No title

14 2008

Kvasnice číslo 14, ročník 2008

Ze školních lavic Hned po vánočních svátcích nás do školy přišli navštívit tři králové, aby nám všem popřáli všechno dobré v novém roce. Všechny děti ze staršího oddělení mateřské školy, které chtějí nastoupit do naší školy, jsme pozvali druhý lednový týden do 1. třídy, aby společně s námi prožili jeden školní den. Jejich starší kamarádi jim předvedli, co se za půl roku ve škole naučili. Děti si prohlédly celou školu, nejvíc je upoutala dotyková tabule, na které se pokoušely tvořit obrázek. V polovině ledna jsme pozvali všechny budoucí prvňáčky k zápisu do první třídy. Ve škole na ně čekaly víly, princezny a další pohádkové postavy, aby je provedly sedmi stanovišti s rozličnými úkoly. Nakonec se s nimi vyfotografovaly v pohádkovém hradě. U zápisu jsme přivítali čtrnáct dětí. V upomínku na tento důležitý den jim předaly zástupkyně SPOZu, paní Pytlíková a Makešová, drobné upomínkové předměty. Náš letošní celoroční projekt pokračoval v lednu hledáním strašidel, která se usídlila ve školní budově a v okolí školy. Společně jsme je stopovali, popisovali a zakreslovali. S naším projektem se můžete seznámit na internetových stránkách http://strasidla.ic.cz. Nad tím, co jsme prožili v 1. pololetí tohoto školního roku, jsme se společně zamysleli při projektovém dni u příležitosti vydání vysvědčení. Prohlédli jsme si fotografie, v týmech jsme výtvarně ztvárnili oblíbené a méně oblíbené školní činnosti. Páťáci zhodnotili své výsledky a zároveň i práci svého učitele ve čtyřech stěžejních předmětech. 10. ledna jsme začali hrát turnaj v minikopané. Družstva byla spravedlivě rozdělena. Turnaj pískali rozhodčí, pan učitel Lubomír Šára a paní vychovatelka Dagmar Čapková. Každý zápas jsme hráli dvakrát pět minut. Turnaje se zúčastnilo pět týmů po čtyřech hráčích. Každý tým hrál čtyři zápasy. Umístění: na 5 místě skončili D. K. v sestavě Dominik Fuxa, Marián Jeníček, Matouš Vach, Nikola Zubková. Na čtvrtém místě Piráti v sestavě Stanislav Zach, Patrik duben 2008


Šustr, Zuzana Součková, Michala Šlitrová. Na třetím místě Mekoti v sestavě Tomáš Tvrzický, Lukáš Bouška, Nikola Truncová a Dominika Pecková. Na druhém místě Krosaři v sestavě Jan Bakeš, Pavel Sýkora, Martin Vach, Gabriel Nekut. A konečně na prvním místě Slávie v sestavě Marek Suda, Pavel Šlitr, Denisa Sedláková a Michal Makeš. Ve čtvrtek 7. února se uskutečnilo závěrečné vyhodnocení a předání cen všem účastníkům. Pro všechny zájemce zorganizovala Dagmar Čapková karneval těsně před jarními prázdninami. Účastníci si užili veselých soutěží, hudby s tancem a soutěže masek. Sešli se tu loupežník, indián, princezna, kočička a další masky. Na všechny účastníky čekaly sladké odměny, nejvíce se líbil loupežník Zdendy Zástěry. Další odměny si zasloužili tanečníci, kteří předvedli parádní tance. Mezi tancem jsme si také zasoutěžili třeba v pojídání čokolády příborem, ve stavění nejvyššího komínu z kostek, skládání obrázku a v tanci dvojic s míčkem mezi čely. Všichni přítomní si užili hodně legrace a krásně si zatancovali. V pondělí po jarních prázdninách jsme se vypravili do Pardubic na akci, kterou pro žáky základních škol uspořádaly Lesy České republiky. Přivítalo nás šest myslivců, výr, jestřáb a dva psi. Začali jsme poslouchat zvuky, které vydávaly vábničky na zvířata, jako třeba holub, anebo prase divoké. Dozvěděli jsme se něco o průběhu lovu a o zpívání a troubení písní na lesní rohy. Poznali jsme pejska Texa, který byl velmi dobře vycvičený. Zasoutěžili jsme si s ostatními školami, zde se Pavel a Zuzana umístili na třetím místě. Ceny nám předával režisér Zdeněk Troška, který nám povídal o vzniku svého nového filmu Nejkrásnější hádanka. Film o vzniku této pohádky nám promítli. Mnozí z nás se zastavili za panem Troškou pro podpis. Každý ze žáků obdržel pexeso a společně jsme dostali semínka jehličnatých stromů. Ve čtvrtek 28. února jsme se vydali na předjarní výpravu k bývalému zámku. Cestou jsme objevovali kvetoucí rostliny a společně je určovali. U zámku jsme pátrali po strašidlech, která se tu usídlila před dávnými lety a některá tu ještě přežívají díky spolupráci s místními obyvateli. Všimli jsme si také některých místních zajímavostí, které se vážou k historii duben 2008


Lukavice. Svá pozorování jsme po návratu do školy zpracovali na stránkách s lukavickými strašidly. V pořadu Lavice pro hosty jsme přivítali na počátku března starostu obce, pana Josefa Doležala. Společně jsme besedovali o odpadech, které vznikají v každé domácnosti. Dozvěděli jsme se, jaké množství odpadů musí obec Lukavice za jeden rok zlikvidovat, kolik z toho je tříděný odpad a hlavně kolik peněz musí obec a jednotliví občané vynaložit. Také jsme se dozvěděli, kam se odpad z Lukavice vyváží a která firma má odvoz odpadu na starosti. Další částí pokračoval náš celoroční projekt v pátek 7. března. Tentokrát si žákovské týmy sestavily několik anketních otázek a společně jsme se vydali mezi obyvatele Lukavice, abychom se jich zeptali na jejich názory týkající se domácích strašidel. Poté jsme celou anketu zpracovali na počítači a vložili na stránky s projektem. Páteční březnový podvečer byl vyhrazen divadelnímu souboru Lukavánek. Ten pozval do sálu místní restaurace Na Křižovatce všechny příznivce. Členové souboru předvedli v premiéře svou Pohádku z cimbuří. Všem divákům se moc líbila, herci sklidili zasloužený potlesk. Několik čtvrtečních odpolední jsme při sportovních hrách věnovali miniházené. Turnaje se zúčastnilo dvacet žáků v pěti družstvech. Nejúspěšnější byla Bohemia. Ti získali celkem dvanáct bodů. Na druhém místě se umístil Nymburk se sedmi body, na třetím Lebky taky se sedmi body. Na čtvrtém místě byly Myšky se třemi body a na posledním pátém místě skončili Češi se třemi body, ale horším skóre. Turnaj připravili, rozhodovali a nakonec ocenili vítěze paní vychovatelka a pan učitel. Při závěrečném hodnocení obdrželi hráči pytlík bonbonů, který si mezi sebe rozdělili. Po házené se chystáme hrát vybíjenou. Družstva tvořili: Bohemia – Marek Suda, Vendulka Nekutová, Lukáš Bouška a Gabriel Nekut Nymburk – Pavel Šlitr, Standa Zach, Marie Špásová, Patrik Šustr duben 2008


Lebky – Jan Bakeš, Dominik Fuxa, Zdenda Zástěra, Matouš Vach Myšky – Denisa Sedláková, Sára Čtveráková, Dominika Pecková, Karolína Vanclová Češi – Michal Makeš, Tomáš Tvrzický, Zuzka Součková, Nikola Zubková Poslední den před velikonočními prázdninami jsme společně pracovali na sedmi stanovištích. Pletli jsme si pomlázku, zdobili kraslice, sestavovali velikonoční přání, zdobili jarní větvičku, pekli jidáše a vyráběli si několik velikonočních ozdob. Práce se nám vydařila, každý z nás si domů odnášel své výrobky k výzdobě domova. Na konci března se čtvrťáci a páťáci jako každý rok zúčastnili celosvětového počítání s klokánkem. I když příklady byly dost těžké, počítání nás bavilo. Poslední březnový týden jsme vyjeli do chrudimské Základní umělecké školy. Ve zdejším koncertním sále jsme zhlédli představení tanečního oddělení věnované baletu – Hodina baletu s uklizečkou Máňou. Viděli jsme krátká baletní vystoupení, která uváděla legrační uklízečka Máňa.

Návštěva úpravny pitných vod Monako V úterý 29. ledna navštívil náš EKO kroužek úpravnu pitných vod na Monaku u Slatiňan. Tato úpravna vznikla v roce 1981. Úpravnou vody nás provedl pan Chvála, který nám řekl, že voda z řeky Chrudimky sem teče samospádem z Křižanovic a že v Trpišově je vodojem, ze kterého se rozvádí voda do Lukavice a okolních obcí. Pan Chvála nám také řekl, že na čištění vody se používá chlór, který ničí ve vodě mikroorganismy. Teplota vody je 5°C a filtruje se přes křemičitý písek, který má vrstvu 1,6 metru vysokou. Do vody se přidává síran hlinitý, který vytváří vločky a ty zachytávají nečistoty. Síran hlinitý je ve vodě 24 hodin. Dále se do vody přidává soda, která upravuje duben 2008


její pH. Potom se voda rozvádí do okolních vesnic a měst. Potrubí do Chrudimi a Pardubic má průměr 60 centimetrů. Vodojem se jednou za dva roky vypustí a dezinfikuje. Přebytečná voda vytéká do řeky Chrudimky. Tohle všechno jsme se dozvěděli a bylo to moc zajímavé. Když si jdu umýt ruce a otočím kohoutkem, už vím, jak složitou a dlouhou cestou k nám domů voda přitéká. Sára Čtveráková

Talkshow V pondělí 18. února jsme vyjeli do Pardubic. V multikině CINESTAR pro nás bylo od devíti hodin připravené talkshow. Po pár minutách od usednutí nás přivítalo šest myslivců a dva psi. Poté jsme začali poslouchat zvuky, které vydávaly vábničky na zvířata jako třeba holub a nebo prase divoké. Dozvěděli jsme se něco o průběhu lovu a o zpívání a troubení písní. Poznali jsme pejska Texe, který byl vycvičený a předvedl nám pěkné kousky. Zahráli jsme si soutěž proti ostatním školám, ve které se Pavel a Zuzana umístili na třetím místě. Poté přišel režisér Zdeněk Troška, který nám vyprávěl o novém filmu Nejkrásnější hádanka. Hned poté nám promítli film o tomto filmu. Za panem Troškou jsme si zašli pro podpisy, stavili jsme se také za myslivci, kteří nám předvedli vycvičené dravce. Mnohé z nich jsme si mohli pohladit. Janek, Patrik a Tereza

Kukátko do první třídy Prvňáčků jsme se na konci prvního pololetí zeptali, co všechno se dosud ve škole naučili. Zde jsou jejich odpovědi: Pavlínka: „Číst, matematiku, trochu psát." duben 2008


David: „Čtení, psaní, počítání, napsat své jméno, písmena, slova." Martinka: „Všechno jsem se naučila." Zuzanka: „Počítat, psát, číst a všechno." Michalka: „Číst, psát, počítat, psát písmenka." Patrik: „Čtení, matematiku, psát slova, číst si." Kája: „Číst, kapku líp psát, počítat mínusy a plusy, psát diktát a písmenka." Alenka: „Matematiku, psaní, čtení." A my si podle vašich odpovědí myslíme, že už vlastně umíte téměř všechno. Tak ať vám to nadšení vydrží i v dalších letech.

Lukavická strašidla Přes zimu jsme pátrali po strašidlech ve škole na v okolí bývalého zámku. Začátkem března jsme se některých obyvatel v Lukavici zeptali na jejich názor na domácí strašidla. Alespoň některé odpovědi vám přinášíme, ostatní si můžete přečíst na internetu na adrese http://strasidla.ic.cz. Máte doma strašidlo? paní Stehnová: Ne, doma strašidlo nemáme. paní Havelková: Občas si myslím, že ano. paní Kloboučníková: Myslím si, že ne. Marcela: Ano, Verunku. Karel: Jo, máme. paní Šustrová: Ne, to určitě ne. Martina: Jo, jednoho skřítka. Radim: Jo i ne. Ontlovi: Ne, žádná strašidla nemáme. Jaké jméno pro strašidlo by se Vám nejvíce líbilo? paní Stehnová: Bubák. Nikola Truncová: Barvínek. paní Vašáková: Časík. paní Havelková: Barvínek. paní Kloboučníková: Barvínek. Ztrácí se vám občas něco doma? Marcela: Ano, ztrácí se nám čokoláda. Karel: Ale jo, ztrácí. duben 2008


paní Mydlinková: Ano, někdy jo. Fanda: Ne, neztrácí se nic. Martina: Děti, ale najdeme je. Radim: Jo, ztrácí. Ontlovi: Nám ne. Chtěl(a) byste nějaké strašidlo, které by vás chránilo? Marcela: Jo, ale už mám manžela. Karel: Žádné strašidlo nechci. Fanda: Ne, žádné strašidlo nepotřebuji. Radim: Určitě ano, hodilo by se. Jakým strašidlem byste chtěl(a) být? Karel: Hastrmanem. Mydlinková: Uklízecím strašidlem. Fanda: Vlkodlakem. Martina: Chtěla bych být Babou Jagou. Naďa: Vodním strašidlem. Alena: Já nikým.

Časík Časík žije na Lukavickém zámku. Vypadá jako strom. Je velmi hodný a je mu již sto let. Jeho kamarádi jsou Lesovous, víla Lesnička a Darebák. Jednou v zimě si hrál Časík s Darebákem a úplně ztratili pojem o čase. Časík musel uspat všechny stromy a rostliny. A k tomu potřeboval hodiny. Ale hodiny se nechtěly pohnout. A tak je Časík zkusil opravit. Ale stále nešly. Časík si povzdechl: „To jsem to zas vyvedl. Co budu dělat?“ Když přišel do zámku, byl hodně smutný. Tak se rozhodl, že svůj smutek zaspí. Strašidla to rádi dělají. Šel tedy spát. Ale představte si, že se vzbudil až za deset tisíc let. Vzbudil ho rámus. Bylo to nějaké strašidlo, které hledalo vílu Lesničku. Představilo se: „Jsem víla Sněženka a jsem sestra duben 2008


Lesničky.“ Časíkovi se moc líbila, ale protože byl hodně stydlivý, myslel si, že je pro ni moc tlustý. A proto si řekl, že začne cvičit. Když jednou ráno cvičil, potkal Sněženku. Časík celý zčervenal. Sněženka se ho zeptala: „Je ti něco?“ „Ne nic mi není, jen cvičím, abych byl štíhlý,“ odpověděl Časík. „Vždyť jsi dost štíhlý,“ zničehonic odpověděla Lesnička. „Jé, co tu děláš sestřičko?“ ptala se Sněženka. Časík sklopil oči a tiše promluvil: „Lesničko, potřebuji se tě na něco zeptat. Na něco tajného.“ Přiložil svá ústa k jejímu uchu a tiše šeptal: „Lesničko, jaké kytky má ráda tvoje sestřička?“ „Moje sestřička má ráda sněženky a růže,“ tiše odvětila Lesnička. Zanedlouho se u Sněženky objevil Časík s velkou kyticí růží. A příští rok se vzali a měli spolu spoustu dětí. Tereza Milčinská, Daniela Málková a Hana Kropáčková

Všivonka Stromová Byla jednou jedno malinkaté strašidlo, které se jmenovalo Všivoňka. Měla starší sestru Všivušku. Obě strašidla žila v zámeckém parku u tělocvičny. Neměli maminku ani tatínka. Starala se o ně jedna stará kouzelná babička. Vařili s ní různé lektvary a moc se jim to líbilo. Jednou vařili lektvar na zlobení. Lokla si i babička a byla z toho strašně zlobivá. Stejně jako Všivuška a Všivoňka. Pořád vymýšleli lektvary, aby byli zase hodní, ale to se jim nikdy nepovedlo. Napořád už jsou zlobiví. Jednou šli na procházku sbírat bylinky. Všivuška našla takovou zvláštní bylinu, která vypadala jako motýl, a tak ji přinesla domů. Chtěla z ní uvařit polívku. Květinu hodila do vody, ale najednou to tak podivně zaprskalo a z květiny se stal docela malilinkatý mužík. Ještě ani nemluvil. Všichni se o něj společně starali. Dali mu jméno Všivoň. Rostl, rostl a rostl, až byl úplně veliký. Chodili si hrát do lesa na hřiště, prostě kam chtěli. Ale Všivoňovi se nelíbilo, jak pořád všichni zlobí. Tak si řekl, že s tím něco udělá. Odešel tedy do světa. Holky se večer divily, kde jen Všivoň může být. Všude ho hledaly. A on zatím hledal rostlinu na lektvar. Zalíbila se mu taková prachobyčejná konvalinka. Utrhl ji a šel do své laboratoře. Tam dal do kotlíku vodu a vhodil do ní onu konvalinku. Jakmile byl lektvar hotový, vlil ho do duben 2008


lahvičky a běžel za děvčaty a babičkou. Ukázal jim svůj lektvar a řekl, že je proti zlobení. Ale babička byla už stará a tak nemotorná, že lahvičku shodila na zem. Strašně se omlouvala za to, že ji rozbila, ale Všivoň si všiml, že ještě trocha lektvaru zbyla na zemi. Vzal lžičku a opatrně tekutina nabral do hrníčku. Všichni si lokli. A skutečně se povedlo. Jsou hodné! Všichni bydlí spokojeně a šťastně pospolu. Pavlína Drápalíková, Zuzana Součková a Denisa Sedláková

Sklepmistr V naší škole se ve sklepě skrývá strašidlo Sklepmistr. Vypadá jako rak z ocele s pevnými zuby. Má čtyři ruce a dvě nohy. Rád dělá tunely ve zdích, protože má silné vrtací zuby a dvě ruce na hrabání. Měl kamaráda Betoníka, který za ním tunely vybetonovával. Proto když jdeme do sklepa, tunely nevidíme. Jednou se provrtávali zdmi školy, narazili na komín, komínem prolezli nahoru na půdu a tam se seznámili s Temnoťákem. Ten se se Sklepmistrem a Betoníkem prošel po půdě a seznámil je s kouzelníkusem Kládusem a s Elektronem. Všechna strašidla se spolu navštěvovala a při každé návštěvě popíjela víno, které vyráběl Sklepmistr. On to totiž byl velký labužník. Jednou se vydali ven. Jak tak Sklepmistr vrtal, narazil na potrubí. Z potrubí vylezl záchodovník. Všichni se s ním seznámili a nabídli mu, jestli s nimi nechce jít ven. Záchodovník to odkýval, a tak společně vyšli a vrtali další chodby. Ocitli se pod kompostem. A tady se na ně sesypal Rozkládač. Chvilku si s ním povídali a poté se společně i s Rozkládačem vypravili dále. Objevili nový dům a v něm našli auto, ve kterém sedí Chlívovníček. Chlívovníček vylezl z auta ven a vydal s nimi na další cestu. Jakmile se ocitli na školním hřišti, uslyšeli nějaký slabý hlas: „Góóól!!!“ A hned spatřili fotbalistíky a zeptali se jich: „Jak to, že vás lidi nevidí a my jo?“ Fotbalistíci odpověděli: „My jsme moc malí, proto nás lidé nevidí.“ Sklepmistrovi bylo divné: „Jak to, že vás vidíme my?“ „To je proto, že se všechna strašidla duben 2008


navzájem vidí,“ odpověděli fotbalistíci. Skamarádili se natolik, že se dodnes všichni spolu navštěvují a pijí víno, které vyrábí Sklepmistr. David Remeš a Patrik Zástěra

Pomocníček Naše strašidlo se jmenuje Pomocníček. Rád uklízí a pomáhá ostatním. Jednoho dne, když už byla škola uklizena, se rozhodl, že od dnešního dne bude všem jen pomáhat. Když se šel projít ven, zjistil, že také tady je krásně uklizeno. Vydal se tedy na půdu, kde bydlí. Tady je ovšem velký nepořádek. Rozhodl se tedy, že to tu uklidí. Říkal si ovšem: „Takový nepořádek mi byl čert dlužný. Ale já to tu musím uklidit. Přece v tomhle bordelu ve škole bych já nebyl.“ Tak se do toho pustil. Nosil lavice z jedné strany na druhou. Na místo lavic položil školní pomůcky. Místo školních pomůcek teď stály židličky. Celý udýchaný se zastavil. „Teda, než tohle uklidím, to bude trvat aspoň týden.“ Najednou bim bam odbila půlnoc. To byl čas, kdy jako správné strašidlo musí jít strašit. „Nedá se nic dělat, po strašení se musím vyspat, douklidím to ráno.“ A ráno opravdu vstal a znovu uklízel a uklízel. A týden, dva, tři. Nosil věci z jedné strany na druhou a divil se, že je tu stále nepořádek. To už tak bývá, když je nám líto vyhodit staré věci do sběru. Zuzana Součková a Matouš Vach

Co si kdo myslí ROHOŽKA – To se mám, když mě každý drbe na zádech. PILKA – To mi závidíte, že mám tak ostré zuby. ELEKTRIKA – Jsem užitečná, ale někdy musím vypadnout. RÁDIO – Už mám vykřičené hlasivky. KLEŠTĚ – Pořád někoho svírám. KLADIVO – Každou chvíli někoho zbiju. BLECHA – Půjdu pěšky nebo si chytím psa? TELEFON – Pořád mně někdo vytáčí. DŮM – Pořád do mně někdo leze. POČÍTAČ – Mám nejlepší paměť. PŘEHRADA – Já nepropustím ani kapku. MAGNET – mě nepřitahují dívky, ale železo. HLNÍKOŽROUT – Hliníku jsem už přejedený, dejte mi něco pořádného! duben 2008


RUČIČKA U HODIN – Já jsem nejvytrvalejší běžec na světě! SEMAFOR – Já jsem policie všech. TRHACÍ KALENDÁŘ – Proč mě všichni odtrhávají? BOTY – Chodím sem, chodím tam, kdy se už prošmajdám? MYŠ – Jezdím sem, jezdím tam, někdy i zaklikám. KLAKSON – Troubení je můj život. David, Patrik, Standa, Tereza, Daniela

Náš svět Jsem rád, že žiji ve vesnici, mám to blízko do přírody a je tu čistší vzduch než ve městě. Mám se tu dobře, mám tu kamarády, rodinu a věci, které potřebuji. Jsou i věci, které se mi nelíbí, ale příroda ano. Jsou v ní lesy, v kterých žijí zvířata, jsou tu i rybníky, jezera, skály a jiné krásné věci. V mé vesnici a rodině se mám dobře, skoro vše mi rodiče dovolí, třeba jezdit si na kole a podobně. Prostě se mi tu hodně líbí. Nově narozeným dětem bych vzkázal „Ať žijou podobně jako já“. Patrik Zástěra

Čtení z bible Před velikonočními prázdninami jsme se znovu setkali s biblí. Tentokrát jsme četli, poslouchali a ztvárňovali příběhy z Nového zákona, které se týkaly Ježíše Krista a jeho působení na Zemi, ukřižování a zmrtvýchvstání.

Patří Bohu Když jel Ježíš s rodiči do Jeruzaléma, ztratili se v poušti. Sedli si do písku a přemýšleli. Pak Ježíš uviděl ohromné město, dojeli tam a zeptali se jednoho kluka na stromě, ve kterém městě jsou a on jim řekl, že jsou v Jeruzalémě. Ježíš šel do nemocnice, kde byli nemocní lidé. Vzhlédl k Bohu a uzdravil je. A ti nemocní mu poděkovali a poté Ježíše dali do vězení a druhý den ho duben 2008


ukřižovali. Když umřel, pohřbili ho do země a třetí den Ježíš vstal z mrtvých.

Ježíš umírá na kříži Ježíš nesl svůj kříž až na pahorek Golgota, tam ho přibili a s ním tam byli přibiti i dva zločinci. Jejich kříže byly nalevo a napravo od Ježíšova kříže. Nad jeho hlavou bylo napsáno: To je Ježíš Nazaretský, král židovský. U Ježíšova kříže stály čtyři ženy: jeho matka, sestra jeho matky, žena Kleofášova a Marie Magdalena. U matky stál učedník, kterého Ježíš miloval a ten řekl své matce: „Odteď je to tvůj syn.“ A učedníkovi řekl: „Odteď je to tvoje matka.“ A pak sklonil hlavu a umřel. A učedník se o Marii staral.

Ježíš je pohřben Josef byl bohatý muž, patřil k radě. Večer šel k Pilátovi a poprosil ho, aby mu dal Ježíšovo tělo. Chtěl ho pohřbít. Pilát povolil vzít Ježíšovo tělo. Josef koupil plátno, aby Ježíšovo tělo zabalil. Poté je položil do hrobky, která byla vytesána ve skále. Pak přivalili velký kámen před vchod do hrobu. Dvě ženy, Marie Magdalská a Marie, matka Josefa, ho pozorovaly a viděly, kam Ježíšovo tělo položil. Lukáš Bouška, Jan Bakeš, Michal Makeš

Historické pátrání Život za socialismu Babička Moje babička se narodila v Pardubicích. Když byla malá, byly banány a pomeranče jen na Vánoce. Hraček nebylo mnoho. Měla doma rozhlas po drátě. Měla čtyři sourozence, ona z nich byla nejstarší, a proto musela hodně pomáhat mamince. Například chodit do prádelny či umývat nádobí. Jezdila hodně na tábory. Místo limonád měli šuměnky, to byly tři druhy duben 2008


žlutá, oranžová a červená. Nejvíc hráli hliněnky. Chodila do školy šest dní v týdnu a nebyly žádné kroužky. Děda Narodil se ve Svojšicích. V sobotu a v neděli jezdil na Pionýru zmrzlinář a rozvážel zmrzlinu, nebo když měl řidič z ČSAD volno, tak je vozil za pár korun na výlety. Tehdy nebyly počítače a všelijaká takováhle technika, děti k sobě měly blíž. Protože měli pole, děda často objevoval na stole cedulku se zprávou například: „Oběd máš v troubě, až se najíš, přijď pomáhat na pole.“ V létě chodili k řece. Na Vánoce dostával oblečení. První kolo dostal v patnácti. Chodil ministrovat do kostela a když ho pan farář jednou poslal pro svačinu, místo svačiny koupil sto lízátek. Mamka Narodila se v Chrudimi a bydlela v Rozhovicích. Chodila do pionýra, kde pomáhala s jiskřičkami. V jedenácti letech se už učila jezdit na motorce. Jezdila na pionýrské tábory. Učila se hrát na kytaru. Měli auto Dacii bílou, ale nepamatuje si to přesně, protože často měnili auta. Měla psy Míšu a Čertici. Dále měla sedm koček. Chodila hodně ke koňům nebo do kina. Taká často spala venku ve stanu. Jezdila se koupat do Čepí nebo do Jezbořic na kole. Často chodila pěšky. Táta Táta nechodil do pionýra, protože se tam neměl jak dostat, a proto měl často ve škole problémy. Doma již měli černobílou televizi. Za jeho doby už bylo více hraček a měl promítačku. Chodil do šachů a do rybářského kroužku. Musel pomáhat na poli a od dědy dostával 5 Kč za jeden okopaný řádek. Měl již koloběžku, trojkolku, proti babičce a dědovi měl už lepší život a bylo více možností. Daniela Málková

Babička Babička pochází ze Severní Moravy v pohraničí. Dětství měla chudé, ale přesto veselé. Pochází ze sedmi sourozenců a jako třetí nejstarší se musela o všechny starat. Neměli televizi, ale hrozně rádi poslouchali vyprávění sousedů, kteří se scházeli na večerní sedánky. Neměli vodovod, a tak chodili pro vodu ke studni, neměli auto, všude chodili pěšky nebo jezdili autobusem. O Vánocích měli chudý stromeček, ale přesto hezký. Strojili ho ořechy, jablky, cukrem

duben 2008


a slaměnými ozdobičkami. I když toho nebylo moc, babička na své dětství ráda vzpomíná. Dědeček Děda se narodil v Lukavici v zemědělské rodině. Když byl starší, musel pomáhat na poli a s hospodářstvím. Také neměli vodovod a vodu brali ze studně. Neměli auto, hodně jezdili na kole. Děda rád vzpomíná, jak se dralo peří a oni jako děti poslouchali vyprávění sousedů. Vánoce pro něj byly svátkem, kdy u stromečku zpívali koledy a rozbalovali dárky. I když jich nebylo moc a byly obyčejné, jako například punčocháče, kalhoty, ponožky a knížka, měl z nich radost. Maminka Mamka bydlí v Lukavici a když byla malá, měla se už trochu lépe. Její rodiče měli černobílou televizi, auto Škoda 110, měli už koupelnu a sociální zařízení doma. O Vánocích dostávali pod stromeček hračky, knížky, hry a nejvíce se těšili na banány a pomeranče, které její rodiče vystáli ve frontě. V té době se dalo tohle ovoce sehnat jen na Vánoce. Tatínek Taťka bydlel v Proseči, žil se svou matkou u jeho dědy a babičky, kteří měli soukromé hospodářství, a proto vždy po škole musel pomáhat na poli a s různými zemědělskými pracemi. Měli také černobílou televizi, na kterou se koukali vždy po práci, později měli i auto. Chodil s kamarády hrát fotbal a v létě se chodili koupat. Vodovod měli, a tak nemuseli chodit pro vodu ke studni. Patrik Zástěra

Strádov a Svídnice Hrad Strádov stával na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Chrudimky. První zpráva o hradu je z roku 1374. Na severní a západní straně byl hrad chráněn strmým svahem. Na jihovýchodě muselo být vybudováno silnější umělé opevnění. Na jaře 1421 husitská vojska ovládla Strádov a pobořila ho. Pustý hrad v roce 1457 připadl králi Vladislavovi. Nebyl nikdy obnoven. V druhé polovině 18. století byla v okolí zpustlého hradu zřízena rozsáhlá obora. Svídnice by mohly své jméno odvodit od Anny Svídnické, což byla dcera duben 2008


svídnického vévody Jindřicha II. a uherské princezny Kateřiny. V roce 1353 se provdala za Karla IV. Porodila syna Václava IV. a dceru Alžbětu. Po zjištění z obecní kroniky se historie neváže k Anně Svídnické. Svídnice dostala jméno od pobřežního porostu „svíd“, což je voda tekoucí mezi svídami. Poprvé se uvádí v archívu v roce 1349 ves SWIDNICZE. Osada Svídnice náležela původně spolu s Práčovem podlažickému klášteru. Později připadla k panství sečskému a pak nasavrckému. V roce 1714 byla zřízena pod horním rybníkem panská papírna. Vyráběl se zde kancelářský, obalový a poštovský papír. Hlavní surovinou byly hadry, které sbírali po vesnicích hadrníci. V roce 1861 papírna zanikla a byla přestavěna na mlýn. Dolní svídnický mlýn, připomínaný v roce 1704, vznikl na místě původního hamru. V letech 1364 – 66 zde založil majitel panství Jaroš Lacembok z Chlumu klášter a kostel svatého Jakuba. Roku 1421 byl rozbořen přívrženci husitů. V blízkosti původního hradiště byla v roce 1952 zbudována věž hydroelektrárny, ke které se přivádí podzemním tunelem voda z Křižanovické nádrže. Pod věží je vyrovnávací nádrž, ve které je odběrné místo pro úpravnu vody Monaco. Odtud je voda dodávaná do vodárenského řádu pro Chrudim a Pardubice. Marek Suda

Žumberk Hrad Žumberk stojí na vysokém kopci nad řekou Holetínkou. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1318. Původní jméno hradu je Sonnenberg a z jeho německého jména lze usoudit, že vznikl na konci 13. století. Během staletí často střídal majitele. Počátkem 17. století začal chátrat. Poslední obyvatelé ho opustili v letech 1760 – 1770, pak se stal zříceninou. Zhruba pětiboké jádro hradu obíhala hradba, pravděpodobně se vstupem z hlavní věže. Palác, který byl hlavní obytnou i obrannou budovou stojí na zadní, nejvíce chráněné straně. V současnosti jsou zachovány zbytky hradního paláce a věže. Předhradí bylo v novověku zcela zastavěno budovami hospodářského dvora. Zříceniny hradu jsou volně přístupné. Obec Žumberk vznikla v těsné blízkosti hradu a od roku 1487 je uváděna jako duben 2008


městečko nebo městys. Sto metrů od hradních zdí stojí kostel Všech Svatých, který byl původně gotický, ale v roce 1880 byl přestavěn. U kostela je zvonice s dřevěným patrem a barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1772. Jméno sochaře není známo. Nápisy na odstavci jsou latinské. Vendulka Nekutová

Lukavice Původní tvrz se rozprostírala na ostrohu nad potokem Holetínkou jihovýchodně od Lukavice. Ostroh spadá na třech stranách strmě do údolí potoka a jen na západě je v úrovni okolního terénu. Dodnes je toto místo nazýváno Hrádek. Je možné, že tuto tvrz později nahradila jiná, která stála ve vsi Velká Lukavice v místě zvaném Na hrádku. Původní vladycký rod, který se připomíná v držení Lukavice na počátku 14. století, patřil mezi staročeské vladycké rody východních Čech. Užívali zcela mimořádného erbu, kterým byl modrý štít se stříbrným mořským psem. Jde o mořské zvíře s psí hlavou, projevující velkou agresivitu, vydává zvláštní zvuk pomocí foukání. Lze ho velmi obtížně ulovit a zabít. Dnes je mořský pes součástí znaku obce Lukavice. Pavel Šlitr

Výsonín První zmínka o Výsoníně pochází z 16. století, kdy se naše obec nazývala Vejsonín a byla poddána Albrechtu Kerhatovi ze Strádovic. Za doby Jana Adama z Auersbergu měli obyvatelé Vejsonina právo používat rozsáhlé lesy, louky, pastviny i rybníky Pařezný, Zaháj a Prostřední. Vejsonští občané postavili v roce 1867 ve vsi kříž, kolem kterého upravili čtyřhrannou zahrádku. V každém jejím rohu stojí lípa. Kříž byl vysvěcen první neděli v září. A od té doby se slaví posvícení. V roce 1910 bylo ve Vejsoníně 224 obyvatel. V roce 1912 se začal stavět železobetonový most přes řeku Chrudimku u mlýna Papírna. Naše vesnice se v roce 1920 oddělila od obce Velká Lukavice. Vznikla tak samosprávná obec Výsonín. Prvním starostou byl František Dlouhý. Výsonín měl 32 popisných čísel a 204 obyvatel. V roce 1924 byl založen sbor dobrovolných hasičů. V dubnu 1923 byl postaven obecní dům a požární zbrojnice. Lukáš Hoch duben 2008


Výlet na hrad Naše rodina se rozhodla, že se vydáme na hrad. Všechno jsme si naplánovali, připravili si jídlo a pití a vydali se na túru. Cesta byla pěkná, ale jak mělo dojít na výstup na hrad, cesta se mnohem zhoršila. „Uf, uf,“ vzdychal Honzík, „konečně tu jsme.“ Začínalo se stmívat, a tak jsme si postavili stany, rozdělali táborák a zanedlouho jeden po druhém usínali. Vtom nás ale probudilo náhlé šramocení. „Mami, já se bojím,“ třásla se Anička. Rozsvítili jsme baterky a se strachem čekali, co se tu objeví. Najednou to leze ven, všichni na to svítíme. Rozbíháme se směrem ke strašidlu. Vtom nás přeruší náhlý výkřik: „Co to děláte, vždyť jsem to já Honza, jenom jsem si odskočil na záchod.“ Všichni jsme si oddychli. Vracíme se zpátky do spacáků a usínáme. Ráno jsme se probudili a vesele si vyšlápli domů. Patrik Zástěra

Rozhovor s panem starostou V březnu jsme do školy pozvali pana Josefa Doležala. Besedoval s námi o odpadech a o jejich likvidaci. Při této příležitosti jsme ho požádali, zda by odpověděl na naše dotazy. • Kde jste jako malý bydlel? Bydlel jsem se svými rodiči v Lukavici. • Do jaké školy jste chodil? Do páté třídy jsem chodil v Lukavici a druhý stupeň jsem absolvoval ve Slatiňanech. • Čím jste jako malý chtěl být? Chtěl jsem být zámečníkem. • Jaké jste měl ve škole známky? V Lukavici jsem měl jedničky a dvojky, na druhém stupni jsem měl průměrný prospěch. • V čem se podle vás zlepšila naše škola od té doby, co duben 2008


jste do ní chodil vy? Svým vybavením a možnostmi výuky. • Chodil jste do školy rád? Ano, školu jsem měl rád. • Jaký předmět vás ve škole bavil a naopak nebavil? Bavil mě zeměpis a matematika. Naopak mě nebavila chemie. • Co vás v jedenácti letech nejvíce bavilo? Hodně mě bavily míčové hry. • Sbíral jste jako malý nějaké věci, měl jste sbírku? Každý kluk přece něco sbírá. Já jsem sbíral známky a krabičky od zápalek. • Kdo byl váš nejlepší kamarád? Nejvíc jsem kamarádil s Pavlem Kulhánkem a Stanislavem Štverákem. • Kde jste jako malý trávil nejvíce času? Tak to bylo jednoznačně v přírodě. • Líbí se vám prostředí, ve kterém žijete, tedy naše obec? V naší obci se mi líbí hodně, i když se nechá hodně věcí zlepšit. Životní prostředí ale nejvíc záleží na chování a přístupu občanů. Panu starostovi děkujeme za odpovědi. Rozhovor připravil Patrik Zástěra.

Já a čas Ahoj, jmenuji se Hana a mám nejlepší kamarádku Moniku. Můj táta je vědec. Asi před měsícem vymyslel bránu času. Dnes přišla komise a prohlásila tátův vynález za nejlepší na světě. Pomocí tohoto vynálezu se můžete vrátit do minulosti. Jednou jsme si s Monikou hrály a omylem jsme vešly do tátovy laboratoře. Když jsme si s Monikou prohlížely laboratoř, já se omylem opřela o jakýsi knoflík, který otevírá bránu času. Brána nás obě vtáhla a pak se za námi zavřela. Najednou jsme se ocitly na královském dvoře. Cítily jsme se hrozně. V tom šla okolo princezna. Usmyslela si, že budeme její dvorní dámy. Oblékly jsme se tedy do starobylých šatů a převzaly knihu etikety. Příští den jsme šly s princeznou na procházku. Monika najednou začala duben 2008


fňukat, že se jí stýská po domově. Vzpomněla jsem si, co mi táta vyprávěl o bráně času a jak se dostat zpátky. Říkal: „Když se ocitneš v minulosti, najdi rubínový klíč a odemkni vrata na úpatí nejvyšší hory světa.“ Nepozorovaně jsme se odtrhly od princezny a vydaly jsme se hledat rubínový klíč. Cestou jsme potkaly jednu starou babičku. Pověděla nám, že rubínový klíč máme hledat tam, kde je zem nejteplejší. Přemýšlely jsme dva dny a dvě noci. Přišly jsme na to, že to místo bude asi sopka. A tak jsme se vydaly na cestu. Za dva dny, po těžké namáhavé cestě, jsme konečně uviděly sopku. Před ní ležel nablýskaný rubínový klíč. Monika ho vzala do batohu a šly jsme hledat nejvyšší horu světa. Asi za týden jsme k ní přišly. Byla devět tisíc metrů vysoká. Najednou jsme uviděly dveře. Strčila jsem do nich klíč. Ten do zámku skutečně pasoval. Vstoupily jsme dovnitř. Když jsme z toho bludiště našly cestu ven, ocitly jsme se u mě v pokoji. Od té doby už do tátovy laboratoře nechodíme. Sára Čtveráková

Co čteme Hrdinské legendy staré Francie Vypravuje Václav Cibula, ilustroval Zdeněk Burian. Tato kniha se mi líbila nejvíc ze všech knih, co jsem dosud četl. Je zajímavá svými příběhy a napětím. Zvlášť bych vám doporučil kapitolu Život a dobrodružství rytíře Renalda z Montalbanu. Žil jednou rytíř Ajmon, který měl čtyři syny. Jednou, když je král Karel pozval na hrad, s nejstarším Renaldem se rozhádal jeden rytíř a i když bylo právo na Renaldově straně, král nařídil Renalda chytit. Všichni čtyři bratři vyskočili, kryli si záda a vyběhli z paláce pryč. Král se rozhněval a tím to všechno začalo. Renald a jeho bratři si postavili hrad a Karel proti nim vytáhl. Protože měl přesilu, hrad rozbil, ale Ajmonovi synové zase uprchli. Poté se k nim přidal jejich bratranec Malgis se čtyřmi sty jezdci. Renald a jeho bratři s Malgisem dál prchali. Jednou dorazili k hradu rytíře Yona, kterému pomohli proti Saracénům. Oni si od něho nic nevzali, i když jim to nabízel, duben 2008


pouze si postavili další nedobytný hrad. Karel znovu přitáhl s velikánským vojskem a oblehl hrad Yona, protože ho teď považovali za zrádce, neboť pomohl Ajmonovým synům. Yon byl srab a radši zradil přátele (Ajmonovy syny a Malgise), než aby bojoval s Karlem. Řekl jim, že se s Karlem dohodl na míru, ale musí bez koní, bez zbraní, bez brnění a bez vojska přijít na Valkolorské pláně, kde už tajně čekal Karel s vojskem. Bratři Yonovi uvěřili a vydali se tam. Vtom se proti nim vyřítila přesila vojáků. Oni beze zbraní se bránili a vytrhávali zbraně nepříteli z ruky. Bránili se dlouho, už už by je zabili, ale vtom přijel Malgis s vojskem. Karlovi vojáci se dali na ústup, a tak je Malgis zachránil. Pak svedli ještě mnoho bitev a Karel pořád nechtěl přistoupit na mír. Když už nakonec přistoupil, řekl, že Renald musí na čas odjet do ciziny a musí mu dát jeho koně Bajarda, bez kterého by nevyšli z paláce na začátku a který mu mnohokrát zachránil život. Renald na to přistoupil a odjel do ciziny a tím celý příběh končí. Janek Špás

Kdo jsem? V minulém čísle Kvasnice se na obrázku skrýval přemyslovský král Václav II. Správné odpovědi jsme obdrželi od Pavlíny Drápalíkové, Hany Kropáčkové, Lukáše Boušky, Pavla Šlitra, Michala Makeše, Denisy Sedlákové, Tomáše Zumra, Michala Zumra a Marka Sudy. Výherci si rozdělí dva sáčky lízátek. V tomto čísle představujeme hrad, jehož zbytky můžeme navštívit nedaleko našeho bydliště. Postavil ho na počátku 14. století rytíř jménem Ojíř. Téměř tři sta let zde hospodařil rod Slavatů. V 16. století tu byla bratrská škola. Jejím žákem byl také Vilém Slavata. Později však přešel ke katolíkům a my jsme ho ve vlastivědě poznali jako jednoho z místodržících, který byl vyhozen při stavovském povstání z okna Pražského hradu. V současnosti je hrad v troskách, vstoupit můžeme do několika dosud zachovaných místností. V jedné z nich se nachází výstava z dějin hradu a jeho nejbližšího okolí. Už víte, který hrad se skrývá na obrázku? Chcete-li vyhrát tradiční pytlík bonbonů, je třeba zaslat odpověď Lubomíru Šárovi nejpozději do 20. května 2008. duben 2008


Autoři ilustrací: Jan Bakeš: strana 16 Lukáš Bouška: strana 13, 15 Sára Čtveráková: strana 5, 6, 7, 9, 19 Michal Makeš: strana 12, 17 Dominika Pecková: strana 4, 8, 10, 11 David Remeš: strana 3 Jan Špás: strana 20 Patrik Zástěra: strana 2, 14, 18

REDAKCE: Janek Špás Patrik Zástěra Pavlína Drápalíková Denisa Sedláková

duben 2008

No title

Recommend Documents