http://www2.euroskop.cz/data/index.php?p=detail&cid=47698&h_kat_id=5352&id=5668 Rozšíření Evropské unie Po generacích rozdělení a válek Evropská unie mírovou cestou sjednocuje Evropu. Z původních šesti zakládajících členů se rozšířila na 25 členských států, jejichž počet dokonce brzy vzroste na 27. Přitažlivá síla EU přispěla v posledních patnácti letech k přem ěně bývalých komunistických režimů ze střední a východní Evropy v moderní, dobře fungující demokratické státy. Nedávno přiměla EU k obrovským reformám také Turecko, Chorvatsko a jiné země západního Balkánu. Pro všechny Evropany je přínosem mít za sousedy stabilní demokratické státy s fungujícím tržním hospodářstvím. Obezřetně řízený proces rozšíření pomáhá v Evropě šířit mír, demokracii, zásady právního státu a prosperitu. Mnoho občanů EU však nyní zpochybňuje důvody rozšíření. Cílem následujícího textu je uvedené mýty pomocí důkazů vyvrátit a na základě příslušných politik reagovat na obavy občanů. PŘÍLIŠ RYCHLÉ? 1. Nebylo rozšíření v roce 2004 příliš rychlé? Nové členské státy přistoupily najednou v květnu 2004, k znovusjednocení Evropy však nedošlo ze dne na den. Země střední a východní Evropy, Kypr a Malta přistupovaly jedno a půl desetiletí po pádu Berlínské zdi. Za těchto 15 let tyto země prošly procesem hluboké demokratické a hospodářské transformace, díky němuž dosáhly způsobilosti pro členství v EU a obohatily Evropu. 2. Bylo poslední rozšíření náležitě připravené? Rozšíření v roce 2004 bylo to nejlépe připravené v celé historii EU. Již v roce 1991 EU podepsala první „Evropské dohody“ s Maďarskem a Polskem, jež poté následovaly i ostatní kandidátské země. Díky těmto dohodám byla do roku 2001 pro 85 % dvoustranné obchodní činnosti ustavena zóna volného obchodu, což v květnu 2004 zabránilo šoku v obchodní oblasti. V roce 1993 EU definovala konkrétní kritéria přistoupení. Aby země mohla vstoupit do EU, musí být stabilním demokratickým státem, musí respektovat lidská práva, mít konkurenceschopné tržní hospodářství a být schopna plně provádět právní předpisy EU. Od té doby Evropská unie pečlivě sleduje úsilí kandidátských zemí při plnění těchto podmínek. Nové členské státy se díky těmto kritériím, sledování ze strany Unie a finanční podpoře dobře začlenily do orgánů EU a úspěšně uplatňují její pravidla. 3. Uskuteční se v nejbližší době další „velký třesk“, pokud jde o rozšíření? V dohledné době se žádný další „velký třesk“ nechystá. Bulharsko a Rumunsko přistoupí v roce 2007 nebo 2008, jakmile splní stanovená kritéria. Chorvatsko je bude následovat později po splnění všech podmínek. Ostatní země západního Balkánu sice rovněž mají dlouhodobou perspektivu přistoupení, mají však před sebou ještě více práce a budou moci přistoupit teprve až budou plně připraveny. O přistoupení jedná s EU také Turecko, bude však ještě dlouho trvat, než splní všechna kritéria – deset let nebo více. Navíc každé rozhodnutí o přistoupení nějaké země musí jednomyslně schválit všechny stávající členské státy. Komise řídí proces přistoupení velice obezřetně, přičemž dbá na to, aby probíhal pozvolně, v rámci několika let, a aby byly dotčené země dobře připraveny a splňovaly přísné podmínky EU. To je nejlepší způsob jak zajistit, že jejich integrace bude ku prospěchu všech zúčastněných stran. 4. Není to nedemokratické? Neměla by EU naslouchat názoru veřejnosti? Každé zásadní rozhodnutí, které má za následek přistoupení některé země, přijímají jednohlasně demokraticky zvolené vlády členských států EU. Parlamenty jednotlivých států poté musejí rozhodnutí ratifikovat. Svůj souhlas musejí dát i přímo volení poslanci Evropského parlamentu. Všechna klíčová rozhodnutí jsou tedy přijímána všemi příslušnými demokraticky volenými orgány každého členského státu a Unie. Pro jakoukoli ze svých politik, včetně rozšíření, si EU musí získat podporu svých občanů. Členské státy a orgány EU však musejí občany lépe informovat o úspěších a výzvách procesu rozšíření.
PŘÍLIŠ SLABÁ? 5. Neochromilo rozšíření fungování EU? Přistoupení deseti nových členů nezpomalilo proces rozhodování. Orgány EU nadále fungují, tj. noví poslanci Evropského parlamentu aktivně působí v jeho politických skupinách, Barrosova Komise s 25 komisaři efektivně pracuje a Rada rozhoduje stejně jako předtím. Již rok před přistoupením se zástupci nových členských států jako pozorovatelé účastnili práce orgánů EU, aby se mohli do doby přistoupení připravit na své vlastní tamní plnohodnotné působení. 6. Nezabrání rozšíření dalšímu prohlubování EU? Historie EU ukazuje, že mezi rozšiřováním Unie a prohlubováním její integrace není žádný rozpor. EU zvládá obojí. Od roku 1973 se EU rozšířila pětkrát o celkem 19 nových zemí. Současně dosáhla jednotného trhu, vytvořila schengenské území, kde je možné cestovat i bez cestovního pasu, přijala euro a vytvořila řadu dalších nových politik, jako je vnitřní bezpečnost a silnější zahraniční politika. V této oblasti zvýšilo poslední rozšíření vliv EU na světové scéně. Schopnost EU účinně fungovat a zároveň reagovat na podněty občanů může a musí být dále zlepšována. Tohoto cíle by však nebylo dosaženo zastavením procesu rozšiřování. EU se může nadále rozšiřovat, prohlubovat svoji integraci – prostřednictvím postupného a pečlivě řízeného procesu přistoupení – a zároveň provádět interní reformy svých orgánů a politik. Cílem ústavní smlouvy je učinit EU efektivnější a demokratičtější a dále posílit její pozici na světové scéně. Těchto stále ještě platných cílů by mělo být brzy dosaženo dokončením institucionální reformy. 7. Může EU stále ještě přijímat více členů? Kapacita přijímat nové členy souvisí s otázkou, zda je EU schopna se rozšiřovat a zároveň nadále efektivně fungovat. Jde o funkčnost, nikoli o zeměpisné hledisko. Komise to v listopadu 2005 definovala takto: „Rychlost rozšiřování musí brát v úvahu schopnost EU přijímat nové členy. Rozšiřování znamená sdílení projektu založeného na společných zásadách, politikách a orgánech. Unie musí zajistit, že bude moci si zachovat svou schopnost jednat a rozhodovat v rámci vyváženého vztahu mezi svými orgány, dodržovat rozpočtová omezení a provádět společné politiky, které dobře fungují a plní své cíle.“ (Viz Strategický dokument o rozšíření 2005, strana 3). Absorpční kapacita je jedním z kritérií stanovených Evropskou radou v Kodani v roce 1993, která prohlásila, že „schopnost Unie přijímat nové členské státy a zároveň zachovávat dynamiku evropské integrace je důležitým faktorem, který je v obecném zájmu Unie i kandidátských zemí“. Tyto zásady v praxi rozvinul pracovní program Komise na rok 2000 (z roku 1997), který uvedl návrh řešení otázky reformy orgánů, politik a rozpočtu EU. Tento dokument připravil půdu rozhodnutím přijatým v letech 1999 – 2003, která Unii připravila na hladký proces přistoupení 10 nových členských států v květnu 2004. Ačkoli absorpční kapacita je jistě důležitým hlediskem, nemůžeme v zájmu dnešní Evropy se zlepšením funkční kapacity EU čekat na další rozšíření. Musíme zlepšit funkční kapacitu současné EU s cílem podpořit hospodářský růst a konkurenceschopnost, tvorbu pracovních míst a sociální zabezpečení, a tím lépe sloužit našim občanům. PŘÍLIŠ NÁKLADNÉ? 8. Nezpůsobilo rozšíření záplavu pracovníků mířících do starých členských států? Předpovědi o konci světa ve smyslu záplavy pracovníků ze střední a východní Evropy se ukázaly jako neopodstatněné. Migrace pracovníků z nových členských států do těch starých proběhla jen ve velmi omezené míře a stěží dosáhla úrovně 1 % aktivní pracující populace hostitelské země. To platí jak pro členské státy, které uplatňují omezení týkající se vstupu na jejich trh práce, tak pro ty, které takové omezení nemají. Tito pracovníci naopak pomáhají doplnit nedostatek pracovních sil v odvětvích, jako je zemědělství a stavebnictví. Irsko, Spojené království a Švédsko úspěšně otevřely své pracovní trhy pracovníkům z východní a střední Evropy hned od začátku, dne 1. května 2004. V Irsku hrál příchod pracovníků z nových členských států zásadní roli ve snaze udržet v zemi dosavadní vysokou míru růstu. Ve Spojeném království pomohli pracovníci z nových členských států zaplnit část z půl milionu volných pracovních míst. S ohledem na tyto
pozitivní zkušenosti nyní rozhodnutí o otevření svých pracovních trhů učinilo i Finsko, Portugalsko a Španělsko. Jiní – jako je Belgie a Francie – se rozhodly pro částečné otevření. Míra zaměstnanosti v nových i starých členských státech v roce 2005 vzrostla průměrně o 1 %. Rozšíření podporuje zákonnou migraci, kterou lze snadněji kontrolovat. Skutečný problém v mnoha zemích však představuje nezákonná migrace, a to zejména ze třetích zemí. 9. Nenarušilo rozšíření pracovní podmínky? Nevedlo k sociálnímu dumpingu? Otevřením příležitostí k legální práci ve starých členských státech nám rozšíření v roce 2004 pomohlo snížit podíl šedé ekonomiky (a černého trhu práce). Legální pracovníci nemohou být tak snadno vykořisťováni a vystavováni špatným pracovním podmínkám. Navíc platí daně a příspěvky na sociální zabezpečení. Nárůst registrované pracující populace z nových členských států zaznamenané ve starých členských státech neměl žádný významný dopad na výdaje v oblasti sociálního zabezpečení. Ve Spojeném království uplatňoval jen 1 ze 100 nově registrovaných pracovníků z nových členských států jakékoli nároky v oblasti sociálního zabezpečení. Mezitím EU po nových členských státech požaduje, aby přijaly zdravotní, bezpečnostní a jiné pracovní normy, které zlepší pracovní podmínky lidí v těchto státech a přispějí ke spravedlivé soutěži mezi společnostmi. Neexistuje důkaz o tom, že by rozšíření způsobilo sociální dumping. Naopak, prostřednictvím rozšíření se harmonizované sociální normy pomalu ale jistě šíří po celé EU. 10. Nedošlo v důsledku rozšíření k outsourcingu a k přemisťování podniků? Studie potvrzují, že přemisťování společností ze starých členských států do těch nových zůstává velmi okrajovým jevem. Hlavní destinací navíc není střední a východní Evropa, ale spíše Asie. Příčinou outsourcingu a přemisťování podniků tedy není rozšíření, ale celosvětová hospodářská soutěž. Společnosti budou vždycky usilovat o nižší náklady, větší trhy, technologické inovace a jiné faktory, které přispívají k jejich konkurenceschopnosti. Evropské společnosti čelí celosvětové hospodářské soutěži, zejména ze strany Číny a Indie. Investice ve střední a východní Evropě namísto Číny nebo Indie mohou evropskému průmyslu pomoci zachovat pracovní místa a dosáhnout v Evropě růstu. Například rozšiřující se podniky nabízející služby vytvářejí v nových i starých členských státech pracovní místa. Rozšíření tedy rovněž pomáhá EU čelit výzvám globalizace, neboť zvyšuje míru vnitřního a zahraničního obchodu, a zachovává tak a vytváří pracovní místa. 11. Nenarušilo rozšíření fungování vnitřního trhu? Příčinou narušení vnitřního trhu je špatné provádění právních předpisů a společných pravidel, ať už ze strany starých či nových členských států. Nové členské státy si při uplatňování právních předpisů EU počínají výrazně lépe než ty staré, jak ukazují údaje Komise o výsledcích dosažených ve vnitřním trhu. Tím, že rozšíření společnostem ze starých členských států otevřelo trh s 75 miliony spotřebitelů, posílilo hospodářskou soutěž na vnitřním trhu, což evropským společnostem přineslo více konkurenceschopnosti na světových trzích. Stejná pravidla týkající se vnitřního trhu, hospodářské soutěže a státní podpory nyní platí na celém území 25 členských států. 12. Není rozšíření příliš drahé? Cena, kterou každý občan některého ze starých členských států platí za znovusjednocení Evropy, je hodnota jednoho šálku kávy za měsíc. Přičemž část těchto peněz se vrátí zpět, protože lidé v nových členských státech nakupují většinu dováženého zboží ze starých členských států. V období let 2004–2006 zaplatilo 15 starých členských států do rozpočtu EU za rozvoj 10 nových členů v průměru 26 EUR na osobu ročně. Podíl nových členských států v rámci rozpočtu Unie představuje jen 0,15 % hrubého domácího produktu EU. Tyto prostředky jdou především na zlepšení infrastruktury, což přináší prospěch podnikům v celé EU. Ekonomiky nových členů navíc rostou dvakrát rychleji než ve starých členských státech. Vynaložené prostředky na pomoc rozvoje těchto ekonomik vytvářejí nové obchodní příležitosti, a to jak v nových, tak i ve starých členských státech. PŘÍLIŠ NEBEZPEČNÉ?
13. Nedošlo v důsledku rozšíření k nárůstu nezákonné migrace a organizovaného zločinu? Rozšíření nám umožňuje rozšířit platnost pravidel Evropské unie týkajících se spolupráce policie a trestněprávních soudů do nových členských států, a zefektivňuje tím boj proti zločinu a terorismu. Čím více členské státy sjednotí své snahy k potírání zločinu se svými sousedy, tím lépe budou moci chránit evropské občany. Bezpečnost a spravedlnost jsou oblasti, kde je EU schopna udělat pro ochranu svých občanů více než kterákoli země samostatně. EU dosáhla spolupráce v policejní, celní a soudní oblasti za účelem potírání terorismu, organizovaného zločinu, drog, obchodování s lidmi a nezákonné migrace. Tyto oblasti jsou nyní součástí společných pravidel, které všechny členské státy musejí uplatňovat. 14. Nedošlo v důsledku rozšíření k ohrožení bezpečnosti potravin a životního prostředí? Bezpečnost potravin a zdraví zvířat byly v rámci jednání o přistoupení klíčovými tématy. EU přijala přísná opatření, aby nové členské státy dosáhly souladu s normami EU. Závody na zpracování potravin, které nemohly uvedené normy splnit, musely být před přistoupením uzavřeny. Na vnitřním trhu mohly své výrobky prodávat pouze ty podniky, které odpovídaly stanoveným požadavkům. Znečištění a rizika týkající se životního prostředí neznají státních hranic. Ochrana životního prostředí a změna klimatu jsou otázky, které je potřeba řešit na mezinárodní a celoevropské úrovni. Postupem času EU vytvořila velmi přísné environmentální normy pro čistší ovzduší a vodu, na ochranu mořských oblastí, na ochranu přírody a pro jadernou bezpečnost. Tato zlepšení přinášejí prospěch všem evropským občanům. Proces přistoupení je účinným nástrojem, jak tyto přísné evropské normy předat kandidátským zemím. Jejich environmentální normy byly zpřísněny a jejich úroveň je nyní mnohdy vyšší než ve starých členských státech. Rozšíření tedy znamená zlepšení environmentální bezpečnosti, nikoli její ohrožení. PŘÍLIŠ MNOHO? 15. Kdy to všechno skončí? Neměli bychom stanovit hranice EU jednou pro vždy? Smlouva o EU uvádí, že jakákoli evropská země, která respektuje hodnoty demokracie, lidských práv a právního státu, se může ucházet o členství v EU. To však neznamená, že se o členství musejí ucházet všechny evropské země ani že EU musí přijmout všechny žádosti o členství. Není to automatický proces, nýbrž proces, kde hraje zásadní roli podmíněnost. Hranice EU jsou definovány jednomyslnými rozhodnutími přijímanými na nejvyšší politické úrovni. EU je založena spíše na hodnotách a politické vůli než na řekách a pohořích. Evropská unie je politickým projektem a i její hranice jsou politické. Liší se od fyzického a zeměpisného pojetí Evropy. Některé karibské ostrovy jako Martinik a Guadeloupe jsou součástí území EU, zatímco určité evropské státy jako Island, Norsko nebo Švýcarsko k Unii nepatří. Zeměpisci ani historikové se na fyzických či přírodních hranicích Evropy nikdy nedohodli. Politické hranice EU se mění pokaždé, když přistoupí nová země nebo nějaké území, jako tomu bylo v případě Grónska, z EU vystoupí. Aby nedošlo k překročení absorpční kapacity EU, konsoliduje Barrosova komise naše stávající závazky vůči zemím, kde proces rozšíření již probíhá: kromě Bulharska a Rumunska to znamená Turecko, Chorvatsko a jiné země západního Balkánu. 16. Proč by se Turecko mělo stát členem EU? Evropa potřebuje stabilní, demokratické a více prosperující Turecko, které přijímá naše hodnoty, naše zásady právního státu a naše společné politiky. Perspektiva přistoupení se již stala podnětem značných a zásadních reforem. Bude-li v celé zemi zaručeno dodržování zásad právního státu a lidských práv, může se Turecko stát členem EU, a tím i ještě silnější spojnicí mezi civilizacemi, jak je tomu již dnes. Otevřením přístupových jednání, bez ohledu na jejich konečný výsledek, se členské státy jednomyslně rozhodly uznat evropské směřování Turecka. Díky rozsáhlým politickým reformám, které byly zahájeny již na počátku 20. století, se Turecko připojilo k Evropě a k západním aliancím. Více než 50 let je členem organizace NATO a Rady Evropy. Istanbul byl vždy hlavním centrem evropské historie a kultury.
Aby se Turecko mohlo stát členem EU, musí nejprve splnit všechna její přísná kritéria pro členství. Otázkou je, zda může všechna tato kritéria splnit, a pokud ano, kdy. Proto je cesta zahrnující reformy a jejich realizaci stejně tak důležitá jako její cíl. 17. Proč bychom měli přijmout nekřesťanskou zemi? EU není společenstvím založeným na náboženství. Unie je založena na společných evropských hodnotách, jako je úcta k lidské důstojnosti, právní stát, tolerance a nediskriminace. Tvoříme společenství hodnot a naší výhodou je, že jsme jednotní v rozmanitosti. V současné době žije v EU přibližně 12 milionů muslimů – a mnoho z nich má občanství některého členského státu – společně s lidmi, kteří vyznávají mnoho jiných náboženství nebo jsou ateisty. Náboženská tolerance a respektování rozmanitosti jsou hlavními evropskými hodnotami: Evropa v minulosti zažila příliš mnoho náboženských válek. Proto nebyla náboženská víra nikdy kritériem přistoupení. Turecko je sekulárním státem, jehož občany jsou převážně muslimové, kteří se hlásí zejména k umírněným proudům islámu. Klíčovými politickými kritérii členství však jsou svoboda vyznání, ochrana menšin a nediskriminace. Nezbytnou podmínkou je, aby Turecko výrazně posílilo práva nemuslimských náboženských komunit a dosáhlo v této oblasti evropských standardů. 18. Přijmeme-li Turecko, proč nepřijmout také Ukrajinu? Vztahy Ukrajiny a Turecka s EU se nacházejí v odlišných fázích. Vyhlídky Turecka na členství a jeho evropské směřování jsou dlouhodobou záležitostí, zatímco aspirace Ukrajiny ohledně EU pocházejí z doby velmi nedávné. EU podporuje úsilí Ukrajiny o demokratickou stabilitu a hospodářský rozvoj prostřednictvím evropské politiky sousedství, která připravuje půdu pro volný obchod, hospodářskou pomoc, posílený politický dialog a lepší mezilidské vztahy. EU nikdy Ukrajině perspektivu členství nenabídla a podobné rozhodnutí by musely jednomyslně schválit všechny členské státy. 19. Není v zemích západního Balkánu příliš mnoho trestné činnosti a příliš velká nestabilita? Země západního Balkánu dosáhly významného pokroku při překonávání nestability po deseti letech válek a mezinárodních konfliktů v 90. letech 20. století. Jejich evropská perspektiva je nejlepším prostředkem k dalšímu upevnění regionální stability a bezpečnosti v zájmu Evropy jako celku. Pokračující intenzivní zapojení EU pomůže regionu vyřešit zbývající problémy, jako je status Kosova a budoucnost Srbska a Černé Hory. V zemích západního Balkánu je stále velmi rozšířená trestná činnost a korupce. Dobrou zprávou je, že region v této oblasti nedávno dosáhl pokroku, částečně díky pomoci ze strany EU při budování kvalitnější policejní a soudní spolupráce. Ukázalo se, že proces rozšíření velice účinně motivuje země k řešení problematiky trestné činnosti a korupce a zavazuje je k tomu, aby úzce spolupracovaly s EU při ochraně občanů. Rozšíření pro kandidátské země znamená, že musí přijmout standardy EU týkající se ochrany hranic a zacházení s uprchlíky a přistěhovalci ze třetích zemí. Rozšíření nám tak dává větší možnost kontroly nad problematikou nelegální migrace. EU může nejúčinněji omezovat trestnou činnost prostřednictvím přímé spolupráce se zeměmi daného regionu. Donucovací orgány EU musí spolupracovat se svými protějšky na Balkáně, aby dosáhly skutečných výsledků v dnešním světě rychlé komunikace a masového cestování. NĚJAKÝ PROSPĚCH? 20. Má běžný občan EU z rozšíření nějaký prospěch? Tak především my všichni máme prospěch ze zvýšení stability a mírového rozvoje, k nimž v průběhu let jednotlivá rozšíření přispívají. Zadruhé mají občané starých členských států prospěch ze zvyšující se spotřebitelské poptávky v nových členských státech, neboť podniky prodávají na těchto dynamických trzích své zboží, služby a know-how, což pomáhá udržet a vytvářet pracovní místa ve starých členských státech. Z každého stroje, který německý podnik prodá v Polsku, mají prospěch němečtí občané, zatímco každé francouzské auto nebo transakce provedená nizozemskou bankou v nových členských
státech prospěje francouzskému a nizozemskému hospodářství. Obchod mezi starými a novými členskými státy se během jednoho desetiletí čtyřnásobně zvýšil. Staré členské státy měly dlouho výhody z výrazného přebytku obchodní bilance s novými členskými státy, což jim pomohlo udržet si pracovní místa. Občanům může být rozšíření prospěšné i v mnoha jiných směrech, například mohou snadněji cestovat, mají lepší možnosti studovat v zahraničí a lepší podmínky pro podnikání. Financují-li strukturální fondy EU dálnice a mosty ve Španělsku a Portugalsku nebo v Polsku, Estonsku a Slovinsku, pak přináší rozšíření prospěch všem Evropanům, kteří v těchto zemích cestují, žijí nebo podnikají. http://www.virtually.cz/art.php?art=5044 7 důvodů proti vstupu Turecka do EU Autor: Ondřej Šlechta Turecko se zřejmě po staletích výbojů a posledních čtyřiceti letech klepání na dveře Evropy dočká, již za měsíc, 3. října mají započít přístupové rozhovory s Tureckou republikou ohledně jejího vstupu do Evropské unie. Navzdory tomu, že většina obyvatel Evropy si Turecko v EU nepřeje, politické špičky evropské pětadvacítky dávají jasně najevo, že Ankaru v Evropské unii chtějí. A to i přesto, že Turecko nevyhovuje v tolika bodech, kvůli kterým měly zejména např. státy které vstupovaly (zatím) jako poslední nemalé problémy s orgány EU. Kolem možného vstupu Turecka do EU bylo vyřčeno již mnoho emocí i vypracováno mnoho kvalitních pojednání. Pojďme si tedy takzvaně v kostce shrnout, proč bychom jako Evropané v Evropě Turecko chtít neměli. 1) Geopolitické důvody Možná jediný důvod, který by se (za předpokladu neexistence současných problémů okolo Turecka) dal velkoryse přejít. Ale pokud se zamyslíme nad ryze praktickou ideou Evropské integrace (pomineme-li současně vzájemné neshody na ní a rozdílné pohledy), tak je evidentní, že původní myšlenka byla v sjednocení Evropy (ať již na federální nebo mezivládní bázi). Zakladatelé chtěli silnou Evropu, která by sdílela společné hodnoty vycházející ze společných křesťanských základů, Evropu pokud možno bez válek. Tudíž je jasné, že měli na mysli především zamezení tomu, aby se v Evropě vytvářely různé vzájemné antagonistické bloky (např. síla Německa, Francie, Ruska), které vždy vedly k bratrovražedným evropským válkám. Čili ( a poněkolikáté připomínám bez ohledu na současné rozdílné pohledy na ní) šlo o Evropskou jednotu! Jednotu jednoho jistého geografického celku, který navíc sdílel a sdílí společné hodnoty vycházející z dědictví anticko-křesťanské civilizace. Turecko do Evropy nepatří ani geograficky, ale hlavně nesdílí ani ony zmiňované společné hodnoty, které se doteď u všech přistupujících zemí předpokládaly jaksi automaticky. 2) Nebezpečí radikálního islámu, riziková hranice Ačkoli je Turecko dnes považováno za sekulární stát, je náboženský fanatismus ale i tam dosti silný. V případě přijetí hrozí nebezpečí, že by se Turecko stalo hlavní základnou islamistických teroristů v Evropě. Navíc mějme na paměti, že dnes je v muslimských státech (ten základ v Turecku je ať chceme nebo ne) patrná postupná radikalizace. Kde máme jistotu, že turecká vláda (která předpokládám terorismus ostře odsuzuje) zamezí přílivu radikálů a důrazně se proti nim postaví? Případné přijetí Turecka by též znamenalo posunutí hranic EU až k Iráku a celá Evropa by se tak dostala do bezprostřední blízkosti velmi horké půdy. Z čistě praktického hlediska si uvědomme také jednu věc, vstup do EU by pro Turecko znamenal i platnost tzv. Schengenské
dohody o volném pohybu osob a zboží. Nelze např. předpokládat, že by turecké hranice s Irákem byly nějak silně chráněny a hlídány, potenciálním teroristům by pak stačilo jen (pravděpodobně dosti snadno) překročit turecké hranice a jejich volnému pohybu po Evropě by pak již asi nedokázalo nic zabránit. 3) Problematická integrace tureckých menšin V Evropské unii již dnes žijí asi 3 miliony tureckých přistěhovalců, zvláště v Německu, Francii a Nizozemsku. Integrace těchto imigrantů je spojena se značnými a obtížně řešitelnými problémy, které vycházejí právě z kulturních odlišností. Turecká populace se vyznačuje poměrně vysokým přirozeným přírůstkem, se kterým do deseti let dosáhne přes 82 milionů obyvatel a stane se početnější zemí než Německo. Demografický charakter Turecka se přitom projevuje i značným migračním potenciálem a lze tedy očekávat další příliv tureckých přistěhovalců. 4) Ekonomická hlediska Vstup Turecka do EU by znamenal obrovskou zátěž pro celoevropské hospodářství. Hodnota HDP na jednoho tureckého obyvatele přepočtena na paritu kupní síly dosahuje pouze 27 % průměru EU a Turecko se tak ocitá za Rumunskem a Bulharskem. Turecká vláda netržním způsobem zasahuje do ekonomiky ve snaze snížit inflaci, která přesto stále dosahuje vysokých hodnot. Propastný rozdíl v ekonomice a obrovské procento lidí (cca 25%) pod hranicí chudoby a nejen to by znamenalo buď zhroucení celé evropské ekonomiky nebo úplně celé unie. Navíc nyní, kdy se po krachu „Prohlášení tisíciletí“ a tzv. „Lisabonské agendy“ ukazuje, že Evropa, pokud má zájem v budoucnu ekonomicky prosperovat, bude muset rázně přehodnotit své dotace, kdy doposud (zejména kvůli Francii) teklo do zemědělství cca 50(!) miliard eur, přijme Evropa další agrární zemi? V souvislosti s tím by mne také zajímalo, jaký připravili „velcí to zastánci tureckého vstupu“ jako Gerhard Schroeder plán na uživení takové populace. Když dnes stojí před námi problém vymírající populace a s tím související problém jak uživit tu stárnoucí, kde se vezmou peníze na tu tureckou? 5) Problém lidských práv Turecko trápí především otázka deficitu lidských práv. Přestože byla přijata řada legislativních změn, Turecko patří podle řady mezinárodních organizací (jako např. Amnesty International nebo Human Rights Watch) nadále k zemím, v nichž dochází ve značné míře k porušování lidských práv, rovnosti mezi mužem a ženou, základních svobod včetně svobody vyznání a k diskriminaci menšin. Stále dochází k týrání vězňů a k nedůstojnému zacházení se ženami. Samotný politický systém zdaleka nelze považovat za konsolidovanou demokracii s opravdu stabilními institucemi. Politická kodaňská kritéria se pro posuzování připravenosti Turecka na započetí přístupových rozhovorů jeví jako příliš úzká. 6) Otázka Kypru Členství v EU také předpokládá, že daný stát přistupuje do tohoto spolku s určitou pokorou a uznáním ostatních členských států. Turecko má zájem na vstup do EU a přitom nehodlá uznat Kypr. Turecko nedávno podepsalo protokol, jímž se rozšiřuje celní unie s původní Evropskou unií na deset nových členů. Ankara ale k dokumentu připojila prohlášení, podle něhož to neznamená uznání Kyperské republiky, tedy vlády řecké části ostrova. Ptám se, kdo vstupuje kam? Turecko do EU? Nebo se snaží Evropská unie vstoupit do Turecka? Již jen neochota Ankary uznat naprosto legitimní a suverénní stát Evropské unie by měla být důvodem k
tureckému nepřijetí. Ustupování evropských elit v tomto a mnohém jiném je velmi neuvážené a nepochopitelné. 7) Podivný přístup tureckých představitelů Z projevů představitelů Turecka, zejména premiéra Ergodana, se dá vypozorovat jejich určitá arogance a postoj, který je přinejmenším nekorektní a neseriózní. Asi před měsícem turecký premiér prohlásil, že „Turecko již nepřijme žádné další podmínky pro vstup do Unie“. Opravdu se zdá, že představitelé Turecka se chovají, jako by se Evropa měla přizpůsobit jim. Ale to Turecko vstupuje, mělo by se tedy ve všem podřídit a přizpůsobit. Již zmiňovaný premiér Recep Tayyip Erdogan mimo jiné prohlásil, „Doufám že Evropa dokáže, že není křesťanským klubem“ (v reakci na průzkum který odhalil, že většina Evropanů si Turky v EU nepřeje). Dále také prohlásil, „Mešity jsou naše kasárna, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Tato svatá armáda střeží náboženství Všemohoucího. Naše cesta je náš osud, končí mučednickou smrtí.“ Velmi „zajímavě“ zní také tento výrok, „Muslimský svět čeká, až turecký lid povstane. My povstaneme! S Alláhovým svolením začne vzpoura.“ Toto opravdu v Evropě chceme? Zamysleme se nad tím. Hlavně by se však měli zamyslet evropští politici. Hlavně nad tím, zda opravdu hodlají ignorovat názory většiny Evropanů, kteří Turecko v EU nechtějí. Přístupové rozhovory, jejichž začátek je naplánován na 3. října 2005 dokazuje, že tak mnozí zatím neučinili.
Lukáš Pachta: Proč musí Turecko vstoupit do EU? Europeum, 7.10.2004. Evropská komise včera zveřejnila hodnotící zprávu, ve které doporučuje členským státům Evropské unie zahájit přístupové rozhovory s Tureckem. Rozhovory by podle Evropské komise by měly probíhat pod podmínkou, že Turecko nepoleví ve svém reformním úsilí. Evropská komise také navrhuje celou řadu opatření, jak zamezit některým negativním dopadům vstupu Turecka. Zpráva např. předpokládá, že by Turecko mělo mít trvalo přechodné období na volný pohyb osob nebo na čerpání ze zemědělské politiky a strukturálních fondů. To ovšem neznamená, že by Evropská komise pro Turecko navrhovala členství druhé třídy. Turecko by mělo mít v Evropské unii stejná práva jako ostatní členové, přičemž jeho přechodná období by měla mít podobná (byť relativně tvrdší) těm, která má ČR a další nové členské země. Doporučení Evropské komise zahájit negociace ovšem neznamená, že vstup Turecka do EU i za splnění daných podmínek je hotovou věcí. Konečné rozhodnutí spočívá na bedrech členských států či jejich obyvatel, pokud se někde (zatím referendum ohlásila pouze Francie) bude konat o této otázce referendum. Přestože Evropská komise členství Turecka v EU doporučila, výsledek procesu jeho přistupování je nyní stále značně nejistý, vzhledem k negativně naladěnému veřejnému mínění ve většině zemí EU. Vstup Turecka do EU jistě patří mezi nejsložitější výzvy, před kterými Evropská unie v současnosti stojí, neboť se v mnohém dotýká podstaty jejího smyslu a budoucího směřování. Důvodů pro obavy obyvatel i mnohých politiků Unie je v souvislosti s eventuálním tureckým členstvím jistě mnoho. Stejně tak můžeme nalézt mnoho důvodů, proč by mělo být turecké členství v EU nevyhnutelné. Podle mého názoru - a zřejmě i podle názorů většiny lidí v Evropské komisi - jsou důvody hovořící ve prospěch tureckého členství závažnější. Tyto důvody mají vesměs velmi strategický rozměr a vychází z uvažování v dlouhodobějším horizontu.
Při pohledu na mapu se nabízí první otázka: Je Turecko evropskou zemí? Pominu-li malý kousek země na evropském kontinentě i západnější polohu Ankary od Kypru, musím podtrhnout fakt, že Turecko je jako člen NATO již dlouhou dobu politickou součástí Evropy a Západu obecně. Díky své poloze \"mostu\" mezi Evropou a Asií je Turecko zároveň pro Evropu a celý západní svět strategicky klíčovou zemí. Přes Turecko například povede největší ropovod budoucnosti od Kaspického moře. Tato \"ropná cesta\" půjde zcela mimo Rusko, na kterém je v současnosti Evropa ke své nevoli energeticky závislá. S geografickou polohou Turecka nicméně souvisí velká obava z následků skutečnosti, že EU by hraničila s problematickými zeměmi Středního východu. Obavy panují zejména z přílivu imigrantů, infiltrace teroristů, pašování zbraní a drog. Aniž bych tato nebezpečí zlehčoval, musím konstatovat, že budou existovat, i když Turecko do EU nevstoupí. Naopak společné úsilí členských zemí EU chránit společnou jihovýchodní hranici by pomohlo tato rizika eliminovat. Dalším argumentem používaným proti členství Turecka v EU je jeho chudoba a zaostalost. Je pravda, že turecký HDP na hlavu je nižší, než kterékoli současné členské země EU. Ale tak tomu bylo i v případě České republiky a dalších kandidátů na vstup v roce 2004. Vstup Turecka do EU by přicházel v úvahu stejně až tak za deset let, a proto je jasné, že za tuto dobu může Turecko učinit velké hospodářské pokroky, podobně jako je učinily od pádu komunismu čerství členové EU z řad postkomunistických zemí. Startovní pozice Turecka je navíc lepší než u nich, protože již nyní má Turecko relativně fungující tržní ekonomiku. Co se týče nákladnosti tureckého členství, by Turecko nemělo být podle propočtů Evropské komise větším \"břemenem\", než je v současnosti Polsko, vzhledem k tomu, že by plně nečerpalo ze zemědělské politiky a strukturálních fondů. Nesmíme také zapomínat na to, že vstup Turecka do EU by znamenal rozšíření společného trhu o dalších zhruba 70 milionů spotřebitelů, což by mohl posílit hospodářský růst v celé EU. Mnozí odpůrci členství Turecka v EU také zdůrazňují, že tato země by měla v momentě svého vstupu nejvíce obyvatel ze všech zemí EU, a tím pádem i největší váhu v institucích EU, především v Radě. Tato úvaha pomíjí fakt, že zhruba patnáctiprocentní podíl na počtu obyvatel EU a hlas jednoho státu z 29 členských zemí EU by nebyl zas tak zásadní a nedával by Turecku o moc větší vliv, než ostatním velkým státům EU. Turecko by např. nemohlo samo blokovat nějaký návrh v Radě v případě hlasování kvalifikovanou většinou a bylo by stejně odkázáno na tradiční metodu hledání spojenců do koalicí. Nejvíce obav z přistoupení Turecka k EU živí jeho charakter islámské země. Tyto obavy jsou přítomné spíše mezi lidmi než politiky a evropskými elitami a souvisí s obecným strachem z islámu spojovaného s terorismem. V Evropské unii však již nyní žije přes 15 milionů muslimů a mezi eventuální kandidáty na vstup do EU patří stejně i dvě další islámské země - Albánie a Bosna a Hercegovina. A v Turecku je krom toho náboženství přísně odděleno od veřejného života. Troufám si říci, že z hlediska světského charakteru státu se Turecku v Evropské unii vyrovná snad jenom Francie, přičemž v obou je zakázáno na školách nosit islámské šátky. Členství tak velké islámské země v EU by naopak mohlo mít velmi pozitivní dopady. Zvláště po 11. září mi připadá velmi důležité ukázat islámskému světu, že EU není \"křesťanským klubem\", i když si to tak některé významné politické proudy v Evropě - vesměs odmítající vstup Turecka - vykládají. EU by přijetím Turecka dala najevo, že je schopna integrovat muslimskou zemi a ukázat ji cestu k liberální demokracii a ekonomické prosperitě. To může být velmi zásadní a pozitivní vzkaz islámskému světu zmítanému tmářstvím a sociální regresí. Proti tomu je možné namítnout, že Turecko má již tak před zbytkem islámského světa \"image\" západní země, a to bez ohledu na jeho případné členství v EU. Tím se ale hodnota zmíněného vzkazu Evropy
islámskému světu nesnižuje. Hodnota tohoto vzkazu totiž spočívá v tom, že prozápadní a proevropská orientace přináší své ovoce a že je to samo Turecko, kdo do EU moc chce a bylo a je ochotno se proměňovat k jejímu obrazu. Turecko do Evropské unie směřuje již dlouho a podstoupilo kvůli tomu řadu reforem především v oblasti ochrany lidských práv a demokratizace země. Tyto reformy jsou velmi pozitivně hodnoceny jak Evropskou komisí a Radou Evropy, ale i mnohými nevládními organizacemi. Navíc současná turecká vláda Recepa Erdogana s Evropskou unií bezproblémově kooperuje, což se ukázalo např. během řešení kyperské otázky či upuštění od kriminalizace cizoložství. Kvapné směřování Erdoganovy vlády do EU má plnou podporu obyvatel i elit země. Je jasné, že Turecko se již nyní, kdy proces jeho přistupování k EU zašel tak daleko, rozhodně nemůže spokojit s polovičatým členstvím či jistou formou privilegované spolupráce s EU, což jsou varianty, které mnozí v Evropské unii stále pro Turecko nabízejí. Plné členství Turecka je nyní již skoro nemožné odmítnout. Státy EU si z toho zajisté mohou vzít poučení v tom smyslu, že do budoucna je lepší šetřit přísliby. Není tedy pravda, že by vstup Turecka spustil lavinu dalšího rozšiřování EU, např. o Ukrajinu apod. spíše naopak. Každopádně nyní zamezení vstupu Turecka do EU stávajícími členskými státy mohlo vyvolat u tureckých obyvatel a elit pocit zrady či \"vražené dýky do zad\" ze strany EU. To by sice Turecko nevrhlo do náruče islamistům, jak někteří říkají (jeho prozápadní orientace je podle mne nezvratitelná), ale rozhodně by ho takové odmítnutí vnitřně výrazně destabilizovalo. Důležitější ale je, že by odmítnutím Turecka daly země EU islámskému světu nepřímo najevo, že mezi sebou nechtějí islámskou zemi. Vyslání takové signálu by mohlo mít katastrofální následky pro vztahy mezi Západem a islámským světem a bylo by svým způsobem \"evropským příspěvkem ke střetu civilizací\". Turecko v EU může být pro někoho hrozbou, ale skutečnou hrozbou by se stalo, kdyby bylo nakonec odmítnuto. Musím připustit, že vstup Turecka do EU by zpomalil prohlubování evropské integrace. Odpůrci prohlubování integrace (hlavně ve Velké Británii) mimo jiné proto členství Turecka v EU tak hlasitě podporují. Je pravdou, že Evropská unie by se přijetím Turecka vydala alespoň na čas na jinou cestou, než je budování úzké politické unie. Zde je proto v sázce mnoho. Ačkoli mi na prohlubování Unie osobně záleží, myslím si, že jeho dočasné obětování kvůli vstupu Turecka se vyplatí. Sdílím zde postoj německého ministra zahraničí Joschky Fischera, někdejšího hlasatele federalismu a prohlubování Unie, který říká, že pod vlivem zkušenosti z 11. září musí být v procesu evropské integrace a rozšiřování EU výrazně zohledněna jeho strategická dimenze. Koneckonců rozšíření EU a integrace dalších zemí do EU je jediným skutečně fungujícím nástrojem zahraniční politiky Unie. Jsem přesvědčen, že Evropská unie by přijetím Turecka nebyla dlouhodobě ochromena více než nedávným rozšířením na východ a že členství Turecka v EU by mělo velmi pozitivní konsekvence pro Turecko a EU a možná i pro celý svět.
