No title

Brno 2013

Carol Birch: Jamrach’s Menagerie Copyright © 2011 by Carol Birch Translation © Tomáš Kačer, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o. 2012, 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-877-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-878-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-879-6 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-880-2 (Formát MobiPocket)

Pro Budgieho

1

Narodil jsem se dvakrát. Poprvé v dřevěné místnosti, která čněla nad černé vody Temže, a pak znova o osm let později v Ratcliffe Highway, když mě do tlamy vzal tygr a všechno to doopravdy začalo. Řekněte Bermondsey a všichni nakrčí nos. A stejně to byl domov, dřív než všechny další domovy. Když jsme spali, šplouchala pod námi řeka. Ze dveří byl přes dřevěnou zábranu vidět plavební kanál před domem, kudy se se zvláštně liknavým, šedivým bubláním valila voda. Přes laťky jste v tom šedém sajrajtu dole viděli pohyb. Mezi hromadami tlejícího dřeva se táhl hustý zelený sliz, leskl se, jak na něho ta břečka stříkala. Pamatuju si zakroucené uličky s ohnutými lokty a křivými koleny, rozježděné kobylince na cestě, trus ovcí, které každý den chodily z bahnisek kolem našeho domu, i dobytek bučící nesnesitelným zármutkem na dvoře koželužny. Pamatuju si tmavé cihly továrny, kde se vydělávala kůže, a že padal černý déšť. Zkrabatělé červené cihly ve zdech byly od sazí ztmavlé jako dehet. Když jste se jich dotkli, konečky prstů se vám černě leskly. Zpod dřevěného mostu vycházel těžký zápach, a když jste přes něj ráno cestou do práce přecházeli, cpal se vám do frňáku.

11

Vzduch nad řekou plnily zvuky a déšť. A někdy v noci se nad třpytivou vodou nesl zpěv námořníků — jejich hlasy pro mě byly stejně divoké a temné jako živly samy —, popěvky odevšad ve zvláštních, šišlavých i uřvaných jazycích a s melodiemi, které stoupaly a klesaly jako spousta malých schodišť, při nichž jsem měl pocit, že jsem se ocitl tam daleko, na neznámých místech, kde pálí slunce. Při pohledu ze břehu byla řeka velkolepá, ale odporná, když jste bosýma nohama natrefili na tenké červené hlísty žijící v lepkavém bahně. Pamatuju si, jak se kroutili. Ale pohleďte na nás. Prolézali jsme křížem krážem nové stoky, sami jako červi, hubení šediví chlapci a hubené šedivé dívky, šediví jako bahno, kterým jsme se brodili a cákali jím kolem sebe v temných tunelech s oblým ústím, kde to páchlo jako v pekle. Stěny pokrývala ztvrdlá vrstva černých hoven. Vyloupávali jsme z ní pence ve snaze naplnit si kapsy, zakrývali jsme si nos a pusu kapesníkem a oči nám slzely a štípaly. Někdy jsme se pozvraceli. Bylo to stejně běžné jako kýchat nebo říhat. A když jsme s přimhouřenýma očima vyšli ven na náplavku, čekal nás nádherný pohled: velký zázrak, vysoký a majestátní trojstěžňový klipr s nákladem čaje z Indie vplouvající do londýnského přístaviště, kde odpočívala stovka lodí jako čistokrevní koně, které hřebelcují, kurýrují, připravují, konejší a uklidňují před blížícím se velkým mořským dostihem. Jenomže kapsy jsme neměli plné nikdy. Pamatuju si na hryzání v břiše, na nevolnost z hladu. Na to, co se s mým tělem dělo celou noc, zatímco jsem ležel v posteli. Tohle všechno bylo dávno. V těch dnech se moje máti klidně mohla vydávat za děcko. Byla to malá, hranatá bytůstka se svalnatými rameny a pažemi. Při chůzi dělala velké kroky a komíhala rukama od ramen dolů. Byla k popukání, matinka moje. Spali jsme spolu na přistýlce. V pokoji nad řekou

12

jsme se navzájem ukolébávali zpěvem — měla moc pěkný, nakřáplý hlas —, ale občas přišel jeden pán, a to jsem pak musel jít vedle a zavrtat se pod okraj staré zválené peřiny, kde mě zboku do hlavy přes přikrývku šťouchaly bosýma nohama malé děti a hodovaly na mně blechy. Ten pán, co chodil za mámou, nebyl můj táta. Můj táta byl námořník a umřel dřív, než jsem se narodil, tak to máti říkala, ale nikdy toho moc neprozradila. Tenhle pán byl vytáhlý, hubený, šlachovitý tvor s ústy plnými křivých zubů a neposednýma nohama, kterýma bez ustání klepal do rytmu pokaž­ dé, když seděl. Řekl bych, že se musel nějak jmenovat, ale nikdy jsem nezjistil jak, a jestli jo, tak jsem to zapomněl. Je to jedno. Nikdy jsem s ním neměl nic společného, ani on se mnou. Jednoho dne přišel, když si zrovna něco pobrukovala nad šitím — spravovala nějakému námořníkovi kalhoty rozedrané v rozkroku —, shodil ji na zem a začal do ní kopat a řval, že je špinavá coura. Měl jsem strach a myslím, že větší strach jsem nikdy předtím neměl. Odkutálela se pryč, praštila se hlavou o nohu stolu a potom vyskočila a ječela jako smyslů zbavená, že je parchant a hajzl a že už s ním nikdy nechce nic mít, a mávala kolem sebe těma svýma krátkýma, silnýma pažema, a obě ruce měla sevřené v pěst, připravené k úderu. „Lhářko!“ zahřímal. Netušil jsem, že má takovýhle hlas. Jako by byl dvakrát tak velký. „Lhářko!“ „Já že jsem lhářka?“ zavřeštěla a vrhla se mu z obou stran po hlavě, popadla ho za uši a lomcovala mu s ní, jako by natřásala starý polštář. Když ho pustila, zapotácel se. Vyběhla ven na pavlač, křičela zplna hrdla a všechny sousedky se vyhrnuly ven s vykasanými sukněmi, některé měly v ruce nůž, jiné tyč nebo hrnec a jedna držela svícen. Prohnal se mezi nimi s vytaseným nožem, strašlivou obrovitou kudlou zdviženou

13

nad rameno, všem jim vynadal do kurev a nakonec je setřásl a utekl k mostu. „Dostanu tě, ty mrcho!“ křičel zdálky. „Dostanu tě a rozpářu ti břicho!“ Tu noc jsme utekli. Nebo si to tak aspoň pamatuju. Třeba to nebylo tu noc, třeba to bylo o pár dní nebo o týden později, ale z Bermondsey si pak už na nic nevzpomínám, jenom na jasný měsíc na řece, jak jsem šel bosky za mámou přes Londýnský most vstříc svému druhému narození. Bylo mi osm. Vím, že do ulic v Ratcliffe Highway jsme přišli včas, a tam jsem se setkal s tygrem. Všechno, co se přihodilo potom, už bylo jen důsledkem. Věřím v osud. V hody kostek, tahání sirek. Vždycky to tak bylo. Zastavili jsme se na Watney Street. Bydleli jsme ve vraním hnízdě v domě paní Reganové. Ke dveřím vedly dlouhé schody. Kolem suterénu bylo zábradlí, které ohraničovalo hluboký, tmavý prostor, kde se po nocích scházeli muži na partičku a pár skleniček něčeho ostřejšího. Paní Reganová, vysoká ztrhaná ženská s pobledlým, vystrašeným výrazem, bydlela pod námi s neustále se proměňující skvadrou námořníků a šmelinářů, a o patro výš bydlel pan Reuben, starý černoch s bílými vlasy a hustým žlutým knírem. Uprostřed našeho pokoje byl natažený závěs a za ním celý den tiše pochrupovaly dvě staré pruské štětky, kterým se říkalo Mari-Lou a Silky. Naše malá část cimry měla okno s výhledem na ulici. Ráno mi do snů vstupovala vůně kvásku z pekařství naproti. Vyjma neděle nás každý den brzy ráno budilo skřípání pekařova trakaře na kamenné dlažbě a o chvilku později pak trhovci, kteří si stavěli stánky. Watney Street byla jedno velké tržiště. Bylo tam cítit shnilé ovoce a zelenina, zatuchlá rybina, dva masivní barely na maso, které stály o troje dveře dál před řeznictvím a z nichž přes okraj vyčuhovaly rypáky z rozčtvrcených prasečích hlav. Ani zdaleka to nebylo tak špatné jako Bermondsey, kde to páchlo po hovnech. Než jsme se odstěhovali do Highway, nikdy jsem

14

si neuvědomil, že v Bermondsey páchnou hovna. Byl jsem jenom dítě. Myslel jsem si, že smrad hoven je přirozeným pachem světa. Watney Street a Highway a všechno okolo mi připadalo sladší a čistší než cokoli, s čím jsem se doposud setkal, a až později jsem s velikým překvapením zjistil, za jak příšerně smradlavou díru ho považují ostatní. Po chodnících odtékal lák a krev do kanálů a vsakoval se do břečky pod trakaři, kterými se celý den šibovalo tam a zase zpátky, tam a zase zpátky, do domu, nahoru po schodech, do pokoje. Naučenými pohyby jsem se v té břečce klouzal bosýma nohama, ale bylo to lepší než každodenní temžské bahno plné hoven. Na každých dveřích a každém trakaři visely mucholapky. Všechny byly černé a zdrsnělé milionem much, ale ničemu to nepomáhalo. Další milion jich vesele poletoval vzduchem a procházel se po vnitřnostech, které řezníkův pomocník časně zrána velice pečlivě nařezal na tenké plátky a vystavil ve výloze. Ve Watney Street se dalo sehnat cokoli. Na našem konci byly jen obytné domy a ve zbylé části obchody a hospody, ale celá ulice byla jedno velké tržiště. Prodávalo se levné zboží: staré oblečení, staré železo, staré všechno možné. Když jsem šel přes trh, měl jsem oči ve stejné výšce jako hlávky zelí, hrbolaté brambory, ovčí játra, nasolené okurky, králičí kožky, kořeněné salámy, hovězí nožky a jemně zakulacená, rostoucí bříška dam. Srocovaly se tu různé druhy lidí, rváči i chudáci, probírali se hromadami starých obnošených bot a hadrů, hemžili se jako mravenci, strkali se a vráželi do sebe a na­ dávali si, urputné staré dámy, děti jako já, námořníci i usmě­ vavé holky a ošuntělí chlapi. Všichni křičeli. Když jsem tam vkročil poprvé, napadlo mě, sakryš, hlavně do toho hnusu nesmíš spadnout, jsi malej, tak by se ti to mohlo velmi lehce stát. Nejlíp uděláš, když se budeš držet poblíž trakařů, aby ses jich moh kdyžtak chytnout.

15

Bavilo mě dělat poslíčka. Na jedné straně byl Tower, na druhé Shadwell. Všechny obchody byly plné věcí z moře a lodí a já jsem ze všeho nejradši postával u výloh a motal se kolem dveří, abych z toho světa zachytil aspoň závan. Takže když mě jednoho dne paní Reganová poslala pro pytlík tabáku pro pana Reubena, šel jsem pro něj do přístavu určitě nejmíň hodinu. Od jedné z ženských, co ho prodávaly, jsem vzal půl libry, a když jsem se vracel zpátky, měl jsem hlavu jako ve snách a stejně tak jsem vnímal cestu, takže jsem si nic nemyslel o košíku s hřebeny na chodníku, kam ho upustila bledá dívka s jizvou na krku, ani o tom, že lidé se vytrácejí do dveří a průchodů, jako by je tam vtahoval nějaký mocný dech, a tisknou se ke zdem. Moje uši nezachytily náhlé ztišení běžného highwayského rytmu, ticho jednoho velkého společného zadržení dechu. Jak by mohly? Neznal jsem Highway. Znal jsem jenom tmavou vodu a bubliny špíny a malé lávky přes říčky plné hoven, které se chvěly bez ohledu na to, jak lehkou nohou jste je přecházeli. „Tohle nový místo, tohle námořnický městečko, kde zůstanem a uděláme si tu hezký pohodlíčko, Jaffy, ty můj kluku,“ jak se vyjádřila moje máti, bylo v každém ohledu a ve všem jiné. Viděl jsem tam věci, které jsem neviděl nikdy předtím. V novém labyrintu úzkých uliček se to hemžilo tvářemi a hlasy z celého světa. Na rohu před pivnicí jménem U Černýho Jacka ladně tančil medvěd brtník. Procházeli se tu pánové s papoušky na rameni, skvostnými ptáky v jasném šarlatu, pampeliškové žluti, nebeském nachu. S očima vědoucíma, poněkud pobaveným výrazem a šupinatýma nohama. Ve vzduchu na rohu Martha Street se vznášela smyslná vůně arabského šerbetu a ze dveří se vykláněly ženy v hedvábí jasně barevném jako papoušci, s rukama v bok a s mocnými ňadry, jako figury na přídích lodí kotvících u přístavní hráze. Výlohy obchodů v Bermondsey byly zaprášené. Když jste přiblížili obličej a zahleděli se dovnitř, viděli jste staré

16

mucholapky, bledé plátky masa, posypané koláče, proužky cibule odpadávající na žloutnoucí noviny. V Highway byly obchody plné ptáků. Klece byly naskládané do výšky jedna na druhou a ve všech se mačkali tvorové podobní vrabcům, ale zářiví jako cukrátka, červení a černí, bílí a žlutí, fialoví a zelení a někteří jemně levanduloví jako žilky na hlavě miminka. Člověku se až tajil dech, když je viděl tak natěsnané, po obou stranách namačkané křídly na ostatní. V Highway hřadovali zelení papoušci na stožárech lamp. Koláče a dorty za vysokými skleněnými výlohami zářily jako patrové drahokamy. Nějaký černoch se zlatými zuby a bílýma očima nesl kolem krku hada. Jak jsem mohl vědět, co možné je a co není? A když přede mě v celé své nádheře předstoupilo nemožné a uprostřed Ratcliffe Highway šlo směrem ke mně, proč bych měl vědět, jak se zachovat? Jistě, kočku jsem už předtím viděl. V Bermondsey se kvůli nim nedalo spát, lezly po střechách a kňouraly jako čerti. Žily ve smečkách, naježené a s divokýma očima, procházely se po dřevěných ochozech a mostech, praly se s krysami. Jenomže tahle kočka… Samo slunce sestoupilo na zem a procházelo se po ní. Stejně jako byli bermondseyští ptáci malí a hnědí, zatímco v mém novém domově naopak velcí a duhově zbarvení, tak se zdálo, že i kočky v Ratcliffe Highway musejí být plemenem po všech stránkách nadřazeným těm našim zakrslým micinám ze severního břehu. Tahle kočka byla rostlá jako menší kůň, mohutná, s pevnou hrudí a ramena jí silou jen hrála. Byla zlatá a vzor, který měla s naprostou dokonalostí pečlivě namalovaný po celém těle, měl tu nejčernočernější barvu na světě. Tlapy měla velké jako stoličky a náprsenku sněhobílou. Někde jsem ji už viděl, nakreslenou na plakátu na London Street na opačném břehu. Proskakovala hořícím kruhem a měla otevřenou tlamu. Mytické zvíře.

17

Vůbec si nevzpomínám na to, jak jedna noha střídala druhou, ani na dlažbu pod nimi. Přitahovala mě jako med vosu. Vůbec jsem se nebál. Stanul jsem před bohorovným nezájmem v její tváři a pohlédl do jejích jasných, žlutých očí. Měla zahnutý, ochmýřený čenich jako ze zlata, nozdry růžové a vlhké jako štěně. Zdvihla mohutné, bíle tečkované pysky, usmála se a vousy se jí rozevřely do květu. Uvědomil jsem si, že mi srdce vyskočilo kamsi převysoko a tluče jako pěstička pokoušející se utéct pryč. Nic na světě mi nemohlo zabránit zvednout ruku a pohladit ten její široký, teplý, huňatý čenich. Dokonce ještě teď ten nádherný dotek cítím. Nikdy nic nebylo tak měkké a čisté. Přes pravé rameno jí přeběhla vlnka, když zvedla tlapu — větší, než byla moje hlava —, a líně mě srazila k zemi. Jako by mě svalil polštář. Upadl jsem na zem, ale nestalo se mi nic vážného, jen jsem si vyrazil dech, a pak už to byl sen. Vzpomínám si, že všichni křičeli a volali, ale zdálky, jako bych se ponořil pod vodu. Svět se obrátil vzhůru nohama a jasným proudem tekl okolo mě, země vespod se pohybovala, vlasy mi padaly do očí. Měl jsem v sobě jakousi radost, to vím jistě — a nic, co by se dalo nazvat strachem, jen divokost. Drže­la mě v tlamě. Její dech mě spaloval vzadu na krku. Nohy jsem vlekl za sebou a kdesi v dálce jimi tloukl o zem. Viděl jsem, jak její zlatavě oranžové tlapy s bílou špičkou našlapují po zemi, zlehka, jako peříčko. Vzpomínám si na plavbu proti proudu divokých vod, na kvílení milionu schrán, nekonečný, bezčasý zmatek. Nebyl jsem nikdo. Neměl jsem jméno. Nikde jsem se nenacházel. Potom jsem si v jednu chvíli uvědomil, že nejsem nic, a tím skončilo nic a započal strach. Nikdy předtím jsem podobný pocit ztracenosti nezakusil, ačkoli mě v životě ještě mnohokrát čekal. Přicházely hlasy, nořily se z jekotu, nedávaly smysl. Pak

18

slova — je mrtvý, mrtvý, mrtvý, Pane, buď milostiv — a potom náhle tvrdý kámen a jeho chlad na tváři. Ženský hlas. Pohlazení po hlavě. Ne, ne, ne, má otevřený oči, podívejte se, je… tááák, hodnej kluk, zkusím, jestli… ne, ne, ne, jsi docela v pořádku… je mrtvý, mrtvý, mrtvý… probuď se, chlapče… probuď se… A jsem zrozen. Zcela při vědomí si sedám na chodník, při záblesku skutečnosti zamrkám. Jakýsi muž s širokým brunátným obličejem a žlutými, nakrátko ostříhanými vlasy mě držel za ramena. Díval se mi do očí a neustále opakoval: „Tak, teď už jsi v pořádku, chlapče… teď už jsi v pořádku, chlapče…“ Kýchl jsem a sklidil za to potlesk. Muž se usmál. Všiml jsem si, že kolem postává obrovský dav a všichni natahují krky, aby na mě viděli. „Chudáček malá!“ zvolal ženský hlas, a když jsem se podíval nad sebe, spatřil jsem ji, jak stojí v čele zástupu, žena s vyděšeným výrazem, neposlušnými rozcuchanými vlasy a oči­ma vykulenýma, obříma a rozpitýma za brýlemi se skly jak dno láhve. Držela za ruku děvčátko. To srocení lidu vypadalo jako tváře načmárané na tabuli, jako načmárané tváře se šmouhami místo těl a sem tam nějaká ta křiklavě barevná skvrna, červená, zelená, purpurová. Pozvolna se vzdouvalo jako moře a já ho nedokázal očima pojmout, srocení se mlži­lo, jako by mu v cestě stály slzy — oči jsem přitom měl suché —, mlži­lo se a chvělo a točilo a proud zvuku v něm sílil, dokud mi něco nezatřáslo hlavou a neprobudilo mě to, takže jsem pak jasně, jasněji než cokoli jiného kdy předtím, uviděl tvář té dívenky, která stála před davem a vykreslená zřetelně jako námraza na oroseném skle se držela maminky za ruku.

19

„Takže,“ spustil ten velký muž, chytil mě prackou za bradu a natočil mi hlavu tak, abych na něho viděl, „kolik je to prstů, chlapče?“ Měl ostrý cizí přízvuk. Zvedl druhou ruku a ohnul palec s malíčkem. „Tři,“ řekl jsem. Dav to ocenil souhlasným zahučením. „Správně, chlapče, správně!“ zvolal, jako bych právě udělal něco moc chytrého, postavil mě na nohy, ale dál mě držel za ramena. „Už je líp?“ zeptal se a jemně se mnou zatřásl. „Jsi moc hodný, statečný kluk. Správný kluk! Dobrý kluk! Nejlepší!“ Na krajíčku jeho očí jsem si všiml slz, které ovšem netekly, a připadlo mi to zvláštní vhledem k tomu, jak moc se usmíval a cenil dokonale rovnou řadu drobných, zářivě bílých zubů. Jeho široká tvář byla velice blízko, hladká a růžová jako vařená šunka. Zvedl mě na rukou do vzduchu a přitiskl mě k sobě. „Pověz, jak se jmenuješ, chlapče,“ řekl, „vezmeme tě domů za maminkou.“ „Jaffy Brown.“ Ucítil jsem v puse palec a rychle ho vytáhl. „Jmenuju se Jaffy Brown a bydlím ve Watney Street.“ A v tomtéž okamžiku se rozezněl strašlivý zvuk, jako zběhlá smečka loveckých psů, démoni z pekla, bortící se skály, hlomoz a křik. Červenolící náhle zahřměl: „Bultere! Krucinál, zavři ho zpátky do klece! Uviděl psy!“ „Jmenuju se Jaffy Brown,“ křičel jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedl, protože teď už jsem se plně vrátil na svět, i když se mi dělalo znepokojivě zle od žaludku. „A bydlím ve Watney Street.“ Domů mě nesl a já jsem si v náručí toho obrovského chlapa připadal jako dítě. Celou dobu ke mně mluvil, říkal: „Tak co povíme mamince? A co maminka řekne, až se dozví, že sis hrál s tygrem? ‚Ahoj, mami, hrál jsem si s tygrem, je to

20

můj kamarád! Poplácal jsem ho po čenichu!‘ Kolik kluků by tohle mohlo říct, ha? Kolik kluků jde takhle po ulici a potká tygra, ha? Výjimečný kluk! Statečný kluk! Jeden z deseti milionů!“ Jeden z deseti milionů. Hlava se mi nafoukla do velikosti kupole na Svatém Pavlovi, ale to už jsme i s hordou čumilů v našich stopách zabočili na Watney Street. „Pořád vám melduju, co všecko by se mohlo stát, pane Jamrach!“ pištěla ta obrýlená paní s dívenkou, zatímco cupitala vedle nás. „A co my? A co my, co vedle vás musíme bydlet?“ Měla skotský přízvuk a planoucí pohled. „To zvíře bylo ospalé a syté,“ namítl muž. „Ani ne dvacet minut předtím sežralo vydatný oběd, jinak bychom s ním nehnuli. Je mi to líto, nemělo se to stát a už se to nikdy nestane.“ Kloubem prstu si utřel slzu z koutku oka. „Ale žádné nebezpečí nehrozilo.“ „Vždyť má zuby, nebo ne?“ zvolala žena. „A drápy?“ Načež dívka vykoukla zpoza mámina boku, v ruce mačkala cíp puntíkovaného šátku, který měla ovázaný kolem krku. Usmívala se. Byl to můj první úsměv v životě. Říct něco takového je samozřejmě směšné; lidé se na mě usmívali často, ten mohutný pán se na mě usmál ani ne před minutou. A přesto prohlašuji: byl to můj první úsměv, protože byl první ze všech, projel mnou skrz jako jehla, co je tak tenká, že ji není ani vidět. Jenže pak s ní ta paní trochu silněji smýkla, holčička uklouzla a s rozpřaženýma rukama sebou sekla o zem a rozbila si pusu. Vydral se z ní hlasitý křik. „Božínku,“ zhrozila se její matka, takže jsme ty dvě nechali naříkat na kraji cesty a pokračovali jsme mezi stánky tržiště k našemu domu. Paní Reganová seděla na horním schodu, ale vyskočila na nohy, a když uviděla, kolik se nás blíží, zůstala stát s otevřenou pusou. Všichni mluvili jeden přes druhého. Moje matinka seběhla dolů, přivítal jsem se s ní s otevřenou náručí a dal se do pláče.

21

„Nic se mu nestalo, paninko,“ řekl pan Jamrach, když mě jí předával. „Je mi to moc líto, paninko, vašeho malého to vyděsilo. Strašná věc — chatrná klec, dorazila až z Bengálska —, vážně, vyrazil druhou stranu, zadkem…“ Postavila mě na nohy a s přísným pohledem do očí mě oprášila. „Co ty palce?“ řekla. Byla bledá. Udiveně jsem pohlédl na srocený dav. „Paninko,“ začal pan Jamrach, sáhl do kabátu a vytáhl peníze. Děvčátko už bylo zpět i s matkou. Mělo odřená kolena a vypadalo nakrkle. Zahlédl jsem pana Reubena. „Mám pro vás ten tabák,“ oznámil jsem mu a sáhl do kapsy. „Děkuju pěkně, Jaffy,“ mrkl na mě pan Reuben. Ta paní ze Skotska znovu spustila, ale tentokrát přešla na druhou stranu a pana Jamracha obhajovala coby velkého hrdi­nu: „Běžel za ním, opravdicky! Nikdy jsem nic podobnýho neviděla! Takhle ho chyt, takhle,“ a pustila dívčinu ruku, aby nám předvedla, jak se mu vyškrábal na záda a chytil ho kolem krku, „holou ruku mu strčil rovnou do tlamy, a ne že ne. Vidíte? Divokýmu tygrovi!“ Matinka se tvářila ohromeně a trochu přihlouple. Po celou dobu ze mě nespustila oči. „Takový palce, chudáček,“ řekla a já se podíval dolů a viděl jsem, jak z nich teče krev všude tam, kde jsem si je odřel o kameny, a teprve tehdy jsem si uvědomil bolest. Cítil jsem, že límec mám vlhký, oslintaný od tygra. „Milostivá,“ řekl pan Jamrach a vtiskl matince do zástěry peníze, „tohle je ten nejstatečnější kluk, jakého jsem kdy potkal.“ Podal jí svou navštívenku. Ten večer jsme se najedli dobře, ani mi nebylo špatně od hladu. Byl jsem moc šťastný, naplňovala mě láska k tygrovi. Prsty na nohou mi omyla teplou vodou a vydrhla je mýdlem, co dostala od paní Reganové. Pan Reuben seděl v našem po-

22

koji, bafal z fajfky a u dveří se tlačili všichni sousedé. Bylo to jako karneval. Moje matinka byla radostí bez sebe a všem opakovala: „Tygr! Tygr! Jaffyho odnesl tygr!“ Ten tygr mě stvořil. Když se naše cesty potkaly, všechno se změnilo. Na té mé se jen tak, zničehonic, objevila odbočka a už jsem si to mířil do budoucnosti. Třeba to tak nemuselo být. Nic z toho vůbec nemuselo být. Třeba bych ani nevěděl, co se mohlo stát. Klidně jsem mohl přinést domů tabák pro pana Reubena, jít nahoru za svou drahou matinkou a všechno by se odehrálo úplně jinak. Kartička se důležitě vyjímala na krbové římse vedle mámina hřebenu a sklenice s černým prachovým peřím a syn paní Reganové Jud nám ji po příchodu z práce přečetl. Charles Jamrach Přírodopisec a dovozce zvířat, ptáků a lastur

23

2

Tima Linvera jsem viděl poprvé, když stál v naší ulici a křičel na dům. „Hledá se Jaffy Brown!“ Bylo to druhý den ráno po mém velkém setkání. Stál jsem v pokoji u Mari-Lou a Silky, které o mém dobrodružství neměly ani tušení, špičky prstů na nohou mě ještě pálily a obvazy se začínaly špinit a trhat. Mari-Lou v povolené šněrovačce, ze které jí přetékala velká hnědá prsa, mi do dlaně odpočítávala mince na smažené ryby ze stánku a navrch přidala jednu penci pro mě od cesty. Mari-Lou měla černočerné vlasy a po stranách rudé růže. Kolem očí se jí křivolace rozbíhaly vrásky a měla vyvalený veliký zakulacený břich, za nímž se nosila. „Takže, pane Jaffy,“ nařizovala mi, „žádný připálený kousky. Jasný? Žádnou spáleninu, a hezkou, velkou kyselou okurku k tomu, a ne že ji ocucáš.“ Její zdravíčko ztrácelo barvu. Hora hedvábí, jíž byla Silky, seděla na posteli a prsa měla hubená a prověšená až k pasu. Ryby k obědu spořádají v posteli a za půl hodiny už budou hluboce chrápat. A tu se ozval výkřik: „Hledá se Jaffy Brown!“ Šel jsem k oknu, s teplými mincemi v ruce jsem vy­hlédl ven a tam byl on. Starší, větší a v každém ohledu jiný než já, s rovnými zlatavými vlasy a pěknou dívčí tvářičkou. Tim

25

Linver. Bylo pozdní dopoledne a na ulici bylo hotové srocení. „Kdo ho hledá?“ „Jamrach. Ať jde dolů.“ „A co naše treska, pane Jaffy?“ Mari-Lou mi zabořila do paže svoje dlouhé rudé pařáty. „Už jdu!“ zakřičel jsem a dlouhými kroky se řítil dolů po schodech. Chlapec ke mně přistoupil. „To jsi ty?“ houkl na mě. „Ano.“ „Mám ti koupit malinový zákusek,“ oznámil mi nevrle. „Jamrach říkal.“ Malinové zákusky za výkladem cukrářství na Back Lane, kolem kterého jsem každý den chodil, byly mimo mé možnosti. Mezi chloupky na malinách vytékala šťáva. Nazdobený krém měl světle zlatou barvu, těsto bylo nasáklé cukrem. Tygr otevřel kouzelné dveře. „Musím někam zaskočit. Pro ryby.“ „A já ti zase musím koupit malinový zákusek a dovést tě k Jamrachovi.“ Řekl to, jako by to bylo něco mnohem důležitějšího. „Budeš si moct všecko hezky prohlídnout. Všecky velký zvířata a tak, chápeš?“ Mari-Lou se vyklonila z okna. „Hybaj pro ty ryby, Jaffy, šup!“ „Jaký to je být sežranej?“ „Sežranej?“ „Sežral tě, aspoň se to říká.“ „Vypadám tak?“ „Všichni říkají, že tě sežral. Sežral tě a na dlažbě z tebe zůstala jenom hlava.“ Úplně jsem tu svoji hlavu na kamenné dlažbě viděl. Rozesmálo mě to. „Jenom hlava,“ pokračoval, „a taky ruce a nohy. A asi taky nějaký ohlodaný kosti.“

26

„Ani trochu to nebolelo.“ Mari-Lou po mně hodila láhví. Netrefila a láhev se rozbila ve škarpě. „Bude to raz dva,“ oznámil jsem chlapci. „Počkej.“ A celou cestu ke stánku se smaženými rybami i nazpátek jsem utíkal. Paní Reganová zrovna zaujímala své místo u dveří, a když jsem kolem ní proletěl, nelibě pohlédla na moje špinavé nohy. „Dostaneš otravu krve, ty kluku,“ utrousila. Pádil jsem po schodech nahoru a balíček, ze kterého se ještě kouřilo, jsem předal do dychtivých rudých pařátů Mari-Lou. Silky i jí ryby nejvíc chutnaly nasáklé tak, až z nich kapalo. Ocet mě štípal do očí. Na kyselou okurku jsem zapomněl. Člověk by si málem pomyslel, že jsem okradl mrzáka. Musel jsem jim penci vrátit, ale bylo mi to jedno. Hlavou se mi honila divoká zvířata: lvi, tygři, sloni, žirafy. Dostanu malinový zákusek a podívám se na zvířata. Když jsem vyšel na ulici, kluk tam pořád ještě stál, ruce měl hluboko v kapsách a ramena vzpřímená. „Jdeme,“ řekl a já následoval jeho rovná, drzá záda davem mezi stánky trhov­ců, až jsme došli na Back Lane, kde mi před obchodem bez jediného slova, jen pohybem ruky zakázal jít s ním dovnitř. Šel tam sám a poručil si malinový zákusek s sebou do ruky, prosím, Rose, drahoušku, jako by byl dospělým mužem. Tehdy jsem nevěděl, že je jen o rok starší než já, myslel jsem si, že mu určitě bude nejmíň jedenáct. Za sklem jsem viděl Rose, milou usměvavou dívku s řasami poprášenými moukou. Pak pomalu vyšel ven, podíval se nahoru na nebe, podal mi malinový zákusek uložený v ubrousku, abych si nezašpinil prsty. Tedy ne že bych je měl zrovna čisté. Stál s rukama v kapsách a sledoval mě, jak jím svůj malinový zákusek. První sousto bylo tak hořce sladké, až mě to zabolelo v koutcích. Z té krásy mě v očích zaštíply slzy. Pak se bolest rozplynula a zůstala jen blaženost. Maliny jsem ještě

27

nikdy neokusil. Ještě nikdy jsem neokusil krém. Po­druhé jsem si kousl lačně a nenasytně, až jsem měl plnou pusu. V očích měl výraz jako socha. Ani se nehnul. Sám taky beztak nikdy maliny nejedl. Byl sice lépe oblečený než já a měl dokonce i boty, přesto bych se vsadil, že nikdy v životě neměl malinový zákusek. „Nechceš kousek?“ nabídl jsem mu. Zprudka zavrtěl hlavou a s hrdým úsměvem znovu udělal zamítavý pohyb rukama. Úplně nejdřív mě zasáhl ten výrazný a silný pach, páchlo to tu silněji než zralý sýr. A pak randál. Z ulice jsme vešli do chodby, kde visely kabáty a na zemi ležely bedny a objemné pytle, a tam se ke mně naklonil zelený papoušek a podíval se mi do očí. Vypadal, jako by věděl o nějaké rošťárně. „Umí mluvit,“ řekl mi ten kluk. „Flo, honem, řekni: Pět liber, miláčku.“ Flo rychlým pohybem natočil hlavu a účastně se podíval jeho směrem, ale neřekl nic. „Pět liber, miláčku! Tak dělej, ty ptáku pitomá.“ Jenom zamrkal. Kluk znechuceně zabručel a dovedl mě k otevřeným dveřím, ze kterých, jak bylo dobře vidět, se do chodby šířil tmavý kouř. „Tady je, pane Jamrach. To krémový tamto už měl.“ Vešel jsem za ním. Mohutný, brunátný Jamrach s úsměvem přistoupil zpoza mlhy k nám a zvolal: „Ha! Jaffy Brown!“ Jemně mě poplácal po rameni. „Dal sis včera něco dobrého k večeři?“ Sklonil tvář tak blízko ke mně, že bych mohl spočítat rudé žilky v bělmu jeho očí. Vzduch byl těžký, s výrazným pachem hniloby, a daly se v něm rozeznat stopy vnitřností, moči a chlupů a ještě něčeho dalšího nad tím vším, co jsem neuměl pojmenovat a co byla zřejmě divokost. „Dušené skopové,“ odpověděl jsem. „Bylo moc dobré.“ „Výtečně!“

28

Pan Jamrach se napřímil a otřel o sebe dlaně. Měl na sobě oblek, ve kterém vypadal tělnatě, a vlasy uhlazené olejem měl sčesané na strany s pěšinkou uprostřed. „Bultere,“ oslovil pobledlého mladíka hryzajícího si zadumaně nehty za velmi zaneřáděným stolem, „vytáhni Charlieho.“ Vytáhlý hubeňour Bulter vstal, rázným krokem obešel stůl a zastavil se před velkou klecí. Nádherný, neskutečný pták spořádaně seděl a pozoroval potemnělou místnost, jako by se zde odehrávalo to nejkrásnější představení. Pták hrál všemi barvami a zobák měl větší než tělo. „Charlie, polez ven, ty blbej ptáku,“ bručel Bulter, když uvolňoval západku. Charlie radostně poskočil. Nepřiplížil se snad Bulterovi do náruče hebce jako spící kotě a nepřivinul se mu k prsům tím svým obludným zobákem s hlavou cudně sklopenou? Bulter ptáka pohladil po černém peří na hlavě. „Je to hňup,“ řekl a Charlieho mi podal. Ten zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Je to tukan,“ oznámil Tim. „Umíš to s ním,“ pochválil mě Bulter. „Líbíš se mu.“ „Tomu se líbí každej,“ ucedil Tim. Charlie byl rozumný a poslušný pták. Stejně tak Flo, papoušek z chodby. Ptáci, kteří přišli později, nikoli. Pan Jamrach mě přes halu odvedl do zvěřince. První místnost patřila papouškům, bylo to děsivé místo plné křiku a šílených kulatých očí, rudých náprsenek tlukoucích o mříže, křídel pleskajících o sousední tvory, krvavě rudé, královsky modré, okrově žluté, trávově zelené. Ptáci se mačkali na bidýlkách. Papoušci ara viseli tu a tam hlavou dolů a kouleli bílýma očima, nad hlavami se nám ve vlnách proháněli drobní zelení papoušci. Z výšky na to šílené vřeštění shlíželo množství papoušků kakadu s dlouhou chocholkou a smetanovou náprsenkou. Ten pískot zněl jako smích v pekle.

29

„Tak se jim to líbí,“ podotkl Jamrach. Oči mi slzely. Bolelo mě v uších. „Houfují se.“ „Můžou se po papouškách utlouct,“ pravil rozvážně Tim Linver, který šel komíhavým krokem rozvolněně a načepýřeně vedle nás. „Jako kdo?“ „Jako lidi.“ Ohlédl jsem se. Drobní a hezouncí modří, červení, zelení, žlutí ptáčci v řadách za drátěným pletivem byli zticha jako andílci. „Moji alexandři,“ řekl Jamrach. „Báječní ptáci.“ „Tihle jak se objeví, jsou hned fuč.“ Tim se zhoupl na patách, mluvil jako dospělý, jako by celý podnik patřil jemu. Ve druhé místnosti bylo tišeji. Stovky ptáků v podlouhlých bedýnkách, kteří připomínali vrabce, ale byli vyvedeni ve všech barvách duhy. Na jedné stěně plno modráčků s náprsenkou barvy růžové ovocné šťávy. Vzduch prodchnutý zpěvem jako v brzkém jitru. „Šest šilinků za pár,“ řekl Tim. Ve třetí a poslední ptačí místnosti bylo naprosté ticho. Maličké dřevěné klícky byly naskládané jedna na druhou až ke stropu a ve všech do poslední nehybně a tiše seděli ptáčci právě tak velcí, že vyplňovali celý prostor. Ze všeho, co jsem viděl, mě tahle místnost tížila nejvíc. Napadlo mě, jestli by mi pan Jamrach jednoho nedaroval. Ochočil bych si ho a mohl by u nás volně létat a zpívat. Ven na sluncem zalitý dvůr. Bulter z kanceláře s někým dalším zametali kolem ohrady. Za mříží přežvykoval velbloud. Velbloud musí přežvykovat stejně tak, jako musí dýchat. Teď už to vím. Tehdy jsem si připadal, jako bych se ocitl v obrázkové knížce. Zvířata patřila do říše pohádek, černý medvěd baribal s bílou skvrnou na prsou, slůněcí oko hledící do strany i obrovská žirafí hlava, která se ke mně snesla z nebe

30

a z pohyblivého chřípí na mě dýchla svým vlhkým, horkým dechem. Z té nádherné vůně se mi točila hlava. Všude kolem mě se ve vzduchu vznášel odér divočiny. A potom jsem v kleci spatřil svého tygra, na jedné straně od něho byl lev a na druhé jacísi psi. Lev, to byla majestátní a hrůzostrašná kočka s přísným a smutným výrazem učence s neupravenými divokými vlasy. Na dlouhou chvíli se mi zadíval do očí, a potom se s naprostým nezájmem otočil na druhou stranu. Vyplázl masitý růžový jazyk a olízl si nozdry. Zvířata připomínající psy naježila chlupy na zádech. Můj tygr popocházel sem a tam, vlnil se a ve vzduchu švihal mohutným ocasem. Na zádech mu pluly drobné černé rybky. Šavle, meče, šmouhy, černá na zlaté, černá na bílé. S mohutnou hlavou a pokleslou spodní čelistí, tam a zpátky, pořád stejně: tři a půl kroku — otočka — tři a půl kroku — otočka — tři a půl kroku — „Podívej!“ řekl Jamrach. „To je náš uličník. Ví, že zlobil, a stydí se, vidíš?“ „Jak se jmenuje?“ „Zatím nijak. Ještě nenašel kupce.“ „Kdo si koupí tygra?“ „Zoologický zahrady,“ řekl Tim. „Londýnská zoo,“ hlesl jsem. Nikdy jsem tam nebyl. Tim a Jamrach se začali smát, jako bych snad řekl něco legračního. „Nejen zoologické zahrady,“ přemítal Jamrach, „sběratelé.“ „Kolik stojí můj tygr?“ „Je to vzrostlý bengálský tygr. Nejmíň dvě stě liber.“ Tim se rozžvanil: „Tygr dvě stě, slon tři sta, lev sedmdesát. I když lev tě může přijít i na tři stovky. Abys dostal, jakýho chceš. A orangutan, ten je za tři sta dvacet.“ Po žebříku jsme vyšplhali na místo, kde bylo zvíře zelené jako hrášek, veliká, vztekle se šklebící ještěrka, a opičky,

31

spousta opiček, směsice lidských povah, byla jich celá kupa, celá hradba, spousta drobných tvářiček jako ve snu. Miminka. Ne, starodávní, nemožně staří tvorové. Ale tihle byli mimo stáří či mládí. Mláďata se pevně držela v bezpečí pod břichem svých matek. Ty si to se stoickým klidem nechávaly líbit. „A tady…“ Jamrach s jistou dávkou herectví švihem sňal poklop z nízkého kulatého koše. V něm zplihle leželi mohutní, svalnatí zelenohnědí hadi a převalovali se jeden přes druhého jako lana vytažená vysoko nad přístavní hráz. „Mrštné potvůrky,“ poznamenal Jamrach, opět je přikryl poklopem a ten převázal provazem. Prošli jsme kolem obrovské kočky se špičatýma ušima a očima jako drahokamy, která na nás zamňoukala jako kotě. Kolem nohou nám sem a tam pobíhali různí chlupáči, krásnější, než bych si kdy dokázal představit. Řekl, že pocházejí z Peru, asi odněkud zdaleka. A úplně vzadu na nejtemnějším místě seděla opice s koleny stočenými dovnitř, která se na mě podívala očima jako člověk. Už jsem si nepřál nic jiného. Chtěl jsem zůstat mezi zvířaty napořád a moci se jim dívat do očí, kdykoli se mi zachce. Takže když jsme byli zase zpátky v zakouřené kanceláři, kde se pobledlý úředník Bulter rozvaloval u stolu a popíjel kakao, a pan Jamrach mi nabídl práci, dokázal jsem vykřiknout jen: „Ano, ano!“, jako bych byl nějaký blázen, čímž jsem všechny rozesmál. „Je nějakej malej, ne?“ zapochyboval Tim Linver. „Víte urči­ tě, že to zvládne, pane Jamrach?“ „No, Jaffy?“ zeptal se mě pan Jamrach bodře. „Zvládneš to?“ „Zvládnu! Umím tvrdě makat. To budete koukat.“ A šlo to. Teď se nám s matinkou povede dobře. Toho večera byla na směně v cukrovaru, tam jak stojí ten velký komín, a já obsluhoval u Cáklýho námořníka. S tím vším a s mou novou prací budeme moct začít platit činži dopředu.

32

Přišel ke mně Tim a vší silou mě praštil do ramene. „Víš, co to obnáší, plavčíku?“ spustil. „Budeš čistit dvůr od hnoje.“ K tomu se nehodil nikdo víc než já, a taky jsem jim to řekl, což je rozesmálo ještě víc. Pan Jamrach, který seděl bokem u stolu, se předklonil a z krabice u nohou odklopil bílé papírové víko. Velice opatrně a krajně obezřetně vytáhl toho největšího hada, jakého jsem kdy viděl. Kdyby se natáhl a postavil na špičku ocasu, asi by byl vyšší než já. Měl trojúhelníkové tělo pokryté suchými nažloutlými šupinami. Podlouhlá hlava se v Jamrachových rukou pohnula směrem ke mně. Stál jsem tak dva kroky od nich, ale had se rovný jako prut na­táhl mezi mě a pana Jamracha a udělal most, jako by to byla ruka a ukazovala na mě. Na dosah od mého nosu vyplázl svůj mrštný, ďábelsky rudý rozeklaný jazyk. „Tak co, sss, sss,“ zasyčel Jamrach hadí řečí, „dáte se k nám, pane Jaffy?“ Napřáhl jsem se, abych si hada pohladil, ale pan Jamrach ho prudce odtáhl. „Nesahat!“ pokáral mě. „Nesahat, dokud já neřeknu. Budeš dělat, co se ti řekne, jasné?“ Důrazně jsem přikývl. „Hodný chlapec.“ A stočil hada zpět do krabice. „Dostanu ho na starost, pane Jamrach?“ zeptal se dychtivě Tim. „Abys věděl,“ řekl mi, „já všechno znám. Že je to tak, pane Jamrach?“ Jamrach se zasmál. „Samozřejmě že ano, Time.“ „Vidíš? Takže musíš dělat, co ti řeknu.“ Jamrach mi nakázal, abych přišel druhý den v sedm, protože čekají zásilku tasmánských čertů a další kosmany. Při pomyšlení na kosmany obrátil oči v sloup. Večer jsem šel do práce k Cáklýmu námořníkovi. Byl to solidní podnik a byli tam na mě hodní. Vlastnil ho muž jménem Bob Barry, můj přímý nadřízený a chlap tvrdý jako skála, který měl tolik vrásek, že vypadal jako rok staré prostěradlo.

33

Když válel na piáno staré oplzlé fláky, zakláněl hlavu dozadu a zpíval hlasem jako dehet. Dva chlapi v dřevácích tancovali na pódiu dupáka. Číšník v ženském oblečení vstal a začal zpívat legrační písničky. Celou noc jsem běhal s pivem, umýval korbele a utíral stoly. Dámy mě štípaly do tváří a jedna tlustá francouzská šlapka mi dala chleba se slaninou, bylo to všechno moc hezké. Když byli všichni na nohou a na parketu tančili polku, dusot se mohutně rozléhal jako mořský příboj. Ženské u Cáklýho námořníka vypadaly víc jako šlapky než ty u Sládkovy lopaty, ale zase ne tak jako ty u Zrzavý husy, i když holky z Husy byly zdaleka nejfajnovější a nejhezčí. Znal jsem tam jednu holku, která by nikomu nedovolila, aby o ní říkal, že je šlapka, a tvrdila, že je kurtizána. Některé z těch ženských byly asi strašné, ale ke mně se vždycky všechny chovaly hezky. Viděl jsem, jak za necelých deset minut zvládly okrást námořníka úplně o všechno a pak ho celého vyjeveného vykoply ven na ulici. Na druhou stranu nevím, jestli jsem někdy viděl námořníka, který by o to beztak na kolenou neprosil. Dávaly jim co proto, ale oni stejně chodili dál. Pozoroval jsem je, jak krouží okolo jako kohouti, a vzpomínal, jak krásně zněly jejich písně v noci nad Temží, když jsem je poslouchal ve své staré dětské postýlce tam v Bermondsey. Námořníci ze všech dalekých koutů světa, všechny ty podivné jazyky se mísily a nesly do dálky, a ten náš, anglický, zněl nejkrásněji ze všech. Vždycky jsem věděl, že budu námořníkem. Věděl jsem to už tehdy, když jsem si v kolíbce hrál s palci u nohou. Čím jiným bych asi tak mohl být? Námořníci mi rozproudili krev, ještě než jsem se narodil, o tom jsem přesvědčený. Jednoho večera, když máma stála se mnou v břiše na břehu v Bermondsey a všude to smrdělo po hovnech, začali námořníci na velké řece zpívat a jejich svůdná píseň pronikla do narůžovělé nesmírnosti mého zaposlouchaného ucha, které se právě zformovalo ze zárodečné tekutiny.

34

Nebo aspoň věřím, že tak to bylo. Vzduch u Cáklýho by se dal krájet. Podlaha byla celá tak zaplivaná, až to klouzalo. Přesto však, jen pohleďte nahoru mezi trámy, kde ladně víří dým, zatímco dvě zlatovlasé dívky namalované jako panenky zpívají vysokými hlásky do tónů páru lkavých houslí. Může být něco lepšího než tohle? Byla tam pořád pěkná divočina, když jsem o půlnoci vy­ padl a šel domů za matinkou. Na ulicích bylo plno lidí, všude hluk. V kapse jsem měl nějaké peníze. Koupil jsem si velkou kostku hnědého cukru a cestou domů ji cucal. Máti ještě byla pryč, tak jsem poprosil Mari-Lou, aby jí určitě vyřídila, že mě má přesně o půl sedmé vzbudit do nové práce, šel jsem do postele a pevně odhodlaný usnout jsem zavřel oči. Ale na ulici byl takový hluk a někde v domě kdosi tak strašně nahlas zpíval, že jsem si mohl sotva zdřímnout a nechat si zdát o širém černém moři, které se tlačí oknem dovnitř. „Posledního kluka, co jsme tu měli, kousl hroznýš,“ pravil Tim. „Umřel. Bylo to hnusný, měls to vidět.“ To byla první slova, která mi na dvoře tehdy brzy ráno řekl. Tma, zima a mlha, která stahovala hrdlo. Počechral mě po temně černých kudrlinách, které mi dodávaly indický vzhled, a dloubl do mě. „Copak je to? Copak je to? Nejseš náhodou z Indie? Nejseš ty náhodou Ind, co?!“ Máti mi říkala, že mám tátu Malťana nebo Řeka, nevěděla to jistě, ale rozhodně ne Inda. Jenže u ní člověk nikdy neví, na čem je. Jednou tvrdí tohle, jindy zas něco jiného. Tim se usmál a jeho velké hranaté zuby se náhle zaleskly. Čekali jsme u ohrady. Bulter, který působil jako správce i účetní, postával u brány s Cobbem, chlapiskem jak hora, jehož prací bylo zametat dvůr i všechny výběhy. „Ti čerti,“ řekl Tim, „ti čerti mají prohnilou povahu.“ „Jací jsou?“ ptal jsem se ho znovu, ale on mi to ne a ne říct. Mají hrozně velké tlamy, to třeba řekl, nebo taky: Smrdí.

35

Ale co jsou zač, to mi neprozradil. Dělalo mu radost, že toho ví víc, a své vědomosti si přede mnou chránil jako pes kost. Kosman je malá opička, to jsem věděl. Z malých opiček jsem strach neměl. Řekl jsem si, že se nebudu bát žádného zvířete, ale pomohlo by mi, kdybych věděl, proti čemu stojím. Čert? Čert z Tasmánie, co by to jen mohlo být? Představil jsem si hubeného rudého ďábla s rohy a ocasem, celou fůru takových, co chodí po dvou a mají velkou tlamu a zlou povahu. „Co žerou?“ zeptal jsem se. „Prsty,“ odvětil bleskurychle. „Nic jinýho.“ „Ha, ha.“ Pofoukal jsem si je. „Zima? V týhle branži musíš být tvrdej.“ Zasmál jsem se. Byl jsem tvrdej. Pravděpodobně víc než on. Představte si jeho, jak se mu do zlatých loken chytají hovna. Usmíval se. Mně cvakaly zuby. Ty jeho byly v klidu. Mírně se chvěl, jak se snažil, aby mu nebyla zima. Vydechovali jsme oblaka páry. „Jenom mě sleduj,“ řekl mi. „Tak toho moc nezkazíš.“ Brána se s prasknutím otevřela a v ní stál Jamrach, který s vozem přijel z doku, čerti byli vzadu v bedně. Přistavil vůz dost blízko, aby ho Bulter s Cobbem mohli vyložit rovnou na dvůr. Dřív než jsem čerty spatřil, uslyšel jsem je. Jakmile ta stvoření ucítila pohyb bedny, spustila příšerný řev a jekot jako celá horda zatracenců. V podkroví začaly účastně kvílet opice. Ale když jsem je uviděl, byli to jen malí psíci. Ubozí, škaredí černí psi s rozevřenou tlamou a rudými dásněmi. Páchli hnilobou. Neměl jsem moc co na práci. Stál jsem a díval se na Tima, jak jde s Bulterem a Cobbem do ohrady. Cobbe otevřel bedny. Bulter s výrazem vznešené přezíravosti vysypal ty chudinky ven. Bylo jich dohromady šest a všichni začali kýchat, jako by přistáli v obrovském hrnci pepře. Tim je zahnal až dozadu, kde se otočili a rozevírali tlamy, div si je v koutcích nenatrhli.

36

Měli vystrašená, drobná prasečí očka. Všechny veliké kočky a psi teď vyli a řvali. „Jaffy,“ řekl mi pan Jamrach, „vezmi si lucernu, odnes kosmany nahoru na půdu a počkej na Tima. Než přijde, na nic nesahej.“ A ukázal na dvě maličké opičky s bílými chomáčky místo uší a velkýma kulatýma očima, kterýma mě zpoza mřížky pozorovaly. „Ahoj.“ Dřepl jsem si, abych si prohlédl, jak se ve vzájemném objetí krčí v rohu bedny. Tim se na mě přes pletivo výběhu čertů ušklíbl: „Nejsou to žádný mimina.“ „Já vím.“ „A pamatuj si,“ zvedl kýbl, „na nic nesahat, dokud nepřijdu.“ Nesl jsem bednu po plošině nahoru a po pravé straně jsem cítil masitý lví dech. Byla příliš velká tma, než abych ho viděl, a na půdě byla tma ještě větší. Světlo lucerny se komíhalo ze strany na stranu a sem tam zachytilo odlesk oka. Na podlaze bylo plno želv, takže jsem musel dávat pozor na cestu. Opice si pro sebe něco žvatlaly. Čekal jsem u klece s kosmany, bednu jsem položil na zem. Přitiskli se k sobě. Tim se objevil brzy, na žebříku si radostně pohvizdoval a trhavě, ale ladně stoupal vzhůru. „Jamrach říkal, že je můžeš dát do klece k ostatním,“ přikročil ke mně s velkým svazkem klíčů v ruce. „Mám tě pozorovat a dohlídnout na to, abys nic nezvoral.“ Což taky dělal, když jako jestřáb sledoval každý můj pohyb a dychtil po jakémkoli mém špatném kroku. Ale opičky byly na mé straně a měly se ke mně, jako bych byl jejich táta, držely se mě ostrýma pacičkama a nožičkama a z krčků vydávaly tiché, smutné zvuky. Nebyla v nich ani kapka bojovnosti. „A teď dovnitř,“ řekl jsem, rozevřel jim prstíky a už tam byly. Když jsem zastrčil západku, stíny uvnitř klece se daly do pohybu. Byl bych tam zůstal a pozoroval, jak spolu vycházejí,

37

ale Tim popadl lucernu a odtáhl mě ke kleci s velikou opicí, která se na mě podívala. „Starej Smokey.“ Starej Smokey se na mě díval stejně jako předtím, přímo a klidně. Jeho zapadlé oči byly úplně černé a v nich dvě jasné tečky od světla lucerny. Vyjadřovaly něco mezi klidem a opatrností. Ústa tvořila zahloubanou, nerovnou linku. Ty jsi tak krásný, vykřikl jsem z plných plic, ne nahlas, ale uvnitř. „Chceš jít za ním dovnitř?“ zeptal se Tim. Samozřejmě že jsem chtěl jít za ním dovnitř, ale nebyl jsem blázen. „Ne, dokud neřekne pan Jamrach.“ „Smokey je hodnej. Pár roků žil u nějakejch boháčů na Glou­cester Square jako člen rodiny. Je jako jeden z nás.“ „Proč je tady?“ „Nevím. V úterý pojede na sever. Tak půjdeš za ním dovnitř?“ „Ne.“ „Běž. Mám klíče. Asi by mi ty klíče nenechal, kdyby to bylo nebezpečný, nemyslíš?“ Navzájem jsme se se Smokeym zvědavě prohlíželi. „No tak, běž,“ ponoukal mě Tim. „Ne.“ „Srabe.“ Odešel a nechal mě ve tmě. „Zklidněte se!“ zakřičel na neposedná zvířata, zatímco já klopýtal za ním a musel jsem se zastavovat, protože jsem palci u nohou narážel do těch pitomých želv, co pořád někam chodily, jako by věděly kam. Za to, že mi řekl, že jsem srab, jsem ho měl praštit. Napadlo mě to, když jsem scházel po plošině, ale na bitky já nikdy moc nebyl. „Všechno v pořádku?“ volal Jamrach. Stál u výběhu medvěda baribala s malým podsaditým pánem v dlouhém kabátě a námořnických holínkách. Ve slabém

38

světle od zadních dveří se nad jejich hlavami vznášela oblaka dýmu. „Všechno v pořádku!“ zavolal Tim a potom mi pošeptal: „Vidíš ho? Tenhle chlapík, to je Dan Rymer. Až budu dost velkej, tak s ním popluju na moře.“ Jamrach si nás zavolal do kanceláře. Když jsme zadními dveřmi vstoupili, z vůně silné horké kávy ve vzduchu se mi v puse začaly sbíhat sliny. Jak jsme procházeli místnostmi s vrabci a modráčky, slabé třepotání tančilo se světlem lucerny. Kancelář byla plná světla. Bulter z vysoké konvice naléval kávu. Pára pomalu stoupala v horkých smyčkách a mísila se s modrým dýmem. „Dane, odvedli jste tam spoustu dobré práce,“ pochválil ho pan Jamrach a posadil se na svou židli za stolem. „Bylo by troufalé tvrdit, že teď zůstanete delší dobu doma?“ „Nikdy dost a vždycky příliš dlouho,“ řekl Dan Rymer a sundal si čepici. Hlas měl drsný jako písek. Hrnky s kávou zaplnily Bulterův stůl a já měl pocit, že z té vůně omdlím. Ale něco příšerného se odehrávalo v mých nohou. „Tohle je ten kluk, o kterém jsem ti povídal,“ řekl Jamrach, „ten, co si troufne poplácat po čenichu tygra.“ „Nepovídejte.“ Muž ke mně otočil své drobné vrásčité oči a zblízka si mě velice důkladně prohlížel. Dým z jeho nové dlouhé bílé hliněné fajfky mu kroužil kolem hlavy. Teď, když jsem se zahřál, jsem už bolest v nohou nedokázal snést. Po tvářích mi stekly slzy. Muž mi připomínal želvu nebo ještěrku, ale zároveň působil mladě, neboť v tuhých hnědých vlasech neměl téměř žádné šediny. „Potřebuje boty,“ poznamenal Tim. Všichni se mi podívali na nohy. Já jsem se taky podíval. Nohy jsem měl ztvrdlé a ploché jako zvíře, celé promodralé zimou. Puchýře pokrývající zakrvácené prsty mi popraskaly.

39

Muž se posadil a sundal si námořnické holínky. Stáhl si tlusté, jasně červené, porůznu zalátané ponožky a natáhl mi je na zmrzlé nohy. „Upletla je moje žena,“ řekl mi, „a taky je pokaždé zalátala. Vidíš? Moje žena je génius.“ Dal mi kávu. „Hned jak přijdeš domů, tak si ty nohy umyj,“ dodal. Samozřejmě mi byly hrozně velké, ale nosil jsem je na chodidlech jako vaky a bylo v nich teplo jeho nohou. Práci u Jamracha jsem miloval. Staral jsem se o zvířata. Pan Jamrach mi koupil boty. Zametali jsme dvůr, čistili klece a výběhy, vyměňovali slámu, napájeli a krmili. Velkej Cobbe dělal těžkou práci. Bulter povětšinou vedl účetnictví, ale když bylo potřeba, šoural se po dvoře a zkušeně a sebejistě zvládal zvířata. Svým chováním dával najevo, že je to příliš snadné. Je to pro mě příliš snadné, všichni tihle lvi a krokodýli a medvědi a lidožraví hadi. Tim dělal seznam zásob. Já počítal a on zapisoval. Tedy: Jeden aligátor čínský. Aligátor se s úsměvem na opačné straně železných mříží natáhl vedle nás, z jedné poloviny ve vodě a z druhé venku. Čtyři prasata čínská. Čtrnáct opic barberských. Dvanáct kober. Osm vlků. Jedna gazela. Šedesát čtyři želvy. Odhadem. S želvami si člověk nikdy nemohl být jistý. Pořád se hýbou. Vycházeli jsme s Timem dobře, pokud jsem ho ve všem poslouchal. Dokonale ovládal umění zmizet během rozdělané práce a to nejhorší nechat na mně. „Jdu na pány,“ prohlásil třeba a na půl hodiny bylo hotovo. Ale když tam byl Jamrach, vždycky byl nablízku, s radostí dřel, pískal si, vozil trakař. Byl Jamrachovou pravou rukou už odmalička, jak mi

40

prozradil. Prý: „Beze mě by byl ztracenej.“ Uměl si stoupnout přede mě, mluvit líp než já, odtlačit mě ramenem. Nikdy jsem nic neřekl. Jak bych mohl? Měl zlaté vlasy, byl vysoký a úchvatný, zatímco já jsem byl malé, od hoven urousané stvoření z druhého břehu. Překotit tu nádhernou loďku, na kterou mě vytáhli? Nikdy. Ani když mi rozbil vajíčko v kapse. Dokonce ani když mi dal sníst červivý sendvič. Naučil mě, jak chytit opici, jak to udělat, aby žáby byly ve vlhku a cvrčci v suchu, kam se postavit, aby mě nekopl emu, jak pošimrat medvěda, jak chovat kobylky a trhat moučným červům hlavičky. Většinou jsem ale kydal hnůj, vynášel kýbly, šrotoval krmivo, měnil vodu. Za divokými opicemi nebo krmit velké kočky mohli jenom Cobbe a Jamrach. Za starým Smokeym jsem ale mohl i já. Ten byl hodný. Ale třetí den byl pryč, odvezli ho na vozíku, seděl v kleci a díval se ven stejně trpělivě, jako když sedával v kotci. Žádné zvíře tam nezůstalo dlouho, až na papouška v chodbě a tukana Charlieho, a taky jedno prasátko z Japonska, které si Jamrach oblíbil a ochočil, nechal ho volně chodit po dvorku, kde po sobě nechávalo černá lepkavá hovínka všude tam, kde jsem zrovna zametl. Obchod odsýpal. Můj tygr odjel do Istanbulu žít v sultánově zahradě. Představoval jsem si ho: horko, zelená džungle plná květin a třpytících se rybníčků, kde se navěky prochází můj tygr. Představoval jsem si, jak jde sultán na procházku a setkává se s ním tváří v tvář. V pátek, téměř týden poté, co jsem u Jamracha začal pracovat, poslal mě a Tima po zavírací době do obchodu, abychom tam poklidili ptákům, nakrmili ryby a vyčistili novou várku olejových lamp, které dorazily lodí z Indie špinavé. Jamrachův obchod byl v Highway, měl dva velké výklady a dvakrát na něm bylo napsané jeho jméno: Jamrach Jamrach, stálo tam. Bylo pozdní podmračené odpoledne a já byl v těch

41

prvních dnech unavený, dny i noci byly jako ve snu, potácel jsem se mezi dvorkem a Cáklým a domovem a matinku jsem téměř nevídal, protože chodila do cukrovaru na noční. Obchod byl zaprášený a byl v něm nepořádek, takže když jsme jím bloumali, působil jako z jiného světa, a lucerna vrhala kradmé stíny, tak plné života. Každé místečko bylo plné věcí. Stěny na vás padaly. Vedle schodů uprostřed obchodu stála figurína nahé ženy s chomáčem černých vlasů na hlavě. Naháněla mi hrůzu. Japonka, řekl Tim. „Podívej se, můžeš jí hýbat s rukama a nohama.“ A nastavil ji do tak strašlivé polohy, že v mihotavém světle vypadala jako démon. Hlouběji pak byla změť menších místnůstek a schodů a úzkých chodeb, na stěnách samé obrázky: svatí, čerti, draci, rostliny s podivně našpulenými květy. Hory a kašny, paláce a perly. Všechno mi připadalo jako ze sna. Z trůnu na mě hleděl nějaký zelený bůh. V jedné místnosti to bylo samé brnění, obrovský gong, nože, dýky, japonské hedvábné střevíce, krva­vě rudá nablýskaná harfa s divokou dračí hlavou s vypoulenýma očima. Tim mi všechno ukazoval s takovou hrdostí, až by si člověk pomyslel, že každý z těch pokladů osobně nalezl a z dálky přivezl on sám. „Věci ze všech čtyrech koutů!“ rozhodil rukama. „Víš, co jsme jednou měli? Scvrklý hlavy! Lidský! Vypadaly jak opice. Tohle tam oni dělaj, useknou ti hlavu a pak ji nosí u pasu jako… jako… Sleduj tohle. To je ďáblův jazyk z Mongolska, fakticky. A vidíš támhleto na tý zdi? To je maska smrti. Z Tibetu. O co, že si ji nenasadíš?“ „Ne, to teda ani náhodou.“ „Tak schválně.“ „Ne.“ „Dělej. O co, že ne?“ „Nasaď si ji sám.“ „Už se stalo. Jednou jsem v ní vyšel ven. Jednu starou paní na rohu Baroda Place z toho málem kleplo.“ Lháři. Neřekl jsem nic.

42

Ptáci a ryby byli vzadu. Ryby z Číny, oranžové a bílé a černé, tlustá stvoření s velkou pusou a obrovitýma kulatýma očima, které jim čouhaly po stranách z hlavy jako mléčné bradavice. Bílí kakadu, natěsnaní, ale klidní, rozumní, přátelští ptáci, kteří každý náš pohyb při práci sledovali s výrazem hlubokého zájmu. Přestěhovali je na nové místo a to staré jsme pečlivě drhli. Byli to pěkní špindírové, zem pokrývala ztvrdlá tlustá vrstva trusu, kterou jsme museli seškrabávat dlátem. Když jsme skončili s klecemi, bylo už dobře půl šesté, a my jsme pořád ještě neměli nakrmené ryby a vybalenou bednu. „Máš hlad?“ zeptal se Tim. „Co kdybych skočil ven pro dvě uzenky?“ „Nebudeš tam ale dlouho, že ne, Time?“ „Bude to raz dva,“ řekl a odešel, nechal mě tam samotného a „kvůli bezpečnosti“, jak se vyjádřil, mě uvnitř zamkl. Nakrmit ryby mi netrvalo dlouho. To jsem zvládl a měl jsem půlku lamp vyleštěných, přičemž mě u každé z nich napadlo, co kdyby se objevil džin a slíbil mi splnit tři přání, když jsem poprvé pocítil plíživý strach. Lucerna stála na pultě a vrhala ponurý svit, který v každé škvíře a v rozích oživoval mihotavé stíny. Každá mnou vyčištěná lampa přibyla k ostatním do úhledné společnosti na podlaze. Seděl jsem se zkříženýma nohama s hadrem vedle bedny, kam jsem sahal pro další lampy a myslel si přitom nehezké věci o Timu Linverovi. Náhle se mi chlupy vzadu na krku pomalu a chladně postavily do pozoru, ten pocit se příliš nelišil od pohybu prstu zprostřed lebky k hornímu konci páteře. Překvapilo mě to. Necítil jsem žádný zvláštní strach. Okenice na oknech vpředu byly zavřené a zvenku jsem slyšel běžné zvuky podvečera na Highway. Rozhlédl jsem se. Samé mírně pulzující stíny. Co jsem čekal? Nic. Nic, co jsem dosud zažil, mě nepřivedlo k tomu, abych začal věřit na duchy. Nikdy jsem o nich nepřemýšlel. Dokonce ani teď si nemyslím, že by v Jamrachově obchodě strašilo, ale té noci se mi něco přihodilo.

43

První věcí bylo, že se zastavil čas. Vzpomínám si, jak jsem se podíval na druhou stranu na tu ženu s černými vlasy u schodiště, byla úplně nahá, ruce jí směřovaly dozadu a jednu nohu měla vykloubenou v koleni, takže jí děsivým způsobem trčela vzhůru, když tu jsem si náhle uvědomil, že nemám tušení, jak dlouho je Tim pryč ani kolik hodin by mohlo být. Na ulici bylo ticho, což bylo samo o sobě zvláštní, a přesto jsem měl podivný pocit, jako by mě právě probudila nějaká hlasitá rána, i když jsem si nebyl vědom toho, že bych spal. A skutečně, jak bych mohl spát? Pokud jsem neusnul vzpřímený v tureckém sedu. Kde je sakra Tim? Ženiny oči byly černé, veselé škvírky v bílé tváři, ústa tvořila pouhá tečka. Lucerna způsobovala, že se jí na tváři něco hýbalo. Na pultu jsem spatřil dvě úhledné řady lamp z Orientu, všechny byly vyčištěné, i když jsem si nevzpomínal, že bych je tam položil. Bedna ležela na zemi zboku u pultu za velikým košem plným prapodivných mušlí se spoustou trnů a zákrutů a hladkými perleťovými otvory. Pomyslel jsem si, že světlo pohasíná. Tmavé okraje ještě víc tmavly, byly černější, sytější, srstnatější, a mušle vypadaly, jako by se jemně otáčely, až mi z toho začala slabě pulzovat žíla v levém lokti. Vstal jsem a přihlouple jsem se zadíval na lucernu. Měli jsme lampy z celého světa, ale ani jednu jsem nedokázal přimět, aby svítila. Kde je? Přece by mě tady nenechal celou noc samotného?! Přemítal jsem, jestli přijdu o práci u Cáklýho. Určitě jsem tam měl už dávno být. U Cáklýho se mi líbilo. Bob Barry mi řekl, že jsem za dlouhou dobu nejlepší kluk, co u nich nosí pivo. Chovali se tam ke mně hezky. Líp než tady, pomyslel jsem si. Udělal to schválně, odešel a zamkl mě tady, aby mě vyděsil. Proč je na ulici takové ticho? Hrdlo se mi svíralo čím dál tím víc. Nevím, proč jsem tehdy nevstal a nešel a co nejhlasitěji nebušil na vstupní dveře a nevolal z plných plic skrz schránku na dopisy, aby pro mě někdo přišel a dostal mě ven. Jenomže

44

jako kdybych se nemohl hýbat. V puse jsem měl sucho, a když jsem si pokusil olíznout rty, jazyk jsem měl tuhý a lepil se mi na patro. Napadlo mě, jestli neonemocním. Bylo celkem chladno. Kdesi hlouběji v obchodě, v některé z těch přeplněných malých místnůstek, v nějaké úzké chodbičce, se něco pohnulo. Cítil jsem, jak mě na krku polechtalo peří. Hustý černý mrak zahalil otevřené dveře vedoucí do první chodbičky vedle místnosti s hudebními nástroji. Zadíval jsem se do té tmy a vtom se opět něco pohnulo. Jistě. Ptáci. Zatoužil jsem po dalších. Pomyslel jsem si, že by bylo hezké mít za společnost aspoň ty veselé bílé ptáčky ze zadní místnosti. Dokonce i ty ryby s vypoulenýma očima by byly lepší než nic. Tim tady určitě bude brzy. Velice opatrně jsem sebral lucernu a krok za krokem jsem šel směrem k temnotě, která přede mnou ladně ustupovala. Objevila se podivná, překrásná dračí hlava, na okamžik zazářil zlatý krk. Za rohem jsem zabočil vpravo a při otočce doleva jsem za zády ucítil, jak se otevřela rozšklebená tlama. Tam dole byly kamenné džbány, vázy z Ninive, divoce zahnuté dýky a křehké porcelánové soupravy s hrníčky se zlatými oušky, které byly tak malinké, že by je dokázaly uchopit snad jedině víly. Přede mnou byli démoni a modly, vyřezávaní bůžci a posvátné gongy, bambusové flétny, jedovaté šipky. Světlo ozářilo obrovské kozlí rohy. Nahoře doleva a budu u svých ptáčků, ale musím si dát pozor, abych se při zatáčení za roh nepodíval směrem, kde bych, jak jsem věděl, spatřil v pozoru stojící brnění, za jehož hledím se skrývalo bůhvíco. Těsně před odbočkou jsem uviděl loď. Zdvihl jsem lucernu a ta odhalila obraz prazvláštního plavidla, které se na obou koncích zvedalo vysoko nad moře, čnělo do výše, s mnohými věžemi, nebyla to loď, ale plovoucí hrad, na jaký byste snad mohli nastoupit ve snu a plout daleko až na konec světa. Světlo zhaslo.

45

Nezpanikařil jsem. Stál jsem a držel vyhaslou lucernu v prázdnotě tak hutné, že mě celého olizovala, jako když kočka čistí kotě. Asi minutku jsem tak zůstal. Teprve potom jsem zpanikařil. Otočil jsem se a utíkal. Pronásledovali mě všichni ďáblové z pekel, sápali se mi na záda. Vrazil jsem do zdi, otočil se, znova utíkal, zastavil se, chytil se zdi a lapal po dechu. Hrůzou jsem dýchal hlasitě. Stěna pod mou rukou stála pevně. Najdu cestu po hmatu jako malý slepec. Zklidnil jsem dech a vyrazil, se smrtelným strachem na každém kroku jsem si nahmatával cestu zpátky, až jsem vešel do otevřených dveří, neviditelné rozšklebené tlamy, která na mě dýchla chladem. Nemohl jsem dál. Bůh ví, co tiše číhá uvnitř. Jak dlouho jsem tam stál? Čas znehybněl, já znehybněl, vesmír znehybněl. Jak dlouho trvalo, než jsem ucítil, že moje duše jako proužek dýmu opouští mé tělo, osvobozuje se a volně odplouvá vzduchem nasyceným milionem dalších ztracených duší, jež všechny doufají ve spočinutí. Proplul jsem dveřmi a ocitl se opět na zemi v Jamrachově černo­ černém obchodě uprostřed noci, šinul jsem se hlemýždím tempem podél zdi tím směrem, kde, jak jsem věděl, musím najít odbočku doprava do průchodu vedoucího do přední části. Našel jsem ji a protáhl se kolem ní, jako bych se natahoval po vrcholku mohutné hory. Něco se dotklo mého ucha, jen se to mihlo jako muší či komáří dech. Přešel jsem Sinaj kousek po kousku, ztrácel jsem se a opět nacházel, a když už jsem se nemohl přidržovat žádné zdi, vykročil jsem do prázdnoty. Šel jsem pomalu s rukama před sebou. Něco mě chytilo za ono měkké místo hned pod kolenem a projela mnou ostrá, příšerná bolest. Vyletěl jsem a praštil se o něco do hlavy. Ležel jsem jak dlouhý tak široký vedle něčeho měkkého, tiše to zachrastilo.

46

Hrozná únava. Plakal jsem. Za okenicemi ani náznak světla. Nemělo smysl znovu vstávat. Rukou jsem si na čele nahmatal rostoucí horkou bouli. Všude jinde jsem byl jako led. Plakal jsem, skrčil kolena a objal je rukama. V mozku mi vířily všechny barvy ze všech těch věcí z celého světa, které sem dovezli námořníci a kapitáni, aby si konečně mohli odpočinout. Když jsem začal upadat do spánku, před očima mi vyvstala ta vysoká loď na stěně, poslední věc, kterou jsem spatřil, než světlo zhaslo. Spal jsem? Spíše jako bych proplouval sem a tam skutečností. Houpavý, unášivý, nekonečně opakovaný průchod nocí bez hranic a bez laskavého běhu hodin. V jednu chvíli, v nějakém náhlém vzepětí bdělosti, se má mysl zázračně rozjasnila, pozorně sledovala a čekala. Potom si něco lehlo vedle mě a zezadu mě objalo. Skutečně a pevně se to ke mně po celé délce přimklo a pevně mě stisklo. Bylo to skutečnější než vše, co jsem kdy cítil, ale zase od té noci vím, že jsem za skutečné považoval věci, které skutečné nebyly. Člověk to být nemohl, to je jisté, protože aby mě mohl chytit, musel by prostrčit ruce skrz podlahu. Co jsem cítil, bylo mimo strach. Byla to odevzdanost, rychlý propad, smrt. Nic víc si nepamatuju. Ráno mě vzbudil prodavač otočením klíče v zámku. Světlo mě přistihlo ležícího vedle pytle s mušlemi, které zachrastily, když jsem se posadil a zamžoural. „Co tady k čertu děláš?“ zeptal se ten pán hrubě. „Ty jsi ten novej kluk? Tys tu byl celou noc?“ Pokusil jsem se mu říct, co se stalo, ale nechtěl nic slyšet a vyhnal mě ven. Slunce bylo vysoko nad domy a já šel do práce pozdě. Vynechal jsem směnu u Cáklýho. Běžel jsem rovnou na dvůr. Cobbe tahal slámu. „Panenko skákavá, co

47

sis to udělal na kebuli?“ volal na mě. Tim byl na plošině, ale seskočil z ní a utíkal ke mně. „Promiň, Jafe,“ usmíval se, jako by se nic nestalo. „Nemohl jsem s tím nic dělat, chápeš?“ „Přišel jsem o práci!“ Kůže mě svědila únavou. „Však to nebyla tvoje vina, ne? Nemůžou tě vyhodit za něco, co není tvoje vina.“ „Jak to můžeš vědět? Udělals to schválně.“ Oči mě pálily. Všechno mě bolelo. Uhodil jsem ho do prsou. „Au!“ vykřikl a s ublíženým výrazem v očích ustoupil dozadu. „Co ti je? Já za to nemůžu.“ „Zamkls mě tam!“ „Já vím. Docvaklo mi to teprv teď, když jsem tě viděl přicházet bránou. A měl jsem v kapse klíče.“ „Věděls to!“ „Nevěděl. Potkal jsem nějaký kámoše, vždyť to znáš. Myslel jsem, že to tam doděláš a půjdeš domů. Co sis to udělal na hlavě?“ Natáhl ruku, ale já jsem ucukl. „Spadnul jsem.“ Selhal mi hlas a z očí se vyhrnuly slzy. „Zhasla mi lampa.“ „Mimino,“ řekl s úsměvem, „nebreč.“ Teklo mi z nosu. Měl tu drzost, že se mě pokusil chytit rukou kolem ramen. Znova jsem ho praštil a bezvýsledně jsme se přetahovali, až jsme spadli pod plošinu. Cobbe na nás z druhého konce dvora varovně zařval. „Nenávidím tě!“ zaječel jsem. Tim mě držel za zápěstí a já ho kopal do kolenou. „Podívej, Jafe,“ řekl výhružně přesvědčivým tónem, „Jamrachovi to neřekneš, že ne?“ „Řeknu! Řeknu mu to!“ Rozhlédl jsem se po mohutném Němci, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. „Strašně tě nenávidím, Time Linvere,“

48

řekl jsem, kopl ho, vytrhl jsem se mu a utíkal směrem ke dveřím, abych se podíval, jestli Jamrach není v kanceláři. „Ne!“ Tim běžel za mnou a chytil mě za rameno. Najednou mě prosil, opravdu se bál. „Neříkej mu to, Jaffy. Jestli mu to řekneš, tak se mě zbaví.“ „Dobře ti tak.“ Ale Jamrach tam zatím nebyl. Pouze Bulter, nohy měl na stole a dlouhým nehtem se šťoural v zubech. „Hele, vy dva, vypadněte odsaď.“ Tim mě odtáhl ven do předsíně. Měl v očích slzy. Dobře. Utíkali jsme přes tichou ptačí místnost. „Byl to fór,“ řekl zoufale. Byli jsme zpátky na dvoře. Zvedl jsem koště a utíkal za Timem jako rytíř na turnaji, zahnal jsem ho až k výběhu pro aligátory. „Tobě přeskočilo!“ zaječel. Praštil jsem ho co největší silou, a znova a zas. „Přestaň! Au!“ „Dost, vy dva,“ zavrčel Cobbe. „Už je tady, slyšel jsem povoz.“ Upustil jsem koště a utíkal ke dveřím. Tim běžel za mnou, chytil mě za paži. „Jaffy!“ Byl bledý jako stěna. „Prosím, neříkej to. Dám ti svůj dalekohled. Slibuju, že když mu to neřekneš, tak ti dám svůj dalekohled.“ A pak už bouchly vstupní dveře a zazněl hlas pana Jamracha radostně zdravící Bultera. „Prosím!“ Ten dalekohled jsem chtěl. Dalekohled Dana Rymera dvakrát obeplul celý svět a on ho dal Timovi. Tim říkal, že tím dalekohledem Dan Rymer poprvé spatřil velkého patagonského kondora, jak se vznáší nad modrou sierrou. Jednou, jenom jednou mi dovolil se s ním podívat, a to jen na pár vteřin. Uviděl jsem svět novýma očima. Uviděl jsem darebný odstín v oku špačka. „Prosím!“ zaúpěl Tim.

49

Pracoval jsem asi do desíti a potom jsem omdlel. Nebo něco podobného. Prostě jsem spadl. Dostali jsme tři slůňata. Domnívám se, že byla velmi mladá, jedno z nich nebylo větší než ten veliký mastif, co kdysi hlídal koželužnu v Bermondsey. Nebyla šťastná. Každé mělo na noze řetěz. Bok po boku svinovala a roztahovala současně choboty, zvedala široká chodidla a netečně kopala, s každou otáčkou se společně kolébala, neměla kam se otočit, tančila tanec bez konce. Svým neustálým, pomalým pohybem mě hypnotizovala, až mi to stouplo do hlavy a ta se mi zatočila, hrábě mi vypadly z rukou a já upadl. Pak už vím jenom to, že jsem byl v kanceláři, ležel jsem na hrubém kabátu a pan Jamrach mi nalil do pusy vodu ze džbánu. Bulter s Cobbem tam byli taky, Tim nemotorně natahoval krk a vylekaně na mě hleděl Jamrachovi zpoza ramene. „Co je to? Co je to?“ ptal se Jamrach. „Jsi nemocný?“ „Jsem unavený a dneska jsem nesnídal.“ „Nesnídal! Proč?“ A pak jsem to celé vysypal, jak jsem byl celou noc vzhůru v obchodě i jak jsem zmeškal směnu u Cáklýho. „Tim mě tam zamknul.“ „Chtěl jsem se tam vrátit, ale zapomněl jsem na to!“ V tu chvíli jsem Tima nenáviděl. „Udělal to schválně!“ Tim zrudl. „Neudělal.“ „Udělal.“ Rozplakal se. „Time,“ řekl Jamrach přísně. „Prosím, nevyhazujte mě, pane Jamrach,“ škemral Tim. „Nemyslel jsem to zle.“ „Chceš mi říct,“ pokračoval Jamrach, „žes tohohle kluka zamkl přes noc v obchodě?“ „Byla to legrace,“ pípl Tim. A tehdy jedinkrát jsem viděl Jamracha zuřit.

50

Jeho úzké rty ztvrdly a zachvěly se. Řval. Křičel, že Tim je ničema, že je podlý a krutý chlapec, který skončí na šibenici, a dobře mu tak! Může se hned sebrat a jít! A nemusí se vracet! „Ty musíš mít vždycky navrch, že, Time? Tak víš co? Já jsem s tebou skončil!“ a posadil si mě na koleno. Jenže teď mi bylo Tima líto. Žadonil. Vzlykal. Tvářil se zničeně. Říkal, že je mu to líto, že si to neuvědomil, že už nikdy, nikdy, nikdy nic tak hrozného neudělá. „Time, odejdi.“ Jamrach položil ruku na velkou bouli na mém čele. „Kdes k tomu přišel?“ „Spadl jsem potmě.“ Tim stál u dveří, ruce bezmocně spuštěné, po tvářích mu stékaly slzy. „Dám ti svůj dalekohled,“ řekl uplakaně. „Nevyhazujte ho, pane,“ přimluvil jsem se. Jamrach si ztěžka povzdychl. „Proč?“ zeptal se. „Proč bych si ho měl po tomhle nechávat?“ „Nevím.“ Přes Timův pláč a popotahování chvíli nebylo slyšet nic jiného. V Jamrachových očích se zračil smutek. Bulter strčil hlavu do dveří. „Je tady člověk od pana Fledge,“ ohlásil. Přicházejí odevšad. Z Ruska, Vídně, Paříže. Jsou chytří. Jamrach německy zaklel. „Co by rád tentokrát? Jednorožce? Hipogryfa?“ Bulter se uchechtl. „Kde je?“ „Na dvoře. Prohlíží si slony.“ „Řekni mu, ať počká,“ řekl Jamrach a opět vzdychl. Když Bulter odešel, pan Jamrach mě postavil na zem a vstal. Oprášil si kolena. „Time,“ řekl, „utři si nos a přestaň fňukat. Hezky se uprav a běž odsud rovnou k Cáklýmu námořníkovi a řekni jim, jak to bylo a cos provedl, řekni jim, že tady pan Jaffy za to v žádném případě nemůže a že večer bude opět v práci. Řekni jim, že tě posílám a že se za Jaffyho

51

zaručuju. Pak se koukej co nejrychleji vrátit a pusť se do práce.“ Tim utíkal. Jamrach mě vzal za ruku a vyvedl mě na dvůr. „Chviličku!“ zavolal na vysokého muže stojícího u slonů. Odemkl boční vchod, kterým jsme vešli do úzkého průchodu mezi vysokými cihlovými zdmi. Škvíry mezi dlažebními kostkami zarůstaly plevelem. Nikdy jsem takhle nikam nešel, za ruku s nějakým mužem, jako jsem viděl chodívat ostatní kluky s tatínky. Měl jsem z toho pocit výjimečnosti. Jméno svého vlastního otce jsem s jistotou neznal. Jednou to byl André, jindy Theo, u matinky člověk nikdy nevěděl, na čem je. Snědý námořník s teleskopem u oka. V místech, kde ulička zahýbala, stál malý domek. Dveře, ze kterých se odlupovala barva, byly otevřené. „Paní Linverová!“ zavolal Jamrach. „Vedu vám pacienta!“ Objevila se ta paní s divokým výrazem, která stála v čele davu, když mě Jamrach zachránil před tygrem, a otřela si orosené brýle o zástěru. S vylekaným pohledem plným přehnaného soucitu na mě poulila nevidoucí oči, ale pak si brýle nasadila a zaostřila. „Ale to je náš tygří kluk!“ zvolala, poklekla přede mnou na jedno koleno a uchopila mě za ramena. Pan Jamrach jí řekl, co všechno se mi přihodilo a že mi má dát pořádně najíst a poslat domů do postele. „Já toho kluka stáhnu z kůže!“ vykřikla, když se doslechla o Timových proviněních. Pan Jamrach se svižně odebral pustým průchodem pryč a paní Linverová mě vzala za ruku a odvedla do místnosti, ve které se všude, kde to jenom šlo, sušilo prádlo, na židlích přehozené přes opěradlo, na stole i mohutném věšáku pověšeném ze stropu nad žhnoucím ohněm. V opotřebovaném křesle u krbu seděl zavalitý, bledý, holohlavý muž, nepřítomně se usmíval a ořezával kus dřeva, byla tu také ta dívenka, která se na mě tehdy v davu usmívala, stála u kamen a v ruce otáčela mastnou lžící. Opět se usmála.

52

Nebyla to láska na první pohled, ale byla to láska na druhý pohled. Měla rovné světlé vlasy, rozzářenou a nevinnou tvář, špinavou zástěru. Dolíčky. „Ishbel, dej mu trochu ovesné kaše,“ nakázala jí matka. „Máš ohavného, zlého bratra.“ Horkým hadrem mi drhla tvář, ruce a kolena a mluvila přitom tenkým, rozechvělým hláskem. „No, aspoň vidíš, proč si starej pán tohohle tak oblíbil,“ řekla a vyždímala hadr, „je úplně jako chudák Anton, a ne že ne. Potěš pánbůh!“ Když plavovlasá dívka udělala přede mnou na stole místo, viděl jsem, že má nehty na rukou ohryzané do krve. Pod nos mi strčila misku s ovesnou kaší. Měla tmavě červenou sukni. Poděkoval jsem a ona mi jízlivě vysekla poklonu. „Sím pěkně,“ řekla, otočila se a sedla si na zem k mužovým nohám. Tak jako on by asi vypadali Tim i to děvče, kdybyste je oholili, nafoukli jako dva balony a vzali jim rozum. „Moc si nedělej pohodlí, mladá dámo,“ peskovala ji máma, ale Ishbel se zády opřela o mužovy nohy, rukama si objala kolena, hlavu naklonila na stranu a s neskrývaným zájmem mě pozorovala. Do otevřených dveří nakoukl Tim. Jeho máma k němu přiběhla a začala na něj křičet. „Vždyť tě vykopne! Jsi hnusný kluk! Ty jeden! Ty jeden! Vykopne tě, o tom nepochybuju! Všechno zkazíš!“ Zamrkal, přišel ke mně, a zatímco jsem si dával kaši do pusy, natáhl ruku. „Moc se omlouvám, Jaffy,“ řekl mi a pevně se mi podíval do očí. „Opravdu. Vážně. To, co jsem udělal, byla hanebnost. Svou práci pořád máš. Byl jsem u Cáklýho a všechno jsem jim řekl.“ Vstal jsem a slavnostně si s ním podal ruku. „To je dobrý,“ řekl jsem.

53

Poledne. Když jsem přišel domů, matinka spala. Mari-Lou a Silky taky spaly, za závěsem bylo slyšet, jak dlouze, zasněně oddechují. Vlezl jsem si do postele vedle matinky a pevně stiskl dalekohled. Dalekohled Dana Rymera, který obeplul celý svět. Nevzbudila se, ale chytila mě do ohbí paže a mě odnášela veliká loď přes malované vlny k dlouhému sladkému spánku.

54

3

Pan Jamrach měl rád děti. Tim s Ishbel odmalička běhali k němu na dvůr, aby se podívali na zvířata. Byli dvojčata a jemu s nimi bylo veselo. Sem tam mu s něčím pomohli a on jim za odměnu dal pár pencí. Když Tim začal pracovat, posílal ho na dva dny v týdnu do školy a totéž teď udělal se mnou. V jedenácti letech jsem už uměl číst i psát. Pan Jamrach prohlašoval, že potřebuje, aby jeho chlapci uměli zapisovat a číst seznamy. Šlo mi to rychle. Na matinku jsem udělal dojem. „Jseš chytrej kluk, Jafe,“ chválila mě, když jsem jí četl plakáty vylepené u námořnické kaple. „Velký jarmark v Temžském tunelu,“ četl jsem pyšně, „Madame Zan-Zan, věštkyně. Crinelliho loutky. Báječní bratři Mariolettové. Za­říkávání hadů. Chůze po žhavém uhlí. Houpačky. Vstupné 1 šilink.“ V den jarmarku nám dovolil skončit dřív, a když jsme si před kůlnou zouvali pracovní holínky, podstrčil nám s Timem každému jednu či dvě mince. Vyfešákovali jsme se u pumpy, převlékli jsme si šaty, a když jsme šli průchodem, strkali jsme se, vytřepávali si vodu z vlasů a čistili si uši. Ishbel to odpoledne pracovala u Sládkovy lopaty a měla upito trochu džinu. Snad proto byla tak nabroušená. V každém

55

případě začala hned po našem příchodu křičet na Tima, což ale nebylo neobvyklé. „Než jdeš ven, máš nanosit uhlí!“ Nabírala polévku a tvář jí halila pára. „Ty líný prase!“ „Zavři zobák, ženská,“ řekl Tim povýšenecky. „Kdo je podle tebe líný prase? Od pěti hodin jsem lopatou přehazoval sračky.“ Paní Linverová vypadala lehce nepříčetně. Poulila oči a na čele měla přilepené zvlhlé vlasy. „Buďte zticha!“ zaječela, zatímco přivazovala tlustému manželovi pod límec bryndák. „Už vás mám po krk, obou dvou! Po krk!“ Vytrhla muži z odulé ruky zpola dokončenou mořskou pannu a hodila ji do kbelíku na tucet dalších, už hotových. Mimo dobu, kdy jedl, pan Linver s nepřirozenou vytrvalostí po celý den jako natahovací strojek dělal tohle: vyřezával ze dřeva mořské panny, které jeho manželka prodávala na ulici, všechno to byly panenky s baculatými tvářemi a obrovskými, vypouklými ňadry a měly zatočený ocas, na který se daly postavit. Býval námořníkem a taky to byl docela fešák, i když teď byste tomu těžko uvěřili. Ishbel si pamatovala, jak běhal po průchodu tam a zpátky s Timem na ramenou a všichni se smáli. Ale když bylo dvojčatům šest, vrátil se domů zbavený rozumu poté, co schytal ránu od břevna někde poblíž Kapverd. Nikdo si ho nevšímal. Byl jako to křeslo, na kterém seděl. Mně si taky nikdo nevšímal, tak jsem si sedl na své obvyklé místo u stolu a čekal na svou porci. Ishbel šoupla na stůl dvě misky polévky, ale třískla s nimi tak silně, že z nich trocha hnědé tekutiny vyšplíchla na voskované plátno. Bylo jí teď dvanáct a pořád trucovala. „To není fér,“ stěžovala si, „ty si přijdeš domů umytý a připravený a já jsem si ještě ani neměla kdy přičísnout vlasy.“ Stáhla si z čela umaštěný šátek a potřásla hlavou. „Nic se neděje,“ řekla jí máma, „budeš to mít hned hotový.“

56

Ishbel se na ni za jejími zády škaredě zašklebila a všechny svaly na krku a čelisti přitom stáhla tak, až se zachvěly. „Kdo sem podle tebe natahal všechno to blbý uhlí?“ dotazovala se Tima. „Já. Já, já, já, já a zase já. Jsi hnusnej, nesnáším tě, děláš to pořád.“ Tim, s vlasy ještě stále vlhkými po sprše pod pumpou na dvoře u Jamracha, se posadil k polévce s křivým úšklebkem, kterým ji mínil pozlobit. Pan Linver se předklonil a flusl do ohně. „Fuj,“ řekl Tim. Otec na něj vrhl téměř nenávistný pohled, sice prchavě, avšak nepochybně. „A já musím večer zase do práce,“ odsekla mu, „ale není to fér, takže tam nepůjdu, a hotovo!“ Vzala plecháček, ponořila ho do polévkového hrnce a zmizela ve vedlejší místnosti. „Ale to víš, že půjdeš, mladá dámo!“ křikla za ní máma. Po celou dobu, co jsme jedli polévku, se z vedlejší místnosti ozývaly rány a bušení a teatrální vzdechy. Když jsme s Timem dojedli, šli jsme ven, posadili se v mechem obrostlé uličce na sluníčko a předávali si dýmku. Nemluvili jsme. Konečně vyšla ven Ishbel a utírala si pusu. „S váma dvěma nejdu,“ řekla. Mámin hlas ji plácl zpoza otevřených dveří. „Ale ano, půjdeš, mladá dámo!“ „Půjdu s Jaffym,“ řekla s pohledem upřeným na Tima, aniž by mi věnovala pozornost, „ale s tebou ne.“ To bylo něco pro mě. Všichni tři jsme se společně poflakovali po břehu už tři roky a já vždycky dělal křena, co chvíli jsem klopýtal a pobíhal, abych jim stačil, a oni dva vždycky spolu kráčeli bok po boku, jejich plavé hlavy se pohupovaly vedle sebe. Ale Tim nevzrušeně řekl: „To si piš, že půjdeš,“ strčil si ruce do kapes, nakrčil ramena, a už šli jako obvykle. Ishbel měla vlasy stažené dozadu a zapletené do copu, ale ten se jí uvolnil.

57

Byl státní svátek, všude davy. Sešli jsme dolů k řece, zaplatili jsme po penci a prošli pod obloukem do chladného tunelu, kde probíhal senzační jarmark, který se táhl, kam až oko dohlédlo: věštkyně, jízdy na oslících, zamračené opičky v modrých sakách. Na kárách prodavačů oblečení byly vyskládané dámské šaty zářivých barev, vysoko nad námi jako řady létajících tanečnic. Voněla tu levandule, cukr, lékořice. Ishbel si vykračovala lehkým krokem s rukama sepjatýma za zády. Od chvíle, co jsme odešli z domu, na sebe s Timem sotva promluvili. Chvíli jsme bezcílně bloumali sem a tam a nakonec jsme se zastavili a pozorovali všechny ty blázny, kteří padali z kluzké tyče. „Jdi tam, Jafe,“ ponoukal mě Tim. „Ani nápad.“ „Srabe.“ „Ty tam běž.“ „Jaký by mělo smysl, abych tam chodil? Už jsem tam byl milionkrát.“ „Pche!“ vyprskla Ishbel. Usmál se. Na okraji nosu se mu udělaly drobné vrásky, jako mají paviáni. „Běž si tam ty, Time,“ říkala Ishbel, „když jseš tak chytrej. A jeho nechej na pokoji.“ „On to potřebuje. Potřebuje trochu postrčit. Že jo?“ Trochu mě postrčit, ne moc, tak akorát, aby mohl říct, že to všechno byla legrace, kdybych si stěžoval. „Že jo?“ „Nepotřebuje, abys ho postrkoval,“ zpražila ho. „Kdo po tobě chce, abys ho postrkoval?“ „On. Že jo? Vidíš? Vidíš? No tak, Jaffy, no tak, ty to zvládneš. Nejmenší to nakonec zvládne nejlíp, to je známá věc. Běž to zkusit. Stačí, když tam vydržíš minutu a dostaneš guineu. To je dobrý.“ Ne, pane, já ne. Já nejsem žádnej blázen.

58

Přesto jsem se jaksi ocitl na dřevěných schodech vedoucích vzhůru ke konci kluzké tyče. Tyč byla dlouhá, flekatá a kulatá, měla tvar protaženého koně s tenounkým ocasem a nabarvenou hlavou. Podíval jsem se na koňský zadek, ze kterého vyčnívalo pár nuzných, řídkých žíní. Viděl jsem moře tváří, které všechny rozradostněle čekaly, až ze sebe i já udělám blázna a spadnu na zadek. Viděl jsem Tima, který se tlemil stranou, a lem Ishbeliny sukně. Roztáhl jsem nohy a s vědomím, že mě pád na zem nemine, jsem se vytáhl přes koňský zadek nahoru a postoupil dál na kluzkou tyč. Bylo to jako šplhat po slimákovi. Ruce jsem dal před sebe, uchopil sliz, poposunul se dopředu a dlouhou chvíli jsem zůstal s hlavou nahoře, dokud mě tyč nepřekulila. Byl jsem k smíchu, když mi vlasy visely dozadu z čela a já jsem se držel jako kapka na ústí pípy odsouzená k pádu. Potom jsem dopadl na záda do pilin, kde jsem sebou házel jako blázen, a lidi řvali smíchy. S rudýma ušima jsem prosvištěl lhostejným davem, kolem jeho úšklebku a jejích hnědých očí. Pryč. Doběhl mě a chytil mě za loket. „Nebuď hloupej, Jaffy,“ řekl, když mi pohlédl do tváře. Poslal jsem ho do pekel. „Nebuď jako mimino, vždyť je to jenom sranda! Já jsem tam byl. Ona tam byla. Všem ukázala, co má pod sukní, že jo, Ish? Co tě žere, Jaffy?“ Nic to nebylo. Z kluzké tyče spadli všichni, v tom byl její smysl. Jenomže Tim zase udělal to, co vždycky, snažil se mě zesměšnit. Moje chyba, že jsem udělal, co mi nakukal. Zlobil jsem se hlavně sám na sebe, když jsem se napřáhl a praštil ho rovnou doprostřed toho jeho blbého namyšleného ksichtu. To a taky náhlost přechýlení vah, když se přidá poslední zrnko rýže. „Au!“ vykřikl. Ani mu netekla krev. To mě rozlítilo ještě víc. A taky mně to nevrátil, což byla ta vůbec nejhorší, nejzazší urážka. Vrhl

59

jsem se na něho znova a donutil ho, aby se bránil, dokud nějaká paní nevyšla zpoza stánku s koláči a nechrstla na nás kýbl studené vody, jako bychom byli psi. Všichni tři jsme utíkali pryč. Zastavili jsme se u houpaček ve tvaru loděk, které létaly až ke klenutému stropu. „Pojď, Jaffy,“ oprášila mi Ishbel zplihlá ramena, „na tohle si zajdeme spolu, ty a já.“ „Jak to myslíš?“ zvolal Tim. „Máme jenom dvě pence. Kdo za něho bude platit?“ „Já. Kašlu na tebe.“ „To znamená, že já nebudu moct jít!“ „Fůůůůj!“ Podívala se mu zblízka do tváře. „Ty jsi krutý, zlý, hrozný prase, fakt že jo, Time Linvere! To teda jsi.“ A chytila mě za ruku a táhla mě na modročervenou houpač­ ku, jejíž uživatelé se právě snesli k zemi a vyhrnuli ven. Nikdy předtím jsem na houpačce nebyl. Seděli jsme s Ish­ bel naproti sobě, svět se kýval nahoru dolů, nahoru dolů, loďka byla jako pomalovaný srpek měsíce na obloze. Kolotání davu narůstalo a ubývalo. Můj a její smích. Na tvářích jí zůstala stopa ruměnce z odpoledne stráveného u Sládkovy lopaty, kde tančila v okovaných botách krvavě rudé barvy a muži k tomu tleskali do rytmu. Když jsme slezli, po Timovi nebylo nikde ani stopy. Chvíli jsme stáli, než jsme to vstřebali, nemluvili jsme. Nikdy předtím jsem s ní nebyl sám. Pokrčila rameny, zavěsila se mi rukou okolo krku a táhla mě ulicemi z jarmarku pryč, jako bych byl její mladší bratr. Vyrostla mnohem rychleji než já. Tak to s holkama je. Mlčky jsme bloumali přibližným směrem k domovu. Nějaký starý a hodně vrásčitý tlusťoch s hroznými popáleninami měl na rohu Old Gravel Lane vystavenou klec s různými zvířaty. Byli v ní plši, kočka, potkan a sova a všechna si tam jen tak žila a vzájemně se nechávala na pokoji. Ishbel řekla,

60

že je to stejné jako ten lev, co leží vedle jehněte, ale já jsem věděl, jak se to dělá. Dává se jim do krmení něco, aby spali. Ale neprozradil jsem jí to. U námořnické kaple mi koupila zázvorové pivo a řekla mi, ať počkám, že půjde dovnitř zapálit svíčky za chlapce. Chlapci byli její dva bratři, co se ztratili na moři nedlouho předtím, než se narodila. Tim o nich trochu posměšně mluvil jako o neposkvrněných svatých. V domě po nich nic nezůstalo, ale jejich neviditelné duše se tam vznášely jako strážní andělé a paní Linverová si jednou za čas, když měla všechny domácí práce hotové a seděla u ohně, sundala brýle a smutně je čistila, uronila pár slz a proklela za ně moře. Nikdo jí to nemohl mít za zlé. Přišla o dva syny a naproti ní si seděla místo manžela hrouda sádla a cosi vyřezávala. A přesto Tim prohlašoval, že vypluje na moře. Že se nemůže dočkat. Tam prý člověk pozná, co je skutečný život. Jakmile ho vezmou, sebere se a vyrazí s Danem Rymerem. „Zahynul na moři.“ Tohle se píše za jmény ve velké knize v námořnické kapli, zahynul na moři jako můj táta. Jednou jsem se matinky optal, jestli je tam i jeho jméno, ale řekla, že ne. Zázvorové pivo bylo dobré a řízné. Cítil jsem vůni ryb a levandule. S úpěním projel kolem povoz s nákladem cukru, zapřažený za hnědákem s křivýma nohama. Vánkem se neslo bušení kladiv a zpěv, slunce hřálo. Zavřel jsem oči a myslel jsem na to, jak se otáčí na patě a natřásá sukní tak, že jsou jí vidět kotníky, a námořníci v obnošených hadrech jí házejí pence. Když pere prádlo nebo pumpuje vodu do džberu nebo když se mnou a s Timem skotačí po nahnilých dřevěných molech, je jako divoška, ale v práci je z ní drobná, namalovaná žena s lístky ve vlasech, co tančí na pódiu a posílá námořníkům vzdušné polibky. Řekl jsem si, že tady nebudu čapět jak kupa špinavého prádla, a šel jsem za ní. Nikdy předtím jsem dovnitř nevstoupil. V lavicích seděla spousta lidí, nějaká paní zapalovala svíčku. Ishbel se dívala na obrazy: Jefta a jeho dcera, Jonáš

61

vyvržený na břeh, Jób a jeho ošklivé vředy. Nad nimi v nápise do oblouku stálo: Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. Přistoupila ke mně a chytila mě za ruku. „Pojď,“ zašeptala, „mám jahody.“ „Strašně dlouho ti to trvalo.“ „Chudáček Jaffy.“ Počechrala mě na hlavě. „Začínal ses nudit?“ Často se ke mně chovala jako k psovi. Když někoho slyší­ te říkat, že se k němu chovají jako k psovi, obvykle to znamená, že ho sekýrují, zamykají venku a odhánějí, ale tohle bylo něco jiného. Ishbel měla psy ráda. Hned jak mě viděla, řekla mi třebas něco pěkného a polechtala mě za uchem, stejně jako to dělala se všemi voříšky na ulici, ale mně to vůbec nevadilo. „Pojďme na loď,“ řekla. Už jsem se netáhl o pár kroků pozadu, šel jsem vedle ní, jako Tim. Vrak lodi Drago ležel na boku na příbřeží v bahnité zátočině, už dlouho ucpané splašky a dostupné leda přešplháním podél kluzké černé zdi. Sem tam na ní byly háky, a když si člověk zul boty, hodil si je za krk a nedýchal moc zhluboka, byla to hračka. Drago býval honosné menší rybářské plavidlo, velké tak akorát pro tři či nanejvýš čtyři muže, nad jednou půlkou míval nataženou plátěnou střechu a na boku stávala bedna na ukládání ryb. Lavice byly fuč, ale když podlaha zrovna nebyla úplně mokrá, dalo se na ní sedět, drolit mezi prsty dřevo starého vraku a pozorovat mrštné černé brouky, jak vylézají z rozměklých útrob. Hrávali jsme si tady, když jsme byli menší. On byl táta, ona máma a já dítě. On byl kapitán, ona první důstojník, já plavčík. A ta nejlepší: já byl zloděj, ona nóbl dáma, on policajt. Tyto hry v nás podněcovaly divokou představivost, vymýšleli jsme si příběhy o příšerách a divokých zvířatech, podivnějších než všechna ta, která jsme kdy spatři­ li u Jamracha. Vyrývali jsme jejich obrázky do vnitřku lodi

62

a dávali jim jména jako hryzopýr a krabák a koriol a znali jsme všechny jejich zvyklosti a povahu a zvláštnosti. Z ústí Temže připlouvali velicí tvorové s hrbem a pomalu vyplazovali svůj horký rozeklaný jazyk. Z přídě Draga jsme je při pohledu přes řeku společně viděli ve svých představách. Ale teď už dlouho ne. Ve vlhkém látkovém ubrousku měla zabalené čtyři jahody. „Vezmi si to pivo, Jafe,“ řekla. Seděli jsme na přídi a podělili se o kořist. Nevím, kde přišla k těm jahodám. Když jsme šli do námořnické kaple, tak je neměla, ale když jsme z ní vyšli ven, tak už ano, takže je tam možná někomu ukradla. Každý dostal dvě, byly zralé a šťavnaté a vmžiku bylo po nich. „By mě zajímalo, kam šel Tim,“ řekl jsem. Pokrčila rameny a podala mi pivo. „Myslíš, že jsme ho naštvali?“ zeptala se. „Asi jo.“ „Však ho to přejde.“ Olízla si rty od jahod. „Stejně, když on někoho naštve, tak to je mu jedno.“ Usmála se. „Nechová se jako prase schválně.“ „Já vím. Prostě takový je.“ Zasmáli jsme se. „Ten kluk vždycky žárlil,“ konstatovala. Láhev byla vlhká po jejích rtech. Dal jsem si řádný hlt. „Dneska v noci nepůjdu do práce,“ řekla. „Nechce se mi. Nemůže mě nutit, no ne?“ „Schytáš to.“ „No a co?“ „Dostaneš výprask.“ Někdy tohle dělala, zkrátka se jí nechtělo do všech těch ceremonií s oblíkáním. Byla hodně rozmazlená a kolem všeho dělala humbuk, ale zároveň byla hodně bita a postrkovaná. Jednou mámě řekla, že se převleče, jedině když jí koupí

63

zákusek, a když ho dostala, rozplácla ho na krásné šaty přehozené přes židli, které tam čekaly, až si je přetáhne přes hlavu a půjde v nich na celonoční šichtu. „Ty zlá malá svině!“ vřískala její máma. „Víš ty vůbec, kolik času mi to zabralo?“ a lískla ji takovou silou, až se rozplakala. Tima ale nikdy nezbila. „Je mi jedno, jestli dostanu výprask,“ řekla Ishbel a natáhla se pro láhev. „Ale není.“ „Jenomže to na tom nic nemění. Nikam nejdu. Až do tmy zůstanu tady.“ „Za tmy se přes zeď nedostaneš. Jestli tady zůstaneš do tmy, tak tu budeš muset být celou noc.“ „Taky že jo!“ zvolala a s úsměvem vyskočila na nohy. „Celou noc!“ „Já taky!“ Vstal jsem. Podala mi láhev a předvedla legrační tanec, máchala rukama a dupala nohama. Bál jsem se, že se pod ní shnilé desky proboří a oba zahučíme do špinavé, ledové vody. „Přestaň,“ řekl jsem. „Jestli chceš tancovat, tak si běž do práce.“ Přestala. Vzdouvala se jí ramena. „Nemůžem,“ řekla pak, „je hrozná zima.“ „Co?“ „Nemůžem tu zůstat celou noc. To bysme zmrzli.“ Byla to pravda. „Já vím,“ souhlasila. „Tak se jenom budem celou noc procházet, dokud nebude hodně pozdě.“ Počítala s mou společností. „Pojďme na západ,“ navrhl jsem, „kolem Toweru. Půjdeme tím směrem podél řeky celou noc a uvidíme, kam se dostaneme.“ „Spát můžeme někde ve křoví,“ přisadila si, „a budeme žebrat. Ty budeš cikán a budeš hádat budoucnost. Znám jednu

64

holku, co u Siamské kočky hádá budoucnost, nic to není. Beztak vypadáš jako cikán.“ S hvízdáním za námi podél zdi přišel Tim. Hvízdat uměl dobře. Nejdřív jsme ho uslyšeli, pak se nad plátěnou stříškou objevily jeho špinavé bosé nohy, skočil vedle nás jako žába, sundal si boty z krku a hodil je na loď. „Co tady vyvádíte?“ zeptal se. „Měli jsme jahody,“ řekl jsem. „Ty jsi propásl, ale ještě zůstalo trochu piva.“ Ishbel mu láhev hodila, Tim ji chytil a napil se. Nebe vypadalo, jako když se chystá na noc zklidnit. „Nejdu do práce,“ řekla Ishbel. „Nepovídej.“ Zamlaskal, znova se napil, a než mi láhev podal, širokou špinavou dlaní ohleduplně otřel hrdlo. Jako by se mezi námi nic ošklivého nestalo. Přes řeku se s hlasitým pleskotem křídel přehnali ptáci. „Mám hlad jako vlk,“ řekl jsem. „To je nápad,“ řekla Ishbel „Co prachy?“ zeptal se Tim. Ishbel zavrtěla hlavou. „V čoudu.“ „Ach jo.“ Vytáhl z kapsy fajfku. Rozvalili jsme se na přídi a pokuřovali jsme, s večerem bylo stále větší chladno a šero. Ishbel ležela na zádech s nohama položenýma na Timových kolenou. „Nevím, co mám dělat,“ řekla. „Mám jít?“ „To je na tobě.“ Pozoroval, jak se obláčky dýmu v nehybném vzduchu vlní a proplétají, a začal zpívat píseň „Tabák je jenom indiánská tráva“, kterou nás jednou naučil Dan Rymer, když jsme se jen tak bez cíle potulovali a potkali ho na schodech k přístavišti ve Wappingu. Sklízí se k večeru a roste zrána… Ishbel ho kopla. „To je hrůza,“ řekla.

65

Začal se smát, ale zpíval dál a já se k němu přidal. Na wappingských schodech jsme seděli s Danem, on kouřil dlouhou bílou dýmku, a když zpíval, držel ji v koutku úst. Jak lilie dýmka bílá mnohému se zalíbila, snadno se však rozbije, takový ten život je… A na refrén jsme se všichni přidali: Až budeš kouřit tabák, nezapomeň. Občas jsme si tuhle písničku prozpěvovali s Cobbem a smáli se. Ale nikdy jsme si nedokázali vzpomenout na všechna její slova, stejně jako teď, a tak jsme to vzdali a dlouho pak leželi v útěšném tichu, dokud Ishbel tichým, smutným hlasem neřekla: „Asi už budu muset jít.“ Tim otevřel oči a pohladil ji po noze. Nebyli úplně jeden jako druhý, ale byli si hodně podobní. On měl delší bradu, ona o odstín tmavší vlasy. Na obou tvářích se jí dělaly hluboké ďolíčky, a když byla nervózní, náhle se objevily a hned zase zmizely. Jemu ne. Musí to být zvláštní, dívat se druhému do tváře a vědět, že je úplně stejná jako ta vaše. Jako když se díváte do zrcadla. Někdy na sebe zůstali hledět jako očarovaní a jednou jsem je viděl, že mají zavřené oči a navzájem zkoumají své rysy dotyky prstů, ty její byly okousané do krve a ty jeho dlouhé a upravené, jak to dělají slepci. Rozesmálo je to. Povzdechli jsme si, prázdnou láhev mrskli přes palubu, ho­ dili si boty za krk a jeden po druhém přelezli podél zdi. Paní Linverová nás donutila se umýt a potom dám dala trochu slabého, ale lahodného vývaru. Její muž si vyřezával,

66

oheň praskal. A jak jsme si tak všichni tři jsme seděli u stolu, dělali jsme různé lumpárny a navzájem se škádlili, Ishbelina máma přispěchala a dala jí napít frťana ginu. „Kapičku, zlatíčko,“ řekla, „na spravení.“ „Nikam nejdu,“ odsekla Ishbel, aniž se na ni podívala, ale gin si vzala i tak. „Tak už přestaň s těma hloupostma.“ Paní Linverová se zamračila na zacuchané spletence vlasů, tlusté jako krysí ocásky, které se kroutily na Ishbeliných ramenou. „Vzalas dneska vůbec do ruky hřeben?“ „Ne.“ „To vidím. Měla by ses začít chystat.“ „Nemůžeš mě nutit. Nikdo mě nemůže nutit.“ Ishbel se na mě podívala s rošťáctvím v koutku oka a náhle se usmála. Ty mě chápeš, prozrazoval její pohled. Ishbelina máma už pomalu odcházela, ale teď se otočila. „Nemám čas,“ obořila se na ni. „Vstávat. Hned.“ „Nikam nejdu.“ Ishbel do sebe hodila celý gin a mlaskla rty. „Nebuď pitomá,“ řekl Tim. „Je to jenom práce. Do práce musíme všichni.“ „Budu pracovat, až budu chtít.“ „Jestli dneska nepůjdeš, tak už tě pak znova nebudou chtít.“ Máma ji chytila za ruku a pokusila se ji přinutit vstát ze židle, ale Ishbel se jenom smála a přidržovala se stolu. Teprve když se začal viklat a klátit, přestože jsme na něm oba s Timem viseli, všechno padalo a cákalo do všech stran, teprve pak se pustila a nechala mámu, aby ji zvedla na nohy. „Nikam nejdu, jsi snad blbá?“ zařvala jí přímo do ucha. Paní Linverová zkřivila obličej a rukou si mnula pravou půlku hlavy. „Jsem unavená!“ zaječela Ishbel. „Nechce se mi tancovat, to jsi tak tupá, že to nechápeš?“ „To je nebezpečný,“ zavřeštěla na oplátku její máma. „Tak­ hle bys taky mohla někoho připravit o sluch!“

67

„No a co!“ V tu chvíli jí máma vrazila facku. Podobných scén jsem už viděl desítky, ale tahle byla jiná. Tentokrát jí Ishbel lískanec vrátila. Bylo to rychlé — vteřinka — a máma měla brýle šejdrem a oči odkryté. Všichni jsme zadrželi dech. Ishbel začala plakat a padla na zem tátovi ke kolenům. Ten přesunul nepřítomný, neškodný pohled na její temeno a dál opatrně vyřezával šupiny na ocasu poslední mořské panny. Paní Linverová si sundala brýle. Pusa se jí chvěla a s trpě­ livým výrazem přimhouřila oči. Třesoucíma se rukama si otřela brýle o zástěru a hleděla na nás žalostně slepým pohledem. „Mami!“ zvolal Tim, vyskočil a běžel k ní, aby ji objal. „Jednou to pochopíš, ty sobče,“ promluvila paní Linverová k Ishbel roztřeseným hlasem. Ishbel se napřímila, tvář měla pokrytou stopami po slzách. „Já vím, já vím, já vím,“ naříkala hořce. „Už je to dobrý, mami,“ řekl Tim. „A ty ji přestaň provokovat, Ish. Už je to dobrý, mami.“ „Ano, ano, ano, jistě, jistě, jistě.“ Ishbel se strojeně usmála a vyskočila na nohy. „Nejvyšší čas jít do práce! Je nejvyšší čas, k čertu!“ A nasupeně odkráčela do zadního pokoje. Když jsme ji za dvacet minut doprovázeli do práce, byla celá rozmrzelá. Otisk ruky na tváři si zakryla přehnaně silnou vrstvou pudru a rty měla příliš výrazně rudé. „Nikdy se mě nezastaneš,“ vyčetla Timovi. „To není pravda.“ „Vždycky jsi na její straně.“ „A co mám jako dělat? Taky musím do práce. Někdy musím vstávat už ve čtyři. Jaf taky. Všichni musí do práce.“ „Je mi z toho zle,“ řekla a odkopla kámen. Když opět zvedla oči, leskly se v nich slzy. Chytil jsem ji rukama kolem pasu. „Počkám na tebe, až skončíš, a doprovodím tě domů,“ nabídl jsem se.

68

„To není třeba,“ šťouchl do nás Tim. Objala mě. „Děkuju, Jaffy.“ Bílá zrnka pudru mi vletěla do nosu a chtělo se mi kýchnout. Vypadala jako panenka. „Jsi velice šlechetný.“ „Šlechetný?“ ušklíbl se Tim. Chtěl jsem se s ní dál objímat. Ale pustil jsem ji. Tim ji obešel z druhé strany, stoupl si před ni a nic neříkal. Dlouhou dobu se jí jenom díval do očí, pohledem drsným i něžným zároveň. Něco si mezi sebou předávali, bylo to něco mezi bratrem a sestrou, čehož jsem se já nemohl nijak účastnit. Měl nahrbená ramena a svěšený spodní ret. Ve tváři měl cosi stařeckého. Nedokázal jsem říct, odkud se to vzalo. Ona viditelně zjihla. Šli jsme dál, každý sám. U dveří ke Sládkově lopatě se ke mně otočila a řekla: „Tak už můžeš utíkat domů, Jaffy. Děkuju ti moc.“ „Musí se jít chystat,“ řekl Tim. Když jsem přišel domů, máma tam nebyla. Pamatuju se, že jsem si vzal Rymerův dalekohled, vystrčil jsem ho z okna a pozoroval Watney Street a v houstnoucím soumraku jsem porůznu zaostřoval na nejroztodivnější jednotlivosti: tu na nějakou tvář, tu na kočku, artyčok, lesklou louži pod lampou. Je to už dávno, co skončil na dně moře. Kéž bych ho pořád měl. Byl to krásný kousek — z leštěného mahagonu s vyřezávanými vzory a lakované mosazi. Stínidlo bylo zdobené stříbrnou rytinou ve tvaru peří. Dalekohled, který mám teď, je bytelný a obyčejný, ale čistota obrazu se mu nedá vytknout. Pozoruju s ním ptáky a někdy se jím v noci dívám přes síťovinu nad zahradou na hvězdy. Na moři jsem se dobře naučil poznávat hvězdy. Na slunce a měsíc se spoléhat nemůžete — občas si s vámi umí pěkně zahrát —, ale na hvězdy ano. Když je pozorujete dalekohledem, chvějí se jako bílá křidélka hořící stříbrným plamenem. A pak, když zaostříte tady dole na

69

oko nějakého ptáka, uvidíte v něm tentýž třpyt, tentýž život. Někdy se něco přiblíží tolik, až se leknete. Stejné je to, když se ohlédnete do minulosti. Třepot bílých křídel v dálce, nic se nedá rozeznat. Blíž pak jsou jednotlivosti: lanoví velkých lodí, pokrývající oblohu jako pavučiny; zvětšené střechy ostře viděné vnitřním zrakem; a někdy os­trá bolest, ta úplně nejblíž. Právě teď je noc na sklonku jara. Řezba v hrubé rytině, kterou držím v prstech, mi připomíná peří vyobrazené na starém dalekohledu, který mi patřil, když jsem byl chlapec, a vzpomínám na dávnou noc: překrásný den skončil, srdce mi slabě bušilo, s pláčem jsem přicházel domů, a nevěda proč, pátral jsem sem a tam vševidoucím okem po střechách a myslel přitom na Ishbel. Byla na jevišti, zářivě se usmívala a do drobné, zkrvavené, na kost ohlodané ručky chytala měďáky. Zpívala písničky jako „Hnědý džbánek“, „Slepý kluk si hrál“ a „Srdce, které pro druhého umí tlouct“ a opilí námořníci se smáli a plakali.

70

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.