No title

Zvenčí dovnitř

Na schůdku před domem svého čerstvého manžela zvedne Nella Oortmanová klepátko ve tvaru delfína a zase ho pustí, zaskočená jeho duněním. Nikdo nepřichází, přestože je očekávána. Čas se předem domluvil a dopisy napsaly, ty matčiny na papíře velice tenkém ve srovnání s Brandtovým drahým velínem. Ne, myslí si, tohle není zrovna nejlepší uvítání vzhledem k pouhému mžiku svatebního obřadu měsíc předtím – bez věnečků, bez zásnubního poháru i manželského lože. Nella postaví na schod svůj malý kufr a ptačí klec. Ví, že pro rodinu doma to později bude muset přikrášlit; pokud se dostane nahoru, do nějakého pokoje, k psacímu stolu. Otočí se ke kanálu, odkud se po protějším zdivu nese smích lodníků. Do ženy a jejího koše s rybami tu vrazil nějaký neduživý mladík tak, že jí jeden nedomrlý sleď sklouzl po širokém předku sukně. Pronikavý křik jejího venkovského hlasu se zařezává Nelle pod kůži. „Pitomče! Ty pitomče!“ vříská žena. Chlapec je slepý a hrábne do prachu po uprchlém sledi, jako by to byl stříbrný amulet; prsty má hbité, nebojácně šmátrají kolem. Popadne rybu, zachechtá se a se svým úlovkem utíká po cestě u kanálu, volnou paži má nataženou a připravenou. Nella ho mlčky povzbuzuje, zatímco nastavuje tvář vzácnému říjnovému teplu, aby je načerpala, dokud může. Tato část Herengrachtu se nazývá Zlatá zatáčka, ale dnes je široký úsek hnědý a všední. Kanál je zabarvený kalem, nicméně domy tyčící se nad ním jsou neobyčejné. Ve vodní hladině obdivují svou vlastní symetrii, majestátní a nádherné, jako drahé kameny zasazené do pýchy města. Nad jejich střechami se činí, seč může, příroda, a obláčky v barvě šafránu i meruněk napodobují rozmary slavné republiky. Nella se obrátí zpátky ke dveřím, najednou pootevřeným. Byly tak i předtím? Není si vůbec jistá. Zatlačí do nich a nahlédne do 19

Miniaturista.indd 19

9.12.14 11:10

J E S S I E B U RTO N OVÁ

prázdnoty, na mramor, od něhož stoupá chladný vzduch. „Johannesi Brandte?“ zavolá – hlasitě, trochu vyděšeně. Je to snad nějaká hra? pomyslí si. Budu tu takhle stát až do ledna. Peebo, její papoušek, tluče špičky křídel o mříže klece, jeho slabé pípání pohlcuje mramor. Dokonce i kanál za nimi zatím utichl a jako by zadržoval dech. Když Nella pohlédne hlouběji do stínu, jedním si jistá je. Někdo ji pozoruje. No tak, Nello Elisabeth, napomene se v duchu a překročí práh. Obejme ji její nový manžel, políbí, nebo jí potřese rukou, jako by šlo o pouhou obchodní záležitost? Při obřadu, obklopený její nepočetnou rodinou a bez jediného vlastního příbuzného, nic z toho neučinil. Aby ukázala, že i venkovské dívky znají slušené způsoby, sehne se a zuje si boty, elegantní, kožené, samozřejmě svoje nejlepší – ačkoli teď nechápe, jaký mají vůbec smysl. Důstojnost, řekla její matka, jenže důstojnost je tak nepohodlná. Pleskne botami o podlahu, v naději, že ten hluk někoho vyburcuje nebo zastraší. Matka o ní tvrdí, že má bujnou představivost, říká jí Nella s hlavou v oblacích. Boty tu leží nehybně jako antiklimax a Nella si připadá prostě jen hloupě. Venku na sebe pokřikují dvě ženy. Nella se otočí, ale otevřenými dveřmi vidí pouze záda té vysoké, jak bez čepce, se zlatou hřívou odchází za posledními slunečními paprsky. I Nellin účes cestou z Assendelftu povolil, lehký vánek z něj uvolnil pramínky. Kdyby se je pokoušela zastrkat, působila by nervózněji, než asi dokáže snést, a tak je nechává šimrat na obličeji. „To tu budeme mít zvěřinec?“ Hlas se nese jistě a břitce z temné síně. Nella úplně ztuhne; to, že se její podezření potvrdilo, jí nezbaví husí kůže. Vidí, jak ze stínu vyplouvá nějaká postava s napřaženou rukou – těžko říci, jestli na protest, nebo na pozdrav. Je to žena, vzpřímená, štíhlá a oblečená do nejtemnější černé. Z čepce na hlavě, naškrobeného a nažehleného do bělostné dokonalosti, jí neunikl jediný pramínek. Provází ji neurčitá, záhadná vůně muškátového oříšku. Oči má šedé, ústa vážná. Jak dlouho tam stojí a pozoruje ji? Peebo na ten vstup odpoví štěbetáním. „To je Peebo,“ řekne Nella. „Můj papoušek.“ 20


9.12.14 11:10

M I N I AT U R I S TA

„To vidím,“ odvětí žena, zatímco na ni svrchu hledí. „Nebo spíš slyším. Doufám, že jste si nepřivezla žádnou další zvěř?“ „Mám ještě pejska, ale ten je doma –“ „To je dobře. Znečistil by nám pokoje. Poškrábal dřevo. Na ty malé si potrpí Francouzi a Španělé,“ poznamená žena. „Jsou stejně povrchní jako jejich majitelé.“ „A vypadají jako krysy,“ dodá druhý hlas odněkud z chodby. Žena se zamračí a na okamžik přivře oči. Nella si ji prohlíží a přitom si říká, kdo další jejich rozmluvu sleduje. Jsem určitě o nějakých deset let mladší než ona, myslí si, třebaže má velice hladkou pokožku. Když kolem ní přechází k vchodovým dveřím, její pohyby jsou ladné, sebejisté a není v nich ani špetka zaváhání. Vrhne letmý, pochvalný pohled na boty srovnané u vchodu a pak se s pevně sevřenými rty zahledí do klece. Peebo má peří načechrané strachem. Aby Nella odlákala její pozornost, stiskne jí na pozdrav ruku, ale žena sebou při dotyku trhne. „Silné kosti na sedmnáctiletou,“ poznamená. „Jsem Nella. A je mi osmnáct,“ řekne Nella a ruku stáhne. „Vím, kdo jste.“ „Ve skutečnosti se jmenuju Petronella, ale doma mi každý říká –“ „Už jsem to slyšela.“ „Jste hospodyně?“ zeptá se Nella. Ze stínu haly se ozve špatně potlačené zasmání. Žena si ho nevšímá, upírá pohled ven do perleťové tmy. „Je tu Johannes? Jsem jeho novomanželka.“ Žena dál mlčí. „Náš sňatek jsme stvrdili podpisem před měsícem v Assendelftu,“ naléhá Nella. Zdá se, že jí nezbývá nic jiného než trvat si na svém. „Bratr není doma.“ „Váš bratr?“ Další smích z temnoty. Žena se podívá Nelle přímo do očí. „Jsem Marin Brandtová,“ řekne, jako by to mělo být jasné. Pohled má sice tvrdý, ale její hlas nezní tak uměřeně, jak by si zřejmě přála. „Není tady,“ pokračuje. „Mysleli jsme, že tu bude. Ale není.“ „Kde je tedy?“ 21


9.12.14 11:10


Marin se znovu zahledí na oblohu venku. Její levá ruka zvíří vzduch a ze stínu u schodiště se vynoří dvě postavy. „Otto,“ řekne Marin. Přistoupí k nim nějaký muž a Nella polkne; prochladlá chodidla se jí lepí ke studené podlaze. Ottova kůže je tmavá, tmavohnědá úplně všude; na krku vystupujícím z límce, na rukou a zápěstích čouhajících z rukávů – jen samá tmavohnědá kůže. Na jeho vysoko položených lícních kostech, bradě, širokém čele; na každičkém kousku. Někoho takového Nella v životě neviděla. Zdá se, že ji Marin zvědavě pozoruje, jak se zachová. Pohled Ottových velkých očí neprozradí, jestli vzal Nellino špatně skrývané zaujetí na vědomí. Ukloní se a ona se pokrčí v kolenou, zatímco si hryže ret, až ji chuť krve upozorní, že by se měla uklidnit. Vidí, že se jeho pokožka leskne jako naleštěný ořech, černé vlasy mu raší vzhůru z lebky. Tvoří obláček hebké vlny, nejsou rovné a mastné jako vlasy jiných mužů. „Já –“ vypraví ze sebe Nella. Peebo začne pípat. Otto natáhne ruce a na jeho širokých dlaních spočívá pár dřeváků. „Na vaše nohy,“ řekne. Má amsterodamský přízvuk – ale slova v ústech převaluje, takže jsou hřejivá a hladce plynou. Nella si od něj převezme dřeváky a prsty přitom zavadí o jeho kůži. Neobratně si boty s tlustou podrážkou nazuje. Jsou příliš velké, ale neodvažuje se nic říci a alespoň tak bude mít chodidla daleko od studeného mramoru. Kožené řemínky si utáhne později, až bude nahoře – pokud se tam někdy dostane, pokud ji vůbec nechají projít síní. „Otto je sluha mého bratra,“ vysvětluje Marin, aniž z Nelly spustí zrak. „A tohle je Cornelia, naše služka. Postará se o vás.“ Cornelia k nim přistoupí. Je o něco starší než Nella, může jí být nějakých dvacet, jednadvacet let – a o maličko vyšší. Měří si čerstvou nevěstu svýma modrýma očima, s nepřátelským úšklebkem, všímá si jejích roztřesených rukou. Nella se usměje a snaží se, propalovaná služčiným zvědavým pohledem, vyslovit nějakou prázdnou frázi. Je stejnou měrou vděčná jako zahanbená, když ji Marin předběhne. „Zavedu vás nahoru,“ oznámí. „Určitě chcete vidět svůj pokoj.“ 22


9.12.14 11:10


Nella přikývne a Corneliiny oči pobaveně zajiskří. Od vysokých zdí se z klece odráží rozverné štěbetání a Marin škubne zápěstím, aby Cornelii naznačila, že ten pták půjde do kuchyně. „Ale co výpary z vaření,“ namítne Nella. Marin i Otto se po ní otočí. „Peebo má rád světlo.“ Cornelia zvedne klec a začne jí pohupovat jako džberem. „Opatrně, prosím,“ řekne Nella. Marin si s Cornelií vymění pohled. Služka zamíří do kuchyně za doprovodu slabé melodie Peebova ustaraného štěbetání.

lL Nahoře si Nella připadá nepatrná uprostřed přepychu svého nového pokoje. Marin vypadá pouze pohoršeně. „Cornelia to s tím vyšíváním poněkud přehnala,“ řekne. „Ale doufáme, že se Johannes znovu ženit nebude.“ Jsou tu polštáře s iniciálami, nový přehoz a dva páry čerstvě vyspravených závěsů. „Těžkého sametu je třeba, aby se dovnitř nedostala mlhu od kanálu,“ poznamená Marin. „Tohle býval můj pokoj,“ dodá a popojde k oknu, podívat se na hrstku hvězd, které se začínají objevovat na obloze; ruku přitom tiskne na skleněnou tabuli. „Má lepší výhled, proto jsme ho dali vám.“ „Ale to ne,“ namítne Nella. „V tom případě si ho musíte nechat.“ Stojí proti sobě obklopené hromadou ruční práce, tou přemírou ložního prádla posetého písmenem B jako Brandt. Obkružují ho vinné listy a ukotvují ptačí hnízda vznášející se nad květinovými záhony. Svými tlustými, nafouklými břichy béčka pohltila Nellino rodné jméno. Nesvá, ale vedená pocitem povinnosti přejede prstem po té vlněné hojnosti, dusící jejího ducha. „Jestlipak máte na tom vašem assendelftském sídlu po šlechtických předcích teplo a sucho?“ zeptá se Marin. „Může tam být vlhko,“ připustí Nella, zatímco se shýbá a pokouší se upravit nadměrné, nešikovně uvázané dřeváky. „Hráze občas propouštějí vodu. Není ale šlechtické –“ „Naše rodina sice nemá tak jako ta vaše prastarý rodokmen, ale co je to ve srovnání s teplým, suchým, dobře postaveným domem,“ přeruší ji Marin. Není to míněno jako otázka. 23


9.12.14 11:10


„Jistě.“ „Afkomst seyt niet. Rodokmen nic neznamená,“ pokračuje Marin a píchne do polštáře, aby slovo nic zdůraznila. „Říkal to pastor Pellicorne minulou neděli a já jsem si to zapsala na předsádku naší Bible. Když nebudeme opatrní, vody se zvednou.“ Jako by ze sebe setřásala nějakou myšlenku. „Psala vaše matka,“ dodá. „Trvala na tom, že zaplatí vaši cestu sem. To jsme nemohli připustit. Poslali jsme druhý nejlepší člun. Neurazila jste se?“ „Ne, kdepak.“ „To je dobře. V této domácnosti i druhé nejlepší znamená nový nátěr a kabinu vystlanou bengálským hedvábím. Ten další právě používá Johannes.“ Nella si říká, kde je její manžel ve svém nejlepším člunu a proč se nevrátil včas, aby ji uvítal. Myslí na Peeba samotného v kuchyni, nedaleko ohniště, blízko hrnců. „Máte pouze dva sloužící?“ zeptá se. „To stačí,“ řekne Marin. „Nejsme žádní povaleči, jen kupci. V Bibli stojí, že člověk se nemá svým majetkem vychloubat.“ „Ne, to jistě ne.“ „Pokud mu ovšem něco, čím by se mohl chlubit, zbylo.“ Upře na Nellu významný pohled a ta odvrátí zrak. V pokoji začíná ubývat světla, a tak Marin zapálí svíčky. Jsou lojovité a levné; Nella doufala ve voňavější vosk. Volba takového čadícího druhu, páchnoucího po mase, ji překvapuje. „Cornelia snad vyšila vaše nové jméno úplně všude,“ prohlásí Marin přes rameno. Vskutku, pomyslí si Nella a vybaví si Corneliin záštiplný, zkoumavý pohled. Z prstů si nadělá červené cáry, a koho za to potrestá? „Kdy se Johannes vrátí? Proč není tady?“ zeptá se. „Vaše matka tvrdila, že se dychtíte ujmout role amsterodamské manželky,“ řekne Marin. „Je to pravda?“ „Ano. Ale k něčemu takovému je třeba manžela.“ Rozhostí se mrazem ojíněné ticho a Nella zatím přemýšlí, kde může být Marinin manžel. Třeba ho schovala do sklepa. Zoufalé nutkání rozesmát se zakryje pousmáním nad jedním z polštářů. „Je to opravdu překrásné,“ podotkne. „To jste nemuseli.“ „To všechno Cornelia. Moje ruce nejsou k ničemu.“ 24


9.12.14 11:10


„Jsem si jistá, že tomu tak není.“ „Sundala jsem svoje obrazy. Říkala jsem si, že tyhle budou víc podle vašeho gusta.“ Marin ukáže na zeď, kde je v oleji zachycen svazek lovných ptáků pověšený na háku, samé peří a drápy. Kousek dál na zdi visí vyobrazení vyplašeného zajíce, odměny lovce. Vedle je malovaný masakr ústřic, navršených na talíři s čínským vzorem a zastíněných rozlitou sklenicí vína a mísou přezrálého ovoce. Na ústřicích je něco znepokojujícího, snad ta jejich odhalená otevřenost. U nich doma pokryla Nellina matka stěny krajinkami a výjevy z Bible. „Tyhle patří bratrovi,“ poznamená Marin a ukáže na vázu přetékající květinami, tužšími než život a nadmíru barevnými, s půlkou granátového jablka usazeného dole u rámu. „Děkuju.“ Nella si říká, jak moc času jí zabere otočit je ke stěně, než půjde spát. „Dnes večer se jistě budete chtít najíst tady,“ řekne Marin. „Byla jste celé hodiny na cestě.“ „To ano, byla. Budu vám vděčná.“ Nella se v duchu otřese nad zakrvácenými zobáky ptáků, jejich skleněnýma očima, příslibem škubání masa od kostí. Při pohledu na ně ji přepadne touha po něčem sladkém. „Nemáte nějaký marcipán?“ „Ne. Cukr je – něco, čemu příliš neholdujeme. Kazí lidem duši.“ „Moje matka z něj válela různé tvary.“ Ve spíži byl vždycky nějaký marcipán, jako jediný ústupek, jímž paní Oortmanová hověla svému požitkářskému manželovi. Mořské panny, lodě a náhrdelníky z cukrových šperků, jejichž mandlová těstovitost se rozplývala v ústech. Už své matce nepatřím, pomyslí si Nella. Jednoho dne budu sama válet cukrové tvary pro upatlané ručičky, hlásky dožadující se pamlsku. „Požádám Cornelii, aby vám přinesla nějaký herenbrood a goudu.“ Marinina slova Nellu vytrhnou z jejích myšlenek. „A sklenku Rýnského.“ „Děkuju. Netušíte, kdy přijede Johannes?“ Marin zavětří špičkou nosu. „Co je to za puch?“ Nella si bezděčně přitiskne ruce ke klíční kosti. „Nejsem to já?“ „Jste to vy?“ 25


9.12.14 11:10


„Matka mi koupila parfém. Liliový olejíček. Není to ono, co cítíte?“ Marin přikývne. „Ano,“ odpoví. „Je to lilie.“ Lehce si odkašle. „Víte, co se o liliích říká.“ „Ne.“ „Brzy zrají, brzy práchniví.“ Nato za sebou Marin zavře dveře.

26


9.12.14 11:10

Plášť

Ve čtyři hodiny ráno Nella stále nemůže usnout. Nezvyklost nového prostředí, lesklého a vyšívaného, protkaného zápachem kouřícího loje jí nedopřeje klidu. Obrazy v rámech zůstávají vystavené, neboť nenašla odvahu obrátit je ke zdi. A tak tam leží a nechává si události, které k tomuto okamžiku vedly, vířit unavenou hlavou. Když před dvěma roky seigneur Oortman zemřel, v Assndelftu se o něm říkalo, že to byl muž, který zplodil pivovary. Ačkoli se Nelle představa, že její tatíček nebyl nic víc než podroušený Priapos, příčila, ukázalo se, že je tíživě pravdivá. Její otec je vtáhl do smyčky svých dluhů – polévka řídla, porce masa byly čím dál hubenější, sloužící se vytráceli. Nikdy nepostavil archu, jak se od každého Nizozemce očekává, aby mohl bojovat se stoupajícím mořem. „Musíš si vzít muže, který v peněžence udrží gulden,“ prohlásila její matka a vzala do ruky pero. „Ale já nemám, co bych mu na oplátku nabídla,“ namítla Nella. Matka zamlaskala. „Podívej se na sebe. Co jiného my ženy máme?“ Takové prohlášení Nellu ohromilo. Ponížení od vlastní matky jí způsobilo nová muka, a trápení kvůli otci tak zapudila jakási sebelítost. Její mladší sourozenci, Carel a Arabella, směli dál ven, hrát si na kanibaly nebo na piráty. Po dva roky se Nella učila chovat se jako dáma. Chodila s novým držením těla – ačkoli nebylo kam chodit, stěžovala si a poprvé pocítila touhu z vesnice uniknout. Přehlížela nesmírnost oblohy, viděla pouze bukolické vězení, na kterém už ulpívá jemná vrstva prachu. V nově staženém korzetu se zdokonalovala ve hře na loutnu, upravenými prsty pohybovala po hmatníku, neboť jí matčiny nervy ležely na srdci právě natolik, aby se nevzepřela. V červenci toho roku pátrání její matky prostřednictvím posledních manželových městských kontaktů konečně padlo na úrodnou půdu. 27


9.12.14 11:10


Přišlo psaní, nadepsané úhledným a plynulým, sebejistým rukopisem. Matka jí ho nedala přečíst – ale týden nato se Nella dozvěděla, že má zahrát nějakému muži, kupci jménem Johannes Brandt, který přijel na venkov z Amsterodamu. Zatímco se slunce sklánělo za hnědnoucí assendelftskou rovinu, seděl ten cizinec v jejich poněkud chátrajícím domě a naslouchal její hře. Nelle se zdálo, že je dojatý, a když skončila, prohlásil, že se mu to líbilo. „Mám moc rád loutnu,“ řekl jí. „Překrásný nástroj. Doma mi visí dvě na zdi, ale celé roky na ně nikdo nehrál.“ A když pak Johannes Brandt – devětatřicetiletý, skutečný metuzalém! výskal Carel – požádal o její ruku, Nella se rozhodla nabídku přijmout. Připadalo by jí nevděčné a rozhodně hloupé ji odmítnout. Jakou jinou měla možnost než – jak to podala Marin – roli manželky? Po assendelftském obřadu v září, kdy byla jejich jména zapsána do církevní matriky, krátce povečeřeli v domě Oortmanů a Johannes odjel. Bylo třeba doručit zboží do Benátek, jak pravil, a musel to zařídit sám. Nella s matkou přikývly. Johannes byl s tím svým křivým úsměvem tak okouzlující, jeho slova měla takovou váhu. O své svatební noci spala čerstvě vdaná Nella stejně jako po celé roky, u hlavy měla nohy své neklidné sestry. Ale všechno spěje k dobrému, říkala si a představovala si samu sebe, jak vstává z assendelftského popela jako nová žena – manželka, a co všechno ji čeká – Z myšlenek ji vytrhne zvuk psů v síni. Nella slyší nějakého muže – Johannesův hlas, tím si je jistá. Její manžel je tady, v Amsterodamu – trochu pozdě, ale přece. Nella se posadí na své manželské posteli a omámeně si přeříkává: Jsem tak potěšená. Měl jste bezpečnou cestu? Opravdu? Mám takovou radost, ach, takovou radost. Ale neodvažuje se sejít dolů. Zmocňuje se jí nervozita; vzrušení z toho, že ho uvidí, se nedá tak snadno překonat. Čeká, zatímco jí v žaludku bobtná úzkost, a přemýšlí, jak začít. Nakonec si nazuje dřeváky, přes noční košili přetáhne šál a plíží se chodbou. Po dlaždicích ťukají psí drápy. Jejich kožichy přinášejí mořský vzduch, ocasy plácají o nábytek. Marin je u Johannese první a Nella je slyší rozmlouvat. 28


9.12.14 11:10

No title

Recommend Documents