffiti v galerii. Je to pro nás skutečně činnost, která s uměním nemá nic společného. Věci na Namesfestu se ani neprezentují jako umění, spíš jako design nebo ilustrace. Výsledkem je zkrotnutí, vytvoření jakéhosi mezistupně, říká se tomu street art, ale prostě je to něco mezi. Mezipoloha, která asi není úplně šťastná, nebo alespoň pro nás. Samotná ta akce je ale spíš přehlídka, společenská událost, na níž účast nikdo neodmítne, a to ani kvůli politickému pozadí, které nikdo z účastníků neřeší. Ostatně, my jsme účast ani nemuseli odmítat, nikdo nás nepozval. Takže je jasné, že jakákoli kritika z našich úst bude braná jako projev zhrzenosti. Ale tohle riziko jsme ochotni podstoupit. (smích)

CAP je graffiti skupina, působí od roku 2005, její členové dělají graffiti od roku 1996. V roce 2007 vydali u labelu Bigg Boss knihu CAP – Crew Against People, dokumentující jejich sprejerské akce (viz též recenze v Novém Prostoru 297).

Mosd: Co mě na té akci nejvíc odrazuje, je sponzoring. Vždycky jsem bral graffiti jako něco nezávislého a nechtěl bych, aby ta věc byla od někoho dotovaná. Je to moje věc, moje úchylka, moje tajemství, a aby to sponzoroval magistrát, tak to pak ztrácí na eleganci a čistotě. Jestliže se kolem umění ulice dělá akce přibližně za tři miliony, znamená to, že v tom má prsty někdo, kdo to umí dobře prodat a má na to na pražské scéně monopol, to znamená Jan Kaláb aka Point. Ovšem nejnehoráznější je, když je v tiskovce napsáno, že se to koná pod záštitou primátora Béma. Pro koho potom ta akce je? Vasil: I pro lidi úplně mimo graffiti scénu je úplně směšné, že se taková věc jako graffiti nechává sponzorovat městem. I člověk, který by vůbec neznal souvislosti a pozadí, by se pozastavoval nad tím, že to vlastně popírá podstatu graffiti. Blez: Je jedno, jestli to je město, nebo jestli třeba Nike pozve sprejery malovat na boty. Je to opravdu směšné: všichni přijdou, ale ti nejodvážnější tu botu potrhají a vyzvracejí se do ní… Jenže jaký je rozdíl mezi pomalovanou botou a potrhanou botou na výstavě Nike?

Mluvíme o tom z pohledu lidí, co dělají graffiti, ale zkusme to obráceně: proč si myslíte, že člověk jako Bém, který proslul spíš likvidací alternativní kultury, převezme záštitu nad festivalem street artu? Proč myslíte, že potřebuje „nějaké hodné sprejery“? Blez: On ani tak nepotřebuje hodné sprejery, ale spíš cítí, že je to příležitost. Ta věc je celkem trendy, tak proč by se na ní nesvézt? Potřebuje se ukázat před mladými voliči. Problém je, že alternativní kulturu „podporuje“ způsobem, který zároveň představuje její kastraci.

Mosd: Osobně nejsem zastáncem žádné politické strany, ale za poslední dva roky se konkrétně Bém stal v mých očích jedním z největších chameleonů. Je velice zábavné, že stejní lidé, kteří si od něj vzali peníze, na ploše na Národní třídě, na ploše vyhrazené městem a přiklepnuté od Béma, kritizují magistrát v souvislosti s kauzou Národní knihovny. Vasil: Je to dost podobné, jako když pseudoaktivistická umělecká skupina Ztohoven udělá jaderný výbuch v televizi a další stejně laděné počiny a pak se za to nechá obdarovat cenou Národní galerie sponzorovanou ČEZem. Je to prostě absurdní. Blez: Myslím, že to je hip-hop a rap kultura. (smích) Zpočátku je to underground a pak se zjistí, že ti lidé mají naprosto stejný hodnotový žebříček jako většinová společnost. Lichotí jim, když je někdo ochoten za jejich práci platit, ať už je to kdokoliv. Nakonec se z nich stanou nejagresivnější zastánci ekonomických pravidel jakožto jediného správného měřítka všech věcí. Kluci se chtějí dostat z ghetta… (smích)

POTŘEBA NEBEZPEČÍ Vraťme se k vašim začátkům. Když jste vlastně zakládali tu skupinu CAP, proč jste si vybrali název Crew against people? B: Nejdřív nebylo to slovní spojení, ale ta zkratka, jak je to ostatně v graffiti obvyklé. Forma vždy předchází obsahu. Cap znamená jednak trysku, tu věc, která se nasazuje na sprej, aby stříkal barvu na zeď (smích)… a jednak je to jméno newyorského sprejera, který dělal jednoduché věci a vždycky ničil cizí graffiti, je to známá postava ze sedmdesátých let. Mosd: On negoval všechno, dělal jednu stejnou věc přes graffiti všech ostatních. Je to taková vtipná náhoda, že jsme se teď sami dostali do podobné pozice jako on, do pozice

19


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY

těch, které nikdo nemá rád. Ale když jsme CAP zakládali, tak to byla jenom skupina přátel, co dělali takové přiblblé graffiti, možná o něco zábavnější, než dělali ostatní. Blez: Každopádně pro nás byla inspirací právě ta původní podoba graffiti z New Yorku sedmdesátých let. Mosd: Přišlo nám, že graffiti tady je dost konzervativní, ostatně jako většina věcí v Česku, tak jsme si říkali, že to odlehčíme a jakoby vrátíme ke kořenům. Blez: Zpětně vzato mi to, co jsme tehdy dělali, připadá jako hodně teoreticky konstruované. Ale to je můj pocit, když se na to dívám s odstupem. Když jsme ty věci dělali, tak to bylo naprosto spontánní.

Co pro vás znamenají kořeny graffiti, k nimž jste se chtěli vrátit? Blez: Graffiti je jméno člověka nebo skupiny, které se píše buď na zeď, nebo na vlak, nebo na metro. Buď můžeš jenom psát tag, nebo složitější nápisy, barevné nebo nebarevné, a pak jsou nějaké historicky dané tvary písmen, které se už v podstatě nevynalézají, dají se nějak měnit, ale to tvarosloví, jaké se používá, je dané. Vasil: Úplně se to liší od umění a v jistém smyslu to má velmi striktní pravidla, je to vlastně dost konzervativní žánr. Blez: S uměním to má společného vlastně jenom to, že se používá barva. Máte to jako s horolezectvím: Kdyby se v horolezectví používala barva, tak by se to také dalo porovnávat s uměním. Platí ale úplně jiná kritéria… Dá se říct, že graffiti je víc sport než umění. Jde o počet, o velikost a o umístění, o styl. Mosd: Někdo se soustředí na počet, někdo na styl... Vasil: To krasobruslaři také. Také jde o styl. (smích)

A co vás přitáhlo k téhle formě sebevyjádření? Ovlivnila vás ta subkultura, kterou jste viděli kolem toho už existujícího graffiti, nebo i třeba její historie?

20

Mosd: V začátcích jsem nic moc nevěděl o žádné subkultuře s tím spojené, ale z těch věcí byla z cítit taková svěžest. Blez: Mimo jiné to byla i potřeba určité bezprostřední zkušenosti, nebezpečí. I když to zní banálně.

SAMI SOBĚ SPONZORY Nezůstali jste ale jen u sprejování, nakonec jste vydali knihu fotek ze svých akcí. To byl přece v jistém smyslu vstup na terén umění, nebo ne? Blez: Ne, to bylo spíš takové zpětné dokumentární shrnutí. Původně jsme s vydáním ničeho takového vůbec nepočítali. Vasil: Mimo jiné pro nás bylo důležité, že ta kniha je vydaná z peněz, které sehnal z poloviny její nakladatel a že jsme se na ni zčásti složili sami. Mosd: Proč to nezmínit – v době, kdy vycházejí knihy o street artu za podpory hlavního města Prahy, kdy to financuje například společnost Čepro činná v kauze lehké topné oleje. (smích) Blez: Naši aktivitu spojenou s graffiti jde brát jako určitý experiment, spojený se zkoumáním tradic a pravidel… Šlo nám o to, co znamenají pojmy jako styl, respekt, graffiti etika obecně, originalita a další pojmy a stereotypy, které tvoří základy graffiti. Hledali jsme hranice, kam až můžeme dojít.

Mluvili jste o newyorském sprejerovi, po kterém jste se pojmenovali. Sami jste pak přemalovávali cizí graffiti obrázky klád… Blez: O to ani tak nešlo, graffiti se většinou přemalovává, ale graffiti-lidem začala vadit vizuální podoba naších věcí… Vasil: Je zajímavé, že většina sprejerů je mnohem konzervativnější než lidé, kteří se věnují umění. V umění například běžně funguje pojem estetika ošklivosti… Mosd: My jsme nedělali nic nového v tom smyslu, že bychom překrývali cizí věci nějak víc nebo častěji. Lišili jsme se v tom, jak ty

věci vypadaly, kde byly. My jsme nedělali ulice, nedělali jsme vlaky, metra, dělali jsme vlastně jenom po starých, opuštěných továrnách, po „brownfields“. Blez: Nebo jsme malovali na legální ploše v centru Prahy – na Těšnově. To je místo, na kterém se lze počítat s okamžitou reakci. A tam jsme dělali velké plochy, většinou hodně jednoduché, hodně jsme pracovali s válečky, protože to bylo levné a ty barvy jsme většinou našli v těch továrnách, ve kterých jsme malovali. Takže jsme do toho v podstatě skoro nic neinvestovali, a možná i to těm lidem vadilo.

Po tom, co jste vydali knihu, co jste tedy dali do kupy nějakou dokumentaci, znamenalo to pro vás třeba změnu, že jste třeba graffiti opustili a začali se věnovat jiným věcem, nebo pořád pokračujete? Mosd: Pokračujeme, ale snažíme se unikat svým vlastním zaběhnutým postupům, a tak některé věci měníme… Blez: Říkali jsme si, že toho už bylo dost, že tady v Praze pro nás mají škatulku, že na každou naši další věc řeknou „á, CAP zase provokuje“… Těší nás, že se ty věci nějakým způsobem prosazují na mezinárodní úrovni. I když tam se to často trochu zaměňuje se street artem, zatím co v našem chápání jde pořad o čisté graffiti.

A vlastně to graffiti s uměním, ten sport s uměním stejně nějak kombinujete, neutekli jste tomu... Blez: My to děláme jen současně. Ale naprosto paralelně. To znamená, že samozřejmě se ta dokumentace stane součásti nějaké kultury ale doufáme, že ne jako umění. Ty věci mají dost odlišné obecenstvo. Mosd: Děláme, to i to, ale nepropojujeme to. (smích) Já dělám architekturu ale také to do toho nemíchám. Určitě se to nějakým podvědomým způsobem propojuje v jakýchsi inspiračních bodech, ale nikdy ne navenek.

Díky za rozhovor.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: KAM ZMIZELA POEZIE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autorka: Klára Cozlová

DŮCHODOVÉ NADĚLENÍ MINISTR PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ VYUŽIL OSPALÝCH LETNÍCH MĚSÍCŮ A ZA NEZÁJMU MÉDIÍ I ODBORNÉ VEŘEJNOSTI PROSADIL NOVELU ZÁKONA O DŮCHODOVÉM POJIŠTĚNÍ. POZORNOST SI PŘITOM ROZHODNĚ ZASLUHUJE. Potřeba reformy důchodů je známým problémem. Vzhledem k trendům stárnutí populace je více než zřejmé, že stávající solidární systém průběžného financování není dále udržitelný. Dosud však chyběla odvaha se tímto problémem zabývat. Reformu by tak bylo možné chápat jako krok správným směrem. Při bližším pohledu na její obsah se však optimismus vytratí. Co můžeme od důchodové změny očekávat? Předně: mění se podmínky získání důchodu. Ten je přitom v současné době hlavním zdrojem příjmů většiny seniorů, podoba reformy je proto klíčová. Nabízí však především motivaci k co nejdelšímu „přesluhování“ a tvrdě trestá odchod do předčasného důchodu, který často nepříliš šťastně volí dlouhodobě nezaměstnaní, kteří ve vyšším věku obtížně shánějí práci.

DISKRIMINACE SE IGNORUJE Dalším cílem, ke kterému by měla přijatá opatření směřovat, je vytvoření rovných příležitostí pro muže i ženy. Zde jsou však navrhovaná opatření ještě neúprosnější. Reforma důsledky diskriminace dokonce v mnohém využívá. Výše důchodu do značné míry odvisí od výše předchozích příjmů a celkové odpracované doby. To je celkem známý a logický systém. Známým faktem je ale i výrazný rozdíl mezi platy, které u nás za stejnou práci ženy a muži dostávají (ženy dosahují 80 % platu mužů). I lépe placené, řídící pozice jsou především v rukou mužů. Navíc pracovní dráha žen a mužů je přirozeně odlišná. V našich podmínkách je zatím běžné, že o děti a později třeba i o stárnoucí rodiče se starají hlavně ženy, které nakonec v důsledku všech těchto faktorů odvedou do systému mnohem méně peněz. Za méně peněz pak „samozřejmě“ mohou očekávat i menší důchod. Koneckonců menší důchody znamenají přece menší výdaje pro stát a o ty jde především.

STEJNĚ K ROZDÍLŮM, ROZDÍLNĚ KE STEJNÝM Krokem, který by měl ve vztahu k důchodům směřovat ke stejnému postavení mužů a žen, je vyrovnání věku odchodu do důchodu. Podle původních zákonů odcházely do důchodu dříve ženy, navíc platilo: čím více dětí vychováš, tím dříve můžeš jít do důchodu. Nová úprava tento stav mění tak, že do důchodu budou odcházet ve stejném věku muži, bezdětné ženy, ale i ženy, které vychovaly „pouhé“ jedno dítě (za druhé a další dítě se doba

odchodu do důchodu zkracuje vždy o jeden rok). Porod a výchova jednoho dítěte, všechny těžkosti a situace s tím spojené, se tak vlastně rovnají žádnému porodu ženy i muže. Pokud ale přijmeme tezi, že se nejedná o porod, ale o péči o děti a rodinu včetně domácích prací (které stále v 80% českých rodin vykonávají ženy), o jakousi odměnu za práci, kterou žena odvádí při tzv. druhé směně v domácnosti, tak nutně dojdeme k tomu, že ani tady to nevychází. Jsou totiž znevýhodněni např. muži, kteří se o dítě také starají, kteří jsou emancipovaní a umějí (či musejí) zastat roli rodiče. Jsou tím však také znevýhodněni rodiče, kteří se o výchovu potomků dělí a kteří sdílejí rovnoprávně rodičovské povinnosti. Ministerstvo se patrně nedokáže rozhodnout, co má reforma zohlednit – mají-li rodiče alespoň jedno dítě a otec se na výchově nepodílí, pak je žena v nároku na odchod do důchodu znevýhodněna. Pokud mají rodiče dvě a více dětí a otec se na výchově podílí, je znevýhodněn on.

PENÍZE PŘEDEVŠÍM Rovné šance ani řešení problémů tak od reformy očekávat nemůžeme. Hlavní tendencí či dokonce záměrem první fáze reformy je zjevně oddálit vyplácení důchodů – motivací důchodců/kyň k zaměstnání, znevýhodněním předčasných důchodů – a posílení trhu práce o další pracovní sílu. Že půjde o lidi diskriminované a že jim v předdůchodovém věku bude často činit problémy sehnat zaměstnání, to už je patrně mimo obzor připravované reformy.

21


Dokončení citátu Franze Grillparzera „Člověk není nikdy žárlivější, než když sám začíná v lásce ochabovat. Pak už nevěří tomu druhému...“ naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 312: „...nás méně poučit o tom, co je láska, než dítě, které ztratilo pejska.“ (Billy Wilder) Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Lubor Hekeš (Praha 6), Jan Matuška (Brno), Kateřina (Ostrava) Ceny do soutěže – 3x CD Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda – napínavý souboj dvou osobností, které zápasí o duši jednoho muže – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: KAM ZMIZELA POEZIE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY Autor: Jiří Ptáček

KDO VYMYSLEL, ŽE KVĚTY ZNAMENAJÍ VÁŠEŇ SE ZPOŽDĚNÍM DOSAHUJÍCÍM AŽ ČTYŘICETI LET SE DO ČECH DOSTÁVÁ VÝTVARNÁ PRÁCE AMERIČANKY MARTHY ROSLER. KURÁTOR ZDENĚK FELIX VYBRAL JEJÍ FOTOMONTÁŽE A FOTOGRAFIE A JEJICH PROSTŘEDNICTVÍM PŘEDSTAVIL HLAVNÍ DÍLA TÉTO VÝZNAMNÉ PŘEDSTAVITELKY POLITICKY A FEMINISTICKY ORIENTOVANÉHO UMĚNÍ. Martha Rosler se narodila v New Yorku roku 1943, studovala tam i v San Diegu, v New Yorku žije a v ystavuje po celém světě. Výstava v Galerii Langhans Praha se odvíjí od jejího zlomového rozhodnutí ze začátku druhé poloviny šedesátých let věnovat se fotomontážím. K jejich sestavování používala reportážní, erotické a reklamní fotograf ie a publikovala je v časopisech alternativního a feministického zaměření. Jejich poselství byla jednoduchá a srozumitelná, vždyť Rosler spolu s některými dalšími mladými umělci rozhodla být didaktická. Ústředními a opakovanými motivy se stala žena, představovaná tiskem v jejích „adekvátních“ rolích pečlivých hospodyněk, cudných nevěst, dokonalých krásek nebo sexuálních objektů, a vedle ženy rovněž válka, pochopitelně právě ta ve Vietnamu, vmontovaná do úhledných amerických příbytků. Rosler tehdy odmítla umění bez politického a sociálního rozměru, zvolila prostou metodu konfrontací obrazů, které se objevovaly „vedle sebe“, ale nikdy „jeden v druhém“. Uvědomila si, že obrazy vznikají pod vlivem rozličných ideologií, které pak podsouvají svému okolí. Potvrzují podobu vztahů ve společnosti, jsou mechanismy uplatňování představ, jak máme chápat lidi, věci a jevy kolem nás a co je to „norma“, „normální“ a v důsledku i „jiné“ a „nežádoucí“. Roslerová jednoduchými zásahy zviditelňovala tyto vlastnosti obrazů a podrývala je. MEZI PĚSTĚNÝMI TĚLY A ROŠTÍM U CESTY Člověku třetího tisíciletí musí Roslerové postupy přijít známé. Když si na výstavě všimne, že se autorka po letech k fotomontážím vrátila

a modelky s pěstěným tělem spojila se snímky amerických vojáků v Iráku, nejspíše si vzpomene, že současný aktivismus používá tyto strategie zcela běžně. Felixův retrospektivní výběr ovšem nabízí více než jednu polohu a komunikační strategii. Z rozsáhlého díla Marthy Rosler, zahrnujícího mimo jiné videa, performance nebo kolektivní veřejné akce, sice kurátor vybíral výhradně ze souborů spojených s fotografií (a z nich jenom některé a z každého zase jen část), přesto vykreslil bohatství autorčiných přístupů. Například fotografie z Kassel Series (2007) jsou výseky městské zeleně, stejně typické jako všední, a pouze čtením doprovodného textu se dostaneme k jejich historickým a sociálním dimenzím. Jsou průzkumem pozadí všedního životního prostoru

a vizuální přímočarost výše popsaných fotomontáží v nich nenajdeme. Že jde o místa, kde byla situována průmyslová výroba nacistického Německa, nezjistíme pouhým sledováním obrazů. Tím lépe si však můžeme uvědomovat, že i ta nejmenně nápadná místa kolem nás mohou mít skryté roviny, spletence minulých i současných záměrů, k čemu prostor využít a jak to udělat. Podobně k cyklu snímků z interiérů letištních komplexů vedl Roslerovou zájem o námi vytvářené prostředí a do něj vtělenou moc kontrolovat a usměrňovat naše jednání a sociální vztahy. Snímky květin, podle kterých se výstava jmenuje Vášnivé signály, zase upínají divákovu pozornost ke kvetoucím rostlinám, z nichž lidstvo učinilo symboly citu, vášně, sexuality a krásy. Těmito sériemi se Roslerová představuje nejen jako kritik předem daných a společností vynucovaných rolí ženy či válečných mašinérií, ale jako vrstevnatě uvažující umělkyně, poodhalující přítomnost bezděčných i vědomých „zadních plánů“ zdánlivě nevinně utvářeného světa kolem nás. Martha Rosler: Vášnivé signály. Fotografické práce 1965-2008. Langhans Galerie Praha, Vodičkova 37, Praha 1 (www.langhansgalerie.cz). Výstava potrvá do 9. listopadu.

JOSEF BOLF, MAREK MEDUNA A MARTIN HORÁK Městská galerie v Blansku se během posledního roku probudila k životu a svým programem začíná patřit k zajímavým místům na Moravě. Na začátek podzimu vybrala malíře Josefa Bolfa, následovat ho bude jeden z nejzajímavějších představitelů třicátnické generace Marek Meduna a později se v roli kurátora kolektivní výstavy představí olomoucký umělec Martin Horák. V předchozích měsících zde vystavovali slovenský mladý Erik Šille, ale také umělci o něco profesně starší, Petr Nikl, Tomáš Smetana, Martin Mainer nebo Tomáš Císařovský. Programově se galerie snaží skloubit kvalitu a diváckou vstřícnost a každý, kdo to zkusil na menším městě ví, že to je mimořádně složité. Je namístě popřát galerii, aby vydržel zájem návštěvníků i podpora města. Galerie města Blanska. Dvorská 2, Blansko (www.galeriemestablanska.estranky.cz) 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: KAM ZMIZELA POEZIE | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY

Autor: Tereza Marečková

MUSÍ TO VEN? „NĚKDY MÁM SEN, ŽE CHCI ZAVŘÍT OČI JEN, A V TU CHVÍLI MI VÍČKA CHYBĚJ.“ KDYŽ UŽ JEDNOMU LEZE SVĚT I UŠIMA, VYPULZUJE VEN PŘETLAK RAPOVANOU NOVELOU. ZPOČÁTKU SE ZPĚV ČTE VELMI NELEHCE, NEŽ SE NAUČÍTE JEHO VNITŘNÍ IMPULS SLYŠET. PO JEHO DOČTENÍ SE NAOPAK NĚJAKÝ ČAS NELZE ZBAVIT VNITŘNÍHO RYTMIZOVÁNÍ FRÁZÍ A VŠEDNÍ SLOVA SE SAMA JAKO MAGNETICKOU SILOU DO ŠIKU RÝMŮ STAVÍ. EMOCIONÁLNÍ POLOTOVARY Fabule Královniny šavle, druhého románu mladičké Polky Doroty Maslowské, je prostá a všední jako předkrájený kousek toustového chleba. Novodobé prototypy pseudoosobností, jakých je ve středoevropském prostoru jak máku, se před čtenářem producírují na varšavském molu. Jen pro zajímavost – Patricie Cantzová, tupá to dívka s vizáží hrocha, svírající v podpaždí místo berly lesklý časopis pro ženy; Stanislav Retro (kolkolem nějž se celý děj točí) je nepřebernými návody na život zmatený a na čas štěstěnou vyvolený průměrný adept popstárové existence; Kateřina Lapková, chuděrka jako houpací koník hloupá a každým coulem závistivá prodavačka loupáků, atd. Všechny propojuje jednak absence schopnosti vlastního úsudku, a pak ještě především naprostá závislost na jakémkoli vedení, které se jejich životů chopí. Ano, jednu z hlavních rolí v tomto hoptrop románu hrají média. Nad výše popsanými osůbkami s nulovou schopností citu nebo abstrakce se zamýšlí, jak sama na sebe prozrazuje, mladá matka Dorota. Projíždí svou čtvrtí jako obludáriem a detoxem zároveň. Shlíží ze svého balkónu a je nucena udílet audienci světu chudinské varšavské čtvrti, kde opravdu žije. Mezi lidskými polotovary příběh nezajiskří… Snad jen se může přiklonit k tomu či onomu schématu mezilidských vztahů. Stanislav i Patricie jsou pouze členy týmu na autorčině hřišti. Jsou esencí některého z nešvarů současné komercí prolezlé a médii manipulované hry. Však asi by se ani neslušelo v rytmem rozparáděném románu mluvit o příběhu nebo ho čekat.

Důležitá je autentičnost a naléhavost výpovědi, krutě nadrcená tříšť pocitů a z reality vjemů, dohromady šikovně stavěná stěna slovních úchytů, po kterých posluchač-čtenář šplhá do výšin poznání a nahlédnutí bídy Matrixu.

POSLECHNI STORKU VOSTROU Stačí ale tato roztančená slovoskladba a slovostavba na formát novely? Koncert se protahuje v celonoční protestsong, jeho triky a slovní demaskující mžiky, jakkoli zprvu překvapivé a trefné, se nad ránem samozřejmě oposlouchají. A není tu ani podstatná pointa nebo dovršená myšlenka, zachycující usmýkanou pozornost. Emotivnost textu je ovšem intenzivní. Spolu s autorkou na člověka padá tíseň trvající jako exém pod make-upem ironie a cynismu. Jak se v nesmírném světovém chaosu donutit ráno vstávat? Proč z balkónu v chudinské čtvrti se nevrhnout? Rozzlobená slečna Dorota, aniž by se citově pokládala do popisovaných jevů, musí je zachytit. Musí to ven. Nejlépe zkratkou. Poetické postupy, které novelu charakterizují, pracují jako zkratka k pojmenování, k podstatě, k zázraku. Verš dá zmatku vnější řád, rým učeše význam věcí do souvisejících brázd, refrén opakováním přivede pozornost blíže ke sdělení a je tu náznak jednoty! Už po prvních pomyslných slokách ale víme všecko, co je později sdělováno na tak rozsáhlém prostoru. Fakt, že autorka ve vlastní písni vystupuje, patří neodmyslitelně k žánru. I odvaha, s jakou tak činí (zejména v pasážích kritizujících rodnou zemi) a před kterou je třeba smeknout. Vzni-

kají tak v toku slov časté zcizovací momenty, naplněné sebeironií a kritikou osobního klišé. Celkově nejsilnější okamžiky textu vyplouvají na povrch spolu s udusávaným soucitem k padlému světu kolem a s přiznáním, že do něj patří a že v tom mediálním humbuku samosebou jede. Jen jestli to není přiznání trochu moc okaté a zdůrazňované, když tvoří i myšlenkovou tečku za tolik opěvovanou Královninou šavlí… Dorota Maslowska Královnina šavle Fra, 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

24

Bytosti schopné zemřít Francouzští prokletí básníci 20. století Erik Lukavský, Petr Zavadil, Václav Jamek, Fra, 2007

Původ poezie Poetická inspirace v evropských i mimoevropských kulturách Sylva Fischerová a Jiří Starý, Argo, 2007

Básníci zahrnutí do této antologie se v mnoha ohledech pohybují na okraji. Smrt je dostihuje záhy, zvaná nebo nezvaná. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou stižené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.

Sborník studií se pokouší o zmapování zdrojů básnické inspirace. Pozornost je věnována i úzce souvisejícím otázkám společenského postavení a funkce básníků a poezie ve starých i novějších kulturách.


Autor: Karel Veselý

POUSTEVNICKÉ PÍSNĚ PÍSNIČKÁŘ JUSTIN VERMON SE UCHÝLIL NA TŘI MĚSÍCE DO HOR, ABY NAŠEL SÁM SEBE. NATOČIL U TOHO JEŠTĚ BÁJEČNÉ ALBUM VYDANÉ POD JMÉNEM BON IVER. Na podzim roku 2006 se Justin Vernon ocitl na dně. Jeho domovská kapela DeYarmond Edison se rozpadla, ztratil práci a ještě ke všemu se s ním rozešla jeho přítelkyně. Vernon se situaci rozhodl vyřešit svérázně - od všech svých potíží utekl do opuštěné horské chaty v severozápadním Wisconsinu daleko od civilizace. V horách strávil tři měsíce a společnost mu dělala jen jeho kytara, psací stroj a jednoduchá nahrávací technika. Nejprve se dlouhé týdny svého nástroje ani nedotkl, pak k němu přišla inspirace a napsal a natočil devět skladeb reflektujících jeho emocionální pochody a vyrovnávání se s minulostí. Když se vrátil zpět do civilizace, vydal Vernon své poustevnické písně pod jménem Bon Iver na albu For Emma, Forever Ago. Fanoušci současného amerického folku tak dostali jednu z nejpozoruhodnějších písňových kolekcí posledních let.

CHLADNÁ KRÁSA JINOTAJŮ Bon Iver je záměrně chybně zapsaný francouzský výraz přeložitelný jako „dobrá zima“ (správně by mělo být bon hiver) a Vernon si ho vybral, protože odráží atmosféru jeho zimních písní. Devět intimních zpovědí věnovaných jeho první lásce Emmě je plných hádankovitých textů, v nichž Vernon zápasí s démony své duše. Lump Sum je o útěku z civilizace, Skinny Love rekapituluje příběh ztracené lásky a The Wolves (Act I and II) v metaforických jinotajích podává zprávu o vlcích, kteří vyjí za okny jeho chaty a kteří jsou možná obrazy šílenství, jež se skrývá pod povrchem každodenní rutiny. Snad je to dáno místem jejich vzniku, že písně Justina Vernona mají neopakovatelnou atmosféru rozplývajících se sněhových vloček. Jemné melodie jako kdyby postrádaly tíhu, k čemuž přispívají střídmé aranže - většinu času jen hlas a akustická kytara. Vernon zpívá neobvyklým falsetem, ale daří se mu nesklouz-

nout do útrpné, mučednické pózy. Devět kousků z mozaiky For Emma, Forever Ago má daleko do dryjáčnických balad, nedávají na odiv melancholické stavy svého autora, jsou spíše hluboce osobními zprávami o životě po rozchodu utkané z náznaků a nevyřčených vět. Justin Vernon desku vydal na podzim loňského roku vlastním nákladem. Pouhých několik desítek doma vypálených CD nosičů ale našlo ty správné uši a během několika týdnů už zněly na desku pochvalné ódy převážně ze stránek internetových magazínů. Alba se ujalo nezávislé vydavatelství Jagjaguwar a v únoru desku vydalo znova. Ve dvou skladbách - For Emma a krátké Team doplňují Vernonovu kytaru další nástroje a možná naznačují jak bude vypadat budoucnost Bon Iver, dnes již tříčlenné koncertní skupiny. U zmíněných skladeb si nelze nevzpomenout na Sufjana Stevense, dalšího současného folkového kronikáře americké každodennosti, který nemá strach obalit své zpovědi do barokních aranží. Na samotnou kost odřené písně ze zbytku desky jsou však bližší starší tvorbě Bonnie ‚Prince‘ Billyho, hlavně jeho mistrovskému dílu I See Darkness, které mimochodem nahrál na konci devadesátých let na chladném Islandu.

AMERICKÝ POUSTEVEC Kromě romantických motivů ztracené lásky a prchajícího času je v podloží debutového alba Bon Iver silně cítit téma samoty jako dvousečné zbraně. Osvobozuje nás od společenských konvencí a zároveň nás nechává napospas nejtemnějším zákoutím naší duše. Bon Iver se svým poustevnictvím zapojil do typicky americké myšlenkové tradice, na jejímž počátku stojí filosof Henry David Thoreau, meditující v polovině 19. století v lesích v Massachusetts. Zde vzniklé dílo Walden, aneb Život v lesích pátrá po kořenech člověka moderní doby a nachází neoddělitelné pouto k přírodě, jež je vlastně také poutem k němu samému, které málem přehlušil informační šum moderní civilizace. Stejně jako Thoreau nechtěl Vernon jen utéci od civilizace, nýbrž se podrobit testu samoty a přitom se dozvědět něco o sobě. Báječné album For Emma, Forever Ago je třebas jen vedlejším produktem tohoto zápasu. Ani o píď to ale neumenšuje jeho kvalitu. For Emma, Forever Ago, Bon Iver, Jagjaguwar 2008

MELVINS – ROCKOVÝ PARNÍ VÁLEC Kdyby se v rocku udělovaly ceny za nejvlivnější kapelu posledních dvaceti let, američtí Melvins by rozhodně patřili mezi laureáty. Jejich ospalé kytarové riffy mohutné valivé síly dorazí do Prahy v posledním zářijovém týdnu. Dva jediní stálí členové Melvins – kytarista a zpěvák Buzz Osborne a bubeník Dale Crover plují pod vlajkou své vpravdě kultovní kapely už od roku 1982. U příležitosti posledních dvou alb se Melvins spojili s dvojicí Big Business a vytvořili rockový parní válec, kterému nelze odolat. Tento stroj pohání bubenický dvojtakt a vidět je naživo je povinností každého fanouška tvrdého rocku. Melvins (USA) + Big Business (USA), 23. 9., Palác Akropolis, Praha 25


Autor: Petr Šourek

STARÝ DOBRÝ NOVÝ CIRKUS MINULÝ ROČNÍK LETNÍ LETNÉ JAKO HLAVNÍ ATRAKCI PŘEDVEDL PODIVUHODNÉHO PROVAZOCHODCE JOHANNA LE GUILLERMA S JEHO CIRQUE ICI. LETOŠNÍ VRCHOL FESTIVALU, PROVAZOCHODECKÁ SHOW DRÁT POD SNĚHEM ANSÁMBLU LES COLPORTEURS, ANI ZDALEKA NEDOSAHOVALA JEHO ÚROVNĚ. MÍSTO NOVÉHO CIRKUSU JSME VIDĚLI STARÉ CIRKUSOVÉ MEDVĚDY NA LANĚ. Dramaturgie Letní Letné cílevědomě mapuje francouzskou scénu nového cirkusu. Letos dovezla dva francouzské soubory a vzbudila očekávání, která umělci nebyli schopni naplnit. V obou případech se jednalo o zdatné řemeslníky. Úroveň akrobatických výkonů odpovídala proslulé francouzské škole nového cirkusu Centre National des Arts du Cirque ve francouzském Châlons-en-Champagne. Obě představení byla ale příliš dlouhá a z valné části působila jako pouhá exhibice obratných pohybů ve výškách.

UKECANÉ NEVERBÁLNÍ PŘEDSTAVENÍ Vysoký, dokonale hladký hranol na něm dvě provazolezkyně Chloé Moglia a Mélissa Von Vépy alias Cie Moglice – Von Verx. Při prvním pohled na hladkou stěnu hranolu očekáváte velké drama. Provazolezkyně lezou nahoru, pak dolů, pak nahoru, pak zas dolů… A jejich lezení postupně ztrácí veškerý směr a smysl. Člověk si mimoděk připomene osvědčený recept jak vytvořit napínavý horolezecký film. Nejprve dva na sebe odkázaní lidé lezou nahoru, aby dobyli vrchol. Jakkoli je jejich podnik riskantní a bezúčelný, dvěma lidem na kluzké stěně začnete fandit. Když dosáhnou vrcholu, nebe se zatáhne. Cesta dolů bude ještě náročnější. Teď už jde o život! Napětí roste… Naproti tomu Cie Moglice – Von Verx ve svém I look up, I look down předvedly jen zmatené lezení po hranolu. Hezky vypadají dekorativní scény dvojice akrobatických děl, zbytek svým líným spádem připomíná proslulé konverzační filmy francouzské provenience.

STARÝ DOBRÝ CIRKUS Na začátku I look up, I look down se jeden divák pokusil po úspěšném slezení hranolu zatleskat. Podle šapitó usoudil se, že je ve starém cirkuse. Lépe informovaní diváci věděli, že je čeká rozprava o hranolu a dvou tělech. S potleskem čekali až na konec. Diváci

nového cirkusu naproti tomu mohli utrpět obdobný šok při návštěvě provazochodecké show ansámblu Les Colporteurs s názvem Drát pod sněhem. Chvíli trvá, než pochopíte, že se díváte na starý dobrý cirkus. Chybí tu jenom vycepovaný medvěd s ohnivou obručí v zubech. Abychom nebyli nespravedliví, je třeba uznat, že provazochodecky se Les Colporteurs předvedli v nejlepším světle a na lecjaké venkovské pouti by jejich umění vzbudilo zaslouženou pozornost. Celé představení bylo zabaleno do jakési zpovědi provazochodce, který při tréninku spadl na hlavu a ochrnul. Světe div se, na konci ale opět přišel k sobě. Mezitím sledujeme život provazochodce, který se, jak jinak, z větší části odehrává na laně. Takže po laně leze, chodí, běhá, skáče, metá kozelce, na laně miluje, vyznává lásku, dostává košem, nenávidí… Jenom ve výšce neumírá, tato poslední činnost stále vyžaduje těsnější kontakt se zemí. Představení Drát pod sněhem je však velice dlouhé. Pohyby provazochodců jsou zoufale deformované soustředěním na udržení rovnováhy. Drát, po kterém se pohybují jim jistě dává nové možnosti, ale mnoho jich není a nedokážou kompenzovat to, co jim potřeba neustálého vyvažování těla bere. Hlavním poznatkem, který jsem si z přestavení Les Colporteurs odnesl, byla pro mě zcela nová, fascinující skutečnost: po laně se dá chodit i v baletních špičkách a na jehlovém podpatku. Teď jenom nevím, jestli to mám taky zkoušet, nebo jestli zůstanu na zemi u obdivu starých cirkusáků a jejich odvěkého kumštu v polykání ohně, mečů a hadů.

ŠKOLENÍ O NEBEZPEČNOSTI PRÁCE Ruští vědci Richmann a Lomonosov si ze střechy do svých laboratoří zavedli neuzemněný drát. 26. července 1753 zasedá Akademie věd. Blíží se letní bouře. Richmann opouští zasedání a spěchá do laboratoře. S sebou bere oficiálního mědirytce Akademie věd, aby památný experiment zaznamenal. Blesk skutečně udeří a mědirytec zaznamená tragickou smrt odvážného učence. Naštěstí jen jednoho - Lomonosova odvolaly jeho tři sestry na oběd. V malé vesnici u Znojma žije muž, který ví, proč profesor Richmann zahynul. Náš kutil Prokop Diviš. V neuzemněném dramatu Zlatý Diviš uvidíte vedle šestice dobře uzemněných herců jeden Van de Graaffův generátor vyrábějící blesky. Zlatý Diviš má premiéru 24., 25., 26. a 27. září ve 20h v divadle Alfred ve dvoře. 26


Autor: Petr Pospíšil

O MÁJI V ŘEČI VÁZANÉ

O MÁCHOVĚ, VLASTNĚ BRABCOVĚ MÁJI UŽ SE V MÉDIÍCH NAPSALO HODNĚ. ZFILMOVANÁ BÁSEŇ SI OVŠEM ZASLOUŽÍ RECENZI VE VERŠÍCH. Byl pozdní večer první máj, večerní máj, byl lásky čas, reklamy zval ke kýči hlas někam, kde popcorn prodávaj. A aby se tvůrčí štáb nedostal do tenze, zkoušel na film rozeslat do médií vlastní recenze. Dívčina krásná, anděl padlý zde pro jistotu nemluví co hereckých pouček jí na srdce kladli jen režisér a pánbu ví. Víno mezi ňadra hlavní hvězdě teče, příznak to jedné režisérské křeče. Otec i syn si ji za milenku vyvolí a ona každého nechá dělat cokoli. Ach, tvých ňader se režiséru zlíbilo – Jarmilo!

WANTED Jamesovi se změní život během setkání, při němž se dozví, že jeho otec byl hlavou tajné organizace nájemných vrahů, která udržuje na světě křehkou rovnováhu podle pravidla „zabij jednoho, zachráníš tisíce“. Wanted (USA, 2008, r.: Timur Beckmambetov, akční)

V severních Čechách zavání bor, pan režisér natáčí rozhovor a říká: „To víte, my jsme lidé hraví, vzali jsme si z Máchy to, co nás z něj baví. Mnozí kritikové budou jistě zakyslí, však já jsem opravdový novátor: když básník nemá příběh, režisér ho domyslí.“ Představivosti byla uvolněna stavidla, diváky běží děsit směšná strašidla. a ještě něco skousne divák mírně trpící: Lupiči jsou zparodovaní hipící. Zejména přístup k vypravěči má režisér krkavčí – básníka mu nahradil mistr popravčí. Co však má dělat, když se casting tak spíská, že jediný, kdo umí hrát, je Jan Tříska.

Po oudu lámán oud, až celé hvězdy tělo před kamerou se krásně ještě naposled zaskvělo, však filmové recenzenty to přece jen rozdráždí: Strašlivý lesů pán má vyholené podpaždí! Nevadí ani, že narušitel morálky má dlouhé vlasy a kolem krku korálky, ale spíš to, že spousta mladíků v sobě nosí naději, že hraním na rebela své kariéře prospějí: Hynku, Viléme, Matěji! Zborcené harfy tón, vyžilé hvězdy hlas zasutý zvrhlý sklon bleskem vyvrácený jilm – máchovský je v tento čas oficiózní český film.

ZOHAN: KRYCÍ JMÉNO KADEŘNÍK Adam Sandler se představuje v roli Zohana, špičkového izraelského bojovníka proti terorismu, který předstírá vlastní smrt, aby si mohl splnit sen – stát se kadeřníkem v New Yorku. Zohan: Krycí jméno Kadeřník (USA, 2008, r.: Dennis Dugan, komedie, 113 min.) 27


Autor: Alexandr Budka

PRODEJCI NEJSOU ŽEBRÁCI! JE VŽDY TROCHU PODEZŘELÉ, KDYŽ MÉDIA PÍŠÍ SAMA O SOBĚ. NOVÝ PROSTOR ALE NENÍ JENOM ČASOPIS A TAK NENÍ ÚPLNĚ OD VĚCI PŘIPOMENOUT KDO JSME, O CO NÁM JDE A S JAKÝMI PROBLÉMY SE MOMENTÁLNĚ POTÝKÁME. JAK SE ŘÍKÁ, KDYŽ SE NEPOCHVÁLÍME SAMI, NIKDO JINÝ TO ZA NÁS NEUDĚLÁ… Nový Prostor už lze označit za zavedený, dá se říci tradiční projekt. Nechceme chybět v žádném větším českém městě, podobně jako naše spřátelené streetpapery nechybí v žádné evropské metropoli. Tento úspěch není náhodný, protože v dnešním nepřehledném světě vynikáme důležitou předností – naprostou adresností a průhledností. Žádné podivné sbírky, žádné charitativní koncerty s náklady vyššími než jsou výnosy, sloužícími jen k sebepropagaci dobrosrdečných celebrit. Kupujete-li Nový Prostor, máte jedinečnou, nikde neopakovatelnou příležitost. Jste v přímém, nezprostředkovaném kontaktu s příjemcem vašich peněz. Nevstupuje mezi vás žádný profesionál který přece ví nejlépe, co je pro jeho klienty správné. Peníze jsou sice důležité a jde o ně „až na prvním místě“, ale samy o sobě nestačí. To co v našem projektu nabízíme především je práce. Nedáváme nikomu nic zadarmo, protože jsme přesvědčeni, že v životě všechno něco stojí. Věcí, které dostáváme zdarma, si často nevážíme a takový dar může i ponížit a ublížit. Lidé, kteří se z různých důvodů dostali na okraj společnosti a ztratili většinu svých sociálních vazeb, se tak učí základní pravdu: aby dostávali, musí také sami dávat. Je to klíčový prvek celého projektu. Veřejnost, tedy vy, čtenáři a kupující Nového Prostoru se odměňujete prodejcům za jejich službu, prodej časopisu, často doplněný úsměvem a přáním pěkného dne. Náš prodejce tak

Takhle žebrat se už nevylpácí. Zato kdo se schová za náš časopis, má krytí před městskou policií a ještě skvělou záminku k oslovení kolemjdoucího. Netolerujte žebráky vydávající se za prodejce!

SMS A E-MAILY Vážená redakce, hovor Mily NP, udelejte roz ych sk rom z m ky ne s predstav itelu ohledne ich soucasnych emigracn logu cio so d hle Po tendenc i. dik y. y, av im zaj e tak l by by Marijenka

28

Pavel, prodejce č. 201 Prosím o darování rozkládací sedačky, psacího stolu pro dítě a 2 matrací. Předem děkuji za ochotu, odvoz zajistím. tel. 737433860

díky Vám, že Nový Prostor vždy koupím, když ho vidím. Jste jediný sociologicky-společenský časopis který kupujem, dříve jako že pomůžem, nyní že si počteme a zamyslíme se. Ať se Vám daří Karel Půček

sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected]


Správný prodejce NP nevzbuzuje soucit a citově nevydírá. Je hrdý na svou práci a stálé zákazníky

přestává být pasivní příjemce pomoci, ale stává se partnerem, který něco dává a něco jiného za to dostává.Posilování této role je zásadní pro návrat do normálního života, přijetí zodpovědnosti za vlastní osud. Má-li Nový Prostor poskytovat svým prodejcům tuto příležitost, musí se uživit. Časopis je nyní zcela soběstačný, stejně jako komerční média žije jen z prodeje nákladu a inzerce. Od komerční sféry se lišíme tím, že při naplňování výše zmíněných cílů zohledňujeme osobní situaci prodejce – neklademe před něho nedosažitelné cíle, které by ho zlomily, ale snažíme se ho motivovat k tomu, aby si zlepšil svoji stávající životní situaci krůček po krůčku, je-li ochoten tak činit. Ostatní alespoň vedeme k tomu, aby zastavili svůj osobní propad. Při práci je pro nás stejně důležité sledovat rozvoj a posuny prodejců v osobní rovině (anebo alespoň zastavení jejich propadu) - tedy poskytování sociálních služeb, jako sledování obchodních cílů. Z komerčního hlediska se chováme někdy až sebevražedně. Je pro nás velkým úspěchem, když nás dobrý prodejce opustí a najde si stálou práci, ačkoli to znamená nižší prodaný náklad. Stejně tak při tvorbě časopisu nesledujeme jen čistě komerční zájmy, nepodbízíme se, ale jde nám o to, aby obsah a forma Nového Prostoru byly v souladu s naším cílem.

Tato křehká rovnováha je bohužel často narušována těmi, kteří na projektu NP a jeho poctivých prodejcích parazitují. Jsou to černí prodejci a ti kteří Nový Prostor zneužívají jako zástěrku žebroty. Zde jste vy, kupující Nového Prostoru zcela zásadní. Pytláci – černí prodejci se často snaží z veřejnosti vymámit peníze, aniž by prodali časopis. Přemlouvají vás, abyste jim časopis nechali, případně za něj zaplatili víc než stanovených 40 korun. Nic proti spropitnému pro řádného prodejce, ale takovéto jednání zcela neguje podstatu projektu. Jsou tací, co s jedním „ukazovacím“ číslem Nového Prostoru dokáží vydělat několik set korun denně a nemají tudíž zájem skutečně prodávat. Degradují se tak dobrovolně na pouhé žebráky a ohrožují celý projekt. Klesající náklad může ohrozit nejen kvalitu obsahu Nového Prostoru, ale i jeho samotné přežití. Dobrý úmysl mnohých z vás – spropitné, tak může nadělat víc škody než užitku. Vždy si proto od prodejce vezměte časopis! I tehdy, když už ho máte nebo si ho sami nechcete přečíst. Je lepší ho někomu věnovat nebo nechat na veřejném místě, kde může zaujmout někoho jiného. Stejně tak všichni platíme za veřejnoprávní rozhlas a televizi bez ohledu, zda je sledujeme. Nový Prostor je podobnou součástí veřejného prostoru a diskuse.

INZERCE

'LDNRQLHý&( 6WĜHGLVNRNĜHVĢDQVNpSRPRFLY3UD]H

'2%52'8â VOXåEDQiVOHGQpSpþH MHMtåYê]QDPQRXVRXþiVWtMH SUDYLGHOQpVHWNiYiQt '2%52YROQtNDDþORYČND V'8âHYQtPRQHPRFQČQtP KOHGiQRYp'2%52YROQp'8âH VWDUãtOHW« 'REURYROQtFLXQiV]GDUPDDEVROYXMt YVWXSQtYêFYLN]DPČĜHQêQD SV\FKRVRFLiOQtGRYHGQRVWLD]QDORVWLY REODVWLGXãHYQtKR]GUDYtDSRGRKRGČ SDNY\WYiĜHMtGYRMLFLVNOLHQWHP 'YRMLFHVSROXWUiYtKRGLQ\WêGQČ UR]YRMRYêPLDNWLYLWDPLNWHUpSĜLVStYDMt NOHSãtPX]DþOHQČQtGRVSROHþQRVWL ]HMPYROQRþDVRYpDNWLYLW\ 'pONDVSROXSUiFHVNOLHQWHPMH PLQLPiOQČSĤOURNX'REURYROQtFLMVRXY SUĤEČåQpPNRQWDNWXVNRRUGLQiWRU\ SURMHNWXDSRFHORXGREXPDMtRGERUQp YHGHQtDVXSHUYL]LWDNpMVRXSUĤEČåQČ RGERUQČY]GČOiYiQL1HMEOLåãtYVWXSQt YêFYLN±ĜtMHQ

9SĜtSDGČ]iMPXNRQWDNWXMWH /XFLL(OLiãRYRXWHO QHER HPDLOGREURGXV#GLDNRQLHFFHF]

Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

29


OBJEDNEJTE SI PŘEDPLATNÉ NOVÉHO PROSTORU A STAŇTE SE ČLENY KLUBU PŘÁTEL NP Neprodává se ve vašem městě Nový Prostor nebo nemáte cestu místy, kde můžete zastihnout naše prodejce?

www.novyprostor.cz/casopis nebo na telefonech: 774 150 552; 220 199 302.

Nevadí. Nový Prostor si můžete také objednat v rámci akční nabídky předplatného.

Výhody , které jsme pro vás připravili:

Polovina částky, kterou při přímém prodeji obdrží naši prodejci, tak poputuje na sbírkový účet. Prostředky, které se sem dostanou, využíváme na mimořádné výdaje našich prodejců, jako například poplatky za léky, ošetření u lékaře a podobně.

VÝHODY PRO ORGANIZACE • 20% sleva při zadání inzerce v časopise Nový Prostor • Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny • 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce, kterou pořádá Nový Prostor

Můžete si vybrat z těchto variant předplatného: • Půlroční předplatné (6 měsíců, čili 12 čísel) za 480,- + první číslo zdarma (obdržíte od nás tedy 13 čísel) • Roční předplatné (12 měsíců, čili 24 čísel) za 960,- + první dvě čísla zdarma (obdržíte od nás tedy 26 čísel)

VÝHODY PRO JEDNOTLIVCE • Zdarma drobná soukromá inzerce (seznamka, bazar) do 4 řádků • Přednostní zpracování námětů na články a příspěvků od čtenářů do klubové rubriky v časopise Nový Prostor • Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny • 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce, kterou pořádá Nový Prostor

Objednávejte e-mailem: [email protected] Do e-mailu napište: své jméno a příjmení, adresu, kam chcete časopis zasílat. A samozřejmě také délku předplatného. Více informací naleznete na našich webových stránkách v části Předplatné:

VÝHODY PRO DROBNÉ PODNIKATELE (Živnostníky) • Platí kombinované výhody obou předchozích skupin.

POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500

Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.

Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

SBÍRKA - PŘEHLED

VÝDAJE měsíc

PŘÍJMY měsíc

dary

březen

500

duben

3 650

kávomat

1 680

přijatý úrok

ostatní příjem

banka bankovní poplatky

celkem

0,17

500,17

březen

25

0,44

5 330,44

duben

93

pokladna

celkem

ostatní výdaje 12 681*

12 706 93

květen

7 300

0,49

7 300,49

květen

155

červen

1 450

0,48

1 450,48

červen

69

8 640**

748***

69

9 543

červenec

1 950

100

100

5 150,83

červenec

srpen

0

srpen

0

září

0

září

0

říjen

0

říjen

0

listopad

0

listopad

0

prosinec

0

prosinec

0

19 732,41

rok 2008

rok 2008

14 850

3 200

4 880

0,83

2,41

0

442

8 640

13 429

22 511

* pohřeb prodejce Pavla Hlavatého ** 8.640 Kč za užívání sprch v Holešovicích (prodejci NP) *** výdaje spojené s pohřbem prodejce Pavla Hlavatého

30

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město, 128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová, korektury: Petr Pospíšil, grafik: Štěpán Bartošek, regiony a distribuce: Kristýna Srpová, tel. 773 153 381, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

ekolo.cz

elektrokola a ekologická doprava

No title

Recommend Documents