žš
MW
/
nj
f
NOVA
KNIHOVNA PKO
MLÁM
SBÍRKA spisíiv
pou.iiýdi a zábavíiýcli pro naši milou mládež. roí-áclíijí
M. V^^EITSrFXJKT a FH. A. uitcló y
3FS.O)é5Z31,Í3Í3i
íslo
ZEMAN,
Vri\7.Q.
"W.
2.
Svazek 22.
JIINKY. tení pro mládež.
V
PRAZE.
Nakladatel Fr. A. Urbánek, knehkupee. 1875.
JIINKY.
od
^LIŠKY ^KASNOHOKSKÉ.
V
PRASE.
Nakladatel Fr. A. Urbánek, kulikupee. i875.
& S'02S
Kuihtisk.irna „Slarla" v Praze.
DlBlOlt? lil?. I='oT7-ía.32:a<.
pehánly se po noní obloze, déš zprudka šlehal nám v okna a plechový vonec, jenž nad našimi dvemi visel na znamení lesky
vtrem pehazován hmotil dti desetkrát jsme vybhly
^)ocestným,
tak
my
o
ímsu,
do sín, !,volajíee: ,,Už jde! už jde!" a myslíce, že to ^klepá na dvée otec, jehož návrat z obtížné jakési že
cesty
I
f
po celý veer úzkostn jsme oekávaly. host, kteí pes hrozící boui
Nkolik
dnes byli pišli do osamlé naší hospdky, sedlo u stolu a škádlilo nás klepáním na, abychom ješt astj volali „Už jde'/' Ale konen dlouhé ekání a asté sklamání nás unavilo menší bratí i
i
:
;
a sestry odešli se služkou já však vidouc loze,
matku
protela jsem
si
Btou
starostliv ospalé
oi
spát na komoru, pohlížeti k ob-
a umínila
si,
že
od matky neodejdu, pokud otce se nedokáme. ,,Jdi spát, Verunko," pravila matka, hladíc mne po skráni.
8 .,Bylo by mi smutno samotné nahoe ekati na tatínka," odpovdla jsem. ..Budu radji zde ekati s vámi." A sedla jsem si naproti oknu, abych pi každém blesku mohla vidti, jede-li snad už otec rozrytou opuštnou lesní cestou naší. Pi tom poslouchala jsem, co si hosté povídají; matka poslouchala též. Nemluvilo se o jiném než o vojn. Bylo to roku 1859, kdy zuily boje daleko
naší
vlasti
to
pod nebem italským,
zachvívalo
jejich
synové,
se
eských
bratí
pece hrzou
a
eských
srdce
krajin; bylif
kdož
rodin,
krváceli
v daleké cizin. I do rodiny naší šlehal požár války úzkostí a bolem proti Itálii musil táhnouti do boje i náš strýc Filip, mladší bratr mé matky, jediný syn a vyvolený miláek mého drahého, ;
staikého ubohého ddeka, jenž louil se
tíže a strastnji
než by se byl louil s životem. Kdož chodili okolo jeho chalupy, vídali jej ted po celé dny po sad o berlích se plížiti s hlavou svšenou a slýchali asto, jak sob samému žaloval svj zármutek. Eíkal všem, kdož ho picházeli tšit, že zeme co bídný híšník s Bohem nesmíený, bude-li mu souzeno pežíti syna. A když jej kárali, kam že se podla jeho dávná nábožnost a v Boha oddanost, prosíval jich sopiatýma rukama: „Tož se za mne všickni mobyl
se
dlete,
pak
aby mi
jej
budu
„Neslevil
synem,
Bh
dal návratu synova se
velebiti jste
Bohu?" íkávali
lidé.
celým,
nikdy
upímným
lidem,
„Jsem
lovk
dokati
srdcem."
ueslevíte
ani
spravedlivý,"
odpov, ,,a chci se uit milosrdenod Boha, zachová-li mi dít mé!" „Doj Bh!" íkávali mu, a „dej Bh" ddeek na to. Hoce pi tom plakával vidla slyšela jsem asto výjevy ty, jež duši mou nai pliovaly nevýslovným nepokojem. Mnohou noc jsem nespala, trávíc ji v dtských modlitbách, aby ukázal, kterak bych mohla ddekovi pomi klid duše vrátiti a s Bohem, dárcem všech osudv, Ale marné bylo mé pemítání; nikdy jej smíiti. neodvážila jsem se, ani slovem protiviti se velikému bolu, jenž bílou hlavu ddekovu tak hluboko sklánl. Hosté naši povídali si o ddekovi, litujíce jej soucitn, že na svá stará léta ješt tak tžkou zkoušku pestáti musí. nepijde he," prohodil nkterý „Jen hyvulii jolio
ství
;
Bh
a
„posud mže naíká; jakž kdyby z
nich;
Bh
doufati,
opravdu
a tším svdila matka,
,.Pemlouvám
jej
a
již
tak
hrozn
na
dopustil—" asto, že posud
„ale vše je u nho Prosívám jej, aby si neztrpcoval chvíle tak hrozným strachem, nemohu mu ale vzíti myšlénku, že se s Filipem stane anebo již dje to
není
zle,"
marno.
Ubohý otec jest už slab jako dít." „Oho, paní hospodská !" zvolal starý vysloužilý dlostelec, „pokejte, jen až vám odvedou vašeho Jiíka, nebudete-li hoekovati ješt více, než váš otec pro Filipa! Vojna není žert; já to vím, jak fií kulky na vlas kolem hlavy." „A pec tu ješt sedíte živ a zdráv, jako nejhorší.
—
10
—
obr," namítal mladší soused; „nepobijí se na vojn všickni." A tu každý vdl píklad, jak
starý
as
jich prastrýcové, strýcové a braza onch tránkové šastn se vrátili. Matka ale již neposlouchala; najednou se vzchopila a vybhla ze dveí do iré tmy. Teprv za chvíli slyšeli jsme my ostatní dupot koský a rachot vozu. Otec
s
vracel.
Mužští
vz
pomohli mu ukliditi a kon, do svtnice naskrz promoklého, ztý-
vyšli,
a pivedli jej
raného namáháním dlouhé cesty a zuivého poasí. Matka starala se již jen o, nevšímajíc si ostatních, kteí pak vidouce ji upokojenu, páli dobrou noc a odebrali se každý k svému domovu. Na našich hodinách bilo jedenáct. „Te pjdem spát, Yerunko," pravila matka, „pojd, dovedu t na komoru, abys se sama nebála." Vzala kahanec a práv chtla mne ze svtnice vyprovoditi, když jsme se ob zastavily uleknuty neobyejným zvukem poštovní trubka ozvala se uprosted lomozu vtru zrovna pod našimi okny; hned na to siln tlueno na dvée. „Kam jsem dala rozum, tak se polekati!" zvolala matka. „Neboj se, Verunko, to jest jist psaní od Filipa! Zaplatila jsem poštovskému v mst, aby hned posla k nám vypravil, jak jen psaní pijde, a kdyby to bylo o plnoci! pán za to pochválen, že máme zprávu! A již stál staiký posel v svtnici, zmoklý a zkehlý; již zatáslo se psaní v rukou matiných rych;
Bu
Bh
;
lým
okem pebhla ádky a zvdla,
—
že
Filip,
11
msto
lehce porann, ve vzdáleném leží, a jakmile se pozdraví,
navždy
v nemocnici domíi pro-
puštn
bude. „Tatínku
náš!"
umdlením skleslého;
Mj
nám
bratr píše
rannou
lehce
A ci
a
když otec
— nevím, — pravila
volala matka, budíc otce „nezaspi tak dobré noviny! vlastní rukou, hled! Má nohu
nám pekvapen se
brzy se k
vrátí!"
zvedaje, protíral
nebo slze z nich stíral matka povzdechnouc: „Kdybych mohla jako tebe probuditi i ddeka touto novinou! ubohý, dobrý otec! co se naekal na takovouto zprávu! ale te tam poslati " pi tom pohledla na promoklého posla a pak tázav na otce, i setkajíc se s jeho pohledem, doložila: „te jest to nemožno!'' V tom siln zahmlo a liják poal hlasitji v okna bubnovati. „Nemožno, si
zda
ospalost
Mj
—
panímámo!" pisvdil chudák a kril se ke Líto
bylo.
posel, jektaje
zuby
kamnm, nech
bylo
na
mu veei,
nj
v nich zatopeno nepohledti. Matka rychle
pohodlný nocleh, zasypala jej díkem a zaplatila mu dvojnásobn. Posel byl blažen, vida, že ho rodie ušetí ješt jedné chystala
šat a
cesty v této boui.
„Z rána hned pjdeš k ddekovi, Verunko," pravila mi matka;
te
na
až do
to
vyspat,
komory
V dom se octla
„vzbudím
t
o
svítání,
poj
se
mé dít; poj!" Dovedla mne
a odešla, žehnajíc
i
pejíc dobrou noc.
bylo ticho jako v hrob, když jsem
na svém lžku, venku
ale
zrovna nad námi. Krov otásal se nad
zuila boue
mou hlavou.
—
12
—
a blesky zdsily mne každou chvíli, jako by všecko byly náhle plamenem vznítily. Což bych se byla dsila blesk, vichru a hromu! Kruté jejich zuení bylo mi dávno povdomo; po dvanáct let vyrstala jsem pi v lesní naší samot; dsila mne však myšlénka, již každý blesk ohni-
—
nm
vým písmem mi ped
oi psal. Vidla jsem probuzeného rachotem boue diímoty, pecházejícího po temné z nfpok.ojné svtnici a lomícího rukama pi svitu žhavých blev duchu
sk,
práv
jež
hlubší
ddeka
dsiv
tak
jako
tmou,
ddekov
malomocným smutkem
vzdor a reptání
s
útchy útchy
jsme
nechali
a náhle stídaly se s nej-
as v duši
jej
této
hrozné
.
palivý Bez
.
noci,
.
bez
jsme mli mocný prostedek v rukou, zstavili jsme jej úzkostným jeho myšlénkám ovšem jen pes noc! ale nebylo by to hrozné, míti spasitelný lék v rukou a nespchati s ním k nemocnému, jenž trpí muka? ehož nejspíš domnívala A byt i ddeek spal se matka, nepomýšlejíc na to, že by se mlo hned k nmu poslati; jaké asi byly jeho sny! nebylo by dobrodiním, z nich jej vyrušiti? ba nebylo té
veliké,
.
.
k
nížto
.
—
probuzení zprávou o žití a návratu synov milejší a krásnjší než sen nejkrásnjší? Nemoh:a jsem se ukonejšiti; vyítala jsem že jsem se neodvážila vysi s hokými slzami, bídnouti matku, aby k ddekovi pece nkoho Nkoho ale koho ? poslala s dobrou novinou. Mla otce, utýraného až do posledních sil, vyslati znova do boue divjší ješt než ta, kterou byl !
—
13
—
pestál? Dždeck bydlel na dobí pl hodiny od v noci a boui nás cesta k nmu šla lesem Aneb nebylo malikostí dostati se k nmu. mla matka sama snad vydati se v nebezpeí, ;
;
ano svj život nasaditi? Hrza obešla mne pli pouhém tom pomyšlení. Posel z msta byl starý
muž, a vzezení jeho vzbuzovalo útrpnost; náš eledín nebyl této noci doma Bta byla búzliva, nebyla by šla lesem ani za nejklidnjší noci, tím mén pi boui, ped nížto práv se skrývala, schoulena pod pokrývkou, jako by radji chtla ;
se zadusiti
než
spatiti
jediný blesk.
Kdo tedy
zbýval ?
Všecka krev vstoupila mi do hlavy pi této Kdož mohl vyplniti mé vroucí pání, kdož mohl zbaviti mne trapné výitky, kdož mohl naotázce.
vzdor strašlivé nepohod donésti ddekovi radostnou zvst, ne-li já sama?! Srdce poalo mi bušiti, až se mi tísnil dech; tak zalekla jsem se myšlénky své. Pedstavila jsem si dlouhou cestu lesem pi tomto vytí vichru, pi tomto kmitání blesku a hrobové, pi tomto šumní a rachotu, a tak jasn, jako jsem v tom okamžiku oknem zahlédla lesní pšinu pi blesku sirožlutém, po-
—
tm
jsem dsivou jistotu, že musím jíti. Nevýslovná báze mne uchvátila, vzpírajíc se proti povinnosti, již sama na sebe jsem vkládala v dtské horlivosti. „Od jiného bys tedy žádala, cítila
emu
se sama podrobiti nechceš, a co pece jen sama vykonati mžeš, máš, musíš!" vyítala jsem si v myšlénkách. „To tedy tvá láska k ddekovi,
14
tvj soucit s jeho trápením? Tak jsi tedy zbablá, tak lživá ve vlastním srdci?" A divoce poaly se mi myšlénky v lilave másti. Zamhouila jsem oi, doufajíc napolo jen uvdomle, že dsivým tm myšlénkám svdomí uteku usnutím byla jsem umdlena a tedy jako každé dít spánku blízka. Ale ped mým zaveným zrakem objevila se ddekova ubohá hlava; oi a rty ml pevn seveny, byl tichý jako nikdy díve, a bylo mi, jako bych bolestným úsilím chtla a nemohla si vysvtliti ten jeho podivný klid. Tu slyšela jsem „Verunko!" a vzchopila jsem se náhle, volati: jako by to blesk probudil z první dímoty. Možno, že mne to ze spaní volala Bta neb nkteré z dtí, — možno, že se mi jen zdálo, že slyším jména svého zvuk ale bylo, jako by
m
;
mne
to
byla zavolala ta
ústa, jež
jsem
i
bdící
mn
nmá, sevená ddekova ve
tm ped
sebou vidla
jako zjevení.
„Což
jestliže
padlo mi tak
z
ddeek
této
noci
nenadání, jako by mi
umel!" to
byl
na-
nkdo
„Což umírá-li práv, v^olaje po svém synu a nemoha s Bohem se smíiti, umírá-li mluco bídný híšník bez útchy Božské!" vilo to ve dále. „A kdo tím jest vinen?" tázal se tentýž nemilosrdný hlas. „Kdo tím bude vinen?" zvolala jsem hlasit, spínajíc ruce na svém rozpáleném ele. Bylo mi tak hrozno v srdci, že jsem ani nevdla, dujc-li ješt boue, burácí-li ješt vítr; tuk hrozno, že jsem se konen s radostí uchopila myšlénky, utéci tm pedstavám poše^Dtal.
mn
— d(''sivý]n
—
cestu onu, které
jsem so
Jjyla
Dobhnouti k dc.deckovi hrakou vedle trýzn, pekati noc
tak velice ini
na
15
liúla.
cllívo
zdálo so s
tmito
myšlénkami. V okamžení byla jsem ustrojena; v okamžení Šumní erné tmy ponkud l)yla jsem z domu. mne zarazilo, ale chlad noci a dešt mne oberstvoval. Jdouc okolo oken dolejší svtnice slyšela jsem v ní bíti hodiny; bily dlouho to bylo Zachvla jsem se od hlavy až k pat; dvanáct! 00 jsem kdy byla slyšela pohádek, všecky vs^toupily mi na mysl. Bylo mi tenkrát dvanáct let, a piznávám se, že jsem mla hlavu ješt tak plnou pohádek, jako nejmenší má sestika. Sotva jsem uinila asi ticet krok lesem, trhla mi všemi žilami
choutka,
dom;
sotva
obrátiti
se
a
hnáti
se
úprkem
jsem však vzpomla si na hrozné myšlénky, jež mne stíhaly na komoe, zrychlila jsem srdnat kroky ku pedu. Bylo mi volnji v lese než na loži, zvláš když jsem poznala, že mne nezabijí každý blesk, že dešf nic mi nedlá, krom že studí, a vítr pi všem svém huení že mi jinak neubližuje než pichlavými vtvemi, jimiž mne šlehal v tvá i ruce. 1 s tou nevlídnou tmou brzy jsem se seznámila, vždy mi co chvíli blesky osvtlovaly cestu, i vidla jsem, že kolemkol nic, pranic podezelého se nePrasklo-li nco zvlášt siln zrovna ukazuje. nade mnou nebo vedle mne, zastavilo se mi sice Dvakráte udeila tak siln na chvilku srdce. rána hromová, že místo, které zasáhla, nemohlo
—
16
pi zralém rozumu byla bych musela jsem v nebezpeí: což jsem se ale rozumu tázala!? Podala jsem se s rozkoší hravé obraznosti dtské: byla jsem poutnicí z pohádky, šla jsem ddeéka vysvoboditi, pemáhala jsem hrdinsky všecky hrzy, a nemohl dáti blesku udeiti, kudy jsem kráela; vždy mely všecky mé pohádky šastný konec, a dtská dvra v ochranu Boží týž konec mi slibovala. Znenáhla se boue vzdalovala, s já blížila jsem se k svému cíli. Vdla jsem, že nedlouho již píijdu lesem; spchala jsem tedy Pšinou v moál promnnou. Pestalo pršeti; zídka již jeu býti daleko
;
poznati, že
Bh
ziivzulo vzdálené zahmní jen vítr stále huel ve stromech. Najednou uvázla jsem ped njakým nevysokým pedmtem, byl to povalený strom. Porazil jej to dnešní vítr? i blesk jej skácel? ;
aneb
— což bylo hroznjší
šiny
do
—
zabloudila jsem z phoušt, když blesky pestaly mi svítit? uvážila jsem teprv nyní, Zaalo mi býti úzko. na jakou to cestu byla jsem se vydala. V tom Slze kmitlo se nco mezi stromy, zas a zas mi vyhrkly z oí; byl to svit msíce, jenž prohlédnuv z roztrlianých mrak, ukázal mi, že jsem zcela na kraji lesa, že jsem s cesty nesešla, a strom, jehož mrtvola mé kroky zastavila, že jest bleskem v pli peražen. Takž pece chránil v mé pohádce! Spchala jsem z hrozného místa, dostala jsem se do polí, slyšela jsem štkati psy ve vesnici v údolí i zamíila jsem stranou k osamlému ddekovu domku.
—
—
m
!
Bh
17
Za chvíli octla jsem se u ddekova sadu, mezi jehož stromovím se bclel domek. Musela jsem pes potok, ale ten byl rozvodnu lijákem; smáela jsem se ješt více než v kalužích pšin a pod prškami s lesních strom. Tak dostala jsem Msíc v svítil plnou se pod ddekovo okno. záí; a za ním objevila se mi ta drahá, bílá hlava tak bledá i sklonna, s tak pevn sevenými zraky i ústy, s tak nevýslovn hlubokým poklidem v tvái, jak jsem ji byla spatila v polosnu vykikla jsem úzkostí hlava se ani nepohnula. ..Ddeku, ddeku!" zvolala jsem plaíc, a nevidla jsem, že vstal, až otevel dvée a na prahu se mi objevil, podepen o své berle a zastíraje si dlaní oi. Jakou to zas metlou navštívil nás Bh," tázal se stísnným, šeptavým hlasem, „že tak pláeš a naíkáš, dve? Povz, co se dje!" A zmatenými slovy jsem povdla ddekovi, že strýc Filip žije, brzy se vrátí, a že to jen pestálou úzkostí a velikou radostí té chvíle tak
n
;
—
,,
plái.
Tu ddeek otevel
upev
je
Bh
„Takž
své
velké,
jasné
oi
a
v ozáenou oblohu, zvolal siln a velebn:
mne
neoslyšel
starce spravedlivého!
Vezmeš si, Pane, moje dny a prodloužíš jimi život mého dítte! nedáš mu odejíti pede mnou! Spa-
tím
jej
života,
!
a
pak, Bože
líbí-li
se
Tob!
m
mn,
uslyšev
svt
nejmilejší."
mj,
A
stkáti,
shas
to
ty dít," „jsi
mé svtélko obrátil se
po Filipovi
ke
mé na
18 do svtnice byla plna zue m„Po takové boui takový mír a lesk na nebi, a po takovém žalu to stéstí!" pravil ddeek, líbaje mne v elo, a slze se mu leskly po tvái. Yešli jsme
;
síné.
..Ddeku, vite, že odpovdl,
„Dít!"
jste nespal!" pravila jsem.
Filip z domu, bouilo jako tam na tch nebesích, až jsem umdlel, a poprvé za ten hrozný as pocítil nadji; to že tys už byla na cest, žes už mi v duchu povídala dobrou novinu; duše má už t slyšela." A znovu mne ddeek celoval a objímal, le pocítiv, jak jsem mokra a studena, zalekl se. Musela jsem se zatoiti do jeho kožichu a pak povídati, jak se mi
nespím.
vedlo
byla
A
dnes to ve
cestou;
boue
ddeek
strašlivá,
i
,,eo
jest
mn
teprv
se
upamatoval,
že
hrozil se nebezpeí, v jaké
jsem byla vydána. „Což práv tys jen musela což museli
jen tebe vyhnati
jíti a nikdo jiný? do takové bouily?-'
pravil ddeek s elem zachmueným, na nmž jsem vidla výitku proti svým rodim. „Šla jsem z vlastní vle, oni mne nevyhánli!" odvtila jsem na obranu. „Pustili-li t v takové noci, to jako by t „mli by pamatovati, vyhnali," odpovdl písn rodim na dtech spravedlnost koná!" že „Proto mne jim zachránil!" pravila jsem neohrožen, a povdla jsem mu o stromu bleskem skáceném zrovna na cest mé. „A není to rouhání, tak Boha zkoušeti na svém dítti?" horlil zas ddeek. „Jakž, kdyby na
Bh
;
19 svrvoli
tukovou
uobi
se
zlíbilo
odpovdti
ble-
skem ?" „Ale uekúrojte tak piísne, co se stalo z lásky k vám," prosila jsem v hlubokém dojmutí. vzdoroval boui a „Kdo by z lásky ke smrti, tomu dal bych srdce svého krev, kdo však svévolíi vydá své díté boui a smrti, ten nemže ani k jinému tvoru. Ale tomu míti lásky ke ty nerozumíš; a dobe tak."
mn
mn
„Rozumím, ddeku!" zvolala jsem rozechvna, rodie; „hlete, já sama z lásky
hájíc své neuznané
—
ci myslíte, že k vám vydala jsem se smrti, bych byla mohla pijíti, kdyby moji rodie byli vdli, co zamýšlím? Oni mne nepustili a nevyani v této chvíli, že jsem oni nevdí dali,
z
domu — „Dít drahé!" vzkikl ddeek, napolo zdšen
a napolo radostí unesen;
„tys snad utekla?! ah!
mermomocí chtla sama pinésti útchu svému starému ddekovi! a proto ruka Boží chránila tvou nehezpenou cestu, vždy tebe na ni nevypudila neitelnost rodi, nýbrž dtská tvá nevinnost a útrpnost se mnou ubohým starcem!" tys
utekla!
tys
Elas zatásl se ddekovi pláem pi tch slovech že i mluvil ješt nade mnou tak vroucí požehnání, byla bych podnikla znova cestu tak jedin za hroznou. Ml bych t kárati, mladý nerozume," pravil potom, „ale nemohu! velé, spravedlivé srdce jde mi nade vše. Slib mi však, že podruhé „Ze podruhé nechám dobrou duši a teba ;
n
— —
"•
—
20
—
vlastního otce jen o chvíli déle trpti, abych ne-
mu do ei. opovážlivý jako tvé srdce," rychlý jako tvé nohy. ,.a
zmokla?" vpadla jsem
„Tvj
jazyk je
vlídn ddeek, mi, kudy jsi to bžela, žes tu díve než ten, koho poslali rodie? koho pak vypravili: Btu, Matje? i otec sám se vydal?" Ddeek marn ekal na mou odpovd!; bylo mi hrozno íci, že matka neposlala nikoho Schoulila jsem se do ddekova kožichu, abych skryla své zardní, akoliv jsem byla ve tm. ,,Nu, koho?" opakoval ddeek a pistoupil ke mn. „Ubohé dve, spí, jako by ji do vody hodil!" káral
ekni
—
zašeptal pro pro Máí."
A
sebe,
vida
mne bez
hnutí.
„Musím
na svých berlích ku dveím. aby k vli se podrobil bolestnému namáhání, jíti po schodech pro Máí, svou starou služku. „Pro pak jdete pro Máí, ddeku?" „Aby t uložila na postel, zmoklá slepiko!" již
se
plížil
Nemohla jsem
odpovdl
mn
strpti,
a zastavil se,
„To mohu sama,
ale
díve
ne,
pokud sám
také nelehnete.
„Tys
ale tak ospalá!"
„Vždy nejsem! „Pro tedy nemluvíš?" „Vždy mluvím!" „A neeklas „Pokejte,
rozpait.
mi, koho jsi to
až
kdo pijde
"
pedbhla!" odpovdla jsem
—
21
—
„Posud nepichází nikdo," pravil dedoSek rozvážn; „kdo pak z vás chodí tak pomalu? koho poslali? Ted' ale mluv! 61 — nikoho?! „Než jsem utekla já, nikoho," odpovdla jsem zajíkave. „Otec zrovna pijel z Podhradí v nejvtší boui, sušil a hál se trochu v posteli; zvolna a
msta k nám Bta se
posel
bžel
Matj
není doma;
z
hodinu cesty v lijáku; bojí a
—
„Dost toho," pravil ddeek urputn; „nikdo nemohl; jen dít mohlo. Ale dcera nemohla." „Ale ddeku, vždyf jste sám ekl, že to byl nerozum, vydati se v takovou boui; jakž mla
má matka
—"
„Zmoknouti, aby nenechala dobrou duši a teba vlastního otce o chvíli déle trpti," odsekl
mými
ddeek
vlastními slovy.
Nemluvila jsem již, ale plakala jsem. Za dlouhou chvíli rozmyslil se ddeek. „Snad byla boue píliš divoká, možná, já nevím, nevšímal jsem si jí. Snad ekali, až se pežene. Za pl jest už jasno a bezpeno. hodiny mže každý být zde." A ddeek rozžehl, aby se podíval na hodiny pak shasl. Sedl k oknu, a vidla jsem opt tutéž sklopenou hlavu, se sevený^mi zraky a ústy, s tímtéž hlubokým nepohnutým poklidem v tvái, ozáené bledým svtlem
—
Te
;
msíným. proti
pl
Doufala jsem, že ddeek spí a hnv svj matce mé zaspí. Zdálo se mi, že neminulo hodiny, nýbrž dv, ti asi hodiny, co jsme
—
22
—
oba tak micky sedli a ekali. Najednou ddeek piplížil se k hodinám, rozžehl a podíval se. „Zrovna pl hodiny," pravil a prudce sfoukl svtlo. vstal,
Jak nocovati také,
ve
as
se
plížil
„Ddeku,"
této
noci.
jsem
pravila
za chvíli,
vašem kožichu; dobrou noc!
„budu spte
matka by vám toho jist pála,"
„Chceš íci, že proto nepišla, aby mne nevzbudila?" tázal se s trpkostí. „Stála by taká výmluva za lež!" Vidla jsem ddeka nepokojn po svtnici obcházeti a z okna pohlížeti; brzy však jsem usnula.
m
Z rána vzbudila Máí, chtjíc kožich na místo povsiti a nalezši mne v k podivení svému. „Kde jest ddeek?" byla první
nm
patiné
má
slova.
„V sad, nevím koho
to
eká, že tak všecky
cesty prohlíží."
Vybhla jsem vého
plotu
a
díval
ven. se
Ddeek stál u chvojoupen v naši stranu, na
Myslila jsem, že každé chvíle musí na ní objeviti moje matka, asi tikrát chtla jsem vzkiknouti: „již pichází!" le pokazíme byla to osoba jiná jdoucí naší cestou za svým zamstnáním. Netrplivost má vzrostla v úzkost, když jsem se podívala na ddekovou tvá; tentam naši cestu. se
byl dobrotivý,
na
a
ní se uhostila
písný její výraz; samá hokost hledl tak vyzývav a zas tak
;
23
posmšné na
s
po
mM.
iií
costu, jako by uepnjdo, kdo by piijíti
„Ty
takú
('•ckáš'?"
„Ddeku, u nás stalo!"
já
a na
koho?
te pjdu
jtrosila
jistotou Vdel, obvátil se ke
se
podívat,
žo
mn.
co
se
jsem.
„Kdo pak ti ekl, že se nco stah?" tázal se. „Myslím si to jen, ponvadž matka nejde," odpovdla jsem ostýchav. „Eekla mi v noci, že mne hned na úsvit vzbudí, abych vám donesla psaní a novinu te ale jest slunce hodn už vy;
soko, a nikdo nepichází."
„Snad zas nikdo nemže," odvtil; „v lese jsou ješt kaluže a se strom prší!" Zatásl štpem a celou mne skropil, ka: „Vidíš to!" byl patrn na rodie velmi rozhn-
Ddeek
ván.
Poala jsem
se rmoutiti.
„Ddeku,"
chlácholila
jsem
jej,
„oni
mne
snad hledají a proto meškají." „Tak jim tedy ani nenapadne, kam jsi asi šla?!" odvtil urputn. „Budou se snad i diviti, co ti to napadlo?" „Anebo—" rozvažovala jsem za chvíli, „dom)'šlí se matka, že jsem u vás, a nespchá tedy sama k vám, když už o Filipovi víte ode mne." „Jen to obracej na všecky strany," zakikl mne ddeek, „vždycky z toho vypadne jen tolik, že tvé matce na tom nezáleží, zdali já starý ddek se rmoutím nebo tším. A te poj se mnou,
— na
pak bychom tu ekali?" Zprudka mi ukázal do dveí; nevdla jsem, pro mi kázal tak rychle ze sadu odejít a sám
— do svtnice
kvapil,
Bylt
zahlédl
hylo.
nevdla Za
jsem
jak
na
o jejím
chvíli
a postaviv
si
24
—
mu
jen o berlích možno
kraji lesa
ddeek
odkašlal,
na práh, jako
se
matku mou; já
píchodu. otevel dvée
by svými berlemi
komusi chtl vstup brániti, pravil úmysln zostra „Vítám t, dcero, vítám i>\ to hezké, že picházíš, mohu ti aspo povdti dobrou novinu nýbrž jen lehce rann a náš Filip není mrtev psal vlastnorun. .Pedstav si mne ztrápeného starce, jakou jsem ml radost. Nu, jak pak ty ,
se tšíš, že
máš
zase bratra?"
m
Byla to má matka; bodlo u srdce. Chtla jsem k ní vybhnouti, ale ddeek mi nedal. „Však jsem hned vdla, že jsi zde!" pravila matka ke mn, „pece jsi ale mohla vzbuditi a íci: jdu k ddekovi, abych se tak nelekla, jdouc ráno pro tebe a nevidouc tebe." ,,Ba, dcero má, jest to soužení, nevdti o svém dítti, kde jest a co s ním se dje," pravil ddeek s bodavými na matku pohledy. „Pomysli si kdyby tak Verunka nebyla u mne a nikdo o ní nevdl, aneb vdl-li by, tob o ní nepovdl celé dv, ti, šest, sedm dlouhých hodin! a kdyby to byla tvá vlastní dcera, jež by t tak trápila, nechávajíc t v úzkostech po útše práhnouti, pomysli si to!" „Ale drahý ote, sute s rozumem!'' prosila
m
:
matka,
nkdo
zápasíc vydati
dnešní?"
s
hnvem
a
slzami;
na cestu v takové
noci,
,,mohl
jako
se
byla
25 „Vis, se
dnes
jak krásní
msíc
svítil?"
dedeok plísn a smutn. „Nevíš
asi,
tázal
že vyšel
boui, zaspala jsi to. Ale já, milá jsem hodiny každé noci od onoho dne, kdy muj Filip odešel; moje staré oi nechtly se sice by se zamknouti, pokud ho zas nespatí, Mn, už byly zamkly na vky hoem a úzkostí. milá dcero, byla každá noc dlouhá k nezrovna
po
dcero, poítal
—
mn
pekání."
„Ote mil)', již mi nevyítejte tuto noc vždy jsem vás vždycky prosila, abyste jen doufal a po." koje si dopál aspo v noci vždycky planými emi, „Ano, tšila jsi ale když jsi mla opravdovou útchu, šla jsi s ní hezky spát!" rozhorlil se ddeek. „Jen se ale upokojte, milý ote!" odmlou;
m
.
.
vala matka, „pro kazíte radost soh a mn? hlete, picházím vám dáti dobré jitro Filipovým psaním; že mne ale tak pivítáte, toho jsem se nenadálá." ,,Snad ti ješt mám dkovati za to, žes mla
mnou tak veliena as? Mine boue, mine noc, mine úsvit a Boží ráno tys mi ukázala, co ti na mé radosti záleží! Ty mi vyítej, že si ji kazím!" „Bože mj !" bdovala matka, „kdož ml mi asn ráno hospodáství a dti obstarati? Ote, " uvažte jen, co je možné dejte si íci s rozumem „Tys mla vždycky pro mne rozumu dosti, ale srdce žádného!" vzkikl ddeek, tesa se po celém tle, a proud slzí vyhrknul mu z oí. „Tys umla mi vždycky svou lásku odmiti a odpoísti, se
:
;
—
— já jsem to
eítil,
jsem niím.
pes
26
ale dnes
Ddek
noc a ráno.
ekal Což
— mám dkazy,
tak dlouho,
na tom,
že
ti
a eká
ne-
ješt
že jest bídný,
a
mohla bys jej slovem uiniti šastným; tys nechtla, tys šla spát a mohla spát! Jdi, jdi mi, a mne nermoutí pohled na tebe. vrátil mi dnes jedno dít, ale vzal mi druhé; ba nevím, bylo-li kdy moje srdcem upímným. Co jsem ti, dcero, uinil, že se mi tak odsluhuješ a vlastním díttem svým
Bh
zahanbiti se dáváš?"
„Ddeku!" dajíc skuliny,
vzkikla jsem jako bez sebe, hlekudy bych se k matce dostala „nesice vám toho bude líto jako
vn
:
mluvte tak, mn! Jako já svou matku, tak miluje ona vás;
a
vy tomu nevíte?"
Neuvil ddeek
tenkráte ani
mým
ani mat-
iuj-m slzím.
„Poj ke mn, mé dít!" volala matka klidn vážn; „na nás mže ddeek vidti, jak se rodie a dti milují." Chtla jsem jíti. „Nepjdeš!" kikl ddeek, zahroziv mi berlí,
a
k matce pak
„a ty jí nevolej, ona nenepatí, jest více mým než tvým díttem! Tys nemohla pijít za tiché msíné noci ani za jitra tak krásného, že se i mu tšiti musel; tys nemohla utrpti nejmenší škody na svém hospodáství, abys mi pinesla štstí, za nž se po tolik dní a nocí k Bohu modlím ze srdce krvavého a zoufalého tebe nepudilo srdce, abys vidla mou radost a pijala po-
má
se obrátil;
tvého srdce
a k
tob
Bh
;
—
27
—
za takou zprávu; tob ten tvj vychvározum nepovede], co to jest, pinésti vlastnímu otci darem syna ztraceného! alo tato dívina pišla v nejtmavjší noci, v nejkrutjší boui, nelitujíc ani života za to štstí, jež mi nesla; blesky
žehnání
lený
sjíždly k zemi ped ní a za ní, stromy kácely ale její srdce nedalo Jí couvnouti; jí v cestu, mi ji pivedl v náru zázrané zachránnu, a já si ji tu podržím, aby mé stáí nebylo tak zcela osielé; podržím si ji, pokud nebudu zas míti syna i nechceš Verunko? chceš radji jíti k matce a nechati samotného ?" se
Bh
—
m
..Zsta u ddeka, Verunko má!" velela matka slzíc, „zsta a tš jej, zármutek jeho byl veliký,
nm
zabloudil, nemže z nho vyjíti, nemže on v konce nalézti! Ty jej vyve, mé dobré dít, a t chra povždy, jako t chránil této noci! Však až si pro tebe zas pijdu, jinak ddeek pivítá než dnes. s námi!" A matka odcházela s hlavou sklonnou, le pevným krokem, bez jediného pokusu o smíení nechápala jsem jednání jejího, až pozdji porozumla jsem, že matka dobe ddeka znala, a jakož nikdy nic zbyteného ani marného neinila, tak ani tenkráte marnými slovy jej popuzovati nechtla.
mu
Bh
m
Bh
;
—
Ddeek
nechal
ji
odejíti,
—
marn ekala
Vzpomnla jsem, jak asto byla jsem slýchala o ddekovi íkati, že nikomu nesleví; i seznala jsem, že jej dobe i
doufala jsem, že
znali,
ji
zpt
kdož tak mluvili.
povolá.
28 Se srdcem stísnnj-m pomýšlela jsem, jaký asi bude u ddeka pobyt po celý ten as, než strýc Filip se vrátí; obávala jsem se, že budu muset vyslechnouti tisícero výitek proti své matce, a jakkoliv velikým svátkem býval mi jindy den, jejž jsem smla u ddeka stráviti, zdálo se mi te, že prožiji u nho dny nejtrapnjších muk. Odešla jsem do sadu a z celého srdce jsem se vyplakala, trýzníc se pemítáním, kdože má pravdu zda ddeek proti matce aneb matka proti ddekovi. V noci byla jsem myslila, že chybuje matka, nechávajíc ddeka o jediné okamžení déle trpti, to
než bylo teba, a te zase zdálo se mi, že chybuje ddeek, trestaje matku tak urputným hnvem za její liknavost; a to mne nejvíce bolelo, že jsem musela myslit, oba že si kivdu uinili, žádný Nevdla jsem z nich že z úplná pravdu nemá. ješt, jak asto ubližují si lidé nejryzejší povahy, nejvroucnjší láskou spojení, lnoucí k sob pevným srdcem a dobrou víilí, stojí-li však každý urputn na svém, nechtje cit a mysl druhého pochopiti a v nejmenším jim ustoupiti. Hnv mezi ddekem a matkou hlodal mne v nejhlubším srdci, pobyt u ddeka nebyl tak trapným, jak jsem se obávala. Ddeek nezmioval se o mé matce ani o tom, co se pihodilo; nemluvil než o Filipovi, nekonal než pípravy k jeho návratu; ráda jsem mu pomáhala, ráda jsem vidla jeho srdenou radost, napadlo-li mi, co nového a pkného mlo by se pro strýce Filipa pipraviti. Dost píjemné byly by to bývaly dny, až
a
na ten hlodající jsem nkdy na
ani slova; videl-li
a uplakanýma,
v srdci mém .... Odešla-li dne k matce, neekl ddeSek mne ráno s oima nevyspalýma
žel
pl
noekl taktéž ani slova
jsem se v duchu
tázati,
kdo že
.
.
má opt
poala
.
pravdu:
dédeéek, jenž se posud hnévá, aneb matka, jež posud nepokouší se o smíení? DédeSek odpovdl na nojopatrnéjší prosbu mou: „Tomu ty nerozumíš;" a matka nemela pro mne jiného utšení le slova: „není to snadné, ale bude to." Bylo tomu déle než týden, co jsem meškala u ddeka, netušíc, že se blíží konec mého zá-
rmutku.
Jednoho dne pišla naše Bta s vyízenou, matka prosí, aby ddeek na nkolik dní bud! poslal k nám Máí na výpomoc, anebo si dti k sob vzal, jelikož matka nkam odjeti musí, a otec všecko sám zastati nemže. Srdce mi buchalo jako kladivo; „co as odpoví ddeek?" myslila jsem si s tisícerou pože
chybností a žen,
tisícerou nadjí.
s
pekvapen; zardl
se,
Ddeek
byl zara-
sklonil hlavu,
konen
nm
pak pozvedl zrak tak záivý, jako by na byla rosa, a pravil hlasem velmi pohnutým: „eknte dcei, a pošle ke dti, a když bude možno, že tam Máí na chvilku vždycky odskoí; jen ,a to netrvá dlouho; a si dcera brzy zas pro dti pifde; rozumíte?-' A Bta šla. Srdce mi radostí chtlo
mn
vyskoiti. vala jsem
„A si
si brzy zas pro v duchu; byla to
a jak jsem za
n
ddeka
n
pijde," opako-
slova
milovala!
významná,
Vdla
jsem,
— že
jsem
sto
—
zbbdarma a bez rozmyslu. „ddeku, já pjdu pro
iieTyknul
jich
Mla
30
chutí íci:
;" pece ale bylo mi milejší dívati se v ddekovu tvá, dnes tak jasnou, dobrotivou, pohnubyl to zas ddeek, jejžto jsem znala a tou
dti
.
.
.
ml
jako bžka ctila dnes on v srdci mém pravdu dnes on se piblížil matce mé srden a srozumiteln, i ekala jsem, kterak matka pijde jemu vstiíc a co uiní, aby jej o svém srdci pesvdila. Dti pišly s Btou. byl samá hra, ;
Ddeek
samý
a
žert,
pi tom samá
slza:
a
to
skrýval,
asto kvapn oi utíral. ,.Nu, nevdí na hospod, kdy dcera pijede?" ptal se ddeek Máí, pišedší práv od nás že
dobe jsem
vidla,
že
si
;
odpovdla.
neví,
„Kam
to
„Jela-li
A
cestou." lekej
se,"
daleko,
matka
jela,
kam
tam,
ddeku?"
já
slze nedaly se
pravil se
myslím,
mu
smíchem
bude tu brzy;
ptala
jsem
jela
krásnou
již zdržeti. i
uvidíš.
„Nu
se.
ne-
pláem, „nejela Anebo neznám její s
chytrou vzdorovitou hlavu." Málo mne uspokojila tato odpov zvdavost poala mne trápit. Ale netrvalo to dlouho. Jednoho veera zavolala si mne Máí do ku;
chyn
a šeptala mi:
..Dnes
nte se
musím na noc
do hospody, ale neek-
pantátovi nic; jen hezky
tu nic nestalo, váš
tatínek
sama
hlídejte,
vám
to
aby
vzkazuje."
Ddeek spal, dti spaly; já jsem byla strážbylo mi kyní domu. Srdce mi tlouklo hlasit, podivno, co as Máí má v noci v hospod na práci,
—
—
—
u drJccka hlídat
as niúni
pioí";
31
—
vždy
nikdo u
nikdy nelilídával. Sedrla jsem u okna, snažíc se marn ochladiti na skle své horoucí tváe. Bylo práv ped dvanáctou. Malý, ale lesklý srpeek stál vysoko na obloze na zemi bylo temno. Najednou se mi zdálo, že ncco losem prosvítá; Šlo co to mohlo být? bludiek tam nebývalo to cestou; bylo to podivné skupení postav, ped nimiž dv kráely, nesouce svtla. Nebylo pochybnC-ho
;
—
nosti,
h}\[
to
skutení
lidé,
a
zahýbali
pšinou
zrovna jako k ddekovi. Co to? nesli nkoho na márách i to byla strašidla? povrená hrza Tu jedna z onch postav se se mne zmocnila. svtly rozbhla se zrovna do sadu a ke dveím, zaklepala,
„Jste
a:
vzhru Verunko?"
tázal
se
hlas
Máí.
jako
„Jsem!" vzkikla jsem, vyskoivši radostn vysvobozena z njakého zakletí a otevela
jsem.
„Dnes pijela panímáma
se
strýkem Filipem,
a že byl tuze unaven, aby se dal tou lesní cestou
na voze Yerunko!
donesli jsme jej Jionem ustelte bude starý pantáta koukat, až ráno
vézti, to
;
vstane!" Ustelte! to se snadno
ekne;
já ale potácela
plaíc tak hlasit, až mne Máí napomenula, že by to ddeek do vedlejší svtnice uslyšel. Máí ale nechala jsem státi samotnou a letla jsem cestou podivnému prvodu vstíc; tu padla jsem matce v náru, poznávajíc
jsem
se jako bezhlavá,
32 v ní uejen matku, ale dceru, jakou si ddeek pál, a jakou skuten byla, jakou jsem i já jí
chtla
býti.
Filip ležel na nosidlech bled a zemdlen, ale pln ilé radosti. Otec a Matj vnesli jej tiše do svtnice tiše, aby ddeek neslyše!;
Strýc
mj
—
sotva
ale
openého slyšel
vkroili, a
spatili
náru po synu
jsem všecko
již
tam
ddeka
vztahujícího.
naped,"
vzlykal
o
berle
„Vidl
a
ddeek,
a ranný vojín seskoil s nosidel starému otci v náruí. ,,Pro by se ml Filip v nemocnici lépe uzdraviti než zde, vite ddeku? Léka není daleko, a tolik rukou k obsluze!" pravila matka. „Tenkrát chválím tvj rozum; dobe jsi to vypotla," pravil ddeek podávaje matce mé svou vetchou, tesoucí se ruku, a líbaje ji tak zbožn a vlídn v elo, jako byl líbal mne za oné bouné noci, kdy jsem mu zprávu o Filipovi pinesla. „Tys má stará, svéhlavá dcera; ty si jdeš pro Yerunku, vím že mi jí nenecháš nu, vezmi si ji, jest to opravdu tvé dít.-' Byla to.ii"ásná, krátká noc. Ddeek s matkou si porozumli; nikdy více nebylo hnvu mezi nimi. ;
n.
BAJKY.
54
„Povím na
ti
to,"
že on jest
to,
Bh
matka, „Pán velí, abys naším, od nhož vše máme,
dí
Bohem
pa]:;/loval.'*
„Myslím na
asto
to
—
to není
nic
tžkého,"
dí Pavel.
„Pán s
nejvší
matka v
Bh
velí,
uctivostí
ei
nm
abys o mluvil vždy jen a nikdy lehkovážné," pokrauje
své,
bych jinak mohl mluviti o milém Bohul" pravil Pavel. „Byl bych velmi zlý, kdybych nkdy lehkovážné slovo pronesl o tom, kdo jest tak ..Jakž
mocný
a dobrotivý."
„Bh
velí,
abychom zvlášt jeden den v témdni
o lásce jeho rozjímali a
dobrotu jeho
Den ten jest nedle. Pán, niouiiti se tam
máme
si
pipomínali^
chodit do chrámu a poslouchati, co knz o Bohu I
tu
vysvtluje."
„Vod mne. maíinko, do chrámu Božího, rád tam budu
s
tebou choditi a se modlívati."
„Také velí Bh, abys miloval mne i otce svého." „To iním," zvolal radostn Pavel, „to inil pijsem již díve, než jsem vdl, že to Pán
Bh
kazuje."
„Máš
pokaždé
rychle
vykonati,
co
ti
rodie
poruí."
„Piiním „Také jeu
mžeš,
se vždy, abych to vykonal."
Bh, abys prokazoval každému, jak dobrého, a nikomu v niem neubližoval."
velí
„Jakým spsobem ublížil bych komu V" „Kdybys nkdy potají vzal, co není tvého; kdybys o
nkom
zle mjslil
nebo zle mluvil; kdybys
n-
S5
slovem neb chováním svým zarmoutil velice bys ublížil také dítku njakému, kdybys je udeil neb poranil; boíes ani zvíitkfím initi nesmíš." Pavel pemýšlel o tóra, co mu matka vysvtlo„Dám si pozor, abych nikdy nikomu vala, naež ekl zlého neuinil." A matka doložila: ,,Ci každému to, eho si Avšak velí, abys i svého peješ od nho.
koho
;
:
—
Bh
vlastního zdraví šetil!" „Jak to mám initi?" tázal se Pavel. „Dej si vždy pozor, abys se nikdy nepejídal,
—
bud mírný a istotný. To jsou nejdležitjší vci, žádá od tebe i od každého rozumkterých Pán ného lovka. Ostatní povím ti ješt v pravý as. Chceš-li si to vše pamatovati?"
Bh
ti,
„Chci, matiko, chci," žes mi ekla, co Pán
pravil Pavel,
.,a
Bh
mn
nechtla bys mi povdti to asto na uvádla?"
pam
„Mileráda,"
dkuji
lidem pikazuje. Avšak njaká slova, která by
odpovdla matka. „Zapamatuj
slova:
Bože, dej, bych do skonání
vždy Tvá pikázaní; bych jen Tob jedinému koíval se Bohu svému; by Tvé nejsvtjší jméno ode mne vždy bylo ctno; bych den Tvj vždy s upímností zasvcoval pobožnosti. Dej, bych ctíval otce, matku; neb Ty požehnáváš statku plnil
—
3*
si tatc-
—
36
—
zem tak spanilá, jako obloha, i kdA-by všecka se pokryla kvtem." Vrchole strom poaly nepokojn šelestit, tu i onde shlukly se hlavami a posmšn si šeptaly; mráky se adily v šik bojovný, a vtík škodolib popuzoval zem i oblohu k prudké hádce. „Ticho!" zvolalo slunéko s výše; „což bláhoví nevíte, že musíte se smíiti, objevím-li se já? Stejnou láskou vás ohívám, stejn se na vás usmívám, stejn vás zlatím a šatím Obloho, ty starší dcero má, obejmi svou sestru zemi, žijte v míru a budu vám žehnati!" Obloha objala zemi; objala ji nejspanilejší, jemnobarevnou duhou; co na zemi kvetlo nejpvabnjších kvt, všecky nemly více krásy a lesku, než vnec oblaných, duha. sestry byly stejn krásny. Na sta pták povzletlo ze zelených úkryt, a jeden jásot rozlehl se v sadech i nad nimi. Ze !
kvt
Ob
krovin, z mechu, z vrchol strom, z hnízdeek pod stechou, v oblacích, v paprscích slunce, všady ozvalo se tisíceré volání: „Vzhru! stal se
zázrak!
vzhru!"
„Hle, brána do širého svta!" zašvitoila la-
štovika.
„Ze
samých
skvost
!"
hvízdal
„Tam tudy jsme piletli pes moe
a kraje!"
vystavená
drozd.
pnice.
„Tam tudy pichází „A na
jaro!" cvilíkal ížek.
pole úroda!" odzpvovala kepelka.
_
-L37 „A
teplo
našim mláJi^tm!" zacukrovala hrd-
lika.
„A svtlo
pukm
a
poupatm!"
trylkoval
skivánek v oblacích.
„A
kvtm
všecka krása!" zpíval slavík ve
stínu háje,
v
„A nám všecky písnc!" radovaly se pnkavy korun kvetoucí jablon. „A života blaženost!" zavrkalo dvé holoubk
na steše.
„A
zlatá svoboda!"
zakvílel
kanárek v kleci
na okn.
„Tam, tam za branou duhovou jest život krásnjším! Tam sílí se naše kidélka, tam jest blaze
se
proletovat!"
štbetali
všichpi
ptákové
najednou-
„Tam
jest
svt
veliký! nikdo
mu
není konce!"
blouznila zas laštovika.
„Však jsem tam ješt nikdy hnízda nenalezla, kuku!" posmívala se potuteln žežulice. „Tam záí msíc a hvzdy! tam jest život krásným snem!" zanotoval slavík. „Však mi tam nikdo zrní nenasype! cimiri!" odsekl všetený vrabec, „Tam klene se blankyt! tam jest nebe! tam jest brána nebeská!" zazvonil skivánek hláskem stíbrným. „Trochu pozlacené páiy! krá, krá!" zakrákoral pochmurný havran. „Brána nebeská se otvírá! vzhru, kdo máš kidélka! jest
svátek,
jest
svátek!
slavme
jej
a
zpívejme!"
zvuky a
volali
slavili
všichni
zpvákové radostnými
duhu pes lecjakés potupné „kuku",
uštpané „imiri"
a rouhavé „krá, krá!" Sváa vesele prozpvovaly celé háje i oblaky hora: „Vzhru! vzhru!" z dola i s „Óou! óou!" ozval se tu plativý hlas z panské zahrady. Vykraoval si tam po mokrém písku páv, vlékna
ten
—
za sebou svou pýchu, sti,
že
ocasu.
si
—
ptactvo všímalo
„Co
to
svj
ocas.
neho
za hluk? Co pak
Byl pln
zlo-
jiného, než jeho máte zvláštního ?"
tázal se pánovit.
„Stal se zázrak!" odpovdli všichni zpvákové; „duhová brána nebeská se otevela! Jen vidíš, jak jest krásna!" povzle^ s námi, „Óou! pták mého stavu nemusí létati!" od-
a
povdl
páv.
,.Má kídla
jimi pracoval!" „Létání není práce, všichni
nejsou ale
k tomu, abych
rozkoš!"
odpovdli
zpvákové.
„Lidé nazývají to myšlením!" pravila laštovika. „Vznášíme se tak vysoko a daleko, až pehlédneme zemské kraje, poznáme bh ek, polohu
moí, let oblak a vtr a vzdálené cizí zem. Pamatujeme si, co jsme vidly, a vracíme se moudejší do svého domova." ,.A než se navrátíte, vy zamyšlení ptáci, usadí se vám chytejší pták v hnízd! kuku!" posmívala se zas žežulice. „Óou! to pravda!" pizvukoval páv. „Vzlétáme blažen nad zemí," zpíval slavík, „a ím výše se vznášíme, tím krásnjší jest svt
—
39
-
pod námi a svt nad námi; napájíme
se
vní
jar-
ního vánku, plujeme lehím vzduchem, a srdce naše se plní sladkými touhami a pekypuje pís-
nmi." „A žaludek pi tom notn vyhladoví!" potupn vyívástl vrabec, „imiri!" smál se. „Óou! to pravda!" svdil mu páv. „Vzlétáme a zapomínáme na život každodenní; a blaze v té výši, a život jest tam jediným krásným okamžikem! lidé nazývají to modlitbou!" zapl rychlokídlý skivánek.
jest
nám svat
„Krá, král máte-li kídla, chytejte mušky! všecko jiné létání jest nerozum! krá!" pouoval havran drsným krákotem. „Óou! to pravda!" dokládal se páv; „sprostí ptáci musí létati, aby se uživili. Ale pták mého stavu by se snížil, kdyby létal. podávají krásné paní vlastnorun nejvybranjší potravy hojnost a obdivují se mé skvostné kráse. Ztratím-li péro, ozdobí se jím ráda nejpyšnjší kráska."
Mn
Páv byl by ješt dlouho chlubn žvástal, avšak žežulice, vrabec a havran, kteí mu panské jeho živobytí závidli, vpadli mu schváln do
ei, „Tvé štstí, že se lidé o tebe starají, sice bys zahynul v boui a mrazu; hnízda si stavt neumíš!" vyítala mu žežulice, sama vlastního hnízda nemla, nýbrž do cizího se usadila. „Zahynul bys hladem, nebo potravy sám si hledati neumíš!" vyítal mu vrabec, sám si
a
a
— potravy nehledal, mly nasypáno.
A erný
40
nýbrž
-
slepicím
ji
kradl,
když
havran doložil svým ohyzdným krá-
„Zpívat také neumíš, a tvé štstí jest, že se lidem líbí tvé strakaté peí. Ykusjevkus!" „Ó šastný páve, tebe lidé nevzní v kleci!" pípal kanárek: „pro neuletíš jim zcela? Na svo-
kotem:
bodu, do výšky tou duhovou branou?" A všichni zpvákové opakovali: „Na svobodu, do výšky duhovou branou!" „Nepotebuji vaší svobody, chudáci, óou!" odvce páv; „jsem bohá, mám všeho dost a jiné
svobody neznám. Nepotebuji vaší duhy; udlám si ji sám, kdykoliv se mi zlíbí." „Ty že umíš dlat duhu?" divili se zpvákové; ,,není možná! to umí jen slunce na nebi." „Óou, óou! a jakou duhu!" chlubil se páv, nadmuv se pýchou. „Ta vaše duha jest tolik co vítr a pára, zmizí v okamžení. Ale moje duha trvá stále, ta má cenu skutenou aj hlete, není-li ješt krásnjší, než ta vaše!" A páv, vida, že všichni ptákové bedliv jej pozorují, vypnul se hrd a s nemalým šumotem rozložil svj nádherný ocas v kolo, jež se ovšem duhovými barvami tpytilo. Dychtiv ekal na obdiv všeho ptactva. „Kuku, kuku! imiri, imiri! krá, krá, král" kieli žežulice, vrabec a havran, vypuknuvše místo T jásot obdivu v hlasitý posmch. „Jdižiž se svou pozemskou nádherou! lpí na ní bláto!" volali všichni zpvákové; „Tvá duha vleká se po ;
—
41
—
zemi a pošpinila se jejím kalem! Co
plátno tvé
ti
bohatství, ueumíš-li vzlétat k isté duze
k
brán
nebeské,
svobody, svitla, radosti!"
A zpvákové se po všech
s
veselým hlaholem
rozletli
koninách oblohy nebeské, zanechavše
zahanbeného páva jeho vlastní žežulice, vrabce
i
havrana.
zlosti
a
posmchu
Dva poutníkové.
^w^^^ stedu
zvtralých skalisek vyšel tenounký
'^'i pramének poprvé na povrch zem. Odkud ^- se sem dostal, nevdl. V pusté tm byl putoval až k rozpuklin skalní, kterouž na svtlo boží proklouznul; a kdyby snad byl vidl všecky zázraky podzemního svta, byl by na jist radostí zapomnl, octnuv se z nenadání na krásné, veselé naší zemi. Ulekl se mladiký pramének tolika lesku a nádhery. S utajeným dechem zstal chvíli mezi sesutými kameny stát, aby se v tom novém svt rozhlédl; byl oslepen a omámen •^
n
skvoucím obrazem kolem nho se vyskytnuvším. Jako sloupy z nejkrásnjšího mramoru stály tu pestré kmeny buk a držely pyšn do výšky
—
lesklý strop jako ze samých zelen prosvítavých drahokam. Jasný ten strop se houpal, nil barvy a vydával jemné šumní, až v praménku podivením srdéko poskakovalo. Sloupy pod skvostnou tíží ani se nepohnuly, štíhle a mlky stály
m-
43 v dlouhých adách; jen zlatá svotla pebíhala po nich a opt se ztrácela. V dole dorstaly mladší a nižší strmky, a ješt níže pod nimi zelenal se kyprý mech, v nmž bohat bylo naseto temnocrvených jahod, ohnivjších než nejvzácnjší granáty.
Jak se tu zachtlo praménku tch ješt více!
vyjit
do
svta
dále a vidti kras
Jedním skokem vymknul
se
kamenm,
jež
mu
v cest stály a rozbhl se smle do nejmkího a nejbujnjšího mechu. Ale jak se sklamal ubo-
žáek!
Mech, sotva že do
ssáti
sebe,
než
a
jej
byl
pivítal,
poal
toho pramének
se
jej
nadál,
zemí a pod mechovými koZaa v úplné tm. rmoutil se na chvilinku, nebo bylo tu smutno pebývati, a vzpomínky na krásný svt byly tak vábivé! avšak dodal si srdce a umínil si, že stj co stj prodere se opt ze sítí mechových, jako octnul
se
ínky, ve
zase
pod
vlhké tžké
se byl ze skalního
zabublal pro sebe; v skutku rychle ku lesní
lan
pdy
síly
—
bylo
vzení a
že
pedu;
„Ku pedu!"
prodral. to
šlo
cítil,
s
jak
vršku, šlo
mu
pibývá. Bžel slep
dál a dále, až
kmitalo
pd
to
se
ped ním
svtlo
—
z
ale
to
mokré odhod-
cosi bílého
za-
východ do mohla utéci,
byl to
svta! a jako by mu tato nadje se a spchal, až konen pod starým koenem povaleného stromu nalezl rozpjatou bránu do svta a rázem seskoil s pokraje lesa na širou
hnal
planinu.
— Byl
44
—
mo6ál pokrytý bujnou loukou, jež tak by každým stéblem prosvítal plamének; podajn prohloubila se pda její pod to
zeleností záila, jako
skokem praménku
a tvoila
mu mékké
lože,
kam-
vláhou svou. Tu spatil poprvé nad sebou nekonený blankyt a tvá slunéka; cítil teplo paprsk a videi, že pojednou jest odn lesklým zlatem a stíbrem. Když pak vesele ubhl kus cesty, podivil se znova; nebot z jiné strany vinul se zrovna jemu vstíc malý pramének, mladý a tenouký jako on sám! Jaká to radost! ihned zitstavil rychlý svj a pomalu kráel chvíli vedle soudruha, jenž zvolna koli se obrátil, napájejíc jej
bh
luinou se plížil. „Dobré jitro!" pozdi avil dále,
jej trochu ostýchav, „Dobré jitro," odpovdl druhý a leniv šel lesní pramének ale již s oí ho nepustil. „Odkud jsi se vzal?" tázal se zas neteného
druha.
„Mj domov
jest na té louce," znla odpo„a odkud jsi ty?" „Já jsem ze skály tam z onoho lesa a chci vidt hezký kus svta; a kam Jdeš ty?" „Což já vím!" pravil ospale pramének luní „snad nikdy nepijdu z té louky ven."
v;
„Ty bys tu chtl zstat?" mrzel se iperný pramének, „pojJ radji se mnou, budeme spolu cestou švitoit a hledat svt!" „Ach kdo ví, kam bychom zabloudili! cesta bude daleká a obtížná!" zívnul soudruh a zstal skoro stát, jakoby se rozmýšlel.
zsta
„Tys omrzelý brach!
tedy,
si
bojíš-li
se obtíží; jdu do svota sám, srdnaté si cestu vy-
hledám a zdráv se tam dostanu!" rozhorlil se lesní pramen, zabublal ješt nco na rozlouenou a kvapní uhnul se stranou, kde se louka ponkud klonila.
„Pokej na mne, pjdu s tebou!" rozhodl se pramen luní a pospíšil si, aby soudruha dohonil; rozbhl se a padl mu celou šíkou do náruí; jednou žlabinkou ted bželi oba a smíchem se
nebo musili volky nevolky utíkat a skákat nemohouce se zastavit, šlo to zase s vršku. Tak se dostali do lesa, a tu teprv dovádli hotepetali;
níce
se
pes kameny
koeny, skrývajíce
a
hustých kapradin a zpívajíce až se léhalo.
Nestarali
pojednou závratným
octli
spádem
kam
se,
na
dn
je
píke
vede,
cesta
hluboké
se do v lese roz-
to
až se
úžlabiny,
klonila
se
v
jež
zelené
údolí.
„To budou skoky!" výsknul si lesní pramének a hnal se s veselou svévolí ku pedu, stíkaje na všecky strany. „Zpátky!"
podšen
vší silou zadržel svého
„Jakže, zpátky?" divoch z lesa, „máme
vidím vej,
ped
tam v
volal pramének luní a bratíka,
durdil jít
se
a
zpátky, když
sebou ten krásný svt? dole jsou domy,
zahrady,
pnil malý tam v dole
jen se podílouky,
hle
bží tam krásný široký potok, jenž žene mlýn! ten mne vezme s sebou a celým svtem
jen,
—
—
46
mne provádt, on jist zná všecky všudy
bude cesty!"
„Pravda, tam v dálce jest krásn!" bázliv odpovídal pítelínek, „ale podívej se jen blíž, jaký to hrozný balvan tam v dole nám cestu zavírá!"
Ale lesní divoch zatásl svými kadeemi a hlasit se zasmál: „Bázlive, ten balvan odvalíme si
z
cesty,
uvidíš!"
„Ne,
jsme
tak
slabí,
zpátky!"
prosil
zas
onen.
Ale zastavit se se
již
nemohli, proti
vli hnali
rázem dol. „O bda nám!
my srazíme hlavy a do svta nedostaneme!" šeptal plaky. „Ne, ne! srdnatos všecko zmže! o, že skoulíme balvan, když se s chutí do nho cpeme?" hlaholil náš lesní poutník. A šlo to silným spádem: hop, hop, hop! vždy blíž a blíže balvanu. „Pomalu!" prosil luní pramen. „Zhurta!" volal lesní pramen a zhurta vrhli sd oba posledním skokem na balvan. A srazili hlavy nebo^ odvalili kámen? který z nich ml pravdu? Žádný! a pece bázlivý prohrál a srdnatý vyhrál, peceoval svou sílu jakmile uinili útok na balvan, zapnili se a zase
—
a
hluili, a zhurta odraženi
mene
pes
odporem mohutného ka-
do výše a lehce peskoili tvrdou jeho hlavu. Eozjaeni a jásajíce letli vymrštili
dál,
smle
cíle
dosáhnouti;
se
a srdnat, i
nebo vdli,
že jinak nelze
dosáhli v dole potoka a s
ním
— širého
posléze
kraj o,
vznikli.
—
Heky, pak roky, dalekých zemí a more, cíle nejpyšnjších obr
velikého
mezi ekami. A kde by bahnité
47
louce,
byli
a
bez srdnatosti ? na by v moálu, v némžto
zstali
zanikli
Sedmikrásy a kopiya.
od kvetoucími ržemi skrývala se kopiva zákenice. asto již zahradník, oezávaje rže, o ni byl se spálil, chtél-li ji však vypletl, nemohl jí v houští ržových nikdy najíti. Mohla tedy býti ráda, že má tak skryté obydlí, z nhož ji úhlavní její nepítel, zahradník, vypuditi nemohl; pece však nebyla na mi-
k
ste svém spokojena. Zachtlo se jí kypejší pdy, volnjšího místa a více svtla, ne tak pro sebe samu, jako pro svdti; zde v té houšti nemohla pohodln se rozložiti, a dti její nemly kde se ujíti. Vyhlídla si blízký záhon sedmikrásek; to by bylo zdárné místo pro její potomstvo! „Poslyšte, sedmikrásky!" pravila jednou zveera, naklonivši se k nim; „chci vám nco poraditi; ale díve musíte mi uviti, že jsem upímná
vaše pítelkyn." zlého
„Neznáme t, ale o neznámém nikdy nic si nemysKme," odpovdla sedmikráska, a
druhá doložila:
„Víme
ti,
tedy mluv!"
—
49
—
„Dobe," dí na to kopiva zákenice; „tedy povSzte nejdíve, jste-li spokojeny, že rže si pisvojuje královskou vládu nade všemi kvtinami? Její majestátnost již spí, mžete bez bázn pravdu mluviti!" „Jsme spokojeny!" odpovdla upímná sedmikráska; „rže zasluhuje bjHi naší královnou, jest tak útlá a spanilá!" „Kže tak krásn voní!"
—
doložila druhá sedmikráska.
..Pravda!"
pravila
kopiva
úštpan;
„le6
nepozorovaly jste nikdy, že jest rže bledá? Jsou-li rže z královského rodu, mla by býti královnou rže purpurová, a ne ta mdlobarevná stolístka. Ba jen dejte pozor, že více se rozvíjí, tím více bledne, a to závislí, že vidí kolem sebe a vedle sebe vás a jiné kvítky krásnjší, než jest sama." Skromné sedmikrásky studem se zardly pi tom pochlebenství, ale pece je tšilo, že krása jejich jest vynášena i nad krásu královny rže. Jedna z nich tázala se kopivy: „Která kvtina tedy mla by býti královnou?", a jiná pokraovala: „Která tedy jest nejkrásnjší?" „Jak se jmenujete?" pravila zákenice místo
ím
odpovdi. Sedmikrásky!" zvolaly všecky tenkými hlásky. „Má nkterá kvtina krásnjší jméno?" dí úkladná kopiva; „a není to dkazem, že lidé, nejrozumnjší tvorové na zemi, uznali vás tím ,.
jménem za nejkrásnjší kvítky? Které kvítko kvte jako vy od prvních jarních dn až do \
\
—
50
—
pozdního podzimku v stejné kráse? které skví se krásnjším šarlatem královským? které zlatjší korunkou pelu? které bohatší a jemnjší podobou? jen vy jste rozené královny, a vám mly by se všecky kvtiny klant!" „Ach, my jsme jen z nízkého rodu," ostýchav odvtila sedmikráska. „Naše matky byly jen prostými chudobkami v drnu na pastvišti." „To neškodí!" odmlouvala zas prohnaná kopiva; „otec Její Majestátnosti byl také jen sprostým šípkem." To pomátlo ubohým sedmikráskám hlaviky. „Však vám ted vyložím, pro jakou to zásluhu
stala
se
rže
královnou!"
s
chutí
pokra-
ovala svdnice kopiva. „Jedinou má rže ped ostatními kvtinami pednost, a ta jest — „Nuže, která? která?" tázaly se sedmikrásky plny dychtivé sti.
„Ta
jest,
drazn. „Umí
že
umí raniti
se brániti!" pravila až
do
kopiva
krve, ublížiti z ne-
nemla zbran, kdož koil?" Sedmikrásky onmly podivením; kopiva jim povdla nco, co jim ješt nikdy bylo nenapadlo.
nadání a pomstíti se! kdyby
by
se jí
Konen mluvila:
nejstarší z nich
„Ale jakž
se
vzpamatovala a pro-
my bychom mohly
vládnouti,
když jsme tak slabé a bezbranné?" „Není to spsob královský býti sám svým obráncem," dí kopiva. „Sprosák a se hájí svou vlastní pstí; pravá majestátnost však obklopí se obránci, kteí za ni bojují. Jste-li sláby, jsem já
— silná;
umím
též
-
51
ublížiti,
raniti
a mstíti se!
ud-
mezi sebou místo, a pošlu mezi vás své dti, aby vás hájily." Sedmikrásky se rozmýšlely; pak jedna po druhé sousedce své zašeptala do ouška: „Zkusme
lejte
toho,"
Vyhrnuly své a
kopiva
díle
lístky ze
poslala mezi
n
Jak se to skonilo'^ Zahradník po njaký zahrady a sedmikrásek
zemé, a dlaly místo,
své dti.
as si
pracoval v jiném nevšiml; když pak
k nim zase se navrátil, nalezl je pod houští bujných kopiv všecky udušené, usmrcené.
Žabka a rybka.
iše
a
klamav houpala
se ve
vlnách po-
toka udice, a na ní vzelo nco, co musilo velice lákat hbitou rybku, která báz-
liv a chyte vždy víc a více se tomu blížila, až konen, nemohouc odolat, rychle to spolkla, — ubohá rybka sebou zatepala a byla chycena žába na kamen mezi rákosím roztažená vše to vidla Když a poala se tiše smát: ..Dobrá, dobrá!" však svdná udice plula podruhé ve vod, a druhá ;
rybka žádostiv se
jí
blížila, tu
žába v rozpustilé
Nešastná rybika chut po udici se rozbhla, hltav ji spolkla, a již již tepetala se chycená ve vzduchu; vidouc to žába nemohla se zdržet více posmchu zlovolnosti spustila hlasitji: „Dobrá, dobrá!"
hlasitého a
kiela
co síly
mla:
„Dobrá, dobrá,
dobrá!" až se to kolem rozléhalo. „Eáda vidíš, jak se ryby chytají?" ptá se
rybá. ..Eáda, ráda!"
kvákala žába.
—
53
—
„Edda bys mi pi tom
pomáhala?"
tázal se
dále.
„Errrr-áda!"
odpovdla
žába, ale
již
octla
rybáe, jenž se tiše byl pikradl a jedním hmatem žáby se zmocnil. „Nuže, pomžeš mi hned," pravil rybá; „ryby dobe se chytají na žabí nožiky spsob nožku ti to snad potšení, chytí-li se nkterá na štstí, že tvou!" Eybá vytáhl z kapsy kudlu žabka v as mu z ruky vyklouzla a do vody žblukla. Odtud však chránila se pokikovat si „Dobrá!" když vidla udici plouti po vod. se chycena v rukou
;
—
Tmm, parného odpoledne ubíral se píkrou osel, vleká za sebou vozík se soudkem vody; náležel hospodái, jemuž za letního vedra asto vysychaly studn; nebo statek jeho stál na strmém a slunném vrchu. Osel vykraoval si staten a chvilkami vesele pikusoval bodláky, které kolem cesty na kamenitých Brzy však dohonil starého stráních se zelenaly. známého, koníka ze sousedního statku, jenž, celý jsa upachtn, zvolna se klopotil vzhru; ml na voze tolik sena naloženo, že jej sotva utáhl. Cesta byla úzká, osel nemohl ho pedejíti; klusal tedy polehouku za tžkým povozem, ale veselost jeho kdykoli byla ta tam; oddychoval z hluboká, chrupí si do bodláku, a pohlížel na seno tak bolestn, jako by mu bylo krsno a plativo okolo a
cestou
Jeli
srdce.
tak hodnou
chvíli,
a víc.
vzdycháš
a osel
hekal víc
k;
omrzele ptal se ten mizerný soudek vody, který za sebou vezeš?" „Ach ne!" žalostným hlasem odpovdl osel; „mne tíží ty krásné otýpky sena, které pede mnou táhneš!" a s toužebným pohledem na seno smutn chroustal zas bodlák a vzdychal dále. ,,Co
„což
t
tak
osle?"
náramn
tíží
v
ržovém poupti, Báchorka.
^^^' v^^&^ "bjl
ml
ízc
vouSek,
ubožáíek! sotva ho
—
Byl
mát na
to
maliký pa-
traviŽce,
celý zelený jako ta travika, a drobounký jako prá-
šek.
'
Pelézal ze stébla na
stéblo,
upachtil, a nikde, nikde nebylo
až
krpje
celý
rosy!
se
po
dni práhla pda až u koínk mladší z nich poínaly vadnout, a vtší marn chránily je stínem svým; žhavý vzduch vál i tam, kam poslední paprsky slunéka již vniknouti nemohly. Listy mdle visely na ratolístkách, nebylo v nich šávy, nebylo na nich pochoutky, a pavouek marn hledal si veei. Jindy si vybíral, byl mlsálek, a ješt k obdu
suchém
parném,
bylin,
slabší
a
ml
erstvý kehký lístek, z nhož vypil tolik tak dlával šávy, že tento uschl a sežloutl, nyní však marn to asto, ten malý škdce, hledal, nenašel lísteku svžího a vlažného. déle šukal a vybíral, tím více práhl a tím vtší dostával laskominy na ádný doušek. Konen unaven jsa, usedl si na odkvetlém žluáku pe-
—
—
ím
mýšleje
—
co
nevím!
poít? Snad plakal a volal o pomoc maliký a hlásek jeho musil
ale byl tak
58 tak jemný,
že žádný jiný tvor v pírodS nemohl. Slunéko již zapadlo, šeilo se, pavoukovi chtlo se spát a posud byl laen, nepoveeev! k žízni pišel te i hlad; zda nebyla to hrozná muka tak malikému zvíátku ? ba tuším vru, že plakal, že volal, jen že svou zvláštní, jaké jen pavoukové rozumjí, nebyl tu však na blízku žádný jeho bratr ani strýek, který by mu byl pišel ku pomoci. Ale jako rozumí matka žvatlání dtskému, teba bylo nesrozumitelno jiným lidem, tak porozumla pavoukovi matka píroda, jenž všecky tvory stejn miluje a nerada dává zahynouti
býti
uslyšet
ho
eí
by
nejmenšímu z nich. Vydychla jen, a pavoubylo zpomoženo! její mateský dech — to byl lehounký vtík, který zachvl blízkým ržokovi
vým kem,
a ratolest plná smetla se žluáku
kvt
sklonila se do
pavouka, který se rychle nožkaraa zachytil poupte na pólo rozkvetlého. Stál na kalíšku jeho u pokraje ržové koruny a nevdl, co s ním se stalo vidl poprvé její v živobytí svém krásnou plnou rži a trávy
a
;
vn
z
poátku
jej
omamovala.
zvdav pohlédl do rozvíralo se ped ním jako
smlosti a
—
Pece
ale
dodal
si
mladého poupte
propast! dostával musil se pevn nožkama držet kalíšku, abynezavrávoral a nespadl do té nádherné, vonné hloubky. Bez potu bylo tam svžích ržových lupínk tsn k sob pitulených, jako by všecky se objímaly radostí a láskou v lžku svém, v klín
závra a
spanilé
rže, kde
oekával jich rozkošný
sen, a
—
59
—
dech matky pírody zvolua je kolébal, aby tiše a bezpen usnuly. U prosted lupínk tch bylo údolíko a v uem jako ukrytý poklad bly-skal se zlatý prášek na nžných tyinkách, skvostnji ale tpytila se krpj rosy, jenž na dne hlubiny spoírala, smíšena s nejsladším medem vonné rže. Pavouek spatil ji v šeru veerním a již nespustil 8 ní oek; žíznivého, hladového vábil jej ten drahocenný nápoj jako kouzlem. Ml se odvážit do té tajemné hlubiny pes všecka skupení shrnupoupte zvedaly jako tých lupínk, jež se v purpurové hory a doly? ó byl by ubožáek rád pešel nebezpenjší hory a doly, aby ukonejšil svou palivou žíze; skril se tedy, aby se ješt menším udlal, a zaobalen v zeleném svém pláštíku bázliv plížil se klikatými cestikami v úžlabinách lupínk sotva dotýkal se jich nožkama a liezky v stínu se ukrýval, aby nespatili ho jiní broukové, kteí snad v rži té mli svj domov a nedopáli by cizímu hostu napíti se z jejich medového jezera; šastn a bez dobrodružství doml veliký strach, aby se stal se až tam. v kapice rosy neutopil, naklonil se k ni a hltal nedokav sladkou její vláhu, až byl nasycen a napojen i spokojen. Ale rosa byla naplnna vní
ln
;
A
ržovou
jako zázraným koením a pavouek, nezvyklý nápoji tak silnému, sotva poveeev byl ospalý; pemožen namáháním, omámen sladkostí a vní sklesl a tvrd usnul. Spal až do pozdní noci, a když se probudil, byla kolem nho hustá tma, nevidl ani na krek ped sebe, i nemohl
60 dlouho se vzpamatovat, kde se nachází když pak na vše si vzpoml, zaal teskniti a báti se, nebo bylo v rži krásn jako v nádherném paláci, nechtlo se pavouckovi penocovat samu a samu v cizím míst, kde každé chvíle mohl jej pepadnout domácí brouk a odsoudit jej co zákeníka, co noního loupežníka. Bylo mu úzko i rozsebral se tedy a vážil, že nejlépe by bylo utéci; co mu jen dech stail, vracel se kvapn klikatou Ale po tm cestu hledat není svou cestou zpt. tak snadná vc, jak si nezkušený pavouek myzvláš v rži stolisté, kde vine se tolik a slil, mu bylo tolik úval, jako pravé bludišt než lovku, který by v noci cestu hledal v neznámém pohoí. Bloudil ubožáek dlouh#, a když s namáháním všecky doly kolem prolezl, octnul se vždy zas na starém míst, nenaleznuv východu z poupte! odpoinul chvilku, oddechl si a znova chtly se nyní pustit rovnou vydal se na cestu arou k pokraji koruny. Šel, nevyhýbaje se nejpíkejším vrchm a nejhlubším propastem, cesta vedla jej vždy výš a výš, a když domníval se, že jižjiž octnul se na posledním vrcholku u volnosti, zarazil hlavikou o nepr oniknutf Iný strop poup bylo se na noc zavelo, a nebylo z nho východu! div že hrzou a leknutím neomdlel; byl tedy uvznn v kalíšku tsn spjatém, odlouen od celého svta, od svých bratr a strýk, strašlivou odsouzen ztráviti zde celou dlouhou noc byl jako v hrob! byl hrozn umdlen a ;
a
!
he
;
—
,
—
zateslaiil tak velice,
že
poal
v úzkosti své volat
— Gimarné nadji, že njaký pítel uslyší ven do svta a z vzení mu pomže. Neuslyšel ho pítel, stny vzení jeho byly silnjší než hlásek jeho, ale uslyšel ho uvnit poupte mohutný soupe, domácí brouk zlatoze vsí síly, v
jej
hlávek, kterého ze sna
mot, ven.
probudilo škrabání a šravší silou dobývati se
nebo pavouek poal Ubožáek! nepomyslil,
že
mu
jest
nemožno,
prokousati se pouptem, což byl by dovedl jen brouek ozbrojený pevným krunýem na zádech a
pevnými kusadly. Jak se že pod ním nco živého to
se hýbe,
když že k
zaslechl,
nmu
se
a podle kroku poznával, že to musí býti Byl to skuten obr zlatohlávek, který by
blíží,
obr!
milého pavouka urputná te zaznívala zlatohlávek lál, vyhrožoval a pavouek pronaíkal, nelze ji však vypovdíti našimi protože zvíátka mají ec jinou a nkterá nožkami, tykadly a kidélkami, tak i zlato-
jediným
dotknutím
rozmáknout hádka, sil
ale ulekl,
a
slovy,
mluví hlávek
a
byl
zniit.
mohl
A
pavoukem; tolik ale jest jisto, že si s notn povdli a pavouek že vdl, že mu hrozí nemilosrdná pomsta a jistá smr, pakli nepítel ho dosáhne. A nech obr jím pohrdal, že byl tak maliký, mysle, že mu ani chvilinku nemže
práv to, co se zdálo býti pavoui kovým neštstím, sloužilo mu k ochran — malikost jehol nebo zalezl do nejtsnjší skuliny mezi ržovou korunu a kalíšek, kam veliký zlatohlávek za ním nemohl se dostati, musel díve prokousat uiiíolik lupínk, chtl-li pavouka nohou zasáhnout, vzdorovati
— a než
vykonal,
to
dále do skrýše jiné.
a
maliký mel
až
tohoto
—
odklidil
Tak
malý sok zas již hodnou chvíli,
se
honili se
unikal tak dlouho obrovi,
štstí;
marná honba omrzela. Nechal pavoucka zdímnul si ješt chvilku, nebo vdl, že
bjH a
mu pavouek Jaká se
62
to
utéci
nebo
tásl,
nemže.
strašlivá to
noc!
bylo
malý ubožáek celý že pi praním zá-
jisto,
poup se pooteve, zlatohlávek na mu neuklouznul. A nemýlil se! sám malikýma svýma okama spozoroval
svitu jitra, až si
poíhá,
sotva že
aby
seveného kajako klíová dírka, k níž by byl pavouek mohl klí nosit v kapse, kdyby byl jakous ml sotva, pravím, zakmitla se první slabounká záe uvnit poupte v ržovém jeho temnu; tu již probudil se zlatohlávek a postavil se na stráž. Pavouek byl blízko,
první
svit
líšku,
—
rána
tak
nejužší skulinkou
maliký
to
paprslek,
—
blizounko toho jasného otvoru ukryt, ale co mu to bylo plátno? nejen že jím ješt nemohl prolézt, ale zlatohlávek byl by ho zajisté lapil, kdyby se až k dírce piblížil. A pece ten maliký paprslek volal do vnit poupte: já t vysvobodím! a nelhal; za chvilinku rozšíila se jasná skulinka, rostla a prodloužila se až rozevela se kde pavouek na stn kalíšku skren i tam sedl; dodal si srdce a rychlými dal se na útk, zlatohlávek ovšem ho spatil a za ním se sápal a pavoucka již již pojímala poslední hrza ale ze strachu stal se hrdinou, pospíšil si, a šastn skulinkou protlail se ven, než nepítel mohl ho zasáhnout. ,
,
krky
—
—
63
—
A jak žasuul uprchlík, když vyváznuv ze svého vzení octnul se ve volném vzduchu, vidl teprv, kdo jej to vysvobodil z dsného žaláe! nebyl to malý, slabý paprslek, tenounký co nitka, jejž byl v poupátku spatil; byl to širý, krásný proud krásného svtla, který plnil celý blankyt a ozaoval celou zemi, od vzdálených hor až k protjším výšinám, kam jen zrak mohl dosáhnout! Byl to mocný, veliký paprslek slunka, jenž otvíral kolem všecka poupata, rozvíjel všecky ratolesti, probouzel všecky ptáky, motýly a brouky; cvrek radostn si poskakoval travinou, jenž se celá leskla bohatou rosou, a skivánci i pnkavy švitoily již na výsostech. A tam odkud se lil ten paprslek, tam vstávalo slunko samo v zái ješt spanilejší a ržovjší, než bylo nitro rže, a všecko, všecko kolkolem oživovalo v té vítané zái. Poznal pavouek, že to byl paprslek vznešené moci, která všecky tvory stejn miluje, a poznával v ranním vtíku, jenž paprsky provázel, tentýž laskavý dech pírody, který byl z veera
kolébal
ržový ke.
Všecky rže zlatohlávek;
než
otevely,
se ale
rozvila
i
ta,
se
tak
v níž široce,
spal
by
obr mohl prolézt, byl pavouek dávno v bezpeí a díval se tiše, jak zlatý brouk bzue z rže vyletl a tkaje ku všem v tomtéž paprsku
kvtm
se slonil, jenž
i
jej
byl vysvobodil.
OBSAH. Str.
Ddekv hnv Páv
(Povídka)
Dva poutníkové
9
34
a dulia (Bajka)
(Bajka)
41
Sedmikrásy a kopiva (Bajka)
48
Žabka
52
a rybka (Bajka)
55
Tíže (Bajka)
V ržovém poupti
(Bajka)
57
KNIHOVNA MLÁDEŽE spis pouných a zábavných pro naši milou mládež. roáJá
Beran.
Jos.
Roník íslo
Svazek
II.
1.
7.
SSí^is-éolc^ ca.0 sir^c^-éls:^.
Nakladatel Fr. A.
Urbánek, kuébkupec. 1874.
li!
„BiVh
mn
i
tob
i
tvému (Ku
str.
otci život 27.)
zachovává."
Imh
io sriéka.
mravouných povídek
Padesát drobných
pro útlou mládež. Sepsal
Sokol,
Jos. uitel na cviná škole
c.
k.
eského
uit. ústavu t Praze.
S 8 pvodními vyobrazeními.
^
v PRAZE. Nakladatel Fr. A. Urbánek, knhkupec. 1874.
Knlitiskárna: Hynek Militký a NovAk v Praze.
obsa I.
li.
Ve škole a mimo
školu. Str.
žáek
1.
Tichý
2.
Dítky, budte pozorný
3. 4.
Štbetavá Dorotka Hiilákaví kloukové
5.
Kdy
G.
Hravé školaky
11
7.
Cesta ze školy
13
8.
Ohníek Snhové hroudy
9.
10. 11.
3
se smí hráti
15
20 23 24
Kluzká cesta Nepravá báze II.
O milém Bohu.
1.
Dárce života
2.
Množství tvor Božích
3.
Tvrce svta
4.
Malá modlitbika Koho Bh miluje
5.
O
milých rodiích
26 28 30 31
34 III.
1.
3 5 7 9
.
.
O rodiích. .
'
4.
Matka u dítka nemocného Poslušná Anežka Jakého konce docházejí dti neposlušné
5.
Následek neposlušnosti
6.
Nedostatená poslušnost
7.
Potrestaná neposlušnost Cti otce svého i matku svou Tatínek toho nevidí
2. 3.
8. 9.
37 41 43 44 46 49 50
53 54
IV.
Pravda a
lež. Str.
1.
2.
Pravda, lež a omyl Pravdu vyznávej
3.
Pravdu tžko
4.
Žerty Žert zlomyslný
5.
utajiti
-
.
.
55 57 58 61 63
V. istota. 2.
istotná Klárka Cizí pán
3.
Hrabnka
1.
65 67
70 VI. PoTolnos.
Kdy Kdy
3.
byl a kdy nebyl František povolným byl a kdy nebyl Hynek povolným Taííe a sestiky
1.
Spí-li.
2.
Jveolizuj
3. 4.
Hltavý Bedich Stídmost, matka zdraví
5.
Yybraná
1.
2.
73 77 79
VII. Stídmost.
6.
1.
2.
91
93
VIII. Vlastní a cizí Moje a tvoje Nech ležeti, co není tvého!
6.
1.
Pátelé
2.
Kdo
5.
.
Terezka Loudivý Kašpar
Ztracený peníz Poctivý Petr Kdo šeti-í má za ti Šetrná Monika
3.
4.
84 86 88 90
ani cbleba nechce
IX. Láska je
mj
bližní?
jmní. 96 97 98 100 103 105
k bližnimn. 106 109
Proslov. Dvojí úel pi spisování drobných vídek tanul mi na mysli.
Jednak
ím více pée vynakládá se na uení pedmtm, tím více nedbáti poíná dítkám ku konání nastíniti
vati,
tídu k
sluší
poroueti a
po-
técliío
u nás,
vida, kterak
jednotlivým se
eho
toho,
jsem chtl jakousi rukovtž pro první
této dležité innosti vychovatelské; dále
mys]'' :sem,
co
varo-
je
že to,
co dítkám
—
od uitele
pak
rozumí
pídatky a pimenými širšími poznámroku bylo vypravováno, mohlo by žákm, kteí ísti se nauili, v jedno sebrati se, aby pak píležitostn a po libosti tím se bavíce, na Snese ješt tento pijatá nauení se rozpomínali. že
se,
kami
vk
s
—
bhem
mládeže zcela
dobe
o jedné
vci dvakrát
kráte ísti nebo poslouchati, nežádaje
dj
stále
nových
a
si
neobyejností svou mysl
pínavých. J.
Sokgl: Zrnéka
i
do srdéka.
více-
jako pozdjší
•*•
na-
Co do íjiuru povídek bére se v nich zetel k prostot u vyjádení, jednoduchosti dje a k takovému inní, kterému dítky jako dítky nejprve a pedevším pivykati neb odvykati mají.
Velikých, na vyš-
ším vzdlání rozumu a vle zakládajících se ctností
na dítkách malých žádati nelze. nají-li to, co
silám jejich jest
Spokojme
se,
ko-
pimeno.
Co ješt dále na tomto stupni v píin mravouky íci by se mlo, pinese bohdá pozdji spisek
smru
podobného.
V Traze,
dne
1.
ledna 1873.
Spisovatel.
Tichý žáek. školy, aby se tam uil. školy vstoupil, usedl do Nepromluvil ani a mlel. slovíka. Nepromluvil ani nahlas ani pošeptu. Jen když se ho otázal pan uitel, vstal a odpovdl. Tu mluvil hlasit. Když domluvil, sedl zase a mlel. ekal mlky, až ho pan uitel znovu zavolá. Byl poád tichý. Panu uiteli líbila se jeho tichos velice. íkával astji „Budte všickni tak tiší, jako František." Žákové poslechli. Nemluvili ani pošeptu ani nahlas. Sedli v lavicích a mleli.
František
chodil
do
žákem. Když do lavice. Sedl tam rovn Byl
žákm:
Jen když se jich pan uitel nco ptal, odpovídali. Když pak nkdo do školy vstoupil, íkával: „To je hezké, že vy dítky tak tiše sedt umíte." Tak bývali žákové za tichos svou chváleni.
Dítky, budte pozorný!
Btuška pišla „Matinko, ekl."
dnes
ze školy
dom
a pravila:
nám pan uitel nco
divného
^A co to bylo?" tázala se matka. „Dvakráte po sob zavolal na nás: Dítky, budte pozorný, bucTte stále pozorný!" „Nu, to je dobe," praví matka, „že vás pan uitel napomíná, abyste byly pozorný." „Ale, jak mám býti pozornou?" táže se Btuška. „Máš dávati stále pozor," dí matka. „Maminko, já tomu pece nerozumím," eklo dve; „vera dala jsem bratíkovi jablíko a dnes oíšek, ale pozor sama nemám, jak bych jej komu mohla dáti?" Matka se usmála ei Btušin a pravila: „Takový pozor není jako jablíko neb oíšek, ani jako klubíko nebo košíek, ani jako krejcárek nebo rohlíek; do ruky ho vzíti nemžeme, abychom si ho koupili nebo nkomu dali, to také nejde; ale proto pece pozor máme, a ty jej také míváš,
a
ne vždy."
„A kde jej mívám?" táže se Btuška. „V oích a v uších," dí matka. „Díváš-li
se
na to, co ti pan uitel okazuje a na nic jiného, máš pozor v oích. Posloucháš-li to, co pan uitel vypravuje a nic jiného, máš pozor v uších." to praví Btuška: „Dnes nám pan uitel okazoval ve škole malované oveky. Byly bílé. se pásly na zelené tráv, dv ležely, ale hlavu mly vzhru. Také pi nich byl beran a ml veliké zatoené rohy. Potom nám vypravoval pan uitel, že oveky mají vlnu, vlna že se stíhá a pede,
a
pkn
Dv
i
že se z ní tká sukno."
„Když
to
všecko víš,"
pravila
matka,
„tu jsi
mla skuten
pozor v ocích i uších, dávala jsi povypravoval, zor na to, co pan uitel okazoval a A to je hezké od tebe, milé dít. bylas pozornou. Budeš-li stále pozornou ve škole, zvíš mnoho vécí pkných a dobrých a staneš se také sama hodnou a dobrou dívenkou."
c
Štbetavá Dorotka. Dorotka chtla poád povídati. Sotva že do školy pišla, již zaala nco vypravovati tm, které vedle ní sedly. Vypravovala jim, koho na cest poVytkala a spatila. Povídala, jakou mla snídani. pravovala, co si povídal doma tatínek s maminkou, co maminka íkala její bratrm a sestrám. Vypravovala, jak si ustrojila svou pannu. Byly to všecko vci takové, kterých nikdo vdti nepoteboByly to samé zbytenosti aneb i hlouposti. val. Ped uením bývalo tam, kde Dorotka sedla, slyšet obyejn bzuení a hluení. Ano i mezi vyuováním vzpomnla si Dorotka asto na njakou hloupos a zaala o ní povídati. Pan uitel slyše její štbetání, nemohl v uení pokraovati. Musel se zastaviti a štbetavé napomínati. To bylo jemu nemilé, ostatním pak
dtem
škodlivé. Dti mohly slyšet více pkných vécí, kdyby se bylo v uení tolik pestávek neinilo. A tím vším byla vinna štbetavá Dorotka.
Hodnjším žakám protivilo se štbetání Dorotino. Bylo jim milejší poslouchati to, co vypravoval pan uitel, než to, o štbetavá Dorotka jim chtla povídati. Odvracely od ní uši, když k nim
em
pi uení
mluviti zaala. Nechtly ani vedle ní seProsívaly pana uitele, aby jim jiné místo vy-
dti. kázal.
Dorotka se nejdíve smávala
tm
žakám,
vedle ní sedti nechtly, a íkala jim: „Však vedle mne sedti jiné, a s tmi si budeme povídati."
Avšak Dorotky, žádná.
se
znenáhla až
víc
posléze
a
více
nechtla
žaek vedle
které
budou
hodn
vzdalovalo ní
sedti
To Dorotku pece mrzelo. Jednou ped uením, když poslední dv sousedky od ní odstoupily, dala se do pláe a naíkala: „Pro pak se mne všecky štítíte, jako bych mla njakou nakažlivou nemoc?" Tu jedna moudrá žaka jí odpovdla: „Neštítíme Dorotko, tebe, ale tvého štbetání. Tím bychom mohly nakaziti a státi se tak štbetavými jako ty. A jaká by to byla škola, kdyby každá žaka v ní jen štbetala? Která pak by potom vdla, emu vyuuje pan uitel? A co by nám ekli doma rodiové, kdybychom nic z uení, nevdly? A co by z nás konen samých bylo, kdybychom celý as uení jen proštbetaly V se,
se opravdu
Mly
bychom rozum kusý
jako štbetavé husy.
A to by pece byla hanba peveliká. Proto uznej. Dorotko, že chybuješ, nech nerozumného štbetání, mj pozor na uení, nepekážej nám, když my posloucháme, nekaz nám rados, kterou nám pan uitel svým pkným vyuováním pipravuje; a tak
se žádnu z nás zdraliuti posadila." stala
nebude,
aby se vedle tebe
Dorotka, když vidla, že jiné pomoci není, peskuten štbetati a vru, na škodu jí to
—
nebylo.
Hulákaví kloukové. Smolijan a Kylian slova potichu promluviti neJak jen ústa oteveli, už se to daleko Hlas Smolijanv znl jako proširoko rozléhalo. nikavý zvonek, hlas Kylianv jako silná klapaka. Nejhorší pi tom bylo, že velmi asto ústa svá k hulákání otvírali. Hulákali nejen tam, kde byli sami a nikomu nepekáželi, ale i tam, kde to jiným obtížné bylo poslouchati. Ponvadž oba hulákali, byli kamarádi a chodili k sob. Ale když pišel Smolijan ku Kylianovi, nahlueli toho tolik, že z toho matku Kylianovu bolela hlava. Když pak zase Kylian navštívil Smolijana, stžoval si otec Smolijanv, že pro veliký hluk ani psáti, ani jiného cos pracovati nemže. Chtli-li jíti oba pospolu nkam jinam, zavírali ped nima všude dvée, jak jen z daleka je spatili. Jestli však pece nkdy k nkterému soudovedli.
sedovi návštvou pišli, byl každý rád, když se jich co nejdíve sprostii. „Kdo pak by to vydržel s takovými kiklouny!" íkal každý. „Pojd radji na ulici," pravil Smolijan ku Kylianovi, když jednou od souseda byli vystreni. „Tam si nás nikdo nevšimne." Ale jakmile se tam ukázali a hulákati zaali, zastavovali se lidé a hubovali na kiklavé kluky.
„Což se to patí," pravil jeden vážný oban, „aby kluci na ulici tak po vykovali?" Smolijan s Kylianem tedy na námstí; ale odtud zahnal je obecný a pohrozil jim, že je zave, jestli tu ješté jednou budou pokikovati. „Pjdeme do lesa, a tam budeme kieti, jak Smolijan uposlechl. se nám zlíbí," radil Kylian. Když pišli mezi stromy, dali se hnedle do tak silného hulákání, že všickni ptákové a zajíkové se tím polekali. Ptákové odlétali a zajíkové utíkali. Smolijan s Kylianem by si z toho byli málo dlali, avšak když byli v nejsilnjším povykování, tu kde se ale stál tu za nima hajný a držel vzal tu se vzal v ruce nco, ím záda se prohýbají. „Hned se mi odtud kliclte!" volal na n, „sice vás touto liskovicí notn proženu. Chcete mi odtud zaplašiti všecky ptáky a zajíky?" Kluci báli se lískovky a dali se na útk. Utíkali horem pádem a rovnou cestou do školy. Tam bylo sice otevíno, ale ješt prázdno, protože uení se ješt nezaalo. Za nima pišlo pt, šest hošík, a ti usedli pokojn do lavic. Ale Kylian se Smolijanem dali se hnedle do takového pokikování, že se až okna otásala. Každý, kdo kolem školy šel, zastavoval se a íkal: „Co pak se to s naší školou dnes dje? Jindy tu bývá ticho jako v ráji a dnes tolik hluku!" Pan uitel, když ku své škole se blížil, zhrozil se toho kiku a povyku, jaký odtamtud se rozléhal. Ale když pišel do školy a spatil Kyliana se Smolijanem, vzal oba kluky za ruku a pravil písn: „Nezbedové Doma vás nechtjí trpt, z ulice vás vyšli
strážník
—
—
!
—
vás chtéjí vySlehat, a vy myslíte, že smíte hulákat ve škole? Škola je místo posvátné, z nhož žádný divoký kik ozývat se nesmí. Nebudu vás ve škole trpti, pokud hulákání neodvyknete!"
háiiéjí, z lesa
Kdy
se
smí
Iiráti.
msm
|i|i?jiji|i|!f|!!|i||||
.
j
v/ Maenka
hrála
7':^;! si
s
\
Kaenkou.
AvV Mly
nádobíko
Vaily, pekiy a smažily. Co tet i služce. ustrojily, dávaly okoušeti mamince, Když se dost navaily, zaaly zas hru jinou. Vya hrály
si
na kuchy.
10 stihovaly si panenky, panáky a domeky a stavly Když je i to omrzelo, tiskly si na si z nich msto. papír malé obrázky a radovaly se, jestli se jim nco vytisklo. Konen skládaly si i z papíru stolky, židle, lodky, boty, kon a všeliké jiné vci. Hrály si tak celé dopoledne, a když bylo po obd, hrály si opt až do veera. Chodily sice do školy, ale dnes se nevyuovalo. K uení úlohu nedostaly, a šíti, plésti nebo vyšívati ješt neumly. Byly malé školaky, a maminky jim
pkn
hráti dovolily.
Maenka
ob
v jednom Proto asto k
Když dost se
se
Kaenka nebyly sestry, ale dom. Mly k sob jen pes sob picházely. už stmívalo, a dvátka hry
a
nabažila,
nechme, já
pravila
pjdu dom,
které hraky obrázky."
s
sebou
„A kdy bychom
„Ped
si
Kaenka:
vezmeme Tebas ty
je tiskly?"
ptala se
zítra
pavla. dost a
„Ted toho už
do školy.
ale
bydlely
si
n-
tiskací
Maenka.
uením,'" odpovídá Kaenka.
„To nejde," odpírá Maenka. „Nastavlo by se kolem nás mnoho jiných dtí, stal by se nepoádek a snad i hluk, a to je nemilé panu uiteli." „Tedy až bude pan uitel uiti," myslí Kaenka. „Tu se jiné dti budou koukati na nho a nás si nevšimnou."
„Tak?" praví Maenka; „jiné dti mly by se koukat na pana uitele a my ne? My bychom nemly míti pozor na to, co bude povídati a okazovati? Vždy bychom pak nic neumly!"
11
„To je pravda," dí Kaenka, „kdybychom hrály pi uení, niemu bychom se nenauily a zstaly bychom nevdomými a hloupými. Radj si tedy žádných hraek do školy neberme."
Hravé školaky. Háta s
s
Martou byly mnohem vší, než
Kaenkou, a pece
si
také
Maenka
poád
jen hráti chtly. hrály a nepestaly,
Jakmile ráno pišly ze školy, už si si hrály, dokud nebyl na stole obd. A po dokud nebyly volány, aby šly do školy. A odpoledne po škole hrály si až do samého veera. Dostávaly již ze školy úlohy, ale ony je pro samou hru zanedbávaly. Mohly už šíti, plésti, vyšívati nebo mamince Hráti pomáhati, ale na to ani nepomyslily. v a zase hráti, to bylo ustaviné jejich zamstnání.
obd
nem
A
co pi všem tom bylo nejhoršího, dívky ty hrály ped uením i pi uení. ve škole Nosívaly si do školy všecky možné hraky. Panenky, obrázky, kntky, boby, sklíka, stípky a jiné vci. Tím zabývaly se nejen samy, ale rozdávaly to i jiným dtem. Tak se stávalo, že bylo mnoho dtí, které nemyslily na to, emu se mly uiti, ale na hraky, jež od Háty neb Marty ob-
—
i
držely.
Kdo však pokaždé v nepozornosti to
byla Háta
s
Martou.
A
je
postižen byl, vyvolal uitel kdy
vyvolal, nikdy odpovdti neumly. Pan uitel odnímal jim hraky, jež do školy nosily, ale to mnoho nepomáhalo. Nemly-li hraek jiných, hrály aspo
12 tužkou, si
raarovaly na papíre nebo na tabulce aneb
z knížek mlýnky dlaly. Ale poslouchejte, co
mly ze svého hraní ? Bylo jim šest rok, když pišly po prvé do školy. S nima pišlo i mnoho jiných žaek. Ty skoro všecky postoupily zaátkem druhého roku tídy druhé, ale Marta s Hátou opakovaly tídu první. Byly již sedmileté, ale uily se zárove se šestiletými, a pece nenauily se ani tolik, jako jejich mladší spolužaky. Ty píštím rokem postoupily do druhé tídy, a ony ješt v první tíd ostaly. Bylo jim již osm let, když s' jinými šestiletými písmenka znáti se uily. A pece i za tmito ostaly pozadu. Šestileté postoupily po skonení školního roku, a devítiletá Háta s Martou zaaly se po tvrté uiti se žakami šestiletými a, e, i, o, u. To byla pece hanba veliká. Ale Háta s MarHrály a hrály poád a nikdy nic tou nestydly se.
o
o
em
je pro jiné,
ale
nevdly,
je
e. Poád
ne pro
n.
si
myslily,
že
uení
A uení skuten
jen
jiným prospívalo. Hat s Martou bylo již deset rok, a ony posud neznaly písmen. Po páté se šestiletými dtmi zaaly se uiti abeced. Nkteré bývalé jich spolužaky byly již ve tvrté tíd, nkteré ve tetí, nkteré aspo ve druhé, a ony poád ješt v první tíd sedly a poád ješt nic neumly. Byly již dvakrát tak dlouhé jako nové žaky šestileté, a pece Ty, když školní rok byl ani tm se nevyrovnaly. dokonán, postoupily zase do vyšší tídy, a jedenáctiletá Marta s Hátou již po šesté opakovaly uení první tídy. A tak to bylo i v dvanáctém roku je-
13 jich.
ská
Háta
s
Martou vystoupily ze školy jako velikán-
ale neznaly ani písmene. Neumly ísti Byly velmi nerozumné. Každý jim hloujejich etl na oích. Kam pišly, všude se jim
dvata,
ani psáti.
pos
nkdo
smál.
Cesta ze školy. Nedaleko odtud je vesnika. Jmenuje se Houbospoádána. Domeky vice. Není tuze veliká, ale jsou ist bílé, stechy ervené, ped každým domkem vymeteno, a na dvorekách všecko urovnáno tak, že nikde ani smítka vidti není. Mají tam také kostelíek a školu. Kostelík stojí kouká po okolí. Škola je na návrší. Odtud se pod kostelíkem prosted zahrádky. Bjd jsem v Houbovicích ped njakým asem. Šel jsem práv okolo školy, když na kostelních hodinách tvrtá odpolední odbíjela. Ani jsem nevdl, že jsem u školy. Avšak zastavil jsem se tam u plotu, kterým vidti bylo do zahrady. V té bylo vše tak upraveno, že každému na to srdce se smálo. Chvilku jsem si tak zahrádku prohlížel. Tu se otevrou dvée u domu, a z nich vychází ada chlapc, dva a dva za sebou. Jak šli tiše a slušn! Nikdo nevystupoval ze ady, nikdo se netlail, nestrkal, nepedbíhal, nepadal. všickni krokem Šli stejným a pece nikdo nedupal. Uení si každý nesl v levé ruce, a pravá voln dol visela. Ani na jednom chlapeku nepozoroval jsem, žeby byl rukou neslušn klátil. Nejvíce jsem se pi tom divil, že šli tak
pkn
pkn
pkn
14 sami. Pana uitele jsem posud nespatil. vycházeli ze vi'at a vidli, že se na dívám, pozdvihl každý pravou ruku, smekl epici nebo klobouk a uctivé dal pozdravení. Když vyšli ze zahrady chlapci, zaaly ze školy dívky vycházeti. Ubíraly se práv tak slušn a tiše po dvou v jako chlapci. Pknji ani jít nemohly. vrat zahradních taktéž spsobn mne pozdravily. za všemi dítkami vyšel také ven pan uitel. Došel až ke vratm zahradním. Díval se, jak dítky po návsi jdou. Šly stále v Každé šlo v až k domku, v bydlelo. Pak vystoupilo ze ady a šlo voln a bez utíkání ku svému bytu. „Velmi spsobn dítky to máte," pravil jsem panu uiteli, když mne byl došel. „Jsem s nimi spokojen," odpovdl, „iní mi
slušn
n
Když
ad
U
Konen
ad.
ad
nmž
rados."
„Vím
rád," ekl jsem na to, „kéž by všecky ve všech mstech a vesnicích ze školy tak chodily, jako houbovické!" „Nebylo zde tak vždy," pravil pan uitel. „Trvalo dlouho, než tomu uvykly. S poátku vybíhaly ze školy tak, jako když divoké vely se vyrojí. Tlaily, strkaly, pedbíhaly se. Jen zdlouha chápaly, že takové chození ze školy je velmi ošklivé. Posléz pece k tomu byly pivedeny. Velice k tomu pispl píklad ze sousední vesnice. Ti jednou šli naší osadou. Kráeli tak slušn, že byla rados na Každý, kdo je vidl, se podívati. zastavil se a chválil jejich spsobnos. Naše dítky
dítky
žákv
n
15 seznaly, jak se to každému libí, ade chodí, a od té doby
když mládež slušn slova má u nich
mla
v
vší
úinek. Jen jeden žák dlouho nechtl poslechnouti. Byl to Svévolv Konrád. Ten pokaždé rušil poádek. Vybíhal ze ady již u vrat zahradních, smál se, kiel Všem ostatním a utíkal, jako by byl rozum ztratil. dával zlého píkladu a dlal jim hanbu. Ale jednou Soused jeden ml nového psa, zle vyplatil. se a ten byl tak uvyklý, že za vším, co utíkalo, se Tu spatil z nenadání chlapce Konráda, který pede všemi žáky ze zahradních vrat Sotva že ho pes uvivyrazil a divoce utíkal. dl tak pelášit, pustil se za ním a honil ho. Hoch Tak se hnali pes se lekl, kiel a utíkal tím více. rozbíhal.
Zde píkopu. blátivého chlapec, až dobhli chtl chlapec peskoiti, ale neml už síly. Spadl do píkopu a celý se zablátil. Ostatní dti dochápíkopu, když Konrád od zely práv ve své i
ad
do paty blátem uválen z nho se sbíral. Veštl velice. Ale spolužáci nelitovali ho, protože toho. došel pouze svou divokostí. hlavy až
Ohníek. za mnou," volal Boita na své „udláme si za mstekem pknou zá-
„Pojdte,
hoši,
soudruhy, bavu!" Slova ta byla hochm velice po chuti, neptali se dále, jakou zábavu Boita jim spsobiti chce, a bželi s ním za msteko.
16 Nešli daleko. Za mstekem bylo nkolik stodol, a za poslední stodolou zastavili se. Zastavili se tam proto, že tam bylo obilí již sklízeno, kdežto jinde
ješt
stálo.
-'\i^3i^^^^
"^^T/W^^?^'- ^Ži!
Ted vytáhl Boita balíek sirek z kapsy a npod kabátem ukryté, položil to kolik louí, jež „Jdte, hoši, sbírejte slámu a na zem a pravil: kousky díví a snášejte to sem." Hoši uposlechli.
ml
17
Když
na všecky strany rozešli, spa,tnli dva picházeti po cest pana uitele. Sel nepochybn do sousední vesnice. Sotva že ho uvidli, honem skrili se na úzkou mez, kde je vysoké obilí zakrývalo. Pan uitel si ani nepomyslil, že se nkdo ped ním ukrývá, a šel svou cestou dále. Tu chlapci vylezli a zanesli rychle nasbírané roští na místo za stodolou. Tam již také byli ostatní ti shromáždni. Díví položilo se na hromádku, sláma vespod. Hoši se tak
z nich
kolem hromádky, a Boita vyal sirku z paklíku, aby škrtl a zapálil lou. Všickni dívali se na nho, zda-li mu sirka chytí. „Co tu dláte?" ozval se pojednou za nimi hlas. Hoši sebou trhli, protože se ulekli, a Boitovi vypadla sirka s ruky. To byl dkaz, že dlali nco nepravého a báli se, aby je nikdo nepistihl a neklekli
potrestal.
Ale když se ohlédli a jen jednoho ze svých spolužák za sebou spatili, pestala jejich bíue, a oni ješt osopili se na nového soudruha a hubovali, že je bez poteby polekal.
„Budto pojdi hrát s námi, anebo jdi svou cestou nech nás na pokoji," domlouval mu Boita. Žák ten, k nmuž Boita takto mluvil, jmenoval se Václav. Byl to hodný žák a nedal se tak snadno k zlému navésti. „Co vy chcete dlat," pravil jim, „to není žádná hra, to je veliká nemoudros. Mohlo by z toho vznikdál
a^
nouti veliké neštstí."
„Nevdl „rozdláme J.
si
bych jaké," odporoval ohníek, upeeme si na
Sokol; Zrnécka
do erdéka.
mu
nm ^
Boita,
nkolik
18
brambor, sníme
je,
a to snad
pece žádné neštstí
nebude.
„Dti
nemají
žádných
ohník
na
poli
roz-
dlávati," pravil Václav. „Nepamatujete se již na to, jak loni pi takovém polním ohníku dvátko jedno tak strašn se popálilo, že z toho v hrozných bolestech až umelo?" „Co pak dve, to má sukn, které snadno chytnou, al my nechytneme," dí Boita. „Nevidíte, že je na blízku stodola a stojaté obilí, a že by oboje pi dosti malém vtru chytnout
mohlo od vašeho ohníka?" „Však žádný vítr není," odpovdl opt Boita, „a
my dáme „Já to
pozor."
na vás povím
ve škole,"
hrozil Václav,
dobe, že jsou takové vci zakázány." Pi tch slovech jeden z pti chlapc, jménem Prokop, vstal od hromádky na ohe uchystané a pistoupil k Václavovi a ekl: „Nebudu s vámi dlat „víte
ohn, bojím
se, abych ve škole nebyl potrestán." Ale Boita smál se mu a pravil: „Však šel pan uitel kolem tamto po té cest a neekl, že nemáme
ohn dlati." Toho ovšem Boita ped panem uitelem schovali, tak Jak
zahlídl.
nedoložil, že se že jich ani neby jim tedy byl mohl dáti jaké napo-
menutí ? Chlapec, který od hranicky díví vstal, nechtl k ostatním pikleknouti a hrozil, že hranici rozkope, pakli ji sami nerozházejí a se nerozejdou. Ale
více
ostatní
tyi
se nedali.
Oboili se proti
dvma
hodnjším spolužákm a chtli jim vy tlouci.
svým
Václav
19
Prokopem dali se na útk. Ostatuí je chvíli honili, na to pak nechali jich a vrátili se ku svému díví. Tu poradil Václav Prokopovi, aby pivolal njakého dosplého muže, který na poli pracuje, on pak sám rozbhl se za panem uitelem cestou, kterou s
mu Bota
vyzradil.
Bujní chlapci zatím rozdlali pkný ohníek a naházeli do nho brambor, které z blízkého pole vytahali. Ješt než se brambory upekly, chtl je Boita vytahovati. Ostatní mu toho nedovolili. Povstala hádka. Boita vzal z ohn hoící hlave, po„Kdo chce bránit udlati, co stavil se a kikl: se mi zlíbí?" Avšak ostatní hoši chopili se také rychle ohark a postavili se proti nmu. Honili se pak oharky po celém strništi, a dva chtli s hoícími práv v nemoudré bujnosti své vraziti do stojatého obilí, když tu náhle spatí, že s jedné strany k nim pospíchá Václav s panem uitelem, s druhé pak Prokop s rolníkem, který nedaleko odtud byl pracoval.
mn
Toho
ovšem chlapci ulekli, zahodili oharky své, vidli, že by utéci nemohli, stanuli jako zkamenlí.
a
se
ponvadž
„Jaké neštstí mohli jste spsobiti, vy rozpu!" volal na rolník. „Takové sucho! Jak snadno mohlo vzplanouti toto pkné obilí a pijíti na zmar! Jak snadno mohl se ohe dostati i do oné stodoly, a jak tžko by se bylo pak hasilo Ó vy nešastní, spustlí, bohaprázdní kluci!" Když se bylo pozdji vše náležit vyšetilo, že tyi oni darebové po dobrém si íci nedali, byli od obecního na výstrahu ostatním lehkomyslníkm
n
stilá
adu
20 citeln potrestáni. Nejvíce ovšem Boita, který ostatních k zakltádání ohn povzbudil a jim k neopatrnému s ohnrn zacházení sám první piklad dal. Václav s Prokopem však za to, že jich piinním od obce veliké neštstí se odvrátilo, veejn byli odmnni.
Každý
umu
dostal na
památku pkný,
bílý,
stíbrný
tolar.
Ale ješt více než tolary tšilo je, když k rozpišli, vdomí to, že v mládí svém tak se
ádn
zachovali.
Snhové
hroudy.
Žáci sedli v teplé školní svtnici a uili se. Zatím však venku bylo zima, a s hry se šedých
oblak padaly
veliké
a husté
chomáe
bílého
snhu.
by si toho nebyli ani všimli, ponvadž mli pozor na to, co pan uitel práv vypravoval. Avšak byl mezi nimi také jeden ustaviný nepozora, jménem Kutil. Ten sedl sice v první lavici, aby ho pan uitel ml stále na oích; ale to ho k pozornosti málo povzbuzovalo. Napomenul-li ho pan uitel: ,.Bud tiše!" usadil se sice, jakoby pozor dávati chtl, ale po nkolika okamženích upadl opt ve svou chybu. Stále ho pan uitel pece napomínati nemohl, nebo musel též vyuovati. Žáci
Nepozora tento toe hlavou na vše strany, spatil též ony veliké chomáe, které s oblak padaly. Trhl sebou radostí, oi se mu zajiskily, a on za„Chumelí se." šeptal svému sousedovi: Tento,
a
ped
tím dával pozor, otoil
nicmén
21
pi
slovech Kutilových také hlavou a spativ
chomáe, zašeptal také: „Chumelí se." To uslyšela ted celá první lavice.
A
snhové
ped
tím
všickni žáci dávali pozor, nicmén slovy tchto dvou byli vyrušeni, ohlédli se k oknu a zašeptali: „Chu-
melí se." Žáci v ostatních lavicích, vidouce, že v první se ped tím dávali pozor, nicmén tímto ohlížejí, ohlížením byli svedeni k tomu, že se také do okna Tu spatili všickni, jak sníh s oblak se ohlédli.
a
„Chumelí se." sype, a zašeptali: A tak ten nepozora Kutil nepozorností svou a svým zašeptnutím celou školu k nepozornosti a šeptání svedl.
pan uitel za to na nho se mrzel Avšak domlouval i ostatním domluvil? že nemají pro každou malikos v pozornosti
Jakýž a
div, že
mu
že
žákm,
ustávati.
Když pak
opt
„Chumelí co již hrud, je
hodnjší žákové brzo na pan uitel
všickni
se utišili, pravil se,
a
to
pi tom vám pipomínám to, snhu pro
kolikráte jsem vám ekl: Nedlejte ze Víte-li, abyste jimi po sob házeli!
vám Tu
to
„Je to
zakázáno?"
se žáek jeden k odpovídání a ekl: divoká rozpustilost, která slušným lidem se hlásil
protiví."
„Mohli bychom pi tom snadno Jiný pravil: nastydnouti a onemocnti." Ješt jiný dal za odpovd: „Snhová koule mohla by udeiti nkoho, ským dti nikdy zahrávati nemají."
22 „Yšickni jste dobe odpovdli," pravil pan uitel, „a já myslím, že tedy, až ze školy pjdete, dáte snhu pokoj." Když bylo po škole, vyprovodil uitel žáky své na ulici a vidl, že v skutku šli, jakoby snhu na zemi ani nebylo. Ale Kutil pedbhl ostatní za roh jiné ulice a
dom
ekaje
tam,
školáci
se
školáci
napomínali Kutila:
nkolik hrud. Sotva že si poal po nich házeti. Nkteí
pipravil
okázali,
„Nech toho,
je
to roz-
pustilé."
Ale dva z nich se zastavili, udlali si také hroudy a házeli po Kutilovi. K tomu pihodilo se ješt nkolik povyrostlých ueník, kteí také do házení se dali. I strhl se na ulici hluk a hlomoz pohoršlivý. Lidé velcí hubovali, nemohouce projíti skrze
kluky rozpustilé.
Náhodou jedna letla a
šel
také
etník tou
notn ho v tvá
cestou.
udeila.
Hrouda
Lehkomyslní
smáli se tomu. Ale etník nerozuml žertu. Vzal kluka, který ho udeil, za ruku a pravil: „Pjdeš se m.nou; však ty doznáš, kdo byli ti ostatní, kteí s tebou házeli." Byl to práv Kutil, který s etuíkem jíti musel. KÍuk plakal a prosil, ale nic mu to nepomohlo. Zaven byl na nkolik hodin do tmavé jizby, že se na ulici choval rozpustile. A z toho ml hanbu kluci
ped
celou školou. jiní chlapci byli na pro ulinictví své napomínáni, a pohroženo jim, že se jim také tak stane, jako Kutilovi, pakli se nepolepší. I
úad
2á
Kluzká
cesta.
Rozárka nesla asn z rána od hokynáky mléko Chodníky silnice byly snhem zaváty, protože sníh padal v noci a ješt smeten býti nemohl. Pod snhem bylo však siln umrzlo. Rozárku na
snídani.
ruky, jež, nesouc mléko, schovati nemohla. Avšak ona toho nedbala a pospíchala, aby brzo dom Pojednou siln vykikla. Lidé, kteí po ulici došla. kráeli, zastavili se, aby vidli, pro výkik se stal. Vidli ubohou na zemi ležeti, hrneek vedle ní rozRozárka ležela a vzchopiti se bitý a mléko vylité. nemohla. Padla tak nešastn, že si nohu zlomila. Dobí lidé zdvihli ji opatrn a donesli ji dom. Jaké to leknutí bylo pro ubohé její rodie, jaké
zábly
he
bylo však jim z toho vzešly! Ješt Rozárkou, která velmi mnoho bolestí vytrpla, než sejí noha napravila a zahojila. A kdo všeho toho neštstí byl píinou ? Nkolik rozpustilých kluk, kteí po umrzlé cest jíti nemohli, aby se neklouzali. Tím však nadlali smykavých klouzaek na všech chodnících. Pokud bylo možno, vyhýbali se lidé ovšem takovýmto klouzakám, aby se po nich nesmekly. Ale když je zasypal sníh, nebylo jich vidti, a tu Proto mnohé dít a se jim nikdo vyhnouti nemohl. mnohý staeek na ulici se smekl a se udeil. Bolestnji ovšem stihlo to Rozárku, která si pi tom nohu zlomila. A což museli lidé trpti, aby rozpustilí kluci cesty kluzkými inili? Nemuseli a netrpli. Stžovali si u obecního úadu, a strážníkm bylo z píiny té
starosti s
24 naízeno,
aby
každého,
kdoby na
ulici
se klouzal,
polapili.
Kdo však naízení toho si nevšímal, byl ueník jménem Horáek. Bylo as devt hodin z rána,
jakýsi,
když ho mistr jeho poslal, aby hospodskému jednomu nové boty donesl. Horáek se radoval, že dostane nco od nesení. Hvízdaje bžel nezvedn po ulici. Nkolik krok vždy utíkal, pak se klouzl, na to Strážník na ulici stojící zas utíkal a zas se klouzl. hrozil mu již zdaleka. Ale hoch toho nedbal. Vedl svou stále. Když ke strážníkovi se piblížil, byl napomenut: „Nech toho klouzání; chceš být opt pí-
inou njakého neštstí?"
Horáek posmíval se ješt strážníkovi, a když ho tento za neposlušnost jeho polapiti chtl, dal se na útk. Pi tom však sám smekl se na jedné klouzace, upadl a narazil se do ela a do nosu tak, Lidé, že když vstal, ml obliej celý zakrvácený. kteí ho vidli, pravili: „Dobe se mu stalo!" Nkteí však doložili: „Ba, to je málo za jeho rozpustilost
!
Nepravá báze.
tyi chlapci hráli si na konci msteka na míst, kde nikomu nepekáželi. Házeli míem, notn se pi tom pohybovali a byli veselí. Tu najednou vykikne jeden z nich: „Pan uitel, pan uitel!" Na ta slova rozbhli se ti chlapci na všecky strany a hledali místeko, kde by panu uiteli se ukryli. Jeden vrazil do kolny, kde byly vozy, a vykukoval odtud sku-
25
aby vidl, až zajde pan uitel. Druhý skoTetí se schoval za starou il lionem za plot. košatou lípu, která na míst tom stála, a kril se k ní tak, aby ho vidti nebylo. Jen tvrtý ostal na míst tom, kde stál díve, a když se pan uitel piblížil, posmekl epici a slušn ho pozdravil. Pan uitel podkoval chlapci, usmál se na nho pívtivé a šel dále. Byl sice zahlédl, že ti chlapci ped ním se ukryli, ale inil, jakoby toho nevdl. Neptal se po nich. Když zašel, vylezli schovaní ti chlapci a pravili tvrtému: „Nu pokej, ty dostaneš zítra, až pijdeme do školy; pan uitel té vidl." „Vidl mne a usmál se na mne," odpovdl linou,
hošík.
„To není možná," myslili si ostatní. Druhého dne pišli všickni ti chlapci do školy a oekávali, zda-li se pan uitel o verejší píhod
ním
zmíní.
Pan uitel vyuoval jak obyejn. jakoby byl na celou píhodu zapomnl. bylo již po volal
z
uení
a
mlo
Zdálo se, Ale když
se vycházeti ze školy,
vy-
onch tí chlapc, kteí vera ped ním
schovali, jednoho po
„Kdo
druhém a
nic zlého nekoná,
se
k nim: nepotebuje se nikoho pravil
ani se báti, ani ped kým se schovávati. Kdo se schovává, žaluje tím na sebe, jakoby zlého byl se dopustil. Vy jste si vera hráli u staré lípy, já to vím, vidl jsem vás, prvé než vy jste mne spatili. Hráli jste si, házeli jste a byli ostýchati,
neho
míem
jste veseli.
nic
Ostatn však nikomu
špatného jste nevyvádli.
jste
Pro
nepekáželi jste
se
a
pede
26 schovávali? To ukrývání se bylo neslušnjší, hra. Dali jste jím svou hloupost na jevo. Mnohem lépe zachoval se tvrtý váš spolužák, který ostal na míst, kde byl, a mne slušn pozdravil." Nyní vdli všickni žákové, že spatíce pana uitele, utíkati ped ním nemají, nýbrž uctiv ho ^
ož
sama
pozdraviti.
11.
Dárce
lici,
byl
s
u níž
stál,
lezla
se,
matinko,"
„Muška
ji,"
sto-
muška.
mouchu lapím." „A pro ji chceš
„Zamáknu
Po
matkou svou ve svtnici.
Pavel
„Podívej
života.
pravil
hoch,
„jak
tu
lapiti?" táže se matka.
dí hoch.
je ted živa a raduje se ze svého života,"
„Zamákneš-li ji, pestane býti živa, praví matka. Budeš-li pak moci zhyne. A ty zmaíš její život. mušce život její vrátiti?" Pavel se zamlel, po chvíli pak pravil: „Zdá se mi, že ne." „Ani ty ani žádný jiný není s to, aby mušce život vrátil," ekla matka. „A kdo by to pece dovedl?" vyzvídal Pavel.
lovk
„Nikdo
jiný,"
a všem jiným
dí
muškám On iní to, co
matka, „než ten, kdo
zvíátkm
život
dal.
27 lidé
uiniti
Jeho
nemohou.
svaté
jméno
jest
Pán
Bh." „Matiko moje,
i
jsem
já
živ,"
praví po chvilce
hošík.
„Neraduješ se tomu?" táže se matka. „Velikou rados z toho mám," odpovídá chlapec. nkdo chtl zabiti, jako ty prvé „A kdyby
t
mušku?" „Ach,
toho
bych
se
velice
bál.
Život ztratiti
bych nechtl.*
Matka mluví
dále
k svému synákovi
:
„Ty máš
Co obrázky, pkný odv. je ti milejší, tyto vci nebo život?" „Jak se to jen mžeš ptáti, milá matinko?" dí bylo plátno vše ostatní, kdysynáek. „Co by bych nebyl živ?" „Ty tedy považuješ život svj za nejvší dar, který jest ti dán?" „Ano, matinko." „A tento život tvj dal tob a peje ti jej rád
pkné hraky, pkné
mn
mn
dobrý Pán Bh. On i chovává a nás všecky pospolu šel
i
tvému
otci život za-
nechává." „Kde jest Pán Bh?" táže se Pavel. „Já bych mu podkovat za to, že jsem živ." „Pán jest všude pi nás, af jsme na kterémžíti
Bh
koli
míst.
Všude pi každém lovku.
Všude
tam, kam lidé pijíti nemohou. Jest všude, ale ho nevidíme, nebo jest neviditelný. Avšak,
a
i
my my
nevidíme Pána Boha, vidí on pece nás, vidí vše, co konáme, slyší vše, co mluvíme, ví vše, co myslíme Tší ho to, když si na nho a na jeho i cítíme.
28 dary asto vzpomínáme, když ho o pomoc prosíme iníme to, co nám initi pikázal. Jest naším nejvyšším otcem. Dal nám život zde a povolá nás jednou v život, který nikdy nepomine. Kéž bys na to, milé dít, nikdy nezapomnlo!" a když
i
A Pavel bylo na
velmi pozorn poslouchal matku svou, znamenati, že pemýšlí o tom, co mu
nm
pravila.
Množství
tvor
Božích.
Jiného dne vyšel Pavel s matkou svou za msto. byla pole porostlá pkným, hustým, vysokým obilím. Pišly také k lukám, jež pokrývala bujná zelená travika a hojnos kvítí.
Tu
Pavel utrhl nkolik
kvítek
a pozoroval je. pravil k matce.
„Každé má jinou hlaviku," ,,i\rám tu kvítko ervené, žluté, bílé útlé jsou jich
pkné
i
modré.
A
jak
hlaviky!"
„ím déle budeš kvtinky pozorovati, ím více pouení o nich nabudeš, tím více se jim podivíš," ekla matka. ..Avšak pohled! jen, jaké to množjednotlivých traviek roste na této louce! Zdali bys byl s to je spoítati?'*' „Ó to mnoho, velmi mnoho!" dí Pavel. „My lidé ani nejmenší traviky uiniti bychom nedovedli, kdybychom si i sebe vší práci dali. A zde tomuto velikému množství traviek dává rsti mocí svou. A co jest ješt jinde luk porostlých travou a ozdobených všelikými kvtinkami! ství
Bh
29
pak bychom
spoítati dovedli všecka stébla Ba, milé dít, toho, co kolem nás roste, je množství takové, že si o tom ani dostatené pomyšlení uiniti nemžeme, Avšak na rostlinkách žijí též broukové a všeliká jiná malá zvíátka. I ta všecka žití své mají od Boha. Jsou jeho tvorové. Zdali
na
—
poli!
—
Jaké
to
peuje
nesmírné množství tvor Božích
—
Bh
!
—
—
O
všecky Ono krásné
v nevystíhlé lásce své. slunce na obloze nebeské je také výtvor lásky jeho. Tím zahívá kvtinky i zvíata, aby njaký as rsti a žíti mohly. Deštm svlažuje zemi, aby v ní rostlinky snáze potravu svou nalezly. I
vítr,
blesk a
zemi konající.
boue
jsou poslové, vli boží na jest jeho pokynutí."
Vše poslušno
Poslouchaje pozorn slov matiných, Pavel až do blízkého háje.
pišel
s
ní
nm
košatého dubu kynul jim, aby si v chze odpoali. Listí na stromech šelestilo, zpév pták mile zazníval, istý potek travou a koviskami se proplétaje, nedaleko nich hrel. Stín
trochu od
Pavlovi vše to se
kíek, na
nmž
rdí
líbilo.
se
Tu spatí
dv
ve
tráv malý
veliké jahody.
Vstal,
sebral je a pinesl milé matce.
Hledal jahod, jež
dále
Matka však uložila
a
opt matce
brzo natrhal pinesl.
požila
na velký erstvý
jen list
kytiku pkných
prvních pro otce.
dvou,
ostatní
30
Tvrce Již se veda,
byl
veer,
k domovu
svta.
když Pavel
s
matkou za ruku
se ubíral.
Obloha byla jasná a tpytilo se na ní veliké množství svtlých hvzdiek. „Jak krásné jsou ty hvzdy na jasné obloze!" proslovil se Pavel, vzhru pohlížeje. „Ovšem že krásné," dí matka,
„každému po-
tší se srdce, popatí-li ku hvzdnaté Obloze." „A co jsou ty hvzdiky, matinko?" táže se Pavel. „Jsou to opt divy moci Boží," odpoví matka, „divy takové, že jich sotva pochopiti mžeme." „Byl njaký lovk již na hvzdách?" „Pokud na této zemi jsme, nikdo z nás na hvzdy pijíti nemže. Nebo jsou od nás nesmírn daleko."
Bh
jest na hvzdách?" „A Pán „Nejen na hvzdách, ale i daleko za hvzdami, kam žádné oko lidské ani dohlédnouti nemže, jest Bh. On stvoil vše, co kolem nás jest, roste a žije, on stvoil slunce, msíc i hvzdy, on stvoil celý svt. Veliký, mocný Celý svt je naplnn mocí Boží. Poj, dít milé, poklekneme je Tvrce svta. tamto, abychom milému Bohu, Tvrci a Pánu všeho
—
—
svta se pokoili." Matka zavedla Pavla na místeko povýšené a stranou od silnice ležící, kdež byli o samot. Po píkladu matin klekl Pavel, sepjal ruce 8vé a íkal tato slova
31
Mocný Tvrce svta, svatý Pane náš, Ty sám všecko všude ve své moci máš. Tys nám i všem lidem milý život dal, Tys tam nad oblohou slunce, hvzdy vzal. Velekrásným rouchem zdobíš luiny, tvory napluješ hory, doliny. Vše, co žije, cítí lásku, péi Tvou, všecko raduje se Tvojí dobrotou. Nás pak lidi za své dítky pijímáš nám i po tom žití jiný život dáš. Dušika tu naše k Tob odletí, na vždy bude blahá ve Tvém objetí.
—
—
—
Malá modlitbika. Pavel ráno procitl, a první, koho spatil, byla dobrá jeho matika. Otec byl již odešel po svém denním zamstnání. Matiuka se na nho pívtiv usmála, šla k a srden ho políbila. Pavel vtiskl políbení na ruku matinu a pravil „Ach, matiko, jak je mi hezky! Tak se cítím zdráv a tším se, že mne zas pknému bu-
nmu
nemu
deš uiti."
A
matka jeho pouovala ho: „Dobrý ten Pán na nhož vera veer jsme si vzpomínali, dal tob pokojný sen, který t posilnil. On zachoval ve zdraví i mne a tvého otce. On dal rodim tvým zdraví, aby o tebe mohli se starati, a eho potebu-
Bh,
opatovati." Pavel ekl: „Jak kdybych vdl, jak!"
ješ, ti
A
rád
bych
mu
podkoval,
32 snadné," pravila matka; „když si jen na milélio Boha a rci: „Dkuji tob, milý Pane Bože, že jsi posilnil pokojným snem mne i mé milé rodie." Až budeš umyt a ustrojen, poklekneme spolu, a nauím ješt jiným slovm, která milému Bohu íkávati budeš." Pavel pospíchal se strojením, mytím i esáním vlas, pi emž mu dobrá matinka ješt tu a tam byla pomocná, aby vše bylo udláno. Když pak byl hotov, vedla ho matka k oknu, jímž vidti bylo na pkná pole a zelené luiny. Vycházející ranní slunce vše to mile osvtlovalo. „Jak krásný den nám nastává!" zvolal Pavel.
„To
je
velmi
vzpome
procitneš,
—
t
ádn
a
rukou Božích vychází, je to den nebo nám k dobrému," pravila matka. „I kdyby obloha byla mraky zastena, i kdyby vítr vál, déš se lil a blesky se kížily, vše byloby ku prospchu živým tvorm Božím a zvlášt nám lidem. Kleknmež, abychom ekli Bohu, že lásku jeho uzná-
„Co
noc,
vše
z
jest
váme. " Pavel klekl
s
matkou a íkal
s
ní tato slova:
Ty Bože milý. Ote náš i Pane! vše dobré jest, co vlí Tvou se stane Ty srdce napluješ dvrou, když boue dsí duši sklíenou, nám k posile kdy dáváš klidný sen, i ku práci kdy vykazuješ den. Ty tlu zdraví, duši rados peješ a v nehod nám ku pomoci spješ.
—
88
známe v každé dob vroucn dkujeme Tob, bud každému z nás, dokud v tle žíy,
My
lásku Tvoji
a za ni
i
po zesnutí
vné
Koho „ran
milostivi
Bh
miluje.
„Ach, milá matiko," pravil jednoho dne Pavel, je dnes jaksi smutno a teskno."
„Co se ti stalo?" tázala se matka starostliv. rád," od„Nevím, zda-li i mne má Pán
Bh
povdl hoch. A matka laskav
na nho popatila a pravila: ,Víš-li, že já t mám ráda?" Pavel pivinul se pevn k matce, objal ji kolem krku a zašeptal: „Ty mne vždy miluješ, dobrá ma-
tinko, jako já tebe miluji."
„Ba více, milé dít, než ty mne milovati, ba I než jen si pomysliti mžeš," doložila matka, vele „A víš, kdo iní, že té ho tisknouc k srdci svému. miluji? Kdo mi tu lásku k tob v duši vlil? Jen A ten dobrý Bh, který lásku vlévá do milý Bh. srdcí našich, neml by lásky k nám míti neskonené nás jest láska pouhá. více? Ba zajisté, miluje mnohem více, než my si jen pomysliti mžeme." „Rád bych milému Bohu také njak na jevo dal, že^ ho miluji," povzdechl Pavel. lidem initi velí," pouovždy to, co vala matka. „Jen dovedu-li toho, není-li to píliš tžké," pochyboval Pavel.
Bh
„i
J.
Sokol: Zrnéka
Bh
Bh
do srdékA.
^
84
„Povím na
ti
to,"
že on jest paiiiioval." to,
„Myslím na
Bh
matka. „Pán velí, abys naším, od nhož vše máme,
dí
Bohem
asto
to;
—
to není
nic
tžkého,"
dí Pavel. J.^ái\ s
nejvší
matka v
Bh
velí,
uctivostí
ei
nm
abys o mluvil vždy jen a nikdy lehkovážn," pokrauje
své.
„Jakž bych jinak mohl mluviti o milém Bohu i" pravil Pavel. „Byl bych velmi zlý, kdybych nkdy lehkovážné slovo pronesl o tom, kdo jest tak
mocný a dobrotivý." „Bh velí, abychom zvlášt jeden den v témdni o lásce jeho rozjímali a dobrotu jeho
Den ten jest nedle. Pán, modliti se tam
si
pipomínali.
máme
tu chodit do chrámu a poslouchati, co knz o Bohu I
vysvtliijo."
„Vod mne. malinko, do chrámu Božího, rád tam budu
s
tebou choditi a se modlívati."
„Také velí Bh, abys miloval mne i otce svého." „To iním," zvolal radostn Pavel, „to inil jsem již díve, než jsem védél, že to Pán pi-
Bh
kazuje."
„Máš
pokaždé
rychle
vykonati,
co
ti
rodie
poruí."
„Piiním „Také jea
mžeš,
se vždy, abych to vykonal."
Bh, abys prokazoval každému, jak dobrého, a nikomu v niem neubližoval."
velí
„Jakým spsobem ublížil bych komu?" „Kdybys nkdy potají vzal, co není tvého; kdybys o
nkom
zle m.ysiil
nebo zle mluvil; kdybys
n-
35
slovem neb chováním svým zarmoutil velice bys ublížil také dítku ní^jakému, kdybys je udeil neb poranil; boles ani zvíiVitkiim initi nesmíš." Pavel pemýšlel o tom, co mu matka vysvtlo„Dám si pozor, abych nikdy nikomu vala, naež ekl zlého neuinil."
koho
;
:
„i
A matka doložila: Avšak peješ od nho.
—
každému
Bh
velí,
to,
abys
eho i
si
svého
vlastního zdraví šetil!" „Jak to mám initi?" tázal se Pavel. „Dej si vždy pozor, abys se nikdy nepejídal, bud mírný a istotný. To jsou nejdležitjší vci, kterých Pán žádá od tebe i od každého rozumného lovka. Ostatní povím ti ještó v pravý as. Chceš-li si to vše pamatovati?" „Chci, matiko, chci," pravil Pavel, ,,a dkuji ti, žes mi ekla, co Pán lidem pikazuje. Avšai. nechtla bys mi povdti njaká slova, která by
Bh
—
Bh
to
asto na
pam
„Mileráda,"
uvádla
odpovdla
mn
?"
matika. „Zapamatuj si tato
slova:
Bože, dej, bych do skonání
vždy Tvá pikázaní; bych jen Tob jedinému koíval se Bohu svému; by Tvé nejsvtjší jméno ode mne vždy bylo ctno; bych den Tvj vždy s upímností zasvcoval pobožnosti. Dej, bych ctíval otce, matku; neb Ty požehnáváš statku plnil
—
3*
36
duševnímu, tlesnému, dítti vždy poslušnému. Také vlej do srdce mélio, aby nikdy bližním zlého uiniti netoužilo, ale spíš jim posloužilo. Pomoz krotit ve žádos, která kalí istou rados, zachovej mi srdce isté, tak mi kyne blaho jisté."
mn
—
m.
o milých rodiích. Liduška
Kristinka byly roztomilé dcerušky a paní Kvétouské. Otec jejich nebyl sice velmi bohat, ale pracoval a šetil. A tak bylo v domácnosti jeho vždy, eho rodie s dítkami potebují. Liduška s Kristinkou pebývaly v jasném, suchém pokoji, který matinka jejich velmi ist držela. Když bylo venku zima, vydávala kamna Veer se ukládaly díY pokojíku píjemné teplo. venky na isté, teplé lžko. Když ráno vstaly, esnídan. Šateky a botky mly kolikala již na Když po ulici šly, keré, na všední den i na nedli. nemusely za svj odv se stydti. Nebyl ani neistý, ani ošumlý, ani roztrhaný. obdu jim matinka ustrojila vždy, co jim chutnalo. K veei
pana
a
Kvtoského
n
K
37
=^^ ,Ó tatíku
mj,
ó
má matiko,
c/a-ct;.
kéž bych vás mohla k žÍT»t«
Tzbudit!"
38 dostávaly chlebíek namazaný aneb i kolá nebo buchtu. Také ped polednem a k svain dostávaly nco na zub: budto njaké jablíko nebo housku aneb nco jiného. Hladu nezakusily. Dobrá matika istila své dcerušky pelivé a dávala bedlivý na pozor, aby se jim nic zlého nepihodilo. Peovala o n, ošetovala je. Ponvadž byly ješt malé, nedopustila matka, aby samy po ulici chodily. Po ulici
n
mnoho voz, a dvátka neumla se ješt Matka tedy chodila s nimi bud sama aneb posílala služku, aby na pozor mla. Liduška s Kristinkou mly díve také bratíka Emilka. To byl malý, hezký košíek. Již dlal krky po pokoji a volával: „Mama, tata!" Na
jezdilo
dost vyhýbati.
n
volal: ,.Ity!" a na Lidušku: „Lili!" Smával se na n, rozpínal po nich ruiky a rád si s nimi hrával. Sestiky joho velice ho rády mly. Ale hošíek ten zemel. Matiuka s tatínkem pro nho plakali, Kristinka s Liduškou též. Matioka ho ist ustrojila do bílého roucha a uložila v pknou rakviku. Do rakviky daly se mu kytiky a obrážeky. Na to byl vynesen do veliké pkné zahrady, kde bylo mnoho pozlacených kíž a všelikých andlík. Byl to hbitov aneb jak se též íká: svaté pole. Tu však na svatém poli na jednom míst udlán byl do zem dl o málo vší než Emilkova rakvika. Byl to hrobeek pro Emilka. U hrobeku stál muž,
Krisíinku
rakviku s mrtvým dátkem do hrobeku pak zemí zasypal. Muž ten byl hrobník. Když Kristiiika s Liduškou si vzpomnly, že
který
vložil a
m svého milého bratílía již nikdy vidti nebudou, že na né se neusmje a s nimi nikdy si nepohrá; když vidly, jak tatínek s matinkoii smutn do hrobeku pohližejí, napadla je taková lítos, že I hrobníkovi, který na rakviku hlasit zaplakaly. hlínu sypal, bylo líto malých dvátek. I pravil jim „Bratíek váš je v nebi mezi dobrými andly. Odtamtud pohlíží na vás. Já na jeho hrobeku nasázím kvtinek, že to bude jako malá zahrádeka. Vy pak pinášejte sem astji vneky. To bude
již nikd)^
:
na bratíka vzi)omínáte." s Liduškou prosívaly astji matinku .svou, aby jim na hrobefk Emilkuv vneek zanésti dovolila. Matinku to tšilo, že sestry na bratra vzpoProvázela je na hbitov, kdykoliv jí to jen mínají.
dkaz, že
si
Kristinka
možno
bylo.
Jednou, když matinka z domu vyjíti nemohla, dovolily se dívky se služkou Aimou na hbitov, aby Emilkovi erstvý vneek na hrobeek položily. Klekly si u jeho hrobeku, sepjaly ruky a modlily se k Pánu Bohu, aby dal zdraví miiým jejich rodim.
Když se pomodlily, vstaly a chtly jíti dom. Tu zaslechnou tichý plá. Ohlédnou se a spatí na hrob nedalekém dvátko v ošumlých, roztrhaných šatekách. Kleelo tam, plakalo a naíkalo. Kristinky s Liduškou nevidlo, protože od nich bylo odvráceno. Líbajíc hrob volala: „Ó tatíku mj, ó má matiko! Kéž bych vás mohla k životu vzbudit! Jak jsem mohla pebývati s vámi v pohodlném píbytku, dokud jste byli na živu. A nyní mna vyhánjí lidé a nechtjí mi páti ani kouteku, kde bych na noc
40 hlavy uložila. Jak jste pracovali, abyste mi dali jíst, abyste mne ošatili A nyní trpím hlad, a šateky mé již celé jsou vetché a ošumlé. Jak jste mne milovali a laskav se mnou mluvili, a nyní se na mne nikdo pívtiv ani nepodívá a vlídn se mnou nepromluví. Ó, jak jsem nešastná, že jsem vás ztratila!" Lidušce a Kristince šla hluboko k srdci slova sirotka ubohého. Nemohly se slzí zdržeti. Poznaly, jak veliké štstí to je pro dítky, mají-li rodie na živu. !
Když však doma rodim o ubohém sirotku na hbitov vypravovaly, ekl otec: „Tam to s ubohým díttem pece nesmí pijíti, aby zahynulo. Již to je veliké
neštstí,
by ukrutné, kdyby
i
že ztratilo otce
i
matku, bylo
ostatní lidé je opustili.
O
dítko
to se postaráme."
Matka u dítka nemocného. Vy, dítky, jste ješt malé a mladé. Ale znal jsem chlapeka, který byl ješt menší a mladší než vy. Byly mu teprv ti roky. Chlapekovi tomu íkala matinka jeho Vašíek. Zasluhoval vru, aby mu tak hezky íkala, melt svou matiku rád velice velmi. Ale jednou ten chlapeek se rozstonal. Upadl Dostal zlou vyrážku. Pi tom cítil v sob v nemoc. také velikou horkos, jakoby ho nco vnit pálilo. spozorovala, Sotva to milá jeho matika na uložila ho hnedle do postýlky a chránila ho, aby
nm
na
nešel studený vítr. Poprosila také lékae,
hoška nemocného.
aby pišel podívat se na
41
Kdo
je to
léka? To je pán, který íká nemocným, nemoc pestala, aby se pozdravili. prohlédl si chlapeka a ekl: lék. Ostane v posteli. Bude se na
co mají dlati, aby Léka pišel,
„Bude
užívati
dávati veliký pozor, aby
si
neublížil."
doby milá matika nepestala hlídati milé Podávala mu léky. své dítko. Stále byla u nho. inila mu vše, eho poteboval. Také mu vypravovala mnoho povídek, aby neml dlouhou chvíli. Nikam od nho neodcházela. Ani v noci odpoinutí si nepála. Každé chvíle vstávala, aby hošíkovi posloužila. A tak uplynulo nkolik dní a nocí po sob. Matika byla již sama celá umdlena a pece
Od
té
ním
svého dítka neopustila. Konen odstupovala nemoc dítka, zdraví jeho se vracelo, až znenáhla se pozdravilo. Avšak bez ošetování dobré matky dítko by se nebylo pozdravilo. A jak dlala matka Vašíkova, tak inívají i vaše matinky, když na vás nkdy nemoc pijde. Hlídají vás, ošetují vás, dávají vám léky, slouží vám a piiují se velice, abyste opt zdraví nabyly.
U
milého dítka máti sedí, trápeno zlou nemocí,
je-li
hlídá je a ulevit
za dne slouží
A
mu
mu
hledí,
i
za noci.
jak bývá matka starostlivá,
pakli trochu dítko churaví,
tak
i
velkou z toho rados mívá,
když se
z
nemoci své pozdraví.
42
Poslušná Anežka. punošku. Maminka pijde do pokoje „Potebovala bych octa." Anežka ani neekala, až maminka ekne: „Dojdi mi pro ocet!'' Anežka sedla u
v kuchyni a praví:
obd
stolu a pletla
strojila.
Po
chvíli
ale vstala rychle,
vzala láhev,
bžela ke
V
již
eho
kupci.
požádala
malé chvilce
o peníze
mla
a
matka,
potebovala.
Za njakou chvilku ekla matka opt: „Obd Anežka opt neekala na to, co matka jest hotov!" dále ekne, ale vstala, pinesla bílý ubrus, talíe, lžíce, nože a vidliky, slánku se solí a chleb, ua to sklenice s istou vodou a prostela na stl tak, jak má prosteno býti. Pišel otec, sedlo se ke stolu. Než ješt všickni usedli, ukázala Anežka matce své pletení a tázala Matka prohlédla se: ^Je to tak dobe, matinko?" práci a ekla: „Jsem spokojena. Upletla jsi vše, co jsem ti uložila, ano ješt o kousek více." Anežka zaradovala se z toho, že je s ní matka spokojena, otec se na ni laskav usmál a políbil ji. Mezi jídlem mrkla matka na Anežku okem. Ta hnedle dovtípila se, že jí matka tím mrknutím nco porouí,
co
nahlas
íci
nechce.
I
rozhlédla
stole a spatila, že otcova sklenice je prázdna.
malý tácek, postavila na vody a podala otci.
vzala
ji
Rodie mli rádi.
s
nj
sklenici,
se po Rychle nalila
Anežkou pívtiv rozmlouvali; nebo Když bylo po jídle, mrkla opt matka
43
ua Anežku, kterážto bez
další
pobídky
sklidila stoluí
nádobí, odnesla je do kucliyne a pinesla odtud otci šáleek erné kávy, kterouž otec po píval.
obd
Na
Anežka do školy. „Máš ješteí dost asu," podotkl otec, „dojdi mi díve k obuvníkovi optat se, jsouli boty mé už hotovy." Anežka rychle to so strojila
uinila, co otec poruil, a vrátila se brzy s vyízením, že obuvník boty za hodinu pinese. „Až pjdeš ze školy," dí matka, „zastav se 'u pekae a kup tam bochník chleba. Nezapomeneš?"
„Jakž bych mohla zapomenouti na to, co ty mi porujš, milá matinko!" odpovdlo dve. Šla do školy. Byla tichá a pozorná. Ale když bylo po škole, vzpomnla si okamžit na to, že se má zastaviti u pekae. Tak inila Anežka vždy všecko, co jí rodie inila to rychle, neekajíc ani na výslovné poruili. poruení. Všímala si každého pokynutí. Nezapomínala na to. co se jí uložilo. Byla poslušná svých rodi. Rodie ji velice milovali za její poslušnos.
Jakého konce docházejí
déti neposlušné.
Bartošem hráli si u stolu. Mli boby, ady, pohybovali jimi jako vojáky a íkali, že bojují. Hra ta tšila je velice. Hráli už dlouho, ale nechtlo se jim pestati. Tu porouí matka: „Bartoši, vezmi džbán a dojdi pro vodu!" Bartoš dlal, jakoby toho neslyšel. Avšak Aleš odskoil rychle, aby rozkaz matin vykonal. Aleš stavli je
s
v
44
Matka zadržela Aleše za ruku a neslyšel jsi?" „Slyšel,"
mže
jít
zahuhlal
pravila:
zdlouha Bartoš,
„Bartoši, „ale
snad
Aleš."
„Porouela jsem tob," odsloví matka. „Já vím," odpovídá Bartoš, „ale když Aleš
bžel
—
„Aleš je malý, džbán veliký;
mohl by
jej
roz-
tlouci."
„Tak pokejte, maminko, až tady dohrajeme." „Ale já potebuji vody hnedle. Zda-li pak poslechneš?"
Tak písn pikazovala matka, sahajíc po metle, uložené. za obrázkem na „Vždy už jdu," mumlal Bartoš, vstával zdlouha od stolu, shraboval své boby jeden po druhém, aby to jen hodn dlouho trvalo, cpal je do kapes a šel konen loudavým krokem pro džbán a se džbánem pro vodu. Trvalo to hodnou dobu, než se ho matka
stn
doekala. „Jak jsi ty neposlušný!" Mrzelo jí to velice. domlouvala mu. „Co se ti poruí, všecko dláš jen s nechutí. Rozmýšlíš se dlouho, máš-li poslechnouti. Chceš pokaždé, aby udlal bratr, co se porouí tob. ekáváš na dvoje, troje poruení. To je velmi ošklivé. Nebudeš-li poslušnjší, budu to žalovati tatínkovi." Bartoš nebyl poslušnjším. Býval astji od otce a matky k poslušnosti napomínán, ale nepolepšil Otec ho i trestával za jeho neposlušnost, ale se. málo to pomohlo. Ani otec ani matka nemohli ho tak milovati, jako Aleše, který vždy na slovo po-
46 Trápili se nad ním pro jeho neposlušnos a slechl. stali se brzy zemeli. Bartoš s Alešem osieli sirotky. Aleše to bolelo velice, protože miloval upímn rodie své. Ale že byl tak poslušný, ujali se ho dobí lidé a dali mu, eho poteboval. Posílali ho do školy a pomohli mu, aby se mohl vyuiti emeslu. Aleš všude poslouchal, a všude ho mli rádi. Když dorostl, byl vzdlán a vyuen tak, že si snadno opatil svou výživu. Nepocítil nikdy nouze.
—
ádn
Pán
Bh
mu
žehnal.
Bartoše se sice také ujal dobrý jeden pítel otce jeho. Ale ponvadž Bartoš byl neposlušný, nezískal si lásky svého dobrodince a byl od nho propuštn. Potloukal se potom mezi lidmi, ale pro svou neposlušnost nikde stání neml. Nikdo nechtl se starati Konen pece pišel do o kluka neposlušného.
uení k jednomu
mistrovi.
Ten byl
velice
písný a
ho k poslušnosti. Bartoš od nho utekl a stal se od té doby tulákem a pobhlíkem. asto na nj doléhala nouze a bída veliká. Neml ani ádného bytu ani odvu. I v zim chodíval bos a otrhán. To ho zahubilo. Nebylo mu ani dvacet let, když ho našli jednou na cest nutil
zmrzlého.
Následek neposlušnosti. „Boty, které dnes na nohou máš, jsou dravé, se mi pak ti obuvník ješt nepinesl, tedy ani na krok z domu nehneš. Školní vyuování dnes není, sed tedy v teplém pokoji a pracuj svou
druhých
a
46
Tk
nlohii."
pravil otec, jda raiio
po svém
zamst-
svému synu Ondejovi.
nání,
se to snadno eklo,
avšak neposlušný Onrozkazu otcovu se podrobiti. Vždy byl práv poslední den masopustu, a tu vdl, že po msteku choditi budou maškary. Byl totiž v msteku tom dávný zvyk, že nemoudí lidé v poslední masopustní den všelijak podivn, titrn a se pestrojovali a pak buá po rznu aneb v dlouhých adách po ulicích a Otci
dejíek neml
veliké
chuti,
smšn
v i
domech se ukazovali. Zvdaví lidé dívali na
dtí
ulicích stáli.
se
Obyejn
n
bud! okny aneb na pak provázel je zástup
rozpustilých.
ím
více blížilo se
k polednímu, tím více trhalo
Ondejem u stolku, u nhož svou ml. Ml sice ped sebou rozložené to
avšak
na
myslil,
to
nebyla
úloha,
úlohu pracovati papíry a knihu,
nýbrž maškary.
„Ted už jisté chodí," myslil si, „já tu mám sedti jako ukován a nic neuvidím." Žaloval to také matce a prosil ji, aby mu aspo na chvilku ven vyjít dojen aby aspo njakou tu maškaru uhlídal. „Proti zákazu otcovu nieho ti nedovolím," od-
volila,
povdla matka rozhodn. „Víš co, maminko," chlácholí syn písnou ma„dovol mi aspo do bytu našeho souseda. To není z domu, to jest jen pes pavla." „A co tam chceš?" „Inu odtamtud mají vyhlídku na ulici. Oni dovolí, abych se chvilku okny díval, až pjdou kolem
minku,
mn
masicary.
47
„To ti mohu jakém rozmyšlení.
dovolit,"
„Avšak
pravila matka po nani krok, a jen až
dál
napíšeš svou úlohu."
Nyní si Ondej popílil, a za malou chvilku byla úloha hotova. Že ne pékné, to si mžeme pomysliti. Sotva své vci se stolu sklidil, chopil se klobouku a bžel do bytu sousedova, kde okna byla na ulici. Tam Ludvík, soudruh jeho školní, stál již u okna, zvdav na vše strany vyhlížeje. Ondej postavil se k Avšnk maškary tehdáž a vykukoval s ním. chodily po jiných ulicích, a Ludvík s Ondejem nemohli se ani jedné doekati. Tu pravil Ludvík: „Zde nic neuvidíme, pjdu se podívat na námstí." Ludvíkovi toho nikdo nebránil; on tedy, když šel Ale Onz domu, nedopustil se žádné neposlušnosti. dej nemohl se zdržeti, aby nevyprovodil pítele odcházejícího. Tlouklo mu sice pi tom srdce nepokojn, nebo bál se pestoupiti rozkaz písných rodi. Ale zvdavos jeho zvítzila nad bázní. Ostatn chtl jíti s Ludvíkem jen na konec ulice, odkudž jist njakou maškaru spatiti doufal. Avšak na konci ulice nebylo ješt nic, a chlapbylo jíti až na námstí. Tam byla pravá vava. Zástup dtí i lidí dosplých obklopoval nkolik smšných maškar, které na veejném míst všeliké hlouposti provádly. To bylo nco pro Ondeje. Ani oka s maškar nespustil. Necítil ani, jak voda s tajícího snhu tee mu do bot dravých. Když sebou maškary hnuly, bral se Chodil od domu k domu, v zástupu dtí za nimi. kudy maškary chodily. A ponvadž brzo i jiné spole-
nmu
cm
íb se naskytly, bhal brzo za tmi brzo Bháním se uhál, že mu na ele až pot Že ho pi tom v nohy zebe, toho ani ne-
maškar
nosti
za onmi. vyvstával.
zapomnl na to, že se chtl na obd. Nešel dom, až když po dlouhém hledání služka ho našla. Nesedl dlouho doma a již ucítil v prsou píchání. To každou chvíli se zvšovalo. Pi tom se ho zmocnil kašel a chrapot. na nho pro neposlušnost jeho veRodiové jeho, lice se mrzeli, poslali pece rychle pro lékae. „Má silný zánt plic," \7slovil se léka. Ubhal se a nastydl. Nevím, nevím, pomohu-li mu. A v skutku již pomoci nebylo. Za dva dny po maškarách zemel Ondej znamenal. Pro maškary vrátit,
zapomnl
i
a
v bolestech velikých.
Nedostatená poslašnosf.
Ev
Eva a Františka byly sestry. bylo deset a Františce devt rok. Matka je pidržovala ku práci, protože by to bylo velmi zlé a ošklivé, kdyby dti zahálce si zvykaly. Jednoho dne pravila matka: „Zítra nastává nový týden. Tu bude Františka vždy ráno,
as
do školy, po domácnosti uklízet, mésti pokoj, prach stírati a vše do poádku uvádti; Eva pak snese vše, eho potebovati budeme na každý den od kupce, od ezníka Tak bude vaše práce rozdlena. Koa s trhu. nejte každá úlohu svou bez pobídky po celý týden. S nedle zase bude Eva poklízeti a Františka než nastane
t.
j.
stláti postele,
snášeti."
Dívky nebyly práv neposlušné,
ale
ku práci trochu
49 pohodlné a myslily, že žádná ani o stéblo nesmí udlati více, než co se jí uložilo. Jednoho dne zdržela se Eva írochu déle u kupce, a matka zatím potebovala iiéco s trhu. Františka, která mla poklízení, nedovtípila se, aby došla na jen nkolik krok od jich bytu vzdálen byl, trh, dlala si pohodln práci svou, aby se nepotrhala a nechala matku ekat, až pijde Eva. „To náleží Ev,"
a
myslila
si
Františka, „já
dlám
dost."
Jindy zase pospíchajíc Eva na trh, klopýtla o podnožku, kterou malé dítko v cestu jí postavilo. Jen se shýbnout a ruku vztáhnout, a podnožka byla ani neby na svém míst. Ale to to!
Ev
odkliditi. Vždy že by mohla podnožku uklízení v pokoji patilo ten týden Františce. Nechala podnožku stát, kde byla, a bžela na trh. Když se vracela, nesla veliký hrnec zelí naloženého a v košíku máslo a povidla. Na stoliku, že stojí v cest, dávno již zapomnla, na cestu pro hrnec dobe nevidla, klopýtla tedy po druhé, ale silnji než po prvé, upadla pi tom na zem, hrnec se zelím se rozbil, máslo pak s povidlami rozmazalo se po podlaze a po šatech Eviných. Matka z toho mla velikou škodu a mrzutos. „Františka to mohla uklidit," hubovala Eva. „Já bych to byla uklidila, až bych ostatní práci byla dodlala," vymlouvala se sestra. Ale matka ekla „Jste ob stejn vinny. Myslíte, že žádná ani o malikost více uinit nesmí, než co
napadlo,
:
se
jí
as J.
výslovn pikáže?
Dáte
a ješt ledacos zapomenete. Sokol: Zrnéka
do trdéck*.
ke všemu hodn na Takovýmto spsobem
si
4,
50
mi nezavdíte. Déiá-li jedna povinnos svou, pi tom má i také tu onu malikos udlat za sestru, vidí-li, že sestra v tu chvíli nemže aneb že zapomnla. se
Má
Má
to udlati bez pobídky. se dovtípiti. Nebudete-li dbalejší, uložím jak snášení tak poklízení jen
jedné, práci. vati a
druhé pak vykážu jinou, práv tak velikou Tu budete muset ob mnohem asnji vstámnohem více se tužiti."
Potresíaiiá neposlušnost'.
Bohuš lesníkv má pknou knihu. vyobrazeny všecky stromy, všecky jiné rostliny i všecka zvíata, která v lesích se nalézají. Ach to ti je krása. Kéž bych ml také takovou knihu!" Tak pravil Adolf, syn zámožného obana, když jednoho dne od soudruha svého Bohuše z návštvy se „Ach
Jsou
v
tatínku,
ní
vrátil.
„Tedy by
t
taková
kniha
tšila?"
tázal
se
otec.
„Ach
velice, velice,"
Otec neekl více knihu tu koupí. Znal
jistil
nic, ji,
ale
vdl,
synek. myslil
si, že Adolfovi že je to kniha pkná
a že bude Adolfovi také k užitku. Mimo knihu chtl Adolfovi i nkteré pkné hraky koupit. totiž za nkolik duí býti Adolfv svátek, otec pak v teu den obyejn pkným ho daíval. Že pak vcí tch, které Adolfovi dáti chtl, v msteku jejich dostati lze nebylo, umínil si je objednati z Prahy. tam bratra, Adolfova strýce. Toho chtl písemn požádati, aby vci ty pro Adolfa
Ml
ním
Ml
51 poslal. v Praze koupil a je Adolf rátl mél knihy, zvlášt obrázkové. Rád se uil ve škole, avšak rád si také pohrál mimo školu. Nenáležel práv k dtem nezvedeným, avšak ani plné chvály nezasluhoval. Stalo se totiž nkolikráte, že to, co se mu poruilo, vykonati obmeškal. Podobného nco pihodilo se také práv onoho dne, kdy ekl otci, že by si pál míti takovou knihu jako Bohuš.
Za
njakou
chvíli
Adolía a pravil mu:
po
„Dones
rozmluv, toto
zavolal otec psaní na poštu!"
Adolf dal si psaní do kapsy u kabátu a šel. Ale na cest setkal se s dvma soudruhy, kteí sob bratí byli. Ti mu pravili: „Budeme si stavti pevnos. Dostali jsme k tomu pkné devné špalíky a vojáky. Nechceš se jíti na to podívat?"
„Pro bych
nešel?"
myslil
si
Adolf a nedal se
pobízeti.
U soudruh
tchto zdržel se však nad oekávání protože se mu hra líbila, i zapomnl zcela nív to, pro poslán byl. Psaní zstalo v kabát. Zstalo tam pokojn odpoívati po tyi dny, kdy kabát tento v almae visel. Adolf si na ani nevzpomnl. Za to však tím více vzpomínal si na svátek svj, co o asi dostane. Vymýšlel si všecky možné vci a mezi jiným také knihu, kterou vidl u Bohuše. déle,
n
nm
I otec oekával s toužebností na vci, které Prahy k Adolfovu svátku objednal, a divil se nemálo, že den po dni uchází a strýc nic neposílá. Když byl již veer ped svátkem a ješt tu nic nebylo, myslil si: Zítra pijde zásilka zajisté po pošt,
z
52 která v sedm dost,
hodin ráno sem dojíždí. Bude když Adolf v tu dobu dárek svj obdrží.
asu
V den svátku asn z rána poruilo se služce, aby svátení šaty Adolfovy poádn vyklepala a vyistila.
Než se služka dala do práce, prohlédla všecky kapsy, aby z nich snad náhodou pi klepání njaký krejcar nevypadl a se nezakulil. Pi prohledávání najde však v náprsní kapse kabátu psaní, které Adolf na poštu zíinésti.
ml
Odevzdala jo pánovi. Tomu teprv nyní se vypro objednaná zásilka pro Adolfa nepišla.
svtlilo,
mu mu
Y obyejnou hodinu pišel Adolf k otci, páti dobrého jitra a sotva mohl se dokati toho, eho otec nadlí.
na
vážn a pravil: „Milé dít! Otec podíval se miluji, a že ti vše rád opatím, eho potebuješ, aneb co by ti rados spíisobilo. Za to myslím zasluhuji od tebe také trochu vší poslušnosti. Poslušnost ta je tvá povinnost, a ja ti peji dnešního dne, abys povinnos tu vždy rád -a svdomit vykonával. Neposlušnost ovoce dobrého nepináší, jak mžeš na píklad z tohoto psaní se
víš,
že
t
—
—
pesvditi."
—
Nyní okázal otec synovi dopis, který syn ped pti dny na poštu zanésti ml, ale lehkomysln v kapse Syn velice se zastydl, avšak nerozuml nechal. pece, o ho to psaní pouiti má.
em
„Otevi psaní
a
ti!" velel
otec.
Syn uposlechl jaké pékné vti v tcli
V(\'í
a
tu
'-
zármutku
svému vidl,
—
nm
otce
se ^ o ného objednávaly. Adolf více nozjednal. To
ml
/a svou neposlušnos.
Cti otce svého
i
matku
svou.
„Náš otec je velmi dobrý, a naše matka je též vídmi dobrá," íkávala Marie mladšímu svému bratru Josefovi.
„Xoní snad ani lepších lidí na celém svt. by nikdo tolik dobrého neprokazoval,
Aspo nám jako oni!"
A Josef, co slyšel od sestry své, myslil a uznával a radoval se z toho, že má tak dobré rodie. Takto ctily dítky rodie své v srdci svém. Avšak svou úctu dávaly i jinak na jevo. Když s rodii mluvily, chránily se, aby jim netéž,
ob
hrubé neb neslušné. Chtaby jim rodie nco uinili, vždy o to prosily. Za to, co od rodi dostaly, vždy se podkovaly. Vzdávaly astji rodim svým políbením ruky. Pály jim ráno dobré jitro, ped spaním dobrou noc. íkaly jim hezká pání o novém roce i o jich %vátku. Nkdy stávalo se, že se jich lidé cizí o rodiích jejich tázali. Tu mluvily vždy tak, aby rodim svým zjednaly a vážnos u každého. Chránily se íci o nich nco zlého a nehezkého. Dávaly si pozor na svou, když mluvily o rodiích, aby jim njak na cti neuškodily. Jednou pihodilo se, že zlý jakýs lovk ekl vyklouzlo z úst slovíko ly-li,
es
es
e
u nco
zlého o jich otci. Toho jim ani plc4e zdržeti se nemohly.
o
tak
bylo
líto,
že
Josef a Marie vzrstali, ale poád stejn dobe rodiích smýšleli a poád stejn uctiv k nim se
chovali.
A všech. je
tak to
Oa
dal
má
rád milý
Bh,
kterýž jest otec nás zdraví a chránil
hodným t]n dítkám
vidy všeho zlého.
Tatínek toho nevidí. ^isi-li uhátý, nepí nic studeného," íkával otec (Sustávkovi. Gustávek pamatoval si tato slova otcova, a chtlo-li se mu kdy píti, ptával se: „Jsem-li ted!
uhát? Smím-li se napít?" A to bylo dobe. Nevdí-li dti, co mohou a smjí udlat, nech se vždy na to optají rodi neb jiných lidí rozumných. Pokud Gustávek takto se ptával, nepihodilo
se
mu
žádné
neštstí.
Ale jednou hrál
si
dvoe sousedov. Hoši „To bych
pil,"
s
mnohými jinými
pravil ted Gustávek.
to mžeš," odpovdl mu Krupka, „tamto stojí pumpa, a pi „I
chlapci na
se honili, až se upotili.
soudruh, ní visí
jménem
na etízku
plechová nádoba. Pojcf, já ti vody nai)umpuji." „Ale tatínek íká: Jsi-li uhátý, nepí nic studeného," namítal Gustav. „Hnval by se, kdybych ho neposlechl."
„Zde toho tatínek neuvidí, že budeš pít, a nese na tebe pro tvou neposlušnost," svádl
rozhnvá
ho soudruh.
65
soudruh jeho dobe se, že vzpomenouti, že má rodi svých poslušcn býti, teba jim nebyl na oích, šel ke studni, díil si napumpovati a napil se hodné voíiy Gustávkovi
mluví.
zdálo
Nechtl
si
studené.
Ale ubohý zle za to vytrpél. Pitím nápoje studeného spsobil si nebezpenou nemoc v hrdle. Sotva že ])išel dom, zaiil siptti a naíkal si, že se udusí.
Rodie na sice,
léka
rychlo povolali lékae. Podailo se že Gustav po nkolika dnech se pozdravil, avšak „Zídka se takováto nemoc vyléí. pravil:
Gustav
ml
byl vinen
na mále."
Gustav
piznal
se
nyní,
že
sám svou nemocí, a odprosil otce za svou
ueposluínos. Od té doby vždy ve všem,
poslouchal jak
a
to již vidli
otce
tak
i
matky
nebo nevidli.
IV.
Pravda,
lež,
omyl.
Antonín byl poslán od otce svého, aby došel ke strýkovi, nco mu vyídit. Na ulici potkal se s bratrancem svým Kašparem. „Je strýek doma?" táže se ho. Kašpar vdl, že otec jeho doma jest, ale chtl slyšet, co mu Antonín má vyídit. Protož odpovdl „Tatínek mj není doma; ale co máš íci jemu, ekni mn, já mu to oznámím."
56 však neekl Kašparovi nieho a šel poslán byl. Tu potká opt druhého bratrance svého Melichara. „Je strýek doma?" táže se ho. Melichar slyšel ráno otce íci, že ped polednem odejde, a myslil, že skuten již odešel protož pravil ..Zdá se mi, že odešel." Antonín proto pece ješt dále ubíral se, kam poslán byl. Ped samým domem strýcovým potkií tetího bratrance svého Baltazara. ,.Je strýek doma?'' táže se. Baltazar vdél, že otec nikam neodešel a ekl, jak ^odl: „Ano, jest." A to byla pravda. Co ekl Melichar, nebyla pravda, nýbrž omyl. Melichar se mýlil. Co však Kašpar byl tvrdil, bila holá lež. Kašpar byl tak ošklivý, že se opovážil lháti. Kašpar i jindy Ihával. Dával si psáti od jiných žák školní úlohy a íkával panu uiteli, že je psal sám. Když doma nco vyvedl, svádl to na své bratry. Avšak brzo poznalo se, že Kašpar Ihává, a potom ho nikdo neml rád a nikdo mu nevil. Baltazarovi však, který vždy pravdu mluvil, vilo se ve škole i doma. mu každý, kdo ho znal, a všickni ho mli rádi za to, že se na jeho slovo mohli spole-
Antonín
dále,
kam
;
Vil
hnouti.
kterýž astji v ei se mýhval, rapan uitel, aby vždy hledl o všem náležit se pesvditi, než co vykne. Melicharovi,
díval otec
i
57
Pravdu vyznávej! Maenka od své matiky neuslyšela nikdy ani lživého slovíka. „Vždy mluv jen pravdu a nikdy nelži," napomínala ji dobrá její máti, a Maenka vrné dle slov técbto se ídila. Jednou hrála si s nékolika dítkami
he
pkné nové šaty. Mla z tohí» a roztrhla si pi veliký zármutek. „Až to mamince eknu, bude z toho smutná," pravila, „a to mne bolí." „I ty bloudku,"
—
svádla
družek, „snad nechceš sama matce své vyznati, žes byla nepozorná? Kekni teba, že ti zlý pes ša'y roztrhl, a tak se vyhneš domluv." Ale Maenka odpovdla: „Jakž bych se mohla opovážiti toho, aby kdy lež vyšla z úst mých ? Radji bych zemela, než abych jen jedenkráte matinku svou obelhala." I šla neprodlen k matce své, vyznala upímn chybu svou, prosila ji za odpuštní a podotkla též, k byla svádna. Matka pravila: .,Líto jest mi ovšem tvých nových šat, nebo otec tvj tžce peníze vydlává; ale tisíckrát vší zármutek bych mla, kdybys sama ohavnou lží se poji
jedna
z
emu
skvrnila."
Jindy jdouc do školy
potkala
se
Maenka
na
cest s dvma spolužakama, s mlynáovic Amalií a s chudobnou ponocného Terezkou. Amálie posmívala se Terezce,
tupila
ji
a
konen
jí
strila
tak,
že
Terezka do blata upadla a celá se umazala. Plaíc hrozila Terezka, že ve škole bude žalovati. Amalie bojíc se zahanbení a trestu, potáhla Maenku stranou, ukázala jí v tašce dv pkné buchty a veliký
58 vinný hrozen, kouc: „Toto všecko tobé dám, jest-li ve škole ekneš, že Terezka mne sama uhoditi chtla a pi tom upadla. To všecko tob dám, a mimo to si budeš moci na naší zahrad naesat jablek a švestek, co se ti do zástry vejde." Terezka toho dne šla bez snídaní do školy, ponvadž matka její pro jinou práci snídaní dost uvaiti nemohla. Mla sice velikou chu na pkné buchty, ale proto pece nenapadlo jí ani na okamžení, aby Amalii b;la po vli. Odhodlan jí odpovdla: ,,Nech si vše, co máš, já tob k vli lži nepromluvím.'- Ve škole dosvdila vše, jak se opravdu stalo, a mlynáovic Amalka došla trestu zaslouženého. Tak dobré dti mluví pravdu, by i mrzutost z toho mjy; lží pak se neposkvrní, by se jim i za
asn
ni
nco píjemného
slibovalo.
Pravdu tžko
utajiti.
Bedich vdl, že bude vody k polednímu potebí; vzal tedy džbánek a šel s ním ke studni, aby vody naerpal. Že však nedal dost pozor, zavadil
džbánem o kamenný sloup. Džbán sice ostiil celý, ale hry až dol, a voda z nho se prýštila. Bedich se strachoval, že mu matka bude domloupukl od
Aby ušel domluvy, vylil rychle vodu, pikradl se z ticha do kuchyn, postavil džbánek na obyejné
vati.
místo a zase odbhl. Nikdo ho nevidl, a Bedich byl rád, že matka neví, kdo džbánek roztloukl. Když bylo poledne, chtla matka poslat Bedicha pro vodu, že však nebyl po ruce, zavolala sestru jeho Annu a
ftf
^Éé /
r^^m'>^^^^y /
1
\
/
,Však se mýlíte,
iiiilá
paní,
Anna džbán
neroztloukla.
60 pravila stole."
ani
si
pospš, aby voda byla v as na naerpala vody a ve spchu nevšimla, že džbánek je naražen. Matka však jí:
.,Jdi
Anna
a
pospíšila,
to hnedle spozorovala
a
tázala se
písn: „Pro
jsi
Vidíš, jak tee. Škoda nedala pozor na džbánek? Anna vymlouvala se, že džbánkem nikde hotová." neudeila. Matka však myslíc, že Anna ku své chyb piznati se nechce, pravila ješt písnji „Snad nebudeš chtít zapírat? Sám džbánek se neroztloukl, a nikdo jiný mimo tebe v ruce ho neml. Za své zapírání ostaneš tady v kuchyni v koutku stát a s námi se jí kivda stala, u stolu obdvati nebudeš." Anna pece. více neodmlouvala, ale tiše plaíc postaBedich vila se na místo, které jí matka vykázala. práv opt vstoupil do kuchyn a slyšel, jak matka Ann za roztluený džbánek domlouvá a jaký trest Nemyslil jí ukládá. I zarazil se, bylo mu sestry líto. Chtl jen uklouzsi, že jeho vina na ni se sveze. nouti trestu sám, že Anna trestána je za nho, to ho trápilo. Avšak pece nešel k matce, aby jí povdl, jak džbáuek se roztloukl. Otec pišel dom, vyptával se, pro je Anna trestána, sám jí také domlouval, Bedich pak všecko to slyšel a pece se nevyznal, že on sám jest vinen. Obdvalo se. Bedich sedl u stolu zaražen. Jídlo mu nechutnalo. Nepromluvil ani slova. Netroufal si oí svých k otci nebo matce pozdvihnouti. Nco vnit pobízelo ho stále, aby sám vinu svou na sebe povdl ale Bedich hlasu toho neposlechl, Anna pak poád ješt nevinn trpla. Pichází k matce sousedka, aby na nco se po:
A
;
61 zeptíila.
Vidouc Aimii smiitu
útrpn na
v
koutku
státi
a
slzeti,
Bylo jí podívá, ale neíká nic. se divno, že dívina jindy tak hodná dnes dopustila, za bylo ti^eba jí trest uložiti. Matka povšimla si toho, jak sousedka na Annu ,,Anna mne zarmoutila, rozbila poblíží a pravila ni
se
neho
:
džbánek a chtla to zapírati." „Vsak se mýlíte, milá paní," dí sousedka. „Stála jsem ped polednem u okna a vidla dobe, jak Bedich nepozorn džbánem o sloup udeil, na to jej prohlížel, a ponvadž tekl, vodu z nho vylil a dom jej nesl. I divila jsem se. velice, že za njakou chvíli Anna do téhož džbánku vodu erpá." Nyní pišel lživý skutek Bedichv, jeho neui)imnost a uskok na jevo. Otec velice na nho se rozhnval, že dopustil radji, aby sestra za nho trestána byla, než aby sám k chyb své se piznal. Dostalo se mu velikého potrestání. Ale nejvíce ho bolelo, že otec od té doby s ním ani mluviti ani s ním u jednoho stolu jísti nechtl. I prosil s pláotce i matku, aby mu odpustili. Sliboval svato-
—
em
že se polepší. Rodie konen dali se pohnouti prosbami jeho, a Bedich od té doby vždy
.svaté,
znal se
ku pravd.
Žerty. Ptal-li
se
Stáziky
matka, ekla vždycky rodie ani pan uitel horšila.
nco pan uitel, otec neb pravdu. Vdla, že by ani lži netrpli, že by je lží po-
62
Avšak tak
písn
s
dívkami, které
s
ní
do školy chodily,
to nebrala.
„Máš úlohu?-' tázala se jí jednou sousedka. „Nemam," odpovdla jí Štázika; zatím však která k vybírání úloh byla ustanovena. Sousedka žalovala panu uiteli, že Štázika úlohu nepi^inesla, dívky pak, které o úloze Stáziin vdly, žalovavé školace notn se vysmály. bylo to ped školním uením Jindy opt pišla Štázika do školy a pošeptala pítelce své „Vyjdi ven, eká tam tvá teta, nese ti Karolínce: pkné nové pouzdro." Karolínka, tšíc se na nové pouzdro, s celou chutí vybhla, avšak nikde své tety nespatila. I Karolínce smály se nkteré žaky, že potají podstrila úlohu svou dívce,
—
—
od Stáziky podvést se dala.
Podobným spsobem zahrávala 8tázika
se všemi podruhé s onou. Eíkávala jim nepravdu, podvádla je, aby z toho byl žert, aby se tomu žaky zasmály. asto se jí to povedlo, a spolužaky její íkávaly pak o ní, že je chytrá' a
spolužakami, jednou
s
tou,
Tm, které se podvésti daly, vysmívaly se, že hloupé jsou. To ovšem podvedeným milé nebylo. Mrzely se na Staziku, vzdalovaly se jí a nevívaly jí, a^již mluvila žertem nebo do pravdy. Žerty 8táziiny nebývaly vždycky chytré, nýbrž nkdy hodn hloupé. Tak si smyslila na prvního dubna, že nkteré své spolužaky podvede. Domluvila se k tomu konci s dívkou dosplejší, Ta která v domácnosti panu uiteli posluhovala. vtipná.
63
nila dojíti k nkterým lehkovrným žakám a íci jim: „Pan uitel vám vzkazuje, abyste dnes do školy nechodily, že není vyuování/' Asi pt žaek dalo se skuten tím namluviti, že doma ostaly. v.šak pišly, aby u pana uitele samého se pesvdily. Pan uitel nemálo se podivil tomu, jak se mohl kdo opovážiti jeho jménem, žaky od školy zdržovati. Poptával se dále, a brzo se mu vysvtlilo, od koho ten hloupý a nevasný žert po-
Dv
chází.
Nemeškaje, napsal pt lístk, jež Stázika v prvodu dvou hodných žaek d) tch dom zanésti musila, kde podvedené vinou její doma ostaly. Všude se na ni horšily lodióové podvedených dítek za to, že je o vyuování ji -ipraviti chtla. Všude jí domlouvaly. „Fui, tak malá a již tak prolhaná,'' eklo se na jednom míst. ,, Mladý lhá, starý zlodj!'' podotklo se na druhém. lháti jest hích," ,,I eklo se na tetím. Všude, kam pišla, musela Stáza
—
—
pkn
za svou lež se zastydti. Ano i po celé osad rozneslo se, eho Stáza se dopustila, a každý, kdo o tom uslyšel,
A
tak ostudy.
íkal: „Nu, to byl pece hodn hloupý žert." došla Stáza za opovážlivos svou hodné
Žert zlomyslný. Praha
je veliké,
dom, seadny jsou
likých
v nichž
jak be kižují.
v
pkné msto veliký
poet
a
má mnoho veDomy
lidí žije.
Tch je také mnoho a všeliKdo poprvé do Prahy pijde, pozor
ulicích.
64
Vším
míti musí, aby v nich nezabloudil. dílem ptávají se takovíto cizinci domácích lidí pražských,
kudy by
jíti
mli.
Každý jim ochotn k otázkám
jejich odpoví.
také jednou blíže kamenného mostu pistoupil k venkovan a tázal se ho slušn: „Prosím vás, mladíku, eknte mi, kudy bych nejkratší cestou pišel na svatováclavské námstí?^' David byl prolhaný niema a chtl si s venkovanem stropit zlomyslný žert. I ukázal mu v stranu práv opanou, tam kde stojí královský hrad pražský, a ekl: „Tamto jdte, zbloudit nemžete.'' Venkovan mu podkoval a šel neptaje se dále cestou naznaenou. David zatím smál se mu a pravil k jednomu soudruhovi svému, s nímž se byl práv setkal „Ted se mi povedl žert, okázal jsem venkovánku opanou cestu na Svatováclavské námstí. Nu, to se projde." Ale venkovan onen byl otec, jehož syn byl v Praze na studiích. Syn náhle se roznemohl, a otec dostal dopis, aby neprodlen do Prahy pijel, chce-li Ubohý otec pospíchal, spatiti syna svého na živu. co mohl, že však v pražských ulicích se nevyznal, tázal se na neštstí zlého Davida o radu. Teprv na hradanském námstí dovdl se ubohý o tom, že ošemetn byl podveden. Zjednal si nyní muže, který na Svatováclavské námstí ho dovedl. Ale zbyteným chozením unavil se nemálo a zmail mnoho asu. Když vstoupil do domu, kde syn jeho byl ubytován,
David
v Praze.
stál
Tu
nmu
:
65
eklo se mu, že práv dokonal. S velikou touhou pál si, aby otce ješt mohl spatiti, avšak touha ta
mu
se
nesplnila.
Zlomyslný žert píinou
byl. že umírajícímu dítti odepeno bylo pání tak nevinné. Ó kéž by se byl toho dovdl zlý onen a lehkomyslný lhá, snad by se byl pece pohnul k lítosti nad ubohým otcem, jemuž žalem srdce pukalo, že ubohému synovi svému útchu poslední pinésti nemohl.
V.
istotná Klárka. tídy byly
Dívky první
uení ješt nepoalo. Oekávaly, o
tiše.
již
Sedly v
em
jim
po modlení, avšak lavicích
pokojn
a
bude dnes pan uitel
vypravovati.
Ale on procházel se mezi školakami, díval se po nich, a každé zdálo se, že zvlášt na ni se dívá. Bylo tomu tak. Pravil jim: „Prohlížel jsem ted, jste-li všecky v oblieji ist umyty. Pesvdil jsem se, že ani jedna není umounna. A netoliko že ist umyt je váš obliej, nýbrž i vlásky vaše jsou sesány.
pkn
To
je hezké.
To
Chvála ta že jsou pana uitele. rády,
J.
Sokol: Zrnéka
se
mi
líbí."
milá byla hodným dvátkm, byly chváleny, usmívaly se pívtiv na
do srdéka.
O
66
Ten však
K istot
pravil dále:
náleží
o
nco
..Ješté
nejsem u konce.
než umytý mi své zoubky," více,
obliej
a
Okažte Dvátka nechtla se zoubky svýmJ se vytasit. Konen si pece daly íci, avšak zde chvály plné nedošly. Uitel pravil: „Mnohé z vás mají zoubky žluté, špinavé, až i erné. To je tím, že si jich nehledíte. Pi každém mytí máte drhnouti též piln zuby své kartákem, aby se jich nedržela neistota. Po každém jídle máte si ústa odraženou, istou vodou vyplachovati. Která tak neiní, vytrpí se zuby mnoho krutých a pece zbytených bolestí, bude jí nelib páchnouti Tu tžko bude z úst, a pijde konen o zuby své. mluviti a nesnadno pokrmy žvýkati. Tím mnohou nemoc na sebe pivede. Poslechnte napomenutí mého a každodenri bedliv istte zuby své. Její zoubky Vidíte, Klárka, vaše školaka, tak iní. jsou isté, bílé. A takové bílé zoubky krásnjší jsou než drahé perliky." Pan uitel ekl ješt dále: „Okažte mi své ruce!" Ani pi prohlídce rukou nebyl s to pan uitel sporáno se kojenos svou projeviti všem. Nkteré, myly, mly pece zase již ruce umazané. U nkterých byly prsty potísnny inkoustem. U nkterých Klárka zbyla erná, ošklivá špína za nehty.
uesaná
hlava.
pt
a
—
byla všem za píklad vystavena. Její ruky byly tak isté, že na nich nebylo špínky, ani co by za nehet vlezlo. pravil pan uitel „Prohlížel jsem vás iž, když jste picházely do školy, a opt shledal sem, že to s istotou není u všech tak, jak by býti
opt
Konen
:
67 melo.
iS7'ktpi'é
nic
si
z
tolio
ncdólíily, že
od(^v jejich
a
ani Nékteré mly botky ublácené, dnes, ani vera žádného bláta na nlicích není. To je veliká hanba." Na to zavolal pan uitel opt Klárku ven pi'"ed lavice a ekl: „Podívejte se na tuto holiku. Odv
jest špinavý.
na
se drahý, ale tak istý, že je milo vás má dražší odév, ale pece se Vím, libí pro jeho umounnos. že Klárina matka nemá žádné služky, která by Klárce botky istila, že si je KJárka istí sama. a
její
není
Mnohá z mi mnohem mén podívat.
pohledte, jak
lesknou.
se
erstvých
dne
punošek
Vím, že Klárka každého dostávati nemže, a pece
vizte jen, že jsou bílé, jako padlý sníh.
Jak
to
pi-
Klárka z vás nejistjší? Ona nejen bedlivé sama istí sebe i svj odv. ale dává i pozor, aby se tak brzo neumazala. A to jí dlá velikou es."
jde, že
je
Cizí pán.
Po námstí malého
ped polednem mu setkati se
dom
velmi s
msteka
Yítovic ubíral se Bylo cizí pán. hošky, kteí práv ze z nich pozdravil cizince,
pkis odný
nkolika
kráeli. Jeden ostatní uinili to po nm. „Hoši," pravil k nim pocestný, „asi tvrt hodiny za mstekem je prý myslivna. Já neznám cesty. Ale kdo by z vás mne tam chtl dovésti, tomu bych bylo jich slušn se odmnil." Všickni chlapci pt hlásili se, že pocestného do myslivny dovedou. On však vybral si z nich jen jednoho a pravil:
školy
—
—
08
í7>?í<,ií?í^:«3rt^
Když
byli
u
(ší
cílo,
podkoval
se
pán
Filipovi.
69
„Tento mne dovede. Abyste vsak vy ostatní s prázdnou neodešli, dostavte se dnes odpoledne po škole, do myslivny." budete-li míti asu, ke Hoši brali se dále cestou svou, jen zvolený Filip zstal u pána a doprovodil ho tam, kam pijíti si pál. Cestou vyptával se ho pán o všeliem a dovdl se mezi jiným, že rodiové jeho jsou chudobní, rodiové pak jeho soudruh vesms zámožnjší. Když byli u cíle, podkoval pán Filipovi a dal mu za odmnu veliký, pkný, bílý, stíbrný tolar. Filip sotva svým oím vily když mu pán pravil, že
mn
peníz ten jest nyní jeho.
Dkoval
t
jsem
zaií velice,
zvolil
ped
ale
pán pravil
:
„Víš,
pro
ostatními? Žes byl ze všech nej-
istjší. Soudruhové tvoji vesms byli špinaví. Hlavy byly rozcuchány, oblieje umazány, ruce špínou popraskány a na nohou bosých byly by se mohly
jejich
sázet brambory. S takovými špinavými hochy stydl bych se jíti. Proto pece vyid! však soudruhm svým, že si mohou, budou-li chtít, po škole do my-
—
slivny zaskoit."
dom, a soudruhové vyptávali se ho, sotva že odpoledne do školy byl pišel, jak s cizincem pochodil. Když byli uslyšeli, co Filip dostal, a co jim ješt vyídit, pravili: „I to jest njaký bohatý a štdrý pán. Pjdeme Pln radosti vrátil se Filip
jeho
ml
k nmu. On nám jist také nco uštdí." Nemohli ani dokati se, až bude škola skonena. Jakmile je pan uitel propustil, bželi k myslivn. Bželi tam tak, jak byli dopoledne, zamazáni,
70
Zdaleka již vidli vzácného ekal. myslivnou, jakoby na
rozcutiháni.
ped
n
pána
státi
„Jsem rád, že jste pišli," pravil k nim. „Byl bych vás podlil dárky svými již dopoledne, avšak neml jsem jich pohotov. Zde vezmi každý a dobe užívej." Pi tom dal každému malý zapeetný balíek s pipomenutím, aby jej rozbalili teprv, až dom pijdou. Hoši byli nedokaví a zastavili se hnedle u prvního, který nejblíže bydlel, chtíce zvdti, eho má v balíku nadleno. Sešlo se tam i nkolik jiných hoch, kteí o cizím štdrém pánu slyšeli. S balíku strhla se vrchní zapeetná obálka, a v té byl jiný balíek, ale na napsaná cedulika
—
nm pkn
„istotou každému se
zalíbíš.-'
To hoch neuspokojilo,
i
rozbalovali dále a co
kousek mýdla. Pi tom pak opt napsané pipomenutí: Heben a mýdlo dobí jsou pátelé zdráv budeš na tle. asto jich užívej našli?
Hebí nek
a
—
—
Hrabnka. Hrabnka Dvorská byla paní velice dobrotivá k lidem chudobným a veliká pítelka dítek, které rády do školy chodily. Posílala jim dárky všeliké, knížky, péra, tužky, písanky, hraky, obrázky a všeliké jiné vci. Chudobné dítky od ní i oblek dostávaly. O zkoušce výroní tšívaly se vždycky dítky na její píchod. Neopomenula jich nikdy v den ten ve škole navštíviti. Poslouchala ráda, jak dítky za rok
71 v
dobrém piosply,
dárk
a pro pilujáí rnla vždy
pkuýeh
uchvstáno.
Jednou, když výroní zkouška zvláŠté dobe dopadla, pravila paní lirabnkii k dítkáni: „Velmi jste mne potšily, dítky milé. Nauily jste se mnoliyin pknýni vcem, a co mne nejvíc tší, je.st také to, že
jste
uvykly
pkným spsobum.
Slušn
sedíte,
slušn stojíte, slušné kráíte, slušn do oí hledíte, slušn mluvíte a všecky jste velmi ist umyty a obleeny. Všecky? " Pi otázce této inila vzácná paní, jakoby dítky na novo prohlížela, a oi její skoumavé zastavily se na chvilenku j)i dvou dítkách,
—
které v la^^ci zadní vedle sebe sedly. Byla to Vorsestry, které nepoádným s Verunkou, oblekem a neistotou svou nápadn od jiných se
dv
šilka
lišily.
„Všecky?"
opakuje poznovu
bnka, naež pak jakoby
nic,
otázku
doložila:
svou ,.Nu,
hra-
skoro
všecky."
emu
vás dobí vaši uitelé navykají, jest potebné a prospšné," pokraovala dále paní hrabnka. „Zvlášt pak istota sluší každému dítku tak, že hned každému se zalíbí, })ilu-li se istí. Kdo istoty nedbá, škodí si velice na zdraví svém a pipravuje se o vážnos lidí rozumných." „Vše,
vám
velice
Na to jak obyejn rozdala hrabnka hojuosf dárk pilným a hodným dtem, a ekla konen „Za to, že jste mne svými dobrými spsoby a zvlášt svou istotuostí potšily, zvu vás na zejtí
k polod-
72
nímu do zámecké zahrady, kde vás ekat bude pkné vyražení."
Kdož tu zprávu radji slyšel než dítky, které zkušenosti již vdly, jaká vyražení v zámecké zahrad mládeži pipravena bývají Dobrá jídla, hudba, veselé hry. Celý den nemluvilo se o jiném, než o zejtejší zábav. V den pak druhý každé dítko istilo s^e co nejvíce, aby štdré paní hrabnce se zalíbilo. istily se dítky všecky? Ano skoro všecky. K polednímu shromáždily se ve škole a kráely odtud v slušné k ustanovenému místu. Když se tam blížily, vyšli jim naproti hudebníci a s pknou hudbou vedli je do zahrady. To byla rados to bylo plesání tch malých dobr3'ch srdéek! A což v zahrad teprv. Tam na travnatém míst v stínu strom košatých umístny byly stoly a lavice. Stoly pokryty bílými ubrusy, lesklými talíi i jiným stolním náiním. Ovoce a lahdky všeliké v pkných nádobách na stolích postavených z daleka smály se na veselou mládež. Ostatní jídla již také zaala se snášeti. Díve však každé dítko usednouti mlo na vykázané místo, tam totiž, kde napsáno bylo jeho jméno a píjmení. Již dítky svá místa našly, již všecky u stol sedí. Sedí v skutku všecky? Skoro všecky. Jen dv dívky hledají posud místa, na nichž by napsáno bylo Voršilka sestiky, které Viktorka. Jsou to nepoádkem a neistotou svou posud velmi od jiných se liší. Když je tak hledajících uzel jeden služebník, ze
:
—
ad
—
—
pravil
dv
k nim:
„Hostina tato ustrojena jest jen pro dítky školy naší. Vy do ní náležeti nemžete. Podívejte se jen.
73
jak všecky dítky školy naší jsou ist umyty, uesány a ustrojeny. Ale vy jste umounny a rozcuchány,
odv
pak váš
upraviti
nepoádku nejvším. Odehrabnka hostinu dá
je v
jdte odtud a ekejte,
až paní
neistým."
VI.
Kdy
byl a
kdy uebyl František povolným.
František a bratr jeho
k svain po jablíku a
šli
Karel dostali od matky na to na dvr se pro-
skoit.
„Jak dobrá je naše matinka, že nám dává jablíka!" pravil František. „Ale ty máš pknjší jablko než já," stžoval si Karel. „Tvé jest ervené, mé jenom žluté." „Líbí-li se ti ervené více, vezmi si mé," dí
n
František, „a dej mi za své." „To rád uiním," odpovdl Karel. Oba hoši vymnili si svá jablka a zdáli se býti spokojenými. Ale když byli již na dvoe, ozval se opt Karel: „Pece jsem si nechat žluté jablko. Je vší a bude nepochybn také chutnjší." „Dal jsem ti své ervené jablko jen proto, abych uinil po vli,'' pravil František. ,,Nejsi-li spoti kojen, zstame každý pi tom jablku, které nám dala matiiika." Takto iníval František asto, aby
ml
74
:'Ei;illlí!liafc^
Oba
—l^:;;,^^!^
Jioši vyiTKjuili
si
svá jablka.
Nechtl se s ním o nic iiit^l s Karlem (Jobiuu vli. hádati ani hašteiti. Vdl, žeby to rodim bylo nemilé, kdyby synákové jejich o každou malikos se hašteili, a proto radji ustoupil (od svého právaj, aby jen rodim uspoil mrzutosti. ,, SouAle jednou pravil Karel k Františkovi sedv Prokop pinesl si z lesa velikou kytici pkných ervených jahnd. Pojdme také do lesa na jahody." :
Tu ekl František: „Do
lesa na jahody s tebou
nepjdu.''
„Pro tam
nechceš jít?" tázal se Karel. „Protože by se rodie hnvali, kdybychom bez jich dovolení z
domu
„Vždy bychom volili,"
šli,"
je
odpovdl
František.
mohli požádat,
aby
nám
do-
namítal Karel.
„Piodie již jednou ekli, že sami do lesa jiti nesmíme, a protož jich dotrnou prosbou ani neobtžujme." Tak pravil František, a netoliko že sám do lesa nešel, nýbrž opel se i žádosti bratrov pimlouvaje mu, aby toho, co rodie pikazují, byl poslušen. Karel, bývaje s poátku neposlušný a svévolný, uil se z nenáhla od bratra svého jak poslušnosti tak
i
povolnosti.
Ve škole, do níž chodil František, nebývalo ve tvrtek vyuování. Dopoledne dlávali hodnjší hoši své úlohy, odpoledne pak s dovolením svých rodi scházívali se nkteí k spoleným hrám a zábavám.
76
Jednou
sešlo se
rodim
osm chlapc na dvr, který náležel „Na budeme hráti?" tázal
Františkovým.
se František.
„Na
cukababu!'' volali jedni.
„Ne, ne," bránili druzí,
,.
hejme radji na
vo-
jáky."
kteí chtli hráti na cukababu, byli potem i s Františkem bylo pt. „Poddejte se nám!" žádali soudruzi Františkovi, „jest nás vší poet," se, vy byste se nám vysmáli," od., Nepoddáme Ti,
ti, druhých
povdli
druzí.
málo scházelo, žehy se byla strhla hádka. Tu praví František: „Není to hanba a nezasluhuje to výsmchu, když soudruhové pospolu dobe se srovnávají a hádkám se vyhýbají. Abychom pak dokázali, že chceme býti srovnanliví, ustupme my nás jest pt, tem svým soudruhm, kteí sami, na vojáky hráti nechtjí." pimlo všecky soudruhy Slovo Františkovo k tomu, že dobe spolu se snášeli. Avšak jednou byl opt František s nkolika spoluJiž
a
žáky
pohromad.
Byli
u jakéhosi kee, když v
v
nm
zahrad
nco
a
stáli
jjráv
zašustilo.
„Ještrka, ještrka," vzkikli chlapci a dali se na útk. Jen František stál pokojn u koví a pozoroval skuten ještrku, jak sem tam se pohybovala. „Pro utíkáte?" tázal se svých spolužák. „Protože ještrka jest jedovatá," odpovídali hoši, „kdyby nás kousla, umeli bychom." „Mýlíte se," dí František, „ještrka není jedo-
77 Viatá, a také se nikdy na vás neodváží, kousala, protože se bojí lovka.''
aby
vás po-
Hoši stáli na svém, že ještrka jedovatá jest. Ale František, jinak byl velice ústupný, neustoupil tehdáž od svého vyjádení a tvrdil stále, že ještrka jedovatá není. Avšak do hádky se spolužáky svými pece se
a
nepustil.
„Co jsem slyšel ve škole od pana uitele, na tom stojím a od toho neustoupím." Tak pravil a pestal mluviti.
Kdy
byl a
ml
kdy nebyl Hynek povolným.
sestiku, kterážto byla mnohem menší a mladší než on. Kíkali jí Filipka. Hynkovi ukládala nkdy matka, když sama v kuchyni práci mla, aby s malou Filipkou si pohrál. Ale Hynek hrával obyejn jen to, co tšilo jeho samého, sestiky pak všímal si trochu jen tenkráte, když už do pláe se dala, a když se bál, že matka na plá její do pokoje pikvapí. Jednou pála si Filipka, aby jí stavl z kartu domeky, kteréž ona fouknutím svým boila. Ale Hynkovi nechtlo se do té hry. ,, Radj hejme si na koi>," pravil Filipce, „ty budeš mým konm, a já budu prohánti po pokoji." Filipka povolila, Hynek k ní pivázal provaz, vzal do ruky bi a jal se sestru svou jako njakého koníka prohánti a ji biem k všímu bhu pobízeti. Filipka bžela poád erstvji a erstvji,
Hynek
t
78 až
—
ubohá
uprosted pokoje na tvrdou
podlahu
notn v elo se udeila. Matka pibhla do pokoje, mrzela se a pravila: „Pro hraješ vždy jen své divoké hry a nikdy to, upadla a
eho
si peje Filipka?" Druhého dne na to
aby
chvíli v pokoji
Na kon
s ní
uložila
opt matka Hynkovi,
na Filipku pozor hráti více
dal.
nesml, do jiných her
a
se mu nechtlo, a proto nechal Filipku, dlá co dlá. Ale Filipka mla dlouhou chvíli a chtla brzy to brzy ono. Chtla míti maminino rozdlané pletení Hynek jí je podal, ona pak vytáhla dráty z punochy. Chtla prát v umývadle své kntky na pannu Hynek jí tam nalil vody, ona pak celá se poniáchala a konen i vodu po podlaze rozlila. Vztahovala konen ruku po ostrém nožíku, který otec na svém stole zapomnl ani toho jí povolný bratr neodepel. Filipka však sotva že nž do ruek byla dostala, již se ízla do prstíku, pi emž ovšem opt plakati zaala. Když matka pláem pivolaná do pokoje pišla, ulekla se toho hospodáství, které povolný bratr nerozumné Filipce provádti dovolil. Matka domlouvala velice Hynkovi a pravila: „Chce-li dít nco neškodného, bráníš mu v tom, a chce-li nco hloupého a škodlivého, povoluješ mu z pouhé pohodlnosti. To je špatná povolnos. ;
;
;
Talíe a
sestry.
Albina a Hedvika byly dv sestiky a mly se vespolek rády skoro tak, jako koika se psíkem, když se jim dá, aby s jedné misky obdvali. Nemyslete si však, že Albina s Hedvikou obdvaly spolu z jednoho talíe. Nikoli, každá mla talí pro sebe a to jedna práv takový jako druhá. Oba jejich talíe byly stojn okrouhlé, stejn široké, stejn hluboké, stejn bílé, tak že ješt více sob se podobaly, než dva rodní bratíkové. Jen lesk nemívaly stejný, ano lesk. Leskl se totiž vždy více a pknji ten, který byl v kuchyni pozornji uten. Ale práv na tomto lesku daly si oba záležeti. Když tak vedlé sebe na stl, na nmž bílé prostradlo prosteno bylo, kuchaka je položila, hned poaly mezi sebou se pozorovati a svým leskem se vychloubati. „Já se lesknu lépe,'' pravil jednou talí Albinin svému stolnímu druhu, ,,na tob pražádného lesku vidt není." ,,To jen je tíra," omlouvá se druhý, „že jsem trochu opocen. Tys byl dnes poád v teple, já pak jsem pišel ze studeného mísníku." „Lichá to omluva," stojí na svém první, „nejsi pece tak pkný jako já, vidím na jedné stran prášek na tob." „Hm, já jich na tob vidím více," vyítá pohanný, „dláš se vždy lepším a jsi vlastn horší mne. V mísníku chceš býti vždy nade mnou a bys býti pode mnou. Avšak ode dneška se ti více podkládati nebudu."
ml
80
„A já tob teprv ne," durdí se talí Albinin, „to by se mi chtlo, pipustiti snad, abys byl kdy na vrchu. Ne a ne!"
pi
chtly oba talíe býti na pak k mytí kladeny byly do škopku, nechtl zas žádný pijíti vespod. Derouce se o pední místo, vrazily ve škopku neJiž
vrchu,
sklízení se stolu
když
lítostn do sebe, slyšeti bylo.
že
Pi tom
cinkot z
kuchyn
se stalo, že talí
až do pokoje
Hedviin sku-
ten
trochu byl uražen a to práv na kraji. Necht strpti urážky své, splatil ji druhu svému okamžit urážkou mnohem vší. Kuchaka aspo po náležitém vyšetení, ku kterému i ob dívky za svdlry se dostavily, rozhodla a rozsoudila, že talí Albinin netoliko je uražen, nýbrž pímo v pli
však
rozražen.
Vrchní soud matin, ku kterému ob strany odkázány byly, uinil vynesení takové, že talí Hedviin urážku svou nepatrnou snášeti má bez náhrady, Albinin talí však musel býti nahrazen novým, jenž by práv takovou službu konati dovedl, jako pedešlý.
své,
pro
Hádávali-li se bratí talíové na stole o pednosti hašteívaly se sestiky, jimž náležely, u stolu
vci ješt malichernjší. „Ty máš více omáky na mase," vyítala Alba
Hedv. „Tys mla zas více nudlí v polévce," oplácela sestra její vyítání. „Myslím, že
mžete
být
ob
jí
spokojeny," rozho-
81
dovála pak
matka,
sytá se najedly." Ale k slovu
„dostáváte
matinu
ob
tolik,
sestiky
ty
abyste do
málo
kdy
v hašteení ustaly. Hamonívaly se i ped ní, a každá clitla míti poslední slovo. Jen když otec i)ísné pohlédl, zarazily se ob, by i celého slova byly ješt nedopovdly. Teba po první slabice udlaly puntík a veliké znamení pomlení. I nastalo pokaždé ticho, jakoby ual. Vdly totiž hašteivé dívky, že otec nepostupuje od pohledu k napomínání a pak ješt k napomínání, nýbrž pímo a jedin od pohledu k tenké svižné rákosce, která jinak na píhodném míst na vyklepávání šat uchystána byla. Dvátka sice jen jednou byla seznámila se s touto dlouhou, bezrukou, štiplavou panenkou, ale od té doby nemohla si na ni vzpomenouti, aby je pi tom po zádech nepomrazilo. Že dobrá matika dcerušky své radji hladila rukama svýma po licích než štiplavkou po zádech,
myslívaly zlé dcerušky, že
proto
mohou
ji
hašteením svým
utrápiti a usoužiti.
Však ona matinka,
by
sama rmoutila
se
nevím
nepoví, o tom dcerušky byly pejen se hašteit. „Zde svdeny. Protož jen hádat se „Já si sednu já." „Ne, tvé místo je tamto." si vezmu tuto jehlici." ,,Ne, té se mi ani dotknout „Nenesmíš." „Podívej se, schází ti knoflík?" vidíš, že se ti dva háky utrhly?" Tak a podobn znlo to stále, kdykoli dívky byly u sebe. Hlásky jejich rozléhaly se více než cinkot talí, když nepozorn na sebe se ukládají.
jak,
otci
pece
—
—
J.
Sokol: Zméka
—
— —
—
do srdéka.
"
82
Holiky nemly
již ani tolik spsobu, aby ulesvém, když k matce jejich pišla njaká návštva, ba tu práv ješt více slyšet se dávaly, jakoby hašteením svým chtly se vyznamenat. Matka se hanbila, dcerušky se nestydly. ,,Ó ty bezruká panenko tam na píhodném míst, pro se nad nimi nesmiluješ ? Pro jim nevštpuješ trochu studu a útlého citu k ubohé matce, která již neví, co poíti s dceruškami nezdailými? Nu, snad ten
vily v hádání
—
—
—
njak spraví." Rozplený tah ani tak ne,
rozplený talí
to
jako spíš jeho nástupce, talí nový, kterýž na neštstí nebyl tak zcela bílý jako pedešlý, nýbrž na okraji modrou
ml
obrouku.
Obrouka
ta
líbila
se
obma dvátkm
tak,
že by se byly málem o ni porvaly. Hádka aspo byla velekruta. sestiky daly se do takového pláe, že by pro krásu svou vším právem nazvati se mohl breením. Jakž by se dalo oekávati, že jedna bude jíst na talíi bez kousku, když druhá bude se honositi krásnou, modrou obroukou ? Matka chlá-
Ob
—
napomínala, prosila, aby rozumnjší povolila, ale nadarmo. Každá si mysiila, že talí s modrou obroukou má mnohem vší cenu než sebe moudejší rozum. Tu pihodilo se, že vstoupil do dveí otec. „Co to je? co se to dje?-' tázal se písn. vypravily „Hedvika chce Albina nechce." ze sebe ob dívky najednou, avšak zaleknuvše se pohledu otcova, neodvážily se více doložiti, co která chce a co se jí nelíbí.
cholila,
—
—
—
83
Matka za
konen
n
píhodu vypovdla.
Již
jí
to
samé
bylo pílišné.
po rákosce, ale ekl hlasem, který vykne, bude neodvolatelné: „Koupil jsem vera dva erné talíky ze sprosté hlíny pro koiku a pro psa. Ty dám svým zvedeuým dcerám, al)y píiny k hádce nemly. tch budou jídat od dnešního dne. Zárove však bude se jim dávati každodenn jen poloviní obd, aby je bujnost jejich k hašteení tak nepopuzovala. To potrvá, pokud se Otec
nescáhl
vstil, že co se
a
úpln
nepolepší."
Matka seznala, že další shovívání dceruškám k niemu dobrému by neprosplo. Držela se tedy
vrn
ustanovení otcova.
Poloviní obdy na erném talíku mly však na dívky aneb vlastn na zdravé jich žaludky moc neodolatelnou. Již druhý den hašteily se o nco mén, tetí, tvrtý a pátý již jen po septu, desátý pak den slyšela matka nepozorována jsouc od dcerušek tuto jejich rozmluvu
mj
mžeš si vzít dnes vycházku, tvj je trochu ošumlý."
„A.lbinko, chceš -li,
bouek na
klo-
Naež
Albina: „Dkuju ti, Hedviko, prosila jinak o nj, ale zdá se mi, že nebude dost jisté poasí, a klobouku tvého by bylo škoda, kdyby
bych
t
zmokl."
To již vypadalo jinak než hašteení. Dvátka nabývala nejprve každým dnem všího pesvdení, že hádek mezi sestikami potebí není v záptí pak za tím, probouzelo se poznání, že sváry sesterské ;
84
ím
jsou ošklivé; koiieu dál tím více vycházely na jevo lahody obcování vlídného a ustupuého. Otec vida úplné polepšení, zrušil ovšem trest ustanovený, a pineseny jsou na stl talíe, které k hádce kruté daly podnt. „Která pak chce míti talí s modrou obroukou ?" tázala se matka, skoumajíc své dcerušky. Tu zašeptala jí Albina do ucha levého: „Matinko, prosím t, dej jej Hedvice." Hevika zas s pravé strany šeptajíc prosila: „Mohla by jej dostat Albina." „Kdj^ž tedy již ob tak daleko jste došly, že jedna druhé lepší vc pejete, mjtež ob talíe stejn hezké," dí matka, obma polepšeným dcerám proužkované talíe pedkládajíc. .Nech vám jsou pobudkou, abyste v pedešlou chybu znova neupadly." O tchto talíích praví se, že mezi sebou o svj lesk se nehádaly, že nikdy jeden do druhého nevrazil, aniž ho urazil. Protož picházejí oba dosud celé do mísníku i na stl dvátek ustupných. ,
VIL Spí-li,
ani chleba nechce.
Vilém byl stále pi dobré chuti. Sotva že ráno otevel, již se ptával po snídaní. Ale maminka ustanovila, že má díve se umýti, ustrojiti a pomodliti. To Vilémovi dlouho trvalo. Ješt se modlil
oi
85
nmž
stála jeho snídan. snídani dostával nejvší hrnek kávy a nejvší kus chleba a pece chtíDo škojy neval ješt, aby mu maminka pidala.
a
se ohlížel po stole, na
již
A
to hylo velmi nehezké.
mohl
jíti,
nco k sndku. asto, když vyvolán
aby nepožádal o
poád mezi uením. nemohl
uitele,
ani
odpovdti, protože
Jakmile pišel ze
ústa.
Pí^i
školy, již
A
Žvýkal od
byl
ml
plná
opt chtl jísti. kdy má pestati.
když byl obd, nevdl nikdy, Avšak se mu poád, že má ješt hlad. mnoho obdvával, chtíval pece brzo po Svainu nikdy neobmeškal, veee pak jíst na novo. aby aspo byla mu tak milá, žeby si byl pál, o hodinu déle trvala. Jen když spal, nechtl jísti, a to bylo vru dost, nebo spával obyejn deset i je-
a
Zdálo velmi
obd
denáct hodin. Myslíte, šlo
k duhu?
že
„Tys tak znát," íkala
to
asté a hojné jedení Vilémovi
Nikoli.
veliký jedhk, a
mu matka
jeho.
na tob není bylo to pravda, co
nic to
A
íkala.
Bratí jeho Bohuš a Jaroš jídali mnohem mén, a pece byly tváe jejich plnjší a ervenjší. Vilém byl ve tvái bledý a jako opuchlý. Oko jeho bylo
poád
ospalé.
Z uení školního více šlo
nic
do žaludku, tím
Pi tom
býval Vilém
si
ím
pamatovati nemohl. mohlo jíti do hlavy.
mén
peasto
stžoval si na bolení hlavy a na od žaludku.
churav;
to,
že
mu
obyejn je
tžko
86
PtodioYé jeho volávali k ninu lékae. Kdy/ pišel po druhé a po tetí, pravil: „Zde jiné pomoa není, než aby chlapec mén jídal, aby byl v jídle stídmjší."
IV
ji
eoli zuj!
Karolínka mla velikou vadu do sebe. Poslala-li matka ke kupci pro cukr, pro mandle nebo pro
rozinky, vždycky cestou rozdlala kornout, aby z nho nco smlsala. Byla-li poslána pro smetanu, nebo pro povidla, olizovala. Nesla-li pivo ve džbánku, upíjela. Karolínka vdla dobe, že mlsajíc dlá nco zlého.
Na veejné
mlsat se stydla, aby se jí lidé nenepokáral. Chtla-li nco smlsnouti, zalezla nkam do domu, postavila se v prjezde za vrata a mlsala. Pitom stále se ohlížela, bojíc se, aby jí nkdo nevidl. Byla by si z toho dlala hanbu velikou, kdyby ji nkdo pi mlsání byl dopadl. Ale zapomnhi, že toho, za bychom se stydli ped lidmi, nemáme dlati ani potají. Co je zlého, zstane zlým, a£ o tom lidé vdí nebo ne. smáli, aby
ulici
ji
nkdo
Jednou Karolínka nesla hrneek smetany. I zdálo u.'tavin, že smetánka na ni volá: „Smlsni si trošku! Smlsni si trošku!" Bylo to pokušení k zlému skutku, a Karolínka mla je pemoci. Ale Karolínce nenapadlo v tu chvíli, že je mlsání nco zlého; myse
jí
slila
tánky
krásnjšího, jako práv hlásek stále ze smeozýval, uposlechla ho Karolínka, vstoupila
naopak,
že
nic
není
Ponvadž pak svdný
mlsání. se
87 do prjezdu jednoho
domu, ohlédla se, zdali nikdo a mlsala. nejde, postavila se za vrata domovní Smlsnutí bylo rychle hotovo, a Karolínka chtla nyní pospíchati, aby jí nikdo za vraty nepistihl a si nepomyslil, že
—
tam mlsala.
Ale jaká to nehoda! Práv k tomu pichází Lízika, její pítelka. Jde prjezdem a vidí, jak utírá. „To je hanba, ta to ted! si ústa od smetany poví ve škole, a všecky žaky budou se mi vysmíže jsem mlsala."
Tak
si myslila Karolínka. I zav oblieji, sklopila oi ped Lízikou a nedvovala si jich ani pozdvihnouti. „Ale Karolínko, co to zde dláš, nikdy bych si do tebe nebyla pomyslila, že si zvykáš ošklivému
vati,
pálila
studem
se
celá
hodná školaka. „Tu máš a smlsni si také, ale neíkej toho ve škole," zašeptala Karolínka, hrneek Lízince podámlsání," pravila
aby mlela. „Nikdy se toho na mne nedokáš, abych ujídala z toho, co mi nenáleží. Vždy je to pravá krádež, která protiví se milému Bohu. na tebe neKarolínko, polepši se, aby se Pán hnval." Karolínka ulekla se slov tchto ješt více. Ani nepipadlo díve na mysl, žeby mlsání takové, jí jakého se pokradmo dopouštla, bylo zárove krávajíc a myslíc, že ji tím pohne,
Ale Lízinka
pravila:
Bh
A
Nebo vci, které Karolínka odjinud nosívala, koupeny byly za Karolínka peníze matiny a náležely tedy matce. ujídala je bez matina vdomí, bez matina dovolení, Ale Karolínka potajmo, pokradmo, tedy kradla. deží.
od
byla to krádež.
kupce
neb
—
dom
nechtla více
krásti. Pišla celá uplakaná, padla matince kolem krku a s velikou lítostí vypravovala jí, eho se dopouštla. Od hodiny pak této žádného mlsku nikdy ani se nedotkla.
Hltavý Bedich.
•
Bedich nemohl vidti žádného dobrého
n
j
jídla,
chuti nedostal. Vidl-li, že nkdo nco chutaby na ného jí, postavil se ped nj a díval se na nj tak, jakoby mu každé sousto do úst poítal. Strojila-li matka v kuchyni obd, obskakoval kolem ní a chtl, aby mu dala kousek neho dív ješt než to na stl pijde. Postavilo-li se dobré jídlo na stl, chtl m.íti z nho nejdíve sám. Sotva se dokati mohl, až na nho ad pijde. Jakmile dostal na svj talí, pustil se okamžit do jídla, by i sebe horejší bylo.
asto napomínán,
býval
pro
svou
hltavos a nedokavost
ale nepolepšil se.
Jednou dala mu matka košík velmi krásných jablek a poslala ho s nimi do pkného zámku, aby je tam v kuchyni prodal kuchai. Když pišel Bedich do kuchyn, mohl tam oi nechati. Tolik jídel ped tím nikdy ješt nevidl. „Ach jak musí býti chutná jídla ta," myslil si, „a jak šastní jsou takoví lidé, kteí se jich mohou do sytá najísti." spozoroval jeho žádostivos a uízl mu kýty na talí. Bedich sndl vše do istá, olizoval prsty a sesbíral všecky drobeky, které zbyly na talíi.
Kucha
kousek uzené
89
OJ
té
doby nepál
si
býti nikým, než
zámeckým
kuchaem. „Kuchaství
je
umní, kterému
se
musí každý
dost dlouho a pozorné uit," pravila matka. Ale syn odpovédl, že si z toho nic dlat nebude, si as uení potrvá jakkoli dlouho, jen když
a
bude pi tom dobe mít. K snažným prosbám Bedichovým dali se rodie pohnouti k tomu, že požádali zámeckého kuchae, aby Bedicha do uení pijal. Kucha to uinil, a Bedich uil se kuchaství opravdu s velikou pozorností. Netrvalo to píliš dlouho a Bedich uml mnoho chutných jídel upraKucha ho chválil a sliboval mu, až se vyuí, viti. že mu také v nkteré zámecké kuchyni službu opatí. Ale jedné chyby Bedich nechati nemohk Že to strojil co strojil, ode všeho musel okusiti. však veejn initi nesml, dlal to potají. Jednoho dne byla veliká hostina v zámku, k níž v kuchyni mnoho jídel se pipravovalo. Sluhové picházeli a odnášeli mísu za mísou do jídelny. Bedich ovšem také nkterá jídla na mísy rovnal. Práv byla jedna mísa k odnesení zase pipravena, a kousky na Byla to ní uložené velmi chutnými býti se zdály. smažená kuata a ta odjakživa Bedichovi pevelice chutnala. Kucha na okamžik odskoil, služebník jídla odnášející, ješt se nedostavil. Proby si Bedich z mísy kousek nevzal? Vždy toho nikdo nepozná, kousky nejsou odpoítány. Sáhne do mísy, a již nejpknjší kousek nese do ist. V tom slyší kroky za dvemi. Nkdo jde. Rychle se to musí sníst, aby ho Be
A
90 nikdo nepiistihl. Hltá, hltá, sotva mže polykat, ale kstka jedna malá ope se mu v jícnu, a Bedich nemohl jí ani ven dáti ani spolknouti. Pistihli ho kucha i stolník. Ale to nebylo nejhorší. Horší bylo, že mu žádný z nich kstku z jícnu vytáhnouti nedovedl. Než pak piveden býti mohl léka, byl ubohý Bedich již mrtev. v tom
Stídmos, matka
zdraví.
„Kéž bych byl tak zdráv a
jako je ta-
silen
tínek," pravil jednou Miroš své matince.
„To se s pomocí Boží mže státi," odpovdla matka, „avšak musíš být také vždy tak stídm živ, jako býval a jest tvj otec." „Ai jak je to, být stídm živ?" tázal se chlapec. „Máš jísti jen tolik, mnoho-li opravdu potebuješ. Jak pestává hlad, máš také ustát v jídle." „Jen že nevím, kdy hlad pestává, se zdá nkdy, že mám hlad, i když jídlo již je u konce." „To bývá tenkrát, když je nco na stole, co ti velice chutná. Ale to, co t v takovou dobu k jídlu pohádá, není pravý hlad, nýbrž jen dobrým jídlem svádí, abys více jedl, než podráždná chu. Ta potebuješ. Ta chu musí se pemáhati. Nebudeš-li pemáhati, budeš-li vždy jídati nad poji v sob tebu, nebudeš zdráv ani silen, ba ani dlouho živ. Jen stídmos zachovává zdraví." Miroš namítal ješt: „Nevím, kdy mám opravdový hlad a kdy pouhou chu k jídlu. Jak to poznám?" Matka pravila: „Mohl bysto poznat. Nkdy bys
mn
t
91
kolá nebo kus peené, ale o brambor nebo o suchý chlebíek nestojíš. Tu nemáš pravého to, na máš ješt hladu, a je as, abys pestal jíst chu. Avšak, abys nebyl nikdy v pochybnostech o tom, ozývá-li se v tob hlad nebo chu, poslechni vždy na slovo, jak já ti poradím. Éeknu-li kdy: „Máš nechtj pak nikdy, abych ti dala ješt." již dost," rád jodl joSt
i
Miroš uposlechl rozumné matky své. dobré jídlo na stole a jemu zdálo
asto
býže má veliký hlad, ale matka ekla: „Nemáš více hladu," a Miroš pestal okamžit a "neobtžoval matky své valo
se,
novými prosbami. Matka vdla, kdy Miroš má jídla dost, lépe než on sám. Hladu trpti ho nenechala, ale nestídmos v
nm
matiny
krotila.
se
Z Miroše, ponvadž vždy
choval,
stal
se
jonák
silný
dle
a
rady
zdravý,
který nikdy nestonal.
Vybracná
Terezka.
Terezka nebývala spokojena s tím, co matka k obdu ustrojila. Bylo-li na stole nco dobrého, njaká peínka, buchtiky anebo cos podobného, tu ovšem nedávala se k jídlu pobízeti. Tu by byla jedla až do posledního drobtu. Tu se jí zdávalo, že ani pestati nemže. Avšak když matka postavila k obdu hrášek, oku, kroupy, jáhly, brambory, tu se jí nikdy do jídla nechtlo. Tu se šourala ve svém jídle, až l)ylo ošklivo na ni se podívati. Tu by byla nejradji nechala na talíi vše, co jí matka pidlila, dávala
92 se poád pobízeti, a piplala se že nemohla být ani hotova.
s
jídlem tak dlouho,
„Jen jez," íkávala matka, „jídlo je dobe ustroti a všem nám chutná. Vidíš, i Fran-
jeno, neuškodí tišce
dobe
A
chutná." pravda.
to bylo
Seste Terezin Františce
A
každé jídlo. V niem si nevybírala. matka pinesla na stl cokoli, se vším byla spokojena. Otce i matku tšilo to a íkávali jí: „Ty spíš a snáze ve svt se uživíš. Terezce mže se pihoditi, že ji bude tížiti nedostatek." „Ale já nevím, že Františce všecko tak chutná," pravila jednou Terezka. „To se ti mže snadno vysvtliti," dí otec. chutnalo
„Františka se ráno nasnídá, jde do školy a nejí
pak nic celé dopoledne. Proto si pinese ádný hlad k obdu. Hlad však má tu dobrou vlastnos, že dodává chuti k jídlu každému. V poledne se naobdvá a vydrží tak zas bez jídla až do veera." „Ty však, jdeš-li ráno do školy, stavíš se jednou u babiky, po druhé u tetiky, po tetí u kmotiky. Z tch žádná nepenese pes srdce, aby ti njaký mlsek nepodstrila. Babika ti dá teba i krejcárek nebo dva, abys si nco koupila. Ponvadž jídáš v nepravý as, nemáš nikdy náležitého hladu. Ponvadž jídáš mlsky, nemáš chuti na jídla sprostší ale zdravjší."
Terezka byla vybtrochu opeslá, ponvadž chodívala na jídlo všude, kde cítila nco dobrého. Ale Terezka nezstala vždy díttem. Pišel as,
Co otec
raná, mlsná
pravil, bylo pravda. i
93
kdy
si
nvadž
musela otec
sama na výživu svou vydlávati,
vn
po-
nežil.
Františka ráda pracovala a ponvadž brala za stravou sprostou, lacinou, zbývalo jí z výdlku jejího i na jiné vci. Pomáhala své staré matce, nosila vždy slušný odv a ješt mívala v záloze nco penz pro tžké asy. Terezka, co si vydlala, projedla vždy hnedle v dobrých cjmtných pokrmech ano i ve všelikých pamlskách. Že mimo jídlo iješt nco jiného potebuje, na to nepamatovala. Žeby si mla trochu penz ušetit, na to dokonce nemyslila. Proto u ní býval nedostatek velmi astým hostem. Jeden den mívala všeho hojnos, na to pak nkolik dní po sob velikou skrovnos ano i hlad. Jinak pi mlsných lidech býti nemže.
vdk
Loudivý Kašpar.
Do jedné školy chodívali mimo domácí také pespolní žákové, ti pak tam zstávali pes poledne. I bylo jim dovoleno, nco k obdu si pinášeti a v as polední to pojídati. Nkterý pinesl si chleba kus s máslem, jiný s tvarohem, ješt jiný buchtu, masa neb jitrnice. Jablka, hrušky neb švestky také nescházely. Ale v as uení jídati se nesmlo, tu musely vci k jídlu být uschovány. Kašpárek ml takový nespsob do sebe, že loudil na každém žákovi, který si nco do školy pinesl. Otec jeho nebyl chd, a Kašpárek dostával
doma
jíst
dost,
ale co
mli
jiní,
to
se
mu
zdálo
94 být chutnjší. „Ty máš dnes buchty, dej mi, já ti také dám, až budu mít," ekl jednomu. Druhého požádal o jitrnici, tetího o jablko a to vše teba v týž den, a jedl vše dohromady bylo to neb ono. Žákové smávali se mu a íkávali o nm: „Již zas jde ten loudivý Kašpárek." Ba mnohdy ekli mu též, že je opeslý, ale Kašpárek mnoho z toho si nedlal. Znali ho pro ten nespsob již také po osad. Cítil-li, když šel okolo nkterého domu, že tam
a
odtud nco píjemného voní, poznal-li z toho, že se tam nco dobrého pee, smaží neb vaí, neostýchal se, šel tam navštívit kamaráda a zstal tam teba až do obda. Kde ho k obdu nepozvali, tam se dohlásil. Anebo pošeptal kamarádovi: „ekni mamince o
kousek a
dej
mn."
To bylo velmi
ošklivé.
Pihodilo se jednou, že slavili svatbu v jednom dom vesnice té, kde Kašpar pebýval. Slavili svatbu a pozvali k ní mnoho hostí. Již v den ped svatbou roznášely se koláe po celé vsi, a Kašparova maminka dostala také talí kolá. Kašpárek sndl jich nkolik a poznal, že jsou velmi chutné. „To se ti hosté budou zítra o svatb mít!" pravil k spolužákovi svému, hodnému Martinovi. „Pojdme tam také, postavíme se zvení k oknu,
nám
nco
Martin ovšem neuposlechl žeby se velice stydl, kdyby nkde pi svatb okukoval a opeslým byl. Ale Kašpar se nestydl. Když nechtl s ním jít Martin, pozval si nkolik jiných chlapc, kteí také trochu mlsní, všetení a opeslí byli, a tak postavili
snad
pobízení
také
dají."
Kašparova a
pravil,
95 se
všickni na násep a dívali
kde
se
okny
do
svtnice,
se hodovalo.
Hoši však si jich s poátku nevnímali. „Dejte nám také. Dejte nám také." Nkteí hosté vstali od stolu a dali skuten tomu onomu po kousku peené. Jeden hodil jim hrst rozinek, mandlí a cukrovinek a z toho radost, že hoši o vci ty se poprali. Když to však dlouho trvalo, a hoši ped okny stále na hosti pokikovali, napomínali je hosté, aby toho nechali a šli dom. Chlapci neposlechli. Myslili, se dovolají. že ješt A hle, tu skuten hodovník jeden, který mnoho žertovných vcí hostm napovídal, vstal, vyšel ven a vrátil se s devnou konví. Chlapci se radovali, nebo nemyslili jinak, než že jim pivo nese. Vidouce ho blížiti se, pokikovali: „Dejte nám piva, dejte nám piva!" Muž pistoupil až k oknu, vyzdvihl konev, podíval se po všech dotrných klucích a vše, co na v konvi bylo, vylil. Ale pivo to nebylo, nýbrž voda špinavá, kterou všickni chlapci poádn byli politi, nejvíce ovšem Kašpar, jenž stál ze všech okna nejblíže.
Hosté
volali:
ml
—
neho
—
n
VIII.
Moje a Po
pochodem
ulici
se
tvoje. bralo
vojsko.
Hudebníci
kráející v ele hráli, a pkná hudba daleko se rozléhala. I ve svtnici, kde Ferdinand a Václav s matkou svou pebývali, slyšeti ji hjlo. Sotva že chlapci hudbu zaslechli, trhlo to jimi, odskoili od své hry a prosili matku: ,.Prosíme té, matinko, dovol nám podívat se na ulici!" Jdte si," pivolila matka, „avšak ne bez kabátu a bez epice, bylo by to neslušné." Ferdinand rychle popadl kabát a epici a již pádil ze dveí. Ale Václav dal se do pláe: „Nemám tu ani kabátu ani epice." ,.
Matka
Ferdinanda nazpt a pravila: na sebe oblekl, není tvj, nýbrž ho okamžit a vezmi si svj." jsem ho položil," vymlouval se ho Václav najde."
zavolala
„Kabát, který
jsi
Václavv, dej mu „Nevím, kam
te
Ferdinand, „a si Ale matka pravila: „Ty hledej vci své a se býti poádným, vcí svého bratra bez jeho dovolení
u
neužívej."
Ferdinand musel tedy dáti bratrovi, co bratrovi naíkal však, že mu vojáci zatím ujdou,
náleželo,
než
si
svj odv vyhledá.
„To
je
tím,
místo," dí matka;
neukládáš všeho na poádné „nesmíš však žádat, aby za ne-
že
poádek tvj trpl nkdo
jiný."
97
Ferdinand Václav vraceje
s
hledáním
se již
z
hotov tcprv, když oznamoval, že vojáci
byl
ulice
zašli.
Nech
ležeti, co
není tvého!
„Budete nyní psáti," pravil pan uitel ve škole. „Dejte si pozor, abyste vše
žákm
svým
ádn
Všickni žákové uposlechli okamžit slov svého uitele, chopili se per a v tichosti dali se do psaní. Nikdo pi tom ani nezašeptl, každý hledl si piln vykonal. práce své a byl bedliv toho, aby ji Avšak po malé chvilce spozoruje pan uitel pece jednoho žáka, jménem Vojtcha, že nepíše. Uitel divil se tomu tím více, ponvadž to byl žáek jinak pilný a poslušný. „Co se ti stalo, že dnes zahálíš?" táže se ho. Ale Vojtíšek povstav, odpovídá smutn: „Když jsem byl prvé u tabule, položil jsem péro své na druhou lavici a zapomnl jsem je tam. Nyní ho tam více nevidím."
ádn
Uitel se táže: „Kdo vzal péro Vojtchovo?" Nikdo se neozývá. Uitel táže se ješt jednou: „Kdo vzal péro, jež leželo zde na této lavici?"
Tu
žáek, který dnes poprvé do školy ekl: „Péro, které tady leželo, mám já,
hlásil se
byl pišel a
píšu ním."
„Ale uitel. J.
pro
nepíšeš
Sokol: Zrnéka
do srdéka.
perem svým?" dotazuje
se
98
„Nemám žádného," dí žák. „Péro leželo na lamyslil jsem, že ním psáti mohu." Uitel poznal, že žáek ten nezná ješté rozdílu mezi mým a tvým, i pouoval ho „Péro tu sice levici,
:
avšak nebylo tvé, a co chat tam, kde to jest." želo,
Nový žáek
že
slíbil,
péro a nosil škole poteboval.
vrátil
bude
to
si
vždy
odtud
tvého, musíš ne-
není
pamatovati, sebou, eho ve
s
Ztracený peníz. Lucie s Verunkou šly po ulic?. Náhle se shýbne Lucie a pošeptá Verunce: „Te si koupím nco dobrého u cukráe, který tamto má svj krám; poj(T se
mnou, dám
„Kde
dostala
se
Verunka.
že
ti
ti
jsi
také."
peníze
na cukrovinky?" táže
„Vždy ped malou
chvílí
pravila
jsi,
rodie na mlsy penéz nedávají?"
„Našla jsem na zemi leskne!" chlubí se Lucie,
dvacetník,
pkný
jak se peníz oka-
vidíš,
nový
zujíc.
„Co kdo najde, má vrátit," ozve se Verunka. „Kdybych jen vdla komu?" odpovídá Lucie. „Po ulici mnoho lidí chodí, mohu-li vdti, kdo dvacetník ztratil?" „Poptej se!" napomíná Verunka.
„To by dlouho optala,"
odpovídá
trvalo, než
Lucie.
bych se
„Kdoby
si
všech
bral
tak velikou práci? Cukrovinky u cukráe hodlnjší. Jen poj, jen poj."
lidí
ptaním
jíst je
po-
99
„Vždy
není
teba tak pospíchat," vece Verunka, mnou u tohoto kupce, kde chci
,,zastav se prvé se
nakoupiti toho,
pro jsem
poshína."
V tom
Lucie Verunce uinila po vli. Když u kupce, co chtly, byly poídily a se vracely, praví Verunka: „Podívej se, Lucinko, na onoho hošíka, s pláem a nákem bží proti nám. Zuáš-li ho?" „Znám,"' dí Lucie, „je to hošík chudé nádenice, která také nkdy u nás pi mytí a poklízení pomáhávala, nyní však již po delší dobu pro churavos svou pracovati nemže." Optejme se ho, pro pláe?" praví Verunka, „snad se matce jeho nepitížilo?" Soucitn jdou dvátka k hoškovi otíízat se, co se mu pihodilo. do lékárny Hošík vypravoval plaky, že šel matce pro lék, na cest pak že ztratil dvacetník. Matka tecT více penz nemá, a proto jí lélui koupiti
který
,.
nemže. Verunka popatila na Lucii a v pohledu její bylo Lucii, jakoby etla slova: „A ty chtla jsi chudou ženu pipravit o poslední její majetek?" I zardla se Lucie a chvjící se rukou podávala hošíkovi nalezený peníz, kouc: „Hle, tu to, co jsi ztratil." „Dkuji, dkuji vám," zvolal hošík, „nyní rychle pobhnu do lékárny, abych dobré matce opatil, co
léka pedepsal." Verunka
stiskla Lucii
ruku a pravila:
„Není-liž
takový dík sladší, než nevím jaké cukrovinky?" Lucie sklopila oi a odpovdla: „Ovšem, já jsem hó nezasloužila." *7
ale
100
Poctivý Petr.
lidí,
Za mlhavého jitra podzimního ubírali se v davu kteí po hluné ulici velikého msta tu za sebou,
tu vedle
sebe,
tu
proti
sob houfn
kráeli,
aniž
asu mli,
jeden druhého blíže si povšimnouti, také dva nevelicí hošíkové. Podlé kožených tašek, které na zádech nesli, znáti bylo,^že jdou snad do školy. A skuten to byli školáci Šimon a Petr. Za nimi kráel njaký pán, který si je dobe prohlížel; oni však toho nepozorovali. U nárožního domu, kde kižovaly se ulice, byla budka tabánická. Zde zastavili se hoši a zvdav prohlíželi si na nové tabuli pkné vymalovaného Turka s velikým turbanem na hlav IX s dlouhou dýmkovou trubkou v ústech. Pán u téže tabánické boudy se zastavil a tázal se hoch „Nu, :
hoši, líbí se
vám ten Turek?" odpovdli chlapci. Šimon
„Líbí," obraz, Petr však povšiml
prohlížel dále
nyní pána, který u krámu nkolik doutníkv koupiv, do pohodlné tobolky je zadlával. I zahlédl Petr, kterak asi dva kroky za krámem, z otevené ješt tobolky njaký papírek na zem mu vypadl. Piskoiv rychle na to místo, zdvihne papírek, rozbalí a vidí, že je to zlatka. Chce ji podat pánovi, ale ten již je nkolik krok dál mezi hemžícím se lidem. „Pane, pane, pokejte," volá Petr, bže za neznám)'m, ..nco jste ztratil." Ale pán neslyše, pospíchal velice, a ponvadž byla k tomu ješt veliká mlha, ztratil se Petrovi brzo z oí. si
101
Hodný kus cesty bžel jcšt Petr, mysle, že pána dohoní; když však vidl, že namáhání jeho jest marné, zastavil se u jednoho domu a smutno prohlížel zlatku nalezenou.
slyše
Tu ho dobhl Šimon, který vida Petra bžeti a ho za pánem volati, žádostiv byl zvdti, co
se pihodilo.
„Nedohonil jsem
ho,
a
jsem
si
všemožnou
práci dal," pravil Petr. „Koho jsi chtl dohoniti ?"
„Onoho pána, který u tabánickó boudy na nás promluvil."
„Pro
jsi
„Abych
ho chtl dohoniti?" odevzdal zlatku, která
mu
bolky vypadla." „Nebud bloudek,
má
my
pán
oné
zlatky
mu tam
z to-
nepotebuje,
Každý dostaneme padesát krejcar." Tak navádl Šimon Petra. jich více, a
se o ni rozdlíme.
„Ne, ne," volá Petr, „toho nikdy neuiním." „Aha, ty si chceš nechat zlatku sám?" dí Simon. „Vidíš, to není hezké od tebe. Mohl bys mi dáti aspo ticet krejcar." ,,Ne, ne, toho neuiním." „Tedy aspo dvacet krejcar." „Nesmlouvej více, ušet si práce,"
—
—
„Odevzdám co
s
ní
má
ji
dlati."
panu
uiteli, on
pak
—
„ani abys
„A
co se
dí Petr,
krejcaru ode mne nedostaneš já pak vdly také ani krejcaru si nenechám." Simon na Petra vyvalil oi a zvolal: zlatkou uiníš?"
bude
vdt,
102
Šimon vrtl hlavou, vida však, že mu Petr nesvádní a šel s ním do školy.
povolí, nechal
Tu Petr. sotva že do školy byl vstoupil, uinil, jak byl ekl. Pozdraviv pana uitele, vypravoval, co se stalo, a zlatku nalezenou mu odevzdal. Pan uitel pochválil Petra a pravil: „Tak iní každ)^
lovk
poctivý.-'
Petr byl rád, že pan uitel s jednáním jeho byl spokojen; ten však nemeškal a poslal zlaíku dále na úad s pípisem, kde a jak se našla. Když dopolední škola m.la se již skoniti, zaklepal nkdo na dvée školní svtnice. Pan uitel oznámil, že volno jest vstoupiti, tu pak vešel do svtnice pán bohat odný, v nmž Petr na první pohled poznal onoho cizince, jemuž na ulici zlatka z tobolky byla vypadla. promluviv nkolik slov s uitelem, Cizinec obrátil se pak k dírkám a pravil k nim: „Záleželo mi velice na tom, abych se pesvdil, jsou-li v této škole žákové, kteí umjí býti poctivýma. I vyhlídl jsem si dnes dva žáky, abych je zkusil. Schváln jsem ped nima zlatku upustil a dlal jakobych toho nepozoroval. Velikou radost jsem ml, vida, že jeden z nich za mnou bží a volá, chtje mi ztracené peníze odevzdati. Ukryl jsem se v prjezdu domu jednoho, aby mne Petr nedohonil, nechal jsem ho pedejíti a bral jsem se za ním. Vidl jsem, jak poctiv se zachoval. Slyšel jsem, kterak odolal pokuHodný, poctivý je to žák. šení svého soudruha. Kéžby každý z vás byl tak poctivý! Kéžby každý lovk ztracenou vc odevzdal rychle na patícím
103
—
míst, pak by nikdo ztráty neželel. pak doložil: „Na poctivého Petra budu
Ku konci vždy pama-
tovati."
Minulo nkolik let. Petr se dobe uil a nikdy nedopustil se nieho proti poctivosti. Avšak v tináctém roce i)Otkalo ubohého veliké neštstí. Umel mu otec, který až dosud o vychování jeho se staral. Zemel a zstavil mimo Petra ješt pt nezaopatených sirotk. Matka Petrova naíkala, jak ubohé dítky své vyživí a opatí. Tu pistoupil k zarmoucené matce cizí pán bohat odný a pravil: vy nebudete opuštna. „Matko dítek poctivých Od té doby, kdy zkusil jsem vašeho Petra, poptával jsem se asto po vaší rodin a slyše o ní vždy chvaln mluviti, uložil jsem si za povinnos, pomoci vám v dobu píhodnou. Nyní ta doba nastala. Vaše dítky beru si na staros já a piiním se zajisté, aby Bohu a lidem se neztratily.''
upímn
—
Kdo šetí má
za ti.
bohatý obchodník ve velikém mst. Ti jeho synkové Adolf, Boík a Cyrill dostávali v hojnosti vše, eho potebovali. Jak odvem tak i školními vcmi a hrakami opatováni byli v míe takové, že mli daleko více nad svou spotebu. Co školních vcí se týká, tch zvlášt mívali množství veliké. Papíru jim koupil otec vždy kolik knih najednou, sešit psacích celé kopy, tužek veliké svazky, per plné škatulky. Avšak chlapekové se svými vcmi velmi nestejn zacházeli.
Pan Burian
byl
104
Boík vždy velice se radoval, když mu otec koupil novou zásobu vcí školních. Ale sotva že byl dostal, již také rozdával. Rozdával plnýma rukama rozdával žákm všem, potebovali nebo nepochtli nebo nechtli. tebovali,
—
a
a
Tomu dal hrst per, onomu opt jinému nkolik sešit aneb
knihu papíru, svazek tužek.
celou
Nerozdával proto, aby chudším spolužákm pomohl, nýbrž jen proto, že ho rozdávání tšilo, že nic pohromad udržeti nemohl. Jak eho nabyl, již také myslil na to, jak by toho co možná brzo pozbyl. To bylo nerozumné, že Boík jmní své tak rozhazoval a jím plýtval. Bylo to rozhazování marné, byla to
marnotratnos.
Adolf sice svých vcí tak zhola nerozdával, ale je rád za jiné. Tu pinesl spolužák jeho do školy nkolik malovaných voják. Adolfovi zalíbily se, prosil spolužáka, aby mu je pepustil, a dal stály sotva dva neb ti krejcary, celý mu za n, svazek nejpknjších tužek. Jindy vymnil mí za nkolik pkných sešit, zase jindy kousek broušeného skla za celou škatulku per. Vcí tch Adolf nepoteboval. Za nepotebné, malicherné, titrné vci
vymoval
a
dával
to,
co
mu
bylo
potebného.
A
to bylo
opt
nemoudré a marné.
jmním uml hospodait. kouska papíru, ani jediného péra, ani jediné tužky. Po papíru nekanil, knížek netrhal, péro po každém psaní opatrn píjavým papírkem vytíral, Toliko Cyrill se svým
Nezmail
tužky
ani
pozorn
sezoval.
Každá
vc mu mnohem
105 déle
netoliko
trvala
ostatním
žákm. Tak
než
bratím, ale
jeho
i
než
byl šetrný.
Bratí jeho, když vci své rozdali neb za hloumívali pak sami nouzi. Nedostatek nutil je, aby otce o nové vci prosili. Otec však brzy posti vyménili,
spozoroval,
že Cyrillovi ostatním svým synm.
mén
nmohcm
kupuje,
než
mn
„Jak to je?" tázal se jich, „že vy mnohem více výloh iníte než Cyrill ?" Když pak uslyšel, jak Adolf s Boíkem vcmi svými plýtvají, pohanl je a ekl: „Vy nehospodái, všecko rozházíte. Tikrát vícekrát více rozházíte než bratr váš Cyrill. Vy také nikdy nic míti nebudete. O Cyrilla se nebojím, že kdy nouzi trpt bude. Nebo kdo šetí má za ti, má za sebe a ješt k tomu za dva jiné, kteí šetiti i
neumjí." Adolf
s
Boíkem, aby nemuseli
prosit otce, po-
žádali bratra svého o vci, jichž potebovali. Cyrill odepel jim žádos jejich ka: „Dostáváte od otce více než já; kdybych vám dával, podporoval bych vaši marnotratnos. Než vám, dám radji žákovi takovému, kterému rodie jeho vcí potebných koupiti
nemohou."
Šetrná Monika. školní knížky své Monika dávala na šateky pozor veliký. Vyrstala ze šátek svých, že je nosit nemohla, a pece ješt bývaly dobré, isté a beze vší poskvrny. Vystoupila již z tídy nižší do vyšší. i
106 a pece ješt ítanky je
práv
z
krámu
její
byly
tak
pkné, jako by
byl koupil.
šetila Monika tak bedliv šátek svých, dávala pozor na všecky knížky své? Vždy jich
A pro pro
déle užívati nemohla
Do školy, kde Monika se uila, chodilo také nkolik dívek chudých, které velmi chatrné šateky žádných školních knížek koupiti si nemohly. tyto pamatovala Monika obnošeným svým odvem i knížkami, kterých více nepotebovala. Velice jim tím prospívala. Kdyby všecky zámožné žaky inily tak jako Monika, chudé školaky nikdy nouze by netrply. nosily a
Na
IX.
Mladí pátelé. Vítek a Bohumil pospolu chodili do školy. Oba pan tiší, pozorní, pilní a spsobní. Oba uitel stejn rád. Oba také vespolek velice se milopi uení vali. Ve škole sice vedle sebe nesedli, nikdy spolu nemluvili, ale mimo školu docházeli k sob velmi asto, ani tak pro hraní, jako spíše pro uení. Co se jim na pamt ve škole uloždo, to nejrjKlji spolen si peíkávali. Nejdíve ást po ásti si ítávali, potom jeden se vyptával, druhý odpovídal
ml
byli
a to stídav.
Tak umli vždy všecko stejn dobe, mohli
se
107
tomu
tšiti, a jejich rodiové nit^li z tolio také potVítek mel chudé rodie, Boliumil pak zámožné, iilo hoškm to bylo jedno, vlastn o tom nikdy ani nepr-cm3',šleli, aniž jim kdy napadlo, že jo v tom jaký šeni.
rozdíl.
Bylo pravé nedélní k Vítkovi pišel, aby se
když Bohumil ním uil tomu, co jim ze
odpoledne, s
školy bylo uloženo. Avšak jak našel Vítka? Ležel v posteli, oi se mu neobyejné leskly, v lících byl rozpálen a chvilkami pokašlával. Naíkal si na píchání v prsou. Rodiové Vítkovi byli zarmouceni a pravili, že jim ta nemoc iní starosti. Bohumil velice se toho ulekl. Stál zarmoucen u lžka Vítkova a smuten od ného odešel. Doma hned pozorovali rodie jeho, že se mu nco neobyejného pihodilo. Býval jindy vesel a pln života, dnes pak ani slova ze sebe nevypravil. Tázali se ho starostliv, co to znamená? „Vítek stn," odpovdl Bohumil, „a zdá se mi, že tžce." Nyní se vyptávali rodie Bohumilovi, j^kou nemoc Vítek má, a když jim to Bohumil povdl, ekl otec: „V takové nemoci je teba, aby rychle povolán byl léka. Zda-li ho povolali rodie Vítkovi?" Bohumil pravil: ,,Zdá se mi, že ne.'' Matka pak doložila: „Nepochybn obávají se povolati lékae, ponvadž jsou chudi." „A co by se stalo s Vítkem, kdyby rodie
jeho lékae mu Bohumilovi soudil z
nemohli?" tázal se Bohumil. odmleli se, avšak Vítek ndení toho, že by to s Vítkem dopadnouti vzíti
rodie
108
mohlo
zle.
ztratit.
Zhrozil se myšlénky, že by mohl Vítka plaky: „Ach sepjal ruce a prosil
Pak
prosím t, tatíuku, nedopus, aby mi Vítek zemel. Pošli mu lékae." „Život náš je v rukou Božích,'' odpovdl otec, „avšak lékae Vítkovi pošlu, a to hnedle. Nesmíme obmeškati toho, co nám povinnost k bližnímu ukládá." Na to vstal a došel rychle k lékai, požádat ho, aby Vítka navštívil. Léka byl k tomu ochotný a když Vítka shlédl, pravil: „Dobe, že jsem byl povolán. S Boží pomocí se Vítek pozdraví." Kdož byl radši než Bohumil, když zprávu tu uslyšel. Každým dnem docházel k Vítkovi, aby vidl, jak se mu daí. Docházel k nmu, s ním nesml mnoho mluviti, ponvadž Vítkovi všecko zbytené mluvení bylo zakázáno. Jednoho dne pravil léka: ,,Nyní již je po nemoci, mne tu více není teba, ale Vítek je velice slab a poteboval by silnjší stravy." I tu nahlédl Bohumil, že Vítkovi rodie lepších pokrm opatiti nemohou; opt prosil rodi svých, a dobrá matka jeho neodepela mu žádost jeho a
a
posílala Vítkovi
Avšak Bohumil koli to
nco
svému
i
mnohé a mnohé potebné pilepšení. mimo to pamatoval na Vítka. Kdy-
lepšího k jídlu
dostal,
schoval
a
zanesl
píteli.
Stálou
pomocí Bohumilovou
brzy pedešlé mohl.^ Sel se
síly
nabyl
podkovat
a
opt
rodim
že Vítek školy choditi
stalo se,
do
Bohumilovým, kteí
lOD
mu tak mnoho dobrého v nemoci jeho prokázali. Svého pítele Bohumila, jehož pímluvou vše to se stalo, miloval od té doby ješt srdenéji. Bohumil cítil v srdci nesmírnou rados, že Vítek se pozdravil. Mimo to zdálo se mu, jakoby
nm
ozýval jakýsi milý hlas: „Dobe jsi inil, žes prosil za svého pítele a že jsi se snažil mu pomoci. To má nebeský rád a dá ti za to vše dobré.'' A hlas ten bylo Bohumilovo dobré se v
Bohumile,
Bh
svdomí. Takové dobré svdomí
vší
cenu má, než všecko
bohatství svta.
Kdo
jest
mj
bližuí?
1.
Malý Bohuslav byl jednou s otcem svým ve chrámu Pán a slyšel tam pronésti tato pkná slova: „Miluj bližního svého, jako sebe sama." »
Bohuslávkovi zalíbila se ta slova,
nerozuml, když pak pišel „Tatinku, jest
mj
jsi
ty
bližní,
mj toho
a
jim
dobe
z kostela, tázal se otce
bližní
budu
anebo maminka? Kdo milovati
jako
sebe
sama.''
„A kdo?"
tázal se hoch.
Otec odpovdl ,.Já i matka jsme tvoji bližní, avšak i nkdo jiný ješt. Otec pak jemu vypravoval: „Jaromír a Petr byli dítky jednch rodi. Jaromír byl o pt rok starší Petra. Rodie jejich byli velmi chudí. Každý den z rána vycházeli oba z domu, aby konali práci, k níž :
110 byli zjednáni a tak
doma
nechávali
o
si nco vvfllali. Jaromíra s Petrem samot. Tu dával Jaromír bedlivý
pozor na Petra, aby nkde nepadl, nebo se neudeil, aneb nožem, ohnm i jinak se neporanil. Hrál si s Petrem, vodíval ho po dvoe a ítal mu pkné povídky, které Petr rád poslouchal. O chlebíek, jejž rodie dítka m svým doma nechávali, dlil se s ním náležité, nikdy mu z podílu jeho nic neubral, nýbrž velmi asto ze svého ješt kousek pidal.
Jednou sedl s malým Petrem na prahu chaloupky, v níž pebývali. Tu k nim pistoupil chlapec známý a navádl Jaromíra: „PojcT se mnou do lesa na borvky. Pjde nás mnoho. Budeme se cestou
hodn
veseliti."
ovšem, že by to bylo velice hochy polem a lesem se prohánt, avšak pohled na Petra stail, aby se navádní jediný chlapcovu opel. I pravil: „Jakž bych mohl opustit Petra, který mne potebuje?" Jaromírovi napadlo
píjemné
s
„I jen ho zde nech, nech se batolí bez tebe," mu hoch, „což musíš poád na nho pozor
pimlouval dávat?"
„Poád," dí Jaromír, „dokud on sám pozor dáti a se opatrovati nedovede." ,,A není
ti
to
nemilé?" vece
opt
Kdybych
sebe
chlapec.
Nikoli," odpoví Jaromír, „pro by obtížno, vždy Petr je bratr mj. Bratr bližním. Bratr má bratra milovati, jako ,,
na
mn
to bylo bratrovi je
sama
sebe.
malý a Petr velký, jist by on také tak na mne pozor dával, jako já na nho." já byl
111 Pozonií* poslouchal Bohushiv otce vypravujícího, „Tedy bratr l)i-atrovi je bližním ?''
na to pak se otázal
K voval
:
otázce té otec
iieodpovdl,
ale
dále
vypra-
:
byl maliký, chodíval jsem piln do Bohuslave. Chodilo nás tam mnoho dítek, véších i menších, zámožných i chudých, hodných nezbedných. Já však ješt s nkterými soudruhy i chodil jsem do školy pes pole, ponvadž nebydleli rodie moji v míst tom, kde byla škola. Když jsem šel pí)prvé do školy, vedla mne tam dobrá moje matka za ruku, a tu mi cesta rychle ušla. Avšak podruhé vyvedla mne jen na konec naší vesnice a pravila mi: „Nyní bž, Karlíku, tady s tmito žáky. Ti také jdou do školy." Uposlechl jsem matky své a šel jsem s ostatními dtmi polními cestami. Nebylo mi smutno s nimi jít, vždy to byli samí známí. Ale na cest bylo mnoho roklin, kaOstatní školáci lužin a všelikých ncschdných míst. si z nich nic nedlali, byli jim zvyklí, umli se jim vyhýbati anebo je peskakovati. Bylif všickni vší mne. Já byl všech nejmenší. Pišel-li jsem ke kaluži, zabedl jsem do ní, pišel-li jsem ku píkopu, plakal jsem, že nepeskoím. Soudruhové moji smáli se mé slabosti a nezkušenosti. Aby mne ješt více polekali, nechali mne v polovici cesty u jednoho potku stát a dali se do útku, abych prý jich nedohonil. Já tu stál u potku, nevda si rady. Do vody
„Když jsem
školy,
jako
ty,
112 vstoupit jsem se bál,
abych se neutopil.
Bylo
sice
v potoce na jednom míst nkolik kamen, po nichž ostatní chlapci peskákali, ale ku skcákání jsem se taktéž odhodlati nemohl. K tomu všemu zapomnl jsem i zpátení cestu, a tak se mi zdálo, že jsem
uprosted polí zcela opuštn. To mne naplnilo takovou teskností, že jsem se dal do pláe hlasitého. Co se tak kolem sebe ohlížím, spatím chlapce trochu odrostlého k sob se blížiti. Jakživ jsem ho ped tím nevidl, ale po režné
halen poznal jsem,
že je
113 Ulekl
(Iráteník.
utíkati.
On však
jsem se ho a chtl jsem ped ním volal na mne pívtiv „Neboj se :
mne, clilapeku, já ti neublížím.'' Nabyl jsem dvry, ostal jsem na svém míst, když pak dráteníok mne došel, pravil „Vidl jsem, :
t
tebou ostatní hoši zacházeli. Poj, penesu pes potok a dovedu do školy, abys nezabloudil." Uinil tak a vypravoval panu uiteli, co se mi pihodilo. Pan uitel velice se zarmoutil, že žáci jeho ke tak špatn se zachovali, a ekl „Stále vám opakuji, že máte bližního svého milovati, jako sami sebe, a vy každé chvíle na to zapomínáte. Hle, tento cizí hošík z daleké krajiny vás v tom zahanbuje."
jak
s
t
mn
I mluvil
stydli a
:
ješt dále k hochm,
konen
kteí se zaže již k žádnému ze svých menších tak se nezachovají,"
slíbili,
spolužák
Otec se odmlel, Bohuslav pak pozorn slova jeho vyslechnuv, tázal se „Tedy také školáci a vbec chlapci všickni jsou sob bližními?" Otec k otázce té neodpovdl, ale dále vypravoval :
:
„Milada, dceruška váženého a bohatého obana, byla velmi hodné dvátko. V msteku, kde rodie její pebývali, byly nkteré domy veliké s píbytky pknými a pohodlnými, v tch bydlívali lidé zámožní avšak bylo tam i mnoho malých s píbytky skrovnými, v takových pak zstávali lidé chudí.
domk
Do onch skrovných píbytek Miládka astji J.
Sokol: Zrnéka
do srdéka.
o
lU docházela. Velikým bývalo jí potšením rozmlouvati a hráti tu s malými dítkami. Pi tom pak ledaco by se jinak nebyla dovdla. Tak spozorovala, o našla jednou dítko, které melo jedinou a k tomu ješt vetchou košilku. Druhému scházely botiky, celý oblek. Také hladem trápené a tetímu nemocí sklíené dítky naskytovaly se jí tu. Jakmile Miládka spozorovala, že nkoho nco tíží, prosívala pokaždé rodie své, aby pomoci hledli. Nikdy jí prosba její odepena nebyla. Miládka dostávala také pro sebe peníze pi rozliných píležitostech. Rodie
em
tém
jí
je dali,
aby
si
je utratila dle libosti.
Miládka ani
nepromlsala, ani jinak marn neutratila. íkávala: „Tolik je dítek v msteku našem, kterým se nedostává všeho, a já bych mla vydávati peníze za vci zbytené?" Dti rodi zámožných ve zlé jí vykládaly, že tak asto dochází k dtem chudobným. „Bohatí patí k bohatým, chudí k chudým," pravily. Ale Miládka nedala se tím mýliti. „Všickni jsme dítky jednoho otce nebeského, všickni vespolek jsme bližním^^" bý-
lirejcaru
vala její odpovdi.
^
Jednou spatila žebrácká chromého sedti pod stromem a slzeti. Pistoupila k nmu, podala mu dárek a tázala se ho útrpn, co mu schází? „Vypovdli mne z písteší, kde jsem dosud v noci, v dešti neb zim mc'il se ukrýti,-' odpovdl kmet. „Nemohu dostat jiného, snad zahynu." Miládka tšila ho, kouc: „Neplate, dobrý vás neopustí." Na to odbhla, avšak v malé chvíli vrátila se
Bh
115 \)hrd radosti, ujala staeka za ruku a pravila: jsem vám našla pomoc. Y dom otce mého prázden jest istý pokojíek. Otec vám ho popíjeje k obývání." Chromý žebrák sotva stait mohl dveti, které radostn po námstí do domu svého otce ho vedlo. „To se nesluší," pravil kdosi Milad, na ulici ji i)otkav, „to se nesluší, abvs žebráka za ruku
opt „Již
vedla."
Ale
dve
odpovdlo:
„Což
je
on m.én
bližním, než kdo jiný? Nepikázal-li Bh, že všecky bližní své milovati a všem, kdo nás bují,
i
pomáhati?" Bohuslavovi
poznal
ními.
z
nho,
pote-
se velice vypravování otcovo, všichni lidé jsou našimi bliž-
líbilo
že
mým máme
nakladatel a (ua
Vodikové
ulici
vydal (
NB.
íslo
mimo
knhkupec v Praze, 11.
nové proti vyšší díví škole)
jiné následující spisy:
Každá zakázka tchto, jakož i jiných a jinde vydaných knéh vjrizuje se u mne vždy rychle a správn!)
Nová knihovna mládeže.
^"II^^LíÍmI*
pro naši milou mládež. Redaktor Jos. Beran. Shírka tato obsahuje nejen zdailé povídky, ale i obrázky djepisné a pírodopisné s vyobrazeními, pouné cestoi)isy, zdaile lícé vynikajících a o národ náš zasloužilých. :i životopisy
muž
seznamuje mládež
s
Roník sestává v 4
úkazy pírodními.
—
6 íslech (roník I. v 6 íslech), kaž vkusné úpravy s vyobrazeními, zalzl., poštu a Mimo pedplacení lze dostati každé 1 zl. 30 kr. pedplatného. íslo, tvoící o sob celek, za cenu krámskou. Pedplacení trvá pi každém roníku vždy do vydání Eosledniho ísla; po vydání tohoto lze dostati ísla pouze v cen rámské, na obálce udané. Posud vydán jest I. roník, jenž tvoí šest svazekv, a tyto
nejmén
'
ý-
o 4 arších
^é^
obsahují 1. Pohádky národní. Ze sbírek národních pohádek pro eskou mládež vj^bral Jan K. Hraše, editel mšanských a obecných škol v Náchod. S 2 pv. obrázky. Cena 24 kr. 2. a 3. Bodlák a rže. Povídka pro mládež. Sepsal Josef Sokol, uit^el na c. k. vzorné hl. škole v Praze a spoluredaktor „Školy a Života". S 1 obrázkem. Cena 48 kr. 4. Pes a jeho hlavní odrdy. Obrázky pírodopisné s povídkami pro mládež dosplejší. Dle rozliných spis vzdlal J. Beran, ústavu uitel pi-i hluchonmých v Praze. S titulním obrázkem a 10 obrázky v textu. Cena 30 kr. 5. Deklamovánky ili sbírka básniek k pednášení pro menší dítky obojího pohlaví. Sestavili Kr. Urlich a M. Weinfurt. Druhé, rozmuožené vydání. Cena 24 kr.
6. Nikolaucvy Klásky. Nov iipj-avil a rozmnožil Jos. Beran. Drobné povídky. II. Ddeek. (S obrázkem.) Cena 24 kr. Práce do „Nové knihovny mládeže", jež slušn se honoruji, pijímá nadepsané knhkupectví. K pedplacení na II. roník „Nové knihovny mládeže" uctiv zveme pp. uitele, opatrovníky dtí, správce školních, obecných a spolkových kaihoven, jakož každého, komu ušlechtilá zábava mládeže jest milá. I.
Divadelní ocliotiiícek pro mládež. Rediguje Frant. Rosický v Košticích u Libochovic. Pošuci mlané svazeky obsahují: Sv. I. Krái lilipuíánský. inohra v jednom jednání s pedehrou a dohrou od Fr. Pravdy. S nápvy od uitele V. Krato-
chvíla. Cena 32
kr. Sv. II. Slepá babika.
Pvodní inohra ve tech jednáních od Františka Pravdy. S nápvy od V. Kratochvíla. Druhé, opravené vydání. Cena 24 kr. Sv. m. Uitel ve francouzském zajetí. Velká pvodní inohi-a ve tyech jednáních od Fr. Pravdy. S náp\7 od V. Kratochvíla a Y. Frimla. Druhé, oprav, vydání. Cena 24 kr. Sv. IV. Pýcha a šlechetnost', ili: Pyšný Jaroslav a šlechetný Na dušiky. Antoš. Veselohra ve dvou jednáních. Upravil J. B. inohra ve dvou jednáních od Jos. Rennera, uitele na hlavní škole Vodauské. Cena 20 kr. Sv. V. Nehody lenochovy a zdaená zkouška. Pvodní inohra v 1 jedu. Sepsal I'r. Ha user, majetník a editel vyuovacího ústavu v Praze. —- Nepítel v Horažovicích. Pvodní historická inohra ve 3 jednáních. Sepsal Jos. B. R e b e c, ídicí uitel v Pešticích. Cena 36 ki-. Sv. VI. Ptákové v kleci. Pvodní veselohra ve tech jedu. Láska k rodim, Sepsal Jos. Renner, uitel ve Vodúanech. ili: Otec v cizin. Pvodní iuohra ve 3 jednáních. Sepsal Jul. Ed. Brach ti, uitel ve Výškov na Morav. Cena 3() kr. Mikuláš, aneb Pamatujte na chudé. Pvodní hra ve Sv. VIL tyech jednáních. Sepsal Fr. Hauser, majetník a editel vyVánoní stromeek. Obrázek ze uovacího ústavu v Praze. života v 1 jednám. Pro dtské divadlo upravil F. F. Cena 30 kr.
—
—
—
pytli. Pvoclní veselohra vo Sjednáních od uitele ve Vodanech. Dtský výlet. Dramat, jednom jednání od Jos. Rennera, uitele ve Vodancch;, Cena 24 kr. Sv. IX. Štdrý den. Pv. inohra od Fr. Pravdy. S nápvy od uitele V. Krotochvíla. Druiié, oprav, vydání. Cena 24 kr. Dram. žert ve 3 jedn. dle Sv. X. Hlehlehel v erném Lese. Ko!ible-ova ,,Rybrcolu" od Jos.^B. Rebee a Petra Ržka, u. v Pešticích. Bh neopouští. inohra ve 2 jedn. Dle Schmidovy povídky „Svtluška" voln vzdlal Jul. Ed. Brachtl, uitel ve Vyškov. Cena 36 kr. Sv. XI. Jmeniny aneb výjev vdnj'ch citv. Pvodní hra ve 2
Sv. VIII. Kocour v
.T,
—
Rennera,
žert se zi)vy v
—
—
jednáních. Sepsal ed. Fr. H au ser. Naši mah' lidé. Pv. obraz ze života dtského se zpvy ve 4 oddleních. Napsal Aut. Pulát, u. v Olší na Mor. S nápvy od F. V. Janouška. Cena 40 kr. Sv. XII. Dtský snm. Pv. veselohra ve 2 jedn. Sepsal Jos. P. Rebec, íídicí uitel v Pešticích. Lorinin syátek. Divad. výstup pro malé dívky. Sepsal J. Brachtl, uitel. Cena 36 kr. Sv. XIII. Ztracené psaní. Veselohra pro dívky ve 3 jednáních. Sepsal Josef Sokol. Cena 24 kr. Sv. XIV. Neposlušnost' vede k neštstí. Hra ve 2 jednáních. Sepsal Jan Burian, ídicí uitel díví školy v Písku.
l
—
Cestopisná bibliotéka.
aoyialS^Ío'o}'l
niúc. Sepsal Karel Adámek. Cena 80 kr. Sv. II. a okoií. Popisuje Karel Adámek. Cena
Víde
Procházky po Uhrácli. ^leL^ío
1 zl.
kr""
^^ významu a bohatosti svých tvaru i^»í«ílieltfíVtf^ ^'it»tlSi«tím áeáfcslrí* i. t;c5SiL' prostých i pedložkových. Sepsal Em. Týn, c. k. gymn. profesor v Praze. Druhé vydání. Cena 80 kr.
O
správiiéiii eské ei.
užívání pcstiipiiíkv
národnímu uitelstvu vnuje JEm. J. Cena 36 kr. a velmi chvaln zmiuje se pedag. asopis 19. dne 1. ervence 1873), „Moravská Orlice" (. 172. dne 29. ervence 1873) a mn. j.
v
Mittner, fará v O dílku tomto
iSTašemu
Budi na Morav.
obšírn „Komenský" (.
struná mluvnice ccská
repsat
Druhé, opravené a rozmnožené vydání. Cena 50
g^T" Prvé
bylo 26 eskomoravskými, jež vyjmenovány jsou v telov k 2. vydání.
vydání
schváleno
Be?!™:
kr., váz.
62 kr.
uit. jednotami
pedmluv
naklada-
„Moravská Orlice" .
172. dne 29. ervence 1872 dí: „První vydání této mluvnice schváleno bylo 26 uitelskými jednotami eskomoravskými a rozebráno bhem jednoho roku. O tomto druhém vytláuí oekáTáme s pluou jistotou, že schváleno bude ode všech uitel. Vynikat mluvnice Beranova nade vše i)osavaduí mluvnice tak znamenit, že zajisté za nedlouho všechny vytiskne ze škol. Gramatická látka jest mnohem hojnjší, nežli v mnohé mluvnici daleko vtšího objemu, ale pi tom strun a srozumiteln podána a svtle roztídna dle principu vdeckého. Loprovedena, a i zevn tiskem nágická partie všude
písn
ležit oznaena, proež bude lze žákm pravidla hrav vpamí sob vštípiti a v pamti podržeti'' atd.
Základové pedagogiky rodiv vbec.
Sepsal Pavel
Uceliná knížka Sepsal Ant. Tille.
S 11 pv. výkresy.
ást I. ást
—
J.
Sul
c.
SiSíttíi*" SSf Cena 1
zl.
zempisu
Tecnýl' tlol Úvod, echy, Morava a Slezsko. Úvod, Morava, Slezskoa po 24 kr., váz. 34 kr.
II.
ás
S 14 pv. výkresy. Schválilo posud 11 uit. jednot. Pedag. týdenník „Beseda uitelská" píše v ísle 38. dne 18. záí 1873 takto: „O dílku tomto, jakož i o spisu téhož jména pro vyšší tídy tvrdíme, že poznenáhle e c h á c h, obecných škol v zdomácní ve všech našich školách obecných a stane se nezbytnou pomckou pi vyuován izempisném pro své praktické uspoádání a výtený spsob, jímž se mládež povzbuzuje k plodnému pemýšlení a navádí k bedlivému si všímání a vážení každého místeka své vlasti, nebo „posvátná jsou místa, kamkoli kráíš."
echy.
smle
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 K7775J5
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
Krasnohorska, Eliška
Jiinky
m^m^M
