jedna
D
o banky vstoupili kolem půl druhé, muž a žena. Oba měli lyžařské kukly a oba byli ozbrojení. Pokladní se právě věnovala poslednímu zákazníkovi z poledního návalu. Neviděla je vcházet. Proplatila klientovi šek, a když zvedla hlavu, stáli před ní. Dva. Muž asi metr osmdesát, žena skoro o hlavu menší. Ona měla hrozivě vyhlížející brokovnici s upilovanou hlavní, on útočnou pušku. Bankovní lupiči. Přesně jako ve filmech. Než stačil Larry, vysoký člen ochranky u dveří, zareagovat, napochodovali doprostřed banky. Muž zvedl automatickou pušku, vypálil dávku do stropu a zákazníci se s ječením rozprchli. Larry stál nejistě u dveří, ruku na vysílačce. Žena na něj namířila brokovnici. „Na zem,“ poručila nesmlouvavě. „Nehraj si na hrdinu.“ Muž s puškou s sebou nesl sportovní tašku. Hodil ji partnerce, která vytrvale mířila na Larryho, dokud si rozpačitě nelehl na podlahu. „Všichni na zem,“ křikl muž. „AO vás ani nenapadne něco zkoušet, nestálo by to za to.“ Zákazníci padli na podlahu – všude obleky, nylonové punčochy a vysoké podpatky, jak se snažili odplazit a ukrýt se, kde se dalo, za přepážkami a ve dveřích. Pokladní koutkem oka pohlédla na Cindy vedle sebe. Kolegyně se celá třásla a s rukou na tichém alarmu třeštila oči na toho chlapa s obrovskou zbraní.
8
Owen Laukkanen
Muž si jí všiml a přistoupil blíž. „Řekl jsem na zem.“ Cindy se rozklepala ještě víc, oči se jí zalily slzami. Muž ji tvrdě udeřil pažbou, Cindy dušeně zachroptěla a zmizela pod pultem. S rozhozenýma rukama zůstala ležet na podlaze, nos od krve, a v panické hrůze lapala po dechu. Zírala na svou kolegyni, ale ta se ani nepohnula. Maskovaná žena o několik přepážek dál vyprazdňovala pokladny a pěchovala peníze do sportovní tašky. Muž s puškou se otočil a pokladní se hned přikrčila. „Počkat,“ zarazil ji. Pokladní sebou cukla a ztuhla v podřepu. Střelec popošel blíž. „Vstaňte.“ Pokladní poslechla. „Prosím, neubližujte mi.“ Muž si ji prohlížel. Jeho partnerka se mezitím postupně propracovávala dlouhou řadou přepážek. Pod kuklou měl modré oči. Ledově modré, nepřirozené. Zdálo se, že se usmívá, ale v očích neměl ani náznak laskavosti. „Mohl bych vás zabít,“ řekl. Namířil jí tou ohromnou puškou na prsa a ona na ni nevěřícně zírala. Cítila, jak se jí podlamují nohy, a musela se chytit přepážky, aby neupadla. „Stačilo by zmáčknout spoušO,“ pokračoval. „Úplná hračka, co?“ Přikývla. Ještě chvíli na ni hleděl. Jeho partnerka mezitím dospěla k Cindy. Muž kývl puškou k pokladně. „Otevřete to.“ Pokladní poslechla. Žena s brokovnicí postavila tašku na přepážku, pokladní se natáhla a vyndala balíček dvacetidolarových bankovek. Mechanicky je začala počítat. Reflex. „Nepočítejte to,“ řekl jí muž. „Prostě to dejte do tašky.“ V duchu si vynadala. Pochopitelně že to nemusíš počítat. Vložila bankovky do tašky a znovu sáhla do pokladny. Vyndala zbytek peněz. „Dobře,“ pochválil ji muž. „TeW vaše.“ Přešla k vlastní pokladně a začala ji vyprazdňovat. Muž mezitím zamířil doprostřed sálu, otáčel puškou u boku sem a tam a sledoval zákazníky na podlaze. V dálce se rozezněly první sirény. Žena s brokovnicí pozorovala pokladní. „Dělejte.“ V jejím hlase nebylo ani stopy po vlídnosti, lidskosti. Pokladní držela
Zločinecký podnik
skloněnou hlavu, dokud nevyndala poslední bankovky. Pak se odvážila hlavu zvednout. „Víc tu nemám,“ řekla. Žena pohlédla do pokladny. Zavřela tašku a obrátila se k muži. „Jdeme.“ Vykročila ke dveřím, zatímco muž se za jejími zády ujal tašky. Pokladní předpokládala, že půjde za ženou. Ale nešel. Upřel zrak na ni a čekal, až se na něj podívá. Pak jí namířil puškou na prsa. Mrkl na ni. „Prásk,“ řekl. Potom se obrátil a vyšel ze dveří. Pokladní ho sledovala, dokud nezmizel ve slunečním světle. Pak se zhroutila vedle Cindy, přitáhla si kolena k tělu, rozklepala se a začala popotahovat. Nezvedla hlavu, dokud nedorazila policie.
9
dva
C
arter Tomlin vzdálenému vytí sirén nevěnoval pozornost a co nejpomaleji kráčel k Toyotě Camry zaparkované u obrubníku. Tricia kus před ním už otevřela zadní dveře a právě nasedala. Tomlin překonal těch posledních pár metrů chodníku, vhodil tašku s penězi za ní, zabouchl dveře a sám nasedl na místo spolujezdce. Dragan okamžitě vyrazil od banky. „JeW pomalu,“ řekl mu Tomlin, otočil se na sedadle a sledoval, jak za nimi se skřípěním brzd zastavují první policejní vozy. „Musíme splynout s dopravou.“ Silně se potil. Přikrčil se na sedadle, sundal si lyžařskou kuklu a stáhl okno, aby si cestou k dálnici vychutnal studený vzduch. Tricia si také sundala kuklu. „Ty krávo,“ vydechla celá červená. „To byl mazec.“ Kolem se prohnaly další dva policejní vozy, před jejich oranžovými majáčky se na široké ulici všechno rozestupovalo. Dragan stejně jako ostatní auta zajel ke krajnici. Policisté se po nich ani neohlédli. Když policejní vozy zmizely, Dragan pokračoval k dálnici. Najel na rampu a pak nejvyšší povolenou rychlostí vyrazil na sever přes západní část centra Minneapolis, nevinnost sama, jen tři prosOáčci ve středně velkém sedanu. Tricia na zadním sedadle rozepnula tašku. „Jackpot.“ Podívala se na Tomlina a zazubila se. „Minimálně třicet táců, šéfe. A žádný sáčky s barvou.“ „Třicet táců,“ zopakoval Tomlin. Zachvěl se.
Zločinecký podnik
* * * Dragan sjel na Washington Avenue a vydal se zpět na jih. Pár ulic od nejužšího centra Minneapolis odbočil do nadzemních garáží a zastavil ve třetím patře mezi černým jaguarem a nadupanou stříbrnou Hondou Civic. Tomlin vystoupil z toyoty a Tricia ho i se sportovní taškou následovala. „Je to tíha,“ podotkla. „Jak říkám, minimálně třicet táců.“ Tomlin od ní tašku vzal a na kapotě auta ji otevřel. Podíval se dovnitř na peníze a tělem jako by mu proběhl elektrický výboj. Třicet táců, pomyslel si. Snadno vydělané peníze. Vyndal balíček bankovek a podal ho Draganovi. „Tady je záloha,“ řekl. „Až to spočítáme, dá ti Tricia zbytek.“ Dragan palcem prolistoval bankovky. „Zítra,“ odpověděl. Tricia mu dala pusu. „Zítra, brouku. Slibuju.“ Dragan se znovu podíval na peníze. „Třicet táců,“ zopakoval. „Zaváleli jsme.“ Pak políbil Tricii a nasedl do hondy. Vycouval z parkovacího místa a odjel. Tomlin odemkl jaguar. Uložil peníze na zadní sedačku, zatímco Tricia uklidila zbraně do kufru. Pak vklouzl za volant, nastartoval a společně s Tricií vyjeli z garáží. Vydali se po dálnici na východ do Lowertownu v centru Saint Paulu. Tomlin zaparkoval na ulici před nízkou kancelářskou budovou a dlouze, spokojeně vydechl. Zavřel oči a nadechl se. Znovu vydechl. Pak oči otevřel, ve zpětném zrcátku si upravil kravatu a vlasy. Sáhl na zadní sedačku pro aktovku a pohlédl na Tricii. „Připravená?“ Usmála se. „Čekám jen na vás.“ Se sportovní taškou vešli do budovy. Po schodech vystoupali do třetího patra, prošli nevýraznou chodbou a zastavili se přede dveřmi s mléčně bílým sklem. Tomlin našel klíč, dveře otevřel a postrčil Tricii dovnitř. Tricia počkala, dokud dveře znovu nezamkl. Pak zavýskla a vrhla se mu kolem krku. „Zvládli jsme to,“ tiskla se k němu. „Copak jsem sakra neříkala, že to zvládneme?“ Tomlin se nechal objímat. Vnímal vůni jejího šamponu, její teplo. „Říkala,“ přikývl. Pak se vyprostil z jejího sevření a vešel do své kanceláře, kde rozepnul tašku a vysypal peníze na stůl.
11
12
Owen Laukkanen
Tricia znovu zavýskla. „Koukejte, kolik je to prachů.“ Hromada bankovek: dvacetidolarovky, desetidolarovky, pár větších, pár menších. Pomačkané, mnohokrát použité, nevystopovatelné. A byla jich spousta. Tricia ho znovu objala. Dala mu pusu na tvář. „PojWme to spočítat.“ Spočítali to. Tricia se téměř trefila: třicet dva tisíc a nějaké drobné. Po patnácti pro Tomlina a Tricii. Zbytek jako bonus zítra pro Dragana. Tomlin svůj podíl naskládal do spodního šuplíku psacího stolu a zamkl ho. Tricia sebrala svoje peníze a ztratila se s nimi. Tomlin se posadil a zapnul počítač. Patnáct táců, pomyslel si, zatímco počítač startoval. Slušné, za pár hodin práce. Tricia znovu nakoukla do jeho kanceláře. Učesala si nakrátko ostříhané růžové vlasy a opět vypadala reprezentativně. Přímo profesionálně. „Nezapomeňte, že ve tři máte schůzku s panem Cookem.“ Tomlin se zamračil. „S Cookem?“ „No, s tím hypochondrem, co má potíže prodat barák.“ Mrkla na něj. „A volala vaše žena. Chce, abyste vyzvedl Madeleine z tancování.“ Tomlin se zhluboka nadechl, pak vydechl, už zase obyčejný chlap, peníze i zbraně zapomenuty. „Cook,“ řekl. „Tancování. Provedu.“
tři
D
vě hodiny poté, co pobočku banky First Minnesota na Stevens Square opustil Carter Tomlin se svým gangem, stála uprostřed maličkého vestibulu Carla Windermerová a zkoumala zrakem místo činu, na němž teW vládl naprostý chaos. Dvaatřicetiletá zvláštní agentka FBI působila uprostřed toho zmatku velmi nezvykle: vysoká a štíhlá, v elegantní bílé blůze a nažehleném kalhotovém kostýmu vypadala spíš jako televizní reportérka než jako úspěšná vyšetřovatelka. Ale její oči, to byly oči policisty. Přimhouřené a zamyšlené, jak přejížděly po vestibulu banky. Vládl tam chaos. Budova byla nacpaná příslušníky pořádkových sil – z velké části minneapoliskými městskými policisty, kteří dorazili jako první –, postávali v rozích a v průchodech, popíjeli kafe a pokuřovali cigarety, vykecávali se a pletli se jí do cesty. Tu a tam bylo vidět policistu v civilu, jak do něčeho strká nos – otisky prstů na přepážce pokladní, kancelář ředitele banky –, a všichni neochvějně ignorovali Windermerovou i zbytek vyšetřovacího týmu FBI, který případ převzal. Windermerová se rozhlédla po bance, pak vykoukla na ulici. Přezdívalo se jí „Eat Street“: několik kilometrů módních restaurací jen pár minut jižně od centra Minneapolis a v příhodné blízkosti mezistátních dálnic 94 a 35, po nichž zároveň mohl rychle uniknout vůz bankovních lupičů. Pozornost Windermerové upoutala kriminalistka, která klečela na podlaze nad několika prázdnými nábojnicemi.
14
Owen Laukkanen
„Co tam máš, Laurie?“ zeptala se. Dosud mluvila s nepatrnými stopami jižanského přízvuku. Ten si s sebou odnesla z Mississippi na svoji první pozici u FBI v Miami a o pět let později, přestože se upřímně snažila svou mluvu změnit, také na sever do Minnesoty. Nezvyklý přízvuk ve spojení s chladným vystupováním a možná i barvou pleti posiloval v minneapoliské pobočce Federálního úřadu pro vyšetřování její roli outsidera. Kriminalistka ani nezvedla hlavu. „Remingtonky dva-dvacet-tři,“ odpověděla. „Nejspíš útočná puška. A ta jeho parOačka měla brokovnici s upilovanou hlavní.“ Windermerová si projela rukou ve vlasech. „Útočná puška. No potěš.“ „Pravděpodobně AR-15.“ Laurie pohlédla na Windermerovou a zaregistrovala její prázdný výraz. „Něco jako vojenská M-16, ale pro soukromé účely. Lov, obrana domova.“ „Přepadávání bank.“ Laurie pokrčila rameny. „Manžel ji má taky. Tvrdí, že na vysokou. Ale myslím, že si prostě jen s klukama rádi hrajou na vojáky. Chlapi a zbraně, co člověk nadělá.“ Windermerová si prohlédla nábojnice a vůbec se jí nelíbilo, co z nich vyčetla. Většina bankovních lupičů jsou amatéři, zoufalci jednající z náhlého popudu, většinou neozbrojení. Těm se FBI obyčejně dokáže brzy dostat na kobylku. Vyřešit vysoké procento případů. Ti dnešní však zdaleka tak primitivně nepůsobili. Málokterý amatér si totiž přinese útočnou pušku a brokovnici s upilovanou hlavní. Windermerová se znovu napřímila a zahleděla se přes vestibul na skupinku pokladních, které se choulily v koutě. Upřela zrak na nejmladší z nich, pohlednou drobnou dívku něco po dvacítce, která po agentce FBI pokukovala, jako by s ní chtěla mluvit. Moje svědkyně, blesklo hlavou Windermerové a zamířila k ní. Když se přiblížila, pokladní se přikrčila jako vyplašené kotě. Na tom nebylo nic zvláštního. Svědci, podezřelí, policisté, ostřílení kriminálníci, muži i ženy: všichni mívali nutkání o krok ustoupit, jakmile na ně Windermerová upřela zrak. Většinou
Zločinecký podnik
jí to nevadilo. Většinou přenechávala rozmazlování křehkých svědků někomu jinému. Sama se soustředila na měření sil s pachateli. Dnes takové štěstí zjevně mít nebude. Přinutila se k chápavému úsměvu a snažila se působit vřele a neútočně. „Jak se jmenujete, má drahá?“ Pokladní odvrátila zrak. „Nicole.“ „Nicole,“ zopakovala Windermerová. „Dobře. Co se tu stalo, Nicole?“ Nicole se zhluboka nadechla a otřela si oči. „Nevím,“ řekla. „Vešli dovnitř, byli dva. Ale to už nejspíš všechno víte.“ Windermerová zavrtěla hlavou. „Jen mi to povězte.“ „Byli to muž a žena,“ pokračovala Nicole. „Měli zbraně. Přikázali všem, aO si lehnou na podlahu, ale my dvě se Cindy jsme neposlechly, tak praštil Cindy tou puškou.“ Windermerová pohlédla na skupinku pokladních a vyhledala mezi nimi Cindy, zrzku ve středních letech s černým monoklem a pytlíkem ledu přitisknutým na čelo. Cindy se na ni slabě usmála. „Myslela jsem si, že mě praští taky, ale nemohla jsem se hnout,“ vyprávěla Nicole. „Ale nepraštil mě. Jen se na mě zadíval těma pichlavýma modrýma očima. Řekl, že by mě mohl zabít a že by to byla hračka.“ Pokladní vydechla. „Prosila jsem ho, aO mi neubližuje. Pak mě přinutil přendat všechny peníze z pokladen do jejich tašky. Když jsem to udělala, tak mě jakoby zastřelil.“ Windermerová se zamračila. „Jak to myslíte?“ „Namířil na mě pušku a usmál se, vážně z něj šla hrůza. A pak řekl: ,Prásk.‘“ „Prásk.“ „Prásk.“ Nicole přikývla. „Asi abych viděla, že by to fakt mohl udělat.“ „Možná jen nechtěl, abyste dělala nějaké hlouposti.“ Windermerová se ohlédla k hlavnímu vchodu, k ulici venku. „Viděla jste, kam se dali, když odsud vyšli?“ Pokladní zavrtěla hlavou. „Měla jsem strach. Nechtěla jsem to vědět.“
15
16
Owen Laukkanen
Windermerová si ji prohlížela. Fajn, pomyslela si. Docela dobré. Nějaký pošuk s modrýma očima a útočnou puškou AR-15. Ženská s brokovnicí. Sportovní taška plná peněz a touha mít nad někým moc. Windermerová pokladní poděkovala a vrátila se do toho chaosu. Někdo, říkala si v duchu, určitě viděl, kam šli.
