se táz^tl, co jsi tehdy
činil ? Kde nebylo času,
tam nebylo ani ,,tehd,v".
Potřebuješ snad času, abvs předešel čas1.? JeJi tomu tak, jak bvs je všec1-rny předešel ? Jest iisto, že předcházíš veškerý minulý čas vznešenostísvé vždy přítomné věčnosti a jsi povýšen nade všecl"ren brrdoucí čaS pÍávě pÍoto, že jest budoucí; jakmile se dostaví, iest již uplynulý. Ty však jsi týž a Tvá léta jsou bez lronce (ž,rr.u ror, z8) ! Tr'á léta ani nemíjejí, ani nepřicházejí; naše 1éta r'ša1r míjejía při' cbázejí, zby konečně všecka minula. T,;á létz jsou všechna zároveň, poněvadž stojí a nePlynou, jako by byla tísněna létv před cházejícím), poněr'ac{ž vůbec neplynou; naše léta však tehc1y budou všechna, až všeclrna uplynou; Tvá léta jsou jako jeden den a Tvůj den není každoclenně, nýbrž dnes; poněvadž Tvťrj dnešní den neustupuje zítřejšímu,ani nenásleduje po včefejším. Tvé ,'dnes" jest vččnost;proto jsi zplodil souvěčnél-ro tol'ro, jemuž jsi řekl: dneszplo_ ''Já dil jsem Tebe." Str'ořil jsi všechny časy a jsi přede l.šemi časr., nebylo však času dříve než bl'l čas.
39a
HLÁ\'A X'l\. co JEsŤ čÁs. N-e bl.lo tedr. času, r. němž isi ničeho neděla]' poněvadž jsi čas sám vytvořil; žádný čas r'šak není 'I'obě souvěčný, poněvadž jsi nezrněnitelný. Iidl.by r.ša]< čas Žůstal talrovým, již by to nebyl čas. Co jest vlastně čas ? I{do to může snadno a krátce v1nl.ětl iti ? Iic1o jejnrůžepocl-ropitl svými mvšlenkami'abv pakwjádřil ďovy ? Co r-šak jest v našich rozmluvácll běžnějšía znárrější neŽ čas ? Á mluvímeJi o čase, ÍoŽumíme mu; rozumíme, i kclyž jiný o něnr mluví' Co jest tedy čas ? Vím to, lrd}rž se mne naň ní1rdo netáže; mám-li to vša]r někomrr vvsvětliti, nevím. Přece všalr molru tr'tc{iti zcela utčitě: by minulý čas, kdyby nic nemí',Ncbl'l j elo, nebvl by budoucí, lidyby nic nepřic1rázelo, r-rebyl b1- přítomnÝ, Jrcl1.b1. netÍvalo." Ale '';. 6.'doucí, l
391
HLÁVÁ xV. co JEJf MiŘíTKEM Čq(l ?
A oiece mlutime o d loulr.m a lirjtliém čase' ovše'nr icn c, minulém a budoucím' Tak na pi' nazťl áme minu]ý čas pied sto lerr dlouhým; rol'než budoucí áo,,lr1 m za sto let' l' r'árký mi_ nulý cas |est asr picd deseri dny a lirátliý budeset clní. Ale iali se lnuŽe nazÝ,l,r,rcí rri 'a vat j Jlouhí rn nebo ririll'jm, co r'ubec není? Neboť mjáulý cas jiŽ uplyrrLlIa L:udoLLcí ieŠrÓ neni. Protoneiíkeime:,,('as jc'r dloLrlrý," nÝ brŽ iíkeime o :ninulém :',By) dlou1rý," a o bu áoucím :,,Buc1e dlouhÝ." o Pane Bože můj, Světlo r.:'é| Zdaž t zde se Tvá prar.d'a ner'r'směje č1ovělru ? Iidy vlast-
minu1y cas ? ByI dlou lrým lch' lidr z uz uplr n ul' aneLtl l:dr Ž jcsre l-'1 J pří-
rle l''r
.lr.
ljlouhým
to-nr-?
N.boť jen tchJ1 nrolrlb;rid1ou[lÚm, kdr z i ubcc l'1 l6 nect.r, co mohlo byti d loulre ' \linulÝ čas rialr iiŽ nebl]; nemohl redy býti d]ouhí'r'. Poner'adŽ r ul-:ec jiz nebyl' Nemělr br'ch"m i.dt , ]ast,re iíkari: .'Niinulť cas br l ,liouhr." poneu"dŽ na rrent ''prrvdu nicclro nenrlór'n, -",.o bt rn' 'lr]o L'iri dloLrll(m' J akmile totiž upl.vnul, již ho není. tr'Iěli bychom :níie ríci: .'Onen ptíromný Čas bv] dloulrť"' rieboť icn kdyŽ b1 l'prírorrurr ' br'l dlouhÝ' Je_ 3gz
ště zajisté neup1ynul tak, že r.ůbec nebyl;
pro-
to bylo zde ,,něco", co mo1rlo býti dlouhé' jakmile však uplvrrul, přestal bÝti dlouhÝnl,
poněvadž vůbec přestal bÝti. Pozorujme nvní, o duše lidská, zda přítomný čas mťržebýti nazván dlouhým ! Tobě totiž byla dána scl-ropnost Íozezná\ati Z měřiti ttvání času. Co mně odpovíš? Jest sto přítomných let dlorr1rý čas ? Napřcd však ur'až' zcla vůbec mťrže býti sto lct piítomnýchl PlyneJi prr.ní rok ze sta, jen on jest přítomen; ostatníclr devac1esát der.ět jest v blrdoucnosti a proto ještě nejsou. Plyne-li dtul'rrí rok, jeden již uplynul, druhý jest piítomný, ostatní budoucí. Á podobr-rě uvecleme-li lrterýlroliv rok ze stiedu tcl_ hoto sto]etí jalro přítomný, jsou všeclrny přcd ním minulé, za ním budoucí. Proto slo lct zátoveň nemůžebýti přítomno. Ále vizme dále , zda alespoň ten jcden Íolr, liteÍý právě ttr'á, můžebÝti nazván přítomný-rn. Áni to nc. Plrrre li totiŽ icho pri'ní mcsic. ostarrtí jsou bubudoucí. Plr-neJi druhý měsíc, ptvní již byl, ostatr-rí ještě nejsou. Áni tecly ten rok, který právě plyne' není celý přítomný; není-li r'šail celý piítomnÝ' nemůžebýti nazván rolrcm přítonrnÝm. Rok má totiž dvanáct měsíců;ať na_ stoupí kterÝkoliv měsíc, jen ten jest přítomný, rlstatní jsorr buď minulé nebo budoucí. ,\je 391
ani pfá\-ě pl,YnÓucí měsíc není přítomnÝ, n,1í|1} jen jeden derr; jeJi to prvrrí clen, ostatní jsou
budorrcí; jeJi posledr-rí, ost2tní jsou minulé; jeJi to něktetý- jinÝ den z prostředku, jest mezi minulými a bucloucímj. lak Cclj prllomn)' CaS' RteÍy d|e J\anJ- le-
dině můžebýti nazván dloul-rým, obsalru je sot_ va dc,bu jedno1'ro dne. Ále ur'ažujrr're dále, že
ani jediný derr ncní celý přítonný; sLládá se totiž ze Ci\'aceÍičtyř denních a nočníclrhodin. Prr.ní l-ro
budoucí. Přítomný čas tedl' r-renrá žádného trr'ání. Iide icsr t,.di ten ca), I'ler)'b)cl,c,nr qazra'i,llouitym ?:nad jcst t.,bu.Iotrcícrs? l\ rl:nlir 'rrebnť neiíkáme: ,,Jest dlouhý," poněvadž dosud nic není, co by mol-rlo býti dlouhé' rrýbrž říkáme: 394
,,Bude dlouhÝ." I{d1. to r.šak bude ? Jistě ne pokud jcst budoucím, poněvadž ještě ani není to, co má býti c1loul'ré' BudeJi však potom dlouhý, až z brrdoucího času, který dosud není, začne býti a stane se přítomným, ab;. 1.,i1r.. n-rěl něco, čímby se mo1rl státi dlouhým, nezaponrínejme, že přítomný čas rrám dříve jasně ptolrlásil, žc nemůžebýti dlouhý. H
;ax
LA\'\ \\ sE
I.
uĚŘí Č'rs ?
A přece, Pane, tozeznátáme časor'á období a potovnál'átne je r.espole1r, nazýr.ajíce nělite* rá dclšími,něktetá liratšíni' lÍěříme talré, oč některý čas jest liratšíneb delšínež jiný, říkajícc: ,,Jest dvalrtáq' třikrát delšínebo ktatší, ncbo jest stejně dlouhÝ." xIěříne l,ša]r jen p\.noucí čas úvahou o jeho ubíhání'Kdo může měřiti minulr' čas, lrte tý již up11.nul, nebo bu' doucí, který ještě nenastal? JenoÍn ten, kdo tr r.lí, Žc se rnů2e mciir i. co ncn í. Č.15 ledy moZno pcltovnávati a měřiti, polirrd pl1.ne; jakmile
uplyrrul, měřiti ho nelzc, poněvaclž jrž není.
395
HLÁVÁ xV[. KDE JESŤ \íINULÝ Á BUDoIlcÍ čÁs'
Hledám ien' orče, a ničeho nervrdím]Bože můi. bdi nade mnou a veď mne| Kdo se osměLi' mne tv rditi, že ne jsou r ii CasY, totiŽ pií_ tomný. minulý a budoucí, iak jsme se učilijako hc,ti e jak ]ime učili hochy? Kdo brLcle 1vt_ diri, Že iesr jcn piíromný cas' ponevadŽ dva ostar ní Áe]sou ? Ci snad isou picce a čas se vynoiuie Z neiokéh., ú k q'ru, stáváJi sc z buc]ouciho'otítomnÝm a opet mizí v nej'rkém L1|'ry,u, ,iáuá-li sé z piifomnélro mirrulým? -lr'de však viděli proróci budoucnost, když jí dosud není ? Nikdo zajisté nemůže viděti' co ne_ ní. Á kdo vypravujc o minulo:ti, ne\a'Pr'r\ ovaI bv ,lle oia"dv, l,dvby ii nechovaJ v mlsli' KdvÉvviak minulý í bucloucí cas ncb1I, ncibu_ -oílt |y se vůbec videti' .|esr tedv přece čas' c1oucí i minulý
HLÁV^ xvIII. 1,rr urNur'Ý Á luooucÍ
čls 1nst lŘÍroltNÝ'
Dovol, Pane, Naděje má, abycl: ještě dále
Dátra].auČiň' ab\' 1otomé úsiJi ncbylo ruŠeno! Čas, chci věclěti Jesr1iŽe iesr budóuci a nrinulÝ 396
také, kde jest. Nemoi-ru-li r.šak tol-ro dosuc1po_ chopiti, r.ínr přece, že ať jsou kdckoliv, nejšou tam jako budoucí nebo nrinulé, rrÝbrž jak'o piítomné; neboť kci}.by tam bv1v jako budou-
cí, dosud by tam neb1'ly; lrdybv tam bylv jako minulé' 1i) $y 12nr nebv]v. Ať isou r edv kJ.|'o-
liv a
ať jsou
cirrrllniir.' jsou lcnom j'aIo ;iío minuiém d]e pravdy, vybavují se z parněti ne věci sam1,, jež zanilr\.' nýbrž slova vzniklá z představ vě_ ci; r'ěci totiž Postřehnuté smyslý vtiskly do duše pieclstavy jako sr'é stopv. Tak náleží mé dětstr'í, iež rrplynulo, minulostl, k teú již neti; vzpomínámJi však na ně a vypravuji o něm, vidím jeho obtaz v přítomnosti, polrěvadz dlí ton-rné. or.šem, mlur'lll se
dosud r' mé pamětl.
Zcla podobným způsobem lze l'ysvětliti i předpol'ěď bucloucího, totiž tak, že v duši se pociťují představy \'ěcí, kteÍédosud nejsou ? Vyznávám Ti, můj Bože' že nevím.Vínrovšem, že často uvažujeme o svýcl.r budoucíclr čineclr že tlto úr,zl-ra jest přítonrná' věc však vzatá ^ v úvatru dosud není, protože jest budoucí. DámeJi se však do díla a začnemeJi s tím, o čem 1'sme uvažovali, pak nastane ten čin, poněvadž není 1iz budoucí. nýbtŽ piírornný. Ať jcsL tomu jal:koli s tím ta1cmným po ' . citem budoucna, jest jisto, že nelzc viděti toto, 397
co není. Co však jest, již není buc1oucí, nýbrž oiítomrté. Ríká-li se tcdy, Že lze vid('r i budouií r ec i, nemuŽe sc p tecc v id ct i' c.-' Jusu J nctri. Co 1eprve nr,ione, n)'br'Ž :naL1 1en jejiclr pti-
ciny i znllnení. kterc jiz sl;'utcctte jsou; proro ooz.,to, areli nej'o u bu do.rcí. n1 brŽ piítom ne ' ble nich si r ducl'u pie,_lslar uie budoucí veci a ie nieclpovidá. ,\ i ir ro predsr.rv1 isou r'duŠi Lecli, krcti ptedpor í..lajíl'uclouctrosL ]ako pří_ tomné. Vezměme jeden z mnol'rých přílrladú'Vir]ím ranní červániy a předpovíclám v1tclrod slunce' Co vidínr, jest'přítomiré, co předpovírlám, bu_ doucí. Ne snad sl,-rnce, které již jest, rrýbrž iciro vÍ'chod, l
198
HL/\V.\ \IX, JnK LŽE PoZr'NÁTI BUDoUcNosT. Itci mnč r''šak, o Iirá]i svého tr'orstva, jaktlm způsobem porrčuješduše o budouciclr věccch ?
Dal jsi je totjž Pozn^ti svým proroliům. Jakým způsobem poučuješo buc1oucrrosti Tv, jemrrž nic nerrí budoucím ? Či spíše, jaJ< poučuješo piítomnosti z včcíbudoucíclr P Nelze se totiž |aučiti tomu' co není. Tento způsob Tr.éI-Lo polrčrll'ání jest příliš nedostupný mé_
nrrr clrápání; přer1'šuje mé sclropnosti, talrže se nenrolru 1r r-rčmu povznésti. Pomocí Tvé nrilosti vša]i 1cj pocl-ropim' lrdyž mně ji dáš
Ty, siadlré Sr.ětlo
nrý_ch
duševníclr očí
!
HLÁVÁ xx. _lÁK *NÁŽv'{TI
nŮzNosr člsu.
Nyní jest úplně jasno, že není ani rninulý ani budoucí čas. Také nelze správně tvrditi, že jsou a'i časy, totiž minulý, piítomný a budoucí. Správněji snad by se mělo říci: Jsou tři časy, totiž přítomný čas s lllec]em k minu' losti, přítomný čas s lrledem k přítonrnosti a piítonrrrý čas s hledem k budoucnosti' Tyto tři věci vidím l'e své duši; jinde jiclr ncvidím. 399
l)říton-rnou s hledem k minulosti jest paměť, přítomn'1i6 5 fi-|edern ke přítomnosti jest naŽírání, přítomným s }r]eclem k budoucnosti jest očekávání. NIožnoJi tak mluviti, i já osvědčuji a uznávám, že jsou tři čas1'. $6r'L'1u'itaké, žemožnořicidlelžitélro ziozvykrr : ,, Jsou třl časy, totiž minulý, přítomný a budoucí." Áť se tak říká; nestarám se o to, neodporuji, ani nehaním; jen když se rozumí tomu' co se ptaví, že totiž, co jest budoucí, ještě není, co minulo, také není. Nebot málo slov užíváme v ptavém snryslu; většinu v neptavém. Víme však dobře, co chceme říci.
HLÁ\rÁ XXI. JAK MožNo l"lĚŘttr č.ts.
Řek1 jsem neclávno: NIčřímemíjejícíčas, abychonr mohli říci: ,,Toto obclobí jest dvaktát tak c1loulré, nebo stejně d1ouhé jalio ono," nebo jak jinak jsme uvykli mluviti o časových obdobích. Dlrto1'ro, jak jsem iekl' měříne čas plynoucí. Á namítne-li mně nělrdo: ,,odkud to víš?"odpovím: ,,Vím to, poněvadž měříme; co neni, nemůžebýti měierro. }{inulý a blrdoucí čas však ncní. Ále jak měříme přítomný čas' kdiž rremá trr.ání ? xíěřínre jej, 400
kd1'ž plyne . Jakn-rilc rrpltr-ruJ, jiŽ ho nerněřírrre, pončvac1ž rrení, co by rrrohlo bý ti měřcno. Ále odlruc] přici-rází, kudy jde a 1ram sn-rěirrje čas, když jej měr'íme ? Odl'ud, ne li z budouc-
li příton-rr-rostí l Iianr, neJi do mirrulosti ? Piic]:Láy'í tedv z tolro' co ještě nosti ? ]
není, jdc tím, co nenrá trr.ání, sn"rěiuje Jl tomu, co již není. Co však v]astnč nčříne'neJi čas r. nějaliérn trvání ? ŘíIián-re-1i tedy c-' čase, že jest stejně dlouhý, nebo dvalitát' třilrrát delší r-rež jiný čas, neb colicllir. podobnélro, říliárr're to přece jcn o trvání času. Ve kteÍémčaSo\'én trl.ání ted]. měiínre plvnoucí čas ? Zda v bu_ doucím, odlruc1 přich:izí ? Co r.šali ještčne ní,
nemůžemeněiltj' Zda r' pr'íton'rném' lruclr, prár.č plr'ne? Co však nemá žádrré1ro trválrí, neměříme. Zda v mirrulém, kanrsměřuje?Neměřírre vša]< toho, co již rrení.
pnosÍ
1lLÁVÁ -\xll.
nor:l o nozr,uštĚNí rÉro zíg'roy.
IIůj duclr Planc touhou toziuštrti tuto tak
zá1-radu. Nezavírej,Pane Bože' dobrot1vý Otče, prosírn Tě pro Jásku Kristovu, nezz,lkej mé touze tuto talr všcdní včc a přcce tak zál-radnorr I Dcj, ať ji proniknu' a stane Se
zapletenou
-10 r
nrně zřejnou o Pane !
HI-Á\rÁ xxIII.
re světle Tvého milosri1enstr,j,
Ke komu se mám obrátiti ? Á komu v1znám s větším užitkem sr.ou nevědomost, ne-1i Tobč, jemuž není obtížnou ná žhayá touha po studiu Písma svatého ? Dej mnč to, co tolik miluji; miluji zajisté. A tuto iáslru jsi mně dal Ty ! Dej mnč ji, Otče, lrterý vslrutku umíšdávati daty sýrn svnůrn. Dej mně ji, neboť jsem si umínil Tebe poznati; čeká mne tvtclá práce, dokud mně neotcl.řcš ! Zapiisahám Tě skrze lirista, ve jnrénu tol'roto Světce r'šech sr'atých, ať mně v tom nikdo nepřeiráží! Důvěttr mám v Bolra a proto mluvím (ž,rr.rr rr5, r). To jest rnánadě1e;žtji, abycl-r jednou požívalradostí Pána svél'ro. Hle, na pídě jsi vyměřil dny mé (žellr 38' 6), a včtu ani nel.ím, jak plvnou. Á stále jen mluvíme o čase a opět o čase' řílrajíce: I{dy to Ťekl? I{dy to učinil? Ja1r dloulro jsem to již neviclěl!Á tato dlouhá lrláska zabítá dvaktát to1ik času, jalro ona krátká.Tak mluvíme' to slyšíme; dtuzí nám tak rozumčjía my jim. Jsou to věci úplně všedníz zcela jasné a naopak zase velmi temné a dosud netozřešené.
po
nst,\ r r
č 'lsu.
Slyšel jsem oc1 jakéhosi učence, že čas není nic jinél-ro, než Pol-ryb slunce, měsíce ahvězd, Naprosto jsem s ním nesou]-r]asil. Proč by spíšeneměl býti časen polryb r,šecl-r těles ? Či snad, kdyby shasla nebeská sr.ětla, a točilo se jen kolo l-rrnčířovo, nebyl b1. již čas, jímžbyclrom měiili otáčeníko]a a mol-rli Íict, že se otoči za stejnou clrl.íli, nebo - lrdyby se kolo točiio hned pomaleji, hned rychleji- že nělrtefé oto_ čeníjest delší,jiné kratšíP Ánebo mluvíce toto, nemluvili b1 chom také my r' čase ? Nebo nebyly by některé slabiky našičhslov clloul-ré, někteté lrrátiré, poněr,ac]ž zr-rčjídelšínebo lirat_
šídobu ? o I]ože, na tomto malém přílrladě dej poznari ]idem vŠeobccnél'ojm) veiilrých i malých vécí!
.Ario také lrvězdy a nebeská tělesa jsou měiítlrem časů,let a drrí (cEN. r, r4). Ano, jsou opravdu ! Nemolru-li však otočcrrítoho clřevěnélro lrola nazvati dnem, nemůžeorren učenec tvrditi, že proto není čas. Já tolžínpoznati význzm a por.alru času' jímžměříme polrr.b času a říkáme na př. : Ptvní polryb ttr'al dvaktát déle než druhý. Ptoto se táži' poněvaclž dnem nerozumíme jen onu do_
+o2
p3
bu. IlJr .]un.. 5Í,,jl l']atl zgmi .L d]t |;Z Í\'ze' znáráme den od noci, nýbrŽ cclou dobLr ''d k ze iíli 'imt :.' I pl1 nulo r ( cjl.d u ilo l'i cllod u 'ta lili|' dní," r.l,zc pri rom PoČitátne noci l' e dn ínl a ne zv1áltě a cien jest r'yplněn po1r)'bem 2 obě lren slunce od výclrodu do výclrodu; táži se oDqtl]š; Iesl sám pL-,ir1bdnem'ncbo je"t dnem d'ob.' ái' re poÍryb i'1 l oná, nebo oboií sou ' časrrj? Kdyb1' sám pob1'b byl dnem, palr bv ,lncm L'r la i iárra nt uIlá ho.lina, v niz b1 sluncc r 1'li o'n:1o sv ú j b.h. l'' d yby by la dn .. nr doba, v niz sc nolr\ b vI]loná piedpokljdárnc li ovŠcm. le oj iednoho r'úcl^odu do dtul'ól'o
nuloi icc nez jedna hodlna mu'ilo si .lu,i.Ér'tIionati svůj heIr drecerctyii1iráte, abv se dol..-,'rcil Jen. lxdyby konccne dnem l'vi zárovcň po1ryb idoba, pali hy se nenlolrl názvati d',eň pohyb slunc<' l'dybv honev1
Lrr neupr\
konalo za iednir hoclinu, ani doba, hdl'by slunce stálo a tálik česu uplynulo, jako když slurrce l
hý čas jest dvaktát delšíprvého"' i kd1.by slrrnce vykonalo svůj běl-r někdy v jednodtchém,
někdy ve dvojnásobném čase. Áť mně tedy nii<do netvrclí, že pohyb těles nebeslrých jest čas, poněr'adž i i
ilosi
se zastavilo slunce, aby dokončil vítěznou bitr'u' stálo sice slunce, ale čas p\ng| d6|3 a ta bitva byla veclena a clokončena v tak dloul-rém čase, jalr bylo tiebz. Z tolro l.šeho soudím, že čas jest nějaká tozsáblost. Vidím však to vsliutku, rrebo se mně to jen zdá ? Ty, Světlo a Pravdo, mně to objasníš !
HLÁvÁ XXIV. č.ts 1Esr uĚŘÍrrEIÍ PoHYBU.
Tvrdí-li nělrdo, že čas jest pohyb těles, na_ řizuješ, abych mu přisvěr1či1? Naprosto ne. Slyšímtotiž a Ty to ptavíš, že každétčleso se polr1'buje jen r'čase; neslvšímvša]r a Ty tol-ro nepral.íš, že čas jest pohyb těles. Neboť lrclyž se pol-rvbuje těleso' kteral< poznám, jak dlouho se pohybrrje, neměřín-rli česem začátek a konec pohybu ? Jestli jsem ner'iděl začáte1i pohybu a jeho konec, nemolru měřiti pclhyb, ač se těleso poh1'buje, r1.jímaje, že byclr viděl polrvb od začátku až do konce. Á když pozotuji +oi
Pohyb 4lor'no, mohu mluviti jedině o dlouhém čase, ale ne jak jest dlouhý. ŘílrámeJi totiž, jak jest dloul'rý, nůžemeto říci jen pomocí přirovnání, na př.: Tento Poh1rb 1r'6 o'urru tak dlouho jalro onen, jest dvakrát delšíatd. \'Íůžemelivšak při krulror.itém pohybu pozorovati r'ýclrodisko, odkud těleso vycbázi, a cíl, k němuž směřuie, nebo části pÍostotu, r' němž se pohybuje' mťržemeoznačiti čas, kterého potřebovalo těleso nebo něliterá jel'ro část od jednoho bodu ke dtuhému. Poněvadž ted,v polryb tělesa jest něco jiného než měřítko ttvání pohybu' kdo neví, ktetému spíšepříslušíjnéno čas ? Ačiroliv tč]eso se někdy pohybuje, jindy stojí' měříme piece nejen jeho pohyb, nýbtž i jel-ro klid časem, říkajíce: bylo r. klidu tak dlouho jako ',Těleso v pohybu, nebo dr-aktát, třiktát déle"; cellrem řečeno r'ice nebo méně, dle toho, soudí' meJí přesně nebo přjbližně. Čas tedy není pol-ryben-r těles.
HLÁ\-Á xX\-. IlRosBA o st Ě'rto s ttt Rt.
VyznáYám Ti' Pane,
že dosud
nevím, cojest ,,Vím dob-
čas, a opětně Ti, Pane, r'yznár'ám:
4c6
ře, že to r,.še nlur.ín l' čase a že ;iž d]oulro mlur-ím o čase a že i toto ,,dlouho" není ničímjiným než trvánírl časrr. Jak to tedy mo_ ]lu r édeti. ]idr Ž aŽ dosud lter ím. co jesr Čas ? Ci .nacl netím, jrlr br'ch vy járJiiI, co tím P Jak jsen'r ubol-rÝ! Vždyťani vlastně nevím, -,' čem jsem ner.ědomým. FIle před Tebou ptavím' Bože můj, že nellru" (oar.'lr' l, zo) ! Jaké jest mé slovo, takové jest i mé srdce: ,,Déj ať svítí má svice, o Pane ! Bože můj, osvěcuj mne v mých temnotách (ž'tut l7, z9)|
HLAVÁ XxvI. čes NlNÍ llĚŘÍrKeM
č.q.su.
Ner'vznává Ti snad upřímně ná driše, že měřím čas ? Črsnacl, můj Bože, měřím, ner.'ě_ c]a. co n'iěřínr ? tríěřím pohyb tělesa včase, času san-rélro neměře ? Ánebo nro1-rl bych měřiti poh).b tělesa, jak dloulro potřebuje, než z jednoho místa dospěje na cltu}ré, kd1,llych nemohl měiiti čas, r. němž se pobyb dě1c? Čímtedy měřín čas ? x{ěříme snad delšíčas lrratším ča_ sem asi tak, .jako měříme loktem ]
sttlp, clé1liu sttlp déllrou slabilr, déli'u slabik cl1ouiých, déllrou slabik ]rrátlwch; ne r šali ia |.o ne pr níie La|t měiímcmí'tIlírzdalenosr a ne cas' rrl'brž dle Času pottebnélro k ieiich r t sl,',r'etlí u ,||.' 1nhU iikáme: ..Tarn básen je.r'clloLrlrá, neb má toIili r rolik verŠů; r'Cťšeisou di,_,ull.:, ncb nrají roli|l sloP' StoP\ jcsr isoLl c]|ouhc' l;cb nr,rií rnli]i'labill; slabi|ia il.,r'há. neb rrr'j dr rLrát
clls m)llLl i\'.
408
lILÁ\/,\ XXV]1. J.\Ii \lřŘ
í\lt č Á..
setÍvej dále, můj duchu, a zclr'ojr-rásob svou pozotnost ! Bůh jest náš pomocník, on učinil nás a ne rry szmi (žÁLM 99, l) ! Pozotuj, kde wchází světlo pravdy ! x{),sli si třeba zvuli nělite rého tě]e sr-réh o l'i'*sl : začiná, zní stale a s tále, ustal; nastalo ticho, hlas dozněl z j'lž ho r-rení. Než |.'Las zazněl, byl budoucí a nemohl Seměřiti, poněvadž j eště nebyl,anin}.nínemůže se měřiti, poně\'adž již není. NÍol-rl se měřiti, lrcl1'ž zněl, poně\'adž tehdy bylo něco, co se c]alo změřiti. Ále ani tehdynebyl něčímstálý'm, poněvadž plynulauplynul. Či snad ptávě proto se mohl změřiti ? Á sliutečně čas, ubíhaje, směřovel k nějakému PÍostoru času' v němž mobl býti změien, kdežto přitomný čas nemá takor.élro prostoru. Jestli tehdy mohlbýti změřerr, nuže pomilsli si, že jinÝ lrlas zzča| znltt a zní ustavičně bez Přestávky. Změřme jej tedy, pcrkud zní; nebot až dozni, bude minuiý a nedá se změřiti. }'{ěřme je j tedy a počítejmejeho tÍvání ! Á1e hlas dosud zní a nemůžebýti změien leč od počátkrr, kd)' zníti začal,aždokonce, kdy zníti přestal, neboť meŽidobí nedá se změr'iti leda od začát]
který ještě nedozněl, abr' se mohlo -'c'' ,,Jest dloul-rý, jest krátký, stejně dlouhý, o po_ lovinu ktatší,dvaktát clelší"atd. Jakmile však dozní, již nebude. ']ak jei tedymožno změřiti? Á přece měříme čas' ovšem ne ten, ktetý ještě není, ani ten, který již není, ani ten, který nemá ttvání, ani ten, ktefý nemá konce. Nenrěříme tecl;. ani budoucí, ani minulÝ, ani přítomný, ani plynoucí čas a přece měříme čas ! ,,Bože, Tvůtce r.šeiromíra !" Toť verš složený z osmi slabik, jež jsou střídavě krátké a dlouhé. Čtyři jsou lrtátké: dtuhá, čtvttá, šestá, osmá a proto o polovinu ktatšínež čtyři d1ou_ hé: první, tieti', pátá' sedmá. Čtvři Poslední jsou dvakrát delšínež čtyři první; pozoruji to při r1.5|3rr.ni u ,Iuclr mne o tom poučuje. Dle mél-ro vycvičenél'ros1uclru měřím dlouilou slabiku slabikou krátkou a říkám: ,,Dlouhá slabika jest dvaktát de1ší než ktátká." Poněr.adž a1e slablky znějí za sebou, ja'k zzdtžim kútkou slabiku, abych ji učini1 měřítkem slabiky dloulré a se přesvědčil, že dIouhá jest dvaktát delšínež ktátká, když dloulrá nezačne zníti, dokud zníti nepřestala kráti'á ?Ále anidlouhou neměřím, dolru
verše a jakoukoliv řeč a jakéhokoliv trvání. Rovněž udávámepomět různých časovýc1r ob_ dobí, jako byc1rom je hlasitě v,vslor.ili. CbceJi někdo pronésti de]šíieč a v duclru již včil1ej1 délliu, ten jistě již změřii v m]čeníjeji trvání
4Ío
411
1r1as,
mám nrěřiti ? Obč c1ozrrě\,, uplvnulv, zanikly,
rrení jich více. A přece ie měřím a dle svědectví
dobře vycvičenéhosluchu důtazně tvrdím, že tná dvakrát tak dlou1ro jako drulrá.Však ani tohonemo1ru říci,pokud slabilry nedozněly a nezan1kly. Proto neměřím \.lastně samé S]a_ biky, kteté již nejsou, nýbrž něco, co utkvělo v mé paměti. Áno,v tobě, duclru můj, měřim čas ! Necl-rci, abys mne mátl otázkou: ,,Jak jest to možno ?" Nemať sám sebe, přisr.ědčuje svým předsudkům ! opakuji: \r tobě měřím čas; měřím to_ tiž ten dojem, ktetý na tebe činívěci a který trvá, i když ony minu\'. Á 1g'1. dojem měřím, ne ty r'ěci, které jej způsobilv. l{ě';ítomný řím-1i čas, měřím tento dojem. Buď tedy tento dojem jest sám čas,nebo času vůbec neměřím. Co r.šak říci, když i mlčenírr-rěříme a řílráme: ,'To mlčenítrvalo takdlouho, jako onen hlás ?" Zd,z neobrzcime svých myšlenek k délce l-r1asu, jakoby dosud zaznival, z nev'žívámeJi té délLy jako měřítLa mlčení? Neboť i bez hJasu a ja_ zyka opakujeme si porrze v myšlenkách básně, jedna
a
vštípiv ji ve svou paměť' Žačnevydávati hlas,
kteý zní až dospěje k napřed již utčenému zní * aie bodu. Nebo ieknu jcště lépe: ',Hlas
také zněla bu
kuc{ úmysl, jenž je přítomný, posílá budoucí
do minulosti, takže ubýváním budoucího toste minulé, až:tyčetpánim budoucího stane se vše minulým.
HLÁVÁ XXVIII. čas lrĚŘÍul DUCHEM. Á1e jak ubývá 2 se ŽtÍavuie budoucí, které ještě není ? Anebo jak vztůstá minulé, l
4rz
clrází r'minulost buclouci ! Není tedy dlouhýnr čas_budoucí, který ještě není, nýbrž dlouhý budoucí čas jest dloulré oče]ráváni budoucího. {rljz djoullý iesL minulý cas. l:terý.již nerrí, nýbrŽ dJouhý minuIý Čas iest dlouhá upomínka minulél-ro Chci zazpivati známoa píseň. Než začnu, vztahuje se n-ré očekávání na celou píseň. Jakmile jsenr začal, tolili utlrvívá v mé paměti, ko1ilr jsem zpěvem tairořka poslalv minulost, a ce]á má činnost můŽe býti nazvána vzpo_ mí1kou s h]edem k ,o-u' io isem zaz7ívi| a ' očekávánim s hledem k tonru, co mám zazpivati..x{é pozoÍo\.ání však dosud trvá, pomócí Í
.+r
j
