No title

Czech Speleological Society Zlatý kùò Publishers

Èeská speleologická spoleènost Nakladatelství Zlatý kùò

Library of the Czech Speleological Society Volume 38

Knihovna Èeské speleologické spoleènosti Svazek 38

Catalogue of selected prominent geosites of sandstone landscapes

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

IRONSTONES OF THE BOHEMIAN CRETACEOUS BASIN

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Jiøí Adamoviè a Václav Cílek, editoøi Praha 2002

PØEDMLUVA

OBSAH - Contents Pøedmluva, J. Adamoviè a V. Cílek ..................................................................................... 5 Seznam použitých zkratek vztahujících se ke klasifikaci železivcù List of abbreviations related to ironstone classification ..................................................... 6 Kokoøínsko Kokoøín area, Jiøí Adamoviè ............................................................................................. 7 Èeskolipsko Èeská Lípa area, Jiøí Adamoviè ....................................................................................... 37 Okolí Hamru a Svéboøic Hamr and Svéboøice area, Radek Mikuláš, Jiøí Adamoviè ............................................... 47 Lužické hory Lužické hory Mts. and Zittauergebirge, Petr Havránek ................................................... 56 Èeské Švýcarsko Bohemian Switzerland, Zuzana Vaøilová ......................................................................... 73 Mladoboleslavsko Mladá Boleslav area, Radek Mikulᚠ.............................................................................. 96 Èeský ráj Bohemian Paradise, Jan Mertlík, Jiøí Adamoviè, Marie Nešporová .................................. 105 Broumovsko Broumov area, Jiøí Kopecký, Oldøich Jenka, Jiøí Adamoviè .............................................. 128 Výskyty železivcù mimo èeskou køídovou pánev Ironstone Occurrences outside the Bohemian Cretaceous Basin, Václav Cílek ..............138 Shrnutí nových poznatkù: co nám øíkají o genezi železivcù v èeské køídì Summary of new results: what do they say about the genesis of ironstones in the Bohemian Cretaceous, Jiøí Adamoviè ..................................................................... 146 Literatura References ........................................................................................................................ 152 Pøíloha 1 - Vliv proželeznìní a prokøemenìní na pískovcovou krajinu Der Einfluß der Vererzungen und Verkieselungen auf die Sandsteinlandschaft The effect of ferruginization and silicification on sandstone landscape, Bruno Müller ...... 161 Pøíloha 2 - Železité pískovce v Národním parku Zion v Utahu Ferruginous sandstones in Zion National Park, Utah, USA, Václav Cílek ........................ 169 Edice Knihovna Èeské speleologické spoleènosti .......................................................... 171

Titul: Pískovcová vìž s poklièkou železitého slepence ve Vojtìšském dole u Jestøebic. Ilustrace K. Saudek. Zadní strana obálky: Bizardní pískovcový skalní útvar na Královì kameni u Doks. Ilustrace K. Saudek. Typography by Martin Hlaváè, 2002 © e-mail: [email protected] F 606 592 257 ISBN 80-85304-76-7

®

V roce 2001 zpracovávala skupina složená z Radka Mikuláše, Jiøího Adamovièe a Václava Cílka podklady k tomu, aby skalní mìsta Èeského ráje mohla být nominována k zápisu do Svìtového dìdictví UNESCO. Patøièné formuláøe mají pøísnì stanovenou strukturu a kromì jiného vyžadují odpovìdi na otázku, èím je dané území významné z hlediska státu, kontinentu a svìta. Zejména srovnání pískovcových mìst Èeského ráje se zbytkem svìta pøedstavuje obrovský problém, protože sice existují lidé, kteøí mají pøehled o krasových územích Evropy, ale jen málokdo navštívil evropská pískovcová území èi se jimi dokonce zabýval v globálním mìøítku. Dva z èlenù týmu v rámci svých soukromých cest navštívili pravdìpodobnì tu nejvíc základní pískovcovou oblast svìta – totiž Colorado Plateau na území státù Colorado, Utah, Arizona a Nové Mexico. Byli si dobøe vìdomi monumentálnosti tamìjší krajiny, kde napø. v Utahu mùžete jet po silnici s informaèní cedulí oznamující, že dalších 260 mil, což je asi vzdálenost mezi Plzní a Brnem není možnost èerpat vodu èi benzín. A celé toto území je vyplnìno pískovcovými kaòony, høbety, plošinami a skalními útvary, které se táhnou ještì další stovky kilometrù. Èeský ráj by se zde vešel do nìkterého z boèních, nepojmenovaných údolí. Patriotická hra na svìtové dìdictví mezi Jièínem a Turnovem se z arizonské perspektivy jevila ponìkud smìšnì. Ale jenom do urèité míry. Pøedevším pískovcové oblasti je nutné nahlížet z pohledu daného biomu – aridní èi tropické pískovce nejsou srovnatelné s pískovci mírného pásma. Utah mohu možná srovnávat s Tasílií, ale tìžko s Labskými pískovci. Dál se ukazuje, že pískovcová mìsta jsou nìjak komplementární. Napøíklad na jihozápadì USA jsou velmi nedokonale a èasto jen v reliktech zachovány drobné tvary reliéfu jako jsou voštiny. Máme podezøení, že americké voštiny napø. z Arches jsou jen mizivými zbytky døíve hojných tvarù vyvinutých za mírnìjšího a vlhèího klimatu. Voštiny pak byly znièeny odlupováním exfoliaèních (èi deskvamaèních) šupin. Celé to srovnání pøipomíná debatu, kdysi otevøenou kdysi anglickým filosofem Edmundem Burkem (1729–97), který peèlivì rozlišoval vìci, napø. krajiny „krásné“ a „jemné“. E. Burke se pozdìji stal jedním za zakladatelù romantického pohledu na svìt a skrze básní-

ky jako W. Wordsworth ovlivnil èeské romantiky a odtud již vede pøímá linie k cestování a školním výletùm do Prachovských skal. Americká skalní mìsta a útvary jsou velkolepé a krásné, je to jako rána mezi oèi. Èeské pískovcové terény jsou spíš jemné a nenápadné. Na první pohled nesnesou srovnání (Plakánek a Grand Canyon), ale na druhý, podrobný pohled v nich najdeme nìkteré jevy, které jinde nejsou tak dobøe vyvinuty. V èem dnes vidíme kouzlo èeských a saských pískovcových mìst ? Je to pøedevším nesmírnì bohatý a èlenitý mikroreliéf voštinových polí, dál to je existence pøevisù s velkým bohatstvím archeologických materiálù mnoha rùzných kultur. Najít totiž pískovcovou oblast, kde na základì zachovalé malakofauny v kombinaci s uhlíky, kostmi a archeologickými materiály èi dokonce rašeliništi je možné rekonstruovat holocenní historii, je doopravdy cenné i ve svìtovém mìøítku. Jiným kouzlem je kombinace pískovcového reliéfu, støedovìkých skalních hradù a lidové architektury. A pak tu jsou další, možná okrajové, ale stejnì zajímavé jevy – napø. neobyèejná rozmanitost snad tøí stovek významných lokalit železivcù roztroušených po celé èeské køídové pánvi. Ještì než zaèal J. Adamoviè a další badatelé soustavnì zkoumat výzkumy železivcù nebylo patrné, že o nich bylo napsáno víc jak sto rùzných, pøevážnì nìmeckých prací. Nevìdìlo se, že zajímavá místa leží i v Èeském ráji nebo na Broumovsku. Èlovìk si neuvìdomoval šíøi a bohatství tohoto fenoménu. Tento sborník pøedstavuje druhý svazek zabývající se železivci. Jádrem prvního sborníku byly obecné genetické otázky. Druhý sborník se soustøeïuje na soupis lokalit. Má sloužit jako východisko pro další studia i jako podklad pro orgány ochrany pøírody k výbìru možných chránìných èi sledovaných lokalit a významných, krajinných prvkù. Žádný soupis není nikdy úplný a vždy odráží právì jen souèasnou, vìtšinou nerovnomìrnou znalost terénu. V dobì dokonèování sborníku došlo k velkým povodním a nìkolik autorù nemohlo dodat slíbené pøíspìvky. Pøesto jsme se snažili i pro chybìjící regiony uvést alespoò základní lokality. Sborník je doplnìn pøekladem klasické, ale málo známé práce B. Müllera z èasopisu Firgenwald z roku 1928 o vlivu proželeznìní a silicifikace pískovcù na tvorbu reliéfu. Pøedkládaný katalog lze oznaèit za celkovì

6 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

kolektivní dílo. Pøi jeho sestavování probíhala mezi jednotlivými autory permanentní výmìna poznatkù z terénu. Proto ani èasto nebylo možné uvést v autorském kolektivu všechny, kdo se radou nebo krátkým textem podíleli na jednotlivých pøíspìvcích. Pro poøádek tedy alespoò zde uvedeme, že na kapitole Kokoøínsko se svými poznatky podílel R. Mikuláš, na kapitole Mladoboleslavsko na oplátku J. Adamoviè. J. Adamoviè pøispìl do kapitoly Lužické hory struènou charakteristikou lokalit 10–12a. Popisem Pravèické brány pøispìl do kapitoly Èeské Švýcarsko V. Cílek. Zmínku o lokalitì Pøíšovská Homole do kapitoly o výskytech mimo køídové sedimenty poskytl J. Adamoviè. Èetné diskuze, které se odrazily i v textu jednotlivých pøíspìvkù, probíhaly bìhem terénních výjezdù: tìch se vedle autorského kolektivu

úèastnili také Petr Kühn, Josef Peroutka, Miroslav Coubal, Vladimír Cajz, Jaromír Ulrych, Jiøí Zachariᚠa mnozí další. Poèítaèovému vykreslování mapek, jimiž je opatøena vìtšina pøíspìvkù tohoto svazku, se peèlivì vìnovali Jan Mertlík, Jana Rajlichová a Leoš Suchánek. Celé dílo by však bylo odkázáno k odpoèinku v šuplíku, kdyby nebylo jeho vydání podpoøeno v rámci výbìrového øízení Ministerstva životního prostøedí ÈR na podporu projektù pøedkládaných nestátními neziskovými organizacemi. Za veškerou pomoc a podporu dìkujeme. Vìøíme a doufáme, že výsledky uvedené v tomto katalogu pøispìjí k lepšímu poznání a ochranì i ve svìtovém mìøítku neobvykle rozsáhlého a mimoøádnì vyvinutého souboru lokalit železitých pískovcù.

Provodín u Èeské Lípy a Moab v Utahu, srpen 2002 Literatura k pøedmluvì A DAMOVIÈ, J. & CÍLEK, V., eds. (2002): Železivce. Ironstones. – Knihovna ÈSS, 37: 172; Praha. B URKE, E. (1757, 1st edition; this edition

Kokoøínsko Kokoøín area Jiøí Adamoviè Abstract

The previous knowledge of ferruginization in the Kokoøín area sandstones was extended by many new occurrences. All the morphological types of ironstones so far reported from the Bohemian Cretaceous Basin are present in this area, with type 3 being accentuated in the S part and type 2 in the N part. Characteristic phenomenon, very rare in other areas, are the sets of closely spaced tube-like laminae of QRI; they are mostly linked with tectonic structures parallel to the near ښtìk Fault. Most of the occurrences, with the possible exception of some tube-like forms, were found to be spatially associated with intrusive bodies of young basaltic rocks, including the classical strata-bound ferruginization in the area between Kokoøín and Mšeno. Unlike in other sandstone regions, products of sandstone ferruginization in the Kokoøín area are mostly protected as separate nature monuments.

Úvod

Tento pøíspìvek shrnuje výskyty železivcù z oblasti mezi tokem Labe u Mìlníka a Libìchova na jihu a Mlýnským a Bobøím potokem na severu. Jde tedy o jakési širší okolí CHKO Kokoøínsko (obr. 1 a 22).

Kokoøínsko je z hledika výskytu proželeznìní v køídových sedimentech specifické tím, že odtud byly popsány témìø všechny morfologické typy výskytù pøed témìø sto lety a jedná se tak v tomto smìru o území klasické (viz A DAMOVIÈ 2002b). Mimoøádné posta-

J. Adamoviè a V. Cílek editoøi

1998): A philosophical Enquiry into the Sublime and Beautiful. Penguin Classics. CHRONIC, H. (1988): Geology of Western National Parks and Monuments. Seattle.

Seznam použitých zkratek vztahujících se ke klasifikaci železivcù List of abbreviations related to ironstone classification Morfologická typizace typ 1 – subvertikální deskovitá tìlesa vázaná na pukliny nebo kontakty žil typ 2 – zprohýbané laminy (vlnové plochy, toulce, trubice, skalní rùže), èasto v celých svazcích typ 3 – subhorizontální tìlesa vázaná na vrstevnatost typ 4 – izolované domény (hrudky, konkrece) typ 5 – èervená nebo èervenofialová pigmentace pískovce

Texturní typizace QRI (quartz-rich ironstone) køemenem bohatý železivec: pískovec nebo slepenec, v nìmž je mezizrnová hmota tvoøena oxihydroxidy Fe, zpravidla masivní QPI (quartz-poor ironstone) køemenem chudý železivec: oxihydroxidy Fe bez klastického køemene, ve smìsi s jílovým minerálem a nìkdy i opálem, zpravidla lupenité

Obr. 1.

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní v jižní èásti Kokoøínska.

8 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

vení pøitom vždy mìly dokonale vyvinuté formy tzv. železitých inkrustací – zprohýbané laminy køemenem bohatého železivce (QRI) vytvoøené periodickou precipitací železa z proudících roztokù v mezerních prostorách køemenných pískovcù (5, 7, 8), diskutované napø. již WURMEM & ZIMMERHACKELEM (1882). Svazky na sebe nahlouèených železitých trubic (1d, 9, 12, 12a, 13, foto na obr. 2) jsou spíše kokoøínským „endemitem“ a z jiných oblastí jsou málo známé – blíží se jim napø. trubice v Èeském Švýcarsku a na Broumovsku.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 9

ré tvoøí naprostou vìtšinu skalních výchozù. Ve vertikálním sledu se èlení na tøi nahoru hrubnoucí cykly o mocnostech cca 40–100 m. Ty jsou prozatímnì nazývány spodní, støední a svrchní èástí jizerského souvrství (ADAMOVIÈ 1997b) a v døívìjším èlenìní È. ZAHÁLKY (1895b, 1916) odpovídají pásmùm V, VI–VIII a IX. Prachovité pískovce korycanských vrstev (cenoman) jsou odkryty jen na nìkolika místech v tektonicky vyzdvižené køe Maršovického vrchu (14a). Výskyty vulkanitù mají charakter subvulkanických (intruzívních) tìles, žádné povrchové výlevy nejsou z Kokoøínska prokázány. Pøevažují bazalty, tefrity, augitity a foidity, v mnoha pøípadech ve facii intruzívních brekcií. Ménì jsou zastoupeny kyselé typy (fonolity, trachyty), na nìž se proželeznìní témìø neváže.

Oxihydroxidy železa se soustøeïují pøi stropu zmínìné slepencové polohy a pøesnì sledují její prùbìh (typ 3). Tvoøí tak subhorizontální desku železitého slepence, uklonìnou velice mírnì k jihu, mocnou v prùmìru 1 m. V centrální èásti rokle, kde je tato deska porušena zlomy S–J, narùstá mocnost proželeznìní na 6 m. Pouze v nejvyšší èásti proželeznìlého intervalu je cementace úplná, v nižších polohách tvoøí oxihydroxidy Fe zprohýbané pásky a trubice s osami zhruba S–J. Proželeznìní (typ 1) bylo v rokli zaznamenáno i na subvertikálních puklinách rovnobìžných s žilnými proniky nebo vybíhajících od vìtších intruzivních tìles bazaltoidù. Dále na V je zbytek proželeznìní typu 1 zachován napø. na vìži Kniha v horní èásti rokle Špíglovka. Ve všech pøípadech jde o texturní typ QRI.

pustné polohy s vysrážením železa v dùsledku zmìn Eh/pH.

1. Rokle Moèidla a skalní útvar Poklièky

Význam

Geomorfologický popis

Lokalizace

Horní hrana rokle Moèidla smìru ZSZ–VJV západnì od Mšena, v úseku od severního okraje Sedlece až k jejímu ústí, vèetnì pøilehlé èásti Kokoøínského dolu. Tento výskyt leží uvnitø pøírodní rezervace Kokoøínský dùl, vyhlášené roku 1953.

Okolí rokle Moèidla je nìkterými autory (A DAMOVIÈ a kol. 2001) pokládáno za názornou ukázku postupu železem nabohacených roztokù od vzestupných drah (kontakty intruzivních tìles) s omezeným šíøením do stran (otevøené pukliny) až po migraci podél mimoøádnì propustné polohy (slepenec) v podloží ménì pro-

Minerální a chemické složení

Ve vzorku železitého slepence z rokle Moèidla byly metodou RTG difrakce zjištìny køemen, goethit, kaolinit a ?lepidokrokit, v nerozpustném zbytku se objevily i linie typické pro rutil. Goethit detailnì prorùstá s kaolinitem a spoleènì tvoøí sekundární tmel pískovce. Koroduje køemenná zrna a tvoøí i samostatné enklávy, vzniklé pravdìpodobnì rozpuštìním preexistujících drobných køemenných zrn. Bodové chemické analýzy na mikrosondì prokázaly pøítomnost almandinu. Hornina obsahuje 21 hm.% oxihydroxidù Fe (A DAMOVIÈ 2001). Deskovité proželeznìní typu 3 v západním okolí Mšena ovlivòuje hlavní prvky reliéfu krajiny. Nejvyšší body strukturních plošin (Rovina, Na prùhonì) se nacházejí na vrcholech plochých antiklinál a z nich vybíhající údolí zpravidla upadají souhlasnì se smìrem zapadání vrstev (A DAMOVIÈ 1989). Skuteènost, že reliéf takto

Geologický popis

Obr. 2.

Trubicovité laminy QRI v pravé stìnì údolí Švábského potoka ve Švábech. Osy trubic jsou protaženy ve smìru V–Z. Foto J. Adamoviè.

Geneze proželeznìní vázaného na vrstevní plochy byla mnohými autory diskutována v souvislosti s deskou železitého slepence v rokli Moèidla (1) a sousední èásti Kokoøínského dolu (B. MÜLLER 1928a, ZIMA 1950, MALKOVSKÝ 1956, ADAMOVIÈ 1988, ADAMOVIÈ a kol. 2001). Další, stejnì nebo ménì výrazná tìlesa vrstevních železivcù (1c, 2, 3, 6, 10b a mnohá další) do velké míry urèují morfologii terénu podstatné èásti Kokoøínska: ovlivòují vertikální èlenitost území a predisponují sklony strukturních plošin. Aèkoliv na Kokoøínsku najdeme i pìkné ukázky proželeznìní na puklinách (1g, 4, 10cd, 11, 14cd), alterace bazaltoidních žil doprovázené nárùsty køemenem chudého železivce (QPI) na kontaktu s pískovcem jsou zde pomìrnì vzácné (zèásti 4, 9) a na èetnosti nabývají až smìrem na Dokesko (14b). Proželeznìní je na Kokoøínsku vázáno na pískovce jizerského souvrství (støední až svrchní turon), kte-

Typová lokalita cementaèního typu proželeznìní (QRI) vázaného na vrstevnatost (t.j. typu 3), v tomto pøípadì na polohu slepence až 8 m mocnou. Vrchol slepence leží pøi ústí rokle ve výšce 304 m n.m., v horní èásti rokle ve výšce 307 m n.m. Slepenec zde tvoøí vrchol nahoru hrubnoucího cyklu ve støední èásti jizerského souvrství (první kokoøínský kvádr = pásmo VIII), nejvyšších cca 13 m støední èásti jizerského souvrství v nadloží slepence pak již nemá gradaèní charakter a je tvoøeno vìtšinou masivním jemnozrnným až støednì zrnitým pískovcem. Nad další ostrou hranicí jsou vyvinuty prachovité, místy vápnité jemnozrnné pískovce svrchní èásti jizerského souvrství (báze druhého kokoøínského kvádru = pásmo IXa). V západní a støední èásti rokle pøevažují pukliny smìru ZSZ–VJV až Z–V, které také urèují prùbìh rokle. Èetné jsou i smìry S–J, na nichž jsou založena levostranná údolí. V centrální èásti rokle byla zjištìna (ADAMOVIÈ 1989) 70 m široká zakleslá kra protažená ve smìru S–J: výška skoku na západním okrajovém zlomu je 4 m, na východním okrajovém zlomu pak 12 m. Jižním omezením kry je jeden z horizontálních posunù smìru ZSZ–VJV. Zhruba východnì od rokle Apatyka pøevažují smìry puklin SSZ–JJV a SV–JZ. Ètyøi z nich jsou vyplnìny bazaltoidní horninou. Na severním úboèí výšiny Na prùhonì nad roklí Vrtoøez dochází ke køížení dvou systémù bazaltoidních žil (ADA MOVIÈ a kol. 2001): výrazné žíly SZ–JV smìøující sem od severního okraje Sedlece (zde tìleso analcimitu v místì hospody; viz též CINIBULK 1936 a ADAMOVIÈ 1989) a žil SV–JZ mezi vrchem k. 363 (tìleso intruzivní brekcie eliptického prùøezu, delší prùmìr 350 m) z. od hájovny Romanov a roklí V køíži. Žíly obou tìchto systémù procházejí pøes oblast s dokumentovaným proželeznìním.

Obr. 3.

Geologická mapa území mezi Kokoøínem a Mšenem, s. od Mìlníka. Silné šedé linie a plochy – intruzívní tìlesa vulkanitù, èárkované silné šedé linie – zlomy, tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

10 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

„kopíruje“ vrstevnatost nelze pøièítat pouze jedné mocné poloze železitého slepence zasahující do rokle

Moèidla: v oblasti mezi Kokoøínem a Mšenem zprohýbané pásky oxihydroxidù železa èasto doprovázejí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 11 i slepencové polohy jiných stratigrafických úrovní, a výraznì je tak zpevòují. Pøítomnost desky odolného železitého slepence na horní hranì moèidelské rokle má spolu s intenzivním rozpukáním za následek strmé zahloubení rokle, zvláštì patrné v její pravé stìnì. Tato deska však sama tvoøí povrch až na ostrohu sevøeném mezi pravou stìnou Moèidel a Kokoøínským dolem. Výraznými „klobouky“ zde zakonèuje pøedevším dvojici skalních vìží známých jako Poklièky (nìm. Pilzfelsen). Dokonaleji vyvinutá poklièka o rozmìrech asi 6 x 5 m zakonèuje zcela izolovanou, asi 12 m vysokou vìž (obr. 5). Vìtší je poklièka (11,2 x 3,6 m) na severnìjší, asi 15 m vysoké vìži (BALATKA & SLÁDEK 1973). Voštiny ze skalního útvaru Poklièky popsal MIKULÁŠ (2001).

Literatura

B. MÜLLER (1928a s. 150, 1932 s. 62, 1942 s. 204, 207), CINIBULK (1931 s. 157), ZÁRUBA-PFEFFERMANN 1939, BLUME (1943, s. 72), JOHN a kol. (1957 s. 1314), BALATKA a kol. (1963 s. 262, 1969 s. 23), BALATKA & S LÁDEK (1972a s. 11, 1973 s. 184-185, 1975 s. 148149, 1981 s. 33-35, 40), RUBÍN & BALATKA eds. (1986 s. 70, 74), A DAMOVIÈ (1988, 1989, 2001 s. 92-95, 2002a s. 30-31, 2002b s. 44), A DAMOVIÈ a kol. (2001 s. 117118), MIKULÁŠ (2001 s. 220, 226)

Blízké výskyty

Obr. 4.

Geologická mapa lokality Moèidla (detail pøedchozí mapy). Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

Mezi blízké výskyty byla v tomto pøípadì zaøazena øada významnìjších tìles železitého pískovce v celé jižní èásti Kokoøínska. Nutno dodat, že zprohýbané

Obr. 5.

Klasická lokalita Poklièky pøi ústí rokle Moèidla do Kokoøínského dolu. Foto J. Brožek.

Obr. 6.

železité laminy zde v menší èi vìtší míøe doprovázejí slepencové polohy rùzných stratigrafických úrovní v pomìrnì širokém pásu mezi Kaninou a Šemanovicemi (A DAMOVIÈ 1988) i jinde.

1a. Rokle V køíži

Na konci ostrohu v horní èásti rokle V køíži, 1350 m z. od køižovatky v Sedleci, stojí skála nahoøe (cca 332 m n.m.) zakonèená úsekem prosyceným oxihydroxidy Fe (typ 2). Ty se zde soustøeïují do blízkosti 10 cm mocné, místy zdvojené polohy slepence s køemennými valouny až 2,5 cm (obr. 6). Podobné železité inkrustace, èasto ještì výraznìjší, jsou vázány i na dvì níže položené slepencové polohy, ostøe omezené oproti okolnímu støednì až hrubì zrnitému køemennému pískovci, ležící cca 322,5 a 315,5 m n.m. Všechny tyto úrovnì jsou souèástí svrchní èásti jizerského souvrství (druhý kokoøínský kvádr = pásmo IXb), leží tedy v nadloží železitého slepence z Moèidel. V tìsné blízkosti skalního útvaru vede okružní znaèená turistická cesta. A DAMOVIÈ (1988, 1989) dával zdejší proželeznìní do prostorové souvislosti s tìlesem vulkanitu v Kaninì. Na základì nových zjištìní lze pøedpokládat, že do blízkosti lokality pokraèuje od návrší Na prùhonì jz. smìrem žíla bazaltoidu.

1b. Jestøebické poklièky

Proželeznìní ve Vojtìšském dolu východnì od Jestøebic je vázáno na tutéž slepencovou polohu jako v rokli Moèidla a spoleènì tvoøí jedinou souvislou desku. Slepenec zde má mocnost asi 3 m a jeho horní hrana leží

Skála v horní èásti rokle V køíži, pøi znaèeném turistickém okruhu, nahoøe zpevnìná laminami QRI. Foto J. Adamoviè.

12 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

312–317 m n.m. Mocnost proželeznìlého intervalu je 1,5 až 2 m. Na horní hranì pravé stìny Vojtìšského dolu asi 550 m v. od kaple v Jestøebicích je vyvinuto nìkolik vìží zakonèených výraznými poklièkami (obr. 7). Jejich popis podávají BALATKA & SLÁDEK (1981). Žádná tìlesa vulkanických hornin nejsou z blízkosti známa.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 13

kumentoval proželeznìní vázané na slepencové polohy v úseku Šemanovického dolu mezi Truskavnou a Šemanovicemi. Ve støední èásti jizerského souvrství (první kvádr) stoupá smìrem k Šemanovicùm, t.j. k severu, poloha železitého slepence z 253 na 283 m n.m., ve svrchní èásti souvrství (druhý kvádr) pak podobná poloha z 281 na 315 m n.m. První uvedená úroveò stratigraficky odpovídá poloze železitého slepence v rokli Moèidla.

1e. Vidimský dùl

Proželeznìní se nevyhnula ani slepencová poloha ležící zhruba v polovinì nejvyšší skalní kulisy ve Vidimském dole, ve výšce 330–340 m n.m. Na skalách Skoøepka a Perlová vìž asi 350 m ssv. od zámku v Horní Vidimi modeluje tato poloha skalní øímsy. Podobnì je tomu v okolí horolezecky využívaného útvaru Vidimská brána 1,1 km jv. od zámku (obr. 8), kde tato poloha tvoøí zaklenutí skalního komínu (MIKULÁŠ 1997a). Lokalizace jmenovaných skal – viz ŠASTNÝ (1999).

Obr. 9.

Tzv. Železný masiv u Tupadel, pohled k jihu na puklinu prosycenou oxihydroxidy Fe. Foto J. Adamoviè.

nadloží. Slepencová poloha leží ve výšce 225–228 m n.m. a je uklonìná k SZ pod úhlem 2–3°. Proželeznì-

Obr. 7.

Jedna z vìží ve Vojtìšském dole, nahoøe zakonèená poklièkou QRI. Foto J. Adamoviè.

1c. Konrádov

Proželeznìlá slepencová poloha tvoøí vrcholky skal v levém boku údolí Pšovky mezi Konrádovem a mlýnem Palác, ve výšce kolem 350 m n.m. Jde napø. o skalní vìže Konrád (Talwächter) nebo masiv jižnì od vìže Rabbi Löw (lokalizace viz MARTÍNEK 1999).

1g. Železný masiv u Tupadel

Impregnace oxihydroxidy Fe v pravé stìnì dolu Nad Žitavou asi 1,2 km sz. od restaurece v Tupadlích zde tvoøí tzv. Železný masiv (ŠOVÍÈEK 1999): na èelní puklinì 322/86° (obr. 9) je vyvinuta deska QRI až 5 cm mocná. Deska sice brání celkové destrukci puklinové plochy, v místech jejích perforací však za ní docází ke vzniku drobných dutin. Povrch desky je nerovný až bradaviènatý (obr. 10). Dále k SV pokraèuje puklina skalní rozsedlinou bez pøítomnosti oxihydroxidù Fe. Uvedené výskyty mohou být prostorovì spojeny s žilou sodalitického analcimitu s. od Horní Zimoøe (297; B. ZAHÁLKA 1905, SHRBENÝ 1992) nebo s tìlesem pøíbuzného bazaltoidu na k. 284,3 sv. od Tupadel.

1d. Šemanovický dùl – jih

Výskyty trubicovitých forem proželeznìní (typ 2) v jižní èásti Šemanovického dolu jsou vázány na žílu bazaltu smìru SSV–JJZ (A DAMOVIÈ 1989), asi 900 m jv. od Bøezinky, v jižním okolí vìže Malamut (lokalizace viz ŠASTNÝ 1999). V sv. stìnì vìže Špek (asi 200 m od Malamuta) jsou vyvinuty izolované trubice QRI protažené SV–JZ, zatímco úzký skalní høbítek 30 m j. od Halamovy vìže (asi 300 m od Malamuta) obsahuje nahlouèené trubice QRI protažené do smìru asi SSV– JJZ, tedy pøíènì na smìr høbítku. Poklièka podmínìná železitými inkrustacemi tvoøí také vrchol skály Sloní past 250–300 m jjz. od vìže Mamutice v blízkosti skalního hrádku Kostelíèek. Na uvedené výskyty mì upozornil kolega RADEK MIKULÁŠ. ADAMOVIÈ (1988) zdo-

ní je dobøe sledovatelné napø. na skalním útvaru Marobud, kde je v nadloží slepence výraznì vyvinuto proželeznìní QRI v podobì trubic o prùmìru do 5 cm s osami 40°–220°. Polohu železitého slepence v okolí skály Stojan (lokalizace skal – STRNAD 1999) doplòují morfologicky pozitivnì vystupující subvertikální železité destièky QRI – destruovaná výplò pukliny (typ 1). V dutinkách a drobných puklinách pøechází cementace QRI do typu QPI (ADAMOVIÈ 2002b s. 45). Proželeznìní se také podílí na modelaci blízké jeskynì Dominùv sklep (ZIMERMAN 1995).

Obr. 8.

Skalní útvar Vidimská brána. Foto V. Strnad.

Mezi další, málo známé výskyty v jižní èásti Kokoøínska patøí proželeznìní typu 2–3 na skalách u Dolní Zimoøe a tzv. Železný masiv u Tupadel (typ 1). Za seznámení s nimi dìkuji kolegovi R. MIKULÁŠOVI.

1f. Dolní Zimoø

Proželeznìní v sv. okolí Dolní Zimoøe je vázáno na slepencovou polohu na vrcholu nahoru hrubnoucího cyklu a tvoøí i zprohýbané lištovité a trubicovité inkrustace v jemnozrnném pískovci v jejím tìsném

2. Zadní Žluè Obr. 10. Detail stìny Železného masivu u Tupadel s bradaviènatým povrchem desky železivce. Foto R. Mikuláš.

Lokalizace

Plošina Zadní Žluè (nìm. Lutschberg) zjz. od Dobøenì s nejvyšším bodem 408,1 m n.m.

14 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Geologický popis

Cementaèní proželeznìní (QRI) se váže na polohu slepence 1,5 m mocnou, tvoøící vrchol nahoru hrubnoucího cyklu. Stratigraficky lze tuto polohu na základì blízkého vrtu SK3T zaøadit již do svrchní èásti jizerského souvrství. Vrchol slepence tvoøí v sz. cípu plošiny (kolem k. 408,1) prakticky její temeno a viditelnì se uklání k JJZ pod úhlem 5° (foto in A DAMOVIÈ a kol. 2001). Vrstevní sled je zde porušen zlomem smìru S–J až SSV–JJZ s relativním poklesem východní kry o 3 m. Nejbližším známým tìlesem vulkanitu je analcimický nefelinit na Špièáku asi 1,5 km na JV a aeromagneticky indikované tìleso na vrchu k. 343 ssz. od Vidimi. Proželeznìní typu 3 zde nemá tak masivní charakter jako v rokli Moèidla a spíše se skládá z jednotlivých zvlnìných lamin, které smìrem nahoru houstnou. Pukliny smìru ZSZ–VJV nejsou železem impregnovány. Železitou výplò i doprovod v podobì zprohýbaných lamin železitého pískovce (vše QRI) však mají pukliny drceného pásma v hrubozrnném pískovci v záøezu cesty 500 m dále na východ, uklonìné pod mírnými úhly (20–50°) k ZSZ.

Geomorfologický popis

Pøítomnost desky železitého slepence napomohla zachování trosky strukturní plošiny Zadní Žluè, pøièemž její sklon zde urèuje svažitost povrchu k jihu. Omeze-

ný plošný rozsah tohoto plošinného prvku je nejspíše dán zlomy V–Z tvoøícími jižní okraj hrásti blatecké elevace (V EJLUPEK & KAAS 1986). Morfologicky výrazná je izolovaná skalka na západním okraji plošiny nedaleko k. 408,1, nahoøe zakonèená místy pøeènívající poklièkou železitého slepence (úroveò 404 m n.m.). Na své východní stranì je skalka 3 m vysoká (obr. 11). O dalších podobných skalních sloupech v tìchto místech se zmiòují BALATKA & SLÁDEK (1981).

Literatura

BALATKA a kol. (1969 s. 23), BALATKA & SLÁDEK (1972a s. 11, 1973 s. 185, 1981 s. 38, 40), ADAMOVIÈ (2001 s. 74, 2002b s. 44), ADAMOVIÈ a kol. (2001 s. 122).

Blízké výskyty 2a. Šemanovický dùl – sever

Výrazné proželeznìní typu 2–3 (inkrustace Fe vázané na vrstevnatost) o mocnosti až 1 m sleduje polohu hrubozrnného køemenného pískovce støední èásti jizerského souvrství v Šemanovickém dole sz. od Jestøebic. Ze dna údolí se tato poloha vynoøuje ve výšce 293 m n.m. v západním okolí vrchu Špièák (378,9) a pozorovatelná je dále k severu, pøièemž drží stálou úroveò asi 2 m nade dnem údolí (lesní silnice). V jižním okolí Dobøenì již tato poloha leží 312 m n.m. Oxihydroxidy Fe zde také vyplòují pukliny (typ 1) smìru ZSZ–VJV. Vrch Špièák je tvoøen tìlesem analcimického nefelinitu (SHRBENÝ 1992).

Obr. 11. Západní hrana plošiny Zadní Žluè s pískovcovou skalkou modelovanou jako skalní høib. Horní deska je tvoøena polohou železitého slepence. Foto J. Adamoviè.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 15

3. Údolí Habrùvka a Supí hora u Osinalic Lokalizace

Proželeznìní typu 3 ve høbetu táhnoucím se od Supí hory (433,6, nìm. Geiersberg) smìrem na JZ, odkryté zejména ve støední a horní èásti údolí Habrùvka, mezi Dolní Vidimí a Osinalicemi.

Geologický popis

Proželeznìní typu QRI je vázáno na slepencový vrchol nahoru hrubnoucího cyklu svrchní(?) èásti jizerského souvrství a je vzhledovì dosti podobné proželeznìní v rokli Moèidla. Poloha slepence jeví zøetelný úklon 2– 4° k JZ až ZJZ: zatímco výše v údolí tvoøí jeho horní hranu (výška až 390 m n.m.), o 1 km dále na JZ leží tato poloha zhruba v polovinì svahu (kol. 330 m n.m.). Deska železitého slepence je až 2 m mocná, místy zøetelnì tvoøená trubicovitými inkrustacemi s osami asi SZ–JV; viz foto in ADAMOVIÈ (2002b). Proželeznìní se zde nachází v oblasti hojných výskytù vulkanických hornin. Pozemním magnetickým mìøením bylo zjištìno nìkolik tìles bazaltoidù na Supí hoøe: 1. izometrické tìleso (asi bazaltoidní intruze) 50 m jižnì od vrcholu, 2. žilné tìleso, jehož hlavní èást (V–Z) je odkryta ve svahu nad cestou asi 100 m jv. od vrcholu (ZIMA 1950) a z nìhož vybíhají odžilky k SV a JZ, a 3. soustava drobných žil na høbetu ze silicifikovaného pískovce, mírnì k tomuto høbetu kosá (ZSZ–VJV až V–Z). Vedle silicifikace je v blízkosti poslednì jmenovaných žil vyvinuto proželeznìní QRI na puklinách na nì kolmých.

Další tìleso vulkanitu v oblasti údolí Habrùvka bylo indikováno aeromagnetickým mìøením (ŠALANSKÝ 1977) na kopci k. 343, 600 m z. od s. konce Dolní Vidimi, zatím nebylo ovìøeno pozemním mìøením. Vrchol tohoto kopce je tvoøen hrubozrnným pískovcem s pøímìsí køemenných valounù, úklon vrstev je 4° k Z. V jeho ose (smìr 16°) probíhá 70 cm mocná zóna s hustými zprohýbanými laminami železitého pískovce (QRI). Na severním úboèí vrchu je vyvinuto proželeznìní typu 3 na vrstevních plochách v podobì svazku tenkých, mírnì zvlnìných pásek QRI. Tìleso bazaltoidu je známo také ze Sluneèní hory (Høebenáè) dále na jih (REUSS 1797).

Geomorfologický popis

V horní èásti údolí Habrùvka zvyšuje pøítomnost železité desky èlenitost údolní hrany tím, že chrání izolované skalní vìže pøed erozí. Do urèité míry také kontroluje prùbìh povrchu høbetu jz. od Supí hory. Nìkteré takto modelované skalní vìže jsou využívány jako horolezecké terény (napø. Železná brána nad znaèenou cestou do Osinalic; STRNAD 1999). Zóna proželeznìní na kopci k. 343 tvoøí jeho temeno a je vypreparovaná do podoby skalní zdi 0,7 m široké a 1,3 m vysoké (miniatura Mariánského vrchu vèetnì skalní mísy na vrcholu) – viz obr. 12. Dále na jih pak tvoøí vìžièky 1,5 a 0,8 m vysoké, shora chránìné prohnutými laminami QRI – obr. 13.

Literatura

BERNAU (1888 s. 184, 190), SÝKORA (1948 s. 51-53),

Obr. 12. Skalní zeï na vrchu k. 343 u Dolní Vidimi, tvoøená železitým pískovcem v zónì smìru 16° prosycené laminami QRI. Pohled k východu. Foto J. Adamoviè.

16 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 17

Geologický popis

Obr. 13. Skalka shora chránìná lištou QRI na jižním konci vrcholového høbetu k. 343 u Dolní Vidimi. Foto J. Adamoviè.

ZIMA (1950 s. 303, 307), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 486-487), ADAMOVIÈ (2002a s. 28, 2002b s. 44).

Blízké výskyty

ny (Bìch a Slavibor na S, Sobìrad na J). Jižním smìrem pokraèuje tato zóna, již morfologicky nevýrazná, do Dolní Housky.

3a. Nedvìzí a okolí

Proželeznìní typu 3 v území mezi Supí horou a plošinou Raè bylo zjištìno MALKOVSKÝM (1956) na jižním úboèí trachybazaltového vrchu Nedvìzí (458,1) v nadmoøské výšce 348–350 m. Je zde vázáno na slepencovou polohu pøi vrcholu støední èásti jizerského souvrství (pásmo VIII). Také silicifikovaná pískovcová vìž 220 m ssz. od vrcholu Nedvìzí, pravdìpodobnì doprovázející skrytou žílu bazaltoidu, vykazuje na západní stranì nedokonale vyvinuté trubice QRI s osami uklonìnými pod mírným úhlem k jihu. B. MÜLLER (1923, 1928a) uvádí proželeznìní typu 2 (železité inkrustace, konkrecionální tvary apod.) z celkem pìti vrcholkù v oblasti Stará louka (Alte Wiese) jv. od Nedvìzí a Na Beránkovì kopci (Halsbreche) podél zóny v jv. pokraèování fonolitové žíly na Kluèeninì. Na západním svahu høbetu Staré louky, 900 m jv. od vrcholu Nedvìzí, jsou subhorizontální nepravidelné laminy QRI vyvinuty v boèní a údolní stìnì vìže Zahrádka (STRNAD 1999).

4. Dolní Houska Lokalizace

Zóna proželeznìní podmiòující nesouvislý skalnatý høeben táhnoucí se ve smìru S–J po západní hranì návrší 500 m z. od Kbelska. Skalky na høebenu dosahují výšky cca 370 m n.m. a jsou horolezeckými teré-

Proželeznìní typu 1 je vázáno na subvertikální, asi 5 m široké drcené pásmo smìru S–J v pøevážnì hrubozrnných køemenných pískovcích spodní(?) èásti jizerského souvrství. Pískovce jsou v tomto pásmu zpevnìné sekundární silicifikací. Na nejménì tøech místech je drcené pásmo levostrannì dislokováno v øádu prvních metrù na zlomech smìru V–Z. Je možno zde pozorovat cementaèní (QRI) i povlakové (QPI) železivce na puklinových plochách, a to zvláštì v místech, kde drcené pásmo tvoøí rozsedlinu (šíøka 3–4 m, délka i pøes 10 m) mezi vìžemi silicifikovaného pískovce. Oxihydroxidy Fe tvoøí rovné i zprohýbané desky železitého pískovce v mocnosti do 10 cm. Železivce QPI tvoøí jejich èokoládovì hnìdé lupenité povlaky na stranì rozsedliny nebo výplnì dutinek s èerným, lesklým, ledvinitým povrchem. Na povlaku QPI jsou místy (vìž Slavibor) pøisedlé tmavohnìdé až èerné ploché èoèky – pupínky QPI asi 2 cm v prùmìru. Pod mikroskopem byl zjištìn i pøechodný typ mezi QRI a QPI, v nìmž se støídají zvlnìné polohy oxihydroxidù Fe a polohy bohaté na jemná písková zrna, takže ve výbrusu pøipomíná hornina prùøez stromatolitem. Skalní povrch pak sleduje prùbìh tìchto zvlnìných poloh. Proželeznìní se místy kombinuje s hustým síováním køížících se silicifikovaných puklin (boxwork jointing). Jak ukázalo povrchové geomagnetické mìøení v letech 1999–2001 (J. PEROUTKA a J. ADAMOVIÈ), toto drcené pásmo propojuje dvì vìtší tìlesa bazaltoidních hornin. Na severu je to žíla smìru SZ–JV pøicházející do oblasti pravdìpodobnì ze Smrkového høebene u Boøejova, probíhající pøes rozcestí znaèených turistických cest v Týnském dole a pokraèující na západní okraj Kbelska. Magmatem byly proniknuty i dvì ruptury téhož smìru, speøené k pásmu S–J a napojující se na nìj od východu hned severnì a jižnì od skal Bìch a Slavibor. Na jihu je to pak tvarovì nepravidelné tìleso intruzivní brekcie (REUSS 1797, BOØICKÝ 1874, B. ZAHÁLKA 1905), probíhající ve smìru SV–JZ pøes zámek Houska. Z místa parkovištì pøed zámkem (bývalý hradní pøíkop) vybíhá po sledovaném drceném pásmu žíla bazaltoidu smìrem k S až SSZ (høbet). Severnì od silnice v Dolní Housce je tato žíla ménì výrazná – tvoøí plošší anomálii magnetického pole, na níž jsou naložena dvì ostrá maxima 5 m od sebe. Køivky se dvìma maximy (jen 5–10 nT) 4–5 m od sebe byly získány i v celém prùbìhu drceného pásma, pøièemž zvýšené hodnoty se zhruba kryjí s výchozy desek železitého pískovce na stìnách rozsedlin. Tento výsledek lze vysvìtlit buï dvojicí drobných žilných tìles tvoøících stìny drceného pásma nebo slabým feromagnetickým projevem hematitu (viz níže) pøi teplotách nad 260 K (Morinova teplota) – viz ADAMOVIÈ (2001) a ADAMOVIÈ a kol. (2001).

Minerální a chemické složení Obr. 14. Geologická mapa lokality Dolní Houska. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

Analýza RTG-difrakce (prokázala, že železivce QRI z Dolní Housky jsou na rozdíl od vìtšiny ostatních vzorkù tvoøeny hematitem a živcem (ADAMOVIÈ 2001). Výplnì dutin a povlaky QPI naopak obsahují smìs

goethitu a kaolinitu. Stejného složení jsou i èerné knoflíkovité až puchýøkovité minerální agregáty kolomorfního vzhledu o prùmìru 1–2 cm pøítomné na povlacích QPI. Vzorky QRI i vzorky na pøechodu ke QPI obsahují kolem 20 hm.% oxihydroxidù Fe (A DAMOVIÈ 2001).

Geomorfologický popis

Proželeznìní a zvláštì pak silicifikace drceného pásma vedla ke zpevnìní pískovcù, které tvoøí v nìkterých úsecích až 10 m vysoké vìže. Vznik centrální rozsedliny lze vysvìtlit intenzivním drcením pískovce v tomto úseku a soustøedìním sekundární cementace spíše do bokù pásma. V žádném pøípadì však nejde o vytìženou èedièovou žílu. Pestrost mikrotvarù na stìnách rozsedliny je dána pøítomností více generací proželeznìní (QRI, QPI a jeho nárùsty) a rùzných forem silicifikace vèetnì krabièkovitého vyvìtrávání prokøemenìlých puklin.

Literatura

Vulkanické horniny na návrší naproti zámku Houska popisovali REUSS (1797 s. 32-36), BOØICKÝ (1874 s. 31,35) a B. ZAHÁLKA (1905 s. 53-54). K lokalitì samotné se vztahují publikace SLOUKA a kol. (1980 s. 418), CÍLEK a kol. (1996 s. 106), BERNDT (1999 s. 109111), A DAMOVIÈ (2001 s. 91-92, 2002b s. 44-45), ADAMOVIÈ a kol. (2001 s. 116-117).

5. Špièák u Støezivojic Lokalizace

Høbet protažený ve smìru ZSZ–VJV se skalnatým vrcholkem Špièák (390 m n.m.; nìm. Spitzberg, Spitzige Stein) pøesahujícím okolní plošinu jen o 20 m, 730 m v. od autobusové zastávky ve Støezivojicích. Pøírodní památka, vyhlášená v roce 1979.

Geologický popis

Vrcholová skalka hrubozrnného, pøevážnì masivního pískovce støední(?) èásti jizerského souvrství je prostoupena oxihydroxidy Fe v podobì zvlnìných, trubicovitých a toulcovitých lamin køemenem bohatého železivce (QRI) až 5 cm mocných. Jde o mimoøádnou ukázku proželeznìní typu 2. Urèující pro orientaci lamin jsou subhorizontální plochy vzdálené od sebe 40– 70 cm, které by mohly být rovnobìžné s vrstevnatostí. Horizontální úseky lamin jsou na celé skalce v pøevaze nad zaoblenými úseky tvoøícími jakési subvertikální pøepážky. Skalka tak vyhlíží jako soubor vertikálnì komprimovaných a horizontálnì mírnì protažených bunìk se stìnami z železitého pískovce. V severní stìnì skalky je patrná subvertikální plocha (puklina?) smìru SZ–JV, podél níž dochází k usmìrnìní lamin a již žádná lamina nepøekraèuje. Pøedpokládáme-li proželeznìní vlivem proudìní roztokù bohatých železem, musíme pak chápat tuto plochu i soubor subhorizontálních ploch jako dílèí hydraulické bariéry usmìròující proudìní roztokù do smìru s nimi rovnobìžného. Osy trubicovitì protažených „bunìk“ ve východní stìnì mají orientaci V–Z, zatímco ve vyšší èásti západní

18 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 19

Obr. 16. Pohled na západní èást skalky železitého pískovce na vrcholu Špièáku u Støezivojic. Patrná je pøevaha subhorizontálních lamin QRI nad laminami jiné orientace. Foto J. Brožek.

Obr. 15. Geologická mapa lokality Špièák u Støezivojic. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

stìny se jejich osy uklánìjí k JV pod úhlem 5°. Proželeznìní na vrcholu skalky získává spíš charakter zkroucených, nepravidelnì kulovitých lamin typu „kamenné rùže“, nejlepší èást (snímek K. STREERA in B. MÜLLER 1934, 1939) byla však nezodpovìdnì stržena a rozbita. Solné výkvìty na stìnách jsou tvoøeny sádrovcem a brushitem (CÍLEK & MELKA 2000). Povrchové magnetické mìøení (A DAMOVIÈ a kol. 2001) ukázalo pøítomnost subizometrického tìlesa (magnetické pole +630 nT) o prùmìru asi 50 m, jehož støed leží 20 m severnì od okraje skalky; zøejmì jde o skryté tìleso intruzívní brekcie. Zahrnuje nejen celou vrcholovou skalku, ale i lùmek pøi jejím ssz. úpatí. Z tohoto hlediska je skalka tvoøena buï pískovcem v tìsném nadloží tohoto tìlesa nebo mùže i pøedstavovat obrovský pískovcový xenolit ve výstupní dráze vyplnìné intruzívní brekcií. Tomu však spíše nenasvìdèuje místy patrná subhorizontální vrstevnatost pískovce. V místì skalky dochází také ke styku dvou žil bazaltoidních vulkanitù, které sem pøicházejí od SZ a SV a které zde konèí. Žílu smìøující k SV lze s magnetometrem sledovat skalní strží na protìjší stranu Planého dolu, kde vyplòuje úzké drcené pásmo. Další tìleso vulkanitu lze nejspíš oèekávat na Strážném vrchu (421,6; nìm. Wenzelsberg) na s. okraji Støezivojic, v protažení høbetu Špièáku a 800 m od nìj na ZSZ. Je odtud známo proželeznìní

(BALATKA & SLÁDEK 1981 s. 40) a silicifikace pískovce (CÍLEK a kol. 1996 s. 105).

Význam

Na rozdíl od vrstevního proželeznìní typu 3 byl skalní útvar na Špièáku považován B. MÜLLEREM (1934, 1939) za projev doznívající vulkanické aktivity. Prosycení pískovce železem pøedpokládal v místech vývìrù horkých železitých vod – Stahlquellen. Nález vìtšího tìlesa bazaltoidù v pøímém podloží skály na Špièáku jeho pøedstavy v zásadì potvrdil s tou výhradou, že k pøípadnému vývìru mohlo docházet až v místì tehdejšího povrchu o nìkolik desítek nebo dokonce set metrù výše. Pouèné je srovnání zdejších znaènì zploštìlých, pøevážnì jednovrstevných „bunìk“ QRI s vícevrstevnými, sférickými útvary na Kamenném vrchu, kde subhorizontální plochy nemìly na proudìní Fe-bohatých roztokù zásadnìjší vliv.

Minerální a chemické složení

Ve výbrusu železitého pískovce byl jako tmel zjištìn goethit. Hornina obsahuje 26 hm.% oxihydroxidù Fe (ADAMOVIÈ 2001), pomocí mikrosondy byl v tmelu zjištìn Ca-Mn fosfát (CÍLEK & MELKA 2000).

Geomorfologický popis

Proželeznìní pískovce na vrchu Špièák vedlo k jeho

zpevnìní, a tudíž i zachování v podobì reliktní skalky na vrcholu. Ta je 16 m dlouhá, 6 m široká a 9–13 m vysoká a má dva dílèí vrcholy (BALATKA & SLÁDEK 1972b, NÌMEC 1985). Skalka je v pomìrnì pokroèilém stádiu rozpadu, s otevøenými rupturami vzniklými gravitaèním odsedáním, obklopená sutí železitého pískovce. Lze uvažovat o tom, že proželeznìním je podmínìn celý høbet mezi Špièákem a Strážným vrchem. Na stìnách vytváøejí železité inkrustace nerovné øímsy nebo misky. Zajímavostí mikroreliéfu jsou vzácnì vyvinuté svislé proželeznìlé trubièky, jejichž vyvìtráváním na povrchu skály vznikly v jižní stìnì skalní hodiny.

Tìžba

V dnes zarostlém jámovém lùmku pøi ssz. patì skalky mohly být dobývány bloky železitého pískovce ze suti jako stavební nebo dekoraèní kámen (NÌMEC 1985). Stejnì tak zde však mohl být tìžen vulkanický materiál v jeho podloží, ani REUSS (1797) zde však žádný vulkanit nenalezl.

Literatura

REUSS (1797 s. 45), HANTSCHEL (1907 s. 424), B. M ÜLLER (1928a s. 148-149, 1934 s. 269, 1939 s. 70, 1942 s. 204, 208), ZIMA (1950 s. 303), KRATOCHVÍL (1963 s. 237), BALATKA a kol. (1969 s. 23, foto 17), BALATKA & SLÁDEK (1972a s. 12, 1972b s. 45, 1981 s. 39), BALATKA (1984 s. 32), NÌMEC (1985), RUBÍN & BALATKA eds. (1986 s. 136), BALATKA & DÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed.

(1987 s. 499), CÍLEK & MELKA (2000 s. 35-36), ADAMOVIÈ (2001 s. 91, 2002a s. 7, 15, 28, 30, 2002b s. 4445), ADAMOVIÈ a kol. (2001 s. 116), A DAMOVIÈ & KÜHN (2001 s. 127)

6. Plošina Raè Lokalizace

Výrazná skalní plošina na levém bøehu údolí Libìchovky (cca 150 m nad jeho dnem) u Bukovce. Nejvyšší bod plošiny je v mapách oznaèen kótou 394.

Geologický popis

Proželeznìní QRI je vázáno na polohu slepence až štìrèíkovitého pískovce tvoøící vrchol nahoru hrubnoucího cyklu. Pravdìpodobnì leží ve stejné stratigrafické úrovni jako poloha v rokli Moèidla a na vrchu Nedvìzí. Horní hranice slepence leží v nadmoøské výšce 384 m, na jižním okraji plošiny cca 380 m, tektonický úklon je nepatrný a na výchozech nemìøitelný. Charakter proželeznìní je stejný jako v rokli Moèidla, železitá deska má mocnost 0,5–1 m. Deska je složená z prohnutých lamin (místy až trubic) QRI, jejichž lineární prvky jsou protaženy ve smìru 80–90°. Nejbližší výskyt vulkanických hornin je systém bazaltoidních žil zhruba smìru V–Z probíhající pøes Osinalice (1,5 km na JJV), trachybazaltový peò Nedvìzí (1 km na V) a žíla bazaltoidu na vrchu Kout (700 m na SV), rovnìž doprovázená železitými pásky (B. MÜLLER 1923 s. 161). Dále na sever není výraznìjší proželeznìní typu 3

20 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 21 vyobrazil B. M ÜLLER (1923). Pevný železitý pískovec má tvoøit napø. vrcholek k. 341 (v podání B. MÜLLERA k. 368) 900 m jz. od Bukovce.

7. Kamenný vrch u Køenova Lokalizace

Vrch k. 382 (nìm. Steinberg) na východním konci Køenova jv. od Dubé. Vrch je protažen ve smìru V–Z. Pøírodní památka, vyhlášena roku 1991.

Geologický popis

Obr. 17. Vrcholek vìže Strážce Kvìtnice na jv. okraji Pavlièek. Foto R. Mikuláš.

vyvinuto. Stratigrafickým ekvivalentem železitého slepence na Raèi, ovšem v nižší tektonické pozici severnì od deštenského zlomu, mùže být horizontální zvlnìná deska QRI na vìžièce Strážce Kvìtnice (cca 280 m n.m.) na jv. okraji Pavlièek (R. MIKULÁŠ, úst. sdìl.).

Geomorfologický popis

Deska železitého slepence zøetelnì podmiòuje plošinný tvar na Raèi, zèásti destruovaný levostrannými boèními údolími Libìchovky na západì a pravostrannými boèními roklemi údolí sledujícího Panenský høeben na východì. V místech širokých údolních zaèátkù vznikla v nìkolika úrovních skalní mìsta (BALATKA & SLÁDEK 1972a, 1981). Zvláštì na západním okraji plošiny jsou vyvinuty strmé skalní stìny, které železitá deska mírnì pøesahuje a na èetných izolovaných skalních vìžích tvoøí poklièky (viz BALATKA & SLÁDEK 1973). Mnohé z tìchto vìží jsou horolezecky využívány (SLOUKA a kol. 1980, HNILICA 1999), i ve starší literatuøe je èasto zmiòován skalní útvar Trubadùr (nìm. Jungfernstein), vyobrazený napø. B. MÜLLEREM (1942). BALATKA a kol. (1969) popisují skalní bránu na Raèi vzniklou v podloží železité desky; je 3 m široká, 3 m hluboká a 1,15 m vysoká. Další, podobnou skalní bránu v jejím sousedství uvádìjí BALATKA & SLÁDEK (1981). Vìtší prùmìry voštin na Raèi (6–10 cm) dává M I K U L Á Š (2001a, b) do souvislosti s hrubozrnným charakterem pískovce.

Literatura

BERNAU (1888 s. 26, 180-181), B. MÜLLER (1923 s. 151152, 1928a s. 154, 1932 s. 62, 1936 s. 3, 1939 s. 72,

1942 s. 203-206), A NDERT (1929 s. 152-153, 199), BLU(1943 s. 49, 72, 113), KRATOCHVÍL (1962 s. 357), BALATKA a kol. (1963 s. 262, 1969 s. 23, foto 20+21), BALATKA & SLÁDEK (1972a s. 12, 1973 s. 185, 1981 s. 14, 28-29, 36, 40-41, 46, 1984 foto 20), SLOUKA a kol. (1980 s. 399-402), RUBÍN & B ALATKA eds. (1986 s. 78, 124, 136), BALATKA & D ÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987 s. 428-429), HNILICA (1999 s. 185-193), M IKULÁŠ (2001a s. 218, 2001b s. 21), A DAMOVIÈ (2002b s. 44) ME

Typová lokalita proželeznìní typu 2 pozorovatelného ve dvou skupinách vrcholových skal ze špatnì vrstevnatého, støednì zrnitého až hrubozrnného pískovce støední èásti jizerského souvrství s rozptýlenými køemennými valouny do 1 cm. Skupina skalek na jižním svahu (A na obr. 19) tvoøí høbítek ve smìru asi 110°. Nejvìtší skalka (1) má v úrovni severní paty pùdorys asi 4 x 4 m a výšku 5 m. Charakter proželeznìní na této skalce vyobrazil B. MÜLLER (1923) – viz obr. 20. Skalka dále na V (2) má pùdorys 4,5 x 3 m a výšku 3,4 m. Proželeznìní QRI má podobu složitých vícevrstevných útvarù: bochníkovitých a pøibližnì kulovitých „konkrecí“ o prùmìru desítek cm (èasto pøes 1 m), pokroucených trubic a toulcù, rozvitých rùží, jejichž laminy tlouškou málokdy pøesahují 3 cm a jsou prakticky vždy silnì undulózní. Omezení tìchto tvarù je urèováno puklinami dvou orientací, k nimž se laminy pøimykají a nekøíží je. Na tìchto puklinách jsou tak vyvinuty laminy až deskovitých tvarù pøipomínající

morfologický typ 1. Jde jednak o subvertikální pukliny smìru V–Z (skalka 1, z. èást skalky 2) a subvertikální pukliny smìru S–J (uprostøed skalky 2 a mezi skalkami 2 a 3). Subhorizontální prùbìh laminy získávají v blízkosti nesouvislé slepencové polohy, která leží na skalce 1 ve výšce 1 m a na skalce 2 ve výšce 1,5 (mìøeno od paty s. stìny). Velmi podobný styl proželeznìní je vyvinut na vrcholovém skalnatém ostrohu (B na obr. 19) až 12 m vysokém, protaženém ZJZ–VSV. Pukliny usmìròující prùbìh lamin bývají uklonìny k Z pod úhlem 68– 75° a mají frekvenci 2–3 m. Puklinami této orientace jsou také oddìleny skalní bloky na vrcholu ostroh. Pukliny V–Z se místy jeví mladší než proželeznìní; podél jedné z nich gravitaènì odsedá v jižní stìnì skalní šupina. Ve vyšší èásti jižní stìny pøecházejí kulovité útvary spíš do trubic, protažených do smìru 95°. Na krátké úseky se laminy QRI pøimykají k vrstevním plochám, jak je patrno napø. v z. èásti jižní stìny. Ve východní èásti ostrohu, na jeho nejvyšším bodì, je v dùsledku zahuštìní subhorizontálních lamin QRI vyvinuta 70 cm mocná deska. Pískovce bez železitého tmelu, jen s rezavými smouhami, lze nalézt pouze ve v. èásti severní stìny. Celá zóna proželeznìní na Kamenném vrchu má tedy prùbìh V–Z a zasahuje z území A do støední a západní èásti území B. Spodní omezení této zóny se sklání pod mírným úhlem k jihu. Na téže zónì zøejmì leží proželeznìní typu 1 na sv. stìnì skály Vydlabanec 500 m dále na V, na úboèí Velkého Beškovského kopce (R. MIKULÁŠ, úst. sdìl.).

Blízké výskyty 6a. Slánský kopec

Na k. 312 ve vzdálenosti 500 m sz. od Slánského kopce (319,7) u Osinalièek je zašlý jámový lom, v nìmž se podle úlomkù pravdìpodobnì dobýval vulkanit. Kousky železitého pískovce, zøejmì zbytky po impregnaci puklinového pásma, se odtud táhnou severním a jižním smìrem. Pøes údolíèko, 190 m odtud na jih, probíhá svahem ve smìru 30° žíla bazaltoidu s doprovodným proželeznìním v okolním støednì až hrubì zrnitém pískovci s náznaky trubic protažených kolmo na žílu. Oxihydroxidy Fe je prosycená i slepencová poloha na úrovni 288,5 m n.m.

6b. Újezdský Špièák

Proželeznìní podobného charakteru jako na Raèi se vyskytuje také na plošinì Újezdského Špièáku (348,3; nìm. Spitzberg) z. od Bukovce, v jejímž støedu vystupuje tìleso bazaltoidního vulkanitu (BERNAU 1888). Proželeznìní typu 3 z okraje plošiny, jehož souèástí jsou i koncentrické „konkrecionální“ formy, popsal a

Obr. 18. Geologická mapa lokality Kamenný vrch. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

22 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 19. Plánek skalních výchozù ve vrcholové partii Kamenného vrchu.

Povrchovým magnetickým mìøením (ADAMOVIÈ a kol. 2001) byla na lokalitì zjištìna dvojice žil bazaltoidu (anomálie 20–40 nT). Jedna z nich probíhá od vodojemu na severní stranì kopce k ZJZ a je zøetelnì uklonìna k jihu. Druhá žíla bìží po jižním svahu ve smìru VJV–ZSZ a s první žilou se protíná na západním konci vrcholového ostrohu. Západním smìrem lze obì žíly sledovat až do obce Køenov. Západnì i východnì od vrcholu Kamenného vrchu jsou žíly pravostrannì dislokovány na zlomech SSZ–JJV. Tøetí, krátká žíla (V–Z) byla zjištìna na sz. úboèí.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 23 z nich se obèasnì projevuje jako viklan. Subhorizontální deska QRI na nejvyšším bodì tvoøí v severní stìnì „poklièku“ o 1 m pøeènívající málo zpevnìné pískovce v podloží. Na tomto ostrohu i ve skupinì skalek na j. úboèí (oblast A) lze pozorovat øadu mikroforem skalního reliéfu spojených s proželeznìním, jako jsou øímsy, høbítky a lišty, kamenné (skalní) rùže apod. Horní povrchy subhorizontálních úsekù lamin QRI místy tvoøí soubory vzájemnì se prolínajících vystouplých polokoulí (boulí) o velikosti vìtších tenisových míèkù. Ty jsou nejlépe vidìt v rozsedlinì mezi skalkami 1 a 2 v oblasti A nebo na horním povrchu vyhlídkové skály na vrcholovém ostrohu. Na této skále jsou také vyvinuty dvì skalní mísy o prùmìru asi 50 cm, na ètvrté skalce od konce ostrohu je mísa ledvinitého tvaru 1 m dlouhá.

Tìžba

Jedinými známkami tìžby na Kamenném vrchu jsou drobné lùmky na pískovcové štuky ve slabì silicifikovaných pískovcích.

Literatura

WURM & Z IMMERHACKEL (1882 s. 30-31), BERNAU (1888 s. 26), HANTSCHEL (1907 s. 419), ZIMMERMANN (1908c s. 310-313, 1909 s. 148, 1911 s. 177, 1923 s. 124-125), STEINMETZER (1910 s. 178), SCHEUMANN (1913 s. 726), DÌDINA (1917 s. 17), B. MÜLLER (1923 s. 153-154, 1924a s. 239, 1928a s. 147-148, 1932 s. 63, 1939 s. 71, 1942 s. 205), SEDLÁÈEK & QUAISER (1930 s. 66), BLUME (1943 s. 73), KRATOCHVÍL (1960

Význam

Rané názory na genezi proželeznìní motivované podobností s bahenními železnými rudami (WURM & ZIMMERHACKEL 1882) se vyvinuly až po pøedstavu o pøínosu železa vystupujícími horkými roztoky v souvislosti s vulkanickou èinností v terciéru (ZIMMERMANN 1908c,

s. 369), BALATKA a kol. (1969 s. 23, foto 25), BALAT& SLÁDEK (1972a s. 12, 1972b s. 45, 1981 s. 39, 1984 s. 34), BALATKA (1984 s. 32-33), RUBÍN & BA LATKA eds. (1986 s. 136-137), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 260), ADAMOVIÈ (1998 s. 9, 2001 s. 87-90, 2002a s. 7, 15, 17, 20-21, 30, 2002b s. 45), ADAMOVIÈ a kol. (2001 s. 115-116), KÜHN (1999a s. 188), MIKULÁŠ (2002a s. 47) KA

8. Mariánský vrch u Drchlavy Lokalizace

Skalnatý høbet smìru SSV–JJZ na temeni jižního vrcholku Mariánského vrchu (372; nìm Marienberg), 900 m jv. od okraje Drchlavy.

Geologický popis

Proželeznìní na Mariánském vrchu je vázáno na støednì zrnitý køemenný pískovec s pøímìsí až podílem valounù do 5 mm, vrstevnatý; vrchol nahoru hrubnoucího cyklu (valouny do 1 cm) leží 2,8 m pod vrcholkem kopce. Náleží støední èásti jizerského souvrství. Nejvýraznìjší výchozy železitého pískovce (QRI) tvoøí asi 50 m dlouhý høbet protažený ve smìru 18° na jižním úboèí jižního vrcholku. Tento prùbìh je zjevnì dán smìrem drceného pásma, jehož pukliny byly nasyceny oxihydroxidy Fe. Z hlediska morfologie proželeznìní jsou na tomto høbetu zhruba rovnomìrnì zastoupeny pukliny smìru zhruba 10°, uklonìné strmì k V nebo k Z, impregnované oxihydroxidy Fe (typ 1). Z nich šikmo vybíhají tenké, undulózní laminy QRI až 4 cm mocné tvoøící více-

Obr. 21. Pukliny uklonìné strmì k západu v jižní stìnì vrcholového skalnatého ostrohu Kamenného vrchu výraznì ovlivòují morfologii útvarù tvoøených laminami QRI.

1923), což bylo nedávným nálezem bazaltoidních žil víceménì potvrzeno. Lokalita je zajímavá tím, jak jsou útvary vícevrstevných lamin železitého pískovce ve svém tvaru i rozmìru kontrolovány systémem ortogonálních puklin.

Geomorfologický popis

Obr. 20. Styl proželeznìní na skalce (1) na jižní hranì vrcholové plošiny Kamenného vrchu. B. MÜLLER (1923).

Zpevnìní pískovce vedlo ke vzniku morfologicky výrazného skalního ostrohu na vrcholu Kamenného vrchu (vyhlídkový bod, BALATKA & SLÁDEK 1972b), obklopeného balvanitou sutí železitého pískovce. Skalní bloky na tomto ostrohu jsou v dùsledku mrazového pùsobení rozvolnìny podle pøíèných puklin a jeden

Obr. 22. Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní v severní èásti Kokoøínska.

24 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 25

Obr. 24. Usmìrnìní lamin QRI v pískovci na skalce 150 m jz. od vrcholu Mariánského vrchu. Pohled k východu. Foto J. Adamoviè.

Obr. 23. Složená struktura tvoøená nìkolika girlandovitì uspoøádanými laminami QRI více øádù. Západní stìna hlavního pískovcového høebene na Mariánském vrchu. Foto J. Adamoviè.

vrstevné trubice, toulce nebo uzavøené „konkrece“ tvaru elipsoidu (typ 2). Podélné osy tìchto struktur mají v celém høbetu zhruba shodný smìr SV–JZ (hodnoty 42–50°). Z nich vybíhají tenèí laminy nižšího øádu, obloukovitého prùbìhu, spojující hlavní laminy. Aèkoliv øídící pro styl proželeznìní je zde typ 1, lokalita je cenná pøedevším nejrùznìjšími varietami homogennì orientovaných struktur typu 2 a jejich prùøezy (laminy více øádù, tvoøící girlandy) – obr. 23. Vrcholová skalka je intenzivnì proželeznìlá jen ve vrcholové partii, zatímco pøi patì se proželeznìní omezuje jen na rezavý pigment nebo proužky stejné orientace, jako mají nedaleké mineralizované pukliny. Mineralizované roztoky tedy nebyly pøivádìny pøímo zespoda, a tato skalka tedy mùže pøedstavovat i relikt proželeznìní typu 3 (subhorizontální deskovitá tìlesa). Otevøená puklina v polovinì høbetu uklonìná mírnì k severu (352/23°) se zdá být mladší než samotný proces proželeznìní, pøesto je i ona pokryta na obou stìnách 1 cm krustou QRI. V bazaltoidní horninì v lomu na SSV (viz níže) jsou zøetelná subvertikální drcená pásma smìru 16°. Další projevy proželeznìní podobného stylu jsou vyvinuty v hrubozrnném pískovci s podílem køemenných valounù do 1 cm asi 150 m dále na JZ, smìrem na Drchlavský vrch. Laminy QRI o mocnosti ca. 1 cm (max. 2,5 cm) zde tvoøí stìny vícevrstevných koncentrických válcù s osami smìru 51°, z dùvodu velkého prùmìru válcù se laminy jeví jako víceménì planární. Laminy vícevrstevných, zhruba kulovitých útvarù na skalce na horní hranì svahu jsou místy usmìrnìny (plo-

cha 26/81°) – viz obr. 24. Zóna proželeznìní zde má zhruba stejný prùbìh jako na hlavní lokalitì. Na jednom místì je zde tato zóna pravostrannì horizontálnì dislokovaná o ca. 20 m na zlomu smìru asi V–Z. Nejbližšími tìlesy bazaltoidních hornin jsou žilný systém Drchlavského vrchu doprovázený výraznou silicifikací a tìleso komínové intruze na severním vrcholku Mariánského vrchu, jen 120 m ssv. od hlavní lokality. Povrchové magnetické mìøení (J. PEROUTKA a J. ADAMOVIÈ v roce 2001) neprokázalo pøítomnost intruzívního propojení mezi tìmito dvìma výskyty podél zóny proželeznìní s výjimkou drobných anomálií (10–15 nT) indikujících tenké a krátké žíly(?) bazaltoidu smìru SSV–JJZ a ZSZ–VJV. Lze tedy pøedpokládat, že železem bohaté roztoky nesledovaly kontakty žilných tìles a od intruze na severním vrcholu Mariánského vrchu mohly pronikat k jihu pouze s využitím propustnìjšího drceného pásma, jak již pøedpokládal ZIMMERMANN (1909). Ve stìnách lomu otevøeného v tomto intruzivním tìlese pozoroval ZIMMERMANN (1909) na kontaktu bazaltoidu a železitého pískovce, dnes špatnì odkrytém, i lupenité krusty QPI a B. MÜLLER (1925) odtud popsal celou pøikontaktní sukcesi proželeznìní. Podle B. MÜLLERA je oxihydroxidy Fe tmelená i slepencová poloha 4 m pod horní hranou lomu.

Geomorfologický popis

Smìr proželeznìlého drceného pásma pøedurèil prùbìh høbetu Mariánského vrchu. Skalnatý høbet na jižním úboèí Mariánského vrchu je tvoøen tøemi skalami podmínìnými pøítomností lamin železitého pískovce,

vysokými (od J k S) 2,5 m, 4,5 m (nìkolik vrcholkù, délka 20 m) a 5 m. Na stìnách jsou èasté prohlubnì a skalní rùže. Na vrcholové skalce jsou na prùøezech sférických železitých útvarù vyvinuty skalní mísy o velikosti kolem 20 cm. Sutì balvanù železitého pískovce na úboèí høbetu jsou výsledkem mrazového pùsobení v pleistocénu.

Tìžba

V opuštìném jámovém lomu o rozmìrech ca. 20 x 30 m na severním vrcholu Mariánského vrchu byla dobývána sloupcovitì odluèná bazaltoidní hornina, použitá jako štìrk pøi stavbì øíšské silnice z Dubé do Èeské Lípy ve 30. letech 19. stol. (ZIMMERMANN 1909, STEINMETZER 1910).

Literatura

GRABER (1908 s. 482), ZIMMERMANN (1909 s. 148-149, 1911 s. 177, 1923 s. 124-125), STEINMETZER (1910 s. 177-178), WURM (1916c s. 179), B. MÜLLER (1925 s. 138-139, 153-155), BLUME (1943 s. 49), KRATOCHVÍL (1957 s. 354-355, 361), MIKULÁŠ (1992 s. 351-352), CÍLEK a kol. (1996 s. 104-105), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 342), KÜHN (1999a s. 188-189, 192, 194), A DAMOVIÈ (2002a s. 18, 23)

mina železitého pískovce (QRI), zhruba horizontálního prùbìhu. V horní èásti skalky jsou vyvinuty zhruba kulovité, koncentricky uspoøádané laminy QRI otevøené západním smìrem. Na západì a na jihu je skalní palice omezena mírnì zvlnìnými silicifikovanými puklinami. Teprve pøi obcházení paty nejvyšší kulisy skalního ostrohu lze nalézt další projevy proželeznìní, a to soubor zprohýbaných lamin QRI, pøevážnì pozorovatelný jen v balvanech, 20 m západnì od skalní palice. Zdá se, že tato zóna nemíøí na skalku samotnou, ale táhne se po jejím západním úboèí ve smìru 9°. Tímto smìrem se vyskytují další impregnace oxihydroxidy Fe podél znaèené cesty smìrem na Zámecký vrch. Jde pøedevším o trubice QRI s osami ve smìru S–J až SSZ–JJV (napø. skalka proti napojení znaèené cesty vedoucí sem po Zámeckých schodech) a subvertikální deskovité proželeznìní QRI na puklinách zhruba smìru S–J. Mocnosti tìchto desek QRI dosahují až 3 cm, jsou místy zdvojené nebo potažené až 1 cm vrstvou køemenem chudého železivce (QPI). Na severním vrcholku Zámeckého vrchu jsou vyvinuty mohutné trubice až 6 cm mocných krust QRI, orientované S–J. Vrcholek kopce (cca 394 m n.m.) 450 m sv. od Zámeckého vrchu je také prosycen laminami QRI, které zde místy vytváøejí pøevislou skalní desku. Pozemní geomagnetické mìøení (J. PEROUTKA a J. ADAMOVIÈ, 2002) ukázalo, že ruptury obsahující železivce QPI vždy pøedstavují pøímé exokontakty žil vulkanitù. Výskyt sodalitického bazanitu až sodalititu na Zámeckém vrchu (WURM 1915, KLEIN a kol. 1966) pøedstavuje køížení žíly V–Z s žilami SSV–JJZ, z nichž jedna se táhne dále v ose høbetu smìrem na Èap, pøièemž vytváøí krátké odžilky a menší pnì. Jeden z pòù pak leží ve vzdálenosti jen 25 m vsv. od skalní palice. S hlavní žilou je propojen 15 cm mocným odžilkem smìru 164°, vycházejícím v boku pøíèné sníženiny (býv. hradní pøíkop?) na znaèené cestì. Jižním smìrem hlavní žíla patrnì pokraèuje v ose zóny proželeznìní na západním úboèí skalního masivu Èapu. Skalní palice tak leží v ose ostrého úhlu sevøeného dvìma bazaltoidními žilami, podobnì jako napø. železivce na Kamenném vrchu (7).

Geomorfologický popis

Palicovitý skalní útvar Èap (386,7, nìm. Tschapkeule) 1,5 km sz. od Pavlièek a pískovcový høbet pokraèující odtud k SSV na 310 m vzdálený Zámecký vrch (jižní vrchol asi 400 m n.m., Schloßberg).

Høbet mezi Zámeckým vrchem a Èapem je jednoznaènì podmínìn zpevnìním pískovce (proželeznìní, silicifikace) podél rozvìtvené žíly bazaltoidu. Sama èapská palice je 5 m vysoká a 2,5–3 m tlustá (BALATKA a kol. 1969) a za své zachování v této podobì a exponované pozici na hranì údolí vdìèí kromì prosycení oxihydroxidy Fe také silicifikovaným puklinám. Laminy QRI na vrcholku palice tvoøí morfologicky vystupující lišty. Na vzniku velkého skalního výklenku (pøevisu) na zsz. úpatí nejvyšší skalní kulisy se proželeznìní nepodílí.

Geologický popis

Literatura

9. Èap Lokalizace

Skalní palice na Èapu je tvoøena vrstevnatým hrubozrnným pískovcem støední èásti jizerského souvrství s pøímìsí køemenných valounù do 1 cm. V asi 1/3 výšky skalky je vyvinuta 2–3 mm mocná zprohýbaná la-

ZIMMERMANN (1905 s. 446-447, 1908c s. 313, 1911 s. 177, 1923 s. 124-125), HANTSCHEL (1907 s. 430-431), WURM (1915 s. 222), È. ZAHÁLKA (1916 s. 50-51, obr.19), B. MÜLLER (1923 s. 155 ,163, 1928a s. 148,

26 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 25. Pískovcová vìž v západním zakonèení høbetu Èíøe, nahoøe zakonèená polohou QRI. V jejím jižním okolí probíhá žíla bazaltoidu. Foto J. Adamoviè.

Obr. 26. Silicifikovaná pískovcová skalka na vrcholu Máselníku s èetnými impregnacemi a povlaky QRI na puklinách. Pohled k SV. Foto J. Adamoviè.

1932 s. 62, 1942 s. 205, 208-209), SEDLÁÈEK & QUAISER (1930 s. 52-53), BLUME (1943 s. 73), KRATOCHVÍL (1957 s. 255, 1963 s. 56, 282, 428), KLEIN a kol. (1966 s. 149, 153), BALATKA a kol. (1969 s. 23, foto 35), BA LATKA & SLÁDEK (1972a s. 13, 1973 s. 184, 1975 s. 149, 1981 s. 40, 43), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 137), ADAMOVIÈ (2002a s. 20-21, 30, 2002b s. 43).

nina krátkého tektonického segmentu žíly tvoøí skalku asi 1 m vysokou.

Blízké výskyty 9a. Èíø

Bìhem terénního mapování v roce 2001 (J. PEROUTKA a J.ADAMOVIÈ) byla s pomocí magnetometru identifikována žíla bazaltoidu smìru VSV–ZJZ táhnoucí se ze západního okolí Lhoty na vrch Èíø (422,3, nìm. Tschirberg). Žíla je na nìkolika místech levostrannì dislokována na zlomech smìru S–J až SZ–JV. Na místa odskoèení žíly je vázáno proželeznìní pískovcù (svrchní èást jizerského souvrství) v podobì desek QRI na puklinách paralelních s žilou nebo pøíènými zlomy, napø. na vrchu k. 403. Høbet Èíøe na západì (170 m zsz. od vrcholové kóty) zakonèuje izolovaná pískovcová skála nahoøe zakonèená subhorizontální polohou železitých inkrustací. V jejím jižním okolí se v blízkosti žíly nacházejí nízké skalky silicifikovaného pískovce se sloupkovitou odluèností. Sloupky jsou pøevážnì ètyøboké, 2–3 cm široké, uklonìné zhruba k jihu pod úhlem 58° (pøi bázi) až 76° (pøi vrcholu). Na dnì rokle zde sloupcovitì odluèná bazaltoidní hor-

9b. Máselník

Zachování reliktní skalky (toru) na høbítku Máselníku (383,3, nìm. Butterberg, Butterstein) protaženém ve smìru S–J, jz. od Døevèic, je podmínìno silicifikací pískovce a jeho prosycením oxihydroxidy Fe (typ 2). Nejbližší intruzivní tìleso vulkanitu leží 70 m na ZJZ na sousedním vrcholku (B. MÜLLER 1925), podle pozemních geomagnetických mìøení však nezasahuje žádným výbìžkem do oblasti vrcholové skalky.

10. Husa Lokalizace

Krátký høbet (Gänsberg) v pravém boku Dlouhého dolu protažený ve smìru SSZ–JJV, na severu zakonèený soliterní skalkou železitého pískovce; ta tvoøí jeho nejvyšší bod (449, nìm. Gans). 1,6 km jv. od Hvìzdy.

Geologický popis

Høbet je tvoøen støednì zrnitým až hrubozrnným pískovcem svrchní èásti jizerského souvrství, vrcholová skalka je zakonèena hrubozrnným pískovcem s køemennými valouny vrcholu. Stejnì jako celý pøilehlý úsek Dlouhého dolu se høbet Husy vyznaèuje pomìrnì slabým tektonickým postižením. Pukliny na jz. svahu høbetu (podél znaèené cesty) se místy sdružují do drcených pásem smìru 24–34°, nebývají ale prosyceny

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 27

Obr. 27. Geologická mapa lokality Husa. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

oxihydroxidy Fe. Ojedinìlé pukliny v severní èásti høbetu mají smìry kolem 120°. Podél odboèky znaèené cesty vedoucí na vrchol jsou v pískovcích na z. okraji høbetu vyvinuty decimetrové až metrové útvary tvoøené laminami železivce QRI, jednovrstevné i vícevrstevné, zhruba kruhového pùdorysu, bez viditelného jádra. Celkovým tvarem se tyto útvary nejspíše blíží svislým trubicím (t.j. morfologický typ 2), v nìkterých pøípadech však mùže jít i o izometrické „konkrecionální“ útvary. Aèkoliv je místy naznaèeno jejich uspoøádání v zónách smìru 50°, nejsou nikde propojeny puklinami – obr. 28. Vrcholová skalka 1,7 m vysoká, kdysi snad pøipomínající svým tvarem husu sedící na vejcích (hlava husy byla prý vandalsky znièena), je ve své horní polovinì hustì prostoupena laminami QRI tvoøícími tak subhorizontální železitou desku (typ 3). Na západní stranì jejího podstavce je pøítomna puklina 303/75° prosycená oxihydroxidy Fe (typ 1) – foto in ADAMOVIÈ a kol. (2001). Tato puklina i pruh v jejím pokraèování jeví zvýšené hodnoty magnetického pole (+8 nT), a mùže tak obsahovat málo mocný pronik bazaltoidu. Dalšími blízkými výskyty vulkanitù je dvojice žil SV– JZ geomagneticky zjištìná pøi jv. patì høbetu (obr. 27). Kromì zde popsaných projevù proželeznìní uvádí B. MÜLLER (1924c) 2–3 cm mocné proželeznìní na puklinách vybíhající od høbetu Husy smìrem na západ.

Význam

Na Huse jsou zastoupeny všechny tøi hlavní morfolo-

gické typy proželeznìní (1–3). Nevyøešen zùstává zpùsob pøínosu železa pro vertikální trubicovité útvary, protože v jejich blízkosti nejsou pøítomny žádné ruptury, které by mohly usnadòovat proudìní roztokù bohatých Fe. Jelikož pøítomnost intruzívního tìlesa v jejich podloží se geomagnetickým mìøením nepotvrdila, lze za nejpravdìpodobnìjší považovat døívìjší existenci tìlesa vulkanitù v nadloží høbetu. Podobné formy proželeznìní jako na Huse (kulovité konkrece) vznikly v Èeském støedohoøí v podloží lávových proudù (V. CAJZ, úst. sdìl.).

Geomorfologický popis

Proželeznìní zpevòuje a tvarovì ostøeji modifikuje západní okraj skalního høbetu. Vrcholovou skalku je možno nazvat jednostranným skalním høibem, protože její jižní stìna je pøevislá o asi 1 m. Na severním konci je vyvinuto skalní okno. Druhé skalní okno, ještì zachycené na fotografii in BALATKA a kol. (1969), je dnes znièeno. Vertikální trubicovité útvary dále na J podmiòují vznik nejrùznìjších tvarù skalního mikroreliéfu. Typické jsou skalní mísy svým prùmìrem i reliéfem pøesahující 1,5 m, pøirovnávané BALATKOU & SLÁDKEM (1981) ke gejzírovým stalagmitùm, dále zprohýbané øímsy a skalní rùže, èasto vyvinuté na podstavcích až 0,5 m vysokých. Bez návaznosti na proželeznìní jsou na høbetu Husy vyvinuty žlábkovité škrapy až 40 cm hluboké (BALATKA a kol. 1969).

28 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 29

Obr. 30. Trubièka QRI v zónì proželeznìní smìru S–J, 650 m s. od k. 458,9 Bischofsküppe u Husí cesty. Osa trubice je uklonìná 9° k JV, tedy šikmo k celkovému smìru zóny a blízké žíle bazaltoidu. Prùmìr 4,5 cm. Pohled k jihu. Foto J. Adamoviè.

Obr. 28. Konkrecionální až trubicovité útvary QRI na høbetu Husy. Foto J. Adamoviè.

Literatura:

ZIMMERMANN (1905 s. 444-445), HANTSCHEL (1907 s. 431), B. MÜLLER (1924c s. 16-17, 25, 1928a s. 148, 1932 s. 62, 1942 s. 205), SEDLÁÈEK & QUAISER (1930 s. 51), BLUME (1943 s. 73), KRATOCHVÍL (1957 s. 438, 1958 s. 292), BALATKA a kol. (1969 s. 23, foto 31-33), BA LATKA & SLÁDEK (1972a s. 13, 1973 s. 184, 1981 s. 3840, 48-49), BALATKA (1984 s. 33), BALATKA & DÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987 s. 219), ADAMOVIÈ a kol. (2001 s. 114-115, 120-123), ADAMOVIÈ (2001 s. 83, 86, 2002a s. 8, 22, 30, 2002b s. 43)

nìní høbetu je dáno m.j. rùznými formami proželeznìní. V nejbližším sv. okolí vodojemu na v. konci Skalky je proželeznìní vázáno na dvì polohy konformní s vrstevnatostí (t.j. asi 4° k JJV): horní poloha tvoøí

temena skal a spodní poloha leží o 5 m níže. Jsou zde vyvinuty typické zprohýbané laminy QRI pøecházející do trubic s osami uklonìnými pod úhlem 2–7° k SSZ, proželeznìní na puklinách je ménì èasté. Železité pískovce zastihneme i na výrazném vrcholu stoupání 800 m v. od vodojemu. Zde doprovázejí zvl-

Obr. 31. Kresba B. MÜLLERA (1924c) znázoròující styl proželeznìní na k. 432,1 v severním zakonèení zóny proželeznìní, vybíhající sem z prostoru Husí cesty.

nìnou žílu bazaltoidu vybíhající k JJV z intruzivního centra na k. 458,9 Bischofsküppe na sever odtud (WURM 1916c, A DAMOVIÈ 2001). Dále k severu tvoøí žíla osu výrazného høbetu a pokraèuje až na k. 432,1, t.j. 1,2

Blízké výskyty 10a. Kraví doly

Na pravé stranì rokle Kraví doly severnì od Obroka vybíhá z vrchu k. 426 k jihu skalnatý pískovcový høbet 500 m dlouhý a jen cca 20 m široký. Na jeho jižním konci stojí osamocená, asi 6 m vysoká skalka ze støednì zrnitého pískovce, ve vrcholové èásti perforovaná. V jedné tøetinì její výšky je pískovec (zde bez litologické zmìny) prostoupen souborem zvlnìných lamin železivce QRI sledujícím vrstevnatost. Výskyt leží v jv. pokraèování bazaltoidní žíly Koòského vrchu. Výrazné proželeznìní typu 2 z Kravích dolù je vyobrazeno BALATKOU a kol. (1969).

10b. Husí cesta

Høbet Husí cesty, klikatící se mezi vrchem Husa a Skalkou zhruba ve smìru V–Z narušuje jinak pravidelnou sí údolních tvarù odvodòujících území buï k JJV do povodí Obrtky (jižnì od Husí cesty) nebo k SSZ do povodí Litického potoka (severnì od Husí cesty). Zpev-

Obr. 29. Geologická mapa lokality Husí cesta. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE (2001).

Obr. 32. Geologická mapa Malého Vlhoštì a jižního úboèí Vlhoštì. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

30 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 31 Obr. 34. Deskovité proželeznìní (typ 1) v pravé stìnì rokle Die Hemme blízko jejího ústí s charakteristickým zpùsobem destrukce. Foto J. Adamoviè.

Geologický popis

Obr. 33. Proželeznìní morfologického typu 1 tvoøící osu høbetu k. 447, protaženého ve smìru V–Z, na jižním úboèí Vlhoštì. Tento høbet šikmo protíná série bazaltoidních žil. Foto J. Adamoviè.

km od Husí cesty. Celý prùbìh této žíly je kromì silicifikace doprovázen výrazným proželeznìním: trubicemi a deskami QRI zhruba rovnobìžnými s prùbìhem žíly. Nejlepšími ukázkami jsou laminy QPI a QRI v >2 m široké zónì 122/49° v plášti žíly 100 m ssz. od k. 458,9 a soubor trubic QRI o prùmìru 4–60 cm (osy 152/9°) 70 m s. od k. 442 dále na S – obr. 30. Proželeznìní na k. 432,1 popisuje B. MÜLLER (1924c) jako železité desky uklonìné strmì k VJV a koncentrické inkrustace (obr. 31).

10c. Støíbrný vrch

Osou severního výbìžku Støíbrného vrchu (400, nìm. Ziebern Berg) mezi Husou a Vlhoštìm procházejí pukliny orientované 325/83° s produkty dynamické silicifikace potaženými oxihydroxidy Fe. Na nìkterých jsou patrny nezøetelné subhorizontální striace. Povrch jiných puklin je mírnì vertikálnì zvlnìný jako na valše pøevrácené na bok (odtud termín „železná valcha“ používaný P. HAVRÁNKEM ); konvexní èásti vln jsou snadnìji erodovány, a na puklinové ploše pak zùstávají úzké svislé pásky železitého povlaku. Podobné páskování lze pozorovat i na subvertikálních puklinách VSV–ZJZ uprostøed prostøední skalní kulisy na Vlhošti. Železem zpevnìný je i høbítek smìru V–Z pøekonávaný znaèenou cestou vedoucí odtud do Dlouhého dolu, 500 m dále na JJZ. Zde jsou vyvinuty trubicovité inkrustace QRI s osami uklonìnými k S pod úhlem cca 4°. Tyto projevy zaznamenal i B. MÜLLER (1924c) a mohou souviset s proželeznìním na Husí cestì (10b).

Stìny rokle jsou tvoøeny fialovì naèervenalými pískovci spodní èásti jizerského souvrství. Tyto pískovce mají v odkryté mocnosti asi 40 m podobu dvou nahoru hrubnoucích cyklù. Nižší cyklus je na 315 m n.m. zakonèen 30 cm mocnou nesouvislou polohou slepence, vyšší cyklus – pøedstavující vrchol spodní èásti jizerského souvrství – je zakonèen na 335 m n.m. vrstevnatým hrubozrnným pískovcem s podílem køemenných valounù. Hranice s nadložním žlutým, jemnì až støednì zrnitým arkózovitým pískovcem, odkrytá v záøezu silnice, je zvýraznìna 1 cm mocnou krustou železivce QRI. Pigmentace spodní èásti jizerského souvrství a specifická odluènost pískovcù podle vrstevních ploch v této oblasti vedla B. MÜLLERA (1925) k vymezení zvláštní „facie Dolského údolí“ (Gründenmühlfazies). Je zpùsobena potažením køemenných zrn hematitem (KLEIN 1962). V rokli Hemme i v sousední rokli se silnicí do Sušice jsou dominantní otevøené pukliny smìru VSV– ZJZ až V–Z s tenkými povlaky i silnìjšími krustami oxihydroxidù Fe (typ 1). Proželeznìní na urèitou vzdálenost sleduje i pukliny k nim speøené. Dislokovány jsou mladšími puklinami SV–JZ. Subvertikální desky

10d. Vlhoš

Pískovce jizerského souvrství na jz. a z. svazích Vlhoštì (613,5, nìm. Willhoscht) jsou postiženy nejrùznìjšími typy alterace vzhledem k blízkosti významného pásma úštìckého zlomu. Tenká železitá poklièka na jednom z pískovcových sloupù omezených proželeznìlou puklinou byla napø. vyobrazena BALATKOU a kol. (1969). Nejvýraznìjší proželeznìní (typ 1 až 2) však tvoøí osu v.–z. høbetu k. 447 na jižním úboèí Vlhoštì. Krusty železitého pískovce sledují drcené pásmo s hlavní puklinou uklonìnou pod úhlem 72° k jihu a bìžnì dosahují mocnosti 10 cm (ADAMOVIÈ 1997a). Povrchové geomagnetické mìøení ukázalo, že høbet je prostoupen systémem kulisovitì uspoøádaných žil bazaltoidu pøevažujícího smìru SV–JZ (ADAMOVIÈ a kol. 2001).

10e. Ptaèí dùl

Proželeznìní podobné jako na lokalitì 10a je vyvinuto v horní èásti Ptaèího dolu (Vogelborntal) 1,3 km jjv. od Ostrého u ښtìka (mimo mapku). Nejlepší ukázky souboru subhorizontálních zvlnìných lamin (typ 3) i deskovitého proželeznìní na puklinách (typ 1) poskytuje skalní útvar oznaèovaný jako Strážce Ptaèího údolí 130 m jv. od pramene Vogelbrunnen v rozvìtvení údolí.

11. Die Hemme Lokalizace

Krátká rokle upadající k SZ, ústící zprava do Loubského dolu 150 m jz. od vyústìní silnice ze Sušice (j. od Holan). Na JV rokle zaèíná v osadì Sušice.

Obr. 35. Geologická mapa lokality Chvístec. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

32 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 33

QRI na nìkterých puklinách jsou z velké èásti destruovány a jejich zbytky „nalepené“ na puklinových plochách tvarem pøipomínají knoflíky (B. MÜLLER 1925; viz obr. 34). V samotné rokli Hemme se pak uplatòují i subvertikální pukliny smìru SZ–JV. Jejich jz. stìny jsou pokryty 1–2 mm silným povlakem QRI, zatímco na sv. stìnách jsou vyvinuty velmi krátké trubice QRI (reliéf 1 cm) s osami kolmými na puklinovou plochu, které však hloubìji do stìny nepokraèují. B. MÜLLER (1925) odtud popisuje i skály kryté poklièkou železitého pískovce. Výskyty vulkanických hornin nejsou z blízkého okolí známé.

Minerální a chemické složení

Železitá krusta na vrcholu spodní èásti jizerského souvrství obsahuje podle RTG-difrakèní analýzy tyto minerální fáze: køemen, goethit, kaolinit, slída, ?lepidokrokit. Obsah oxihydroxidù Fe je 22 hm.% (ADAMO VIÈ 2001).

Geomorfologický popis

Zvláštností jsou relikty krust železitého pískovce na puklinových stìnách. Jejich oddìlení tenkou stopkou od vlastní stìny mùže být výsledkem solné subflorescence v zónì za krustou a možného vyklizení této zóny ještì pøed opadem vìtší èásti železem chránìné stìny (srv. CÍLEK 1998).

Literatura

B. MÜLLER (1924b s. 86, 1925 s. 126–128, 130, 159, 1928a s. 149), KRATOCHVÍL (1958 s. 51, 1962 s. 215, 1963 s. 290), ADAMOVIÈ (2001 s. 53, 2002a s. 23, 2002b s. 43).

12. Chvístec Lokalizace

Návrší zvané Pavlovická skála (ca. 340 m n.m., nìm. Weinberg) ležící 150 m zsz. od rozvalin samoty Chvístec (Quis) 600 m s. od Pavlovic v pravé stìnì Švábského neboli Pavlovického dolu.

Geologický popis

Na v.–z. protaženého høbetu z. od Chvístce vycházejí støednì zrnité až hrubozrnné vrstevnaté pískovce svrchní èásti jizerského souvrství. Proželeznìní je v menší míøe vázáno na pukliny V–Z: napø. na drcené pásmo ve skalách u silnice 100 m z. od odboèky silnice do Pavlovic. Pukliny téhož smìru na západním konci høbetu mají jen velmi slabé povlaky oxihydroxidù Fe. Daleko výraznìjší je však trubicovité proželeznìní (typ 2) tvoøené až 2 cm mocnými laminami køemenem bohatého železivce (QRI), pozorovatelné na èetných balvanech a drobných skalních výchozech na j. úboèí høbetu a zvláštì pak na vrcholové skalce. Zde jsou na sebe trubice hustì nahlouèeny. Jejich osy se uklánìjí do smìru 280° pod úhlem 18° (západní èást) až 23° (východní èást). Trubice mají nejrùznìjší prùmìry, jsou jednovrstevné a v prùøezu velice nepravidelné. Na balvanech na temeni skály jde spíš o subvertikální pásky

Obr. 36. Pavlovická skalka u Chvístce je jednou z ukázek trubicovitého stylu proželeznìní pískovcù jizerského souvrství v blízkosti úštìckého zlomu. Pohled k východu. Foto J. Adamoviè.

Obr. 37. Trubicovité proželeznìní v pravé stìnì Loubského dolu tìsnì pøed vyústìním Dolského údolí. Osy trubic zapadají pod úhlem 5° k východu. Pohled k VSV. Foto J. Adamoviè.

Kellerberg, kde byly v železitém pískovci vyhloubeny sklípky (BERNAU 1888).

Literatura

QRI smìru zhruba SV–JZ. V severní stìnì skalky je železem prosycena puklina 13/82° (proželeznìní typu 1). Pavlovická skála leží na východním zakonèení B. MÜLLEREM (1925) vymezené zóny proželeznìní Quisgang. Ještì dále na východ smìøuje tato zóna na v.–z. protažený høbet železitého pískovce na vrchu Popelov (365,1) a dál do oblasti Újezda. Zhruba tak sleduje pokøídový zlom, na nìmž došlo k poklesu s. kry (t.j. kry s proželeznìním) o 120 m. Povrchovým geomagnetickým mìøením (ADAMO VIÈ a kol. 2001) byla nalezena na j. úboèí dvojice žil bazaltoidu smìru SV–JZ, smìøujících na východní konec skalky. Tøetí žíla stejného smìru leží blíže zbytkùm samoty Chvístec.

Geomorfologický popis

Vrcholová skalka je 18 m dlouhá a asi 6 m vysoká, její zachování v této podobì nepochybnì souvisí s prùbìhem zóny proželeznìní. Z drobných tvarù skalního reliéfu jsou na stìnách rovnobìžných s prùbìhem trubic vyvinuty skalní øímsy, na stìnách kolmých skalní rùže.

Tìžba

Jižní èást hospodáøství na Chvístci stávala na vršku

BERNAU (1888 s. 369-372), HANTSCHEL (1907 s. 456), B. MÜLLER (1924b s. 86, 1925 s. 127, 143, 157, 1928a s. 154), KRATOCHVÍL (1958 s. 374, 1962 s. 214-215), RÜCKL (2000 s. 287), A DAMOVIÈ a kol. (2001 s. 113114), A DAMOVIÈ (2002a s. 8, 23, 2002b s. 42)

Blízké výskyty 12a. Loubský dùl

V pravé stìnì Loubského dolu (nìm. Laubner Tal) tìsnì pøed jeho stykem s Dolským údolím vymapoval B. MÜLLER (1925) další v.–z. orientovanou zónu proželeznìní. Podle jeho zjištìní pokraèuje tato zóna západním smìrem až k hájovnì Vlhoš. Na uvedeném místì pøi ústí Loubského dolu bylo zjištìno proželeznìní QRI s trubicemi, jejichž osy mají stejný smìr jako u Chvístce, ale opaèný smìr zapadání (97/5°). Tento výskyt leží na stejné zlomové linii jako výskyt u Chvístce, a proto lze pøedpokládat, že jde o jedinou, by místy pøerušovanou zónu proželeznìní.

13. Borek Lokalizace

Hlavní výskyt tvoøí asi 80 m dlouhý pískovcový høbet (303 m n.m.) smìru V–Z v pokraèování Dlouhého høebene, ležící 1 km v. od obce Borek (Regersdorf), mezi Zahrádkami a Jestøebím.

Geologický popis

Støednì zrnitý pískovec svrchní èásti jizerského souvrství s pøímìsí køemenných valounù je zpevnìn laminami køemenem bohatého železivce (QRI) až 2 cm mocnými. V pøevážné èásti prùbìhu høbetu mají laminy charakter navzájem se dotýkajících jednovrstevných trubic o prùmìru 10–30 cm, jejichž osy zapadají jednotnì k V pod úhlem 6°. Na samém západním konci høbetu je pravidelnost tìchto trubic již menší železem je zde impregnována výrazná puklina 214/40°. Ve východní, nejvyšší èásti høbetu zapadají osy trubic k V až VSV pod úhlem 23–24° nebo jsou vyvinuty planární laminy uklonìné pod úhlem 18° k SV. Skalka støednì zrnitého masivního pískovce na jižním svahu høebene obsahuje tenké zprohýbané laminy QRI pøecházející až do trubic o prùmìru pøes 1 m; jejich osy zapadají k SV pod úhlem 30–40°. Zhruba 100 m severnì od høbetu probíhá rovnobìžnì s ním hlavní plocha pásma úštìckého zlomu, na nìmž došlo k poklesu severních ker o cca 250 m. ښtìcký zlom je souèástí systému støedohorského zlomu omezujícího z jihu tektonický pøíkop oherského riftu. Asi 150 m jižnì od hlavního høbetu je v pískovci vyvinuto pøes 3 m široké drcené pásmo smìru SV–JZ (132/77°). Doprovodné proželeznìní typu 1 pískovec zpevnilo a ve stìnách pásma se vytvoøily výraznìjší pískovcové vìže (Zloèinec, Soudce). Od výše uvedených skal je tento výchoz oddìlen zlomem VSV–ZJZ. Výjimeèné trubicovité proželeznìní je vyvinuto také 400 m jv. od vrcholku hlavního høbetu, v pravé stìnì rokle na s. úboèí høbetu Dubovce. Trubice jsou opìt

34 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí jednovrstevné, ve shlucích i izolované, o prùmìru prvních centimetrù až desítek centimetrù. Jejich osy jsou subhorizontální, orientované jednotnì ve smìru SSZ– JJV. Na severu trubice konèí na proželeznìlé puklinì 198/88°. V okolí lokality Borek nebyla døívìjšími autory ani novým povrchovým geomagnetickým mìøením zjištìna žádná tìlesa bazaltoidních hornin. pøítomnost hloubìji uloženého tìlesa typu ložní žíly nelze zcela vylouèit, jak ukazuje plošná anomálie intenzity magnetického pole (+50 nT), ostøe ukonèená na SZ (ADA MOVIÈ a kol. 2001). Nejbližší intruzí je tak Rožec (340) 1,5 km na VJV. V jeho blízkosti bylo však zjištìno jen proželeznìní typu 1: železité krusty na puklinách smìru SV–JZ, t.j. rovnobìžných s žilami bazaltoidu.

Význam

Obr. 39. Soubor trubic QRI v pravé stìnì rokle na s. úboèí høbetu Dubovec, 400 m jv. od klasického výskytu na Borku. Trubice mají jednotný smìr SSZ–JJV. Foto J. Adamoviè.

Na hlavním høbetu jde o typickou ukázku trubicovitého proželeznìní (typ 2). Zvláštní je zde pøedevším omezení trubic na pomìrnì úzkou zónu rovnobìžnou s jejich protažením a absence tìles neovulkanitù. Význam lokality si uvìdomoval B. MÜLLER, který Borku (Regersdorfer Eisenerzsäulengang) vìnoval samostatný èlánek (1924b). B. MÜLLER (1924b, 1925, 1928a a zejména 1932) pøedpokládá nejprve vznik sloupkù v dùsledku proniku horkých vulkanických par do tektonické zóny, jejíž otevøené pukliny byly pøedtím s povrchu vyplnìny pískem a štìrkem. V druhé fázi pak došlo k prostoupení pískovce koloidy bohatými železem. Aèkoliv je napadání cizorodého materiálu s povrchu nepravdìpodobné, zóny rozpojení pískovce – tzv. žíly písku v pískovci – byly popsány z oblasti

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 35 strážského bloku (PAZDÍREK 1991), kde vznikají v dùsledku intenzivního proudìní podzemní vody. Úvaha B. MÜLLERA tak mùže být zèásti správná: drcené pásmo rovnobìžné s úštìckým zlomem mohlo „kanalizovat“ fluida a pískovec nejprve rozložit na písek a pak opìt zpevnit železem. Pøesné umístìní výskytu mohlo být pøitom dáno již prùbìhem osy kozelské antiklinály (V–Z), která pøedcházela vzniku úštìckého zlomu (COUBAL & KLEIN 1992).

Geomorfologický popis

Høbet je pøi svém západním zakonèení modelován až do tvaru pískovcové zdi asi 6 m vysoké a místy jen 2 m široké, s výchozy zvláštì na severní stranì. Trubice QRI dávají vznik pøedevším skalním øímsám a žlábkùm.

Literatura

B. MÜLLER (1924b s. 85-86, 1925 s. 156-157, 1928a s. 153-154, 1932 s. 63), BLUME (1943 s. 73), KRATOCHVÍL (1957 s. 407, 1960 s. 103, 1962 s. 398-399), BALATKA a kol. (1969 s. 24), BALATKA & SLÁDEK (1972b s. 46, 1981 s. 17, 40), RUBÍN & BALATKA eds. (1986 s. 136), RÜCKL (2000 s. 287), A DAMOVIÈ a kol. (2001 s. 113114), A DAMOVIÈ (2002a s. 8, 21-23, 30, 2002b s. 42, 2002c s. 34-35), MIKULÁŠ (2002a s. 47)

14a–d. Drobné výskyty v okolí Maršovického vrchu

Obr. 40. Západní stìna Pazourkové vìže na sv. úboèí Maršovického vrchu. Foto R. Mikuláš.

14a. Podolecký zlom

a QPI bazaltoidní žílu na skalce na jjz. konci oplocenky 600 m sv. od kostela. Žíla leží na zlomu omezujícím kru Maršovického vrchu na východì, má smìr 61° a mocnost 22 cm. Vedle pøevládajících silicifikovaných puklin se i proželeznìlé pukliny nacházejí v horní èásti obce, podél chlumského zlomu omezujícího kru Maršovického vrchu z jihu.

Do okolí Maršovického vrchu, zejména pak do blízkosti zlomù omezujících vyzdviženou kru Maršovického vrchu ve smyslu COUBALA & KLEINA (1992) a ADAMOVIÈE a kol. (1998), je soustøedìno nìkolik drobnìjších výskytù oxihydroxidù Fe, zpravidla tvoøících výplnì puklin. Za podolecký zlom (GRABER 1907, B. MÜLLER 1925) se oznaèuje poklesový zlom smìru SSV–JJZ mezi Újezdem a Podolcem, oddìlující kru Maršovického vrchu od kry ležící o 40 m níže dále na západ. Na návrší severnì od Podolce má tato struktura podobu dvou ohlazených zlomových ploch – tektonických zrcadel – prosycených oxihydroxidy Fe (ADAMOVIÈ & COUBAL 1994). Na jejím køížení s popelovským zlomem v Újezdì je v místì bývalého lomu západnì od hlavní silnice naproti hostinci pana Dornause odkryt jemnozrnný bioturbovaný pískovec jizerského souvrství prostoupený nepravidelnými inkrustacemi QRI o mocnosti až 2 cm. Døíve zde byly k vidìní i laminy zvlnìné a trubicovité (GRABER 1907). Se samotnou zlomovou strukturou nejspíš nesouvisí železité konkrece z lomu v prachovitých pískovcích korycanských vrstev v Podolci, o nichž uvádìjí GRABER (1907), B. MÜLLER (1925) a HÄNTZSCHEL (1929), že nìkdy obsahují sulfidická jádra (markazit?).

14b. Chlum Obr. 38. Geologická mapa lokality Borek. Vysvìtlivky viz obr. 3. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

V obci Chlum doprovázejí 1–1,5 cm silné krusty QRI

14c. Pazourková vìž

Asi 9 m vysoká Pazourková vìž (Feuerstein) se nachází 980 m sv. od Maršovického vrchu (CÍLEK a kol. 1996, GANTZE 1996) a její vrcholek leží 364 m n.m. Tvoøená je rezavým masivním hrubozrnným pískovcem støední èásti jizerského souvrství, celkovì slabì silicifikovaným. Západní stìna skalky leží pøi kontaktu žíly bazaltoidu. Je tvoøená puklinou 117/89° s výraznými inkrustacemi QRI. Ta je porušená drceným pásmem 203/66°, doprovázeným silicifikací. Severnì od Pazourkové vìže zaèíná 1,1 km dlouhá zóna proželeznìní táhnoucí se k východu smìrem na Staré Splavy. Doprovází žílu bazaltoidu v ose návrší Nový svìt (Neue Welt).

14d. Dlouhý dùl

Èelní, subvertikální puklina smìru SZ–JV s nesouvislou deskou železivce QRI vychází v pravé stìnì Dlouhého dolu 150 m pøed jeho ústím do Èerné rokle, 600 m s. od kaplièky v Nové Skalce (R. MIKULÁŠ, úst. sdìl.). Nejbližší tìlesa bazaltoidu jsou známa z jižního úboèí Holého vrchu (B. MÜLLER 1914).

36 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí jv. od Jestøebí. Povrch tìchto desek odpovídá povrchu úlomkù železitých krust nacházených v pleistocénních vátých píscích na øadì míst jestøebského úvalu: má hedvábný lesk, místy s náznakem faset a s jemnými dùlky. Z toho lze soudit, že na jeho dotvoøení se podílela eolická èinnost. Proželeznìlé pukliny mají smìr SV–JZ a sledují krátkou žílu rozloženého olivinického èedièe (ANDERS 1897, B. MÜLLER 1914, KLEIN 1962), døíve roztìženou, která však dnes nevychází na povrch. V tìsném západním okolí skalek lze pøedpokládat zlom, na nìmž došlo k relativnímu poklesu zsz. kry o 70 m.

Podìkování

Obr. 41. Detail povrchu deskovitého QRI v sz. stìnì skalky na Dìdku jv. od Jestøebí. Povrch skály má podobný hedvábný lesk a drobné dùlky jako hrance z železitých pískovcù nalézané v okolí Jestøebí. Pravdìpodobnì byl dotvoøen eolickou èinností.

14e. Dìdek

Subvertikální desky železivce QRI jsou pøítomny na skalkách pískovce spodní èásti jizerského souvrství na vrcholku návrší Dìdek (270,1, nìm. Jokelsberg) 1 km

Vøelý dík patøí kolegùm, kteøí mì doprovázeli v terénu a s nìkterými výskyty mì seznámili, zejména J. Peroutkovi, R. Mikulášovi, P. Havránkovi, M. Coubalovi a P. Kühnovi. Za doplnìní výètu o nìkteré mnì neznámé výskyty dìkuji R. Mikulášovi. Nìkteré místní názvy i výskyty byly konzultovány s L. Poøízkem (Správa CHKO Kokoøínsko). Za doprovod v terénu dìkuji také J. Brožkovi, od nìhož zpravidla pocházejí snímky poøízené v nároèných zimních podmínkách. Analýzy fázového složení železivcù metodou RTGdifrakce, jejichž výsledky jsou v pøíspìvku publikovány, byly provedeny K. Melkou, mikrosondové analýzy A. Langrovou a Z. Korbelovou (všichni Geologický ústav AV ÈR Praha). Hlavní výsledky tohoto pøíspìvku byly získány v rámci øešení grantového projektu A3013910 Grantové agentury AV ÈR a výzkumného zámìru CEZ Z3-013-912 Geologického ústavu AV ÈR. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

Adresa autora

Mgr. Jiøí Adamoviè, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6 e-mail: [email protected]

Èeskolipsko Èeská Lípa area Jiøí Adamoviè Abstract

The specific phenomenon in the area of Èeská Lípa is the occurrence of spherical single-layered ferruginous concretions, found as isolated remnants of former ferruginization, free-lying on the surface. Despite many finds reported 100 or more years ago, such finds are rather rare now. Some occurrences described in this paper are related to the course of major faults (Dvojdomí) but the most prominent are ferruginous crusts (QRI, QPI) lining basaltic dykes subjected to hydrothermal alteration (Havíøský vrch, Brada) or even more acid volcanics (Mlýnský vrch). Altered basaltic dykes, the material of which was referred to as Toneisenstein, were exploited in several hiostorical periods as iron ore in the Èeská Lípa area.

Úvod

Výèet nejvýznamnìjších výskytù proželeznìní v tomto pøíspìvku se týká území mezi Èeskou Lípou na západì a Svéboøicemi na východì. Na jihu byla jako hranice oproti území Kokoøínska zvolena linie sledující tok Okenského, Mlýnského a Bobøího potoka. Na severu pøechází území Èeskolipska do oblasti Lužických hor, zpracovaných v jiném pøíspìvku. Novìjší pøedstavy o geologické stavbì byly publikovány KLEINEM a kol. (1966), KLEINEM & RَIÈKOU (1991), ADAMOVIÈEM (1997b) a KLEINEM (1998). Pískovce jizerského souvsrtví (støední až svrchní turon) zde tvoøí èetné výchozy podél jestøebského úvalu a v hluboce zaøíznuté rokli Peklo, v oblasti Hradèanské pahorkatiny (tzv. Kumerského pohoøí) i v okolí Mimonì (polesí Boreèek, oblast Ralska). Na severu, resp. SZ, je jejich rozšíøení omezeno okøešickým a strážským zlomem, které zde tvoøí jižní tektonický okraj pøíkopu oherského riftu. V severní èásti Èeskolipska, v bloku ležícím cca o 300 m níže, tak vystupují pøevážnì vápnité prachovce teplického a bøezenského souvrství (svrchní turon až coniak), místy pøikryté výlevy bazaltoidù (Kozel). Z této zakleslé kry byly již pøed 140 lety (WATZEL 1862) pod oznaèením Pickerte nebo Gewitterkugeln popisovány nálezy kulovitých železitých konkrecí, vìtšinou jednovrstevných, o prùmìru nìkolika centimetrù až prvních desítek centimetrù. Nejúplnìjší popis a pøehled výskytù podávají WURM (1881, 1912) a GRABER (1904, 1908). Nacházely se na poli mezi Manušicemi a Dolní Libchavou, na Holém vršku (297) a Rasovì Hùrce (327,2) v Èeské Lípì, na Mariánské výšinì (371) u Zákup, Ptaèím vršku (345) u Lasvic i jinde. Podle analogie s kulovými konkrecemi železivce z vrchù Plešivec a Trabice u Litomìøic nebo od Dolních Zálezel (V. CAJZ a T. WIESNER , úst. sdìl.) lze soudit, že „bouøkové kulièky“ na Èeskolipsku vznikaly v podloží dnes již destruovaných lávových pøíkrovù a souvisely s migrací železa z nich uvolnìného. Pískovcové koule s železitou slupkou byly popsány i z blízkosti žíly bazaltoidu z Provodínských kamenù (ZIMMERMANN 1908b). Zvláštností jsou krápníky „jílovitého železivce“ popsané LUBICHEM (1900) ze záøezu od Srní. V tomto pøípadì se jedná nejspíše o urèitou formu ortštejnu –

proželeznìlého iluviálního horizontu pùdního profilu. Témìø souvislé krusty ortštejnu bylo možno pozorovat na bázi kvartéru v plynovodním výkopu mezi Provodínem a Srním v roce 1993. Železité krápníky byly popsány také z pískù mezi Malým Borem a Kozly jz. od Èeské Lípy (HANTSCHEL 1911). Rùzné formy a geneze proželeznìní byly detailnì zpracovány pro oblast Provodína a Srní, kde oxihydroxidy Fe pøedstavují nežádoucí pøímìs skláøských a slévárenských pískù. PROCHÁZKA (1968) se napø. zmiòuje o tzv. Hainovì poruše – proželeznìlé puklinì v hlavní pískovnì v Provodínì probíhající „od silnice do Srní k hlavnímu dopravnímu pásu“. Pozdìji bylo odkryto nìkolik proželeznìlých zlomù smìru SV–JZ v jižní stìnì tìžebny Srní. Podrobná studie PRACHAØE (1987, 1988) ukázala, že pukliny v okolí Provodína jsou vyplnìny hematitem, na který narùstají dvì generace goethitu. Mezi formy výskytu železivcù typické pro pískovcové oblasti Èeskolipska patøí zcela nebo èásteènì rozložené (alterované) žíly bazaltoidních hornin. Zvláštì v okolí Mimonì jde o melilitické lamprofyry polzenitové øady (SCHEUMANN 1913). Na kontaktu s pískovcem jsou doprovázeny krustami køemenem chudého železivce (QPI) a dále v plášti pak krustami i nepravidelnými laminami køemenem bohatého železivce (železitého pískovce, QRI). Øada takových žil byla popsána z okolí Máchova jezera B. MÜLLEREM (1914). Na uranových ložiscích Strហa Hamr takto zjílovìlé žíly komplikují proudìní podzemní vody, protože fungují jako úèinné hydraulické bariéry (PAZDÍREK 1991, 1992). Jak naznaèují geologické a geochemické údaje, alterace samotné žíly na jedné stranì i jejího pískovcového pláštì na stranì druhé byla zpùsobena migrací teplých, železem bohatých roztokù podél tohoto kontaktu: ve vulkanitu i pískovci pøitom došlo k nabohacení Fe, As, Zn, U a REE (A DAMOVIÈ 2001).

1. Dvojdomí Lokalizace

Výrazná zóna proželeznìní tvoøí osu v.–z. høbetu (cca 285 m n.m.) pøi západním okraji obory vojenských lesù u Provodína, 850 m sz. od hájovny Dvojdomí (Zweihäuser).

38 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Geologický popis

Høbet je tvoøen pískovci støední èásti jizerského souvrství, hlavní skalní defilé rezavým vrstevnatým støednì zrnitým pískovcem s podílem hrubých køemenných zrn. Skály jsou ze severu omezeny puklinou 173/85° zèásti pokrytou deskou køemenem bohatého železivce (QRI) s tektonickými ohlazy. Proželeznìní lze sledovat i na dalších puklinách s ní rovnobìžných a na puklinách smìru zhruba S–J. Laminy QRI sledující vrstevnatost (9° k ZSZ) se soustøeïují do asi 70 cm moc-

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 39

ného intervalu kolem 280 m n.m. Pukliny uklonìné strmì k ZSZ jsou bez proželeznìní. Svým prùbìhem høbet souhlasí se smìrem východní vìtve úštìckého zlomu, která probíhá asi 100 m jižnì odtud. Høbet leží v pøímém pokraèování žíly bazaltoidu smìru V–Z v levé stìnì Vápenné rokle 600 m v. odtud, pokraèování této žíly do blízkosti popsaného výskytu však nebylo spolehlivì ovìøeno. Nejbližšími ovìøenými tìlesy jsou bazaltoidní žíly pronikající drcené pásmo SSV–JJZ asi 100 m na Z.

Obr. 2.

Peckovité útvary QPI v bloku silicifikovaného pískovce 650 m jjz. od vrcholu Havíøského vrchu. Foto J. Adamoviè.

2. Havíøský vrch Lokalizace

Vrchol Havíøského vrchu (341, nìm. Schachtenberg) leží 3 km ssv. od námìstí v Doksech.

Geologický popis

Obr. 1.

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní na Èeskolipsku.

Osu vrchu ve smìru SSV–JJZ tvoøí subvertikální žíla rozložené bazaltoidní horniny, která dnes nikde nevychází na povrch. Pøi jjz. úpatí kopce je žíla levostrannì odskoèena (v místì znaèené cesty) o cca 30 m a pokraèuje dále k JJZ až J na vzdálenost dalších 700 m. V tomto jižním úseku je žíla doprovázena výraznou silicifikací pískovcù. Vìž Èihadlo (Taubenstein) je 8 m vysoká a 15 m dlouhá „zeï“ 160 m j. od znaèené cesty (viz Foto 9 in BALATKA a kol. 1969), tvoøená jemnì až støednì zrnitým pískovcem spodní èásti jizerského souvrství s plovoucími valouny o velikosti do 1 cm. Silicifikace je nejvýraznìjší v jižní stìnì a k severu ji ubývá. Na severní stìnì je 2,7 m nad zemí vyvinuta silnì zploštìlá trubice QRI asi 60 cm široká a 10 cm vysoká, se subhorizontální osou smìru 7°. Balvany silicifikovaného støednì zrnitého pískovce se nacházejí 300 m jižnì od znaèené cesty. Nejvìtší z nich, jen mírnì pøemístìný, obsahuje v západní, silnìji silicifikované stìnì pecky QPI až 4 cm v prùmìru (obr. 2). V severním úseku, t.j. opaèným smìrem od vrcholu Havíøského vrchu, žíla pokraèuje pøes silnici k SSV až na jižní úpatí Kumerského pohoøí, kde je trojnásobnì levostrannì dislokována na zlomech V–Z a VJV–ZSZ (východní vìtev úštìckého zlomu) o cel-

kem 150 m a možná je dokonce propojena s tìlesem vulkanitu na k. 404,7 „bei der Schuttbrücke“ (B. MÜLLER 1914) na Dìlové cestì. V celém úseku mezi jjz. úpatím Havíøského vrchu a svahem Kumerského pohoøí byla žíla v 18. století intenzivnì tìžena jako surovina pro zhutòování železa (REUSS 1797). Ve stìnách tìžebních rýh a šachtic jsou na øadì míst zachovány až 10 cm mocné desky køemenem bohatého železivce (QRI) s až 3 cm silným povlakem køemenem chudého železivce (QPI). Místy obsahují xenogenní velké køemenné valouny, podobnì jako výstelky na Královì stolci (viz lok. 3). Vytìžená surovina byla oznaèována jako jílovitý železivec (Toneisenstein). Žíla proniká pískovci spodní a støední èásti jizerského souvrství.

Význam

Jde o jediný výskyt železivcù v èeské køídì podrobnì litologicky a geologicky zdokumentovaný ještì z doby, kdy byl dobýván jako železná ruda (REUSS 1797, komentáø A DAMOVIÈ & KÜHN 2002).

Geomorfologický popis

Pùvodní tvar høbetu Havíøského vrchu pøed vytìžením žíly lze stìží odhadnout. Zajímavý je 100 m dlouhý a jen nìkolik metrù široký skalní ostroh vybíhající od vrcholu k V a stáèející se obloukovitì k SV. Na pøedposlední skalce ostrohu leží 1,8 m pod vrcholem nevýrazná slepencová poloha s železitými inkrustacemi, na poslední skalce je vyvinuto malé skalní okno. Nejvýraznìjší skalní útvary charakteru protáhlých pískovcových zdí se vytvoøily v jižním úseku žíly, kde

40 -

Obr. 3.

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Skalka silicifikovaného pískovce 2,8 m vysoká, 550 m jjz. od vrcholu Havíøského vrchu (220 m jižnì od znaèené cesty). Silicifikace doprovázená pigmentací železem je nejintenzivnìjší pøi východní stìnì orientované 122/90°. Pohled k severu. Foto J. Adamoviè.

silicifikace svými projevy pøevažuje nad proželeznìním (Èihadlo a skalky 50 m na JZ, skalky v rezervaci Swamp atd.).

Tìžba

Tìžební rýhy v severním úseku žíly mají šíøku kolem 2 m a délku od 3 do 15 m, dnes pozorovatelná hloubka nepøesahuje 5 m. Protaženy jsou do smìru 24–32°, nejèastìji pak 26–27° (smìr žíly). V jižní blízkosti silnice jde o témìø souvislou jámu. Šachta na jižní patì vrcholové skály Havíøského vrchu je vyhloubena v èistém pískovci 2 m v. od okraje rýhy, má pùdorys 1 x 2,2 m a hloubku asi 6 m. V 10 m dlouhé rýze 340 m ssv. od silnice je patrný v detailu zvlnìný prùbìh žíly (amplitudy 20–30 cm, vlnová délka kolem 2 m).

Literatura:

REUSS (1797 s. 74), ZIMMERMANN (1906a s. 325, 338, 1908a s. 327, 1923 s. 126-127), HANTSCHEL (1907 s. 440), B. MÜLLER (1914 s. 1, 28, 54, 1933 s. 71), R. MÜLLER (1922 s. 64), SEDLÁÈEK & QUAISER (1930 s. 30), KRATOCHVÍL (1957 s. 332, 1962 s. 200, 1963 s. 48), BALATKA a kol. (1969 s. 25), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 187), MIKULÁŠ (1992 s. 350), DANÌÈEK (1995 s. 30), CÍLEK (1996a s. 24), CÍLEK a kol. (1996 s. 106-107), GANTZE (1996 s. 68, 70), A DAMOVIÈ (1997b s. 85, 98-99), KÜHN (1997 s. 147, 151, 1998 s. 3-6, 1999a s. 183, 189, 194, 2001 s. 139), RÜCKL (2000 s. 286), ADAMOVIÈ & KÜHN (2001 s. 126-127), KÜHN a

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 41 nìní (typ 1) ve vazbì na žilné intruze vulkanitù. V záøezu cesty na jz. konci høbetu zde B. MÜLLER (1914) vymezil rùzné alteraèní zóny ve vulkanitu, vnitøní železitou výstelku (innere Eisenerzbesteg, odpovídá QPI) a vnìjší železitou výstelku (äussere Eisenerzbesteg, odpovídá QRI). Hornina tvoøící žílu je hrubì porfyrický kamptonit melabazanitového složení (J.K. NOVÁK a kol. 1998), triviálnì oznaèovaná jako wesselit (SCHEUMANN 1922). Obsahuje vyrostlice amfibolu, pyroxenu a biotitu. Na sv. konci høbetu je žíla 2,4 m mocná, subvertikální, protažená ve smìru VSV–ZJZ (s. kontakt 167/84°, j. kontakt 349/84°) se zjílovìlými a proželeznìlými zónami o šíøce 70–90 cm na každé stranì (obr. 5). Krusty QPI a QRI mají mocnost 1–3 cm, pøièemž krustu pøi s. kontaktu oddìluje od žíly samotné 30 cm mocná poloha rezavého pískovce. V místì výchozu je žíla dislokována drobným zlomem smìru VSV–ZJZ. Pl᚝ žíly zde tvoøí køemenné pískovce støední èásti jizerského souvrství v nahoru hrubnoucích cyklech, samotný vrchol høbetu pak hrubozrnný pískovec s podílem valounù do 5 mm. Kra s. od žíly leží o 2,2 m níže než jižní kra. Podle povrchových geomagnetických mìøení se v sv. okolí výchozu žíla stáèí k východu a po 600 m k JV (A DAMOVIÈ a kol. 2001). Zde vybíhají dva menší odžilky smìrem k SSV a jeden z nich tvoøí osu Králova stolce (asi 310 m n.m.) s jasnì patrnou rozsedlinou 1,2 m širokou, lemovanou deskami QRI a QPI (obr. 6). Valouny køemene obsažené v desce QRI na pukli-

nì 304/79° v západním omezení rozsedliny jsou vìtší (2,5 cm) než bìžné klasty v okolním pískovci, a musí být proto xenogenní.

Význam

Jeden z mála výchozù v èeské køídové pánvi, kde je možno sledovat ve výchozu žíly vulkanitu rùzné alteraèní zóny od ménì postiženého støedu žíly až do jejího pískovcového pláštì.

Minerální a chemické složení

Kompletní chemické analýzy QRI a nealterovaného pískovce uvádí A DAMOVIÈ (2001), analýzy QPI (vnitøní výstelky) a QRI (vnìjší výstelky) publikovali KÜHN (1999b) a KÜHN a kol. (2001). V QPI byl zjištìn obsah oxihydroxidù Fe 51,4 hm.%, v QRI 23,1–29,3 hm.%. Fázové analýzy metodou RTG-difrakce byly provedeny na vzorku QRI ze severního kontaktu žíly (mikroskopicky zjištìn hematit, goethit a opál) a na vzorku šedého jílu tvoøícího pøiokrajovou èást žíly (A DAMOVIÈ, nepubl.) a z rozložených vyrostlic z téže facie (MACH & DVOØÁK 1995). Podle tìchto analýz se QRI skládá z køemene a goethitu, a zjílovìlá žíla z kaolinitu, fáze TiO2 (rutil, anatas) a dalšího jílového minerálu (montmorillonit nebo chlorit). Rozložené vyrostlice tvoøí smìs jílových minerálù s pøevahou kaolinitu.

Geomorfologický popis

V celém žilném systému „støelnièní žíly“ tvoøí vulkanity osy høbetù pøevýšených oproti okolí o 10–15 m.

kol. (2001 s. 130, 132), A DAMOVIÈ (2002a s. 15, 17), MIKULÁŠ (2002a s. 47, 2002b s. 75)

Blízké výskyty 2a. Borný

Další rozložená žíla bazaltoidu v minulosti tìžená jako železná ruda (REUSS 1797) je sledovatelná na j. úboèí Borného (446, nìm. Bornay Berg) v místech, kudy donedávna vedla na vrchol znaèená cesta a odtud na jih. Podle KLEINA (1962, 1963) jde o hauynit, dnes však žíla nikde výchozy netvoøí. V okolí žíly lze nalézt vìtší množství úlomkù železitých krust (QRI, QPI). Stopy po tìžbì pøedstavují kruhová jáma o prùmìru 4 m a hloubce 2 m jižnì od znaèené cesty a rýha o rozmìrech 4 x 1 m, hluboká 1,2 m a protažená ve smìru 8°, asi 30 m dále na jih. Podle analogie s drcenými pásmy v blízkých pískovcových skalách na úboèí Borného je žíla asi uklonìná k západu.

3. Doksy – Schießstätte Lokalizace

Bazaltoidní žíla tvoøící osu høbetu Schießstätte (306,6, tzv. støelnièní žíla) smìru SV–JZ na jv. okraji Doks. Nejlepší odkrytí je dnes v místì bývalého lùmku na sv. konci høbetu, v místì vrcholové kóty.

Geologický popis

Typová lokalita subvertikálního deskovitého proželez-

Obr. 4.

Zjednodušená geologická mapa východního okolí Doks. Silné šedé linie a plochy – intruzívní tìlesa vulkanitù, èárkované silné šedé linie – zlomy, tenké šedé linie – pukliny. Podle ADAMOVIÈE a kol. (2001).

42 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 43 Høbety však nejsou predisponovány samotnými rozloženými žilami, ale právì proželeznìním jejich pláštì. To je zøejmé ze srovnání s negativním reliéfem v místì rozložených žil mezi Veselím a Boreèkem, kde je alterace sousedního pískovce minimální.

Tìžba

Žíla kamptonitu je ve støední èásti høbetu Schießstätte v úseku asi 50 m vydobyta a vzniklý prostor byl používán jako støelnice. K tìžbì rozloženého vulkanitu zøejmì docházelo i v jejím pokraèování na Královì stolci. Úèel této tìžby není bezpeènì znám, podle ZIMMERMANNA (1906b) se zde dobýval jak vulkanit, tak pískovec.

Literatura

Obr. 5.

Žíla wesselitu na pískovcovém høbetu Schießstätte na jv. okraji Doks. Patrny jsou rùzné alteraèní zóny a v pozadí severní kontakt žíly s krustami QPI a QRI. Pohled k západu. Situace z bøezna 1995. Foto J. Adamoviè.

Obr. 6.

Erodovaná (vydobytá?) žíla bazaltoidu tvoøící osu Králova stolce u Doks. Kontakty žíly s pískovcem jsou lemovány krustami QPI a QRI. Pohled k SZ. Foto J. Adamoviè.

SOMMER (1834 s. 172), ZIMMERMANN (1906a s. 323, 1906b s. 385), HANTSCHEL (1907 s. 437), B. MÜLLER (1912 s. 2, 1914 s. 28, 32, 55, 1923 s. 128, 1925 s. 154), SCHEUMANN (1913 s. 727, 744), DÌDINA (1917 s. 17), KRATOCHVÍL (1957 s. 332), KLEIN (1962 s. 152), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 495), MACH & D VOØÁK (1995 s. 238), J.K. NOVÁK a kol. (1998 s. 41-44), KÜHN (1999a s. 192-193, 199, 206, 1999b s. 169-172, 2001 s. 146), ADAMOVIÈ (2001 s. 78-80, 2002a s. 7-8, 18-19, 33-34), ADAMOVIÈ a kol. (2001 s. 112, 120-123), KÜHN a kol. (2001 s. 128-130)

Obr. 7.

4. Mlýnský vrch Lokalizace

Jižní svah Mlýnského vrchu u Bøehynì.

Geologický popis

Drcené pásmo smìru SSV–JJZ v ose Mlýnského vrchu (389, nìm. Mühlberg) v pískovcích støední a svrchní èásti jizerského souvrství je vyplnìno témìø 2 km dlouhou a až 10 m mocnou žilou tefrifonolitu (ULRYCH a kol. 1998). Na jižním úboèí byla žíla tìžena na štìrk v protáhlých jámových dobývkách. V jejich stìnách je možno pozorovat pískovce bezprostøednì pøiléhající k žíle, s deskami køemenem bohatého železivce (QRI) až 6 cm mocnými. Žíla je levostrannì dislokována o první metry na drobných zlomech uklonìných k JJZ. Jižní úsek žíly tvoøí pøirozenou hráz Bøehyòského rybníka, v jehož výpustí je v pøíèném øezu odkryt. I zde jsou kontakty žíly doprovázeny zvlnìnými deskami QRI až 3 cm silnými, èásteènì vybíhajícími i do okolního pískovce (zde spodní èást jizerského souvsrtví).

Význam

Tento výskyt bývá uvádìn jako pøíklad málo èastého proželeznìní podél žíly kyselého vulkanitu. Nemusí jít však o nic neobvyklého, uvìdomíme-li si, že železo

Mikroreliéf železitých výstelek QRI na východním kontaktu trachybazaltové žíly na Mlýnském vrchu u Bøehynì. Pohled k JV. Foto J. Adamoviè.

44 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

na kontaktu vulkanitu a pískovce nepochází z bezprostøedního okolí, ale z roztokù, které jen využily kontaktní plochy jako diskontinuity pro svùj výstup. Stejná ruptura, kterou využilo trachybazaltové magma na Mlýnském vrchu, navíc obsahuje i odžilky bazaltoidu „støelnièní žíly“ na Královì stolci. Oba žilné výskyty však oddìluje asi 1 km dlouhý úsek pásma bez vulkanické výplnì a bez viditelných produktù proželeznìní.

Minerální a chemické složení

Ve vzorku køemenem bohatého železivce ze z. kontaktu žíly byl metodou RTG-difrakce kromì køemene stanoven goethit, kaolinit a slída. Vzorek obsahuje 18 hm.% oxihydroxidù Fe (ADAMOVIÈ 2001).

Geomorfologický popis

Ve vrcholové partii tvoøí žíla stìnu vysokou 3 m (z. strana) až 8 m (v. strana). Povrchy železitých krust na stranì pøiléhající k žíle mají èasto výrazný mikroreliéf vzhledu rozpraskané chlebové kùrky (obr. 7). Na krustì na východním kontaktu žíly jsou jednotlivé brázdy a høbítky od sebe vzdáleny 1–1,5 cm, jsou strmé i mírnìji uklonìné, vìtvící se nebo naopak sbíhající se. Vykazují urèitou podobnost s mikroreliéfem krust QRI v pískovcích jiných èástí pánve (Kohout a Janovice v Lužických horách, U pomníkù v Èeském ráji, Supí skály na Broumovsku), kde tyto linie zøejmì indikují smìr proudìní fluid transportujících železo.

sycená oxihydroxidy Fe (QRI). Tìleso bazaltoidu na Víšku pøedpokládal již B. MÜLLER (1914). Povrchovým geomagnetickým mìøením (A NTON a kol. 1993) zde byla ovìøena dvojice žil smìru S–J. Západnìjší se táhne pøímo pøes vrcholovou kótu, východnìjší o 70 m dále na V.

Geomorfologický popis

Morfologicky nejvýraznìjší je skála vyobrazená B. MÜLLEREM (1914) na sz. úboèí kopce (obr. 8). Další vìže z železitého pískovce leží na j. svahu (GANTZE 1996).

Literatura

B. MÜLLER (1914 s. 11-12, 15-16, 44, 67), BALATKA & SLÁDEK (1984 s. 39), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 545), GANTZE (1996 s. 85, 90), ADAMOVIÈ (1997b s. 97, 104), A DAMOVIÈ (2002a s. 7)

Blízké výskyty 5a. Žlutý kámen

Instruktivní ukázka proželeznìní je vyvinuta ve støednì zrnitém pískovci s promìnlivou pøímìsí køemen-

Obr. 9.

Východní skalka na Žlutém kameni u Kuøívod. Z pukliny s železitou deskou QRI (vpravo) vybíhají toulcovité laminy QRI k ZJZ (245/4°). Pohled k ZSZ. Foto J. Adamoviè.

ných valounù støední èásti jizerského souvrství na Žlutém kameni (ca. 295), 2 km východnì od Víšku. Na západní i východní skále jsou dominantní desky QRI na èelní puklinì 43/86° (typ 1). Z tìchto desek vybíhají k JZ laminy QRI okapovitého, toulcovitého až trubicovitého tvaru, jejichž osy se uklánìjí pod úhlem 4– 7° k ZJZ (obr. 9). Povrchovým geomagnetickým mìøením (ANTON a kol. 1995) byla zjištìna pøerušovaná žíla bazaltoidu smìru SV–JZ, pøecházející zhruba pøes vrchol. Zatímco hlavní proželeznìlá puklina je tedy na tuto žílu kolmá, osy trubic QRI jsou k ní kosé. Tato konfigurace naznaèuje, že fluidy bohatými Fe byla nejprve nasycena otevøená pøíèná ruptura, z jejíž plochy – už nezávisle na hydraulickém gradientu v bezprostøední blízkosti žíly – dále pronikala fluida horninovým masívem k ZJZ.

Tìžba

Jámové lomy pøes celou mocnost žíly se táhnou od jižního úpatí Mlýnského vrchu smìrem k vrcholu na vzdálenost asi 400 m. Drcený tefrifonolit se využíval pro stavební úèely (B. MÜLLER 1914).

Literatura

REUSS (1797 s. 43, 73), SOMMER (1834 s. 171), ZIMMER MANN (1906b s. 386, 1923 s. 126), HANTSCHEL (1907 s. 439), B. MÜLLER (1912 s. 2, 1914 s. 39-41,58,72, 1923 s. 128, 1939 s. 65), SCHEUMANN (1913 s. 698, 727, 750751), DÌDINA (1917 s. 17), WURM (1917 s. 135), SEDLÁÈEK & QUAISER (1930 s. 24), SENGER (1930 s. 117), KRATOCHVÍL (1957 s. 169, 332, 1964 s. 218), KLEIN (1962 s. 142), BALATKA & DÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987 s. 357), A DAMOVIÈ (1997b s. 93, 97, 2002a s. 14), ADAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001 s. 7)

Lokalizace

Skalní výchozy v jižním úboèí vrchu Víšek (307,6, nìm. Wischkenberg), 2,6 km jv. od Hradèan.

Geologický popis

Obr. 8.

Pískovcová vìž prosycená deskami QRI na sz. úboèí Víšku v podání B. MÜLLERA (1914). Pískovec bílý (a), žlutý s prohlubnìmi (b), èervený mìkký (c) a pevný, silnì proželeznìlý (d).

blízkosti jsou vrstevní plochy naklonìny k JV až J až do sklonu 39°. Podle povrchového geomagnetického mìøení (A NTON & P EROUTKA 1994) pøichází na západní návrší od JZ tenká žíla bazaltoidu, která se ve vrcholové partii stáèí k V a vykliòuje. Na kontaktu je pískovec silicifikovaný, na nejvìtší skalce jsou èetné pukliny 117–140/50° a 167/85° vyplnìné oxihydroxidy Fe (QRI). Východní návrší je protaženo ve smìru SZ–JV, pøítomnost žíly zde však nelze geofyzikálnì ovìøit z dùvodu narušení magnetického pole železným stožárem na vrcholu. Høbet je tvoøen èerveným hrubozrnným pískovcem, témìø masivním, intenzita proželeznìní zde roste do nadloží.

Geomorfologický popis

Lokalizace

Dvojice kopcù spoleènì oznaèovaná jako Lišèí vrch (321, nìm. Fuchsberg) 2,3 km zjz. od námìstí v Mimoni.

Asi 25 m jv. od vrcholu východního návrší (na konci høbetu) je na skalní hranì vyvinutý 1,7 m vysoký skalní høib (obr. 10). Tvoøený je èerveným, patrnì hematitizovaným hrubozrnným pískovcem. Zúžení nohy je dáno pøítomností subhorizontálních puklin doprovázených drcením v úrovni 1,2 a 0,7 m pod vrcholem klobouku.

Geologický popis

Tìžba

6. Lišèí vrch

5. Víšek

Víšek je tvoøen rezavým masivním støednì zrnitým až hrubozrnným pískovcem støední èásti jizerského souvrství, pøi vrcholu s podílem valounù o velikosti do 4 mm. V jižní a západní stìnì jsou patrna drcená pásma a jednotlivé pukliny pøevažujícího smìru SV–JZ, pro-

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 45

Obì návrší jsou tvoøena èervenými vrstevnatými, støednì až hrubì zrnitými pískovci spodní èásti jizerského souvrství. Tìsnì západnì probíhá ve smìru SV–JZ zlom Lišèího vrchu – drcené pásmo s proželeznìním a silicifikací, na nìmž relativnì poklesla sz. kra o 70– 80 m (COUBAL a kol. 1994, A DAMOVIÈ 1997). V jeho

Pøi sv. patì východního návrší jsou nad cestou rozeznatelné staré haldy po tìžbì železných rud.

Literatura

È. ZAHÁLKA (1916 s. 74), MÜLLER (1924d s. 9, 14, 3132), ANDERT (1929 s. 148), KRATOCHVÍL (1957 s. 436,

46 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Okolí Hamru a Svéboøic Hamr and Svéboøice area Radek Mikulᚠ– Jiøí Adamoviè Abstract

Ferruginization in sandstones of the Hamr and Svéboøice area, east of Èeská Lípa, is generally linked with NE– SW-striking dykes of melilitie-bearing mafic rocks. These dykes are the oldest products of post-Cretaceous magmatic activity and clearly preceded graben formation in the Ohøe Rift region. The dykes themselves are hydrothermally altered into a mixture of clay minerals and iron oxihydroxides and were extensively mined as iron ore in the 16–18th centuries. Subvertical tabular bodies of QRI and QPI, tens of centimetres thick in places, form linings on dyke contacts or fill open joints in sandstone parallel to the dykes (1–3, 4a–5). Less common are ferruginous linings of dykes striking NW–SE (6). Excellent examples of type-2 ferruginization can be found at locality 4 – single-layered tubes of QRI several metres long. Dyke contacts can be viewed as ideal pathways for the ascent of mineralizing fluids bringing not only Fe but also U, Th and REE, the accumulations of which were mined in this area until recently.

Úvod

Obr. 10. Skalní høib z pískovce prosyceného železitým pigmentem na východním návrší Lišèího vrchu u Mimonì. Pohled k JV. Foto J. Adamoviè.

1964 s. 267), BALATKA & SLÁDEK (1973 s. 186, 1984 s. 41), BALATKA & DÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987 s. 324), CÍLEK a kol. (1996 s. 107), A DAMOVIÈ (1997 s. 9394,107-109, 2002a s. 22), ADAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001 s. 8-9), MIKULÁŠ (2002a s. 48, 2002b s. 76)

Blízké výskyty 6a. Polesí Boreèek

O celé oblasti polesí Boreèek mezi Brennou a Boreèkem jz. od Mimonì se traduje, že se zde dobývalo støíbro (WÜNSCH 1892, TILLE 1903). Jakkoli se tato možnost zdá nepravdìpodobná, na øadì míst v této oblasti jsou zachovány stopy po døívìjší tìžbì. Ve vìtšinì pøípadù šlo patrnì o dobývání alterovaných žil bazaltoidu (zpravidla ze skupiny polzenitu) jako železné rudy. Tyto žíly zde nedávno byly geologicky a geofyzikálnì vymapovány (ANTON & PEROUTKA 1994, COUBAL a kol. 1994). Haldy a pinky jsou na Lišèím vrchu, v okolí skalní místnosti 650 m zjz. od východního vrcholu Lišèího vrchu, 300 m sv. od Jeleního vršku a nad Ferdinandovou strouhou 1200 m zsz. od Jeleního vršku. Jáma z paty skalního defilé 1150 m sz. od Jeleního vršku vyobrazená RANDUSEM (2001) a stotožòovaná se „støíbrnými doly“ slouží patrnì jako jezevèí nora a v její blízkosti se žádné tìleso vulkanitu nenachází. Výrazným pozùstatkem po vyhledávání železné rudy je dvojice šachet na návrší k. 288, 800 m v. od Jeleního vršku. Šachty zhruba sledují žílu bazaltoidu smìru SZ–JV v ose návrší.

Dobývky v polesí Boreèek nejsou vìtšinou tak velkorysé jako na Havíøském vrchu, v hamerském nebo svéboøickém revíru. Mùžeme se domnívat, že v urèitém období zde byly kutací práce na železnou rudu vydávány za prospekci na støíbro v zájmu získání urèitých výhod pro majitele panství.

Podìkování

Za významnou pomoc v terénu (magnetometrie) dìkuji J. Peroutkovi, za konzultace P. Havránkovi, P. Kühnovi, V. Cajzovi a T. Wiesnerovi, za poskytnutí základny pro terénní výzkumy a pohostinnost dìkují rodinì J. Pekárka. Analýzy fázového složení železivcù metodou RTG-difrakce, jejichž výsledky jsou v pøíspìvku publikovány, byly provedeny K. Melkou a J. Dobrovolným (Geologický ústav AV ÈR Praha). Hlavní výsledky tohoto pøíspìvku byly získány v rámci øešení grantového projektu A3013910 Grantové agentury AV ÈR a výzkumného zámìru CEZ Z3-013-912 Geologického ústavu AV ÈR. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

Adresa autora

Mgr. Jiøí Adamoviè, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6 e-mail: [email protected]

Výskyty proželeznìní v okolí Hamru a Svéboøic leží v okrajové køe pøíkopu oherského riftu (v tzv. strážském bloku), jihovýchodnì od strážského zlomu a blízko jeho køížení s lužickým zlomem. Výchozové partie køemenných pískovcù jsou pøiøazovány ke spodní a støední èásti jizerského souvrství (ADAMOVIÈ 1997b). Zvláštì støednì až hrubì zrnité pískovce spodního jizerského souvrství se vyznaèují nápadnou èervenou barvou, která je zpùsobena rozptýleným oxidickým pigmentem (hematit v povlacích zrn). Mezi neovulkanity jednoznaènì pøevažují žilná tìlesa hornin polzenitové øady – t.j. bezpyroxenické olivinické nefelinické melilitity, zahrnující napø. polzenity s.s. a mikromelilitolity – a s nimi spojená tìlesa olivinických melilitických nefelinitù táhnoucí se od Svìtlé v Podještìdí smìrem na Bezdìz. Poslednì jmenovaná skupina tìles tvoøí morfologicky výrazné útvary Malé a Velké Èertovy zdi, které jihozápadním smìrem vyznívají (výskyt 5). Polzenity s.l. se od vìtšiny tìles neovulkanitù Èeského masivu vyèleòují svým vysokým stáøím (79–49 mil. let) a jejich intruze pøedcházely vytvoøení riftového pøíkopu (U LRYCH & PIVEC 1997). Žíly mají zpravidla smìr SV–JZ, což odpovídá pøevažujícímu stlaèení v tomto smìru v dobì jejich proniku, t.j. od nejsvrchnìjší køídy do eocénu (ADAMOVIÈ & COUBAL 1999). Podobnì jako na Dokesku byly žíly neovulkanitù – nejspíše v pøímé návaznosti na jejich intruzi – postiženy hydrotermální alterací, projevující se zjílovìním a proželeznìním. Vzniklé jílovité železivce (Toneisenstein) byly dobývány jako chudá, ale snadno zhutnitelná železná ruda již v 16. století a možná ještì døíve (TILLE 1902, ZIMMERMANN 1923, B. MÜLLER 1927a). Proželeznìním a silicifikací byly postiženy i pískovce ve stìnách žil. Nejbìžnìjší jsou subvertikální desky morfologického typu 1 tvoøené vnitøními i vnìjšími železitými výstelkami (QPI, QRI), rovnobìžné s prùbìhem žil. Rùznì zprohýbané laminy až trubice QRI náležící typu 2 jsou ménì èasté, zato však dokonale vyvinuté (výskyt 4), protaženy bývají rovnobìžnì s žilami.

Z bazálních køídových horizontù v okolí Hamru a Svéboøic byly v 60. až 90. letech 20. století tìženy uranové rudy (ložiska Hamr, Oseèná a Holièky, resp. Stráž). Uran a prvky vzácných zemin byly zøejmì pøinášeny týmiž roztoky a stejným mechanismem jako železo, jak ukazují zvýšené obsahy U, Th a REE v železivcích typu QPI i QRI (A DAMOVIÈ 2001) a koncentrace uranového zrudnìní do blízkosti žil neovulkanitù (ÈESKOSLOVENSKÁ 1984). Zásluhou prùzkumných prací souvisejících s tìžbou uranu a následnou sanací území je geologická stavba okolí Hamru a Svéboøic podrobnì zmapována (BLAŽEK & PROKOP eds. 1979, COUBAL & A DAMOVIÈ 1995). Zvl᚝ podrobnì jsou dnes známy zvláštì kontury intruzivních tìles: ta mají v dùsledku svého zjílovìní znaèný vliv na proudìní podzemních vod. Napø. prùbìhu žil byla vìnována zvýšená pozornost od roku 1973, kdy došlo k zatopení dolu è. 1 v Hamru a ztrátám na životech v dùsledku profárání jen 20 cm mocné polzenitové žíly Anežka, která však vzdouvala hladinu podzemních vod o nìkolik metrù (PAZDÍREK 1991, 1992).

1. Šibenice – lom U ètrnácti pomocníkù Lokalizace

Opuštìný lom v místì „U ètrnácti pomocníkù“ 900 m jjv. od trestnice ve Stráži pod Ralskem, v bezprostøední blízkosti kóty 381,4, nacházející se 600 m jjz. od vrcholu Šibenice (382). Nìmecký název Galgenberg se vztahoval k návrší k. 328 dále na SZ, u dnešní vìznice. Lom vytváøí úžlabinu ve smìru SV–JZ dlouhou 100 m. Severovýchodním smìrem od lomu smìøují dvì paralelní øady starých jam, které se táhnou až k jižnímu okraji prùmyslové zóny ve Stráži pod Ralskem. Výskyt lze tedy sledovat na vzdálenost 1200 m.

Geologický popis

Vesmìs žlutavé, støednì zrnité až jemnozrnné pískovce spodní èásti jizerského souvrství odkryté v lomu v mocnosti asi 15 m obsahují ve spodní èásti odkrytého sledu nìkolik dm mocnou polohu slabì litifikova-

48 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ného slepence nápadnì impregnovaného tmelem èervené barvy. Výrazná vertikální puklina ve smìru 35° tvoøící sz. stìnu lomu je pokryta výraznou, souvislou, místy zvlnìnou, èásteènì již odvìtralou deskou køemenem bohatého železivce (QRI) silnou 3–8 cm, v jejímž rámci lze místy rozeznat dílèí laminy. Vulkanity v lomu odkryty nejsou. Prùzkumnými pracemi GP UP (PAZDÍREK & P RES 1991, COUBAL & A DAMOVIÈ 1995) bylo ale ovìøeno, že každá ze dvou øad jam sleduje žílu bazaltoidu. Tyto žíly k SV pokraèují do oblasti vrchu Kalvárie v Hamru, severnìjší z nich je tvoøena horninou polzenitového typu a je zcela rozložená. Severní svah kopce k. 381,4 navíc tvoøí tìleso intruzivní brekcie bazaltoidu.

Minerální a chemické složení

Vzorek èerveného, nafialovìlého železitého pískovce byl odebrán na vrcholu høbetu z blízkosti severnìjší z obou žil, 270 m jv. od k. 383 Šibenice. Metodou RTGdifrakce byl zjištìn køemen, hematit a kaolinit.

Geomorfologický popis

Makroformy a mezoformy: Klasický pøíklad vlivu zpevnìní pískovce vulkanity a proželeznìním na reliéf. Ve smìru desek proželeznìní vedlo zpevnìní pískovce ke vzniku høbítkù, které jsou zvláštì nápadné v. od vrcholu Šibenice – zde jejich relativní výška dosahuje 20 m pøi šíøce zhruba 100 m. Jihovýchodnì a jižnì od vrcholu Šibenice se již impregnace pískovce na

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 49 konfiguraci terénu prakticky neprojevuje. V èeské køídové pánvi ménì obvyklou mezoformou je skalní pyramida – osamìlá, 10–15 m vysoká pískovcová vìž kuželovitého tvaru 350 m jv. od lomu. Mikroformy: Vìtšinou antropogenní tvary; na pøirozených výchozech jemnozrnných, neproželeznìných a slabì litifikovaných pískovcù jsou zastoupeny voštiny, vrtby solitérních vèel, skalní øímsy aj.

Tìžba

Od sz. stìny lomu se táhne ve smìru 35° øada jam místy vytváøejících souvislý pøíkop (obvykle bez výchozù, obèas s úlomky QRI) k jižnímu okraji prùmyslové zóny ve Stráži pod Ralskem. Od jv. stìny lomu pokraèuje obdobná øada jam, tentokrát doprovázená drobnìjšími výchozy pískovce s QRI, ve smìru 40°, dosahující délky asi 600 m. Dobývky sledují žíly bazaltoidu a s nejvìtší pravdìpodobností sloužily k tìžbì železných rud (B. MÜLLER 1926).

Literatura

SCHEUMANN (1913 s. 715), R. MÜLLER (1922 s. 52), B. MÜLLER (1926 s. 316), BLAŽEK & PROKOP eds. (1979 s. 178). Obecnìjší informaci o proželeznìní v okolí podávají B. MÜLLER (1928a), KÜHN (1999a) a ADAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001). Projevy bioeroze byly popsány MIKULÁŠEM & CÍLKEM (1998).

Blízké výskyty 1a. Šibenice – vrchol

Pøímo na vrcholu Šibenice (382) jv. od Stráže pod Ralskem stojí skalka èerveného hrubozrnného pískovce spodní èásti jizerského souvrství, pøímo na kontaktu s žilou mikromelilitolitu smìru SSZ–JJV. Pozorovatelné jsou zde rùzné formy køemenem bohatého železivce (QRI), popsané již R. MÜLLEREM (1922). Jde o krusty na puklinách 273/67° a na puklinách k nim zhruba kolmých a o trubicovité laminy QRI s osami 173/ 5°, vázané pøedevším na slepencové polohy (obr. 3).

Obr. 3.

Styl proželeznìní na vrcholu Šibenice jv. od Stráže pod Ralskem. Pohled k SSV. Foto J. Adamoviè.

2. Kozí høbet Lokalizace

Nápadný høbet (nìm. Ziegenrücken) 3,5–4 km j. od støedu obce Hamr na Jezeøe. Høbet má smìr SV–JZ (pøesnì 45°), délku 1000 m, šíøku ve støední èásti 150– 300 m; vrcholová kóta 422,6 m se nachází asi 300 m od sv. konce høbetu. Relativní výška høbetu nad okolním peneplénem je 60–70 m.

Geologický popis

Obr. 2. Obr. 1.

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní v okolí Hamru a Svéboøic.

Prùbìh bazaltoidních žil v okolí Šibenice podle B. M ÜLLERA (1926). Køížkem je oznaèeno místo s hezkými ukázkami železitého pískovce.

Høbet je tvoøen pískovci støední èásti jizerského souvrství. Výchozy s proželeznìním (vesmìs vertikální desky QRI a s nimi spojené drobnìjší výskyty QPI) jsou na tøech skalních vìžích 200–250 m sv. od kóty 422,6 m a dále na ostrozích a jamách pøi jz. konci høbetu (600 m jz. od kóty 422,6 m). Vesmìs jemnozrnné až støednì zrnité pískovce jsou proniknuty 2–3 m mocnou žilou bazaltoidu ze skupiny polzenitu, která tvoøí osu høbetu a propojuje jej s tìlesem Malého Jeleního vrchu. Druhá žíla téže horniny je s ní rovnobìžná, leží 100 m dále na SZ a táhne se ze z. okolí k. 422,6 k SV. Reliéf podmínìný touto žilou je pak na sv. konci høbetu výraznìjší než na hlavní ose høbetu. Na hlavní žílu je vázáno úzké (nìkolik dm) vertikální pásmo s proželeznìním typu 1 (QRI a QPI). Zonace dnes pozorovatelná na výchozech je (smìrem od

50 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 51

Tìžba

dentní, že zachovalé desky pøedstavují vnìjší železitou výstelku polzenitové žíly, která byla vytìžena, pøíp. erodována (cf. KÜHN 1997, 1999a).

Èetné stopy po tìžbì alterovaných žil jako železné rudy se soustøeïují do sedla mezi Kozím høbetem a Malým Jelením vrchem a na sv. konec høbetu, kde jsou vázány na druhou žílu ležící dále na SZ. Surovina byla zhutòována v nedalekém provozu v Hamru (KREJÈÍ 1870). Podle B. MÜLLERA (1924a) se na jz. konci høbetu dobývala nejen železná ruda, ale i èerstvìjší vulkanit.

Význam

Ve svém celku pøedstavuje tìžební komplex nejlépe zachovalou ukázku hlubinného dobývání železné rudy v rámci železivcù èeské køídové pánve (které bylo pochopitelnì kombinováno s tìžbou povrchovou). Jako na jednom z mála míst je zde proželeznìní spolehlivì datováno, protože je geneticky spjato s intruzí známého stáøí.

Literatura:

REUSS (1797 s. 135), KREJÈÍ (1870 s. 107), LOWAG (1909 s. 446), SCHEUMANN (1913 s. 697, 715), WURM (1915 s. 218), ZAHÁLKA (1916 s. 89), DÌDINA (1917 s. 15), R. MÜLLER (1921 s. 19, 1922 s. 46-47), B. MÜLLER (1924a s. 244-246, 262-263, 1927a s. 34), SENGER (1931 s. 100, 105), KRATOCHVÍL (1957 s. 312, 1958 s. 62, 1964 s. 217), BALATKA & SLÁDEK (1984 s. 45), BALATKA in DEMEK ed. (1987 s. 290), GANTZE (1996 s. 49), KÜHN (1997 s. 151-152, 1999a s. 196-197), KÜHN a kol. (2001 s. 132), ADAMOVIÈ (2002a s. 20), MIKULÁŠ (2002a s. 47).

Minerální a chemické složení

Podle SCHEUMANNA (1913) jsou železité výstelky na Dìvínì tvoøeny hematitem. V alterované žíle polzenitu byl zjištìn maghemit (P. K Ü H N , úst. sdìl.). Z chemických analýz (KÜHN 2001) vyplývají nejvyšší obsahy železa ve vnitøních výstelkách (QPI) žil polzenitu – 68,1 hm.% Fe2O3. Podstatnì nižší obsahy byly zjištìny v døíve tìženém materiálu – alteraèním produktu polzenitu, a to 13,2–19,8 hm.% Fe2O3.

3. Hamerský Špièák a Dìvín

Geomorfologický popis

Lokalizace

Obr. 4.

Deskovité proželeznìní v severozápadní stìnì vìže Záøivá blízko sv. konce Kozího høbetu. Foto R. Mikuláš.

žíly): 1. Nepravidelné, maximálnì nìkolik cm mocné výskyty QPI; 2. 5–10 cm mocná deska QRI; 3. 10–30 cm mocná deska silicifikovaného pískovce, pøecházející plynule nebo prostøednictvím nepravidelných, krabièkovitì vyvìtrávajících žilek do žlutého, slabì litifikovaného pískovce. Tato deska tvoøí jednak údolní stìnu dvojvìží Záøivá vìž – Jedová vìž (GANTZE 1996), která je až 16 m vysoká a 35 m široká (obr. 4), jednak náhorní stìnu drobnìjší skalní vìže zvané Uranová, která je posunutá zhruba o 6 m jv. vùèi stìnì pøedchozí. V tomto druhém pøípadì se jedná pouze o zbytek desky QRI a lze proto odvodit, že se jedná o samostatnì vzniklou desku a nikoliv o tektonicky posunutou kru. Na jz. konci Kozího høbetu pak lze zjistit drobné vertikální desky QRI ve dvou jamách a na skalním ostrohu.

Geomorfologický popis

Celý høbet vdìèí za svùj vznik odolnosti proželeznìného a prokøemenìlého pískovce. Nejvýraznìjším geomorfologickým projevem jsou tøi výše zmínìné skalní vìže, které mají tvar zdí protažených ve smìru JZ– SV, o výšce jv. stìny asi 8 m a sz. (proželeznìlé) stìny 15 m. Postupnou destrukcí vertikální železité desky vznikly èetné prvky mikroreliéfu jako hroty, talíøe, skalní hodiny bizarních tvarù apod. Na jz. konci høbetu tvoøí železitý pískovec skalní bránu (B. MÜLLER 1924a).

Komplex jam, pøíkopù, pøirozených i umìlých skalních výchozù a historických podzemních objektù v širším okolí Hamerského Špièáku (452,2 m, nìm. Spitzberg). Nejlepší odkryvy jsou vázány na trojici vrcholù vytváøející linii ve smìru SV–JZ (smìr 37°), a to od JZ Schächtenstein (372 m), Hamerský Špièák (452,2 m) a Dìvín (nìm. Dewin) se zøíceninou stejnojmenného hradu (pøibližnì 435 m; v mapách neuvádìno). Tyto vrcholy vytváøejí bizarní høeben o celkové délce 1,2 km. Další objekty (zasypané šachty, pinky, balvany a drobné skalky) se nacházejí na nevýrazném lomeném høebínku smìru SSZ–JJV, sledujícím zhruba smìr silnice z Hamru ke Stohánku a býv. Svéboøicùm. Táhne se od Schächtensteinu na jihu k chatové osadì Hutník 300 m jv. od hráze Hamerského rybníka na severu. Tento høebínek je stejnì jako linie hlavních výskytù dlouhý 1,2 km. Mapu zdejších dobývek uvádìjí KÜHN a kol. (2001).

Geologický popis

Popisovaný skalnatý høbet Schächtenstein – Hamerský Špièák – Dìvín protažený ve smìru SV–JZ je budován pískovci spodní a støední èásti jizerského souvrství. Osu høbetu tvoøí asi 3 m mocná žíla mikromelilitolitu – horniny polzenitové øady (BLAŽEK & PROKOP eds. 1979, U LRYCH a kol. 1988), na nìkolika místech dobøe odkrytá a doprovázená železitými výplnìmi paralelních puklin v pískovci (obr. 5). Smìrem k JZ se žíla ztenèuje na asi 1,5 m. Pøi obou kontaktech je lemována zónami rùzného stupnì alterace (REUSS 1797) od èistého vulkanitu až po vnìjší železitou výstelku QRI. Nejlépe je odkryta v mohutných, pøibližnì vodorovnì uložených sloupech v cestì ke vstupu na zøíceninu Dìvína (KÜHN a kol. 2001). V pískovci na jejím kontaktu je zde zachována plotna QRI. Žíla mik-

Obr. 5.

Výchoz alterované žíly mikromelilitolitu na Dìvínì, v pozadí subvertikální deska železivce na kontaktu s pískovcem. Pohled k západu. Foto J. Adamoviè.

romelilitolitu patøí k nejstarším intruzím v sedimentech èeské køídy: byla radiometricky datována na 77 milionù let (PIVEC a kol. 1998). Na nìkolika místech je pøíènì dislokována (COUBAL & A DAMOVIÈ 1995). Ve spodní èásti severozápadní stìny lomu na Hamerském Špièáku (MIKULÁŠ 1992, KÜHN 1997) je typicky vyvinuté proželeznìní typu 2 (nepravidelné trubice a zvlnìné laminy) pøecházející až v kombinaci typù 2 a 3 (cf. KÜHN 1997, Foto 3–4). Tlouška železitých inkrustací (QRI) je 0,5 až 3 cm (KÜHN 1997), osy trubic zhruba odpovídají smìru žíly. V sv. stìnì lomu vystupuje kuriózní, asi 30 cm mocná kolmá deska, témìø 2 m dlouhá „zeï“ silnì železitého pískovce (KÜHN 1997). Jv. stìna lomu je èásteènì tvoøena proželeznìním typu 1 – nìkolik cm mocnou deskou QRI pøecházející místy v QPI (MIKULÁŠ 1992, Pl. II, fig. 2; KÜHN 1997). Morfologicky bizarní svislá deska QRI je dále vyvinuta v celé výšce (asi 18 m) skalní vìže zvané Dìvínská (GANTZE 1996) asi 200 m jz. od vrcholu Hamerského Špièáku. Mimoøádných mocností až 50 cm dosahuje místy subvertikální krusta QPI (vnitøní výstelka) ve stìnì tzv. velké pinky na Schächtensteinu (KÜHN a kol. 2001). Jednotlivé dobývky na Schächtensteinu, Hamerském Špièáku i Dìvínì pak v nìkterých pøípadech poskytují možnost pozorovat obdobné desky proželeznìní typu 1. Ve všech popsaných pøípadech je evi-

Vìtšina tvarù je ovlivnìna antropogenní èinností. Skalní vìž zvaná Dìvínská je protažena ve smìru JZ–SV, o výšce sz. stìny 6 m a jv. (proželeznìlé) stìny 18 m. Destrukcí vertikální železité desky zde vznikly velmi instruktivní hroty a „talíøe“ paøezovitého tvaru o prùmìru nìkolika dm. Na sv. høebeni Hamerského Špièáku je neúplnì oddìlená skalní vìž tvoøená s podstatné èásti prokøemenìlým pískovcem (jediná ukázka èisté silicifikace pískovce v okolí Hamru), zvaná Dìvínská palice. Pìkné jsou pseudoškrapy vyvinuté ve slabì litifikovaném pískovci v jv. úboèí Hamerského Špièáku.

Tìžba

Hydrotermálnì alterované partie žíly byly na Dìvínì, na sousedním Hamerském Špièáku i Schächtensteinu døíve tìženy jako železná ruda, a to i prostøednictvím podzemních dìl, z nichž nìkterá se ještì zachovala (TILLE 1903, Z IMMERMANN 1920, 1923, B. M ÜLLER 1927a, BRZÁK 1995, KÜHN 1997, 2001 a øada dalších prací). Svými rozmìry vyniká tzv. velká pinka na Schächtensteinu, která je 75 m dlouhá a až 17 m hluboká (KÜHN 2001, KÜHN a kol. 2001). Na Hamerském Špièáku se rùznì velké a hluboké jámy starých dobývek táhnou po celé délce žíly. Nejvìtším pozùstatkem je lom asi 40 m dlouhý, až 20 m široký a max. 5 m hluboký, otevøený zhruba 300 m jz. od vrcholu. Masiv Dìvína zahrnuje dvì dosud otevøené štoly, z nichž první, pøímá, je asi 16 m dlouhá a sleduje kontakt pískovce (sz. od štoly) s polzenitem (jv. od štoly). Pøi ústí zapadá do masivu pod úhlem 20°, posléze stoupá pod úhlem 26° a v závìru opìt zapadá (BRZÁK 1995). Druhá štola má složitìjší pùdorys, zhruba tvaru „T“, a celkovou délku asi 42 m (BRZÁK 1995, GANTZE 1996, KÜHN 2001). Obì štoly pøedstavují chodby sledující okrajové rozrušené partie polzenitu až ke stìnám tvoøeným

52 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 53

vnìjší (QRI) nebo vnitøní (QPI) výstelkou. Ze situace vyplývá, že tìžena byla pouze alterovaná èást žíly; naopak QPI (a tím spíše QRI) byly i pøes možný vysoký obsah Fe opomíjeny (asi z dùvodu obtíží pøi tìžbì; KÜHN 1999a).

Literatura

REUSS (1797 s. 126, 131-135), SOMMER (1834 s. 249, 253), KREJÈÍ (1870 s. 106-107, 118), WURM & ZIMMERHACKEL (1882 s. 8-9), J AKSCH (1880 s. 260), WURM (1883 s. 4-6), PAUDLER (1898 s. 25-26), TILLE (1903 s. 13, 1925 s. 20), GRABER (1908 s. 479, 484, 491-492), LOWAG (1909 s. 447), HANTSCHEL (1911 s. 15), SCHEU MANN (1913 s. 715-716, 760), È. ZAHÁLKA (1916 s. 89), DÌDINA (1917 s. 15), ZIMMERMANN (1920 s. 26, 1923 s. 117, 121), R. MÜLLER (1921 s. 16, 1922 s. 45-46), B. MÜLLER (1927a s. 33-34, 44, 1928a s. 152, 1928b s. 75, 1939 s. 69), SENGER (1931 s. 99-100, 104-105), KRATOCHVÍL (1957 s. 312, 1958 s. 21-22, 1961 s. 264, 1963 s. 49, 185, 220, 304), BLAŽEK & PROKOP eds. (1979 s. 71, 172), BALATKA & SLÁDEK (1984 s. 45), BALATKA & D ÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987 s. 160, 186), L. KOPECKÝ (1988 s. 11), ULRYCH a kol. (1988 s. 201-202, 1990 s. 11, 14, 16, 1991 s. 51, 65), MIKULÁŠ (1992 s. 351, 1995 s. 28), BRZÁK (1995 s. 44-49), GANTZE (1996 s. 53-56), A DAMOVIÈ (1997b s. 86, 94), KÜHN (1997 s. 147-152, 1999a s. 182, 188, 195-197, 2000 s. 24-31, 2001 s. 139-148), RÜCKL (2000 s. 285-287), A DAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001 s. 7, 10), KÜHN a kol. (2001 s. 130131, 133), A DAMOVIÈ (2002a s. 15, 18, 20, 33)

4. Skalní divadlo Lokalizace

Mìlké podkovovité údolíèko (nìm. Amphitheater) 3 km jv. od støedu obce Hamr na Jezeøe, pøesnì 500 m z. od kóty 442,6 – Novinské Horky. Osa údolíèka a høbetù, které ho lemují, má smìr zhruba smìr SV–JZ (severozápadní høbet má smìr 50°, jihovýchodní 60°). Šíøka údolíèka je 110–120 m, délka závìru lemovaného skalami je 150 m.

Geologický popis

Všechny výchozy v oblasti Skalního divadla jsou tvoøeny jemnozrnnými, vesmìs slabì litifikovanými pískovci jizerského souvrství. Na obou boèních høebenech, které jsou pravdìpodobnì zpevnìny žilami bazaltoidních hornin, stojí nìkolik výrazných, vìžovitých nebo zdi podobných skalních útvarù. Jejich šíøka ve smìru kolmém na smìr høbetù je kolem 6 m, délka až 30 m, prùmìrná výška 10 m. Jedna ze skal uprostøed ssz. høebene vytváøí pìknou skalní bránu (MIKULÁŠ 1995), která je známá jako Švarcvaldská brána podle blízké, dnes zaniklé obce Èerná Novina (Schwarzwald). Na vrcholu této skály, dostupné pouze lehkým horolezeckým výstupem, je èásteènì vyvìtralá, pøímá, velmi pravidelná, vodorovnì uložená „trubice“ s koncentricky stavìnou železitou stìnou (QRI), nìkolik cm silnou. Výrazné je paralelní podélné rýhování stìny, patrnì sledující pùvodní smìr proudìní železem nabohacených fluid. Prùmìr útvaru je kolem

Obr. 6.

Pohled na jednu z podélnì rýhovaných trubic QRI – „železných klád“ – na Skalním divadle u Hamru. Foto J. Brožek.

Obr. 7.

Pøíèné prùøezy trubic QRI na Skalním divadle u Hamru. Foto J. Brožek.

40 cm, délka zachovalého úseku asi 450 cm. Vyvìtrání útvaru je umožnìno mnohem vìtší pevností železité impregnace ve srovnání s okolním velmi mìkkým jemnozrnným pískovcem. Další podobný útvar je vyvinutý ve spodní èásti jiné skály na témže høbetu, asi 100 m vsv. od brány. Ménì dokonale vyvinutých útvarù tohoto typu je na tomto høbítku ještì nìkolik. Jejich délka je až nìkolik desítek metrù. Jejich prùøez se na vìtší vzdálenosti ponìkud mìní a jednotlivé trubice a laloky se „rozmršují“. Nápadná je naprostá shoda smìru tìchto trubic se smìrem celého høbítku, což je nejspíše dáno prùbìhem žíly bazaltoidu.

MIKULÁŠ (1995 s. 28, 1997b s. 117), GANTZE (1996 s. 47), ADAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001 s. 10)

Význam

Blízké výskyty

Zvláštností popsaných útvarù je kromì jedineèného pøirozeného vypreparování a evidentní návaznosti na morfologii terénu pøedevším izolovanost trubic. Výskyt podobných útvarù ve shlucích nebo trojrozmìrná trubicovitá inkrustace celých skalních partií jsou mnohem èastìjší.

Geomorfologický popis

Protože železité trubice na ssz. skalním høebeni vznikly nepochybnì døíve než dnešní reliéf okolí, jsou impregnace s nimi spojené jednou z pøíèin jeho vzniku (erozivního vypreparování). Fenomén pravidelných, velmi dlouhých a izolovaných trubic je na této lokalitì natolik výrazný, že vedl MIKULÁŠE (1997) k vytvoøení zvláštního termínu – „železné klády“. Z mezoforem jsou zastoupeny výše zmínìné skalní vìže, skalní brá-

na a „skalní zdi“; jedna ze skal nazývaná Borový plátek (též Štìtináè; GANTZE 1996) odpovídá tvarem kombinaci skalní vìže a skalní pyramidy. Kuriózní je i skála Velbloud, protáhlá, témìø 30 m dlouhá skála s výrazným „hrbem“ ve støední èásti. Z mikrotvarù se kromì „železných klád“ a jejich rýhování vyskytují zhruba sférické, 10 i více cm velké voštiny, vrtby solitérních vèel aj.

B. MÜLLEREM (1927a) vymapovaná proželeznìlá zóna táhnoucí se pøes Kavèí kopec (Kühtaler Berg) ve smìru SZ–JV, sv. od Kavèích kamenù, je ve skuteènosti žilou bazaltoidu kombinovanou s tìlesem intruzívní brekcie (Kavèí kopec – viz KLEIN 1998). Proželeznìní na Kavèích kamenech pøièítal B. MÜLLER jednotlivým fázím zahlubování hladiny podzemních vod.

Literatura

4b. Chrastenský vrch

4a. Malá Kavèí skála

Jako Kavèí kameny (nìm. Dohlenstein) se oznaèují tøi výrazné skalní vìže 1,5 km jz. od kaplièky v Chrastné, nacházející se v blízkosti žíly bazaltoidu. Nejvìtší z nich, Kavèí skála, je asi 20 m vysoká a má tvar høbetu ve smìru SZ–JV. Dùvodem vypreparování skály je nevýrazná silicifikace tenkých (cm), tektonikou podmínìných deskovitých tìles nìkolika smìrù. Okolní hornina je slabì litifikovaný jemnozrnný køemenný pískovec, místy vápnitý. 200 m dále na J vystupuje ve svahu Malá Kavèí skála, tvoøená køemenným pískovcem s výraznou, nìkolik cm silnou, subvertikální (na výchoze mírnì pøevislou) deskou železivce v jv. stìnì. Jedná se o erozní relikt QRI typu 1 smìru 50°, o výšce asi 8 m.

Vrchol (452 m, nìm. Krassaberg) budovaný pøevážnì jemnozrnnými køemennými èi vápnitými pískovci jizerského souvrství, se zdvojenou žilou mikromelilitolitu ve smìru JZ–SV (stáøí 67 mil. let, PIVEC a kol. 1998). Hlavní, jihovýchodní žíla má mocnost 3 m, je sloupcovitì a deskovitì odluèná (WURM 1883, SCHEUMANN 1913). Její èervenì a šedì zjílovìlé produkty byly podle B. MÜLLERA (1927a) odkryty záøezem Hamerské strouhy. Zejména na sv. úpatí vrchu jsou mohutné dobývky po tìžbì alterovaného vulkanitu, v jejichž stìnách i úlomcích v okolí lze nalézt železité výstelky. Surovina byla zhutòována v hamru v Chrastné (R. MÜLLER 1922). Laminy QRI jsou vyvinuty též ve skalách poblíž žíly na východním úboèí vrchu. Na západním úboèí je vyvinuta zcela proželeznìlá pískovcová vìž (Hodináø; B. MÜLLER 1927a, GANTZE 1996). Vrcholové partie pískovce mezi obìma žilami mikromelilitolitu jsou zèásti silicifikované a tvoøí výraznou skalní kulisu.

54 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

5. Høebínek Lokalizace

Návrší protažené ve smìru SV–JZ (408,4 m, nìm. „der Kamm“), nacházející se 3,5 km z. od Hlavice u Èeského Dubu a 2,5 km jz. od hostince „Na Pince“ v Tìšnovì v údolí Zábrdky.

Geologický popis

Na návrší se nacházejí jámy po dobývání melilitického olivinického nefelinitu. Zdejší výskyt tvoøí jz. zakonèení žíly tzv. Velké Èertovy zdi (U LRYCH a kol. 1988). Naprostá vìtšina jejích výchozù byla již dávno odtìžena a žílu lze sledovat jako pøíkop táhnoucí se terénem pøes drobná návrší smìrem k SV do údolí Zábrdky k Tìšnovu. V rozsáhlejších jamách sv. od temene Høebínku je odkryt kontakt nefelinitu s køemennými a vápnitými pískovci jizerského souvrství. V decimetrových vzdálenostech od kontaktu jsou vyvinuty vertikální desky železivce QRI, na kontaktu i QPI. Laminy QRI charakteru vícevrstevných konkrecí (kamenné rùže) odtud uvádí SCHEUMANN (1913).

Tìžba

Kromì tìžby kamene nelze vylouèit získávání železivcù k hutnìní železa (MIKULÁŠ 1992) nebo ve smyslu poznatkù KÜHNA (1999a) tìžbu rozložených èástí žíly neovulkanitu k témuž úèelu.

Obr. 8.

Geomorfologický popis

Pùvodní mezoformou byla patrnì klasická „èertova zeï“ (zachovalý relikt téže žíly u Kotle 6,5 km sv. od temene Høebínku je národní pøírodní památkou a lze jej považovat za typovou lokalitu fenoménu „èertových zdí“ v ÈR). Dnešní morfologie je však zcela zmìnìna tìžbou kamene a patrnì i železné rudy, takže jediným pùvodním prvkem reliéfu je samotný høbet, nepravidelnì vypreparovaný, pøesahující okolní reliéf nejèastìji o 5– 40 m výšky a zvolna nepravidelnì klesající pøes dvì výraznìjší kóty smìrem do údolí Zábrdky.

Literatura

SCHEUMANN (1913 s. 720-721), R. MÜLLER (1921 s. 12, 21), MIKULÁŠ (1992 s. 351)

6. Brada u Svéboøic Lokalizace

Lom na vrcholu Brady (405,5, nìm. Kalvariberg) jv. od bývalých Svéboøic, 6,5 km v. od okraje Mimonì.

Geologický popis

V malém opuštìném lomu je odkryto intruzivní tìleso (peò) bazaltoidu s širokým lemem intruzívní brekcie s hojnými pískovcovými xenolity. Hornina je silnì freatická, s èetnými vesikulemi. Tìleso je porušeno strmým drceným pásmem smìru S–J (87/77°). Tìsnì

Geologická mapa lokality Brada u Svéboøic. Silné šedé linie a plochy – intruzívní tìlesa vulkanitù, tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE (2001).

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 55 východnì od lomu probíhá pøes vrchol Brady žíla bazaltoidu smìru SZ–JV, jejíž prùbìh lze sledovat podle øady pinek. V pinkách i jejich okolí se nacházejí èetné krusty železivcù, v pùvodní pozici pøedstavující vnitøní (QPI) a vnìjší výstelky (QRI) kontaktu této žíly.

Minerální a chemické složení

Z jedné z dobývek 30 m jv. od vrcholu byl odebrán vzorek železité krusty, který byl separován na masivní, køemenem bohatý železivec (QRI) a lupenitý, køemenem chudý železivec (QPI). V nerozpustném reziduu QPI byl metodou RTG-difrakce stanoven kaolinit, køemen a anatas. Vzorek QRI obsahuje 30,1 hm.% a vzorek QPI 44,8 hm.% oxihydroxidù Fe. Mezi ostatními vzorky jsou oba typy železivcù z Brady anomální vysokými obsahy As a Zn (ADAMOVIÈ 2001).

Tìžba

Brada u Svéboøic zøejmì pøedstavuje jednu z tìžeben svéboøického rudního revíru (REUSS 1797), který zasahoval z tìchto míst k severu na Jelení vrchy. Samotný lom sloužil spíše pro tìžbu kamene na štìrk.

Literatura

Brada: REUSS (1797 s. 128), SOMMER (1834 s. 249), È. ZAHÁLKA (1916 s. 88), B. MÜLLER (1924a s. 269),

KRATOCHVÍL (1963 s. 303-304), ADAMOVIÈ (2001 s. 95, 98) tìžba železa v okolí Svéboøic: REUSS (1797 s. 124-128), KREJÈÍ (1870 s. 106), È. ZAHÁLKA (1895a s. 5), TILLE (1902 s. 195, 1903 s. 13, 1925 s. 20), LOWAG (1909 s. 447), R. MÜLLER (1922 s. 46), ZIMMERMANN (1923 s. 117), B. MÜLLER (1924a s. 264, 1928a s. 153), KÜHN (1999a s. 182), A DAMOVIÈ & KÜHN (2001 s. 126-127), A DAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001 s. 8), KÜHN a kol. (2001 s. 133), ADAMOVIÈ (2002a s. 15)

Podìkování

Analýzy fázového složení železivcù metodou RTGdifrakce byly provedeny K. Melkou (Geologický ústav AV ÈR Praha). Hlavní výsledky tohoto pøíspìvku byly získány v rámci øešení grantového projektu A3013910 Grantové agentury AV ÈR a výzkumného zámìru CEZ Z3-013-912 Geologického ústavu AV ÈR. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

Adresa autorù

RNDr. Radek Mikuláš, CSc. a Mgr. Jiøí Adamoviè, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6, e-mail: [email protected], [email protected]

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 57

Lužické hory Lužické hory Mts. and Zittauergebirge Petr Havránek Abstract

Most of the ironstone occurrences in the Lužické hory Mts. and Zittauergebirge are confined to sandstone succession of the Jizera Formation (Middle to Upper Turonian) and spatially associated with intrusive bodies of basaltic rocks. Dykes of melilitic rocks – polzenites, generally striking NE–SW in the proximity of the Lusatian Fault (3, 8, 9–10?, 13?), and rarely also trachytic rocks (1b, 2, 3) were completely decomposed by the effect of circulating hydrothermal fluids and exploited as poor iron ores in the past. Walls of excavated corridors after iron mining provide perfect examples of thick crusts of QRI and QPI. Linings of Fe–Mn-crusts are also developed along younger basaltic dykes (12). This region contains some of the best examples of type-2 ferruginization with a wide variety of perfectly developed tubes and elliptical concretions of QRI and „rock roses“. In the Zittauergebirge (1–3, 8) and at some sites in the Lužické hory Mts. (6, 6a), ferruginization is accomapnied by prominent silicification of sandstone. Worth mentioning is also the modern precipitate of Fe oxyhydroxides (4).

Úvod

Lužické hory stály v posledních desetiletích stranou zájmu geologù, aktualizaci poznání alespoò západní èásti pøinesly až aktivity bývalého ÈGÚ (V ALEÈKA ed. 2001), následující popis oblasti z nich vychází. Oblast budují dvì velké regionální jednotky – lužický pluton a èeská køídová pánev. K lužickému plutonu náleží zachovalé zbytky pláštì: jde o drobové fylity v okolí Jiøetína pod Jedlovou. Tyto nejstarší horniny oblasti jsou øazeny k machnínské skupinì svrchního proterozoika, resp. k tzv. Görlitzer Schichten v saské èásti. Pùvodnì geosynklinální sedimenty byly kontaktnì metamorfovány spodnopaleozoickými intru-

Obr. 1.

zemi granitoidù lužického plutonu – støednì zrnitým biotitickým granodioritem zawidovským, novìji popsaným jako václavický granodiorit, a mladším rumburským granitem. Tyto horniny se vyskytují v okolí Rybništì, Jiøetína, Lesné a Dolního Podluží a tvoøí velkou èást podloží køídy. Granitoidy lužického plutonu se pak staly zdrojem materiálu pro sedimentární jednotky platformního pokryvu. Horniny ještìdského krystalinika sudetské jednotky se vyskytují jak v podloží køídy, tak i podél lužického zlomu na východì oblasti. Mladopaleozoické kontinentální pánve (perm– autun) byly v oblasti vìtšinou denudovány ještì pøed mezozoikem, jejich relikty jsou zachovány v malé míøe

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní v západní èásti Lužických hor.

v podloží køídy a na den vystupují nepatrné tektonické útržky na lužickém zlomu (Kyjov, Rybništì, novì Lesné). Ve stejné pozici jsou i jurské sedimenty (pískovce, kalové vápence) stáøí dogger – malm u Doubice. Nejvìtší èást oblasti zaujímají klastické sedimenty èeské køídové pánve v lužickém vývoji, který odráží blízkost sedimentaèního prostoru, resp. subsidenèní funkci lužického zlomu. Na povrchu pøevažují pískovce jizerského a bøezenského souvrství, v blízkosti lužického zlomu i starší èásti vrstevního sledu, pøedevším perucko-korycanské souvrství. Jizerské souvrství má souvislou mocnost nìkolik set metrù. Spodní èást tvoøí negativnì gradované cykly rùznozrnných pískovcù až po drobnozrnné (štìrèíkové) slepence. Negativní gradaci mají vesmìs i dílèí slepencové polohy, báze i strop bývá ostrá (erozní). V typickým vývoji je tato facie v okolí Jonsdorfu, Lückendorfu a Rynoltic. Vyšší èást souvrství pøedstavují velmi dobøe vytøídìné jemnozrnné pískovce lavicovité nebo deskovité s masivní texturou. Ojedinìlé hrubé vložky již mají pozitivní gradaci, vyskytují se vápnité polohy. Typické výchozy jsou u Maøenic a Petrovic. Teplické souvrství má vápnitý vývoj a omezený plošný rozsah (Chøibská). Bøezenské souvrství má v oblasti nejvìtší plošný rozsah. Pøevládají jílovitoprachovité pískovce, pøevážnì jemnozrnné, s masivní texturou, místy se subhorizontální laminací, pøíp. nápadnými polohami tmavých (vápnito)jílovitých prachovcù. Hrubší pískovce s proudovými texturami, s ojedinìlými valounky pøíp. šòùrkovými konglomerátovými vložkami tvoøí výchozy v okolí Kytlice, Chøibské, Lesné, Nové Huti a Horní Svìtlé. Zvl᚝ stojí silnì prokøemenìlé pískovce až køemence, èasto s úplnì setøenými sedimentárními znaky v blízkosti vulkanitù (okolí Nadìje, Horní Svìtlé, Nové Hutì, Lesné, Kytlice). Tektonický obraz oblasti je pomìrnì komplikovaný a zejména na èeské stranì znaènì neúplný. Disjunktivní struktury paralelní nebo kolmé k lužickému zlomu èlení oblast na mozaikovì uspoøádáné segmenty. Vertikální pohyby na lužickém zlomu i na uvedených strukturách zpùsobují nestejnou tektonickou pozici jednotlivých segmentù (ker). Projevy terciérní vulkanické aktivity jsou èetné, pøestože oblast leží na periferii severoèeské alkalické vulkanické subprovincie, rovnìž diferenciace vulkanické øady je znaèná. Pøevažují tefrity a bazanity, ze svìtlých hornin pak trachyty a fonolity. Vulkanity vystupují hlavnì jako velká, obvykle smìrovì protažená subvulkanická tìlesa i jako pravé subvertikální žíly smìru SV–JZ, ménì pak SZ–JV. Kromì žil bazaltoidù se vyskytují i žíly fonolitù, rovnìž doprovázené proželeznìním. K terciéru jsou øazeny kamenité štìrky a balvanité sutì silnì prokøemenìlých pískovcù, slepencù a brekcií (u Lesné, Svoru), obvykle se vyskytujících spolu s balvany pískovcù a køemencù, jejichž prokøemenìní je dáváno do souvislosti s blízkostí kontaktù vìtších vulkanitù.

K významným kvartérním sedimentùm patøí autochtonní balvanité sutì (kamenná moøe), deluviální balvanité a blokové sedimenty a pak glacigenní štìrky obsahující hlavnì krystalinické horniny a silicity (Jítrava, Rynoltice). Lužické hory a pøilehlé „Žitavské pohoøí“ (Zittauer Gebirge) lze z hlediska geomorfologického popsat jako plochou hornatinu s výchozy pøedevším kvádrových pískovcù a proniky vulkanitù bodovými nebo smìrovými. Eroznì denudaèní reliéf je silnì rozèlenìn v závislosti na tektonických a litologických podmínkách. Nápadné jsou osypy a proluviální kužely s klasty vulkanického pùvodu, pískovcové strukturní stupnì, høbety podél vulkanitù a neèetné tory. Podhùøí je èlenitou pahorkatinou s kerným strukturnì-denudaèním reliéfem, kdy ze zarovnaného povrchu vystupují vulkanické suky a skály silicifikovaného a proželeznìlého pískovce.

1. Klein Orgel Lokalizace

Tato lokalita, stejnì jako její blízké výskyty, leží podél nauèné stezky Orgelweg u Kurort Jonsdorf, v chránìném území Landschaftschutzgebiet Zittauer Gebirge, pøevážnì pak uvnitø rezervace Naturschutzgebiet (NSG) Jonsdorfer Felsenstadt. Skalní sloup Klein Orgel leží asi 700 m jjv. od rybníèku Gondel Teich na j. okraji Kurort Jonsdorf.

Geologický popis

Skály køemenného pískovce spodní èásti jizerského souvrství vystupují podél koridoru žíly èásteènì zvìtralého fonolitu. Celkový profil pískovcù èiní asi 40 m, jsou pøevážnì hrubozrnné, s polohami slepence. Izolovaný skalní sloup Klein Orgel je oválného prùøezu, tvoøený svìtle šedým støednì až hrubì zrnitým silicifikovaným pískovcem. Podíl štìrèíku do 15 %, s plovoucími valouny subangulárního šedého køemene o velikosti do 2 cm. Nízko nad patou sloupu je neostrá, 0,7 m mocná slepencová poloha s pøevažujícími klasty šedého subangulárního køemene do 4 cm, neuspoøádaná až hnízdovitá. Na bázi skalky je silicifikovaná poloha 1 cm mocná – drobný zlom s dynamickou silicifikací (viz též Groß Orgel), výše mìkèí interval asi 0,2 m mocný, v nìmž se místy vytvoøily tafoni. Vrstevní plochy mají orientaci pøibližnì 355/10°. Otevøená puklina ve slepencové poloze je bez posunu, orientace 45/85°. Subvertikální žíla fonolitu smìru SV–JZ bìží asi 10 m jv. odtud ve skalním koridoru. Žíla je zèásti zvìtralá na bílý jíl, navìtralé úlomky horniny jsou šedé, s typickou odluèností, bez viditelných vyrostlic. V horní èásti sloupu – nad slepencovou polohou – jsou vyvinuty subvertikální sloupky nepravidelnì polygonální, do 10 cm v prùøezu, smìrová priorita ploch v omezení sloupkù je nejasná, ale celý sloup je v pùdorysu mírnì protažen do smìru 142°. Železivce se vyskytují pøedevším jako jednoduché zprohýbané laminy QRI (morfologický typ 2). Na skal-

58 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 59

obecnì pìtiúhelníkové. Urèující pro sloupkovitou odluènost je zde jasnì drcené pásmo zhruba kolmé na prùbìh žíly fonolitu (216/85°); tvar nìkterých sloupkù – zvláštì na západním okraji skalky – je tímto pásmem natolik ovlivnìn, že jejich prùøezy jsou obdélníkové, s delšími stranami tvoøenými puklinami 40/85°. Sloupky jsou vytvoøeny až v nadloží slepencové polohy tìsnì nad patou skály. Na tuto slepencovou polohu jsou také vázány laminy QRI: horizontální nebo uklonìné asi 30° k J. Vícenásobné laminy QRI jsou 1–3 cm silné, osy ohybù mají smìr 50° a úklon 5–10°. Podobnì jako na Klein Orgel laminy zèásti kopírují stìny sloupkù, ale vcelku si zachovávají svùj tvar (lze je pøirovnat k hrubì digitalizovanému kruhu). Na vrcholu slepencové polohy lamina naduøuje až na 5 cm a je nerovná dle povrchu valounù.

1b. Kaffekanne – Löwe

Obr. 2.

Prùbìh laminy QRI ve sloupkovitì odluèném pískovci Klein Orgel u Jonsdorfu. Foto J. Adamoviè.

ním sloupu tvoøí velkou neuzavøenou trubici o prùmìru pøes 1 m s osou orientovanou 8/2°, procházející sloupkovitì odluèným pískovcem. Prùbìh lamin 1–2 cm mocných je slabì usmìrnìn plochami v omezení sloupkù: laminy využívají tìchto ploch jen zèásti a spíše k nim konvergují (obr. 2). Laminy QRI o síle do 2 cm tvoøí vìtšinou konvexní plochy o velikosti max. prvních metrù ètvereèních na vrcholech okolních skal (proželeznìní morfologického typu 3); v blízkosti zlomù pøíèných k žíle se laminy stáèejí dolù.

Geomorfologický popis

Ve 2 m vysokém, zèásti sloupkovitì odluèném skalním sloupu jsou vyvìtralé oválné dutiny o prùmìru do 5 cm a hloubky max. 15 cm. Na vrcholcích okolních skal tvoøí subhorizontální laminy železivcù zprohýbané „poklièky“.

Literatura

SIEGERT (1897), È. ZAHÁLKA (1916 s. 82), A NDERT (1929), SITTE (1933)

Blízké výskyty 1a. Groß Orgel

Nízká (výška 2 m) skalka jen nìkolik metrù jz. od Klein Orgel. Subhorizontální silicifikovaný zlom je zde lépe pozorovatelný, má orientaci 222/7°, místy s ohlazy s rýhami ve smìru 146°. Na skalní stìnì pøilehlé k žíle je puklina orientace 282/45°. Prùøezy sloupkù jsou

Asi 140 m sv. od Klein Orgel je øada skal podél vulkanického koridoru rozdìlena pøíènými poruchami. Pískovec je støednì zrnitý až hrubozrnný, s roztroušenými køemennými valouny do 2 cm a slepencovými polohami. Hlavní slepencová poloha, uklonìná 42/15°, je tvoøená klasty subangulárního šedého i primárnì rùžového køemene, ojedinìle i klasty (detritem) železivcù, døíve považovanými (COTTA 1838, SIEGERT 1897, È. Z AHÁLKA 1916) za materiál z jurských sedimentù. Na bázi i na stropu slepence jsou laminy QRI. Na pøíèných poruchách je dobøe patrné výškové odskoèení slepencových poloh o 0,5 m, na jejich stìnách jsou nevýrazné válcové plochy do 1 m délky. Výrazné slepencové polohy jsou patrné na sz. stranì skal, kde èlení jinak masivní hrubozrnné pískovce s bìžnými klasty køemene do 1 cm. Horní poloha je 0,4 m mocná, s negativní gradací šedých a rùžových subangulárnì opracovaných klastù køemene obsahuje pøímìs (asi 5 %) klastù železivcù. Tyto vesmìs vyvìtrávají, zbarvují lavice do rùžovìfialového tónu. Tmel je køemenný, základní hmota je místy silnì silicifikovaná mléènì šedým køemenem. Spodní poloha je 1 m mocná, podíl klastických železivcù je vìtší (15 %), pøevažují destièky do 5 cm, bìžné jsou i sférické tvary se zøetelnì koncentrickou stavbou. Ojedinìle jsou zastoupeny úlomky nebo závalky jemnozrnných pískovcù cementované oxihydroxidy Fe. Na vnitøní stranì fonolitové žíly v koridoru jsou zachovány èetné zbytky slabých lamin QRI i s vnitøní výstelkou – ledvinitým èerným povlakem QPI až 2 cm silným. Další železivce morfologického typu 1 sledují pukliny paralelní s žilou a otevøené pukliny k žíle pøíèné. Deska QRI 120/85° je jen 1 cm silná, s nesouvislými zbytky spojení se stropem nižší slepencové polohy. Povlaky QRI jsou vyvinuty též na otevøených puklinách pøíèných ke stìnì koridoru; jejich orientace mají vìtší rozptyl, napø. 20/85°, 48/85°, 80/50°, nebo na ohlazené puklinì 14/75° a na nìkolika puklinách orientace asi 315/85°. Vìtší poruchová pásma jsou dvì: první (28/65°) s blokovou výplní a nevýraznými ohlazy, druhé (15/75°) je prùchodné, asi 2 široké a prochází napøíè skálou.

Obr. 3.

Skalní útvar Drei Tische u Jonsdorfu. Foto J. Adamoviè.

Kromì výše popsaných desek QRI na puklinách je v poruchové zónì vyvinut jednoduchý systém lamin QRI nepravidelnì trubicového tvaru, max. 3 cm silných, které pùsobí jako izolátor vody v horninì. Zpravidla jde o ploché trubice válcového prùøezu o prùmìru 2–10 m (typ 2). Významné jsou železivce typu 3 vázané na strop slepencových poloh, jejichž torza tvoøí vrcholy jednotlivých vìží. Kromì stratiformních „poklièek“ mùže jít o prùnik trubicových lamin velkých prùmìrù slepencovou polohou. Vyvinuta jsou i skalní okna.

2. Bärloch Lokalizace

Stìnový lom na mlýnské kameny hned za jižním okrajem Kurort Jonsdorf, 700 m vjv. od rybníka Gondel Teich.

Geologický popis

V lomu vystupuje šedožlutý jemnì až støednì zrnitý pískovec, silicifikovaný a vìtšinou velmi pevný. Slepencové polohy jsou obvykle mocné do 0,5 m, neuspoøádané a hnízdovité, s klasty køemene do 2 cm, obvykle s ostrou bází. Hlavním tektonickým prvkem je puklina orientace 60/85°, pozorovatelná na pilíøi v dolní èásti lomu (s ohlazy), další pukliny 10/30°. Lomem probíhá subvertikální žíla fonolitu smìru SZ–JV (218/84°) promìnlivé mocnosti (kolem 1 m), zcela zvìtralá na bílý jíl. Z lomu je též uvádìn nefelinický bazanit. Sloupkovitì odluèné pískovce jsou odkryty v rùzných øezech pøi kontaktu žíly, v sv. stìnì mají osy 47/55°, v jz. stìnì pod schody 295/67°.

Železivce tvoøí výplnì subvertikálních puklin (rozsedlin cm rozmìrù), kde tvoøí zoxidované náteky, na kontaktu s vulkanitem èásteènì šupinaté povlaky QPI nebo sférické agregáty QPI do 3 cm v prùmìru. Klastické železivce ve slepencích se pøedevším podílejí na èervenofialovém zbarvení lomových stìn; není jasné, zda povrchovém nebo prostorovém.

Tìžba

Lom Bärloch je nejstarší z místních lomù na mlýnské kameny (pøevážnì jámových), oznaèovaných jako Mühlsteinbrüche. Již v roce 1570 zaèal s lámáním Hieronymus Richter a lom byl èinný až do 20. století. Lomy byly založeny podél žil a pòù bazaltoidù a fonolitoidù. Dnes jsou upraveny jako geologické a technické památky, je zde nauèná stezka a muzeum Steinbruchschmiede.

Literatura

SIEGERT (1897), È. ZAHÁLKA (1916), SITTE (1933)

Blízké výskyty 2a. Drei Tische

Poloizolovaná skalní vìž na sv. výbìžku skalní oblasti Mühlsteinbrüche. Vìž je pøedsunutým pilíøem stìny Bärwand èlenìné silnými deskami železivcù – poklièek v konglomerátech. Je tvoøená svìtle šedým støednì zrnitým køemenným pískovcem s až 30 % jemných zrn a cca 10 % valounù šedého, mléèného i rùžového, subangulárnì opracovaného køemene. Vrstevnatost je sledovatelná na hrubších polohách, jinak je pískovec

60 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 61

pomìrnì dobøe vytøídìný s ojedinìlými valouny køemene do 1 cm. V horní tøetinì vìže (obr. 3) je 1,5 m mocná hrubší poloha: odspoda rezavý slepenec (0,2 m) s klasty køemene do 5 cm, štìrèíková lavice (0,4 m) s èetnými klasty rùžového subangulárného køemene do 2 cm a rezavý hrubì písèitý slepenec (0,25 m) s klasty køemene do 2 cm. Nad touto hrubší polohou je bìlavý, støednì až jemnì zrnitý pískovec o mocnosti 0,4 m s šikmým zvrstvením 300/15° a 30/20°. Na nìj nerovnì nasedá masivní støednì zrnitý pískovec (2,3 m). Profil je zakonèen 0,3 m mocnou rezavì hnìdou slepencovou polohou s náznakem negativní gradace. Tato poloha je pevná – prosycená oxihydroxidy Fe. Èetné pukliny sledovatelné v hrubší vrstvì mají orientaci 20/30°, ménì èetné 205/80°. Na vrcholku vìže je vyvinuta „poklièka“ podmínìná deskou železitého slepence (217/4°), rozèlenìná erozí na tøi samostatné desky (= Drei Tische). Výrazné poklièky jsou vyvinuty na sousedním, lépe pøístupném bloku (2b). Prakticky všechny konglomerátové polohy (lavice) na sousední stìnì Bärwand jsou silnì proželeznìlé, mohutný skalní blok vrcholí opìt poklièkami.

2b. bezejmenný blok naproti Drei Tische

Vrcholová èást menšího skalního bloku mezi Drei Tische a Bärwand má klínový profil s erodovanou úzkou základnou (skalní okna) a širokou horní plochou. Tuto plochu tvoøí hnízdovitá slepencová poloha s pøevahou bílého subangulárního køemene do 2 cm, impregnovaná oxihydroxidy Fe. Plocha tvoøí „poklièku“ s nerovným povrchem, orientovanou 16/12° a omezenou puklinou 30/85°. Na sousední stìnì bloku Bärwand lze sledovat pukliny se vztahem k popisovanému bloku (130/80°, 50/75°) s proželeznìním.

3. Zigeunerstuben (Felsengasse) Lokalizace

Zigeunerstuben je jeden ze skalních koridorù vzniklých erozí rozložených žil neovulkanitù v sv. èásti skalního masivu Nonnenfelsen, vystupujím nad plochým údolím na j. konci Kurort Jonsdorf. Leží 150–200 m sz. od hostince Gondelfahrt. Lokalitou prochází znaèená turistická stezka.

Geologický popis

Žíla proniká svìtle šedým støednì zrnitým pískovcem jizerského souvrství. Pískovec obsahuje pomìrnì èasté šedé køemenné valouny (do 15 %) o velikosti do 1 cm, èasto drcené, i èetná rùžová zrna. Slepencové polohy mají nerovnou erozní bázi, nejvìtší valouny šedého a bílého køemene dosahují 5 cm. Významný podíl (30–40%) tvoøí sedimentární železivce – úlomky limonitových kùr v podobì destièek rovných i rùznì zprohýbaných, sférických tvarù, mnohdy s dutinami, a valounù proželeznìlého pøevážnì støednozrnného pískovce. Slepencové polohy s obsahem železivcù jsou èervenofialovì zbarveny oxidací železivcù a zbarvení se recentnì šíøí vymýváním.

Obr. 5.

Obr. 4.

Skalní koridor Zigeunerstuben u Jonsdorfu. Silicifikací a proželeznìním zpevnìné stìny vytváøejí pozitivní reliéf na hranách koridoru. SITTE (1933).

Žíla (dnes koridor) má orientaci 204/85°, je na 4 místech odskoèená na pøíèných zlomech 280/85° s amplitudou prvních metrù. Mezi stìnami je výškový skok, potvrzený i silnì prokøemenìlými ohlazy s rýhováním. Koridor je doprovázen oboustrannou tektonickou zónou s èetnými paralelními puklinami, vesmìs volnými se sklonem k rozevírání v závislosti na odsedání okrajových èástí skalních blokù. Ohlazy jsou jak na výstelce, tak v pískovci za ní, pohyby se odehrávaly na více paralelních plochách. Dílèí mnohaèetné pukliny 250/35° jsou vyhojené mléèným køemenem. Žíla je považována za fonolit. Od JZ na ni kolmo smìøuje bazaltoidní (polzenitová?) žíla skalního koridoru Nonnenfelsen. Pøítomna je vnìjší výstelka (QRI) o tloušce do 7 cm, vnitøní výstelka (QPI) je hladká, místy lupenitá, ale zpravidla masivní. Ojedinìle jsou pøítomny ploché agregáty oxihydroxidù Fe, hojné hnízdovité útvary charakteru kulovitého rozkladu vulkanické horniny. Podstatnì ménì výrazné jsou doprovodné trubicovité laminy QRI.

Geomorfologický popis

Spolu s masivní vnìjší silicifikací (i nìkolikanásobné ohlazové plochy, bílý–opálový? tmel) tvoøí pro-

Železité sintry ve stropu skalního pøevisu. Míšeòská dolina u Jiøetína pod Jedlovou. Foto M. Plekanec.

železnìní na horní hranì koridoru subvertikální øímsy až 1 m vysoké, mnohdy velmi tenké (20 cm). Jde o svislou obdobu skalních poklièek (obr. 4). Samotné skalní koridory jsou místy až 25 m hluboké. Podobná situace v menším je vyvinuta na Hieronymusstein a jinde v Jonsdorfu.

Literatura

È. ZAHÁLKA (1916 s. 83), A NDERT (1929), SITTE (1933), KRESSLING (1987), BOTHE & WINKELHÖFER (1989)

4. Míšeòská jeskynì Lokalizace

Nehluboký pøevis pod skalním prahem na Cestáøské cestì, 800 m sv. od nádraží Jedlová v Míšeòské dolinì. Míšeòská dolina, jinak Sýkoøí dùl, je široké údolí mezi Tolštejnem, Jedlovou a høbetem Stožce. Prameny i povìsti vypovídají o dolování a rýžování (drahých) kovù, jsou zde staré dobývky, pece (1 vápenka) a strusky po zpracování kovù(?) – viz napø. PLEKANEC (2000).

Geologický popis

Jeskynì je vytvoøená ve svìtle žlutém støednì až jemnì zrnitém køemenném pískovci bøezenského souvrství. Tmel je pøevážnì kaolinický, akcesorické subangulární valouny šedého, rùžového a mléèného køemene, ojedinìle závalky slínovce do 5 cm. Skalní srub je rozpukán èetnými sevøenými puklinami 38/85°, 45/85° a 105/85°, na výchozech v pøíkopu (200 m na SV) je poruchová zóna 130/85°. Pukliny 20/25° jsou na èele prahu a èásteènì na stropì jeskynì.V blízkosti jesky-

nì (150 m na SV) byla novì zjištìna žíla olivinického nefelinitu smìru 140° v pøíkopu lesní cesty. Vìtší výchoz tefritu je asi 150 m na Z, výchoz polzenitu asi 400 m na SZ (KØELINA & VALEÈKA 2000). Skalní práh 0,3–1 m silný je zpevnìný køemenem bohatým železivcem (QRI), v jemnozrnných polohách jsou až 1 cm mocné ledvinité agregáty QPI (nález v opadu), jinak masivní proželeznìní levé èásti subhorizontální lavice. V eluviu pískovcù je ortštejn až 7 cm silný, komunikuje s proželeznìlou poruchou v pískovci. Recentní, zøejmì mikrobiálními procesy podmínìné je vysrážení oranžových, žlutých nebo vzácnìji bílých kaskádovitých „sintrù“. V závìru jeskynì je vyvinuta oranžová „sintrovᓠzáclona tvaru èásteèného pagodového stalagmitu 0,5 m vysokého, pøedstavující bodový výron oxihydroxidù Fe (obr. 5). Podobné jevy jsou známy i z jiných míst Lužických hor (KÜHN 2002).

Geomorfologický popis

Skalní práh, zpìtnou erozí toku vyhloubená jeskynì – pøevis, výzdoba železnými „sintry“.

Literatura

KØELINA & V ALEÈKA (2000), PLEKANEC (2000), HANUS (2001), KOLAØÍKOVÁ (2001)

5. Lom na Stožci Lokalizace

Menší stìnový lom na v. svahu Stožce k. 663 m, 300 m z. od sedla Šébr.

62 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Geologický popis

Odkryt je šedožlutý masivní jemnozrnný, dobøe vytøídìný, slabì kaolinický køemenný pískovec bøezenského souvrství. V suti byly nalezeny bloky s laminami s bioglyfy, i lumachely (Rhynchostreon), rozpad na drobné ploché kvádry. Ze z. okolí lomu (300 m) je známa øada víceménì lineárnì uspoøádaných vulkanitù: olivinický èediè, tefrity, komínové brekcie, podobnì v. smìrem. Ve stìnì lomu o výšce 3 m jsou odkryté pukliny 30/85° s pevnou tektonickou brekcií místního pískovce tmelenou železivci a køemenem, dále 300/85°, 100/70° a 130/80° se slabì vyvinutými válcovými plochami. Tyto pukliny jsou vyplnìny slabými laminami železivcù, podstatnì ménì železivcù je obsaženo v diaklázách subhorizontálních. Na puklinì 30/85° tvoøí železivec v deskovité laminì zøetelné proudové nebo oscilaèní pásky, místy nábìhové barvy. Ve svahových sutích se hojnì vyskytují silnì silicifikované balvany s obsahem masivních QPI, a na skalních pískovcových výchozech bìžné laminy QRI.

Tìžba

Staré dobývky pøedstavují 3–4 pinky za sebou v pískovcích pøi kontaktech s vulkanity na høbetu Jeleních kamenù.

Literatura:

REUSS (1797), FEDIUK (2000), KØELINA & V ALEÈKA (2000), HANUS (2001), KOLAØÍKOVÁ (2001), V ALEÈKA ed. (2001)

6. Milštejn I Lokalizace

Nápadný skalní útvar u zøíceniny hradu Milštejn (nepatrné zbytky), k. 542 m.

Geologický popis

Skála je tvoøená svìtle šedým masivním, støednì až hrubì zrnitým køemenným pískovcem bøezenského souvrství. Pískovec je zpravidla velmi silnì silicifikovaný, místy ve spodní èásti zachován v malé míøe pùvodní hrubozrnný pískovec, nepostižený silicifikací. Hojné jsou subangulární valouny masovì rùžového køemene. Skála je podstatnì narušena tìžbou, pùvodní tvar byl skalní koridor s žilou vulkanitu uprostøed. Hlavním tektonickým prvkem je puklinová plocha sledující pøedpokládaný prùbìh žíly s orientací 310/85°, s paralelní poruchovou zónou nìkolik m mocnou. Èastá je tektonická brekcie s úlomky do 15 cm, ojedinìle vìtšími. Tuto strukturu porušují pukliny 220/65° a 190/ 60° s brekcií, silnì silicifikovanou až skelnou, o velikosti i kamenù, na puklinì 35/20° je náznak ohlazu. Významnou strukturou je poruchová zóna smìru V– Z, která je též sledovatelná v podzemních prostorech, na z. stranì skal podmínila vytvoøení jeskynního výklenku. Železivce QRI tvoøí slabé laminy, spíš povlaky lemující hlavní puklinovou plochu (SV–JZ), ve vìtší míøe pak pukliny pøíèné. V brekcii jsou slabé laminy,

žilky s rozmrsky. Èasté je dispergované proželeznìní (fialové) na subvertikálních, silnì prokøemenìlých až skelných plochách hlavního smìru. Souvislé výskyty prostorových oxidovaných vícenásobných paralelních lamin jsou mezi puklinovou jeskyní a „skalní“ bránou a nad ní. Ve výklenku na z. stranì skal jsou na subvertikální puklinové ploše laminy QPI do 1 cm tloušky, místy až ledvinité agregáty. Laminy se rozpadají vlivem solného zvìtrávání, místy mají nerovný „struskovitý“ povrch odpovídající proželeznìní typu 4. Na Milštejnì se pøedpokládá pøítomnost subvertikální žíly vulkanitu smìru SV–JZ jako osy, podél níž došlo k silicifikaci. Tomu odpovídá morfologie zbytku skal pøímo na Milštejnu. Ve vzdálenosti 200 m na SV je skalní koridor, typický pro tyto žíly v Lužických horách a Zittauergebirge, dokonce zachován (viz 6a). Podobné koridory jsou známy na Orgelsteig (1), Nonnenfelsen – Zigeunerstuben (3), Gr. Felsengasse (8), na Vraních skalách (10) a jinde. Kontaktní plocha nebo relikt vulkanitu nebyl zjištìn, na blízkost žíly upozoròují hlízovité povrchy proželeznìní (typ 4). Žíla je sledovatelná podle projevù alterace pískovcù na znaènou vzdálenost k SV. Pravdìpodobné je pøerušení žíly s posunem, pøípadnì i s odžilkem (køížení?) smìru V–Z. Prostorovì nejbližší potvrzené vulkanity jsou trachytoidy vystupující v rùznì velikých výchozech na svazích a vrcholech Suchého vrchu a na Trávnickém vrchu. Na v. svahu Suchého vrchu je malý výchoz žilného bazaltoidu – (analcimického?) tefritu protažený ve smìru V–Z. Pod ním se také nalézají èetné volné kameny vnitøní železité výstelky (QPI) z kontaktu pískovec – vulkanit o mocnosti až 30 cm, pøedevším 0,5–1 km na SV, nad z. okrajem osady Nadìje (pøedevším u Homolkova sedátka). Celistvé ledvinité agregáty goethitu, pùvodnì tvoøící výplnì puklin, byly nalezeny 1 km na SZ, na vrcholu mírné elevace protažené jv. smìrem.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 63 stìna má orientaci 124/80°. Slepencová poloha 305/ 15° asi 1 m mocná tvoøí patu v. skály. Žíly vulkanitu jsou zde nejménì dvì: jedna prochází obìma skalními útvary Milštejn I a II s malým odskokem mezi nimi, další pøiléhá na z. stranì zejména ke skále Milštejn II. Víceménì paralelnì se stìnou koridoru jsou protažené trubicovité laminy QRI, první laminy u stìny jsou zdvojené. Železivec QRI tvoøí i ploché útvary chobotnicového vzhledu vznikající podél ploché desky železivce na kontaktu s vulkanitem a trubicovými laminami, nezasahující do nitra skály. Z vertikálních èástí

lamin (trubic) vystupují bílé subangulární valouny køemene o velikosti do 1 cm, z odstupu železivec vypadá jako pískovaná lepenka. Vìtšímu rozvoji forem železivcù brání masivní silicifikace (mléèný køemen), pozorovatelná místy na stìnách koridoru.

7. Lesní vrch Lokalizace

Malá skalka na sv. úpatí Lesního vrchu k. 445 nad Hamerským potokem poblíž koupalištì bývalého PT Bonex, 1,6 km zsz. od kostela v Maøenicích.

Geomorfologický popis

Skalní útvar je 25 m vysoký. Puklinové a vrstevní jeskynì s pozoruhodnou výzdobou (evorzní stropní koryta), skalní okna, skalní mísy.

Tìžba

Lomová tìžba silicifikovaného pískovce na mlýnské kameny se datuje od støedovìku, podle B. MÜLLERA (1933) zde v roce 1873 pracovalo pøes 100 dìlníkù. Staré dobývky, nejspíš na železo, 100 m z. od skal. V okolí pece (vápenky).

Literatura

A NDERT (1929), B. MÜLLER (1933), HAVRÁNEK (1982b, 1996a, b), BRZÁK a kol. (2000), HAVRÁNEK a kol. (2001)

Blízké výskyty 6a. Milštejn II

Jde o pokraèování skalního výchozu silicifikovaného pískovce 200 m na SV. Skalní koridor (vytìžená žíla vulkanitu) má výšku stìn až 7 m, jeho západní vnìjší

Obr. 6.

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní ve východní èásti Lužických hor.

64 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 65

Geologický popis

Skalka je tvoøená svìtle žlutým hrubì až støednì zrnitým pískovcem s ojedinìlými klasty bílého a rùžového køemene do 1 cm, tmel kaolinický. Stìna orientace 120/85° je kontaktní plochou subvertikální žíly vulkanitu, zcela rozloženého na barevný jíl. Místy je plošnì silicifikovaná, kontakt pokraèuje v potoku jako køemenné žebro. Pøítomny jsou slabé zbytky vnitøní výstelky a paralelní, slabé laminy QPI.

Tìžba

Žíla byla tìžena jako surovina na výrobu železa nìkolika pinkami pøedevším na z. svahu vrchu. Na v. úpatí jsou zbytky po zpracování rudy (struska). Podobné, zhruba paralelní, morfologicky nenápadné žíly 1 km j. od této lokality byly též tìženy. Další paralela byla zastižena ve štole – náhonu v Maøenièkách. Na vrcholu je lùmek na pískovcové kvádry s naèatým dílem.

Literatura

Dobývky v okolí popisují HAVRÁNEK (1996a) a HAVRÁNEK a kol. (2001). Východní èást Lužických hor a Zittauer Gebirge poskytuje dokonalé výchozy spodní èásti jizerského souvrství, v blízkosti lužického zlomu jsou již pískovce výraznì uklonìné a znaènì rozèlenìné podél vulkanotektonických struktur.

Obr. 7.

8. Große Felsengasse Lokalizace

Výrazný høbet se skalním koridorem smìru SV–JZ mezi Kurort Oybin a Luftkurort Lückendorf, ohranièující jv. èást Ojbínského kotle.

Geologický popis

Høbet je tvoøen svìtle šedým masivním hrubozrnným pískovcem jizerského souvrství, s podstatným podílem subangulárních valounù rùžového køemene a ojedinìlými valouny nebo destièkovitými klasty železivcù. Tenké, øetízkové slepencové polohy jsou tvoøeny valouny bílého køemene do 4 cm. Koridor se stìnami 310/80° pøedstavuje vytìženou žílu polzenitu. Vlastní vulkanická žíla je doprovázena nejménì dvìma dalšími žilami, které se morfologicky tolik neprojevují: jde pøedevším o žílu podél Muschelsaal 305/70° a žílu (patrnì též polzenit) na Brandhöhe. Obì žíly mají místy i nevýrazný koridor. Pøíèné pukliny mají orientaci 50/80°, kosé 35/60°. Poruchová zóna na sz. stranì koridoru je až 15 m široká, pukliny jsou volné, mírnì odsedlé, paralelní s žílou. Na stìnì koridoru je místy zachována vnitøní výstelka QPI až 2 cm silná, na stranì protìjší, t.j. sz., jsou vyvinuty silné desky QRI až 5 cm silné. Na jz. okraji skalního koridoru se nachází systém lamin QRI v podobì velkorozmìrových, vìtšinou paralelních koncentrických trubic – Muschelsaal (obr. 7), mezi jednotlivými laminami je hluboce vyvìtralý pískovec. Høbet již bez koridoru pokraèuje vyhlídkami Schar-

Koncentrické laminy železivce na lokalitì Muschelsaal u Luftkurort Lückendorf. Foto P. Havránek.

fenstein a Töpfer. Nejhodnotnìjší ukázkou proželeznìní je skála na zaèátku skalnatého høbetu mezi turistickými stezkami Große Felsengasse a Kl. Steinadler Weg (obr. 8), kde jsou soubory silných lamin QRI vázány na pukliny smìru SV–JZ (H AVRÁNEK 2003 v tisku).

Tìžba

Èásti žil byly tìženy jako surovina na výrobu železa mìlkými rýhami nebo pinkami, tìžba oproti jiným lokalitám je nevýrazná. Tmavá sklovitá železitá struska byla nalezena na Brandhöhe, slitky kovu bílé barvy tamtéž.

Literatura

È. Z AHÁLKA (1916 s. 79), A NDERT (1929), KRESSLING (1987), HAVRÁNEK (2003 v tisku)

9. Podkova Lokalizace

Pískovcové skály (nìm. Hufeisenstein) na høbetu k. 518 m, 600 m jz. od Popovy skály (565,3 m), 2 km jz. od Dolního Sedla. Vytìžený koridor.

Geologický popis

Høbet Podkovy je tvoøen svìtle žlutým hrubì až støednì zrnitým køemenným pískovcem jizerského souvrství s podílem valounù (štìrèíku) do 30 %, tmel køe-

Obr. 8.

Trubice QRI podél puklin paralelních s žilou vulkanitu na Kl. Steinadlerweg u Luftkurort Lückendorf. Foto P. Havránek.

menný. Slepencové polohy jsou pomìrnì „øídké“, se subangulárními valouny šedého, bílého i rùžového køemene o velikosti 2–10 cm. V klastickém materiálu se ojedinìle objevují i železivce, krystalinické èi metamorfované horniny. Na stìnì koridoru je patrno štípání valounù ze slepencových poloh. Nižší poloha slepence vykazuje negativní gradaci (vnìjší pata sz. skalní stìny). Poloha obsahuje kromì obvyklých šedých a bílých klastù køemene do 4 cm i 5 % železivcových klastù, vesmìs již zvìtralých na èervenofialovou hlinku. Vrstvy se uklánìjí pod úhlem 20° do smìru 250° (z. stìna spodního koridoru). Koridor pøedstavuje vytìženou žílu alterovaného vulkanitu smìru zhruba SV–JZ (150/85°), o mocnosti 2–3 m. V celém známém prùbìhu je žíla rozložená na šedofialový jíl. Výškový skok na stìnách koridoru neurèen, pøíèné poruchy mají orientaci 240/80°. Lokalita leží asi 1 km od lužického zlomu. Plocha na kontaktu žíly a pískovce je v z. stìnì tvoøena deskovitým železivcem QPI o síle až 30 cm, na v. stìnì jsou zachovány zbytky proželeznìlého vulkanitu vesmìs konkávního tvaru nebo tvoøící masivní, 1–2 cm mocné náteky struskovitého nebo møížkovitého tvaru. Na vrcholu kopce je koridor na železivce chudší, v z. stìnì je masivní deskovitý QRI, laminy postupují dovnitø skály po puklinách obvyklého pravoúhlého systému. Na vnìjší sz. stranì skalního defilé podél vìtší soubìžné pukliny (prùchodná rozsedlina) jsou na skalním bloku vyvinuty laminy železivce o tloušce do 1 cm, konformní s vrstevnatostí, dnes pøerušované dílèími puklinami. Jsou èástí plochých tru-

bic o prùmìru 15–20 m. V detailu jsou laminy tvoøeny páskami rùzné intenzity proželeznìní (?proudové textury). V podobné rozsedlinì o nìkolik metrù tvoøí laminy oblouky o polomìru do 1 m, které se k „pøívodní“ puklinì se bezprostøednì pøimykají (stylovì podobné girlandovitým laminám u Janovic – lokalita 13). Jednoznaènì je patrný vìtší význam doprovodných paralelních puklin pro dotaci železitých roztokù než vlastního kontaktu. Tam dochází ke kolmataci horninové vrstvy za vzniku masivní výstelky QRI (v podstatì filtr), stìžejní pohyb roztokù se dìje po pøíèných puklinách, které dotují paralelní pukliny. Ty jsou zpravidla otevøené, bez výplnì vulkanitu, což umožnilo lepší proudìní fluid a rozvoj koncentrických trubicových lamin.

Význam

Lokalita dokumentuje funkci paralelních struktur (bez vulkanitu) jako pøívodních drah pro železem bohaté roztoky.

Tìžba

Žíla je vytìžena pinkami a pøíkopy. V nejbližším okolí se vyskytuje stejný typ proželeznìní: železivce na kontaktech dnes již vìtšinou vytìžených žil bazaltoidù: Vraní skály, Modla–Pekaøka (Rolleberg), Pískový vrch (Welsberg), èetné žíly mezi Vraními skalami, Modlou a Císaøským dolem.

Literatura

HAVRÁNEK (1982a, b), KÜHN a kol. (2001)

66 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 67

Obr. 10. Deska QRI 319/89° v tìsné jv. blízkosti hlavní žíly na Vraních skalách. Pohled k JJZ. Foto J. Adamoviè.

10. Vraní skály Lokalizace

Vraní (též Havraní) skály (500 m, nìm. Spittelgrunder Rabenstein) leží 1,1 km z. od Horního Sedla, sv. od Jablonného v Podještìdí.

Geologický popis

Dvì øady skal protažené ve smìru SV–JZ, tvoøené hrubozrnným køemenným pískovcem s ostøe omezenými slepencovými polohami až 50 cm mocnými. Pískovce jsou øazeny k jizerskému souvrství (HAVRÁNEK 1982a), vzhledem k absenci vùdèích fosilií však nelze vylouèit ani jejich cenomanské stáøí (korycanské vrstvy). Vrstvy se uklánìjí pod úhlem asi 45° k JZ, což souvisí s tím, že sv. konec Vraních skal leží asi jen 300 m od hlavní pøesmykové linie lužického zlomu. Pukliny jsou pøevážnì subvertikální, smìru SV–JZ. Stejný prùbìh má dvojice žil bazaltoidních vulkanitù pøedpokládaná HAVRÁNKEM (1982a) a pozdìji ovìøená povrchovým geomagnetickým mìøením (ADAMOVIÈ 2001). Menší žíla bìží pøi jv. patì skal (anomálie 30 nT) a mocnìjší žíla asi 40 m dále na SZ (anomálie 1150 nT). Tuto žílu sleduje nejvýraznìjší puklinová plocha – tzv. „Fellerova stìna“ (Fellerwand). Ta je výraznì silicifikova-

Obr. 11. Bradaviènatý povrch proželeznìlé pukliny v hlavní stìnì Kohoutu. V jádrech jednotlivých hrudek QRI byl mikroskopicky zjištìn amorfní SiO2. Foto J. Adamoviè.

ná a jen slabì proželeznìlá. V asi 20 m širokém pruhu odtud na JV jsou ale èetné paralelní ruptury vyplnìny køemenem bohatým železivcem (QRI) – obr. 10. Z proželeznìlých puklin vybíhají zhruba kolmo do stran trubicovité laminy QRI. Slepencové polohy prùbìh lamin železivce nijak neovlivòují. Texturnì nejpestøejší škála železivcù tvoøí výstelky vytìžené žíly rozloženého vulkanitu v jz. pokraèování skal (viz obr. 9): na stìnách skalního koridoru jsou zde vyvinuty až 5 cm mocné krusty QRI (vnìjší výstelka) a QPI (vnitøní výstelka), na haldách lze nasbírat i úlomky zcela rozloženého (proželeznìlého) vulkanitu. Nepatrná žíla bazaltoidu, opìt smìru SV–JZ, leží 240 m sz. od hlavní žíly.

ních prací na alterované okrajové partie žil pøi jejich sz. kontaktu s pískovcem.

Minerální a chemické složení

11. Kohout

Masivní èervenohnìdé železivce QPI odebrané ze stìny tìžební rýhy jsou tvoøeny hematitem, goethitem a opálem. Obsahy oxihydroxidù Fe jsou velmi vysoké: 61,9–67 hm.%, pomìrnì vysoké jsou i obsahy P2O5 (kolem 2 hm.%), Cu a Zr (ADAMOVIÈ 2001).

Tìžba

Obr. 9.

Geologická mapa lokality Vraní skály u Horního Sedla. Silné šedé linie a plochy – intruzívní tìlesa vulkanitù, èárkované silné šedé linie – zlomy, tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE (2001).

Prùbìh hlavní žíly je v terénu zvýraznìn sérií pinek. Slabší, jihovýchodní žíla byla natìžena až 10 m hlubokou rýhou, pøi dnì 2–2,5 m širokou, zaèínající za pøíèným zlomem (zde odskoèení žíly) 180 m jz. od støedu skal. U všech žil jsou osy magnetických maxim posunuty oproti nejhlubší èásti rýhy nebo kutacích jam o 5 m k JV, což nejspíše souvisí se zamìøením tìžeb-

Literatura

B. MÜLLER (1928a, 1933), HAVRÁNEK (1982a, b, 1996b, 1999), SLÁDEK & D ÌDEÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987), ADAMOVIÈ (2001), KÜHN a kol. (2001) Zdálky nenápadné výchozy spodní èásti jizerského souvrství, morfologicky velmi pestré, se nacházejí mezi Rynolticemi a Janovicemi v Podještìdí. Zde se již morfologicky výraznìji projevují žilné vulkanity jako osy táhlých pískovcových høbetù v ploché pahorkatinì.

Lokalizace

Oznaèení Kohout (nìm. Hahn) se vztahuje na nepøíliš výrazný høeben (432 m) smìru zhruba SV–JZ asi 1 km j. od Rynoltic.

Geologický popis

Osu høbetu tvoøeného køemennými pískovci jizerského souvrství tvoøí puklinové pásmo smìru SV–JZ, na nìmž jsou patrny projevy proželeznìní a silicifikace. Tyto projevy, jakožto i série tìžebních jam na sz. hranì høbetu, vedly již starší autory k domnìnce o pøítomnosti žíly vulkanitu (napø. A DAMOVIÈ 2001). Pozemní magnetometrické mìøení v roce 2001 (J. PEROUTKA) zjistilo dvojici lineárních magnetických anomálií

68 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 12. Alterace (proželeznìní) periferních èástí bazanitových sloupcù na jv. úboèí vrchu Honigberg. Foto J. Adamoviè.

smìru SV–JZ na sz. hranì høbetu (dobývky) a podobnou dvojici na jv. úboèí høbetu, což nejspíše odpovídá projevu dvojice „ložních“ žil uklonìných velice mírnì k JV. Žíly jsou nìkolikrát levostrannì dislokované na pøíèných zlomech v øádu prvních metrù, až se v nejsevernìjší èásti høbetu ztrácejí (uloženy hloubìji?). Proto lze pøedpokládat oddìlení nejsevernìjší èásti høbetu zlomem s vertikálním pohybem (pokles sv. kry?). Ve køe za zlomem byly zjištìny dvì pravé žíly smìru zhruba SV–JZ. Níže na sv. svahu kopce, snad v nadloží jedné z „ložních“ žil, je otevøen zašlý lùmek se sloupkovitì odluèným pískovcem (sloupky 4-boké, prùmìr 4–8 cm, úklon k S pod úhlem 58°). Tento jev odtud popsali už B. MÜLLER (1933) a BALATKA & SLÁDEK (1972c). Nejvýznamnìjší výchoz z hlediska proželeznìní leží v nejvyšší èásti høbetu. Hrubozrnný pískovec zde obsahuje dvì slepencové polohy, jejichž prùbìh distribuci oxihydroxidù Fe nijak neovlivòuje. V hlavní stìnì, paralelní se smìrem žíly, je odkryt soubor lamin QRI ve tvaru zploštìlých trubic. Laminy se uklánìjí pod rùznými úhly k Z až ZSZ, t.zn. osy trubic mají prùbìh S–J až SSV–JJZ. Pískovec v podloží lamin QRI je prosycen tìsnì nahlouèenými hrudkovitými konkrecemi QRI, jejichž vyvìtráváním vzniká na èelní stìnì charakteristický bradaviènatý povrch (proželeznìní typu 4) – obr. 11. S podobnými texturami železivcù se setkáváme i v Èeském ráji (Pøíhrazy, U pomníkù, Borecké skály) a na Broumovsku (Supí skály – útvary

Obr. 13. Øez sz. kontaktní zónou bazanitové žíly na sv. konci Pískového návrší (lom Honigberg). 1 – sloupcovitì odluèný, slabì alterovaný bazanit; 2 – silnì alterovaný bazanit: rezavý jíl blíže k žíle a šedý jíl dále od žíly; 3 – lupenitá výstelka QPI; 4 – silnì alterovaný bazanit: šedý jíl s okrovými pásky; 5 – vesikulární železitá výstelka, blíže k žíle lupenitá (QPI), dále od žíly masivnìjší QRI; 6 – žlutorezavý pískovec. Odebrané vzorky jsou oznaèeny èísly 111– 116. ADAMOVIÈ (2001).

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 69

Obr. 14. Dokonale vyvinuté laminy QRI na pískovcovém balvanu na sz. konci paseky na vrchu Johannesberg. Foto J. Adamoviè.

Rohatá a Železný pilíø). Výbrusy tìchto povrchù z Kohouta ukázaly pøítomnost amorfního SiO2 v jádru hrudkovitých konkrecí (ADAMOVIÈ 2001). Na pískovcových skalkách 30 m dále na SV jsou vyvinuty trubicovité laminy QRI s osami uklonìnými pod úhlem 10° k SZ.

turnì pøipomínajícími QPI, nìkolik centimetrù mocnými (obr. 12). Sz. kontakt žíly je v lomu dobøe odkrytý (øez na obr. 13). Zajímavostí je 25 cm mocná, rozmrštìná poloha QPI uvnitø žíly. Vnìjší kontakt žíly je uklonìný do lomu (285/66°), s 5 cm krustou, složenou z lupenitého železivce QPI uvnitø a QRI vnì. V zónì podél kontaktu o celkové šíøce 1 m je bazanit rozložen na šedožlutý jíl s okrovými pásky.

Minerální a chemické složení

Minerální a chemické složení

Ve výbrusech železivcù byl mikroskopicky zjištìn hematit, goethit a opál (A DAMOVIÈ 2001).

Literatura

B. MÜLLER (1927b, 1928a, 1933), BALATKA & SLÁDEK (1972c), HAVRÁNEK (1999), ADAMOVIÈ (2001)

12. Pískové návrší Lokalizace

Høbet Pískového návrší (484,8 m) 2 km jv. od Rynoltic je na SV zakonèen vrchem Honigberg (475 m) s pomìrnì rozsáhlým lomem otevøeným k severu.

Geologický popis

V lomu je odkryta žíla bazaltoidní horniny (podle SHRBENÉHO 1989 jde o ?nefelinický bazanit) tvoøící osu celého høbetu, 2,5–3 m mocná, se sloupcovitou odluèností kolmo na stìny žíly. Šestiboké prùøezy sloupcù v lomové stìnì pøipomínají vèelí plástev, což dalo název celému kopci. Odluèné plochy jednotlivých sloupcù jsou lemovány rezavými alteraèními produkty tex-

Složení železitých výstelek sledoval ADAMOVIÈ (2001). V zónì QPI uvnitø žíly je podle RTG-difrakèní analýzy hlavním jílovým minerálem Na-montmorillonit, jinak obsahují železivce (mikroskop. studium) goethit i hematit. Pozoruhodné je, že QPI v zónì uvnitø žíly má menší obsahy oxihydroxidù Fe (28,8 hm.%) než QPI na vnìjším kontaktu žíly (36,1 hm.%). Ten navíc obsahuje mimoøádné množství MnO (2,6 hm.%) – øádovì vyšší než obdobné železivce odjinud.

Tìžba

Lom byl otevøen pro lámání kvádrù pískovce z pláštì žíly, postiženého slabou masivní silicifikací. Pinky sledující prùbìh žíly bazanitu dále na JZ (HAVRÁNEK 1999) ukazují na tìžbu železné rudy.

Literatura

È. ZAHÁLKA (1916 s. 90), B. MÜLLER (1933), BALATKA & DÌDEÈKOVÁ in DEMEK (1987), SHRBENÝ (1989), HAVRÁNEK (1982a, 1999), A DAMOVIÈ (2001)

Blízké výskyty 12a. Johannesberg

Jako Johannesberg je oznaèováno návrší (462 m) protažené ve smìru SZ–JV, na JV se sbíhající se høbetem Pískového návrší. Podle B. MÜLLERA (1933) probíhají v ose návrší alespoò dvì žíly, ani jedna z nich však není odkryta ve výchozech (geofyzikálnì nebyly ovìøovány). Na sz. konci je návrší zakonèeno pnìm bazaltoidu nad obcí Nová Starost. V úseku asi 500 m je høbet poset balvany a drobnými skalkami køemenného pískovce jizerského souvrství, protkaného laminami QRI až 10 cm mocnými, uspoøádanými do mimoøádnì pravidelných mnohovrstevných koncentrických trubic nebo eliptických až kulovitých konkrecí. Tyto útvary dosahují èasto i nìkolika metrù v prùmìru a v detailu jsou doprovázeny drobnìjšími odštìpenými laminami girlandového prùbìhu (obr. 14). Na nìkterých balvanech lze nalézt až tøi hierarchicky uspoøádané øády lamin. Jde o nejlepší ukázku vícevrstevných trubicovitých lamin (typ 2) v èeské køídì.

13. Janovice Lokalizace

Skalní defilé na z. svazích k. 375 m nad levým bøehem Dubnického potoka, 500 m jz. od køižovatky na jv. konci Janovic v Podještìdí.

Geologický popis

Skály jsou tvoøeny svìtle žlutým støednì zrnitým køe-

70 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 71

Literatura

HAVRÁNEK (1999, 2003 v tisku)

Závìr

Obr. 15. Svazky lamin QRI pøecházející tvarovì do girland až trubic. Vrch k. 375 m u Janovic v Podještìdí. Foto P. Havránek.

menným pískovcem, místy s podstatným podílem hrubozrnné složky, se štìrèíkem do 5 % a, s ojedinìlými klasty mléèného køemene do 1,5 cm. Ve spodní èásti skal (asi 10 m) masivní pískovec s oválnými formami zvìtrávání, 2 m pod vrcholem leží 0,8 m mocný hrubší interval, kde se støídají polohy špatnì vytøídìného štìrèíkovitého pískovce s ojedinìlými valouny do 2–4 cm a jednoduché polohy „øetízkového“ slepence; tyto polohy vesmìs k V vykliòují. Sz. stìnu defilé tvoøí kontakt vydobyté žíly vulkanitu s orientací 315/85°. Mocnost žíly èiní zhruba 2 m. Na vrcholu skalního defilé blízko jeho sv. konci je vulkanit pøetnut žilou smìru V–Z, která se morfologicky pøíliš neprojevuje – není lemována zpevnìnými pískovcovými skalami. Pøíènì na hlavní žílu jsou vyvinuty pukliny, vesmìs volné, rozevøené do šíøe 20 cm, 35/85°. Železivce se nacházejí v pøíèných puklinách jako ledvinité agregáty oxihydroxidù Fe o síle do 1 cm, pøedevším tvoøí mnohoèetné paralelní laminy QRI o síle do 7 cm. Laminy jsou sledovatelné v èásteèném prùøezu na sv. boku a na plochém vrcholku skalního defilé. Ve slepencové poloze jsou laminy jednoduché, pevné a vystupují z pískovce, v jemnìjším intervalu nad ní se laminy roztékají do desítek rezavých lamin, postupnì se ve smìru od žíly zeslabujících, smìru 260– 280° (obr. 15). Laminy místy tvoøí jednoduché nebo složené girlandy, konvexní stranou pøivrácené k žíle (obr. 16). Na jz. konci jsou osy girland rovnobìžné s prùbìhem hlavní žíly – mají smìr 48°. Dále se vyskytují trubicovité laminy QRI, nejlépe vyvinuté na vrcholové skále celého defilé v blízkosti køížení obou žil a smìrovì blízké s menší, pøíènou ži-

lou (V–Z). Jedna dokonale odkrytá „železná kláda“ o prùmìru 0,5 m má osu smìru 282° (obr. 17). Na obvodu jedné z trubic je patrná proudová textura v podobì více proželeznìlých høbítkù šroubovicového prùbìhu s levostranným vinutím (obr. 18). Také (ménì dokonalé) trubicové laminy podél hlavní žíly jsou s žilou zcela paralelní, uklonìné mírnì k JZ, a na kontaktu jsou valchovitì zprohýbané (obr. 19). Ve výchozu na sv. patì skalního defilé se zdá, že do trubicovitých struktur pronikaly roztoky s Fe spíše z paralelních puklin než ze samotného kontaktu žíly. Podél vulkanických žil, vesmìs indikovaných starými pinkami, se na dalších lokalitách v oblasti Janovice – Žibøidice – Nová Starost nalézají nápadné koncentrické trubice, skalní rùže, „cibule“, pøedevším na táhlém høbetu k. 436 a 432 m s. od Janovic, za hájovnou aj.

Obr. 16. Laminy QRI girlandovitého prùbìhu v blízkosti žíly bazaltoidu (vlevo, vytìžena). Vrch k. 375 m u Janovic v Podještìdí. Pohled k SV. Foto J. Adamoviè.

Vìtšina popsaných železivcù se nalézá v psamitech jizerského souvrství, kde lze nalézt celou škálu forem, obvykle v nejsložitìjším vývoji. Železivce ve stratigraficky vyšších jednotkách jsou ménì èetné a jejich formy jsou nevýrazné, pøestože vulkanity (pøevážnì kyselejší) zde mají obecnì vìtší plošné zastoupení. Bazaltoidní žilné vulkanity jsou zde v menšinì, i když jejich poèet roste s prozkoumaností území. Mùže jít též o podpovrchová tìlesa. Dalším faktorem èetnosti výskytu železivcù je blízkost lužického zlomu: ruptury na nìj pøíèné jsou injikovány žilami vulkanitù s doprovodným proželeznìním. Na nìkolika lokalitách byly zjištìny proudové textury lamin železivcù (5, 9, 13), jimž se zde zatím pøíliš pozornosti nevìnovalo. Po potvrzení souvislosti tìchto textur se smìrem proudìní Fe-bohatých fluid tak bude možno rekonstruovat jejich cirkulaci ve vìtším prostoru. V jednom pøípadì (13) byla popsána diskordance dvou systémù lamin, evidentnì se protínajících, dokládající fázový prùbìh pohybu fluid. Zcela jednoznaènì byla zjištìna smìrová závislost os trubic na smìru vulkanické žíly, totiž jejich soubìžnost. Této skuteènosti lze využít k indikaci vulkanitu, který neposkytuje bìžné známky výskytu. Na mnoha lokalitách zjištìné klasty straších železivcù jsou v konglomerátech obsaženy v takovém množství, že jejich recentní zvìtrávání vede k plošnému zbarvení podložního pískovce, nemající souvislost s hydrotermální aktivitou. Dalším recentním jevem je srážení železitých roztokù, spíš podmínìné pøí-

Význam

Díky køížení dvou žil poskytuje lokalita názornou ukázku závislosti prostorové orientace lamin na prùbìhu žilných tìles vulkanitu, patrná je „diskordance“ proželeznìní z rùzných fází hydrotermálního procesu.

Tìžba

Hlavní žíla je sledována sérií pinek a vìtších tìžebních jam (HAVRÁNEK 1999), pøíèná žíla tøemi pinkami. S nejvìtší pravdìpodobností byly tìženy rozložené vulkanity za úèelem zhutòování železa. Povrchová i podzemní tìžba rozložených vulkanitù jako chudé železné rudy je zdokumentována z blízkého Lemberka (HAVRÁNEK 1997, KÜHN a kol. 2001).

Obr. 17. Izolované trubice QRI rovnobìžné s pøíènou žilou vulkanitu. Vrch k. 375 m u Janovic v Podještìdí. Foto P. Havránek.

72 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Èeské Švýcarsko Bohemian Switzerland Zuzana Vaøilová Abstract

Ferruginization in sandstones can be found throughout almost the whole area of the Bohemian Switzerland National Park. Iron oxyhydroxides mostly form subvertical planar tabular bodies of type 1 (4–5, 8) striking generally NE–SW and E–W. Their association with basaltic dykes of this direction was, however, rarely encountered, and their orientation is probably mostly fault-controlled. Irregular laminae of QRI of type 2 (2, 6, 10–11) are often preserved in perfect tube-like forms. A combination of both these types is best observed at the notouriously known Rudolfùv kámen (3). Strata-bound subhorizontal body of QRI at the locality of Tøi stoly (1) gives rise to mushroom rocks. Ferruginization is one of the processes of surface hardening which, together with the antagonistic salt-weathering processes, control the geomorphology of the sandstone relief. A specific problem is posed by ferricretes of Cretaceous age, whose fragments can be commonly found as constituents of conglomerate beds, particularly in the proximity of the Lusatian Fault.

Úvod

Obr. 18. Detail trubice se šroubovitou texturou na povrchu, pravdìpodobnì indikující smìr proudìní železem bohatých fluid. Pohled k Z. Vrch k. 375 m u Janovic v Podještìdí. Foto P. Havránek.

Národní park Èeské Švýcarsko (spolu s Národním parkem Saské Švýcarsko) pøedstavuje nejsevernìjší èást èeské køídové pánve a také jednu z významných oblastí výskytu proželeznìní. To se zde, stejnì jako v ostatních skalních mìstech, podílí na tvorbì charakteristické geomorfologie a díky své vìtší odolnosti vùèi zvìtrávání i odnosu se významnì uplatòuje jako rezistentní prvek v pískovcovém reliéfu. Na skalních stìnách tvoøí èasto jedineèné bizarní a nepøehlédnutelné tvary, a zvyšuje tak estetickou hodnotu krajiny.

Pøestože pøíklady tìchto skalních útvarù z oblasti Èeského Švýcarska je možné øadit k jednìm z nejtypiètìjších, nebyla jim dosud vìnována systematická pozornost. K autorùm, kteøí se o daném jevu zmiòovali ve svých studiích, patøí napø. BECK (1897), È. ZAHÁLKA (1916), BLANCK (1922), RAST (1958) a zejména SEIFERT (1939), který vytvoøil mapu rozšíøení železivcù v areálu mezi Dìèínem a saskou Pirnou. Ve své studii se vìnuje popisu proželeznìní, jeho rozdìlení, chemickému složení i vzniku. Podrobnìji však zpracoval pouze nìmeckou èást dané oblasti (tj. pravý

tomností mikroorganismù než fyzikálnì-chemicky. V této souvislosti je zøejmé, že k proželeznìní pískovce dochází (v podstatì prostou filtrací železitých roztokù) i dnes. Popsáno bylo také „vymývání“ pukliny s železivcem tekoucí povrchovou vodou za vzniku ortštejnu. Dále byl pozorován vztah mezi žilou a doprovodnými (paralelními, pøíènými) strukturami, které se zpravidla ukazují pøíznivìjší k vedení fluid a vývinu rozvinutých forem železivcù, zatímco pøímý kontakt žíla/pískovec vykazuje spíš projevy infiltrace a následné kolmatace. Potvrzena byla „absorpèní“ funkce slepencových poloh, které ze všech sedimentárních prvkù nejvíce ovlivòují prùbìh železivcù. Nìkterá skalní defilé, zejména oboustranná, dovolují s jistou dávkou opatrnosti prostorovì rekonstruovat rozmìrné železivce. Ukazuje se, že nìkdy jde o pytlovitá tìlesa, jejichž delší strana leží subhorizontálnì a zároveò paralelnì s pøívodní strukturou (žilou). V pøíèném prùøezu lze pozorovat zajímavé, velmi pravidelné uspoøádání: v okrajích tìlesa jsou vyvinuty trubice, které do støedu tìlesa pozvolna vyznívají ve stále se ztenèujících laminách (spíše už jen v páscích). Ve støedu tìlesa by teoreticky mìla probíhat pøívodní struktura, od které se masivní laminy, zatoèené do trubic, postupnì odvalovaly za vzniku chvostu ze slábnoucích lamin. Složitì uspoøádané laminy (undulózní tvary) lze pak pokládat za trojrozmìrné Liesegangovy obrazce deformované hydraulickými efekty (napø. turbulencí).

Adresa autora Obr. 19. Trubice a zprohýbané laminy QRI paralelní s hlavní žilou vulkanitu. Úpatí vrchu k. 375 m u Janovic v Podještìdí. Foto P. Havránek.

Mgr. Petr Havránek, Referát životního prostøedí Okresního úøadu Èeská Lípa, Dìèínská 389, 470 35 Èeská Lípa e-mail: [email protected]

Obr. 1.

Mapa Národního parku Èeské Švýcarsko s vyznaèením studovaných lokalit proželeznìní. Zpracováno s využitím podkladù SEIFERTA (1939) a VALEÈKY ed. (1997).

74 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

labský bøeh sz. od Bad Schandau, oblast proti proudu Labe jv. a v. od Bad Schandau až k dnešní státní hranici a levý bøeh Labe od Dolního Žlebu pod Königstein). Na území dnešního Národního parku Èeské Švýcarsko zmiòuje v textu SEIFERT výskyty železivcù, v oblasti s. od Jetøichovic – na Rudolfovì kameni (80°), u Tokánì a v Haovém dole, které se dle jeho závìrù èetností i svou orientací neodlišují od výskytù v sousedním Nìmecku. Lokalizace proželeznìní v NP Èeské Švýcarsko dle SEIFERTA (1939) je vyobrazena v mapì na obr. 1. Železité polohy v pískovcích je možné nalézt ve vìtší èi menší míøe témìø na celém území národního parku. Vyskytují se zde všechny tøi hlavní typy definované A DAMOVIÈEM (2000, 2001). Vìtšinu tvoøí akumulace oxihydroxidù Fe sledující subvertikální až mírnì uklonìné plochy, zlomy a pukliny (typ 1 - pokud není v popisu jednotlivých lokalit uvedeno jinak, tak jde o „køemenem bohatý typ“) èi nepravidelné, rùznì zprohýbané, koncentrické až trubicovité útvary uvnitø skalního masivu (typ 2). Zastoupena jsou zde rovnìž deskovitá tìlesa sledující vrstevnatost (typ 3), která ojedinìle tvoøí mezoformy pískovcového reliéfu (napø. skalní poklièky). Širší veøejnosti známé železivce Èeského Švýcarska (napø. Rudolfùv kámen èi Baldurova jehla) jsou v populárních publikacích i prùvodcích èasto uvádìny jako oblíbené turistické èi horolezecké cíle. Preference jednotlivých morfologických typù i charakter pøítomného proželeznìní odráží specifickou geologickou stavbu území a vlastnosti pískovce jako hostitelské horniny (viz ADAMOVIÈ 2001). Území NP Èeské Švýcarsko pokrývají pískovce svrchnokøídového stáøí. Vìtšina studovaných lokalit je tvoøena jizerským souvrstvím (350–420 m, stø. turon – nižší svrch. turon). Tyto pískovce jsou petrograficky klasifikovány jako køemenné, obecnì se však nazývají „kvádrové“, nebo u nich dochází k charakteristickému blokovému rozpadu podél puklinových ploch a vrstevních spár. V jizerském souvrství se pravidelnì støídají jemnozrnné až hrubozrnné pískovce (místy i drobnozrnné slepence) vìtšinou uspoøádané do cyklù hrubnoucích smìrem do nadloží (tj. inverzní sedimentaèní cykly), které jsou mocné od nìkolika metrù do desítek metrù, lokálnì až 70 m. Více než 90 % hmoty tìchto pískovcù tvoøí køemenná zrna až drobné valounky køemene, zbytek je jílovitá (kaolinická) pøímìs, zrnka živcù a tìžkých minerálù (hlavnì zirkonu, turmalínu a rutilu). Køemenná zrna spojuje køemitý tmel a místy i slouèeniny železa, které zbarvují horniny do rezavì hnìdého odstínu. Pomìrnì èasto se zde setkáváme s výraznými polohami slepencù, které obsahují chaoticky uspoøádané úlomky železitých ferikret, o jejichž synsedimentárním pùvodu se zmiòuje CÍLEK (2002). Výjimku v oblasti národního parku tvoøí hluboko zaøízlá soutìska øeky Kamenice (lokalita è. 6 - „Nad jeskyní Peklo“), kde jsou skalní masivy lemující tok øeky budovány starším – bìlohorským souvrstvím (sp. – stø. turon), zastoupeným støednì až hrubì zrnitými pískovci. (KLEIN a kol. 1967, 1971, PRAŽÁK a kol. 1970, VA -

Obr. 2.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 75

Pùdorysné schéma lokality Tøi stoly s vyznaèením jednotlivých skalních masivù, výskytu proželeznìní i hlavních tektonických smìrù.

1979, 1989, 2000, V ALEÈKA ed. 1997, V ALEÈKA a kol. 1992, 1998). Látkový a genetický vztah jednotlivých typù proželeznìní k intruzívním tìlesùm bazaltoidù potvrdil ve své práci A DAMOVIÈ (2001). Zdrojem fluid obohacených Fe se v pøípadì Èeského Švýcarska staly z velké èásti terciérní vulkanity (nerozlišené bazaltoidy, olivinické bazaltoidy, limburgity, tefrity a hojné subvulkanické bazaltoidní brekcie) v oblasti národního parku zachované vìtšinou jako plošnì nevelká podpovrchová tìlesa – výplnì pøívodních kanálù, která byla obnažena až po denudaci nadložních sedimentù. K hlavním potenciálním zdrojovým tìlesùm popisovaných lokalit patøí Sluneèný vrch, Sokolí vrch, Kolištì, Kitzenberg, Mlýny, Zámecký vrch, Rùžovský vrch, Großer Winterberg a rovnìž výskyty bazaltoidù doložené pouze pozùstatky po jejich tìžbì (napø. dobývky nedaleko Tokánì i Rudolfova kamene, lom v Kyjovském údolí apod.). LEÈKA

1. Tøi stoly Støedové patro skal tvoøící vìže a kolmé stìny nad údolím Bílého potoka, dosahující výšky pøes 20 m. Zájmová lokalita proželeznìní se nachází na nesouvislém, èlenitém skalním høbetu stáèejícím se do výrazného oblouku.

Lokalizace:

V blízkosti hranice se SRN, 470 m jjv. od Vosí vyhlídky (k. 398) a 490 m ssz. od Vysokého kamene (k.

Obr. 3.

Profil skalním masivem 1– 2 (pohled k SSZ), výøez detailu bazální slepencové polohy s hojnými úlomky železitých ferikret (foto Z. Vaøilová).

375). Lokalita je dostupná z modré turistické stezky vedoucí podél Brtnického potoka nebo ze žluté turistické stezky pøímo z údolí Bílého potoka, nachází se však v 1. zónì NP, kam je vstup mimo znaèené cesty zakázán! N 50° 55,9´, E 14° 24,0´

Geologický popis

Pískovec. Profil skalním masivem 1 – 2 je znázornìn na obr. 3 (výška 0–25 m). 1. Bázi støedového patra skal tvoøí více než 1,8 m mocná poloha velmi hrubozrnného pískovce až slepence, která obsahuje vìtšinou subangulární zrna køemene (dosahující prùmìrné vel. 0,1, a 0,3–1 cm, max. 3 cm) a velké množství ostrohranných až polozaoblených úlomkù ferikret (vel. 0,5–16 cm, prùmìrnì 1–3 cm). Železité klasty jsou tvoøeny QPI, jsou rozlámané a chaoticky uspoøádané. Zøetelné jsou dva horizontálnì uspoøádané sedimentaèní cykly, nejvìtší akumulace železitých úlomkù se vyskytuje podél svrchní hranice hrubozrnné vrstvy. Hrubozrnná poloha obsahující ferikrety má svìtle rezavou až sytì rezavou barvu (zejména v oblas-

tech vysokých koncentrací železitých klastù) a je intenzivnìji zvìtralá - v místì popisu tvoøí mìlký pøevis. 2. Støednì zrnitý až jemnozrnný masivní pískovec, který vytváøí ostrou vodorovnou hranici s podložní slepencovou vrstvou (viz foto na obr. 3), má typickou horizontální vrstevnatost. Dosahuje celkové mocnosti 20–22 m a ve dvou výškových úrovních je prostoupen rùznì intenzivním proželeznìním typu 2–3. Obsahuje nepravidelné vložky hrubozrnného pískovce (až slepence) mocné 10–20 cm. 3. Celé skalní patro uzavírá horizontální proželeznìlá poloha (typ 3), jež je souèástí nejsvrchnìjší hrubozrnné polohy pískovce – viz níže. Tektonika. Nesouvislý skalní høbet je rozèlenìn puklinami rùzných smìrù. Existují zde dva puklinové systémy mající smìr hlavních, vùèi sobì kosých roklí: SV–JZ a JJV–SSZ (A, B). Další výraznìjší pukliny, které pøíènì dìlí skalní høbet, mají orientaci: 250/85° (C), 155/80° (D), 160/80° (E), a 160/85° (F). Pøehledné schéma situace s vyznaèením hlavních roklí i puklin je znázornìno na obr. 2. Vulkanity. V blízkém okolí lokality „Tøi stoly“ neby-

76 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 77

Na stejné lokalitì se na dvou místech vyskytuje v menší míøe proželeznìní typu 2 s laminami o mocnosti 2–5 cm, které procházejí šikmo napøíè vrstevnatostí sedimentu. Utváøí zde složitì zvlnìné koncentrické až válcovité útvary, které jsou jen tìžko specifikovatelné a svým tvarem mohou pøipomínat velké trubice o prùmìru 2 m. V jednom z pøípadù je vnitøní èást tìlesa vyplnìna velmi hrubozrnným materiálem až slepencového charakteru (hojná zrna køemene dosahují vel. 4 cm, úlomky pøítomných ferolitù mají vel. až 10 cm). Na minimální ploše byly objeveny na skalní stìnì pøi sv. konci popisovaného pískovcového høbetu rovnìž náznaky pùvodnì rozsáhlejší železité inkrustace typu 1. Jde o dva velmi malé relikty témìø vertikálních desek pokrývající plochu pouze cca 20 x 40 cm (mocnost proželeznìní je 0,5 cm, smìr 150/85°).

Geomorfologický popis

Obr. 4.

Skalní vìž „Tøi stoly“ s charakteristickými poklièkami, pohled k JJZ (foto V. Sojka).

Proželeznìní typu 3 vytvoøilo dokonale vyvinuté mezoformy pískovcového reliéfu, dobøe známé napø. z oblasti Kokoøínska, které jsou však v NP Èeské Švýcarsko ojedinìlým jevem – tzv. skalní poklièky. Vyskytuje se zde celkem 9 poklièek na dvou samostatných masivech ležících v linii smìru SV–JZ a jednom odlehlejším skalním bloku. Zachovaný plošný rozsah desek tvoøících jednotlivé poklièky je cca 0,5 m (až 1,5) x 2 m. Nejvýraznìjším objektem jsou tøi menší vìžovité útvary, které jsou kryté spoleènou vodorovnou deskou železivce, nazvané „Tøi stoly“ (viz. obr. 4). Proželeznìlá deskovitá poloha tvoøí rovnìž výraznou hranu celé rokle a smìrem k JV se noøí pod nadložní sedimenty.

2. Temný dùl lo nalezeno žádné vìtší tìleso, nejbližším terciérním vulkanitem je tedy až Sluneèný vrch (k. 442, nerozlišený bazaltoid) èi na nìmeckém území vrch Taubenstein (k. 403, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní. Nejvýraznìji se zde projevuje proželeznìní typu 3, které je zastoupeno subhorizontálním deskovitým tìlesem QRI o mocnosti 2–10 cm (prùmìrnì 3–5 cm). Z prùøezu je zøejmé, že jde o nejsvrchnìjší masivní desku a nìkolik dalších paralelních mírnì zvlnìných lamin, které se smìrem do pískovcového masivu postupnì ztenèují. V tìchto železitých polohách je pøítomné velké množství angulárních až subangulárních zrn køemene (vel. 0,5–4 cm), stejnì jako v okolních velmi hruborznných pískovcích až slepencích. Ve výplni dutinek byly objeveny rovnìž drobné oválné enklávy QPI, tvoøící pøibližnì 30 % klastického materiálu, mající výraznìji rezavé zabarvení a velikost v prùmìru 1–2 cm. Studovaným skalním masivem probíhají dvì výraznìjší horizontální polohy proželeznìní typu 2–3, které je zde zastoupeno mírnì èi více zvlnìnými tenkými laminami QRI (mocnými 0,2 – 0,5 cm), místy koncentrického až trubicovitého tvaru. Proželeznìné polohy tohoto typu leží nad sebou ve vzdálenosti pøibližnì 4 m a dosahují mocnosti mocnosti 2 m a 1 m (viz obr. 3).

Spodní patro skal dosahující výšky prùmìrnì 10 m tvoøí výchoz s nepøehlédnutelnou skalní stìnou, která probíhá v délce více než 60 m a místy pøechází v mìlký skalní pøevis. Jde o ukázkovou lokalitu s výskytem proželeznìní typu 2 a 3 i jejich pøechodù.

Lokalizace

Skály lemující s. stranu Temného dolu (tj. údolí odboèující z modré turistické trasy u hranièního pøechodu se SRN – tzv. Zadní Doubice), 520 m s. od Sluneèného vrchu (Kozího høbetu; k. 442) a 360 m sz. od Sokolího vrchu (k. 404). N 50° 55,2´, E 14° 24,2´ (v. okraj høbetu, u pøevisu)

Geologický popis

Pískovec. Profil východní èástí skalního masivu (dolní partie – stìna pod pøevisem) je znázornìn na obr. 5 (vodorovná vrstevnatost, výška 0–7 m). 1. Bazální poloha, v tomto úseku mocná 2,2 m, je tvoøena velmi hrubozrnným pískovcem až drobnozrnným slepencem. Prùmìrná velikost subangulárních køemenných zrn je 0,1–0,3 cm (max. vel. 2,3 cm). Sediment má okrové, v blízkosti proželeznìní až rezavé zabarvení. Jde o inverzní sedimentaèní cyklus, tedy o typický sled hrubnoucí smìrem do nadlo-

Obr. 5.

Profil východním koncem skalního masivu v Temném dolu (spodní èást – pod pøevisem), pohled k S (foto Z. Vaøilová).

ží. Nejsvrchnìjší èást polohy slepencového charakteru má mocnost pøibližnì 1 m a obsahuje proželeznìní typu 3 (foto B na obr. 5). 2. Støednì zrnitý až hrubozrnný pískovec s obèasnými vrstvami hrubších klastù i ojedinìlými samostatnými zrny køemene slepencové velikosti. I tato poloha je cyklem hrubnoucím do nadloží a její mocnost se pohybuje v rozmezí 1,5–1,7 m, je zakonèena vrstvou drobnozrnného slepence (vel. klastù až 3 cm) s proželeznìním typu 3. Celou polohou procházejí velmi tenké laminy (typ 2). I v samotném pískovci vytvoøil Liesegangùv jev barevnì odlišné struktury, jež jsou na skalní stìnì pozorovatelné jako opticky zajímavé ornamenty (viz foto A na obr. 5). 3 V celé své mocnosti (1,8–2 m) intenzivnì proželeznìlá (typem 2) èást skalní stìny, kterou buduje barevnì laminovaný až sytì rezavì zbarvený, støednì až hrubì zrnitý pískovec. Nejsvrchnìjší vrstvu zde, stejnì jako v podložních vrstvách, tvoøí materiál slepencového charakteru, kterým pronikají železivce typu 2 až 3 (foto C na obr. 5). 4. Horní partii a strop pøevisu tvoøí poloha støednì až hrubì zrnitého, barevnì laminovaného pískovce pokrytého velkým množstvím voštin, bez výraznìjšího proželeznìní. Ve spodních partiích pøevisu se nacházejí rovnìž solné výkvìty, které pokrývají pískovec a èásteènì i samotné železivce. Na skalním výchozu pokraèujícím smìrem k Z byl zjištìn v poloze oznaèené 2) a 3) hojný výskyt drobných voštin i vìtších skalních dutin (vel. >20 cm). Tektonika. Výše popsaným patrem skal probíhá pøíèný systém puklin, který rozèleòuje pùvodní høbet na

samostatné bloky a masivy smìru SZ–JV (60/86°) a ménì èetné pukliny mající smìr SSZ–JJV až S–J (80, 90, 95/65–80°). Vulkanity. Sluneèný vrch (k. 442, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní Typ 2: laminy dosahující prùmìrné mocnosti 0,2 cm (max. 1,5 cm) formují výraznì vyvinuté, nepravidelnì zprohýbané a vzájemnì propojené struktury, místy koncentrického a rùžicovitého tvaru (tzv. skalní kvìty). Typ 3: proniká subhorizontální slepencovou polohou mocnou pøibližnì 30–50 cm (vždy na konci jednoho sedimentaèního cyklu – viz obr. 5). Je zastoupeno velkým množstvím tenkých, zvlnìných (místy až boulovitých), vodorovnì uspoøádaných lamin o mocnosti 0,1–0,2 cm, které se ztenèují smìrem dolù do pískovcového masivu. Cykly obsahující proželeznìní typu 2 a 3 se opakují dále smìrem do nadloží zhruba ve vzdálenosti 2 m. Ve vyšším patøe skal pøímo nad studovanou lokalitou bylo objeveno proželeznìní stejného typu i rozsahu a také 1,5 m mocná poloha slepence obsahující velké množství úlomkù ferikret. Od pøevisu smìrem k Z se intenzita proželeznìní spíše zmenšuje. V celé délce høbetu jsou vysledovatelné pouze tøi hlavní subhorizontální železité polohy typu 2–3.

3. Rudolfùv kámen (Ostroh) Výrazná dominanta krajiny – izolovaný podélný skalní masiv, jež je stupòovitì èlenìný a od úpatí stìn vysoký 20 m, celkem cca 40 m. Pøíèným puklinovým systémem je rozdìlen na 3 samostatné celky (viz obr. 6). Na vrcholu Rudolfova kamene se nachází známá turistická vyhlídka s altánem (484 m.n.m.). Tato lokalita je klasickou a zøejmì také nejnavštìvovanìjší

78 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 6.

Pùdorysné schéma lokality znázoròující rozložení skalních masivù a výskyt jednotlivých typù proželeznìní.

lokalitou výskytu železivcù v pískovcích NP Èeské Švýcarsko. Pøesto, že jde o skalní útvar malého plošného rozsahu, vyskytují se zde pohromadì dva až tøi definované typy proželeznìní.

Lokalizace

Tento, z okolního terénu nepøehlédnutelný, skalní útvar se nachází 2160 m severnì od obce Jetøichovice (køižovatky silnic) a 1 km jz. od Tokánì (chaty Správy NP Èeské Švýcarsko). Je pøístupný z èervené turistické znaèky vedoucí z rozcestí Pohovka smìrem k vyhlídkám Vilemínina a Mariina skála. N 50° 52,3´, E 14° 24,0´

Geologický popis

Pískovec. Na Rudolfovì kameni je zøetelné uspoøádání pískovcù promìnlivé zrnitosti do jednotlivých inverzních sedimentaèních cyklù. Spodní èást ostrohu tvoøí velmi hrubozrnné pískovce až drobnozrnné slepence (tj. svrchní poloha jednoho cyklu) a na nì ostøe nasedají støednì zrnité pískovce dalšího cyklu, které opìt smìrem k vrcholu ostrohu hrubnou. Nejvyšší partii skalního masivu tvoøí hrubozrnný pískovec místy až slepenec. Pøítomná subangulární zrna køemene, dosahující prùm. vel. 3–5 mm, tvoøí 30–50 % hmoty a jsou zároveò hlavní zrnitostní frakcí v proželeznìlých polohách (max. vel. klastù v pískovci je 1,5 cm, ojedinìle 3 cm). Vrstevnatost zde upadá pod úhlem 6° smìrem k S. Pískovec má okrovì až rezavì-hnìdé zbarvení, v polohách intenzivního proželeznìní je patrné výraznìjší rezavé laminování. Tektonika. Pøevažuje pøíèný systém puklin smìru SSZ–JJV až SZ–JV, který dìlí skalní masiv na 3 hlav-

ní a mnoho menších blokù. Pukliny pøerušují kolmo prùbìh trubicovitých tìles typu 2, jež procházejí soubìžnì masivem, a jež jsou díky tomu dobøe patrná v prùøezu (foto B na obr. 7). Smìr jmenovaných puklinových ploch sleduje proželeznìní typu 1 (viz obr. 6): 251/88° (A), 243/85° (B), 252/87° (C), 243/87° (D), 245/88° (E), 250/75° (F). Vulkanity. Oblý pahorek nedaleko Rudolfova kamene – tzv. Purkartický les, kde v terénu zøetelné výchozy vulkanických hornin tvoøí staré dobývky (olivinický bazaltoid spolu se subvulkanickou bazaltoidní brekcií). Vzdálenìjšími vulkanickými elevacemi vìtšího rozsahu jsou Kolištì (k. 453, olivinický nefelinit) nebo Suchý vrch (k. 481, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní. Pøevažují zde hojnì zastoupené železivce typu 2, prostupující v rùzné intenzitì celým skalním masivem. Nejhojnìji zastoupené a dobøe patrné jsou zejména ve vrcholové partii (mocné cca 2,5 m), kde tvoøí v prùøezu nepøehlédnutelné impozantní, nepravidelnì zkroucené, válcovité až trubicovité tvary, jejichž osy jsou orientovány v dominantním smìru ZJZ–VSV, ménì èasto i V–Z (osy trubic 70–75°, 60º). Proželeznìní dosahuje v tìchto místech nepravidelné mocnosti 0,5 až 1 cm a kolem 5 cm, a místy utváøí i celé zvlnìné železité plochy. Pøímo na vyhlídce jsou èásteènì vypreparované hrany velkých zvlnìných proželeznìlých ploch, paralelnì uspoøádané a tvoøící dojem subvertikálních desek. Na ssz. stìnì Rudolfova kamene, pøímo pod altánem, se nachází dvì horizontálnì orientované klínovité masivní desky (lokální proželeznìní typu 3) o mocnosti 10 cm, umístìné nad sebou ve vzdálenosti cca 3 m, které èásteènì navazují na proželeznìní typu 1 i 2 a

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 79

Obr.7.

Rudolfùv kámen: A – celkový pohled na skalní masiv smìrem k SZ (foto Z. Vaøilová), B – trubicovité železivce ve vrcholové partii, pohled smìrem k ZJZ (foto Z. Vaøilová), C – skalní høib tvoøený proželeznìním typu 2, pohled k VSV (foto Z. Patzelt).

stávají se jeho souèástí (na obr. 6 zóna oznaèena písmenem X). Celým masivem Rudolfova kamene probíhá soustava paralelních deskovitých tìles (typ 1), sledujících jeden hlavní smìr (SSZ–JJV), odpovídající pøítomnému puklinovému systému, a uklonìných mírnì k VSV. Tìlesa jsou více èi ménì perforovaná, spíše ménì zachovaná a mají prùmìrnou mocnost 0,5 cm (v jednom pøípadì 10–15 cm). Oba zde popisované základní typy proželeznìní jsou vzájemnì propojené a vznikly tak pøechodné tvary mezi typem 1 a 2.

pøítomnosti proželeznìní v jeho nejsvrchnìjší èásti (viz foto C na obr. 7). Tento útvar øazený mezi bìžné formy pískovcového reliéfu èeské køídové pánve je v Èeském Švýcarsku spíše vzácností. Vznikl selektivním zvìtráváním a èásteèným odnosem 2,5 m mocné polohy pískovce, jejíž horní partii pøedstavuje odolnìjší poloha železivce typu 2–3. Intenzivnì zvìtralý pískovec zde tvoøí navíc typické mezo- a mikroformy pískovcového reliéfu jako napø. skalní dutiny, skalní okna, hodiny apod.

Geomorfologický popis

Úzký pískovcový høbet táhnoucí se ve smìru JZ–SV podél hranice 1. zóny (v lese znaèeno èervenými pruhy na stromech). Høbet je souèástí významné tekto-

Jednou z dominant Rudolfova kamene je skalní høib ve východní samostatné èásti masivu, vytvoøený díky

4. „Èínská zeï“

80 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 81 minimálnì perforované. V urèitých úsecích je pøítomen rovnìž QPI jako svrchní vrstva pokrývající QRI (je hnìdo-èerné barvy s lupenitou strukturou, místy tvoøí polohy mocné až 6 cm, èastìji se však vyskytuje pouze jako reliktní tenký povlak mocný pouze 0,1–1 cm). Dobøe znatelný je zejména na místech, kde tvoøí plastické ledvinité (boulovité) útvary. Kontakt železivce typu 1 s pískovcem je nepravidelný, tvoøí více èi ménì ostrý pøechod, smìrem do skalního masivu èasto navazuje na proželeznìní typu 2. Další deskovitá tìlesa se nacházejí na skalách soubìžných s hlavní cestou Malým Mokrým dolem (jv. od „Èínské zdi“). Zde byly objeveny dva hlavní, na sebe kolmé smìry železitých desek (245/85° a 155/85°). Typ 2: Nepravidelnì zprohýbané samostatné, èastìji však paralelní laminy pøevážnì válcovitého až trubicovitého tvaru tvoøí více než 7 m mocnou polohu ve vyšším patøe skalního høbetu. Jsou orientovány ve smìru hlavního høebene a mají mocnost 0,5–8 cm. Samotné trubice jsou jednovrstevné, jádra mají vyplnìna pískovcem a dosahují prùmìru 3–15 cm. Pøevažující mocnost železivce je v tomto pøípadì 0,5 cm. Osy železitých trubic mají rovnìž orientaci ve smìru JZ–SV a zapadají pod úhlem 10–12° k JZ. Obr. 9.

Obr. 8.

Železná jáma dokládající využívání køemenem chudého železivce typu 1, Èínská zeï (foto Z. Patzelt).

Tìžba

Podél skalního høbetu byly v tìsné blízkosti deskovitých tìles objeveny minimálnì 3 oválné až kruhové

Pùdorysné schéma lokality Èínská zeï zobrazující charakter skalního høbetu s vyznaèením puklin, výskytù proželeznìní i železných jam.

nické poruchy probíhající v délce více než 6 km východní polovinou NP, délka tohoto studovaného úseku èiní 950 m. Výška skal se zde pohybuje v rozmezí 5 až 15 m (prùmìrnì cca 12 m).

Lokalizace

Zamìøený bod è. 4 je vzdálený 880 m ssv. od vrchu Kolištì (k. 453) a 620 m z. od Rudolfova kamene (k. 484). Høbet protíná cestu procházející Malým Mokrým dolem (na rozcestí u starého sklípku) a pokraèuje dále smìrem k SV. Svým jz. okrajem èásteènì zasahuje do PR Babylón. jz. konec høbetu: N 50° 52,1´, E 14° 23,0´; rozcestí: N 50° 52,4´, E 14° 23,5´ (v mapì oznaèen è. 4)

Geologický popis

Pískovec. Jde o støednì až hrubì zrnitý, špatnì vytøídìný pískovec (max. vel. klastù 1,3 cm), vrstevnatý, místy je zøetelné šikmé zvrstvení. Tektonika. Celý pískovcový høbet je nepravidelnì rozèlenìn na jednotlivé, velikostnì odlišné samostat-

né bloky, skalky èi vìtší skalní masivy. Charakter høbetu i rozmístìní náhodnì zmìøených puklin a roklí je znázornìno na obr. 8: 15/63° (A), 30/70° (B), 3/70° (C), 20/75° (D), 5/75°(E). Vulkanity. Nejbližší známá tìlesa jsou na vrchu Kolištì (k. 453, olivinický nefelinit) nebo na blízkém pahorku „Purkartický les“ (olivinický bazaltoid spolu se subvulkanickou bazaltoidní brekcií). Proželeznìní. Je zastoupeno svislým, mírnì uklonìným deskovitým tìlesem (typ 1) lemujícím v celé délce jižní linii høbetu. V horním patøe pískovcových skal se nachází poloha tvoøená železivcem typu 2 s výraznými trubicovitými útvary. Oba typy proželeznìní jsou èásteènì vzájemnì propojené. Typ 1: Železitá deska (tmavì èerveno hnìdý masivní QRI) dosahující mocnosti 2–10 cm (prùmìrnì 4 cm) probíhá ve smìru høbetu JZ–SV a upadá mírnì k SZ (140/75°). Vyskytuje se nepravidelnì a v rùzném stupni zachování podél celého høbetu na jednotlivých skalních výchozech. Lokálnì tvoøí témìø souvislé plochy mající délku X0 m (max. 50 m), které jsou jen

Obr. 10. Proželeznìní typu 2 ve formì trubic, koncová (sv.) èást høbetu Èínská zeï (foto Z. Patzelt).

82 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 83

jámy vázané na výskyt køemenem chudých železivcù (QPI), zjevnì dokládající jejich tìžbu nebo tìžbu rozloženého vulkanitu.

5. Baldurova jehla Osamocený komplex pískovcových skal tvoøící vrcholovou partii terénní elevace „Malý Koèièák“ s hojným výskytem proželeznìní typu 1. Plošný rozsah studované oblasti se pohybuje kolem 6750 m2. Zajímavým krajinným prvkem je zde horolezecky využívaná úzká skalní vìž nazývaná „Baldurova jehla“.

Lokalizace

320 m s. od vrchu Kitzenberg („Velký Koèièák“, k. 326) a 630 m zjz. od vrchu Kolištì (k. 453), 560 m vpravo od èervené turistické trasy odboèující z Èeské silnice a vedoucí dále na Rudolfùv kámen, v mírné zatáèce cesty – v blízkosti velkého pøevisu. Lokalita se nachází tìsnì za hranicí národního parku, na území CHKO Labské pískovce. N 50° 51,8´, E 14° 22,6´

Geologický popis

Pískovec. Skalní jehla je tvoøena støednì zrnitým pískovcem s vložkami hrubozrnnìjšího materiálu, èetnìjšími pøedevším v nejspodnìjší partii. Normální pískovec je zbarven do svìtle okrového odstínu. Oproti tomu polohy prosycené Fe mají výraznì žlutavou až rezavou barvu a místy utváøí nepøehlédnutelné laminování, které tvoøí ostøe ohranièené polohy a rovnìž kopíruje pøítomné šikmé zvrstvení. Pøevažující vodorovná vrstevnatost je dobøe patrná pøedevším díky vyvìtrání ménì odolných poloh pískovce. Na pozvolné (tj. jižní) stranì vìže jsou hojnì zastoupené skalní dutiny, voštiny i skalní hodiny. Tektonika. Danou oblastí probíhá systém paralelních puklin pøevažujícího smìru VSV–ZJZ (prùmìrnì 343/ 85°), který sledují dvì hlavní rokle i deskovité polohy proželeznìní a vedlejší (pøíèný) puklinový systém smìru S–J (95/80°). Rozmístìní a orientace jednotlivých puklin je znázornìna na obr. 12. Vulkanity. V blízkosti leží vrch Kitzenberg (k. 326, olivinický bazaltoid), event. Kolištì (k. 453, olivinický nefelinit). Proželeznìní. Typ 1 – železitá inkrustace deskovitého tvaru o mocnosti 0,5–2 cm (v horní èásti dosahující mocnosti 5–8 cm) pokrývá horní polovinu svislé stìny horolezecké jehly a má smìr 345/85°. Kontakt železivce s okolním pískovcem je ostrý pouze lokálnì, pøevládá zde nepravidelný prùnik tvoøený pøechodným typem 1 až 2 (nepravidelnì zprohýbané tvary, boule, záteky apod., mocné 10–25 cm) anebo více paralelními tenkými deskami vzdálenými od sebe nìkolik cm. Stejný typ proželeznìní mající orientaci VSV–ZJZ se nachází také na skalní stìnì pøímo proti výše jmenované jehle – na obr. 12 znaèeno písmenem B (343/ 88°), v jejím blízkém okolí – na obr. 12 znaèeno C (338/88°), D (338/80°), E (340/75°), F (342/80°), G (348/85°) a H (348/89°) i na vzdálenìjších pískovcových stìnách lemujících turistickou stezku smìrem

Obr.13. Obr. 11. Skalní vìž zvaná „Baldurova jehla“, pohled smìrem k VSV (foto Z. Vaøilová).

Poloha pískovce tvoøící strop pøevisu s vypreparovanými železivci válcového a trubicovitého tvaru, Nad jeskyní Peklo (foto V. Sojka).

k Èeské silnici. Lokálnì byly objeveny relikty deskovitých železivcù sledující kolmý puklinový smìr S–J.

Geomorfologický popis

Úzká skalní vìž „Baldurova jehla“ podélného tvaru dosahuje výšky 13 m, je 8 m dlouhá a 3 m široká. Má nepravidelný pøíèný prùøez díky pøítomnosti deskovitého železivce na její severní stranì. V NP Èeské Švýcarsko je tato vìž ojedinìlým pøíkladem vzniku zajímavého geomorfologického útvaru – tzv. skalní jehly, v dùsledku selektivního zvìtrávání pískovce se zachováním a izolací jeho odolnìjší, v tomto pøípadì proželeznìlé partie.

6. Nad jeskyní Peklo Špatnì pøístupná vodorovná poloha pískovce vysoko ve skalní stìnì nad øekou (20 až 25 m nad hladinou øeky), v úrovni odluèné jizvy exfoliaèní šupiny tvoøící pøevis, ze kterého byly selektivní erozí vypreparovány impozantní železité struktury válcovitého a trubicovitého tvaru. Jde o pøíklad nejvìtší koncentrace tìchto útvarù dosud nalezených na území NP Èeské Švýcarsko.

Lokalizace

Obr. 12. Pùdorysné schéma lokality Baldurova jehla s vyznaèením rozmístìní skalních masivù, orientace hlavních puklin i pøítomných deskovitých železivcù.

Horní soutìska – údolí øeky Kamenice, 690 m od Dolského mlýna smìrem po toku øeky, 340 m vsv. od rašeliništì PR Nad Dolským mlýnem. Lokalita se nachází na pravém bøehu øeky asi 1,5 km za boèním údolím (Kostelní stezkou) vedoucí z Vysoké Lípy, pøímo nad úzkým skalním prùchodem tvoøeným odlomenou

pískovcovou šupinou (tzv. „jeskyní Peklo“). Je v oblasti 1. zóny NP, kam je vstup mimo znaèené cesty zakázán! N 50° 51,2´, E 14° 20,5´

Geologický popis

Pískovec. Studovanou polohu buduje hrubozrnný pískovec masivního charakteru s horizontální vrstevnatostí (s ojedinìlými zrny slepencové velikosti – max. 0,8 cm). Oblast odluèné plochy exfoliaèní šupiny tvoøí vrstva velmi hrubozrnného pískovce až slepence (mocná až 70 cm), která pomìrnì dosti intenzivnì hloubkovì zvìtrává. Okolní pískovec má sytì žlutavé až rezavé zbarvení, tmavì rezavé pouze v bezprostøední blízkosti proželeznìní. Jeho povrch místy pokrývají bílé solné výkvìty. Drobné voštiny se nacházejí jak na samotném pískovci, tak i na pískovcové výplni jader nìkterých vìtších trubic. Pro celý skalní masiv je typická cyklická sedimentace s hrubozrnnìjší polohou na bázi jednotlivých cyklù (mocnou nìkolik cm). Tektonika. Dva hlavní systémy puklin mají orientaci VSV–ZJZ 170/80–85° a SSZ–JJV (245–250/85°). Jedna z puklin procházející napøíè pøímo skalním výchozem zpùsobuje výrazné lokální pøerušení prùbìhu trubic. Vulkanity. Nejblíže studované lokalitì se nachází subvulkanická bazaltoidní brekcie „Na zámeèku“. Možným zdrojem proželeznìní mohl být rovnìž velký Rùžovský vrch (k. 619, bazaltoid nerozlišený). Proželeznìní. Skalní výchoz dlouhý cca 50 m je zakonèený pøevisem, jehož strop tvoøí proželeznìní typu

84 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 85

ve smìru SV–JZ, tvoøí nejspodnìjší patro skal pod Pravèickou bránou, které se esovitì stáèí a pokraèuje dále smìrem na západ i na východ. Høbet lemuje slepé údolí vpravo od èervené turistické stezky smìøující k Pravèické bránì. Nachází se pøibližnì 270 m z. od vlastního tìlesa brány a 620 m sv. od Tøí pramenù (tj. køižovatky èervené turistické stezky a hlavní silnice vedoucí do Høenska). Lokalita je na území 1. zóny NP, kam je vstup mimo znaèené cesty zakázán! sv. konec høbetu: N 50° 53,0´ – E 14° 16,6´ (v mapì oznaèen bod è. 7) jz. konec høbetu: N 50° 53,0´ – E 14° 16,5´

Geologický popis

Obr.14.

Železité trubice vyènívající ven ze skalního masivu, Nad jeskyní Peklo (foto Z. Patzelt).

2 ve formì velkého množství prùbìžných trubicovitých tìles. Trubice jsou jednovrstevné, mírnì zvlnìné, s kulovitým i zploštìlým prùøezem. Dosahují minimální mocnosti 0,5 cm a prùmìru 5 až 30 cm. Jednotlivá trubicovitá tìlesa jsou pomìrnì dobøe zachovalá (celistvá, event. polovièní), paralelnì uspoøádaná vedle sebe i nad sebou a nìkterá z nich jsou vzájemnì propojená. Vlivem selektivní eroze jsou témìø dokonale vypreparovaná a vyènívají smìrem ven ze skalního masivu (viz obr. 14). Jádra trubic vyplòuje písèitá, málo zpevnìná hmota, která èasto – pøedevším u okrajù – snadno vyvìtrává. Osy trubicovitých železivcù jsou vodorovné a mají orientaci pøibližnì smìru VJV–ZSZ (prùmìrnì 110°). Samostatné (z pískovce vypadané) trubice leží rozmístìné na úzké skalní øímse pod pøevisem. Mocnost intenzivnì proželeznìlé polohy je 5,2 m. Pokraèování výše popsané polohy prostoupené železivci typu 2 bylo vysledováno i na levém bøehu øeky Kamenice, kde se noøí dále do pískovcového masivu.

Pískovec. Špatnì vytøídìný, støednì až hrubì zrnitý pískovec (prùmìrná vel. klastù 0,5–1 cm, max. vel. 2 cm), vyvìtralý podél subhorizontální vrstevnatosti, zejména ve spodních polohách a rovnìž v blízkosti proželeznìní sytì žlutooranžovì zbarvený. Tektonika. Pøíèný systém puklin smìru SZ–JV rozdìluje studovaný høbet na jednotlivé skalní masivy, bloky i vysoké skalní vìže. Charakter høbetu se schematickým vyznaèením jednotlivých mìøených puklin je znázornìn na obr. 15: 45/90° (A), 47/85° (B), 35/ 83° (C), 39/90° (D), 33/85° (E), 25/90° (F), 43/80° (G). Vulkanity. Nejbližším vulkanitem je zde okolí vrchu Kobylka se starými dobývkami (k. 319, limburgit). Pravdìpodobnìjším zdrojem železa mohlo být v tomto pøípadì rozsáhlé vulkanické tìleso Großer Winterberg (k. 556, tefrit) na nìmecké stranì. Proželeznìní. Nìkolik metrù široká tektonicky porušená zóna, vyplnìná proželeznìním typu 1 (podružnì typem 2), které tvoøí dvì až ètyøi paralelní deskovitá

7. Pod Pravèickou bránou Dlouhý pískovcový høbet s intenzivním proželeznìním typu 1, které se vyskytuje témìø v celé jeho délce, a tvoøí tak smìrovì na sebe navazující systém samostatných, pomìrnì dobøe zachovaných subvertikálních až mírnì uklonìných desek. Výška jednotlivých skalních stìn se pohybuje v rozmezí 6–15 m.

Lokalizace

Více než 300 m dlouhá, rovná èást høbetu probíhající

Obr.16.

Železité desky procházející pískovcovým masivem, pohled do jedné z puklin smìrem k SV, Pod Pravèickou bránou (foto Z. Patzelt).

tìlesa procházející pískovcovým høbetem v celé jeho délce. Desky pokrývají vnìjší (severozápadní) stìny høbetu a v jižní polovinì pokraèují dále støedem masivu (viz obr. 16). Prostor mezi nimi je z velké vìtšiny vyplnìn pískovcem. Jsou od sebe vzdáleny buï cca 1 m nebo pouze 5 cm (napø. v pøípadì dvojice desek lemujících z obou stran jednu puklinu). Tato mírnì zvlnìná deskovitá tìlesa jsou subvertikální nebo uklonìná pod úhlem 2–5° k JV a mají pøevažující orientaci SV–JZ (305-320/85–90°). Na urèitých místech jsou jen minimálnì perforovaná a tvoøí nepøehlédnutelné, esteticky zajímavé celky. Na vìtšinì skalních stìn však zùstaly pouze relikty pùvodnì souvislé desky. Jejich mocnost se pohybuje mezi 0,5 a 2,5 cm (prùmìrnì 1,5– 2 cm). Povrch desek pokrývají boule a drobné hrbolky, které dosahují prùmìru 2,5–10 cm (obr. 17). Kontakt s pískovcem není ostrý, tvoøí ho nìkolik ztenèujících se paralelních desek èi pøechodné formy tvoøené železivci typu 2–3. Tìlesa typu 1 jsou kombinována s proželeznìním typu 2–3, které je nejlépe patrné ve støedové èásti høbetu (pøibližnì 2 m nad úrovní terénu), kde probíhá výraznìjší vodorovná poloha mocná 20 cm až 1 m, obsahující mnoho tenkých zvlnìných lamin. Pokraèování této polohy bylo objeveno taktéž na dalších skalách podél èervené turistické stezky.

8. Kyjovské údolí Obr.15.

Pùdorysné schéma lokality Pod Pravèickou bránou znázoròující charakter skalního høbetu, prùbìh puklin a výskyt pøítomných deskovitých tìles.

Údolí dlouhé pøibližnì 5,2 km sledující tok øeky Køinice smìrem na ZSZ od obce Kyjov ke státní hranici

Obr.17.

Detail povrchu deskovitého železivce s charakteristickými hrudkovitými a boulovitými útvary, Pod Pravèickou bránou (foto Z. Patzelt).

se SRN. V celé délce údolí vede oblíbená turistická stezka (zároveò i cyklostezka) èervené barvy. Je zde dobøe zøetelné proželeznìní, které se projevuje v terénu zejména jako typ 1 a typ 2, objeveny byly rovnìž nejménì dvì lokality s proželeznìním typu 3.

8a) Typ 3 – pøevis

Velký pøevis (15 m dlouhý, necelé 3 m vysoký a max. 7,5 m hluboký) vytvoøený ve skalním masivu lemujícím pravý bøeh øeky Køinice (u vnìjší strany meandru øeky), za odboèkou do Volského dolu. Je vzdálený 180 m jv. od rozcestí u Brtnického mostu a 470 m jz. od vrcholu skal nad Brtnickým potokem (k. 364). N 50? 55,5´, E 14? 24,3´ Pískovec budující samotný pøevis i jeho okolí je hrubozrnný až støednì zrnitý (pomìrnì dobøe vytøídìný) a vodorovnì zvrstvený. Má masivní charakter a šedé až žlutavé zbarvení. V urèitých zónách jsou v profilu dobøe znatelné polohy šikmého zvrstvení. Okolní terén je rozèlenìn vùèi sobì kosým systémem puklin dvou pøevažujících smìrù: SSZ–JJV (235/80°) a SSV–JJZ (120/87°), jež zde vytvoøil vysoké skalní zdi s témìø rovnými stìnami i hranami. Pøímo pøevisem procházejí tøi výrazné pukliny smìrù 202/88°, 235/ 90°, 230/85°. Strop pøevisu pokrývá proželeznìní typu 3 ve formì vodorovných, dobøe vypreparovaných, boulovitì zvlnìných tenkých desek o mocnosti cca 2 cm (viz obr. 18). V zadní, tj. nejnižší èásti pøevisu je dobøe zachovaná spodní partie stropu, kterou tvoøí velmi hru-

86 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 87

nìlá, subangulární zrna køemene slepencové velikosti (až 1 cm), která jsou rovnìž opticky výraznou souèástí železitých poloh. Proželeznìní typu 2 je zastoupeno paralelnì uspoøádanými až chaoticky pokroucenými laminami o mocnosti 0,1–0,5 cm, které místy formují válcovité a trubicovité útvary. Prùmìrná vzdálenost jednotlivých lamin od sebe je 3 až 5 cm.

8c) Typ 1 + 2 – „u lomu“

Obr. 18. Boulovitì zvlnìná deska tvoøící strop, pohled smìrem do koncové èásti pøevisu, Kyjovské údolí (foto Z. Vaøilová).

bozrnná slepencová poloha s intenzivním proželeznìním typu 2–3 (koncentrické a kulovité útvary, hrudky). Tato poloha, jež intenzivnì vyvìtrává, je mocná 10 až 15 cm a obsahuje velké subangulární až oválné klasty dosahující prùmìrné vel. 2–4 cm. Dno pøevisu je tvoøeno více než 20 cm mocnou vrstvou støednì zrnitého, sytì èerveného písku, ve kterém je napadané velké množství klastù slepencové velikosti, ostrohranných kusù železivcù i celé velké železité desky (dosahující rozmìrù 1 x 2 m a mocnosti 5–8 cm). Lokalita je ukázkovým pøíkladem velmi dobøe zachované historie vzniku a formování pøevisu, kde jednu z hlavních rolí hrálo právì proželeznìní pískovce. Na levém bøehu øeky Køinice nedaleko popisovaného pøevisu stojí dvì vysoké skalní vìže (Orlí vìž) s proželeznìním typu 3, které jejich vrcholové partie formuje do tvaru skalních høibù. Jde pravdìpodobnì o polohu proželeznìní pokraèující dále ve Volském dole (viz kap. 9).

8b) Typ 2 – výchoz u silnice

V Kyjovském údolí jsou dosti hojné též výskyty paralelních, nepravidelnì zvlnìných a obvykle jen nìkolik mm mocných poloh železivcù. Jedním z dobøe dostupných reprezentativních výchozù je skalní masívek na levém bøehu Køinice, pøímo u silnice vedoucí smìrem ke státní hranici (pøed odboèkou do Volského dolu, 250 m s. od vrcholu skalního høebene s k. 350). N 50° 55,4´, E 14° 24,6´ Stìnu dlouhou 9 m a vysokou 2,5 m zde tvoøí hrubozrnný, špatnì vytøídìný pískovec obsahující ojedi-

Pískovcové skály obklopující malý opuštìný lom pøímo u silnice (na levém bøehu Køinice, pøes údolí - naproti Jeskyni Víl, 160 m vsv. od vrcholové partie k. 421). Dobývané tìleso vulkanitu je podle geologické mapy (V ALEÈKA ed. 1997) limburgit. Skalní bloky v bezprostøedním okolí lomu byly tak intenzivnì prostoupeny roztoky železa, že se èasto ztrácí rozdíl mezi železivcem typu 1 a 2 (i jejich pøechodù) a samotným pískovcem. Typ 2 zde formuje nepravidelnì zprohýbaná, trubicovitá, èasto i nìkolik cm mocná tìlesa (prùmìrnì 2–4 cm) masivního charakteru, jejichž povrch je èasto pokrytý drobnými dutými hrudkami èi boulemi. Trubice dosahují prùmìru 10–25 cm. Typ 1 je úzce provázán s druhým typem a sleduje systém paralelních puklin smìru SV–JZ (145/80°) a nìkolik ménì významných puklin s orientací SSZ–JJV (250/90°). Mocnost desek se pohybuje v rozmezí 0,5 a 1,5 cm. Objeveny byly kromì klasického výskytu obou výše jmenovaných typù výchozy s velmi rigidním, železem kontinuálnì prosyceným pískovcem (jemnì až støednì zrnitým), který se projevuje témìø èernou barvou, netypickým rozpadem a místy výraznì hrudkovitým povrchem (viz obr. 19). Popsaná poloha pozvolna pøechází smìrem do nadloží v tmavì èervenohnìdì zbarvený pískovec (støednì zrnitý až hrubozrnný) s hojným proželeznìním typu 2. Pøíèinou vzniku tohoto neobvyklého jevu byla pravdìpodobnì tìsná blízkost intruzivního bazaltického tìlesa, avšak pøímý kontakt s vulkanitem ani køemenem chudý železivec (QPI) nebyl na této lokalitì nalezen. Typ 1 – deskovitá tìlesa mezi lokalitou 8c a východním koncem Kyjovského údolí: Proželeznìní typu 1 dobøe patrné pøímo ze silnice je hojné zejména v první ètvrtinì údolí – tj. v úseku mezi výše popsaným bazaltovým lomem (lokalita 8c) a Kyjovem, pøevážnì na levém bøehu øeky Køinice. Pøítomná mírnì uklonìná deskovitá tìlesa jsou ménì èi více zachovaná, mají mocnost prùmìrnì 0,2–2 cm (max. 8 cm) a jsou jednotnì orientována ve smìru VSV–ZJZ (160/85°), nìkteré z nich rovnìž ssv–jjz. smìrem (235/85°). Vzdálenost mezi deskami je promìnlivá (od 2 m až do nìkolika desítek m).

Obr.19.

Železem intenzivnì prosycený pískovec s netypickým rozpadem (A) a místy výraznì hrudkovitým povrchem (B). Kyjovské údolí, lokalita 8c (foto Z. Vaøilová).

9. Volský dùl Lokalizace

Osamocený shluk nìkolika menších skalních masivù a vìží (k. 350, horolezecká vìž nazývaná „Vyhlídka“), lemujících po levé stranì pìšinu vedoucí Volským dolem – tj. roklí odboèující z Kyjovského údolí. N 50° 55,2´, E 14° 24,7´

Geologický popis

Pískovec a tektonika. Hrubozrnný pískovec až slepenec s horizontální vrstevnatostí, kde spodní (vidi-

telnou) èást skalního masivu tvoøí výrazná slepencová poloha mocná 2–3 m. Spíše ménì hojnì jsou zde zastoupené voštiny a drobné skalní dutiny. Pøevládající puklinový systém má smìr VSV–ZJZ (165/70–80°). Vulkanity. Sluneèný vrch (k. 442, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní. Po lokalitì „Tøi stoly“ je oblast Volského dolu a pøilehlých skal dalším výskytem proželeznìní typu 3, které se i zde podílí na tvorbì pro NP Èeské Švýcarsko pomìrnì vzácných skalních útvarù. Železivce zde tvoøí mimo jiné nejsvrchnìjší èást samostatné

Vulkanity

U lokalit 8a i 8b byl pravdìpodobným zdrojem Fe nedaleký Sluneèný vrch (k.442, nerozlišený bazaltoid). V pøípadì lokality 8c byl zdrojovým tìlesem bezpochyby prùnik vulkanitu (limburgitu) dobývaný v blízkém lomu; èetnost a intenzita proželeznìní klesá s rostoucí vzdáleností od tohoto vulkanického tìlesa.

Obr. 20. Proželeznìní typu 3 v nesvrchnìjší partii skalní vìže ve Volském dole tvoøící skalní høiby až poklièky (foto Z. Vaøilová).

88 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 89

Obr. 22. Vypreparované trubicovité útvary vyènívající ze skalního masivu, Tetøeví kout (foto Z. Vaøilová). Obr. 21. Pohled na z. stìnu skalního bloku zdobenou velkým množstvím tenkých paralelních lamin, Tetøeví kout (foto Z.Vaøilová).

skalní vìže. Selektivním zvìtráním zde vzniklo 5 až 6 nepøíliš plošnì rozsáhlých skalních høibù až poklièek (viz obr. 20). Tato témìø vodorovnì probíhající železitá poloha, mocná pøibližnì 2 m, je složena z vìtšího množství tenkých, paralelních, zvlnìných lamin (o mocnosti 0,2–1 cm). Místy laminy získávají trubicovitý charakter a pøecházejí tak èásteènì do typu 2. Železitá deska pokraèuje pod nadložní pískovcové sedimenty masivu dále smìrem k V. Stejný typ železivce, rovnìž ve formì poklièek, byl spolu s typem 1 a 2 nalezen i na dalších skalách hloubìji ve Volském dole (napø. „Železná v잓). Pomìrnì intenzivní proželeznìní typu 2 proniká také výše popsanou slepencovou polohou. Je zde zastoupeno nepravidelnì pokroucenými laminami (0,3– 0,6 cm), které mají výraznì hrubozrnnou strukturu odpovídající okolnímu slepenci.

10. Tetøeví kout Lokalizace

Zájmová lokalita se nachází v lese na návrší proti Stülpnerovì boudì. Tento osamocený skalní blok leží nedaleko postranního údolí Divoké rokle (tj. odboèky z cesty podél toku Èerveného potoka, která spojuje modrou turistickou znaèku s tzv. Tøetí bránou) a 550 m zsz. od vrchu Sokolího vrchu (Limberka, k. 486). V pùdorysu má pøibližnì ètvercový tvar (cca 15 x 12 m) a je vysoký 7–10 m. N 50° 53,8´, E 14° 25,2´

Geologický popis

Pískovec. Skalní blok je tvoøen hrubozrnným, výraznì žluto-oranžovým (místy až naèervenalým) pískovcem. U paty skály znatelné zvrstvení pískovce, upadající pod úhlem 3° k jihu, v horních partiích zcela zaniká vlivem pøítomného proželeznìní. Vulkanity. Výskyt bazaltu v blízkosti Tetøevího koutu (k. 432), event. Sokolí vrch (k. 486, olivinický bazaltoid). Proželeznìní. Intenzivní proželeznìní typu 2 tvoøí polohu mocnou 5–6 m. Je vyvinuto v husté, zvlnìné a koncentrické paralelní laminy plošnì velkého rozsahu, které jsou v pøevážné vìtšinì je nìkolik málo mm mocné (prùmìrná mocnost je 0,1–0,5 cm). Vzdálenost mezi jednotlivými laminami èiní pøibližnì 1–3 cm. Prostor mezi nimi vyplòuje rovnìž hrubozrnný pískovec, který je však èasto jednostrannì zabarven pøímìsí Fe, a vytváøí tak dojem stínování. Vznikají tím zajímavé grafické ornamenty, dobøe patrné zejména na z. stìnì skalního bloku (obr. 21). Tenké paralelní laminy èasto sledují tvary v menší míøe zastoupených nepravidelných èi neúplných trubic, které jsou v urèitých místech dobøe vypreparované a vyènívají ze skalního masivu i nìkolik cm (obr. 22), osy trubic nemají jednotný smìr – napø. 85°, 105°, 187°. V horním patøe skalního bloku se èetnost lamin snižuje a jsou od sebe vzdáleny cca 10 až 20 cm.

Obr. 23. Koncentrické, nepravidelnì zvlnìné, paralelnì uspoøádané laminy vytváøející dojem letokruhù. Markùv kemp (foto Z. Vaøilová).

90 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 24. Drobné skalní hodiny vzniklé vyvìtráním pískovce mezi jednotlivými železitými polohami. Markùv kemp (foto Z. Vaøilová).

11. Markùv kemp Lokalizace

Pískovcový høbet, který má v okolí popsaného proželeznìní smìr SSZ–JJV, je vysoký 12–15 m a z levé strany lemuje Jelení rokli (tj. jedno z boèních údolí Velkého mùstkového dolu). Zájmová lokalita se nachází 560 m s. od lovecké chaty u Eustacha a pøibližnì 50 m ssz. od pøevisu zvaného “Markùv kemp“. Jde o èást skalní stìny (vysoká 4,5 m a dlouhá 7 m), která tvoøí výraznìjší výklenek, kde jsou dobøe patrné esteticky zajímavé železivce typu 2 (3). N 50° 53,6´, E 14° 25,4´

Geologický popis

Pískovec a tektonika. V celé délce høbetu je zøetelná vodorovná vrstevnatost. Vyvìtráním polohy ménì odolného pískovce vznikly v rùzných výškových patrech skalní øímsy a pøevisy. Hojnì zastoupené jsou zde také voštiny a skalní dutiny. Samotnou skalní stìnu s proželeznìním buduje hrubozrnný pískovec okrové, v místech která kopírují železité polohy až sytì rezavé barvy. Pøítomny jsou rovnìž ojedinìlé klasty o prùmìru do 1 cm. Skalní høbet je rozèlenìn na jednotlivé vìtší èi menší bloky a masivy puklinami pøíèných smìrù: VJV–ZSZ (10/85°). Vulkanity. Sokolí vrch (k. 486, olivinický bazaltoid), event. Tetøeví kout (k. 432, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní. Paralelnì uspoøádané laminy mocné

pouze 0,1–0,2 cm jsou formovány do nepravidelnì zvlnìných, koncentrických až oválných tvarù. Jsou od sebe vzdáleny prùmìrnì 1–2 cm a jejich èetnost i uspoøádání vytváøí dojem letokruhù (obr. 23). Mezi jednotlivými plochami lamin vyvìtrává pískovcový materiál do nìkolika drobných skalních hodin (viz obr. 24). Pokraèování železité polohy bylo zaznamenáno v menší míøe dále ve skalním høbetu smìrem k S, kde se však objevuje pouze jako 1–2 m mocná vrstva s proželeznìním typu 2–3.

12. Úzké schody (Myší díry) Lokalizace

Pískovcový masiv nevelkých rozmìrù (cca 7 m vysoký) v blízkosti skalního komínu nazvaného Úzké schody (event. „Myší díry“), 370 m jižnì od vrchu Jedlina (k. 490) a 290 m ssv. od rozcestí na Tokáni. Jde o první výraznìjší skalní útvary lemující po pravé stranì žlutou turistickou stezku vedoucí z rozcestí u Tokánì smìrem do obce Doubice. N 50° 52,7´, E 14° 25,1´

Geologický popis

Pískovec. Jemnozrnný až støednì zrnitý pískovec s polohami hrubších klastù (nìkolik cm mocné). Témìø vodorovná vrstevnatost je zde zvýraznìna rùznì barevnými odstíny pískovce, jež místy tvoøí rezavì zbarvené pruhy.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 91

Obr. 25. Mírnì uklonìné trubice vybíhající z pískovcového masivu Úzkých schodù, pohled smìrem k S (foto Z. Patzelt).

Obr.26.

Vulkanity. Drobné výskyty vulkanitù v okolí rozcestí „Na Tokáni“ (subvulkanická bazaltoidní brekcie), nejbližším vìtším tìlesem je Suchý vrch (k. 481, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní. Zastoupeno je zde proželeznìní typu 2 ve formì mírnì uklonìných jednovrstevných trubicovitých tìles QRI, která dosahují prùmìru 2, 5, 20, 25 i 30 cm (nejhojnìjší jsou trubice o prùmìru 20–25 cm). Pískovcová jádra trubic mají stejný charakter jako okolní sediment, pouze místy intenzivnìji zabarvená vlivem pøímìsí Fe. Jsou èásteènì vyvìtralá a místy zdobená voštinami rùzné velikosti. Samotné proželeznìní dosahuje mocnosti 0,5–1 cm (max. 5 cm). Osy trubic mají pøevládající smìr SV–JZ (60°, zapadají pod úhlem 8–10° k SV). Trubice vybíhají ze skalního masivu a jejich prùbìh je dobøe sledovatelný v terénu na další vzdálenost. Linie pískovcových skalních blokù s výše popsaným proželeznìním typu 2 pokraèuje dále ve smìru SV až VSV.

obsahuje místy polohy hrubozrnného pískovce až slepence o mocnosti X0 cm – X m (prùmìrná vel. klastù je 0,3–0,5 cm, ojedinìlé valouny køemene dosahují vel. až 2 cm). Vulkanity. Drobné výskyty vulkanitù v okolí rozcestí „Na Tokáni“ (subvulkanické bazaltoidní brekcie), nejbližším vìtším tìlesem je Suchý vrch (k. 481, nerozlišený bazaltoid). Proželeznìní. Jde o èlenitý skalní masiv (vysoký místy až 20 m) s dobøe vyvinutým proželeznìním typu 1 a 2 i jejich pøechodù. Plošnì rozsáhlé, vcelku dobøe zachované, zvlnìné, mírnì uklonìné desky (typ 1) dosahují mocnosti 0,5–1 cm a sledují dva hlavní, na sebe kolmé systémy paralelních puklin smìru SSZ–JJV (235/80°) a SV–JZ (140/85°). Hojné jsou též železivce typu 2, které tvoøí cyklicky proželeznìlou zónu mocnou více než 10 m, probíhající šikmo vùèi horizontální vrstevnatosti. Klasicky zvlnìné paralelní tenké laminy, v prùmìru 0,5 cm mocné, kopírují tvar výrazné koncentrické polohy mocné až nìkolik cm (v prùmìru od 2 cm až témìø do 10 cm). Tyto polohy mají válcovitý i trubicovitý, mnohdy èásteènì zploštìlý tvar a èasto vystupují ven ze skalního masivu. Osy tìchto velkých trubic mají smìr 35 až 45° a upadají pod úhlem 10 až 15° k JZ.

13. Táborový dùl – pod Tokání Lokalizace

Pískovcové skály u horního konce Táborového dolu – tj. v první zatáèce vpravo od asfaltové cesty spojující rozcestí na Tokáni s Èeskou silnicí, pøímo pod chatou Správy NP Èeské Švýcarsko („Na Tokáni“), pøibližnì 260 m sv. od vrchu Špièák (k. 440). N 50° 52,5´, E 14° 24,7´

Geologický popis

Pískovec. Støednì zrnitý, špatnì vytøídìný pískovec

Vysoká skalní stìna s dobøe zachovaným proželeznìním typu 1 v Táborovém dolu, pohled smìrem k SV (foto Z. Patzelt).

14. Pod Pohovkou Lokalizace

Dva skalní výchozy lemující zelenou turistickou stezku vedoucí z rozcestí zvaného Pohovka (k. 355) a pokraèující dále smìrem na Jetøichovice, v blízkosti prv-

92 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 93

Obr. 27. Kontakt žíly rozloženého vulkanitu s deskovitým tìlesem tvoøeným QRI i QPI, 170/80°. Pod Pohovkou (foto Z. Vaøilová).

ních dvou ostrých zatáèek, nedaleko tzv. Kesslerovy desky. Výchozy jsou vzdálené 740 m jz. smìrem od Rudolfova kamene (k. 484), 560 m v. od vrchu Kolištì (k. 453) a 400 m zsz. od vrchu Èertovka (k. 387). N 50° 52,0´, E 14° 23,5´

Geologický popis

Pískovec a tektonika. Skalní masivy jsou zde budovány støednì zrnitým pískovcem s polohami hrubozrnnìjšího materiálu (mocnost X – X0 cm, max. velikost klastù je 1,2 cm). V okolí studovaných lokalit probíhají dva vùèi sobì kolmé puklinové systémy smìru S–J a V–Z. Vulkanity. Paralelnì probíhající dvì žíly (nerozlišené bazaltoidní horniny). Proželeznìní. Pøímý kontakt železitého tìlesa s žilou vulkanitu je dobøe pozorovatelný na dvou místech: 1. Skalní výchoz 12 m dlouhý a 5–7 m vysoký, tvoøený dvìma subvertikálními deskovitými tìlesy typu 1 o mocnosti 1,5–8 cm (prùmìrnì 4 cm). Povrch desek je nerovný – hrbolatý až boulovitý a místy je pokrytý vystouplými, èernì zbarvenými relikty QPI. Železité desky oboustrannì ohranièují prùbìh žíly vulkanitu smìru V–Z (170/80°) mocné cca 1m, zachované pouze ve formì bílého až žlutavého jílu. 2. Záøez pøímo u cesty, kde je dobøe patrný deskovitý železivec typu 1 sledující kontakt s žilou vulkanitu podobného charakteru jako u lokality 1) o mocnosti 0,5–2,5 cm, mající rovnìž smìr V–Z (175/90°). Pøechod proželeznìní smìrem do pískovce není ostrý – tvoøí ho pokroucené laminy železivce typu 2 (viz obr. 27). Tìžba. V blízkosti obou výše popsaných lokalit byly objeveny podlouhlé rýhy v terénu pøibližnì stejného smìru, které mohou dokládat historické dobývání žil vulkanitu.

Obr. 28. Pohled na sz. èást pøevisu „Kemp Tramtárie“ jehož zadní stìnu tvoøí deskovitý železivec typu 1 (foto Z. Vaøilová).

15. Kemp Tramtárie Lokalizace

Obr. 29. Jihozápadní konec skalního výchozu s intenzivním proželeznìním typu 2 nad údolím Suché Bìlé (foto Z. Vaøilová).

Jedno z úzkých boèních údolí vedoucí z Mlýnské rokle (t.j. odboèky z Èeské silnice) smìrem k JV, 920 m s. od vrchu Mlýny (k. 475). Pøevis nepravidelného tvaru pojmenovaný „Kemp Tramtárie“ se nachází po pravé stranì, témìø v samém závìru údolí. Je 11 m dlouhý, 2,5 m vysoký a pøibližnì 5 m hluboký. Jeho zadní stìnu tvoøí deskovité tìleso železivce typu 1. N 50° 53,0´, E 14° 22,2´

(dnes již minimálnì dochované) desky. Obì jmenovaná tìlesa jsou od sebe vzdálena cca 10 cm a sledují jednu z výrazných puklin smìru V–Z (180/90°). Jejich pokraèování lze vysledovat ve vyšším patøe skal i ve stejné úrovni masivu do vzdálenosti více než 50 m smìrem na V. Rovnìž v okolních roklích byly objeveny další železivce typu 1, mající velmi podobný smìr (170/88°).

Geologický popis

16. Høbet nad údolím Suché Bìlé

Pískovec a tektonika. V okolí pøevisu se nacházejí støednì zrnité až hrubozrnné, masivnì vyhlížející pískovce, tvoøící vysoké, témìø rovné stìny. V urèitých polohách je dobøe znatelné šikmé zvrstvení. Pískovcové stìny jsou zdobeny drobnými mìlkými voštinami. Pukliny rozèleòující skalní masiv tvoøí mnoho paralelních linií v pøevažujícím smìru V–Z (180–185/ 90°), další, ménì významné pukliny mají orientaci JJV–SSZ (255, 240/80°). Vulkanity. Výskyty bazaltoidù na vrchu Mlýny (k. 475, limburgit). Proželeznìní. Subvertikální deska pokrývající zadní stìnu pøevisu je mírnì zvlnìná až boulovitá, místy hrudkovitého charakteru. Je pouze èásteènì zachovaná, její relikty jsou perforované a díky selektivnímu zvìtrávání místy i dokonale vypreparované. Toto deskovité tìleso má mocnost 0,5–1,5 cm a ostrou hranici s kontaktním pískovcem, na rozdíl od s ní paralelní

Lokalizace:

Vrcholová partie skal na konci vysokého stupòovitého skalního høebenu jz.–sv. smìru, dosahujícího celkové výšky více než 30 m, jež má pøibližnì tvar písmene V a lemuje údolí Suché Bìlé a rokli vedoucí k Matz-Seidelovým a Tetøevím stìnám. Nachází se 360 m jz. od vrcholové partie Tetøevích stìn (k. 451). Lokalita je na území 1. zóny NP, kam je vstup mimo znaèené cesty zakázán! N 50° 53,3´, E 14° 16,0´

Geologický popis

Pískovec a tektonika. Hrubozrnné pískovce žlutavé až sytì oranžové barvy (max. velikost zrn kolem 1 cm) jsou masivní, bez výraznìjší vrstevnatosti. Systém paralelních puklin procházející šikmo napøíè vrcholovou èástí skalního høebenu má pøevládající smìr SZ– JV, SSZ–JJV.

Vulkanity. Rozsáhlá vulkanická elevace na nìmeckém území Großer Winterberg (k. 556, tefrit). Proželeznìní. Délka studovaného výchozu èiní cca 50 m. Mocnost proželeznìné zóny (zahrnující nejvyšší 2 patra) je 5–8 m. Zóna intenzivního proželeznìní typu 2 je mocná 1,2–2 m a tvoøí jednu souvislou horizontální polohu, která se pouze místy dìlí do dvou samostatných pásù. Je tvoøena témìø vodorovnými, ménì èi více zvlnìnými paralelními laminami, které formují skalní rùže až trubice (osy trubicovitých tvarù mají smìr SV–JZ, 55–60°). Vzdálenost jednotlivých lamin je prùmìrnì 1–3 cm, jsou dobøe vypreparované, a tvoøí tak nepøehlédnutelné tvary vystupující až nìkolik cm (max. 10 cm) z okolního pískovce.

17. Nad Kráèmerovým dolem Lokalizace

Skalní masivy lemující po levé stranì úzkou pìšinu vedoucí po vrstevnici z Kráèmerova dolu smìrem do údolí Suché Bìlé (20 m jz. od ledopádu), 540 m sv. od Støíbrných stìn (k. 459). Lokalita se nachází v 1. zónì NP, kam je vstup mimo znaèené cesty zakázán! N 50° 53,4´, E 14° 15,9´

Geologický popis

Pískovec a tektonika. Jemnozrnný až støednì zrnitý pískovec, místy obsahující nepravidelná hnízda hrubších klastù, má v blízkosti kontaktu s proželeznìním

94 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 95

Obr. 31. Detail proželeznìní typu 2 nad Kráèmerovým dolem tvoøící trubièky o prùmìru pouze nìkolika mm (foto V. Sojka).

Obr. 30. Detail proželeznìní nad údolím Suché Bìlé, které místy vytvoøilo pùsobivé koncentrické útvary – skalní rùže (foto Z.Vaøilová).

sytì žlutou až rezavou barvu. Dobøe zøetelná je vodorovná vrstevnatost zvýraznìná navíc vyvìtralými polohami. Hojné jsou zde bíle zbarvené solné výkvìty pokrývající okolní pískovec i samotné železité útvary. V okolí popisovaného proželeznìní jsou èasté voštiny a drobné skalní dutiny. Železivce se zde díky své odolnosti podílí na vzniku, dotváøení a zvýrazòování zajímavé mikromorfologie popsané lokality. Skalním masivem probíhají dva, vùèi sobì kosé systémy puklin: dominantní systém smìru SV–JZ (145/70°) a ménì èetný systém smìru VJV–ZSZ (200/80°). Vulkanity. Rozsáhlá vulkanická elevace se nachází na nìmeckém území – Großer Winterberg (k. 556, tefrit). Proželeznìní. Popisovaná proželeznìlá poloha neprochází celým skalním masivem, nachází se pouze v nižším patøe skal a dosahuje mocnosti pøibližnì 15 m. Jsou zde zastoupeny železivce pøechodných tvarù mezi typem 1 a typem 2. Deskovitá tìlesa jsou zde prùmìrnì 1–2 cm mocná, mírnì zvlnìná a vícevrstevná. Nìkolik paralelních desek sleduje jeden pøevládající puklinový smìr (140/80°). Tyto desky vedou uvnitø pískovcového masivu anebo tvoøí ploché stìny pokryté hrudkami, hrbolky (vel. 1–5 cm) èi drobnými trubicemi (viz obr. 31). Dvì hlavní desky jsou od sebe vzdálené cca 2 m, v okolí je možné nalézt další dvì až tøi deskovitá tìlesa, z nichž nìkterá postupnì vyznívají. Ve vzdálenosti cca 10 m od popisované lokality smì-

rem k JZ se nachází podél cesty klasické proželeznìní typu 2.

18. Pravèická brána Lokalizace

Popisovaný výskyt leží na vrcholu Pravèické brány, zejména v èásti obrácené do údolí.

Geologický popis

Jedná se o úlomky nahnìdlých až naèervenalých železitých pískovcù o velikosti kolem 4–6 cm (i ménì), které jsou nìkdy ostrohranné, ale jindy zaoblené. Jsou uzavírány v okolním hnìdém svrchnokøídovém pískovci, zvláštì se koncentrují do slepencových poloh. Velmi pravdìpodobnì se jedná o povrchové železité povlaky, které byly další moøskou èinností (proudy, skoèný pøíliv apod.) rozrušovány a v rùzném stádiu zpevnìní transportovány do vzdálenìjší pøíbøežní zóny.

Význam

Doklad svrchnokøídové tvorby ferikret.

Závìr

Z dalších oblastí s hojným výskytem proželeznìní typu 1 a 2 je možné jmenovat Støíbrné stìny (trubicovitá tìlesa), skalní masivy lemující soutìsku øeky Kamenice za Dolským mlýnem (paralelní deskovitá tìlesa i

trubice velkých rozmìrù), okolí Èeské silnice (napø. Soudkový dùl – zachovaná subvertikální deska), okolí býv. Zadních Jetøichovic (na nìmecké stranì napø. železitá deska tvoøící stìnu èi Fe-prostoupené Rabensteine), skalní stìny sz. a ssz. od obce Jetøichovice (desky naproti Falkenštejnu èi dvì tìlesa podobného charakteru jako Baldurova jehla poblíž Vilemíniny vyhlídky), okolí vulkanického vrchu Na Valech (relikty subvertikálních desek), dále rokle v blízkosti Sokolího vrchu (napø. Velký mùstkový dùl, Horní dvoják – více deskovitých tìles probíhajících v jedné linii) a bezprostøední okolí vulkanického vrchu Mlýny (kde byly napø. v Plavuòové rokli nalezeny také køemenem chudé železivce). K ménì èetným pøíkladùm železivcù typu 3 náleží kromì výše popsaných lokalit taktéž napø. poklièka ve skalách tvoøících j. úboèí Temného dolu a horolezecká vìž zvaná Velký muž nacházející se s. od Kyjovského údolí. Uvedený výèet lokalit proželeznìní na území Národního parku Èeské Švýcarsko není kompletní. Pro danou studii byly vytipovány reprezentativní èi urèitým zpùsobem zajímavé lokality, které byly charakterizovány a podrobnìji zdokumentovány. Studium problematiky železivcù v NP Èeské Švýcarsko je tedy prozatím ve fázi rozpracovanosti. Vysledované dominantní orientace deskovitých tìles prvního typu i os trubicovitých železivcù (SV–JZ až V–Z) odpovídají v pøevážné vìtšinì smìrùm uvádìným SEIFERTEM (1939). Absolutní shody jak v lokalizaci, rozsahu, tak i smìru bylo dosaženo na lokalitì Èínská zeï (4), Baldurova jehla (5), nad jeskyní Peklo (6), nad Kráèmerovým dolem (17) a èásteènì také na Rudolfovì kameni (3), v Kyjovském údolí (8a) a u kempu Tramtárie (15). Z terénního výzkumu je však zøejmé, že se na èeské stranì území proželeznìní nachází ve vìtší míøe také na místech, kde nebylo na Seifertovì mapì uvádìno. Nìkterá subvertikální deskovitá tìlesa (i osy trubic) kopírují s malými odchylkami (øádovì 0–5°) prùbìh dlouhé tektonické poruchy, která prochází smìrem JZ–SV témìø celou východní polovinou národního parku. Z výše popsaných lokalit jde o „Èínskou zeï“, na ni navazující – v textu neuvádìné – další vý-

skyty deskovitých železivcù v Táborovém dole a nedaleko Dolského mlýna (v mapì na obr. 1 jsou znaèeny køížkem). Ostatní vymapované, poruše blízké železivce typu 1 (napø. Baldurova vìž, proželeznìní v okolí Sokolího vrchu a v Kyjovském údolí) mají stejnou orientaci a s svírají s poruchou ostrý úhel. Tato tektonická linie (dle získaných dat pravdìpodobnì ruptura s Riedlovými støihy) je významným, novì zmapovaným prvkem, který je v celé své délce dobøe patrný z leteckého snímku a má klíèový význam pro výskyt a orientaci proželeznìní této èásti NP Èeské Švýcarsko. Na nìkolika lokalitách v oblasti Národního parku Èeské Švýcarsko i v okolní CHKO Labské pískovce byla terénním ohledáním prokázána tìžba železitých poloh v pískovcích – tzv. železné jámy, které jsou ve vìtšinì pøípadù vázány na výskyty køemenem chudých železivcù (podél „Èínské zdi“, nedaleko Tokánì, na levém bøehu øeky Køinice – pøes údolí proti Kyjovskému hrádku a rovnìž na skalním høbetu sz. od Brtnického hrádku). Dosud zjištìná fakta i následné interpretace jsou založeny na studiu pouze omezeného množství vybraných lokalit. Je tedy velmi pravdìpodobné, že plánovaný výzkum proželeznìní i na dalších místech v NP Èeské Švýcarsko pøinese nová a doplòující zjištìní i srovnávací údaje, které by mohly napomoci k vytvoøení uceleného pøehledu o daném území.

Podìkování

Za pomoc pøi vyhledávání zajímavých lokalit a za zapùjèení fotodokumentaèního materiálu dìkuji V. Sojkovi a Z. Patzeltovi. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

Adresa autorky

Mgr. Zuzana Vaøilová, Národní park Èeské Švýcarsko, Pražská 52, 407 46 Krásná Lípa, e-mail: [email protected]

Obr. 32. Rùžicový diagram znázoròující výsledky mìøení orientace deskovitých železivcù typu 1 (A) a smìrù os železitých trubic (B) na studovaných lokalitách (interval 10°).

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 97

Mladoboleslavsko Mladá Boleslav area

1. Mladá Boleslav – ostroh pod hradem Lokalizace

Radek MikulᚠAbstract

Although the Turonian sediments in the Mladá Boleslav area are not developed in the typical facies of quartzose sandstone, which is the most favourable for the migration and precipitation of Fe oxyhydroxides, the local calcareous silty sandstones with coarser intercalations also show valuable examples of ferruginization. The most common are type-1 ferruginous coatings on joint planes, usually very far from the nearest basaltic body (1–4, ?6), while type-2 laminae are less common (6). An excellent site is Komošín Hill (5) with perfectly developed effects of ferruginization and caustic alteration of sandstone at contact of a basaltic dyke. The combination of calcareous and ferruginous cement in sandstones provides unique microforms on rock surfaces.

Úvod

Pro potøeby pøedloženého katalogu vymezujeme skalní oblasti Mladoboleslavska jako údolí Jizery a jejích pravostranných pøítokù, tj. Strenického potoka, Zábrdky, Mohelky a Malé Mohelky na území okresu Mladá Boleslav. Jednotlivé výchozy jsou i na elevacích (nìkdy vulkanicky podmínìných) na území zhruba vymezeném povodím jmenovaných pøítokù Jizery. Do oblasti nezahrnujeme støedoèeskou èást Èeského ráje, ležící na území okresu Mladá Boleslav; Èeský ráj je popsán jako celek samostatnì. V takto vymezené oblasti pøevládají výchozy vápnitých pískovcù støednì turonského stáøí, náležející ji-

zerskému souvrství. Smìrem k západu však narùstá podíl køemenných pískovcù, vesmìs jemnozrnných, nìkdy s plochými konkrecemi vápnitých pískovcù až vápencù. Vápnité pískovce jsou nahrazovány køemennými pískovci laterálnì, jak lze sledovat napø. podél toku Strenického (Skalského) potoka (napø. V. MÜLLER 1974, ÈAPEK in NÌMEC ed. 2000). Tìlesa neovulkanitù ve vymezené oblasti pøedstavuje komplex Baby (362,8) mezi Kosmonosy a Bakovem nad Jizerou, vrch Káèov (350,5) u Mnichova Hradištì a rozptýlené výskyty na západním okraji území (napø. ZAHÁLKA 1905, HORNÝ ed. 1963, SHRBENÝ 1992).

Jižní a západní úpatí ostrohu, na nìmž leží mladoboleslavský Hrad a Staromìstské námìstí. Pøirozené, èásteènì však nejrùznìjšími zpùsoby opracované výchozy dosahují na západním úpatí ostrohu délky cca 350 m a výšky 4–12 m ve dvou patrech, pøièemž úpatí spodního patra je cca 200 m n.m., svrchního patra asi 215 m n.m.

Geologický popis

Jemnozrnné, tence vrstevnaté až lavicovité, v dolní èásti výchozù výraznì vápnité, výše málo vápnité až klasické „kvádrové“ køemenné pískovce. Jedná se o klasický vývoj jizerského souvrství (turon). Ve vápnitìjších polohách jsou èetné fosilie a bioturbace, køemenné pískovce nemají viditelnou sedimentární ani biogenní texturu. Významnìjší prùbìžné pukliny jsou neèetné, striktnì vertikální, v odstupech desítek metrù. Jedna z nich je rozestoupena do podoby pomìrnì velké puklinové jeskynì s pestrou kulturní (støedovìkou a novovìkou) výplní (obr. 3B). Smìr puklin je souhlasný s lužickým zlomem, tj. ZSZ–VJV. Kromì tìchto puklin mají pøirozené výchozy rùzné drobné rozpukání (exfoliaèní šupiny aj.). Vrstvy jsou uloženy horizontálnì. Na ètyøech puklinách lužického smìru byly zjištìny zbytky proželeznìní typu 1 v podobì nìkolik mm mocných desek køemenem bohatého železivce, a to jak na vápnitém, tak na køemenném pískovci bez rozdílu. Zbytky tìchto desek jsou drobné; jedná se o rezavì hnìdé plošky, „talíøe“ a hroty rozmìrù nìkolik cm až nìkolik dm (obr. 2A, 3A), tvoøené køemenem bohatým železivcem (QRI). Tato fragmentárnost je ale evidentnì dùsledkem eroze a nikoliv pùvodním rysem zdejšího proželeznìní. Vulkanity v okolí nejsou známy. Celkový objem železité hmoty je výraznì menší než u lokalit v hrubozrnných køemenných pískovcích. Za samostatnou zmínku stojí bodové výskyty (konkrece cm rozmìrù) oxihydroxidù Fe v pískovci asi 300 m od j. okraje ostrohu (obr. 3C). V nìkterých z nich nalezneme zbytky železných høebù (a tedy je mùžeme datovat jako støedovìké nebo i mladší).

Geomorfologický popis

Makroformy a mezoformy: skalní stìny, puklinová jeskynì, rozsáhlé historické podzemí (sklepení, chodby). Mikroformy: Drobné talíøe a hroty, exfoliaèní šupiny tvoøené QRI. Zajímavé jsou nepravidelné, bochníkovité až zhruba kulovité, až nìkolik dm velké dutiny na jedné ze stìnek køemenného pískovce (v horním patøe, pod tzv. Novým hradem). Pøipomínají voštiny, v nìkterých z nich jsou však vápnité „skalní pecky“ v rùzném stadiu destrukce. Výskyt je neobvyklý tím, že na jednom odkryvu je pøítomný vápnitý i železitý precipitát (obr. 2B).

Literatura Obr. 1.

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní na Mladoboleslavsku.

NÌMEC ed. (2000) – všeobecný popis jizerských vrs-

tev na území Mladé Boleslavi, bez zmínek o fenoménu proželeznìní.

2. Radouè Lokalizace

Skalnaté srázy, èásteènì i opuštìné lomy v údolí Jizery mezi severním okrajem Mladé Boleslavi a místní èástí Debø, táhnoucí se zhruba 100–400 m jižnì od kóty Radouè (255,7 m).

Geologický popis

Jemnozrnné, obvykle lavicovité, ménì èasto tence vrstevnaté vápnité pískovce, výjimeènì glaukonitické, místy polohy hrubozrnnìjších hornin (až slepencù), nìkde s èetnými fosiliemi (mlži) a bioturbacemi. Jedná se o klasický vývoj jizerského souvrství støedního turonu shodný s pøedchozí lokalitou. Vrstvy jsou uloženy horizontálnì. Tektonické postižení (rozpukání) pískovcù je velmi nevýrazné, pøítomny jsou vertikální, nerozestoupené pukliny smìrù V–Z, S–J a ZSZ–VJV a SSV– JJZ. Právì jedna z puklin poslednì jmenovaného smìru (tzv. jizerského smìru) nese proželeznìní (obr. 6A). Jedná se o fragment desky proželeznìní typu 1 v podobì asi 2 m vysokého pásu nesoucího na 40 % povrchu nìkolik mm silné „skoøápky“ køemenem bohatého železivce (QRI) na vápnitém pískovci. Jedná se o rezavì hnìdé podlouhlé plošky nìkolik dm velké. Pozoruhodné je jejich protažení – úklon 50° k SSV, nejspíše dùsledek tektonického smykového pohybu. Není zøejmé, zda vertikální omezení jevu na 2 m široký „pás“ je dùsledkem odlišné litologie pískovcové lavice nebo nedávné èi souèasné konfigurace terénu (odvìtrání železivce pod „pásem“ i nad ním). Vulkanity v okolí nejsou známy.

Geomorfologický popis

Skalní stìny místy s abri. Celé údolí Jizery má charakter širokého kaòonu se stìnami o sklonu 20–40° s kolmými skalními stupni, na Radouèi vesmìs dotvoøenými nìkdejší lomovou èinností.

Literatura

PETØÍÈEK & NÌMEC in NÌMEC ed. (2000) – všeobecný popis lokality obsahující zmínku o železitých pískovcích.

3. Michalovice Lokalizace

Ostroh stejnojmenného hradu 600 m v. od kóty Radouè (255,7 m; viz pøedchozí lokalitu).

Geologický popis

Pískovec se shoduje stáøím i zastoupenými litotypy s lokalitou Mladá Boleslav – ostroh pod hradem. V jižní èásti ostrohu, pod hradbami, je asi 3 m vysoká stìnka s deskou se slabou, difúznì ohranièenou, ale velmi nápadnou èervenou impregnací vytvoøenou na vertikální spáøe smìru V–Z (obr. 4A). Jedná se tedy o rudimentálnì vyvinutý typ proželeznìní 1. Stìnka je

98 -

Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 2.

A – Mladá Boleslav – ostroh pod hradem. Zbytky vertikální železité desky na puklinì lužického smìru ve vápnitém pískovci. Foto J. Brožek.; B – Mladá Boleslav – ostroh pod hradem. Køemenný pískovec. Dutiny s vápnitými „peckami“ ve stìnì pod tzv. Novým hradem a zbytky vertikální desky impregnované železitým tmelem. Foto J. Brožek.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE - 99

Obr. 3.

A – Mladá Boleslav – ostroh pod hradem. Nìkolik cm vysoký železitý hrot na vápnitém pískovci ve stìnì puklinové jeskynì v jižní èásti ostrohu. Foto R. Mikuláš; B – Mladá Boleslav – ostroh pod hradem. Celkový pohled na puklinovou jeskyni s kulturní výplní. Foto J. Brožek; C – Mladá Boleslav – ostroh pod hradem. Nìkolik cm velké konkrece oxihydroxidù Fe asi 300 m od j. konce ostrohu. Jejich antropogenní pùvod dokládají zbytky høebù zachované v ose nìkterých z nich. Foto J. Brožek.

100 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí tvoøena jemnozrnným, žlutým, nevápnitým pískovcem; v nadloží, ale i v laterálním pokraèování stìnky se objevuje vápnitý pískovec s èetnými „skalními peckami“ a dutinami vzniklými jejich zvìtráváním.

Geomorfologický popis

Údolí Jizery má charakter širokého kaòonu se stìnami o sklonu 20–40° s kolmými skalními stupni. Stìny michalovického ostrohu jsou vesmìs umìlé, s tesanými sklepy; pozoruhodné jsou pøechodné formy mezi voštinami a dutinami vzniklými vyloužením konkrecí.

Literatura

NÌMEC ed. (2000) – všeobecný popis jizerských vrstev v kaòonu Jizery s. od Mladé Boleslavi.

4. Bezvel – støelnice Lokalizace

Lom na jižním úpatí nápadného, kuželovitého vrchu Bezvel (341 m) 2 km s. od Katusic.

Geologický popis

Jemnozrnné, hrubì lavicovité, výše tence lavicovité, køemenné pískovce jizerského souvrství (støední turon), odkryté v mocnosti 10 m a šíøce asi 50 m. Tektonické postižení je minimální, systémy puklin nejsou vyvinuty, uložení vrstev je horizontální. V dolních (hrubì lavicovitých) polohách je intenzivní bioturbace (ichnostavba s Ophiomorpha isp.), v horní èásti paralelní laminace. Jediným typem proželeznìní je slabá, ale vizuálnì výrazná impregnace celých partií pískovce tmelem èervené barvy, podobnì jako tomu je napø. ve skalách pod Ralskem (ADAMOVIÈ & MIKULÁŠ 2001). Na lokalitì lze sledovat laterální pøechod mezi impregnovaným (èerveným) a neimpregnovaným (žlutým) pískovcem a jeho prstovitý prùbìh. Jedna z lavic pískovce (zhruba 1–3 m nade dnem lomu) je však impregnovaná v celé šíøi lomové stìny (obr. 4B). Významným prvkem z tektonického hlediska jsou subhorizontální silicifikovaná tektonická zrcadla ve vrcholové èásti kopce (MALKOVSKÝ 1979). Po vrstevních plochách zde došlo k posunu nadložních ker k JV, což ukazuje na stlaèení ve smìru SZ–JV (COUBAL & KLEIN 1992).

Geomorfologický popis

Jedná se o umìlou lomovou stìnu, nicménì pozornost budí rychlá tvorba dutin decimetrových rozmìrù podél spár odluènosti mezi pískovcovými lavicemi. Geomorfologický popis dalších výchozù na Bezvelu obsahuje práce MIKULÁŠE (1998).

Literatura

BALATKA & VANÌÈKOVÁ in DEMEK ed. (1987) a CÍLEK in NÌMEC ed. (2000) – struèný geologický a geomorfologický popis Bezvelu, MIKULÁŠ (1998) – detailní popis geomorfologie vrcholové èásti Bezvelu, ADAMOVIÈ & MIKULÁŠ (2001) – popis analogicky impregnovaných hornin.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 101

5. Komošín Lokalizace

Plochý, pøibližnì symetrický vrch (351,2 m) 1 km severnì od obce Bøezovice s rozsáhlým, asi 60 m širokým, 200 m dlouhým a 8–15 m hlubokým jámovým lomem.

Geologický popis

V lomu jsou odkryty køemenné pískovce jizerského souvrství (svrchní èást støedního turonu), vìtšinou støednì zrnité, místy i hrubozrnné, nìkde velmi slabì litifikované, jinde silicifikované. Pøi jižní stìnì lomu jsou odkryty dvì žíly analcimického nefelinitu se sloupcovitou odluèností kolmo na svùj prùbìh. Prùmìry sloupcù se pohybují kolem 30 cm. Severnìjší žíla je vypreparována tìžbou okolního pískovce v mocnosti 70 cm, je subvertikální a má smìr 119°. Jižnìjší z žil tvoøí èást jjz. stìny lomu a její úklon je 33/ 78° (obr. 5B). Má dokonale vyvinutý kontaktní dvùr složený z alterovaného vulkanitu a vypálených køídových pískovcù s kombinací deskovité a sloupkovité odluènosti. Jak na kontaktu mezi nealterovanou vyvøelinou a kontaktním dvorem, tak na pøechodu mezi kontaktním dvorem a bìžným, slabì litifikovaným pískovcem jsou vyvinuty nepravidelné, až 15 mm mocné desky køemenem chudého železivce (obr. 5C), nezøídka i v podstatì mineralogicky èisté lebníkovité útvary oxihydroxidù železa (cf. ZIEGLER in NÌMEC ed. 2000). Ve svém typu (proželeznìní typu 1 v pøímém kontaktu s vulkanitem) se jedná patrnì o nejlepší trvale odkrytou ukázku v ÈR, navíc vhodnì využitelnou exkurznì (po domluvì možnost ubytování až 20 lidí pøímo v chatì na dnì lomu). Na západì (ještì v prostoru lomu) jsou žíly ukonèeny na zlomu smìru SSV–JJZ a levostrannì posunuty o 60 m. Podle povrchového geomagnetického mìøení (P. NAKLÁDAL a J. A DAMOVIÈ 2002) vykliòuje – po dalším odskoèení o 200 m – jižní žíla v prostoru køižovatky Víska – Bøezovice – Bezdìdice, zatímco severní žíla pokraèuje západním smìrem na Bezdìdický Kluèek a dále do Bezdìdic.

Geomorfologický popis

Jedineèným fenoménem jsou „èertovy zdi“, aèkoliv byly vytvoøeny umìle bìhem tìžby pískovce. Severnìjší z žil vytváøí na dnì lomu pìkný skalní útvar – asi 3,5 m vysokou zeï (obr. 5A). Jižnìjší z nich vytváøela skalní bránu (foto in NÌMEC ed. 2000), která se však v r. 2001 sesula. Pískovce nevytváøejí pøirozené výchozy.

Literatura

B. ZAHÁLKA (1905) – popis vulkanitu, BALATKA in DEMEK ed. (1987) – všeobecný popis, ZIEGLER in NÌMEC ed. (2000) – podrobnìjší popis geologické stavby

Blízké výskyty 5a. Bezdìdický Kluèek

Plochý høbet (351,4 m, nìm. Klutschken Berg) 1,5 km z. od Komošína, protažený ve smìru ZSZ–VJV, budo-

Obr. 4.

A – Michalovice. Puklina smìru V–Z pod hradbami na jižní stranì ostrohu se zbytky vertikální desky impregnované železitým tmelem. Pískovec je jemnozrnný, vápnitý, v okolí pukliny však zøejmì druhotnì odvápnìný. Foto J. Brožek; B – Bezvel. Stìna lomu na j. úpatí s vertikálními i laterálními pøechody pískovce s železitým tmelem èervené barvy (oznaè. È) do pískovce žluté barvy (bez oznaèení). Hranice vyznaèena teèkovanou linií. Foto J. Brožek.

102 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Obr. 6. Obr. 5.

A – Komošín. Severnìjší z žil analcimického nefelinitu vytváøející na dnì lomu asi 3,5 m vysokou zeï. Foto R. Mikuláš. B – Komošín. Jižnìjší z žil tvoøící èást jjz. stìny lomu. Foto J. Brožek. C – Komošín. Zleva nealterovaný pískovec støednì turonského stáøí, vnìjší výstelka køemenem chudého železivce, deskovitì a sloupcovitì odluèný alterovaný vulkanit a alterovaný pískovec, vnitøní výstelka køemenem chudého železivce, sloupcovitì odluèný vulkanit. Foto R. Mikuláš.

- 103

A – Radouè. Fragment desky proželeznìní typu 1 v podobì pásu nesoucího na 40 % povrchu nìkolik mm silné „skoøápky“ køemenem bohatého železivce na vápnitém pískovci. Železité plošky jsou protažené se sklonem 50° k SSV, nejspíše v dùsledku tektonického smykového pohybu. Foto J. Brožek. B – Skalsko – Zadní Hrádek. Rezavì hnìdé, 2–3 mm silné vertikální desky køemenem bohatého železivce vyvinuté na køížení puklin smìru ZSZ–VJV a SSZ–JJV v pravé èásti vjv. stìny vrcholového suku. Foto J. Brožek. C – Skalsko – Zadní Hrádek. Zsz. konec vrcholového suku s proželeznìním typu 2: max. 8 mm mocné laminy køemenem bohatého železivce zprohýbané do tvarù nepravidelných trubic, kapustových èi zelných listù apod. Pøevažující smìr lineace tìchto útvarù je ZSZ–VJV. Foto R. Mikuláš.

104 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí vaný køemennými pískovci jizerského souvrství. Vrcholovou partii ale tvoøí tìleso intruzívní brekcie bazaltoidu protažené SZ–JV, odkryté drobným zasuceným lùmkem, a systém pravých žil analcimického nefelinitu. Na poli se zde nacházejí èetné úlomky krust køemenem bohatého železivce, celý kopec je ale bez výchozù. Vulkanity popsali B. ZAHÁLKA (1905) a SHR BENÝ (1992).

6. Skalsko – Zadní Hrádek Lokalizace

Ostroh nad soutokem Skalského (Strenického) potoka a nepatrného bezejmenného toku smìøujícího od Spikal a Katusic, asi 700 m severnì od Skalska. Proželeznìné partie jsou na výrazném protáhlém suku na temeni ostrohu.

Geologický popis

Vrcholový suk ostrohu je tvoøený pomìrnì pevným, jemnozrnným, horizontálnì uloženým, místy bioturbovaným pískovcem šedé èi žluté barvy, s výškou stìn 3–6 m. Smìr suku se zcela shoduje se smìrem lužickým (ZSZ–VJV), pøítomny jsou i pukliny na tento smìr kolmé a dále systém puklin SSZ–JJV smìru. V pravé èásti vjv. stìny suku se nacházejí dvì tenké, rezavì hnìdé vertikální desky køemenem bohatého železivce (èi spíše pískovce obohaceného železitým tmelem), pouze 2–3 mm silné, vyvinuté na køížení puklin smìru ZSZ–VJV a SSZ–JJV (obr. 6B). Zsz. konec suku je oddìlen jako samostatná, snadno dostupná vìžièka; v prùrvì mezi vìžièkou a hlavní èástí masivu je vyvinuto slabé, tvarovì však zcela standardní proželeznìní typu 2: max. 8 mm mocné laminy køemenem bohatého železivce zprohýbané do tvarù nepravidelných trubic, kapustových èi zelných listù apod. Pøevažující smìr lineace tìchto útvarù je ZSZ– VJV (obr. 6C).

Geomorfologický popis

Skalní ostroh, skalní stìny, místy s drobnými sférickými voštinami.

Literatura

CÍLEK in NÌMEC ed. (2000)

Èeský ráj Bohemian Paradise

Celkové hodnocení oblasti

Mladoboleslavsko je mezi regiony, v nichž byl studován výskyt železivcù, jedinou oblastí s pøevahou jemnozrnných vápnitých pískovcù. Vyskytují se však i èetné laterální i vertikální pøechody mezi jemnozrnnými køemennými pískovci a vápnitými pískovci. Proželeznìní v podobách popsaných ADAMOVIÈEM (2001) je fenoménem charakteristickým pro støednì zrnité až hrubozrnné køemenné „kvádrové“ pískovce. Ukazuje se, že ve vápnitých pískovcích je proželeznìní typu 1 rovnìž obèas pøítomno, vertikální desky jsou však obvykle jen nìkolik mm silné a nelze sledovat jejich vztah k vulkanitùm. Proželeznìní typu 2 bylo zjištìno pouze na lokalitì Zadní Hrádek v jemnozrnných køemenných pískovcích. Objem vysráženého železa je zde velmi malý, vztah k vulkanitùm nelze prokázat, tvarem precipitaèních tìlísek se však projevy nijak neodlišují od plnì vyvinutých forem typu 2. Mladoboleslavsko tak na jedné stranì pøináší ménì efektní ukázky proželeznìní, na druhé stranì však pomáhá fenomén ohranièit ve smyslu litologie substrátù, ve smyslu geografickém i vìcném; nedokonale vyvinutý jev je navíc pro úvahy o genezi èasto stejnì podnìtný jako plnì vyvinutá forma. Mezi popsanými lokalitami vyboèuje lokalita Komošín, která pøedstavuje jasným vztahem k vulkanismu i litologií okolních pískovcù pokraèování „klasické“ oblasti Kokoøínska a Dokeska. Podobný charakter má patrnì i lokalita Bezdìdický Kluèek, kde lze však t.è. pouze sbírat ukázky hornin na polích.

Podìkování

Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/ 322/02 a akademický projekt CEZ: Z3-013-912.

Adresa autora

RNDr. Radek Mikuláš, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6 e-mail: [email protected]

Jan Mertlík – Jiøí Adamoviè – Marie Nešporová Abstract

Little attention was previously given to ferruginization phenomena in quartzose sandstones (Upper Turonian to Coniacian) of the Bohemian Paradise PLA and Cenomanian sandstones along the Lusatian Fault. Systematic mapping, the results of which are summarized in this paper, revealed the wide variety of occurrences of Feoxyhydroxides in this territory. Many sites with ferruginous linings (QRI, QPI) of basaltic dykes and sills were found and permitted to study continuous profiles from fresh basaltic rock across ironstone to unaltered quartzose sandstone (2, 8, 10). On the other hand, numerous subvertical planar bodies of QRI were encountered at sites with no volcanic bodies (6, 6a–d, 12), sometimes in close connection with tensional tectonic structures (11, 13d– e). Systems of perpendicular joints completely filled with Fe-oxyhydroxides are not exceptional (1, 11). Instructive is the ferruginization along a basaltic dyke in Borecké skály Cliffs (5), where subvertical planar bodies of QRI and axes of QRI laminae are parallel to the dyke. A special example is the modern formation of Fe- and Mnrich crusts in a sandstone depression near Krupníkov (7b). The style of exploitation of some hydrothermally altered basaltic dykes suggests that they could have been mined for smelting iron.

Úvod

Výskyty proželeznìní jsou vázány na až 140 m mocný klín písèitých sedimentù zasahující od severního okraje pánve jižním smìrem až po linii Knìžmost – Sobotka – Jièín, kde se rychle ztenèuje; jedná se o tzv. hruboskalský kvádr, tvoøící vyšší èást teplického souvrství (svrchní turon a spodní coniak, ÈECH a kol. 1995). Podloží tohoto tìlesa tvoøí jílovce bazálního teplického souvrství, místy redukované jen na pár metrù. Pøi vrcholu kvádru lze pozorovat známky epizodických zdvihù relativní úrovnì moøské hladiny a pískovce zde mají podobnou cyklickou stavbu jako na Kokoøínsku, až nakonec pøejdou do vápnitých prachovcù bøezenského souvrství. S výjimkou této vrcholové èásti je celý hruboskalský kvádr považován za tìleso delty s gilbertovským profilem progradující do moøské pánve (U LIÈNÝ 2001). Hranice jednotlivých jednotek pánevní výplnì jsou v dùsledku tektonického porušení v pásmu lužického zlomu uklonìny smìrem do pánve, t.j. k JZ. Pásmo lužického zlomu je uklonìné pod støedními úhly k SSV a od nejsvrchnìjší køídy až do nejmladšího terciéru je na nìm dokumentováno nìkolik fází pohybu (COUBAL 1990). Z nich nejstarší a nejvýznamnìjší fáze mìla za následek pøesmyk železnobrodského krystalinika pøes permokarbonské a køídové horniny, s celkovou výškou skoku asi 1000 m. V blízkosti CHKO probíhá hlavní linie tohoto pásma mezi Malou Skálou a Kozákovem. Zde vystupují na povrch jednotlivé bloky pískovcù korycanských vrstev: jsou silnì rotované – uklonìné smìrem do pánve až pøekocené – a rozpukané, postižené silicifikací a proželeznìním. Smìr lužického zlomu mají i zlomy, na nichž se utvoøila údolí Libuòky a Žehrovky a èetná drcená pásma s projevy proželeznìní. Pomìrnì hojná tìlesa mladých bazaltoidních hornin, která se také ve znaèné míøe uplatòují na tvorbì reliéfu, jsou pøedstavována zejména žilami decimetrových až metrových mocností a komínovými intru-

zemi. Žíly mají pøednostní smìr VSV–ZJZ až V–Z (PACÁK 1947) a jsou tvoøeny pøedevším bazanitem. Z komínových intruzí jmenujme Mužský, Vyskeø a Humprecht. Bazanitová intruze na Støeleèské hùøe byla radiometricky datována na 24,6 mil. let (svrchní oligocén, WILSON a kol. 1994). Podél lužického zlomu v sv. okolí Turnova zùstala dokonce zachována povrchová tìlesa: lávové proudy bazanitu, datované na 7–4 mil. let (miocén–pliocén), viz ULRYCH & PIVEC (1997). Jejich relikty tvoøí pruh mezi Sokolem a Kozákovem, jež zøejmì fungovaly jako pøívodní dráhy. Bazanitovou horninou je tvoøen i vrchol Trosek – zbytek vulkanického kužele typu spatter cone (V. CAJZ, úst. sdìl.). Z hlediska sekundární cementace pískovcù bylo území Èeského ráje donedávna oblastí jen minimálnì prozkoumanou. Popis pøikontaktních alteraèních jevù podél intruzívních tìles neovulkanitù se omezoval na nìkolik poznámek v práci PACÁKA (1947). Proželeznìní v pískovcích bylo popsáno z nìkolika lokalit BALATKOU (1986) a to pøedstavovalo donedávna jedinou znalost (s výjimkou detailního studia ložiska Støeleè – PRACHAØ 1987) o tomto jinak všeobecnì rozšíøeném jevu. Soustøedìný výzkum v posledních letech nejen odhalil desítky dalších lokalit s výskyty køemenem bohatého i køemenem chudého železivce, ale navíc prokázal, že jednotlivé formy proželeznìní si svou pestrostí a mìøítkem v nièem nezadají s jinými pískovcovými oblastmi u nás. Nìkteré jevy lze navíc nejlépe studovat právì v Èeském ráji. Na jednu stranu zde nacházíme množství instruktivních profilù napøíè intruzívními tìlesy bazaltoidních neovulkanitù i s doprovodnými železitými výstelkami (2, 8, 10), na druhou stranu zjišujeme hojnost podobných forem cementace oxihydroxidy železa i na lokalitách bez zøejmého spojení s vulkanismem (6, 6a–d, 12), nìkde naopak v tìsném spojení s extenzní tektonikou (11, 13d–e). Zcela instruktivní pøípad je proželeznìní v Boreckých skalách, kde jsou železité desky i trubicovité útvary rovnobìžné s žilou vulkanitu. Ra-

106 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Lokalizace

Východní okolí vrchù Velká Svinèice (451 m) a Malá Svinèice (448 m) na jižním okraji Prachovských skal.

Skalní mìsto je tvoøeno slabì až støednì litifikovanými, køemennými pískovci teplického souvrství, vìtšinou støední velikosti zrna, o celkové mocnosti až 140 m. Pískovce jsou uspoøádány do nahoru hrubnoucích cyklù, obsahují šikmé zvrstvení decimetrových rozmìrù s laminami uklonìnými pøevážnì k jihu (SKOÈEK & VALEÈKA 1983). Vrstevnatost je zøetelná pøedevším na stìnách s vyvinutým mikroreliéfem (voštiny, lišty).

Pukliny pøevládajících smìrù 105-125° a 15-35° tvoøí skalní kulisy a vìže obdélného pùdorysu. Vrchy Svinèice a Malá Svinèice jsou tvoøeny olivinickým nefelinitem až bazanitem a intruzívními brekciemi. Tìlesa byla tìžena jako stavební kámen, ale jejich kontakt s pískovcem není odkrytý. V proželeznìní pøevažuje morfologický typ 1, t.j. torza subvertikálních desek køemenem bohatého železivce. Napø. v Železných vìžích 100 m ssz. od Šikmé vìže je na puklinì 349/87° vyvinuta deska QRI 2-7 mm mocná, na povrchu s køemennými zrcátky (dynamická silicifikace). V protìjší stìnì téže pukliny jsou na povrchu obdobné desky pøítomny shora dolù protažené „nátekové“ kapkovité útvary bezkøemenného(?) železivce. Jejich zachování v kontrastu s dynamickou silicifikací na protìjší stìnì lze vysvìtlit smykovým pohybem po zvlnìné puklinové ploše. Mezi jižním okolí Šikmé vìže a lomem na Velké Svinèici je skalní defilé porušeno subvertikálními puklinami až drcenými pásmy smìru VJV-ZSZ s železitými povlaky. V zónì nìkolika desítek metrù od lomu jsou v pískovci pøítomny rovnomìrnì rozptýlené drobné hrudky QRI (typ 4). V horní èásti èlenité rokle Fortna východnì od Malé Svinèice je opìt pøítomno deskovité proželeznìní na puklinách pásma VJV-ZSZ. Tyto pukliny navíc levostrannì dislokují pukliny smìru SV-JZ, na nichž je také vyvinuto proželeznìní. Ve spodní èásti rokle – pøi turistické znaèce – jsou k vidìní vìže omezené párovým puklinovým systémem SZ-JV a SV-JZ, kde jsou oba smìry zvýraznìné deskami QRI, místy rozèlenìnými žlábky do svislých pruhù.

Literatura

Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní v centrální èásti Èeského ráje.

1. Prachovské skály – oblast Babince, Fortny a Svinèice

Geologický popis

Obr. 1.

ritou je recentní vznik krust bohatých Fe a Mn v pískovcové depresi u Krupníkova (7b).

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

B. ZAHÁLKA (1924), PACÁK (1947 s. 119-121, 1952 s. 441), VÍTEK (1980), ŠKVOR (1982), MERTLÍK (2002)

Blízké výskyty 1a. Prachovské skály – Køížkovského vyhlídka

Ve vrstevnatém, støednì zrnitém køemenném pískovci je pøítomna po každých 20–25 cm výraznìjší rezavá poloha s výraznìjším kaolinickým podílem. Pukliny mají pøevládající smìr 105-120° a 10-20°, vzácnìji smìr 50-70°. Proželeznìní typu 1 tvoøí zbytky desek køemenem bohatého železivce na puklinách smìru 4570°, ale i 100°.

1b. Prachovské skály – 80 m jv. od Vyhlídkové vìže a jv. okolí Krkavèích skal

Ve støednì zrnitém køemenném pískovci je patrna vrstevnatost 170/20°. Proželeznìní typu 2 pøedstavují nepravidelné trubice a válcové plochy 120–130/90°, typ 1 torza desek køemenem bohatého železivce 30/ 90°.

1c. Prachovské skály – skalní vìž Obelisk

Ve støednì zrnitém køemenném pískovci je zøetelná vrstevnatost 180/15°. V rámci 10-15 cm mocných vrs-

- 107

tev je nìkdy vyvinuto šikmé zvrstvení s 0,5–1cm mocnými laminami s rùzným podílem kaolinického tmelu a rùzným rezavým zbarvením. Pískovec má výrazný mikroreliéf (lišty, voštiny). Na puklinì 29/90° jsou pøítomna torza desek køemenem bohatého železivce (typ 1). Tìleso neovulkanitu není známé, podle balvanù a vegetace ale není vylouèeno, že se nachází v høebeni probíhajícím 200 m s. od Turistické chaty.

1d. Prachovské skály – jižní okolí Císaøské chodby

Vrstevnatý støednì zrnitý køemenný pískovec, mocnosti vrstev 10-20cm, uvnitø šikmé zvrstvení. Pukliny mají pøevládající smìry 110-120°a 10-20°. Proželeznìní typu 1 pøedstavují zbytky desek køemenem bohatého železivce na puklinách smìru 110°, typ 2 je zastoupen nepravidelnými trubicemi a válcovými plochami.

1e. Prachovské skály – Kobyla

Na skále Kobyla v sz. èásti Prachovských skal (300 m jv. od hradu Paøez) je vyvinuta trubice QRI uklonìná k Z pod úhlem asi 10°.

1f. Prachovské skály – Paøez

V z. okolí hradu Paøez, 150 m jz. od bývalé pískovny jsou ve støednì zrnitém až hrubozrnném pískovci vyvinuty nepravidelné trubicovité laminy QRI (typ 2) až jednovrstevné trubice. Jejich osy zapadají pod mírnými úhly (kolem 20°) k Z až ZJZ. Deskovitá tìlesa typu 1 tvoøená QRI jsou 0,4–0,5 cm mocná, nalezeno bylo i køížení desek smìru 70°a 110° a vìjíøovité vìtvení z pùvodního smìru 110° na 60°, 110° a 150° (sklon 80–90°), ménì èasté jsou desky orientace 200/80°. Akumulace QRI sledují i vrstevní plochy uklonìné k JJZ pod úhlem 10-20°. Svým protažením jsou trubice rovnobìžné s žilami nefelinického bazanitu ze systému Velké (Støeleèské) hùry (455,9 m), z nichž žíla na Blatecké Horce (351,3 m) na jižním bøehu Paøezského rybníka leží jen 300 m odtud na JZ (B. ZAHÁLKA 1924). Sama Velká hùra je tvoøena olivinickým bazanitem (PACÁK 1952, TÍMA a kol. 1999), jehož intruze byla radiometricky datována na 24,6 mil. let (WILSON a kol. 1994). Tìleso bylo tìženo na stavební kámen. Na hradì samotném jsou èasté pukliny smìru V-Z až VSV-ZJZ s povlaky QRI.

2. Støeleè Lokalizace

Soubor intruzívních tìles v sz. èásti pískovny Støeleè, 0,5 km z. od Hrdoòovic.

Geologický popis

V pískovnì firmy Eximos Sklopísek Støeleè je odkryta nejvyšší èást køemenných pískovcù teplického souvrství (svrchní turon až spodní coniak). Køemenné pískovce jsou bìlošedé až nažloutlé, jemnozrnné až støednì zrnité, s polohami slepencù. Vložky èervenavého – hematitizovaného jemnozrnného jílovito-prachovitého pískovce až prachovce v nejvyšší èásti (KLEIN & TAJOVSKÝ 1986) oznaèované jako „svrchní èervená

108 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 109

N

Obr. 3.

20 m Obr. 2.

Geologická mapa intruzívního komplexu v pískovnì Støeleè. Silné šedé linie a plochy – intruzívní tìlesa vulkanitù, tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE (2001).

poloha“ jsou na základì faunistického obsahu považovány za ekvivalent rohateckých vrstev (ÈECH a kol. 1995). Asi 30 m v jejich podloží je vyvinuta „spodní èervená poloha“ jemnozrnných pískovcù s goethitem a hematitem. Vrstvy jsou uklonìny asi 10° k JZ. Pískovce jsou navíc porušeny nìkolika drobnými zlomy vesmìs smìru SZ-JV (napø. NEDOMLEL 1990). Tzv. skaøíšovská porucha, omezující ložisko na SV, je injikována rozloženou žilou bazaltoidu s doprovodnou silicifikací okolního pískovce (PRACHAØ 1987). PRA CHAØ (1987, 1988) se podrobnì vìnoval mineralogii a geochemii železivcù na ložisku Støeleè a popsal odtud napø. i sférické konkrece typu bouøkových kulièek. Dále zjistil, že povlaky goethitu na køemenných zrnech mívají èasto charakter tabulkovitých krystalù nahlouèených do podoby øetízkù nebo uzavøených vìneèkù, což naznaèuje vznik goethitu z ferrihydritu. Pøed asi 5 lety byl tìžbou odkryt soubor intruzívních tìles, zahrnující peò, pravou žílu a ložní žílu (obr. 2). Peò má kruhový prùøez asi 10 m v prùmìru a je tvoøený sloupcovitì odluèným bazanitem. Svislá žíla je 2,1–2,3 m mocná, smìru VSV-ZJZ, a teènì se dotýká pnì na jeho severním okraji. Je tvoøená zcela rozloženým bazaltoidem zelenohnìdé barvy s planárními rezavými (proželeznìlými) zónami v odstupech 5-10 cm od sebe. Tyto zóny jsou mírnì kosé ke kontaktùm žíly a lemují drobné trhliny se subhorizontálními striacemi. Na jižním kontaktu žíly je vyvinut tento sled (od vulkanitu do pískovce): 0-3 mm okrového jílu, 0-

3 mm bílého písku až prachu (dynamická silicifikace) a 5 mm rezavého železitého písku. Na severním kontaktu žíly je místy vyvinuta 5 mm silná železitá krusta. Ložní žíla vybíhá do stran z pravé žíly v úrovni horizontu s vyšším obsahem hrubých køemenných valounù. Je max. 80 cm mocná a zcela alterovaná. Pøi horním kontaktu je vyvinuta 2–20 mm mocná krusta QPI a nad ní 10 mm mocná krusta QRI. Pøi dolním kontaktu je proximální krusta QPI mocná do 40 mm a distální krusta QRI mocná 10 mm. Do podloží žíly pronikají oxihydroxidy Fe v podobì nahoru konvexních girland rùzné intenzity proželeznìní od lamin QRI po rezavé smouhy (obr. 3).

Minerální a chemické složení

Vzorky byly odebrány z celého profilu od osní èásti pravé žíly až po nealterovaný pískovec 1,5 m severnì od ní (ADAMOVIÈ 2001). V tomto smìru klesají obsahy železa z 18,6 hm.% pøes 11,8 hm.% ve vnìjší železité výstelce až po 0,1 hm.% v èistém pískovci. Ve stejném smìru klesají i obsahy Al2O3, TiO2, CaO, P2O5, Ba, Cu, Zn, Zr, Th a lanthanoidù s výjimkou La. Nabohacení železité výstelky ve srovnání s vulkanitem bylo zjištìno v pøípadì Na2O, MnO, As, Sr, U a La. Vnìjší výstelka je tvoøena køemenem, goethitem a opálem. Obsah oxihydroxidù Fe v QRI na kontaktu ložní žíly je 32,7 hm.%, kromì toho zde byly zjištìny øádovì vyšší obsahy U než podél pravé žíly.

Proželeznìní pøi spodním kontaktu ložní žíly bazaltoidu v pískovnì Støeleè. Foto J. Adamoviè.

Literatura

Geologická stavba pískovny Støeleè je popsána napø. v tìchto pracích: KLEIN & TAJOVSKÝ (1986), PRACHAØ (1987), NEDOMLEL (1990). Specielnì železivcùm se vìnují PRACHAØ (1987, 1988) a ADAMOVIÈ (2001).

3. Apolena Lokalizace

Skalní mìsto na jv. úboèí vrchu Trosky (488,1 m). Pøírodní rezervace od r. 1998.

Geologický popis

Skály jsou tvoøeny slabì litifikovanými pískovci teplického souvrství s náznaky cyklické stavby pøi vrcholu. Pískovce jsou vìtšinou jemnozrnné, v nejspodnìjších èástech nìkterých skalních útvarù støednì zrnité až hrubozrnné. Vrstevnatost je zøetelná pøedevším na stìnách s vyvinutým mikroreliéfem (voštiny, lišty). Na jedné výraznìjší vrstvì se vyvinulo množství skalních perforací a pøevisù. Pukliny jsou v pøevládajícím smìru 100-125° a 5-25°. Asi 500 m na SSZ se nachází vrchol Trosek tvoøený komínovou brekcií a extruzí(?) olivinického nefelinitu lineárnì protaženou ve smìru V-Z. Vzhledem k pøítomnosti dalších plošných aeromagnetických anomálií (ŠALANSKÝ 1966) lze v blízkosti pøedpokládat další, menší tìlesa: napø. 200 m v. od s. okraje skalního mìsta. Pøevažuje proželeznìní typu 1: zbytky desek køemenem bohatého železivce (QRI). Vzhledem ke slabé litifikaci lze pøedpokládat, že vìtšina desek odpadla. Na malé skalní vìži na severním okraji skalního mìsta se nacházejí laminy QRI typu 2.

Minerální a chemické složení

Na horní hranì skalního mìsta, 320 m jv. od východního vrcholu Trosek, byl nalezen ètyøhranný sloupek QRI. Tmel je tvoøený goethitem a hematitem. Vzorek obsahuje 24,2 hm.% oxihydroxidù Fe a mimoøádnì vysoký obsah Al2O3 (12,9 hm.%), zøejmì zpùsobený pøítomností kaolinitu (A DAMOVIÈ 2001).

Literatura

MERTLÍK (2002)

Blízké výskyty 3a. Ktová

V nezøetelnì vrstevnatém støednì zrnitém køemenném pískovci v lomu nad Ktovou, cca 600 m sv. od vrcholu Trosek, je vyvinuto deskovité proželeznìní typu 1 ve formì svislých pruhù QRI.

4. Skály u Vidláku Lokalizace

Asi 1 km ssz. od Trosek a 300 m jjz. od vrchu k. 330 (Hlavatá skála) u Rokytnice – viz obr. 4.

Geologický popis

Skály vrstevnatého a šikmo zvrstveného støednì zrnitého køemenného pískovce teplického souvrství jsou èlenìny puklinami krušnohorského a sudetského smìru. Pøítomna jsou torza desek køemenem bohatého železivce (typ 1), pøípadnì i laminy typu 2 v podobì nepravidelných válcových ploch. Tìleso olivinického bazaltoidu na kopci v blízkosti Hlavaté skály bylo tìženo na stavební kámen.

110 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

5. Borecké skály Lokalizace

Oblast Boreckých skal s nejvyšším vrchem Bor (360,4 m) leží v západním okolí Rovenska pod Troskami. Jde

o kuestu uklonìnou k ZJZ, v níž dvojice zaøíznutých tokù vyhloubila údolí rozšiøující se smìrem k èelu kuesty, t.j. k VSV. Podle horolezeckých map se severnìjší údolí nazývá Na štìpánské, jižní údolí pak Sluneèné údolí. Po severní hranì Sluneèného údolí vede znaèená turistická cesta. Pøírodní památka, vyhlášená roku 1985.

& & & & & & & & & & &

- 111

WN MHE 28+ODYDWpVNiO\

          

)HGHVNDWRU]R )HLQNUXVWDFH )HLQNUXVWDFH )HLQNUXVWDFH

EUiQ\SXNOLQRYiMHVN\Q VW HSiN)H )H )H )H )H )HQRUDOLãN\ )H

Tabulka 1. Seznam projevù proželeznìní u Hlavaté skály. Sestavil J. Mertlík.

Geologický popis

Skalní výchozy jsou tvoøeny støednì zrnitými a hrubozrnnými, slabì tmelenými køemennými pískovci hruboskalského kvádru (teplické souvrství). Tektonická predispozice spoèívá v blízkosti lužického zlomu (cca 1 km v. od okraje skal): vrstvy jsou uklonìny zhruba 5-10° k JZ. Ze sedimentárních textur je v pískovci pozorovatelné šikmé zvrstvení decimetrových rozmìrù. Puklin mají smìry ZJZ-VSV a SZ-JV, pøièemž zvláštì pukliny prvního smìru tvoøí až drcená pásma. Povrchové geomagnetické mìøení (J. PEROUTKA v roce

Obr. 6.

Puklinová plocha 191/85° s proželeznìním typu 1 v blízkosti kontaktu žíly bazaltoidu. Údolí Na štìpánské v Boreckých skalách. Foto J. Adamoviè.

2000) ukázalo, že nejvyšší partií Boreckých skal probíhá ve smìru ZSZ-VJV (smìr 125–130°) souvislá, ale nikde neodkrytá žíla bazaltoidu, na Z zakonèená souborem intruzívních tìles na vrchu Kozinek (328,6), v oblasti Na štìpánské doprovázená na svém jižním okraji dvìma odžilky (speøené struktury?) – viz obr. 5.

Podrobná mapa výskytù jednotlivých projevù proželeznìní u Hlavaté skály. Sestavil J. Mertlík.

BALATKA (1976b), MERTLÍK (2002)

Obr. 4.

Literatura

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

UR WN H6

Obr. 5.

Geologická mapa oblasti Boreckých skal. Silné šedé linie a plochy – intruzívní tìlesa vulkanitù, tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE (2001).

112 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí Prakticky v celém prùbìhu žíly jsou pískovce impregnovány oxihydroxidy železa v podobì køemenem bohatého železivce (QRI). V severní stìnì údolí Na štìpánské v místì vyústìní pravostranné boèní rokle s hlavní žilou vulkanitu se jedná o trubice a zvlnìné laminy (typ 2) a výrazné zbytky výplní subvertikálních puklin (typ 1) – viz obr. 6. Osy trubic i smìry desek jsou rovnobìžné s prùbìhem žil vulkanitu (ZSZVJV), osy trubic jsou subhorizontální nebo uklonìné asi 30° k VJV. O 100-150 m dále na JZ dominují trubicovité útvary vìtších rozmìrù (i pøes 1,5 m), stranovì nebo výškovì zploštìlé. Osy vìtšiny trubic jsou uklonìné pod mírným úhlem k VJV nebo ZSZ, ve vyšší èásti stìny mají ale osy trubic prùbìh SV-JZ. Asi 200 m jz. od boèní rokle (v okolí chatky) se nakonec trubice soustøeïují do jediné výškové úrovnì 5-6 m pod horní hranou skal. V severním okolí vrchu Bor je žíla bazaltoidu sledována souborem proželeznìlých puklin (QRI) uklonìných pod úhlem 70-80° k JJZ až JZ (napø. skála Želva), pøímý kontakt žíly s pískovcem ale nebyl nalezen. V zónì podél žíly je vyvinuto i proželeznìní typu 4 – hrudkovité, bradaviènatì vyvìtrávající útvary QRI v pískovci. V západním okolí vrchu Bor byly na temeni skal zjištìny trubice QRI protažené ve smìru SZ-JV.

Geomorfologický popis

Novì zjištìná žíla bazaltoidu tvoøí spíše negativní formy reliéfu: rozsedliny a údolíèka. Pískovce podél žíly nebyly zpevnìny natolik, aby se pøi tvorbì reliéfu významnìji uplatnily. Z hlediska mikroreliéfu je zajímavým jevem bradaviènatý povrch pískovce podmínìný

Literatura

O výskytu rùzných forem železitých inkrustací v Boreckých skalách se zmiòují B ALATKA (1976a, 1986a, b), A DAMOVIÈ (2001) a MERTLÍK (2002).

6. Konice u Valdštejna Lokalizace

Skalnatý ostroh protažený SSV-JJZ, asi 250 m jjz. od samoty Konice, 1 km z. od zámku Valdštejn.

Geologický popis

Ostroh je tvoøen vrstevnatým jemnozrnným až støednì zrnitým køemenným pískovcem, místy šikmo zvrstveným. Zdejší pískovce jsou souèástí hruboskalského kvádru (teplické souvrství). Porušeny jsou pomìrnì hustou sítí otevøených subvertikálních puklin dvou systémù: SZ-JV a SV-JZ. Na pukliny smìru SV-JZ jsou vázána deskovitá tìlesa køemenem bohatého železivce – QRI (typ 1), z nichž místy vybíhají do bokù trubicovité nebo složitì zprohýbané železité inkrustace (typ 2). Jednu ze skal na konci ostrohu lemuje kolem dokola subhorizontální (mírný úklon do smìru 200°), undulózní deskovité tìleso QRI a QPI až 10 cm mocné, spletené z drobnìjších lamin železivce (obr. 8). Pukliny smìru SZ-JV nebývají tak silnì proželeznìlé a zdají se být mladší než hlavní fáze proželeznìní. Letecký ani povrchový geomagnetický prùzkum neobjevil v blízkosti lokality žádné tìleso vulkanitu. V západní stìnì ostrohu byl lámán slabì silicifikovaný pískovec na štuky. Lámání bylo usnadnìno výše popsaným stylem rozpukání. Pøes skalky tvoøící vstup do prostoru tìžby probíhá zóna hustšího rozpukání (po 1 m) ve smìru 142°.

Literatura

A DAMOVIÈ (2001), MIKULÁŠ a kol. (2001), MERTLÍK (2002)

Blízké výskyty 6a. Kalvárie u Valdštejna

Výrazná skalní kulisa na východním okraji Kalvárie (419,5 m) je tvoøená støednì zrnitými køemennými pískovci hruboskalského kvádru (teplické souvrství). Nejlepší ukázky proželeznìní jsou pozorovatelné podél paty kulisy 450–550 m sz. od zámku Valdštejn. Desky QRI typu 1 sledují pukliny smìru SV-JZ, výraznìjší jsou však „šálovitì“ zprohýbané laminy až trubice, jejichž osy se uklánìjí pod úhlem 3-5° k VJV až JV. Pozemním geomagnetickým mìøením nebylo zjištìno žádné tìleso vulkanitu. Obr. 7.

Geologická mapa lokality Konice u Valdštejna. Tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE (2001).

- 113

bodovým vysrážením oxihydroxidù Fe, známý je však i z jiných lokalit v Èeském ráji (1, 8–10) i odjinud (Kohout v Lužických horách).

Tìžba Konice

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

6b. Nouzov

Na plochém høbetu v sz. pokraèování vrchu Stávek

Obr. 8.

Undulózní krusta QRI a QPI sledující pomyslnou plochu mírnì uklonìnou k JJZ na lokalitì Konice u Valdštejna. Foto J. Adamoviè.

(415,6 m) z. od Hrubé Skály stávala ves Nouzov. Údolí západnì od bývalého Nouzova smìøuje k západu a po cca 400 m pod skálou Kapelníèek ústí do horní èásti údolí Pøedìl; nìkdy se oznaèuje jako „Údolí faraónù“. Poslední pravostrannou boèní rokli tohoto údolí pøetíná asi 70 m od ústí subvertikální puklina smìru 120°, rovná, ale mírnì zvlnìná. Na desce køemenem bohatého železivce na této puklinì se støídají tmavší a svìtlejší pruhy (asi dáno rozdílnou tlouškou desky nebo koncentrací železa), které mohou indikovat smìr proudìní fluid transportujících železo. Pruhy jsou protaženy v linii 133/58°. Tìlesa neovulkanitù nejsou z této oblasti uvádìna a ani povrchové geomagnetické mìøení v úseku Stávek – Nouzov – Bukovina žádná tìlesa nezjistilo.

6c. Hrubá Skála – Bukovina 1

V uzávìrové èásti rokle SSZ-JJV asi 200 m severnì od bývalého Nouzova a 200 m jižnì od Bukoviny jsou skály vytøídìného støednì zrnitého køemenného pískovce s èastým výmolovým šikmým zvrstvením s køemennými valouny na bázi. Pukliny strmì uklonìné k SV mívají slabé povlaky QRI, pøièemž nìkteré kopírují voštinovitý reliéf puklinové plochy natolik, že pravdìpodobnì vznikly až po jeho èásteèném vytvoøení (záteky? skalní kùry?). Nejzajímavìjším jevem jsou ale zcela izolované útvary QRI charakteru úzkých a dlouhých rourek (trubièek) nebo protáhlých hrudek (MERTLÍK 2002). Rourky jsou zcela izolované, èasto vzdálené nìkolik metrù od sebe, probíhají kose

k puklinatosti a nìkdy vyènívají nìkolik centimetrù z okolní skály; napø. jsou vyvinuty uvnitø tafone. Mají prùmìr 2,5 až 4,5 cm, protažené jsou ve smìru V-Z a jsou témìø vodorovné – s úklony do 7° na tu èi onu stranu.

6d. Hrubá Skála – Bukovina 2

Skály v pravé stìnì rokle Spálenka j. od Bukoviny jsou tvoøeny žlutým støednì zrnitým pískovcem (hruboskalský kvádr) s pravidelnì se opakujícími rezavými pásky na výraznìjších vrstevních plochách (po 10-15 cm). Rezavé pásky jsou ménì odolné vùèi erozi a celkový styl skalní modelace zde pøipomíná „lampionové“ skály v tzv. facii Dolského údolí (B. MÜLLER 1925) – viz Kokoøínsko, lokalita 11. Asi 220 m s. od vrcholu Stávku je vedle údolní cesty vyvinuta rovná èelní puklina 38/87° s deskou QRI. Støídání rezavých a èervených zón na puklinì je dáno nesouvislou pøítomností nejsvrchnìjší vrstvièky a mùže indikovat smìr proudìní fluid bohatých železem; pruhy jsou protaženy podél linií uklonìných 6-10° k SZ.

7. Pleskotský mlýn Lokalizace

Dobývky na ostrohu na levém bøehu Žehrovky 180 m jz. od Pleskotského mlýna, 2 km j. od vrchu Vyskeø.

Geologická stavba

Ostroh je tvoøen pískovci hruboskalského kvádru (teplické souvrství), v nejsvrchnìjší èásti pak vápnitými

114 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí jílovci bøezenského souvrství. Na jeho východním konci je pozorovatelná 100 m dlouhá jáma smìru VSVZJZ (77°), ze severní strany lemovaná valem a v okolí doprovázená dalšími pinkami. Povrchovým geomagnetickým mìøením v roce 2000 (J. PEROUTKA) bylo zjištìno, že jde o vydobytou žílu bazaltoidu. Západním smìrem žíla pokraèuje ještì 50 m za z. konec jámy, kde na okraji pole náhle konèí (zlom?). Na východì se rozpadá do dvou segmentù pøi souèasném stáèení do smìru SV-JZ a konèí asi 80 m sv. od v. konce jámy. Malý poèet nalezených úlomkù èerstvého vulkanitu nasvìdèuje, že zde mohl být dobýván alterovaný bazaltoid jako železná ruda.

Blízké výskyty 7a. Krupníkov 1

Ve skalách u východnìjších domkù Krupníkova, 350450 m sz. od pøedešlé lokality, je vyvinuto proželeznìní typu 1 (zbytky desek QRI na puklinách).

7b. Krupníkov 2

V závìru levé vìtve boèního údolí ústícího u Krupníkova zleva do Žehrovky, 650 m z. od lokality Pleskotský mlýn, se pøi hladinì v tùni a periodickém potoce recentnì tvoøí precipitát nabohacený železem a manganem. Odebraný vzorek již pevné krusty, jejíž stáøí lze odhadnout na nìkolik týdnù, obsahuje 11,9 hm.%

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 115

oxihydroxidù Fe a 1,6 hm.% MnO, vìtšinu tvoøí amorfní a klastický SiO2.

7c. Podsemínský mlýn

Pøímo nad mostkem u Podsemínského mlýna v údolí Žehrovky jsou vyvinuty zbytky desek køemenem bohatého železivce (typ 1).

7d. Údolí Jordánky

V rokli od Krèkovic (Osady Vosákù) v pravé stìnì hned za soutìskou se nachází inkrustace typu 4 (konkrece) o rozmìrech do 2 cm. Na levém bøehu Jordánky pod rybníkem Krèákem, 2 km z. od Trosek, vystupují støednì zrnité køemenné pískovce hruboskalského kvádru s proželeznìním typu 1 (tenké povlaky na puklinách).

7e. Libnov

U è.p. 5 na dvoøe dlažba z kamenù s Fe inkrustacemi, vylámaných pøi ražení studny. Informaci nebylo možné ovìøit, nebo stìny studny byly zabláceny, ale zdroj je vìrohodný.

8. U Pomníkù Lokalizace

Vydobytá žíla po obou stranách silnice 1,8 km sz. od hradu Kost, 750 m sz. od køižovatky Pomníky. Obr. 10. Podrobná mapa výskytù jednotlivých projevù proželeznìní u mlýna Vysoké Kolo. Sestavil J. Mertlík.

Geologický popis

jižním kontaktu (170/82°) je žíla lemována výstelkami obou texturních typù železivce (QPI, QRI). Podobnì jako na lokalitì Dolní Houska na Kokoøínsku jsou na vnitøní výstelce narostlé drobné èoèkovité útvary QPI tmavohnìdé až èerné barvy. V pokraèování žíly dále na Z, 200 m z. od silnice je žíla doprovázena puklinami VSV-ZJZ a SZ-JV vyplnìnými železivcem QRI s bradaviè*1DGSUDPHQHPX9\VRNpKR.ROD natým povrchem. Tlouška železi)H]YOQ QpSORFK\ té krusty na kontaktu žíly zde dosa)H]YOQ QpSORFK\GXWLQD huje až 7 cm. Do vìtší vzdálenosti )H]YOQ QpSORFK\YRãWLQ\ od žíly projevy proželeznìní neza)H]YOQ QpSORFK\ sahují. )H]YOQ QpSORFK\ Jak bylo zjištìno povrchovým )H]YOQ QpSORFK\ geomagnetickým mìøením v roce )H]YOQ QpSORFK\YRãWLQ\ 2000 (J. PEROUTKA), žíla konèí asi )H]YOQ QpSORFK\)HPLVND 300 m z. od silnice. Její pokraèová)H]YOQ QpSORFK\ ní bylo nalezeno 300 m dále na jih, )H]YOQ QpSORFK\ což mùže být zpùsobeno jejím le)HQDYUVWY YSUED]DOWRYpEDOYDQ\ vostranným odskoèením na zlomu )HGHVNDWRU]R SSZ-JJV (obr. 9). Dále na západ )H]YOQ QpSORFK\ žíla vybíhá na temeno vrchu Chr)HGHVNDD]YOQ QiSORFKD by (345,7 m).

Po obou stranách silnice je odkryta zèásti vytìžená bazanitová žíla. Má smìr VSV-ZJZ, mocnost asi 2 metry, a je tabulkovitì až deskovitì odluèná podle puklin rovnobìžných s kontaktem. Alterace žíly dosahuje rùzného stupnì. Na severním kontaktu (171/81°) i na *

Obr. 9.

Geologická mapa lokality U pomníkù v Žehrovském lese. Silné šedé linie – intruzívní tìlesa vulkanitù, èárkované silné šedé linie – zlomy, tenké šedé linie – pukliny, šrafované plochy – rozsah proželeznìní. Podle ADAMOVIÈE (2001).

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *



                   

)HGHVNDD]YOQ QiSORFKD

)HLQNUXVWDFHVWUXVNRYLWpVWUXNWXU\ UR]VHGOLQRYiMHVN\Q SRGQtYHOPLY\GDWQêSUDPHQ)HGHVN\ GXWLQDV)HLQNUXVWDFt)H]YêUD]Q QpN tåRYp]YUVWYHQt )HGHVN\ )HGHVN\

Tabulka 2. Seznam projevù proželeznìní u mlýna Vysoké Kolo. Sestavil J. Mertlík.

Minerální a chemické složení

Analyzovány byly vzorky v profilu od nealterovaného vulkanitu v ose žíly pøes alterovaný vulkanit a vnitøní výstelku (QPI) po vnìjší výstel-

116 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí ku (QRI). V této øadì se zvyšuje obsah oxihydroxidù Fe z 12,4 hm.% až na 52,3 hm.% v QPI a dále klesá na 27,2 hm.% v QRI. Obsah Al2O3, Ba, Cu, Rb, Zn, Th a lanthanoidù je nejvyšší v alterovaném vulkanitu, zatímco obsah As a U dosahuje maxima v krustì QPI.

Tìžba

Pravdìpodobnì zde byl tìžen pevný vulkanit na štìrk, nelze ale vylouèit ani dobývání alterovaného vulkanitu v menších jamách za úèelem výroby železa.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Literatura

A DAMOVIÈ (2001), M E RT L Í K (2002)

Blízké výskyty 8a. Vìtrák

Na vrchu Vìtrák (360,5) 1,7 km sv. od Srbska je tìleso nefelinického bazanitu s lemem intruzívní brekcie. Z nìj vybíhá k VSV žíla olivinického nefelinitu (TÍMA a kol. 1999). Na skalkách hrubozrnného pískovce 100 m vjv. od vrcholu jsou patrné žilky QRI smìru SV-JZ a zvlnìné laminy QRI s horizontálními osami ve smìru 36°.

8b. Údolí Žehrovky – nad Vysokým Kolem

Nad mlýnem Vysoké Kolo (200 m na JV) jsou v levém bøehu Žehrovky v pískovci vyvinuty nepravidelné válcové laminy QRI o síle kolem 1 mm (typ 2) a torza desek QRI (typ 1). Lokalita leží 70–120 m s. smìrem od žíly olivinického nefelinitu až limburgitu „Na rovinách“. Viz obr. 10.

Obr. 11. Podrobná mapa výskytù jednotlivých projevù proželeznìní u Skokov. Sestavil J. Mertlík.

U R W N H 6 

- 117

W N MH E äHKURYVNêOHV 2

$



$URKN% HOOHYXH

$



)HYRãWLQRYpãNUDS\YêãHVW

$



)HLQNUXVWDFH

$



)HGHVND

%



%6NRNRYVNiþHUWRYD]H

%



)HSRY\KRMHQêFKSXNOLQiFK

%



QDY

%



)HSRYODN

%



)HGHVND

%



)HGHVNDEUiQDRNQR

%



)HGHVN\WUXELFHSXNOLQRYiM HVN\Q

%



UR]VHGOLQRYiMHVN\Q

%



)HSRY\KRMHQêFKSXNOLQiFKWUXELFH

%



)HGHVN\

%



WXQHO'FFDPQHYêUD]Qp)H

%



)HWUXELFHDYOQ\

%



S HYLVYSUDYR]E\WN\)HYOHYRLFKQRIRVtOLH

%



)HGHVN\

%



)HYOQ\

%



Y\W

%



)HYOQ\GHVN\

%



)HYOQ\

%



åHOH]LYFH

%



SRNOLþND

%



)HLQNUXVWDFH

%



åHOH]LYFH

QNDVH]iURGN\YRãWLQRYêFKãNUDS

åLþFHQi]QDN)HWUXELFRNQRYP DVLYXQDGQtQHSUDYiEUiQDRNQR

)HWUXELFH

åHQiþHGLþRYiåtODGHVNRYLWiRGO XþQRVWRGOiP DQpåHOH]LYFH

Tabulka 3. Seznam projevù proželeznìní u Skokov. Sestavil J. Mertlík.

Obr. 12. Podrobná mapa výskytù jednotlivých projevù proželeznìní u Mlýnice. Sestavil J. Mertlík.

118 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Obr. 13. Olešnice – Mlýnice, bod è. 17. Pøíèný øez tìlesem železivce typu 1. Foto J. Mertlík.

Obr. 14. Olešnice – Mlýnice, bod è. 16. Nepravidelné obrazce vytvoøené proželeznìním. Foto J. Mertlík.

8c. Žíla u Skokov

deskovité i trubicovité inkrustace a zprohýbané laminy, jejich výskyt vyznívá po témìø 1,5 km jihovýchodnì od Mlýnice. Viz podrobné mapky na obr. 11 a 12.

kovci nebo naopak). Na západním konci vrcholové plošiny je pøítomna dvojice puklin (192/88° a 211/88°) s proželeznìním QRI.

9. Sokolka

Literatura

Od lomu pøi silnici z Žehrova ke Kosti se táhne žíla limburgitu vsv. smìrem. V její blízkosti se nacházejí

' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' ' '

U R W N H 6 

W N H M E äHKURYVNêOHV 2

                      

Y \W

åHQiåtODþHGLþHY ROQpåHOH]LYFH

)HWUXELFHDYOQ\

Lokalizace

Sokolka (322 m) je vrch s plochým temenem 0,5 km sz. od Srbska.

BALATKA (1977, 1986a), ADAMOVIÈ (2001), MERTLÍK (2002)

)HGHVN\GXWLQDRNQR )HWUXELFHDYOQ\ )HY OQ\PiORY êUD]Qp )HGHVN\ )HGHVN\ )HGHVN\ )HSRYODN\Y OHYRPSGXWLQD )HGHVN\ )HY OQ\DGHVN\ )HY OQ\ )HY OQ\ )HGHVN\ )HGHVN\ )HGHVN\ MiPDVHåHOH]LY FL )HSORWQDQDVXEKRUL]RQWiOQt GXWLQ\]E\WN\)HGHVN\QHY êUD]Qp)HY OQ\ QHSUDYiEUiQDQHYêUD]QQp)HYOQ\ ]E\WN\)HGHVN\ )HGHVN\

Tabulka 4. Seznam projevù proželeznìní u Mlýnice. Sestavil J. Mertlík.

Geologická stavba

Vrch je tvoøen jemnozrnným, výše støednì zrnitým pískovcem hruboskalského kvádru (teplické souvrství). Pískovce jsou z velké èásti bioturbované, zbytky vstevních ploch jsou místy zvýraznìné rezavým pigmentem a porušené konvolucí, výše je èasté šikmé zvrstvení a klinoformy uklonìné k SV. Jižní omezení Sokolky je zlomové: výrazné pukliny smìru V-Z jsou vyhlazené a silicifikované, s vertikálními striacemi. Na silicifikovaných puklinách smìru S-J jsou spíše horizontální striace. Na skalce z hrubozrnného pískovce s plovoucími køemennými valouny do 1,5 cm 140 m vjv. od vrcholu je vyvinuto proželeznìní typu 1 na puklinì 205/88°. Vrcholová partie je typická proželeznìním typu 4: volnì rozptýlené v pískovci jsou zde železité pecky, hrudky i jednovrstevné kulovité konkrece o prùmìru 4-5 cm (obr. 15). Nezvyklé jsou kulovité, eliptické až ledvinité útvary s rezavým lemem o velikosti 5-10 cm nebo podobné, ale vìtší útvary bez kontrastního lemu, odlišující se svou barvou od okolí (šedé v rezavém pís-

10. Žíla u Zakopané Lokalizace

Žíla limburgitu o celkové délce pøes 2 km se táhne ze s. okolí Branžeže k VSV do obory Bellevue (TÍMA a kol. 1999). 350 m s. od osady Zakopané pøechází pøes žílu, zde zèásti vydobytou, lesní silnice.

Geologický popis

RNQRGUREQi)HYOQD

Obr. 15. Okrovì hnìdá konkrece železivce s jádrem z vybìleného písku na vrchu Sokolka u Srbska. Prùmìr konkrece 4,5 cm. Foto J. Adamoviè.

- 119

Po obou stranách silnice jsou kontakty žíly dobøe pozorovatelné. Východnì od silnice je jižní stìna žíly pøevážnì pøesucená, ale v severní stìnì o orientaci 147/ 87° je vyvinuta mírnì zvlnìná, 1-2 cm mocná krusta QRI paralelní s žilou, ale oddìlená od kontaktu 3-5 cm mocnou zónou pískovce bez proželeznìní. Povlaky QRI jsou i na puklinách v pískovci, které jsou orientovány pøíènì k žíle, napø. 234/82°. Západnì od silnice lze pozorovat i samotný vulkanit. Na rozdíl od žíly ve Støelèi zde nejsou patrny jakékoliv podélné rezavé pruhy ani prùbìžné pukliny, ale v zónì 80 cm pøi s. kontaktu je žíla alterovaná – vybìlená (kaolinizace?) a kostièkovitì rozpadavá. Celková mocnost žíly je 3 m. Severní i jižní kontakt žíly je doprovázen vnitøní i vnìjší výstelkou (t.j. QPI a QRI) v celkové mocnosti 1-3 cm. Na jižním kontaktu (151/84°) je patrná ledvinitá Fe-krusta, vybíhající po dvou rùzných vrstevních plochách v pískovci smìrem pryè od žíly. Ve svém dalším prùbìhu k ZJZ je žíla nìkolikrát levostrannì dislokovaná vždy o 4-5 m. V dobývkách o 900 m dále na ZJZ je patrna sloupcovitá odluènost limburgitu pøíèná na prùbìh žíly.

120 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 121

cykly zakonèenými slepencovými polohami. Nejbližší známé tìleso neovulkanitu je peò olivinického nefelinitu na vrcholu Mužského (TÍMA a kol. 1999). Samotný masiv Železných vìží je zajímavý tím, že proželeznìní typu 1 je zde vyvinuto na subvertikálních puklinách dvou rùzných smìrù. Desky køemenem bohatého železivce rùzné orientace pøitom èasto pøecházejí jedna v druhou a na styku tvoøí ostré hrany. Nejvýraznìjší v tomto smìru jsou pukliny uklonìné pod úhlem 82–89° k JJZ (do smìru 207–222°), místy s výraznými mísovitými odtrhy. Ty jsou kombinovány s puklinami uklonìnými 83–89° k JJV (do smìru 148–157°), rovnìž vykazujícími tahové struktury, jako napø. mísovité odtrhy nebo pérové struktury. Na Železných vìžích i ve skalách pøes údolí dál na JV je velmi èastým jevem páskování dané rùznou intenzitou prosycení oxihydroxidy Fe na puklinách (obr. 16). Pásky bývají na puklinách obou systémù: na puklinách uklonìných strmì k JJZ jsou pásky protažené pod mírným úhlem (do 30°) k VJV nebo k ZSZ, na puklinách uklonìných strmì k JJV jsou pásky protažené pod støedním úhlem (30–65°) k VSV. Tam, kde je zároveò pøítomno trubicovité proželeznìní, se zdá, že osy trubic jsou rovnobìžné s protažením páskù. To naznaèuje význam páskování pro poznání smìru proudìní fluid bohatých železem.

Literatura

Obr. 16. Proželeznìní typu 1 s páskováním zpùsobeným rùznou intenzitou mineralizace. Lze pøedpokládat, že pásky jsou rovnobìžné se smìrem proudìní mineralizaèních fluid. Pravá stìna údolí jv. od Železných vìží u Pøíhraz. Foto J. Adamoviè.

BALATKA (1986a), A DAMOVIÈ (2001), MIKULÁŠ a kol. (2001), MERTLÍK (2002)

Minerální a chemické složení: Analyzována byla krusta QRI ze severního kontaktu žíly asi 160 m v. od silnice (A DAMOVIÈ 2001). Obsah oxihydroxidù Fe je 21,7 hm.%.

V pravém svahu rokle Krtola se nachází zvlnìné laminy a deskovité inkrustace.

Tìžba

O úèelu tìžby se nepodaøilo nic zjistit. Kromì tìžby na štìrk nelze vylouèit ani dobývání alterovaného vulkanitu v menších jamách za úèelem výroby železa.

Literatura

A DAMOVIÈ (2001), MERTLÍK (2002)

11. Železné vìže u Pøíhraz Lokalizace

Jako Železné vìže se oznaèuje skalní masiv na ostrohu Kobylí hlavy (391 m) 750 m z. od Pøíhraz. Jde o nejvýchodnìjší výbìžek plošiny Mužského (463,4 m).

Geologický popis:

Plošina Mužského je tvoøená pískovci hruboskalského kvádru (teplické souvrství) – køemennými pískovci bez výraznìjší zrnitostní gradace, s výrazným výmolovým zvrstvením a mírnì uklonìnými vrstevními plochami (klinoformami). Nejvyšší partie skal vykazují cyklickou stavbu pískovce s nahoru hrubnoucími

Blízké výskyty 11a. Krtola

11b. Nad pøíhrazským hotelem

Nad pøíhrazským hotelem ubíhá k ZJZ skalní defilé s velmi èastým výskytem slabých inkrustací typu 1, výjimeènì i lépe vyvinutých, a na nìkolika místech s inkrustacemi typu 2.

11c. Nad Vlèím dolem

Zhruba 200 m jv. smìrem od Køížových vìží nad Pøíhrazy stojí v blízkosti nepravé skalní brány vìž, kterou prochází subhorizontální železitá deska typu 3. Deska je tenká a leží pøi patì skály, proto se morfologicky neprojevuje.

12. Kozlov - Chlum Lokalizace

Vrchol Chlumu neboli Kozlova (357,9 m) leží 2,5 km jz. od Turnova.

Geologický popis

Skalní mìsto je tvoøeno køemennými pískovci hruboskalského kvádru (teplické souvrství), støední velikosti zrna, vrstevnatost je ménì zøetelná. Pískovcová deska vytváøející výchozy je mocná pouze asi 20 m; v jejím

Obr. 17. Proželeznìní typu 1 kombinované se šikmým zvrstvením. Železné vìže u Pøíhraz. Foto J. Mertlík.

podloží jsou slínovce (které nejsou trvale odkryty). Na plošinì, na níž leží obec Pohoøí, jsou v nadloží pískovcù dochovány slínovce bøezenského souvrství. Tìlesa neovulkanitù nejsou známa. Smìrovì pøevládají pukliny rovnobìžné s lužickým zlomem a pukliny SV-JZ. Na puklinách jsou vyvinuta torza desek køemenem bohatého železivce (typ 1), v mocnosti do 2 cm, nìkdy zachovaná v podobì svislých pruhù; proželeznìní typu 2 pøedstavují nepravidelné válcovité plochy s nízkým obsahem Fe.

Geomorfologický popis

Skalní mìsto pøedstavuje denudaèní zbytek západní èásti hruboskalské kry. Vrcholové partie skal pøecházejí smìrem do severního úboèí vrchu v reliéf modelovaný pøevážnì gravitaèními skluzovými pohyby (MIKULÁŠ a kol. 2001). Jedineèná je dále pomìrnì rozsáhlá puklinová jeskynì asi v polovinì výšky severní strany høbetu: je vyvinuta v obrovském bloku pískovce, jehož vrstevní plochy jsou v dnešní poloze kolmé; pomocí sedimentárních biogenních a mechanických struktur lze doložit, že boèní stìny jeskynì, vzdálené od sebe asi 2 m, pøedstavují negativ a pozitiv téže vrstevní plochy.

Literatura

MIKULÁŠ a kol. (2001)

13. Klokoèské skály Lokalizace

Pískovcová oblast vsv. od Turnova, pøírodní rezervace vyhlášená v roce 1985.

Geologický popis

Skalní oblast je vyvinuta v tìlese køemenných pískovcù hruboskalského kvádru (teplické souvrství) o mocnosti asi 140 m. Nejvýraznìjší primární texturou v pískovcích jsou klinoformy uklonìné k JJZ pod úhlem 12-15°. Jejich pùvodní sklon lze získat odeètením zhruba 5° tektonického úklonu (k JZ) celého pískovcového tìlesa, který podmínil vznik kuesty. Na nì je naloženo šikmé zvrstvení až nìkolikametrových mocností. Místy výrazná puklinatost bývá doprovázena silicifikací a je vesmìs paralelní s lužickým zlomem (SZJV). Tìlesa neovulkanitù nejsou z tohoto území známa, ale jz. od Rozumova se táhne ve smìru SV-JZ rýha neznámého pùvodu v místì aeromagnetické anomálie; mùže jít o vydobytou žílu neovulkanitu. Žíla nebyla geofyzikálnì ovìøována, protože záøez byl používán k ukládání odpadu a v tìsném soubìhu je vedení 35 kV. Impregnace oxihydroxidy Fe se soustøeïují do trubic nebo výplní puklin, zejména na skalách v èele kuesty. Nad obcí Klokoèí tìsnì nad Prùchody jsou horizontální i svislé desky QRI ve smìru shodnì s lužickým zlomem (SZ-JV). 150 m j. od Prùchodù jsou laminy QRI v podobì trubic 5–50 cm v prùmìru, s osami orientovanými SZ-JV (316/3°). Na vìžích Radnice a Bedrunka jsou proželeznìlé pukliny orientované kolmo na lužický zlom a o 100 m dál podobné pukliny i trubice QRI (Džbán) paralelní s lužickým zlomem. Smìrem k JZ ubývá Fe-inkrustací, zbytky desek typu 1 najdeme v Betlémských skalách v sestupu ke skalní vìži Koník a dále pak 270 m severnì od parkovištì na kraji Rozumova a v puklinové jeskyni jv. od Rozumo-

122 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí va. (Od výše zmínìného parkovištì cca 100 m sv. smìrem a odtud vpravo odboèující místní komunikací. V jejím prodloužení 350 m od køižovatky je puklina s jeskyní.) Drobnìjší inkrustace pøevážnì typu 4 se nacházejí ve výchozech nalevo od silnièky ze Zaholic do Rozumova.

koèské skály je specifický výskyt vertikálních a šikmých žlábkù èi žeber a s nimi spojených pískovcových tìles nìkolikacentimetrové tloušky, zøejmì zpùsobený drobným pohybem po rupturách nebo støižných zónách v pískovci (blíže viz MIKULÁŠ a kol. 2001).

Geomorfologický popis

Geomorfologii Klokoèských skal se vìnuje napø. VÍTEK (1987), o proželeznìní se zmiòují BALATKA (1986a) a MERTLÍK (2002).

Území Klokoèských skal má charakter kuesty, což je zpùsobeno úklony klinoforem i celého tìlesa k JZ. Na èele kuesty se vytvoøily výrazné skalní stìny. Pro Klo-

Literatura

Obr. 18. Poloha jednotlivých výskytù proželeznìní v severní èásti Èeského ráje.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

14. Oblast podél lužického zlomu 14a. Zbirohy a Sokol

Na hranì kry Zbirohù (452,5 m) naproti skalnímu mìstu na Kalichu se táhne rovnobìžnì s lužickým zlomem smìrem na Michovku zóna proželeznìní v køemenných pískovcích hruboskalského kvádru (teplické souvrství). Má délku cca 530 m, nejvýraznìjší je na svém SZ konci na odsedlém høebínku. Pak se hrana nepatrnì stáèí víc k Z a proželeznìní zcela mizí. Zhruba uprostøed má zóna šíøku asi 200 m, ale nejsou zde vyvinuty nejkrásnìjší ukázky. Pøevažují trubicovité tvary lamin QRI (typ 2) nejrùznìjších rozmìrù, ale stálého smìru 140°. Typické pro tuto oblast jsou „hoøické“ trubièky o prùmìru do 2 cm se sílou stìny kolem 3 mm a horizontálnì i vertikálnì smáèknuté trubice, které probíhají vrstevními plochami. Vyskytují se zde i duté trubice, které zjevnì nikdy nebyly vyplnìny pískem: vystlány jsou vrstevnatým železivcem bez zjevných køemenných zrn. Subhorizontální desky jsou pøítomny, ale záhy vykliòují. Pokud se nìkde vyskytují vertikální Fe-desky, pak se jedná spíš o inkrustace na puklinách o témìø nemìøitelné tloušce. Desky na puklinách až 10 cm mocné popisuje ze z. okolí lomu v Michovce BALATKA (1986a). Vedle blokových jeskyní a nepravých bran zde tvoøí proželeznìní nejvýznamnìjší fenomén. Ve skalním mìstì Chlévištì na úboèí Sokola (562,5 m) jsou vyvinuty trubice (typ 2) o prùmìru pøes 10 cm, horizontální i svislé, a shluky hrudek Fe v pískovci (typ 4). Poblíž Michovky u skalní vìže Král a ve skalním mìstì Chlévištì se nacháze-

- 123

jí døevité zbytky inkrustované Fe (MIKULÁŠ & M ERTLÍK 2002).

14b. Kozákov

JZ. úboèí Kozákova tvoøí tektonicky uklonìná kra pískovcù korycanských vrstev (cenoman), namìøené úklony pøi jejím sv. okraji se pohybují mezi 32-45° k ZJZ (COUBAL 1989). Bloky železivcù leží na výrazném høbítku, který se nachází východnì od Mìsíèního údolí a míøí k Drábovnì. Na Drábovnì samotné tvoøí QRI subvertikální desky i trubicovité laminy. Pod Radostnou studánkou byla cenomanskými pískovci vyražená štola s cílem dobrat se permského uhlí; štola protíná nìkolik deskovitých inkrustací, které však nejsou na puklinách. U hlinitého závalu v závìru štoly dochází ke srážení oxihydroxidù Fe z pramenící vody. (MERTLÍK 2002). Nad Vescem, Smrèím a východním koncem Koberov na pískovcových krách jsou inkrustace typu 2.

14c. Koberovy

U silnice z Koberov do Železného Brodu, 100 m pod odboèkou do Besedic se na levé stranì u odboèky místní komunikace nachází malý lom ve svìtle žlutém, slabì litifikovaném pískovci. Ve stìnì jsou vyvinuty laminy QRI ve tvaru nepravidelných trubic (typ 2), a v nezpevnìném písku na kraji lomu výrazná subhorizontální deska o tloušce cca 7 cm s odboèující tenèí deskou. Na protìjší stranì silnice se nachází lom ve svìtle èerveném pískovci, svrchní vrstvy jsou pak svìtle žluté. V pokraèování této kry k JV se ve žlutém pískovci nacházejí inkrustace typu 4 (konkrece).

Obr. 19. Podrobná mapa výskytù jednotlivých projevù proželeznìní v okolí Sokola. Sestavil J. Mertlík.

124 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí U WR N H 6 

$

$ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ $ %

%

W N H M E 2

Q \ N V H -

6RNRO

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE LV Y H 3

D Q i U %

R Q N 2

\ LQ W ã R 9

\ LQ O K U 7

 $QDG0LFKRYNRXNH=ELURKX

                               

SURåHOH]HQpG HYR )HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFHVP UƒRG6EXEOLQ\

9

)HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFH )HWUXELFHQDSDGOpPEORNX ]SORãW Oi)HWUXELFHYVHVXWpPEORNX )HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFHLGHIRUPRY DQpVP UƒMHGQDWUXELFHVNRQNUHFtY MiGUX )HQHSUDYLGHOQpGXWp~WY DU\ )HQHSUDYLGHOQpGXWp~WY DU\ ]SORãW Oi)HWUXELFHVP UQHP

LWHOQê

)HQHSUDYLGHOQpGXWp~WY DU\]SORãW OpWUXELFH )HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFHVP Uƒ )HWUXELFHVP UQHP

9 HQ

)HWUXELFHVP UƒYVHVXWpPEORNX )HWUXELFHVP Uƒ Y HONiNRQNUHFHQD"VY LVOpSXNOLQ QHURY QRP UQ SURåHOH]HQi )HLQNUXVWDFHVP UQHP

LWHOQê

QHSUDYpRNQRQHSUDY pEUiQ\ )HLQNUXVWDFHVODEpQHP

%

2

LWHOQêVP U

)HLQNUXVWDFHQHSUDYLGHOQpQHP

Obr. 20. Horizontální deska v Besedických skalách, oblast Sokola. Foto J. Mertlík.

LWHOQêVP U

RGKDOHQiY UVWHY QtSORFKDQDSDGOpPEDOY DQXOHKNp)H )HGHVNDVP UƒGROHQHSUDY iEUiQD

14d. Suché skály

%

QHYêUD]Qp)HLQUXVWDFHS HY LV\

Vztyèené vrstvy køemenných pískovcù korycanských vrstev (cenoman) v blízkosti lužického zlomu prodìlaly nìkolikafázový tektonický vývoj (COUBAL 1990, COUBAL & ADAMOVIÈ in BUDIL & ŠTÌPÁNEK eds. 1999). Zachovány jsou pøedevším zbytky krust QRI na puklinách pøíèných k hlavnímu zlomovému pásmu (SSVJJZ): na Sokolí vìži, Borové vìži a na východní stranì Bílé vìže byly na drcených pásmech tohoto smìru zjištìny neohlazené povlaky oxihydroxidù železa. Na vìži M. Èerného mají v drceném pásmu 306/82° nárùsty oxihydroxidù Fe dokonce ledvinitý povrch. Tyto jevy svìdèí o malém stáøí železitých krust (vznik až po vytvoøení ohlazových ploch) a o trvale tahovém charakteru pøíèných ruptur. Na rupturách rovnobìžných s lužickým zlomem jsou povlaky oxihydroxidù Fe vyvinuty napø. na Èihulovì vìži.

3

)HGHVN\VP UƒDƒ QHSUDYiEUiQDGROH)HGHVNDƒQDSURW MãtVW Q

Y\KRMHQpSXNOLQ\

%

)HGHVNDƒQHSUDYiEUiQD Y

7

%

WãtPQRåVWYtQHSUDY êFKEUDQDEORNRYêFKMHVN\ )HLQNUXVWDFH

-

%

 %6NiO\QD=ELURKXKUDQDSURWLEOXGLãWLQD.DOLFKX



)HWUXELFHVP UƒDOHLƒLWpP

VY LVOpY~GROQtVW

Q EXEOLQ\S HYLVQD

3

2

9

Y UFKROXQHSUDY pRNQR

%  %  %  %  %  %  %  &

& & '

' '

- 125

)HSHFNDXY QLW N HPHQHPFKXGêåHOH]LY HF )HWUXELFHVP UƒVNORQ )HWUXELFHƒSU

)HQHSUDYLGHOQiGXWiW OHVD )HY \NOL XMtFtKRUL]RQWiOQtGHVNDYSUDY RGDOãt XNORQ

Qi)HSORFKDWY R HQiGHIRUPRYDQêPLWUXELFHPLWUXELFHNROHP

RG] tFHQLQ\=ELURKX

ãLNPp]Y UVWY HQtS HYLV\Y\KRMHQpSXNOLQ\PiORYêUD]Qp)H

 

'



7

14e. Vranovský høeben

RG=ELURKX

)HGHVND )HGHVNDQDVW )H]YOQ

' '

3

WRU]R)HGHVN\VP Uƒ

 '2VWURKVHYHUQ

 

3

)HQHSUDYLGHOQiGXWiW OHVD

 &9êFKRGQ

 

QiƒN-9

P UGRFPS HY LVRKQLãW

9

Q LQDS LOHKOpSORãHEDOYDQXY HVW QHQi]QDN\VODE SURåHOH]HQêFK

QêFKSORFKDKRUL]RQWiOYtFKSORFKWY R tFtFK tPV\Y RãWLQ\

)HGHVND )HGHVND)HKRUL]RQWiOQtQDPpQ ]SHY Q QêFKY UVWY iFKãLNPp]Y UVWYHQtS HYLV

3

)HGHVNDWRU]R

Tabulka 5. Seznam projevù proželeznìní v okolí Sokola. Sestavil J. Mertlík.

Obr. 21. Slabé, zvlnìné subhorizontální laminy QRI v Besedických skalách, oblast Sokola. Foto J. Mertlík.

Vranovský høeben podél lužického zlomu sz. od Malé Skály je ve svých vrcholových partiích tvoøen pøevážnì køemennými pískovci korycanských vrstev (cenoman), jejichž báze je uklonìná strmì k JZ nebo dokonce pøekocená (až 70° k S). Její prùbìh je také porušen pøíènými horizontálními posuny. V úseku mezi vyhlídkou Belveder a areálem Pantheonu jsou pískovce místy prostoupeny tenkými zvlnìnými deskami QRI sledujícími vrstevní plochy, pøecházejícími do koncentrických elipsoidních tvarù. Reliéf jedné takové vícevrstevné konkrece (silnì zvlnìné desky?), složené

126 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE Èeského ráje do seznamu UNESCO a snah o rozšíøení CHKO tímto smìrem. Nìkteré výsledky uvedené v tomto pøíspìvku (geofyzika, geochemie) byly získány v rámci øešení grantového projektu A3013910 Grantové agentury AV ÈR a výzkumného zámìru CEZ Z3013-912 Geologického ústavu AV ÈR. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

- 127

Adresy autorù

Ing. Jan Mertlík, Správa CHKO Èeský ráj, Dvoøákova 294, 511 01 Turnov, e-mail: [email protected] Mgr. Jiøí Adamoviè, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6, e-mail: [email protected] Mgr. Marie Nešporová, Pøírodovìdecká fakulta UK Praha, Albertov 6, 128 43 Praha 2

Obr. 22. Železité konkrece u Koberov. Foto J. Mertlík.

z mnoha dílèích lamin, je dobøe vidìt ve stìnì 50 m vpravo od vstupu na skalní blok vyhlídky: v prùøezu má charakter koncentrických kruhù až 3 m v prùmìru (obr. 23). Nejvýraznìjší krusty QRI jsou pozorovatelné v jižní stìnì høebenu 70–100 m z. od sedla oddìlujícího skalní blok vyhlídky – jsou až 6 cm mocné a vázané na pukliny uklonìné k V (kolem 97/41°, neohlazené) a k Z (kolem 288/68°, slabì ohlazené). Také v západní èásti bloku vyhlídky je na puklinách orientace asi 265/65° pøítomna slabì ohlazená silicifikovaná vrstva s oxihydroxidy Fe. Ve východní èásti bloku vyhlídky jsou èasté až 4 mm mocné krusty QRI na pøíèných rupturách (kolem 284/86°), bez známek ohlazení.

14f. Drábovna

Pískovcová kra oddìlená od Zbirohù hluboce zaøíznutým meandrem Jizery. Na hranách smìrem vranovskému høebeni jsou patrné desky (typ 1) a místy i velmi málo zøetelné trubice. Lokalita nebyla podrobnìji zkoumána, smìry nebyly mìøeny.

Podìkování

Za úèinnou pomoc v terénu dìkujeme J. Peroutkovi (geofyzikální mìøení) a za komentáøe k textu R. Mikulášovi. Pøístup do pískovny ve Støelèi nám byl umožnìn díky zájmu J. Ciprýna (Sklopísek Støeleè – Eximos) o danou problematiku. Podrobnìjší zdokumentování oblastí severnì od Turnova bylo možné díky šastné èasové shodì pøípravy podkladù pro zapsání

Obr. 23. Prùøez koncentricky uspoøádanými laminami obøí železité konkrece nebo souboru silnì zvlnìných ploch QRI blízko vstupu na vyhlídku Pantheonu v Malé Skále. Puklina protínající tuto strukturu je uklonìná strmì k severu. Foto J. Adamoviè.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE skal. Asi 700 m jv. smìrem probíhá významnìjší skalský zlom. V pruhu 250x50 m, protaženém ve smìru SZ–JV, je zde vyvinuta pestrá škála rùzných projevù prože-

Broumovsko Broumov area

leznìní morfologického typu 1, 2 a 3 (viz terminologie v úvodu sborníèku). Vždy jde o køemenem bohatý železivec (QRI). Mapka s lokalizací jednotlivých skalních útvarù s výraznìjším proželeznìním je na obr. 1.

Jiøí Kopecký – Oldøich Jenka – Jiøí Adamoviè Abstract

No products of sandstone ferruginization were known from the NE part of the Bohemian Cretaceous Basin until recently. It occurred, however, that such products are relatively common in the Turonian and Coniacian formations of the Broumov area and, moreover, are fully comparable with those in other regions in their style and variety. No young volcanic rocks are present in the Broumov area and the QRI occurrences are mostly linked with major fault structures. Especially the locality of Supí skály shows all morphological types of ironstone bodies on a very small area. Ferruginized portions are responsible for the preservation of top levels of sandstone relief.

Úvod

Pøíspìvek se týká pískovcových skalních oblastí Polické vrchoviny, zahrnující celý komplex Adršpašskoteplických skal, Broumovské stìny, menší skalní mìsta ve støedu Polické pánve (Ostaš, Hejda a Koèièí skály) a èeskou èást Stolových hor. Pro tuto èást èeské køídové pánve, pøesahující i do Polska, je charakteristický psamitický vývoj støedního turonu až spodního coniaku, který zde vymezuje hejšovinskou facii ve smyslu DVOØÁKA (1958). Na rozdíl od pískovcových oblastí dále na západ zde byl zdrojem klastického materiálu tzv. východosudetský ostrov, nacházející se za sv. okrajem pánve (SKOÈEK & V ALEÈKA 1983). Arkózovité pískovce Broumovských stìn jsou øazeny k jizerskému souvrství (støední až svrchní turon), jejich ekvivalentem na polské stranì je radkówský pískovec. Jsou špatnì vytøídìné a kromì køemene obsahují asi 10–15 % živcù. Pískovcové tìleso zde dosahuje mocnosti asi 40 m a je uklonìné k JZ pod úhlem 5–8° v dùsledku mladší tektonické deformace (TOMANOVÁ 1998). Vnitøní stavba tìlesa s plochami uklonìnými k ZJZ pod úhlem 20–25° (po odeètení tektonického úklonu) byla interpretována JERZYKIEWICZEM & WOJEWODOU (1986) a WOJEWODOU (1986) jako soubor setù šikmého zvrstvení vzniklý migrací obøích pískových dun na moøském dnì. Naopak ULIÈNÝ (2001) tyto plochy vysvìtluje jako èelní plochy (foresety) delty gilbertovského typu, vytvoøené na hranì zlomovì omezeného okraje pánve. Omezení Broumovských stìn zlomem s významnìjším pokøídovým pohybem se však nepøedpokládá (ÈECH & GAWLIKOWSKA 1999). Adršpašsko-teplické skály jsou tvoøeny køemennými pískovci teplického souvrství pøedstavujícími nejmladší výplò polické pánve. Mocnost pískovcového tìlesa je 100–120 m, pøièemž výšky nìkterých skalních stìn pøesahují 70 m, denivelace nejvyšších skalních seskupení (pilíøù) je až 110 m. Tìleso je víceménì ploše uloženo. Bìžné je výmolové šikmé zvrstvení, erozní plochy rùzných øádù, ve vyšší èásti tìlesa pak nahoru hrubnoucí cykliènost. Nejvýraznìjší sedimentární texturou jsou ale nad sebou ležící sety obøího šikmého zvrstvení (2–20 m mocné). Podle U LIÈNÉHO (2001) nejde o šikmé zvrstvení, ale o èelní plochy deltových tìles. I pøes místy intenzivní rozpukání uvnitø

skalního mìsta není podle dosavadních poznatkù tato pískovcová oblast zlomovì omezena. Jediná vìtší dislokace Adršpašsko-teplických skal – skalský zlom – oddìluje oblast Èápu, Supích skal a Kraví hory na SZ od zakleslé kry Rùžku a Jiráskových skal na JV; v pokøídové dobì na nìm došlo k vertikálnímu pohybu o asi 70 m (ÈECH & GAWLIKOWSKA 1999). Zlomy také porušují pískovce teplického souvrství v oblasti Ostaše. Podélný polický zlom (smìr SZ–JV) omezuje na JZ Koèièí skály vùèi Ostaši pøi poklesu o 80–100 m a na nìkolik èástí také èlení strukturní plošinu Hejdy; pøíèný zlom (smìr JZ–SV), na který je vázáno údolí potoka Klùèanky oddìluje Ostaš (700 m) a Koèièí skály (603 m) od severnìji situované Hejdy (626 m). Sekundární cementace pískovcù oxihydroxidy železa nebyla z Broumovska popisovaná, což se dávalo do souvislosti s absencí mladých (terciérních) vulkanitù v této oblasti. Od nedávné doby, kdy zaèal být tento jev systematicky sledován pøi geomorfologickém mapování a dokumentaci skalních výchozù, byla nalezena øada výskytù plnì srovnatelných s výskyty v oblastech s pozdìjší magmatickou aktivitou (J. KOPECKÝ 2002). Vzhledem k blízkosti zjištìných výskytù k pokøídovým zlomovým strukturám lze uvažovat o tektonické podmínìnosti transportu železa v této oblasti. Zdroj železa je pak tøeba hledat v podloží køídových sedimentù, t.j. v permokarbonských horninách vyplòujících vnitrosudetskou pánev nebo v horninách pøedplatformních.

1. Supí skály Lokalizace

Èást Supích skal (771,4) v prostoru sedla „Nad údolím Tøí mušketýrù“ a pøi høbetní hranì kuesty ve smìru na JV, v jižní èásti Teplického skalního mìsta.

Geologický popis

Území je tvoøeno vrstevnatým køemenným pískovcem teplického souvrství. Pískovec je pomìrnì dobøe vytøídìný, hrubozrnný s podílem støedních zrn, bez výraznìjších zrnitostnì odlišných poloh. Vrstevnatost se uklání k JZ pod úhlem 4°, vyšší úklony (zvrstvení, klinoformy?) byly pozorovány jen v nejvyšších partiích

Obr. 1.

- 129

Plánek výskytù proželeznìní na lokalitì Supí skály v Teplickém skalním mìstì.

130 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 2.

Trubicovité proželeznìní na skalním útvaru Zkamenìlý blesk. Pohled k JV. Foto O. Jenka.

Zkamenìlý blesk (1): proželeznìlá zóna tvoøí pruh 1,7 m široký, uklonìný pod úhlem cca 80° k JZ. Železivce jednak sledují pukliny uklonìné pod mírným úhlem k J a jednak tvoøí trubicovité laminy, nejlépe patrné v sz. stìnì. Trubice mají kruhový, zklkacený prùøez, dotýkají se nebo pøecházejí jedna v druhou. Prùmìr trubic je 0,5 až 1 m, tlouška lamin 3,5–7 cm. Jejich osy zapadají pod plochými úhly (do 10°) do smìru 124– 132°. Asi 1,5 m pod vrcholem skalky je vyvinuta 10–20 cm mocná subhorizontální deska QRI rovnobìžná s vrstevnatostí (typ 3), místy rozštìpená do dvou poloh. Tato deska volnì pøechází do asi 1 cm silné subvertikální (222/85°) desky QRI na sv. stranì skalky, z níž zùstaly zachovány jen její torza na zúžených „stopkách“. Ryzec (2): vrchol tvoøí prohnutá deska QRI podmínìná prùbìhem lamin šikmého zvrstvení, vyvinutého v horní polovinì skalky. Deska amalgamovaná z tenèích, undulózních lamin QRI dosahuje celkové mocnosti 40 cm. Pøi bázi zapadá 30° k S, ale smìrem nahoru (souhlasnì s prùbìhem lamin šikmého zvrstvení) zestrmuje. Na skalce sousedící s Ryzcem na JV jsou pøítomny subhorizontální zprohýbané polohy 7 cm mocné, sbíhající se jižním smìrem. Železný komín (3): skalní útvar vyobrazený na obr. 3 in J. KOPECKÝ (2002). Na jz. konci skalky je soubor strmých zprohýbaných lamin QRI o tloušce 1–2 cm s osami zhruba 325/66°. Na jednom místì jsou tyto laminy uzavøené do podoby strmé trubice s køídlem. Trubice má støedním prùmìr 32 cm a výšku 3,1 m, její osa má orientaci 344/73°. Na horním konci tvoøí odolnìjší oxihydroxidy Fe skalní mísu, trubice zde má prù-

Obr. 3.

Deskovité proželeznìní na vrcholu vìže Ryzec. Foto O. Jenka.

mìr 42 cm a tloušku stìn 2–3 cm. Na dolním konci jde o dvojici propojených trubic o prùmìrech 25 a 27 cm, se stìnami až 4 cm mocnými. Po obvodu trubice jsou husté šikmé høbítky, sledující zóny s intenzivnìjším proželeznìním a pravdìpodobnì indikující smìr proudìní mineralizaèních fluid. Deskovitá tìlesa QRI jsou vyvinuta na sv. konci skalky. Bobeèek (4): skalka se dvìma výraznými, mírnì zvlnìnými deskovitými laminami QRI ve výplni puklin (276/83° a 151/88°), výše se sbíhajícími do špièky. Laminy tvoøí hrany skalky, které jsou tak modelovány do podoby pøipomínající „tygøí tlapy“. Škrap (5): proželeznìní na puklinì orientované 85/ 88°. Štít (6): pomìrnì rovná, 1–2 cm mocná deska QRI na puklinì orientované 337/89°. Železná stìna (9) obsahuje, podobnì jako protìjší masiv Rohaté, zvlnìné laminy QRI. Ty sledují svislé pukliny (43/90°) a jejich reliéf je zpestøen „proudnicemi“. Krajka (11): ve stìnì orientované kolmo na smìr protažení lamin železivce je možno pozorovat prùøezy složitou soustavou trubic a zprohýbaných lamin o tloušce až 10 cm. Osy záhybù lamin mají orientaci 143/0–12°. Malý bratr (12), první skalka ze skupiny „bratrù“ v šikmo zvrstvené facii køemenného pískovce, obsahuje železitou výplò obloukovité pukliny 123/83° o tloušce 3 cm. Velký bratr (13) je prostoupen dvojicí témìø kolmých puklin s výplní QRI. Puklina na obr. 6 vlevo má

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Obr. 5. Obr. 4.

Spodní èást „Železného komína“, kde dochází ke zdvojení trubice QRI. Foto J. Adamoviè.

orientaci 135/90° a desku železivce o tloušce 2,5 cm, puklina vpravo má orientaci 224/87° a desku železivce o tloušce 3 cm. Tlustý bratr (14) kromì zprohýbaných lamin QRI na temeni skalky obsahuje také dvojici puklin s výplní QRI. Puklina na obr. 7 vlevo dole má orientaci 136/ 82°, èelní puklina vpravo dole 220/80° a z ní vybíhají mírnì uklonìné zvlnìné laminy QRI. Železný pilíø (15): v celém masivu pøevládají zvlnìné laminy QRI s osami záhybù ve smìru SZ–JV. Ty pøecházejí jednak do zvlnìných výplní puklin uklonìných strmì k JJZ až JZ, jednak do trubicovitých forem. Skulptace (rýhování) povrchu lamin je silnì ovlivnìna páskováním s rùznou intenzitou proželeznìní, zøejmì sledujícími døívìjší smìr transportu železa. „Proudnice“ jsou kosé k vrstevnatosti, zapadají pod mírnými úhly k SZ nebo JV a nìkde se v daném øezu dokonce stáèejí do protismìru. Na rozdíl od Železného komínu (3) jsou trubice rýhovány podélnì. Nejhezèí z trubic, srovnatelná s „železnými kládami“ MIKULÁŠE (1997b), je pøes 2,5 m dlouhá, 0,5 m v prùmìru, a orientovaná 130/10°. Kopeèky (16): proželeznìlá puklina uklonìná strmì k JZ je prosycena oxihydroxidy Fe s periodicky promìnlivou intenzitou v koncentrických kruzích pøipomínajících letokruhy stromu (obr. 10).

- 131

Deskovité proželeznìní na skalce Bobeèek. Pohled k SSV. Foto O. Jenka.

2. Štìpánská koruna Lokalizace

Severozápadní okrajová èást Adršpašského skalního mìsta se seskupením nejznámìjších a nejmohutnìjších skalních vìží (Rychta : Starosta, Starostová, Konšelé, Štìpánská koruna a další). Skupina tìchto skal je pøístupná zelenì znaèeným prohlídkovým okruhem (tzv. Nová partie). Štìpánská koruna se nalézá cca 50 metrù západnì od znaèené stezky, západnì od skalního útvaru Starosta; pøístupná je ze skalní terasy Za Štìpánkou, vrchol s intenzivním proželeznìním je dostupný pouze horolezecky.

Geologický popis a význam

Objekt leží až pøi severovýchodním okraji strukturní plošiny, která je v této èásti také i v tektonické predispozici nejvíce naèlenìna a ve velkém výškovém rozpìtí (vìže vysoké i pøes 100 metrù) zvìtrávacími procesy a odnosem rozrušeného materiálu pøetvoøena do podoby nejrozsáhlejšího skalního mìsta ÈR. Celý masív Adršpašského skalního mìsta je tvoøen køemennými kvádrovými pískovci teplického souvrství (turon až coniak). V celém výškovém profilu skalní vìže Štìpánská koruna je nìkolikeré prostøídání partií jemnozrnných pískovcù s pískovci hrubozrnnými. Proželeznìní se vyskytuje v celém výškovém rozpìtí skalní vìže, ale v rùzné intenzitì a formách. Ve spodní polovinì jde pøevážnì o pigmentaci a øídký

132 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE výskyt železitých konkrecí (pecek) v centimetrových rozmìrech. Intenzivní proželeznìní je v horní tøetinì masívu, pøevážnì ve východní èásti. Proželeznìní ob-

Obr. 6.

Subvertikální desky QRI na skalním útvaru Velký bratr. Pohled k západu. Foto O. Jenka.

Obr. 7.

jektu dosahuje pozoruhodné intenzity i forem (typ 2, 3 a 4) pøedevším ve vrcholové partií souvìží (vertikálními puklinami a skalním komínem naèlenìné skalní

Subvertikální desky QRI na skalním útvaru Tlustý bratr. Pohled k východu. Foto O. Jenka. Obr. 9.

Obr. 8.

- 133

Trubicovité laminy QRI s podélným „rýhováním“ na povrchu, pravdìpodobnì indikujícím smìr proudìní Fe-bohatých fluid. Vyobrazená „železná kláda“ z masivu Železného pilíøe má osu 130/10°, prùmìr 50 cm a viditelnou délku 2,5 m. Pohled k VSV. Foto O. Jenka.

Další forma lineárnì protažených zprohýbaných lamin QRI na Železném pilíøi. Pohled k VSV. Foto J. Adamoviè.

Obr. 10. Koncentrické páskování za kompaktní deskou QRI uklonìnou strmì k JZ na souvìží Kopeèky. Pohled k SV. Foto J. Adamoviè.

134 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí temeno má rozmìr cca 20 x 5 metrù), a v kolmých stìnách hlavnì východní èásti vrcholu. Zde zcela pøevládají laminy QRI ve formì proželeznìní typu 2, které v mocnosti lamin až 10 cm a morfotvarech až nìkolika metrù mají ve velké frekvenci zcela chaotické uspoøádání horizontálních, subhorizontálních i témìø kolmých (až 70°) jednoduchých i vícevrstvých trubic rùzného prùmìru a rùznì deformovaných; dále v podobì lamin zvlnìných èi rùznì nepravidelnì zprohýbaných.

Geomorfologický popis

Proželeznìním zpevnìné èásti skalního masívu na temeni a na obvodových stìnách vrcholu vystupují v èlenitých tvarech rour, øíms, žlabù, trubic, pohárù a rùžic, vypreparovaných z ménì odolného okolního pískovce až na hloubku pøes 0,5 metru. Tato morfologicky èlenitá a pestrá obruba vrcholu skalního pilíøe je dobøe patrná i z chodníku turistického prohlídkového okruhu a právì pro tuto mimoøádnost i podobenství se tomuto skalnímu útvaru dostalo pojmenování Štìpánská koruna (maïarský korunovaèní klenot).

Poznámka

Z hlediska intenzity a geomorfologických forem proželeznìní kvádrových pískovcù patøí objekt Štìpánské koruny k nejpozoruhodnìjším a nejhodnotnìjším. Objekt by si proto zasloužil i mimoøádnou pozornost odborníkù a podrobný geologický, geochemický a geomorfologický výzkum a podrobnou dokumentaci. Tento požadavek je však podmínìn pouze horolezeckým pøístupem na vrchol objektu i nutností lanového zajištìní všech provádìných aktivit (nejlehèí pøístup: Stará cesta /1924/, IV. St. hor. Obtížnosti).

3. Koèièí skály – Sluj èeských bratøí Lokalizace

Jižní èást Koèièích skal, pojmenovaná jako „Polické defilé“. Skalní vìže o výšce až 30 metrù jsou seøazeny do 2–4 øad v linii shodné se smìrem polického zlomu (SZ–JV), který na západì pokleslou kru Koèièích skal (pokleslo o 80–100 metrù) oddìluje od vyššího Ostaše. K východu kra Koèièích skal stupòovitì upadá v profilu shodném s prostøídáváním lineárních øad skalních vìží s hlubokými roklinami èi rozsedlinami mezi nimi.

Geologický popis a význam

Území je tvoøeno køemennými pískovci teplického souvrství svrchního turonu až coniaku, s vazbou na celou soustavu tektonických poruch smìrovì vázaných na polický zlom, nejdùležitìjší z podélných zlomù. Proželeznìní zdejších pískovcù má zøejmì pøímou souvislost s hustou frekvencí tektonických poruch vázaných jak na polický zlom, tak na blízký pøíèný zlom, na který se váže údolí Kluèánky a severní ohranièení Koèièích skal. Husté tektonické poruchy zøejmì byly i v tomto prostoru cestou pro obohacování nadložních pískovcù o slouèeniny železa.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 135

Geomorfologický popis

Kra Koèièích skal dosahuje plochým temenem jen výšku 603 m n.m. – zde pøes linii polického zlomu pøiléhá k východnímu svahu Ostaše. Na východì je kra tvoøena vysokým strukturním, stupòovitì ustupujícím svahem. Na vhloubené tvary pískovcového reliéfu je vázán i výskyt nìkolika menších pseudokrasových jeskyní. Podrobnìjší geomorfologický a speleologický výzkum provádìný zde jeskyòáøi ze ZO ÈSS 5-03 Broumov byl zamìøen i na výskyt Fe-mineralizace na svislých puklinách a rozsedlinách s cílem zjistit nejvhodnìjší lokalizaci pro instalaci geodynamometrù – terèových mìøidel TM-71 k monitorování pohybu skalních mas i vlivem recentní seismiky. Sluj èeských bratøí je cca 50 dlouhá skalní rozsedlina, 1–2,5 m široká až 25 m vysoká, omezená vysokými skalními stìnami. Železivce typu 1, 2 a 4 se vyskytují ve skalním masívu po obou stranách rozsedliny v promìnlivé intenzitì i prostøídávaní uplatnìní jednotlivých typù. Pøevažuje však typ 1 s tence vrstevnatým QRI v pøerušovaných plochách (odpadlé vlivem zvìtrávání) pøedevším na svislých skalních stìnách protažených ve smìru SZ–JV. Nejbohatší formy proželeznìní vykazuje východní skalní pilíø na vnìjší stìnì (stìna nejníže po svahu), na které je hustá frekvence chaotické mineralizace QRI jednak v husté laminaci typu 2 a rovnìž v silné pigmentaci pískovce s barevným projevem od žlutavého pøes okrové až po tmavì rezavé zbarvení pískovce.

Blízké výskyty Nìkolik skalních vìží ve smìru na SZ od sluje èeských bratøí, kde pøedevším na stìnách vnitøních puklin a rozsedlin (s podélnou osou SZ–JV) se vyskytují QRI slabých deskovitých svislých forem, silnì odvìtralých. Stejná situace je na obdobných rozsedlinách v severním okraji Koèièího hradu (skalní seskupení v severní èásti Koèièích skal).

4. Božanovský Špièák Lokalizace

Jižní èást Broumovských stìn – prostøední ze tøí tektonicky oddìlených pískovcových strukturních plošin, které tuto èást Broumovských stìn tvoøí. Skalní masív v jižním cípu strukturní plošiny dosahuje výšky 772,7 m a je nejvyšším vrcholem Broumovských stìn.

Geologický a geomorfologický popis

Území je tvoøeno vrstevnatým køemenným až arkózovým pískovcem, øazeným do jizerského souvrství (støední a svrchní turon) svrchní køídy. Geologické pomìry celých Broumovských stìn mají pøímou závislost na lokalizaci tohoto území do jihovýchodního okraje Polické pánve. Terén je tvoøen tektonicky naklonìnou vnìjší kuestou, jejíž jednotlivé èásti mají pøíkøejší èi mírnìjší úklon samotných geologických souvrství ve smìru k JZ, ke støedu a ose pánve (mimo

Obr. 11. Pseudokrasová modelace intenzivnì proželeznìné vrcholové partie objektu „Pod Želvou“. Foto O. Jenka.

Božanovský Špíèák). Západní ohranièení tohoto protáhlého území (cca 12 km) je tvoøeno bìlským zlomem, který má geomorfologicky výrazný prùbìh. Soustava vícesmìrných tektonických poruch v prostoru mezi Machovem a Božanovem pak od sebe oddìluje geologicky shodnou, ale geomorfologicky výraznì naèlenìnou nejjižnìjší èást Broumovských stìn od pøilehlého úseku (jižnì od Machovského sedla) èeské i polské èásti Stolových hor. Tektonicky podmínìnou zvláštností strukturní plošiny Božanovského Špíèáku je, že se její terén od SZ zvyšuje k JV s mírným úklonem celé plošiny k SV (sousední strukturní plošiny jižní èásti Broumovských stìn mají úklon opaèný), takže je odvodòována k severovýchodu až východu na Martinkovický a Božanovský potok a rozvodí Labe–Odra probíhá až po západním okraji strukturní plošiny. Vrcholové plató Božanovského Špièáku je po obvodu a v celé støední a západní èásti pokryto hustou frekvencí skalních torù s výškou až 20 metrù. Èást tìchto skalních seskupení pøi jihozápadním a jižním okraji již má charakter malého skalního mìsta – pro bizardnost tìchto skalních útvarù se mu dostalo místního pojmenování „Zvìøinec“ (podstatná èást tìch nejzajímavìjších skalních útvarù je zpøístupnìna žlutì znaèeným turistickým okruhem). Zde se také nachází nejvìtší frekvence skalních torù oznaèovaných jako „skalní høiby“, které jsou navíc modelované (pøedevším ve vrcholové partii „hlavy“) množstvím mikro-

tvarù pseudokrasové modelace (skalní mísy, škrapy, voštiny ap.). Proželeznìní pískovcù všech ètyø typù se v rùzné míøe uplatnìní vyskytuje v celé oblasti Božanovského Špièáku. Nejvìtší frekvence hustoty i výraznosti uplatnìní QRI na modelaci skal je pøi jihozápadní hranì vrcholové strukturní plošiny a v pøíkrém svahu tìsnì pod touto hranou, kde se skalní útvary vyskytují již rozptýlené s vìtším rozestupem. Do evidence zde byly vybrány dva charakteristické a na QRI bohaté objekty: (1) Pod Želvou: tøi bezprostøednì sousedící skalní vìže s plochými temeny zhruba ve stejné úrovni se nacházejí ve svahu pod hranou plošiny, pod žlutì znaèenou turistickou stezkou, asi 40 metrù jz. od skalního útvaru Želva. Proželeznìní tvoøí jednak laminy o tloušce 0,5–3 cm chaoticky protínající svrchní polovinu výšky všech tøí skalních vìží, hlavní proželeznìlá zóna se však vyskytuje jako pøipovrchová vrstva celého temene tìchto skal, s nejvìtší mocností na skalní vìži nejníže po svahu (nejvíce k JZ). Rozdílnost mocnosti této vrstvy je pravdìpodobnì také zpùsobena i nestejnou denudací temen skal. Zpevnìná vrstva mocná 30–80 cm je však vlivem nestejného nasycení Fe nestejnì odolná proti zvìtrávacím procesùm a proto je velice bizardnì pøemodelována v podobì skalních mís, škrapù a rùzných skalních perforací, s úzkými a køivolakými zbytkovými høbítky a hroty, které tyto vhloubené tvary oddìlují. Mocnost tìchto vhloubení je až 60 cm.

136 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

2)

3) 4)

5) Obr. 12. Èást temene objektu „Pod Varanem“. Vlevo vrcholový skalní pilíø Božanovského Špièáku, v pozadí Stolové hory (již v Polsku) s dvouvrcholem Hejšoviny (Szczeliniec Wielki), 919 m n.m. Foto O. Jenka.

(2) Pod Varanem: ve smìru SZ–JV protáhlá (cca 15 x 3 m) skalní vìž se nachází asi 30 m jz. od skalního útvaru Varan, pod nímž rovnìž prochází žlutì oznaèený turistický okruh. Proželeznìní skalního útvaru tvoøí jednak slabé laminy chaoticky protínající støední èást stìn (o síle max. l,5 cm), hlavní proželeznìlá zóna se i zde vyskytuje jako pøipovrchová subhorizontální vrstva celého temene skály o mocnosti 60–80 cm. Tato vrstva má nestejnou intenzitu nasycení Fe, takže partie bohatšího QRI vytváøejí škrapovité høbítky, hroty a hrany mezi vhloubenými tvary rychlejšího zvìtrávacího procesu na ménì odolných partiích. Zahloubené tvary ve formì nìkolika skalních mís (i propojených skalními korýtky) a rùzných perforací jsou hluboké 30– 80 cm, na více místech otevøené až do kolmých skalních stìn.

Závìr

V oblasti pískovcù køídového útvaru na Broumovsku bylo k øešení problematiky železivcù pøistoupeno až v posledních letech. Pøedtím byly železivce v rùzných geologických, geomorfologických èi speleologických pracích o zdejších skalních oblastech pøipomínány jen sporadicky, s odkazem na jejich podílnost (v podobì železitých konkrecí, železitých inkrustací èi železitých kùr) na mezo- a mikrotvarech pseudokrasového reliéfu. Když byly rozbìhnuty široké aktivity studia této problematiky v pískovcových skalních terénech na

Kokoøínsku, Èeskolipsku a Dìèínsku v rámci grantových akcí AV ÈR, došlo k zapojení do prací i místních Správ velkoplošných chránìných území (NP a CHKO), pøípadnì i èlenù místních základních organizací Èeské speleologické spoleènosti a její Komise pro pseudokras. Na Broumovsku to byla ZO ÈSS 5-03 Broumov. První základní pøehled stavu problematiky železivcù v pískovcových skalních terénech Broumovska (struèný a nedostateèný) byl pak uveden ve sborníku terénního semináøe „Železivce“ konaného na Kokoøínsku v roce 2001 (J. KOPECKÝ 2002). Další aktivity v tìchto terénech v prùbìhu let 2001 a 2002 jen stvrdily, že pískovcové skalní terény nejen èeské, ale i polské èásti hejšovinské facie (oddìlené sudetské køídlo èeské køídové tabule) jsou na fenomén železivcù stejnì bohaté jako terény ve støedních a severních Èechách èi v nìmeckém Sasku. Tento pøíspìvek na podkladì nových (vhledem k rozsahu fenoménu opìt jen dílcích) poznatkù si dìlá nárok jen na další posun ve studiu zdejších železivcù, pøedevším však je pøíspìvkem a podkladem k novým a širším aktivitám pro systematický a i detailní pøístup k této problematice v nejbližší budoucnosti. V tomto smìru je nutné cílení pokraèujících aktivit v dílèích úkolech : 1) V podmínkách souèasného nezájmu vedení Správy CHKO Broumovsko o základní výzkum a monitoring neživé pøírody je nutné ve spolupráci GLÚ AV ÈR, Èeské geologické služby a zdejších jesky-

6)

òáøù (ZO ÈSS 5-03 Broumov) vytvoøit alespoò malý pracovní tým a dohodnout koordinovaný postup v øešení nejpotøebnìjších terénních a odborných (i laboratorních) úkolù na problematice železivcù na Broumovsku. Dokonèit prùzkum terénù pískovcových skalních oblastí na Broumovsku a provést evidenci skalních objektù s významnìjším uplatnìním železivcù podle jednotnì dohodnuté metodiky (jednotného evidenèního listu). Dohodnout a realizovat základní (nutnou) dokumentaci každé evidované lokality (evidovaného objektu železivcù). Ve spolupráci s odbornými partnery provést modelovì a metodicky (tøeba i formou pracovního terénního aktivu èi semináøe pro širší okruh zájemcù z dalších pískovcových oblastí): a) evidenci, geomorfologické a typologické zhodnocení a základní dokumentaci celé skupiny objektù s výrazným uplatnìním železivcù na morfologii skalního terénu (napø. v èásti Supích skal), b) geologické a geomorfologické zhodnocení a komplexní dokumentaci vybraných skalních objektù ètyø základních typù proželeznìní pískovcù (na objektech v Broumovských stìnách). Provìøit souvislost místních železivcù se zdroji Fe a vysledovat zpùsob jeho transportu do nejsvrchnìjší èásti horninové výplnì vnitrosudetské pánve (do hornin svrchní køídy). Ve spolupráci s VŠ pøírodovìdného zamìøení dohodnout cílení postupových i závìreèných studentských prací na problematiku železivcù na Broumovsku.

- 137

7) Ve spolupráci se Správou NP Góry Stolówe a jejím Poradním sborem (Rada Naukowa NPGS, ved. prof. Cacoñ z AR Wroclaw) prosadit realizaci studia železivcù i v polské èásti hejšovinské facie. 8) Pestré formy proželeznìní jsou významnou souèástí reliéfu pískovcového fenoménu a pøi jejich uplatnìní v pestrých mikro- i mezoformách (mnohde i makroformách) jsou i výrazným a mnohdy i vysoce cenným pøírodním a krajinotvorným prvkem – evidence, dokumentace a studium tìchto dùležitých èástí chránìných území na Broumovsku (všechny objekty železivcù jsou v terénech MCHÚ s ochranným režimem v kategorii NPR, PR nebo PP) vyžadují, aby byly podpoøeny a motivovány zaøazením do grantových akcí MŽP ÈR, nebo do hrazených (zadaných) akcí plánovaných orgány státní ochrany pøírody (S CHKO ÈR, AOPK ÈR) nebo dalších pøíslušných orgánù státní správy.

Podìkování

Dokumentace skalních výchozù byla prací ZO ÈSS 503 Broumov. Nìkteré výsledky tohoto pøíspìvku byly získány v rámci øešení grantového projektu A3013910 Grantové agentury AV ÈR a výzkumného zámìru CEZ Z3-013-912 Geologického ústavu AV ÈR. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

Adresy autorù

Jiøí Kopecký a Oldøich Jenka, ZO ÈSS 5-03, Husova 154, 550 01 Broumov – Velká Ves Mgr. Jiøí Adamoviè, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6, e-mail: [email protected]

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Výskyty železivcù mimo èeskou køídovou pánev Ironstone Occurrences outside the Bohemian Cretaceous Basin Václav Cílek Abstract

Different types of feruginized rocks are abundant not only in the Bohemian Cretaceous Basin but also in other areas of the Bohemian Massif. Several phases of ferricrete origin can be distinguished, with the the most important ones dating to the Late Cretaceous (Hosín, detrital ironstones in Lusatia) and Early Miocene (Sulava near Prague). Cretaceous ferricretes were formed as subaerial hardpan located on the surface of flat sandy outwash cones either in intertidal zone or on the shore of former shallow lakes or alluvial plains. The Late Cretaceous period of ferricrete formation can be attributed to kaolinization processes and iron-rich crusts are often found close to kaolin deposits. The origin of thick, massive Lower Miocene ferricretes could be the result of marshy flat relief and iron input via enhanced volcanic activity spreading volcanic ash over the Bohemian Massif.

Proželeznìní je charakteristickým rysem mnoha zvìtrávacích procesù a týká se proto široké škály hornin – kromì pískovcù zejména neovulkanitù, rùzných písèitých a jílovitých zvìtralin, krasových výplní a tenkých puklin v mnoha rozmanitých horninách. V následujícím textu se soustøeïuji nejenom na lokality s nápadným èi dùležitým proželeznìním (a v jednom pøípadì i vznikem Mn-speleotém). Snažím se postihnout širší škálu nejenom projevù proželeznìní, ale rovnìž zvìtrávacích procesù.

odolný stavební kámen, díky erozní èinnosti potoka jsou v Èertovì strouze odhaleny ve velkém množství, rùzném faciálním vývoji. Zajímavá paleontologická lokalita – v souèasné dobì jediná, která umožòuje sbìr.

Význam

Geomorfologický popis

Výskyt není spjat s žádnou termální aktivitou, ale má zvìtrávací charakter. Odpovídá jedné velké fázi feritizace, která se projevuje na mnoha výskytech v èeské kotlinì. Mùže být zpùsobena jak existencí èetných moèálù s nízkým pH (“bahenní rudy”) a/nebo pøítomností vulkanického popela z hlavní fáze vzniku Èeského støedohoøí, který snadno zvìtrává a pøitom uvolòuje zvýšené obsahy Fe.

Tìžba

Poznámky

Jižnì od Tachlovic na hromadì kamenù z pole jsem nalezl feritizovaný kmen o délce 30 cm, který pøipomínal podkrkonošské araukarity, ale byl tvoøen hlavnì goethitem. Ve výklizovém materiálu v lomu Specialistù (nejzápadnìjší, hluboký lom pásma Amerika u Moøiny) jsem nalezl železitou dr složenou z drobných feritizovaných zbytkù rozpadlých kmenù (neurèitelné – Z. KVAÈEK, úst. sdìl.). Nálezy ukazují, že fosilní døeva mohou být kromì bìžné silicifikace rovnìž feritizována.

1. Sulava u Kosoøe Lokalizace

Jedná se o 1 km dlouhý pruh lokalit, který se táhne od pískovny na Sulavì (leží naproti køižovatce silnic Radotín–Kosoø–Tøebotov asi 1 km j. od Kosoøe). Pruh se táhne dál smìrem k jihu ke Staòkovce a Èernošicím. Poslední významná lokalita tohoto pásu leží v drobné pískovnì na hranì údolí Berounky u cesty, kterou prochází turistická znaèka od Èernošic.

Literatura

KETTNER (1911), V.J. N OVÁK (1934), NÌMEJC (1949), CÍLEK (1996b).

2. Èertova strouha u Malé Chuchle Lokalizace

Èertova strouha je údolí, které smìøuje od bývalých lázní v Malé Chuchli na sliveneckou plošinu; vedla zde stará silnice do Prahy. Bloky železivcù se nalézají asi 300 m nad posledními budovami a táhnou se korytem potoka v délce asi 300 m.

Geologický popis

Feritizované polohy pøedstavují horizontální, subhorizontální, místy šikmo uklonìné povrchové, ale èastìji blízko pod povrchem precipitované pancíøe a záteky do rozpadavých pískù klíneckého stádia spodního miocénu. Sulava pøedstavuje významnou tøetihorní fytopaleontologickou lokalitu a jeden z opìrných bodù pro poznání paleopotamologických pomìrù støedních Èech. V samotné pískovnì jsou tìžbou odkrývány 10–20 cm mocné pancíøe železitých pískovcù, které mají nepravidelnì èoèkovitý vývoj. V nìkterých pøípadech se jedná o výplnì drobných depresí – železitých louží snad podobných dnešním rezavì zbarveným, železitým sedimentùm ve vrchovištích a rašeliništích. Jindy se jedná o impregnace více porézních partií fluviálního souvrství nebo vzácnì o šikmé jazyky železitých zátekù. Od pískovny se pruh dá vysledovat podle úlomkù na polích – zde jsou obvykle zachovány pevné, èásteènì silicifikované partie o váze do nìkolika kg. V pískovnì

na hranì údolí pozorujeme nejenom sypké i pevné subhorizontální, železité polohy o mocnosti kolem 5–10 cm, ale v jednom pøípadì také zbytky feritizovaného kmenu.

V Radotínì a Kosoøi jsou sulavské ferikrety využívány jako ménì kvalitní stavební kámen napø. na podezdívky plotù.

Úvod

Geologický popis

Jedná se o feritizované písky až štìrky klíneckého stádia (viz Sulava). Železivce zde jsou vyvinuté jako mimoøádnì pevné, ostrohranné bloky o rozmìrech až 1 m 3, mocnost (tedy pùvodní vrstevnatost) dosahuje kolem 60 cm, ale nejvìtší bloky mohou být víc jak metrové. Železivce jsou vyvinuty v nìkolika faciích – jako feritizované štìrky a písky, ale rovnìž v podobì masivních, jemnozrných hnìdo-šedých, místy naèervenalých, tìžkých ferikret. Fytopaleontologické zbytky odpovídající sulavským nálezùm (Z. KVAÈEK, úst. sdìl.) byly zjištìny jen ve velmi jemnozrnné facii. Obr. 1.

Profil písky klíneckého stádia u Sulavy nad Èernošicemi.

- 139

Význam

Železivce byly v okolí Prahy vìtšinou vysbírány jako

Jedná se o rozvleèený kamenný proud sjíždìjící z vyšších poloh údolí, jemná mezivrstevní hmota proudového sesuvu je vymyta potokem, bloky leží v mladé erozní rokli, která v mladém holocénu postihla i níže ležící tìleso pìnovcù.

Tìžba

Zde se dotýkáme zatím sporného a dosud nevyjasnìného jevu – nìkteré prehistorické a ranì historické nálezy železitých rud v Praze (Újezd, oblast Struh pod Rooseveltovou ulicí v Praze 6) typovì odpovídají železitým pískovcùm a bývají obvykle øazeny mezi cenomanské bazální, železité pískovce. Tøetihorní ferikrety, zejména jemnozrnné partie, jsou výraznì t잚í a obsah železa je vyšší. Nalézají se rozptýlenì v celém jz. a sv. východním okolí Prahy, takže považuji za pravdìpodobné, že byly využívány v pravìku jako zdroj železa. Nejasného pùvodu jsou i železité pískovce, jejichž bloky nalézáme v Karlovì mostì, jako bosហøady barokních budov i na stavbu portálù a složitìjších ozdobných prvkù (Mostecká ulice).

Poznámky

Èertova strouha je vybrána jako typová lokalita z velkého množství rozptýlených nálezù.

Literatura

CÍLEK (1996b)

3. Lhotka u Berouna Lokalizace

Lokalita leží 4 km sz. od Vráže u Berouna v údolí potoka V pánvích. Potok smìøuje od myslivny na sz. okraji obce smìrem do údolí Berounky. Hlavní èást lokality je vázána na asi 400 m dlouhý úsek mezi hájenkou a nápadným zúžením s malým vodopádem.

Geologický popis

Rokle proøezává terciérní souvrství typovì odpovídající klíneckému stádiu, které bylo po povodni v srpnu 2002 významnì odkryto a erodováno. Na bázi terciéru leží ordovické køemence s vložkami masivních bílých, kaolinických jílù, které pøedstavují pùvodní bøidlièné polohy. Na nì navazují rezavé písky s èetnými šikmo zvrstvenými partiemi, obèasnými závalky bílých jílù a patinovanými køemenci. Výše se objevují svìtlé písky. Potok rozplavuje èetné úlomky ferikret typu Sulava. Ve spodní tøetinì výchozu vystupuje vodorovná lavice ferikret in situ o mocnosti asi 1,3 m, nedaleko proti proudu se objevují horizontální ferikrety pøímo v korytì potoka (jedná se možná o sesuv). Na jednom místì byly pozorovány ferikrety kryjící bílé jíly.

140 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí Jedná se vìtšinou o masivní, hnìdé ferikrety, u kterých bìžnì pozorujeme nepravidelnì trubicovitý vývoj nebo pøítomnost sypkých partií. Volné úlomky ferikret dosahují bìžnì váhy kolem 50 kg i více.

Význam

Celková mocnost odkrytého terciéru je asi 50 m! Rovnìž v nedalekém sedle bylo navrtáno 60 m terciéru. Jedná se o zásadní lokalitu støedoèeského fluviálního terciéru a pravdìpodobnì o zbytek koryta terciérní Berounky. Je to spoleènì se Sulavou–les a drobnými lùmky nad Radotínem jediné známé místo s výskytem ferikret in situ.

Poznámka

Lokalita byla objevena K. Žákem (Èeská geologická služba), v souèasné dobì zde probíhá výzkum tìžkých minerálù a paleopotamologických pomìrù.

4. Vápenice u Hýskova nedaleko Berouna

Geologický popis

Železivce se nalézají poblíž báze køídového souvrství, nejbližší neovulkanické výskyty jsou velmi vzdálené, jedná se jednoznaènì o železivce zvìtrávacího pùvodu. Železité pískovce jsou vyvinuté v nepøíliš výrazné formì jako deskovité (5 až max. 10 cm) mocné, rychle vyznívající železivce nebo jako agregáty o prùmìru kolem 15 cm složené z drobných konkrecí (pizolitický typ). Železité polohy místy zvýrazòují a zviditelòují sedimentární rysy jako je šikmé zvrstvení èi ichnofosilie. R. MIKULÁŠ nalezl proželeznìní i na povrchových skalkách v okolí.

Význam

Pro srovnání s výskyty, které mají vazbu neovulkanity.

Literatura

O proželeznìní žádná, plán podzemí – DANÌÈEK a kol. (1993).

6. Praha–Prosek a Vysoèany (Kelerka)

Lokalizace

Lokalizace

Geologický popis

Geologický popis

V souèasné dobì aktivní pískovna ležící necelý 1 km pod samotou Vápenice (silur, devon v anomálním vývoji) pøi polní cestì do Hýskova. Pískovna odkrývá asi 15 m mocné fluviální souvrství nazelenalých, rezavých a bílých jílovitých pískù klíneckého stádia; èasté faciální pøechody a náhlé zmìny sedimentace pravdìpodobnì v morfologicky èlenité krajinì (snad v místì boèních splachù do centrálního údolí). Proželeznìlý kmen leží asi 5 m pod souèasným povrchem terénu v masivních, rezavých píscích. Železivce zde jsou vyvinuty jen jako ojedinìlý nález proželeznìlého kmenu o prùmìru 20 cm, který dál pokraèuje do stìny pískovny. Kmen je tvoøen rozsýpavým, porézním agregátem Fe-hydroxidù.

Význam

Ojedinìlý nález (srovnej Sulava) ukazuje na existenci vìtšího terciérního toku, který unáší celé kmeny.

Poznámka

Lokalita je sledována K. Žákem (ÈGS), probíhá zde výzkum.

5. Praha–Šárka Lokalizace

Nad silnièkou vedoucí od koneèné tramvaje Divoká Šárka asi 1 km západnì. Pøibližnì proti cestièce pøicházející pøes pole smìrem od benzínové pumpy na Evropské ulici leží podzemní pravoúhlý systém nedokonèeného nìmeckého letištì z let 1944–45, který je vyražen v cenomanských pískovcích, chodby umožòují studium sedimentárních pomìrù (jeden z nejlepších profilù na území hl mìsta) a místy i železitých pískovcù.

Rozptýlené bloky ve stráni pod Kelerkou (Prosecká ulice) smìrem k Podvinnímu mlýnu. Významnìjší bloky podél bývalé umìlé sjezdovky. Volné bloky železitých pískovcù o maximální délce 180 cm a váze pøes 1 tunu. Poblíž bývalé sjezdovky obsahují placièky opuk nebo vyloužené dutiny po opukách èi štìrèíkové polohy, typovì odpovídají sulavským ferikretám. Pravdìpodobnì relikt døíve rozsáhlejšího výskytu. Pøi stavebních pracích jsou podobné, ale menší ferikrety nalézány na ploše nìkolik km2 mezi Prosekem, Èakovicemi a Hloubìtínem.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE do rozplavených bílých vrstev a hnìdých písèitých zemin se sprašovitou matrix v poloze paroviny nebo v nižších, svahovými procesy pøemístìných polohách. Teprve pøibírkový pruh o délce asi 400 m a výšce 2–5 m odhalil kolik blokù železivcù mùže na pomìrnì malé ploše existovat, i když dnes nevystupují na povrch.

Význam

Nález ukazuje na dostupnost a široké rozšíøení tohoto materiálu.

Tìžba

Obèasný stavební materiál, nìkteré obce v okolí Prahy (Tachlovice aj.) jsou postaveny z ferikret a silicifikovaných ferikret snad z jedné tøetiny; jednalo se o materiál vysbíraný na polích. Dodnes se øada kamenných hromad nalézá u Chotèe, Chýnice, Nuèic aj.

Poznámky

Bloky železivcù se dají nalézt v mìlkých, mísovitých údolích jz. èásti Prahy, nìkdy vystupují ve zvìtralinách, jako na výklizu lomu Cikánka a Hvížïalka v Radotínském údolí, rovnìž v okolí Hluboèep a Velké Chuchle. Nìkdy jse o bloky pøes metr velké s plochými placièkami opuk, nesoucí bìžné fluviální stopy šikmého zvrstvení, rozmyvové gravelity, štìrkové výplnì stružek, hnìdé velmi jemnozrnné “amorfnì” pùsobící silicifikované partie.

Význam

Geologický popis

Ojedinìlé bloky o prùmìru pøes 1m, typovì odpovídající sulavským ferikretám, byly odkryty ve zvìtralinách pøi rozšiøování nájezdu na dálnièní most. Jsou to hnìdé, masivní železité pískovce, místy s polohami štìrkù tvoøených mléèným køemenem. Bývají zapadlé

Význam

Pomìrnì nezvyklý jev v oblasti budované karbonskými arkózami. Ukazuje, že mnohé dnes enigmatické skalní tvary mohly vznikat za skalní kùrou, která pozdìji odpadla.

Geomorfologický popis

Výchozy arkóz jsou díky kaolinické matrix modelovány do podoby fantastických útvarù, pøevisù a jeskynìk (u tunelù). Fe–Si skalní kùra je na nìkolik místech prodìravìlá, za kùrou vznikají oválné deprese.

Tìžba

Nadložní karbonské horniny byly v boèní rokli pøi severním vyústìní tunelu pokusnì tìženy na uhlí a pelosiderit pro výrobu železné rudy – možný zdroj železa.

Geologický popis

Tìžba

Rùžièkova rokle leží pod Barrandovem, je to boèní rokle Prokopského údolí, vede pøes ni dálnièní pøemostìní. Bloky ležely podél severního okraje dálnice smìrem na západ v délce asi 400 m.

Pøi jižním okraji areálu skalek se cesta pøibližuje na nìkolik metrù ke svislé skalní stìnì pokryté tenkou, ale nápadnou hnìdou Fe–Si skalní kùrou.

Lom na zlatou opuku pøi sz. okraji obce.

Ojedinìlé bloky roztahané svahovými pohyby po stráni, rovnìž v údolí potoka.

Lokalizace

Geologický popis

Lokalizace

Geomorfologický popis

7. Praha–Barrandov (Rùžièkova rokle)

a Nelahozevsí (turisticky znaèena), asi 2 km j. od Nelahozevsi vede tìsnì podél výchozu karbonských arkóz.

8. Praha – Pøední Kopanina

Na puklinách opuk bìlohorských vrstev èasto pozorujeme 2–6 mm mocné železité kùry obvyklé hnìdì-zemité barvy a záteky po tenkých puklinách. Jednoznaènì zvìtrávací, èasovì nezaøaditelný fenomén (spodní pleistocén?).

Podél sjezdovky se táhne nìkolik menších jam, nelze vylouèit tìžbu (spíš sbìr) jako železná ruda, místní stavební kámen.

- 141

Jde o jeden z mnohých pøíkladù málo intenzivní feritizace skalních povrchù a puklin, který je vázán na zvìtrávací horizont a smìrem dolù vyznívá. Jev je bìžný témìø na všech opukách vèetnì lokalit ve východních Èechách. Tato lokalita je volena jako typová pro snadnou dostupnost a dobrou odkrytost.

Tìžba

Aktivnì tìžený lom, jehož kámen se používá ke stavebním úèelùm. Již na románských stavbách pozorujeme, že stavitelé kladli opukové kvádøíky nebo lomové zdivo pokryté železitou kùrou smìrem ven ze stavby, aby tenká železitá kùra chránila mìkèí opuku.

9. Dvoøákova stezka u Nelahozevsi Lokalizace

Dvoøákova stezka prochází podél øeky mezi Kralupy

Obr. 2.

Ochranné skalní Si–Fe kùry na karbonských arkózách. Dvoøákovy skály u Nelahozevsi. Poèáteèní stádium destrukce – pod kùrami se zaèínají vyvíjet dutiny. Foto H. Rysová.

142 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Poznámky

Na polích nad sprašovou roklí u Zemìch u byly nalezeny kusy feritizovaných a silicifikovaných arkóz.

Literatura

CÍLEK (1995a, b)

10. Prostøední lom u Tachlovic v Èeském krasu Lokalizace

V horní èásti Radotínského údolí asi 2 km nad Chýnicí leží u silnice smìrem na Rudnou samota Prostøední mlýn. Ze silnice zde odboèuje polní cesta k malému zatopenému lomu. Asi 200 m za Radotínským potokem odboèuje do stránì úzká pìší stezka vedoucí do zarostlého jámového lomu. Ve dnì lomu je vyražena dopravní štola.

Kontaktní limonity jsou vyvinuty v témìø každém vìtším lomu Èeského krasu. Mezi zajímavé lokality patøí komín pod skaliskem blíž u øeky v Tetínské rokli, dále

Volné úlomky na polích a ve zvìtralinách, sypké až èásteènì zpevnìné silicifikované záteky do krasových kapes v pozici až 60 i více metrù pod souèasným povrchem. Vzácnì úlomky železitých pískovcù (Konìpruské jeskynì) s anatasovým tmelem. Èást ferikret makroskopicky odpovídá typu Sulava, anatasové železivce jsou pravdìpodobnì starší, jinak stáøí nejisté.

Význam

Nálezy ukazují na existenci hlubokých Fe-zátekù, na úzkou spjatost silicifikace a feritizace; enigmatické jsou nálezy železivcù typu Sulava v témìø nejvyšší poloze vùbec možné v Èeském krasu – pod vrcholem Bacína. Vìtšina ferikret vzniká v aluviální pláni poblíž hladiny spodní vody – pokud by to platilo, musíme uvažovat o existenci øíèního systému v nejvyšší èeskokrasové úrovni, anebo volit neotektonické øešení. Zpùsob využití železivcù není znám, možná k výrobì železa.

Poznámky

Bližná – 3. patro dolu Václav. Profil krasovou dutinou vyplnìnou Fe- a Mn-okry. 1 – vápence, 2 – hnìdé, páskované, jemnozrnné Fe-okry, 3 – hnìdoèerný železitý jíl s útržky žlutého a èerveného jílu, 4 – šedoèerný sediment místy s masivními kùrami oxidù Fe a Mn.

Poznámky

V tomto soupisu není uvádìna žádná lokalita z pásma ferikret, které se táhne od Hosína smìrem k Bechyni, Sobìslavi, Milevsku a Táboru. Znám jenom nìkteré výskyty na polích, ale nenavštívil jsem pískovny u Veselí nad Lužnicí, kde mìly být odkryty až 50 cm mocné ferikrety in situ.

Lokalizace

Tìžba

Obr. 3.

Kaolinický pískovec byl dobýván jako kaolinová surovina, železité pískovce zareznutím znehodnocovaly své okolí.

11. Konìpruská oblast (Velkolom Èertovy schody–Bacín)

Geologický a geomorfologický popis

Poznámky

Tìžba

Soubornì viz CÍLEK (1993b), kde je citována øada prací, dále CÍLEK (1997), popis lokality u Prostøedního mlýna – viz CÍLEK & BEDNÁØOVÁ (1992).

Význam

V této èásti Èeského krasu se jedná o jeden z nejvìtších krasových jevù se zajímavými typy zvìtralin, v rámci krasových lokalit se jedná spíš o druhoøadou lokalitu.

Prokazatelnì svrchnokøídová ferikreta, rovnìž další nález (Pravèická brána, pravdìpodobnì i Nevøeò) svìdèí o svrchnokøídové etapì feritizace. Dùl je nádherný geologický a technický objekt.

Literatura

Štola nafárala nìkolik krasových dutin, jež místy obsahují kusy limonitu o váze až 30 kg. Jde o starou krasovou výplò se zvìtralinami, útržky bílých vrstev a kontaktními limonity. Z krasového komína pùvodnì vyplnìného melanží zaklesávajících zvìtralin do štoly vypadly volné bloky a úlomky.

Další ferikrety jsou rozptýleny snad po vìtšinì území Èeského krasu – pole mezi Berounem a Tetínem, Mìòany, terasové výchozy mezi Tobolským vrchem a Konìprusy. Podobné horniny je možné zastihnout v menších úlomcích na øadì míst ve støedních Èechách, ale nalézají se také napø. v okolí Valèe pod Doupovskými horami. Rozšíøení a datování ferikret je pravdìpodobnì jedním z velkých témat tøetihorní historie

- 143

Význam

výplnì dutin pod svážnou cestou v lomu na Chlumu, krabièkovité limonity v opuštìném lomu pod Kuchaøíkem. Nejslavnìjším místem s výskytem krasových limonitù jsou Nìmèice v Moravském krasu (pøed vytìžením se jednalo o jeskyni s limonitovými sintry a krápníky), dále Strašínská jeskynì i krasové dutiny vyplnìné okry na Bližné v Pošumaví.

Jedná se o soubor lokalit. První èást výskytù leží v úrovni spodní etáže Velkolomu Èertovy schody–západ v krasových depresích pøiléhajících ze severu ke Karmazínovì skále. Další lokality jsou odkrývány a nièeny tìžbou na Velkolomu Èertovy schody–východ. Na polích mezi Plešivcem a Bacínem se vyskytují úlomky železivcù, pøi archeologickém výzkumu byly zjištìny železivce v pozici asi 10 m pod vrcholem Bacína (499 m, nejvyšší vrchol Èeského krasu).

Geologický popis

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

13. Nevøeò u Horní Bøízy na Plzeòsku Lokalizace

Podzemní kaolinový dùl severnì od obce.

Geologický popis

Souborná práce CÍLEK & BOSÁK (2001) s øadou citací, k tématice feritizace krasových výplní CÍLEK & B EDNÁØOVÁ (1993, 1994).

Ferikrety jsou vyvinuty v zadní èásti kaolinových komor, v místech propadù na povrch – indikace èerveným kaolinem. Geologická charakteristika je nejistá, protože se dají obtížnì odlišit karbonské arkózy od rozpadlých a na krátkou vzdálenost transportovaných (pøípadnì vícenásobnì transportovaných) arkóz. Podle analogického sedimentárního vývoje pøedpokládám senonské stáøí, ale rùzní autoøi uvažují o stáøí kaolinových poloh podstatnì mladším – oligocén až pliocén. Jsou zde vyvinuty dvì ferikrety o mocnosti 5–10 cm. Spodní ferikreta je masivní, hnìdá, hrubozrná, svrchní ferikreta je jemnozrná, lístkovitá, místy pokrytá èernými Mn-oxidy. Velké kusy masivních hnìdých až èervenì zvìtralých ferikret vystupují v lese a v èetných okolních jamách po dobývání kaolinu.

12. Hosín u Èeských Budìjovic

Význam

Obr. 4.

Chodby v kaolinovém dole v Hosínì. Foto J. Brožek.

Èeského masivu. Ferikrety unikají pozornosti, pøestože jsou rozšíøené srovnatelnì s atraktivnìjšími sluòáky – silkretami.

Literatura

Lokalizace

Podzemní kaolinový dùl s celkovou délkou kolem 4 km chodeb.

Geologický popis

Dùl je ražen v mìkkých, kaolinických pískovcích klikovského souvrství svrchní køídy (senon). V erozních roklích mezi Borkem a Hosínem jsou èasté velké úlomky ferikret. Ferikrety se vyskytují v podobì nepravidelnì vyvinutých, vìtšinou horizontálních poloh o mocnosti kolem 10 cm, vìtšinou poblíž kontaktu s nadložními èervenými kaoliny, místy trubice a konkrece (5–30 cm) se støedem vyplnìným bílým èi narezlým pískovcem. V jednom úlomku byl nalezen zlomek døeva, který ukazuje, že ferikrety vznikaly (alespoò èásteènì) jako povrchový pancíø. Jedná se o feritizované pískovce a místy i slepence.

Asi nejvìtší význam spoèívá v podobnosti s klikovským souvrstvím.

Tìžba

Ferikrety nemají žádné praktické využití, pomáhají však udržovat tíhu nadloží, které je tvoøené málo zpevnìnými šedými a èervenými kaolinickými pískovci a jílovci, a tím èásteènì a místnì chrání komory pøed zavalením.

Literatura

NÌMEJC (1956)

14. Plešivec u Rejkovic (Høebeny) Lokalizace

Vrcholová partie skaliska, výhledová plošina na Brdy, na akropoli hradištì.

144 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Geologický popis

Jedná se o dva typy výskytù v ordovických køemencích. Jednak na puklinách køemencù se setkáváme s tenkými rezavými povlaky, které jsou nìkdy uspoøádány do Liesegangových kruhù, jednak jsou okrajové polohy køemencù podél puklin sytì èervenì zbarvovány jemnì rozptýlenými Fe-oxidy. Køemence mají tendenci se rozpadat do podoby nepravidelných sloupù (napø. høbet Babky u Øevnic). Roztoky, které pronikaly podél puklin køemen rozpouštìly a v rozšíøených intergranulárních puklinách deponovaly železité slouèeniny. Na výchozech jsou jasnì patrné svìtlá køemencová jádra obklopená èervenými železitými lemy.

Význam

Poznámky

Geologický popis

Literatura

Význam

Károvské údolí pøedstavuje díky dobré dostupnosti a dobrému odkrytí typovou lokalitu staroholocenních sutí tmelených Fe-hydroxidy, další lokality jsou známy na Køivoklátsku. ŽÁK a kol. (2001)

16. Kutná Hora – Kaòk Lokalizace

Opuštìné doly na Kaòku pøístupné od Malína dìdiènou štolou Ètrnácti svatých pomocníkù.

Geologický popis

Je pravdìpodobnì znaèný, podobné skvrny a lemy Feoxidù èi hydroxidù se nalézají i na jiných místech v Brdech a v pražském okolí (Šárka). Ukazují, že v rámci této fáze zvìtrávání docházelo k rozpouštìní køemene, zvìtšování intergranulárních prostor, místy dokonce rozpadu na písek (hora Písek v Høebenech) a to nepravidelnì a v rámci jednìch z nejvíce odolných hornin Èeského masivu, které pak podléhají selektivnímu zvìtrávání.

Krápníky a železité sintry povlékají døevìnou podlahu a korýtko snad z 16.–18. století, jiné výskyty jsou souèasné. Jedná se hlavnì o skelnì až jantarovì lesklé, laminované sintrové útvary o mocnosti pøes 10 cm, které se kostièkovitì rozpadají. Výzdoba vzniká rozpadem pyritu a arzenopyritu ve výraznì kyselém prostøedí. Uvolòovaná kyseliny sírová je schopná pøemìnit okolní šedé ruly na vybìlené, jílovité zvìtraliny pokryté jarositem a sádrovcem.

Tìžba

Význam

Vzácnì využití jako ozdobný kámen.

Poznámky

Analogií epigeneticky zèervenalých køemencù jsou epigeneticky zèervenalé vápence, jak je známe z Èerveného lomu na Kobyle v Èeském krasu, z okolí Sv. Jana pod Skalou a øady dalších lokalit. Na køemencových dlažebních kostkách mùžeme èasto pozorovat èervené skvrny zvìtralých køemencù.

Literatura

CÍLEK (1989)

15. Károvské údolí pod Závistí u Zbraslavi Lokalizace

Spodní èást údolí asi 300 m za posledními chatami.

Geologický popis

Jedná se o holocenní skalky o výšce i pøes 2 m tvoøené horninami proterozoika a tmelené jemnì rozptýlenými Fe-hydroxidy.

Význam

Doklad jedné fáze zvìtrávání hornin ve starém holocénu, pøi kterém vznikají tmelené sutì. Ve vápencových oblastech jsou sutì tmelené dotykovým karbonátovým tmelem, v proterozoiku se místy jedná o tmel složený z rezavì žluto-hnìdých Fe-hydroxidù.

Geomorfologický popis

Tmelená suová tìlesa proøíznutá mladou erozí.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Pøi ražbì štoly byla pøekøížena rudní pásma obsahující velké množství arzenopyritu. Ten rychle zvìtrává, ale uvolòovaný arzén se váže do hydroxidù železa, odkud mùže být napø. následkem bakteriální èinnosti opìt uvolnìn do životního prostøedí, tedy pøes malínskou štolu do povodí Labe. Sanace starých tìžeb je znaènì obtížná a dlouhodobá, jedná se o závažnou kontaminaèní zátìž, které není zatím vìnována odpovídající pozornost. Železité krápníky zde mají význam doèasného èi víceménì trvalého “meziskladu” arzénu.

Minerální a chemické složení

Základem sintrových útvarù je rtg. amorfní minerál blízký schwertmannitu, který mùže obsahovat až 17 % As a velká množství sorbované H2SO4. Dotyková zkouška lakmusovým papírkem ukazuje pH = 2,2 !

Geomorfologický popis

Bìžné jsou nepravidelné, mìkké rezavì-èerné krápníky o délce i pøes 20 cm.

Poznámky

Podobné železité krápníky, ale vìtšinou jen s malým množstvím stopových prvkù se vyskytují na Jáchymovsku, v okolí Mikulova v Krušných horách, v jesenické oblasti a jinde. Mùže se jednat o stalagmity a stalaktity, které jsou pøes 1 m dlouhé. Obvyklou složkou je rtg. amorfní Fe-hydroxid obsahující èasto sorbovanou H2SO4.

17. Pøíbram – Dìdièná štola Lokalizace

Vzhledem k možnosti znièení nebude uvedena.

Souèasná “krápníkovᔠvýzdoba ve štole, v této èásti maximálnì 200 let staré. Pozor – v tomto pøípadì se nejedná o železité, ale o manganové precipitáty o pøibližném složení – birnessit. Estetický zážitek “negativní” èerné výzdoby, poznání tvorby speleotém, možná bakteriální precipitace. Nejkrásnìjší výskyt Mn-útvarù, jaký z ÈR znám, nutnost ochrany.

Geomorfologický popis

Jedná se o neuvìøitelné útvary, které vìrnì kopírují klasickou krápníkovou výzdobu tak, jak ji známe z krasových jeskyní. Objevují se zde krápníky až 20 cm dlouhé, èerná brèka do 30 cm, dále egutaèní jamky plné èerných, jeskynních perel o prùmìru kolem 2 cm tvoøených zemitými Mn-oxidy a rùzné formy sintrù. Podobné útvary byly nalezeny v Kutné Hoøe a v Krušnohorské oblasti. Odebrané vzorky dehydrují, rozpadají se a jsou nìkdy povlékány dalšími sekundárními minerály.

Literatura

CÍLEK (1993a)

18. Homolka u Pøíšova

Jde o produkt pliocénního vulkanismu na Plzeòsku (WINKLER 1911), kde došlo ke kaustické pøemìnì tufitù starší explozivní fáze a k jejich masívní impregnaci oxihydroxidy železa. Ostøe omezené subvertikální proželeznìlé zóny jsou až 60 cm mocné, tvoøené systémem protínajících se žilek a v podobì morfologicky vystupujících desek lemují vydobyté subvertikální žíly augititu (J. ULRYCH, úst. sdìl.). Souèástí starších tufitù jsou i úlomky døev prosycené slouèeninami železa (BAREŠ 1959).

- 145

Zhodnocení výskytù

Tento soupis je znaènì neúplný, protože projevù feritizace je prostì pøíliš mnoho. Z lokalit, které jsou dùležité pro nìjakou formu ochranu èi evidence v rámci významného krajiného prvku, je nutné uvažovat o Sulavì (odkryv u lesa), dále o Èertovì strouze a Károvském údolí. Z popisu vyplývá, že hlavní fáze feritizace se na území Èeského masivu odehrávaly ve svrchní køídì a spodním miocénu. Feritizace je èasto spjata se silicifikací, mùže probìhnout velmi rychle – již bìhem nìkolika let. V souèasné dobì mají hydroxidy železa velký environmentální význam, protože váží (ale také mohou uvolòovat) øadu stopových prvkù a kontaminantù do životního prostøedí. Mimo rámec této publikace leží výskyty železitých pískovcù na Moravì. Napø. pøi vstupu do pseudokrasové jeskynì Nadìje v Kopcích u Lideèka (Valašsko) mùžeme na místních paleogénních pískovcích pozorovat zbytky asi 1 cm mocné železité kùry. Rovnìž na nedalekém Pulèínském skalním mìstì se setkáváme s projevy feritizace. V pøehledu lokalit není uvedena ani jedna lokalita, kde se vyskytují železité inkrustace a impregnace na øíèních valounech (tzv. skalní laky sensu TIPKOVÁ & CÍLEK 1992) nebo na pískovcích, které jsou pohøbeny v hnìdých svahovinách a zvìtralinách. Z hlediska využívání železitých pískovcù je nutné uvést, že nejstarší doklad pochází z paleolitické stanice Landek u Ostravy, kde vypálené železivce byly používány jako barvivo (CÍLEK & JAROŠOVÁ 2000).

Podìkování

Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/ 322/02 a akademický projekt CEZ Z3-013-912.

Adresa autora

RNDr. Václav Cílek, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6, e-mail: [email protected]

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Shrnutí nových poznatkù: co nám øíkají o genezi železivcù v èeské køídì Summary of new results: what do they say about the genesis of ironstones in the Bohemian Cretaceous Jiøí Adamoviè Abstract

This volume provides descriptions of tens of localities with prominent ferruginization of sandstones in the Bohemian Cretaceous Basin (BCB) as regards sandstone lithology, distribution of intrusive bodies, tectonic deformation and the character and extent of ferruginization products. The distribution of Fe-oxyhydroxides in N and NE part of the BCB is of the same diversity and intensity as in the classical area of north-central BCB. Typology of Fe occurrences was proposed by A DAMOVIÈ et al. (2001) and A DAMOVIÈ (2001, 2002a). Quartz-poor ironstone consists of goethite I, kaolinite, anatase, ± opal, ± detrital quartz, and a younger generation of goethite II ± lepidocrocite. It contains 43.4 wt.% Fetot. on average (20.98–67.01). Quartz-rich ironstone is dominated by detrital quartz with accessory detrital minerals, cemented by goethite ± lepidocrocite ± hematite, and contains 24.3 wt.% Fetot. on average (11.75–32.68). The ironstones are enriched in incompatible elements relative to quartzose sandstones and, in the case of Fetot., As and Zn, U, Th and REE, even relative to fresh volcanic rocks. With the exception of Ba and Sr, quartz-rich ironstones of macromorphological types 1–3 show similar major-element and trace-element composition (ADAMOVIÈ 2001). Although a close spatial relation was generally proved between the distribution of intrusive bodies of basaltic rocks and Fe-oxyhydroxides, some prominent occurrences are developed in areas free of volcanic rocks. The most important in this respect are the finds of bodies of basaltic intrusive breccia and dyke systems at Špièák Hill near Støezivojice and in the Moèidla Gorge, classical sites of type-2 and type-3 ferruginization products, respectively (ADAMOVIÈ et al. 2001). Transport of ferrous iron in low-Eh fluids of late magmatic origin and its precipitation in zones of mixing with oxygenated meteoric waters seem to be the most probable mechanisms producing macromorphological types 1–3. Minor redepositions of iron by cold groundwater cannot be excluded. Pyrite oxidation or supergene enrichment in iron from superficial volcanic products are the mechanisms to explain the genesis of morphological type-4 concretions. Hematitized sandstones of type 5 are sediments of red-beds type, formed by dehydration of weakly goethitized clayey sandstones during sediment burial. Ferruginization in sandstones of the BCB is viewed as a polygenetic process with a primary hydrothermal impulse. Geological and geochemical evidence indicates that the dissolved mineral content of iron-bearing fluids is of complex provenance, probably combining 1) primary magmatic source, 2) component leached from the adjacent upper crustal rocks (mostly granitic rocks in the area studied), and 3) component produced from decomposed volcanic rocks, the bodies of which represent principal ascent paths for the iron-bearing fluids. Source 3) was probably of major importance over most of the basin.´

Makroskopické charakteristiky železivcù Již v poèáteèních fázích výzkumu byly v souladu s B. MÜLLEREM (1914) vymezeny dva texturní typy železivcù a novì definovány tøi základní makromorfologické typy dané distribucí oxihydroxidù Fe v rámci skalního výchozu nebo celé lokality (A DAMOVIÈ a kol. 2001). K nim pøibyly další dva distribuèní typy až na základì pozdìjší terénní dokumentace. Všech pìt typù je charakterizováno A DAMOVIÈEM (2002a) v pøedchozím sborníèku Železivce (Knih. ÈSS, sv. 37). Zde se omezíme jen na struèný popis.

Texturní typy železivcù

Lupenitý, køemenem chudý železivec (quartz-poor ironstone, QPI) odpovídá vnitøní železité výstelce B. MÜLLERA (1914) a masivní, køemenem bohatý železivec neboli železitý pískovec (quartz-rich ironstone, QRI) odpovídá vnìjší železité výstelce B. MÜLLERA. Pøi mikroskopickém studiu byly P. KÜHNEM v nìkterých

vzorcích lupenitého QPI novì zjištìny zbytkové struktury vulkanitù. Prokázalo se tak, že alespoò na nìkterých lokalitách vznikl tento texturní typ úplnou alterací okrajové partie bazaltoidní žíly. Dokládají to svým zpùsobem i pozorování z Pískového návrší (Lužické hory), kde je na kontaktech bazanitových sloupcù pozorovatelný pøechod mezi vulkanitem a plnì vyvinutou vnitøní železitou výstelkou. Je však otázkou, zda lze tento pùvod QPI zevšeobecnit pro všechny pøípady. Ojedinìle byly krusty QPI zjištìny i v místech, kde povrchová geomagnetická mìøení pøítomnost vulkanitu nepotvrdila. Na druhou stranu ale mùže velmi tekuté magma ultrabazických hornin polzenitové øady tvoøit pravé nebo ložní žilky nìkolik milimetrù mocné, zasahující pomìrnì daleko od hlavního tìlesa (napø. PAZDÍREK 1992, ANTON a kol. 1995). Není pak jasné, zda byl u podobných žilek – zcela goethitizovaných – vždy správnì rozpoznán jejich magmatický pùvod. Ledvinité povrchy QPI na samém kontaktu s žilami bazaltoidù ukazují na dorùstání do volného prostoru,

napø. do otevøené pukliny nebo prostoru uvolnìného teplotní kontrakcí magmatu pøi chladnutí. To je jasnì i pøípad mikroskopicky zjištìných goethitových výplní dutinek v krustách QPI (A DAMOVIÈ 2001). Naopak QRI vznikl vyplnìním mezizrnových prostor pískovcù a èásteèným nahrazením jejich matrix oxihydroxidy železa. Pøi mikroskopickém studiu bylo zjištìno, že spíše než jasnì vymezitelné skupiny pøedstavují QPI a QRI spíše koncové èleny kontinuální øady.

Makromorfologická typizace

Rùzné formy distribuce Fe-oxihydroxidù v terénu lze shrnout do pìti morfologických typù: 1. subvertikální deskovitá tìlesa sledující kontakty žil bazaltoidù nebo vyplòující puklinové a zlomové struktury, 2. undulózní železité krusty, 3. subhorizontální tìlesa sledující vrstevnatost, 4. drobná izolovaná tìlesa ve vìtších vzdálenostech od sebe, napø. jednovrstevné konkrece (Gewitterkugeln) nebo izolované enklávy goethitového tmelu, a 5. velká tìlesa fialovì èerveného pískovce. Vznik jednotlivých morfotypù mùžeme nejlépe rozpoznat na základì studia vzájemných pøechodù mezi nimi. Èastým jevem na puklinách v rùzných pískovcových oblastech jsou jednoduché nebo i složené (koncentrické) kruhové nebo oválné struktury s lemem tvoøeným QRI, rozmìru od nìkolika centimetrù do nìkolika metrù. Pravdìpodobnì pøedstavují periodické precipitaèní struktury vzniklé difúzí (Liesegangovy kruhy, viz CÍLEK a kol. 1996, CÍLEK 1998). Jejich pùvod lze nejspíše hledat v pøínosu fluid o nízkém Eh do prostøedí s vysokým Eh a cyklické precipitaci oxihydroxidù železa opakovaným pøekraèováním prahu nukleace v Ostwaldovì cyklu (ORTOLEVA 1994). Kruhy tvoøené QRI s nízkým reliéfem pøedstavují variantu morfologického typu 1 a jsou omezeny jen na výplò pukliny (napø. die Hemme na Kokoøínsku). Pøestoupením oxihydroxidù Fe z pukliny do sousedního pískovce vznikají trojrozmìrné trubice typu 2 s osami orientovanými kolmo nebo mírnì šikmo na puklinu; èasto lze sledovat celou pøechodovou škálu mezi obìma typy. Trubicovité laminy QRI, zpravidla jen mírnì uklonìné, jsou jedním z nejefektnìjších a nejèastìjších projevù proželeznìní. Pravidelnì sledují žíly vulkanitù, s nimiž jsou rovnobìžné – napø. na øadì lokalit v Lužických horách, v Boreckých skalách v Èeském ráji a jinde. Svazky stejnì orientovaných jednovrstevných trubic jsou typické pro Kokoøínsko, kde však na vulkanity nemusejí být vùbec vázány (Borek). Namísto toho sledují puklinová nebo zlomová pásma s intenzivním drcením, umožòujícím rychlé proudìní fluid. Podobná situace byla pozorovaná i v Èeském Švýcarsku (napø. Rudolfùv kámen). Dokonale vyvinuté izolované trubice (tzv. železné klády) jsou známy ale i z jiných pískovcových oblastí: napø. z lokalit Skalní divadlo u Hamru, Janovice v Lužických horách nebo Supí skály na Broumovsku. Jak vyplývá z terénních poznatkù (napø. rovnobìžnost s žilami vulkanitù), osy trubic QRI jsou protaženy ve smìru proudìní mineralizaèních fluid. To sou-

- 147

hlasí s výsledky dosavadního modelování a laboratorních pokusù zamìøených na vznik podobných struktur difúzí (HENISCH 1988, ORTOLEVA 1994). Protažení lamin QRI lze tedy považovat za prvek využitelný pøi rekonstrukci cirkulace fluid v èeské køídové pánvi. Na výskytech proželeznìní typu 2 byla vysledována byla obecná závislost mezi poètem koncentrických lamin a elongací dané struktury. Rovné, dlouhé a pravidelné trubice bývají vždy jednovrstevné. Naopak vícevrstevné struktury s koncentrickými laminami nebývají pøíliš elongované a spíše než trubice tvoøí protáhlé konkrece nebo toulce. Tento jev zøejmì souvisí s rychlostí proudìní fluid: v pøípadì dokonalých trubic neumožòoval vìtší hydraulický gradient významnìjší laterální difúzi železa, a tudíž ani vytvoøení dalších lamin. Rùzná distribuce rychlosti proudìní fluid v blízkosti žil vulkanitù se pak odrazila ve vzniku komplexnìjších struktur, jak jsou popsány v závìru èlánku o Lužických horách. Pronik železem bohatých fluid do pískovcového masivu s pravidelnou sítí otevøených puklin bez vìtšího drcení vedl ke vzniku vícevrstevných konkrecionálních tvarù omezených železitými puklinami: to je pøípad mnoha lokalit na Kokoøínsku (Kamenný vrch, Mariánský vrch). V pøípadì Špièáku u Støezivojic byla v tomto modelu funkce subvertikálních puklin pøevážnì nahrazena jinými plochami o vyšší propustnosti (patrnì vrstevní plochy). Z amalgamovaných trubicovitých útvarù nebo harmonicky zprohýbaných lamin jsou ve vìtšinì pøípadù složena i vìtší stratiformní tìlesa (typ 3). Smìr protažení lamin je v tìchto pøípadech až pøekvapivì homogenní i na vìtších plochách a navíc snadno mìøitelný (Moèidla a Raè na Kokoøínsku). Pravdìpodobnì i v tomto pøípadì indikuje protažení lamin a trubic smìr proudìní fluid pùvodním propustnìjším horizontem. Jak ukázaly práce na tomto katalogu, i v jemných detailech proželeznìní lze pøekvapivì najít podobnosti mezi rùznými pískovcovými oblastmi. Jmenujme alespoò nìkteré jevy (v závorkách èísla lokalit): - bradaviènaté železité výrùstky: vyvìtrávající hrudkovité konkrece o prùmìru kolem 1 cm, zpravidla jasnì oddìlené od sebe navzájem. Konkrece ve vìtších vzdálenostech od sebe lze považovat za typ 4 (povrch horní plošiny Sokolky v Èeském ráji). V nìkterých pøípadech jde o zbytky desky QRI sledující žílu vulkanitu, jejíž svrchní (k žíle bližší) èást byla již erodována. Jejich uspoøádání do linií mùže ukazovat smìr pohybu mineralizaèních fluid. Na Kohoutu v Lužických horách je v jádru konkrecí obsažen opál. Vedle Kohouta jsou nejbìžnìjší v Èeském ráji (1, 5, 8–9, 11), jsou i v Èeském Švýcarsku (8c); - èoèkovité útvary QPI narostlé na vnitøní stranì krust QPI (blíže k žíle vulkanitu): zøejmì vypreparované výplnì mikroprasklin uvnitø krusty QPI. Známy jsou z Kokoøínska (4), Èeského ráje (8) a Lužických hor (2); - fasetování povrchu krusty QRI: vyhlazení povrchu desky QRI do hedvábného lesku, s drobnými dùlky a fasetami je známo z lokality Dìdek na Koko-

148 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí øínsku (14e) a z èetných úlomkù QRI z širokého okolí. Je pøièítáno eolickým procesùm – vìtrné korazi v pleistocénu; - síování QPI na krustách QPI a QRI: nízké valy QPI uspoøádané do tvaru nepravidelné sítì nebo møíže na kontaktu s vytìženou žilou vulkanitu. Mùže jít o zbytky proželeznìní sledujícího plochy sloupcovité odluènosti ve vulkanitu, jakýsi negativ tohoto jevu na Pískovém návrší v Lužických horách. Zjištìno v Lužických horách (9), v náznacích na Èeskolipsku (2); - pásky až høbítky s rùznou intenzitou proželeznìní: zóny intenzivnìjšího proželeznìní o šíøce milimetrù až centimetrù s èasto velice jemným reliéfem, v katalogu èasto oznaèované jako „proudnice“ nebo „proudové textury“ se vyskytují jak na deskách typu 1, tak na trubicovitých útvarech (typ 2). Pravdìpodobnì indikují smìr proudìní mineralizaèních fluid. V rámci menší oblasti mají „proudnice“ na deskovitých tìlesech pomìrnì stálé smìry – viz oblast Železných vìží u Pøíhraz (Èeský ráj 11). Na trubicích jsou pásky zpravidla rovnobìžné s jejich osami – v okolí Hamru (4) nebo na Broumovsku (1), ale mohou být i šikmé nebo sledovat povrch trubice po šroubovici – v Lužických horách (13). Celkovì jde o jev spíše všeobecnì rozšíøený (aè nìkdy špatnì viditelný), než vzácný; - girlandovitý prùbìh lamin QRI: obloukovitì prohnuté, tenké laminy QRI, z nichž vybíhají další, hustší laminy nižšího øádu. Smìr prohnutí bývá na všech laminách stejný a – jak je patrno na nìkterých lokalitách – konvexní smìrem k sousedící (vzdál. do 1 m) žíle bazaltoidu. Girlandy jsou známy napø. z Kokoøínska (8), Èeského ráje (2) a Lužických hor (9, 13).

Souvislost proželeznìní s vulkanismem a tektonikou

Již døíve bylo známo, že vertikální deskovitá tìlesa železivcù (typ 1) bývají èasto vyvinuta pøímo na kontaktech intruzívních tìles bazaltoidù (B. MÜLLER 1914). Souvislost proželeznìní typu 2 s vulkanity se jen tušila a v pøípadì typu 3 byla vìtšinou odmítána. Na klasických lokalitách proželeznìní bylo v posledních letech provedeno podrobné geomagnetické mapování vedené J. PEROUTKOU . S výjimkou nìkolika lokalit (Borek na Kokoøínsku, Konice v Èeském ráji, Rudolfùv kámen v Èeském Švýcarsku) byla pravidelnì zjišována prostorová vazba proželeznìní (typy 1-3) na intruzívní tìlesa bazaltoidù, a to i tam, kde nebyla pøítomnost tìchto tìles staršími autory uvažována. Z tohoto hlediska nejvýznamnìjší jsou nálezy tìles intruzivní brekcie se systémem pravých žil v místì klasických výskytù proželeznìní typu 1–2 v Boreckých skalách v Èeském ráji (ADAMOVIÈ 2001), proželeznìní typu 2 na Špièáku a Èapu a proželeznìní typu 3 v rokli Moèidla, nebo køížení pravých žil na Kamenném vrchu (vše Kokoøínsko, ADAMOVIÈ a kol. 2001). Na nìkolika lokalitách žilných bazaltoidù byla zjištìna nejvýznamnìjší koncentrace proželeznìní

v pískovcích v místech ukonèení žil (napø. Husí cesta na Kokoøínsku, U pomníkù v Èeském ráji). Vyšší intenzita proželeznìní byla zjištìna v zónách podél hlubinných zlomù: lužického zlomu a støedohorského zlomu. To lze vysvìtlit silnìjším rozpukáním hornin v tìchto zónách a úèastí tìchto struktur na obìhu vod bohatých železem. V nìkterých úsecích tìchto zlomù je proželeznìní spojeno s hydrotermální sulfidickou mineralizací (V AVØÍN a kol. 1975, KUNDRÁT 1992), mineralizací U–Zr (SYKA a kol. 1978, ÈESKOSLOVENSKÁ 1984, RUTŠEK & K UÈERA 1995) nebo mineralizací fluorit–barytovou (ÈADEK a kol. 1963, HÖHN DORF a kol. 1994). Zóny trubicovitých železitých krust typu 2 na severním Kokoøínsku byly pravdìpodobnì podmínìny vytvoøením pokøídové kozelské antiklinály a puklinatostí doprovázející úštìcký zlom. Proželeznìní typu 1 se vyskytuje na kontaktech žil a na puklinách s nimi rovnobìžných. Proželeznìní typu 2 je vázáno na výskyty tìles intruzívní brekcie, ale i na drcená pásma, která se do kontaktu s magmatem dostala jen v urèité èásti svého prùbìhu. Vrstevní deskovitá tìlesa jsou vázána na propustnìjší polohy v pískovci a vybíhají z výše uvedených struktur.

Mineralogie a geochemie Metodika mineralogického a geochemického studia byla popsána ADAMOVIÈEM (2001). Minerální a chemické složení železivcù je uvedeno v tomto sborníèku u jednotlivých lokalit. Uvádíme zde proto jen struèný pøehled, umožòující úvahy o genezi rùzných typù železivcù.

Minerální složení

Jak bylo zjištìno mikroskopickým studiem, analýzou fázového složení (RTG difrakce, TG, DTG, DTA) a chemickými mikroanalýzami, spíše než o èisté minerální fáze jde v pøípadì tmelu obou texturních typù o minerální smìsi goethit-opál, goethit-kaolinit nebo goethit-kaolinit-fosfát. Køemenem chudé železivce jsou tvoøeny goethitem I, kaolinitem, anatasem, fosfáty (Al-vivianit, Al-strengit), ± opálem a ± klastickým køemenem. Mladší generace radiálnì paprsèitého goethitu II ± lepidokrokitu vyplòuje mikropukliny zhruba paralelní s plochou nárùstu. Klastický køemen mùže v nìkterých vzorcích zcela chybìt, bývá však zastoupen železitým opálem. Ten pøibýváním obsahu železa pøechází do mikrokrystalického goethitu. Køemenem bohaté železivce jsou tvoøeny klastickým køemenem a klasty akcesorických minerálù, tmelenými goethitem ± lepidokrokitem ± hematitem. Hematit tvoøící povlaky køemenných zrn v nìkterých vzorcích pøevažuje. Goethit II ± lepidokrokit ojedinìle tvoøí radiálnì paprsèité výplnì dutin. Vzácnì lze v pískovci pozorovat opálem tmelené (reliktní?) enklávy zcela obklopené železitým tmelem. Na høbetu Kohouta v Lužických horách tyto enklávy tvoøí støedy mammiformních výrùstkù na výchozech QRI. Tmel obou texturních typù železivcù vykazuje korozivní úèinky na zrna køemene a živcù.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 149

Chemické složení

Vzorky køemenem chudého železivce obsahují prùmìrnì 43,4 hm.% Fetot. (20,98–67,01), vzorky køemenem chudého železivce obsahují prùmìrnì 24,3 hm.% Fetot. (11,75–32,68), pøièemž pomìr Fe2O3+FeO/FeO v hm.% se pohybuje mezi 19,6–364. Obsahy MnO v železivcích jsou vesmìs velmi nízké (prùmìrnì 0,25 hm.%) a pøíliš se neliší mezi rùznými vzorky z téže lokality; zvýšené obsahy byly zjištìny na Pískovém návrší v Lužických horách (až 2,62 hm.%) a v recentním precipitátu od Krupníkova v Èeském ráji (1,57 hm.%). Obsahy P 2O5 v železivcích (prùm. 0,79 hm.%) jsou vázány na goethit a v železitém tmelu mohou bodovì dosáhnout až 5,48 hm.%. Významná pozitivní korelace byla zjištìna mezi obsahy Al2O3 a TiO2 (0,82) a obsahy Fetot. and TiO2 (0,71). Významná negativní korelace byla zjištìna mezi obsahem SiO2 a obsahy Fetot. i TiO 2. Obsah TiO2 vykazuje pozitivní korelaci také s obsahy Cu a Zr. Variaèní diagram Fetot. vs. As (obr. 1) vykazuje dva trendy: trend vysokého As pro køemenem bohaté železivce a trend nízkého As pro køemenem chudé železivce. Ve srovnání s køemenným pískovcem jsou železivce nabohaceny inkompatibilními prvky a ve srovnání s èerstvými vulkanity vykazují vyšší obsahy Fetot., As, Zn, U, Th a REE. Køemenem bohaté železivce morfologických typù 1–3 mají podobné zastoupení hlavních a stopových prvkù, železivce typu 1 jsou však ponìkud bohatší na Ba a Sr (viz tab. 1). Fluidní inkluze v odebraných vzorcích studoval J. ZACHARIÁŠ. Železivce vìtšinou neobsahují viditelné (tj. >1 µm) fluidní inkluze. Pouze u nìkterých mikrotrhlin v køemenných klastech byla zjištìna koexistence Fe-oxihydroxidù s jednofázovými kapalinovými inkluzemi o salinitì 1.2 až 0.7 hm. % NaClekv. a s pravdìpodobnou teplotou vzniku <50 °C. Naproti tomu lze vylouèit vznik železivcù v souvislosti s hydrotermálními roztoky o teplotì >130 °C (pro absenci dvoufázových, kapalinou bohatých fluidních inkluzí), nebo s pùsobením orientovaného napìového pole (absence orientovaných trailù fluidních inkluzí). SU

6ORåND

P

DOWHU

N HP HQHP 

YXONDQLF

YXONDQLF

FKXGê

KRUQLQD

KRUQLQD

åHOH]LYHF



Q



Q

Pùvod a transport železa

Proželeznìní typu 1-3 nejspíše souvisí s transportem dvojmocného železa prostøednictvím teplých, pozdnì magmatických fluid o nízkém Eh a jeho vysrážením v zónách mísení s oxidickými meteorickými vodami. Snížení Eh fluid mohlo být dosaženo jejich nasycením SO3 a Cl, uvolnìnými z magmatického zdroje. Pro hydrotermální zpùsob transportu svìdèí: 1. cementaèní charakter oxihydroxidù železa s korozivním úèinkem na zrna klastického køemene a živcù, 2. na øadì vzorkù patrný pøechod mezi železitým tmelem a opálovým tmelem, u nìhož lze pøedpokládat vysrážení za vyšších teplot, 3. známky zadržení fluid bohatých železem pod ménì propustnými strukturami v nadloží a 4. èastá asociace s výskyty epitermální sulfidické a fluorit–barytové mineralizace. Zvláštì u rùzných modifikací morfologického typu 3 pøitom nelze vylouèit urèitou míru redepozice chladnými podzemními vodami. Nejvýznamnìjším zdrojem železa pro tyto typy byly pøitom mladé vulkanické horniny, jak vyplývá z jejich velkých objemù a pomìrnì vysokých obsahù snadno uvolnitelného železa vázaného na olivín, biotit, pyroN HP HQQê StVNRYHF

 YãH

Tab. 1.



N HPHQHP ERKDWêåHOH]LYHF

Q )HWRWZW

Variaèní diagram obsahù Fe vs. As v železivcích. Údaje v hm.% a ppm. ADAMOVIÈ (2001).

UQêREVDKSRþHWY]RUN

þHUVWYi

Q

Obr. 1.



W\S Q



W\S

W\S

Q

Q



Q



















$VSSP















 

%DSSP

















&XSSP

















5ESSP

















6USSP

















=QSSP

















=USSP

















Prùmìrné hodnoty obsahu Fe a vybraných stopových prvkù v rùzných skupinách horninových vzorkù. Vzorky køemenem bohatého železivce jsou také dìleny podle morfologického typu výskytu (1-3). Do tabulky nebyly zahrnuty vzorky, které pravdìpodobnì pøedstavují produkty zvìtrávání a recentní precipitáty. ADAMOVIÈ (2001).

150 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí xen, magnetit a jiné minerály. Odpovídá tomu i èasté prostorové sepìtí proželeznìní s tìlesy neovulkanitù. Významnì zvýšené obsahy As, Zn, U, Th a REE oproti neovulkanitùm lze vysvìtlit nabohacením tìmito prvky z hornin z podloží køídy (granitoidy), ale i vysokou sorpèní schopností goethitu vùèi tìmto prvkùm i pøi jejich nízkých koncentracích v roztoku. Jiný než magmatický zdroj železa je tøeba hledat pro železivce na Broumovsku. Proželeznìní typu 4 lze vysvìtlit i oxidací pyritu nebo pøínosem železa z nadložního vulkanického pokryvu. Hematitizované pískovce typu 5 pøedstavují nejspíše sedimenty typu red beds, vytvoøené dehydratací slabì goethitických jílovitých pískovcù pøi hlubším pohøbení. Nasvìdèuje tomu skuteènost, že se vždy jedná o pískovce nejnižšího cyklu jizerského souvrství a smìrem do nadloží hematitizace ztrácí na výraznosti.

Geotermální systém

Podle doposud nashromáždìných poznatkù je proželeznìní pískovcù èeské køídové pánve nejspíše výsledkem polygenetického procesu, naloženého na primární impuls hydrotermálního charakteru. Ten si lze pøedstavit jako mobilizaci fluid uvnitø èeské køídové pánve i v jejím podloží v dùsledku prohøátí skrytým magmatickým systémem, jehož vrcholové èásti pøedstavují vulkanické projevy v oblasti ohareckého riftu a labské zóny. Aèkoliv dnes dostupné údaje nepostaèují pro vytvoøení vìrohodného hydraulického modelu neoidní mineralizace v èeské køídové pánvi, je potøeba vzít v úvahu tyto skuteènosti: 1. Dvì èasovì odlišné fáze pozdnì køídové a pokøídové magmatické aktivity (pøedriftová série a riftová série, U LRYCH & PIVEC 1997, A DAMOVIÈ & COUBAL 1999) je tøeba pokrýt dvìma rùznými superponovanými modely z dùvodu jejich odlišného geometrického a tektonického plánu. 2. Vertikální komunikace mezi cenomanským kolektorem a vyššími kolektory v pánvi musela být, podobnì jako dnes, velmi omezená (PAZDÍREK 1991, HERÈÍK a kol. 1999). K pøednostnímu výstupu teplých vod proto muselo docházet podél intruzívních tìles v místech absence spodnoturonského izolátoru (t.j. zejm. podél lužického zlomu), v centrálních èástech pánve pak podél kontaktù tìles intruzívních brekcií. Platnost uvedených pøedpokladù, stejnì jako primární závislost základních typù proželeznìní na mladém vulkanismu, se zdají být na základì získaných poznatkù dostateènì ovìøeny.

Závìr

Katalog, kterým jste se možná právì prokousali, pøedstavuje ucelené dílo završující urèitou etapu terénního i laboratorního studia železivcù jako jednoho z aspektù pískovcového fenoménu. V prùbìhu uplynulých ètyø let jsme mìli možnost spoleènì navštìvovat pískovcové oblasti v èeské køídové pánvi a sledovat nejrùznìjší formy, které na sebe vzaly slouèeniny

železa v okamžiku, kdy jim podmínky v daném místì pánevní výplnì nedovolily další pohyb v roztoku èi koloidu a pøimìly je k vysrážení. I pøes znalost døívìjších prací v tomto oboru jsme pøi každém výjezdu do terénu nacházeli nové a nové výskyty, byli jsme udiveni pestrostí tvarù, které tìmito prostøedky pøíroda vykreslila, a nesèetnìkrát jsme se zamýšleli nad nalezenými paralelami nebo naopak neèekanými odlišnostmi. Beze vší pochybnosti se ukázalo, že v èeské køídì neexistují pískovcové oblasti bez dokonale vyvinutých forem proželeznìní. Zasvé vzala i pùvodní pøedstava, že vìtší akumulace oxihydroxidù železa v pískovci nemohou být pøíliš vzdáleny od tìles mladších bazických vulkanitù jako hlavního zdroje železa. Geochemicky bylo prokázáno, že tyto horniny nejsou jediným zdrojem železa a – jak ukazuje masivní proželeznìní na Broumovsku – nemusí se na vzniku železitých impregnací v pískovcích dokonce ani zèásti podílet. Aè v menší míøe než jak pøedpokládal B. MÜLLER (1928a), mùžeme pøi zmìnì chemizmu prostøedí poèítat s remobilizací železa již jednou vysráženého, napø. v dosahu pùsobení huminových kyselin, pùsobením mikroorganismù atd. Formy vzniklé zpìtnou precipitací takto uvolnìného železa vìtšinou nelze na morfologickém základì odlišit od forem primárních, s nimiž dosahují až pøekvapivé podobnosti. Na nìkterých lokalitách ostatnì není výjimkou vzájemné pøetínání lamin železivcù rùzných orientací. Pøi øešení geneze železivcù popsaných v tomto pøehledu byly diskutovány otázky ze dvou základních okruhù. Jeden okruh se zamìøil na možné zdroje železa, druhý pak na okolnosti jeho transportu a vysrážení. V obou pøípadech byly použity metody geologické (formy proželeznìní, charakter hostitelského sedimentu a strukturní stavba pánve v daném území), mineralogické (fázové složení) a geochemické (chemismus, pomìry stabilních izotopù, fluidní inkluze). Pøestože ne všechny metody dosud poskytly jednoznaèné závìry a na jejich zefektivnìní se stále pracuje, mùžeme dnes tvrdit, že vznik všech vìtších akumulací železa v køemenných pískovcích èeské køídy (samozøejmì s výjimkou bazálního cenomanu) mùžeme pøisoudit hydrotermálnímu procesu, jehož „motorem“ bylo prohøívání fluid v podloží pánve a jejich výstup do úrovnì pánevní výplnì. V severoèeské køídì lze poèítat s opakovaným nastartováním tohoto motoru – vždy v souvislosti se zvýšením aktivity magmatického krbu ve strukturnì podmínìných intruzívních centrech. Výstupy teplých, železem bohatých fluid dále na východ byly nejspíše podmínìny stejnými zmìnami napìového pole jako v severních Èechách, zde však již bez pøítomnosti zdroje magmatu. Neèekané souvislosti pøinesly doklady pro tvorbu ferikret na konci køídy: tyto doklady jsou k dispozici jak ze severního okraje èeské køídové pánve, tak z kontinentálních svrchnokøídových sedimentù jihoèeských pánví. Do budoucna by bylo jistì zajímavé porovnat podmínky jejich vzniku s pozdìjší etapou vzniku ferikret ve spodním miocénu, dobøe zdokumentovanou napø. ze Sulavy u Radotína.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE Naše dlouhodobé dokumentaèní úsilí, jehož výsledkem je tento svazek, zdaleka nepostihlo – a ani nemohlo postihnout – všechny výskyty povlakových èi cementaèních forem železivcù v prostoru èeské køídy. Na to je fenomén proželeznìní pøíliš rùznorodý a pøíliš všudypøítomný. Poskytlo však doposud nejhlubší sondu do našeho povìdomí, a doufejme že i do povìdomí pøírodovìdnì orientované veøejnosti, o šíøce a pestrosti tohoto jevu i o jeho provázanosti s èinností dalších geologických procesù v našem regionu. To byl také nᚠhlavní zámìr. Stejnì tak vìøíme, že se pro mnohé zájemce stane užiteènou pomùckou pøi cestách za poznáním po našich pískovcových oblastech.

- 151

Podìkování

Hlavní výsledky tohoto pøíspìvku byly získány v rámci øešení grantového projektu A3013910 Grantové agentury AV ÈR a výzkumného zámìru CEZ Z3-013912 Geologického ústavu AV ÈR. Publikaci tohoto katalogu umožnila podpora Ministerstva životního prostøedí ÈR v rámci projektu 3475/322/02.

Adresa autora

Mgr. Jiøí Adamoviè, CSc., Geologický ústav AV ÈR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6, e-mail: [email protected]

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Literatura References A DAMOVIÈ, J. (1988): Distribuce oxidù Fe v kvádrových pískovcích Kokoøínska. – MS, Pøírodovìd. fak. Univ. Karlovy Praha. 37 s.; Praha. A DAMOVIÈ, J. (1989): Geologické pomìry a faciální vývoj kvádrových pískovcù Kokoøínska. – Diplomová práce, Pøírodovìd. fak. Univ. Karlovy Praha. 162 s.; Praha. A DAMOVIÈ, J. (1997a): Posouzení geologické stavby zøizované pøírodní rezervace Vlhoš, CHKO Kokoøínsko. MS Archiv Èeská geologická služba, 25 s., pøíl. Praha. A DAMOVIÈ, J. (1997b): Vývoj poznání geologické stavby západní èásti VVP Ralsko. – Bezdìz, 5: 85-146; Èeská Lípa. A DAMOVIÈ, J. (1998): Geologické památky (5). Kamenný vrch u Køenova. – Místní noviny Podbezdìzí, 1998, 12: 9; Kruh. A DAMOVIÈ, J. (2001): Ferruginization in sandstones of the Bohemian Cretaceous Basin. – Kand. dis. práce. Geol. úst AV ÈR: 1-148; Praha. A DAMOVIÈ, J. (2002a): Occurrences of Fe-oxyhydroxides in sandstones of the Bohemian Cretaceous Basin. In ADAMOVIÈ, J. & CÍLEK, V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 7-40; Praha. A DAMOVIÈ , J. (2002b): Pøehled stylù proželeznìní v pískovcích CHKO Kokoøínsko. In ADAMOVIÈ, J. & C ÍLEK, V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 41-46; Praha. A DAMOVIÈ, J. (2002c): Stop Thu/2: Borek near Èeská Lípa. In ULRYCH, J., CAJZ, V., ADAMOVIÈ, J. & BOSÁK, P. (eds.): Hibsch 2002 Symposium. Excursion Guide. Abstracts. – Czech Geol. Surv.: 34-35; Praha. A DAMOVIÈ, J. & COUBAL, M. (1994): Nové poznatky o litologii a tektonice svrchní køídy z plynovodního výkopu na Èeskolipsku (úsek Jestøebí–Zakšín). – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1993: 7-9; Praha. A DAMOVIÈ, J. & COUBAL, M. (1999): Intrusive geometries and Cenozoic stress history of the northern part of the Bohemian Massif. – Geolines, 9: 5-14; Praha. A DAMOVIÈ, J., COUBAL, M. & FEDIUK, F. (1998): Stop 10: Maršovický vrch Hill. In U LRYCH, J., C AJZ, V. & ADAMOVIÈ, J. (eds.): Magmatism and rift basin evolution. Excursion Guide. Abstracts. – Czech Geol. Surv.: 37-38; Praha. A DAMOVIÈ, J. & KÜHN, P. (2001): Poznámky ke geologickým bádáním F.A. Reusse na Èeskolipsku. In Reussové z Bíliny. Památce velkých pøírodovìdcù. – Monografické studie Regionálního muzea v Teplicích, 36: 123-132; Teplice. A DAMOVIÈ, J. & MIKULÁŠ, R. (2001): Geologické zajímavosti bývalých VVP Ralsko a Mladá. – Pøíroda, 8: 7-12; Praha.

A DAMOVIÈ, J., U LRYCH, J. & PEROUTKA, J. (2001): Geology of occurrences of ferruginous sandstones in N Bohemia: famous localities revisited. – Geol. Saxonica, Abh. Staatl. Mus. Miner. Geol. Dresden, 46/47: 105-123; Dresden. A NDERS, J. (1897): Das Habsteiner Torfmoor. – Mitt. Nordb. Exc.-Clubs, 20, 1: 79-88; Èeská Lípa. A NDERT, H. (1929): Die Kreideablagerungen zwischen Elbe und Jeschken. II. Die nordböhmische Kreide zwischen Elbsandsteingebirge und Jeschken und das Zittauer Sandsteingebirge. – Abh. der Preuss. Geol. Landesanstalt, Neue Folge, 117: 1-227; Berlin. A NTON , J. & PEROUTKA, J. (1994): Geologické a geofyzikální mapování jihozápadního pøedpolí ložiska Stráž, etapa 1994. Kniha I. Zpracování a výsledky geofyzikálních prací. – Radium Liberec. MS Archiv Diamo Strហpod Ralskem. A NTON , J.; PEROUTKA, J. & P AZDÍREK, O. (1995): Geologické a geofyzikální mapování jihozápadního pøedpolí ložiska Stráž, etapa 1995. Díl I. Geofyzikální práce. – Radium Liberec. MS Archiv Diamo Strហpod Ralskem. A NTON , J.; PEROUTKA, J. & WRNATA , V. (1993): Geologické a geofyzikální mapování jihozápadního pøedpolí ložiska Stráž, etapa II.–1993. Zpracování geoelektrických a geomagnetických povrchových mìøení a vrtné prozkoumanosti. – Radium Liberec. MS Archiv Diamo Strហpod Ralskem. BALATKA, B. et al. (1984): Dìèínsko. – Turistický prùvodce ÈSSR, sv. 18. Olympia, Praha. BALATKA, B. (1976a): Borecké skály. – Pam. Pøír., 1: 551-553; Praha. BALATKA, B. (1976b): Hlavatá skála. – Pam. Pøír., 1: 442; Praha. BALATKA, B. (1977): Sokolka. – Lidé a Zemì, 26: 323325; Praha. BALATKA, B. (1984): Ornamenty skalních stìn. – Turista, 23, 11: 32-33. Praha. BALATKA, B. (1986a): Geomorfologie Chránìné krajinné oblasti Èeský ráj. – MS Archiv SCHKO Èeský ráj, 57 s.; Praha. BALATKA, B. (1986b): Inkrustace. – In: J. RUBÍN & B. BALATKA (eds.): Atlas skalních, zemních a pùdních tvarù. Academia: 136-137; Praha. BALATKA, B., LOUÈKOVÁ, J. & SLÁDEK, J. (1963): Zpráva o geomorfologickém výzkumu jižních èástí Polomených hor a ښtìcké tabule. – Sbor. Èeskosl. Spol. zemìpisné, 68, 3: 259-264; Praha. BALATKA, B., LOUÈKOVÁ, J. & SLÁDEK, J. (1969): Vývoj pískovcového reliéfu Èeské tabule na pøíkladu Polomených hor. – Rozpr. Èeskosl. Akad. Vìd, Ø. mat.-pøír. Vìd, 79, 5: 1-39, foto 1-40; Praha. BALATKA, B. & SLÁDEK, J. (1972a): Povrchové tvary Polomených hor. – Ochr. Pøír., 27, 1: 10-14; Praha.

BALATKA, B. & SLÁDEK, J. (1972b): Kamenné rùže v Polomených horách. – Lidé a Zemì, 21, 1: 45-46; Praha. BALATKA, B. & SLÁDEK, J. (1972c): Sloupkovitý rozpad pískovcù v Ralské pahorkatinì. – Ochr. Pøír., 27, 10: 234-235; Praha. BALATKA, B. & SLÁDEK, J. (1973): Skalní høiby a poklièky v Èechách. – Ochr. Pøír., 28, 8: 183-186; Praha. BALATKA, B. & SLÁDEK, J. (1975): Za kamennými krásami Polomených hor. – Lidé a Zemì, 24, 4: 145149; Praha. BALATKA, B. & SLÁDEK, J. (1981): Geomorfologie Chránìné krajinné oblasti Kokoøínsko a pøilehlého území. – Bohemia centralis, 10: 7-53; Praha. BALATKA, B. & SLÁDEK , J. (1984): Typizace reliéfu kvádrových pískovcù èeské køídové pánve. – Rozpr. Èeskosl. Akad. Vìd, Ø. mat.-pøír. Vìd, 94, 6: 180; Praha. BAREŠ, M. (1959): Pøíšovská sopka. – Sbor. Vyšší pedag. Šk. (Plzeò), Biol.–Chem., 2: 231-248; Plzeò. BECK, R. (1897): Erläuterungen zu Blatt Hinterhermsdorf–Daubitz; Leipzig. BERNAU, F. (1888): Der politische Bezirk Dauba (umfallend die Gerichtsbezirke Dauba und Wegstädtl). – Dauba-Wegstädtler Bezirks-Lehrerverein. 588 s.; Dubá. BERNDT, K. (1999): V Skály u Housky. VI Skály u Blateèek. In Horolezecký prùvodce Dubské skály. – Klub lezcù Mšeno: 109-111, 112-121; Mšeno. BLANCK, E. (1922): Die ariden Denudations- und Verwitterungsformen der sächsisch-böhmischen Schweiz als Folge organischer Verwitterungsfaktoren im humiden Klimagebiet. – Tharandter forstl. Jahrb., 83: 38-60, 93-134; Berlin. BLANCK, E.; SEIFERT , A. & GIESECKE , F. (1932): Über eigenartig gefärbte Ausblühungen und Inkrustationen im Elbsandsteingebirge. – Chemie d. Erde, 7: 35-50; Jena. BLAŽEK, J. & PROKOP, L. EDs. (1979): Strukturnì geologické mapování strážského bloku. – MS Archiv Diamo, s.p., 203 s.; Strហpod Ralskem. BLUME, H. (1943): Die Oberflächenformen des Daubaer Landes in Böhmen. – Mitt. Gesell. Erdkde Leipzig, 56 (1940/41): 17-155; Leipzig. BOØICKÝ, E. (1874): Petrografická studia znìlcového horstva v Èechách. – Arch. pøír. Výsk. Èech, 3, 2; Praha. BOTHE, M. & WINKELHÖFER, R. (1989): Petrographische und morphologische Verhältnisse im Zittauer Gebirge (DDR). Beitrag zur Genese von Sandsteinhöhlen. In 2. Symposium o pseudokrasu – sborník referátù. – Knih. Èes. speleol. spol., 10: 21-25; Praha. BRZÁK, P. (1995): Podzemí hradu Dìvín u Ralska. – Speleo, 20: 44-49; Praha. BRZÁK, P.; FABIÁNEK, O. & HAVRÁNEK, P. (2000): Jeskynì na Milštejnì. – Bezdìz, 9: 253-268; Èeská Lípa. BUDIL, P.; Š TÌPÁNEK, P. (EDS.); A DAMOVIÈ, J.; COUBAL,

- 153

M.; CHLUPÁÈ, I.; OPLETAL, M. & V ALEÈKA, J. (1999): Examples of important geological localities in the Sudetes (Czech Republic). – Polish Geological Institute Special Papers, 2: 27-32; Warszawa. CÍLEK, V. (1989): Limonitové kruhy na Plešivci u Bratkovic a Liesegangùv jev. – Studie z dìjin hornictví III: 205-212; Pøíbram. CÍLEK , V. (1993a): Birnessitové krápníky, jeskynní perly a další formy výskytu oxidických Mn-minerálù v jeskyních a starých dolech. In Krasové sedimenty. – Knih. Èes. speleol. Spol., 21: 91-93; Praha. CÍLEK, V. (1993b): Kras a minerály železa. In Krasové sedimenty. – Knih. Èes. speleol. Spol., 21: 20-29; Praha. CÍLEK, V. (1995a): Nález jaspisových a karneolových valounù v karbonských arkózách kladenské pánve. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1994: 22; Praha. CÍLEK, V. (1995b): Limonitové kùry na pískovcích a jejich vliv na genezi nìkterých pseudokrasových jevù. In Svìt v podzemí. – Knih. Èes. speleol. Spol., 25: 40-41; Praha. CÍLEK, V. (1996a): Jeskynì Psí kostel v pohoøí Kummer. – Speleo, 23: 17-24 + 26; Praha. CÍLEK, V. (1996b): Význam a rozšíøení ferikret typu Sulava v jádru Èeského masivu. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1995: 28-30; Praha. CÍLEK V. (1997): Okrové jeskynì dolu Václav v Bližné v Pošumaví. – Speleofórum 97: 23-25; Praha. CÍLEK, V. (1998): Fyzikálnì chemické procesy vzniku pískovcového pseudokrasu. – Pískovcový fenomén: klíma, život a reliéf (V.Cílek and J.Kopecký eds.), Knih. Èes. speleol. Spol., 32: 134-153; Praha, Broumov. CÍLEK, V. (1999): Morfologická klasifikace železitých poloh v pískovcích Èeské køídové tabule. – Èeská speleologická spoleènost; Praha. CÍLEK, V. (2002): Výskyty železivcù a železitých hornin mimo oblast èeské køídové pánve. In A DAMOVIÈ, J. & C ÍLEK, V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 64-69; Praha. CÍLEK, V. & BEDNÁØOVÁ, J. (1992): Krasové jevy u Prostøedního mlýna jv. od Tachlovic (29. oblast). – Speleo, 8: 41-42; Praha. CÍLEK, V. & B EDNÁØOVÁ, J. (1993): Železitý pískovec z jeskynì Eròa ve Slovenském krasu. – Krasové sedimenty: 42-48; Praha. CÍLEK, V. & BEDNÁØOVÁ, J. (1994): Bahenní železné rudy v krasových výplních lomu Gombasek ve Slovenském krasu. – Slov. Kras, 32: 41-46; Liptovský Mikuláš. CÍLEK, V. & BOSÁK, P. (2001): Køemen-goethitové akumulace v krasových výplních Èeského krasu se zvláštním zøetelem na konìpruskou oblast. – Èeský Kras, 27: 15-20; Beroun. CÍLEK, V. & JAROŠOVÁ, L. (2000): Železité horniny a minerální barviva z paleolitického sídlištì v Petøkovicích u Ostravy. – Archeol. Rozhl., 52: 85-100; Praha.

154 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí CÍLEK , V. & MELKA, K. (2000): Brushit ze Špièáku u Støezivojic na Kokoøínsku. – Speleo, 32: 35-36; Praha. CÍLEK , V.; MIKULÁŠ , R.; LOŽEK, V.; J AROŠOVÁ, L.; S VO BODA, J.; ŠKRDLA, P. & KARLÍK, M. (1996): Výzkum pískovcových pøevisù v sz. èásti CHKO Kokoøínsko. Èást III. – Ochr. Pøír., 51, 4: 104-108; Praha. CÍLEK, V. & VAØILOVÁ, Z. (2001): Jeskynì Peklo v údolí Kamenice v Národním parku Èeské Švýcarsko. – Speleofórum 2001, 20: 31-33; ÈSS Praha. CINIBULK, J.B. (1931): Kokoøínsko – Houska – Bezdìz – Doksy. – Bezdìz, 2: 146-163; Èeská Lípa. CINIBULK, J.B. (1936): Výpis z kroniky z r. 1851 o získání pitné vody pro Mšeno z pramene lomu na návrší Spravedlnosti – dopis. 4 s. + pøíl. MS Archiv Geofond P 6322. COTTA, B. (1838): Geognostiche Wanderungen II. Die Lagerungsverhältnisse an der Grenze zwischen Granit und Quader-Sandstein bei Meißen, Hohnstein, Zittau und Liebenau. – Arnoldischen Buchh.: i-viii, 1-64; Dresden and Leipzig. COUBAL, M. (1989): Projevy saxonské tektogeneze v centrální èásti èeské køídové pánve. – Kand. dis. práce, Èes. geol. Úst.; Praha. COUBAL, M. (1990): Compression along faults: example from the Bohemian Cretaceous Basin. – Miner. slovaca, 22: 139-144; Bratislava. COUBAL, M. & A DAMOVIÈ, J. (1995): Strukturnì tektonické mapování zájmové oblasti. In ANTON, J. a kol.: Geologické a geofyzikální mapování jihozápadního pøedpolí ložiska Stráž, etapa 1995. – Radium Liberec. MS Archiv Diamo Strហp.R. COUBAL , M.; A DAMOVIÈ, J. & PAZDÍREK, O. (1994): Geologické a geofyzikální mapování jihozápadního pøedpolí ložiska Stráž, etapa 1994. Kniha II. Zpracování a výsledky geologických prací. - Radium Liberec. MS Archiv Diamo Strហpod Ralskem. COUBAL, M. & KLEIN, V. (1992): Development of the Saxonian tectonics in the Èeská Lípa region. – Vìst. Èes. geol. Úst., 67, 1: 25-45; Praha. ÈADEK, J., KAÈURA, G. & M ALKOVSKÝ, M. (1963): Genetické vztahy mezi termami a neoidní mineralizací hornin v oblasti Teplic a Ústí nad Labem. – Vìst. Ústø. Úst. geol., 38, 4: 265-268; Praha. ÈECH, S. & GAWLIKOWSKA, E. (1999): Góry Stolowe. Mapa geologiczno-turystyczna. Adršpašsko-teplické skály. Geologická mapa pro turisty. – Pañstwowy instytut geologiczny – Èeský geologický ústav; Warszawa – Praha. ÈECH, S.; HRADECKÁ, L. & TÍMA, V. (1995): Køída na listu geologické mapy 1:50 000 Sobotka. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1994: 24-26; Praha. ÈECH, S.; KLEIN, V.; K Ø͎ J. & VALEÈKA, J. (1980): Revision of the Upper Cretaceous stratigraphy of the Bohemian Cretaceous Basin. – Vìst. Ústø. Úst. geol., 55, 5: 277-296; Praha. ÈESKOSLOVENSKÁ LOŽISKA URANU (1984). – Èeskosl. uranový prùmysl: 1-368; Pøíbram. DANÌÈEK, V. (1995): Jeskynì Na Klùèku u Máchova

jezera. [autor omylem uveden jako R. Mikulášek] – Speleo, 19: 29-31; Praha. DANÌÈEK, V.; BOHÁTKA, J. & CÍLEK , V. (1993): Historický podzemní objekt v Praze-Šárce. – Speleo, 12: 32-38; Praha. DAVID, P. & SOUKUP, V. (2002): Èeskosaské Švýcarsko – Prùvodce po Èechách a Slezsku, 5. – Soukup & David, Praha. DÌDINA, V. (1917): Pøíspìvek k poznání morfologického vývoje èeské tabule køídové. III. – Rozpr. Èes. Akad. Cís. Fr. Josefa pro Vìdy, Slov. a Umìní, Tø. 2, 26, 25: 1-43; Praha. DEMEK, J. ed. (1987): Zemìpisný lexikon ÈSR – Hory a nížiny. Academia, 584 s.; Praha. DVOØÁK, J. (1958): Vývoj stratigrafie køídového útvaru v oblasti Èeského masivu. – Knih. Ústø. Úst. geol., 30: 1-163; Praha. FEDIUK, F. (2000): Petrografický výzkum terciérních vulkanitù na listech 02-224 Varnsdorf a 02-242 Dolní Podluží v severních Èechách. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1999: 22-24; Praha. GANTZE, H.H. (1996): Kletterführer – Kummergebirge und andere Gebiete Nordböhmens. Lezecký prùvodce – Kummerské pohoøí a ostatní oblasti Severních Èech. – Selbstverlag, 106 s.; Naundorf. GLÖCKNER, P. (1995): Fyziogeografické a geologické pomìry okresu Dìèín. – Nadace Vlastivìda okresu Dìèín; Dìèín. GRABER, H.V. (1904): Geologisch-petrographische Mitteilungen aus dem Gebiete des Kartenblattes Böhm.-Leipa und Dauba, Zone 3, Col. XI der österr. Spezialkarte. – Jb. K. k. geol. Reichsanst., 54, 3-4: 431-460; Wien. GRABER, H.V. (1907): Der Maschwitzberg bei Habstein in Nordböhmen. – Jahresbericht der Staats-Realschule in B.-Leipa für das Schuljahr 1906-1907, 43 s.; Èeská Lípa. GRABER, H.V. (1908): Eisenreiche Kernkonkretionen aus dem Quadersandstein der nordböhmischen Kreideplatte. – Neu. Jb. Mineral. Geol. Paläont., Beil.-Bd. 25: 467-492; Stuttgart. HANTSCHEL, F. (1907): Nordböhmischer Touristen-Führer für die Gegend zwischen der Landesgrenze im Norden, der Sprachgrenze im Süden, dem Komotauer Erzgebirge im Westen und dem Riesengebirge im Osten. 2. Auflage. – J. Künstner, 703 s.; Èeská Lípa. HÄNTZSCHEL, W. (1929): Pyrit-Konkretionen im TuronQuader des Elbsandsteingebirges und ihre Bedeutung für die chemische Verwitterung. – Zbl. Min. Geol. Paläont., 1929, Abt. B, 1: 19-26; Stuttgart. HANUS, R. (2001): Geologicko-mineralogické pomìry Míšeòské doliny (Lužické hory). – Diplomová práce, Pøírodovìd. fak. Univ. Karlovy Praha. HAVRÁNEK, P. (1982a): Geologické pomìry podél lužického zlomu v úseku Hrádek nad Nisou – Køížany. – Diplomová práce, Pøír. fak. Univ. Karlovy Praha: 69 s.; Jablonné v Podještìdí. HAVRÁNEK, P. (1982b): Chránìná krajinná oblast Lužické hory. – Pam. Pøír., 7, 4: 235-242; Praha.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE HAVRÁNEK, P. (1996a): Dobývání železných rud v okolí Maøenic. – Bezdìz, 4: 153-162; Èeská Lípa. HAVRÁNEK, P. (1996b): Geologie Lužických hor. – Bezdìz, 4: 97-114; Èeská Lípa. HAVRÁNEK, P. (1997): Štola Lemberk. – Jiz. Luž. Hory, 2, 5: 36; Liberec. HAVRÁNEK, P. (1999): Dobývání železných rud u Janovic v Podještìdí. – Bezdìz, 8: 297-304; Èeská Lípa. HAVRÁNEK, P. (2003, v tisku): Atraktivní železivce. – Bezdìz, 12; Èeská Lípa. HAVRÁNEK, P.; ŠTIKA, J. & PLEKANEC, M. (2001): Nové poznatky o zpracování a dobývání železných rud v Lužických horách. – Bezdìz, 10: 119-148; Èeská Lípa. HENISCH, H.K. (1988): Crystals in gels and Liesegang rings. – Cambridge Univ. Press: 197 p.; Cambridge, New York, Melbourne. HERÈÍK, F.; HERMANN, Z. & VALEÈKA, J. (1999): Hydrogeologie èeské køídové pánve. – Èes. geol. Úst.: 1-115; Praha. HNILICA, J. (1999): IX Skály u Dražejova a Nedvìzí. XVII Skály na Raèi. In Horolezecký prùvodce Dubské skály. – Klub lezcù Mšeno: 134-138, 185-193; Mšeno. HÖHNDORF, A.; KÄMPF , H. & DULSKI, P. (1994): Sm/Nd and Rb/Sr isotopic investigations on fluorite mineralization of the eastern Erzgebirge. – In SELTMANN, R.; KÄMPF, H. & MÖLLER, P. (eds.): Metallogeny of collisional orogens, Èes. geol. Úst.: 116-128; Praha. HORNÝ, R. ed. (1963): Vysvìtlivky k pøehledné geologické mapì ÈSSR 1:200 000 M-33-XV Praha. – Ústø. úst. geol., 220 s.; Praha. JAKSCH, F. (1880): Bauernunruhen. Nephelinpikrit. – Mitt. Nordb. Exc.-Clubs, 3, 4: 260-261; Èeská Lípa. JERZYKIEWICZ , T. & WOJEWODA, J. (1986): The Radków and Szczeliniec Sandstones: an example of giant foresets on a tectonically controlled shelf of the Bohemian Cretaceous Basin (Central Europe). In KNIGHT, J.R. & MCLEAN, J.R. (eds.): Shelf sands and sandstones. – Can. Soc. Petrol. Geol. Mem., 11: 1-15. JOHN, O.; ZENGER , Z.M. & HELLMUTH-B RAUNER, V. (1957): Kokoøínský dùl. Pøírodní reservace a kulturní památky. – Sportovní a turistické nakladatelství, 38 s.; Praha. KETTNER, R. (1911): O uloženinách tøetihorních štìrkù a jílù u Sloupu a Klince ve støedních Èechách. – Vìst. Král. èes. Spol. Nauk, 25: 1-10; Praha. KITTLER, A. (2000): Böhmische Schweiz – kletterführer, Band III. – Eigenverlag von Albrecht Kittler; Naundorf. KLEIN, V. (1962): Geologické pomìry území jižnì a jihovýchodnì od Èeské Lípy. – Kand. dis. práce, MS Archiv Èeské geologické služby: 313 s.; Praha. KLEIN, V. (1963): Podklad pro geologickou mapu 1:50 000, list Doksy. – Ústø. Úst. geol. Praha. KLEIN, V. (1998): Geologická mapa ÈR 1:50 000, 0331 Mimoò. – Èes. geol. Úst. Praha.

- 155

KLEIN , V.; BَEK, È.; GABRIELOVÁ, N.; HERCOGOVÁ, J.; KOPECKÝ, L.; MACOUN, J.; OPLETAL, M.; PRAŽÁK, J.; ØEHÁKOVÁ, Z. & ŠIBRAVA, V. (1966): Vysvìtlivky k listu mapy 1:50 000 M-33-53-B – ښtìk. – Ústøední ústav geologický, 265 s. + pøíl., Praha. MS Archiv Èeská geologická služba Praha. KLEIN , V.; DOMEÈKA, K.; ELIÁŠ , M.; OPLETAL, M.; NAKLÁDAL, V. & S HRBENÝ, O. (1971): Vysvìtlující text k základní geologické mapì 1 : 25 000, list M-3341-B-d (Chøibská). – MS Archiv Èes. geol. Služba Praha. KLEIN , V.; B. MÜLLER, V. & VALEÈKA, J. (1979): Lithofazielle und paläogeographische Entwicklung des Böhmischen Kreidebeckens. – Aspekte der Kreide Europas, IUGS Series A, 6: 435-446; Stuttgart. KLEIN , V.; OPLETAL, M. & PRAŽÁK, J. (1967): Vysvìtlující text k základní geol. mapì 1 : 25 000, list M33-41-A-c (Königstein) a M-33-41-A-d (Høensko). – MS Archiv Èes. geol. Služba Praha. KLEIN, V. & RَIÈKA, M. (1991): Geologická mapa ÈR 1:50 000, 02-42 Èeská Lípa. – Èes. geol. Úst. Praha. KLEIN , V. & TAJOVSKÝ, P. (1986): Zpráva o výsledcích prací na ložisku Støeleè (s výpoètem prognózních zásob skláøské a slévárenské suroviny). – MS Archiv Èes. geol. Služba; Praha. KLUMPAR, V. (1998): Labské pískovce – Turistický prùvodce. – Kletr Plzeò, Freytag & Berndt; Praha. KOLAØÍKOVÁ, I. (2001): Geologicko-ložiskové pomìry v Milíøské dolinì u Jiøetína pod Jedlovou. – Diplomová práce, Pøírodovìd. fak. Univ. Karlovy Praha. KOPECKÝ, J. (2002): Proželeznìní pískovcù skalních oblastí Polické vrchoviny. In ADAMOVIÈ, J. & CÍLEK, V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 57-62; Praha. KOPECKÝ , L. (1988): Mladý vulkanismus Èeského masívu, èást 4. – Geol. Hydrometal. Uranu, 12, 2: 3-40; Strហp. R. KRATOCHVÍL, J. (1957): Topografická mineralogie Èech I (A-G). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 456 s.; Praha. KRATOCHVÍL, J. (1958): Topografická mineralogie Èech II (H-CH). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 380 s.; Praha. KRATOCHVÍL, J. (1960): Topografická mineralogie Èech III (I-K). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 408 s.; Praha. KRATOCHVÍL, J. (1961): Topografická mineralogie Èech IV (L-N). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 386 s.; Praha. KRATOCHVÍL, J. (1962): Topografická mineralogie Èech V (O-Ø). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 492 s.; Praha. KRATOCHVÍL, J. (1963): Topografická mineralogie Èech VI (S-T). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 440 s.; Praha. KRATOCHVÍL, J. (1964): Topografická mineralogie Èech VII (U-Ž). – Nakl. Èeskosl. Akad. Vìd, 358 s.; Praha. KREJÈÍ, J. (1870): Studie v oboru køídového útvaru

156 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí v Èechách. I. Všeobecné a horopisné pomìry, jakož i rozèlenìní køídového útvaru v Èechách. – Arch. pøírodovìd. Prùzk. Èech I., Sekce II.: 35-161; Praha. KRESSLING, S. (1987): Exkursionsführer zu geologisch interessanten Objekten des Kreises Zittau. Ges. Nat. u. Umwelt; Zittau. KØELINA, J. & VALEÈKA, J. (2000): Nová tìlesa terciérních vulkanitù na listu 02-242 Dolní Podluží. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1999: 31-33; Praha KÜHN, P. (1997): Pozùstatky staré tìžby na jižním úboèí Hamerského Špièáku. – Bezdìz, 5: 147-164; Èeská Lípa. KÜHN, P. (1998): Pøíspìvek k datování tìžby železných rud na Èeskolipsku. – Terra, 4: 3-6; Jeseník. KÜHN, P. (1999a): Povaha železných rud, tìžených v minulosti na Èeskolipsku. – Bezdìz, 8: 181-207; Èeská Lípa. KÜHN, P. (1999b): Støelnièní žíla v Doksech. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 7: 169172; Praha. KÜHN, P. (2000): Pozùstatky po železnorudném dole na Schächtensteinu u Hamru na Èeskolipsku. – Rozpr. Nár. tech. Muz. v Praze, 162 – Stud. Dìjin Hornictví, 28 (1999): 24-31; Praha. KÜHN, P. (2001): Die Eisenerzstollen auf dem Dìvín bei Hamr in Nordböhmen. – Geohistor. Blätter, 4, 2: 137-149; Berlin. KÜHN, P. (2002): Sirný pramen u Horní Svìtlé. – Bezdìz, 11: 327-332; Èeská Lípa. KÜHN, P.; HAVRÁNEK, P. & ADAMOVIÈ, J. (2001): Geologische Aspekte des Eisenerz-Bergbaus in den Sandsteinen der Lausitzer Kreide. – Geol. Saxonica, Abh. Staatl. Mus. Miner. Geol. Dresden, 46/47: 125-137; Dresden. KUNDRÁT, M. (1992): Mineralogická charakteristika tìžké frakce jemných podílù a sulfidického zrudnìní z uranových sedimentù lokality Heømánky. – MS, Archiv Diamo, s.p.; Strហpod Ralskem. LENTSCHING-SOMMER, S. (1961): Petrographische Untersuchung der Wabenverwitterung des Elbsandsteine. – Jb. Staatl. Mus.Mineral. Geol., 1960: 111126; Dresden, Leipzig. LOWAG, J. (1909): Die Brauneisenerzvorkommen in der Gegend bei Gabel im Jeschkengebirge (Böhmen). – Montan-Zeitung für Österreich-Ungarn und die Balkanländer, 16: 446-447. Berlin. LUBICH, W. (1900): Stalaktitische Formen von Mineralien in der Umgebung Leipa’s. – Mitt. Nordb. Exc.-Clubs, 23, 3: 259-260; Èeská Lípa. MACH, K. & DVOØÁK, Z. (1995): Mineralogicky zajímavá vulkanická žíla u Doks. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 3: 238; Praha. MALKOVSKÝ , M. (1956): Geologické pomìry køídového útvaru severozápadní èásti Polomených hor. – Rozpr. Èeskosl. Akad. Vìd, Ø. mat.-pøír. Vìd, 66, 6: 1-55; Praha. MALKOVSKÝ, M. (1979): Tektogeneze platformního pokryvu Èeského masívu. – Knih. ÚÚG, 53: 1-176; Praha.

MARTÍNEK, L. (1999): I. Skály u Mšena. III. Skály v Planém dole. IV. Skály u Tubože. In Horolezecký prùvodce Dubské skály. – Klub lezcù Mšeno: 15-36, 71-108; Mšeno. MERTLÍK , J. (2002): Železité inkrustace v pískovcích Èeského ráje. In ADAMOVIÈ, J. & CÍLEK , V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 49-51; Praha. MIKULÁŠ, R. (1992): Pozùstatky po dobývání železných rud v køídových pískovcích Dokeské a Ralské pahorkatiny. – Èas. Mineral. Geol., 37, 4: 349-352; Praha. MIKULÁŠ, R. (1995): Pseudokrasové výklenky a skalní brána u Oseèné a Hamru. – Speleo, 19: 28-29; Praha. MIKULÁŠ, R. (1997a): Poznámky k pískovcovému pseudokrasu Máchova kraje. – Speleo, 25: 25-35; Praha. MIKULÁŠ, R. (1997b): “Železné klády” – výjimeèné skalní útvary v køídových pískovcích Ralské pahorkatiny. – Ochr. Pøír., 52, 4: 117-118; Praha. MIKULÁŠ, R. (1998): Pískovcový fenomén Skalské tabule. – Ochr. Pøír., 53, 4: 107-111; Praha. MIKULÁŠ, R. (2001a): Gravity and orientated pressure as factors controlling „honeycomb weathering“ of the Cretaceous castellated sandstones (northern Bohemia, Czech Republic). – Bull. Czech Geol. Surv., 76, 4: 217-226; Praha.. MIKULÁŠ, R. (2001b): Poznámky ke vzniku nìkterých prvkù mikroreliéfu pískovcových skal. – Ochr. Pøír., 56, 1: 19-21; Praha. MIKULÁŠ, R. (2002a): Prostorová a genetická souvislost proželeznìní a prokøemenìní pískovcù v CHKO Kokoøínsko. In ADAMOVIÈ, J. & CÍLEK, V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 46-49; Praha. MIKULÁŠ, R. (2002b): Silkretizace – možný mechanismus prokøemenìní nìkterých pískovcù v regionu Dubských skal. – Ochr. Pøír., 57, 3: 75-76; Praha. MIKULÁŠ, R. & CÍLEK, V. (1998): Terrestrial insect bioerosion and the possibilities of its fossilization (Holocene to Recent, Czech Republic). – Ichnos, 5: 325333; Amsterdam. MIKULÁŠ, R.; CÍLEK, V. & A DAMOVIÈ, J. (2001): Geologicko-geomorfologický popis skalních mìst Èeského ráje. – MS Archiv Správy CHKO Èeský ráj, 37 s.; Praha. MIKULÁŠ, R. & MERTLÍK, J. (2002): Proželeznìní døevitých zbytkù v pískovcích èeské køídové pánve. In ADAMOVIÈ, J. & CÍLEK , V. (eds.): Pseudokrasový sborník 2 – Železivce. – Knih. Èes. speleol. spol., 37: 62-63; Praha. MÜLLER, B. (1912): Die Entstehung der Seebecken im Gebiete des oberen Polzentales in Nordböhmen. – Int. Revue des ges. Hydrobiologie u. Hydrographie, Suppl., Ser. I: 1-4; Leipzig. MÜLLER, B. (1914): Der geologische Aufbau des Hirschberger Teichgebietes mit petrographischen Gesteinsbeschreibungen von Dr. Georg Irgang. – In: Der Grossteich bei Hirschberg in Nordböhmen. Mo-

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE nographien und Abhandlungen zur Internat. Revue der gesamten Hydrobiologie und Hydrographie, 5: 1-81; Leipzig. MÜLLER B. (1923): Der geologische Aufbau des Daubaer Grünlandes. – Sbor. Stát. geol. Úst. Èeskosl. Rep., 3: 123-181; Praha. MÜLLER, B. (1924a): Geologische Sektion Niemes – Roll des Topogr. Planes 3753/2 (Kartenbl. B.Leipa – Dauba). – Sbor. Stát. geol. Úst. Èeskosl. Rep., 4: 231-288; Praha. MÜLLER, B. (1924b): Die Eisenerzsäulengänge zwischen Habstein und dem Willhoscht. – Mitt. Ver. Heimatkunde Jeschken-Isergaues, 18: 85-86; Liberec. MÜLLER , B. (1924c): Der geologische Aufbau des Auschaer Rotlandes. – Leitmeritzer heimatkundl. Arbeitsgemeinschaft, 37 s.; Litomìøice. MÜLLER, B. (1924d): Die Geologische Sektion Reichstadt – Brenn der Spezialkarte Böhm.-Leipa – Dauba. – Mitt. Ver. Naturfreunde Reichenberg, 46: 440; Liberec. MÜLLER, B. (1925): Die geologische Sektion Hohlen des Kartenblattes Böhm.Leipa–Dauba in NordBöhmen. – Sbor. Stát. geol. Úst. Èeskosl. Rep., 5: 111-174; Praha. MÜLLER, B. (1926): Die geologische Sektion Wartenberg des Kartenblattes Böhmisch-Leipa-Dauba. – Sbor. Stát. geol. Úst. ÈSR, 6: 297-332; Praha. MÜLLER, B. (1927a): Die geologische Sektion Oschitz– Hammer des Kartenblattes Turnau in Nordböhmen. – Mitt. Ver. Naturfreunde Reichenberg, 49: 3-55; Liberec. MÜLLER, B. (1927b): Eine geologische Entdeckung bei Ringelshain. – Mitt. Ver. Heimatkunde JeschkenIsergaues, 21: 128-130; Liberec. MÜLLER, B. (1928a): Der Einfluss der Vererzungen und Verkieselungen auf die Sandsteinlandschaft. – Firgenwald, 1, 4: 145-155; Liberec. MÜLLER, B. (1928b): Die geologischen Grundlagen der nordböhmischen Teichwirtschaft. – Firgenwald, 1, 2: 65-76; Liberec. MÜLLER, B. (1932): Erdgeschichte, Erdgestaltung und Naturdenkmäler des Daubaer Landes. – Jb. Dtsch. Gebirgsver. Jeschken Isergeb., 42: 58-68; Liberec. MÜLLER, B. (1933): Erläuterungen zur geologischen Karte des Bezirkes Deutsch=Gabel in Böhmen. – Firgenwald, 6, 1: 8-85; Liberec. MÜLLER, B. (1934): Basaltgänge in der Sandstein-Landschaft. – Senckenberg. naturforsch. Ges. „Natur und Volk“, 64: 264-271; Frankfurt a.M. MÜLLER, B. (1936): Gesteinsbedingte Verebnungsflächen in der nordböhmischen Kegelberglandschaft. – Mitt. Ver. Geographen Univ. Leipzig, 14/15: 111; Leipzig. MÜLLER, B. (1939): Erdgeschichte und Bau des Sudetenlandes. – Deutscher Boden, 9: 1-150; Berlin. MÜLLER, B. (1942): Naturdenkmäler aus Eisenerz im Daubaer Grünlande. – Sudetendeutsche Monatshefte, 1942: 203-209; Teplice-Schönau.

- 157

MÜLLER, R. (1921): Vor Schlot und Gang. – Jb. Dtsch. Gebirgsver. Jeschken Isergeb., 31: 6-23; Liberec. MÜLLER, R. (1922): Zwischen dem Jeschken und dem Bösige. – Jb. Dtsch. Gebirgsver. Jeschken Isergeb., 32: 43-66; Liberec. MÜLLER, V. (1974): Stratigrafie a faciální vývoj èeské køídové pánve. In Malkovský, M. ed.: Geologie èeské køídové pánve a jejího podloží. – Ústø. Úst. geol.: 101-115; Praha. NEDOMLEL, A. (1990): Závìreèná zpráva úkolu Støeleè V. Geologie. – MS, Geoindustria GMS Praha, Archiv Geofond Praha; Liberec. NÌMEC , J. (1985): CHPV Špièák u Støezivojic. – Pam. Pøír., 10, 9: 565-566; Praha. NÌMEC, J. ed. (2000): Pøíroda Mladoboleslavska. – Consult Praha, 216 s.; Praha. NÌMEJC, F. (1949): Rostlinné zbytky støedoèeských neogénních ostrovù. – Stud. Bot. Èech, 10, 1-3: 14103; Praha. NÌMEJC, F. (1956): Pomìr fosilních kvìten ku kaolinizaèním a laterizaèním zjevùm v plzeòské a jihoèeské pánvi. – Èas. Mineral. Geol., 1, 1: 53-58; Praha. NOVÁK, J.K.; U LRYCH, J. & A DAMOVIÈ, J. (1998): Stop 13: Doksy. In ULRYCH, J., CAJZ , V. & ADAMOVIÈ, J. (eds.): Magmatism and rift basin evolution. Excursion Guide. Abstracts. – Czech Geol. Surv.: 41-44; Praha. NOVÁK, V.J. (1934): Geomorfologický význam klíneckých usazenin. – Vìst. Král. èes. Spol. Nauk, 6; Praha. OPLETAL, M. ed. (1996): Geologická mapa ÈR. List 02-22 Varnsdorf, 1 : 50 000. – Èes. geol. Úst.; Praha. ORTOLEVA , P.J. (1994): Geochemical self-organization. – Oxford Monogr. Geol. Geophys., 23: 1-411; Oxford. PACÁK, O. (1947): Èedièové vyvøeliny mezi Mladou Boleslaví a Jièínem. – Sbor. Stát. geol. Úst. Èeskosl. Rep., 14: 1-224; Praha. PACÁK, O. (1952): Chemická povaha èedièových vyvøelin na území speciální mapy l. Mladá Boleslav. – Sbor. Ústø. Úst. geol., Geol., 19: 421-488; Praha. PAUDLER, A. (1898): Spitzberg und Wachberg. – Mitt. Nordb. Exc.-Clubs, 21, 1: 24-29; Èeská Lípa. PAZDÍREK , O. (1991): Synteza poznatkù o tektonické stavbì strážského bloku s posouzením jejího vlivu na hydrogeologické pomìry. – MS Archiv Diamo s.p., 24 s. Strហpod Ralskem. PAZDÍREK , O. (1992): Geologické posouzení nadloží ložiska v ploše Hamerského jezera. – MS Archiv Diamo s.p., 23 s. Strហpod Ralskem. PAZDÍREK , O. & PRES, J. (1991) : Pøehledná strukturnì geologická mapa ložiska Stráž. In Analýza CHT II. – ÈSUP Liberec. MS Archiv Diamo Strហp.R. PIVEC, E.; ULRYCH, J.; H ÖHNDORF , A. & R UTŠEK, J. (1998): Melilitic rocks from northern Bohemia: geochemistry and mineralogy. – Neu. Jb. Mineral., Abh., 173: 119-154; Stuttgart.

158 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí PLEKANEC, M. (2000): Míšeòská dolina. – Bezdìz, 9: 417-435; Èeská Lípa. PRACHAØ, I. (1987): Skláøské písky, jejich petrologie, mineralogie a chemismus. – Kand. dis. práce, Èeskosl. Akad. Vìd: 164 s.; Praha. PRACHAØ, I. (1988): Authigenic mineral coatings on quartz grains from Mesozoic quartz sandstones. – Proc. Tenth Conference on Clay Mineralogy and Petrology, Ostrava 1986: 219-227; Ostrava. PRAŽÁK, J.; CHALOUPSKÝ, J.; KAÈURA, G. & SHRBENÝ, O. (1970): Vysvìtlující text k základní geologické mapì 1 : 25 000, list M-33-41-B-c (Rùžová). – MS Archiv Èes. geol. Služba; Praha. PROCHÁZKA, J. (1968): Provodín. Surovina: skláøské a slévárenské písky. – MS Archiv Geofond, FZ 4952; Praha. RANDUS, P. (2001): Støíbrné jámy. – Èeskolipský deník 26. èervna 2001; Èeská Lípa. RAST, H. (1958): Geologischer Führer durch das Elbsandsteingebirge. – Bergakademie Freiberg, 224 s.; Freiberg. REUSS, F.A. (1797): Mineralogische Geographie von Böhmen II. Mineralogische Beschreibung des Bunzlauer Kreises in Böhmen. – 498 p.; Dresden. RUBÍN, J. & BALATKA, B. eds. (1986): Atlas skalních, zemních a pùdních tvarù. – Academia: 388 s.; Praha RÜCKL, P. (2000): Dobývání železných rud na Èeskolipsku. – Minerál, 8, 4: 285-287; Brno. RUTŠEK, J. & KUÈERA, M. (1995): Závìreèné zpracování prací Uranového prùzkumu v èeské køídové pánvi za léta 1959-1990. Èást II. Geologická charakteristika svrchnokøídových sedimentù. – Nepublikovaná zpráva, Archiv Diamo, s.p.; Strហpod Ralskem. SCHEUMANN, K.H. (1913): Petrographische Untersuchungen an Gesteinen des Polzengebietes in NordBöhmen. – Abh. Kön. sächs. Gesell. Wiss., math.phys. Kl., 32, 7: 607-776; Leipzig. SCHEUMANN, K.H. (1922): Zur Genese alkalisch-lamprophyrischer Ganggesteine. – Zbl. Min. Geol. Paläont., 2, 16-17: 495-545; Stuttgart. SEDLÁÈEK, O. & QUAISER, J. (1930): Dr. F. Hantschels Nordböhmischer Touristenführer. Teilführer Nr. 4. Das Hirschberger und Daubaer Land (Daubaer Schweiz). 3. Aufl. – Verlag Johann Künstner, 73 s.; Èeská Lípa. SEIFERT, A. (1939): Gerichtete Brauneisenanreicherungen im Elbsandsteingebirge (Brauneisenschwarten und -röhren). – Abh. Sächs. geol. Landesamts, 19: 1-38; Freiberg. SENGER, A. (1930): Granatführende jungvulkanische Eruptivgesteine der Hirschberger Gegend. – Firgenwald, 3, 3: 117-119; Liberec. SENGER, A. (1931): Melilithbasalt und Polzenit zwischen Mittelgebirge und Jeschken. – Firgenwald, 4, 3: 99-108; Liberec. SHRBENÝ, O. (1992): Chemistry of Tertiary alkaline volcanics in the central-western part of the Bohemian Cretaceous Basin and the adjacent area. – Èas. Miner. Geol., 37, 3: 203-217; Praha.

SIEGERT, T. (1897): Erläuterungen zur geologischen Specialkarte des Königreichs Sachsen. Section Zittau – Oybin – Lausche, Blatt 107 (5154). – 86 p. W. Engelmann; Leipzig. SITTE, J. (1933): Die jungvulkanischen Eruptivdurchbruche im Mühlsteingebiete von Jonsdorf bei Zittau. – Abh. Naturforsch. Gesell. Görlitz, 32, 2: 127151; Görlitz. SKOÈEK, V. & V ALEÈKA, J. (1983): Paleogeography of the Late Cretaceous Quadersandstein of Central Europe. – Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 44: 71-92; Amsterdam. SLOUKA, V. a kol. (1980): Pískovcové skály v Èechách - horolezecký prùvodce (2). Severní Èechy. – Olympia, 462 s.; Praha. SOMMER , J.G. (1834): Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt. Zweiter Band. Bunzlauer Kreis. – J.G. Calve’schen Buchhandlung: IXXXVI, 1-420; Praha. STEINMETZER , J. (1910): Der Marienberg bei Dürchel. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 33, 3: 177-178; Èeská Lípa. STRNAD, V. (1999): II. Skály v Kokoøínském dole (èást). X. Skály u Osinalic. XIII. Skály u Dolní Zimoøe. XVI. Skály u Nových Osinalic. In Horolezecký prùvodce Dubské skály. – Klub lezcù Mšeno: 3770, 139-144, 162-167, 180-184; Mšeno. SVOBODA, J. & CÍLEK , V. (1993): Dva valounové artefakty z Èeského krasu. – Archeol. Rozhl., 45: 315318; Praha. SUMMERFIELD, M.A. (1983) Silcrete. In GOUDIE, A.S. & PYE, K.: Chemical sediments and Geomorphology: 59-62. Academic Press; London. SYKA, J.; È ADEK, J.; BLAŽEK , J.; HERÈÍK, F.; CHABR, P.; STUDNIÈNÁ , B. & V ESELÝ, T. (1978): Charakteristické rysy uranových a zirkonium-uranových akumulací ve svrchní køídì severních Èech. – Sbor. geol. Vìd, lož. Geol. Mineral., 19: 7-33; Praha. SÝKORA , L. (1948): Pøírodní pomìry Polomených hor a co z nich vyplývá pro ochranáøství a hospodáøské plánování. – Ochr. Pøír., 3, 3: 49-60; Praha. ŠALANSKÝ, K. (1966): Zpráva o leteckém geofyzikálním mìøení v roce 1963-64. VI. Severovýchodní Èechy. – MS Úst. už. geofyz.; Praha. ŠALANSKÝ, K. (1977): Základní geofyzikální výzkum ÈSR. Letecké geofyzikální mapování 1:25,000. XVIII. Severní Èechy. Tišnovsko. – MS Geofyzika, n.p. Brno; Geofond P 25 973. ŠKVOR, J. (1982): Makroreliéf a mezoreliéf Prachovských skal. – Acta Univ. Carol., Geogr., 19, 1: 6179; Praha. ŠASTNÝ, J. (1999): XI. Skály u Vidimi. XII. Skály u Šemanovic. XV. Skály u Chudolaz. XIX. Skály u Obroku (èást). In Horolezecký prùvodce Dubské skály. – Klub lezcù Mšeno: 145-161, 173-179, 198211; Mšeno. ŠOVÍÈEK, P. (1999): II. Skály v Kokoøínském dole (èást). XIV. Skály u Želíz a Tupadel. In Horolezecký prùvodce Dubské skály. – Klub lezcù Mšeno: 37-70, 168-172; Mšeno.

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE TILLE, J. (1902): Eisenbergbau. – Mitt. Nordb. Exc.Clubs, 25: 195; Èeská Lípa. TILLE, J. (1903): Geschichte der Stadt Niemes und ihrer nächsten Umgebung. – Verl. von A. Bienert, 540 s.; Mimoò. TILLE, J. (1925): Aus der Vergangenheit von Niemes und seiner Umgebung. – Mitt. Nordb. Vereines Heimatf. Wanderpflege, 48, 1-2: 20-22; Èeská Lípa. TÍMA, V.; STRAKA, J.; VALÍN, F.; SHRBENÝ, O. & KØELINA , J. (1999): Geologická mapa ÈR 1:50 000, 0334 Sobotka. – Èes. geol. Úst. Praha. TIPKOVÁ, J. & CÍLEK, V. (1992): Skalní laky subakvatického pùvodu z Èeského krasu. – Èes. Kras, 17: 43-46; Beroun. TOMANOVÁ , R. (1998): Facie a architektury pískovcù Broumovských stìn; polická pánev. – Diplomová práce, Pøírodovìd. fak. Univ. Karlovy Praha. 98 s.; Praha. U LIÈNÝ, D. (2001): Depositional systems and sequence stratigraphy of coarse-grained deltas in a shallow-marine, strike-slip setting: the Bohemian Cretaceous Basin, Czech Republic. – Sedimentology, 48: 599-628; Amsterdam. U LRYCH, J.; A DAMOVIÈ, J. & NOVÁK, J.K. (1998): Stop 14: Mlýnský vrch Hill. In ULRYCH, J., CAJZ , V. & ADAMOVIÈ , J. (eds.): Magmatism and rift basin evolution. Excursion Guide. Abstracts. – Czech Geol. Surv.: 44-45; Praha. ULRYCH, J. & PIVEC, E. (1997): Age-related contrasting alkaline volcanic series in North Bohemia. – Chem. Erde, 57: 311-336; Jena. U LRYCH , J.; P IVEC , E.; POVONDRA , P. & R UTŠEK , J. (1991): Rock-forming minerals of polzenite and cognate melilitic rocks from northern Bohemia, Czechoslovakia. – Acta Univ. Carol., Geol., 1991, 1-2: 39-70; Praha. U LRYCH , J.; POVONDRA, P.; HUSPEKA, J.; PIVEC, E. & RUTŠEK, J. (1990): Chemismus melilitických vulkanitù severní èásti Èeského masívu. – MS Archiv PøF UK Praha, 123 s.; Praha. ULRYCH, J.; POVONDRA, P.; RUTŠEK, J. & PIVEC, E. (1988): Melilitic and melilite-bearing subvolcanic rocks from the Plouènice River region, Czechoslovakia. – Acta Univ. Carol., Geol., 1988, 2: 195-231; Praha. V ACHTL, J. & ŽEMLIÈKA , J. (1958): K charakteristice fosilního vìtrání na jižním okraji mostecké hnìdouhelné pánve. – Sbor. Ústø. Úst. geol., 25: 313333; Praha. V ALEÈKA, J. (1979): Geografie a litofaciální vývoj severozápadní èásti èeské køídové pánve. – Sbor. geol. Vìd, Geol., 33: 47-75; Praha. V ALEÈKA, J. (1989): Sedimentology, stratigraphy and cyclicity of Jizera Formation (Middle-Upper Turonian) in the Dìèín area (N Bohemia). – Vìst. Ústø. Úst. geol., 64, 2: 77-91; Praha. V ALEÈKA, J. ed. (1997): Èeské Švýcarsko. Geologická a pøírodovìdná mapa 1 : 25 000. – Èes. geol. Úst.; Praha. V ALEÈKA, J. (2000): Èeské Švýcarsko – Geologie národních parkù èeské republiky (Bohemian Switzer-

- 159

land – Geology of National Parks in the Czech Republic). – Èes. geol. Úst.; Praha. VALEÈKA , J. ed. (2001): Vysvìtlující text k základní geologické mapì ÈR na listu 02-242 Dolní Podluží. – Èes. geol. Úst.; Praha. VALEÈKA, J.; KADLEC , J.; SHRBENÝ , O., KØELINA, J. & OPLETAL, M. (1998): Geologická mapa ÈR. List 02 – 24 Nový Bor, 1 : 50 000. – Èes. geol. Úst.; Praha. VALEÈKA, J.; K ADLEC, J.; SHRBENÝ, O. & SCHOVÁNEK, P. (1992): Geologická mapa ÈR. List 02-23 Dìèín, 1 : 50 000. – Èes. geol. Úst.; Praha. VAVØÍN, I.; H LADÍKOVÁ, J. & ŠMEJKAL, V. (1975): Isotopic composition of sulphur in the sediments of the Lusatian region of the Bohemian Cretaceous Basin. – Vìst. Ústø. Úst. geol., 50: 131-139; Praha. VEJLUPEK, M. & KAAS, A. (1986): Strukturnì-tektonická stavba køídy Roudnicka. – Èas. Mineral. Geol., 31, 3: 279-284; Praha. VÍTEK, J. (1980): Pseudokrasové tvary v Prachovských skalách. – Ès. Kras, 31(1979): 45-56; Brno. VÍTEK, J. (1987): Pseudokrasové tvary v pískovcích Klokoèských skal. – Ès. Kras, 38: 71-85; Praha. WATZEL, K. (1862): Beschreibung der im Horizonte vom Böhmisch=Leipa vorkommenden Gesteine und Mineralien. – Programm d. k. k. Ober-Gymn. zu B.-Leipa am Schlusse des Schuljahres 1862: 328; Èeská Lípa. WILSON, M., R OSENBAUM, J. & ULRYCH, J. (1994): Cenozoic magmatism of the Ohøe rift, Czech Republic: Geochemical signatures and mantle dynamics. – Abstracts, Int. Volcanolog. Congress: 1 p.; Ankara. WINKLER, A. (1911): Über den Aufbau und das Alter der Tuffitkuppe „Homolka“ bei Pøischow (Bezirk Pilsen). – Mitt. d. Geol. Ges. Wien, 2: 311-321; Wien. WOJEWODA, J. (1986): Fault-scarp induced shelf sand bodies: Turonian of the Intrasudetic Basin. In TEISth SEYRE, A.K. (ed.): IAS-7 European Regional Meeting Excursion Guidebook: 31-52; Ossolineum Wroclaw. WÜNSCH, V. (1892): Silbergruben in der Brenner Heide. – Mitt. Nordb. Exc.-Clubs, 15, 1: 76; Èeská Lípa. WURM, F. (1881): Limonitenconcretionen in der Umgebung von Böhmisch-Leipa. – Verh. K. k. geol. Reichsanst., 1881, 9: 153-154; Wien. WURM, F. (1883): Über das Vorkommen von Melilithbasalt zwischen Böhmisch-Leipa und BöhmischAicha. – Sitzungsberichten der königl. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften: 1-8; Praha. WURM, F. (1912): Von sagenhaften Gewitterkugeln. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 35: 204-206; Èeská Lípa. WURM, F. (1915): Beiträge zur Kenntnis der Eruptivgesteine der B.-Leipaer Umgebung III. – Verh. der k. k. geolog. Reichsanstalt, 1915, 12: 217-227; Wien. WURM, F. (1916c): Beiträge zur Kenntnis der Eruptivgesteine der B.-Leipaer Umgebung VII. – Mitt. d.

160 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí Nordb. Vereines f. Heimatf. u. Wanderpflege, 39, 4: 179-184; Èeská Lípa. WURM, F. (1917): Beiträge zur Kenntnis der Eruptivgesteine der B.-Leipaer Umgebung VIII. – Verh. der k. k. geolog. Reichsanstalt, 1917, 8: 127-137; Wien. WURM, F. & ZIMMERHACKEL, P. (1882): Basalt- und Phonolithkuppen in der Umgebung von B.-Leipa. – Separat-Abdruck des Programmaufsatzes der Kommunal-Oberrealschule zu B.-Leipa. 32 s.; Èeská Lípa. ZAHÁLKA, B. (1905): O nìkterých eruptivních horninách z okolí Mìlníka a Mšena. – Vìst. Král. èes. Spol. Nauk, Tø. mat.-pøír., 1905, 3: 1-79; Praha. ZAHÁLKA, B. (1924): Geologická mapa okolí Prachovských skal s vysvìtlivkami. – Vl. nákl., 11 s.; Praha. ZAHÁLKA, È. (1895a): Pásmo IX. køidového útvaru v okolí Øipu. Nebuželské podolí. – Vìst. Král. èes. Spol. Nauk, Tø. mat.-pøír., 21, 1-26; Praha. ZAHÁLKA, È. (1895b): Pásmo IX køidového útvaru v okolí Øipu s poznámkou o geologických nárysech. Kokoøínské podolí mezi Lhotkou a Kokoøínem. – Vìst. Král. èes. Spol. Nauk, Tø. mat.-pøír., 43, 127; Praha. ZAHÁLKA, È. (1916): Severoèeský útvar køidový z Rudohoøí až pod Ještìd. – vl.nákl.: 98 p.; Roudnice n.L. ZÁRUBA-P FEFFERMANN, Q. (1939): Poklièky u Mšena. – Naší Pøírodou, 3: 431-433; Praha. ZIMA , K. (1950): Geologické pomìry jihozápadní èásti Polomených hor. – Sbor. Stát. geol. Úst. Èeskosl. Rep., Geol., 17: 289-339; Praha. ZIMERMAN, V. (1995): Jeskynì Kokoøínska - místo prùvodce. – Místní noviny Podbezdìzí, 40 s.; Kruh.

ZIMMERMANN , K. (1905): Über den Gänsweg in die Daubaer Schweiz. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 28, 4: 444-447; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1906a): Geologische Streifzüge zwischen Mittelgebirge und Jeschken. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 29, 4: 321-356; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1906b): Eine geologisch merkwürdige Schießstätte. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 29, 4: 385-386; Èeská Lípa. Z IMMERMANN, K. (1908a): Aus Hirschberg. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 31, 4: 327; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1908b): Eisenoxydreiche Kugeln im Sandstein. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 31, 4: 326; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1908c): Peschkabner Berg und Steinberg im Bezirke Dauba. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 31, 4: 306-314; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1909): Der Marienberg bei Dürchel im Daubaer Bezirk. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 32, 2: 148-150; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1911): Der Einfluß des Gesteins auf das Landschaftsbild. – Mitt. Nordb. Exk.-Klubs, 34, 3: 173-178; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1920): Burgenkunde und Geologie. – Mitt. Nordb. Ver. Heimatforsch. Wanderpflege, 41, 4: 159-180; Èeská Lípa. ZIMMERMANN, K. (1923): Die „Eisenerze“ in der Umgebung von Niemes, ihre Entstehung und ehemalige Verhüttung. – Mitt. Nordb. Ver. Heimatforsch. Wanderpflege, 46: 116-128; Èeská Lípa. ŽÁK, K.; CÍLEK, V.; LOŽEK, V. & ZÁHRUBSKÝ , K. (2001): Karbonátem tmelené holocénní sutì u Otroèinìvsi a Žloukovic. – Èes. Kras, 27: 34-35; Beroun.

Pøíloha 1 Vliv proželeznìní a prokøemenìní na pískovcovou krajinu Der Einfluß der Vererzungen und Verkieselungen auf die Sandsteinlandschaft The effect of ferruginization and silicification on sandstone landscape Bruno Müller Firgenwald, 1 (4): 145-155 1928 Bohatý svìt tvarù našich pískovcových krajin, vysoké zubaté skalní vìže, rùznì èlenìné høebeny a úzké rokle odjakživa podnìcovaly pøátele pøírody k pøemýšlení. Laik tyto útvary obdivoval jako výtvory obrù, ale odborník v nich brzy rozpoznal o nic ménì velkolepé denudaèní zbytky. V procesu rozrušování musely klást tvrdé a odolné èásti pískovce vìtší odpor a nakonec vyènívají nad málo odolnou hmotou jako øímsy a hrany. V tomto èlánku dokazujeme, že rozdíly tvrdosti urèující tvary pískovcových skal nepøedstavují žádnou pùvodní vlastnost pískovce, nýbrž že mu byly dány pozdìji v dùsledku proželeznìní a prokøemenìní. Vliv tìchto geologických pochodù na utváøení pískovcové krajiny je mnohem vìtší, než jak se dosud pøedpokládalo. Pøi mém geologickém mapování ve zvláštì silnì denudovaném pískovcovém území mezi Èeským støedohoøím a Ještìdem jsem jasnì poznal, že utváøení této krajiny závisí pouze na terciérní impregnací pískovcù sopeènými horninami, kyselinou køemièitou a železitými roztoky. Samy diluviální (t.j. pleistocénní) síly nemohly vtisknout tomuto území vlastní charakter, nýbrž musely v úplné závislosti na daných podmínkách jednoduše erodovat vše, co nebylo zpevnìno. Význam sopeèných hornin byl èásteènì znám: vìdìlo se, že èedièový komín mùže vytvoøit osu a vrcholovou skálu vysokého pískovcového kužele, a také, že úzká èedièová žíla vytváøí høbet protaženého pískovcového vrchu. Ménì známá byla skuteènost, že žádné údolí neprotíná vìtší sopeèný komín. Zcela podhodnocen v oblasti Plouènice byl však vliv impregnace pískovcù roztoky. Proto zde bude pojednáno výhradnì o nich. Abychom prokázali zákonitost tìchto jevù, uvádíme množství pøíkladù z mých prací, zapsaných v seznamu na s. 76 tohoto roèníku èasopisu Firgenwald. Na tento seznam bude poukázáno v každém jednotlivém pøípadì. Zatímco v uvedených èláncích byly popsány tyto pøíklady zejména z hlediska jejich pøíèiny vzniku a geneze v rámci popisu pøesných místních pomìrù se zdùraznìním a zobrazením jednotlivých zvláštností, budou zde pøednostnì popsány všeobecnì platné zákonitosti tvarù a vliv na osobitý charakter krajiny. Proto pro zaøazení nebyl uvažován zpùsob vzniku, ale velikost a tvar.

A. Malé formy 1. Bloky kvarcitu

Na kopci u Kamenice (Kamnitz) (1926, sekce Sloup, s. 21, 22) leží mezi poli a loukami lesík, v jehož stínu ležely èetné hladké bloky kvarcitu jako stádo spících hrochù. Nìkteré byly až 6 m dlouhé, mnoho jich vyènívalo z pískového podkladu jen svými høbety, zatímco ostatní v nìm byly zcela pohøbeny. Dnes již jsou všechny krásné kusy vykopány: byly použity jako brusné kameny pro jablonecký skláøský prùmysl, jako stavební kameny a mezníky. Místo vyhlíží jako po dìlostøelecké bubnové palbì, kráter vedle kráteru, èasto plné vody. Kvarcit je buï bílý, zrnitý jako cukr, nebo v nìm koloidní roztoky železa vykreslily pestré obrazce. Mnohé kusy vyhlížejí se svými hustì nahlouèenými hnìdými Liesegangovými kruhy jako dubové døevo. Tento vrch je tvoøen svrchnoturonským jílovitým slínovcem stupnì Inoceramus cuvieri, který zde uzavírá velké pískové hnízdo. Postupným tmelením pískových zrn kyselinou køemièitou vznikly na jednotlivých místech tyto bloky kvarcitu. Jemnozrnný vnitøek je více krystalický, hladká kùra se skládá zøejmì z chalcedonu. Stejné nakupení blokù kvarcitu u Velenického kopce (Wellnitzberg) se zøítilo po mazlavém jílu ze zvìtralých slínovcù do rokle a tam zùstalo ležet. Ložisko na jižním svahu Brnišského vrchu (Laufberg) je rovnìž èásteènì pøemístìné. Odkryté bloky tam mají tvar obøích hrancù nebo polírovaných hlíz z moøské pìny, mladé tvary mají podobu bochníku chleba nebo cicvárù. Wiesners Busch, zalesnìný pískový kopec v bažinatém a loukami pokrytém slínovcovém území u Velkého Grunova (Groß-Grünau) (sekce Strហp.R., s. 305), je plný kvarcitových blokù, které si vzácnì zachovaly svou bílou barvu, nýbrž byly zbarveny koloidními roztoky. Všude vykazují kresby z tmavì rezavì hnìdých kroužkù, pøecházejících do jemných rùžových obláèkù. Kvarcitové bloky z pískových hnízd návrší Lada (Lattenhübel) u Rybnova (Rübenau) (1925, sekce Holany, s. 148) obsahují neuvìøitelné množství velmi malých moøských mušlí a zvnìjšku jsou jako nalakované. Vzhledem k pøedpokládanému vzniku blokù v málo mocných pískových hnízdech je jejich rozšíøe-

162 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Obr. 1.

Vìže z kvarcitových blokù na Ostrém kopci (Schneideberg). Pískovec prokøemenìlý vlivem termálního pramene. Foto Karl Streer.

ní vždy ploché, pakliže nedošlo v dùsledku zemìtøesení k jejich nahlouèení. Naopak kvarcity používané na výrobu mlýnských kamenù na Ostrém kopci (Schneideberg) u Korcù (Kortschen) stojí èasto vztyèeny v podobì svislých sloupù, protože vznikly prokøemenìním v dùsledku stoupajících horkých pramenù (viz obr. 1 a sekce Doksy, 1915, s. 20-23 a obr. 16 a 17). Pøes sebe ležící bloky pøedstavují prokøemenìlé zbytky jednotlivých pískovcových lavic. Na Ostrém kopci jsou pøirozenì též jednotlivé obrovské bloky, jejichž jemná sí pøívodních puklin pro kyselinu køemièitou je rovnìž vyplnìna krystalickým køemenem. Obrovské bloky ani sloupy nemìly døíve hladký povrch. Tøetí tvar kvarcitových blokù nebo skal vytvoøily takové horké prameny, které z horninových puklin stoupaly jejich výplní. Èasto došlo k vytvoøení pozoruhodných tvarù, když puklina vícekrát po sobì praskla a vždy se vyplnila materiálem rùzné zrnitosti a povahy. Když nedošlo k prasklinì ve stejném místì, nové praskliny spíše šikmo proaly staré praskliny i s prokøemenìlou výplní. Pøi tom docházelo k vyluèování kyseliny køemièité – nìkde spíše v krystalické podobì a jinde spíše v podobì amorfní. Taková pestrá skalka stojí u Bøevništì (Märzdorf) a byla vyobrazena v doprovodném textu k sekci Oseèná – Hamr u Èeské Lípy (1927, s. 22, 23, obr. 2).

2. Jednotlivé skály z železitého pískovce

Nesèetné èedièové žíly a komíny nacházející se v severoèeském køídovém útvaru jsou vùèi okolnímu pískovci zpravidla ohranièeny dvojitou vrstvou železitého pískovce. Jeho pojivo je totiž impregnováno roztoky železa tak dùkladnì, že se vytvoøila èervenohnìdá železná ruda, která v závislosti na velikosti zrn køeme-

ne a na pùvodní povaze pojiva vyhlíží tu jako èokoláda, tu jako borová kùra a tu jako špekáèek. Že se nejedná o prosté pøemístìní železa ze zvìtralého èedièe žíly vyplývá z toho, že tyto rudní desky nejen doprovázejí èediè jako „kontaktní výstelka“, ale také jej opouštìjí a samy zasahují stovky metrù daleko do pískovcové pukliny, ba dokonce se vyskytují bez souvislosti s èedièovými žilami. Za svou existenci zøejmì vdìèí roztokùm železa, které jako „ocelové prameny“ (Stahlquellen) stoupaly z vyhasínajících sopeèných krbù všemi puklinami, které byly k dispozici. K nim ale nepatøily jen pøesmykové a poklesové zlomy, ale také rozpukané a silnì rozvolnìné plochy na styku pískovce s èedièem. Když totiž èediè pøi ochlazování zmenšoval svùj objem, musel se silou uvolnit od obou stìn rozsedliny, nebo alespoò od jedné stìny, protože už nemohl vyplòovat celou šíøku rozevøené pukliny. K ještì silnìjšímu rozrušení pískovce ale došlo také na mnoha poklesových a pøesmykových zlomech, zejména v místech jejich vzájemného køížení nebo na køížení se staršími poruchovými zónami. Nejkrásnìjší pøíklad tohoto druhu, pozoruhodnou pøírodní památku, mùžeme vidìt na Kamenném vrchu (Steinberg) u Panské Vsi (Herrndorf) (1923, sekce Dubá, s. 153 a obr.). Pøiložený obr. 2 ukazuje v pozadí mohutný èedièový komín Velkého Beškovského kopce (Großer Beschkabner Berg) se skalní galerií kontaktního pískovce. V popøedí se rozprostírá polem pokrytá pískovcová deska Kamenného vrchu, na jejímž okraji se zdvíhá více skal z železitého pískovce. Fotografie ukazuje dvì nejhezèí z nich. Obr. 3 pøedstavuje strukturu podobné skály u Støezivojic (Schedoweitz); stoupající roztoky železa zcela impregnovaly veškerou pískovcovou hmotu, zbarvily ji do èervena až žluta a vytvoøily tmavohnìdé železité krusty (konkrecionální tvary typu Liesegangových kruhù). Zvìtrávání vypreparovalo tvrdé desky z málo pevného pískovce a odhalilo jejich pestrou mnohotvárnost, o níž mùže obrázek jako malý výøez poskytnout jen slabý dojem. Všechny tyto skály pøirozenì ve velké míøe zamìstnávaly fantazii lidu, nebo žádné dítì by nemohlo vytvoøit plastiky smìlejší: tu se vinou silní hadi, mezi nimi se pnou tenkolisté plné rùže, tam proplétají divoké koøeny kámen a v onom výklenku leží hromada sloních stolièek, na vysokém vikýøi se nadouvají k usušení povìšené zvíøecí kùže a pøed námi spoèívá na skále zkamenìlá ruka obra. Podobné skály železitého pískovce tvoøí vrcholy pahorkù u plání Halsbreche a Alte Wiese (sekce Dubá, s. 153). Patøí sem též povìstmi opøedená skála Èap (Tschap-Keule) (sekce Dubá, s. 155): pískovcový kolos Zámeckého vrchu (Schloßberg) ponìkud vyènívá železitými krustami obrnìnou beranidlovou ostruhou do dalekých lesù. Obrnìní je nahoøe zakonèeno výše uvedenou palicí (Riesenkeule), vedle které stál už v roce 1302 døevìný hrad. Ze skalního hnízda se zachovalo pouze sklepení, ale pøírodní památka vyhlíží stále ještì majestátnì nad moøem vrcholkù stromù. Nedaleko odtud byla také obdivována na skále sedící železná husa, která bohužel prý již utrpìla „nièivou cham-

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

Obr. 2.

- 163

Jednotlivé skály z železitého pískovce na Kamenném vrchu (Steinberg) u Panské Vsi. „Zkamenìlý ocelový pramen“. Foto Karl Streer.

tivostí pøátel pøírody“ (sekce ښtìk, 1924, s. 25). Máselník (Butterstein) u Lhoty (Wellhütta) (1925, sekce Holany, s. 140) je skála z hrubozrnného pískovce, prostoupená tenkými železitými žilkami.

3. Jednotlivé skály, které mají jen vnìjší projevy železité mineralizace

Tento typ je daleko hojnìjší než pøedchozí. Jak bylo zmínìno, pískovec obsahuje neobyèejnì hojné žíly železitého pískovce (Erzgänge). Když eroze vypreparovala volnì stojící skály z okolního masívu, byla ve svém postupu zastavena tvrdými a témìø nerozpustnými železitými deskami žil a jejich výstelek, a ty pak pokrývají jako volnì visící štíty svislou pískovcovou stìnu. Nìkdy je také železitá deska rozdìlena do mnoha malých kusù; pak to vyhlíží, jako by ze skalní stìny vyrùstaly houby s hnìdými klobouky a èervenožlutými nohami. Oba tyto jevy je možné pozorovat v rokli „Hemme“, boèní rokli malebného Dolského údolí (Gründenmühltal) (sekce Holany, s. 128, 129, obr. 3). U obce Hvìzda (Sterndorf) zdobí takové železité štíty, pocházející z uklonìné žíly, skálu stoupající pod úhlem 45° (sekce ښtìk, s. 25, obr. 6 a obrázek na obálce). Zcela jiný vzhled má proželeznìní na úpatí Ovèího vrchu (Schafberg) za skalní kaplí (1926, sekce Sloup, s. 32, 33). Tam vyvìtrává z èervenožluté pískovcové stìny øada proželeznìlých silnostìnných oválných kra-

bic na chleba. Nad nimi leží porézní pískovcová lavice, naplnìná menšími takovými dutými tìlesy, tzv. „bouøkovými kulièkami“ (Gewitterkugeln). Toto celé území je proniknuto nesèetnými tenkými a nepravidelnými žilami železitého pískovce, z nichž se roztoky šíøily v jemnozrnném, propustném pískovci na všechny strany. Ještì krásnìjší bouøkové kulièky sousedního vrchu V oboøe (Mariannenhöhe) jsou sbìratelùm dávno známy. Na bøevnišském Mlýnském vrchu (Märzdorfer Mühlberg) v umìlé jeskyni je možné pozorovat vzájemný vztah až jeden metr velkých, karmínovì èervených konkrecí z železitého pískovce s železitou výstelkou èedièové žíly (1927, sekce Oseèná, s. 14). Vodorovné vložky železitého pískovce mohou vyvìtrávat ze skalní stìny jako øímsy a mohou být ozdobeny kvìtinami a kapradím (sekce Holany, s. 139, obr. 6).

4. Skalní høiby

V okolí Dubé (Daubauer Grünland) došlo pomìrnì èasto k proželeznìní jednotlivých vodorovných vrstev pískovce. Ty odolávaly zvìtrávání lépe než pískovce v jejich podloží, až je nakonec pøeènívají jako široké klobouky høibu nad nízkou nohou. Obr. 4 nám ukazuje takový skalní høib u Vojtìchova (Albertsthal). Aèkoliv se vyskytují také celé skupiny skalních høibù a nìkdy se uzavírají dokonce do velkých skalních galerií, zùstal tento nápadný jev pøece jen našim geolo-

164 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE

- 165

kupy, s. 13, 14). Nedaleko odtud je Hofhölle (Dvorní jeskynì?), u Velkého Grunova (Großgrünau) leží Holièka (Stäbchenhügel) (1926, sekce Strហpod Ralskem, s. 310, 311, obr. 2) a u Cvikova (Zwickau) známý Dutý kámen (Hohlstein). Všechny tyto tøi pøírodní památky mají kupovitý nebo kuželovitý tvar, jsou tvoøeny prokøemenìlými a koncentricky uspoøádanými sloupky, ale jsou ještì èásteènì ukryty v okolním pískovci; nebyly tedy ještì erozí tak dobøe odkryty jako Jelení vršek.

2. Kuželové vrchy z železitého pískovce

jsou pomìrnì vzácné a malé. Popelovský Windmühlhügel je posazen na pískovcové desce a skládá se z ohnivì èervených pískovcù s hojnými projevy proželeznìní (1925, sekce Holany, s. 143). Na západním svahu èedièového Chrastenského vrchu (Krassaberg) – polzenit! – odkryla eroze tvrdé infiltrace „ocelového pramene“ (Stahlquelle) jako obnovovanou pískovcovou kupu (Rückfallkuppe) (1927, sekce Oseèná, s. 32).

3. Prokøemenìlé horské høebeny, strmé stìny a volnì stojící skalní zdi

Obr. 3.

Železitý pískovec u Støezivojic (Schedoweitz). Foto odborný uèitel Rimpel, Doksy.

gickým mapám a fotografiím skrytý. Tyto galerie, které udávají charakteristický ráz celých èástí krajiny, budou popsány v kapitole o velkých formách. Ale ani jednotlivé skalní høiby nezaostávají ve své pouèné zvláštnosti za opakovanì znázoròovanými zemními pyramidami.

5. Úlomky železitých pískovcù v krajinì

Pøi denudaci pískovcové krajiny zùstávají ležet všechny tyto popsané útvary z železitých pískovcù v podobì úlomkù a ve velkém rozsahu se nacházejí v pùdì a na povrchu. K nim se ale také pøidružují úlomky železitých pískovcù zcela jiného pùvodu. Jejich vznik pomùže objasnit tento pøíklad. V Zálezlech (Salesl a.d. Elbe) se vymývá terciérní kaolinický písek. Jestliže ve skrývce zùstane ležet kus železnièní kolejnice, dochází v prùbìhu nìkolika let v dùsledku transportu železa v okolním písku ke vzniku železitých konkrecí. Stejným zpùsobem rozehrávají roztoky železa bez ustání svou pestrou hru také v pískách severoèeského køídového útvaru. V mnoha pískovnách mùžeme pozorovat, že se v nadloží hloubìji uloženého snìhobílého pískovce vyskytují záøivé barvy, proužky, kroužky a vzory všech druhù, pøirozenì vždy nad hladinou podzemní vody. Výtvorem tìchto roztokù je také obávaný železivec (ortštejn), který se napøíklad v bývalých vøesovištích u Máchova jezera (Hirschberger Großteich) snaží bránit v rùstu dokonce i umìlé kultuøe nenároèného borového lesa. Sotva stromy dosáhnou urèité výšky,

zaèínají chøadnout, protože se zatím kolem každého silnìjšího koøene vytvoøí obal z železivce. Tyto útvary se postupnì dokonce uzavírají do vodorovné pancéøové desky, která leží v malé hloubce pod povrchem a mùže být dosažena a vyorávána vìtším pluhem. Brzy však zaèíná rùst nová deska. Tak se tyto nové útvary, vytvoøené z pùvodního proželeznìní, obnovují (1915, sekce Doksy, s. 61 a tam uvedená cizí literatura o železivci, jeho vzniku a zdolávání).

B. Velké formy Velké formy vystupují v obrazu krajiny sice mnohem zøetelnìji, ale mohou být pøesto popsány struènìji, protože vìtšinou pøedstavují jen zvìtšené malé formy, které již byly podrobnì popsány. Proto chceme velké formy popsat ve stejném poøadí jako malé formy.

1. Prokøemenìlé kuželové vrchy

V mírnì zvlnìné pahorkatinì polesí Borek (Heidedörfel Revier) stojí jako široký, nízký kužel Jelení vršek (Hirschhübel), jenž byl ovšem již o svùj vrcholek oloupen kameníky. Sopeèné páry nebo horké prameny zde zpùsobily prokøemenìní pískovcù s vápnitým a kaolinickým pojivem, jejich rozložení do hladkých lavic a rozštìpení do sloupkù. Masovì kvetoucí èervený náprstník prozrazuje úrodnost tohoto kvarcitu. Vytìžený vrchol Jeleního vršku prý svými sloupkovitì se rozpadajícími a koncentricky uspoøádanými lavicemi pøipomínal obrovský kvìt chryzantémy (1925, sekce Zá-

Z pradávného zámku na Žižkovì vrchu (Schischkenschloß) (1925, sekce Holany, s. 144) smìøuje klikatý kvarcitový val k východu a zvedá se asi 50 m vysoko nad staré stromy obory ve Wiesengrunde. Opuštìným lomem na kvarcitové mlýnské kameny byla odtìžena jižní polovina hlavního vrcholu a v blízkosti povrchu byl nalezen modravì èervený a tmavìji proužkovaný kvarcitický pískovec; pod ním byl odkryt velmi nestejnomìrnì zrnitý kvarcit s lasturnatým lomem. Strmì uklonìné pukliny o šíøce prstu až ruky jsou prorostlé krystalickým køemenem. Oba další vrcholy tohoto kvarcitového valu jsou tvoøeny podobným, ale více hnìdým kvarcitem s pevným, pøitom však velmi porézním pojivem, na jehož lomných plochách vyènívají køemeny rùzné velikosti. Nejpodivuhodnìjší, pøes kilometr dlouhý kvarcitový høeben nalezl autor pøi mapování dosud neuveøejnìné sekce Jablonné v Podještìdí u Rynoltic (Ringelshain). Je to nanejvýš pozoruhodná puklina vedoucí sopeèné páry (Dampfspalte). Sedláci nazývají tento pruh pahorkù pro nasazený kvarcitový høeben „Kohout“ (Bruno Müller, Geologický objev u Rynoltic – Eine geologische Entdeckung bei Ringelshain, Mitt. Ver. Heimatkunde d. Jeschken-Isergaues, 21, seš. 2-3, Liberec, 1927). Jsou zde vyvinuty žluté sloupky kvarcitického pískovce s èetnými malými dutinkami po minerálních zrnech, které byly dozajista rozpuštìny minerálními vodami. Podél høebenu se táhne zeï kvarcitického pískovce a slepence, která obsahuje i jevy proželeznìní. Na Èinkovì kopci (Pohlberg) (1927, sekce Oseèná, s. 28, obr. 3) vyènívá volnì stojící zeï z kontaktního kvarcitu vysoko nad snadno zvìtrávající eruptivní horninou (polzenit). V šikmém úhlu rozštìpené kvádry se skelnì hladkým povrchem se kupí na sebe a vdìèí za svou promìnu ani ne tak žáru èedièové horniny, jako spíše párám nebo horkým pramenùm, vystupujícím po erupci. Takto pronikavá pøemìna pískovce je opravdu

Obr. 4.

Skalní høib s kloboukem z železitého pískovce u Vojtìchova (Albertsthal). Foto odborný uèitel Rimpel, Doksy.

vzácná. Vìtšinou není prokøemenìní pískovce vùbec nápadné a objevuje se až v dùsledku eroze, pøièemž kontaktní zóna eruptivní žíly vyènívá v podobì zdi. Pøíkladem toho je pøes Køižany (Unter-Kriesdorf) probíhající pískovcová zeï Havraního návrší (Rabensteine), jejíž vìtrem a poèasím narušenou vrcholovou linii korunuje skála „Drei Zinner“ (Tøi Cimbuøí) (tamtéž, s. 16). Pøívodní kanály, jimiž byla do pískovce pøivádìna kyselina køemièitá, pronikají pískovcem jako jemná sí žilek a jsou zcela vyplnìny køemenem. Ještì krásnìjší zeï kontaktního pískovce obdivujeme na „Fellerovì zdi (Fellerwand)“ u Dolního Sedla (Spittelgrund) a na nepøíliš vysoké, ale pozoruhodným prokøemenìlým slepencem tvoøené skalní zdi na Rollebergu (sekce Zdislava a Jablonné v Podještìdí, obojí v tisku). Sem také náleží pískovcové stìny na obou stranách polzenitové žíly na Chrastenském vrchu (Krassaberg) a skalní cimbuøí, na nìmž stál hrdý hrad Dìvín (Dewin). Studna Michelsbrunnen a široká døevìná vìž „jezdecké školy“ se nacházely na západní kontaktní stìnì; eruptivní žíla pak prochází prostøedkem zámeckého dvora a okolní zbytky budov stojí napravo a nalevo na obou pískovcových zdech. Na jižní stranì vrchu pøebírá zase západní stìna strmì stoupající høebenovou linii. Ta sloužila jako základna pro daleko pøedsunutou vìž (sekce Oseèná, s. 32 a 9) atd.

166 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí Nedaleko myslivny Senná Brána (Heuthor) (sekce Zákupy, s. 17) se táhne od V k Z køemenná žíla Pfahl (Kùl). Tvoøí okraj malé plošiny a zvedá se jako nejvýše 2 m vysoká zeï nad lesní pùdou. Je 1 m široká a skládá se z èetných úzkých rovnobìžných trhlin, které díky tvrdé køemenné výplní spoleènì s pískovcem nacházejícím se mezi nimi odolaly erozi. Strmì klesající skalní stìna Töschner Leite (Töschen = Deštná, Leite = stráò) s bohatými výhledy vznikla takovým zpùsobem, že zpìtná eroze mohla proniknout jen k roji paralelních kvarcitových žil. Tam jsou totiž hrubozrnné pískovce a konglomeráty protnuty svislými rozevøenými puklinami, které byly nejdøíve vyplnìny jemným pískem a pak byly impregnovány kyselinou køemièitou, takže vznikly tvrdé kvarcitové žíly (sekce Dubá, s. 150).

4. Žíly železitého pískovce jako páteø øetìzce pahorkù

U Stáže pod Ralskem (Wartenberg) jsou tøi žíly smìøující k SZ a ètyøi žíly smìøující k SV, které tvoøí møíž. Jsou vyplnìny zèásti èedièovými horninami, zèásti jen železitými pískovci a zèásti obojím. Tato møíž byla i s pískovci vypreparována z nezpevnìné pískovcové hmoty na kontaktech žil. Vznikly tak øetìzce pahorkù více než 3 km dlouhé, které se navzájem protínají pod úhlem asi 60o (sekce Strហpod Ralskem, s. 314-316, obr. 4). Tato pahorkatina je pøímo vzorovým pøíkladem vlivu žil na vývoj tvarù terénu. Žíly jsou tvoøeny vìtšinou jen železitým pískovcem, ale i tam, kde obsahují èedièové horniny, jsou tyto zvìtralé na èervený jíl. Proto je ve všech pøípadech urèována odolnost vùèi erozi, tedy i valový tvar pahorkù, jen zpevnìným pískovcem nebo výstelkami žil z železitého pískovce. Tyto jednotlivé železité žíly se skládají z více paralelních puklin a na vhodných pøíkladech mùžeme pozorovat, jak z nich železité roztoky pronikaly do pískovce a rùzným zpùsobem jej zrudnily. Konec jednoho z tìchto øetìzcù pahorkù tvoøí hrázovitá vyvýšenina strážské støelnice (Schießstätte), v jejímž pokraèování leží Zámecký vrch (Schloßberg). Ten je skrz naskrz karmínovì èervený a hojnì proniknutý žilami železitého pískovce. Na základì èetných sesutých blokù je možné usuzovat, že zámek byl vybudován na zdi z železitého pískovce. Podobné železité žíly tvoøí základ kopcù ve svéboøickém revíru (Schwabitzer Revieres) (1924, sekce Mimoò, s. 267), zèásti i vrchu Slavíèek (Slabitschken) a Mariánské výšiny (Marianenhöhe) (sekce Sloup, s. 28, 29, 32) a mnoho kilometrù dlouhého rozvodí na Husí cestì (Gansweg) (sekce ښtìk, s. 5, 16, 17), vrchu Dubovec (Eichkamm) (sekce Holany, s. 143) a valu pahorkù jihozápadnì od Dubé (sekce Dubá, s. 154).

5. Novì objevené žíly ze sloupù železitého pískovce

Nejvelkolepìji jsou vyvinuty žíly železitého pískovce na sekci Holany (s. 156-160). Pozoruhodné jsou z tìchto dùvodù: za prvé se skládají z dlouhých sloupù pískovce, které jsou povleèeny slupkou železitého

pískovce. To je jev alespoò v severních Èechách doposud nikde nepozorovaný! Za druhé mohou dosáhnout délky až 7 km. Za tøetí mìly jako velké erozní pøekážky rozhodující vliv na vznik a rozvìtvení údolí a dokonce urèovaly založení všech údolí. Za ètvrté jsou jako rozvodní stìny podzemních vod dùležité také pro polohu pramenù. Nejkrásnìjší místo žíly ze sloupù železitého pískovce nacházíme u Borku (Regersdorf). Na øídce borovicemi porostlém, karmínovì èerveném pískovci se zvedá 300 krokù dlouhá, ale jen nìkolik metrù široká a vysoká zeï, ponìkud vypreparovaná z okolního pískovce. Skládá se z 10 až 30 cm silných ale neobyèejnì dlouhých sloupù z železitého pískovce, které jsou spojeny jako tužky do svazkù a narovnány v podélném smìru žíly, ovšem trochu šikmo k ní. Tím se odlišují už èistì vnìjším vzhledem od èedièových žil, které sice èasto mají sloupcovitou odluènost, ale jejich sloupce leží vždy napøíè žíly. Vnitøek každého jednotlivého sloupu je tvoøen rozpadavým žlutým nebo èerveným pískovcem, kùra se skládá z hnìdého až èerného, silnì železitého pískovce. Mnoho sloupù je rozlámáno, søíceno, a pokrývají úpatí zdi jako doklad, že zeï byla døíve vyšší. Tyto zdi nebyly dosud z odborného hlediska zaznamenány, a tedy ani studovány. Jejich vznik si mùžeme vysvìtlit následujícím zpùsobem: široce otevøené ruptury se rozevøely – stejnì jako mnohé èedièem vyplnìné pukliny severoèeské køídové krajiny – v podobì mohutných tahových pukliny (Zerrungsspalten) a brzy se vyplnily pískem. Rozlámáním pískovcové tabule však pùsobení tektonických žil v žádném pøípadì neskonèilo. Klouzavým pohybem stìn pukliny byl písek stlaèen do sloupù, které ležely s ní témìø rovnobìžnì (urèitou roli pøi tom pravdìpodobnì hrály také stoupající sopeèné plyny). Když tlak a tah pominuly, sloupy byly dotvoøeny a oddìleny od sebe, mezi nimi stoupaly železité roztoky a zaèaly je zvnìjšku proželezòovat. Vznikly tak pøírodní památky zcela zvláštního druhu. Jiné tyto žíly se vyznaèují více šikmou orientací sloupù nebo jsou jejich výplnì místy rozpraskané do rovnobìžných desek, které ovšem bývají nerovnomìrné (Chvístec, Kaøich atd.). U jiných žil je zase nápadné, že nebyly vyplnìny pískem, nýbrž hrubým štìrkem, vìtšími valouny (z porušených slepencù nebo ze štìrkových teras?) nebo rùzným materiálem ještì pøed proželeznìním (Pastviny – Kälberleite, Holany).

6. Pískovcové tabulové hory s vrstvou železitého pískovce na povrchu

V severoèeských køídových pískovcích místy dochází k tomu, že dojde k proželeznìní jedné vrstvy na velkou vzdálenost a že se eroze na takové vrstvì zastaví. Je to tentýž proces, pøi nìmž došlo ke vzniku skalního høibu na obr. 4, jenže tentokrát høib má velikost tabulové hory. Následnì bude objasnìno, zda k tomuto proželeznìní vìtšinou opravdu tenké pískovcové vrstvy zasahující daleko ve vodorovném smìru došlo jako k jednomu zpùsobu tvorby železivce (ortštejn) na hranici podzemní a povrchové vody pøed prohloubením

ŽELEZIVCE ÈESKÉ KØÍDOVÉ PÁNVE údolí, tedy pøi významnì vyšším stavu podzemní vody než dnes. Stejnì tak je možné, že došlo k výmìnì železitého tmelu za vápnitý ve vrstvì vápnitého pískovce, jak bylo nìkdy zjištìno pøi prokøemenìní vrstev opuky. Proželeznìlá vrstva by pak podle okolností pøedstavovala proželeznìlou ústøiènou lavici. Takový zpùsob výkladu by ale nejprve musel být petrograficky a mikroskopicky prokázán, o což se ještì nikdo nepokusil. My si prozatím vystaèíme se znaky viditelnými v terénu, abychom za správnou oznaèili první možnost. Na okraji mohutné pískovcové plošiny Brand vysoko nad údolím Libìchovky (Libocher Tal) pozorujeme skalní galerii, která se zdá být nahoøe pokrytá lepenkou. Žádný z pískovcových špalkù nepøipomíná známý tvar pytle vlny a nemá ani zaoblený vrcholek. Všechny jsou nahoøe rovnì seøíznuty (viz obr. 9 a 10, str. 151153, sekce Dubá). Podél okraje plošiny je vyvinuta vrstva železitého pískovce, na povrchu pøed okrajem je i se svým podkladem rozèlenìna do jednotlivých skalních høibù s tlustou nohou, za okrajem je pokryta velmi pomalu stále mocnìjší pískovcovou vrstvou, v níž se nad nepropustnou vrstvou železitého pískovce jako podkladem shromažïuje dešová voda a sráží rosa. Proto jsme i svìdky takového zázraku, že vysoko nahoøe na okraji pískovcové plošiny se suchými borovými lesy napájí pramen „Schwitzer“ (potítko) lesní zvìø a vysmívá se obvyklým teoriím o vzniku pramenù, uvedeným v mnoha geologických uèebnicích. I když tato vrstva železitého pískovce nemusí být bez mezer, pramen hovoøí pøece jen zøetelnì pro její další plošné rozšíøení. Ještì výmluvnìjší je však ta skuteènost, že se podobné jevy vyskytují i na druhé stranì mnoho set metrù širokého údolí Libìchovky, na protilehlém okraji plošiny: zde je dokonce i více nad sebou ležících vrstev železitého pískovce a polohy se železitými konkrecemi. Konkrece nemohly vzniknout proželeznìním po vápnitém tmelu (pseudomorfóza), protože vápnitý tmel se zde nikde nevyskytuje v podobì hnízd. V dùsledku toho je tøeba uèinit závìr, že také blízké vrstvy železitého pískovce s nimi rovnobìžné se vytvoøily na døívìjší hladinì podzemní vody, když ještì ležela v této úrovni; s prohloubením údolí v jednotlivých fázích postupnì klesala také hladina podzemní vody a každému klidovému stavu eroze odpovídá vrstva železitého pískovce nebo poloha se železitými konkrecemi, pøirozenì jen v obdobích, kdy bylo k dispozici dostatek železitých roztokù. Ty mohly pocházet z minerálních pramenù. Velké množství železa mohly též poskytovat na povrchu zvìtrávající vulkanity nebo tufový kužel. Nᚠzpùsob vysvìtlení tohoto jevu se stává hmatatelným, když pozorujeme, že vrstva železitého pískovce neporušenì pøechází pøes otevøený zlom, což by pùvodní vrstva opuky pøece nemohla.

7. Vliv prokøemenìní a proželeznìní na barvu a tvar rùzných druhù pískovcù

Dosud byly popsány hlavnì takové pøípady silného proželeznìní a prokøemenìní, které mohly vždy ovliv-

- 167

nit jen více èi ménì omezené èásti pískovcových tìles. Nyní budou popsány úèinky velmi zøedìných roztokù na celá souvrství køídového útvaru. Pøi této úvaze se ovšem blížíme do oblasti, v níž si již nevystaèíme s terénním pozorováním jako dosud a ke slovu se bude muset dostat petrograf. Vycházíme z následujícího pozorování skuteènosti. V Holanech (Hohlener Gründe) zbarvila železitá žíla na obou stranách pùvodnì bílý pískovec. Tam, kde protínala svrchní skafitový stupeò, zbarvila jej karmínovì èervenì, jakmile však vstoupila do pískovce stupnì Brongniarti, zbarvil se krásnì cihlovì èervenì. Pískovec stupnì Brongniarti totiž obsahuje silnì jílovité pojivo a pískovec skafitového stupnì ne. Dokonce jednoduchý cikánský oheò zapálený ve skalním výklenku pískovce stupnì Brongniarti u Borku (Regersdorf) mùže tento pískovec zbarvit do èervena jako jílovitou cihlu. U pískovce skafitového stupnì k tomu nikdy nedochází. Pískovce stupnì Brongniarti v Dolském údolí (Gründenmühltal) a jeho okolí se však liší od pískovcù skafitového stupnì nejen barvou, ale i tvarem skal. Pískovce stupnì Brongniarti se podobají øadám èervených nebo žlutých, válcovitých, pøíènì žebrovaných lampionù, pískovce skafitového stupnì zas ohromným bílým pytlùm vlny. Že oblé tvary nevznikají jednoduše zvìtráváním hran pískovcového kvádru vyplývá z toho, že ne všechny druhy pískovce mohou tento tvar zvìtrávání pøijmout. Záleží hlavnì na tom, zda pískovec už mìl døíve koncentricky slupkovitou stavbu, nebo ne. Taková vnitøní stavba není u jiných hornin nièím novým. Je napøíklad známo, že mnohé èedièové sloupy se pøi dalším zvìtrávání rozpadnou na jednotlivé koule. Jiné eruptivní horniny dosáhnou tvaru hlávky zelí. Od doby, kdy jsou pøi základových pracech na stavbì našich moderních obrovských domù odkrývány také zvìtralé granity, k èemuž v kamenolomech nikdy nedocházelo, jsme poznali, že také u granitu mohou vyvìtrávat z celkové hmoty zaoblené obøí bloky, zatímco všechno ostatní se rozpadne na perk. Na základì tìchto pozorování lze i nahromadìní blokù na dlouze protažených høbetech žulových pohoøí objasnit nenásilnìji než døíve. Všechny tyto horniny ale kdysi byly tekuté, takže jejich koncentricky slupkovitá stavba musela vzniknout ihned pøi utuhnutí jako vrozená vlastnost. Zcela jiná situace je u vrstevnaté horniny, jako je pískovec. Ten jistì pøi uložení nezískal žádnou koncentrickou stavbu, ale musel tuto vlastnost získat pozdìji. Protože právì nezbarvené pískovce skafitového stupnì èasto pøednostnì získávají tvar pytle vlny i s kulovitì slupkovitou stavbou, nemohly tyto zmìny pískovce vyvolat železité roztoky. Musely to tedy být vody s obsahem kyseliny køemièité. Do pískovce skafitového stupnì, chudého na pojivo, mohly snadno proniknout, zatímco do jílovitého pískovce stupnì Brongniarti by to bylo jen stìží možné. Proto pískovce tohoto stupnì v Dolském údolí (Gründenmühltal) nemívají tvar pytlù vlny. Pro ostatní, nejílovité pískovce stupnì Brongniarti to samozøejmì neplatí.

168 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí Tyto údaje o závislosti barvy a tvaru pískovcù na dodateèné impregnaci mají být samozøejmì jen skromným zaèátkem. V budoucnu bude tøeba provést pøíslušný petrografický výzkum. Zvl᚝ dùležité se nám jeví vyhodnocení tìchto výsledkù pro objasnìní zvláštních tvarù krajiny.

vererzte Sandstein – Eisenerzschalen – Eisenerzadern – Erzgänge – Erzplatte – Erzschilde – Erzbesteg –

železitý pískovec železité krusty železité žilky železité žíly železitá deska železité štíty železitá výstelka pøeložil Konrád Brotz upravil Jiøí Adamoviè

Pøíloha 2 Železité pískovce v Národním parku Zion v Utahu Ferruginous sandstones in Zion National Park, Utah, USA Václav Cílek Pøi okružní cestì pøes národní parky Arches, Zion, Bryce Canyon, Grand Canyon, Monument Valley, Natural Bridges, Navajo National Monument Betatakin, dále pøes øadu nechránìných území, státní park Roxborough a další útvary jsem bìhem celkem témìø jednoho mìsíce stráveného bìhem dvou cest v letech 2001-2002 v terénu vìnoval znaènou pozornost rùzným jevùm spjatým s pískovci vèetnì výskytu železivcù. Pøi tak obrovské rozloze terénu je možné získat jen orientaèní pøedstavu o daném území. Nicménì jsem procházel vyschlá údolí, prohlížel transportované materiály a èasto jsem nalézal vápnité konkrece èi rùzné typy silicitù. Rovnìž jsem se v každém návštìvnickém støedisku seznamoval s rùznými tituly popisujícími geologii a geomorfologii daného území. Literární zmínku o železitých pískovcích (s výjimkou tenkých zátekù a pouštních lakù) jsem nenašel ani v jednom pøípadì. Samotné železité pískovce jsem nalezl jenom na jedné lokalitì, i když v daném krajinném kontextu jinak špatnì pøístupné pískovcové mesy (tedy víceménì ploché tabulové hory) se mùže jednat o pomìrnì bìžný nález.

Obr. 1.

Železivce ze Zionu – prùmìr vzorku je asi 15 cm.

Popis lokality

lokalita leží asi 1,2 míle nad krátkým pøístupovým tunelem (ten leží ještì nad velkým tunelem na silnici Utah 9 (hlavní pøístupová trasa do Zionu). Je možné zastavit na malém parkovišti oznaèeném „No buses“ a poté pìšky pokraèovat pod silnicí do vyschlého údolí, ve kterém asi 300m nad silnicí leží pøevis s indiánskými petroglyfy. Lokalita není kvùli vandalismu oznaèena, ale je rangerùm národního parku dobøe známa. Ve vyschlém údolí periodického toku je možné nalézt až 30 cm velké pizolitické železivce a okolo 10 cm mocné, ploché, masivní železivce. V mostu pod silnicí (oznaèen jako technická památka) jsou patrné prùøezy nedokonale vyvinutými krabièkovitými až Liesegangovými strukturami železivcù o velikosti kolem 10 cm a mocnosti lamin nìkolik mm. Úlomky železivcù jsou v korytì vyschlého potoka pomìrnì bìžné.

Popis vzorku

Železivce se nalézají v druhotné pozici, ale jejich transport není vzhledem k ostrohrannosti úlomkù dlouhý. Jedná se o dva rùzné typy: masivní, hnìdé polohy o

170 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí mezi svìtlou a èervenou facií Navajo Sandstone, ale celkovì nejsou bìžné. Nález spíš ukazuje na výjimeènost èeských lokalit a proto je zde uvádìn.

Edice Knihovna Èeské speleologické spoleènosti

Poznámky

Svazek 1:

Studijní texty Speleolog 1.stupnì (1.èást), Praha 1986

Svazek 2:

Jan Vítek: Bibliografie pseudokrasu v ÈSR, Praha 1986

Svazek 3:

Studijní texty Speleolog 1.stupnì (2.èást), Praha 1986

Svazek 4:

F.Šmikmátor: Úvod do jednolanové techniky, Praha 1987

Svazek 5:

Prùvodce k exkurzím III. sympozia o krasu Praha 1987

Svazek 6:

III. sympozium o krasu Krkonošsko-jesenické soustavy, Praha 1987

Svazek 7:

Igor Audy: Fotografování v podzemí, Praha 1988

Svazek 8:

J.Hromas - J.Weigel: Základy speleologického mapování, Praha 1988

Svazek 9:

III. semináø o historickém podzemí Støíbro 1987, Praha 1988

První poznámka se týká toho, že jsem ani jednou nemìl èas navštívit kontakt vulkanitù a pískovcù – napø. v jižním ústí Zionu, v Red Canyonu (pøístup do Bryce) èi v Grand Canyonu, kde mladé vulkanity padaly v podobì lávových vodopádù do hlubokého údolí; nevím tedy, zda zde jsou železivce spjaté s vulkanickou èinností. Druhá poznámka má archeologický charakter: indiánské kultury Severozápadu se životním stylem podobají evropským mezolitikùm. Pro paleo-indiány je charakteristické vytloukání petroglyfù do tenkých povlakových železivcù nebo pouštních lakù na pøevislých skalách. Vzhledem k ubývání pískovcù (asi o nìkolik cm) není na èeských lokalitách možné nalézt žádné mezolitické malby. Pokud u nás existují prehistorické petroglyfy je urèitá šance je nalézt na chránìných, pøevislých skalách pokrytých povlakovými železivci, které jsou odolnìjší proti zvìtrávání. Obr. 2.

Paleoindiánské petroglyfy vznikají vytloukáním ostrým kamenem do pouštních lakù a povlakových železivcù.

mocnosti kolem 10 cm, které se podobají èeským železivcùm. Druhý typ je zajímavìjší a je ponìkud odlišný od èeských výskytù. Jedné se o detailnì uspoøádané asi 2-3mm silné železité laminy, které vytváøejí buï složité vlny nebo Liesegangovy kruhy. Nálezy jsou vázány na nìkolik set metrù mocné jurské souvrství Navajo Sandstone, ve kterém se pøedpokládá migrace železitých slouèenin smìrem do spodních èástí masivu. Migrace má být doprovázena vybìlením vrchní èásti souvrství. V této èásti národního parku se neuplatòuje vulkanismus.

Význam

Pravdìpodobnì se jedná o železivce zvìtrávacího pùvodu, které sice mohou být hojnìjší v zónì kontaktu

Literatura

CHRONIC, H. (1990): Roadside geology of Utah. 320 pp.; Mountain Press. A DKISON, R. (1991): Utah´s National Parks. 354 pp.; Wilderness Press. Berkeley.

Summary

Ironstones and secondary ferruginous sandstones were found in Zion National Park 1.2 miles above a short tunnel on Utah 9 road in the valley of a periodical stream below a cliff with Paleo-Indian petroglyphs. The ironstones occur as two distinct types – massive, brown, flat clasts some 10 cm thick or irregular clasts up to 30 cm in diameter composed of thin, parallel laminae or concentric Liesegang rings. While secondary ferrugineous sandstones and ironstones are due to the Neovolcanic activity common in the Bohemian sandstone areas, they seem to be more rare in Zion, Arches and other American sandstone national parks.

Krkonošsko-jesenické soustavy,

Svazek 10: 2. sympozium o pseudokrasu. Sborník referátù, Praha 1988 Svazek 11: H.Havel: Základní organizace ÈSS 6-08 Dagmar v Brnì 1973-1988, Praha 1988 Svazek 12: M.Vrána: Jeskynní výzkum u Bøeziny, Praha 1988 Svazek 13: Sborník pøíspìvkù: Vìdecký program 2.sjezdu ÈSS, Praha 1989 Svazek 14: H.Havel: Pøehled prùzkumných prací a jejich výsledky v historii Moravského krasu, Praha 1989 Svazek 15: Setkání speleologù v Jizerských horách Liberec 21.9.-24.9.1989. Prùvodce k exkurzím, Praha 1989 Svazek 16: Derek Ford: Charakteristika jeskynních systémù vzniklých rozpouštìním v karbonátech, Praha 1989 Svazek 17: 4. sympozium o historickém podzemí Mariánské Láznì 29.9.-1.10.1989, Praha 1989 Svazek 18: J.Wagner a kol.: Jeskynì Moravskoslezských Beskyd a okolí, Praha 1990 Svazek 19: F.Travìnec: Bibliografie Hranického krasu, Praha 1990 Svazek 20: Pøíruèka mapování pseudokrasu, Praha 1990 Svazek 21: V.Cílek: Krasové sedimenty, Praha 1993 Svazek 22: R.Matýsek: Speleoalpinismus, Ostrava 1994 Svazek 23: IV. sympozium o pseudokrasu Podolánky 1990. Sborník referátù, Praha 1990 Svazek 24: ed.J.Øehák: Kras Sudet, IV. sympozium o krasu krkonošsko-jesenické soustavy, Praha 1993 Svazek 25: ed.V.Cílek: Svìt v podzemí, Sborník pøíspìvkù z 1. Národního speleologického kongresu ÈSS v Jedovnici, 25.-27.11.94, Praha 1995 Svazek 26: K.L.Kukla: Podzemní Praha, Dobrodružné romanetto z hlubin a bludištì pražského podsvìtí, Praha 1995

172 - Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí

Svazek 27: ed. V.Cílek: Podzemní Praha - Soupis podzemních objektù hlavního mìsta a vybraná bibliografie, Praha 1995 Svazek 28: ed.: R.Zatloukal: Speleologie na Holštejnsku, Výzkumy v letech 1966-1996, Brno 1996 Svazek 29: ed. V.Cílek: Archeologie a jeskynì, Sborník vìnovaný památce archeologa F.Proška (1922-1958), Praha 1997 Svazek 30: eds. L.Pecka, R.Živor: Tetín speleologický a historický, Sborník pøíspìvkù k 20. výroèí objevu jeskynì Martina a vzniku speleologické skupiny Tetín, Praha 1996 Svazek 31: V.Ložek a J.Vašátko: Mìkkýši Národního parku Podyjí, Praha 1997 Svazek 32: eds. V.Cílek, J.Kopecký: Pískovcový fenomén: klima, život a reliéf, Praha-Broumov 1998 Svazek 33: J.Hromas, J.Weigel: Základy speleologického mapování. 2. doplnìné vydání, Praha 1997. Svazek 34: I. a M. Audy: Fotografování v podzemí, Praha 1998. Svazek 35: kolektiv: Pseudokrasový sborník 1, Praha 1999. Svazek 36: eds. V.Cílek, P.Bosák: Zlatý kùò, Praha 2000. Svazek 37: eds. J.Adamoviè, V.Cílek: Pseudokrasový sborník svazek 2, Železivce, Praha 2002.