ÚNOROVÉ DOMY Na dne tvojho akvária je ľudoprázdna pláž… /I. ŠTRPKA, D. URSINY/
Dopadl na nás únor, měsíc zoufalců a vyznavačů šera. Škaredý a ponurý měsíc, kdy se po dvou lahvích vína otevírají vchody do podzemí a k ránu se ze zasypaných studní a promrzlých sklepů ozývají podivné zvuky. Máme tu únor. Místo srdce nosí nádobu plnou zimy a s neplodností v zasmušilé tváři počítá nepočaté syny. Dostihl nás únor. Jeho nečistý rodokmen sahá až k prvním ohništím a obrysům nejstarších stop. Sirý únor. Na nočním nebi visí místo hvězd smečka vlčích očí a do spánku opilců přilétají démoni se zbytky chlapských snů za nehty. Přežíváme v domě, do něhož jsme protekli hrdlem samoty. Dům má několik pokojů, je bílý a pravidelný. Zvenčí připomíná honosnou hrobku. Tu a tam nějaký blázen položí před naše dveře zvadlé květiny. Vždy je dáme do vázy a cítíme se poctěni. Pečujeme o vlastní mohylu, která nás měla ochránit před únorem. Ale to se nepodařilo. Únor oblehl náš dům, spárami a škvírami pronikl dovnitř a my ho dýcháme. Nemáme na vybranou, únor nás zastihl nepřipravené. Sedíme, mlčíme, popíjíme. Já, Tichej, Marian, mlčí kupodivu i Bára. Mlčíme a pozorujeme neklidně padající sníh. Co vločka, to zamlčené slůvko. Každý přemýšlíme o svém, přesto cosi spojuje naše myšlenky a sbližuje naše osudy. Jsme filozofové února a zákony samoty stoupají 5
od podlahy. Vnímáme jejich chlad na kůži a horkost na jazyku. Jsme uzavřená obec filozofů, kteří svá pojednání nikdy nenapíšou. Víme, že za plotem našeho domu by rázem pozbyla platnosti.
*** Nevíš, odkud to přišlo, ale máš to v sobě. Nemáš zdání, kdy se to probudilo, ale jsi toho plný a jsi tím ovládán. Neznámá, nepojmenovatelná síla tě žene skrze dny od syrových listopadových rán do rozmazaných únorových večerů. Jsi napolo omámen, tvá mysl míjí pevné body, nevydrží na jednom místě. Trhání v hrudi a tíha v břiše mění tvé tělo v neovladatelný nástroj cizích úmyslů. Netušíš, odkud to je, ale máš to v sobě. V kostech, v krvi, ve svalstvu, všude. I tvůj pot je cítit dráždivou vůní sebeničení. Jsi tím doslova napěchován, a ačkoli nosíš kamennou tvář, prudkost očí tě prozrazuje. Nevíš, kdy se to probudilo, nevíš, kdy to zmizí. Víš jedině to, že jsi na to sám. Sám jako tví přátelé, kteří jako ty vědí, že vždy po nějakém čase začínáme znovu od nuly. Stojíš opět na počátku, který se přibližuje konci.
*** Sedíme a mlčíme. Jsme zasypáni propitými dny. Je neděle večer, nejtrpčí chvíle týdne. Sedíme společně u stolu, a i když nejsme sami, osamělost nás obtéká. Lahve jsou pro dnešek vypity. Marian se zvedá, chvíli se dívá na pestré rybky, pak zhasíná akvárium a jde spát. Tichej myje skleničky, voda zurčí a Bára se protahuje. Jdu do svého pokoje, večírek s jednotvárnou náplní vyčerpal své možnosti. 6
Ležím na koberci a přemýšlím. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že ve svých třiatřiceti skončím v jednom obydlí se třemi dalšími chlápky, vysmál bych se mu. Teď mi do smíchu není. Ležím na koberci v domě, kolem kterého se potuluje šílenství. Slídí okolo našich dveří, očichává je, olizuje rohožku, navrtává se do zdí, dýchá na zvonek. Zbývá doufat, že až ráno otevřeme, bude o ulici dál přilepené na cizí klice. Zkouším zavřít oči, ale nejde to vydržet. Vypil jsem příliš mnoho vína a dům se se mnou začíná ve tmě točit. Musím bdít. Otvírám oči, dům se zastavil a někde v něm zapraskalo. Dávám si polštář pod hlavu a vzpomínám na dny, kdy jsem se před patnácti měsíci stal součástí tohoto příbytku… …Tichej a Bára mě přijali s úsměvem starých kamarádů, ale Marian, kterého jsem do té doby znal jen od vidění z příležitostných návštěv Tichýho vily, ze mě zjevně nadšen nebyl. „V noci žádnej kravál a umejvej po sobě vanu, jasný?“ Ačkoli dům patří Tichýmu, skutečným šéfem se stal Marian, chlap asi padesátiletý, s pivním bříškem, vzpěračskými stehny a flekatou pleší, který – jak říkal – stál s Tichým ve fabrice u stejný mašiny a s ničím se nepáře. Tichej a Bára, další kluk z továrny, se tenkrát rozchechtali. A tak jsem byl přijat do krásné vily obývané dělníky. Chlapi časně vstávali do práce, a zatímco Tichej a Bára brali ohledy na to, že ještě spím, Marian dupal, bouchal a rozmrzele nadával. „To sou voni, studovaný… Vyspávaj jako baroni.“ Když odešli, spal jsem dál. Vstával jsem většinou mezi desátou a jedenáctou. První dny jsem se toulal po vile. Čtyři pokoje, tři velké, můj, Tichýho, Marianův v patře. Báry pokojík, kuchyně, 7
prostorná koupelna, rozměrná předsíň a ještě jedna větší místnost, snad pro společenské posezení, dole. Báru a Tichýho jsem znal, jejich pokoje mě nezajímaly, ale Marianova místnost mě lákala. Jenže Marian si pokoj pečlivě zamykal. Jak jsem se dozvěděl, ani Bára s Tichým uvnitř nikdy nebyli. Když někdo z nás Marianovi něco chtěl, musel na něj zaklepat a počkat u sebe v pokoji nebo v kuchyni. „V tomhle je Marie fakt divnej,“ hodnotil situaci Bára. K vile patřila ještě terasa a zahrada. Na terase jsme proseděli většinu léta a v chladných dnech jsme obsadili kuchyň, ze které se nabízel výhled do ulice. To platilo pouze tehdy, když jsme nebyli v hospodě. Zvláštností bylo, že jen málokdy se někdo z nás, pokud nespal, zavíral ve svém pokoji. Nejčastěji jsme společně vysedávali v kuchyni nebo na terase, občas ve společném obýváku u televize. A po dvou měsících jsem se sblížil i s Marianem. Důvod byl prostý. Vyhodili ho z práce a my spolu trávili tím pádem mnohem více času. Tento únor byl náš druhý společný. Přesto Marian vstával každé ráno s Tichým a Bárou. Jako starostlivý otec je vyprovázel, šel kus cesty s nimi, aby si koupil noviny, a než jsem vstal, přečetl je u vystydlé a přeslazené kávy. Stala se z nás nakonec sehraná dvojka, ačkoli Marian dlouho nedovedl pochopit, proč nikde nepracuju. „Ale já pracuju.“ „Takovou práci bych taky bral, chrnět do desíti.“ „Překládám do němčiny, opakuju ti to už postý. Jedu na svý triko.“ „A kde? Nemáš tu ani psací stroj, ani žádnou tu bednu.“ „Říkal jsem ti přece, že se mi povedlo pár výhodných kšeftů a mám něco v záloze.“ „To sou ty kšefty vás, chytrejch!“ 8
Další věcí, se kterou se Marian nemohl smířit, byla skutečnost, že ačkoli mám svůj byt, bydlím tady. „Vadím ti tu snad?“ „Urážíš se jak nějaká fiflena. Proč bys mně tu vadil? Jen se ptám, nic víc.“ Nechtěl jsem Marianovi odhalit celou pravdu, a tak jsem neustále opakoval její část. „Svůj byt pronajímám.“ „A proč? To tolik sype?“ „Není to nejhorší. Ale hlavně tam nechci bydlet.“ „Seš divnej, Štěpáne.“ „A kdo není.“ „Bára s Julkem jsou taky cvoci, jedinej normální z vás je Tichej.“ „To sotva. Kdyby byl normální, nenechal by nás u sebe bydlet.“ Vzpomínky mě opilosti nezbavily, spát jsem nemohl, a tak jsem se usadil v kuchyni. Prázdný chodník mě uklidňoval jen zdánlivě, v hlavě se mi dotáčel a uzavíral kruh, který začal loňskou zimu. Patnáct měsíců! Prochlastané jaro, klidné léto, blahodárný podzim a opět zima. Co se za tu dobu změnilo? Hledám nějakou přijatelnou odpověď, ale žádnou nenacházím. Zjišťuji, že si sebe před rokem a čtvrt téměř nepamatuji a že něco z toho zapomenutého a neblahého na mě znovu doléhá. Co se tenkrát se mnou dělo? Je pravda, že minulost je kůň, který kolem nás proběhne, už není vidět, ale stále je slyšet jeho vzdalující se dusot? Loňskou zimu jsem prožil v chaosu. Prosinec a leden jsem nějak přeskočil. Byly vůbec ty měsíce? Už nevím. Zato únor nelze vymazat, ačkoli nejsem s to k němu přiřadit nějakou zásadní událost. Možná jsem, stejně jako 9
dnes, i tenkrát odtud upjatě sledoval noční město, studenou tmu a ještě chladnější světelné body v ní. Možná by stačilo dotknout se jich a krev by mi zamrzla… Vzpomínám, že loni jsem se odhodlal k důležitým rozhodnutím, ale také si vzpomínám, že bylo pozdě už dávno předtím, než jsem se rozhodl. Topil jsem se ve svých záležitostech. Nedokázal jsem je vidět nezaujatýma očima. Zkoušel jsem se prudce rozběhnout, aby zůstaly za mnou a já je mohl prozkoumat, ale nešlo to. Přilepily se na mě. Když už se zdálo, že je nesetřesu, samy odpadly a daly se různými směry do pohybu. Nedokázal jsem ho sledovat. Polohu zdánlivého klidu a jistoty vystřídal chaos, v němž jsem bezvýsledně tápal. Viděl jsem své věci rozmazaně, nenacházely se na místech, kde jsem je dokázal nahmatat i ve tmě. Náhle se ztrácely za plného světla. Můj mozek byl oslepen. Pochopil jsem, že určitý druh věcí nemá své hranice pevně dané, vytvářejí se samy a samy se i porušují. Propásl jsem šanci dát mysli řád. Mé děje odplývaly a odplývají. Mizí, propadají se a někde se znovu vynořují. Někde jinde a nějak jinak. Bylo by bláhové hledat jakoukoli pravidelnost. Také si vzpomínám, že jsem měl nepříjemný pocit ze svého stínu a ze své tváře. Kdykoli jsem se podíval do zrcadla, zahlédl jsem pobledlého muže, tichého svědka mé existence. Dokonce mi někoho připomínal. Ještě loni bych se hádal, že už jsem ho někde viděl. Letos mě má tvář nutí jen k lehkému úsměvu, takže přece jen nějaká změna. Ale s mým stínem je vše při starém. Kdykoli se na něj zaměřím, zdá se mi, že má přede mnou náskok. Jako první naznačuje pohyby, které po něm poslušně opakuji. Jsem mu v patách nikoli jako pronásledovatel, nýbrž jako podřízený nohsled. Jsem jeho dvojníkem. Jdu, kam mě vede. To on mě provedl těmi patnácti měsíci. Ale jeho 10
cesty nejsou mými cestami. Vnutil mi je. Neubránil jsem se. Přísahal bych, že minimálně jednou jsem slyšel jeho vítězný smích. Navíc kromě plochosti vykazuje další děsivou vlastnost. Je věrný. Vláčí mě za sebou i ve dnech, kdy je slunce skryté a stíny obvykle nejsou vidět. „Koukám, že taky nespíš.“ Do kuchyně vešel Marian a posadil se ke mně. „Já už všechno zaspal,“ odtušil jsem líně. „Dáš si?“ postavil na stůl portské. „Dám. To je ta flaška?“ Marian přikývl, rozvážně nalil mně i sobě, ťuknul si s mou sklenkou a upil. „Tomu rozumím!“ ocenil kvalitu nápoje a rozkošnicky zamlaskal. Místo odstupného dostali všichni od zaměstnavatele archivní portské. „Takže zejtra jedeš?“ „Jo. Zejtra je to přesně rok.“ „Letí to. Já už jsem taky rok bez práce. Celej rok… Můžeme zapít výročí.“ Marian dopil, znovu si dolil a zahleděl se do pusté ulice. Prohlížím si jeho tvář, jeho ruku, jak drží sklenku. Změnil se za ten rok? Myslím, že ne. Asi jsem ho už změněného poznal. Z jeho výrazu je jasné, že ho bolest za ta léta unavila. Vlastně jde o druh zvyku. A Marian přivykl roli poraženého. Sedíme a já slyším jeho dech. Dech muže, který chtěl chodit po nebi, ale skončil jako uštvaný kůň. Vysedává tu zbytek silného chlapa. Lesk jeho očí se propadl někam dovnitř. Trochu se narovnal, napil se, pokynul mi, abych si doléval sám, a opřel si hlavu o zeď. Kdysi dýchal za tři. Za sebe, za ženu a jejího klučinu z prvního manželství. Přišel převrat. Nikam se netlačil, nechal věci plynout, věřil svým rukám. Ale byl smolař. 11
