Milí čtenáři dostáváte nyní do rukou almanach, který je uceleným dokladem naší dosavadní společné práce. Některé příspěvky zazněly na našich vystoupeních formou poetických podvečerů. Všechny však vznikly díky vzájemné inspiraci a podpoře během spolkových setkání, která mají charakter střídavě literární dílny, střídavě pracovní porady s cílem připravit pro všechny přátele krásného slova ten nejlepší umělecký zážitek. Věk autorů textů se pohybuje mezi 20 a 30 lety. Budeme rádi, když vám naše dílka přinesou úsměv či zamyšlení. A nebudeme neradi, když vaše kroky zamíří mezi nás. Naším cílem je hlavně pomoc dalším začínajícím literátům, kterým chceme nabídnout nejen pochopení a povzbuzení v další tvorbě, ale i vlastní zkušenosti z publikační činnosti. Almanach je také důkazem i tohoto našeho nadšeneckého snažení. členové spolku O Spolku přátel p átel krásného slova Cílem spolku je podporovat rozvoj literatury ve všech jejích formách a žánrech, zejména • vydávat časopisy a knihy; • pořádat literární soutěže; • pořádat veřejné kulturní a vzdělávací akce; • podporovat metodicky a publikačně tvorbu mladých autorů.
2
Smyslem činnosti je podpořit zájem o literaturu a divadlo především u mladých lidí a nabídnout jim hodnotnou alternativu pro účelné trávení volného času a prostředek pro přínosné tříbení myšlenek a také podchytit kulturní bohatství uložené v českém národě a především v mladých královéhradeckých obyvatelích. Členem spolku může být každá osoba starší 15 let, která souhlasí a cíli sdružení. Členství vzniká na základě písemné přihlášky a zaplacení členského příspěvku a umožňuje: • bezplatnou účast na akcích spolku; • podílet se na tvorbě programů spolku; • publikovat literární publicistická a dramatická díla; • konzultovat svou tvorbu a úvahy se členy spolku. Mezi nejhlavnější nejhlavn jší aktivity spolku v roce 2004 patří bezesporu literární večery uspořádané ve spolupráci radeckou Galerií Jandan. Během vystoupení členové spolku interpretují vlastní díla i tvorbu českých či světových spisovatelů. Večery jsou často koncipovány tematicky, příp. mají charakter komponovaného pořadu. Mluvené slovo pravidelně doprovází hudební intermezza v podání hradeckých studentů. Druhou hlavní činností je pořádání literární soutěže O Cenu Hradeckého Škrabáka. Organizaci soutěže převzal spolek od jiné neziskové organizace, která zrealizovala celkem 3 ročníky. Soutěž původně vznikla v roce 1999 jako projekt prevence kriminality, časem však její umělecké aspekty převážily. Je určena mladým začínajícím autorům ve věku od 10 do 17 let z Hradecka. Z každého ročníku existuje sborníček vítězných prací, zejména pro učitele představuje zajímavý učební materiál.
Seznam sborníčků: sborníčk : Všichni jsme přežili (1. ročník) - vyprodáno Jen mít oči k vidění (2. ročník) - 10 Kč Můj smutný konec (3. ročník) - 10 Kč Chci být spisovatelem (4. ročník) - 15 Kč
3
Tomáš Koloc Básní se pomodlit Je to zázrak, že jsme přežili: když babička unikla z transportů smrti když dědečka vytáhli z cyrózy jater Je to zázrak, že jsme přežili: když nám při porodu k odumření mozku chybělo třicet vteřin Když naše vlastní dvojčátko skončilo v kafilérii Je to zázrak, že jsme přežili: když nás tenkrát ten soused stáhnul s tím kolem s trati pryč a stokrát nás pánbůh tahal od okna a stokrát nám místo jedu do břicha dal jenom hlad Je to zázrak, že jsme přežili: když se kolem nás v nouzi zázračně objevovaly nové domovy a rodiče a andělé a ty čtyři rozchody s krásnou zelenookou Pavlínkou, milovanou až k smrti, a opustit nezaslouženou Martinku, která si zasloužila políbit každou část země po který chodily její malý zaprášený zpocený nohy, ztratit tmavou královnu lásky, zrození a nebezpečí Evu; Je to zázrak, že jsme přežili: 4
že bylo dost chleba a sunaru a injekcí v zemi, v níž jsme se narodili, že jsme dostali tenhle jazyk, jehož básníci jsou jenom přehlíženi zatímco jinde se proroci předhazují lvům, že ten malý přehlížený kmen jehož jste nechtěným a nespatřeným šamanem nevymřel za války, ale vymře, zrodiv mesiáše, až tak za tisíc pět set let a že to tak všechno mělo bejt… „Vyhráváš zdarma zájezd do rodného kraje“ říká mi krásná dívka v moři mžitek a stříbrná spirálka, která se proplétá černou krajkou jí k tomu přikyvuje. „Povolení pana starosty už mám!“ raduje se dívka a líbá mě, překvapeného, na ústa a zatímco vlak pode mnou ujíždí mezi dvěma létacími domy a oranžová prasátka traťových světel sjíždějí po vitrínce s hasicími přístroji do jezírka věčnosti blíží se ke mně můj domov vonící po hnoji a po závisti obyvatel střecha nádraží je roubená sudetsky z perónu smrdí knedlo-vepřo-zelo a skořice a ta paní na peróně se mi zdá povědomá. možná je to družička, co mě učila ve školce možná vedoucí závodní jídelny JZD 5
holčička vede pejska do kupé pejsek je zpocený jako můj osud uštval se snahou po svém spasení zatímco po celou dobu jeho snažení se ve vesnici vůbec nikdo nezměnil. Lidi jsou všude malí, závistiví a chudí, ale tady ve stěnách domů, v trávě a v lese je skryté kouzlo mého dětství radost a pravda a hlazení a štěstí z výkřiku a okamžiku, dušení se, strach a návrat do domova v němž se mezitím umístila lež, rytmus první básničky a prvního ňadra, které jsem obejmul v podzemí školní jídelny zatímco v kapse mi už tehdy harašil klíč od bytu, lístek na oběd a lék proti rakovině žaludku, který se mi už stokrát vzedmul žalem, že jsem se přibil mezi zelenkavé emailové stěny zkázy Stojím na chodbičce zachmuřený strachem když vlastně nemám co bych ztratil a ten supící vlak mě žene vzhůru ke hvězdám které svítí štěstím a staniolem žluté barvy Vánoc a světlehnědým oceánem piva a modrající teplou barvou ticha když se roztrhaly mraky je možné napsat báseň o vůni který stoupá z rozříznutých stébel trávy a nasycuje se pokropeným prachem cest 6
a dýmem upálené suché trávy (co voní jak uzená koňská šíje) ve vzduchu sušeného švestkového listí ve vypařeném jeníkovském ghettu Židů, tam kde se lidi kdysi brali na hůl a zpívávali dlouhou táhlou píseň že nelze přežít jinak nežli šidit. A tak se dvě armády řadí v pochod a unavené slunce padá dolů a krev se úlevně a klidně lije za tónů jednotvárné melodie pokládám větvičky do ohníčku spánku a dýchám na něj, jenže vítr plive do pláně kousky těžkých černých a studených bílých mráčků, oheň mi sfoukne, tak se dívám dolů a vidím své tělo v jednom z těch dvou šiků a slétám do něj v rychlém bezbolestném okamžiku v šípkovém křovisku ihned po píchnutí modlím se když je nejhůř k bezjmennému bohu aby se duše od myšlení vyčistila a slovíčka v ní až do kořínku shnila a duše posedlá svou samožravou touhou se otevřela, provanula plaveme ve mracích a nad krajinou bzučí hudba 7
lesy se vzpínají v břiše jiskřička radosti praská voda objímá vodu všechno je pospolu jak vlna bez kapek jak tvrdá skleněná láska a já procházím světy fotky nefotím vyletěl jsem tobogánem z bolševických novin léto se někdy usmívá, ale na mně sedí strach zapletl jsem se síti ve které mám plavat a schovávám se na Olšanském hřbitově u hrobu komisaře Javůrka který zemřel 13. ledna 1882 v šedesátém pátém roce věku svého sedím tu s lidmi, kteří prožili své životy jak měli zatímco básníci umírají jakoby žili a na skleněné věže tohoto města pod kterým přesně jak pod mým zubem bouří fialový hnis se spouští žlutý soumrak Ježíši Kriste, ať jsi kdo jsi modlím se k tobě, protože se nedokážu modlit k sobě podej mi ještě jednou zase znovu svou těšící ruku výraznou jako dopravní značka pro slepé a tou mi ponoř hlavu do kyseliny aby se rozpustily stíny nechodit po špičkách mezi věžičkami křišťálových hraček 8
ale najít cestu polem nebo nízkou ulicí, za kterou stojí vodou šumící stromy seber mi tužku Gellnera a dej mi pero Šrámka anebo ať se rychle naplní přeťatý osud... kotníky v obilí hlava v obloze mezi žebry červeň hřbitov se zavírá, už musím jít doufám že básní se dá jako bitím hlavy o zem pomodlit.
Tak začínám psát: Louka vedle zubačky byla zlatá, ale po výstupu bylo nutné se zas vrátit přes hranice do státu, odkud vyjel. Litoval, že musí zas do stínu, mezi stromy. Půjčil si kolo a čekal, pak se oddělil a šlapal do kopce sám. Neustále se mu vracela jasná představa terasy v horském hotelu na vrcholu kopce, který byl postaven do špičky a na terase seděli všichni básníkovi přátelé, smáli se až k extázi a do toho zněla táhlá jazzová hudba, která uklidňovala. V posteli se sám do sebe strefil velice pomalu a klidně a vybavoval si neexistující vzpomínku dumícího šumění železa letadel nad polem horkým jako parní lázeň, nad polem, které ho hřálo, a kterým se chtěl za zvuků hýbajícího se železa nechat zastavit. Ale nešlo to, jedna část stále pálila, letěla skrze střepy a cípy velice jasných představ: trpaslíka ze zrušeného krámu, pískovcových psů nad branou měšťanského domu, klouzající střechy, s níž sjížděl, mysliv si, že spadne, a zatím daleko hlouběji pod ním sjížděl jiný chlapec, kterého chytil za ruku a najednou cítil záchranu pro oba. Myslel na vodu, na přítmí stavu bezčasí, bezmokří a bezsuší, které začalo čím dál víc nabývat na mokrosti, tmavosti a nočnosti, voda byla černá a plavba únavná, což uklidňovalo - lidi kolem se pohybovali jako atrakce na kolotoči pro děti, ale najednou se vydnilo a pláž byla osvícena ohrožujícím světlem návratu a znovuzařazení do trýzně. Ačkoli věřil, že bůh se zjevuje nejvíc na loukách, kráčel rychle kostelem s písničkou z díla ztrápené spisovatelky a začal se modlit už za chůze: „Pane bože, zlom mi vaz, zlom mi vaz.“ „Zlom vaz,“ odpověděla ozvěna a básníkovi se vybavilo jméno jeho povolání, otřásl se s pocitem, že mu páteří projíždí hlemýžď a kdesi na úrovni žaludku se zastavuje a nemůže dál; nevolnost až 9
k prasknutí, chtěl být zalehnut a vytřesen a zjevovaly se mu tenké a špičaté rty a svázaná těla, neboť let zásadně končil pádem. Nejlíp mu bylo v dekách, když jedna ležela nad druhou a nad nimi byl stan a nad stanem tropická vedra, miloval mytický orient, který se vystoupl z knížek; horký a sladký jako přeslazený koláč, slova třtina, eldorádo, písničky o tom, jak se nůž rychle prolíná s masem a jak se ubližující špičaté pohlaví střídá s měkkým a uklidňujícím tancem řecké kolo v továrně přesných předepsaných krocích, ve kterých byla vášeň spoutána v hustý a tuhý smutek ukapávající ze slov národních písní, pomalu se překlápějících do radosti před chvílí odšpuntovaného umyvadla, kdy se voda zavlní, vzpomněl si, že pět kilometrů před výstupem mořské modři na obzor miloval každou rostlinku rozežírající autostrádu, čtyři, tři, dva a svlékal se už v autě; už v něm nabíral rychlost, tělo se kývalo zepředu dozadu na znamení slova ano, ústa se zvrácenou hlavou zpívala když mě stará matka, zpívat, zpívat, učívala; jeden jediný prst, který uměl při psaní používat, se dotýkal kláves rychleji než by to dokázalo prstů deset, konečně cítil, že stačí udělat jen krok a On převezme velení, jenomže báseň nelze psát donekonečna, je třeba vystihnout, kde denní dávka zpovědi končí...
10
11
Lenka Syrovcová Svědomí Sv domí jako přežitek p ežitek Slyšeli jste někdy takový nesmysl, jako že zbraň může šetřit lidské životy? Já nedávno ano - při poslechu televizních zpráv. Šlo o pušku střílející za roh. Pušku lze tak nastavit a přes zvláštní videokameru zaměřit cíl pohybující se za pevnou překážkou. Šetří životy těch, kteří ji vlastní. O to hůř jsou na tom nepřátelé. A každého napadne: nedej Bože, aby se zbraň dostala do nesprávných rukou! Vždyť si představte, kdyby si ji mohl koupit jakýkoli ničema - mohl by střílet nevinné lidi, a kdo by ho vypátral? Nesmyslů je v našem životě dost. Divíme se například, když někdo vrátí nalezenou věc, třeba peněženku s vyšším peněžním obnosem, hledáme skrytý motiv za něčí laskavostí, nedůvěřujeme úsměvu. Lze se divit, že nevěříme úsměvu? Smířili jsme se s tím, že za vším hledáme chuť nás okrást, podvést, za neškodnou větou příčinu k hádce? Mělo by to být naopak. Divit bychom se měli zlu a tomu, co dokáže. Proud úvah, o něž se s vámi dělím, vytryskl v pohostinství, kde jsem slyšela, jak číšnice přeje hostu krásné svátky vánoční a šťastný nový rok. I mně přejí pacienti v lékárně veselé svátky a já jim. Je to milé a nestojí to nic. Jen úsměv a pár vlídných slov a jak to potěší! Onehdy mi stará paní přála také bohatého Ježíška. Že prý ona už nic nepotřebuje. Až potom mě napadla vhodná slova, kterými jsem jí mohla odpovědět místo rozpačitého úsměvu. Vždyť právě rodiče a lidé vyššího věku si zaslouží nejvíc za péči o děti, za lásku, za starost, za to, že jsou s námi dětmi po celý život, kdy je potřebujeme. Nemělo by se to alespoň načas obrátit a neměli by mladí věnovat péči, lásku a starostlivost zase svým rodičům? Je to určitě vlastnost mládí, že si myslí, že mu všechno patří, že je mu vše podřízeno. Ano, ne všichni mladí jsou takoví, anebo záhy vystřízliví, protože, málo platné, všichni jsme mladí krátký čas. A jelikož je krátký čas vyměřen celému našemu životu, příčí se mi setrvávat ve světě, kde každý každého (oprávněně či neoprávněně) podezírá a kde se možnost úsměvu, vlídného slova a porozumění den ode dne a snad i nenávratně vytrácí. Ale může se stát, že člověk s důvěryhodným a nevinným vzezřením nás okrádá a my jen kvůli své vžité představě o bezúhonnosti dotyčného jsme jako slepí a nevěříme i očividným důkazům o jeho vině. A protože stále váháme a nechceme věřit, nechceme snad ani přiznat, že jsme se mohli v někom tak zmýlit, skutečný zloděj se nakonec nejen obohatí, ale protože v tom takzvaně umí chodit, ani se mu nic nestane. Mluví ze mě bohužel vlastní zkušenost. Sama jsem poznala člověka, který, ač finančně poměrně dobře zajištěn, dovedl okrádat své poctivé, ne tak dobře placené spolupracovníky a přitom jim do očí dokázal lhát. To se například takhle ztrácejí peníze ze společné pokladny. Stokoruna ke stokoruně a za necelý rok to činí pár tisíc. Ptáte 12
se, jak je to možné? Proč se to nevyšetřovalo a ztrátu museli zaplatit ti poctiví? Každému musí být jasné, že jeden z pracovníků to přece musel ukrást. Na druhé straně není žádná slast být vyšetřován policií. Jakožto občan stále ještě věřící v právo a spravedlnost jsem doufala v dopadení nepoctivce. Doufala jsem, že bude chycen při činu a bude to nezpochybnitelný důkaz. Asi tušíte, že zloděj unikl trestu. To je ostatně dnes v naší zemi časté. Ano, uvedená osoba dostala výpověď, jelikož ostatní už nemohli vydržet pracovat s někým, koho silně podezírali nejen z krádeží, ale také z nečestnosti a pokřivenosti. Víte, ono už pak nešlo jen o peníze. Vedle nich se ztrácelo i zboží a když jste nachytali lapku odnášejícího lup ve své tašce, dovedl nestydatě prohlašovat, že zítra zaplatí nebo už zaplatil. A takových skutečností bylo mnoho. Nakonec už jsme to byli my, kdo to psychicky nevydržel (smutné, že to nevydrželi ti poctiví) a uhodili jsme přímo. Všechna obvinění jsme vmetli do tváře člověku, jenž nás nejen obelhával a okrádal, ale asi doufal v naši hloupost a mírnost. Tváří v tvář přímému obvinění se samozřejmě nepřiznal, jenže co víc - vše popřel a převrátil tak, aby vypadal jako obět´ našeho úsilí dopadnout už konečně viníka. Můžu vám říct: tak zle, tělesně i duševně, jako tehdy, mi dlouho nebylo. Poprvé v životě jsem se v takové blízkosti ocitla člověku bez svědomí. Bez toho vnitřního hlasu, který vám říká, zda to či ono je dobré nebo špatné. Otázkou samozřejmě je, co je pro koho dobré a co špatné. Záleží na výchově, na vzoru ostatních, na tom, zda jste věřící a na mnoha dalších věcech. Je to například pocit tíže a nespokojenosti sama se sebou, když uděláte něco třeba ke svému prospěchu, ale proti tomu vnitřnímu hlasu vypovídajícímu o nesprávnosti toho skutku. Jako kdyby před vámi na cestě upadla starší paní a vy kvůli tomu, že velmi pospícháte do práce, jí nepomohli vstát. Řeknete si: já bych určitě pomohl. A vidíte, ačkoli si většina lidí toto řekne, skutečnost je jiná. Asi se spoléháme na ty druhé, na to, že oni pomůžou - vždyť já bych také pomohl, kdybych tak moc nepospíchal. Ti druzí jsou na tom určitě časově o něco lépe, tedy se už o to nemusím starat. Jaký může být výsledek? Pomocná ruka nepřijde a paní vstane sama nebo se najde dobrý člověk a zakročí - a že ti dobří lidé ještě jsou, to je zřejmé. Je to jen příklad toho, jak můžeme zaplašit svůj vnitřní hlas, a je jen na nás, zda se zastydíme a řekneme si - příště takto ne - a nebo se takový postup pro nás stane běžný. Někdy ten hlas neposlechneme a potom litujeme, někdo ho vůbec nechce slyšet a překřičí ho tím, že to přece dělají všichni. Někteří kvůli zhoubnému vlivu prostředí plnému násilí a zla už odmalička ani nemají možnost si uvědomit přítomnost toho hlasu. Je mnoho okolností, které nás formují. Jsou a nebo byli i takoví lidé, jež prožívají či prožili mnoho utrpení, bolesti a strádání, a přesto zůstali nepokřivení a připravení naslouchat hlasu svého svědomí. Ještě slovo o konci mého trápení s vykutáleným zlodějem. Už pár měsíců je pryč a peníze se neztrácejí. I když na tom náš 13
podnik není právě příliš dobře, všem nám spadl kámen ze srdce. Nejen, že nemusíme platit ztráty způsobené někým jiným, ale hlavně si věříme. Důvěřujeme v poctivost těch druhých a to se nedá ničím zaplatit! Zajímal by mě jen názor odborníka nebo člověka zkušeného, jak náležitě usvědčit zloděje a probudit tvrdě spící spravedlnost dřív, než zůstaneme v postavení zotročených lidiček, které zloději, podvodníci a násilníci budou moci beztrestně trápit a ještě se jim smát do očí. Braňme se! Vždyť se vžijte do situace rodiče, kterému opilý řidič přejede dítě. A jen proto, že opilec má buď imunitu díky svému povolání, nebo proto, že má hodně peněz a zaplatí si obratného právníka (zdlouhavě odebíraná poslanecká i m u n i t a a p e n í z e o b č a s p r a c u j í s p o l e č n ě ) , nejenže není dostatečně potrestán, ale co víc - zakrátko dál řídí vůz a případně ohrožuje další životy. Co s takovým člověkem?
14
Patrick Ungermann Vracím se domů dom Prožít čtvrtinu života v blízkosti prarodičů, polovinu s rodiči, polovinu se svými dětmi a čtvrtinu života strávit v blízkosti dětí svých dětí, přibližně tak vnímám čtvero ročních období lidského života, vyplněného stykem se čtyřmi, nejintimněji s námi spřízněnými, pokoleními. Je moudré, že ani chvilku nejsme úplně sami a že na zvládnutí nejtěžšího úkolu poznat sami sebe máme celý život, celý rok v jeho čtyřech proměnách náleží tak trochu jenom nám. Naproti tomu ubíhající čas a s ním se neustále zkracující možnost pobývat s prarodiči, s rodiči, s dětmi a s vnoučaty dává tušit, že spravedlnost je neúprosná. Kdykoli mnou zalomcuje pocit osiřelosti, pomyslím si jak by bylo nespravedlivé, kdyby rodiče pochovali své dítě, plod jejich laskavého úsilí. Spravedlnost je důmyslná. Člověk si od útlého věku hledá cestu napříč spletitým životem a houf nejbližších lidí v nejsrdečnějším rodinném prostředí přivádí hledače začátečníka radou i příkladem, nařízeními a zákazy, do kraje značených cest. Sejít z cesty na prahu dospělosti v dobré víře hledat se po svém, neprověřeně, není už tolik nebezpečné jako je tápat v dětství. Jelikož mohu svým nejbližším děkovat, že mně v dětství nenechali tápat, vracím se rád domů. Nejsem na tom tak bídně, abych byl doma všude, kde mně nechají pověsit si kabát a kde mně posadí za stůl. Jsem doma na jediném místě na světě, kde propuklo mé jaro, kudy se ubírá mé léto a kam se chci před zimou na trvalo vrátit. A samozřejmě, nerad bych přicházel sám. Je útěšné vracet se ve dvou, s někým, koho jsme třičtvrtě života milovali a kdo nám moudře pomáhal s těžkostmi většiny našich přerodů.
Smysl příb p íběhu íb hu Na okraji příběhu je slabé světlo. Potom přicházejí hlasy. Jsme vtahováni, zmenšováni, učíme se pít vzduch a vodu. Učíme se pít kroniku lidstva, ale nepřestáváme být bytostmi. Přijdou rozdíly mezi žít a prožívat, zůstávat a sytit se. Přijde lidskost, která se ponoří do hlubiny v nás a vybaví se čas a prostor částic, ve kterém se pohybujeme pohybem částic. Posledním neviditelným krůčkem odplujeme do stromové zahrady. Ostatní kroky budou už jen viditelné. Začneme těmi roztomile směšnými od postýlky k mámině ruce. Co jsme zač, že nás udrží už jen lidská ruka? Jsme nitro příběhu. Jmenujeme se, náležíme někomu, rosteme ode dna světa. On je teď ovšem veliký, obrovitý a jeho nebezpečí nám po většinu času hrozí. 15
Zmenšili jsme se na prosbu o pomoc, na touhu po lásce, na vztek z neporozumění. Naší páteří je dočasné zdraví a občasné nemoci. Jsme tak malí, že je nám blízký pocit samoty. Pocit vychládajícího ohně, od něhož odešli dřevaři. Plamenem putuje ještě cosi modrého, lidskost je ovšem většinou krvavě rudá a v okamžiku lačné žluti ve středu ohně převládne červeň i na okrajích. Jsme příběh sám. Svět se nás učí znát jako ty, jež označil tak a tak. Začal nás zcela vlastnit. Jeho chlad nás obléká do jeho oděvů, jeho déšť nás vhání pod jeho krovy a my myslíme, že jsou to naše šaty a domy, jimiž jsme vyzráli na rozmary přírody. A nakonec on sám stojí za vším, co si o něm myslíme. Příroda oděla každého, každého vybavila schopnostmi a zranitelnostmi. Každého vsadila do příběhu. Nejen hlasy, teď přicházejí celé tváře a až povyrosteme, budou to celé postavy a až povyrosteme, budou mít jména a vůně a city a rozumy a svá poznamenání a své nezodpovězené otázky a sta odpovědí na ty naše. Kolikrát si uvědomíme pokrevní, jazykové a duchovní pouto, kolikrát je bude třeba navazovat, vyztužit námi samými, abychom se o ně mohli nesčetněkrát opřít a ono, dej Bože, nepovolí, udrží nás tak, jako na dětské cestě od postýlky maminčina ruka. Jednou se stane, že z té ruky vyrosteme, ale milovat a ctít ji budeme dál, i když se nás zmocní touha po ruce mladého člověka, touha po vzájemné lásce dvou zpočátku si cizích lidí. Opět se zmenšíme na cit a strach, naše hustota začne být nevýslovná, začali jsme být hlavními hrdiny svých příběhů a jako důležití jsme vstoupili do příběhů ostatních. Nyní jsme krevnatost sama. Uzavírající se soustředěné myšlení zaznamená úprk času, času mimo naši moc. Konečně se chceme zvětšit: o lásku k ženě, o trvající a z naší strany činorodou lásku k rodičům, o lásku k bytosti, která se nám narodí, abychom se v ní viděli a shledali v ní i mnoho jiného, jejího vlastního. Jak se přiblíží stáří, opět se rozšíříme a zřidneme. Děti našich dětí budou mít ještě více jiného než našeho, o to bezpečněji poznáme, co zdědily po nás. Naše krevnatost, naše já už nebude tak soustředěné, tak horoucí. Začneme být obsáhlejší zkušenostmi, tušením, rozmluvami s pamětí se smrtí v sousedství, jak nám bude odvádět jednoho blízkého po druhém. Nemotorní, na jednotlivostech nelpící staří lidé už zase neustojí na nohou, ale maminčina pomocná ruka chybí. Pohledy na svět jsou dlouhé, zásobené letitým vzpomínáním. Čas cítí, že ho přestáváme potřebovat, a tak uhání víc a víc. Špatně jíme a nesejde nám na sobě, bývá nám zima. Oheň životnosti se zmenšuje, mizí žlutý poživačný prostředek, červené plameny obklopila modř, která nás spojuje s veškerenstvem. Částice v nás se rozvolňují, jejich pohyb přestává být naším pohybem. Těžko psát o něčem, o čem nevím. Zůstanou vnitřní hlasy, důkaz, že všichni a všechno v našem vezdejším životě je nesmírně důležité. Prožitky vyblednou, ale my zůstaneme, budeme žít. Naše já bude připraveno se sdružit s celkem, s dávným domovem, který se díky nám ve své všeobsáhlé 16
paměti rozšíří o další skutky. Prostorem zanedbatelných částic se rozšíří bílá prázdnota. Jí bude ovšem předcházet namáhaví, a proto pomalé mávání křídel anděla. Je povzbudivé, že naše svědomí doprovodí tato ušlechtilá bytost. Těžko mluvit o něčem, o čem moudře nevíme. O něčem, co by nás na světě mohlo dohnat k přezírání lidí, k sebeodcizení, k nepravému bezcitnému odosobnění. Ostatně těžko mluvit i o tom, zdali jsme dobří nebo zlí. Smíme jen doufat, ti silnější z nás věřit, že spíš dobří. Smíme přijít a obejmout své nejbližší a nechat na sebe působit modrý plamen těchto bytostí. Takový je náš příběh. Uprostřed jeho nitra vím, že ať už je jakýkoli, má svůj nezaměnitelný smysl. My opravdu existujeme.
O moři mo i času Je mi dvacet sedm let, mám tedy moře času. Ale kdeže! Pouhých třicet tisíc lidí z celkového počtu šesti miliard se dožívá sta let. Národy se dožijí tisíců let, lidstvo miliónů, planety dýchají řádově tucet miliard let. Četl jsem bajku o motýlu, kterému příroda vyměřila pět dní života. Motýl je proseděl na jabloni. Dospěl, zmoudřel, zestárl a zeslábl, ovšem nikdy neopustil svůj domov ve větvích. Přitom si svou vlast v koruně stromu nijak nezamiloval. Celý život prý tráví v nepřejícné pustině, od jabloně se ničeho nedočkal, nic na ní, ani v ní se nepohnulo k životu. Pátého dne večer vetchý motýl zesnul. Hned zrána šestého dne jabloň rozkvetla. Jak by ne, vždyť se dočkala jara. Mám tedy moře času? Ovšemže ne, ale úplně mi stačí, co mám. I tak je můj život vzhledem k jeho jepičí délce obdivuhodně nesnadný. Když mluví motýl o moři času, musí brát v potaz život jabloně, ačkoli mu zkušenost nic takového nepřiblížila. Moře času je skutečné moře. Jeho hladina není pokaždé bezprostředně lazurová, čas od času ji potáhnou slané pěny odkudsi zdola vytlačené zloby nebo se tato předzvěst bouře změní v prudké vlnobití. Vyvolávači sporů užasle sčítají třísky vraků, předpovídají údery vodních mas a chtivě surfují po hřebenech rozlícených vln. Pár desítek metrů pod hladinou v o něco hustších a kalnějších vodách se převalují medúzy, jejichž vliv na neklid na hladině není na první pohled patrný. Medúzy mají schopnost myslet samostatně i ve strukturách, umí kolem sebe šířit zrnitý až neprostupný roztok informací, peněz a paměti. Ještě hloub, v prostorách neustálého šera, rejdí pár nezranitelných kytovců. Oni jsou nezřenými pány určitého dobového úseku. Zřídka kdy se tito titáni požírají a když, tak v hrozivé tichosti a samotě rozlehlých propastí. A zde končí dobové záležitosti, protože v ještě nepohnutějších hlubinách neroste žádný život, zato sem klesají útržky civilizací a zlomky kultur. Ze zlatých písků vytěžených nadějí trčí pobořené pyramidy, zotvírané sarkofágy, ruiny všech sedmi divů světa, ale i skutky a možnosti těch, o nichž píší dějepisci. Tržiště slávy a smetiště dějin je jedno a totéž. Nejvíce hluboko není, jak bychom předpokládali, tma. V příjemně modravém záření se v prostoře beze dna vznáší něžná rodící bytost a ona jediná je skutečné 17
dobro.
18
Marie Spáčilová Ztracená Jako ztracená duše bloudit světem Ve víru běsu Zahalit se kamenem Rubášem z malachitu Otevřená ústa dokořán Ani hlasu nevydat Tváře co ztratily tvar Být mrtvá
Modrý pták Svět je modrozelený A zpívá jako pták Na křídlech se obrací A v očích má strach Zpívá o krásách Které viděl v širém moři O zlatých rybách na pobřeží O vlnách písků, perel, hloží O naději, co se vrátí Za úplňku a svitu hvězd
Pomněnka Pomn nka Děkuji Ti za lásku co dáváš světu Za naději co bují v květu 19
Kvítku bledě modrý
Hepčík! Hepčík! Červený balónek Odnáší mne do dálek Cítím znovu vůni maminčiných fialek Hepčík! Červenofialový balónek Unáší mne do dálek Vnímám vůni maminčiných fialek Nesoucí se daleko, daleko… Do bláta a louží Jimiž jsme chodívali A bavil nás svět Hepčík! Červeno-fialovo-modrý balónek neztrácí se Letí do dálek
20
Jaroslav Svoboda Osvětová Osv tová živočichopisná přednáška p ednáška o nemoci, kterou způsobuje zp sobuje bakterie Pablba obecného Dnes vás seznámím s nebezpečně se šiřící cizopasnou bakterií, jejíž odborný název je Pablb obecný. Tato bakterie se šíří vzduchem, vodou, jídlem, plátnem, novinami, rádiem, televizí a internetem. Její mimikry jsou obdivuhodné, neboť se dokáže maskovat tak, že je v podstatě nepostřehnutelná. Tato skutečnost znemožňuje její včasnou identifikaci a eliminaci. Člověk napadený touto bakterií se projevuje širokou škálou příznaků, z nichž některé namátkou uvádím: postižený při hovoru užívá nejčastěji krátké jednoduché věty, jeho nonverbální vyjadřování mimikou tváře se zastaví na ustáleném výrazu tzv. dětského příšklebku nebo také zamračeného kakabuse. Postižený člověk jedná převážně na základě vlivu pudových impulsů, pro příklad vybírám několik zaznamenaných vzorců chování – mám hlad, nemám hlad, toto je horké, toto je studené, tenhle člověk je cizí – tudíž ho musím praštit, nyní potřebuji na záchod, nyní jsem unavený – jdu spát, jsem vyspaný, vstávám, opět mám hlad, toto zboží je ve slevě – tudíž ho musím koupit, a podobně. Bakterie Pablba obecného má tu zajímavou vlastnost, že zvyšuje agresivitu a také sebevědomí člověka, jehož nakazila. Takový člověk ztrácí obezřetnost a získává drzost v interpersonálních vztazích. Statistický průzkum prokazuje, že ze sociálního hlediska lidé nakažení Pablbem uplatňují svou neblahou výkonnost v nejrůznějších úřednických povoláních a to nezřídka v rozhodovacích a vedoucích i politických funkcích, ale stejně často se nakažené osoby najdou v sociální vrstvě dělnického a rukodělného charakteru. Pablb se nevyhýbá ani školám, ústavům věd, nemocnicím a vojenským posádkám. Dlouholetý lékařský průzkum dokázal, že Pablb se v lidské společnosti vyskytuje již od úsvitu lidstva. Holandský lékař Eugen Dubois nalezl v roce 1891 na Jávě kosterní pozůstatky předvěkých opolidí, jimž dal název Pithecantropus erectus. V lebeční kosti jednoho Pithecantropa nalezla Dubois stopu onemocnění, kterou nedokázal identifikovat. Dnes již díky genetickému rozboru víme, že Pithecantropa napadl Pablb. Na zmíněné jávské lokalitě se totiž nalezly kosterní pozůstatky Pithecantropa, kterého zjevně ostrým pazourkem napadl druhý Pablbem onemocnělý Pithecantropus. Dějiny lékařství zaznamenaly nespočet onemocnění v celých dějinách lidstva. Pablb je nebezpečný v tom, že někdy dokáže nakazit velkou část lidské populace na rozlehlém území. Národ nakažený Pablbem pak představuje nebezpečí pro sousední národní společenství, kde je Pablbem nakažen pouze zlomek obyvatelstva. Nebezpečí spočívá v tom, že rostoucí konzumní a agresivní chování přesáhne hranice státního území a národ Pablbů pak 21
vpadne na území cizího státu, jehož na základě výše zmíněného pudového chování drancuje a mezi jeho obyvatelstvo šíří další Pablby. Dalším zdokumentovaným jevem je tzv. sdružování Pablbů. Bakterie Pablba jsou od přírody nerady samy a proto nakažené osoby často vyhledávají osoby stejně nakažené. Jelikož k úspěšnému množení Pablbů přispívají chemické látky vznikající rozkládáním různých uhlovodíkových sloučenin na bázi alkoholů a na bázi psychotropních látek, nalezneme často celé skupinky Pablbů v pohostinských zařízeních, případně klubech. Tyto skupinky Pablbů, které se po zavírací době potulují vesnicemi a městy, pak zanechávají stopy svého chování na veřejném majetku a někdy i na obyvatelích. Pablb obecný je evidentně nebezpečný nejenom pro druh Homo sapiens, ale pro všechny projevy života na naší planetě. Lidé ovlivnění Pablby hromadně vyčerpávají neobnovitelné planetární zdroje energie. Kácejí pralesy, regulují vodní toky, montují atomové bomby a realizují mírové válečné policejní akce. Píší naučné knihy o nutnosti budování zrychlujícího se hospodářského růstu a konzumní spotřeby. Rozšiřují mediální kulturu na podkladě sexuálních a agresivních tendencí, čímž pomalu připravují organismy nenakažených osob k přijmutí Pablbů do svého života. Jak se dá před Pablby chránit? Vzhledem k jejich rozšířenosti to není jednoduché. Stoprocentní lék, který by zabral u každého člověka, doposud nebyl nalezen. Přesto existuje určitá prevence. Statistika prokazuje, že nejméně Pablbů se vykytuje mezi jedinci, kteří navštěvují knihovny a kulturní zařízení na bázi divadel a koncertů. Také je malý výskyt mezi lidmi, kteří navštěvují, pozorují a chrání přírodu, a mezi lidmi, v jejichž chování převládá nad egoismem altruismus, což je způsob chování směřující nejenom k sobě, ale také k druhým. Odborníci sice nedokázali identifikovat ony anti-Pablbí látky, které mohou účinně chránit člověka, ale s jistotou je známo, že agresivní a egoistické chování tyto látky rozrušují. Proto odborníci jako prevenci doporučují: Vyhněte se přehnanému přijímání agresivních vzorců chování, jež Pablbové šíří prostřednictvím médií. Nevšímejte si hesel, které Pablbové s oblibou šíří a jež například znějí: "Slušnost je přežitek", "Silnější vyhrává", "Vzdělání je k ničemu", "Čím více peněz, tím více spokojenější život", "Láska nic neznamená", "Čtení je nuda", "Vojenskou akcí budujeme mír", "Příroda je tu pouze pro náš užitek", "Přeplněný žaludek zajišťuje klidnější život", "Poezie nikoho nezajímá" a podobně. Tato prevence sice také není stoprocentní, ale prokazatelně přispívá k tomu, aby se z člověka nestal Pablb. K tomu také měla přispět i tato osvětová přednáška.
22
Co vlastně vlastn potřebujeme? pot ebujeme? Často přemýšlím, co vlastně my lidé pro život potřebujeme. Napadají mě desítky různých věcí. Abych v nich měl trochu pořádek, rozděluji si je na hmatatelné a nehmatatelné. Ty hmatatelné jsou dány přirozenými podmínkami přírody, časoprostoru, vesmíru – prostě světa, ve kterém žijeme. Jsou dány základními potřebami. Musíme jíst a pít, někde bydlet, mít něco na sobě, mít v noci kde spát. Na to potřebujeme stovky a tisíce různých věcí (židle, postele, kartáčky na zuby, skleničky, nože, daňové úlevy, veřejnou dopravu, televizi, atd. atp....). Pak tu jsou ony nehmatatelné potřeby. Ty nám říkají, že potřebujeme nebýt sami. Potřebujeme vědomí, že to, co děláme, ať je to cokoli, je k něčemu dobré. Potřebujeme, aby nás měl někdo rád a my měli někoho rádi. Potřebujeme mít z něčeho radost. Denně, ať už si to uvědomujeme nebo ne, se snažíme naplnit především potřeby nehmatatelné. Lépe řečeno – potřeby duchovní. A tak často k tomu používáme hmatatelných prostředků, že se tou hmatatelností a povrchovostí necháváme strhnout a to důležitější, to, co je pro naši přirozenou bytnost životně určující, to ponecháváme stranou v zapomenutých komůrkách našich duší. Pak se stává, že se dopustíme tu omylu, tu zaškobrtnutí, někomu něco nechtěně či chtěně způsobíme... Jsme lidé a nejsme dokonalí. Ale pozor, nedokonalost není vyloženě špatná vlastnost. Nedokonalost je vnitřní motor, tajemné soustrojí, které nás posouvá dopředu vždy, když si nějakou nedokonalost (materiální či duchovní) uvědomíme a rozhodneme se pracovat na její nápravě. Připomíná to chůzi po schodech. Každý následující schod je o něco schůdnější, je lépe seříznutý, má kvalitnější protiskluzovou drážku... Samozřejmě chůze po schodech znamená vynaložení energie z naší strany. Je to o to těžší, když nevíme, proč by jsme měli stoupat a kam to nevyzpytatelné schodiště života vlastně vede. Existuje spousta názorů a směrů kulturních, filosofických, náboženských, politických a dalších, které tvrdí, že znají konečnou odpověď na smysl existence. Můžeme si svobodně vybrat, jaký názor je každému z nás bližší a podle toho se případně chovat. Vnitřní svědomí, které máme v sobě, dá následně vědět, jestli jsme skutečně postoupili o schod výš, jestli jsme učinili krok zpět, nebo jestli stojíme na místě. Vyjadřuji se hodně v jinotajích? To se mi stává, když si nechávám myslí prosévat "světomyšlenky" a pak se je snažím vyložitt do srozumitelného jazyka. Není to prostě jednoduché. Ani život není jednoduchý. Ona by to taky byla nuda, kdyby byl život jednoduchý. Působí na nás přírodní katastrofy, zesiluje se odlidštěný konzumismus, hrozí celosvětové válečné konflikty. Jak se s tím vším má člověk vnitřně vyrovnat? Může člověk žijící v dnes už planetární společnosti udělat něco proto, aby jsme alespoň nesestoupili vývojově o schod níž? Já myslím, že může. První, co je k tomu třeba, je nepropadat beznaději. Když na nás dolehne tvrdá realita světa, která doléhá téměř neustále, nezoufejme. Vždy se dá dělat něco, co umožní, aby se i to nejhorší postupem času zmírnilo a nakonec i po krůčkách změnilo k lepšímu. Jan Masaryk, syn T. G. Masaryka, kdysi řekl: 23
„Lidi nejsou šťastný, protože nejsou dobrý. Kdyby mysleli víc na druhé a míň na sebe, a hlavně kdyby v životě udělali víc pro druhé než pro sebe, tak by byli mnohem šťastnější. Já vím, ono se mi lehko mluví. Já se uměl narodit, měl jsem velikého tátu, který mi dopomohl k dobrému místu a pak už jsem se shodou okolností dostal až tam, kde jsem teď. Já neměl vlastně nikdy těžkosti. Pozor! Já nechtěl nikdy být ministrem. Já měl jiné ambice. Já chtěl hrát na klavír. No, ale stalo se. Druzí, co měly tyhle ambice, neměli takové štěstí. A neuspokojené ambice pokřiví lidem často páteř. Ale jenom slabým lidem. Silný člověk si vždycky najde svoje místo. To se ví, nesmí chtít za každou cenu nosit na límci zlaté vyšívání. Musí víc myslet na to, co by měl a mohl udělat, aby druhý nemusel chodit bez límce anebo s límcem na cucky. Víme? To je ono. Když myslíte na druhé, je vám srdečně jedno, jestli jste to dotáh na řiditele nebo na písaře. Protože ono je na světě tolik mizérie, tolik zlých věcí, které je třeba napravit, tolik ubohých lidí, kterým se musí pomoct, že každý může k tomu udělat náramně moc, ať je ministerský předseda, anebo náhradní pošťák v Dobrušce. Tohle je mi jasné i bez velikého študia. Člověče, mysli trochu na druhé. Nemysli si, že jenom ty jsi důležitý. Na každém záleží zrovna tolik jako na tobě. On má totiž každý zrovna tak nesmrtelnou duši jako ty. Jseš zrovna takové zrníčko písku jako ten druhý a s odpuštěním prd záleží na tom, jestli se budeš na slunci lesknout trochu víc nebo míň než ty druhý zrníčka. Hlavní věc je, aby se nesesul břeh. Tak nemysli tolik na sebe a radši drž a podpírej ty druhý zrnka písku. Jasné?" Pokud jsme schopni vzít si alespoň z tohoto poučení, není to s námi tak špatné. Mysleme na druhé a na budoucnost a když to půjde, pak se naplňování našich lidských potřeb stane naplňováním nejryzejší nesobecké lidskosti.
24
25
Jiří Ji í Vintera Panovník a prosťáček pros áček Byl jednou jeden panovník a ten dával ničit pozůstatky cizích panovníků, knihy, své odpůrce a vůbec vše, co ho v jeho rozmarnosti napadlo. V jeho panství byl jeden člověk, zcela nevýznamný a o to víc nesnášenlivý a nepřejícný. I ten zničil takřka vše, na co přišel. Jednou zničil i sochu panovníka a ten ho na oplátku dal popravit.
Největší malicherností člověka je ničení . Neničí však ani tak to, co sám vytvořil, ale především to, na čem se nijak nepřičinil. Třii lidé Potkali se tři lidé, zřejmě přátelé, a začali hovořit o běžném životě, o politice a po chvíli došli i ke katastrofám a různým neštěstím. Jeden na to vždy přitakával: To je Boží trest, či: to je zkouška Boží. Druhý hovořil o jakémsi kruhu života, o tom, že každý čin v tomto životě se nám jednou vrátí a to, co se nám děje dnes, je odrazem našich činů v minulých životech. Třetí je tak poslouchal a když už pomalu docházela řeč, pravil: „Víte, já těm věcem, o kterých hovoříte, nerozumím. Já jen vím, že žiji na tomto světě, pod sluníčkem, které je nad námi, a na zemi, po které chodím. Co je potom, nebo bylo předtím, než jsem se ocitl zde, to nevím, a proto se o to ani nestarám, ale snažím se žít tak, abych nikdy nemusel ničeho litovat.
Kapky deště dešt Byly dva velikánské mraky. Na jednom byly dešťové kapky a na druhém vločky. Dešťové kapky se ani nemohly dočkat, až 26
uvidí lidi. Honem, honem se jich chtěly dotknout. Vločky byly váhavější a radovaly se vždy z toho, co měly. Kapky deště to jednoho dne nevydržely a všechny vyskákaly z mraku ven. Padaly čím dál rychleji, až uviděly lidi, jenže než se jich stihly dotknout, lidé vytáhli deštníky, nebo se schovali do svých obydlí. Kapky chtěly tedy počkat, až se opět lidé ukáží, ale už bylo pozdě. Jedna za druhou se tříštily o střechy domů, deštníky, silnice, aby se pak pomalu vsákly do země. Když přišla zima, vypravily se na cestu i vločky. Padaly pomalu, nikam nespěchaly, spíš si tak poletovaly a vychutnávaly si tu krásu. I ony uviděly lidi, ti se však neschovávali, ba naopak, někteří dokonce vybíhali z domů, aby se vloček dotkli. A když vločky dopadly na zem, vytvořily krásnou bílou peřinu, s níž si chodili ti nejmenší z lidí hrát...
Kdo moc spěchá, spěchá do hrobu. O chlapečkovi a loďce lo ce Byl jednou jeden chlapeček, který neměl snad žádné kamarády, proto si postavil malou dřevěnou lodičku a sám si s ní hrál na potoce. Když to někteří jeho vrstevníci zjistili, snad ze závisti, že má tak pěknou loďku, snad jen tak z legrace, rozhodli se mu ji potopit. Nasbírali si hrsti kamenů a začali je po tom kousku dřeva házet. Udělali do ní spoustu děr, až nakonec zmizela pod vodou. Chvíli tam ještě postávali a chlapečkovi se vysmívali. Když pak odešli, chlapeček postával na břehu a doufal, že se lodička někde objeví. A skutečně se brzy vynořila, a i když byla skoro zničená, plula dál.
Srdce je jako ten kus dřeva, vždycky je tu šance, že se vynoří a popluje dál, jen už nebude jako dřív.
27
Beruška Kdo pak je to pod listem? Je to malá broučí kočka, chodí v sáčku červeném, má tam drobná černá očka. A klobouček zelený, co se právě nejvíc nosí. V ruce košík proutěný, a v něm kapky ranní rosy.
Čmelák Krtek
Bručí, bzučí poletuje, na slunce se usmívá, písničku si pobrukuje, není žádný protiva.
U pasu má kompas s mapou, nosí sáčko plyšové, na hlavě má přilbu s lampou, tlapky pořád špinavé.
Po louce si poletuje, z květu na květ sedá, kožíšek si přikrášluje, když si nektar hledá.
Hrabe, kutá v zemi hnědé, právě dělá podkroví, nikdo to tak nedovede, je odborník světový.
28
Vítek skřítek sk ítek
Slon
Vítek skřítek je tu zas, sedí si tu na květu. Ozývá se jeho hlas, zpívá píseň o létu.
Větve praskaj, země duní, kdo pak to jen může být. Pořád troubí, nebo funí, zkrátka ruší v džungli klid.
K tomu cinká na zvonek, kterým slunce přivolá, ač mu leze podolek, nic si z toho nedělá.
Že ho nikdo nedohoní? Běží jako o závod, je to velké podivení, že si nedup na chobot.
Zajíc
Ježek
Kožíšek má šedivý, k tomu dlouhé uši, ať se nikdo nedivý, že mu to tak sluší.
Leze chlupáč pod jabloní, občas na just (při tom) dupne, s žížalou se listím honí, než si (pak si) trochu schrupne.
Na paloučku v lese, cupitá si s přískoky, trávu (jetel) sobě nese, do pelíšku pod smrky.
Do klubka se zachumlá, vztyčí svoje bodliny, ještě trochu zabrumlá, a spí dlouho do zimy.
29
Zuzana Hloušková Čtyři Čty i klíče (úryvek)
Útok začal, když se pláň před hradem topila ještě ve tmě, jen vrcholky Tilgravského masivu se zlatily v chladném jitru. I přes výraznou převahu nepřátel stály na straně obránců jisté výhody. Stavitel zasadil hrad do hluboké skalní rozsedliny, ze dvou stran chráněné horskými stěnami, z třetí hustým tilgravským hvozdem. Navíc byl postaven v dobách, kdy silné zdi představovaly často jedinou naději k přežití. Pevnostní val, brána i hlavní obytná část hradu s mohutnou válcovitou věží naštěstí nejevily známky většího rozpadu. Dobře vycvičený a zásobovaný oddíl měl šanci hrad uhájit i několik dní, zvláště neměli-li útočníci s sebou žádné dobývací stroje. Jediná přístupová cesta k bráně byla poměrně úzká, a tak se Šahiřino vojsko nemohlo dostatečně rozvinout do šířky. Proto část jezdců sesedla na neslyšitelný rozkaz z koní a krytí pouze lehkými štíty postupovali proti bráně. Tento první nápor obránci snadno odrazili. Přestože lučištníci šetřili šípy a stříleli jen najisto, před branou za chvilku ležela řada mrtvých obléhatelů. Když to Šahira uviděla, předjela před své vojsko a zdvihla ruce do výšky. Z dlaní mágyně vyšlehly oslnivé záblesky a celý hrad se zachvěl. Brána zavrzala. Následovaly další a další paprsky, až staré dřevo brány zasténalo a povolilo. Poté Šahira ustoupila dozadu a vehnala do zející průrvy své nevidoucí vojáky. Nespěchali, ale šli spořádaně, jako na přehlídku. Mnoho jich padlo pod šípy a kamením, které na ně sypali braulští lučistníci. Brána sice povolila, ale zátaras z trámů a kamení, který sem v noci Evenovi muži chvatně nanosili, vydržel, takže obléhatelé museli tuto barikádu pod deštěm šípů rozebrat. Přestože ztráty na straně útočníků byly vysoké, díky přesile se jim nakonec podařilo proniknout do hradu a obránce rozdělit na několik skupinek. Ramin vyčkával po dozorem Yladora v nejlépe chráněné části obytného paláce. Úděl Nositele Klíčů mu znemožnil účastnit se boje. Byl jako na trní, poslouchal zvuky zvenčí a chvatně přecházel po pokoji. Myslel na své poslání i na to, že by se stejně nedokázal postavit proti vlastní dceři, ani proti Klodarovi, který ho kdysi ušetřil. Sám poznal, jaké to je jednat pod cizí vůlí… Varoval Denona a Evena před tím, co Šahira dokáže, a předvídal, že průlom bude rychlý. Přesto je nemohl opustit. Při každém jeho pohybu nastražil slepý dozorce uši a zkoumal, zda se Ramin nepokouší prosmýknout kolem něj a zapojit se 30
do obrany hradu. Přípustný byl podle uložených instrukcí pouze ústup k věži, kde si Ramin matně pamatoval jakýsi tajný východ. Až když seznal, jak se situace vyvíjí, nechal se Yladorem přemluvit a souhlasil s útěkem, posledním zoufalým pokusem dostat Klíče z dosahu uzurpátorky. Povinnost nyní musela zvítězit nad věrností. Šahiřini vojáci byli brzy všude, valili se přes trosky hradu, který pod údery magických paprsků pukal jako suchý ořech. Podlahy se propadaly a stěny nakláněly. Zkáza bývalého slavného sídla byla téměř dokonalá. Smrt pod závaly se nevyhýbala ani samotným útočníkům. Mágyně pomalým krokem procházela za postupujícím vojskem, padající kusy zdí odháněla jen pohybem ruky jako dotěrný hmyz. Když Ramina nikde nezahlédla, odhadla jeho úmysly a přiložila ruku k pevné stěně hradu, aby mohla vycítit všechna jeho slabá místa, východy, chodby… Pak se bleskově přenesla do věže. Ramin prchal po vnitřním schodišti. Matně si v mysli vybavoval malá dvířka zhruba v půli věže, ještě pod magickým kruhem, vedoucí na mostek k tajné stezce po skále. Šahira ho zastihla ve chvíli, kdy se zamčená dvířka pokoušel vylomit. „Vzdej to!“ vykřikla a vyslala za ním několik slabších paprsků. Schodiště však nevydrželo, jeho větší část se zřítila Šahiře k nohám a prorazilo podlahu. Věž se zachvěla, objevila se podélná prasklina a část stěny odpadla. Přes letící kameny zdvihla Šahira pohled nahoru k otci, který se tiskl zády k dvířkům na posledním zbytku schodu. Ocitli se nyní proti sobě, mezi nimi propast, nad nimi klenba magického kruhu, z větší části trčící holá proti pošmournému nebi. „Neblázni, otče!“ zvolala a natáhla ruku. „Dej mi Klíče a zastavím to.“ Podíval se jí do očí. Neodvrátil pohled, ani když s rachotem začal Kruh klesat. Majestátně se snášel na jejich hlavy, zatímco kolem pršely kamenné kvádry bývalé věže. Ani jeden z nich se nepohnul. Kruh je strhl s sebou a s ohlušujícím zaduněním dopadl do suti. Vylétly další kvádry a zdvihl se hustý prašný oblak. Zahlédl to Denon a ztratil pozornost, zatímco jeho nepřítel mu proklál hruď oštěpem. Viděl to i Perelik, bezvládně ležící pod tíhou zbytků brány. Hluk zaslechl i Anatis a zdvihl zrak přes nádvoří plné mrtvých těl. Trhl s sebou Even a z ruky mu vypadl právě zlomený meč. Šahiřini vojáci přestali bojovat a strnuli v poloze, v jaké se právě nacházeli. Přeživší obránci rozpačitě sklonili zbraně. Zavládlo ticho.
31
32
Jan Hloušek Světové Sv tové prvenství Mezitím kdesi hluboko v srdci Evropy v jednom malém městě ležícím na soutoku dvou řek začal pro několik tisíc studentů
2011-09-25_Zpráva agentury Reuters(střípky z vědeckého světa): Malá středoevropská univerzita se od dnešního dne zapsala do historie. Studenti dostali do užívání novou budovu, kde se už nebudou setkávat s živými vyučujícími, ale s kybernetickými lektory s příslušnými akademickými tituly. Budova je vybavena řídícím systémem CMF (centrální mozek fakulty), který dokáže zvládnout administrativu všech kateder a má zároveň funkci děkana. Rektor univerzity nám v exkluzivním rozhovoru potvrdil, že CMF má kontrolu nad fungováním celé instituce a přímo řídí všechny robolektory, takže do budoucna odpadnou studentům nepříjemné zážitky v podobě nevypsaných předmětů nebo neregulérností zkoušek. Zároveň se také ušetří na platech za několik desítek administrativních pracovníků. V celé budově nenajdete jedinou klávesnici a se všemi zařízeními se komunikuje verbálně, takže je pracoviště využitelné také pro zrakově postižené studenty. Zástupce dodavatelské firmy MALÝ & MĚKKÝ uvedl, že CMF je osvědčený řídící systém pro velké budovy, ale v tomto případě mu byla na žádost zadavatele navíc implikována virtuální lidská osobnost. Při jejím modelování stáli vzorem skuteční profesoři, děkani, tajemnice kateder i pracovnice studijních oddělení. Celý unikátní projekt je realizován na platformě © 2M, která zajistí bezproblémový chod celého systému a také jeho absolutní bezpečnost. zimní semestr. Z černého auta vystoupil mladý muž a zevnitř kabiny se ozval starostlivý ženský hlas: „Leoši, opravdu nemám jít s tebou? Myslíš, že to zvládneš?“ „Jasně mami, jen jeď. Uvidíme se doma.“ „Tak držím palce, a vykroč pravou nohou, je to tvůj první den na vysoké.“ S tímto ponaučením černé auto odjelo a na jeho místo ze vmáčklo jiné auto. Leoš vítězoslavně vykročil směrem ke vchodu do nové budovy fakulty. Zvenčí jí projektant vtiskl podobu kosmické lodi. Ačkoliv na první pohled zářila novotou, při bližším pohledu to vypadalo, že některé její části prodělaly let s velmi tvrdým 33
přistáním. Schodiště bylo z poloviny nedodělané a podél stěn ležely střepy keramického obkladu, který opadával. Při vstupu do budovy zastavili Leoše dva strážní roboti. „Identifikujte se.“ zahučel robot a druhý okamžitě sňal Leošovi otisky prstů a naskenoval oční rohovku.
„Jaký .. je .. účel .. vstupu?" „No, chtěl bych se zapsat do prvního ročníku,“ odpověděl Leoš bezelstně a začal vytahovat doklad o přijetí ke studiu. „Data imput error .. Tento účel .. není .. v .. mé .. databázi .. Nepovoluji vstup .. Opusťte .. dveřní .. prostor!" „Cože?“ vytřeštil oči Leoš. „To bude nějaké nedorozumění. Podívejte, pusťte mě dovnitř. Já tam vážně musím být včas, jinak mě nezapíšou.“ „Uveďte .. účel .. vstupu.“ zopakoval nevzrušeným hlasem vrátný robot. „No a jaký účel máte v databázi?“ zkusil to znovu po dobrém Leoš. „Studium .. konzultace .. pracovní výkon..“ „Já jdu vlastně něco konzultovat, takže účel vstupu KONZULTACE,“ prohlásil Leoš vítězoslavně. „K tomuto .. vstupu .. nemáte .. oprávnění .. Nepovoluji vstup.“ odpověděl robot a po delší odmlce dodal: „Pro .. uživatelskou .. nápovědu .. volejte .. bezplatnou linku .. Malý & Měkký.“ Leoš se dusil vzteky, přesto poodstoupil trochu dál od dveří a na mobilu vyťukal příslušné číslo.
„Dobrý den. Zákaznická linka společnosti Malý&Měkký. Jak Vám mohu pomoci?“ ozvalo se z telefonu. Ježíši, další robot, pomyslel si Leoš. „Mám problémy s jedním vaším vrátným robotem, takže …“ „Sdělte prosím své zákaznické číslo.“ přerušil ho strojový hlas úslužně. „Já nemám žádný zákaznický číslo, já se jenom potřebuju dostat do školy.“ odsekl Leoš dotčeně. „Je nám líto ale, tato linka je určena výhradně registrovaným uživatelům. Děkujeme, že jste využili našich služeb.“ „Ale já se tam vážně dneska na studijním musím ukázat!“ křičel Leoš bezmocně do hluchého telefonu. Vrátný robot se mírně naklonil dopředu. "Ukázat - prohlížet - exkurze. Účel .. vstupu .. exkurse.. Povoluji .. 34
vstup.. Nepřekračujte prosím. .. hranice .. žluté .. zóny. Z .. důvodů .. bezpečnosti .. nefungují .. v budově .. celulární .. ani .. satelitní .. komunikační .. zařízení .. Hezký den Vám přeje společnost Malý & Měkký." Leoš byl konečně jakoby zázrakem uvnitř. Od vstupních dveří budova připomínala obrovskou skleněnou láhev. Podél celého vnitřního obvodu vedla spirálovitá rampa až k prosklené kopuli a po jedné straně jí přetínala dráha proskleného výtahu. Ve dvoraně korzovalo pár studentů, ale jinak se zdál být klid. Leoš vstoupil do výtahu, kde marně snažil najít ovládací panel, když tu se za jeho zády ozvalo diskrétní zakašlání. „Do které patra byste si přál zavést?“ řekl medový hlas posazený přesně na hranici podlézavé servilnosti a odměřené přehlíživosti. Po několika vteřinách Leoš zareagoval „Já potřebuji na studijní.“ „Studijní oddělení je ve třetím patře“. S tím výtah zavřel dveře a rozjel se nahoru, kde s lehkým trhnutím zastavil a suše oznámil: „Nacházíme se ve třetím patře.“ „Co takhle otevřít dveře?“ zkusil opatrně Leoš, když dveře výtahu zůstávaly zavřené.
„Je mi líto, ale vaše oprávnění dovoluje pouze vstup do žluté zóny. Kochejte se výhledem, návštěvníku.“ Leoš se rozčílil. „Okamžitě mě pusť ven!“ zařval. Výtah ho svezl zpět do přízemí a vypustil ven. Leoš se ovšem nemínil vzdát. Zkusil vystoupat do třetího patra po spirálovité rampě a tentokrát ke svému údivu bez problémů prošel za hranici žluté zóny, aniž by ho někdo zastavil. Přede dveřmi studijního oddělení se strkala hrstka studentů ve snaze zajistit si u dveří nejvýhodnější pozici. Dovnitř se vstupovalo po jednom. Uvnitř seděl studijní roboreferent, který Leošovi opět oskenoval oční rohovku.
„Identifikujte se.“ „Leoš Macháček.“
35
„Neoprávněný vstup do modré zóny! Porušujete protokol. Jestliže do 2 minut neopustíte modrou zónu, spustím poplach.“ „Počkejte, já jsem byl přijat do prvního ročníku, tady mám vyrozumění o přijetí.“ „Podle výnosu děkana CMF je studentem pouze ten, kdo je řádně zapsán a má uhrazený studijní poplatek. Váš vstup je neoprávněný. K opuštění modré zóny zbývá 1 minuta, 40 vteřin.“ „Počkejte, ale jsem se právě přišel zapsat a zaplatit.“ „Nemohu zapsat osobu s neoprávněným vstupem. K opuštění modré zóny zbývá 1 minuta, 20 vteřin.“ Leošovi došlo, že tady s běžnou logikou nic nepořídí, a obořil se na studijního roboreferenta: „Kdo má oprávnění změnit můj přístupový status?“
„Oprávnění ke změně má proděkan pro studijní záležitosti. K opuštění modré zóny zbývá -“ Kolik zbývalo k opuštění modré zóny se Leoš už nedověděl, protože zrovna vybíhal ze dveří. Dveře proděkana pro studijní záležitosti našel asi po deseti minutách naštěstí ve veřejně přístupné části budovy. Leoš pln naděje vstoupil dovnitř. „Po-po-pojď dál, synu, jsem pro-pro-proděkan pro-pro-pro studijní záležitosti.“ pravil dobromyslně vyhlížející roboproděkan. „Jmenuji se coc. TAL 9001. Co pro-pro-pro tebe, chlapče, mohu udělat?“ Leošovi očividně odlehlo. „Víte, jsem přijatý na fakultu a potřebuji se dnes zapsat do ročníku, ale na studijním mě zapsat nechtěli, že nejsem studentem a studentem nejsem, protože mě nechtějí zapsat, takže potřebuju od vás, abyste mi udělil oprávnění vstupu do modré zóny.“ vychrlil Leoš jedním dechem. „Milý chlapče. To by mohl chtít každý u-u-u-“ robot se zastavil uprostřed věty. Asi po minutě se narovnal a pokračoval: „Po-po-pojď dál, synu, jsem pro-pro-proděkan pro-“. Robot se na chvilku zarazil. „Pro-pro-promiň.
Chytil jsem nějaký virus a ten mě nutí se neustále restartovat. Co pro-pro-pro tebe, chlapče, mohu udělat?“ „Můžete mi udělit přístup do modré zóny?“ zkusil tentokrát stručně Leoš. „Udělit vstup do modré zóny mohu po-po-pouze studentům v de-de-denním a ko-ko-kombinovaném studiu, ale ty nejsi studentem.“ Leoš v duchu zaklel a rychle zformuloval nově otázku. „Kdo může udělit nestudentovi přístup do modré zóny?“ 36
„Ne-ne-nestudentovi může u-u-udělit přístupový status jenom dě-dě-děkan.“ řekl roboproděkan a poté se znovu restartoval. Minutu na Leoše mžoural a pak se zeptal: „Co pro-pro-pro tebe, chlapče, mohu udělat?“ Leoš vypálil poslední salvu: „Doporučit děkanovi změnu mého přístupového statusu!“ Robot vykouzlil na tváři milý úsměv. „Ale jistě, okamžitě žádost do-do-doporučím, než se to vy-vy-vyřídí,, můžeš se zatím po-po-posadit ve vedlejší místnosti. Architekti zde na-na-naplánovali archiv, ale bu-bubudeš tam mít veškeré po-po-pohodlí.“ S tím odvedl Leoše do přilehlé přijímací místnosti bez oken. Když se za Leošem zavřely automatické dveře, proděkan se znovu restartoval. LOG TABLE ERROR, REGISTRY ERROR, BIOS MISSING, SYSTEM FAILURE DĚKUJEME KUJEME VÁM, ŽE POUŽÍVÁTE POUŽÍVÁTE OPERAČNÍ SYSTÉM © 2M :-))
2011-11-06_Zpráva agentury Reuters (střípky z vědeckého světa): Jedna malá středoevropská univerzita se podruhé v krátké době postarala o celosvětový rozruch, když ve svých budovách zakázala jakékoliv počítače a roboty. K tomuto kroku se vedení univerzity rozhodlo krátce po zahájení provozu zajišťovaného výhradně kybernetickými roboty dodanými společností MALÝ & MĚKKÝ. Důsledkem experimentu zcela zkolabovala výuka a jeden student je stále nezvěstný. Majitel dodavatelské společnosti Jindřich Brána rezolutně odmítl za neštěstí nést odpovědnost a prohlásil, že chyba mohla vzniknout pouze na straně uživatele, přesto je ochoten univerzitě za zvýhodněných podmínek dodat upgradovanou verzi systému © 2M, o čemž vedení univerzity nechce ani slyšet. Dokonce nařídilo osobní prohlídky studentů i profesorského sboru a v prostorách školy dovoluje používat jen kapesní kalkulačky.
37
V případě zájmu o členství ve Spolku přátel krásného slova využijte tyto kontakty: tel. 604 737 415 e-mail:
[email protected] www.ops.cz/skrabak
© Vydal Spolek přátel krásného slova Čajkovského 975, Hradec Králové jako svou 2. publikaci. Hradec Králové, prosinec 2004 Neprodejné. Náklad 50 ks. Editor: Zuzana Hloušková Ilustrace: Jaroslav Svoboda
Almanach vznikl s podporou města Hradec Králové.
