I5B
něné spolupracovnictví, usoustavněná prozŤetelnost.Ale krit,ika není podezÍravost, kritika není klepaňství, kritika není lest, a chlad, kritika není tupost duše a srdce: krit,ika naopak jest nejprve a pŤedemzjemnělá sensibilita, zjemněná až do pňedvídavosti. Dobrotiví bozi milovali posud Sovu Ant,onína. Myslim, že Sova Antonín jest jim dnes dlužen víc než ovci nebo kozla. Pamětlivi kŤehkosti lidské, neudělali ho ani členem akademie, ani redaktorem vlivného listu, ani modlou koterie nebo společnosti, ani knězem církve nebo cirkvičky, slovem žádnou oficielní veličinou - to znamená: neztížili mu možnostrozuoje.ost,ňíhali takéstezek jeho a nezavedli ho, pokud vím, alespoůne na dlouho a trvale, k žádnémuani dlouhému,ani kulatémustolu, neztovaryšili ho v žádném literárním cechu, nepobratŤili ho s žádn;ím pivně.literárním kroužkem. Prosme tedy bohy, aby ani napňíštěneztěžovali mu rozvoj. A básníka Sovu uctěme d věrou v čestnosta sílu jeho duše, dťtvěrou,že si jej neuzavŤesám.
B sník Úragickfch
osud|i
Úuodern k lragedii Ggges u jelto prsten
Friedrich Hebbel jest z nejabsolutnějšíchdramatikri, sám typ dramatického básníka, kter;il sbírá a nese na sobě ctnosti celého rodu v ryjbě tak vášnivě charakterní, žese zdají chvílemi a místy nezričastněnémuoku až karikaturní: dramatická vise světa a života jest v něm ztělesněnajako jen ještěv několika rnálo recích a polobozích světové literatury. drikaz jeho dramaticlié plnokrevnosti a čisNejpňesvědčivější tokrevnosti vidím v tom, že spád a vítr básnické logiky, která rresejeho dramata a těsná v nich co nejťržežár imtáz, smyslnost i abstrakci, ukrutnost i něhu, pathos i dialektiku, rytmuje a bi. čujei jeho život: jeho život není jen dílem jeho charakteru, ale nebyl u něho dokonce tou chladnou a vei jeho intelektu,lrter1i' jakou b1fvá u prriměrn;ich lidí, n;fbrž skutečdlejšíschopností, n;frn žhaqim hvězdn;fm jádrem a ohniqfm stŤedem bytosti, orgarrisujicímcel;i'ostatní svět funkcí a vrstvicím jej kolem sebe. Život Hebbelriv od jeho mládí až do jeho smrti je dramatickf a dramatickj. právě stilem stavby a logiky jeho dramat. Již jeho pŤátelédivívali se, jak v hovoru náhle dovedl pŤejít od měkké něhy k vášnivéenergii - s touž náhlostí, kterou známe z jeho dramat. A čt,uJidnes jeho slova a v;i'roky, aépronesené,nebo napsané, vidím zÍejmě, žejsou téhožzrna a téžeražby jako věty jeho nejlepšíchdramatick;fch rekri, a myslím, ževětšina iich mohla b1iti ve svélapidární kráse a zbrojné záť.i,ve své paradoxní hotovosti a vášni svého dostŤelu vyňknuta stejně dobie ve vrcholn;fch
159
160
scénách jeho dramat. od onoho známého a proslulého:včera propadlo obecenstvo _ až po ono ménězrráméslovo, které pronesl na smrtelnérrrloži,když ho došlazvěst, žemtr byla pÍiňčena Schillerova cena Za trilogii Nibelungri: ,,Takovy jest již lidsk1i los - jednou scházínám víno, po druhéscházínám pohár... Dramatickyrn byl i sám pohled na básrrícíhoI'Iebbela,jak jej popisuje Enil Kuh: ,,ProdukujícíhoHebbela spatňiti znamenalo Jeho pohled měl pak trpícívyraz blaviděti obraz náměsíčníka. žence.Ch lil hluboko hlavu jako rostlina, vydaná teplému letnímu dešti.Ramena maje pňedprsoma sloŽena,občasrisměv nebo smutek zírajícíhočlověkakolem rtú, kráčel ulicemi vídeťrsk;irni, stromovím Prateru nebo loubim Augartenu. Ani ďábelsképočasí Ťíjnové nepŤekáželornu, když byl ponoňenv požehnáníobrazri. Vňava a hluk velkoměsta nerušily nikdy visionáŤskéhoprocházeče,a pověstná větrná smršévídeůská,aésebevíczuňila a skňí. pěla v korunách mohutn;fch stromŮ Praterov;Ích,neprobudila ho z jeho vytržení.oslovil.li ho však někdo, unikl mu nejprudšízvrrk odmítnutí.Někdy pňeslechloslovenía Lišezpívajenesl se mimo... A víc: tu ukrutnost dťrslednostia nutnosti, dŮsledek že|ezlé vnitňní souvislosti charakterové,jaké se tak často obdivujeme v jeho dramatech, ukáza] a dovedl i sám unésti v Životě, kdyŽ rozváza|, ne: rozéalsvťrjdlouholet;f poměr k chudému a dobrému děvčetihamburskému, Elise Lensingové' a oženil se s herečkou dvornÍho divadla r,ídeĎského,Christinou Enghausovou - ne z dťrvodricitu a srdce, nybrž z pŤíčinvěcn;ich a rrejvěcnějších: aby se zachránil sv1|'mbásnick;irm cílrim a rikolťrm' Tento ,,neosobníegoismus..,abych užil paradoxníhoslova hlubokéhofranse tu dal vésti, jest Qiž' jak;i pudí couzskéhomoralisty, kter;1;-m tolik jeho dramatick1fchfigur a jehožnaléhavost není chladnějši proto, Že jest v jádĎe metafysická, nybrž zaŽihá se tím šíleněj. šímiplameny. Heroismus všechjeho osob - a Hebbel je básníkem heroismu jako každ;Ívelik;i dramatik - je právě v tom, že jsou neosobnéve své vražednéi sebevraŽednédrislednosti a nutnosti svého chtění, jen členy v logickém procesu a herci
v metafysickémdramatě, a že mají i častotoho vědomí jasnější a hlubšínež mívají obyčejnětragičtírekové' V tomto vyššímstupni vědomi a svědomí neŽ b;ivalo posud v dramatech pravidlem, vidím specificky moderníráz Hebbelova tragismu: rekovéHebbelovi mívajíněco z intelektu svéhotv rce, jeho experimentujícírozhodnost a odvážnosťa neosobnou objektivnost _ zd,est;iká se Hebbel ku podivu s Ibsenem. Jeho dramatické figury jsou prrihlednéa tvrdé tvrdostí horskéhokŤišéálu, lámajícíhopevn1fmzákonem, nerichylně a pňesně,světlo: Hebbel jest více než jiní dramatikové básníkem tragickéhopoznaní _ a všecky kritiky, kterymi byla Hebbelova díla zasypávána (Hebbel jest snad vedle Wagnera nejvícekritisovanou osobností novější německé poesie), diskutují, tŤebas ne dost ujasněně, konec koncri právě tento problém. Hned jako dítě ve své rodině a později jako hoch a mladík, jídajícív tvrdé službě cizí chleba, poznal to, co se stane jeho dramatickou prazkušenoslÍa co, pňetvoňeno,jest základní celou v ethickéstavbě jeho nejlepšíchdramat a vlastním metaťysick;fm posvěcenímjeho poesie: míním tu základní zkušenost a prožit,í a poznání jeho mládí, o nížse mně tak špat,něhovoňí,poněvadž cítím, že tu stojím na prahu vlastní svatyně vnitňního života básníkova, která ukládá zbožnémlčenía t,ichoumeditaci, _ tu zkušenost,kterou lze spíšecudně opsat a dáti vycitit a vytušit, než jmenovat a vykládat. Těžk}i,studen;f mrak ležínad mládím a jinošstvímHebbelov1fm a padá na ně ledov1i'm stínem: budoucímu dramatikovi pesimismu zjevil se život surově stŤízlivouhradbou a zdí, o niž se tňíštívšecka velká snaha a vrile a všechen rrist duše ve formě boje zorrfalép1fchy a vzepětí celé bytosti nad vlast,nílidskou slabost a měkkost do pÓzy hrdě a t,vrdě krásné.Pňíštípesimista učil se již v mládí pňijímat život jen z nutnosti a z nouze jako hrubou látku umění, která jím musí b;Íti pŤekonána a ,,ylo.,pena' a již v mládí šeňilo se v něm zvolna vědomí, že závěrem heroického života jest: zkameněti jako onen princ v Gozziho 11 lírtttchéproi.Uu 5
161
162
,,ale ve vznešenérrr ,,I1 corvo.., o němž mluví Schopenhauer, gestem... 'postoji a s velkodušn1ilm zednick1ilmistr v malém dithmarHebbelriv, ot"c ".n"át1r p l p.''itá'' a pril farizej, zákoník ském hnízdě, Wesselburnu, z Hebbep.J""t svěáomí jako nezapomenuteln;i'mistr Antonín jakoby z octa " duše zkyslá a in.r,y ,,u",ie Magáaleny.., ztrpklá že Lim, osudu ristrky svaŤená, odemstival sá za všecky zí,-rÉi nimiž s i všem, " otravoval všecku radost a svobodu duše sobě Zkušehochrim' dvěma a ženě své ňadě pňišeldo stylru, v první nikdy nevyhlazené mládí, nosti tohoto bezradostnéhoa temného jistě Hebbelovi v posilnily zce|az duše Hebbelovy, rozmnožily a rozhodnosti, kter;Í žive|,zněhoŽ se zrodil později démon chladné tvrdosti až do,.edl vyhnati ,'" o.tŤí mnohou, ve své rozhodné ukrutnou scénu dramatickou. u pňedstaveného Čtrnáctilet1fHebbel jest pŤijat za písaňe opakuje, ale ve se církve obce Mohra, a zkušeno't ;.t'o dětství stŤed pňíštíhorlravariantu, kterj, zasáhl ješ:ě hlouběji mravni se tentokrát zlematika. Surov1i mechanismus světa orlvážil mlad]i Hebbel, světiti sám cit osobnosti rodícího se basníka: a zápasí o jeho kterjl jiŽ pracuje na svém básnickém charakteru jest pokoňován oeistu, kterj, jii tislrne v rnístníchlistech verše, konvenčníhotradi p.a,,o i,o t"ro většísvobodu svédušetupostí - a zde stojímev plaché . a stŤízlivostíběžnéhonázoru charakterné síly, "io,'"ti.-u ťrctěpŤed lcrásnou, tvrdou skalou Hebbelovy z niž vyLryskl jeden z pramen jeho poesie. celou Právě tato zkušenást stala se základní metafysickou ričelu v nich, podle nejednoho jeho dramatu; ona pňetvoÍila se pjlchy' po. oprávněné pošlapání a potíeby koncepce a stavby, v znevážení a znectění svatyně osobnosti, |t.,lu,,t nejvnitrnejší a svaté absolutní áonyto svobody d.,ie srdce, v otŤesenívíry ve " hodnoty a základy života. básníkovu' Jaty nyt dosai t,ébozkušenosti v duši a tvorbu jejíž tragedie, krisi po.o".,*Í jen fun, kdo promyslil a p-ochopil a .,..bojinéhry Hebbelovy, ,,Herodesa Mair.tot"a zde podává,,,,
semuŽi Kandaules a Herodes riamny..: v obou dramatech prohňeší vnitňní citu svobody a víry sqfch žen,v obou pňína největším je na věc.. a v obou pňípadechjest tento cit mravpadech ,,sníží ního poníženía zneváženi, u Rhodope spíšegenerick;f a irlejí svatéhomravu a Ťádu podmíněn;i,u Mariamny spíšeosobní,pňíčlinoutragického sklonu her. Tato vášnivá ricta pňed svatyní vnitňníhoživota,zdá se mně, spňízriujeku podivu Hebbela s Ibsenem, tímto básníkem nedotknutelnosti a neporušitelnostiosobnosti, její svobody, svézákonnosti i svézodpovědnosti,a činíz oborr duchťrbvrircekatexochen germánské, kteňí vycítili Samu mravní tepnu rasy a osvitili temnéhlubiny její dílny. Již z Loho je patrno, že Hebbel není dokonce a naprosto, jak se někdy Ťíká,,,básníkemhlavy.., ktery tvoŤípodle recept,upravidel a theorií.Jest sice básníkemmohutnéhointelektu, ale intelekt ten jest stejně žhaugjako mocn;Í:jeho touha poznání a vědění jest skutečnou udšni, plnící celou jeho bytost a osobnost, živi se temn;im varem jeho srdce a má všecky jeho dravé a bouŤnésíly l'e sv]irchslužbách. Jest pravda, že jeho poesie jest rnu v první ňadě nástrojem poznání, ale poznání to není mělk;Ím a malichern;fm poznánim povrchu: očekává od poesie osvětlení sam1ilchzák]adťrživota, chce jí sestoupiti co nejhlouběji do tmy dění, chce si jí uvědomiti světovÝ v voj, pochopiti pŤerodvěkri a dob, nahlédnouti do dilny osudu. Takto pojimá rikol a smysl v první Ťadětlramatické poesie;ji pokládá za nejvyšší tvar poesie a vrchol všeho umění, neboé jak prar,í, ,,pňedstavuje ona jtldiiiá sám proces života o sobě.. - proces života, t,o jest právě jeho rytmick1i, v1ivojov;i, cyklick;f živel. Poznání, po němž Hebbel dychtí, nejsou žádnétak zr,ané všeobecně užitečnéa prospěšnépravdy, kterjrrn chce učiti jiné a ježchce vulgarisovat v lacinémědi didaktické poesie - Hebbel naopak chce se sam učiti svojí poesií a ze své poesie: od sv1i,ch v;itvorťr, charakterri a rekri, chce rristi svojí poesií, vykupovati
161
se jí a osvobozovati se jí . . . Jeho deníky, jeho listy, jeho epigramy jsou plny víry ve vykupující moc poesie: vlastní figury básníkovy vysvobozují ho ze zemské malosti a zkosti, ,,ditě vysvobozuje v umění svéhovlastního otce.., jak napsal jednou. A jindy: ,,Hlavní rozkoš básníkova zá|ežipro mne v tom, Že dovedu charakter na v;Íšinu,kterou z počátku ani sám naprosto nemohu vypočísti,a or]tudpfehlížímsuět',. Jak tu nevzpomenout hlubokéhoqiroku Goethova o básnickém díle jeho života, které bylo konáno, jak Íek|,,,h chst selbstsiichtig,,?Toto veliké Goethovo slovo dochází u Hebbela nouého pojetí a pochopení - odchylného,pravda, od pojetí Goethova, a proto stejné cty ale stejně opravdovéhoa dúsledného, i užšího, hodného. Hebbelova bdsnicka ethika jest, jak patrno, z nejvyššich,jež se dají myslit: z kofeneheroicka,a ona jest to, která jej činídrah1im dnešníliterární generaci,i když jest nesena jin1imi uměleck;imi sny a cíli. V ní jest vychovatelsk;f v1iznam Hebbelriv pro dnešek i zítŤek,kter]i' nemťržeb]ilti pňekonán. A ricta pňed touto ethikou mrižejen vzrťtstat,uváŽíte-li,jak ch obětí si vyžádala na Hebbelovi: obětí od plastickéa umělecki jeho síIy, oběti na názornéplnosti a životnostijeho figur. (Není toho viděti na pňítomném dramatě, které i po této stránce jest z vrcholn;ich děl Hebbeloqfch, ale na jinlfch jeho v;ftvorech.) Neboé o tom, že Hebbel dovedl tvoŤiti plasticky a právě tvárně, není pochyby nikomu, kdo zná jeho epos ,,Mutter und Kind.., _ ale v dramatech b1irváto jeho faustovská zvídavost, jeho váše poznání,jeho touha psychologickéhoa dialektického paradoxu, která jej vede k tomu, že se častospokojuje myšlenkovou siluetou figury za pln1irjejí tvar trojího rozměru. Neboé Hebbelovi jde v první Ťadě o myšlenkovy tep, vítr a rytmus, o rozvojovj' problém a perspektivu, o básnickou architektoqiku dramatické vise a logiku snu' a teprve v druhé ňadě stojí mu plastické vypracování figury. Jeho figury jsou mu zcela patrně jen prostňedkempoznání,jen stňelamiv luku jeho experimen.tu-
jicí síly, nositelkami největšíchdramatick;Íchmožnostía snr!: Hebbel jest v první Ťaděbásník-experimentátora architekt sn a visí, a teprve v druhé ňadě plastik. Je rozeny básník cyklrl, clramatik hrŮzy pŤechodria pňelomri,vášniqf norec' sestupující ke dnu neznám1fchvod, odvážrr;fkovkop, zar;ivajícíse hluboko do temn;fch, záhadn;fch a zločineck1i'ch duší,založen;1ich k největšínrua zrazenych a zlomenych životem,okolím nebo dobou. Je milenec světov1fchpovodnía zemětiesení,odvažující se podle vlastních slov na ,,povážlivéa nejpovážlivější... Podzemní oheĎ, zdá se mi, ležísv;im hrrizně krásn;fm odjeho figurách a barví je nezapomenutelnou ]eskemna nejvyšších záňí osudné velikosti a tragiky. Vedle slunného olympana Goetha stojí Hebbel jako hloubav1i Titán, jako Nibelrrng, jako rek ze země mlh. Jsou-li největšífigury Goet,hovykňtěny bílfm Žhav;ymslunečn;fmohněm, tak žese mně vŽdy zdá, jako by jeho paprsek ulpěl a svítil ještě na jich čelech,nejkrásnějši figury Hebbelovy jako bybylyponoŤeny do krvavé sopečné lázně podsvětnénebo jindy do ledovéhopolárního světla. Básníci duševnísložitosti Hebbelovy tvoŤí pňirozeně jinak nežtak zvani naiuní genioué,jakojsou Shakespearenebo Goethe. Nemyslím, ženaivnost jich znamená bezvědomínebo polovědomí nebo malou myšlenkovou a autokritickou potenci, _ [e, jejich intelekt pracuje neustále s vášnivou vroucností a bezoddyšn;im rytmem a tempem. Ale naivnost jejich zá|eživinstinktivné moudrosti, kterou se pŤed tvorbou a pňi tvorbě zachovávají čistfmi od kritické reflexe a jíž chrání svoje v1iltvory od theoretické sebeanalysy:nemilují theoreticképráce, prováděnéna bolest,ném materiálu v]astníchsn , názor a figur, a dovedou krotit démona theoretické zvÍdavosti a kritické reflexe, kter1f rozr;fvá všecku zem, i t,u,na nížsám stojí,a rušíi tu posvátnou tmu a mysterium, v němžmusí spáti koňeny každéhozdravéhostromu i radostného díla. Hebbel naproti tomu nejen že pňem;Íšlí mnoho a soustavně o svémumění,nejen žehledá v něm a nalézáv něm methodicky kritickou dedukci, nejen že každjr sen napíná hned na Prokrus-
165
10(;
tovo loŽe své soust,avya theorie - on provozuje i nebezpečnou hru vivisekce na svych dílech,sotva pojat;;icha koncipovan;fch. Není zde místa vykládat, pokud tím ublížilHebbel sám sobě a kolik Lim uměleckg zt'rabi|:souvisí to s celou heroickou praxí jeho života, a proto t,ímnesnadnějšíma choulostivějšímjest odvážiti piesně zisk a zLráLu' Jen zcela všeobecnědá se Ťíci,žezisk byl spíšepoetickg a ztrata byla spíšeuměIeckd.Ztraceno bylo leccos na plastické hotovosti a plnosti, získána byla nesmírná psychologická jemnost a subtilnost a takt intelektu, čistá nesm]ouvavá ryzost mravního soudu, zákonnost a jemnost tragic\ich osud , hlubok1i dost,ňeljich dristednosti,rižasnánoblesa a charakterníkrása celkovédramatickébilance - vesměs ctnosti, patrnézv]áštěv tragedii ,,Gyges a jeho prsten... Jsou zde místa, kde noblesa ethickéinspirace chvěje se jako světlo na vysok;iich ledovcícha kde každá vteŤinapňinášívíce odhalenéhoosudu než jinde t;Ídnya měsíce'A cel1i'problémtragickéhopoměru a vztahu tňí hlavních osob, Kandaula, Gyga a Rhodopy, jest zvážen na vážkách cit,livějšíchnež nejjemnějšívážky ]ékárrrické- vedle nich všecka běžná a prriměrná dramatická ethika vypadá jako hrubé obchodování, smlouvání a čachrováníani ne s city, ale s něčím,podobnym odložen;fmšat,ťrm. Ale budiž tomu tak neb onak, buďtež zt'ráty Hebbelovy pŤi tétopraxi jakékoli - konečn;i, zisk její byl pro Hebbela takov;i, Že se mu stala rrutností:pňinášelamu pŤímoideální prospěch: pokoj a klid jeho uměleckémusuědomi,něco, čeho byl po svém vnitňním ustrojenípotňebennade vše ostatní a co pro něho znamenalo nejvyššímožnéštěstína zemi. A mnoho pňinesla t,ato sebemučivámethoda i nám: míním vzácné a jedinečnépohledy do myst,eria tvorby, které by měly b;iiti pňijímány s nejvyššírictou k básníkovi a zavazovat,i k nejvyššívděčnosti k němu - uvě. doměním, že jsou to právě pohledy do mgsteria, a uv.ědoměním obětí,jimiž musila b;i,tivykoupena možnost,aby nám byly otevňeny a učiněny pňístupn;Ími. Hebbel pojal tragickou vinu s fatalistick;im pesimismem.
Tragick;f paradox vyhrocen byl posud u málokterého tragika Lakovou ironií jako u něho. V pojeLí Hebbelově jest totiž pro tragickou vinu re]
IO I
vytěžení a plnénr zhodnocení všech dramatick;Ích možnostÍ, ukryt ch a poutan;fch v látce, v komposici noqfch tragick;ich poměrri, vztahri a konstelací,a hlavně v celkové,nesmírnědeli. káLni harmonisaci, v poslední ideové a ethické bilanci, zvážené na nejčistších ethern;irchvahách. Zakládá si, a právem, že všecky osoby u něho jsou v právu, že není podlcťrv jeho hrách, že lidé nehynou libovrilí ani svojí, ani cizí,ževšichnijednajíz čistévnitňnÍnutnosti a jsou, i katové, jen obětí této nutnosti. Hebbel dovede vyhnat tragickou ironii na ostňítoho rižasu a té nádherné hrrizy, jakou dyše plán truchlohry ,,Agnes Bernauer.., v nížrekyně hyne jen proto' že je pŤíliškrásnou, neboé touto krásou bezděky a nechtíc _ nejednajic - bez všehosvého pňičinění- pňivolá blesk jako pŤíIiš vysok;f a hrd;i strom v krajině a zaniLi tragick;1?konflikt: nechaua do sebe zamilovat se knížetea ohrožujetím, nechtíc,všechenŤád a všechnoustrojení společnosti,a hyne, mučednice vlastní krásy, ,,nejčistší oběti nutnosti, - j"k praví Hebbel, _ která padla během staletí... A není stejně čistouobětí nutností v našítragedii Rhodope, toto ztělesněníkrásy a cudnosti, svatého mravu a zbožnosti? Nehyne qflučností a absolutností sv;|rchctností jako umělecké dílo pňílišdokonalé,a proto pňíliškňehkéa vydané na milost i nemilost nárazu prvníhovětru? A není žasné tragickéironie v tom, jak;f osud vyňešísi na konec ze vzájemnéhostyku a vztahu tŤi hlavní figury hry, Kandaules, Gyges a Rhodope, v nichžnenínic nízkéhoa banálního a které jsou všecky krajně velkodušné,poctivé,šlechetné, plné noblesy a cti, p;i'chy a snu? (Neboéi Kandaules jest založenvelce a zase jen obětí nutnosti _ obětí svého epigonství,svojípňechodnédoby a svévratké zemé',tím zeslaben, zr,iklán, rozkolísán, zmaten, se zeslabenymi a nevěrn;imi inst,inkty, podr;ivá bezděky pridu pod svym štěstím i pod sqfm trritrem.)A jaká tragická tíha svalila se i na Gyga, tuto nejčistši jitňní sílu a ztělesněnír'šícítovénoblesy a eurytmie Ťeckého genia! on, typick;i v tom Řek, založen;ik ideálnímu pŤátelství
a pěstujícíje s vroucnosti rráboženského kultu, musil zabít pňítele, lrteréhonade všemiloval. on, zrozen,!k osudnéa jedinečné lásce, vidí po svémbokrr vraždit se ženu,kterou miloval, ve chvíli, kdy doufal jí dosíci.Všecka naděje blaženstvívzplanula pňed ním jen prot,o, aby po vteňině zhasla navždy, a myslím, že vděčně vzdychne k bohťrm,padne-li nepňáteli,jichž ritok má odrazit,! V této hňe nad jiné jasně dá se postihnout, v čem jest síla Hebbelova, jeho rižasnápotence: Hebbel jesťne malíŤemfigur, ne psychologemrrriniaturistou,nybrž basníkemzakonněkrasn!ch, uelikgch a tragickych osud , Jich dráhy clovede zvážiL a určit stejně jako hvězdáň dráhy nebesk1ilchtěl do posledního písku vteňiny a z jich vzájemn;fch vztahŮ a poměrťrdovede vyvážit, hrrizně krásné divadlo zákonné krásy, vepsanékrvav;y'mohněm na temnémpozadí chaosri a propastí.
1(;9
