No title

1

2

3

4

5

Obsah 1.Úvod ............................................................................................................................................. 7 2. Krize Evropy po skončení II. světové války ................................................................................ 10 3. Snahy o evropskou integraci v letech 1945 – 1949 ................................................................... 17 3.1. Diplomatická a vojenská integrace Evropy v letech 1945 – 1949 .......................................... 25 3.1.1. Bruselská smlouva a NATO .................................................................................................. 26 3.2. Politická a parlamentní integrace Evropy v letech 1945 - 1949 ............................................. 29 4. Počátky evropských společenství ............................................................................................. 31 4.1. Evropské společenství uhlí a oceli .......................................................................................... 36 4.2. Evropské obranné společenství .............................................................................................. 37 4.3. EURATOM a EHS ..................................................................................................................... 44 4.3.1. EURATOM ............................................................................................................................ 47 4.3.2. EHS ....................................................................................................................................... 47 5. Vývoj a rozšiřování Evropských společenství............................................................................ 50 6. Ekonomická základna evropského integračního procesu ......................................................... 60 7. Závěr .......................................................................................................................................... 67 8. Seznam použitých zdrojů ........................................................................................................... 70

6

1. Úvod Evropa představuje kontinent, kde se na relativně malém územním prostoru nachází velké mnoţství států, které měly od pradávna rozdílné mocenské, politické i ekonomické zájmy. To bylo důvodem, proč na evropském kontinentu docházelo k těm největším hrůzám v dějinách lidstva, včetně I. a II. světové války. Tyto dva válečné konflikty byly důkazem provázanosti států Evropy a také důvodem různých snah o evropskou integraci, pomocí které by bylo zabráněno dalším válečným konfliktům. V současné době ţijeme na kontinentu, na kterém více jak 65 let nedošlo ke globálnímu (evropskému) válečnému konfliktu. Válka v bývalé Jugoslávii je nicméně dokladem skutečnosti, ţe k ozbrojenému konfliktu můţe dojít i na historicky, relativně dlouhodobě, homogenním území, a ţe vytváření a prohlubování integračních procesů je tedy zcela na místě. Abychom však nevytvářeli dojem, ţe integrační snahy v Evropě jsou záleţitostí posledních několika desetiletí, je třeba na tomto místě uvést, ţe myšlenka sjednocení Evropy se v historii našeho kontinentu opakovaně objevovala v rozmanitých podobách. Její počátky bývají mnohými autory shledávány jiţ v myšlenkovém světě antického Řecka, předobraz jejího politického uskutečnění lze pak vidět v sjednotitelském úsilí římské říše a především v integračních tendencích středověké „svaté říše“ zaloţené na univerzalistickém ideálu křesťanství.1 I ve středověku byly tedy rozvíjeny snahy o vytváření nadnárodních organizací, které měli slouţit jako prostředek k odstranění válek a konfliktů mezi národy. Takovéto snahy byly zcela na místě a bezprostředním motivem byl pokus o zajištění větší politické a hlavně vojenské homogenity Evropy ohroţené stále častějšími arabskými nájezdy. Za zmínku pak stojí snahy českého panovníka Jiřího z Poděbrad (1420 – 1471), který se snaţil o vytvoření „Unie evropských států“, která by měla společný legislativní orgán a soudní dvůr. Jiří z Poděbrad byl inspirován myšlenkami francouzského právníka Pierra Duboise. Na základě Duboisových myšlenek nechal zpracovat mírový projekt zvaný Tractatus Pacis, který měl dva hlavní cíle. Prvním cílem byla ochrana před Turky ohroţujícími tehdejší Evropu a druhým cílem pak bylo sjednocení křesťanského světa. Tento projekt podporoval vznik spolku křesťanských států, jehoţ zásadou byla rovnost členů. Rozhodující postavení v tomto projektu

1

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 33

7

neměl mít ani císař Svaté říše římské a ani papeţ. Válka měla být prohlášena za protiprávní a přednost mělo dostat pokojné řešení sporů. Tato myšlenka, která v podstatě vyjadřovala zákaz uchylování se k síle, dostala nový rozměr v soudobém mezinárodním právu. Pouţití síly bylo aţ do I. světové války zcela volné a k zákazu tzv. útočné války došlo aţ v Briand – Kellogově paktu z roku 1928 a následně byl tento zákaz vyjádřen i v Chartě OSN. Tato zásada vychází ze základních cílů OSN, kterými jsou: udrţovaní mezinárodního míru a bezpečnosti a rozvíjení přátelských vztahů mezi národy. Smyslem je tedy pokojné řešení sporů, coţ rovněţ odpovídá původním snahám Jiřího z Poděbrad. Česká král však předloţil i propracovanou koncepci orgánů Mírové organizace. K hlavním orgánům měl patřit stálý Kongres delegátů sloţený ze zástupců států a nejzávaţnější otázky pak měla rozhodovat tzv. speciální rada, která měla být tvořena panovníky členských států. Zde můţeme najít určitou podobnost s nynější Evropskou radou. Předpokládán byl i zvláštní tribunál. Pro případ války pak bylo počítáno s pomocí napadenému vojensky i finančně. I tato myšlenka se objevuje v novodobých dějinách, kdy je vyjádřena v myšlenkách Severoatlantické aliance NATO, která představuje organizaci kolektivní sebeobrany a je formálně striktně vázána na OSN a především Radu bezpečnosti.2 Myšlenka Jiřího z Poděbrad, stejně jako myšlenky jiných tvořitelů nadnárodních organizací nebyla realizována, protoţe se tehdejší panovníci obávali ztráty své suverenity. S touto obavou se potýkají i soudobé integrační procesy, které oscilují mezi snahou o nadnárodní spoluprácí s tím související ztrátou určité suverenity a snahou o spolupráci mezivládní, při které nedochází k omezení státní suverenity a spolupráce naopak probíhá mezi suverénními státy. Nicméně je nutné zdůraznit, ţe i nynější evropská integrace ztělesněná Evropskou Unií, je inspirována historií. Moderního předchůdce současného integračního procesu představuje Panevropské hnutí. Panevropské hnutí v podstatě představuje odpověď na otázku, zda si můţe Evropa uhájit ve své politické a hospodářské roztříštěnosti mír a samostatnost vůči vzrůstajícím mimoevropským mocnostem – čí zda je třeba, aby se na záchranu své existence organizovala ve společenství států. Model Panevropské unie představoval první skutečně politický projekt výstavby sjednocené Evropy. Na základě této koncepce byla vytvořena Panevropská unie, politické hnutí, jeţ mělo mj. koordinovat velké mnoţství profederálních aktivit 2

KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě. Luzern: Avenira, 2007, s. 33

8

prostřednictvím kontaktů s významnými politickými představiteli. Uţ v této době bylo snahou Panevropského hnutí stát se rovnoprávným partnerem USA, Ruska, Číny a tehdejšího Commonwealthu. I současná Evropská Unie má za cíl být konkurenceschopným a rovnocenným partnerem vůči USA, Rusku, Japonsku, Číně a dalším hospodářským mocnostem.3 Je zřejmé, ţe od počátku integračních snah jsou tyto procesy motivovány hospodářským prospěchem, ekonomickým a politickým posílením a zajištěním bezpečnosti. Aţ do vzniku prvních Evropských Společenství, respektive do konce II. světové války integrační procesy v Evropě oscilovaly mezi mírovou spoluprací a válečným stavem. V dalších kapitolách této práce se jiţ budeme zabývat novodobou historií, za jejíţ počátek povaţujeme konec II. světové války. Rozebereme problémy Evropy po ukončení této války a první snahy o integraci v letech 1945 – 1949. Budeme se zabývat vznikem Evropských Společenství, jejich transformací a vývojem, včetně přínosů jednotlivých členských států. Vzhledem k neustálým diskusím o tom, zda je evropský integrační proces představovaný Evropskou unií prospěšný a smysluplný nebo zda se jedná o uměle vytvořený orgán odsouzený k nezdaru, bude smyslem této práce pojednat o evropské integraci z pohledu mezinárodního, politického, ekonomického a vojenského a v závěru práce tento proces zhodnotit a přiklonit se k jednomu nebo druhému názoru.

3

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a

9

kultury, 2010, s. 36

2. Krize Evropy po skončení II. světové války Chceme li se podrobněji zabývat krizí Evropy po ukončení II. světové války, musíme se vrátit o několik let zpět a zamyslet se i nad samotným průběhem války a ne aţ jejím koncem. Stejně tak musíme trochu odhlédnout od prvních integračních snah mezi lety 1945 aţ 1949, kterým se ostatně budeme věnovat v následující kapitole. V podstatě se dá říct, ţe vnímáme dva konce války, a to konec války na evropském kontinentu, ke kterému došlo poráţkou Německa a konec války v Tichomoří, ke kterému došlo v srpnu 1945 po poráţce, respektive po kapitulaci Japonska. Návratem do minulosti máme na mysli dobu, kdy státy tzv. Velké troky (Velká Británie, Spojené státy Americké a SSSR) začaly vítězit nad Německem a jeho spojenci a začaly uvaţovat o vítězství. V této době počíná docházet k prvním neshodám, nebo se spíše začínají projevovat odlišné zájmy a pohledy na nové uspořádání Evropy po konci války. V tomto ohledu je nutné zmínit tři nejdůleţitější muţe, kteří v podstatě rozhodovali o budoucnosti Evropy, potaţmo celého světa. Těmi byli americký prezident Franklin D. Roosevelt, britský premiér Winston Churchil a sovětský vůdce Josif Stalin. Vztah mezi těmito muţi odráţel vývoj světa v následujících desetiletí. Podíváme li se na průběh války, je zřejmé, ţe největší tíhu bojů v Evropě nesl Sovětský Svaz. Toho si byl Stalin samozřejmě vědom a poţadoval proto pro SSSR určité výhody a výsadní postavení. Stalin rovněţ dobře vnímal skutečnost, ţe i v rámci spojenectví nebylo postavení Sovětského svazu rovnocenné, a ţe Anglo-Americká část tzv. Velké trojky prosazuje vlastní zájmy. Stalinova nedůvěra vůči Velké Británii a USA se prohlubovala s tím, jak vázlo otevření tzv. druhé fronty v Evropě, která by odčerpala Německé síly nasazené proti Sovětskému svazu a ten by tak měl podmínky k „zotavení“. K otevření druhé fronty došlo nakonec aţ v roce 1944, a to přesto, ţe se o jejím otevření hovořilo jiţ dva roky před tím. Na druhou stranu, vzhledem k vojenským úspěchům Rudé armády, se sféra vlivu SSSR posunula aţ do samého srdce Evropy a Sovětský svaz tak „pohltil“ značné mnoţství státu střední a východní Evropy. Pravděpodobně i z tohoto důvodu byl Sovětský svaz proti jakýmkoli integračním snahám v průběhu války, jakými byl například návrh polského premiéra generála Sikorskiho na vytvoření Evropského společenství řádu a svobody či návrhy na vytvoření československo – polské a jugoslávko – řecké konfederace, a to i přes to, ţe jiţ na jednání v Moskvě v roce 1942 se Velká Británie, SSSR a USA shodly na válečných cílech a ponechání 10

problematických otázek poválečného uspořádání aţ na dobu, kdy bude válka vyhrána. Představitelé Velké Trojky – Churchil, Roosevelt a Stalin se poté sešli koncem listopadu 1943 na konferenci v Teheránu a v únoru 1945 v Jaltě na Krymu.4 Přes obsah jednání, které se uskutečnilo v roce 1942 v Moskvě, bylo tedy zřejmé, ţe Stalin sleduje vlastní mocenské zájmy. Byl jednoznačně proti jakémukoli evropskému uskupení mimo Velkou trojku. Cílem sovětské politiky bylo získat kontrolu nad východní Evropou. Od podzimu 1944 okupovala Rudá armáda větší část Polska a Rumunsku, Finsku, Bulharsku a Maďarsku vnutila podepsání příměří. Sovětský svaz rovněţ přikročil k významným

územním

anexím.

Na

konci

války

se

Rusové

usadili

v Polsku,

v Československu, v Maďarsku a Rakousku. Sovětský svaz tak přímo či prostřednictvím Titova komunistického reţimu v Jugoslávii kontroloval území rozkládající se aţ ke strategické spojnici mezi Baltským a Jaderským mořem přes „český čtyřstran“. Sovětský svaz dokonce dosahoval ještě dále prostřednictvím své okupační zóny ve středním Německu. Evropa byla de facto na konci války rozdělena. Na Jaltské konferenci ve dnech 4. – 11. února 1945 bylo jiţ příliš pozdě. Roosevelt a Churchil od Stalina získali podpis pod „Deklaraci o osvobozené Evropě“, předpokládající ustanovení demokratických vlád cestou svobodných voleb. Představitelé Západu však neměli v rukou ţádný prostředek, jakým by ve východní Evropě dodrţování tohoto postupu prosadil.5 Jak uvádí Rumpel „Jaltská smlouva z roku 1945 dohodnutá a podepsána Spojeným královstvím, Spojenými státy a Sovětským svazem rozdělila Evropu ještě více, než tomu bylo kdykoli v jejich dějinách. Narůstající antagonizmy uvnitř koalice vítězných mocností představovaly obrovský zdroj napětí a konfliktů.“6 Sovětský svaz vzhledem ke svému geopolitickému programu neměl ţádný zájem na tom, aby na jím osvobozeném území probíhaly svobodné volby, zvlášť tehdy, kdyţ zde bylo silné zastoupení příznivců komunismu, kteří měli rovněţ velké zastoupení v západních státech, jako byla Francie a Itálie. Francouzský prezident Charles de Gaulle navíc s Moskvou počítal pro vytvoření rovnováhy proti tomu, co povaţoval za anglosaský nápor. Z tohoto důvodu dne 10. prosince 1944 odjel do Ruska podepsat spolu se Stalinem francouzsko – sovětskou alianci. De Gaulle si byl vědom nerovného postavení Francie, zejména vůči Velké Británii a USA i přes to, ţe Francie byla rovněţ „povýšena“ na vítěznou mocnost. Cílem Sovětského svazu, jak jiţ bylo

4

KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě . Luzern: Avenira, 2007, s. 142

5

GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 39

6

RUMPEL. P. a kol. Geografické aspekty evropské integrace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007, s. 31

11

řečeno, bylo podmanit si východní Evropu. V tomto smyslu můţeme i u Sovětského svazu hovořit o jistých integračních snahách, ve kterých se promítal „všeslovanský“ prvek sovětské zahraniční politiky. Sovětský svaz se v průběhu války snaţil poněkud potlačit represivní a agresivní projevy svého reţimu, jako byla například poprava polských důstojníků a přišel i s myšlenkou, jak na svoji stranu získat především slovanské národy zemí střední a východní Evropy. Krize Evropy tedy nezapočala koncem II. světové války, ale uţ v jejím průběhu. Je nutné si uvědomit, ţe válečný konflikt svedl dohromady reţimy a osobnosti, které by za normálních okolností jen sotva našly společnou řeč. Pokud tedy tyto země spojovaly válečné útrapy, které i přes shora popsané neshody vedly státy ke společnému cíli, co bude dál, kdyţ společný nepřítel padl. To, jakým směrem se bude dál situace v Evropě vyvíjet bylo jednoznačně zřejmé na konferenci, která se konala na území poraţeného Německa ve dnech 17.7. aţ 2.8.1945, v Postupimi u Berlína. Tato konference vešla do dějin jako Postupimská konference. Paralelně s otázkami vývoje v Evropě byla projednávána téţ hospodářská pomoc Evropě a zaloţení organizací jako byla Správa Spojených národů pro okamţitou pomoc a první obnovu, tedy zkráceně UNRRA, dále tzv. Marshallův plán a v neposlední řadě i zaloţení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. O těchto organizacích a vzájemných postojích k nim pojednáme v další části. Nyní se tedy vrátíme ke konci II. světové války z hlediska otázky vzájemné spolupráce vítězných mocností. Postupimská konference představovala jedno z posledních míst, kde spolu státy Velké trojky jednali v duchu spojenectví. Velká trojka, vzhledem k ne tolik významnému postavení Velké Británie bývá některými autory označovaná jako „Velká dva a půlka“.7 Na této konferenci se jednoznačně ukázalo, ţe konec druhé světové války a první měsíce po jejím skončení v Evropě byly ve znamení pozvolného rozkladu válečného spojenectví USA, Velké Británie a Sovětského svazu. Nemohlo tak dojít k realizaci té podoby mezinárodní spolupráce, která byla za války dojednána na bázi „Spojených národů“. I přesto ţe po poráţce Německa nebyla koalice, vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu

7

REES, L., Druhá světová válka: Za zavřenými dveřmi. Stalin, nacisté a Západ. Praha: Universum, 2009, s. 137

12

s Japonskem, rozpuštěna, objevovaly se závaţné příklady nesouladu zejména v otázce budoucnosti Polska, ale i Rumunska, Bulharska či Iránu.8 Stejně tak se začaly lišit záměry velmocí ve vztahu k německé otázce. Britové i Američané si začali výrazně uvědomovat, ţe do budoucna budou muset čelit Sovětskému svazu a jeho komunistické hrozbě. Stalin totiţ nijak nezakrýval svoji politiku zaměřenou na zabezpečení sovětských strategických zájmů v Německu. Stalin rovněţ čím dál více přestával Američanům a Britům důvěřovat a tato nedůvěra byla násobena americkou snahou o vytvoření atomové zbraně. Sovětský svaz se proto začal zaměřovat na ty státy, které osvobodila Rudá armáda. To bylo určité překvapení pro některé západoevropské či americké politiky, kteří se domnívali, ţe Sovětský svaz bude nucen k ústupkům a poválečné spolupráci, protoţe bude potřebovat ekonomickou a materiální pomoc Západu pro rekonstrukci válkou zdevastovaných území. Tímto se započala sovětizace střední a východní Evropy, která pak trvala více jak 40 let. Západní politici podcenili sovětského vůdce, který tak upevnil svoji pozici a utuţil svoji moc. Stalin odmítal jakékoli ústupky vůči Západu a nikdo z řad vysokých sovětských funkcionářů si nedovolil odporovat. Stalinův nástupce Nikita Chruščov později prohlásil, ţe „Pro Stalina jsme byli všichni pouze prozatímní lidé“.9 I přes to všechno se ale americká diplomacie snaţila o nalezení kompromisu se Sovětským svazem a nutno říci, ţe proti přesvědčení britského ministerského předsedy Winstona Churchila. Na jiţ zmiňované Postupimské konferenci se rozhodovalo o politice spojenců vůči Německu, které mělo být po kapitulaci spravováno Spojeneckou kontrolní komisí sloţenou z velitelů čtyř okupačních pásem. Dále zde měly být řešeny otázky poválečného uspořádání Evropy, včetně otázek hranic, odsunu německých menšin z Polska, Československa a Maďarska, reparací a potrestání válečných zločinců.10 Americká cesta hledání kompromisů se Sovětským svazem skončila poráţkou, nebo spíše kapitulací Japonska v srpnu 1945. Ihned po tom zastavil nový americký prezident Harry Truman (Theodor Roosevelt zemřel v dubnu roku 1945) vojenské a materiální dodávky do Sovětského svazu. Další kooperace mezi vítěznými mocnostmi se stala jiţ zcela nemoţnou, čemu jiţ odpovídala neochota ke společnému postupu ve věci uzavření mírových smluv 8 9

KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě. Luzern: Avenira, 2007, s. 158 REES, L., Druhá světová válka: Za zavřenými dveřmi. Stalin, nacisté a Západ. Praha: Universum, 2009, s. 215

10


13

s evropskými spojenci Německa. K podpisu těchto smluv nakonec v roce 1947 došlo, ale nikoli jiţ k podpisu mírových smluv s Německem a Japonskem. Sovětizace střední a východní Evropy se rozeběhla na plné obrátky. V Československu a v Bulharsku byly vyuţity výsledky prvních poválečných voleb, v Maďarsku a v Rumunsku se komunisté prosadili i přes to, ţe nebyli nejsilnější stranou. V případě Polska, které mělo se Sovětským svazem trpké zkušenosti jiţ z let 1939, byla k prosazení komunismu nasazena i armáda. Zůstávala otázka, co bude s poraţeným Německem. To bylo nakonec rozděleno na dvě části a to na Německou demokratickou republiku ve sféře sovětského vlivu a Spolkovou republiku Německo, která sestávala ze zbývajících třech okupačních zón. Rozdělení Německa na dvě sféry vlivu pak bylo přesně tím začátkem, co později Winston Churchil nazval „ţeleznou oponou“. O Sovětském svazu hovořil jako o státu, který si sice nepřál válku, ale který pro sebe chce plody války získat. Jako logickou odpověď na postoj Sovětského svazu pak Churchil poţadoval hlubší anglo-americké spojenectví a integraci nekomunistické části Evropy.11 V tuto dobu jiţ bylo zcela zřejmé, ţe spojenectví uzavřená v období války jsou u konce a ţe se Západu objevila nová hrozba, kterou se stal Sovětský svaz. I kdyţ se tento aspekt krize Evropy po II. světové válce často opomíjí, je třeba si uvědomit, jak strašlivou vojenskou silou Sovětský svaz disponoval a nakolik vojenská síla jednoho státu předčila vojenskou sílu zbytku Evropy. Dále je třeba si uvědomit, kde všude v Evropě byly tyto síly rozmístěny. Rudá armáda se nacházela v samotném srdci Evropy, v Československu, v Rakousku, v Rumunsku, ale hlavně ve východním Německu. Ve druhé polovině 40 tých let neexistovala v Evropě síla (ani dlouho potom), která by byla schopna zastavit útok na zbytek Evropy. Sovětský svaz krom jiného disponoval obrovskou přesilou tankových vojsk a mistrovsky dovedl tento druh vojsk vyuţít. O tom, jak velká tato přesila byla, si můţeme udělat obrázek na pozadí roku 1943 v tzv. Kurské bitvě, kde Sovětský svaz nasadil proti 2.900 tankům německého Wehrmachtu více jak 5.100 tanků Rudé armády a převaha v jiných druzích zbraní byla ještě větší. Reakcí Západu na tento fakt byla intervence v nekomunistických státech Evropy, politika zadrţování komunismu prosazovaná prezidentem USA H. Trumanen a nakonec i vznik vojenských uskupení, jako je Severoatlantická aliance NATO a tzv. Západní unie. Tato problematika nicméně jiţ přesahuje rozsah této práce. V kaţdém případě vyvolala politika Sovětského 11


14

svazu nutnost spojenectví a rozvoje integrací a předurčila další směřování států západní Evropy. Abychom dodrţeli to, co jsme slíbili na předchozích stranách, musíme zde zmínit i hospodářkou pomoc Evropě v době před koncem a po ukončení války, a také to, jaké postoje k této pomoci zaujímali státy Velké trojky, protoţe i tato stanoviska měla svůj vliv na budoucí vývoj Evropy. Evropské hospodářství bylo velice silně poničeno probíhající válkou. Bylo zřejmé, ţe bez pomoci se nedokáţe zotavit a navázat na předválečné období. Ještě zřejmější byla skutečnost, ţe minimálně několik let po válce nebude Evropa schopna hospodářsky konkurovat USA a SSSR Podpora Evropy probíhala v podstatě ve dvou vlnách. První vlna se týkala prostředků pro okamţitou pomoc a první obnovu a byla zastřešována Správou Spojených národů pro okamţitou pomoc a první obnovu. Druhou vlnu pak tvořily prostředky na skutečnou hospodářskou obnovu a byly zahrnuty do Marshallova plánu. Vytvoření Správy Spojených národů pro okamţitou pomoc a první obnovu navrhl prezident Spojených států amerických Roosevelt dne 9. června 1943 tehdejším velmocím, a to Velké Británii, Sovětskému svazu a Číně (Čína byla od roku 1943 povaţována taktéţ za světovou velmoc). K podpisu smlouvy došlo 9. listopadu 1943 v Bílém domě. Mimo čtyř velmocí bylo signatáři smlouvy dalších 40 zemí včetně Československa. Hlavním úkolem této organizace bylo na rozdíl od pozdějšího Marshallova plánu poskytnout okamţitou pomoc obětem války, a to opatřováním potravin, topiva, oděvů, přístřeší a jiných základních potřeb včetně lékařských sluţeb a zároveň usnadňovat dopravu a výrobu tohoto druhu zboţí a sluţeb. Československé republice přislíbila UNRRA pomoc ve výši 200 miliónů dolarů na obnovu průmyslové oblasti. V roce 1944 byly projednány zásady smlouvy mezi Československem a UNRRA a v roce 1945 došlo k uzavření základní dohody s Radou UNRRA. Na jednání o UNRRA navazovala další jednání, která poloţila základy pro vznik dalších finančních institucí, a to Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro obnovu a rozvoj. Na těchto jednáních došlo k zásadním rozporům mezi velmocemi a ty vedly aţ k tomu, ţe Sovětský svaz tyto dohody neratifikoval a do těchto institucí nevstoupil.12

12


15

I přes skutečnost, ţe UNRRA pomohla téměř 8 milionům obyvatel, se ukázalo, ţe tento program je svým rozměrem nedostačující. Evropa těţce postiţená válečnými událostmi potřebovala naléhavě vylepšit svou hospodářkou situaci. Výchozím bodem pro skutečnou hospodářskou obnovu Evropy se tak stalo aţ odsouhlasení tzv. Marshallovy pomoci, jejíţ koncepce byla výsledkem administrativy amerického prezidenta Harryho S. Trumana. Jednalo se o projekt postavený na distribuci finanční a materiální pomoci. Jeho účelem bylo za pomoci amerických investic konsolidovat ekonomickou situaci v Evropě a nastartovat ekonomický rozvoj. Pro tento účel mělo být vynaloţeno více jak 17 miliard dolarů. Z této částky pak bylo např. pro Velkou Británii určeno 6,9 mld., pro Francii 5,5 mld., a pro Spolkovou republiku Německo 3,9 mld. Do tohoto programu byly rovněţ přizvány i Československo a Polsko a vlády těchto zemí účast na plánu dokonce i schválili. Problematický se však ukázal postoj Sovětského svazu, který se odmítl plánu účastnit s odůvodněním, ţe by jeho přijetí znamenalo americkou kontrolu nad jeho ekonomikou. Postojem Sovětského svazu pak byly ovlivněny i vlády Československa a Polska, které nakonec svoji účast odvolaly. Tím se stal Marshallův plán potvrzením dlouhodobého rozdělení hranic vlivu a změnil se v účinný nástroj politiky zadrţování komunismu.13 Plán finanční obnovy a investic nebyl přirozeně ze strany USA pouze cílenou pomocí Evropě, ale představoval také moţnost, jak vybudovat na kontinentu nové obchodní vztahy a strategické vazby. Součástí úsilí USA o hospodářskou obnovu evropského kontinentu byla rovněţ snaha vytvořit předpoklady pro spoluúčast evropských zemí na udrţování světové bezpečnosti, na které se mohla podílet pouze stabilní a ekonomicky silná Evropa. Svým politickým rozměrem se Marshallův plán stal významným momentem studené války a svým způsobem znamenal počátek integrace zemí západní Evropy. Americká nabídka pomoci byla totiţ prezentována jako „pomoc ke svépomoci“ a plán vyţadoval přesnou specifikaci evropských potřeb a vytvoření distribuční sítě ve formě mezinárodní organizace.14 Úkolu distribuovat hospodářskou pomoc a vyřizovat s ní související agendu ve prospěch hospodářského rozvoje se ujala nově zaloţená Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Vznik této organizace představoval prvotní rozpory mezi státy západní Evropy v tom, co nyní označujeme jako rozpor mezi „nadnárodním a mezivládním“. Bylo tomu tak proto, ţe

13


14


16

se lišily představy států o tom, jaké pravomoci by měly orgány nově vzniklé organizace mít. Francie, kterou podporovalo USA, chtěla pravomoci nadnárodní a Velká Británie prosazovala spíše mezivládní spolupráci suverénních států. Zakládajícími státy OEEC bylo Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie a Západní Německo. V organizaci se tedy prezentovaly téměř všechny státy Evropy, které stály mimo sféru sovětského vlivu. Vznik OEEC není moţné povaţovat přímo za zahájení evropského integračního procesu, ale za vytvoření širokého diskusního fóra, kde bylo moţné otázku sjednocení dále rozvíjet. OEEC totiţ přispívala k postupnému vyjasňování pozic a ukazovala stanoviska zemí k otázkám, jeţ se týkaly spolupráce a integrace v jednotlivých oblastech.15 V průběhu krátké doby po skončení války se ukázalo, ţe mezi Sovětským svazem a jeho satelity a mezi USA a dalšími státy západní Evropy existují rozpory takového rozsahu, ţe brání vzájemné spolupráci a nekonfliktnímu souţití. Blokáda Berlína, jeho rozdělení na východní a západní a únorové události roku 1948 v Československu toto tvrzení jen potvrdily. Jasně se ukázalo, ţe tzv. Ţelezná opona je zataţena a ţe Východ a Západ půjde kaţdý svojí cestou. V průběhu dalších let pak nastaly situace, kdy se Evropa mohla stát kolbištěm dalšího válečného konfliktu, k čemuţ naštěstí nedošlo. Státům západní Evropy pak bylo zřejmé, ţe tváří v tvář hrozbě sovětského bloku nebude moţné, aby existovaly jako samostatné jednotky a ţe se budou muset vydat cestou vzájemné integrace. Ta začala jiţ mezi lety 1945 aţ 1949 a pokračovala vznikem prvních Evropských Společenství.

3. Snahy o evropskou integraci v letech 1945 – 1949

První poválečná léta byla ta, která dala směrodatný impuls pro nové cíle a metody mezinárodně ekonomických i politických vztahů a komunikaci států na evropském kontinentu. Ten byl stále ostřeji rozdělen začínající studenou válkou, ale byl poznamenán především vlastními účinky ničivé války i ztrátou hospodářského a politického vlivu evropských mocností ve prospěch dvou supervelmocí, USA a Sovětského svazu. Bylo proto mnoho dobrých důvodů pro zdůrazňování prvků mezinárodní a nadstátní spolupráce.16 15


16

CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kol. Ekonomická integrace – Evropská unie. Praha: Oeconomica, 2011, s. 6

17

Zmiňované účinky druhé světové války se na evropském kontinentu projevili velmi tíţivě. Východní a částečně i střední Evropa se ocitly po sovětskou nadvládou, západní a jiţní Evropa byla na řadu let hospodářsky postiţena a mocensky v podstatě natrvalo oslabena. Západní Evropa, která dříve představovala dominantní prvek ve světové politice i ekonomice, nyní nebyla s to bez americké pomoci obstát hospodářsky a proti Sovětskému svazu ani vojensky.17 Z těchto příčin se objevují myšlenky na sjednocenou Evropu a tato myšlenka sjednocené Evropy se objevila jako jediný prostředek umoţňující evropským zemím dosáhnout vlastní obnovy a udrţet mezi sebou mírové vztahy. Nicméně je zapotřebí se vrátit k roku 1945 a tedy ke konci II. světové války, kdy Velká trojka stále ještě participovala a snaţila se nalézt společné postupy, jak se vyrovnat s důsledky války a jak se postavit k situaci poraţeného Německa a jeho evropských spojenců. Po ukončení II. světové války stály vítězné mocnosti před problémy politickými i ekonomickými, které uţ neúspěšně řešily na konci I. světové války: mír v Evropě, zejména francouzsko – německé narovnání, poválečná obnova hospodářského a sociálního ţivota s cílem konkurenceschopnosti evropského hospodářství, zapojení poraţeného Německa: meziválečné řešení, hospodářsky izolující se Německo se ukázalo jako jedna z příčin II. světové války, prevence sociálních nepokojů a revolucí, hrozba evropským demokraciím ze strany komunismu a SSSR, existence ţelezné opony, obnova předválečného mocenského postavení evropských států ve světě, vztahy s USA18 Největším problémem pro budoucnost, jak se později ukázalo, byl postoj SSSR a jeho satelitů a vznik ţelezné opony, která rozdělila Evropu na dvě části, a to na západní, pod vlivem USA a na východní, pod vlivem SSSR, přičemţ jednotlivé vlivy obou supervelmocí se na jednotlivé státy Evropy promítaly ve zcela odlišných barvách. O této problematice jsme jiţ hovořili v předchozí kapitole, nicméně i zde je potřeba zdůraznit, ţe v kontextu integračních 17


18

SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 3

18

snah, které v Evropě probíhali a vzhledem k SSSR, se čím dál více ukazovalo, ţe moţnost, aby se Evropský kontinent skládal z výhradně samostatných států bez hlubší spolupráce je téměř nebo spíše naprosto vyloučena. Válečný konflikt a situace po něm tedy znovu upozornili na potřebu nalezení mechanismů, jeţ by zmírnily rivalitu národních států, které představovaly potenciální zdroj agrese. Je zcela zřejmé, ţe se zcela jinak vyvíjela západní část Evropy a zcela jinak se vyvíjela i východní část Evropy. Vzhledem k tématu práce se budeme zabývat spíše problematikou západní části, nicméně zde musíme zmínit i vývoj států ve východní části Evropy, protoţe se tyto dvě části ovlivňovaly a vývoj v jedné ovlivňoval vývoj v druhé části. Pokud jde o poválečnou situaci, která se v západní Evropě vytvořila, byla velmi specifická. Většina politických i hospodářských subjektů prosazovala potřebu „nového ducha“ při poválečné ekonomické, politické i jiné rekonstrukci Evropy. Koncepce národního státu přinesla hořké plody šovinismu, protekcionismu a nakonec i válku jako pokračování politiky jinými prostředky. V tomto prostředí se formovaly základní motivace integračního procesu, které vycházely ze společného jmenovatele, ţe tváří tvář dvěma supervelmocím válka oslabila Evropu a ţe bude třeba společným úsilím její pozici v celosvětovém kontextu zkonsolidovat a posilovat. Potřebou Evropanů bylo vytvořit si příslušnou koncepci spolupráce, která by šla dále neţ k obvyklým mezistátním a mezivládním vztahům. Nová Evropa měla nabídnout i novou alternativu souţití evropských národů, jehoţ součástí by bylo začlenění německé společnosti ke komplexní integraci. Dalším významným motivem integračního úsilí bylo přání dosáhnout na evropském kontinentu konečně situace, která by zajišťovala mír a bezpečnost. Obě předchozí války se rozpoutaly na tomto místě a byly výsledkem střetu národních států a jejich ambicí. Velká část veřejnosti byla v západní Evropě přesvědčena, ţe se klasický národní stát přeţil, ţe na jeho základě není moţné perspektivně zajistit bezpečnost. Dále to byla reakce na rychle se upevňující vliv Sovětského svazu ve střední a východní Evropě a rýsující se dlouhodobé rozdělení Evropy na dvě politicky, bezpečnostně, ale i ekonomicky zásadné odlišné části. Západní Evropa povaţovala proto integrační formu spolupráce, opírající se o Evropská společenství, i za ochranu před komunistickým vlivem a expanzivní strategií SSSR. Zejména obava před vojenskou silou měla přispět, a později přispěla, k těsnější spolupráci řady západoevropských zemí i v nevojenských sektorech.19 19


19

Motivem uskutečňování integračního projektu byla i neskrývaná touha občanů, podnikatelských i dalších vrstev po volném pohybu v Evropě. Desítky let před tím byly moţnosti pro volný pohyb zboţí, osob, kapitálu i sluţeb vysoce omezeny a regulovány, celní i další administrativní bariéry byly značné. Svou roli v tom přirozeně sehrála od druhé poloviny 30. let i příprava na válečný konflikt. Úzká součinnost států i občanů po všech negativních zkušenostech z rivalit předválečného období byla povaţována i a prostředek ke zvyšování hospodářského blahobytu a sociální stability. Válkou váţně narušená i technologicky zaostalá produkční infrastruktura západní Evropy si vyţadovala zásadní regeneraci a modernizaci. Významnou motivační roli hrálo i to, ţe Evropa očekávala v souvislosti s připravovanou integrační spoluprací i zesílení mocenského postavení evropského centra ve světě. Evropské mocnosti byly před rokem 1914 zvyklé hrát ve světě ekonomicky i politicky významnou roli. Dvě světové války Evropu neobyčejně oslabily a rozkmotřily. Po roce 1945 obě supervelmoci, USA i SSSR, naznačily kritéria a parametry nových poměrů sil, které podstatně přesahovaly moţnosti a rozměr jednotlivých evropských zemí. Spojené státy americké integrační procesy v západní Evropě podporovaly, protoţe jim byly blízké s ohledem na vlastní historii, ale především s přihlédnutím k nové situaci, která se v Evropě rýsovala na pozadí vytváření pásma lidově demokratických států, zájmové a vlivové sféry Sovětského svazu. To otevřelo i nové příleţitosti pro politickou a obrannou rehabilitaci západního Německa, jeho urychlené začleňování do institucí podporujících těsnou hospodářskou i další spolupráci.20 Předchozí informace lze povaţovat za určité shrnutí motivačních snah k evropské integraci. Pokud chceme o těchto snahách pojednat podrobněji, musíme se vrátit, nebo spíše začít u jednoho z nejvýznamnějších „otců“ myšlenky evropské jednoty, a to u Winstona Churchila. Tento vůdce konzervativní opozice ve Velké Británii pronesl dne 19. září 1946 projev, kterým zahájil kampaň na ovlivnění veřejného mínění ve prospěch evropské jednoty. Winston Churchil byl povaţován za jednoho z hrdinů II. světové války a proto měl jeho hlas značný vliv. Churchil povaţoval integraci Evropy jako nezbytnou pro její další osud a německo – francouzské usmíření povaţoval a klíčové. Jiţ v průběhu války několikrát hovořil nedůvěře vůči Sovětskému svazu, jeho politice a hlavně o nedůvěře k jeho vůdci Josifu Stalinovi. Situaci, která po ukončení války nastala, tedy do značné míry předpovídal a byl to právě on, kdo poprvé pouţil výraz o „zatahování ţelezné opony“. 20


20

V průběhu poválečných let poţadoval tvrdší postoj vůči Sovětskému svazu, ale jako velkému pragmatikovi bylo jasné, ţe se v podstatě nic, co se bude odehrávat na evropském kontinentu, se neobejde bez účasti USA. Výrazným způsobem tedy podporoval profederalistické snahy v Evropě, které by měly probíhat za pomoci USA a Velké Británie. Tento postoj je zajímavý v tom smyslu, ţe ačkoli byl Churchil v podstatě jedním z otců myšlenky evropské jednoty (dalšími byli například hrabě Coudenhove – Kalergi, či Duncan Sandys) usiloval o integraci Evropy bez přímé účasti Velké Británie. Při hlubší analýze tohoto postoje však musíme dojít k logickému konstatování, ţe v dané době byl tento postoj zcela pochopitelný. Velká Británie historicky spíše jak ke spolupráci s Evropou inklinovala ke spolupráci s USA. Tato náklonnost k USA byla posílena pomocí USA Velké Británii v průběhu války. Jednalo se o tzv. smlouvu o půjčce a pronájmu, kterou realizoval tehdejší americký prezident Roosevelt. Mimo to se Velká Británie dále ubírala ke spolupráci se svými zámořskými koloniemi. Tento Churchilům postoj je logický i z jiného hlediska, a to z toho, ţe v době těsně po skončení války byla Velká Británie ekonomicky silnější neţ Francie či Německo. Ve svém projevu v Curychu nicméně prohlásil, ţe „Pokud se evropským zemím podaří sjednotit, jejich 300 až 400 milionů obyvatel zakusí prostřednictvím plodů společného dědictví prosperitu, slávu a štěstí, jež nebudou omezovat žádné limity a hranice. Je zapotřebí, aby se evropská rodina, nebo alespoň co možná největší část evropské rodiny, reformovala a znovu upevnila své svazky, tak aby se mohla rozvíjet v míru, bezpečí a svobodě. Je třeba, abychom vytvořili něco jako Spojené státy evropské. Prvním nezbytným krokem je vytvoření Evropské rady. Abychom tento naléhavý úkol zdárně splnili, je zapotřebí, aby se Francie a Německo usmířily, stejně jako Velká Británie, ta rodina britských národů, mocná Amerika a upřímně doufám, že i Sovětský svaz, protože až bude všechno vyřešeno, budou muset být přáteli a ochránci této nové Evropy, budou muset hájit svá práva na život a prosperitu“.21 Velká Británie měla být podle Churchila spolu s USA, Commonwealthem a Ruskem „sponzorem a přítelem Evropy“. Většina států Evropy (později západní) s touto myšlenkou souhlasila a myšlenka na sjednocení Evropy začal být přijímána celou řadou organizací a hnutí. Tato hnutí korespondovala s nejrůznějšími politickými a ekonomickými tendencemi a především se dvěma koncepcemi evropské jednoty: federací nebo pouhou asociací. Profederalisticky orientované bylo zejména Německo, které ve federaci vidělo moţnost, jak 21


21

se „očistit“ a také Francie se zeměmi Beneluxu. Pro mezivládní formu spolupráce byla především Velká Británie a Skandinávské státy. Pokud jde o postoj USA, tak ty podporovali federalistickou formu spolupráce a poukazovali při tom na svůj vlastní vnitřní trh. Nejodváţnější byli federalisté propagující evropskou federaci – tedy organizaci sdruţující nejrůznější státy Evropy v rámci jedné silné struktury, s evropskou vládou, jíţ by byly svěřeny skutečné pravomoci. S touto myšlenkou byla v roce 1946 v Paříţi zaloţena Evropská unie federalistů, která sdruţovala padesát federalistických hnutí, a která se rozšířila v západní Evropě stejně jako hnutí zastupující emigranty z Evropy východní. Doktrína federalistů navrhovala zpruţnit pomocí decentralizace příliš zbytnělé státní struktury a dále sníţit absolutní suverenitu jednotlivých zemí tím, ţe by část jejich pravomocí přešla na federální orgán. S touto myšlenkou řada států nesouhlasila. Jednalo se o státy, které spíše preferovali mezivládní formu spolupráce při zachování plné národní (státní) suverenity. V tomto kontextu je třeba si uvědomit, v jaké době tyto myšlenky vznikaly, a sice ţe vznikaly v době, kdy značná část, nebo spíše převáţná část států Evropy, krátkou dobu uţívala svoji obnovenou suverenitu.22 (Státní suverenitou se rozumí nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve věcech vnitřních. Ve své nezávislosti navenek – zahraniční politice a samostatnosti uvnitř – vnitřní politice, není stát omezen ničím neţ suverénními právy jiných států, obecným mezinárodním právem a svobodně převzatými mezinárodními závazky. Jinak má volnost jednání)23 Další federalistické tendence se objevila v červnu 1947 spolu se vznikem Hnutí pro Socialistické spojené státy evropské, jehoţ cílem bylo vytvořit Evropu jednotnou a socialistickou. Brzy se ale objevily potíţe s tím, jak realizovat současné Evropu i socialismus. V Itálii, ve Francii a krátce poté také v Německu došlo v období těsně po skončení války k rozmachu stran křesťanské demokracie. Jak jsme uvedli výše, jedním z otců evropské jednoty byl i hrabě Coudenhove-Kalergi. Ten v roce 1947 zaloţil Evropskou parlamentní unii, která sdruţovala členy národních parlamentů. Kalergi se domníval, ţe je potřeba soustředit poslance do evropského tábora, aby mohli vykonávat nátlak na vlády. V zimě, na přelomu let 1946 – 1947, zaslal všem členům parlamentů evropských demokratických zemí poselství s otázkou:“Jste stoupenci vytvoření evropské federace v rámci Spojených národů?“ Ze 4256 oslovených osob jich odpovědělo

22


23

POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 14

22

1818, z nichţ 1766 kladně. Evropská parlamentní unie si stanovila za cíl vytvoření evropského shromáţdění zvoleného prostřednictvím parlamentů jednotlivých zemí. V rámci Evropské parlamentní unie byli Francouzi a Belgičané spíše pro federaci, zatímco Britové a Skandinávci byli unionisty. Přes tyto rozdíly sehrála Evropská parlamentní unie významnou roli.24 Od roku 1947 se tedy začíná objevovat řada evropských hnutí, jeţ se navzájem velmi liší svou organizací i svým programem. Jejich četnost, která byla z hlediska vitality evropské myšlenky velmi povzbudivá, však hrozila být na závadu. V listopadu 1947 bylo rozhodnuto o vytvoření koordinačního výboru, který by zajišťoval spojení mezi různými evropskými hnutími, aniţ by přitom ztratila svou osobitost nebo samostatnost. Výbor byl dále pověřen organizací prvního shromáţdění těchto evropských hnutí, jímţ se stal kongres v Haagu od 7. do 10. května 1948. Účelem tohoto setkání bylo ukázat, ţe ve všech demokratických zemích západní Evropy existuje rozsáhlé názorové hnutí ve prospěch evropské jednoty, prodiskutovat problémy, s nimiţ se evropští aktivisté při praktické realizaci této jednoty setkávají, a navrhnout určitý počet řešení. Kongres v Haagu měl pozoruhodný úspěch. Rozdělil se na dva směry. První byl směr federální, který byl silný především u Francouzů, Belgičanů, Italů, Holanďanů a odborářů.25 Druhým směrem byl směr unionistický, představovaný velkou většinou Britů. Kongres se dále zaslouţil o to, ţe vytvořil určitý druh minimálního programu evropské organizace, vyhlásil obecné cíle a v některých případech navrhl prostředky pro jejich řešení. V rovině institucionální však projevil velkou opatrnost. Na kongresu bylo dále rozhodnuto, ţe dojde k zaloţení Evropského hnutí, které by zastřešovalo nejrůznější, jiţ existující hnutí, koordinovalo jejich činnost a zastupovalo je u vlád. Styčný výbor byl přeměněn na Evropské hnutí v Bruselu dne 25. října 1948. K evropskému hnití se přihlásila všechna evropská hnutí. Federalisté a socialisté za tímto účelem přizpůsobili své postoje. Stranou zůstala pouze Evropská parlamentní unie. Záměrem Evropského hnutí bylo prostudovat politické, hospodářské a technické problémy související se sjednocováním Evropy, navrhovat řešení, informovat veřejné mínění a mobilizovat ho, vytvářet „evropské“ povědomí a pocit společné sounáleţitosti a věrnosti Evropě, podporovat politiku sjednocení a vytvářet nástroj, pomocí něhoţ by stoupenci této myšlenky mohli ovlivňovat dění. Na kongresu v Bruselu v únoru 1949 byla provedena hlubší 24


25


23

analýza budoucího evropského shromáţdění a právě návrhy vzešlé z tohoto kongresu poslouţily o několik měsíců později jako základ pro zřízení Rady Evropy a jejího Poradního shromáţdění. Na kongresu byl také sestaven projekt Charty lidských práv, který Rada Evropy převzala. V dubnu 1949 se na konferenci ve Westminsteru analyzovaly ekonomické otázky. Liberálové zvítězili v otázce volné směnitelnosti měn, volného pohybu osob, kapitálů a zboţí – tedy v tom, co se pak o několik let později stalo cílem „Společného trhu“.26 Socialistům se zase podařilo prosadit, ţe průmyslové dohody o jednotlivých výrobcích, vychvalované zaměstnavateli, budou moci být uzavírány pouze pod dohledem nějakého evropského orgánu, coţ je idea, která byla vyuţita při zakládání ESUO. Konference ve Westminsteru zároveň evokovala myšlenku vytvoření Evropské hospodářské a sociální rady podle francouzského vzoru, která by zastupovala profesní zájmy, coţ bylo realizováno později spolu s ESUO a přede vším na základě Římských smluv. Skutečnost, ţe kongres v Haagu, zaloţení Evropského hnutí a dohody učiněné na dalších konferencích byly ve vztahu k integraci Evropy jednoznačně pozitivní, zastírá skutečnost, ţe národní vlády byly do značné míry zaneprázdněny vlastními vnitropolitickými problémy a ani politické strany, které byly myšlence sjednocené Evropy nakloněny, ji nestavěly na přední místo ve svých programech ani ve svých volebních kampaních. Celý problém ve skutečnosti spočíval v tom, jak myšlenku evropské integrace, prosazovanou soukromými hnutími a členy parlamentu, dostat na vládní úroveň. Bylo zapotřebí, aby se jedna nebo několik vlád chopilo iniciativy a zahájilo jednání o případném organizačním uspořádání Evropy. Počínaje obdobím let 1947 – 1948 se sjednocení Evropy stalo jedním z úkolů vládní politiky hned několika zemí. Při tom však docházelo ke střetům rozdílných koncepcí evropského organizačního uspořádání. Šlo v podstatě o to, čím začít. Zda li evropskou ekonomikou či politikou a zda má být vytvořena federace, nebo unie či pouhá asociace. Pochopitelně ţe s ohledem na poţadovaném stupni zapojení kolísal i počet vlád, které byly ochotny se sjednotit. V tomto období bylo pro volnou asociaci více vlád, neţ pro plnou integraci. Vznik studené války nicméně přiměl vlády Západu zahájit organizaci Evropy. Iniciativy se chopily Spojené státy, které Evropany ze Západu vyzvaly ke sjednocení před nebezpečím. Ti ale nejprve trvali na mezivládní spolupráci.

26


24

Stalinova politika ve svých důsledcích vyvolávala vzrůstající obavy. Organizační uspořádání východní Evropy pod sovětským vedením začalo hned po skončení války. Od roku 1945 Sovětský svaz uzavíral dvoustranné dohody o vzájemné pomoci s Polskem, Rumunskem, Maďarskem, Československem, Jugoslávií, Bulharskem, Albánií, Finskem a stejně byly takové pakty uzavírány i mezi těmito zeměmi navzájem. Rudá armáda pobývala na území většiny uvedených zemí a ozbrojené síly satelitních států byly podřízeny sovětskému vojenskému velení. Ve státech, které SSSR ovládal, postupně vítězila komunistická strana a opoziční strany (demokratické) byly postaveny mimo sféru vlivu a postupně zanikaly. Společné podniky zajišťovaly Sovětům kontrolu nad nejdůleţitějšími průmyslovými odvětvími, výroba a zahraniční obchod satelitních států byly organizovány v rámci dvoustranných dohod se SSSR. V této době začal Winston Churchill hovořit o tzv. ţelezné oponě. Kromě toho se Sovětský svaz snaţil rozšířit sféru svého vlivu nátlakem na Írán a Turecko.27 Sovětský svaz se rovněţ se svými válečnými spojenci nedohodl na řešení otázky Německa, Rakouska a Terstu a stále častěji vyuţíval práva veta v OSN. Toto napětí logicky vedlo ke změně americké politiky. Nebylo jiţ moţné se pokoušet o udrţení smluvního míru se Sověty. Američanům se jednotná Evropa jevila jako jediná moţnost, jak odolat tlaku Sovětského svazu, ale také jak bez nějakého nebezpečí pozdvihnout Německo a skoncovat s válkami uvnitř Evropy. Evropská jednota byla obecně povaţována za jediný prostředek, jak se vyhnout neustálému vojenskému a ekonomickému angaţování Spojených států v Evropě. Sjednocení Evropy se stalo jedním z cílů americké politiky.28

3.1. Diplomatická a vojenská integrace Evropy v letech 1945 – 1949 Spojené státy daly prostřednictvím Marshallovy pomoci prvotní impulzy k evropské hospodářské spolupráci: v důsledku zostření studené války však bylo vrzy potřeba zváţit také pomoc Spojených států v oblasti vojenské. Koncem roku 1947 Georges Bidault a Ernest Bevin generálu Marshallovi sdělili, ţe země západní Evropy potřebují americkou vojenskou

27


28


25

podporu proti sovětskému nebezpečí. Američané odpověděli, ţe Evropané nejdříve musejí vyvinout vlastní úsilí o spolupráci na obranu.29 Ve sloţitých mezinárodních vztazích druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století patřila ke klíčovým problémům nevyrovnaná vojenská situace v Evropě. Vojenská přerva Sovětského svazu a jeho satelitů nad západoevropskými státy v konvečních zbraních byla velmi výrazná, coţ nemohly změnit nepočetné americké jednotky, které zde zůstaly.30 Na Západě rostl strach ze sovětské hrozby, a naopak klesaly obavy z Německa. Pocit ohroţení ze strany Sovětského svazu nahrával stoupencům uţší euroatlantické spolupráce v čele s Brity.31 Tento strach byl v té době zcela opodstatněný. Sovětský svaz na konci války (v podstatě aţ do dnešních dnů) disponoval obrovským mnoţstvím konvečních zbraní, zejména tankových vojsk a počtem divizí, který dalece převyšoval moţnosti západní Evropy. Pokud bychom však měli rozebrat vojenskou integraci od konce války, musíme nejdříve začít u problému poraţeného Německa. Po skončení II. světové války se v různých zemích objevovaly snahy dalšími takovému konfliktu zabránit. Zcela logicky představovalo největší hrozbu Německo. Spojenci si byli vědomi skutečnosti, ţe jakkoli bylo Německo oslabeno, skýtá tento stát skryté rezervy, které by do budoucna mohli znamenat další nebezpečí. Tomu, ţe Německo bylo povaţováno za potencionální hrozbu evropskému míru odpovídala i francouzsko-britská aliance z Dunkirku, podepsaná 9.5.1947. Politická situace v Evropě však v následujících měsících prodělala zásadná změny, které se dotkly i obrazu nepřítele. Pod dojmem únorového komunistického převratu v Československu se skupina západoevropských států (Francie, Velká Británie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) 17. března 1948 dohodla na zaloţení tzv. Bruselského paktu, ve kterém si účastnické státy slíbily bezodkladnou vojenskou pomoc v případě napadení kteréhokoli z nich.32

3.1.1. Bruselská smlouva a NATO Francouzský a Britský návrh směřovaný zemím Beneluxu na vytvoření bilaterální obranné smlouvy v duchu francouzsko-britské smlouvy z Dunkerque byl mimo jiné ovlivněn únorovými událostmi roku 1948. Vzhledem k tomu, ţe tyto smlouvy obsahovaly pouze mechanismus povinných vzájemných konzultací diplomatickou cestou v případě nebezpečí, 29


30


31

HORČIČKA, V., KOVÁŘ. M. Dějiny evropské integrace I. Praha: Triton, 2005, s. 52

32

ROMANCOV, M., ROMANCOVOVÁ, E. Evropské politické a ekonomické instituce. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2002, s. 135

26

povaţovali země Beneluxu tyto návrhy za nedostatečné a navrhly uzavřít mnohostrannou smlouvu obsahující vojenskou dohodu o okamţité a automatické vzájemné pomoci v případě agrese, politickou dohodu o zorganizování systému pravidelných konzultací o všech problémech ve společném zájmu, hospodářskou dohodu, jejímţ cílem by byla hospodářská unie. Bruselská smlouva, podepsaná 17. března 1948 touto pěticí na padesát let, připomínala základní hodnoty západní civilizace, které si zaslouţí být chráněny: lidská práva, svobody a demokratické principy. Její součástí byl systém automatické vzájemné pomoci v případě ozbrojené agrese v Evropě. Poradní výbor měl zkoumat všechny situace, které by mohly znamenat ohroţení míru nebo hospodářské stability. Bruselský pakt byl v dané době zaměřen převáţně proti Německu, ale i proti dalším hrozbám, které implicitně představoval Sovětský svaz. Francii a Velké Británii se v době podpisu Bruselského paktu nepodařilo přimět ke spolupráci Skandinávské státy. Západní unie, jak se jinak nazýval Bruselský pakt, byla první etapou evropské spolupráce ve všech oblastech, hlavně v oblasti diplomatické a vojenské, ale také ekonomické, sociální a kulturní, pro něţ byly vytvořeny zvláštní výbory.33 Úkolem stálého vojenského výboru v Londýně bylo vypracovat plány obrany a připravovat koordinaci vojenských aparátů. Byl vypracován plán obrany počítající se začleněním vzdušných sil. Ekonomický a sociální výbor prostudoval otázku integrované výroby vojenského materiálu. Síly, které měl tento vojenský výbor k dispozici, však byly velice slabé. Státy Západní unie měly včetně amerických sil k dispozici kolem 10 divizí. K obraně Rýna, se kterou počítal vojenský štáb v případě útoku Sovětského svazu, bylo zapotřebí 36 divizí. Mimo to, jak se později ukázalo, myšlenka obrany Rýna se později jevila jako ne příliš vhodná, protoţe nepřítele by tak připadla do rukou značná průmyslová oblast Německa. V průběhu dalších let se pak ukázalo, ţe plány Sovětského svazu na útok na západní Evropu vypracované štábem za účasti maršála Koněva počítaly s daleko větším postupem, a to i za pomoci zhruba 130 jaderných útoků (samozřejmě aţ po té, co Sovětský svaz disponoval jadernými zbraněmi). Nicméně se po podpisu smlouvy Francouzi a Britové obrátili na Spojené státy a poţádali je o zajištění vojenské pomoci západní Evropě, nezbytné pro odolání případnému sovětskému tlaku. Zaloţením Bruselského paktu státy západní Evropy splnili americkou podmínku o převzetí iniciativy při obraně, a proto jiţ v červenci roku 1948 začala jednání mezi USA, Kanadou a zeměmi Bruselského paktu. Výsledkem těchto jednání pak byl podpis 33


27

smlouvy o Atlantické alianci, ke kterému došlo dne 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Atlantická aliance zahrnovala všechny země Bruselského paktu, USA a Kanadu, stejně jako Norsko, Dánsko, Island, Portugalsko a Itálii.34 Zakladatelé této organizace kolektivní obrany odůvodňovali její ustanovení potenciální hrozbou komunistické expanze do západní Evropy, jeţ se projevila v únoru 1948 nedemokratickou změnou vlády Československé republiky a v červnu téhoţ roku sovětskou blokádou západní části Berlína.35 Cílem organizace tedy byla deklarace jednoty Západu proti sovětské hrozbě a postupné vybudování odpovídajících vojenských kapacit. Z vojenského hlediska bylo ovšem alespoň částečné vyrovnání sovětské převahy v konvečních silách jen pozvolným procesem. Sovětskou odpovědí na zaloţení Organizace Severoatlantické smlouvy – NATO, byl v roce 1955 podpis tzv. Varšavské smlouvy. Ta byla zaloţena jako proti pól NATO a Sovětský svaz jasně deklaroval, ţe Varšavský pakt bude rozpuštěn, jakmile zanikne Západní vojenská integrace. Tato „nabídka“ se však můţe zdát úsměvná v tom smyslu, ţe Sovětský svaz počátkem 60 tých let disponoval v rámci Varšavské smlouvy zhruba 175 – 225 divizemi, přičemţ ostatní země paktu jich měli kolem 80 ti.36 Pro představu o síle tohoto paktu můţeme konstatovat, ţe divize čítá zhruba 20.000 vojáků (dle standardů NATO), ale počet vojáků v sovětských divizích bývá obvykle menší. Nicméně se i tyto počty liší v dobách mírových a při válečném stavu. (Koncepce dělení armády Sovětského svazu vznikla zhruba v 60 letech 20. století a po téměř 50 ti letech má dojít ke změnám ve struktuře dělení pozemních vojsk a některá uskupení mají být zrušena). Velmi podstatnou je i skutečnost, ţe Sovětský svaz byl významným drţitelem jaderných zbraní. Ze států Varšavské smlouvy byl jediným drţitelem jaderných zbraní na rozdíl od členských států NATO, kde byly drţiteli jaderných zbraní USA, Velká Británie a později také Francie (stojící mimo vojenské struktury NATO). Často se diskutuje o tom, zda byly jaderné zbraně rozmístěny i na území Československa, ale zatím nebyly nalezeny přesvědčivé důkazy. Na druhou stranu byl ale Sovětský svaz také signatářem různých smluv týkajících se omezení zbrojení i v oblasti jaderných zbraní. První takovou smlouvou byla Smlouva o částečném zákazu jaderných pokusů, která byla sjednána v roce 1963 mezi SSSR, USA a Velkou Británií a kterou byly zakázány pokusy s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod

34


35


36


28

vodou (v moři), ale také podzemní zkoušky, kde dochází k úniku radioaktivního odpadu mimo území, jeţ je pod jurisdikcí nebo kontrolou toho státu, který zkoušku provedl.37

3.2. Politická a parlamentní integrace Evropy v letech 1945 - 1949

V roce 1948 se země západní Evropy vydaly na cestu důsledného organizačního procesu především proto, aby se jim od Spojených států dostalo hospodářské a vojenské pomoci. Nicméně i bez toho vyvstávala potřeba nějaké struktury, která by byla specificky evropská. Bylo potřeba učinit zadost názorovému hnutí, objevujícímu se s velkou silou zejména po kongresu v Haagu a poţadujícímu svolání evropského shromáţdění, jehoţ úlohou by bylo navrhovat příslušná opatření, která by postupně vedla k hospodářské a politické jednotě Evropy.38 Na tomto kongresu byly přijaty závěrečné dokumenty, které se staly bezprostředním impulsem pro vznik Rady Evropy. Ta byla zaloţena 5. května 1949 v Londýně především z iniciativy francouzské vlády, jeţ se i tímto krokem snaţila zapojit západní Německo do společných západoevropských struktur. Na návrh Ernesta Bevina bylo sídlo nové organizace zřízeno ve Štrasburku, jako symbol francouzsko – německého usmíření. Proti zřízení Rady Evropy se v počátcích stavěla Velká Británie, která byla jednoznačně proti jakémukoli přenesení kompetencí národních parlamentů na parlament „Evropský“. Velká Británie nakonec této myšlence ustoupila, protoţe se obávala své izolace od dalších integračních procesů v Evropě. Pravdou však zůstává, ţe Britové nebyli v počátku ve skeptickém postoji k takové evropské integraci osamoceni. Opatrní byli i představitelé skandinávských zemí.39 Základní cíl Rady Evropy je uveden v jejím Statutu, článku 1, odst. a), kde se mimo jiné hovoří o „dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictví, a usnadňovaní jejich hospodářského a společenského rozvoje“. Rada Evropy má dva orgány. Prvním orgánem je Poradní shromáţdění. To bylo (a je) tvořeno členy národních parlamentů vybraných podle klíče zvoleného kaţdou z vlád. Poradní 37

ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 721

38


39


29

shromáţdění se později přejmenovalo na Parlamentní shromáţdění. Druhým orgánem je Výbor ministrů. Výbor ministrů byl tvořen ministry zahraničních věcí nebo jejich zástupci. Zasedal za zavřenými dveřmi a o všech otázkách rozhodoval jednomyslně. Představoval tak účinný mechanismus, jak zamítnout dokumenty, jeţ by se nějaké vládě mohly protivit. Jedná se o klasický orgán diplomacie, který se schází dvakrát do roka.40 V současnosti je Rada Evropy vnímána především jako organizace, která dohlíţí nad dodrţováním lidských práv. Dne 4. listopadu 1949 vlády členských zemí podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně základních lidských práv a svobod. Tato Úmluva doznala dalšího výrazného rozvoje po zaloţení Evropského soudu pro lidská práva, který zaručuje minimální úroveň dodrţování lidských práv ze strany státní správy a soudů evropských demokracií a přezkoumává individuální odvolání občanů proti jejich vlastnímu vnitrostátnímu soudnímu systému.

Na přelomu 40. a 50. let jiţ měla Evropa, pokud jde o politické i hospodářské důsledky druhé světové války, nejhorší léta za sebou. Otázka Německa sice nebyla vyřešena, vznik Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky nicméně naznačoval, jakým směrem se bude další vývoj ubírat.41 Po prvotním období, charakterizovaném rozvojem mezivládní spolupráce, nastala druhá etapa unifikace Evropy, etapa integrace, která byla odstartována historickou deklarací francouzského ministra zahraničních věcí Roberta Schumana dne 9. května 1950 a vyústila ve zřízení Evropského společenství uhlí a oceli. Schumanův plán představoval ve výstavbě Evropy hlavní kapitolu, neboť znamenal začátek francouzsko – německého sblíţení, tedy výchozí podmínku jakéhokoli organizačního uspořádání západní Evropy. Tím také skončilo dominantní zasahování vítězných válečných mocností do uspořádání Evropy a hlavním iniciátorem další integrace se stala Francie, která nahradila příliš zdrţenlivou a konzervativní Velkou Británii. Další období, počínaje rokem 1950 se povede v duchu prohlubování evropské integrace a vznikem Evropských společenství, které ovlivní budoucnost Evropy na další desítky let a stanou se základním kamenem, pilířem, pro vznik Evropské Unie.

40


41


30

4. Počátky evropských společenství Při výkladu historie budoucí Evropské unie povaţujeme 50 – tá léta 20. století za léta počátku evropské integrace, kdy vznikají tři nejdůleţitější evropská společenství. Zároveň však tato léta představují období vzniku a rozvoje napětí mezi Východem a Západem a období vzniku tzv. ţelezné opony. Z dosavadních válečných spojenců se stávají nepřátelé s vlastními mocenskými, politickými a ekonomickými zájmy. Ve východní Evropě se rozmáhá komunismus a západní Evropa začíná proti rozpínavosti komunismu za významné pomoci USA bojovat všemi nevojenskými prostředky, které má k dispozici. Představitelé západní Evropy si začínají uvědomovat, ţe izolace Německa (jeho západní části) nebude dále moţná a ţe bude nutno vyuţít lidského a ekonomického potenciálu dřívějšího agresora, aby bylo moţno čelit agresorům novým, za které jsou povaţovány státy východního bloku v čele se Sovětským svazem. Hlavním tématem se tak stává francouzskoněmecké usmíření a znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do západní Evropy. Významným způsobem se posiluje postavení Francie, která se pomalu stává motorem celé integrace a na druhé straně dochází k určitému oslabování účasti Velké Británie na započatém integračním procesu. V tomto ovzduší se nadále zostřuje napětí mezi Východem a Západem. Stalinem vyhlášená blokáda Berlína je sice 12. května 1949 zrušena, ale konference ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí uţ nedokáţe dospět ke sblíţení stanovisek ohledně Německa nebo Berlína. Studená válka tak pokračuje a problém obrany západní Evropy je stále tíţivější. Sovětský svaz má stále na svém okupovaném území značné mnoţství vojáků a vojenské techniky, čemuţ západní Evropa ani s pomocí USA není schopna čelit. V minulých letech byla sice vypracována koncepce obrany západní Evropy, která počítala se zadrţením nepřátelských vojsk v oblasti Rýna, tato koncepce se však ukázala jako strategicky špatná. Důvodem bylo to, ţe vpuštění nepřátelských vojsk aţ k Rýnu by znamenalo, ţe Sovětům by byla vydána oblast s ohromným průmyslovým a lidským potenciálem západního Německa, ze kterého by tak v podstatě nic nezbylo. Zbývající část západní Evropy by se pak pro postupující Sovětská vojska stala spíše nepříjemností neţ skutečnou vojenskou hrozbou. Mimo to, jak se ukázalo o několik desítek let později, byly plány Sovětského svazu dalekosáhlejší a bylo počítáno s postupem aţ na území Francie. Vzhledem k tomu, ţe od roku 1948 začal Sovětský svaz disponovat vlastními jadernými zbraněmi a byla tak odstraněna dominance USA, začínala se objevovat myšlenka nového vyzbrojení Německa. Především Spojené státy byly znepokojeny vojenskou slabostí 31

Evropy, jíţ se zavázaly bránit. Začínaly přemýšlet o vyzbrojení západního Německa, a to tím spíše, ţe Sověti ve východní zóně zorganizovali velice silnou policii, vyzbrojenou těţkými zbraněmi. Objevovali se i myšlenky na začlenění Německa do Atlantického paktu. Americká a britská vláda se rovněţ snaţila rozvinout německý hospodářský potenciál, aby tak mohli sníţit svoje vlastní náklady na okupaci. Francouzská vláda samozřejmě poţadovala určité garance, a proto byl jiţ v roce 1949 vytvořen Mezinárodní úřad pro Porúří, který se skládal ze zástupců Spojených států, Velké Británie, Francie, zemí Beneluxu a západního Německa. Dále byl vytvořen Mezinárodní úřad pověřený kontrolou rozdělování produkce uhlí a oceli v Porúří na vnitřní spotřebu a vývoz. Francouzská vláda navíc dosáhla zřízení Vojenského bezpečnostního úřadu, jehoţ úkolem bylo kontrolovat prováděnou demilitarizaci Německa. Pro Francouzskou vládu se stala otázka Německa velmi oţehavým tématem, coţ bylo pochopitelné vzhledem k historickým zkušenostem. Francouzi si byli vědomi Německého potenciálu a obávali se ho, zejména pokud by Německo nepodléhalo důrazné kontrole. Francouzská vláda tak na počátku roku 1950 stála před problémem organizačního uspořádání Evropy. Bylo jasné, ţe pro další osud západní Evropy bude nezbytné co nejuţší zapojení západního Německa, ovšem za předpokladu, ţe bude vytvořena jednotná Evropa. Francouzi totiţ oprávněně upozorňovali na skutečnost, ţe Německo je pozvedáno na úroveň plnoprávného státu, ale jednotná Evropa dosud vytvořena není. Navíc se stále nedařilo prosazovat myšlenku nadnárodní integrace a všechny dosud vytvořené organizace nepřekračovaly úroveň mezivládní spolupráce. Z hlediska další evropské integrace se tak rozšířila myšlenka, ţe se další spolupráce bude rozvíjet v určitém omezeném počtu sektorů, které však budou z hlediska hospodářství klíčové. Byl vypracován plán, jak koordinovat činnosti základních průmyslových odvětví, kterými byly sektory uhlí, oceli, elektřiny a dopravy. Začínal se rýsovat problém oceli. Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci neuspěla při koordinaci plánů hospodářského oţivení, kaţdá evropská země svůj potenciál rozvíjela na maximum spíše v duchu hospodářské soběstačnosti a se záměrem vybudovat si silnou průmyslovou základu. Počátkem roku 1950 se proto objevily konkrétní představy o nezbytnosti zaměřit evropské unifikační úsilí na oblast základních průmyslových odvětví. Americká vláda integrační snahy podporovala, ale nechtěla sama navrhnout čistě evropský integrační projekt. Uvědomovala si, ţe je zapotřebí v Evropě nějaké iniciativy, ale také si dobře uvědomovala, ţe tato iniciativa musí být ponechána nějaké evropské vládě. Panovalo přesvědčení, ţe zmiňovaná vládní iniciativa by měla být iniciativou Francie. Britská vláda 32

totiţ nebyla ochotna jít za rámec prosté spolupráce a z ostatních kontinentálních vlád se mohla iniciativy chopit jen málokterá. Itálie se iniciativy chopit nemohla, protoţe její těţký průmysl byl příliš oslaben a země Beneluxu nebyly připraveny přijít s nějakou revoluční iniciativou. V západním Německu padlo velice mnoho návrhů na uspořádání průmyslové základy západní Evropy, ale bylo tomu tak především z důvodu obrany německých zájmů.42 Nakonec tedy zůstalo na Francii, aby se chopila iniciativy a podnikla nějakou akci. Situace na jaře roku 1950 charakterizoval určitý počet problémů, které se vyţadovaly rychlé a odváţné rozhodnutí. Bylo třeba najít způsob, jak v mezinárodním měřítku kontrolovat těţký průmysl Německa a jak najít pevný a realistický základ pro francouzsko – německou spolupráci. Otevřenou otázkou, palčivou zejména pro Německo, zůstávalo rovněţ Sársko. Představitel francouzské zahraniční politiky, ministr zahraničních věcí Robert Schuman cítil, ţe je nezbytné v krátké době učinit příslušné kroky, zejména pak proto, ţe se blíţilo setkání ministrů zahraničních věcí Spojených států, Velké Británie a Francie, na kterém mělo být přijato rozhodnutí týkající se politiky Západu – především v otázce Německa. Mimo to americký ministr zahraničních věcí po francouzské vládě poţadoval, aby upřesnila svůj postoj k integraci západního Německa do Evropy. Robert Schuman si byl vědom toho, ţe bylo nutné uvést Německo do stavu, ve kterém by nemohlo škodit, ale zároveň to bylo třeba provést způsobem, který by mohlo Německo přijmout se ctí a který by mu neupíral rovná práva. Často si kladl otázku, co Francie udělá s Německem a jak vytvořit pevný evropský rámec. Za tímto účelem poţadoval od svých podřízených návrhy na řešení situace, ale ţádný z návrhů ho neuspokojoval. Byl proto rozhodnut přijmout poněkud revoluční návrh Jeana Monneta. Jean Monnet velice pozorně situaci sledoval a zejména napětí mezi oběma mocenskými bloky v něm vyvolávalo velké starosti. Po výbuchu první sovětské atomové bomby v září 1949 se začal obávat, aby napětí nezašlo příliš daleko a aby Američané nereagovali příliš energicky a nepřijali opatření, jeţ by mohla vést ve svém důsledku k přímému konfliktu se SSSR. Za nejdůleţitější proto povaţoval uvolnění tohoto mezinárodního napětí. Byl si vědom toho, ţe dosud existují dva mocenské bloky, respektive dvě velmoci, a to USA a SSSR. Řešení podle něho spočívalo v organizaci Evropy. Sjednocená Evropa by při uvolňování mezinárodního napětí hrála důleţitou úlohu, protoţe by zmírňovala bipolární střet Spojených států se Sovětským svazem. Evropa měla být podle Monneta mírová a otevřená a tohoto cíle mělo být dosaţeno tím, ţe se základní zájmy stanou společnými a ţe se mezi partnery vytvoří opravdové společenství. 42


33

Jednotná Evropa byla tedy prvořadým cílem Jeana Monneta. Vzhledem k rétorice Velké Británie nebylo moţné jednotnou Evropu vytvořit na francouzsko – britském základě, a proto mělo být sjednocení postaveno na francouzsko – německém základě. Úplné hospodářské sloučení však vzhledem v rozdílech v cenách, mzdách daňových systémech nebylo moţné a proto bylo zapotřebí podle Monneta postupovat krok za krokem a slučování provádět cestou definovaných základních sektorů. Za tyto sektory Jeana Monnet zvolil uhlí a ocel. Uhlí v té době stále představovalo nejdůleţitější zdroj energie. Vzhledem k tomu, ţe francouzský průmysl potřeboval koks, nebylo by dobré, kdyby Německo mohlo ze dne na den zcela zastavit dodávky svého uhlí a způsobit tak francouzskému průmyslu problémy. Šlo o to, zachovat tento volný přístup k uhlí v Porúří, a to i v případě, ţe by jednou došlo ke zrušení diskriminačních opatření způsobených poráţkou Německa. Pokud jde o výběr oceli, tak v tomto případě šlo o významný psychologický aspekt, neboť ocel byla povaţována za základní surovinu pro výrobu zbraní i pro průmysl. Společné vyuţívání uhlí a oceli by podle Monneta vyloučilo další francouzsko - německou válku a rozdíly v postavení obou zemí by tak zanikly. Tuto koncepci předloţil Jean Monnet ministru zahraničních věci Robertu Schumanovi, který na ní reagoval velice vstřícně. Z jeho hlediska měl Monnetův projekt zásluhu v tom, ţe přinesl současně řešení hned několika problémů, kterými se váţně zabýval: francouzsko – německé usmíření, kontroly uhlí a oceli pro mírové vyuţití, nastartování evropské integrace a výstavby evropského federálního systému. Následně francouzská vláda vydala prohlášení, v němţ navrhovala, aby francouzsko – německá výroba uhlí a oceli byla podřízena společné instituci v rámci organizace otevřené i pro účast dalších zemí Evropy. To, ţe výroba uhlí a oceli bude společná, mělo podle francouzské vlády zajistit okamţité vytvoření společných základen hospodářského rozvoje. Tím bude vytvořena určitá výrobní solidarita, na základě které bude válka mezi Francií a Německem nemyslitelná a stejně tak i materiálně nemoţná.43 Tímto prohlášením ze dne 9.5.1950 tedy Robert Schuman nabídl Německu i ostatním západoevropským zemím vytvoření společného trhu, jenţ by mohl konkurovat jiným politickým a ekonomickým blokům (USA, SSSR). Schumanova deklarace pak obsahovala tři hlavní body: 1. Okamţitý cíl: francouzsko – německé usmíření; Francie navrhuje podřídit společné kontrole výrobu uhlí a oceli Francie a Německa pod Vysoký úřad, navzájem otevřít a

43


34

integrovat trhy těchto zemí v oblasti uhlí a oceli a, jelikoţ se jedná o suroviny nutné k výrobě zbraní, předcházet tak případným budoucím konvenčním válkám mezi nimi; 2. Strategický cíl: vytvoření Evropy – postupné vytváření politické unie, která znemoţní válečné konflikty mezi evropskými národy a zvýší politickou váhu západní Evropy na mezinárodním poli; 3. Metoda: postupnost „Evropa se nevytvoří najednou, ani v rámci společné stavby; vytvoří se konkrétními realizacemi, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu.“44 Ohlas na tento francouzský návrh byl v západní Evropě a v USA převáţně pozitivní. Ve Spojených státech vyvolal všeobecný souhlas a přesto, ţe budoucí společný trh mohl představovat ocelářský kartel, který ztíţí vývoz hutních výrobků do Evropy, byly klady tohoto uskupení v nepoměru k jeho záporům. Podle USA bylo zapotřebí mít silnou Evropu, která bude zajišťovat bezpečnost západního tábora. Z pochopitelných důvodů vyvolal tento návrh odpor v Sovětském svazu. Sovětský svaz reagoval velmi negativně, protoţe za francouzským návrhem spatřoval snahy o vytvoření velkého kartelu, jehoţ cílem byla agrese proti Sovětskému svazu. Ve Spolkové republice Německo vyvolal návrh Francie nadšení, protoţe francouzská vláda tak zcela změnila svou tradiční politiku podezíravosti vůči Německu a naopak prosazovala velice těsnou spolupráci obou zemí. Německá kancléř Konrad Adenauer tuto myšlenku označil za „šlechetné gesto Francie vůči Německu“. V zemích Beneluxu byl návrh přijat poněkud chladněji. Bylo tomu tak zejména proto, ţe tyto země právě realizovaly velmi málo přesvědčivý experiment, a to vytvoření celní unie. V Itálii byl Schumanův návrh přijat velice kladně, protoţe jeho politický přínos byl pro Itálii nesporný. Představoval moţnost, jak znovu nabýt stejných práv, jakých poţívali její bývalí přemoţitelé. Postoj Velké Británie byl zcela jiný. Británie byla předním evropským výrobcem uhlí a oceli, a proto měla prakticky největší zájem na plánu francouzské vlády. Porúří se navíc nacházelo v britské okupační zóně. Nakonec však Velká Británie deklarovala neochotu podílet se na nadnárodním integračním projektu v oblasti uhlí a oceli. Negativní postoj k integraci uhlí a oceli zastávaly také severské země. Jejich nesouhlas vycházel z přesvědčení, ţe princip nadnárodního řízení je neslučitelný s jejich tradičním chápáním státní suverenity, a mimo jiné byl také ovlivněn úzkými obchodními vazbami s Velkou Británií.

44

SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 4

35

4.1. Evropské společenství uhlí a oceli Robert Schuman si přál, aby jednání o novém společenství proběhlo co nejrychleji, a proto vyzval vlády zemí, které se hodlaly účastnit konference určené k vypracování návrhu smlouvy zakládající společenství uhlí a oceli, aby se předem zavázaly, ţe přijmou princip nadnárodní autority. Nizozemská vláda s tímto návrhem souhlasila, ale vyhradila si moţnost odstoupení v případě, ţe by se jí nadnárodní prvek zdál být neaplikovatelný. Německá, italská, belgická a lucemburská vláda návrh přijaly, aniţ by vyslovily nějaké výhrady.45 Smlouva definující výslednou podobu nové organizace byla podepsána v Paříţi 18. dubna 1951. Tato tzv. Paříţská smlouva, oficiálně Smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli, byla uzavřena na dobu padesáti let. Samotné zaloţení ESUO bylo předmětem všeobecné shody, která však nepanovala ve věci institucionálních aspektů. Francouzská deklarace připouštěla zřízení pouze jediné instituce, a to měl být Vysoký úřad. Zejména malé země se však obávali, ţe jich zájmy budou v tomto Vysokém úřadě zastíněny zájmy velkých členských států. Z tohoto důvodu byla původní představa institucionální struktury modifikována a odevzdání pravomocí nadnárodnímu orgánu, do kterých by pak vlády členských zemí nemohli zasahovat, bylo doplněno o instituce s mezivládním charakterem.46 Výsledná institucionální podoba prvního společenství pak kombinovala oba výchozí integrační principy. ESUO spojovalo nadnárodní integrační přístup reprezentovaný nezávislým postavením Vysokého úřadu s mezivládním paradigmatem ztělesněným Radou. Vysoký úřad jako nadnárodní správce společného trhu disponoval širokými pravomocemi. Mezivládní Rada ministrů rozhodovala v mnoha případech většinově, coţ přispívalo k rychlosti procesu rozhodování, a tím k rozvoji sektorové integrace. Její klíčová role spočívala v tom, ţe slouţila jako platforma pro kompenzaci ekonomických a geografických rozdílů mezi malými a velkými zeměmi ESUO. Dále bylo zřízeno Shromáţdění, které se stalo předchůdcem dnešního Evropského parlamentu. To se skládalo ze 78 zástupců národních parlamentů. Hlavním úkolem Shromáţdění bylo sledování činnosti Vysokého úřadu, který mohl být Shromáţděním odvolán jako celek. Posledním článkem pak byl Soudní dvůr. Ten byl od počátku konstruován jako nezávislý na ostatních institucích. Úkolem sedmi soudců

45


46

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s 54

36

volených na šest let bylo sledovat dodrţování smlouvy o ESUO, kontrolovat postupy Vysokého úřadu i členských zemí v záleţitostech uhlí a oceli a také činnost podniků.47 Co se týče důsledků vzniku EUO, je nutno konstatovat, ţe dosáhlo významných výsledků. V důsledku zrušení celních poplatků a kontingentů došlo je zintenzivnění obchodní výměny, zmizela diskriminace v oblasti dopravních tarifů a byly zřízeny přímé mezinárodní sazby. Dodávky uhlí a především oceli mezi partnerskými státy Společenství se zvýšily, coţ pomohlo zmírnit nedostatek uhlí, stabilizovat zásobování ţeleznou rudou a starým ţelezem a celkové nastartovat pravidelný růst průmyslové výroby států Šestky. Zaloţení prvního společenství mělo významný vliv na politickou situaci. Centrální organizace agendy uhlí a oceli nutila ke spolupráci bývalé válečné protivníky a zásadně ovlivňovala také země stojící mimo ESUO. Koncentrace kontaktů v oblasti uhlí a oceli v rukou Vysokého úřadu vyţadovala po zemích stojících mimo ESUO, aby realizovali své obchodní vztahy prostřednictvím jeho orgánů a nerozvíjely je přímo s jednotlivými členskými zeměmi.48 ESUO, jakoţto první evropské seskupení připravilo cestu pro pozdější další výstavbu Evropy. Poskytlo konkrétní rámec pro francouzsko – německé usmíření, v němţ se i přes ostré střety zájmů zformoval komunitární duch a zaběhly se institucionální mechanismy. ESUO díky svým zkušenostem, personálu a svým materiálním prostředkům silně přispělo k přípravě dalších Společenství.

4.2. Evropské obranné společenství Zaloţení ESUO bezesporu vyřešilo bezprostřední francouzské obavy z moţné budoucí německé agrese a umoţnilo rozvoj těţkého průmyslu, jenţ byl v této době povaţován za základ pro hospodářskou obnovu kontinentu. První evropské integrační seskupení mělo sice ekonomický a politický rozměr, ale netýkalo se přímo otázek bezpečnosti a neřešilo moţnost případného zapojení Německa do západní vojenské soustavy. To byl především poţadavek Američanů, kteří chtěli mít silnou Evropu nejen hospodářsky, ale i vojensky. Bezprostředním impulsem k řešení bezpečnostní situace se stalo zahájení války v Koreji dne 25. června 1950. Diskusi o evropské bezpečnosti činila aktuální tehdy rozšířená domněnka, ţe teritoriálně

47


48


37

izolovaný konflikt v Koreji, který znamenal definitivní vyostření pozic v rámci studené války, by mohl být ve skutečnosti předobrazem případného evropského vývoje. Tuto domněnku potvrzovala i skutečnost, ţe se do konfliktu více či méně zapojily dva nejmocnější státy světa, USA a SSSR. Poţadavek na vojenské sjednocování se tedy objevil dříve, neţ se předpokládalo. Ruku v ruce se sjednocováním vojenským muselo dojít také ke sjednocování politickému. Snahu USA zapojit Německo do NATO proto podporovaly i ostatní členské země aliance, ovšem s výjimkou Francie. Důvodem přetrvávajících francouzských obav byl mezivládní ráz NATO, které nedisponovalo přímou kontrolou nad svými členy, a v případě Německa tudíţ nemohlo garantovat dostatečná opatření.49 Francii však bylo jasné, ţe poţadavek USA bude muset být nějakou formou akceptován a hlavně realizován. Poţadavek Američanů tak vedl francouzskou vládu k tomu, ţe svým šesti partnerům navrhla a nechala jim schválit Evropské obranné společenství. Z vytvoření evropské armády pak vyplynula nezbytnost, aby její činnost kontrolovala politická instituce. Z tohoto důvodu byl následně vypracován plán Politického společenství. Znovuvyzbrojení Německa znamenalo velmi oţehavé téma, především pro Francii. Ostatní členské státy ESUO si byly vědomy toho, ţe se západní Evropa nebude schopna se ubránit bez pomoci USA a bez silného Německa. Tuto skutečnost si ostatně uvědomovala i sama Francie, nicméně šlo o to, jakým způsobem a do jaké míry dojde jednak k začlenění Německa a jednak k jeho vyzbrojení. Jak jsme jiţ uvedli, Američané do korejské války zasáhli pod vlajkou Spojených národů, ale vyvstalo velké znepokojení v souvislosti se západní Evropou, jejíţ obrana, vymezená v Atlantické smlouvě, existovala pouze na papíře. Americký zmocněnec v západním Německu tak navrhl, aby Spolková republika Německo přispěla k evropské obraně. Francouzi se však obávali vytváření evropských obranných struktur na bázi jednotlivých členských států. Domnívali se, ţe Evropa nemůţe uskutečnit svoji obranu bez Ameriky, ale i s její pomocí bude vystavena všem rizikům, jestliţe zůstane uzavřena v rámci jednotlivých členských států, se svými nákladnými a zbytečnými starými armádami.50 V této době se do událostí kolem vytváření evropské armády zapojil i Winston Churchil, který v Poradním shromáţdění prohlásil, ţe: „Shromáţdění vyjadřuje svoji oddanost zachování míru, a proto je rozhodnuto podpořit postup Rady bezpečnosti OSN v zájmu ochrany mírumilovných národů proti agresi. Poţaduje, aby byla neprodleně vytvořena 49


50


38

sjednocená evropská armáda, která by podléhala evropské demokratické kontrole a působila by ve spolupráci se Spojenými státy a Kanadou“. Zdá se, ţe v této době Churchil počítal i se zapojením Velké Británie v této evropské armádě. K tomu všemu přišla Francie v srpnu roku 1950 s návrhem, aby se linie obrany západní Evropy posunula co nejdále na východ, mezi Rýn a Labe. Francouzi si uvědomovali nebezpečí plynoucí z dosavadní obrané doktríny, která počítala se zastavením postupu nepřátelských vojsk aţ hluboko v německém území. Tento návrh však vyţadoval vyšší počty ozbrojených sil. Německý kancléř Adenauer na to reagoval tak, ţe vystoupil s poţadavkem na zvýšení počtu západních ozbrojených sil rozmístěných v Německu. Americký prezident s těmito poţadavky souhlasil pod podmínkou, ţe Evropané vyvinou dostatečné úsilí ve znovuvyzbrojování. Americký kongres pak trval na vyuţití lidského a ekonomického potenciálu západního Německa.51 Byl podán návrh na vytvoření deseti německých divizí, které by se napojily na divize ostatních zemí a vytvořily by tak významnější vojenské jednotky. To byl však návrh zcela nepřijatelný pro Roberta Schumana. Ten se obával určitého psychologického dopadu na skutečnost, ţe by byl Němcům znovu dán do ruky vojenský nástroj. Je třeba si rovněţ uvědomit, ţe velká část francouzské armády tou dobou byla v Indočíně. Spíše neţ psychologického dopadu se proto moţná Robert Schuman obával německé vojenské nadvlády nad Evropou. Nicméně se v této otázce Francie dostávala do úzkých, protoţe se vojenského začlenění Německa doţadovali i ostatní členské země NATO, zejména pak Holanďané, Norové a Dánové. Francouzská vláda se tak ocitla v těţké situaci. Za kaţdou cenu se snaţila zabránit nebo alespoň oddálit znovuvyzbrojení Německa. Francie spoléhala na instituce jednotného atlantického velení a na to, ţe v západní Evropě se s americkou pomocí zvýší početní stavy vojsk a výroba zbraní. Rovněţ přislíbila, ţe sama zvýší své vojenské úsilí a ţe v roce 1951 bude v Německu deset francouzských divizí a ţe tento počet bude nadále růst. V roce 1953 pak mělo být v Německu dvacet francouzských divizí. Francie se tedy za kaţdou cenu chtěla vyhnout znovuvyzbrojení Německa, alespoň pak do doby, neţ bude znovuvyzbrojena Francie. Jak jsme však jiţ shora uvedli, bylo jasné, ţe Francie nedokáţe neustále odolávat tlaku USA a ţe bude muset být nějaké řešení nalezeno. Rovněţ se obávala, ţe by USA mohli zvolit jinou moţnost, a to obejít Francii a domluvit se přímo s Německem a z něho pak vytvořit svého

51


39

hlavního spojence. Robert Schuman si toto riziko uvědomoval zcela zřetelně, a proto poţádal předsedu francouzské vlády René Plevena, aby navrhl evropské (Francouzské) řešení.52 Mimo všech shora uvedených rizik však existovalo ještě jedno, a to riziko nejváţnější. To představoval Sovětský svaz a jeho satelitní státy. V této době jiţ sověti disponovali vlastní jadernou zbraní a přesto, ţe se zavázali jí nepouţít k útoku jako první, byla jejich politika agresivní a vojenská situace příznivější. Skutečnost, ţe vojska Sovětského svazu zůstala na svých osvobozených území, ulehčovala sjednocování výzbroje a vyzbrojování jako takové. Mimo to, vzhledem k politickému postoji SSSR nebylo dáno tolik prostoru pro diskusi a tím se vše významně zjednodušovalo a hlavně urychlovalo. Francie se nicméně stále obávala znovuvyzbrojení Německa, ale obnovení německého militarismu se obávala i německý kancléř Konrad Adenauer. Francie chtěla jít cestou komunitarizace evropských ozbrojených sil a vytvoření evropského vojenského seskupení podle ní otevíralo moţnost k urychlení evropské integrace a vytvářelo prostor k tomu, aby se hned na počátku učinil rozhodující krok k politické integraci.53 Jean Monnet naléhal, aby byl vypracován plán na evropskou armádu, který by v hrubých rysech přejímal institucionální systém ESUO. René Pleven navrhl vytvořit v zájmu evropské obrany evropskou armádu podřízenou politickým institucím sjednocené Evropy. Tato armáda by podléhala evropskému ministru obrany, byla by podřízena Evropskému shromáţdění a měla by společný rozpočet. Kontingenty dodané účastnickými zeměmi by byly zařazeny do evropské armády, na úrovni co moţná nejmenších jednotek. Američané byli samozřejmě uspokojeni tím, ţe francouzská vláda konečně přistoupila na princip znovuvyzbrojení Německa. Povaţovali tento plán za příhodný nástroj k začlenění německého znovuvyzbrojení do znovuvyzbrojení celé Evropy. Nicméně německou účast povaţovali za nedostatečnou a spíše symbolickou. Trvali na tom, aby byly postaveny dvě německé divize. Proti tomu se ostře ohradila francouzská vláda, která oponovala tím, ţe je nejprve nutno vytvořit organizaci a teprve potom rekrutovat vojáky. Američané na tento návrh nakonec přistoupili.54 Plán René Plevena spočíval ve vytvoření evropské armády a sjednocení jejího velení do jednoho centra, pod jednotné evropské ministerstvo obrany. Francie povaţovala tzv. Plevenům plán za projekt řešící evropské bezpečnostní potřeby, a proto jej později pouţila

52


53


54


40

jako koncept pro vypracování návrhu na zaloţení Evropského obranného společenství, které mělo sjednotit obrannou politiku západoevropských zemí. Smlouva o Evropském obranném společenství byla podepsána ministry zahraničních věcí zemí ESUO dne 27. května 1952. Státy tzv. Šestky touto smlouvou tedy zaloţili vojenskou organizaci, která měla nadnárodní rys, společné instituce, společné ozbrojené síly a společný rozpočet. Co se týče společných ozbrojených sil, tak plán předpokládal vytvořit armádu o síle 100 000 muţů včetně německých jednotek maximálně na úrovni praporu, s vlastní štábní strukturou a společným velením ve spolupráci s NATO pouze v případě války.55 Princip EOS se v mnoha aspektech rovnal principu NATO, zejména v deklarování toho, ţe vojenský útok vedený proti členským státům v Evropě nebo proti evropským obranným silám, bude vnímán jako útok proti všem členským státům. Na smlouvu o EOS vzápětí navazovala další důleţitá ujednání. Jiţ den před podpisem smlouvy došlo mezi třemi vítěznými západními mocnostmi a SRN k podpisu tzv. Generální smlouvy. Odklad podpisu u obou smluv způsobil překvapivý sovětský manévr. V březnu 1952 se totiţ Moskva prostřednictvím tzv. Stalinovy nóty obrátila na ostatní vítězné mocnosti s návrhem na neutralizaci a sjednocení Německa. Ačkoli Britové byli ochotni se Sověty o podstatě jejich návrhu debatovat, nakonec nóta k velké úlevě Bonnu k ničemu nevedla. Západní mocnosti se místo jednání s nevyzpytatelným diktátorem definitivně rozhodly uzavřít smlouvu o EOS i smlouvu s Německem.56 Pokud jde o strukturu EOS, tak jeho vrcholným orgánem měla být podle Plevenova plánu Rada ministrů. Dalším klíčovým orgánem pak měla být Komise, i kdyţ původní plán počítal se zřízením evropského ministerstva obrany. Dále se pak jednalo o Shromáţdění a Soudní dvůr. Tyto poslední dvě instituce pak měly být společně s ESUO. Jiţ v úvodu této kapitoly jsme hovořili o Politickém společenství, které by mělo vytvářet kontrolu nad evropskou armádou. V září roku 1952 bylo Shromáţdění ESUO pověřeno prodiskutováním vzájemných vazeb mezi EOS a ESUO a zhodnocením vlivu EOS na případnou politickou jednotu zúčastněných zemí. Výsledkem rozhovoru nad smlouvou o EOS byl návrh na vytvoření Evropského politického společenství. Projekt byl předloţen ve Štrasburku v březnu roku 1953. Evropské politické společenství mělo být základním kamenem evropské federace, které mělo být podřízeno jak ESUO a tak i EOS. Na základě návrhu smlouvy měl vzniknout 55

FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010,

56


41

s. 59

dvoukomorový parlament, jehoţ dolní sněmovna, tzv. Komora národů, měla být volena přímo. Horní komora, tedy Senát, měla být obsazována zástupci národních parlamentů. Schvalování navrhovaných zákonů pak mělo být v parlamentu prováděno prostou většinou hlasů. Dále měly být zřízeny další instituce, a to Evropská výkonná rada, Rada ministrů členských států, Soudní dvůr a některé další. Vytvoření Evropského politického společenství však úplně neodpovídalo tvůrcům myšlenky federace a i díky začínajícím problémům s ratifikací smlouvy o EOS projekt vytvoření Politického společenství neuspěl.57 V době, kdy mělo dojít k ratifikaci smlouvy o EOS v členských zemích, došlo ke dvěma významným událostem, které postoj k EOS ovlivnily. Jednalo se o ukončení Korejské války a smrt Josifa Vissarionoviče Stalina. V průběhu ratifikačního procesu tak převládlo přesvědčení, ţe dochází k uvolňování mezinárodního napětí a ţe výstavba bezpečnostní organizace ztrácí na své prioritě.58 Přesto však ratifikace smlouvy proběhla ve všech zúčastněných státech bez větších problémů. Výjimkou se však paradoxně stala Francie. Ta se čím dál více obávala ztráty vlastního vlivu a z boje o EOS se tak čím dál více stával boj proti znovuvyzbrojení Německa. Na francouzské rozhodování měl podstatný vliv i postoj SSSR, který činil nátlak na zrušení evropských bezpečnostních vazeb. Velká Británie, ve snaze udrţet při ţivotě EOS přislíbila, ţe do vojsk EOS začlení jednu divizi. Francie však poţadovala čím dál více záruk ohledně Německa a poţadovala neustálé změny ve znění smlouvy, které se začaly pro členské země stávat nepřijatelnými. Tyto změny se totiţ týkaly samotného ducha smlouvy. Došlo k situaci, kdy si Francie svým postojem v podstatě protiřečila, a to tehdy, kdyţ se na jedné straně těsně spojovala s Německem a na druhé straně chtěla po mocnostech, které stály mimo EOS co nejvíce záruk proti svému klíčovému evropskému partnerovi.59 Výsledkem francouzského postoje nakonec bylo, ţe francouzský parlament odmítl přistoupit k ratifikaci a zařadit Smlouvu o EOS do programu jednání. Nedošlo tak sice, jak je někdy mylně interpretováno, k jejímu zamítnutí, nicméně výsledek byl stejný. Paradoxně tak země, ve které se myšlenka evropské armády narodila, tuto myšlenku pohřbila. Tím si však značně zkomplikovala pozici hlavního tvůrce integrace, coţ dokáţeme v následující části kapitoly.

57


58


59


42

V tento okamţik se však země Šestky dostaly zpět na začátek a znovu tak bylo nutné vypořádat se s otázkou začlenění Německa do vojenských struktur. Moţnost, ţe by se této otázky znovu ujala Francie, byla nemyslitelná a tak bylo na Velké Británii, aby převzala rozhodující iniciativu. Velká Británie vzhledem ke svým postojům odmítala vytváření organizace s nadnárodním charakterem, jakou mělo být EOS, nicméně byla stejně jako USA přesvědčena o nezbytnosti účasti Německa ve vojenských strukturách. V té době však jiţ existovala tzv. Západní unie, která byla zřízena Bruselskou smlouvou. Velká Británie tedy přišla s návrhem, jak tuto organizaci vyuţít k pokrytí evropských bezpečnostních potřeb nebo spíše jak na ní plynule navázat a integrovat do ní Německo. Británií navrhovaná mezivládní koncepce by také byla mnohem přijatelnější pro další státy Evropy, tedy i pro ty, které nebyly členem ESUO. Bruselská smlouva tak byla modifikována a na jejím základě byla vystavěna Západoevropská unie. Smlouva pak byla podepsána 23. října 1954 a jejími členy se stala Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Spolková republika Německo a také Itálie. Klíčovým bezpečnostním ustanovením smlouvy je čl. 5, podle něhoţ v případě, ţe by se některý člen stal cílem ozbrojeného útoku v Evropě, poskytnou mu ostatní členové veškerou vojenskou a jinou pomoc a podporu v souladu s čl. 51 Charty OSN.60 Tím, ţe se členskou zemí stalo Německo, nebyla jiţ tato organizace proti Německu zacílena a hlavním cílem se tak stala ochrana západní Evropy před komunismem. K dalším cílům ZEU patří upevnění míru a bezpečnosti a podpora jednotné Evropy.61 Smlouva měla pro Německo ještě jeden významný aspekt, a to ten, ţe ukončila okupační statut západního Německa a umoţnila mu jeho pozdější přijetí do NATO. I nadále však Německo podléhalo určitým omezením. Ty se týkaly jeho vyzbrojení chemickými, jadernými a biologickými zbraněmi. Na druhou stranu o výrobu a vývoj těchto zbraní Německo neusilovalo. Nadále však muselo strpět přítomnost cizích vojsk na svém území.62 Na druhé straně ţelezné opony však zaloţení ZEU vyvolalo zcela opačné reakce. Bezprostřední reakcí na zaloţení ZEU byl vznik Varšavské smlouvy. K němu došlo 14. května 1955. Varšavská smlouva se tak stala protipólem NATO (členské země ZEU byly zároveň sdruţené v NATO) a šachová partie tak dostala jasně vymezené hráče.63

60


61

TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA. P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 22

62


63


43

Přes všechny problémy první poloviny 50 tých let je moţno konstatovat, ţe se podařilo vytvořit první integrační uskupení s částečně nadnárodním charakterem, ESUO, které fungovalo a bylo pozitivně vnímáno. Rovněţ se podařilo po dlouhých jednáních vyřešit otázku Německa, jeho znovuvyzbrojení, zapojení do evropských struktur a otázku evropské bezpečnosti. Bylo tak do značné míry vyhověno poţadavkům a přáním Spojených států.

4.3. EURATOM a EHS Situace ve druhé polovině 50. let byla v určitých aspektech rozporuplná a z hlediska mezinárodních vztahů se nejevila tak, jak se pravděpodobně předpokládalo. Po smrti sovětského diktátora a po ukončení Korejské války se zdálo, ţe dochází k uvolňování mezinárodního napětí, myšleno tím samozřejmě napětí mezi Východem a Západem. Navíc nové sovětské vedení deklarovalo svůj zájem o navázání korektních vztahů se Západem. To samozřejmě přineslo mnohá optimistická očekávání, která byla navíc podporována mírovou smlouvou s Rakouskem z května 1955. Rok 1956 ovšem veškerá optimistická očekávání rozbil a následné události nenasvědčovali ničemu, co by se týkalo uvolňování mezinárodního napětí. V tomto roce došlo k protikomunistickým nepokojům v Polsku, ke krvavým událostem v Maďarsku a určitým vyvrcholením krizí byla ta, která se týkala Suezského průplavu. To vše nasvědčilo tomu, ţe se vrací nejhorší léta studené války.64 Pokud jde o západní Evropu, tak byla do určité míry paralyzována neúspěchem EOS a Politického společenství. Navíc se zdálo, ţe Francie více méně politicky ztrácí na své úloze tvůrce evropské integrace. Přes všechny tyto nepříznivé okolnosti bylo jasné, ţe nějakým způsobem bude muset probíhat další integrační proces v Evropě. Byla to i politická vůle představitelů zemí Šestky. Zaloţení ESUO totiţ nebylo vnímáno jako konečný krok, ale spíše jako začátek moţného politického sjednocení. Jiţ nebylo nadále nutné řešit otázku Německa, zejména jeho vyzbrojení a zapojení do vojenských struktur a byla vyřešena i otázka bezpečnosti Evropy. Vyvstala tedy otázka, jak bude pokračovat evropská integrace. Nadnárodní integrační snahy ztroskotaly všude mimo uhlí a oceli a samo Evropské společenství uhlí a oceli bylo nebezpečně izolováno. Bylo tedy nutné přistoupit k určitému „integračnímu oţivení“, kterého se opět ujal Jean Monnet a vedoucí činitelé Beneluxu, zejména pak Paul-Henri Spaak. 64


44

Otázkou zůstávalo, ve které oblasti by se oţivení integrace mohlo nejsnáze rozvinout a jako formu integrace zvolit. Ukázalo se, ţe pro rozvoj další spolupráce jsou reálné pouze dvě alternativy. První spočívala v zachování mezivládní spolupráce, coţ by ovšem znamenalo zcela rezignovat na vytváření nadnárodních orgánů. Na druhou stranu by mezivládní postoj k integraci umoţňoval zapojit do takové integrace větší mnoţství evropských států, zejména těch, které byly proti jakémukoli omezení národní suverenity, jako byla Velká Británie a země Skandinávie. Druhá alternativa, která by byla vzhledem k zamýšlené evropské integrací více ţádána, zejména zeměmi Šestky, spočívala v zachování nadnárodního rysu sjednocení i v případě integrace dalších klíčových oblastí. Rizikem ale bylo, ţe by ochotu k této alternativě projevilo daleko méně států a moţná, ţe kromě států Šestky jiţ ţádný. Pozornost západoevropských zemí se s ohledem na moţnou další integraci soustředila na energetiku a dále na sektory dopravy a zemědělství. Především potřeba energie byla čím dále větší, protoţe ruku v ruce s tím, jak docházelo k ekonomické expanzi, se zvětšovala i poptávka po energiích. Do té doby základní surovinou na výrobu energií bylo uhlí. Aby však mohla být poptávka po energii pokryta pouze uhlím, musely by evropské uhelné doly příliš zvyšovat produkci, coţ nebylo příliš reálné.65 Z tohoto důvodu by se muselo začít s větším importem nafty, coţ by ovšem znamenalo značný odliv deviz. Zdálo se, ţe jediným řešením je začít s vyuţíváním jaderné energie pro průmyslovou výrobu. Tomu v té době byla situace značně nakloněna, protoţe s tím, jak Sověti dohonili své jaderné zaostávání za USA, se americká vláda rozhodla sníţit stupeň utajení svého jaderného programu pro rozvoj mírového vyuţití atomové energie. Jean Monnet byl myšlence atomové energie velmi nakloněn. I proto neusiloval o rozšíření kompetenci ESUO na atomovou energii a poţadoval pro ni vytvoření samostatné organizace. Navíc se zdálo, ţe vyuţívání atomové energie by mohlo přinést řešení energetické krize, které Evropě hrozila. Monnet nabyl přesvědčení o nezbytnosti iniciativy v jaderné oblasti. Evropské společenství pro jadernou energii mělo v jeho očích více předností. Umoţnilo by efektivně rozvíjet nové zdroje energií v Evropě. Jednalo se navíc o oblast novou, protoţe kromě Francie zatím v ES jaderný průmysl nebyl a jednání by tedy bylo daleko snadnější neţ v oblastech, v nichţ jiţ existoval silně individualizovaný národní průmysl. Poslání Společenství pro jadernou energii mělo být výlučně mírové. Vyuţití atomové energie pro výrobu zbraní

65


45

v Evropě mohlo vyvolat určité nerovnosti a navíc se zdálo, s ohledem na americký „jaderný deštník“, zbytečné. Pozornost Jeana Monneta byla obrácena i k jiné oblasti, a to ke globální ekonomické integraci. Domníval se však, ţe úplné uvolnění výměny by bylo podnikem velmi širokým a komplexním na to, aby umoţnilo delegování pravomocí vlád na společnou autoritu, coţ pro něj bylo podstatné. Navíc by úplné otevření hranic vyvolalo mnohá rizika, zejména pro francouzské hospodářství zvyklé na protekcionismus. Skepticky navíc pohlíţel na celkový společný trh a rychle pochopil, ţe je nutné pouţit dvou paralelních metod. S touto myšlenkou se obrátil na Německo, které bylo hlavním partnerem Francie. Německo velice zajímala koncepce širokého společného trhu, ale k myšlence jaderného společenství se stavělo vlaţněji. Němci raději preferovali rozvoj jaderné energie s pokročilejšími Američany nebo Brity. Ideou Jeana Monneta bylo spojit tyto dva návrhy. Akceptovat široký společný trh, který si přáli zvláště partneři a vnutit jaderné společenství, které zajímalo hlavně Francii. Oficiální iniciativy se v těchto oblastech na ţádost Jeana Monneta ujal belgický ministr zahraničních věcí Paul Henri Spaak, který následně vypracoval zprávu, známou pod názvem „Spaakova zpráva“.66 Spaakova zpráva konstatovala, ţe odvětvová integrace by byla sloţitá kromě oblasti jaderné energie. Podmínky, v nichţ se nacházely ostatní zdroje energií, byly velice zvláštní. Nafta byla záleţitostí velkých mezinárodních společností, které velmi široce přesahovaly evropský rámec. Plyn a elektřina byly naopak distribuovány hlavně v národním rámci a neexistovaly ţádné větší překáţky pro mezinárodní obchod s těmito produkty. Proto se u nafty nezdálo moţné a u plynu a elektřiny příliš uţitečné, zahrnout je do kompetencí ESUO. Integrace v těchto odvětvích by byla sloţitá a ve svém důsledku by nepřinesla mnoho výhod. Spaakova zpráva rovněţ studovala podstatu a nástroje realizace širokého společného trhu. Prosazovala systém celní unie se společnými vnějšími tarify. Spaakova zpráva byla ministry zahraničních věcí Šestky na konferenci v Benátkách v květnu 1956 přijata bez těţkostí. Mezivládní výbor byl pověřen redigovat na základě zprávou formulovaných principů dvě různé smlouvy, jednu o vytvoření širokého, všestranného trhu a druhou o Evropském společenství pro jadernou energii. Výsledkem shora uvedených snah byl podpis tzv. Římských smluv. Římské smlouvy byly podepsány dne 27. března 1957 v Římě. Jednalo se o dvě smlouvy, kterými byly zřízeny Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). 66


46

4.3.1. EURATOM Úkolem Evropského společenství pro atomovou energii bylo vytvořit společný trh s nukleárními materiály a podporovat jejich mírové vyuţití. Nukleárním materiálem se rozumí zvláštní štěpný materiál (plutonium 239, uran 233, uran obohacený o uran 235 nebo 233). Smlouva stanovila společnou strategii investic, rozvoj infrastruktury a výměnu technických informací. Euratom disponoval pravomocemi ke kontrole uţití nakoupených štěpných materiálů a evidoval rovněţ jejich pohyb. Evropské země tak dostaly moţnost vyvíjet společné technologie budovat kompaktní jaderný potenciál. Euratom měl za úkol podporu rozvoje výzkumu, stanovení nástrojů k dosaţení lepší ochrany zdraví a jaderné bezpečnosti, dohled nad jejím dodrţováním a konečně společné řízení investic a nákupu materiálu ve společném trhu se štěpnými materiály. Jean Monnet se domníval, ţe rozvoj atomové energie za pomocí nadnárodní struktury zabrání Francii rozvíjet koncepci vlastních jaderných zbraní. To se však nepodařilo a Francie vyvinula vlastní vojenský jaderný program, který vyústil v provádění jaderných zkoušek ve francouzských zámořských územích. Francie se tak stala a stále je jednou z jaderných mocností. Pokud jde o institucionální systém Euratom, tak ten vycházel z podoby institucí ESUO.67 Byla vytvořena Komise, Rada, Shromáţdění a Soudní dvůr. Shromáţdění a Soudní dvůr byly definovány jako společné, a to nejen pro ESUO, ale následně i pro EHS. Vliv Euratomu však nebyl následně takový, jak se očekávalo. Francouzská vláda projevovala tomuto projektu paradoxně nejmenší podporu a v polovině šedesátých let toto společenství ustupovalo do pozadí. Francie navíc vyuţila formálního oddělení vojenské a civilní jaderné technologie k tomu, aby zabránila Komisi v inspekci svých jaderných zařízení určených k výrobě plutonia.68

4.3.2. EHS Evropské hospodářské společenství bylo podle smlouvy postaveno na principu solidarity, soutěţivosti, protikartelových krocích a na harmonizaci práva členských států. Důleţitou součástí dokumentu bylo také zakotvení kompatibility Smlouvy o EHS s jinými mezistátními závazky. Státy Beneluxu se obávaly vlivu EHS na jejich jiţ existující vzájemné 67


68


47

společenství. Z tohoto důvodu byla do textu smlouvy zařazena klauzule, ţe smlouva nebrání existenci dalších regionálních unií. Cílem EHS bylo sbliţování hospodářské politiky členských států a podporování harmonického rozvoje hospodářské činnosti. Dalšími cíly byl nepřetrţitý a vyrovnaný růst, větší stabilita a urychlené zvyšování ţivotní úrovně členských zemí. Klíčovým úkolem pak bylo vybudování společného trhu s tzv. čtyřmi svobodami, tedy volným pohybem osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Úplné vytvoření společného trhu pak bylo smlouvou předpokládáno nejrychleji do dvanácti a nejpozději do patnácti let. Základním úkolem členských států se stalo vytvoření celní unie umoţňující pohyb průmyslového zboţí. Institucionální systém byl opětovně shodný se systémem ESUO. Byla zachována kombinace nadnárodních a mezivládních zájmů, a proto byly zřízeny instituce zahrnující oba tyto přístupy. Těmito institucemi byla především nadnárodní Komise a mezivládní Rada. Dále se jednalo o Shromáţdění, Soudní dvůr a poradní Hospodářský a sociální výbor. Význam EHS byl nesporný, i kdyţ výsledná konstrukce byla spíše kompromisem, který umoţňoval přijetí koncepce společného trhu všem členských zemím. Určitým problémem však zůstávalo a v podstatě i nadále zůstává, ţe EHS sdruţovalo v určitých oblastech velmi rozdílné země. Sdruţovalo totiţ země spíše agrární i země s vysokým podílem průmyslové výroby, státy s protekcionistickou tradicí a naopak státy s poměrně liberálními přístupy k obchodu. Tyto rozdíly pak musely být samozřejmě uspokojivě řešeny, coţ lze přesně doloţit na situaci mezi Německem a Francií. Francie reprezentovala agrární stát a byla zastáncem ochranářských opatření. Průmyslové Německo bylo naopak nakloněno uvolňování obchodních omezení. Ve společném trhu musely obě země získat dostatek výhod pro to, aby pro ně setrvání v EHS bylo nejen politicky ţádoucí, ale také ekonomicky přínosné.69 Pokud jde o postoj zakládajících států k vzniklým Společenstvím, můţeme konstatovat, ţe pro Spolkovou republiku Německo byl vstup do EHS především cestou k neomezenému pohybu na společném trhu západní Evropy, coţ bylo především v zájmu německého průmyslu se všemi důsledky pro zaměstnanost a růst ţivotní úrovně německého obyvatelstva. Neméně důleţitá byla i moţnost a příleţitost mezinárodně politické rehabilitace Německa po prohrané II. světové válce.

69


48

Francie měla zájem na určité ochraně svého průmyslu v liberalizujícím se poválečném prostředí a na moţnostech rozvoje svého zemědělského sektoru, dále na kontrole politiky vyuţívání jaderné energie pro mírové účely, přičemţ se chtěla zachovat nezávislost, pokud jde o její vyuţití pro obranné účely. Netajila se tím, ţe má strategický zájem na organizování takové integrační spolupráce, která zahrne SRN a která by vázala demokratické Německé na jeho partnery způsobem, který by přesahoval logiku společného trhu a zabezpečoval formování nezvratných vazeb spolupráce. Itálie měla motivace podobné jako SRN, i ona vítala začlenění do demokratických institucí, které předpokládaly rovnoprávné zacházení partnerů a současně realisticky vytvářely vzájemné podněty pro ekonomický rozvoj. Itálie a její politické i hospodářské elity si slibovaly od vytvoření společného trhu zlepšení odbytových podmínek pro rozvíjející se italský průmysl a jeho modernizaci. Svou roli měl i zájem na překonání nepříliš výhodného geografického rozloţení zdrojů na italském poloostrově, které vedlo k posilování duální ekonomiky, charakterizované vyspělým severem a méně rozvinutým jihem. Projekt přivítaly i menší státy. Pro Belgii a Nizozemsko, země zvyklé na vysoký stupeň napojení do mezinárodní dělby práce, se po rozpadu jejich koloniálních systémů nabídly nové odbytové moţnosti na rýsujícím se společném trhu. Lucembursko téţ uvítalo moţnost začlenění do komplexního integračního procesu tím spíše, ţe stálo před restrukturalizací svého těţkého průmyslu.70 Pozoruhodný byl postoj Velké Británie, která v té době usilovala pouze o vytvoření pásma

volného

obchodu

na

evropském kontinentu a

na

vytváření

nadstátních,

supranacionálních orgánů, na které přecházely některé kompetence národních států, neměla tehdy ţádný zájem. Byl to práce ale tento institucionální prvek, který od zaloţení ESUO tvořil jádro institucionální struktury integračního procesu na bázi Schumanova plánu a Římských smluv z důvodů, které především souvisely s francouzsko – německými vztahy a historickými reminiscencemi. Paralelně se zahájením fungováním EHS iniciovala Velká Británie zaloţení Evropského sdruţení volného obchodu, které začalo fungovat od roku 1960. Spolu s Velkou Británií

se na tomto projektu podílely státy, jeţ se z politických či jiných důvodů nechtěly účastnit komplexnějšího integračního projektu států Šestky. Tehdy se to týkalo Rakouska, Švýcarska, Dánska, Norska, Portugalska, Švédska. V pozadí byl i strategický motiv, vyjadřovaný zejména Brity: nabídnout demokratické Evropě 70


49

konkurenční alternativu ekonomické spolupráce, opírající se o vytváření pásma volného obchodu, a to ještě jen s průmyslovými výrobky. Koncepce ESVO nebyla spojena s vytvářením institucí nadstátního charakteru a nekladla si za cíl ani širší politické cíle, jako tomu bylo v případě ESUO a EHS. Na druhé straně však i tato iniciativa stimulovala obchodní výměnu účastníků a přispěla k ekonomickému blahobytu v období poválečné rekonstrukce. Dlouhodobě se ESVO stalo jakousi „zásobárnou“ budoucích členů Evropských společenství, včetně samotného zakladatele.71

5. Vývoj a rozšiřování Evropských společenství

Na konci padesátých let existovaly jako výsledek pokusů o evropskou integraci, která započala jiţ s blíţícím se koncem války, celkem tři Společenství. Jednalo se o Evropské společenství uhlí a oceli zaloţené v roce 1952, které mělo za cíl vytvořit určitou surovinovou závislost mezi Německem a Francií a tím zabránit další válce mezi těmito odvěkými rivaly. Dalšími integračními uskupeními se stalo Evropské společenství pro atomovou energii, kterým, velice zjednodušeně řečeno, měla být vyřešena evropská energetická krize a dále Evropské hospodářské společenství, jehoţ hlavním a nejdůleţitějším cílem bylo vytvoření společného trhu a následným vytvořením tzv. čtyř svobod, tedy svobody pohybu zboţí, sluţeb, osob a kapitálu. Mohlo se tedy zdát, ţe se státům západní Evropy podařilo naplnit jejich ambice v oblasti ekonomické, politické i vojenské, a ţe tedy Evropu čekají léta klidu a prosperity. Společenství v rámci západní Evropy měla sice konkurenci v podobě Evropského sdruţení volného obchodu, to však sdruţovalo státy geograficky nekompaktní, odmítající jakékoli nadnárodní prvky znamenající oslabení národní suverenity a navíc se toto uskupení soustředilo výhradně na průmyslovou výrobu. Ve východní Evropě sice byla vytvořena Rada vzájemné hospodářské pomoci, kterou však Společenství nikdy neuznala jako rovnoprávného partnera a které navíc sdruţovalo státy pod Sovětskou nadvládou bez moţností vlastních ambicí. Pod touto „slupkou“ se však začaly projevovat potíţe v souvislosti s francouzským postojem k evropské integraci, kdy Francie, vedena generálem de Gaullem vytvářela podmínky příznivé pro rozkol v integraci a následnou krizi. Vývoj Společenství byl na 71


50

počátku šedesátých let výrazně poznamenán napětím v mezinárodně bezpečnostní politice, které se nejvýrazněji projevovalo mezi USA a SSSR. Mezi těmito velmocemi došlo k několika váţným střetům, které mohly mnohdy vyústit ve válečný konflikt. Kromě Berlínské a Karibské krize byly vztahy Východu a Západu poznamenány sestřelením amerického špionáţního letadla U-2 na územím SSSR 1.5.1960. Vztahy rovněţ ovlivnila úspěšná zkouška mezikontinentální rakety v roce 1957, vypuštění umělé druţice Sputnik rovněţ v roce 1957 a konečně první let člověka do vesmíru dne 12.4.1961, coţ na Západě vzbudilo obavy z raketové převahy SSSR. Rozporuplný byl také opět postoj Francie, která se snaţila o drţení vlastních jaderných zbraní a odmítala dominanci USA.72 Francie se také snaţila o realizování vlastní bezpečnostní koncepce, coţ rozmělňovalo její vazby v rámci NATO a z tohoto důvodu se také snaţila o rozvolnění nadnárodního rozměru Společenství a o jeho transformaci do mezivládní podoby. To při tom bylo v naprostém rozporu s myšlenkami představitelů integrace, jakými byli Schuman, Monnet či Spaak. Spolu s tím, jak se Francie snaţila o rozvolnění nadnárodních prvků integrace, snaţila se také o uzavření Společenství před novými členy a o postupné získávání spojenců pouze v rámci bilaterálních vztahů. Výsledkem takové snahy bylo například uzavření smlouvy o spojenectví a spolupráci, která byla uzavřena v roce 1963 mezi Německem a Francií a měla být potvrzením nadstandardních vztahů mezi těmito zeměmi. Přes veškeré tyto negativní okolnosti však Evropská společenství představovala lákavý počin, kterého se chtělo účastnit stále více států. Z tohoto důvodu byla členská základna v průběhu následujících více jak dvaceti let opakovaně rozšiřována o další státy západní Evropy a po pádu komunismu na konci osmdesátých a počátku devadesátých let pak i o státy bývalé východní Evropy. O jednotlivých vlnách přistoupení pojednáme v další části této kapitoly. Spolu s tím, jak se Evropská společenství rozrůstala o další členy, docházelo k jejímu vývoji a transformaci. I v období krize, o které se rovněţ v této kapitole zmíníme, se představitelé členských zemí tehdejší Šestky v polovině šedesátých let dokázali shodnout na nutnosti zjednodušení a zpřehlednění vnitřního mechanismu komunikace ve Společenství. V této době stále existovala tři společenství, s některými vlastními a jinými společnými institucemi. Následkem toho byla skutečnost, ţe nejvyšší představitelé jednotlivých společenství velice obtíţně koordinovali svá setkání, kterými mělo být dosaţeno větší 72


51

informovanosti a kterými mělo být zabráněno přijímání protichůdných opatření. Tato situace se stávala neúnosnou a vyţadovala konkrétní a zásadní řešení. Zásadní řešení přinesl dne 8. dubna 1965 podpis dokumentu s oficiálním názvem: Smlouva o zřízení společné Rady a společné komise Evropských společenství. Tato smlouva vstoupila v platnost dne 1. července 1967 a sloučila orgány do té doby existujících tří evropských společenství (ESUO, EURATOM, EHS). Od tohoto data se začal pouţívat jednotný název Evropská společenství (ES). Společná Rada se i nadále setkávala v podobě odpovídající projednávanému problému, ale sloučením orgánů se podařilo zaručit kontinuitu přijímaných rozhodnutí, zpřehlednit celý proces integrace a především zefektivnit chod evropských institucí.73 Pokud chceme hovořit o krizi ve společenství, která mimo jiné vyústila v opakované odmítnutí Velké Británie jako nového člena, musíme se vrátit na počátek šedesátých let, kdy došlo k pokusům o transformaci Evropského hospodářského společenství. Toto období je do značné míry poznamenáno osobností francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Ten usiloval o vyřešení společné zemědělské politiky, která byla pro Francii jako agrární zemi velmi významná a slibovala francouzským zemědělcům značné zisky. Zemědělská politika však byla důleţitá i pro ostatní členské země EHS. Jednak pro to, ţe její vznik byl zmíněn v zakládající smlouvě a jednak pro to, ţe bylo zapotřebí zajistit potravinovou nezávislost, soběstačnost, západní Evropy. V průběhu roku 1961 se nicméně hlavním tématem vnitřního vývoje evropských společenství stala myšlenka na zavedení uţší politické spolupráce členských zemí. Tato myšlenka byla iniciativou francouzského prezidenta de Gaulla, který prosazoval častější setkávání ministrů zahraničních věcí členských států. Navrhoval také zahájení mezivládní spolupráce s cílem zajištění nezávislosti evropských společenství na NATO. Vypracováním způsobů moţné transformace Římských smluv byl pověřen francouzský diplomat a velvyslanec Christian Fouchet. Francie se v té době snaţila o zmírnění nadnárodního principu řízení a Fouchet navrhoval vytvoření Evropské politické unie, která by pracovala na mezivládním principu a v níţ by se rozhodovalo jednomyslně.74 Tento tzv. Fouchetův plán ale nebyl přijat, protoţe se členské státy obávaly moţné francouzské dominance a zejména oslabení nadnárodního principu řízení, představovaném Komisí. Právě vliv a postavení Komise byla trnek v oku francouzského prezidenta. Vzhledem k neúspěchu 73


74


52

byl Fouchetův plán modifikován do tzv. druhého Fouchetova plánu, jehoţ cílem bylo přistoupit k přijetí společné zahraniční politiky v oblastech společného zájmu členských států a přijetí společné bezpečnostní politiky.75 Ani tento druhý plán nebyl pro členské země přijatelný, protoţe stále hrozil oslabením nadnárodního principu a mol posílit postavení Francie, které by mohlo mít za následek sníţení moţnosti její kontroly ostatními členy. Případné přijetí tohoto plánu bylo malými členskými zeměmi podmíněno přijetím Velké Británie do EHS, která by tak představovala protiváhu Francie. Francouzský prezident však nadále usiloval o překonání nadnárodního rozměru Společenství a Francie tak postupně opouštěla původní představy zakladatelů evropského integračního procesu. De Gaulle usiloval o to, aby se z Francie stala evropská velmoc a proto byly definovány nové zahraničněpolitické zájmy. Ke změně postojů došlo také vůči NATO. Francie dospěla k názoru, ţe její vojenská síla musí existovat nezávisle na struktuře spojenců a musí být také schopna izolovaného nasazení. K tomuto názoru přispěla Suezská krize, kvůli které došlo k roztrţce mezi Francií a Velkou Británií na jedné straně a USA na straně druhé. Francie tak oznámila úmysl dokončit budování svého jaderného potenciálů s moţností nasazení tzv. strategické triády. Strategická triáda znamená komplex strategických zbraní zahrnující strategické bombardovací letectvo, mezikontinentální balistické střely a řízené balistické střely odpalované z ponorek. Toto rozhodnutí nakonec vyústilo v odchod Francie z vojenských struktur NATO. Způsob, jakým Francie svůj odchod realizovala, vyvolal pobouření, neboť stáhla svou účast z vojenských struktur NATO bez dodrţení oznamovací lhůty. Opuštění vojenské struktury NATO také znamenalo poţadavek na odchod cizích vojsk z francouzského území. V tomto ohledu Francie nerespektovala Severoatlantickou smlouvu, která umoţňuje vystoupit aţ po 20 letech trvání paktu s oznamovací lhůtou jeden rok. 76 Francouzská snaha o postupné upevňování mezivládního rámce integrace, která je přičítána nástupu prezidenta de Gaulla do úřadu, vyvrcholila v krizi společenství. Za období krize jsou povaţována léta 1963 aţ 1969 a její počátky sahají aţ do roku 1961, kdy byly podány první ţádosti o rozšíření. Tyto ţádosti podala Velká Británie, Irsko a Dánsko. Velká Británie byla motivována ekonomickými, ale především politickými zájmy. V období dekolonizace docházelo ke ztrátě vlivu Commonwealthu a nejlepším způsobem, jak nahradit ztrátu obchodních vazeb byla participace na společném trhu budovaném v západní Evropě. 75


76


53

K zapojení do EHS vyzívaly Velkou Británii především Spojené státy, které měly zájem na upevňování bezpečnostních a politických vazeb v západní Evropě. Důvodem k takovému postoji byla obava ze vzrůstající sovětské agrese, deklarované Berlínskou a později i Karibskou krizí. Z mezinárodně bezpečnostního hlediska byla nebezpečná zejména Karibská krize z roku 1962, která se týkala rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě. Na tuto skutečnost reagovaly Spojené státy blokádou ostrova, která byla ukončena aţ dohodou o staţení sovětských raket výměnou za demontáţ raket NATO v Turecku. Rozšíření společenství o Velkou Británii a další dvě kandidátské země nebylo jednoduché a evropská společenství a především Francie se ho do jisté míry obávala. Velká Británie v té době představovala stát se silným průmyslem, efektivním zemědělstvím a zejména vyspělým jaderným potenciálem. Na druhou stranu by však přijetí Velké Británie omezilo francouzskou rozpínavost. Velká Británie však pro svůj vstup definovala několik podmínek, které byly zejména pro Francii nepřijatelné, a z tohoto důvodu byl proces rozšíření ukončen francouzským vetem. V podstatě se dá říci, ţe Velká Británie byla odmítnuta ještě dříve, neţ podala oficiální ţádost o členství. Francie svůj postoj odůvodnila existencí zásadního nesouladu mezi cíli Velké Británie a cíli Společenství. Ukázalo se tak, ţe rozšíření je především politickým rozhodnutím, protoţe Francie usilující o dominaci v EHS neměla zájem o začlenění významného konkurenta v podobě Velké Británie. Nicméně konflikt způsobený francouzským vetem, se kterým nesouhlasila ani Komise ani ostatní členské státy, výrazně zhoršil vztahy uvnitř Společenství.77 I v tomto ovzduší došlo k určitému konsenzu, který se týkal nutnosti institucionální transformace Evropských společenství a který vyústil v podpis Slučovací smlouvy, o které jsme se zmínili výše. I přesto ale vzrůstalo napětí mezi nadnárodními institucemi Společenství a Francií, které se týkalo především Komise. Znovu se tak do přetřesu dostala základní otázka týkající se mezivládního nebo nadnárodního postupu. Francie se opakovaně dostávala do střetu s Komisí, která usilovala o zvýšení kompetencí a urychlenou realizaci společného trhu. Další snahou Francie bylo zachování jednomyslného hlasování. Od 1. ledna 1966 mělo být na základě zakládajících smluv zahájeno „třetí stadium“ vytváření společného trhu, kdy jiţ mělo být hlasováno tzv. kvalifikovanou většinou, a to v oblastech společné zemědělské politiky, dopravy a obchodní politiky. Zejména otázky zemědělské politiky byly pro Francii klíčové a jednomyslné hlasování jí přinášelo lepší manévrovací prostor. Vzhledem k tomu, ţe ostatní členské státy nesouhlasily 77


54

ani s omezením pravomocí Komise, ani s rozmělněním nadnárodních principů a ani s ústupky pro Francii při tzv. balíkových jednání, oznámila Francie oficiálně krizi ve Společenství a stáhla svého ministra zahraničních věcí ze zasedání Rady ministrů. Francie opět deklarovala svůj nesouhlas s nadnárodním rozměrem Společenství a poţadovala, aby i nadále byla všechna rozhodnutí přijímána jednomyslně. Tento poţadavek byl však v rozporu s textem zakládajících smluv.78 Francouzským postojem bylo Společenství ochromeno a situace musela být vyřešena. Řešením této situace byl tzv. Lucemburský kompromis, jehoţ podstatou bylo zachování textu zakládajících smluv, ale s moţností uplatnit při hlasování v Radě faktické veto. Přijetím tohoto kompromisu se sice Francie vrátila zpět do evropských institucí, ale jeho uplatňování omezilo další integraci a zpomalilo její rychlost. Důvodem, proč se Francie znovu zapojila, byl ale také moţná fakt, ţe ostatní členské země vydaly v roce 1965 prohlášení, ţe poţádají Francii o rezignaci na členství v ES. Francie se ale i nadále chovala jako „spratek“, kdyţ znovu odmítla ţádost o rozšíření podanou Velkou Británií, Dánském, Irskem a také Norskem v květnu 1967. Ke změně došlo aţ na počátku roku 1969, kdy se francouzským prezidentem stal Georges Pompidou. Na summitu v Haagu, který se konal téhoţ roku, bylo mimo jiné rozhodnuto, ţe bude přistupováno k rozšiřování ES pouze za předpokladu, ţe přijetí nových členů negativně neovlivní další rozvoj integrace. Díky zásadní změně francouzského postoje byly obnoveny rozhovory s kandidátskými zeměmi. Francie byla připravena podporovat britské členství. Motivem byla pravděpodobně skutečnost, ţe Německo zahájilo novou politiku, jejímţ cílem bylo navázání vztahů s východem, zejména Německou demokratickou republikou, Polskem a Sovětským svazem. Podle Francie měla Velká Británie společně s ní představovat nástroj kontroly nad Německem. Členství Velké Británie tak bylo v zájmu stávajících členů ES a to vedlo k zahájení jednání o vstupu kandidátských zemí dne 30. června 1970.79 První rozšíření, označované téţ jako „severní“ bylo ukončeno vstupem tří kandidátských zemí dne 1.1.1973. V referendu se pro vstup do Společenství vyslovili obyvatelé Velké Británie, Irsko a Dánska. Norsko do Společenství nevstoupilo, protoţe více jak polovina účastníků referenda se vyslovila proti vstupu. Důvodem odmítnutí byla především obava z ohroţení vlastního rybářského a zemědělského sektoru. Od roku 1973 bylo tedy Společenství tvořeno devíti státy a bylo připraveno pro další rozšiřování, které 78


79


55

samozřejmě probíhalo za splnění stanovených podmínek a v ţádném případě se neobešlo bez problémů. Skutečnosti, ţe Společenství nicméně bylo nakloněno rozšiřování o další státy, svědčí i fakt, ţe v průběhu dalších téměř čtyřiceti let bylo Společenství opakovaně rozšířeno aţ na současný počet 27 členských států.80 Další vlnou rozšiřování bylo rozšiřování „Jiţní“. To započalo u Řecka a poté bylo doplněno kandidaturou dalších dvou států jiţní Evropy, a to Španělskem a Portugalskem. Některými autory je toto rozšiřování povaţováno za druhé a jinými je rozšíření o Řecko povaţováno za druhé rozšíření a přístup Španělska a Portugalska za dokončení jiţního rozšíření, a tedy za rozšíření třetí. Řecko svou ţádost podalo 12. června 1975. Jiţ od roku 1961 mělo s ES podepsánu asociační dohodu, kterou vnímalo jako předstupeň svého budoucího plného členství. Společenství přistupovalo k rozšíření o Řecko jako k pomoci nové demokracii a proces rozhovoru o přistoupení probíhal velice rychle. Do jisté míry byla tato snaha odůvodněna obavou, ţe by se Řecko mohlo dostat do sféry sovětského vlivu. Řecko se stalo desátým členem ES dne 1.1.1981. Španělsko a Portugalsko se rovněţ potýkaly s pravicovými diktaturami, které aţ do poloviny 70. let jakákoli jednání o připojení znemoţňovali.81 Obě země tak podaly své ţádosti o něco později. V případě Španělska byla ţádost podána v roce 1977 a Portugalsko svoji ţádost podalo rok poté. Řádnými členy ES se pak obě země staly dne 1.1.1986. Španělsko představovalo silně agrární zemi, která svou zemědělskou produkci vyváţela převáţně do Velké Británie. Zemědělsky sektor se stal také zdrojem problémů ve věci přistoupení, protoţe ohroţoval především Francii a Itálii a přistoupením Španělska by se navíc zemědělský sektor v EHS rozšířil o 30%.82 Pro Španělsko bylo členství ve Společenství především podnětem k modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky.83 Portugalsko bylo stejně jako Španělsko silně vázáno na Velkou Británii a jiţ od roku 1960 bylo členem Evropského sdruţení volného obchodu. Pro ES představovala kandidatura Portugalska menší problém, neţ kandidatura Španělska. Portugalsko totiţ nemělo zdaleka tak stabilizované hospodářské a administrativní postupy a instituce a proto byla restrukturalizace portugalského hospodářství jednodušším krokem. Portugalsko své členství povaţovalo za způsob, jak stimulovat ekonomiku a posílit nově se vytvářející demokracii.

80


81

HORČIČKA, V., KOVÁŘ. M. Dějiny evropské integrace II. Praha: Triton, 2005, s. 66

82


83


56

Čtvrté rozšiřování probíhalo v době, kdy došlo k základní a snad nejpodstatnější přeměně Evropského společenství. V roce 1993 vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, kterou byla zaloţena Evropská unie. Čtvrté rozšíření, někdy téţ označované jako „severní“, se týkalo zemí Skandinávie, a to Švédska, Norska, Finska a také neskandinávského státu, Rakouska. Rakousko svou ţádost podalo v roce 1989, Švédsko v roce 1991, Finsko a Norsko v roce 1992. Rakousko patřilo k zakládajícím státům Evropského sdruţení volného obchodu a patřilo k signatářům dohody o volném obchodu s ES. Skoro dvě třetiny objemu Rakouského obchodu tvořila obchodní výměna se Společenstvím.84 Finsko se při vstupních jednání obávalo o svůj rybářský průmysl a zemědělství, coţ bylo důvodem, proč při prvním rozšiřování odmítlo svou účast Norsko. Obavy Švédska se zase týkaly plánovaného vysokého příspěvku této země do Evropské unie. Švédsko také poţadovalo zachování svého silného obranného průmyslu a nezávislosti při účasti na případných vojenských aliancích.85 Referenda v těchto třech zemí přes stávající obavy proběhla úspěšně a Rakousko, Finsko a Švédsko se řádnými členy staly od 1.1.1995. Nutno říci, ţe vlády těchto zemí pro pozitivní ohlas občanů odvedly značný kus práce a přes to bylo referendum ve Švédsku velice těsné. V případě Norska panovali stále stejné obavy jako v případě první ţádosti a při referendu o vstupu se vice jak 52% voličů vyslovilo proti vstupu.86 Norsko se tak novým členem EU nestalo a svou ţádost uţ nikdy neopakovalo. Rakouští voliči schválili téměř dvoutřetinovou většinou přistoupení k EU v červnu 1994.87 Poslední rozšíření, páté, někdy označované jako „východní“, bylo tím největším, jaké musela Evropská unie řešit. Stávající 15 členná unie se měla rozrůst o 10 států z převáţně východního bloku a v průběhu dalších let pak o další 2 členy, rovněţ z bývalého východního bloku. To kladno značné nároky na přípravu, reformu institucí Evropské unie, předvstupní pomoc kandidátským zemím a na celou organizaci. Značným problémem se stal zemědělský sektor, který se měl rozšířit do ohromných rozměrů, jak tomu bylo v případě Rumunska, ale i dalších zemí. Z tohoto důvodu byla vypracována celá řada tzv. přechodných období, která se týkala různých sektorů. Pátá vlna rozšiřování EU byla na základě rozhodnutí Evropské rady rozdělena do dvou částí. V první skupině páté vlny vstoupilo deset zemí s tím, ţe zbývající Bulharsko a 84


85


86


87


57

Rumunsko měly příslib pozdějšího přijetí.88 Ţádosti o členství byly kandidátskými zeměmi podány v rozmezí let 1990 a 1996. Všech deset nových ţadatelů se stalo členy EU od 1.5.2004. V konaných referendech, která se uskutečnila v kaţdém státě mimo Kypru, se ukázalo, ţe nejvíce pro evropsky zaloţenými jsou Slovinsko, Litva a Slovensko, kde se pro vstup vyjádřilo více jak 92% voličů. Nejmenší nadšení vyvolal vstup na Maltě, kde bylo více jak 46% voličů proti vstupu. Z hlediska České republiky existovala jiţ od roku 1991 Evropská dohoda o přidruţení mezi ČSFR a ES. Nová asociační dohoda byla podepsána aţ po rozdělení federace v roce 1993. Hodnotící zprávy Komise kritizovaly Českou republiku pro nedostatečnou reformu veřejné správy, fungování administrativního systému a také pro práci soudců, zejména v boji s korupcí. Oţehavým tématem se staly tzv. Benešovy dekrety a otázka jaderné elektrárny Temelín. Obě témata se týkala vztahů České republiky s Německem a Rakouskem. Nakonec ale Česká republika vstoupila do Evropské unie a pro vstup se vyjádřilo 77,3% voličů.89 K 1. květnu 2004 se Evropská unie rozšířila z patnácti na pětadvacet členských zemí, počet obyvatel se zvýšil o třetinu a dosáhl přibliţně 450 milionů obyvatel.90 Krátce po vzniku Evropské unie se do této nadnárodní instituce zapojila většina států Evropy. O členství dále projevilo zájem Turecko a další země západního Balkánu. Postavení a přínos jednotlivých států do nové unie však nebyl stejný a Evropská unie se tak musela potýkat a stále se potýká s řadou problémů, které se i nyní týkají rozdílných přístupů členských států. Na změny ve Společenstvích a později v Evropské unii muselo být reagováno i legislativními změnami a revidováním stávajících smluv, na jejichţ základě vnikaly smlouvy nové, reagující a řešící nové uspořádání. V průběhu let musela být Společenství připravována na rozšiřování. Spolu s rozšiřováním členské základny muselo dojít k revizi orgánů Společenství, ke změnám v počtu hlasů jednotlivých členských států, k jinému propočítávání kvalifikované většiny apod. K nejvýznamnějším smlouvám, které tedy „měnily chod Evropy“ patři ty, o kterých pojednáme níţe. První významnou změnu představovala smlouva, která je známá jako Akt o jednotné Evropě, nebo také Jednotný evropský akt. Ten byl přijat 28. února 1986 a znamenal první

88


89


90


58

zásadní koncepční změnu zakládajících smluv a je také zásadním předělem ve smyslu komplexní integrace do podoby Evropské unie.91 Vůbec snad nejvýznamnější smlouvou z hlediska integrace Evropy byla Maastrichtská smlouva. Maastrichtská smlouva byla uzavřena členskými státy Evropských společenství. Zakládá pojem Evropská unie, stanoví její hlavní cíle, podmínky a je významnou změnou (novelou) všech tří zakládajících smluv evropských společenství. Význam smlouvy spočívá především v tom, ţe se dosáhlo dalšího stupně integrace členských států v Evropské unii.92 Evropská unie je pak vyjádřena jako partikulární subregionální hospodářská a politická organizace s tendencí postupného rozšiřování na ostatní evropské státy.93 Smlouva vstoupila v platnost v roce 1993. Po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost bylo jasné, ţe se nově vzniklá Evropská unie bude muset vyrovnat s celou řadou ţádostí o členství. Kandidátskými zeměmi se počátkem 90 let nestaly pouze Západní státy, ale především státy bývalého východního bloku, jejichţ počet se téměř rovnal dosavadnímu počtu členských států. Řešením této situace byla Amsterodamská smlouva a v podstatě na ní navazující smlouva z Nice. Amsterodamská smlouva byla třetí velkou smlouvou měnící zakládající smlouvy Evropských společenství a Evropské unie. Měla za cíl připravit Evropská společenství na další rozšíření počtu členských států a současně vylepšit jejich institucionální systém. Zároveň měla být podle smlouvy reformována zemědělská politika a strukturální fond. Smlouva vstoupila v platnost v roce 1999.94 Smlouva z Nice je charakteristická tím, ţe usiluje o dovršení procesu zahájeného Amsterodamskou smlouvu, totiţ o úspěšné zvládnutí úkolů rozšířené Evropské unie. V platnost vstoupila v roce 2003.95 Poslední významnou smlouvou, která zásadním způsobem změnila orgány Evropské unie, vytvořila nové a především výrazně prohloubila nadnárodní přístup k integraci, za coţ se stala předmětem časté kritiky, byla Lisabonská smlouva. Ta vstoupila v platnost v roce 2009 a je zatím poslední smlouvou tohoto významu i přes to, ţe se v podstatě jiţ od počátku platnosti této smlouvy hovoří o jejím revidování. Velkým odpůrcem Lisabonské smlouvy byl i president České republiky Václav Klaus.

91


92


93


94


95


59

6. Ekonomická základna evropského integračního procesu

V předchozí kapitole, kde jsme se zabývali jednotlivými vlnami rozšiřování ES a později EU, jsme hovořili o tom, jaký přínos měla Evropská společenství pro jednotlivé členské státy a co tedy podmiňovalo jejich snahu o přistoupení. V drtivé většině případů byla hlavním motivem ekonomická transformace a prosperita a v případě „poraţených“ států také určitá mezinárodní rehabilitace. V této kapitole se budeme zabývat opačným hlediskem, tedy tím, jaký vliv a přínos měli naopak členské státy pro Evropská společenství. Tímto přínosem chápeme přínos ekonomický, protoţe vzhledem k mimořádné citlivosti otázek politické a právní svrchovanosti se stala právě ekonomická integrace tím nástrojem, který měl do budoucna utlumit moţné konflikty mezi evropskými státy.96 Toto tvrzení podporuje i fakt, ţe jiţ ve Smlouvě o zaloţení Evropského společenství se v článku 2 hovoří o tom, ţe „Posláním Společenství je vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie a prováděním společných politik nebo činností uvedených v článcích 3 a 4 podporovat v celém Společenství harmonický, vyváţený a udrţitelný rozvoj hospodářských činností, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení pro muţe a ţeny, trvalý a neinflační růst, vysoký stupeň konkurenceschopnosti a konvergence hospodářské výkonnosti, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality ţivotního prostředí, zvyšování ţivotní úrovně a kvality ţivota, hospodářskou a sociální soudrţnost a solidaritu mezi členskými státy“. Ekonomická integrace tak představovala a představuje jeden z nejvýznamnějších motorů evropské integrace. Účelem celé integrace v ekonomické oblasti je od počátku snaha o vyrovnání se a přiblíţení k vnitřnímu trhu USA. Aţ do velkého rozšíření o 10 nových členů reprezentovala Evropská unie patnáct členských států s téměř 377 miliony obyvatel. Po roce 2004 vzrostl počet obyvatel na přibliţně 455 milionů a v roce 2006 pak na 495 milionů obyvatel. Po Číně a Indii tak Evropská unie představuje třetí největší trh na světě.97 Na rozdíl od Indie, Číny, USA, Ruska a dalších států s významnou ekonomikou je Evropská unie sloţena z mnoha států, které navíc nejsou stejně ekonomicky vyspělé, preferují různá odvětví výroby, mají rozdílný přístup k zemědělství a mají odlišné sociální systémy. 96


97


60

Evropská unie není homogenním hospodářským prostorem, i kdyţ má mnoho společných charakteristik, jimiţ se odlišuje od ostatních regionů světové ekonomiky. Je naopak seskupením silně heterogenních ekonomik. Jedním z diferenciačních kritérií jsou logicky výchozí podmínky členských zemí, a to jak ekonomického, tak i institucionálního rázu. Neopomenutelným se stává i politický vývoj v jednotlivých státech. Příkladem je Německo, pro které členství v jakémkoli integračním seskupení nebylo jen ekonomickou nutností, ale především i politickou rehabilitací. Dalším příkladem můţe být Řecko, jehoţ připojení k prosperujícímu Společenství mělo napomoci vnitropolitické stabilizaci, odvrácení nebezpečí socializace a moţné sovětizace Řecka. Podobně zněly argumenty i v případě Španělska. Španělé chápali integraci do evropských struktur jako překonání své hospodářské izolovanosti, a v důsledku toho i zaostalosti, a jako prostředek stabilizace v politické sféře. Heterogenost členské základny Unie je také dána odlišnou výrobní orientací, tím, co je povaţováno za tradiční odvětví, a také schopností nelpět na tradiční výrobě a ochotou restrukturalizovat. Zatímco Velké Británii trvalo desetiletí, neţ pochopila, ţe třeba i stoletá tradice nemusí být základem hospodářských úspěchů a ţe je nutné restrukturalizovat, Španělsko, Finsko či země Beneluxu byly v tomto ohledu daleko pragmatičtější. Další výrazné rozdíly jsou ve výkonnosti ekonomik a v dosaţené produktivitě práce, i kdyţ se v průběhu 90. let vyznačují značnou mírou konvergence. Diferencovanost ekonomik je patrná i z formulace strategických cílů hospodářské politiky na národní úrovni. Rozdíly najdeme i v míře a formě státního intervencionismu.98 S tím souvisí i odlišná hierarchie odvětví národního hospodářství. Největší rozdíly jsou patrné v přístupu států k zemědělské politice, k ochraně hospodářské soutěţe, k sociální politice, k energetice a následně i ekologii. Naopak v některých oblastech je viditelná výrazná konvergence nejen v pojetí, ale i v praxi. Je samozřejmé, ţe jde vlastně o vynucenou harmonizaci danou vytýčenými strategickými cíli EU. Jde tedy o celní unii, vnitřní trh a EMU. Reálně to znamená největší míru koordinace v zahraničním obchodě, zemědělské a dopravní politice. Ovšem z hlediska vývoje 90. let se největší změny promítly do regionální a strukturální politiky včetně dopravní a průmyslové, částečně do politiky na ochranu hospodářské soutěţe a do daňové sféry. Sociální politika je oblastí, ve které existuje zatím nejmenší ochota ke koordinaci. Důsledkem toho je velmi nízká mobilita pracovních sil a tím i niţší konkurenceschopnost EU. Vývoj v EU pravděpodobně půjde cestou vyšší konvergence v základních atributech 98


61

ekonomické integrace, ale díky východnímu rozšíření o výrazně méně vyspělé ekonomiky se bude více naplňovat pojetí diverzifikované, stupňovité integrace. To bude pravděpodobně jediná moţná cesta k zachování jisté akceschopnosti Unie ve světové ekonomice.99 Výše jsme provedli určité shrnutí profilu členských zemí EU. Pokud jde o vliv a ekonomickou základnu jednotlivých členských států, pak si tyto členské země rozdělíme do čtyř skupin. První skupinou jsou země tzv. evropského jádra, Francie, SRN, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, tedy tzv. zakládající země a dále sem zahrneme Velkou Británii a Dánsko. Je tomu tak proto, ţe Velká Británie od počátku významně zasahovala do evropského integračního procesu a také proto, ţe spolu s Dánskem mají stejně jako předchozí státy příbuzné ekonomické systémy a jsou hospodářky vyspělé. Druhou skupinou budou země tzv. jiţní větve rozšíření, tedy Španělsko, Portugalsko a Řecko a dále Irsko. Třetí skupinu budou tvořit země tzv. severního rozšíření, a to Švédsko, Finsko a Rakousko. Poslední, čtvrtou skupinou, budou země tzv. východního rozšíření, včetně Rumunska a Bulharska.100 Z ekonomického hlediska je v první skupině zemí nejdominantnější zemí Spolková republika Německo. Jedná se rovněţ o zemi, která má ze všech států EU nejvyšší počet obyvatel. Spolková republika Německo je nejsilnější ekonomikou v EU s charakteristikou tradiční průmyslové země. Specifikem je duální charakter hospodářství, neboť současný stav ekonomiky je poznamenán 45 let trvajícím oddělením vývoje západní a východní části Německa. Po sjednocení, ke kterému došlo v říjnu 1990, bylo nutné vyřešit celou řadu problémů. Bylo nutné upravit institucionální prostředí pro hospodářské subjekty, tzn. sjednotit legislativu, systémy sociálního a zdravotního zabezpečení, fungování úřadů, soudů apod. Bylo nutné realizovat finanční a měnovou reformu pro bývalé východoněmecké spolkové země, aniţ by to narušilo hospodářský vývoj v západních spolkových státech. Bývalá NDR vykazovala výrazně niţší hospodářskou výkonnost, disproporce v ekonomické úrovni sjednoceného Německa vedly ke značným strukturálním problémům. Řešení se promítlo do růstu výdajů ze státního rozpočtu na rekonstrukci infrastruktury ve východních spolkových zemích, na podporu restrukturalizace tamější výrobní základny a hlavně na sociální transfery v souvislosti s mimořádně vysokou nezaměstnaností. Výroba ve většině východoněmeckých podniků byla pro nízkou konkurenceschopnost ukončena, coţ 99


100


62

vyvolalo masovou nezaměstnanost pohybující se kolem 17,5%. Nezaměstnanost v západních zemích naproti tomu byla kolem 4%. Přes tyto potíţe nakonec došlo k postupné konsolidaci a přístup SRN k integračnímu procesu byl jednoznačně kladný, neboť prostřednictvím ekonomické integrace bylo Německo zapojeno do poválečné obnovy Evropy, čímţ se mu podařilo zkrátit dobu rekonstrukce. Opakem průmyslového Německa je Francie, jehoţ struktura národního hospodářství se skládala a skládá z rozsáhlého agrárního sektoru. Průmysl byl zejména v poválečných letech nekonkurenceschopný v důsledku strukturální zaostalosti. Francie byla rovněţ oslabena rozpadem koloniálního impéria a dvěma poválečnými konflikty v Indočíně a v Alţírsku. Vzhledem k tomu trpěla i nedostatkem vlastních surovin potřebných k rozvoji průmyslu. Nicméně Francie byla a je iniciátorem evropského integračního procesu.101 Lucembursko, Nizozemsko a Belgie tvoří tzv. Benelux. Jedná se o malé ekonomiky s velmi příhodnou polohou rozkládající se na křiţovatce obchodních cest. Nizozemský Rotterdam je podle objemu přeloţeného zboţí největším přístavem na světě, belgické Antverpy jsou v Evropě na druhém místě. Všechny tři státy byly a jsou mimořádné otevřenými ekonomikami, v poválečném období vyuţívajícími tradici těţebního a těţkého průmyslu. Lucembursko se navíc v 60. letech zaměřilo na finanční sluţby. O postoji států Beneluxu k integraci vypovídá nejlépe celní unie, fungující jiţ v době vstupu do EHS, dohoda o hospodářské unii a také měnová unie mezi Belgií a Lucemburskem. Měnová unie skončila vstupem těchto zemí do eurozóny. Postavení Itálie v ES/EU je specifické v důsledku značné teritoriální diferenciace italské ekonomiky. Sever prošel klasickou cestou industrializace, ale jih Itálie je doposud převáţně agrárním regionem. Problémy s jihem Itálie byly do značné míry řešeny právě vstupem do EHS. Teritoriální dualismus Itálie je nicméně citelný i dnes a ze zakládajících zemí je Itálie povaţována za nejslabší. Přesto je ale Itálie významným podporovatelem evropského integračního procesu.102 Velká Británie zaujímá v integračním procesu rozporuplnou roli. Vzhledem k jejímu koloniálnímu impériu a nadstandardním vztahům s USA se k integračnímu procesu stavěla negativně, zejména pokud šlo o nadstátní charakter této integrace. Británie z počátku neměla zájem o spolupráci v rámci EHS a byla zakladatelem ESVO. Nakonec zájem o členství v EHS projevila, ale i v současné době je v otázkách integrace ostraţitá a neochotná k hlubší 101


102


63

integraci. Británie vyslovila zásadní nesouhlas s Evropskou chartou sociálních práv a také se odmítá účastnit měnové unie. Británie musela rovněţ řešit problémy s průmyslem, který zaostával za světovými vývojovými trendy a i hospodářství bylo po několik desetiletí charakterizováno jako neefektivní s klesající konkurenceschopností. Pouze zemědělství prošlo zásadní reformou a po dlouhou dobu bylo jako jediné moderní a efektivní. Dánsko představuje malou ekonomiku a tradičně vysoce internacionalizovanou. Do jisté míry kopíruje britský přístup k integraci. Rovně se neúčastní Měnové unie. Dánsko však na rozdíl od Británie realizuje úspěšnou regionální a průmyslovou politiku, zaměřenou na podporu nových technologií.103 Státy druhé skupiny jsou vesměs ve své rozvojové fázi a jsou tedy charakterizovány niţší ekonomickou efektivností a jejich ekonomiky se potýkají s výraznějšími strukturálními problémy. Jiţní státy navíc musí stále řešit nezanedbatelné problémy s negramotností. Společným rysem těchto států byl převaţující agrární sektor s vysokým podílem na zaměstnanosti. Irsko je pravděpodobně nejúspěšnější zemí z hlediska ekonomické transformace, neboť dokázalo ze svého zapojení do integračního procesu nejvíce vytěţit, a to ve smyslu nejrychlejšího a také nejtěsnějšího přiblíţení se ke standardům západoevropských ekonomik. Díky mobilizaci vlastních zdrojů se dokázalo vyrovnat s negativy svého tehdejšího vývoje. V současné době však i Irsko čelí značným ekonomickým problémům, které se neobešli bez intervence centrálních orgánů a institucí EU.104 V případě Řecka byly důvody jeho přijetí spíše strategické neţ ekonomické. Ekonomika Řecka byla poznamenána dlouhotrvající občanskou válkou a Řekové vstupem do EHS řešili nejen proces demokratizace, ale také nedostatek vlastních zdrojů k rozvoji. Řecko také vynakládá značné finance do obrany, a to pro jeho územní neshody s Tureckem. Celková charakteristika Řecka je spíše agrární a Řecko nedokázalo dostatečně vyuţít ani finanční pomoci ze strukturálních fondů, ani pomoci technické. V současné době se potýká s hlubokými ekonomickými problémy, kvůli kterým dochází k intervenci ze strany orgánů EU. Jak členské země EU, tak hlavně členské země eurozóny vynakládají na pomoc Řecku značné finanční částky a stále hrozí, ţe Řecko bude muset opustit eurozónu.

103


104


64

Portugalsko a Španělsko vstupovali do Společenství jako ekonomiky výrazně zaostávající za průměrem ES. Země prošly autoritativními reţimy a musely se vyrovnávat s procesy demokratizace. Stejně jako v případě Řecka se jedná o země spíše agrární s nedostatkem vlastních zdrojů. Španělsko má rovněţ značné problémy s nezaměstnaností. Třetí skupinu tvoří vyspělé ekonomiky s tradičně vysokým podílem zapojení do mezinárodní dělby práce. Společně byly členy ESVO. Všechny tři země byly a doposud jsou politicky neutrální, z čehoţ vyplývá jejich dlouhodobá nedůvěra k integraci. Společným rysem je i malý národní trh. Zvláštním rysem rakouské ekonomiky je dvoutřetinový podíl horských oblastí, coţ ale nebránilo rozvoji zemědělství. Agrární sektor je velmi intenzifikovaný a konkurenceschopný. Průmysl je doposud velmi důleţitým sektorem jak po stránce podílu na tvorbě produktu, tak na zaměstnanosti. Vysoký je i podíl Rakouska na sektoru sluţeb.105 Švédsko musí řešit problémy vyplývající ze značných regionálních diferenciací, které představují arktické oblasti. Je univerzálně vyspělou průmyslovou ekonomikou s intenzivním zemědělstvím na jihu země. Díky své poloze se nemusí příliš potýkat s přistěhovaleckou politikou. Švédsko rovněţ není členem Evropské měnové unie. Je tomu tak ale pouze proto, ţe úmyslně neplní institucionální podmínky, neboť není členem ERM II. Finsko se vţdy muselo potýkat s vlivem Sovětského svazu a i přes své zapojení do ESVO se silně zaměřovalo na východní trhy. Celkově bylo Finsko méně vyspělou ekonomikou agrárního typu se silným podílem lesního hospodářství. Po rozpadu východního bloku se však Finsko dokázalo velice rychle transformovat ve prospěch moderních technologií a v současné době je zemí s nejvíce technologicky orientovanou ekonomikou ve smyslu nové ekonomiky (akcent na vědu, výzkum, moderní technologie, komunikační strategie).106 Poslední skupinu tvoří země bývalého východního bloku, které do EU přistoupily v roce 2004 a poté ještě v roce 2007. Aţ na nepatrné výjimky v podobě východního Německa a ČSSR se jednalo o země s vysokým podílem zemědělství a centrálně plánovanou ekonomikou. Z tohoto důvodu nebyly tyto země vůči západním zemím Evropy konkurenceschopné a i přes to, ţe první kroky k integraci byly učiněny jiţ koncem roku 1989 a v roce 1990, byly do EU začleněny aţ o čtrnáct let později za podmínek dodrţení mnoha 105


106


65

omezení a přechodných období. Členské země EU také vynaloţili značné finanční prostředky na předvstupní pomoc těmto zemím. Například Polsko se vyznačovalo značnou zaostalostí infrastruktury a pohltilo témě 80% předvstupní pomoci z programu ISPA. I v současné době tyto země ve srovnání s ostatními zeměmi EU vykazují niţší konkurenceschopnost a nedosahují ani 75% průměru HDP členských států.

66

7. Závěr Evropský integrační proces, tak jak ho vnímáme nyní, byl počat koncem 2. světové války. Důvody k jeho zahájení byly zřejmé a podrobně jsme je rozebrali v předchozích kapitolách. Tento proces se vyvíjí jiţ téměř 70 let a zdá se, ţe vývoj bude pokračovat i v letech dalších. Z původních šesti zakládajících států se Společenství rozrostlo na současných 27 a o členství ţádají další země, jako je Turecko či země bývalé Jugoslávie. Pokud dojde k rozšíření o země Balkánu, bude Společenství tvořeno drtivou většinou států Evropy. Evropa tak znovu nabývá svého předválečného významu a je znovu platným hráčem na mezinárodní scéně. Díky rozpadu východního bloku a tedy ztráty „nepřítele“ se můţe více soustředit na ekonomické a hospodářské otázky a společná zahraniční a bezpečnostní politika se můţe ubírat jiným směrem, neţ tomu bylo v dobách dřívějších. V průběhu vývoje došlo ke splnění převáţné většiny hlavních cílů, jakými bylo vytvoření jednotného vnitřního trhu, měnové unie a zajištění vlastní bezpečnosti. Celý integrační proces byl v roce 1993 završen vytvořením Evropské unie, která se stala významným mezníkem evropské integrace. Současná Evropská unie je subjektem s významným politickým vlivem, velkým trhem a značným počtem obyvatel, ale také subjektem s celou řadou vnitřních problémů. Ty jsou jednak důsledkem globálních problémů, které moţná do jisté míry nebylo moţné ovlivnit, ale také důsledkem určité nedisciplinovanosti některých členských států. Typickým příkladem je pak současné Řecko. S těmito vnitřními problémy se bude muset Evropská unie co nejdříve a co nejefektivněji vyrovnat, aby mohla čelit novým trendům na mezinárodní scéně, která za posledních deset let prodělala významné změny. K těmto významným změnám mimo jiné patří nástup nových ekonomik s výrazným potenciálem. Pokud ještě před deseti lety platilo, ţe 85% průmyslové výroby bylo soustředěno ve třech státech světa, a to v USA, Japonsku a Německu, v současné době jiţ tomu tak není. Japonsko na druhém místě vystřídala Čína a nebezpečnou se stává Indie a Brazílie. Růst ekonomiky v těchto zemích je velmi dynamický, moţná i proto, ţe není obtěţkán svazujícími právními předpisy a brzdícími lidskými právy. Čína a Indie jsou navíc drţiteli jaderných zbraní a hlavně v případě Číny se vojenský rozpočet neustále navyšuje a v současné době je po USA druhý nejvyšší na světě. Je nutné si také uvědomit, ţe se jedná o státy disponujícími obrovským potenciálem v podobě lidských zdrojů, přesahujícím miliardu obyvatel. Pozadu 67

nezůstává ani Brazílie, která je s počtem téměř 192 milionů obyvatel pátý nejlidnatějším státem světa. Ve světle těchto faktů je vytvoření evropského trhu s téměř 460 miliony obyvatel logickou odpovědí a lpění na národní suverenitě by proti velkým zemím a velkým ekonomikám nebylo efektivní. V úvodu jsme jasně deklarovali a i z obsahu jednotlivých kapitol vyplývá, ţe smyslem této práce bylo pojednat o evropské integraci z pohledu mezinárodního, politického, ekonomického a vojenského a v závěru práce tento proces zhodnotit a přiklonit se k jednomu nebo druhému názoru. Tyto čtyři uvedené aspekty integrace představují i pomyslné měřítko úspěšnosti celého integračního procesu. Z mezinárodního hlediska představuje Evropská unie orgán s všeobecně uznávanou právní subjektivitou, který se společně s USA, Ruskem a Čínou významně podílí na řešení globálních problémů. Svými vlastními silami a prostředky intervenuje v zemích postiţených chudobou a díky svým orgánům se stala předním ochráncem základních lidských práv a svobod. Podstatným je přístup Evropské unie k ochraně ţivotního prostředí, kdy za tímto účelem byla vypracována celá řada dokumentů, studií a doporučení. Je také podporovatelem dodrţování Kjótského protokolu. Z politického hlediska spočívá úspěch evropské integrace v koncentraci převáţné většiny států Evropy do této integrace, v zajímavosti ostatních států Evropy o členství a zejména v dalším prohlubování integračního procesu a jeho nadnárodního charakteru. Úspěchem je i převáţně kladný postoj k integraci napříč politickým spektrem jednotlivých členských států. Z ekonomického hlediska můţeme konstatovat, ţe se více méně podařilo uskutečnit většinu původních záměrů, tedy vytvořit společný trh, hospodářskou a měnovou unii. Daří se realizovat společnou obchodní politiku a získávat tak příjmy do společného rozpočtu. V průběhu let se významnými ekonomickými počiny staly strukturální fondy a fondy předvstupní pomoci kandidátským zemím. Nadále zůstává problematická otázka společné zemědělské politiky, která přes opakované reformy zůstává znatelnou zátěţí pro výdaje společného rozpočtu Evropské unie a také otázka disparit mezi jednotlivými členskými státy. Otázkou do budoucna pro Evropskou unii zůstává, jak se dokáţe vyrovnat s nástupem nových, ekonomicky silných a rychle se rozvíjejících států. V otázce zajištění bezpečnosti Evropského kontinentu docházelo k postupným dílčím úspěchům jiţ od konce druhé světové války. Státy Evropy projevily v této otázce vlastní 68

iniciativu a i přes ztroskotání projektu Evropského obranného společenství došlo za podpory USA k vybudování vlastních obranných struktur. Státy Evropské unie se navíc staly i členskými státy Severoatlantické aliance NATO a po rozpadu východního bloku se členská základna NATO rozšířila i o bývalé státy Varšavské smlouvy. Z hlediska vývoje mezinárodní bezpečnosti je tak velice nepravděpodobně, ţe by došlo ke globálnímu válečnému konfliktu v té podobě, jakou známe z první poloviny 20 století, coţ je i jedním z hlavních důvodů vzniku a vývoje evropské integrace. Z bezpečnostního hlediska se tak Evropa bude muset spíše zabývat otázkou mezinárodního terorismu a také vnitřními radikálními levicovými a pravicovými organizacemi. V závěru této práce se tedy přikláníme k názoru, ţe evropská integrace představuje smysluplný a odůvodněný proces, díky kterému se podařilo a nadále se daří zajistit členských státům prosperitu, silné postavení na mezinárodním poli a kolektivní bezpečnost. Neustálý vývoj Evropské unie nasvědčuje tomu, ţe se jedná o organizaci, jejíţ pozitivní rozvoj je prvořadým zájmem členských států.

69

8. Seznam použitých zdrojů

CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kol. Ekonomická integrace – Evropská unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2011, s. 384. ISBN 978-80-7400-334-9 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 881. ISBN 978-80-7179-728-9 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 803. ISBN 978-80-7325-223-6 GERBET Pierre. Budování Evropy. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 450. ISBN 80-246-0111-7 HORČIČKA, V., KOVÁŘ. M. Dějiny evropské integrace I. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, s. 151. ISBN 80-7254-731-3 HORČIČKA, V., KOVÁŘ. M. Dějiny evropské integrace II. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, s. 159. ISBN 80-7254-741-0 KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě – příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. 1. vyd. Luzern: Avenira, 2007, s. 238. ISBN 978-8087109-02-1 POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 533. ISBN 80-7179-536-4 REES, L., Druhá světová válka: Za zavřenými dveřmi. Stalin, nacisté a Západ. 1. vyd. Praha: Universum, 2009, s. 448. ISBN 978-80-242-2550-0 RUMPEL. P. a kol. Geografické aspekty evropské integrace. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007, s. 262. ISBN 978-80-7368-264-4 ROMANCOV, M., ROMANCOVOVÁ, E. Evropské politické a ekonomické instituce. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2002, s. 150. ISBN 80-86432-27-0 SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 384. ISBN 978-80-7400-334-9 TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA. P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. 3. Vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 928. ISBN 80-7179-430-9

70

71

72

No title

Recommend Documents