Jsme klubová kapela Wohnout a právě slavíme dvacet let existence. Už to dávno nepočítáme, ale máme za sebou hodně přes patnáct set koncertů, vydali jsme přes sto písniček a víc než desetkrát jsme v dodávce objeli zeměkouli. Víme velmi dobře, co to je kalba, kotel, pódium, backstage, hotel s ostudou, depka i euforie ve studiu, sex, drogy a r´n´r. Kdysi jsme si nemysleli, že to tak bude. Naše cesty měly vést jinudy, ale ta hudba se tam nějak tak připletla, až nás zcela pohltila a časem vytlačila naše původní povolání. Dost možná se stala navždy smyslem života, ale to se teprve uvidí. Chtěli jsme udělat k tomu našemu jubileu něco jinýho, než vydat best of, a proto tahle kniha. Je v ní cesta od našeho narození po poslední desku. Napsal jsem ji sice já, ale mohl to udělat Honza, Zemánek nebo Fenek a výsledek by byl podobnej. Matěj
Tituly Carpe diem ve verzích pro iPad najdete v aplikaci Carpe Diem Online (ke stažení zdarma v App Store) včetně koncertních záznamů tuzemských i světových umělců a kapel:
Sledování koncertů, dokumentárních filmů a záznamů divadelních představení online nabízí web:
Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu nebo v aplikaci. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
Elektronické vydání titulu bylo realizováno ve spolupráci s nakladatelstvím Carpe diem jako jeho 346. publikace. V této podobě se jedná o 1. elektronické vydání. Matěj Homola © 2016 © Carpe diem, 2016 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic ISBN 978-80-7487-169-6 (pdf) ISBN 978-80-7487-170-2 (epub) ISBN 978-80-7487-171-9 (mobi)
Chceš vidět, slyšet, vědět víc, než je v knize? Linkuj QR kódy v kapitolách.
Tady, na pražskejch Vinohradech, začíná příběh naší knihy.
NEJPRVE A ÚVODEM (1984) Jsou věci, který se určitě stát nemohly. Anebo ano? Červenec rozpaloval jednu boční pražskou ulici a po ní šel malej, rozcuchanej kluk. Žvejkal pedro a předkopával nedofouklej míč. Proč by to nedělal? Občas tu merunu kopnul do zdi, ta se odrazila a vrátila se mu k nohám. Lidi, kteří tráví svoje prázdninový odpoledne tím, že z okna sledují situaci dole na ulici, na něj sem tam zařvali: „Ty chuligáne, necháš toho?!“ Jenže on je neposlouchal, dál šel, žvejkal a kopal jako předtím mnohokrát. Nespěchal, protože škola byla zavřená. Ale pak kopnul trochu víc, míč se odrazil od domu a skákal ulicí, až bouchnul do zelený škodovky. Nasedala do ní zrovna rodina, máma, táta a dva kluci, větší a menší. Evidentně se chystali někam na výlet, protože nakládali tašky s proviantem. A najednou bum! „Jé, promiňte…“, řekl jim rozcuchanej kluk se žvýkačkou a polední piják piva, opalující se s půllitrem na židli před hospodou U Bergnerů, se otočil a povytáhnul obočí. Otec rodiny letmo obhlédl vůz, pak zakroutil hlavou, jakože tohle může udělat jenom nemehlo, a kopnul míč nazpátek. Tak nešikovně, že trefil jiný auto. Míč bouchnul do plechu a ulicí to zadunělo. Bylo to jediný jiný auto, který v ulici stálo. Psal se rok 1984, provoz byl, oproti dnešku, minimální a těch pár lidí, co měli auta, s nima bylo někde u vody. „Ty chuligáne!“ ozvalo se shora. „Che!“ ušklíbnul se kluk. Otec vzhlédnul do oken, pak polknul přichystanou větu, rodina konečně nasedla do škodovky a odjela.
Rozcuchanej kluk udělal bublinu, a když splaskla, pokračoval v chůzi a dále okopával míčem domy, nedbaje nadávek z oken. Piják piva přestal sledovat situaci a otočil hlavu zpět ke slunci, který rozpalovalo tu pražskou ulici. Zhruba o dvě hodiny později šel pod stejným sluncem na Vysočině jinej malej kluk. Po cestě uviděl u kopřiv starej pomačkanej kýbl s nápisem NEBRAT! Někdo ho vyhodil, protože měl vypouklý dno a nešel dobře postavit, navíc byl rezavej a děravej. No není to náhoda? Takovej kýbl přece ten kluk právě shání, aby do něj mohl mlátit! Vzal si ho, našel si ještě klacek podobnej paličce a pak šel dál a bouchal do písně Jožin z bažin, kterou si zpíval. Proč by to nedělal? Lidi na zahrádkách a zahradách se otáčeli a usmívali. A pak ten kluk v takovým kopečku odložil kýbl na kraj vozovky a šel na malou k prvnímu stromu, protože se mu už chvíli chtělo. Jenže zafoukal trochu vítr, vratkej kbelík spadnul a rozkutálel se po vozovce. A právě v tu chvíli vyjela ze zatáčky zelená škodovka. Kýbl v silnici, auto plný lidí, řidič zmatkuje, brzdy hlasitě kvílejí, kluk nemůže nic dělat, protože koná potřebu, situace je dramatická! „Ty chuligáne!“ zařvala ze zahrady paní Vorlová. Naštěstí to dopadlo dobře. Řidič provedl manévr, kýbl minul a ti dva kluci, co v tom autě seděli, se přes zadní okno dívali na jinýho kluka, kterak jim v pochcanejch nohavicích hrozí klackem.
12
13
U NÁS DOMA (1976‒1985) „Matýsku, tohle je Honzík…“ Když to vezmu od úplnýho začátku, moje nejstarší vzpomínka na bráchu Honzu je z našeho pražskýho bytu. V hlavě mám uloženej takovej záblesk, kterak máma Marie sedí v kuchyni na houpacím křesle a má veliký břicho. Patrně ani ona tenkrát netušila, že za chvíli přivede na svět nejen mého bratra, ale současně i kolegu z práce. Psal se rok 1976, doba byla šedivá a já už tu smrděl třetí sezónu. Narodili jsme se do novinářský rodiny, kde serióznější polovinu zastávala máma a tu druhou ‒ bohémštější ‒ ztělesňoval táta Oleg. Poznali se na večírku vysoký školy, kde se tátovi zachtělo kouřit, ale neměl cigaretu, a tak sondoval, kde by mohl nějakou vyžebrat. Narazil na mámu, a kdyby ona byla bývala nekuřačka, či lakomá, bylo by vše jinak. Leč tenkrát vzplála nejen další cigareta, ale i láska a posléze jsme se dostavili my dva. Vyrůstali jsme v poctivým činžáku na Vinohradech, který nebejvaly jako dnes vymazlenou lokalitou. Jednalo se o oprejskanou čtvrť, kde se v domech nezamykaly vchody, takže se šlo dostat do sklepů, lézt přes dvory a po střechách. Bydleli jsme v pátým patře v hezkým bytě se dvěma balkóny a do školy to měli kousíček. Přes ulici byly (a stále jsou) Olšanský hřbitovy, kde jsme prolejzali starý rozpadlý hrobky a hráli si s lebkama a holeníma kostma. V potravinách jsme s kamarádama kradli čokolády a nanuky, chodili do zájmovejch kroužků a rodičům se džbánem pro pivo, a i jinak jsme žili svoje normální socialistický dětství. Byli jsme vychováváni vlídně, máma s tátou měli zajímavou práci a pokrokový smýšlení, všechna čest, zpětně si nemůžeme stěžovat vůbec na nic. Snažili se, aby z nás něco bylo, i když leckde a leckdy ta snaha byla marná, nebyli jsme sice úplní grázlové, ovšem zdaleka ne ani slušňáci. Nad častejma špatnejma známkama a poznámkama v žákovský sice lamentovali, ale nikdy nesáhli k tělesnejm trestům a nedělali nám ze života dril. Jezdili jsme s nima hodně na chatu, na hory, sem tam do Chorvatska, nebo východního Německa k moři. Kolem našich byla bezva parta a my jí sdíleli s nima.
14
15
Měli jsme s Honzou svůj pokoj, svoje království, což byla směs bordelu a zvířat, na kterejch jsme byli silně ujetí. Prostě někdo v raném věku frčel v autíčkách, jinej ve stavebnicích Merkur a my jsme tajně pašovali domů všemožnou havěť a studovali o ní příručky s latin skejma názvama. Náš sen byl pes. Jenže táta Oleg byl proti. A to zcela zásadně. Oficiálně jsme tedy vlastnili rybičky, křečky a různé ptactvo, neoficiálně žáby, myši, brouky a ostatní úlovky z terénu, zašitý v krabici někde pod postelí. Každej v nás tehdy viděl budoucí zoology, i když my chtěli bejt spíš prodavačema v akvaristice. A ještě na něco si vlastně dobře vzpomínám – neměli jsme se úplně jako děti rádi. Prostě mezi námi vládla bratrská nevraživost a další nesmysly, dělali jsme si naschvály, viselo to ve vzduchu pořád. Ten stav se změnil až později.
16
17
18
19
HUDBA TENKRÁT (1980‒1985) „Kluci, nekoukejte na něj, je to vagabund a hašišák!“ Občas jsme za toho socialismu jeli s babičkou tramvají do ZOO a přistoupil pankáč. Bylo jich tenkrát jako šafránu, režim potíral a otravoval jakýkoliv jedince jinýho smýšlení a vzhledu, než stanovoval oficiální tesilovej standard, a oni si, považte, nemohli ani stěžovat na Facebooku. Takovej to byl pravěk. Babička nebyla žádná komu nistka, naopak, ale z hlediska starých dobrých mravů, který vyznávala, nás v tramvajích varovala před podobnejma chuligánama, což byl tenkrát univerzální výraz pro podobný týpky, ať už to byli tzv. santusáci, pankáči či metly. A my, jsouce děti, nerozuměli jsme ničemu.
20
I u nás v baráku bylo hnízdo „chuligánů“, bydleli v bytě pod námi, ale jednalo se o vzdělaný a príma lidi, který prostě měli dlouhý vlasy a pořádali doma halasný párty, kde se již tenkrát občas kouřila tráva nebo testovaly houbičky. Ale spíš to bylo hlavně o alkoholu, jako ve všech bytech po Československu, neboť domácí mejdany tenkrát vydatně suplovaly všeobecnou kulturní nudu. Rodiče občas sousedy navštívili, nebo oni přišli k nám, a bejvávalo veselo. Jednu dobu k nim docházel Amrit Sen (zpěvák Majklova strýčka) a v křiváku a s náušnicí v uchu byl v babiččiných očích „chuligán“ par excelence, a my, když jsme ho někdy potkali ve výtahu, jsme díky svý malý vejš ce valili zblízka oči na ocvočkovanej opasek s lebkou uprostřed. Ten týpek nám přišel jak z jiný planety. To bylo v první půlce osmdesátek a z rádia a televize normální člověk znal jen oficiální a povolenou vlnu, míněno instantní pop. Gott, Vondráčková, Holky z naší školky. Dokola. Šlo to mimo nás. Naši v tom nejeli, ovšem ani nebyli pankáči, doma zněly z gramofono vejch desek a kazet spíš věci typu Prokop, Minnesengři či Plíhal, a pak samozřejmě kultovní Beatles. Táta patřil u nás ve své době mezi top fotografy, ale kromě svý profese měl ještě pár dalších uměleckejch hobby, kterejm se věnoval nárazově a podle chuti, aniž by to dotáhnul tak daleko jako fotografii. Bylo to vždy „období něčeho“. Literární, básnický nebo ochotnický. Doma mi na zdi visí několik obrazů z jeho období malířskejch. Tyto etapy však nebejvaly tak častý jako hudební. Celej život se tak nějak kolem hudby ochomejtal a občas přitvrdil a dotáhnul to ke koncertům. V těchto obdobích skládal písně ve velkým pokoji a my jsme poslouchali, jak zkouší jednu sloku dokola, a přáli si, ať už to téma konečně rozvine, protože to opakování mučilo naše uši. Leč byl zam čenej, protože se potřeboval soustředit, a my jsme ho měli povoleno vyrušit jen v případě vypuknutí války.
21
Po bytě se díky těmto okolnostem povalovaly různý hudební nástroje, neboť ač byl Oleg primárně kytarista, neštítil se ani flétny, harmoniky, cingrlátek a podobně. Doma stálo u zdi dokonce piáno, hrávala na něj občas i máma, která kdysi chodila do lidušky. Ty všechny instrumenty byly k mání a my jsme je zkoušeli a většinou zničili, neboť jsme byli kazisvěti. Kazisvětství je vlastnost, která je některým dětem dána do vínku už od narození. Nemůžou za to, že všechno rozbijou. Některý z toho i vyrostou. Dražších nástrojů jsme proto měli zákaz se dotýkat, porušovali jsme ho prakticky jen v nepřítomnosti rodičů. Ale rozhodně se nedá říct, že by nás hraní na něco přitahovalo, prostě ty nástroje tam byly, vyluzovaly nějaký zvuky a plnily funkci hraček. Chtíč ovládnout kytaru přišel až mnohem, mnohem později. Nicméně přeci jen jsme jako děti polapili do prstů na kytaru jednu melodii. Naše starší sestřenice Maruška, která uměla na španělku několik trampskejch klasik, nás naučila na jednu strunu vybrnkat písničku Rozvíjej se poupátko. Stalo se tak o jedněch prázdninách na naší lesní chatě v Jevanech kousek za Prahou. Tohle legendární místo později sehrálo nejednu roli v dějinách kapely.
Honza >
23
24
ZJEVENÍ ZEMÁNKA (1985) Když Honza nastoupil do pátýho ročníku, do třídy vstoupila učitelka s nějakým cizím chlapcem. Držela ho kolem ramen a řekla: „Děti, tohle je váš nový spolužák Jirka Zeman.“ Pamětníci jako já věděli, že na naší základku chodil Dan Zeman. Jeho brácha. Byl o tři roky starší než já a pověst měl zhruba jako Horáček s Pažoutem a Mažňákem dohromady. Grázl na entou, ve škole capo di tutti, před kterým měly respekt i mnohem větší děti. A teď zde před překvapenou třídou stála jeho malá kopie. Černovlasá, rozcuchaná a zakulacená, s vytahaným podolkem a školní brašnou ledabyle hozeno přes rameno. Malej Zeman ‒ Zemánek. V oku měl jiskru značící, že s ním nikdy nebude nuda, že všechny pobaví svými kousky, že přijde průser a že na setkání s ním nikdo nezapomene. Ta jiskra je tam dodnes, i když chlapec je již vysokej a pravidelně si myje vlasy. „Přijměte ho mezi sebe a buďte na něj hodní, ano?“ dodala učitelka a vybrala novýmu žákovi místo. Zemánek mrknul na třídu, řekl „tě péro“, učitelka radši něco polkla a koukala na něj, jak se jakoby schválně pajdavým krokem sune do lavice. Po cestě uličkou se zastavil pohledem u Honzy a blesklo mu hlavou, že toho kluka viděl před lety vedle v ulici, když kopnul ten míč do zelený škodovky. Jirka se narodil částečně do muzikantský rodiny, jeho otec hrál na basu v orchestru Karla Vlacha. Ale nežil s nimi, ani se o Zemánka moc nezajímal, i když v genech patrně něco předal. Výchovu obou bratrů měla na starosti máma, která projevila velkou otrlost a měla by bejt blahořečená. Zvláště ten starší jí zatápěl stejně jako všem okolo. Doma s nimi žil ještě děda, ale ani ten nevládnul autoritou potřebnou ke zkrocení dvou ze řetězu utrženejch psů. Jirku přeřadili z jiný školy proto, že už tam nemohli trpět dál lotroviny party, který on byl součástí. Takže ty kluky roztrhli a rozprskli po okolních školách, protože všechny ostatní postupy selhaly. Rodina Zemanů bydlela o dvě ulice vedle a Jirka se poměrně rychle sblížil s Honzou. A tak jsem ho poznal i já, když zevlovali u nás doma. Koukal jsem na ně trošku skrz prsty, pochopte, pokud je někomu třináct a jinýmu deset, je ten tříletej rozdíl větší a podstatnější, než když jsou lidé dospělí. Byl jsem od nich daleko starší než teď a vyžadoval jsem respekt.
25
Zemanovi měli chatu na Sázavě, což bylo kousek od tý naší v Jevanech, a tak se kluci často o prázdninách navštěvovali. Když byli u nás, docházelo k tragikomickejm situacím, neboť naše babička Zemánka měla za většího lumpa, než byl, a neustále ho podezřívala, že v chatě něco krade, i když nebylo co. Líčila na něj proto všude po prostoru mince a lesklý předměty a čekala, až se straka chytne. Straka ale nebyla blbá, ani zlodějka, maximálně tak drzá, takže babička byla pořád zklamaná a měla pocit, že Jirka nekrade naschvál. Když byli kluci u Zemanů, stanovali pod chatou u řeky, kde díky trampům (a hlavně trampkám) zažívali již od dvanácti let to, co jiní mnohem později. Zemánek se ujmul u nás na škole místa vrchního školního grázla, který po odchodu jeho bratra na učňák zůstalo neobsazený. Usadil se na trůnu a udával tempo. Byl to stroj na vymejšlení hovadin, mezi vrcholný akce patří ozbrojený přepadení, kdy brácha Honza přitáhnul do školy repliku pistole a Zemánek se zamyslel. V pauze před odpoledním vyučováním si s dalšími exemplárními případy půjčili od holek punčochy, přetáhli si je přes hlavu a vtrhli do trafiky se slovy: „Všechny Čtyřlístky na stůl!!!“ Prodavačka nezachovala duchapřítomnost a začala ječet, načež kluci se smíchem opustili prostor. Za čtvrt hodiny přistálo před školou několik policejních aut a skončilo to neslavně, i když zase ne úplně nejhůř, Zemánek po výslechu na škole zůstal a nějaká o pár stupňů snížená známka z chování mu nemohla bránit v provozování dalších vylomenin.
Honza se Zemánkem >
27
28
29
PŘESTÁVÁME CHODIT, ZAČÍNÁME JEZDIT (1986) Potom se stalo to, že našim životům dala smysl jedna dětská hračka. Nepsalo by se zde o tom, kdybychom při pohledu do zpětnýho zrcátka nebyli přesvědčeni, že se podstatně promítla i do naší hudby. Ne nadarmo se říká, že skateboarding je nejen sport, ale i životní styl. Koktejl namíchanej ze dřeva, železa a polyuretanu jsme pili hodně dlouho a ještě teď si občas cucnem. Honza už byl tenkrát, v polovině osmdesátek, v podstatě dost slavnej, i když nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Táta ho často využíval jako oběť k fotografování komerce i umění, neboť brácha byl ukázkově hezký dítě, vyloženě katalogovej typ, takže nebylo nutný pořádat konkurzy. Do prvního focení se mu moc nechtělo, ale když dostal pětikorunu, změnil názor a vydal se na profesionální dráhu modela. Bejval v různejch souvislostech na titulních stránkách časopisů, usmíval se z plakátů v potravinách, v cukrárnách, v čekárnách a visel na mnoha výstavách. Jinak jsme ale byli normální děti. Učili jsme se průměrně, náš volnej čas ubíhal s kamarády na ulici, sbírali jsme známky, víčka od piva a kameny, chodili na různý sporty, sem tam slepili letadýlko, toužili jsme po psu a jako na smilování boží jsme se vždy těšili na prázdniny, protože škola nás nebavila a v přírodě čekalo mnoho nebohejch živočichů, který jsme prostě museli odchytit a uvěznit je za účelem průzkumu. Pak jednou slunce svítilo o trošku víc, čemuž jsme nepřikládali význam. Ten den naše zlatá a prozřetelná máma přinesla domů skateboard, dostala ho pro nás od svejch známejch. Už jsme tu věc znali. Sem tam skejt přitáhnul nějakej spolužák do školy, většinou mu ho poslala nějaká teta ze západního Německa. Za kousek svačiny nám ho třeba i půjčil, ale protože u nás v obchodech nic takovýho nebylo k mání, tak jsme ani nepřemýšleli, že bychom ho začali na rodičích, kteří neměli příbuzný v západním Německu, vydyndávat.
< Honza
32
< Honza
A najednou zde byl a měl se zařadit mezi dětský kolo, fotbalovej míč a ping pongovou pálku, tedy mezi ostatní dětský nářadí. Začalo vzájemný oťukávání, jakože hm, jedu popředu, a hele, i pozadu… Během krátký chvíle jsme tomu kusu prkna totálně propadli. Sjížděli jsme se stejně vybavenejma spolužákama kopce u nás na Vinohradech a občas vyrazili dál na Strahov, kde bylo účko a centrum pražskejch skejťáků. Šlo o úzkou partu lidí zabejvajících se sportem, kterej byl u nás v republice opravdu ještě v plenkách. Skejťáci jako kdyby do socialistickýho zřízení spadli z Marsu, vyloženě se tam nehodili, mluvili specifickým slangem, jezdili v barevnejch hadrech, byli jiní, vysmátí, měli v sobě nějakou revoltu, a to nás tak nějak pudově přitáhlo stejně jako to prkno na kolečkách, který bylo radno zkrotit. Cejtili jsme touhu bejt jako oni, zařadit se. To se později víc než dostatečně splnilo a my se stali pevnou součástí týhle subkultury. Skejt nás vychoval, protože jsme následovně na prkně prostáli přes půlku života a člověk se sdružuje s podobnými. Oblíct si džíny, hodit prkno pod nohy a pak jít s kámošema objíždět spoty nebo lítat ve skateparku, posunovat svoje hranice, hecovat se, kdo si víc rozbije hubu, večer se jít někam podívat, na závodech sbalit holku a dát si drink, brko, jak prostý. Lidi od board sportů mají ve společnosti zvláštní místo. Ať už jsou od skejtu, surfu či snoubiče, něco je spojuje. Svobodomyslnost. Matěj
33
PES GREG A CIGÁRO PŘÁTELSTVÍ (1987) Pak mi skončila základka a bylo mi to docela líto. Prvního září jsem ráno záviděl Honzovi, že může ještě spát, protože to má do školy minutu a čtyřicet vteřin, měřeno na digitálkách od zabouchnutí dveří od bytu. Zatímco já metrem, potom tramvají, mezi cizí lidi… Dostal jsem se na uměleckou průmyslovku, obor fotografie. Škola byla na Malý Straně, v bohémský čtvrti, kde jsem v putykách čtvrtý cenový skupiny pil se spolužákama první alkohol a naučil se kouřit. A doma jsme si pořídili psa. Konečně! Byl to Kerry blue teriér a dostal jméno Greg. To plemeno jsme si vybrali na rodinný poradě podle fotky z atlasu psů. Sice tam bylo psáno, že je ostřejší, ale design byl rozhodující. Mělo to jeden háček, při převzetí drahýho štěněte z chovný stanice jsme se museli zavázat, že s ním budeme chodit na výstavy. A tak jsem tam šel poprvý a běhal s ním po obvodu opá skovaný plochy, aby porota viděla Grega v pohybu. Přišlo mi to jako silná káva a trošku jsem se u toho styděl, pravda. Naštěstí měl ten náš pes dva centimetry pod míru, čímž byl podle pravidel outsider, takže už jsme s ním na další výstavu nemuseli. Patrně tenhle napoleonskej syndrom se podepsal na jeho povaze, neboť kniha nelhala, Greg byl opravdovej zabiják, kterej musel často chodit za trest tejden na vodítku s košíkem. Pokousal všechny lidi a psy na Vinohradech. Startoval okamžitě, nezadržitelně. Jednou v parku ukousnul jezevčíkovi nohu. Nebyla to jeho první ukořistěná noha, ale tahle byla obzvlášť blbá, protože ten jezevčík měl už předtím jen tři a teď mu zůstala jedna přední a jedna zadní. Za trest Grega za pár let nato roztrhli v lese jiní dva psi na dva kusy, a to doslova. Přežil to o fous. Pak jsem šel jednou večer kolem hřbitovů a vidím bráchu, jak ho tam venčí a kouří. Udiveně jsem za ním přišel, že i já kouřím, a tím se dost změnilo. Najednou mi přišlo, že už taky není dítě. Zmizela dlouhotrvající dětská nevraživost, spojila nás neřest, a jak se později ukázalo, bylo to jednou provždy, i když Honza už dávno kouřit přestal.
34
... a jedeme dál...
CUNDALLA 1998
ZLÝ NOTY NA VEČEŘI 2000
NEVYDÁNO 2005
POLIB SI DĚDU 2006
PLEJLIST 2010
NAŠIM KLIENTŮM 2011
PEDRO SE VRACÍ 2002
RANDE S PANEM BENDOU 2004
ŽIVÁČEK 2007
KARTON VEVEREK 2009
G2 ACOUSTIC STAGE 2013
LASKONKY A KREMROLE 2014
OBSAH 10. NEJPRVE A ÚVODEM (1984) 14. U NÁS DOMA (1976‒1985) 20. HUDBA TENKRÁT (1980‒1985) 25. ZJEVENÍ ZEMÁNKA (1985) 31. PŘESTÁVÁME CHODIT, ZAČÍNÁME JEZDIT (1986) 34. PES GREG A CIGÁRO PŘÁTELSTVÍ (1987) 37. PUNK A PARK (1988) 42. PRAWOHNOUT (1988–1990) 52. DOBA BEZ HUDBY (1990–1993) 58. ROZBRNKÁVÁNÍ (1993) 62. NEUDĚLÁTE KAPELU? (1994) 67. HLEDÁNÍ PARTY (1994‒1996) 70. UJASNĚME SI ZEMÁNKA (1995) 76. NAŠLI JSME ZPĚVÁKA (1995) 78. KRÁTKÁ A BEZVÝZNAMNÁ EPIZODA S AUTOMATICKÝM BUBENÍKEM (1995) 80. FENEK (1996) 88. VZNIKLI JSME V URČITÝ DOBĚ (1996) 90. PRVNÍ KONCERT (1996) 94. NÁVŠTĚVA U FENKŮ (1996) 96. PRVNÍ SEZÓNA (1996) 104. BANÁNY (1996) 106. DAN PETŘÍK A KAREL AUGUSTA (1996) 110. SMLOUVA S FIRMOU (1997–1998) 116 NATÁČENÍ CUNDALLY (jaro 1998) 120. LUCIE (květen, červen 1998)
124. OD CUNDALLY DÁLE (1998‒2000) 130. ZKUŠEBNA S HOLKAMA (1998‒2003) 140. ZLÝ NOTY NA VEČEŘI (2000) 150. SEJ-KO-NO-PÍ (2000) 154. CHORVATSKO (2001) 164. PEDRO SE VRACÍ (2002) 172. Ó, GRAMOFÓN (2002) 180. MEZI PEDREM A BENDOU (2002-2004) 184. RANDE S PANEM BENDOU (2004) 188. PÍSNIČKA O MARJÁNCE (2004) 192. DUO EGON ANEB DOBROVOLNÝ AKTIVITY RYTMICKÝ SEKCE (2004) 198. NEVYDÁNO (2005) 203. POLIB SI DĚDU (2006) 220. RÁDIO DĚDA (2006) 228. KARTON VEVEREK (2009) 236. KAPELA NA ŠŇŮŘE (2009) 246. RESTART (2009‒2010) 256. PLEJLIST ‒ BEST OF A PTÁK LOSKUTÁK (2010) 267. NAŠIM KLIENTŮM (2011) 276. SVAZ ČESKÝCH BOHÉMŮ V PRAXI (2011) 282. TRHÁK (2011) 286. MODLITBA PRO HŘÍŠNÍKY (2012) 290. AKUSTICKÁ ŠŇŮRA (2013‒2014) 298. LASKONKY A KREMROLE (2014) 304. NÁPADY, INSPIRACE A MY (nedatováno) 308. TAKŽE… (2016)
Tahle kniha, a vůbec i naše kapela, by nevznikla bez podpory a pomoci mnoha lidí, rodičů, kamarádů, sponzorů, prostě všech, kteří jakkoliv zasáhli do naší historie děkujeme těmto:
Naše rodiny, děti, rodiče, prarodiče a příbuzní Gága, Hrdla a Vicious, Víťa Emingr s rodinou, Gábina Pánková, Dan Petřík, Monika Karasová, Honza Novotný, Kulich, Andy Lažo, Karel Augusta, Jirka Kliment, Milan Cimfe, Zdeňek Šikýř, Petr Mothejl, Zbyněk Knobloch a jeho Sony Parta, Lenka Kovaříková, Zdena Selingerová, Petr Peřina, Dan Režný, Bambix, Kámen, Bohuna, Gábina Fárová, Milada-Irena-Květa-MarcelaJůlie, Martin Šoltys,Hana Vítková, Jirka Švorc, Ondra Pýcha, Tomáš Třeštík, Dan Kudr, Pája Kryml, Radim Hašek, Jarda Špulák, Oleg Homola, Marie Homolová, Hanka Petrová, Zdenda a Irena Steinerovic, paní Zemanová, Viktor Kronych, Václav Šebek, Martin Šimral, Lukáš Černý s Martinou, Jakub Kohák s Berkou a Prombičem, Maťo Mišík, Ivan Prokop, Káča Dědková,Leny Trčková, Máslo, Linda Kopecká, Petr Fořt a Dydla, Petr Herák, Bratři Zachardové, Iva a Bubák, Michal Holík, Jarmila Kovaříková, Michal Šesták, Pavel Anděl, Šejk Peterka, Honza Mestek, Pavel Šourek, Tomáš Reiman, Kluci z Kozojed, Vyžlovky a Jevan, Vinohradská Parta, Zázvorka, Katka + Kristýna + Michal Květoňovi, Ondra Holoubek, Ondra Liška, Tonny Salva, Skarlett, Anakin Fox, Boruvka, Michal a Tomáš Francovi, Lískáčové, Rudoch, Pípí, Hanka Bydžovská, Lenka Dusilová, Kopec, Franta a Vendula Kotvovi, Zvonek, Brůkačka, Tom „podběrák“ Pánek, Jirka Duchoň, Papuánec, Vladimír Kočandrle a Warner Music parta, RND, ESH, Tomáš Corn, Tomáš Havlín, Kamen, ZUŠ Biskupská, 1.PKO Praha, FFAB, 332, Věž, Plačkov, Jevany, Vyžlovka, Kozojedy, Úvaly, Český Krumlov, Vinohrady, EMI3, Horsefeathers, Buxton, Kytary.cz, Anatolian, Mapex, Salvation Mods, Joshua, Redbull, Pizzerie Vyžlovka, Retro, Kyjáč, Hospoda na Marjánce, Koupák Vyžlovka, klub 007, Taz Pub, Štvanice, Monínec, Waltaři, Skajčárky, Vypsaný Písátko, Užklidnější Bill, Lety Šikmo, Tři bratři, Hrušky Buznys, Support Homosexuals, 99 Zvířat, Studený že Slíže, Moon Shine, Before Špunt, Ér nefér, OPO, Los Holomos, Try Buci, Les Pneumatik, J.A.R.da, Xavier Mountfield, Devils Winter, Bratři hřEbeni, Strýčkův Majkl, La Kupa, UGD, Mig 16, Orange Juice, Krucipísek, Plastix, Plzeňskej Výběr, Th!sáci, Toxicht... ...a všem těm, který jsme neradi opomenuli...
napsal: Matěj Homola © 2016 grafika: Honza Homola foto: Tomáš Třeštík (str. 132−133), Ondřej Pýcha (str. 308−309, 134−135), Daniel Petřík, Oleg Homola, Karel Augusta, Michal Franz, Bohouš Pospíšil, Jiří Švorc (str. 212−215, 228−229, 232−235, 238−239, 242−243, 254−259, 316−317), David Horváth (str. 184−185), Milada Čaštínová (str. 216−217), Martin Šimral (str. 307), Matěj, Honza, archiv kapely jazyková korektura: Jaroslav Špulák, Hana Petrová, Marie Homolová vydáno v březnu 2016 první elektronické vydání ve spolupráci s Carpe diem jako jeho 346. publikace www.wohnout.cz www.wohnout20.cz 978-80-7487-169-6 (pdf) 978-80-7487-170-2 (epub) 978-80-7487-171-9 (mobi)
