3PI8Y
ADOLFA HEYDUKA
Ptaí
motivy
SPISY
ADOLFA HEYDUKA JI.
PTAÍ MOTIVY
NAKI.ADATKI.STVI
J.OTIO KNIHTISK \R\\
ADOLF HEYDUK:
PTAÍ MOTIVY CYKLUS
NAKLADATELSTVÍ
J.
I.
A
II.
OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE
veskkkX práva vyhraí;ena.
112
Juliu Zeyerovi.
Drahý píteli!
Kniha Ptaích
motiiui, kterou
tajemn
jsem Ti pipsal,
cestou k
Tob. Xeni
ztratila se mi,
jak
po
Zachytil jsem, co v duši mi utkvlo,
ni stopy.
víš,
podávám Ti to po pti letech v jiné obdob a mnohá krpj rosy s prostých tch kvt spadla. Je to ovšem nepatrný dik za Tvj Píchod Cech, jímž jsi literatue vbec a mn zvláš tak drahý uinil dar. ale je upímný. a
znova,
A. H.
!
PRO SLOV Když kraji zalichotil jih sad zkvetla hruše. zpv pták v zlatých krpjích a v
pa A
v kalicli moji duše.
jako v hroznu slunce jas
u vina skvost se
mni, píse
tak
zpvem
mé
uzrávalo snní.
jejich v
zas
Nuž letmo s ptáky o závod, pes asu temnou chmuru, na svaté krásy zvuný hod. v kraj ideál, vzhru
I.
!
:
;
Lekce.
v zducli byl pln lahody a zvuku hl pevn v ruku
já širák vzal,
a pospíchal jsem ven
Búh sám zdroj
ví,
co se
pes noc dlu
šuml, ptactvo mile
luh smál
se,
))lo,
vonl rmen,
vše jako sen!
Pod paždím novou knihu nesa do vrchu jsem v úkryt lesa. kde pod buk jsem si leh', a v mechu uhostiv se hezky
šel
té
knihy otevel jsem desky,
bych etl na listech, le co jsem slech'
Dív již
z
nežli zapoal jsem buku zeleného listí
ísti,
kýs ptaí volal tvor: „ Aj,
pohlete
!
I
mezi ptáky
své potištné kliky háky nosí ten professor,
náš známý z hor.
!
!
Co probh chce
s
když štp se pyšní
;
tou svojí knihou,
kvtu
tíhou
štstím voní luh
a
a
ptáník jaký, vyuovat ptáky
není-li to
jenž touže
zpvný To chra nás
v náš
pišel kruh
?
Bh
Co chce ? Nám svoboda
a krása
své nevýstižné pravdy hlásá,
ne knihy planý sdl;
my máme
volnost,
a slunnou
zá
kvt
a
vonný
což on by
máme
kídla,
a perly zídla pel,
ml
Z nás nikdo tm se neukloni. kdo mouchy na kathedrách honí v pochmurné síni kdes; zde zcela jiný
vítr
vane
pro
nosíte sem, vzácný pane,
téch
liter
To
pustou
stydl jsem
I
sms
?
lekcí dnes." se z duše,
vru,
že knihu na procházku beru.
an
vkol mládne
svt,
když lidské srdce volnj' strom tyí a
se,
vní nžných vt
se modlí
kvt.
bije,
pták hnízdo vije
;
!
Hned a
do
odložil lesa šel
jsem
bych zhlí, co v zjev
vkol
tedy
lejstra
na výzvdy, taji
tkal;
sledoval jsem vsaky,
až mezi veselé ty ptáky
sám jsem a v
zpv
Co zde
se zatoulal se dal.
— až
na verš mého kroje
od nich tajn chyceno je a památkou zde stj tch pvc nejmenší moh' skorém
vše
být což
A
editelm proíessorem, mn, Ty Bože mj !
pec
jsem svj
.
.
!
Hnízdo. Ole, malé hnízdo ptai, že sotva
dvma
staí,
jen prostý stébel vínek,
upomínek
a co tn
ukryto je v kei,
"\'iz,
nm
v
žín
peí
jen a
a travin
dvobné klásky,
a co tu
nžné
Je
z
mechu
pec
a
jež
s
jsou
jen a \lny.
oi
citem na
když ptáata v Je a
z
líí jen a
pec
to v
když staí k
bv
svtili
láslcy!
pln)',
n
hledí,
nm
sedí.
mýí,
hlav
víí,
nmu
své dti.
sletí,
—
:
kdo
Je prázdno;
pro
bez ruchu
jxiví.
;is
spí
\-
kio\
zda had je vybral
lstivý,
i uhvk
?
Zda
loupeživx
jarní sen
i.
dvou ptáku
zde znikl za lijáku,
když rozesteli kídla. niláiT
l)v
Kde
jim neustydlar
jsou, již
a rvali
hv
rodným
vnem
rraenem
je pizdobili
ader peí, jev kei
vystlali
Zda v skrytu
?
ratolestí
své vyzpívali štstí,
i a
luiíák
na
n
vrazil
zhubil je a zkazil
(;í
by
jinam v dálku
létli,
se sluncem se stetli
vždy když
?
se stái plouží,
vše v jaro mládí touží.
Byl sladký klam to jenž,
asi,
svt když hodokvasí,
do omlazených je svábil k
strání
pelétúní
To, z
vkem
necha
a lovk
je,
pták zpívá
Tak vždy
hvzd
a srdce
a
ptáe,
— lovk ase
je v
je pohádka z
setli.
nás nikdo nevysvtlí,
pláe.
—
jara
to stará,
oi, ze rt vn, pi tom stn.
Tak vždycky
dob
v
láskv:
bez hostí sedmihlásky, a lidská a
adra
— touhv,
všecko sen je pouhý!
.
.
Hle, malé hnízdo ptaí, že sotva
dvma
staí,
jen prostý stébel vínek a co tu upomínek!
—
.
;
Vlaštovka.
/.eleiié
když
z
mrtvých vstáni
pod pikrovem snhu
ekám
vždy na tebe
špicí
tuší
svt,
pohnut v
duši.
vlaštovko, a na tialin
kvt
vždy
horských lihu
se tebou v poh'
vraci ruch a
kvt
mode vitej.
v
mých ader
luh,
okidlená stelo jihu vzkaze Vesny, pozdrav Buh ;
I
Toužil po tob jsem, družko ilá. úzkostn jsem tvého hnizda dbal. jež jsi ile nad mým oknem vila,
když
kvt
žiti
náhle opadal,
an mi klenot dti
kídlem bílým andl smrti odnes' na vnost, kam již také pímou cestou pílím, jako v domov ty. náš jarní host. Vítám té a všechen sbor tvj milý pod útulných dom tichý krov; kéž, kam touha perut vám schýlí, vše je šastno zvukem vašich slov;
;
kéž to prostomilé švitoení zni jak zlaté struny snivých I3T,
kéž zaplaši a
z
duší
hnvné vení
vykouzlí blaho v nich a mír!
Vítám
vás, jež
k paláci
všemu pro
snášíte se
chat
i
radost,
hru
zdobíce slunnou smavé hat,
jako
temn
safírový skvost;
vítám vás, vy pvci jihu
žehnán
bu
svižní,
váš rozjaený hvizd
;
moje duše také jara žízní, s jarem vítám do starých vás hnízd!
Vítám
vás, jež
vrnosti
jste
vzorem,
v jejichž srdcích jeden plane ruch,
když vám hnízdo stechy za otvorem chce vrabí dobrodruh
iiloupit
:
vítám vás, jež k ochran svých stanu
v hrdinný vždy pouštíte se boj, pesile až zpupné na pohanu v divém
Vítám
kiku prchá
vás,
vždy znám
mou
je též, ba pln
i
dm
v
orlím Ci v
jí
tu
roj.
touhu
dálný svt
otecký nás neunáší
kídlem v
sn
škdc
zašlá jara
zpt
krásné bludišt a hrady
pes oceán žití zas a zas, pes propasti nevdku zrady nikdo vroucn nezatoužil z nVis? i
vaši.
:
Nevábí nás sladké srdce
íky zpv
buk
a
šumný
žaly,
stesk,
tam, kde jsme kdys první verše psali,
když sen lásky v duši se nám lesk'? nevábí nás jas vyhaslých zrak, jenž nás
odl
v nejskvostnjší
nech svt vkol tml
šat,
mrak
se v záští
nebyrs nikdo v pažích matky jat?
Vílám vás; vždy láska zpt vás nesla
temných hvozd, niv a vod, ondy na perutná vesla po krpjích vzaly pro svj rod, by jak vy se v kvetoucích sn chvíli v krásu
kde
jste
rozpomenul milý na domov,
mu mkkých
než by
ho vrazi promnili
v
srdci zkrvácený rov.
Vítám vás
z
tch nedohledných
kde tak mnohý bratr útrap ne-li zlata,
poklad
volnosti
pec
^^rn, že
nkdy
a
luhu,
prost,
sluh,
drahý našel skvost;
na svá duše kídla
návratný až též ho švábí
spch
—
vezme perly ze svobody zídla v moe slz a náku, rodnvch ech.
Ptaí motivy.
—
Drozd. Dne a
píchodu noc vykávala
když se
blížil,
v touze,
unylá a zvadlá
mrouc, místo sebe zlatou rži pouze
na jeho srdce kladla.
Tu pi nachové kráse slunných pršku tys na strom se zjevil tajným sletem
i
—
na stepilém stromu toho vršku
vzros zvuivým
jsi
kvtem?
Jak snivých houslí mluva dojímavá z tvé hrudi zkropené se píse chvla, a štstím vyrstala sosna tmavá, že tebe
hostem mla.
Zel na tebe jsem, drozde mj, sosnu, bych duchem zhlí, jak v jiskrnatých bodech ty zvuky tvoje vnikaly ji do sn i
po drobnvcli
jehlic svodech.
;
A
vidl jsem, že mládne sosna od koene do hlavy až pui, v nitru jejím upomínka jará
že že
stará,
tvou ladnou písní zvuí.
Tvj zpv
v
cit
divný vždy nié srdce vzruší,
jak zapadlou bych bloudil niládi nivou a
arnó housle zpívaly mi píse tklivou.
v duši
o mládí
Myšlenky že sosna
steré v
tebou
s
a její nitro
zvuné
tvé
A
hlav
me
vnou
se mi rojí,
a s
—
nelze ubránit se citu
tomu mých píval
nmž
A
na houslích-li v sladkých
strun která pukne, v
pa
—
mohou být jen z toho stromu, jsi ty dív zpíval.
na
mním,
žije
melodie.
tak tajemný je myšlenek' že housle
tebou
krásou pojí
že
jsi
tvá mi
nkde pi
zvuk slzy
tísni
skanou
nadšené písni
zrádnou stelce ranou.
;
Behulka.
IN a tele<;rafním sedí drát
drobnou zvst; ba uvil bych svatosvat, že k nám se navrátila z cest, a vypravuje
ta štíhlá
též
i
plka, v touhy chvatu,
po tom divuplném drátu unesl
ji
vánk
vzruch?
Behulko, pozdrav Biih!
A
jak si zpíváš! Radost íci! tom šveholu tvém jaký žár, má primadono cestující,
V
jež zlata slunného chceš dar;
!
je
ziiv. co ze srdce
("i
jtcrcl
bystina,
Bcliulko, pozilrav
pou
na dálnou
Ten hndý jsi
J^iih
mou
jaký úbor, na
a z
pwi. zvuí
ti
jež.
kvitim smjící se luh...
skrz,
A
;
si
!
kuši,
hotuješ!
pláštík jak
ti
sluší
kmentu náprsenka tž ve všem všudy švarná divá.
jež
rže
sní a viini zpívá,
když v horské
stráni hvízdá iiluh
behulko, pozdrav Jíh
!
dít moje ernooké, kde máš skrýš,
\"id.
že sotva lepší
než
beh
Vlta%y bystrotoké
?
Ty mliš? Mluv pec, o em sníš, že toužn hledíš v jihu stranu ? Zda on tvíij
též
pijde ze Sudauu,
divoch rozmilý,
To
víš,
tvíij
druh?
Bh
Behulko, pozdrav
že neopustí tebe,
své duše poklad, na vzdor všem,
vždy s
dražší
hvzd
jsi
mu
tisícery'm
nežli
nebe
klenotem,
on pes bouného moe ryky zpt sprovodí t do AIriky.
kde prozáený vane vzduch behulko, pozdrav Bh!
—
!
Le
vi,
vrátíš se,
kdes v lásce
žila
i
dozajista,
tvj
rod.
na stará v Pošumaví místa,
na jasná iadra tichých vod;
vždy kde jsme kvetli jako tam v stáí toužn na zpt pro srdce
iikoj
snivý duch
behulko, pozdrav
Bh
dti, letí
—
Popelka.
Vždy
o Popelce myslím na pohádku,
když v trnitém jež v
mladých
t slyším koví buk ochran a
hvzd snhobílých i
myslím
si,
rozvinuje
jak ondy v
dtském snní,
t eká
nastolení
t
njaký
princ ptaí
brzy
chládku
kvt;
že královské
a že
pt,
zde vyhledati ráí.
A
zase zbožnou mniškou zdáš se býti,
jež
s
povznesenou hlavou k nebi výš
své chóry líbezné, když den se
nití,
vstíc zoi roztoužen šveholíš, a
píse
tvá tak srdce moje zvedá,
že klidu samoty jak ty
si
hledá
po mladosti uplynulých letech smír v líbezných sn kvtech. a
Jak žalmy znjí výrony tvých já
pi
nich zabírám se v
citu.
sen,
žiti
kvtu na pažitu mé je naplnn
až rosou Ivalich i
kalich duše
;
lék mocnjší
všech
vždy dává
ona vláha,
je
za ukoj mi perly blaha
a míru skvost, jenž z
písn
ladné
tvojí
vždy do srdce mi jiadne. Dík,
nžná
družko, za klenot tvých
kéž každému jsou lékem v ducha a schýlenou
mu
pozvedají leb
kéž rány žhavých šípu zdroj vyhojí
a
kvtu
z
žití
mu balzámný
když pi zelené
;
tísni
;
luku
tvých
zvuk,
tvojí kapli stane
na
dccli
jiísní,
zvuných modliteb
za ríiženec tvých
vane.
Já žehnám tob v duše sklícnosti, když mimo jdu, kde kvtný klášter máš, v
nmž
a
kde
já
žehnám
ti
leb horkou v i
petrklíe
fialky a
rostl,
se hlasnou písní modlíváš; i
tm, kdo v lese man uhntené chýlí dlan.
v srdce ústraní
kdo
a jako ty se modlí.
2+
rádi jirodlí
!
Zvonek.
^lalvm zvonkem hrdla zvoní svj dík v prosted sadu na jabloni slunci jásavý
nžný
Vesnin
A
jak
švarn
kostelník.
ruí
odl šat, ader krása
v zelený se
jak
mu
z
zvufí,
že až milo jioslouchat
Šastná ten tam
zem
již
se budí,
snní tžký mrak,
jarost hárá v její hrudi, fialkou se
modrá
I'eblažená pouští
zrak.
z
klína
zpvných milák svých a zdroj jako
šumí
z
sbor,
pohár vina
ader modrých
hor.
;
!
Jako vely v zlatém divy letí tam i sem
zem
nevstou
roji
se strojí,
slunce jejím ženichem!
Hle,
již
v snivé blaženosti
spjí oba v tvorstva chrám, a já první ze všech hostí
vzácné od nich dary mám.
Prvosenky, petrklíe,
nžný
ó jak
je to
kvt,
píe
v útulku jenž lesní
hvozd
krášlí
a tší
Prvosenky, milé
svt
kvítí,
pizdobte mi jarou hru; slunn a mi v srdce svítí zlatoskvoucí vaše žlu.
Petrklíe nžných stonku,
vonné klíe k íši snv, k ráji pohádek ach zvonku, .
víš-li
o
nm?
.
.
zpívej,
mluv!
Vyzvu v jeho arné divy ty, jež v srdci mám,
všecky
a ze svojí duše nivy
parnasky jim natrhám. *
26
:
všte
Pro tebe však, zvláštni poctu z
jitra,
pipravím
dobrých verš mého
nitra
zvonit budeš jako rým.
Veselost se ozve všady, jásat
bude
celý
svt;
jesti dražším nad poklady
zpvem
život
pelett!
Sýkora.
Dív p\'r
nežli v jasných perlách
hru
v
taje
zimy stromu na vtvích, listnatého slétáš háje
ku vetchým a sotva
dtí
liiiízdiim
svýcli
snti stri)mu puí,
kee zdobí list, popvek tvj suchým vesem jihu
sotva
a
prostý
již
jak
Rci, ptáku, odkud
zvuí, svist!
tak záhy
jsi
do snících posud pilít' niv na staré lí])y podél dráhy a
na jiuící snítky jiv?
snad zbytkem zašlého jež v trhlinách
kde skrývá
i
si
jsi
léta,
dímlo
skal,
se tvých
ve vraním
jsi
druhu eta,
hnízd
spal?
;
:
i
v srdce
t
vdechlo slunce v zimní den,
dumavému kei
adrech máš zlaté peí hlav jsi popálen ? Tak mním; vždy na peruti svží že na
a na
a
na skráních a na
sny šedých
pý
mrak
mrazová
hru
jen
svití,
dlouhý prsou erný pruh hlavy píkrovera se býti
zdá
s
jak
árka
si
leží
a bílý sníh.
Hic, žlutá tvoje a
lících
posud
s
tekou.
Pi sám
Bh
myslím, nežli pták že spíše
jsi
vykiníkem na
listech,
v nichž mladé jaro zemi píše
sny duše své a lásky vzdech.
Nuž
zvstuj, živý vykiníku,
že jaro vrátilo se zpt, a že
za
i
zuboženým k díku
slunná zlíbá všechen svt;
že vzejde z každé
zem
drtí
kvt ozdobný a plodný klas, a z jama tmy a z jama smrti duch volnosti a krásy
29
zas!
!!
Žluva.
Z^\d\.ý
pták se vznáší na zem.
viclite
ho v
lesa stínu?
jasn zvuným jara vzkazem pustila ho Vesna z klinu. Vítej
Ejhle žluva v.šecka zlatá, živá flétna našich slyšíte,
lešti,
jak sluncem jatá
zpívá, volá: ^Jaro nesu!"
Vítej
Žluva jež se
,
!
hvozdu klenot živým
ohnm
a v zelených vlasech
jako zlatý topas Vítej
ryzí,
nití
svítí.
bízy
!!!!!
Žluva, jejíž rudé
oko
jako granát v slunci hoi,
jimž vzkaz nebe pehluboko v stromu zmladlou
hru
se
noí
.
.
Vitej
Zhiva, jež své zlaté
pyšn
na peruti
tlo
váží.
když, co steskem v mlhách tkvlo,
zora v rosné perly sráží Vítej
Žluva, jež jak žhounek
rže
a jak žlutá
letí
kvete,
v rozsochu když útlých sntí
umlé
hnízdo' plete.
si
Vítej
Žluva, jež z
lýí,
a jak šipka
vzlétá v
budku snová
si
vlny, v lásky vzruchu
z
Apollova
modré vlny vzduchu.
Vitej
Žluva, jež
í-e
arn
spila
leskem sluneného zídla,
necha pi tom
popálila
sametové hroty kídla. Vítej
!!!!
Žluva, posel Svantovítv,
ped
jehožto
oem
letí,
aby v temnu lesních skrytv zasmálo se mladé sntí. Vítej
Vesny plka snivá, výkik taví ledy, když první píse zpívá,
Žluva, jejíž
jež
vzdechne zima naposledy. Vítej
Žluva, obraz slunce skvlý, i
s
tajemnou
ader
jemuž vesmír oddán v jehož
zá
se
skvrnou, celý,
svty hrnou.
Vítej
Žluvo, ptáku tepla, jasu, s
erným kídlem tmy
a chladu,
v tvého zjevu slunnou krásu obraz všeho
žití
kladu.
Vítej
S
zá
te])lcm
jsou
znakem
žití.
tma a cldad jsou znakem hrobu, a já
toužím jasno
a já
slunnou chci mít dobu. Vítej
!
míti,
Ptati motivy.
!!!
A
já
mám,
ri'ul
do lidských rád
jas
když smavý
ader vnoi,
se
mám vkol
jasné hlavy,
jasué tváe, jasné oi. Vítej
Zima
s
tmou
bda, kde a já rád
to
mám
vzlet žití ruší,
dvé se stetlo
a já v hlavé rád Vítej
Zima v
s
tm
mám
svtlo.
tmou jsou družky
mám
zá
klidu,
teplo v lidu,
a volnost všady.
Vítej Vítej, vítej, posle jara,
duším všem, jež
a
zem
hostí,
jim slunné štstí hárá
od vnosti do vnosti. Vítej
—
.
a chladu není vnady,
a já rád
svtlo,
!
!
teplo v duši,
Zvonohlík.
Vtévka níž
lípy
ohnula se
pod oknem dolii,
dvé ptáat sedlo v
listu
houš
a hovoilo spolu.
Dvé ptáat žlut
zelených,
dva palekové ptaí, druh prohlíží
si
list skrýš
a družce zpívat ráí:
„Má
zlatá,
už zjasni
ký
to
pkný
erná oka,
sem neodváží
se
ni nejlstivjší
koka.
ti,
v,
stan!
!
To
besidka je nad palác,
tak líbezná a svží, pvl na kvtech, a na listech
skvost rosných perel
t
Zde nespatí a
uhyk
leží.
krahujec
nevyruši;
kdož na snítkách tak tloukvch hned ptaí hnízdo tuší
Sem ni a
nepilétá jinovec, píval dešuv v lét,
kdyby! lupen jediný mnou ukryje t.
se
i
— —
Zde hnízda \anek úpletem' no, žasnout budeš, svte ó nezdráhej
mj
se,
duše má,
smaragdový kvte!
Já sletím do všech svta stran a do
háj
a
lesii
a v lože naše svatební
pý Z
zlatohláví snesu.
trav vláken
ti
je upletu
kzlat jemné srsti, teplo, railo bude v
a z a
jak v dítka
nm
nžné
hrsti.
Až
blažena v
zapju seménky
své
ti
a
t
usedneš,
zasypu
malé zvonohlíky.
i
A
povedu
je v širý kraj
pes pouš vody svodnou, milovat je nauím
i
a
svou vlast
A
v
i
hudb
již vlastní
až
n
diky,
rže
lípu rodnou.
si
je
vycviím,
srdce hude,
jim rtem nachovým
dík vonný dýchat bude.
A a
své jim mládí vyzpívám žití
drobné zvsti,
a lásky snivou a zlatou
O
pohádku
báse
nezdráhej
štstí.
se,
neváhej,
už vejdi v skrýš tu ladnou, hletr,
útlé snítky,
jak srdce
kvt
i
list
pes noc vadnou.
Než zvadnou, k hnízdu
si
je vol,
je ticho zde a milo ..."
A
na vtévce k hrudi
dvé ptáat pitulilo. 36
hru
Už ženichov
milosti
druž neodpírá snivá, a
echrá kidla
kles' níž a vše
A
zas
dol
a já svou duši
zá
.
.
lípy
list
vtévka pod oknem
se chví a
v
.
mi skrVvá.
tlaí,
ponoil
idylky té ptaí.
;
Skivánek.
(_>hvl východ se jak básníkova
nm
když zlatoskvouci rodí se v zá šlehla z ervánk a mladé
rže
kol hlavy rudé
na
snící
prs
zpév
jitro,
jako krev,
kolem usmálo
se horstva,
svtla ekal's
a ty, jenž v touze
nitro,
již,
v ústret slunci: „Vítej, kníže tvorstva,
v pozemskou naši íš!" Stál
a
s
a od
le
na hroud jsi, hndých kídel
vzpínal
nžnou
oko sotva že t v prostém pdy orné mohlo rozeznat, náhle perutí
jsi
hlavu
stásal rosy clilad, liávu
zatepetal
a ]5ovznesenou hlavu níže shýb'
a s hlasnou písní
jak
Apollinv
šíp.
do oblak
jsi
vzlétal
;;
Výš oráovi spl
vdl
by ty
obracet,
rodné zeni okídlený vzdechu
tam v nebes jasnou bá, v ten i
jsem pohnut za tebou se
já
a soucitnou
t
zda jásot as
To písn le luzná
i
byly jenom
z
snil
a zpíval,
málo zvuk,
m
z
nich,
srdci tisknul ruku,
tob
k
a zanícenou duší
tíh'
svého pní,
síti
že zlatým v ráz byl
déš
jsi
vroucnost tkvla v každé
jsi
svt;
žal.
bezvoln jsem k
tak ovil
lepší
díval,
duší sledoval
chtl vystihnout jsem. co
že
;
pro |)Otchu.
jsi
kam oi
suad,
:
mého
žití
mrak,
byl to perlového šveholení.
jímž náhle zvlh' mi zrak.
Svou hlavu
stále
uklánje k zemi,
žiW zvonek v blankytu jsi tkvl mn zdálo se, že v touze perutmi
jak
tu
pdu
drahou
obejmout
jsi
spl,
kde's zrodil se, a kam, až pijde chvíle, zas vrátíš se, bys jejž jarních
pešel v
vánk
prach,
její
laškující pile
roznese po nivách.
Zel
za tebou jsem v azurové svty,
až náhlý
pipomnl mi srdce ruch, ondy ped tisíci lety
že jsme se již
nkde
potkávali
s
druhem druh;
;
k
že
slunci létali
jsme skrze mraky,
že stejný byl náš jásot že z rodné
zem
skivánkem jsem
že
já se
a
po
tu
láj,
pláem
sn
peje
otc
krev se
lila,
vlnách,
si,
již
vný
A
peje
mé
bylo
jež vlast
upomínek
mj
porobila,
moem
smutn kráí duch
by kik náš sytý
slyšel
si,
nám
žalovat až do nebes
vždy za tebou a
vzletí taky,
tebou v žalném stesku vznes',
s
bych na šel s
náš kvil,
byl.
Ze, když v ty brázdy i
i
brázd jsem
hoem
Bh.
by jako žití tvoje nežádám si víc,
též,
i
než abych nadšen
vzletí z útrap roje
výš, v klidný blankyt, slunci,
svtlu vstíc;
jak ty vlast drahou toužím obejmouti
svých písní perutí, jak ty k ní lnout a v její
brázdy po skonené pouti
usmíen zapadnout.
;
Pnkavka.
Pohoda
chodi po
lese,
líbezná panenka, hezká,
studánky povrch leskne se zrovna jak stíbrná deska.
Slunéko tká po mechu, vely hloub kvtu cos kutí k blažené chvíli oddechu pod sosnu uléhám s chutí. Slyš! Tvé-li
zvuí zpvánky,
buího
jarní sne
mlúzí,
i na tu desku studánky nkdo mi dukáty hází ? Podivná
chvje
kt)uzla
se
!
Kvt
i
chvúj
štstím a voní,
s výše výkik tvj sestupn v pltónech zvoní.
jakmile
! :
"
v košilce podál kmentové do dlaní bystina tleská „Jaro
nám
pnkaví
nese botové
toulalka veská!
Veselo v zái pohody a zase tleská
„šumím jak
Pít pojte,
Na
víno.
pojte, ptáci
pít
—
v dlan
si
i
—
hody!
lan
kdo jen
uslyší,
z volnosti zdroje a svtla!
Dumám, a v ader zátiší zpvná mi útcha zkvetla:
V
žalu, co v duši
v rubíny srdce-li
jaro
písn
zstává,
se hlatí,
kídla krvavá
nám úsmvem
zlatí!
.
;
Modráek.
INež vlna tryskne na východu žhavá,
tmy nárui než vybavn se svt, pise tvá se v ladný švehol dává, a padá v strom list vesu kvt tu východ krví zbarvený se chvje jak ranný, když prociuje z mdlob; z
již
i
roj
hvzd
v oul nebes modrý skrýt se spje
bh
svtla opouští svj asný hrob.
Le
ne, to není hrob, to z rajských
a z nebes
iismv
v
nmž
a
nad nímž blankytový baldachýn
pi v
s
hvzdnou nádherou
se šíí,
bledším vrchu skvostem luny spjat;
tom
bh
slunci krása velebná se druží,
do všech
stran
rží
jest lože klín,
loži z
kídel cherubínv pýi
svtla velebný je krásou
jat.
!
;
Jak snadno zaspal by v té loktech knžny, a píboj tmy by svt i nebe skryl, tož vítej jeho buditeli nžný, jejž
svtla král tak krásn pizdobil
vždy a
s
dal
bílou
ti
poslal:
hvzdou
ozdobou
ti
Kéž probudíš
zpv tvj
„V as
blankytný
jsa tebe,
m vzbu!"
ád
nebe
na zvuící hru. též
smavé
lidstva štstí,
tžký drahn
jež spí a sní sen
kéž
pamtliv
spát když kráel,
vzkaz záivý
let,
slunnou svobodu všem vstí,
mla
l)y v krve nachu
kéž buditelem práva
jsi
vycházet; a síly
záných myšlenek i spásy tch, hrozí bd, kdo v jamu kdo z tla okovech a v ducha mrou a
tn
i
kvílí
;
Budníek.
IVlluv, šed-li to
i
jenom pei máš
skvostný hedváb,
pvce temnooký,
jímž po žlutou až hrud se zdobíváš,
než skládáš svoje melodické sloky?
Jak záhy z klina Vesny vzlétáš ven, bys díve zapl líbezné ji kvinty, než vysní a
vela
Dív
zem
zelený
svj sen
slíbá snivé hyacinthy
odje se v mech oteve oi, než choré temše navrátí se dech a lesní pramen po nivách si skoí. nežli skála
a tialkové luh
ped
zoou, než jitní zvuí zvon, hymny pješ ranné, a toužn za tónem se vznáší tón jak povzdech flétny za veera hrané Své
už modlitby a
.
.
Tch zvuk
každý, sivý miste
a zaslechne-li první i
srdce
A
mé
dum
i
z
a
té
se a
dtství sen, z žití kuše,
žalem opojen,
jak pil bych víno z
Jím zpíjím
nm
šípem vzniklo
blahem jsem
linuli,
pozdrav tvj,
šedavých se budi.
divem omladá v
jež zlatým a
z
mj,
mé
jak rosa padá v sprahlý sad
hrozn
vlastní duše.
nevystízvím
již
touhy po kráse a písní zdob,
vím, že kráejí vždy blíž a blíž,
kdo na mne kámen zvednou ješt v hrob.
Však jednou jist zvolá nový as: „To padlané šampaské nudí,"
m
a na
domácí révy hodokvas
tvým zpvem, milý budníku,
46
m
zbudí.
Podkovka.
Ol)š,
í
to srdce v roztoužení
tak líbezn
svj
plo
jarní sen,
dív jitenkou než zulíbané elo den vznesl nachem piodn ? jak unylé, jak vroucí je to pní! hned mroucí ston, hned sladké šveliolení, jak
z
dívích iader vytrysknout by chtlo
polibk
moe
lásce v plen.
vn
Aj,
to má podkovka
ten
okídlený Vesny vzdech,
jež záhy
pede dnem adra
skryt hnízdo v
je
si
ilá,
pospíšila
ke
tch,
!
v nichž vonná tonika z trav hustého davu
hojn zkadeenou zvedá
vyš
když
z
hlavu,
ulibané sluncem rosy pila
v listnatých háje podrostech.
Jak švarná je ta pélka dovádivá, když v bílou hrud ji líbá jih,
rozkošn
jak
a
to všecko zní, co zpívá,
a
je to stesk,
Te
po
že bez úzkosti
když nechce a
smích
vím, že ráda vede život hravý, háji se baví,
lapit je
snad choutka
lstivá
vznit v rukou bezcitných.
Hle, nad jiné
povykuje v mlází,
si
až všechen zachvivá se les,
když opály svýxh drobných
pi
zvuk
hází
zjevu slunce do nebes;
zda
tuší as, že
kouzlem svého zpvu
též jiná srdce nutí a že
hloh. jenž
i
do záchvvu,
bujn kvtem
vzchází,
blah vonných básni kytici k ni vznes'. I já
t
ctím, ty zkazko jara sivá,
a rád
mám
vždy
tam, kde zlatou hlavou
listnatou tvou skrýš,
vždy za tebou jdu, aniž
kdy šedé alkami
vrchíi zelená se
hru
zdobí
a
ti
a
bystina, skal dít,
si
že vesna vrátila se 48
tém
zem
šumn
již.
bíza kývá,
víš,
zpívá,
Ba rád uhoštn
l
že vše,
ím rzná
mám, a když ti srdcem tkliv mechu naslouchám, tu zdá se mi, že v duše kvtné niv též phié hnízdo pták mám, jak
píse
a nade a
v
z
tn
mnou
zanesla
se v
léta,
vzlétá,
nebe zvedá sniv
šumí dumných jedlí chrám.
49
Ptaí motivy.
m
myšlenek mých
!
Babka.
JVlá ptaí babka
— co
^
as hledá
?
na malinový sedla prut,
skrá erná páper
a
je,
hru
sivohndá,
bok jemn
rud.
—
„Pst, pst!"
Co
to?
Druh družku
volá
s
jedle
,,Spš, chvji se jak zvadlý
list.
kde touláš se, co kutíš medle ? když hnízdo spravuji, chci jíst drobný hmyz a mák a zrní, kde sladké sím šešulic? z námahy již kídla brní,
Kde
m
a
ty,
má
zlatá, nic a nic!
50
I
:
1
!
skoil na temeno kei a stýskal
le babka a
— co
zvuk, to ston
—
peí,
si
odvtila na pokon
„Již usta,
vždy tam
si
tíbila
nehnvej
víc než ty
vylítla
drahý,
se,
snad práce dbám;
jsem na skal prahy,
zda vloek vlny uhlídám.
Jím lože vystlati jsem chtla, pro novou etu sýkoic; já péi o tvj rod jsem mla, a ty mi takto spcháš vstíc Slyš, místo
?
modravého máku
dám kytku polibk ti dnes, poj, klenote mj, skvoste pták, a
A
k vli
celuje
dtem nco
ho v
listí
a šepce: .,Blaze
snes!"
chladu
budem
žít!"
„Ach," zase on, „to za náhradu?
dív lanl jsem Špit krásou
oí
jímž pizdobil
a
tvých
t
te i
jsem
peí,
slunný jas
ó lásko v malinovém kei, jak štdrý- je tvj hodokvas
51
špit,
—
Však
hle,
druh viz,
bda! Tamo
k jedli
jak blesku svit;
luiák! Probiih, drahá, nedli,
to
A
ó
slétl zlý
loupežník, jenž krví špit!"
jako sen zjev ptáat milý
ped le
zdiveným mi okem
znik",
vím, že za krátkou zas chvíli
je sladký spojí okamžik.
Nech
rozlítli se
družka
jich láska jediný
má
až slunce rozlouí se
v
du
vrby Pst
s
s
druhem.
chvat,
luhem,
pjdou družn
— pst!
52
spát.
Lucníek.
hndý
iVlj a
snílku
daernaloii tvái
s
rziv proužkovaným temenem.
rci,
nejsi poslán slunce jarni záí,
spchá dímající zem? ervánek se nití, a nad oima posud msíc svítí vybledlým obloukem.
jež vzbudit
Vždy
Nuž
hrutr tvá jako
vítán bu(F,
múj
pvce zadumaný!
Však ekal jsem, kdy v luk
adra omládlá
navrátíš se k nám, a v rovin stany,
k svým družkám, temnovlasým olšinám, v nichž ukryt zdobou žlutavého
listí
blah hlavou kýváš, touže po koisti, až koislí
jsi
sám. 53
Tich ve dne
le
jsi,
tajnou puzen moci
svj sen, úplkovjxh
rád luné zpíváš slavií
mj
sladký vzdechu
jichž krásou nadšen a hlásáš
bh
nebe zái šeré
až v
ji,
nocí,
a opojen
jsi
svtla uzdu zlatých
by
spíci vzbudil den.
Jsi
pvcem
o
bere,
nebe noního, hvzd druhem, zvukem jasným voláš v záný slet.
jež
oživeným luhem,
a je-li blankyt
toho luhu mile
ty's
zvuný kvt
neb spadlá hvzda toužn jež volá k nebi,
s
zpívající,
tajnou slzou v
líci:
„Chci, družky, k vám, chci zpt!"
Noc a
slyší
t
diamanty
jen pozdrav
a bílým
srdcem zkvétá
hvzd hru její
zdobí v spch, žhounkem k tob slétá;
pak zase poslouchá a tají dech, až peblažena arovných slok hodem níž
k zemi
svodem
klesá nad skalnatým
a tone v jarních snech.
Tak zel jsem
t
a slyšel,
pvce
vzruch divné touhy moje srdce a z
pedstav šera hvzdami v
luli
fuKler
má
hlava zvedala
mých
tu chvíli
se náhle obsypal; se,
ústa chvla,
a duše v touze odletti chtla,
kde v
milý,
jal,
i'ismév zkvétá žal.
Jak rže dech a splynout
a
s
si
páhi
prškem luny
líbati vlast
a snoubiti s ní stesk
jak jarní mllia a s noci
ped
ziiiknout tiše
krásou nebes modravou
s
i
temnou
vy'še
lesa hloubí
snním ervánek
svtla záplavou.
s
radost svou,
se snoubí
Brávník.
Oklon vÝchoílniho nebe zlatem vzplál hodu sí, v niž pyšný vchází král,
jak
do purpuru,
kraj sivých oblak zrudnul
nho
a z
A
z
les
do
Jak
dol zá
rostoucí vždy
zachvl
trav perly a
šlehla
i
vzhru.
záe plamen
šleli',
se a zatajoval dech,
mnily
se na rubíny,
skal trhlin rozprchly se stíny.
zlaté
moe byla mraku sms, moe vyš se nes'
a ze zlatého
vrch klenotu, jenž žhavý byl a rudý, a
ros
a
ros
a
krásou deštil všudy.
56
!
Svt
zadiununý hvozd
zjasnil se, jen
noc v srdci ml, až jarem nadchly drozd, jenž
s
vršku sosnv na slunce se díval,
zvst probuzení blaženou mu «Již vzlnur se,
temný hvozde,
zpíval.
z
erných dum.
vsta, zaplaš mátoh nitra stinný tlum. viz,
spš,
nebe
ohnm ržovým
Spš, po noním
i
se chytá,
neotálej, vyjasni se, svítá!
nevábí
t
si
trudu poulev,
velebnosti zjev,
ten zlatý píboj života a svtla?
Pro adra
by krásou nerozkvetla?
tvá
Pro temné dumy žele dále tkáš, pro zvuné perly zpvu nesbíráš a perly sladké
vn
I
zachvl hvozd
doušky svží
aaer
a perly zdroje, z
skal jenž bží?-'
se v nitra hlubinácli
a chvojné ruce k tšiteli vztah" a z hloubi vzdech':
všem na svt,
Kéž
ti,
ty
„Kéž píse tvá je moje duše zpvná!
jež nocí bezsenných zžeh' mráz,
tvým jarním nadšením a tonoucí v
v tvém
zjevn.n
dm
zvuném
zas kvetou v ráz.
propasti a žele srílci
mají spasitele
() prozpvuj všem scHlnou na pomoc, kdo z temn:i žiti touží v hrobu noc, a každému den útchy se vzníti, kdo s nocí v myšlenkách jdou lesem
žiti
!
Konopka.
Aj, ptáku s hrudí skropenou jak s lilavy temenem jak žhavý nach,
krvi
íi
jenž slétáš k nám, když jara
kvt petrklí
jež pokraj luk a
kde v
srdci
úsmv
prvý
budí na nivách;
les
ke
rád
sídlo volíš, si
zašveholíš,
než zlatou elenkou se zdobí den; hlecF,
zpvem tob
ven a ven
jsem podoben! Rci, í;ranátu-li ozdoba to není
tvých na fiadrech, jež vytryskla
když
žal
dlo
mj
pvce,
i
snad krev,
v duše rozechvni,
zpv
tvj kišaloval v dumný
a v dálku
co
ti
mlhavou
se,
mj
t
žití
hnalo
?
druhu, co se stalo
chtl divý ostíž za drahý t plen Viz, adry tob ven a ven jsem podoben
59
?
?
!!
i
útlé
dti
;
vzal
luák
ti
dravý
rodné hnízdo porval boue až výkik bolesti tvé usedavý a
z
nachem
ran srdce
a pokropil
ó kterak
hru
kel,
písní krvácel
tesoucí se v bolu
r
sdružilo nás spolu
žití
a v stejné srdce stejný vdechlo sen
tob
ach, žalem
—
ven a ven
jsem podoben
i
uhýci
na krev
té
zbili krutí,
že jiný nežli jejich byl
nevdl,
co's
má
že v
jinou krásu
dd
i
syn
jenž, co jsi zpíval duše
škol
dtských
ne duchem
tvj zvuk?
novém
odmuje
tob
vnuk,
i
vroucím žárem, lineárem,
jich, jen slovy
Ba, steskem
chvíle hnutí
odkojen?
ven a ven
jsem podoben
Le co nám v prsou roste to vrn pjme v poslední a vlastním
má
zníti
nech
z
písní
kvtem,
až vzdech
tonem svým; i celým svtem píse z duší všech?
stejná
tajných ran krev znova tryskne maní,
jak pli jsme,
pt budem
do skonání.
svých dbalí duše strun a matek
vším tob, pvce, ven a ven
jsem podoben!
vn
!
Linduška.
Jdu
lesem,
smuno
je
mé
duši,
zas žha\ý rozkvétá v ni sen,
hru
chvje
a klesám v roj
se mi, srdce buši.
mech jak opojen;
myšlenek mi víí v hlav,
a starost
kývá ze všech
tu s vršku jedle ty šveholíš
má
cest
—
ostýchav
svou jarní zvst,
linduško
Jak rád v tom úlulku tvém sedím a slýchám zpv tvj, nžný tak,
a
pokaždé, když na
duch zateskní
t
hledím,
a zvlhne zrak;
!
vzdech ku vzdechu se a v
adrech
tsn
buji divný
druží,
cit,
jenž kytku z dávno zvadlých rži jak
dív chce k
má Jak rád
srdci pitlait,
linduško!
mám
tvoje šveholení,
ader pel, pi ervánk rzném tlení
ten líbezný tvých
jenž
v háj
s
kídel vesny zaletl;
to slunné to zvuné a srdci
krásy zkazka tklivá, rosy zlatý práh,
mému
rázem bývá,
jak z jara jív na horách,
má
V zpv když
linduško!
tony tkáš jak dít žvavé,
poup rt mu
puká v kvt,
a perly citu vrháš pravé
v mých jas
ader
útchy mi
když
ty
a mile,
mk
dímající svt;
poslechnutí zveš
pvabn
a
skvost písní svých
má
k hlav,
slétá
hrav
mn
zjevuješ,
linduško
Ba mním, že má mysl jae
v zái tvého
pní
zkvétá zas,
duch bloudí dálným hvozdem snní, až neví, co je žal a
b2
as:
!
i
kráím
dále k lesa kraji,
kde k niv a
dti
se luh
pitiilil
laškují a hrají,
k nimž já se družím, starý druh,
má
O
linduško!
pj, ó pj, má kouzelnice
mraných
a tšitelko v
nech a
písni tvou
iadra tžký
vždy
dnech,
mi vlhne
muí
líce
vzdech,
v ráj se vracím
pi tvém zpvu
zkad v)'hnán drahný bloudím as, snad vstíc tvou písní
má
rai
z
nho
nkdo
pro úlevu
vyjde
zas,
linduško
O pj, ó pj, raá plko milá, pj vše, co v útlém srdci máš, nech dávných ran, z nichž krev zas v prson
nech se
z paprskíi
každý v žhavý
a v
tvé
zvuné duše
mní
me
—
mi vniká, život ruše nedbám, jen mi písní vd,
má
a
se
se dotýkáš;
hru
pec
O
mých
pj,
linduško!
ty vroucí lesa
hovorem mi
v sen
vný
vzdechu
duši tš,
uspi
m
v tom mechu
kras perlami, jež notuješ;
63
lila,
pak k nebi a
nebe
s
mn ty,
diicli
sletí
se vznese výše,
na ústret
smavý andl hvzdné išt
po
niž touží
má má má
duch
ret,
i
Liduško, Liduško,
drahá Liduško
64
!
—
—
Kos.
LJen umírá
a
nebe
slzy roní,
ví, že se mrtvý nevrací, a slunce jako básník hlavu kloní,
sn ržemi
když krvácí.
Stesk veerní spí v v
nmž hvzdy zá
pi kyprých sntí a
plái hravé
kraj tiše v
chrám a
starých
ervánek
buk,
se snoubí
šcvelivém zvuku
íky
v lesa hloubi,
roucho noních vnad se
lialí
a skalin hlavy v šedý závoj chmur; slyš!
Kdo
Jaký hvizd to, jaké zpvné žaly? zpívá to? Kos, lesa troubadour! 65
lai motivy.
;
Hle, v zadumané jedle temné hrudi, jež jako
hvozdu knžka vkol
zírá,
on, samoty sen perutný, se budí
toužn
a v usedavých slokách své
upomínky
ta živá flétna lesa
až starým
kvítí,
do všech
stran,
kmenm,
krev topasová kane
Tak nepVs,
kvt
otužilým v z
vtvi
žití,
ran.
kose, v zái plaché luny,
když ekaVs nadšen a
zmírá,
duše
lká, své
živitele
svta
dech v tvých adrech
zjásal struny
každá tvoje vta,
tu jásot byla
píroda jak krásná spící žena, druhdy mraný zimy drak, dne arodjným proutkem probuzena svj udivený otevela zrak. až
již hlídá
Tvé ave
vábnj' znlo, každému kol smrku
slunci tenkrát
a každé sosn,
tvých
zpv
pedivo, v
nmž
zlato tkvlo,
vln vzdušných ruej ovíjel kol krku
jak bílé panny v
podlešek
nžná
bystin
tvých
zpv
koupala se sms,
a líbezného vánku strun živých harfou
pi záchvvu bezový byl
les.
Dnes veer však, jak v podjesení bývá, své koníš zpvy už, jež teskn lkají, až javor líp dumn hlavou kývá a stonky trav
i
kvty
umírají;
tvé sny jdou na
jak mé, jež až se
jak
Den
letí
pou
mnou zapadnou
Iv,
nuij
v jara sliiim
v hrob mezi hroby
pvce, v temno houští snad.
umírá, a nebe slzy loní,
vi, že se mrtvý nevrací, a slunce jako básník hlavu kloní,
sn ržemi
doby
v mládí dálný sad.
Icdyž krvácí.
67
-
Odnesené hnízdo.
Otál u hnízda jsem líbezného rána,
šípkovém
jež v hle,
se ukrývalo
kei;
malá miska v trojvtvici dána,
a z ní
pt mláat
proídlého peí
ven zobáky své žluté povznášelo;
dlan tiskl na vrásité elo nazpt v život jsem se ke chvl se, šuml les.
já
a duši
Se
nes":
podál jsem, zrak ncodtrhnuv
s
a sledoval, jak picházeli staí,
jak matka krmí
mla
snad radostí, že
holátkm 68
a otec hvízdá. se daí,
hnízda,
; :
hovoí
že
a
kídly touží vzletu
drohná pý, pyl žlutavého kvtu, než vera dvojnásoh že hustá dus: a
ke chvl
V le
šuml
se,
snech dál v nebi
jse:ii
mran
hrad za hradem a
ros
ros
a
les.
šel,
pál zdaru tomu rodu
oblaky se vzduly, nich vstával na východu
z
a zabral nebes pli,
a než jsem došel cestou svého
zve
cíle,
draí v hrozné nezdoln rozzuený boue bs: peruti se
s
ke chvl
se,
síle
stenal les.
Kraj zatml se
a pln byl erných stínu, skuel sms divokých zpvíl k poskoku zval družku Meluzínu,
a vichor a
jež lkala v skalách z lístosti
že Jih, ten jinoch
zhr
láskou duše
a slunným
ke chvl
eí
její
i
hnvu,
mile snivou,
náruživou
kídlem prchal do nebes: se,
Ea divoký
s
stenal les.
to tanec byl a
dsný,
že stará niva zmítala se strachem byl a
vý'smch rouhavý
kvt
i
list,
chvl objatých nad a
býk
kam se chvl
ker
to ve
tvá Vesny,
vše poházeno prachem,
tlum
se
nestvr pod nohami; jejich valy tlamy,
h
nesly, rostl stesk a se, stenal les.
69
ds
Když
umdlely, když divé stichly hody
ízu
a nebe obléklo se v
zpt kráel
jsem.
a smutek rozpjal a
každý
ke
mel nebo a
V
peru nad
stonek
i
sinou,
rmut zmnily
kvt
každý
strádal z hrozné vichru vraždy,
nad skreným mlýnem huel
ke chvl
se vody,
krajinou,
se,
šuml
jez:
les.
S dum plnou hlavou pospíchal jsem k místu, kde hnízdo vidl jsem, jat v snivém duchu, však bda Rukou zuivého chvistu !
v dál odneseno bylo v zloby ruchu, a písklata, jež na
msta kruté
boue
hnízd z
kee
„O matko," teskn zaúpli, Ke chvl se, stenal les. Ach, pišla
oi
již
ke
„kde's?"
pozd Hrzou seveíku blmo smrti !
dítek skrylo
oblétali staí v
teskném kiku
a hledali své hnízdo v a probouzeli
le
chvla,
se
vyházela.
kee
mrtvé dítky k
drti žití
—
slep byl zrak, tluk srdce pestal zníti,
jen z
Ke
ader rodi znl žal sms. se, šuml les.
chvl
Už mamo
vše;
vzle
otec na vrch snti
a k nebes slunci zvedaje své tváe,
pl a
lítostiv pro ztracené
klam
mu
dti
vyítal a chabost
záe
p
i
zradu krutší všech, co kdy
h\\o.
jí
že babsky uteklo a že se skrylo, a slzou krvavou byl každý hles.
Ke
chvl
se.
šuml
A pl
a lkal:
neb v
ovneném
pro teba
^Pro
les.
v proidlém radš
sailii
nízkým hlohem chlomku,
v stínu víc a více v chladu,
tam pi útulném myslivcov domku, v zdar dtem kolébky jsem nebudoval ? pro k hrudi té jsem nedtivru choval,
nadšen mi rozvil vonný bez?" Ive chvl se, šuml les.
již
,.Zde mám-li žít a slétat na klín nivy,
kde rukou idcrutnou
sn
a hriizou
hnaný
mých strh' yichor závistivý a skvost mých ader rozme na vše strany mám denn zírat, jak v tom nižném klestí mé srdce umelo a zpvné štstí? pry, prv!^ a v trní vzlétl na skal tes. — Ke chvl se, šuml les. palác
Nm
poslouchal jsem
žal
ten iípnlivý
aumal jsem, co písní zašlo tady, v jichž slunné zái zkvétaly by nivy sady! a mladé háje zvuely Co harmonických sedmikrás a zvonku zde strženo je se sn zlatých stonk, ves! jichž hlahol msto blažil by a
i
i
Ke
chvl
se,
šuml
les.
To tam
!
boui prolétnutých hati strom
Již z
a z rozdrcených korun mrtvých
pta boui
A
ubitá se nevrúti.
zarmoucený otec zhyne k tomu!
Jen z jeho srdce záchvvu a vzdechli druh vinek pisní svije jiným v tchu, by
znali jarní
Ke
chvl
„Zda k
lovk sob
dl
jeho
žal a ples.
šuml
se,
les.
ptákem
s
-
-
stejni nejsou
všude?"
dobu jasnou vše opláe, jen chladný hrob mu zbude „co
jsem,
a vzpominky, jež
vysnil v
denn
více hasnou,
ídká slza žalu, jak chudobka skal v adrech za úpalu a na pisené cest nízký ves!"* K.e chvl se, stenal les. až znikne vše,
i
.
Tak dumal
vkol na
jsem, a
zá ervánková
.
vše kraje
kladla roušku zlatou,
cítil jsem, jak v oku žal mi taje vzpomínek jak íši vrchovatou má duše roznicená na dno prázni,
já a
a volal jsem:
pro
s
Ke
chvl
„O
žití
výše vaší v se,
šuml
?a
snové srázní,
žal tii jsem les!
—
kles'!"
II.
Na
1
studiích.
rocházím lesy v letních dnech,
m
k toulkána tm nutí, po ptácích slídím na stromech, srdce
pátrám, co v houštinách kutí;
poslouchám luzný
jejich
badám, kdo hnízdo jak i
z
zpv, staví
co mi útchou praví chvojné
Tiše,
mé
i
listnaté skrýše.
srdce,
Poledne práv; panstvo
si
bu
tiše!
les je
nm,
nejspíše hoví,
než pone z koví navzájem zvunými hovoit slovy; pnkava s buku žvatlá již,
podhorka
z hlohu, neslyšíš?
!!
.
!
ervenka, smrek kde nízký, s vtvice bízky,
modinka
ermáek
šipku skal výše
s
mé
Tiše,
bu
srdce,
zvuí
.
a zvoní,
unaven
až slunce zázrak
smutn
k západu
.
ven
Slyš, jak to v lese ven. a
jásá a
.
tiše
výkiky ídnou,
se kloni;
tichne
zpv,
nebesklon zrudnul jako krev,
hoí
plameny bii;
a
jedle
vzdychla a mlí,
si
smrina
Te
hluboká dýše
z
mé
Tiše,
srdce,
slunci
ader
s
bu
Bohem
krpje
svých
.
.
.
tiše!
zpívá drozd vroucí,
naposled zora líbá hvozd, skála
má elenku
soumrak
se
skvoucí;
vkrádá do sosen,
ves, jenž byl steskem porosen, v
mní
démantné
tajemn západ
se kvítí,
se nití
ped
nocí v královské pýše
Tiše,
mé
srdce,
bu
Pohnut jsem v duši v srdci mi ach, co
tajemn
jsem
76
.
;
cit
sms
roste,
snil a myslil
pi ptáku rozmluv
.
tiše
prosté
dnes
!!
Lítal
jsem
písn na
své,
dn
nimi inimoilk,
s
prožil jsem
s
niini
blaho
i
mhuli
jež duše již spaly:
mé
Poslední
Kos
vk.
žaly,
pohádky zaniklé íše Tiše,
;
.
.
.
srdce, buiF tiše
z houští
vzdechl
noc kráí ke
hvizd snad! Slyš!
smrin
mn
v hrudi,
blíž
a blíž,
v roklinách stíny se budí
do temna hledím...
pede mnou
Kde
to
jsem:
houštin bledý lem,
ptactvo se v útulek vrací,
—
cesta
má
Kam
jdu? zkad pišel jsem spíše?
Tiše,
mé
v temnu se ztrácí.
srdce,
bu
tiše
Líhnutí,
V
kraj stichlý slunce zbytek krve roní.
stin
buk mlky
slinu lip se druží,
ervánek k zemi s polibkem se a skalám na skrá klade vínek hvozd dálný
onml,
kloni ríiží;
tich v strnulosti stojí
a jakby okouzlen se oddechnouti boji.
Jih kidla peložil a sotva dýše,
nm i
stoji
kvt
a ptactva i
listí
ke
tlum
i
strom pluky
sbor a zelená trav íše,
zpv
i
snivé
cvrk
uvadlé, jež zlekáno se
pod nohou
zvuky
chvlo
])hichých srn, vše náhle
78
onmlo.
Den svllý k s|)ánkii zlaté zavicl /.raky, msíc zamyšlen jde v zášcr lesu; jak dumy pluji nebeiti siné mraky, a vlažná rosa na mechu a vesu od záe západu se v drobný opál niti, a
a
sosnám ve vlasech
hvzd
diamanty
sviti.
Noc, míru knžna, roušku dává niv a zvolna blíží se a
hvzdy
za ni;
jde po špikách a ruce vznáší
sniv
na buku snt, jež hnízdo drží v dlani,
by kuna zlotilá, jež slídí po koisti, nic vidt nemohla, co skryto je v tom listí.
Dech kvtu duniavých
zem
to
blah,
v
s
nmž
vzhru,
se vznáší
duch, an u výš k nebi vstoupá,
vonnou modlitbou, až do azuru, hvzdnatá svou peru koupá,
krása
kyprá
adra
chrání toho stromu
jak
andl
svatý
Kristv odkaz
Co
tajného, co divného se skrývá
jíž
v tom že ani
zátiší, jež
ístek
na snílce
v dinnu.
v haluzích se klene,
sebou nezachvívá
nejútlejší
toho kmene
r
co kouzelného v noci té as hostí
strom v zeleného srdce tulnosti
Co
velikého
ký zázrak
as,
a z nitra zni
jak
se v
(lúje
že
tom buku.
hvzdy
mu
planou
zlaté,
perly ptaích zvuku,
zpvy andlv kdys v noci svaté, msic v stibroskvoucim svitu rže mystická zkve na blankytu"'
v niž plnv jak
Pro pro pro
vkol
onen mír
a
stich' ten
drozd a v tajemném
klid se
pival svtla
z
hvzdné
hosti
?
dli
snní,
vysokosti
blah snáší zemi nebes políbeni?
Pták zpvný rodí
i
se,
jenž krásu jara množí;
k lidstva útše kdes básník
80
z
vle
boží?
!
B
u d n
c k.
í
(Jiný motiv.)
Jsi nepatr, že
rniiž'
skrýt vrby vyrostlejší
jak mistrn však v
Imízdo umíš
vít
Jak
mkce
si
t hrav list,
kovin tráv a plíst.
koroptvím
je
peím
pro drobné dti vystýláš!
Tm pkn ty
PtaCi mcítivy.
roztomilý
se to sní, to
pvce
náš
vím,
Zda
tušíš,
jak rád
drobte zelenavý,
mám
tvoje ^vit
vyjit"^,
jímž stromti našich snící hlavy v
kvt vonný
toužíš probudit.
Jak smutným na t hledím okem. když v dumách o návratu tkvíš a staré vrby nad potokem svvm etným rodem obalíš.
A
kterak tšívára se na té
ilý zjev, když v jarním slunci mládnou hat a družiny tvé
a
míza vlaží
Mou
adra dev!
duši znáš-li rozechvnou,
t
když v sad a ilá
vlákal jara svod
bysten bílou
na perlový
t
pnou
volá hod.
Vz, radost mám, že milostivý dal Tvrce tob za údl, bys budil pole, háje, nivy a k
novému
je
žití
ml.
Tím bratrem jsem ti, vzdechu Lady mého zpvu touží vzlet, by v eské duše, chýše, hrady sle inu jas a krásy kvt. i
Jsme
stejni,
stejn
srílce
máme,
nech pln koek náš je sad, pec poslání své vykonáme lip nežli mnohý orel snad. a
83
;
!
Pnice slavíková.
má plka
rozmilú
1
hle,
v
hedvábu šedého peí,
jaké
si
hnízdo uvihi
v šeíku omhidlém
kei
Prostorný stánek, vetchý však pro také
bojím
se,
pvkyn že
odnese
z
Skoda!
Le
dti ho severák
troj prute
snti.
])es to rád
ji
mám;
sotva den v zoi se zrodí, potají za ní chodívám,
jak druzí na koncert chodí;
zavírám v srdce
noím
se v
její
zpv,
myšlenek moi,
za perlou sbírám perly zjev, jež v hloubce duše se tvoí.
Ȓ
;
Zpivá mi krása
sad, na niv,
v
ze srdce šumí,
ji
sdílnou hrutf lidskou zvonivé v
záchvvy pivésti umí;
div tvoí plný zvunýcli nli,
knndvoli v
ke
sletí i
v
a
lidí
pje,
adrech všech
kvetoucí zázrak se dje.
Jakmile jitní zazpívá, bují a voní to v
poup
v prístnku
obé
se
rže
i
sad;
se náhle zardívá,
dvátko
divem
panenka bledá
jist je láskou opijí
zpv
tví^ij.
mladé
rozvíjí,
—
.
má pnice
šedá.
Zpívej jim, zpívej vše, co
víš,
obma, ptaí má knní, nad první ruch tch kvt
již
v ostatním život není;
pál bych jim a než
bou
vnost
žití
takých chvil
je zdrtí,
aby je andl políbil
polibkem blažené
smrti.
Vlaská.
V
as, k rozchodnou když
ervánek
blankytovém hižku
v
líbá dennici,
jdu, abych slyšel
kovin vrnou družku,
šveholnou vlašku pnici, jež,
na zlatou než slunce
kde
les je
nejtemnjší,
pou
eky
se bére,
blíž,
rozkvetlé proskakuje šípu kee,
kde
žije
.
.
.
Viz a slyš!
Jsou
to
písn, jsou to zvonky
padající v
Kvty adra
mech
chvjí se tají
dech.
86
? i
stonky,
;
To vlašin
druh, jak líbezn
láskou se a blahem
aii
vážn
až les, jenž
jí
;
7.])ívá,
sj)il,
v (kUavu se dívá,
svou temnou hlavu nachýlil že v ponurém svém trudu by jestáb na srdce mu ten zpv mu do zelených úd,
co dumal
as,
pa
v/.dych', jak
zda vnik'
i upomínka
snad ? Jsou to písn, jsou to zvonky padající v
Kvty adra Však
rej
!
tají
v dál
stonky,
Iduné kiky,
kídel hbitý ruch
a
?
smlé záletníky zapudit chce vrný druh je to, le tvj pítel prvý
pec
dnes, zstal vítzem necha krev mu tryskla z i
své štstí hlásá v
Jsou
to
Kvty adra žárlivosti a
mech?
tají
se
i
stonky,
dech.
slyším žhavé
drobné výitky
a stesk
a snivé duše žaly usedavé,
v nich
slz
i
lirudi,
písn, jsou to zvonky
chvjí
vty
šedé
les.
padající v
I
i
dech.
Tvé, vlasko,
boj krutý
a
?
se
ký ptaí spor a
slyš,
ký šum
Ký
mech
chvjí
úsmv 87
je lesk;
le
jako ondy k hnízdu se
mu ader plachá po boku tvém mu srdce co jest
kde's
ty,
vrací,
—
nekrs-ácí
;
tam jeho zpv. Jsou
to
písn, jsou to zvonky
padající v
Kvty adra Les
ti
krev
stichl zase,
jen motýl,
mech ?
chvjí se tají
i
stonky,
dech.
stromové se modlí, íiv}'
jara dech,
k svým lechám spl, kde v soumraku rád prodlí a
Má
stará
pespí
zlatý slunce žeh.
adra
netušené mládla,
sn kvty toužily z ni ven, vždy v kalich duše ptaí píse a
žití
— padla
ruch a sen.
Jsou to písn, jsou to zvonky padající v
Kvty adra
mech?
chvji tají
se
dech.
i
stonky.
Lesní skivan.
Dloudil jfem veer po
lese,
tesknota duši mi hntla,
démanty v sosen koruny luna
Xa v
již
sypala svtlá.
blankyt
záivém
pyšn
se
hvzdy
žasnoucí
slétly se roji;
nebe
v tekoucím
zhlíželo
pod skalou
zdroji
Xátlhera všude: na stráních,
na nízkém koví slyš,
i
mechu
.
.
.
ký to soulad líbezný
toiižebnvch zvnki a vzdechu
Jásá to, kvílí zas a zas divno! To slavík snad zpívá; .
což
ten pustých
i
.
.
kraj kout
kídlaté poety skrývá?
Jaký
vznešený
to zázrak
v borovic nevlídném houští!
Aj, to v
ráj
mj
Naíká,
skivánek
lesní
svélio
snní
kvílí liez
v zoulalství duše a zas jak rosa
m
pouští!
konce, jalc
mladá,
útchy
do sprahlých ader
to patlá.
Jaká to zvonlcú líbeznost! Zpv-li to s kouzelné íše?
Kee
i
stromy údivem
modliti zdály se
tiše.
Dojemný náek s jásotem píse se pojil,
v toužebnou
v tesklivém srdce úsvitu roj
dávnýcli zkazelí se
.Složil
rojil.
jsem Idavu do mechu,
na ústech toužebné pání: Zpívej mi,
pláe
rozmilé,
slavíku jiustin a plání!
90
!
Zpv
ader
tvj, on
bolesti
slunené polibky dúvá, až jako mušle choroba
tajemn perlou
K
se stává.
míru a klidu vyzvání
dojemné pní,
je tvoje
veškero blaho skryto v z bolesti
Drahou jsi
—a
mi, ty
lesní
tvj
nm
vykoupení
nemáš slavíku
samoto
snivá,
snílek stesky své
luznými kouzly
ti
zpívá.
-
;
Rákosníek.
Otín soumraku na
eky beh
i
pa vrl)
na pole
i
lesy,
šedavý tlum,
vše ticho kol, jen v nízkých ostic
smsi
kýs tajemný se ozval ruch a šum, jak sivé kídlo temnoty by chtlo skrz husté
mé oko
síti
mocí lett v
dál
v snivý kraj se zahledlo
—
sám v dumách na behu jsem vody
Noc na zem klesla jako vdova sirá mužv erstv nasypaný rov, když slzou kropí ho a v náru svírá l)i'konána žalem nemá slov; na
stál.
— hvzdy
mdlá svlla zžehla a
zabrala se v
3
vykávala
Tu v
—
zlaty den.
ji
pvce
zjevirs ty se,
síii
oima
tim nad
sin záe sen.
uslzelé tváe,
náku potší
až v
s
prchl doby
vznes' obliej
drobný.
žlutým obloukem,
jsi
s
temným kroužkem
zdnl)ný.
až hrdla bílý objevil se len^,
pt
a
jsi
poal vroucn
tak a mile,
hvzdnalý noc rozvinula šlá
až
velkým luuy zrakem roztoužile
a
svých
V
dikíi
jasnou vThala
zá.
ti
dál na vše strany rozléhal se v luhy
tvých harmonických písní pestrý- dav.
ponoený posud v spánek tuhý, v temné kukle, proci smrtihlav, by v kvtu kustovnice sladce hýil;
až
skr)-t
i
vzll' a pláš
svj ernožlutý
nad ševelnými stMs' lutii.h
Co
vše
jsi
pl;
*.i>
i.i
úiic
šíil
trav.
/.w>nek hlásá,
co stehlík drmolí a hvízdá hýl,
co i
z
konopina
písní
srdce k nebi jásá,
lindušiných zvuný pyl;
vše noci nahradit
jsi
ím
tesknil
ím
ty's
citem jat a láskou duše tklivé
den
i
toužil snivé.
se blažen
k ní sdílným tšitelem piletl.
chvl;
I
zer?, jak odchází, múj
jak v slzy nutí
oi
jak
otvírá
ke
jak šepce
ji
kvt a
zpvný
tvj zvuný
druhu,
hlas,
pestrý luhu,
hlavu týí klas;
jak štíhlý chástal ozývá se v setí a hlasné
kepelino „pt penz"*
v brázd teplé skrýši drobné budí dli a
zvonek
vže
rozespalou ves.
I já
jsem poslouchal,
mj
snílku
až v
nžný, v
co's
jitra
adrech tajemn mi
pl
a vstil,
mlžnou še, zašelestil
rží ke; tch purpurových rží
a rozvíjel se rudých a
všemi rty
mé
srdce dýchalo
Bu
ti
vroucí dík:
požehnán, kdo k ubohým
poutníkm
žití,
písn kouzelník.
se druží
Kru ti hlav.
IN a ptaí koncert pisel z rána vhlasný kritik krutihlav, se výše druhých, dlal pána a prohlížel
si
pták
dav,
jenž v listnatého lesa strání
pl hymnus
k slunce uvítání.
Niv krásou unesen a
pl
z
luhíi
vroucí duše ptaí sbor,
druh každý šasten
z
štstí
druh
zel v sladké tuše na obzor,
kde kníže svtla v nebes splavu z
vln zlatých vvnoilo hlavu.
95
Jak kouzelné
to byly zvuky,
dumný
tam ilý
tu
stesk,
jas;
ve snivé slavíkovy tluky
svj uhýk a
temný
mísil
hlas,
v tóny lindušek a drozdii
hlas žežulin se snášel z hvozdu.
Jen krutihlav sám bez únavy se vrtl stále, aniž hles',
hned
péra hadí hlavy,
zježil
hned kril
se,
hned pyšn
vznes',
hlav
snoval,
jak Biih ví co by v a stále
oi
vyvaloval.
ICdyž dopli,
„To
že je
a kviky
se dal:
Ne, to
j.sou
kváky
svtu pro skandál;
všecko
si,
líbit
Já v Africe a
e
zpv?
ten cvrliká to
mezi ptáky
slít'
a nadul se a v
arných
onen kehce
byl,
pvc
—
mi nechce.
se
moji
zláti,
slyšel sbor,
jich písní orli byli jati,
vod hrdí králové i hor; tam sídlí milákové bohu, vám, hudlai, jen smát se mohu. 'lam, Bilmanské kde stojí vrchy, a u Ni{jru a je
Cadských vod
nad vše vaše zpvné sprchy 96
:
mn
!
zvuný výkik více vhod; — to mrzáek je v plenkách,
zpv
váš
radš kdybyste šU po lioiisenkácli
Jen v
])alniách
pvcové
— —
se rodí
ne v lipách zde a sntcch vrb
kde nebe v srdce žár jim hodí, vy máte jen. co dává krb;
zpv
pravý zní jen na Atlasu,
jdte k
vy, knikalové,
Tu
drozd,
dl
chlubilovi
dív klidn poslouchaje, :
,.Laskav
Ivá pro nás vyzískala
a
krutihlav vznes'
strnulému
ped
v ráz
„To
A
ze slz v duších tvoí."
naduv hrdlo
le
pvcv
zrakem
hlavu
pt, davu
se temnil
To
svt:
psík kdes vrí!"
krutihlav se k snti krí.
Smích rozlehl a
hrd
jal se
zpv?
že je
hru;
rubín tch hoí,
z
Pánbh
jež
A
tob
bu
palmového kraje
a zjev, co z
co v
cFasu!"
se v lesním skrytu
znova zahovoil drozd
„Zpv
duši chce a vroucnost citu,
•jen hlavou kroutit není dost; ty
nemáš
nic než hrdlo choré
jak litujem
té.
bídný tvore!
97 flaCi motivy.
—
;
My
stesk
žal,
i
jímž srdce
nesem nebi
a radost
liiiši,
vstíc,
když snním zkišalují v duši a
záí
z
jdi, jdi
a
dtských zítelnic všemu svtu vsti,
co naše blaho je a štstí.
Spš,
je
kaj se z
veliká jich
jdi,
nám
nech
pozemskou svou pýchu, k svtlu, sbore pták, Bohem, ubožáku!''
slunci,
bu
a híchii,
když vzletném do nebes;
dost,
nuž k a ty
si
úšklebk
vru sms,
s
98
;
:
ervenka.
Lípy na
vsi zhiijily a
tuný melák, spitý medem,
kvetou,
jenž jim v adrecli dlel, s
hlavou poprášenou
istí hroty mlsných tykadel
vje
kídly, slunce žár ho
stásá pestrých
kvt
lín pod mez kráí,
muí,
prašnou sms,
mrzu bzuí
„Nelze snésti toho vedra dnes!"
.
Za
vsi
louka
s
kvtnou loukou hoch
a
le
již
stiraje
kvt zlatý
zlatým pylem,
tká den
motýlem pod hloh sedá unaven, si pot, jenž s ela kane; z vísky,
v tom pták hrdélce a
lelší
hndý
hru
za
snes' se
—
na vtev,
jsou malované
jako malin rudožlutá krev.
Hopkuje si, malou hlavu týí, vsí kídla šedých nohou níž: „.Svi, svi, slunce!" hvízdav si kií, „prohej ptaí hrud i lidskou již, prohej srdce toho, jenž zde dímá,
mu zvonky v srdce, hvzdy v ho píse líbá, soucit jímá, jas ducha plaší mysli mrak."
dej
a a
zrak,
Slyší hošík, aniž ví, co slyší, ale dojat v duši jest a blah;
pták ten rázem bytostí vzhlédl
na
a rychle v
mu
vyšší,
adra
sáh'
.
.
„Má
snad srdce kidla? Jak se chvje!
i
nm
v
puí
pestré
kvty
niv?
mn
dje? Ptáe, ptáe, co se ve jalíý zvuný div! Ta tvá píse
—
Jaká
krása, jaká chvíle zlatá,
jaká divných pohádek to íš!.."
A
hochova duše krásou jatá nad ddinu vzlétá výš a výš;
:
nad pokMii se vznáší, nad douluavoii (1(1
lilankytu v nebes šírý luh;
nad snílkovou ozáenou hlavou
mladým Útlí;
siuím a písním žehná Buh.
srdce hošíkovo buší,
každý záchvv v
zvun
dtských dum,
tísni
kišaluje v
útlé duši;
v srdci kypí to jak vína šum, prsa šíí se mu, líce
zem
s
nebem
nití,
splývá,
lesem mrak;
s
ani neví, co té chvíle cítí a co vidí krásou spitý zrak.
Samá kouzla vyrstají v luhu z rubín je zdroje ruí ron, kvítí na niv se adí v' duhu,
vže
a rtem lidským mluví
„Vše
je živo,
nedbej lidské
rozhlédni se sdíln tam sni a
v,
i
zvon:
ei,
sem;
že stesk a žal se léí,
vroucnou písní jen a soucitem!
Zpv
že plaší netopýry zloby,
hvzdy
sype na blankytný svor,
nad vše zdoby vod i hor; pak, ptáku, plave nebes moí,
že skvost myšlenek je
utajené v klín ty
povzletu a a ten s
citu
ohe,
svobod jenž
jej
mu
u,
v srdci hoi,
rosou v tklivou sdílnost slu!"
A
pták pl, až v hošíkov duši
probudil se písn prvý sen
Okídlene, kéž v snílek ten
tvé
.
.
.
zpvné
vzruší
nkdy podoben;
ti
kéž je lidstva jasným tšitelem,
k
nmuž
s
vdkem
kéž zasype písní
me
i
pluh
i
zel by práce rob
zvuným pelem
kolébku
i
hrob
!
Sitníek.
Dúue
pešla, nad rybníkem bílý oblak plove,
palašina vznáší k
pi úboí silniek
si
rybník vln sítina
Hle
nmu
laty stoklasové,
nízké hráze šmel
ržový
kvete,
popvkii v sítí hnízdo povzdechy tlumí,
za
plete;
šepce a šumí.
to
hnízdo jako
v stéblech
tech
je
váek —
roztomilá skrýše
vánek houpá bedliv a
—
tiše,
na vodu je obráceno malým do vnit vchodem,
kde
se skryje
dumný zpvák
rybník vln povzdechy tlumí, sítina
šepce a šumí.
s
družkou svou
i
s
rodem;
:
Pkné
hnízdo
z
vláken,
z vlny,
z
rostlinného inýí,
vystláno je nad hedvábné lože bohatýí,
nad hedvábné bohatýí, nad vysoké
vždy
v
nm
farní,
budou spoívati tyi pvci
švarní;
rybník vln povzdechy tlumí, sítina
šepce a šumí.
tyi
pvci okídlenci k
tyi pvci šedohndí
bok,
t)'i pvci žlutých a
žití
nm
se v
blovou
s
zbudí,
hrudí,
jako blýštek bývá,
sitníek v blahé tuše hvízdá
si
a zpívá;
rybník vln povzdechy tlumí, sítina
šepce a šumí.
Srdeník svj skvoucí steré
oi otevela
kalich v luhu
z
trávy zvedá,
kopretina bledá,
kosatec se výše vzpíná nad zelené a ta žlutá jeho kštice v slunci
sítí,
jasn
svítí;
rybník vln povzdechy tlumí, sítina
šepce a šumí.
l^yska plna zvdavosti vznáší hlavu v
„Kdo pak
Mndý
to tak
pkn
pták? Co žádáš, pvce, vnáší sítné šei?"
„ý chci v hnízdo!'* „Nuže, vezmi Rybník sítina
brod vod?
zpívá na té naší
vln
povzdechy
šepce a šumí.
tlumí,
z
našeho
ji
peí!"
-
„Lyšata až kiet hiuloii pi iuozivm nirukii. potš nám je za to zpvem, bloprsý ptáku !
Nemohou
se u výš vznésti z
jiné srdce dal
nám
vod siného zídla,
osud, slabá k vzletu kidla;
rybník vln povzdechy tlumí, sítina
šepce a šumí.
Nemžeme
tebou, drahý, v kraje prosté snhu,
s
tušíme jen jejich krásu,
le když
pvab
o nich vypravuješ
žár a
arovné
pudá také v naše srdce blaženost
Rybník sítina
vln
šepce
Ten, kdo
povzdechy a
nhu; své zvsti,
a štstí.
tlumí,
šumí.
zpvem
slabé bratry vznášet
umí
výše,
jist poslem vznešenjším Ulankytné je íše,
jist nebes vyvolencem, jist vyšším zjevem;
požehnán, kdo srdce jiných léit muže zpvem,
kdo
žalu
povzdechy
Sítina šepce a šumí.
tlumí.
Slavík.
V v
chrám minulosti putuje má duše,
nm
rusýcli
vely
jak
jak dti na
plnoní
zas na to jaro
kdy
kvt
žití
vzpomínek
se schází rod,
v íiadra zkvétajíci hruše,
žití
v Boží hod;
myslím nyní,
a mraných žal jíní mnohý zhubily plod.
mráz
srdce
i
Kdys v ndýnském sad ddov, v hor štp letný sníval zelený svj sen,
a
Ivlinn.
kvést ho nezeli, kdo pišli k mlýnu.
;
pec
v jeseni byl plody ubalen
a jako sadu král své ratolesti
ší rozkládal, hrd
z
tajemného štstí;
lid
íkával, že šlj) jest okouzlen.
Že
arodj ho zakl
a
jara
7.
veer
nkdo
prý
v dávné chvíli
sntech
v jeho ve
skrytý
naíká
až ú/kostí se v prsou
a kvílí,
taji
dech
panny pod ním hody slaví a toho, kdo k nim jde, že na smrt znaví chvat jejich rozkoše a tance spch.
že lesní
Dd
ei
u?míval se plané lidu
a íkával: rj^^ri nech, dost záhy zvíš,
že a
a
klam
je vše, co mluví naši
peludu
tomu štpu dli, kdo kvést jej uvidli,
nekvetlyra jsme
pec mnozí
jsou,
a také ty jej
kvésti uvidíš."'
Jak tšil jsem a
mléi,
báchorek jen íš;
a
se blažen slovy
ekal na líbezný Vesnin
tmi
jas,
až zulíbá svit slunný snivou zemi
obejme ji zas; pod bílou jí rouškou zkvete a život z ní vzejde na tisíce na kvapný žití rej a hodokvas.
a v lásce vroucí až
líce
A
pišel as, v
dédv
sad
sta perel bylo
kvt
a každý
A
nmž
na vrcholcích
za krátko strom každý
kvtnou
po všem sadu halil vnadu
kytkou drobných rží zdál se být.
To a
trávy,
se klonil rosou špit.
co den se více v a
teplou vlahou záhy
pojednou byl samý tpyt;
bylo jara snžení a vání
vn
závje, jen sadu
král,
štp tajemný v tom mladém slunce pláni bez ozdob kvtových jak žebrák stál; snad bolem schvácen prosil smavou Vesnu,
by
zkvetl, ne-li za dne,
až mile vyslyšela,
eho
aspo
ve snu,
zdál.
Noc teplá milým oddýchala klidem, a msíc s nebes východu se vznes' jak hostie, již k míru híšným lidem nad modrým kalichem by zvedal knz; hned prozely jež krásou
a báchorek v I
stála tiše v
a z jí
s
noci oi,
nm
nž
se
vnoí,
budí arnou sms.
milostných chvil tuše, sen
nebe splýval do vnímavé duše,
svt
se jasnil
ven a ven;
nad skal stránmi a les lemy
jas
a
hndé
srdce, v
pršk msícových tkaný
a dálný a
ty
mámí
svtla jako lavina
mlýn
i
lé
k zemi,
sad byl krásou zaplaven.
;
«Ven
A
dd,
hochu,"' volal
vyšli
štp záhadný moh' milionem
a
^v ta kouzla noci!"*
jsme; já udiven se chvl;
lilii
se
sotva zdoby zmoci
skvl;
však chudý ostatní tu stály
zely
a i
s
štpy
divem rozkvt velkolepý
libovonnou druha svého bl.
Jak socha stál jsem pitulený k ddu, žas ústa moje zamkl byl jsem'
nm —
;
tu tré
se v
zvuk
tajemných
štpu zachvlo
i
v rychlém sledu
v srdci
snad strom ten zpívá, snad je
i
mém
daen
;
citem,
rusalky je vyvoleným bytem
tch
milých kraj v
dlu hlubokém?
A
zase zvuk se ozval v štpu jasný. „Co to? co to? pry, dde! Kouzel sms!"
I
smál se
dd: „Ty's pvec náš
To
slavík,
sem
dej tu chvjící se
a poslouchej již
I
vypravuje
hrdina mi krásný! a pítel,
vz
dtskou ruku
zvst krásy v jeho tluku, hvzdám do nebes."
zpíval slavík ve
vonném
skryt
kvtu,
chvl; byl jásot to i sten, zvuk za zvukem se ronil v ladnou vtu, cit byl opojen; jíž krásou duch ty ptáka zpvy s štpných kvt vní tak vábn snoubily se v srdce tni až strom se
i
jak v noci ervánek, jenž vští den.
109
; ;
Hvzd by i
z
nebe vylétalo na
zdálo
že
se,
padá
do kvtú jablon
pvabné
jara vil
než obloha je zaste
Vše zdálo
vždy více
jich
v duši mou.
i
Snad poznat zdály a spatit
tisíce,
píse arovnou
slyšely tu
vábné svody
chorovody,
mranou
tmou.
mi zarováno rázem,
se
a
mnl, že ptákv zpv se mní kvty štpu slétající na zem
té
noci kouzelné jsem slyšel pt.
já
Hle div
kvt,
štpu zvuí kvty puí
div, jak snítky
a z hrdla slavíkova
nebe shýbá
a
v
se a libá svt.
Vše padalo mi v srdce pylem štstí a blaha poupaty já v nebe ros, tak okouzlil
m
v
strom
ratolestí
ten mile klokotavý sadu host i
byla duše
má
jak pohár zlatý,
jenž krásy pohádek je vrchovatý, a
chvla
A a
se jak
veernice skvost.
rostla, rostla v
tajemném tom clivní
kídlem touhy dávala
se v let
a byla plna sladkých políbení, jež v kolébce
nám dává matin
proud mélio snní vzdul jež
tpytných cit svj
však
hvzd
ret;
se v hojné vlny,
a perel byly plny,
vyslovit jsem
nedove.
;
Tak
s
tónem tón
a Uažilý
by
s
knzem
se nesly dolu nivou byl,
zvuk
nad zlato dražším
píboj
a
le
an
vy.-;lán
pírodou mou duši snoubil
a v dáli
já
huel
bd
:
sjílav
saem, tklivou
prstenem
jak píboj
žití
a práce vlnobití,
jsem neslyšel ho v blahu svém!
Od onch dob
divn
se
mnou
se
dalo.
rád po kraji jsem bloudil sám a sám, vše
vkol
tajné srdce mít se zdálo
e
i
krev
i
vidl jsem, jak oddýchaly
i
i
všecko, já co
jak lesy modlily
hvzdy
a
Y mé
létly
nivy smály
se,
k
mám; skály,
rzným koninám.
duši se cos tajemného snulj,
jak pohádka
i
pisefi,
žal
i
smích,
mým srdcem moe slunných zvuk a mlo slzy — perly v peejích; proud rží
hvzd
a
ve
vn
dulo
ader rudým zídlem, záné úblovým kídlem
tekl z
sny
vznášely se oblacích.
Vše probuzeni toužilo a vzletu, co kol jsem
zhlé
i
co jsem v duši
sta
poupat hoelo tam nachem
sta
pták písnmi
sad
ader znl;
byl pojednou jsem kouzelným též a
ml
kvt, štpem
každým srdce vzruchem, každým tepem
jak on jsem
kvtem
obalen být chtl.
:
Mn i
zdálo
že
se,
s
mou
se touhou pojil
chvjný hlas, žal vyléil a skojil,
slavíkova srdce
by a
hru mou
od
jsem
té
doby
z
duši na úžas
pocítil, že
jeho ze šveholu
v mých adrech vzrostly a že z nich
kvty jemných
kytku vážu zas a
zas.
To
písn moje, zdoby mého žití, mé kotvy v boui, pásma modliteb, mé ve tmách jiskry, jež se v slunce nití, by ozáily dnu mých mranou step, A doposud, an ader kvt se ztrácí, mé srdce ve snu toužebn se vrací pod dolu~oteckého
A
vždy
zpt
ti
starý štp.
žehnám, ptáe, když zde prodlím,
t
volám v život plný ztrát zbytkem pání duše své se modlím „Ra, Božej^^pvce takové nám dát, již na všem nekvetlém kvt štstí vzbudí a a
a trní
žití
všeho, jež
nils
nám vncem rží mohou
trudí,
obetkát!"
stvolu
Uhelníek,
vJheliiiCka vidin v letu
ernou apkou ze sametu; ho, pisni. chy! Xež peh'tne bor a nivu, s
chy
pines mi ho do motivu; svi, slunéko, svi!
Uhelníek ernohlavý o ptaí juž nedbá davy,
svým
si
peje bý,
v borovice
mlké
duti
tajemného cosi kutí; svi. "ilunlvo, svi!
Ptaí moMvv.
;
;
Uhelníek, co
as
hledá
?
Mhouí oka temnohnd.i, peletuje mý, ernou
hlavu
dvorn
kývá,
polohlasem volá, zpívá: „Svi, slunéko, svi!'"
Uhelníek bílé tváe za slunéka zlaté záe tká své lásky sí,
by v ni stejné jak on ptaí vlákal krasavice. Svi, slunéko, svi! Svítilo
kštice
mu pkn, vru
duben za veer v rozkoši moh' ži; pive sob v temno skrýše celv
uhelniku.
Tiše, tiše
.
.
.
Svi, slunéko, svi! Stará sosna v iitulnosti ])onejprv dnes párek hosti,
budou blaze sni; z
rána
s
novým štstím
v hrudi
hlasnou písni drozd je budí:
„Svi, slunéko, svi!"
Pohoda jim
v oicli vznítí
touhy poupata n.-.
má
i
žiti
srdce tlí?
114
:
:
dobu pak až dtem budou
stihne
(K)l>a.
zpíval oba
„Svi, slunéko, svi!"
_Dej jim zdaru, dej jim
píhodnou pak
v
v srdcích
zpv
sily,
léta chvíli
jim vzni;
tuž je kídly, tuž je tly,
do nebe by vyletli; svi, slunéko, svi!" _Dlouh\'ch noci tmy je prosti,
vzhru do
vznes je
volnosti,
v ni je mílo dlí;
pomoz záhy jejich rodu dravc nástrah na svobodu.
z
Svi, svobodo, svi!"
„Pej, roj
a
v rodnou
a na
Vesn syn
každé
z
klinu
vylétne jejich
houš
i
mý,
každé srdce chvni
jich
zvunou
se pisefi
zmní
Svi, svobodo, svi!"
-Vposled pak až v heelbúv mechu mrtvi padn dej jich ale duší skála,
)ii,
zbav je vzdeclni,
tlm stlí, jich a zpiv.i
eka,
les
i
niva
Svi, svobodo, svi!'"
:
:
^Zpívati až s
i
a
neustanou,
mrtví z hrobu vstanou
heslem: .Chceme ži!'
a všecli lidí v
jednom
zazní bez mezí a
Svi, svobodo, svi!-
Kochám
A
se tím
co zvuí jeho
hlasu
asu .
.
.
ptaím zjevem! zpvem,
slyším v duši zní; je to sen?
sám jsem
i
v srdce tluku
vložil
do tch zvuku
„Svi, svobodo, svi!"
:
ernohlávek.
l\.raj
nebes
jak jinoch
s
jemn
l'o
dálnou zemí splvvá.
mladou
n á duše v klenu
kam
s
dívkou, touhou lásky jut
hru
se divá,
stichlý pták šel spát.
básník muj a stromu duše plesná
a sladký
vykiník tch na
listech,
jež usn:ívavá zemi píše Vesna, z
nichž vane
To
tšitel,
kvtu
mj
jenž tam, kde
dech.
svištn rokotavý. ladný kyne
niv}'
své lásky chrám
i
palác z
v lahodný polostín.
klín,
mechu
staví
Jenž na
snítce, již
vánek
jižní lioujiá,
svj švitoivý koncert hvízdá rád a v pramenitých perlách
by voln jimi
To ernohlávek muj
mám
jak rád ho
kídla koupá,
vlád'.
zda
;
asi tuší,
arný jeho zpv,
a
jímž krásy záhony mi rostou v duši a
sluncem hoí krev.
Jenž zemi
nárui
z
se u výš vznáší
jak blaženého jara sladký vzdech a volá
do kvtu, co v
a v slunných nivách
srdci raší
tch.
To léka muj, jenž léí zvuku plesem mou duši, druhdy chorou zas a zas, když jako dít bloudím v dumách lesem,
kam
jarní zve
Viz,
slvloiiil
a
m
lilavu
as.
pod zalmdlá
l<ídla
zavel oí vábnou aromoc;
na
myslí
as,
a jaký z duše zídla
slcvost vyváží
Slyš,
pje
juž,
tu
noc?
muj ernohlávek nžný,
své duše peste zkvétající sen,
o
erných oích družn ptaí knžny
a
kštici
nad eben.
(
i)0]K'lav\
)
(1
Hkácli, hrdle šedém,
cil
svtle olivovém boku snad,
jak shlédl
ji,
když plachá jeho sledem
v kvetoucí slétla sad.
mu
(i novvch pisní zdroj
v duši zvoní,
by perlily se rži úkojem.
nm
hlavu roztoužen po rudým vzdychá rtem ?
jež a
Ci o
kde
proháté letním sluncem výši, pásma jarních zpvu tkal,
zlatá
když jak shluk tlum vran
sle
do nuzákv chýší
strasti
v
lno
skal
o loupeži hrozné sni a
("i
kloní
když uhýk, lad
i
líté,
lesu ukrutník,
jim za soumraku v hnízdo pospolité
odvážnou
Když v
odnes'
ke
ostnatý
by bez a
ni
lesním
Pry je -^pi
silou vnik'
ji,
?
jak vraha toho zvykem,
kams do úvalu
popvným
mnichem
se
skal,
poustevníkem
stal?
pry s tžkým žití bojer bdní rzných strastí víc než dost; klidn, druhu mj, co s žal rojem? se zlým snem,
v
bu(r v
snní útrap
prost!
pokojn; má noha opatrn od ložnice tvé odnese zpt, že nezdepu ni trav na hebké x. drn, kde pes noc vzejde kvt. Spi
m
O
Xi dech
spi!
vždy v
mn
mj
snu
neporuší;
ti
slunných písních tvých
upomínky mládí pjí v
duši
jak dti v letnicích.
U
spi!
Vždy
tam, kde milý
též krása dlí, ty's
má i
duše
pi tvém
všechen strom
On míjj
sní,
on
sní
Le tím,
pak
zpv
její
útulku se
ves.
tvj
prodlí,
knz; ra'.)dli
—
svou píse nevypnou,
okídlený, ernohlavý brach,
a co jsou sny? a s
i
pravý
ptákem
Jen
žití
šumnou pnou,
já jen prach.
jednu-li jsme duši potšili
eho zpvný uštdil nám sen; nhož žiti zdroj jsme ))ili,
kalich, z
byl sluncem na])lnn.
!
.
Svkavka.
drobný pták
l\.ý
i
bízy
aj,
list
—
to slétl
tepetav
na svží lesa mech
sylcavka, jež hnízdo staví
— ?
práv
ve blokoré jedle koenech,
kde nejvíc vesem kryty jsou a travou
.
.
jak bázliv se chví a tese hlavou,
má
asi
Druh
starost velikou a
její
ile snáší vlákna šedá
a stonky boríavek
a
i
šišek hebcí šupiny
i
peí koroptvic,
Jen ukryjte
ped
spch
suchv ves, jí
hledá
jež padly v
se ralází
les.
plotem živým
myslivcovou fenou, dravcem lstivým,
jenž v polích každou brázdu zná
i
les.
;
Jak švarn vystylá
nJžiiá j)ani
ta
své lásky kvítím utajenou skrýš! I
ader
prach svých
by utuleny
—
trhá bez ustání
což matce pro dti je za obtíž
—
kídly
])od jejími
ty zpívající skvosty neustydly,
než volné v blankytnou se vznesou íš.
pý
Hle, nožkami
stlauje a hvízdá
zhlé,
a volá nu chot, by dílo
pak vzdutou hrudí hladí stny hnízda a tlaí jeho okraj,
te ladn
by
zve
se
upoutala ješt
žíní,
co nepeviio v té hebké ptaí a ve
A
všem písný zacht)vává
jaká klenba nad hnízdem se zvedá
kol do kola! a
síni,
sled.
]iilná
V
n
jeden otvor jen,
nm
ženka na lože v
sedá,
bv zkusda, jak na zítejší den
bude v
spát
ptaí
teplé sílíce
cluit)-
len její bílý poklad kropenatý, v
sn zvuných moe
A
družce
teiF zhléiili
cho jak
s
a
m
druli
se
pohroužen.
dvoí, zpívá
a strachem v
.
.
.
okamih
chotí v srdci houštiny se skrývá
tepotnvh dvé
le pjí dál
inilé
ti^e
j)0(l
list
zhujelou
bezových;
její
drobné sl>kv radosti
klestí
a štstí
probouzejí slzv v adrecii mých.
C)
ptáata, kéž
zpv
váš pospolitý
se náhle neproniiii v teskný žal,
zel v erných sosnách jsem,
jak ostíž
litý
zlým zrakem práci vaši sledoval, a
spolená když radost vaše pla,
v checht dal se váni, hrucr a jak stín smrti
zapa
s
kídly
se
v luno skal.
mu
chvla,
:
Kepelka.
Z,c!Íla se v zlaté vlny
kepelka
n
házi jimi v
i
kraj
ile hází
i
to živých
Zvoní jimi
sms,
seti
„pt penz", kvtná adra niv luk,
v
stíbrných je zvonku zvuk? v radost všem,
oká/-ali.'
když líhán hvzdnatým je veerem,
zvoní jimi pi msíku v ší dív než východ purpurovvm
i
dál,
ohnm
vzplál.
Zvoní, volá na vše strany zas a zas
„Dti, slunce rozpouští na
sta z
nho
S])šte skvost
pert-l
tch
již
zlatý vlas,
padá v meze kvt,
živých perel popíjet!
'i\
;
Hleífte, jak se tpytí travin vrcholek,
jim
co
i
vám
tm
tím jasným skvostem kyne lék;
nivám darem bylo, biuT
nadarmo vás
h-id
nm
v
vám,
i
záný nevolám.
potom na pšenice
rijte,
mám
n.i
pijefte lán,
útul krásný pro vás uchystán
budem dnes, mé drobné dti... Pt penz!
slunce heje, veselit se t.ite se,
V
dálném hvozdu štíhlých
potší
se.
klasíi.
útlých trav
pobaví se ten váš dav;
pod sametem bujné meze, pokraj budeme se pohromad popelit!"
žit
Vrátily se záhy dti, pišly zpt,
matka ítá: „Kolik No,
je vás?
Ptkrát pt!
hodný, popeliky, všecky dnes.
jste
nuže tedy, popelme se! I?t penz!"
A již blaze rozvinuje kídla v ši. krátkým zobem peí echrá, tíbí py, vlažnou hlínu vyhrabuje hrudi zpod,
chladný dúl
jí
k popeleni
Popeli
se,
šastna
buiF, jak
chla v
si
práv
vhod.
popeliko, popeli,
peí,
popelu že
žvavé dít v koupeli,
chla
pedk
si
kídla, sotva
víš,
.svých se popelíš.
Popeli jež
ti
kvt
krásných
do kytice
léta svil.
se, jásej
Pánbh
z
vadnout' rychle; dozná toho každý
když jak sny Popeli
strom
než tu nyní
Popeli
ovnenou matku zem
bílým piodjí rubášem. se.
uhosti se v prsti chlnd,
dtem
musímc Neustále,
hloubí se jen
lí!i,
jiním bude na vtvícli.
žhavé slunce praží moci
vyhrab
z nás.
na skla oken dýše mráz.
zpívej v skrýši rodných
se,
než vzdech
boue
je
chvil,
adra
lad;
drobné jamky, uprav
se všichni
byt,
jednou zpopelit.
každým srdce úderem nám pod nohami sypká zem,
kdo strážcem odkaz svých otc žít. nech vky by se popelil.
l)U(le
li
l)yl,
Rorcjs.
Jat
v
asto
vzpdiiiíiiáin.
když svatodušní svátky pišiv k nám
a
vku
pul
již
za tím
le.'d
—
—
a zvuícím já zvonem v šírou dál hod boží radostni jsem zvstoval na rudé obarvené chrámku vži.
v epech vzných pták
Však sotva v ráz již
všemi okny vznášeli se vzhru;
hlas
až
první skípl zvon, nastal ruch a hon,
samý náek byl
dol
a ve
slétali zas
vži
a
samý
stesk,
jako blesk
se ukryli a
127
kru.
Jak ilý l)vl ten jejich letní Já v duchu posavade vidím
zím
rej!
jej;
rorejpa, jak plaší se a dsí.
jak srpem kídel, rue,
diuhem diuh,
s
a
ploským zobem pružn seie vzduch
a
drá])kem nohy na stnu se vsí.
Já houpal jsem se. také zavšen, na lan zvonu, vesel hled ven, dél nežli jiní dávaje a
mu
znti,
naposled když zastenal a mel,
vždy myslil jsem, jak do polí jsem zel. že o
A
pí
výše vymetalo
setí.
myslil jsem. že stále víc a víc
jdou šedé hory smavým nivám vstíc a v zlatý prales roste vodní
že motýl na luhu se a místo
nho
mní
že se dává v let
na
vn
A.
myslil jsem, že zázraky
hlas
sítí,
v kvt.
hebkvch kídlech pestré
mého zvonu divem
tch
kvítí.
chvil
vykouzlil,
že srdce jeho neustále liuší; že kostel
sám
je
živým tvorem
že hlavou h.ini má, jež zdobí a velký
A
duši.
když jsem na modravý hledl
hned a
zvon že obra toho
též,
vž,
myslil jsem, že
že se
m
xlli
p?\
vtve
hlaiiolu
128
les.
k nebi vznes'.
zvon;
;
že
a
;
nebe jasní se a smje liili všemu kolem v lásce žehná Húh zemi v krásnou chvíli onu.
a libá
Tak
ilunial
jsem a drahný meškal as,
mne
až Ivo=telníkúv volával a ve
dveích
hlas
klíe
se ozývaly
tu horem pádem po schodech jsem spl le jednou vstíc mi rorejs vyletl
zpod krovu Tím zaražen
a a
volal
ne
a na
11.
výletem
a zdiven
staekova nedbal
hlasu
již
m;
já
vdl,
ek' jsem
klí
sob
jsem,
že mi shoví, tož trefím
si,
sám
ješt zapískám,
mu strím
když do kazajky groš
A
píe.
hnízda u trámové
z
—
nový.
proto vesel v podkroví jsem spl.
bych rorejsovy mladé uvidl,
le
staí za
mnou
od hnízda bych útlých dlí a kidly ve tvá
strach
Mn já
stále i
bili
m
ím
jak draví.
jejich plachý strach,
že lestný druhdy brach
rod drobný násiln jim fož
je hnal,
jejich nevybral,
podivným byl
nevdl,
kolem hlavy
k hnízdu zpt
z
víc rorejs lkal a
hnízda bere;
bdoval,
tím do vtšího smíchu jsem se dal a žert jsem
ml,
že
kídly
i2g Ptaíi
ir Olivy.
v
tvá mi
pere.
Já nechápal ten jeho kik a
„Pro
pláeš,
le vku
kvílíš?"'
pul jsem
žal.
v žertu jsem se ptal.
ekal bez odvtí
—
až náhle poznal jsem ten jeho ds,
když z
níž
výkikem jsem na postýlku andl smrti odnášel mé dti.
s
kles',
Mrtvý
i
ták mrtvý leží na
a na srdci
má
pták.
eitém mechu
krev;
snad dravý ostíž v divé choutky
zobem
jej
stih',
a bránil hnízda
když nadšený
útlou svojí ženou;
s
te
leží s perutí
a
hlavou obrácenou do nebes,
s
spchu
pl zpv
zde roztaženou
jak o pomstu by umíraje volal
na zákeníka, jemuž neodolal. Perlami rosy pláe ves.
Co kvtných co zpívajících co nyvých
sn
v té útlé zniklo hrudi,
jar,
vzdech
as, jež
láska budí,
co drobných klenot zde pišlo v zmar.
!
co štstí
Wkik
co srdce
záchvv
zvuk, tiuk
a lásky
a srdce
a jaká zvsti zvonkovitých
sms
co pohádek, jež slunná duše tkala, zlost \T-aha na vky zde pochovala!
Perlami rosy pláe ves.
Kdo
nahradí t. zavraždný ptáku.
plave vln. neznámého mistra milý žžku,
blank\-tnvch ty
ret jehož
melodických
sn
byl pln,
než dravce ukrutného smrtná stela na zpvné štstí tvoje zanevela a
zmnUa
je v žalný smrti hles?
Snad dív než
rozvily se, opadaly
tvých písní stolistky,
mj
druhu malý!
Perlami rosy pláe ves.
i
u hnízda smrt lestná
když vábirs dti ven, a mladá zora koupala jež v ruce nasbíral
si
slétla
na t,
se v zlaté,
jarní den,
nm
ješt pluly? když bílé rybky hvzd v Ach, kdo se te v tvé nžné hnízdo stulí, v nž výkik tvj i nach tvé krve kles'? Kdo porozumí popvkm tvé lásky? Kdo dosní srdce pohádky a zkazky? Perlami rosy pláe ves.
:
Už dotrprs. že ustal
a sotva
kdo
as tuší,
už pt,
jsi
však stromy mají citlivjší duši, a
t jejich kvt; nžných aneraonek modré oi
vzdychat bude pro
a v
povždy
stesk rosný
co jar jim a starý
buk
vnoí.
z lítosti se
popeje jak
žití
se rozželí až
dnes,
k plái,
ást své duše ptaí Perlami rosy pláe ves. že ztratil tebou
Už darmo já za
nmž
I
Však zlomené
dám myšlenky mé
kéž nosí v
lkát
klobouk
tvé
.
.
kidlo
si
blažen koupal
v slunné zidlo, jsi
ondy sám;
se
kéž každá v duši jiskí se a jasní a
zlatokídlou pozvedá se básní,
vždy výš a a
vý'š, až modrých do nebes, svtla paprsky a vláhu rosy
mé
vlasti
.
ubohé
a lidu nosí
Perlami rosy pláe ves.
'33
—
!
.
.
.
OBSAH CYKLU
1
A
II.
I.
Sir.
Proslov
7
Lekce
9
Hnízdo
12
Vlaštovka
15
Drozd Behulka
18
Popelka
;
20 23
Zvonek
25
Sýkora
28
Žluva Zvonohlik
30 34
Skivánek
38
Pnkavka Modráek
41
Budníek Podkovka Babka
43 45 47
50
Luníek
53
Brávnik
56
Konopka
59
Linduška
01
Kos Odnesené hnízdo
65
-68
II.
Str.
Na
75
studiích
Líhnutí
78
Budníek Pnice slavíková
SA-
Vlaška
S6
Lesní skivan
89
SI
Rákosníek
95
Krutihlav
93
ervenka
99
Silniek
103
Slavík
106
Uhelniek
113
Cernohlávek
117
Sykavka
121
Kepelka
124
Korejs
127
Mrtvý pták
131
-^f^
136
II
Lesu.
Oen
slunce,
ervánek, dne vrnv
západ
v kraj nebes na
.
zlato tkal,
jak na pnkrov by zabitého druha
druh rudé
V
rCíže
dal.
pláš mlhový
kraj v dálce
a v slzy travin
déš padal
se
temnl s
piodla zem, se jak v
hloubce hrob,
kidel zory
jemn
zlatých zdob.
Jak úsmv, vytesaný soše v tvái, tkvl nhy rumnec na lici hor; luh dýchal kvítím, a
smolnou
slunenou
víiní bor.
špit záí,
I^es onCMiil
a
k nebes
ziral
nivC"
na siné veernice jasný vjezd, jež v zelený
kvt
V a
mu
sen vždy milosliv
hvzd.
snáší lesklých
mé
krve Icaždé kapce slunce hrálo,
pestrým
kvtem
vždy vínem,
bujel v duši cit;
v hlavách
poet
jež zrálo,
byl zjaen jsem a špit.
Tak šel jsem nitrem tvým a duší tvojí, a pání roj mi v hloubce ader tkvl. jsi žehnal šumnou chvojí, ty hlav mech u nohou se chvl.
m
Vše a
líbalo
objímalo
rty
žhavými
m tajemn vn
pil z
a
tiše
ramenem; iikoje
jsem íše
a v kráse tonul jsem.
Já šasten byl a zbožuji t, lese, a zahynu-li v liouštích ztemnlých,
pak duch muj ptákem v hrud'
A zpívá a
a se
dumných stromu
tob
u výš vznese
tvých.
zemi v zdar
i
lidu
tší vše, jak já byl potšen,
Icdyž
úkoje jseiu srdci
bolestí lanýci) jilen.
138
žchil
;.
klidu,
A a
a
nic
/.luil)i-li
srdce
vrah
ustane
l)iti
tu'1)
a
v
adra
slielí.
pt.
pojí zemi nach niycli prsou velý,
bych vzrostl
z
ní
jak
kvt.
Pak místo zpvu chodci vont budu, tráv prozáených míst,
skryt v kypré
a snivou dívku tšit v srdce truilu,
než ztratím pel a
Le
list.
poutníkovou zahyue-li nohou
mé kvtné pak necha
žití s
v slunných ])orostecli,
každou dusí pieuboluui
jdu šerem tvým jak vzdech.
«39
—
!
;
Sedmihlásek.
Oe(lniililá
duiše
jist že
Vesny smavé,
vítám líbezný tvj zjev;
t
ruky prsvitavé
z
upustila lípy
na vtev,
srdcovými jež se
listy zdobí,
nám jako zvuný
v kterých skryt
hlasn zpíváš za slunení doby vzpomínky svých v duši snících
dar
jar,
sedmihlásku
Krásný as
jsi
volil,
pvce
malý!
VohlecF jen, strom v bujný žene kvt. ;i
s
svtelné peeje se
valí
nebes zlatvch konin v mlžnv svt
;
!!!
s
plamenitou
leží
slunce záí
adrech,
lásky žhoucí zemi na
rozkoš zkvétá na sliné
k nebi stoupá vonný
tvái,
jí
vzdech.
její
Sedmihlásku
Kže
zpívej, drahý, zpívej s chutí
zem
snivou touhu
probu
po kvtech;
krásu v jara obejmuti,
v kuklách motýle a v
rozkošných
pj
písni
ržích dech;
adu
ladnou,
všecka lidská až rozkvete krev, a
hynoucí pokolení zmladnou
kouzelný
hovorný tvj zpv,
je
sedmihlásku
Já však
dvrn
tob
a cele
rozbolené srdce otvírám
—
nejez jen to pérko na svém ele,
nechci tebe
lapit,
tón
bys, jenž
vypl pro
pouze ždáin.
stupnici
máš v
duši,
nás nebe skvostný div,
nežli žalost
vnikne všeho tužší
v naše adra, v srdce eských
niv,
sedmihlásku
Kže
slyš
!
Strun sedm v zdroj
pro potchu lidu ukryl
Bh,
sedm barev
duhy
zžeh' též v
blankytný jež ozdobila luh,
ivýcli
zpv
zjevu,
;
!!
po svta když potop a viru od zem výš k nebi onen skvost od lovka k sob známkou smíru divukrásn sklenul jako most,
—
—
sedmihlásku
Ui s
po
nm, pvce! V zbožném pní
prosbou o
Bh
sílu se
co konal k
v nebe nes
hnvu
usmíení,
pro nás, pro vlast drahou konej dnes; v adrech všech, v nichž dravce perutmi krouží
svár ustaviný
vír,
duhu vypj, aby v rodné zemi navždy záil zlatý smír a mír, sedmihlásku
!
ermáek
IVdyž po
mj
piil
vku
zrak se potkal
i!oraa v staré liniši s teliou,
milým ptúlvem,
upomínky ržové mou duši. jak nivou déti ovnené mukem. šly
Upomínky,
zlaté
runy
luzných vnad a krás, za královské plášt, trny, za žezla ni za koruny,
za
svt nedám
vás
143
;
Blah poznal jsem
t
po snhobílém na
ni
a
erném
Snail stydl
i
starému
dávný druhu.
chýlil,
jsi
jsi
upejpav
jež jsi
líci,
na rzivá prsa
po šedavé hlav, píném pruhu
kominíku
se,
drahv,
píteli se klonil,
jenž na otecké navrátil se prahy,
by v lásce mateské
Pro jejž :in
v
nevítars mne,
se vposled slonil
rci,
?
tím tlrobným
zpvem,
nad tirády jiných rád jsem míval,
záchvv spchal za záchvvem, dtských sad, kde blaženým jsem býval;
srdce
sn
Jak rád jsem poslouchal tvé jitní h(')ry a bdl, když ješt hvzdy v nebi tkvly a
na záivých adrech mladé zory
dne rže krvavé
Když kraj a
až
se rozvíjely.
jitenka, jež den za ruku vedla,
vposled líbala
pi louení znil
i
stromy sadu
slzela a bledla,
blankytovém hradu.
v nebes
J-ilali
po kvetoucí zahrad jsem tkal,
bych
blíž
ti
byl,
kam
zalétal jsi koli
na švehol tvj, na radost svou jsem ekal, na po])vku tvých
ader
zlaté
doly.
sirmiiii
1-vvcl
a
kvt
slétal
(U)
rusých mi vlasu
mé duše
tvých pisni do
klinu
jak bily motýl do pšeniných klasu a zlatá
O
muška
jak jsem
nmá
noc
v
soumrak do jasminu.
A
snil!
když své erné
má zbožn na
každá myšlenka
tu
ped
A
tebou
t
dnes
vidím zase,
v
ader chrám
kolena klesla.
nžný
hosti,
mj
kvt? Sníh tým lebky chladí, mužných ader srázné hlubokosti
le kde a v
rám
k nebi ku modlitb vznesla,
lkát slyším rusé
upomínky mládí.
Jak pi tvém zpvu zbujely, jak rostou, boui mní se dech vonný sadu, když s písni tvojí malou, dtsky prostou
jak v
v
ráj
mládí svého tajemn se kradu.
Zas
domov zím,
a
otcem matku, jež
s
vkol,
les
mk
luhy,
strán
srdci vije,
a v chladné ruce horké tisknu skrán, a duše
A
má
ty jej
jen zevšad smutek pije.
množíš! Hle
jež v každý
kvt
nás hlavovsi
marn
jsme v ruchu
žiti,
Ptaí motivy.
ta jarní
doba,
a v každé srdce záí,
budí oba,
oba samotái.
Upomínky,
zlaté
runy
luzných vnad a krás, za královské
]
Líšt, Iruny,
za žezla ni za koruny za
svt nedám
M6
vás!
-
! !
Mlynáík.
/\j, co to: zda zrak
Holá,
vy
m
klame,
zpvný kik ptáe, my se známe,
ký to
jste
mlynáík
;
hostival nás ondy oba
rychmburský ty
mj
vku
dl
—
Bože, to je doba,
víc než
pul
Slza jeví se mi v oku, snil-li
pes
jsem
i bdl?
padesát dlouhých
rok
jsem vás nevidl, a tu náhle strhána je
vzpomínek mých hráz krajánku
mj
z
vítám, vítám vás
dtství
— ráje,
;
Ach, píteli šedohlavý, sestár jste a shrb,
co jste se jak šohaj pravý
vyved
z našich vrb;
ml
tenkrát plavou
posud všecko vím
jste kštici
—
tak jdou léta, smutno íci,
mlha jen
Ondy
dým!
a
lepší byly
le
tak každý
kopuletý
nemž
asy,
bd,
bez žalu a
íká
asi
dd
ani jinak býti,
což je život? Sen!
Zmn
divoké vlnobití
všecko bere v jleu!
Škoda, vite,
dív
dde
malý,
byl jiný ruch,
lesy víc se zelenaly,
svžejším byl luh; plno houslí bylo nebe,
zem
samý kvt,
o závod jsme vedle sebe dávali se v
let.
Bývalo nás všady plno jako v slunci much, ej,
ty hbitá
kam
t
asu vlno, Búh ?
zahnal
148
prchla
kde ona
jsi;
když jsme v
lun
chvile,
skal
druha druh pln hravé v letu
sledoval
pile
':
Tkali jsme bez únavy pospolu s
zvláš,
i
hravým ptákem
kam
chlape." hravý,
tam pláš;
vítr,
ejhle nyní!
svžest zvadla,
skonen mládí hod
—
hlete jenom do zrcadla klidných lesa vod.
i
voda klame
ta siná
jako celý svt?
snad co na svých hlavách máme,
druhý kvt? vždy nám Pánbh posud dává
jest jen
drobných
písní dar;
my
kdo, jak
dva, kídly mává.
rcete, je-li stár?
Nevím, našli
ale
jsme
bu jak
koli,
se zas,
nuže, zvu vás tady v poli
na vzpomínek kvas;
zanesme v ráje
se myslí
peleme, co
a
svží
dtských dob. v ce=;t
to telja hrob.
149
—
stojí,
Znal jsem
ptáku,
já vás, milý
ješl za tch
chvil,
kdy jste v hnízda švarném váku vajíkem jen byl bílým, s drobných teek nachem,
—
malým
ale
tak,
kropenatým že vás hrachem
dtský Z
tušil
zrak.
desíti ten
nejpestejší
tenkrát byl jste snad,
když jsem na vás v list
ondy
z
rána
skrejši
pa;
pak jsem chodil vždy,
mfij
zlatý,
jak jsem mohl jen,
na ten poklad kropenatý
—
dívat se co den.
Holátkem vás zhlí jsem na sotva jste se
oi
zlíh'
—
byly jako zlato,
víek ohnivých;
je byla
kiel
jste za dva, s
vámi
tíž
za ti,
—
nad ostatní druhých bratí dral jste se vždy výš.
—
Žlutavou jste týil hlavu,
krkem míe
ven,
nejstatnjší všeho davu rostl jste
co den;
150
to,
!
;
!
sthiil jste své bratry mocí,
mnohý
nich se chvl,
z
vy jste ve dne v noci
ale
volným
Le
býti chtl.
ne vy jen, každý v skóru
chtl být prost
tlaku
inu, deset
—
takých tvor,
to je víc než dost
—
k té se tlail stran echraje svj pýr, k
tu
té
i
vy jste se odhodlan
zve
jak kavalír.
j,Xa
ta
tíse?" hovoil
jste,
zdálo se mi tak,
^pro
nás
má
to hnízdo, vizte,
týrat všelijak?
nevolno v
žalá
kdo k
nm
všemu rodu,
je to spíš, jsi
dílu,
zrozen pro svobodu,
k inu
již
Chut, rue, odhodlan, k
emu máme
zbroj
?
vzhru, brati, jménem l'án pipravte se v boj za
mnou, kdo
jsi
junák pravý,
planých strach prost
i
chceš kord jak hošek iiravý
mít jen pro radost?"
;
!
A
!
;
;
v ráz všecek poilurdný,
v píklad
probodnul
bratrm všem, jste hnízda stny
chvostu rapirem
po vás druzí; tak že na druhý den z
ubohého hnízda
deset
kord
se
dlo,
nlo
ven.
Deset hrot po píkaze vniklo v hnízda skvost
—
jediného k plné zkáze
—
bylo by už dost
matka v
tak co
hnv,
zahubil váš
teba
lásce tkala,
ran že nestékala
z
purpurová krev Tenkrát jirchal
z
domu
matce,
otci,
jsem co den,
abych zel, jak živou mocí z
hnízda chcete ven
le
váš otec kídly
do tváe
chudák
m
rázn
pral,
stará, jist
z
bázn,
bych vás nevybral.
A
když
jste se
vyvádli,
to byl teprv .šum
za
zkoušku
jste cílem
nízký podál chlum
mli
;
;
ach ly kiky, ach ty strachy ach ten chabý let! te, krajánku vtroplachý, znáte celý svt.
Xo,
jste u nás,
bavte se tu
jako milý host,
odchovejte dtí
radujte
mám s
etu
pro radost;
kraji
veselte se,
se,
vás z duše rád,
dávným
a
se tší v lese
dávný kamarád.
Nechote
jen, milý
na tu lesní plá,
dde,
.
niemný kam luák vede družnou
kán;
svoji
ostíž, háje lotík divý,
—
a což
by vás hned moták odvážlivý
a co
velojedl
lapil
Vete radj
mla
na mýtinu
svou k milým hrám
mlynáíku, brate, dobe radím vám jste
"-
mi píliš
synu,
dvivý
jako každý Cech, varujte se, druhu snivý,
loupežník tch! '53
!
;;
Chrate
:
svoji krev
mj
dejte na
i
peí,
svod,
vždy je také po matei mlynáským mj rod; na Chrudimsku pi Olšince, moravských hor,
blíž
vám
poví
to všechny mlýnce.
každý lidský tvor.
Až
nkdy
vás
matin rodný spící
klín,
v starém lese
zíte mlýn
klín Ftrmých
stulen v sní
touha snese
tch vrch
zas v
svj asný
nad jeho lípy starý
Piute
stechou
se
strání
sen,
sklání
kmen. perlám
se
písní.
které zpívá splav,
v
nmž
se bílých
jelc
tísní
rudoploutvý dav
zde
ondy blíže svj ml,
jste
útulek
skály
když mlýn mouku a vy škály
zobákem
jste mlel.
Zdržte se tu;
pilétá sem
necha záhv
sníii,
kupící se podél dráhy v
mocných závjích
má dív
tam, kde
dlchi máti,
všude krásy dost, že
ji
srdci vyzpivati
vnost.
nelze na
Na já
své mládí vzpi)inente
na svoje
si,
též,
na ty vrchy, na ty
na zámeckou
vž
lesy,
;
na mých drahých hlavy sváté, na pohá
na hodince jimiž zlaté
dum.
zkvétal rodin'
asem
Zavítejte jarním
v naderalýnský sad^
nm
spatíte v
rusým vlasem
s
bledé dít stát; tleská v ruce, pláe, zpívá
drobnou poznáte
žití
je,
moje duše
zvst,
vždy jest.
to snivá
—
Tužcbník.
Jsi jako hoch, jenž po a
dveti
touží
prchá do skalin
a vlhké
zkad
oko v
vný
shij
i
propast hroiiží,
zeje stín,
až
zaduman v zíceninách sedá, na západ zora kídla zvedá
a
nebe perly sype zemi v
a
snad podo])ný v
klín
poušt
v plachý
Jak chvješ
;
tebe pudí -
pvce s rzivožlutou erným kídlem nad
šedý
miij
a leskle žal
Ivlid
hrudí
samet
—
let.
ped mvm
se a teseš
kroki-ni
a prcháš dál a dál
le blesku r(.)vn)m mne se bál?
svým
l
]ir(>
jiali
bys
jíro zjivák zpváka, již
na l)alvanu
niij
odpoi
si
ptálcu chvíli
skolcem
milý''
!
;
;
a zazpívej mi srdce svého žal
ty strážce hran a lomil i
t
vypravuj, co trýzní
slyš,
a
holi,
po okolí
hradu rozvalin, kam zalótáš
a hnízda dbáš. 1*
pvce
Nuž
zpívej,
skal
pohádko
sne ubohých,
ader
svých
a stínu,
zátiší
a hor, již
v trosek pustém klínu
stesk a spor
a duše žalost slzou ukájeli
výhn
a z
duše slunné jiskry pli;
tch písní záících mi zapj sbor, ran zapj je veškerým tm lidem, i
již
a
potšit se chodí samot klidem
rozvlnné duše bouný. cit
chtí utišit.
O pj
a
a
pj
!
Zl)av všakou duši mraku,
vzlétá výš,
pi
hvzdikami
zraku
tvá k nebi obracíš vždy zoufalec, jenž v propast hlavu
chýlí,
když
svých slokách
s
zpt
ustoupí, když slyší
až v
nových nadjí se
mrak to
t
v tu chvíli,
vrátí íš,
bolesti v slz vlažný
déš
se
mní,
nebeský je píval oištni,
jimž
ader mlžný
zas operlen.
luh je ven a ven
;
Ó
pj, ó pj všem poustevníkm
žití
a zoufajícím všem,
adra
až
jejich
a perly v
budou plna
až každé srdce, jež mráz zas radostí jak bujná a vlhké
v
nmž
až,
kvítí
nm žití
rže
hnte,
zkvete
oko vzplane opálem, barvy štstí v zái slunce hrají;
kdo byl vyhnán, zpt
kde zaskvj e
se rosou na
snu jeho vzdech.
158
se vrátí k ráji,
kvtech
Sýkora parukáka.
nám piletla slunných
Z- Francie k
parukáka, pravý
roztiimilá
niv
div,
velmistryn pevýtená napoád,
mám
skromná, tichá parádnice,
ji
rád!
Krásná, ladná, milá, vnadná; samý
nikdo jaktživ
krašši
nevím pro, le paruku má a co nejvýš
víc než o
erný kolem
ten
Vážím její
je-li
pl vku
z
paruku
té
si
vkus
šíje
umlkyn
bu
vás si
j^ris clair,
:
z per.
starší
líko, bílé hrdlo jsou mi
bílé i
též
ku podivu, pouze
parukáku na vzdor všem,
Miluji tu
teba
pel,
nevidl;
jste
vašim
jsem;
vdk,
obojek. s
parukou,
páním
zárukou,
kdo mody chtivý, pvci, parukákou dlat dej! '59
hej,
Spšte! Xo, jen nekabote probh tvá. ctn-liž není v mnohé zemi paniká? nenosí-liž prázdná adra plna zdob? má-li jenom ádnou touru nebo cop! Já paruky dlat nedám, k emu as? mám svou hlavu bez kudrlin, bez okras.
„Drž
se
módy!" praví mnozí,
co je móda, pežije
se,
já však ne;
pomine.
Mám svou touru samorostlou, k emu lež mj si jiný na sta paruk, když je chceš; ."
nedbám mód, jsem pirozeným napoád; co je pravda, v tom je krása, to
K emu
mám
rádi
úes vypjený na obdiv?
korunou být nemiiž' chochol jaktživ; jasné je-li
elo zdobí muže
víc než skvost,
v lebce, v adrech, v srdci jisker dost!
:
Rannému
o
ptáku.
hlavikou staženou
do vzletných ramen
mj
naíkáš, druhu
„Ach, už
hru oko
je
amen,
se mi tetelí, se kryje
.
.
.'
má ruka adry skryje!
Ztiš se,
za
Hovo,
co stalo
rozmilý brachu
schoulen
pro
jsi,
t se,
?
zepejen,
tolik strachu
?
!! !
Kídla
jsou bez vlády,
—
nožky jak aty kdo pak ti ublížil,
koUego
zlatý
Koka-li zjasni
?
z haj nice
pec oka
—
—
tlapou té ranila?
Ohavná koka
i
divý krahujec
uchal ti peí? Ohavný krahujec, hanba té sbi
Nebo
t
ostíž
rval,
zbojník ten divý,
brate
mj
ubohý,
zpváku snivý í Poj, a t vyléím k novému jaru, zchudlo by bez tvého
zvuného
daru.
Bez tvého návratu, bez tvého hlasu
poj, vrný v stesku až
i
—
píteli
v jasu;
pijdou ostíži
novými spory, prchnem jim sdruženi
s
v lesy a hory
1(2
Prchneme k
obíaíi,
clo
k slunnému
kraji,
zpvu kde andlé
na harfy
hrají,
tam zniknou stezky
i
bolesti,
hoe;
veer se nachýlil, ekejme zoe!
163.
!
Králíek.
Ollla k družkám sýkoice
s ténii
slovy:
„Slyšely jste, co se stalo králíkovi?
Ubili ho u milíe erni v
uhýkové, známi
Xo, vždy znáte zákené
Ržikové
cigánští to
houšti se
Bylo vám zhrozíte
víí
mn
je to
ty rabiáky,
mezi ptáky;
kamo chodí po
vyslídivše, z
líci
v kraji loupežníci.
na
to na
se,
to
své práci,
vyítili, darebáci
mýtin, už
se
tmlo,
vám povím, jak se dlo, posavade v hlav lysé
až
—
jako v Kralodvorském rukopise.
.164
;
ho
l'l)ili
litusli
l)L-z
ji
velmi drav,
ml
zdobou na své Iilav, ovšem trochu, chod z domu,
pro korunku, pyšnil se
!
již
nevlídným však
vru
nebyl k pranikomu.
Prchal zprvu, bránil se jim ostražit, le, to
vile,
tu
i
chlapa není útlé
s
díté,
na jednoho dva hned
a pijdou-li
tací,
drozd, ne králíek jen, vykrvácí.
Jako šelmy ze stran obou naíi se vrhli, v hru ho ali, zlatohlav mu s lebky strhli, polámali žluté letky, útlé nohy, že se
nemoh"
Bez ustání
ho bili, pobudové
spárem adra až se
Do
zle
zle
niv a zahrad
peubohý.
ani hnouti,
trhali
ho
prali,
neurvalí,
mu,
tloukli v prsy,
vkol chvly strachem jahod
srdce
mu
trsy.
bez milosti, rvái podlí,
ostré drápy, tuhé zobce
rázem vbodli,
vzkik' a zvolal úzkostliv
:
a již klesl.
Padl, zhynul s
Co ;
v
„Zlí jste! Zlí jste!"
náš život, ptáci, vizte
adrech
dravci
zbra mu
ryla,
lotí krví královská se pomísila
vposled vzdychl umíraje: „S Bohem, lese!"
posud
se
mi jak
list
v
boui
srdce tese.
;
o
;
koist se vrazi nato dlit chtli,
druh však druhu, jak to bývá, závidli,
do rvaky
se spolu dali tuhé velmi,
že až krvi zbarvily se
ob
Hlava
vousy taky,
se jim naježila,
šelmy.
jako hadi zajiskily jejich zraky; rvali se a kousali se zas a znova,
každý chtl mít více skvostu králíkova.
V
tom
se vznášel
mladý sokol na
jak ho shlédli, prchli jako šipka
le
i
cestou
ustavin
z
buku
luku,
dál se rvali,
lotr lotru, jak jen mohli,
Já
vrcli z
nadávali.
se všecka ulekána kryla v kei,
králická
te
v hnízdo nosím zlaté
chudáku však ubitému, hrozno
peí
íci,
hrob už kopou ernokídlí hrobaíci. Ptala jsem
dív než
se,
pro
tak na kvap hrob
mu
robí,
ho králíkova v rakev zdobí, díve než ho drobné dti oplakaly, si
ale oni odvtili:
,.Na
ty žaly?
Dopl, dožil zhynul, padl v pravé dob, a nám vzejdou pokolení v jeho hrob; ;
z
jeho smrti,
uašjch
dtí
z
jará
jeho prachu, milý hoste, eta k žití vzroste! -^
iC6
v v
hynuli se život skrývá; zliyiicni laky,
tom ruch svta, v
hyne lovk,
pták
loni náš vzlet a vývoj všaký i
skála,
proud
všecko, všecko, jenom smrt je
'67
vn
i
niva, živa!"'
Skalník.
V_y vítán budiž, z
odkojene
klidu,
hor bratru slovanských, ó vítán bud"!
le
pro moci
rci,
vyhýbáš se lidu
a za skrýš tajnou volíš skalin
pro
nedbáš písni šumícího
kde drozd, tvj krevní pítel, v kraj
nadšen
širý
s
hlun
a
hru?
lesa,
vršku
dev
plesá,
než padlý den svou v západ cedí krev
Chtis
!
a výslech' i
stesk
mn
pvce
býti sám, míjj
le nebyrs vz, i
já
tajn
s
?
šedohlavý,
tebou dlel
jsem tvj výkik pronikavý
žal
i
radost, jež
divn kouzelná
tvá
jsi pl; píse jala,
duch nadšen krásou bloudil v skal sivá
adra mlhou
a tv'';mu
])odobný
z
žití
snech,
oddýchala,
nich
zvuel vzdech.
IMi písni
t
svllv
(len zrak otvír;il
hyl rann jen a z nullob na stráni adrech kytky
ke
a slzy štstí plály s travin
—
kvetly,
as;
piodl
v šat královsky kraj
—
se budil zas
se chudý,
modravý jak zlato tek', k skále ervánek se sklánl rudý
zdroj horstva a
a na
elo
V
divili tiše snášela se
té
jí
tiskl
polibek.
mn
ke
druž nebes, poesie, hali tvá,
zvuk zlatých strun chvl v íiadrech mi se a v srdci
arodjná
krásy
zá;
výš duše vzlétala,
a
a s nadšením, jež
posvcuje
s
tebou
jak ty své jarní alleluja a ztichla též,
když ty
jsi
S tvou také moje píse
dlela, ret,
pla ustal
ztratila se;
ob
uzaveny v srdci skal v srdci mém, le ob zavzní až klepat na nás bude stesk a dlí i
zvuk krásy velebné jenž duši
on teba
O
pt.
znitil
ped
nám
zase, žal;
se nevj-tratí.
a zjasnil hrud,
smrtí se jist vrátí
druhu skalních samot, žehnán
169
— bu!
jemn
ížek.
tch písní, které zapl ížek obecn je známá vc —
Z, to
ad
švarných byl by
když dbal by o
n
asi
—
knížek,
knihkupec,
a z hnízd, jež pletl v olších hráze,
kdy zdail
se
mu
jarní frej,
jak architekti domíi v Praze
má
ti
i
tyi
na prodej.
v letu, Je ladný v pohybu vždy po švihácku uhlazen i
a je
nad ostatní má
vbec
jen, prosím, a
sami
se k
svtu,
milý ven a ven;
popatte
pesvdte
se
na
trochu
pec,
zda není vzorem ptaích hochii, ten zelenavý kídlatec'
! ;
Xo, CižUu, ukaž
a
tvíij
Mižo,
šat
vypadáš jak mladé kníže,
'J'v
když v
jde lišku stopovat;
liáj
zdoby tlu není
lepší
ej,
poj
se,
prohlédneme
si
než temných kídel zlatý lem a
špetka
a
špetka
Jsi v
ern ern
umní
na temeni
pod hrdlem.
sic
mdle tepetá
mén
se jen
zbhlý,
tviij
zpv
mrazem motýl zkehlý,
jak náhlým
jenž vznést se touží na vtev,
mn
milým však jak píse dtí,
skoný
jež dávají se v
když a
koiky
Já rád v
chut
proto
—
svtí,
dále pj.
pak
as nouze
rej,
chrám
se v
uslyšíš
výtku
i
tob
vyjdu
—
vstíc;
mám doma uschovanou kytku tch nejkrásnjších makovic hled,
rozdlím
a te])a
se
s
tebou, hochu,
všecky míti máš,
když na své reputaci trochu a
mravech záležet
Le tu
výtku
mn a
nyní, ptáku
žel,
kamo
si
slyš a dbej
že šplhalem vítr,
dáš.
hvzdo/raký, jí
zvláš:
jsi
tamo pláš;
taky
v,
to l)oli mé,
v srdci tuze,
vždy vidl jsem tvj když do vás,
m
lesa
plachý chvat,
chze
vedla
pány ptáky, studovat.
m
Však nad to horší vc v tom, híšný íži, sprav
mrzí
se již
že snadno lhostejn a brzy
skvost volnosti své oželíš,
nabádáním chtíe zlého
že
svou hlavu
chýlíš, hrbíš plec
a dáváš klenot dražší všeho
peste malovanou
za
Že vnikl
jsi
klec.
jen velmi
ád
ve spoleenský
mlce
a tón,
an dtské dláš kotrmelce a vrtíš se jak histrion;
že nevíš, co se
pvcm
sluší
mrav a co je est, a že bys druhdy dal i duši
a co je
za semenitou ratolest.
Že vzení
ti
nad svobodu,
jen vydatn-li
pi tom
jíš,
kolem toíš, vážíš vodu a za nohy se povsíš, že taháš planety a klidn
že
i
vozík
s
druhem
vléci jdeš
a jako spitý „stritzi" z
„dilédiled" jodluješ.
Vídn
— —
To všecko
je
ti
na pohanu,
mj
milý ížl
na
takých Idoupýcli tatrmaiiu
neuiní ádný Cech
fo
ktlo v
;
žalá spchá v zpupném pychu,
jen trochu semence by ten,
a
pvcem, mizerný
Nuž a
to
in
spíš
své
na
si
pamatuj,
je chlap!
mj
milý,
otrockých se chra,
svobod
písn
v slunné divili
v drobné skvosty lira;
ni zlaté klece
nechtj rodu
za nejprostéjší lesa nic není v nic
lap",
ížku, pravím bez ostychu,
svt
nad volnost!
sn;
nad svobodu,
A
nvní le!
Labu.
jenž jara pozdrav nese,
Jak obláek,
na blankytových adrech nebe i
ty,
mn
poslem pohody se
jak krásná
jsi,
jak
Snad také ty dcero
z
plese,
jevíš býti;
pvabná,
a
jak klidná, stranic svárii se a
Jak
svítí,
když na modravém pluješ
nmá,
boj!
tvoje nitro skvrny nemá,
pramen
úble
jsi,
a
zdroj!
zjeve bohorodý,
jak z blesku Jovišova jsou tvé hledy; rci,
nespadla
jsi
do nárui vody
z klinu Ledy? Snad v nebi, které s jezerem se snoubí, zíš posud bohyni tu usmvavou a vzpomínkou se chvješ v srdce hloubi,
snad vínem lásky spita
a blaha sen
ti
táhne hlavou?
;
Hle, ladnou a
peru nazvedáš
nyv
slinou hlavu
vn
jak k letu
kloníš k
liruili,
tvá
adrech utajených kvtu dumná píse k životu se budí
což
beh
kde
kam
z
v
dbáš, co les, niv a luhu,
vela
pestrý pták a zlatá
tvj pítel v jezera
hvzd
;
dlí
obraz: leknín
pílí:
modrém
kruhu,
l)ílý.
Tak nebe nad sebou máš nedozírné a
nebe v hloubce vod
tob
co
v srdce vzntí
i
dílny ruch, co
kiky víné
všech mimojdoucích testitelv a
necha mrak
ty s
ti
náhle
A
i
dtí?
skalí,
hlavou na prsou, zíš bez úžasu,
adry
jak zlatý proud, jenž pln
peru
hudby
jest
se
ti
valí,
a jasu.
jaký pohled vábný to a krásný,
když na pel tvého kmentového peí lesk a
padá
hvzd
jak výše pozdrav jasný
na východ ervánkem
tob
se šeí,
úblová: tu myslím vždy pi velebném tvém zjevu: Tak má být také duše básníkova, když vznáší se v íš zpvu.
jenž kídla
zlatí
'75
špaek.
IVraje šeduDii, stýská a ty s ním,
a ty
s
ním,
a ty s ním,
a
máme
m vždy
když
hvozd tmavý,
pvce peletavý, vždy jese v kraje kluše, zpvná moje duše. i
Listí žloutne,
zase
si
mj
brzo sprchne dol,
louiti se spolu, tak
divn
srdce bolí,
se v stádce slétáš
po
okolí.
ty zpváku mj raný, nám vštíš jaro ped skivany, pln ruchu strom na temeni
Rád t mám, jenž a
zpvem
lesy budíš z
176
polosnní.
.
Rád t mám,
jenž v slunce lepKni
slétáš
na klín okytné
a
peí pješ na omládlém kei.
s
zlalC-
hat
perlami v zelenavém
písné
Rád t mám, a mysl tvoje ilá jako hochu juž mi drahou byla, když jsi vesel v štbotu a kiku z
palašiny vzlétal na rybníku.
Rád t mám, vždy kam
se sneseš, všady
kraj se
mní
a sad
s
luhem voní tob díkem;
jejich
kídlatým
na kvtnici Lady
jsi
zahradníkem.
Ano, ano, švarný druhu mládí, dti mli jsme se rádi,
juž jak
a nech v dálku rozehnal nás osud, upímnými páteli jsme posud.
K v
nejdražším však
upomínkám
kladu,
ddov
když jabloovém sadu, na Olšince, v skalním lesa klínu, napodobil's hravý klepot mlýnu.
m
A jak jsi pobavil až k smíchu, když strýc pluhem brázdil strán líchu, a
za
ty,
chytrý,
triin
PtaCi moti\\
ochoený ptáe, petykae.
volirs hlavu
:
;
Jak jsi doprovázel smaklým zobcem vzdechy plužat vlekoucí se kopcem
nebo skípal po otelém kde
A
dtská
jak
když
jsi
ach, ty
korouhvika
vítr jal se hráti
již
asy
mi líka,
sálala
vrzal jako
na steše,
plišku,
na potížku.
se drábce pojí
—
juž se nenavrátí!
Ty však pec se vrátíš z šeré dáli, nech by snhy do budky ti vály, vždy tvj odlet zvstuje mi tklivý, že
ti
draliy jsou ty
Že luh tebou že pták
že to v
rodné nivy.
a ty
žije
luhem,
kvtu a kvt ptáku druhem, rzných adrech stejn zvoní,
že co tento pje, onen voní.
l^roto vím,
pro tvj
když
listím
rod tak
pláe bouí,
dojemn
se
louí
a pln stesku kolikrát se vrací, nežli v
V
mlhách jesen
se ztrácí.
také chvíli, v také smutné
dob
pipoután jsem k tob sklíen volám do vzdušné ti dráhy víc než jindy
„Píteli niv rodných,
178
vra
se záhy!
Vra vra
se s vánky, jež se v strán,
nám
jart)
nosi,
k vodám do rákosí,
v luka, sady, pole, družný ptáku,
pomoz nám
je istit
Od slimák, kvt plod
i
i
a co
již
to
nám podle
dtí útlou
drahým nemohou
aspo hnusným Za
od slimáku. ruší
duši,
vzít
plenem,
povlékají hlenem.
budku postavím
ti
na jasane, pod okny jenž
dvojí stojí,
dív než zim ve tvá slzy skanou a na adrech zem rže vzplanou S Bohem,
s
Bohem! Z
179
.
.
.
jara na shledanou!'
!:
Orel.
JNa skalním trnu hrd stál mohutný orel, ptactva král, zablýskal
okem
v ší
i
dál,
hlasn zaklektal
rozhled' se,
po dálném lesnatém svodu „Ptáci, zvu všecky vás k hodu
!
Zvu dvoenín vzácnou sms, co
má
jich niva, luh
zvu sokolí
i
s
les,
bouných
zvu racky, vštce chástaly,
i
soví rod,
ápy
i
sluky
drobnými dtmi 1
80
i
vnuky
vod,
!
Xuž i
kde který
šplhavci,
datli,
dlíš,
žluvy, blíž jen bliž,
sem holubové i
!
!
z
konin všech
pospch,
rorýsové, na
nedejte znova se zváti, léto se
as
koni,
Sem kukaky, i
z
vy, jichž v
slavíci,
k
vroucn ždám.
jichž
pvci, nejradj jež mám,
sem drozdi i
krátí
háj,
lejsci z luk,
plnoc zvuí
tluk:
lindušky, skorci
mému
si
pospšte dvorci
Sem, kdo jen mžeš, kídla sem,
erné
sem, kdo
bu
jsi
strnad,
stízlici,
tuž,
vlaštovice, už,
nejmenován zbyl, uhýk, vrabec, hýl,
pnice, rehci
—
nikoho urazit nechci
Sem, vynechán-li posud kdos,
a a a s s
dlask,
a
mandelík,
brkoslav,
a
a
kos,
koroptev,
kivka ervená jak krev, ervenkou stehlík a pestrý, jiikou behule sestry.
Sem, kdo rád hndých plž rod, kdo z polí hmyz a ryby z vod.
"
kdo kdo
larvy
mravenc
a
"
vel,
tuných ponrav zmohutnl, svaí, tesné kdo snídá z
i
hrozny
Sem
i
vajíka
jítaí.
ze všech lesu, niv
i
lad,
kdo il a zdráv, sem odevšad, kdo prosem živ, kdo semenem, kdo hmyzem, rybou, sem, jen sem, a teba louskáte pecky tiše pak dodal: -Králem jsem,
—
a sním vás, hlupáci, všecky!
182
—
!
Nocleh.
Jr ták skryl se
v strom a do lenošky
snuí
veerní zoou zlíbán umdlen kles'; už západ v moe purpuru se mní, a noc se chýlí na daleký les, by uhejkala svý'mi perutmi, co zkUilo i vzniklo v adrech zemi, a vyrstala hlavou do nebes. listí stulen hlavu k srdci kloní svj sluncem vyzlacený sen
Hle, v a sní
Zda jež
král, jenž
v zái
národ musel dát
rév krví sladkou
poklad
mu
se sloní
jako plen
—
—
syt napojen,
tak kliden jest a blažen v
ader
jak pták ten v mladých list
183
hloubi,
svžím
loubí
r
em
o
as sní?
O zdob
kvtech rud
o bílých
štpných sntí,
žíhaných,
jež vánek stásá v rusé hlavy a v i
purpur
lící
jejich,
ve
rtii
dti smích
v rozvlnné setí brázd a lích,
z
nichž mladých trávnic ožehnutá paže
mák planý
s
sob
charpou v kytku
Sní o vážkách, jež kidly jako
sem tam
se
o motýlu, jenž
pi milostném
na srdci lechy nádherné se sní
modínu chyte
ped západem
by
se rozvíjejí ve
o
lovu
ader
zvuící
svil
rozepjatou,
mouchu
lapil
Sní o kvtech, jež v
kovu
chvil,
spil;
o pavouku velkém, jenž se
v sí na
z
prohánjí slunných
váže.
zlatou.
jeho
tísni
lad,
kvtech rudých rží,
bílých písní,
jak sní je v slunném kouzlu jarních vnad
zoou objímaný
za jitra
v
nmž
dívkou hoch
s
sad, si
v toužném srdce chvni
své lásky první dali políbeni.
Sní o matce, jež léta na
pod stromem na své krve prs již
a
kvtem
snžný
poli,
na niž
byl a v tvái
denn
dlel,
napájela dít,
na rozchodnou
skryt v
lisvité
kde ondy
rzný
pel,
zvun
ve žní
hnízd ekával, 184
píse pl zlatém ase až pišla zase.
A
slyšel
ji,
jak smála se a pla,
svj poklad ilržic kvtem živých i>out, k úst poupti své rty jak uklánla, a nikdy
nemohla
jich odtrhnout,
snad duši svoji v dtskou chtla vsout jeho
a
již
by jedno byly spolu
ssát,
vn vkv
v radosti a bolu.
Sní o dtech, jež v hovoru a smíchu
na jahod chodívaly sladký hod a naschvál v
dtsky lehkovážném pychu,
na nejstaršího hocha astý svod,
temn modrý plod po ržovém líku,
vždy borvkový roztíraly
si
by zástupem
Sni o své družce jej
kominík.
se staly
k hlohu kei
as, jež
mile vábí na milostný kvas
a peruti svjxh lesklé tíbí peí, i
prsou svých, a volá zas a
zas,
by piletl, než vzroste nebes a
že
hvzdami než usmje
jas,
se nebe,
oba nalezlo spát vedle sebe.
Sní, jak se s
dtmi,
pes potmšilý
siné
s
ženkou k jihu vrací
vody vzruch,
jak v blahém štstí k nové hnízda práci zve v palmovýxh
ji
strom
stinný kruh,
kde valná hejna krouží zlatých much, z
nichž pro své dti v
kee
milé skrejši,
vždy pinášeti budou nejtunjší. 85
;
!
Ó
A
jaký jas!
Však
slyš
!
ernou chvojí O bda, procitni plavá kuna
!
ze snu tiše zpívá...
Kdos
jež
To
.
chytl
šumnou za vtev,
vy'stražn
ti
kývá
.
.
.
.
.
a viz ten zjev! pije krev,
jest, jež
všech okídlencíi škíidce zlý a lstivý
Ach, marn, navždy dozpíval druh snivý
„Tak
Istná je smrt,"
„tak
zákená
Snad
je to lip, než
jej
a
zžehal mráz a
zlekán jsem sám
neb kdyby dusná
pec
kdyby v zimy
moil
dob
jinovec,
svírala
když písn svobody
le
dl
milosrdná
ho
klec,
zní z ptactva davu,
o žalá on rozbíjel
si
hlavu!
aspo pál bych
si, až dojdu hrobu moje mladší zajme druh, by takového snní kvtnou zdobu
Já
a místo
mi v duše hloubku milý vdechl
bych snem svým voln a v
ptaích
písní
jat smrtí vznes'
prolít'
Bh
rodný luh
libovonném kvtu
se v oblast lepších
svt."
sob,
Odlet.
INoc snivou na a
hvzd
bohatý
ml
srdci
kvt
les
—
hlav dum i záhad sms adrech stesk, jenž v srdce
já v
a v šel z
kles',
denních potulek jsem zpt.
Byl umdlen jsem jak rudý
list,
pláe strom, když pavouk poal si v nm píst
jimž v podzim
tu a
m
jemný vyrušil svist ptaí sten ve svistu tom. i37
—
šum kídel nad
hlavou jsem
slech',
a dole stín se mih', já
bezvoln jsem
do
jilui
konin
nkdo by
Jak
hloubky vzdech'
z
podzimní byl spch
to ptáku
spl chvatn
s
jasnjších.
ho
plašil
v dál,
ptákem pták;
snad váben svtlem, jehož zdál,
i
vichrem, jenž ho
polítne
pímo
z
cesty svál,
na maják.
Svou hlavu roztíští tu snad a klesne v píboj vln, jež pivalí se odevšad;
zda vyletl, by zklamán že touhy
i I
jiní
pa,
po svtle byl pln ?
jsme než
—
pták rod?
našich kídel tep
na rzných svtel tíhne svod,
kde záhad píboj duní spod, a
smlou
Le a
tíštíme
si
leb.
Ikarem kdo touží být
letmo k slunci plout,
ten,
necha hromy ponou
ni
nad
ni
bát
bít,
moem se nesmí chvit se ohnm zahynout — !
i88
!
1\) pravd touhou nezkrotnou nám vzlétati je všem. a blesk ohnm, mraku tmou
Zda poznáme kdy
pro
pišli jsme,
duši svou,
kam jdem?
IV.
Vrní pvci.
zpv
L>hlad, všude chlad, les tichne,
kde kvty smály
bou
se,
se ztrácí,
tkvi bílý sníh,
staré sosny vj-^vrací a kácí,
jen tu a tam se ozve na vtvích
pták opuštný, snílek sivopérný,
le rodným nivám do
smrti až
A
zpívá, lká sny duše osielé,
již
zlíbal
ondy slunný krásy
vrný.
ret,
k níž
hoí purpurem
své krve velé,
nech
mlází vrhá jíní
na
blah zpívá dál
i
a led,
pes hnv mrak erný,
svým rodným nivám do smrti až vrný.
193
Ptaí motivy.
Chocholouš.
A
úvozu rýhy hlavu
zve
veselý šohajek ptaí,
rozhlí
se
vkol, v pole sle,
po stíži v brázd
si
V
odn
zahndlý prost
kráí. šat
na hlav chocholkou tese. „Zpívá-li?" „Zpívá! Aj, pak
/.
blat
sotva se k blankytu nese!"
^Poslyš!" „Aj, knikal ten
pvec
íká
ti
vhod?
tomu
že
vždy
pije z kolejných jen vod,
kal
mu
se
?
až na hlavu stíká."
.,Ovšein,
le vod tch kni])je mní,
v nitru se v rubíny
vroucnji-li se rozpje, nati
nho
básníka není.
na snti,
Zazvuí-li
si
puí sn,
chví se a kývá,
když
k srdci doletí, pohádka tklivá.
a
to
je z toho
Mrtva
je hlína, z ní však
pec
nebeská vyrstá krása, dal-li jí život
ohnm,
umlec
jenž v duši se jásá.
Z chaosu,
z
kalu stvoil
Buh
zázraky, skvrn jež jsou prosty,
pro
z prsti orné tvrí duch nemoh' by vyvážit skvosty?^
195
Vrabec.
Uen temný z klínu jesen se rodil, ml bledou tvá a sivý zrak mu vlh\ mrak šedou roušku na skrán mu a zem ukryla ho v pleny mlh, a po obloze tkající chmury
pý
bílou v
Tu na dvr
lžko
sypaly
statku,
by zrna klenot
zkad
mu
hodil,
shiiry.
pt cep
znlo,
zlatý v)'dal klas,
za stádcem stádce vrabc piletlo, le vyplašeno na strom vzlétlo zas,
jenž
vtry obrán o
vše, co
ml
jak žebrák hostitelem byl jich
ig6
v lét,
et.
;
práv horském ve pístnku po erstvém vzduchu svtniky jsem práh', sivé mlhy válely se venku, Jsa hostem
a
a bílý i
páper
na horách;
ležel
vidl jsem v tch vtvi ptaím stádu
hlunou
ruch pedivný a výslech'
To
svátlu.
bylo tepetání, bylo hluku!
Ten pýil
ten kloval do vtvic,
se,
kiel hlasn
ten
v chomolný
podurdn
ten skákal druhu
tkal tam
ten
pý ernou
zvuk,
rej
vstíc,
sem, ten dotiravý
i
družce
kídel rval
s
i
hlavy.
Já dlouho hledl do koruny stromu, až ti
zvdl
snm
jsem, že vrabí byl to
ze všech polí slétli se
dom,
i
nm;
by o svých strastech rokovali v já duši svou a znal
Tak
jsem v
jsem v
ráz,
vnoil
jejich srdce
co který zahovoil.
vystih' jsem, že radili se ptáci,
jak nových
ád
sestrojiti
svt,
by hynout nemoh' jeden tuhou prací a druhý válet se a zahálet; by, když
me
žebrák
pán neukládal
Výš ostatních
zlata
se
všech náelník, ten vrtl
pi mrazu
a hladu,
na hromadu.
chlapík naechraný,
i vrabí
doktor snad,
ernou hlavou na •97
vše strany.
hlun
a dotazován
odevšad,
svár konejšil a volal: ^Jen ne hádku,
všem slovo dám, le
Vy
nám
co
víte,
pkn
po poádku!
vyítají jiní:
vyrstá nás jak po dešti hub, že hrubí jsme a závistní a líní, že
emeslem je záš a lup, kdo mže, kouše se a sváí,
že naším že kde že
podvodní jsme ptaí proletái!
Ze
nic a nic
nám není podle chuti, nám nic než dravý plen,
že majetek
že proti jiným vzdorní jsme a kruti, že volnou lásku že
mrav
a že
Ze
nám
štp
ád
a
v
muž
chcem
i
žen,
nás drze každý ruší,
z
posmch
Bh
i
kvt, než v plod
vnost se
duší.
zmže, rveme,
Snad stane se to kdys, mocí dobýti-li chceme
jest také lež!
larv z
nho
dechem slunce oživený hmyz, le ptám se vás, co jiným v šírém svtu a
za híšné choutky
ob
padne
kvt
?
Ze víno škubem nemajíce studu, než
sílu
vykrvácí jeho plod
a zlatým zdrojem perlí z klenby sudu, je z
ple pravda
a pak, což réva
jen a z ple svod, hrozn poklad nosí
jen pro vznešené kvialy a kosy?
198
To
vše je klam a lstivá
a tu a
tam vzros
léka pouze, in,
taký-li z nás
bída U lomu hnala nás a nouze
JL'ii
a vzlykajícicli útrap plný klín;
pro radou pouze pomoci nám skýtat i nesmi prostý vrabec ani lítat
?
?
Kile jsou, kdo pro nás koutek v srdci mají
kdo skrovné lásky chudobkový kvt kdo o zá oí našich dtí dbají ? bd? kdo o perut k vzletu z kdo rtv nám ukájejí žízní siné,
?
tn
ader
ran nach života se line?
když
z
Zpv
lahodný-li naší duši schází,
dmyslu záe není pec; asto v krzn chundelatých frází
tož bez ej,
chví bídné myšlenky se kostlivec,
jenž pro publikum vyžilé a slepé
jen
zimomiv
zvadlým zobcem klepe.
Nuž, zásady své
povzme
již
smle,
nech zteštným je zovou bláznii snem, my Boha v mozku máme, v srdci, tle, a co nám káže, to nám zákonem; nic z hloubky ader nám ho nevystebe, zní:
pMiluj bližního jak sama sebe!"
Je mnoho nás, a bereme-li z polí, když v slunci zrají, více klasu snad, pro divno jim? Zda máme panské stoly? 199
;
!
i
semenec?
tu
nepomže
lip
Ej, rozkáže-li hlad,
hartusit ni
dobrovoln,
Tm
ovšem
lip,
eho
láti,
teba, dáti
kdo v
pkné
kleci chrní,
když za mrazu nás tajn hostí chlév,
vždy mají hojnost perzného zrní, le my — my nejvýš hrst jalovjch plev, a v lázni ze skla
když se
my koupat smíme
se jen
jiní pruží,
na kaluži!
Ci staví nám kdo budky po okolí neb teplé hnízdo upravuje v klec?
zlobn sráží hned, kde stan lžko slámou stele našinec;
Spíš a
zda
nkdo
my
volí
dbá, když z podkroví je smetá,
že zahyne v
Le
si
nm
iitlých
dtí eta?
bída nedbá smrti, nedbá
žití;
zorlíme, až zloba vnikne hloub,
jdem zvolna sic, le svoboda nám svítí jak ondy bludným v poušti zlatý sloup, i
víme,
nech
ktem — též doždáme
Stel smoud a blesk nás ni strašák
—
asy
že v nedaleké
krve
houpavý
tím leda párek
vru
a pestrý
motýl
se spásy.
nezastraší
vch,
se plaší,
ne smlých odvážlivc houfný
sbh
a stm
zkrátí,
zbra smrtonosná
což na tom jest?
V as
žití
tisíce se vrátí!
"
Pak také pro nás
jara
den
se zjeví,
nám
a
zvuné
a
nebudou nára v lull pouze
le
rhytniy vytrysknou
sladkých jahod
pak také pro nás a
nebe
I
my
úsmv
prs,
z
jilevy,
vypstný trs; tešn budou zráti,
na vždy se nám
se vzneseni v
vrátí.
zpvných dík
sféru
skivánkova chrámu modrou výš, skvost perly na každém nám utkví péru. a v
v adrech harmonií ladná íš;
a i
my
kraj
svt
rozneseme zvsti,
že v bratrství a lásce jen je štstí!
—
Cim hlunjším to bylo snmování, tím víc v mé hlav množilo se dum a v
—
purpurného slunce raním plání
jak krví polit bílý
dív
byl chlum,
mimo, plné rudé tváe, bohá z msta hbitém na koáe.
a cestou jel
I
až
pes kol rachot snmovali ptáci, koí v smíchu v stádce biem švih',
já vidl, jak se
le
ostatní
dvé jich
s
vtví
kácí,
druh za druhem se zdvih'
a v hluném pokiku a plachém zmatku pes heben stechy sletí na dvr statku.
Dál koár spl, le za šel
koárem
chudák potulný; byl bled
a
s
holí
cho,
snad žebral kousky chleba po okolí
od iitrpnjších
lidi
liru propadlá
se
já
zachvl
se,
a
Žárslvých hor;
kašlem
kik mi
ti^ásla
v hadrech,
vázl v
adrech.
Veu chtl jsem nepokojen z nízké sin, na prahu strýc s ubožákem stál,
tu
pak a
bibli bratrskou vzal z
m
i
rohu
jeho vlídn k stolu zval.
skín
—
Ten den dva choré pod bratrským krovem v zdar chlebem vvléil a láskv slovem.
;
stehlík.
V
mlh závoj Jese luliy vine, v lidský sen padá v kraj
stesk
i
mj
hoj, stehlíku,
poj, obvesel
Poj,
m
harlekýne, chvilku jen!
švarný ptáku rudé tváe!
když druhy své rád škádlíváš, snad od starého písnikáe též trochu poškádlit se dáš.
A
smíš-li
na
rejdišti nivy
žert ze sýkor a
pro nesml též s
pnkav
mít,
bych t, hašteivý,
dovolením poškádlit?
Jsme oba volni, chvilka staí, k vli uiníš to snad,
mn
dám na
sic lestkvice
a
nauím t
Nuž jak?
vzdorn
Ej,
házíš hlavou,
semen nechceš darem mít
ni
tož a
])odláí
poslouchat!
pjdu
na
t
budu trochu
Nic neboj
na
s
?
usmivavou
lichotit.
miij
se,
švarný hochu,
v prchavý se dávat
let,
pvci s pvcem trochu o moudrých vcech rozprávt ? což nelze
Vždy a
boue
v klec
ptaí, vát
krajem tkat v plái,
verš svých
Nuž poj pak
kvte snhy ponou
ty pestrý
víš,
že dív, než
t
musím
dát.
a zanech všeho všudy,
mžeš
zase
s
druhy
hrát,
jen tenkrát zaplaš moje trudy,
bu vden
mi,
vždy mám
t
rád.
Již tenkrát, milá ptaí duše, jsem velkou radost z tebe ml,
když v poli
s
pt synák
jsi
vršku plané liruše
vyvádl.
!
Jak tepali se ulekan, že za šera, než svítal den, již z
visutého hnízda
tvj štbot vyzýval
je v bezpenosti,
No, nyní máš já
peju
vždy nech
ti
to,
žehnej Biih,
milé ve vás les
i
man
je ven.
máme
hosti,
sad je bez lopuch.
Nech
málo epky, málo býlí, zídka len a zídka mák, pec, necha zima vkol kvílí, k nám družíš se; jsi hodný pták. a
t mám, vždy ustaviné píse zvuí se všech stran,
No, rád tvá
když na snti se houpáš slin jsi
roztomilý tatrman.
A
kterak varuješ své druhy,
—
když luiák do hvozdu jim vnik'
Ty dív, než
krouží svoje kruhy,
jim hlasn voláš: „Pekelník!
Zlý pekelník je zase tady,
pry, rozlete rod v
listí
než zhyne
se
do všech
z
stran,
svj mladý, luákových ran!"
ukryjte
205
;
Též
z
legendy
t
ctím. Skryt v
kei
ped nedral jsi se pták hned, když Pánbh maloval jim peí, v
a
skromn ekaFs
naposled.
To ídká ctnost je naší doby, tak mnohý v ped se tlaí tecf, a cizím jen se peím zdobí a v hlav plevy má a sme. Ty's
proto Všemohoucí
z jiných,
zdoby nad
tvé
sta jiných dbal,
an rajských ptáku barvy skvoucí
na rozkošný
A
ti
úbor
dal.
vzal jen, v kelímku co zbylo,
a jezdil šttcem, jak kde moli',
pec jsi
v
tob
se
mu
Tu rudá
je,
tam žlutá
erií na kídlech, to
znaí
le pes
a
lata,
skrá
bílou máš
sice renegáta, to,
jonáku,
Strá rodná nad jí
zalíbilo
nejkrásnjší ptaí hoch!
jsi
nivy
náš.
ti
neopouštíš ve zlý as, vichr
a trhá
uchá
ji
a pere
kovin ídký ao6
vlas.
steré,
—
;
Tak
neváží
si
vlasti
mnohý,
a proto zdráv a šasten
Bh
dej
a vroucí
A
ti
bu;
locik celé stohy
písn v bujnou
hruíf!
mrazy pijdou-li a dešt,
sle k nám a nestrachuj se
my máme
nic,
ve vikýi ješt
hrst znamenitých makovic.
Pijd, neboj se
tch
lidslvýcli
ne všude nástraha a klam a nyní
le
si
—
do blankytu
já motiv chtl, a již
207
ho mám!
byt,
Skorec.
1 o bylo v úžlabin Váhu, kde voda pes úlomy hor
jak zbsilá
než
adra
kde peí
si
razí dráhu,
utíží jí
vor;
divn tká, diamant stéká
se a
až jako z
do bujn rozvtvených drv tam spatil jsem t ponejprv. .
.
.
Tvé hrdlo zel jsem snhobílé a krátkých
kídel erný pýr,
když odpolední slunné chvíle jak stela vnikrs u vod vír; to byl
tvj palác kišálový
vždy hynoucí a a vždy,
stále nový,
když ven
skvost perel na
208
jsi
šíji
ti
vyletl,
tkvl.
Vz,
tenkrát, ptáku inilozvuóiiý,
v hor luzném kraji kol a kol,
kde plá
zpv
a
jsou nerozluný,
ml
v ráz zjev tvj jsem
tch,
v zdroj
za symbol
jamu neustálém rozpnný žalem
zde v
již
žití
noí
své duše pestrý
sen,
až skvostem písní letí ven.
Bud
zdráv!
vzdor
Až
k slunci
a
se vznáší
nad pozemský luh
tvá duše
tm,
jimž pochoutkou je dražší
píse tuný
než tvoje
a proto hubí
t
a
Vydry
jak u nás
kde vidl jsem
pod kišálový
na poíí.
*)
t
pstruh,
nií naposled
krýt se led.
To na hod vánoní
se
dlo,
když vodu ledny zdobil tpyt a hejno sýkor piletlo, jež zatoužily perly pít;
*)
Vydra
mn
tenkrát na
pál
Bh
a
dojm
v
mé
Šumavské pouti
tvé srdce vyslechnouti, z
Tater zlatý sled
duši znova ožil hned.
bystina tekoucí divokou rnzsedlinou Šumavskou.
20g
Ptai motivy.
'4
Zlatohlávek ohniv5^
Ivde po pás v snhu dumá lesní chata, den v ervánkovém plášti k hvozdu táh' a hojnost kapek taveného zlata
chvla
se
na sosnách.
Hle, kterak v slunci
na bílý
s
mní
se a skvjí,
oblak padajíce sníh,
a poskakují v rozpustilém reji
jak živy na vtvích.
A
vru, ony
je ohnivých
krpje
jsou živy;
to zlatohlávku rod,
an slaví pokraj zasnžené nivy svj novoroní hod.
!
!
•
každý živou kapkou
Ztla
zlata není
?
Jen pohlednte na ilý ten dav, jak hrd nese v poskoku a pní
svj zdobný Ej,
zlatohlav!
kmitá se to stromu haluzemi
eta žhavých
jak okídlená
snad
krpjemi
když
Bh
Te
je utváel.
na hlav jim
živé zlato
a kterak
stel,
slunce padli k zemi,
hebký
je ten
nžný
raší
—
skvost
—
jen nezpyšnte, zlatohlaví braši,
mou
upímnost
slyšte
Víc skvost mi
ader se vám prýští, sms; na hlav se blyští?
ten, jenž
z-
než ozdobného peí zlata
kdož pak
te
ctí,
co
co v hlav, platí dnes
Nech teba slunce na kabát nám a
hvzdy
svntí s
když nejsou
sletí
dvojích náramnic,
hvzdy
na šat nejsou nic!
v
mozku ladné
spleti,
Kivka.
Z,imní slunce v cudné horoucnosti zl.atou
hlavu vzneslo nad obzor,
arodjn
krásný den se hostí
od nižiny
ín
po
kraj hor,
jimž pokládá zora v luny sledu za
elenku
zlatou
apku
z
ledu.
Jak dvorana v zái sterých svící hvozd se zaskvl snžn vyzdoben, tlupa jedlí
s
diamanty v
kštici
pyšnila se jako kytka žen,
v jejichž vlasech opály se blyšti a v rej
barev ve svtle se
tíští.
.
;
Královn jako
chvojném ve vrkoi
jich
krve velký skvost se rdl,
z
ml
pyrop snad, le kídla
i
oi,
kmital se a tepotal a chvl,
ba
já
na
té
mnl, sosn
že v šeru polosvtla živá
rže
zkvella
Ty's byl piivab ojínných les, jejich jara oživený sen,
míhal
jsi
se v bílých
vloek smsu
kivým zobcem v sntech zavšen, z
nichž, jak zdiven
uvidl jsem
z
dáli,
snžné hvzdky
v slunných perlách
tály.
Díval jsem se na tvou postat" milou,
na zahndlých kídel ilý šum, a v mou duši divným steskem spilou roj
zkrvácených
se snášel
dum
z
šedých konin dávno zašlých
o
Rohu jsem
Zaúpl jsem
snil
i
o
sn tch
vk
.
.
lovku. krutou
tíží,
rychlejším byl náhle srdce tep
zel jsem t, jak na golgothsktm kíži z
rukou Spásy ostrý taháš heb,
a jak Kristus
znovu k Poznal
žiti
jsi,
s
s
mj
probodnutou hrudí
úsmvem
se budí.
okídlene
lepý,
že zde lásku, štstí, mír a klid
ukižoval rznou vášní slepý 213
kivý soudce, neupímný poznal
kdo zde Ze
lid;
naped tušil's asi, me a pec se k lidstvu
jsi
a
hlásí.
symbol vykoupení,
to Láska,
kterou vraždil
svárii
bsný
zjev,
že to Kristus, v posledním jenž
chvní
posud všecku nevycedil krev; dál že satan plodí záští hady a že posud Golgotha je všady. Ach,
nejh
a
u nás,
hu
než kdysi
bd
Spasná láska k rozmnožení na kíži
je
pibita a
visí,
bok je proklán, potrhán je hled, a kdo mimo kráí, v tvá jí plije a hrot
heb
hloubej do ran
Zhyne v zachmuených
mrak
nevzplane-li smírem každá
proto k
tob
bije.
tísni,
hru;
vroucí volám písní,
pomoceu nám bu, již heb svár víže,
sdílný ptáku, a tu lásku,
ped
skonáním
s
námi sejmi
214
s
kíže!
;
Hýl.
I\ý
zpvák švarný to hýl!
t-o
a
ranný
I hle,
Jak
z
bavlnky je naechraný,
i vzros
Hru
a ztyl?
vzdutá
pláš modrý a
erný
lesklého je nachu,
z
z
pernatého prachu
týl.
Je hodný,
klichiý,
uelivý,
ten milý host,
a
v kleci je,
má na všem
a
v klín nivy,
dost
že lapit dá se ledakomu, to
piteno
že
lsti
bu
pouze tomu,
je prost.
215
A
ješté vzácnjší
že
bratrm všem
je
vzorem družné oddanosti
i
z
v
má
ase zlém;
nich jednoho-li ztratí hejno,
mu
neb umíti
tu žít
le
v právu svém.
Ej,
vru
a
ctnosti,
stejno,
sotva hýla znají
bh,
pravdy
kdo hlupákem ho nazývají a za
pi
posmch
ledabylých zábav
smsi
v žert druhiim na nosy ho vsí,
hloupjším všech.
Hýl chytrý
je a bystrý,
vru,
a vzácný zjev,
když v
tím, co slyšel v
nm
sín
šeru,
zhárá krev,
zvláš zpívá-li ty zadumané
„Kde domov mj?" plá hnv.
náš
Zpv
a „Hej, Slované",
i
jeho v duši soucit budí,
vždy smutný že srdce
všalc,
zachvje
se v lirudi
a zvlhne zrak:
Tak
zpíval
tam na u
ondy
Šumav
clioré dívce u mysli\cc,
pláských mlak. 3l6
!
;
Jak mile usmála Chvil prchlých
kla na a
se v loži
zá
milostiv andl Boží tvá,
její
jako
rže úbl snhu
dvou líek pizdobil sen,
V
;
!
žiti
jí
nhu
lhá.
tom ptaím zpvu znova
sledila
pt
své štstí
a hlavu pozvedla a vzdechla:
^Te
pijde kvt;
hýl zpívá, obloha se jasní, já uzdravím se jara básní a zlíbám
Vždy
z
svt dálných potulek se vrací
k nám teplý sníh na hor i
z
se ztrácí
orných lích
strom v a já
jih,
temenech
ke
sad kvtnou zdobu rží v
tuší
snivé duši
a hnízdo v nich.
Vše
oživne, co
chladem stvdlo
svých záslon
še
dá obloha
na blidlo,
si
a já
—
mj
hýle, veselý a žvavý,
já,
hled,
své kmenty, jež a vstanu
te!" 217
mám
do výba^
y,
;
zvedla
A.
!
le znova
se,
klesla
v podušek bl, a v
ptaím popvku
jak
Pán
Bh
výš duše
její
trplivá,
kde kvetla nebeská a pták
On
se nesla,
chtl,
hvzd
niva,
pl.
jí
zdobu
kouzlil v zlata skvoucí
sníh na horách
pes
a penes' i
propast
on v sen
jí
zmnil konec
jenž jako píse, jí
ji
hrobu
smrti strach
srdcem
Snad
zá
žití,
a kvítí
táh'.
slyšela v
nm
na šalinaje
své štstí hrát, jež v lepší volalo z
a líbalo
ji
tož, hýle,
já
ji
kraje
chvil žalných ztrát
mám t
v usmíváni
nech rád
t
—
všickni haní,
Jalovák.
JlSuir vítán,
pvce dumavjši
všech,
ty elegie norská,
kde slavikem
t
zovou
Fjiilldech,
iia
v nichž jezera sni horská sen nebes blankytný, a los kde svži
pes
ztuhlý snih v skrýš plavé družky bží,
když bízy Saterdalské
zlíbal jih
po dlouhých nocech severních. BuiT vítán k
ca
nám
a stan
si
volit
což raníš, že lapit chci
vždy nejsem
t
na rohá
?
Martialem,
nadšen masa tvého vzácnou chutí, praotc tvých lákal v zahynutí,
jenž, sta
ra,
prchat v strachu stálém,
by tla
jejich za
pochoutku
a Orvietskýra zapíjel.
219
ml
U mne
mám
bezpeen,
jsi
rád tvj zjev
a cením víc tvou krásu i
zpv,
líbezný a jásající
v srdce vložil
jejž
snad první
ti
má
jenž na jazyku posvátné
As,
z
runy
a vyvoleným skaldm ladí struny, by pi harfách mu pli duší kvt,
než fenrir zhltne svt.
Pro svj
nezpíváš, co stesk
ondy
a vše, co druhdy toužil
sn ržovaté moe, v nž hrouzila se mile zpvná
tvá
pro
slzy, jež
O pj
!
Já
mi pl,
jsi
a
chtl:
rozechvna
duše pro ást nebes vna,
n
pro lásky perly, jež v i
jsi
hoe
sladké
i
život
kla,
v sutky pešly snad?
tebou všechen cítím
s
žal
a všechnu radost v slok tvých davu,
vše zlato milých chvil
jenž na moji
ovnila
již
pa
v konec
hrst krví srdce
i
rmutný
kal,
hlavu,
mého
žití
zkropeného
kvítí,
bych ze všech ondy vytoužených zdob
sob
nic
O
neodnesl v hrob.
pj, ó pj,
mj
píteli,
vždy
že z Brafjovy piVs íše a
daen jablkem
z
té
jsi
Iduminy íše.
arovným
vím,
.
!
jímž nesmrtelnost kyne písni tvdji a svatá
pam vném
že záí
umní,
mrak
O pj elo
a
žití
již
v
v
l)(>ji;
máš,
petrváš
Já v nadšení
!
v lidstva
srílci
dlan
až plné srdce
t
poslouchám
kladu,
zvuných zvstí mám sad,
niv Asgardských a
z
kde již
s
hlavou svislou duchové se plouží,
krpj medu vnosti
mít touží,
zkad povzdech slyším zklamání a kvil Ci to muj vlastní byl?
.
;
ecetka.
IVlé družné
eetky, když
vy pilétáte
dom,
a
sever
mraí
tkví v
erných
k hor
bízám
v rubáš
se a jíní bílý
odn
svt,
kvt
kšticích stromu
spch,
truchlícím vás ilý nese
snhu rudé zdoby, nech eky onmly a mrazných vy
vám
prsa prochvívá a bodá
Jak krve kríipje, tekoucí melo vichr kvasem,
nocí dech
meem
zloby.
létu z ran,
jež
slétáte
a
na úbl, jímž
lesní
pokryt stan,
granátovým jasem
se rdíte v tepotu,
plá vroucn
když slunce
zlatá
zá
libá sinou,
až jiskí radostí a a slzy blaženství
jí
rumní
se tvá,
v perlách z
oí
jilynou.
Rád
na vás pohlížím, když probouzí se bor,
vy jialekové ptaí, a
toužím vyslechnout váš drobný rozhovor
a vystihnout,
co znaí,
hlav sklonné, když
a v
sny podivné se
kdvž za jednoho a
Ten
tlem
jste
hlav
lesklý na
živ,
když brat rván ostížem,
tužili,
spár
vyváz' peci.
vzorem družnosti, vám rodný
Jste
jímž bratr k bratru
tlum za jednoho
když káže
cit,
z
me
hrozí s
vrah
v boji, i
peven
jest a
sml,
stáda;
hrudí krva\'y jsem u všech uvidl,
jak ten útlý pták,
mj
Jen sketa srdce ztrácí, když hrozný s pavézou se jejž
je svat,
vás a jeden za tlum rád,
le nikde krvavá jsem nepostehl Kéž
ád
stojí,
vás každý odhodlán
leb
druhdy vidl jsem,
a
reci,
dravcích osidel a
z
váš bohatýr,
ptákem,
s
i
vy moji drobní
a
hrudi rudý chmýr
le duch
malí jen,
jenž z loupeže je
až
i
jste v boji.
znakem,
v boj poušti se
jak jste se
zpv,
vás sbor všechen cedí krev,
z
pohnut pohlížím, jak statení
je rekovnosti
z
sleduji váš
rojí,
druhdy David
kácí.
lide,
blíží
záda.
srdce máš!
Goliáš,
Ten, koho
bojišt v dál žene chabý strach,
s
všech nejhorší je sketa, a
komu velikým
je vypínavý vrah,
sám bídn vraždí
Ped boue
a
se,
hrozbami,
navždy po
ped
nm
veta.
zbraní divých rot
jen baba v kout se krí,
le
statnost chytá v
když na prsa
ji
pst
a svírá
mee
hrot,
trí;
za život bidácký, za hrstku lesklých plev
jen rab se práva vzdává,
le
z
rekii
padlých hlav,
duch slávy vznešený
již
za rod dali krev,
a nesmrtelný vstává.
J24
Ledáek.
Libá slunce v kment
odnou
zemi,
a ten vroucí jeho lásky žeh
diamant záí jež
jí
kyticemi,
kvetly na adrech,
z jara
a jak sivá vlhkých kotlin
mlha
na vrcholky les jíním šplhá ze srdce
jí
horoucílio vzdecli.
Bílé kštice, samé kmetí hlavy, zadumaný k zemi klonil les, z koviny když íné v Pootaví
jako šíp a
pý
jsi
pes eku
se nes'
skvostná tvých perutných
zaleskla se v
v opálu jak hravá barev
'taíi motivy.
ond,
jasném slunce prouclu
sms.
Za topol jsem utulil se tise touhou jat tvj vystihnouti žití
tvého hloubky znát
duše
i
zjev,
výše,
ozvnou tvj chápat zpv,
jehož zvuky v ozáené hrudi
zem
mrtvé
tajemn
se
budí
zaniklého jara zlatá krev.
V
mysli procitly mi drahé zvsti,
spící
vky
když
jsi
v blánách milých knih,
láskou na výsluní štstí
zhynul ve spárech vln kosmatých a
pak prosbou družné Halkyony
spolu
ní
s
vzle ptákem pes
vln liony
na opálných krásy perutích.
Duchem jež lid
záily mi ony zkazky,
do
chrámk
svých srdcí snes',
ladný vzore nehynoucí lásky, pjící dík svtci do nebes, který milosrdím plana v
nahému
na smrt znaven
Icdyž u cesty
Zím,
líci
dal plášt polovici,
jak zlobou
kles'.
nepohbená
tla,
v jejichž tváe zpupný tyran p\iv\ že jich duše za
svobodou spla,
vonným kvtem niv, tvou péí okytny jemn
zasypáváš až
ader siré zem prs kvtný div.
rostou rovy z
jako dívích
—
2x6
Zím t opt, na kámen
Proudu
vody
pod mlýnem
slít',
hnd
sklonil hlavu, zjasnil
a jak stela u
zátoí
n.id
odpoinku
k
jsi
oi
se kmit',
vzdorným tepem kola
jež
opjala hrucT rozchvlou jen zpola
lesklým plátvim, které mráz
Vzle
jsi
opt,
ece
jen,
chytlo
oko
kde
m
ke
líbalo
jejž
I
snad, by
by hejkal
tvj
zpv
chvla
se a
siný její klín.
jsem výslech' plný záe,
srdci zní
^Necha pece v
žiju život
mi jeho kvt:
samotáe,
duši kouzelný žití
valná
povždy jiným já však
týn,
nebe,
tak pvce mla,
posud v
tam kde
ji
tvých kidel stín;
voda pod ním tásla
páním
sky.
nezhlid' jsem višak tebe
zapadnouti v bílých v
jí
voln
mám
tee
svt;
stoka,
sloužíš za otroka, žíti
chci
i
pt.
Hloubku blaha každý jinak mí; nkomu je malým valný sad,
nkdo
šasten v nízkém hlolui kei,
jiný v
kvtech nekosených
neb kde objat lunou
lad
háj se skvje,
i nezvuí celé epopeje nkdy v osamlém stromu
snad?
,
Zde, kde hluku svta není zídla,
kde
spí
výš
sn
klam
nemže
jichž
nástraha
i
svár,
zlatá vznášejí se kídla,
není sám
—
ranit
koek
spár;
zvuk je
to lichý
eí —
samotou kdo srdce svoje léí, když ho líbá poesie
žár.
Xecha pi odletu mladých
tone vlastních písní v
mráz
a
pec
jeho
slzy
z ní
smutku
duše vnad
mní
v sutku,
kmitá prosté krásy lad;
tajeným on v srdci nachem hoí, jak s
hvzd
odlesk v modré hloubce moí,
blankytných jenž výší v hrutf jim
Nuže pj
pa.
a kytku za kyticí
písní splétej
záí opojen,
za dar ece,
zpvace
té spící,
stíbrný jež dosnívá juž sen; však
ti
za to jarní její píle
skvost svých až
Pj
ader
pošle: rybky bíl,
pás rozepne vábný den.
jí
a
poblíž
nkdy v podveerní doby eky zale na hbitov,
kde dva malé u cesty jsou hroby, a
kde svj
nech
též
se prach
navždy smísí zasyp nás tím
s
peji
mj
si
mít rov;
po všem
žití
plachém
dcerušek mých prachem.
kvtem zvuných 728
slov.
;
'J"anu>
v
pokám
bez stesku a linvu
bezvtí svých
na soud o svém
as
halkyoiiských divil srdci, o
svém
z])évu,
až prchne, jenž se zlobou spil,
vím, z ní
zlatá
že i
doba krásu nezachvátí se k usmíení vrátí
mn záe
v hrobních
22g
kvt
pyl.
Strnadi.
í ýr
mrak
a stále
dálné kraje v echel skrýval,
hojnjším byl jeho
zvon nebes šedý a
konce nevidt.
Jen závje, jak za divé a
let,
bílou zemí sj)lýval,
s
boue,
moe rostly
snti stromíi byly
a plny drobných
zbojné vlny
podél
cest,
"jnirland plny
hvzd.
Však slunce náhle jasnilo se v vzpomínkou usmvavou jarních a nasypalo do bílého snhu
zá
drahých kamenv. 230
bhu dnv
Tu vy
jste
piletli,
na stromy v alejích
pvci
— ký
žlutí,
byl tu lucli
-
a jati jara tuchou, v ftatler zdutí jste
pli
;
druheiii druh.
To píse byla vítzn se
jara na oslavu,
bralo v srdce niv,
jež
by všemu tvorstvu zmátl hrud
hlavu
i
ten jeho zlatý div.
Vy
první byli jste jím okouzleni,
ten
tam byl vašich ader žalný
pi zvuných
jen žlutý pýr
jak ze zlata se
A
hndá
ad
lesk'.
letka zvedala se tiše
nad šedý když vy
stesk,
prsou chvéi
le
níž, jste,
výše zrudlý bok,
zákopníci slunné íše,
zpívali svých slok.
Jen sedm slabik zaznlo mi v sluchu, le jejich závr tak mi v duši tkvl, jak ranní rosa z prohátého vzduchu, jak bílé
rže
To
píse bez kožichu
byla
pel.
le
a bez vleky, že stromu
dd
a mladé jaro
frází
žár a cit v ní byl,
hnal mízu v útlé mlázi
snil.
o mám t tu vaši
vy
rád, ty stráže domorodá, vrnost k rodným krajm ctím,
cítíte,
co rve
hru mrazem Vy
s
lidem
trpíte, jste
jak on je sám,
a
jak vrány vám,
již
ta
co jim hlodá
je,
ledovým.
povždy skrovní, by ml,
veleti
pvcm
chtí být rovni,
cháska drzý'ch el.
\y
neprcháte v
svých milých
cizí
kraje, braši,
n.ijejíce stan
vám chudá matka macechy nech v tvá jí plivá rob.
Vy
i
hrob,
je dražší,
pravý-mi jste bratry duše mojí,
a jako vašich zní
mých ader zvst,
všech v útrapách, všech v strastech, v vlast
nad poklady
Nech pláštm pec
zimních
bd
je skryta
vím, že pijít musí slunný as,
kdy pi
Bh
vánici krásy
v klín
jí
hodí
každm
jest!
závj
zas.
kvt
svtu,
boji,
Stízlík.
Les rdl
plá
polihenim zory,
se
usmála
zjasnil dol,
se,
a na temeni šedé hory
den
bílý sedl
na prestol,
le mráz objímal spící zemi pln vášn a pln vzruch zlých, a
svtelnými
led drolmý
krpjemi
hoel na vtvích.
Já nedbal mrazu, nedbal snhu, a cestou k háji jsem se dal, v
nmž
zm v
mé
rozsypal;
duši sklíené vše
co kvetlo dív;
v mlh sivé a
kolobhu
vichor v divém
diamant
cit
moe
melo,
chladl v led,
oko zelo
do vánice rzných bd. 233
;
v mé
duši lítost zastenala
„Vše
a šeptala mi:
je
dým,
když radost srdce opadala tvé krve
kvtem nachovým;
když život upoutal
ti
kídla
dti vzala boue zlob, jsi ptákem u vyschlého zídla, a
a míru skytne
jen hrob!"
ti
Já vzkik'; mech zúpl zpod mých krok, a z dum když vyrušil jsem chvoj, sníh pršel
s
ní a zdál se
oku
mušek
roj;
jak svatojanských
a
piodlo samot jsem zhlí; pec v adrech srdce mi se chvlo, le mimo mne byl mír a klid. slavnostn se
vše, co v té
Co zhlí jsem
v lesa pološeí,
svj sen, klubkem peí zdál pták se k snti pichoulen jen v jedlí vrkoích se mihnul vše snilo tajemný srn ukryt byl, a
skvost živý, a jak
pý
kivin
by stelec
milý zjev,
hru
ji
stihnul,
zdála se být samá krev.
Jak k modlitb jsem sklonil elo a
tu
krásou líbán
pojednou
to
tajil
dech,
zazvuelo
ve snžných kovin guirlandech;
234
;
kvt tch
tak rozkošný byl
hntl
hned hlasný
thiinený,
zvukii, zas,
že na srdce jsem tisknul ruku
duchem
a
Ten zpv
v jara as.
slétl
m
uchvacoval v nitru
a svžil trilk kaskádou,
dumném únorovém jitru déš perel — padly v duši mou krev v žilách poala mn háti, vždy výslech' jsem z tch ladných vt:
jež v
—
„A
pec
snží! Vesna
se vrátí
a poceluje všechen svt.
Jen vykej každý pravé chvíle a nechtj díve kvt mít, než dojde
zem
svého
cíle,
a než lze
rže
dív musí
jaro luhy zrosit
a
v kytku
vít;
kee zhejkat jihu van, mžeš za kloboukem
než
lesk sedmikrás a
Nuž
máku
nosit
vzplan.
hlavu vzlíúru, milý hosti,
své zjasni
elo
juž
i
tvá,
nech zimu fiader minulosti a
pono
na
a plaší I
na
žal,
drobných
tob pohoda
až jíní
s
zá;
duši v slunnou
stesk,
jenž život krátí
písní
sms
se vrátí,
vtví shodí 235
les.
?
Na
srdcem mít,
vždy
zvu do
a
zmlknout písní
?
svta, co duše vysni,
vedro stíhá t,
na na
na
hloubky iader na soulad
z
hlavovsem
r. chlad;
tupen?
býti
hynout tíhou vlastních pout?
až rozvine se keíi lupen,
pvcem
pak snadno zase I
ohlížím
mé a
se,
kdo
to zpívá
snivé duši takto
lile,
tu s
kee
slout!"
vdk,
hlavou kývá
mnich houštin, ptaí paleek; jak suchý
blesk v a
list
byl rzivohndý,
erných oích
se
mu
skvl,
kídla temných proužk zdobou
ml
poseta a ])l a pl.
Vždy hloub ten zpv mi vnikal v vždy mocnj' bušilo to v nich, až v radosti mých suché trsy zas
svžest dýchal slunný
vždy
teplej'
adrm
prsy,
jih;
pro úlevu
rozproudný nach proud svžesti mi v každou cévu a jara sen mi srdcem táh'. hnal srdce
Dík, stízlíku, dík, ty's
nejnžnjší
vždy jsi
mj,
žal
utišil
i
pvce
pvc
milý,
všech,
íší útrap spilý,
prsou vzdecii;
236
—
dík,
skromný básníku
miij
ptaí,
jenž vštíš jistý jara vjezd,
když zimní buran a lehá v
livo/.deui
kvaí
závj snžných hvzd.
Ty's ukojil
svt slunný
m; z
v duši znova
mlžných bolu vzros
prozáená slova rží skvost, jimž adra zdobí perel eta!... tvá krásou
zas rozvila v ní
A
smíen
Bu
šel
jsem
z lesa tich.
—
žehnán, jehož písní zkvétá,
kdo v
nitru
svém
již
eká
sníh.
'
Sibianka.
J ak vloka
snhu práv
nová,
jak cherubových kídel pýr a
kvtu
slít'
špetka úblová maliký k nám bohatýr.
Viz letky, blankyt bez obláku, a na nich aj,
aj,
pes
mj
zkad k nám
„Já pilit
to ovšem
pi
rt)ztomilý
z
t
kmentu pruh, ptáku,
penes' touhy ruch
Amuru!"
I šlaka!
velký svta kus,
snad dál než stokrát na oblaka; ty's
tedy Rus,
ty's
238
tedy Rus!
!
!
pravoslavným dozajista
Jsi
dstojníkem snad! Tvá xiniorma jali je istá, a velkyní
a jaký ve
všem sklad
Ci všemocný
a lad!
dvorní sluha?
jsi
hle,
na tvém hrdle vzácný dar
To
Ondejova ádu stuha, knížatm jen dává car
jejž
To ídká pocta, na mou kuši, omámen tvý-m zjevem jsem; mó srdce udivením buší, —
jak
tak malý, a
No
již
komthurem
zdrávstvuj, batuško
Le
nyní
i
mj
povz mi pec,
sám samovládce snad,
!
?
car bílý,
carevi jsi?... „Nievos!''
Ne? Tak
jsi
A
pec
vás,
do
zem
i
nejmí
státním radou
když konec
jest,
k odpoinku kladou
co všecka sláva, všecka est
Co všecky ády, všecky co žezla?
Hraky
kámen na hrob 2^9
?
stuhy,
nanejvýš,
když údy chladny jsou a
milý!
k(lo"s
a
a
kíž
tuhy
;
,
Vi, divíš se, pro také stesky? le nediv se a vážn suíF, sám píinou jsi, ptálíu hezký, že plna vzdech je má hru(r. Slyš, roztomilá excellenci,
mne a
zajímá
tvijj
kraj
za krátko poletíš zas
Mám
mn
ty
ji
nžný
Až
slétneš
mj
zlatý,
vyplníš;
koniny
tož,
vnci
zpt.
prosbu na tebe,
kéž laskav i
a svt,
vím, k hor Jablonných že
jsou svaty,
bojarine, slyš!
háj
k vodám Sachalínu, mladý spatíš moe blíž
a v
nm
hrob
z
v bíz zlatohlavých stínu kamene a na nm kíž.
Zde po života marné snaze sní sám a sám mj drahý brat, a dti nechal na Kavkaze ó, pozdravuj ho na stokrát.
—
Sel štstí hledat pro své milé, zjev jeho
klamný v dál ho
a stelou smrti
pták
ranný
potmšilé
— mel
táh',
—
na vlnách.
Necha píse
Spí.
tvá
mu zvuí hru,
jak ondy v nejvrnjší a kvtíini, jež
má
A
slza jarní
mu
u hhiv puí,
vlahou
mé ptáe,
vzkazy útchy,
v dál dtem,
kde Morjak
bu.
vnukm
jeho nes,
Cemes pláe
kvílí,
a javorový šumí les.
Kde a
snivý syn se chápe pluhu
pstí vinnici a
sad,
než slunce v zlatém polokruhu jde za Marchotské vrchy spát.
A
eský
lid jich
po dlouhé již
peru
zim
na úpatí k jaru vzbu;
toužíš rozepjati^—
nuž vznes se! S
Bohem
—
s
Bohem
bud"!
241 'tai motivy.
l6
v
Ve z
mrazu.
slavnostn
nhož
sviti
blovém
šat,
diamantii zá,
krái Zima pes nivy a hat, noic slunnou tvá; kráí od hor prapodivným spchem a svým mrazn jedovatým dechem v dálné kraje
tajepln za své noní
šry
perel
snítky
hvzdným
Podél
silnic,
vsí na
chze
haluze,
obalujíc
kde
mechem.
zni saní zvonky,
stíbro skládá v mocných závjích,
na klenoty z
mní
travin stonky,
neoraných vzrstající
lích;
pták eta ojínných strom dol slétá,
na ujetou dráhu s
zrna lovíc troušená té doby
bedlivého vozky ze zásoby
nebo dtmi darem v cestu
2)2
setá.
;
Jak
chvje sbor
se
ped chodcem k starému
ten
;
zmoen
prací,
jak prchá, ale zas
se nalezišti vrací
na chudobný zimy hodokvas;
málo
co pro hlad
je,
s
cesty
trží,
sotva zkehlých na nožkách se drží,
tém
bez vlády jsou kídla malá
zima jim je k pleci upoutala. Lze-li
žít
v
té
mrazu divé
strži
?
Rostou mrazu nájezdnici krutí, stále h, ím noc se blíží víc, kde se skrýt? vždy valnou snhu
sutí
vnikla zima stromu do vtvic;
v
úbl
buk
sšedly kštice sosen v lese,
tíž
modin
snhu zrádnou
sotva nese,
vzdychá, smrk se chví a stená,
sosna v bílou loktuš zahalena
shýbá
se a starou
hlavou tese.
K.amo na noc, peubozí ptáci ? Ach, kam jinam nežli v stromu k vtvím pitulí
skrýš,
se ubožáci,
kde svá hnízda budovali
spíš
jak se choulí, jak se tisknou k snti, jara
zvuné básn, nebes
dti,
jak jim srdce buchá, hrud se chvje, a
mráz
stále krutší
hvozdem spje
po kišálném sivých
mrak
setí.
.
Ptaí hlava na adra
se shýbá,
rozželená strachem níž a niž,
mráz
ji
hladí, celuje a libá,
k srdci vniká
stále bliž a blíž,
provívaje rozechrané peí, až, jak ondy druhu v zkvetlém kei, poddává se ptáe jeho vli
a jak pestrá kulika se skuli k pat stromu, v lesa pološei.
Dozpívalo. Ach, co písní šírým krajiim zahynulo
—
asi
ním!
s
Zelené až rozpoutá zas vlasy
sliná
zem
plné-li
jarým osením,
její
jaro bude,
i všude pozná velká píroda, že v mlází — kde dív zpíval vzletný zpvák schází,
úplné-li naše as,
—
jenž svou duší už
jí
Pozná
mi
jist, srdce
že snad
vní
neb jak rým
navrátí jej
nezahude? to praví,
ho v kvt,
pošle usmívavý
v básníkova srdce
zvuný svt,
k nekonené písni lidské touhy,
neb jak výkik utrpení pouhý, jenž se z temna Ci pilítne
žití
— divn
v blankyt nese
hru
se
spásy vzkazem v hrobu sen
tese
mj
.
.
.
—
dlouhý
?
.
Doslov.
kídlem chvátavým
iVlráz sletí
v hor tesoucí se
jdu
vesem
les,
— sním — tu
pták mrtvý
s
vtve
k nohám
kles'.
Kde zrodil se, tam vyzpíval za cit, snv dum. Žal v hru ho al, as písn i
a
vzal
hnízdo vichr šum.
Tak rovnž umíti bych chtl, zbudu zpvných zdob,
až a
kde jsem
pál bych
si
pl mít
a hnízdo i
215
hrob.
ml,
mým
OBSAH CYKLU
III.
A
IV.
III.
Str.
Lesu
137
Sedmihlásek
140
ermáek
133
Mlynáík
147
Tužebník
IE.6
Sýkora parukáíkj
150
Rannému
161
ptáku
Králíek
164
Sknlnik
169
ížek
170
Labuf
174
Špaek
176
Orel
180
Nocleh
183
Odlet
187
IV.
Vrní pvci
IM
Chocholouš
104
Vrabec
100
Stehlík
-203
246
JOS
Skorec Zlatohlávek ohnivý
210
Kivka
ai2
Hýl
215
Jalov.ik
210
oetka Ledáek
222
Strnad
2-30
Stíilik
23"í
Sibianka
fi:í8
V
242
2á5
mrazu
245
Doslov
w
Omyly Strana
72., sloka
l.,
tisku.
verš
3.
místo
nevrátí,
stj nenavrátí. „
79.,
sloka
stj „
„
92.,
4.,
verš
3.
místo
sloka
2.,
átku
rt.
verš
3.
s t
e k,
vypadlo na za-
175., sloka 2. verš 4. místo
stj
í
lístek.
tfestiluv.
teštitelv
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
POCKET
THIS
OF TORONTO
Heyduk, Adolf Spisy
LIBRARY
''.;M.•^V'•y'?íi•
'^ii^í-
^s
'
,
'
',ií
