No title

ŠKVORECKÝ ZÁMEK „Tìším se dovnitø, já ve Škvorci vyrostla, ale teï poprvé mám možnost do zámku se podívat,“ nechala se slyšet jedna sedmdesátiletá dáma. Bylo to v sobotu 18. záøí, v rámci Škvoreckého jarmarku, kdy jsme mìli pøíležitost prohlédnout si, za odborného výkladu místního kronikáøe a historika Jana Psoty, prostory polozboøeného zámku, okolo kterého škvoreètí dennì chodí, ale nikdy se dovnitø nedostali – pouze do míst, které ve své dobì sloužily dìtem coby školní dílny. V posledních letech byl objekt naprosto uzavøený, protože se v nìkterých místech propadly stropy, krovy, podlahy. Zájem o prohlídku byl veliký, pøíchozí se zapisovali do poøadníku s tím, že první volná prohlídka je tøeba až za 2 - 3 hodiny. Èekání zpøíjemòoval (kromì odskoèení si na jarmark) i pøítomný pan ing. Klicpera pøed zámeckou branou, sympatický to muž-sbìratel, který pøinesl k prohlédnutí svá alba starých pohlednic škvoreckého panství (kde byly k vidìní tøeba i staré pohledy Dobroèovic, odeslané místními lidmi pøed druhou svìtovou válkou). Pan ing. Klicpera zpestøoval èekajícím èas nejen svými alby, ale i veselou diskusí napø. s jednou místní dámou, která se jej snažila popíchnout laskavými slovy o tom, že je stejnì náplava. Pan Klicpera se úspìšnì obhájil filozofickým zamyšlením nad významem slova náplava, Pøed vstupní branou zámku, pohled na rekonstruovanou èást areálu

které zakonèil vìtou, že když nìkdo bydlí ve Škvorci dvacet let a ještì k tomu v domku po babièce a ještì k tomu na návsi vedle železáøství, nemùže býti „náplava“. Èekání na prohlídku pøed zámeckou branou pøíjemnì ubíhalo. Pøestože v zámku není nic, žádné zbytky nábytku èi nástìnných maleb, padesát minut laskavého výkladu pana Psoty, výborného vypravìèe a milovníka regionální historie, bylo nesmírnì poutavých. V úvodu, pøed branou zámku na kamenném mostì, jsme se dozvìdìli, že rozpadající se areál v roce 2008 koupil zámožný manželský pár milující umìní – Rus a Italka, pan Dimitrij Jeremejev a paní Monica Salvatore. Paní majitelka pochází z hrabìcího rodu San Salvátorù, jednoho z nejstarších šlechtických rodù v Evropì, který mìl v 18. a 19. století, jak nás informoval pan Psota, pøímá spojení na nìkteré èleny knížat

Zahájení prohlídky pøed vstupní branou zámku

z Lichtenštejnu (tedy poslední majitele škvoreckého panství a tudíž i zámku – rodu Lichtenštejnù patøil zámek až do pozemkové reformy v roce 1924, do znárodnìní v roce 1948 jim patøily už jen zdejší lesy). Noví majitelé se snaží rekonstruovat zámek tak, jak kdysi stával a jak se dá dohledat v lichtenštejnských archivech. A pouze z vlastních finanèních prostøedkù, nežádají o žádné dotace èi granty, aby byli zcela nezávislí. Chtìjí v objektu zámku vytvoøit jakési kulturní centrum, místo umìní a setkávání. Èást areálu bude tedy veøejná, èást zámku bude sloužit obytným úèelùm rodiny. Ale nejprve trochu historie. Se vznikem škvoreckého hradu, údajnì nìkdy kolem roku 1278, je spjatý jistý šlechtic Domaslav, kterému toto místo za vìrné služby vìnoval král Pøemysl Otakar II., jak jsme se dozvìdìli od pana Psoty. Domaslav, zakladatel a stavitel škvoreckého hradu, byl èíšníkem královny Kunhuty, pozdìji nejvyšším královským komorníkem, purkrabím (správcem) Pražského hradu a vysokým zemským úøedníkem. Z této doby se dochovala pouze archeology odkrytá hradba se zbytky paláce a hradní studna (ze které ve Škvorci ještì donedávna èerpala vodu zdejší škola, jak pøi prohlídce poznamenal jeden z místních obèanù). Ve 14. století byli majiteli hradu pražští Olbramovicové, kteøí postavili nový palác s kaplí, padací most pøes vodní pøíkop a vìž nad vstupní branou. Zikmund Smiøický ze Smiøic v roce 1545 pøestavìl hrad na renesanèní zámek. Pøi konfiskaci majetku Smiøických v roce 1621 (po Bílé hoøe) získal Škvorec Albert z Valdštejna, který jej roku 1623 prodal Karlovi z Lichtenštejnu. V roce 1639 zámek zapálili Švédové a i když byl èásteènì obnoven, v roce 1654 se uvádí jako opuštìný. Nicménì zámek je v rukou Lichtenštejnù a na scénu pøichází oblíbená knìžna z Lichtenštejnu – Marie Terezie Savojská. Ta v roce 1727 provedla na zámku velké opravy. Obývala jeho severní èást. Na dotaz, jak èasto sem jezdila, kronikáø pan Psota uvádí: „Marie Terezie na Škvorec zajíždìla výjimeènì, všechna panství na Moravì i tzv. støedoèeskou državu spravovala pøes vrchnostenské kanceláøe na zámcích a tyto øídila z Vídnì. Její návštìvy Škvorce byly sporadické, èasto jen nìkolikadenní, málokdy týdenní. Více pro ni býval zajímavý Kostelec nad Èernými lesy a Tuklaty, kde mìla v osobì Ignáce Peèeného (nejsem si jistý jménem) svého osobního finanèního poradce. Po roce 1734 (po smrti jediného dítìte), návštìvy ustávaly a dostavba kostela ve Škvorci mohla být dokonce spojena s jednou z posledních návštìv Škvorce. Dobroèovickou kapli snad ani nevidìla, bylo jí 76 let a to už žila trvale ve Vídni, kde si vystavìla pro sebe a svého manžela

byly celé dvì tøetiny staveb rozebrány. Posledním majitelem zámku pøed rokem 1924 (kdy došlo pozemkovou reformou k jeho vyvlastnìní) byl Jan II., kníže z Liechtensteinu, který nemìl manželku ani potomky.“ V roce 1890 byla v místì, kde kdysi stával gotický palác, postavena škola (kam v prùbìhu let chodily i dìti od nás z Dobroèovic). Dnešní podobu získal zámek pøi rekonstrukci v roce 1964. V roce 1994 zámek koupil nový majitel, který ovšem opravy nezvládl a pøivedl jej do havarijního stavu. V roce 2008 pøichází, zdá se, záchrana v podobì úsilí již zmiòovaného manželského páru, který se snaží nejen o fyzickou opravu zámku, ale i o navrácení èi vdechnutí života tomuto místu. Nová majitelka, paní Salvatore, je malíøkou, a ve východním paláci (když se projde branou Pohled na vstupní bránu z hradního pøíkopu

Marie Terezie Savojská kostel sv. Štìpána s hrobkou, kde jsou uložena tìla obou manželù. Tato žena, sic nedala na sobì nic znát, v roce 1729 ovdovìla a její syn roku 1734 zemøel krátce pøed svatbou. Od té doby se horlivì upnula k Bohu, její víra mnohonásobnì vzrostla, o tom svìdèí všechny skutky (stavby kostelù, škol, far, špitálù). Její èiny nìkolikanásobnì pøedèily délku jejího života. Byla to skuteèná osobnost, výjimeèný èlovìk navzdory tomu, kdo byl její pradìdeèek – Karel z Liechtensteinu – ten, co ožebraèil èeské království a likvidoval èeské rody.“ Ještì dvacet let po smrti knìžny (v roce 1772) byl zámek obyvatelný. Pan Psota upøesòuje: „Škvorecký zámek byl obýván knížecím rodem pánù z Liechtensteinu pouze do roku 1794, kdy došlo i k pøesídlení vrchnostenské kanceláøe do nových prostor „Nového zámku“. Zámek byl od tohoto roku opuštìný, v letech 1853-1880 a 1889

Pohled z východu na západ, budova uprostøed je budoucí obøadní síò

Budoucí obøadní síò

zámku, tak hned vpravo), plánuje umístit soukromou galerii obrazù a svùj ateliér. V krásných prostorách západního køídla (když projdeme hlavní branou, tak hned vlevo) chtìjí noví majitelé otevøít muzeum. Bude zde stálá expozice týkající se historie zámku, historie mìstyse Škvorce, ale i renesanèní hudby. Pan Psota nám prozradil, že zde noví majitelé plánují vystavit napø. osmnáct vzácných barokních hudebních nástrojù – violoncell a viol, které mají ve svém vlastnictví. Prohlídka areálu zaèala smìrem „od brány vlevo“ a nᚠpan prùvodce Psota nás prosil, abychom si nevyvrtli kotník èi se jiným zpùsobem nepøizabili. Po prknu jsme sestoupili do pøízemí (do horního patra jsme ani z bezpeènostních dùvodù nebyli vpuštìni) a ocitli se v èásti, kde se pøed lety nacházely soukromé byty. Nejprve jsme stanuli v prostorné hale, která bude v budoucnu využívána jako

obøadní síò. Pan Psota nás upozornil na šachtu v podlaze, která od 15. století sloužila jako kanalizace – ze zámku se tudy odvádìla odpadní voda do nedalekého potoka. Dozvìdìli jsme se, že nový majitel chce této šachty využít a povede touto støedovìkou kanalizací elektøinu a vše potøebné. V další místnosti, rozlehlé a velice pøíjemné, jsme byli upozornìni na úžasnou akustiku. Právì tady bude již zmiòované muzeum, ale kromì toho zamýšlejí noví majitelé v tomto sále èas od èasu poøádat i koncerty komorní hudby. „Pan Jeremejev zde mìl na návštìvì pøítelkyni, operní pìvkyni, která koncertovala i v proslulé milánské La Scale, a „tato dáma byla akustikou tohoto místa pøímo unesena“, prozradil nám pan Psota. O vedlejší nevelké místnosti nám pan prùvodce tajuplnì sdìlil, že se tam nacházejí dva komíny a že právì tam podle povìsti sídlil škvorecký drak. A to, že se v Pøišimasech v souvislosti s drakem kdysi

Do prostor právì rekonstruovaných místností zámku se momentálnì vchází po prknì

Když projdeme vstupní branou a otoèíme hlavu – v této èásti areálu jsou soukromé obytné prostory majitelù zámku

Ve východní èásti areálu je odkryté prostranství s archeologickými vykopávkami

V budoucí obøadní síni se nachází šachta – kanalizace z 15. století.

Dvì díry ve zdi po komínech, kde sídlil škvorecký drak

ztratily dvì dìti, øekl tak pùsobivì, že kdyby tam v tu chvíli nìjaké byly, neudìlalo by se jim dobøe. Ze západní èásti areálu jsme se pøesunuli na východ, na plochu pod širým nebem, kde se nacházejí archeologické vykopávky a kde je vyvrtnutí kotníku, pøizabití se èi zapadnutí do nìjaké jámy mnohem snazší, než na západì. Pan Psota nás upozornil na zbytky kaple, kterou chtìjí noví majitelé „zvednout z popela“. Když jsme se blížili k zámecké studni, pravil pan Psota: „Váže se k ní pøíbìh. Jednoho parného dne se Marie Terezie Savojská chtìla osvìžit a nabírala si vodu do zlatého pohárku. Když to tak udìlala podruhé, nádoba jí upadla a skonèila na dnì studny. Kdybyste vìdìli, kolik lidí se mì už ptalo, jestli se tam nìco našlo. Tak tedy: nenašlo.“ Rozpovídal se o spanilomyslné paní knìžnì, která házela z okna dìtem bonbony a drobné peníze. Líèil nám její zápas s výstavbou nedalekého kostela sv. Anny. Knìžna na nìj, dle slov pana Psoty, chtìla vidìt ze svého okna a chtìla jej postavit pøesnì v místì již rozbo-

øeného kostela. (Pøedevším ale byla jistì pøesvìdèena, že vše má svoje místo a že døív vìdìli, proè postavit kostel na kopci a ne na návsi, podle spisovatele Václava Vokolka to byla senzitivní žena, která vnímala energie). Vrchnost ovšem naøídila postavit nový kostel na návsi. Knìžna si ale prosadila svou a zvítìzila. Skuteènì se ze svých oken mohla dívat na pùsobivý kostel sv. Anny (dostavìný v roce 1767, pìt let pøed smrtí knìžny). Dále jsme se dozvìdìli, že k zámku pøiléhaly krásné zahrady a rybník, který dnes už sice neexistuje, ale ještì pøed dvaceti lety na nìj dìti chodily bruslit. Když jsme sestupovali do zámeckého pøíkopu a míjeli zbytky zámeckých zdí, øekl nám pan prùvodce novinku: „V srpnu tady došlo k objevu. Prudké lijáky totiž poškodily èást zdi, ta se sesunula a odkryly se tak pozùstatky gotických staveb, o kterých se nevìdìlo.“ Prošli jsme zámeckým pøíkopem pod kamenným mostem a prohlídka byla u konce. Pan Psota ladnì vybìhl k další dvacetièlen-

V hradním pøíkopu

Pohled z hradního pøíkopu

né skupince nedoèkavých zájemcù a bez vydechnutí zapoèal nové koleèko králem Pøemyslem Otakarem II, který toto místo daroval jistému Domaslavovi, jenž zde v druhé polovinì 13. století vybudoval hrad. Pan Psota je krásnou ukázkou toho, že když nìkdo nìco dìlá s nadšením, láskou a radostí a baví ho to, dostává tuto energii zase zpátky, nikdy není vyèerpán a je témìø neznièitelný. Jistì to platí i o nových majitelích zámku, díky jejichž úsilí si k nim za nìjaký èas budeme moci zajít tøeba na koncert. -hp-

Pohled na vstupní bránu z hradního pøíkopu

Místní kronikáø a milovník historie pan Jan Psota

Pohled na kamenný most z hradního pøíkopu