http://www.youtube.com/watch?v=SKq5pKfw7T4
Vyšehradský hřbitov je jednou z dominantních součástí Národní kulturní památky Vyšehrad. Je zde mimořádné soustředění hrobů význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení a státní samostatnosti. Až do počátku 60. let 19. století zaujímal tento hřbitov jen malou plochu v bezprostředním okolí kostela sv. Petra a Pavla. Tehdy došlo k politickému uvolnění po pádu absolutistického režimu, jenž v zemi vládl po porážce revolučního hnutí roku 1848 a nastal bouřlivý rozvoj národního uvědomění. Jedním z jeho projevů byla touha vytvořit společné pohřebiště těch, kteří se o národní obrození nejvíce zasloužili, podobně jako již měly taková místa jiné velké evropské národy. Tato myšlenka vznikla ve vlasteneckém spolku Svatobor, jejž založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Po úvahách nad výběrem nejvhodnějšího a nejdůstojnějšího místa byl nakonec zvolen Vyšehrad, kam se umísťovaly nejstarší české pověsti, jež byly živnou silou české historie, popisované v nejstarších kronikách. Vyšehradský hřbitov a Slavín nejsou výlučným pohřebištěm všech význačných českých mužů a žen, kteří nejvíc utkvěli v paměti národa a veřejnosti. Mnozí, podle vlastní poslední vůle či přání rodiny, odpočívají někdy ve svém rodišti, jindy v místě, kde převážně působili a zemřeli. Jedním s těch, kteří našli místo odpočinku právě na Vyšehradském hřbitově je Josef Slavík (1806-1833), jehož nenadálá smrt ukončila rozlet geniálního houslisty. Odpočívá v hrobě pod klasicistním náhrobkem, vedle jiného houslového virtuóza Josefa Suka. Příkladem jeho geniality je událost z r. 1828: Stejně jako kdysi Mozart si na jedno poslechnutí zapamatoval celou Palestrinovu skladbu, tak i Slavík po poslechu koncertu Paganiniho si odnesl v paměti nádherné "zvonkové rondo" Campanilla a doma po návratu z koncertu je zapsal, jen zcela nepatrně změněné, na notový papír. Na náhrobku jsou vytesána slova, která mu řekl Niccolo Paganini, když ve Vídni vyslechl Slavíkovu hru: Le monde tremble Quand vous jouez! …….(Celé zvolání Paganiniho zní: Vy
jste ďábel! Svět se chvěje, když vy hrajete, Váš jediný tón postačí pro divadlo La Scala).
Josef Slavík - život a dílo *26.3.1806, Jince - †30.5.1833, Budapešť Otcem slavného houslisty a skladatele byl Antonín Slavík, který se narodil v Hořovicích 11.8.1782 jako syn panského bednáře Josefa a Evy, rozené Kratochvílové. Počátky literárního a hudebního vzdělání získal od strýce Jana Slavíka, učitele, který vychoval i několik jiných výtečných hudebníků. V roce 1800 se Antonín stal podučitelem v Hořovicích, a pak, na přání hraběte Vrbny, majitele panství, odešel studovat pedagogiku do Vídně. Po svém návratu v roce 1805 byl ustanoven učitelem v Jincích. Téhož roku se oženil s Barborou Krásovou z Dobříše a v Jincích v domě č. 8 se jim narodil dne 26.3.1806 první syn Josef. Dostal od svého otce Antonína, znamenitého hudebníka, výbornou školu, když od čtyř let cvičil na housle. V březnu 1815 se rodina Slavíkových odstěhovala do Hořovic, kde otec Antonín vystřídal svého strýce Jana v učitelském povolání. Na zdejším zámku se pěstovala hudba a mladý Slavík byl již ve svých 10 letech vřele přijat. Jeho talentu si všiml i hrabě Eugen Vrbna, člen Spolku pro podporu hudebního umění v Praze. Vzal nadaného chlapce do Prahy k přijímací zkoušce na konzervatoř a hradil mu sedm let náklady na studia. Na konzervatoř byl přijat 1. listopadu 1816 ve věku deseti let. Ve hře na housle (svém hlavním studijním. Ve hře na housle (svém hlavním studijním předmětu) byl žákem Bedřicha Viléma Pixise, koncertního mistra orchestru Stavovského divadla a prvního profesora houslové hry na nově zřízené pražské konzervatoři. Josef Slavík byl velmi pilným a svědomitým žákem a dosahoval velkých pokroků v reprodukční technice. Již ve čtrnácti letech se pak pokoušel o vlastní skladby. Studium na konzervatoři si Slavík dobrovolně o rok prodloužil a v roce 1823 ji opustil jako houslista orientovaný především na virtuozitu strhující bravurou a udivující posluchače brilantním přemáháním nejobtížnějších problémů
houslové hry. Ukončením studia vznikly Slavíkovi existenční starosti. Nemohl už počítat s podporou hraběte Vrbny a musel se o sebe postarat sám. Vstoupil jako houslista do orchestru Stavovského divadla. S činností v divadelním orchestru se však nespokojil. Vedle toho začal samostatně koncertovat a psát vlastní skladby pro housle. V říjnu 1824 vystoupil doma v Hořovicích na dobročinné akademii. V lednu 1825 pak zazářil na akademii v redutním sále v Praze, kde s velkým úspěchem provedl svůj koncert fis moll. V této době se také seznámil s Paganiniho dílem, které ho povzbudilo k další tvorbě. Roku 1825 odjíždí Slavík do Vídně, kde se uchází o místo v císařské kapele. Díky úspěšným koncertům před vídeňským publikem i kritikou byl přijat, zpočátku však jako bezplatný člen. Musel se proto živit výukou houslí a sólovými vystoupeními. Ve 20 letech má pověst brilantního hráče, který bravurně zvládá technicky nejnáročnější party, avšak kritika mu vytýká nedostatek oduševnělosti. Při příležitosti Paganiniho koncertu ve Vídni se Slavíkovi splnil jeho sen a mohl se s ním osobně setkat. Kromě cenných poznatků mu toto setkání přineslo i povzbuzení do další činnosti. V roce 1828 koncertoval s velkým úspěchem v Bratislavě; po tomto vystoupení byl kritikou označen za jednoho z největších houslistů tehdejší doby. Na přelomu let 1828 a 1829 strávil půl roku v Paříži, kde se však nesetkal s vřelým přijetím v místních hudebních kruzích, které v něm viděly nevítanou konkurenci. Po návratu do Vídně byl jmenován plnohodnotným členem císařské dvorní kapely. To znamenalo pro Slavíka důležité existenční zajištění. Ve Vídni se také spřátelil s Chopinem, který jeho schopnosti vysoce oceňoval. Franz Schubert mu věnoval svou Fantazii C dur pro klavír a housle op. 159. Ve svých 25 letech je Slavík označován za nástupce Paganiniho. V roce 1833 se loučí s Vídní před chystaným turné do Maďarska svým dosud nejúspěšnějším koncertem. Kvůli tomuto vystoupení však přechodil chřipku a koncert odehrál s horečkou. Krátce po příjezdu do Budapešti se mu vrací vysoká horečka a Slavík ve věku 27 let umírá, daleko před svým možným interpretačním i skladatelským vrcholem. Po roce mu byl na Leopoldovském hřbitově v Pešti postaven péčí tamních Čechů pomník. Ještě dvakrát se jeho ostatky stěhovaly na jiné hřbitovy, když dosavadní byly rušeny. K poslednímu přemístění došlo roku 1933, kdy 100 let po Slavíkově smrti jeho ostatky i původní náhrobek spočinuly na Vyšehradě. Josef Slavík byl jedním z posledních
houslistů zaměřených především na brilantní a obtížnou virtuozitu. Pouze předčasný skon způsobil, že nevstoupil do povědomí široké veřejnosti jako např. Jan Kubelík, Josef Suk nebo David Oistrach.
Dílo:
Variace E dur (1820) Houslový koncert fis moll (1823, absolventské dílo z konzervatoře) caprici D dur (1824) Grand-potpourri (1825) Rondino pro housle s průvodem klavíru (1826) Houslový koncert a moll (1827) klavírní Polonéza D dur (1828) houslové variace na G struně "Il Pirata" (1832)
Prameny: Wikipedia Malá encyklopedie hudby (dr. Jar. Smolka; &kolektiv, Supraphon 1983)
Prameny: Wikipedie Zpracoval: Ladislava Fialková
