Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická
Diplomová práce
2011
Petr Jeřábek
2
Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra politologie a mezinárodních vztahů Studijní program Politologie Studijní obor Mezinárodní vztahy
Diplomová práce
ANALÝZA RAKOUSKO – SLOVINSKÝCH VZTAHŮ PO ROCE 1990 Petr Jeřábek
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Šárka Cabadová Waisová, Ph.D. Katedra politologie a mezinárodních vztahů Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2011
3
Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.
Plzeň, duben 2011
………………………
4 Na tomto místě bych chtěl co nejsrdečněji poděkovat vedoucí mé práce paní doc. PhDr. Šárce Cabadové Waisové, Ph.D. za ochotu, trpělivost, cenné připomínky i čas, které mi věnovala při její přípravě, jakož i za doporučující dopis k získání stipendia na Vídeňské univerzitě. Tato diplomová práce by rovněž nemohla být realizována bez podpory rakouské agentury ÖAD a rakouské vlády, které mi v rámci svého programu Aktion poskytly stipendium na Vídeňské univerzitě. Díky němu jsem
získal
přístup
k nezbytné
literatuře,
stejně
jako
k osobám
zabývajícím se profesně rakousko – slovinskými vztahy. Jmenovitě bych rád poděkoval Univ.-Prof. Dr. Dieteru Segertovi, Univ.-Prof. Dr. Helmutu Kramerovi a Univ.-Prof. Mag. Mariji Wakounig, kteří mě celým programem provázeli. Stejné poděkování rovněž v této souvislosti náleží Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni zato, že mi umožnila v rámci programu Erasmus roční studijní pobyt na Lublaňské univerzitě. Dále bych chtěl poděkovat prof. Dr. Ernestu Petričovi, Dr. Evě Nowotny a Dr. Erhardu Buskovi, kteří mi poskytli cenné rozhovory. Závěrem bych ještě rád poděkoval své rodině zato, že mi po celou dobu studia tvořila skvělé zázemí a byla pro mě neskutečnou psychickou podporou. Děkuji vám všem!
5
OBSAH
OBSAH............................................................................................5 ÚVOD ..............................................................................................7 1 TEORIE MALÝCH STÁTŮ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA ............. 12 2 VZÁJEMNÉ VZTAHY DO ROZPADU JUGOSLÁVIE................. 15 2.1 Vzájemné soužití do období první světové války...................... 15 2.2 Jugoslávsko – rakouské vztahy v letech 1918 – 1991 .............. 16 2.2.1 Jugoslávsko – rakouské vztahy v meziválečné éře.......................... 16 2.2.2 Jugoslávsko – rakouské vztahy v letech 1945 – 1991 ..................... 19
3 NAVAZOVÁNÍ VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ ................................... 21 3.1 Postoj Rakouska v procesu osamostatňování Slovinska ........ 21 3.2 Vzájemné vztahy od vyhlášení nezávislosti do uznání ............ 27
4 VZÁJEMNÉ VZTAHY AŽ DO SOUČASNOSTI .......................... 30 4.1 Problematika slovinské menšiny................................................ 31 4.1.1 Rakouská státní smlouva ................................................................. 31 4.1.2 Klíčové instituce a organizace.......................................................... 34 4.1.2.1 Úřad vlády RS pro Slovince v zahraničí a ve světě................................ 35 4.1.2.2 Slovinský vědecký institut ve Vídni ....................................................... 35 4.1.2.3 Národní rada korutanských Slovinců a Svaz slovinských organizací .... 36 4.1.3 Slovinská menšina v Korutanech ..................................................... 37 4.1.4 Slovinská menšina ve Štýrsku ......................................................... 46
4.2 Problematika německy mluvící menšiny ................................... 48 4.2.1 Avnojské dekrety.............................................................................. 48 4.2.2 Klíčové instituce a organizace.......................................................... 49 4.2.2.1 Rakouský vědecký institut v Lublani...................................................... 49
6 4.2.2.2 Rakouský institut v Lublani .................................................................... 50 4.2.2.3 Skupiny německy hovořících obyvatel ve Slovinsku ............................. 51 4.2.3 Německy mluvící menšina ve Slovinsku .......................................... 52
4.3 Jaderná elektrárna Krško ............................................................ 52 4.4 Vzájemné ekonomické vztahy..................................................... 55 4.5 Regionální spolupráce ................................................................. 63 4.6 Evropská unie ............................................................................... 67 4.7 Ostatní mezinárodní organizace ................................................. 69 4.8 Oblast západního Balkánu .......................................................... 71 4.9 Vzájemné vnímaní Rakušanů a Slovinců ................................... 72
ZÁVĚR .......................................................................................... 74 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................ 79 Knihy a články .................................................................................... 79 Internetové zdroje............................................................................... 85
RESUMÉ ....................................................................................... 89 SEZNAM ZKRATEK...................................................................... 91 PŘÍLOHY....................................................................................... 95 Rozhovor s Dr. Erhardem Buskem ................................................... 95 Rozhovor s Dr. Evou Nowotny.......................................................... 96 Rozhovor s Prof. Dr. Ernestem Petričem ....................................... 100
7
ÚVOD Vzájemné vztahy mezi Rakušany a Slovinci se vyvíjí již po dlouhá staletí. Významný podíl na tom má skutečnost, že zhruba od poloviny 13. století se oba dva národy nacházely v jednom státním útvaru pod správou Habsburků. Ta skončila až rozpadem Rakouska-Uherska na konci roku 1918. Na více než sedm desetiletí se pak oba dva národy oddělily a prakticky se ocitly v odlišném geopolitickém prostoru. Teprve konec studené války a s ním spojený rozpad bývalé Jugoslávie umožnily Slovincům, aby poprvé v dějinách vyhlásily svůj vlastní stát. Slovinsko se tak, společně s Rakouskem, opět geopoliticky ocitlo ve střední Evropě, tedy v regionu, do kterého přirozeně náleží. Od vyhlášení slovinské nezávislosti v roce 1991 je možné oficiálně začít hovořit o moderní éře rakousko – slovinských vztahů. Vídeň, prostřednictvím tehdejšího spolkového ministra zahraničních věcí Aloise Mocka, velmi silně podporovala ambice svého jižního souseda. Příčinu je možné hledat nejen v historických souvislostech, ale také ve strachu
z násilného
rozpadu
jugoslávského
státu.
Koneckonců,
desetidenní konflikt z přelomu června a července 1991 ukázal, že boje se mohou odehrávat i na společné rakousko – slovinské hranici. Tato diplomová práce se pokouší zmapovat vývoj vzájemných vztahů obou zemí od počátku 90. let až do současnosti. Ačkoliv Rakousko mělo velký podíl na poměrně rychlém a hladkém uznání slovinské nezávislosti, nebyly následující roky pro vztahy mezi oběma zeměmi vždy příznivé. Díky rozdílnému politickému vývoji v předchozích letech se nashromáždila řada problémů. Na druhé straně se ale otevíral zcela jasný prostor pro jejich diskuzi a následné řešení. Základní
otázkou
předkládané
diplomové
práce
je,
jakým
způsobem se odrazila dlouhodobá tradice vztahů mezi Slovinci a Rakušany v jejich rozvoji v posledních dvaceti letech. Cílem mé práce je
8 analyzovat rakousko – slovinské vztahy v kontextu jak vnitropolitického vývoje v obou zemích, tak celkového dění na evropském kontinentě. V práci vycházím z analýzy zahraniční politiky. Předmětem předložené analýzy budou vzájemné vztahy mezi Republikou Rakousko a Republikou Slovinsko. Zaměřím se především na to, jakou mírou se obě dvě země podílely na vývoji vztahů, resp. jaká řešení ve sporných otázkách navrhovaly. V závěru této analýzy se budu potom snažit učinit určitá doporučení, která by mohla přispět k dalšímu zdárnému vývoji vzájemných vztahů. Týká se to především těch oblastí, kde se stále určité spory vyskytují. Hlavní tezí této práce je, že zájem o rozvoj vztahů mezi Rakouskem a Slovinskem by měly projevovat obě země, a to především v závislosti na své integraci do evropských struktur. Ve vedlejší tezi se domnívám, že převážně silnější a větší Rakousko určuje směr, kterým se vzájemné vztahy vyvíjejí. Těmto výše zmíněným tezím odpovídá i struktura práce. V první kapitole je představen teoretický rámec, jenž se věnuje vztahu mezi zahraniční politikou a teorií malých států. Charakteristicky sem zapadá jak Rakousko, tak Slovinsko. Samotný koncept teorie malých států se vyvíjel zejména v 70. letech minulého století a na jeho praktickém rozvoji měl i nemalý podíl někdejší spolkový kancléř Rakouska Bruno Kreisky, který ukázal, že i malé státy mohou vytvářet smysluplnou a sebevědomou zahraniční politiku. O dvě desetiletí později se pak, v souvislosti se změnami v Evropě, zvýšil počet malých zemí, což vedlo i k posílení jejich významu v mezinárodní politice. Ve druhé kapitole je představen vývoj vztahů mezi Slovinci a Rakušany v průběhu staletí až do rozpadu bývalé Jugoslávie. V první části se věnuji období před první světovou válkou, kdy se obě země téměř 600 let nacházely pod nadvládou Habsburků. Germánské a
9 slovanské kmeny však na tomto území žijí již od 6. století n. l. Druhá část se pak zaměřuje na vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem, jež bylo součástí širšího jihoslovanského celku. V této době začala vznikat řada problémů, které přežívají až dodnes. Jedná se například o problematiku národnostních menšin. Díky referendu z roku 1920 se značná část Slovinců ocitla na území nově vzniklého rakouského státu. Jejich pozice však byla po celou meziválečnou éru velmi komplikovaná a ani po druhé světové válce a následném podepsání Rakouské státní smlouvy z roku 1955, která explicitně garantuje práva slovinské menšině, se příliš nezlepšila. S koncem druhé světové války souvisí i problematika tzv. Avnojských dekretů, jež konfiskovaly majetek občanů Třetí říše na území nově vzniklé SFRJ. Navazování vzájemných vztahů po roce 1990 je tématem třetí kapitoly. I ta je dále rozčleněna na dvě podkapitoly. První z nich analyzuje samotný proces osamostatňování a s tím související postoj Rakouska. V rámci rakouské politiky existovaly zpočátku dva proudy na řešení jugoslávské krize. Tehdejší kancléř Franz Vranitzky (SPÖ) se spíše stavěl ke koordinaci této otázky se zeměmi ES, zatímco šéf diplomacie Alois Mock (ÖVP) jednoznačně podporoval procesy změn v bývalé SFRJ, stejně tak jako v dalších postkomunistických zemích. S tím, jak se situace na
Balkáně
vyostřovala,
začal
i
převažovat
názor
prosazovaný
lidoveckým ministrem Mockem. Významným spojencem mu v té době byla německá diplomacie. Navíc Rakousko získalo v letech 1991 – 1992 post nestálého člena RB OSN, což umožňovalo prosazovat slovinskou a chorvatskou nezávislost i na mezinárodním poli. Když nakonec Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily 25. června 1991 nezávislost, nastala v Rakousku diskuze o jejím uznání. Toto období trvající až do ledna 1992 je součástí druhé podkapitoly. Díky bojům, které se odehrávaly i na rakousko – slovinské hranici, se však ve velmi krátké době stala Vídeň hlavním advokátem tohoto kroku na evropském i mezinárodním poli. Výsledkem celého snažení bylo uznání slovinské a chorvatské nezávislosti 15. ledna 1992.
10 Závěrečná, a nejrozsáhlejší, čtvrtá kapitola mapuje vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem od doby uznání až po současnost. Pro lepší přehlednost jsem se ji rozhodl rozčlenit na základě tematických okruhů a ne podle jednotlivých let, jak jsem původně předpokládal. Největší část je pochopitelně věnována menšinové problematice. Jsou zde prezentovány nejen historické souvislosti, ale i instituce a organizace, jež se primárně tomuto tématu věnují. Mimo to je zde analyzován vývoj vztahu ke slovinské menšině v Korutanech a ve Štýrsku. A byla to právě spolková země Korutany, kde díky fenoménu dlouholetého zemského hejtmana Jörga Haidera (FPÖ/BZÖ) spor nejvíce rezonoval. V klidnějším duchu probíhá diskuze o dvojjazyčných nápisech či o plnění čl. 7 Rakouské státní smlouvy i po jeho smrti. Podobným způsobem je nastíněn i vývoj německy mluvící menšiny. V dalších částech se potom věnuji jednotlivým okruhům, které považuji za důležité ve vzájemných vztazích. Jedná se zejména o téma jaderné elektrárny v Kršku, kde se projevil tradiční odpor rakouské politiky a veřejnosti k jaderné energetice. Významný prostor je také věnován ekonomickým vztahům, které zažily za poslední dvě desetiletí
velký
pokrok.
Regionální
spolupráce a s ním
spojené
začleňování do Evropské unie nejsou rovněž opomenuty. Mimo to se zde také věnuji spolupráci obou zemí v rámci dalších mezinárodních organizací a také v regionu, který je oběma z nich velmi blízký, tedy západnímu Balkánu. Závěrem pak stručně analyzuji rozsah povědomí Rakušanů a Slovinců o sobě navzájem. V rámci zpracovávání diplomové práce jsem využíval značného množství různých zdrojů a literatury. Nutno však podotknout, že zejména v rakouském prostředí chybí ucelený výzkum této problematiky. Daleko větší prostor je v rakouské politologické literatuře věnován vztahům k Chorvatsku a vývoji v Srbsku a Kosovou. Pokud už tedy nějaká publikace, jež zmiňuje rakousko – slovinské vztahy, existuje, pak se vždy jedná o zdroj zabývající se obecně rakouskou zahraniční politikou. Na tomto místě bych jmenoval knihu od Michaela Gehlera: Österreichs Außenpolitik der Zweiten Republik. Von der alliierten Besatzung bis zum
11 Europa des 21. Jahrhunderts. Cenným zdrojem bylo rovněž značné množství
novinových článků, ať už
celostátního či regionálního
charakteru. Tím nejcennějším se pak staly rozhovory, které mi poskytli Dr. Erhard Busek, Dr. Eva Nowotny a prof. Dr. Ernest Petrič. Zmíněné rozhovory jsou součástí příloh této diplomové práce. Výrazně bohatší byla zdrojová základna ve slovinském jazyce. Drtivá většina ze slovinských zdrojů se nicméně věnovala především menšinovým otázkám. I tak se zde ale ukazuje jednoznačný rozdíl v tom, jaký význam Slovinci vztahům s Rakouskem přisuzují. Mezi autory, kteří se věnují tématu, bych jmenoval např. Mitju Ference, Boža Repa, Matjaže Jančara, Matjaže Klemenčiče, Vladimira Klemenčiče či Iva Murka. Mimo knihy a články jsem značné množství informací čerpal z internetových stránek, které se tak staly mým vedlejším zdrojem. Namátkou bych jmenoval webové stránky slovinského Ministerstva zahraničních věcí či Úřadu vlády, Spolkového kancléřství Rakouska nebo periodik Delo, Demokracija, Der Standard či Die Presse. Diplomová práce, kterou tímto předkládám, by měla alespoň částečně přispět k výzkumu současných rakousko – slovinských vztahů. Současně si ale uvědomuji, že se jedná pouze o omezenou analýzu celého komplexů vztahů, které je možné vysledovat mezi dvěma sousedními zeměmi.
12
1 TEORIE MALÝCH STÁTŮ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA S koncem studené války nastala zejména v Evropě nová éra malých států. Jednalo se jak o nástup kvantitativní (růst počtu těchto zemí), tak i o kvalitativní (celkový růst významu malých států). Cílem této úvodní kapitoly je tedy ve stručnosti představit souvislosti mezi teorií malých států a zahraniční politikou. Díky náhlému a rychlému rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa přibylo v Evropě během velmi krátké doby značné množství států. Zatímco v roce 1989 se na starém kontinentě nacházelo 33 suverénních států, z nichž 23 bylo možné charakterizovat jako státy malé1, o tři roky později se tato hodnota vyšplhala na číslo 45. Z toho 37 bylo malých států.2 Záhy se však ukázalo, jak složitou situaci bude muset řada těchto zemí řešit. Dlouhá léta strávená v totalitních režimech, ekonomické zaostávání a společenská frustrace zapříčinily na počátku 90. let minulého století v řadě z nich hluboký hospodářský a společenský úpadek. To bezesporu komplikovalo proces modernizace těchto států. U některých z nich se objevil odpor k nezbytnému otevření se okolnímu světu. V jiných dokonce nastaly spory, které vyústily v občanské války. Na druhé straně, nebyly to jen nově ustavené státy, jež se v té době dostaly do složitých problémů. Zatímco v předešlé dekádě tolik populární rakouský a švédský model byl jakýmsi vzorem pro ostatní země, na počátku 90. let se ukázaly jeho slabiny. Jednalo se totiž v převážné většině o neutrální státy, které se neúčastnily ani členství v Evropských společenstvích. Navíc některé z nich byly poměrně silně ekonomicky vázané
na
země
tzv.
„východního
bloku“,
což
způsobilo
řadu
strukturálních problémů.3 Týkalo se to zejména Finska, Švédska a
1
Za malý stát se v tomto případě považuje ten, jenž má pod 15 milionů obyvatel. KRAMER, Helmut: 1991. Kleinstaaten-Theorie und Kleinstaaten-Aussenpolitik in Europa. In: Waschkuhn, Arno (Hrsg.). Kleinstaat-Grund-Sätzliche und aktuelle Probleme. Lichtenstein Politische Schriften, Bd. 16. Vaduz, s. 249. 3 Asi nejvíce to bylo možné pozorovat právě na případu Finska. Tato severská země byla ekonomicky a politicky navázána na SSSR, a tak se po jeho rozpadu na počátku 90. let dostala do složité ekonomické situace. Ekonomika se hluboce propadla a nezaměstnanost začala růst. Díky provedeným strukturálním 2
13 Švýcarska, tedy členských zemí EFTA. Výjimku v tomto směru částečně tvořilo Rakousko, jehož ekonomická základna byla poměrně silná a stabilní. Navíc se začalo velmi brzy zajímat o rozšíření svých aktivit do středoevropského prostoru.4 Samotný výzkum teorie malých států zažil největší rozkvět v 70. letech 20. století. O desetiletí později už pak pouze stagnoval nebo dokonce upadal. Jak již však bylo řečeno, malý stát může být charakterizován podle počtu obyvatel. Jedná se o tzv. objektivní skupinu v rámci absolutního kritéria.5 Zařadit sem můžeme rovněž charakteristiku rozlohy, vojenské a ekonomické síly.6 Mimo to ale také existuje i subjektivní skupina. Ta odráží myšlenky, které jsou o daném státu všeobecně rozšířeny.7 Na druhé straně je potřeba brát ohled i na tzv. relativní kritérium. Podle něj jednoznačně nelze o státu říci, zda je velký či malý. Vždy je totiž potřeba posuzovat konkrétní situaci zvlášť.8 Zajímavý pohled na tuto problematiku nabízí také americký politolog, jeden z čelných představitelů neoliberálního institucionalismu, Robert O. Keohane. Ve své studii navrhuje klasifikaci podle mocenského postavení státu v mezinárodním systému.9 Geopolitické koncepce se zase zajímají o blízkost, resp. vzdálenost k velkým státům. Určitou míru úspěchu výzkumu teorie politiky malých států v Evropě v 70. letech 20. století zapříčinila paradoxně i realistická škola. V této době totiž došlo k vyvrácení teze, že malé státy jsou obecně slabé, zranitelné a ve srovnání s těmi velkými bez jakýchkoliv dlouhodobějších šancí.10 reformám dnes Finsko patří k nejvyspělejším státům v Evropě. Blíže viz KIRBY, David: 2006. A Concise History of Finland. Cambridge University Press. Cambridge, s. 291 – 292. 4 Rakouská ekonomika na začátku 90. let vykazovala růst HDP ve výši okolo 4 %. Oproti tomu ekonomiky Švýcarska, Švédska a Finska zaznamenaly poměrně výrazný pokles. Blíže viz KRAMER, 1991: 250. 5 Absolutní dělení umožní rozdělit státy podle určitých kritérií na velké a malé. Jednotlivá kritéria však mohou dávat protichůdné výsledky, a proto nemusí být zcela bezproblémová. Blíže viz DRULÁKOVÁ, Radka – DRULÁK, Petr: 2007. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Nakladatelství VŠE. Praha, s. 61. 6 Blíže viz tamtéž, 62. 7 Blíže viz tamtéž. 8 Např. Kuvajt, který kontroluje značné zásoby ropy je v tomto ohledu mocnější, než např. Německo či Francie. Blíže viz tamtéž, 63. 9 Dané problematice se Keohane věnuje ve svém článku; KEOHANE, Robert O.: 1969. Lilliputians' Dilemmas: Small States in International Politics. International Organization, Vol. 23, 1969, s. 291 – 310. 10 KRAMER, 1991: 256.
14 V praktické politice se na dodání nového sebevědomí malým státům v 70. letech podílel i tehdejší rakouský spolkový kancléř Bruno Kreisky (SPÖ). V březnu 1973 při návštěvě Budapešti přednesl projev s názvem „Menší státy a jejich význam ve světové politice“.11 Teorie malých států, ve srovnání s jinými vědeckými disciplínami mezinárodních vztahů z období 60. a 70. let minulého století, nabídla teoreticko – konceptuální model pro zkoumání dilematu malých států. Analytický úspěch daného výzkumu byl také v tom, že se podařilo osvětlit strukturálně – historickou závislost. Jedná se o klíčovou teorii, která byla definována
latinskoamerickými
teoretiky
Fernandem
Henriquem
Cardosem a Enzo Falettem.12 90. léta 20. století se tedy nesla ve znamení dvou kategorií malých států. Na jedné straně ve východní a jižní Evropě začaly vznikat nové země, které se snaží zařadit mezi tzv. tradiční malé státy. Ty se naproti tomu nachází ve střední a severní Evropě. Podle profesora Helmuta Kramera byla od počátku jejich společným cílem integrace do Evropského společenství/Evropské unie.13 Díky tomu může docházet ke střetávání malých a velkých států na supranacionální úrovni. Státy tak čím dál tím více rozhodují pouze o regionálních a lokálních problémech. Zde se paradoxně jedná o jedinečnou šanci pro malé země. Ty jsou totiž daleko více zvyklé rozhodovat s ohledem na vnější efekty. Oproti tomu velké státy se na takovéto metody daleko složitěji adaptují.14
11
Ve svém projevu pronesl Bruno Kreisky i následující slova: „Tvrdím, že pro uspokojení potřeb občanů není malý stát handicapem. Právě naopak: Dějiny nás učí, že mnoho malých evropských států by mohlo poskytnout svým občanům vyšší úroveň prosperity, sociální rovnosti a ekonomického zabezpečení. Konečně je již pryč doba, kde, když mluvím s Jakobem Burckhardtem, lidé chtěli být součástí pouze něčeho velkého a kde moc je prvním cílem, a naopak koncept obecné vůle je častěji argumentován navzdory ostatním národům. Blíže viz KREISKY, Bruno: 1979. Die kleineren Staaten in der Weltpolitik. In: Kreisky, Bruno. Neutralität und Koexistenz. München, s. 165. 12 „Průkaznost interpretace míří velmi silně od skutečných historických procesů a je do určitého stupně natolik závislá, nakolik se daří interpretaci sociopolitickým aktérům ukázat možná řešení protikladných situací. Blíže viz CARDOSO, Fernando Henrique – FALETTO, Enzo: 1976. Abhängigkeit und Entwicklung in Lateinamerika. Frankfurt am Main, s. 156. 13 Tento odhad se stal o více než deset let později realitou. Blíže viz KRAMER, 1991: 258. 14 Blíže viz tamtéž.
15
2 VZÁJEMNÉ VZTAHY DO ROZPADU JUGOSLÁVIE Cílem této kapitoly je stručné představení vzájemných vztahů mezi Rakušany a Slovinci tak, jak se vyvíjely po dlouhá staletí až do období zániku Jugoslávie. Pro lepší pochopení dané problematiky jsem tuto kapitolu rozčlenil do dvou podkapitol. Ta první zahrnuje období do konce první světové války,
tedy
dobu,
mnohonárodnostní
kdy
oba
monarchie.
národy Oproti
byly tomu
součástí druhá,
společné rozsáhlejší,
podkapitola se zaměřuje na periodu tzv. krátkého dvacátého století, kdy vzájemné vztahy byly sice méně intenzivní, ale v mnoha ohledech předurčily vývoj, jejž můžeme sledovat v posledních více než dvaceti letech. Význam této kapitoly je tedy především ve snaze poskytnout čtenáři přehledný úvod do problematiky, která je tématem této diplomové práce. Zejména jde o vymezení pojmů a stanovení styčných bodů, které jsou pro vzájemné rakousko – slovinské vztahy klíčové.
2.1 Vzájemné soužití do období první světové války Počátky společného soužití je možné datovat do 6. století n. l., kdy na území dnešního Slovinska a přilehlých oblastí Rakouska, Itálie a Maďarska začaly pronikat slovanské kmeny. Zhruba o století později pak na území dnešních Korutan a Slovinska vznikl státní útvar s názvem Karantánie, jenž ale neměl příliš dlouhého trvání.15 Oproti tomu území dnešního Rakouska bylo zhruba v téže době dobyto Franckou říší, přičemž roku 811 zde nechal Karel Veliký zřídit tzv. Východní marku16. 15
Blíže viz CABADA, Ladislav: 2005. Politický systém Slovinska. Sociologické nakladatelství (SLON). Praha, s. 27. 16 Německý překlad výrazu „Východní marka“, „Ostmark, se stal předchůdcem pozdějšího výrazu „Östarrichi“ (Východní říše), což je základem dnešního německého názvu pro Rakousko, Österreich. Blíže viz ZÖLLNER, Erich: 1990. Geschichte Österreichs: von den Anfängen bis zur Gegenwart. Verlag für Geschichte und Politik. Wien, s. 54 a 63.
16 Klíčové období však nastává až od 13. století, kdy dochází k postupnému začleňování rakouských a slovinských území pod správu Habsburků. Začala se tak psát etapa dějin, která definitivně skončila až v roce 1918. Pouze jedinou výjimku v tomto vývoji tvořila léta 1809 – 1814, kdy v důsledku napoleonských válek byly na území dnešního Slovinska zřízeny tzv. Ilyrské provincie, jež spadaly pod přímou správu Francie.17
2.2 Jugoslávsko18 – rakouské vztahy v letech 1918 – 1991 Konec první světové války byl pro vztahy mezi Slovinci a Rakušany v mnohém přelomový. Nejenom, že po několika stoletích skončilo společné soužití v rámci jednoho státního celku, ale navíc Slovinsko, jakožto součást nově zřízeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), bylo geopoliticky posunuto směrem do jihovýchodní Evropy. Jediným viditelným znakem v sousedských vztazích tak na několik desetiletí zůstala přítomnost menšin, slovinské v Rakousku a německy mluvící na území bývalé Jugoslávie.
2.2.1 Jugoslávsko – rakouské vztahy v meziválečné éře Začlenění slovinských zemí do společného Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (Stát SHS) bylo logickým vyústěním vyplývajícím z výsledků první světové války. Iredentistické snahy Itálie, strach z možného germánského vlivu a rostoucí jihoslovanský politický proud pak již byly pouze silnými impulsy proto, aby se 29. října 1918 stal Stát SHS novým útvarem na mapě Evropy.19
17
LAMPE, John R.: 2000. Yugoslavia as History. Twice There was a Country. Second Edition. Cambridge University Press. Cambridge, s. 41. 18 Pojem „Království Jugoslávie“ se začal oficiálně používat až od 3. října 1929. Blíže viz tamtéž, s. 164. 19 Záhy po vzniku Státu SHS, 31. října 1918 bylo záhřebskou Národní radou rozhodnuto o nejbližším možném spojení se Srbskem a Černou Horou. 1. prosince 1918 tak bylo vyhlášeno Království SHS. Blíže viz JANKOVIĆ, Dragoslav – KRIZMAN, Bogdan: 1964. Građa o stvaranju jugoslovenske države. 1.I. – 20.XII.1918. dok. č. 339; 355 a 589. Beograd, s. 403 – 416; 430 a 673 – 676.
17 Přibližně ve stejnou dobu docházelo samozřejmě i ke vzniku rakouského státu. Na zbytkovém území habsburské monarchie, která po řadu století hrála klíčovou roli v evropské politice, byla 12. listopadu 1918 vyhlášena republika Německé Rakousko.20 Již samotný název tedy napovídal, že Rakušané se nebyli schopni se svým nově vzniklým státem identifikovat. Navíc druhý paragraf nově přijaté ústavy jasně hovořil o spojení s budoucí Německou republikou.21 Na druhé straně ale ústava vůbec neřešila hranice země či její státní formu.22 Prvním
klíčovým
dokumentem,
který
nepřímo
normalizoval
vzájemné vztahy, se tak stala až Saint-Germainská mírová dohoda, o níž se jednalo v Paříži od ledna 1919 a jež byla podepsána 10. září téhož roku.23 Předně v článku 88 této smlouvy byla rakouská nezávislost výslovně označena jako nezměnitelná. Toto opatření se týkalo především zabránění snahám o spojení s Německem, případně s Maďarskem.24 Mimo to také dohoda určovala podobu hranic se všemi sousedními zeměmi.25 Království SHS tak získalo část dolního Štýrska, ohraničenou řekou Murou, a oblast okolo údolí řeky Meža a Jezerska v Korutanech. Zároveň bylo rozhodnuto, na základě článků 49 a 50 smlouvy, o uskutečnění referenda o přináležitosti jižních Korutan.26 Pro tento případ bylo sporné území, na němž probíhaly boje ještě v průběhu roku 1919, 20
ZÖLLNER, 1990: 491. Tehdejší sociálnědemokratický předák a první ministr zahraničních věcí nově vzniklé republiky Otto Bauer v jedné z rezolucí napsal: „Uznáváme právo slovanských národů na vytvoření vlastních národních států, odmítáme však bezpodmínečně a provždy podmanění německých území těmito státy. Požadujeme, aby všechna německá území Rakouska byla sjednocena v jednom německorakouském státě, který si má podle vlastních potřeb upravit své vztahy k ostatní národům Rakouska a k Německé říši.“ Blíže viz VEBER, Václav – HLAVAČKA, Milan a kol.: 2009. Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, s. 474 – 475. 22 První ústava Rakouské republiky byla přijata 30. října 1918. Blíže viz BERCHTOLD, Klaus: 1998. Verfassungsgeschichte der Republik Österreich: Bd 1: 1918 – 1933: fünfzehn Jahre Verfassungskampf. Springer. Wien, s. 56 – 86. 23 V platnost tato dohoda vstoupila 16. července 1920. Blíže viz JESIH, Boris: 2004. Slovenska narodna manjšina v Republiki Avstriji. Kratek prerez zgodovinskega razvoja in oznaka trenutnega položaja. In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slovensko-avstrijski odnosi v 20. stoletju. Filozofska fakulteta. Ljubljana, s. 270. 24 MURKO, Ivo: 2004. Meje in odnosi s sosedami. Fakulteta za družbene vede. Ljubljana, s. 75. 25 Hranice Rakouské republiky byly definovány v článku 27 Saint-Germainské smlouvy. Blíže viz Pariser Vorortverträge 1919/1920: http://www.versailler-vertrag.de/svsg.htm (15. 10. 2010.). 26 Na celou problematiku dělení hranice dohlížela v letech 1920 – 1923 třístranná komise, složená z představitelů Království SHS, Rakouska a vítězných velmocí. Blíže viz JESIH, 2004: 270 – 271. 21
18 rozděleno na dvě zóny, zónu A, jež zahrnovala celé jižní Korutany s výjimkou zóny B, kterou tvořilo město Celovec/Klagenfurt a jeho bezprostřední okolí. Samotné hlasování proběhlo 10. října 1920 a to za velmi vysoké účasti voličů.27 Většina z nich, takřka 59 %, se nakonec vyslovila pro Rakousko.28 Příčinu tohoto rozhodnutí je možné hledat nejenom v dobře připravené kampani rakouské vlády, která byla založena na argumentech z pozice politické a sociální, nikoliv etnické,29 ale i ve slabší pozici Slovinska, které bylo součástí Království SHS s velmi silným srbským vlivem, a proto zde nebyla příliš velká motivace centrálních orgánů o Korutany bojovat. Během následujících téměř dvou desetiletí lze označit postavení slovinské menšiny v Rakousku jako spíše problematické. Nejenom, že Vídeň měla s naplňováním práv této menšiny nemalé problémy, ale již od počátku
v Korutanech fungovala organizace Kärtner
Heimatdienst
(KHD)30, která se stavěla ostře proti slovinské menšině.31 I přesto ale existovala v Korutanech řada slovinských spolků, na jejichž přežití se podílela rovněž česká komunita žijící převážně ve Vídni. Mezi ty nejdůležitější patřil bezesporu Katolický politický a hospodářský spolek Slovinců v Korutanech, který v březnu 1921 obnovil svoji činnost.32 Horší časy nastaly ve třicátých letech, kdy po neúspěšném puči nastoupil k moci Dollfussův a Schuschniggův autoritativní režim, který se udržel až do anšlusu v roce 1938. Roku 1934 byl rozpuštěn korutanský zemský sněm a hlavním politickým hnutím v Korutanech se stalo KHB,
27
GEHLER, Michael: 2005. Österreichs Außenpolitik der Zweiten Republik. Von der alliierten Besatzung bis zum Europa des 21. Jahrhunderts. Band 2. StudienVerlag. Innsbruck, s. 683. 28 BARKER, Thomas M.: 1984. The Slovene Minority of Carinthia. Columbia University Press. New York, s. 163 – 165. 29 Rakouská vláda např. argumentovala demokratickým charakterem rakouského státu či ekonomickou provázaností Korutan s Rakouskem. 30 V roce 1924 se tato organizace přejmenovala na Kärtner Heimatbund (KHB). Blíže viz JESIH, 2004: 273. 31 Při této příležitosti je také potřeba zdůraznit, že jugoslávské ústřední orgány rovněž o své menšiny v zahraničí příliš velký zájem nejevily. 32 JESIH, 2004: 274 – 275.
19 které
postupně
zakázalo
existenci
všech
slovinských
politických
organizací. I přesto, že během druhé světové války byli Slovinci na území Třetí říše vystaveni nacistickému teroru, který dokonce počítal s jejich vystěhováním, dokázala tato menšina v Korutanech přežít i po roce 1945, na rozdíl od Slovinců žijících ve Štýrsku, kteří se již ve dvacátých a třicátých letech postupně asimilovali.
2.2.2 Jugoslávsko – rakouské vztahy v letech 1945 – 1991 Jak již bylo řečeno, Rakousko bylo v průběhu roku 1938 plně integrováno v rámci nacistického Německa. O necelé tři roky později, v dubnu 1941 došlo také k napadení Jugoslávie.33 Území Slovinska bylo rozděleno mezi Německo, Itálii a Maďarsko. Hitler v tomto případě měl zájem zejména o oblasti, kde žila německy mluvící menšina, a proto nechal připojit území jižních Korutan a jižního Štýrska. Zároveň s tím krátce po okupaci vypukla na území Slovinska občanská válka mezi nově zřízenou Osvobozeneckou frontou (OF)34, ovládanou později komunisty, a klerikálními skupinami kolaborujícími s fašistickým režimem.35 Díky lepší organizovanosti OF a podpoře zejména z britské strany získala tato skupina velmi brzy převahu v boji a nakonec se stala i vítězem. Co bylo nicméně pro obě skupiny společné, byl zájem o Korutany, kde rovněž probíhaly boje. OF, a to neúspěšně, dokonce prosazovala připojení části tohoto území ke Slovinsku jako takovému.
33
PRUNK, Janko: 1994. A Brief History of Slovenia. Založba Mihelač. Ljubljana, s. 55. Na jugoslávské úrovni se OF v listopadu 1942 stala součástí Antifašistického výboru národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) pod vedením Josipa Broze-Tita. Blíže viz CABADA, 2005: 64. 35 BUČAR, France: 2007. Rojstvo države: izpred praga narodove smrti v lastno državnost. Založba Didaktika. Radovljica, s. 98 – 108. 34
20 Pokud jde o poválečné jugoslávsko – rakouské vztahy, ty jsou charakterizovány zejména faktem rozdílného vývoje v obou zemích. Zatímco Rakousko se nacházelo po následující desetiletí pod okupační správou vítězných velmocí, Slovinsko, jakožto součást nově vyhlášené Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ)36 se vydalo na stalinistickou cestu komunismu. Navíc v rámci tzv. Avnojských dekretů byl bez náhrady zkonfiskován majetek Třetí říše a jejích obyvatel na území Jugoslávie. Jugoslávie navíc stále doufala v připojení částí Korutan a Štýrska ke svému území a to i přesto, že v roce 1951 obě země uzavřely příměří.37 Tento sen se však rozplynul v roce 1955, kdy byla podepsána Rakouská státní smlouva.38 Značnou měrou se na tom podílela i roztržka mezi Titem a Stalinem na konci čtyřicátých let, díky níž Sovětský svaz nepodporoval žádné jugoslávské územní požadavky vůči Rakousku. V následujících letech, až do rozpadu Jugoslávie, byly vzájemné vztahy založené na poměrně intenzivní spolupráci. Slovinsko, i díky svému sousedství s Rakouskem a Itálií, bylo nejvyspělejší součástí jugoslávského celku a jako takové se stalo vstupní branou řady občanů Jugoslávie do těchto zemí, kteří tam buďto odcházeli za prací, anebo dokonce emigrovali. Oproti tomu Jugoslávie se pro řadu rakouských občanů postupně stala velmi populární turistickou destinací.
36
LAMPE, 2000: 233. LUKAN, Walter: 1999. Slowenien und Österreich – vom Zusammenbruch der Habsburgermonarchie bis zur Gegenwart. In: Pánek, Jaroslav. Samostatný stát mezi většími sousedy – podnět pro slovinskou kulturu a politiku. Slovanská knihovna NK ČR. Praha, s. 64. 38 České znění Rakouské státní smlouvy viz KLOKOČKA, Vladimír – WAGNEROVÁ, Eliška: 2004. Ústavy států Evropské unie. 1. díl. Linde. Praha, s. 520 – 522. 37
21
3 NAVAZOVÁNÍ VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ Klíčovým
momentem
pro
zkoumání
vztahů
mezi
dvěma
nezávislými zeměmi je jejich vzájemné uznání poté, co jedna nebo obě z nich získají nezávislost, respektive neexistují-li žádné překážky znemožňující vzájemné uznání. Obsahem druhé kapitoly je tedy analýza vzájemných vztahů v období rozpadu bývalé Jugoslávie a vzniku nezávislého Slovinska. Tuto periodu
považuji
za
důležitou
zejména
pro
porozumění
vývoje
v následujících letech, neboť Rakousko v této době hrálo pro Slovinsko významnou roli, což se později ukáže v dalším vývoji vztahů obou zemí. Celá kapitola je rozčleněna na dvě podkapitoly. První z nich se věnuje vzájemným vztahům tak, jak se vyvíjely ještě v době SFRJ. Zejména jde o přiblížení role Rakouska v procesu rozpadu Jugoslávie. Druhá podkapitola se pak věnuje samotnému navazování vztahů poté, co Slovinsko vyhlásilo nezávislost a je ukončena momentem uznání ze strany Rakouska.
3.1 Postoj Rakouska v procesu osamostatňování Slovinska Poválečné jugoslávsko – rakouské vztahy se vyznačovaly poměrně rozsáhlou spoluprací v ekonomické, ale i politické oblasti, a to i přesto, že SFRJ bylo možné charakterizovat jako komunistickou diktaturu na čele s Josipem Brozem Titem, zatímco poválečné Rakousko se stalo parlamentní demokracií, jež byla potvrzena Rakouskou státní smlouvou z roku 1955.39 Existovalo zde totiž několik charakteristických bodů, které byly pro obě země společné. Předně se jednalo o sousední státy, jež se nacházely v regionu střední, respektive jihovýchodní Evropy, tedy 39
Již v roce 1951 bylo mezi oběma zeměmi uzavřeno příměří, od něhož je možné de facto hovořit o začátku jugoslávsko – rakouských vztahů. Blíže viz KRAMER, Helmut: 2006. Strukturentwicklung der Außenpolitik (1945 – 2005). In: Dachs, Herbert et al. Politik in Österreich. Das Handbuch. Universität Wien. Wien, s. 809.
22 v oblasti, kde probíhal hlavní zlom tzv. konfliktu Východ-Západ. Z toho tedy vyplývalo i zvláštní postavení obou států v rámci jednotlivých bloků. Podmínkou Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) při podpisu Státní smlouvy bylo následné vyhlášení neutrality Rakouska, což Vídeň nakonec učinila 26. října 1955.40 Oproti tomu Jugoslávie, po roztržce mezi Stalinem a Titem z konce 40. let 20. století, se neúčastnila žádné užší spolupráce se SSSR a jeho evropskými satelity a daleko více se soustředila na spolupráci s neevropskými zeměmi.41 Zejména tyto faktory tedy vedly k tomu, že Rakousko velmi bedlivě sledovalo vývoj v SFRJ v 80. letech 20. století, kdy se začaly objevovat první závažné rozpory. Jugoslávie se v té době totiž nacházela v poměrně složité ekonomické a politické situaci, což byla jedna z hlavních příčin rostoucího napětí uvnitř státu. Jako první se o možnosti konce Jugoslávie začalo hovořit právě ve Slovinsku, které patřilo k nejbohatší a rovněž k nejliberálnější svazové republice. V roce 1987 zde byl, okolo intelektuálů z časopisu Nova revija, např. ustaven tzv. slovinský národní program, do něhož přispívali přední představitelé slovinské kultury a politiky.42 O dva roky později pak došlo ke změně republikové ústavy, v níž byly posíleny pravomoci slovinských ústředních orgánů nad těmi jugoslávskými.43 Zároveň s tím byla v zemi povolena existence vícestranického politického systému a byl zrušen trest smrti.44 Navíc slovinské úřady na začátku prosince 1989 zrušily připravovanou demonstraci v Lublani proti utlačování srbské a černohorské menšiny v Kosovu.
Důsledkem
tohoto
jednání
byla
hospodářská
blokáda
Slovinska ze strany centrálních orgánů SFRJ.
40
VEBER, Václav – HLAVAČKA, Milan a kol.: 2002. Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny. Praha, s. 566. 41 V roce 1955 byla svolána tzv. Bandungská konference, která o 6 let později vyústila z Titovy iniciativy v Hnutí nezúčastněných zemí (HNZ). 42 PRUNK, Janko – Ivanič, Martin: 1996. Osamosvojitev Slovenije. Založba Grad. Ljubljana, s. 150. 43 K hlasování došlo 27. 9. 1989, přičemž drtivá většina poslanců změny podpořila. Blíže viz tamtéž, 156. 44 Článek 10 této nově schválené ústavy navíc umožňoval vystoupení z federace a vznik nového státního útvaru, což vyvolalo silný odpor Ústavního soudu SFRJ. Blíže viz UDE, Lojze: 1992. Ustava Republike Slovenije: z uvodnim komentarjem dr. Lojzeta Udeta, dr. Franca Grada in Mira Cerarja ml. in stvarnim kazalom. Uradni list Republike Slovenije. Ljubljana, s. 9 – 10.
23 Obecně řečeno, politické změny, které se objevovaly na konci 80. let minulého století v zemích sovětského bloku, měly velký vliv i na vývoj v bývalé Jugoslávii. Již krátce po pádu Berlínské zdi, na začátku ledna 1990, se konal mimořádný sjezd Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ), jenž skončil naprostým fiaskem, když slovinští a chorvatští představitelé jednání předčasně opustili.45 Navíc v prvních svobodných volbách ve Slovinsku, které se konaly 18. dubna 1990, zvítězila se ziskem téměř 55 % koalice demokratických sil DEMOS.46 To byl de facto klíčový zlom, jelikož doposud vládnoucí komunisté ztratili moc. O necelé dva měsíce později, 2. června 1990, byla vydána tzv. Deklarace suverenity státu Slovinsko, jež měla demonstrovat jednotnou zahraniční a hospodářskou politiku země. V září téhož roku pak byla definitivně zrušena platnost všech federálních zákonů. Druhým klíčovým momentem se pak stalo referendum z 23. prosince 1990, v němž měli Slovinci možnost rozhodnout o své nezávislosti. 88,5 % z nich nakonec řeklo ano s tím, že Slovinsko by mělo převzít i veškeré kompetence v bezpečnostní politice.47 Výsledkem tohoto referenda bylo mimochodem i to, že sami komunisté, sdružení kolem předsedy předsednictva Socialistické republiky Slovinsko Milana Kučana, začali hovořit o možném konci Jugoslávie. 20. února 1991 bylo schváleno vystoupení z federace, což Milan Kučan doprovodil slovy: „Nebudeme se ohlížet na jiné části federace“48. Odebrání pravomocí Jugoslávské lidové armádě (JLA) a následné vytvoření Teritoriální obrany Slovinska (TO) v březnu téhož roku už bylo pouhým logickým důsledkem vývoje situace. Postoj Rakouska k vývoji v Jugoslávii byl nicméně velmi obezřetný. Na rakouské politické scéně se začaly objevovat jisté reminiscence
45
Nepodařilo se jim totiž prosadit myšlenku konfederace s nezávislými stranickými orgány. Tento okamžik je poměrně často uváděn jako začátek konce SKJ. Blíže viz PRUNK, 1994: 77 – 78. 46 PRUNK, 1996: 158. 47 Při 92 % volební účasti byl skutečný výsledek 95 %. Blíže viz RUPEL, Dimitrij: 2001. Srečanja in razhajanja. Optimistični zapiski o slovenskih zunanjih zadech v prvem desetletju. Nova revija. Ljubljana, s. 108. 48 GEHLER, 2005: 691.
24 s rokem 1914 a tehdejší balkánskou krizí. Na druhé straně balkánský poloostrov byl a je dlouhodobým centrem zájmu rakouské zahraniční politiky. I proto Rakousko zpočátku podporovalo snahy Slovinska a Chorvatska o nezávislost pouze nepřímo, neboť zde existoval vcelku oprávněný strach z možného válečného konfliktu. Klíčový byl v tomto směru zejména postoj tehdejšího lidoveckého ministra zahraničních věcí Aloise Mocka (ÖVP), který rovněž významně podporoval politické změny v tehdejším Československu a Maďarsku. Pokud jde o postoj rakouské armády, tak ta vývojem na západním Balkáně nebyla takřka vůbec překvapena. Díky jugoslávské krizi z 80. let 20. století byly totiž v té době již vypracovány krizové plány, které měly být použity v případě, že by došlo k jejímu zhoršení. V roce 1989, když se události vyostřovaly, bylo vytvořeno regionální vojenské velení ve Štýrském
Hradci,
které
mělo
dohlížet
na
situaci
v Jugoslávii.
V následujících dvou letech pak rakouská armáda situaci pouze monitorovala. Teprve v březnu 1991, kdy se zvětšovaly rozpory mezi Slovinskem a ústřední vládou v Bělehradě, rozhodla spolková vláda ve Vídni,
na
přímou
žádost
spolkového
ministra
obrany
Wernera
Fasslabenda (ÖVP) o navýšení počtu záloh při jugoslávských hranicích o 4 000 mužů.49 Rakouská vláda tímto rozhodnutím reagovala na vystoupení Slovinska z federace a následný
vznik samostatných
slovinských vojenských jednotek. Celkem oprávněně se obávala, že by mohlo v nejbližší době dojít k vojenskému napadení Slovinska ze strany JLA, o čemž ve svém vystoupení v Národní radě ve Vídni referoval 7. května 1991 i spolkový ministr Fasslabend.50 V této souvislosti pak padlo i rozhodnutí o co nejrychlejším možném přesunu vojenských jednotek z jiných částí země. Největší počet jich měl být přesunut z Burgenladska, což souviselo nejen z relativní geografickou blízkostí, ale i s faktem, že v této rakouské východní spolkové zemi se nacházel největší počet vojáků.
49 50
Viz tamtéž, 694. Viz tamtéž, 694.
25 Když došlo dne 25. června 1991 k vyhlášení nezávislosti Slovinska, byla rakouská armáda uvedena do stavu nejvyšší pohotovosti. Výstraha byla dána zejména spolkovým zemím Korutany a Štýrsko, které se nachází bezprostředně při slovinské hranici a kde žije rovněž početná slovinská menšina. O den později již ve Vídni zasedala Bezpečnostní rada státu s tím, že upozornila na riziko možného konfliktu mezi TO Slovinska a JLA. Ten vypukl o den později, když JLA zahájila boje.51 V následujících dnech se pak rozšířily na celé území Slovinska, přičemž některé z nich probíhaly i při hranicích s Rakouskem a Itálií. Oprávněný strach obyvatelstva v příhraničních oblastech vyvolával nezbytnou nutnost monitorování hranic.52 Mimo to rovněž docházelo k narušování rakouského vzdušného prostoru ze strany JLA, což se během následujících dní ještě několikrát opakovalo. Za této situace hrozilo reálné nebezpečí, že obyvatelé jižních spolkových zemí budou chtít vzít situaci do vlastních rukou, což by de facto celou záležitost ještě více zkomplikovalo. I proto se spolková vláda ve Vídni rozhodla pro další posílení vojenských jednotek při hranicích a 28. června 1991 rovněž poslala diplomatickou nótu do Bělehradu, v níž důrazně varovala před dalším narušováním hranic a vzdušného prostoru země. Oproti tomu jugoslávské ústřední orgány velmi ostře protestovaly proti navyšování počtu vojáků na rakouské straně, a to zejména z obavy možného jejich zapojení do konfliktu. Rakousko přesto v dalším navyšování pokračovalo, a tak 3. července 1991 již bylo povoláno 6 000 mužů.53 Vrcholem celého konfliktu byla tzv. Brionská jednání54 ze 7. července 1991. Na nich bylo rozhodnuto nejen o ukončení bojů, ale i o stanovení tříměsíčního moratoria na nezávislost.55 Ve Slovinsku se tak začala pomalu situace uklidňovat, což vedlo i k postupnému stahování rakouských vojenských jednotek z pohraniční oblasti. Definitivní konec nasazení nastal 31. 51
Boje mezi TO Slovinska a JLA trvaly 10 dní, proto se někdy tento konflikt také nazývá desetidenní válkou. 52 Oblastmi bojů na rakousko – slovinské hranici byly zejména Spielfeld, Bleiburg, Bad Radkersburg a Unterdrauburg. 53 GEHLER, 2005: 697 – 698. 54 Pojmenována podle Brionských ostrovů v dnešním Chorvatsku, na nichž se jednání uskutečnila. 55 JANŠA, Janez: 1992. Premiki. Nastajanje in obramba slovenske države 1988 – 1992. Mladinjska knjiga. Ljubljana, s. 231 – 253.
26 července 1991. V historii rakouské armády se tak jednalo již o třetí moment, kdy musela být takovýmto způsobem nasazena.56 Šlo přitom o největší riziko, kdy hrozilo přenesení konfliktu i na rakouské území. Nejenom, že oba dva předchozí případy byly součástí vynucování sféry vlivu v období studené války, ale svou roli hrála i slovinská menšina žijící ve Štýrsku a zejména pak v Korutanech, která má přirozené vazby na Slovince žijící v domovské zemi. Rakousko se nicméně, i přes opatrnou podporu slovinské nezávislosti, výrazně angažovalo v řešení jugoslávské krize.57 Již v srpnu 1990 se rakouská diplomacie pokoušela svolat jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE)58, která by se touto otázkou zabývala. Její iniciativa však nebyla příliš úspěšná, jelikož spolkový ministr zahraničních věcí Alois Mock (ÖVP) byl jedním z mála politiků, který poměrně otevřeně podporoval slovinské a chorvatské požadavky. Nicméně na berlínském kongresu59 KBSE se jugoslávská otázka už stala klíčovým tématem jednání. Šéf rakouské diplomacie při té příležitosti předložil
návrh
na
reformu
jugoslávské
ústavy
pod
vedením
mezinárodních expertů. Bez širší mezinárodní podpory však jakékoliv návrhy Vídně měly jen těžkou šanci na prosazení. V mnohých západních médiích, zejména pak britských a francouzských, se dokonce začaly objevovat články o spojitosti současného dění s tím v roce 1914, tedy těsně před vypuknutím první světové války. Rakousko tak bylo nepřímo obviňováno z vměšování se do vnitřních záležitostí SFRJ, ačkoliv mnozí si již v té době uvědomovali, že stávající situace je dlouhodobě neudržitelná. Výsledkem berlínských jednání se tak stala tzv. „Iniciativa mechanismu konzultací a spolupráce v naléhavých situacích“, což nakonec podpořilo i samotné Rakousko. Ke svolání jakékoliv naléhavé 56
Předchozími momenty byly maďarská krize z podzimu roku 1956 a pak srpen 1968 a s ním spojený vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 57 Rakousko, jako neutrální země, se pokoušelo koordinovat veškeré bezpečnostní kroky se Severoatlantickou aliancí (NATO). Společný plán však ztroskotal na nejasnostech okolo případné revize Státní smlouvy. 58 V roce 1995 se KBSE transformovala na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). 59 Kongres se uskutečnil ve dnech 19. – 20. června 1991. Blíže viz OSCE: http://www.osce.org/item/ 15837.html (2. 12. 2010).
27 schůzky byla díky této iniciativě potřeba od této doby vůle pouhých 13 zemí.60 Situace v samotném Slovinsku, resp. SFRJ však byla již natolik vyhrocená, že jakékoliv podobné nástroje nemohly zcela účinně fungovat. 25. června 1991 vyhlásilo Slovinsko, společně s Chorvatskem, poprvé v historii svoji nezávislost, přičemž této události se přímo v Lublani zúčastnili zemští hejtmani z Korutan, Štýrska, Horního Rakouska a rovněž i starosta města Vídně.61 Tím Rakousko, i když nepřímo, opět podpořilo aktivity slovinské politické reprezentace, která tento krok učinila.
3.2 Vzájemné vztahy od vyhlášení nezávislosti do uznání Jak již bylo řečeno, Rakousko, společně se Spolkovou republikou Německo (SRN), bylo největším podporovatelem slovinské nezávislosti. Přesto i na rakouské politické scéně existovaly určité rozpory okolo této otázky. Zejména tehdejší spolkový kancléř Franz Vranitzky (SPÖ) se přikláněl k řešení pomocí pokračujícího jednání mezi znesvářenými stranami. Tento postoj, který prosazovali i jeho sociální demokraté, souvisel především se snahou koordinovat rakouské postoje se zeměmi Evropského společenství (ES), kde se většina států stavěla proti rozpadu SFRJ a nezávislosti Slovinska a Chorvatska.62 Oproti tomu vicekancléř Erhard Busek (ÖVP) se stavěl za důsledné dodržování mechanismů KBSE. Tento postup se nakonec uplatnil na Brionských jednáních ze začátku července 1991. Zcela jednoznačný byl ale postoj dvou opozičních stran, FPÖ a Zelených.63 Na přelomu června a července 1991 volaly obě dvě po okamžitém svolání mimořádného zasedání spolkové vlády a jejím uznání 60
LEŠKA, Vladimír: 1997. KBSE/OBSE: Minulost, přítomnost, perspektivy. Karolinum. Praha, s. 125. GEHLER, 2005: 702. 62 Negativní postoje se týkaly zejména Francie a Velké Británie. Proti byly rovněž Spojené státy americké (USA). Jedinou velmocí, která se stavěla za Rakousko, se tak stala SRN. 63 Šéf FPÖ Jörg Haider, který poházel z Korutan, byl pro uznání od samého počátku desetidenní války. 61
28 Slovinska a Chorvatska jako nezávislých států. Na své straně měly i veřejné mínění, neboť 62 % Rakušanů v té době bylo pro uznání nezávislosti obou republik.64 Postupem času se stejný názor začal objevovat i u rakouské ÖVP. Ta dokonce vydala vnitrostranickou Rezoluci sympatie, solidarity a podpory demokratickému procesu ve Slovinsku a Chorvatsku. Jediným subjektem, kde stále existovaly rozpory tak zůstala SPÖ. Její poslanec Peter Schieder dokonce při té příležitosti řekl: „Nezávislost obou republik by byla dokonce na škodu!“65. Konečné rozhodnutí ale nakonec muselo být učiněno spolkovou vládou sociálních demokratů a lidovců. Ta na jedné straně, jak již bylo řečeno, podporovala nepřímo snahy Slovinců a Chorvatů o nezávislý stát, na straně druhé se ale snažila sledovat mezinárodněprávní následky svého jednání, a proto koordinovala své postoje i s jinými zeměmi. Zatímco Američané, Francouzi a Britové nadále trvali na reformě jugoslávské ústavy, ministr zahraničních věcí Mock tvrdil, že už je na takové řešení pozdě. Navíc i spolkový kancléř Vranitzky se čím dál tím více přikláněl ke společné kooperaci se SRN a postupem času došel také k závěru možného uznání nezávislého Slovinska a Chorvatska. 3. září 1991 byla již otázka uznání obou zemí projednávána na zasedání spolkové vlády, což i přes stále trvající spory mezi koaličními partnery byl určitým způsobem pokrok.66 Významnou úlohu hrálo Rakousko v té době i v OSN. V letech 1991 – 1992 totiž bylo nestálým členem Rady bezpečnosti, což mu dávalo větší váhu oproti ostatním stejně velkým zemím. Na druhé straně je ale potřeba zdůraznit, že Jugoslávie byla v rámci OSN vedoucí silou HNZ67, což ji dávalo sílu, aby na půdě této mezinárodní organizace veřejně polemizovala s rakouskými postoji. Navíc sympatie těchto zemí vůči Bělehradu byly umocněny i jejich strachem z vnitřních nepokojů a s tím spojených rizik změn hranic. Díky tomu tak jugoslávští představitelé
64
GEHLER, 2005: 707. Viz tamtéž, 707. 66 Viz tamtéž, 710. 67 HNZ zahrnovalo v roce 1991 více než 100 zemí, přičemž většina z nich se nacházela na asijském a africkém kontinentě. 65
29 zcela otevřeně hovořili o spojenectví SRN – Rakousko – Chorvatsko, což vyvolávalo určité asociace s obdobím druhé světové války, kdy v těchto zemích vládl nacistický, resp. ustašovský režim. V případě Slovinska pak „varovali“ před snahou ho okupovat a připojit ke Korutanům, což mělo za cíl vyvolat pocit strachu a nejistoty u slovinských představitelů. Žádnou z výše zmíněných zemí však tento postoj neodradil a to i přesto, že ještě v druhé polovině roku 1991 se většina zemí ES a USA vyslovovala pro zachování SFRJ. Naopak vídeňský kabinet se dokonce na konci téhož roku pokusil o další pokus dohodnout uznání a tentokrát byl i úspěšný. 17. prosince 1991 projednala příslušný návrh rakouská Národní rada, přičemž v té době již pozitivní signál vydalo i ES. 15. ledna 1992 tak Rakousko, společně s většinou zemí ES, oficiálně uznalo nezávislé Republiky Slovinsko a Chorvatsko.68 Obecně řečeno, rakouská pozice v procesu rozpadu SFRJ a vzniku nezávislého Slovinska nebyla jednoduchá. Vídeň byla poměrně často obviňována zahraničním tiskem z rozdmýchávání tzv. balkánského sudu střelného prachu, ačkoliv spolkový ministr zahraničních věcí Mock jednoznačně odmítal vojenské řešení sporu. Na druhé straně ale stál fakt, že Rakousko bylo vždy v moderní historii zataženo do balkánských konfliktů, a proto zde existovala reálná obava z jeho možného rozšíření mimo hranice Jugoslávie.
68
FERENC, Mitja – REPE, Božo: 2004. Jugoslavia/Slovenija in Avstrija med vzhodom in zahodom, 1955 – 1991. In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slovensko-avstrijski odnosi v 20. stoletju. Filozofska fakulteta. Ljubljana, s. 488.
30
4 VZÁJEMNÉ VZTAHY AŽ DO SOUČASNOSTI Teprve poté, co došlo k oboustrannému uznání obou zemí, je možné hovořit o skutečném počátku vzájemných vztahů. Ačkoliv, jak již bylo řečeno, Rakousko silně podporovalo vznik nezávislého Slovinska, záhy poté, co k tomuto aktu došlo, se ukázalo, že problémů a témat, které budou muset oba státy řešit, je více než dost. Jednalo se například o problematiku menšin či poválečných dekretů AVNOJ. Významnou úlohu sehrála rovněž jaderná elektrárna Krško. Na druhé straně zde ale vyvstala daleko větší možnost pro intenzivnější ekonomickou a regionální spolupráci. Obě země rovněž spojovala snaha o integraci do evropských struktur a zájem o balkánský region, který zabředl do největšího válečného konfliktu v Evropě od konce druhé světové války. Celá tato kapitola se tedy věnuje jednotlivým tématům, která byla a jsou klíčová pro rakousko – slovinské vztahy. Bude zde rozebrán jejich vývoj v posledních dvaceti letech, přičemž v mnoha ohledech na sebe témata budou navazovat. Tato nejrozsáhlejší kapitola je rozčleněna na devět podkapitol, které se věnují jednotlivým tématům rakousko – slovinských vztahů. První dvě z nich jsou zaměřeny na problematiku slovinské menšiny žijící v Rakousku a německy mluvící menšiny ve Slovinsku. Toto téma rezonuje ve vzájemných vztazích dodnes. Součástí této podkapitoly je i podrobnější rozbor
Rakouské státní
smlouvy,
která je klíčovým
poválečným dokumentem ve vztahu ke slovinské menšině, a také poválečné dekrety AVNOJ, jež se naopak staly důležitým mezníkem ve vztahu k německy mluvící menšině a Rakousku vůbec. Třetí podkapitola se věnuje sporům ohledně jaderné elektrárny Krško, jež je společným projektem Slovinska a Chorvatska. Jak je nastíněno v textu, celou záležitost to spíše komplikovalo. Následující podkapitola pak analyzuje vzájemné hospodářské vztahy obou zemí,
31 které se naopak vyvíjejí velmi pozitivně. V pořadí pátá podkapitola je zaměřena na regionální spolupráci, jež nabyla na významu především po vstupu Slovinska do Evropské unie (EU). A právě téma Evropské unie, resp. význam této organizace na rozvoj vzájemných vztahů je probírán v podkapitole šesté. Spolupráce v dalších mezinárodních organizacích je potom stručně zmíněna v následující, tentokrát již sedmé podkapitole. Předposlední podkapitola se oproti tomu zabývá spoluprací Slovinska a Rakouska v regionu, který je pro obě země významnou součástí jejich zahraniční politiky, tedy balkánským poloostrovem, a to především jeho západní částí. Poslední, tedy devátá podkapitola zakončuje celou kapitolu tím, že zkoumá, jak Rakušané a Slovinci vnímají sebe navzájem.
4.1 Problematika slovinské menšiny Významným, a můžeme říci, že doposud neuralgickým bodem ve vzájemných vztazích mezi Rakouskem a Slovinskem je problematika menšin. Díky společné minulosti žije zejména v jižních spolkových zemích Rakouska významná skupina slovinsky hovořícího obyvatelstva. Pojďme se tedy nejprve podívat a zanalyzovat to, jakou roli tato menšina hrála a hraje ve vztazích obou zemí.
4.1.1 Rakouská státní smlouva69 Ačkoliv Rakouská státní smlouva byla přijata již v roce 1955, její význam po skončení studené války nebyl o nic málo menší. I proto se ji Vídeň od počátku 90. let minulého století pokoušela revidovat. Rakouské spolkové ministerstvo zahraničních věcí v té době vydalo právní prohlášení, v němž nástupcem tzv. uzavřených mezinárodních smluv, kde signatáři jsou pouze určené země, mohou být nově nastalé státy jen
69
Významnými prvky smlouvy bylo např. následné ustavení rakouské neutrality, zákaz jakéhokoliv spojení s Německem či stanovení práv slovinské a chorvatské menšiny v čl. 7. Blíže viz OSN: http://untreaty.un.org/unts/1_60000/6/16/00010771.pdf (3.1.2011).
32 se souhlasem ostatních signatářů.70 Zcela jasně se tedy tato formule týkala nástupnických států bývalé Jugoslávie, SSSR a Československa. Později byl ještě přidán dodatek, jenž rozlišoval mezi tzv. původními signatáři a těmi, kteří ke smlouvě pouze přistoupili. Mimo to rakouská
strana začala poukazovat
na přílišnou
zastaralost této dohody. Vrcholem celého snažení bylo vyjednávání mezi Ruskem a Rakouskem v prosinci roku 1992, kdy rakouská strana odmítla následnictví Ruska. Zatímco Rusové byli toho názoru, že s Rakouskou státní smlouvou získala Vídeň svoji poválečnou nezávislost, Rakušané tvrdili, že šlo o pouhou dohodu o stažení okupačních vojsk z jejich území, a proto se jí necítili více vázáni.71 Do sporu se nakonec vložily Spojené státy americké (USA), když podpořily následnictví Ruska.72 Hlavním motivem tohoto kroku byla pravděpodobně nejen neochota USA vzdát se vlivu na dění v Evropě, ale i obava z možné snahy o spojení Rakouska a Německa, jakožto zemí, které k sobě mají jazykově, kulturně a hospodářsky velmi blízko. Pokud jde o rakousko – slovinské vztahy, je klíčovou otázkou ve vztahu k Rakouské státní smlouvě její následnictví ze strany Slovinska. Lublaň již v Deklaraci o nezávislosti jednoznačně prohlásila, že se cítí být nástupcem zaniknuvší SFRJ a tím pádem i nástupnickým signatářem této smlouvy.73 Takovýto postoj pochopitelně Vídeň viděla jen nerada. Argumentovala především faktem, že slovinští představitelé necítí vůbec žádnou vděčnost za podporu, kterou Rakousko vyjádřilo Slovinsku během procesu získávání nezávislosti. Slovinští političtí představitelé však na takováto prohlášení reagovali tvrzením, že proces vzniku Slovinska nebyl výsledkem jednostranné secese, nicméně důsledkem dlouhodobého vývoje, na jehož konci byl přirozený rozpad SFRJ. V tom
70
JANČAR, Matjaž: 1996. Slovenska zunanjepolitična razpotja. Društvo 2000. Ljubljana, s. 91. Viz tamtéž, 92. 72 Viz tamtéž, 92. 73 Blíže viz Demokracija, Se bo vprašanje dvojezičnih napisov le rešilo?, 16. 3. 2010: http://www.demokracija.si/natisni.php?clanek=13852&natisni=da (16. 1. 2011). 71
33 koneckonců dostávali zapravdu i od mnohých politiků ze zahraničí.74 I proto spor o následnictví nadále pokračoval a prakticky dodnes je tématem vzájemných rozhovorů mezi politiky a diplomaty na obou stranách hranice. První vážnější rozhovor, na němž slovinský ministr zahraničních věcí Dimitrij Rupel přednesl jednoznačnou vůli Slovinska převzít bilaterální i multilaterální dohody po SFRJ, včetně Rakouské státní smlouvy, se uskutečnil 4. prosince 1991 v Lublani při oficiální návštěvě rakouské delegace.75 Zajímavým faktem v této souvislosti je to, že to bylo v době, kdy v rakouské vládě a parlamentu vrcholila diskuze o možném uznání Slovinska jako nezávislého státu. Je tedy zřejmé, že ministr Rupel se tímto pokoušel na poslední chvíli nepřímo ovlivnit rakouské rozhodování a tím případně celý spor vyřešit. Rakouská diplomacie však nechtěla otázku následnictví smlouvy jakýmkoliv způsobem spojovat s vyhlášením nezávislého Slovinska. 17. ledna 1992 to koneckonců potvrdil i spolkový ministr zahraničních věcí Alois Mock, když prohlásil, že žádná
z bývalých
republik
SFRJ
nemůže
být
bez
předchozích
mezinárodních jednání nástupnickou zemí Rakouské státní smlouvy.76 O tom, zda je či není Slovinsko následnicí Rakouské státní smlouvy, se od té doby vedou spory prakticky dodnes. Téma následnictví a s tím spojená menšinová otázka jsou označovány jako problém nejen odborníky na rakousko – slovinské vztahy77, ale prakticky se objevují i jako témata jednání, a to ať už na úrovni ministrů zahraničních věcí či třeba na úrovni ministerských předsedů.78 Na druhé straně je pozitivním jevem fakt, že existuje oboustranná vůle se tímto problémem zabývat a do budoucna případně najít i přijatelné řešení. Určitým „impulsem“ k tomu
74
Jedním z nich byl např. i Robert Badinter, který byl v roce 1991 předsedou tzv. Arbitrážní komise mírové konference v Jugoslávii. Blíže viz JANČAR, 1996: 119. 75 Viz tamtéž, 120. 76 Viz tamtéž, 120. 77 Viz např. rozhovory v příloze této diplomové práce. 78 Blíže viz Delo, Premier Pahor odločneje v bran slovenski manjšini, 26. 8. 2009: http://www.delo.si/clanek/87077 (5. 1. 2011).
34 byla i tragická smrt dlouholetého korutanského hejtmana Jörga Haidera v říjnu 2008.79 Tento charismatický politik a několikaletý vůdce rakouské krajní pravice dokázal totiž na odporu vůči slovinské menšině postavit svoji politickou kariéru, přičemž největší podporu pochopitelně získával ve své domovské spolkové zemi Korutanech. Jeho nově založená politická strana, Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ), sice dokázala zatím přežít, nicméně hlavou dnešní rakouské krajní pravice je bezesporu Hans Christian Strache (FPÖ), rozený Vídeňan, jenž svůj úspěch v politice zakládá zejména na odporu vůči muslimským přistěhovalcům.80
4.1.2 Klíčové instituce a organizace81 Záležitosti kolem slovinské menšiny jsou celkově poměrně dobře organizovány. Zatímco na straně Slovinska je zřízen Úřad vlády Republiky Slovinsko (RS) pro Slovince v zahraničí a ve světě, sami Slovinci se v Rakousku sdružují v rámci několika spolků a organizací. Následující odstavce ve stručnosti představí nejenom výše zmíněný úřad, ale i nejdůležitější spolky v Rakousku, včetně jejich hlavní náplně činnosti.
79
Jörg Haider zahynul při automobilové nehodě v noci na 11. října 2008. Blíže viz Der Standard, Landeshauptmann und BZÖ-Chef Jörg Haider tödlich verunglückt, 11. 10. 2008: http://derstandard.at/1220460556791/Landeshauptmann-und-BZOe-Chef-Joerg-Haider-toedlich-verunglu eckt (5. 1. 2011). 80 Růst popularity FPÖ a jejího vůdce Hanse Christiana Strache se ukázal i při loňských zemských volbách ve Vídni, kdy tento subjekt získal 25,8 % a obsadil tak druhé místo za SPÖ. Pozdější průzkumy veřejného mínění pak ukázaly i růst popularity této strany na celostátní úrovni, kde by rovněž obsadila druhou pozici. Společně s BZÖ by dokonce získaly více než 30 % hlasů a tím pádem by předčily i sociální demokraty Blíže viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-andelections.de/austria3.html (7. 1. 2011); RAINER, Christian: 2010. Kanzler Strache. Das rechte Lager liegt erstmals seit Adolf Hitler auf Platz eins in der so genannten Wählergunst. Wen wundert´s? Profil. Nr. 48. 41. Jg., Wien, 29.November 2010, s. 15. 81 V Rakousku působí více než desítka slovinských organizací a spolků. Jejich bližší seznam je možné nalézt na webových stránkách Úřadu vlády RS pro Slovince v zahraničí a ve světě. Blíže viz Urad vlade RS za Slovence v zamejstvu in po svetu: http://www.uszs.gov.si/si/delovna_podrocja/ slovenci_v_zamejstvu/ (4. 1. 2011).
35 4.1.2.1 Úřad vlády RS pro Slovince v zahraničí a ve světě82 Zmíněný úřad, jak již název napovídá, spravuje záležitosti Slovinců žijících nejenom v okolních zemích, ale i po celém světě. Vzhledem k početnosti slovinské menšiny v Rakousku je ale tato oblast tou nejdůležitější z celé jeho agendy. Jako ústřední orgán, povýšený na úroveň ministerstva, byl vytvořen až s nástupem současného středolevicového
kabinetu
premiéra
Boruta
Příslušným ministrem je Boštjan Žekš.
Pahora
v listopadu
2008.
83
Hlavní náplní úřadu je nejenom udržování styku se Slovinci žijícími mimo svou vlast, ale i koordinace aktivit ostatních ministerstev v záležitostech týkajících se Slovinců v zahraničí. Zároveň finančně podporuje aktivity a spolky sdružující Slovince mimo domovskou zemi. Pro tento případ rovněž spravuje internetové stránky pod názvem „Spletni portal Republike Slovenije za Slovence v zamejstvu in po svetu“84. 4.1.2.2 Slovinský vědecký institut ve Vídni85 Slovinský vědecký institut ve Vídni je jedinečnou organizací svého druhu. O jeho vzniku se uvažovalo již na počátku 90. let minulého století, nicméně k založení došlo až 17. listopadu 1998, kdy příslušnou dohodu podepsali zástupci Ministerstva pro vědu a technologie RS, Univerzity v Lublani a Univerzity v Mariboru. Formálně institut začal svoji činnost až v první polovině roku 2000.86 Hlavním úkolem institutu je zajistit vědeckou a kulturní spolupráci mezi Rakouskem a Slovinskem. Významnou součástí je rovněž i nabídka 82
Originální název ve slovinštině zní Urad vlade RS za Slovence v zamejstvu in po svetu. Blíže viz Urad vlade RS za Slovence v zamejstvu in po svetu: http://www.uszs.gov.si/ si/ o_organu / vodstvo/ (7.1.2011). 84 Blíže viz Spletni portal RS za Slovence v zamejstvu in po svetu: http://www.slovenci.si/sl/index.aspx (7.1.2011). 85 Originální název ve slovinštině zní Slovenski znanstveni inštitut na Dunaju (SZI). Blíže viz Slovenski znanstveni inštitut: www.szi-dunaj.at (7. 1. 2011). 86 RAJŠP, Vincenc: 2010. 10 let Slovenskega znanstvenega inštituta na Dunaju. SZI. Wien, s. 1 – 2. 83
36 kurzů slovinského jazyka pro slovinské a rakouské děti žijící ve Vídni. Na jeho činnosti se prakticky drtivou většinou podílejí Slovinci, kteří svým původem pochází z Korutan, Štýrska, popřípadě samotného Slovinska.87 Pokud jde o financování aktivit institutu, většina zdrojů přichází od slovinské vlády a slovinských univerzit. Symbolickým podílem přispívá v posledních letech i Univerzita ve Štýrském Hradci. Jak již bylo řečeno, podobná instituce nepůsobí v žádné jiné zemi a ačkoliv se v současné době potýká s mnohými problémy, zejména finančního charakteru, existuje zde stále silná vůle ji udržet a nadále rozvíjet. Během svého pobytu ve Vídni jsem měl příležitost účastnit se oslav desátého výročí vzniku SZI, a tak na vlastní oči vidět, jak velký zájem o jeho aktivity jeví nejenom Slovinci žijící ve Vídni či v jiných částech Rakouska, ale i samotní Rakušané, kteří se odborně nebo laicky zajímají o slovinskou kulturu. Pozitivním impulsem pro další činnost by také mohl být fakt, že každoročně tento počet narůstá. 4.1.2.3 Národní rada korutanských Slovinců88 a Svaz slovinských organizací89 Národní rada korutanských Slovinců je nejvýznamnější organizací, která zastupuje hospodářské, politické a kulturní zájmy Slovinců žijících ve spolkové zemi Korutany. Hlavním cílem je tedy naplňovat všechny tyto skutky, a to nejenom na zemské úrovni, ale i na úrovni spolkové. Sídlem organizace je Klagenfurt90, hlavní město spolkové země Korutany.
87
Příkladem mohou být např. ředitel SZI Univ. Doz. Dr. Vincenc Rajšp, Milka Hudobnik či Andrejka Žejk, kteří organizují chod celého institutu. Blíže viz tamtéž, nestránkováno. 88 Originální název ve slovinštině zní Narodni svet koroških Slovencev (NSKS). Blíže viz Narodni svet koroških Slovencev: http://nsks.at/ (9. 1. 2010). 89 Originální název ve slovinštině zní Zveza slovenskih organizacij (ZSO). Blíže viz Zveza slovenskih organizacij: http://www.slo.at/ index_sl.php (10. 1. 2011). 90 Ve slovinštině se poměrně často užívají slovinské názvy pro rakouská města. I proto se např. Klagenfurt ve slovinském jazyce nazývá Celovec, zatímco Villach je zase daleko více znám pod jménem Beljak.
37 V čele
NSKS
stojí
devítičlenné
předsednictvo.
Současným
předsedou je Valentin Inzko.91 Úkolem předsednictva je zastupovat zájmy organizace navenek, přičemž při svých rozhodnutích je zodpovědné Shromáždění zástupců92. Svaz slovinských organizací je jednou z nejstarších slovinských institucí působících v Rakousku. Vznikl ve stejné době, kdy byla podepsána Rakouská státní smlouva a od té doby sdružuje řadu jednotlivců a organizací zabývajících se problematikou slovinské menšiny v Rakousku. Od roku 1992 stojí v čele Marjan Sturm.93
4.1.3 Slovinská menšina v Korutanech94 Krátce po skončení desetidenní války ve Slovinsku se začala rovněž i nová etapa pro slovinskou menšinu v Korutanech. Již v červnu roku 1991 byl donucen odstoupit ze své funkce tehdejší korutanský hejtman Jörg Haider a na jeho pozici nastoupil lidovecký politik Christof Zernatto.95 Vzhledem k tomu, že s Haiderem odešla od politické moci i rakouská strana Svobodných a že Slovinsko bylo v procesu získávání nezávislosti, bylo vcelku jasné, že nové vedení bude mít o něco vstřícnější postoj ke slovinské menšině. První náznaky se objevily již záhy po nástupu nového hejtmana do funkce. V jednom ze svých projevů totiž vyhlásil ochotu změnit volební systém do zemského zastupitelstva tak,
91
Dr. Valentin Inzko byl dlouholetým rakouským velvyslancem ve Slovinsku a v současné době zastává funkci Vysokého představitele EU v Bosně a Hercegovině. Blíže viz Narodni svet koroških Slovencev: http://nsks.at/?page_id=106; http://www.ohr.int/ohr-info/hrs-dhrs/hr-dhrs/default.asp?content_id=43272 (10. 1. 2011). 92 Originální název ve slovinštině zní Zbor narodnih predstavnikov (ZNP). 93 Blíže viz Zveza slovenskih organizacij: http://www.slo.at/zso/organisation_sl.php (10. 1. 2011). 94 Podle posledního sčítání obyvatelstva z roku 2001 žilo v Korutanech 12 554 zástupců slovinské menšiny. Skutečné číslo však může být o něco vyšší, protože ne všichni se ke slovinské národnosti přihlásili. Další sčítání lidu se uskuteční v roce 2011. Blíže viz Volkszählung 2001. Hauptergebnisse I – Kärnten. Statistik Austria. Wien, s. 18. 95 Jörg Haider tehdy v jedné reakci při jednání zemského parlamentu pochválil Hitlerovu Třetí říši za údajně „zdravou zaměstnaneckou politiku“. Díky tomu mu koaliční partner ÖVP, společně s SPÖ, vyslovili nedůvěru. Blíže viz VEBER – HLAVAČKA, 2002: 593.
38 aby byl usnadněn vstup zástupcům slovinské menšiny.96 Mimo to bylo rovněž, od nového školního roku, umožněno otevření dvojjazyčné lidové školy v Klagenfurtu, proti čemuž Jörg Haider celý svůj mandát protestoval.97 Korutanští Slovinci tak postupně dosahovali jednoho úspěchu za druhým. Před několika měsíci to přitom bylo naprosto nemyslitelné. Teoreticky však mohli být ještě úspěšnější, kdyby neexistoval spor mezi NSKS a ZSO o tom, jak jednotlivé problémy řešit. Zatímco za časů bývalé Jugoslávie, a stejně tak za Haiderovy vlády, panovala mezi oběma organizacemi jednota v názoru, jaké problémy trápí korutanské Slovince a jak je i případně řešit,98 později se ukázalo, že šlo pouze o jakýsi vynucený efekt. Ten pozbyl svoji platnost poté, co Slovinsko získalo nezávislost a Haider odešel ze své funkce. Jak již bylo řečeno, největší spor se vedl a vede o výklad článku 7 Rakouské státní smlouvy. V srpnu roku 1992 rozhodl Nezávislí správní senát pro Korutany, že všechny osoby, jež žijí v okresech se smíšeným obyvatelstvem, mají právo užívat slovinštinu při komunikaci s úřady na všech úrovních.99 Korutanští Slovinci rozhodnutí senátu pochopitelně přijali s nadšením, přičemž řada z nich začala opět upozorňovat na neústavnost zákona o národnostních společenstvích z roku 1976.100 96
Blíže viz Dr. Zernatto: Ne bojim se kontaktov s koroškimi Slovenci. Slovenski vestnik. Leto 46. Št. 37, Celovec, 4. septembra 1991, s. 1. 97 Do školy bylo ve školním roce 1991/1992 zapsáno 41 žáků. Blíže viz KLEMENČIČ, Matjaž – KLEMENČIČ, Vladimir: 2007. Prizadevanja koroških Slovencev za narodni obstoj po drugi svetovni vojni. Mohorjeva založba. Celovec, s. 231. 98 Mezi hlavní problémy je možné zařadit např. téma výuky slovinštiny na mateřských a základních školách, slovinské vysílání radia a televize, ustanovení slovinštiny jako druhého úředního jazyka či dvojjazyčné nápisy obcí. 99 Jednalo se o rozhodování v tzv. případu „Popotnik“. Korutanský Slovinec Urban Popotnik požadoval vyřízení své trestně-správní záležitosti před okresní radou ve Villachu ve slovinském jazyce. Okresní rada tento postup zamítla s odkazem na rozhodnutí spolkové vlády z roku 1977, v němž slovinština byla uznána jako úřední jazyk jen pro ty osoby, které dle příslušného rozhodnutí žijí v taxativně určených 14 dvojjazyčných obcích. Popotnikova domovská obec, Bistrica na Zilji (Feistritz an der Gail) ale v tomto seznamu nebyla. Na základě toho podal Urban Popotnik stížnost, podle 3. odstavce, článku 7 Rakouské státní smlouvy, kde má každý občan žijící ve smíšených obcích možnost užívat slovinštinu v úředním styku. Zdroj viz KLEMENČIČ – KLEMENČIČ, 2007: 231 – 232. 100 REITERER, Albert F.: 1996. Kärntner Slowenen: Minderheit oder Elite? Drava. Klagenfurt, s. 160 – 161.
39 Faktem je, že tento zákon skutečně neodpovídal běžným evropským standardům, jelikož např. neupravoval zastupování menšiny jak na zemské, tak na spolkové úrovni. Výrazným hendikepem ale pro slovinskou stranu byla faktická nemožnost jejích politických stran vstoupit do korutanského zemského sněmu.101 Paradoxním faktem je v této souvislosti to, že ačkoliv zástupci slovinské menšiny měli problémy vstoupit do zemského parlamentu, byl v letech 1986 – 1990 a 1998 – 1999 jeden z nich, Karl Smolle, poslancem rakouské Národní rady.Jeho politická strana Jednotná kandidátka102 totiž uspěla v prvním případě v koalici se stranou Zelených, v druhém pak s Liberálním fórem.103 I přes četné problémy tak slovinská menšina zůstávala relativně aktivní. Předseda ZSO Marjan Sturm např. silně kritizoval rakouské úřady za úmyslné zpomalování výstavby dvojjazyčných nápisů obcí se slovinským obyvatelstvem.104 Skutečností je, že složitost celého problému byla komplikována tím, že povinnost vystavět tyto nápisy náleží majiteli příslušné komunikace. To znamená, že v některých případech se jedná o spolek, v dalších zase o zemi a v neposlední řadě samozřejmě i obec. A právě u obcí byla paradoxně situace nejkomplikovanější. Některé sice do léta roku 1992 svoji povinnost splnily105, mnohé se však raději vzdaly i německého nápisu, než aby musely mít dvojjazyčné. De facto tak začala vznikat situace, kdy některé obce skončily bez jakéhokoliv označení.106 Naštěstí tento stav netrval příliš dlouho, což bylo pravděpodobně
101
Do června 2008 byl volební práh nastaven na úroveň 10 %. Od téhož roku pak došlo ke změně, při níž již v druhém kole přepočítávání hlasů postačuje 5 % výsledek. K tomu, aby mohl být tento mechanismus přepočítávání použit je však potřeba tuto hodnotu získat ve všech čtyřech volebních obvodech. Blíže viz Državni zbor RS: http://www.dz-rs.si/index.php?id=96&cs=4&o=250&sb=3&unid= SDT%7C8B282BD D3A1773C8C1257574 00464FF5&showdoc=1 (12. 1. 2011). 102 Politická strana Jednotná kandidátka (v slovinském originále Enotna lista) vznikla v roce 1991 sloučením několika menších frakcí. Blíže viz Enotna lista: http://www.elnet.at/stranka/C28/ (12. 1. 2011). 103 Zdroj viz Parlament der Republik Österreich: http://www.parlinkom.gv.at/WWER/PAD_01894/ index.shtml (12. 1. 2011). 104 V roce 1991 bylo postaveno pouhých 48 cedulí z 91 zákonem stanovených. Blíže viz 20 Jahre nach Konflikt in Kärnten: Noch immer wenig Ortstafeln. Kleine Zeitung. Graz, 21. September 1992, s. 5. 105 Jednalo se např. o obce Železna kapela (Eisenkappel), Bistrica při Pliberku (Feistritz ob Bleiburg) nebo Sele (Zell). Zdroj viz KLEMENČIČ – KLEMENČIČ, 2007: 233. 106 Tento stav trval až do září 1992, kdy korutanská zemská vláda rozhodla o povinnosti instalování dvojjazyčných nápisů. Blíže viz KULMESCH, Janko: 1992. Krajevni napis – niti restriktivnega zákona niso docela izpolnili. Naš tednik. Leto 44, št. 38, Celovec, 22. septembra 1992, s. 2 – 3.
40 zapříčiněno i neúčastí krajní pravice v zemské a spolkové vládě. Neznamená to však, že by veškeré snahy FPÖ vymezovat se proti národnostním menšinám pominuly. Haiderova strana v roce 1992 předložila tzv. „lidový požadavek o cizincích žijících v Rakousku“.107 Oficiálním záměrem této iniciativy bylo sice reagovat na nárůst ilegální migrace z oblastí válkou postižené bývalé Jugoslávie, nicméně záhy se ukázalo, že se vymezuje vůči všem cizincům žijícím na území Rakouska. Jörg Haider dokonce hrozil, že začne v této souvislosti svolávat demonstrace na náměstí, čímž se pravděpodobně snažil vyslovit nedůvěru kabinetu Franze Vranitzkého (SPÖ) a vyvolat předčasné parlamentní volby. V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že šéf FPÖ Haider v té době nezastával žádnou vlivnou politickou funkci, a tak v podobných jednáních viděl bezpochyby snahu se zviditelnit. Naneštěstí pro něj však celá tato iniciativa skončila fiaskem, neboť ji podpořilo pouze minimální procento Rakušanů. Většina těch, která tak nicméně učinila, pocházela právě z Korutan. Příčinou byl nejenom Haiderův korutanský původ, ale i početné zastoupení slovinské menšiny v této spolkové zemi a tím pádem také geografická blízkost rozpadající se Jugoslávie. Zatímco rok 1993 byl relativně klidný, již na počátku toho následujícího se začala předvolební kampaň k volbám do zemského sněmu. Ty se uskutečnily v březnu a zejména pro FPÖ bylo hlavním tématem vymezovat se vůči korutanským Slovincům.108 Např. na začátku února při předvolební kampani v Klagenfurtu Jörg Haider otevřeně varoval své příznivce před rizikem „postupné slovinizace Korutan“.109 Důraz byl při tom kladen především na odpor vůči slovinským dvojjazyčným školám, které jsou přirozeným centrem pro zachování menšiny jako takové. Nakonec se ukázalo, že šlo o poměrně dobrý tah, 107
KLEMENČIČ – KLEMENČIČ, 2007: 233. FPÖ v těchto volbách zaznamenala relativní úspěch, když se ziskem 33,3 % obsadila druhé místo. Vítězem se stali opět sociální demokraté (SPÖ), kteří obdrželi 37,4 % hlasů. ÖVP pak obdržela pouhých 23,8 %. Jediná slovinská strana, Enotna lista obdržela přízeň pouhých 3324 voličů, což byl poměrně výrazný neúspěch. Zdroj viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.de/akaernten.html (14. 1. 2011); Enotna lista: http://www.elnet.at/stranka/C31/ (14. 1. 2011). 109 Blíže viz Haiderjev volilni boj z nacionalističnimi izpadi. Slovenski vestnik. Leto 49, št. 5, Celovec, 3. februarja 1994, s. 1. 108
41 jelikož FPÖ výrazně stáhla náskok na vítězné sociální demokraty. I proto následná koaliční vyjednávání nebyla jednoduchá, ačkoliv sám Haider v ten moment nestál o pozici zemského hejtmana, jelikož se chtěl soustředit na boj o kancléřský post. Ten se měl odehrát v témže roce. Zároveň s tím proběhlo v červnu 1994 referendum o vstupu Rakouska do Evropské unie. Ačkoliv předvolební průzkumy předpovídaly velmi těsný souboj mezi příznivci a odpůrci vstupu, výsledek byl nakonec v mnohém překvapující.110 Dokonce i v Korutanech, kde FPÖ varovala před vstupem do EU, byla nakonec podpora velmi vysoká. Tento fakt svědčí o tom, že Jörg Haider svojí nacionální otázkou sice dokázal získat nové příznivce a oslabit tradiční politické strany (SPÖ a ÖVP), nicméně většinu obyvatel nebyl schopen přesvědčit ani ve své spolkové zemi, kde byla podpora vstupu paradoxně ještě o něco málo vyšší, než byl celostátní průměr.111 V případě podzimních voleb do Národní rady pak zaznamenala FPÖ o něco lepší výsledek než v roce 1990.112 Výrazný podíl na tom však měla existence vlády velké koalice SPÖ a ÖVP, která oproti minulým volbám oslabila. Haiderovi rovněž pomohla skutečnost, že se svojí populistickou politikou byl jedinou opozicí vůči vládnoucí koalici. Rok 1995 nebyl pro Rakousko jen rokem vstupu do EU, ale i rokem předčasných parlamentních voleb. Pro slovinskou menšinu v Korutanech se však nejdůležitější událostí stalo 75. výročí plebiscitu o připojení jižních Korutan k Rakousku. Vzhledem k tomu, že od předchozího roku byla v zemské vládě FPÖ součástí koalice s ÖVP, oznámili zástupci slovinské menšiny již předem svoji neúčast na oficiálních oslavách. Vicehejtman Karl-Heinz Grasser113 (FPÖ) tuto skutečnost v jednom ze svých projevů označil jako pokračování rozporů, které měly být tímto 110
Pro vstup do EU se vyslovilo 66,6 % lidí. Zdroj viz Wien-konkret: http://www.wienkonkret.at/politik/direkte-demokratie/volksabstimmungen/ (17. 1. 2011). 111 V Korutanech se pro vstup vyslovilo 68, 2 % hlasujících. Blíže viz Wien-konkret: http://www.wienkonkret.at/politik/direkte-demokratie/volksabstimmungen/ (17. 1. 2011). 112 Blíže viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.de/austria2.html (17. 1. 2011). 113 Karl-Heinz Grasser byl v minulosti jednou z nejvýraznějších tváří FPÖ. V letech 2000 – 2007 rovněž zastával post spolkového ministra financí. Blíže viz Parlament der Republik Österreich: http://www.parlament.gv.at/WWER/PAD_08656/ (18. 1. 2011).
42 plebiscitem vyřešeny. Vrcholem pak bylo, když Grasser prohlásil korutanské partyzány za „nepřátele Korutan“.114 Tato slova velmi silně pobouřila zástupce slovinské menšiny. Rok 1995 totiž byl také rokem 50. výročí konce druhé světové války a 40 let rovněž uplynulo od podepsání Rakouské státní smlouvy. I proto reakce ze strany Slovinců na sebe nenechala dlouho čekat. Opět začali upozorňovat na fakt, že Rakousko neplní všechny závazky z této smlouvy vyplývající. V podobném duchu pak probíhal spor i v následujících letech. Vášnivé emoce se sice postupem času uklidnily, což bylo dáno faktem, že se nekonaly žádné volby a ani se neblížilo žádné významné výročí, nicméně na druhé straně ani nepokročila jednání o řešení všech výše zmíněných problémů. Určitou naději Slovinci vkládali do nového kancléře Viktora Klimy (SPÖ), který na začátku roku 1997, po více než 10 letech vystřídal na tomto postě Franze Vranitzkého (SPÖ).115 Ani on však během svého relativně krátkého úřadování na vídeňském Ballhausplatzu nedokázal otázky spojené se slovinskou menšinou v Korutanech posunout někam dále. Přelomovým obdobím se ale stal rok 1999, kdy se uskutečnily několikery volby, včetně těch parlamentních. Nejprve však, v březnu 1999, šli obyvatelé Korutan volit své zástupce do zemského sněmu. Ani tentokrát nicméně nedošlo k volebnímu úspěchu některé z nových politických stran. Ba naopak, výrazný úspěch zaznamenala FPÖ, když obdržela 42,1 % hlasů.116 Tento výsledek, který mimo jiné znamenal navýšení o 9 % oproti minulým volbám, dával tušit, že Jörg Haider se těší velmi vysoké popularitě a tím pádem se zařadil mezi jednoznačné favority i pro parlamentní klání. Na druhém místě, téměř s 10 % odstupem, skončila SPÖ. Poslední stranou, která se probojovala do zemského sněmu, byla již tradičně ÖVP.117 Je tedy vcelku pochopitelné, že již krátce
114
Učinil tak v projevu k 50. výročí ukončení druhé světové války. Blíže viz KULMESCH, Janko: 1995. Grilc zavrača Grasserja: partizani služili svobodni Avstriji. Naš tednik. Leto 47, št. 49, Celovec, 12. maja 1995, s. 2 – 3. 115 Blíže viz Bundeskanzleramt Österreich: http://www.bka.gv.at/site/3355/default.aspx (18. 1. 2011). 116 Blíže viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.de/a-kaernten.html (18. 1. 2011). 117 Blíže viz tamtéž.
43 po volbách byl vůdce FPÖ Haider zvolen zemským hejtmanem. Posílení jeho strany, stejně tak jako fakt, že se Jörg Haider stal opět hejtmanem, vyvolalo u zástupců slovinské menšiny obavy. I proto v červnu došlo k odstoupení kompletního vedení NSKS a zvolení nového.118 Tímto krokem tak mělo být umožněno nejen nastartování lepší spolupráce se ZSO, ale i posílení artikulace zájmů ve vztahu vůči zemské a spolkové vládě. Do jisté míry se zde tedy mísil i předpoklad, že FPÖ by se na konci roku mohla stát vládní stranou na federální úrovni. Klíčové parlamentní volby se uskutečnily 3. října 1999. I přesto, že nejvíce hlasů dostali sociální demokraté, skutečnými vítězi se stali Haiderovi Svobodní. Se ziskem 27,2 % hlasů obsadili druhé místo, čímž se zařadili mezi strany jednající o vzniku příští vlády.119 Tato skutečnost nebyla rozhodně nejlepší zprávou pro národnostní menšiny, a cizince obecně, žijící na území Rakouska. Je pravdou, že během následujících dní a měsíců se uskutečnila ve Vídni a dalších rakouských městech řada demonstrací, nicméně zabránit vzniku koaliční vlády ÖVP a FPÖ se nakonec nepodařilo.120 Snad jedinou pozitivní zprávou bylo to, že na jejím čele stanul dosavadní vicekancléř, ministr zahraničních věcí a lidovecký předseda Wolfgang Schüssel. Krátce po jmenování nové spolkové vlády poslali zástupci slovinské menšiny v Korutanech dopis kancléři Schüsselovi, v němž jej upozornili na skutečnost, že Rakousko zcela neplní závazky vůči nim.121 Shodou okolností se to odehrálo v době, kdy Jörg Haider, na základě
118
NSKS: Nov začasni odbor za pogajanja z ZSO. Slovenski vestnik. Leto 54, št. 23, Celovec, 10. junija 1999, s. 1. 119 Blíže viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.de/austria2.html (19. 1. 2011). 120 Koaliční kabinet Wolfganga Schüssela byl jmenován 4. února 2000. V důsledku toho např. všech zbylých 14 zemí EU přerušilo oficiální kontakty s rakouskou vládou. Blíže viz HLOUŠEK, Vít: 2008. Konflikt versus konsensus. Konfliktní linie, stranické systémy a politické strany v Rakousku 1860 – 2006. IIPS. Brno, s. 201. 121 ZSO in NSKS poslala pismo kanclerju Schüsslu. Slovenski věstník. Leto 55, št. 8, Celovec, 24. februarja 2000, s. 1.
44 sílící mezinárodní kritiky, odstoupil z postu předsedy FPÖ.122 Ačkoliv tuto zprávu Slovinci přijali s radostí, bylo přesto jasné, že svůj vliv ve straně v té době ještě neztratil. Navíc se daleko více než na spolkovou politiku, začal soustředit na otázky zemského charakteru, přičemž spory o užívání slovinštiny v úředním styku a ve vzdělávání nebo dvojjazyčné označení názvu obcí patřily k těm významným. Haider se tak několikrát pokusil zpochybnit čísla o počtu Slovinců žijících v Korutanech a dokonce požadoval i jejich přepočítání. Stejně tak se pokoušel rušit některé školy, kde byla slovinština hlavním vyučovacím jazykem a v neposlední řadě dokonce zpochybňoval pravomoc Ústavního soudu měnit ustanovení spolkového zákona. Rakouský Ústavní soud totiž na konci roku 2001 rozhodl o tom, že dvojjazyčné nápisy obcí by měly být umístěny tam, kde alespoň 10 % obyvatelstva označí slovinštinu za svou hovorovou řeč.123 To de facto znamenalo označit další obce nejenom německými, ale i slovinskými topografickými názvy. Takovéto, dá se říci přelomové, rozhodnutí Ústavního soudu Haidera natolik rozčílilo, že se záhy pokusil, pomocí ústavní stížnosti, odvolat jeho předsedu Ludwiga Adamowiche.124 V následujícím roce se odehrály další, tentokrát opět předčasné, parlamentní volby. Otázkou tehdy bylo, zda si FPÖ, po své účasti ve vládě, udrží nadále svoje zisky z minula. A výsledky byly více než překvapující. Po 36 letech se jejich vítězem stali lidovci, zatímco Svobodní obdrželi pouhých 10,9 % hlasů.125 I když konečným důsledkem bylo pokračování dosavadní koaliční vlády ÖVP a FPÖ, znamenalo to pro představitele slovinské menšiny, ale i pro mezinárodní společenství, jisté uvolnění. V nejbližší době totiž mělo dojít k rozhodování o přístupu nových členů do Evropské unie, přičemž FPÖ se nijak netajila svými kritickými postoji vůči tomuto kroku. Toto rozšíření se nakonec
122
Na jeho pozici na čele strany nastoupila vicekancléřka Susanne Riess-Passerová. Blíže viz NIEDERSTÄTTER, Alois: 2007. Geschichte Österreichs. Kohlhammer. Stuttgart, s. 260. 123 K podrobnému znění rozhodnutí viz Verfassungsgerichtshof Österreich: http://www.vfgh.gv.at/cms/ vfgh-site/attachments/9/8/8/CH0006/ CMS1108400716489/g213-01ua.pdf (20. 1. 2011). 124 Frontalangriff der Freiheitlichen auf Verfassungsgericht. Die Presse, Wien, 18. Dezember 2001, s. 1. 125 Blíže viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.de/austria2.html (20. 1. 2011).
45 uskutečnilo k 1. květnu 2004. Pro korutanské Slovince to byl bezesporu klíčový moment, jelikož s tímto datem do EU vstoupilo rovněž i Slovinsko. Slibovali si od toho nejen pokrok v řešení jejich problémů, ale i silnější hospodářský růst.126 Ještě před samotným rozšířením proběhly také volby do zemského sněmu v Korutanech. Zajímavostí je, že po téměř 30 letech se podařilo uspět více než třem politickým stranám. Vedle těch tradičních se do korutanského parlamentu dostali i Zelení, na jejichž kandidátkách se vyskytují zástupci slovinské menšiny.127 Zemským hejtmanem přesto zůstal Jörg Haider. I přesto se dá však říci, že se jednalo o relativně úspěšný rok pro Slovince, a to jak v samotném Slovinsku, tak i v Rakousku. Umocněno to bylo ještě skutečností, že jednou z poslankyň Spolkové rady byla za spolkovou zemi Korutany zvolena Ana Blatnik (SPÖ), jakožto první zástupce slovinské menšiny v této instituci.128 V následujících letech se objevovaly další pokusy o řešení celého problému. Jedním z iniciátorů byl dokonce i samotný kancléř Schüssel, když se v roce 50. výročí podpisu Rakouské státní smlouvy pokusil přimět k jednání korutanské Slovince a zemského hejtmana Haidera. Ten však, tentokrát již pod hlavičkou nově založené strany Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ), tato jednání odmítl a v roce 2006 dokonce začal iniciovat zemské referendum. V něm měli občané mít možnost vyjádřit se k otázce dvojjazyčných nápisů.129 Díky relativně silnému odporu laické i odborné veřejnosti se však referendum nakonec neuskutečnilo.130 126
V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že se vstupem Slovinska do EU se Rakousko a Slovinsko ocitly, po téměř 90 letech, v rámci jednoho hospodářského a politického prostoru. Tento fakt byl ještě umocněn v roce 2007, kdy na začátku roku přistoupilo Slovinsko ke společné měně euro a na konci roku se společně s dalšími zeměmi stalo součástí Schengenského prostoru. Pro Slovince, ať už žijící v domovské zemi či v Rakousku, to bezpochyby znamená největší příležitost pro budoucí rozvoj a spolupráci. 127 K výsledkům voleb blíže viz Parties and Elections in Europe: http://www.parties-and-elections.de/akaernten.html (21. 1. 2011). 128 Blíže viz Parlament der Republik Österreich: http://www.parlament.gv.at/WWER/PAD_09324/ index.shtml (21. 1. 2011). 129 ŠTĚPANOVSKÝ, Jiří: 2006. Rakousko a jeho menšiny. Mezinárodní politika 5/2006. Ročník XXX., s. 14. 130 Jedním z největších kritiků byl například i současný rakouský prezident Heinz Fischer (SPÖ). Blíže viz Reaktionen zu Haiders Ortstafel-Verrückung. Die Presse, Wien, 9. Februar 2006, s. 3; Ortstafeln: Rüge des Bundespräsidenten. Kärntner Tageszeitung, Klagenfurt, 26. April 2006, s. 2 – 3.
46
V současné době stále probíhají spory mezi Slovinci a Rakušany o dvojjazyčné nápisy, stejně tak jako diskuze o následnictví Státní smlouvy.131 Prostor pro nová jednání byl však otevřen s nástupem vlád velké koalice Alfreda Gusenbauera a Wernera Faymanna. Navíc, jak již bylo zmíněno na začátku, v říjnu roku 2008 tragicky zahynul dlouholetý korutanský hejtman Jörg Haider a s jeho odchodem rovněž začala postupně slábnout i BZÖ.132
4.1.4 Slovinská menšina ve Štýrsku Slovinská menšina, i když daleko méně početná, žije i ve spolkové zemi Štýrsko.133 Zajímavostí ale je, že oproti té v Korutanech její počet neustále narůstá. Největší vzestup byl přitom zaznamenán na přelomu 80. a 90. let minulého století, tedy v době vzniku nezávislého slovinského státu.134 Pokud jde o koncentraci, nejpočetnější skupina žije v hlavním spolkovém městě, Štýrském Hradci135. Obecně je možné říci, že vztahy mezi slovinskou menšinou a spolkovou zemí Štýrsko byly a jsou daleko lepší, než je tomu v Korutanech. Dokonce i zájem o studium slovinštiny jako cizího jazyka každoročně narůstá. Bezpochyby k tomu přispělo i rozšíření Evropské unie a vytvoření prostoru bez vnitřních hraničních kontrol. Tím se zintenzivnily kontakty mezi štýrskými Slovinci a těmi, jež žijí v okolí Mariboru a v oblasti Zámuří. Svou roli hrají i organizace upozorňující na 131
Blíže viz Demokracija, Dan narodnostnih manjšin z grenkim priokusom, 18. 10. 2010: http://www.demokracija.si/index.php/v-fokusu/politika/3478-dan-narodnostnih-manjin-z-grenkim-prioku som (25. 1. 2011). 132 V březnu roku 2009 sice ještě BZÖ vyhrála zemské volby, nicméně v roce 2010 se část strany, na čele s korutanským hejtmanem Gerhardem Dörflerem, přičlenila k Svobodomyslné straně Korutan (Die Freiheitlichen in Kärnten; FPK), což je subjekt, který v témže roce uzavřel užší spolupráci s FPÖ. Blíže viz Nachrichten, Spekulationen um Neuwahl nach glatter FPK-Gründung, 18. 1. 2010: http://www.nachrichten.at/nachrichten/politik/innenpolitik/art385,322392 (25. 1. 2011). 133 Podle posledního sčítání obyvatelstva z roku 2001 žilo ve Štýrsku 2 192 slovinsky hovořících obyvatel. Další sčítání lidu se uskuteční v roce 2011. Blíže viz Volkszählung 2001. Hauptergebnisse I – Österreich. Statistik Austria. Wien, s. 19. 134 KLEMENČIČ – KLEMENČIČ, 2007: 152 – 153. 135 Originální název v němčině zní Graz. V slovinštině se pak užívá pojmenování Gradec.
47 přítomnost Slovinců ve Štýrsku. Jednou z nich je např. Kulturní spolek článek 7 pro rakouské Štýrsko, který byl založen v září 1988.136 Jedná se o nejvýznamnější instituci zastupující zájmy Slovinců na zemské i spolkové úrovni. Jejím cílem je vědecký výzkum, podpora a realizování v 7. článku Rakouské státní smlouvy zaručených lidských, kulturních a vzdělávacích práv pro slovinskou menšinu.137 Významnou aktivitou je rovněž kampaň nazvaná: „Nauč se jazyk svého souseda“, pomocí níž chce podněcovat další zájem o slovinský jazyk.138 Přelomovým okamžikem pro Slovince žijící ve Štýrsku se však stal rok 1993. Tehdy se v Mariboru uskutečnilo setkání Slovinců žijících v této spolkové zemi, jehož organizátorem byly Slovinská akademie věd a umění, Institut pro národnostní otázky a Univerzita v Mariboru.139 Cílem tohoto setkání bylo především upozornit na skutečnost, že slovinská menšina žije i v této spolkové zemi, přičemž se potýká s řadou podobných problémů jako ta v Korutanech. Vrcholem celého setkání byla účast řady rakouských odborníků, kteří se danou problematikou odborně zabývají. Obecně je možné konstatovat, že slovinská menšina řeší podobné problémy v obou výše zmíněných spolkových zemích. Rozdíl však je možné nalézt nejen v početnosti jejích příslušníků, ale i ve významu, které toto téma má. Zatímco v Korutanech rezonuje během posledních dvaceti let velmi vysoko, ve Štýrsku se nikdy výrazně prosadit nedokázalo. Jedním z možných důvodů je daleko pestřejší národnostní složení Štýrska.140
136
Originální název zní Kulturno društvo člen 7 za avstrijsko Štajersko. Blíže viz Pavelhaus/Pavlova hiša: http://www.pavelhaus.at/ (6. 2. 2011). 137 KLEMENČIČ – KLEMENČIČ, 2007: 153. 138 Viz tamtéž. 139 JESIH, 2004: 300. 140 Vedle slovinské menšiny je ve Štýrsku rovněž početná menšina chorvatská a maďarská. Blíže viz Volkszählung 2001. Hauptergebnisse I – Steiermark. Statistik Austria. Wien, s. 17.
48
4.2 Problematika německy mluvící menšiny Vedle slovinské menšiny v Rakousku existuje i německy mluvící menšina ve Slovinsku. Jedná se o nepříliš početnou skupinu, nicméně díky osobnosti bývalého korutanského hejtmana Jörga Haidera se výrazně zapsala do obecného podvědomí. I proto se na následujících několika stranách budeme věnovat právě této problematice. Na úvod je však nutné se zmínit o Avnojských dekretech, jelikož jejich vydání ovlivňuje menšinovou otázku dodnes.
4.2.1 Avnojské dekrety Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ)141 byla založena v listopadu roku 1942 v Bihači v severozápadním cípu dnešní Bosny a Hercegoviny.142 Jednalo se partyzánskou organizaci, která pod vedením Josipa Broze Tita zastřešovala a organizovala osvobozenecké boje na území bývalé Jugoslávie. Od listopadu roku 1943 pak byla považována za nejvyšší politický orgán v rámci nově vznikajícího jugoslávského státu.143 Ve své působnosti měla rovněž možnost vydávat dekrety, jejichž úkolem bylo oživit politickou správu a hospodářský život v osvobozené zemi. Některé z dekretů se rovněž týkaly konfiskace majetku Německé říše a jejích obyvatel, což mělo sloužit jako jakási forma reparací. Ruku v ruce s tím byl spojen i transfer německy mluvícího obyvatelstva mimo území Jugoslávie. Nejednalo se však o tak masivní přesun, jaký známe např. z Československa. Většina těchto obyvatel totiž stačila ještě dříve prchnout před postupujícími partyzánskými jednotkami. Po roce 1955, kdy bylo Rakousko v rámci Státní smlouvy uznáno jako první oběť nacismu, začala Vídeň vyvíjet tlak na revizi těchto 141
Originální název zní Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije (AVNOJ). BIONDICH, Mark: 2005. Croatia. In: Frucht, Richard, C. Eastern Europe: an introduction to the people, lands a culture. ABC-CLIO. Santa Barbara/California, s. 430. 143 PAVKOVIĆ, Aleksandar: 2002. National Liberations in former Yugoslavia: When Will they end? East European Quarterly, No. 2, June 2002, s. 233. 142
49 dekretů. Po rozpadu SFRJ pak tento problém přešel na nově nezávislé Slovinsko. Rakouská politická scéna využívala tuto kartu, stejně tak jako v případě České republiky a dekretů prezidenta Beneše, ve spojení s případným členstvím v Evropské unii. Hlavním požadavkem bylo jejich anulování. Nakonec se však žádný z těchto kroků neuskutečnil. Bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel se k tomu vyjádřil slovy: „Historie je historie. Je třeba hledět do budoucnosti“.144 V současnosti je tato otázka již plně depolitizována, přesto se jako téma při vzájemných rozhovorech ještě občas objeví.145
4.2.2 Klíčové instituce a organizace Na následujících řádcích si představíme dvě klíčové rakouské instituce podílející se na prezentaci a propagaci Rakouska ve Slovinsku: 1) Rakouský vědecký institut v Lublani je čistě bilaterální záležitostí Rakouska a Slovinska. 2) V případě Rakouského institutu v Lublani, jde o instituci, která se podílí na šíření německého jazyka a rakouské kultury v zemích středoevropského regionu. Mimo to se rovněž zaměříme na některé skupiny sdružující německy hovořící obyvatelstvo ve Slovinsku. 4.2.2.1 Rakouský vědecký institut v Lublani146 Rakouský vědecký institut v Lublani byl založen v říjnu roku 1990, tedy ještě před vyhlášením nezávislého Slovinska.147 Původním záměrem spolkového ministerstva pro vědu však bylo vytvořit instituci se širším záběrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Skutečnost, že se tato organizace od počátku nacházela v Lublani a že na jejím čele stáli
144
PROFANT, Tomáš: 2004. Rakúska politika voči Slovinsku a Chorvátsku. In: Hloušek, Vít – Sychra, Zdeněk (eds.). Rakousko v evropské a středoevropské politice. IIPS. Brno, s. 96. 145 Viz rozhovor s prof. Ernestem Petričem v příloze této diplomové práce. 146 Originální název v němčině zní Das Österreichische Verbindungsbüro für Wissenschaft und Forschung in Slowenien (ASO Ljubljana). Blíže viz ASO Ljubljana: http://www.aso.zsi.at/ (8. 2. 2011). 147 V této době se však jednalo o Rakouský institut pro východní a jihovýchodní Evropu.
50 korutanští Slovinci148, ji však předurčila k pozdější transformaci do dnešní podoby. Od roku 1999 tedy můžeme hovořit o Rakouském vědeckém institutu tak, jak jej známe dnes.149 Za povšimnutí stojí, že zhruba ve stejnou dobu vznikal i Slovinský vědecký institut ve Vídni. V současnosti se institut snaží o propojení vědecké a kulturní spolupráce mezi Rakouskem a Slovinskem. Důležitou součástí je i regionální a transhraniční spolupráce mezi oběma zeměmi. Financován je ze zdrojů rakouského spolkového ministerstva pro vědu a výzkum.150 Symbolickou částkou rovněž přispívá i slovinské ministerstvo pro vysoké školství, vědu a technologie.151 4.2.2.2 Rakouský institut v Lublani152 Rakouský institut se přímo nezabývá menšinovou problematikou, přesto považuji za důležité se o něm alespoň ve stručnosti zmínit. Svoji činnost začal v roce 1997 a již od počátku se věnoval především výuce německého
jazyka.153
Mimo
to
však
také
podporuje
kulturní,
ekonomickou a vědeckou spolupráci Rakouska se zeměmi, v nichž se nachází.154 Důvodů, proč Rakouský institut začal fungovat teprve nedávno, je hned několik. Předně, podobnou úlohu plní již několik let německý Goethův Institut, jehož síť je tradičně velmi hustě zastoupena ve značném počtu zemí světa. Rakouský institut se tak ve větší míře zaměřuje na země v bezprostředním okolí. Většina těchto států navíc
148
V letech 1990 – 1996 byl předsedou institut dr. Feliks Bister. Od roku 1996 mu šéfuje dr. Miroslav Polzer. Zdroj viz ASO Ljubljana: http://www.aso.zsi.at/sl/index.html?_lang=sl (8. 2. 2011). 149 Zdroj viz tamtéž. 150 Blíže viz Bundesministerium für Wissenschaft und Forschung: http://bmwf.gv.at/nc/startseite/ forschung/internationales/wissenschaftsaussenstellen/aso/?sword_list[0]=aso (9. 2. 2011). 151 Blíže viz Ministrstvo za visoko šolstvo, znanost in tehnologijo: http://www.mvzt.gov.si/nc/si/ splosno/cns/novica/article/94/6731/20dc9fb7d3/ (9. 2. 2011). 152 Originální název v němčině zní Österreich Institut (ÖI). Blíže viz Österreich Institut: http://www.oesterreichinstitut.at/ (11. 2. 2011). 153 V Rakousku podobnou úlohu plní Slovinský vědecký institut (SZI). Blíže viz tamtéž: http://www.oesterreichinstitut.at/oesterreichinstitut.html (11. 2. 2011); viz též strana 35 – 36 této diplomové práce. 154 V současnosti má Rakouský institut 10 poboček v 7 zemích. Centrála institutu sídlí ve Vídni. Další pobočky se nacházejí v České republice, Slovensku, Slovinsku, Srbsku, Maďarsku a Itálii. V Polsku Rakouský institut sídlí ve třech městech. Blíže viz Österreich Institut: http://www.oesterreichinstitut.at/ oesterreichinstitut.html (12. 2. 2011).
51 byla řadu desetiletí součástí komunistického bloku, a tak existence takovéto instituce neměla prakticky žádný smysl. Přesto si za velmi krátkou dobu svého fungování dokázal
vydobýt dobrou pověst.
V samotné Lublani Rakouský institut sídlí teprve od roku 2004. Stejně tak, jako i v dalších městech i zde je centrem pro zkoušky vedoucí k získání Rakouského jazykového diplomu (ÖSD).155 4.2.2.3 Skupiny německy hovořících obyvatel ve Slovinsku Ve Slovinsku v současné době působí čtyři skupiny sdružující německy mluvící obyvatelstvo. Nejvýznamnější je sdružení Most svobody156 založené v roce 1990 v Mariboru. Jako svůj hlavní cíl uvádí nejenom ochranu kulturního dědictví německy hovořícího obyvatelstva, ale i snahu o uznání německé menšiny na úroveň italské a maďarské.157 Dalším uskupením je tzv. Společenství Kočervarských starousedlíků158, jež bylo ustanoveno v roce 1992. Jeho působnost je převážně lokálního charakteru. Sdružuje totiž německy hovořící obyvatele, kteří po roce 1941 zůstali žít v okolí Nového Města. Zajímavostí je, že aktivity tohoto družstva jsou financovány jak rakouskou, tak německou spolkovou vládou.159 Podobný charakter má i Slovinské kočevarské družstvo Petera Koslera160 fungující od roku 1994. V neposlední řadě je rovněž nutné zmínit Kulturní družstvo Apaško pole161, které bylo založeno v roce 2000. Do té doby fungovalo jako součást Mostu svobody.162
155
Fakten und Zahlen. 10 Jahre Österreich Institut. 09/2007, Wien, 3. September 2007, s. 20. Ve slovinském a německém originále Most svobode/Freiheitsbrücke. 157 Blíže viz FERENC, Mitja – REPE, Božo: 2004. Die Slowenisch-Österreichischen Beziehungen nach der internationalen Anerkennung. In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slowenisch-Österreichische Beziehungen im 20. Jahrhundert. Philosophische Fakultät. Ljubljana, s. 704 – 705. 158 Ve slovinském a německém originále Društvo Kočevarjev staroselcev/Gottscheer Altsiedler Verein. 159 Blíže viz tamtéž, 705. 160 Ve slovinském originále Slovensko kočevarsko društvo Peter Kosler. 161 Ve slovinském originále Kulturno društvo Apaško polje. 162 Blíže viz tamtéž, 706. 156
52
4.2.3 Německy mluvící menšina ve Slovinsku Existenci německy hovořící menšiny, někdy také nazývané starorakouské, Slovinsko oficiálně neuznává. I proto je v rámci různých statistik tato skupina zařazována do kolonky ostatní, ačkoliv celkový počet osob udávajících němčinu jako svůj mateřský jazyk není příliš odlišný od těch, kteří uvádějí italštinu.163 Velkým zastáncem zajištění práv německy hovořící menšiny ve Slovinsku byl Jörg Haider. Často tento argument používal v souvislosti s kritikou slovinské menšiny v Rakousku. Problémem však je, že ne všichni obyvatelé hovořící německy, se hlásí k rakouské národnosti. Stejně tak není německy hovořící menšina geograficky lokalizována na jednom území, ale je rozeseta po celém Slovinsku.
Ačkoliv
otázky
okolo
německy
mluvící
menšiny
byly
předmětem rakousko – slovinských vztahů prakticky od momentu jejich navázání164, dnešní situace je již prakticky depolitizována. Řešení probíhá převážně na lokální úrovni, resp. na úrovni odborné.
4.3 Jaderná elektrárna Krško Významnou úlohu v rakousko – slovinských vztazích hraje jaderná elektrárna Krško (NEK)165. Jak víme také z českého prostředí, Rakousko patří k dlouhodobým odpůrcům jaderné energetiky. Tento názor se promítá i do jeho zahraniční politiky. I proto se toto téma zákonitě muselo po roce 1990 objevit. Jaderná elektrárna Krško byla od počátku navržena jako slovinsko chorvatský projekt.166 Vzájemnou dohodu obě svazové jugoslávské
163
V roce 2002 žilo na území Slovinska 181 osob rakouské národnosti a 499 osob německé národnosti. Mimo to 1628 udalo jako svůj mateřský jazyk němčinu. Počet lidí, kteří se hlásí k italské menšině, je přitom zhruba okolo 3000. Blíže viz tamtéž, 704. 164 Již krátce po uznání Slovinska, 5. února 1992, vydal tehdejší rakouský ministr zahraničních věcí Alois Mock prohlášení, v němž deklaroval právo Rakouska na hájení zájmů německy hovořící menšiny ve Slovinsku. Blíže viz JANČAR, 1996: 116. 165 Ve slovinském originále Nuklearna elektrarna Krško (NEK). 166 Město Krško se nachází na území Slovinska, a to pouhých 20 km od chorvatských hranic.
53 republiky podepsaly v roce 1970.167 Na základě této smlouvy se rozdělily i náklady na stavbu, a to v poměru 1:1. Samotná výstavba byla započata v roce 1974 a již o sedm let později, 2. října 1981, byla elektrárna zapojena do sítě. V provozu je nepřetržitě od 15. ledna 1983.168 Paradoxně ve stejné době, kdy probíhala výstavba jaderné elektrárny Krško, budovali Rakušané svoji první a zároveň poslední atomovou elektrárnu ve Zwentendorfu nedaleko Vídně. Záhy poté, co byla dokončena, bylo v referendu těsným poměrem rozhodnuto o jejím nezprovoznění.169 Rok 1978 se tak stal jakýmsi počátkem rakouské protijaderné politiky. Klíčová jednání probíhala ještě za doby bývalé Jugoslávie. V roce 1990 nabídla tehdejší spolková vláda 7 miliard rakouských šilinků jako satisfakci zato, že SFRJ elektrárnu v Kršku uzavře do roku 1995.170 Vzhledem k tehdejší složité situaci si však bělehradská vláda nedovolila tuto nabídku přijmout. Zajímavostí je, že v první polovině 90. let podepsala Vídeň dohodu s Ukrajinou o dovozu elektřiny vyráběné v atomových elektrárnách.171 Přesto kritika Rakouska, tentokrát již vůči nezávislému Slovinsku, probíhala nadále. Týkala se zejména toho, že elektrárna stojí na nestabilním tektonickém podloží, což by v případě zemětřesení mohlo způsobit vážnou havárii.172 Významná debata se také vede okolo úložiště jaderného odpadu. V tomto směru se však jedná o vcelku oprávněné obavy, neboť dosud je jaderný odpad ukládán do meziskladu. Jeho kapacita by však měla být vyčerpána v letošním roce. Proto došlo k dodatečné dohodě mezi Slovinskem a
167
Blíže viz Nuklearna elektrarna Krško: http://www.nek.si/sl/o_nek/zgodovina_nek/ (15. 2. 2011). Během 80. let minulého století nejenom rakouská, ale i německá média upozorňovala na skutečnost, že v letech 1981 – 1989 musel být z nejrůznějších důvodů provoz elektrárny více než 70krát přerušen. Blíže viz Spiegel: http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-13496494.html (15. 2. 2011). 169 Referendum se uskutečnilo 5. listopadu 1978. Proti uvedení elektrárny do provozu se vyslovilo 50,47 % voličů. Zdroj viz Die Presse, Zwentendorf-Besichtigung: Eine Reise ins Atomzeitalter, 29. 5. 2010: http://diepresse.com/home/panorama/oesterreich/569964/Zwentendorf_Besichtigung_Eine-Reise-ins-Ato mzeitalter (16. 2. 2011). 170 Tyto peníze by byly především určeny na restrukturalizaci jugoslávského energetického průmyslu. Zdroj viz PROFANT, 2004: 98. 171 Při tom na území Ukrajiny došlo k nejhorší jaderné katastrofě v Evropě, když v roce 1986 vybouchla elektrárna v Černobylu. Blíže viz tamtéž. 172 Elektrárna se však nenachází přímo na tektonickém zlomu, kde bývají zemětřesení nejčastěji a způsobují rovněž největší škody. Navíc technologicky patří NEK k relativně moderním zařízením. Na jeho výstavbě se podílela americká firma Westinghouse. Blíže viz Nuklearna elektrarna Krško: http://www.nek.si/sl/o_nek/zgodovina _nek/ (17. 2. 2011). 168
54 Chorvatskem o tom, že Záhřeb do roku 2025 převezme polovinu tohoto odpadu.173 Vyjednat tuto položku přitom bylo velmi složité. V mezinárodní dohodě z 19. prosince 2001, kde Slovinsko a Chorvatsko řešily sporné otázky týkající se jaderné elektrárny v Kršku, se o této záležitosti totiž nejednalo.174 Jak již bylo řečeno, jaderná elektrárna Krško je společným projektem Slovinska a Chorvatska.175 V rámci Slovinska pokrývá 40 % veškeré spotřeby země. Bezesporu jde o významný podíl, který by bylo v případě jejího uzavření těžké nahradit. Životnost této elektrárny by měla vypršet v roce 2023. Uvažuje se však o rozsáhlejší modernizaci a prodloužení životnosti.176 Od roku 2005 rovněž začala probíhat ve Slovinsku diskuze o možnosti výstavby nové či rozšíření stávající elektrárny.177 S největší pravděpodobností by opět šlo o společný slovinsko – chorvatský projekt. Takovéto úvahy však posílily již tak kritické hlasy z Rakouska. Jejich intenzita se ještě více projevila, když
173
PEELER, Daniel – WALSH, Brian: 2010. Nuclear Proliferation in Yugoslavia. Department of Nuclear Engineering. North Carolina State University. Raleigh, s. 13 – 14. Dostupné na http://www.ne.ncsu.edu/ faculty/yim/documents/NE591-S2010/Report/Yugoslavia_rep.pdf (17. 2. 2011). 174 Většina záležitostí ve zmíněné dohodě se týkala především ekonomických otázek. Blíže viz BREČKO, Petra: 2007. Varovanje pred obrestnim tveganjem v podjetju Nuklearna elektrarna Krško, d.o.o. Magistrsko delo. Ekonomska fakulteta. Univerza v Ljubljani. Ljubljana, s. 2. Dostupné na http:// www.cek.ef.uni-lj.si/magister/brecko3370.pdf (17. 2. 2011). 175 Spoluvlastníkem NEKu je chorvatská společnost Hrvatska Elektroprivreda (HEP) a slovinská ECESGEN. ECES-GEN je přitom dceřiná společnost skupiny Elektro Slovenija (ECES). Zdroj viz http://www.nek.si/sl/o_nek/upravljanje/ (17. 2. 2011). 176 V roce 1999 byly do elektrárny dovezeny nové generátory, což bylo velmi silně kritizováno rakouskými představiteli. Není ani překvapující, že největší kritiky se pravidelně dostávalo od korutanského hejtmana Jörga Haidera. Zdroj viz ERMAN, Maja: 2003. Nuklearna elektrarna Krško kot konkurenčno podjetje na odprtem trgu z električno energijo. Diplomsko delo. Ekonomska fakulteta. Univerza v Ljubljani. Ljubljana, s. 19. Dostupné na http://www.cek.ef.uni-lj.si/u_diplome/erman1049.pdf (18. 2. 2011). 177 Poprvé o této možnosti jednala slovinská vláda v roce 2006. Existují úvahy, že by opět mohlo jít o společný slovinsko – chorvatský projekt. V roce 2009 započaly diskuse rovněž s Itálií o možném podílu na výstavbě druhého reaktoru. Rozhodnutí však doposud nepadlo. I díky tomu byla podána žádost o prodloužení životnosti stávajícího bloku až do roku 2043. Blíže viz Der Standart, Italien möglicher Partner für neues slowenisches AKW, 11. 8. 2009: http://derstandard.at/1246544420310/Italienmoeglicher-Partner-fuer-neues-slowenisches-AKW; Kleine Zeitung, AKW Krsko soll bis 2043 in Betrieb bleiben, 16. 12. 2009: http://www.kleinezeitung.at/nachrichten/politik/2237294/akw-krsko-soll-bis-2043betrieb-bleiben.story (18. 2. 2011).
55 došlo 4. června 2008 k havárii na chlazení. Při ní nastal únik chladicí kapaliny v primárním okruhu.178 Jak je zcela patrné, Slovinsko se ani do budoucna nemíní vzdát jaderné energetiky. Ba naopak, existují plány na její další rozvoj a budoucí využití. Vzhledem k tomu, že loni na podzim byla v Rakousku na regionální úrovni vytvořena první koaliční vláda sociálních demokratů a Zelených, je pravděpodobné, že by tento model mohl být dříve či později použit i na federální úrovni.179 I proto jaderná elektrárna v Kršku zůstane do budoucna sporným tématem ve vzájemných rakousko – slovinských vztazích.
4.4 Vzájemné ekonomické vztahy Významnou součástí vztahů mezi dvěma státy jsou i vzájemné ekonomické vztahy. Daleko více to pak platí u menších a otevřených ekonomik. Nevelký domácí trh, omezené finanční a lidské zdroje či limitovaná možnost širší hospodářské specializace nutí tyto státy k intenzivnějšímu rozvoji obchodních vztahů. Nejde však pouze a jen o zahraniční obchod, jak by se na první pohled mohlo zdát. Důležitou součástí jsou také přímé zahraniční investice a další části zahrnující ekonomickou spolupráci. Na následujících několika stranách se proto i my budeme věnovat této problematice. Intenzivní hospodářské kontakty se začaly rozvíjet až od počátku 90. let minulého století. Neznamená to však, že předtím žádné neexistovaly. I přes rozdílné ekonomické a politické systémy byla zejména 60. a 70. léta 20. století ve znamení rozvoje intenzivních ekonomických vztahů. Jugoslávie se tehdy nacházela na rozhraní mezi oběma studenoválečnickými bloky, a proto pro ni bylo důležité rozvíjet 178
4. června 2008 došlo k úniku chladicí kapaliny reaktoru, a proto musela být elektrárna na několik dní uzavřena. Blíže viz Uprava Republike Slovenije za jedrsko varnost: http://www.ursjv.gov.si/ index.php?id=4602&no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=5385&tx_ttnews[backPid]=12088 (19. 2. 2011). 179 Sociální demokraté a Zelení společně vládnou na vídeňské radnici.
56 vztahy i zeměmi jako bylo Rakousko.180 V roce 1978 byla na základě toho ustavena pracovní skupina Alpy-Jadran, jejíž hlavní náplní bylo zintenzivnit vzájemné vztahy mezi oběma státy.181 Klíčový význam měly pak tyto vztahy během 80. let, kdy Jugoslávie procházela složitou ekonomickou situací. Stále častěji se tak ukazovalo, že Rakousko bylo pro Jugoslávii klíčovým obchodním partnerem, zatímco obráceně to až tak moc neplatilo. Navíc se začaly projevovat i výrazné rozdíly mezi jednotlivými svazovými republikami. Geografická poloha Slovinska, stejně tak jako jeho ekonomická struktura a historické vazby, jasně nahrávaly tomu, že tato země těžila ze vzájemných ekonomických vztahů nejvíce. Úspěch slovinského hospodářství je tak i dnes v mnohém výsledek spolupráce s Rakouskem. Jak již bylo naznačeno, jsou ekonomické vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem na velmi dobré úrovni. Své o tom hovoří i otevření rakouského obchodního zastoupení v Lublani ještě před vyhlášením slovinské nezávislosti. Na počátku 90. let minulého století tvořily slovinský podíl jugoslávského importu z Rakouska 39 % a exportní podíl 38,6 %.182 Přesto došlo v roce vyhlášení slovinské nezávislosti k mírnému úpadku. Ten byl způsoben nejen krátkým vojenským konfliktem, který tento proces provázel, ale i nejistým budoucím vývojem na Balkáně. Naštěstí tato situace netrvala příliš dlouho, a tak již od roku 1992 došlo k opětovnému zkonsolidování ekonomických vztahů. Slovinsko, které bylo dlouhodobě hospodářsky orientované na západní Evropu, tak poměrně plynule navázalo na tuto zkušenost i jako nezávislá země. Již krátce po vzniku státu se začaly objevovat diskuze o možném začlenění Slovinska do Evropské zóny volného obchodu (EFTA).183 Později však bylo od tohoto kroku ustoupeno, jelikož Rakousko se stalo kandidátskou zemí na vstup
180
Pro připomenutí je důležité uvést, že Rakousko také stálo částečně mimo tyto bloky. PRINČIČ, Jože: 2004. Slovensko-avstrijski gospodarski odnosi 1945 – 1991.In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slovensko-avstrijski odnosi v 20. stoletju. Filozofska fakulteta. Ljubljana, s. 501. 182 Toto číslo jasně ukazuje na silné postavení dvoumilionového Slovinska v rámci bývalé, téměř čtyřiadvacetimilionové Jugoslávie. Blíže viz Stabilisierung der österreichisch-slowenischen Wirtschaftsbeziehung. Juli 1994. Institut für höhere Studien. Wien, s. 1. 183 Členem EFTA bylo v letech 1959 – 1995 i Rakousko. 181
57 do EU. V roce 1993 patřilo Rakousko ke čtvrtému nejvýznamnějšímu zahraničně-obchodnímu partneru Slovinska a o rok později se dokonce posunulo ještě o jednu příčku výše.184 Vyjádřeno čísly, je však vzájemná obchodní bilance spíše v neprospěch Slovinska. V roce 1990 měl slovinský export do Rakouska hodnotu 170 milionů eur, zatímco import činil 330 milionů eur.185 Tento stav se nezměnil ani v následujících letech, ačkoliv celková hodnota vzájemné obchodní výměny rostla. Tak např. v polovině 90. let činil rozdíl 379 milionů amerických dolarů v neprospěch Slovinska. Na přelomu tisíciletí se pak začal tento nepoměr srovnávat, a tak v roce 2001 tvořil objem celkového vývozu Slovinska do Rakouska 693 milionů amerických dolarů a dovoz 844 milionů amerických dolarů.186 K mírnému zhoršení došlo až během světové hospodářské krize v letech 2008 a 2009, kdy nejenom, že se snížila celková obchodní výměna, ale došlo i opět k propadu obchodní bilance v neprospěch Slovinska. Celkový rakouský export dosahoval v roce 2009 hodnotu 2 miliard eur, zatímco import činil pouhých 994 milionů eur. Oproti předchozímu roku se nicméně v obou případech jednalo o propad o téměř 20 %.187 Pozitivní skutečností ale je, že s postupným odezníváním této krize se vzájemné obchodní vztahy vrací do původní normy a v budoucnu se předpokládá jejich další prohlubování. Významně k tomu přispívají i výhody plynoucí z členství v Evropské unii. Členstvím Rakouska a Slovinska v tzv. eurozóně získaly obě země společnou měnu. Díky tomu došlo ke snížení transakčních nákladů a k odbourání udržování finančních prostředků pro případ kurzových rizik. Mimo to i zrušení hraničních kontrol na vnitřních hranicích EU pomohlo k rozvoji obchodních vztahů. Slovinsko se rovněž v roce 2010 stalo členskou zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), čímž definitivně završilo své integrační 184
Před Rakouskem se umístily pouze SRN a Itálie. Do roku 1994 se nacházelo před Rakouskem ještě Chorvatsko. Válečný konflikt nicméně vzájemný obchod výrazně omezil. Blíže viz tamtéž, s. 2. 185 Částky jsou uvedeny v eurech i přesto, že tato měna v té době ještě jako oficiální platidlo neexistovala. STANOVNIK, Peter: 2003. Sectoral Growth Tendencies in Slovenia with Special Emphasis on Relations to Austria. In: Böhm, Bernard – Frisch, Helmut – Steiner, Michael (eds.). Slovenia and Austria: Bilateral Economic Effects of Slovenian EU accession. Leykam. Graz, s. 97 – 120. 186 Blíže viz FERENC – REPE, 2004: 669 – 670. 187 Blíže viz AWO-Länderreport Slowenien. WKO Österreich. Aussenhandelsstelle Laibach. November 2010, s. 21.
58 snahy počínající dobou vzniku nezávislého státu.188 Obě země jsou tak dnes natolik vzájemně propojené, že obchodní vztahy již dnes v mnohém fungují na principu těch vnitrostátních. To může jejich dalšímu rozvoji bezpochyby jen pomoci. Významnou proměnou za posledních dvacet let prošel i obsah vzájemné obchodní výměny. Stále významnější úlohu totiž zaujímají služby. Již na konci 90. let minulého století tvořily téměř polovinu hodnoty zahraničního obchodu. I přesto ale má průmyslové zboží stále své místo. Na základě údajů z roku 2009 tvoří nejvýznamnější součást železo a ocel, barevné kovy a kůže. Druhou pozici pak zaujímají stroje a dopravní zařízení. V závěsu za nimi se nacházejí chemické výrobky, jejichž významnou součást tvoří léky.189 Obě země mají rovněž nevyrovnané dluhy. V roce 1992 činil slovinský státní dluh v Rakousku 30,27 milionů amerických dolarů. Komerční sféra dlužila 42,16 milionů amerických dolarů. Naproti tomu Rakušané celkově dlužili Slovinsku 8,57 milionů amerických dolarů.190 Takovýto nepoměr byl důsledkem rozpadu Jugoslávie. Slovinsko totiž převzalo část dluhů po zaniknuvší SFRJ. I v současné době má Slovinsko největší závazky vůči Rakousku. Celkově se jedná o 11,6 miliardy eur. Z největší části to jsou půjčky od rakouských bank.191 Pokud jde o vztahy ve finanční spolupráci, ty se vyvíjí v souladu s mezinárodními standarty a bez větších problémů. Rakousko je v této oblasti pro Slovinsko nejdůležitějším partnerem. Mimo to se ale také rozvíjí spolupráce s Maďarskem, Českem a Slovenskem. Výrazně tyto země kooperují především na mezinárodní úrovni v organizacích, jako je
188
Slovinsko se oficiálně stalo členem OECD 21. července 2010. Blíže viz Vlada Republike Slovenije: http://www.svrez.gov.si/si/delovna_podrocja/slovenija_v_oecd/pristopni_proces/ (1. 3. 2011). 189 Blíže k celkovým hodnotám jednotlivých komodit viz AWO-Länderreport Slowenien. WKO Österreich. Aussenhandelsstelle Laibach. November 2010, s. 21. 190 JANČAR, 1996: 133. 191 Blíže viz Delo, Bruto dolg Slovenije je presegel 42 milijard evrov, 17. 12. 2010: http://www.delo.si/ clanek/133077 (10. 3. 2011).
59 Světová banka či Mezinárodní měnový fond. Během 90. let také Rakousko a Slovinsko vyřešily dva sporné body v této oblasti. V říjnu 1997 byla uzavřena dohoda o zamezení dvojího zdanění v oblasti daní z příjmu a daní z nemovitosti. V platnost tato dohoda, která výrazným způsobem
napomohla
rozvoji
mezistátních
ekonomických
vztahů,
vstoupila 1. února 1999.192 Druhá důležitá smlouva se týkala vypořádání dluhu Slovinska vůči tzv. Pařížskému klubu.193 Se samotným Rakouskem započala jednání v roce 1995 a byla poměrně rychle úspěšně ukončena. Problém však nastal v momentě ratifikace, jelikož rakouská banka ÖKB194, která se aktivně podílela na vyjednávání, odmítla převzít pohledávky Nové Lublaňské banky (NLB) vůči rafinérii v Novém Sadu. Na základě toho byla v červenci 1997 tato část ze smlouvy vyňata. Finální verze pak byla podepsána v Lublani 12. června 1998 a v platnost vstoupila 28. prosince 1998.195 Neméně důležitou součástí ekonomiky jsou i zahraniční investice. Základním dokumentem o investicích mezi oběma zeměmi je dohoda o ochraně investic z roku 1992.196 Rakousko představuje pro Slovinsko nejvýznamnějšího zahraničního investora. Hodnota investic navíc každým rokem narůstá. Již v roce 1992 přicházela celá čtvrtina všech investic právě z Rakouska.197 O téměř deset let později, v roce 2001 činila celková hodnota zahraničních investic ve Slovinsku více než 3,25 miliardy amerických dolarů, přičemž 47 % z nich byly rakouského původu.198 Ve srovnání s tím činily ve stejnou dobu slovinské investice v Rakousku
192
Blíže viz Uradni list Republike Slovenije: http://www.uradni-list.si/1/content?id=18172 (10. 3. 2011). Pařížský klub je sdružení 19 nejbohatších zemí světa, které od roku 1956 fungují jako věřitelé nejzadluženějších států světa. K těm v 80. letech patřila i bývalá Jugoslávie. Na základě ústavního zákona z roku 1991 a zákona z roku 1996 Slovinsko převzalo svůj podíl, který činil 16,39 %. Zdroj viz FERENC – REPE, 2004: 670. 194 Österreichische Kontrollbank (ÖKB) je ústřední rakouský finanční a informační ústav, který se stará o exportní záležitosti a také kapitálové trhy. V rámci této dohody se měla ÖKB zaručit za úvěry slovinských bank. 195 FERENC – REPE, 2004: 671. 196 JANČAR, 1996: 137. 197 Viz tamtéž, 136. 198 V roce 2009 měly rakouské investice ve Slovinsku hodnotu 5,2 miliardy eur, což činilo 49 % všech investic v zemi. Blíže viz AWO-Länderreport Slowenien. WKO Österreich. Aussenhandelsstelle Laibach. November 2010, s. 15. 193
60 pouhých 50,1 milionů amerických dolarů.199 Tato čísla zcela jasně ukazují na nepoměr mezi oběma zeměmi. Slovinsko bezesporu nepatří k nejdůležitějším zahraničním investorům rakouské ekonomiky. Přesto je možné, vzhledem k charakteru ekonomického a politického vývoje Slovinska, hovořit o relativním úspěchu. Mimo země bývalé Jugoslávie patří Rakousko k nejčastějšímu cíli slovinských zahraničních investic. Specifickou skupinou jsou společné rakousko – slovinské podniky. Ty se nacházejí zejména v jižních spolkových zemích Rakouska, Korutanech a Štýrsku. Paradoxní je, že v posledních letech jejich počet postupně klesá. Příčinu je možné hledat nejen ve změně struktury slovinského hospodářství, ale i ve vstupu obou zemí do Evropské unie. Začleněním se do společného trhu a odbouráním celních bariér smysl takovýchto společností postupně klesá. I přesto v Rakousku stále zaznamenávají největší úspěch tradiční slovinské firmy, jako jsou Radenska, Elan či Gorenje. Nejen v rámci investic a obchodní výměny se však odehrávají ekonomické vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem. Důležitými oblastmi jsou také bankovnictví, turismus, doprava či energetika. Již na začátku roku 1990 začala v Lublani působit rakouská Länderbank, která se později přejmenovala na Bank Austria.200 V následujících letech jejich počet přibýval, přičemž byly to z cizích právě rakouské bankovní domy, jež jako jediné mohly působit ve Slovinsku.201 To bylo způsobeno zejména již zmíněnou přítomností rakouských investic. Banky totiž zpočátku působily jako finanční instituce, jež tvořily potřebné zázemí rakouským firmám. Svůj ekonomický význam má i turistický ruch. Středoevropská poloha v alpském prostoru nabízí oběma zemím mnoho atraktivních míst využitelných k cestování. Rakušané jsou po Italech druhou nejpočetnější 199
Současná hodnota slovinských investic v Rakousku je 63 milionů eur. Blíže viz Veleposlaništvo Republike Slovenije v Avstrijii: http://dunaj.veleposlanistvo.si/index.php?id=2861 (8. 3. 2011). 200 FERENC – REPE, 2004: 673. 201 Namátkou můžeme jmenovat např. Creditanstalt, Volksbank či Hypo Alpe Adria Bank.
61 skupinou zahraničních turistů mířících do Slovinska. Pokud ale srovnáme počet obyvatel obou zemí, dostávají se Rakušané na samý vrchol.202 V roce 2001 navštívilo Slovinsko 171 403 rakouských turistů. Ve srovnání s rokem 1990 se tento počet zdvojnásobil.203 Ještě větší nárůst však zaznamenalo množství Slovinců přijíždějících do Rakouska. Na konci roku 2000 jich bylo 200 798, což znamenalo více než čtyřnásobný rozdíl oproti roku 1990.204 Vysvětlení tak vysokého vzrůstu je možné hledat ve dvou faktorech. Prvním je pád komunistického režimu a následné vyhlášení nezávislého Slovinska. Tím bylo usnadněno cestování, a to nejenom do okolních zemí. V této souvislosti je nicméně důležité zdůraznit, že Slovinci neměli nikdy tak striktní opatření pro cestování do západní Evropy, jako tomu bylo např. v případě komunistického Československa. Druhým faktorem, a dle mého názoru podstatnějším, byl nárůst životní úrovně Slovinců, který umožnil rozvoj cestovního ruchu. Slovinsko rovněž slouží jako tranzitní země pro cesty do Chorvatska, a to zejména v letních měsících. Rakušané, společně s Němci a Italy, patří k nejpočetnějším návštěvníkům této balkánské republiky. Klíčovým aspektem ekonomických vztahů je dnes i doprava. 4. prosince 1993 byla v Lublani mezi Rakouskem a Slovinskem podepsána dohoda o mezinárodním silničním převozu zboží.205 O necelý rok později následoval podpis smlouvy o přepravě osob s výjimkou pravidelné linkové dopravy.206 Převoz zboží byl do vstupu Slovinska do Evropské unie v roce 2004 realizován na základě speciálních povolenek. Dnes již tato povinnost neexistuje. V rámci dopravního spojení v posledních letech narůstá význam letecké dopravy. Rakousko bylo jednou z prvních zemí, 202
V roce 2009 navštívilo Slovinsko 613 069 rakouských turistů. Italů bylo o více než 300 tisíc více. Naopak do té doby druzí Němci klesli na třetí místo. Blíže viz Slovenski turizem v številkah. Slovenska turistična organizacija. Maj 2010. Ljubljana, s. 7. 203 Na základě předchozího odkazu může vidět, že posledním desetiletí se počet Rakušanů cestujících do Slovinska zněkolikanásobil. Značný podíl na tom mělo bezpochyby i členství v Evropské unii. FERENC – REPE, 2004: 673. 204 POLZER, Miroslav:2002. Gospodarsko sodelovanje med Slovenijo in Avstrijo. In: MayrhoferGrünbühel, Ferdinand – Polzer, Miroslav. Avstrija in Slovenija. Preteklost in sedanjost. Cankarjeva založba. Celovec, 231. 205 FERENC – REPE, 2004: 682. 206 K podepsání došlo 7. dubna 1994. Blíže viz tamtéž, 682.
62 která uzavřela se Slovinskem dohodu o pravidelném leteckém spojení.207 V souvislosti se změnami v mezinárodním systému po teroristických útocích ze září 2001 byla přijata další klíčová dohoda o letectví mezi Rakouskem a Slovinskem. 4. října 2002 podepsaly obě země smlouvu o zjednodušení záchranných leteckých převozů a vyhledávacích a záchranných letů.208 Na základě této smlouvy je možné při zmíněných akcích přistání i mimo veřejná letiště. Navíc osoby takto převážené nemusí mít při sobě cestovní doklady. Co se týče veřejné dopravy, existují mezi Rakouskem a Slovinskem pravidelná autobusová, železniční i letecká spojení. Obě země jsou v tomto směru na sobě závislé. Slovinsko slouží Rakousku jako vstupní brána do balkánského regionu, zatímco v obráceném případě je Rakousko vstupním prostorem do střední a západní Evropy. K zlepšení dopravního propojení celého regionu došlo v posledních dvaceti letech také díky masivní výstavbě dálniční sítě na území Slovinska. Ta je již dnes prakticky dokončena. Významnou úlohu plní rovněž železniční spojení. Klíčovou tratí je zejména ta spojující Lublaň s Vídní. Nachází se na ní totiž druhá největší města v obou zemích, Maribor a Štýrský Hradec. Neméně významný je také
námořní
přístav
Koper.
Rakousko,
stejně
tak
jako
další
středoevropské země, jej využívá jako jeden z hlavních námořních přístavů. V neposlední
řadě
je
také
energetika
důležitou
součástí
ekonomických vztahů. Spolupráce v této oblasti se odehrává např. mezi slovinskou společností Geoplin a rakouskou ÖMV. Oblastí zájmu je v tomto případě transport ruského plynu.209 Rakušané rovněž předávají Slovincům své zkušenosti v oblasti obnovitelných zdrojů. Slovinská elektrárenská společnost ELES210 v této záležitosti velmi intenzivně spolupracuje se svým rakouským partnerem. 207
Dohoda byla podepsána 6. listopadu 1992. Blíže viz tamtéž, 683. Blíže viz Uradni list Republike Slovenije: http://www.uradni-list.si/1/objava.jsp?urlmpid=20035 (9. 3. 2011). 209 Blíže viz Energetika.net: http://www.energetika.net/eu/novice/articles/geoplin-plinovodi-in-adria-lngpodpisala-pogodbo-o-predhodnih-de (9. 3. 2011). 210 Blíže viz http://www.eles.si/mednarodno-sodelovanje.aspx (11. 3. 2011). 208
63 Celkově je možné považovat hospodářské vztahy mezi Slovinskem a Rakouskem za výborné. Obě země v této oblasti velmi intenzivně spolupracují. Určitý pokles byl sice zaznamenán během nedávné světové ekonomické krize. I přesto však je perspektiva do budoucna vcelku pozitivní.
4.5 Regionální spolupráce Významnou
úlohu
v dnešní
Evropské
unii
hraje
regionální
spolupráce. Zvlášť to pak platí u regionů se smíšeným obyvatelstvem. V našem případě se jedná o regiony Korutan a Štýrska. Ačkoliv nejintenzivnější spolupráce se odehrává od roku 2004, určitá její forma již existovala i předtím. V roce 1995 byla na základě rozhodnutí Evropského parlamentu započata tzv. přeshraniční spolupráce mezi členskými a nečlenskými zeměmi.211 Již od počátku se do tohoto projektu zapojily i Slovinsko a Rakousko. V letech 1995 – 1999 tak probíhal první Evropskou unií podporovaný způsob spolupráce mezi Rakouskem a Slovinskem. 212 Daleko rozsáhlejší iniciativou byla tzv. INTERREG IIIA – PHARE CBC probíhající v letech 2000 – 2006.213 Tvořily ji tři
základní
pilíře: ekonomická soudržnost, lidské zdroje a regionální spolupráce a udržitelný územní rozvoj. Po vstupu deseti nových členských zemí do EU zanikl program PHARE CBC a zůstala pouze iniciativa INTERREG. Na léta 2004 – 2006 bylo v jejím rámci vyčleněno pro Slovinsko 24,7 milionů eur.214 Většina finančních prostředků byla použita na celkový ekonomický rozvoj regionu. Hlavní zájem byl soustředěn na podporu zaměstnanosti, podnikání a cestovního ruchu215. Zvláštní pozornost byla rovněž
211
V rámci programu PHARE byla i na tuto oblast rozšířena iniciativa INTERREG. Blíže viz Austria – Slovenia Interreg IIIA – Phare CBC. Joint Programming Document 2000 – 2006. Working Document 2000. Regionalni Center za okolje. Ljubljana, s. 7. Dostupné na http://www.reclj.si/projekti/Phare_bd/dokumenti/jpd_2000-2006.pdf (11. 3. 2011). 212 Jednalo se o program INTERREG IIA – PHARE CBC. Blíže viz STANOVNIK, 2003: 114. 213 Tento projekt byl potvrzen 5. června 2001 na bilaterálním setkání. Blíže viz FERENC – REPE, 2004: 683. 214 STANOVNIK, 2003: 114. 215 Např. oblast východního Štýrska a severovýchodního Slovinska je hojně navštěvována jako centrum termálních lázní.
64 věnována oblasti zemědělství a školství. Zde se jednalo zejména o podporu základního a středoškolského vzdělávání. Iniciativa INTERREG III byla zahájena ve společné deklaraci z července 1999 jako program o přeshraniční a transnacionální spolupráci.216 Podpora je zacílena na příhraniční jednotky NUTS 3. Na rakouské části šlo o regiony Východní Štýrsko, Západní Štýrsko, Jižní Štýrsko, Dolní Korutany a Klagenfurt-Villach. Na slovinské straně byly zapojeny regiony Podráví, Pomuří, Savinsko, Gorensko a Korutany (Koroška). Regiony Graz a Horní Korutany byly k této iniciativě připojeny, a tak mohou žádat o 20 % finanční podpory.217 S tím jak se blížilo datum vstupu Slovinska do EU, rostla i potřeba regionální spolupráci institucionalizovat. Na základě toho vznikl v roce 2002 Euroregion Štýrsko-Severovýchodní Slovinsko.218 Snahou bylo zejména zintenzivnit dosavadní spolupráci a připravit se na její další pokračování po vstupu Slovinska do EU. I přesto, že se v jeho rámci realizovala řada úspěšných projektů, nebyla vždycky vzájemná spolupráce jednoduchá. Problémy se objevovaly zejména v komunikaci mezi reprezentacemi na obou stranách hranice. Nejvíce se to samozřejmě týkalo implementace a schvalování projektů. Stejně tak složitost rakousko – slovinských vztahů, o které jsme hovořili výše, měla svůj vliv. Spory o menšinovou otázku jsou nejpravděpodobnější příčinnou, proč doposud nevznikl euroregion v oblasti Korutan. Základy zmíněného euroregionu byly položeny mezi roky 1995 – 1999. Mariborská regionální rozvojová agentura tehdy působila jako koordinátor programu PHARE CBC.219 V roce 1998 byla na základě podnětu starostů obcí v rakouském Štýrsku vytvořena iniciativa o
216
Blíže viz Austria – Slovenia Interreg IIIA – Phare CBC. Joint Programming Document 2000 – 2006. Working Document 2000. Regionalni Center za okolje. Ljubljana, s. 9. Dostupné na http://www.reclj.si/projekti/Phare_bd/dokumenti/jpd_2000-2006.pdf (11. 3. 2011). 217 Blíže viz tamtéž, 12. 218 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=31 (12. 3. 2011). 219 Blíže viz tamtéž.
65 založení Euroregionu.220 V následujících dvou letech uvízla sice jednání na mrtvém bodě, nicméně již v listopadu 2002 byla na slovinském hradě Sekov podepsána dohoda o spolupráci mezi Euroregionem Štýrsko a Euroregionem severovýchodní Slovinsko.221 Od roku 2004 pak probíhají bilaterální fóra, na nichž se hodnotí nejenom dosavadní průběh regionální spolupráce, ale i úspěch programů PHARE CBC, INTERREG IIIA a CÍL3, který je určen pro léta 2007 – 2013.222 Jak již bylo řečeno, zaujímá na slovinské straně zmíněný Euroregion čtyři oblasti. Na nich ve 104 občinách žije 780 tisíc obyvatel. Oproti tomu v rakouských osmi oblastech přebývá 830 tisíc lidí.223 Hlavním
cílem
Euroregionu
je
především
podpora
transhraniční
spolupráce a vzájemné komunikace. Mimo to jde rovněž o snahu zlepšit kvalitu života a hospodářské prostředí. Důležitou roli hraje také otázka kvality životního prostředí.224 Pokud jde o úkoly, pak těmi nejdůležitějšími jsou: 1) koordinace s partnerskými institucemi na obou stranách hranice, 2) podpora bilaterálních pracovních skupin, 3) přeshraniční pracovní setkávání a organizace a realizace seminářů, 4) setkávání se s veřejností a předávání informací, 5) pomoc při hledání partnerů, 6) územní koordinace přeshraniční spolupráce, 7) společná platforma přeshraniční spolupráce a 8) vytváření návrhů projektů a pomoc při přípravě projektových předloh přeshraniční spolupráce (společně s poradními zainteresovanými
institucemi
a
jednotlivci
z
vymezeného
území
INTERREG IIIA).225
220
Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=31 (13. 3. 2011). 221 V originále název zní Euroregion Steiermark a Euroregija SV Slovenija. V případě Evroregije SV Slovenija šlo o síť regionálních rozvojových agentur. Blíže viz tamtéž. 222 Blíže viz CILJ 3 Teritorialno sodelovanje: http://www.cilj3.mop.gov.si/index.php?id=1&lang=sl (13. 3. 2011). 223 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=29&L =0 (13. 3. 2011). 224 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=30&L =1% 20onfocus%3DblurLink%28this%29%3B (14. 3. 2011). 225 Blíže viz tamtéž.
66 Samotná přeshraniční spolupráce je organizována na principu tzv. pracovních skupin, které se rekrutují z již zmíněných regionálních agentur. Tyto pracovní skupiny jsou rozděleny na základě tematických okruhů. V rámci slovinské části je jich celkem sedm. Tím prvním je oblast cestovního ruchu. Koordinován je Regionální rozvojovou agenturou pro Korutany. Hlavními úkoly jsou strategické plánování, rozvoj vzájemných projektů přeshraniční spolupráce, propojování stávajících a vytváření nových turistických produktů či pomoc při hledání partnerů pro jednotlivé projekty.226 Druhým je pak oblast ochrany životního prostředí. Jeho naplňováním je pověřeno Vědecko-výzkumné centrum Bistra v Ptuji. Základní
náplní
je
technické
zajišťování
projektů
a
identifikace
společných priorit Euroregionu v oblasti životního prostředí a ochrany přírody. Významnou součástí jsou rovněž návrhy dopravních spojení a způsobů mobility na regionální a meziregionální úrovni Slovinska a Rakouska.227 V pořadí již třetím je okruh informačních a komunikačních technologií. Zde klíčovou roli hraje Mariborská rozvojová agentura. V její gesci je především upozorňovat na komparativní výhody daného regionu. Mimo to má za úkol podporovat místní iniciativy a podnikatele. Zároveň se podílí na tvorbě dopravní infrastruktury. V neposlední řadě má na starosti vztahy s veřejností a její lepší informovanost o fungování a práci Euroregionu.228 Následujícím okruhem je zaměstnanost a lidské zdroje. O ten se stará Regionální rozvojová agentura v Celje. Hlavní náplní je především zvyšování kvalifikace pracovní síly a s tím související vyšší uplatnění na obou stranách hranice. Primárně se tyto aktivity zaměřují na osoby, jež jsou považovány za těžko zaměstnatelné.229 Pátým okruhem je hospodářství. Tematicky se mu věnuje Ekonomický institut v Mariboru. Podporu především věnuje začlenění firem do globální ekonomiky. Mimo to také poskytuje poradní aktivity a podporné služby pro malé a střední 226
Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=38&L =1%22%20onfocus%3D%22blurLink%28this%29%3B (14. 3. 2011). 227 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=37 (14. 3. 2011). 228 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=36&L =1%22%20 (15. 3- 2011). 229 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=35&L =1%22%20 (15. 3. 2011).
67 podnikatele. S tím je rovněž spojena i pomoc při hledání partnerských společností ze Slovinska a Rakouska.230 Významným okruhem je i zemědělství. Koordinuje jej regionální rozvojová agentura Mura. Jejím cílem je podpořit přeshraniční spolupráci, a to zejména v oblasti předávání zkušeností v ekologickém zemědělství a v agroturistice. Důraz je rovněž kladen na spolupráci mezi rakouskými a slovinskými zemědělci. Klíčovým aspektem je pak příprava společných projektů.231 Posledním okruhem jsou tzv. bilaterální struktury. V náplni je má již zmíněná Mariborská rozvojová agentura. Jedná se především o vytváření struktur v severovýchodním
Slovinsku
a
v rakouském
Štýrsku
za účelem
identifikace společných priorit a výměny znalostí a zkušeností. S tím je spojená celková modernizace regionu.232 Podobná struktura existuje i na rakouské straně. Jedná se vcelku o logický krok, jenž má za úkol usnadnit vzájemnou spolupráci. Obecně však je možné říci, že systém fungování Euroregionu severovýchodní Slovinsko-rakouské Štýrsko je na velmi vysoké úrovni. Zaměření jednotlivých okruhů ukazuje na široké spektrum záběru a zároveň na vysokou míru specializace. Takovýto model by byl bezesporu do budoucna i dobrým příkladem pro korutanský region. Stále častěji se totiž ukazuje, že ve sjednocující se Evropě výrazným způsobem poroste význam regionální spolupráce. V současné době se však nic takového nerýsuje.
4.6 Evropská unie Evropská unie je organizací, která v posledních letech hraje velmi klíčovou roli pro obě země. Nebylo tomu tak ale po celou dobu uplynulých dvaceti let. Na konci období studené války nebylo ani Slovinsko, ale ani 230
Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=34&L =1%5C%5C%5C%5C (15. 3. 2011). 231 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=3&L =1%22%20 (15. 3. 2011). 232 Blíže viz Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska: http://www.evroregija.net/index.php?id=32&L =1%22%20 (15. 3. 2011).
68 Rakousko členskou zemí. Alpská republika byla naopak od počátku 60. let minulého století členem EFTA. Teprve hospodářské problémy Evropy z konce 80. let, stále těžší přístup na trhy ekonomik členských zemí ES a rovněž i konec studené války vytvořily předpoklady, proč se Rakousko, společně se Švédskem a Finskem začaly zajímat o možné začlenění do vznikající Evropské unie.233 Samotné Rakousko podalo přihlášku o členství již v červenci 1989.234 V následujících letech probíhala jednání, která byla ukončena během roku 1994.235 Po následujícím úspěšném referendu došlo k 1. lednu 1995 ke vstupu země do Evropské unie.236 Přibližně ve stejné době došlo k zahájení slovinské cesty do EU. V roce 1992 byla uzavřena dohoda s ES a o čtyři roky později Slovinsko oficiálně požádalo o přidružení k EU.237 O další rok později, 1. února 1997, oficiálně Lublaň požádala o členství.238 Samotná jednání probíhala mezi léty 1998 – 2002. Rakousko, jakožto země, která se nacházela v sousedství hned čtyř potenciálních členů, mělo velký zájem o východní rozšíření. Důvody byly nejenom geopolitické, ale i ekonomické. Rakousko totiž patří k významným investorům v oblasti středovýchodní Evropy. V tomto ohledu se však názory spolkové vlády rozcházely s veřejným míněním, které se stavělo spíše proti takovémuto kroku. I přes oficiální rakouskou podporu to však neznamená, že by se neobjevovaly rozpory. Rakousko velmi tvrdě kritizovalo existenci Avnojských dekretů a důsledků z nich vyplývajících. Stejně tak se tradičně stavělo proti fungování jaderné elektrárny v Kršku. Nakonec však rozšíření, ke kterému došlo 1. května 2004, podpořilo. Od té doby probíhá mezi Rakouskem a Slovinskem 233
V roce 1986 byl přijat Jednotný evropský akt (JEA), na jehož základě měl být vytvořen do roku 1992 jednotný trh v rámci ES. Tato skutečnost ještě více zkomplikovala přístup na trh z vnějšku. Rakousko, Finsko a Švédsko byly rovněž neutrální státy. To se stalo do počátku 90. let překážkou pro vstup do ES, neboť se zde rozvíjela i politická spolupráce. Blíže viz k čtvrtému rozšíření FIALA, Petr – PITROVÁ, Markéta: 2003. Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno, s. 136 – 139. 234 Blíže viz tamtéž, 137. 235 Následně nato se konalo v Rakousku referendum, které většinou 66,6 % hlasů rozhodlo pro vstup do EU. Blíže viz tamtéž. 236 VOCELKA, Karl: 1997. Österreich und seine Nachbarstaaten aus historischer Perspektive. In: Gerlich, Peter (Hg.). Österreichs Nachbarstaaten. Innen- und außenpolitische Perspektiven. Schriftenreihe des Zentrums für angewandte Politikforschung. Wien, s. 41. 237 Dohoda o přidružení byla podepsána 10. června 1996. Blíže viz Slovenija v Evropski uniji. 152 vprašanj in odgovorov o članstvu Slovenije v EU. April 2009. Urad vlade RS za komuniciranje. Ljubljana, s. 34. 238 Blíže viz tamtéž.
69 velmi intenzivní spolupráce. Podle doc. Paula Luifa z vídeňského Institutu pro mezinárodní politiku je tato rakousko – slovinská kooperace umocněna faktem, že ani jedna země nemá v rámci EU přirozeného spojence, s kterým by vytvářela užší spolupráci nebo se případně podílela na rozvoji spolupráce na transnacionální úrovni.239 Od roku 2004 tak dochází k prohlubování spolupráce. Obě země jsou dnes členy eurozóny240 a součástí schengenského prostoru241. Když na počátku roku 2008 převzalo Slovinsko, jako první nový členský stát, předsednictví EU, bylo to právě Rakousko, které nejvíce pomáhalo svému sousedovi s přípravou.242 I v současné době existuje mnoho témat, na kterých Slovinci a Rakušané spolupracují v rámci Evropské unie. Tím nejaktuálnějším jsou otázky týkající se vytvoření záchranného mechanismu EU na pomoc ekonomikám postiženým vysokými schodky státního rozpočtu. Obecně však témat, jež jsou rozhodována na evropské úrovni,
přibývá,
a
proto
tvorba
spojenců
je
klíčovou
součástí
rozhodovacího mechanismu. Důkazem úzké rakousko – slovinské spolupráce může být i fakt, že slovinská ambasáda ve Vídni je, po ústředí slovinského ministerstva zahraničních věcí v Lublani, druhou nejklíčovější institucí slovinské diplomacie. Koneckonců po parlamentních volbách v roce 2008 se uvažovalo o bývalém šéfovi diplomacie Dimitriju Rupelovi jako o možném kandidátovi na tento post.243
4.7 Ostatní mezinárodní organizace Slovinsko a Rakousko jsou samozřejmě společně členy i jiných organizací. I zde přitom probíhá intenzivní spolupráce. V loňském roce 239
Třetí takovou zemí je podle doc. Luifa Irsko. Blíže viz příspěvek Doz. Dr. Paula Luifa na konferenci Czech Foreign Policy: EU Presidency and beyond. 12. – 13. října 2010. Ministerstvo zahraničních věcí CŘ. Praha. http://www.iir.cz/upload/EventsFiles/2010/CFP_Programme.pdf (23. 3. 2011). 240 Rakousko je členem od roku 1999. Slovinsko se ke společné měně připojilo v roce 2007. Blíže viz European Central Bank: http://www.ecb.europa.eu/euro/intro/html/map.en.html (24. 3. 2011). 241 Rakousko je členem od roku 1997. Slovinsko pak od roku 2007. Blíže viz European Commission: http://ec.europa.eu/home-affairs/policies/borders/borders_schengen_en.htm (24. 3. 2011). 242 Rakousko bylo předsednickou zemí v letech 1998 a 2006. 243 Blíže viz RTVSLO, Rupel veleposlanik na Dunaju?, 14. 10. 2008: http://www.rtvslo.si/slovenija/ rupel-veleposlanik-na-dunaju/93250 (24. 3. 2011).
70 bylo Slovinsko přijato za oficiálního člena OECD.244 Obě dvě země tak jsou již dnes součástí organizace, která je známkou vyspělé tržní ekonomiky a fungující demokracie. Rakousko, jakožto zakládající člen organizace, slovinskou kandidaturu výrazně podporovalo. Slovinsko totiž bylo posledním sousedním státem, jenž nebyl její součástí. Další významnou organizací, kde mají Slovinsko a Rakousko možnost spolupracovat, je OSN. Jak již víme, Rakousko silně podporovalo nezávislost Slovinska. V letech 1991 – 1992 bylo přitom nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, což Vídni umožnilo prosazovat tuto záležitost v širším mezinárodním kontextu. V letošním roce bude jistě zajímavé sledovat volbu nestálého člena Rady bezpečnosti OSN pro léta 2012 – 2013. V rámci východoevropské skupiny totiž proti sobě budou stát Slovinsko a Maďarsko, tedy dva státy sousedící s Rakouskem. Navíc zde ještě budou dva kandidáti, Arménie a Ázerbájdžán, kteří nikdy v Radě bezpečnosti OSN nezasedaly.245 Podle rakouské diplomatky Evy Nowotny je nyní těžké předpokládat, komu dá Vídeň svůj hlas. Rakousko, které kandiduje do Rady OSN pro lidská práva, se bude pravděpodobně snažit vyjednat vzájemnou podporu s ostatními zeměmi.246 Obecně se však šance Slovinska považují spíše za malé. Jak již bylo řečeno, dva kandidáti nikdy v Radě bezpečnosti OSN nezasedali. Maďarsko bylo naposledy členem v letech 1992 – 1993, zatímco Slovinsko v období let 1998 – 1999.247 Poslední
významnou
organizací
je
Severoatlantická
aliance
(NATO). Zde se však ukazuje rozdílnost mezi Rakouskem a Slovinskem. Rakousko, jakožto neutrální země, není členskou zemí NATO a ani se k takovémuto kroku do budoucna nechystá. Oproti tomu Slovinsko se o 244
Slovinsko se stalo oficiálně členem OECD 21. července 2010. Společně s ním přistoupily ještě Estonsko a Izrael. Blíže viz Služba Vlade Republike Slovenije za razvoj in evropske zadeve: http://www.svrez.gov.si/si/delovna_podrocja/slovenija_v_oecd/pristopni_proces/ (25. 3. 2011). 245 Informace získána ze vzájemné e-mailové korespondence ze dne 29. 3. 2011. 246 Viz tamtéž. 247 Zajímavostí je, že dvěma nejvyššími zástupci Slovinska při OSN byli tehdy Danilo Türk a Samuel Žbogar, tedy současný prezident a ministr zahraničních věcí. Blíže viz UN Security Council: http://www.un.org/sc/list_eng_region.asp?region=ee (27. 3. 2011).
71 začlenění do organizace snažilo prakticky od počátku 90. let minulého století. V roce 1993 požádalo Slovinsko o přidružení a o čtyři roky v Madridu věřilo, že bude mezi prvními kandidáty na přijetí ke členství.248 O to větší zklamání přišlo, když se tak nestalo. Slovinsko bylo jakousi obětí sporů o to, zda by mělo být přijato i Rumunsko.249 I přesto byla Lublaň označena za dobře připraveného kandidáta. Po vstupu Česka, Polska a Maďarska se Slovinsko stalo jakýmsi geopolitickým mostem spojujícím izolované Maďarsko se zbytkem NATO. Jeho úloha se ukázala zejména během kosovské krize z roku 1999, kdy se slovinský vzdušný prostor stal klíčovým pro operace na Balkáně. Rakousko v té době totiž odmítlo poskytnout svůj vzdušný prostor. K přijetí Slovinska do NATO nakonec došlo 29. března 2004.250
4.8 Oblast západního Balkánu V rámci regionální diplomacie je významnou oblastí společného zájmu západní Balkán. Rakousko se v této oblasti víceméně angažuje od poloviny 19. století. Slovinsko, které bylo dlouhá staletí součástí Habsburské monarchie a po jejím rozpadu se začlenilo do společného jihoslovanského státu, je v určitém pohledu geopolitickou hranicí západního Balkánu. Když tedy na počátku 90. let minulého století vypukl konflikt v bývalé Jugoslávii, ocitly se obě země v podobné situaci. Nestabilita v bezprostřední blízkosti a desetitisíce uprchlíků se staly denní realitou. I proto oba státy vyvíjely úsilí na brzké ukončení válečného běsnění v regionu. V rámci svých snah se např. podílely na účasti ve vojenských misích IFOR a SFOR v Bosně a Hercegovině. Rovněž se v roce 1997 zúčastnily tzv. „operace Alba“, která měla zabránit šíření rebelie na území Albánie.251 Výrazně se také obě země angažují 248
LASÁK, Jan: 2005. Zahraniční a bezpečnostní politika Republiky Slovinsko. In: Stýskalíková, Věra – Smekal, Hubert (eds.). Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj Bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině. Mezinárodní politologický ústav. Brno, s. 34. 249 RUPEL, 2001: 455 – 456. 250 Blíže viz Ministrstvo za zunanje zadeve RS: http://www.mzz.gov.si/si/zunanja_politika/nato/ kronologija_vkljucevanja_slovenije_v_nato/ (27. 3. 2011). 251 Opera Alba byla uskutečněna na základě rezoluce RB OSN č. 1101. Blíže viz LASÁK, 2005: 38.
72 v Kosovu. Pro Slovinsko je region západního Balkánu největším příjemcem jeho zahraniční pomoci. Do oblasti plyne plných 79 % všech prostředků.252 Jedná se rovněž o druhý nejvýznamnější trh. I Rakousko má
své
nezpochybnitelné
zájmy
v oblasti.
Zkušenosti
s možným
válečným konfliktem na jižních rakouských hranicích vedly diplomacii alpské republiky k širší mezinárodní podpoře západního Balkánu jako zóny stability. To je možné dokladovat na skutečnosti, že značné množství rakouských diplomatů působí na západním Balkánu v rámci mezinárodních organizací. Jedná se např. o Wernera Almhofera, který je vedoucím mise OBSE v Kosovu.253 Již několikrát v této práci zmiňovaný Valentin Inzko je zase vysokým představitelem EU
v Bosně a
Hercegovině.254 Rakousko působí rovněž jako významný podporovatel vstupu Chorvatska do Evropské unie.255 Obecně je tedy možné říci, že jak Rakousko, tak Slovinsko mají přirozený zájem na stabilizaci a integraci západního Balkánu. Na základě toho vyvíjejí v oblasti řadu společných, ale také individuálních projektů.
4.9 Vzájemné vnímaní Rakušanů a Slovinců Neméně důležitou součástí vztahů mezi dvěma sousedními zeměmi je rozšířenost vzájemného podvědomí. Zejména po rozšíření Evropské unie se to stává čím dál tím klíčovějším prvkem. Pokud jde o rakousko – slovinskou rovinu, je vzájemné poznání na velmi vysoké úrovni.256 V rámci nových členských států EU patří Slovinsko, společně 252
Blíže viz Ministrstvo za zunanje zadeve: http://www.mzz.gov.si/si/zunanja_politika/zahodni_balkan/ (27. 3. 2011). 253 Blíže viz Organization for Security and Co-operation in Europe: http://www.osce.org/kosovo/43740 (28. 3. 2011). 254 Valentin Inzko je příslušník slovinské menšiny v Rakousku. Blíže viz The Office of the High Representative and EU Special Representative: http://www.ohr.int/pic/default.asp?content_id=43178 (28. 3. 2011). 255 Stálým zpravodajem Evropského parlamentu pro vstup Chorvatska do EU je rakouský poslanec Hanes Swoboda. Blíže viz European Parliament: http://www.europarl.europa.eu/members/expert/committees/ view.do?language=EN&id=2295 (28. 3. 2011). 256 Zhruba 40 % Rakušanů i Slovinců cítí, že má dostatek informací o druhé zemi. V rámci středovýchodní Evropy je to u Rakušanů největší podíl. Veškeré výzkumy v celé studii byly provedeny na vzorku 1000 respondentů. Blíže viz KOL. AUTORŮ: 2008. Österreich und die neuen Mitgliedsländer. GfK-Austria GmbH. Wien, s. 3.
73 s Maďarskem, k nejlépe známým národům v Rakousku. Do jisté míry tento stav vyplívá z minulosti. Občané bývalé Jugoslávie měli zcela odlišné možnosti cestovat a pracovat v zemích západní Evropy, na rozdíl od států jako bylo např. Československo. Navíc, jak již bylo rovněž zmíněno, v Rakousku je široce zastoupena slovinská menšina, což také přispívá k hlubšímu poznání. Mimo to Jugoslávie a její nástupnické republiky byly a jsou tradičním cílem rakouských turistů. Z toho také plyne, že Slovinsko je obecně v Rakousku považováno za významného obchodního partnera a tradiční cíl turistických cest. 82 % Rakušanů tedy vnímá rozhodnutí o přijetí Slovinska do EU jako krok správným směrem.257 Obecně patří Slovinsko ke druhé nejsympatičtější zemi.258 Zajímavé v této souvislosti je srovnání dle spolkových zemí. Zcela logicky nejvíce informací získávají o svých jižních sousedech obyvatelé Korutan.259 A díky tomu jsou v této spolkové zemi Slovinci taktéž vnímáni nejvíce pozitivně. To je velmi zajímavá souvislost s faktem, že se neustále objevují menšinové spory.260 Na druhé straně je potřeba zdůraznit, že jednotliví respondenti nebyli vybíráni na základě svého národnostního původu. Své sympatie tak mohli vyjádřit i zástupci slovinské menšiny. I tak je však ve srovnání s ostatními spolkovými zeměmi hodnota relativně vysoká.261
257
78 % Rakušanů vnímá Slovinsko jako klíčového obchodního partnera. Mimo to stejný počet považuje Slovinsko za hospodářsky úspěšnou zemi a plných 76 % má zato, že Slovinsko je stabilní a udržitelnou demokracií. Srovnatelných hodnot dosáhlo opět pouze Maďarsko. Blíže viz tamtéž, 10. 258 Za velmi sympatické považuje Slovince 75 % Rakušanů. U Maďarů tato hodnota dosáhla 89 %. Pro srovnání, Češi jsou pro Rakušany sympatičtí pouze v 68 %. Blíže viz tamtéž, 14. 259 Jedná se o plných 78 % obyvatel Korutan, kteří se považují za dobře informované. Blíže viz tamtéž, 70. 260 Za sympatické vnímá Slovince plných 93 % obyvatel Korutan. Stejná hodnota sympatie byla dosažena i ve Štýrsku, kde rovněž žije slovinská menšina. Blíže viz tamtéž, 142. 261 Nejmenší sympatie dosáhli Slovinci v Tyrolsku, kde je takto označilo pouhých 62 % dotázaných. Blíže viz tamtéž, 142.
74
ZÁVĚR Vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem zaznamenaly a nadále zaznamenávají prudký rozvoj. Díky tomu, že se jedná o sousední země, je vzájemná kooperace velmi rozšířená na celé spektrum oblastí, počínaje politickou, pokračujíce ekonomickou a konče kulturní. Přesto, a možná právě i díky tomu, nebyl jejich vývoj v posledních dvou desetiletích vždy snadný. Velkým tématem v zahraniční politice obou zemí je otázka menšin. Díky společné historii došlo zcela logicky k míšení obyvatelstva, a tak když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, vznikla tu zcela nová situace, kdy se řada Slovinců ocitla na území Rakouska a určitý počet německy mluvícího obyvatelstva v Království SHS. Teprve počátek 90. let minulého století však přinesl prostor pro skutečnou diskuzi. Již záhy se však ukázalo o jak citlivé a složité téma se jedná. Zejména v Korutanech, kde se objevil fenomén Jörga Haidera, vzrostla popularita jeho politické strany Svobodných (FPÖ). Velkou měrou k tomu přispěla i snaha zástupců slovinské menšiny a slovinského státu o naplnění povinností vyplývajících z článku
7
Rakouské
státní
smlouvy.
Týkalo
se
to
především
dvojjazyčných nápisů obcí a používání slovinštiny v úředním styku a na školách. Známé jsou v této souvislosti legendární obrázky ukazující někdejšího zemského hejtmana Haidera a lidi kolem něj, jak vlastnoručně bourají slovinské nápisy obcí. Takové vzbuzování emocí mělo za následek, že řešení problému zůstávalo dlouho dobu na mrtvém bodě. Prostor pro nová jednání otevřela až Haiderova smrt. Poslední vývoj ukazuje, že jednání jsou relativně úspěšná. Ke klíčovému setkání došlo 1. dubna 2011 v Klagenfurtu. Na jednání, kterého se zúčastnili zástupci slovinské menšiny a spolkové země Korutany, bylo dohodnuto, že dvojjazyčné nápisy budou v těch obcích, kde žije alespoň 17,5 % slovinského obyvatelstva. V praxi jde asi o 150 – 160 obcí. Podle mnohých odborníků se jedná o největší pokrok od roku 1955, kdy byla podepsána Rakouská státní smlouva. Osobně bych se s tímto tvrzením ztotožnil, neboť ještě před pár lety by takováto dohoda byla prakticky nemožná. Na druhé straně se ale nejedná o kompletní řešení problému a
75 je zcela evidentní, že v následujících měsících a letech bude nutné ještě udělat hodně práce, aby tento dlouholetý spor byl vyřešen. Rakousko také v minulosti upozorňovalo na problémy tzv. německy mluvící menšiny ve Slovinsku. Zejména Jörg Haider často eskaloval toto téma jakožto protiklad požadavkům slovinské menšiny v Rakousku. Mnohé ohlasy z obou stran hranice však již dnes hovoří, že tato otázka je dnes kompletně depolitizována a řeší se převážně na regionální úrovni. V úvodu této diplomové práce jsem si položil otázku, jakým způsobem se odrazila dlouhodobá tradice rakousko – slovinských vztahů v jejich rozvoji v posledních dvaceti letech. Jak je možné vidět v předchozím případě menšinové otázky, může být tato skutečnost někdy spíše na škodu. Populistické výroky totiž mohou vytvářet prostor k šíření předsudků, jež se pak mnohdy stávají překážkou dalšího vývoje. Na druhé straně ale mnohasetleté kontakty mohou být také dobrým základem pro další rozvoj vztahů. V současné době jsou obě země součástí Evropské unie, v obou se platí společnou měnou eurem a na společných hranicích již několik let neexistují žádné kontroly. Geopoliticky tak došlo k návratu do stavu, který tady byl ještě před sto lety. Evropská unie tak nabízí oběma zemím velký prostor k prohlubování vzájemných vztahů. Vídeň a Lublaň sdílejí mnoho společných pohledů na evropská témata. Zvláštní prostor pro spolupráci je vytvořen zejména v regionu západního Balkánu, kde společně usilují o udržení bezpečnosti a stability. Aktivně rovněž podporují integraci těchto zemí do EU. Několik let se už také úspěšně rozvíjí regionální spolupráce, a to zejména v oblasti Štýrska a severovýchodního Slovinska. Bohužel, nic podobného se nedá říci o Korutanech. Složitost situace, která je nastíněna výše, je příčinou tohoto stavu. Zároveň je to ale možné označit za výzvu, jakým způsobem rozvíjet v daném regionu spolupráci do budoucna. Slovinsko a Rakousko rozvíjí rovněž spolupráci na mezinárodní úrovni. Lublaň aktivně podporovala kandidaturu Vídně za nestálého člena
76 RB OSN pro roky 2009 a 2010. Již v letošním roce se uskuteční volba, v níž na léta 2012 – 2013 kandiduje i Slovinsko. Jedním z protikandidátů mu však bude Maďarsko, které patří ve středoevropském regionu k významnému rakouskému spojenci. I proto bude v září zajímavé sledovat, komu dá Vídeň nakonec svůj hlas. Významné místo ve vztazích každých zemí zaujímá ekonomika. Zde se zcela jednoznačně ukazuje pozitivní efekt dlouhodobé tradice kontaktů mezi Rakušany a Slovinci. Obě ekonomiky jsou totiž natolik provázané a závislé, že problémy jedné by více či méně mohly poškodit tu druhou. Dokonce ani období komunistické Jugoslávie nedokázalo zcela přetrhat tyto vazby. Slovinské hospodářství neztratilo kontakt s vyspělými tržními ekonomikami, což byla nesporně komparativní výhoda ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Umožnilo to rovněž zachování přirozených kontaktů. Rakousko je dnes jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Slovinska. V rámci zahraničních investic pak Rakousko zaujímá první místo. Naopak slovinské město Koper je z obchodního hlediska pro Rakousko velmi důležitým přístavem. Osobně si tedy myslím, že ekonomická spolupráce jasně ukazuje, jak úspěšná může být kooperace dvou zemí, které se dobře znají, pokud tomu nebrání ideologické prvky. Navíc k 1. květnu letošního roku by mělo dojít k otevření rakouského pracovního trhu pro občany tzv. „nových členských zemí“. Bezesporu i toto přispěje k ekonomickému rozvoji. Otázkou však zůstává, jak se k tomuto kroku postaví rakouská politická scéna, zejména pak krajně pravicové strany, které v posledních měsících nabírají na síle.262 Sporným problémem po celých dvacet let zůstává využívání jaderné energetiky a existence jaderné elektrárny Krško. I přesto, že se 262
Podle posledních průzkumů z konce března letošního roku by strana Svobodných (FPÖ) obsadila, se ziskem 29 %, první místo a stala by se tak nejsilnější politickou stranou v zemi. Blíže viz Die Presse, Platz 1: FPÖ zieht in Umfrage an SPÖ und ÖVP vorbei, 1. 4. 2011: http://diepresse.com/home/politik/innenpolitik/646709/Platz-1_FPOe-zieht-in-Umfrage-an-SPOe-und-Oe VP-vorbei?from=suche.intern.portal (2. 4. 2011).
77 jedná o moderní zařízení, jež je vybaveno kvalitní americkou technologií společnosti Westinghouse, byla kritika Rakouska ohledně bezpečnosti elektrárny silná zejména před vstupem Slovinska do Evropské unie. Podobný vývoj jsme koneckonců zažili i u nás v České republice. Ačkoliv v posledních letech se ostré výroky v této otázce vyskytovaly spíše výjimečně, nedávná tragédie v japonské jaderné elektrárně Fukušima otevřela nejenom v Rakousku, ale i v celé Evropě diskuzi o budoucnosti využívání energie z jádra. Osobně jsem tedy toho názoru, že fungování jaderné elektrárny v Kršku a případné uskuteční plánů na její další rozšíření, mohou být do budoucna tím nejvážnějším problémem pro udržení dobrých vztahů. Svého významu nabývají rovněž vztahy v oblasti kultury a vzdělávání. Ve Vídni již více než 10 let působí Slovinský vědecký institut, který pomáhá rozvoji těchto vztahů. Je bohužel smutným faktem, že jeho budoucnost je více než nejistá. A to i přesto, že zájem o akce a služby každým rokem stoupá. Důkazem může být vzrůstající počet Rakušanů, kteří se zde začínají učit slovinštinu. Organizace podobného charakteru působí rovněž v Lublani. Od roku 2004 zde sídlí Rakouský institut, který se podílí na šíření německého jazyka a rakouské kultury v zemi. Na začátku této práce jsem si stanovil dvě základní teze. Výsledkem analýzy je, že díky geografické poloze obou dvou zemí ve střední Evropě a díky mnohasetleté společné historii je jejich vzájemná spolupráce velmi hluboká. Přesto vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem nebyly v minulosti vždy jednoduché. Na druhé straně vztahy mezi sousedními zeměmi se vždy vyznačují určitou specifičností a je tedy velmi pravděpodobné, že i do budoucna se budou objevovat témata, která budou obě země jak spojovat, tak ale i rozdělovat. Přesto již několikrát zmíněná tradice vzájemných vztahů kombinovaná s členství obou zemí v EU dávají obrovskou příležitost, aby těch rozdělujících témat bylo pokud možno co nejméně. Příští rok tomu bude 20 let, co obě země navázaly oficiálně diplomatické vztahy. Bezesporu se toto výročí může
78 stát jakýmsi bilančním zlomem toho, kam za tu dobu rakousko – slovinské vztahy došly a zároveň je to prostor pro stanovení nových priorit a
zodpovězení
otázky,
jaká
bude
společná
cesta
obou
zemí
v následujících letech. Osobně si myslím, že před Vídní a Lublaní se otevírá obrovský prostor pro vyřešení všech sporných bodů a následné prohloubení již tak intenzivních kontaktů.
79
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Knihy a články Austria – Slovenia Interreg IIIA – Phare CBC. Joint Programming Document 2000 – 2006. Working Document 2000. Regionalni Center za okolje. Ljubljana. AWO-Länderreport Slowenien. WKO Österreich. Aussenhandelsstelle Laibach. November 2010. BARKER, Thomas M.: 1984. The Slovene Minority of Carinthia. Columbia University Press. New York. BERCHTOLD,
Klaus:
1998.
Verfassungsgeschichte
der
Republik
Österreich: Bd 1: 1918 – 1933: Fünfzehn Jahre Verfassungskampf. Springer. Wien. BIONDICH, Mark: 2005. Croatia. In: Frucht, Richard, C. Eastern Europe: an introduction to the people, lands a culture. ABC-CLIO. Santa Barbara/California, s. 413 – 476. BREČKO, Petra: 2007. Varovanje pred obrestnim tveganjem v podjetju Nuklearna elektrarna Krško, d.o.o. Magistrsko delo. Ekonomska fakulteta. Univerza v Ljubljani. Ljubljana. BUČAR, France: 2007. Rojstvo države: izpred praga narodove smrti v lastno državnost. Založba Didaktika. Radovljica. CABADA, Ladislav: 2005. Politický systém Slovinska. Sociologické nakladatelství (SLON). Praha. CARDOSO, Fernando Henrique – FALETTO, Enzo: 1976. Abhängigkeit und Entwicklung in Lateinamerika. Frankfurt am Main.
80 Dr. Zernatto: Ne bojim se kontaktov s koroškimi Slovenci. Slovenski vestnik. Leto 46. Št. 37, Celovec, 4. septembra 1991, s. 1. DRULÁKOVÁ, Radka – DRULÁK, Petr: 2007. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Nakladatelství VŠE. Praha. ERMAN, Maja: 2003. Nuklearna elektrarna Krško kot konkurenčno podjetje na odprtem trgu
z električno energijo.
Diplomsko delo.
Ekonomska fakulteta. Univerza v Ljubljani. Ljubljana. Fakten und Zahlen. 10 Jahre Österreich Institut. 09/2007, Wien, 3. September 2007, s. 20. FERENC, Mitja – REPE, Božo: 2004. Die Slowenisch-Österreichischen Beziehungen nach der internationalen Anerkennung. In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slowenisch-Österreichische Beziehungen im 20. Jahrhundert. Philosophische Fakultät. Ljubljana, s. 655 – 706. FERENC, Mitja – REPE, Božo: 2004. Jugoslavia/Slovenija in Avstrija med vzhodom in zahodom, 1955 – 1991. In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slovensko-avstrijski odnosi v 20. stoletju. Filozofska fakulteta. Ljubljana, s. 481 – 488. FIALA, Petr – PITROVÁ, Markéta: 2003. Evropská unie. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno. Frontalangriff der Freiheitlichen auf Verfassungsgericht. Die Presse, Wien, 18. Dezember 2001, s. 1. GEHLER, Michael: 2005. Österreichs Außenpolitik der Zweiten Republik. Von der alliierten Besatzung bis zum Europa des 21. Jahrhunderts. Band 2. StudienVerlag. Innsbruck. Haiderjev volilni boj z nacionalističnimi izpadi. Slovenski vestnik. Leto 49, št. 5, Celovec, 3. februarja 1994, s. 1.
81 HLOUŠEK, Vít: 2008. Konflikt versus konsensus. Konfliktní linie, stranické systémy a politické strany v Rakousku 1860 – 2006. IIPS. Brno. JANČAR, Matjaž: 1996. Slovenska zunanjepolitična razpotja. Društvo 2000. Ljubljana. JANKOVIĆ, Dragoslav – KRIZMAN, Bogdan: 1964. Građa o stvaranju jugoslovenske države. 1.I. – 20.XII.1918. dok. č. 339. Beograd. JANKOVIĆ, Dragoslav – KRIZMAN, Bogdan: 1964. Građa o stvaranju jugoslovenske države. 1.I. – 20.XII.1918. dok. č. 355. Beograd. JANKOVIĆ, Dragoslav – KRIZMAN, Bogdan: 1964. Građa o stvaranju jugoslovenske države. 1.I. – 20.XII.1918. dok. č. 589. Beograd. JANŠA, Janez: 1992. Premiki. Nastajanje in obramba slovenske države 1988 – 1992. Mladinjska knjiga. Ljubljana. JESIH, Boris: 2004. Slovenska narodna manjšina v Republiki Avstriji. Kratek prerez zgodovinskega razvoja in oznaka trenutnega položaja. In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slovensko-avstrijski odnosi v 20. stoletju. Filozofska fakulteta. Ljubljana, s. 269 – 304. KEOHANE, Robert O.: 1969. Lilliputians' Dilemmas: Small States in International Politics. International Organization, Vol. 23, 1969, s. 291 – 310. KIRBY, David: 2006. A Concise History of Finland. Cambridge University Press. Cambridge. KLEMENČIČ, Matjaž – KLEMENČIČ, Vladimir: 2007. Prizadevanja koroških Slovencev za narodni obstoj po drugi svetovni vojni. Mohorjeva založba. Celovec. KLOKOČKA, Vladimír – WAGNEROVÁ, Eliška: 2004. Ústavy států Evropské unie. 1. díl. Linde. Praha.
82 KOL. AUTORŮ: 2008. Österreich und die neuen Mitgliedsländer. GfKAustria GmbH. Wien. KRAMER,
Helmut:
1991.
Kleinstaaten-Theorie
und
Kleinstaaten-
Aussenpolitik in Europa. In: Waschkuhn, Arno (Hrsg.). Kleinstaat-GrundSätzliche und aktuelle Probleme. Lichtenstein Politische Schriften, Bd. 16. Vaduz, s. 247 – 259. KRAMER, Helmut: 2006. Strukturentwicklung der Außenpolitik (1945 – 2005). In: Dachs, Herbert et al. Politik in Österreich. Das Handbuch. Universität Wien. Wien, s. 807 – 837. KREISKY, Bruno: 1979. Die kleineren Staaten in der Weltpolitik. In: Kreisky, Bruno. Neutralität und Koexistenz. München, s. 165. KULMESCH, Janko: 1992. Krajevni napis – niti restriktivnega zakona niso docela izpolnili. Naš tednik. Leto 44, št. 38, Celovec, 22. septembra 1992, s. 2 – 3. KULMESCH, Janko: 1995. Grilc zavrača Grasserja: partizani služili svobodni Avstriji. Naš tednik. Leto 47, št. 49, Celovec, 12. maja 1995, s. 2 – 3. LAMPE, John R.: 2000. Yugoslavia as History. Twice There was a Country. Second Edition. Cambridge University Press. Cambridge. LASÁK, Jan: 2005. Zahraniční a bezpečnostní politika Republiky Slovinsko. In: Stýskalíková, Věra – Smekal, Hubert (eds.). Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj Bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině. Mezinárodní politologický ústav. Brno, s. 13 – 54. LEŠKA, Vladimír: 1997. KBSE/OBSE: Minulost, přítomnost, perspektivy. Karolinum. Praha. LUKAN, Walter: 1999. Slowenien und Österreich – vom Zusammenbruch der Habsburgermonarchie bis zur Gegenwart. In: Pánek, Jaroslav.
83 Samostatný stát mezi většími sousedy – podnět pro slovinskou kulturu a politiku. Slovanská knihovna NK ČR. Praha, s. 60 – 70. MURKO, Ivo: 2004. Meje in odnosi s sosedami. Fakulteta za družbene vede. Ljubljana. NIEDERSTÄTTER, Alois: 2007. Geschichte Österreichs. Kohlhammer. Stuttgart. NSKS: Nov začasni odbor za pogajanja z ZSO. Slovenski vestnik. Leto 54, št. 23, Celovec, 10. junija 1999, s. 1. Ortstafeln:
Rüge
des
Bundespräsidenten.
Kärntner
Tageszeitung,
Klagenfurt, 26. April 2006, s. 2 – 3. PAVKOVIĆ, Aleksandar: 2002. National Liberations in former Yugoslavia: When Will they end? East European Quarterly, No. 2, June 2002, s. 227 – 248. PEELER, Daniel – WALSH, Brian: 2010. Nuclear Proliferation in Yugoslavia. Department of Nuclear Engineering. North Carolina State University. Raleigh. POLZER, Miroslav:2002. Gospodarsko sodelovanje med Slovenijo in Avstrijo. In: Mayrhofer-Grünbühel, Ferdinand – Polzer, Miroslav. Avstrija in Slovenija. Preteklost in sedanjost. Cankarjeva založba. Celovec, s. 225 – 237. PRINČIČ, Jože: 2004. Slovensko-avstrijski gospodarski odnosi 1945 – 1991.In: Nećak, Dušan – Vodopivec, Peter. Slovensko-avstrijski odnosi v 20. stoletju. Filozofska fakulteta. Ljubljana, s. 499 – 528. PROFANT, Tomáš: 2004. Rakúska politika voči Slovinsku a Chorvátsku. In: Hloušek, Vít – Sychra, Zdeněk (eds.). Rakousko v evropské a středoevropské politice. IIPS. Brno, s. 90 – 101.
84 PRUNK, Janko: 1994. A Brief History of Slovenia. Založba Mihelač. Ljubljana. PRUNK, Janko – Ivanič, Martin: 1996. Osamosvojitev Slovenije. Založba Grad. Ljubljana. RAINER, Christian: 2010. Kanzler Strache. Das rechte Lager liegt erstmals seit Adolf Hitler auf Platz eins in der so genannten Wählergunst. Wen wundert´s? Profil. Nr. 48. 41. Jg., Wien, 29.November 2010, s. 15. RAJŠP, Vincenc: 2010. 10 let Slovenskega znanstvenega inštituta na Dunaju. SZI. Wien. Reaktionen zu Haiders Ortstafel-Verrückung. Die Presse, Wien, 9. Februar 2006, s. 3. REITERER, Albert F.: 1996. Kärntner Slowenen: Minderheit oder Elite? Drava. Klagenfurt. RUPEL, Dimitrij: 2001. Srečanja in razhajanja. Optimistični zapiski o slovenskih zunanjih zadech v prvem desetletju. Nova revija. Ljubljana. Slovenija v Evropski uniji. 152 vprašanj in odgovorov o članstvu Slovenije v EU. April 2009. Urad vlade RS za komuniciranje. Ljubljana. Slovenski turizem v številkah. Slovenska turistična organizacija. Maj 2010. Ljubljana. Stabilisierung der österreichisch-slowenischen Wirtschaftsbeziehung. Juli 1994. Institut für höhere Studien. Wien. STANOVNIK, Peter: 2003. Sectoral Growth Tendencies in Slovenia with Special Emphasis on Relations to Austria. In: Böhm, Bernard – Frisch, Helmut – Steiner, Michael (eds.). Slovenia and Austria: Bilateral Economic Effects of Slovenian EU accession. Leykam. Graz, s. 97 – 120. ŠTĚPANOVSKÝ, Jiří: 2006. Rakousko a jeho menšiny. Mezinárodní politika 5/2006. Ročník XXX., s. 12 – 14.
85 UDE, Lojze: 1992. Ustava Republike Slovenije: z uvodnim komentarjem dr. Lojzeta Udeta, dr. Franca Grada in Mira Cerarja ml. in stvarnim kazalom. Uradni list Republike Slovenije. Ljubljana. VEBER, Václav – HLAVAČKA, Milan a kol.: 2002. Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny. Praha. VEBER, Václav – HLAVAČKA, Milan a kol.: 2009. Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny. Praha. VOCELKA, Karl: 1997. Österreich und seine Nachbarstaaten aus historischer
Perspektive.
In:
Gerlich,
Peter
(Hg.).
Österreichs
Nachbarstaaten. Innen- und außenpolitische Perspektiven. Schriftenreihe des Zentrums für angewandte Politikforschung. Wien, s. 27 – 46. Volkszählung 2001. Hauptergebnisse I – Kärnten. Statistik Austria. Wien. Volkszählung 2001. Hauptergebnisse I – Österreich. Statistik Austria. Wien. Volkszählung 2001. Hauptergebnisse I – Steiermark. Statistik Austria. Wien. ZÖLLNER, Erich: 1990. Geschichte Österreichs: von den Anfängen bis zur Gegenwart. Verlag für Geschichte und Politik. Wien. ZSO in NSKS poslala pismo kanclerju Schüsslu. Slovenski vestnik. Leto 55, št. 8, Celovec, 24. februarja 2000, s. 1. 20 Jahre nach Konflikt in Kärnten: Noch immer wenig Ortstafeln. Kleine Zeitung. Graz, 21. September 1992, s. 5.
Internetové zdroje ASO Ljubljana - www.aso.zsi.at
86 Bundeskanzleramt Österreich – www.bka.gv.at Bundesministerium für Wissenschaft und Forschung – www.bmwf.gv.at CILJ 3 Teritorialno sodelovanje – www.cilj3.mop.gov.si Delo – www.delo.si Demokracija – www.demokracija.si Der Standard – www.derstandard.at Die Presse – www.diepresse.at Državni sbor Republike Slovenije – www.dz-rs.si ELES – www.eles.si Energetika.net – www.energetika.net Enotna lista – www.elnet.at European Central Bank – www.ecb.europa.eu European Commission – www.ec.europa.eu European Parliament – www.europarl.europa.eu Evroregija SV Slovenija-avstrijska Štajerska – www.evroregija.net Kleine Zeitung - www.kleinezeitung.at Ministrstvo za visoko šolstvo, znanost in tehnologijo – www.mvzt.gov.si Ministrstvo za zunanje zadeve – www.mzz.gov.si Nachrichten.at – www.nachrichten.at Narodni svet koroških Slovencev – www.nsks.at Nuklearna elektrarna Krško – www.nek.si
87 OSCE – www.osce.org OSN – www.un.org Österreich Institut - www.oesterreichinstitut.at Parlament der Republik Österreich - www.parlinkom.gv.at Pariser Vorortverträge 1919/20 – www.versailler-vertrag.de Parties and Elections in Europe – www.parties-and-elections.de Pavelhaus/Pavlova hiša – www.pavelhaus.at RTVSLO – www.rtvslo.si Slovenski znanstveni inštitut – www.szi-dunaj.at Služba Vlade Republike Slovenije za razvoj in evropske zadeve – www.svrez.gov.si Spiegel – www.spiegel.de Spletni portal RS za Slovence v zamejstvu in po svetu – www.slovenci.si The Office of the High Representative and EU Special Representative – www.ohr.int Uprava Republike Slovenije za jedrsko varnost – www.ursjv.gov.si Urad vlade RS za Slovence v zamejstvu in po svetu – www.uszs.gov.si Uradni list Republike Slovenije – www.uradni-list.si Veleposlaništvo Republike Slovenije v Republiki Avstriji – www.dunaj. veleposlanistvo.si Vlada Republike Slovenije – www.vlada.si Verfassungsgerichtshof Österreich – www.vfgh.gv.at
88 Wien-konkret – www.wien-konkret.at Zveza slovenskih organizacij – www.slo.at/zso
89
RESUMÉ The mutual relations between Austria and Slovenia have developed since 1991, when Slovenia declared its independence. However, relations between Austrians and Slovenes have a long tradition going to the era of Habsburg monarchy. Thus, this diploma thesis focuses on development of relations between Republic of Austria and Republic of Slovenia after 1990. The first chapter introduces the theoretical framework of this thesis. There are definitely significant differences between foreign policy practise of small and big states. The clear evidence we can see inside of the European Union, which is consisted of both categories of states. Due to it the importance of cooperation of big and small states between each other has growing tendency. The objective of second chapter is to point out the development of relations between Austrians and Slovenes throughout the centuries until the declaration of independence of Slovenia. Although Slovenia was part of former Yugoslavia for more than 70 years during the 20th century, more than 700 years was this territory ruled under Habsburg dynasty. It shows how strong the bindings between both nations are. The third chapter deals with the process of declaration of independence of Slovenia. Austria strongly supported this solution feeling the fear of possible war by its south border. In the period of years 1991 – 1992 Austria was non-permanent member of UN Security Council, which helped Vienna to persuade the Great Powers (especially France, the United States and the United Kingdom) about the positive effects of possible dissolution of Yugoslavia. However, at the same time Austria was negotiating its integration to the European Union, so the coordination with other European states (especially Germany) was necessary. At the
90 end of this process Austria was among the first countries recognizing independence of Slovenia. The last, fourth, chapter is main object of this diploma thesis. It analyses all aspects of mutual relations between Austria and Slovenia in the last 20 years. The most important part of this chapter is focused on the troubles connected with minorities in Carinthia and Styria. This dispute resounded mostly during the era of long-standing former hetman Jörg Haider (FPÖ/BZÖ). However, in cases of bilingual signs of municipalities still exists. Other dispute was connected with nuclear power station Krško. Traditional animosity of Austrian politicians against nuclear energy is still alive and remains problem of mutual relations for future. On the other side the economical relations are on very high level and still improving. Austria has become the biggest foreign investor in Slovenia. The perspective of economical cooperation can be base for development of relations between both countries in future. Definitely, the membership in the European Union, acceptance of common currency Euro and entrance in Schengen area have contributed to this process. Due to the membership in the European Union the regional cooperation is growing as well. The conclusion compares and contrasts all the aspects of mutual relations between Austria and Slovenia. Of course, there still exists some disputes; however, the perspective for the future is clear positive. Both countries have very good economical relations and are also members of the European Union. It points to more and more similarities than differences.
91
SEZNAM ZKRATEK ASO
Austrian Science and Research Liaison Office/ Rakouský vědecký institut
AVNOJ
Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije/Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie
BZÖ
Bündnis Zukunft Österreich/Svaz pro budoucnost Rakouska
DEMOS
Demokratična opozicija Slovenije/Demokratická opozice Slovinska
ECES-GEN
Elektro Slovenija/Elektrické závody Slovinska
EFTA
European Free Trade Association/Evropské sdružení volného obchodu
ELES
Elektro Slovenija/Elektro Slovinsko
ES
Evropské společenství
EU
European Union/Evropská unie
FPK
Freiheitlichen in Kärntner/Svobodomyslná strana Korutan
FPÖ
Freiheitliche Partei Österreichs/Svobodomyslná strana Rakouska
HEP
Hrvatska elektroprivreda/Chorvatské elektrické závody
HNZ
Hnutí nezúčastněných zemí
JEA
Jednotný evropský akt
92 JLA
Jugoslovanska ljudska armada/Jugoslávská lidová armáda
KBSE
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
KHB
Kärntner Heimatbund/Korutanský vlastenecký spolek
KHD
Kärntner Heimatdienst/Korutanská vlastenecká služba
NATO
North Atlantic Treaty Organisation/Organizace Severoatlantické smlouvy
NEK
Nuklearna elektrarna Krško/Jaderná elektrárna Krško
NLB
Nova ljubljanska banka/Nová lublaňská banka
NSKS
Narodni svet koroških Slovencev/Národní rada korutanských Slovinců
NUTS
Nomenclature of Territorial Units for Statistics/ Nomenklatura územních statistických jednotek
OBSE
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
OECD
Organisation for Economic Co-operation and Development/Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
OF
Osvobodilna fronta/Osvobozenecká fronta
OSN
Organizace spojených národů
ÖAD
Österreichischer Austauschdienst/Rakouská výměnná služba
93 ÖI
Österreich Institut/Rakouský institut
ÖKB
Österreichische Kontrollbank/Rakouská kontrolní banka
ÖMV
Österreichische Mineralölverwaltung/Rakouská ropná správa
ÖSD
Österreichisches Sprachdiplom Deutsch/ Rakouský jazykový diplom z němčiny
ÖVP
Österreichische Volkspartei/Rakouská lidová strana ¨
PHARE
Poland and Hungary: Assistance for Restructuring their Economies/Polsko a Maďarsko: Asistence pro restrukturalizaci jejich ekonomik
RS
Republika Slovenija/Republika Slovinsko
SHS (království)
Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev/ Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
SHS (stát)
Država Slovencev, Hrvatov in Srbov/Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
SFRJ
Socialistična federativna republika Jugoslavija/ Socialistická federativní republika Jugoslávie
SKJ
Svaz komunistů Jugoslávie
SPÖ
Sozialdemokratische Partei Österreichs/ Sociálně-demokratická strana Rakouska
SRN
Spolková republika Německo
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
94 SZI
Slovenski znanstveni institut/Slovinský vědecký institut
TO
Teritorialna obramba/Teritoriální obrana
USA
United States of America/Spojené státy americké
WKÖ
Wirtschaftskammer Österreich/Rakouská hospodářská komora
ZNP
Zbor narodnih predstavnikov/Shromáždění zástupců
ZSO
Zveza slovenskih organizacij/Svaz slovinských organizací
95
PŘÍLOHY Rozhovor s Dr. Erhardem Buskem263 1) Jaká byla pozice Rakouska v procesu rozpadu Jugoslávie a získání nezávislosti Slovinska? Rakouská vláda podporovala nezávislost Slovinska od prvního okamžiku. Bylo zcela jasné, že Slovinsko již v té době dozrálo k tomu, aby vyhlásilo nezávislý stát. 2) Jak silně Rakousko podporovalo nezávislost Slovinska? Rakousko zcela podporovalo slovinskou nezávislost,a to i v kritickém momentě, kdy Jugoslávská lidová armáda bojovala při rakouských hranicích 3) Spolupracovalo Rakousko v této záležitosti s jinými zeměmi? Rakousko velmi intenzivně spolupracovalo se státy Evropské unie, a to i přesto, že v té době ještě nebylo členským státem EU. Nejbližší spolupráce probíhala však s Německem a Itálií 4) Jak byste ve stručnosti popsal vztahy obou zemí za posledních 20 let? Vztahy mezi oběma zeměmi za posledních 20 let bych označil za výborné. Samozřejmě, že zde existují problémy se slovinskou menšinou a menšinová témata obecně. Někdy jsou však mnohem více zveličována médii, než je skutečná realita. Obecně mezi Rakouskem a Slovinskem existuje velmi úzká spolupráce. 5) Existovaly nebo existují nějaké kritické momenty ve vzájemných vztazích? S výjimkou menšinové otázky a také diskuze, zda existuje německy mluvící menšina ve Slovinsku, žádné jiné kritické body nevidím. 263
Dr. Erhard Busek byl v letech 1991 – 1994 vicekancléřem Rakouska a předsedou Rakouské lidové strany (ÖVP). Od roku 1995 je předsedou vídeňského Institutu pro Podunají a střední Evropu (IDM).
96 6) Existuje dnes nějaká hlubší spolupráce v ekonomické a politické oblasti? Samozřejmě, že existuje hlubší jak ekonomická, tak politická spolupráce. Máme se Slovinskem velmi mnoho společných zájmů. 7) Jak důležitou roli hraje otázka slovinské menšiny ve vzájemných vztazích? Přirozeně slovinská menšina hraje velmi významnou roli, ale situace okolo této záležitosti se v současnosti zlepšuje. 8) Jaký bude, podle Vašeho názoru, budoucí vývoj rakouskoslovinských vztahů? Ve vzájemných vztazích mezi Slovinskem a Rakouskem existuje ještě prostor pro hlubší spolupráci. Já nicméně zůstávám optimista a věřím, že naše spolupráce se bude do budoucna prohlubovat.
Rozhovor s Dr. Evou Nowotny264 1) Jaká byla pozice Rakouska v procesu rozpadu Jugoslávie a získání nezávislosti Slovinska? Jako sousední země s rozšířenými bilaterálními vztahy na všech úrovních – politické, ekonomické, stejně tak jako mezilidské, a to vše od nejvyšší federální úrovně až po tu lokální – Rakousko od prvopočátku sledovalo s napětím rostoucí rozpory v jugoslávském politickém systému a se znepokojením pak vnímalo možnost násilného rozpadu a následné desintegrace. Od přelomu let 1987 – 1988 kancléř Vranitzky, pro něhož jsem pracovala jako zahraničně-politická poradkyně, využíval každé příležitosti, aby upozornil své evropské a americké partnery na nebezpečí, které podle nás začínalo vřít v regionu, a proto jsme se snažili je přesvědčit, že zajímat se o situaci na Balkáně je v evropském zájmu. 264
Dr. Eva Nowotny je rakouská diplomatka, která působila jako velvyslankyně ve Francii, Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a Spojených státech amerických. V letech 1983 – 1992 byla poradkyní pro zahraniční politiku sociálnědemokratických kancléřů Freda Sinowatze a Franze Vranitzkého.
97 Naším hlavním cílem nebylo udržet jednotnou Jugoslávii za každou cenu, nýbrž zabránit násilí a občanské válce, a tak uskutečnit přeměnu pomocí vhodných prostředků. Bohužel, zájem našich evropských partnerů byl omezený (přinejmenším), a tak nebylo možné dosáhnout koordinovaného evropského postoje. Když už bylo po roce 1990 zcela jasné, že rozpad Jugoslávie je nevyhnutelný, Rakousko uznalo a podpořilo právo na sebeurčení všech obyvatel bývalé Jugoslávie. 2) Jak silně Rakousko podporovalo nezávislost Slovinska? Rakousko udržovalo dobré vztahy se všemi republikami jugoslávského státu, nicméně fakt přímého sousedství, společná hranice a také staletá společná historie činily vztahy se Slovinskem zvláště intenzivní. V základním prohlášení v rakouském parlamentu z 8. července 1991 oficiálně uznal kancléř Vranitzky právo na sebeurčení. Otázka tedy nikdy nestála, jestli uznat nezávislé Slovinsko či nikoliv, nýbrž najít ten správný okamžik k tomu to učinit. To se také stalo tématem domácí politiky: kancléř Vranitzky (v té době rovněž předseda SPÖ) chtěl tuto záležitost řešit ve spolupráci s ostatními zeměmi Evropské unie – Rakousko v té době bylo kandidátskou zemí na přijetí, a proto jsme byli přesvědčeni, že spolupráce je jediná správná cesta – zatímco ministr zahraničních věcí Mock (v té době předseda ÖVP) tak chtěl učinit okamžitě bez ohledu na snahu dosažení
evropského konsenzu.
Nakonec
názor
kancléře
Vranitzkého převážil, a tak jsme kooperovali s ostatními evropskými zeměmi. 3) Spolupracovalo Rakousko v této záležitosti s jinými zeměmi? Existovala zde samozřejmě intenzivní spolupráce a konzultace s našimi evropskými partnery po celé toto období. Mimo to jsme rovněž udržovali úzkou spolupráci se Spojenými státy americkými.
98 4) Jak byste ve stručnosti popsal vztahy obou zemí za posledních 20 let? Mimo několik témat, která vyžadují zvláštní pozornost, jsou vztahy mezi Rakouskem a Slovinskem velmi intenzivní a přátelské. Toto neplatí pouze pro vládní úroveň, ale pro vztahy mezi regiony. Zvláště pak v případě Štýrska. Výrazně se naše spolupráce projevuje v pomoci Slovinsku překonat složité období transformace. Stejně tak jsme předávali své zkušenosti z vyjednávání o členství v Evropské unii. Já osobně jsem velmi často jezdila do Lublaně, abych konzultovala všechny tyto záležitosti s představiteli slovinské vlády. Zejména šlo o naše zkušenosti s členstvím v EU a o konzultování témat, jež se týkala budoucího slovinského členství. Dodnes jsme velmi dobří přátelé z někdejším hlavním
slovinským
vyjednavačem
o
členství
a
současným
eurokomisařem Janezem Potočnikem. 5) Existovaly nebo existují nějaké kritické momenty ve vzájemných vztazích? Jak je zcela typické mezi sousedy, existují i mezi námi určité kritické body ve vzájemných vztazích. Zvláště citlivým tématem byla jaderná elektrárna v Kršku – jak jistě víte, Rakousko je silně proti využívání jaderné energie, přičemž
toto téma rovněž
silně rezonuje ve veřejném mínění.
Vyjednávání proto byla velmi složitá, jelikož Krško bylo vytvořeno jako společný slovinsko-chorvatský projekt, a tak dosažení jakékoliv dohody nebylo vůbec snadné. Dalším citlivým je dodnes situace okolo slovinské menšiny v Rakousku a té německy mluvící ve Slovinsku. A v neposlední řadě také v minulosti vyvstalo téma užívání některých „slovinských“ historických symbolů, např. na jejich bývalé měně, které byly ale ve skutečnosti rakouské – tato záležitost byla nicméně vyřešena ve velmi krátké době a zmizela tedy stejně rychle, jak se objevila.
99 6) Existuje dnes nějaká hlubší spolupráce v ekonomické a politické oblasti? Hlubší politická spolupráce je uskutečňována prostřednictvím několika společných projektů a operací pro stabilizaci jihovýchodní Evropy. Ekonomická spolupráce je na vysoké úrovni. Rakousko je nejdůležitějším hospodářským partnerem Slovinska a v poslední době rovněž roste podíl slovinských investic u nás v Rakousku – vztah se tedy postupně vyrovnává. 7) Jak důležitou roli hraje otázka slovinské menšiny ve vzájemných vztazích? Menšinová témata jsou vždy velmi citlivá – podívejte se třeba na složité vztahy mezi Maďarskem a Slovenskem. Slovinsko vždy kladlo zvláštní zájem o slovinskou menšinu v Rakousku (především o tu v Korutanech, ale částečně také o tu ve Štýrsku) a dodnes toto téma velmi úzce sleduje. Jedná se především o záležitost dvojjazyčných nápisů obcí
a
bilingválních škol a školek. Na každém bilaterálním setkání se snažíme o tomto tématu diskutovat, a tak předejít jeho zbytečné politizaci. 8) Jaký bude, podle Vašeho názoru, budoucí vývoj rakouskoslovinských vztahů? Budoucí vývoj našich vzájemných vztahů bude výrazně ovlivněn naším členstvím v Evropské unii – spolupráce v oblastech společných zájmů a vzájemná podpora bude bezesporu vítána a prohlubována.
100
Rozhovor s Prof. Dr. Ernestem Petričem265 1) Jak důležitá byla podpora Rakouska v procesu získávání nezávislosti Slovinska? V procesu získávání nezávislosti mělo Slovinsko významnou podporu Rakouska, zvláště pak tehdejšího vicekancléře Aloise Mocka. Klíčová byla rovněž podpora spolkových zemí Štýrska a Korutan. Rakousko tak bezesporu částečně přispělo k demokratizačním tendencím ve Slovinsku. Do jisté míry je možné říct, že šlo i o určitý strategický a geopolitický zájem Rakouska, který souvisel s procesem rozpadu bývalé Jugoslávie. 2) Jak silně, podle Vašeho názoru, Rakousko podporovalo Slovinsko během rozpadu Jugoslávie? Viz předchozí odpověď. 3) Koordinovalo nějak Slovinsko tento proces s Rakouskem? Zpočátku žádná takováto spolupráce neprobíhala. Po získání nezávislosti však Rakousko, společně se Spolkovou republikou Německo, významně přispěly ke vstupu naší země do řady mezinárodních organizací. 4) Jak byste ve stručnosti popsal vztahy obou zemí za posledních 20 let? Podle mého názoru jde o vztahy, které se vyvíjí přirozeným způsobem, ale s občasnými problémy. 5) Existovaly nebo existují nějaké kritické momenty ve vzájemných vztazích? Tady bych odpověď rozdělil na několik bodů. Zaprvé zde existoval problém tzv. Avnojských dekretů (podobné Benešovým dekretům v Česku a na Slovensku), který je už ale v současné době depolitizovaný. Druhým klíčovým bodem je otázka denacionalizace, resp. návratu 265
Prof. Dr. Ernest Petrič byl v letech 2002 – 2008 mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Republiky Slovinsko v Republice Rakousko. Od loňského roku je předsedou slovinského Ústavního soudu.
101 majetku Rakušanům, zabaveného po roce 1945. Třetím kritickým bodem je jaderná elektrárna Krško, kde se jedná zejména o protest korutanských zemských představitelů a rakouské strany Zelených. Čtvrtým problémem pak byla otázka někdejší německé menšiny v bývalé Jugoslávii. Dnes je tento problém rovněž depolitizovaný. Poslední, pátý, bod se týká čl. 7 Rakouské státní smlouvy, která zajišťuje práva slovinské a chorvatské menšiny v Rakousku. V této oblasti byl sice učiněn velký pokrok, ale problém není ještě zcela vyřešen. Rakousko nesplňuje podmínky čl. 7 Rakouské státní smlouvy, a tak se tato oblast stává předmětem polemik a častých problémů ve vzájemných vztazích. 6) Existuje dnes nějaká hlubší spolupráce v ekonomické a politické oblasti? Hluboká spolupráce se odehrává zvláště v ekonomické oblasti. Rakousko je naším největším obchodním partnerem a rovněž i investorem. Významnou
úlohu
hraje
rovněž
spolupráce
v
tzv.
Regionálním
strategickém partnerství, což je uskupení zemí V4, Slovinska a Rakouska, později rozšířené i o Chorvatsko. 7) Jak důležitou roli hraje otázka slovinské menšiny ve vzájemných vztazích? To je, dá se říci, klíčová otázka. V momentě, kdy bude tento problém vyřešen, dojde jednoznačně k prohloubení naší spolupráce. Významným mezníkem by bylo řešení problému dvojjazyčných nápisů v Korutanech, což ale Rakousko odmítá i přes rozhodnutí rakouského ústavního soudu. Vídeň jej doposud neuvedla v praxi. 8) Jaký bude, podle Vašeho názoru, budoucí vývoj rakouskoslovinských vztahů? Budoucí vývoj vzájemných vztahů závisí na vyřešení menšinové otázky. Na hospodářské a kulturní úrovni jsou již dnes vztahy velmi dobré.
