Základy mezinárodních financí
9. Evropská měnová a finanční integrace •Evropský měnový systém •Hospodářská a měnová unie •Nový mechanismus měnových
kursů ERM II 1
Historie 1947 – dohoda o mnohostranném měnovém clearingu 1949 – dohoda o mnohostranném platebním styku 1950 Evropská platební unie 1957 – Evropské hospodářské společenství 1972 – systém měnového hada 1979 – Evropský měnový systém
Evropský měnový systém (EMS) vyhlášen se zpětnou platností od 1.1. dne 7. dubna 1979, v Brémách opíral se o tři pilíře 1. Systém pevných devizových kursů ERM / Exchange Rate Mechanism/ mezi měnami členských zemí navzájem, v pásmech oscilace +/+/- 2,25% a později +/ +/-1% .Postupem .Postupem času se ukázalo, že toto rozmezí je pro většinu zemí úzké, v roce 1993 se zavedlo nové fluktuační pásmo +/+/- 15 %. 2. společná měnová jednotka ECU /European Currency Unit/ odvozená košovou metodou 3. Evropský měnový fond / záměrem nahradit Evropský fond pro měnovou spolupráci/
ECU uměle vytvořená měnová jednotka konstruovaná jako koš členských měn. váhy jednotlivých měn v koši odrážely ekonomickou sílu členských států a upravovány byly v pětiletých intervalech plnila funkci zúčtovací jednotky Společenství a sloužila jako rezervní měna, kterou používaly centrální banky v případe intervencí na devizovém trhu Vedle tohoto oficiálního ECU existovalo také tzv. privátní ECU. Takto se nazývaly četné finanční instrumenty (bankovní vklady, obligace, aj.), které kopírovaly košovou strukturu oficiálního ECU.
ERM, systém pevných devizových kursů Za jádro Evropského měnového systému lze označit intervenční mechanizmus. mechanizmus. Každá členská země ERM měla stanovenu centrální paritu vůči ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů, které byly uspořádány do tabulky nazývané paritní mřížka. mřížka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Fluktuační pásma měla standardní šířku ± 2,25 %, jako dočasná výjimka byla povolena šířka ± 6 %. Pokud nějaký měnový kurz dosáhl okrajů pásma povolených fluktuací, centrální banky daných dvou zemí měly automatickou povinnost zahájit devizové intervence s cílem udržet kurz uvnitř pásma. Měnit centrální paritu bylo možné pouze se souhlasem všech členů ERM.
Ukazatel divergence Evropský měnový sytém byl vybaven též indikátory divergence, které měly upozorňovat na nadměrné vychylování kurzů od svých centrálních parit. Smyslem těchto indikátorů bylo vyslat včasný signál o nutnosti přijmout účinná opatření, která by zamezila další divergenci a tím i minimalizovala potřebu devizových intervencí.
Evropský měnový systém - vývoj prodělal několik vývojových etap. Počáteční období se vyznačovalo poměrně častým přestavováním parit, které reagovalo na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích od roku 1983 do září 1992 se neuskutečnilo žádné přestavení parity. V té době se také rozšířil počet měn zapojených do ERM. Toto neobvykle dlouhé období kurzové stability bylo ukončeno měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. ataky. Nápor spekulace si nakonec vynutil rozšíření fluktuačních pásem v rozsahu ± 15 % od centrální parity. Jako hlavní příčiny hluboké krize jsou uváděny vysoké německé sazby po sjednocení Německa a odmítnutí Maastrichtské smlouvy v dánském referendu. 1992 vystoupila z ERM řada zemí /UK, Itálie/, 1998 , rok před zavedením Eura se zúčastnilo v ERM 19 zemí, k 1.1.1999 zanikla spolu s ECU a ERM nahradil ERM II
Hospodářská a měnová unie Evropská rada v červnu 1988 potvrdila záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuž předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii. Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España. Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva, zpráva, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaženo ve třech samostatných avšak na sebe navazujících krocích.
Hospodářská a měnová unie (HMU) je proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie včetně zavedení jednotné měny, eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá jednání v Maastrichtu v prosinci 1991. Smlouva zakotvila diferencovaný přístup k integraci a stanovila, že: HMU bude realizována ve třech etapách: 1. první etapa (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, užší spolupráce hospodářských politik a užší spolupráce mezi centrálními bankami; 2. druhá etapa (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí) a vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a Evropské centrální banky v roce 1998; 3. třetí etapa (od 1. ledna 1999): nevratné zafixování směnných kursů a zavedení jednotné měny na zahraničních trzích a pro elektronické platby, následované zavedením bankovek a mincí eura 1. ledna 2002.
Maastrichtská
kriteria
Splnění těchto kritérií je nezbytné pro přijetí společné měny euro. Základní kritéria jsou“ dvě v měnové oblasti : úroveň inflace nesmí o více než 1,5 % překročit inflaci měřenou jako průměr tří zemí Evropské unie s nejnižší inflací, dlouhodobé úrokové sazby nesmějí o více než 2 % překročit sazby ve stejných zemích, dvě v oblasti fiskální schodek veřejných rozpočtů nesmí v běžném roce přesáhnout 3 % HDP, veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP) požadavek kursové stability nejméně dvouletá bezproblémová účast v systému směnných kurzů ERM II , se stanovenou centrální paritou měny na euro, uvnitř fluktuačního pásma ++- 15 %).
Pakt stability a růstu Evropská ráda v rámci doplnění a bližšího vymezení ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu růstu.. Smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998. První účastníci Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie rozhodla, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko.
Pakt stability a růstu je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Současné zásady: schodek veřejných financí nesmí překročit 3 %HDP veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP nebo se musí snižovat Pokud hrozí, že nějaká země nedodrží tyto podmínky, může být Evropskou komisí napomenuta. Pokud tyto podmínky ani poté nedodrží, musí vypracovat plán, jakým způsobem je chce v budoucnu zase dosáhnout. Jestliže ani poté nepostupuje podle tohoto plánu, mohou z toho vyplývat následující sankce sankce::
Pakt stability a růstu sankce: sankce: peněžní sankce ve výši 0,2– 0,2–0,7 % HDP země v závislosti na závažnosti porušení dohody Rada může požadovat složení určité peněžní částky, která se zemi vrátí, až bude zase splňovat kritéria Paktu stability země může být vyzvána, aby před vydáním dluhopisů zveřejnila veškeré údaje o této emisi EIB může být vyzvána, aby změnila svojí výpůjční politiku vůči této zemi Tyto sankce se neuplatňují v případě mimořádné události (např. přírodní katastrofa) nebo dlouhotrvající hospodářské krize.
Pakt stability - kritika nerespektuje přirozené hospodářské cykly. Později se ukázalo, že Pakt je v podstatě nepoužitelný proti schodkům velkých zemí jako Francie, Německo,. na popud Francie a Německa, které dlouhodobě porušovaly tříprocentní pravidlo, se v březnu 2005 dohodla Rada na nových pravidlech Paktu stability: zvětšil se počet možností, kdy lze překročit tříprocentní deficit veřejných financí a období než EU přistoupí k sankcím se prodloužilo. Výrazně kritizováno menšími státy, které se snažily udržet schodky svých rozpočtů ve stanovených mezích za cenu velkých obětí.
Hospodářská a měnová unie (HMU) III. etapa Třetí etapa HMU – zavedení společné měny EURO byla zahájena v jedenácti členských státech, k nimž se o dva roky později připojilo Řecko dne 1.1.1999 a ukončena v roce 2002 podle plánu. 1.1.2007 bylo zavedeno ve Slovinsku. Tři členské státy jednotnou měnu nepřijaly: Velká Británie a Dánsko proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o založení Evropského společenství, které jim tuto možnost poskytují, a Švédsko, které nesplňovalo všechna kritéria nezávislosti své centrální banky. 1. ledna 2002 byly ve dvanácti členských státech eurozóny zavedeny eurobankovky a mince a postupně nahradily národní měny. 1. července 2002 skončilo období souběžné platnosti eura a národních měn.
Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. Měna účastnící se v ERM II má stanovenu centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. V případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB). Kurzové konvergenční kritérium je oproti tomu jedním z kritérií pro přijetí jednotné měny euro. Plnění kritéria vyžaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability.. stability Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ± 15%. Zachování kurzové stability s ERM II úzce souvisí, oba pojmy nelze zaměňovat. Země se může účastnit v ERM II a přitom neplnit nebo dokonce ani nemířit na plnění kurzového konvergenčního kritéria
Základní charakteristické rysy mechanismu ERM II (a) centrální parita a fluktuační pásmo měn zúčastněných zemí vůči euru jsou stanoveny na základě standardní procedury za účasti ministrů financí, ECB, guvernérů národních centrálních bank a Evropské komise; (b) standardní fluktuační pásmo je ± 15 %, což nevylučuje možnost stanovení užšího pásma; (c) intervenční podpora ECB národní centrální bance (NCB) je automatická na hraně stanoveného pásma (tzv. marginal interventions); případné intervence uvnitř pásma (tzv. intramarginal interventions) ECB nemusí, ale může, podpořit; (d) ECB a NCB mají právo zdržet se intervencí v případě ohrožení cíle cenové stability; (e) změna centrální parity je prováděna na základě standardní procedury, kterou mají právo vyvolat jak ECB, tak členská země.
Vyhodnocování kurzové stability Kurzové konvergenční kritérium je součástí ostatních konvergenčních (maastrichtských) kritérií, jejichž plnění je podmínkou přijetí jednotné měny euro.
Hodnocení kritéria kurzové stability ( interpretace ČNB): (a) země se musí v době hodnocení plnění kritéria účastnit v ERM II nejméně dva roky, (b) v hodnoceném dvouletém období nesmí dojít k devalvaci centrální parity (implicitně – revalvace centrální parity možná je), (c) splnění kritéria vyžaduje, udržení devizového kurzu v intervalu ±2,25% (tj. užším, než je standardní fluktuační pásmo) okolo centrální parity ERM II „bez výrazného napětí“ (udržení kurzu v úzkém rozmezí ±2,25% „za každou cenu“ za pomoci nadměrných intervencí či netržních opatření nemusí být hodnoceno jako splnění kritéria kurzové stability). stability). Pokud dojde k pohybu devizového kurzu mimo toto pásmo, je nutné rozlišovat mezi porušením apreciační a depreciační hranice (implicitně řečeno – porušení apreciační hranice je více přípustné) a zkoumat délku odchylky, důvody odchylky a nastavení úrokových sazeb a intervenční politiky v době vybočení z intervalu.
Účast v ERM II
Národní měna
Centrální parita
Země datum vstupu Řecko Slovinsko Kypr Malta
Slovensko Dánsko Estonsko Litva Lotyšsko
1. ledna 1999 28. června 2004 2. května 2005 2. května 2005
28. listopadu 2005 1. ledna 1999 28. června 2004 28. června 2004 2. května 2005
datum výstupu 31. prosince 2000 31. prosince 2006 31. prosince 2007 31. prosince 2007
31. prosince 2008 ? [1] 2010 ? 2010 ? 2011 ?
název drachma tolar libra lira
koruna koruna koruna lit lat
zkratka GRD SIT CYP MTL
SKK DKK EEK LTL LVL
platnost od 1. ledna 1999 17. ledna 2000 28. června 2004 2. května 2005 2. května 2005 28. listopadu 2005 19. března 2007 29. května 2008 1. ledna 1999 28. června 2004 28. června 2004 2. května 2005
Fluktuačn í
kurz pásmo k euru 353,109 340,75 ± 15 % 239,64 ± 15 % 0,58527 ± 15 % 0,4293 ± 15 % 38,455 35,4424 30,126 ± 15 % 7,46038 ± 2,25 % 15,6466 ± 15 % 3,4528 ± 15 % 0,7028 ± 15 %
Účast v ERM II Země Bulharsko Česko Polsko Maďarsko Rumunsko Švédsko Velká Británie
Národní měna
Centrální parita
kurz datum vstupu datum výstupu název zkratka platnost od k euru BGN pouze předpokládaná data 2009 ? [2] lev 2011 ? koruna CZK pouze předpokládaná data ? 2012 ? PLN pouze předpokládaná data złoty ? 2012 ? HUF pouze předpokládaná data ? [3] forint 2013 ? RON pouze předpokládaná data leu ? 2013 ? ? [4] ? [5]
koruna libra
SEK GBP
pouze předpokládaná data pouze předpokládaná data
Fluktuačn í pásmo
Legenda k přehledu zemí ve vztahu k ERM II Dánsko nemusí na svém území zavést euro (trvalá výjimka na zavedení eura, tzv. opt opt--out out,, odvolatelná referendem), provázanost koruny a eura je dobrovolný závazek Dánska. ↑ Bulharská měna je již od roku 1999 navázána na euro v poměru 1,95583 BGN = 1 EUR, i když není součástí ERM II. ↑ Maďarsko v minulosti dobrovolně dodržovalo fluktuační pásmo ± 15 % pro pohyb své měny vůči stanovenému střednímu kurzu k euru (ten od 4.5.2001 do 4.6.2003 činil 276,1 HUF = 1 EUR, od 5.6.2003 do 25.2.2008 potom 282,36 HUF = 1 EUR), od 26. února 2008 pak přešlo k plovoucímu kurzu. ↑ Švédsko by teoreticky již mohlo zavést euro, ale chybí politická vůle. Švédsko nemá vyjednaný opt opt--out status pro zavedení eura. ↑ Velká Británie získala opt opt--out status, a proto nemusí zavést euro.
10 let od zavedení eura Dne 1. ledna 1999 se euro stalo oficiální měnou pro více než 300 milionů občanů v nově vytvořené eurozóně. 1.1. 2002 vstoupily do oběhu euromince a eurobankovky, které v nahradily 12 národních měn. Od zavedení eura se eurozóna skládá z 15 zemí V roce 2007 se přidalo Slovinsko a v roce 2008 Kypr a Malta. V důsledku zlepšující se hospodářské výkonnosti se zvyšuje v eurozóně zaměstnanost a růst. Euro se postupně stává mezinárodní měnou, a díky tomu má eurozóna silnější pozici na mezinárodních ekonomických fórech. Výhody, které euro přineslo spočívají z hlediska kvality života v EU především ve větší nabídce, zvýšení jistoty, více bezpečnosti a více příležitostí v každodenním životě občanů.
Transparentnost cen Po zavedení eura je evropský jednotný trh (který existuje od roku 1993) ještě účinnější, protože díky němu mohou maloobchodníci v různých zemích soutěžit za rovnějších podmínek. Vzhledem k tomu, že v 15 zemích jsou ceny vyjádřeny v eurech, mohou spotřebitelé najít ty nejlepší obchodní podmínky, aniž by museli vypočítávat pohyblivé směnné kurzy nebo zahrnovat náklady na převod. Větší konkurence vzniklá díky této cenové transparentnosti stále tlačí ceny v eurozóně dolů, a tak pomáhá předcházet velkým nárůstům cen a v některých případech vede ke konvergenci cen. Kromě zvýšené konkurence poskytuje větší, integrovanější trh vzniklý díky euru firmám možnost profitovat z úspor z rozsahu.
Stabilita měny a nižší inflace Průměrná inflace v zemích eurozóny klesla z 9,3% v sedmdesátých letech 20. století a ze 7,5% v osmdesátých letech na 2,1% od roku 1999. V Portugalsku dosahovala průměrná inflace na začátku devadesátých let 8%, ale při přípravě na euro klesla na asi 2%. Hlavním úkolem Evropské centrální banky (ECB) je udržovat stabilitu cen. ECB má za cíl udržovat inflaci těsně pod 2%. Nízká, kontrolovaná míra inflace a stabilní měna umožňují podnikům i jednotlivcům plánovat do budoucna a přispívají k udržení životní úrovně. Vývoj cen se různí z důvodů, které obvykle nemají s eurem nic společného, jako například vyšší cena ropy nebo potravin.
Nižší úrokové sazby Jakmile začaly hospodářské přípravy na euro, došlo v mnoha členských státech EU ke značnému snížení úrokových sazeb, z dvouciferných na začátku devadesátých let na dnešní jednociferné. Díky nižším úrokovým sazbám mají občané EU lepší přístup k úvěrům. Člověk, který má dnes nesplacenou půjčku ve výši 100.000 eur, ušetří ve srovnání se situací před 20 lety na platbách úroků každý měsíc 170 až 750 eur podle toho, o jakou zemi se jedná. Díky tomu, že klesly i splátky úroků ze státního dluhu, ušetří se z peněz daňových poplatníků v některých případech několik miliard eur ročně, které je potom možné použít na konsolidaci státního rozpočtu nebo na investice do veřejných služeb. Například náklady na úhradu dluhu Itálie byly v roce 2005 přibližně o 6% nižší než v devadesátých letech 20. století, což vedlo k úspoře asi 1.415 eur na obyvatele.
Snížení transakčních nákladů Náklady na směnu peněz byly v eurozóně odstraněny, a díky tomu je obchodní výměna i cestování a turistika levnější. S eurem je cestování také jednodušší: v eurozóně odpadají všechny ty nepříjemnosti spojené s výměnou peněz a vzhledem k tomu, že euro je světově významná měna, je jako platidlo často přijímáno i v jiných zemích. Lidé na cestách a firmy, které v rámci eurozóny obchodují přes hranice, mohou plánovat dopředu, aniž by se museli bát poklesu hodnoty své kupní síly v důsledku kolísání hodnoty měn v eurozóně. Tyto podniky mají také užitek proto, že odpadly náklady na směnu. Odhaduje se, že před zavedením eura tyto transakční náklady dosahovaly v Evropské unii zhruba 1% HDP. Postupné zavádění jednotného prostoru plateb v eurech (SEPA) během roku 2008 a 2009 odstraní v eurozóně rozdíly mezi vnitrostátními a přeshraničními maloobchodními platbami. To během následujících šesti let přinese čisté zisky ve výši odhadem až 123 miliard eur.
Integrované finanční trhy Euro působí jako katalyzátor finanční integrace, která zase činí ekonomiku efektivnější a pomáhá jí překonávat otřesy. Objem akcií vlastněných obyvateli eurozóny, které byly vydané v jiné zemi eurozóny, se v letech 1997– 1997–2005 téměř zdvojnásobil a tvoří 29% všech portfolií eurozóny. Investiční firmy mohou nyní v EU obchodovat mnohem snadněji díky společnému regulačnímu rámci kapitálových trhů. To snižuje náklady, zvyšuje konkurenci a přispívá k tomu, že jsou kapitálové trhy větší a mají vyšší likviditu. Dluhopisové trhy eurozóny se ve značné míře integrovaly a zefektivnily, a díky tomu se eurozóna stala atraktivním místem pro investice. Objem vydaných dluhopisů denominovaných v eurech vzrostl natolik, že nyní na mezinárodních dluhopisových trzích konkuruje dolaru.
Výkonnější ekonomika Euro působí v hospodářském rámci a Pakt stability a růstu stanovuje pravidla, pomocí kterých tyto země mají udržovat vyrovnaný státní rozpočet. Koordinují svou hospodářskou politiku tak, aby celá eurozóna harmonicky spolupracovala na vytváření růstu, pracovních míst a stability. Díky hospodářské stabilitě eurozóny je euro odolnější při hospodářských otřesech, například při prudkém růstu cen takových komodit, jako je ropa nebo potraviny. Hospodářské reformy, které země provádějí, aby byly způsobilé pro HMU podporují růst zaměstnanosti. Nezaměstnanost klesla z 9% v roce 1999 na odhadovaných 7% v roce 2008. V eurozóně bylo vytvořeno šestnáct milionů pracovních míst. Zaměstnanost roste dvakrát rychleji než v předchozím desetiletí. Euro také pomáhá generovat ekonomický růst tím, že snižuje cenu kapitálu pro podniky a snižuje transakční náklady.
Zdravější veřejné finance Závazek udržovat zdravé veřejné finance je jedním ze základních kamenů Hospodářské a měnové unie. Pravidla o zdravých a dlouhodobě udržitelných veřejných financích znamenají, že členské státy eurozóny nevytvářejí nepřiměřené dluhy, kterými by zatížily budoucí generace daňových poplatníků. To je důležité především s ohledem na stárnutí Evropy. Chtějí--li členové EU zavést euro, musí zajistit, aby státní Chtějí deficit činil nejvýše 3% a dluh nejvýše 60% HDP, jak to vyžaduje Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii). V případě Irska klesl veřejný dluh z průměrné hodnoty 95% HDP v osmdesátých a devadesátých letech 20. století na necelých 25% v současnosti. Jakmile země vstoupí do HMU, musí svůj rozpočet v tomto rozmezí udržovat. V rámci Paktu stability a růstu si členové HMU, společně s Evropskou komisí, vzájemně monitorují veřejné finance.
Euro jako světová měna Euro získalo pozici hlavní mezinárodní měny a eurozóna se stala novým ekonomickým subjektem srovnatelným pouze s USA. Zahraniční vlády rostoucí měrou používají euro jako rezervní měnu – dnes je drženo v eurech přibližně 25% světových rezerv ve srovnání s přibližně 17% před deseti lety. Euro používá asi 40 zemí jako referenční měnu; jedná se zejména o sousední země nebo země, které mají zvláštní institucionální dohody s EU, například kandidáty na členství. Mnoho subjektů mimo eurozónu používá euro jako stabilní paralelní měnu, například pro své úspory. Toto využití dosahuje odhadem výše asi 70 miliard eur. Všechny nové členské státy EU euro přijmou a přispějí k dalšímu rozšíření eurozóny a jejího významu ve světě. V roce 2006 euro předstihlo americký dolar a stalo se měnou s nejvyšší hodnotou bankovek v oběhu.
Oživení obchodu Eurozóna je největší obchodní velmocí na světě. V roce 2006 se eurozóna podílela na více než 13% světového obchodu, tedy o něco více než USA. Díky euru vzrostl obchod mezi zeměmi eurozóny odhadem o 5% až 15% – a očekává se další růst v příštích letech. Euro se nyní s ohledem na jeho postavení ve světovém obchodu ve velké míře používá pro fakturaci a platby při mezinárodních obchodních transakcích jako zúčtovací a referenční měna.
Euro jako symbol Evropy Nedávné průzkumy ukazují, že euro je jednou z věcí, kterou občané EU nejtěsněji spojují s myšlenkou Evropské unie, před eurem je pouze volnost pohybu pro cestování, studium a práci. Vysoce je oceňováno zejména v samotných zemích eurozóny, kde téměř polovina všech občanů říká, že s EU si nejvíce spojují právě euro. Vzhled eura odráží Evropu, která je „jednotná v rozmanitosti“. Každá země eurozóny má mince s vlastními národními motivy, které připomínají její národní dějiny a kulturu, zatímco vzhled eurobankovek, které jsou vydávány centrálně, představuje společnou historii Evropy pomocí měnících se architektonických slohů uplynulých století. Hospodářská a měnová unie přispěla k bližší spolupráci a většímu dialogu mezi členskými zeměmi Evropské unie. Díky jednotné evropské měně je evropská integrace nezvratná.
