Svátky slunovratu Kroky Příběhu v závěru předchozí kapitoly vedly do Parletu. Přišel tam po silnici od Varweddy. Je unavený jen trošinku a boty zdaleka neprošlapal. Koneckonců náš Příběh je ještě velmi mladý. Proklouzl rušnou Severní branou a rázem se ocitl přímo ve Starém městě, historickém jádru Parletu. Město, který z něj postupem času vyrostlo, roztahovalo šlahouny nových ulic především jižním a západním směrem. Severní část si z těch dob zachovala původní hradby i výsadu být domovem zámožnějších měšťanů, zkrátka lepší adresou. Příběh se však nezastavil ani aby si u kašny osvěžil tvář vodou, tryskající z pootevřených lastur perlorodky nesené ve vztažených rukou mořské panny. Neochvějně pokračoval na jih, stoupal na mírné návrší uprostřed města, korunované hradbami parletské Citadely. Obešel pevnost a vmísil se mezi trhovce, nabízející své zboží na Zelném trhu. S jistou námahou se propletl mezi hejnem štěbetajících konvalinkovských slepic, zdálky se vyhnul stánkům rybářů z Kirdenu a rozšlápl několik rozsypaných jahod plotovískovského zahradníka Zikmunda Onše. Příběh opustil trh a s úlevou vklouzl do uliček Bernova, čtvrti patřící obchodníkům. Už jen několik zatáček a ocitl se na začátku ulice, kde plechová cedulka krasopisně hlásala: „Kaštanová�. Příběh vykročil jejím středem. Pohledem klouzal po průčelích, která jej zvolna míjela. Domovní znamení mu přátelsky kynula na pozdrav. Třínohá kočka podlézavě mrskla ocasem, Modrý medvěd bohatýrsky zařval, Zlaté váhy důstojně setrvaly v rovnováze. Kaštanová byla ulice z lepší společnosti. 51
Před jedním z domů se Příběh zastavil. Znamení nade dveřmi zpodobňovalo dvě dračí hlavy, jednu mrtvou, uťatou a druhou živou, chrlící oheň a síru. Dům byl jednopatrový, s bílou fasádou a konci trámů čnícími do ulice. Okna v patře zastíraly tmavé závěsy, ale ta přízemní zela dokořán. Zevnitř se ozýval hovor, zanikající v nepravidelném skřípění obřích šroubů. Průvan odtamtud přinášel vtíravý odér fermeže a ostrý pach horkého kovu. Příběh zvědavě stiskl kliku, pootevřel masivní dveře a vklouzl dovnitř. Ocitl se v tiskařské dílně. Zády ke dveřím se nad pultem skláněl dobře oblečený muž a něco vysvětloval zavalité hobitce, balancující vedle něj na vysokém štokrleti. Skřípot vydávaly dva lisy, hlasy patřily několika lidem, kteří je obsluhovali a nanášeli barvu. Příběh zamířil k pultu, obešel jej a zvědavě si prohlížel potištěnou stránku. „Až potud nechejte plnou šířku, potom se text začne sbíhat,� říkal právě ten muž. Popadl tužku válející se opodál a hned začal suverénně čmárat do stránky, jíž vévodí výjev z jakéhosi maškarního procesí. Zatímco kreslí, prsty druhé ruky bubnuje do desky stolu. Přes robustní postavu a začínající bříško působí vitálně, ruka se po papíře jen jen míhá a s jistotou architekta pokrývá papír rovnými tahy. Tvář s těžkými rysy, váčky pod očima a několik rudých žilek prosvítajících na tvářích prozrazují, že tento člověk si vždycky s životem srdečně podával ruku. Tam, kde se šikmé tahy protínají, vytancuje tužka v jeho ruce ostré staccato. „Do špice dejte lístek nebo hvězdičky nebo nějakou takovou kravinu,� praští konečně s tužkou a natočí papír stranou, aby si jej hobitka mohla lépe prohlédnout. Vzhlédl, šedýma očima zavadil o Příběh. „A co ty tu chceš?� zamračil se pan Manuci. „Nepředbíhej!� Příběh se tiše vzdálil. Hobitka, se kterou pan Manuci hovořil, se jmenuje Kulička a v jeho nepřítomnosti je vládkyní dílny. Dalšími stálými zaměstnanci tiskařské dílny „Druhá hlava� jsou: hobitka Elanor (korektury), elfka Simanor (grafika, rytecké práce), Martis a Vilík (práce u lisů, sazeči), 52
Stefan (barvy) a Derek (jednání se zákazníky, reprezentace dílny). Poněkud mimo tuto hierarchii stojí elf Dr. Phoenix Drake, Mg., účetní a Manuciho pravá ruka při obchodech tmavších odstínů. Vyprávění Příběhu se v některých pasážích přesouvá do rukou Stefana Urse. Poznáme je podle toho, že se v nich často objevuje slovíčko „já�, případně „jsem�, a to aniž by se nutně jednalo o přímou řeč.
Helmut Kodyn Helmut Kodyn se ocitl v úzkých – nedávno přišel o své hlavní odbytiště∗ a jeho zbývajícímu majetku hrozí exekuce. K dovršení všeho neštěstí u něj zároveň uvízla umělecká díla nezanedbatelné hodnoty – tři obrazy, shodou okolností před časem zcizené z jednoho panského domu v Yarwaře. Kodyn by se jich – přirozeně – velmi rád zbavil, ale v danou chvíli není nikdo z jeho kolegů – přirozeně – ochoten za jeho kůži nastavovat tu svou. A tak ony tři obrazy, zabalené do vrstev hrubého plátna, stále čekají u Kodyna ve sklepě. Čekají na exekutory. Pan Manuci si kvůli tomu dělá starosti. Do Kodynova sklepa totiž obrazy cestovaly právě z jeho dílny; nejednalo se, pravda, o obchod tak černý jako pleť Dr. Drakea, ale k šedi tolerované zákonem měl rozhodně daleko. Dost daleko na to, aby to rušilo páně Manuciho spaní. Zavolal si proto tři ze svých zaměstnanců – Phoenixe, Stefana a Martise – a dal jim úkol: tajně proniknout do domu Helmuta Kodyna a změnit nebo zničit záznam v účetních knihách, dokládající nebezpečnou transakci. Akce „Čisté ruce� připadla na noc ze čtvrtka 4. června. Bez nadsázky se dá říci, že dopadla katastrofálně. Lidem pana Manuciho se sice podařilo proniknout do domu a zmocnit se knih, ale nešťastnou náhodou přitom vzburcovali i Kodyna. V krátké přestřelce, ∗ Kterým
byly, jak jinak, Vraní hory.
53
ke které došlo na dvoře, Martis obchodníka a jeho dva tovaryše dočista zastřelil. K tomu se ještě nachomýtli dva bezdomovci, kteří byli humánně posláni do říše snů dávkou fisstechu mnohonásobně překračující bezpečnou mez. Při zmateném ústupu nakonec utržil vážné zranění i Phoenix, a to dokonce od svých vlastních kolegů.∗ Jeho kupánům se sice podařilo Emrys zpytuje svědomí: dostat jej včas do nemocnice, ale Já vím, že jsem chtěla postavu diametrálně dílna pana Manuciho se bude muset odlišnou od Emrys, ale na hezkou dobu obejít bez účetního. za noc jsem zabil Zcizené obchodní záznamy ještě 3 lidi - neříkám nevinné, ale rozhodně téže noci lehly popelem v krbu ne nepřátele. Aspoň mám nic netušícího alchymisty Jokedita jistotu, že to nebude druhá Emrys. Konečně, Eimse. jsem SICCO.
♠
Zdravá opatrnost Ráno se kolem svých písmenek točila jenom Kulička; na můj dotaz, jestli je šéf u sebe, odpověděla kladně, ale podotkla taky, že dneska je nějakej divnej, od rána nevystrčil hlavu ze dveří a odmítá jí zadat jakoukoliv další práci. Zatvářil jsem se nechápavě; přece se před Kuličkou nebudu šířit o tom, jak jsme to včera zpackali. Zvlášť když si teď budu muset popovídat s Manucim. Zaklepal jsem a uctivě čekal. „Stůjte! Kdo je?� ozval se z pracovny šéfův hlas. Kulička rozhodně nepřeháněla. „Stefan. Můžu dál?� snažil jsem se znít jako já sám. Chvíli bylo ticho. Zaslechl jsem, jak dole bouchly dveře. „Tak jo. Pomalu otevři a vejdi tak abych na tebe viděl.� Učinil jsem tak – a hleděl přímo do ústí natažené kuše. ∗ Od
nikoho jiného by to ani nešlo. Všichni ostatní tou dobou už byli buď mrtví, nebo strašlivě sjetí.
54
„JEJDA!� zařval jsem.∗ Ale to už se zbraň sklonila k zemi, cvak, povolila tětiva. „Promiň,� řekl Manuci unaveným hlasem a pokynul mi k židli. „Musím teďka dávat docela pozor.� Kuši nevšímavě odložil na okraj stolu a místo toho se vytasil se dvěma skleničkami a flaškou čehosi zlatavého. Napili jsme se. „Viděl vás včera někdo? Co to ten Phoenix prováděl?!� „Ne, snad ne. Stalo —� V tu chvíli mě šéf gestem zarazil. Bezhlučně postavil skleničku na stůl a přiložil ukazováček ke rtům. „Pšš.� Zespoda se někdo blížil, a soudě podle dupotu bral schody po dvou. „Dělej – za dveře!� sykl Manuci a drapl kuši. Sotva jsem stačil zapadnout za futra, ozvalo se zabušení na dveře. Zaregistroval jsem, jak klika klesá a zase se zvedá, jak se dovnitř vrhá jakási postava a pak. . . . . . pak se Elanor válí na zemi, rukama si kryje hlavu a na píď od ní se v podlaze chvěje šipka z kuše. Zpoza stolu se vztyčil Manuci, v obličeji bílý jako křída. „Elanor!! Seš v pořádku?� Elanor mrkla jedním, pak druhým očkem, opatrně se postavila na nohy a oprášila si kolena. „No. A vy, pane?� Manuci vypadal, že je zralý na mrtvici. „Dáš si něco k pití? Určitě jo, co. . . � Vylezl jsem zpoza dveří. Elanor na mě vrhla zmatený pohled. „Co se stalo s Phoenixem? Pane? Někdo ho strašlivě zřídil, viděla jsem ho v nemocnici. . . � ∗ Doufám,
že tohle Stefanovi nikdo nespolkl. Tento výkřik má jistou historii – původně Stefan zvolal něco jako „krucipísek�, což – a obecně měkkost nadávek a zaklení, vypouštěných z úst dobrodruhů – bylo Příběhu nemilosrdně vytknuto jedním z kritiků. Toto poučení přineslo plody, jak se lze přesvědčit například v první a několika posledních kapitolách. Zde umístěné „krucipísek� bylo vystřídáno mnoha vulgárnějšími variantami, až se ustálilo na této něžné literární brutalitě.
55
Manuci na mě významně kývl. „Stalo se to tuto noc. Měli jsme nějakou práci v jednom domě a když jsme na konci oknem prch — odcházeli, přihodila se ta nehoda. Ehm.� Manuci zavřel oči, asi aby se ovládl. „Phoenix šel první, já za ním. Asi byla nějak blbě zaseknutá kotvička, nevím, nebyl čas to kontrolovat, možná se uvolnila jak jsme otvírali okno. Ehm,� zhluboka dýchejte, šéfe, „takže když došlápl na zem a já začal lézt za ním, kotvička se smekla. Uskočit už nestačil, spadl jsem přímo na něj. Tak nějak to bylo. Oficiální verze je, že ho nějací rasisté zmlátili v hospodě U prasečí hlavy. Martis na to má i nějaké svědky. Ehm.� Manuci do sebe kopl panáka. „Jak je na tom?� zeptal se pak Elanor. „No, asi to přežije. Ale dost dlouho si poleží. Polovinu dredů má v čoudu. Hrozně mě to vyděsilo.� „Chápu,� prohlásil dutě Aldus. Už se trochu vzpamatoval. „Teď pozorně poslouchejte, oba. Stefane, říkal jsi že tu verzi s hospodou jste udali i v nemocnici? Toho se budeme držet. Knihy jsou pryč. Máme docela slušné šance z toho vyklouznout, ale dávejte pozor, co se děje kolem. Jestli se tu bude ometat někdo podezřelý, vyptávat se na věci, do kterých mu nic není – okamžitě hlásit, jasné? A teď radši běžte. Dělejte co vám řekne Kulička, jenom ať mi sem nikdo neleze.�
Pohřby a popravy Když jsem asi kolem třetí odpoledne dorazil z univerzity zpátky do dílny, bylo tam už podstatně živěji. Obě mašiny jely na plný zápřah, Kulička o něčem diskutovala se Simanor a Derek kontroloval právě vytištěné listy. Zamířil jsem k němu. „Ahoj.� „Nazdar,� mávl rukou a začal se hrabat v papírech. Chtěl jsem jej minout, ale zadržel mě. 56
„Počkej. Manuci povídal, že se Manuci na Kodynův pohřeb složil jistou částku dneska koná pohřeb nějakého oba společně se svými zachodníka, a bylo by dobré kdyby se městnanci „dělal jako by nic�. . . tam někdo od nás ukázal. Už jsem o tom říkal Elanor a ta souhlasila, Martis: Drsný chladný obchodník. jestli se chceš přidat, dali jsme si sraz po šichtě tady.� „Já. . . jasně. . . samozřejmě půjdu.� Derek ustal v práci a chvíli na mě pátravě hleděl. Když jsem se neměl k další řeči, pokrčil rameny a sklonil se zpět nad stůl pokrytý listy. Cestou ke hřbitovu jsme příliš nemluvili. Pokradmu jsem pohlédl na Dereka a na Elanor. . . co si asi myslí? On asi žasne co si to Manuci usmyslel a marně přemýšlí kdy jsme s tím člověkem, Helmutem Kodynem, měli co do činění. A ona. . . radši jsem tu představu vytěsnil z hlavy. Všechno se to seběhlo tak rychle – v jednu chvíli šlo jenom o přepsání pár řádků, vzápětí o život. Samozřejmě, věděli jsme od začátku že nesmíme zanechat svědky, ale takhle to přece nefunguje, že? Ono se totiž nemusí nic pokazit, na žádná krajní řešení s trochou štěstí nedojde, a ve chvíli kdy na něco kývnete doufáte že to prostě nějak dopadne. Nějak jinak. Takhle rozhodně ne. Zprvu jsem ani nepostřehl že v ulicích je neobvykle živo a rušno. Můj krok se zpomalil, někdo do mě zezadu vrazil. . . Elanor s Derekem zmizeli v neznámu. Byl jsem Soudném rynku a proud lidí zhoustl v dav, který postupoval jedním směrem. Stoupl jsem si na špičky a snažil se zahlédnout dění před sebou. Ale! Vypadalo to, že dnes se bude v Parletu popravovat, a to hned dvakrát. Smyčky se v mírném větru líně pohupovaly. Nad náměstí se vzneslo zavíření bubnů a lidé potichli. Na popraviště po krátkých schůdcích důstojně stoupalo několik osob – kat, asi pět uniforem městské Hlídky, potom dva soudní úředníci. Jeden v uniformě opět několikrát udeřil do bubnu, a začal se číst rozsudek. „Na vědomost se dává že dnešní noci byli dopadeni dva podezřelí z vraždy obchodníka Helmuta Kodyna a jeho zaměstnanců. Byvše 57
zajištěni přímo na místě činu, uvrženi do vazby a křížovému výslechu podrobeni, ke všemu se doznali.� Naslouchal jsem tomu proslovu a nemohl věřit vlasním uším. O kom to mluví? Martis! Ráno nebyl v práci!! Matně jsem zaznamenal že se lidé začínají opět trochu strkat a někam ukazovat – k popravišti se blížila vězeňská kára se dvěma otrhanými postavami v poutech. Poznal jsem je okamžitě, ke své úlevě i zděšení. Kdepak Martis, oni vrazi nebyl nikdo jiný než ti dva nuzáci, o které jsme na dvoře nedopatřením zakopli! „A proto budou za zločin trojnásobné vraždy na hrdle potrestáni,� zakončoval hlasatel krátký proslov. Kárka mezitím dovrzala až pod šibenice a oba odsouzení byli pacholky vystrkáni nahoru. Díval jsem se jako z velké dálky, jak jim kat nasazuje oprátky. Trvalo to nesmírně dlouho. Potom znova zazněl buben a stoličky byly podkopnuty. Chvíli nato se opět ozvaly hluboké pomalé údery a na náměstí vyjel pohřebí vůz a zvolna zamířil Jižní třídou ke hřbitovu. Shluk lidí se již trochu rozvolnil, a tak se mi podařilo dostat se k povozu. Derek s Elanor už tam byli, připojil jsem se k nim a kráčeli jsme za hrstkou kupců a několika dalších lidí, kteří se rozhodli vyprovodit Helmuta Kodyna na jeho poslední obchodní cestu. Ano. Takoví jsme (taky) byli. Před našimi zraky se už objevila hřbitovní brána, vůz začal zpomalovat. Zastavili jsme. „Co tady děláte?� ozvalo se za námi zostra. Otočil jsem se. Stáli tam čtyři lidé, ve kterých jsem okamžitě poznal tiskaře od Zlatého slunce,∗ naší největší – protože jediné – konkurence. Jejich mluvčí, čahoun vysoký skoro dva metry, si významně založil ruce na prsou a opovržlivě na nás shlížel. Koutkem oka jsem zaznamenal, že Derekovi trochu sjela ruka k pasu. Zkrátka, vztahy mezi námi byly všelijaké, jenom ne přátelské. „Jdeme panu Kodynovi na pohřeb,� opáčil Derek a věnoval mu jeden ze svých „ty lůzo!� pohledů. ∗ Mezi
lidmi pana Manuciho familiérně označované jako „Sluncáci�.
58
„A odkdy jste se to s panem Kodynem tak spřátelili, že pana Manuciho tolik vzala ta vražda za srdce? Strašlivá věc, že ano, straš-li-vá!� „Naše obchodní vztahy s panem Kodynem vás nemusí vůbec trápit,� ušklíbla se na něj Elanor. Vůz mezitím dojel až na hřbitov a rakve byly složeny vedle tří čerstvě vykopaných hrobů. Dva nebo tři lidé se k naší skupince otočili a nevraživě na nás zasyčeli, ať mlčíme. Sluncáci po nás ještě naposledy střelili zničujícími pohledy a poodešli kousek vedle. Smuteční řeč měl jakýsi kněz a, podle vzhledu, hrobník v jedné osobě; říkal takové ty věci, které asi bude říkat člověk jež mrtvé nikdy neznal, jejich osud jej nezajímá a i kdyby, tak by jej nedojal o nic víc než prázdná láhev od kudůkovice, a který za přesčasy prémie nikdy, k čertu, nikdy nedostane. Rozhlédl jsem se po přítomných a poprvě se dočkal aspoň trochu příjemného překvapení – zahlédl jsem dva kolegy z dílny „U muří nohy�, elfa, kterého jsem znal jen od vidění, a kudůka jménem Gren. Na rozdíl od Zlatého slunce tisknou něco úplně jiného než my, totiž hlavně poezii méně známých básníků a vůbec poněkud. . . umělečtější díla, jejichž společným jmenovatelem je nasírání aradinovské správy a mizerný výdělek. Z toho velkou měrou plynulo i to, že jsme byli schopni se s těmito lidmi docela normálně bavit. Kněz konečně domluvil, hrob byl zasypán symbolickými hrstmi hlíny, lidé se začali trousit k východu. Dloubl jsem Grena do ramene. Kudůk zmateně nadskočil, ale potom se na jeho široké, zarostlé tváři rozhostil úsměv. „Druhá hlava! Ahoj. To už máte padla? Nezajdete s náma na jedno?� Návrh byl jednohlasně schválen. Vyrazili jsme za Grenem, který tu blízko věděl o klidné hospůdce. Že je cosi v nepořádku nám došlo, když jsme si všimli, že ona čtyřčlenná skupinka Sluncáků míří do stejného podniku jako my. Ale co, přece se tím nenecháme vyvést z míry, řekl jsem si, a jestli si budou chtít něco začít. . . tak ať, dodala ta část mé osobnosti, která považuje židle a stoly za prvotřídní diplomatické prostředky. 59
Hostinský byl ochotný chlapík a zrovna narazil bečku skvělého Polantského, které roznášel v masivních kameninových půllitrech. Přiťukli jsme si a já viděl, jak u protějšího stolu zvedl jeden z těch čtyř svůj korbel k bradě a dotkl se jí v posměšném gestu – jestli máš zájem, vyrazím ti touhle věcí zuby. Nic jsem na to neřekl, ale pomyslel jsem si, že za chvíli možná zájem mít budu. Začínali mi vážně lézt na nervy. Seděli jsme tam v té hospodě dost dlouho a plkali s Grenem a jeho kolegou o všem možném, ale hlavně o řemesle. S těžko skrývanou pýchou nám prozradil, že se chystají vydat sbírku protiaradinovských pamfletů jednoho samizdatového umělce. Všechna čest, museli jsme uznat, kdo se bojí, nesmí do lesa. Těžkou hlavu jim dělá prý jen to, že zatím nesehnali slušného rytce. Všichni mají plno práce a když už by se uvolili, chtějí za to strašný prachy. Večer nám plynul, až na občasný kyselý ksicht od jistých osob, docela nerušeně a příjemně. Pravda, už se mi trochu začínala točit hlava, ale jenom docela málo. Opravdu. Hospoda se o něco více zaplnila a hovor byl hlasitější. Občas k nám odvedle dolétla nějaká štiplavá poznámka, vyslovená záměrně tak, abychom ji nemohli přeslechnout ani náhodou. Viděl jsem jak se Derek naštvaně ušklíbá a ani Grenovi to zrovna nelezlo pod fousy. Jednou už to Derek nevydržel, promnul si pěsti a pronesl významným hlasem: „Nějak mě svrbí dlaně.� „Pop — počkej až si něco začnou sami,� chytil ho Gren za zápěstí. „Aby to nebylo na nás.� To mi přišlo jako docela dobrý nápad, a tak jsme Dereka přesvědčili aby si ještě sedl a Gren objednal místní specialitu, jakousi „kudůkovici�. To byl zážitek! Pálilo to jako čert a smrdělo to na sto honů, ale při druhém napití se mi zdálo, že už rozeznávám některé ingredience. „Ty, Grene – co se do toho dává? Jsem už tak ožralej že v tom cejtím houby, nebo tam fakt nějaký sou?� „Houby?� mrkl na mě kudůk šibalsky. „Houby. . . ale já vám to přece nemůžu prozradit, né?� 60
„Nesmysl,� vložil se do toho Derek, „ já to poznám, je v tom jasně to. . . bukové to. . . dřevo.� „On to musí vědět, Gren-n-ne,� vysvětlil jsem zkoprnělému kudůkovi, „on je totiž ten. . . hóchnóbl šlechtic.� „No to mě taháš za moji fusekli, né?� škytl překvapeně kudůk. „Jo šlechtic, to jako takovej ten co má tydle. . . podzemky a vybírá daně?� „Jo, daně,� mávl jsem rukou, „s těma on to má bodrý. Dobrý. On to má s daně na háku.� V mlžným oparu jsem zaznamenal že se od vedlejšího stolu zvedlo několik podrážděnejch hlasů a potom i všechny čtyři postavy, i když některý s tím měly už docela problémy. „O jaký Daně to mluvíš, pazgřivče?� zasípal ten co byl nejblíž a začal si vyhrnovat rukávy. Odstrčili jsme židle a stoupli si taky. V tý chvíli jsem zjistil že to není dobrý, ne, že to vůbec není dobrý. Zaprvý ten elf, ten Grenův kolega, byl už docela tuhej a jenom zpitoměle zíral do stropu. Zadruhý jsem měl nějak přespočet nohou. Už si moc nepamatuju jak se to seběhlo a kdo koho zkusil praštit dřív; vím jenom, že jsme na sebe chvíli hulákali kvůli nějaký pitomý ženský a potom už jenom vidím, jak se ke mně blíží podlaha. Moc víc si toho nepamatuju, ale pochybuju, že jsem přišel o cokoliv hodnotnýho. ♠
Střízlivění Ráno bylo krušné jak zákon káže. Probudil jsem se ve stáji na jedný hromadě s Derekem a tím elfem a okamžitě jsem toho zalitoval a pokusil se umřít. Nešlo to. Navíc se tam odněkud zjevila Elanor i s těma svejma ptákama∗ a sjela nás, že jsme pěkný prasata, no fuj, ∗ Elanor
bývala občas doprovázena dvěma kavkami jménem Munin a Cipísek. Občas, neboť kavky to byly existenciálně velmi nenáročné a odložení se dočkaly už v kapitole, jejíž děj se odehrává v Plotovískách.
61
takhle se zřídit. Podařilo se nám s Derekem doplížit na jeho privát, kde jsme se po zbytek soboty dávali do pořádku a přemýšleli nad nespornými půvaby abstinence. ♠ V neděli odpoledne jsem – po dvou dnech – dorazil domů. Jokedit měl očividně na jazyku nějaké otázky, ale když spatřil jeden monokl zdobící mé oko a druhý bradu, na nic se nevyptával a pozval mě na jeden ze svých výborných čajů. ♠
Kvestor V pondělí jsem ve škole odchytil Elanor. Řekla, že s bylinkami zašla za jedním důvěryhodným mistrem botanikem, ale ten jí zatím nemohl být příliš nápomocen. Moc jsme toho tedy nevěděli a začínalo to vypadat že pokud to chceme změnit, budeme za tím Toresanim, ať už je to kdokoliv, prostě zajít.∗ Pamětlivi Jeremiášovy rady, rozhodli jsme se začít pátrat přímo na univerzitě. Zaskočil jsem za Erikem a zkusil z něho tahat rozumy; Toresaniho neznal, ale poradil mi zajít za kvestorem. Výborný nápad, až jsem se trochu mrzel, že mě něco tak jednoduchého nenapadlo. Kráčel jsem chodbou kterou jsem viděl snad poprvé za tu dobu co tady studuji; nikterak jsem toho ale nelitoval, byla dlouhá, tmavá a pochmurná. Úplně na konci jsem našel dveře s orezlou tabulkou Kvestor. Zaklepal jsem a slyšel, jak se někde uvnitř odsunula židle. Nepříliš zřetelný hlas zavolal: „Dále!� Kvestor byl hubený člověk se silnými brýlemi, které mu nepřirozeně zvětšovaly oči, a podivně odstávajícíma ušima, takže působil trochu bláznivým dojmem. Nemohl být příliš starý, ale hrbil se a třásly se mu ruce; ale ten poslední efekt mohl taky souviset s tím, že si třeba myslel že jde děkan, nebo tak něco. ∗ Ach
ano. Viz Emrysina úvaha týkající se překročení mostu ve vojenském táboře ve Faledhelu o mnoho týdnů později.
62
„Dobré odpoledne; omlouvám se, že Vás ruším v práci —� začal jsem uctivě. „Ále, mně to nevadí. No jen mě klidně rušte.� „Sháním kontakt na jednoho vyučujícího na katedře aplikované alchymie. . . tedy teď už bývalého vyučujícího pana Toresaniho. Údajně je stále ve styku s univerzitou. Nevíte, kde bych ho mohl zastihnout?� „Moment. . . � Kvestor se došoural k jedné z polic, které lemovaly prakticky celou pracovnu, vytáhl nějakou bichli a začal v ní odzadu listovat.∗ „Aplikovaná alchymie. . . � zaslechl jsem ho brumlat pod vousy, „Tor. . . Tortellini. . . Toricelli. . . ha, tady to je,� přiblížil knihu k očím. „Spolupracuje jako externista. Bydlí někde v Krachově, ulice Sklová.� Poděkoval jsem a odešel. Elanor jsem toho dne už nepotkal, pročež další pátrání po Toresanim bylo odloženo na zítřek. ♠
Do hlubin Krachova Ráno jsem v dílně zastihl Elanor i ostatní. Podivila se, proč dobře zajištěný alchymista dobrovolně bydlí v tak šílené čtvrti jako Krachov, ale byla odhodlaná za ním vyrazit třeba do jámy lvové. Přesto by se nám hodil větší doprovod, a tak jsem požádal Martise s Derekem, kteří byli zrovna po ruce. Beze všeho byli pro, a dohodli jsme se na zítra hned po práci. ♠ Pečlivě jsem vážil, co si vezmu na výpravu za Toresanim s sebou. Flakónek s práškem se rozuměl samo sebou, dohodli jsme se s Elanor, že přineseme každý svůj a ona ještě i bylinky. Peníze? Pár drobných, to nanejvýš. Někomu by se mohly takové přípravy zdát přehnané, ale můj rozpočet byl poslední dobou poněkud našponovaný, ne-li ∗ Což
je zvláštní, neboť později vyjde najevo, že kvestor si ve skutečnosti všechny záznamy pamatuje a smyslu kartoték vlastně vůbec nerozumí.
63
dokonce schodkový, a nechtěl jsem riskovat víc než bylo nezbytně nutné. Jestli nás nějaký holomek přepadne a okrade, aspoň ho pořádně dožeru, že u sebe nebudu mít nic, co by stálo za řeč! Martis, Derek a Elanor už před dílnou čekali; hobitka s sebou měla brašnu s léčitelským vybavením. Také si s sebou vzala svou kuši. Vykročili jsme a Munin s Cipískem nám poletovali nad hlavami. Ze začátku jsem se ještě orientoval, ale jak nám cesta ubíhala – šli jsme víceméně nazdařbůh s cílem dostat se někam do středu čtvrti a tam se doptat – mizely kolem nás obvyklé obchůdky a převážně alchymistické dílny a na jejich místě se začaly objevovat jen cedule s kryptickými nápisy, směrující návštěvníky kamsi do hloubi domů, jejichž okna v přízemí byla pečlivě zatlučena okenicemi. Na ulicích příliš lidí nebylo, občasní chodci spěchali cílevědomě za svými záležitostmi. Dostali jsme se už do míst kam jsem jaktěživ nepřišel – přinejmenším ne v takovém stavu abych si to další den pamatoval – a vedl nás už jen Martisův instinkt. Domy, předtím těsně natlačené na sebe, trochu prořídly. Mnohé z nich stály izolovaně od ostatních, a země kolem nich byla na dva sáhy pustá, udupaná a pokrytá tlustou vrstvou písku. Nebylo těžké uhádnout k čemu taková opatření slouží, a musel jsem se obdivovat stoickému klidu lidí, kteří se rozhodli zde žít a pracovat. Šeřilo se už, když jsme přibyli na malé náměstíčko s oprýskanou kašnou uprostřed. Ani jsme se nestačili porozhlédnout po náhodném chodci, když tu se rozrazily dveře u jednoho z domů, ven se vyřítila malá postavička a — Byl jsem už na poloviční cestě za nejbližší pevný objekt,∗ když — „K zemíííí!!!� zařvala ta postava a kotoulem plavmo se vrhla do kašny. Za zády jsem zaslechl jeden, druhý, třetí výbuch, potom zaúpělo zdivo. Zalehlo mi v uších, zášleh tepla. Zasypal mě jemný prach a drobné kousky čehosi. Potom tam bouchlo ještě jednou, ale už s menší razancí. ∗ Stefan
je, navzdory Jokeditově skepsi, v některých aspektech přece jenom
alchymista.
64
Rozhostilo se ticho, rušené temným hučením plamenů a tlumenými ranami zevnitř domu. Zvedl jsem se pomalu na nohy a sesypal ze sebe drť, která na mně přistála. Z kašny vyhlédla hlava, a přestože byla značně ožehlá a začernalá rozmazanými sazemi, usoudil jsem, že jde nejspíš o kudůčku. Když spatřila hořící a bortící se dům, vztekle zaklela. „Áááá. . . kurva! Doprdele, už to skoro bylo!� Zdálo se, že nedokončený experiment ji mrzí zdaleka nejvíce; budovu v plamenech pozorovala s netečným výrazem v očích, které jí svítily z tváře jako strašidlu. Opřela se o rantl a s lehkostí někoho, kdo je zvyklý se zkumavkou v zubech metat salta prakticky přes cokoliv, se přenesla přes okraj kašny. Přispěchal jsem k ní. „Nezůstal tam někdo?� Přejela mne od hlavy k patě pohledem který zcela jasně říkal: chlapče, já přece vím co dělám. „Ne, bydlím a pracuju sama. A co vy, žijete?� Pokrčil jsem rameny; kameny nejhůře potloukly Dereka, který se mračil na celý svět a ohmatával si rychle rostoucí bouli. V sousedství teď-již-bývalé laboratoře vrzly dveře a k nám zamířil trpaslík v kožené zástěře, která mu sahala až po kotníky. Kudůčka mu vyrazila naproti. Chvíli spolu rozmlouvali a kriticky přitom pozorovali bortící se krovy. Mlha, která se do Krachova vplížila společně s klonícím se dnem, dostala narudlý nádech. Nakonec ta dvojice zamířila k zpátky k nám. „Promiňte že jsem vám způsobila nepříjemnosti,� promluvila kudůčka jasným hláskem. „Stane se,� mávl jsem rukou. Usmála se. Derek nevrle zavrčel. „Ale možná byste nám mohla s něčím pomoci,� pokračoval jsem. „Hledáme cestu k alchymistovi jménem Toresani. Bydlí ve Sklové ulici. Znáte ho?� „Toresani, hmm. . . � zamyslela se. „Ale jo, jasně! Jednou bydlel dokonce kus odtud, ale pak se přestěhoval ještě hlouběji,� mávla neurčitě rukou nad střechy a stříšky. „To bylo už před několika lety, on se nestěhuje tak často jako jiní. Ale není to tak daleko, myslím že se tam dá dostat — sakra,� zaváhala, „vlastně to bude horší —� 65
„My to zvládnem,� povzbudil jsem ji. „No, prostě tady za tou křižovatkou můžete jít dvěma ulicemi, Poklovanou nebo přes Bublavku. Jedna cesta je horší než druhá, ale doporučovala bych vám spíš tu Bublavku, Poklovaná je od té doby, co tam popadaly i poslední domy, dost nebezpečná. A od té kauzy s obřími slepicemi. . . � zavrtěla hlavou. „Některé mají skoro dva sáhy na výšku, když na vás takhle znenadání vykouknou, je to docela ošklivý šok. Kdepak, Poklované bych se vyhnula. Pod Bublavkou se jenom propadla dlažba, podežrala ji ta stoka, co tam teče.� Srdečně jsme se s ní rozloučili a vydali se naznačeným směrem. Na zmíněnou křižovatku jsme dorazili záhy; že jsme správně, o tom nemohlo být pochyb – v ulici vedoucí spíše doprava stály jen dva první domy a zbytek pokrývala hustá buš, nad kterou se tu a tam vznesly podivné kvokavé zvuky. Rovně vedla pokroucená ulice se zvlněnou dlažbou, ve které tu a onde zely propady jako jezírka černého inkoustu. „Copak to tady může téct, když to podežere solidní kámen, to by mě náramně zajímalo,� poškrábal se na bradě Martis. Jemný vítr k nám jakoby v odpověď donesl slabý, mnohoznačný zápach. „Jaký pán, takový krám,� podotkl Derek nevrle. „A —� Jeho slova přerušilo zavrzání pantů za našimi zády; otočili jsme se a spatřili vyčouhlého kluka, jak se na nás zubí ze dveří prvního domu na Poklované. Když se ujistil, že ho vnímáme, jeho úsměv se ještě rozšířil. „Budete si přát? Dneska mám prvotřídní zboží, úplně čerstvá zásilka.� „Díky, ale my jsme přišli kvůli něčemu jinému,� odsekl Derek. „To by mě zajímalo, zdali by ses uměl dostat Bublavkou do Sklové ulice,� nasadil přátelský tón Martis. „Tsss. . . aji poslepu,� ohrnul nos kluk. „Ale nevím co tam chcete najít, lepší zboží než u mě nikde jinde nedostanete.� „Pochopitelně že nevíš, co tam chceme najít, ale nemáme v úmyslu cokoliv kupovat tady nebo ve Sklové,� chladil jeho nadšení Derek. „Jediné co potřebujeme je dostat se tam.� 66
„Co bys řekl takhle zlaťáku za převedení?� učinil nabídku Martis. Čekal bych, že kluk po tom skočí všema deseti, ale kdepak. Jenom pohrdavě odprskl: „To nechte mamě na kvasnice!� Vyměnili jsme si pohledy – tohle nemáme přece zapotřebí. Martis pokrčil rameny. „Nechceš, nech být. Nazdar.� S tím jsme vyrazili k Bublavce. On vyšel na křižovatku a s provokativním úšklebkem sledoval, jak si se zrádnou ulicí bez jeho pomoci poradíme. Prvních pár metrů šlo celkem hladce, stačilo se držet blízko domů a nepřibližovat se ke středu. Pak nás však zastavila propast široká přes celou ulici a lemovaná dvěma, třemi sesutými baráky na každé straně. Na okraji zbylo něco jako úzká římsa po které by se snad dalo přejít, ale vypadala velice křehce. Navrhl jsem, že půjdu první a holí před sebou zkusím ohledávat cestu, snad se mi tak podaří najít nebezpečná místa. Vyrazil jsem, jednou rukou šátraje po opoře v sutinách vpravo. Krok po kroku jsem zkoušel, jestli hůl nevydává na dlažbě podezřelé zvuky nebo jestli se silnějším úderem neproboří; místa která se mi nezdála, jsem překračoval. Šlo to pomalu, ale měl jsem štěstí – nepropadl jsem se. Otočil jsem se a zamával na dalšího. Kluk, viditelný jako silueta v pozadí, pochvalně zatleskal a zmizel ve stínech. Jako druhý šel Martis, potom Elanor a poslední Derek. Podobná překážka nám přehradila cestu ještě jednou – zde se však cesta sesula úplně a asi tři sáhy pod sebou jsme viděli vinout se širokou stoku pokrytou hnědavou pěnou. Občas se ze dna vynořily bublina a s dutým „pop� se rozprskla na hladině. První šel tentokrát Martis. Sledovali jsme, jak se spouští dolů na malou náplavku vedle kanálu a po pár krocích začíná šplhat nahoru. Šlo mu to tak snadno, jako by celý život nedělal nic jiného. Na druhé straně se obrátil k nám a zvedl k nebi palec. Následoval jsem jej a přešel bez nehody; zatímco slézala Elanor, spustil jsem dolů hůl, aby se jí mohla zachytit – sráz totiž dost nepříjemně klouzal. Elanor už začínala vystupovat, když tu jí podjela noha. Vyjekla, hmátla do prázdna a skutálela se přímo doprostřed stoky. Vynořila se nad hladinu, máchajíc kolem sebe zběsile rukama. S jejím plaváním to bylo prachšpatné. Martis začal sešplhávat za ní; já jsem už 67
deklamoval zaklínadlo, které mě s trochou štěstí dostane do vzduchu. Na okamžik jsem ztratil přehled o situaci, pak jsem ucítil cuknutí v chodidlech a odlepil se od země. Martis stál dole a snažil se na Elanor všemožně dosáhnout; ta však byla příliš daleko, a navíc měla plné ruce práce s tím aby se udržela na hladině a aby ji mírný proud neodnášel s sebou. Převrátil jsem se do vodorovné polohy a dopádloval nad ni. „Nehýbej se!� zakřičel jsem. Na moment přestala mávat rukama. To mi stačilo, abych ji popadl pod rameny. Trošku to pod naší vahou houplo, ale kouzlo vydrželo. Martis se s kyselým výrazem vyškrábal zpátky. Derek nahoře už pohotově shazoval svou košili; když si ji Elanor v pase stáhla, měla ji jako šaty. Byla ještě trochu otřesená, ale naštěstí se toho blivajzu nenapila. „Díky, kluci,� řekla. Zbytek Bublavky jsme překonali bez potíží a stanuli na křižovatce tvaru ,T ‘. Rovně už žádná cesta nepokračovala, ale rýsovaly se tam siluety vysokých stromů, snad hrušní, za kterými jsme tušili střechu jediného domu. Vše bylo obehnáno nízkým plotem s brankou. Zahrada. Vzal jsem za kliku u branky – nebylo zamčeno. K domu vedla úzká pěšinka mezi setmělými stromy. Pod nohama nám vrzal písek. Měl jsem nepříjemný pocit, že nás ze tmy mezi kmeny pozoruje cosi jako pes a že nás následuje na naší cestě k domu. To stvoření však nevydávalo žádný zvuk, až na občasné zašustění vysoké trávy nebo zapraskání větvičky. Okna domu byla slepá a tichá. Vzal jsem za masivní klepadlo na dveřích a zabušil. „Netluč tolik,� sykla Elanor. Počkali jsme nějakou chvíli a potom jsem zaklepal znova. Munin s Cipískem se vrátili a Elanor nám sdělila, že v celém domě se nesvítí. To bylo špatné – Toresani byl zřejmě zaneprázdněn jinde. Vyšli jsme zpátky na ulici – snad bychom ještě mohli zastihnout někoho z místních a zeptat se, kdy bývá alchymista doma. 68
Měli jsme štěstí – venku jsme spatřili jakéhosi člověka odemykajícího dveře jednoho ze sousedních domů. Pospíšili jsme k němu. V první chvíli sebou polekaně trhl a na chvíli jsem uvažoval, zda to nemůže být nějaký zloděj; mé obavy se však rozplynuly, když jsem viděl, jak na nás klidně čeká. „Promiňte že vás obtěžujeme,� oslovil jsem jej. „Hledáme alchymistu jménem Toresani, má bydlet tamhle. . . � mávl jsem rukou k zahradě. Muž si nás chvíli prohlížel chladnýma černýma očima; byl vysoký, a tento dojem ještě umocňoval dlouhý tmavý plášť splývající mu z ramen. „Ano, bydlí tam,� přikývl pomalu, „ale vracívá se až pozdě večer. Můžete ho čekat nejdřív tak za hodinu.� „Hm. . . dobře, děkujeme. Počkáme na něj.� „Tady venku?� Podíval se na mě s mírně pozdviženým obočím. Potom nemáte všech pět pohromadě, přeložil jsem si to. „Eee — ne?� „Víte co – pojďte dovnitř,� pokynul nám ke dveřím. „Myslím, že to bude lepší nápad.� Uvedl nás do malé zahrady za domem, kde měl pod stromy pár laviček a stolek. Nalil nám i sobě sklenici vína a poseděl s námi až do setmění; příliš jsme už spolu nemluvili. Když jsme procházeli Toresaniho zahradou podruhé, šustění bylo trochu hlasitější, ale už mne tolik nezneklidňovalo; tušil jsem, že dokud se budeme chovat slušně, nebezpečí nám nehrozí. Oknem v přízemí padalo na pěšinku slabé světlo; zaklepal jsem. Hodnou chvíli se nic nedělo, ale pak jsem zachytil pomalé kroky blížící se ke dveřím. Skřípění a lehká dutá rána. Zarachotil klíč vsouvaný do zámku. Připadalo mi, že jím ta neviditelná ruka otáčí nekonečně pomalu, a stejně tak neochotně tiskne padající kliku. Dopadl na nás úzký pruh světla z lucerny. „Ano?� ozval se starý, ale sebejistý hlas. „Dobrý večer. Máme tu čest s panem Toresanim?� „Aaano,� protáhl. „Co potřebujete?� 69
„Vyhledali jsme vás v jedné profesní záležitosti; kontakt na vás jsme získali na univerzitě. Omlouvám se, že přicházíme neohlášeni.� Dveře se již za mé řeči otevíraly a nyní jsme v jejich rámu spatřili siluetu drobného muže. Snížil lucernu a posvítil s ní do chodby. „Ke mně lidé chodí neohlášeni. Pojďte dál.� Předsíň byla mnohem delší, než bych u takového domu čekal; nakonec vyústila v salonku či snad přijímací místnosti čtvercového tvaru. Zvláštní na ní byly hned dvě věci – zaprvé, neměla vůbec žádná okna; zadruhé, její strop zdobila překrásná freska Woodaga. Uprostřed stál nízký stolek a kolem něj bylo rozestaveno pět pohodlných křesel. „Skoro jako bych vás čekal, co?� uchechtl se Toresani a otočil se k nám čelem. Přestože musel mít už hodně přes padesát, držel se zpříma jako mladík. Měl kulatou tvář pokrytou sítí drobných vrásek, jemných, ale hustých. Na hladce vyholené bradě mu prosvítala narůžovělá jizva. Jedno ucho měl natržené, v druhém se pohupoval nenápadný zlatý kroužek. Klidnýma očima chvíli utkvěl na Derekovi, kterému pod pláštěm prosvítaly holé ruce a hruď, a mírně se pozastavil také u Elanor. Zčervenala. „Ehm — mohla bych si u vás umýt obličej a ruce? Když jsme šli za vámi, tak jsem se vymáchala v té. . . Bublavce.� Toresani spráskl ruce. „Ale to jste měla říct hned! Pojďte, a vymáchejte se radši celá, jinak by to mohlo být po čase dost nepříjemné. Ukáži vám cestu. Ještě někdo se koupal?� otočil se na nás. Zavrtěli jsme hlavami. Naznačil hobitce, aby šla za ním. „Tudy prosím.� Na chvíli jsme osaměli. Martis přistoupil blíže ke stěně a začal zkoumat obrazy, převážně portréty, které ji lemovaly. Já jsem však nemohl odtrhnout zrak od oné malby na stropě. . . byla vskutku nádherně provedená, živá barvami a přitom v ní bylo něco temně fascinujícího a přitažlivého.∗ Jak mohl vědět kolik nás bude? přemítal jsem líně. Zaslechl jsem kroky seshora. ∗ Ach,
bože. Ach bože, ach bože, achbože.
70
