PAP Í ŘÍ
Magdalena Wagnerová
Papíří Naděje pro figurínu
Praha 2005
Kniha vychází za podpory Nadace Český literární fond
PAPÍŘÍ Copyright © Magdalena Wagnerová, 2005 Epilogue © Radim Kopáč, 2005 Illustrations © Ondřej Provazník, 2005 Czech edition © dybbuk, 2005
ISBN 80-86862-07-0
Všechny dobré zásady jsou již napsány. Nyní ještě zbývá uskutečnit je. Pascal
Dobrý zásady jsou na hovno. Stejně to vždycky dopadne úplně jinak. Franta Poláček
Prolog
Země, město, kuře, stavení. Nejsme ve škole. Znovu. Země, město, zabočit doleva, nádvoří, zádveří, příšeří, papíří, po schodech do prvního patra, knihovna. Místní knihovna. Poměrně velká knihovna. Knihovna samá kniha. Kdo by to řekl. V knihovně knihovník, ve velké knihovně Velký Knihovník, žádný hej počkej. Vysoký tmavovlasý rázný a rozhodný muž uhrančivého pohledu, jako by to ani Čech nebyl. V knihovně mu neřeknou jinak než ředitel. Zná každou zdejší desátou knihu. Pod Velkým Knihovníkem obyčejný knihovník. Střední postavy, střední rozhodnosti, jako by v jeho rodokmenu nikdo jiný nežli Čech ani nebyl. V knihovně mu neřeknou jinak než pan doktor. Zná každou zdejší knihu.
Jmenoval se Jiří Liberzeit. Často se knih dotýkal, listoval v nich a hledal skryté sny. Stále věřil, že tam jsou, a proto je čas od času nacházel. Ještě raději
9
PA P Í Ř Í
10
knihy vlastnil, ale jeho možnosti byly omezené, a tak každé ráno spěchal z domova do místní knihovny, kde byl s knihami obecními, aby k večeru hnán výčitkami svědomí utíkal domů, zpátky ke knihám vlastním. Po víkendu prožitém mimo knihovnu, ve společnosti vlastních knih, však cítil obavy, jestli si zaslouží přízeň knih obecních, které tak podle opustil. Někdy přemýšlel o tom, zda obecní knihy pochopí, proč je jim nevěrný. Stejně tak zvažoval, jestli mu odpustí jeho vlastní knihy, pokud se zdrží v knihovně do pozdních hodin. Papíří však bylo shovívavé. Obecní knihy svému vedoucímu blahosklonně tolerovaly víkendy, pokud se v pondělí vrátil, domácí zase tolerovaly svému pánovi pracovní dny, pokud se vrátil do půlnoci. Tak zněla nepsaná dohoda. Jedenkrát jakýsi útlý svazeček italské národnosti ztropil v pondělí ráno v místní knihovně žárlivý výstup, ale naštěstí zasáhl včas moudrý a rozvážný Alberto Moravia, napřel na útlý svazeček, zuřivě máchající rukama, ostrá světla Říma a zhasl, až když žárlivec pochopil vcelku průhledný systém pracovních dnů a víkendů a konečně utichl. Knihovník byl od té doby italskému klasikovi zavázán a z vděčnosti skoupil po antikvariátech veškeré Moraviovy svazky, aby se nemusely tísnit v přeplněných regálech s literárním brakem. Jiří Liberzeit se snažil nepsanou dohodu dodržovat, seč mohl. Se svým životem byl venkoncem spokojený — pokud člověk, který alespoň občas pře-
PROLOG
mýšlí, může nějaké spokojenosti vůbec dosáhnout. Jedenkrát v týdnu zašel do hospody U Stehlíčků, vypil pár piv a prohodil pár slov s přítelem z dětství. Na dovolenou raději nejezdil. Žil stejný život jako majitel psího útulku, pěstitel zeleniny anebo matka, která nemá, kdo by pohlídal její dítě. Možná se nedostal k moři ani nestanul na vrcholu Eiffelovy věže, ale měl svoje psy, čerstvou kapustu a zabezpečené dítě. Měl svoje knihy.
11
Kapitola první
Figurína ještě vůbec nic netuší
Uprostřed netrpělivého města plného nervozity stálo veliké šedivé divadlo. Den co den, snad jen s výjimkou neděle, se tady scházeli lidé v černém, aby učinili zadost tradicím, anebo aby tu odehráli několik aktů podivuhodné truchlohry, jejíž podoba se po léta příliš neměnila. I dnes se konala čtyři představení. První začínalo už v devět hodin ráno. Stabat mater. Druhé představení vypuklo přesně v jedenáct. Rekviem. Dvořák v sudé týdny, Mozart v liché týdny. Třetí představení bylo naplánováno na jednu hodinu po obědě, odbylo se pouhou orchestrální variací v moll, a poslední představení bylo obvykle zahájeno úderem třetí hodiny odpolední. Adagio. V příznivé dny se poslední představení nekonalo, ale taková situace nastávala jen zcela výjimečně. Lidé umírali, jako by se nemohli dočkat, až stanou na prahu onoho světa, a pozůstalí den co den tiše naslouchali teskným tónům Mahlerovy Deváté.
13
PA P Í Ř Í
14
Právě skončilo druhé představení. Rekviem doznělo a duše zemřelé ženy se naposledy ohlédla. Spatřila tolik lidí … ne všechny znala … v popředí její jediný syn, valem stárnoucí sestra, usychající bratr, naivní dospívající vnuk, všichni ti více či méně příbuzní … Zahlédla také jednu mladou ženu, kterou by tady raději neviděla, kterou by po celý svůj pozemský život byla raději neznala … Ale v téhle chvíli začala duše ztrácet o pozemský život zájem. Všichni byli tak živí, tak důležití, a přitom tak nezajímaví a bezvýznamní. Drželi se svých hloupých životů zuby nehty, lpěli na nich tak úzkostlivě, že si je zasloužili. Tváří v tvář smrti se tvářili vyděšeně, vyčerpaně, zdrceně, zničeně, sklíčeně, zaskočeně, zoufale, bolestně, zraněně, odevzdaně, každý chvilku tahá pilku, když člověk přijde na svět, pláče a všichni se radují. Když svět opouští, pláčou ostatní a on se raduje. Je v tom nějaká logika? Duše mávla rukou a vydala se na cestu. Houf černých postav vyhřezl z ponuré budovy. Veden drobnou dívenkou s černou mašlí ve vlasech zaplnil poloprázdné parkoviště před krematoriem. Drobný mužíček s fotoaparátem zavěšeným okolo krku zkušeným okem přehlédl srocený dav a bezchybně odhadl hlavního pozůstalého. Přiskočil a zamával mu aparátem před očima. „Je libo snímeček? Kdy jindy se sejde rodinka takhle pěkně pohromadě?“ Hlavní pozůstalý byl muž ve středních letech, čtyřicátník, rozvedený, poněkud prošedivělý. Byl to
FIGURÍNA JEŠTĚ VŮBEC NIC NETUŠÍ
zcela nesportovní typ, ale navzdory tomu fotografa rázně odstrčil a odtušil: „Na onom světě, vážený pane.“ A potom ho napadlo, že kdyby se všichni chovali jako on, tenhle fotograf by patrně zemřel hlady. Na chvíli dokonce zapochyboval, jestli jednal správně. Jestli má právo připravit jiného člověka o výdělek. Jestli je přednější zachovat vůči zemřelé alespoň zdání důstojnosti tohoto okamžiku, když už je de facto po všem. Člověka spálí a je konec. Úplný konec. Těžko uvěřit, že se jeho matka vrátí v podobě mouchy, motýla nebo ptáka. Střední Evropa nemá na podobné teorie tu správnou půdu, kam by se daly zasadit a při dostatečném zalévání časem sklidit. Nedávno listoval v Platonovi. Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by opravdu byla tím největším zlem — ale co když je pro člověka naopak tím největším dobrem? Kde se vzala, tu se vzala valem stárnoucí Běta. Teta. Setřela slzy a věcně podotkla: „Dělej, jak myslíš, Jiříčku. Ovšem zítra může chybět někdo další!“ A vrhla výmluvný pohled na usychajícího starce, který se šoural za ní. „Vezmi si třeba tady Poláčka! Co ty víš, jak dlouho ještě bude mezi námi?“ Stařec slyšel, ale ani okem nemrknul. Byl už dávno zvyklý, anebo obecně lhostejný? Bylo mu už všechno jedno, anebo výroky své sestry bral spíše jako nevyhnutelné zlo? Jiří Liberzeit se na tetu zadíval. Její poznámka byla cynická a necitlivá, ale to bylo v téhle rodině zcela běžné, zejména u vybraných jedinců.
15
PA P Í Ř Í
16
Navzdory přímému pohledu svého synovce se Běta předchozího tématu jen tak vzdát nehodlala: „Taková fotografie je někdy jedinou památkou, jaká člověku zůstane!“ A mrkla směrem k vyčkávajícímu fotografovi, aby se přesvědčila, jestli je dosud tady. „Až umřu a ty si budeš chtít vzpomenout, jak jsem vypadala, tady pan fotograf mě dodatečně ze země nevykope!“ Potom se obrátila k poněkud užaslému fotografovi a udeřila: „Nebo snad vykopete?“ Fotograf se raději odporoučel. I on, ačkoli se to leckomu do té chvíle mohlo zdát nepravděpodobné, měl své hranice, které odmítal překročit. „Zdá se, že nevykope,“ poznamenal Jiří Liberzeit. Běta potřásla hlavou. Nevyužité příležitosti litovala asi tak jako spáleného vánočního cukroví, nechtěně obarveného bílého prádla v automatické pračce nebo propadlé poukázky, opravňující k odběru jedné zubní pasty dle vlastního výběru a zdarma. „Dodneška nemám jedinou Martínkovu fotografii!“ vykřikla, aby měla poslední slovo. „A dodneška jsi neletěla letadlem,“ poznamenal mladý muž s brýlemi v tenkých černých obroučkách, kterého výraz „Martínek“ viditelně znechutil. „Přesně tak!“ vykřikla Běta znovu. Za cestu letadlem a Martínkovu fotografii byla schopna, alespoň ve verbální rovině, bojovat do roztrhání těla. „Dodneška jsem neletěla letadlem a nemám tvou fotografii.“ Martin pozdvihl oči k nebi a Jiří Liberzeit si uvědomil, že jeho syn, s pohledem upřeným vzhůru,
FIGURÍNA JEŠTĚ VŮBEC NIC NETUŠÍ
je nápadně podobný andělu. Běta začala mladého muže, k jeho značné nelibosti, cuchat. „Ještě se nechystám umřít,“ řekl Martin. Náhle Běta zpozorněla, jako když plachtící káně zahlédne kdesi hluboko pod sebou myš. I Jiří Liberzeit zpozorněl, Poláček zpozorněl, Mařenka zpozorněla, Libuška zpozorněla, Janička zpozorněla, Michalka zpozorněla, všichni totiž spatřili ženu, kristebože, otočila se k nim, velmi atraktivní mladou ženu, která jako by spadla z nebe, jak to, že si jí nikdo během obřadu nevšiml, anebo si jí přece jen někdo všiml? Ale kdo? Duše už byla bůhvíkde. Všichni živí zírali. Běta, Martin, Jiří Liberzeit, Poláček, Mařenka, Libuška, Janička, Michalka a veškeré další zdrobněliny, kterým bylo sice už úctyhodných šedesát až osmdesát, přesto však na svých zdrobnělinách umíněně trvaly. „Upřímnou soustrast,“ řekla Šárka a potřásla Jiřímu Liberzeitovi, hlavnímu pozůstalému, rukou. A potom udělala krok. Jako by se zřítila do propasti. S druhým krokem se však zase vyhoupla nahoru, aby ji třetí krok opět svrhl dolů, a tak pořád dál, jako na houpačce. Levá noha jen o kousek kratší a propast tak hluboká. Pravidelné propady a opětné návraty během chůze kontrastovaly s krásou obličeje a dokonalostí těla. Jako by se jí někdo chtěl pomstít, že si dovolila být tak krásná. Dívenka s černou mašlí ve vlasech odporem zkřivila tvářičku a utekla k rodičům, do bezpečí.
17
PA P Í Ř Í
18
Invalidita jí naháněla strach, byla ještě dítě. Dva tři dospělí se ulekli, jestli se její útěk Šárky nedotkl. Zbytečně. Šárka si dávno musela zvyknout, že dětem nahání strach. Jiří Liberzeit políbil Šárce ruku. Nikdo z přítomných si nevzpomínal, a že všichni v té chvíli horečně vzpomínali, jestli Jiří Liberzeit vůbec někdy někomu políbil ruku. Jiří Liberzeit zásadně nikomu nelíbal ruce, ani své bývalé ženě, snad kdyby knihy měly ruce, pak možná, ale knihy měly jen listy, ohmatané papíří, osahaná písmena, tolik písmen, že by nestačil celý život, aby všechna zlíbal. A tak je nelíbal. „Jak dlouho jsme se neviděli?“ řekl. „Kdo si to pamatuje?“ pokrčila rameny. „Je to opravdu tak dávno?“ zapochyboval. „Záleží na tom?“ zeptala se. Jiří Liberzeit se zasmál. Nikdo z přítomných si nevzpomínal, a že všichni v té chvíli horečně vzpomínali, jestli se za poslední dobu alespoň jedinkrát zasmál. Jiří Liberzeit se po dobu toho zdlouhavého, bolestného matčina umírání nesmál, ani vtipům svého jediného přítele se nesmál, snad kdyby knihy, které četl, byly humorné, pak možná, ovšem knihy, jež si po dobu toho zdlouhavého matčina umírání vybíral, nebyly humorné, ale vážné, měly jen truchlivé listy, zažloutlé papíří jako nebožčiny zuby, dopřej jí pánbůh šťastnou cestu do nebe, zasmušilá písmena, tolik písmen, a všechna bez úsměvu. A tak se Jiří Liberzeit nesmál. „Máš čas? Pojedeš s námi?“ zadoufal.
FIGURÍNA JEŠTĚ VŮBEC NIC NETUŠÍ
Šárka pohlédla na tři senilní zdrobněliny, které se mezitím napchaly na zadní sedadlo chátrajícího vozu. Automobil na první pohled vypadal tak trochu jako rybník plný žabince. „Pokud mě tetičky nesnědí zaživa anebo neupálí na hranici z tvých knih …“ Jiří Liberzeit se zasmál, podruhé za celý ten dlouhý čas, naplněný umíráním. „Hranice z mých knih …“ „Dala bych ruku do ohně, že počet knih ve tvé knihovně —“ nedořekla Šárka, protože Jiří Liberzeit vzdychl a otevřel přední dveře vozu v barvě rybničního žabince, aby mohla nastoupit. „Počet knih v mé knihovně bohužel stále roste. Tvoje ruka je v suchu,“ řekl. Samotného ho zarazilo, že užil výrazu „bohužel“. S každou novou knihou, kterou si přinesl domů, se v jeho myšlenkách víc a víc upřesňoval jinak nejasný pojem štěstí … Na druhou stranu, s každou novou knihou, kterou si přinesl domů, se zvyšovalo nebezpečí zavlečení nákazy zbytečnosti. Jiří Liberzeit dobře věděl, že knih, které mají pro jeho život zásadní význam, je jenom pár, nanejvýš několik desítek, do smrti by nemusel dělat nic jiného než vracet se jedině k nim a znovu a znovu obdivovat virtuozitu, s jakou byly napsány nebo přeloženy nebo vypraveny nebo vytištěny nebo všechno dohromady. Šárka nasedla, zdrobněliny si vyměnily nesouhlasný pohled, Jiří Liberzeit zavřel dveře, obešel vůz a usedl za volant. Skutečnost, že Šárka sedí vedle něj a je ještě krásnější než v jeho vzpomínkách, ho naplňovala nečekaným pocitem. Radosti? Uspokojení?
19
