Kniha o Dvojce
Obsah:
strana
I. Kapitola - „Z kroniky 2. oddílu - Stará Dvojka“ roky 1913 – 1925 Sláva Bursík
................. 1– 5
II. Kapitola - „Kniha o Dvojce - Nová Dvojka“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 – 89 roky 1925 – 1939 Jestřáb / Jaroslav Foglar / III. Kapitola - „Pražská Dvojka - Hoši od Bobří řeky“ . . . . . . . . . . . . . . 90 – 99 roky 1940 – 1981 Dan / Vladimír Janík / Třicátá léta 1930-1939
doplnil na přání Dana a dle jeho podkladů v r.2011 – Větřík
IV. Kapitola - „Pražská Dvojka - Hoši od Bobří řeky“ . . . . . . . . . . . . . . 100 – ... roky 1982 – 2012... Větřík / Jaroslav Šrédl /
V. Závěr
- 100 let „Dvojky“ 2.skautský oddíl - Junáka Praha v období 2012 / 2013
Přílohy :
- Naše klubovny
/ přehled /
- Naše tábory
/ názvy + znaky /
Tato „Kniha o Dvojce“, vydaná ke 100.výročí založení „2.skautského oddílu Praha“, je duševním vlastnictvím 2.oddílu a jakékoliv její zpřístupňování a rozšiřování pro veřejnost, mimo tento oddíl a jeho bývalé členy, bude považováno za porušení vlastnických a autorských práv. „Kniha o Dvojce“ je N E P R O D E J N Á .
Kniha o D V O J C E 100 LET 2. oddílu Praha
Z KRONIKY Sláva BURSÍK:
2. O D D Í L U :
„Stará Dvojka“
/ rok 1913 – 1925 /
Za chladného jarního jitra roku 1913 sešla se skupina Skokanů na cestičce za Malostranskou sokolovnou. Rádce - Vašek Jelen, Bursík, Farka, Holub, Koubek, oba bratři Motyčkové a Růžička. Vašek nám ukázal pod kamenem ve stráni skrýš, kam bude dávána dle potřeby "pošta" naší družiny. Tam jsme se scházívali ke schůzkám ve své první "klubovně" pod širým nebem. Brzo ale získali jsme klubovnu pod střechou, klubovnu v pravém smyslu slova a to v Praze III. V Říční ulici, kde čistou náhodou DVOJKA najala nevědomky po dvaceti létech opět svoji klubovnu, když její generace předchozí mnoho jiných kluboven předtím vystřídaly. Několik vycházek a výprav do okolí Prahy, hlídání v přírodním divadle v Šárce a v půli července odjíždíme na první tábor k Pelíškovu mostu na Sázavě. Naše družina tábořila samostatně ve dvouplátnových stanech na trošku slámy na zemi. (Tehdy ještě nebyly vynalezeny podsady.) Na táboře jsme postavili pěknou loď pramičku, na níž sjeli Vašek, Farka a Růžička po skončení tábora do Prahy po vodě, přičemž cestou zažili mnoho příjemných i nepříjemných chvil. Koncem prázdnin jmenován Vašek vůdcem a když se s naší družinou, jenž vždy samostatně vystupovala, spojila Charvátova družina Kamzíků, (dnešní starosta Svazu, universitní prof. bratr Dr Charvát), vznikl skutečný oddíl o třiceti členech. V té době podařilo se nám také získati od Švába (tatínek nynějšího našeho skauta Šídla, tenkrát sám hoch-skaut) vlajku Jelenů a Skokani se stali Jeleny. (Vlajka Jelenů jest uschována nyní u Jestřába.) Začátkem roku 1914 získali jsme klubovnu na Letné v Letohradské ulici. Počet hochů v oddíle stále stoupal, z části B, kterou vedl Kouba, stal se později 16. oddíl. Služba na Garden Party v Lobkowiczově zahradě, účast při dobročinných podnicích a výletech vyplňuje jaro. Na Svatodušní svátky účastnilo se několik členů oddílu zájezdu do Vídně na pozvání tamních Pfadfindrů, Vašek byl technickým vůdcem výpravy. Na tábor jsme toho roku nejeli a putovní tábor byl překažen mobilisací. Po prázdninách jsme se účastnili prací v Červeném kříži. O Vánocích 1914 jsme sehrály v Malostranské besedě dvě aktovky. Při vydávání časopisu Junák převzal náš oddíl administrativní práce. Při jarních výletech prvních skautek byli naši hoši instruktory. Pak byl náš vůdce Vašek Jelen odveden na vojnu a my jsme se s ním rozloučili u Čuchonských na Ježíšku. 1915: Samostatný tábor jsme opět neměli, ale několik členů oddílu bylo instruktory na prvním táboře skautek u Sejcského ostrova, kde pomáhali též někteří rodiče. Oddíl vedl Slánský, později Starý. Vašek se vrátil, raněný v srpnu do Prahy. Na podzim sehrála jedna družina řadu dobročinných představení a v klubovně bylo tímto divadelním kroužkem stavěno jeviště, které bylo dokončeno v únoru 1916. O Vánocích bylo několik hochů na lyžích, což tehdy bylo ještě naprosto neobvyklým sportem. 1916: V únoru táboří poprvé Pepka Rössler na sněhu. Dne 12.3. sehrána aktovka a uspořádána celá oddílová akademie. Celé jaro opravována v Yacht Klubu jachta Forword. Ve dnech 9.-13.6. pořádal náš oddíl propagační tábor v Čáslavi s přednáškou br. náčelníka. Průtrž mračen byla jen jednou z mnohých nepříjemností, které nás však neodradily a nezmenšily náš úspěch, ani nevzaly chuť ke cvičení, tanci a zpěvu. Při táborovém ohni skládali první čáslavští skauti slib. 1
Na tábor 1916 jsme jeli na Vltavu k Županovicům, kde jsme vybudovali svůj první tábor se stany na podsadách. Většinu zásob, o které byla hrozná nouze, jsme si přivezli z Prahy, ostatní jsme si přivydělali polními pracemi. Na táboře nás navštívil 2x prof. Drtina s Prokopem, naším členem. (Poznámka sazeče: Drtinova rozhledna, na které jsme byli o Svatodušních svátcích v červnu 1938, jest pojmenována dle něho. A "Prokop" jest dnes JUDr Ing a jest tajemníkem u pana prezidenta.) Z tábora byl podniknut 5-denní výlet do jižních Čech, kde jsme se v Hostišově u Herbenů (znáte z literatury) potkali s Ivanem Herbenů. Stal se pak členem oddílu. (Poznámka sazeče: Nyní v dnešní generaci máme Toma Herbena, zvaného "Tom". Starý mistr Herben, známý spisovatel a žurnalista, byl jeho dědeček.) Na táboře jsme měli pramici "Atalanta" a kajak "Divoká orlice", kterých bylo používáno k výpravám. Také "rozvržená práce ku sepsání praktické knihy o prázdninovém táboření, kterou napíší hoši 2.oddílu", jak zní doslova zápis v oddílové kronice. Mimo mnoha jiných atrakcí jsme měli na táboře první skládací podsadu, která byla převezena pak také do Prahy. Po mnoha létech byl tento vynález znovu objeven a doporučován. Tábor trval od 1.7. do 4.8. Podzim 1916: Po jihočeském výletě byla švestková výprava do Libčic k Vaškovi, vycházky po Praze i zasněženém okolí a brzo přišly Vánoce. Na Boží hod vyjelo nás více jak 20, abychom na Benecku se zdokonalili v lyžování. Tehdy jízda na lyžích byla něčím naprosto neobvyklým, alespoň pro obyvatele měst, byli jsme průkopníky bílého sportu. Dne 29.prosince jsme uspořádali lyžařské závody, které až na různé bloudění, dopadly výborně. Na cestu domů už jsme měli oblevu. 1917: Vůdce oddílu, Vašek Jelen se věnoval studiu a oddíl vedl Röschenthaler, který na podzim spolu se Starým ujal se vedení 3.oddílu, a s Bráchou (6.oddíl) složil vůdcovskou zkoušku. Oddílové schůzky konáme u Choděrů, pro naší klubovnu nemáme uhlí, o něž je veliká nouze. Na jaře jsme dali klubovnu do pořádku a ve stejné době začali pořádat přátelské schůzky u jednotlivců s hudebním a debatním programem. Když tři z našich skautů udělali rádcovské zkoušky, rozdělen oddíl na družiny Jelenů a Kamzíků. Na jaře podnikány výpravy po okolí, dle možnosti s přenocováním. Na tábor jedeme opět k Županovicům, společně se 6.oddílem. Abychom sehnali na táboře potraviny ("aprovisaci"), o které v této válečné době byla velká nouze, jako vůbec o vše, pracovali jsme na polích sedlákům. Ale neméně užitečná nám byla znalost písniček, za něž jsme byli několikrát skvěle pohoštěni. Začátkem srpna navštívil tábor Vašek s Farkou, kteří byli jako instruktoři u vídeňských Pfadfindrů. Na podzim odešel od nás Röschenthaler s několika hochy a založil 44.oddíl. Schůzky jsme měli ve studentském vestibulu. Na S.K. Slavii cvičena ráno lehká atletika, u Choděrů pořádány skautské taneční hodiny společně s 5.dívčím oddílem. Po důkladných přípravách jsme jeli zase na Vánoce na Krkonoše lyžařit. Ubytování opět v boudě Č.S.K. nad Zlatou vyhlídkou, kde jsme žili z přivezených zásob. Večer jsme se vždy shromáždili v "psí boudě" a dlouho zpívali. - Tuto zimu byl založen oddílový Debatník k písemné výměně názorů. Těší se velkému zájmu všech členů oddílu, stal se jim milým přítelem. (Poznámka redakce: Dnes v roce 1938, po jednom, již nezdařeném pokusu, znovu se snažíme Debatník zavést, ale nějak se nám to nedaří, hoši neradi píší a myslí.) Ze starších hochů zařízena instruktorská družina, která se později osamostatnila jako 1.oddíl, z něhož se stal 1.oddíl vodních skautů. Byli to první vodní skauti u nás vůbec a můžeme být hrdi, že jejich základ vyšel vlastně z našeho 2.oddílu. - K Vánocům svážíme potraviny pro České srdce. Mandolinisté pořádali u Bursíků schůzky, na nichž cvičeny písně, kterým pak učen celý oddíl. Na jaře 1918 začaty opět lehkoatletické tréningy na Slavii za vedení Jiráska-Strany a konány přípravy na tábor. Pětiletí oddílu jsme oslavili 29.6.1918 slavnostní oddílovou schůzkou. Druhý den ráno o 6.hodině uspořádán na hřišti Slavie atletický přebor oddílu. Rozsáhlý program nebylo možno ani ukončit. Nejvíce bodů získal Čáslavský (36 ze 44 možných), Bursík 33, Farka 26 atd.. /Poznámka redakce: Jak vidíte, tehdy ještě v oddíle nepanovala zásada, že se hochům v oddíle má říkat jen křestními jmény či přezdívkami./
2
Za prvních pět let trvání oddílu bylo v něm zapsáno celkem 75 skautů, roku 1918 (kdy bylo slaveno pětiletí), bylo v oddíle 28 hochů. Do jiných oddílů, které se tvořily v té době, odešli celkem 4 členové jako vůdci nových oddílů, jeden jako zástupce vůdce a jeden jako rádce. Na frontách ve světové válce bylo 16 členů oddílu, mezi nimi i O.Jandera, později mnohonásobný mistr a rekordman v běhu přes překážky. Na tábor 1918 jsme jeli k Pelíškovu mostu na Sázavu a to na stejné místo, kde jsme tábořili v r. 1913. Nedostatek stanů nás přinutil k výstavbě dvou chýší. Také nad kuchyní vybudován pěkný přístřešek. Velké potíže jsme měli se zásobováním, o nichž si nynější hoši neumí učiniti ani představu. ale všechno jsme překonali a tábor se vydařil. Na popud velkého přítele našeho oddílu, pana profesora drtiny jsme z tábora pořádali výlet do Ledče, Zruče a Světlé nad Sázavou. (Poznámka sazeče: Letos v roce 1938 byla dnešní DVOJKA o Svatodušních svátcích na Drtinově rozhledně, která je nazvána po příznivci naší DVOJKY. Měl v oddílu též svého syna. U města Ledče náš oddíl v posledních létech měl několik táborů, proslavených ve vzpomínkách snad všech, kteří se jich účastnili. A tak po létech se přichází stále na něco, co již v naší historii hrálo nějakou úlohu. Vizte též ten podivný příběh, jek jsme se před 2 roky nevědomky nastěhovali s klubovnou do domu v Praze III - Říční ulice, kde měla DVOJKA před více jak 20-ti lety svou první klubovnu!!) Pak nadešel 28.říjen 1918, který zastihl skauty plně připravené. Podobal se tak trochu oněm vzrušeným dnům při zářijové mobilizaci 1938, na které se tak dobře pamatujete vy, dnešní členové oddílu. Jenomže to byla tehdy radostnější práce než ta letošní... Hlídali jsme také nádraží, převáděli jsme do kasáren transporty zajatců, sehnaných ze všech front, byli jsme telefonisty, kurýry a vším možným. Poslechněte si, co o těchto slavných dnech píše člen staré DVOJKY Dr Prokop Sedlák, který byl tehdy samozřejmě docela malým skautíkem: "Ona chvíle (osvobození) dostavila se dnem 28.října 1918 definitivně, ačkoliv již předtím, o květnových slavnostech Národního divadla, vážné to předehře k státnímu převratu, konali skauti pořádkovou službu, která pro nedočkavost po svobodě toužícího lidu byla v mnohých situacích značně obtížnou. Skauti našeho oddílu v den převratu chápali se svých povinností okamžitě a také tak se s nimi hned počítalo. Nebylo ani času, abychom se někde společně soustředili a aby celý oddíl na jednom místě pracoval. Nebylo času na shledávání a svolávání a přece všichni do jednoho jsme se dostavili a konali to, co nám bylo svěřeno. Informační kancelář Národního výboru měla k disposici většinu našich skautů 2.oddílu. Zde byl na místě i náš drahý vůdce Vašek Jelen. Byly nám svěřovány většinou úkoly, spojené s rychlým vyřizováním, informační službou a konáním hlídek. Na radnici staroměstské konali skauti službu telefonní, informační a rychlých kurýrů s důležitými zprávami, odtud vyšel také příkaz, abychom ihned nastoupili k nádraží Františka Josefa (nyní Wilsonovo) k rozptýlení pražského lidu, který tam v zástupech očekával návrat 28.pluku do vlasti. Po ulicích sbírali jsme druhé skauty, tak jak jsme je potkávali, takže u nádraží byl nás již větší hlouček a za pomoci vojenské hudby, držíce se za ruce, bez obtíží rozvedli jsme po Praze lid, takže pro nedorozumění o návratu 28.pluku nedošlo k žádným nerozvážnostem. Pořadatelskou službu jsme doplňovali i před Obecním domem, kam z celé Prahy valily se proudy českého studentstva, k němuž hovořil s balkonu Obecního domu poslanec Sokol. I na Staroměstském náměstí, kde byly davy lidu, konali skauti pořádkovou službu. Při stěhování Národního výboru do Harrachova paláce v Jindřišské ulici spolupracovala naše DVOJKA dobře a rychle. Vzpomínám na ony chvíle, kdy bylo nutno se v okamžiku přeorientovati podle situace a dělat to, co právě v té chvíli bylo nejnutnější. Nosili jsme nábytek na určená místa, opisovali jsme z diktátu dávané příkazy, podávali jsme zprávy tu i onde, informovali jsme transporty zajatců "nepřátelských" států a umisťovali je v pražských kasárnách.
3
Bylo někdy velmi těžko vrátit se zpět, neboť řady příhod a různých nutností vyžadovaly, abychom vypomohli rychle tam, kde bylo okamžitě třeba. Tak se stalo, že vraceje se do národního výboru k noční službě, ocitl jsem se s puškou v ruce ve Vršovických kasárnách, kde jsem konal hlídku a vrátil jsem se teprve o polednách příštího dne, protože nebylo možno, abych vršovické kasárny opustil. Z hlídky jsem přece utéci nemohl a střídání nepřicházelo. K nejobtížnějším úkolům patřily ony, jež byly spojeny s informační službou na nádražích, s určením odvést transport zajatců do pražských kasáren. Šlo o to, abychom ve spoustách lidí, kteří těmto zajatcům připravovali radostné přivítání, žádného neztratili, zvláště, když zajatci byli až donedávna zvyklí chodit jen pod bajonety stráží - a nyní když je doprovázel přes jásající město jen malý chlapec - skaut. Početný transport ruských zajatců byl v tomto směru nejtěžším oříškem. Oddychli jsme si, když u Vršovických kasáren jsme je přepočítali a všechny v pořádku odevzdali. S Francouzi byla práce daleko menší. Předně se hned vžili do situace a neměli ničeho proti tomu, že za jejich pěknými uniformami dav radostně jásal. Musili jsme se s nimi v pravém slova smyslu na Václavském náměstí prodírat, ale vše dobře dopadlo, žádný nám nezmizel. Nadšená a jedinečná doba 28.října utišovala se zvolna do nových poměrů kázně a pořádku. Když se vrátil do vlasti potom její první president T.G.Masaryk, i při té příležitosti jsme konali službu pořádkovou s úspěchem. Skautská uniforma stala se nám pak skutečným projevem, že ten kdo ji nosí, je „Mladým Mužem“, který je v každé situaci a vždy připraven podat důkaz, že si ji zasloužil. Celá řada nás, bývalých skautů z těch dob, mohla by vyprávět Vám, mladším, řady událostí, v nichž rozhodovalo ono heslo "BUĎ PŘIPRAVEN". Kolikrát v pozdějším životě jsme si připomněli, jak vděčíme tomu, že jsme mohli být skauty 28.října 1918." Začátkem roku 1919 Vašek Jelen zanechal vedení oddílu, odjížděje jako vedoucí výpravy dětí do Švédska. Oddílu se ujali Kivi, Farka a pak definitivně Prokop Drtina, který také vedl tábor, opět u Pelíškova mostu na Sázavě. Většina starých hochů odešla a s novými plynul život oddílu dále. Nejvýznamnější událostí byla výprava Červeného kříže na Podkarpatskou Rus po Velikonocích 1920, které se účastnilo několik členů DVOJKY. (Na Podkarpatské Rusi jsme vařili na polních kuchyních pro tamní strádající obyvatelstvo. Byli jsme tam dopraveni na několika krytých i plochých nákladních vagonech ČSD. Při odevzdávání praporu panem presidentem T.G.Masarykem v květnu 1920 byl Sláva Bursík jedním z praporečníků. Na propagačním táboře ve Stromovce měl náš oddíl na starosti kuchyni. Roku 1920 a 1921 jsme tábořili u Letošitic, odkud jsme se 1921 vrátili na vlastní pramici, na níž jsme se v květnu umístili při závodech u příležitosti otevření zdymadla jako druzí. Novinkou na táboře 1921 byla hra wolleyball. Na tomto táboře nás navštívil též známý sochař Mistr Palouš, který býval potom hostem i na dalších táborech, dokud civilní návštěvy - kromě nedělních - byly na táborech ještě vůbec povolovány. - Na podzimních plaveckých závodech vodních skautů vyhrál přebor své kategorie náš člen Kafr (občanským jménem Friedländer, pozdější mistr republiky v osmě, známý veslař. Nyní jest již několik let mrtev.) V lednu 1922 jsme pořádali s úspěchem 1. taneční večer. (Členstvo bylo poměrně všechno již starší.) Na lehkoatletických závodech vyhrává Stark přebor své kategorie a oddíl se umisťuje jako druhý. (Nyní je bratr Stark zubním lékařem v Praze.) Na závodech při Slavnostech (sportovní i skautské) byl náš oddíl ve vítězném sboru.
4
Na tábor 1922 k Příběnicům jel s oddílem dánský vůdce Jörgen. Před odjezdem z tábora nás naučil Jörgen pokřik "ČIGOLIGO, ČIGOLIGO, ČAU-ČAU-ČAU...", který se dodnes v oddíle křičí, patřičně rozšířený v pozdějších letech. Z tábora jsme jeli domů na dvou pramicích a na jedné kanoi. Cesta trvala šest dnů. Na podzim jsme uspořádali druhý taneční večer. Normální skautský život přenesl nás zimou a jaro zastihlo nás v plných přípravách na kanoistický závod Cholín-Praha. Závod se skvěle vydařil a DVOJKA může zase jeden úspěch přiřadit ke svým předchozím. A jedno zůstane vždy: Nejsme vodní skauti, ale pořádali jsme první závod toho druhu, který byl zároveň největším co do počtu přihlášek. Týden poté v závodě Svatojánské proudy-Zbraslav zvítězila naše loď Kafr-Černý. Koncem června oslaveno desetiletí oddílu na slavnostním večeru v Lucerně, kde promluvili místo-náčelníci Jan Novák, Vašek Jelen, Dr.Nušl a Sláva Bursík. Na tábor 1923 jeli jsme společně s 1. oddílem na ostrov u Příběnic. Přijel tam za námi náš bývalý člen L.Reichl, ředitel Lloydfilmu, aby zfilmoval u nás "Den ve skautském táboře". Tento film i s negativem byl později prodán do Ameriky. Tábor vedl Sláva Bursík, který se také ujal vedení oddílu. V stejnou dobu byli Pepek, Kafr, Kašpar, Emil a Oušek v Dánsku, kamžto jeli na pozvání Jörgena. Z celooddílového zájezdu sešlo pro velký náklad. V září získali jsme plavecký přebor a putovní pohár vodních skautů. Tonda Marčan získal přebor své kategorie. V zimě roku 1923 nic zvláštního nebylo zaznamenáno, oddílový život byl pravidelný. Až 1.6.1924 uspořádala DVOJKA kanoistický závod Cholín-Praha (již druhý) za spolupráce bývalých členů oddílu. Na tábor 1924 jsme jeli na Malši za Velešín, na místo, které našli Sláva Bursík s Duchem (Duch: správně obč. jménem Ducháček, nebyl členem oddílu, byl jen hostem našich táborů spolu se známým sochařem Mistrem Paloušem). Z tábora jsme se vrátili na oddílové pramici "Tot". Příští rok 1925 - jsme jeli na tábor opět za Velešín, ale bez pramice, neboť v té době byla Malše špatně sjízdná. - Po prázdninách Sláva Bursík odjíždí do ciziny a proto odevzdává oddíl do rukou Bobra (Jar.Ryšavý) a Jestřába, kteří přicházejí do DVOJKY z rozešlého 34.oddílu.
Foto – Archiv zleva: stojící druhý-Charvát, čtvrtý-Drtina, pátý-Bursík, třetí sedící-Stark
5
Pražská Dvojka Jestřáb:
/ Kniha o Dvojce /
(1925 - 1939)
6
Tuto knihu připisuji památce všech hochů, kteří prošli naší Dvojkou, dobrých i špatných, živých i mrtvých.
Dávný sen Dvojkařů se vyplňuje! --------------------------------Už častokrát jsem si přál - a se mnou i všichni hoši, kteří Dvojku měli opravdu rádi - abychom měli celou historii Dvojky podrobně vy= psanou v nějaké jediné přehledné knize, kterou by bylo možno přečíst za 2-3hodiny a kde by bylo o minu= losti Dvojky skutečně všechno!
Moje touha napsat takovouto "Historii Dvojky v kostce" byla největší za okupace, kdy zájem o minulost Dvojky byl mezi hochy obzvláště živý. Vzpomínám si na příklad, jak Flik a Balů si vy= pisovali z dosažitelných kronik všechna důležitá data,jména bý= valých Dvojkařů, kdy bylo objeveno to či ono tábořiště-- a to, co nemohli nalézt v nedopsaných kronikách, snažili se vyzvědět ode mne přímo. A přece se dostávám k vyplnění našeho společného dávného snu až nyní. Přistupuji k té práci s podivnými pocity! Připadám si jako nějaký plavec, který se má vydat po létech znovu na plavbu do dalekých moří k čarovným ostrovům, kde už kdysi dávno byl, kam si však nepamatuje směr. Podaří se mně z mlhavých vzpo= mínek a z neúplných zápisků vypsat vše tak, jak to tehdy bylo? Najdu cestu? Převážná část pamětníků těch všech událostí už dávno není mezi námi. Většina z nich už jsou dávno dospělí muži. Někteří umřeli /Pepa Pokorný, Jůla Málek, Svante Reinsberg ,Luděk Hrobař, Eda Šindelář, Zoubek, Ála Charvát, Zdeněk Martinů-zvaný "Marty", Miloš Kostomlatský, Ruda Machart - a snad i další, o kterých ani nevím/ a po jiných se ztratila stopa, jako kdyby se nad nimi voda zavřela.
7
Dům, v němž bydlili hoši z Jestřabí družiny Tonda Ort, Jára Fiala a "Strejda" - Karel Novotných, je už řadu let rozbouraný a nezůstal z něj kámen na kameni. Louka, kde jsem nalezl Láďu Ve= lebila a Růdu Macharta, už dávno zmizela pod stavbou velkých činžáků. Sklep v Praze VII na Belcrediho třídě č.5 už dávno neví, že v něm kdysi po několik let hlaholily chlapecké hlasy našich Dvojkařů, kteří si zde zařídili klubovnu. - Dřevěné baráky s na= ší klubovnou "Na Petráku" a naše klubovní loď na Vltavě už dávno zmizely s povrchu zemského. Stará rejdiště našich nedělí jsou zarostlá a osázená, překopaná a zastavěná k nepoznání. Ale v mých vzpomínkách a v mých notýscích je všechno tak, jak to bylo tenkrát, všichni jsou v nich pohromadě, všichni ži= ví a mladí. Mnohé hlasy slyším ve své hlavě. Mnohé tváře vidím, některé usměvavé, jiné lhostejné, nebo podmračené. Rozbaluji balíky starých dokladů, střádaných a opatrovaných po dvacetpět let. Dopisy, vývěsky, bodovací archy, barevné kar= tonky, družinová hlášení, "oznamovatele o nedělích", fotografie - - a ze všeho čiší bohatá minulost Dvojky, plná vznětů, vzruchu a práce, protkaná červenými nitkami drobných bolestí a zklamání. Ó Ó Ó Ó
vy vy vy vy
písně, dávno dozpívané! krásně slunné dny zašlých Chlapectví! uplynulé časy, plné kouzla a vůní! vzpomínky!
Začínám psát Knihu o Dvojce. V Dýmových jeskyních, 29.března 1949.
8
"Pamatuji se, jak jsem jednou slyšel příběh o dítěti, které si hrálo v zahradě a přilétl motýl a zavadil mu o tvář a jak tato příhoda změnila celý běh hochova života." - Tak začíná kniha G.B.Dawise "Můj velký americký román" a já zde tento její úvod cituji proto, že i mně se stalo cosi podobného. Maličkost, bezvýznamná náhoda, výslednice tisíců jiných drob= ných náhod, změnila můj život a dala mu směr tak neobvyklý, že takovým směrem se ubírá život snad jen jednoho člověka z milionu. Mým "motýlem, vlétnuvším mně do tváře", byl kousek starých no= vin, do kterých měl můj spolužák Mirek Stiebling ve škole zabalen krajíc chleba se švestkovými povidly. Bylo nám tehdy dvanáct let. Seděli jsme spolu v jedné lavici a o přestávce Mirek kousal z krajíce, četl ten kus novin a najed= nou mne zavolal a řekl: "Hele - přečti si to!" A ukázal na článe= ček tohoto znění: "Hoši skauti, kteří by se ještě chtěli účastnit zájezdu do Anglie, nechť se ihned přihlásí v místnostech spolku "Junák Český skaut", Praha I., Rytířská ulice, dům "Na Staré Rychtě"." Mirek Stiebling /v knize "Boj o první místo" jsem mu dal jméno Sojka/ byl podivný chlapec, věčný tulák. Už několikrát utekl z domova. Vyhledával kde jaké dobrodružství a nebál se ničeho. Vše to, co jsem o něm v "Boji" napsal, je pravda. I to, že si vyřezal strašlivě hluboké pruhy kůže z horních částí zápěstí svých rukou, jen aby poplašil své rodiče domněnkou, že chce spáchat sebevraždu! Ovšem, že pokus sebevraždy jen předstíral... Ale co jen sebezapře= ní muselo být v tom řezání kůže hluboko do živého masa kapesním nožem, bez narkosy, za plného vědomí! "Pojď, půjdeme se dát zapsat ke skautům!" řekl mně teď Mirek, když jsem článek dočetl, "dostaneme se tak zadarmo do Anglie!" Byl to typicky jeho tulácký nápad. To mohlo napadnout jen jeho!
9
A tak jsme se chutě rozběhli z Vinohrad dolů do Prahy na Sta= rou rychtu, v bláhové domněnce, že tam na nás čekají, jen aby nás už honem-honem mohli zadarmo vypravit do Anglie! V naší prosto= duchosti nás totiž ani nenapadlo, že by se za tu cestu také něco platilo! Myslili jsme zkrátka, že je to zadarmo, dočista zadarmo! K omluvě této naší hlouposti vysvětluji, že tehdy o skautech neby= lo nic nikomu známo, kromě ovšem těm, kdož skauty byli a tak naše představy o možnostech skautů byly velmi mlhavé. /Někteří hoši na příklad myslili, že skauti nemusí chodit do školy, atd./ Jaký div tedy, když jsme si představovali, že skauti se mohou do= stat do Anglie zadarmo! Na "Staré rychtě" jsme se představili několika mladým mužům, vedoucím oddílů - a když jsme jim jedním dechem vychrlili svůj zájem "o tu Anglii" a zamávali tím výstřižkem z novin, věděli už hned, koho mají před sebou: dva naivní chytráčky, kteří se chtějí stát skauty ne pro krásu skautingu, ale jen aby se někam dostali. A tak nám hned vyložili, že cesta do Anglie není zadarmo, ale že se za ni musí platit --- když prý bychom však ale chtěli, že by nás mohli přijmout do některého skautského oddílu. Pak si nás za= psal jeden z vedoucích a řekl nám, abychom přišli ve středu v sedm hodin večer do vršovické školy proti záložně. Tam že je schůzka oddílu. Šli jsme domů jaksi zklamaní -to kvůli té Anglii- ale zase tak nějak vzrušeni očekáváním něčeho nového, co "u skautů" zaži= jeme. Naše chytráctví -dostat se zadarmo do ciziny- nebylo v nás tedy bohudíky nějak silně zakořeněno, když jsme se svého úmyslu dovedli vzdát za pouhých deset minut rozhovoru a smířit se jen vstupem do skautských řad, což samo o sobě již bylo počinem kraj= ně povážlivým. Když jsem mamince doma vyprávěl své rozhodnutí, nebránila mi, ač tehdy o skautingu nebylo známo téměř nic. Já jsem o skautech jen věděl, že chodí v neděli někam na výlety.... Skautů bylo tehdy velmi málo, hnutí bylo v začátcích. Každý, kdo skautem nebyl, měl pro skauty jen výsměch, chechtot, vtipy - a byli to i vážní dospělí lidé, kteří se skautingu veřejně posmívali. A hoši, kteří byli skauty, připadali si pro všechny tyto posměchy a útoky ja= ko nějaká pronásledovaná sekta! Vášnivě se bili za skauting, ale jinak byli uzavření, žijící jen pro svůj oddíl a pro svůj svět, ostatním nepochopitelný. Velikou sensací také byla "nahá kolena" skautů. Byla to ryze jejich móda - a to ještě ne všech! Jen někteří hoši skauti se odvažovali stočit své dlouhé černé punčochy pod kolena! A kalho= ty byly doprostřed kolen, někdy i pod kolena! Tehdejší svět by se snad zhroutil, kdyby viděl dnešní hochy s ponožkami jen ke kotníkům a v šortkách 15-20 cm nad kolena! Co to bylo tehdy vti= pů na ta nahá kolena chudáků skautů, kteří byli odvážnými průkop= níky té dnešní samozřejmosti! Posměch, kterým tehdy skauti byli zahrnováni, způsobil,že mnoho chlapců se jen kvůli němu obávalo
10
stát se skauty. A proto také ani já s Mirkem Stieblingem jsme nikomu neřekli ani slova, že jsme se "dali zapsat ke skautům"!! Během týdne jsme se pořád radili, zda na schůzku máme jít a do= dávali jsme si střídavě odvahy.
Ve středu jsme se vydali do Vršovic na skautskou schůzku. Za klubovnu sloužila docela obyčejná školní třída, ve které se ve dne vyučovalo. Hoši-skauti seděli volně v lavicích, za stolkem na stupínku byl mladík asi osmnáctiletý a pak ještě onen vedoucí, který nás zapisoval tehdy na Staré Rychtě. Vedoucí nám jen podal ruku a řekl: "Ááá - tady jsou ti naši dva nováčci!" Tím bylo naše přivítání do oddílu odbyto. Chvíli se rokovalo, kam se půjde v neděli na výlet - a bylo ujednáno, že do Prokopského údolí. /Nikdy jsem o tom údolí neslyšel!!/ Pak onen mladší človínek, zřejmě asi zástupce vedoucího, počal výklad o lidské kostře. Zahájil jej otázkou: "Z čeho se skládá lidské tělo?" A v lavici vyletěl jakýsi bystrý chlapec a vykřikl vesele: "Z masa a kostí!" A já slyšel z jeho hlasu takovou chuť do toho všeho tady, co zde dělají - že jsem i já pocítil touhu všemu už zde rozumět, být jedním z těch hochů, nebýt jen pouhým nováčkem. Všichni hoši zde mluvili poměrně slušně, jen tu a tam jsem zaslechl obhroublé slovo. A pořád jen při každé příležitosti hned se ozývalo z úst hochů:"To jsi skaut?" Bylo vidět, že si chlapci na tom zakládají, že jsou skauti. Hru jsme na schůzce bená písnička byla "Na píseň všech skautských jenom skauti. Po zpěvu pochod a obraty.
nehráli žádnou, jenom jsme zpívali. Oblí= těch panských lukách...". Byla to tehdy oddílů. Žádný "civil" ji nezpíval, vždy jsme vyšli na chodbu a zde jsme cvičili
Tím schůzka končila a my vycházeli v hloučcích ven před ško= lu, která se nalézala v parčíku. /Je tam ostatně dodnes./ Byl už večer, tma, jen elektrické uhlíkové lampy fialově zářily a park už byl symbolicky zavřen řetězem, napnutým přes cestu mezi dvěma kůly. Odpojili jsme řetěz, abychom mohli projít. Šel jsem posled= ní. Nevěděl jsem, že hoši v prvním hloučku řetěz odpojili a tak jsem nechal řetěz ležet. Vedoucí na mne ostře vykřikl: "Dáš tam hned ten řetěz zpátky?!" Učinil jsem tak ovšem ihned a byl jsem zdrcen tím napomenutím, zahanben do hloubi své duše.
11
Kdyby byl tenkrát ten vedoucí věděl, že ze mne - "zeleného nováčka" také jednou bude vedoucí! Kdyby byli ti hoši z toho oddílu tušili, že z toho nováčka vyroste jednou "Jestřáb", kte= rý svou věrností ke skautingu předčí desateronásobně je i je= jich vedoucího! Ale jak to mohli vědět? Do budoucnosti není možno nahlédnouti. Legie chlapců, kteří se vystřídali později pod mým vedením, nebyly ještě narozeny. Sluneční Zátoka nebyla ještě objevena. Moje hry, praktiky, dvojkařské zvyklosti,které vy -dnešní Dvojkaři- znáte a berete jako samozřejmost, nebyly ještě vynalezeny. Všechno mlčelo, všechno teprve čekalo. A já byl malý nesmělý nováček......
A přišla neděle s mou první /a bohužel také poslední/ výpravou. Oddíl, do kterého jsme se se Stieblingem dali, měl všechny hochy z Vršovic - a tam byl proto také určen sraz. V půl sedmé ráno "Na Kovárně", tam u té elektrikářské bedny s pískem! Zřejmě jsem musel celý oddíl nějak velmi příjemně překvapit, neboť za prvé jsem se na časný sraz dostavil jako jeden z prvních, /nevěřili prý vůbec, že přijdeme!/, za druhé pak jsem byl oblečen do krátkých kalhotek, vlastnoručně doma urobených z pěk ných černo= sametových kalhot civilních. Ba dokonce jsem měl i odvážně svinuté punčochy pod kolena, na zádech malý legrační ruksáček a tak jsem mohl být plným právem považován za nováčka nanejvýše nadějného! Zato Mirek Stieblingů zklamal na celé čáře:
Nepřišel!!
A pak jsme vyrazili. Z Vršovic do Prokopského údolí! A pěšky! Šli jsme někudy přes Nusle, plavili jsme se na převozní loďce u Bráníku přes řeku - a pak pořád dál a dál, směrem a v místa, kde jsem předtím nikdy v životě nebyl. Bylo to pro mne jako pohádka. Tak jsme došli až do Prokopského údolí a sice na kopec "Kalvá= rie", kterému po mnoha létech potom /to už ve Dvojce/ bylo dáno jméno "Staré tábořiště". Tady jsme se tehdy usadili a začali hrát na plíženou. Moc jsem hře nerozuměl, ale snažil jsem se ze všech sil, abych svou úlohu dobře splnil. A při této hře jsem zažil přímo čítankový příklad skautské pohotovosti při neštěstí: V Prokopském údolí natáčeli právě filmaři "cowboyský film" z amerického západu, jaké tehdy byly ve velké oblibě. Nad schůdky, po kterých jsem právě sbíhal dolů, byla veliká skála, nahoře za= lesněná. Od kmene jednoho stromu tam nahoře, visel dolů na trav=
12
natý násep vedle schůdků provaz a po něm měl sešplhat dolů herec -cowboy. Při šplhání měl také vystřelit z revolveru. Musel se proto jednou rukou pustit provazu - ale neudržel se a zřítil se s velké výšky dolů na stráňku. Když jsem nešťastníka spatřil, byl u něj již nějaký turista, který se snažil omýváním přivést jej k vědomí. Filmař byl bledý jako stěna, zbrocený krví a nehybný. Z ostatních filmařů jsem tu zatím nikoho neviděl, natáčeli totiž celý výjev z protějších skal za dráhou - a než sem doběhnou, potrvá to hezkou chvíli. Vyplašil jsem se nesmírně, ale neztratil hlavu.Hned jsem spě= chal vzhůru do tábořiště, kde jsem udělal poplach. Hra byla hned přerušena, skauti udělali okamžitě nosítka ze skautských tyčí, kabátů a šátků, lékárna byla připravena - a už se záchranná vý= prava dala do běhu k místu neštěstí. Zraněný herec byl ošetřen a pak na nosítkách dopraven do blízkého železničního domku na trati. Zakrátko tudy projížděl osobní vlak ku Praze. Byl zastaven, zraněného do něj naložili a tím byla událost pro nás vyřízena. Jinak se na svůj první výlet už moc nepamatuji, jen tolik vím, jak mně vypadly z ruksáčku asi 3 brambory, které jsem si vzal z domova "na pečení" /jak mně na schůzce poradili/, jak se vedoucí oddílu připravoval během výpravy na maturitu - a pak jak jeden chlapec byl trestán. /////////// Na příští schůzku přinesl vedoucí losy skautské loterie. Kaž= dý skaut měl prodat 10 losů - a my nováčci, Stiebling a já, každý po dvaceti losech! Proč my více, než druzí? Vedoucí to odůvodnil takhle: Z každého losu oddíl dostane určitou částku do pokladny. My nováčci jsme se ještě nijak o oddíl nezasloužili jako druzí a tak -abychom to dohnali-, musíme se teď přičinit o oddílovou po= kladnu zvýšeným prodejem losů! Měli jsme se Stieblingem ovšem hlavu ve smutku, ale pak mne napadla spásná myšlenka: Budeme prodávat losy po domech, byt od bytu, dům od domu! Byl to opravdu těžký obchod! Losů byla tenkrát velká spousta /legionářské losy, Červeného kříže, Českého srdce, slepecké losy, losy Ústřední matice školské atd./ - a teď jsme ještě přišli my, s losy skautskými! Někde s námi ani nemluvili, jinde byli vlídnější, ba tu a tam nás i do bytu pustili. A v Šumavské ulici jeden starý pán s námi krásně o skautství mluvil, ptal se, jaké máme heslo, kdo je ná= čelníkem skautů atd. A pak si koupil od každého z nás po jednom losu. Za dva dny jsme měli obě své dvacítky losů prodány. Ale do nás vjela strašná ctižádost, vzali jsme to ze sportovní stránky - a zkrátka jsme si vyzvedli v oddíle zase ještě spoustu losů dalších a prodali jsme jich tak dohromady asi stopadesát!
13
Co tomu nečekanému výsledku vedoucí říkal, to už nevím. Při prodávání totiž bylo sychravé mokré počasí, já jsem se uběhal, byl jsem nedostatečně oblečen, či kýho výra, zkrátka jsem se děsně nastydl, měl jsem něco jako zápal plic a bylo to se mnou po čertech ošklivé. A závěr byl ještě ošklivější: Po uzdravení jsem ke skautům už více nesměl! Stiebling -ještě během mé ne= moci - odevzdal námi stržené peníze za losy - a já své skauty již nikdy - nikdy nespatřil! Možná, že se divíte, proč zde píši o věcech, které vlastně nemají s Dvojkou žádnou souvislost, ač jsem slíbil přece psát historii Dvojky a ne vzpomínky na má chlapecká léta! Ale já chci, abyste alespoň tak zhruba věděli, co u mne předcházelo tomu,než jsem se stal "Jestřábem" a tím abyste mne snadněji pochopili a leccos si osvětlili!
A tak mně z celého skautování zbylo do dalšího chlapeckého života jen několik vzpo= mínek - a pak ty ustřižené a vlastnoručně obroubené manšestrové kalhotky. Vzpomínky jsem zatím nechal klidně odpo= čívat, netížily mne, nevolaly /ač měl později přijít čas, kdy se mi staly přímo trýzní/ ale ty kalhoty jsem pak hrdě nosil, dokonce i punčochy si stáčel pod kolena! Dnes se vám to jistě zdá k smíchu, ale tenkrát v té zaostalé době to byla odvaha, ustrojit se tak "výbojně" a "neobvykle"!! Hoši nosívali kalhoty hluboko pod kolena, v tělocviku se cviči= lo v botách, v kalhotech a v kabátech. Trenýrky nebyly ještě vynalezeny, ani tenisky, ani kecky, nebo polobotky. Nosili jsme botky tzv. "křusky", jak se dnes říká botám nad kotníky. Sundat si při tělocviku ve škole kabát, nebo snad dokonce košili, či se zout, to bylo neslýcháno. O skautování jsem tedy přišel, ale můj zájem se brzo upnul na něco jiného. Bylo to brzo po mém návratu ze Švýcar, kde jsem se po hubených válečných létech první světové války dokonale těles= ně zrestauroval.
14
Do Prahy tehdy přicházely poválečné americké filmy a my hoši alespoň jednou týdně jsme zatoužili nějakou tu americkou sensaci spatřit. A pak přišel film, který pobláznil snad všechny zdejší chlapce, kteří měli jen trochu klukovské krve v těle. Byl to film "Zorro - mstitel", hraný slavným Douglasem Fair= banksem. /Film téhož jména, hraný o 20 let později dospělým synem Fairbankse, rovněž Douglasem Fairbanksem, nebyl už nic proti tomu filmu původnímu!/ Ten n á š Zorro mstitel, to byl chlapík jako z gumy. Skákal se střechy, seskočil s celého schodiště, přeskočil stůl bez opí= rání obrovským ladným skokem; vypadalo to, že pro něj neexistuje zemská přitažlivost! Nic mu nebylo příliš vysoké, či široké. A tyto jeho neuvěřitelné kousky pružnosti a odvahy spolu s je= ho báječným atletickým zjevem nám přímo učarovaly! Nikdy dříve jsme se nestarali o něco podobného, neznali jsme lehkou atletiku, jako ji znáte dnes vy. Ale teď po tom filmu to do nás vjelo! Skákali jsme z různých výšek, kde to jen šlo, ať to byly narovnané bedny na dvorech nebo různé zídky, seskakovali jsme se schodů, snažili jsme se vyskočit rovnýma nohama na stůl / jako to dělal Zorro /, objevili jsme zkrátka kouzlo a krásu p r u ž n o s t i, m r š t n o s t i a l e h k o s t i . U většiny hochů tohle vše po čase vyprchalo, o Zorru mstiteli se přestalo mluvit, ale já s několika kamarády zůstal tělesnému kultu věren: Udělali jsme si jakýsi tělocvikářský kroužek, kde jsme se po= ctivě dřeli a tužili. Sepsali jsme si několik zákonů: Za prvé rá= no a večer vždy čtvrt hodiny cvičit. Za druhé: Každý den se bude= me mýt celí studenou vodou. Za třetí: Nebudeme kouřit. Za čtvrté: Budeme se opalovat, abychom byli hnědí, jako indiánští chlapci. Kromě tohoto cvičení se každý z nás cvičil vlastně ale ještě celý den. Ohýbali jsme se až k zemi při každé příležitosti, úmy= slně jsme rozhazovali po zemi papíry, abychom je mohli zdvihata tím cvičit vlastně svou ohebnost. Měli jsme s sebou pořád ská= kadla a skákali přes ně "školky"- a každý z nás měl doma zaříze= nou jakousi soukromou primitivní tělocvičnu. Někteří hoši ve škole se starali příliš o svou tvář. Chtěli se podobat ublízaným filmovým krasavcům. Pořád se česali, máčeli si u vodovodu hřebínky, aby jim dělaly ve vlasech vlny a řádky atd.. Ale my v našem kroužku jsme se nestarali ani tak o tváře, jako o svou tělesnou zdatnost. Chtěli jsme vypadat tak, jako Zo= ro mstitel, chtěli jsme být urostlí, samý sval a šlacha. Chtěli jsme být krásní postavou,ne obličejem. Já jsem přidal k našim zákonům pak ještě jeden, všemi schvá= lený - a to, že budeme jen slušně mluvit a za každé hrubé slovo že se dá pokuta do společné pokladny.
15
Blednoucí představu Zorra-mstitele potom vystřídal vzor jiný, který nás ještě více nadchl pro náš klub. Kteréhosi dne se nám dostal do rukou americký sportovní časopis, kde byla fotografie a popis chlapce, který dobyl první cenu v plaveckých závodech kteréhosi města a současně byl prohlášen za vzor dokonale rost= lého chlapce. Hoch měl na sobě závodní plavky /t.zv. "indiánské"/ a vedle jeho skutečně krásné postavy byla samá číslíčka, kolik měří jeho hrudník při vdechu, při výdechu, výška kolena od kotní= ku chodidla, objem lýtka, objem pasu,délka rukou, objem paží při napnutí svalů atd... Chtěli jsme všichni vypadat tak krásně, jako chlapec na foto= grafii. Byli jsme posedlí touhou po tělesné dokonalosti. Ve ško= le v tělocviku jsme byli ve všem první a když všichni ostatní ho= ši reptali na prostná cvičení, my je cvičili s nadšením. Zatím co někteří hoši kouřili a vůbec i všelijak jinak niči= li své tělesné i duševní zdraví, my v našem klubu jsme pohlíželi na svoje těla jako na nějaký přejemný drahocenný nástroj, který musí mít báječný chod a nesmí být tedy ničím poškozován. Radovali jsme se ze své pružnosti, rychlosti, síly a obratno= sti. Uvědomovali jsme si také pořád, že jsme chlapci, byli jsme na to hrdi - nechtěli jsme už už být dospělými, jako většina ostatních chlapců. A právě tohle všechno naše smýšlení a počí= nání uchránilo mne a mé kamarády před těmi všemi špatnostmi, jež prováděli ostatní průměrní chlapci. Zde - v tomto "tělocvikářském kroužku" počaly vlastně ve mně vznikat nejasné základy "Modrého života"-"Bobříků"atd., kteréžto zásady o mnoho let později měl jsem tu čest rozšířit mezi mnoho generací valné většiny československé mládeže. A proto také dodnes tak propaguji i mezi vámi ve Dvojce ten tělesný kult, konáme Soutěže tělesné zdatnosti, máme "Pero pruž= nosti". V každé své knížce píšu o nějakém chlapci, který cvičil a dbal o své tělo, neboť vím z vlastní zkušenosti, jak tato věc může pomoci chlapci udržet se před tím vším špatným, co ho obklo= puje, když ji správně pochopí a když se pro ni nadchne!
Později pak k mým tělocvikářským zájmům přistoupil ještě jiný, který mne uchvátil: "Zájem o přírodu". Ale ne v tom smyslu, že bych pitval kytičky, počítal jejich tyčinky, tal jejich tyčinky, zkoumal okvětí, nebo že bych napichoval broučky na špendlíky a podobně! To ne!
16
Pozorování přírody jsem viděl v jiných, krásnějších věcech: Zamiloval jsem se do jejích barev, maloval jsem pořád jen samé ohnivě červené západy slunce, díval jsem se na hvězdná nebe, mě= síční noci mne vzrušovaly tak, že jsem tajně opouštěl v noci lůž= ko a oknem se díval do dvora na ztichlé střechy a stříšky v mě= síčním jasu a psal jsem o těchto bílých nocích básně. Bylo mně necelých čtrnáct let. Odchod ledů v jiskřivé záři únorového slunce, zurčení potůčků, křičící rackové, jehnědy, jaro, vůně vzduchu i země, pak rozkvet= lé louky, barevná oblaka, shlížející se ve vodních tůních, výcho= dy slunce, daleké výhledy do kraje, a zase potom podzimní nálady, vůně vadnoucího listí - to vše mně učarovalo a barevně zkrášlilo celý můj chlapecký život a vydrželo to ve mně nevybledlé a nevy= čichlé dodnes. V té době, kdy jsem si všechny ty krásy a pocity počal uvědomo= vat, zatoužil jsem také přímo závratně zoufale vrátit se do onoho skautského oddílu. Odvážil jsem se jít k vršovické škole, kde mí= val klubovnu, ba i dovnitř jsem vešel, když po několika dnech mar= ného přešlapování venku jsem skauty neviděl ani vcházet dovnitř, ani vycházet. Až mne školník zdrtil zprávou, že se tam už skauti nescházejí - a že o nich nic neví..... Tak jsem vzplanul touhou jít alespoň znovu tam, kde jsem s ni= mi byl na své jediné výpravě, do Prokopského údolí! Ve své touze, jít po stopách vzpomínek, přímo jsem prahl do toho údolí se znovu ještě jednou dostat. Vábilo mne to tam silou neodolatelnou. A teď se stala podivná věc: Za živý svět jsem nemohl do Pro= kopského údolí trefit! Šel jsem tam asi pětkrát - a dostal jsem se vždycky nejdále jen k vysokému viaduktu na konci Hlubočep! Jako nějaký závoj, přikrývalo mně "zapomenutí" dále cestu, kudy jsme tehdy kráčeli! Při jedné z prvních výprav jsem se sice v Hlubočepích zeptal na cestu dále /nápisy tehdy nikde žádné nebyly!/, ale nějaké zlomysl= né malé holky mne poslaly úmyslně od viaduktu doleva, místo dopra= va! Ani ve snu mne nenapadlo, že by mne ta děvčata tak zlovolně mohla napálit! A když jsem marně v tom špatném směru po Prokopském údolí pátral, napadlo mne posléze, že snad ta místa, ve kterých jsem tenkrát se skauty byl, snad ani do Prokopského údolí nepatřila - a že se teď proto na ně nemohu už nijak doptat! A tak jsem skončil své marné a rozdychtěné výpravy za "Krajem svého mládí", za Prokopským údolím. Ale moje touha dostat se tam alespoň ještě jednou a jen na chvilku, neustala. Pak jsem se spřátelil s jedním chlapcem, který předtím býval skautem. Půjčoval mně všelijaké staré skautské časopisy - a já toužil po tom všem ještě více.
17
Jako na zavolanou přišla mně ve dnech nejpalčivějšího toužení příležitost, jak touhu uskutečnit. Můj starší bratr zakládal se svými kamarády oldskautský klub! "Oldskauti" byli skauti, starší přes 18 let, kteří se nemínili věnovat práci se školní mládeží. Starali se jen o svoje zájmy do= spívajících lidí, nepřibírali mezi sebe nikoho mladšího - a proto neměli obyčejné řadové skautské oddíly, jaké tvořili hoši skauti nedospělí! Oldskauti měli jen své "Oldskautské kluby". Já jsem tomuto rozdílu mezi normálním skautským oddílem a old= skautským klubem ovšem nerozuměl. A tak, když mne můj bratr ještě se svými dospělými kamarády vyzval, abych šel rozhojnit jejich po= čet /scházel jim totiž 1 člen do předepsaného počtu, aby jim ústře= dí klub povolilo/, vyhověl jsem s jásotem! A tak jsem se stal za= kládajícím členem 48.klubu "Jestřábi" v Praze. Hned zakrátko po vstupu do oldskautského klubu začal jsem však bouřit proti jeho způsobu "skautování", které ani zdaleka nebylo podle mých představ, z časopisů vyčtených. Já jsem byl ještě hoch, toužil jsem hrát dobrodružné hry, závodit s kýmkoliv o cokoliv, mě= řit své síly, podnikat něco atd. A tyto své tužby jsem zde nemohl uplatnit. Mezi značně staršími ostatními členy jsem zde byl se svý= mi představami sám! Teď už jsem pochopil rozdíl mezi skautským oddílem a oldskautským klubem. Zabýval jsem se proto stále více myšlenkou z klubu přestoupit do nějakého obyčejného oddílu, kde bych byl mezi hochy svého věku. Svůj úmysl jsem brzo poté také provedl! Bylo to ve druhém roce mého nespokojeného členství v oldskaut= ském klubu. Už jsem znenáhla začal vyrůstat z pravých chlapeckých let,ale touha po pravém skautingu tím u mne neuhasla. Kterési říjnové neděle se konala na Císařské louce proti Vyše= hradu zkouška pražských skautských oddílů k hromadnému vystoupení na 28.října. Bylo to dostaveníčko všech oddílů a já jsem tam šel co by dobrovolný delegát za naše "Jestřáby". A jak tak procházím Císařskou loukou, přeplněnou skautským ná= rodem a prohlížím jednotlivé oddíly, které zde předváděly svá vy= stoupení, přišel jsem k početnému oddílu skautů a Vlčat, které se snažil ovládnout jediný vedoucí. Oddíl měl číslo 34.
18
Hoši v tomto oddíle byli většinou asi o 1-2 roky mladší než já /nemluvě ani o Vlčátkách/ a tak jsem vedoucímu chutě pomohl v růz= ných hrách, dělal jsem rozhodčího atd., a blažilo mne, že jsem si u mladších hochů získal jakousi autoritu. Když jsme se pak večer loučili, vedoucí mně nabídl, zda bych do jejich oddílu nechtěl vstoupit! "Byla to rajská hudba pro mé uši!" Až dosud jsem sice hledal pořád oddíl s hochy mého věku, ale to nevadí! Pokusím se být tedy hned rádcem družiny, nebo něčím podob= ným, když už jsem to tak slibně dnes začal! A tak jsem samozřejmě vedoucímu nadšeně přikývl na jeho nabídku. Vedoucí mně pak ještě vysvětloval: Jmenuje se Jaroslav Ryšavý, jeho přezdívka je "Bobr". Není vlastně hlavním vedoucím oddílu Tím je -dnes zde nepřítomný- pan učitel K. On -Bobr- je jeho zá= stupcem a instruktorem oddílu. Oddíl se schází v kuchyni u pana učitele na Letné. A abych tam přišel ve středu, že tam bude oddí= lová schůze, na které budu definitivně přijat! Spěchal jsem domů tak rozradostněn, jako snad ještě nikdy v životě. Kola mého Osudu začala se opět točit. V ten den tam na Císařské louce začal se znovu dále uplétat můj celoživotní příběh, jehož počátkem byly povidly umazané noviny Mirka Stieblinga.
V určenou středu jsem se dostavil na 17.schůzku "34.oddílu" k panu učiteli K. Přijal mne velmi přátelsky, rovněž tak jeho paní, která oficielně vedla "Vlčata". Hoši, namačkaní v kuchyni, už na mne kamarádsky volali, znali jsme se přece z neděle.... A tak se mně ve "Čtyřiatřicítce" začala krásná skautská doba, nepoznaná nikdy u Oldskautů. Oddíl měl asi 60 členů, z toho asi 20 bylo Vlčat. Nedostatků měl hodně, ale má rozradostněná mysl o žádné z nich neviděla. Ba ani jsem je nemohl vidět, vždyť jsem neměl ani ponětí, jak vzorný oddíl má vypadat! K panu učiteli -ačkoliv bydlil tak daleko- jsem chodil téměř každý večer, pracoval jsem tam na různých oddílových písemnostech, našel jsem zde svůj druhý domov. Na pana učitele jsem se skoro dí= val jako na svého otce /můj tatínek mně zemřel, když mně byly čty= ři roky/. Byly to pro mne krásné a blahé doby! Vám, dnešním Dvojkařům, by to asi nestačilo, co my jsme tehdy ve "Čtyřiatřicítce" podnikali, ale my nic více neznali. Byl to oddíl velmi mladý, teprve asi rok fungující, neměl žádnou tradici, průpravu, o nic nebylo možno se opřít.
19
Hoši, kteří Čtyřiatřicítku tvo= řili, byli ze dvou pražských čtvrtí: z Letné a z Libně. Pan učitel, vedoucí oddílu, totiž učil na dvou školách v těchto čtvrtích a hoši byli většinou ve škole jeho žáky! Výpravy byly jen odpolední /byl ostatně už pozdní podzim/ a to se šlo vždy jen do našeho "Údolí mlá= dí" za Trojským přívozem, nebo do smutného, listnatého ďáblického a čimického háje za Libní. Asi za 2 měsíce po mém vstupu do Čtyřiatřicítky -za krásného zimního západu slunce- jsem byl panem uči= telem v Údolí Mládí slavnostně pro= hlášen za jeho zástupce!! Bobr se této funkce dobrovolně vzdal v můj prospěch a ponechal si jen instruk= torství.
V tu dobu jsem také po= važoval za velmi důležité dát se vyfotografovat! To už jsem měl složenu druho= třídní zkoušku /vodorovný červený proužek na levém rukávě/ a začínal jsem pr= votřídku. Na skautský kroj jsem byl velmi hrdý a vždy jsem dbal, abych jej měl pečlivě upraven. Střechu širáku jsem si máčel cukrovým roz= tokem, aby byla stále tvrdá a jednou týdně takto vyztu= ženou jsem ještě důkladně žehlil přes mokrý hadr že= hličkou, jen aby byla pořád elegantně rovná a nekrouti= la se! Ke kroji se tehdy nosily jedině dlouhé černé punčo= chy. To byl předpis ústředí.
Pan učitel i Bobr se pro jmeno= vání mne zástupcem rozhodli hlavně jistě jen proto, aby mne udrželi v mém nadšení. Že bych je byl i mohl nějak zastupovat - to sotva! Ale jmenování nebylo ani zapotřebí, byl jsem do práce v oddíle tak dychti= vý, že se podobné "injekce na po= vzbuzení" věru nemusely dělat! I v zimě skoro každou neděli pak jsme byli ve svém Údolí Mládí. Byla krásná mírná zima a my cho= dili pořád hrdě v krojích a v krát= kých kalhotech. A každá ta neděle končila v Údolí Mládí nádherným ba= revným západem slunce - a večer pak Bobr a já jsme šli ještě k panu uči= teli na čaj, hráli jsme na mandoli= ny a povídali si o oddíle.
Udělali jsme dvě "mikulášské besídky" pro rodiče a obecenstvo, hráli jsme na nich legrační aktovku "Cikáni" a já měl skoro při každém výstupu nějakou úlohu. Napsal jsem k besídkám také báseň o Údolí Mládí a inteligentní chlapec-vlče Jarka Motlík ji pak přednášel. V básni se mluvilo o všech krásách, které v Údolí Mládí prožíváme a v jejím závěru bylo, jak večer po našem odchodu Údolí Mládí ztichne a dumá ve svitu měsíce, zdali hoši zase přijdou...
20
"... Přijdou? - Nebo zapomenou? Rozběhnou se v širý svět - v pláň Života rozbrázděnou. Kolik se jich vrátí zpět?" A pak se Jarka Motlík nadýchl ke konečné sloce, ve které hlasitě, slavnostně a s podivným přízvukem v hlasu našemu Údolí Mládí sli= boval: "Ne - až hochy nebudeme, vždycky ještě rádi, -na tebe si vzpomeneme-, ty Ú d o l í M l á d í !" Lidé tleskali, Jarkova maminka plakala, Jarka Motlík se ukláněl a já se krčil šťasten za oponou. Ještě teď, když si vzpomínám na tu zimu ve Čtyřiatřicítce, vy= vstanou mně v mysli, jako neodlučitelná část těch vzpomínek, před= stavy západů slunce v Údolí Mládí a pak ten mikulášský trh na "Li= beňském trhu", s orientálními vůněmi, třpytnými vánočními ozdobami ve stáncích a mihotavými žlutými světly -lihových a karbidovýchlamp. V lednu byla uspořádána celodenní výprava do Píst /za Českým Brodem/ dráhou, k rodičům pana učitele. Byl mimořádný mrazivý den - a my byli ovšem zase v krojích, s nahými koleny. Udělali jsme v lese veliký oheň a při něm mně panem učitelem a Bobrem byla dána přezdívka "Jestřáb". Pan učitel to odůvodnil tehdy takto: "... Zaprvé jsi k nám přišel z klubu "Jestřábi", zadruhé se v kro= nice, kterou píšeš, vrháš jako jestřáb na své ubohé oběti, to jest na nás - a všelijak nás tam svým perem trháš..." Od těch dob se mně jinak než "Jestřáb" neřeklo!
V oddíle mně byla věnována pořád větší a větší důvěra. A jak jaro postupovalo a blížilo se léto, pan učitel i Bobr ponechávali mně stále více volnější ruku ve vedení nedělních podniků. Do Údolí Mládí, kam jsem teď na jaře organizoval už celodenní výpravy, při= cházívali za námi oba až odpoledne a všelijaké stekandy a hry nechávali docela na mně, byli už jaksi zpoho= dlnělí a unavení svými rodinnými a existenčními starostmi. A já byl nevýslovně šťastný. Žil jsem jen
21
naší Čtyřiatřicítce, neviděl jsem její chyby a stíny, ani svoje omyly, prýštící z mé velké nezkušenosti. Na jaře jsem podnikl s oddílem sám jednu výpravu ze soboty na neděli přes noc do Pikovic /nocovali jsme pod velkým cirkusovitým stanem, odkoupeným od Oldskautů "Jestřábů", kteří se zatím roze= šli/ a pak ještě jednu podobnou výpravu další, na Kokořín. Ta se později stala legendárně památnou. Výpravy ze soboty na neděli s noclehováním pod stanem se množi= ly. Z parádního oddílu, který chodil dříve jen přes Stromovku do Údolí Mládí, se pomalu stával oddíl "zálesácky" naladěných hochů, kteří toužili jen po táborových ohních, po vaření, po táboření pod stany atd. Členstvo se znenáhla menšilo, "sváteční" skauti pomalu mizeli a zůstávali jen hoši tělesně i duševně silnější, otužilejší. Zej= ména účastníci obou prvních výprav /do Pikovic a na Kokořín/, re= krutující se většinou z libeňské části oddílu /a to zase hlavně z pověstného libeňského domu "Na terase", kde jsme měli asi osm hochů/, ti zůstávali věrni. Chlapci zchoulostivělí se pomalu vy= tráceli. Ale nám zbylým to nevadilo - - a pan učitel a Bobr nic neříkali. A já, ve své chuti do práce, jsem se pak pustil i do podniku dalšího, krajně odvážného! Blížily se prázdniny - a já si usmy= slil, že pojedeme na tábor! Odvaha podniku vězela v tom, že jsem nikdy na táboře ještě nebyl, a to ani jako obyčejný člen, tím méně ne jako vedoucí! Nevěděl jsem ani, jak tábor vypadá, jak se staví, jak se vede,co je k táboru zapotřebí, zkrátka nic! Bobr ani pan učitel na tábor jeti nemohli, či snad nechtěli a tak jsem se vypravil na něj sám, asi s osmi hochy. Více chlapců se nepřihlásilo. Vyzbrojili jsme se několika hrnky a kastróly, /většinou to byly železňáky a my je nesli v ruce!!!/ a na cestu jsem dostal několik ústních rad od Bobra, jak to na tom táboře má asi vypadat. Pak se moje utrpení začalo.
Odjeli jsme do Ledče nad Sázavou, -kde jsem byl rok předtím po= prvé v životě u svého strýce na několikadenní návštěvě-. Právě z této návštěvy jsem o tomto kraji věděl. A také to, že tam někde od městečka vzhůru proti vodě v zákrutu řeky, který jsem nikdy nespa= třil, byl tenkrát nějaký skautský tábor, jak jsem se doslechl... A to mi vnuklo myšlenku uspořádat náš tábor v těchto místech.
22
A tak jen tak na neurčito, bez vyhlédnutého tábořiště, jen podle svých mlhavých představ z minulého roku jsme se vydali "tábořit", bez příprav, bez kladiv, bez hřebíků, bez pil. Moje výstroj a vý= zbroj táborníka byla menší než dnes, když jdu na polodenní výpravu do Prokopského údolí! Tak jsem byl tehdy nezkušený! Každý dnešní Dvojkař, i ten nejmladší, jedoucí po prvé na tábor, ví o táboru ví= ce, než jsem věděl tehdy já! Z úsporných důvodů jsme jeli jen do Světlé a odtud do Ledče už pěšky, abychom uspořili několik korun za lokálku. V úmorném vedru, se železnými pekáči, hrnky a kastróly v rukou, s tornami na zádech, s těžkým balíkem střechy od cirkusového stanu, navlečeným na holi, tloukli jsme se do Ledče po rozežhavených silnicích tři a půl hodi= ny! /Dnes bych to nazval "Pochodem smrti"./ Když jsme se blížili už k Ledči, potkali jsme vedoucího ze 35. pražského oddílu. Jmenoval se Ladislav Rački /byl jugoslávského původu/. Šel proti nám, z Ledče, kde byl nakupovat pro svůj tábor, který má jeho oddíl tam kdesi v těch místech, kde i já mínil náš tábor postavit! Bratr Rački byl již zkušený člověk, asi o 6-7 let starší než já, a postřehl ve mně hned to, co já si upíral přiznat: naprosto ne= zkušeného táborníka-začátečníka. Viděl naši ubohou výstroj, viděl náš promokavý "stan", který byl vlastně jen střechou bez vchodu, viděl všechny naše tragické nedostatky. A tak mně bratrsky nabídl záchranu: Za 3 dny končí jejich tábor. /Byl konec července./ A tak místo aby jej zbourali, tak nám jej ce= lý zapůjčí, i s postavenými kamny a se stany na podsadách, ba i s nacpanými slamníky! /My neměli slamníky žádné..../ Chvíli jsem se hloupě rozmýšlel, nemohl jsem se smířit s tím, že MY, domněle slavná Čtyřiatřicítka bychom měli po někom dědit tábor... a vyžádal jsem si lhůtu do večera na rozmyšlenou! Jak to bylo směšné a co si br.Rački o mně asi tehdy myslel! Utábořil jsem se na levém břehu řeky, přímo proti mlýnu a k ve= čeru jsme se šli podívat na nabízený nám tábor Pětatřicítky. A tam jsem teprve viděl po prvé ve svém životě skutečný stan na skutečné podsadě, jeho zařízení, postavená táborová kamna - a teď jsem teprve také pochopil, jak velmi nepřipravený a nevědomý jsem k tomu, abych sám něco podobného zde mohl vybudovat. Moje čtyřiatřicítkovské sebevědomí ze mne rychle vyprchalo. Ješ= tě rád a velmi pokorně jsem přijal Račkiho nabídku. Byla to o pravdu naše jediná a úžasná záchrana. Svůj "tábor" pod promokavou celtou střechy cirkusáku bych byl mohl jinak sbalit za 3-4 dny a jet domů! A tak mé pokorné přijetí laskavé a opravdu skautsky bratrské nabídky Račkiho byl vlastně můj první moudrý počin v celém mém "táborovém" podnikání. Hned druhý den ráno jsme se do tábora k Pětatřicítce na= stěhovali /na štěstí měli ve čtyřplátnových stanech hodně volných lů= žek/, dali jsme si do kuchyně své zásoby, ze kterých jsme si sami pro sebe vařili - a už se tábořilo!
23
Místo, kde stál tábor /v lese na pokraji, asi 150 metrů za mlý= nem/, jsem si pojmenoval už loni, když jsem byl u strýce ještě ja= ko "civil", Z á t o k o u N e z n á m a . To proto, že jsem nikdy nevěděl, jak to zde vypadá. Vždycky jsem se sem jen díval z dálky, od okraje města a to jsem nemohl v tato místa dohlédnout pro ohyb řeky. Ale v předvečer dne, kdy měla Pětatřicítka odjet do Prahy, vzal mne bratr Rački ještě dále proti proudu řeky. Kráčeli jsme, zabrá= ni v rozhovor, až jsme došli na krásnou velikou louku v další záto= čině, mnohem větší i otevřenější, i mnohem krásnější, usínající teď v zapadajícím žlutém slunci. A bratr Rački mně řekl: "Podívej se, Jestřábe... na téhle louce bych jednou chtěl posta= vit veliký, krásný tábor...ale nájem za louku je pro náš oddíl pří= liš drahý! Snad ale kdybychom udělali takový tábor společně - vaše Čtyřiatřicítka a my, tak pak by to možná šlo! Přemýšlej o tom!"
Ó
t é
h i s t o r i c k é
c h v í l e ! !
Byla to Sluneční zátoka, kterou mně tady Rački ukazoval a o které snil své plány společného tábo= ra! Teď tady jsem ji viděl po prvé ve svém životě! Stanul jsem poprvé na místě, které se o několik let později mělo stát hluboce významným pro mne a pro celé generace hochů. Zde jednou -po létechměl jsem vést /to už rukou pevnou a značně zkušenější/ veliké tábory vlastní, ne zděděné a ne s jiným oddílem dohromady podnikané. Ale ovšem tehdy, když jsem tu stál v zapadajícím slunci, vedle bratra Račkiho jako táborník-začátečník, to jsem ještě nevěděl, že se dívám na "Sluneční zátoku". Ten název jsem tomuto kouzelnému mí= stu dal až o šest let později. A také jsem netušil, co pro mne to místo i ten celý kraj zde budou jednou znamenat a co vše zde prožiji. A nevěřil bych, kdyby mně byl tehdy někdo řekl, že se sem budu vracet s malými přestáv= kami po dvacet let, pořád a pořád znovu! Tento můj první tábor, který jsem hned hrdě nazval "Táborem v Zátoce Neznáma" /odtud také začal zvyk pojmenovávat naše tábory/, byl pro mne pekelně ohnivým křestem, třebaže nás bylo málo. Vaření mně nedělalo potíže, vařili jsme si už celé jaro a léto na těch "traperských" výpravách. Ale byly tu jiné problémy! Neuměl jsem na příklad zapřáhnout hochy do práce. Byla potíž dostat je k tomu,aby nasbírali dříví,aby umyli nádobí atd. Neměli jsme žádné táborové služby, nebyla ještě vynalezena "Černá skříňka" a pod. Byla to tvrdá škola! Bobr ještě doma i Rački tady dali mně lec= jakou radu, ale já ji pak buď neuměl použít, nebo se nehodila prá= vě pro ten či onen případ, který jsem musel řešit.
24
Pak se zhoršilo ke všemu ještě značně počasí, několik dnů silně pršelo, řeka se rozvodnila a nebezpečně stoupla. Na dva dny jsme se museli přestěhovat do mlýnské stodoly, stany se promočily. Když jsme odjížděli z tábora definitivně domů, neuklidili jsme takytábornicky skoro nic po sobě, vlak jsme zmeškali, plno nepří= jemností jsme ještě zažili, ale já jsem se vrátil domů neporažený, hrdý a nezlomený, s první zásobou základních zkušeností. V Praze mne však očekávala rána jiná, mnohem větší než všechno to ošklivé a trapné, co mne potkalo při mém vedení prvního tábora.
Zatím, co já byl s oddílem na táboře, stala se v Praze hrozná věc. Pan učitel i jeho paní se vzdali vedení oddílu a nechtěli ani slyšet o tom, že by své vzdání měli odvolat. S Bobrem se ještě k tomu nějak trochu poškorpili - a tak jsem se vrátil do poměrů kra= jně neutěšených. Byl jsem zcela zdrcen. Přišel jsem o vše, co jsem měl rád a pro co jsem žil. Různí lidé dokonce chtěli pana učitele v mých očích všelijak očerňovat, což se jim nepodařilo, ale konec s naší čtyři= atřicátnickou idylou, ten byl definitivní. A Bobr, jak se zdálo, na tuto příležitost jen čekal,aby spustil meč, visící nad oddílem! Prohlásil, že by zůstal u práce jen tehdy, kdyby zbytek hochů, který v oddíle teď po prázdninách snad ještě zůstane, přešel do jakéhosi 2.pražského oddílu, který tehdy právě po své více jak desetileté krásné činnosti skomíral a nevyvíjel už žádnou činnost. Já jsem tu Dvojku vůbec neznal a o její zanikající existenci jsem se dověděl jen od jejích posledních tří hochů, kteří byli pro skauting pořád ještě nadšeni a chodili s námi jako hosté už asi čtvrt roku na naše výpravy do Údolí Mládí, kde se s námi také seznámili. Byli to Erik Kafka, Fr.Müller a Svante Reinsberg. Bylo pro mne velmi těžké nějak se rozhodnout na Bobrovo ultima= tum. Sám jsem 34.oddíl vést nemohl, to jsem po své bolestné praxi z tábora uznal. A budu-li chtít pro vedení získat staršího a zkuše= ného Bobra, musím se smířit s tím,že nebudeme už mnou tak milovanou Čtyřiatřicítkou, ale Dvojkou. Zuřil jsem na Bobra, že chce náš živoucí oddíl -byť tak těžce zasažený odchodem pana učitele a jeho paní- obětovat nějaké zkomí= rající Dvojce. Říkal jsem pořád: "Ať se zruší tedy ta Dvojka, když už v ní nikdo není... Proč k vůli její záchraně se má rušit naše slavná Čtyřiatřicítka??" Bobr však byl neoblomný.
25
Teprve mnohem později jsem porozuměl jeho stanovisku. Viděl vše střízlivěji a správněji než já. Věděl, že ta Čtyřiatřicítka není přece jen tak slavná, jak já se pořád domníval. Její ani ne dvou= roční historie nebyla ničím proti historii Dvojky, jednoho z nejstar= ších oddílů. Spíše je tedy nutno zachránit běh života Dvojky, která měla význam pro celé hnutí v republice, než oddíl dvouletý, jehož význam nepřesáhl obvod Letné a Libně. Nastaly pro mne dny rozhodování, nejistot a zármutku. Život ve Čtyřiatřicítce po boku pana učitele, to byla moje oasa v celé mravní bídě, které mé oči dospívajícího člověka všude viděly. A teď se vše zřítilo, všemu byl konec. Za 2-3 týdny potom byla Čtyřiatřicítka oficielně zrušena pražským ústředím a Bobr hned začal nadšeně formovat "novou Dvojku". Ve mně však měl pomocníka jen velmi málo ochotného...
Dne 12.října 1925 schválil "Pražský Skaut" - /tak se jmenovalo pražské ústředí/, aby 2.oddíl převzal zbytek hochů z rozpuštěné Čtyřiatřicítky a jmenoval Bobra vedoucím Dvojky, mne zástupcem. Ze Čtyřiatřicítky přešli do Dvojky kromě Bobra a mne tito hoši: z libeňské party jen Jůla Málek a Lojza Lorenc /zvaný Táta-Dlouhán/, a z letenské části oddílu L.Šilhavý, Mirek Sobotka, Toušek /zvaný Drobeček/. Dále Vlčata Tonda Ort, Jára Belada, Sopr, Bondy a Jára Fiala. Za Dvojku přišli jen Erik Kafka a Svante Reinsberg. Dosavadní vedoucí Dvojky - bratr Sláva Bursík, který pro své povolání nemohl už oddíl vést, byl jmenován čestným vedoucím. Byl členem Dvojky od svých chlapeckých let. Celá libeňská parta Čtyřiatřicítky, zejména ta z pověstného do= mu "Na tarasu", na kterou jsem určitě spoléhal, že s námi do Dvojky přejde, odmítla tak učinit. /Jen Jůla Málek a Lojza přešli./ Někteří hoši z domu "Na terasu" i plakali, když mně své stanovi= sko oznamovali, jiní se tvářili zasmušile, byli nemluvní, ale všichni tvrdili, že s koncem Čtyřiatřicítky skončí i oni svoje skautování. /Teprve mnohem později jsem se dověděl, že byli kýmsi ovlivněni, aby do Dvojky za žádnou cenu nevstupovali./ Dne 20.září 1925 jsme tak konali poprvé výpravu s domovenkou "P R A H A - 2" a sice do Údolí Mládí. Byla to smutná výprava, alespoň pro mne. Nemohl jsem se pořád smířit se ztrátou Čtyřiatřicítky, scházela mně ta velká účast členstva na nich, scházel pan učitel se svým otcovským přátelstvím ke mně, chyběli i hoši z "Tarasu". Zkrátka - nemohl jsem si zvyknout na nové poměry.
26
Ve dnech 27.-28. září jsme podnikli dvoudenní výpravu za vzpomín= kami na Kokořín. Sešli jsme se k výpravě ale jen čtyři! Mirek Sobot= ků, Drobeček, Jůla Málků a já, všichni pamětníci barvité a slavné výpravy na Kokořín v květnu, ještě za dobrých časů staré Čtyřiatři= cítky. Cítil jsem se pořád ještě v hloubi duše jako člen 34.oddílu, ni= koliv jako příslušník Dvojky. Dal jsem na příklad svázat novou kro= niku /tehdy se psávala kronika do předem svázané čisté knihy, nikoliv do volných sešitů/. Nová kronika vypadala na vlas jako kronika bý= valé Čtyřiatřicítky, ba i název "OHNIVCI", který si kdysi 34.oddíl dal, byl na nové dvojkařské kronice vyražen zlatým písmem. Bobrovi jsem tehdy řekl: "Číslo 34 nám "Dvojka" mohla vzít, ale ten název – OHNIVCI - nám nevezme nikdy!!" /Název na kronice zůstal, ale neujal se. Na dalších kronikách se už neukázal, neboť za jistou dobu jsem znenáhla přišel už k jiným názorům. Můj zájem o znovu se rozbíhající oddíl rostl a po= cit křivdy a vzpomínání na Čtyřiatřicítku zvolna mizely./ Podzimní a zimní činnost prvního období "Nové Dvojky" nebyla nijak zvláštní. Klubovnu jsme neměli, dru= žiny neexistovaly, nebodovalo se. /Bodování jsme ostatně neznali ani ve Čtyřiatřicítce!/. Konali jsme jen oddílové schůzky a to v nezařízených neútulných sálech Skautského domova na Petrském nábřeží. Teprve od začátku roku 1926, když se náš počet poněkud zvýšil, udělali jsme 3 družiny a 1 šestku Vlčat. Hoši, kteří se přihlásili a zůstali u nás alespoň delší dobu a s námi tak splynuli, byli zejména tito:
Abychom od sebe odlišova= li starý původní 2.oddíl od toho nového, námi omla= zeného, pojmenoval jsem to, co souviselo s původním oddílem, "STAROU DVOJKOU". A to, co bylo od našeho pří= chodu, nazval jsem "NOVOU DVOJKOU". Toto názvosloví se ujalo a používaly je i celé generace později při= stouplých hochů.
Jirka Dienstbier ze Staré Dvojky, /Erik Kafka mu tajně říkal "Služební pivo"/, ze Čtyřiatřicítky přišel za námi Karel Novotných, zvaný "Strejda" /byl už strýčkem, ač mu bylo teprve asi 13 let/ - a nováček, který se jmenoval sku= tečně Nováček /Míla Nováček/. Byl tedy dvojnásobným nováčkem!! Družiny měly tato jména: Jestřábi /rádcoval jsem já/, Kamzíci /rádcoval Jirka D./, Veverky /rádcoval Láďa Šilhavý/, šestka Vlčat měla barvu š e d o u a vedl ji Jarka Belada. Na jaře přivedla parta Tonda Ort-Strejda a Jára Fiala, která bydlela v jednom domě /"U Sokolovny" 22 na Letné/ ještě nováčka, jejich kamaráda z ulice, Pepíka Posledních.
27
Během jara a léta několik hochů však bylo škrtnuto pro chabou docházku, Vlčata jsme převedli na skauty a ze čtyř skupin zbyly jen dvě družiny: Jestřábi a Kamzíci. Kamzíky začal vést neoficiel= ně pak Erik, protože Jirka Dienstbier /stejně starý se mnou/ měl spoustu práce se studiemi a nemohl se vždy účastnit. Mezi druži= nami Jestřábů a Kamzíků začaly pak různé předháněčky, "která je lepší", ale samozřejmě v přátelském duchu. Myslím,že jsme uděla= li i jakési první pokusy o bodování. Hlavní jádro věrných, kteří byli na každém nebo skoro na každém podniku, tvořili Bobr, Erik, Jůla Málek, Míla Nováček, věčný nezbe= da a "pýcha rodiny" SOPR, já a ovšem též parta od letenské Sokolo= vny: Tonda Ort, Strejda, Jára Fiala a Pepík Poslední. Bobr udržoval od nás určitý odstup. Byl vážnějšího typu, chladný uzavřený Moravák, někdy trošku komisní. Hochy oslovoval při proslo= vech i v oběžnících vážným spolkařským titulem "Bratři" a to vštši= ně chlapcům nesedělo. Také jen málokdy použil křestního jména či přezdívky, volal-li někoho. Říkal hochům "Fialo", "Orte", "Málku"... Neměl smysl pro zvláštní druh lidového humoru, kterým oplývala zejména letenská pára od Sokolovny včetně jejího spojence z Libně, Jůly Málků. Za to dbal důrazně na pořádek, kázeň a junáckou čest. - I na výpravy nosil kromě torny ještě nacpanou aktovku. Toho prvního jara naší Nové Dvojky začala se tvořit už naše tra= dice. Kousek po kousku, v různých událostech, ji osud upřádal.
Nadešlo jaro, jaké již dlouho nebylo, jaro plné vůní, slavnost= ních nálad a slunečního jasu. Byly Velikonoce a my jsme se v tom kouzelném času vydali na třídenní velikonoční výpravu. Jeli jsme do Jičína a odtud jsme pěšky už putovali přes Prachov= ské skály, Mladějov, Trosky, Hrubou Skálu, Valdštýn až do Turnova. V Turnově bylo úplné skautské pozdvižení, celé město se těšilo na akademii turnovských skautů, která bude večer v sále "Střelnice". Skauti Turnováci už nás čekali /Bobr jim psal z Prahy, že tam dora= zíme/ a pěkně nás přivítali. Akademie byla krásná, barvitá, ale co více: Slyšeli jsme na ní písně, které nám učarovaly svými zvláštními nápěvy i texty. Skládal je pro turnovské skauty okresní skautský zpravodaj bratr Horáček, starý pan učitel, ale duchem mladý skaut. Navázali jsme s Turnováky
28
velké přátelství a bratr zpravodaj Horáček -jako projev přátelstvídovolil nám opsat si a naučit ty kouzelné písně, psané co by TABU jen pro turnovské skauty. "Turnovské písničky", jak jsme jim přezděli, jsme střehli a zpí= vali je pak pořád a pořád, po řadu let. Ti původní naši "Dvojkaři", kteří je se mnou po prvé tam v Turnově slyšeli, už dávno zestárli a dávno odešli, ale písně zůstaly věčně svěžími a krásnými! Co jsme se jich nazpívali, v klubovně i na táborech, na svých akademiích i na skautských závodech, kde jsme jimi vždy vítězili! A jakou sílu nám dodávaly za německé okupace, když skauting byl zakázán a my jsme slovo "skaut" v písních museli všelijak nahrazovat, maskovat! Koncem dubna jsme podnikli další velkou výpravu, na Brdy. Dívám se do kroniky na zápis o ní - a jsou tam jen prázdné stránky. Byla to první "reserva" /jak jsme o 14 let později začali říkat vynecha= ným místům v kronice na zápis, jež má být později dopsán./ Ale tato první moje "reserva" nebyla dopsána nikdy! Co se to tehdy stalo, že já, kronikář tak pilný, pořádný a bdělý, jsem něco takového udělal? Výprava oplývala spoustami příhod a pro mne osobně byla tou nej= větší a nejkrásnější tato: Setkali jsme se na cestě s kterýmsi dív= čím oddílem z Prahy a já se spřátelil s jednou jeho rádkyní, vážnou a příjemnou dívkou, zapálenou pro skauting jako já. Řekli jsme si vzájemně svoje problémy, družinové i oddílové, a nestačili ani vše prodebatovat. Jaký to byl rozdíl mezi touto dívkou a těmi, které jsem znal z tanečních hodin, jako prázdně žijící děvčata, starající se jen o to, aby si pěkně zatančila, aby se líbila atd. Přátelili jsme se spolu pak i doma, a to velmi dlouhou dobu snad dva či tři roky, než nás okolnosti rozdělily. No a ještě k tomu zápisu do kroniky: Bylo to moje první citovější přátelení s dívkou a já byl tak nějak zmaten a přiveden z rovnováhy, že jsem prostě ne= byl schopen do kroniky zápis o té výpravě zapsat. O Svatodušních družinou Jestřábů kli velikou cestu ští hoši Jestřábů
svátcích 23.-25.května 1926 jsem se vydal se svou znovu na Kokořín, zatím co Kamzíci s Bobrem podni= na Liberecko /mnohem dražší, než si mohli proletář= dovolit/.
My na Kokoříně zažili ve studených nocích švábí dobrodružství a na pískovcové skále jsme složili dramatickou báseň, začínající na slova dětské říkačky "Ať si kdo chce co chce říká, nebojím se kome= níka!!!" Kamzíci s Bobrem pak zatím vyjednali na své cestě tábořiš= tě poblíže Libiče u Českého Dubu, kde budeme o prázdninách mít svůj tábor. Těsně před táborem jsme přijali do oddílu -a samozřejmě i na tábor- dva nové chlapce: Brášku Jirky Dienstbiera Tondu, který už dříve byl jednou či dvakrát co by host na táborech Staré Dvojky. Říkávali mu tam prý "Kušnička", protože měl vždycky moc rozumů!
29
Tento Kušni -tedy chci říci Tonda- si přivedl za dva dny, 26.červ= na, ještě svého kamaráda Vilíka Hesa. Byl to milý, velmi bystrý chlapec, právě tak jako Tonda, rychlý a pružný. ..
..
Byl to první tábor Nové Dvojky a společnost na něm byla velmi pestrá a nesourodá. Za Dvojku Starou zde byl především její bývalý vedoucí, čestný vůdce Sláva Bursík, pak Jirka Dienstbier - náš nynější rádce Kamzíků, dále starší pán sochař mistr Palouš, který byl přítelem Staré Dvojky, dále tři asi osmnácti= letí hoši nečlenové, ale přátelé Staré Dvojky Pepík Mucha, Igo Mors= tadt a Ivo Ducháček, zvaný všeobecně "Duch". Mistr Palouš a tito tři chlapci byli už na dřívějších táborech Staré Dvojky. Za mladší hochy /14-15 let/ zde byli Svante Reinsberg a Erik Kafka, kteří přešli, jak jsem psal již dříve, spolu s Jirkou Dienstbierem ze Staré Dvojky do Nové. Dále tu byl nově přihlášený Tonda Dienstbier a pak ovšem my, bývalí Čtyřiatřicátníci: Bobr, já, Pepa Poslední, Sopr a nováček Vilík Hess. Spolu s námi zde tábořili v jediném ohromném stanu z mnoha pláten malí chlapci z Turnova, za vedení Míti Bělohradského. Znali jsme se z naší velikonoční návštěvy u nich v Turnově. Vařili si sami, byl to táboreček sám pro sebe, ale hry, táborové ohně atd. jsme dělali spo= lečně, ač o tom žádná úmluva nebyla. Míťa Bělohradský byl zamlklý patron, opak svých dvou značně mladších brášků, kteří zde byli s ním /Dáďa a Kája/. Velmi rád maloval olejovkami mraky na obloze. Tábor byl postaven na velmi nevhodném místě. Stál na úzké podélné mýtině zalesněného kopce, na pokraji hluboké a příkré rokle. Stany včetně malé kuchyně- musely být v jedné řadě vedle sebe. Koupání bylo až dole pod lesem, asi 10 min.cesty, ve studené říč= ce. Tam jsme se chodili i ráno mýt, také s nádobím se tam muselo po každém vaření! Šlo se strmými pěšinami, přes můstek a po schůdcích, což obojí jsme si udělali. Protože skoro po celý tábor pršelo, byla pěšina po stráni věčně rozblácená. Také úzký pruh půdy -ještě k tomu většinou k rokli nakloněný-, který byl mezi stany a roklí, byl při lijácích ihned rozbahněný. Každou chvíli pak někdo po blátě sklouzl až na dno hluboké rokle, která byla vůbec dějištěm mnohých pohnutých historií.
30
Já jsem přijel na tábor až za týden po odjezdu hlavní výpravy, protože už jsem byl v zaměstnání a neměl jsem dříve dovolenou. Na nádraží mně přišli naproti Erik Kafka s Pepíkem Posledních a hned mně referovali, jak to na táboře chodí! Že prý dospělí a starší hoši se na menší členstvo dívají jen jako na "usmrkance" a musejí od starších snášet různé ústrky, nic prý neužijí atd... A tak jsem v táboře založil pro tuto utištěnou část táborníků "Kmen Mohykánů", pod kteroužto firmou jsme pak zažili mnoho do= brodružství. Vydávali jsme i táborový časopis "Mohykán". Když se k nám přidali i všichni mladí Turnováci, čítal kmen asi 15 hlav! Mohykáni používali v řeči zvláštních ryze mohykánských konco= vek -ůch, -ho. Na příklad "Bylo tam hodně klukůch, uhlího, dříví= ho" a podobně. Heslo znělo: "Kdo chce mít co dobrýho, muší říkat DŘÍVÍHO!!" Tohle vždy silně dopalovalo staré táborníky. Místo ale aby nám rozmluvili naše znešvařování mateřštiny, byť jen chvilkové a žertem míněné, zatvrdili se proti nám. A když pak ještě četli nějaké drby o sobě v "Mohykánu" a vůbec když vi= děli stále stoupající vliv Mohykánů v táboře,za= čali nás potírat, někdy do legrace, jindy pak doopravdy. V odvetu zato jsme přezdili stan, kde bydlel náš největší odpůrce Jirka Dienstbier s Igou a Pepíkem Muchou, na "Táborový chudobinec!" Ze samého vtipkování,které se stále přiostřo= valo, přihodila se i jedna nepěkná věc, která se později na našich táborech už nikdy nemohla stát: Pražská část Mohykánského kmene bydlela v jed= nom ohromném čtyřplátnovém stanu, spolu se Soprem a Svantem, kteří Mohykány nebyli. Před mým příjez= dem ustanovil Bobr Svanteho za správce stanu. Tím se cítil pokořen stejně starý Erik a začal říkat Svantemu "podomek". Také se tu pořád mluvilo o pomyslné neexistující figurce "Amálka domovnice", což citlivý a hrdý Svante vztahoval na sebe. Své funkce se vzdal, ale Erik v titulech "podomků" neustával - a rozdrážděný Svante kteréhosi dne si zabalil tornu a odjel z tá= bora domů. A ani po táboře se už u nás neukázal. Přestoupil do kteréhosi vodního oddílu. /O mnoho let později, za německé okupa= ce, zahynul Svante v koncentračním táboře./ Do kmene –Mohykánů- nebyl také přibrán Sopr, hašteřivý, rozma= zlený malý kluk, na kterého nic neplatilo. Co kde mohl špatného, to Mohykánům udělal. Byl proto zase stále vděčným objektem jejich trestních sankcí. Noční výprava do Bobrova stanu, kam si lakomý Sopr uložil svou vánočku, aby nemusel nikomu dát, byla jednou z nich.
31
Deště, vytrvalé a každodenní, nemohly zkalit veselou náladu Mo= hykánů. Každý den ráno křičeli jsme k zataženému nebi své vzpurné heslo "A FURT JE NÁM TO JEDNO!!" Na táboře se stalo ještě mnoho různých pří= hod /podivný výkřik v lese za měsíční noci, boje o indiánské knížky "Divoké Billky", vý= prava na skály "Mužský" a do Drábských svět= niček, kde bylo tehdy právě po jakémsi míst= ním zemětřesení s katastrofálním sesunem pů= dy, atd./ Mladší hoši byli často vystrašeni řečmi o "starém Páclíkovi". Byl to pomatený člověk z blízké vesničky Kobyl, který byl v někte= rých chvílích prý velmi nebezpečný. Jak se někdy někde něco šustlo, zejména v podve= čer, chlapci byli ihned ochotni uvěřit, že je to "starej Páclík", který se právě chystá napadnout tábor.... Náš vedoucí Bobr sorganizoval veliký táborový oheň, na který přijeli staří bývalí členové oddílu. My z Nové Dvojky jsme je ovšem ani neznali. Byl pozván též SOKOL z Českého Dubu, který se dostavil v počtu asi 50 osob. Mohykáni při něm předvedli pochodňový průvod a za doprovodu "tam-tamu" zazpívali kmenové písně. Příslušníci kmene Mohykánů nosili ve vlasech tři havraní péra, protože Vilík Hess to objevil v nějaké indiánské knížce. Když o šestnáct let později chlapci na Táboře Alvareze /1942/ začali vy= rábět znaky všech táborů z minulých let, nevěděli o těchto třech mohykánských pérech a tak vyrobili na znaku Mohykánského tábora hlavu s čelenkou,místo se třemi péry. Už jsme to tak však ponecha= li. Znak má žluté pole, hlava je rumělkově červená. Po Svante-ovi odejel z tábora předčasně Erik, protože onemocněl. Ale i další účastníci -zejména my starší, kteří jsme byli již v za= městnání- odjížděli jeden po druhém z tábora. Nakonec zůstali ve čtvrtém týdnu na táboře jen Tonda Dienstbier, Pepík Poslední, Vilík Hess a Sopr, za vedení Pepíka Muchy. Vrátili se do Prahy 10.VIII. Byl to první a poslední tábor, kdy zbytky Staré Dvojky včetně svých tábornických hostů /Igo, Pepík Mucha, Duch, mistr Palouš/ tá= bořily s Novou Dvojkou. Již nikdy jsme se pak s nimi na žádném tábo= ře nesešli a většinu jich jsme už nikdy ani nespatřili. Pepík Mucha se sice dva dny po návratu z tábora přihlásil za člena oddílu, ale účastnil se jen -spolu s Igou- jednoho podniku, /běžecká štafeta 28.X./ a ani on se více již nikdy v oddíle neukázal. V záhlaví 12.kapitoly jsem slíbil zprávu o roz= šíření oddílového pokřiku a pak jsem ji neuvedl. Proto o tom píšu nyní zde dodatečně. Nuže: Dne 16.V.1926 byly konány sborové závody na Jarově a na nich se -kromě jiného- závodilo též v oddílových pokřicích.
32
Náš pokřik, zděděný od Staré Dvojky, zněl: "Čigoligo, Čigoligo, čau-čau-čau, pomalago, pomalago, pau-pau-pau. Čigoligo, pomalago vis-pom-pej, druhý oddíl, ra-ro-rej. Ahoj!" Bobr před tento dosavadní pokřik přidal /aby byl pokřik snad delší/ ještě tato slova: "Hurarara-hury-rahy, junáci jsme skauti z Prahy!" Tento Bobrův přídavek se od té doby stal pak nedílnou součástí pokřiku.
"Vše to, co budete číst v následujících stránkách, to stalo se v máji našeho mládí, kdy se nám vše zdálo být dobré a krásné, kdy stačil nám ku štěstí jen slunný den s modrým nebem a bílými oblaky na něm..." To byl můj úvod k první kronice, kterou jsem ve Dvojce začal psát. Jak to bylo dobře, že jsem kroniku celkem tak pečlivě vedl! Nyní, po pětadvaceti létech mohu z ní čerpat mnohé údaje, jež nemám ve svých soukromých záznamech. Za dva dny po příjezdu z "Mohykánského" tábora jsme konali první potáborovou schůzku, neboť tehdy nebývaly zvykem srpnové potáborové přestávky v činnosti. Schůzku jsme odbývali na Letné proti Sokolovně, na konci staveniš= tě Radiotrhu, neměli jsme totiž žádnou klubovnu. Sem přivedli Lete= ňáci Strejda, Jára Fial, Tonda Ort a Pepík Posledních svého kamaráda Oldu Pětníka. Přišel trochu rozpačitě a upozornil nás předem, že je děsný rošťák. Ačkoliv to byla pravda, u nás se držel celkem statečně, zápasil s houževnatostí proti všemu špatnému, čím byl vinou okolí prosáklý a brzo se stal jednou z hlavních postav v oddíle. Brzo nato se nám vyplnila naše zoufalá touha po klubovně. Bobr nějakými záhadnými cestičkami vypá= tral, že na Letné, odkud jsme tehdy měli většinu ho= chů, je na Belcrediho třídě číslo 5 klubovna 6.oddílu, který nevy= víjí žádnou činnost. A tak vymohl na majiteli domu panu Neumanno= vi, že se v ní můžeme scházet. To bylo něco pro nás! Mučamba! Ve čtvrtek 23.září jsme ji viděli po prvé. Historický okamžik! Klubovna byla vlastně malý hrozný uhel= ný sklep, skoro bez omítky, s maličkým zamřížovaným okénkem u stropu, jež vedlo na dlažbu dvora. Dnes bych se rozpakoval v takové nevzduš= né tmavé díře udělat i skladiště, ale tehdy to byla naše první klu= bovna a my byli do všeho tak žhaví, že jsme se vzhledu nezalekli a dali se chutě do práce na jeho zlepšení.
33
Se svou družinou "Jestřábů" - kterou jsem vedl třebaže jsem byl přitom i zástupcem Bobra, jsme v sobotu 25.září důkladně klubovnu vydrhli!, druhý den pak -místo výpravy- jsme vyklí= zeli smetí a krámy z malého výklenku. Přitom jsme ob= jevili obrovské paraple, jaké mívaly trhovkyně nad svými stánky na trhu. Protože jsme byli chlapci pod= nikaví a šikovní /jak říkával Olda Pětník, podle ja= kéhosi "starého Folprechta"/, tak jsme s parapletem běželi hned na staveniště Radiotrhu a tam jsme ská= kali s rozevřeným deštníkem do několikametrového vý= kopu. Aniž jsme to věděli, konali jsme tak vlastně parašutistické cvičení -a myslím, že i první z celé Prahy- neboť tehdy o seskocích padákem nebylo ještě nikomu nic známo! Bohužel tato naše kratochvíle se "Samoletkou" /jak jsme paraple= ti přezděli/, neměla dlouhého trvání. Věčný smolař Jára Fial dopadl při jednom seskoku tak nešťastně, že Samoletka byla nějakou podiv= nou hrou osudu pod ním a on na ní! Polámal v ní přitom řadu mamutích drátů a my v hrůze z nějaké nepříjemnosti jsme paraple nesli honem spravit. Nevěděli jsme komu patří a kdo si je do výklenku naší klu= bovny uschoval. Za opravu jsme zaplatili veliké peníze, což nás sil= ně hnětlo - a co nás pak přímo rozzuřilo, když jsme se později dově= děli, že to paraple nebylo nikoho, že je tam kdosi už před léty od= ložil co by nepotřebnou veteš! S klubovnou jsme získali i dva nové hochy z usnulého 6.oddílu: Pepu Pokorného a Jirku Neumanna, který byl synem majitele domu, v němž jsme měli klu= bovnu. Tito hoši nebyli však spolehliví. Jirka Neumann byl tak zvaná "pýcha rodiny", potrhlý patron, kte= rý chtě nechtě vzbuzoval salvy smíchu u všech hochů svými potřeště= nými nápady, svým naprosto nedbalým oblečením a podivným strojeným chováním. Jirka se na příklad rozhodl, že nám zazpívá píseň "Soňo, Soňo, jediná ty moje!" A hned začal, uprostřed jiného programu, ten= kým třaslavým hláskem v nejistých tóninách. Leteňáci, kteří měli mi= mořádný smysl pro humor a komiku, se váleli smíchy, ale Jirkovi to nevadilo a nepřestal,dokud nevyzpíval všechny sloky! Pepa Pokorný byl vždy několik měsíců pro vše nadšen, aby pak ná= hle v jediném týdnu odpadl a stal se naším nepřítelem! To bylo vždy tehdy, když se na Letné znovu objevil vedoucí jejich bývalého /6./ oddílu, podivný neseriosní mladík, který jim oběma bantošil hlavu tvrzením, že dají svou "šestku" znovu dohromady. Nedali ji - a Pepa Pokorný se po nějaké době zase vrátil kajícně zpět k nám, znovu nadšený pro náš oddíl. Tak to udělal několikrát. Někdy sám, jindy s Jirkou Neumannem. Když v tom byl Jirka Neumann, tak to bylo pro nás vždycky moc špatné, protože nám hrozilo nebezpečí, že přemluví ta= tínka, aby nás z klubovny vypověděl a předal ji zpět šestému oddílu. Naštěstí k obživení tohoto oddílu nikdy nedošlo!
34
V říjnu k nám přišli ještě další tři hoši. Všichni tři hráli svou význačnou úlohu v oddí= le v pozdějších dobách, zejména Zdeněk Jelínek a Moja Kalous. Zdeňka Jelínka jsem přivedl já, z Vinohrad. Zdeněk byl drobný a velmi živý bystrý chlapec. Později se stal rádcem Kamzíků. Asi za dva roky odešel /o čemž budu psát ještě na příslušných stránkách/ a asi 20 let jsme se neviděli. Za německé okupace byl za hranice= mi. A když se potom znovu -už jako dospělý muž- přistěhoval zase na Vinohrady, začali jsme se opět vídat. Ještě dnes, když spolu mluví= me při náhodném setkání, používáme oddílových výroků z tehdejších dob - a děláme vůbec tak, jako kdyby ta přestávka 25 roků neexisto= vala! Honzu Krčka si přivedli Leteňáci Strejda, Jára, Tonda a Olda... Honza Krček byl dobrý chlapec, tichý a snášenlivý. Moju Kalouse při= vedl Jarka Belada. Moja byl chlapec malý, zavalitý jako medvídě, ale energický "sekáč", který si svou rázností získával všechny chlapce. Jak tedy vlastně vypadala sestava oddílu na pod= zim? Oddíl vedl Bobr, já byl jeho zástupcem a záro= veň rádcem Jestřábů. Kamzíky vedl Erik Kafka, který byl asi o 3 roky mladší než já. Měli jsme jen tyto dvě družiny. A členstvo v nich bylo toto: JESTŘÁBI: Jestřáb, Strejda, Tonda Ort, Jára Fial, Honza Krček, Jirka Neumann, Pepa Pokorný, Olda Pětník, Pepík Poslední. KAMZÍCI: Erik, Zdeněk Jelínek, Míla Nováček, Sopr, Jarka Belada, Moja. U Kamzíků také měli být Tonda Dienstbier /čili Kušnička/ a Vilík Hess, oba z Karlína, ale ti měli pranepatrnou účast a tak ne= byli ve skutečnosti v družině vůbec. Také Jirka Dienstbier, /Tondův devate= náctiletý bráška/, který až do tábora byl psán jako rádce Kamzíků, odpadl pro studie. Mezi Kamzíky a Jestřáby panovalo ustavičně tajné soupeření, která co udělá, čím se vytáhne před dru= hou atd. V tomto soupeření většinou vedli Jestřábi, protože družina byla sehranější a podnikavější. A v rámci tohoto sou= peření se Jestřábi rozhodli, že udělají pro oddíl besídku. Byla to vlastně taková naše družinová specialita, to "hraní divadla". Rozdělili jsme miniaturní klubovničku dvěma celtami na jeviště a hlediště, sestavili jsme pásmo legračních výstupů /dva byly tradič= ní: "Lilipután" a "Osmiveslice"/ a Olda Pětník přitom hrál na xylo= fon. /Byl samouk - virtuos, hrával i těžké a dlouhé předehry v bio= grafech a na různých podnicích. Něco jako takové "zázračné dítě"! Jeho parádní číslo byla Fučíkova "Marinarella". Dokázal hrát bez not, s naprostou jistotou a správností třeba tři hodiny! Tak bohatý byl jeho repertoir!/ Besídky udělali Jestřábi dvě: 19.XII. a 30.I.
35
Zatím co u Kamzíků byli hoši většinou z tak zvaně "nóbl" rodin a všichni byli studenti, u Jestřábů byli chlapci z rodin dělnických, kteří se nebáli dřiny, protože na ni byli všichni zvyklí z domova. Když jsme tak dumali,čím bychom se zase trochu vytáhli na Kamzíky, napadlo nás,abychom vymalovali klubovnu! To se stalo skutkem v týdnu od 16. do 23.ledna 1927. Bílili jsme stěny napřed několikrát vápnem /až dosud byly potaženy papírem/ a pak jsem na vybílené stěny namaloval lesy a hrad Kokořín, pro nás tak památný! Ach - co všechno jsi pak těch třech a půl bolestných dnů mého mladého života jsi nepřišlo, opředená záplavou
viděl a slyšel, ty malý ponurý sklepe, v létech, kolik krásných jarních a letních spolkl! Ty černá jámo, kamnikdy sluníčko vzpomínek!
Pak přišlo předjaří a zakrátko jaro. Po Letné se rozkřiklo, že je na Belkrédce oddíl a tak se k nám hoši začali jen hrnout! Někteří přišli sami, jiní byli přivedeni našimi hochy. Bylo to něco úžasného, dveře klubovny se nováč= ky ani "netrhly"! V oddíle jsme něco takového ješ= tě nezažil! V kronice jsem o tom přílivu namaloval kresbu stylem "Venouše Huňáčka, dříve Dolejše" a zde ji obkresluji. Kresba byla zejména u Leteňáků přijata s chechtotem, neboť "Venouš Huňáček" byl stálým zdrojem vtipů Oldy Pětníka a jeho kamarádů. Slova pod kresbou /"...já jsem zapisoval ..."/ se stala na dlouhou dobu okřídleným úslovím. Při tomto slavném přílivu do oddílu tehdy vstoupili: Jenda Matouš, Láďa a Marcel Orlovských, Venda a Tonda Šimákových, Láďa Tišnovský, Jirka a Viktor Šebestovi, Vilík Zach, Handa Grüner, všichni z Letné. Ze Žižkova: Mirek Ejem, Fanda a Jirka Bejšákové - a z obrovské dálky, z Dolní Liboce Ota Naňka, Oto Čoček, čili Bublí= nek, čili Pracující Lid, čili Plukovník Cody. Tyto proslulé přezdívky dostal tento nadějný jinoch ale až o mnoho času později, až na Táboře Smůly 1930. Ota Naňka a Otto Čoček k nám byli doporučeni ústředím. Byli to první lidé, které jsme tímto způsobem /to je z ústředí/ dostali! Elektrika tenkrát jezdila jen na Brusku, tedy ani ne přes Prašný most a autobu= sy nebyly! A přece k nám oba obětavě šlapávali pěšky z Dolního Liboce až dolů na Belkrédku, ke Strossmayerovu náměstí! Ze všech těchto nováčků jsme udělali t.zv. "Cvičnou družinu" a jejím vedením byl pověřen Erik Kafka. Jeho družina Kamzíků měla totiž velmi nepatrnou docházku a tak měl Erik na tento nový úkol více času.
36
Cvičná družina se proslavila tím, že na jed= né ze svých družinových výprav dne 13.3.1927 objevila v Prokopském údolí neznámé krásné místo, které jsme nazvali "Nové tábořiště". Původní naše tábořiště v Prokopáčku, na kopci Kalvarie jsme na rozdíl pojmenovali "Starým tábořištěm". O mnoho let později, roku 1938 jsme "Nové tábořiště" překřtili na O p i č í s t r o m y", dle mé knížky "Historie Svorné Sedmy", která tehdy právě vycházela ve Slovíčku. V knížce jsem totiž psal o pokroucených borovicích, jež hrdinové knížky jmenovali "Opičí stromy" - odtud ten název! A jméno "Opičí stromy" místu už zůstalo dodnes. Příval nováčků nám nedal dobře dělat. Už dlouho jsme měli marnou touhu mít 4 družiny, jako některé tehdejší velké a slavné oddíly, ale neměli jsme do nich hochy! Tehdy bylo velmi těžko získat pro oddíl nové chlapce! A teď se na nás usmálo tak nečekaně a štědře štěstí - taková záplava nováčků přišla! A tak jsme rozhodli, že teď z dosavadních dvou družin uděláme čtyři - a družina Jestřábů že se rozdělí mezi ně co by "násada", která bude dávat dobrý příklad, zaučovat a vést.... Dne 25.3.1927 byla tedy poslední a velmi slavnostní schůze dru= žiny Jestřábů" a na ní bylo umluveno, že název družiny bude navždy TABU a že už nikdy nebude v oddíle udělána žádná jiná družina téhož jména! Nové družiny byly vyhlášeny vedení:
1. dubna 1927.
Vizte jejich jména a
TYGŘI: vedl Karel Novotných, čili Strejda KAMZÍCI,vedl Zdeněk Jelínek VLCI,vedl Erik Kafka OSTŘÍŽI,vedl Tonda Ort. Ale družiny se neosvědčily, zejména pak nezkrot= ný leteňácký čtyřlístek z bývalé Jestřabí druži= ny: Strejda-Olda, Pětník-Jára, Fial-Tonda, Ort = selhal! = Tito čtyři hoši, znající se od dětství, věčně žertem i doopravdy se hašteřící, každou chvíli spolu "nemluvící", byli dobří pod mým vedením v družině Jestřábů, ale nedokázali sa= mi vést dvě nové družiny, jim svěřené. Strejda se stal panovačným a věčně se "vytahoval" na Oldu,kterého měl v družině. Totéž bylo mezi Tondou Ortem a stále uraženým Járou Fialou u Ostřížů. Hádky v těchto družinách byly na denním pořádku a družiny haprovaly tak, že jsem tam musel i sám vést družinové schůzky! Kamzíci usnuli docela, protože rádce Zdeněk Jelínek se přestal zúčastňovat a ani ostatní hoši téměř nedocházeli.
37
Jedinou pěkně pracující družinou byli VLCI, ale vypukla tam vzpoura proti mně, protože prý neřídím spravedlivě bodování, jež jsem s nový= mi družinami zavedl. Bylo pravda, že jsem si ve vedení bodování počínal naprosto nezkušeně a přičinil se neúmyslně o nespokojenost Vlků. Ale Erik byl tak vášni= vý a nesmiřitelný ve svém bouření, že nakazil i celou svěřenou mu družinu a ta šla slepě za ním. Nevěděli jsme si s Bobrem jiné rady, než že jsme družinu na můj návrh vyloučili z oddílu!! Erik vstoupil hned do 30.oddílu, ale ostatní hoši z Vlčí družiny za týden po vyloučení požádali o znovupřijetí zpět k nám - a my je velmi rádi přijali. Bouři kolem prvního bodování jsme tedy zaplati= li jen ztrátou dobrého člověka Erika. Dnes by se to ovšem nemohlo stát, ale tehdy z nedostatku zkušeností jsem dělal jeden kotrmelec za druhým. Draze, velmi draze jsem za vše platil! V tu dobu také /20.5.1927/ se k nám vrátil Jůla Málek, z Libně, který byl členem bývalého našeho 34.oddílu, ale po spojení s dvojkou zmizel. Jůla byl dobrý legrační chlapec. Na výpravách, kde jsme vždycky vařili, vařil zásadně jen se mnou. Pořád mně vždycky vše nabízel, cibuli, jíšku, salám, ale sám se vždy vzpíral něco si ode mne vzít! Od 1.června jsme pozměnili sestavu družin. U Tygrů za sesazeného a uraženého rádce Strej= du, který potom hned vystoupil /a to už po ně= kolikáté/, se stal rádcem Olda Pětník. U Kamzíků teď rádcoval Tonda Dienstbier /ale jen na papíře/, čtyř= člennou družinu vedl nyní za Erika Moja Kalous. U Ostřížů zůstal Tonda Ort, jeho zástupcem udělán Honza Krček. Ale ani tyto nově rozdělené družiny nefungovaly pořádně, neboť hoši měli mizernou docházku /60-70%/ a rádcové nadto nebyli pro vedení družin námi dostatečně připraveni. Některé družinovky se vůbec nekonaly, protože n i k d o n e p ř i š e l, nebo jen dva či tři hoši! V červnu jsme také obdrželi Bobrovým přičiněním malý pozemek na špičce Libeňského ostrova. Vysekávali jsme tam bodláky, Bobr tam plánoval nějaké tábořiště, ale bylo to pro nás daleko a tak sešlo z toho všeho!
Konali jsme jej na témže místě, kde jsem před 2 roky tábořil se Čtyřiatřicítkou: asi 500 metrů pod Sluneční zátokou, několik kroků od řeky, na pokraji lesa. /Vizte snímek!/ V kanceláři jsem si tehdy už vybojoval celý měsíc dovolené a tak tábor trval od 2.do 31.VII.
38
Ačkoliv bylo tehdy v červnu v oddíle asi 22 lidí, kteří měli ja= kous takous docházku, jelo nás na tábor jen DEVĚT - a to ještě tři z nich jeli jen na první týden! /Bobr a Tonda Ort s Oldou Pětníkem, kteřížto dva gambusíni byli už učňové a měli jen týden volna!/ Tako= vá byla tehdy malá důvěra a zájem hochů i rodičů k táboru! Není divu, že Bobr při tak malém počtu přihlášek bral na tábor kde koho! Tak na příklad ochotně přijal přihlášku Zdeňka Jelínka, který z 41 podniku, jež jsme od ledna do června konali, byl jen na š e s t i ! Nebo Vilíka Hessa, který z 41 podniku byl na devíti! A co víc - Bobr přijal na tábor i dva docela cizí chlapce, jugosláv= ské Čechy ze Záhřebu, které nám doporučilo ústředí! Tito dva hoši byli vysláni do Prahy z Jugoslavie, aby zde strávili prázdniny v osadě "Českého srdce". Tam byli však odmítnuti a tak byli posláni na naše ústředí, aby je umístilo v některém skautském táboře. Bobr se k tomuto jednání v ústředí "namanul" a tak oba hoši jeli s námi. Jmenovali se Frantík Šrédl a Josef Odcházel. Táborový poplatek za ně zaplatilo České srdce, které je do Prahy pozvalo. Odcházel byl chlapec lenivý, každou volnou chvíli prospal a my mu začali říkat "Vytrvalec ve spaní". Zato Frantík Šrédl byl vzor pracovitosti, obětavosti a vynalézavosti! Nevydržel ani chvíli se= dět bez práce! I při koupání řezal z větviček do zásoby kvedlačky! Říkali jsme mu "Vytrvalec v práci". Přezdívka v pravém slova smyslu to ovšem nebyla! Volali jsme jej jenom "Šrédl". /Po skončení tábora oba hoši odjeli zase zpět do Jugoslavie a o Odcházelovi jsme více neslyšeli. Ale Frantík Šrédl si se mnou dopi= soval, v Záhřebu vstoupil do skautského oddílu. Po několika létech /jaro 1931/ se přistěhoval trvale do Prahy. Vstoupil samozřejmě hned k nám do oddílu a stal se mým zástupcem. To mu bylo už asi 18-19 let. V oddíle se proslavil vůbec po všech stránkách a stal se jeho histo= rickou osobností! O tom všem ale zase až dále, na patřičných strán= kách./ S hochy "Jugoslávci" čili S.H.S., jak jsme jim říkali, nás jelo na tábor pak celkem 11: Bobr, já, "Jugoslávci", Vilík Hess, Zdeněk Jelínek, Moja Kalous, Hudson /čili Mirek Hudečků/, Sopr, Tonda Ort a Olda Pětník. Po prvé v krátké historii Nové Dvojky jeli jsme na tábor ve vlastním nákladním vagoně. Vagon byl sice přidělován výpravám až od 25 li= dí výše, ale Bobr vyškemral vagon na minister= stvu železnic na základě této události: O Svatodušních svátcích /4.-6.VI./ jsme byli na výpravě do Svatojánských proudů. Přišla velká bouře, průtrž mračen a na železniční trati se sesula skála. Odklíze= li jsme kamení a hlínu s trati, před zastaveným vlakem, ještě s 21. oddílem, který se zde také ukázal. Dostali jsme tehdy za svou práci pochvalu z ústředí i od =ČSD=. A teď se nám to vyplatilo, dráha nám přidělila k cestě na tábor vagon!
39
Toto štěstí by se však málem bylo změnilo v neštěstí! Olda s Tondou chodili na každé stanici z vagonu ven - a najednou se vlak rozejel a oni byli daleko u pumpy! Tonda se do vagonu ještě cel= kem dobře vyškrábal, ale Olda byl ve vagonu jen svými lokty, tělo se mu kývalo pod jedoucím vagonem. Tahali jsme Oldu do vagonu jak jsme mohli, venku utíkající železničáři strhávali Oldu zase ven, aby nespadl pod jedoucí vagon, lidé křičeli, přednosta pískal na strojvedoucího, byl to všeobecný poplach! Nakonec jsme Oldu přece jen dostali do vagonu, s Bobrem jsme mu pořádně vynadali - a od té události platil zákon, že bez našeho svolení nikdy nikdo nesmí za společného cestování drá= hou vystoupit z vagonu!
Tichý žlutý podvečer, jaké tady většinou bývaly, se snáší do kraje. Řeka je klidná a dýchá svou vůni vody. Po hladině připlouvá -jako každý večer- z neznámého nám kraje nad námi večerní pěna záhadného původu. V celém kraji je ticho, klid a smír. Vezměte si lupu a prohlížejte se mnou: Vlajka je zavěšena svisle, na větvi stromu! Stožár jsme tehdy ne= znali - a také zde zatím nepotřebo= vali! V popředí dělají hoši "malebnou skupinku", Zdeněk Jelínků signali= suje semaforem písmeny "Y". /Byl mistrem v semaforu!Byl to on, kdo semafor do oddílu vůbec zavedl!/ Hoch s nohami do levé strany snímku je Odcházel, do pravé strany Fran= tík Šrédl. Bílý za nimi je Hudson, vedle Vilík Hess. Na stromě za nimi je připíchnut Denní rozkaz a Táborový řád.U břehu odpočívá náš vor, svědek mnohých příhod. /Foto Mojův dospělý bratr./
40
Dne 4.července jsem vyvě= sil první Denní rozkaz, kterážto věc na minulém táboře ještě nebyla. Také hoši byli rozděleni na "služby" /rovněž po prvé/! V prvním Denním rozkazu je jmenuji "Denní služba". Moja, Vilík Hess a Hudson byli p r v n í službou, která nastoupila na tábo= ře Nové Dvojky! Večer téhož památného dne jsme poprvé hráli "Na bludičky". Tato hra se pak hrávala řadu let! Na tomto táboře se ocitl také po prvé můj kufr po dědečkovi, později tak proslavený pod názvem "Dědečkův kufr". Putoval s námi potom ještě na mnoho táborů, než ho ho= ši i tvrdý táborový život udolali! "Černá skříňka" ještě ne= byla, ale místo toho byl trest nasbírání jedné až deseti hromad chrastí. Na měření těchto hromad byla mezi dvěma stromy napjatá šňůra co by úřední míra. Lotr Sopr si daleko od tábora udělal do zásoby z chroští celý velkosklad!
V sobotu 9.července bylo v táboře živo! Hochům přijížděly návštěvy, jako potom pra= videlně každou sobotu. Mojovi přijel tatí= nek a dospělá sestra Jiřinka, Hudsonovi oba rodiče a ti přivezli ještě svoji známou, veselou paní Souhradovou. Večer jsme udělali táborový oheň a při něm jsme po prvé slyšeli píseň "My pluli dál a dál...", která se později stala po svátnou písní oddílu a vydržela v něm do dnešních dnů. Zápis v tehdejší kronice o tom praví toto: Moja Kalous byl při ohni prohlášen druhotřídním skautem a pak jsme zpívali dlouho do noci. -Vlastně my ani tak ne jako Bobr-, který -nepustiv nás ani ke slovu- zpíval sám 394 písniček, jež nikdo neznal! Proto se jak hosté, tak hoši pomalu vytráceli od ohně. Nad lesem vyšel strašidelný měsíc a ozářil pohádkově celý kraj. Na loučce u řeky bylo světlo jako ve dne a řeka vinula se jak stříbrný pruh. A od ohně bylo slyšeti Bobra, jak zpíval jednu píseň, která se stala později písní celého tábora a jejíž slova začáteční byla napsána i na stole. Ta píseň zněla: "My pluli dál a dál, v zelené lesy, kde vlnka s vlnkou slaví své plesy /:my pluli dál a dál, v zelený háj!:/ Loďka je malá, vesla jsou krátký, pojeď má milá, pojeďme zpátky! /:Jen plujme dál a dál, v zelený háj!:/" A nápěv té písničky bzučel mně v hlavě od rána do večera a slova "My pluli dál a dál..." drala se mně na jazyk snad dva= cetkrát denně." Tolik o tom praví kronika. Těch 394 písniček, to bylo myšleno ovšem jen žertem,nikdo jsme je nepočítali a tolik jich určitě ne= bylo! Fakt ovšem je, že Bobr zpíval jednu píseň za druhou, mnohdy ji ani nedozpíval a uprostřed sloky přeskočil hned na jinou! Píseň "My pluli" se nám z počátku zdála být i trochu směšná, alespoň co se jejích slov týče. Ale náladový nápěv písně se nám za= líbil. Kdo mohl tehdy vědět, že těch několik minut "Bobrova zpěvu" přinese do oddílu něco, co zde pak tak pevně zakotvilo? I později v oddíle se mnohokrát stalo, že různé chvíle a události, které měly pro oddíl veliký význam a přímo historickou cenu,byly prožity bez povšimnutí, lhostejně, aby teprve s odstupem doby bylo na ně inten= sivně vzpomínáno...
41
Druhý den -v neděli odpoledne- Bobr i návštěvy odjeli domů. /Tonda Ort a Olda Pětník dokonce už v sobotu před táborovým ohněm!/ Následující den, 11.VII. 1927 jsem vypracoval a vyvěsil svůj první "TÁBOROVÝ ŘÁD". Prohlížím jej teď, po pětadvaceti létech a vidím, že se celkem neliší od dnešního! Vstávalo se v půl sedmé, od 6.45 jsme cvičili, kuchaři vařili snídani, ta byla v 7.00. Jen o předávání služby nebyla v ŘÁDU řeč! /To ještě tehdy nebylo objeveno!/ V poznámkách řádu bylo psáno: "Pracovní skupina ručí za pořádek v táboře. Jídelní misky myje si každý sám, nádobí myje pracovní skupina ihned po obědě. Misky zůstávají přes den na lavici u kamen." Tábor, tak rušný, zvláště v posledních dvou dnech když zde byly návštěvy, ztichl, když Bobr, Tonda Ort, Olda Pětník i návštěvy odjeli. Zbylí hoši, zvyklí až dosud na větší společ= nost, byli zaražení, za soumraku se stále ohlí= želi do tmícího se lesa a bylo zřejmo, že se ve= čer bojí. Za tohoto stavu věci vznikl v táboře SVAZ TŘINÁCTI. V kronice, kterou jsem psal až po návratu z tábora domů, je o tom psáno: ...A v tu dobu, kdy bylo nebojácnosti zapotřebí jako soli "ku ochraně dětí, žen a starců v táboře před nájezdy krvelačných In= diánů" /viz Buffallo-Billku "U kůlu smrti mezi Dakoty"/, v tu do= bu opuštění vznikl v táboře spolek, který mu měl vychovávati muže odvážné, neochvějné a spolehlivé v dobách nejistých. Spolek ten, utvořený na popud Mojův, nazýval se "SPARTA KLUB" a každý, kdo se chtěl stát jeho členem, -musel vykonat 9 těžkých úkolů-, a co hlavního, musel mít za pasem bezpodmínečně nůž značky "TEDDY" ze skautské prodejny. Později na návrh sekretáře klubu /totiž mne/ byl SPARTA KLUB překřtěn na "SVAZ TŘINÁCTI" a počet úkolů rozmno= žen na třináct. Členů v tomto "Svazu třinácti" nesmělo být nikdy více než třináct. Na vysvětlenou uvádím: "SPARTA KLUB" byla sbírka dvacetníkových knížek, ve které společnost dobrodruhů si vzájemně dávala těžké úko= ly. Odtud tedy Mojův nápad. A já jsem pak spolek změnil na Svaz Tři= nácti, že jsem chtěl mít vlastní název - a pak také že třináctka už tehdy -díky Oldovi Pětníkovi- začínala v oddíle hrát roli! Úkoly byly perné: Jít ve tmě lesem na vzdálený hřbitov. /Ó těch dobrodružných příhod přitom!/ Přespat v lese o samotě! Přeplavat třináctkrát Sázavu, dostat se v noci do cizího stanu, atd... /Po táboře bylo v činnosti Svazu Třinácti pokračováno i doma a na nedělních výpravách. Nejvíce úkolů udělal Moja: dvanáct! -Ani v dalších létech, když zapomenutý už Svaz Třinácti byl na žádost poz= dějších nových hochů vždy znovu a znovu obnovován, nedokázal nikdo udělat všech těch 13 úkolů, jež mu byly uloženy. A tak se jeho čle= nem vlastně nikdy nikdo nestal!/
42
Pro nože značky "Teddy" se ujal název "Gilwell". Byly to krásné ale trochu nepraktické lovecké nože s kostěnou rukovětí, v kožené pochvě. Ještě řadu let po tomto táboře neřekl nikdo z nás pak žádné= mu noži -i obyčejnému- jinak, než "Gilwell". Mojova sestřička Jiřinka jich na naši žádost v Praze několik pro nás nakoupila a my jsme se jí nemohli v táboře ani dočkat, až s nimi v sobotu zase přijede do tábora. Já osobně jsem se na ni těšil i ze soukromých důvodů - neboť to byla velmi hezká, příjemná a milá dívka - a její přítomnost mne vždy podivně rozechvívala. Snažil jsem se ovšem své pocity před ní i před hochy co nejvíce utajit, abych si nezadal! Pekli jsme na Primusu amolety pro celý tábor, žertem jsme se přeli, jak se dělá jíška, hlá= umluvila proti mně legrační povstání tábora a prosila se jeho vedou= cím, osvojila si táborové výrazy - a vůbec vždy po celé sobotní odpo= ledne a neděli byla jedním z nás! Na tomto táboře jsem vymyslel svou první hru, "Číslované lístečky". Z pestrobarevných kartonů, jichž jsem měl nepřeberné zásoby od firmy Oskar Stein, kde jsem byl zaměstnán, jsem nastříhal 113 lístečků, číslovaných od jedničky do stotřináctky a ty jsem poschovával v lese, aby je chlapci hleda= li. Hra se líbila a několikrát jsme ji opakovali. I po návratu z tábora na nedělních výpravách jsme tuto hru hrá= li. Při každém hraní se vždy několik lístečků nenašlo a tak jsme chybějící čísla doplňovali novými. Ale z původních lístečků se asi jedna třetina zachovala až do roku 1940, kdy vzala za své při zaba= vení naší klubovny Gestapem. Jinou naší zábavou byly plavby na voru, který jsme si udělali a na maňásku. Ten jsme dostali před táborem od člena Staré Dvojky Machovce. Obě plavidla byla v provozu od rána do večera a já s nimi zažil mnohou potíž. Kteréhosi večera Sopr maňásek neuvázal, jen trochu povytáhl na břeh. V noci přišla větší voda a maňásek sebrala. Sopr hrozně na= říkal, protože měl maňasa platit, ale Vítr /tehdy ještě zvaný jen Šrédl/ mu chtěl pomoci a tak se mu nabídl, že půjdou spolu dolů po řece a prohlédnou každé stavení, zda tam maňasa nechytli! A zde u mlýna že začnou! /Mlýn byl asi 400 metrů od tábora po proudu./ Sopr však byl chlapec podivné nezbádatelné povahy a místo aby byl Vítrovi za pomoc vděčen, utíkal do mlýna se zprávou, že prý tam za chvíli Vítr přijde prohlížet "esli prej voni ten maňas ne= ukradli!!" Ve mlýně se ovšem rozzuřili, urazili, pan mlynář na nás přišel s vidlemi a hned že prý musíme s táborem pryč a že nás za tohle podezření udá u četníků atd. Měl jsem co dělat, než jsem mlynářovi uchlácholil a udobřil. Vítr ale do mlýna víc nesměl!
43
Ztrátu maňasu jsem oznámil v Ledči na policii. Za několik dnů nám přišli říci malí ledečští hoši, kteří k nám někdy přicházívali hrát si s míčem, že prý jeden hoch v Ledči má najednou maňasa a že si ho dal honem nově nalakovat! Vítr se vydal ihned do Ledče, podle značky na maňasu poznal v něm náš majetek a chlapec nám na zákrok policie musel maňas vydat, krásně natřený a vyspravený!! Každý den jel kolem tábora na druhé straně řeky malý vláček, tažený -předpotopním kafemlejnkem- lo= komotivkou, které místní lidé říkali "Černá Káča". Měla číslo 310-096 a my jí říkali také "TŘISTADESET". Černá Káča se zařadila mezi všechny ty věci a pojmy, jež byly neod= lučitelně spjaty s táborem. Těch "věcí a pojmů" bylo hodně a přibývaly každým dalším tábo= rem, v tomto kraji prožitém, až zvolna vytvořily celou tradici. Asi tak o šestnáct let později jsem s Odymem dokonce chtěl všechny se= psat do zvláštní "Pamětní knihy", ale zůstalo jen při plánu. Jednou z těch věcí byly na příklad ty "večerní pěny" záhadného původu, jinou zase záplavy podivného kvítí, jež mělo žluté a fia= lové květy a jež jsem neviděl v žádném jiném kraji, než zde. Nikdo neznal jeho jméno, ani místní lidé a já teprve po řadě let název kvítí vypátral, když jsem je viděl vyobrazené v barevně tištěném přírodopisu. Květina se jmenuje "Černýš hajní". Vždy mně připada= lo, že žlutá kvítka svítila večer do tmy jako lampičky. Všechny svoje nákupy pro kuchyň, kromě masa a mlé= ka, jsme obstarávali v Ledči u Švandů, kam nás dopo= ručil už v roce 1925 můj zachránce Rački z 35.oddílu. Švandovic nás vždy dobře obsloužili a poradili. Pan Švanda uměl vařit, býval na vojně kuchařem! Po všech 16 táborů, zde prožitých, jsme zde kupovali, vždycky "na knížku", do které pan Švanda na zad= ní stránku krasopisně napsal, kolik korun jsme dali na začátku jako zálohu. Všechny dvojkařské generace, které prošly za ta léta tábory v kraji Sluneční Zátoky, znaly pana a paní Švandovi! Jak léta míje= la, písmo pana Švandy na poslední stránce nákupních knížek bylo stále více a více třaslavější, až ke konci jsem to u Švandů musel už napsat sám a pan Švanda tam dal jen své razítko. A když v roce 1945 Švandovic předávali krám novému majiteli a paní Švandová mně teskně řekla "My už jsme na to moc starý..", by= lo mně smutno s nimi. Se sundáním starodávné tabule "Karel Švanda", jež visela nad krámem, kam jsme po tolik let chodívali nakupovat, zmizel i kus něčeho našeho milého, co se už nevrátí. Jiné obchody, které se zapsaly do historie našich táborů zde, bylo řeznictví "U Tříšků" a cukrář pan -Soldát-. Paní Tříšková k nám byla hodná i za oku= pace, když jsme zde mívali své "psanecké" tábory a kdy bylo zle o kousek masa. - A starý Soldát? -
44
Kdo by neznal jeho jméno z těch hochů, kteří zde s námi svou tábo= rovou vojnu sloužili? Za okupace jsme Soldátovu cukrárnu dokonce pasovali na "klubovní místnost oddílu"! A chtěli jsme sem, trochu žertem a trochu doopravdy, pověsit i nějakou pamětní tabuli! I toto vše patřilo mezi ty "neodlučitelné věci a pojmy" našich táborů. Než vraťme se zase ještě k Táboru Svazu Třinácti. Za měsíčních večerů jsme si zvykli chodit vzhůru do lesa na paseky a tam čekat, až za lesem vyjde mě= síc. Pasekám jsme dali jméno "První paseka" a "Druhá paseka". Zde také vznikají mé kresbičky "stromečků s měsícem" a "sluníčka". Kresba v kronice s podtitul= kem "Na pasece se stmívalo více a více" byla vyhledá= vána a obkreslována mnohými našimi hochy ještě po ně= kolik dalších let. Byl jsem přeplněn krásnými pocity, jež ve mně znovu rozezvučely ty měsíční noci i sluneční jas, omamné vůně jehličí, pryskyřice, vo= dy i trávy, blyštící se řeka i náš družný táborový život. A měl jsem nevyslovitelnou touhu tyto své pocity sdělit všem hochům a děvčatům snad na celém světě. Už několik roků jsem se neuměle pokoušel o napsá= ní nějaké knihy pro mládež, ale teprve zde -na tom= to táboře- zformovaly se mé myšlenky tak, že jsem své pokusy usměrnil v něco, z čeho později vyrostla kniha "Hoši od Bobří řeky". Vidím i teď v duchu před sebou ten slunný břeh, asi 100 kroků za táborem, kde jsem psaní této knížky podstatně vlastně začal. A ještě jednu "knihu" jsem zde začal! Byla to pro= slulá moje "Táborová třídnice", kniha s čistým papí= rem, do které jsem si zapisoval své táborové zkušeno= sti, pokladnu,výsledky různých závodů atd... Kniha šla se mnou asi po 10 táborů, než jsem ji popsal, známá ně= kolika generacím našich chlapců.
Zbytek srpna po příjezdu z "Tábora Svazu třinácti" jsme strávili tábořením na propůjčeném nám pozemku na špičce Libeňského ostrova. /Vždy od soboty odpoledne do neděle večer./ Uspořádali jsme též tradiční -už čtvrtou- třídenní výpravu na Kokořín. Odjeli jsme na ni 13.srpna, kteréžto datum -vzhledem k té třináctce, v oddíle už uctívané- dodalo podniku mimořádného lesku!
45
Nové období jsme zahájili v sobotu 3.září a do týdne potom se stalo něco, čeho bych se byl nikdy nenadál: B o b r
se vzdal vedení a oddíl mně předal !!!
Bobr mně vlastně ponechával vedení oddílu už téměř celé období předchozí, vedl jsem i Tábor Svazu třinácti sám - a také i větši= nu výprav, zejména těch zálesáckých, tehdy tak oblíbených, totiž s přenocováním v lese pod stany, ze soboty na neděli. Nemohl se dosti dobře všeho zúčastňovat, protože konal různá soukromá studia, aby vynikl ve svém povolání technického úředníka u Elektrických podniků. Podnikal mnohadenní studijní cesty, něko= likrát i za hranice, atd. Kromě toho neměl už ono nadšení a chlapecký elán do podobných podniků, jaké byly ty naše výpravy v sobotních podvečerech s kot= líkem a stanem na zádech - jaké jsme měli my, značně mladší a tě= mi krásami nenasycení. Hoši se tak znenáhla začali dívat na mne jako na hlavní osobu v oddíle, alespoň co se týče těch všelikých zábav, jim chystaných - a když se Bobr dne 9.září na oddílové schůzi vedení oddílu ofi= cielně vzdal, zdálo se mně, že to chlapci přijali na vědomí klid= ně a bez nějaké zvláštní lítosti. Jeho velkou zásluhu o zřízení "Nové Dvojky" nechápali a proto neoceňovali, zábav s ním -zejména v poslední době- příliš "neužili" a tak je jeho odchod nebolel. Odchodu Bobra z oddílu předcházelo jisté rozladění i mezi námi, které začalo právě v sobotu 3.září. Na ten den Bobr určil, že se bude konat na špičce libeňského ostrova večer táborový oheň. Měl to být první oficielní podnik oddílu po táboře, začátek no= vého období. /Tehdy jsme slovo "období" a jeho dnešní pojem ještě neznali, to jsem razil až o několik let později./ Bobr pozval k táborovému ohni také rodiče hochů, o čemž mně nic neřekl. Večer však vůbec nepřišel!! Čekali jsme se zapálením ohně dlouho na něj, já tonul v rozpacích nad rodičovskými návštěvami, se kterými jsem nevěděl co počít, ba neměl jsem ani žádný program pro hochy. Návštěvy zase nevěděly, co jim chtěl Bobr, čekaly snad nějakou jeho řeč, nebo snad nějaké zábavné výstupy u táboráčku, či co - a tak jsme se dívali vzájemně na sebe, až jsem se vzmohl konečně ale= spoň na jejich krátké uvítání a pak jsem honem začal s hochy zpí= vat tehdy oblíbenou dlouhatánskou píseň "V Coloradu na prérii..." Zábava se pak rozproudila sama a reputace byla zachráněna. Já jsem ale na Bobra zuřil, že mne nechal tak na holičkách. Druhý den, v neděli 4.září, bylo celodenní táboření na témže mí= stě, ale ani nyní Bobr vůbec nepřišel. Hned po neděli jsem zašel k němu do kanceláře a tam jsem mu velmi trpce vyčítal obě jeho neúčasti a to, jak mně ani neoznámil, že pozval rodiče hochů a jak mne nepřipravil na to, že na táborový oheň nepřijde.
46
Bobr mně zase vytýkal, že nemám pochopení pro jeho starosti se zaměstnáním, které mu nyní nedovolují tak plně se všeho zúčastňo= vat, jako dříve - a výsledek tohoto vzájemného vyčítání byl, že se v sobotu 9.září Bobr -roztrpčen na mne- vedení oddílu vzdal. A tak jsme se rozešli po skoro čtyřleté svorné práci trochu na= kvašeni na sebe.-Během několika dalších týdnů rozladění mezi námi zmizelo, Bobr se zase přátelsky zajímal o oddíl i o to, jak já nyní sám oddíl vedu, ale k práce se již nevrátil. A mně dnem 9.září 1927 se začala trnitá cesta za vytčeným cílem, tak nenadále vyvstalým: udržet oddíl za každou cenu a udělat jej lepším. Proti stavu oddílu, jak jej znaly pozdější generace hochů, bylo tehdy v oddíle vše velmi primitivní, nedůkladné, družiny existova= ly spíše jen na papíře, jejich schůzky ztroskotávaly, docházka na podniky byla velmi špatná, mezi 60 až 70 procenty. Teď, když Bobr odešel a já zůstal na vedení oddílu sám, byl jsem najednou zavalen pocitem tísnivé odpovědnosti za celý budoucí jeho stav. První, co jsem si uvědomil, bylo, že musím mít ně jaký syste= matický plán, abych s prací pro záchranu oddílu hnul kupředu. Roz= hodl jsem se proto, že pro každý měsíc si ustanovím program práce a ten že se budu ze všech sil snažit dodržet. Hodně mne také popoháněla obava, aby se mně -v případě neúspěchů v mém vedení oddílu- nevysmívali ti, kdož věděli, že jsem oddíl po Bobrovi převzal. Jinak jsem však šel do práce velmi nadšeně, jako každý člověk, který najednou dostane do rukou pravomoc, jež mu dříve nepatřila, nebo jako člověk, jenž má najednou příležitost ukázat, co dovede. Byl jsem do své práce tak nadšený, že jsem nechal opravdu celý svět jít stranou. Nežil jsem ničemu jinému, než práci v oddíle! Uchvátila mne, "byla tak krásná, barevná, mnohotvárná!". Všichni moji soukromí přátelé mého věku se učili cizí řeči, cho= dili do divadel a koncertů, odborně se vzdělávali, aby dosáhli lep= šího životního zajištění, měli hlavy plné dívek a zábav, vše dělali jen pro svůj osobní prospěch. Já všechny tyto zájmy odložil jako příliš sobecké a jedinou mou starostí bylo, abych připravil pěkný program hochům na neděli, abych dal dohromady věčně se rozpadávající družiny, abych připoutal liknavé hochy k oddílu a zlepšil jejich po= vahy - atd... Ale moje práce se mně příliš nedařila. Záhy po Bobrově odchodu jsem poznal, že něco jiného je být chlapcům jen starším kamarádem, oblíbeným proto, že nic nevytýká a vše odpouští, jakým jsem byl já za Bobra, ponechávaje všechny nemilé věci /napomínání, výtky atd./ jen jemu - - a než být hochům přísným nesmlouvavým vedoucím, jakým jsem musel být teď sám, když už tu Bobr nebyl!
47
Dříve všechny nepříjemné stránky -úlohy vedoucího- si musel odbýt Bobr - a já tím mohl být bezstarostný věčně usměvavý a s hochy držící mladíček. Když jsem s funkcí vedoucího musel teď převzít i ty nepříjemné povinnosti napomínací a napravovací, ho= ši byli nemile překvapeni mou změnou a přátelství leckoho z nich ke mně ochabovalo. Přišly pak i jiné věci, které mne v práci silně brzdily a mé nadšení srážely. A já byl tak hrozně nezkušený, než abych si s tím vším věděl rady. Oč snadnější práci měli všichni ti, kteří ke mně přicházeli pak po létech, když už jsem byl "na výši", pro různé rady, názory a pokyny, jež mohli u mne nasbírat jako z hlu= boké studnice, jejíž každý centimetr hloubky však já pracně musel ve skále vysekávat! Já neměl nikoho takového, já nečetl dokonce ani jedinou knížku či příručku, ze které bych se mohl něco dovědět a mnohé trpké tá= pání si tak uspořit. Moje vědomosti a zkušenosti přibývaly proto těžce a pomalu, po= maleji než komukoliv jinému - a mnohou jsem draze zaplatil četnými omyly, bolestmi a stržením zpátky! Když nás Bobr opustil, bylo nás v oddíle 19. Kromě mne to byli: Tonda Ort, Jára Fial, Olda Pětník, Jenda Krček, Jůla Málek, Hudson, Jenda Matouš, Fanda Bejšák, Mirek Ejem, Tonda Dienstbier, Vilík Hess, Moja Kalous, Míla Nováček, Láďa Tišnovský, Vilík Zach, Jarka Be= lada, Zdeněk Jelínek a Jarouš Sopr. V tu dobu právě nebyli v oddíle ani Jirka Neumann s Pepou Po= korných a Strejda /=Karel Novotný/, kteří, jak jsem se už zmínil, každou chvíli vystupovali z oddílu, aby zase za 4-5 týdnů se zno= vu s námi udobřili a do oddílu se vrátili. Také Ota Naňka, Bublínek /čili Pracující lid/, bráškové Šebe= stové, bráškové Orlovských a jiní hoši, z toho jarního nováčkov= ského návalu, do oddílu se nyní po prázdninách zatím nehlásili a proto je do počátečního seznamu členstva nepočítám. V říjnu přivedl Fanda Bejšák pak ještě svého mladšího brášku Pepu. Zato jsme během podzimu ztratili tři lidi. Byl to zaprvé Jarka Belada, který vystoupil pro= to, že Moja Kalous se stal rádcem Vlků a tím Jarku přeskočil. Byla to ale těžká věc, Jarka byl ze sedm= nácti podniků jen na čtyřech! Jak mohl být rádcem on? Druhý odešlý hoch byl Jenda Krček. -Smrtelně mne urazil výtkou, že prý nadržuji Mojovi, abych si tím prý získal pří= zeň jeho sestry Jiřinky!- Mnohé jsem si dal od chlapců líbit. Ale to, co o mně řekl Jenda Krčků, mne pobouřilo tak, že můj smír s ním byl nemožný a já ho požádal, aby z oddílu odešel.
48
Třetí, koho jsme ztratili, byl Jenda Matouš, tichý a mírný chla= pec, truhlářský učeň. Odstěhoval se do Německa. Jeho oblíbená pís= nička byla "Stojí borovice borová, kolem dokola je roubená! Pod ní koníček, na něm Jeníček, na mne se hněvá!" Když jsme mu ji zpívali v klubovně na rozloučenou 7.prosince, tři dny před jeho odjezdem, rozplakal se a odešel z klubovny. Několikrát nám ještě z Německa psal - pak se odmlčel a my o něm neslyšeli několik let. Až potom asi za šest roků -to už jsme měli klubovnu "Na Petráku" a z hochů, kteří Jendu znali, zde nebyl už ani jeden- otevřely se na kterési oddílové nedělní besedě dveře klubovny a vstoupil -voják čsl.armády-. Byl to Jenda Matouš, který z Německa musel narukovat do naší republiky, ne= boť byl pořád ještě naším občanem. A tak se přišel na oddíl alespoň podívat. Asi za hodinu tehdy odešel a pak už jsem jej nikdy neviděl, ani o něm neslyšel. Snad není už ani na živu! S družinami byla pořád velká potíž. Rádcové nebyli dobře připraveni k svému úkolu, ba neměli k němu ani náležité schopnosti /což jsem tehdy ještě nedovedl po= střehnout/, účast na družinovkách byla vždy jen s bídou sotva po= loviční. Mezi Tondou Ortem, Járou Fialou a Oldou Pětníkem byly po= řád věčné drobné nesváry. Měli jsme čtyři družiny. U Ostřížů rádcoval Tonda Ort, u Tygrů Olda Pětník, u Vlků Moja Kalous a od 20.ledna Míla Nováček, protože Moja se vzdal, neboť byl nejmladší z celé družiny, Kamzíky vedl Tonda Dienstbier. Psal jsem rádcům podrobné programy ke každé dru= žinovce, neboť sami si jej nedokázali sestavit. Bohužel neuměli však většinou můj napsaný program ani rozvinout a tak schůzky byly někdy velmi malé úrovně. Kromě toho někteří hoši se dostávali do klackovitých let, měli stále trucovité "vánoční nálady" /výraz razil Olda Pětník/ a tak jsem moc radosti za svou práci neužil. Věkový rozdíl mezi mnou a hochy byl celkem nepatrný, /Olda Pět= ník na příklad byl jen o čtyři roky mladší než já/ a tak jsem svou autoritu udržoval někdy dosti pracně, i když si hoši ke mně až na několik řídkých případů nedovolili žádné hrubosti. Přes všechny své neúspěchy nechtěl jsem se však práce s oddílem vzdát. Ačkoliv vnitřní poměry oddílu byly tedy neutěše= né a proti pozdějším létům zcela nemožné, navenek jsme vystupovali jako jednolitý ukázněný celek. Měli jsme vzorné kroje, což o většině jiných oddílů neby= lo nikdy možno říci, přihlásili jsme se na každé závody i jiné pod= niky, jež naše ústředí určilo, v ideových závodech pražských oddílů jsme dobyli druhého místa ze sedmnácti! Navštěvovali jsme pilně každou "akademii" /besídku/, pořádanou jiným oddílem. Odbírali jsme procentně nejvíce výtisků měsíčníku "Skaut-Junák" ze všech pražských oddílů, kterých tehdy bylo asi 40. Náš oddíl byl mnou zastoupen na každé schůzi vedoucích.Nescházeli jsme při žádné z četných a nepříjemných pořadatelských služeb, ze kterých se jiné oddíly tak rády "ulejvaly".
49
A tak bylo o nás v Pražském i celostátním ústředí známo, že jsme spořádaným a pečlivě vedeným oddílem, byť ne ve všem úspěšným a šťastným. S některými oddíly i s jejich vedoucími měli v ústředí pořád nějaké tahačky a patálie. S oddílem naším nebylo nikdy nic takového! Už tehdy byl v oddíle železný nepsaný zákon, že se u nás nemluví neslušně a hrubě. A když jednou Olda Pětník -prosáklý předměstskou letenskou špatností- naše slušné prostředí už nevydržel a vykřikl z bujnosti na výpravě u Opičích stromů jedno sprosté slovo, vzal jsem mu okamžitě Slibový odznak, zatím co v jiných oddílech by to větši= nou pokládali za bezvýznamnost. V říjnu jsem pracně navozil elektrikou do klubovny spousty tenkých metrových prken od firmy Oskar Stein, kde jsem byl zaměstnán a dne 24.října, za skrovné pomoci několika hochů, jsem prkny začal obíjet stěny klubovny. Tím jsme zakryli věčně opadávající omítku i s mými malbami na ni /Kokořín a pověstný "les"/. Pobíjení se táhlo až někdy do února. Klubovna ztratila svůj studený nevlídný vzhled, dřevem po= bité stěny působily hřejivě a útulně. Říkali jsme si pořád, že teď to vypadá jako někde ve srubu! Pak jsem chtěl stěny ozdobit nějakým indiánským ornamentem. Barva nás ovšem nesměla stát ani koru= nu, tak jako nestálo nic dříví na pobíjení! To už byla taková moje zásada, provázející mne i po všechna další léta: pokud možno obsta= rávat pro oddíl vše zdarma. A proto jsem se obrátil na brášky Jirku a Viktora Šebestovi, jejichž otec měl na Bělského třídě -asi 100 kro= ků od klubovny- veliké lakýrnictví. Oba gambusíni k nám přistoupili na jaře při tom pohádkovém návalu nováčků, ale nyní po táboře už k nám nechodili, naše činnost je neupoutala. Přesto jsem je teď požádal, aby nám jejich tatínek věnoval zbytky barev z jeho závodu. Přinesli jich tolik, že jsem to ani nečekal. Hned jsem se dal do práce a protože jsem neměl na laky štětec, začal jsem ornamen= ty pracně malovat starým k a r t á č k e m n a z u b y !! Jen ten, kdo někdy něco na dřevo lakem kreslil a zažil všechny úskoky jež dovede i regulérní natěračský štětec a kapající barva, pochopí, co to bylo za práci! Bráškové Šebestovic byli drobní milí chlapci cizokrajného vzhledu. Neměli už maminku a otec ponechával jejich výchovu vý= hradně na svém zaměstnanci - vedoucím dělníku v dílně. Tento cizí člověk "vychovával" oba chlapce fackami, pohlavky a terorem. Oba před ním vždy umírali strachy. Nikdy jsem tyto "rodinné poměry" nemohl pochopit, zejména pak ne to, proč to hoši otci nikdy neře= kli. Či se tato tvrdá výchova děla s jeho vědomím a souhlasem? Oba hoši, ač už prakticky nebyli našimi členy, měli přitom pro nás stále plné pochopení.
50
Kteréhosi dne vzali do dílen svého otce náš maňá= sek a znovu ho báječně nalakovali, blankytně modře – s červenou obrubou. Když jsem se však dověděl, že na maňásek chtějí také nalakovat jméno "Jestřáb", ener= gicky jsem proti tomu protestoval. Oni však nápis už začali, měli na maňasu napsaná už tři písmena:"JES"! Tak jsme to nechali už tak a tato tři písmena -k údivu nezasvěcencůstrašila pak na loďce ještě několik let, až do jejího zániku. V neděli 6.11. jsme večer za svitu měsíce pálili u Opičích stromů táborový oheň. Tonda Ort šel od něj za úkol do Svazu Třinácti pro provaz z oběšence, kte= rý jsem zavěsil na Starém tábořišti na strom. Přesně na ten strom, pod kterým jsem stál před několika léty -jako hoch nováček- na své první a poslední výpravě s vršovickým oddílem! V sobotu 19.11. jsme odjeli na sborovou hru do Lysé nad Labem, kde jsme s Lysáky druhý den sehráli hru: Pražáci měli vniknout do města, se všech stran střeženého. /SBOR tvořilo vždy několik oddílů, by= la to - organisační jednotka - vedená tak zvaným "sborovým vůdcem"./ Náš oddíl, ač početně slabý, měl na tomto dvoudenním podniku nejvíce lidí /9/ a získal tak pochvalu sborového vůdce. Já jsem kromě toho si vysloužil ve hře ještě pověst "létajícího běžce", kterého nebylo možno chytit. Měl jsem tehdy opravdu dobré "běhy"! Podnik však mohl pro mne špatně dopadnout: V neděli večer, při závěru hry, vrazil jsem v plném běhu ve tmě do přízemního okna, otevřeného do neosvětlené ulice. Rozbil jsem hlavou nejen sklo, ale i rám, který jsem vyvrátil ze závěsů. Hlava na štěstí zůstala celá. Jeden z funkcionářů v Lysé byl sklenář - a ten na svůj účet ještě tentýž večer dal okno do pořádku! V neděli 11.XII. jsme udělali besídku, na níž každá družina předvedla nějaké výstupy. Pak byly rozdávány dárky. Byl to první náběh k pozdějším tradičním "Vánočním nadílkám". Vánoční prázdniny oddílu začaly hned po této neděli a trvaly až do 9.ledna! Jak by byla nemožná takováto dlouhá přestávka v pozdějších létech! Celou tuto dobu jsem využil k pobíjení klu= bovních stěn dřevem. V lednu přišla zpráva, že v Brně bude velký sjezd skautů a že při něm bude uspořádána výstava rukoděl= ných výrobků. Napadlo mne vyrobit pro tuto výstavku oznamovatel. Namaloval jsem návrh a Strejda-truhlář= ský učeň- jej z větší části sám vyrobil. Po skončení výstavky nám Brňáci oznamovatel pak vrátili a my jej používali jak v klubovně "Na Belkrédce", tak i potom v klubovně "Na Petráku", až do roku 1935. Byl to náš první klubovní oznamovatel vůbec! I na tábory jsme ho brali.
51
V polovině ledna se objevil na Letné opět ten po= divný bývalý vedoucí bývalého 6.oddílu. A s Pepíkem Pokorných už nebyla žádná řeč! Chodil na schůzky úmy= slně pozdě, ke všemu se tvářil opovržlivě, byl výsmě= šný a drzý. Domluvy nepomáhaly a tak 28.ledna jsem mu řekl, aby už k nám nechodil. Vzal to na vědomí s radostným pošklebkem a v několika dalších dnech odešel za ním i jeho věčný nohsled Jirka Neumann. Byl to jejich definitivní odchod od nás. Zakrátko nato už začali proti nám pracovat: snažili se dostat nás z klubovny, aby jejich Šestka, věčně se "dávající dohromady", měla klubovnu pro sebe. Ale Šestka se dohromady nedala a tak oba zvláštní nestálí hoši svého cíle nedosá= hli. Klubovna nám zůstala! S jarem se k nám začali opět hlásit z obrovské dál= ky Liboce a Vokovic, Ota Naňka a Otto Čoček. Ač k nám vstoupili už před rokem, ani jsme je skoro neznali, protože se u nás ukázali jen několikrát. Nevedli jsme je pak už ani jako členy. Měli k nám hrozně daleko, elektrika tehdy do Liboce ne= jezdila. Za dešťů a sněhů byli od Prahy úplně odříznuti. Nebyli také na táboře minulého roku. Teď si přivedli ještě dva nové kamarády, rovněž ale až z Liboce a to 25.II. Jirku Paukerta a 3.III. Jendu Kübla. Ten zase do léta od= padl, ale Jirka Paukert vydržel u nás 2 a půl roku, účastnil se tří táborů /1928,1929,1930/, což byla tehdy úžasná vzácnost /s Otou Naň= kou byl vůbec první, kdo tohoto rekordu dosáhl/ a stal se historickou postavou oddílu, právě tak jako Ota Naňka a Otto Čoček. Bohužel NE každý titul "historické postavy" značí, že jeho nositel se zapsal do naší historie d o b ř e ! Jirka Paukert byl velmi zlo= stný zarputilý chlapec a měl s hochy i se mnou mnoho sporů pro kaž= dou maličkost. Jen zřídkakdy byl dobře naladěn a přátelský. Tito čtyři hoši žádali, aby mohli utvořit svou vlastní družinu v Liboci. Pravil jsem, že jim to povolím, až všichni čtyři se účastní alespoň tří nedělních podniků za sebou. To nedokázali a tak se jejich sen nikdy nesplnil. Dne 2.III. přivedl Míla Nováček nového chlapce, Rudlu Konvalinku. Byl to tělesně i duševně vyspělý hoch, veselý a dobrý, zapálený pro vše zálesácké. Setonovy knihy mu přímo učarovaly. S Mojou si objednali kdesi v horách pro celou dru= žinu jasanové dřevo v hranolcích a vyrobili si báječné luky. První, s čím se Rudla proslavil, byl jeho nový nepromokavý kabát /říkal mu "mantlík"/, který si vzal na "Velikonoční robinsonádu" na Turnovsko /6.-9.dubna/. V kronice je o tom psáno: "Starost dobrého tohoto gambusína o svůj mantlík byla skutečně do= jemná! Nejedl dříve, dokud nepohlédl na svůj mantlík, nelehl si dří= ve, dokud nenarovnal mantlík a neodešel z tábořiště, dokavad neměl mantlík na sobě! Dvacetkrát denně se nás ptal, jestli má mantlík na torně "dobře udělanej" a my mu dvacetkrát odpovídali, že "jó"! Pak jsme mu to už říkali i když se nás neptal, což ho velmi blažilo!"
52
Rudlu měl každý rád, ale ve stanu s ním byla svízel: Měl zvyk spát s rukama založenýma za hlavu a jeho rozložité špičaté lokty bodaly do sousedních spáčů tak, že ležet vedle něj bylo utrpení!
Tento snímek oddílu byl udělán 29.I.1928 letenským fotografem Hanzlíkem na naši objednávku, na dvoře domu, kde byla klubovna. Jak vidíte, zima nám nebyla, ač byl leden. Olda Pětník si přes můj zákaz vyhrnul rukávy, aby byly vidět jeho svaly. Měl jsem s ním tehdy kvůli to= mu velkou roztržku. /Jeho otec byl zápasníkem a stál modelem k sochám na Hlávko= vě mostu./ Při fotografování chyběli Vilík Hess, Handa Grüner /nedocházeli/ a Jirka Neumann, který už tíhnul za včera vyloučeným Pepíkem Pokorných!
Horní řada /ve směru šipky /: Fanda Bejšák, Mirek Ejem, Jestřáb, Míla Nováček, Tonda Ort, Olda Pětník, Střední řada: Jůla Málek, Pepa Bej= šák, Moja Kalous, Hudson, Zdeněk Je= línek, Tonda Dienstbier, Dolní řada: Láďa Tišnovský, Sopr ,Já= ra Fial, Strejda, Vilík Zach.
S družinami byla i nadále potíž, zejména pro velmi malou docházku některých hochů. Oldova družina Tygrů byla obětí těchto potíží, museli jsme ji zrušit. Kronika o tom praví: "Olda se o družinu opravdu staral, vedl vzorně družinový deník a snažil se dát družinu do pořádku. Jeho snaha byla však brzděna ne= spolehlivými chlapci, kteří svou nedbalostí ničili jeho námahu. Že měl mužstvo skutečně mizerné, dokazují již tato jména: Neumann a Sopr. Nakonec odstěhoval se do Německa z družiny Jenda Matouš, který po= máhal Oldovi družinu držet; Mirka Hudeček se pak odstěhoval na Spo= řilov a rovněž omezil svůj styk s námi. A tak se družina několikrát spojila s Ostříži, pak se zase postavila na vlastní nohy, až tomuto živoření v zájmu oddílu bylo nutno udělat konec. A tak družina dne 24.dubna Léta Páně 1928 navždy zrušena a hoši z ní přeřazeni k Ostřížům." Dne 14.dubna převzal za nedostavujícího se Tondu Dienstbiera vedení Kamzíků cílevědomý energický Mirka Ejem a pod jeho vedením se druži= na ujala vedoucího místa. Vyhrála hned -poprvé ve své historii- bodo= vání a docházka v ní se zvětšila. Mirka Ejem vedl pak družinu až k Táboru u Bobří řeky 1929, tedy přes rok, vždy úspěšně.
53
Legračně stinnou stránkou Mirky Ejema bylo věčné cucání bombiček. Neviděl jsem ho jinak, než s cukrátkem v puse! V kapse měl v sáčku věčně další připravené zásoby. Zdálo se mně vždy, že celý vzhled je= ho tváře je od těch bombiček tak nějak nasládlý. V červnu jsem se rozhodl vyzdobit dřevěné stěny klubovny barevnými malbami podle indiánské knížky, ilustrované malířem Wenigem. Chlapci Šebestovi při= nesli zase hromady plechovek s laky, také teď už nějaké štětce a já vykouzlil z klubovny barevnou pohádku. Na velikých plochách střílel Indián na koni z luku, jinde se zase jiný Indián plížil vysokou travou, na čelné stěně klubovny byla hlava indiánského náčelníka v paprscích zapadajícího slunce, vše zdobeno ještě bohatou ornamenti= kou. V klubovně nezůstal snad decimetr neobarveného dřeva! Koncem června už asi po šesté, tentokráte ale definitivně odešel z oddílu Strejda /=Karel Novot= ných/ pro své věčné rozpory s Járou Fialem, Oldou Pětníkem a Tondou Ortem, také ale proto, že byl zlákán činností do D.T.J., /Dělnická tělocvičná jednota/, kam chodili ostatně i druzí hoši, Olda, Tonda a Jára. V téže době odhlásila paní Soprová z od= dílu svoji ratolest a to proto, že jsme toto kvítko z "čertovy za= hrádky" odmítli vzít na tábor! Brali jsme -jak víte- na tábor kde koho! I hocha, který se při= hlásil do oddílu třeba jen den před odjezdem na tábor. Ale s Járou jsem měl víc než smutné zkušenosti /viz na táboře minulém případ s maňáskem/. A tak se Strejdou a Járou Soprů zmizeli z oddílu dva pamětníci Čtyřiatřicítky. V náhradu za ně, -a hlavně ovšem pro posílení své libocké "filiálky"- přivedl Ota Naňka týden před od= jezdem na tábor do oddílu chlapce, který -ač v oddíle nic významného neudělal, stal se známým nejen pro všechny další generace oddílu, ale i desetitisícům hochů i děvčat z celé republi= ky svými potřeštěnými kousky, jež mu vynesly titul "Zálesáka Frédy= ho". V knížce "Tábor Smůly" jsem Frédyho počínání věnoval několik stránek. Dobrý tento jinoch -občanským jménem Jirka Skuhrovec- se přičinil o to, že přezdívka "Zálesák Frédy" se stala symbolem TAKY= TÁBORNICTVÍ po všechna další léta! Tehdy jsme o Jirkovi S. tohle všechno ovšem nevěděli a tak jsme si libovali, že máme o hocha víc!
Ačkoliv jsem ve svém pověstném NOTESU měl napsané 23 hochy, co by činné členy oddílu, podařilo se mně získat z nich na tábor jen pět! Statisíce hochů a děvčat hltaly po řady dalších let výsek mnoha udá=
54
lostí z tohoto tábora -v mé knize "Hoši od Bobří řeky"-, záviděly těmto hochům a přály si být na jejich místě! Ale ze dvacetitří vy= volených šťastlivců, kteří měli možnost tyto příhody o s o b n ě p r o ž í t, jen pouhých PĚT se na tábor přihlásilo, ač jsem líčil tábor jak nejbarvitěji jsem jen dovedl! Těmi pěti hochy byli: Moja Kalous, Hudson, Ota Naňka, Rudla Kon= valinka a Jirka Paukert. Šestým pak byl nováček Jirka Skuhrovec, na táboře pak přezvaný na Zálesáka Frédyho. Se mnou měl tábor tedy jen s e d m účastníků. Tábor jsme konali zase na pobřežním slunném plácku pod neznámou tehdy ještě Sluneční záto= kou, tamtéž co loni a v létě 1925. Byl tříne= dělní, neboť jsem nedostal delší dovolenou ze zaměstnání. Moje dovolená začínala ještě k tomu až nedělí 22.července. - A to byl také den našeho odjezdu. Ale už 14 dnů před= tím, ve čtyři sváteční dny 5.až 8.července, jsme se oci= tli na tábořišti a tábor si tu napřed vystavěli! Vystavěný tábor jsme pak na těch 14 dnů do 22.července propůjčili 35.oddílu, který nám před třemi roky pomohl podobným způsobem, když jsem tehdy přijel na svůj první tábor. /"Tábor v Zátoce Neznáma" 1925./ Tentokrát už tu nebyl s 35.oddílem jeho vedoucí br.Rački. Oddíl vedl teď nový mladý vedoucí br.Dvořák. Navázali jsme s 35.oddílem už před táborem přátelské styky a teď jsem měl možnost oplatit té dnešní Pětatřicítce její ochotu k nám z roku 1925. V den našeho příjezdu /22.VII./ Pětatřicítka tábor vyklidila, v pořádku nám ho předala a odjela do Prahy. Průběh našeho tábora byl idylický, s bohatou a pestrou činnos= tí, i když nás bylo tak málo. Byla tu především tajemná Zelená pří= šera, která strašila po celou dobu tábora a zaměstnávala mysl nejen hochů, ale i moji!! Byly tu i různé podniky Svazu Třinácti, jehož přitažlivost se od loňska ani trochu nezmenšila /večerní cesty na osamělý hřbitov!/ a jiné a jiné věci. O různá povyražení se mimoděk staral Zálesák Frédy, jehož různé takytábornické kousky "vešly do dějin" a zvěčněny písmem,tiskem i obrazem. Zde také -a právě ve spojitosti s tímto dobrým jinochem, začalo se nejvíce používat naše rčení "A PÍCHÁME!!!", což značilo pokyn k vydání se na cestu, nebo vůbec pustit se do něčeho pěkně zostra, zkrátka "přidat plyn".
55
Zato Rudla Konvalinka se projevil jako schopný a pracovitý člověk, který nikdy nezklamal. On to také byl, který kdysi po návratu do tá= bora z deštivé výpravy na Lipnici -při sekání mokrého dříví- pronesl památnou větu: "Víš, Jestřábe, já rád dělám, ale jen když vidím, že dělají také ostatní okolo mne!" Jeho zálesácké zájmy ho ani zde neopustily naopak! Tábor se svým romantickým prostředím jej cele uchvátil. Sbíral květiny, houbařil, vyřezá= val atd. V rámci těchto zálesáckých snah uvařil nám také Rudla kteréhosi dne z různých travin a kytek "polévku Indiána Quanaba", po které se naše životy po několik dnů potácely mezi nebem a zemí. Jenom Rudlovi nic nebylo a on tvrdil, že také my budeme vůči polévce tak odolní, až ji budeme jíst víckrát! Přes tyto utěšlivé přísliby jsem pak už Rudlovu "polévku Indiána Quanaba" do jídelního lístku nikdy nepři= pustil! Když jsme jeli na tábor, seznámili jsme se s ja= kousi starší přepjatou dámou, která jela v témže va= goně do Ledče na letní byt. Byl jí plný vlak, dala se s každým do řeči, nadávala na průvan, na strojvedou= cího, na horko, na všechno! Ta nás pak navštěvovala pravidelně skoro každý den na táboře a svými hodinovými řečmi nás zdržovala od programu a mne od práce. Vždy vše u nás obdivovala, zpívavým přehnaným hla= sem, načež zpěv chvály každou chvíli prošpikovala tvr= zením, že nám za to přinese všem "velmi dobré třešin= ky". Ale nikdy je nepřinesla. Uměli jsme tu její frázi už nazpaměť - a Jiříček Paukertů si ji kňoural po celé dny: "Och -jak šikovné, mladí páni, jak dovedné- však nešť, přinesu vám zato všem velmi dobré třešinky!" Z pokolení na pokolení po řady let dědil se v oddíle tento válečný pokřik "Paní Třešinky". Jednou přistálo v našem táborovém přístávku kanoe s mladým příjemným chlapíkem, který se nám představil jako vysokoškolák Handa Moravec, člen 4.vodního pražského oddílu. Je ledečský rodák a teď je zde v Ledči u rodičů na prázdninách. A protože to byl člověk podle našich představ, navázali jsme s ním pevné přátelství. Nejednu noc strávil pak pod našimi stany a nejeden táborový oheň či černou hodinku u kamen s námi proseděl. A jaké písničky přinesl! "Třináct starejch lotrasů", "Za horama svítá...", "Karibů" a plno jiných. Tyto tři písně vydržely v oddíle pak mnohá další léta.
56
Kteréhosi podvečera prošla kolem tábora podivná žena a zmizela kdesi v zákrutu řeky. Večer pak šel Moja Kalous asi 300 metrů od tábora noclehovat pod širým nebem, za úkol do Svazu třinácti. Svítalo už trochu, když mne náhle probudil straš= livý křik, podivný jekot a zlořečení. V mlze rozed= nívání stála v táboře ona žena z večera, hrozila nám četnictvem, peklem, božím soudem a jinými hrůzami, ječela, že jsme neznabozi a cloumala malým rohatým totemem, který zde zanechali na= ši předchůdci z Pětatřicítky. Za ženou stál Moja Kalous s napřaže= nou sekerkou a s rozevřeným nožem "Gillwellem". Nechápal jsem, oč jde a byl jsem nenávistným ječením ženy krajně rozrušen. Začal jsem pískat na poplach a to podivnou ženu ještě více rozzuřilo. "Jen si pískej, ty ancikriste, ťůť, ťůť!" křičela a zase následo= val příval jejích kleteb a nadávek. Pak spěchala směrem k Ledči. Šel jsem za ní a Moja mně přitom sděloval, že ho žena probudila při jeho noclehu v lese a začala zuřit a ohrožovat jej! U mlýna jsme uviděli dva rybáře-pytláky. Od nich jsem se dověděl, že je to šílená žena, která občas uteče z domova navečer do lesů a tam pak řádí. - Pro nás to byl hrůzný zážitek. Znalost semaforu u nás byla silně vyvinuta a abychom se v ní stále utvrzovali, vymyslel jsem semaforové štafety, po kterých jsme si posílali vzdušnou cestou přes řeku, přes lesy a kopce celé zprávy. Chlapce toto štafetovité signalisování velmi bavilo a tak jsme tento bod programu pak zařa= zovali i na dalších táborech. Na tomto táboře také poprvé věnovali hoši velkou pozornost čtení kroniky. Četli jsme ji vždy večer nahlas, napřed vždy na břehu řeky a když se pak setmělo, pak u mne ve stanu při svíčce. Nejvíce se četlo o Soprovi, který byl "pýchou rodiny" a o jeho různých skopičinkách. V chechtotu přitom vynikal zejména Jiříček Paukertů. A další novinka: Zavedl jsem táborové bodování. Trvalo vždy jeden týden, závodilo se ve všem mož= ném: Skákání přes lasso, běh, značkovací dráhy, sbírání číslovaných lístků, kreslení plánků tábora, jízda na maňasu, semafor, morse atd... Každý den bylo několik závodů a body za ně byly připisovány každodenně na "Denní rozkaz". Do konce tábora získali: Ota Naňka 94 body, Rudla 85, Jirka Paukert 76, Moja 72, nepohyblivý Hudson jen 49, Frédy Zálesák 45 bodů. Hudson byl někdy trochu hádavý,jindy zase byl jemný, uhlazený. Byl vždy čistý, vymydlený. Před každým jídlem volával legračně mazlivě:
57
"Éééťuti ťálkííí...". To mělo znamenat "Ešusy,šálky!" Sám jedl z vysokého měděného tyglíku asi litrového obsahu. Jedl loudavě, ale vytrvale, někdy třeba i dvě hodiny, až obsah hrnku "zpohlavkoval" do posledního drobečku. Jeho pokřik "Éťutiťálkíí" volali pak hoši ze služby od kuchyně ještě na mnohých pozdějších táborech, i když Hudson mezi námi už dávno nebyl. Táborové ohně,měsíční večery nahoře na pasekách,černé hodinky před stany, hry, plavby na voru i na maňásku, výpravy do okolí to vše skončilo po jednadvaceti dnech, naplněných událostmi a my se vrátili domů. Hochům barevné dojmy z tábora brzo vyprchaly z myslí. Ale já si je vryl do duše tak hluboko, že mnohé výjevy z tábora vidím ještě dnes -po tolika létech- tak živě, jakoby se odehrály včera!
Jako loni, i letos po příjezdu z tábora jsme vykonali tradiční -už pátou- dvoudenní výpravu na Kokořín. A hned první týden v září začaly družinové schůzky a vůbec od= dílová činnost. V některých oddílech se v září vždycky "spalo". Ale to u nás nebylo nikdy. Sestava oddílu na začátku září byla tato: Ostříži: Tonda Ort, Olda Pětník, Jára Fial, Hudson, Vilík Zach, opět Jirka Šebesta, Fanda Bejšák. Vlci: Míla Nováček, Moja Kalous, Zdeněk Jelínek, Rudla Konvalinka. Kamzíci: Mirek Ejem, Ota Naňka, Jirka Paukert, Tonda Dienstbier, Vilík Hess, Jůla Málek, Ota Čoček, Zálesák Frédy.
Se mnou to bylo 20 lidí, ale někteří hoši velmi málo docházeli a tak nás ve skutečnosti vlastně bylo jen asi 16 či 17. - A tento počet se ještě neustále menšil a noví hoši nepřicházeli. Hudson byl jeden z prvních hochů, kteří z od= dílu zmizeli. Po táboře se vlastně již ani jed= nou mezi námi neobjevil! Bydlil už asi rok na Spořilově, vstoupil tam kdesi do učení - a nám o sobě nepodal po řadu týdnů vůbec žádnou zprávu. Tak jsem mu oznámil, že ho škrtá= me z oddílu, ale se zlou jsem se potázal!
58
Hudsonův tatínek mně poslal doporučený dopis, plný výtek i urážek za to, že prý jsme se k jeho synovi "tak nekamarádsky zachovali"! Velmi mne to rozzlobilo a urazilo. Napřed se Hudson nekamarádsky od= mlčel, z oddílu bez slůvka rozloučení zmizel, ani jeho rodiče nás neuznali za hodny nějakého sdělení o tom, proč už k nám Hudson ne= chodí... a potom najednou takový rámus! Bohužel Hudson nebyl jediným chlapcem, který od nás zmizel bez slova poděkování, či alespoň rozloučení, když už se nemohl či ne= chtěl dále účastnit oddílové činnosti! Celé řady chlapců - i ve všech dalších létech existence našeho oddílu - se zachovaly právě tak jako on, nevděčně, nevhodně, nekamarádsky, klackovsky! A bohužel ani Hudsonův tatínek nebyl jediným otcem, který místo poděkování za moji péči o jeho syna mně pak nakonec ještě vynadal! V říjnu odešel z oddílu Olda Pětník, za Strejdou, do D.T.J. Lehká atletika, kterou jsme neměli možnost u nás provozovat, mu učarovala. A po čtyřech týdnech za ním odešel i Tonda Ort. Tak z jejich staré party zůstal v oddíle jen Jára Fial. Oldovi a Tondovi jsem jejich odchod velmi vyčítal a propustil jsem je se značnou trpkostí! V oddílové mizerii pokládal jsem jejich odchod za zradu oddílu. Ostatně s každým hochem, který odcházel z oddílu, loučil jsem se vždy podivně těžce a bolestně. Neboť s ním odcházela i část mých ne= návratně mizejících mladých let a kus mé práce, jež se mně zdála být ztracenou odchodem toho chlapce. A odcházel-li hoch k tomu ještě ně= jak nepěkně, /předčasně, přezíravě, s náhlým posměchem k naší čin= nosti, která se mu předtím tak líbila/, mísil se do mého smutku nad jeho odchodem i palčivý pocit uraženosti, slovy nevypsatelný! Celé týdny nebyl jsem potom schopen nabýt staré chuti do práce pro zbývající hochy! Pocit smutku a trpkosti dusil ve mně každou ji= skřičku jasnější pohody. V listopadu odešli další hoši: Zdeněk Jelínek, Fanda Bejšák, a Oto Čoček. /Ten již po druhé!/ Zdě= nek Jelínků odešel z chlapecky malicherného důvodu: Měl platit pět korun pokuty, protože se nedostavil na průvod, pořá= daný k oslavě 28.října! Do konce roku nás zbylo v oddíle jen 13! O nového chlapce nebylo "k zavadění"! Docházka byla nadto ještě velmi chabá /70-80%/, chlapci byli většinou v Oddíle již delší dobu a jejich nadšení už vyprchávalo. Byla to doba, nám velmi nepříznivá. Divoký tramping tehdy dosa= hoval svého vrcholu a obloudil mysl většiny nedospělé mládeže, tře= baže pro ni nebyl vůbec myšlen. Každou sobotu hordy nedospělých chlapců i děvčat, bez jakéhoko= liv dozoru a vedení, opouštěly Prahu dráhou i pěšky, ve fantastic= kých cowboyských úborech, s kotlíkem a dlouhou tornou "amerikou" na zádech. Vraceli se domů v neděli večer, vyčerpaní nevyspáním, kouře= ním, i požíváním alkoholu a nepřiměřeným způsobem života, pro jejich věk se ještě nehodícím...
59
Činnost, jakou pěstoval náš a jiné oddíly, se převážné většině chlapců té doby nelíbila! Nemohli potřebovat kázeň, ani dozor dospě= lého člověka! A ti, kteří byli svými rodiči drženi úzkostlivě doma, byli zase ještě zastrašeni odporem škol k našemu hnutí, protože škol= ní úřady, respektive učitelé a profesoři povětšinou nedělali rozdíl, mezi námi a těmi neukázněnými hordami trempů. Tyto zoufalé poměry byly zejména na Letné, kde jsme měli klubov= nu. Pravda, tramping vnikl do všech čtvrtí města, ale Letná jím byla přímo zamořena. I naši hoši pořád bájili o jedné z nejproslulejších trampských part, která měla sídlo -na Letné- a říkala si "Letenská šlechta". Jaký div, že daleko široko po celé Letné i okolí nebylo možno získat jediného nováčka pro náš oddíl! I jiné oddíly tímto stavem velmi trpěly a některé se i takřka přes noc rozpadávaly, když jejich chlapci -zmámeni romantikou a nabízenou se jim "svobodou"- přeběhli na popud dvou či tří z nich do trampských řad. Tak se stalo i jednomu tehdy velmi dobrému, ba skoro slavnému oddílu, jehož členstvo kterési soboty snad do jednoho chlapce odjelo do pověstné tehdy osady trampů "Ztracené naděje" ve Svatojanských proudech. Vedoucí tohoto oddílu, slušný a zkušený obětavý muž, se tenkrát v plném kroji a se zabalenou oddílovou vlajkou vydal za hochy, aby je přiměl k návratu do oddílu, ale byl z osady vypískán a odjel do Prahy sám! K práci s mládeží se pak již nevrátil, už nikdy nevedl žádný no= vý oddíl. Pracoval jen v ústředí. Za odešlého Tondu Orta nastoupil k Ostřížům co rádce Vilík Zach. Ale ani tím se družina příliš nepozvedla. Kamzíci a Vlci dělali kni= hařský kurs a kurs angličtiny. Ostříži nedělali z těchto věcí nic! Zato ale Ostříži měli hlavní zásluhu na úspěchu oddílové besídky 11.XI., kde měli nejvíce výstupů a ještě udělali jeviště atd... /Tyto naše besídky byly jakousi předehrou k tradičnímu podniku, který vznikl o mnoho let později a jmenoval se "Dvojka Dvojce"./ Zprávy o mé nezdolné snaze povznést oddíl přes všechny překážky, dostaly se prostřednictvím sbo= rového vedoucího a okresního zpravodaje až do Ústře= dí. To mne za moji práci vyznamenalo bronzovou swastikou. Byla mně slavnostně připjata na stejnokroj v předvečer 27.října u táborového ohně, který uspořádal náš sbor na "Dívčích hradech" nad Zlíchovem. Sborovým vedoucím tehdy byl právě nadporučík polní pilot Potěský, voják tělem i duší. Situace oddílu uvnitř se však horšila týden od týdne. Ve svém notýsku z té doby mám psáno o listo= padu: "Oddíl spěchá rapidně k úpadku. Odchodem mno= hahochů zmenšil se počet na 13. Každou neúčastí jed= notlivců -a je jich dost!- jsou znemožňovány schůzky a oslabovány vy= cházky. Jediná záchrana oddílu tkví ve zrušení družinových schůzek, v odstranění dalších nedbalců z oddílu a v utvoření malého ale pevného jádra hochů, kteří by tvořili oddíl!"
60
Nevěděl jsem si už rady, co s oddílem počít a v této bezradnosti připadl jsem na romantický návrh, jak zvýšit zájem hochů o členství u nás: V oddíle bude smět být jen 12 hochů /3 družiny po čtyřech chlap= cích/, já budu členem třináctým - a nikdo další nebude přijat, do= kud někdo z těch třinácti z oddílu neodejde! /On se však stejně ni= kdo další nehlásil!!/ A dále: Místo nemožných družinových schůzek budou konány vždy jenom schůzky celooddílové. Hoši při nich budou sedět na lavicích kolem umělého táborového ohně, a to v pořadí dle doby svého členství v oddíle. Vystoupí-li někdo, druzí postoupí na lavicích o jedno místo. Tím se uvolní místo poslední a na to teprve bude pří= pustno přijmout do oddílu nováčka! Schůzky budou zahajovány slavnostním obřadem. Klubovnu patřičně upravím! Svůj plán jsem začal hned i provádět. Dne 16.XII. byla uspořádána Vánoční nadílka /účastníků se mnou 12, došlo 55 dárků/, načež jsem vyhlásil vánoční prázdniny až do 4.ledna, bez jediného podniku - a v klubovně se dal s novým nadšením do práce. Vyrobil jsem tři lavičky, rozdělené na 12 míst a tmavočerveně jsem je natřel. Pak jsem udělal hezky svítící červený táboráček a ze staré židle jsem za pomoci prkének, barev a polen udělal bytelné náčelnické křeslo. V těch osamělých dnech dřiny v těžkém sklepním vzduchu byly mi je= dinou útěchou a vzpruhou představy, jak chlapci asi radostně přivíta= jí změnu klubovny i celou mou myšlenku o třinácti členech a jak nám to teď v oddíle vše dobře poklape! Ve své nezkušenosti jsem se bláhově domníval, že pouhá úprava klubovny a zákon o tom členství způsobí už automaticky nápravu oddílové mizerie! Hořce jsem se však zklamal! Když 5.ledna začala první oddílová schůzka, přišlo jen 9 hochů a z těch čtyři přišli ještě velmi pozdě, ačkoliv všichni dostali ode mne poštou oběžník, ve kterém jsem změny v oddíle oznamoval a žádal o stoprocentní a přesnou účast! Zahájil jsem sice obřadem a řečí, že dnešní den je mezníkem mezi starou ochablostí a novým radostným ruchem v oddíle, ale v duchu jsem byl jednáním hochů těžce rozladěn. K pokažení nálady ještě při= spěli - Míla Nováček, Vilík Zach /oba rádcové!!/ a Moja, kteří pro= hlásili, že nepřijdou na zítřejší nedělní výpravu se saněmi do Šárky, protože jsou prý zadáni! Jejich klackovitá léta se začala ukazovat ve stále vzrůstající oposici vůči mně.
61
Všechny moje nadšené bláhové představy "nové lepší činnosti" oddílu shořely jako papír hned ještě při té první schůzce a ze "systému třinácti" zůstaly jen ty lavičky a náčelnické křeslo! Do svých poznámek jsem si pak na konci ledna napsal: "Systém třinácti úplně zklamal! Záchrana oddílu bude zase jen ve větším počtu hochů!" Kde tyto hochy však nalézt,to jsem nevěděl! A někteří naši chlapci -zejména Moja a Vilík Zach- se dokonce opřeli proti to= mu,abychom nové hochy sháněli. Do této tísně přišla ještě další rána Osudu: Pan domácí Neumann nám dal výpověď z klubovny! Už od podzimu se s tím strašilo, paní domácí na nás pořád hartusila, také odešlý Jirka Neumann doma asi přisolo= val - a teď hrom uhodil doopravdy! Snad každý jiný vedoucí by při tak neutěšené situaci teď už asi seknul s prácí a ohlásil by rozpuštění oddílu. - Ale já byl nezmar a ač jsem byl zdrcen nejen stavem oddílu, ale teď i výpovědí z klu= bovny, která úpadek oddílu jen dovrší, začal jsem zase hned zachra= ňovat trosky oddílu. U tatínka Jirky Šebesty jsem vyjednal, že si do jeho sklepa může= me zatím přechodně uložit svůj "nábytek", než si snad najdeme novou klubovnu. -A tu se stalo něco neočekávaného!- Když jsme z klubovny odnesli už stůl a maňáska, přišel -po prvé vůbec- do klu= bovny pan domácí Neumann. Zůstal užasle stát nad její výzdobou i zařízením a pak pravil tato památná slova: "Chtěl jsem tu dělat prádelnu! Ale tohle, co tu vidím, má větší cenu a větší význam, než prádel= na! Z ů s t a ň t e ! " - - - A my samozřejmě zůstali! Měsíc leden byl také památný tím, že jsme si pořídili místo dosavadních hrachově zelených stej= nokrojových košil nové košile žlutohnědé, barvy "khaki", jaké nosily už asi 3 roky některé oddíly, zejména ty šťastnější, vnitropražské, bohaté na statky pozemské i na hochy. Chtěli jsme se jim alespoň novou barvou kroje rovnat! Nastala zima,jaké nebylo pamětníka! V mrazech pomrzly statisíce ovocných stromů a hynula zvěř. Ještě celá dvě další desetiletí o této katastrofál= ní zimě bylo psáno i mluveno při různých příležitostech v novi= nách i v rozhlasu. I pro náš oddíl znamenala tato zima úplnou katastrofu. V kro= nice jsem o tom napsal: "Únor -právě tak jako leden- byl jeden z nejšpatnějších měsíců oddílu. Pro ohromné mrazy je velmi malá účast na schůzkách a nedělních besedách v klubovně. Zejména Kamzíci /z Vokovic a Libo= ce/ úplně vypřáhli pro mrazy, závěje a pozdní návraty ze schůzek. Oddílová docházka v únoru činila jen 64 procenta!" Měl jsem pečli= vě sestavený program činnosti, od února počínaje s vycházkami, ale nic z toho se nedalo dělat,ven nebylo možno jít!
62
Od Vánoční nadílky se v oddíle už nikdy neukázali Tonda Dienst= bier a jeho karlínský kamarád Vilík Hess. Teď jsem je tedy vyškrtl ze stále se zmenšujícího seznamu členstva. Nedělní beseda 3.února byla pro oddíl velmi významnou. Především Rudla Konvalinka přivedl do oddílu nováčka. /Jaká to tehdy úžasná událost v té zoufalé nouzi o nové chlapce!/ Byl jím Jindra Radouň, Rudlův kamarád, z Letné, jako Rudla sám. Hned si dal přezdívku Mýval. Šlo mu již na šestnáctý rok a učil se v obchodě s kravatami. Byl to dobrý, legrační chlapík, člověk se musel smát už jen jak se na něj podíval. Jeho výbuchy hlučného smíchu byly přímo nakažlivé. Při každém údivu nad něčím, nebo v obdivu a podobně vždy volal pochvalně své úsloví "O-ri-ginál Váša!!!" To se pak velmi ujalo a celý oddíl tento výkřik používal. Mýval se s námi brzo seznámil, srostl s oddílem dokonale a stal se jednou z "historických osobností" oddílu. Ale na té nedělní besedě 3.února, aniž jsme to tehdy ovšem ještě věděli, ztratili jsme dva jiné chlapce! Byli tu naposledy mezi námi Jára Fial, poslední člen staroslavné bývalé družiny Jestřábů, pamětník Čtyři= atřicítky --- a Rudla Konvalinka!!! Jára Fial to snad věděl, že je dnes u nás naposledy, ale nic nám neřekl a dalších podniků se už neúčastnil. Byl poslední z bývalé Jestřabí družiny a táhlo ho to za jeho už dříve odešlými kamarády Tondou Ortem, Strejdou a Oldou Pětníkem. Jeho odchodem tato parta vyhynula. Ale proč tu byl dnes naposledy Rudla Konvalinka, tak nadšený chla= pec, který právě dnes ještě přivedl Mývala? Jeho ani nás by ani ve snu nebylo napadlo, že se dnes spolu vidíme naposledy!
Asi dva dny po té neděli jsem se dověděl neu= věřitelnou zprávu: Rudla dostal ve škole nějakým omylem trojku z mravů a protože to byl chlapec do krajnosti slušný a své cti velmi dbalý, rozlítostnila ho nespravedlivá známka tak, že ztratil v roz= rušení rozvahu, odešel tajně z domova a v nejstrašnějších mrazech putoval někam do neznáma. Nikdo nevěděl, kde je, ač rozhlas i noviny hlásily jeho popis a policie i tehdejší četnictvo po něm usilovně pátraly. Psal jsem hned do Ledče, mlynářům, neodešel-li Rudla snad k nim. Vzal jsem si dovolenou z kanceláře na celý den a šel jsem v závě= jích a v nepředstavitelném mrazu prohledávat celé Prokopské údolí, zejména známé nám jeskyně na vysokých skalnatých stráních. Po Rudlovi však ani vidu, ani slechu! Do klubovny se dostavil tajný policista, který prohlédl nedůvěřivě nejen klubovnu, ale i všechny sklepy! Policie i škola se domnívaly, že Rudlu snad někde tady ukrýváme!
63
Rudla byl nalezen až za týden! Došel pěšky z Prahy až do Třeboně a tam -udolán čtyřicetistupňovými nepřetržitými mrazy- sám se při= hlásil na četnickou stanici. Ta ho v "čestném doprovodu" poslala pak rodičům do Prahy. Rodiče ho ihned vypsali ze školy /chodil do čtvrtého ročníku, který byl tehdy dobrovolný/ a náš bývalý vedoucí Bobr mu na moji žádost opatřil místo učně u Mikrofony. Ale rodiče poslali Rudlu na učení z Prahy ven, do Poděbrad, aby prý tady doma neměl hanbu! Oddíl už Rudlu nikdy nespatřil. - Ztratili jsme v něm opět jedno= ho dalšího chlapce - a to zrovna ještě toho nejlepšího z těch ně= kolika, kterým byl oddíl nade vše! V tu dobu bylo nás v oddíle již jen jedenáct a z toho pět lidí mělo jen po j e d n é docház= ce za měsíc! Na oddílové schůzce nás bylo 5-6! Nemohl jsem očekávat, že tito hoši zachrání oddíl přivedením nových chlapců - a tak jsem se o to poku= sil sám: Psal jsem a kreslil malé svislé plakátky a lepil jsem je na stromy, sloupy a ohrady po celé Letné. Na plakátcích byly kresby stanů, strom se sluníčkem a pod tím výzva, aby hoši vstupovali do našeho oddílu. Také do osmi letenských škol jsem poslal výmluvné oběžníky s prosbou, aby byly žákům přečteny. Ale vše bylo bezvýsledné, má ná= maha byla marná. Nepřihlásil se ani jediný chlapec! Ve školách mé oběžníky nebyly ani vůbec čteny. A o nezdar plakátků se přičinily možná i nepolevující úděsné mrazy a sněhové vánice, které stále pa= novaly, ačkoliv už byl březen. Když jsem přijel 9.března do klubovny, Jirka Šebes= tů mně povídal lhostejně: "Pepík Pokorných se odebral do věčných lovišť!" Lhostejnost jeho hlasu způsobila, že jsem si poznámky ani nepovšiml. A teprve za chví= li, když jsem se znovu zeptal, dověděl jsem se, že prá= vě zemřel!!! Pepa Pokorný měl zvyk chodit i v zimě bez čepice. Nastydl se přitom, dostal zápal mozkových blan, lékař prý ne= moc včas nerozpoznal a Pepík byl v několika dnech mrtev! Byl to první chlapec prošlý oddílem pod mým vedením, který zemřel. Smrt Pepíka Pokorného mnou tak otřásla, že jsem zcela zapomněl na jeho nepěkné jednání k nám v po= slední dobu. Na 11.března jsem svolal do klubovny smuteční schůzku všech bývalých členů Jestřabídru= žiny, ač jsme byli vzájemně proti sobě trochu nakva= šeni. Klubovnu jsem smutečně vyzdobil, družinovou vlajku Jestřábů jsem připevnil na stěnu a probil ji černým křížem. Pod ní bylo tiš= těné oznámení o Pepově úmrtí. Po celé klubovně jsem rozvěsil barev= né lampičky s rozžatými svíčkami. Jestřábi přišli všichni. Pravil jsem jim, že Pepa Pokorný zemřel v nejkrásnějším chlapeckém věku a že toto jeho neštěstí smazává vše, co nám nepěkného udělal. Odpusťme mu, nevyčítejme mu už nic a na uctění jeho památky smiřme se nejen s ním, ale i sami mezi sebou.
64
Chlapci v pohnutí slíbili tak učinit. Podali jsme si všichni ruce a umluvili si, že se občas celá bývalá Jestřabí družina při= jde do klubovny podívat a co bude v jejích silách, že oddílu po= může. Pak jsme zazpívali oblíbenou Pepovu písničku "U Staré Brec= lavy na hrázi..." a rozešli jsme se. A opět šly dál mrazivé dny městem. V jednom z nich Mirek Ejem dal návrh,aby se jeho družina Kamzíků změnila na Bobry. To se stalo skutkem na jejich družino= vé schůzce 23.března 1929. Jméno "Kamzíci" šlo s námi už z dob bývalé Čtyřiatřicítky. Dneškem tedy zmizel další kousek té staré minulosti. Jméno "Bobři" vydrželo pak v oddíle asi po deset dal= ších let. Za tři měsíce už se mělo jet na tábor a já za= čal shánět nějaké nové místo pro něj. Od jistého vedoucího jsem se dověděl o pěkném tábořišti na jihu Čech,mezi Voticemi a Heřmaničkami. Rozjeli jsme se tam na třídenní Velikonoční robinsonádu a byli jsme tábořištěm nadšeni, třebaže bylo většinou ještě pokryto sněhem. Kupodivu - nescházela nám ani velká pěkná řeka, na kterou jsme byli zvyklí z minulých dvou táborů a byli jsme docela spokojeni malým po= tokem, zde protékajícím, jemuž Mirek Ejem dal jméno "Bobří řeka". Poblíž byl malý rybníček, tam se budeme koupat. Celé votické panství i s tábořištěm patřilo tehdy vinohradské= mu továrníkovi Maceškovi /uzeniny/. Požádal jsem jej po příjezdu domů o povolení k táboření a toho se nám ochotně dostalo. Po Velikonocích konečně sešel sníh a krutá zima ustoupila jaru. A bylo to jaro kouzelné a plné vůní i slunečního jasu, a zase -jako po každé- nám připa= dalo, že ještě žádné jaro předtím nebylo tak krásné, jako toto! I každé jaro mnohem pozdějších let přinášelo mně krásné prožitky a pocity! Ale nikdy už pak tyto moje pocity nebyly tak čisté a rozechvívající, jako tomu bylo tehdy v těch blažených počátečních dobách! Neboť tehdy dny mladosti našich hochů byly dny i mé mladosti a dny jejich bezstarostnosti byly dny i mé bezstarostnosti. Dávno odkvetla všechna ta jara a dávno na ně zapomněli tehdej= ší naši chlapci. Jen já sám vidím všechny ta slunné dny tak jasně jako tehdy a z mé mysli nevyprchaly vůně těch jar,ani vzpomínky. A tím, že dnes po prvé jejich události vypisuji a nové chlapce s nimi seznamuji, slaví ta stará zmizelá jara své slavné vzkříšení. Do závěru období chyběly už jen tři měsíce, ale rušným a výz= namným událostem nebylo konce! I teď, po smrti Pepy Pokorného, po objevení Bobří řeky, po záchraně klubovny, po zmizení a odchodu Rudly Konvalinky, po příchodu Mývala atd. atd., takřka každý týden se v oddílu něco stalo - a byly to věci často velmi významné.
65
Dne 6.dubna byli k nám do oddílu doporučeni ze Svazu Skautů dva nováčci, Zbyněk Sedláček a Josef Filek, oba z Břevnova, Šlikova ulice 556. To se tak dělalo: Chlapci, kteří nevěděli o žádném oddílu a chtěli skautovat, došli si "do Svazu" a tam jim dali adresu toho oddílu, který měl klubovnu nej= blíže jejich bydlišti. Mnohdy se však tak nestalo! Ve "Svazu" přišli hoši -skautingu dychtiví- vždycky nejdříve k tajemníkovi Svazu Jaroslavu Nováko= vi, který byl též vedoucím pátého vodního oddílu. A ten, když no= váčci byli ze zámožné a vlivné rodiny, nebo tělesně velmi vyspělí, sbalil je pro svůj oddíl, ať bydleli kde bydleli! Toto počínání tajemníka Nováka bylo všeobecně známo a jemu za= zlíváno všemi oddíly, které hynuly na nedostatek hochů, zatím co oddíl jeho vybraným členstvem jen přetékal, vyhrával všechny leh= koatletické závody a pracoval v poměrném přepychu. Dva naši nováčci byli první za mého vedení oddílu, kteří nám byli Svazem "špendýrováni"! /A před nimi jeden jedinký -ještě za Bobra- to byl Míla Nováček! Tedy tři nováčci za téměř PĚT LET!!/ Mýval -či kdo- dal Zbyndovi Sedláčkovi jméno Skukům, -Filekdostal jméno "Nobile". /Veřejnost tehdy byla právě vzrušena trage= dií vzducholodi ITALIA, která se rozbila na severní točně a kterou vedl italský generál Nobile./ Skukům byl droboučký chlapec, ale věrný, dobrý, nadšený a záhy se stal velmi platným členem oddílu. Nobile se do historie oddílu nijak významně nezapsal. - Nosil pážecí účes a byl svým klasicky krásným obličejem -i tím dívčím účesem- podoben tehdejšímu mladič= kému jugoslávskému princi Petarovi. - V oddíle si vypůjčil peníze na zakoupení skautského kroje, ač jeho otec byl krejčí. Nikdy ne= platil pořádně splátky a když asi po roce jsem jej upomenul o zby= tek dluhu, hodil mně peníze urážlivě na stůl a bez poděkování! Koncem března bylo nutno zrušit družinu Ostřížů a jejích několik hochů přiřadit k Vlkům. Hlavní důvod by= la naprostá neschopnost Vilíka Zacha k jejímu vedení. Vilík se o spojení s Vlky sám přimlouval. Mně ale toto řešení také nevyhovovalo. Vlky vedl to= tiž dospívající Míla Nováček a ten s Mojou a Vilíkem znenáhla utvořili klackovitou partu, která více a více porušovala oddílovou kázeň a začala si v oddíle žít nežádoucím způsobem. Teď, když Vilík bude s Mílou a Mojou dokonce v jedné družině, bude to ještě horší! Mé obavy se také vyplnily! "Vánoční nálady" a klackovité chová= ní hochů z bývalé Jestřabí družiny na závěru jejich členství u nás nebyly ničím proti tomu, co teď začali Míla s Mojou a Vilíkem. Občas strhávali k sobě i Jůlu Málka, mně a oddílu až dosud vždy tak věrného. K prvnímu ostřejšímu střetnutí mezi touto partou a mnou došlo v neděli 27.dubna na automobilových závodech Zbraslav-Jiloviště, kde jsme prodávali vstupenky a programy. Vydělali jsme tak pro oddíl závratnou tehdy sumu Kč 361.90.
66
Radost z tohoto báječného výdělku mně docela pak zkazili Míla, Vilík, Moja i Jůla svým nepěkným chováním. Ignorovali nás ostatní, zformovali své skautské širáky do cowboyských tvarů /což byla teh= dy největší provokace a urážka skautského stejnokroje/, odtrhli se úplně od nás, tvářili se "sekáčsky", přezíravě k nám všem a zpíva= li nevhodné trampské písně "Jestřábovi na vztek!" Byl jsem velmi zklamán a znechucen vývojem těchto chlapců. Po dva či po tři roky mně byli přátelsky nakloněni, uznávali mne a byli pod mým vlivem dobří a slušní -- a najednou se mění na nená= vidějící mne hulváty! Bohužel - nevěděl jsem tehdy ještě skoro nic o "klackovitých" létech hochů, o přechodných zvratech v jejich povahách v těchto ožehavých létech a viděl jsem jen bezprostřední zarážející sku= tečnost. Nevěděl jsem ještě také, že nejen tito, ale i později další a další chlapci jednou po několika létech sami ke mně při= jdou, s omluvou na rtech a s přátelstvím v srdci, až jejich léta přejdou! Zatím co tato nemožná a veškerou klidnou pohodu v oddíle kalící situace s partou Míla-Moja-Vilík zůstávala nevyřešena, pokračoval jsem v záchranných akcích na zlepšení oddílu. Vyráběl jsem další letáky, volající nové hochy do oddílu a vy= lepoval jsem je po celé Letné. Psal jsem a maloval asi 20 šestnác= tistránkových brožurek, které jsem rozdával hochům na ulici. Další oběžníky jsem psal do škol. Na magistrát jsem poslal žádost o propůjčení opuštěného velkého altánu v letenských sadech, který jsem chtěl upravit na zdravější a přitažlivější klubovnu. A výsledek? Letáky byly letenskou mládeží strhány a jak ony, tak brožurky nepřivedly do oddílu ani jediného nového chlapce. Oběžníky na školách zůstaly nepřečteny a magistrát mou žádost o altán zamítl! A tu -rozmrzen a unaven tím marným zápasem o udržení oddílu- a doražen ještě chováním Leteňáků Míly, Vilíka a Moji, zanevřel jsem na celou Letnou a jediná má touha by= la skoncovat zde všechno a přenést oddíl někam do jiné čtvrti města, kde by se nám lépe dařilo a kde by oddíl začal nový, lepší život! Kde jsem jen bral sílu a chuť k tomu věčnému zápolení s neúspě= chy, k tomu ustavičnému slepování stále se rozdrobujícího oddílu? Byla to moje vysněná toužebná představa ideálního pevného oddílu, naplněného spoustou věrných nadšených chlapců, s nádhernou činností, ku které mně plány a nápady jen pršely, s prostornou zdravou klubov= nou, plnou slunce a čistého vzduchu. To byl můj sen, můj cíl! A ten mně dodával sil, ten mne vedl a jeho dosažení jsem obětoval všechen svůj volný čas, každou minutku svého soukromí.
67
"Zaslíbenou" čtvrtí, kde by se mělo s oddílem vše obrátit k lepšímu, jsem si představoval –sám ne= vím proč- Vršovice. Snad proto, že bych měl do nich blízko /bydlel jsem totiž na Vinohradech/ a snad ta= ké i proto, že za předjarních večerů, když jsem stál na vinohradské výšině a díval se dolů do tmavé vršo= vické kotliny s tisíci světýlky, připadala mně ta čtvrť tajůplná, slibná, záhadná, přímo vybízející k probádání. Svůj úmysl přenést těžiště oddílu s Letné začal jsem prakticky zkoušet ve čtvrtek 9.května. A hned při prvním pokusu jsem měl ta= kový úspěch, že jsem byl úplně nadšen! Tento den se zapsal skuteč= ně zlatým a nemizejícím písmem do oddílové historie a dodnes je nepřímo vzpomínán. Byl to slunný jarní den, svátek Božího Těla -a ve školách i to= várnách a kancelářích bylo volno. Vzal jsem si náš oddílový luk se šípy a když jsem došel na nezastavěné travnaté plochy do Vršovic, dal jsem se v blízkosti hloučku neznámých hochů do střílení. Získal jsem pozornost slušně vypadajícího chlapce, kterého jsem hned začal zpracovávat pro oddíl. Jmenoval se Dalibor Hojka a zůstá= val ve Strašnicích, Na Primasce 181. Umluvil jsem s ním, že sem při= vede v neděli dopoledne další své kamarády. Má fantasie začala rado= stně pracovat - a už jsem zde viděl v duchu úplnou družinu nadšených nováčků! Ale to nebylo vše! Při zpáteční cestě domů potkal jsem ve Vršovicích vedoucího 50.oddílu, bratra Rybku. Tento oddíl měl ve vršovické reálce krásnou slunnou klubovnu a bratr Rybka /pozdější mistr ČSR v šermu/ neměl o vedení oddílu už mnoho zájmu, jeho veškerý čas zabralo šermo= vání. Věděl jsem o tom a nabídl jsem mu, aby se naše oddíly spojily. "Spojení" jsem si ovšem představoval tak, že nám Padesátka prostě dá své chlapce a svou vršovickou klubovnu! Bratr Rybka v zásadě nebyl proti tomu, hned mně šel ukázat jejich nádhernou klubovnu ve škole /kde byl jeho otec ředitelem!!/ ale řekl, že se o "spojení" musí ještě poradit se starými členy! A hned brzo odpoledne jsem se vydal do Vršovic znovu - a opět s lukem a šípy. Došel jsem až k ne= zastavěným prostorám -u Botiče- a zde jsem nalezl tlupu chlapců, jak hraje kopanou hadrákem, za stá= lého sprostého nadávání a pokřikování. Moje lukostřelba hochy přivábila, slovo dalo slovo a já zde získal opět dva hochy "URČITĚ" a dalších několik "SNAD" /"...ještě se doma zeptaj!"/ Ti "určití" byli: L á ď a V e l e b i l a Bohu= slav Oldřich. Ten den jsem byl tak spokojený, jako již dlouho ne! Už jsem viděl oddíl přemístěný do Vršovic - /samozřejmě do krásné klubovny 50.oddí= lu/, oživený spoustami nováčků i hochy Padesátky!
68
Báječný trojnásobný úspěch tohoto památného dne 9.května se po= zději zmenšil: v neděli nepřišel na umluvený sraz získaný Dalibor Hojka, ani jeho slíbení kamarádi! Nepřišel také na příští sraz k Botiči Láďův kamarád Bohuslav Oldřich. A Padesátka se s námi nespo= jila a nedala nám tedy ani své hochy, ani klubovnu! Láďa Velebil zůstal jako jediný "úlovek" toho dne. Ale stál za to! Z Ládi -obyčejného chlapce se všemi nectnostmi- vyrostl v našem oddíle hoch neobyčejně dobrý a ušlechtilý, obětavý a do všeho nad= šený. Stal se symbolem Nové Doby oddílu, byl legendárním vzorem čestného uhlazeného Chlapectví po všechna další desetiletí trvání oddílu. I později v oddíle vyrostli hoši, kteří se svou ušlechtilostí a nadšením Láďovi rovnali. Ale Láďa se z nich zapsal do historie oddílu nejvíce. Neboť byl p r v n í m z nich, dodal mně svým nadšeným a vzorným chováním nové chuti do další práce, a to v po= slední chvíli, kdy jsem to nejvíce potřeboval. Posílil moji víru v chlapeckou duši, i ve mně samého. Po všech těch předchozích neúspěších už jsem ani nevěřil, že chlapci mohou být vytrvalí, dokonalí, ani jsem nevěřil, že bych s hochy něco dokázal. Láďa všechny tyto pochyby odstranil, přinesl novou radost a se= bedůvěru do mé práce v době nejkritičtější, kdy už má trpělivost a odvaha stály před vyčerpáním a osud oddílu visel na vlásku. A proto je takovou legendou obdivu a zásluhy obestřeno jeho jméno a protoje Láďa dodnes oddílem vzpomínaný. V tomto pohnutém jaru ztratil výborný 15.oddíl svého vedoucího, který se odstěhoval z Prahy. Pat= náctka -proti všem slibům, daným odcházejícímu ve= doucímu- se spojila s oddílem č.21 /číslo 15 bylo zrušeno/ a vznikl veliký oddíl /později se změnil na sportovní klub "Vočko"/. Ráz nového oddílu se nelíbil jednomu ze starších pracovníků bý= valé Patnáctky. Byl jím studující techniky br.Mikuláš Zanzotto, z Bratislavy, který studoval v Praze. Měl přezdívku "Hladový Bobr". Vstoupil proto 12.května k nám do oddílu a stal se mým zástupcem. Sliboval jsem si od Hladového Bobra -jako od no= vého člověka- velikou pomoc zejména v tahačkách se vzbouřenci Mílou, Mojou a Vilíkem, ale ani on s nimi nic nepořídil. Na třídenním župním zájezdu -do Ústí nad Labem- tito tři hoši úplně desertovali a chovali se k nám krajně odmítavě. Čím smířli= věji a nevšímavěji jsem se k jejich řádění v posledních měsících tvářil, předstíraje, že vše beru spíše jen jako jejich chvilkovou náladu, tím bylo jejich počínání výbojnější. Tuto zkušenost jsem si ostatně potvrdil i v pozdějších létech při několika podobných případech s dospívajícími chlapci.
69
Ke konečnému "výbuchu" a rozchodu se vzbouřenci došlo však až na výpravě k Jevanským rybníkům, ze soboty na neděli 8.-9. června. Odjeli jsme tam v sobotu odpoledne, postavili stany a večer udělali táborový oheň. Po jeho skončení však vzbouřenci odmítli jít spát a Míla vytáhl karty!! Budou prý hrát! To už bylo i na mou trpělivost a shovívavost příliš a tak dru= hý den ráno jsem prohlásil,že členství Míly a Vilíka u nás končí a aby nás ihned opustili. Moju -kterého jsem neměl ještě za tak ztraceného- jsem vyzval, aby si vzpomněl na minulé dva tábory a aby se stal zase věrným členem oddílu. Ale on odešel s Vilíkem a Mílou, byl příliš v je= jich vleku -- a zlákali i Jůlu Málka, celkem hodného dobrého ho= cha, pamětníka Čtyřiatřicítky. /Kromě mne posledního./ Po odchodu vzbouřenců jakoby nějaké slunce pohody se rozzářilo nad oddílem. Nejen zbytek jevanské výpravy, ale i všechny další podniky oddílu staly se radostné, v přátelství prožívané. Novější hoši /Mýval, Skukům, Nobile/ jakoby okřáli. Předtím ještě mnoho radostného v oddíle neviděli. A dobrou pohodu zvýšil nyní je= ště Láďa, který si získal rázem náklonnost všech. Na prvních výpravách nosil Láďa světlemodré tričko - a Mýval, známý legračník, když si nemohl vzpomenout na jeho jméno, volal na něj vždycky: "Hele - ty s tím, modrým tričkem...." Vilíka Zacha jsem pak již nikdy více neviděl. Jůla Málek se s námi setkal na Opičích stromech asi rok po svém odchodu od nás. Byl v podivné nevhodné společnosti nějakých výrostků a děvčat - a zdál se být dojat, když nás zde spatřil. Slíbil, že věnuje ně komu v oddí= le krátké skautské kalhoty, které už nepotřebuje /tenkrát krátké kalhoty nosili jen skauti!!/ - a také je skutečně poslal. A za dva či za tři roky později Jůla zemřel. Míla navštívil naši klubovnu asi osm let po "vzpouře",co by do= spělý člověk a přátelským rozhovorem napravil dojem, který ve mně zanechal svým vzbouřenectvím v době dospívání. A Moja Kalous? Za čtyři roky po těch událostech jel s námi znovu na tábor, to už jako rozumný ukázněný mladík. Dobré sémě tedy neza= šlo, i když bylo na čas udupáno. Ale o tom až později! Dne 28.května nám poslal "Svaz" třetího nováčka. Byl to asi 12-tiletý hoch, Jirka Kettner, z Dejvic. Začali jsme mu říkat Dejvičák. Byl rozený "takytáborník", ale jinak hodný a dobrý člobrdík, věčně rozesmátý jako Mýval, a snášenlivý. V červnu jsem dal ušít asi 50 žlutých praporků na signalisování a každý člen oddílu dva "vyfasoval". Tyto žluté vlajky se u nás udržely řady let, později jsme dali šít další - a kromě signalisace jsme s nimi hráli i moji -tehdy novou- hru "NA PRAPORKY", která se hraje v oddíle dodnes, i když už dávno ne s praporky. /Oddílové žluté praporky vzaly za své -tak jako mnoho jiných vě= cí- při zabavení našeho majetku v klubovně Gestapem roku 1940./
70
Když už jsme balili "Dědečkův kufr" a jednu bednu na tábor, otevřely se plaňkové dveře na= ší sklepní klubovny a dovnitř vešla paní s men= ším chlapcem. A jestli prý bychom ho vzali na tábor! Hoch vypadal slušně, tělesně dosti vyspělý, třebaže mu bylo -jak paní řekla- teprve 10 let a tak jsem přikývl a chlapec byl přijat. Byl to P e p í č e k H ů r k ů ! ! ! Proslavil se později v oddíle svým mnohaletým věrným členstvím. Byl v historii Dvojky prvním hochem, který neodešel z oddílu po 3-4 létech, tak jako až dosud hoši odcházeli, ale vytrval v oddíle asi osm let. Celé generace Dvojkařů ho znaly a znaly ho z mých článků i oddí= ly z celé republiky. Jméno "Pepíček Hůrků" stalo se okřídleným. Ani čtenáři mých článků ho jen takto jmenovali. Nikdo neřekl nikdy Hůrka, vždycky jen "Hůrků"! Jeho vstupem se zakončila řada pro oddíl tak významných událostí, jež se během tohoto vzrušeného období přihodily. Za tři dny potom jsme odjeli v rozdychtěné jásavé náladě na "Tábor u Bobří řeky".
Tábor trval od soboty 29.června do neděle 21.července, tedy tři týdny. Neměl jsem bohužel delší dovolenou. Tábor jsme konali na novém místě, objeveném o Velikonocích na potoku Mastníku, poblíže osady Peklo, u Heřmaniček - Sedlce. Kromě mne se tábora účastnili: Hladový Bobr, Ota Naňka, Mirek Ejem, Láďa Velebil, Skukům, Pepíček Hůrků, Mýval, Jirka Paukert a Dejvičák. Tedy celkem deset účastníků. To už byl tedy pokrok pro= ti mým předchozím dvěma táborům. Tábor byl jeden z mých nejhezčích táborů, jež jsem nejen před= tím, ale i potom kdy prožil. Jeho příhody jsem po příjezdu domů zvěčnil -humoristickým stylem- v tehdejším časopisu "Skaut-Junák" a staly se i podstatnou částí mé pozdější knížky "Tábor Smůly". Mé -pořád ještě skrovné- zkušenosti začaly se rozšiřovat hned od samého začátku tábora. První zkušenost jsem nabyl při příjezdu na tábor. Měli jsme objednán povoz od starého mlynáře z osady Peklo, který nám měl odvézt z nádraží na tábořiště náš kufr /dědečkův!!/, jednu bednu a z pily dříví. Vychytralý stařík - mlynář oboje naložil a protože na voze byla ještě spousta místa, nutil dobrácky ale vytrvale naše chlapce, aby si na vůz přisedli. Abych jeho "ochotu" neurazil, hochům jsem to dovolil. Pan mlynář nám pak vystavil za dopravu "účet", nad jehož výší mne div neranila mrtvice.
71
Asi jedna třetina celého účtu byla za "E k i p á ž chlapců", jak pan mlynář doslova a po starosvětsku na účet napsal! Kdyby= chom byli šli pěšky, došli bychom na tábořiště dříve, bez drncání a zadarmo! Od těch dob jsem si dával /při jakýchkoliv objednávkách čehoko= liv/ vždy napřed oznámit částku, jež nám bude účtována. Hned od začátku tábora začala se tvořit různá úsloví a okřídlené výroky. K jejich úrodě přispě= la naše mimořádně veselá nálada a dobrá přátelská pohoda mezi námi, jaká mezi námi již dlouho nebyla! /Míla, Moja, Vilík/ !!! Při stavbě tábora vzniklo úsloví "Jak si pan mlynář představu= je podsadu!" /Stan a pod ním jedna krajinka, místo našich šesti až sedmi./ Pan mlynář totiž pořád vyprávěl o tá= borech, které prý tu byly v blízkosti několik let před námi a tam prý nikdy neměli tak blá= znivě vysoké podsady, jako my! Při nacpávání slamníků senem, jež nám zde schválně nechal hodný pan hajný Kabíček, vzniklo úsloví - "Čííím víííc, tííím líííp!", udržované v oddíle pak ještě mnoho let. Dlouho také žil Dejvičákův výkřik o velké žábě, jež se usadila v naší studánce: "Jestřábe, eště je celá!!" Zaostalý chlapec - pasák ze mlýna, který občas přišel k stavbě tábora, viděl Skukůma, jak zatlouká krátký hřebík do silné krajinky a tak mu řekl památný výrok: "T e n ž e b í k j e k l á t k e j !" I tato věta se pak stala okřídlenou a ještě po mnoho let se ozývala při stavbách našich táborů. V úterý 2.července jsme na pile v Heřmaničkách při= kupovali další dříví a potom jsem tam uviděl veliký osekaný kmen borovice. Koupil jsem ho - a to byl vznik našeho totemu. Prvního, který kdy oddíl ve své histo= rii měl. V táboře jsme jej postavili a primitivně -bez ná= strojů, pouze sekyrkou- trochu upravili. Nahoru jsme připevnili vycpanou sovu, už z domova přivezenou. Také jelení parohy jsme připevnili a jakousi lebku psa. Po příjezdu domů jsme totem -zašitý v pytlovině- museli nechat ležet v klubovně na zemi, klubovna byla pro něj příliš nízká. Teprve o rok později, v nové klubovně "Na Petráku" byl totem vybalen a slavnostně postaven do čela klubovny. Ale až za dalších šest let - to už v klubovně "Na lodi" - jej Zoubek odborně vyřezal a vytesal a pěkně nabarvil. Totem šel pak s námi dále, až se jeho existence skončila při zabavení naší klu= bovny "Ve věži" koncem roku 1940 Gestapem.
72
Poprvé v krátké historii mého táboření jsme letos postavili táborovou bránu, s nápisem "T á b o r u B o b ř í ř e k y ". Brána byla spojena se stany provázky, na kterých bylo navázáno chvojí. Tento tábor byl vůbec bohatý na nové podněty! Zde jsem vymyslel pravidlo, že můj signál k nástupu má být splněn nejdéle do třinácti vteřin - a tady bylo uděláno také i krajně výhodné zařízení jiné, totiž "Č e r n á s k ř í ň k a". Obě tyto věci fungují v našem oddílu do= dnes a jsou neocenitelnými pomůckami oddílu při udržování pořádku, přesnosti a kázně. V hlasitém chechtotu, který se ozýval táborem od rána do večera, vynikal zejména Mýval, při čemž vždy končil nadšeným výkřikem "Originál Váša". Toto rčení po něm převzali i všichni ostatní hoši a není divu, že jsme tato dvě slova dali i jako název našemu táborovému časopisu. Vyšla jen dvě čísla, protože nejen redaktorem ale i přispěvatelem jsem musel být povětšinou sám. Náš tábor jsem umístil na louku, chráněnou ze dvou stran lesem. Byl to takový útulný luční kout. Když jsme tábor stavěli, pan mlynář pořád kibico= val, radil a moc se divil, proč nestavíme tábor přímo v lese, jako to měli nějací skauti zde před několika roky! Ale já chtěl mít tábor na slunci, ne ve stínu vlhkého lesa. Tato moje touha po slunci zachránila pravděpodobně život mnohému z nás! Ve čtvrtek 4.července k večeru se přihnala katastrofální bouře a vichřice, která tehdy proběhla celými Čechami. Strhla a skoro nám odnesla střechu nad kuchyní a cloumala našimi stany. Když jsme pak druhý den ráno vešli do lesa, kde jsme si podle rad pana mlynáře měli tábor postavit, byli jsme ohromeni tím, co jsme zde viděli. Obrovské stromy jako třísky ležely zlámané na ze= mi v nepředstavitelné spleti. Náš tábor by byl rozdrcen a my s ním, kdybychom jej zde měli! Po bouřlivé vichřici bylo pak už počasí jedinečné, plné slunce a tepla. A tak náš táboreček žil spokojeně a šťastně, schovaný v moři květnatých lučin, mezi zalesněnými kopečky, horké dny letěly nad ním, cvrčkové pěli své uspávající cvrkoty, stromy šuměly a -"Bobří říčka" bublala". Každý den jsme se koupali v malém prohřátém rybníčku v lučinách nad táborem. Na žádném z minulých tří táborů jsme nebyli tak úžas= ně opáleni od sluníčka, jako tady! Někdy k nám přišel ze mlýna hoch - pasák /"pan mlynář"/, k veče= ru sem zabrousil zpravidla pan hajný Kabíček, v pantoflích a bez límečku. Jinak zde bylo liduprázdno, byli jsme vzdáleni všech pou= žívaných cest.
73
Od rána do večera zněl táborem zpěv a smích. Nejvíce zpívala stanová dvojice Láďa a Skukům. Celou cestu do Heřmaniček na nákup i zpět pro= zpívali. Už z velké dálky jsme je vždycky sly= šeli, když přicházeli. - Žádná stanová dvojice nebyla k sobě tak přátelská, rytířská, jako oni dva. Neslyšel jsem u nich jediné rozhorlené slovo proti sobě. Ani s ostatními hochy nebyla však žádná zvláštní potíž. Trochu zlobil někdy vzteklý Jirka Paukert, věč= ně se hádající s Otou Naňků - a také někdy i Ota sám. Byl takovým šťourou, rozeným debatérem a na leccos měl jiné názo= ry než já! Ale co to všechno bylo proti těm trampotám z mi nulých měsíců, kdy v oddíle ještě řádili Míla Nováček, Vilík Zach a Moja! Připadal jsem si teď jako v nebi! Bobr mně hodně pomáhal,zejména při našem bohatém táborovém programu. Někdy měl ale "svou hlavu" - a to zejména ve vaření. Jednou prohlásil, že už má té naší kuchyně dost a že uvaří něco sám. Smažil krupici na sucho, až zhnědla, pak ji ocukroval - a to měl být oběd. Jedl to jen on a my zuřili, že jsem mu povolil rozhodovat nad obědem. Jindy se zase nabídl, že udělá k obědu lívance. Začal je hned po snídani a ještě večer za tmy s ni= mi nebyl hotov! Pepíček Hůrků byl nejen úplným nováčkem,ale i nejmladším čle= nem tábora. Držel se však statečně, nebyl ani rozmaz= lený, ani líný. Vzpomínám si, jak kteréhosi dne upadl rukou na žhavou plotnu a spálil si strašně celou dlaň. Nikomu však nic neřekl a ve své nevědomosti běžel do Bobří řeky si ruku "ochladit", místo aby požádal o olej na spáleni= ny! Objevil jsem jeho utrpení až druhý den, kdy jeho ruka byla jedi= ným velikým puchýřem. S večerem se tábor vždy utišil. Z luk a z Bobří řeky začaly vystupovat mlhy, někdy tak silné, že bylo sotva jen na krok vidět - a s tou mlhou jakoby při šlo do tábora vždy cosi tajemného, těžkého. Sešli jsme se vždy do naše= ho čtyřplátnového "zásobáku" nebo někdy ke mně a zde jsme pak poví= dali a zpívali za svitu lamp a svíček. Zde také založil malý a dosud dětsky smýšlející -Pepíček Hůrkůsvou slávu tím, že vyprávěl o jakémsi cirkusu, jehož představení kdysi viděl. Pepíček sebou házel a mlátil, jak živě líčil různé tam viděné atrakce, - oči navrch hlavy - a my se nestačili potají chechtat! Ale Pepíček nic nepozoroval a na naše naléhání přidával pak ještě milostivě bájení o svém "strejdovi z Inšpruku"! Každý večer se ovšem "potlach" nekonal! Někdy byl táborový oheň,jindy hra "Na bludičky", nebo se skládal úkol do Svazu Třinácti /=cesta tmou k osa= mělému kříži daleko od tábora/.
74
Po jednom "potlachu" jsme se ještě vydali nahoru přes les na lesní rozhlednu a pozorovali spící kraj. Letní noc, vůně sena, šumění lesů pod námi, světýlka v dálavách, to vše na nás zapůso= bilo tak mohutně, že jsme sem pak přišli ještě několikrát. V neděli 7.července se strhla v táboře děsná legrační bitva se šiškami. Byla to první šišková bitva u nás vůbec, z těch stovek a stovek dalších, jež jsme v pozdějších létech podle jejího vzoru svedli. A "vešla do dějin" pod jménem "Bitva v Táboře u Bobří řeky". Je jen dů= stojno této první průkopnické bitvy,že při ní většina bojujících válečníků tajně - nebo i docela okázale brečela! Na tábor nás přijelo deset, ale jen sedm z nás absolvovalo tábor celý. První odjel Mýval, krátce po dostavění své podsady /!!/, neboť měl jako učeň tehdy jen jednotýdenní dovolenou! O týden později odjel Ota, musel se připravovat -podle názoru rodičů- na reparát z matematiky! /Dnes je z něho doktor práv./ A třetím byl Dejvi= čák! Proč ale ten? To bylo tak. Dejvičák neměl tolik statečnosti snášet táborové strasti, jako Pepíček Hůrků - a tak ve své do hola ostříhané pa= ličce pořád kul plány, jak by se z tábora dostal domů! Nakonec si vymyslel moc pěknou věc: Napsal domů, že tady má pořád jen kakao k snídani -a to že on nerad- a pořád že je "ňáká služba" a mytí nádobí atd-atd... a tak aby si pro něj přijeli! Mně zase řekl, že se rodičům po něm moc stýská a že si pro něj "asi" přijedou! Dejvičákův tatínek skutečně druhého dne přijel, mně upřimně vše vysvětlil a Dejvičáka z "táborových útrap" vysvobodil. Den, kdy Dejvičák odejel z tábora, byl třináctým dnem táboření. /11.VII./ A tehdy jsme začali něco, co se později změnilo v -tradiční táborový podnik"Třináctou noc". Řekli jsme si, že se ten třináctý den musí nějak oslavit! Tak především "Denní rozkaz" byl dnes psán vyjímečně zele= ným inkoustem /jindy vždy červeným!/. Dále: Dnes se vůbec nebodo= valo. Večer po setmění na každém stanu i na stožáru byly zavěšeny barevné lampionky. A byl uspořádán mimořádný táborový oheň s rů= znými výstupy, což až dosud u nás nikdy nebylo! - Kdo z nás mohl tehdy vědět, že zde byl právě dán základ k jedné další naší tradič= ní zvyklosti a že stovky dalších chlapců po těch prvních z -Tábora u Bobří řeky- budou v této zvyklosti po léta pokračovat? Jedna z nejveselejších příhod, které se na táboře staly, byla tato: Kteréhosi dne odpoledne Láďa a Skukům usnuli ve stanu tak tvrdě, že je neprobudilo ani mé pískání nástupu. Slovo dalo slovo a my vystěhovali spáčům ze stanu všechny jejich věci i torny - vše zabalili do staré stanové plachty a v protějším lese jsme ranec s věcmi vytáhli na vysoký strom. Pak jsme oba "gambusíny" probudili a oni se vyřítili ven ze stanu s pokřikem - "Byli tu zloději, vo všechno sme vokradený!!!" -
75
A my předstírali, že jsme byli pryč, a že jsme mysleli, že oni tady zatím pěkně hlídají! Oba hoši byli velmi zoufalí a tak – protože nám jich bylo až skoro líto - jsme různými smyšlenými úvahami a řečmi za= vedli oba gambusíny do protějšího lesíka. Zloději si kořist tady někde přece určitě museli schovat, ve dne s takovou hromadou věcí přece nepotáhnou krajem! Po několika minutách bědování Skukům také už vykřikl svůj histo= rický výrok "Tady si to skovali!!!" a vzápětí už oba jako veverky šplhali do špičky stromu, kde byl ranec zavěšen. Ota Naňka se o tábor zasloužil hlavně tím, že na něj s sebou z domova vzal staromódní fotoaparát. /Tehdy jsem neměl ještě svůj aparát, známý všem po= zdějším generacím./ Za pomoci této starodávné černé bedny vytvořil Ota deset foto= grafií, většinou ne příliš zdařilých. V kronice o tom píšu v úvodě k textu o fotografiích: "Jak obrázky dopadly, nebylo možno na tábo= ře zjistit - a to bylo také jediné Otovo štěstí!!" Ale přesto jsme byli /a já jsem dodnes/ - šťastni, že alespoň takové fotografie nám z tábora zbyly. Jejich negativy byly první, které se dostaly do mého vlastnictví a jimiž jsem založil svůj negativový archiv, čítající dnes několik tisíc negativů z našeho oddílového života. Tábor nevyčerpal naše nadšení pro oddíl, ale na= opak nadchl nás ještě více k nové činnosti. Při každém "potlachu" hovořili jsme pořád o tom, co budeme dělat po prázdninách - a hlavně jak už jednou zdolat dusící násmizerii co se počtu členstva týče. Uvažovali jsme, že bychom si snad mohli pronajmout tu obrovskou sklepní klubovnu V Jirchářích /Praha-II/, kterou právě uprázdnil 15. oddíl, spolknutý Jednadvacítkou. Hladový Bobr, který -jak jsem již dříve řekl- z Patnáctky k nám přišel, se o to velmi přimlouval, a já jsem byl také pro to! Pěkně zařízená klubovna o dvou rozsáhlých mí= stnostech, uprostřed Prahy, jak tomu v Jirchářích bylo, ta by snad přivábila nové chlapce! Ještě z tábora jsem o klubovnu V Jirchářích začal písemně vyjedná= vat. K pronájmu však nedošlo, o čemž píšu na dalších stránkách. V těšení se na nové období jsme tábor zdárně skončili za nádherné= ho horkého dne, jaké jen snad tady -na Bobří říčce mohly být- v neděli 21.července 1929.
76
Poslední táborový "Denní rozkaz", na kterém bylo dnes -místo programu her, závodů a zábav- rozepsáno dopodrob= na, co kdo má při bourání tábora dělat, nesl tentokrát název - "Poslední komando". Byl to název podle stejnojmenného strhujícího filmu, který tehdy byl v Praze promítán, se slavným filmovým hercem Emilem Janningsem v hlavní úloze. Od té doby, na všech dalších táborech, nesly "Denní rozkazy" - v poslední den tábora - vždy tento název... "Poslední komando".
Celý zbytek července a celý srpen jsem zasvětil hledání nové klu= bovny. Pravda -měli jsme bezpečně zajištěnou naši dosavadní- klubovnu ve sklepě na Belkrédce! Ale na táboře jsme při večerních poradách při= šli k názoru, že musíme mít klubovnu slunnou, zdravou žádný uprášený sklep- aby přivábila nové chlapce, tak potřebné pro další existenci oddílu. Z toho důvodu jsme také upustili od jednání o klubovnu po zahynu= lém 15.oddílu v Praze v Jirchářích, která byla také v hlubokém sklepě /dokonce ve sklepě dvoupatrovém/ a se kterou bychom si tedy ani trochu nepolepšili! Prolezl jsem asi 200 domů po celé vnitřní Praze, abych nějakou kůlnu, či cosi podobného -jen ne sklep- pro novou klubovnu objevil. Ale nenašel jsem nic, všude jsem byl odmrštěn. Pak jsem objevil smetiště na dětském hřišti na Kampě. Po důklad= ném vyčištění bylo by jako stvořené pro stavbu klubovního srubu. Podal jsem žádost k magistrátu o pronájem toho místa. Těšil jsem se, že budeme mít klubovnu s denním světlem a u hřiště! Žádost však byla zamítnuta. Nezdravé smetiště na dětském hřišti bylo pak ještě po řadu let. Krásný zděný domek u hřiště byl zaplněn obecní mi tra= kaři, lopatami, konvemi a jiným nářadím. Pro mládež ho byla ale škoda. I o něj jsem žádal a byl jsem odmítnut! Novou klubovnu se zdravým vzduchem a sluncem jsme neměli tedy ani nadále. A tak s velmi těžkou myslí, hleděl jsem vstříc novému období 1929-1930. Krásné srpnové dny -plné vůní pozdního léta- ubíha= ly. Hoši mně psali rozdychtěné dopisy, plné vzpomínek na krásný tábor. Hladový Bobr mně napsal ze Slovenska, že ještě nikdy žádný tábor - s jinými oddíly prožitý- nezanechal v něm tak hluboké dojmy, jako náš "Tábor u Bobří řeky". A celé dny že si prý jen brouká a píská táborové písničky a od rána do večera že vzpomíná jen na tábor!
77
A já seděl v kanceláři - v Templové ulici - u otevřeného okna, obráceného k západu do ulice Jakubské a když se nebe k večeru bar= vilo požárem červánků - a závany vonného vzduchu vnikaly do dusné místnosti, - byl jsem zase v duchu na Táboře u Bobří řeky a spřádal jsem plány pro nové období. Zahajovací schůzka byla v neděli 8.září 1929 v devět hodin dopoledne, v klubovně. /Byla tím ovšem ztracena neděle pro výpravu - a proto v pozdějších létech jsme Zahajovací schůzky dělávali vždy už v sobotu před první záříjovou nedělí!/ Na začátku září nás bylo jedenáct: Kromě mne a Hladového Bobra to byli - Mirka Ejem, Ota Naňka, Jirka Paukert, Pepa Hůrků, Skukům, Mýval, Láďa Velebil, Nobile a Dejvičák. Do tří týdnů po zahájení nám však ubyl Mirka Ejem, věrný a schopný člověk, kvůli škole. V září jsme uspořádali -po kolikáté již? - opět vzpomínkovou vý= pravu na Kokořín, na jeden a půl dne. - Docházka v září byla pouhých 77%, což bylo tehdy ale obvyklé. Přičiňovali se o to vždy 2-3 chlap= ci, kteří skoro každý podnik vynechali. Oddíl hynul dále, přes všechny naše plány, upředené v "zásobáku" při večerních besedách na "Táboře u Bobří řeky", zmenšoval se do ne= možnosti a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě v tomto období má při= jít něco, co změní zoufalou oddílovou situaci v neuvěřitelně šťast= nou... V září jsem přinesl do oddílu písničku "Za mnou, braši, za poklady!" Četl jsem ji v knize "Láska ve třech osobách" od Jacka Londona. Některá slova jsem trochu upravil. Píseň v oddíle vydržela do dnešních dob, což se podařilo jen málokteré písničce. V oddíle už asi dvě období byla oblíbena lukostřelba. Jen šípy, kupované ve Skautské prodejně, se nám moc lámaly a ztrácely. Láďa je tedy začal vyrábět sám - a to tak zručně, že jsem na= bídl Skautské prodejně, že je Láďa bude pro ni vyrábět. A skutečně - Prodejna objednala šest šípů na zkoušku a pak už objednávala stále, další! A tak si Láďa přivy= dělával na elektriku i na jiné výdaje, s oddílem spojené. Dne 20.X.přivedl Skukům na oddílovou besedu TŘI nováčky, své kamarády z Břevnova. Byli jsme tím tak naladěni, že jsme oddíl hned zase rozdělili na dvě družiny - a to na Bobry /vedl Ota Naňka/ a Vlky /vedl Mýval/. Až dosud pro malý počet hochů jsme družiny už od odchodu vzbouřenců Míla-Vilík-Moja neměli. I teď ovšem obě družiny byly velmi slabé, sotva po pěti chlapcích! Ale ani tento stav se nám nepodařilo udržet. Během příštího měsíce všichni tři nováčci opět odpadli - a my museli družiny opět zrušit. Teprve později jsem se dověděl, proč tito tři hoši tak brzo a náhle od nás zmizeli: Měli prý strach ze zkoušek!
78
Zato nám v listopadu přibyl nováček v Pepíkovi Jeřáb= kovi. Byl to syn nového domovníka v domě, kde by la naše klubovna. Hoši mu dali přezdívku "správec". Nebyl žádné "světlo", ale přece u nás vydržel přes rok a rozhojnil naše "řady"! Dne 17.XI. spatřil světlo světa první sešit na= šeho ručně psaného a kresleného časopisu "Čigoligo". Hoši byli udiveni názvem časopisu /dnes je to běžný pojem/ a upřímně nadšeni jeho obsahem. To mne velmi potěšilo, protože celý časopis -od obálky až do po= slední stránky-byl mým dílem. Po řady měsíců se mně podařilo vydávat jej opravdu pravidelně každoměsíčně, ač to byla práce na jednotlivce veliká. Některé seši= ty se zachovaly dodnes, část jich zmizela při podivné krádeži v naší klubovně o několik let později. Zbylé sešity jsou v oddíle nyní zná= my pod jménem "Památná Čigoliga", tak jak to nadepsal kterýsi –dnes už neznámý- hoch na desky, jež pro ně vyrobil v pozdějších létech. Psaní kroniky, Čigoliga a desítek dopisů našim ho= chům /dopisy byly většinou "výhrůžné", rozebíraly je= jich chování k oddílu atd.../, neutahalo ani zdaleka mou psavou náturu! Usmyslil jsem si, že budu propagovat náš oddíl v časopisu Skaut-Junák, a to alespoň jedním článkem měsíčně, čili v kaž= dém jeho čísle /časopis byl měsíčník!/. A opravdu se mně to podařilo! Uveřejnil jsem tam tyto povídky: -
Bitva v Táboře u Bobří řeky Frédy, chlouba tábora Půlnoční příhoda v osamělé krčmě Drobečky z Tábora na Bobří řece Třináct vteřin a Černá skříňka Zákon proti zločinu Jak jsme hráli divadlo Moje petrovské utrpení Kratochvílné povídání o táborových kamnech - Naše patálie s mravenci.
Články měly úspěch a o našem oddíle se začalo hovořit po celé republice. Naše první hra v ulicích.
Tato další stránka je psána až asi po dvaceti létech od té doby co jsem dopsal předchozí stránku s nedokončenou statí o "Čigoligu"!! Tak dlouho to trvalo, než k psaní Knihy o Dvoj= ce znovu usedám, povzbu= zen zájmem některých dneš= ních členů oddílu, také ale z obav, že by KNIHA nebyla už asi nikdy dokon= čena, kdybych její psaní ještě -byť jen krátkou do= bu- odkládal. Neboť při= pozdívá se - a "času je už namále...".
Nazval jsem ji "Zákon proti zločinu" a provedli jsme ji 10.listopadu 1929. Celkem se vydařila, i když dost vadil malý počet hráčů. Ale nás více tehdy nebylo. Co však bylo hlavního: hra mně vnukla myšlenku vymyslet ještě ně= jakou větší, složitější a s větším počtem hráčů! A tak v mé hlavě se rodila hra, která se stala pak tradiční oddílovou hrou a vydržela v oddíle po padesát roků /zatím/, "V Y Z V Ě D A Č I" !! Hrály a hrají ji dodnes celé generace Dvojkařů, aniž by ztratila na přitažlivosti.
79
"Již dlouho nebylo v oddíle takové svornosti, jak je teď! Jen více hochů kdybychom měli!!" – jak píšu v tehdejší kronice z prosince 1929 - "Náš oddíl po= kračujeve sbližování pražských oddílů: 1. prosince jsme tak ve své miniaturní klubovně /na Belkrédce/ hráli divadlo pro 3.oddíl"... "Neděli následující pozval nás 3.oddíl na revanš opět, na své mikulášské odpoledne..." píšu v kronice dále. V neděli 15.prosince 1929 jsme hráli v pražských ulicích p o p r v é hru "Vyzvědači". Kromě naší Dvojky se účastnily oddíly číslo 3, 12, 16 a 36, v počtu asi 50ti hráčů. Účastníci byli hrou tak nadšeni, že ji dohráli i za velikého lijáku, který se spustil. Území hry tvořily tehdy ulice: Dlouhá třída, Elišky Krásnohorské, Dušní, Jánské náměstí, z druhé strany pak Hradební, Řásnovka a Na Františku. Nikdy více jsme tam v těch místech Vyzvědače pak už nehráli, ani jsme k ní už nikdy žádné jiné oddíly nezvali /kromě roku 1977!/. Jako nové herní území jsem zvolil ulice a uličky Jílskou, Jalovcovou, Vejvodovu, Liliovou, Řetězovou, Náprstkovu, Anenskou, Stříbrnou; zkrát= ka ten prostor, který všechny další oddílové generace už znaly a znají od té doby. V sobotu 21.12.1929 jsme odpoledne koupili vánoční stromek a ještě týž den jej přistrojili. Pepíček Hůrků na něj věnoval pět korun, Nobile korunu a raději šel potom domů do Břevnova z Letné pěšky! Jirka Paukert přinesl na stromek cukroví, Nobile okrasy a Pepíček řetězy, doma vlastnoručně lepené. - Výňatek z kroniky: "Pepíček dostal nejvíc dárků: 16. Jaký rozdíl v hoších: Loni připadly průměrně na jednoho hocha tři dárky, letos 10 až 11. "Večer přišel Mýval , a byl pro něj znovu rozsví= cen stromek." - Vzniklo nové úsloví "Pepuša" Nohýl. Přinesl jsem 2.číslo "Čigoliga". .. .. ..
Od zatím poslední roze= psané stránky kterou jsem 26.prosince 1929: Čtvrtek-svátek. napsal, i s její již pově= stnou větou "Večer přišel Výlet: ZA Prokopské údolí. Mýval " po dvacetileté pře= Sraz jsme měli v půl desáté na Wilsonově stávce v psaní, je to už za= nádraží, neb jsme původně chtěli jet do se dalších 20let, co píšu Stránčic sáňkovat. Pro špatný sníh a nevý= stránku následující, teď hodné spojení jsme se ale odebrali do s velkou už nedůvěrou, že Prokopáku. Zažili jsme tam spoustu drob= k ní někdy přibudou snad ných příhod a úžasnou legraci. –Klouzání, ještě stránky další. výzkumy ve skalních kaňonech, slézání skal, Všichni ti, o kterých vaření čaje na sněhu, koulování atd... snad ještě něco napíšu, Mýval hodil Dejvičáka přes zeď do sněhu. jsou dnes už nejméně osm= Po vycházce jsme šli ještě do klubovny a desátníci, nebo snad už i to dvěma směry, abychom poznali, který je dokonce mrtví, ale v mé kratší. Dnes poprvé vynechal Láďa Velebilů. mysli jsou živí a veselí, Opět nové úsloví: tak jako kdysi dávno bý= "Co ti nadělil stromeček?" vali! .. .. ..
80
29.prosince 1929: Neděle Odpolední beseda v klubovně. Dnes jsme hráli mnoho nových her: - Hledání hodinek dle sluchu. - Kdo promluvil? - Obkreslování obrázku v řadě. /Tyto ob= rázky více nebo méně podařené přišly poz= ději do třetího Čigoliga./ - Lukostřelba. - Hra na mandoliny - Kimovka. Mýval dnes nepřišel, dělá inventůru /je v učení/. Jirka Paukert odevzdal dar Kč 20,- od svých rodičů pro oddíl. Ota přinesl příspěvky do Čigoliga. Příští neděli začínáme dělat nábytek do klubovny. Včera Ota s Pepou uklízeli klu= bovnu.
A tak začínám psát tyto stránky s podivnými poci= ty, doplňuji tu nedokon= čenou větu "Večer přišel Mýval" spíše jen pro sebe, než pro někoho, kdo bude mít o pokračování ještě někdy zájem. Často mě čtenáři pře= mlouvali, abych v psaní pokračoval, ale já jsem pořád neměl na psaní čas! A teď je tu jeden z bý= valých Dvojkařů, který má zájem o dokončení té po= věstné věty - snad aby se dozvěděl, jak to tenkrát s tím Mývalem bylo... Nic slavného se milý So= kole nedočteš, ale já chci alespoň tu větu už jednou konečně dokončit!! Neděle 23.února 1992. Jestřáb.
My jsme ve svém oddílu vždycky na tři= náctku věřili! /Viz minulou kroniku, Svaz třinácti atd.../ A proto když jsme objevili, že nový letopočet r.1930 součtem svých jednotli= vých číslic dává to krásné a opěvované číslíčko 13, hned nás napadlo, že rok s tak výmluvným znamením přinese oddílu něco dobrého! A skutečně - naše předtucha se vyplnila měrou tak vrchovatou, že se nám o tom ani nesnilo! Rok 1930 přinesl našemu oddílu vzrůst a roz= květ takového měřítka, že již léta jsem toho nepamatoval! Ovšem tento nenadálý rozkvět a vzrůst neobešel se bez různých nepří= jemností, zmatků a ztrát, ale každé vítězství něco stojí, každý úspěch nutno vybojovat. = Rok 1930 byl vzkříšením oddílu po několikaletém živoření! = Mezi posledním zápisem z roku 1929 a prvním zápisem z roku 1930 je sice vynechána celá stránka, ale ve skutečnosti v naší činnosti přestávky nebylo! V LEDNU 1930 - se přihodilo v oddíle několik věcí, z nichž některé nás rozradostnily, protože dávají tušit obrat k lepšímu, ale jiné nás zase zarmoutily. Tak na nedělní besedě 5.ledna vstoupil zpět do oddílu jeho bývalý člen Ota Čoček, který býval v oddíle asi před 2 roky. V neděli 12.ledna přivedl Láďa Velebil z Vršovic 3 nováčky: Fandu Justa a Rudu Macharta. /Jméno třetího nováčka neuvádím/ - nestal se členem. Láďa Velebil prohlásil, že by se ve Vršovicích nalezlo mnoho hochů, kteří by chtěli skautovat, jen kdyby prý měli k tomu příležitost!
81
To byla ovšem rajská hudba pro mé uši, které až dosud byly nuceny stále jen slyšet o nedostatku hochů! A tak jsem se v sobotu 18.ledna znovu vypravil do Vršovic. Láďa na mne ve Vršovicích čekal - a světe zboř se - s ním asi sedm nováč= ků! Všichni nadšení do skautování. Hned jsme se dali do hledání vhodné místnosti pro ně jako poboční klubovny. Hoši mne vodili po různých místech, ale vhodného jsme nenalezli nic. A proto jsme se rozhodli, že tato nová vršovická část oddílu bude prozatím používat opuštěnou klubovnu po rozešlém oddílu číslo 32, který nám ji pronajme. Teď na chvíli opustím stránky stařičké kroniky a napíšu něco zpaměti o té klubovně. Když jsme poprvé do ní vstoupili /bylo to u Riegrových sadů ve sklepě domu číslo 4 nebo 6 - a patřila synu majitele domu jmenoval se Slabý/ trochu mne zamrazilo. Místnost byla velká, sklepní, pobitá ohromnými krajinkami a na jedné ze stěn visely v rámečku fotografie členů 32.oddílu, už tehdy dospělých, kteří skautování už pověsili na hřebík, jak se říká. A my byli všichni ještě mladí, plní elánu - a já si najednou uvědo= mil, že i ti naši hoši jednou takhle zestárnou a odejdou! Bude to možné?? Teď zase kousek podle staré kroniky: Dne 25.ledna měla vršovická družina svoji první ustavující schůzku a byla nazvána Tygří družinou. Ale počet jejího členstva se z osmi zmenšil na pouhé čtyři! Byli to Láďa Velebil /již z dřívějška/, Fanda Just a Ruda Machart /ze 12.ledna/ a dnes přistouplý jeho mladší bráška Štefka. Však to neby= lo na závadu. Hlavní bylo, že průlom byl učiněn a že jsme se počali počtem zvětšovat! Na jedné družinovce sem přišel na základě mého nábo= rového letáku nový chlapec, jmenoval se Jiří Trávník a my mu začali -nevím už proč- říkat Zoubek. Během let se z něj stala historická osobnost, říkali jsme mu pak už jen ZUB, a to mu zůstalo až do jeho smrti po několika létech. Však tehdejší naše radost, ze slibných začátků roku, byla pokažena jinými událostmi. - Když Láďa Velebil 12.ledna přivedl nováčky Fandu Justa a Růdu Macharta, přivedl do oddílu jednoho hocha i Mýval, kte= rého nám představil jako svého nejlepšího kamaráda, s nímž už dlouho kamarádí. Tento Mývalův kamarád neudělal sice na nás zrovna nejpří= znivější dojem, ale vzhledem k Mývalově doporučení byl přijat! Rodiče tohoto nováčka si však do týdne jeho vstup k nám rozmysli= li, odhlásili ho z oddílu a Mývala požádali, aby se věnoval jen je= jich chlapci, který byl duševně trochu zaostalý. V neděli 19.ledna nám poslal Mýval dopis a oznámil nám svůj odchod z oddílu, vrátil domovenku, průkazku, slibový odznak, zapomněl na přátelství s námi a v dopi= su se s námi rozloučil. Bylo nám všem velmi divně, když jsme jeho dopis četli, ale nebyla to jediná rána, která nás té nešťastné neděle potkala! Skukůmovi umřel tatínek a Skukům teď prý ně= kolik měsíců nebude chodit do oddílu! Po těchto nedobrých zprávách jsme se té neděle vydali z klubovny na vycházku do "Údolí mládí" za Tróju, kde jsem měl prudké neshody s Otou Naňků, který byl mým novým opozičníkem. To byla třetí bolest té neděle.
82
Ale jaro nadějně pokračovalo, - přicházeli noví chlapci, z nichž někteří pak hráli v oddíle po řadu let i významné úlohy, jako Míša Grolmus, který přišel na moji vývěsku, ze Smíchova přišli čtyři hoši - nováčci, /Lojza Turek, Pepík Ladman, Ruda Kunz a Jarka Došek, zvaný "Mečík"/ a jiní. Měl jsem obavy, aby smíchovští čtyři nováčci nám zase nezdrhli kvůli velké vzdálenosti klubovny Na Belkrédce, a tak jsem pro ně obstaral malou klubovničku "Ve věži" u Jiráskova mostu a začal jsem hned do ní vozit prkénka od Štajnů /kde jsem byl zamě= stnán/ - pro obití stěn. Ale nedošlo už k tomu! - Mezitím nastal příval nových hochů z Let= né, Vinohrad atd... a já pro ně obstaral další klubovnu na hřišti u Riegrových sadů - hřiště patřilo spolku Čechie. A tak jsme měli najednou čtyři klubovny a chlapců bylo skoro třicet! Z Letné a Holešovic přišli: Karel Šípek - zvaný Šípeke, Jirka Bělohlávek, Karel Barták - zvaný Šárlí, Jůla Hromas zvaný Muwín. Z Vinohrad: Jarka Čelikovský, ze Smíchova Čingo, a jiní a jiní... Utvořili jsme čtyři družiny: - Bobry, Vlky, Tygry a Medvědy. Ze 44.oddílu k nám přestoupili: Radko Kadlec a bráškové Dubských zvaní Carové - mladší a starší. Radko /16 let/ se stal rádcem Vlků, ale to bylo až později. Klubovna na Čechii: Na jejím hřišti byl domek, v zimě užívaný jako ubikace pro lidi, kteří tam pečovali o kluzi= ště. Hřiště obhospodařoval pan Trmal, uzenář z blízké uli= ce. Vyjednal jsem u něj, že v domku, který byl po většinu roku volný, uděláme klubovnu pro vinohradské a vršovické hochy a zase jsme se hned dali do práce! Pan Trmal si vymínil, že se budeme o hřiš= tě starat, že tam přes léto uděláme zahrádku /!!/ a budeme udržovat pořádek! První co bylo, že Míša Grolmus, přistěhovavší se z Josefo= va a přišlý na můj náborový leták, udělal z hlíny na hřišti nádherný záhon ve formě veliké lilie za pomoci Ládi Velebila, já zase počal vozit od Štajnů prkénka na věčně se kácející plot, a do toho přišla další událost: Příchod Srdíčka: Jednoho březnového dne se otevřely plaň= kové dveře naší klubovny "Na Belkrédce" a vstoupil mladý muž, který se představil jako třebíčský vedoucí, jenž je asi dva roky v Praze na montáži nějakého lihovaru blízko Prahy, a že by s oddílem rád spolupracoval. Já byl rád,protože jsem v oddíle žádného dospělého pomocníka neměl a tak jsem příchozího Srdíčka vděčně přijal, a udělal jsem dobře! Navá= zali jsme krásné skautské kamarádské bratrství, Srdíčko se ujal hned nově utvořené družiny Vlků a byl mou mohutnou oporou v rozrůstajícím se oddíle. Ale to ještě nebylo konce událostem toho jara a léta!
83
Klubovna Na Petráku: Přišla zpráva, že se uvolnila klu= bovna po 45.oddílu na Petrském nábřeží ve Skautském do= mově - a já ji hned najal pro náš oddíl s tím úmyslem, že zrušíme dosavadní klubovny - Na Belkrédce - Ve věži - U Riegrových sadů - Na Čechii, a že oddíl soustředím jen zde, Na Petráku! Jen jsme ještě stačili udělat Tábor smůly /zase na Bobří řece jako loni/, s účastí 16 lidí a pak už nastalo veliké stěhování a zařizování. Nová klubovna -teď už pro celý oddíl- byla veliká, prostorná, plná odpoledního slunce, což bylo vždy mým snem a my začali "makat". Na jednu třetinu jedné boční stěny jsem vytvořil pěkný barevný obraz zapadajícího slunce s borovicí a uprostřed byl totem /ze Sluneč= ní zátoky přivezený/, na třetí třetině pak byl barevný měsíční večer. Obojí se mi kupodivu dost podařilo. Na protilehlou boční stě= nu klubovny Míša Grolmus namaloval v barvách nádherného Indiána dle obrazu na knize "Ocelový oř". A Srdíčko po celém obvodu klubovny na= maloval velké odznaky odborných zkoušek v zelené barvě, ze šablon, které si vyřezal z tuhého papíru. Ale nejen to!! On byl také tvůrcem "půdičky", která se táhla nad jednou polovinou klubovny a na její průčelí instaloval reflektor, který při rozsvícení vrhal do klubovny magické různobarevné osvě= tlení. Byla to úplná nádhera - a každý návštěvník, který sem přišel, prohlásil, že máme nejkrásnější klubovnu z celé Prahy! /Srdíčko byl řemeslnický machr a jeho občanské jméno znělo - Antonín Hobza – což jsem zapomněl uvést./ ================================================================ Mezitím, co píšu předchozí a tuto stránku, lovím v paměti dávno prachem a desítkami let zasypaná jména dal= ších hochů, kteří přišli do oddílu v tehdejší době: Jarka Hradiský - zvaný Náměsíčník, Tonda Jouja z Vršovic, Čingo ze Smíchova, Pepa Filek - zvaný NOBILE, přivedený Skukůmem z Břevnova, Vilda Totter z Vysočan, Jarka Čelikovský z Vi= nohrad, Ota Čoček čili Pracující lid z Liboce, Máček – zva= ný Mlaskadlo, Jirka Paukert rovněž Liboc/?/, Karel Smetík, Míla Nová= ček z Letné, Cyril a Honza Kňourkové, Mirka Gemmerle, Harry Pecháček, Venda Pác, a jiní a jiní! Vy všichni chlapci,tehdy veselí a mladí, dnes starci nebo mrtví, jak asi mám vaše jména z hlubin půlstoleté minulosti vydolovat? Bylo vás -do dnešního dne- přes osm set, a jen na některé z vás se mohu upamatovat. Ještě štěstí, že se Výroční oddílová zpráva za rok 1929/30 o šestnácti stránkách a vlepená do tehdejší neúplné kroniky, zachova= la a že z ní dnes mohu některé údaje čerpat. Jen se chvěji obavou, jak z neúplných zápisů a ze ztracených kronik a z mé ochabující pamě= ti vypíšu další roky dávné oddílové činnosti. A nastal Tábor smůly 1930 /už nevím,proč jsme jej tak nazvali/. Byl zase na témže místě jako loňský Tábor na Bobří řece, to jest u Heřmaniček, a trval celý měsíc, od 1. do 31.července/ a účastnilo se ho kromě mne ještě 18 lidí, což byla poprvé taková velká účast.
84
Na věčnou paměť sem zapisuji jejich jména. Ti, kteří mají u sebe křížek, jsou již mrtvi. Možná že by těch křížků bylo už i více, ale o těch nemám zprávu. Nuže byli to: Ota Naňka+, Jirka Paukert, Skukům+, Láďa Velebil, Pepíček Hůrků+, Pirát, Ruda Machart+, Špálík, Fanda Just, Ruda Kunz, Lojza Turek, Venda Sedlák, Míša Grolmus, Zoubek+, Mirek Ulman, Muwín, Unkas, Ota Čoček, a já - kupodivu dosud bez křížku!! A zase o naší nové klubovně Na Petráku: Nemohli jsme se jí nabažit. Já ji vytapetoval zelenými tapetami od Štajnů, tapety měly jehličnatý vzorek, vypadalo to nára= mně. Klubovnu jsme otvírali slavnostně za účasti celého oddílu v krojích v neděli 7.září 1930 za účasti 26 gambu= zínů, tři chyběli! Byla to velká sláva, většina hochů klubovnu viděla poprvé! Než jsme klubovnu otevřeli, hledal se klíč, mnou úmyslně scho= vaný do sudu až po okraj naplněného dešťovou vodou, klíč v ní byl na provázku, jehož konec koukal nad hladinou. Hledání bylo za pomoci šifry, Láďa Velebil klíč našel! +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ Sem jsem také jednou později přivedl na prohlédnutí své dvě známé dívky, Boženku V. a "Bábínku Bitnerovic", když jsem jim předtím o od= dílu vypravoval. A ony - když klubovnu viděly a mé vyprávění slyšely, pochopily, proč na "známosti" v nedělích prostě nemám čas ani mysl... Barevná nádhera čelné boční stěny klubovny později utrpěla silně, když nezbedové na jedné družinovce manipulovali s hasicím přístrojem a ten stěnu postříkal a barvy takřka smyl. Ti plantážníci !!! A už se zase vrhám do psaní další stránky " KNIHY o Dvojce", - té knihy, kterou asi nikdy už nedopíšu - jsem teprve u roku 1930. /Snad si pro ni Sokol přijde, aby ji vzal k rozmnožení, a mě tak po= vzbudí k dalšímu psaní!/ Je úterý 31.března 1992 odpoledne, venku je slunečno a jarně - a já se vžívám do těch dávných jar mých mladých let! Blahoslavené buďtež vy stovky hodin, které jsem věnoval na psaní starých kronik a oddílových oběžníků, to se mi to -panečku- ještě píše, když mám zatím tolik materiálů z těch dávno uplynulých dob! .
Jestřáb dopsal poslední stránku této své "Knihy o Dvojce" 9.5.1992 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
- rokem 1930 a výpisem všech dalších táborů konaných na naší louce ve Sluneční zátoce.
"Výroční oddílová zpráva pro rodiče našich hochů za uplynulý rok 1929/30" ------------------------------------------------------------------------------
Tak zněl její nadpis na oranžových tuhých deskách a já ji začal psát už před Táborem smůly, po něm jsem do ní vepsal ještě údaje o táboře a pak už jsem psal načisto. Zpráv bylo 50 kusů a byly určeny pro ro= diče, aby viděli, co oddíl vlastně je a aby mu pomáhali tím, že nebu= dou zbraňovat svým synům v účasti na našich podnicích. Každou stránku ze šestnácti jsem psal desetkrát a kopíroval je po pěti výtiscích, takže jsem ruče vyrobil 50 výtisků!!. Každý jsem pak scvaknul na zvláštním sešívacím stroji, který jsme měli u Štajnů a dal jsem je u knihaře přiříznout. Tak brožury ve svých oranžových des kách - psané na žlutém průklepu, velmi hezky vypadaly.
85
Většina rodičů "Výroční zprávu" pěkně přijali, i mi napsali, ale nejhezčí dopis mně přišel z Náčelnictva, kam jsem také jeden výtisk dodal. Dopis psal sám místonáčelník Jan Novák, v civilu ředitel školy a v dopisu bylo psáno: "Milý bratře, dostal jsem Výroční zprávu o činnosti vašeho oddílu a děkuji Ti za ni. Pročetl jsem si ji pozorně a poznal - což ostatně už dávno nebylo pro mne tajemstvím - jak dovedeš dobře a opravdu skautsky pracovat. Měl jsem Tě a mám dosud za vůdce jednoho z nejlepších, který se hnutí skautskému věnuje celou duší, jde za vnitřní prací, ne po planém zevním úspěchu. Proto se Ti práce daří a proto má tak pěkné úspěchy, že je poctivá a pravdivá. Přál bych pražským hochům hodně, hodně vůdců jako jsi Ty, a jsem si jist, že by pak i celá Praha skautsky jinak vypadala. Přeji Ti síly, abys mohl na vytčené cestě vytrvat a vím, že i Tvoji hoši budou na Tebe vždy s láskou a přátelským vděkem vzpomínat za to, co jim -sebe sám zapíraje- dáváš! Buď zdráv a měj za svou práci dík člověka, který dovede ocenit, co úsilí vyžaduje zmocnit se duše lidské, aby se stala tvárnou hmotou v poctivých rukách vychovatele. S bratrským pozdravem Tvůj upřímný .
Jan Novák, místonáčelník Svazu skautů RČS.
.
Ve Výroční zprávě jsem také vyzval rodiče, aby ji uschovali pro svého syna do doby, "až jednou bude mužem". Kolikpak asi těch výtisků se do dnešní doby v rodinách zachovalo, kromě té mé jedné v oddílové kronice? V časopisu "Vůdce" byl pak ještě článek: "2.oddíl Praha. Výroční zpráva, za rok 1929/30. Vůdce tohoto oddílu br. Jaroslav Foglar vydal o činnosti svého oddílu tak pěknou zprávu výroční, že neváháme na tomto místě se o ní zmíniti. Vedle oddílových aktualit, zprávy a statistiky o táboře, je tu i několik pěkných statí pro rodiče, které nejen jim osvětlí program a podstatu skautingu, ale naučí je i cenit si práce vůdce, který se dětem věnuje obětavě, nezi= štně, jen pro jejich dobro. Bylo by záhodno, abychom měli v organiza= ci hodně takových bratrů Foglarů. Dobře by bylo s naším skautingem!" Že jsem měl z článku i dopisu bratra místonáčelníka radost, jistě netřeba podotýkat!
Jak již řečeno na předchozích stránkách, nové období 1930/1931 /čili "nový oddílový rok"/- bylo zase plno událostí, vzruchu, přichá= zeli noví chlapci. Když pak Pepíček Hůrků přivedl 14.III.31 ještě i legendárního Karla Šípka /"Šípe-ke!"/, tak jsme až vyhlásili, že nás nesmí být víc jak 32!!
86
Září jsme zahájili důstojně - ote= vřením nové klubovny "Na Petráku", ale to nebylo vše! Odjíždí nám Srdíčko zpět do Třebíče, když skončily jeho montáže v Praze a okolí, ještě několik roků jsme si pak psali a vzpomínali na zařizování pe= trácké klubovny.
Ze spáleniště a z popele a z trosek ČASU vyhrabuji ty dávné stopy událostí veli= kých i malých, zlořečím nedbalostem tehdejších pi= satelů kroniky Vlků, kteří v zápisech nenapsali ani měsíc, natožpak rok, kdy zápisy psali! Ty Radko Kadleci, Cyrile Kňourku a ostatní ani nevíte, jakou práci jste mi způsobili svou pohodlností! Co značí například datum "14. středa"? Je to březen či duben? A je to dokonce rok 1930 nebo 1931? Proč jste byli tak nedbalí?
Hned následující sobotu jsme pod= nikli dvoudenní výpravu se stany do Svatojanských proudů, a 21.září byla objevena Dračí louka při cvičné vý= pravě oddílové rady. 28.září v neděli dračí závody
jsme tam konali
A ze Záhřebu do Prahy i do oddílu přišel -Vytrvalec- !!
známý nám z Tábora Svazu třinácti, který se později stal mým zástup= cem a platným pomocníkem. A pak také někdy vstoupil do oddílu Radko Kadlec, přestouplý ze 45.oddílu, rozený debatér a věčný opozičník, který převzal za Srdíčka družinu Vlků /původně Včely!/. Našel jsem ve starých materiálech také jeden jeho dopis: _
_
_
_
_
_
_
_
_
"Měl jsem skutečně nesmírné štěstí, že mne cestička zavedla do Dvoj= ky. Je to úplný převrat mého života. Kdybys věděl, jak jsem byl včera po našem rozhovoru nadšen a šťasten! Psát si, v tom vždy vězí neštěstí rozporu. Když však spolu mluvíme osobně, to se tak krásně shodneme. Ještě bych se Ti rád omluvil ze včerejšího rozporu, abych zlepšil Tvé nazírání na mne. Omlouvá mne má strašná rozervanost a kolísání. Tvůj věrný
R."
_
_
_
_
_
_
_
_
_
_
Píšu oddílové měsíční oběžníky - počínaje zářím 1930. Většinou jsou dvoustranné s hustě psanými řádky. Dnes po šedesáti létech čerpám z nich zdroj zpráv, co vše jsme v oddíle dělali. Štěstí, že jsem je teh= dy psal a mnohé z nich nalezl i v deníku Jarky Čelikovského z r.1931 a 1932. Odbíráme 22 výtisky Junáka
-
já mám v každém legrační článek o oddíle.
Docházka do oddílu je v listopadu 89%. Družiny mívají 100%. V říjnu začíná nácvik Veselého odpoledne pro veřejnost. Konáme ho v Karlově ulici, mělo 22 výstupy a bylo vyprodané. Dobře to dopadlo! "Vyzvědače" hrajeme už po druhé, v ulicích 14.prosince, a v těch= to prostorách je hrajeme od té doby trvale každoročně beze změny ulic. Nový způsob bodování jsem zavedl od ledna 1931 a osvědčil se tak, že jej vedeme tímto způsobem beze změny po celá další desetiletí.
87
Bodovací kartonky jsem zavedl od nového bodování. Rozlišovaly se od sebe v barvách po pěticích. Prvních 5 umístění bylo na žlutých kar= tóncích, druhé oranžové, třetí růžové, čtvrté zelené, páté modré. Mnoho oddílů pak můj nápad odkoukalo a vedoucí 22.oddílu "Čil" o nich napsal do časopisu "Vůdce" jako o svém nápadu. Ani slůvka o tom, že je viděl u nás! Sluneční zátoka na obzoru! - Jednám úspěšně s majitelem krásné lou= ky panem Janem Jeřábkem - už nebudeme tábořit jen na mýtince u řeky, jako až dosud. S výjimkou roku 1938 /tábor U Sinovíru/ jsme jí pak zůstali věrni až do roku 1945. Na jejích táborech se vystřídaly celé generace Dvojkařů. "Velikonoční robinzonáda" - tento výraz jsem razil poprvé v březnu 1931. Byla to třídenní výprava na Turnovsko. Vy krásné nezapomenutel= né robinzonády, budu na vás vzpomínat až do konce mého života! –Ano-, nikdy na vás nemohu zapomenout, tak jako ostatně i na všechny roky mé= ho vedení oddílu. Tábory slovanských skautů ve Stromovce 28.6.-2.7.1931 byly zakon= čením oddílového roku v Praze a my se jich plně účastnili. Hry v kru= hu, které jsme tam předváděli obecenstvu, se těšily velké pozornosti, sklízeli jsme potlesk. Na tábor jsme si odtamtud odváželi krásná zbylá prkénka ze stavby táborů, byl jich plný dvoukolák. A nadešel čas mnohých let, kdy jsme tábořili UPROSTŘED "Sluneční zátoky"!
Pravda, měli jsme tábory v tomto kouzelném kraji předtím už třikrát /v Zátoce neznáma 1925, Svazu třinácti 1927, Zelené příšery 1928/, ale to byly tábory jen NA OKRAJI Sluneční zátoky, na pobřežní mýtině, asi 200 metrů pod pravou Sluneční zátokou. O té -s krásnou velkou loukoujsem se dozvěděl od vedoucího 35.oddílu roku 1925, který mě tam tehdy na chvíli zavedl a řekl, že by si přál jednou na tom místě udělat spo= lečný tábor s naším a jeho oddílem. Oni sami že by na nájem neměli dost peněz. A teď -roku 1931- nadešla možnost, že jsem si louku pronajal od pana Jeřábka už jen pro náš oddíl sám, a začal na ní stavět tábory po řadu let, bez cizí účasti. První tábor zde byl od 4.7. do 2.8. 1931 a nesl název =
T á b o r
v e
S l u n e č n í
Měl 23 účastníky, Vytrvalec Skukům Láďa Vel. Pepíček H. Ruda Mach.
Špálík Fanda Just Míša Grol. Zoubek Náměsíčník
z á t o c e
=
kromě mne to byli: Cyril Honza Jarka Šárlí Jirka
Kň. " Čel. B. Běl.
Car starší Kája Barták Mirka Gem. Venda Pác Šípeke Hary Pecháček Radko Kadlec
Novinkou tábora byl můj stan - s bočními přístavky po obou stra= nách. V jednom byla jízdní kola, na "střeše" prvního přístavku byl vyvěšen list papíru na táborové vtipy a kresby. Mezi stany byly široké uličky.
88
Táborovou kroniku vedl Radko. ní mohu čerpat mnoho údajů.
Poslední dny nedopsal, ale i tak z
Další novinka: semaforové štafety - Běžely velkým okruhem kolem tá= bora přes řeku a zpět. Vzpomínám si, jak jednou první slovo přišlo zkomolené: "Pumpor" místo "Prapor". Třetí novinkou byly: Nástupy k vlaku. Co to bylo? -Veliká atrakcepro nás, ale i pro cestující projíždějícího vláčku, kterou jsme občas podnikli: Zapískal jsem náhle "Poplach", když se vláček rozjížděl z vilémo= vické zastávky směrem k táboru na druhé straně řeky. Seřadili jsme se bleskurychle do vzorné řady před táborem, a když se vlak schoval asi na 100 vteřin za malý násep, přeběhli jsme rychle na opačnou stranu a zase hned vzorně vyřízená řada stála proti objevivšímu se vlaku. A lidé ve vlaku nemohli pochopit, kde jsme se tam vzali a tak rychle se přemístili. Kdo nestačil včas přiběhnout na nástup v táborovém dresu, musel zů= stat ukryt ve stanu. Měli jsme tehdy už táborový dres, šmolkově modré trenky s červený= mi lampasy, modrá trička "Wiliams" se žlutou lilií a zelenou dvojčičkou na prsou, a bílé lodnické čapky. Velmi hezky to na nástupu vypadalo, zejména když jsem někdy zavelel "Mávat". Tu hoši čapky strhli s hlavy a cestujícím do vlaku na druhém břehu mávali. Vlak táhla "Černá Káča", předpotopní to lokomotiva s číslem 310.096. Strojvůdce vždy zapískal. Většina hochů byla poprvé na táboře -13 gambusínů- a tak bylo něk= dy dost obtížno udržet pořádek. Jednou jsem dokonce vzal celý oddíl na památnou křižovatku v lese nad táborem, a tam jsem pohrozil, že se vzdám vedení oddílu, když se mužstvo nepolepší. To pomohlo - a tábor šel klidně dál. Náměsíčníkovy noční výpravy ze spaní - byly mou častou starostí. V rozespalosti otvíral v noci sebelépe zašněrovaný stan a hasil si to vždy k řece, aniž by o sobě věděl. Právě tohle způsobilo jeho přezdív= ku. Jeho "civilní" jméno bylo - Jarka Hradiský. Vlak nám zastavoval s naším vagonem na volné trati - přímo proti táboru a naší pýchou vždy bylo vyložit vagon se všemi tornami, bed= nami a jinými věcmi během 120 vteřin. Každý už předem věděl, na které straně musí vystoupit a co vynést. Strojvůdce byl vždy okouzlen naší rychlostí. Pitnou vodu jsme brali po celá léta ze studánky na protějším břehu, jezdili jsme pro ni na voru nebo na maňásku, vždy 2 plné konve. Další tábory na této louce: 1932-Úplňku, 1933-Dvacáté míle, 1934-Třinácti orlích per, 1935-Bez Vítra, 1936-Modého stínu, 1937-Zpěvu, 1938-vynechán /u Sinovíru/, 1939-Ohňů, 1945-Svobody.
89
Pražská Dvojka Dan:
(1940 - 1981) Třicátá léta
( 1930 - 1939 ) doplnil na přání Dana a dle jeho podkladů v r.2011 - Větřík
V letech 30-tých procházel oddíl pod vedením Jestřába /který za prvních 5 let vedení Dvojky získal již řadu zkušeností a dozrál tak ve skutečně zdatného =vůdce=/ obdobím svého největšího rozkvětu. V polovině této dekády tak měl oddíl již pět družin, a to Tygry, Medvědy, Ostříže, Vlky a Bobry, a přes 50-členů. Proto již Jestřáb nevedl oddíl sám, tak jak tomu bylo v prvních letech „Nové Dvojky“, ale zdatně mu pomáhali i jeho zástupci Vítr = dříve zvaný Vytrvalec = a Sopka (zvláště v době kdy byl Vítr na vojně). Jestřáb při svém =životu v poklusu= již ale nestihl do své „Knihy o Dvojce“ tato léta zpracovat a tak jsme si s Danem alespoň část tohoto období a dalších let života „Dvojky“ dovolili doplnit, aby v ní byly zachyceny i další generace stoleté historie našeho oddílu a měly na co vzpomínat.
90
První polovinu 30-tých let poskytovala oddílu své útulné přístřeší klubovna „Na Petráku“. Tábory se od r.1931 konají ve „Sluneční zátoce“, podle které byl také první tábor zde pořádaný pojmenován. Táboru úplňku -1932 daly jeho název krásné měsíční noci. Tentokrát nás bylo jen 15. Oddíl prošel velkou krizí. Nebyl s námi už ani Láďa Velebil. Tábor Dvacáté míle -1933. Zde jsme se seznámili za dramatických okolností, při noční výpravě za uzmutou nám státní vlajkou /přerušené děsným požárem Bilantovy Lhoty/, s oddílem, který tábořil vysoko po proudu nad námi, se kterým jsme se pak po uhašení požáru i nadále navštěvovali. Tábor Třinácti orlích per 1934 dostal svůj název od toho, že třináct chlapců tuto zkoušku složilo a byl o ní ohromný zájem. Oddíl, s nímž jsme se zde minulé léto seznámili, se rozešel a k nám z něj přešel starší chlapec jménem Sopka, který se stal později i Jestřábovým zástupcem. Koncem roku 1934 rozhodla městská správa, že se domy na Petrském nábřeží budou bourat a tak Jestřábovi nezbývalo nic jiného než se opět poohlédnout po nové klubovně. Prošel tak desítky domů dvorků a různých zákoutí, ale nikde úspěšný nebyl !! Po tomto nezdaru dostal však snad ten nejfantastičtější nápad, když se někde dozvěděl o vyřazené nákladní lodi, kotvící v Děčíně. Shromáždil veškeré své úspory, něco si ještě vypůjčil a převezl loď do Prahy. Nechal ji zakotvit mezi Mánesovým a Čechovým mostem /u tehdejšího parlamentu ČR/ a za přispění dalších oddílů upravili její podpalubí na několik kluboven. Od ledna 1935 tak jedna z těchto kluboven patřila i našemu oddílu. Klubovna „Na Lodi“ - byla vyzdobena malbami s indiánskou tématikou, byla zřízena oddílová knihovna a řádí tu také několik duchů, z nichž se později proslavuje zejména pak „Modrý stín“, který se vyznačuje různými podařenými kanadskými žertíky. Máme zde také jeden větší záchranný člun pro 12 mužů a jeden stařičký kajak. Konečná úprava klubovny dá ale ještě hodně práce, stejně tak jako trvalá údržba lodě samotné - neustále do ní někde zatéká. Tábor bez Vytrvalce -1935. Od svého definitivního návratu ze Záhřebu v r.1931 byl Vytrvalec Vítr naším stálým členem a Jestřábovým zástupcem /poprvé byl s námi na táboře v r.1927 jako 15-tiletý, od Českého srdce/. Tábora se nezúčastnil protože byl povolán do vojenských záloh na roční cvičení. Tábor Modrého Stínu -1936. I táboru vládl „oddílový duch“, kterého nemohl nikdo odhalit a který nám už od „Zahajovačky“ posílal pořád lístečky se znakem stylizované lodi, jejíž stín se obrážel ve vodě. Modrý stín nás uvítal již při příjezdu do Vilémovic, když na nás nějaká tajemná postava z druhého břehu mávala a volala, že je tento břeh územím Modrého stínu, ale když jsme se přebrodili na naše tábořiště již tam nikdo nebyl. Modrý stín pak na táboře řádil tak, že se Jestřáb rozhodl po táboře duchaření alespoň na nějaký čas zakázat. Období 1936/37 Bobři zatím dokončili stavbu své pramice a protože Vítr po svém návratu z vojny dodal druhou, tak se naše flotila utěšeně rozrůstá. K tomu obdrželi všichni členové oddílu ještě bílé čapky (námořnické lodičky) a můžeme vyrazit do dravých proudů Vltavských. Zatím stále ještě nezařazený nováček Jumbo /Jarmil Burghauser/, přišel k nám v říjnu r.1935, pozdější hudební skladatel, dirigent a v začátku 90-tých let i „Náčelník Junáka“, se již nyní pokouší o svá první hudební díla a to i docela úspěšně. V rozhlase mu 23.XII. vysílají jeho třetí orchestrální symfonii D-mol. To je Jumbovi teprve 15 let. Dostáváme telefonickou zprávu, že o Vánočních svátcích, hodlá naši klubovnu navštívit spisovatel Ernest Thompson Seton. Dva dny se uklízí aby byla klubovna na tuto vzácnou návštěvu řádně připravena, ale stálo to zato. Z úpravy a indiánské výzdoby naší klubovny je tak nadšený, že našim hochům předvede „válečný pokřik Siouxů“ a podepíše se dokonce i do naší kroniky !! Nový rok 1937 - nové starosti a problémy: Od ledna končí svou dlouholetou a záslužnou činnost v oddíle Sopka. Do lodi stále zatéká a její údržba se stává neúnosnou. Stále se musí odčerpávat voda z podpalubí a tak se Jestřáb rozhoduje, že bude muset loď zase prodat. V únoru přišla obleva a led, na kterém jsme ještě v lednu bruslili, prudce roztál a naší lodi hrozilo dle předpovědi některých znalců snad i utržení. Zpevňujeme její uvázání a velkou vodu zdárně přečkáváme. Pak zase sháníme novou klubovnu. Rozhoduje se mezi dvěmi možnostmi. Hlasováním se rozhodlo pro klubovnu na Kampě. Shodou okolností je nová klubovna právě v tom domě, ve kterém jsme již před 20-ti lety měli svou první klubovnu, a to v Říční ulici č.2. 91
Do nové klubovny se stěhujeme postupně mezi 16. a 23. březnem. Klubovna je sice v mnoha směrech lepší, než ta na Lodi, ale je příliš drahá. Na Její nájem nestačí ani oddílové příspěvky. Máme novou oddílovou vlajku: Jangova maminka nám, dle našeho návrhu, zajišťuje její vyšití. (Ta přežila okupaci i nejhorší léta komunistického režimu, ale ztratila se někde při nešťastném rozkolu oddílu v roce 1975, kdy ji měl v úschově Bob N., jako poslední praporečník - poznámka autora.)
27.března odpoledne odjíždíme do Jičína, kde začíná velkolepá Velikonoční Robinzonáda. Druhý den procházíme Prachovské skaly a táboříme u Mladějova. Třetí den navštěvujeme Trosky, slézáme Skalní Město a přes Hrubou Skálu dorážíme do Turnova, odkud odjíždíme domů. Klubovnu slavnostně otevíráme 4.dubna, ale už se musíme pohlížet i po jiné, levnější, ale zatím se začínáme připravovat na tábor. Již loni chtělo jet několik hochů zase někam jinam a proto se Jestřáb pokusil o zajištění nového tábořiště na Mravenčí Louce, několik km proti proudu Sázavy a snažil se o totéž i letos, ale nakonec odjíždíme opět do naší Sluneční Zátoky. Tábor Zpěvu -1937. Tábora se přes všechny výhrady zúčastňuje přes 30 řádných členů oddílu a navíc v dobré náladě. Pořád a při všech příležitostech se zpívá, a to nejen při večerních násedech u ohně. Odtud také název tábora. Období 1937/38 Na Zahajovačce 11.září 1937 se pak sešlo i s Jestřábem 47 „dvojkařů“. V listopadu dostáváme příslib nové klubovny ve 2.patře věže u Jiráskova mostu, ale ještě o ni svádíme těžký boj s jiným oddílem, který ji neoprávněně obsadil namísto svých prostor ve 4.patře. Do své nové „Klubovny ve Věži“ se stěhujeme již od 12.prosince. 19.XII. se v ní již koná Vánoční nadílka a 22.prosince Zub, s několika staršími hochy stěhují těžší a hlavně rozměrnější věci po lanech oknem. Od ledna 1938 pak pracujeme zase na zařízení klubovny, a to na sobotních pracovních schůzkách organizovanými Zubem. Tábor letos Jestřáb zajišťuje na základě doporučení Ála na Podkarpatské Rusi za Sinovírem, v kraji známého to zbojníka Nikola Šuhaje (opředeného mnohými pověstmi). Koně tam sice člověk sežene za sto korun, ale o civilizaci ani nezavadí. Prostě pravá divočina. Tábor u Sinovíru -1938: Zúčastnilo se jej 43 chlapců, ale nikdo nelitoval. Tábor rozhodně všechny naše představy skutečně splňoval, ba v mnohém je i předčil, přesto že byl nesmírně tvrdý, s mnohými nesnázemi. Klasická podkova se zde ani zbudovat nedala a zejména pak přístup k vodě, v menším potoku v hlubokém údolí pod námi, se strmými sráznými břehy stál sám o sobě zato, ale okolní krajina byla opravdu nádherná až pohádkově okouzlující. Také se nám podařilo získat podpis otce N.Šuhaje +++ se skví dodnes v naší táborové kronice. Období 1938/39 Po táboře se oddíl sice zase schází ve své klubovně k běžné činnosti, ale celoevropská situace a zejména pak obsazení Sudet po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 bylo předzvěstí horších časů. I tak probíhá běžná oddílová činnost, a to včetně tradiční Vánoční nadílky. Situace se však opět komplikuje, když 15. března obsazuje Německé vojsko zbytek Československa a je vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Skautské hnutí, které se ale již před Mnichovem připravovalo na spolupráci v boji při obraně hranic se snad tím spíš semklo a bojovalo alespoň za svoje přežití dál. Tak se nakonec v r.1939 konalo snad nejvíce skautských táborů od založení Junáka u nás. Tábor ohňů -1939: Konal se zase ve Sluneční zátoce. Na Podkarpatskou Rus jsme už nemohli - a ani se nám tam už moc nechtělo. V kraji naší Sluneční zátoky je tak ale najednou plno různých i jiných táborů a hned u nás v blízkém lese se staví nějaké domečky na budoucí tábor vinohradského Sokola! Skoro každý den jsme pozváni na nějaký táborový oheň a mnohé návštěvy zveme i k nám. Podle toho byl také zvolen název tábora. Na táboře byl Jestřábovým zástupcem jmenován Jumbo.
92
Pražská Dvojka - Hoši od Bobří řeky Roky 1940 až 1945 - léta války a okupace Období 1939/40 - V „Protektorátu Čechy a Morava“ nastaly i pro oddíl těžké časy. Přesto byly v oddíle po táboře-Ohňů čtyři družiny. Tygři, Ostříži, Medvědi a Vlci. Přitom z dalších nováčků byla ještě 10.února 1940 založena pátá družina Racků /její první rádci: Jindra Hojer, Jack a Profa/. Oddíl pak v hojném počtu odjíždí i tábor. Koná se u Ketkovic /na říčce Chvojnici/ - na Moravě- tábor „Psanců“. Po týdnu byl němci úředně zakázán a do 24 hodin po doručení tohoto rozhodnutí i zrušen - oddíl se vrací do Prahy. Období 1940/41 - Po zrušení JUNÁKA německými úřady koncem roku 1940 žil oddíl v ilegalitě a tajně se scházel v klubovně „U GROŠÁKA” na Maltézském náměstí. Klubovna „Ve Věži“ byla zabavena a zapečetěna. Přesto se Jestřáb s několika odvážlivci do ní ještě jednou vydali a mnoho oddílového materiálu a kronik se jim tak podařilo zachránit. Řada členů z oddílu ale odešla a to bylo i důvodem zrušení družiny Medvědů a Ostřížů. Kromě vedoucích - Jestřába a Jumba – zůstalo v oddíle jenom asi osmnáct členů, kteří přesto uspořádali i tábor „VĚRNÝCH” -v osadě Velká- nad Sluneční zátokou. Po táboře byl oddíl bez klubovny, schůzky družin se konaly v bytech rádců, nebo v „Černé růži”, kde jsme nacvičovali první gramodesky Rychlých šípů, vánoční nadílka byla doma u Šmudly. V r. 1942 stále fungovaly tři družiny - Tygři (vedl Jiří Navrátil), Vlci (Baloo, Flik) a Rackové (Prófa). Stali jsme se členy Klubu českých turistů /KČT/- jako dorostová skupina. Činnost byla stále pravidelná a bohatá - schůzky, výpravy (též vícedenní) i za stanného práva při Heydrichiádě. Začala první Jestřábova dlouhodobá hra „ALVAREZ”, dokončená potom na stejnojmenném táboře 1942 na samotě Kocanda u Sluneční zátoky. Po táboře jsme se odvážili přijmout několik nováčků, kteří v září utvořili novou družinu „Vlaštovek“, vedenou Míšou a Cyklonem. Používali jsme také klubovnu KČT ve Školské ulici, kde byla i pěkná vánoční nadílka. Začal pravidelně vycházet oddílový oběžník POMALAGO, psaný Jestřábem. Na jaře 1943 začala nová dlouhodobá hra, která vyvrcholila na táboře „Ve Zlatém údolí” konaném v „domečkách” bývalého Sokola ve Sluneční zátoce. Začátkem období 1943-1944 odešli někteří hoši, Baloo a Flik založili 3. oddíl. Získali jsme klubovnu v hostinci „U Medvědů” ve Štěpánské ulici, kde se odbývaly i tradiční podniky - Turnaj zpěvu a Vánoční nadílka. Podle našeho vzoru se začaly po celé Praze tvořit nové skupiny dorostu KČT, vedené většinou bývalými skautskými pracovníky. V lednu 1944 jsme dostali z klubovny výpověď a narychlo se odstěhovali do bývalého kiosku „Mlékárny” v Chotkových sadech, kde jsme dokončili nácvik velké akademie, uspořádané pak pro ostatní skupiny na Spořilově. Teror německých okupantů se stupňoval, někteří vedoucí KČT byli zatýkáni a vyslýcháni Gestapem. Také tábor nám zakázali, ale přesto jsme jeli opět do „domečků” u Ledče nad Sázavou. („Tábor Strachu”), kde proběhla dlouhodobá hra, s názvem „Výprava na Yucatan”. Teprve později jsme pochopili, že Jestřáb, Jumbo a ostatní dospělí vedoucí tím riskovali zatčení, těžké tresty, nebo i popravy. Období 1944/45 - Naše pravidelná činnost však pokračovala, včetně tradičních podniků Turnaje zpěvu, Vyzvědačů a dokonce se hrály velké několikatýdenní hry „Závěť pana Tadeáše” a s ostatními oddíly „Společnost třinácti klíčů”. Přes válečné útrapy, později i nálety na Prahu v únoru a na květnou neděli 1945 (byli jsme právě na výpravě u Roztok), oddíl stále dobře a intenzivně fungoval a květnová revoluce nás zastihla dobře připravené. Ihned jsme obnovili v JUNÁKU pražskou „DVOJKU” a věnovali se prospěšným činnostem pro repatrianty, navrátilce z koncentračních táborů, rozdělovali potraviny a měli služby i v karanténních stanicích. Přišlo nám spousty nováčků, takže první poválečný skautský tábor pod stany ve Sluneční zátoce, tábor 1945 „Svobody“, měl asi čtyřicet účastníků, ale trpěl jejich malou souhrou. Vrátili jsme se také do naší staré klubovny „ve Věži“ u Jiráskova mostu /kde oddíl sídlil již dříve, v roce 1937 až 1940/. 93
Po táboře došlo v oddíle k mnoha změnám, starší členové utvořili Rowerský kmen pod vedením Teddyho, družiny převzali Séva - Tygry, Džin - Vlaštovky, Henry - Racky a Sill - Vlky. Dan byl jmenován druhým Jestřábovým zástupcem po Jumbovi. Z členů okupační doby se stal Jumbo (již před válkou hudební skladatel) sbormistrem Národního divadla a významným muzikologem, dnes je předsedou Společnosti Antonína Dvořáka a druhým starostou Junáka, Drobílek a Rén (Jiří Bělka a Jiří Hesoun - oba již zemřeli) významnými televizními režiséry, Siki a Šušík (dr. Z. K. Slabý a René Ditmar) redaktory a spisovateli, také Jiří N. (Navrátil) byl později významným redaktorem a překladatelem, Baloo a Cvalda československými reprezentanty v rugby, Robin a Bob (oba též již zemřeli) známými lékaři. Náš oddíl byl po celou dobu okupace ostrůvkem dobré pohody a čestného kamarádství podle vzoru „Hochů od Bobří řeky” a pomohl nám přečkat a překonat všechny válečné těžkosti a mravní i hmotnou bídu. Roky 1946 až 1949 - léta obnovování skautingu V roce 1946 jsme se již se všemi změnami dobře vyrovnali a uspořádali první poválečnou Velikonoční robinsonádu na Sedlčansku do kraje zabraného za války Němci jako vojenské území a na Bobří říčku k dějišti táborů v dávných letech 1929 a 1930, kdy ve Dvojce byli ještě Láďa Velebil a Skukům! Protože Sluneční zátoka se už hodně zcivilizovala, jeli jsme na tábor na doporučené místo u Českého Krumlova, asi 11 km proti proudu Vltavy. Byl to půvabný kraj, s dalekými výhledy k Šumavě, s mírnými kopci, loukami, hájky, i hlubokými lesy, oplývajícími množstvím hub a borůvek. Na podzim 1946 po táboře vyhrála naše společná hlídka s vodní Dvojkou celostátní Svojsíkův závod, největší junáckou soutěž té doby. Každý týden opět vycházel oddílový oběžník ČIGOLIGO, psaly se družinové časopisy a celá činnost DVOJKY byla ve všech směrech bohatá. V roce 1947 jsme znovu jeli k Českému Krumlovu na tábor „Přátelství”, nazvaný tak vzhledem k ideální vzájemné shodě a kamarádství účastníků. Oddíl měl stále čtyři družiny: Tygry, Racky, Vlky a Vlaštovky, které úporně bojovaly se střídavými úspěchy v pravidelném měsíčním bodování i v tradičních Bojích družin. JUMBO se už oddílové činnosti nezúčastňoval, pracoval více v náčelnictvu Junáka, takže Dvojku vedl stále Jestřáb s Danem a pomáhala jim občas tzv. BÍLÁ DRUŽINA, tvořená starším členstvem. O Velikonocích 1947 byla velmi dobrodružná čtyřdenní putovní výprava na Střelu. Jestřáb napsal, že to byly nejúžasnější Velikonoce za posledních patnáct let DVOJKY. V roce 1948 po únorovém „převratu” jsme drželi oddíl proti náporům Svazu československé mládeže na likvidaci skautingu a uspořádali poslední skautský tábor u Českého Krumlova, nazvaný „Se Sedmičkou” (podle 7. oddílu z Tábora, který tábořil poblíž a velmi se s námi spřátelil). Od roku 1946 do roku 1948 jsme pořádali společně s Vodní Dvojkou, vždy deset dní o Vánocích a Nový rok, tzv. zimní tábory v Krkonoších (v chaloupkách po Němcích), kde služby normálně vařily, dělala se „Veselá třináctka”, bodování, různé závody, soutěže i silvestrovské oslavy. Na podzim 1948 byl již osud JUNÁKA u nás zpečetěn, v prosinci byla DVOJKA jako oddíl zrušena, přišli jsme i o klubovnu ve věži. Smutná vánoční nadílka se konala již opět „U GROŠÁKA”, kam jsme se po osmi letech znovu uchýlili. Oddíl žil dál v ilegalitě pod různými krycími názvy a snažil se udržovat normální program i s tradičními akcemi, jako „DVOJKA Dvojce” (Suchozemci i Vodáci), „Boj družin” a pod.
94
V červnu 1949 objevil Jestřáb báječné místo pro tábory u Pribyliny na Slovensku, kde se pak uskutečnil tábor „Pod Kriváňom”, byli jsme všichni nadšeni divokým romantickým okolím s křišťálově čistou říčkou Belou a mohutnými horami se siluetou Kriváně. Po táboře jsme na doporučení našeho člena Radka Smetany vstoupili jako turistický oddíl do TJ RADLICE, získali jsme malou klubovnu - původně šatnu u dolního hřiště. Dan odešel na vojnu a pro nával školních povinností přestal docházet i Vráťa, vzhledem k malému počtu zbývajících členů zrušila oddílová rada Tygří družinu. Roky 1950 až 1967 - velká „Radlická éra” oddílu V Radlicích jsme postupně vystřídali další tři klubovny („Ve srubu”, „U Rohlíčků” a „Na horním hřišti” - ta poslední se užívala plných devět let!!) V roce 1950 bylo tak málo členů, že se zrušila i družina Vlků (později byla obnovena na Sillovu památku). Zůstali jen Rackové a Vlaštovky. Tehdy se ovšem už říkalo jen podle barev - Modrá a Zelená. Z Radlic potom přišli i dobří nováčci - Simba, Ríša (Zd. Plaček), Váša Macek, Ledňáček a Švícko. Význačnými osobnostmi začátku radlické éry byli Zdeněk Pertold, který s Boyem a Cvaldou zastupoval Dana po dobu vojenské služby, potom také brácha Mirek, Glen, později i Jenda K., Váša, Inža, Šíp, Simba a jiní dobří rádcové, kteří spolehlivě řídili družiny. Další tři tábory 1950 „Na Zelené říčce (tak jsme pojmenovali říčku Belou), 1951 „Pod hlídkovou skalou” (trval dokonce šest týdnů) a v r. 1952 „Tábor Černého delfína”, byly opět na Slovensku. V padesátých letech se stupňoval ostrý dozor na bývalé Junáky, na STB bylo zřízeno tzv. „protiskautské oddělení”. Už v srpnu 1949 skončilo s údajně protistátní skupinou bývalých skautských vedoucích. Jiří N. (Navrátil) byl odsouzen na 20 let do vězení (v roce 1960 dostal po jedenácti letech amnestii - za A. Novotného), Teddy byl odsouzen na dva roky, potom ještě skončil u PTP - „Černých baronů”. Také Jestřáb a jiní dospělí členové měli časté výslechy na STB, která stále kontrolovala naši celou činnost a hrozila rozpuštěním oddílu! V červnu 1953 byla měnová reforma a rodiče většinou nemohli zaplatit hochům slovenský tábor, jeli jsme proto po pěti letech na staré místo u Českého Krumlova - „Tábor práce” - kde jsme vždy dopoledne pracovali na pile a dostávali za to obědy a večeře, poprvé v historii oddílu se nevařilo! V roce 1954 se ale vracíme na „Zelenou říčku“ do Pribyliny, kde se koná „Tábor dešťů“ a dále
pak v roce 1955 „Tábor nesnází”, 1956 „Tábor Zpívajícího ještěra”, 1957 „Tábor KON TIKI”, vždy se hrály dobrodružné dlouhodobé hry, začínající většinou v období o Velikonocích. 95
Jestřáb pracoval v těchto letech na Stanici mladých turistů, potom jako vychovatel v internátech, kde měl i nedělní služby, výpravy vedl Dan. Během období jsme se vždy nejvíce těšili na vícedenní výpravy o Velikonocích, svatodušních svátcích (tehdy se ještě držely) a někdy i na podzim. Cílem bývala z počátku Kocába, Dobříšsko, Brdy, Bobří říčka, později hlavně Sluneční zátoka, „Seton” u Žloukovic, Hraštice (Planina Džbánu), Častoboř, koncem října Soběšín a Rabyně, vždy s jízdou parníkem! Dělali jsme i všechny „tradiční podniky” Vyzvědače, Mistra uzlování, Turnaj zpěvu a samozřejmě Vánoční nadílky, na které chodil i Jumbo a mnoho bývalých členů. Od roku 1959 byla novou tradicí celodenní výprava na Černolické skály, pořádaná vždy po vánocích nebo počátkem ledna. Asi od roku 1956 řídil naši činnost Odbor turistiky ČSTV pro Prahu 16, zúčastňovali jsme se orientačních závodů, skládali zkoušky pro odznaky „Mladého turisty” a o spartakiádách jsme předváděli vystoupení se stavbou stanů, signalizací apod. Rok 1958 - v únoru se stěhujeme do nové klubovny v Radlicích na horním hřišti /jedna z původních šaten sportovních oddílů TJ Radlice/, kde zůstáváme až do února 1967. Protože s tábořením na Slovensku byly stále větší potíže (doprava, zásobování, brigád), rozhodli jsme se v r. 1958 jet k Bečovu nad Teplou. („Tábor v jezerní kotlině” - z počátku deštivý, potom už pěkný, s báječným koupáním v rybnících). Všechny další tábory v letech: 1959 „Tábor změn” - 1960 „Tábor áček” - 1961 „Modrý tábor” 1962 „Tábor slunce” - 1963 „Tábor žhavých dnů” - 1964 „Tábor mladších” - 1965 „Tábor návštěv” a 1966 „Tábor s kamerou” už zase byly na Slovensku u Pribyliny, na stejném místě, které jsme si tak oblíbili, že nikdo nechtěl jet jinam! Jestřáb napsal v našich radlických letech dokonce také i knihu s názvem „Poklad Černého delfína”. V roce 1960 pak režisér Hynek BOČAN natočil na táboře i krátký film s názvem „Tábor Černého delfína”. Na snímku vpravo je příprava hlídek na jeden z úseků DH - Do neznámých moří, na „Táboře áček“ , při koupandě. V Radlicích se vyměnilo několik oddílových generací, přišli další rádcové družin Pepan, Pavlík, Brčko, Přema, Aleš Jech, Jindra, Michal B., Mirek V., Valda, bráchové Ládík a Větřík (Vítrovi synové). V roce 1967 se zahájila v Radlicích výstavba velkého tělovýchovného areálu, a protože TJ (tělovýchovná jednota) potřebovala naši místnost pro stavební podnik, přišli jsme o klubovnu a „radlická éra” skončila. Živořili jsme potom v agitačních střediscích, asi měsíc také v TJ Meteor 8-Libeň. Na podzim opatřil Dan malou místnost v Praze 7, v ulici U Pergamentky; nakonec objevil Jestřáb prostornou místnost agitačního střediska v Jugoslávské ulici, kde byla i Vánoční nadílka. „Tábor Střídání” v r. 1967 byl ve znamení i střídání vedoucích. Jestřáb poprvé v historii oddílových táborů musel odjet na dva týdny do Prahy! Roky 1968 až 1970 - druhé obnovení Junáka Ihned v lednu 1968 jsme získali krásnou klubovnu ve srubu na louce u lesa v PrazeHodkovičkách, moc se nám líbilo její přírodní okolí a hlavně byla jenom naše! Potom už propuklo slavné „Pražské jaro” a na památné schůzi v březnu v sálu „Domovina” v Praze 7 obnovil bratr náčelník dr. Pleiner „Junáka” v naší zemi. Z oddílu se této historické události účastnili Jestřáb, Jumbo a Dan, též bývalý člen Robin, který právě obnovoval Vodní Dvojku. 96
V průvodu na 1. máje jsme se poprvé objevili se starou oddílovou vlajkou, léta pečlivě ukrývanou a v junáckých krojích. Náš první skautský tábor po dvaceti letech /v r.1968/ se jmenoval „Tábor velkých vod”, Jestřáb byl opět jen první a poslední týden, jinak vedli Ríša, Větřík a Dan. Ani invaze „spřátelených armád” 21. srpna 1968 nemohla narušit naši intenzivní činnost, v nové klubovně v Hodkovičkách zavládla na krátký čas opět dobrá oddílová pohoda. Přišli sem i někteří dobří nováčci (Zdeněk Prokš - později sám vedl tábory a oficiálně oddíl v pionýrské organizaci, Luděk Jirásek, Petr Volf, Alan Lederer). Odtud jsme se vypravovali na 1969 - „Tábor jasných hvězd” a 1970 - „Tábor Slunečního kamene”, byly tu i pěkné Vánoční nadílky 1968 a 1969. Družiny tehdy spolehlivě řídili Tomek (Modrá), Přema (Zelená) a Vláďa Vaněk (Žlutá). Ve Sluneční zátoce na historickém místě oddílu 2. května 1970 skládalo několik hochů u Dana junácký slib za symbolicky nepříznivého počasí se sněhovými přeháňkami. Také u táboráku na „Zelené říčce” skládali slib další členové, už za smutných okolností, protože jsme věděli o blížícím se konci našeho Junáka. Dan ale řekl chlapcům, že slib bude jejich závazkem pro celý život a spojení s bývalými členy a historií Dvojky. Na podzim 1970 stále na plno pracovalo naše junácké středisko „Dvojka” vedené Robinem (dnes již zesnulý MUDr. Jiří Ebel), ale nad další existencí Skautingu se stahovala temná mračna. Došlo potom ke konečné likvidaci celého hnutí a oddíly musely přejít buď do Pionýrské organizace, nebo se rozejít. My jsme ovšem pokračovali v Pionýrské organizaci s ohledem na tehdy již téměř šedesátiletou nepřetržitou činnost Dvojky i za okupace a v krušných padesátých letech. Roky 1970 až 1978 - nucené členství v Pionýru Krátce po táboře v roce 1970 jsme přišli i o naši krásnou klubovnu v Hodkovičkách, která se údajně měla bourat (potom tam stála ještě několik let!). Náhradou nám poskytla Pionýrská organizace místnosti ve starém domku na Vyšehradě ve Vratislavově ulici, kde se ovšem scházely i jiné skupiny. Památnou se stala tato klubovna tím, že jsme často před oddílovými schůzkami chodili na vyšehradský hřbitov k hrobům A. B. Svojsíka a našeho bývalého člena Silla, od jehož tragického úmrtí uplynulo právě dvacet let. Na Vyšehradě se konala i Vánoční nadílka 1970, na které se sešel velký počet starších Dvojkařů. Na Jeňův popud si ihned smluvili srazy každého 13. ledna, což dodnes dodržují (13. ledna 1971 se sešlo asi třicet členů, 13. ledna 1990 už přes osmdesát!) Začátkem roku 1971 jsme opět používali místnost agitačního střediska v Jugoslávské ulici, ale na jaře jsme už začali upravovat novou klubovnu „U Grébovky”, v bývalé mlékárně na rohu Koperníkovy a Čermákovy ulice. Vybouráním příčky jsme získali větší místnost a po různých úpravách jsme se mohli v listopadu do klubovny stěhovat. Vánoční nadílka byla ale ještě v Jugoslávské ulici. Od našich přátel ze Sedlčan jsme potom získali palubovky k pobití spodku všech stěn klubovny, čímž místnost konečně získala přijatelný vzhled. Další vylepšení zajistil náš bývalý člen Jíra (pracovník OPBH). Přesto ale působila klubovna vždy trochu tísnivějším dojmem, protože vlastně neměla okna (ze suterénu vedla přímo na chodník, takže jsme je museli trvale uzavřít okenicemi). Nedá se říct, že by zde prožitých sedm let bylo zvlášť šťastných v oddílové historii, byly to dlouhodobé spory a konečný rozchod po roztržce s některými staršími členy, potom i podivné a bezdůvodné odchody řady mladších chlapců. Z počátku Pionýrská organizace nezasahovala do naší činnosti, dělali jsme normální program s tradičními podniky a vícedenními výpravami do Hraštic, znovu do Častoboře a v roce 1974 naposledy do Sluneční zátoky! Jen někdy jsme se museli zúčastnit hromadných akcí obvodu. Další tábory na Zelené říčce, už bez Jestřábovy účasti, vedli Ríša, Bob, Přema a Zubr (1972 „Tábor Kytar”, 1973 - „Tábor Hub”, 1974 - „Tábor Harcovníků”). Po „Táboře Rozkolu” v r. 1975 odešli „opozičníci” konečně z oddílu a místo ČIGOLIGA, které už nevycházelo, vydal Jestřáb k vánocům sešit, kde napsal: 97
„Oddíl se vzpamatovává z otřesů a podivných nehezkých úkladů, rány se zacelují. Převážná část Vás mu zůstala věrná. A já mám takovou radost, že mohu oddíl, který jsem po padesát let svou intenzivní prací udržoval při životě, konečně začít předávat svým mladým spolupracovníkům Dickovi, Zdeňkovi, Luďkovi, Brentovi, Hadžimu, Žlutovi, aby jej vedli šťastně a úspěšně dále.” Dobrá dvojkařská pohoda se tedy obnovila, na následující „Tábor Nové generace” (1976) vedený Zdeňkem, Brentem, Hadžim a Žlutem přijel dokonce po třiceti letech neúčasti - JUMBO! Začátkem července 1977 jsme uspořádali velkou oslavu Jestřábových sedmdesátin u Černošic, zúčastnilo se asi padesát bývalých členů, měli jsme vlastní autobus a několik aut. Předali jsme Jestřábovi „Pamětní knihu” se vzpomínkami na oddíl od zástupců všech generací. Na tábor 1977 „Tábor Neznámé civilizace” jelo jen patnáct lidí, vedl opět Zdeněk za pomoci Hadžiho a Brenta. Po odchodu starších členů nastal v oddíle nebývalý a nevídaný nedostatek nováčků, v klubovně nás bylo někdy jen deset a když přišlo třináct lidí na výpravu, byli jsme rádi. Domnívali jsme se (naštěstí mylně), že náš program už hochy nebaví a nepřitahuje a že idea „Hochů od Bobří řeky” nenávratně zapadla. Bylo to ale spíše tím, že chlapci za velké podpory rodičů dávali přednost atraktivním sportům (hokej, tenis, plavání, házená), kde měli možnost dostat se do ciziny a později získat i finanční výhody. Také stále více rodičů mělo auta, chaty a chalupy, a tak jejich synové museli často jezdit s nimi na víkend, i když se tam nudili. Nastalo i zostření sledování bývalých Junáků STB. Naše skupinová vedoucí v Pionýrské organizaci si jednou zavolala Jestřába a Dana z oddílovky a řekla jim, že podle nadřízených orgánů není žádoucí, aby chodili do klubovny a na výpravy! Oddíl vedl oficiálně Dick a potom Zdeněk. Roky 1978 až 1981 - členství v TJ Praga S pomocí našich přátel Roye a Galvana jsme konečně vstoupili do turistického odboru TJ PRAGA a zrušili členství v Pionýrské organizaci. Tím jsme ovšem ztratili klubovnu v Koperníkově ulici. Na „Tábor Dobré pohody” v roce 1978 přijel poprvé od r. 1971 na několik dní Jestřáb, byl tam i Jumbo a Větřík. V klubovně „U Grébovky” jsme byli naposledy 30. listopadu 1978, na doporučení našeho bývalého člena Jáčka jsme si potom vypůjčovali místnosti ZK TESLA v Čáslavské ulici, kde byla také i Vánoční nadílka 1978 (byly to dvě místnosti, jedna menší a dosti tmavá, potom velký sál, kde se konaly i Vánoční nadílky 1979 a 1980). O Velikonocích roku 1979 jsme poprvé jeli do letního tábora TJ SPOJE na Kocábě u Bratříkova, potom tam byly všechny vícedenní výpravy po tři roky. „Tábor Šerifa Flanagana” vedl Hadži se Zdeňkem, Brentem a Žlutem, znovu přijel i Jestřáb, Jumbo, Větřík a Jíra. Opakovala se zde hra „Zlaté údolí”, poprvé hraná v r. 1943. Pro oddílové schůzky jsme také začali používat klubovnu v budově TJ PRAGA v Žitné ulici, přišlo tam několik schopných nováčků, mj. Ikar, Marek Tichý, Svišť a zejména Long, kterému bylo už 15 let (stal se později významným rádcem Žluté družiny, vedoucí osobností oddílu, hodně pomáhal Jestřábovi všude, kde bylo třeba). Od září 1979 vydával Jestřáb znovu i Čigoligo, dokonce každý týden. Jubileum deseti let členství zaznamenal Zdeněk Prokš, přišel do klubovny v Hodkovičkách jako docela malý chlapec, asi desetiletý, svou dobrou klidnou povahou se vypracoval na dobrého člena i vedoucího družiny, když byl starší, pomáhal vytrvale řešit oddílové problémy, obstarával i spojení s Pionýrskou organizací, stal se dokonce oficiálním vedoucím oddílu v době, kdy Jestřáb byl „nežádoucí”, a vedl několik táborů! 98
Rok 1980 - Klubovnu v Čáslavské ulici jsme používali i v roce 1980, koncem února jsme se zde dověděli smutnou zprávu o úmrtí Jestřábovy maminky, která se dožila sto dvou let! „Tábor Záplav” v roce 1980 byl třicátým jubilejním táborem na Zelené říčce, Jestřáb zde psal i Čigoligo místo tzv. „Jestřábníků”, které posílal na tábory za své nepřítomnosti. S vedením vypomáhal i Jumbo, Větřík a Dick. Rok 1981 - V lednu se vrátil do oddílu Hadži, po svém překvapivém odchodu v listopadu minulého roku - Jestřáb s ním počítal jako se svým zástupcem. Po dlouhých jednáních bývalého člena Pedra (v oddíle byl jen krátký čas v roce 1955) jsme měli konečně svoji vlastní klubovnu, zvanou „Na chmelnici”, i když vlastně na Vackově pod Jarovem. 8. února 1981 sem přišel jako nováček Milan Ž. (ing. Žaloudek - nyní vedoucí oddílu) - je v oddíle téměř deset let (Pozn.: Dan psal tuto historii v roce 1990!). „Tábor Všech” se stoprocentní účastí činného členstva v r. 1981 vedl Hadži s pomocí Brenta a Sváti, hodně pomáhali i Jumbo a Větřík, zvláště v kuchyni a s programem. V prosinci vybudoval Větřík v klubovně zděný komín, takže se mohlo topit a byla tam poprvé i Vánoční nadílka 1981. Od roku sedmdesátého osmého až do revoluce 1989 poskytovala Dvojce „střechu nad hlavou” TJ PRAGA, z oddílu byli znovu „turisté”. /Od roku 1990 je oddíl DVOJKY opět skautský!/
Kriváň – pohled z tábora, od starého volejbalu - / Foto Tomek /
99
Pražská Dvojka
- Hoši od Bobří řeky
/ roky 1982 – 2010/ ...
Tábor 1982 „V nejistotách“- Těsně před odjezdem dostáváme telegram od JRD, abychom nejezdili. Již ale není čas na další jednání a proto odjíždíme! Tábor vede Brent s Kivim a v druhé půli Větřík. Na delší návštěvu již tradičně přijíždí Jumbo s Jestřábem. Podařilo se nám zažehnat i problémy s tábořištěm. DH „Ostrov 6-ti pokladů“, ale bez prodeje dílců. Tábor 1983 „Dvaatřiceti“- V prvním týdnu vede tábor Brent, pak 14 dní Jestřáb s Jumbem a v závěru Větřík. Tábor absolvuje neuvěřitelný počet 32 účastníků. DH „Hledání ztracené výpravy plk. Fawceta, kdesi v horách, v povodí Amazonky“. Tábor 1984 „Nového totemu“- Tábor vede v první půli Pedro a ve druhé Větřík. Z jednoho kusu kmene vyřezáváme nový velký totem, jehož přepravu na nádraží zajišťuje s několika staršími hochy Brent. Poprvé uskladňujeme materiál v Pribylině u pí.Beňové. Tábora se poprvé zúčastňuje také Sup (Tomáš Osladil - později se pokusil o znovuzrození „vodní Dvojky“, ale ta po několika letech a samostatných táborech opět zaniká). Pedra s Řešetlákem přizval k posílení vedení oddílu Jestřáb, protože s Hadžim si stále moc nerozumí. Roky 1985 až 2008 – léta konce „normalizace“ a obnovení skautingu Období 1984/1985 - V klubovně Na Chmelnici jsme již pátý rok, ale v průběhu období se dozvídáme, že se budeme muset opět brzy stěhovat. To se již do vedení oddílu, spolu s Jestřábem, plně zapojuje i Pedro, který také využívá svých kontaktů na Žižkovské radnici a zajišťuje pro oddíl novou klubovnu „Pekárnu“ v Cimburkově ulici, kterou několik starších hochů pod vedením Pedra s Milanem stačilo v neuvěřitelně krátkém čase vyklidit a alespoň provizorně zprovoznit. První dvě oddílovky se tu konají již v červnu před táborem. Tábor připravuje spolu s Jestřábem i Větřík, který se ale po půlroční odmlce (z důvodu vážné nemoci) vrací opět ke své aktivní činnosti až po táboře. Tábor 1985 „Na jiném místě“- Tábor se konal opět na Zelené říčce, ale Pedro, který letos vedl celý tábor, nechal postavit podkovu jako při natáčení filmu „Poklad černého delfína“ v roce 1966, proti Kriváni. Od té doby však vegetace značně porostla a tak například byl na začátku tábora uprostřed náměstíčka poměrně vzrostlý jalovec, což se na jeho konci již tak jednoznačně tvrdit nedalo. Na Jestřábovo přání probíhá opět DH „Ostrov 6-ti pokladů“, tentokrát však i s dílci. Na táboře ale vede DH Řešetlák, protože Jestřáb si druhý den po příjezdu na tábor pohmoždil pádem ze žebříku několik žeber a po ošetření v nemocnici v Lipt.Mikuláši, odjel zase domů. Na závěr tábora pak přijíždí i Větřík. Období 1985/1986 - Nové období začínáme již v celkem provozuschopné klubovně v Cimburkově ulici č.31. Práce je v ní ještě dost, ale je to jedna z našich nejhezčích a také největších kluboven. Je umístěna v samostatném objektu ve dvoře, přístupná průjezdem, bez většího obtěžování nájemníků. V průběhu roku Pedro odchází z přímého vedení oddílu a předává svou pozici Milanovi. Jako nováček přichází také Dendy, pozdější Milanův spolupracovník a nástupce. Klubovna „v Pekárně“ Postupně v ní Pedro postavil krb, Větřík provedl rozvody elektriky, vč. instalace nového lustru a zprovoznil WC na dvoře. Milan pak za pomoci několika dalších hochů namaloval na čelní stěně velký obraz s Kriváněm a Bělou, v pohledu z hlídkové skály a další parta udělala obložení stěn a lavice. Sup vyrobil nové stoly a klubovna byla hotova. Sloužila nám plných 10 let /19851994/. 101
Tábor 1986 „S medvědem“- tábor vede poprvé Milan. Na vedení tábora se podílí i Patrick. Pedro přijíždí jen na kratší návštěvu. Větřík opět na druhou půlku tábora. DH „Zaváté stopy dávných civilizací Aztéků“. Zpráva pro cestu je uložena v Aztécké dlažbě (Zaváté stopy) - má přes 100 dlaždic a skrývá znakové písmo. Do paměti všech se pak zapsala i noční návštěva medvěda v odpadovce za kuchyní. Jestřáb na tábor nepřijel ani na krátkou návštěvu. Původně měl přijet opět i s Jumbem, ten však byl zaneprázdněn. I tak je to teprve snad druhý tábor bez Jestřábovy účasti za 60 let. Tygříci - Smečka vlčat: V únoru 1986 zakládá Řešetlák s Ikarem družinu Vlčat s názvem „Tygřici“. Převzali tak pro družinu název i barvu původní historické Červené družiny Tygrů, která byla jednou z prvních družin v nové Dvojce pod Jestřábovým vedením, založených v roce 1927. Tygříci pak od svého založení pracují jako samostatná družina s vlastním vedením a pořádají také své samostatné tábory ve Velbězích u Sedlčan. Postupně se pak do jejich vedení zapojili po odchodu z vedení oddílu i Hadži, Zbynda, Long, Zdeněk Prokš a v dalších letech pak z mladších generací - Sam, Ondra, Pštros, Martin a Balda. S několika tábory vypomáhal i Tomek. Tábor 1987 „Pěti cest“- vede opět Milan a vede si velice dobře. Zdatně mu vypomáhá i Zbynda a Long. DH „Záhada Bermudského trojúhelníka“ využívá známých faktů, fikcí a hypotéz. Cesta za pokladem se skládá z několika samostatných částí, z nichž jen jedna vede k vytčenému cíli. I letos nás navštěvuje medvěd. Letos se po náměstíčku producíroval již při stavbě a za bílého dne. Někteří hoši si ho chtěli i pohladit, ale odkráčel do kuchyně, kde vypil ještě kotel čaje a majestátně odešel. Tábor 1988 „Tří epoch“- Jestřáb má již i v období stále větší či menší zdravotní potíže a na vedení oddílu se podílí již spíše symbolicky. Oddíl tak prakticky vede již Milan a vede tak i tábor. Ze starších hochů se zúčastňují Řešetlák, Orlík, Svišť a Long (stará se o kroniku). Průběh a dění tábora je rozčleněno do několika vývojových epoch lidstva (pravěk, antika a středověk). Tomu odpovídá i odění jeho účastníků a jejich postupně budovaná přechodná obydlí v okolí tábora. Jestřáb se opět neobjevil a na Zelenou říčku se již nikdy nevrátil. DH „Zlaté údolí II“ objevené při stavbě Yukatanské dráhy. Na začátek noční části cesty byly hlídky vyprovázeny za zvuků písně s textem legendy DH, později oblíbené pod názvem „Cesta vaše vede dále mezi lesy, lesy,…“ Období 1988/1989 - Nic zatím nenasvědčuje konci „normalizačních snah“ v našem státě, ale některé jevy provázející dění u našich sousedů a náznaky mírného uvolnění i u nás ledacos naznačovaly. Dramaticky se pro nás vyvíjí i boj s vedením KNV v Lipt.Mikuláši o povolení tábora na příští rok. Výsledkem všech jednání je nepovolení výjimky ze zákazu užívání tábořiště v lokalitě Tanapu. Není to poprvé. Horší je však, že důvody zákazu nejsou ani tak rázu technického, jako spíše národnostně-politického. Jak říká Větřík “Třeba ještě vše vyřeší zázrak nebo třeba revoluce“. Zázrak se nekonal, ale ta revoluce skutečně přišla, ale až po táboře. I to byl snad docela slušný zázrak!! Tábor 1989 „Ve znamení Atlantidy“ - probíhal ve skličující nejistotě, ale zatím se to na průběhu tábora neprojevuje. Milan má v průběhu tábora vysokoškolskou vojnu a tak tábor vede Sup s Longem a Patrickem. Vypomáhá jim Svišť s Brentem a krátce pak i Sváťa s Honzou. DH „Za tajemstvím Atlantidy“. Ještě v průběhu tábora se rozhlížíme po nějakém náhradním tábořišti blíže k Pribylině a v širším okolí, ale není to ono. Tábor končí poměrně v poklidu, ukládáme materiál do Pribyliny a odjíždíme do Prahy. Období 1989/1990 - Politická situace ve státě a jednotlivé události dostávají napodzim rychlý spád. 17.listopadu máme s oddílem vícedenní výpravu do Hraštic, na „Planinu džbánů“. Sem za námi druhý den přijíždí Armi s několika staršími hochy a líčí nám své dojmy ze studentské demonstrace, při které se zachránili před brutálním zákrokem policie až pod zaparkovanými auty. Příští sobotu je svolána velká demonstrace na Letnou a několik dalších demonstrací v průběhu týdne na Václavské náměstí. „Sametová revoluce“ je tady. 102
Ihned se také aktivuje skautské hnutí, které se zapojuje i do revolučních změn a DVOJKA tak nemůže zůstat stranou. Milan nafasoval několik letáků pro méně informované regiony a v sobotu je rozvážíme (Větřík s rodinou a Milan) autem po jižních Čechách. Organizuje se také mimořádný Skautský sněm, na kterém je vyhlášeno znovuzaložení „Junáka“. Od války již sice třetí, ale všichni věříme, že také již definitivní. Od nového roku se tak skauting opět naplno rozjíždí. Novým starostou Junáka se stává Jarmil Burghauser - Jumbo, náš dávný člen /Jestřábův zástupce již z dob předválečných/ a po jeho odchodu Jiří Navrátil /jeho následovník z válečných dob let 40-tých. V poválečných letech pak zakladatel vodní dvojky/. Milan se stává oficiálním vůdcem oddílu. Na vedení oddílu se podílí i Long se Zbyndou a Sup. Ten se ale pokouší o znovuzrození vodní Dvojky s vlastním táborem a naše řady tak opouští. Jestřáb je jmenován čestným vůdcem a na dění v oddíle se již přímo nepodílí. Dan tak zůstává nejstarším aktivním členem oddílu a současně je přijat do Svojsíkova oddílu, ve kterém se scházejí starší zasloužilí členové čs.skautingu. V době zimních prázdnin jede Větřík navštívit opět KNV v Liptovském Mikuláši, kde je již situace úplně jiná. I když jedná s těmi samými činovníky jako v létě na táboře, povolení k táboru bez problémů dostáváme a oni se ještě naším táborem chlubí u VPN(veřejnost proti násilí), obdoba našeho OF(občanského fóra). Tábor 1990 „Na Velikonočním ostrově“- tábor tak konáme nejen opět na Zelené říčce, ale dokonce i v plné skautské zbroji. Tábor i DH „Záhada Velikonočního ostrova“ vede Milan. Vše vypadá až příliš dobře a to je asi chyba. Zájem o naše dlouholeté tábořiště projevují nečekaně tvrdě i slovenští skauti, kteří nás proto na táboře také navštěvují! Pro nás jsou jejich návrhy na střídavé využití Zelené říčky jednou za tři roky nepřijatelné po technické stránce a navíc správa Tanapu nechce do této lokality nikoho jiného kromě nás ani pustit. Přes veškerá zdlouhavá a marná jednání se starostou slovenských skautů br.Jančekem se domlouváme ještě alespoň na posledním táboře v příštím roce. Poprvé je na našem táboře také zahraniční návštěva, br.Gerard z Holandska, ze sekce mezinárodního skautského hnutí pro východní Evropu. Období 1990/1991 - Z pohledu oddílové činnosti se v průběhu období nic mimořádného neděje Pod Milanovým vedením se daří udržet veškeré tradiční podniky i standardy činnosti, jako to bylo za Jestřába. S ohledem na širokou možnost nabídky jiných zájmových činností, které byli za vlády komunistů potlačovány však musíme upravit režim schůzek a výprav, aby bylo možné i nadále vyžadovat u všech 100% účast na všech podnicích. Po dohodě s rodiči proto zavádíme 14-ti denní cyklus výprav a oddílovek, zatím co družinovky probíhají každý týden. I tak se to ale Jestřábovi moc nelíbí. Snažíme se jej přesvědčit, že je to nezbytné i z pohledu vlastního vedení, které by jinak mělo značné problémy se skloubením osobního života s vedením oddílu. Přesvědčit Jestřába sice není tak jednoduché, ale snad se nám to někdy přeci jen podaří. Rozhodně je to znát jak na docházce tak i na kvalitě programu a v neposlední řadě i na celkovém obrazu chodu oddílu. Zájem všech hochů se tak rozšiřuje i o veškerou nadstandardní činnost, rozvíjenou pak i v následujících letech, jakou je například organizace různých akcí i pro veřejnost „Kuličkiáda“, sportovní odpoledne a zejména pak „Akce-HROCH“ /organizovaná na podporu financování zvěře v ZOO/ a přitom tak nemají mezery ani v cílené výchovné činnosti a ani v jednotlivých zážitcích a kontaktech s ostatními hochy. Větřík pak věnuje veškerou svou celoroční aktivitu na zajištění nového tábořiště, kam se budeme muset ze „Zelené říčky“ po letech přemístit. Daří se mu tak zajistit krásné místo uprostřed přírody Novohradských hor, „Baronovu louku“, vzdálené cca 6 km od poslední výspy civilizace - Pohorské Vsi. Letos tak ale ještě naposledy odjíždíme na Zelenou říčku.
103
Tábor 1991 „Loučení“- Již po třiatřicáté po sobě a celkem po jednačtyřicáté!!! nám Zelená říčka poskytuje svou pohostinnou náruč. Škoda jen, že tato krásná místa musíme navždy opustit. Nostalgie loučení se vkrádá do každého místa nám tak dobře známého okolí tábora. Mnozí, zvláště mladší členové si tuto skutečnost ani moc nepřipouští a je to dobře, život jde dál, ale pro nás starší to je jako loučení s domovem. Přes půl století oddílové historie se stává minulostí. Dřevo z podsad necháváme p.Beňové a bedny s dalším materiálem převážíme vlakem do Prahy. DH probíhá standardně již od Velikonoc, a to pod názvem „Visuté zahrady Semiramidininy“ a se smutným loučením se Zelenou říčkou nemá záměrně nic společného. Začátek tábora vede Jindra-Hojer (A.Košík) a po svém příjezdu Milan (jinak na náhradní voj.službě). Tábor končíme v dobré pohodě, loučíme se ještě se všemi nám tak známými místy v okolí tábora /s řekou, Spadanými stromy, Šestnáctkou, Smutečními smrky, Dvoustovkou a nakonec i s tábořištěm/. Pak ještě naposledy zamáváme „Hlídkové skále“ a v očekávání co nám nabídne nové neznámé prostředí Novohradských hor, nám v dáli mizí i Kriváň a celé to krásné panorama okolních hor.
Oddíl ale na tato místa nezapomněl a tak sem v dalších letech „parta starých pánů“ v čele s Ižou a Jéňou pořádá každoroční vícedenní vzpomínkovou výpravu, které se zúčastňuje asi tak 10 až 20 bývalých členů oddílu. Z Jestřábovi iniciativy pak Pedro, s několika staršími hochy z řad současného oddílu, uspořádal také v r.1994 výpravu pro „Kerkův kámen“, který byl za Jestřábovi přítomnosti umístěn na „Lavoru“ v Prokopském údolí. Období 1991/1992 - Do zahajovačky se klubovna naplnila táborovými bednami a dalším materiálem dovezeným ze Slovenska. Mimo běžný oddílový program pak celý podzim věnujeme zajištění dřeva potřebného na výrobu nových podsad a na jaře je s prvními slunnými dny vyrábíme u Větříka doma na zahradě, kde bylo dřevo přes zimu i uskladněno. Udělalo se jich zatím 15 a asi za tři roky ještě další dvě. Vše pak bylo třeba ještě převést do Novohradských hor. Velký táborový nákup potravin se proto zajišťuje také v Praze a veze se nákladním autem, sponzorsky zapůjčeným i s řidičem od Větříka z práce, na tábor, v den příjezdu ostatních účastníků. Na příští roky se velké nákupy zajišťují již v Pohorské Vsi. Tábory 1992-1994 / na Baronově louce/ Tábor 1992 „Na novém světě“- Nové tábořiště na tzv.„Baronově louce“ je v hlubokých lesích na břehu Pohořského potoka. Na jeden den přijíždí s Větříkem na tábor po letech zase i Jestřáb, kterému se naše nové tábořiště líbí i když jak říká „Zelená říčka to není“. Nové skládací podsady se svazují v rozích bez jediného hřebíku - pouze drátem a tak je tábor brzy postaven a začíná běžný táborový život. DH s názvem „Staré záhady – Nového světa“, která je současně vzpomínkou na pětisté výročí objevení Ameriky Kolumbem, je tématicky zvolena v souladu i s předpokládaným názvem tábora. Milan po vzoru Mirka /Vrátného/ ze šedesátých let, zavádí do táborových zvyklostí také tzv. „zmrsku“. Nejedná se však o známou to pochutinu, ale o její náhražku v podobě každodenní ranní koupele v chladných vodách Pohořského potoka. 104
Po skončení tábora ukládáme táborový materiál včetně podsad do blízké hájovny ke Kulichům. Po delší době se na tábor přijíždí podívat opět Dan s Jendou K. a také Jiří N. a celá stará oddílová garda kolem Inži s Jéňou. Tábor 1993 „Koruny České“- I tento název tábora odpovídá spíše celkové situaci ve státě, kdy v tomto roce došlo po několikaletém dohadování na politické scéně k očekávanému rozdělení Československa na dva samostatné státy. Tato událost se odrazila i v legendě a v názvu DH. Zabývá se historií Českého státu od prvopočátku jeho osídlení v souvislosti s legendou o Svatováclavské koruně a jejím pokladu. Tábor vede stále ještě Milan. I letos přijíždí jako vždy Větřík a na jednodenní návštěvu také Jestřáb. Tentokrát jej však spolu s Danem a Jendou přiváží opět po několika letech Jumbo, a to dokonce již i jako starosta Junáka. Škoda jen, že jim Martin šlápl do kotle s rajskou omáčkou, která měla být zlatým hřebem oběda (o pár let nato se pak vyučil kuchařem!). Za to objevujeme novou studánku s úžasně čistou a příjemně chladivou vodou. Tábor navštěvují také Sluníčka, dívčí oddíl našeho střediska a učí naše hochy tančit na kládě položené přes řeku. Mimořádné uznání si zaslouží i Kešíp, který chtěl i přes svou těžkou dietu tak jet na tábor, že si většinu obědů vaří sám, z dovezených polotovarů. Tábor 1994 „Bílého slona“- Tábor se nám sice ještě podařilo absolvovat v krásné lokalitě Baronovy louky, ale již víme, že jsme zde opět naposled. Paseka se bude v dikci nového lesního zákona zalesňovat. Nakonec se nám asi o 2 km blíže k civilizaci podařilo nalézt i poměrně slušné místo nad obcí Leopoldov (pět chalup v údolí), kde vyjednáváme i uskladnění podsad a táborových beden. Na vedení tábora se poprvé podílí i Dendy, který převzal vedení oddílu po Milanovi. Ten má tak jako Větřík i další rodinné povinnosti a tak se oba podílejí spíš na podpoře vedení a zajišťování táborového zázemí. DH „Tajemství bílého slona“. Opět přijíždí Jiří N. a přiváží nám maso na guláš (bohužel prakticky již při bourání a vaření guláše trvá neskutečně dlouho). Poprvé je s námi také Pavel /jeden z pozdějších vůdců oddílu/ a na hostování sebou bereme i dva členy vodní Dvojky Fuka a Jezevece, kteří přišli na sraz svého putovního tábora o den později a museli by jinak zůstat doma. Po táboře pak stěhujeme veškerý materiál do chalupy k Broyerům a domlouváme i další dlouhodobou spolupráci s údržbou tábořiště. Klubovna „Ve Trojce“- Po táboře musíme v důsledku restitucí opustit naší klubovnu a stěhujeme se do jedné místnosti kulturního domu žižkovské radnice, tzv.Trojky, na Prokopově náměstí. Tyto prostory jsou sice nutným provizóriem (užíváme je jen asi dva roky), ale přesto zde se souhlasem správy KD přemísťujeme obraz s Kriváněm, z naší bývalé klubovny, a to i s dalším vybavením /oznamovatel, družinové desky.../ a dalším zařízením, včetně vlastnoručně vyrobených stolů (ze školní dílny od Supa), lavic a samozřejmě i Jestřábova vůdcovského křesla, nezbytného vybavení každé klubovny. Klubovna „U věže“ Pavla Švandy ze Semčic 16
Marně sháníme nějakou novou klubovnu, až se na nás usmálo štěstí, když se Jestřáb v jednom televizním pořadu zmínil o té naší lapálii s klubovnami. Po shlédnutí tohoto pořadu se nám ozvali manželé Jašovi, že mají na Smíchově ve dvoře nově získaného domu malý domeček, takovou „rychlošípáckou klubovnu“ a jestli si zajistíme jeho rekonstrukci z původních garáží /kterou nám finančně uhradí!/ a zajistíme si patřičné kolaudační povo-lení k provozu klubovny nezbytné, můžeme s klubovnou počítat. Souhlasíme a ihned se pouštíme do práce. V prosinci je klubovna provizorně hotova, a to včetně půdičky /zatím bez kolaudace/, ale my se můžeme stěhovat.
105
Ještě dá hodně práce než v krutých mrazech zbudujeme zateplení střechy a schody na půdičku, dřevěné obložení a zateplení stěn a předpisový rozvod elektriky, vč.dostatečného osvětlení, se zaklopením rozvodů do stropních trámů. Na dvoře je zprovozněno i WC s umyvadlem a v klubovně je instalováno el.topení, později posílené i PB kamny. Kolaudace klubovny pak úspěšně završuje naše úsilí a my získáváme klubovnu na dlouhých 13-let. Klubovna „U věže“ je tak zatím nejdéle užívanou klubovnou v celé historii oddílu. I když není největší a ani nejluxusnější, je to asi klubovna nejstylovější, útulná a hlavně po několika letech provizórií zase naše.
Tábory od roku 1995 / u Leopoldova/
Tábor - 1999 Jestřábova odkazu /oddíl před výpravou do Krumlova /
Tábor - 1996 Ve stínu Manhattanu
Tábor 1995 „Bojovníků Bororo“- Tábor se koná opět na novém místě, které se ale nakonec ukázalo být mnohem přívětivější než se původně některým z nás zdálo. Vyvýšená poloha zajišťuje úžasné celodenní proslunění tábořiště a to i když celé okolí je již zahaleno do hlubokého stínu a navíc je tu mnohem méně obtížného hmyzu. Obzor je obklopen hvozdem okolních lesů a jen vzdálená střecha Broyerovic domu připomíná blízkost civilizace. Tábor vede Dendy. DH vychází z legendy o vzácném stromu bororo, rostoucím kdesi v hloubi pralesů Jižní Ameriky, v jehož listech je ukryto tajemství zázračných léčivých účinků, popsané naším cestovatelem Vojtěchem Fričem, z dob jeho výprav za jihoamerickými indiány, kteří jej tímto zázračným lékem zbavili smrtelné choroby. Na tábor přijíždějí na jednodenní návštěvu také Jenda s Danem, ale již bez Jestřába. Jenda s Danem pak přijíždějí spolu na všechny tábory více jak dalších deset let. Jestřáb se již ale na naše poslední tábořiště nikdy nepodíval. Tábor 1996 „Ve stínu Manhanttanu“- Název táboru, který vede opět Dendy, daly velkolepé stavby, jímž dominuje obzvlášť vstupní brána, která si s mrakodrapy svých jmenovců v záři zapadajícího slunce ničím nezadá. Výškovou hlásku si myslivci chtějí dokonce nechat jako posed, ale z taktických důvodů jí nakonec také bouráme. Na táboře se sešla snad vůbec manuálně nejzdatnější sestava za několik posledních let. Škoda jen, že se to v posledních letech „již tradičně“ nedá říct i o jiných oddílových tradicích a zásadách, jako je například důslednější vyžadování kázně, pořádku a souhry zvláště při službách, kdy často chybí to základní /snaha po včas a dobře provedené práci a někdy chybí i takové maličkosti jako dostatek dříví, vody, čistého nádobí atd../ Radost z práce pro druhé by přitom měla být tím základním pocitem uspokojení, a to nejen nad dobře vykonanou službou. DH „Po stopách Marca Polla“. Konec tábora je poznamenán nočním přepadem a zcizením vypůjčeného týpí (které jsme nalezli v tajném úkrytu ve stodole až těsně před bouráním). Toto zpestření nám způsobil rádoby „dobrý 106
vtip“ nedaleko tábořící tábornické unie z Prahy. Zamyslet by se nad tím ale měli i naši hoši kteří byli pověření hlídáním tábora a ne jen Ti. Ještě štěstí, že jsme ten úkryt zcela náhodou alespoň vůbec objevili. Podařilo se nám ale za to zajistit nové místo pro uskladnění věcí včetně podsad, v nedaleké stodole na chalupě u Prušáků. Jako nováčci jsou s námi i pozdější významní a dlouholetí členové oddílu Sumec, Kryšot a Pštros. Období 1996/1997 - Standardní chod oddílu pod vedením Dendyho je stále na poměrně dobré úrovni a i když se některé tradiční zásady z oddílové podstaty stále více a více vzdalují některým představám Jestřába, které se snažil „Dvojce“ vtisknout zejména v dobách svého mnohaletého vedení oddílu, neděje se na první pohled nic neobvyklého. To co oddílu hrozí je nedostatek dospívajících jeho případných nástupců. Dendy sám je přesvědčen, že oddílu již nic nového sám dát nemůže a v souladu se svými osobními zásadami proto musí s vedením oddílu končit. Katel, jako nejstarší a nejzkušenější člen současné dospívající generace oddílu, do které bylo možné zahrnout i Hříbka, Matěje a perspektivně i Mravence s Pavlem-/Haš/, byl sice ochoten oddíl po Dendym převzít a Dendy s tím i souhlasil, ale Milan, který měl v té době na chod oddílu stále ještě podstatný vliv a byl do té doby Dendymu pravou rukou, kdy se mimo jiné staral i o veškeré technické a metodické zázemí oddílu, by na tomto postu viděl raději Hříbka. Ten se na vůdce oddílu ale ještě necítí a tak vedení oddílu přebírá přeci jen Katel. Některé jeho názory, které jsou mnohdy i v přímém rozporu se zásadami po léta v oddíle budovanými, tak kladou mnoho otázek dalšího směřování oddílu a další spolupráce mezi Milanem a Katlem má vážné trhliny. To se pak musí samozřejmě podepsat na celkové atmosféře v PK a svůj dopad to má již i na základní způsob vedení oddílu. To pak podstatně ovlivňuje i následující generace dalších vůdců a současný oddíl se tak čím dál vzdaluje svým původním tradicím. Částečně je to ovlivněno i postupujícím vývojem morálně-výchovných vlastností celé současné generace i mimo oddíl, ale tím spíš by se této problematice měl náš oddíl věnovat a nepodléhat tak vnějším negativním vlivům. Přesto všechno je oddíl ještě stále výjimečně klidným a bohatým ostrovem v moři bouří a stále ještě stojí za to, věnovat mu maximální úsilí, k přežití i v těchto nelehkých časech. K Jestřábovým „devadesátinám“ byl ve Sluneční zátoce umístěn dvoutunový žulový megalit s jeho pamětní deskou a vzpomínkou na naše tábory, konané zde v letech 30-tých a v první polovině let 40-tých. S tímto místem jsou ale spojeny již i první tábory „nové Dvojky“, které se konaly o několik desítek metrů níže po proudu řeky. Slavnostního odhalení památníku se spolu s Jestřábem zúčastnila i řada starších a bývalých členů oddílu a také tygříci, které sem dopravil Zdeněk Prokš autem, z jejich vlastního tábora ve Velbězích. Tábor 1997 „Povodní“- Tábor je od samého počátku poznamenán celostátně katastrofickou situací s povodněmi na východu Čech, severní a střední Moravě. Několik starších hochů se také pod vedením Milana vydává i se zásobami na pomoc nejpotřebnějším. Vlastní tábor touto situací ohrožen není. Je umístěn na mírné vyvýšenině nad údolím a tak ani značně rozvodněný Pohořský potok tábor ohrozit nemůže. Od studánky u lesa zřizujeme také poprvé na táboře samospádový vodovod. Bráně dominuje symbolická hlava koně. Tábor vede oficiálně Katel, ale prozatím za značného přispění Milana i Dendyho. Katel si na tábor vypůjčil také Brentovo autoMarušku, aby byl údajně mobilnější. Po několika Maruščiných svéhlavých trucech jej jistě přesvědčila o opaku. Proto po letošních a loňských zkušenostech nesmí být na tábor již nikdy brány žádné zapůjčené drahé technické věci. DH „O krásných prázdninách u strýčka Jacka“ probíhá pod vedením Hříbka. Probíhá v ní příběh kamarádů odhalujících záhady tajemného lesa „Mytág“. Kromě každoroční návštěvy Dana s Jendou přijíždí i Jirka N., tentokrát již také jako starosta Junáka. Tábor 1998 „Bouří“- Povodně loňského typu se letos sice nekonají, ale za to vydatně a takřka denně prší. Déšť je přitom doprovázen častými bouřemi, které se vyznačují zejména prudkými poryvy větru typu smrští a nezvykle častými blesky. V noci je obloha mnohdy doslova v jednom ohni. Řada blesků si vybíjí svou energii i v samém okolí tábora. Asi 50m vzdálený strom je rozčísnut od koruny až po kořeny. Jedna jeho půlka stále stojí, ale druhá je rozmetána na cca 107
dvoumetrové třísky po okolí. Kvůli silné bouřce musel být přerušen i jeden úsek, což se snad v celé historii táborů ještě nestalo. Máme nové nerez kotle. Tábor vede Katel s osvědčeným triumvirátem Pavel, Matěj a Hříbek. DH „Údolí Králů - aneb Africká odysea“ vede po stopách známého cestovatele E.Holuba. Na táboře máme po předloňských zkušenostech poprvé vlastní týpko, které je využíváno k večerním násedům. Poskytuje nám i slušný útulek na poslední noc, po zbourání ostatních staveb tábora. Období 1998/1999 - Jestřába stále více a více vyčerpává jeho dlouholetá, těžká a vleklá nemoc. Ztrácí také podstatnou část svého již tak velmi oslabeného zraku. Přitom ale při našich návštěvách stále se zájmem komunikuje se všemi přítomnými a zajímá jej i dění v současném oddíle. Stále se chystá, že jednou dopíše i knihu o Dvojce. K tomu se již ale nikdy nedostal, když nás letos na přelomu roku (dne 23.ledna 1999) navždy opustil a vydal se na svou poslední životní výpravu. Ještě v r.1990 však tento Jestřábův nesplněný sen splnil alespoň ve stručném výpisu let 1941 až 1985 Dan, a to včetně výpisu táborů let válečných. Po Jestřábově odchodu mne pak požádal o doplnění zbývajících let oddílové historie, do současnosti. Plním tímto jeho přání a snad i ty tajné Jestřábovy tužby o zachování historie „Dvojky“ pro případné její další generace. Rozhodně vždy věřil, že se jednou najdou jeho následovníci a že v té či oné podobě bude oddíl žít i po dobu jeho oddílového důchodu. Poznámka autora: Toto jeho přání jsem se nakonec snažil i svou aktivní činností a prací pro oddíl již dlouhá léta plnit. To jak se mi to dařilo můžete snad posoudit i z těchto stránek a popisu další řady táborů, na jejichž provozu jsem se řadu dalších let i aktivně podílel.
Tábor 1999 „Jestřábova odkazu“- Letošní tábor je prvním táborem, kdy nebudeme po jeho skončení informovat o jeho průběhu Jestřába. Přesto jsme jej ještě stačili seznámit s tématem DH „Po stopách Rychlých Šípů“, o kterém bylo rozhodnuto již na podzim. Cílem DH bylo vypátrat co nejvíce informací o tvůrci známého hlavolamu „Ježka v kleci“ a jeho vztahu k Janu Tleskačovi. Na táboře bylo poměrně málo mladších účastníků, ale průběžně 6 až 8 členů PK dodalo táboru starého oddílového ducha, kdy každý byl každému kamarádem. Na konci tábora pak předává Katel vedení oddílu Pavlovi-/Haš/. Při převažování hochů na nádraží by se dle jejich zjištěné váhy dalo říct, že tábor většině gambusínům i spíše svědčil. Tábor 2000 „Hvězdopravců“- Tábor je posledním v tomto tisíciletí. Symbolicky tak uzavírá celou jednu epochu existence našeho oddílu tak úzce spjatou s osobností Jestřába. Je téměř neuvěřitelné, že ve vedení oddílu je generace, která již nepamatuje ani historické tábory pod Kriváněm na Zelené říčce, ani většinu tradičních Jestřábových vyprávěnd a dlouhodobých her. Přesto tábor probíhá stále v duchu „staré dobré dvojky“, včetně klasické DH s názvem „Hvězdopravci“. Odehrává se v době Rudolfa II.. I přes poměrně špatné počasí je celková atmosféra tábora dobrá, jeho průběh ale značně narušuje předčasný odjezd čtyř nováčků, po návštěvní sobotě v půli tábora. Tábor 2001 „Na plošině Palmira“- Tábor se koná opět na našem již tradičním tábořišti u Leopoldova. Je to již desátý tábor v lokalitě Novohradských hor a sedmý přímo na tomto místě. Před táborem nám sice někdo sebral všechny kulatiny ke stavbě kuchyně, týpí, brány a také stožár, ale vše se nám podařilo opět postavit, a to i včetně brány s obrovským pterodaktilem pod ní zavěšeným. Ten je také živoucím symbolem DH „Expedice Palmira“ do zapomenutého světa Whiteovy země, světa prahistorických ještěrů. Milan na tábor objednal i pracovníky hvězdárny, 108
a to i s plným vybavením. Při jejich příjezdu je ale úplně zataženo a blíží se bouře. Program se tak omezuje jen na promítání zajímavostí blízkého i z hlubin vzdáleného vesmíru v kuchyni. Pak prší skoro celý týden, ale poslední dva dny je opět krásně a tak tábor končí v záři slunečních paprsků. Po táboře předává Haš vedení oddílu Matějovi, s omlazeným PK - Sumec, Mravenec, Pštros, Kryšot. Tábor 2002 „Rodu Minamoto“- dostal své jméno podle legendy DH s názvem Japonsko, která vycházela z jeho národních tradic a dávných legend. Ještě před táborem si také každý z účastníků vyrobil keramickou jídelní misku z glazurované pálené hlíny a celou atmosféru tábora dokreslují i některé architektonicky ztvárněné táborové stavby /brána, sušák, latr/. Menší zpestření zaznamenává v tomto duchu i táborový jídelníček. Oblíbenou zábavou „mužstva“ je i střelba z nově zakoupených luků a očistná parní lázeň. Tábora se zúčastnila i celá garnitura nového PK. Tábor 2003 „Sucha“- Letošní tábor začal po prvních teplejších dnech chladnějším týdnem, ale pak to přišlo. Stálé teploty kolem 30oC a až neskutečné sucho. Za celý tábor pršelo jen asi 3x a z toho dva dny až při bourání. Vody je čím dál méně, ale pitné máme ve studni dost. DH s názvem „Duna“se odehrává na neznámé pouštní planetě. Vzhledem k počasí docela příhodně zvolené téma. Tábora se zúčastňují /na 14-dní/ poprvé i tygříci, kteří se pro malý počet členů nemají svůj vlastní tábor. V podkově je tak málo místa, že ke stavbě vůdcáku bylo nutné využít i hangár. Je vztyčen na bráně, jako skutečná dominanta tábora. K zajímavostem patří také evropsky pojatý semafor na latr, s nápisem „AN - NE“. Tak i oddíl vstoupil s ČR do EÚ. Tábor 2004 „Keltů“- Táboru se sice vyhnuly větší rozmary počasí, ale i tak byl jeho průběh rozdělen na dvě části. Velmi chladnou a deštivou první polovinu a velmi teplou polovinu druhou. V první půli se konala většina tradičních akcí. Ve druhé pak velká třiapůldenní výprava do Krumlova a závěrečný boj družin. DH „Keltský příběh“. K této hře si všichni vyrobili i svou zbroj /někteří i výstroj/. Po delší době se oddíl zúčastnil lesní brigády. Tábor 2005 „Ve světě Trifidů“- Tábor i oddíl vede stále ještě Matěj. DH s názvem „Den Trifidů“. Na táboře je jen 16 bodovaných. Poprvé v historii oddílu se na tábor nejede vlakem, ale autobusem od klubovny přímo na místo. Také se poprvé nestaví standardní táborová kuchyň, ale zvětšená stavba kuchyně je doplněná velkým hangárem, místo jídelny. Ta se využívá také jako denní zázemí při dešti, kterého bylo letos skutečně až dost. Po letech se opět stavěla fanda a opravdu se osvědčila. Je to také první tábor na jehož zajištění se po 30-ti letech podílí kromě Větříka i PK, zejména pak Kryšot. Tábor 2006 „Hvězdných nocí“- Od velikonoční „Robinzonády“ vede oddíl Aleš, ale stále ještě za vydatné pomoci staré osvědčené sestavy PK /Matěj, Kryšot, Mravenec a Vašek/. Doufejme, že jim to ještě nějaký rok vydrží. Legendu a program DH „Hvězdné války“ vede Qirk. DH je provázená „Dřevárnou“- samostatnou hrou ve zbroji. V průběhu celého tábora prakticky vůbec neprší i když hromy a blesky občas křižují oblohu. Na noc se ale vždy vyjasní a nebe plné hvězd až ohromuje svou hloubkou. Na táboře je opět jen asi l6 až 17 bodovaných. Přitom po táboře ještě několik starších hochů odchází do Roverů a nováčků je čím dál tím méně. Prakticky je získáváme jen z řad Tygříků. Tábor 2007 „S Asterixem“- Tábora pod vedením Aleše a Vaška, s přispěním Kryšota a Matěje (částečně i Mravence) se zúčastnilo tábora jen 12 řádných členů (vč.rádců), cca 4-6 starších a 2-5 členů vedení a PK. Průběžně tak bylo na táboře 18 až 20 členů oddílu. Tábor byl letos poprvé v historii oddílu jen tří týdenní. Z mladších a rádců byly sestaveny 3 hlídky do služeb a bez rádců pak i do DH. Ta probíhala tradičně od „Robinzonády“ pod názvem „Asterix a Obelisk“, s podtextem - Cesta kolem Galie. Také vstupní brána do tábora byla stylová, a to v dřevěné hradbě ze zašpičatěných kůlů, se spouštěcí mříží. Podařilo se opět i pouštění papírových balonů. Počasí na táboře bylo v celku průměrné, s chladnější první polovinou a vedry v jeho závěru, které vyvrcholily při bourání noční bouřkou s přívaly deště a silným krupobitím. Na zpáteční cestu pak musel dorazit náhradní autobus a ještě se stačila rychlíku pokazit 109
lokomotiva. Hoši pak přijeli jiným vlakem, do kterého přestoupili někde u Benešova, ale řádnému ukončení tábora již nic nezabránilo. Ještě před táborem proběhla i řada akcí ke 100-tému výročí Jestřábových nedožitých narozenin. Oddíl se pak v červnu zúčastnil prvního dne slavnostního střetnutí přátel JF ve Sluneční zátoce, kde u Jestřábova památníku zazpíval několik starších oddílových písní a uctil tak jeho památku. Druhý den ráno se odtud oddíl vydal i s Tygříky na plavbu po Sázavě na pramicích. Stará oddílová garda se, tak jako každoročně, vydala pod vedením Inži s Jéňou také na již tradiční výpravu na naše dlouholeté tábořiště na Zelené říčce. Tentokrát se ale zúčastnilo více jak dvacet bývalých členů oddílu a tak v plné táborové sestavě vzpomínalo nejen na svá klukovská léta zde prožitá, ale uctilo i vzpomínku na svého vůdce a staršího kamaráda Jestřába, který jim v oddíle dal to, co dnešní generaci již většinou chybí, a to touhu po prožití něčeho krásného, nevšedního a být přitom tím správným, obětavým klukem a i po letech dál zůstat všem dobrým kamarádem. Období 2007/2008 - Stav aktivně činného oddílu je skutečně tristní. Od zahajovačky se na oddílovkách schází tak asi 6 až 8 bodovaných. V zimních měsících pak také někdy jen 2 až 4. Příchodem několika nováčků je na jaře tento stav sice o něco lepší, ale stále to je na pováženou. Nabízí se proto opětovná úvaha o sloučení oddílu s Tygříky /kterých je o něco více/, ale ani vedení oddílu a ani vedení Tygříků s tímto řešením zatím nesouhlasí, a to ani pro případ konání jen alespoň společného tábora. Obávají se zejména nesourodého programu pro vlčata, ale s ohledem na nízký věk bodovaných členů ve velkém oddíle by to asi nebylo tak těžké skloubit. Pokud ale bude alespoň dostatek vůdců a PK pro zajištění programu v obou částech oddílu, tak se to dá ještě zvládat. Otázkou zůstává, jestli se je s tímto stavem podaří pro další léta také vychovat. Pro častou nepřítomnost vedení a PK na oddílovkách (kterých se většinou účastňuje jeden či dva jeho členové) se v průběhu období prakticky nekonají ani řádné „oddílové rady“. Své problémy a přípravu programu sice řeší na mimořádných schůzkách, ale většinou mimo klubovnu a bez přítomnosti nás starších. S výsledky těchto schůzek jsme sice na nejbližší oddílovce většinou ještě seznámeni, ale bez aktivní spolupráce se současným vedením oddílu již nejsme schopni ovlivňovat další chod oddílu a tím ani nést svůj, námi plně pociťovaný díl odpovědnosti na zachování oddílových tradic a ducha „DVOJKY“ dle našich a Jestřábových představ. Oddíl tak, kromě více činných členů, nejvíce postrádá staršího, ale ještě věkově bližšího spolupracovníka PK dlouhodobě a aktivně zapojeného do tvorby metodiky oddílové činnosti a jeho výchovných cílů. Přesto věřím, že se v případě potřeby najde někdo, kdo tak jako my pomůže i bez kormidla převést oddílovou loď přes nejhorší úskalí, která na své pouti potká a dovede ji do mnoha dalších let bohaté a záslužné činnosti, s řadou krásných táborů a že oddíl přes to vše zůstane i nadále Jestřábovou „DVOJKOU“.
Poznámka autora: Na základě výše uvedeného a s ohledem i na svůj věk, jsem se rozhodl ukončit po letech svou aktivní činnost v PK. I nadále se budu dle svých možností v maximální míře snažit spolupracovat s PK a budu-li o to požádán, budu i nadále spolupracovat i na řešení dílčích problémů, ale případné další osudy Dvojky, za které již nebudu cítit osobní odpovědnost bude muset řídit již někdo jiný. Přesto se budu snažit ještě pár let tuto oddílovou historii dopisovat a doufám, že mi bude umožněno završit ji ještě stým výročím založení oddílu. /Větřík/
110
Ukončení nájmu v Klubovně „u Věže“ V průběhu prázdnin také budeme muset opustit naší krásnou klubovnu „u Věže“, kterou užíváme již 13 let. Končí nám její dlouhodobý nájem, který nám před lety poskytli naši příznivci manželé Jašovi, ale o jejím obnovení již neuvažují. Po celou řadu let jsme s nimi vycházeli dobře a k oboustranné spokojenosti jsme klubovnu řádně užívali pravidelně udržovali a uklízeli a i jinak jsme si vážili jejich pohostinnosti. I to, že se současným vedením oddílu již manželé Jašovi nechtějí nájemní smlouvu prodloužit, něco o dnešním stavu oddílu napovídá. Rozhodně stoji k zamyšlení, že když lidé, kteří nám sami nabídnou svůj majetek k užívání a jistě by jej i dříve mohli využit lukrativněji, si to najednou rozmyslí. Jistě to není jen jejich touha po větším zisku (klubovnu nám také pronajímali za směšné částky. 10 let za 120Kč ročně a pak za 120Kč měsíčně). Rozhodně to bude smutné loučení i když se nám nabízí pravděpodobně možnost získání klubovny větší a asi i komfortnější, nebude už žádná tak stylově Jestřábovská. Tábor 2008 „Cesty Hobitů“- Na letošním táboře máme opět jedno poprvé. Odjezd na tábor je sice oficiálně stanoven na pondělí 30.června, ale všichni odjíždějí prakticky již v sobotu ráno na stavbu tábora s rodiči, a to vlastními auty. PK odjelo již v pátek. Tábor vede Aleš s Vaškem. Celého tábora se zúčastňuje jen 10 bodovaných účastníků. To stačí v DH na pět hlídek po dvou, doplněných do služeb opět rádci a členy PK. Zpět se jede tradičně vlakem. DH „Hobit - a neb Cesta tam a zase zpátky“. Cesta za pokladem má jen noční část. Po delší době pravidelných návštěv nedorazil na tábor Dan s Jendou K.. Období 2008/2009 - po táboře řeší Aleš a zejména pak Kryšot stěhování klubovny do nějakého nového objektu. Nejdřív to vypadá, že se budeme stěhovat do poměrně neutěšených prostor klubovny Na Zderaze, ale pak při náboru nováčků ve škole, v ulice Kořenského, nám byla nabídnuta poměrně slušná místnost v suterénu školy. Nová klubovna s rozměry 7x4,25 metrů je tak sice větší, a to i než naše stará dobrá klubovna a dokonce i ústřední topení, ale bude tu asi problém s jejím využíváním o nedělích, kdy je škola zavřená. Pokud by se tento problém přeci jen podařilo nějak vyřešit, tak by nám mohla poskytnout příjemné prostředí snad i na delší čas. Zahajovačka byla 10.září ještě v naší staré klubovně, stejně tak jako první družinovky, ale od 1.října jsme již v nové klubovně, která je od naší staré klubovny vzdálená jen pár metrů, a to v sousední ulici. Úprava nové klubovny dá ještě dost práce, ale rozhodně se dá již dobře používat. Oddílové členstvo je rozděleno do dvou družin, ale družinovky jsou zatím společné. Konají se celkem tradičně ve středu, ale oddílovky a výpravy jsou jednou za tři neděle. /To kdyby viděl Jestřáb, který nám nemohl odpustit 14-ti denní cyklus výprav./ Ale v současné situaci oddílu a s přihlédnutím k našim možnostem spolupráce s rodiči se to jeví jako poměrně rozumná změna, která by měla většině hochům umožnit alespoň slušnou docházku, zejména když se i oddílovky konají ve středu, v jednom termínu vyhrazeném pro družinovky. Zatím je to alespoň na současné docházce znát a to je zatím asi ta nejlepší zpráva. V tomto trendu proběhl sice celý podzim, ale tří denní Vánoční nadílky se zúčastnili s Alešem a Vaškem již jen tři bodovaní hoši. Na odpolední nadílku přijel ještě Dan a Jenda K. s Větříkem a na chvíli i Brent. To je ale na tak významný podnik skutečně málo. Vánoční výprava probíhala na chalupě u Pštrose, který tu byl i s Tygříky. Ti tak svou početnější účastí alespoň vyvažovali jinak skromnou výpravu oddílovou.
111
Jaro - 2009 Po novém roce se rozbíhá vše zase dle původních plánů až na jednu vícedenní květnovou výpravu, která musela být pro nedostatek zájemců změněna na jednodenní výpravu do Prokopského údolí. K činnosti se částečně vrací také Roveři, kteří také již od „Robinzonády“ připravují DH a zúčastňují se i větší části tábora. Tábor 2009 „Bratrstva oceli“ =střediskový= Tábor je veden jako střediskový, protože na rozdíl od předchozích návštěv některých ostatních oddílů střediska v minulých letech, se první půle letošního tábora přímo zúčastnil dívčí oddíl Sluníček. Nosný program obou oddílů byl z větší části oddělený, ale nástupy k vlajce a služby byly společné. DH /osudy lidí na zemi po celosvětové apokalypse/, s názvem „Bratrstvo oceli“. Tábora se zúčastnilo sedm nováčků. Celkem 13 bodovaných. S Rovery a PK to pak bylo průběžně přes 20 účastníků, což bylo s ohledem na minulé tábory poměrně dost. Počasí bylo velice deštivé, zvláště v první půli tábora. Na bourání se ale již poměrně vylepšilo a tak snad vnese trochu slunce i do nového období. Období 2009/2010 - Již najaře jsme řešili problém vedení oddílu, protože Aleš s Vaškem chtěli původně táborem s vedením skončit, ale zatím vedou oddíl dál. Vánoční Nadílka se koná 18.-20. prosince, asi 80km od Prahy, v hájovně „Na Dědku“ u Rožmitálu pod Třemšínem. Je to krásné místo uprostřed jižního výběžku Brdských lesů. Na „Vánoční nadílce“ se sešlo až 21 účastníků. Za vedení oddílu Aleš, Vašek a Matěj / který to celé zajistil a organizoval / a z PK Dan, Jenda K, Větřík, Brent, Katel a Pavel(Haš). Proti loňskému roku by se dalo říct až nečekaný obrat, ale jisté zlepšení docházky a dokonce i navýšení počtu členstva se projevovalo na všech akcích již od začátku období. Snad by to mohlo být dobrým znamením i do budoucna. Jaro - 2010 Na „Robinzonádě“ byla zahájena DH s názvem „Po stopách Dvojky“, která pak probíhala i na táboře. Celá DH se orientovala dle „Knihy o Dvojce“ a v jejíž duchu pak byly připravovány i úseky a další doprovodné akce. Tábor 2010 „Vzpomínek“ =střediskový= Tábora se tak jako i loni zúčastnil na jeden týden opět i dívčí oddíl Sluníček /tentokrát od druhého týdne/. Po tuto dobu byla také naše DH přerušena a pokračovala až po jejich odchodu na vodu, na kterou je náš oddíl také doprovázel na dvoudenní výpravě. V noci ale zrovna přišla snad jediná pořádná bouřka za celý tábor. Jinak po většinu tábora panovala až 30° vedra. Po ukončení výpravy byla v dalších dnech zakončena cestou za pokladem i DH, závěrečnou „cestou Vzpomínek“. Na táboře byla zřízena také sprcha se slunečním ohřevem. Tábora se tentokrát zúčastnilo 19 řádných členů /z toho 4 nováčci/ a cca 20 návštěv. Vašek čeká rodinu, ale i tak se zúčastnil stavby a posledního týdne, včetně návratu oddílu vlakem do Prahy. Tábor vedl Aleš s Martinem a Petrem N., kteří by se po táboře měli zapojit i do vedení oddílu. Tak by se problém nového vedení oddílu mohl postupně vyřešit snad i na další oddílová období. Období 2010/2011 - Do nového období vstupuje oddíl s několika neznámými. První neznámá se naštěstí vyřešila již ve středu 8.září na Zahajovačce, konané v klubovně „Ve škole“, kterou tak sdílíme již třetí období. Účast byla prakticky 100%. Ze stálých členů chyběl snad jen Dan, který má již někdy, po svých takřka 70-ti letech pravidelné činnosti, s docházkou menší problémy. Promítají se táborové fotografie a domlouvají se družinovky. Další problém může sice nastat s klubovnou, pokud dojde k očekávané rekonstrukci sklepních prostor školy, ale zatím se nic neděje. Náhradním prostorem by mohl být sice „Škuner“, středisková klubovna v Bělehradské ulici, kterou oddíl zbudoval pro „Vodní-Dvojku“, obnovenou Supem v 90-tých letech - odtud její název. /Pro oddíl to tehdy asi nebylo to nejlepší řešení, protože se tak rozbil nadějný tandem ve vedení oddílu, kdy oddíl vedl Milan Ž. a Sup byl jeho zdatným zástupcem/. Do Škuneru se ale zatím stěhuje dívčí střediskový oddíl „Sluníčka“ a tak je otázkou jak se to ještě všechno vyvine. 112
Vánoční nadílka se koná 17.-19. prosince opět, tak jako loni, v hájovně „Na Dědku“ u Rožmitálu pod Třemšínem. Tentokrát je snad ještě více sněhu než loni a tak Aleš, který přijíždí dříve má plné ruce práce s odklizením přístupu do hájovny a také s jejím zateplením /je asi -15°C/. Druhý den jde stále zima, ale krásný slunný den. Skupina převážně starších proto vyráží na Třemšín a ostatní zůstávají v hájovně aby ji připravili pro večerní program, uvařili a udrželi teplo domácího krbu. Večerní program pak sice probíhá v tradiční režii, ale tentokrát bez kytary a tak se nezpívají ani koledy. Pak se rozdávají dárky a Vánoční se pozvolna převaluje do třetího dne s návratem do Prahy. Vánoční nadílky se zúčastnilo, včetně tři členů vedení /Aleše, Martina a Péti N./ 17 aktivních členů současného oddílu. Ze starších členů přijíždí jen Větřík. Po dlouhých letech se tak Vánoční nadílky nezúčastňuje Dan a ani Jenda K. 13. ledna se také konal již 41. Sraz starších a bývalých členů „Dvojky“: Letos je tomu právě čtyřicet let, co se konalo první setkání starších a bývalých členů „Dvojky“, jako vzpomínková akce na oddíl, s kamarády, se kterými jsme v oddíle strávili někdy jen pár let a někdy i celá desetiletí, ale se všemi máme vždy na co vzpomínat. Tato každoroční tradice vznikla z původních „setkání starších“ bývalých členů zelené družiny, kteří se pak včele s Inžou a Jéňou domluvili s Danem a Jendou K. a s několika dalšími vrstevníky z celého oddílu a sešli se tak poprvé na celooddílovém srazu 13.1.1971 v Klášterní vinárně, aby zavzpomínali na krásné doby dětství, prožité v oddíle. Od tohoto prvního setkání v Klášterní vinárně, kterého se zúčastnilo něco přes 20 členů, se tato akce stávala postupně masovější, takže musela být přemístěna do větších prostor. Konala se tak postupně v restauraci U Kazdů v Karlině, v SOU na Zeleném pruhu a nyní se koná již několik let v bývalé Menze ČVUT v Thákurově ulici na Praze-6, kde se schází tak asi 60 až 80 bývalých členů Dvojky. Letošního 41.setkání se zúčastnilo 63 bývalých i současných starších členů oddílu. Poprvé se nezúčastnil Dan, který tento týden strávil na pozorování v nemocnici na Františku, kde byl hospitalizován pro opakující se zdravotní potíže.
Tento ilustrační snímek byl pořízen na jednom z těchto setkání, ještě i za přítomnosti Jestřába /uprostřed druhé řady vpravo, vlevo je Dan/, konaném v SOU na Zeleném pruhu, někdy koncem 90-tých let (přesný rok konání tohoto srazu nezná již ani autor snímku Dušan).
113
„Velikonoční robinzonáda“ se již několik let nekoná o Velikonocích, ale na přání rodičů o týden dříve nebo později, a to podle jejich termínu. Letošní Velikonoce padly až na jejich nejzazší termín a proto byla „Robinzonáda“ týden před samotnými svátky. Probíhala v Jizerských horách na jedné chalupě v Desné a jejím okolí. Byla na ní také tradičně zahájena i DH, s legendou zaměřenou nejen na hledání bájného pokladu Templářů, jedním z rytířských řádů v konci 14-tého století, ale i na pátrání po způsobu života a organizace jejich legendami opředeného řádu. I na pozdní termín bylo poměrně chladno, tři dny před výpravou napadl dokonce poslední sníh, ale ten pod náporem slunečních paprsků probouzejícího se jara zase rychle roztával a tak se výprava vcelku Hůl velmistra a Pečeť templářského řádu vydařila. Připravujeme se na tábor - během kterého musíme bohužel také opustit stodolu u Prušáků, kde míváme přes rok uložený veškerý táborový materiál. Snad se nám podaří zajistit alespoň jeho náhradní umístění v kůlně u lesáků na návsi nebo v menším přístřešku u Brojerů, se kterými zatím jednáme. Ti nám nakonec zajišťují také i kosení louky, potřebnou dopravu táborového materiálu a některé denní nákupy, ve svém kiosku v Leopoldově. Tábor 2011 „Po stopách Templářů =střediskový= Tábor vede opět Aleš a Martin, který vystřídal svého bratra Vaška i ve vedení oddílu. Na táboře je poměrně hojná účast; cca kolem 25 čl.oddílu /při 16-ti bodovaných, vypomáhají 4-mladší čl.PK za přispění šesti dlouhodobějších návštěv starších členů, zejména pak Matěje/. Koná se opět i s týdenní účastí Sluníček. Současná oddílová generace toto uspořádání tábora považuje již za zcela standardní. Na táboře pak probíhají všechny běžné táborové akce: DH, manévry, olympiáda, atd.. Staví se nová lávka k latru, kterou někdo podřízl a velké úsilí bylo věnováno i odvodnění bažinky na cestě pod prameništěm užitkové vody (u zdroje tzv.vodovodu). Za ztracenou Šopu u Prušáků se nakonec podařilo získat alespoň menší přístřeší k uskladnění táborového materiálu v první chalupě pod táborem u Vítků, ale podsady budeme muset uskladnit na našem uložišti s ostatním dřívím v lese. Počasí bylo jinak značně proměnlivé a celkově chladnější než jiná léta, ale zato byl 15.července nádherný úplněk, Jestřábem již na prvních táborech Dvojky tak obdivovaný a v mnohých kronikách také opěvovaný. Ze zcela jasné oblohy zaléval svit měsíčního kotouče celý tábor jasnou září a jeho nádherné okolí vystupovalo z hloubi tmavých hvozdů jako pod světlem reflektoru. Na závěr tábora se konala ještě vydařená výprava na Kamenec, proběhla cesta za pokladem, bourání a ukončen byl oddílovým pokřikem, v Praze - na Hlavním nádraží.
Nástup oddílu na táboře 2011 - po zapisování do táborových lejster / řazení podle počtu táborů /
114
Období 2011/2012 - Zahajovačka se koná první zářijovou středu / 7.9./, stále ještě v naší klubovně ve škole, v Kořenského ulici - na Smíchově. Nejistota s pronájmem klubovny se sice zatím úplně nevyřešila, ale její užívání máme přislíbeno na celý školní rok. Vyskytly se sice další menší potíže s jejím financováním, ale ty se za přispění Tygříků daří řešit. Od našich vlčat „Tygříků“ také přišli čtyři nováčci, kteří tak doplnili mírně prořídlý stav po odchodu několika starších hochů z družin do nečinného členstva, když se již na táboře dohodli /v historii oddílu již na několikátém pokusu/ o založení „Rowerské družiny“. Zatím ty předchozí pokusy neměly nikdy dlouhého trvání, ale na zahajovačce se sešli všichni a tak snad můžeme věřit, že to myslí opravdu vážně a že se jim tato bohulibá snaha přeci jen jednou podaří a Dvojka tak bude mít do budoucna zázemí pro všechny věkové generace skautů, kteří by jinak s největší pravděpodobností naše řady již asi brzo opustili. 28.října se konala výprava do kraje našich dávných výprav a táborů, a to v okolí Heřmaniček na základně místních skautů, v obci Břazina. Odtud to je jen přes blízký kopec k rybníku Mastník /pod osadou Peklo/ u kterého se tyto tábory v r.1929 a 1930 konaly. Snad i tato dávná vzpomínka zapůsobila na osud a nebo se snad zázraky ještě skutečně i dějí. Našla se totiž již 35 let ztracená historická „oddílová vlajka“. Přesto, že jsem ji celou tu dobu marně vymáhal od jejího posledního držitele Boba N., tak ji náhodou objevil až při stěhování v nějaké krabici s nádobím po babičce, kde byla použita jako výplň =aby to nechrastilo=!
Historická „Oddílová Vlajka“ „Tak nevím co máme začít zpívat, aby se našel i ztracený „oddílový zpěvník“ po Vítrovi ?“. Ten měl v opatrování po rozkolu oddílu v 70-tých letech Pavel H. a taky ho prý dal Jestřábovi v klubovně v Koperníkově ulici, ale nikdo od té doby zpěvník již neviděl. Po roce se blíží zase Vánoční nadílka. Nechci nikomu radit, ale byl by to třeba vhodný dárek... Další historické oddílové materiály jsou uloženy na přání Jestřába v PNP na Strahově, kde do nich může každý v případě zájmu po dohodě nahlédnout.
Vánoční nadílka se koná za účasti 12 členů oddílu a jednoho hosta /Tepee/, tak jako poslední roky,
již tradičně v hájovně „Na Dědku“ u Rožmitálu pod Třemšínem. První skupina jede na výpravu vlakem s Krdlíkem. Za nimi pak přijíždí ještě Aleš a Martin s Prezidentem a naším hostem z ústředí Junáka. Ze starších členů přijíždí i tentokrát jen Větřík. Večerní program byl zahájen v 18:00 hod tradičním poslechem Rychlých Šípů a Werichových anekdot. Následuje „Snění“, večeře /již také tradičně - řízky s bramborovým salátem/ a za zvuku koled i rozdávání dárků. Na Silvestra pak Matěj, Martin a někteří bývalí členové oddílu, pořádají zimní výpravu pod týpím - na naší táborové louce v Novohradských horách. Původně se jí měli zúčastnit i starší roveři, ale ti nakonec nedorazili. Škoda jen, že se kvůli této výpravě údajně nezúčastnili ani naší Vánoční nadílky. Od února přebírá po Alešovi vedení oddílu Martin, bratr předchozího Alešova zástupce Vaška, který jej také po jeho ukončení činnosti na tomto postu vystřídal a velkou měrou se tak zasloužil i o to, že Aleš, který chtěl původně odstoupit z vedení oddílu již s Vaškem, vydržel ještě skoro další dva roky a předává tak oddíl Martinovi v poměrně dobrém stavu i když s minimální členskou základnou. Na oddílovkách a výpravách se včetně vedení schází něco kolem 10-12 chlapců a to je na nějakou rozvinutou a bohatou činnost opravdu málo.
115
Velikonoční Robinzonáda probíhala tak jako loni opět v podhůří Jizerských hor, tentokrát ale v Jesenným, na chalupě místního TOM. Na Robinzonádě byla tradičně zahájena také i letošní DH „Útěk ze Sibiře“. Byla to také poslední výprava, s jejímž průběhem jsme ještě mohli informovat i Dana, který byl v té době již velmi vážně nemocen a svou dlouhou pouť oddílovým životem ukončil v předvečer svých 85.narozenin, když 1.května své poměrně vleklé nemoci podlehl. Poslední rozloučení s Danem
pak proběhlo 9.května ve velké obřadní síni na Olšanech, za velké účasti současných i bývalých členů oddílu všech generací. I přes tuto smutnou událost ale oddíl žije dál, a to zejména pak přípravami na výpravu se splouváním Berounky na pramicích a blížící se tábor. Tábor 2012 „Bouřných nocí“ =střediskový= Na stavbu tábora odjíždí opět předběžná výprava, starších členů a několika rodičů, auty. Ostatní účastníci jedou, pod vedením Martina, vlakem do Kaplic, kde po několika letech opět staví rychlík. Odtud pak autobusem do Leopoldova. První dny tábora je velice teplé, slunečné počasí s každodenními silnými bouřkami, které pak zejména v nočních hodinách řádí plnou svou sílou. Noční nebe je v jednom ohni. Ve třetím týdnu tábora se ale prudce ochlazuje a často prší. I tak v tyto dny probíhá táborová olympiáda, manévry a DH se blíží ke své závěrečné cestě za pokladem. Tábor přitom probíhá ve velmi dobré pohodě a dalo by se říct že i ve starém oddílovém duchu. Tomu v nemalé míře jistě přispívá i hojná účast všech roverů a řady dalších starších členů PK, kteří se v plné míře, na rozdíl od předchozích táborů, zapojují do služeb a to je znát nejen v kuchyni, ale i na průběhu celé služby, a to zejména pak na mladších chlapcích, kteří se tak necítí bezradní a opuštění ani v některých krizových situacích, které služba v kuchyni často přináší. Celého tábora, či jeho podstatné části, se tak zúčastnilo sice jen 12 mladších hochů /zařazených do družin i v období/, ale celkem pak 25 členů, včetně i jinak aktivních členů PK a roverů. Poprvé byli na táboře: Docent, Jindra, Lukáš, Štěpán (kteří přišli od Tygříků) a nováčci Bosák a Jaguár. Delší návštěvy: Větřík, Kryšot, Jonáš, Vlk, Indy. Na kratší dobu pak ještě přijeli: Brent, Sumec, Vašek, Petr (Péťa) a Niki. Období 2012/2013 = poslední období již 100-leté historie a nepřetržité činnosti našeho oddílu „2.skautského chlapeckého oddílu Praha“. Založení oddílu se datuje od jara 1913, kdy se sešla skupina několika chlapců, kteří pod vedením rádce Vaška Jelena založili skautskou družinu Skokanů (pozdější družina Jelenů) a kdy po sloučení s družinou Kamzíků br.Dr.Charváta, v srpnu tohoto roku, byl položen i základ budoucí „Dvojky“. Za 100 let své nepřetržité činnosti pak oddíl absolvoval i stejný počet táborů i když někdy s většími či menšími problémy. V r.1914 byl místo původně připravovaného stanového tábora jen tábor putovní a ten byl z důvodu mobilizace 26.7. ještě i předčasně ukončen a v r.1915 se v důsledku odchodu Vaška Jelena na frontu tábor vůbec nekonal (jen několik hochů bylo na dívčím táboře jako instruktoři). Po prvním týdnu byl pak v r.1940 předčasně ukončen i tábor Psanců, a to na základě zákazu táboření vydaného K.H. Frankem, ale další tábory se pak již přes veškeré problémy a hrozby, v období obou světových válek, konaly. Někdy byly sice ve svém běžném programu značně okleštěny, ale přesto to byly tábory plnohodnotné, krásné a pro řadu oddílových generací nezapomenutelné. Protože se pak první tábor družiny Skokanů konal již v létě r.1913, tak ten letošní je již i s tím jedním vynechaným v r.1915, opravdu stým v řadě. Názvy a „znaky“ jednotlivým táborům začal dle zachovaných písemností staré Dvojky dávat až Jestřáb a tak jsou tyto znaky táborů i v příloze této knihy také uvedeny až od r.1925. Posledním je pak znak tábora r. 2013. I když ale máme konec toto období ještě před sebou a i tábor nás také teprve ještě jen čeká, věřím, že bude nejen důstojným zakončením tohoto období, ale snad i významnou tečkou za celou dosavadní 100-letou historií našeho oddílu. Do dalších let života našeho oddílu bych pak chtěl za sebe i za celé generace svých předchůdců a vrstevníků, popřát bohatou a zajímavou činnost, aby i další generace mohly na oddíl vzpomínat jako zvláště pak my, kteří jsme prožívali ty roky své aktivní činnosti v oddíle po boku Jestřába, který do našich duší a vzpomínek uložil to, co v nich zůstává uloženo po celý náš další život, jako krásný čas plnohodnotně prožitého chlapectví s dobrými a věrnými kamarády. „ J e s t ř á b e - díky “ 116
Výprava starších členů oddílu, z let 50-tých a začátku 60-tých, v roce 2012 na tábořišti v Tatrách „Na Zelené říčce“ - na Slovensku u Pribyliny
Poznámka autora: Velkým přáním Jestřába bylo“ dožít se tohoto 100-letého výročí oddílu“, ale i když, mu toho nebylo dopřáno, doufám, že je tu dnes v duchu s námi. Tímto také považuji slib daný Jestřábovi, že se vynasnažím udržet existenci a činnost oddílu až do tohoto výročí za splněný. Jeho druhým velkým přáním bylo také ještě dopsat jím započatou „Knihu o Dvojce“, kterou již on sám ale dokončit nestačil a proto jsme se s Danem snažili alespoň stručně zapsat to zásadní z dění v oddíle, tak, jak jsme to k tomuto dni zaznamenali v průběhu těch dalších let. Nakonec se jejího vydání nedočkal ani Dan, ale i on považoval stým výročím založení oddílu, jeho „Jestřábovskou éru“ za uzavřenou a proto i s jeho vědomím /jako jednoho z autorů a hlavního iniciátora tohoto počinu/ uzavíráme s tímto výročím i původně Jestřábem započatou „Knihu o Dvojce“ a bude již jen na dalších generacích, jakou knihu o oddíle bude psát jeho život dál. v Praze 13. 1. 2013
117
Naše KLUBOVNY : 1913 - První schůzka skupiny Skokanů (později družiny Jelenů) se konala na jaře 1913, a to na cestičce za Malostranskou sokolovnou. Brzy nato se pak podařilo získat i naší první klubovnu v Říční ulici. Zde byl také položen, po sloučení družin Jelenů a Kamzíků (bratra Charváta) i základ našeho 2.oddílu. 1913 - do konce roku v Říční ulici „tehdejší Praha III“ Na Kampě 1914 - až do let 20-tých v Letohradské ulici na Letné 1917 byly některé schůzky konány v restauraci „U Choděrů“ /pro nedostatek topiva v klubovně/. S koncem „staré Dvojky“ přišel oddíl i o svou klubovnu a tak se schůzky konaly v místnostech „ dřevěné vojenské stavby “. „Skautského domova“ na Petrském náměstí 1926 – 1930 na Belkrédce sklep „Obránců míru 5“ září 1926 až srpen 1930 / zejména pak pro družinové schůzky a některé další oddílové akce byly v té době přechodně využívány i místnosti v objektech / u Rigráku a na Čechii - na Vinohradech a ve Věži - u Jiráskova mostu. 1930 – 1934 Na Petráku září 1930 až prosinec 1934 1935 – 1937 Na lodi „Děčín“ u Čechova mostu leden 1935 až březen 1937 1937 Na Kampě „Říční ulice“ duben až prosinec 1937 1938 – 1940 Ve věži „Jiráskův most - Smíchov“ prosinec 1937 až listopad 1940 1941 U Grošáka „Maltézské náměstí“ jaro až podzim 1941 / podzim 1941 až 1942 bez klubovny - s výjimkou natáčení RŠ - v „Černé Růži“ Ve Školské ulici „budova Č.K.T.“ podzim 1942 až léto 1943 U Nedvědů „Štěpánská ulice“ září 1943 až leden 1944 V mlékárničce „Chotkovy sady“ leden 1944 až květen 1945 Ve věži „Jiráskův most - Smíchov“ květen 1945 až prosinec 1948 U Grošáka „Maltézské náměstí“ leden až říjen 1949 Radlice - v Domečku „hřiště DTJ“ říjen 1949 až listopad 1951 Radlice - ve Srubu „v zahrádkách“ listopad 1951 až únor 1958 / podzim 1956 - jaro 1957 „U Rohlíčků“- zděný domek býv. správce hřiště, při nutné opravě našeho srubu / 1958 – 1967 Radlice - na horním hřišti „šatny“ únor 1958 až únor 1967 / jaro až podzim 1967 bez klubovny. Schůzky se konají v několika agitačních střediscích, pak asi měsíc v TJ-Meteor P-8 a v malém krámku U Pergamentky - v ul. u Dana. Nakonec v agit.stř.- ul.Jugoslávská / 1967 – 1968 V Jugoslávské ulici „Vinohrady“ podzim 1967 až leden 1968 1968 – 1970 V Hodkovičkách „srub.domek“ leden 1968 až září 1970 1970 – 1971 Na Vyšehradě „stř.domek PO“ září 1970 až leden 1971 1971 V Jugoslávské ulici „Vinohrady“ leden až listopad 1971 1971 – 1978 U Grebovky „ul. Koperníkova“ listopad 1971 až listopad 1978 / od prosince 1978 až do konce r.1980 jsme bez klubovny - schůzky se konají v ZK-Tesla v Čáslavské ul..
1942 – 1943 1943 – 1944 1944 – 1945 1945 – 1948 1949 1949 – 1951 1951 – 1958
Po přechodu oddílu k TJ.Praga pak v Žitné a také Ječné ul. 42, kde máme uložený odd.materiál. Vánoční nadílka a některé další nedělní akce se konají i nadále v Čáslavské ul. na Vinohradech / 1981 – 1985 Na Chmelnici „dřevostavba v zahr.“ leden 1981 až léto 1985 1985 – 1994 V pekárně „P-3 Cimburkova ul.31“ září 1985 až září 1994 1994 – 1995 V Trojce „Kulturní stř.Praha-3“ září 1994 až listopad 1995 1995 – 2008 U věže „Domek - P.Š.ze Semčic 16“ prosinec 1995 až srpen 2008 2008 – . . . . ZŠ-Kořenského „školní sklep“ září 2008 . . . .
První nám známý výčet našich kluboven, počínaje r.1926, vypracoval Jestřáb (ve Vánočním sešitě 1978). Ten pak později doplnil v 80-tých letech Dan a v r.2012 Větřík.
Naše tábory „staré DVOJKY“ rok 1913 – 1925 1913 - U Pelíškova mostu (na Sázavě), 1914 - Putovní, /1915 se nekonal/, 1916 a 1917- U Županovic (na Vltavě), 1918 a 1919 - U Pelíškova mostu, 1920 a 1921 - U Letošitic (na Vltavě), 1922 a 1923 - U Příběnic (na Lužnici), 1924 a 1925 - U Velešína (na Malši).
„nové DVOJKY“ rok 1925 - 2013 První tábor pod vedením Jestřába „V zátoce neznáma“ byl ještě táborem 34.oddílu, stará Dvojka měla tábor vlastní.
1925 - V zátoce neznáma
1926 - Mohykánský
1927 - Svazu třinácti
1928 - Zelené příšery
1929 - Na Bobří řece
1930 – Smůly
1931 - Ve Sluneční zátoce
1932 – Úplňku
1933 - Dvacáté míle
1934 - Třinácti orlích per
1935 - Bez Vytrvalce
1936 - Modrého stínu
1937 – Zpěvu
1938 - U Sinovíru
1939 – Ohňů
1940 – Psanců
1941 – Věrných
1942 – Alvareze
1943 - Zlatého údolí
1944 – Strachu
1945 – Svobody
1946 - U Krumlova
1947 – Přátelství
1948 - Se sedmičkou
1949 - Pod Kriváňom
1950 - Na Zelené říčce
1951- Pod hlídkovou skalou
1952 - Černého delfína
1953 – Práce
1954 – Dešťů
1955 – Nesnází
1956 - Zpívajícího ještěra
1957 - Kon-Tiki
1958 - V Jezerní kotlině
1959 – Změn
1960 – Áček
1961 - Modrý tábor
1962 – Slunce
1963 - Žhoucích dnů
1964 – Mladších
1965 – Návštěv
1966 - S kamerou
1967 – Střídání
1968 - Velkých vod
1969 - Jasných hvězd
1970 - Slunečního kamene
1971- Na Ostrově pokladů
1972 – Kytar
1973 – Hub
1974 – Harcovníků
1975 – Rozkolu
1976 - Nové generace
1977 - Neznámé civilizace
1978 - Dobré pohody
1979 - Šerifa Flanagana
1980 – Záplav
1981 – Všech
1982 - V nejistotách
1983 - Dvaatřiceti
1984 - Nového totemu
1985 - Na jiném místě
1986 - S medvědem
1987 - Pěti cest
1988 - Tří epoch
1989-Ve znamení Atlantidy
1990-Na Velikonočním ostrově
1991 – Loučení
1992 - Na novém světě
1993 - Koruny České
1994 - Bílého slona
1995 - Bojovníků Bororo
1996 -Ve stínu Manhanttanu
1997 – Povodní
1998 – Bouří
1999 - Jestřábova odkazu
2000 – Hvězdopravců
2001 - Na plošině Palmira
2002 - Rodu Minamoto
2003 – Sucha
2004 – Keltů Všechny předchozí tábory byly ryze oddílové i když některé z nich byly již i v devadesátých letech také navštěvovány i dívčími oddíly našeho střediska. Od roku 2009 jsou ale i tyto „týdenní návštěvy“ zapojovány do běžného dění tábora, a to vč. služeb, her, DH...
2005 - Ve světě Trifidů
2006 - Hvězdných nocí
2007 – S Asterixem
2008 – Cesty Hobitů
2009 - Bratrstva oceli
2010 – Vzpomínek
2011- Po stopách Templářů
2012 - Bouřných nocí
= Střediskový =
= Střediskový =
= Střediskový =
= Střediskový =
2013 - 100. tábor s Dvojkou
