Jmenuju se Bára. Je mi dvanáct, začala jsem chodit do šesté třídy a jako každé dítě se pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč dospěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí... Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem. A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér. A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy. Mamince je to jedno, pracuje jako překladatelka, takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože se do práce dostane autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky a on mi za to nosil bonbony, o Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák. Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě. Vlastně dvě věci. S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká, s noblesou. Kočky jsou všechny
tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. Ani myš nebo křečka, natožpak potkana. To je první prima věc. Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno: Atlaff Hjstorjcky od ................. .. ............. sestaweny Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a všelijaké nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda. Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti. Opravdu. Už se mi to stalo několikrát. A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí. už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci. Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá. Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Snad na to časem přijdu, protože mám jeden závazek, který bych ráda splnila. Při svojí první cestě do minulosti jsem se setkala s řeckým hrdinou Achilleem. Strašně se hádal s jiným bojovníkem. Když jsem se vrátila, všechno jsem si o něm zjistila a dozvěděla jsem se, že se kvůli té hádce urazil a trucoval a odmítal dál bojovat ve válce a že pak šel jeho přítel Patroklos do boje v jeho zbroji, ale protože nebyl tak dobrý válečník jako Achilleus, nepřátelé ho zabili. Rozhodla jsem se, že se tam vrátím a budu Achillea varovat, že když bude tvrdohlavý jako mezek, ztratí nejlepšího kamaráda. Ale zatím jsem se tam znovu netrefila, a to už jsem v minulosti strávila podstatně víc času než v našem novém domě. Taky mám podezření, že kočka Barča má s atlasem něco společného. Jenom nevím, co...
Kapitola 1
Ráno Báru vytrhlo ze spaní vytrvalé škrábání, jak se želva Píďa domáhala své obvyklé porce salátu k snídani. Otevřela jedno oko, jedno proto, aby se to druhé nevzbudilo, kdyby bylo ještě příliš brzy na vstávání, a zamžourala na králíčka na stěně, který měl místo bříška hodiny. Ručičky ukazovaly půl desáté. Bára vyskočila jako srna. Oni ji nechali zaspat do školy! Honem se vrhla ke skříni, aby na sebe zběsilou rychlostí narvala oblečení, když jí došlo, že ji nikdo zaspat nenechal. Je sobota. Plácla sebou zpátky do postele, aby se z toho leknutí vzpamatovala. Páni, přemýšlela s očima upřenýma na čerstvě vymalovaný strop. Zítra už tu budu bydlet přesně čtrnáct dní. Čtrnáct dní! Dva týdny, a přitom mám pocit, že uběhl nejmíň rok. No, kdyby se posčítalo, kolik času jsem za tu dobu strávila na cestách v minulosti, tak by to dohromady skoro rok dalo... Na druhý pokus už se vstávalo lépe. Koukla z okna, jestli je ještě prázdninově, nebo už školně, i když těžko říct, co je prázdninově, protože poslední týden prázdnin pěkně lilo a první týden školy zase svítilo sluníčko. Prostě se koukla, jak je venku. Bylo obyčejně. Což znamená, že neprší, ale obloha je taková šedivá. Zaposlouchala se, jestli neuslyší pobíhat po zdi zeleně, ale zeleni zřejmě intenzivně předstírali, že jsou psí víno a břečťan, a nehnula se ani pacička. Bára si tedy došla vyčistit zuby a cestou nakoukla pootevřenými dveřmi do ložnice rodičů. V peřinách se už nikdo neválel, a tak z koupelny zamířila rovnou dolů do kuchyně.
5
Pohladila vyřezávanou hlavičku na zábradlí, aby si zajistila zpáteční cestu po schodech bez pádu, a hlavička na ni vyplázla jazyk. To ještě nikdy neudělala a Bára jí to hned oplatila. Tatínek se tvářil, jako by ho zrovna exhumovali, a maminka mu právě stavěla přímo pod nos hrnek kávy. Tatínek zavětřil, prohlásil, že život už zase začíná mít smysl, a natáhl se pro rohlík. „Dobré ráno,“ pozdravila Bára. „Hleďme, hrobové se otvírají,“ zívl tatínek. „Dobré ráno, Barborko,“ usmála se maminka. „Dáš si kakao?“ „Jo,“ kývla Bára, protože kakao s rohlíkem s máslem k snídani milovala. „Konečně sobota,“ usrkl tatínek kávy. „Neosladil sis to,“ upozornila ho maminka. „Co?“ „Kávu, zlato.“ „Jo aha,“ kývl tatínek a naházel si do kávy pět kostek cukru. Maminka mu do hrnku přilila trochu mléka, shovívavě ho pohladila po hlavě a sedla si ke své kávě. Na rozdíl od tatínka dnes vypadala jako sluníčko. Včera totiž konečně odevzdala překlad, takže měla opravdu víkend, nikoliv pracovní sobotu a neděli. „Dneska se musí srovnat ty knihy po babi dejvické,“ oznámila. „Ano ano ano!“ zajásala Bára. Konečně se nebude muset přehrabovat v krabicích, až bude hledat odbornou literaturu ke svým cestám do minulosti. „Bože, proč?“ zasténal vyčítavě tatínek. „Protože jsou pořád ještě v těch obrovských bednách,“ vysvětlila trpělivě maminka. „Komu to tam překáží?“ bojoval o volnou sobotu tatínek. „Všem,“ ujistila ho s úsměvem maminka. „Mně teda ne,“ opáčil tatínek. „Já chci rovnat! Já chci rovnat!“ poskakovala na židli Bára. „Baruno, strhneš ubrus!“ krotila ji maminka. „Já chci rovnat!“ „Budeš rovnat!“ bafnul na ni tatínek, Bára zavřískala a vyšplíchla na ubrus kakao.
6
Maminka se nadechla, aby zaječela, a pak zase vydechla, protože si uvědomila, že má sluníčkovou náladu a volný víkend. „Honem namočit, ať to pustí,“ nařídila Báře. „Mám to zkusit sundat jako kouzelník?“ zeptala se Bára. „Jak – jako kouzelník?“ „No že bych tím ubrusem trhla, vyškubla bych ho zpod těch věcí a ty by zůstaly na stole.“ „Chraň tě ruka Páně!“ zavrčela zlověstně maminka a Bára radši ubrus sundala jako člověk bez kouzelnických schopností a namočila ho v koupelně do umývadla. „Jak je srovnáme?“ vyzvídala, když se vrátila ke zbytku kakaa. „Podle jmen autorů,“ řekl tatínek. Půl hrnku kávy už měl v sobě a začínal si být podobný. „Proč?“ zamračila se Bára. Na co je dobré srovnávat knihy podle autorů? Autoři stejně nikoho nezajímají! „Já bych dala ty malé nahoru a ty velké dolů,“ navrhla maminka. „Ne, to není žádný systém,“ zavrtěl hlavou tatínek. „Jak to, že to není systém? Je to systém! Podle velikosti a taky podle toho, aby ta police měla stabilitu. Velké jsou těžší, tak nemůžou být nahoře. Převrátilo by se to.“ „Knihy se musí srovnat tak, aby člověk snadno našel, co hledá!“ „No tak proč bysme je srovnávali podle autorů?“ kontrovala Bára. „Když nebudu vědět, kdo napsal knížku, kterou hledám, tak ji nenajdu!“ „Babi tam má stejně jenom historické publikace, tak je taky můžeme srovnat podle období,“ napadlo tatínka. „Jo, jo, to je ono!“ zajásala Bára, protože podle období, to přesně potřebuje. To se jí knihy budou hledat nejlíp. „No,“ zamyslela se maminka, „nebo je taky můžeme srovnat podle barvy hřbetů, od nejsvětlejší po nejtmavší.“ Tatínkovi ztuhla ruka nesoucí k ústům rohlík. „Proč ne?“ pokračovala maminka. „Je to také systém, a navíc to bude působit esteticky.“ Tatínek se zatvářil podezíravě. „Jano,“ pravil, „ty si ze mě děláš –“
7
„Ano, broučku,“ skočila mu maminka do řeči, aby nestihl dokončit větu, „přesně to si z tebe dělám. Srovnejte to podle období, jak jsi říkal, to je nejrozumnější.“ Rohlík se dal do pohybu, ale urazil asi jenom deset centimetrů a zase se zastavil. „Srovnejte?!“ ujistil se tatínek, že správně slyšel. „To jako já a Bára? Ty ne?“ „Tři bychom se tam pletli,“ vysvětlila maminka. „Já budu prát.“ „Tak jo,“ kývl tatínek odevzdaně a rohlík konečně doputoval, kam měl. Bára rychle dorazila snídani, odnesla nádobí do myčky, salát Pídě a za chvíli už oblečená poskakovala nedočkavě po pracovně a hlasitě popoháněla tatínka, ať jde. Vzápětí zjistila, že rovnání knih s tatínkem spočívá v tom, že tatínek sedí na židli u psacího stolu a říká Báře, kam má dávat knihy, které právě vydolovala z bedny. „Hele, tati, ty mě máš jako úklidového robota na dálkové ovládání!“ zamračila se, když jí to došlo. „Chytrá po tatínkovi,“ pochválil ji tatínek. „Ten Churchillův životopis přijde do druhé police vpravo.“ „Tati!!“ „Ano, Baruško – beruško?“ „TATI!!! Pojď mi pomáhat!“ „Já jsem ti přece nápomocen dobrou radou,“ ohradil se tatínek a nejevil nejmenší ochotu vstát ze židle. „Když to budeš rovnat sama, zapamatuješ si, kde ty knížky jsou, a vzhledem k tomu, že tě o prázdninách evidentně posedla Kleió, bude se ti to hodit.“ „Mě žádná ouklej neposedla!“ ohradila se popuzeně Bára a tatínek se upřímně rozřehtal. „Kleió! Múza historie,“ vysvětloval. „Řekové pokládali historii za umění.“ No tak to mě asi fakt posedla, uznala v duchu Bára, postavila Churchillův životopis do druhé police vpravo, hrábla do bedny a ukázala tatínkovi obálku další knihy. „Středověk, čtvrtá police vlevo, před Karla IV.,“ určil tatínek. No a není, mudrovala v duchu Bára, není třeba nakonec Barča Kleió? Možná ji někdo kdysi zaklel a... 8
„Hotovo!“ zaradoval se tatínek a utřel si čelo, jako by ho měl zpocené. „To jsme se nadřeli!“ „Já teda jo,“ ujistila ho Bára. „Pracoval jsem duševně,“ vysvětlil tatínek, „a to je někdy mnohem namáhavější než prostá svalová činnost.“ Bára zavrčela a odvlekla jednu prázdnou bednu do přízemí. „Už to máte?“ zavolala z kuchyně maminka. „Jo,“ kývla Bára. „Tak prosím tě řekni tatínkovi, ať mi natáhne novou šňůru na sušák za barákem, po obědě budeme věšet prádlo.“ „Tatíííííí!“ zaječela Bára, aby to tatínek nahoře slyšel. „Máš natáhnout šňůru na sušák, abyste s maminkou mohli po obědě věšet prádlo!“ „Cože?“ zahulákal seshora tatínek. „Ach bože,“ řekla maminka a vyšla do předsíně. „Luboši, natáhni mi na sušák novou šňůru, po obědě budeme s Bárou věšet prádlo.“ 9
„To jako se mnou?“ nechtěla věřit svým uším Bára. „No tu kočku k tomu těžko donutím,“ obdařila ji sluníčkovým úsměvem maminka a šla se podívat, co dělá kuře v troubě. „Ale já jsem teď celé dopoledne rovnala s tátou knížky!“ ohradila se Bára. „Tak bude jenom v pořádku, když odpoledne zase pomůžeš s něčím mně.“ „Ale – ale –“ zalykala se nad tou nespravedlností Bára. Copak je sobota od toho, aby otročila rodičům? „Ale já se taky potřebuju učit a přehrávat na piáno!“ A taky chci mít chvíli volno, dodala v duchu. „Přehrávat můžeš teď, oběd bude až za půl hodiny. Tak šup šup,“ zahnala ji maminka do obýváku. Bára si načuřeně dřepla k piánu a začala hrát stupnice. Trochu se jí to pletlo, protože si na dvoře Marie Terezie zvykla hrát na cembalo se dvěma klaviaturami. Což bylo dobře, protože kdyby hrála bez chyb, bylo by to mamince podezřelé. Než se jí konečně podařilo zahrát pořádně aspoň D dur, byl oběd hotový. „Šňůru máš nataženou,“ hlásil tatínek, když si sedal ke stolu. „Po obědě můžete věšet.“ Plesk. Plesk. Plesk. O okno se rozplácly první velké kapky. „Nemůžeme,“ stěží potlačila jásot Bára. „Tak já to zase nacpu do sušičky,“ vzdychla maminka. „Mohli jsme mít konečně krásně voňavé prádlo ze zahrady...“ Jupi jupi jupi já, radovala se Bára, budeme mít prádlo krásně voňavé ze sušičky a já nemusím věšet! Maminka šla zapnout kávovar na poobědovou kávičku a Bára se vytratila nahoru. Cestou vyplázla jazyk na dřevěnou hlavičku u zábradlí. Ta jí to oplatila, ale nechala ji projít po schodech bez úhony. Bára užuž brala za kliku svého pokojíčku, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Když jsou teď všechny knihy po babi dejvické tak perfektně roztříděné v policích, stálo by za to odskočit si na chvilku do minulosti a využít toho, že nebude muset při pátrání po tom, kde to zrovna zase byla, zpřeházet všechny
10
bedny. Jen se rychle rozhlédne po knihovně, středověk čtvrtá police vlevo, životopisy druhá vpravo – a bude to mít! Vrátila se několik kroků ke dveřím na půdu a vklouzla na schody. Déšť bušil do střechy stejně jako na chalupě u babi jizerské. Jen to seno na půdě nevonělo, paní Karasová, od které dům koupili, tady pochopitelně žádné neměla, protože žádné nepotřebovala. Babi jizerská vlastně také ne, protože kvůli té trošce, co stačila Pídě na podestýlku, se opravdu nemusel na půdě skladovat celý stoh, ale seno tam nějak zůstalo ještě z té doby, co ho od babi jizerské bralo nedaleké JZD, tedy jednotné zemědělské družstvo, pro krávy. JZD ale zaniklo dávno před tím, než se Bára narodila, protože JZD fungovalo jenom za komunistů, krávy v okolí nikdo neměl a tatínek rok co rok opakoval, že to seno musejí s Víťou, tedy s Bářiným strýcem, vyházet a spálit, aby na půdě nechytlo. Na půdě paní Karasové tedy seno nebylo, ovšem byla tu spousta starého harampádí rozbitým šlapacím šicím strojem počínaje přes stohy poválečných módních časopisů až po skříň plnou starých šatů konče. Za tou skříní začínalo příšeří a zároveň Bářino hájemství, nebo tak si to aspoň Bára představovala. Ve skutečnosti to spíš bylo hájemství kočky Barči, která do něj Báře milostivě povolila vstup. Vzhledem k tomu, že venku lilo jako z konve, nebo, jak říkávala babi jizerská, jako kdyby andělíčci necky převrhli, nebylo moc pravděpodobné, že by se Bára courala po venku. Taky že ne. Pod židlí u okna zaujatě porcovala vypasenou myš. „Fuuuuuj,“ otřásla se Bára. Barča vzhlédla od oběda a olízla se. Vypadala jako kočka-upír, protože jí po bílé bradičce stékaly rudé krůpěje myší krve. „To je nechutný!“ poučila ji Bára. Barča se nepřestávala olizovat a chvíli na Báru zamyšleně hleděla. Pak se znovu pustila do myši, lépe řečeno do jejího zbytku. Odporně to mlaskalo, jak se snažila zadními stoličkami rozžvýkat mrtvolku na menší, spolknutelné části. Bára došla k truhle, v níž měla schovaný atlas, čímž se dostala do nebezpečné blízkosti šelmy hájící svou kořist. „Agnnnnn,“ upozornila Báru Barča. 11
„Buď klidná, já ti to fakt nevezmu,“ ujistila ji Bára, ale zdálo se, že jí Barča moc nevěří. Kdo by také odolal dobré polovině pěkné, vypasené, čerstvě ulovené myši? S plnou tlamou se ovšem špatně vříská, a tak se Barča omezila jen na další varovné vrčení. Bára vyndala atlas z truhly a sedla si s ním do uctivé vzdálenosti. Barča spolkla užužlaný kus myši, zamyslela se, očuchala zbytek, vykráčela zpod židle, labužnicky se protáhla a začala provádět toaletu. „No to nemyslíš vážně,“ užasla znechuceně Bára. „Dožer ten fujtajbl!“ Barča jí nevěnovala ani pohled. „Koukej to sežrat!“ nařídila jí Bára a ukázala na hromádku myších vnitřnůstek a něčeho ještě nechutnějšího. „Ňa?“ zeptala se Barča. „Jo, ty!“ „Ňrrrr,“ řekla Barča, což mohlo znamenat děkuji, už nemůžu nebo tak si to sežer sama. „Mazej!“ zvýšila hlas Bára. „Kdo to po tobě bude uklízet?“ Barča se na ni významně podívala. „Já teda ne! Je to... degustábl. Unapetýtlich,“ použila Bára oblíbená slova babi jizerské, popadla kočku a strčila jí čumák k nedojedenému obědu. „I – i!“ kníkla vztekle Barča, vykroutila se Báře s obratností úhoře a vklouzla do pootevřené truhly. Tam by pro ni Bára nesáhla ani za zlaté tele, protože už Barču znala natolik, aby si dovedla spočítat, co by s její rukou v truhle navztekaná kočička provedla. „Tak to sežer potom,“ kapitulovala a otevřela atlas. Zase první stranu? Zamyslela se. První strana už ji nebavila, protože i když si cesty zapisovala sebepečlivěji, pořád neodhalila klíč, podle kterého atlas funguje. Tak dneska desátou, rozhodla se v duchu, opatrně obrátila pět listů a zapíchla ukazováček doprostřed desáté mapy. Půda se zhoupla a bušení deště do střechy nahradil vítr a podivné šustění.
12
Kapitola 2
Bára zamrkala. To šustění znala. Znělo to, jako když se do plechovky nasype písek a pak se s ní třese. Chrs, chrs, chrs. Dělají to cikády. Když byla loni s rodiči na dovolené na Chalkidiki, řvaly jim takhle celou dobu u hotelu. Po cikádách zůstávají na větvích svlečené košilky, které se pevně drží kůry drápky, takže je potřeba určité opatrnosti a zručnosti, aby je člověk sundal a nerozmačkal. Jenže běda, když takový nasbíraný poklad objeví maminka... To se pak může začít sbírat znova a je třeba vymyslet bezpečnější úkryt než zrcadlová skříňka v koupelně. Tentokrát byl atlas k Báře milosrdný. Nejen že ji nešoupl do řeky ke krokodýlům jako v Egyptě, ale dokonce jí dopřál ten luxus objevit se v minulosti za denního světla, což byla oproti několika posledním cestám velmi příjemná změna. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že se ocitla na prapodivném místě. Tam, kde stála, ještě půdu pokrývalo spadané jehličí ztepilé jedle, která vrhala milosrdný stín, ale už o kousek dál stoupal ze země dým a smrdělo to tu po zkažených vajíčkách. Jako by se tam pod povrchem něco vařilo. Pára se vznášela i nad potokem, který se tudy vinul a nedaleko odtud se vléval do jiného. Ten byl očividně studený, protože z něj se nečoudilo. U soutoku byly do země zabudované zděné nádrže, do jedné vtékala kamenným korytem horká voda a do druhé studená. Okraje nádrží i přepad, jímž voda zase vytékala, byly zdobené tesanými ornamenty. Báře to nedalo a šla se podívat blíž. Zdálo se, že je tu vyšlapaná cestička, ale už dlouho nepoužívaná, protože zarůstala nepříjemným cesmínovým roštím. I ve škvíře mezi kameny jedné z nádrží už se uchytil stromek. Bůhví, k čemu to tu kdy sloužilo, ale roky to bylo opuštěné.
13
Náhle Báře k sluchu dolehl křik. Nastražila uši jako srna. Do řvaní několika mužů se mísily zvuky, které Bára ze svých cest do minulosti dobře znala. Řinčení kovu o kov, jako když narazí meč na štít nebo jako když schrástne rytíř z koně dolů. A občas se ozval výkřik pronikající až do morku kostí, to když si zbraň našla měkčí cíl než zbroj. Opodál se zuřivě bojovalo. Bára se poplašeně rozhlédla. Úbočí hory bylo sice porostlé jehličnatým lesem, ale takovým řídkým, bez podrostu, kterým bylo vidět hodně daleko. A jak do něj svítilo ranní slunce, blýskala se v něm zbroj bojovníků, jako by byla ze zlata. Jestli si mě všimnou, půjdou mě zabít, usoudila Bára a v hlavě jí začal urputně pracovat záložní krizový program, který pravil, že pokud se tím řídkým světlým lesem rozběhne, někdo z válečníků si jí dozajista všimne a chytí ji natotata, a že by tedy rozhodně bylo lepší najít si nějakou skrýš a přečkat v ní, než se ti chlapi pobijí a odtáhnou. Bára ostřížím zrakem propátrala okolí a usoudila, že jediná možná skrýš široko daleko je cesmínový keř u té polozarostlé cestičky vedoucí k podivným nádržím, a veleopatrně a přepomalu, aby na sebe rychlým pohybem neupozornila, se pod něj schoulila a začala předstírat, že je obyčejný kámen průměrné velikosti. Pěkně se přitom poškrábala, protože tuhé listy cesmíny mají pichlavé a ostré okraje. Skrz ty listy nicméně docela dobře viděla, takže jí už za chvilku došlo, že to není bitka dvou skupin bojovníků, nýbrž že to jeden jediný válečník likviduje jednoho po druhém svoje protivníky s takovou lehkostí, jako kdyby měl džudista s černým páskem zvládnout třídu prvňáčků. Nakonec už měl proti sobě jenom dva soupeře. Jednomu z nich asi ruply nervy, protože se bez ohledu na osud druha ve zbrani dal na zběsilý úprk, a co čert nechtěl, přímo směrem k Báře. Válečník zbývajícího bojovníka vyřídil poměrně rychle jedinou dobře mířenou ranou kopím a rozběhl se za uprchlíkem. Bára jen zamžikala, protože rychlost, kterou ten chlapík vyvinul, byla neuvěřitelná. Ten by snad dohonil i tramvaj. Letěl lesem rychlostí blesku, jako by vůbec nenesl žádnou zbroj, a pak si Bára musela zakrýt ústa, aby nevyjekla, protože vrazil prchajícímu bojovníkovi kopí do zad takovou silou, že mu hrot vyjel hrudníkem ven. Muž zachroptěl a zhroutil se na zem asi deset metrů od Báry. Válečník 14
mu vyrval kopí z těla. Volným krokem dokráčel k nádrži se studenou vodou a s obdivuhodnou lehkostí vyskočil na její okraj, aby se mohl lépe rozhlédnout po okolí. Pátral po bojovnících, ne po dětech krčících se pod keřem, takže Bára jeho pozornosti naštěstí unikla. Ale mohla si ho teď pořádně prohlédnout. Jeho zbroj vypadala skutečně jako zlatá, ale protože ze zlata se většinou zbroj ani zbraně nevyrábějí, musel to být bronz. Přilbu měl zdobenou červenočerným chocholem z koňských žíní, pod pancířem chránícím i ramena a slabiny měl oblečenou purpurovou halenu sahající kus nad kolena, na paži pravé ruky, v níž třímal kopí se zkrvaveným hrotem skoro dvakrát tak dlouhé, jako byl on sám, měl široký bronzový chránič zdobený spirálami. Nohy mu kryly tepané náholenice, ale byl bos a nohy měl pořádně zaprášené. U pasu se mu houpal krátký meč a na řemeni přes rameno mu visel obří štít. Kdepak kulaté štíty vikingů nebo dole zašpičatělé štíty středověkých válečníků! Tenhle štít byl oválný a tak velký, že bojovníka zakrýval od ramen až po kotníky. Na delších stranách byl trochu vykousnutý, asi jako když se člověk zahryzne do lázeňské oplatky. Tyhle výkusy zřejmě sloužily k tomu, aby mohl bodnout kopím, i když má štít před sebou. Nebo si to Bára aspoň myslela. Zpod přilby mu spadaly pletence vlasů, které si barvou s bronzem příliš nezadaly, a světlé oči metaly z opáleného, výrazně hezkého obličeje blesky, jak byl ještě rozvášněný bojem. Jak mu zbroj ve slunci zářila, vypadal... Nádherně. Úchvatně. Ale vzbuzoval hrůzu a vzbuzoval by ji, i kdyby Bára před okamžikem neviděla, že zabil člověka. Árés, napadlo Báru. Takhle by mohl vypadat řecký bůh války Árés. Árés se nadechl a po úbočí hory se rozlehl jeho vítězný ryk. Bylo to, jako když řve lev nebo drak, a Bára se pokusila proměnit ne v obyčejný kámen průměrné velikosti, ale v naprosto nezajímavý oblázek velikosti slepičího vejce. Zřejmě se jí to podařilo, protože Árés si jí nevšiml, ještě jednou si zařval a pak odběhl rychlostí, kterou by mu mohl závidět kdekterý olympijský vítěz. No, pravda je, že olympijští vítězové by při pohledu na sprintujícího Área museli závistí přímo zežloutnout, protože oni své rekordy lámou v trenkách a tretrách, zatímco on ještě nesl zbroj a ten neuvěřitelně obrovský štít.
15
Co teď? snažila se úporně přijít na nějaké řešení Bára. Nemůže přece zůstat schovaná pod cesmínovým keřem na věky, nehledě na to, že se jí chce čůrat. Jenže opodál leží několik čerstvých mrtvol a nikde není psáno, že se Árés nevrátí nebo že nepřiběhnou další bojovníci a... … a situace prostě měla jenom dvě řešení. Zakořenit pod keřem nebo zpod něj vylézt a někam dojít. Dobře, usoudila Bára, vylezu. Jenže kam teď? Směrem, kterým běžel ten vrahoun? Abych na něj někde narazila? Ani náhodou. A jít k mrtvolám? To ani druhou náhodou. Vyštrachala se zpod keře, přičemž se opět notně poškrábala, a šla se napít z nádrže se studenou vodou. Slunce stoupalo a začínalo připalovat, a tak si pro jistotu rovnou namočila i hlavu, protože se jí z prudkého slunce obvykle dělávalo špatně. Pak se schovala za jedli a vyčůrala se. Samozřejmě, jako obvykle v minulosti, neměla žádné spodní prádlo, tentokrát jí atlas nadělil jenom takovou jednoduchou halenu z nebarvené látky sahající někam do půli lýtek. Něco podobného na sobě měla, když byla jako otrokyně v Pompejích, a také když se na chvilku ocitla v řeckoperských válkách. Takže tentokrát zase starověk? usoudila. No, podle Áreovy zbroje by to tak opravdu vypadalo. Než se s pocitem úlevy zvedla ze dřepu, opět zaslechla křik. Přicházel z té strany, kde leželi pobití bojovníci, a nebyl to ryk doprovázející boj. Byly to výkřiky zlosti a smutku. Někdo našel padlé přátele. Bára nečekala ani vteřinu. Ne že by jí snad hrozilo obvinění z masakru nejméně deseti válečníků, ale vylít zlost by si na ní někdo mohl. Hbitě jako veverka začala šplhat po kmeni jedle, za kterou se právě krčila a která se, protože kolem sebe měla dost místa, větvila hned odspoda. Stačilo trochu vyskočit, chytit se nejnižší větve a potom jako po žebříku lézt mezi pichlavým jehličím výš a výš. Když byla asi čtyři metry vysoko, zastavila se. Jednak byly větve tenčí a tenčí, takže už se na nich trochu začínala bát, jednak mezi nimi bylo čím dál méně prostoru, a tím pádem se hůř šplhalo, a jednak už z lesa na volný prostor vybíhali dva bojovníci a pohyb v koruně jedle by je mohl na Báru upozornit. Stanuli nad mužem, kterého Árés proklál kopím zezadu, otočili ho na záda a zřejmě zjišťovali, jestli ještě náhodou nežije. O něčem se nad 16
mrtvým tělem bavili a ten v honosnější zbroji přitom zlostně potřásal kopím. Kopí to bylo úctyhodné, ještě o něco delší, než třímal Árés, a bronzový hrot, který se na slunci oslnivě leskl, musel měřit aspoň půl metru. Oba muži měli také obrovské štíty, ale ne oválné. Byly obdélníkové, horní okraj směrem nahoru obloukovitě vyvýšený, a bojovníka chránily ještě lépe než ten Áreův, od kotníků až po uši. Prostě taková přenosná osobní hradba. Seshora Bára dobře viděla, že štíty jsou opatřené dlouhým řemenem, který si bojovník přehodí křížem přes prsa tak, aby mu štít visel na zádech, kryl ho jako brouka krovky a zároveň mu ponechával obě ruce volné k boji dlouhým kopím. Závěs byl ale vymyšlený tak, že v případě potřeby mohl bojovník štít chytit z vnitřní strany za držadlo a rychle se jím krýt proti ráně vedené z jakéhokoliv směru. Rozzuřený kopiník vztekle bušil ratištěm kopí do země a rozhlížel se okolo, jako by ještě mohl vypátrat útočníka. Jasně rudý žíněný chochol na přilbě se přitom chvěl a vlnil, jako když hřebec bujně pohazuje hřívou. Pak udělal tak rychlý pohyb, že ho Bára téměř nepostřehla, a jenom záblesk slunce na hrotu kopí ji varoval, že kopí letí směrem k ní. Trhla sebou, ztratila rovnováhu a ve chvíli, kdy zbraň prosvištěla korunou jedle, už se s jekotem řítila dolů. Nebyl to střemhlavý pád, protože ho brzdily větve, bylo to spíš takové velmi ponižující propadávání jehličím doprovázené marnými pokusy zachytit se pružných a pichlavých větví. Nakonec se jí podařilo uvíznout na předposlední větvi odspoda, a to už dole stál ten druhý bojovník, ten, co po ní kopí neházel. Chochol na přilbě měl modrobílý. „Je to jen dítě!“ volal na svého druha ve zbrani. „Co tu dělá dítě?!“ rozčiloval se válečník s rudým chocholem. „Seskoč, chytím tě,“ zabodl muž pod jedlí svoje kopí do země a nastavil jí náruč. Bára váhala. Na větvi sice visela dost nepohodlně, na druhou stranu neměla moc chutí vydat se napospas úplně neznámým ozbrojencům. Jenže už o ní věděli, mrštit kopím se zjevně nerozpakovali, takže i kdyby se jí podařilo vylézt zase nahoru, byla by jen otázka času, kdy by ji z toho stromu dostali. A tak skočila.
17
*
Bojovník ji bezpečně zachytil a postavil na zem. Mohlo mu být jako Bářinu tatínkovi. Měl tmavé oči a krátké středně hnědé vousy, vlasy mu kryla přilba. „S kým tu jsi?“ zeptal se jí. „Sama,“ pípla Bára. Teď to přijde: kdo jsi, odkud jsi, co tu děláš... Co já si honem vymyslím? Pro jistotu nasadila osvědčený dojímací výraz, který na dospěláky obvykle dobře zabírá. To člověk musí trochu nakrčit čelo, nakrabatit bradu a pusu, jako by se mu chtělo brečet, a podle situace se buď upřeně dívat do země, to když chce dosáhnout odpuštění za nějakou lumpárnu, nebo zírat dospělákovi do očí, to když ho chce k něčemu přimět. Musí se umět odhadnout, kdy zabere zírání upřené a kdy zírání přerušované nesmělým klopením očí. A vždycky, vždycky je potřeba mít mírně skloněnou hlavu a zírat trochu z podhledu, to působí ustrašeně a bezbranně a zabírá to ještě líp. Taky je dobré si přitom žmoulat okraj trička nebo tak, to potom vypadá, že je člověk v rozpacích, a dospěláci tají jako polárkáč na kamnech. Bára se rozhodla pro zírání přerušované, protože se bála a stejně by si netroufla tomu válečníkovi zírat do očí upřeně. „Sama? Tady? Die Hromovládný, jak ses tu sama ocitla?“ Bára přerušovaně zírala a poctivě krabatila bradu, protože jí opravdu bylo do breku. „Snad tě někdo neposlal prát?“ Bára překvapeně zamrkala. „Vždyť sem už ženy nechodí prát takovou dobu, co připluli Achájové!“ Jo tak ty nádrže jsou na praní! S horkou vodou na vyprání, se studenou na máchání, pochopila Bára smysl nádrží. „Achájové?“ zeptala se, protože to slovo jí znělo povědomě. Ale nedokázala ho zařadit. „Vidělas, kdo zabil toho muže?“ zeptal se jí bojovník s rudým chocholem, který si už došel pro kopí. Byl o něco starší než její zachránce, hodně urostlý, pohledný, tmavooký a s tmavými vousy, ve kterých se už tu a tam zatřpytily stříbrné nitky. Kdyby po Báře před chvílí nemrštil kopí, byl by jí sympatický. Vypadal jako chlapík, který vždycky přesně ví, co se má udělat, a nikdy nikoho nenechá ve štychu. Ale teď tiše zuřil a šel z něj strach. 19
„Viděla,“ kývla. „Kdo?“ „Já nevím, jak se jmenuje,“ pípla Bára. „Jak vypadal?“ Bára mu Área popsala do všech podrobností, na které si vzpomněla. „Mně to bylo hned jasné, že to byl on,“ zavrčel nenávistně bojovník. „Je mi odporný jak Hádova brána. Kéž by mi bohové chtěli dopřát, abych se s ním mohl utkat v boji!“ Hádova brána? zbystřila Bára. No tak to musím být v Řecku! Jeden se tu dovolával Dia Hromovládného, což je nejvyšší řecký bůh, a druhý mluví o vládci podsvětí Hádovi. Nojo, už to tak bude. Jsem v Řecku. „Při pohledu na ten boj by mi trnulo u srdce, švagře,“ řekl trochu ustaraně válečník s modrobílým chocholem. „Přestože vím, že jsi náš nejlepší bojovník.“ „Kdyby se mi postavil teď, Aineio, nemusel by ses o mě bát,“ ujistil ho švagr. „Lomcuje mnou taková zuřivost, že bych si troufl na samotného Área! Jak rád bych viděl svoje kopí nořit se mezi jeho žebra!“ „Kéž by ti to bohové jednou dopřáli, Hektore,“ vzdychl zasmušile Aineiás. Bára zůstala, jako když do ní hrom udeří. Hektór! HEKTÓR!!! Nejstarší syn trojského krále Priama! Myšlenky jí zmateně vířily hlavou. Na jednu stranu měla obrovskou radost, protože se dostala přesně tam, kam se toužila vrátit od svého prvního výletu do minulosti – do trojské války. Chtěla varovat Achillea, aby netrucoval, protože jinak to bude stát život jeho přítele Patrokla. Jenže ji chytili Trójané! Určitě ji odvedou do Tróje, a jak ona se pak dostane do achájského tábora? Má se pokusit utéct? Naprostá pitomost. Chytli by ji a asi zabili, protože by jim začala připadat podezřelá. Musí být jako ovečka a čekat na nějakou vhodnější příležitost. „Tak co tady děláš, děvče?“ vrátil se k původnímu, pro Báru velmi nepříjemnému tématu Aineiás. A teď ještě o to nepříjemnějšímu, že věděla, že se dostala do rukou Trójanů, tedy nepřátel. I když, uvědomila si, oni nevědí, že jsou nepřátelé, protože nevědí, kdo jsem já. A jestli použiju tu samou fintu jako posledně, když jsem se dostala do doby Marie Terezie, tak se to ani nedozvědí. 20
„Já nevím,“ fňukla. „Já si nic nepamatuju. Ležela jsem pod keřem a pak přiběhl tenhle,“ ukázala na padlého bojovníka, „a pak tamten a zabil ho.“ „A jak ses dostala pod ten keř?“ „Nevím,“ rozbulela se Bára a ani se do toho pláče nemusela moc nutit. Aineiás se bezradně podíval na Hektora. „Vezmeme ji s sebou,“ rozhodl Hektór. „Nemáme čas se s ní vybavovat, musíme co nejrychleji odnést padlé, Achájové se můžou kdykoliv znovu objevit.“ Aineiás vzal Báru za ruku a bez řečí Hektora následoval. Mezi stromy, tam, kde se odehrála bitka, už Trójané kladli své padlé druhy na štíty, jejichž velikost z nich dělala docela šikovná nosítka. Ne všichni měli tak krásnou bronzovou zbroj jako Hektór a Aineiás, někteří měli jenom koženou. „Ífinoos a Charops leží tam,“ ukázal Hektór jednomu Trójanovi směrem, odkud přišli, a zamířil k válečníkovi, který klečel na zemi, choval na klíně tělo mladičkého, sotva dvacetiletého bojovníka, a usedavě plakal. Bára si všimla, že i Hektór a Aineiás mají při pohledu na mrtvého chlapce v očích slzy, a byla z toho celá nesvá, protože dospělé chlapy ještě brečet neviděla. Hektór u plačícího válečníka poklekl a tou pravicí, kterou před chvílí málem přišpendlil Báru kopím k jedli, něžně pohladil mrtvého po hlavě. „Nevím, jak to řekneme otci,“ zašeptal. „Nejdřív Méstór a teď Tróilos...“ „Měli jsme mu v tom zabránit,“ utřel si zakrvácenou rukou slzy muž, který měl padlého na klíně. „Neměli jsme dopustit, aby...“ „Kdybychom to věděli, zabránili bychom mu, Déifobe,“ ujistil ho Hektór. „Přísahám při Afrodítě, kdybych tušil, že chce vyrazit z hradeb jen s malým oddílem, vlastnoručně bych ho přivázal za nohu k sloupu. Spěchali jsme, jak jsme mohli...“ „Horkokrevné mládence jde těžko uhlídat,“ potřásl modrobílým chocholem Aineiás. „Neklaďte si to za vinu, švagři. Však vašemu otci zbylo ještě hodně nadějných synů.“ „Jenže Tróila a Méstora měl otec nejradši,“ vzdychl Hektór. „A tebe, Hektore,“ ujistil ho Aineiás. „Ty jsi jeho největší chlouba, pýcha a radost, a ty stále žiješ.“
21
„No, to taky nemusí trvat dlouho,“ zavrčel Hektór, vzal Déifobovi z klína bratrovo tělo a položil ho na štít. Tak tohle znamená se štítem nebo na štítě, dovtípila se Bára. Neporažený – nebo mrtvý. Bez štítu se asi vrací jen ten, kdo zdrhá tak, že štít zahodí. „Kdo je tohle?“ zeptal se Déifobos, když si všiml Báry. Byl sice mladší a ne tak urostlý jako Hektór, ale jinak jako by si bratři z oka vypadli. S očima zarudlýma pláčem a krví rozmazanou po obličeji působil poněkud děsivě. „Našli jsme ji, jak se schovává na stromě. Tvrdí, že neví, jak se tu ocitla.“ „Hektorovo kopí málokdy mine cíl,“ poznamenal Aineiás, „ale tuhle veverku zřejmě chránili všichni bohové, takže z toho stromu vlastně spadla sama.“ Déifobos se na Báru zamyšleně podíval. Měl přece jen o něco světlejší oči než Hektór. „Třeba ji sem bohové poslali, abychom ji obětovali Tróilovi na hrobě,“ usoudil. „Tuhle?“ podíval se Aineiás na Báru, ušmudlanou od lezení po stromě a zdrápanou od toho, jak z něj padala. „Nedospělé děvče, které má hodnotu nanejvýš pěti ovcí, jalovice stěží? To bys, Déifobe, bratra vskutku málo uctil.“ Bára zalapala po dechu. Ona že má sotva cenu jalové krávy?! Užuž otevírala ústa, aby se proti takové pohaně ohradila, ale naštěstí si včas pořádně uvědomila, o čem se ti dva bavili. Kdyby stála za víc než za pět ovcí, tak by ji chtěli zabít. Jenom kvůli tomu, že jejich bratr padl v boji. Za což ona přece vůbec nemůže! Krve by se v ní nedořezal. „Aineiás má pravdu, Déifobe,“ souhlasil se švagrem Hektór. „Tróilos si zaslouží důstojnější oběť.“ Bára v duchu soptila zuřivostí nad takovou urážkou a zároveň se klepala strachy. Vůbec si nedokázala srovnat v hlavě, že ji někdo poměřuje s dobytkem a že by ji ten někdo také úplně klidně zabil, kdyby mu byla dost dobrá. Bylo to absurdní. Čili na hlavu. Déifobos se ještě chvíli na Báru díval a pak kývl.
22
„Pravda,“ řekl pak, a kdyby Bára neumírala strachy, nejraději by mu nějakým klackem na té krásné přilbě odzvonila poledne. Trójané se chopili štítů se svými mrtvými druhy a vydali se lesem dolů. Bára cupitala před Aineiou, který spolu s ještě několika bojovníky, na něž žádní padlí nezbyli, kráčel úplně na konci, připraven ostatní bránit, kdyby se něco šustlo, a zároveň hlídal, aby Bára neutekla. Naštěstí se nic nešustlo a za chvíli se dostali z úbočí hory na rovinatou pláň, jíž se klikatila řeka, nebo spíš takový široký, ale ne příliš hluboký potok větvící se do několika ramen. Zdálo se, že je to ten typ řeky, co se na jaře bouřlivě rozvodní, ovšem přes léto skoro vyschne a čas od času mění tok, protože na rovině jako přejeté válečkem na nudle ji nic nenutí setrvávat pořád ve stejném řečišti. Řečištěm je, když na to přijde, vlastně celá pláň. Proto byla pláň také místy pokrytá kamením, které sem řeka při jarním tání nanosila, a po tom se Báře šlo bosky zatraceně špatně. Navíc se do kamenů už pěkně zprudka opíralo slunce, takže do chodidel nepřivyklých chůzi bez bot nepříjemně pálily. Tam, kde nebylo kamení, rostla suchá pichlavá tráva, a to nebylo o moc lepší. Bára se snažila udržet s bojovníky krok, ale neměla šanci. Muži i v těžké zbroji a nesoucí své padlé šli v tom hnusném terénu a ještě hnusnějším vedru tak rychle, že by jim nestačila snad ani na asfaltce. Aineiás si toho všiml a počkal na ni. Když viděl, že už má zase na krajíčku, mlčky ji levou rukou zvedl do náručí. V pravé třímal kopí. „Au,“ zasyčela Bára, protože kameny nebyly to jediné, do čeho se slunce opíralo. Bronzová zbroj už taky pěkně žhnula, a jak se Bára chtěla chytit Aineiy kolem krku, sáhla si na ni holou rukou. „No, tak strašné to snad není, když v tom já vydržím,“ poznamenal Aineiás, v čemž měl pravdu, zbroj nepálila tak moc, aby na ní Bára ruku neudržela. Zatím. Po jejich levé straně se pláň mírně svažovala k moři, které se v dálce třpytilo a barvou splývalo s azurovou oblohou. Na pravém břehu řeky se zvedala vyvýšenina, na jedné straně zakončená téměř kolmou skálou, a na ní trůnilo hrdé město obklopené impozantními, tedy úctu budícími hradbami. Tam mířili. To je Trója, uvědomila si Bára s úžasem. To je Trója, o které psal Homér. Nádherná, obrovská, pyšná Trója. A ty mohutné hradby... To by 23
mě teda zajímalo, jak je budou bourat, až budou chtít dovnitř vtáhnout toho dřevěného koně. To snad aby do té doby vynalezli dynamit. Přebrodili řeku, Aineiás stále s Bárou v náručí. Uprostřed toku mu voda sahala k bokům, takže si v ní i Bára vyráchala nohy. Aineiás používal kopí jako hůl, aby neztratil na kluzkých kamenech rovnováhu. Na druhé straně pláně vyběhli na návrší vedoucí k Tróji. Tady už Aineiás Báru zase postavil na zem, protože tu vedla slušná vyšlapaná cesta, a popostrčil ji, ať pěkně kluše před ním. K Tróji to trvalo ještě hodně dlouho, Báře bylo vedro, měla žízeň a cítila se mezi živými i mrtvými trojskými bojovníky nesvá. Utéct nebylo kam, protože pláň byla poměrně přehledná, zarostlá jen křovím a zežloutlým rákosím, se kterým si pohrával neutuchající vítr. Kdyby nefoukal, už by Bára horkem padla. Tu a tam vrhal skrovný stín osaměle stojící strom. Mohutná brána se otevřela, než k ní došli, a pak za nimi s rachotem zapadla. Kráčeli nevydlážděnými ulicemi lemovanými kamennými domky s rovnými střechami a okamžitě se kolem nich začali sbíhat lidé. Ženy propukaly v pláč při pohledu na padlé bojovníky, rvaly si vlasy a bily se do prsou, ať už mrtvé znaly, nebo ne, muži průvod sledovali mlčky a prach na hlavu si sypali jen ti, kteří mezi padlými poznali příbuzné nebo známé. Jejich těla pak odnášeli do svých domovů, aby je připravili k pohřbu. Než dorazili k další hradbě uvnitř města, která obepínala pahorek, na němž se, jak Bára záhy zjistila, rozkládalo královské sídlo, byli všichni mrtví až na Tróila rozebraní. S padlým bratrem zamířili Hektór a Déifobos následováni Aineiou přímo do paláce. Už na nádvoří se k nim přidal zástup lidí, kteří naříkali stejně, jako by na štítě ležel jejich bratr nebo syn. Asi tu měli Tróila rádi. Někdo zřejmě honem běžel uvědomit krále Priama, protože ve chvíli, kdy Hektór a Déifobos pokládali štít s Tróilovým tělem na dlažbu ve velké síni, Priamos už chvatně vstupoval dovnitř. Mlčky poklekl vedle synova těla a vzal ho za ruku. „Tróile, chlapče můj,“ vzlykl a Bára zavrtala pohled do dlaždic, protože když brečí dospělí chlapi, je to divné, ale když pláče bělovlasý stařec, je to ještě horší, a Báře se po tvářích koulely slzy jako hrachy.
24
„Že to není pravda, Hektore, že to není pravda!“ rozlehl se síní zoufalý výkřik. Bára vzhlédla. K Tróilovu tělu běžela šedovlasá dáma asi tak ve věku babi jizerské, ozdobená nádhernými zlatými šperky. Teď zabořil pohled do podlahy i Hektór. „Ach ne, ne! Tróilos ne!“ volala v slzách stará paní a Priamos ji konejšivě vzal kolem ramen. To je asi královna Hekabé, rozpomněla se na Petiškovy báje Bára. Maminka Hektora a Parida a prý ještě sedmnácti dalších synů. Dohromady, i s vedlejšími manželkami, měl údajně Priamos padesát synů a dvanáct dcer. „Já jsem to říkala,“ ozvalo se smutně a vyčítavě za Bárou. Bára se otočila a spatřila mladou ženu oblečenou jen o něco méně honosně než Hekabé. „Cos říkala, Kassandro?“ obrátil se k ní Hektór. „Říkala jsem přece, že ho máte hlídat, že provede nějakou nepředloženost!“ „Ale koho mohlo napadnout...!“ „Říkala jsem to už tehdy, když se dozvěděl, že Bríseus svou dceru provdal. Nevšimli jste si, jak těžce to nesl?“ „Ne,“ řekl překvapeně Hektór. „On ji znal?“ Kassandra obrátila oči v sloup. „Kteří bohové ti zastřeli pohled mlhou? Vždyť se s ní viděl na tvojí svatbě s Andromachou! A od té doby na ni nepřestal myslet!“ „Ale to už jsou tři roky,“ řekl Hektór, jako by to samo o sobě Tróilovu zamilovanost vylučovalo. „Ano, Tróilos byl ve svých citech stálý,“ kývla Kassandra. „A jak to, moje milá sestro,“ řekl poněkud netrpělivě Hektór, „souvisí s jeho dnešní výpravou?“ „Je to pár dní, co otec vykoupil ze zajetí naše bratry Antifa a Ísa.“ „A?“ „Od nich se Tróilos dozvěděl, že Achilleus vyplenil Thébé, že Brísovu dceru zajal poté, co v boji zabil jejího muže, a že z ní učinil svou souložnici.“ „A?“ „Já jsem vám to přece říkala! Říkala jsem, že to Tróilos takhle nenechá. Že se ji pokusí osvobodit! Neposlouchali jste mě!“ metala očima blesky Kassandra. Panebože, hrklo v Báře. To je ta – ta věštkyně, co se do ní 25
zamiloval Apollón, jenže ona ho nechtěla, a tak ji začaroval nebo proklel nebo co řečtí bohové dělají, že bude mít vždycky pravdu, ale nikdo jí nebude věřit. Hektór jen zalapal po dechu. „Neposlouchali jste mě stejně jako tehdy, když jsem říkala, že přijmout Parida zpátky do rodiny přinese Tróje zkázu!“ „Bylas ještě dítě!“ ohradil se Hektór. „Ale měla jsem pravdu! A Paris zkázu přinesl, když přesvědčil radu i Priama, aby nevyslyšeli Meneláovu a Odysseovu nabídku spojenectví a nedovolili Achájům, aby se usadili na našem území! Mohli jsme mít mírumilovné sousedy, místo toho si přišli půdu vybojovat!“ „To tehdy nemohl nikdo vědět!“ odsekl Hektór. „A ještě ta jeho odvetná,“ to řekla Kassandra hodně pohrdlivě, „výprava do Řecka, jak si z ní přivezl Helenu! Že prý to Acháje zastraší!“ „Znělo to tehdy pravděpodobně.“ „Stříbroluký Apollóne, komu to znělo pravděpodobně?“ spráskla Kassandra ruce. „Nám všem,“ odsekl nakvašeně Hektór. „Já jsem říkala, že to špatně dopadne! Že na to Trója jednou šeredně doplatí!“ „Trója stále stojí!“ „Stojí, ale otázka je, jak dlouho to ještě bude trvat. Vzpomeň si na věštbu, a nevyřkla jsem ji já,“ podotkla kousavě, „že Trója vydrží, pokud se Tróilos dožije dvaceti let. Dvacet by mu bylo na podzim!“ Hektór chvíli mlčel a oči mu plály hněvem. Hněvem nad tím, že jeho sestra měla jako obvykle pravdu, hněvem nad tím, že jeho bratr zahynul, hněvem nad tím, že... že neví, jestli svoje město dokáže ubránit. „Dokud já budu živ,“ řekl pak temně, „Trója nepadne.“ Kassandra na okamžik ztuhla, jako by se proměnila v mramorovou sochu. „To je pravda,“ zašeptala pak. „Dokud ty budeš živ.“ Bára se rozbulela, čehož si v síni plné plačících lidí nikdo nevšímal, protože si vzpomněla, jak to v těch Petiškových bájích je. Hektór zabije Patrokla převlečeného za Achillea. Achilleus pak zabije Hektora. Paris trefí Achillea do paty, jediného zranitelného místa, takže Achilleus zemře, 26
a Parida pak odstřelí Filoktétés, kterému svůj luk a šípy odkázal Héraklés. A potom teprve postaví Řekové toho dřevěného koně... Takže Trója opravdu nepadne, dokud bude Hektór živ... Nebylo lehké dívat se na muže, jehož osud znala, jen nevěděla, kdy přesně se naplní. „Tohle je vaše válečná kořist?“ ukázala Kassandra bradou na Báru a myslela to trochu posměšně. Bylo vidět, že se Hektór má co držet, aby jí neskočil po krku. „Sestro,“ zavrčel výhružně, „jdi truchlit nad bratrem.“ „Kdybyste na mě dali, nemuseli bychom ho teď oplakávat,“ prskla po něm jedovatou slinu Kassandra a upřímně se rozeštkala. Hektór někam naštvaně odešel a i Aineiás se Báře nějak ztratil. Našla si tedy koutek v ústraní, kde si sedla na příjemně chladné dlaždice, začala se upřímně litovat a zároveň mudrovat nad tím, co se dozvěděla z rozhovoru Kassandry a Hektora. Ne všechno jí totiž sedělo s tím, co z bájí o trojské válce věděla. O Brísově dceři v knížce četla. Petiška tam o ní psal jako o Bríseovně a Bára si myslela, že se tak ta dívka jmenovala. Teď se však ukázalo, že to vlastní jméno není, že to je něco jako... No, jako když se třeba řekne Přemyslovna. To také není jméno, vyjadřuje to, že ta žena patří do rodu Přemyslovců. Bríseovna je dcera nějakého Brísa. Jak se tedy jmenuje? Proč to tam Petiška nenapsal? Vždyť v té pověsti hrála docela důležitou roli, kvůli ní se totiž Achilleus rozhádal s Agamemnonem! Cožpak to, jméno nějaké zajatkyně se snadno zapomene. Ale Kassandra jasně říkala, že Achájové, což, jak si Bára vybavila, bylo označení pro Řeky obléhající Tróju, která není v Řecku, ale v Malé Asii, tedy že Achájové se tu původně chtěli usadit a také se stát trojskými spojenci, Trójané to však odmítli. Proč by se tu ale chtěli usazovat? Podle Petišky jim přece šlo o to, aby Paris vrátil spartskému králi Meneláovi manželku Helenu, kterou mu unesl. Z Kassandřiných narážek to ovšem nevyplývalo. Něco tu nesedí, uvažovala Bára. Asi bych si měla pořádně sesumírovat, jak to s tou trojskou válkou bylo.
Všechno to podle Petišky začalo tím, že trojské královně Hekabě věštba předpověděla, že se dítě, které čeká, stane zkázou Tróje. Když porodila 27
chlapečka, raději ho proto odložili do lesa, aby se věštba nenaplnila. Jenže ho našli Priamovi pastýři, a aniž by věděli, čí dítě to je, ujali se ho a vychovali. Dali mu jméno Paris. Když Paris dospěl, stala se mu neuvěřitelná věc. Na pastvě ho navštívily tři bohyně – Héra, Athéna a Afrodíta – a chtěly po něm, aby rozhodl, která z nich je nejkrásnější. Když totiž byly na svatební hostině krále Pélea a mořské bohyně Thetidy, budoucích rodičů hrdiny Achillea, bohyně sváru mezi svatebčany zlomyslně hodily zlaté jablko s nápisem té nejkrásnější. Héra, Athéna i Afrodíta si na jablko dělaly nárok, a protože se pochopitelně nemohly dohodnout, měl je rozsoudit právě Paris. Jenže Paridovi připadaly všechny stejně nádherné, zvláště vezmeme-li v potaz, že do té doby žil jenom mezi pastýři a ovcemi a možná ještě žádnou ženu ani neviděl. A tak se rozhodnout nedokázal. Bohyně ho tedy začaly podplácet. Héra mu slibovala vládu nad celou Malou Asií, Athéna vítězství v každé bitvě a Afrodíta nejkrásnější ženu na světě. Paris si vybral to poslední. Háček byl v tom, že nejkrásnější žena na světě, Helena, už byla provdaná za spartského krále Meneláa. Královna Hekabé, která netušila, že Paris žije, se stále rmoutila proto, že syna odložili, a tak ji chtěl král Priamos potěšit tím, že na Paridovu počest uspořádají hry. Řízením osudu se na nich objevil i Paris, rodiče ho poznali a i přes Kassandřino varování, že se naplní neblahá věštba vyřčená při jeho narození, ho přijali zpátky do rodiny. A protože je vůči němu tížily výčitky svědomí, v mnohém mu ustupovali víc, než by bylo dobře. Někdy v té době se Afrodíta rozpomněla na svůj slib a pomohla Paridovi unést ze Sparty Helenu. Na výpravě Parida doprovázel Aineiás a kromě Heleny ukradli spartskému králi Meneláovi, který zrovna nebyl doma, i pokladnici. Když to Meneláos zjistil, vydal se, doprovázen lstivým ithackým králem Odysseem, do Tróje, aby zjednal nápravu nejprve diplomaticky. Jenže Paris Helenu vrátit odmítl, a tak Meneláos požádal o pomoc svého bratra, mykénského krále Agamemnona, a ten svolal obrovskou válečnou výpravu. V přístavu v Aulidě se postupně shromáždili panovníci ze všech koutů Řecka se svými loděmi. Jelikož Agamemnón při lovu zabil laň v posvátném háji bohyně Artemidy, Artemis se rozhněvala a utišila příznivý vítr. Aby mohli Achájové vyrazit, musel Agamemnón Artemidě obětovat svou 28
dceru. Do Aulidy ji vylákal pod záminkou, že ji chce provdat za hrdinu Achillea, kterému to však zatajil. Když to prasklo, došlo k první velké roztržce mezi Agamemnonem a Achilleem. Podle pověsti pak Artemis při oběti na poslední chvíli vyměnila na oltáři dívku za laň a Agamemnonovu dceru odnesla neznámo kam. Vzápětí se zvedl příznivý vítr a achájské vojsko se mohlo vydat na plavbu do Malé Asie. Teď se Bára zarazila. Kolik tak mohlo být Achilleovi, když se Agamemnón pokusil svoji dceru obelhat tím, že ji za něj chce provdat? Vždyť celý problém začal tím zlatým jablkem, které bohyně sváru hodily na svatební hostinu Achilleových rodičů! Achilleus se mohl narodit nejdříve tři čtvrtě roku po svatbě, protože v téhle době se na tyhle věci ještě dbalo. Paris už musel být dávno dospělý, protože nějakého malého kluka by se asi bohyně nešly ptát, která z nich je nejkrásnější. V kolika letech nejmíň tak mohl Achilleus táhnout do války? Karel Čtvrtý ve čtrnácti letech bojoval na turnaji, ale dostal tam nakládačku, první bitvu zažil jako šestnáctiletý, vybavovala si Bára. Achilleovi určitě tedy bylo aspoň patnáct let. Nebo víc. Takže trvalo nejmíň patnáct nebo šestnáct let od chvíle, co Afrodíta slíbila Paridovi Helenu, než se Paris vrátil do Tróje, než Helenu unesl a než se Řekové vydali na výpravu do Tróje? Není to nějak dlouho? A kolik by teda muselo být Paridovi? Tohle budu muset asi ještě vypátrat, usoudila Bára. Tak jak to bylo dál? Cestou se Řekům, kteří si říkali Achájové, přihodilo několik věcí, které Bára pokládala za poměrně bezvýznamné, no a pak se bojovalo. Válka trvala devět let a Trója se pořád urputně bránila. Co přesně se těch devět let dělo, to se Bára v Petiškovi nedočetla. Ale desátého roku jako by se najednou s událostmi pytel roztrhl. Achájové si samozřejmě sháněli jídlo tím, že plenili všude možně v okolí, a nešlo jim přitom jen o potravu. Kradli a loupili dobytek, poklady i otroky a otrokyně. Všechno, co ukořistili, si potom v táboře rozdělovali, a největší díl vždycky připadl vůdci výpravy Agamemnonovi, i když toho třeba někdy moc nenabojoval. Kořistí z jedné takové výpravy byla Brísova dcera, o které se zmiňovala Kassandra, a tu Achájové přiřkli Achilleovi. Agamemnón dostal jako svůj podíl na kořisti při jiném plenu neméně krásnou dívku, a to byla pro změnu dcera Chrýsova, takže Chrýseovna. 29
Její tatínek byl velmi vážený muž, kněz boha Apollóna. Vydal se do achájského ležení poprosit Agamemnona, aby mu dceru vrátil, pochopitelně za bohaté výkupné. Se zlou se však potázal. Agamemnón na něj byl sprostý, urážel ho a vyhnal ho z tábora pryč. Ještě mu vyhrožoval, že pokud se vrátí, tak že si to pěkně odskáče na zdraví. O tom, že by měl dívku propustit na svobodu, nechtěl ani slyšet. Chrýsés si stěžoval samotnému Apollónovi, a protože urazit Apollónova kněze bylo jako urazit samotného Apollóna, rozhněvaný bůh vzal svůj kouzelný luk a šípy, jimiž dokázal působit nemoci, a začal po achájském táboře rozsévat mor. Když zkáza trvala několik dní, zeptali se Achájové věštce, proč je mor sužuje, a věštec jim vysvětlil, že Apollón mstí bezpráví, kterého se na jeho knězi dopustil Agamemnón. A že jediný způsob, jak řádění moru zastavit, je vrátit Chrýsovi dceru nejen bez výkupného, ale i s mnoha dary. Agamemnón zuřil. Vůbec se mu nechtělo Chrýseovnu vracet. Ale nedalo se nic dělat. Ovšem nechtěl se jí vzdát jen tak – chtěl za ni náhradu a poručil si, aby mu místo ní Achilleus dal svoji zajatkyni Bríseovnu. Vůči Achilleovi to bylo nefér, protože proč by měl Achilleus přijít o svůj podíl na kořisti kvůli Agamemnonovi? Ovšem Agamemnón byl velitel, a tak se Achilleus podvolil. A tohle jsem viděla, u toho jsem byla, když jsem úplně poprvé sáhla na mapu v atlase. Achilleus právě Agamemnónovi nadával do psů, vzpomínala Bára. Přimělo mě to přečíst si ty báje a pověsti. Všechny, nejen tuhletu. Páni jo, kolikrát jsem se už zkoušela dostat zpátky do trojské války, abych Achillea varovala, že trucovat kvůli hádce s Agamemnonem se mu nevyplatí... Achilleus se totiž cítil tak uražen a ponížen, že přestal bojovat, a s ním i jeho vynikající válečníci Myrmidoni. Zatímco se ostatní Achájové potýkali s Trójany na pláni, jíž protékala řeka Skamandros, Myrmidoni s Achilleem se flákali na pláži. Jen když to začalo být opravdu napínavé, totiž když Trójané zahnali Acháje až k palisádě, která chránila tábor, dokonce když vnikli až dovnitř a pokoušeli se jim zapálit lodě, tak si Achilleus vylezl na záď své lodi, aby na to lépe viděl. Ale ani v takové situaci do boje nezasáhl, to raději nechal své druhy umírat pod kopími Trójanů. 30
Nakonec si Achilleův přítel Patroklos půjčil Achilleovu zbroj a Myrmidony, aby pomohl Trójany odrazit, jenže se střetl s Hektorem a v souboji padl. Achilleus se pak vrátil do boje, aby Patrokla pomstil. To se mu sice podařilo, Hektora zabil, ale pak padl i on i Paris a Trója stále vzdorovala, dokud Achájové nevymysleli tu lest s trojským koněm. Achájové postavili obrovskou dřevěnou sochu koně, do níž se ukrylo dvacet nejlepších válečníků. Ostatní odpluli za ostrůvek, kde se s loďmi ukryli, takže z Tróje nebyli vidět, a vypadalo to, že se vojsko vrátilo domů. Trójané se nazítří vydali zjistit, co má socha koně na pobřeží znamenat, a v nedalekém křoví našli ukrytého muže, který tvrdil, že se Řekové skutečně vrátili domů. Jeho prý chtěli obětovat za šťastný návrat, ale on jim utekl. Koně údajně postavili jako dar bohyni Athéně a schválně ho udělali tak vysokého, aby neprošel žádnou trojskou bránou. Kdyby ho totiž Trójané odtáhli do města, zaručili by si tím Athéninu ochranu. A tak Trójané probourali hradby, aby koně dovnitř dostali, a potom začali oslavovat vítězství. Když v noci zmožení pitím a hodováním usnuli, Achájové vylezli z koně, otevřeli brány, ostatním dali znamení ohněm, že se lest zdařila, a pak začalo vraždění. Z Tróje se podařilo uniknout jen jednomu jedinému muži – Aeneovi, který na zádech nesl svého stařičkého otce Anchísa a za ruku vedl malého synka Askania. O tom jsem přece četla, když jsem byla v Pompejích! rozsvítilo se Báře v hlavě. Starý pan Lollius po mně chtěl, abych mu předčítala strašně dlouhou báseň, kterou o Aeneovi napsal nějaký slavný římský básník. Páni jo, že mě to netrklo dřív, nechápala Bára. V té básni Aeneas vyprávěl, jak se mu podařilo uprchnout z hořící Tróje... A Báře se na chvíli zastavilo srdce. VŽDYŤ AENEAS JE AINEIÁS! Akorát Aeneas je to latinsky. To je on. Ten válečník s modrobílým chocholem, který mě nesl v náručí přes řeku Skamandros. To je ten, jak mu bohové dali za úkol založit novou Tróju... Báru úplně polévalo horko. Setkat se naživo s někým, o kom si myslela, že je to vymyšlená literární postava, to bylo... to bylo... Bára to ani nedokázala popsat. Pak jí došla ještě jedna věc. Poprvé se dostala při putování časem do děje, o němž věděla, jak bude pokračovat. 31
Znala osudy lidí kolem sebe. Úplně se jí z toho rozklepaly ruce. Jestliže ví, co jim hrozí, je také její povinností je zachránit. Podaří-li se zařídit, aby Achilleus netrucoval, a aby si Patroklos tím pádem nebral jeho zbroj, Patroklos nepadne. Možná pak nezemře ani Hektór, protože Petiška psal, že Hektór v souboji prosil Achillea o milost a Achilleus byl užuž nakloněn ho ušetřit, ale pak si všiml, že má na sobě Hektór zbroj, ve které padl Patroklos, a dorazil ho. Ale když Hektór nebude mít ukořistěnou zbroj, tak i kdyby nad ním Achilleus vyhrával, mohl by mu darovat život... Třeba se pak bude všechno vyvíjet jinak, než jak to Petiška napsal, a Achilleus také nezahyne. Trója nebude dobyta, nikdo nehodí Hektorova maličkého synka z hradeb, aby z něj nevyrostl Hektorův mstitel, král Priamos umře v klidu stářím na lůžku a nebude zavražděn při pádu Tróje, Aineiás nepřijde o manželku a nebude se muset trmácet až do Itálie... Tohle všechno vířilo Báře hlavou a zároveň do toho šeptal vlezlý hlásek: A jak to jako chceš zařídit? To půjdeš někomu vykládat, co všechno víš? Budeš dělat, že jsi věštkyně? Copak ti někdo uvěří? Vzpomeň si, jak dlabou na to, co jim říká Kassandra, a Kassandra, aspoň podle Petišky, je opravdová věštkyně! Myslíš si, že malá dvanáctiletá holka může zachránit celé město před obrovským vojskem? Jenže když vím, co by pomohlo, tak to nemůžu nezkusit, odporovala pochybovačnému hlásku Bára. Já prostě s Achilleem mluvit musím.
32
Kapitola 3
„Tady jsi,“ ozvalo se nad Bárou a Báru málem trefil šlak, protože jak byla ponořená do sebe, vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Byl to Aineiás, už beze zbroje, jen v propocené haleně. Bylo přesně vidět, které části těla mu zbroj kryla. Pod ni se totiž nedostal prach, který jinak velmi ochotně lnul ke zpocené kůži a vytvářel na ní souvislý šedohnědý povlak vzorovaný klikatými cestičkami, které na něm vykreslily stékající krůpěje Aineiova potu. Na rozdíl od středověkých rytířů, jak mohla Bára posoudit, ovšem Aineiás moc nesmrděl ani zpocený. „Hektór mi dovolil, abych si tě nechal. On tě sice viděl dřív a srazil tě ze stromu, ale já jsem si tě chytil,“ usmíval se Aineiás. „Tak vstávej.“ Bára vyskočila. Chtěla se trochu pohoršit, co to jako má znamenat, že si ji může Aineiás nechat, ale rychle si to rozmyslela, když si vzpomněla, jak ji chtěl Déifobos obětovat na Tróilovu počest a upustil od toho jenom proto, že i šest ovcí má větší cenu než Bára. Je zajatkyně, což se tady, jak si Bára pamatovala z Petiškových bájí, rovná otrokyně. A tak poslušně cupitala za svým novým pánem přes nádvoří do vedlejšího křídla a snažila se zapamatovat si cestu, aby se tady co nejdřív vyznala. Aineiás ji zavedl do prostorných komnat s krásným výhledem. Na ozdobných dlaždicích, které příjemně chladily, ležela Aineiova zbroj, tak jak ji ze sebe shodil, a zrovna se jí ujímali otroci, aby ji vyčistili, opravili, bude-li to nutné, a přichystali na další boj. Otrokyně mezitím nosily vodu do krásné bronzové vany, aby ze sebe Aineiás mohl smýt pot a prach. „Vedu ti dárek, miláčku!“ zahlaholil hned na prahu Aineiás a Bára by mu v tu chvíli s chutí prokousla hrdlo. Jaký ona je dárek?! „Ty jsi můj největší dar, Aineio,“ obejmula ho pevně mladá žena, která na jeho zavolání chvatně vběhla do místnosti ze sousedního pokoje
33
a podle zarudlých očí předtím usedavě plakala. „Děkuji všem bohům, že ses vrátil živý a zdravý.“ Nebyla vysoká, a i když měla trochu buclatější tvary, v objetí urostlého Aineiy se téměř ztrácela. „Víš, že se o mě nemusíš bát, Kreúso,“ utěšoval ji Aineiás. „Jsem lepší bojovník než všichni Achájové dohromady – jen Achilleus nebo Diomédés by se mi mohli rovnat, ale ne když je se mnou Hektór.“ Jo tak tomu se říká sebevědomí, na kterém by se dalo dříví štípat, pomyslela si Bára. „Já vím,“ špitla Kreúsa trochu provinile, jako by se styděla za to, že o manželově válečnickém umění byť jen na okamžik zapochybovala. „Ale představa, že bych o tebe přišla...“ „Nepřijdeš o mě,“ řekl Aineiás s neochvějnou jistotou a políbil ji do vlasů. To je fakt, musela v duchu souhlasit Bára. Kreúsa o něj nepřijde. Ale on o ni, zatrnulo jí u srdce. Jak je tam viděla v objetí, drobnou, vystrašenou Kreúsu zdrcenou Tróilovou smrtí, kolem níž se Aineiovy svalnaté paže vinuly jako láskyplná nerozborná hradba, která ji ochrání před vším na světě, nedovedla si představit, že by ty dva mělo něco rozdělit. A přece ten římský básník psal, že když Aineiás prchal z hořící Tróje, Kreúsa se mu ztratila a zahynula... „Synu!“ ozval se ve dveřích stařecký hlas. „Bohové ti prý dopřáli vrátit se bez jediného škrábnutí!“ „Je to tak,“ pustil Aineiás Kreúsu z objetí a šel se přivítat s otcem. „Na Acháje jsme vůbec nenarazili. Ale můj milý švagr Tróilos a celá družina, kterou vzal s sebou, je po smrti. Achilleus...“ „Kéž by ho chtěl Tartaros schvátit,“ vyjádřil upřímné přání Anchísés. Jméno Aineiova otce si Bára pamatovala z té dlouhé básně. Nebyl tak starý jako král Priamos, vlasy mu věkem ještě úplně nezbělely, ale špatně chodil, musel se opírat o hůl a jednu nohu za sebou vláčel skoro jako chromou. Byl to následek těžkého zranění, které v rozkvětu sil utržil při obraně svého království proti nájezdníkům. „Je mi Tróila líto,“ potřásl prošedivělou hlavou. „Byl to nadějný chlapec... Ale divoký, prudký, vášnivý, jako ještě neobsednutý hřebec. Škoda
34
že mu bohové nedovolili dospět a najít rozvahu, byl by z něj vynikající muž.“ Kreúsa se při těch slovech znovu rozplakala. „Chceš jít oplakávat Tróila s ostatními ženami?“ nabídl jí Aineiás, jako by to bylo kdovíjaké rozptýlení, nicméně Kreúsa horlivě souhlasila. Aineiás ji pohladil po uslzené tváři a Kreúsa zmizela. Aineiás přivolal jednu z otrokyň, které mu chystaly lázeň. „Vezmi to děvče, umyj ho a půjč mu čisté šaty, než si tyhle vypere. Bude pomáhat chůvám s Askaniem.“ To je Aineiův chlapeček, vybavila si Bára další informaci z té básně, kterou čítávala jako otrokyně v Pompejích svému pánovi. To se v té rodině všichni jmenují od A? Dědeček Anchísés, tatínek Aineiás a kluk Askanios? „Kdopak to je?“ zajímal se dědeček Anchísés. „Hektór ji málem srazil kopím u horkých pramenů Skamandru, tam, kam chodívaly ženy prát prádlo, než se tu objevili Achájové,“ vysvětloval Aineiás. „Ale dal mi ji pro Kreúsu.“ „Je to vůbec dívka, když má tak krátké vlasy?“ vyjádřil jisté podezření Anchísés. „Já nejsem kluk!“ ohradila se uraženě Bára. „A jak se jmenuješ?“ „Nevím,“ odpověděla rychle Bára. Na poslední výpravě do minulosti se jí hra na ztrátu paměti docela osvědčila. „Neví,“ zatvářil se pochybovačně Anchísés. „No, nějaké jméno jí dáme.“ Aineiás pohledem naznačil otrokyni, ať nelelkuje a udělá, co jí poručil, a začal se svlékat, aby se konečně vnořil do vany. Otrokyně odvedla Báru do skromnější části paláce, kde byla skladiště, zásobárny, kuchyně, nějaké dílny a také tu spali otroci, kteří nebyli zapotřebí stále po ruce v paláci. Bronzová vana tu na Báru nečekala, spokojit se musela s dřevěnou štoudví, ale i za ni byla vděčná. Jak tu všude bylo sucho a prašno, měla nohy úplně šedivé. A z vedra byla zpocená jak dveře do chléva. Než se vykoupala, přinesla jí otrokyně čisté šaty a také vodu a jídlo. Najedla se, rychle si přemáchla svoje zaprášené a od lezení po stromě umolousané šaty, dala je sušit a honem se vrátila do Aineiových komnat, aby si nemyslel, že chtěla utéct.
35
„Už jsem vymyslel, jak ti budeme říkat,“ oznámil jí Aineiás, sotva vstoupila. Beze zbroje, umytý a v čistých šatech vypadal víc než dobře. „Nejdřív mě napadlo třeba Anónymé nebo Agnósté, ale myslím, že mnohem přiléhavější bude Kóné.“ Bára zalapala po dechu. To nemyslí vážně!!! Anónymé znamenalo řecky Bezejmenná, to by šlo, Agnósté zase Neznámá, to znělo i docela tajuplně, ale Kóné? Vždyť kónos je šiška! On jí chce říkat Šiška? Jako že spadla z jedle jako šiška? „Já nechci být Kóné,“ zaškaredila se. „Ale budeš,“ zasmál se Aineiás. „Pokaždé mi to připomene, jak jsem tě chytal. Až si vzpomeneš, kdo jsi, budeme ti říkat tvým vlastním jménem.“ To je vyděračství, zuřila v duchu bezmocně Bára, protože dost dobře nemohla říct hele, já jsem si právě vzpomněla, že se jmenuju Barbora. Jednak by bylo podezřelé, že si to vybavila tak najednou, a jednak by se tím nic nevyřešilo, protože Barbora, vlastně správně řecky Barbara, tady znamená cizinka. Takže by nastal kolotoč vyptávání, proč se jí říká Cizinka a jak se tedy jmenuje doopravdy a odkud se sem dostala, a to snad je opravdu lepší být Šiška. „Melanippé ti ukáže, kde budeš spát, a uloží ti povinnosti,“ ukončil rozhovor Aineiás a Bára usoudila, že s tou Šiškou to ještě docela vyhrála, protože Melanippé znamenalo Černá kobyla. Otrokyně kobylu vůbec nepřipomínala, byla to dobrosrdečná paní kolem padesátky, a i když už byla notně prošedivělá, bylo znát, že zamlada mívala vlasy jako uhel. Takže jméno lhalo jenom napůl. „Tak, děvenko, tady s námi budeš spát,“ ukázala jí Melanippé nevelkou komůrku, která sousedila s Kreúsinými komnatami. „Jedno lehátko se sem ještě vejde, jedna z nás stejně vždycky spí u Askaniova lůžka, takže si tu překážet nebudeme. To je moc dobře, že Aineiás obstaral ještě jednu chůvu, chlapec je jako z hadích ocásků, mně už nohy neslouží jako dřív, když na něj budeme tři, lépe to zvládneme,“ brebentila Melanippé a šoupala přitom nábytkem, aby se do místnosti vešla postel pro Báru. Nábytku tu moc nebylo, dvě lehátka, rozkládací stolička a truhla, a i když Melanippé tvrdila, že jí nohy neslouží, nábytek jako by jí sám uskakoval z cesty.
36
Když byla Melanippé s výsledkem spokojena, odvedla Báru na hradby, odkud se otvíral dechberoucí výhled na rozlehlou rovinu zarudlou zapadajícím sluncem, jíž se klikatila řeka Skamandros, aby se v dálce vlila do moře barvou připomínajícího žhnoucí lávu. Mladá žena odtud něco ukazovala tří- nebo čtyřletému chlapečkovi. „Vedu ti novou chůvičku, Askanie!“ zavolala Melanippé. „Melanippé!“ zavýskal nadšeně Akanios, když uviděl chůvu, rozběhl se k ní a skočil jí do náručí. Pak si všiml Báry. „To je nová chůvička?“ Melanippé kývla. „A to už nebudu mít tebe ani Eurydamu?“ „Ale ano, ty rozumbrado,“ smála se Melanippé, „budeš mít o chůvu víc.“ Askaniovi se viditelně ulevilo, že o svoje oblíbené chůvy nepřijde, a zdálo se, že chůva navíc ho potěšila. „Jmenuje se Kóné,“ představila mu Báru Melanippé a Bára tiše zaskřípala zuby. Askanios se okamžitě vyvinul Melanippě z náručí, popadl Báru za ruku a vlekl ji k cimbuří. „Já ti ukážu, kde bojoval táta!“ vykřikoval a hned začal prstíčkem píchat do vzduchu. „Tady, tady, tady, tady a tady! A tady zabil jednoho Acháje a támhle dalšího a támhle taky a támhle jednoho s Hektorem.“ Chůvy na něj hleděly s neskrývanou pýchou. „Je to statečný chlapec,“ chválila ho Melanippé. „Vůbec se nebojí hluku bitevní vřavy. Kdykoliv jde Aineiás do boje, trvá na tom, že se bude s námi dívat z hradeb, a povzbuzuje ho.“ No to mě podržte, pomyslela si Bára. Oni se snad chodí koukat na bitvu jako na fotbal! A berou sem i malé děti!! Askanios zřejmě otce z hradeb sledoval často, protože Báru zahrnul neutuchajícím tokem žvatlání o tom, jak která bitva probíhala a čím se v ní Aineiás vyznamenal. Kdyby byla pravda jen polovina z toho, co Askanios napovídal, musel by se před Aineiou s hanbou schovat i sám Árés. Podle Askaniova vyprávění bylo s podivem, že ještě vůbec nějaký Achájec zbyl naživu. Chůvy si s povděkem, že má Askania na krku někdo jiný než ony, sedly do stínu a povídaly si, a když se slunce schovalo za obzorem, 37
zavelela Melanippé k odchodu, protože už na ně čekala večeře, a po večeři si Askanios poručil pohádku a Bára se nabídla, že mu dnes bude vyprávět ona. Povídala svou oblíbenou o Popelce a Askanios ji hltal, skoro ani nedýchal, aby mu neuniklo jediné slovo, protože takovouhle pohádku ještě v životě neslyšel. Bára přidala Žabku carevnu a měla ho omotaného kolem prstu. Kdyby je oba Melanippé nezahnala spát, Askanios by vydržel poslouchat snad až do rána. A tak se Bára stala jeho nejmilovanější chůvičkou, protože pohádek znala pomalu jako Šehrezáda – nejen české lidové, ale i ruské z knihy Krása nesmírná a i ty Šehrezádiny z Pohádek tisíce a jedné noci.
Druhý den pokračovalo oplakávání Tróila. Ženy chodily bez ozdob, některé s popelem ve vlasech a v roztrhaném rouchu, další si nehty podrápaly tvář, a kvílely a kvílely. I Priamos si posypal hlavu popelem na znamení smutku, ale nekvílel, protože pro muže, a navíc pro krále, se kvílet nesluší. Na nádvoří rostla úctyhodná hranice a Hektór, který se se ztrátou Tróila vyrovnával statečněji než Priamos, nebo na sobě aspoň nedával znát, jak ho Tróilova smrt bolí, řídil přípravy pohřbu a vybíral ta nejlepší dobytčata, která budou Tróilovi obětována. Když Bára krávy a kozy a ovce určené k oběti viděla, přeběhl jí mráz po zádech, protože si byla dobře vědoma, že stačilo málo a mohla být mezi nimi. Teď už jí ovšem takové nebezpečí nehrozilo, protože si ji oblíbil Askanios, a tím pádem měla svého ochránce v Aineiovi, který byl z nové chůvy nadšený. Kreúsa ji zatím ocenit nestačila, protože byla spolu se sestrami a královnou plně vytížená naříkáním a kvílením nad Tróilovým tělem. Askanios se ujal úkolu ukázat nové chůvě celý palác. Moc si to užíval, protože kdy se dítěti poštěstí poučovat někoho staršího, a navíc za to měl slíbenou pohádku o Šípkové Růžence. Při pobíhání palácem narazili na Hektora, jak se baví s Kassandrou, lépe řečeno na Kassandru, jak hučí do Hektora jak do dubu, ale ne a ne ho přesvědčit. „Pst!“ udělala Bára na Askania a přikrčili se za rohem, aby slyšeli, o čem se ti dva baví. „Říkám ti, Hektore, že zaútočí!“ 39
„Nezaútočí, Kassandro, neboj se. V jejich táboře řádí mor, mají dost jiných starostí.“ „Nespoléhej na to, Hektore!“ naléhala Kassandra. „Achilleus si dovede spočítat, že právě teď strojíme Tróilovi pohřeb, pokusí se toho využít! Copak myslíš, že jsou všichni Achájové bezmocně upoutaní na lůžko nebo v posledním tažení?“ „Ne, to si nemyslím,“ řekl poněkud netrpělivě Hektór. „Ale taky si nemyslím, že nám hrozí útok, dokud je mor kosí.“ V tom Bára ucítila podivné chvění. Jako... Jako by pod podlahou projížděl vlak. Trvalo to docela dlouho, určitě aspoň co by do sedmi napočítal, a pak ještě jednou, kratičce. „Co to bylo?“ zaslechla znepokojený Hektorův hlas a Askanios na ni kulil svoje tmavá kukadla, jako by ona byla ta jediná osoba, která zná správnou odpověď. „To byl Poseidón Zemětřas,“ hlesla vyděšeně Kassandra. „Udeřil trojzubcem o mořské dno...“ Chvilku bylo ticho. „Obětujeme mu býka,“ rozhodl pak Hektór. „Aby to pomohlo,“ řekla škarohlídsky Kassandra. „Víš dobře, že za časů našeho děda Poseidón hradby Tróje zničil!“ „Zřejmě ho náš děd něčím popudil,“ usoudil Hektór. „Obětujeme tedy raději býky dva.“ To bylo zemětřesení, došlo Báře. Přesně tohle zažila loni s rodiči na dovolené na Chalkidiki. Když večer leželi v postelích, najednou se pod Bárou rozvibrovala postel. Jako když někdy přespávala u tety Mirky na Vinohradech a pod okny projela tramvaj. Jenže na Chalkidiki tramvaje nejezdí a tatínek řekl, že je to slabé zemětřesení, protože jsou zrovna v místech, kde se africká kontinentální deska podsouvá pod eurasijskou, což vyvolává otřesy. Bára se zeptala, jestli může být zemětřesení také doma. Tedy v Praze. Tatínek ji ujistil, že v Praze ne, ale dodal, že třeba kolem Karlových Varů je zemětřesení každou chvíli, nicméně malé. A že s tou seismickou činností souvisí i to, že v Karlových Varech a Mariánských Lázních jsou horké prameny čili vřídla, což, jak dodala maminka, je odvozeno od slovesa vříti. Pak se rozpovídal o tom, že ve Středomoří jsou zemětřesení na denním pořádku, třeba v Itálii nebo v Turecku, a že tu kdysi 40
