Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda
Roman Vavřík MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
ROCKOVÁ HUDBA NA VALAŠSKOMEZIŘÍČSKU
Vedoucí práce: PhDr. Aleš Opekar, CSc. BRNO 2010
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a literaturu jsem uvedl v soupisu literatury.
V Brně 6. 12. 2010
Rád bych poděkoval PhDr. Aleši Opekarovi, CSc. za odborné vedení, čas a energii, které mi věnoval v době tvoření této práce. Dále bych rád vyjádřil dík Karlu Prokešovi, Ervínu Hruškovi, Lubomíru Vrátníkovi, Karlu Mikušovi, Radku Koutnému, Martinu Pavelkovi, Stanislavu Španihelovi, Jiřímu Petřekovi, Martinu Janírkovi a Renatě Bechné za poskytnutí cenných informací, materiálů a konzultací a všem, kteří mi při tvoření této práce jakýmkoliv způsobem pomohli.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 1 1. Stav bádání ................................................................................................................ 3 1.1. Literatura o rockové hudbě ................................................................................. 3 1.2. Literatura o rockové hudbě na Valašsku ............................................................. 6 2. Charakteristika mikroregionu Valašskomeziříčsko ................................................... 8 3. Kulturní exkurz očima Valašskomeziříčského zpravodaje ...................................... 10 4. Historie rockové hudby na Valašskomeziříčsku ...................................................... 13 4.1. Léta šedesátá ..................................................................................................... 13 4.2. Léta sedmdesátá ................................................................................................ 16 4.3. Léta osmdesátá .................................................................................................. 18 4.3.1. Mňága a Žďorp .......................................................................................... 23 4.4. Léta devadesátá a první desetiletí 21. století ..................................................... 32 4.4.1. Ciment ........................................................................................................ 34 4.4.2. Elektrïck Mann .......................................................................................... 35 4.4.3. Black Adder ............................................................................................... 37 4.4.4. Rauš a Akustik Rauš .................................................................................. 38 4.4.5. Funková brigáda a Wotienke...................................................................... 39 4.4.6. Kandráči – Dživ Lačes ............................................................................... 41 4.4.7. Harom ........................................................................................................ 42 4.4.8. Café la Maňana .......................................................................................... 43 4.4.9. Docuku ....................................................................................................... 44 4.4.10. Lucie Redlová a Garde ........................................................................... 45 4.4.11. Markéta Irglová ...................................................................................... 47 4.4.12. Sbiranico................................................................................................. 49 4.4.13. Droband .................................................................................................. 50 4.4.14. Joe Bar Blues Street ............................................................................... 51 4.4.15. Projektil .................................................................................................. 52 4.4.16. Vlasta Redl ............................................................................................. 52 4.5. Festivaly ............................................................................................................ 54 4.5.1. Valašský špalíček ....................................................................................... 54 4.5.2. Hrachovka .................................................................................................. 56 4.6. M-klub ............................................................................................................... 59 4.6.1. Karel Prokeš ............................................................................................... 61 4.7. Kompilace Valmez ............................................................................................ 62 Závěr .................................................................................................................................... 66 Resumé ................................................................................................................................ 68 Summary.............................................................................................................................. 69 Zusammenfassung ............................................................................................................... 70 Použité prameny a literatura ................................................................................................ 71
Úvod Rocková hudba je fenomén, který inspiruje hudebníky již více než půl století. Její vlna zasáhla i naši republiku a dostala se samozřejmě i do jejího vzdálenějšího kouta – na Valašsko. Zatímco rockové hudbě pražského okruhu se věnuje poměrně velké množství publikací1, o rockové hudbě valašského regionu vyšla v podstatě pouze kniha Ervína Hrušky2, která přes svůj nesporný význam trpí vzhledem k datu svého vzniku i bydlišti autora3 jistou neaktuálností. Větší pozornost byla věnována v psané podobě pouze skupině Mňága a Žďorp4. Při výběru tématu svojí diplomové práce jsem se tedy rozhodl alespoň částečně pokrýt toto bílé místo v odborné diskuzi o rockové hudbě a sepsat vývoj rockové hudby na Valašskomeziříčsku. K tomuto rozhodnutí mě vedlo několik důvodů – Valašské Meziříčí si v průběhu let vybudovalo mezi ostatními městy výlučné postavení hudební mekky, neboť dokázalo hudebníkům vytvořit kvalitní zázemí pro jejich vystupování. Zde se odehrávají hlavní hudební události regionu, s podporou města a nadšením místních hudbymilovných lidí tady vznikly festivaly nebývalého rozsahu i originální dramaturgie, odtud pochází hudební osobnosti, jež vstoupily do povědomí celé republiky a které zaujaly svým hudebním projevem i zahraniční posluchače. Dalším důvodem je i můj osobní zájem o toto město a jeho okolí, protože z Valašského Meziříčí pocházím, a mnozí z hudebníků, jež budou v následujícím textu zmíněni, jsou mými přáteli. Mým cílem bylo zpracovat vývoj rockové hudby vytyčeného regionu od let šedesátých do současnosti, přičemž důraz byl kladen právě na poslední dvě desetiletí, o nichž žádná literatura neexistuje. Z tohoto důvodu bylo také nutno předpokládat složitější přístup k informacím. Zkoumání proto nebylo omezeno pouze na hudební nosiče či tištěnou literaturu doplněnou o rešerše hudebních kritik a rozhovorů v časopisech. Při svém bádání jsem rovněž využil webových stránek jednotlivých kapel, a především přímých konzultací s hudebními osobnostmi Valašskomeziříčska. Práce, kterou nyní čtenářům předkládám, by měla sloužit jako sonda do rockové
1
Např. monografie o skupinách Lucie (Dědek 2000), Katapult (Říha, Bošnakov 1995), Olympic (Šimčíková 1994) i monografie o jednotlivých hudebnících - J. Schelinger (Bošnakov 1994) atd. 2 Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999. 3 Hruška napsal svoji knihu v rakouském exilu. 4 Bibliografické údaje viz kapitola o stavu bádání.
1
scény Valašskomeziříčska posledních padesáti let, zdroj těžko dohledatelných informací i námět na návštěvu koncertu či koupi hudebního nosiče.
2
1. Stav bádání 1.1.
Literatura o rockové hudbě
Rockové hudbě je věnována poměrně rozsáhlá knižní i časopisecká produkce, neboť se jedná o oblíbený styl několika generací. I při letmém pohledu na internetové servery najdeme pod tímto pojmem tisíce odkazů. Existují celé rockové encyklopedie, rockové časopisy, portály, jež pojednávají o jednotlivých odvětvích rocku, diskusní fóra a blogy, které rock zmiňují ve všech souvislostech. Rocková hudba se stala i seriózním tématem muzikologických prací a kromě diplomových a disertačních prací vychází i populárně naučné publikace mapující a zpřehledňující rockovou tématiku. Pokusím se proto představit několik běžně dostupných publikací, které do této kategorie zapadají a jež byly i pro mou práci inspiračním pramenem. Jediným kritériem třídění studií je časové hledisko (tj. rok vydání). V druhé části této kapitoly pak představím knihy o rockové hudbě na Valašsku5. V letech 1982, 1983, 1984 vyšla jako příloha bulletinu Jazz rozsáhlá třídílná publikace Josefa Vlčka Rock 20006. Bývá označována za první český rockový slovník. Skládá se přibližně z 2000 hesel o rockové hudbě let šedesátých a sedmdesátých. Hesla jsou řazena abecedně a zabývají se jak sólisty, tak i skupinami. V průběhu osmdesátých let vzniklo čtyřdílné rozsáhlé dílo autorského kolektivu Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby7. Čtyři díly této publikace jsou rozděleny na část jmennou, zaměřenou na světovou scénu (2 díly), dále část jmennou, která se zabývá československou scénou, a část věcnou. Řazení hesel je opět v abecedním systému, v části jmenné i věcné jsou uvedeny i notové ukázky, případně i fotografie. S knihou Rockové směry a styly8, publikací menšího rozsahu, jež si klade za cíl uspořádat a roztřídit žánry a styly rockové hudby, přichází v roce 1988 znovu Josef Vlček. Poměrně krátká, abecedně řazená hesla obsahují charakteristiku daného směru či stylu a v závěru uvádí autor interprety a jejich alba, kteří tento žánr reprezentují. Kniha je určena pro potřeby běžných hudebníků a zájemců o rockovou hudbu, kteří se chtějí zorientovat v často nepřehledných a nevysvětlených pojmech z této hudební oblasti. 5
Tato část je rozšířenou kapitolou z bakalářské práce autora z roku 2008, kdy se věnoval pouze kapele Mňága a Žďorp. Bibliografický záznam viz níže. 6 Vlček, J.: Rock 2000: slovníková příručka. (3 svazky). Praha 1982 - 1984. 7 Poledňák, I. - Wasserberger, I. - Matzner, A.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. (4 svazky) Praha, Supraphon 1980 - 1990. 8 Vlček, J.: Rockové směry a styly. Praha, Ústav pro kulturně výchovnou činnost 1988.
3
O rok později vychází u pražského Pantonu Excentrici v přízemí9. Kniha se skládá z kratších kapitol, z nichž každá stručně pojednává o jedné z českých skupin, jejichž hlavní působení spadá do let osmdesátých. Jedná se jak o skupiny kultovní, jakými byly například Pražský výběr, Laura a její tygři či Precedens, tak i o hudební seskupení širším kruhům méně známé, ale přesto velice důležité pro celou naši rockovou scénu. Medailony jsou tvořeny tak, aby seznámily čtenáře s charakteristikou a historií kapel čtivou formou, a autoři je prokládají písňovými texty, fotografiemi či svými vlastními vzpomínkami. Revoluční rok 1989 přinesl knihu jednadvaceti medailonů o hudebních osobnostech Hvězdy tehdejších hitparád10, kterou sepsal již na konci šedesátých let Jiří Černý. Jeho portréty jednotlivých zpěváků i skupin (např. Beatles, Bob Dylan, Rolling Stones, Tom Jones, Bee Gees, Frank Zappa a další) jsou doplněny fotografiemi a úryvky písní a snaží se o maximální čtivost, která však neubírá na kvalitě textu ani na faktičnosti. Nezaměnitelný spisovatelský styl Jiřího Černého dokáže upoutat i po téměř čtyřiceti letech od napsání knihy. Kolektivní práci editora Petra Dorůžky Hudba na pomezí11 lze označit za sborník úvah o hudbě, která stojí na pokraji několika žánrů – rocku, jazzu, popu, alternativy i hudby artificiální. Deset autorů se věnuje tématům, jakými jsou například minimalismus, progresivní rock, industriální rock nebo Fluxus. Kapitoly jsou opatřeny fotodokumentací, z níž mnohé fotografie můžeme označit za umělecké. Hudba na pomezí neplní pouze funkci studijního materiálu, ale přináší i obohacující a estetický zážitek. Na začátku devadesátých let rozšířila knihovnu rockových příznivců publikace Ivana Poledňáka a Ivana Cafourka Sondy do popu a rocku12, jejíž název již napovídá, že zde nejde o encyklopedicky zpracované dílo, ale o knihu, jejíž jednotlivé kapitoly odrážejí především zájmy jejích autorů a jež poskytuje svým čtenářům zajímavé náhledy do rockové hudby. Velká část textu je věnovaná hudebnímu dění v Londýně osmdesátých let, dále jsou zde kapitoly zabývající se novou vlnou, punkem, world music, rapem, hip hopem, folkovými písničkáři a dalšími fenomény této doby. Je třeba ocenit i závěrečné přehledy oblíbenosti kapel a jejich písní, které jsou čerpány ze zahraničních hudebních periodik. Práce je čtenářsky přístupná i muzikologicky nepoučené osobě, snaha o zařazení mezi knihy populárně naučné je zřejmá. 9
Opekar, A. - Vlček, J.: Excentrici v přízemí: (nová vlna v Čechách – příběh dušičkový). Praha, Panton 1989. 10 Černý, J.: Hvězdy tehdejších hitparád. Praha, Panton 1989. 11 Dorůžka, P. (ed): Hudba na pomezí. Praha, Panton 1991. 12 Poledňák, I. – Cafourek, I.: Sondy do popu a rocku. Praha, H & H 1992.
4
Abecedně řazená encyklopedie Rock proti proudu13, zaplňuje na našem trhu mezeru chybějící publikace o zahraničním alternativním rocku. Hesla se týkají skupin a interpretů hlavně z USA, Velké Británie, Irska a Austrálie. Přehledně členěná hesla zachovávají již zavedená pravidla jejich tvoření – název, obsazení, faktografie, diskografie. Pro čtenáře byla kniha významnou uveřejněním informací, jež by v mnoha případech obtížně vyhledávali (přihlédněme k roku vydání a prakticky neexistujícímu internetu), neboť mnohé z uveřejněných kapel se rozhodně nepohybovaly na společenském výslunní. V roce 1994 vyšla další kniha Josefa Kotka – Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století14, na kterou navazuje druhý díl téhož autora pojednávající o české populární hudbě v letech 1918 - 196815. Pro studování období rockové hudby je relevantní Kapitola 25, Počátky domácího rocku, country a folku druhého dílu publikace, v níž autor stručně seznamuje čtenáře s dobou vzniku tohoto stylu. V závěru kapitoly jsou uvedena díla, která se českým rockem zabývají. Bez ohledu na časové vymezení tématu knihy (1918–1968) zde uvádí i studie z roku 1997. Slovník české hudební kultury16 věnuje pojmu rock samostatné rozsáhlé heslo. Dokonce ho autor (Ivan Poledňák) charakterizuje jako „zatím nejdynamičtěji se vyvíjející oblast hudby jazzového okruhu“. V hesle je rock stručně charakterizován po všech stránkách (terminologie, časové zařazení, historie, melodika, rytmika, hlavní představitelé světoví i česká scéna) a závěr hesla je doplněn rozsáhlou bibliografií. Shrnout dosavadní moderní hudbu především let devadesátých, a částečně i starší, se pokusil v knize Beaty, Bigbeaty, Breakbeaty17 autorský kolektiv editora Tomáše Weisse. Seznamuje hudební obec s pojmy, jakými jsou world music, dance & trance, hard music či britpop. Převážná většina textu zpracovává zahraniční hudbu, ovšem autoři poukazují i na hudební paralely u nás. Zvláštní kapitola popisuje pouze naši rockovou scénu, a to s příznačným názvem Vzpomínky na současnost. Závěr knihy je doplněn o nejvýznamnější rocková alba devadesátých let. Minimální časový odstup od popisovaného tématu činí z knihy v podstatě bezprostřední výpověď autora. Publikace Josefa Vlčka Rock 2000 se stala inspirativní předlohou encyklopedie, kterou sepsal František Wich v roce 1999 po názvem Rock & Pop18. Hesla v ní jsou opět řazena abecedně a autor převzal i podobnou strukturu hesel, jakou vidíme u Vlčka (jméno, 13
Fic, R. - Čáp, P. a kol.: Rock proti proudu. (2 svazky). Praha, Vokno 1992 - 1993. Kotek, J.: Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století Díl 1. Praha, Academia 1994. 15 Kotek, J: Dějiny české populární hudby a zpěvu (1918 – 1968) Díl 2. Praha, Academia 1998. 16 Macek, P. a kol.: Slovník české hudební kultury. Praha, Supraphon 1997. 17 Weiss, T.: Beaty, Bigbeaty, Breakbeaty. Praha, Maťa 1998. 18 Wich, F.: Rock & Pop. (2 svazky). Praha, Volvox Globator 1999. 14
5
obsazení, faktografická data, diskografie), a zároveň je rozšířil o další části (literatura, internetová adresa atd.). Encyklopedie rocku19 se svým pojetím i vzhledem nejvíce blíží komerčně pojatým publikacím, ovšem přináší také slušný přehled světových rockových skupin a interpretů. Kniha je řazena abecedně i podle stylů (pop, rock, metal, soul) a obsahuje rozsáhlé medailony rockových legend, popisy nejvýznamnějších hudebních akcí a hudebních nosičů. Po roce 2000 vyšla částečně vzpomínková kniha Bigbít20 autorské dvojice Lindaur – Konrád, která vznikla pod názvem Kdopak by se rocku bál? z článků vydaných v letech 1987 až 1989 v měsíčníku Gramorevue. Prvního vydání se dočkala již v roce 1990 a její název tvořila dvojsmyslná slovní hříčka – Život v tahu. Jednotlivé kapitoly jsou psané populárně naučným stylem a odráží subjektivní hlediska svých autorů, kteří často historické události rocku komentují z pozice účastníka. Velice cenná je i rozsáhlá obrazová příloha knihy. 1.2.
Literatura o rockové hudbě na Valašsku
Oblasti Valašska a potažmo Valašského Meziříčí a okolí jako rockovému fenoménu se věnuje minimum odborné literatury. Jedná se hlavně o úzkoprofilové knihy věnující se jednotlivým kapelám. Mezi ně rozhodně patří dvě publikace o formaci Mňága a Žďorp (dále jen M&Ž). První z nich vyšla v roce 1993 pod názvem Mňága a Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř21. Sepsal ji Petr Fiala spolu s dalšími členy kapely a v podstatě se jedná o zápis jejich vzpomínek na zrod a postupný růst M&Ž. Hodnota této knihy spočívá hlavně v bezprostředních výpovědích muzikantů, kteří se nesnaží o objektivní hodnocení celé situace, ale píší to, co považují pro celý hudební život skupiny za nejdůležitější. Na konci všech tří částí, z nichž se kniha skládá, jsou ukázky písňových textů, které byly pro dané období nejdůležitější. Publikace je obohacena o fotografie z koncertů, zkoušek i neoficiálních akcí M&Ž, které jsou často vtipně komentovány. Druhou z publikací sepsal Petr Fiala sám a nazval ji Mňága a Žďorp výhledově22. Historii kapely, kterou zaznamenal Jaroslav Riedel, představuje pouze krátký chronologický přehled na začátku celé knihy, zbytek tvoří texty písní od seskupení Slepé střevo až po album M&Ž – Chceš mě? Chci tě!. Lze zde také nalézt seznam diskografie 19
Heatley, M. (ed): Encyklopedie rocku. Praha, Beta – Dobrovský & Ševčík 1999. Lindaur, V. - Konrád, O.: Bigbít. Praha, Torst 2001. 21 Fiala, P. a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993. 22 Fiala, P.: Mňága a Žďorp výhledově. Praha, Maťa 1999. 20
6
včetně seznamů písní, obsazení i přebalů alb. Celá publikace je opět doplněna fotografiemi týkající se života kapely. Kapele Mňága a Žďorp věnoval svoji bakalářskou práci také autor textu23, který popsal historii kapely od jejího vzniku až po dnešní stav, vyzdvihl osobnost Petra Fialy a představil nejdůležitější alba skupiny včetně krátkých charakteristik týkajících se hudební, textové i instrumentální stránky. Nejobsáhlejší knihou s tématikou valašské rockové hudby je dílo Ervína Hrušky Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku24. Hruška, pocházející rovněž z Valašska, se rozhodl napsat knihu věnující se této problematice, a to i navzdory faktu, že se v roce 1992, kdy zahájil práci na své knize, nacházel v Rakousku, kde dlouhodobě jako emigrant žil. Jeho kniha představuje pro studium valašské rockové hudby cenné vodítko a je v podstatě jediným souhrnným pramenem ke studiu zdejší rockové hudby do roku 1998. Kniha je přehledně chronologicky členěná a popisuje rock ve valašském regionu v dekádách od šedesátých do devadesátých let. Věnuje se jak samotným kapelám, tak i výrazným osobnostem (Vlasta Redl), vzpomínkám muzikantů, uveřejňuje fotografie, programy akcí (Valašský špalíček) a také abecední seznam kapel i hudebníků. Svým neformálním stylem psaní je přístupná i širší veřejnosti zajímající se o regionální rockovou hudbu. O hudebním dění na Valašsku lze získat cenné informace z kulturního zpravodaje, který vydává město Valašské Meziříčí již od roku 1963. Tento časopis, který v průběhu desetiletí několikrát změnil své jméno (1963 – 1980 Kulturní zpravodaj města Valašského Meziříčí, 1981 – 1993 Informační zpravodaj města Valašského Meziříčí, 1993 – 2010 Šipinky, 2010 – dodnes Kázetko), poskytuje obyvatelům města informace o chystaných i proběhnuvších kulturních akcích. Pravidelné rubriky se věnují literatuře, divadlu, výstavám, filmu, společenskému životu a hlavně hudbě. M-klub, který je hlavní hudební scénou města, zde má od svého počátku vyhrazen prostor pro propagací svých akcí.
23 24
Vavřík, Roman: Mňága a Žďorp. Bakalářská diplomová práce FF MU, Brno 2008. Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999.
7
2. Charakteristika mikroregionu Valašskomeziříčsko Valašsko je tvořeno menšími subregiony, mezi něž patří například Vsetínsko, Rožnovsko, Horní Vsacko, oblast Valašských Klobouk či právě Valašskomeziříčsko. Tato část bývá také z hlediska územní správy nazývána ValašskomeziříčskoKelečsko. Sloučením 16 obcí a měst vznikl v roce 2001 mikroregion ValašskomeziříčskoKelečsko25 – svazek spolupracujících celků. V případě této diplomové práce jsem se rozhodl pouze pro zúženou podobu zmíněné oblasti. Popisuji hudební formace, které za svoji domovskou scénu považují Valašské Meziříčí. Většina členů kapel z tohoto města či blízkého okolí (cca 10 km) pochází, hudební zkoušky těchto muzikantů probíhají ve Valašském Meziříčí či nedaleko od něj a skupiny se prezentují jako valašskomeziříčské. Je zcela jasné, že někteří členové žijí mimo tento vymezený region, rozhodující je zde celková prezentace skupiny.
Geografická charakteristika regionu Valašské Meziříčí leží na soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy. Z Valašského Meziříčí již dále pokračuje tok pod sjednoceným názvem Bečva. Město bývá vzhledem ke své poloze někdy nazýváno vstupní branou do pohoří Moravskoslezských Beskyd. Jeho bezprostředního okolí se dotýkají Veřovické vrchy, součást právě Moravskoslezských Beskyd. Dále jsou zde okrajové části vnějších západních Karpat, a to geomorfologické podcelky s názvy Vsetínské a Hostýnské vrchy. Samo město má díky svému položení u koryt dvou řek poměrně nízkou nadmořskou výšku – necelých 300 metrů nad mořem.
Historie města a jeho památky Oblast Valašska byla vzhledem ke svému hornatému kraji a neúrodné půdě po staletí poměrně řídce osídlena. Nejstarší dochované zmínky o zdejších obcích a městech sahají většinou do 12. či 13. století (Valašské Meziříčí 1297). Osídlena byla hlavně úrodnější místa, jako například okolí řek. Výrazným dějinným zvratem pro tuto oblast byl příchod rumunského obyvatelstva – Valachů, kteří již od 13. století kolonizovali Evropu. Na Moravu přišli přes Slovensko v polovině 15. století. Specifický pro ně byl způsob obživy – pastevectví a salašnictví. Toto etnikum zde splynulo s místním obyvatelstvem, které tvořili Moravané, Slováci, Poláci a Rusíni. Valaši si neuchovali svoji původní řeč a přijali místní jazyk. 25
Dostupné z
[10. 11. 2010]
8
Valašské Meziříčí má výhodnou centrální polohu ideální pro obchod, dopravu i průmysl. Proto se také první zmínky o městě objevují již ve 13. století. Velký přínos pro region měla přítomnost dvou šlechtických rodů – Žerotínů a Kinských, po nichž zde zbyly dva zámky, renesančně barokní a empírový. Oba dnes fungují jako centra kultury a vzdělání. V žerotínském zámku je umístěn M-klub a zámek Kinských se stal již v roce 1949 muzeem, v jehož prostorách lze dnes najít například expozice gobelínů a skla. Město si udrželo zachovalé historické jádro, které bylo v roce 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. K nejhodnotnějším památkám patří měšťanský dům U Apoštolů z konce 16. století, barokní sloup Panny Marie, původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie s barokní kaplí a renesanční věží, částečně roubený renesanční kostel Nejsvětější Trojice z konce 16. století či bývalá radnice z roku 1580, která dnes slouží jako městská knihovna.26 V současné době je Valašské Meziříčí centrem kulturním i hospodářským. Díky mnoha průmyslovým podnikům, které zde v uplynulých desetiletích založily svoje sídla, získalo obyvatelstvo města i širokého okolí mnoho pracovních příležitostí. Původně zemědělský a pastevecký způsob obživy se změnil na průmyslovou výrobu.
Folklór Své největší kulturní bohatství skrývá oblast Valašskomeziříčska ve folklóru. Setkání a splynutí původního obyvatelstva s dalšími etniky vytvořilo na tomto území podmínky pro specifický životní styl a kulturu, které nenajdeme v žádném jiném koutě naší vlasti. Valašské osídlení charakterizují roztroušené horské chalupy s dřevěnými stavbami a kostelíky. Obydlí měla často pouze jednu místnost s pecí, kde žila pohromadě celá rodina a často i menší domácí zvířata. Valaši se živili hlavně salašnictvím, pěstováním odolných plodin a ovocnářstvím. Později přibyla ještě typická řemesla jako plátenictví, řezbářství či vyšívání. Zdejší obyvatelé měli typický kroj, který je v porovnání s jinými moravskými kroji podstatně chudší. Materiálem byla vlna, vlněné a lněné sukno, části kroje nesly pouze jemnou výšivku nebo byly zdobeny technikou modrotisku, za boty sloužily tzv. krbce z jednoho kusu kůže a tlusté vlněné ponožky. Valaši se živili jednoduchou stravou jako byly brambory, zelná polévka tzv. kyselica, pohanka, domácí pálenka – slivovice či borovička. K valašské kultuře patří hudba s typický složením – cimbál, housle, kontrabas,
26
Maliňák, Jiří a kol: Zlínský kraj. Rožnov pod Radhoštěm, PROXIMA Bohemia spol. s r. o., s. 186 – 188.
9
píšťaly. Hudebně čerpá valašská píseň z folklórní písně moravské, slovenské i rumunské, texty písní jsou v nářečí.27 Obyvatelé tohoto regionu svoje folklorní tradice pečlivě chrání a udržují, což dokazuje skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, mnohé folklórní slavnosti a festivaly i vůle lidí oblékat při slavnostních příležitostech kroj (např. plesy), udržovat lidové zvyky (vynášení Mařeny, kácení máje) či zpívat písně svých otců.
3. Kulturní exkurz do valašskomeziříčského regionu očima Valašskomeziříčského zpravodaje Neexistuje bohužel žádná literatura, která by se podrobněji zabývala kulturou Valašskomeziříčska posledních padesáti let. Jako velice vhodný pramen kulturního života v tomto regionu však slouží pečlivě vedený a pravidelně vydávaný Kulturní zpravodaj města Valašské Meziříčí, který vychází postupně pod různými názvy již od roku 1963. V tomto měsíčníku nebyla zpočátku věnována pozornost pouze zprávám o kulturním dění ve městě a okolí. Své pravidelné rubriky zde měli i městská matrika a sportovci, objevovaly se tu články ze stavebního odboru města nebo agitační sloupky vyzývající občany k návštěvě volebních místností, k účasti na prvomájovém průvodu či oslavě MDŽ. Tento časopis, který sice musel být poplatný své době a plnil funkci veřejného oznamovatele, si však udržel i pravidelné kulturní rubriky, díky nimž je dnes jejich čtenáři zřejmé, na jaké úrovni se kultura každého z pěti uplynulých desetiletí pohybovala. Jednotlivá čísla zpravodaje z let šedesátých dokládají poměrně čilý kulturní ruch města, i když v porovnání s léty následujícími je relativně střídmý. To je zajisté zapříčiněno teprve vznikajícím zázemím pro kulturní akce, a to jak z hlediska prostoru, tak i občanských aktivit. Na počátku tohoto desetiletí je založen MINIMAX, a poté se setkáváme s MLOKem28. Z dochovaných kulturních programů a přehledů lze vyčíst, že město podporovalo taneční večery, které se pravidelně pořádaly, zcela běžné bylo také vystoupení hostujících divadelních spolků a profesionálních divadel (Divadlo Spejbla a Hurvínka, Liberecké divadlo, pražská divadla), na něž si občané města běžně zakupovali vstupenky v předprodeji. Samo Valašské Meziříčí dalo podnět k vlastnímu divadelnímu konání založením Divadla poezie v roce 1962, jehož činnost byla zahájena inscenací Wolkerových básní. Své místo v kulturním dění města a jeho okolí měl i Valašský symfonický orchestr, který byl později přejmenován na Orchestrální sdružení Klubu 27 28
Langerová, Blanka a kol.: Zlínský kraj. Praha, ACR Alfa s. r. o. 2006, s. 228. Více v kapitole 60. léta.
10
pracujících města Valašského Meziříčí. Valašskomeziříčskou rockovou scénu jezdily pravidelně obohacovat i kapely z jiných měst. Mezi významná vystoupení patří například koncert kapely Flamengo v roce 1967. Léta sedmdesátá byla v oblasti kulturních akcí navzdory nepříznivým politickým změnám živější. Zajisté lze za tím vidět vznik M-klubu a také divadla Schod, jež disponovalo později divadelní kapelou. V tomto desetiletí zde vystoupili například Martha a Tena Elefteriadu, Karel Černoch, Rangers – Plavci, Synkopy či Abraxas. Ke slovu se dostaly i místní kapely – na plakátech se pravidelně objevovala vystoupení kapel Faunus, Extremum osculum či Crocus. V M-klubu vystupovala každý pátek a sobotu skupina Mistrál a rovněž se zde konaly diskotéky s Lubošem Furmánkem. Čtvrtky naopak patřily cimbálové muzice. M-klub zároveň podporoval i odborné pořady či přednášky, jakými byla například beseda Spiritismus, magie a drogy nebo hudební pořad Jazz o jazzu. V oblasti klasické hudby vystupovali ve Valašském Meziříčí umělci z celé republiky (Sbor moravských učitelů, houslista Josef Suk) a s úspěchem pokračovala také divadelní představení hostujících herců (pražské Národní divadlo, Státní divadlo Ostrava, Divadlo bratří Mrštíků, Slezské divadlo). Následující dekáda byla pro valašskomeziříčské kapely nesmírně významná tím, že v roce 1983 vznikl festival Valašský špalíček. Tím získaly místní formace možnost představovat se posluchačům. Z vystupování na této akci se stala v následujících letech prestižní záležitost a do dnešních dnů se přizvání k účasti na Špalíčku chápe jako čest. Klubové zázemí města začalo oproti předchozím letem zvát více kapel s folk a country zaměřením a pořádalo i tematicky zaměřené večery. Za zmínku stojí například Poslechová folk-country fonotéka M. J. Langera z Prahy, Soutěžní přehlídka folkových a country skupin či Večer folkových a country skupin. Z oblasti rockové a popové hudby byli do Valašského Meziříčí pozváni například Lešek Semelka, Petra Janů, Jana Koubková a Jazz Q, Vladimír Mišík, František Ringo Čech, Lenka Filipová, Karel Plíhal, Jiří Dědeček, Bratři Ebenové či Spirituál kvintet. Dramaturgové kulturního zařízení se jednoznačně zaměřovali na interprety – písničkáře. Koncerty klasické hudby většinou prováděla tělesa menšího obsazení (České žesťové kvinteto, Smetanovo kvarteto) nebo sólisté (klavírista Ivan Moravec). V souladu s předchozím trendem pokračovala i návštěvnost divadelních představení. Příjemnou změnou pro diváky bylo několikeré hostování Divadla Járy Cimrmana a obzvláště jejich vystoupení Cimrman na Valašsku. V těchto letech se také naplno rozjel projekt amatérských divadel Malé jevištní formy, jenž je v podstatě přehlídkou drobných amatérských divadel a který funguje dodnes. Posluchači moderní 11
populární hudby této oblasti si svým zájmem vyžádali i další hudebně-teoretické pořady – poslechové diskotéky a Rockování Jiřího Černého, Hudební rozhledy Jana Rejžka či pořad Miloše Čuříka s názvem Jazz a moderní populární hudba, vývoj a současnost. V roce 1990 a v následujících letech bylo politické uvolnění velice zřetelné i v nabídce kulturních pořadů kulturního zařízení. Postupně zde vystoupili například Jaroslav Hutka, Karel Kryl, Oldřich Janota, Iva Bittová, Waldemar Matuška, Laura a její tygři, Psí vojáci nebo Visací zámek. Příležitost byla dána i heavymetalovým formacím (Tarantula). Pravidelně začaly vystupovat samozřejmě i místní skupiny, a to jak kapely dřívějšího vzniku (Betula Pendula, Ciment, Mňága a Žďorp), tak i nová seskupení (Funková brigáda, Café la Maňana). Zdárně pokračovaly koncerty klasické hudby i divadelní představení. Po celou dobu působení kulturního zařízení města Valašského Meziříčí se mimo vyjmenované akce konaly i pravidelné výstavy (např. fotografií či grafik), později vytvořené zázemí v žerotínském zámku sloužilo a dodnes slouží ke konání plesů či módních přehlídek. V roce 2007 k tomu byla slavnostně otevřena v bezprostřední blízkosti zámku Galerie Sýpka, která poskytuje důstojné prostředí nejrůznějším výstavám. Zároveň svoji kulturní funkci stále plní kino Svět a Letní kino v areálu zámku Kinských, které bylo v roce 2010 nově zrestaurováno a poté slavnostně otevřeno. Výstavy menšího rozsahu a kulturní pořady se rovněž konají v knihovně Valašského Meziříčí.
12
4. Historie rockové hudby na Valašskomeziříčsku Rockovou hudbu na Valašskomeziříčsku chápeme v širším hudebním kontextu. Při popisu její historie se budu řídit chronologickým řazením. Proto také jednotlivé kapitoly nazývám dle desetiletí. Budu se věnovat všem fenoménům rockové hudby v tomto regionu – tedy nejdůležitějším kapelám, hudebním osobnostem a hudebním akcím. Do našeho popisu jsem zařadil i první desetiletí 21. století, byť nelze toto období zhodnotit zcela objektivně, neboť všichni interpreti stojí uprostřed své hudební dráhy a jejich pozdější dopad a vliv na rockovou scénu obecně není možné nyní přesně odhadnout. Žádná publikace či soupis současného stavu rocku na Valašsku však neexistuje, proto považujme tuto kapitolu rovněž za důležitou. 4.1.
Léta šedesátá
Šedesátá léta29 představují dobu, kdy postupně doznívaly budovatelské písně a společnost se již částečně vzpamatovala z chudých poválečných let i doby perzekuce a tvrdého pronásledování. Milovníkům hudby nestačila domácí nabídka a vzory se hledaly v zahraničí. Valašské Meziříčí, známé do té doby spíše svým folklorním zázemím a případně sborovou praxí, rozšířilo svůj hudební profil o nově vznikající kapely, hrající hlavně jazz, swing či rock´n´roll. Tyto skupiny, složené převážně z nadaných adolescentů a mladých hudebních příznivců, neměly samozřejmě zpočátku ideální podmínky pro své zkoušky či první vystoupení, a i jejich instrumentální a technické vybavení bylo často improvizované. Jejich nadšení pro novou osvěžující hudbu však překrylo všechny tyto potíže. Aby kapely mohly fungovat, potřebovaly pevnější zázemí. Tím se pro Valašské Meziříčí stalo již koncem padesátých let Divadlo hudby, které působilo při Závodním klubu n. p. Tesla30. V roce 1961 založili lidé kolem závodního rozhlasu Tesly v čele s Janem Trůnečkem divadlo malých jevištních forem Minimax (tedy minimální počet, maximální nasazení), na jehož činnost navázal později klub MLOK (MLádí Okolo Kultury) s klubovou kapelou Salamandr. Skupina byla založena v listopadu roku 1966 a ke svému jménu se dostala postupně. Nejprve se jmenovala „Melody onany Boys“ a později „Les Miserables“. V roce 1967, kdy došlo k personálním změnám v kapele, přešli
29
Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999 a Kulturní zpravodaj města Valašského Meziříčí 1963–1979. 30 Klub fungoval na valašskomeziříčském náměstí v dnešní budově Komerční banky.
13
hudebníci na název „Ten“ Salamandr. Zakladateli formace byli Jiří Zajíc – doprovodná kytara, zpěv, texty, Vlastimil Vlček – basová kytara, sólová kytara, Vladimír Badalík – basová kytara, Jan Korger – bicí, a Zdeněk Vaculík – sólová kytara. Se skupinou občas vystupovali i hosté, a tak byl zvuk tělesa obohacen například o saxofon, flétnu, piano či trombón. Členové Salamandru hráli jak vlastní skladby, k nimž texty psal především Jiří Zajíc, tak i skladby převzaté (např. od Beatles nebo Bee Gees). Jejich repertoár uspokojoval posluchače hudebních pořadů MLOKu i tanečních zábav v okolí. Ve svých písních řešili tradiční problémy mládeže – lásku, zklamání, naděje atd.: „Na co myslíš, když Ti říkám, že jsi fajn? / Na co myslíš, když držím Tvé ruce? / Kam se díváš, když je všude kolem tma? / Pověz, prosím, co já pro Tebe znamenám. / Pouhý přítel, nebo snad něco víc? / Hezká tvář zůstává kamenná.“ (Docela obyčejný příběh)31 Tato sestava ukončila svoji činnost v roce 1968, a to hlavně z důvodů neshod mezi hudebníky a také kvůli zániku klubu MLOK. Vedle Salamandru působily v Meziříčí ještě další populární mladé bigbítové kapely. Mezi ně bezesporu patřila skupina J. Boys. Jejich název s písmenem „J“ na začátku nebyl náhodný – všechna jména hráčů totiž na toto písmeno začínala: Jiří Čtvrtek – sólová kytara, Josef Feik – doprovodná kytara zpěv, Josef Kubáň – basová kytara a zpěv, Jiří Muric – bicí a zpěv, Jaroslav Palát – tamburína. Vlastní písně většinou tvořili Jiří Čtvrtek a Josef Feik, ale skupina přebírala i repertoár ostatních kapel, českých i zahraničních. Dalšími meziříčskými kapelami byly The Beavers, působící v letech 1966–1968, a The Babys, později přejmenované na The Caimen, s bubeníkem Milanem Kuchyňkou, pozdějším vedoucím M-klubu32. Svůj dlouhý muzikantský život zahájil v šedesátých letech také soubor Combo. Jeho zakladatel, Laďa Papež, všestranný hráč, aranžér a kapelník, přizval ke svému hudebnímu projektu ještě dalších pět hráčů. Kapela hrála hlavně skladby taneční, swingové a rock´n´rollové. Zpočátku to byly tituly převzaté, později je doplnili i o svoji vlastní tvorbu. V druhé polovině šedesátých let přišel do kapely nadaný Zdeněk Gutt, který velmi pozdvihl její úroveň. Kapela hrála hlavně na tanečních zábavách, v kavárnách nebo při čajích. Skupina několikrát změnila své obsazení a došlo i ke kratší pauze. V letech osmdesátých odešel vedoucí kapely, Laďa Papež, a na jeho místo nastoupil Petr Vykopal.
31
Převzato z Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999, s. 19. 32 O M-klubu pojednává samostatná kapitola.
14
V roce 1987 změnila kapela název na Cosmos a pod vedením Zdeňka Gutta hrála až do let devadesátých. Otec původní formace, Laďa Papež, se sice ještě pokusil vzkřísit skupinu Combo s novými hudebníky, ale tato snaha se nesetkala s úspěchem a nově vznikající odnož kapely zanikla. Meziříčskou hudební scénu konce šedesátých let oživila nová kapela s názvem Famous (později Lords), kterou založil bubeník Dalibor Hromada spolu s kytaristou a skladatelem Tomášem Kašparem a baskytaristou Jaroslavem Palátem. Kapela hrála hlavně skladby Beatles, ale i věci Tomáše Kašpara. Toho později nahradil kytarista František Nejedlý. Po odchodu Paláta na vojnu přichází do skupiny Zdeněk Jančík a ještě později zpěvák Josef Dorotík. Po rozpadu této sestavy přešla část hráčů (Hromada, Jandík, Nejedlý, Kašpar) ke skupině Extremum osculum.
Valašskomeziříčská „M“ (Minimax, MLOK, Mistrál) Jak již bylo uvedeno výše, pod Závodním klubem Tesly vzniklo v roce 1963 Divadlo Minimax. Jeho členy byli amatérští herci a hudebníci pod vedením Jana Trůnečka. Do svých performancí zařazovali poezii, prózu, hudbu a komunikaci s divákem podobně jako divadelní soubory po celé zemi (SEMAFOR, Rokoko, Ypsilonka atd.). Divadlo se stalo tak populárním, že se díky němu a díky později vzniklému divadlu Schod zrodila ve Valašském Meziříčí i tradice přehlídek divadel malých forem. Každé jaro se zde koná dvoudenní přehlídka Setkání divadel – Malé jevištní formy. V roce 2010 proběhl již 32. ročník33. Na činnost Minimaxu navázal projekt MLOK, v rámci něhož se umělci snažili zapojit diváky co nejvíce do svých představení. Došlo k promítání nových zajímavých filmů, probíhaly taneční večery, diskuzní pořady a improvizovaná představení. V rámci kulturního projektu MLOK vznikl ještě tzv. Music MLOK, který se zaměřil pouze na hudební pořady pro veřejnost. Během jejich představení hráli místní kapely i hosté, domovským souborem však po celou dobu zůstal Salamandr. Formace MLOK i Salamandr ukončily svoji činnost v červnu roku 1968. Ke klubu Music MLOK patřil ještě tzv. Music Fan Club, který však fungoval pouze od začátku roku 1968 do začátku roku 1969. Ervín Hruška k němu ve svých vzpomínkách dodává toto: „Akce se konaly především v Malém sále Klubu pracujících na náměstí. Členové mohli využívat těchto výhod: výměna gramofonových desek, pásků a jiných hudebních materiálů, získávání novinek, nahrávání, 33
Dostupné z
[cit. 20. 3.2009]
15
odbornou poradu stran hudebních aparatur, přednášky, besedy a popřípadě i vstupenky a zájezdy na koncerty. V rámci tzv. „dostaveníčka s pop music“ probíhala posezení při beatové, jazzové, populární a vážné hudbě. Byly zvány skupiny, hudebníci a ve spolupráci s Teslou také zvukoví technici.“34 V září téhož roku však na jejich činnost navázal klub mladých s názvem Mistrál. Ten opět zajišťoval kulturní život ve městě. V jeho kompetenci byla organizace koncertů, diskoték, hudebních pořadů a plesů. Klub Mistrál fungoval tři roky až do otevření Mklubu. 4.2.
Léta sedmdesátá
Léta sedmdesátá byla dalším důležitým obdobím ve vývoji rockové hudby, a to nejen na Valašsku, ale i v celém Československu a dokonce i v anglosaském světě. Pohnutky pro tyto proměny však byly různé. Zatímco svět za hranicemi našeho státu řešil ekonomické kolísání Anglie a Ameriky, uzavřený mikrosvět Československa se vyrovnával s příchodem rudých vojsk. I valašskomeziříčská scéna začala být sledována drobnohledem kulturních pracovníků a mnohé kapely v první polovině let sedmdesátých ukončily svoji činnost. Vznikaly ale i kapely nové – jednak ty, které prošly přísnými hudebními přehrávkami a byly pak oficiálně povolené režimem, jednak také kapely neschválené, jež hrály více méně tajně. Postupně se také proměňoval repertoár kapel. Okouzlení Beatles, Bee Gees či Abby již opadlo, muzika začala být tvrdší. Kdo nechtěl pokračovat v úředně povoleném popu, inspiroval se spíše hardrockem a později také punkem a novou vlnou. Kapelou, která by nevznikla nebýt rozpadnuvších se Salamandrů a J. Boys, byla formace s názvem Faunus. Její název lze hledat ve jménu řeckého boha Fauna, boha přírody, obilí a dobytka. První složení skupiny (již koncem šedesátých let) bylo: Josef Feik – bicí, Jiří Čtvrtek – kytara, Vladimír Badalík – kytara. Kapela hrála především přejatý repertoár. Sestavami Faunusu prošli například Zdeněk Vaculík – kytara, Vlastimil Vlček – basová kytara, zpěvačky Dana Fojtíková a Irena Stavinohová či Zdeněk Gutt – saxofon. Důležitým mezníkem v životě kapely byl příchod skladatele a klávesisty Františka Horkého v roce 1975. Ten se stal v podstatě vedoucím Faunusu, psal pro něj písně i aranže. Kapela získávala čím dál větší popularitu, měla možnost koncertovat v rámci republiky a jejich písně přebírali i další interpreti. Známá je například píseň Najednou, k níž hudbu složil František Horký a text napsal Pavel Vrba. Skladbu s úspěchem interpretovala Marie 34
Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999, s. 28.
16
Rottrová s Karlem Gottem35. Skupina sice na začátku devadesátých let ukončila svoji činnost, ale muzikanti se k hraní později opět vrátili a dodnes vystupují hlavně na letních festivalech a koncertech. Vynikající valašskomeziříčská hardrocková kapela, která byla v očích tehdejšího režimu tak nepohodlná, že nakonec došlo k jejímu zrušení, se jmenovala Extremum osculum (lat. Poslední polibek). Za jejím vznikem stojí bývalý hráč The Famous, Dalibor Hromada. Ten, spolu se Zdeňkem Jandíkem – basová kytara, a Františkem Nejedlým – zpěv a kytara, začal zkoušet přejaté věci světových hardrockových skupin (např. Uriah Heep). Obsazení skupiny se několikrát během následujících let změnilo, přišli například Luboš Dibdiak – kytara, Jaroslav Bartoň – kytara, nebo Jiří Šrajer – klávesy. Skupina provozovala svoji hudbu především na tanečních zábavách a mimo repertoár cizích kapel se pokoušela tvořit i vlastní věci, v tomto směru se osvědčili hlavně Josef Dorotík a Luboš Dibdiak. V roce 1976 je však Extremum osculum odborem kultury Okresního národního výboru zrušeno. Hudebníci se sice snažili působit ještě nějakou dobu pod jinými názvy. Jednou z nich byla formace Privilegium, v níž působili Hromada, Dorotík, Jandík a nově příchozí Láďa Pečiva na kytaru. Kapela však hrála pouze několik měsíců a poté také skončila. Hudebníci se nakonec rozešli do jiných kapel. Svoji druhou existenci zahájila skupina až po sametové revoluci. Rozhodli se ale, že již nebudou vystupovat pod původním názvem, ale převezmou název CANON (později Kanon). Jejich sestava nyní vypadala takto: Pavel Zavadil – kytara, Zbyněk Faltýnek – kytara, František Baláš – basová kytara, Vladimír Vaniček – zpěv, Martin Románek – bicí. V následujících letech se obsazení opět pozměnilo, skupina prodělala také časovou odmlku. V posledních letech hráli v tomto složení: Pavel Zavadil – kytara, Aleš Venglář – basová kytara, Jiří Potáč – kytara, Pavel Zdráhala – zpěv, Zbyněk Faltýnek – kytara, a Jaroslav Kadlec – bicí.36 S kapelou Kanon úzce souvisí formace Crocus (Krokus). Jejich vznik datujeme do první poloviny sedmdesátých let. Iniciátory celého hudebního projektu byli Zdeněk Skýpala – kytara, Aleš Pupík – basová kytara, a Jaroslav Bartoň – kytara. Bartoň časem přešel k Extremum osculum. Sestava kapely se později ustálila na šesti hráčích, k Pupíkovi přibyli ještě Pavel Zavadil – kytara, Dalibor Machačík – bicí, Milan Malina – kytara, Petr Randula – klávesy, a Dušan Slezák – zpěv. Kapela hrála převážně převzaté věci hardrockového typu (Deep Purple, Led 35 36
Dostupné z [cit. 25. 3.2009] Dostupné z < http://kanon-rock.wz.cz>[cit. 25. 3.2010]
17
Zeppelin) a prezentovala se svými výkony na místních tanečních zábavách. Popularitu měli značnou. V roce 1978, kdy byli nuceni na čas formaci rozpustit, neboť mnozí narukovali na vojnu, se jejich poslední vystoupení setkalo s mimořádným zájmem publika. Po návratu z vojenské služby se někteří členové znovu sešli a vznikl tak základ pro skupinu CANON. Formace, která hrála jen krátce, ale přesto se stala jednou z nejpopulárnějších na Valašsku, a to hlavně díky vlastní originální tvorbě, se nazývala Radegast37. Skupina hrála většinou v triovém obsazení Zdeněk Skýpala – bicí, Vlasta Redl – kytara, ale i další nástroje (foukací harmonika, klávesy), a Jaromír Palát – basová kytara. Fakt, že kapela prošla povinnými přehrávkami a bylo jí umožněno vystupovat veřejně, zajisté způsobila kromě dobrého rozpoložení komise její originalita. Redl již tehdy projevoval silný zájem o lidovou píseň a její upravené verze kapele dodával. Folklór byl režimem prosazován, proto byl i v upravené, rockové podobě trpěn. Radegastům se na scéně podařilo udržet pouze dva roky. V roce 1979 byla totiž kapela na žádost střední školy, kterou navštěvoval Redl, zrušena. Důvodem byly jeho špatné studijní výsledky. V polovině sedmdesátých let (1974–1977) působilo na meziříčské scéně originální trio My jsme. Jejich obsazení bylo na tu dobu nezvyklé: Láďa Pelc – zpěv, akustická kytara, Pavel Nachtmann – zpěv, akustická kytara, Lubomír Vrátník – violoncello. Vrátníkův nezaměnitelný projev a hudební nadání vetknuly formaci neotřelý, spíše folkový než rockový sound. Z dalších kapel je nutno jmenovat The Lions, jejichž základ tvořili bratři Vašíčkové (Jiří – kytara, zpěv, Vlastimil – bicí) a Stanislav Honzák – basová kytara, a jež přešli později do skupiny s názvem PULS38. Dále v této době vznikly i kapely HAROM (o ní více v samostatné kapitole níže), Delirium Tremes, Aragonit (opět „Vašíčkovská“ sekce) a Karamel. 4.3.
Léta osmdesátá
Hudba osmé dekády 20. století bývá některými posluchači zatracována, jinými adorována. Opět zde narážíme na mikroklima státu, který byl ještě na dlouhých devět let obehnán těžko propustnou hranicí. Přesto docházelo v hudbě k nepřeslechnutelným změnám vzniklým z příchodu tzv. alternativy39, punku40 a nové vlny41. Nelze také nezmínit 37
38
39
Nezaměňovat s havířskou punkovou skupinou Radegast, která vznikla v osmdesátých letech na popud Milana Jonšta. „PULSů“ bylo ve Valašském Meziříčí hned několik variant. Migrovali v nich muzikanti místní scény (od Vašíčků, přes Dorotíka, Pončíka až k Machačíkovi). Alternativa v tomto kontextu znamená trend zahraniční hudební scény sedmdesátých let, kdy se mnoho
18
technické zázemí kapel. Zatímco v letech šedesátých se hudebníci snažili hrát na podomácku vyrobenou aparaturu, v osmdesátých letech měli k dispozici velice výkonnou zvučící techniku i kvalitní hudební nástroje. Hudebníci, jež nešli hlavním popovým a režimem povoleným proudem, vyjadřovali svůj názor na svět takovými hudebními prvky a texty, které byly pro pořadatele koncertů a komise sedící u povinných přehrávek často nepřijatelné. S odstupem času na tyto situace vzpomínají hudebníci s humorem, jako například Martin Knor ve vzpomínkové knize o kapele Mňága & Žďorp – Z nejhoršího jsme uvnitř: „A dva rozpačití třicetiletí svazáci mě zvali k sobě do kanceláře, jen si tak trochu pohovořit o těch vašich textech, soudruhu, jsou opravdu zajímavé, i tady soudruhovi z kulturního oddělení se to zdá takové osobité, že soudruhu, jen máme tady se soudruhem obavu, jestli jsou to vhodné texty pro dnešní soutěž. (...) Ale tos nás špatně pochopil, soudruhu, my nechceme nic zakazovat, chceme, abyste si zahráli, když už jste přijeli, ale jen nevíme, jestli je to vhodné, abyste hráli ty texty.“42 Paradoxní situace byla završena tím, že kapela byla nucena hrát skladby pouze instrumentálně, beze zpěvu. V českém prostředí se pod pojmem osmdesátá léta nejčastěji prezentují buď umělci povolení tehdejším režimem (Michal David či Olympic), nebo kapely provozující hudbu trpěnou či zakazovanou (punk, nová vlna), především pak pražského okruhu (Jasná páka, Extempore). Tento alternativní hudební trend však samozřejmě zasáhl i východ naší republiky. Ve Valašském Meziříčí a jeho okolí vznikly další nové formace. Jednou z nich byla skupina s názvem Za pět minut dvanáct (čili 11:55), v níž působil jako kytarista a zpěvák Vlasta Redl. Toto rockové seskupení, které vzniklo v roce 1982, však nemělo dlouhého hudebníků vzepřelo diktátu velkých nahrávacích studií a jejich oblíbených mainstreamových kapel. Začala vznikat malá nahrávací studia nazvaná indies, v nichž se tvořila nová hudba vymykající se střednímu proudu hudební scény. Tyto tendence pak měly vliv i na hudbu let osmdesátých, a to jak v zahraničí, tak i u nás. 40 Punk vznikl na přelomu 70. a 80. let a souvisel se světovým ekonomickým vývojem. Jeho vyznavači byli mladí lidé, jichž se dotkla ekonomická krize a byli bez práce. Odlišovali se oblečením, hudbou i celým životním stylem. Paradoxně se punkerům dostalo zpočátku i shovívavého přijetí od režimu, neboť se značně odlišovali od „květinových dětí“, jež byly kvůli své vizáži politickým představitelům stálým trnem v oku. Později však bylo jejich oblečení i doplňky (jeden z hlavních doplňků – visací zámek), hudba i chování stále provokativnější a punk se dostal do nepřízně úřadů, což s sebou přinášelo mnohé prověrky a kontroly hudebníků, zákazy koncertů a rušení formací. 41 Hudba nové vlny byla jednoduchá, snadno pochopitelná a srozumitelná. Její propagátoři se zaměřili na rockové posluchače mimo hlavní posluchačský proud. Tímto stylem bylo ovlivněno mnoho skupin osmdesátých let, mezi ty nejpopulárnější patřily – Pražský výběr, Jasná páka a Letadlo. Éra nové vlny je poznamenána velkou žurnalisticko-politickou kauzou časopisu Tribuna, v němž v roce 1983 kritizuje autor, uvedený jako Jan Krýzl, produkci těchto kapel. Více o tématu alternativy, punku a nové vlny viz Vavřík, R.: Kapela Mňága a Žďorp. Bakalářská diplomová práce. FF MU, Brno 2008, s. 11–15. 42 Fiala, P. a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993, s. 40 – 41.
19
trvání a po roce se rozpadlo. Redl odešel roku 1984 do Zlína ke kapele AG Flek a bubeník Zdeněk Skýpala s klávesistou Milošem Mrnkou přechází roku 1983 do barové formace Vega z Rožnova pod Radhoštěm. Roku 1982 vznikla ve Valašském Meziříčí další netradiční skupina, již založil Jan Šoltis a kterou pojmenoval Tacet43. Tato formace byla v počátcích svého vzniku úřady překvapivě tolerována a během svého dvouletého působení se jí podařilo získat poměrně široký zástup posluchačů. Jejich repertoár tvořily většinou převzaté písně zahraničních rockových kolegů (např. Led Zeppelin), Šoltis měl však i tendence jít vlastní cestou a tvořit originální hudbu. To se mu v této formaci už nepodařilo, neboť v roce 1984 byla kapele zakázána činnost, protože se její publikum chovalo naprosto nepřijatelně a v průběhu koncertů docházelo k mnoha potyčkám a výtržnictví. Svůj podíl na ukončení činnosti skupiny měly i neshody mezi muzikanty. Jan Šoltis založil ještě v témže roce další skupinu, rovněž s latinským názvem – Betula Pendula44. Tentokrát se jednalo o latinské jméno břízy bělokoré. Šoltisovo nové těleso hrálo ve složení Jan Šoltis – zpěv, akustická kytara, basová kytara, trubka, Vladimír Kudělka – zpěv, klávesy, Dalibor Pyš – housle, František Nejedlý – kytara, a Petr Schönweitz – bicí nástroje. Kapela, která zhudebňovala texty Hany Kocourkové, se snažila jít svou vlastní cestou a hledala nové vyjadřovací prostředky opřené o principy hudebního minimalismu, v němž se stále se opakující melodické prvky doplňují s dlouhými instrumentálními pasážemi. V jejich hudbě lze rovněž najít prvky folku nebo art rocku. Silnou stránkou této formace, která v pozdějším vývoji působila již pouze jako hudební dvojice tvořená Šoltisem a Kudělkou, jsou právě texty Hany Kocourkové, které jsou oduševnělé a filozofické a výborně doplňují intelektuálně zaměřenou hudbu svých muzikantských kolegů: „Ti, kteří nevěřili návratu nehleděli vzhůru / rozptýlili se po městě zde všechno pro ně uchystáno / opojnost vína bujarost tance zběsilost rychlosti závrat výšky / okamžik nezůstal nevyplněn snad ani jediný nebyl prožit / ti, kdo se soustředili vzhůru těm to zůstalo v očích“ (Návrat, 1988) Šoltis zhudebňuje mimo texty Kocourkové také básníky, jako například W. Blaka, K. Balmonta, Lao´c nebo V. Holana. Betula Pendula svými často odvážnými a posluchačsky atraktivními skladbami brzy získala mnoho příznivců a byla zvána na tehdejší významné akce, jako například na Rockfest nebo na Festival v Lipnici. Po roce 1991 se jí podařilo proniknout i do Francie, 43 44
Tacet – latinsky „ten, kdo mlčí“ či hudební výraz pro pomlku. Dostupné z: [cit. 15. 8. 2010] a Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999.
20
Německa a Holandska. Vedle již zmíněné Betuly Penduly pracoval Šoltis na minimalistickém projektu, ve kterém působilo hned několik muzikantů z jiných kapel, jako Slepé
Střevo
či
Knorovo
těleso,
s názvem
Minimální
orchestr45.
Šlo
o
pětadvacetiminutovou skladbu s dlouho se opakujícími motivy, instrumentálními sóly s recitací veršů od Hynka Šnajdra a Hany Kocourkové. V roce 1980 vznikl populární hardrockový soubor Canon46, který působí ve Valašském Meziříčí dodnes a za jehož dlouholetého působení se zde vystřídala řada muzikantů. Původní sestava byla Pavel Zavadil – kytara, Josef Dorotík – zpěv, foukací harmonika, flétna, Lubomír Vrátník – zpěv, akustická kytara, violoncello, Aleš Pupík – basová kytara, a Dalibor Machačík – bicí. Kapela vynikla jako doprovodná skupina divadelního spolku Schod. Mimo divadelní představení, kde měli hudebníci pouze doprovodnou funkci, se formace snažila hrát takovou rockovou muziku, která byla v té době oblíbená, a proniknout s ní na tanečních zábavách. Zpočátku kapela vystupovala s převzatými písněmi od kapel Led Zeppelin, Jethro Tull či Deep Purple, ale postupem času se snažila vytvořit svůj vlastní repertoár. Tak jako mnoha jiným rockovým kapelám, ani Canonu se nevyhnulo omezování ze strany úřadů. V roce 1984 byli donuceni se přejmenovat na Indigo. Po mnoha odehraných koncertech a vystoupeních na tanečních zábavách se však kapela roku 1988 rozpadla a někteří členové odešli do nového rockového souboru Klepeto. Avšak po tříleté odmlce se kapela pod vedením kytaristů Pavla Zavadila a Zbyňka Faltýnka dala opět dohromady a začala působit v obměněné sestavě, kdy se k Zavadilovi a Faltýnkovi přidali František Baláš – basová kytara, Vláďa Vaníček – zpěv, a Martin Románek – bicí. Na konci devadesátých let se kapela znovu rozpadla a odmlčela se až do roku 2004, kdy začala působit na místní scéně už s trochu s pozměněným názvem Kanon. Vedle kapely Canon fungoval v osmdesátých letech ve Valašském Meziříčí soubor, který založil bývalý člen Canonu Lubomír Vrátník spolu s Radkem Ostrčilem pod názvem Žu – Žu47. Kapela, jež od svého počátku chtěla hrát jinou hudbu než ostatní místní kapely a jež byla ovlivněna novou vlnou, byla režimu od začátku nesympatická. Za svého krátkodobého působení v letech 1984–1986 si získala značnou oblibu, ale dostala se i do velkých problémů, když byla jejich zkušebna prohledávána příslušníky StB. Hudebníkům byly zabaveny některé nahrávky. Po rozpadu kapely, jenž byl zapříčiněn
45
Viz kapitola o skupině Mňága a Žďorp. Informace o kapele poskytl Lubomír Vrátník. Další viz: [cit. 25. 3. 2010] 47 Název Žu – Žu znamená „Žalostný úpadek žíznivých umělců“. 46
21
těžkým úrazem Lubomíra Vrátníka, vznikl sloučením členů Žu – Žu a dvou členů Indiga nový hardrockový soubor Klepeto, který působil mezi lety 1986–1992. Do něho po uzdravení nastoupil i Lubomír Vrátník a vystřídal zde Josefa Dorotíka na postu zpěváka. Z dalších kapel, které v osmdesátých letech utvářely valašskomeziříčskou rockovou scénu, můžeme jmenovat blues-rockovou kapelu Blues bazar. Byla to ojedinělá kapela ze skinheadského prostředí s radikálními texty, která vznikla na konci osmdesátých let. Dalšími zástupci byly skupiny Valašská liga či velice populární formace Ciment, jejíž vznik je sice kladen do let osmdesátých, ale vzhledem k době jejího hlavního koncertování jsem ji zařadil až mezi kapely působící po roce 1989. Rocková scéna osmdesátých let ve Valašském Meziříčí byla bohatě zastoupena. Vzniklo mnoho nových souborů, z nichž některé působí dodnes, i když ve své hudební historii zažily odmlky a jejich složení se postupem času měnilo. Příkladem může být Canon, Ciment nebo Mňága a Žďorp. Vedle těchto kapel samozřejmě existovala řada dalších formací, jež během osmdesátých či devadesátých let zanikla a které jsem již popsal. Nelze opomenout ani kapely, které začaly hrát v sedmdesátých letech a působily i v následujícím desetiletí, například Faunus. V osmdesátých letech hledalo mnoho skupin svůj osobitý styl, jenž byl nejednou ovlivněn novou vlnou, která do Valašského Meziříčí proudila z větších měst. Místní hudebníci se však snažili jít i svou osobitou cestou, mnohdy experimentálního směru, jako Slepé Střevo, Minimální orchestr, Betula Pendula, Knorovo těleso a jiné. Vznikaly i formace, které se staly svým osobitým pojetím hudby známé po celé republice a dosahovaly značných úspěchů. Nutno si i uvědomit, že ve městě fungoval již dobře zaběhnutý M-klub a festival Valašský špalíček, jež dávaly velké množství příležitostí vzniku nových formací, udržovaly bohaté muzikantské podhoubí ve městě a přitáhly sem zajímavou hudbu dalších regionů. Osmdesátá léta byla pro rockové muzikanty ve Valašském Meziříčí, tak jako ostatně v celé České republice, těžkým obdobím. Často byli zváni na přehrávky, kde komunističtí pohlaváři určovali jejich osud dřív, než se vůbec mohli realizovat. Velké množství kapel bylo donuceno se přejmenovat, jako například kapela Žu – Žu, která měla v úmyslu jmenovat se Drobidlo, což se na Odboru kultury nelíbilo. Proto kapela nabídla další tři alternativní názvy, Elektrická zdviž, Audiášův chlév a Žu – Žu. V domnění, že jde o v té době populární gumové bonbóny, byl vybrán název Žu – Žu, který ovšem ve skutečnosti znamenal zkratku Žalostný Úpadek Žíznivých Umělců. Tuto nařízenou změnu názvu musela respektovat i kapela Canon, která byla nucena se přejmenovat na Indigo, či Slepé střevo na Rytmus 84. Kapela Žu – Žu měla i větší problémy než se jen přejmenovat, 22
ty vznikly při natáčení nahrávek jejich hudebních kolegů z formace Slepé střevo. Takto na událost vzpomíná v osobním rozhovoru Lubomír Vrátník48: „Měli jsme zkušebnu v Jasenici, v bývalém lomu (dnes soukromý pozemek). Povolením tehdejšího Národního výboru v Lešné nám byla přidělena část objektu bývalých kanceláří patřících k lomu. V druhé polovině měla zkušebnu kapela Aceton. Byl to vybydlený barák. Dali jsme to dohromady a pomocí příčky udělali i místnost pro zvukaře oddělenou skleněným oknem. Vidím to jako dnes. Kapela Slepé střevo tam u nás natáčela materiál pro desku Nečum a tleskej. Nějaký čas po té nás navštívili příslušníci Veřejné bezpečnosti a StB. Pod záminkou, že hledají nástroje a aparatury z nějaké vykradené zkušebny, nám prošmejdili celou zkušebnu, zabavili demo nahrávky i materiály pro další činnost kapely (dodnes jsme je neviděli). Pak venku před zkušebnou si všechny nafotili, každého zvlášť, a pak celou kapelu. Nemohu nevzpomenout na hlášku tehdy našeho bubeníka, Romana Kozla Havelky: „Jestli budou ty fotky barevné, tak ať nám je pak pošlou“. „Nebuďte drzý Havelka,“ zněla drsná odpověď. Dnes na to vzpomínám s úsměvem na rtu.” Osmdesátá léta byla ve Valašském Meziříčí bohatým obdobím jak počtem kapel, tak i jejich žánrovou pestrostí. Mladí muzikanti následujícího desetiletí měli široké možnosti čerpat z této specifické rockové generace. Z této kapitoly jsem záměrně vynechal nejslavnější valašskomeziříčskou formaci – kapelu Mňága a Žďorp, a věnoval jí celou následující kapitolu. 4.3.1. Mňága a Žďorp Osmdesátá léta dala rockovému světu jednu z nejvýraznějších kapel, jejíž věhlas se neomezil pouze na region Valašska. Stala se z ní profesionální hudební formace, jež absolvovala několik zahraničních turné a která koncertuje dodnes. Jde o skupinu Mňága a Ždorp49. Jí bude věnována poměrně rozsáhlá část této práce, neboť se jedná o nejvýznamnější rockovou skupinu valašského regionu. Počátky vzniku formace Mňága a Žďorp spadají do roku 1983. V té době založil nynější frontman Mňágy a Žďorp, kytarista a zpěvák Petr Fiala, spolu s baskytaristou Radkem Ostrčilem, zpěvákem Hynkem Hulíkem, klarinetistou Ivo Chmelařem a bubeníkem Karlem Mikušem skupinu s názvem Slepé střevo. Členové kapely se na tomto názvu shodli kvůli „funkci“ opravdového slepého střeva, které sice není důležité, ale 48 49
Rozhovor s L. Vrátníkem proběhl dne 24. 8. 2010. Autor pojednává podrobně o kapele Mňága a Žďorp ve své bakalářské diplomové práci: Vavřík, R.: Kapela Mňága a Žďorp. Bakalářská diplomová práce. FF MU, Brno 2008.
23
dokáže člověka potrápit. Stejně tak viděli funkci svojí nové kapely. Sama Mňága a Žďorp vykrystalizovala z několika předešlých muzikantských pokusů až v roce 1987. Nutno podotknout, že si nově vznikající těleso Slepé střevo kladlo velice zajímavé podmínky pro nově příchozí členy – výhodou například bylo, když budoucí člen kapely neuměl na nic hrát. Daleko důležitějším kritériem byla ochota hudebníka účastnit se netradičních a provokativních akcí.50 Kapela se po počátečním chaosu, kdy nebylo ani přesně určeno, kdo bude na který nástroj hrát, ustálila a přišlo i první vystoupení. To absolvovali muzikanti v červnu roku 1983 na přehlídce rockových amatérů na Beatové lize ve Valašském Meziříčí v maskách a bizarních kostýmech. Hudebníci Slepého střeva se ve svých začátcích krátce pokoušeli kopírovat styl jiných rockových kapel. Později ale nalezli svůj vlastní osobitý způsob hry a textově si rovněž vystačili sami. Za nechutí kohokoliv kopírovat lze také vidět počáteční absolutní amatérismus hudebníků a jejich nezpůsobilost profesionální hudebníky napodobovat. Na podzim roku 1983 se ke kapele přidala zpěvačka Broňa Volfová, jejíž sytý hlas se spolu se zpěvem Iva Chmelaře stal charakteristickým pro syrový zvuk Slepého střeva. Velice důležitou byla i textová stránka písní Slepého střeva. Téměř výhradně je psal Petr Fiala a skupina mnohokrát narazila na problémy s povolováním jejich písní právě kvůli Fialovým textům. „tři dny jsem vůbec nic nejedl / držel jsem hladovku za odzbrojení / kvalitní práci jsem odvedl / držel jsem veřejnou hladovku / za všechny rozumné lidi...“ (Nesmiřitelný bojovník)51 Obsazení skupiny se v průběhu následujícího roku z různých důvodů proměnilo (nemoc, vojenská služba atd.). V polovině roku 1984 dokonce dojížděli někteří členové na zkoušky až z Ostravy. Ve finálním období Slepého střeva působili v kapele Ivo Chmelař, Petr Fiala, Karel Mikuš, Jiří Dohnal – saxofon, zpěv, a Jiří Fiala (bratr Petra) – basová kytara. Nutno podotknout, že skupina musela v průběhu svého tříletého působení několikrát změnit své jméno, jako například na Fíkus, Ponorka akademika Ticháčka či Rytmus 84 a Rytmus 85. Svůj repertoár dokázali muzikanti zachytit na demokazetě s názvem Nečum a tleskej!, která byla natočena v Jasenici ve zkušebně skupiny Žu – Žu (část s názvem Greatest Hits Of Rytmus 85) a v havířovském Svazarmu (část s názvem Latrína magika). Distribuci zajistila Chadimova52 Fist records a distribuce Petra Cibulky53.
50
Více o tom viz Fiala, P. a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993. Fiala, P. a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993, s. 68. 52 Mikoláš Chadima – jeden z hlavních představitelů českého undergroundu, hudebník, textař, skladatel, za51
24
Poté, co se členové Slepého střeva rozešli, se Petr Fiala společně se svým bratrem Jiřím snažil pokračovat v hudební produkci ve Valašském minimálním orchestru. Ten se později přejmenoval na Minimální orchestr. Hlavní osobností tohoto tělesa byl Jan Šoltis54. Počátkem roku 1985 přibyl v kapele i kytarista Martin Knor a později se personální obsazení ještě několikrát proměnilo. Styl této kapely byl novátorský – snahou hudebníků bylo zpracovat jednotlivé figury skladby do minimalistických úseků, které byly na sebe vrstveny a doplněny recitovanými verši většinou z dílny Hynka Šnajdra nebo Hany Kocourkové. Kapela měla hned po prvním koncertě poměrně velký úspěch, ale přesto nedokázali ve svém projektu pokračovat a rozešli se. Členové bývalého Slepého střeva založili ještě v témže roce (tedy 1985) novou skupinu pod názvem Happyend. Tím se částečně znovu přihlásili ke svému dřívějšímu hudebnímu projektu, ke Slepému střevu, neboť Happyend byl názvem poslední skladby z nosiče Nečum a tleskej!. Kapelu tvořili tito členové: Petr Fiala – basová kytara a zpěv, Jiří Fiala – basová kytara, Martin Knor – elektrická kytara, saxofon, Herbert Ullrich – elektrická a akustická kytara, klávesy, Jiří Čierňava – bicí. Oproti předchozím formacím bylo působení této kapely poměrně dlouhé. Happyend působil na hudební scéně až do roku 1987. Za tuto dobu se poměrně dobře zapsal do povědomí rockového světa. Již v roce 1986 vystoupili hudebníci na Rockfestu ve Valašském Meziříčí, což zopakovali i v roce 1987. Působili převážně ve svém regionu, ale koncertovali i na severní Moravě (Havířov, Ostrava) či na Hané (Olomouc). Během svého působení se jim podařilo natočit v nahrávacím studiu v Jasenici kazetu s názvem Happyend! (1985). Jako další hudební nosič koprodukovali hudebníci z Happyendu spolu s Petrem Randulou, Jiřím Prokšem, Danou Kalous a některými členy formace Radegast nahrávku s názvem Rytmická mládež se baví55. V době, kdy se rozpadlo Slepé střevo a část hudebníků se přesunula do Minimálního orchestru a později do Happyendu, se druhá část kapely rozhodla založit vlastní formaci. Bubeník Slepého střeva, Karel Mikuš, a klarinetista téže skupiny, Ivo kladatel hudební skupiny MCH BAND, signatář Charty 77 a aktivista Jazzové sekce. Petr Cibulka – signatář Charty 77, člen Jazzové sekce Svazu hudebníků. Byl před rokem 1989 mnohokrát pro svoje politické názory vězněn. Aktivně se účastnil boje proti komunismu, v němž pokračoval i po revoluci (tzv. Cibulkovy seznamy). Pro kulturní scénu byl významný svojí podporou, vydáváním a šířením zakázaných hudebních nosičů. Dnes je předsedou politické strany Pravý blok. 54 Jan Šoltis je výraznou hudební osobností kapely Betula Pendula. Dříve působil například ve formaci Tacet. Hudebně se orientuje hlavně na využití minimalismu ve svých skladbách. (viz kapitola 3. 3. Léta osmdesátá) 55 Název byl odvozen od neoficiálního vydavatelství Rytmická mládež, které založili sami hudebníci Happyendu a jež se zaměřovalo na nahrávání moravských rockových kapel valašského a severomoravského regionu. 53
25
Chmelař, dali dohromady skupinu s názvem Vyhrňme si rukávy, jejíž součástí byli ještě Roman Mórocz – kytara, Tomáš Jícha – druhá kytara, a Karel Juřice – basová kytara. Projekt neměl dlouhého trvání – již po druhém koncertě přestala kapela fungovat. Mikuš to však nevzdal a hledal dál ty správné hudební partnery pro svoje hudební aktivity. V roce 1986 založil spolu s basistou Radkem Ostrčilem, saxofonistou Hynkem Hulíkem a kytaristou Ivo Chmelařem novou kapelu s názvem Velký Plytkoš. Členové nově vzniklé skupiny se nebránili exhibici, proto se proslavili tzv. rockovou pantomimou, při níž za zvuku hudby puštěné na playback předváděli připravenou choreografii. Kapela ukončila svoji činnost v roce 1988, aniž by po sobě zanechala nějakou oficiální nahrávku. Současně s muzicírováním Velkého Plytkoše založil Petr Fiala kapelu Smrt mladého sebevraha. Její členy tvořili již známí Roman Mórocz, Jiří Čierňava a Petr Fiala. Hudba formace je zachycena na demonahrávce edice Rytmická mládež pod názvem Veselý hřbitov. Rokem 1987 se počíná nová éra rockové hudby na Valašsku. V červnu tohoto roku totiž vystoupili na Valašském špalíčku tito hudebníci: Petr Fiala – zpěv, kytara, Ivo Chmelař – kytara, housle, trubka, Radek Ostrčil – basová kytara, Lukáš Filip – saxofon, a Karel Mikuš – bicí, a to pod názvem Mňága a Žďorp. Tuto formaci lze považovat za jednu z nejvýznamnějších rockových kapel vzniklých na Valašsku. Krátce s kapelou vystoupil Jarek Pernický, hráč na saxofon, který ale brzy skupinu opustil. Hudebníci v čele s frontmanem Petrem Fialou našli konečně po letech hledání a působení v jiných formacích společnou notu, a i přes různé personální změny, kterými kapela logicky musela procházet, se jí podařilo udržet se na hudební scéně neuvěřitelných 23 let. Skupina dodnes aktivně hraje a vydává téměř každý rok novou desku. V jarních měsících následujícího roku vystoupili M&Ž na Rockfestu v Praze v červených trenýrkách a bílých tričkách s přesvědčením, že na sebe strhnou větší pozornost. To se jim opravdu podařilo. Lukáš Filip na toto „přelomové“ vystoupení vzpomíná: „Na jaře 88 jsme vyrazili do Prahy na Rockfest a tam jsme se poprvé „svlékli“. Pořád nám vadilo, že hrajeme v civilu, chtěli jsme přestavení ozvláštnit něčím ve stylu Plytkoše, ale nevěděli jsme jak na to. Kapely v kůži a cvočkách nám připadaly směšné, a tak jsme to vzali takříkajíc z druhé strany. Pořídili jsme si červené trenýrky a bílá trička a rozhodli se, že v nich pokusně v Pakulu vystoupíme. Vzhledem k postavám některých členů to bylo velmi hazardní, ale povedlo se. (...) Diváci se řehtali a najednou jako by slova a
26
hudba měly větší důraz.“56 Kapela tento úbor přijala jako oficiální koncertní oděv a na dalších několik let v této oděvní etudě pokračovala. Léta osmdesátá lze považovat v životě M&Ž jako zkušební či učednická. První desku totiž skupina vydala až v roce 1990. Jednalo se ještě o vinylovou desku s názvem „Rock debut“ č. 8, kterou podpořilo vydavatelství Panton. Na začátku devadesátých let vystoupila M&Ž poprvé v televizi v pořadu Lumírova garáž, v němž hrály neprofesionální kapely. Tato zkušenost jí umožnila pokročit dále s nahráváním další desky. Tentokrát se jednalo o nesmírně úspěšné album Made in Valmez, jež vydali u N.A.R. a natočili ji v Brně ve studiu Audioline. Deska vyšla v červnu roku 1991 a byla tak úspěšná, že v roce 2000 došlo k její reedici, tentokrát již u firmy Monitor/EMI. Dokonce byla označena časopisem Rock & Pop jako Deska desek deváté dekády. Tato reedice obsahovala mimo všechny původní písně ještě bonusové skladby a také DVD. Kapela se postupně stávala velmi úspěšnou a žádanou, přibývalo koncertů a docházelo i k dalším personálním změnám. Ullricha za doprovodnou kapelou vystřídal již zkušený rocker Radek Koutný a Jiřího Fialu zase nahradil na místě basisty Petr Nekuža. V roce 1991 se M&Ž dostala pod ochranná křídla manažera, kterým nebyl nikdo jiný než vedoucí M-klubu, Karel Prokeš. Rok 1991 byl významným vycestováním skupiny do Velké Británie. Stalo se tak 24. listopadu 1991. Vystupovali postupně v Londýně, Bristolu, Wolverhamptonu, Leedsu, Glasgow a Hullu, a jejich koncerty měly rozdílný úspěch i počet obecenstva. Zatímco v Leedsu a Glasgow se jim podařilo místní rockové fanoušky nadchnout, vystoupení ve School of Economics v Londýně dopadlo naopak katastrofálně, neboť posluchači nepřišli. Kapela se z tohoto zahraničního turné vrátila hudebně osvěžena a plná energie do další práce. Jejich píle byla odměněna hned v příštím roce smlouvou s vydavatelstvím BMG, pod jejichž záštitou vydali v říjnu 1992 další desku s názvem Furt rovně!. Brněnské studio Audioline, podobně jako dříve, i nyní pomohlo při nahrávání. S vydáním tohoto alba souvisela také již úplná profesionalizace kapely. Hudebníci získali jen na tři podzimní měsíce nabídky na šedesát koncertů a sami byli poměrně překvapeni ze zájmu publika. „I další koncerty se těšily velkému zájmu posluchačů. Lucerna byla vyprodaná dva týdny dopředu, v ostravské hale Tatran přišlo dva a půl tisíce lidí a vystoupení v Olomouci, Brně
56
Fiala, Petr a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993, s. 154.
27
a Valmezu byla také beznadějně vyprodaná. To jsme zírali! Vždycky jsme si mysleli, že hraní v halách a velkých sálech je jen pro popové hvězdy a že se nás netýká.“57 I když se spolupráce M&Ž s BMG původně slibně rozvíjela, byli hudebníci nakonec nuceni od smlouvy odstoupit a začali pracovat pro firmu Monitor/EMI, které zůstali věrni i po proměně firmy na EMI. Toto vydavatelství věnovalo M&Ž patřičnou pozornost a kapele se podařilo vydat téměř každý rok novou desku, někdy natočili dokonce i dvě. Přesto, že se M&Ž dostala do kolotoče koncertů a náročného cestování, podařilo se jí v roce 1993 natočit další desku, a to s názvem Radost až na kost. Tentokrát zvolili již jiné natáčecí studio – Studio C v Ostravě. Skupina působila na hudební scéně už šestým rokem, proto se hudebníci rozhodli sepsat svoje vzpomínky a vydat je knižně. Jednotlivé kapitoly, v nichž členové kapely popisují svoje zážitky z hudebního života už od roku 1982, zaznamenali Martin Knor, Karel Mikuš, Jiří Prokš, Ivo Chmelař, Lukáš Filip, Radek Koutný, Petr Nekuža, Josef Podstata, Herbert Ullrich a především Petr Fiala. Své vzpomínky, subjektivní soudy a vyprávění doplnili autoři mnoha fotografiemi a texty písní. Kniha nese název Z nejhoršího jsme uvnitř!58 a její vydání zajistilo nakladatelství Hájek a spol. Kniha plní mimo jiné funkci dokumentu o již zaniklých skupinách i o hudebním a politickém ovzduší let minulých. Václav Riedel, který opatřil knihu doslovem, ji hodnotí takto: „Kdo má rád Mňágu a Žďorp a zajímá ho, co členové kapely dělali, než natočili svou první desku, může si o tom teď něco přečíst. Může si prostudovat dokumentaci k podomácku natočeným a prakticky nedostupným kazetám, může se seznámit s kompletem více i méně zdařilých textů písniček, které však bez hudby vydávají o tvorbě Slepého střeva, Happyendu nebo Velkého Plytkoše obraz jen velmi neúplný.“59 V roce 1994 stihla M&Ž natočit další album u Monitoru, které se jmenovalo Valmez Rock City. V podstatě se jednalo o písně, které byly natočeny už v minulém roce v Ostravě ve Studiu C, ale nevešly se na chystanou desku. Hudebníci tedy dotočili ve Studiu Relax v Bratislavě pět písní a vydali další hudební nosič. V tomto roce se také Petr Fiala rozhodl pro sólovou dráhu, a M&Ž proto musela svoje koncertování přerušit. Fiala vybídl z M&Ž ke společnému projektu pouze Lukáše Filipa a dále přizval Karla Plíhala, který celou desku také režíroval, zpěvačku Míšu Klímkovou a klávesistu Jaroslava
57
Fiala, Petr a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993, s. 212. Fiala, Petr a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993. 59 Fiala, Petr a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993, s. 293. 58
28
Vraštila. Deska byla nazvána Nečum a tleskej! (vol. 2), a přestože zřetelně odkazovala na projekt Slepého střeva, charakter měla zcela odlišný. I tento nosič vydal Monitor, a to v září 1994. Jak se zmiňuji níže v kapitole věnované kompilačním deskám kapel valašskomeziříčského regionu60, zasloužil se v roce 1995 právě Petr Fiala o vydání desky Veselý hřbitov, na níž M&Ž přispěla písní Nuda. V tomto roce se formaci podařilo natočit ještě singlový nosič nazvaný podle první písně Nejlíp jim bylo. Byli přizváni i k natáčení celovečerního filmu Petra Zelenky, Mňága – Happy end, který však bývá nazýván mystifikačním dokumentem, neboť zde nebyly zaznamenány skutečné události. Režisér se snažil přesvědčit diváky, že Mňága je pouze uměle vytvořená kapela. Členové M&Ž si nyní mohli do svého uměleckého profilu vedle činnosti hudební a spisovatelské zapsat také aktivity herecké. K filmovému soundtracku, který vyšel v roce 1996 pod názvem Happyend, se Petr Fiala pro musicserver vyjádřil takto: “Bylo nám líto nedoprovodit film soundtrackem, tak jsme vymysleli soundtrack. Film s odstupem považuju za nejčistší Zelenkův snímek. Přestože je to celé fiktivní konstrukce, působí na mě naprosto věrohodně a přirozeně. Z ostatních jeho filmů už takový pocit nemám.“61 Ještě před zmiňovaným soundtrackem vyšel kapele další zvukový nosič obsahující jednu z nejznámějších písní formace – I cesta může být cíl. Deska byla nazvána Ryzí zlato a o její nahrání i mix se zasloužilo opět Studio C v Ostravě. Právě tato píseň by mohla být považována za ukázkový vzorek tvorby M&Ž. Její melodie je jednoduchá, poněkud melancholická, harmonicky se pohybuje na základních akordech a textově řeší základní otázky života každého člověka: „Zrychlený vlak náhle stojí / asi tak v půli cesty / zbývá vzdát čest padlému stroji / a zbytek dojít pěšky / a náhle už není kam spěchat / vítací výbory nebudou čekat / kufry a příbory tu můžeme nechat / až déšť se vsákne, tak vystoupí řeka / i cesta může být cíl...“62 V roce 1997 se příznivci M&Ž dočkali další desky v podobě Bajkonuru, která obsahuje třináct nových písní. Tentokrát kapela přizvala k nahrávání množství sboristů a dokonce i hráče na harmonium a foukací harmoniku. V této době prošla M&Ž významnými změnami poté, co odešel Radek Koutný, aby si založil vlastní kapelu Rauš63, a ze zdravotních důvodů formaci opustil i Karel Mikuš64. Na jejich uvolněná místa přišli Jaromír Mikel – doprovodná kytara, a Pavel Fadrný – bicí. Mikel hraje s M&Ž dodnes. 60
Kapitola 3.7. Kompilace Valmez. Dostupné z [cit. 25. 5. 2010] 62 Dostupné z [cit. 26. 5. 2010] 63 Dnes vystupuje formace pod názvem Akustik Rauš. 64 Mikuš dnes hraje v kapele Docuku. 61
29
V tomto složení natočila kapela v roce 1999 CD Chceš mě? Chci tě! a písně Nagasaki Hirošima, která pochází z autorské dílny Jaromíra Nohavici a Karla Plíhala, či Fialovu Spaste svoje duše, která dodnes patří k hitům, jež tuzemské rozhlasové stanice pravidelně hrají. Formace se v tomto roce rozhodla vydat další publikaci. Tentokrát se jednalo o sbírku všech písňových textů z repertoáru Slepého střeva, Happyendu, M&Ž i sólových projektů Fialy, Mňága a Žďorp – Výhledově65. Vedle textů lze v knize nalézt také stručný přehled jednotlivých projektů kapel od roku 1983, diskografii, fotografie a reprodukce desek. Knihu vydalo alternativní nakladatelství Maťa. Rok 2000 byl pro kapelu přelomový v tom, že byla oceněna vítězstvím v soutěži o nejlepší desku deváté dekády. Hlasování proběhlo v časopise Rock & Pop. Desku, kterou čtenáři i odborná porota takto ocenili, vydala M&Ž v reedici. Znovu se tak po deseti letech na trhu objevilo album Made in Valmez, které obsahovalo jak původní písně, tak i písně bonusové a také DVD. Aby kapela dostála svým závazkům vůči vydavatelské firmě, dokázala v témže roce natočit i novou desku Nic složitýho. M&Ž měla za sebou již poměrně dlouhou existenci, a proto se hudebníci v roce 2001 rozhodli vydat svoje první výběrové CD s názvem Jen pro vlastní potřebu. Toto album obsahuje dvě CD, na nichž jsou vybrané ty písně, které hudebníci považovali za nejlepší, a to včetně sólových skladeb Fialy. První nosič zahajuje pravděpodobně nejslavnější hit – Hodinový hotel, a druhé CD končí symbolicky předtím nikdy nevydaným songem – Tam u zdi hřbitova. V poměrně krátké době došlo k významným událostem v životě kapely. K těm pozitivnějším patřilo turné M&Ž do USA, kde hrála především pro tamní české publikum. Po návratu však M&Ž musela řešit chod tělesa, neboť bubeník Fadrný musel formaci opustit a po něm odešel i saxofonista Filip. Za bicí si na místo Fadrného sedl Pavel Koudelka, který dříve hrával ve skupině Dunaj, a na saxofon pokračoval Roman Volný, kterého o dva roky později nahradil Jiří Tibitanzl. V roce 2003 nahrála M&Ž desku s názvem Web Site Story, která přinesla oproti předchozímu albu zvukovou změnu, neboť saxofonové party byly nahrazeny elektrickou kytarou. Také Petr Fiala obohatil hudební trh svým sólovým albem, když v roce 2005 vydal
65
Fiala, Petr.: Mňága a Žďorp – Výhledově. Praha, Maťa. 1999.
30
CD Je čas!, které zároveň podpořil i menším turné. V následujícím roce se Fiala vrátil k M&Ž a hudebníci opět pokračovali v natáčení i koncertování. Tak se zrodila deska Dutý, ale free, která patří k těm úspěšnějším projektům kapely a jež fanouškům dává přislib ukončení krize uvnitř formace. Deska byla oproti zvyklostem natočena živě – všechny nástroje hrály dohromady, pouze saxofonové party se dohrávaly zvlášť. Zvukově se M&Ž vrací ke starším deskám, pro něž byl zvuk saxofonu charakteristický. V roce 2008 bylo natočeno další CD – Na stanici polární, které bylo kritikou poměrně dobře přijato, a to mimo jiné také díky optimistické náladě, jež písně alba nesou. Musicserver.cz desce dokonce připsal osm bodů z deseti a recenzent Balušek končí svůj příspěvek takto: „U slabých desek Mňágy otázka vždy zněla: "Kolik je tam dobrých písniček?" U těch dobrých zase: "Kolik je tam blbých písniček?" U "Na stanici polární" je třeba využít té druhé otázky. A odpověď? "V podstatě žádná.“66 Tentýž rok vydala M&Ž další „The Best of“ – platinum collection, které obsahuje dokonce tři CD vždy po 18 písních, jež velice dobře mapují hudební vývoj formace. Skupina nezahálela s natáčením i koncertováním ani v následujících letech a v roce 2010 se jí podařilo vydat zatím poslední desku s názvem Takže dobrý, která je kromě svého obsahu, jež tvoří dvanáct skladeb, zajímavá také tím, že vyšla jak na CD, tak i na LP. Většinu předchozích desek nahrával kapele Petr Slezák, tentokrát však formace zvolila jiného producenta – Ondřeje Ježka. Petr Fiala se o tomto kroku vyjádřil takto: „Došli jsme k tomu, že kdybychom s bývalým producentem Petrem Slezákem natáčeli další desku, přesně bychom věděli, jak se to bude odehrávat. I on by věděl, co od nás může čekat. Udělali jsme spolu spoustu dobrých věcí, ale prostě přišel čas na změnu. Rozešli jsme se absolutně v dobrém a teď nám třeba míchá koncertní DVD.“67 M&Ž patří k nejaktivnějším a nejžádanějším kapelám regionu i celé České republiky. Za dobu svého více než dvacetiletého působení dokázala, že má svým posluchačům stále co nabídnout a že její písně jsou aktuální i pro publikum o generaci mladší. Její úspěch tkví nejen v originalitě a hudebním i textařském nadání Petra Fialy a jeho spoluhráčů, ale i v tom, že si skupina po celá léta udržuje svůj specifický styl, který nikoho nekopíruje. Právě naopak, styl M&Ž se stává inspirací pro kapely další.
66 67
Dostupné z [cit. 26. 5. 2010] Dostupné z
31
4.4.
Léta devadesátá a první desetiletí 21. století
Porevoluční tendence hudby rockového směru se oproti předchozím dvěma desetiletím výrazně odlišují. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla typická tím, že rock nepatřil mezi režimem podporovaná umění, ale přesto (nebo možná právě proto) vznikalo veliké množství kapel. Hudebníci riskovali často policejní represe za nedovolené koncertování, provozování hudby, výrobu nahrávek a šíření zakázané hudby. Zákaz činnosti v mnohých paradoxně vyvolával o to větší nadšení a chuť tvořit. Se změnou politického systému však všechny nesmyslné zákazy padly a rockeři mohli tvořit svobodně. Zpočátku se zdálo, že posluchači budou hladovět po dříve zakázaných nahrávkách a že nastává pravý rozkvět rockové hudby. Konaly se koncerty zapovězených kapel, vydávaly se hudební nosiče i literatura o rocku. Toto nadšení však poměrně brzy opadlo, neboť trh se náhle zasytil naprosto novými zahraničními věcmi a posluchači se obrátili za jiným zdrojem zábavy. Menší revoluci v oblasti hudební způsobila taneční elektronická hudba68, která do České republiky přicházela ze západních zemí a stala se módním hitem. Rozvoj taneční elektronické hudby souvisí s prudkým vzestupem elektrotechniky. S tím bylo spojeno užití nejrůznějších efektů, syntezátorů a podobných zařízení, která vytváří zvuk elektronickou cestou. Mladí posluchači se již nezabývali předlistopadovými skupinami, jejich hudbou a osudy, ale obrátili se k lákavé elektronické hudbě, která nabízela takříkajíc nekonečné možnosti díky stále se zdokonalující zvukové technice, novým zvukům a samplům. I po stránce obsahové se tato nově nastupující hudba proměnila. Již nebylo nutné svými texty bojovat proti režimu a nespravedlnosti. Kapely se nyní většinou věnovaly tématům mladých – láska, sex, odcizení, nepochopení... „Pojď si se mnou hrát / Nebudem se líbat / Budem se jen smát / Tak pojď a věř že to dobře dopadne / Tak tohle se mi líbí tak pojď si se mnou hrát / A budeme se líbat a budeme se smát“ (Lucie, Troubit na trumpety by se nám líbilo)69 Mnohé z předrevolučních kapel nepřežily první roky svobody, protože už nebyly pro posluchače atraktivní, jiné zase prošly obdobím krize, kterou se jim podařilo zdárně překonat. Důležitým momentem pro českou rockovou scénu byl příchod elektronické a taneční hudby, v níž přítomnost hudebníka ztrácela svůj smysl. Hudba ovládaná pouze disc 68
69
Taneční elektronická hudba je charakteristická svým rytmem – střídáním velkého bubnu hi-hat a činelu v rychlém tempu, jejichž zvuky jsou tvořeny především elektronickými hudebními nástroji. Za taneční styly považujeme například techno, house a jiné. Dostupné z: [cit. 16. 9. 2010]
32
jockeyem velmi výrazným způsobem ovládla hudební trh a nadchla většinu mladého posluchačstva. Tento trend ovlivňuje hudební scénu stále. Je zcela běžné, že hudební průmysl za pomoci producentů a médií pravidelně produkuje kapely i sólové interprety, jejichž tvorba je poměrně mělká a po natočení jednoho či dvou známějších písní upadají brzy do zapomnění. Vedle tohoto jevu samozřejmě existuje rocková hudba, která se po mnohaletém vývoji často spojovala s jinými styly jako folk-rock, jazz-rock, gotick-rock a mnoho dalších spojení. Stála vedle populární taneční hudby poněkud stranou do doby, než se začal prosazovat styl vycházející z hardrocku, punku a heavy metalu, s názvem grunge. Právě tento styl představoval opozici proti přeplněnému trhu pop music. Někteří bystří producenti začali tedy více podporovat grunge, avšak po rychlém vzestupu přišlo opět období útlumu a grunge splynul s dalšími styly. V posledních deseti letech lze sledovat nebývalý rozvoj elektrotechniky a vysoký prodej i kopírování hudebních nosičů. Hudba se stává dostupnou všem. A to jak z hlediska posluchačů, kteří si mohou v podstatě jakékoliv CD sehnat, tak i z hlediska hudebních kapel, pro které již není žádným problémem hudební nosič nahrát. Objevilo se velké množství domácích nahrávacích studií, takže vytvoření nahrávky již není záležitostí peněz. Produkci kapel podporují nejen rádiové stanice, ale i speciální televizní kanály či webové stránky. Hudba se tak více než kdykoliv předtím stává zvukovou kulisou. Za rozhodně pozitivní považujme fakt, že se zvyšuje zájem o jiný styl hudby, než jaký nabízejí komerční rádiové a televizní stanice – stále populárnější je world musik, jazz, jazz propojený s elektrickými nástroji a samozřejmě rock ve všech svých podobách.
Následující podkapitoly pojednávající o současných rockových kapelách na Valašskomeziříčsku jsou zpracovány encyklopedickou formou. Tato část diplomové práce by měla svým čtenářům nejvíce posloužit právě svým výčtem informací. Snažím se zde co nejsrozumitelnějším a nejpřehlednějším způsobem podat ucelený soubor kapel působících v této oblasti v posledních dvaceti letech. Kapely jsou řazeny podle roku jejich vzniku, přičemž výjimku tvoří pouze skupina Mňága a Žďorp, o níž bylo pojednáno již v předchozí kapitole. Některé současné skupiny vznikly také ještě v době předrevoluční, ale vzhledem k jejich hlavnímu období tvorby jsou zařazeny až do doby novější. V těchto kapitolách také mnohem více čerpám z elektronických zdrojů a především z přímých konzultací členů jednotlivých kapel.
33
4.4.1. Ciment Kapela Ciment70 má na Valašsku již dlouholetou tradici a patří k nejoriginálnějším a
snadně
poznatelným
formacím.
Jádro
kapely tvoří
nepřehlédnutý a
lehce
zapamatovatelný frontman ze Vsetína, Petr Zezulka, který začínal ve vsetínské folkrockové kapele Exploze a Krátký proces, jež byla díky režimu nucena přejmenovat se na Skupina z Luhu. Tato skupina ukončila svoji činnost na podzim roku 1986. Za přispění vedoucího M-klubu, Karla Prokeše, vzniká v březnu roku 1987 spojením členů Skupiny z Luhu – zpěváka Petra Zezulky, bubeníka Zbyňka Štěpánského, a některých členů seskupení Bazar blues – basisty Pavla Hynka, houslisty Jiřího Pavlise a kytaristy Mojmíra Hurského, kapela Ciment. Po dvou letech, v červnu 1989, odešel ze skupiny bubeník Štěpánský a houslista Pavlis. Po krátké pauze začal Ciment nacvičovat nové, ale i starší písně z bývalého repertoáru kapel Exploze a Skupina z Luhu s bývalým členem zábavové rockové kapely Canon, bicistou Petrem Baselem. V této nové sestavě se podařilo natočit jejich první CD s názvem Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči. Nahrávka byla natočena v říjnu 1991 a v březnu 1992 ve studiu Českého rozhlasu Ostrava a byla vydána u Monitoru. O rok později se podařilo Cimentu vystoupit jako předkapela britské rockové kapele Jethro Tull v Ostravě. V roce 1995 chtěla kapela po koncertě na Valašském špalíčku přerušit na několik let svou činnost, to se však nestalo a v roce 1996 už znovu vystupovala na tomto tradičním festivalu. V následujícím roce odešel z kapely bubeník Petr Basel a na jeho postu ho nahradil Josef Maňák. Rovněž v tomto roce slavil Ciment ve valašskomeziříčském Mklubu deset let své činnosti. Po několika koncertech připravil Ciment svou druhou desku, kterou se podařilo nahrát od května do září roku 2006 v ostravském studiu Citron. Deska dostala dlouhý, ale, stejně jako v případě první desky, vtipný název – Vzývali Satana ogaři z Kychové, gdyž měli na poli už všecko hotové. Tato dlouho očekávaná deska vyšla v roce 2007 v distribuci Indies Records. Kapela Ciment působí na valašské scéně, ale i mimo ni, už přes dvacet let. Její charakteristický sound se opírá o metalové prvky podpořené valašským folklórem. Důležitou složku tvoří Zezulkovy často v nářečí psané a mnohdy vtipné texty z prostředí každodenního života. „Já su zedník a objekty stavím / Dvacet roků u fochu oslavím / 70
Dostupné z <www.ciment.cz>, <www.hudbavalmez.cz/kapely-2/ciment-31>, <www.ceskatelevize.cz/ specialy/bigbit/morava80let/kapely/ciment.php>, <www.hudebniskupiny.cz/ciment> [cit. 29. 5. 2010] a Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999.
34
Dvacet roků s cihlú vedu válku / Po práci sa stavím na gořalku. Brizolity dělá se mňú Slávek / Je z Hovězá a má dobrý splávek / Z Halenkova dělá se mňú Míra / Před měsícem ukradli mu pionýra / Franta žije s rozvedenú Terkú / Barák má a v něm nevlastní cérku / Z panelárny kýve na mňa Joža / Jeho Rozka to je eště koža“ (Namíšal jsem maltiska)71 Důležitou složkou je i elektrická kytara Mojmíra Hurského, která často melodicky odpovídá zpěvu a obohacuje písně o folklórní melodické prvky. Ciment bez pochyby patří k nejvýznamnějším kapelám ve Valašském Meziříčí, jejich dlouholetá činnost je zaznamenána i na kompilacích Valmez Veselý hřbitov s písní Poslali mi páni psaní, Valmez 2004 Večírek s přáteli a Valmez 2009 Namíšal sem maltiska.
Dnešní sestava: Petr Zezulka – zpěv a akustická kytara Mojmír Hurský – kytara Petr Zeman – basová kytara Jára Kadlec – bicí 4.4.2. Elektrïck Mann Elektrïck Mann72, nebo také Elektrický pán, jak muzikanti svoji kapelu nazývají, je osobitá a těžko napodobitelná valašskomeziříčská kapela. Formace vznikla v roce 1994 a hraje ve stylu hip-hopu, hard core a rapu. Již od počátku se těší nebývalé přízni převážně mladší generace posluchačů. Jejich prioritou při tvoření písní rozhodně nejsou romantické, zamilované či filozofické texty. Naopak, sami muzikanti nazvali svůj styl „alkorap“. Jejich texty jsou drsné, vulgární, inspirované alkoholem, drogami a sexem: „Jak chceš? Chci to moc, chci to moc do žíly, / abysme to přežili a trochu si užili, / vždyť seženem to snadno a můžem mít, co chcem / tak udělej si volno, trochu si zaspídujem / vždyť dej si něco pro svoje zdraví / herák, elko nebo kokain, sám vybereš si to pravý, / vždyť můžeš a můžeš i víckrát / tak zkus to brát pořád a začneš to mít rád, / tak píchni tu jehlu, velmi hluboko / jen sen je to fajn neboj se a zůstaň.“ (Jak chceš)73 Elektrïck Mann založil svoji image na nadsázce i drsnosti a jejich veřejné projevy bývají nepublikovatelné. Jejich hudba často plyne na jednoduchém melodickém motivu, 71
CD Vzývali Satana ogaři z Kychové, gdyž měli na poli už všecko hotové Dostupné z: , , [cit. 23. 4. 2010] 73 CD Hrubý styl 72
35
opřeném o nekomplikovaný rytmus bicích, které bývají doplněny bongy. Přesto zájem o jejich koncertování nepolevuje a kapela je poměrně dost vytížená vystupováním. Hráčům formace nejde o vynikající hudební výkony, hudbu dělají pro svoje potěšení a zábavu posluchačů. Přes ležérnost projevu a nedisciplinovanost se kapele podařilo natočit již tři hudební nosiče. V roce 2001 vydala formace live CD s názvem Hrubý styl u Crystal Production. Tato deska sice nemá dokonalý zvuk, v některých místech lze jen těžko rozumět špatně artikulovanému textu, obsahuje však písně, s nimiž Elektrïck Mann vešel ve známost – například Všechno co je od „B“ je dobré či Když chceš hamburger, dej si párek. Ve stejně šokujícím stylu pokračují hudebníci i u svého druhého alba Zhorovy streety, jež natočili v roce 2003 rovněž u společnosti Crystal Production. Recenze na toto CD ukazují rozpaky kritiků stejně jako u předchozího alba, ale i přes své výhrady nedokážou meziříčské kapele upřít originalitu, vtip a hudební nadání: „Nevím, co jsem čekal. Cožpak jsem si myslel, že by se banda z Valmezu změnila a dočista vymetla zatuchlé rohy zbytečné upřímnosti? (...) Lze to vysvětlit i tak, že Elektrïck Mann chtějí svéráznou cestou bojovat proti demagogii tuzemské protidrogové legislativy a záměrně volí maximálně explicitní vyjádření. Anebo na to kašlou a perou na papír všechno, co jim přijde na jazyk. To se mi zdá být pravděpodobnější. (...) Výhodou, která je u Elektrïck Mann patrná a odlišuje je od zástupů nuzných rádoby bavičů, je muzika. Náruživí Valaši umně ovládají hip-hop (flow vůdčí vokální trojice není vůbec zlý), funky (citlivé perkuse a konga v pozadí) a pochopitelně pořádný metal (viz "L-S-D" nebo "Gynekolog").“ (Luboš Kreč)74 Hrubý styl a Zhorovy streety vyšly v roce 2005 v reedici, a to u společnosti EMI. O rok později vychází další CD kapely Elektrïck Mann – Kokar pičkan, jež mělo sice původně také mít podporu u společnosti EMI, ale protože se hudebníci vzepřeli cenzuře jejich nosiče, smlouva byla zrušena a kapela vydala nosič sama. Ke svému kroku se mimo jiné za ostatní muzikanty vyjádřil hlavní mluvčí a organizátor, Milan Basel, takto: „S docela šokem jsem si uvědomil, že ti pánové a dámy ani neví, s kým podepsali smlouvu a v životě nezavítali na jediný náš koncert, ba ani na tyto stránky. Není se tedy čemu divit. Mysleli, že budou mít cvičené opice, kterým upraví desku s nějakým srozumitelným názvem a oříznou ji do stravitelné podoby pro marketing.“75 Pod stejným názvem vyšlo v roce 2008 i DVD a v tomtéž roce se diskografie kapely rozrostla ještě o CD Elektrïck Mann Live 2008. Toto nebylo vydáno oficiálně, ale bylo ho možné získat stažením z webových 74 75
Dostupné z: [cit. 23. 4. 2010] Dostupné z: [cit. 23. 4. 2010]
36
stránek kapely. Elektrïck Mann je hudebním seskupením, jež si česká hudební scéna žádá. Ve svých hudebních i slovních projevech jsou šokující, originální, nezávislí a upřímní.
Dnešní sestava: Jan Bezděk (Ice B ) – slovo Ivo Frydrych (L.S.I. ) – slovo Radomír Šotek (Mukna ) – slovo Martin Klvaňa (Keňa) – kytara Jakub Zámrský (Kouba ) – kytara Jiří Petřek (DJ Varle ) – basová kytara Miloš Šušeň (Takáč ) – bicí Marek Dočkal (Panpr ) – bonga 4.4.3. Black Adder Black Adder76, neboli Černá zmije, je valašskomeziříčská metal-corová kapela, která vznikla v roce 1994. U jejího zrodu stáli bicista Radim Vůdce Dostál a kytarista Maryn Macháň, kteří působí v této kapele dodnes. V Black Adder se během svého působení vystřídalo mnoho muzikantů, například člen populární kapely Elektrïck Mann, zpěvák Jan Bezděk, známý spíše pod přezdívkou ICE-B, basista Bob Kramoliš, bývalý člen valašskomeziříčské kapely Tros Pštros a brněnské metalové kapely Root. Momentální složení kapely, která začala naplno zkoušet a koncertovat, je Radim Vůdce Dostál – bicí, Maryn Macháň – kytara, Mirek Kupka – kytara, Marcel Hulík – basová kytara, a Pavel Puclík Kretek – zpěv. Kapela Black Adder začala svou diskografii demo snímkem Azrael a Jack, které bylo natočeno v roce 1997 ve Studiu Poličná. O zvuk se postarali Milan Basel a pozdější člen kapely, Bob Kramoliš. Rovněž natočeno ve Studiu Poličná vychází o dva roky později album Ever Ville, jež získalo dokonce ocenění „Demo měsíce“ únorového čísla rockového magazínu SPARK. V tentýž rok se kapela objevuje i na kompilaci Valmez 1999 se dvěma písněmi Afroamerican a Lucky stupid from the hell. Jejich poslední album s názvem Tree – mann vyšlo opět pod vedením Milana Basela roku 2002. Až do roku 2007 koncertovala formace poměrně málo. Počátkem roku 2008 se však 76
Dostupné z: , , [cit. 21. 4. 2010]
37
ke stávajícím členům přidali právě Hulík, Kretek a Kupka, s nimiž přišla i nová inspirace. Kapela opět začala koncertovat, a to zejména na Moravě. V roce 2009 natočili hudebníci další píseň pro kompilační nosič Valmez 2009 – Kara Ben Nemsi.
Dnešní sestava: Radim Vůdce Dostál – bicí Maryn Macháň – kytara Mirek Kupka – kytara Marcel Hulík – basová kytara Pavel Puclík Kretek – zpěv 4.4.4. Rauš a Akustik Rauš Dřívější Rauš a nynější Akustik Rauš77 je další valašskomeziříčskou kapelou, jež hraje ve stylu elektronického folku, jak říkají sami muzikanti. Skupina vznikla v roce 1997. Tehdy odešel z Mňágy a Žďorp kytarista Radek Koutný. Původně měla formace čtyři členy, ale po odchodu zpěvačky Lucie Zahradníčkové se počet členů v kapele ustálil na čísle tři: Radek Koutný – zpěv a elektrická kytara, Radek Šimčík – basová kytara, a Jaroslav Kadlec, bývalý člen Cimentu – bicí. Toto seskupení natočilo první demonahrávku v roce 1998. O rok později, na podzim roku 1999, odešel z kapely brzy po dokončení maxisinglu Černobílý svět Jaroslav Kadlec a byl na svém postu hráče na bicí nahrazen Karlem Holčákem a později Janem Janečkou. Rauš, tedy výraz pro opojení či slast, se pokoušel opojit své posluchače vlastními písněmi, pro něž psal texty převážně Koutný. Skladby se vyznačovaly jednoduchou melodií a nekomplikovaným rytmickým doprovodem. Jako svůj vzor uváděli muzikanti skupiny The Frames, R.A.M., hudbu Nicka Cavea nebo Oldřicha Janoty. Důležitá pro ně byla jejich spolupráce s frontmanem kapely The Frames, Glenem Hansardem, který má vřelý vztah k Valašskému Meziříčí.78 Spolu s Hansardem natočil Rauš album Šrámy. Nahrávka byla pořízena v roce 2003 v ostravském studiu Citron a Hansard si na ní zahrál a zazpíval spolu se sestrami Irglovými. Diskografie Rauš v této muzikantské sestavě zahrnuje následující nahrávky: maxisingl Černobílý svět (1999), maxisingl Plujeme vesmírem (2002), nikdy nevydané 77
78
Dostupné z , , [cit. 13. 6. 2010] Glen Hansard, irský hudebník, leader kapely The Frames, pro Valašské Meziříčí významný svojí spolupráci s Markétou Irglovou a jejich společnými projekty (viz kapitola o M. Irglové).
38
CD Rauš (2003), Šrámy (2003) a valašskomeziříčskou hudební kompilaci Valmez 2004. V následujícím roce ukončila kapela svojí činnost poté, co odešel Janečka. Po několikaměsíční pauze založil Radek Koutný skupinu Rauš znovu v obměněné podobě. Sám přešel z elektrické kytary na akustickou, rytmickou složku předal swingovému bubeníkovi Tomáši Borovičkovi a přizval akordeonistu Romana Vavříka. Tak vznikla akustická podoba Rauše, a tudíž se změnilo i jeho jméno – Akustik Rauš. Akustik svým novým zvukem nejprve převzal několik písní od původního Rauše, které byly pozměněny novým aranžmá. Poté začala kapela hrát svoje vlastní nové písně, které byly zachyceny v roce 2006 na albu Ujedem spolu. Toto jejich zatím jediné album bylo natočeno v ostravském Studiu C Petrem Slezákem. Po zvukové stránce se Akustik Rauš sice stále částečně podobá svému předchůdci, ovšem nástrojové i personální změny přinesly formaci novou podobu. Akustik Rauš je výrazně melodičtější, ubylo rockového soundu a přibylo lyriky. Významnou a nepřeslechnutelnou součástí písní jsou jejich texty. Většinu z nich napsal Radek Koutný, některé jsou zhudebněnými básněmi Václava Hraběte a Jana Skácela. Právě tento důraz na textovou kvalitu posunuje charakter jejich hudby jiným směrem a mění i jejich posluchačské spektrum – „Příběhy bez konce / svíráme v dlaních / v srdci zbyl popel, / ve větru vůně / kvítí ze srpnových polí.“ (píseň Při mě stůj z alba Ujedem spolu, autor R. Koutný)
Dnešní sestava: Radek Koutný – kytara, zpěv Tomáš Borovička – bicí Roman Vavřík – akordeon 4.4.5. Funková brigáda a Wotienke Mladá kapela z Pržna nedaleko Valašského Meziříčí vznikla v září roku 2000. Jejím předchůdcem bylo hudební seskupení Evakuace, působící v letech 1998–2000, které hrálo ve složení Martin Janírek – saxofon, Jan Baroš – basová kytara, a Ondřej Adámek – bicí. Už od začátku se všichni členové snažili produkovat svou vlastní tvorbu, ale nejvíce se na skládání písniček podílel basista Jan Baroš. Poprvé si tato kapela zahrála v Jablůnce na základní škole Na Láni. Evakuace vydala svou jedinou desku Usmívej se, když nás
39
slyšíš. Jak sami hudebníci přiznávají79, nebyli si tvorbou stoprocentně jisti, sami dokonce svůj styl ironicky nazývají stupid rock. Formace Evakuace se na krátkou dobu přejmenovala na kapelu s názvem Prženská jazzová sekce, nakonec se však hudebníci shodli na názvu Funková brigáda (podzim 2000). K původním členům Prženské jazzové sekce – base, saxofonu a bicím, přibyl Mirek Holáň na trubku, David Schwager – zpěv, kytara, a později ještě přistoupil na trombon Tomáš Polešovský. Kapela se vyjadřovala především funkovým stylem, který se často prolíná s popovými prvky. Jejich tvorba je zachycena na demonahrávce z roku 2003 pod názvem Srnčí ragú, jež vyšlo vlastním nákladem kapely. Dvě písně – Karel a Hoši od Bobří řeky jsou zachyceny i na kompilačním CD Valmez 2004. Kapela ukončila svoji činnost po úspěšné koncertní dráze, a to v klubovém prostředí restaurace Přístav ve Valašském Meziříčí roku 2005. Dnes někteří členové bývalé Funkové brigády vystupují s charismatickou zpěvačkou a skladatelkou, původem z Amsterdamu, Wotienke Vermeer80, která studovala na ročním stipendiu UP v Olomouci. Její šansonová tvorba, která byla původně psaná pro zpěv a klavír, byla podepřena bohatším nástrojovým obsazením vyjadřujícím se jazzovými a popovými prvky a podmalována krásným, barevně usazeným hlasem Wotienke. Dá se říct, že tato holandská zpěvačka se stala stálicí valašskomeziříčské hudební scény. Její častá vystoupení a spojitost s místními muzikanty si brzo našly své posluchače. A přestože je Wotienke cizinka, říká se o ní a o její kapele, že je místní, což dokazuje i fakt, že její píseň I Can´t Believe it Rains můžeme najít i na výběru valašskomeziříčských kapel Valmez 2009.
Sestava Funkové brigády: David Schwager – kytara, zpěv Pavel Daněk – klávesy Jan Baroš – basová kytara Ondřej Adámek – bicí Miroslav Holáň – trubka Martin Janírek – tenorsaxofon 79 80
Dostupné z: [cit. 20. 2. 2010] Dostupné z: , http://www.fiftyfifty.cz/Wotienke--Band-1310866. php, [cit. 20. 2. 2010]
40
Tomáš Polešovský – pozoun
Dnešní sestava Wotienke & Band: Wotienke Vermeer – zpěv, piano Ondřej Adámek – bicí Jan Baroš – kontrabas, basová kytara José De La Hoz – elektrická kytara Martin Janírek – tenorsaxofon, sopransaxofon Karel Cinibulk – elektrická kytara 4.4.6. Kandráči – Dživ Lačes Romská kapela Kandráči81 z Valašského Meziříčí, v níž hrají i neromští muzikanti, vznikla v roce 2000. Svůj název získala podle příjmení většiny členů – Kandráč. U vzniku stáli Milan Kandráč – basová kytara, Ivan Kandráč – klávesy, Jan Kandráč – klávesy, a David Kandráč – zpěv. Posléze byl přizván Radek Pecha – kytara, zpěv, a saxofonista Zdeněk Gutt82. Kapela Kandráči hrála romské písně převážně v tanečním stylu, které byly opřeny o popové, funky a jazzové prvky podložené automatickým bubeníkem, který ovládal jeden z klávesistů. Časem tento nedostatek odstranili a začali hrát s mladým bubeníkem Adamem Birešem. Jejich živá vystoupení měla vysokou úroveň jak po instrumentální, tak především po vokální stránce. Vynikající byl také melodický saxofon Zdeňka Gutta. Skupina natočila jedno demo CD Kandráči ve Studiu Poličná v roce 2003, které si hudebníci vydali vlastním nákladem. Jejich dvě písně Hinman khere čavo romano a Dada lze slyšet i na kompilaci Valmez 200483. V roce 2004 se v kapele změnilo složení. Zůstává trio bratrů – Ivan, Janek a Milan Kandráči, i Adam Bireš, kteří k sobě přizvali zpěvačku Evu Benešovou. Zároveň kapela změnila svůj název a začala působit jako Dživ Lačes (v překladu „Žij dobře“)84. Přestože nikdy nenatočili nosič u renomovaného hudebního vydavatelství, nemají vlastní webové stránky a nepíše se o nich v novinách, zná je celé Valašské Meziříčí a okolí.
81
Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999, s. 23 – 25. 82 Zdeněk Gutt – dlouhodobě známý multiinstrumentalista, ale především výborný saxofonista z Valašského Meziříčí, který působil v mnoha kapelách na Valašsku, např. Rytmus 37, Faunus, Combo a Cosmos. 83 CD Valmez 2004, vydáno i Indies Records v roce 2004. 84 Dostupné z: [cit. 26. 4. 2010]
41
Vystupují na koncertech a festivalech (např. Valašský špalíček) a reprezentovali město Valašské Meziříčí v roce 2005 na svátku Queen´s Day v partnerském městě Bussum v Nizozemí.
Dnešní sestava: Ivan Kandráč – zpěv, varhany Janek Kandráč – varhany Milan Kandráč – basová kytara Eva Benešová – zpěv Adam Bireš – bicí 4.4.7. Harom Kapela Harom85 vznikla před čtyřiceti lety roku 1970 v době, kdy se kapely nesměly nazývat anglickými názvy. A jelikož mladí kluci nechtěli nosit český název, zvolili maďarský harom, což znamená tři. Kapela Harom vznikla na popud bratrů Stanislava a Jiřího Španihelových, kteří byli ve svých začátcích ovlivněni kapelami jako Black Sabbath, Led Zeppelin či kytaristou Jimmy Hendrixem. K trojčlenné základně se v roce 1971 přidal sedmnáctiletý Vladimír Kudělka na basovou kytaru. Hned od začátku se mladí nadšení muzikanti snažili o svou vlastní tvorbu opřenou o anglické texty, které Španihel nazýval „londýnské telefonní seznamy, tedy anglická slovíčka bez smyslu a ladu skladu“, která mezi sebou neměla žádnou souvislost. Harom se však 1. dubna roku 1973 rozpadl, povolávací rozkaz Stanislava Španihela ukončil první etapu kapely na dvacet sedm let. Po jeho odchodu pokračovali Jiří Španihel a Láďa Kudělka spolu s Láďou Pečivou ve zkoušení, později však odešel Láďa Kudělka rovněž na vojnu a kapela přestala fungovat. Po mnoha letech, 2. prosince roku 2000, si kapela Harom znovu zahrála, a to v restauraci Za Vodú při oslavě narozenin Stanislava Španihela, a nastartovala zde svou novou kariéru, která trvá dodnes. Nacvičovat začali Stanislav Španihel a Láďa Kudělka s novým bubeníkem, Jiřím Miklíkem, který ale po roce v kapele skončil. Na jeho místo nastoupil bývalý bubeník z Mňágy a Žďorp, Karel Mikuš. V roce 2001 se k Haromu přidal i Josef Dorotík86 jako zpěvák a hráč na foukací harmoniku. Kapela dostala nový dech a 85
86
Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999., dostupné z: <www.harom.cz> [12. 9. 2010] a < http://www.hudbavalmez.cz /kapely-2/harom-17> [12. 9. 2010] Josef Dorotík – zpěvák, flétnista a výborný hráč na foukací harmoniku, známý nejen ve Valašském Meziříčí, který působil a hostoval v mnoha kapelách, např. Canon, Extremum Osculum, Indigo, Klepeto
42
začala konečně často koncertovat. V roce 2002 však odešel Karel Mikuš, který nastoupil do nově vzniklé kapely Docuku. Nakonec se v Haromu usadil na postu bubeníka Petr Schönweitz. V roce 2004 zachytil Harom svou tvorbu čtyřmi písněmi na demo snímku pod názvem Zabíjačka a zároveň se objevuje se dvěma songy Pozáruční blues a Zabíjačka na kompilaci Valmez 2004. Po několika koncertech oslavil Harom v roce 2005 pětiletý návrat na hudební scénu, který jim vydržel dodnes. Jejich plnohodnotné album Puberta po čtyřicítce přišlo v roce 2008. V následujícím roce se Harom objevuje na kompilaci Valmez 2009 s písní Cesty nikam. Kapela Harom si ve Valašském Meziříčí našla své pevné místo, i když měla dlouholetou pauzu a takřka pořád se vypořádávala s odchody bubeníků. V podání Harom se hardrock, který je u nich opřen o bluesové prvky, stal velice osobitým a zajímavým.
Dnešní sestava: Stanislav Španihel – zpěv, elektrická kytara Vladimír Kudělka – basová kytara Petr Schönweitz – bicí 4.4.8. Café la Maňana Kapela Café la Maňana87 je přes svůj španělsky znějící název valašskomeziříčská kapela, jež na hudební scéně působí již deset let. Její styl není snadno zařaditelný, ale členové se rádi hlásí k heslu, které jim dal jejich přítel grafik na plakát – „popová káva s jazzovým aroma“. Všichni hudebníci částečně inklinují k jazzu, ale v jejich hudbě nacházíme i prvky funky či popu. Prolínající se hudební styly vytvářejí výjimečně a neotřele znějící hudbu, v níž své důležité místo zaujímají dívčí vokály. Texty písní jsou psány jak v češtině, tak i v angličtině a tematicky využívají vlastní zážitky členů kapely, zejména Gabriely Zelinkové a Ivy Korgerové. První demonahrávka skupiny vznikla v březnu roku 2003 ve studiu UnArt ve Slavičíně pod názvem Otvíráme!. O dva roky později, opět v březnu, se podařilo formaci natočit ve stejném studiu již plnohodnotné CD pod názvem Kolo od podzimu. Deska obsahuje osm písní, z nichž jedna je z již zmíněné demonahrávky Otvíráme!, a je považovaná za jejich první skutečnou desku.
87
a jiné. Dostupné z , , [cit. 21. 2. 2010]
43
Café la Maňana patří mezi stálice valašskomeziříčského hudebního dění. Absolvovala řadu vystoupení v klubových i na festivalových scénách a její tvorbu můžeme nalézt mimo jiné na dvou kompilacích – Valmez 2004, kde se objevila se dvěma písněmi At the moment a Plavu s hlavou pod vodou, a Valmez 2009 s písní My Love Is So Flight.
Dnešní sestava: Gabriela Zelinková – altsaxofon, zpěv Iva Korgerová – piano, zpěv Dan Hasalík – kytara Michal Baran – bicí Martin Maloš – basová kytara, vokály
4.4.9. Docuku Kapela Docuku88 patří mezi novější kapely, které se v posledních letech objevily ve Valašském Meziříčí. Tato folkrocková kapela vznikla v roce 2002, kdy dal dohromady šestičlenné těleso frontman kapely Jiří Buksa. Po několikaměsíčním zkoušení si kapela poprvé zahrála v M-klubu, a to 20. dubna 2002, kdy ještě ani neměla své jméno. Proto pro tento koncert zvolila dvojsmyslný pracovní název Pro-Cash. Vystoupení bylo totiž věnováno vedoucímu klubu – Karlu Prokešovi, a také finanční stránka koncertu nebyla pro hudebníky zanedbatelná. Tato jazyková hříčka se však jako jméno kapely neujala a na několika následujících vystoupeních (např. Valašský špalíček 2002) byl použit název Duramol. Ten se ukázal být rovněž pouze přechodným, a tak se kapela po krátké době již napořád pojmenovala Docuku. Název pochází z valašského dialektu a znamená v podstatě „honem“, „rychle“, ale i „dohromady“. Kapelu tvoří kytarista Jiří Buksa, mandolinistka Lucie Redlová, která vystupuje i sólově či s doprovodem kapely Garde. Na bicí hraje Karel Mikuš, bývalý člen formací Slepé střevo a Mňága a Žďorp, dalším členem je houslistka Jitka Šuranská, která v roce 2009 vystřídala původního houslistu kapely, Lukáše Španihela. Na kontrabas hraje Martin Kuchař a na akordeon Roman Vavřík, člen skupiny Akustik Rauš. Docuku po hudební i textové stránce čerpá především z folklóru, a to jak z valašského, jenž tvoří většinu repertoáru, tak i z cizího (Slovensko, Maďarsko, Balkán,
88
Dostupné z: [cit. 26. 4. 2010]
44
Rumunsko). Autorsky se v Docuku po stránce hudební realizují i Jiří Buksa, Lucie Redlová a Roman Vavřík, kteří píší většinu aranží. Snaží se o co nejelegantnější aranžmá lidových písní, přičemž zdrojem jsou nejčastěji moravské lidové písně ze sbírek Františka Sušila. Zhudebňují ale i písně uměle vytvořené, které však do značné míry stylizují do lidového tónu89. Ač jsou písně zpracovávány ve folkrockovém stylu, který odpovídá naturelu jednotlivých hudebníků, přesto neztrácejí svoji původní lidovou tvář. Kapela natočila dvě CD. První nese název Meziřečí (2004) a bylo natočeno ve studiu Českého rozhlasu Ostrava vydavatelstvím Indies Records. Druhý nosič se jmenuje Domrtě! (2007). Nahrávka vznikla opět ve spolupráci s Indies Records přímo v jejich nahrávacím studiu v Brně. Písně Docuku je možné nalézt i na kompilaci Čarohraní – Z kořenů moravského folklóru (2003), jež obsahuje výběr 13 kapel, které čerpají z moravského folklóru. Jejich tvorbu najdeme i na pravidelně vydávaných kompilačních nosičích Valmez, a to konkrétně na kompilacích Valmez 2004 a Valmez 2009. Skupina hraje na domácích i zahraničních festivalech a absolvovala několik výstupů živého hraní v televizi. Mezi její největší úspěchy zatím patří nominace na cenu Anděl 2004 za album roku v kategorii world music (za album Meziřečí) či živé vystoupení pro Českou televizi při zahájení Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.
Dnešní sestava: Jiří Buksa – akustická kytara, zpěv Karel Mikuš – bicí Lucie Redlová – mandolína, zpěv Jitka Šuranská – housle, zpěv Martin Kuchař – kontrabas, zpěv Roman Vavřík – akordeon 4.4.10.
Lucie Redlová a Garde
Tato mladá, nově nastupující písničkářka90, dcera slavnějšího otce, Vlasty Redla, z Valašského Meziříčí, začínala svou hudební dráhu s Honzou Žambochem, který byl v té době ještě neznámým. Jejich písničky doprovázela na akordeon Stanislava Brahová, dnes Žambochová. Redlová založila ještě během svých studií na Obchodní akademii 89 90
Např. píseň Husle, Mord, Proč jsi můj milý, Otevřte sa mraky či Bitka. Dostupné z <www.redlova.cz> [cit. 20. 3. 2010]
45
ve Valašském Meziříčí spolu se svými spolužáky revival kapelu s názvem Skupina 42. Tato formace ale vystoupila pouze dvakrát. Roku 2001 nastoupila do nově se rodící kapely Docuku, jež vznikla z popudu Jirky Buksy. Redlová je sice kytaristka, ale protože v Docuku místo kytaristy už bylo obsazeno, naučila se hrát na mandolínu, kterou dnes používá i při svém sólovém vystupování. V kapele Docuku rovněž zpívá. O rok později, 23. 8. 2002, vystoupila poprvé sama na benefičním koncertě ve Valašském Meziříčí, kde si zahrála tři písničky před kapelou Docuku. Od té doby rozšiřuje svůj repertoár a vystupuje čím dál více sama nebo s doprovodem. Redlová spolupracuje s písničkářem Jamesem Harriesem a s mandolinistou Radimem Zenklem. Po letech se vrátila k duu Žamboši, s nímž občas vystupuje. Jejich společným projektem byla deska To se to hraje (2006). Redlová nahrála jako sólová hráčka a zpěvačka dvě písně pro kompilaci Valmez 2004 – Samičí blues a Před usnutím. V dubnu 2009 vydala své první album s názvem První, poslední, které vyšlo ve společnosti Negativ v distribuci Sony/BMG. Deska byla nahrána v The Wall´s Studio v Dublinu a Sono records. Toto album spoluvytvářel a produkoval Steve Wall, člen irské skupiny The Walls, se kterým se seznámila na festivalu Špalíček. Na albu nevystupuje Redlová pouze sama, přizvala si i několik dalších muzikantů (Steve Wall – kytara, Jon O´Connell – basová kytara, Rory Doyle – bicí, Petr Ostrouchov – kytara, klavír, Inka Tognerová – zpěv, Milan Kuchynka – zpěv, Petr Valášek – basklarinet, Michal Myhok – akordeon, Milan Cimfe – perkuse, zpěv). Po instrumentální i vokální stránce je tato deska zajímavá a zvukově plná. V témže roce použila z tohoto alba píseň Pilot pro kompilaci Valmez 2009. Další posun ve zvuku písní Redlové učinilo její rozhodnutí založit si doprovodnou kapelu. Stalo se tak na podzim roku 2009. Kapela se jmenuje Garde a hraje ve složení Ivan Trpík – basová kytara, Milan Kratochvíl – bicí, perkuse, a později byl přibrán kytarista a současný člen Mňágy a Žďorp Martin Knor. Texty písní pro Lucii Redlovou píší většinou její kamarádka, Radka Bzonková, a textař Jakub Horák z Nového Boru. Texty Bzonkové jsou typické svojí věcností a úsporností projevu: „Milenka nechce, nebrečí, nezlobí / U sebe v bytě do dne mžourá / První cigaretou mlčky zastaví / Příval zvuků co ulicí stoupá / Nůž, podpatek, rohlík / Můžu se zabít, můžu jít ven, můžu jíst / Kolik, co kolik, co, kolik, já nevím / Bylo těch krátkých nocí, dlouhých dní“ (Milenky hlas, CD První, poslední, 2009). Naproti tomu vkládá Horák do svých písní více poetičnosti – „Jsem slepý pilot / Ty jsi mou jedinou navigací / Lisabon Praha / Ten signál se nikde nevytrácí / Z letištních věží / Letí ta samá slova / Pochopí stěží 46
/ Kdo nikdy nemiloval / Jsem slepý pilot / Co už se moc těší na přistání / Oceán hory / Nic mi v něm jak se zdá nezabrání / Z letištních věží / Dál stejně ozývá se / Pochopí stěží / Ten koho nedotkla se…láska“ (Pilot, CD První, poslední, 2009). Redlové se postupně daří začlenit se do společnosti českých písničkářů, nese odkaz svého otce a zároveň potvrzuje postupně se rozvíjející trend žen – písničkářek. Písňová tvorba Redlové působí uhlazeným projevem, nešokuje ani melodiemi, harmonií, rytmem, ani texty. Rozhodně však na hudební scéně působí osvěžujícím dojmem a její posluchači mají naději, že je v letech příštích muzikantsky určitě překvapí.
Dnešní sestava: Lucie Redlová – akustická kytara, mandolína, zpěv Ivan Trpík – basová kytara Milan Kratochvíl – bicí, perkuse Marin Knor – kytara 4.4.11.
Markéta Irglová
Nenápadná dívka z Valašského Meziříčí, která byla do nominace na Oskara pro mnoho lidí neznámou osobou, a to i ve svém rodném městě, se po získání této prestižní ceny za nejlepší filmovou píseň z filmu Once – baladu Falling Slowly, stala známou nejen v Česku. Irglová začínala ve valašskomeziříčské dívčí kapele Siren, jež vznikla v roce 2003. Kapela měla ze začátku pouze dvě členky – Markétu Irglovou a Petru Hermanovou. Dívky tvořily vlastní písně s doprovodem piana a kytary. Tento projekt po sobě zanechal oficiální nahrávku We Talk, jež je zachycena na kompilaci Valmez 2004. Anglicky otextovanou píseň nahrály muzikantky ve spolupráci s Danielou Fojtů (housle) a Honzou Janečkem ze skupiny Rauš. Hudební život Irglové pravděpodobně nejvíce ovlivnilo její setkání s Glenem Hansardem, členem irské skupiny The Frames. V roce 2001 byla tato kapela pozvána na popud
vedoucího
M-klubu,
Karla Prokeše,
a otce Markéty,
Marka
Irgla,
na valašskomeziříčský hudební festival Špalíček. Tehdy třináctiletá Irglová se seznámila se zkušeným a živelným muzikantem, jenž měl již bohatou hudební praxi, a to nejen díky vystupování s The Frames, ale také díky svým muzikantským začátkům, kdy si přivydělával i vystupováním na dublinských ulicích. Glen Hansard se do povědomí publika
47
dostal až svojí pátou deskou For The Birds, jež byla v Irsku oceněna jako nejlepší světové rockové album roku 2001. Hansard se ve Valašském Meziříčí usadil a začala tak velmi plodná spolupráce mezi ním a Irglovou. Později spolu odešli koncertovat do zahraničí. V roce 2006 natočila dvojice svoje první společné CD pod názvem The Swell Season91, které vzniklo sice bez podpory Hansardovy kapely The Frames, zato na něm spolupracovali francouzský cellista Bertrand Galen a finská houslistka Marja Tuhkanen92. Nahrávka byla natočena ve studiu Sono a vydalo ji vydavatelství Indies. Tato deska obsahuje mimo jiné píseň Falling slowly, již použil režisér Jan Hřebejk ve svém filmu Kráska v nesnázích. V tomtéž roce ztvárnili Irglová a Hansard hlavní role v irském nízkorozpočtovém filmu Once režiséra Johna Carneyho. Příběh pouličního zpěváka, kterého Hansard ve filmu ztvárňuje, byl částečně inspirován zpěvákovým životem z dob, kdy se muzicírováním na ulici živil. Role jeho filmové partnerky připadla Irglové náhodou, režisér hledal herečku z východu a Hansard svoji přítelkyni doporučil. Původní úkol – složit hudbu pro tento film – se rozšířil i o zvládnutí hlavních hereckých rolí. Film se překvapivě dostal v roce 2008 až do nominací na Oscara za nejlepší filmovou píseň, a tou byla opět Falling slowly. Ačkoliv bylo nominování částečně ohroženo stížnostmi komise, že píseň nebyla stvořena přímo pro tento film, ale byla již uveřejněna jak na zvukovém nosiči, tak ve filmu Kráska v nesnázích, rozhodnutí nakonec dopadlo ve prospěch českoirské dvojice a Irglová dovezla vzácné ocenění Americké filmové akademie do České republiky. Vzbudila tím nebývalý zájem médií. Na svůj úspěch reagovali hudebníci takto: „To je úžasné, co tady vlastně děláme? Natočili jsme ten film na dvě ruční kamery za tři týdny. Díky, že jste ho brali vážně. Díky, díky! Dělejte dál umění," řekl Hansard.“93 Markéta Irglová se tímto nevídaným úspěchem zařadila mezi hrstku lidí, kterým se podařilo sošku rytíře s mečem postavenou na filmové cívce získat, a ze dne na den se stala známou osobností. Její rodné město Valašské Meziříčí jí jako první osobě udělilo Cenu starosty.94 V roce 2007 vydala dvojice soundtrackové CD s názvem Once: Musik from The Motion Pictures, které obsahuje hudbu ze zmíněného stejnojmenného filmu. O rok později přichází na trh DVD The Swell Season LIVE from the Artist Den, na němž je zachycen záznam koncertu této dvojice. V roce 2009 vydali oba hudebníci svoje zatím 91
Nosič byl pojmenován podle románu Josefa Škvoreckého Prima sezóna. Dostupné z: [cit. 22. 4. 2010] 93 Dostupné z: [cit. 23. 4. 2010] 94 Dostupné z: [cit. 23. 4. 2010] 92
48
poslední CD s názvem Strict Joy, a to za pomoci vydavatelství Panther Distribution. Tento nosič obsahuje zcela nové skladby autorské dvojice, charakter desky se mění, písně jsou oproti předchozím skladbám méně melancholické. Toto CD bylo oceněno brzy po svém uvedení na trh i v zahraničních hudebních kruzích – v americkém žebříčku prodejnosti Billboard se album ihned po vydání vyšvihlo na celkové 15. místo (páté v rockových deskách, druhé v alternativních). Také v České republice slaví deska úspěch. „Strict Joy se ihned po vydání stalo jedním z nejprodávanějších importovaných nezávislých titulů letošního roku,“ říká Michal Bureš, zástupce exkluzivního distributora pro ČR, firmy Panther, a.s. Album si vysloužilo kladné reakce britských, irských i amerických recenzentů. Server All Music Guide, který albu přidělil devět hvězdiček z desíti, v závěru své recenze napsal: „Strict Joy dává radost od začátku až do konce. Jen málo kapel dokáže tak dobře spojit intimitu a zároveň emotivní písničkářství.“95 Irglová se dále podílela na tvorbě desky To Be Touched (2009) a na projektu New Partner, v němž nahrála spolu se svojí sestrou Zuzanou (zpěv) a dvěma bývalými členy kapely Rauš – Jiřím Petřekem (basová kytara, elektrická kytara) a Johnem Janečkem (perkuse, hudba, text), společnou píseň pro kompilaci Valmez 2009 s názvem To stačí96. 4.4.12.
Sbiranico
Rocková kapela97, v jejíž tvorbě se prolínají prvky funk rocku a fusion, vznikla v létě roku 2003 po rozpadu valašskomeziříčského seskupení Petra Vanova98. Při jejím zrodu stáli hráč na bicí Tomáš Machyna, pozounista Tomáš Konvičný a kytarista Tomáš Freib, bývalý člen kapely Petra Vanova, který odtud do kapely přizval i další členy – zpěvačku Petru Friebovou a perkusistu Petra Skýpalu. Za basu se postavil Martin Schönweitz. V jejich začátcích se objevovaly spíše funky prvky, ale postupem času se Sbiranico stávalo rockovějším. V roce 2003 natočila kapela své jediné album ve studiu Poličná pod názvem Co má být... Kolem roku 2006 nastala změna v soundu kapely. Hlavního zpěvu se ujal Petr Skýpala, který je i autorem většiny textů Sbiranica. Doprovázeli ho i
95
Dostupné z: [cit. 23. 4. 2010] 96 Píseň To stačí, napsaná Johnem Janečkem, se již objevila na CD Šrámy kapely Rauš v roce 2003. 97 Dostupné z: <www.valassko.cz/udalosti/show.XT=bonga>, , [cit. 19. 3. 2010] a kompilace Valmez 2004 a Valmez 2009. 98 Valašskomeziříčská seskupení Petra Vanova se objevilo na kompilaci Valmez 1999 se dvěma písněmi – Stíny a Bohyně evidence.
49
noví členové kapely – David Lukeš na bicí, Michal Stulík na basu a Jakub Jalůvka na elektrickou kytaru. Toto nové obsazení lze najít na kompilaci Valmez 2009 s písní Starý příteli, avšak ještě téhož roku v červenci ukončuje kapela svou činnost na festivalu Hrachovka svým posledním vystoupením. Tři členové Sbiranica, Skýpala, Stulík a Lukeš, odcházejí do kapely z Příbora u Nového Jičína – Bugaboo.
Dnešní sestava: Petr Skýpala – zpěv a akustická kytara David Lukeš – bicí Michal Stulík – basová kytara Jakub Jalůvka – elektrická kytara 4.4.13.
Droband
Když se řekne Droband99, mnoha lidem se vybaví legendární valašskomeziříčské divadlo Schod, ve kterém se členové této kapely starají o živou hudbu při představení. Právě divadlo Schod se také zasloužilo o vznik pozdějšího Drobandu, protože se v kapele doprovázející
divadelní
představení
setkali 100
multiinstrumentalista a zpěvák Lubomír Vrátník
kytarista
Martin
Pavelka
a
už před založením Drobandu. Samotný
Droband, jehož název lze hledat v přezdívce Lubomíra Vrátníka – Drobek, vznikl v květnu roku 2004. Lubomír Vrátník je ve Valašském Meziříčí a okolí známým muzikantem, působil v několika místních formacích a je i velice plodným skladatelem. Napsal velké množství písní pro divadlo, z nichž některé jsou zachyceny na třech písničkových CD divadla Schod, a zároveň je i kapelníkem tohoto amatérského divadla. Dále kapelu tvořil bubeník Petr Střilka, kterého v roce 2006 vystřídal Jaroslav Kadlec, jenž ale musel rovněž kapelu opustit kvůli zaměstnání. Nakonec se na postu bubeníka usadil bývalý člen Haromu a Areny, Jiří Miklík. Na basu hraje a zároveň zpívá Stanislav Fojtů. Na přelomu let 2008–2009 natočil Droband zatím své jediné CD ve vsetínském studiu PRO MARTS s názvem Svědomí a zároveň se objevil s písní Závist na kompilačním CD Valmez 2009. Na jejich debutové desce najdeme čtrnáct vlastních písní, především od Martina Pavelky. O texty se postaral převážně Lubomír Vrátník.
99
Dostupné z <www.droband.com>, <www.hudbavalmez.cz>, <www.divadloschod.cz> [cit. 19. 2. 2010] Lubomír Vrátník působil v hardrockové kapele Klepeto (1986), Alef (1997), s folkovým triem My jsme (1974), Jarina Bend (1980), Canon (1980), Žu – Žu (Žalostný úpadek žíznivých umělců – 1984).
100
50
Dnešní sestava: Lubomír Vrátník – akustická kytara, zpěv, violoncello, foukací harmonika Martin Pavelka – elektrická a akustická kytara Stanislav Fojtů – basová kytara, zpěv Jiří Miklík – bicí 4.4.14.
Joe Bar Blues Street
Mladá bluesová kapela101 z Valašského Meziříčí, která vznikla na konci roku 2005, hraje ve stylu, jak už název vypovídá, blues a blues-rock. Při jejím vzniku stáli frontman Roman Štěrba a na Valašsku známý zvukař Aleš Kolata. Sami hudebníci hovoří o vzniku svojí kapely takto: „Lidé této formace, která se utvořila v líhni dobrých muzikantů ve Valašském Meziříčí – tzv. ValMezu se sešli a různě na sebe naráželi roku 2005 podzim/zima. V tomto období se sešli Aleš Kotala (Pozice 81) a Roman Štěrba (Blues Bazar), a to po předchozím neúspěšném projektu, kde se taky potkali a blíže poznali. Slovo dalo slovo a tito dva veteráni začali dráždit španěly v bluesových rifech a popěvcích. TOTO dalo vzniku nové formace Joe Bar Blues Street“102. Tito dali dohromady pětičlenné těleso ve složení Roman Štěrba – zpěv, kytara, foukací harmonika, Aleš Kolata – zpěv, kytara, Aleš Venglář, bývalý člen populární kapely Leopard103 – basová kytara, Petr Borovička – klávesy, a jeho strýc, známý i z kapely Akustik Rauš, Tomáš Borovička – bicí. Kapela Joe Bar Blues Street se snaží hrát svou vlastní tvorbu opřenou o autorské české texty. Výrazným muzikantem formace je Roman Štěrba, jehož chraplavý zpěv je charakteristickým znakem celé kapely. Joe Bar Blues Street v současné době hraje hlavně na valašských klubových scénách a sezónních festivalech. Ambiciózně se však snaží o vytvoření prvního hudebního nosiče. Jejich prvním počinem byla účast na kompilaci Valmez 2009, kam přispěli svojí písní Končí noc.
Dnešní sestava: Roman Štěrba – zpěv, kytara, foukací harmonika Aleš Kolata – zpěv, kytara Aleš Venglář – basová kytara Petr Borovička – klávesy 101
Dostupné z <www.bluesstreet.cz>, [cit. 29. 5. 2010] Dostupné z [cit. 29. 5. 2010] 103 Leopard – valašská heavy-metalová kapela z Hodslavic. 102
51
Tomáš Borovička – bicí
4.4.15.
Projektil
Kapela Projektil104 patří k nejmladším hudebním formacím, které v posledních letech ve Valašském
Meziříčí vznikly105. Při vzniku tohoto alternativního a
experimentálního seskupení stáli v roce 2008 Jiří Kys a Dalibor Hromada. Téhož roku byl přibrán i další člen – Bob Kramoliš. I když kapela Projektil patří k nejnovějším skupinám, je tvořena zkušenými muzikanty, kteří jsou ve Valašském Meziříčí dobře známí. Bubeník Jiří Kys hrával s valašskomeziříčskou rockovou kapelou Sbiranico, která ukončila svou činnost v roce 2009, kytarista Dalibor Hromada, jenž se stará i o syntezátory a programování, hrával v kapele Spit Out Seed106 a basista, Bob Kramoliš, je známý z valašskomeziříčské kapely Tros Pštros. Ke konci roku kapela Projektil krátkou dobu spolupracovala s multiinstrumentalistou Aleshem A.D., jenž nazpíval několik písní na jejich promo album Terapie stínohry. Na začátku roku 2010 vystřídal Aleshe A.D. zpěvák Daniel Kettner107, který již dříve nazpíval kapele Projektil píseň Strach pro kompilaci Valmez 2009. Kapela Projektil se pohybuje na pomezí alternativního a experimentálního rocku opřeného o elektronické zpracování jejich písní.
Dnešní sestava: Jiří Kys – bicí Dalibor Hromada – kytara, syntezátor Bob Kramoliš – basová kytara
4.4.16.
Vlasta Redl
Vlasta Redl, vlastním jménem Vlasta Kabeláč, patří mezi nejznámější a nejlepší muzikanty v tomto regionu, který dokázal dokonale skloubit folkovou, rockovou a lidovou 104
Dostupné z , [cit. 29. 5. 2010] Nezaměňovat s kapelou Projektil, jež působila na hudební scéně v 70. letech a spolupracovala například s F. R. Čechem či J. Schelingerem. 106 Spit Out Seed: Valašskomeziříčská kapela, která hrála po dobu jednoho roku 1996/97 ve stylu crossoveru. Viz Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999, s. 128 – 129. 107 Daniel Kettner – známý zpěvák a kytarista, který se pohybuje po mnoha valašskomeziříčských kapelách například Tros Pštros, Ságo, Mojo, Rauš atd. 105
52
hudbu. Než se však dostal do celorepublikového povědomí, těžce a dlouho si svou cestu budoval. Narodil se 14. dubna 1959 v Novém Jičíně. Vyrůstal v Poličné, která je součástí Valašského Meziříčí. I když nikdy nechodil do žádné hudební školy, ve třinácti letech začal hrát na kytaru a již o rok později hrál s kapelou Dingo. Od patnácti let už běžně vystupoval se zábavovými kapelami, které vystupovaly ve Valašském Meziříčí a okolí, například s Melodyboys, Melodickou 5 či Echokvartetem. Poté vystupoval mezi lety 1976–1978 s populární valašskomeziříčskou kapelou Radegast, která měla častý přívlastek valašští Katapulti. Tehdejšími spoluhráči mu byli Jaroslav Čtvrtek, Zdeněk Skýpala, Jaroslav Palát a Nikolas Cirojanis. Poté vystupoval s divadlem Schod (1979–1980), které působilo v Mklubu, jako hudební doprovod k hranému představení. Po přestěhování do Zlína začal roku 1984 působit v kapele AG Flek, která byla založena v roce 1977. Redl zde nastoupil po roční pauze kapely a odchodu Blanky Táborské. Tehdejší složení kapely bylo Ivo Viktorín, Karel Markytán, Radek Pastrňák, Josef Šoban, Richard Krozcek a Milan Nytra. S AGFlekem natočil tři alba – Dohrála hudba (1989), Tramtárie (1991) a AG Flek & Hradišťan (1994). A právě poslední zmíněné album bylo oceněno zlatou deskou. Mezi lety 1983–1984 hrál v taneční kapele Zdeňka Gutta – Cosmos, poté nastoupil do kapely Apostrof ze Zlína (1985–1988). Spolupracoval i s kapelou Fleret, která zpívala a proslavila jeho písně Holky z Utopie, Sbohem Galánečko, Večer křupavých srdíček a Bečva. Od roku 1994 koncertoval s kapelou, která se nazývala Každý den jinak. S touto nezvykle se jmenující kapelou, jež opravdu na každém koncertu vystupovala pod jiným názvem, natočil Redl dvě desky – Každý den jinak (1998) a Dopisy z květin (2004). S formací ale ukončil spolupráci na konci roku 2006. Další rok Redl koncertoval buď sám, nebo ve trojici s písničkářem Slávkem Janouškem a kytaristou, zpěvákem a textařem Jaroslavem Lenkem, s kterými už dříve natočil tři alba – Zůstali jsme doma (1990), Kde domov můj (1995) a Barvy domova (2005). Redl celý život byl a stále ještě je, i když dnes bydlí v Kobeřicích u Brna, spjat s Valašským Meziříčím, kde vyrůstal, hrál a vstřebával nejrůznější druhy hudby – od folkloru a lidové písně k rocku a bigbítu. To vše se později projevilo v jeho tvorbě jak vlastní, tak v různých úpravách lidových motivů. Redlovy písničky působí jednoduše, jsou opřeny o lidovou tvorbu, a přesto je jeho hudba dobře vystavěná a působí přirozeným dojmem. Když pomineme jeho vždy dokonalý zvuk nahrávek, který si sám osobně kontroluje, jsou jeho hudební nápady a instrumentace podávány v co nejjednodušší podobě. Nic do svých písní nedává navíc, ba naopak, snaží se vše udělat co 53
nejsrozumitelnější formou. Své hudební myšlenky podává v syrovém stavu, nesnaží se je co nejvíce vyumělkovat, a v tom je jeho velká přednost. Za svou dlouholetou činnost dostal množství hudebních ocenění, a přesto se z něj nestal mediální hudebník, který při první příležitosti rychle spadne do uměle vytvořeného šoubyznysu. Redl si jde stále svou vlastní cestou, dokáže každou novou deskou překvapit, a to hlavně svými dobrými aranžemi písní a svou osobitostí, se kterou písně tvoří.
Diskografie: 1988 Slávek Janoušek – Kdo to zavinil 1989 AG Flek – Dohrála hudba 1990 Vlasta Redl, Slávek Janoušek a Jaroslav Samson Lenk – Zůstali jsme doma 1990 Vlasta Redl – Na výletě 1991 AG Flek – Tramtárie 1992 Vlasta Redl – Staré pecky 1994 Vlasta Redl – AG Flek & Hradišťan – Jiří Pavlica 1995 AG Flek – Dohrála hudba – doplněná reedice 1995 Vlasta Redl, Slávek Janoušek a Jaroslav Samson Lenk – Kde domov můj 1997 Vlasta Redl o kolo zpět 1998 Vlasta Redl & Každý den jinak 2000 Vlasta Redl – Pecky téměř všecky 2004 Vlasta Redl a KDJ – Dopisy z květin 2006 Vlasta Redl, Slávek Janoušek a Jaroslav Samson Lenk – Barvy domova
4.5.
Festivaly
4.5.1. Valašský špalíček Valašský špalíček má ve Valašském Meziříčí dlouholetou tradici, letos se pořádal úctyhodný 28. ročník tohoto úspěšného multižánrového festivalu. Festival108 má své kořeny v roce 1983, kdy se o jeho vznik postaral dnes již bývalý vedoucí M-klubu, Karel Prokeš. Ten se při pořádání inspiroval festivalem Pražské jazzové dny, jež probíhaly mezi
108
Dostupné z: a [cit. 31. 8. 2010]
54
lety 1974–1979 pod vedením jazzových nadšenců s názvem Jazzová sekce109. Tak jako Pražské jazzové dny, měl i Karel Prokeš zájem pořádat festival ve stylu prolínání několika žánrů najednou. Spolu s tehdejším vedoucím M-klubu, Milanem Kuchynkou, uskutečnili první ročník festivalu 9. července roku 1983. Tento ročník byl jednodenním festivalem a moderoval ho písničkář Oldřich Janota. Posluchači si mohli vyslechnout v amfiteátru letního kina písničkáře Václava Koubka, Petra Lutku, Dagmar Andrtovou či na večerní jam session v M-klubu již zmiňovaného Oldřicha Janotu a Václava Koubka. První ročník byl doprovázen i filmovou projekcí – promítaly se filmy Festival a Opera na vinici. Následující dva ročníky se nesly v podobném duchu, ale již za větší pozornosti publika. V roce 1984 se na pódiu představil Petr Kalandra, který odešel ze skupiny Marsyas a začal vystupovat v triu A.S.P.M. spolu s Janem Spáleným a Františkem Havlíčkem. Dále účinkovala kapela Bluesberry či Oldřich Janota spolu s baskytaristou Lubošem Fidlerem a kytaristou Pavlem Richterem a jiní. Hlavními hvězdami následujícího ročníku 1985, jenž uváděl Jiří Černý, byli Pavel Dobeš, Vladimír Merta, Zuzana Homolová a duo Bittová & Fait. V roce 1986 se festivalu Valašský špalíček dostává změny a rozšiřuje se na dvoudenní akci. Vedle folkových hudebníků, jakými byli například Jakub Noha či Josef Streichl, začaly vystupovat i kapely jako Jablkoň, Bittová & Fait se skupinou Kolektiv, vsetínsko-valašskomeziříčská kapela Skupina z Luhu v čele se zpěvákem Petrem Zezulkou či místní Betula pendula. Následujícího roku 1987 se vedle hudebního představení začínaly objevovat poslechové pořady s diskuzí, projekce filmu a výstava mladých valašských výtvarníků. Nyní se již multižánrový festival rozrostl opět o jeden den a návštěvníci si tak mohli po tři dny vybírat nejen z kapel, ale i z bohatého doprovodného programu. Pořadatelé dali možnost vystoupit hned několika valašskomeziříčským kapelám, a tak premiérově na Valašském špalíčku vystoupila kapela Mňága a Žďorp, nová kapela Petra Zezulky Ciment, Velký Plytkoš či již známá Betula Pendula. Festival byl ale zastoupen i kapelou Hudba Praha nebo písničkářem Žalmanem. V dalším ročníku v roce 1988 měla znovu vystoupit Mňága a Žďorp, ale jejich koncert byl zakázán. Organizátorům se přes veškeré nepříjemnosti, které museli díky 109
Jazzová sekce – organizace jazzových nadšenců, která se skládala z muzikantů, publicistů a běžných pracujících lidí, kteří se velkou mírou zasloužili o rozvoj alternativní hudby. Jejich záměr se později rozrostl nejen o jazzovou hudbu, ale snažili se všemožnými možnostmi, často ve sporu s tehdejším režimem, o podporu i jazzrockové a rockové hudby. Jazzová sekce se věnovala především publikační a organizační činnosti. Mezi lety 1974 – 1979 pořádala každoročně Pražské jazzové dny.
55
kontrolám nařízeným úřady absolvovat, podařilo připravit kvalitní a zajímavý program. Podíleli se na něm jak výtvarníci a filmoví fanoušci, tak i písničkáři a kapely, které rozhodně nepatřily k masovým skupinám podporovaným v rádiích – například Josef Strichl s Vlastou Redlem, Vladimír Merta, Pavel Dobeš, Oldřich Janota či kapely jako Dobrohošť. I v posledním předlistopadovém ročníku 1989 dokázali pořadatelé poskládat takřka hvězdný program, na němž participovali MCH Band, Mňága a Žďorp, havířovský Masomlejn, Už jsme doma, Ciment, Dobrohošť, Marián Varga, Oldřich Janota či Jiří Stivín. Od devadesátých let zvou pořadatelé na Valašský špalíček i zahraniční hosty, z nichž mnozí vystupují v České republice poprvé. Charakter porevolučního Špalíčku popsal hudební publicista Jaroslav Riedel takto: „V devadesátých letech Valašský špalíček zůstal jasně vyprofilovaným festivalem, který sice logicky ztratil exkluzivitu z dob, kdy téměř neměl konkurenci. Festival si však zachoval strukturu a značku vysoké kvality, jasnozřivou dramaturgii, kladoucí důraz na opravdové hodnoty i odvahu spojovat nečekané...“110
4.5.2. Hrachovka Jak již bylo mnohokrát zmíněno, pro valašskomeziříčské hudebníky je důležitým odrazovým můstkem v jejich hudební kariéře účinkování v M-klubu. Valašské Meziříčí má ale ještě jednu významnou hudební scénu, na niž vystoupit je touhou každého místního hudebníka. Je jím festival Hrachovka, konaný v místní části Hrachovec. Počátky konání tohoto festivalu, jenž je dnes chápán jako multižánrový open air festival s několika scénami najednou, spadají do srpna roku 1994, kdy proběhl první ročník akce s názvem Sejdeme se na Hrachovce111. Iniciátorem a dlouholetým vedoucím tohoto festivalu byl Karel Mikuš112, který se inspiroval k založení této akce koncertem zábavových kapel v Hrachovci113 v rámci festivalu Valašský špalíček v roce 1990. Mikuš měl pro zorganizování takového typu festivalu několik důvodů. Jednak se snažil pozvat do Hrachovce méně známé kapely, jež se na jiných festivalech nemohly prosadit, dále se, 110
Dostupné z: [cit. 31. 8. 2010] Název festivalu odkazuje na tehdy populární televizní pořad „Sejdeme se na Vlachovce“ a měl asociovat vesnickou dechovkovou pohodu. Název festivalu se nezměnil až do konce desetileté éry organizování festivalu Karlem Mikušem (o něm viz níže). 112 Karel Mikuš – bicista, bývalý člen kapely Mňága a Žďorp, dnes Docuku. Organizátor několika akcí, který svojí ustavičnou prací obohacuje rockovou scénu na Valašskomeziříčsku dodnes. 113 Hrachovec – obec nedaleko Valašského Meziříčí. 111
56
podobně jako při jeho iniciativě při natáčení kompilačních nosičů Valmez, pokoušel podpořit řadu místních hudebních formací, a také chtěl do tohoto regionu pozvat rockové hvězdy
zvučnějších
jmen.
Některé
z kapel
vystupovaly
na
Hrachovce
před
valašskomeziříčským publikem poprvé, například Los Perdidos, Traband či Akurat. Mikuš vedl festival deset let a za jeho působení se zde vystřídala řada místních kapel, jakými byly – Mňága a Žďorp, Elektrïck Mann, Ciment a další formace z Valašska. Pořadatelům se podařilo oslovit i významné kapely z jiných koutů republiky jako Rock´n´roll band Marcela Woodmana z Ostravy, Švihadlo, Buty, –123 minut či Českomoravskou hudební společnost. První dekáda festivalu pod vedením Karla Mikuše, který se staral o festival do roku 2003, byla ukončena kvůli nedostatku času organizátorů. V roce 2004114 se festivalu ujali mladí pořadatelé v čele s dramaturgem Davidem Schwagrem. Při jedenáctém ročníku byl zkrácen název festivalu na Hrachovka a publiku se předvedly jak české skupiny, tak i slovenské – například Horkýže slíže z Nitry. Nesměly samozřejmě chybět ani místí formace jako Funková brigáda, jejímž byl David Schwager členem. V roce 2005115 byl festival poprvé prodloužen na dva dny a počet vystupujících se zvýšil na padesát. Ti se mohli prezentovat na dvou velkých a dvou malých pódiích. Z největších kapel, které zde vystoupily, byli Wohnout, Tata Bojs, Monkey Business, Support Lesbiens či zlínská Maraca. Z místních valašskomeziříčských kapel můžeme jmenovat již tradiční trojici Ciment, Mňága a Žďorp a Elektrïck Mann. V následujícím roce 2006 se program nebývale rozšířil a pořadatelé, pod záštitou agentury Peas Production, slibovali až šest scén najednou. I počet dnů se prodloužil a mladí nadšení pořadatelé, kteří bohužel neměli mnoho zkušeností s organizací velkých festivalů, se pustili do velkého projektu, jež neměl na Valašskomeziříčsku doposud obdoby. Návštěvníci si mohli vyslechnout vystoupení kapel nesmírně zvučných jmen, které v tomto regionu většinou doposud nehrály. Největším posluchačským tahákem bylo bezpochyby vystoupení Maxe Cavalera, bývalého člena death metalové kapely Sepultura, který zde vystoupil s kapelou Soulfly, či britská zpěvačka Skye Edwards, která stála u založení londýnské kapely Morcheeba. Z jiných velkých kapel a osobností můžeme jmenovat irské Interference nebo Glena Hansarda. Z českých kapel se prezentovaly J.A.R., Kryštof, Mig
114 115
Dostupné z: [cit. 13. 7. 2010] Dostupné z: [cit. 14. 7. 2010]
57
21, Vypsaná fixa a další. Festival, který sliboval na sto účastníků a přitáhl spoustu významných zahraničních kapel a osobností, se časem ukázal být zbytečně přeplněný. Účinkující, kteří hráli jen několik desítek metrů od sebe a jejichž vystoupení se vzájemně překrývala nejen časově, ale i zvukově, si často neodnášeli dobrý pocit z vystoupení. Hrachovka se sice tímto ročníkem zařadila mezi největší a nejobsazenější open air festivaly v České republice, ale organizátorům bylo jasné, že v takovém rozsahu není možné pokračovat. Velkým problémem byla totiž také stránka ekonomická, neboť organizátoři nedokázali na tomto projektu vydělat, a festival se tak stal finančně nevýhodnou akcí. Po ne zcela vydařeném ročníku 2006116 se pořadatelé poučili a v následujícím roce 2007117 byl zaveden osvědčený systém jedno velké hlavní pódium a další dvě menší, z toho jedno s alternativní scénou, která byla dostatečně daleko od hlavního pódia, aby se jejich vystoupení zvukově nerušila. I když na tomto ročníku nebyly hvězdy typu Max Cavalera, byl festival pojat ve velkém stylu převážně cizích kapel, a to anglických, čímž se pořadatelé chtěli odlišit od jiných festivalů. Z hlavních kapel čtrnáctého ročníku můžeme jmenovat u nás stále populárnější I Am X v čele s nepřehlédnutelným zpěvákem Chrisem Cornerem, londýnský Art Brut, britsko-nizozemskou kapelu Legendary Pink, z českých například Support Lesbiens, OTK, Priessnitz či opět stálici tohoto festivalu – valašskomeziříčský Elektrïck Mann. Jubilejní patnáctý ročník festivalu Hrachovka se odehrával v jiném duchu než předchozí ročníky. Zatímco v roce 2007 byl festival koncipován z převážně cizích anglických kapel, rok 2008118 se zapsal do dějin festivalu domácími a začínajícími kapelami, nechyběla ale ani zvučná jména, bez kterých by se žádný větší festival neobešel. Pořadatelé tentokrát vsadili na rockovou a metalovou hudbu, která byla zastoupena největší hvězdou tohoto ročníku, birminghamskou kapelou Napalm Death, a finskou kapelou Waltari. Z českých můžeme jmenovat skupiny Mig 21, Vypsaná fixa, Visací zámek, tradičně domácí Elektrïck Mann, Wotienke a další. Po mnoha pořadatelsky finančně neúspěšných ročnících festivalu vše vyvrcholilo 116
117
118
Dostupné z: [cit. 8. 8. 2010], [cit. 15. 7. 2010], dostupné z: [cit. 15. 7. 2010] Dostupné z: [cit. 16. 7. 2010], dostupné z: [cit. 17. 7. 2010], dostupné z: [cit. 17. 7. 2010] Dostupné z: < http://www.fan-tom.cz/?clanek=1198> [cit. 18. 7. 2010], dostupné z: [cit. 18. 7. 2010]
58
v roce 2009119, kdy šestnáctý ročník Hrachovky navštívil katastrofálně nízký počet posluchačů. Tento stav naznačoval již slabý prodej vstupenek a vzhledem k nedostatku financí byli organizátoři nuceni počet kapel snížit a celý program zkrátit. Po ukončení festivalu, který měl mít za hlavní hvězdu Zion Train z Anglie, byli pořadatelé nuceni ohlásit konec festivalu Hrachovka. Nízký počet návštěvníků nezachránil ani křest kompilace Valmez 2009 a účast valašskomeziříčských kapel. Přestože se zdálo, že festival Hrachovka již zanikl, našli se v roce 2010120 další odvážliví hudební nadšenci, kteří se do organizování této tradiční akce znovu pustili. Tentokrát vsadili na komerčně známého vítěze soutěže Československá Superstar – Martina Chodúra, jako na hlavní hvězdu festivalu. Posluchač zde ale měl možnost zabrousit jak do hudební historie při vystoupení kapely The Plastic People of the Universe či Žlutý pes, tak si vyslechnout experimentální elektronickou hudbu Narcotic Fields či osvěžit se vystoupením stylově nezakotvených Bugaboo. Festival tentokrát výjimečně provázelo i pěkné počasí, takže by ekonomický výsledek nemusel být tak tristní jako v předchozích letech. Festival Hrachovka, který začínal jako malé setkání lokálních kapel a který vzrostl až v monstrózní projekt s opravdu zvučnými muzikantskými jmény, nyní pravděpodobně směřuje ke střednímu proudu hudby. Je to pochopitelné, neboť jen široká masa posluchačů, kterou se organizátorům podaří přitáhnout na populární zpěváky, umožní díky své finanční podpoře vystoupit i mnoha alternativním a neznámým, a přesto vynikajícím formacím. 4.6.
M-klub
Bylo by složité si představit, jak by se vyvíjela hudební scéna ve Valašském Meziříčí nebýt hudebního zařízení M-klub121. Ten se svou dlouholetou činností zasloužil o pořádání nejen koncertů, ale i vystupování divadelních spolků, nejrůznějších přehlídek, výstav, diskoték, filmových projekcí a jiných zájmových činností. Je bezpochyby jisté, že klub, jehož historie sahá do konce padesátých let (vznik klubu jsem popsal v kapitole 119
Dostupné z: [cit. 18. 7. 2010], dostupné z: [cit. 18. 7. 2010], dostupné z: < http://festivaly.poslouchej.net/10321-Hrachovka-Letos-moznanaposledy.html> [cit. 18. 7. 2010] 120 Dostupné z: http://www.hrachovka.com/informace/program/5 [cit. 18. 7. 2010] 121 Informace viz: Dostupné z: [cit. 20. 8. 2010] a Hruška, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999.
59
o hudbě 60. let), se stal celorepublikově známým a díky jeho provozu se valašskomeziříčskému hudebnímu publiku představilo mnoho vynikajících hudebníků. Klub se stal tak výjimečným a známým, že často vítá i publikum z velmi vzdálených míst regionu a mimo něj. Samotný M-klub, jemuž předcházel klub MLOK a Music klub Mloku, vznikl z ochoty mladých nadšenců vybudovat ve městě svůj hudební klub, ve kterém by mohli pořádat různá žánrově pestrá vystoupení. To se nakonec podařilo ve sklepních prostorech zámků Žerotínů, kde byl v dubnu roku 1971 M- klub otevřen. O jeho první činnost se staral Oldřich Dobiáš, se kterým zde působil Oldřich Jedlička, jenž po odchodu Dobiáše v roce 1973 nastoupil na post vedoucího klubu. Tím začala úspěšná činnost klubu, na niž navázal Milan Kuchynka. V témže roce vzniklo při klubu divadlo Schod, které působí dodnes a k M-klubu neodmyslitelně patří. Milan Kuchynka se ukázal jako výborný organizátor, jenž uměl mnoho nápadů v době totality prosadit u kulturních pracovníků úřadů. Rád podporoval novou tvorbu a uměl naslouchat i mladším nadšencům, kteří měli zájem o přispění ke kultuře na Valašsku. Za jeho působení se klub dostal do celorepublikového povědomí. Konala se zde amatérská i profesionální představení muzikantů, divadelníků a výtvarníků. Po odchodu Kuchynky roku 1985 převzala místo vedoucí Jana Janáčková. Za jejího působení se však M-klub dostal do značných potíží, byl sloučen s JKZ122 a funkce vedoucího M-klubu byla zrušena. Po roce 1989 nahradil Janu Janáčkovou Karel Glóza, který se ujal vedení klubu do roku 1991, kdy na jeho místo nastoupil Karel Prokeš. Tento nový vedoucí klubu byl už dobře znám, nastoupil totiž do klubu již v dřívějších letech jako neplacený spoludramaturg a v roce 1983 stál spolu Milanem Kuchynkou při vzniku festivalu Valašský špalíček. Za jeho působení se klub opět dostal do celorepublikového povědomí, a to především díky dobré dramaturgické činnosti, která se projevila velkým zájmem publika a účinkujících, kteří zde chtěli vystupovat. Prokeš ukončil svoje působení v M-klubu v roce 2010. Současným dramaturgem klubu je David Schwager. M-klub se za dobu své existence stal velice vyhledávaným klubem na Valašsku. Po své rekonstrukci v roce 1996 nabízí krásné prostředí v prostorách zámků Žerotínů, kde se pravidelně konají nejrůznější představení. Největší přínos tohoto zařízení je podpora alternativní scény a méně známých kapel, které zde dostávají svou příležitost vystoupit. Díky tomuto klubu si hudební scéna Valašského Meziříčí udržuje po dlouhou dobu
122
JKZ – Jednotné kulturní zařízení
60
vysokou úroveň a vysoký počet kapel. Klub dává možnost nově vzniklým formacím, aby si zde vyzkoušely svůj debut. 4.6.1. Karel Prokeš Karel Prokeš123, hudební publicista, dramaturg, fotograf, bývalý dlouholetý vedoucí meziříčského
M-klubu
a
organizátor
Valašského
špalíčku,
patří
k osobnostem
Valašskomeziříčska, které nesmírně obohatily a pozvedly hudební a celkově kulturní život v tomto regionu. Prokeš se narodil v roce 1955 a až do roku 1990 se věnoval povolání, kterému se vyučil – působil dlouhá léta v pohostinství. Zároveň se však již od roku 1976 intenzivně věnoval M-klubu, kde působil jako neplacený dramaturg. Díky jeho obrovskému hudebnímu přehledu i neobyčejně vyvinutému smyslu objevit skryté hudební talenty se mu podařilo kolem sebe již v této době shromáždit mnohé dobré místní kapely. V roce 1983 stál u zrodu pořádání Valašského špalíčku, čímž založil již více než dvě desítky let trvající tradici konání tohoto multižánrového festivalu. Další jeho významnou a pravidelně konanou akcí byly Cesty lidové písně k současnému folku, kde vedle folklorních souborů a cimbálových muzik vystupovali i písničkáři. Od roku 1990 působil Prokeš v M-klubu jako dramaturg na částečný úvazek a zároveň se živil jako novinář v oblasti kultury, a to především pro oblastní přílohu zlínské MF Dnes. Od roku 1991 získal v M-klubu místo vedoucího, a zároveň stále zastával funkci dramaturga a také hospodáře M-klubu. V této době Prokeš uváděl také pořad České televize o netradiční hudbě Sešli se. V roce 2010, kdy se změnilo vedení Kulturního zařízení, pod něž M-klub spadá, odešel Karel Prokeš ze svého postu. V současné době pracuje pro Český rozhlas Ostrava, kde uvádí svůj vlastní pravidelný pořad Extrovna. Karel Prokeš patří neodmyslitelně ke kulturnímu dění ve Valašském Meziříčí, svou obětavou prací a nadšením pro kvalitní hudbu, jimiž navázal na svého předchůdce, Milana Kuchynku, se zasloužil o veliký rozvoj hudební scény ve Valašské Meziříčí. Nebál se experimentovat, zvát neznáme formace a podporovat alternativní scénu, i když věděl, že ho nečeká ani vysoký honorář, ani patřičné ocenění. Právě Prokešovi se podařilo přivést do České republiky zajímavé kapely, jež tu vystupovaly poprvé, a to buď v M-klubu nebo na Valašském špalíčku. Dobrým příkladem je skupina The Frames s Glenem Hansardem, která se českému posluchači představila právě na Valašském špalíčku a nečekaně tak 123
Dostupné z:< http://valassky.denik.cz/zpravy_region/karel_prokes_sametova_revoluce_rozhovor.htm>, , [25. 10. 2010]
61
připravila hvězdnou dráhu pro Hansarda a Irglovou.
4.7.
Kompilace Valmez
Ojedinělým počinem valašskomeziříčské hudební scény jsou kompilační alba Valmez124, která se snaží zmapovat hudební rockovou tvorbu ve Valašském Meziříčí i v přilehlém okolí. Kompilační CD slouží zároveň k podpoření a vyzdvihnutí méně známých kapel, jež mají příležitost prezentovat se na této nahrávce spolu s významnými osobnostmi, jakými jsou například Vlasta Redl, Markéta Irglová, či s kapelami jako Mňága a Žďorp, Ciment a dalšími hudebními reprezentanty Valašského Meziříčí. Kompilace slouží také k hudební prezentaci města, které se snaží ukázat, jak je rocková hudba v této oblasti bohatě zastoupena a jakou má dlouholetou tradici. Stylové a žánrové zaměření těchto kompilačních nosičů není přesně vyhraněné. Edice zrcadlí vývoj rockové hudby ve Valašském Meziříčí a okolí, sleduje vznik a zánik některých kapel, přesuny muzikantů mezi jednotlivými formacemi a jejich postupný muzikantský vývoj. Zájem o získání místa na těchto unikátních nahrávkách je veliký. Tvůrci nosiče mají vždy z čeho vybírat, což dokazuje i poslední CD Valmez 2009, na které se přihlásilo 45 kapel z Meziříčska. Z tohoto faktu vychází i recenzenti těchto nosičů, kteří se shodují na tom, že není možné obsah alb jakkoliv hodnotit pro jejich stylové, profesionální, věkové i hudební odlišnosti. „Dvacítka zúčastněných jmen vzešla z více než dvojnásobného počtu uchazečů a stylově slyšíme punk, rock, folk, šanson, industrial, elektroniku, metal i folklor. Ocenění si autoři nesporně zaslouží za takřka vlastivědnou snahu mapovat místní hudební kulturu i fušku, jakou jim muselo dát zorganizovat hromadné focení všech účastníků.“ (Roman Jireš)125 Kompilace se dočkala letos už čtvrtého vydání a její křest proběhl na hudebním festivalu Hrachovka 2009, pořádaném v obci Hrachovec nedaleko Valašského Meziříčí. Vše ale začalo už v roce 1995, když se o první vydání zasloužil frontman kapely Mňága a Žďorp, Petr Fiala. Tento první počin byl nazván Veselý hřbitov (Monitor 1995), na kterém 124
Dostupné z: < http://www.hudbavalmez.cz > [cit. 15. 4. 2010], dostupné z: [cit. 15. 4. 2010], CD Veselý hřbitov (Monitor 1995), Valmez 99 (Studio Poličná 1999), Valmez 04 (Indies Records 2004), Valmez 2009 (Championship Records 2009) 125 Dostupné z: http://www.muzikus.cz/recenze/VA-Valmez-2009~15~zari~2009/ [cit. 16. 4. 2010]
62
bylo čtrnáct kapel z Valašského Meziříčí, Rožnova a okolí. Dohromady tyto kapely nahrály šestnáct písní.
Mňága a Žďorp – Nuda Libanon – Nuda, Dangerous Makeup Neštastná Zvířátka – Noc, Rumáč Mojo – Válka na moři Spytihněv – Vejce Happyend – Špatný konec Ciment – Poslali mi páni psaní Pointers – Mor Misery – Hazardní hra, Seš Bastard Koroze – Ostří hoši Zvěřinové hody – Že tu jsi Stetson – Jawa Jiří Dohnal – Improvizace na sitár Velký Plytkoš – Velký Plytkoš
Druhého CD pod příznačným názvem Valmez 1999, který se zaběhl a používá se dodnes jen se změnou roku, se ujali Milan Basel a Bob Kramoliš. Na tomto hudebním nosiči se nachází dvacet písní, jež byly natočeny deseti kapelami, které se zde prezentovaly každá dvěma písněmi. Nahrávky byly pořízeny a smíchány v listopadu 1998 a v únoru 1999 ve Studiu Poličná nedaleko Valašského Meziříčí, které i toto CD vydalo.
Petra Vanova – Stíny, Bohyně evidence Rauš – Hlavy rozmazané v dešti, Černobílý svět Tros Pštros – The tree of death, No fuckin´ fireindian dance in along time Shit Jumping – Love with man, Katawata Black Adder – Afroamerican, Lucky stupid from the hell Zavíráme! – To by ještě šlo, Ostrava Posádková Hudba Marného Slávy – Cesta do blahobytu, Hlídač Mladí a neklidní – Final fling, Review Elektrïck Mann - Fízl, Kéž bych měl práci Giveaway – Far away II., You 63
Další nosič, který mapoval hudební dění uplynulých pěti let v tomto regionu, je třetí kompilace Valmez 2004, již dali dohromady David Schwager, člen dnes už zaniklé skupiny Funková brigáda, a Daniel Ševčík. Tento hudební výběr vyšel v brněnské distribuci Indies Records a můžeme zde najít dvacet jedna písní od dvanácti kapel.
Funková brigáda – Karel, Hoši od Bobří řeky Rauš – Ano=Ne, The Happy Furious Song Docuku – U súsedů, Rumunica Siren – We Talk Kandráči – Hinman khere čavo romano, Dada Elektrïck Mann – Jahodové koláčky, Štrauz Lucie Redlová – Samičí blues, Před usnutím Harom – Pozáruční blues, Zabíjačka Ciment – Večírek s přáteli Sbiranico – Pátrací, Money Café la Maňana – At The Moment, Plavu s hlavou pod vodou František Segrado & Veselá bída – Vandrovali hudci
Čtvrté kompilace Valmez 2009, o niž se postarali Karel Mikuš a Jiří Petřek, se zúčastnily vedle starších i zcela nových kapel také největší hvězdy Valašského Meziříčí – Vlasta Redl, Mňága a Žďorp a dnes již oskarová Markéta Irglová. CD vydané v distribuci Championship Records obsahuje dvacet písní od dvaceti kapel. Nahrávky byly buď poskytnuty vybranými skupinami, nebo nahrány ve studiu PRO-MARTS Vsetín.
Vlasta Redl – Město měst Docuku – Nedobře New Partner – To stačí Elektrïck Mann – Atomová bomba Mňága a Žďorp – Kafe Wotienke & Band – I Can´t Believe It Rains Ciment – Namíšal jsem maltiska Akustik Rauš – Bláto fiordmoss – Carnivore 64
Pankhart – All the Luck I Love 69 Popgeju – Adam Lucie Redlová – Pilot Sbiranico – Starý příteli Joe Bar Blues Street – Končí noc Harom – Cesty nikam Dan Kettner – M3r3sj3v Projektil – Strach Droband – Závist Black Adder – Kara Ben Nemsi Café la Maňana – My Love Is So Flighty
Pravidelné vydávání takovýchto kompilačních CD se zdá být dobrou cestou pro postupné mapování rockově výjimečného Valašskomeziříčska. Některé z těchto kapel možná „nepřežijí“ do příštího natáčení, jiné naopak na další desce potvrdí své kvality a ukážou svůj hudební vývoj. Každopádně nahrávky slouží jako historický, archivní, muzikologický a hlavně posluchačsky velmi zajímavý dokument místní rockové scény.
65
Závěr V úvodních kapitolách této práce jsem si stanovil za cíl zmapovat stav rockové hudby v oblasti Valašskomeziříčska. Sledoval jsem vývoj tohoto hudebního fenoménu od let šedesátých až po současnost. Bylo nutné použít jak dostupné informační zdroje, tak konzultovat s hudebníky samými. Na základě tohoto výzkumu jsem se pokusil vytvořit přehledně členěný text vedený chronologicky a věnující se jednotlivým kapelám. Při zkoumání rockové hudby šesté a sedmé dekády lze sledovat tendenci kapel čerpat inspiraci pro svůj repertoár u cizích, často zahraničních, skupin. Hudebníci, vystupující převážně na tanečních zábavách, přebírali písně např. od The Beatles, Led Zeppelin či Bee Gees (Salamandr, Krokus). Rocková hudba v tomto regionu byla teprve ve svém zrodu, muzikanti hledali svoji cestu, nechávali se inspirovat profesionály a orientovali svoji produkci také podle požadavků publika. Od let osmdesátých se již objevuje posun k tvoření vlastních originální produkci. Nejvýrazněji z této doby i let pozdějších vyčnívá Mňága a Žďorp, jež dokázala vytvořit zcela osobitý hudební styl, pro nějž je stejně důležitá hudební i textová složka. Právě touto snahou odlišit se se M&Ž podařilo dosáhnout slávy a její popularita neklesá. Příznačným prvkem pro valašskomeziříčský rock je spojení rockové a folklorní hudby. Této kombinace využívá ve své tvorbě Ciment, který dokázal vedle sebe postavit metalový sound, folklórem inspirovanou melodii a vlastní text psaný ve valašském dialektu. Největší osobností tohoto druhu hudby je bezpochyby vynikající hudebník a textař, Vlasta Redl, jehož tvorba je tak oblíbená, že lze některé jeho skladby považovat za zlidovělé. Podobnou cestou se ubírají i např. hráči Docuku a částečně sem spadá i hudba Dživ Lačes nebo Harom. Vedle folklóru, jako jednoho z důležitých inspiračních zdrojů, ovlivňovalo a stále ovlivňuje místní muzikanty široké spektrum hudebních stylů. V tvorbě formací se objevuje vliv blues a jazzu (Joe Bar Blues Street, Café la Maňana, Wotienke), funky (Funková brigáda), rapu (Elektrïck Mann) či folku a písničkářství (Lucie Redlová). Současná valašskomeziříčská rocková scéna je neuvěřitelně pestrá, stylově bohatá, zasahuje posluchače všech věkových skupin, čerpá z mnoha zdrojů a někteří z hudebníků míří k profesionalitě. V porovnání s dalšími regiony naší republiky vyjma velkých měst si udržuje vysokou uměleckou úroveň a výborně tuto oblast reprezentuje. Co se týče organizace psaní tohoto textu, byl při popisování jednotlivých dekád použit dvojí způsob zpracování tématu. Léta šedesátá až osmdesátá včetně jsou 66
zaznamenána formou zapracování jednotlivých hudebních skupin do kontextu. Více jsou komentovány souvislosti a vztahy, které jsou po letech zřetelnější. Některé informace již naopak nebylo možno dohledat, protože valašská rocková hudba je v literatuře zatím zpracována jen minimálně a mnohé z hudebníků nebylo možné kontaktovat osobně. Také rozsahově představuje tento díl jenom asi třetinu z celkového popisu zdejší rockové hudby. Hlavní důraz je kladen na část popisující hudbu doby porevoluční a sahající až do dnešní doby. Zde jsem změnil způsob podávání informací. Rozhodl jsem se pro heslovité uvádění jednotlivých kapel, neboť takovéto uspořádání dat považuji za nejvíce objektivní. Energii jsem vložil hlavně do vyhledávání informací o hudebních formacích a do konzultací s hudebníky, kteří místní rockovou hudbu vytvářejí. Některé medailony jsem rozšířil i o recenze hudebních nosičů nebo uvádím přímé výpovědi interpretů, které mi byly poskytnuty při výzkumu. Svoji práci jsem se snažil pojmout tak, aby byla užitečná i širším vrstvám rockových příznivců. Proto jsem dbal na přehlednost celé práce a časovou posloupnost při popisu jednotlivých kapel. Na závěr každé podkapitoly pojednávající o formaci jsem přidal ještě závěrečný výčet aktuálně hrajících hudebníků a ke každé popisované skupině i seznam všech možných dostupných zdrojů o ní. Je jasné, že do této práce nebylo možné zahrnout všechny existující kapely Valašskomeziříčska. Některé stojí na hudebním pomezí a není snadné určit jejich přináležitost k rockovému stylu. Jiné jsou velmi mladé, mají za sebou pouze několik vystoupení a na jejich hudební vývoj se teprve čeká. Směrodatný byl také rozsah této práce. Text jsem zároveň rozšířil o popis důležitých hudebních událostí a institucí, bez kterých by úroveň hudebního života ve zdejším regionu nebyla tak vysoká. Jsou jimi festivaly Valašský špalíček a Hrachovka a místní hudební platforma M-klub. Věřím,
že
mé
úsilí
sesbírat,
zpřehlednit
a
zpřístupnit
informace
o valašskomeziříčské rockové scéně pomohlo alespoň částečně ke splacení dluhu, jaký má česká muzikologie vůči regionální rockové hudbě, a že najde svoji cílovou skupinu jak mezi hudebněvědnými badateli, tak i mezi rockovými fanoušky.
67
Resumé V této
diplomové
práci
byla
pozornost
věnována
rockové
hudbě
na Valašskomeziříčsku. Text je zpracován chronologicky podle jednotlivých dekád. První část práce je věnována rocku v letech šedesátých až devadesátých, nejrozsáhleji je však zpracováno posledních dvacet let až do současnosti. Zde jsou uvedeny medailony o jednotlivých hudebních skupinách a interpretech. Řazení kapel je chronologické a jejich popis uvnitř medailonu rovněž. Důraz je kladen hlavně na faktografii, přehlednost a objektivitu. V závěru práce jsou popsány dva nejdůležitější festivaly, které se ve Valašském Meziříčí a okolí konají – jedná se o multižánrový festival Valašský špalíček a o svoji podobu stále měnící festival Hrachovka. Práce také obsahuje kapitolu o fenomenálním valašskomeziříčském M-klubu, díky němuž hudební svět poznal dříve zcela neznámé formace. Pojednává i o speciálních kompilačních hudebních nosičích Valmez, jež zaznamenávají v průběhu let místní hudební scénu tradiční i novou. Práce by měla plnit mimo jiné funkci přehledové publikace o regionální rockové hudbě pro další hudební zájemce.
68
Summary The diploma thesis deals with rock music in the region of Valašské Meziříčí. The text is organized chronologically according to decades. The first part of the thesis covers rock music from the 60s to the 90s. The most extensively elaborated part is the time span of the last twent years. The profiles of individual performers and music bands are covered in this section. The bands are ordered chronologically and descriptions within the profiles are organized in the same way. The emphasis is put especially on factuality, clarity, and objectivity. In the conclusion of the thesis, there is a description of two prominent music festivals that take place in Valašské Meziříčí and its surroundings. These are the multigenre festival Valašský Špalíček, and the constantly changing Hrachovka. One chapter concerns with the phenomenal M-club in Valašské Meziříčí. Thanks to it, musical ensembles were discovered that had been unknown in the music world before. The work furhter concerns with special music media „Valmez“ that monitor the traditional as well as entirely new and fresh music scene in the course of time. The thesis should serve as a regional rock music survey for musical enthusiasts.
69
Zusammenfassung Diese Diplomarbeit befasst sich mit Rockmusik in der mährischen Region um Valašské Meziříčí. Der Inhalt ist chronologisch nach den einzelnen Jahrzehnten aufgebaut. Der erste Teil der Arbeit widmet sich dem Rock der 60er bis zu den 90er Jahren. Am ausführlichsten werden jedoch die letzten zwanzig Jahre bis zur Gegenwart beschrieben. Hier werden Portraits einzelner Musikgruppen und Interpreten präsentiert. Die Reihenfolge der Rockbands ist chronologisch und ihre Darstellung in den Portraits ebenso. Dabei stehen Sachkundigkeit, Übersichtlichkeit und Objektivität im Vordergrund. Am Ende der Arbeit werden die zwei wichtigsten Festivals vorgestellt, die in Valašské Meziříčí und Umgebung stattfinden – es handelt sich um das Multigenrefestival Valašský špalíček und um das sich stets wandelnde Festival Hrachovka. Diese Arbeit enthält auch ein Kapitel über den einzigartigen Musikklub M-klub in Valašské Meziříčí, dank dessen die Musikwelt einige früher völlig unbekannte Gruppierungen kennen lernte. Außerdem behandelt die Arbeit spezielle Musikträger Valmez mit Kompilationen, die im Laufe der Jahre sowohl die traditionelle, als auch die neue regionale Musikszene dokumentieren. Diese Arbeit soll darüber hinaus interessierten Musikern einen Überblick über die Rockmusik der Region um Valašské Meziříčí bieten.
70
Použité prameny a literatura ČERNÝ, J.: Hvězdy tehdejších hitparád. Praha, Panton 1989. DORŮŽKA, P. (ed): Hudba na pomezí. Praha, Panton 1991. FIALA, P. a kol.: Mňága & Žďorp: Z nejhoršího jsme uvnitř. Olomouc, Hájek a spol. 1993. FIALA, P.: Mňága a Žďorp výhledově. Praha, Maťa 1999. FIC, R. - ČÁP, P. a kol.: Rock proti proudu. (2 svazky). Praha, Vokno 1992 - 1993. HEATLEY, M. (ed): Encyklopedie rocku. Praha, Beta – Dobrovský & Ševčík 1999. HRUŠKA, E.: Od odzemku a valašky k rocku a elektrické kytaře. Historie bigbítu a rocku na Valašskomeziříčsku, Egg 1999. KOTEK, J.: Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století Díl 1. Praha, Academia 1994. KOTEK, J: Dějiny české populární hudby a zpěvu (1918 – 1968) Díl 2. Praha, Academia 1998. LANGEROVÁ, B. a kol.: Zlínský kraj. Praha, ACR Alfa s. r. o. 2006. LINDAUR, V. - KONRÁD, O.: Bigbít. Praha, Torst 2001. MACEK, P. a kol.: Slovník české hudební kultury. Praha, Supraphon 1997. MALIŇÁK, J. a kol.: Zlínský kraj. Rožnov pod Radhoštěm, PROXIMA Bohemia spol. s r.o. rok? OPEKAR, A. - VLČEK, J.: Excentrici v přízemí: (nová vlna v Čechách – příběh dušičkový). Praha, Panton 1989. POLEDŇÁK, I. – CAFOUREK, I.: Sondy do popu a rocku. Praha, H & H 1992. POLEDŇÁK, I. - WASSERBERGER, I. - MATZNER, A.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. (4 svazky) Praha, Supraphon 1980 - 1990. VAVŘÍK, R.: Mňága a Žďorp. Bakalářská diplomová práce FF MU, Brno 2008. VLČEK, J.: Rock 2000: slovníková příručka. (3 svazky). Praha 1982 - 1984. VLČEK, J.: Rockové směry a styly. Praha, Ústav pro kulturně výchovnou činnost 1988. WEISS, T.: Beaty, Bigbeaty, Breakbeaty. Praha, Maťa 1998. WICH, F.: Rock & Pop. (2 svazky). Praha, Volvox Globator 1999. 71
Zpravodaj vydávaný Jednotným kulturním zařízením města Valašského Meziříčí (později Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí) od roku 1963 do současnosti Kulturní zpravodaj města Valašského Meziříčí 1963–1980 Informační zpravodaj města Valašského Meziříčí 1981–1992 Šipinky 1993–2009 Kázetko 2010
Elektronické zdroje: http://bandzone.cz/blackadder [21. 4. 2010] http://bandzone.cz/cafelamanana [21. 2. 2010] http://bandzone.cz/elektrickmann [23. 4. 2010] http://bandzone.cz/projektil [29. 5. 2010] http://bandzone.cz/sbiranico [19. 3. 2010] http://festivaly.poslouchej.net/10321-Hrachovka-Letos-mozna-naposledy.html [18. 7. 2010] http://festivaly.poslouchej.net/7398-Hrachovka-letos-dava-prostor-tvrde-muzice.html [cit. 18. 7. 2010] http://hudba.proglas.cz/detail-clanku/segrado-frantisek-vesela-bida-nebozizek.html [22. 4. 2010] http://kanon-rock.wz.cz [25. 3.2010] http://kultura.idnes.cz/mnaga-prekvapi-po-20-letech-tocila-s-novym-producentem-p07 /hudba.asp?c=A100128_182500_literatura_tt [26. 5. 2010] http://kultura.idnes.cz/show_oscar.asp?c=A080225_033740_show_oscar_jaz [23. 4. 2010] http://kuryr.hradiste.cz/index.php?AKCE=STRANA&ID=4&CISLO=39&ROK=1999#12 19 [19. 3. 2010] http://mklub.kzvalmez.cz/historie [20. 3.2009] http://mklub.kzvalmez.cz/historie/ [20. 8. 2010] http://mklub.kzvalmez.cz/historie/ [25. 10. 2010] http://musicserver.cz/clanek/19201/S-Petrem-Fialou-po-albech-Mnagy-a-Zdorp/ [25. 5. 2010] 72
http://musicserver.cz/clanek/21555/Mnaga-a-Zdorp-Na-stanici-polarni/ [26. 5. 2010] http://musicserver.cz/clanek/8530/Elektr-239-ck-Mann-Zhorovy-streety [23. 4. 2010] http://spalicek.kzvalmez.cz/historie/ [31. 8. 2010] http://spalicek.kzvalmez.cz/historie/ [31. 8. 2010] http://valassky.denik.cz/zpravy_region/karel_prokes_sametova_revoluce_rozhovor.htm [25. 10. 2010] http://www.abradio.cz/hudebni-novinky/reporty/4202/strict-joy-markety-irglove-a-glenahansarda-boduje [23. 4. 2010] http://www.bluesstreet.cz/o-nas [29. 5. 2010] http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/morava80let/04-valmez.php [31. 8. 2010] http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/morava80let/kapely/betulapendula.php [15. 8. 2010] http://www.docuku.cz [26. 4. 2010] http://www.elektrickmann.com [23. 4. 2010] http://www.fan-tom.cz/?clanek=1198 [18. 7. 2010] http://www.fb.unas.cz/indexik.php?id=2 [20. 2. 2010] http://www.fiftyfifty.cz/Wotienke--Band-1310866.php [20. 2. 2010] http://www.freemusic.cz/akustikraus/kapela_info.html [13. 6. 2010] http://www.freemusic.cz/clanky/4048-hrachovka-25-29-37-den-prvni-patek.html [14. 7. 2010] http://www.freemusic.cz/clanky/4850-hrachovka-music-fest-26-27-298-den-prvnictvrtek.html [15. 7. 2010] http://www.freemusic.cz/clanky/5676-hrachovka-27-27-287-hrachovec-u-valasskehomezirici.html [16. 7. 2010] http://www.freemusic.cz/kratke-zpravy/16703-valmezsti-elektrick-mann-za-tydenrozdivoci-brnenskou-fledu.html [23. 4. 2010] http://www.hanzlicek.cz/index_t.php?page=dobrohost&a= [21. 4. 2010] http://www.hrachovka.com/informace/program/ [18. 7. 2010]
73
http://www.hrachovka.com/informace/program/5 [18. 7. 2010] http://www.hudbavalmez.cz [15. 4. 2010] http://www.hudbavalmez.cz/kapely-2/black-adder-15 [21. 4. 2010] http://www.hudbavalmez.cz/kapely-2/harom-17 [12. 9. 2010] http://www.hudebniskupiny.cz/joe-bar-blues-street [29. 5. 2010] http://www.kapely.com/detail:Akustik-Raus:1526:0:::12:111111:0 [13. 6. 2010] http://www.lidovky.cz/festival-hrachovka-skoncil-fiaskem-dalsi-rocnik-asi-nebude-paq/ln_kultura.asp?c=A090726_212815_ln_kultura_jk [18. 7. 2010] http://www.lovemusic.cz/elektr%C3%AFck-mann---kokar-pickan-cd--dvd [23. 4. 2010] http://www.lyricon.net/texty-pisni/lucie/lucie-v-opere/troubit-na-trumpety-by-se-nam-libilo [16. 9. 2010] http://www.mestovsetin.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=18676&id=486553 [22. 4. 2010] http://www.metropolislive.cz/detail/281/220/ [8. 8. 2010] http://www.meziricsko.cz/ [10. 11. 2010] http://www.michalhoracek.cz/cd/tak-to-chodi [20. 4. 2010] http://www.musicscaper.sk/?clanok=293 [13. 6. 2010] http://www.musiczone.cz/index.php?page=articles&cat=reviews&id=1060 [15. 4. 2010] http://www.muvalmez.cz/doc/15499/ [13. 7. 2010] http://www.muzikus.cz/dziv-laces [26. 4. 2010] http://www.muzikus.cz/festivaly/hrachovka-2007-music-festival [17. 7. 2010] http://www.muzikus.cz/projektil [29. 5. 2010] http://www.muzikus.cz/recenze/VA-Valmez-2009~15~zari~2009 [16. 4. 2010] http://www.muzikus.cz/wotienke-band [20. 2. 2010] http://www.muzikus.cz/zive/Hrachovka-Hrachovec-u-Val-Mezirici-27-28-707~25~srpen~2007/ [17. 7. 2010] http://www.myspace.com/cafelamanana [21. 2. 2010]
74
http://www.redl.cz/info.htm [25. 7. 2010] http://www.rozhlas.cz/ostrava/porady/_zprava/419658 [25. 10. 2010] http://www.theswellseason.info/node/55 [22. 4. 2010] http://www.tka.cz/Archiv/Program/2009/program04-09.htm [21. 4. 2010] http://www.topzine.cz/horacek-hapka-panove-vy-vite-kudy-kam [21. 4. 2010] http://www.valasskemezirici.cz/doc/16895/ [15. 7. 2010] http://www.valasskemezirici.cz/doc/26801 [23. 4. 2010] http://www.velkyzpevnik.cz/zpevnik/mnaga-a-zdorp/i-cesta-muze-byt-cil [26. 5. 2010] http://www.veselabida.cz/web/kapela [21. 4. 2010] http://www.wotienke.com [20. 2. 2010] http://www.youtube.com/watch?v=aWaMz0G0sXI [21. 2. 2010] http://www.youtube.com/watch?v=KH3ZjSeUzGI [cit. 25. 3.2009] http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/festival-hrachovka-nezanikne-jen-budeskromnejsi_150473.html [18. 7. 2010] www.bluesstreet.cz [29. 5. 2010] www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/morava80let/kapely/ciment.php [29. 5. 2010] www.ciment.cz [29. 5. 2010] www.divadloschod.cz [19. 2. 2010] www.droband.com [19. 2. 2010] www.harom.cz [12. 9. 2010] www.hudbavalmez.cz [19. 2. 2010] www.hudbavalmez.cz/kapely-2/ciment-31 [29. 5. 2010] www.hudebniskupiny.cz/ciment [29. 5. 2010] www.redlova.cz [20. 3. 2010] www.valassko.cz/udalosti/show.XT=bonga [19. 3. 2010]
75
