Vážení přátelé,
DĚKUJEME DÁRCŮM A SPONZORŮM Ceny do soutěže věnovali: Český červený kříž HK Student Agency Knihkupectví Kanzelsberger Knihkupectví Kosmas Knihovna města Hradce Králové Klicperovo divadlo Muzeum východních Čech Atelier-M
Plaketky Hradeckého Škrabáka vyrobil Jaroslav Svoboda.
dostáváte nyní do rukou již sedmý sborník soutěžních příspěvků literární soutěže O Cenu Hradeckého Škrabáka. Najdete v něm ukázky z tvorby oceněných mladých literátů z Hradce Králové a okolí ve věku od 10 do 22 let. První tři ročníky soutěže pořádalo v letech 1999 – 2002 Občanské poradenské středisko jako projekt prevence sociálně patologických jevů. Zadaná témata směřovala k postižení mezilidských vztahů a k toleranci rasových odlišností. Z každého ročníku vznikl sborníček úspěšných příspěvků pojmenovaný podle jednoho z oceněných textů. V průběhu pořádání všech tří ročníků zájem ze strany mladých spisovatelů značně rostl, zvyšovala se i kvalita zaslaných prací. Od 2004 převzal po roční přestávce pořadatelství soutěže Spolek přátel krásného slova, jehož cílem je podporovat rozvoj literatury ve všech jejích formách a žánrech, zejména vydávat časopisy a knihy, pořádat literární soutěže, veřejné kulturní a vzdělávací akce, podporovat metodicky a publikačně tvorbu mladých autorů. Vzhledem k přerušení kontinuity soutěže byla účast autorů nízká, sešlo se pouze 28 příspěvků, z nichž vzešel sborníček názvem shodný s tématem ročníku „Chci být spisovatelem“. Ročník následující patřil naopak k těm nejúspěšnějším, svá díla poslalo do soutěže celkem 134 autorů. K atraktivitě ročníku přispělo i neotřelé téma „Šuplíkáři“, ke kterému se vážou příspěvky napříč všemi kategoriemi a žánry. V podobném duchu se odehrál i ročník loňský, který byl navíc uspořádán s novým partnerem - Astronomickou společností HK. Téma „Co by lidstvo dělalo, kdyby nebyly hvězdy“, povinné pro publicisty, inspirovalo i řadu tvůrců fantazijní prózy či poezie. Celkem se sešlo 104 příspěvků, jejichž autoři splnili upravená a zpřesněná pravidla soutěže. Na tuto novou tradici navázal i ročník letošní, tentokrát se spolupořadatelem soutěže stal Český červený kříž HK a patronát nad soutěží přijal primátor Otakar Divíšek. Sedmý ročník získal nový rozměr také tím, že došlo k rozšíření věkového rozpětí účastníků až do 22 let. Děkujeme zejména školám, knihovnám, médiím, sponzorům a dalším příznivcům, kteří nám pomáhají s šířením informací o naší činnosti, a zveme všechny přátele krásného slova mezi nás. členové SPKS
Porota 7. ročníku: Patrick a Lenka Ungermannovi, Jaroslav Svoboda, Tomáš Koloc, Jan a Zuzana Hlouškovi, Marie Spáčilová, Jiří Vintera, Boris Šlechta, Eva Čížková, Jaroslav Kasnar, Lukáš Pochylý, Petra Švehlíková, Iva Marková, Alexandra Křížková, Helena Vránová, Oldřich Richterek, Michal Klokočník, Marta Růžičková, Otakar Skokan, Ondřej Novák
11
PÁR SLOV O SPOLKU Občanské sdružení Spolek přátel krásného slova vzniklo na jaře 2003 přirozeným sloučením úsilí podobně smýšlejících amatérských tvůrců z Hradce Králové. Cílem spolku je podporovat rozvoj literatury ve všech jejích formách a žánrech, což představuje zejména vydávání časopisů a knih, pořádání literární soutěže O Cenu Hradeckého Škrabáka, pořádání veřejných kulturních a vzdělávacích akcí a v neposlední řadě podporovat metodicky a publikačně tvorbu mladých autorů. Smyslem činnosti je podpořit zájem o literaturu a divadlo především u mladých lidí a nabídnout jim hodnotnou alternativu pro účelné trávení volného času a prostředek pro přínosné tříbení myšlenek a také podchytit kulturní bohatství uložené v českém národě a zejména v mladých královéhradeckých obyvatelích. Činnost spolku je od roku 2004 podporována Městem Hradec Králové a Královéhradeckým krajem, příspěvky jsou určeny na pořádání literární soutěže a komponovaných literárních vystoupení. Od roku 2005 probíhá úspěšná spolupráce s Městskou knihovnou v Hradci Králové, která vyústila až k přenesení sídla spolku do místní pobočky v Malšovicích, kde se zájemci o krásné slovo scházejí a diskutují o své tvorbě. K další činnosti spolku patří pořádání literárních dílen a vydávání výročního almanachu děl svých členů.
Publikace spolku: sborník Chci být spisovatelem (4. ročník) - 15 Kč sborník Šuplíkáři (5. ročník) - 30 Kč sborník Co by lidstvo dělalo, kdyby nebyly hvězdy (6. ročník) - 50 Kč Almanach SPKS 2004 - zdarma Almanach SPKS 2005 - zdarma
2
Myška David Nádská Nikola Nejman Martin Nosková Miloslava Novák Stanislav Otradovská Simona Pavlíková Barbora Pipková Jana Pírková Nela Pišiová Michaela Podivínová Kamila Poláčková Tereza Poláková Zuzana Pražáková Kateřina Procházková Martina Prokopová Jiřina Přiklopil Martin Pulicarová Zuzana Rubín Jan Řeháková Kristína Shejbalová Šarlota Skákalová Barbora Součková Michaela Svoboda Michal Šecová Kateřina Špičanová Jitka Špinová Lenka Šťásková Kamila Štefanová Marie Štěpánková Adéla Štréglová Tereza Šustková Hana Šustková Eva Teichmanová Lucie Tláskal Vojtěch Váňová Zuzana Vašatová Aneta Vašatová Monika Veiserová Markéta Vítová Vendula Vohralík Lukáš Vojtová Anna Vrbická Magda Vrbický Miroslav Vykoukalová Eva Zelenka Tomáš Žibrůn Lukáš Žižková Markéta
Ctibor a Šimon Správná volba I slovo může zachránit život Jedno slovo Dvakrát měř, jednou řež Proč?, Jen ty Sám satan nám ho seslal na Zem Relativní realita Tajemný příběh, aneb rodina je důležitá I já mám svůj sen (čmelák) Podkopali jsme si svět Když slovo dalo slovo Kdo napadl maminku? Poslední skok Žít či nežít? Tys vyvolená Kouzelný prsten, Lásky v mladistvém životě Nejlepší přítelkyně Naštěstí to byl jen sen Jiný svět ve stínech Řecká sandrala Zážitek z prázdnin Cesta na Dálný východ Pavlův podivný sen Strašidlo z Bílé věže Kdo ví Jeden den muže z roku RRRSOBO4 Sladká jako marcipán Na zdi vychcané aneb Špatný start a špatná volba Můj den v pravěku, Dvakrát o zvířátkách Příběh jednoho eMáčka Rozhodnutí, K městu zády Odlouděni Slyším déšť Vše se stalo tak nenadále Zpověď zlého černokněžníka Psaní v lahvi; Vrbo, slyš má slova Kroky života, Co se v nás skrývá Blázen zpívá Lina Co mi vyprávěla židle Kouzla, Lásko moje jediná Bartáčkova koťata Cesta k pravdě Esej o mouchách aneb Ze života hmyzu Tichý muž v tichém městečku Tenký led I slovo může zachránit život
71 71
AUTOŘI PŘÍSPĚVKŮ 7. ROČNÍKU LITERÁRNÍ SOUTĚŽE O CENU HRADECKÉHO ŠKRABÁKA Anděrová Lucie Ardelánová Lucie Bardonová Hedvika Beckerová Anna Bedlivá Kateřina Benda David Beranová Eva Blechová Nikola Částka Ondřej Černá Iva Dolana Vojtěch Dvořáčková Michaela Erbrt Vojtěch Friesová Adéla Frydrychová Helena Heidlerová Michaela Heřmanová Kateřina Horák Radim Hromádka Jakub Chejnovská Anna Jeníková Markéta Jonášová Michaela Kadaníková Jana Kalcsová Tereza Karešová Petra Klaus Jan Kotoučová Barbora Krejčová Libuše Kubcová Markéta Kubíková Kateřina Kučera Milan Kučerová Jana Kulíř Martin Kultová Kateřina Lánský Lukáš Macl Ondřej Malcová Zuzana Matějková Anna Medková Hana Menclová Daniela Moravcová Marcela Motejlková Eva Motyčková Kristýna Mroczkowská Pavlína
Poslední přání Smrtka stále kosou mává O Budulínkovi Příběh vločky, Příběhy Medvídka Bůů Život pod myš Komáří horor I jedno slovo může zachránit život Jak poznávám lidi kolem sebe Záhadný vlak Daidalos a Ikaros Zoo Hradec Králové Život psíka Lotíka Ukradené šperky, Strach má velké oči Fantasy story Ave Skříňka s lilií We can't go on (Nemůžeme dál) Pomsta, Těžký život včely Neumanovo vlnění, 1. část - Temnota; Válka Moje příběhy z dětství Memento Rok Nejkrásnější vánoční přání Dračí král A stačilo jen slovo, I slovo může zachránit život Raději zapomenout Ticho před bouří, Dobrý skutek Vesmírná krajina Luk, který neuměl střílet; Jak mám říct, že mám nové zvíře Slovo - kladivo či náplast? Hlídač lidských duší, Může i slovo zachránit život? Oblíbené místo Dovolená snů Totální zničení Pár, I slovo může zachránit život 3. listopadu, Moje quo vadis Svět dětí, Vyzývej ticho Judita Zamotané trápení Předpověď se vyplnila Jak jsme učili babičku, aby se nebála strašidel Chmýří Krokodýlí muž I slovo může zachránit život
70 70
PROPOZICE 7. ROČNÍKU LITERÁRNÍ SOUTĚŽE O CENU HRADECKÉHO ŠKRABÁKA Próza A/ Fantazijní příběhy (pohádky, bajky, fantasy apod.) B/ Příhody z každodenního života (vyprávění, povídky, deníkové zápisky) Poezie C/ Lyrika, epika Publicistika D/ Úvaha, esej, fejeton Povinné téma: I slovo může zachránit život
Věkové kategorie: I. 10 - 13 let II. 14 - 17 let III. 18 - 22 let
Výtah z podmínek soutěže:
• Soutěže se může zúčastnit každý začínající autor z Hradce Králové a okolí ve věku od 10 do 22 let.
• Porotci hodnotí příspěvky anonymně. Autor uvede na předtištěné přihlášce •
• • •
(příp. na samostatném listu) své jméno, bydliště, věk, název příspěvku a školu, kterou navštěvuje. Přihlášku autor přiloží k příspěvku. Povoleny jsou max. 2 příspěvky od jednoho autora. Musí jít o dosud nepublikovaná nebo jinak nezveřejněná díla. Soutěžní příspěvky musí být psány na stroji nebo výstupem z počítače, zaslány ve 4 tištěných kopiích a v 1 elektronické kopii (na disketě či CD, nebo e-mailem ve formátu *.rtf). Rozsah 1 příspěvku nesmí překročit 5 stran A4. Soutěžní příspěvky se nevracejí. Autor automaticky dává souhlas se zveřejněním a s možnými redaktorskými (korektorskými) úpravami. Soutěžní příspěvky jsou hodnoceny anonymně. Mezi kritéria hodnocení patří: originalita, vkus, výpovědní schopnost.
3
VÝSLEDKY 7. ROČNÍKU LITERÁRNÍ SOUTĚŽE O CENU HRADECKÉHO ŠKRABÁKA
I SLOVO MŮŽE ZACHRÁNIT ŽIVOT Markéta Žižková, 13 let
PRÓZA Fantazijní příběhy – I. věková kategorie 1. místo Kateřina Bedlivá: Život pod myš (str. 61) 2. místo Kateřina Šecová: Strašidlo z Bílé věže (str. 10) 3. místo Anna Beckerová: Příběh vločky (str. 25) Fantazijní příběhy – II. + III. věková kategorie 1. místo Kateřina Pražáková: Poslední skok (str. 42) 2. místo Eva Vykoukalová: Esej o mouchách aneb Ze života hmyzu (str. 15) 3. místo Jakub Hromádka: Neumanovo vlnění, 1. část - Temnota (str. 29) Příhody z každodenního života – I. věková kategorie 1. místo Michal Svoboda: Pavlův podivný sen (str. 48) 2. místo Marcela Moravcová: Jak jsme učili babičku, aby se nebála strašidel (str. 63) 3. místo Hana Medková: Zamotané trápení (str. 12) Čestné uznání Vendula Vítová: Lina Příhody z každodenního života – II. věková kategorie 1. místo Jana Kadaníková: Nejkrásnější vánoční přání (str. 21) 2. místo Jana Pipková: Relativní realita (str. 35) 3. místo Jiřina Prokopová: Tys vyvolená (str. 52) Příhody z každodenního života – III. věková kategorie 1. místo Tereza Štréglová: Příběh jednoho eMáčka (str. 7) 2. místo Anna Vojtová: Kouzla (str. 40) 3. místo Eva Šustková: Odlouděni (str. 26)
POEZIE I. věková kategorie 1. - 3. místo NEUDĚLENO Čestné uznání Vojtěch Erbrt: Strach má velké oči Čestné uznání Michaela Jonášová: Rok Čestné uznání Adéla Štěpánková: Dvakrát o zvířátkách Čestné uznání Kateřina Kultová: Totální zničení
4
Život je to nejcennější, co máme, a i když je to trochu klišé, tak stojí za to, abychom pro něj ztratili pár slov. Ať už jde o život vašeho křečka, prababičky nebo nejlepšího kamaráda. Jenže ani křečkovi nestačí, když mu pouze slíbíte novou vilu s pozemkem 50 cm2. Pokud totiž slib nedodržíte, křečkovi to jeho klaustrofobii nevyléčí. Pak se začne chovat, jak říkáme, divně. Ačkoli přirovnání křečka, který záchvaty narážení hlavou do zdi bere možná jako klidně strávené odpoledne, k člověku, co se právě chystá na mostě vyzkoušet důsledky volného pádu, se může zdát poněkud nepatřičné, určitá podobnost tu je. Poprvé totiž toho člověka možná přesvědčíte, že si najde zase práci, manželka se k němu vrátí a nedávno pohřbený kamarád vstane z mrtvých. Jestliže bude mít štěstí, něco z toho se vyplní a nedojde k druhé části příběhu. Když ale bude mít štěstí, jako kdyby se narodil v pátek třináctého, pokusí se zřejmě o další volný pád. To už planým slibům neuvěří a zjistí, že fyzikální zákony pořád platí. Nenesou však vaše sliby také trochu viny? Z velkých slibů, velké zklamání. Ale některé sliby jsou prostě jen milosrdné lži. Po slibech by měly následovat činy. Což je v případě sebevrahů, kteří mají alespoň trochu racionální důvod (pokud takový vůbec může být), velice těžké. Jestli víte, že za měsíc je po vás, bude vašemu zachránci jistě dělat potíže dodržet slib o vašem zázračném uzdravení. A navíc po tom, kdo vás na mostě přesvědčoval, že stojí za to žít, se slehne zem. Asi má na práci dalšího nešťastníka. A tak jste na to zase sám. Pro mě, pro niž je největší starostí momentálně test z dějepisu, je obtížné se do takové situace vcítit. Ale zdá se mi, že i milion slz stojí za jeden okamžik štěstí. A jestli vás štěstí ještě nepotkalo, tak čekejte, protože pak vám budou všechny starosti připadat jako prkotiny, a až zase dojde na ty slzy, tak budete vědět, že za další jednu šťastnou chvíli to stojí. Co by byla radost, kdyby ji nepředcházelo trápení? Dostáváme se už ke konci. Může tedy slovo zachránit život ? Ano, když ho dokážeme změnit ve skutečnost. Dnes je obvyklé zachraňovat životy slovy místo bojů a válek. Alespoň je tomu tak v naší části světa. Jak víme, jsou i jiné světy, kde někteří lidé uvažují pro nás těžko pochopitelným způsobem. Mám na mysli ty chlapíky v turbanech, kteří mají v rukou divně vypadající krabičku s červeným tlačítkem a vykřikují ,,ve jménu Alláha“. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že lidi s tak odlišnou mentalitou lze jednoduše přemluvit, aby odložili rozbušku a začali řešit problémy jinak. Tady slova zřejmě nemají tu moc. Nebo v podobných situacích prostě nevolíme ta správná ? Nezbývá nám než je znovu a znovu hledat. Doufejme, že ta správná slova nakonec nalezneme.
69 69
ji vytrhla z rukou a spadla do hrobu také. Hodiny odbily dvanáct. „To je katastrofa,“ úpěla babička. „Teď se nad námi objeví kostlivci!“ „Ach ach, au au, auvajs,“ naříkala Vendulka, padla na břicho vyčerpáním, babička sténala, ať utíkám do její stodoly, sundám ze skoby provaz a honem zpátky na hřbitov. Letím ze hřbitova, pak s provazem zpátky a na hřbitově ticho. Nad černým andělem zafrčel netopýr. A tichem hřbitova se nese chrrr, chrrr, chrrr. Proplížím se opatrně kolem pomníků, měsíc svítí do hrobu. Babička si tam leží, spokojeně chrupe! A Vendulka také chrní! Vhodila jsem na ně konec provazu, to je probudilo. Rozespalá Vendulka mrmlá: „Co mě budíš? Zrovna se mi zdálo, jak mě můj andělíček strážníček krmí kaší posypanou perníkem.“ Uvázala jsem druhý konec provazu kolem kamenného kříže na sousedním hrobě, ještě že jsem už uměla uvázat uzel! Vendulka se chytila provazu, šplhat dovedla, šup, šup, už byla venku. Potom vylezla babička: „Děvčata, spalo se mi tam dobře. Půlnoc dávno pryč, strašidla nikde, jdeme domů. Jenomže! Vendulčina sestra Katka se probudila, vidí: Bratr Tomáš si spokojeně spí, ale Vendulka? Šla žalovat! Vzbudila tátu, ten popadl řemen, vyběhl z chalupy a my jsme se zrovna vracely ze hřbitova, umazaní od hlíny. Nečekal na nějaké vysvětlování a Vendulka dostala řemenem. Prásknou vrátka za Vendulkou, prásknou vrátka za babičkou, zůstala jsem uprostřed noci sama. Jenom žáby kuňkaly a skřehotaly kolem rybníka. Se strachem, co bude, až mě maminka uvidí zválenou, zamazanou od hlíny ve vlasech i za ušima, jdu domů. Otevřela jsem dveře, maminka nade mnou spráskla ruce. Ale tatínek se usmíval: „Jaké to bylo?“ A tak jsem povídala. Naštěstí maminka měla na plotně ještě hrnec teplé vody. Umyla ze mě hlínu, vyčítavě obracela oči na tatínka, vydrhla mě kartáčem, utřela ručníkem, tatínek mě odvedl do postele a já jsem si stěžovala, jak babičce a Vendulce závidím, že ony vědí, jaké to je spát v hrobě a já že to nevím. Maminka mně dala pusu na dobrou noc, zašeptala: „Hlavně, že jste se zbavily strachu ze strašidel. To v životě budeš moc potřebovat. A už spi.“ Zavřeli s tatínkem dveře a já jsem se dívala, jak za oknem svítí měsíček, až jsem usnula.
68 68
II. věková kategorie 1. místo Zuzana Malcová: Vyzývej ticho (str. 37) 2. místo Ondřej Macl: 3. listopadu (str. 60) 3. místo Monika Vašatová: Co se v nás skrývá (str. 20) III. věková kategorie 1. - 3. místo NEUDĚLENO Čestné uznání Eva Motejlková: Chmýří Čestné uznání Barbora Kotoučová: Dobrý skutek
PUBLICISTIKA I. + II. + III. věková kategorie 1. místo Milan Kučera: Může i slovo zachránit život? (str. 6) 2. místo Kateřina Kubíková: Slovo - kladivo či náplast? (str. 38) 3. místo Markéta Žižková: I slovo může zachránit život (str. 69) Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání
Martin Nejman: I slovo může zachránit život Martina Procházková: Žít či nežít? Pavlína Mroczkowská: I slovo může zachránit život
5
MŮŽE I SLOVO ZACHRÁNIT ŽIVOT? Milan Kučera, 16 let „I slovo může zachránit život? Co je to za hloupost? Jak by přece pouhopouhé jedno slovo mohlo zachránit lidský život? Vždyť je to skoro absurdní,“ honilo se mi hlavou. Čím déle jsem o tom ale přemýšlel, tím více jsem kdesi ve svém nitru cítil, že i jedno jediné slovo může mít takovou váhu, že někomu dokáže pomoci, ba ho i zachránit. Kdy naposled jste vůbec někoho viděli, jak pomáhá ostatním? Že včera ve zprávách? Ale jděte… Všichni ti hasiči, policisté a doktoři sice denně zachraňují životy druhých, a určitě bychom se bez nich neobešli, ale de facto pouze řeší následky lidských (často unáhlených) rozhodnutí, které pramení z mnohdy pouze zdánlivě neřešitelných problémů. Co na tom, že lékař dokáže uzdravit smrtelně raněného, když se mu zahojí pouze rány na těle, a ne na duši? Vím, možná budete odporovat, že není v silách doktorů řešit osobní problémy, se kterými se musí stejně vypořádat každý sám, a nikdo to od nich také nežádá, ale možná i z vlastní zkušenosti víte, že nezhojené jizvy na duši bývají nejbolestivější. Šrámy na těle čas možná zahladí, ale vzpomínky, ty zůstanou stále stejné a mohou se kdykoliv vynořit z temných zákoutí našeho podvědomí. Vzpomínky, před kterými utíkáme. Vzpomínky na věci, se kterými se nedokážeme vyrovnat. A právě v takových chvílích dokáže člověku pomoci i jediné vlídné slovo či povzbudivá věta, protože i tím můžeme někoho podržet nad vodou a pomoci mu tak více, než celý zástup záchranářů. Bohužel takhle nemůžeme pomoci každému, ale pouze svým nejbližším a přátelům, protože jinak bychom mohli (například svými radami) napáchat více škody než užitku. Navíc nejlépe můžeme pomoci jen těm, které opravdu známe. Například když zemře někdo blízký. Začnete pro něho truchlit, utápět se v depresích a začnou vás napadat myšlenky, že život už vlastně nemá cenu. V takovém okamžiku stačí, když nám třeba přítelkyně řekne: „Jsem s tebou. Miluju tě.“ Potom už víte, že existuje někdo, pro koho stojí za to žít. Dalším příkladem toho, že kde nepomůže moderní věda a pomoc profesionálů, by mohl být narkoman, který se ze své závislosti vyléčil jen díky péči, lásce a povzbuzení svých nejbližších přátel a rodiny. V životě prostě jsou čas od času okamžiky, kdy potřebuje každý z nás povzbudit, dodat odvahy, zvednout náladu. Mnohdy k tomu, abychom někoho zachránili, nepotřebujeme ani jediné slovo. Někdy stačí vzít svého kamaráda kolem ramen, a tím řekneme i to, pro co bychom marně hledali slova. Když už jsme u toho… Myslím, že větou, která zachránila nejvíce lidí, bylo prosté: „Mám tě rád,“ protože to nám může říci jen někdo, komu na nás opravdu záleží. Nebo už vám někdy nějaký obyčejný hasič či policista řekl: „Mám tě rád,“ a zachránil vám tak život?
6
Dobře mě oblékla, dala mi baterku, odemkla vrátka a kráčely jsme ke hřbitovu. První šla Vendulka, za Vendulkou babička, za babičkou já. Dojdeme ke hřbitovu. Za plotem černé kříže trčí proti nebi, z lesa houká sýček, hrůza! Potichoučku jsme otvíraly bránu. Žalostně zakvílela. Zastavily jsme se. Nikde ani větříček. Hrobové ticho. Někde zavyl pes a lesy si jeho vytí podávaly dál. „Nemůžeme stát,“ šeptala Vendulka. „Musíme jít přes celý hřbitov, nebo nás ten hloupý strach tady sežere.“ Vzala babičku za ruku, babička vzala za ruku mě, došly jsme až na konec a nic. Najednou dupání, pištění, zaječení, přes vysoký plot skočily svítící oči. Jako kdyby letěly, splašené běhají po hrobech, svítí mezi pomníky! Babička objala Vendulku, přitiskla jsem se k nim, celá se třesu. Pomalu poznávám po hřbitově pobíhající stín. „Vždyť je to zajíc!“ Za plotem něco dupalo, funělo, kvikalo, zamířila jsem baterkou, rozsvítím a on si to tam dupe ježek podle hnízda s malými zajíčky. Rychle zmizel v křovisku. To on vyplašil zaječí maminku a její svítící oči teď mezi hroby pelášily ze hřbitova. Ještě, že jsme bránu nezavřely, abychom mohli utíkat, kdyby se nějaké strašidlo objevilo. Pak se za plotem ozvalo capkání, tlapkání, radostné kňučení, babička šeptá: „To se zajíčkům do pelíšku vrátila maminka.“ A zase bylo všude kolem hrobové ticho. Babička stála mezi dvěma černými kříži bez hnutí jako pomník. „Děvčata, pořád mám v sobě jakýsi divný pocit.“ „Tak ještě musíme jít dál mezi hroby třeba se toho pocitu zbavíme,“ špitala Vendulka a jak jsme šly, bylo takové ticho, až jsme slyšely, že nám tluče srdce jako zvonek. „Tak co?“ přeskočil Vendulce hlas do fistule a já jsem mumlala: „Mám ztvrdlou pusu nebo jazyk, nebo co.“ „Já jsem také celá jakási ztvrdlá,“ šeptala babička u temného mramorového anděla a ticho náhle roztrhlo z kaple ve Skalce za lesem bim, bim, bim, hodiny odbíjí půlnoc! Babička strachy vyjekla: „Pryč, pryč odtud, rychle pryč!“ Pádí ze hřbitova, za babičkou Vendulka, za Vendulkou já, jenomže babička vyděšená strachem se nevšimla, že za hromadou hlíny je čerstvě vykopaný hrob a spadla po hlavě do něj. Strachy se nemůžeme pohnout a babička z hrobu piští: „Děvčata já se bojím!“ A my, co teď. Strach nestrach, klekneme do hlíny, koukáme do hrobu. Je hluboký asi dva metry. Babička v něm poskakuje, vyskakuje, rukama nohama se snaží vydrápat ven, prosí, ať ji podáme pomocnou ruku. Podržela jsem Vendulku, aby nespadla dolů, ta podala ruku, babička ji popadne, nohama se snaží zachytit kolmé stěny, marně jsem Vendulku držela ze všech sil, tíha babičky mi
67 67
PŘÍBĚH JEDNOHO EMÁČKA Moc jsme babku prosily, aby nás nekrmila, že jsme ji jenom chtěly naučit, aby se nebála strašidel. „Děvčata, děvčata,“ vzdychla. „Ách, ach ach ach. Strašidel se bojím odmalička. Už je mi souzeno, že se budu bát do smrti.“ „A jakých strašidel se bojíte víc?“ volala jsem z krmníku. „Moderních nebo starodávných?“ „Kdepak moderních, žádné moderní raději ani neznám!“ pustila nás z krmníku a zavedla nás do kuchyně. V kuchyni voněla jablíčka. Taky heřmánek. A mateřídouška. Zavoněl lipový květ. Posadila nás ke stolu a uvařila lipový čaj. Do každého hrnku dala lžičku medu, popíjely jsme dobrotu. Vendulka se přiznala, že nejvíc se bojí strašidelných Marťanů a já jsem upozorňovala, že nejhorší jsou příšery, co k nám vždycky přiletí s jinými mimozemšťany. „Hm, hm,“ pohladila si ustarané čelo babička. „Myslím, že ze všech strašidel je nejhorší rytíř bez hlavy, dále Ohnivý muž, samozřejmě Duch vydřiduch, ten je fuj, brrr. Ale nejvíc se bojím umrlců, co o půlnoci vstávají z hrobů. A to je děvčata s takovými strachy smutný život.“ „To je škoda, že se tak bojíme,“ postěžovala si Vendulka. „S tím se nedá nic dělat!“ vzdychala babička nad hrnkem čaje. A já povídám: „Tatínek mně říkal: Marcelko, když máš z něčeho strach, otevři oči a podívej se na něj. Tak bychom zítra o půlnoci měly jít na hřbitov a podívat se, jak náš strach vypadá.“ „Dobře,“ otřásla se hrůzou babička. „Když mně pomůžete! Dobře. Přece nebudu tak hloupá a nebudu se něčeho bát!“ V tom na okno ťuk! ťuk! ťuk! Za oknem se usmívá tatínek: „Děvčata, jak to dopadlo?“ „Špatně, tatínku. Zítra o půlnoci musíme jít s babičkou na hřbitov.“ „No, děti se nesmí toulat po nocích, ale je to pro dobrou věc, já tě pustím.“ Odvedli jsme Vendulku před jejich vrata. Proklouzla domů jako myška, aby se její táta neprobudil. Určitě by jí nařezal řemenem. My s tatínkem jsme šli k mamince. Uložila mě do postele, pohladila, zhasla světlo a dívala jsem se, jak za oknem svítí měsíček. Trochu jsem se bála, jak zítra všechno dopadne, ale měsíček tak tichounce svítil, až jsem usnula. Kohout se slepicemi lezli do kurníku spát a já jsem doufala, že babička Chvílova zapomněla, jak jsme si slíbily, že o půlnoci půjdeme na hřbitov. S tím jsem usnula, jenomže najednou buch buch buch, za oknem černota, v černotě babička s Vendulkou. Maminka zavedla oči ke stropu a vrtěla hlavou: „Ta babka nemá rozum, ty také ne a já jsem snad rozum ztratila, takové děcko pustit o půlnoci ven!“
66 66
Tereza Štréglová, 19 let „Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem toho úchylnýho debila, kterej měl akorát plnou pusu oplzlejch vtipů a absolutně nechápal, co se se mnou děje. Vlastně se mnou vůbec nemluvil, pokaždý jsem akorát čekala za dveřma, za kterýma něco důležitě probíral s mámou. Ta už vůbec netušila, co se mi motá v hlavě, ale dokázala o tom velice zasvěceně mluvit a celou věčnost mu tam líčit, jak ji ničím, chudinku. A mě strašně vytáčelo, že tam sedí v tom snobským koženým gauči vedle snobskýho akvárka se zlatejma rybičkama, který má prej uklidňující účinky, a vypráví tomu zatracenýmu psychiatrovi, pane doktore, já už nevím jak dál, ona mě utrápí a zničí celou naši rodinu, a co když to od ní odkoukají děti… A já seděla v tý strohý čekárně jak odsouzenec, co čeká na smrt, zírala na kýčovitý patlanice ve zlatým rámě na zdi a přemejšlela, jak z týhle situace ven, a nic mě nenapadalo, protože týhle situaci nerozuměl nejen můj psychiatr a máma, ale ani já. Což bylo nejhorší, protože kdybych věděla, co to sakra s mým tělem a duší je, třeba bych přišla na to, jak z toho ven. Takhle to vypadalo, že pacient je vlastně máma, lékařskou pomoc potřebuje ona a já jsem ten zlej ošklivej, co dělá problémy.“ Zvedla oči od stolu, po kterým kreslila prstem mokrá kolečka rozlitým vínem a na vteřinu mu pohlédla do očí. Pak je zase sklopila, rychlým pohybem zvedla skleničku s millerem a zhluboka se napila. Kolikátá sklenička už to dneska je? Bylo k ránu a v baru už zůstalo jen pár zoufalců utápějících starosti v sladkým alkoholovém zapomnění a oni dva. Kluk a holka kolem dvacítky, čerstvě po uši zamilovaní, připravený vyslechnout o tom druhým všechno, pochopit každý jeho trápení a každou radost, odpustit všechny chyby, chytnout ho za ruku a říct mu, že odteďka už bude všechno krásný a dobrý. Happyend hned od začátku. Nádhera. A tak trávili hodiny po kavárnách, barech, nebo jen tak couráním venku a vyprávěním o světě a o životě, o trápeních a láskách, vítězstvích a prohrách, smíchu a pláči a byli prostě šťastný. Takže by měl vědět i tohle, pomyslela si, i když je těžký o tom mluvit a nejradši bych to nechala zahrabaný hluboko v šuplíku šťastně přestátý a zapomenutý minulosti. ,,A dál?'' probral ji ze zamyšlení jeho hlas. „Co se dělo dál? Co to bylo?“ Co bylo vlastně dál, řekla si v duchu a zkoumala odštípnutý okraj skleničky, no jo, bylo to vlastně docela jednoduchý... ,,Co se dělo? Dostala jsem ultimátum přibrat za víkend dvě kila, z principu ho nesplnila, pak mi oznámil, že tohle už sama nezvládnu, takže si můžu vybrat mezi třema měsícema v Motole nebo pomalou a bolestivou smrtí hladem. Takže si vyberte slečno, jedna nabídka neodolatelnější než druhá… Kdo by řek, že tahle slova mi možná zachránila život, kdoví, co by bylo, kdyby mě nechali bejt
7
a já hubla dál… No a za dva dny už jsem byla na cestě do Prahy. Do blázince. Na čtvrt roku mezi cvoky za mříže s razítkem MA na čele.'' Další pohled do jeho ocelově modrých očí. Tohle se se neříká snadno a ty to víš, mohl si přečíst v těch jejích, a jestli teď řekneš něco jako „jéžiši“ nebo „proboha, byla v blázinci, to bude časem asi nějaká labilní“, zklameš mě. Tak mě nezklamej... Neřekl nic, jen se vážně a trošku zamračeně díval a čekal. Nezklamal. „Měla jsem nastoupit 3. července a večer předtím byl nejhorší v mým životě. Pořád jsem jedla, možná jsem doufala, že tím ještě něco zachráním, protože vyhlídka blázince byla úplně absurdní a nepředstavitelná a pak jsem spolykala nějaký prášky a strávila strašnou noc na záchodě, zvracela jsem a brečela a křičela a nenáviděla celej svět, protože byl na mě zlej a já nevěděla proč a proč mi nikdo nerozumí a jakou má vůbec tenhle mizernej život, plnej lží, přetvářky, hádek, samoty a slz, smysl. A pak už byly jen tři měsíce, který si radši moc nepamatuju… Přijela jsem tam, musela se svlíknout, zvážili mě, vyfotili si mě a vysoká brejlatá doktorka s mikádem mi mile oznámila, že až budu mít padesát kilo, můžu jít domů. A ať se ničeho nebojím, že to tady není tak strašný a nikdo mě tady neukousne. No, toho se mezi mentálkama fakt bát nemusíš…“ Tošku se pousmála. „Bylo mi třináct a místo tajnýho kouření za školou a běhání za klukama mě čekalo nabrání dvanácti kil, zamřížovaný dveře a skupinový terapie. A pár dobrejch holek se stejnou diagnózou z nejrůznějších příčin. Většinou taky mentálky.“ Tázavej pohled. „Mentální anorektičky. Hned mě vzaly mezi sebe, protože nejdřív jsem jen seděla na posteli a brečela. Skoro všechny to byly báječný holky, chytrý, citlivý, hodný, asi až moc, jen trošku hubený a dost nešťastný. Prostě nějak porouchaný. Některý poprvý, jiný potřetí, ztracený případy, šeptalo se, ty už se z toho nikdy nevyhrabou. Tyhle holky teď byly celej můj život, a taky šestkrát denně jídlo pod dohledem nekompromisních sestřiček, zamčený záchody, abysme nemohly po jídle zvracet nebo tajně cvičit, třikrát tejdně vážení a strašný nervy, jestli člověk přibral a nezhubnul, telefonáty domů a procházky na zahradu za odměnu, když jsi pěkně papal. Taky jsme hráli divadlo, kreslili obrázky, poslouchali muziku, sdělovali svoje pocity, psali deníčky, chodili do školy, cvičit, hráli ping-pong, stříhali metr dní, jak dlouho ještě, a večer si pod peřinou vyprávěli o světě venku, do kterýho ty šťastnější a ‚tlustší‘ z nás mohli uniknout na víkend. Čas od času jsme vítali nováčky a čas od času jsme obrečeli odchod někoho z nás. Jednak, že jsme ho měli rádi a neradi ho opouštěli, jednak jsme tiše záviděli, že má takový štěstí a může domů. Jednou si jedna holka zkusila podřezat žíly propašovanou žiletkou a jednou museli jedný narvat hadičku do nosu a krmit jí tím, protože nechtěla jíst. Byl tam jeden kluk, vypadal jak mnich, s vyholenou hlavou, pořád se modlil, byl jak mumie… Začal držet na velikonoce půst a zapomněl přestat. Docela k smíchu co? No, tenkrát
8
Proti mně, hrůza! Kráčelo strašidlo! Celé bílé, hlavu velikou. To jsem se vylekala! Schovala jsem se za křovisko. Strašidlo přešlo kolem, zakašlalo, poznala jsem, že je to Vendulka! Vyskočila jsem a zahoukala: „Hú, hú!“ I já jsem na sobě měla prostěradlo, na hlavě vydlabanou tykev, jenomže Vendulku jsem nepostrašila. Řekla: „Jdeme na to.“ Opatrně jsme se blížily za rybník do temného kouta u starých jabloní, kde tiše čekala chalupa. Uslyšely jsme kroky. Myslivec Maixner s puškou se vracel z lesa. Myslely jsme, že se nás lekne, ale zavrčel: „Kam kráčíte příšery?“ „Naučit babku Chvílovou, aby se nebála strašidel!“ vytahovala se Vendulka. Maixner radostí až poskočil a mnul si ruce: „To je dobře. Jdu s vámi a hrozně ji postrašíme. Bába si to zaslouží. V případě, že musí jít večer kolem hřbitova, bere to velkým obloukem po polích, šlape po obilí a plaší koroptve a skřivánky, když sedí v hnízdech na vajíčkách. Nemám tu babu rád.“ Babička Chvílova byla hubená, oči modré jako nebe bez mráčků a na šedivých vlasech nosila pořád šátek. „Nikdo by neřekl, jaká to za mlada byla krasavice,“ nadhodil si Maixner pušku na rameni, prolezl dírou v plotě, my za ním a pod oknem hučíme do dlaní: :Huhuhú, babko, jdeme si pro tebe!“ Nakukovali jsme oknem do světnice, abychom viděli, jak se pod peřinou třese strachy. Měsíc svítil na postel, babička si spokojeně chrupe chrr, chrr. „Musíme ji probudit!“ šeptal Maixner a vystřelil z pušky, jen to hučelo v ozvěnách lesů. Leknutím jsme s Vendulkou spadly na zem a Maixner utekl dírou v plotě. Okno se rozletělo dokořán a babička v noční košili lezla z okna: „Já vám dám, vy strašidýlka!“ Utíkaly jsme, jak to šlo, moc to nešlo, prostěradla se nám pletla kolem nohou, babička běžela za námi, vydlabané tykve nám spadly z hlavy a babičce rovnou pod nohy. Upadla, volala: „Pomoc, zlomila jsem si nohu! Kdo mi pomůže, tomu se odměním!“ Zastavily jsme se. Vylekané, jak si ublížila, utíkaly jsme na pomoc. Zvedáme ji a ona hups na obě nohy, popadla nás, smála se: „Nic jsem si nezlomila, vy hlupáčci!“ A zavřela nás do prasečího chlívku. Sedly jsme si na dřevěné korýtko a plakaly jsme. „Kvikáte a kvičíte jako dvě prasátka!“ radovala se na dvoře. „Já jsem si malé selátko nemohla koupit, abych si ho vykrmila, stojí moc peněz a já mám malý důchod, vykrmím si vás. A šup s vámi do pece! Pečená strašidýlka, to bude dobrota!“ A mlask, mlask, slyšely jsme, jak se olizuje a mlaská. Vendulka plakala, že jsme neměly chodit strašit, a já jsem naříkala, že jsem tatínkovi měla říct, jak se bojím.
65 65
„To ty se strašidel nebojíš!“ usmíval se. „Nebo se jich bojíš?“ Zavrtěla jsem hlavou, že se nebojím, ale trošičku jsem se jich bála. „A co kdybys třeba musela jít o půlnoci na hřbitov?“ To jsem se tedy opravdu bála, ale řekla jsem, že z toho strach vůbec nemám, aby tatínek měl radost, jak jsme statečná. „Tvoje kamarádka Vendulka by se určitě bála, viď?“ pohladila mě maminka. Vendulka by o půlnoci nešla na hřbitov ani za nic, ale chtěla jsem mít kamarádku, která se nebojí ničeho, tak jsem odpověděla: „Šla by na hřbitov! Ale já vím, kdo by se strachem třásl!“ „Kdo to může být?“ divil se tatínek. „My s Vendulkou ne! Ale babka Chvílova!“ „Holky, tak udělejte dobrý skutek a pomozte jí, aby pořád neměla z něčeho strach!“ zasmál se. Nevím, co mě to popadlo, že jsem se posadila a statečností se mi až zalykal hlas: „Já tatínku, my s Vendulkou babku Chvílovou naučíme, aby se nebála strašidel.“ „Slíbila jsi to, dala jsi slovo, a když něco dobrého slíbíš, slib musíš splnit.“ Usmíval se tatínek a maminka dodala: „Říkej jí babičko, bábinko, babinko, babulko a ne babko!“ Ráno jsem šla za Vendulkou. „Babka Chvílova je strašpytel. Půjdeme ji strašit a bude legrace! Postrašíme ji a utečeme. Pak se přiznáme, že strašidla jsme byly my a ona se přestane bát strašidel.“ „Naučíme, naučíme, to se ti řekne,“ začala přešlapovat Vendulka. „Jenomže nejvíc strašidel chodí, když na věži kaple bije půlnoc. A o půlnoci všechny děti spí! Chápeš? Když spíš, nemůžeš strašit! Kdyby tohle někdo vyřešil, půjdeme. Jenomže to nikdo na světě nevyřeší, proto nikam jít nemůžeme,“ poučila mě. Spěchala jsem domů. „Ach, tatínku! Nemůžu splnit slovo, protože o půlnoci všechny děti spí.“ „To je pravda,“ uznal důvod. „Ale neboj se, já tě vzbudím.“ Kráčela jsem tedy zase za Vendulkou a slíbila jsem ji, že jí o půlnoci probudím. „Probudím, probudím,“ přešlapovala. „To se lehko řekne! A znáš mého tátu? Znáš? Musela bys mě probudit tajně!“ přikazovala, protože se obávala tátova řemene. Připravovaly jsme se na strašení celý den. K večeru už mě mrazilo v zádech a po těle mi naskakovaly zimomřivky. Vendulce strachem drkotaly zuby a přiznala se: „Já mám tak husí kůži.“ Moc jsem si přála, aby mě tatínek nevzbudil, jenže on nezapomněl. Bylo mi strachem do pláče, ale oblékla jsem se a vyšla jsem do noci. Stříbrné světlo kulatého měsíce zahánělo tmu. Všude ticho. Jenom žáby skřehotaly a kvákaly na rybníku. Za lesem v Pavlově hodiny na věži tloukly půlnoc.
64 64
moc ne... Jiřík si zase chtěl zavázat tkaničku, předklonil se, a zůstal tak půl hodiny. Nějaká holka přestala mluvit. Za celý tři měsíce, co jsem tam byla, nepromluvila ani slovo. Nebyly tam jen mentálky. Sice se člověk nemoh sám ani vyčůrat, ale na druhou stranu žádný svěrací kazajky a výplachy mozku se taky nekonaly. Všichni jsme to přežili… Taky ti nic moc jinýho nezbylo než to přežít… Kdo to zvládnul i pak doma už nevím, s pár holkama jsem si chvíli psala, s Káťou chodíme na kafe dodneška, některý už nás nechtěj znát a vymazaly nás ze svýho života, některý tam byly podruhý, potřetí, některý už jsou plnoletý a dobrovolně tam nejdou a mučej se doma…“ Usmála se na něj. Je to venku, máme to za sebou, já to mám za sebou, moje rodina, už se nezlobím na celej svět a nebrečím na záchodě. Studuju na vejšce, můžu se normálně v pohodě najíst a sportuju, protože mě to baví a ne abych vyběhala těch pár ubohejch kalorií. Umím si užívat života, bejt šťastná, mám pár dobrejch přátel a Tebe a cítím se krásná a věřím sama v sebe. Co víc si můžu přát? Tak mi dej pusu a jdem domů, nebo Ti tady usnu v náručí... Je statečná, princezna moje, myslel si celou tu dobu, takovýhle peklo… Ale neboj, už se Ti to nestane. Miluju Tě a dám na Tebe pozor. Tak mi dej ruku a půjdem. Zaklaply dveře a zbyly po nich jen dvě skleničky od vína a nejasná vůně lásky ve vzduchu, smíchaná s cigaretovým kouřem.
9
STRAŠIDLO Z BÍLÉ VĚŽE
JAK JSME UČILI BABIČKU, ABY SE NEBÁLA STRAŠIDEL
Kateřina Šecová, 13 let
Marcela Moravcová, 12 let
Není to tak dávno, co ještě žilo na Bílé věži strašidlo, které vzniklo díky neposednému a zlobivému Pepíkovi. Nebylo ani velké, ale ani malé. Mělo dvě velké černé oči ze kterých přímo sršela radost a upřímnost. Nos jako knoflíček a malou růžovoučkou pusinku. Celý baculatý obličejíček mu rámovaly tmavě hnědé vlásky stočené do úhledných lokýnek. Měl na sobě zelenou vestičku s výšivkami, kostkované kalhoty a chlupaté pantoflíčky. Jmenoval se, no i když on se vlastně nejmenoval, jen mu všichni říkali Věžáček. Všichni mu tak říkali, protože bydlel v té vysoké věži, která dohlíží na nepříliš velké město Hradec Králové. Věžáčkův příběh začíná přímo tady ve věži, ale teď už honem na začátek. Na Bílou věž se chodili koukat lidé z daleka a právě díky nim začíná náš příběh. Bez nich bych Vám teď ani tuhle né moc veselou pohádku mohla říct. To jednou přišli, jako každý den, další návštěvníci, kteří se chtěli pokochat krásným výhledem z Bílé věže. Byl mezi nimi i náš hrdina Pepíček. Byl to ten nejzlobivější a nejneposednější kluk široko daleko. Když vyšli všichni až nahoru, provedl Pepíček něco hrozného. Hodil klobouk pána před sebou dolů kdo ví kam. Ten se vznášel nad střechami a pak zmizel. Naštvaný pán začal Pepíčkovi nadávat, co si to vůbec dovoluje a řval tak hodně, že ho musela slyšet i paní pokladní dole. Pepíček toho moc litoval, litoval toho tolik až začal brečet. V duchu si moc přál vrátit čas, ale copak to jde? Ne, vrátit čas nejde ani v pohádkách, ale nějaké malé kouzlo nemůže uškodit. A proto dabra abraka, ale ne, já jsem to kouzlo spletla! Tak snad se nic nestane. A hele, tak přece se nic špatného nestalo. Malý skřítek dělá kotrmelce a stojky, až rozesmál rozčileného pána a ten už na Pepíka nekřičel. Mohli by jste si říct, že už je konec, ale to jste na omylu. To by byl dobrý konec, ale náš příběh moc dobře neskončí. Tak honem zpátky do pohádky. Od té doby žil na Bílé věži veselý malý skřítek. Všichni návštěvníci si ho oblíbili. každý den za ním chodil i Pepíček, který Věžáčkovi nosil jídlo a pití. Skřítek toho ale moc nesnědl, bylo toho jen co by se do náprstku vešlo. Za odměnu skřítek každý den splnil Pepíčkovi jedno přání. Jednou to byla čokoláda, jindy autíčko a někdy i knížka. Z Pepíčka se stal hodný chlapec a už vůbec nebyl tím nejzlobivějším klukem v okolí. Poslušně chodil do školy a pěkně se učil. Jenže děti mu ty krásné dárky od skřítka záviděly. Nejvíc asi Honza, který bydlel hned vedle Pepíka. Nikdo nevěděl, odkud Pepík tak krásné věci bere, a tak si myslely, že krade. A jak jinak měl Pepík dětem vysvětlit, že ty hračky dostává od skřítka, než tak, že by jim ho ukázal? Ještě ten den po škole vzal děti na Bílou věž. Děti tomu nemohly zprvu uvěřit.
10 10
Za oknem byla tma. Blesk roztrhl černé mraky. Zahřmělo. Vítr šmátral haluzemi staré švestky po okně a maminka mě přikryla peřinou až po bradu. Žili jsme s tatínkem a s maminkou v malé vesnici. Končí tady všechny cesty. Vedou k nám do údolí jako vyschlé široké potoky. Pár chalup, pár stodol, pár krmníků pro prasátka a malá kaplička, to je naše Skalka. A husté lesy, kde se každý ztratí, ve velkém okruhu uzavírají pohled do dálek. Blesky třískaly do lesů, hromy hučely od nebe přímo k nám do krásné světničky a tatínek u okna ukázal na světlo svíčky za rybníkem: „Babka Chvílova rozsvítila v okně hromničku. Myslí si, že svíčka zažene bouřku a blesk jí nepráskne do chalupy. Pořád se bojí všelijakých strašidel.“ „To ona si jenom dělá z lidí legraci,“ zasmála se maminka. „Nedělá si legraci!“ zvýšil tatínek hlas a už ukazováček maminky a ukazováček tatínka hrozily proti sobě. „Dělá!“ „Nedělá““ „Muže nemá, děti nemá, tak si dělá legraci, aby měla nějakou zábavu!“ „Měla se vdát.“ „Byla chytrá! Všichni chlapi ji připadali hloupí!“ třepal se ukazováček maminky proti ukazováčku tatínka. „Když chodila do školy, pan učitel vypočítal na tabuli příklad, aby děcka viděla, jak mají správně počítat, šla k tabuli a ukázala: pane učiteli, tady máte chybu.“ „Pořád je chytrá, chytrá a strašidel se bojí,“ mávl tatínek k oknu. „Každý má z něčeho strach,“ posadila se ke mně maminka. „Já jsem tuhle vylezla na židli, když mi kolem nohy proběhla myš. A večer naše sousedka celá zděšená skákala dva metry vysoko že se jí do vlasů zapletl netopýr!“ „Kdo ví, co se jí tam zapletlo,“ zasmál se tatínek. „Netopýr se nemůže zaplést do vlasů!“ „Může!“ „Nemůže!“ „A tvoje teta se bojí pavouků!“ píchl ukazováček maminky tatínka. „Také se nebojím v noci jít přes les, ale je mi tam samotné nějak divně. Něco zapraská a leknu se. A večer na hřbitově máme všichni jakýsi divný pocit.“ „Já ne!“ prohlásil tatínek a maminka se zasmála. „Aby ne! Ty jsi hrdina nad hrdiny!“ Venku švihl další blesk a hrom burácel, jako kdyby se nám válel po střeše. Lekli jsme se všichni tři. Přitáhla jsem si peřinu až pod nos. A byla jsem ráda, že se tatínek posadil k nám.
63 63
uzávěrem. Zvídavé myši nemůže nic uniknout a tak to musím prozkoumat. Tak dlouho si s tím hraji, až mi něco podivného vystříkne na kožíšek. Takže od tohoto okamžiku budu chodit po ulici s modrou skvrnou na břiše. Ale nedalo mi to a s námahou jsem nádobu odtáhl domů. Ten den se mi však nechtělo spát a tak si pročítám denní tisk. Zrak mi padl na článek o slavném návrháři. Hned jsem se toho chytil a myšklo mi v hlavě, že bych tu podivnou věc, kterou jsem našel, mohl využít pro zdobení myších kožíšků. Napíšu letáky: Salon „U Šlupky“ Vás uvítá Zdobení myších kožíšků Modrá je in!!! A vyvěsím je po celém městečku. Téměř ihned mám doma plno zákazníků. Vytvářím divukrásné vzory a těším se ze spokojenosti klientů. Bod č. 3 jsem tedy splnil. Aspoň jsem si to myslel. Jenže dnes se z láhve ozvalo „PUF“! A už z ní nevytlačím ani špetku té syté modré barvy. V této chvíli se mě začíná zmocňovat úzkostlivý pocit, že zas zůstanu bez práce a bez peněz. Jednou se tak procházím po tržišti a utrácím poslední myšky (myška je měna, kterou my myši platíme). A v tom kolem mě probíhá myšák a v ruce drží plný pytel ovoce, který někde ukradl. S vervou se ho vydávám stopovat. A do jediného dne vracím ukradený pytel s ovocem právoplatnému majiteli. Zpráva o mém talentu se roznesla po městečku a mně se daří devadesát procent všech krádeží, přestupků a jiných zločinů objasnit. Takto se ze mě stal myšpion a konečně v sobě objevuji schopnosti pro záslužné povolání, které mě baví. A dokonce i dobře placené! Za lehčí případy si účtuji 30 M (myšek) a za těžší 50 M. Rozhodně nemusím mít obavy, že bych měl nedostatek práce. Vždyť i my myši jsme se toho od lidí dost a dost naučily, jak krást, tak hledat nápravu. Takto je nadobro uzavřen bod č. 3. Poslední dva body – najít si hodně kamarádů a být šťastný – nebyly tak těžko splnitelné díky mému povolání. Každý ve městě mě zná, důvěřuje mi a je mi vděčný. Nyní mohu s jistotou říci, že si žiju jako „myš u popelnice“.
62 62
Všechno to viděl i Honza a ten hned musel Věžáčka mít taky. Jenže nevěděl, jak nebo kde by se dal takový kouzelný skřítek sehnat. Druhý den poprosil Pepíka, jestli by mohl jít znovu s ním za Věžáčkem. Pepík souhlasil, protože ještě nevěděl co chce Honza provést. Když byli na posledním schodě Honzík se rozběhl za skřítkem. Věžáček se hned začal předvádět, začal chodit po okraji zábradlí dělat hvězdy a stojky. Pepík ho už několikrát napomínal aby nechodil takhle po zábradlí, ale skřítek měl svojí hlavu a nedal si říct. Honzík byl tak naštvaný, že takového skřítka nemá, až udělal něco strašného. Omlouvám se, že příběh v tento smutný okamžik přerušuji, ale chci upozornit všechny slabší povahy, aby radši přestaly číst, protože to co se stane bude hrozné. Takže pro ty silnější povahy - kde jsme to vlastně přestali? Á, už si vzpomínám! Takže Honzík udělal něco hrozného. Natáhl prst ke skřítkovi a šup! Skřítkovi ujela nožka a už letěl dolů až na zem. Pepík ihned běžel dolů, ale už bylo pozdě. Po skřítkovi jako by se zem slehla. Zůstala po něm jen kostkovaná kaťata a zelená vestička s vyšíváním. A tak skončil příběh malého, veselého a kouzelného skřítka Věžáčka, který dohlížel na nepříliš veliké město Hradec Králové.
11 11
ZAMOTANÉ TRÁPENÍ
ŽIVOT POD MYŠ
Hana Medková, 13 let
Kateřina Bedlivá, 13 let
Znovu se převalím na druhý bok. Natáhnu se pro můj postarší telefon ležící na nočním stolku. Dvě hodiny ráno. Zabořím hlavu do polštáře. Jsem neuvěřitelně vyčerpaná a kdyby mi zbyla aspoň špetka síly, určitě bych teď hystericky brečela. Jediné, na co mi zbyla síla, byly dvě otázky, které se mi honily v hlavě pořád dokola… Proč to udělali? Proč zrovna oni dva?! Ty dvě protíná ještě jedna. Jedna, která způsobuje tolik bolesti a vzteku dohromady… „Víš, my se s Paulem máme moc rádi. Ani jeden z nás ti nechtěl ublížit. Víš, že ne…“ Paul. Ten Paul, kterého měla na mysli byl moje bývalá láska – rozešla jsem se s ním, protože mě podvedl. A o co horší – právě s mou nejlepší kamarádkou Kate. Když jsem to o nich zjistila, neměla jsem slov. Neměla jsem sílu brečet. Během jedné minuty jsem ztratila dva nejdůležitější lidi v mém životě. Jen jsem začala utíkat, utíkat pryč od své lásky… od své přítelkyně… A pak? Zhroutila jsem se na lavičku za panelákem a tlak, který se ke mně dotíral, prolomil proud slz… Brečela jsem jako o život, když vtom tam oba přišli. Kate si ke mně sedla a snažila se mi to vysvětlit. Byla jsem tak naštvaná. Na Paula i na ni. Jak jen mohli? Jak mi to mohli udělat? Oni dva… Když se spolu seznámili, dělali jakoby nic. Chovali se k sobě chladně… A v tu chvíli mi to docvaklo. Proto se k sobě chovali tak chladně a odměřeně. Snažili se, abych to neodhalila. A taky se jim to vydařilo. Asi jsem se zachovala neskutečně dětinsky, ale v tu chvíli se mi ohromně ulevilo – aspoň jsem si namlouvala, že se mi ulevilo. Otočila jsem se na Paula a z plných plic zakřičela: „Jsi srab a pamatuj si, že za to, že jsem s tebou chodila, se budu navěky nenávidět!“ Lidi, co procházeli kolem, se na mě otočili. To ještě netušili, že jsem se svým výstupem neskončila. Jakmile jsem si otřela z tváří slzy, zaťala jsem pěst a s co největší silou jí vrazila do dříve tak vysněného obličeje. Pak jsem se zvedla z lavičky a hrdě odkráčela. Teda aspoň jsem se snažila, aby to vypadalo hrdinsky... Uplynula hodina dalšího přemýšlení a já konečně usnula… Že by se projevila únava, která mě pronásledovala už několik dnů? Nebo to byla snad touha po krásném snu?
12 12
Opravdu nevím, proč se říká „život pod psa“, když takový život chudé kostelní myši je stokrát horší. Proti ní si pes žije jako v bavlnce. Tento příběh je názorným příkladem pořekadla „chudý jako kostelní myš“. Tímto se vám představuje Šlupkicfusek, věčně nenajedená chudá myš, žijící v kostele. Pokud jsem ještě měl kamarády, říkali mi Šlupka. Můj denní program: 10:00 – 11:00 najíst se 11:00 – 12:00 odpočívat 12:00 – 13:00 najíst se 13:00 – 14:00 odpočívat 14:00 – 20:00 odpolední program (většinou odpočívání). Jak vám asi došlo, stravování v kostele nebude nic mimořádného a lehkého. Většinou prolejzám všechny tašky a kabelky a sháním nedojedené svačiny a drobky. Svůj příbytek mám v díře za hlavním oltářem. Není to bůhvíjaký skvost, uvnitř leží spousta nakradených drobností, například knoflíky, zavírací špendlíky, kousky látek, provázky atd. (co kdyby se někdy hodily). Jednou tak přemýšlím (nestává se to často, ale někdy přece): stačí mi takový fádní život? Odpověď zní: NE!!! Tohle je život pro hmyz, ale ne pro tak důstojného tvora, jako je myš. Přemýšlím dál, jak si život zpestřit. Myšlenka je taková: vypadnout z kostela najít si slušné bydlení najít si práci (když už to musí být) najít si hodně kamarádů být šťastný! Pokouším se řídit podle seznamu (není to jednoduché). Pořádně jsem se na to vyspal a nyní nastal ten očekávaný zlomový okamžik. Sbalil jsem co se dalo a vykročil (samozřejmě pravou nohou) ze dveří kostela a vše bylo najednou v nenávratnu. Tím je splněn bod č. l. Opatrným krokem se plížím neznámým městem a najednou slyším štěbetání shluku myší. A pak cítím i tu nádhernou vůni odpadků. O jídlo taky skutečně nouze nebude. Ano, jsem u popelnic na ohromném sídlišti. Rozhlížejíc se kolem vidím spoustu krásných domečků. Napadlo mě též si nějaký vyrobit. Sehnal jsem velkou krabici, prokousal díry jako okna a dveře, našel něco, co připomínalo nábytek a tak byl bod č. 2 úspěšně splněn. Nastává intenzivní přemýšlení nad budoucím povoláním. Procházím se a hle tu přede mnou obrovská (pro myš je ovšem vše obrovské) nádoba s podivným
61 61
3. LISTOPAD Ondřej Macl, 17 let
3. listopad. První sníh milionté zimy. Že se nebudu venku mrazem klepat, maminka nevěří mi a hledá v skříni banánovku s nápisem: Zimní potřeby. Nalezne ji a vytahuje zaprášené čepice a šály, aby nám nepadaly za krk ty chomáčky tančící po nebi. A pod tím nebem, jež se nad vším klene, ulice v jasném sněhu oblečené. Špína či krása není znát přes ten sněžný kabát. Jsme ty ulice. Poklady v nás očím jsou skryté. Jaký jsem, na první pohled nikdy nezjistíte. Stačí tak málo a přitom tak hodně: Ten sníh shrabat. Do školy jsem se pak hnal bez čepice a šály, proč jsem na tebe nedal, mami? Mé modré uši litovaly. Pod kolem první led syrově praskal a nad chomáčky se chladné slunce skvělo. Víc než to hřála mé promrzlé tělo mámina láska.
60 60
Nicméně, když jsem se probudila, hodiny vedle odbíjely deset hodin. Na snídani jsem neměla nejmenší pomyšlení, natož abych šla do školy! V duchu jsem si hned začala nadávat… Dnes byl poslední termín na opravení pětky z matematiky. Jenže i kdybych vyrazila do školy teď, stejně bych to nestihla… Zase se všechno hroutí, nejspíš propadnu… Zvláštní… Byla jsem premiantkou třídy, ale také jsem byla až moc naivní. Pokaždé, když se se mnou nikdo nebavil nahrazovala jsem to učením – nebyla to radost, ale nepřinášelo to ani bolest. Pak jsem potkala Paula a všechno se změnilo o 360 stupňů. Nemohla jsem ho spustit z očí. Ze začátku to bylo jen o dopisování, pak se z nás stali kamarádi, ale bylo jasné, že oba chceme víc… Zažívala jsem nejlepší okamžiky svého života… první zamilovanost, první láska… Nemuseli jsme si ani povídat – rozuměli jsme si i beze slov. A pak den, kdy mě požádal o číslo Kate. Nehledala jsem v tom nic, brala jsem to jako normální věc. Čísla na jeho kamarády jsem si od něj taky vzala, protože jsem si s nimi rozuměla, ale ne víc jak to bylo v případě Paula. Prožívali jsme nádherný čas, ale pak následovalo několik dnů, týdnů, možná i měsíců. Podezřívali jsme se navzájem, hádali se, ale nikdo z nás dvou neměl sílu to ukončit. Aspoň já ne… Já jsem byla ta, co svou lásku nepředstírala… Doufala jsem, že to je zlý sen, ze kterého se jednou probudím. Ale ten den se nikdy nedostavil. Vlastně mi otevřel oči až onen osudný den… Momentálně jsem vůbec necítila nohy a hrozně mi drnčelo v hlavě, tak jsem se svlékla ze včerejšího oblečení a lehla si zpátky do vyhřáté postele. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale připadalo mi to jako chvíle, protože mi někdo stáhl peřinu z hlavy a začal do mě šťouchat. „Emily, vstávej!“ Otevřu oči a slepě se podívám po místnosti. Nade mnou stojí máma a ve tváři se jí rýsuje přísnost. „Ty jsi nebyla ve škole?“ vyjede na mě zostra, „Můžu se tě zeptat proč? Předpokládám, že sis ty dvě pětky neopravila z tepla a pohodlí domova, že? My jsme ti s tátou věřili, zklamala jsi nás…“ Nevydržela jsem ji poslouchat, navlékla jsem si džíny, popadla bundu a znovu, jak bylo mým zvykem, jsem začala utíkat. Došlo mi, že nemám nic. Nemám kamarádku, lásku ani důvěru rodičů. Co teda ve svém životě mám? Samu sebe? Nevěděla jsem kam jít, neměla jsem kam… Jen tak jsem se protloukala městem. Pak jsem to viděla. Stála jsem na náměstí přímo před kostelem. Nikdy jsem do kostela nechodila – na mše nebo tak, ale vycítila jsem, že mě tam něco táhne… Když jsem vstoupila, byl to zvláštní pocit. Výjimečný. Na lavicích sedělo pár starých lidí a pan farář, který něco vykládal. Posadila jsem se na lavici, někam doprostřed a hned jsem pocítila ohromnou úlevu. Všechny starosti ze mě začaly opadávat, dokonce i ty nejčernější.
13 13
Poté pan farář začal odříkávat modlitbu a já po něm opakovala. „Odpusť nám naše viny…“ předčítal pan farář a já jsem se pozastavila nad tím, co řekl. Moje vina byla, že jsem se ve škole moc nesnažila a tím jsem zklamala rodiče. Přehlížela jsem to, protože jsem se pokoušela co nejvíce věnovat vztahu s Paulem. Zachránit ho… Další vinou bylo, že jsem přehlížela Paula. Už delší dobu mi chtěl něco říct, ale já se toho bála, a tak jsem to čím dál tím víc odkládala. S Kate se mají oba dva rádi a tomu já zabránit nemůžu… „…jako i my jsme odpustili těm, kteří se provinili proti nám.“ poslouchala jsem dál. Mamka! Nevšimla si, že mám problémy. Viděla ve mně vždycky něco velkého, ale nezajímalo jí, jak je mi uvnitř a jak se cítím. Musela jsem jí odpustit… Je to přece matka a každá matka chce pro své dítě jen to nejlepší… Samozřejmě to byli i Paul s Kate. Oni dva… provinili se proti mně zradou. Oba dva mě zradili. Byli neuvěřitelně sobečtí. Nezajímala jsem je. Nemohli počkat… Možná, že kdyby počkali, mohla bych jim ještě odpustit... Moje zlost už trošku opadla, ale momentálně nejsem absolutně připravená. Neříkám, že jednou nebudu, ale vím jistě, že teď to není…
jejich přátelství se zamilovala do Sandřina přítele lana. Věděla to jen ona a její deník. Tajně ho milovala, snila o něm, ale on odmítal jakýkoli její pokus o konverzaci a dělal Jako kdyby neexistovala. Sára to nechápala, ale na druhou stranu za to byla ráda, držela se hesla: opravdové přátelství je Ještě vzácnější než opravdová láska. Strašně se trápila. Bylo hrozné zamilovat se do někoho, kdo byl úplně nedosažitelný a nebyla téměř žádná šance, že by se to změnilo. Spoustu nocí brečela do polštáře. Co Jen si počnu??? lan se Sárou se procházeli parkem. „Stýskalo se mi po tobě, Sandro!“ „Mně po Tobě taky a moc, ale co máš proti Sáře?“ „Já nevím, chová se ke mně divně, je taková zvláštní.“ vysvětloval lan. „To já si to tady bez ní neumím ani představit, kdyby se jí něco stalo, no snad na to ani nemyslet...“ „Neboj, nic zlého se nestane, před vším tě ochráním a nikdy tě neopustím.“ řekl lan a objal Sandru. Sára mezitím ležela v slzách na své kolejní posteli. „Takhle už to dál nejde!“ vstala a odešla z místnosti. Za chvíli už stála oblečená před svým autem a chystala se na cestu k rodičům. Nebo ne?
Je to už skoro půl roku, co se mi tahle událost stala a zásadně ovlivnila můj život. V létě jsem udělala zkoušku z matematiky a postoupila tak do posledního, maturitního ročníku. Opět se ze mě stala premiantka třídy, která svůj veškerý čas tráví s knihami, které nepřinášejí radost, ani bolest. Mimoto chodím každou neděli do kostela na mši a někdy chodím panu farářovi pomáhat. S mamkou jsme od té doby navázali vztah, který jsme nikdy neměly, chováme se k sobě jako dvě kamarádky. A Paul a Kate? Pořád jsou spolu. Kate se se mnou snažila navázat kontakt, ale nechtěla jsem. Doposud nepřišla chvíle, kdy bych jim oběma dokázala odpustit. Vím, že jednou ten okamžik nastane, ale teď ještě nechci…
59 59
„Čau, San,“ dostalo se jí odpovědi zpoza rohu, „Jak ses měla?“ Sára vyšla z vedlejšího pokoje. Byla to vyhublá, ne příliš vysoká dívka, s krátkými černými vlasy. Jejímu obličeji dominovaly velké tmavé oči. Se Sandrou byly od prvního dne na universitě nejlepší kamarádky a jedna bez druhé se ani nehnula. „No povídej, co rodiče?!“ „Ale jo celkem dobrý, Jen jsou v poslední době na mě všichni nějak vysazení, nevím, čím to je!“ řekla smutně Sandra. „Neboj, to bude jen nějaké divné období, to časem přejde.“ uklidňovala ji kamarádka. „Doufám, že máš pravdu, půjdu si číst.“ Sára šla do kuchyňky pro něco k jídlu, když vcházela dveřmi, omylem zavadila o vypínač světla a najednou byla všude tma. „Proč zhasínáš Sáro? To mi děláš schválně, protože Jsem si šla číst?! To nechceš abych to uměla?“ „San, ty jsi nějaká strašně podrážděná!“ „I ty, Brute?“ zeptala se Sandra ironicky, „Já vůbec nejsem podrážděná, to vy mi děláte všechno naschvál. Chceš být ve škole lepší než já, a proto jsi to udělala, že mám pravdu?“ „Proboha San, vzpamatuj se, dobře omlouvám se ti, ale o ten vypínač jsem zavadila úplnou náhodou. A Jak bych mohla být lepší než ty, když ty děláš matiku a já chodím na práva?“ Sandru omluva uspokojila a dál se nehádala. „Měli bychom udělat zápis do deníčku, San.“ navrhla kamarádka. Sára a Sandra si totiž důsledně psaly deníčky. Kupovaly si je navzájem jako vánoční dárek a společně si do nich psaly. Užili si u toho spoustu legrace mnoho zklamání a jindy si společně poplakaly. Deníčky jejich přátelství ještě víc utužovaly. „Máš pravdu, tak do toho.“ odpověděla s chutí Sandra. ŤUK ŤUK! „Někdo klepe, otevři, prosím, San.“ Když Sandra zjistila, kdo klepe, byla mile překvapená. Za dveřmi stá! muž vysoké postavy. Byl hubený s z jeho obličeje zářila dvě hnědá očka podobající se očím šťastného štěněte. Jeho ústa byla zakřivená v upřímném úsměvu. „Ahoj lane,“ pronesla šťastně, „půjdeme někam?“ Mladík se podrbal ve svých černých, gelem upravených kadeřích a řekl: „No jestli chceš tak...“ Jeho návrh přehlušila Sára, která ve chvíli, kdy slyšela lana přicházet, div se nepřetrhla, aby ho stihla. „Ahoj lane. Jak se máš?“ Na její pozdrav lan vůbec nereagoval. Neuplynulo ani pár minut a lan s Sandrou šli ruku v ruce na večerní procházku. Sára zůstala na koleji zase sama. Lehla si na postel a přemýšlela co dělat. Svou kamarádku by nevyměnila za nic na světě. Ale bála se toho, co přišlo. Chtěla se bránit tomu, co se stalo, ale nešlo to, netoužila po tom, ani si to nevysnila, prostě to přišlo. Po pár měsících
58 58
ESEJ O MOUCHÁCH ANEB ZE ŽIVOTA HMYZU Eva Vykoukalová, 17 let Venku už začínalo být nesnesitelně a tatínkovi se strejdou Bzučkou se stále nedařilo vymyslet způsob jak přechytračit novou izolaci v oknech našeho oblíbeného domu. Přezimování v tomto domě se podle otce rovnalo rodinné tradici, takže nepřipadalo v úvahu přespat kdekoliv jinde, což jsem poměrně dlouhou dobu respektovala. Když mi ale minulý týden během arktické noci ke křidélku přimrzla nožka a maminka mi ji pak násilím vracela nazpět, na vrcholu své bolesti jsem se rozhodla změnit staletou tradici našeho rodu. Ráno jsem si přivstala a postupně obletěla všechny vilky v okolí dvou set metrů, protože dál jsem měla zatím zakázáno létat. Doufala jsem, že objevím zimoviště přijatelné i pro hlavy rodu, ale k mé hrůze jsem zjistila, že všude mají stejnou izolaci jako je ta u našeho domu. Se svěšenými tykadly jsem se vracela zpátky. U sta much! Takovouhle zimu jsem tedy ještě nezažila! Vlastně jsem žádnou zimu ještě nezažila, ale myslím si, že tahle je určitě nejhorší ze všech dosavadních zim… Během svého rozjímání jsem si ani nevšimla, že míjím houfy příbuzných, které se slétaly k našemu domu. Když jsem pak přistála u nás na stromě, nebylo tam už ani mušáka. Proběhla jsem všemi dutinami, ale nikde nikdo! Co to má znamenat? říkala jsem si. Co to na mě zase zkouší…? „Bzuzkóóó! Bzuzkóó !Kdé jsíí?“ rozléhalo se v nejspodnější dutině. Maminka! „Mami, co se děje? Kde jsou všichni?“ ptala jsem se maminky zdánlivě naprosto klidně, ačkoliv moje gangliová nervová soustava vysílala po celém těle vyděšené vzruchy. Bála jsem se, že třeba všichni odletěli do teplých krajin a na mě zapomněli. „Tatínkovi se konečně podařilo vyzrát na tu izo…, bzz, izolaci! Dneska už budeme konečně spát v teplíčku!“ smála se maminka, chytila mě přední kráčivou končetinou v pase a začala se mnou točit. „Hurá! Už jsem myslela, že budu muset najít něco jiného!“ „Ty moje moušátko! Kde jsi vůbec byla? Měla jsem o tebe strach!“ zvýšila náhle hlas. Zlobila by se, kdybych jí řekla, že jsem bez dovolení letěla pryč… „Mami, poleťme se už podívat domů! Povím ti to pak…“ zkusila jsem. Věděla jsem, že tohle na ni zabere, snad si pak už nevzpomene. „Máš pravdu, už se čeká jen na nás! Honem poleť!“ Rychle jsme proletěly stromem a vyrazily směrem k našemu zimnímu útočišti. Nesmírně jsem se těšila, až konečně uvidím, jak vlastně vypadá takový lidský příbytek. Představuji si to tam stejné jako u nás ve stromě, jenom trochu větší. Kolikrát větší by to tak mohlo být? Víc než čtyřikrát to rozhodně nebude,
15 15
protože takoví obři, co by tam pak museli bydlet, existují pouze v pohádkách, které mi četla maminka, když jsem byla ještě malá. Už se hrozně těším na ty lidi! Musí být hrozně hodní, když nás u sebe přes zimu nechávají bydlet a ani za to nic nechtějí. To já bych je k nám do stromu nepustila! To už jsme ale stanuly před domem a skutečně se čekalo jen na nás! Tatínek se strejdou hrdě postávali na okenním parapetu s končetinami pevně semknutými za zády a shlíželi na celé příbuzenstvo, které kolem nich kroužilo a vzdávalo jim tak hold. Když jsme se s maminkou zapojily do houfu much, mušáků a moušátek, tatínek si významně odbzukl a náhle nastalo ticho. Během chvíle, kdy se celé shromáždění seřadilo do zástupů, nikdo ani nezabzučel. O tomto ceremoniálu jsem často slýchávala od maminky, takže jsem zhruba věděla, co mám dělat, ale byla jsem tak zmámená jeho velkolepostí, že jsem místo do chumlu nejmenších moušátek přilétla k mušákům. Jak mi bylo trapně, když mě maminka hanebně chytla za levé křídlo a odtáhla mě do správné řady. Tatínek se na mě seshora smutně díval a bylo na něm vidět, že se za mě stydí. Ó, můj Muchu! Svěsila jsem tykadla a sklopila všechny oči, aby ostatní moušátka neviděla, že brečím. Pokazila jsem, co jsem mohla! Slyšela jsem, jak strejda Mušina šeptá panu Mouchovi: „Tváří se, že objevil Muší zemi, a ta jeho povedená ženuška ani neví, že se má chodit včas, o tom moušeti ani nemluvě! Co jsem živ, tak tohle se ještě nestalo! Ta Bzuzana je pěkně hloupá, to vám povím, pane Moucha!“ Cítila jsem se hrozně, navíc ostatní moušátka jen stěží potlačovala škodolibý bzukot. Tatínek nešťastně zabzukal: „Prosím o klid, tohle se přece může stát každému…!“ Ale situaci tím příliš nevylepšil. Všichni sice ztichli, ale nešlo přehlédnout ty opovržlivé pohledy tisíce očí, které se stočily směrem ke mně a jako by říkaly: No jo, kdyby tohle provedl kdokoliv jiný, ale ‚tahle‘ si zřejmě může dovolit všechno! Složila jsem křídla co nejvíce k sobě a zavřela oči, třeba mě neuvidí… Naštěstí se slova rychle ujal strejda Bzučka: „Vážené mouchy, mušáci a moušata! Sešli jsme se zde všichni, abychom konečně zahájili zimní odpočinkovou sezónu. Jak jistě víte, letos nastal malý problém při snaze o vstup do domu, ale nakonec se nám ho podařilo rozlousknout a nic nám tedy nebrání při vstupu dovnitř!“ Celým prostranstvím se nesl vděčný potlesk a hlasité bzzzzzzz! Ačkoliv následující body ceremonie proběhly v pořádku, už se nedostavilo to slavnostní mrazení v zádech, které jsem pociťovala, když jsme s maminkou přiletěly k domu. Konečně jsme tedy mohli vstoupit do vily. Jako první se na parapet slétla moušátka a jedno po druhém prolézala skulinkou v izolaci dovnitř. Neúčastnila jsem se všeobecné tlačenice o to, kdo půjde první, naopak jsem se dobrovolně zařadila na konec řady a trpělivě čekala, až budou všechna moušata uvnitř.
16 16
„Otevřela byste, prosím Vás, okno, slečno?“ zeptal se muž nanejvýš uctivě. „Jistě!“ odsekla Sandra. Zaklapla notebook a vstala otevřít okno. Šlo to ztěžka, a když to už už vypadalo, že západka povolí, vylítla a skřípla Sandře prst. „Auu! To jste udělal naschvál, věděl Jste, že se mi to nepovede! Proč jste to udělal?“ „Slečinko, každý svého štěstí strůjcem jest a navíc já jsem nemohlo tušit, že jste tak nešikovná.“ řekl smutně muž, nechtěl být nepříjemný, ani hrubý, ale cítil se dotčený. „Nešikovná? Mohl jste si to okno otevřít sám, ale vy jste věděl, že mi to nepůjde.“ téměř křičela Sandra. Stařec se nadechl, pak ale usoudil, že nemá smysl odporovat, a dál si Jí nevšímal. Sandra se vrátila zpět a sáhla do tašky pro učebnici, aby se učila. Dlouho ji tato činnost však nevydržela, protože ač její spolucestující spal, co chvíli zakašlal a navíc chrápal. „Tak tohle už je moc!“ myslela si. Probudila starce se slovy „Udělala jsem vám snad něco? Proč mi to děláte?“ Muž zamrkal na znamení, že nerozumí, co se děje a vyhrkl: „Co prosím?“ „No ptám se, proč mi to děláte? Urazila jsem vás snad nějak? Protože abych byla upřímná, znepříjemňujete mi cestu od té doby, co jste přistoupil.“ odvětila uraženě Sandra. „Slečinko, zlost je nebezpečná, člověka ponižuje.“ řekl klidným hlasem a šouravým krokem o holi zase odešel. Za pár okamžiků už vlak zastavil na nádraží King's Gross. Tam na ni čekal David Parker ve svém Fordu Cougar. Za několik chvil byla Sandra zase doma. „Je fajn být zase doma!“ zahlaholila do haly. Vběhla dovnitř a objala maminku. „Já tě tak ráda vidím, ale nešlap mi tady a přezuj se, prosím tě!“ řekla Rachel, když procházela místností. Prohrábla si rukou vlasy a Její zlatý náramek s vyrytým slovem DIOR se leskl ve svitu lampy. „Ahoj, to snad není pravda, Jen přijedu, už mě sekýruješ!“ urazila se dívka a šla se přezout. „Sandro, poslala Jsi přání tetě k svatbě?“ zeptal se David. „Ne, zapomněla jsem.“ „To nemyslíš vážně? Jaks mohla zapomenout? Violet Ti každý rok posílá k narozeninám stohy knih a ty si nevzpomeneš, že se vdává?“ „Proboha, co jsem vám udělala? To jste se proti mně všichni spikli? To už snad není možné.“ Zbytek odpoledne probíhal podle plánu. Sandra dostala nové knihy a navštívila svá oblíbená místa, na něž se těšila. Večer se vrátila do školy. Došla ke známým dveřím, na kterých bylo napsáno S+S. Vešla dovnitř se slovy: „Ahoj, Sáro.“
57 57
mu chatu. Nejraději chodila do místnosti Šifra, kde s dalšími nadšenci namáhala mozek nějakými úkoly. Nejsložitější a tudíž nejkrásnější šifry posílal uživatel jménem Nai8R. Když nový notebook řádně vyzkoušela, rozhodla se jít na procházku na svá dvě nejoblíbenější místa v celém Londýně. Oblékla si modré džíny, bílé přiléhavé tričko na ramínka a přehodila přes sebe černý kabát sahající těsně pod pas. Svoje vlnité vlasy stáhla do gumičky a v koupelně vykouzlila kolem očí dvě černé linky a rty natřela leskem. „Vrátím se brzy, mami!“ zavolala ještě ze dveří a už si to štrádovala přes Crowndale road a Pancras road rovnou do British Library. Pokaždé, když stála před moderní oranžovou budovou Britské knihovny, pocítila zvláštní pocit vzrušení, tak moc se těšila na četbu. Vstoupila do obrovského sálu a oddávala se knihám. Po pár hodinách se zvedla šla navštívit druhé oblíbené místo. Nejkratší možnou cestou, kterou znala, se vydala vpřed. Prošla dvěma na sebe navazujícími cestami Custon road a Ruston road, pokračovala kolem kruhového objezdu do Marylebone road a odtud už odbočila přímo do Regent's parku. Šla pěšinou a zastavila se až u Rose Garden, tam ale nezašla, ač Je růžová zahrada nádherná, ona milovala Island Rockery. Prošla několik vyhrazených cestiček, pak, ale odbočila a sedla si na břeh jezírka pod stoletou vrbu, kde ji nebylo vidět. Vychutnávala si paprsky sluníčka, které byly v londýnském podnebí vzácné, a jen tak seděla, přemýšlela.
25. listopadu 2010, 11:40 hod Vítr ohýbal stromy jakoby to byla stébla slámy. Padaly kroupy a byla obrovská zima, prostě typické londýnské psí počasí. Zrovna v tomhle nečase uháněl z městečka Oxford spěšný vlak do Londýna. V jednom z jeho okének se choulila krásná dvacetiletá dívka. Na klíně jí spočíval notebook a ona neúnavně ťukala do kláves. Už to nebyla naše malá geniální Sandra, teď vyrostla, ale geniální byla pořád. Studovala na univerzitě v Oxfordu matematiku. Za normálních okolností by teď domu nejela, ale na své narozeniny přece musí být doma s rodinou. Stýskalo se jí po nich a stýskalo se jí po Ostrově kamenů. Protáhla se a při pohledu ven si povzdychla. Raději se opět vrátila k chatování s Nai8R. Dnes už to ale nebyl ten dešifrant z internetu. Z Nai8R se přehozením písmen vyklubal Ian Reight. Naštěstí i Ian na šifry nezanevřel a studuje na Oxfordu matematiku, jen je o ročník výš než Sandra. Byla to Sandřina velká láska. Trávili spolu každou volnou chvilku. Ve chvíli, kdy lan Sandře posílal zprávu, že už musí jít, vstoupil do dívčina kupé muž. Byl podsaditý a až na pár zšedivělých vlasů téměř plešatý. Opíral se o krátkou hul, šouravým krokem došel k sedačce a posadil se naproti Sandře. „Zdravím Vás, slečno,“ řekl a upřel na dívku své hnědé oči. „Dobrý den.“ odpověděla Sandra z donucení, ale bylo očividné, že z příchozího není zrovna nadšená.
56 56
Když jsem prolétala kolem tatínka, zamávala jsem omluvně halterami, ale on se na mě ani nepodíval. Co když se mnou už nikdy nepromluví a vydá prohlášení, že nejsem jeho dcera, aby ze sebe shodil roušku hanby? Zasloužila bych si to, ale jestli to udělá, tak, tak…! Se sebevražednými myšlenkami jsem se rozhlížela po skulině, do níž jsem právě vlezla. Byla neuvěřitelně obrovská a vůbec jsem nechápala, k čemu jsou všechny ty věci roztodivných tvarů, barev a velikostí, jež se v ní povalovaly všude, kam oči dohlédly. V životě jsem nic takového neviděla! Úplně jsem zapomněla na svůj celoživotní trapas a zvědavě létala po místnosti sem a tam, abych si všechno prohlédla co nejvíc zblízka... Náhle se těsně přede mnou pohne takové obrovské bíle prkno a… „Bzzz!“ zabzučím vyděšeně. „Moucho na nebi! Bzzzz, bzzzz!“ Chci co nejrychleji odlétnout k ostatním na okno, ale jsem tak omámená hrůzou, že vůbec nedokážu ovládat své haltery! To se mi ještě nikdy nestalo! Nejsem schopná odolávat poryvům vzduchu, které se proti mně tlačí, a v jednu chvíli mi něco prosviští těsně kolem pravého tykadla. Vzniklý vzdušný vír mě vtáhne do sebe a já nechtěně začnu metat kozelce. Každou chvíli se při tom praštím o vršek té zvláštní bílé dutiny. Teď jsem narazila na něco tvrdého před sebou, co mě vymrští do jiného směru. V té rychlosti, která zmítá celým mým tělem, stačím postřehnout, že to bylo okno. To mě trochu uklidní. Snažím se převzít kontrolu nad tělem… Haltery už mě poslouchají! Podaří se mi zastavit a zorientovat se v prostoru, takže už vcelku bez potíží doletím zpět k oknu a přistanu vedle maminky. Hluboce oddechuji a pomalu si začínám uvědomovat, co všechno mě bolí. Chci si packou setřít pot z čela, ale nemůžu ji zvednout! Sebemenší pohyb s ní mně navíc způsobuje nesnesitelnou bolest. „Bzuzko… Ty… Já už myslela…!“ slyším vedle sebe něco koktat maminku. Podívám se na ni a… Vždyť ona pláče! „Jen jsem se tu chtěla trochu porozhlédnout, nevěděla jsem…“ Uprostřed věty mě přeruší tatínek: „Ty nikdy nic nevíš, ale je zvláštní, že všechna ostatní moušata zůstala sedět jak přilepená na mucholapce! Zkazila jsi celý nástup a, bzz… A místo toho, aby ses začala chovat, jak se na pořádné mouše sluší, poletuješ si tady jako někde na zahradě! Kdybych tě neviděl na vlastní oči vyletět z mého hnízda, tak bych si snad myslel, že ses narodila té hloupé masařce Mařce!! Ó, Muchu na nebesích, vidíš to? Znemožnila mě před celým rodem a úspěšně v tom pokračuje dál! Jak můžu být na takovou pamouchu pyšný? Nejraději bych - „ „Bzzz, važ slova, švagře! Neříkám, že si Bzuzana zaslouží Bzukovovu cenu, ale na druhou stranu, ten letecký manévr, co právě předvedla, jsem za celá svá muší léta ještě neviděl! Uvědomuješ si, že nebýt té její zatracené chladnokrevnosti mohl ji Maška tou ruličkou zabít??!“ „To jsou jen hloupé bzuky, Bzučko! Kdyby tvoje Mouchara tohle udělala...“
17 17
Přestávala jsem pomalu vnímat hovor mezi tatínkem a strejdou a kýmkoliv zcela nepovšimnuta jsem se se zkřiveným sosáčkem dobelhala na odlehlou stranu parapetu. Poprvé v životě jsem chtěla být sama. Zpovzdálí jsem slyšela, jak dvojčata Muša a Bzuka hrají muší fotbal, a volají mě, abych se k nim přidala, ale poprvé v životě jsem neměla na hraní náladu. Odehrávalo se ve mně hned několik dosud nepoznaných emocí. Stále ještě dozníval nepříjemný pocit z ranní katastrofy a následná obava o ztrátu otcovy přízně. Stále jsem cítila vzrušení, které se mi rozlilo do obou křídel, když jsem poprvé spatřila vnitřek téhle obrovské dutiny, a následné nepopsatelné nutkání zjistit, co všechno se v ní skrývá. A potom… Smrtelná hrůza! Ošklivost toho tvora, jehož tvář posetá obludnými děrami a zarostlá obřími chlupy stanula necelé křídlo ode mě, ochromila moje až dosud vždy jisté haltery! Stále kolem pravého tykadla slyším ten papírový svist, který trval snad celou věčnost. V tu chvíli jsem poprvé v životě opravdu pochopila, co znamená slovo smrt. V koutku duše pociťuji radost, že jsem jí utekla z plácačky. Ale všechno zcela překrývá tatínkův zlověstný obličej, který říká: Nejraději bych… Co by nejraději? Snad by mě nejraději poslal do nápravného ústavu pro problémová moušata a mladistvé mouchy? Nebo by mě nejraději už nikdy neviděl? Nebo… Nebo by byl nejraději, kdybych se bývala nikdy nenarodila? Tatíí! Já ti přece chci dělat radost a opravdu nemůžu za to, že se mi občas stávají věci, které se všem ostatním zdaleka vyhnou. Jsem smolná moucha! Bzzz… Bzzz… Už mu nikdy nesmím přijít na oči. Nesnesla bych, kdyby se kvůli mně utrápil. Ano, opustím rod. Stejně mě všichni mají za nesnesitelnou, hloupou mušku, která možná ani není muška, ale jen prachobyčejná masařka. Masařka Mařka! Much ví, jestli skutečně není ona má pravá matka. Prudce vstanu, ale bolest projevší mou nebohou packou mě přišpendlí zpět na studený parapet. Bzzzz… Náhlý vztek se přemění na zklamání. Co jsem to za mouchu, bzz.., když už ani létat, bzz…, létat nemůžu! Jsem naprosto neschopná! Nešťastně se schoulím do vydrolené zdi. Pomalu, pomalinku se mi z očí ztrácí ten zpropadený svět… „No tak mu přece někdo pomozte!“ probudí mě zoufalý výkřik. „Bzz, uááá, bzz!!! To znělo jako… jako maminka! Tykadly si rychle promnu všechny oči a snažím se zorientovat, protože vůbec netuším, kde jsem. Skulina, divné věci, na parapetu shluklé hejno much, obluda… Obluda! Tatínek! Přibíhá ke mně maminka a zakrývá mi oči. „Moušinko moje, nedívej se… Bzzzz! Už mu nikdo nepomůže! Bzzz…“ Odstrkávám ji, ale okamžitě mě obklopí všechny tety a pratety a litují mě, prý ‚Chudáčku sirotečku! Co si jen s maminkou samy počnete?‘ Prorážím si skrze ně cestu. Před očima mi naskakují stříbrné mušky. Tatínek leží na nějaké dřevěné desce. Má poraněná obě křídla a do pravého úhlu ohnutou zadní nohu. Sklání se nad ním Maška. V ruce zase svírá to papírové něco.
18 18
25. listopadu 2005, 13:01 hod Ve svých patnácti letech nebyla už Sandra pouze neuvěřitelně vzdělaná a nepřevyšovala své spolužáky téměř o 50 bodů IQ, ale stávala se z ní také krásná dívka. Byla štíhlé střední postavy. Její vlnité zrzavé vlasy jí splývaly několik centimetrů nad pas. V Sandřině obličeji dominantně svítila její vševědoucí smaragdově zelené oči, pod nimi měla nos jako knoflíček a širší rudé rty. Stále se zajímala o matematiku a bavilo ji číst, ale teď navíc kromě své mateřštiny plynně mluvila francouzsky, německy, španělsky a čínsky. Zůstalo jí zapálení a píle. Šifry milovala každým dnem víc, měla ráda středověké příběhy, z nichž ji nejvíce fascinovala Johanka z Arku. Podrobně prostudovala celý životní příběh francouzské národní hrdinky. Johanka slyšela hlasy, hlasy, díky nimž ji znal a zná celý svět, hlasy, kvůli kterým se dožila jen svého devatenáctého roku, hlasy, kterým věřila až do poslední vteřiny, kdy byla dne 30. května 1431 na rouenském náměstíčku Vieux Marché upálena, hlasy, jež ji donutily zradit svého milého a opustit kamarádky, hlasy, co jí řekly, jak naučit žoldáky bojovat, hlasy, které jí řekly: „Tys vyvolená stát v čele vojáků, když padnou na kolena..“ Když král řádně využil toho, že je mrtvá, prohlásil Johanku za oběť justičního omylu. Katolická církev ji prohlásila roku 1909 za blahoslavenou a téměř pět set let po její smrti za svatou. Naivita zabedněného rozumu si nezadá s naivitou zvířete, pomyslela si nad příběhem Johanky Sandra. Seděla právě nad matematickou úlohou, když vtom se otevřely dveře do jejího pokoje a vstoupila Rachel. „Dárky máš schované po domě, Sandro, jako každý rok.“ sdělila jí s úsměvem na rtech. „Jaké dárky? Za co?“ udivila se dívka. „Ach Sandro, ty jsi zase v té své říši čísel, tak zkus sečíst kolik dní jsi na tomto světě, odečti to od této chvíli a dojde ti, že máš dnes narozeniny!“ ušklíbla se Rachel. „Máš pravdu mami, zapomněla jsem,“ odpověděla pohoršeně, „Děkuju ti! Podívám se po nich.“ dívka si prohrábla zrzavé vlasy a vydala se po dřevěných schodech do přízemí. Neviděla už v hledání dárků takovou oblibu, ale jednak nechtěla měnit tradici a jednak nechtěla kazit mamince radost. Radost měla i ona, když pod gaučem našla notebook. „Bude se ti hodit, je to poměrně slušný model, se vším všudy.“ podotkl David. „To je bezva, moc vám děkuju.“ Potom už našla Jen několik knih. V mžiku přečetla všechno o svém notebooku a odnesla si ho do pokoje, připojení na internet jí už dlouho chybělo. Hned začala stahovat spousty nepostradatelných programů týkajících se matematiky, fyziky, literatury a další a další. Sandra byla ale také normální teenager, takže se nevyhnula ani internetové-
55 55
Sandra. „Vždyť mám narozeniny! Tak už vstávej!“ Sandra se stala zázračným dítětem. Byla velice učenlivá a na svůj věk poměrně dost inteligentní. Když její vrstevnice čmáraly na papír, Sandra vytvářela nádherné obrázky, když ony hrály člověče nezlob se, porážela starší kamarády v šachu, když si její kamarádky hrály s panenkami, ona se už učila číst, psát a počítat. Sandra měla snad ve všem navrch. „Dárky máš schované po domě, Sandro! A nebuď mě takhle brzy ráno.“ zavolala z postele Rachel, aniž by třeba otevřela oči. „Ale já se jen těším, tak se hned nezlob! Jupíííí!“ radovala se hned Sandra a začala hledat schované dárečky. Nedostala hračky, ani oblečení, ani jiné podobné věci, ale dostala knihy, spousty knih, na všechna možná témata. Pro Sandru to byl nejkrásnější dárek ze všech.
25. listopadu 2000, 15:52 hod „Sandro! Sandro!“ volal David Parker na svou dceru, kterou už viděl pár metru před sebou. Sandra se dnes zúčastnila jedné z matematických olympiád a David pro ni měl dojet až ke škole, konečně Ji našel. „Ahoj tati!“ odpověděla Sandra. „Tak co,“ ptal se David Parker, „zase první?“ Sandra se usmála a přikývla. „Nemohl jsem Tě najít, kdepak jsi běhala?“ „Já nemůžu za to, žes mě neviděl, jsem pořád tady.“ Naše malá dívenka byla každým dnem chytřejší a chytřejší, teď už uměla samozřejmě číst výborně, a také toho patřičně využívala. Přečte každý měsíc alespoň patnáct knih. Navíc však byla po čertech dobrá v matematice a ve všem s ní spojeným. Bavilo ji šifrování, vymýšlení složitých příkladu a podobně. Měla vynikající znalosti ve všech možných oborech. Co se zeměpisu týče, procestovala prstem na mapě celý svět. Poznala skoro všechny státy podle vlajky a rozlohy. Z přírodopisu a dějepisu měla celkem ucházející znalosti, ač o sobě prohlašovala že jsou to její slabší stránky, stačily znalosti z dějepisu na druhé místo v mistrovství Velké Británie a z přírodopisu potom na místo třetí. Když dojeli domu do Hampstead road 47, byla už Sandra trochu unavená, nic jí však nemohlo zabránit oslavit své narozeniny. Bydleli ve vlastním domě, Sandřina maminka slušně vydělávala malováním obrazu a tatínek byl ve své práci též velice úspěšný. Již pár let po škole se stal vedoucím oddělení, inu měli se dobře. „Je fajn mít narozeniny,“ ušklíbla se Sandra, „Těším se na nové dárečky!“ „Jako každý rok jsem ti dárky schovala po domě, doufám, žes z toho ještě nevyrostla.“ řekla Rachel a zamrkala perfektně nalíčenými řasami. „Proč bych z toho měla vyrůst? Děkuju, mami!“ jásala Sandra, dala mamince pusu na tvař a rozběhla se hledat schovaná překvapení.
54 54
Frnk! Rychle přelétám místností. V plné rychlosti vletím Maškovi do jeho gigantického oka. „Ty přitroublá moucho!“ slyším Maškův nesrozumitelný skřek. Bzzzzz! Necháš ho? To je můj tatínek! Bzzzzz! Cítím na sobě sliz, kterého je Maškovo oko plné. Těžko se mi pohybuje, mám zalepené nohy, křídla… Snažím se ze slizu vymotat, ale brání mi v tom jakási zarážka, která se bez přestání roluje nahoru a dolu. Vyčkávám vhodný okamžik. Tři, dva, jedna… Frnk! Jsem venku. Nestvůra kolem sebe mává obřími chapadly. Už si nevšímá tatínka, ale mě! Vypadá jako lítá šelma! Co teď? Potřebuji čas na přemýšlení. Začínám jí kroužit kolem hlavy. Bzzzzzz! Musím dostat tatínka pryč. Ale jak? Neunesu ho! Maška nás oba zabije! Klid, klid. Jedním očkem mrknu dolů. Sláva! Strejda Bzučka si naložil tatínka na záda a odlétá s ním pryč! Bz! Papír se mi otřel o křídlo. Začínám ztrácet rovnováhu. Z posledních sil udělám Maškovi kolem hlavy osmičku a vyrážím kupředu. Už vidím parapet! Maminka na mě něco volá! Jsem už ale tak slabá! Křídla mi vypovídají poslušnost a rychle ztrácím výšku. Parapet mi mizí z očí. Vím, že už tam nikdy nedoletím. Sbohem maminko, tatínku, měla jsem vás oba ráda! Vzduch kolem mě prorazí papírový zabiják… Probudí mě sluneční paprsek, který mě pošimrá na blance křidélka. Bzzz, vypadá to na krásné ráno! Líně otevírám oči a chci se protáhnout, ale vůbec necítím křidélka, jako bych je ani neměla! Co se děje? „Dobré ráno, Bzuzanko, ty moje hrdinko! Je ti lépe?“ směje se na mě maminka a nalije mi do sosáčku jablečný nektar. Mňam, ten mám ze všeho nejraději. Za ní stojí tatínek, který mi pro změnu věnuje sušenkové drobečky. Nechápu… Vlastně počkat! „Bzuzko, chtěl bych se ti omluvit za všechno, co jsem ti v posledních dnech řekl. Víš, že jsem to tak nemyslel! Musím si zvyknout, že mám doma neobyčejné mouše, které prostě občas něco vyvede!“ pronese slavnostně tatínek a obejme mě. „Bzzz, opatrně!“ usměji se na něj trochu trpitelsky. „Nikdy bych nevěřil, že to tvoje vzpurné bzzz mi jednou zachrání život!“
19 19
CO SE V NÁS SKRÝVÁ Monika Vašatová, 14 let Hluboce dřímá v duši Tvé, dalekou cestu k němu máš. Snaha Tě odvrací k cizím světům a zpětný ráz proline se okolím. Osud jenž prozradí Ti to kouzlo, stále čeká na příhodnou chvíli. I věčnost se zdá být rychlejší, než poznám nás samotných. Od pramenů jež obklopuji Tvou mysl, čekáš odpověď, která se nedostaví. Sám sobě jsi učitelem a žákem navzájem. Probuď se, člověče! Stejně jak život získal tvář, vydej se na pouť do jiné sféry. Prociť to světlo, jeho barvu a zář, pak zpátky pohlédni, ještě stále jsi to Ty? Opravdu věříš, že všechno znáš, jen jeden svět a jeden směr? Co bdí nad našim životem a smrtí? Jaká jistota vládne v rukou lidských? Těžko lze odporovat zákonům odnepaměti Pomoc tu byla, je a bude, jen otevřít ji cestu, nechat vstoupit v plné síle a rozvinout své pravé cíle. Ty, které se v duchu Tvého já rozeznějí. Pravý lidský úděl, ztrácí na síle, mění se v energii.
Rachel Smithová leží na bíle potaženém lůžku a cítí nedozírný pocit radosti. Své hnědé melírované vlasy měla rozhozené na polštáři. Její hnědé oči zářily štěstím a rty měla zkroucené ve spokojeném úsměvu. Ve svých pětadvaceti letech dělala dojem sotva plnoleté nerozumné dívky, ale byl to omyl. Rachel nebyla nerozumná ani ve svých osmnácti a není ani nyní. Pohlédla na droboučkou postýlku vedle sebe, nahnula se nad ní a odkryla pruhovanou dečku se slovy: „Ahoj, já jsem máma! Táta je...“ Její hlas přehlušil dupot na chodbě a vtom se otevřely dveře. „Davide! Konečně!“ vykřikla Rachel, když ho uviděla vstoupit. Pohlédla opět na postýlku s miminkem a konstatovala: „Vidíš, to Je táta.“ David na nic nečekal, prošel místností k postýlce, vzal dítě do náruče, políbil Rachel a řekl jen: „Vezmeš si mě?“
6. 12. 1990 14:46 hod Je to jen pouhých jedenáct dní, co se Rachel v King's college hospital narodila malá Sandra, a přesto už Rachel nebyla tak Šťastná jako v den Sandřina narození. Ač to tak mělo být... „Budeme se s Davidem brát,“ řekla Rachel stroze svým rodičům. „Myslíš toho trhana, co stejně nakonec skončí jako nějaký hlídač na parkovišti!? Tak na to rychle zapomeň!“ hýřila argumenty její matka. „Ale mami, je to otec mého dítěte, copak si to neuvědomuješ?Já ho miluju, tak se s tím konečně smiř, už nejsem malá holka!“ kontrovala Rachel. „Milá dcero uvědom si jednou pro vždy, že jsi naše dítě, máš určité společenské postavení a budeš se podle toho chovat!“ podporoval otec svou ženu. Ano, byla to pravda, Smithovi patřili v Londýně k jedné z nejbohatších rodin. Rachel to neměla ráda, nepotřebovala přepych, ani drahé oblečení. Chtěla se živit jen svým milovaným malováním. Jestli si na něco potrpěla, tak na svůj zjev. Chodila k těm nejlepším kadeřníkům a používala ta nejdražší líčidla značky Dior. Nesnášela všechny ty snobské akce, kterých se musela zúčastňovat se svými rodiči. To všechno by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby jí rodiče nebránili vzít si muže, kterého milovala. Jen proto že neměl požadované postavení. To už byla poslední kapka! „Nedovolíte mi tedy vdát se za Davida?“ zeptala se Rachel s poslední nadějí, co jí ještě zbyla. Bohužel přišla odpověď, kterou čekala: „Ne.“ Rachel ukápla slza, sebrala však poslední síly a řekla: „Je vžitým omylem, že láska přináší jen radost, že velká láska je sama o sobě zárukou lidského štěstí. Sbohem...“
25. listopadu 1995, 09:36 hod „Mami, mami vstávej! Halooo! Už je ráno! No tak už se probuď!!!“ křičela a radostně pobíhala v růžové noční košili s obrázkem medvěda na břiše po domě
20 20
53 53
TYS VYVOLENÁ
NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁNOČNÍ PŘÁNÍ
(ÚRYVEK)
Jiřina Prokopová, 14 let
Jana Kadaníková, 14 let Pokusím se Vám převyprávět příběh, který se kdysi opravdu stal. To bylo tak…
25. listopadu 1990, 04:12 hod Slunce zapadlo a hvězdy už dávno vyšly. A nebo nevyšly? Nevíme. Je zataženo a velké dešťové kapky bubnují na okna. Většina obyvatel Londýna již tvrdě spí. Na obyčejně rušných londýnských ulicích je až na par opilců pusto. David Parker však nespí. Sedí v dlouhé potemnělé chodbě z hlavou v dlaních a po čele mu stéká krůpěj potu. David Parker je sedmadvacetiletý absolvent policejní akademie. Je to vysoký a štíhlý mladý muž. Na hlavě má obyčejně upravené, jako uhel černé vlasy. V Jeho jindy zářivých modrých očích dnes byl strach? Nebo to bylo očekávání? Či pouze ospalost? Na nízkém čele se Davidovi klene husté černé obočí. Uprostřed obličeje se mu skví nos jako bambule a obličej doplňují plné rudé rty. Bohužel nelze v Davidově obličeji přehlédnout ospalost a výrazné kruhy pod očima. David má bílou, užmoulanou, pomačkanou a od deště promočenou košili, která je volně přehozená přes modré džíny. Na nohách má zablácené hnědé boty s tkaničkami. Vtom začala odkudsi hrát hudba a rozléhala se po duté chodbě. David sebou trhl, Jako by se probudil ze snu. Co to? Najednou pocítil drobné vibrace a uvědomil si, že to co vydává zvuk je Jen jeho mobilní telefon. Otráveně vytáhl z kapsy u riflí mobil značky Nokia a otřel si do bílého rukávu košile pot. „Ano? Říkal Jsem, abyste mě teď nerušili!“ „Ale šéfe...“ odporoval hlas z telefonu. „Dnes ne!“ už skoro vykřikl David a zavěsil. Dnes, právě teď v tak významný okamžik, ho nikdo nebude rušit. Neuběhla ani čtvrt hodina a Davida vyrušily další zvuky, z druhého konce chodby byly slyšet kroky. David se postavil a hleděl na přicházející postavu. Byla to žena, měla rovné dlouhé blond vlasy, které jí sahaly téměř až k pasu. Do obličeje jí neviděl, ale byla oblečená v dlouhém bílém plášti. Zena se rychle přibližovala a David brzy rozeznal na cedulce jejího pláště nápis Dr. Jackie Rossová. S nadějí v hlase se David zeptal: „Už“? Doktorka Rossová si zřejmě vychutnávala dramatičnost okamžiku, protože si dala s odpovědí načas. Došla až k Davidovi, usmála se a pronesla do ticha: „Ano.“ Když k Davidovi doktorka pohlédla, neušlo mu sice, že je paní Rossová krásná žena, ale jakmile slyšel její odpověď, nemeškal a rozběhl se jako vítr vpřed. Proběhl celou dlouhou chodbu, rozrazil dveře a pokračoval dál chodbou vpravo. Konečně už stál před dveřmi s číslem 505, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.
52 52
Zuzka byla mladá dívka ve věku patnácti let. Jako každý jiný si nepřála nic jiného než místo, kam se bude s úsměvem vracet a pár přátel, kteří ji vždy vyslechnou a budou ochotni jí pomoci i v těch nejtěžších chvílích jejího života. Domov měla, to ano, ale s přáteli to bylo o něco horší. Nebyla až tak odlišná od svých vrstevníků. Byla jen tichý, zamyšlený introvert s klidnou duší a laskavým srdcem. Jenže v bandě extrovertů se trochu ztrácela. Nebýt jedné dívky, která s ní sedávala na matematiku, zůstala by nejspíš sama. Vycházela dobře se všemi, ale kamarád, kterému by mohla říct i to největší trápení, jí chyběl. Ale zvykla si. Jednoho dne do třídy přišla nová dívka. Zuzka se s ní seznámila a brzy se jí dostal i ten pocit, pocit opravdového přátelství. S Katkou si skvěle rozuměla. Ale i toto přátelství mělo chybu. Katka občas myslela jenom na sebe. Neptala se, jaký názor mají na věc ostatní. Zuzce to vadilo a připadala si trochu bezvýznamná. Nevěděla, jak se bránit a kamarádce neublížit, a tím ji neztratit. Rodiče byli nadšení, že se Zuzce daří jak ve škole, tak i v přátelství. Oni sami jí doposud nahrazovali toho nejlepšího přítele. Jejich finanční situace jim ale nedovolovala, aby mohli Zuzce koupit všechno, co si dívky v jejím věku přejí. Chtěli pro ni jen to nejlepší, ale vzali to za špatný konec. Oba si našli náročnější, ale zato lépe placenou práci. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale za prací se museli odstěhovat na druhý konec republiky. Radostně dceři sdělili tu novinu a jen mlčky sledovali, jak s ledovým výrazem v tváři to přijímá. Ta však ničemu nerozuměla. A proč vlastně, říkala si. Vždyť tu mám Katku. I přes všechno ji mám ráda! Protestovat ale nechtěla. Příliš velká láska, snad i úcta k rodičům jí to nedovolila. Mlčky přijímala vše, co se týkalo jejího nového domovu, dá-li se tomu tak říct, a s uslzenýma očima skládala svých patnáct let do papírových krabic. I přes nespočetně probrečené noci neprojevila sebemenší známky odporu. Nový domov byl velmi krásný. Obrovské rodinné vile dominovala rozlehlá zahrada s krytým bazénem, altánkem a růžemi. Voněl tu čerstvě posekaný trávník a vše nasvědčovalo tomu, že Zuzčině rodině začne krásný život. Opak se stal bohužel pravdou. A to vůbec neplatí o úžasné práci, ze které byli Zuzčini rodiče opravdu šťastní. Od té doby měli vše, co se jim předtím nedostávalo, a to vynahrazovalo alespoň jim nový domov. Domů se však vraceli příliš pozdě a unavení, aniž by se Zuzany zeptali alespoň na to, jak se měla dnes ve škole… V domnění, že je už „velká holka“, žili dál.
21 21
Zuzka však snášela věci mnohem hůř. Do nového třídního kolektivu již od začátku nezapadla. Na to byla moc krásná, chytrá – tedy vlastně podezřelá. Budila v ostatních závist a to vedlo k častým „nenápadným“ pomluvám. Ani učitelé její chytrost a důvtip nedocenili. Uměli více než oni, protože místo chození ven s přáteli pročítala encyklopedie a knihy všeho druhu. Svou inteligencí doháněla kdekterého učitele přímo k šílenství. Byla dokonalá, ale sama. Od vroucího loučení s Katkou uplynulo více než dost času, ale zatím nepřišel jediný řádek, pohled či dopis s textem povzbuzení. S textem o tom, jak moc všem chybí, jak je jim líto, že se musela odstěhovat. Jak moc litují, že nemají od koho opisovat úkoly a písemky… Pomluvy přibývaly a Zuzka nerada, leč statečně nesla všechny řeči namířené, byť neprávem, proti ní. Naděje přece jen umírá poslední, říkávali jí, když byla malá, rodiče. Myslela si, že se obrátí na ně. Ti byli ale tak zaneprázdnění svou prací, že je Zuzka viděla nanejvýš dvakrát v týdnu. Když už byli doma, většinou jen unaveně odpovídali na nutné Zuzaniny otázky, nevšímali si dokonale uklizeného domu, připraveného jídla a v neposlední řadě také čím dál tím smutnější Zuzany. Ona se ale nevzdávala. Bylo jí už přece šestnáct. Jednou se stejně bude muset postavit na vlastní nohy a vzít osud do vlastních rukou, tak proč ne právě teď? Pokud nepůjdou přátelé za ní, ona půjde k nim! Přihlásila se do dramatického kroužku. Jen co vešla do oněch dveří, uviděla spousty zvědavých, ale velmi vstřícných pohledů. Snad až na ten jeden. Ten pohled patřil dívce, se kterou chodila do třídy. Byla to Julie. Nemohla tušit, že ji tu potká. Stejně tak, že kroužek vede Juliin otec. Doufala tedy, že se s ní spřátelí. Když se jí to nepodařilo ve škole, má přece druhou možnost tady. První hodina byla seznamovací, asi jako všechny první hodiny. Studenti se postupně představovali a na znamení přátelství si podávali ruce. Zuzka znala hned napoprvé všechna jména a na každého se usmívala. Při potřásání rukou si však všimla jedné věci. Každý se usmíval, ale v očích jim jasně viděla, že se nemůžou dočkat, až odsud vypadne. Od té doby se toho hodně změnilo. Zuzku již nezajímaly její studijní výsledky, ani rodiče či dům. Nezajímalo ji už vůbec nic. Den co den lehávala ve své posteli pod střešním oknem a přemítala v duchu, kde udělala chybu. Čím se provinila a co bylo špatně. A také, jak se dostat z tohoto bludného kola ven. Všechno jí to připadalo, jako kdyby pomalu umírala. Nic se nedělo a ta nuda, kterou ji život nabízel – mělo snad cenu dál žít? Začátky nesla statečně se zatnutými zuby, ale i její trpělivost a sebeovládání měly určité hranice. Tiché a probdělé noci na ní zanechávaly čím dál větší stopy. Její okolí k ní zůstávalo však beze změny chladné. Nenašla přítele ani ve škole, ani v dramatickém kroužku, ztratila Katku i tu největší oporu, a to její rodinu. Co může vymyslet mladá dívka, která si s nikým až příliš dlouhou dobu přátelsky nepromluvila?
22 22
Pavel se na hodinu slohu docela těšil. Doufal, že právě jeho práce bude jedna z nejlepších. Ale začátek hodiny byl jiný, než očekával. „Všichni si jistě pamatujete, jak minulou středu říkal František, že má práci dlouhou na čtyři stránky.“ začala paní učitelka a ukázala třídě jeden ani z poloviny nepopsaný list papíru, na kterém bylo velkým písmem něco napsáno. Žáci v předních lavicích mohli rozeznat, že je to Františkova slohová práce. „Jeho slohová práce je tohle!“ pokračovala paní učitelka přísně. „Kdybys, Františku, minulou hodinu nelhal a nechlubil se, slohovou práci bych ti přijala. Ale dostáváš trest za to, že jsi lhal. Pamatuj si Františku: Pravdivá slova nebývají vždy příjemná a příjemná slova nebývají vždy pravdivá.“ František byl bílý jako stěna. V té chvíli v Pavlovi hrklo. Zeměkoule určitě myslela tohle, když mluvila o zneužívání příjemných slov! Rychle vzal svoji práci a na konec napsal to, co paní učitelka říkala Františkovi: „Pravdivá slova nebývají vždy příjemná a příjemná slova nebývají vždy pravdivá.“ Třída jeho práci zvolila za nejlepší. Překvapení, o kterém paní učitelka mluvila bylo, že vítěznou prací přihlásila do literární soutěže. Pavlova práce se v soutěži umístila na prvním místě. Z českého jazyka dostal na vysvědčení jedničku a literatura a psaní se stali jeho koníčkem. Později se rozhodne, že napíše knihu o slovech, která zachraňují život. Z knihy se stane bestseller a z Pavla známý a úspěšný spisovatel. Vystuduje vysokou školu a stane se odborníkem na medicínu. Vynalezne nový lék proti do té doby nevyléčitelné nemoci. Jako člen vědeckého týmu se zúčastní mise do vesmíru a znovu uvidí Zemi. Tentokrát mu však žádný obličej nepřipomene. Přesto ji bude vděčný za to, že mu pomohla najít správnou životní cestu. A pak, za mnoho let jednoho dne usne a ráno se už neprobudí. Neprobudí se už nikdy. Ale lidé mu budou vděčni za jeho celoživotní dílo ještě dlouhou dobu. A kdyby náhodou zapomněli na všechny jeho zásluhy, nikdy se nezapomene na to, jak pomáhal lidem pouhými slovy. A jednou, možná dříve, možná později bude svět takový, jaký měl být už dávno. Budou tu existovat pouze slova, která budou ostatním pomáhat.
51 51
Ale nikdy mu nepřipomínal to, co teď. Planeta pro něj nabyla tvarů lidské tváře. Velmi staré lidské tváře. Starší, než si kdy Pavel dokázal představit. Měla nesčetně vrásek. Přes tohle všechno se mu zdála překrásná. Nikdy nic takového neviděl. Promluvila k němu, aniž by pohnula rty. Její hlas zněl pro Pavla jako ta nejhezčí hudba. Vybavil si Františka, jak hltá každé slovo jejich paní učitelky. Totéž musel dělat on. „Milý chlapče. Vím o tobě téměř vše. A co nevím, nevím proto, protože to vědět nepotřebuji. Také někdy nahlížím do tvých myšlenek. Často si říkáš, že by bylo dobré pomáhat všem nešťastným a chudým lidem. Je ti líto, že k tomu teď nemáš možnosti ani prostředky. Vím, že jednou se ti to splní. Ale, poslouchej mě. To, co ti teď povím, tě bude provázet další životní cestou. Každý má prostředek k tomu, pomoci ostatním. A stačí slovo. I slovo může zachránit život. Mnoho lidí si myslí, že slovo bylo stvořeno proto, aby se lidé mezi sebou mohli domluvit. V tom se však velmi mýlí. Slovo totiž bylo stvořeno proto, aby lidem pomáhalo překonávat problémy. Jenže vy, lidé, jste toho zneužili. Vymysleli jste si slova, kterými ostatní kolem sebe urážíte a ubližujete si. Je třeba vědět, že existují dva druhy slov. Slova, která lidé objevili a slova, která si vymysleli. Ta, která objevili tu byla dříve, než se začali vyskytovat prapředci lidí, dokonce ještě dříve, než jsem byla stvořena. Možná to byla náhoda a možná nějaké předurčení, že právě vy jste je našli. Mohl je objevit před vámi kterýkoli živočišný druh. Řekla jsem ti, že slovo může zachránit život. Někdy postačí, když někdo slovem dá zoufalému člověku naději. Stačí, když mu řekne důvod, proč dál žít. Každý jsme nějak výjimečný, všichni máme v sobě něco, co nemá nikdo jiný. Ne každý to však v sobě najde. Častokrát se stalo a pořád se stává, že někteří lidé vědí o nadání jiného člověka, i když on o něm nemá ani tušení. A přesto mu o tom neřeknou. Buď žárlí, protože oni ho nemají, nebo mají nějaký jiný důvod. Neříkám, že jsou takoví všichni lidé. Ale věř mi, že se vyplatí o tom nadání mluvit a objevovat ho. A tak je to i s tebou, Pavle. Hledej v sobě své nadání a myslím si, že až ho najdeš, budeš velmi překvapen. Kdo vhodně slova používá, může všechny kolem sebe učinit šťastnými. Slova původně stvořena pro dobro se však také dají ale zneužít. A to i v případě, že jsou pro toho druhého příjemná. Doufám, že si alespoň nějakou z mých rad zapamatuješ. Měli by tobě i ostatním lidem velmi pomoci. Myslím, že už se neuvidíme. Ani to nebude třeba.“ Po těch slovech vrásčitá tvář zmizela a Země se začala vzdalovat. Pavel se probudil a kolem něj byl zase ten starý známý pokoj. Podíval se na hodinky. Musel přece spát alespoň hodinu. Podíval se na hodinky. Bylo 14:15. Vzpomněl si, že ze školy přišel ve 14:20. Celé to nedávalo smysl. Ale tím se v tuhle chvíli netrápil. Před ním ležel na stole prázdný papír. A tak Pavel vzal pero a psal. Vyrušil se pouze několikrát. Pokaždé, když si šel pro další papír. Udělal si ještě ostatní domácí úkoly a potom přemýšlel nad svým snem. O tom, že Země mluvila o slovech, která můžou být příjemná a zároveň jsou zneužívána, ale co tím myslela, nevěděl.
50 50
Blížily se Vánoce. Zasněžená krajina lemovala okolí městečka a vločky dopadaly na zmrzlou řeku. Lidé se radovali. Plnili nákupní košíky a za zpěvu vánočních koled vybírali dárky pro své blízké. Ani letos Zuzka nemusela přemýšlet nad dárky. Věděla, co potřebují její nejbližší. Mamince vybrala krásný parfém a taťkovi dlouhou, teplou zimní šálu. Tušila, že její dárky nezahřejí u srdce, jako kdy jindy. Pochybovala, že rodiče přemýšlí, nebo snad ví, že ještě existují nějaké Vánoce, kdy má být rodina spolu. Pocit méněcennosti, bezvýznamnosti, samoty už jí připadal tak normální a běžný, že se rozhodla pro radikální řešení. Nechtěla trávit dny v ohlušující samotě. Nechtěla se trápit problémy, brečet a křičet… ne, bylo toho na ni moc. Dne 22. prosince přišla ze školy brzy. Dávka pomluv, pár nenávistných pohledů a žádné dárky či vánoční přání ji usvědčilo v tom, že už o ni opravdu nikdo nestojí. Z krásné a vyrovnané dívky se stala troska. Dnes už ale nevnímala. A za to nemohl jen závoj slz, přes který téměř neviděla na cestu, ale to, co se rozhodla udělat. Ze školy chodívá krásným parkem. Byla to stará zámecká zahrada. Vždy sledovala z mostu, jak teče řeka. Házela do ní kameny, poslouchala šustění stromů ve vzduchu. To bylo snad to jediné, co tu měla ráda. V zimě byl ale park tichý a nevlídný, stejně jako její dům. Řeka byla ledová, ale nikdy se na ní neobjevil led, který by řeku uložil k zimnímu spánku. Kameny a prudký sráz způsobily, že řeka nikdy nezamrzla. Proto se tu Zuzka teď tak často procházela, napadalo ji jen jediné řešení, jak se zbavit všech problémů… Skočí. Skočí z mostu mezi kameny. Nárazem si vyrazí dech a nebude tu nikdo, kdo by ji vytáhl z ledové vody. Bude jí prostupovat krásný chlad. Možná bude i křičet. Ale to snad jen proto, že přece jenom nedokáže moc ustát jakoukoli bolest. Pak ale přijde obrovská úleva. Nebude muset snášet ponižování, samotu a to obrovské ticho. Ticho, které jí za poslední měsíce přišlo až přespříliš hlučné… Napsala rodičům dlouhý dopis. Popsala v něm miliony věcí. Nezapomněla na nic. To, co jí leželo na srdci posledních pár měsíců, napsala na ozdobný papír s vánočním motivem a cítila, jaký má strach, ale i obrovskou úlevu. Na to, jaká byla zima, nebyla příliš oblečená. Mikina jí začínala být už pomalu malá a krátká sukně se se zimním počasím vážně příliš neshodovaly. Snad jen teplá čepice odpovídala vločkám, které se snášely z oblohy. To snad aby chlad nejdříve omráčil mozek a nic jiného necítila… V noci z 22. prosince na 23. prosince spala Zuzka velmi dobře. Ráno uklidila celý dům, shrabala sníh a napsala již zmíněný dopis. Tiše pak přešla každou místnost a pomalu kráčela k hlavním dveřím. Nazula si nové boty s kožešinou, do ruky vzala dopis rodičům a byla odhodlaná skončit se svým životem. To co se událo pak, by nedomyslel ani ten největší spisovatel. Bylo asi kolem páté hodiny dne 23. prosince a většina lidí už byla ve svých domovech s rodinou okolo rodinného krbu. Radovali se z přicházejících vánočních svátků a potajmu ochutnávali až doteď pracně střežené cukroví. Stromečky stály již kaž-
23 23
dému na balkoně. Vzduchem se nesla lahodná vůně cukroví a čerstvého jehličí. Cítila to i Zuzana. Říkala si, že když nic jiného, tak alespoň tohle může cítit jako poslední věc, která ji potkala. Byla šťastná, že se odhodlala k takovému činu a že jsou ostatní spokojení. Myslila si, že teď je ta nejlepší chvíle odejít. Že její smrt bude pro všechny okolo ní ten nejkrásnější dárek. Zavřela za sebou hlavní dveře a naposledy prošla kolem domu, nevnímajíc křupající sníh pod nohama. Její studená ruka svírala pevně dopis a nedovolovala jedinou pochybnost o svém rozhodnutí. Vždyť do jejich domu nepřišlo ani jedno vánoční přání, kde by bylo napsáno, že Zuzce přejí veselé svátky vánoční a šťastný nový rok, jak bylo a je i teď zvykem. Zuzka došla až k dřevěné brance. Pečlivě ji za sebou zavřela a pomalu otevřela schránku. Dopis opatrně zasunovala, až jej schránka pohltila celá. Tu však o něco zavadila. O něco malého, ale opravdového. Zuzka neznámý předmět vytáhla z útrob schránky. Byl to dopis. Ne ale ten obyčejný s bílou obálkou a známkou nahoře v pravém rohu. Byl to dopis, který tenkrát zachránil život. Dopis byl adresován Zuzaně. Ta jej pomalu, ale dychtivě otevírala, jako kdyby tam bylo něco kouzelného. A taky že ano. Jedna dívka z dramatického kroužku, nejspíš ta nová, Zuzce napsala, že by se s ní někdy ještě moc ráda viděla, aby jí mohla předat dárek, který pro ni má, protože jí je Zuzka velmi sympatická. Zároveň popřála veselé vánoce a spoustu splněných přání. Zuzka se se slzami v očích posadila do sněhu. Sníh by jí snad i pohltil celou, ale Zuzka už nechtěla odejít. Nechtěla umřít. Přece jen někomu na ní záleželo. Našel se mezi deseti miliardami člověk, který o ni projevil zájem, chtěl by být jejím přítelem a má pro ni ten nejkrásnější dárek k vánocům, co může někdo dostat. Je to život. Dívka, která ten dopis psala, ho poslala v ten pravý čas. Zachránila jeden život, který se opět začal radovat jako předtím. Možná za to mohl její nový sourozenec, možná taky to, že rodinu měla už vždy u sebe, ale největší zásluhu na tom měla její kamarádka Vlasta. Zuzčin život se najednou zdál být krásný. Zuzka se uměla se vším vyrovnat. Brzy začala naslouchat druhým, oni zato naslouchali jí a vážila si každého lidského tvora. To ji učinilo jedinečnou, ale hlavně taky člověkem, který si zaslouží žít.
Na závěr bych chtěla jenom dodat, že to byl naprosto krásný pocit, nebýt omezená na jednu stránku slohového sešitu jako vždy a napsat to, co člověk opravdu cítí. Byly to pro mě krásné chvíle.
24
„Je to angína. Předepíšu ti antibiotika a nejméně dva dny po prázdninách ještě nepůjdeš do školy. Nashledanou.“ Celé svátky proležel Pavel v posteli. Vlastně se už do školy i těšil. Na slohovou práci zapomněl, a když ostatní šli po prázdninách do školy, on ještě musel zůstat doma a mohl ji hravě napsat. Při večeři řekl Pavlův tatínek: „Zamluvil jsem chatu v Orlických horách, od 13. ledna do další soboty.“ „Hurá!“, radoval se Pavel i jeho bráška. Ve středu měli hodinu slohu. Paní učitelka zahájila hodinu pro třídu (kromě Františka) velmi nepříjemnou otázkou: „Tak jak pokračujete v psaní slohové práce?“ František se začal zuřivě hlásit. Když ho paní učitelka vyvolala, spustil: „Prosím, já už mám čtyři stránky, paní učitelko. A celé to píši krasopisně malým písmem!“ „To je chvályhodné, Františku! Vidíte, třído! Z tohoto vzorného žáka byste si měli vzít příklad. Napsat čtyři stránky malým písmem na tak těžké téma jaké jsem vám zadala, je opravdu velký výkon. Minulou hodinu jsem vám zapomněla říct, že pro autora nejlepší práce mám překvapení.“ Při těch slovech významně pohlédla na Františka. „Nejlepší práci vyhodnotíme společně příští středu. Doufám, že se všichni budete snažit co možná nejvíce.“ Pavel si právě uvědomil, že v sobotu jede na hory a vrací se až za týden. To ale znamená, že svou práci musí odevzdat nejpozději tenhle pátek, za pouhé dva dny! Celou hodinu výklad paní učitelky nevnímal a snažil se vymyslet něco, co by se mohlo do jeho slohové práce hodit. Zazvonilo. Večer přišel Pavel z fotbalového tréninku, sedl si ke stolu a přemýšlel. Ale nic ho nenapadalo. Přemýšlel půl hodiny, hodinu, nic. Stále na nic nepřicházel. Příští odpoledne také. Hned, jak přišel ze školy, začal přemýšlet. Stále se snažil něco vymyslet, doufal, že se mu podaří přivolat spásnou myšlenku, ale nedařilo se mu. Najednou na něj padla velká únava. Pustil z ruky pero a hlava mu klesla. Začal se propadat do snu. Do velmi podivného snu. Zdálo se mu, že vidí svůj pokoj. Ten se najednou začal točit a jakoby se někam propadal. Pavel však zůstával na místě. Pak viděl, jak se k němu něco blíží. Nejdříve to vypadalo jako malá kulička, jejíž barvu zatím nemohl určit. Pomalu se zvětšovala a přibližovala. Rozpoznal modrou barvu, potom, když se přiblížila ještě více viděl, že se na něj obrovskou rychlostí valí Zeměkoule. Srážka s Pavlem byla nevyhnutelná. Ale, co to? Zeměkoule začala zpomalovat. Pavlovi to připomnělo letadlo přistávající na krátké přistávací dráze, za níž je les. Zároveň si uvědomil, že v tomto případě je lesem on. A také si uvědomil, že letadlo se tentokrát neroztříští o les, ale les - on bude roztříštěn o Zemi. Určitě nestihne zastavit, než se k němu přiblíží! Ale nemožné se podařilo. Zdálo se mu, že zeměkoule zastavila několik metrů před ním. Zdání ho klamalo. Ve skutečnosti byla několik stovek tisíc kilometrů daleko. Pavel se zajímal o zeměpis, proto viděl model Země už nesčetněkrát.
49 49
PAVLŮV PODIVNÝ SEN
PŘÍBĚH VLOČKY
Michal Svoboda, 12 let
Anna Beckerová, 10 let
Do Vánoc zbýval pouhý týden. V 7.A právě končila hodina slohu.Žáci se už těší na spásonosné zvonění, ale třídou se stále rozléhá přísný hlas paní učitelky: „A nakonec vám zadám slohovou práci na téma - I slovo může zachránit život. Odevzdejte ji nejpozději ve středu 17. ledna. Práce po termínu nepřijímám a dotyčný dostane pětku. Máte nějaké otázky?“ Když paní učitelka domluvila, ve třídě se zvedla vlna odporu. „Ale to nám přece nemůžete udělat! Za chvíli jsou Vánoce. Nemůžete nám slohovku zadat až po Vánocích?“ „Nemohu. Alespoň budete mít na psaní dost času.“ zněla strohá odpověď, „Ještě něco?“ „Ale…,“ ozval se Pavel, jenže paní učitelka ho nenechala domluvit: „Máš ještě nějaké námitky ke slohové práci, Pavle?“ V té chvíli Pavel už raději mlčel. Ozvalo se zvonění. Celá třída byla rozladěna zadáním slohovky. Celá, kromě Františka. Ten jediný se radoval. Seděl v první lavici, a když paní učitelka mluvila, dychtivě hltal každé její slovo. Pavel byl rád, že nedostal poznámku a nakonec, práce mu ani tak hrozně nevadila. Když si dnes a zítra sedne ke stolu a napíše ji, nebude na ní muset myslet o vánočních prázdninách. Bylo teprve úterý a prázdniny začínají až v pátek. Sbalil si věci do tašky a odešel. Po obědě se rozloučil s přáteli. Domů jel autobusem. Nastoupil jeho kamarád Pepa z fotbalového oddílu. „Čau.“ pozdravil ho Pavel. „Ahoj“, odpověděl Pepa. Chvíli se spolu bavili. Pak se Pavel chystal vystoupit. „Pavle, ty dnes nejdeš na trénink?“ ozval se Pepa. Pavel se na něj překvapeně otočil: „My dnes máme trénink? Já na to úplně zapomněl! Asi nestihnu přijít včas, tak mě u trenéra omluv, že dorazím později. Ahoj!“ Ačkoli Pavel spěchal, opravdu nestihl na trénink přijít včas. Večer se vrátil domů unavený a na slohovou práci už neměl ani pomyšlení. Další dny si na ni také nevzpomněl. Konečně tu byl Pavlem i jeho spolužáky toužebně očekávaný pátek a s ním i vánoční prázdniny. Na Štědrý den se Pavel nemohl dočkat dárků. Přál si hlavně hokejku a knihu o bojových letadlech 2. světové války. Odpoledne se mu však udělalo špatně a na štědrý večer už myslel jenom na to, že si půjde lehnout. Dárky vlastně ani nevnímal a z hokejky, knihy a ani z ostatních dárků neměl skoro žádnou radost. Hned ráno s ním tatínek jel k doktorce, zatímco maminka hlídala jeho mladšího brášku. Když se mu paní doktorka podívala do krku, byla si jistá:
Bylo jedno nebe. A v tom nebi, žil malý roztomilý chlapeček s kudrnatou blonďatou hlavičkou a drobnou postavou. Říká se mu Ježíšek. Jednoho dne řekl Ježíšek svým nebeským mráčkům. „Milé mráčky.Už dlouho jsem se těšil, až budu moct roztrhnout peřinu, a dívat se na děti které mají radost ze sněhu a dárků co jim nadělím.“ Když domluvil, šel ke své postýlce, vzal peřinu a šel k okraji nebe a zvolal: „Přišla k nám zima!“ Jakmile to vyslovil, roztrhnul peřinu a z ní začaly létat vločky. Možná jste si mysleli, že peřiny se vycpávají husím peřím, ale není to tak. Jak je známo, Ježíšek spí pod vločkami. Asi si myslíte, jestli mu není zima. Není. Ježíšek je totiž teple oblečen. Ale zpět k vločkám! Jedna největší a nejkrásnější vločka, která byla kouzelná letěla ze všech nejrychleji přesto lehounce jako peříčko. Za malinkou chvíli už ležela na studené zemi a čekala, až děti vyběhnou ven. Ocitla se na krásné velké zahradě se starou jabloní uprostřed, na které krákaly vrány. Za ani ne za půl hodiny vyběhly ven dvě děti. Dívka a chlapec. Dívka měla krásné hnědé oči a vlasy. Chlapec měl oči modré a vlasy světlé. Zpívali si a vločka je poslouchala: „Janičko, Jano, já mám nápad! Postavíme sněhuláka támhle pod jabloní!“ slyšela říkat chlapce vločka. „To je dobrý nápad, Matěji, hned se pustíme do práce!“ Vločka čekala, až ji nabalí na velikou kouli. Ale nic se nedělo… „Maminka bude mít radost až to uvidí.“ řekla dívka. Když vločka zaslechla volání: „Děti, pojďte mi pomoct zdobit cukroví!“ a viděla, že děti jdou domů, rozhodla se čekat dál. Mnohokrát kolem ní procházely děti, ale nevšímali si jí. Až další den to už nemohla vydržet. Chtěla se podívat dovnitř, a tak když kolem ní prošla dívka, naskočila jí na botu a nechala se nést. Když vešli dovnitř, vločka slyšela: „Veselé Vánoce, děti!“. Pak uviděla jedličku a pod ní plno dárků. A přitom si říkala: Vidím že se náš Ježíšek činil… Rozhlížela se po pokoji a v tom uviděla, že se dívka blíží ke krbu. KRB! To je to nejhorší, co mohla vločka spatřit. Ale dívka mířila k němu a vločka nemohla nic dělat. Dívka si zula boty a vločka tála a tála, až z ní zbyla jen loužička. A tak skončil příběh vločky, která si teď jen na podlaze říká: „Proč zrovna já?“
48 48
25 25
ODLOUDĚNI Eva Šustková, 18 let Neuvěřila bych tomu. Nikdy. Nikdy jsem si nemyslela, že... a ještě k tomu zrovna s ním? Soused byl kovářem. Jako malá jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, že jeho syn mu není příliš podobný. Měl tmavě hnědé oči a kudrnaté vlasy, pěknou pevnou postavu a mrštný jazyk. Táta kovář si ho brával k sobě do dílny, kde spolu kuli podkovičky anebo tepané brány, mříže či háky, někdy dokonce brousili nože na takovém stroji a vrtali díry velikým vrtákem na podstavci. Michal, tak se jmenovali oba, byl moc šikovnej, chodili jsme spolu na třešně a taky k rybníku. Jednou mi ukoval takový nenápadný srdíčko s ouškem, který jsem potom nosila na krku. Slíbil mi, že mi udělá i čtyřlístek. Ale.. Když bylo Míšovi patnáct let, vypadal už hodně odlišně od svých rodičů. Vůbec se nepodobal drobné světlovlasé mamince, natožpak hnědovlasému tátovi kováři s tvářema od výhně. Ale něco mě vždycky zašimralo hluboko v krku, když mi přinesl lesní jahody a v těch jeho tmavých, snad nočních očích se zrcadlila láska a pochopení. „V rodným listě mám napsaný úplně jiný rodiče,“ prozradil mi jednou, když jsme házeli žabky, „já... já jsem adoptovanej, víš?“ Zírala jsem na něho, ale pak jsem se usmála. „Teď máš ale dobrý rodiče, ne?“ řekla jsem. „Jo.“ Odmlčel se. Chvíli ještě házel kamínky na hladinu rybníka, když najednou vstal a vykřikl: „Jsem odloženej, chápeš? Máma mě nechtěla...! Všichni mi to říkali, a já jim nevěřil. Všichni mě nenáviděj! Všichni!“ „Ale to není pravda!“ Srdíčko na řetízku se zahoupalo ve větru. „Já tě přeci... ráda mám?“ Míša šel životem dál. Nevím proč (mi rodiče mi to několikrát důrazně zakázali), i já jsem chtěla být tam, kde byl on. Pro mě to nebyl žádný odložený fracek, pro mě to byl on. Proč rodičům tak vadila jeho minulost? Copak ti bez vlastních rodičů nejsou taky lidi? Jednoho slunečného dne se náhle od sousedů ozval šílený řev. Znělo to jako motorová pila, co se zakusuje do velikého kmenu. A v tom zvuku jsem uslyšela i svého Michala. Vyskočila jsem a běžela se tam podívat. Na dvoře stála skupina několika lidi a přetahovala se o chlapce, přičemž řvala: „Je to naše dítě! Chápete, vraťte nám ho, pojedeš s námi do Brna!“ „Ne! Nikam nepojedu!“ křičel Míša. „Maminko, řekni jim, že jsem tady rád!“ Pak se jim vytrhl a rozběhl nahoru ke zdi. Nebyla jsem schopna slova. Míša přeskočil vysokou zeď, jen mu svaly zahrá-
26 26
to včas. Přišel o všechno, zůstalo mu jen špatné svědomí, vina a smutek. Nezbylo mu než doufat v co nejrychlejší konec války, v mír a v lepší časy.
Držíce se za ruce skočili. Ještě nepřišel jeho čas, ještě neměl zemřít. Cítil to. Již neměl co ztratit. Mohlo být hůř, třeba kdyby ho nějakým způsobem zajali nepřátelé a mučili. Ale i tak, i kdyby měl klesnout až na úplné dno, všechny možné změny by pak mohly přispět jedině k lepšímu. Mohl na to mít spoustu času a celý život před sebou. Měl aspoň naději. Naději, že se situace v jednoho dne obrátí k lepšímu.
Se smrtí přišlo i věčné vysvobození. Mělo to tak být.
47 47
Sevřelo se mu hrdlo. Nemohl se pořádně nadechnout, ani brečet. Sám pořádně nevěděl proč. Nad hlavou mu létala letadla. Z různých částí města se ozývaly hlasité rány, způsobené nejspíše explozemi výbušnin. Obyvatelé města, kteří ještě neutekli, se jistě schovávali v krytech. Po chvilce klečení na vlhké zemi upadl to takové apatie, že mu nezáleželo snad na ničem. Ať si mě klidně zabijí, říkal si. Nemám co ztratit. „Tome!“ ozvalo se najednou kousek od něj. Zprvu mu vůbec nedocházelo, že je to na něj. „Tome, slyšíš?“ Chlapec konečně zvedl oči k muži stojícímu před ním, jehož žena a dvě děti se chvěly strachem hned vedle. „Kde je Mary?“ pokračoval muž. „Kde je má dcera?“ Chlapci se silně zatočila hlava a zatmělo se mu před očima; než ztratil vědomí úplně.
Mohli udělat jen jedinou věc, aby tomu nějak zabránili. „Co se stalo?“ zamumlal ještě v polospánku. „Už jsi v bezpečí,“ odpověděl dívčí hlas. „Zranění jsou ošklivá, ale dostaneš se z toho.“ Vše jako kdyby se mu rozpíjelo před očima, když se je pokusil otevřít. Jasně viděl jen dívku klečící u něj. Mary! Když si všimla toho, že konečně přichází k sobě, řekla: „Hlídala jsem tě tu celou noc. Teď už musím jít. Hlavně nezapomeň, co jsme si slíbili.“ „Já nezapomenu,“ odvětil. Jen se usmála, vstala a kamsi odběhla. Až teď jeho oči začaly zaostřovat všechno kolem. Ležel ve velkém stanu. Na zemi se sténalo spoustu raněných. „Kde to jsem? Kam šla Mary?“ zeptal se lékařky sklánějící se nad ním. „Jsi v provizorní nemocnici nedaleko města. Ta ve městě byla z velké části poškozena. Jaká Mary?“ „Ta dívka, která u mě seděla celou noc. Kam teď odešla?“ „Pokud vím, žádná dívka tu v noci neseděla. Ani teď jsem nikoho neviděla odcházet.“
Stáli na samém vrcholku útesu. Slunce dávno zapadlo. Mohutné vlny desítky metrů pod nimi, tříštící se o skaliska, osvětloval pouze měsíc a několik prvních hvězd. Vítr sílil. Prudce se ochladilo. Pevně se drželi za ruce připraveni ke skoku. Jen tak mohli zůstat navždy spolu. Už i do jeho města přišla válka. V ten den přišel o domov, o nejlepší kamarádku a pravděpodobně i o celou rodinu, která jeho vinou nemohla opustit měs-
46 46
ly, ale vtom jsem si vzpomněla, že tam někde přece zůstaly... „Aúúú!“ ozvalo se záhy, až se ve mně krve nedořezal. Můj kluk zrovna klopýtl o železné hrábě a tvrdě dopadl zády zpět. A něco se stalo. Míša si poranil míchu a zůstal na vozíku, jednou ráno na něm vyjel z nemocnice a u toho už zůstalo. Přesto někomu napsal do dlaně: láska je velký lék.
Něco se stalo. Míša si poranil míchu. U nich za domem. Ze strachu. Jen tak. Pro nic za nic. Já jsem s ním zůstala. Jen tak. Pro nic za nic. Z lásky. Věděla jsem, co budu muset, starat se o něj, co je den a noc s postiženým člověkem. Mám ho totiž ráda. Tenkrát jsem si jasně uvědomila, že se vážně máme víc než rádi, tak jsem se o něj tedy začala starat, protože jsme bydleli na koleji, taky jsem si s nim povídala o tom, co bude chtít k jídlu na celý den a k piti. Denně jsem šla koupit potraviny a nějaké sladkostí, avšak to hlavni byla mouka a cukr na pečení. Jako studentka vejšky jsem tolik času neměla, ale zůstávám s ním. Michael začal taky studovat, dnes se stýká s oběma svýma rodinama. Máje všechny moc rád. Aleje to těžké. Kvůli tomu všemu je přeci na vozíku. „Proč to děláš?“ vyštěkl jednou podrážděně, když jsem mu pomáhala do vozejčku a rovnala nohy. Odstrčil mě. Můj miláček mě odstrčil! Jen tak. Ze stra-
chu. Pro nic za nic. „Míšo, já tě miluju! Miluju tě, chci ti pomoct, chápeš?“ „NE!“ zakřičel a opřel se do kol křesla, „Jaká je to pomoc, když za mě všechno uděláš?! Taky chci žít, taky chci... - celý hodiny jsi pryč. A já jsem tady pak jako v kleci..! Nemůžu sám na ulici, jen se dívám z okna a lidé kolem běhají a jezdi na kolečkových bruslích a taky... taky skáčou po střechách a zdech...“ Uvařila jsem si čaj a sledovala, jak se pytlík louhuje ve vodě. Jsem jako v kleci. Závidím lidem jejich čas k životu. Jen tak. Pro nic za nic. Tohle nebudu poslouchat! Jednoho hezkého dne se setkaly dvě rodiny... Za dveřmi zamňoukalo maličké stvořeni. Nehádáte správně - Míša se vrhl k zámku, div ho nerozlomil, a očima spočinul na vyzáblém stvoření. Bílý čumáček hned zasvítil v Mísových překvapených dlaních. „Už dlouho jsem... v ruce neměl nic tak krásného,“ vydechl zíraje na vrnící kuličku samá kost a škrábanec. Jako když mě opaří. Kocour! Jasně, dám Michalovi kocoura, pomyslela jsem si, jenže to už můj hendikepovaný miláček v rukách jako v kleštích objímal kotě a vesele volal z kuchyně: „Podívej, jak mu chutná! Pojď sem, honem! Jak je krásnej... Dám mu kousek masíčka, loudilovi jednomu!“ Michal s Loudilem se proháněli po naší zahradě, kterou jsem často sekala, aby zde mohl jezdit na kolečkovém křesle. Loudík, s očima ohnivýma a rezavým flíčkem na hrudi místo srdce, trávil s přítelem celé hodiny.
Loudil mi odloudil moji lásku. Nejenom tak. Nejen pro nic za nic. Láskaje velký lék, napsal někomu do dlaně... Dala jsem návrh, jestli nechce chovat včeličky - a Míša s tím souhlasil.
27 27
„Výborně! I Loudík se na to těší, koukej!“ vykřikl zvesela a pohladil vzrostlého kocoura, jenž po něm loupl blýskavýma očima. A hned na jaře jsme sehnali dvě včelstva. Míša byl rád, že se o ně může starat, i třeba na vozejčku. Loudík nám pomáhal česat jablka z malého stromku, ten jsme tady zasadili přece už před rokem a půl, když jsme spolu začali žít v tom domku na spadnuti. Bylo vedro a za zdi stály kovové hrábě... Kocourek skákal mrštně a lapal všechny přistávající barevné lístky, skákal mi po zádech a leštil jablíčka ocasem. Byly tři. Jako my. Na zimu jsme koupili cukr pro včelky a taky na žádost jsme dostali příspěvek na auto, abych ho mohla vozit na kontroly, abych ho mohla vozit na návštěvy k známým a příbuzným. Tak nám bylo moc krásně a mrzák neschopný budižkničemu na vozejku bez možností a vyhlídek, prostě darmo mluvit, ten můj miláček s Loudíkem na klíně, na podzim ještě potřetí vytáčel med. Včely se odvděčily velkým množstvím toho zázraku a tenkrát, když už to vypadalo, že nebude nic, jen jabloň od loňska trochu povyrostla, mně položil Míša ruku na boky a řekl: „Vezmeš si mě?“ Někdy to pořád bolí. Ze tam skočil a z nemocnice už jel jako poloviční muž a umírající naděje. Ta nám ale neshořela. Noc se nám tak černá nezdá, když na nebi plane hvězda, viď, Loudíku?
„Tome!“ ozval se najednou z lodi povědomý hlas, Mary ovšem nepatřil. Ohlédl se tím směrem a po několika vteřinách zápasu s vlnami mezi lidmi na palubě spatřil svou matku. Jak ona se tam dostala? „Tome! Chytej!“ zavolala a hodila mu záchranný kruh.
Protože o všechno přišli. Oba měli jen toho druhého. Otevřel oči. Zapadající slunce dokazovalo, že se blížil večer. Vůbec nechápal, co se stalo. Jak se sem dostal? Co tu dělá? Ta loď, rozvzpomněl se po chvíli. Muselo jít o pouhý sen. A co se stalo před tím? Najednou se mu všechno vybavilo. Ranní rozhovor s matkou, útěk z domu, setkání s Mary, skok padákem a… „Mary?“ zkusil se pohnout. Žádná odpověď. Palčivé bolesti v levé ruce i noze a třeštění hlavy si nevšímal. Jen zázrakem se mu nestalo nic horšího. „Mary, jsi tu?“ horečně se rozhlížel kolem sebe. „Ma-“ Konečně ji spatřil. Ležela několik metrů od něj. Doplazil se až k ní. Byla mrtvá!
I to měli brzy ztratit. V tu chvíli více šokovaný, než nešťastný, se snažil dokulhat až domů. Jestlipak měla Mary stejný sen? To se asi nikdy nedozví. Leda že by se po smrti opravdu ocitl v té ve snu zmiňované zemi… Ale co dělala na lodi i matka? V rámci možností přidal do kroku. Vpřed ho hnala nejen neblahá předtucha způsobená snem, ale ani to, co viděl před sebou, nevěstilo nic dobrého.
Do jejich země přišla válka. Ta je připravila o veškerý majetek, o domov i o všechny blízké. Už zdálky mu bylo jasné, co se stalo. Nepřátelé je skutečně přepadli! Bolest způsobenou pádem vnímal čím dál méně, zatímco strach sílil. Chtěl se co nejrychleji dozvědět, co přesně se stalo, a zároveň se pravdy bál. Opustila by jeho rodina město bez něho? Asi těžko. Jak jen mohl riskovat jejich životy jen kvůli jedinému skoku padákem?! Stihne se vůbec dostat k městu dřív, než padne vyčerpáním?
A on byl povolán na frontu. Nechtěl bojovat, nechtěl zabíjet jiné muže, z nichž se většině s největší pravděpodobností nechtělo válčit o moc více. Stál na kraji města a nevěřícně zíral před sebe, než se mu podlomila kolena a on se zhroutil k zemi. Hleděl na trosky svého rodného domu. Domu, kde se ještě donedávna mohl cítit v bezpečí. Domu, který ráno opustil…
28 28
45 45
„Nevím, nějak se mi to nezdá. Asi bychom se měli vrátit domů.“ „Ne, měli bychom nastoupit. Vím to. Nevím sice jak, ale prostě to cítím. Má to tak být.“ Věděl, co tím myslela. I jeho vlastní instinkty se ho snažily přesvědčit, aby opustil ten zvláštní břeh. Tížilo ho však něco, co mu napovídalo, že by neměl. Protože ho ale nenapadlo, co by to mohlo být, nechal se zlákat představou bezstarostného a bezbolestného života. Hned jak přistoupili i oni, loď vyplula. Jako kdyby čekala už jen na ně.
Nikdy víc nespatří své město, svou rodinu. Stáli u zábradlí, hledíce na vzdalující se pevninu. Navzdory všudypřítomné kráse a naději ho stále něco zneklidňovalo. Pokud tam není žádné zlo, určitě se brzy setkám i se svou rodinou, ubezpečoval sám sebe. A hned věděl, v čem problém spočíval. Najednou se mu vybavil poslední rozhovor mezi ním a maminkou: ‚Dnes nikam nechoď, víš, že je to nebezpečné. Nemáme kam utéct, ale kdyby bylo nezbytně nutné domov opustit, víš, že bychom měli zůstat pohromadě.‘ Po jejích slovech na okamžik zaváhal. ‚Já se brzy vrátím, slibuju,‘ řekl po chvilce a vyběhl z domu. ‚Vrať se hned! Prosím!‘ volala za ním matka, ale on to, byť s těžkým srdcem, ignoroval... „Mary,“ zašeptal. „Já ještě nemůžu odplout. Musím se vrátit domů. Slíbil jsem to.“ „Ale vždyť teď jedeš do nového domova. S rodinou se určitě zase setkáš.“ Věděl, co tím myslela. „Jenže já to slíbil. Neboj, i když se teď vrátím, stejně se jednou zase sejdeme. Slib mi, že tam na mě počkáš a že nezapomeneš.“ „Slibuju,“ vzdychla. Ani pro jednoho to nebylo lehké. „Nás dva nerozdělí ani smrt.“ To ho trošku uklidnilo. „Nikdy tě neopustím,“ řekl ještě, než se naposledy objaly a on skočil do vody dřív, než si to jeden z nich rozmyslí a než jim břeh úplně zmizí z dohledu. Kdyby se mu snažila bránit v návratu, asi by zůstal, i přes veškeré výčitky svědomí. Kdyby ho prosila, aby ji neopouštěl, poslechl by, nedokázal by ji nechat samotnou na cestě do neznáma. Ale ona, nejlepší kamarádka, kterou kdy měl, ho v tom podpořila. Nechtěl si připustit, kolik času bude muset strávit bez ní. Snažil se soustředit jen na to, jak se dostane na pevninu, a pak domů. Dopadl do vody. Chtěl začít plavat ke břehu, ale nešlo to. Jako kdyby se ho nějaké neviditelné ruce snažily stáhnout ke dnu. Jeho, nejlepšího plavce z celé jejich ulice. Zatímco se plavidlo pomalu vzdalovalo, on bojoval o to, aby udržel hlavu nad hladinou.
44 44
NEUMANOVO VLNĚNÍ, 1. ČÁST—TEMNOTA Jakub Hromádka, 17 let Temný umělý prstenec okolo země se pomalu a s jistou důstojností pohyboval prázdným prostorem, když tu nekonečný klid vesmíru rozrušilo Neumannovo vlnění. Automatizované strážné stanice na zemském orbitě vysunuly senzory a odečítaly hodnoty. Po chvíli zdánlivého klidu začali vyplouvat z mezi prostoru temné lodě. Jedna stejná jako druhá. Dokonalý design tmavě černého kovu rušily pouze vytažené zbraňové systémy, díky nimž každá loď vypadala jako obrovský jehelníček. Na palubě jedné z nich stál komandér a pozoroval na obrovské obrazovce vesmír snímaný senzory. Mezi Zemí a jeho armádou nestálo nic kromě umělého prstence, který byl podle Zemské propagandy totální ničivou zbraní. „Pche! Totální zbraň, spíš další zemské lži.“ Pomyslel si komandér a vydal rozkaz k útoku. Dole na Zemi, v ústředí pro ochranu, právě sledoval generál, rudý vztekem, flotilu, která právě vystupovala z meziprostoru. „Hajzlové! Špinaví otroci! Zrádci všeho lidstva!“ řval ve své bezmoci, až se nakonec slabě usmál. „Odpalte to!“ technici u počítače chápavě přikývli a začali zadávat spouštěcí sekvenci. „Pane!“ zavolal jeden z důstojníků, „zachytili jsme změny Neumannova pole s epicentrem v umělém prstenci.“ Komandant se krutě usmál: „Uvidíme co ta jejich zbraň vydrží. Vypalte všemi systémy!“ „Generále, máme tu odchylku v proudu!“ vykřikl jeden z techniků a hned po něm další: „Neumannovo pole se nechová tak, jak má“ a další: „Celý systém není pod kontrolou!“ Obrazovky zablikaly a ztmavly. Celý prostor osvítilo červené nouzové světlo, ale po několika vteřinách pohaslo i to. Komandant s uspokojením sledoval rozpadající se prstenec. Tajná zbraň země, nic co by nedokázalo zničit pár dobře mířených ran. Když tu palubu lodi osvítil obrovský výbuch. Jeden z techniků na lodi odečítal hodnoty z počítače: „Neumannovo pole je nestabilní. Může nás to všechny zničit.“ „Zpátky, ustupujeme!“ zařval komandant. Celá flotila se ponořila do meziprostoru. Vesmírem se šířilo neustále silnější a silnější vlnění. Poničená zbraň Země udržovala vlnění neustále rozbouřené. Vlnění se šířilo nekonečnou rychlostí od jednoho konce vesmíru k druhému. Každý motor mezilodí, každá zbraň se stávala nefunkční. Lidé umírali na Neumanovo přetížení a každá loď, která právě zdolávala vesmír pomocí mezimotorů byla navždy uzavřená v meziprostoru.
29 29
A na Zemi pole získávalo energii z každého možného zdroje. Atmosféra planety ztmavla, jak pohlcovala jakoukoliv energii. Světlo, teplo, cokoliv... Jayson stál u obrazovky a dychtivě sledoval zbývající vzdálenost. Již jenom pár hodin a je u cíle. U cíle, na který byl připravován celý svůj život. On a jeho skupina měli osvobodit vesmír a zvrátit následky katastrofy, která jím otřásla již před více než dvě stě lety. Narodil se zde na generační lodi, která se pomalu přibližovala k Zemi. Cestování vesmírem bez použití Neumannova pole byla zdlouhavá a náročná práce. Trvalo téměř celých sto let, než dorazili ke svému cíli a žádný z původních členů posádky se toho nedožil, ale konečně jsou zde. Země. Jayson jí mnohokrát viděl na snímcích. Nenápadná malá města splývající s okolím. Celý povrch porostlý zelení. Lidé proměnili Zemi v ráj. Nemohl se dočkat, až to všechno uvidí. Šedá ocelová loď mu připadala k uzoufání nudná. A konečně je tu. Ale Země nevypadala jako na projekcích. Celá obloha byla zahalená temnými mraky, přes které nebyl vidět povrch planety. Jayson zklamaně hleděl na obrazovku. Kam se poděla ta krásná modrá planeta s nadýchanými bílými obláčky? Místo toho černá nevlídná koule. Co se tu mohlo stát? Ale nebyl čas na rozjímání. Siréna se rozeřvala a po celé lodi se rozléhal syntetizovaný hlas: „Dostavte se na paluby výsadkových lodí!“ Jayson se rychle rozeběhl do doků. Je pilot a musí být na svém místě včas. V docích prošel rychlou kontrolou a pak už skočil do pilotního křesla. Slyšel, jak na palubu přichází další lidé. Pohlédl na obrazovku, která zprostředkovávala komunikaci s hlavním počítačem lodi. Výborně, už jsou všichni. Odeslal signál a vzápětí zablikala kontrolka povolující start. Se zasyčením se výsadková loď pomalu a důstojně vydala směrem k Zemi. Na radaru zazářily čtyři body označující další výsadkové lodě. Vše jde přesně podle plánu. „Tady alpha 1, vstupuji do atmosféry!“ řekl Jayson a ponořil se do temných oblak. Výhled z kokpitu mu zakryla souvislá vrstva dokonale černých mraků. Takhle to vypadat nemá. Na to nejsme připraveni. Uvědomil si Jayson, když tu se z reproduktorů vyvalila kakofonie zvuků. Srdceryvné kvílení a hrůzyplný řev se mísil spolu s tichým praskáním atmosférických poruch. Jayson rychle vypnul rádio. Co to proboha bylo? podivil se a zkontroloval radar. Nefungoval. Zkusil přepnout na signál vysílaný z vesmírné lodi. Žádná odezva. Jayson začínal být zoufalý. Jak může přistát, když ani neví, co je pod ním? Obloha před ním se rozzářila blesky. Monitor několikrát zablikal a namísto obvyklého obrazu se objevila tvář muže. Bohužel ne moc krátkou dobu. Jayson si ho stěží všiml. A pak počítač vypadl. Světla zablikala a zhasla. Celý kokpit se utápěl v absolutní tmě, rušené pouze výboji blesků. Celá loď se začala zuřivě třást. Jayson sáhl po řízení, aby vyrovnal let, ale posilovače řízení nefungovaly a bez nich nemohl to obrovské monstrum ovládat. Jayson zápasil všemi silami o udržení kurzu, ale žádný systém nebyl funkční. Nevěděl, jak dlouho ještě poletí, ani jestli tenhle střemhlavý pád přežijí.
30 30
Čekalo je už jen věčné vysvobození. Mezerami mezi stromy k nim pronikaly zlaté sluneční paprsky. Běželi lesem. Smáli se, sami ani pořádně nevěděli čemu. Připadali si lehcí, jako kdyby nic nevážili a volní, mnohem více než na padáku. Jako v pohádce. Mary udělala stojku a několik kroků po rukou, než se postavila zpět na nohy. Tom si všiml, jak i její světlé, teď trošku rozcuchané a v příjemném vánku rozevláté vlasy, získaly nazlátlý odstín. Slušelo jí to, jako ještě nikdy. „Pospěš si!“ zavolala na něj svým zvučným hláskem a zrychlila. Zněl teď mnohem zvonivěji, než kdy dřív. „A kam to vlastně běžíme?“ napadlo ho najednou. „Nevím, záleží na tom? Že ně nechytíš!“ Měla pravdu. Ani jemu se vůbec nechtělo zastavovat. Měl pocit, jako kdyby spíše letěl, než běžel. Nezáleželo na tom, kam cesta vede, vždy se mohli otočit.
Věděli, že v tak silných vlnách nemají šanci na přežití. Jakmile vyběhli z lesa, ocitli se na rozlehlé písečné pláži. Konečně zastavili. Pohled na oceán je naprosto uchvátil. Oba jej spařili prvně. „Co myslíš, kde asi jsme?“ špitla. „Nevím,“ odpověděl. „Tak pojď.“ Vydala se směrem k nedalekému přístavu. Stejně jako on, i ona musela tušit, co ji tam hrozí. Přesto tam šla. Chlapec také cítil, jak ho to místo přitahuje. Ač věděl, že by neměl, následoval kamarádku.
Vyhlídka na společnou smrt byla lákavější, než to, co by je čekalo, kdyby měli žít dál. Z přístavu, jenž tvořilo pouze několik menších, mramorových budov se právě chystala vyplout krásná loď. Vůbec nepřipomínala ta železná válečná plavidla, o kterých se teď doma pořád mluvilo. Sice žádné z nich nikdy neviděl, ale jejich popis na tuto krásnou plachetnici potřenou perletí rozhodně neseděl. Všechna její okna i dveře zdobily pozlacené rámy, na stožárech se matně leskly stříbřité plachty. Vše kolem jako by zářilo. Podobné místo ještě nikdy nenavštívil. Více než pohádku mu to začínalo připomínat ráj. „Pospěšte,“ oslovil je starší muž, pravděpodobně kapitán. „Loď za chvíli vypluje. Na další byste si museli nějakých pár hodin počkat.“ „Kam to jede?“ zeptala se dívka. „Přeci daleko od válek, strachu, bolesti a zla. Tam, kam vás odveze, je už jen věčná svoboda, klid a bezpečí.“ Usmál se. „Dokud se sami nerozhodnete přejít do dalšího života.“ Šibalsky na ně mrkl a nastoupil. „Tak pojď“ řekla Mary a chtěla muže následovat.
43 43
POSLEDNÍ SKOK Kateřina Pražáková, 16 let
Stáli na samém vrcholku útesu. Poslední zbytky slunečního světla jim umožnily vidět mohutné vlny desítky metrů pod nimi, tříštící se o skaliska. Vítr sílil. Blížila se zima. A konec. Jarní vánek je hladil po tvářích. Rozběhli se a skočili. „Tome!“ zajásala Mary. „My letíme! Povedlo se to!“ „Jo,“ přitakal. „Stálo to za to.“ Ale přesto si stále nebyl jistý, zda učinili správně. Padák patřil Maryinu otci. Oba by z toho měli hodně velký průšvih, kdyby se dozvěděl, že si ho půjčili bez jeho svolení. Hned si však uvědomil, že větší problém spočíval v něčem jiném. Takové zoufalství v očích své matky ještě neviděl. Ne, když se chtěl jen na chvíli setkat s Mary… „Jsem ráda, že jsem tu teď s tebou.“ „Kvůli nikomu jinému bych tolik neriskoval.“ „Dobře to dopadne. Doteď se tu nic nestalo, ani tuhle chvíli nám nic nepokazí, uvidíš.“ Věřil jí. Nepříjemné vzpomínky na ráno brzy pustil z hlavy. Bylo krásné dopoledne, překrásné počasí a krajina pod nimi vypadala přímo kouzelně. Najednou se cítil úplně volný. Tady, daleko od všech starostí a trápení! Jen on a Mary - ta nejskvělejší a nejúžasnější dívka, kterou kdy poznal-na ničem jiném teď nezáleží. „Také jsem rád, že tyto chvíle prožívám právě s tebou.“
Jejich utrpení se chýlilo ke konci. Počasí se náhle změnilo. Během několika vteřin se prudce ochladilo, setmělo a jarní vánek se proměnil doslova ve vichřici. „Co se to děje?“ vylekala se dívka. „Nevím! Nelíbí se mi to! Zkus přistát!“ „Jasně!“ „Ne tak prudce.“ „Já vím! Zaseklo se to!“ „Jak to myslíš?!!!“ „PADÁME!!!“
42 42
A v tu chvíli ucítil hrozivý náraz a bezpečnostní pásy se mu zařezaly do těla. Uslyšel sténání železa a pak už jen tma... Jayson se pomalu probíral z bezvědomí. Se zasténáním si sáhl na hlavu. Nahmatal obrovskou bouli. To vysvětluje tu nesnesitelnou bolest hlavy. Ale proč je tady tma? Oslepl jsem snad? Hlavou mu vířily neuspořádané myšlenky. Kde je zbytek posádky? Najednou ticho okolo prořízl zvuk výstřelů a pak hrůzyplné a bolestivé zařvání. Co se to děje? „Pomóc, pomóc!“ vykřikl Jayson, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Jenom kdesi na pomezí slyšitelnosti slyšel tiché, temné vrčení. Klid, jen klid, přesvědčoval sám sebe. Začal ohmatávat okolí, když tu pod sebou ucítil malý kapesní světlomet. Zapnul ho. Kužel ostrého světla ozářil kokpit. Já vidím! Já vidím! chtělo se mu radostí křičet, ale nakonec udržel své emoce na uzdě. Moc toho nevěděl. Proč ho posádka opustila? Proč nikdo neodpovídal na jeho volání? A kdo tam venku střílel? Pokusil se opět nastartovat systémy lodi, ale jakékoliv jeho pokusy skončily bez odezvy. Jayson se rozhodl vyrazit ven. Pootočil manuálním ovládáním a těžké hydraulické dveře se s tichým syčením otevřely. Kužel světla osvítil hrůznou scénu. Jayson stěží potlačil výkřik. Palubu před ním pokrývala těla jeho posádky, jeho přátel. Jak zahynuli? Každý z nich měl na těle škrábance a stopy zubů, které trhaly jejich maso. Co se to tu stalo? Jayson slepý vztekem strhl ze zdi pušku a zavrčel: „Tak pojďte, vy bastardi! Mě nikdo kamarády žrát nebude!“ Pohodil světlomet na zem a vyběhl ven. Zahalila ho neproniknutelná tma. Kde to je? Kam se poděl transportér? Uslyšel tiché, zlověstné zavrčení. Vypálil po směru zvuku krátkou salvu. Vrčení z opačného směru. Jayson se otočil a zařval: „Tak kde jste vy parchanti!“ Skrz tmu uviděl pár rudě žhnoucích očí. Dva body se s tichým zavrčením zase ztratily a po chvíli se ozvalo dlouhé táhlé zavytí. Jayson před sebou mával zbraní a pomalu ustupoval. Dva, tři, čtyři kroky, když tu narazil do něčeho velkého a studeného. Zrychlil se mu tep. Prudce se otočil a spatřil pramínek světla. Výborně! To znamená že tu musí žít lidé! Vydal se ke zdroji světla. Chvíli obcházel ten kovový příbytek, až se nakonec dostal ke dveřím. Nakoukl dovnitř a uviděl palubu své výsadkové lodi. Ale to není možné! Kam se poděl ten několik kilometrů dlouhý kužel světla, který měl paprskomet vydávat. Proto byla venku taková tma, když tak neuváženě vyběhl ven. Přistoupil k světlometu a podíval se nastav baterky. Ukazovala údaj 97%. „Sakra proč nesvítíš!“ zuřivě bouchl Jayson do plastového krytu baterie. Ale světlo nemělo stále správnou intenzitu. Vytáhl další, opět nic a další a další. Podlaha se pokryla poškozenými světlomety, až nakonec Jayson pokrčil rameny, namátkou vybral jeden z nich, přes rameno přehodil pušku a vyrazil ven. Kužel světla osvítil okruh několika stromů před ním, ale Jayson byl rád, že vidí na cestu a že může konečně odejít z lodi.
31 31
Zhluboka se nadechl a vyrazil hlouběji do hustého lesa. Kužel světla ozařoval další a další staleté stromy a z lesa okolo vycházely roztodivné zvuky. Dlouhé táhle zavytí na chvíli zaplašilo vše ostatní. Celý hvozd se rozezněl vytím. „Sakra!“ odplivl si Jayson a urovnal zbraň na rameni. Vytí ustalo a lesa se opět zmocnilo ticho, rušené jenom praskáním větví a jinými tichými přízračnými zvuky. Jayson opatrně našlapoval a poslouchal ticho lesa. Neviditelný zabiják mohl přijít odkudkoliv. Když tu náhle uslyšel tichý dětský smích. Nerozhodně se zastavil. Zbláznil se snad? Čekal a nervózně poslouchal tichu okolo. Otáčel se, kužel světla odhaloval další a další stromy. Nic jiného. Další smích! Otočil se po směru zvuku a vypálil. Ozvalo se zasténání dřeva, jak si jeho kulky hledaly svou cestu skrz kmeny stromů. Větvě s praskáním dopadaly na zem. „Cvak, cvak, cvak!“ ozvala se zbraň, jakmile došly náboje. Lesa se opět zmocnilo ticho, až na vyděšené výkřiky zvěře a nyní již naprosto zřetelný dětský smích. Jayson se rozeběhl. Dál od téhle bizardní scény. Běžel a v duchu stále slyšel dětský smích až se bez dechu zastavil na malé mýtině. Usedl na zem a světlometem prozkoumával okolí. Když tu kužel světla dopadl na budovu. Jayson byl ihned na nohou. Snad konečně narazil na obydlené místo! Vešel do té malé budovy a světlomet ozářil prázdnou místnost s jednou židlí, počítačem a nástěnnou mapou. Na zemi ležely dvě bílé kostry. Jayson zamířil k počítači. Co ti lidé před svou smrtí dělali? Co se tu vůbec stalo? Na to vše by zde mohl dostat odpověď. Každý jeho krok vyhazoval obláčky prachu. Připadal si jako v chrámu. Překročil jednu z koster a podíval se na obrazovku. Na monitoru promlouval muž s hustým knírem. Ten muž, kterého viděl při přistání. Rád by věděl kdo to je? A co vysílal? Dotkl se klávesnice, ale na monitoru neustále zůstávala ona tvář. „Tak další z neobjasněných tajemství této planety.“ zabručel si sám pro sebe a přistoupil k velké nástěnné mapě, ve snaze najít nejbližší město. Jen co se dokázal v mapě trochu orientovat vyrazil dál. Toto místo mu nahánělo husí kůži. Venku ho obklopila opět absolutní tma rušená jen slabou září světlometu. Ale už si začínal zvykat. Po té kobce, přeplněné starými vzpomínkami mu les připadal osvěžující. Po chvilce nerušené chůze slabý kužel světla osvítil první budovy města. Konečně! Jasyon se zastavil, když tu uslyšel zvuk na pomezí slyšitelnosti. Zaposlouchal se a zvuk tu pořád byl. Snad to nebude další halucinace. S novou nadějí vyrazil dál do města. Cestou odhaloval staré a poničené domy, trosky aut, bývalé obchody, suspenzorové výtahy, teleportační šachty. Všechno zničené a nefunkční. Město okolo začínala pozvolna osvětlovat umělá bělavá záře. Zvuk byl neustále silnější, ale Jayson ho nemohl nikam zařadit. Obezřetně se dál přibližoval centru města. Už téhle planetě nevěřil. Kdo ví, co ho čeká za dalším rohem?
32 32
Ani se mi nechce vstát. Vzdávat se pocitu, o kterém nevím přesně, co znamená, ale naplňuje mě až po okraj něčím nepopsatelným. Když se ale znenadání zadívám do dálky, je mi jasné, že to nejhezčí mě teprve čeká. Ano, na obzoru se klenou ocelová mračna, zvedá se teplý vzduch. Vše živé jakoby ustupuje do ústrani. Květy zavírají okvětí, aby se jejich pestré šatečky nepotrhaly. Stromy vytvoří neprostupný obranný štít a chrání les, stůj co stůj. Já si připadám jako ve snu. Jsem tu najednou docela sama... Čekám, jestli má alespoň pro mě blížící se bouřka nachystané nějaké překvapení. Měla! Blesky křižuji oblohu za doprovodu pravého hromového koncertu. Bojím se, aby to pro můj svět nebylo nebezpečné! Bláhová - copak by příroda dobrovolně zničila to, co pro tebe sama vytvořila? Jistě ne, nemusím tedy mít strach. Oddávám se užaslému pohledu na burácející oblohu. Čas letí, jakoby běžel důležitý závod. Vnímám každý jeho pohyb, svaly pumpuji a srdce bije čím dál rychleji. Najednou nečekaně protnul cílovou čáru a nastalo ticho. To dělá vždycky. Nic se nehýbalo. Teď už vím, že ačkoliv byl lijavec pekelně silný, nebezpečí je zažehnáno. Harmonie zůstala neporušena, slunce zase vykukuje a vykresluje úsměvy na tvářích pod sebou. Našpulí rty, piskne a mraky jsou v okamžiku pryč. Zároveň opět povolá obyvatele skvostného obydlí a hlásí, že je po všem. Široko daleko je slyšet oddych, úleva. Jen já, protože jsem nakonec chtě nechtě - stejně člověk, vím, že když je příroda sama sebou a NIKÝM jiným, je tohle opravdu tím nejnádhernějším místem! Vším kolem jsem uchvácená, l když naprosto spokojená, také už opravdu unavená. Zavřu oči a beze strachu ulehnu na záda - můj milovaný mech tu naštěstí pořád je. Ale, co je tohle? Nade mnou se cosi stříbrného houpe. No jistě, to kapky deště uvízly v pavoučím království. Kouzlo pavučiny je v tuto dobu velmi silné, a tak mi jen přiřkne sladký sen, který mě bude střežit. Miluji to tady a nevzdala bych se svého druhého domova za nic na světě.
41 41
KOUZLA Anna Vojtová, 18 let Zase nemohu najít klíče od domu. Jsem k smrti unavená a nohy mě sotva nesou. Tento náročný den mě opět nutí toužit po útěku do jiné galaxie. Na mé nejoblíbenější místo, které nikdy nezklame. Vždy mě jemně uchopí do náručí, zpívá ukolébavky, utěšuje mě a chrání před shonem dnešního světa. Světa lidí, kteří pořád jen někam spěchají. Přestože mě zmáhá ospalost a únava, bezmyšlenkovitě zabouchnu dveře a... Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Snad jsem přiletěla na křídlech ptáků, kteří nade mnou krouží v hejnech a vytvářejí nádherné obrazce. Jejich zpěv je až ohlušující, ale nikoho tady neruší. Tito zázrační tvorové totiž zpívají tak čistě a přirozeně, soprán a tenor se skvěle doplňují, křidlo střídá křídlo a vzduch hltá každičký jejich pohyb. Připadám si tu jako Malý Princ. Mám malou planetku, na ní svou růži. A beránek za ohrádkou sem žádného jiného návštěvníka nepustí. Zde je náš vlastni svět, království, o kterém nemá nikdo ani nejmenší tušeni. Dívám se na přívětivě se tvářící mech, který mě láká svou šťavnatou zelenou barvou. Měkce dosednu a musím se pousmát. Ačkoliv obraz, který mám před sebou, nevidím poprvé, vždy znovu a znovu mě zahřeje u srdce. Čitím tu náhlou úlevu a pohodu, obklopena jen věcmi, kterým dokonale rozumím. Vše je tu až v neuvěřitelném souladu. Bílé mráčky se sem tam líně povaluji na jinak dokonale vyleštěné obloze. Bronzový požár ale neuhasí. Paprsky slunce bez nepřítele prostupuji křovinami a snaží se dostat i skrze jehličnaté větve. Stromy však drží pohromadě, jako bratr a sestra. Jsou tu jeden pro druhého - potřebnou oporou pro život. Ve stínu, nad kterým se sebevědomě a s velkou pýchou tyčí, roste borůvčí. Nerušené a mírumilovně provoní celý okraj lesa. Zafouká-li vítr, stromy se v jeho poryvu na okamžik ladné roztančí, a vůně, která mi zamotává hlavu, konečně doklopýtá až na druhou stranu rozkvetlé louky. Tam se na lince mezi nebem a zemí tiše rozplyne. Zrak mi ulpí na paletě barev rozlité na louce. Jen slepý člověk, zahleděný sám do sebe, by mohl veselé moře přehlédnout. Květiny mě volají mezi sebe! Hovoří řečí, která je mi blízká, a tak se kutálím ze svahu dolů, mezi ně. Čitím, že nemohu být šťastnější. Jen co se k nim přiblížím na dosah, otevřou voňavou náruč a bez okolků mě přijmou. Uvítací ceremoniál je jeden z nejhezčích na zemi. Vůně lesních plodů se klene vysoko nad námi. Tady, u půdy, kde se tep života nikdy nezastaví, ji přehluší vůně jiná. Sladká, nejednotná. Každý květ, stonek i lístek tu má pevně dané místo a na konečném kouzlu svůj nemalý podíl.
40 40
A konečně se mu otevřel výhled na obrovské otevřené prostranství, nad nímž se vznášela holo-obrazovka, na které hovořil opět ten muž s hustým knírem. Z reproduktorů na okrajích náměstí se ozýval hrubý, hluboký hlas, přerušovaný častými zvukovými chybami: „….Prosím o.... Pošlete další posily.... Neumannovy generátory ve městech fungují.... Potřebujeme další techniku... Prosím ozvěte se.... Každým dnem sledujeme nebe.... Doufáme, že přiletí další...“ A záznam se opakoval neustále dokola. Na náměstí bylo shromážděno nejméně tři sta lidí. Všichni zírali na holoobrazovku jako zhypnotizovaní. Po chvíli vylezl na stupínek uprostřed davu malý, tlustší muž, oblečený v zemské intergalaktické vlajce. „Lidé, slyšte, já třetí prorok Toho-Jenž-Mluví Vám žehnám!“ V odpověď se mu ozvalo nadšené zvolání: „Ten-Jenž-Mluví! Ten-Jenž-Mluví!“ Prorok na stupínku si vyjednal vztaženýma rukama klid: „Já třetí z Proroků jsem dnes uviděl zázrak. Prosbu Toho-Jenž-Mluví.“ Opět následovalo nadšené volání: „Ten-Jenž-Mluví! Ten-Jenž-Mluví!“ „Na nebi vzplála hvězda! Jasné znamení od Toho-Jenž-Mluví!“ pokračoval prorok. „Ten-jenž-mluví říká: sledujeme každá den nebe. A já ho sledoval! A dnes se objevilo znamení! Ten-Jenž-Mluví nás žádá! Nekrčte se ve svých městech! Zničte bezvěrce! Ten-Jenž-mluví je věčný. Je s námi po celé tři generace a osvětluje naši temnou budoucnost. A teď je čas mu vše navrátit! My věrní dobijeme celý vnější svět! Vyrazme pryč z města dál do prostoru okolo a ukažme lidem správnou víru!“ Prorok očividně svou řeč skončil a lidé padali na kolena a řvali: „Ten-JenžMluví! Ten-Jenž-Mluví!“ Jayson odklopýtal dál od náměstí. Proboha co toto mělo znamenat? Nemohl uvěřit tomu co viděl. Ti zoufalí lidé poslouchali blázna. Dříve běžná technologie je pro ně dnes modlou. Nevěděl, co si má myslet. Konečně potkal lidi, ale o takovéhle nestál. O fanatiky bez kouska rozumu. A to všechno jsme vlastně způsobili my, uvědomil si Jayson. Kvůli nim se teď tyto krvelačné hordy vrhnou do okolí města a budou ničit a převádět ostatní na svou víru. On ví, co prorok uviděl. Musel to být výbuch jedné z výsadkových lodí, ve které nezvládl pilot řízení. Motal se ulicemi města, až nakonec narazil na starý park. Vrávoravě vklopýtal dovnitř. Naskytl se mu hrůzný pohled. Uprostřed parku stály kdysi sochy, nyní měly všechny kromě jedné zurážené hlavy. Jen jedna na něj pomrkávala tváří s hustým knírem. Na podstavci stálo napsáno: GENERÁL WOJKOVITZCH. Přes tělo sochy se skvěl krvavě rudý nápis: Takto dopadnou bezvěrci! A vedle ní bylo pět těl nabodaných na kůl. Jayson se s hnusem obrátil. Žijí tu ještě lidé? Ze stínu stromů vystoupily nějaké postavy: „Kdo ruší klid Toho-Jenž-Mluví?“ „Jděte pryč, vy zvířata!“ zvolal Jayson a vytasil zbraň. Zpoza pomníku vyšel starý muž a ukázal kostnatým prstem na Jaysona: „Já jsem druhý prorok a každý bezvěrec musí být bez milosti zabit! Tak praví vůle Toho-Jenž-Mluví!“
33 33
Neznámí lidé se začali hrozivě přibližovat k Jaysonovi. Ten pomalu ustupoval před zfanatizovaným davem a máchal před sebou kulometem. Útočníci v jeho mysli nabývali groteskních podob krvelačných zvířat s vyceněnými tesáky. „Ááááá!“ zařval a vypálil. Uslyšel sténání a křik. Automaticky zaměřoval. A další dávka, divoký zvířecí křik. Ještě jedna a konečně se rudá mlha rozplynula. Nevěřícím pohledem zíral na rozervaná těla. Co jsem to udělal? Krev byla všude, na stromech, na zemi, na soše generála Wojkowitzche. Nevěřícně se podíval na kulomet i ten byl od krve. Znechuceně ho odhodil a rozeběhl se pryč. Pryč od tohoto místa. Pryč z téhle planety! Hnusná Země, která dělá z lidí zvířata! Nenávidím ji! Dělá zvíře i ze mě! Jyson běžel dál. Dál od města. Běžel temnotou a jen zázrakem nenarazil do žádného ze stromů. Až vysílením zastavil a opřel se rukama o kolena. Rozhlédl se. Všude kolem byla absolutní, neproniknutelná tma. Jayson se narovnal. Kde to jsem? Jak dlouho jsem běžel? Tok jeho myšlenek přerušilo tiché zavrčení a pak zavytí. Sakra! Museli mě sledovat! uvědomil si Jayson. Automaticky se postavil do bojového postoje a napjal všechny smysly. Slyšel šustění spadaného listí a tiché vrčení. Po chvíli uslyšel přibíhat dalšího nepřítele. A pak dalšího a dalšího. Jayson obezřetně stál, připraven na bleskovou reakci. Uslyšel agresivnější zavrčení, a to už se na něj jeden z lovců vrhl. Jayson ucítil ostré tesáky, které se zařezávaly do jeho ruky. Díky těžkému tréninku na palubě generační lodě odkopl zvíře pryč, nakrčil se a řekl: „Tak pojďte, vy hajzlové!“ Po ruce mu stékal proud krve, ale to teď nevnímal. Přesně, jak ho tahle planeta naučila! Bij se jako zvíře o holé přežití. Skočil po něm druhý. Ostré zuby mu nyní pronikly hluboko do ramene. Bolestí mu vlétly do očí slzy, ale ještě dokázal i tohoto agresora odehnat. A pak skočil další a další. Do rukou se mu zabodávaly ostré zuby. Přes vrčení smečky, která se snažila co nejrychleji se dostat k jídlu, uslyšel volání dětského hlasu.
Abychom mohli slova používat jako nástroj pomoci, musíme se nejdřív umět dívat kolem sebe. Počítače a mobilní telefony nám čím dál víc oslepují zraky a infikují nás netečností. Nejenom, že ztrácíme schopnost emoce druhého vycítit, ale sami je méně a méně dokážeme projevovat, čímž se role přátelství stává ještě obtížnější. Máloco nás dojme, sotva něco rozesměje a rozpláče nás jen opravdu hluboký zážitek. Stáváme se uzavřenějšími a bezprostřednosti se bojíme už proto, že by se tím mohla ukázat naše zranitelnost. Ale jak má potom přítel v tváři s maskou otupenosti skutečně rozeznat naše vnitřní pohnutky? Jen stěží. S notnou dávkou snahy to však přece jde. A pak přichází to nejtěžší. Poznáte-li na někom, že potřebuje vaši psychickou pomoc, slova dostávají plnou moc. Správně je volit není snadné, odborník by řekl, že to vyžaduje notnou dávku společenského taktu a sociálního cítění, nic z toho však z žádných knížek nevyčtete. Je třeba použít srdce. Každému z nás v krizových chvílích pomůže něco jiného, stačí sebeobyčejnější věta, která však dovede změnit pohled na svět. V nedostatku citu mnozí hýří planými řečmi, košatou útěchou bez zaujetí, která se však nikdy nestane záplatou na bolestivé rány. V pomoci musí znít upřímnost. Jedině tak dokáže řeč dodat druhému sebedůvěru, pocit, že se ho přítel zastane a že nebojuje s nástrahami světa sám. Jedině tak může opravdu zachránit i to nejcennější, co máme.
Jayson stál před svou vesnicí, v ruce držel dlouhé kopí a hleděl kamsi do tmy. Měl štěstí, že ho téměř po celé jeho putování pozorovala místní holčička, jinak by byl zahynul ve spárech smečky tmy-vlků, jak těm zvířatům říkali. Podíval se na své ruce. Už jasně viděl obrysy. Výborně. Konečně se začíná měnit. Oči mu rudnou a Neumannovo pole mění jeho zrakové ústrojí tak, aby viděl i v této naprosté tmě. Už dávno zapomněl na svůj úkol zamezit dalšímu šíření vln, sám by to nezvládl a dnes by byl schopen zdroj vlnění dokonce i bránit. Nyní věděl, kde je jeho místo. Zde! Tato planeta, na první pohled krutá a bezcitná, má svoji krásu, svůj nezpochybnitelný charakter. Ještě jednou se rozhlédl okolo. V dálce viděl temný obrys lesa. Krásná krajina, krásná planeta. Přece se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A tahle planeta ho jisto jistě posilovala.
34 34
39 39
SLOVO - KLADIVO NEBO NÁPLAST?
RELATIVNÍ REALITA
Kateřina Kubíková, 19 let
Jana Pipková, 17 let
Opravdu umí slovo zachránit život? Jistě. Možná stejně dobře jako lékaři. Troufám si dokonce tvrdit, že i ten nejlepší lékař by byl beze slov na veškeré nemoci a neduhy krátký. Doktoři přece neléčí jen poraněné lidské údy či špatně fungující orgány. Léčí pacienta celého a co především, léčí jeho duši. A nemusí být vzdělaní psychologové. Nikdo z nás nemusí být psycholog a přesto může pomoci člověku v tísni lépe, než tisíce výborných specialistů s nic neříkající tváří a žalostně otřepanými frázemi podpory, jež mnohokrát řečené úplně cizím osobám bohužel už dávno ztratily stopy hlubší citové angažovanosti. Proč? Není to tak jednoduché. Zdaleka ne všechna slova mají onu tajemnou moc pomáhat. Vysílání v rádiu, které informuje občany o vzrůstajícím počtu lidí úspěšně bojujících s rakovinou jen těžko podá pomocnou ruku člověku, jenž se s touto nemocí potýká a každé ráno stojí tváří v tvář smrti. Stejně jako scéna vystřižená z amerického filmu, kde psychiatr svou terapií podle předem daného scénáře zázračně vymaní člověka ze spárů těžké deprese. Redaktor v rádiu, hlásící zprávy takového kalibru denně, se totiž nesnaží vcítit se do lidí nepředstavitelně trpících. Povídá do plechového mikrofonu o bezejmenných. Herecpsychiatr možná o skutečných trablech svého kolegy vůbec neví, herec v depresi zas s největší pravděpodobností vůbec žádnou depresi nemá. Jsou to jen lépe či hůře vykonstruované situace obklopující náš život ze všech stran. Vykonstruované, a proto nikomu žádnou opravdovou duševní rehabilitaci nepřinášejí. Ani Rodinná pouta s jejich každodenní dávkou emocí lidský život ovlivnit nezvládnou. A přesto je moc vyřčeného opravdu bezbřehá. Důkazem nám mohou být mnohé slovní šarvátky, jež dovedou ublížit snadno a rychle. O to déle se na ně zapomíná. Od úplného nepochopení našeho sdělení nás často dělí jen krůček, jehož překonání může mít katastrofální následky. Jediná věta vyřčená byť v afektu a za nepřítomnosti rozumu může na vždy zničit dlouholeté přátelství či jiný cenný vztah. Snad i lidský život. I slova, pronesená s ledovým klidem, mohou probodnout lidské srdce tak, že ho i ten nejlepší plastický chirurg světa nesešije zpět. Mohou být kapkou, která převáží misky vah na stranu nesnesitelnosti pozemského bytí, mohou dopadnout s drtivou silou, jež proboří tenkou vrstvu ledu držící nás nad vodou, když je tíha všech starostí na nás doléhajících příliš veliká. Bojujíce sami se sebou někdy ve své sobeckosti nevnímáme, že se někdo v okolí také může potýkat s mnohem horšími břemeny, že je třeba na pokraji svých sil a namísto naší nevrlosti zoufale čeká na projev soucitu. Z naší slepoty obvykle procitneme, až když je pozdě.
38 38
Prostorem kráčí Dívka. Před ní je Nic a za ní Svět. Tmavé vlasy padající ve vlnách na záda a lesknoucí se v načervenalém svitu slunce, maličko rozpažené ruce a zasněný úsměv. Dívka směřuje do Ničeho a za sebou zanechává ohnutá stébla trávy na rozkvetlé louce. Svět se rozprostírá za každým jejím krokem do dáli jako ocas komety. Levá ruka se pohne, jako by hladila vzduch, pod prsty se objevují nejprve drobné lísky, pak větvičky a kmínek, keř vpouští kořeny do země, a Dívka kráčí dál na špici vznikajícího Světa. K jejímu boku přibíhá Vlčice, zvedá hlavu a upírá pohled hlubokých oči do tváře své paní. Dívka se usmívá. Natáhne ruku a vzápětí ji položí na rameno vysokého plavovlasého elfa. Jemně ho otočí směrem ke Světu za svými zády, a aniž by se zastavila, pokračuje ve své cestě. Elf ještě chvíli stojí a dívá se za svou odcházející stvořitelkou. Pak uposlechne její výzvu a vydá se opačným směrem než ona. Prostorem kráčí Dívka. Vlčice odbíhá stranou, upírá pohled do Ničeho a... „Vrraf!“ Překvapeně vydechnu a rozhlédnu se, tak násilně vytržená z myšlenek. „Báro!“ zavolám na svého psa, který už zase zmizel v blízkém křoví a pronásleduje vrabce. „Pojď sem! Honem!“ K mému úžasu mě to štěně dokonce poslechne, přiběhne a sedne si přede mnou na zem, upírajíc na mě čokoládově hnědé oči. „Hodná holka. No ty jsi moje hodná holka, Baruško,“ žvatlám, dřepnu si na paty a drbu ‚hodnou holku‘ za uchem. Přitom bezmyšlenkovitě přejíždím pohledem po okolní scenérii. Ne že by to byl veselý pohled. Po mé levé straně je ve stráni staveniště, kde vznikají nové rodinné domy, a my tak přijdeme o kus louky k procházkám, po straně pravé se do dálky rozprostírá panelákové bludiště, topící se ve smogu, který hravě vyprodukovalo naše skoro stotisícové město. Kdepak, tohle místo několik desítek metrů široký pruh louky, pokrytý narezlou trávou a černými pařáty suchého bodláčí, občas rozdělený tmavou hradbou křoví, navíc udušené stínem nízko visící šedé oblohy - nemá s tak proklamovanou melancholickou barevnou krásou podzimu moc společného. S povzdechem se zvedám. „Volno!“ propouštím psa, a když vidím, jak se vzdaluje legračními skoky přes trsy trávy, přece jen se trochu usměju. Otáčím hlavu směrem k řadě topolů, rostoucích nahoře na svahu. A zůstávám překvapeně civět. Asi v půli vzdálenosti mezi mnou a stromy stojí Dívka. V bílých šatech, s tmavými vlasy padajícími do očí, ve kterých září hvězdy,
35 35
a mírným úsměvem na rtech. Dívá se přímo na mě a zvedá levou ruku na pozdrav. V tom okamžiku ji poznávám, také se usmívám a zdravím ji stejným gestem. Udělám několik kroků blíž a v tu chvíli se obraz rozplývá. Ještě chvíli zůstávám stát, ale pak se obracím zpět a pokračuji původním směrem. Pomalu se dávám opět do pohybu a automaticky se vyhýbám nejblátivějším místům vyšlapané cesty. Jako ve snu přemýšlím o tom, co jsem právě viděla. Jdu nějakou dobu se sklopenou hlavou a tak mě další Barčino ,Vrraf!' opět překvapí. „Vrrr…!“ moje fenka stojí uprostřed cesty s naježenými chlupy na hřbetě a vyceněnými zuby. Vrčí tak hrozivě a hluboce, jak jsem ji ještě nikdy neslyšela. Když zvednu oči výše, střetnu se s pohledem člověka, který je objektem zájmu mého psa. Citelně mi přejede mráz po zádech. Ten muž je zlý. Stojí bez hnutí a zírá na mě. Ano, vím jistě, že na mě zírá, přestože nemohu sledovat jeho pohled. Trochu sklonil hlavu, a tak mu oči nyní stíní krempa tmavého klobouku. Vlastně, ve zvednutém límci černého kabátu, šátku stejné barvy kolem krku a té hučce na hlavě jsou rysy jeho obličeje skryté velmi důkladně, myslím si. Vzápětí se vzpamatuji. „Báro, pojď sem,“ řeknu, a když si uvědomím, jak přiškrceně můj hlas zněl, odkašlu si a zopakuji příkaz tentokrát o něco jistěji. Až na tento druhý povel fenka zareaguje a stáhne se k mým nohám, odkud stále tiše vrčí a poštěkává. Skloním se a chytím ji za obojek. „Hlídej si toho čokla,“ ozve se chraptivý hlas zpoza vrstev šátku a já se znovu otřesu. „Ať si s ním příště někdo neporadí podle sebe.“ Následuje smích stejně příjemný jako hlas jeho původce. Bojím se, že muž ještě něco řekne či udělá, ale k mé velké radosti se bez ohlédnutí vzdaluje. Sleduji ho pro jistotu, dokud nezajde za první domy a nezmizí mi tak z dohledu. Teprve pak se znovu hlouběji nadechnu a pustím Báru. Ani jsem si neuvědomila, jak mi tluče srdce. Potřesu hlavou, z toho setkání mě začala opravdu bolet. Pak zalétnu pohledem k nepříliš vzdálenému místu, kde jsem spatřila Dívku. A v té chvíli si uvědomím - toho muže přece znám! Byl to on, určitě? Ale ano, byl. Proč jsem si jen nevšimla dříve? Potkala jsem jej už tolikrát. Jak bych mohla neznal Queiradana, démona, se kterým bojuje čarodějka Liss v mých příbězích... Připomínám si, co jsem chtěla udělat, když jsem odcházela z domu. Vytahuji z kapsy bloček a obyčejnou tužku. Měla jsem přece v úmyslu začít psát novou povídku.
VYZÝVEJ TICHO Zuzana Malcová, 16 let
Vyzývej ticho, jaks´ to kdysi učil mě pro důkaz lásky příliš hrubý. Dnes dávám Ti metu, bys rozpoznal, že ne všechen vítr se točí kolem Tvých rtů a sleduj pole, co zelení sžírá mé kapky krve kanoucí z duše… Dnes lámu prstýnek ze stébel slámy, který kdysi dals´ nerozvážně růži…
Prostorem kráčí Dívka. Před ní je Nic a za ní Svět, který stvořila... Hrot tužky klouže po papíře a nechává za sebou grafitové stopy. Nový Svět, který je tak trochu odrazem toho našeho. Tak trochu... Asi tolik, jako je Dívka odrazem mým. Bára přiběhne z další výpravy za vrabci a upře na mne oči, za kterými vnímám pohled vlka. Pardon, Vlčice.
36 36
37 37
