Ukázky | Próza | Alan Hollinghurst: Cizí dítě /ukázka/
Alan Hollinghurst: Cizí dítě /ukázka/ Není zvykem, aby byl hlavní hrdina v díle prakticky nepřítomen: v dlouho očekávaném románu Cizí dítě se to stalo – a perfektně to funguje. Román britského spisovatele vyjde na počátku prosince také v českém překladu. Již nyní přinášíme první ochutnávku...
Alan Hollinghurst: Cizí dítě
Odeon vydá knihu 1. 12. 2012 Překlad: Michala Marková 464 stran
Dvě jitra
1
Už přes hodinu ležela v houpací síti a četla si verše. Nebylo to jednoduché: celou tu dobu myslela jen na to, že George má přivést Cecila, a nepřetržitě, napůl schválně se po kouscích sunula dolů, až zůstala schoulená v klubíčku a knížku si musela nepohodlně držet nad obličejem. Teď už se smrákalo a slova se jí na stránkách začínala schovávat. Chtěla se na Cecila podívat, chtěla si ho prohlédnout, než si ji všimne, než budou představeni a než se jí zeptá, co to čte. Jenže Cecil zřejmě zmeškal vlak nebo přinejmenším přípoj: představovala si, jak chodí sem tam po dlouhém nástupišti v Harrow a Wealdstone a začíná litovat, že se na tuhle cestu vydal. Když o pět minut později západní obloha nad skalkou zrůžověla, začala se zvolna rýsovat možnost, že se stalo něco horšího. V návalu svátečního rozčilení si představila, jak přijde telegram a jak se ta zvěst začne šířit; představovala si sebe, jak zuřivě štká; pak – přestože se pořád ještě nerozhodla, co za zprávu to vlastně má dorazit – si představovala, jak o mnoho let později tuhle situaci komusi popisuje.
V salonu už se rozsvěcely lampy a otevřeným oknem slyšela, jak si její matka povídá s paní Kalbeckovou, která přišla na čaj a snažila se tu setrvat, neboť se neměla za kým vrátit. V přísvitu, který se linul na cestičku, vypadala zahrada najednou ještě opuštěněji. Daphne vyklouzla z houpací sítě, obula se a nechala knížky knížkami. Vykročila k domu, ale pak ji cosi zadrželo – něco v téhle denní době, ten náznak tajemství, který až dosud přehlížela: táhlo ji to přes trávník kolem skalky tam, kde jezírko odrážející štíhlé siluety stromů pomalu nabývalo stejné hloubky jako bílá obloha. Byla to ona dlouhá, nehybná chvíle, kdy živé ploty a kraje záhonů tmavnou a rozplývají se, ale všechno, na co se podívala zblízka, růže, begonie, lesklý lístek vavřínu, jako by ještě tajně tepalo barvou a tíhlo zpátky do dne.
Pak zaslechla slabý, povědomý zvuk, rozbitá branka na konci zahrady narazila na sloupek; a vzápětí neznámý, břitký hlas a Georgeův smích. Zřejmě sem Cecila dovedl jinudy, kolem převorství a přes les. Daphne vyběhla po úzkých, napůl schovaných schůdcích nahoru na skalku, a odtud je v hájku tam dole rozeznala. Co říkají, to neslyšela, ale Cecilův hlas ji znepokojil: jako by střelhbitě a rezolutně ovládl zahradu, dům i nadcházející víkend. Byl to hlas snadno podléhající vzrušení, který jako by dával najevo, že je mu jedno, kdo ho uslyší, ale zároveň i mírně posměšný a povýšený. Ohlédla se k domu, k temné mase střechy a komínům rýsujícím se proti obloze, k osvětleným oknům pod dlouhými okapy, a pomyslela na pondělí a na život, do kterého se tu všichni opět ponoří, jakmile Cecil odjede.
Pod stromy bylo šero hlubší a dodávalo nevelkému lesíku interesantní zdání rozlehlosti. Chlapci se navzdory Cecilově očividné netrpělivosti loudali. Jak zvolna kráčeli mezi kmeny bříz, jejich světlé oblečení a krempa Georgeova slamáku zachytávaly slábnoucí světlo, ale tváře se daly rozeznat jen stěží. George se zastavil a do něčeho strkal nohou a Cecil, vyšší než on, stanul těsně vedle něj, jako by se na tu věc chtěl taky podívat. Opatrně se k nim vydala a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že o její přítomnosti nemají tušení; zastavila se, rozpačitě se usmála, úzkostně vydechla a zmateně a rozčileně začala promýšlet svou situaci. Věděla, že Cecil je host a navíc je moc dospělý na to, aby si z něj tropila žerty, ovšem nad Georgem měla jednoznačně navrch. Nebyla ale s to vymyslet, k čemu jí tahle převaha může být. Cecil položil Georgeovi ruku na rameno, jako kdyby ho utěšoval, ale přitom se smál – ještě tlumeněji než předtím; křivky dvou klobouků se setkaly a překryly. Pomyslela si – přestože do toho vtipu nebyla zasvěcená – , že na Cecilově smíchu, na tom, jak se pobaveně, nehlučně chechtal, je přece jen něco hezkého. Vzápětí Cecil zvedl hlavu, uviděl ji a řekl: „A vida, zdravím,“ jako kdyby už se s ní předtím několikrát a s potěšením setkal.
George se zatvářil zaskočeně, zamžoural na ni a začal si zapínat sako. „Cecilovi ujel vlak,“ prohlásil trochu zostra.
„Ale zajisté,“ odpověděla Daphne. Rozhodla se té neustále mírně hrozící možnosti, že si z ní hoši utahují, čelit poněkud odměřeným tónem.
„A pak bylo samozřejmě nutné mi předvést kus Middlesexu,“ řekl Cecil, přistoupil k ní a stiskl jí ruku. „Prošli jsme skoro celé hrabství, mám ten dojem.“
„Aha, George vás sem vzal cestou přes pole,“ kývla Daphne. „Dá se sem jít přes pole a nebo přes předměstí, ale to není tak hezká cesta. To se jde horem přes Stanmore Hill.“
George supěl rozpaky a také jakousi úlevou. „Tak, a je to, Cessi. Už znáš moji sestru.“
Cecilova horká, pevná ruka ještě pořád družně a upřímně svírala její dlaň. Byla veliká a tak trochu necitlivá, zvyklá držet spíš vesla a lana než štíhlé prstíky šestnáctiletých dívek. Nadechla se jeho vůně – pot a tráva – a jeho kyselého dechu. Když už málem vymanila prsty z jeho sevření, ještě ji na vteřinku stiskl a teprve pak pustil. Ten pocit se jí nezamlouval, ale v následující minutě si uvědomila, že si její ruka podržela vzpomínku na tu jeho, a tak trochu se jí chtělo sáhnout do stínů a zase se jí dotknout.
„Četla jsem si básničky,“ řekla, „ale bohužel už se setmělo tak, že na to nevidím.“
„Aha!“ řekl Cecil a doprovodil to tím překotným, vysokým smíchem, spíš zahihňáním; cítila ale, že na ni shlíží laskavým pohledem. V pozdním soumraku na sebe museli hledět zblízka a mhouřit oči, aby vůbec vzájemně rozeznali své výrazy, takže to působilo, jako kdyby jeden druhého obzvlášť zajímali. „Čí básně?“
Měla tu Tennysona a také revui Granta, ve které byly tři Cecilovy básně, „Corley“, „Svítání v Corley“ a „Corley: Soumrak“. „Jenom Tennysona,“ odpověděla.
Cecil zvolna přikývl a se zjevným pobavením přemítal, co laskavého a veselého by se na to dalo odpovědět. „A připadá ti, že je to ještě pořád ke čtení?“
„No samozřejmě,“ odvětila Daphne neochvějně a pak se zamyslela, jestli pochopila otázku. Pohlédla mezi řady stromů, ale myslela přitom na jiné průhledy plné nejasných obrysů, na cambridgeské řeči, kterými je častoval George, na ta neochvějná tvrzení, která přece přece nemohla být myšlena vážně. U těchhle rafinovaných žertíků se člověk nakonec nikdy nedozvěděl, v čem byla jeho odpověď špatná. „My tady na Dvou jitrech Tennysona milujeme,“ řekla.
Cecilovi pod širokým štítkem čepice oči jen hrály. „Tak toho bychom měli využít,“ prohlásil. „Co kdybychom si navzájem přečetli svoje oblíbené básně? Tedy pokud si rádi předčítáte.“
„Ach ano!“ vyhrkla vzrušeně Daphne, i když Huberta v životě neslyšela číst nahlas nic jiného než nějaký ten dopis ze čtenářské rubriky v Timesech, se kterým souhlasil. „Jakou máte nejradši vy?“ zeptala se a přepadl ji kratičký strach, že to bude báseň, o které nikdy neslyšela.
Cecil se na oba usmál, vychutnal si tu možnost volby a řekl: „To se dozvíš, až ti ji přečtu.“
„Doufám, že to není Paní ze Shallotu,“ řekla Daphne.
„Paní ze Shallotu mám moc rád.“
„Tu mám totiž nejradši já,“ řekla Daphne.
„No tak, pojďte za maminkou,“ ozval se George a rozpřáhl ruce, aby je popohnal.
„Mimochodem,“ řekla Daphne, „je tu i paní Kalbecková.“
„Tak se jí zkusíme zbavit,“ prohlásil George.
„Zkusit to můžeš...“ odpověděla Daphne.
„Ať je to, kdo je to, už teď je mi jí líto,“ řekl Cecil.
„Je to taková černá můra,“ vysvětloval George, „která maminku loni vzala do Německa a od té doby se jí drží.“
„Je to německá vdova,“ řekla Daphne s věcným smutkem v hlase a lítostivě potřásla hlavou. Uvědomila si, že i Cecil rozpřáhl ruce, a bez přemýšlení udělala totéž. Na okamžik jako by je spojilo tajné a trochu vzpurné spiklenectví.
2
Zatímco služka přenášela čajové propriety, Freda Sawleová vstala a vydala se od stolků obklopených množstvím křesílek k otevřenému oknu. Vysoko na nebi nad skalkou růžově zářilo pár oblačných črtanců a zahrada ztichla v počínající šedi soumraku. Z téhle denní doby byla vždycky nesvá. „Myslím, že moje dítě si někde venku kazí oči,“ řekla a otočila se zpátky do teplejšího světla v pokoji.
„Jestli si tu svoji poezii vzala,“ řekla Clara Kalbecková.
„Četla si nějaké básně od Cecila Valance. Říká, že jsou vynikající ale ne zas tak dobré jako Swinburne nebo lord Tennyson.“
„Swinburne...“ opakovala paní Kalbecková a opatrně se zachichotala.
„Všechny básně od Cecila, které jsem viděla, byly o jejich domě. George ovšem říká, že má i jiné, s obecnějšími náměty.“
„Mám dojem, jako kdybych toho o domě Cecila Valance věděla až moc,“ prohlásila Clara s oním přísným nádechem v hlase, díky kterému i ty vlídnější z jejích poznámek zněly sarkasticky.
Freda přešla ten kousek do hudební části salonu, do výklenku s klavírem a tmavým skříňovým gramofonem. Od návštěvy na Corley Court se George ke „Dvěma jitrům“ stavěl dosti kriticky. Tvrdil, že dům je „rozdrobený na zákoutí“. Tohle zákoutí mělo vlastní okénko a bylo překlenuté mohutným dubovým trámem. „Mají zpoždění,“ řekla Freda. „Ovšem George upozorňoval, že Cecil je nenapravitelně nedochvilný.“
Clara se shovívavě zadívala na hodiny na krbové římse. „Třeba se jen trochu zatoulali.“
„Bůhvíco s ním George vyvádí!“ řekla Freda a sama se nad svým ostrým tónem zamračila.
„Možná mu v Harrow a Wealdstonu ujel vlak,“soudila Clara.
„To je možné,“ přikývla Freda a ta dvě místní jména se zdušenými samohláskami, hrdelním r a tím rozmazaným W, které skoro přecházelo v f, jí najednou připadala jako drobný symbol nároku, který si její přítelkyně dělá na Anglii, na Stanmore i na ni samotnou. Zastavila se a dala se do posouvání fotografií, které stály v dychtivém půlkruhu na malém kulatém stolku. Drahý Frank v ateliérových kulisách s rukou na jiném kulatém stolku. Hubert na veslici, George na poníkovi. Tyhle dva od sebe odsunula, aby víc vynikla Daphne. Často byla za Clařinu společnost a za to její bezostyšné mnohahodinové vysedávání vděčná. Clara sice budila soucit, to z ní ale nečinilo o nic horší přítelkyni. Freda měla tři děti, telefon a koupelnu v patře; Clara žádnou z těchto vymožeností neměla a jen těžko by jí někdo zazlíval, že se ze své malé a plesnivé vilky jménem Lorelei trmácí do kopce až sem, aby si trochu popovídala.. Dnes však, jak v kuchyni před večeří rostlo napětí, působilo její otálení poněkud necitlivě.
„Je hned vidět, jak má George svého přítele rád,“ řekla Clara.
„To ano,“ přisvědčila Freda a s náhle znovunabytou trpělivostí se opět posadila. „A já jsem samozřejmě taky ráda. Dřív to vypadalo, že vlastně přátele nemá.“
„Možná se po smrti otce začal ostýchat,“ nadhodila Clara. „Chtěl být jen s tebou.“
„Hm, to máš možná pravdu,“ řekla Freda. Clařino mudrování ji rozčilovalo, zároveň ji však dojímalo pomyšlení na Georgeovu oddanost. „Ale mění se. Všimla jsem si, jak se nese, když jde. A hodně si píská, což obvykle znamená, že se člověk má na co těšit... Samozřejmě miluje Cambridge. Miluje život mezi idejemi.“ Freda si cestičky přes kolejní nádvoří a kolem nich představovala jako ideje, za nimiž branami a vzhůru po schodištích kráčejí mladí muži. Dál pak byly parky a říční břehy mihotající se nejasným třpytem společenské nevázanosti; tady George a jeho přátelé polehávali na trávě nebo kolem proplouvali na člunech. „Asi víš, že ho zvolili členem Konverzačního spolku,“ řekla opatrně.
„No ne...“ Clara zlehka zavrtěla hlavou.
„Nám o tom nesmí nic říkat. Ale myslím, že to má něco společného s filosofií. Přivedl ho k tomu Cecil Valance. Diskutují tam i o idejích. Aspoň něco takového George říkal – že prý debatují třeba o tom, jestli tahleta krbová předložka existuje, prostě o takových věcech.“
„O zásadních otázkách,“ přikývla Clara.
Freda se provinile zasmála. „Jestli to dobře chápu, tak být členem je velká čest.“
„A Cecil je starší než George,“ řekla Clara.
„Myslím, že o dva nebo tři roky. A už je z něj odborník na něco kolem Velkého indického povstání. Zřejmě by rád na koleji zakotvil nastálo.“
„A pomáhá Georgeovi.“
„Myslím, že se ti dva úžasně spřátelili.“
Clara nechala uplynout krátký okamžik. „Tak nebo tak,“ řekla pak, „George úplně rozkvetl.“
Freda se s neochvějným úsměvem chopila Clařiny myšlenky. „Však já vím,“ řekla. „Konečně nám rozkvetl!“ Byla to představa krásná a zároveň trochu znepokojivá. Pak do okna strčila hlavu Daphne.
„Jsou tu!“ zaječela, jako by ji rozčililo, že to nevědí.
„Výborně!“ Její matka opět vstala.
„A že si dali na čas,“ pronesla Clara Kalbecková a suše se zasmála, jako by to čekání bylo zkouškou její vlastní trpělivosti.
Daphne bleskla pohledem za sebe a dodala: „Je hrozně okouzlující, jen hodně nahlas mluví.“
„Což ty taky, děvenko,“ řekla Freda. „Tak ho vezmi dál.“
„Měla bych jít,“ ozvala se tiše, vážně Clara.
„Hloupost,“ odpověděla Freda, která už předem předpokládala, že jí nakonec podlehne. Vstala a vyšla do haly. Zrovna v tu chvíli se Hubert vrátil z práce, stál v buřince ve dveřích a v rukou držel dva hnědé kufry, jako by se je chystal hodit dovnitř.
„Tohle jsem přivezl s sebou dodávkou,“ řekl.
„Aha, ty budou určitě Cecilovy,“ odhadla Freda. „Ano, koukej, stojí tu ´C. T. V.´. Opatrně...“ Její starší syn byl dobře stavěný mládenec s nečekaně rezavým knírkem, ale pod vlivem právě uplynulého rozhovoru si uvědomila, že on ještě nerozkvetl a než se mu té možnosti dostane, určitě už bude plešatý. „A tobě přišel nějaký zvláštní balíček. Dobrý večer, Huberte.“
„Dobrý večer, maminko,“ řekl Hubert, naklonil se přes kufry a políbil ji na tvář. Patřilo to k onomu nenápadně ironickému komičnu, kterým se jejich vztah vyznačoval a které bůhvíproč jen podtrhovalo, jak nesnadné je Huberta rozesmát a že si možná žádného komična ani není vědom. „Tohle?“ zeptal se a zvedl balíček v lesklém červeném papíře. „To vypadá spíš jako pro dámu.“
„V to jsem doufala,“ řekla jeho matka. „Je to od Mappina –“ a za ní se v tu chvíli za dveřmi ze zahrady, které byly celý den otevřené, objevili ostatní: okamžik ještě setrvali venku v měkkém světle, které se linulo na cestičku. V šeru zazářili George a Cecil, zavěšení do sebe, a jim v patách Daphne s vykulenýma očima a vlastní roličkou v celém dramatu: ona byla tou osobou, která je našla. Freda měla prchavý dojem, že to ne George chce představit svého přítele, nýbrž Cecil si vede George; Cecil sám ve chvíli, kdy ve světlém plátěném obleku a v ruce jen s čapkou překračoval práh, působil podivně nenuceně. Jako by sem vcházel ze své vlastní zahrady.
(poznámka redakce: publikujeme text, který bude do knižního vydání redigován)
