No title

Filozofický bulletin Nová Akropolis

Page 1 of 6

Myšlenka na tento měsíc: „Ani ten, kdo prochází všechny cesty, nemůže svým krokem najít hranice duše.“ Herakleitos

MINULÁ ČÍSLA BULLETINU

UŽ JSTE ČETLI?

Úvodník Milí čtenáři, léto se chýlí ke konci a my jsme určitě plni dojmů a zážitků z nových míst, která jsme navštívili. Někdy vyrážíme na druhý konec světa, abychom unikli starostem a problémům, vydáváme se na místa, o nichž se říká, že jsou posvátná, abychom tam našli odpovědi na své otázky nebo objevili něco, co postrádáme, někteří dokonce putují po stopách starodávných poutníků…ale před starostmi neutečeme, problémy nevyřešíme, odpovědi nenajdeme, dokud nezačneme pátrat v tom nejbližším místě – v sobě samém. Poznání sebe sama se může stát tou nejvíce dobrodružnou poutí s překvapením čekajícím za každou zatáčkou života. Znamená to nehledat tolik vně, ale ponořit se více dovnitř. Nahradit vnější adrenalinové zážitky vnitřním hnutím jemnějších citů a mysli. Co třeba namísto bungee jumpingu skočit po hlavě do hlubokomyslné knihy? Uvnitř sebe máme více odpovědí, jistot a inspirace, než tušíme. A nejcennější na nich je, že jsou naše vlastní a že nám je nemůže nikdo vzít.

KDE HLEDAT INSPIRACI?

Mgr. Ivana Hurytová

Podobenství: Mistr Ťi, kniha a vědro Před dávnými dobami v dalekých krajích žil jeden moudrý mistr známý pod jménem Ťi. Jelikož byla jeho moudrost proslulá, přicházeli k němu učedníci z blízka i zdaleka, aby se od něj nechali poučit. Jeden z nich, Ča Lung si velice liboval v knihách. V širém kraji nebylo nikoho sečtělejšího. Ča Lung byl horlivý učedník, bystrý a mistrovi Ťi bezmezně oddaný, ale nikdy neopomněl využít příležitosti zmínit, kolik již přečetl učených spisů. Jiní učedníci se s ním proto nedávali příliš často do řeči; někteří z pouhého zahanbení, že některá díla, o nichž Ča Lung hovořil, ani neznali; další ho považovali za namyšleného.

Vážení duše Vážení duše je známým vyobrazením z egyptské Knihy tajného obydlí; zachycuje poslední soud, při kterém byly hodnoceny skutky duše. Podle rozsudku šla duše buď do Země bohů, nebo zpět do pozemského světa. Tento reliéf pochází z Huneferova papyru přibližně z období 19. dynastie a nyní je v Britském muzeu v Londýně. PROGRAM AKTIVIT: OD 15. SRPNA DO 14. ZÁŘÍ

Jednoho dne se Ča Lung dostal do sporu s Wangem, jiným učedníkem mistra Ťi; ten totiž utrousil pár vcelku pohrdavých narážek na Ča Lunga a jeho neustálé čtení a celé to doprovodil úvahou o pochybném smyslu této činnosti. Když to Ča Lung uslyšel, tak ačkoli do této chvíle zachovával chladnou hlavu, začal běsnit a počastoval Wanga několika trefnými poznámkami o jeho chybách, a už se strhla prudká hádka. Netrvalo dlouho a oba učedníci se opět sešli a navzájem se sobě omluvili za

http://www.akropolis.cz/bulletin/060/bulletin_Nova_Akropolis.html

4.8.2014


Page 2 of 6

nerozumná slova, ale semínko pochyb už bylo v Ča Lungově mysli zaseto a pomalu začalo klíčit. Jeho tvář přepadly chmury a pár dnů chodil jako tělo bez duše. Nakonec uznal, že sám si neporadí a vydal se za mistrem Ťi. Našel ho v zahradách, kde mistr pečoval o své krásné růže. „Mistře,“ promluvil Ča Lung vážným hlasem. „Semínko pochyb se mi usídlilo v mysli a zapustilo kořeny. Přišel jsem pokorně požádat o radu, jak tento plevel vymýtit.“ „Pověz mi tedy, milý Ča Lungu, co sužuje tvou mysl,“ vybídl svého učedníka mistr Ťi a na tváři mu, jako obvykle, hrál vlídný úsměv. „Celý život jsem si cenil knih, na jejich stránkách nacházel moudrost, mezi řádky hledal cenné rady,“ vyprávěl Ča Lung. „Myslil jsem si, že jedině tak dosáhnu moudrosti. Když jsem však zapředl hovor s jinými učedníky, shledal jsem, že žádný z nich nepřečetl ani polovinu z toho, co jsem četl já, přesto však oplývají dobrými vlastnostmi a znalostmi a se stejným zápalem přijímají vaše učení. Poraďte, mistře, jsou knihy potřebné?“ Mistr Ťi Ča Lunga pozorně vyslechl a pokyvoval přitom hlavou. „Rád ti pomohu vykořenit plevel pochybností z tvojí mysli. Nejprve se však potřebuješ uklidnit. Když je mysl neklidná, marně po řešení pátrá. Když jsi v problému polapený jako pták v kleci, nepoznáš, kudy vede cesta ven. Potřebuješ se vysvobodit a pohlédnout na věc zvenčí.“ „Jak však mohu svou mysl odpoutat, mistře?“ tázal se Ča Lung. „Vždyť dnem i nocí nemyslím na nic jiného.“ „K tomu je nejlepší práce rukou a nohou,“ odpověděl mistr Ťi a ukázal na své růže. „Pohleď na tyto růže, které žízní. Můžeš dát ruce k dílu, chopit se vědra a přinést z řeky vodu. Taková práce pomůže růžím i tobě. Pak se vrať a vyřešíme tvé trápení.“

Ča Lung se mistrovi ještě jednou uklonil a už se vydal s vědrem k řece. Již delší dobu nepršelo a hladina řeky byla nízká. Ča Lung opatrně naplnil vědro až po okraj a vydal se zpět. Jenže co to? Zpočátku se mu vědro zdálo být těžké, ale s každým krokem jako by se stávalo lehčí a lehčí. Že bych si tak rychle zvykal na jeho váhu, uvažoval Ča Lung. Jediný pohled na vědro ho však vyvedl z omylu. Všechna voda z vědra vytekla! Ča Lung tedy rychle chvátal zpět k řece a znovu naplnil vědro. Jenže voda opět po cestě vytekla. Ča Lung začal zkoušet všemožné triky – přidal v chůzi, potom zas zpomalil krok, nesl vědro v jedné ruce, pak ve druhé, nesl ho v obou i na hlavě, zkoušel vědro naklánět na tu či onu stranu, nebo ho naplnit jen z poloviny. Vše nadarmo. Nakonec si přiznal porážku a vrátil se zkroušeně k mistrovi, který ho čekal u růží. „Omlouvám se, mistře,“ pravil zkroušený Ča Lung. „Chodil jsem pro vodu, ale nedonesl jsem jedinou kapku. Pokaždé se mi voda z vědra vylila, a ať jsem zkoušel cokoli, nemohl jsem tomu zabránit.“

EGYPTSKÁ KNIHA MRTVÝCH Přednáška s videoprojekcí • Mystéria Egypta • Kniha tajného obydlí • Smrt: způsob zasvěcení

ŘEČ TĚLA • 4 x 2 hodiny přednášek a cvičení • Nonverbální techniky • Kontrola gest • Pravidla úspěšné komunikace • Veřejné vystupování

„Neklesej na mysli, milý Ča Lungu. Zavolej toho chlapce, který nedávno nastoupil do učení a právě vypomáhá v zahradě – pošleme pro vodu jeho.“ Jak mistr řekl, tak se i stalo. Chlapec přiběhl, s nadšením se chopil vědra a utíkal pro vodu. Ča Lung uvažoval, jak si s úkolem dítě poradí a trochu ho litoval, protože nabrat vodu se mu zdálo nemožné… Ale chlapec už se vrací a k Ča Lungově nezměrnému údivu nese plné vědro vody. „Ve vědru byla díra, mistře,“ hlásil hoch potěšeně. „Tak jsem ji ucpal.“ S poklonou postavil vědro vedle mistra a přidal do něj i naběračku, aby mohl mistr zalévat své růže, aniž by se namáhal s těžkým vědrem. Mistr Ťi hocha pochválil a obdaroval ho drobným talismanem s moudrými slovy. Chlapci se rozzářily oči, opět se uklonil a odešel. Talisman držel v rukách před sebou jako tu největší svátost. Ča Lung mezitím cítil, jak mu studem hoří tváře. No ovšem! Jak to že ho nenapadlo poohlédnout se po díře a ucpat ji? Vždyť to bylo tak prosté. Připadal si nyní velice hloupě. Posmutněle uvažoval, jestli se mu tímto mistr nesnažil naznačit, že knihy jsou přece jen zbytečné.

KARMA A DHARMA, UNIVERZÁLNÍ ZÁKONY Přednáška • Osud nebo náhoda • Jsme pány svého života? • Reinkarnace


4.8.2014


Page 3 of 6

„Nemáš proč se stydět, milý Ča Lungu,“ promluvil mistr Ťi, jako by svému učedníkovi četl myšlenky. „Víš, co je napsáno na talismanu, který jsem věnoval chlapci?“ Přitom vložil Ča Lungovi do ruky stejný. „To jsou přece slova vašeho mistra, mistře Ťi,“ odpověděl Ča Lung, zkoumaje talisman. „Píše se tu: Práce mysli v práci rukou.“ četl učedník nahlas. „Ano, milý Ča Lungu,“ přikyvoval mistr Ťi. „Znamená to použít vše, co jsme se naučili, v našem jednání. Ten hoch neumí dobře číst, a proto bude muset někoho požádat, aby mu nápis přečetl. Zato však má zkušenosti s děravými vědry a ví, jak ucpat jejich díry. Ty, Ča Lungu, číst umíš, a proto dokážeš ocenit tato slova a zamyslet se nad nimi. Toto je tedy má rada: talisman si ponechej a rozjímej nad těmito slovy. Knihy, milý Ča Lungu, jsou dobré, ale jen znalosti, které umíme převést do našeho jednání, jsou nám prospěšné.“

KURZ FILOZOFIE A PSYCHOLOGIE VÝCHODU A ZÁPADU Kdo opravdu jsem? - filozofie pro život • Kurz zahrnuje 13 přednášek, které budou probíhat jednou týdně.

Ze života filozofů: Martin Luther Narodil se roku 1483 v Eislebenu v Německu a vyrůstal v chudé rodině jako jedno z devíti dětí; jeho otec se postupně vypracoval, což mu umožnilo podporovat svého nadaného syna na studiích. Vystudoval filozofii v Erfurtu a po studiích se rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera, v roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze. V tomto období začínají jeho pochybnosti o řadě církevních dogmat. Od roku 1508 působil jako učitel filozofie a teologie na univerzitě ve Wittenbergu a stále častěji zažíval rozpor mezi tím, co nacházel při studiu Bible, a oficiálním učením tehdejší církve. Tento vnitřní boj se odráží ve známém díle 95 tezí, které bylo určeno pro akademickou obec a kde kritizuje tehdy velmi rozšířenou praxi odpustků. Luther říkal, že „není bezpečné ani čestné jednat v rozporu s vlastním svědomím“, a proto, navzdory hrozbě klatby, psal další reformační spisy, ve kterých hájil své názory. Jeho myšlenky se rychle šířily a byly vykládány různým způsobem, někdy až velmi radikálním, od čehož se Luther vždy distancoval. Přesto začal být ze strany církve obviňován z kacířství. Seznámil se i s učením Jana Husa a pochopil, že jejich myšlenky mají mnoho společného, až byl nakonec v roce 1521 papežem Lvem X. exkomunikován. Přežíval díky ochraně kurfiřta Fridricha Moudrého, který ho v nejobtížnějších dobách skrýval na svém hradě. Avšak Luther pracoval neúnavně dál, a přestože zpočátku neusiloval o vytvoření nové církve, ale o reformu té stávající, stal se nakonec jedním z těch, kteří stáli u zrodu církve evangelické, a zařadil se tak do myšlenkového proudu reformace. Oceňoval hlavně autoritu Bible a nadřazoval ji nad autoritu církve; zásadní pro něj byla víra člověka, která v jeho očích stojí vysoko nad lidským rozumem a logikou. Proto byl i poměrně skeptický ke snahám humanistů jako byl Erasmus Rotterdamský.

Napsal více než sto děl, z nichž jsou nejznámější překlady Starého a Nového zákona, kdy dokázal předat lidem svaté písmo v jazyce snadno pochopitelném a přístupném každému. Miloval hudbu, nezříkal se radostí života v uměřené míře a napsal i řadu písní. Říkal, že „…hudba je jedním z nejkrásnějších a nejnádhernějších darů božích. Je jedním z nejlepších umění, noty oživují slova, hudba zahání duchu smutek.“ V roce 1520 se oženil a jeho dům se stal centrem, kde se setkával s přáteli a kde probíhala řada důležitých diskusí. Usilovně pracoval, bojoval za své přesvědčení bez ohledu na názory ostatních, snažil se o autentické vyjádření toho, co cítil, prostřednictvím jednodušší církevní formy. Říkal, že „člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil“. Zemřel uprostřed své práce a snahy o reformovanější církev ve svém rodišti v


4.8.2014


Page 4 of 6

Eislebenu v roce 1546 ve věku 63 let. MUDr. Lucie Šrámková

S úsměvem jde všechno lépe... …i hledání pravdy Povídají si dvě kamarádky: „Co mu mám říct?“ „Nevím... řekni mu pravdu!“ „Jakou pravdu?“ „Co já vím, vymysli si nějakou...“ „Tati, potřeboval bych nový harddisk...“ „A kouzelné slovíčko?“ „Hrůza! Všechno je dneska zaheslovaný!“

Mladý namyšlený pilot poprvé v životě přistává v noci. Namísto obvyklého ohlášení se dispečerovi ozve z vysílačky: „Hádej kdo!“ Dispečer vypne osvětlení přistávací dráhy letiště a odpoví: „Hádej kde!“

Věděli jste, že... …v období renesance nebyl zájem o alchymii nebo astrologii v rozporu s vědeckou činností v různých oblastech vědy, ale plně souvisel s tehdejším procesem poznání. Proti tradiční galénovské medicíně vystupuje nová medicína, založená na pozorování přírody a opírající se o magii, astrologii, alchymii. K tomuto směru náležel jak florentský lékař a filozof Marsilio Ficino, tak i významný lékař Paracelsus (1493–1541). V jeho díle dosáhla alchymie jednoho ze svých vrcholů. Opírala se nejen o mysticismus, ale hlavně o snahu po praktickém a reálném využití jejích poznatků v přípravě léků. Bojoval proti dogmatickým učením a zkostnatělému léčebnému umění, které pacientům příliš nepomáhalo. …Paracelsus se narodil v Einsiedelnu ve Švýcarsku v rodině lékaře. Během života hodně cestoval, mnohdy nedobrovolně. V roce 1537 navštívil i Moravský Krumlov a Bratislavu. Vrcholem v jeho kariéře byl pobyt v Basileji, kde krátkou dobu přednášel na univerzitě. Zavrhoval staré lékařské autority, doporučoval pozorovat přírodu a lidi kolem a přitom si utvářet samostatný úsudek. Na svých cestách se seznamoval s lidovou medicínou a byl ochoten převzít od kohokoliv vše, co pokládal za užitečné a prospěšné pro pacienta. Odmítal scholastiku a zdůrazňoval potřebu zkušeností. Veřejně spálil spisy Galénovy i Avicennovy a na univerzitě navzdory tradici latiny přednášel německy. Je autorem mnoha lékařských spisů, z nichž velká část byla dlouho na indexu. Jeho lékařské názory vycházely z vlastních originálních úvah o základním vlivu chemických látek – síry, rtuti a soli – na fungování organismu a o jejich léčivém účinku. Věřil, že narušením jejich rovnováhy vzniká nemoc. Léčením nazýval navracení věcí do stavu harmonie. Zavrhoval odtržení chirurgie od medicíny. Do lékařské etiky zavedl princip působení lékaře jako přítele lidí. Byl považován za zázračného lékaře, který dokáže vyléčit každou nemoc. Poznatky a zkušenosti z celoživotního zkoumání pravého lékařského umění shrnul v díle Paragranum. Popsal zde dobrého lékaře jako celistvého renesančního člověka, který se věnuje alchymii, astrologii, etice a filozofii. Za svého strastiplného života se velkého ocenění nedočkal, přesto jeho zázračné léčitelské umění nebylo zapomenuto.


4.8.2014


Page 5 of 6

…ve 14. až 17. století probíhaly v Evropě mohutné epidemie, které si vyžádaly mnoho obětí. Byly to nejen opakující se morové epidemie, ale i hromadný výskyt syfilis (příjice), tyfu, úplavice, neštovic, malárie, anglického potu. Problém nakažlivých chorob zaujal italského lékaře Girolama Fracastora (1478–1553), který uvedl do medicíny pojem infekce a stal se zakladatelem vědecké infektologie. Fracastoro byl nejen lékař, ale i filozof, spisovatel a básník. Ve svém díle o nakažlivých chorobách a jejich léčení z roku 1546 poprvé uvádí charakteristiku těchto chorob jako zvláštní nosologickou skupinu a podrobně je popisuje. Vyslovil předpoklad, že původcem a materiálním nositelem těchto nemocí jsou malá tělíska – „contagia“, neviditelné částice, kdy každá choroba má své vlastní původce. K šíření dochází přímým stykem, předměty nebo povětřím. Tím oslabil mezi některými vzdělanci své doby víru, že nemoc je nadpřirozený „boží trest“, před kterým není uniku. …v 16. a 17. století začaly být správně vysvětlovány i některé z problémů fyziologie. Nejdůležitějším objevem v této oblasti byl objev krevního oběhu. Galénova představa o cestě krve lidským organismem a o jejím spotřebovávání v orgánech byla pro lékařství po dlouhá staletí nepochybnou „pravdou“. Krev se tvořila v játrech, odkud postupovala do srdce. Zde se smísila s pneumou neboli „životním duchem“ a takto duchovně obohacená proudila žilami do tkání, kde se spotřebovala. K prvnímu významnému poznatku o krevním oběhu dospěl španělský lékař a teolog Miguel Servet (1511– 1553), který ve svém spisu Obnova křesťanství vyslovil mimo jiné předpoklad malého (plicního) krevního oběhu. Dostal se do nemilosti církevního reformátora Kalvína, který ho nechal v Ženevě zatknout, uvěznit a nakonec upálit. Servet byl jedním z prvních lékařů horlících pro pokrok medicíny i celé společnosti. Bojoval proti církevním dogmatům a stal se obětí církevního tmářství. Snažil se spojit víru s vědou, biblické děje a učení o bohu vysvětlit na základě vědeckých úvah. Kvůli Kalvínovu náboženskému fanatismu musel být pro lékařskou vědu krevní oběh objeven později znovu. Teorii krevního oběhu formuloval pak v roce 1616 anglický lékař a přírodovědec William Harvey, který se tím stal zakladatelem moderní fyziologie.

Také on svým dílem z roku 1628 s názvem Anatomická pozorování o pohybu srdce a krve u zvířat vyvolal ostrou polemiku se stoupenci starých galénovských představ. Poslední článek krevního oběhu – kapilární oběh – objevil v roce 1661 boloňský profesor a jeden ze zakladatelů histologie Marcello Malpighi. Za pomoci mikroskopu popsal alveolární skladbu plic a proudění krve v kapilárách. Tím anatomicky potvrdil oprávněnost a pravdivost Harveyova díla. MUDr. Jiří Štětina

EGYPT: KNIHA SKRYTÉHO OBYDLÍ Mnoho je věcí mezi nebem a zemí, které člověk ještě neví nebo věděl a zapomněl. Mnoho je věcí, které člověk miluje, těší se na ně a touží po nich. Mnoho je však i takových, kterých se bojí a odmítá na ně i myslet. Jednou z nich je i smrt. – „Nuže, co je to, co vzniká z živého?“ – „Mrtvé.“ – „A co z mrtvého?“ – „Je nutno uznati, že živé.“ (Platon, Faidon) Nebyla vždy a u každé civilizace smrt pojímána tragicky a s obavou. Nebyla tím nejhorším, co se člověku mohlo přihodit. Existovaly civilizace, které se dívaly na smrt jako na pokračování života, i když v jiné dimenzi a dle jiných zákonů. Jednou z nich byl i Egypt. Podívejme se tedy na starodávný Egypt, kterému Řekové říkali „Země Kem“, což


4.8.2014


Page 6 of 6

znamenalo záhadu, mystérium. Proč se divit tomu, že země, která byla záhadou i pro své současníky, je stále ještě záhadou i pro nás?

Nahlédněme do jedné z množství záhad, které „Země Nilu“ zanechala svým potomkům, aby ji přečetli a rozluštili. Pusťme se do čtení knihy, která se nepodobá dnešním a s jejímž obsahem se můžeme setkat i dnes na zdech egyptských chrámů, na sarkofázích a papyrech. ...více >>> PhDr. Slavica Kroča Elektronický bulletin naleznete také na www.akropolis.cz. Pokud již nechcete dostávat tento bulletin, odepište prosím na tento e-mail a v předmětu uveďte "STOPINFO".


4.8.2014

No title

Recommend Documents