OPVK CZ.1.07/2.2.00/28.0184
Historie biochemie KBC/HIBC prof. Mgr. Marek Šebela, Ph.D. LS 2012/2013
Předchůdci biochemiků
Thalés z Milétu (624 – 547/548 př. n. l.)
Thalés byl řecký předsokratovský filozof, matematik, astronom, je považován za zakladatele „milétské“ filozofické školy, ale možná je to jen metafora a žádná škola neexistovala.. Podle některých nic nepsal, jiní uvádějí spisy „O slunovratu“ a „O rovnodenmosti“, případně „O hvězdách pro mořeplavce“, které se však nezachovaly. Správně předpověděl zatmění Slunce, které nastalo 28. května roku 585 př. n. l. Byl autorem matematické „Thaletovy věty“ trojúhelník vepsaný do oblouku nad průměrem kružnice je pravoúhlý. Zajímal se o původ světa. Plochá země podle něho plave na vodách oceánu a zemětřesení pak vznikají z vlnobití. Za pralátku všech věcí a vesmíru považoval vodu, která byla věčně v pohybu a živá, zřeďováním či vypařováním vody podle Thaléta vznikl vzduch a oheň, naopak zhušťováním vody vznikly všechny pevné látky. Bůh je duch, který všechno oživuje a utváří. Anaximenés z Milétu (asi 585 – 525 př. n. l.) naopak za pralátku považoval vzduch. Zhušťováním vzduchu podle něj vzniká vítr, poté oblaka, poté voda až nakonec země, kameny a až z toho vznikají ostatní věci. Opačným procesem je pak zřeďování, kdy se vzduch stává ohněm.
Leukippos (500 – 444 př. n. l.)
Leukippos byl starořeckým filozofem. Jako Démokritův předchůdce a učitel je zakladatelem atomismu. Žádné z děl, které by bylo možno připsal Leukippovi, se nezachovalo. U některých z děl připisovaných Démokritovi je možné Leukippovo spoluautorství. Leukippova práce byla natolik zastíněna Démokritovým věhlasem, že např. Epikúros pochyboval o jeho existenci. Z Leukippova a Démokritova učení je nejvýznamnější tzv. atomická teorie (atomismus). Podle ní existuje na světě nejen bytí, jež není jedno, ale mnohé, ale i nebytí neboli prázdno. Bytí je hmota, která se skládá z velkého množství jednolitých malých částeček, které se pohybují v prázdnu, neboli prostoru. Jsou to nejjednodušší části hmoty, nelze je dále dělit, nevznikají ani nezanikají a nepodléhají žádným vlivům. Vznik a zánik věcí, jejich změny a různorodost je důsledkem vzájemného spojování a oddělování těchto částeček.
Tyto malé částečky nazval Leukippos atomy, podle řeckého slova atomos - "nesmírně malý", "nedělitelný". Zachovala se jen jediná Leukippova myšlenka, vyjádřená jeho vlastními slovy: „Nic se neděje náhodně, ale vše podle řádu a nutnosti“. Formuloval tedy zákon kauzality - nic nevzniká náhodou, vše má svůj důvod, na což navázal Démokritos.
Empedoklés z Akragantu (asi 493 – 433 př. n. l.) Empedoklés byl řecký filozof, lékař, fyziolog a fyzik. Podle jeho pojetí vznikly všechny látky a věci smíšením čtyř živlů (pralátek) – ohně, vody, vzduchu a země = teorie čtyř živlů; čtyři živly odpovídají čtyřem stavům hmoty: země je výrazem pevnosti a suchosti, voda znamená stav tekutý, vzduch symbolizuje těkavost a plynný stav a oheň je nositelem tepla a světla; tato teorie byla později rozvíjena Platónem a Aristotelem
Démokritos z Abdér (460-370 př. n. l.)
Démokritos byl řecký předsokratovský filozof, myslitel a vědec, spoluzakladatel řecké atomistické filozofie. Přestože byl asi nejplodnějším autorem antického Řecka, zbyly po něm tedy z valné části jen zlomky a citace od Aristotela, Diogena a dalších. I díky tomuto dění se dnes dá obtížně rozlišit, které myšlenky pochází přímo od Démokrita, a které přejal od svého předchůdce Leukippa. Démokritos tvrdil, že podstatou celého světa jsou atomy - nevzniklá, neviditelná, nedělitelná, neměnná a nezničitelná tělíska, ze kterých se vše skládá. Atomy se pohybují díky vzájemným střetům. Pokud si odpovídají, tak se spojují, čímž vše vzniká. Vzniklé objekty se od sebe liší ve tvaru, poloze a uspořádání atomů. Pokud má něco zaniknout, musí zapůsobit vnější síla, která atomy od sebe rozloučí a dá je opět do pohybu, díky němuž mohou v budoucnu vytvořit zase něco jiného. Démokritos rozlišil primární a sekundární vlastnosti věcí. Mezi primární zařadil tíhu, hustotu a tvrdost. Ostatní vlastnosti věcí (barva, vůně, chuť…) k nim přidáváme sekundárně my díky tomu, jak je vnímáme. Poznání rozdělil na světlé (pravé) - rozumové a na temné - smyslové, které sice jako základ potřebujeme, ale musíme ho umět filtrovat tak, abychom se jím nenechali zmást.
Aristotelés (384-322 př. n. l.)
Aristotelés by řecký filozof, myslitel a z dnešního pohledu i vědec, žák Platónův, vychovatel Alexandra Velikého a spoluzakladatel řecké atomistické filozofie. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Podle něj byly čtyři živly (oheň, vzduch, voda a země) nositeli čtyř základních vlastností prahmoty a v každém živlu byly spojeny po dvou; živly se mohly vzájemně proměňovat, neboť pocházely ze společné prahmoty. Předpokládal také existenci éteru – „božské látky“, která je nehmotná, nezničitelná a je z něj složen svět stálic. Jeho učení bylo základem víry alchymistů v transmutaci kovů. Aristoteles předpokládal vznik, přeměnu a zánik a rozlišoval mezi možností a uskutečněním Zformuloval také čtyři příčiny, tedy hlediska podle nichž lze analyzovat všechny přírodní procesy: 1) látková příčina; z čeho něco je 2) tvarová příčina; co to je 3) účinná příčina; z jakého podnětu se změna uskutečňuje 4) účelová příčina; za jakým účelem se to uskutečňuje
Hippokrates z Kósu (460 – 377 př. n. l.)
Hippokrates byl starořecký lékař z období Perikla. Je považován za nejvýznamnější postavu historie lékařství. Mluví se o něm jako o zakladateli západní medicíny a medicínské profese (Hippokratovská škola medicíny). Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponéské války v letech 431–404 př. n. l. V r. 430 př. n. l. potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města. Hippokratovo učení a texty jeho žáků a následovníků tvoří Corpus Hippocraticum, sbírku asi 60 lékařských spisů rozmanité povahy. Nejslavnějším z nich je takzvaná Hippokratova přísaha. Jiné hippokratovské texty obsahují autorovo pojetí nemoci jakožto nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče (melan chole), žluté žluče (chole), krve (sanguis) a slizu (flegma). Tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos a stala se na dlouhá staletí klasickou. Některé jeho spisy snad pocházejí z Alexandrijské lékařské knihovny. Narodil se na ostrově Kós. Údaje o jeho životě pochází z děl jeho současníků a následovníků, zmiňuje ho Platón, Aristoteles, Platón.
Jako jeden z prvních rozpoznal, že nemoci vznikají přirozeně, bez účasti bohů. Oddělil tak medicínu od náboženství. Příčinou jsou podle něj faktory prostředí, potrava a životní návyky. Starověké řecké školy medicíny se rozcházely v tom, jak se vypořádat s nemocí. Knidská škola medicíny byla zaměřena na diagnostiku. Bohužel se v době Hippokrata nevědělo téměř nic o anatomii a fyziologii člověka, protože pitvy lidí byly ve starém Řecku nepřijatelné. Knidská škola tak nemohla diagnostikovat chorobu, která měla mnoho možných příznaků. Hippokratova škola neboli kóská škola dosáhla většího úspěchu tím, že aplikovala obecné diagnózy a pasivní léčbu. Důraz se kladl na péči o pacienty a prognózu, nikoli diagnózu. Nemoci se tak léčily účinněji a tím byl položen základ klinické praxe. Přesto se moderní medicína opírá o přesnou diagnózu a specializovanou léčbu. Důležitým pojetím hippokratovské medicíny byl pojem krize, místa v průběhu nemoci, kde se rozhodovalo, zda zvítězí nemoc, či se pacient uzdraví. Předpokládalo se, že krize se dostavuje v určité kritické dny a uzdravení je možné pokud se krize dostaví ve dnech dostatečně vzdálených od dnů kritických.
Klaudios Galénos (129-200/216)
Galén z Pergamu byl Řek, jeden z nejznámějších starověkých lékařů a filozofů. Studoval lékařství 12 let, např. ve městech Smyrna, Korint, Alexandrie. Od r. 157 léčil gladiátory a z jejich zranění se naučil mnohé o lidské anatomii. Např. zjistil, že přetnutím nervu ochrne sval a žíly vedou krev nikoli vzduch. Vykonával náročné operace (oko, mozek). Roku 162 odešel do Říma, kde přednášel a demonstroval znalosti anatomie. Postupně získával vlivnou klientelu a stal se dvorním lékařem císaře Marka Aurelia a taktéž jeho syna Commoda. Galénos strávil zbytek svého života na císařském dvoře, kde experimentoval a psal. Prováděl pitvy zvířat, kdy dospěl k závěru, že člověk se anatomicky nijak neliší. Galénos přenesl prvky hippokratovské medicíny až do renesančního lékařství. Jeho spis Prvky podle Hippokrata (v edicích pod latinským názvem De elementis secundum Hippocratem) popisuje čtyři tělesné tekutiny (krev, žlutá žluč, černá žluč, hlen), které byly identifikovány čtyřmi základními živly (voda, země, vzduch, oheň).
Centrum živočišného organismu jsou játra (v nich se podle něj vytvářela krev, řídil se zde metabolismus a výživa) a srdce (zdroj vrozeného tepla, které je odtud rozváděno do celého těla), mozek je orgánem myšlení a centrum cítění, pohybu a řeči. Galenos si všiml rozdílu mezi tepnami a žílami. Důrazně prosazoval léčbu pouštěním krve žilou. Nepoznal však krevní oběh, ale domníval se, že žilní a tepenné systémy jsou oddělené. Podle něj se žilná krev tvořila v játrech a tepenná v srdci.
Pedanius Dioscorides (ca. 40-90)
Dioscorides byl řecký lékař, farmakolog a botanik, autor knihy De Materia Medica, encyklopedie o bylinkách a souvisejících léčivých látkách, která se četla a využívla 1500 let. Narodil se v Malé Asii, působil v Římě v době císaře Nera. Byl chirurgem císařské armády, hodně cestoval, hledal léčivé byliny a minerály v Řecku a Římě. Na rozdíl od mnoha klasických autorů nebyl Disocorides "nově objeven“ v renesanci, protože jeho knihy nikdy neopustily oběh mezi čtenáři, dokonce se dá s ohledem na vývoj západní medicíny říci, že zastinily Corpus Hippocraticus. V období středověku byla kniha De Materia Medica v oběhu v latině, řečtině a arabštině ve formě rukopisů doplněných často komentářem z arabských a indických zdrojů. Dodnes se zachovaly početné ilustrované rukopisy např. vídeňský, vyrobený v Konstantinopoli v r. 512/513. Bohatě ilustrované arabské kopie pocházejí z 12. a 13. stol., nejvýznamnější řecké rukopisy jsou uchovávány v klášterech na hoře Athos.
De Materia Medica je historickým pramenem informací o léčivých přípravcích používaných Řeky, Římany a v dalších kulturách starověku. Je jádrem evropského lékopisu z 19. stol.
26.9. (27.9.) svátek svatých Kosmy a Damiána
Tito starokřesťanští lékaři, dvojčata, praktikovali zdarma léčbu v maloasijském městě Ægea (nyní Ayash v Turecku). Za císaře Diokleciána byli vězněni, mučeni a popraveni stětím pravděpodobně roku 287. Jsou považováni za patrony lékařů a chirurgů (zázrak s transplantací nohy).
Zosimos z Panopole (3. – 4. století n. l)
Zosimos byl egyptský spisovatel a alchymista. Ve svém díle shrnul celou tehdejší alchymii (28 svazků). Zmiňuje se o výrobě rtuti z rumělky - HgS, zkoumal, zda rtuť byla opravdu kov, popsal výrobu arsenu. Byla mu známá vodní, popelová a písečná lázeň pro zahřívání Často se dovolává mýtické bytosti Herma Trismegista (řecké jméno egyptského boha Thovta), který byl egyptským knězem, zakladatelem a nejdokonalejším magistrem alchymie, v jehož hrobě se našla Smaragdová deska, latinsky Tabula Smaragdina, je považována za jeden z nejstarších alchymistických textů. Hermes v traktátech popisuje výrobu zlata. Zmiňuje se o tajemné látce, zvané Kámen mudrců (Lapis philosophorum), která má moc změnit kov ve zlato. Latinský text Smaragdové desky pochází z 12. a 13. století a pravděpodobně se zakládá na starších řeckých a arabských textech ze 7. a 9. století. Celkem je z třinácti vět (zásad, pravd), obsahuje i obrazce. V horní polovině desky je graficky znázorněno sedm symbolů planet: Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Saturn, přičemž na Merkuru stojí pohár, do kterého vlévají současně své síly Měsíc a Slunce. Do češtiny se o překlad smaragdové desky zasloužil Bavor Rodovský mladší z Hustiřan, pán na dvoře Rudolfa II.
Abú Músa Džábir ibn Hajján (721-815)
Byl známý též pod latinským jménem Geber, muslimský alchymista, farmaceut, filozof, astronom a fyzik. Bývá označován jako „otec arabské chemie“. Jeho původ není přesně znám, je považován za Araba nebo Peršana. Geber je známý hlavně díky svým příspěvkům v chemii, zdůrazňoval systematické experimentování a zasloužil se o přeměnu alchymie z pověry na vědu. Objevil mnoho typů dnes běžných chemických pomůcek, procesů a látek, kupříkladu destilaci, krystalizaci, kyselinu chlorovodíkovou a kyselinu dusičnou a jako první připravil lučavku královskou.
Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází (865-925)
V středověkých latinských textech byl též zvaný Rhazes. Byl to perský učenec, lékař, alchymista a chemik, filozof. Narodil se v městě Rey na Hedvábné stezce v Persii, kde po studiích působil jako lékař v rodném městě, později v Bagdádu. Po návratu do Rey vyučoval mnoho studentů. Během života zcela oslepl. Ve spisu Secretum secretorum omnium (Tajemství všech tajemství) rozdělil chemické látky do tří skupin: nerostné, rostlinné a živočišné látky. Je mu připisována řada prvenství. Rozpoznal neštovice a spalničky. Popsal způsob přípravy sádry a navrhl její použití při zlomeninách kostí. Je označován za zakladatele pediatrie, byl průkopníkem očního lékařství. Poprvé připravil kovový antimon. K principu rtuti a síry přidal třetí princip – sůl – princip tvrdosti; podle tohoto principu mohou rtuť a síra vytvořit pevnou látku jedině za přítomnosti soli. Objevil prý petrolej, ethanol, kyselinu sírovou …
Avicenna (980 – 1037)
Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná byl byl středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie. Narodil se v městě Ašafa u Buchary (dnes Uzbekistán), jeho otec byl výběrčím daní a opatřil mu vzdělání. Studoval a pokračoval jako samouk, četl většinu významných antických děl, hlavně o medicíně. Vyléčil syna bucharského vládce a stal se dvorním lékařem, měl přístup do bohaté knihovny s díly klasických filozofů. Po smrti otce cestoval. Usadil se v severním Íránu, kde působil na dvorech lokálních vládců. Zabýval se filozofií a přírodními vědami Avicena byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Jeho díla byla zdrojem pozdějším učencům až do 17. století. Avicennova filozofie navázala na Aristotela a Platóna. Nejvýznamnější kniha Kánon medicíny je sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti, která se stala nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. K dalším významným dílům patří Kniha uzdravení, kde se zabývá logikou, a přírodními vědami.
Roger Bacon (1214 – 1294)
Bacon byl anglický přírodovědec a filozof, reformátor vzdělání známý jako Doctor Mirabilis (lat. „zázračný učitel“). Působil v řádu minoritů. Patří mezi vrcholné představitele pozdní scholastiky ve filozofii. Získal rozsáhlé vzdělání na univerzitách v Oxfordu a Paříži ve všech tehdy pěstovaných oborech. Ve svých filozofických dílech ostře kritizoval názory vrcholných scholastiků, především Alberta Velikého a Tomáše Akvinského, a vyzdvihoval význam praktické zkušenosti a experimentu proti logické dedukci. Zdůrazňoval význam experimentů v přírodních vědách. Zajímal se o matematiku, fyziku (především o optiku), fyziologii, astronomii a alchymii. K jeho nejznámějším spisům patří dílo Speculum alchymiae (Zrcadlo alchymie). Alchymii rozdělil na spekulativní (zabývající se podstatou světa a látek) a praktickou (soustřeďující se na výrobu elixírů a přeměnu běžných kovů na zlato). Sám se bohatě zabýval experimenty, bylo mu ale zakázáno jejich zveřejňování. Strávil deset let ve vyhnanství ve Francii.
Pochopil odraz a rozptyl světelných paprsků. Upozornil na jev, že hořící tělesa v uzavřeném prostoru zhasínají pro nedostatek vzduchu. Jako první zveřejnil r. 1242 přesné pokyny k výrobě střelného prachu.
Muhammad ibn al-Hasan ibn al-Hajtham (Alhazen, 965-1040)
Alhazen byl arabský vědec, který se zabýval astronomií, optikou a matematikou. Narodil se v Basře v dnešním Iráku. Studoval zde a v Bagdádu. Káhirský panovník al-Hákim jej pozval do Egypta. Alhazen měl vymyslet způsob, díky kterému by se dalo předvídat a následně omezit záplavy způsobené rozvodněným Nilem. To se mu ale nepovedlo, proto předstíral, že se zbláznil, aby tak ušel jistému trestu smrti. Věnoval se přírodovědným studiím a nápravě Aristotelových omylů. Napsal více než 200 pojednání o optice, astronomii a matematice. V díle Velká optika se snažil vysvětlit problémy vnímání okolního světa, popsal zde fyzikální podstatu a vlastnosti světla a také princip, na jehož základě jsme schopni vidět. V roce 1020 se zabýval lomem a odrazem světla a čočkami. Používal přitom desku s dírkou, před kterou vyrovnal svíčky. Jejich obraz se promítal na druhé straně desky a zakrýváním svíček zjistil, že obraz levé svíčky se promítne vpravo, z čehož odvodil, že světlo se šíří přímočaře. Vyvrátil některé chybné antické představy o vidění a ukázal, že se světlo odráží od povrchu předmětů a vstupuje do našeho oka. Prováděl řadu experimentů s čočkami a temnými komorami. Položil základy optice. V matematice propojil algebru s geometrií. Měl velký vliv na vývoj latinské středověké a novověké optiky.
Paracelsus (Philippus A. T. Bombastus von Hohenheim) * listopad 1493, Einsiedeln † 24 září 1541, Salzburg
Švýcarský lékař, filosof a alchymista. Nazýván „Lutherem v medicíně“. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Otec byl lékař a docent na hornické škole. Paracelus tak získával znalosti a zkušenosti ze světa lékařství, mineralogie a chemie již v ranném věku. Byl velice nadaný, studoval na řadě evropských univerzit. Lékařský titul získal ve Vídni, později i v italské Ferraře. Jméno Paracelsus přijal během života, aby vyjádřil své vlastní přesvědčení, že je lepším lékařem než tehdy všeobecně uznávaný římský lékař Celsus. Obecně se často choval povýšeně – výraz bombastický podle některých zdrojů pochází od jeho jména Bombastus. Hodně cestoval i za hranice Evropy a putoval po venkově. Měl pověst čaroděje, podivína a tajemného dobrodruha. V letech 1536 až 1538 pobýval na Moravě (v Mor. Krumlově). O lidové léčení se zajímal stejnou měrou jako o univerzitní. Působil i jako polní ranhojič v benátských válkách.
Paracelsus (Philippus A. T. Bombastus von Hohenheim) Dílo: Je považován za významného reformátora lékařství. Sepsal 17 převážně lékařských prací.
Nově nazýval a klasifikoval nemoci nejen podle projevů ale i podle příčin. Prosazoval důležitost hledání příčin nemocí a hledal je i vně lidského těla. Při stanovení povahy nemoci a její léčby spojoval filosofii, chemii, botaniku, mineralogii a astronomii. Často se uchyloval ke kontroverzním praktikám (v tehdejším i současném chápání), např. mor se pokoušel léčit podáváním chleba s příměsí nepatrného množství výkalů nemocných. Zavedl používání chemikálií a minerálů při léčbě nemocí. Je autorem myšlenky, že všechny látky jsou jedy, a toliko správná dávka odlišuje lék od jedu. poprvé použil slovo „alkohol“ v dnešním slova smyslu (dříve se používal v původním arabském významu „al-kuhul“ – kosmetický prášek). Vytvořil laudanum (opiovou tinkturu), nejsilnější a nejoblíbenější narkotikum počátku novověku, a sám jej hojně používal. Je autorem názvu chemického prvku zinku.
Pietro Andrea Gregorio Mattioli (Matthiolus) * 13. března 1501, Siena † 1577-1578 (přesné datum není známo), Trento
Italský lékař a botanik. Jeho otec byl lékař. Z politických důvodů rodina odešla ze Sieny do Benátek, kde Mattioli strávil dětství. Studoval medicínu na univerzitě v Padově, částečně i v Římě. Byl třikrát ženatý. Působil jako lékař v několika italských městech, mj. i jako osobní lékař Trentského biskupa kardinála Bernarda Clesia. Přes 10 let (1554-1564) strávil v Praze jako osobní lékař českého místodržitele arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského. V Praze budoval císařské zahrady, do kterých nechal vysadit v té době exotické rostliny jako tulipány či hyacinty. Později se stal lékařem římských císařů a českých králů Ferdinanda I. Habsburského a Maxmiliána II. Habsburského. Zemřel během pobytu v jeho bývalém působišti – Trentu na následky moru.
Pietro Andrea Gregorio Mattioli Dílo:
Působil jako lékař ale zabýval se také botanikou. Sám sebe považoval za nejlepšího znalce rostlin té doby. Přeložil do italštiny významné dílo antického lékaře Theophrasta Dioscorida „De materia medica“, což podnítilo jeho zájem zabývat se rostlinami. Původní Dioscoridovo dílo stále doplňoval o nové poznatky a komentáře, čímž vznikl slavný Mattioliho herbář. Herbář zahrnuje popis rostlin, velmi kvalitní vyobrazení, informace o léčivých účincích, někdy i o původu rostliny či čase sběru. Součástí je i dodatek o destilaci léčivých vod. V Praze vydal český překlad s názvem „Herbář neboli bylinář“, o který se zasloužil Tadeáš Hájek z Hájku.
Tadeáš Hájek z Hájku * 10. října 1526, Praha † 1. září 1600, Praha
Český astronom, astrolog, matematik a lékař. Studoval ve Vídni, v Itálii i v Praze na UK.
Působil jako profesor matematiky na UK v Praze. Byl jmenován osobním lékařem císaře Rudolfa II. Za lékařské zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu, později pasován na rytíře. Stál v čele alchymistické dílny královského dvora. Motivoval a organizoval příchod Tychona de Brahe do Prahy.
Je po něm pojmenován kráter Hagecius na měsíci a také planetka Hajek.
Tadeáš Hájek z Hájku Dílo: Hlavními obory jeho zájmu byly astronomie a medicína. Již během studií ve Vídni vydal publikaci o zatmění Slunce a Měsíce. Popsal polohu nové hvězdy souhvězdí Kassiopea, jeho měření později převzal do svého díla Tycho de Brahe. Do češtiny přeložil Matthioliho herbář = do té doby nejznámější medicínsko-botanický spis. Jména rostlin sbíral mezi prostým lidem, některé vymýšlel i sám. Formuloval jednu z prvních teorií oxidace (De cerveceria = O pivu).
Edward Kelley (1555-1597)
Tento anglický alchymista žil a pracoval velkou částí svého života na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Roku 1573 se zapsal ke studiu na univerzitě v Oxfordu. Studia nedokončil, ale po celý život užíval neoprávněně univerzitní tituly. Následně se učil lékárníkem, znalosti mu pomáhaly při jeho pozdější alchymistické práci. Pracoval také v advokátní kanceláři, kde se dopustil podvodu, za což byl také náležitě potrestán – byly mu uříznuty obě uši. V roce 1582 vstoupil pod jménem Talbot do služeb známého vzdělance, přírodovědce, geografa, ale také věhlasného astrologa, alchymisty, mága a mystika Johna Dee. V únoru 1584 odcestoval Dee s rodinou a asistentem Kelleyem do Polska, kde pobývali na panství Alberta Laského v Lasku. Po měsíci pobytu odjeli do Krakova a pak do Prahy, kam dorazili 9. srpna 1584. Zde je uvítal věhlasný přírodovědec a císařův osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku, který je ubytoval ve svém domě. Na jeho přímluvu získali také audienci u císaře Rudolfa II. John Dee ale císaře nijak nezaujal a tato první audience byla také poslední.
Někteří historici se domnívají, že John Dee a Edward Kelley byli ve skutečnosti tajnými agenty anglické královny Alžběty I. a měli za úkol vetřít se do přízně Rudolfa II. Po obvinění Deeho z čarodějnictví oba uprchli do Polska, po návratu pobývali na dvoře Viléma z Rožmberka v Třeboni. Věhlas Kelleyho alchymie šířený mezi šlechtou se dostal k císaři, ten po dohodě s Rožmberkem povolal Kelleyho do Prahy. Dee se vrátil do Anglie, kde zemřel v zapomnění. Kelley bohatl z císařovy přízně, stal se rytířem, v r. 1589 byl přijat do české stavovské obce. Vlastnil tvrz a domy, v Jílovém vyráběl elixír mládí. Oženil se s krajankou Johanou Westonovou z Mostu, bydleli ve Faustově domě na Dobytčím trhu. Po souboji s dvorním úředníkem v r. 1591 upadl pro zákaz soubojů v císařovu nemilost, byl uvězněn na Křivoklátě. Při pokusu o útěk si roztříštil nohu, která mu byla amputována. Byl dále vězněn v Mostě na hradě Hněvín, kde pokračoval v pokusech. Pojednáním o kamenu mudrců chtěl oblomit císaře, neúspěšně. Při dalším nezdařeném útěku si zlomil zdravou nohu. Císař zrušil vězení, Kelley měl ale bolesti a otrávil se vypitím jedu.
William Harvey * 1. dubna 1578, Folkestone † 3. června 1657, London
Britský lékař, objevitel krevního oběhu. Pocházel z bohaté rodiny. Jeho otec byl úspěšný farmář a obchodník. Studoval medicínu na univerzitě v Cambridge a později také v Padově v Itálii.
Oženil se s dcerou osobního lékaře britské královny Alžběty I. Stal se osobním lékařem krále Jakuba I. a později i jeho syna krále Karla I. Po popravě Karla I. a nastolení Anglické republiky v roce 1649 se Harvey stáhl do ústraní. Zemřel na následky mozkové mrtvice.
William Harvey Dílo: Hlavním předmětem jeho studia byla anatomie a mechanismus oběhu krve. Prováděl experimenty na zvířatech – vstřikoval jim do žil barvivo a pozoroval šíření tekutiny po těle, následně zvířata pitval za účelem studia stavby srdce a cév. Formuloval teorii krevního oběhu, narážel však na kritiku zastánců Galénovy teorie přílivu a odlivu krve. Platnost své teorie demonstroval mj. pomocí obinadla, kterým reguloval proudění tepenné a žilné krve mezi paží a předloktím. Teorii publikoval až v roce 1628 ve spisu „Exercitatio Anatomica de Motu Cordis et Sanguinis in Animalibus“ (Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve u zvířat). Jako první vyslovil myšlenku, že vše živé pochází z oplozeného vajíčka (omne vivum ex ovo). Touto (čistě intuitivní) myšlenkou předběhl dobu. Teprve o téměř 200 let později v roce 1827 poprvé pozoroval savčí vajíčko Karl Ernst von Baer.
Antonie van Leeuwenhoek * 24. října 1632, Delft †
27. srpna 1723, Delft
Nizozemský přírodovědec, „otec mikrobiologie“. Od pěti let žil jen s matkou a sourozenci, otec (povoláním košíkář) zemřel. Neměl univerzitní vzdělání, mluvil pouze holandsky. V oblasti přírodních věd byl samoukem a výzkumu se věnoval ve volném čase.
V rodném Delftu provozoval vlastní obchod s textilem. Vykonával také funkci soudního úředníka. Byl dvakrát ženatý, obě ženy zemřely (Leeuwenhoek se dožil téměř 91 let!).
Antonie van Leeuwenhoek Dílo: Vynalezl jednoduchou metodu výroby čoček, díky které překonal úroveň tehdy dostupné mikroskopické techniky. Pomocí vlastnoručně vyrobených mikroskopů jako první pozoroval organismy a částice mikroskopických rozměrů. Jeho mikroskop zvětšoval 275x a měl rozlišovací schopnost 1,4 µm. Objevil nálevníky a jednobuněčné řasy (1675), spermie (1677), bakterie (1683), červené krvinky (1688). Poprvé pozoroval příčné pruhování svalů a obsah rostlinné buňky – rozlišil škrobová zrna, chloroplasty a krystaly solí. Jeho pozorování byla překládána do latiny a angličtiny a v letech 1689-1722 zveřejňována v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society, tedy britské společnosti pro podporu přírodních věd. Jeho práce vyšly pod souborným názvem Opera omnia arcana naturae ope exactiossimorum microscopiorum detecta (Leiden 1722) (Veškeré spisy čili tajnosti přírody odkryté pomocí přesných mikroskopů).
Herman Boerhaave (1668-1738)
Boerhaave byl holandský botanik, humanista a lékař. Je považován za zakladatele klinické výuky a moderních fakultních nemocnic. Narodil se u Leidenu, kde studoval na univerzitě, filozofii absolvoval v r. 1689. Pak studoval medicínu, kterou ukončil r. 1693. V r. 1701 se stal vyučujícím na medicínských ústavech v Leidenu. V r. 1709 se stal profesorem botaniky. V r. 1714 se stal rektorem univerzity, byl vůdčí osobou výuky praktické medicíny a chemie. Od r. 1728 byl členem francouzské Akademie věd a r. 1730 Královské společnosti v Londýně.
Poprvé izoloval močovinu z moči. Popsal Boerhaavův syndrom, protržení jícnu v důsledku intenzivního zvracení. Popsal případ holandského admirála, který takto zemřel v r. 1724 v důsledku přežrání při hostině.
Michail Vasilijevič Lomonosov ( 1711 – 1765)
pomník v Petrohradu
Lomonosov byl významný ruský chemik, básník, historik a uznávaný odborník mnoha dalších oborů. Bývá počítán mezi zakladatele chemické atomistiky – v představách o atomové a molekulární struktuře vycházel z Boylovy korpuskulární teorie. Studoval v Marburgu a Freibergu. V první práci z let 1742-1744 postavil atomovou teorii na reálný základ předpokladem, že všechny látky jsou složeny z nepatrných částeček (korpuskulí), které jsou rozdílné pro jednotlivé druhy látek. Rozmanitost hmoty a její projevy vysvětloval různou kombinací částeček a rozdílností jejich pohybu Byl jedním ze zastánců názoru vysloveného v 17. století, že teplo je výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky. Byl spoluautorem formulace zákona zachování hmotnosti (1748). Z jeho četných prací jsou známé například O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených, Teorie elektřiny nebo Základy matematické chemie. Lomonosov rozvinul mnohostrannou vědeckou činnost také v astronomii, geologii, geografi, historii, jazykovědě, vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Seneky.
Jan Evangelista Purkyně * 18. prosince 1787, Libochovice † 28. července 1869, Praha
Český fyziolog, anatom, biolog a filosof. Pocházel z rodiny správce Dietrichštejnského panství. Otec zemřel v jeho šesti letech. Absolvoval piaristické gymnázium v Mikulově a dokonce složil řeholní slib. Kvůli vědě však z řádu vystoupil a studoval filosofii na UK v Praze. Poté působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Díky zájmu o lékařství pak studoval medicínu na UK v Praze. Stal se profesorem fyziologie a anatomie na univerzitě ve Vratislavi, kde založil fyziologický ústav - první experimentální pracoviště svého druhu.
Byl zvolen prvním předsedou Spolku lékařů českých. Několik dní před smrtí byl císařem Františkem Josefem I. povýšen do rytířského stavu. Přežil svou ženu i všechny 4 děti. Jeho syn Karel (zemřel předčasně ve 34 letech) je dnes považován za nejvýznamnějšího českého malíře 19. století.
Je po něm pojmenován kráter na měsíci a asteroid.
Jan Evangelista Purkyně Dílo: Zabýval se především fyziologií. Založil časopis Živa (1853). Jako jeden z mála českých vědců (navíc jako bývalý řeholník!) přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii. Je autorem řady významných anatomických a fyziologických objevů. Jako jeden z prvních zformuloval buněčnou teorii, chybně se však domníval, že buňky vznikají de novo. Zavedl termíny plasma a protoplasma. Objevil tzv. Purkyňovy buňky (typ neuronů). Objevil tzv. Purkyňova vlákna - vlákna v srdci vedoucí vzruchy způsobující srdeční stahy. Objevil tzv. Purkyňův jev - posun citlivosti vnímání barev okem. Objevil tzv. Purkyňovy obrázky – čtyři odrazy světelného zdroje v oku. Objevil potní žlázy. Popsal devět základních typů kreseb kožních lišt na otiscích prstů (jejich možné využití při identifikaci osob si ale neuvědomil). Prokázal existenci základních strukturních typů rostlinných buněk, konstantních a charakteristických pro rod a druh.
Charles Robert Darwin * 12. února 1809, Shrewsbury † 19. dubna 1882, Downe
Britský přírodovědec, autor evoluční teorie. Pocházel ze vzdělané a bohaté rodiny. Jeho otec byl lékař, dědeček byl významný britský lékař, přírodovědec, filozof a básník Erasmus Darwin. Studoval medicínu (kterou nedokončil) a teologii. Hned po studiích se v letech 1931-1935 zúčastnil plavby kolem světa na lodi Beagle. Oženil se v roce 1839 se svojí sestřenicí. Darwin měl deset dětí. Jeho synové George a Francis byli také významnými přírodovědci.
Charles Robert Darwin Dílo: Darwin byl především biolog a geolog. V biologii se věnoval nejdříve více zoologii a paleontologii, později publikoval řadu botanických prací. Proslul zejména jako autor evoluční teorie: On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (1859). Významná botanická díla:
Insectivorous plants (1875) – o masožravosti The Effects of Cross and Self Fertilisation in the Vegetable Kingdom (1876) – popsal inbreeding The Power of Movement in Plants (1880) – o fototropismu
