raketě 2008 /křest CD Home Made MKS, Praha/
Paštiková instalace pohádky O velrybě a puntíkované
PhDr. Rudolf ŠMÍD / *1956, Praha / Sociolog (FF UK Praha, 1975 - 1981) a fotograf (FAMU Praha, 1990 1991) na volné noze. Člen Asociace profesionálních fotografů při FEP, člen Unie výtvarných umělců. Zastoupený v NG Praha, Národním zemědělském muzeu v Praze a soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Externě přednáší vizuální sociologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se především na vizuální a biografickou sociologii. Počátkem devadesátých let spoluzakládal Nadaci film & sociologie. Ve fotografické tvorbě dominuje především subjektivní dokument o životě strašáků, kterému se věnuje již šestnáctý rok. Výsledky své práce prezentuje na četných výstavách i v médiích. Od roku 2001 se mj. sociologicko-fotograficko-filmově-organizačně se podílí na přípravě site specific, které pořádá mamapapa o.s.: Šonov (2001), Trstěná (2002), Kosoř (2004), Mnichovo Hradiště (2004, 2005. 2006, 2008, 2009) aj. Od roku 2000 se zabývá food-instalacemi a tvorbou objektů z potravin: Masové hroby, paŠtika, Bludiště, Cesta do pravěku, Hodně štěstí aj.
Site specific /komunitní projekty/ Ke spolupráci na site specific jsem byl poprvé přizván v létě roku 2001. Pořádala jej MAMAPAPA v rámci Týdne pro broumovské kostely. Společně s Magdalenou Rajčanovou jsme měli sesbírat vyprávění obyvatelů obce Šonov u Broumova pro performanci v opuštěném kostele sv. Markéty, kterou měl vyvrcholit čtrnáctidenní workshop. Pro obyvatele obce jsme byli neznámými posluchači, kteří se zájmem naslouchali jejich životním příběhům. Divadelníkům jsme se pak snažili zprostředkovat tento vhled a umožnit tak dotknout se lokálního kontextu nejen kostela, na nějž jsme se soustředili především, ale i celého místa. Nakonec náš průzkum přerostl původní rámec naší účasti na site specific a byl pro nás inspirací pro hlubší poznání daného prostředí. Opřeli jsme se o příběhy, o biografická vyprávění patnácti místních obyvatel, které jsme nahrávali popř. natáčeli na video. Z nich pak vznikl filmový dokument To kostel ještě byl, který se stal součástí CD-ROMu Pohyby zrcadla. Vesnice nás natolik zaujala, že jsme se tam s podporou Česko-německého fondu budou-cnosti vraceli ještě tři roky a sbírali jsme paměti odsunutých i současných obyvatel Šonova. Z nich jsme pak sestavili před a poválečnou historii některých staveb a míst v obci. /Místa slova, in Biograf č. 38/2005, Praha/ V Šonově jsem také rozšířil svůj fotograficko-sociologický cyklus ART LAND o dokumentovaní „home made“ traktorů, který jsem poprvé vystavoval v roce 2006 v Národním zemědělském muzeu v Praze.
Sociologie jako divadlo S DAMU / Dlouhodobější komunitní spolupráce se studenty DAMU (společně s Magdalenou Rajčanovou) začala v rámci projektu Podchod v roce 2002. Cílem bylo nalézt dlouhodobé a smysluplné využití nefunkčního prostoru jednoho z letňanských podchodů. Naší snahou bylo, aby kulturní aktivity vycházely z interakce s místními obyvateli. A to nejen ve smyslu jejich aktivní účasti na jednotlivých performance, ale také v tom, že námět divadelních představení bude vycházet z reálného života této městské části. Hlavní inspirací pro tematické vymezení výzkumu Letňan jako místa tajemného byla pro nás atmosféra samotného podchodu. Prvním krokem poznání této lokality byly slohové práce na téma Tajemné Letňany, které jsme zadali žákům pátých a osmých tříd tamních ZŠ. Získali jsme tak několik desítek slohových prací plných dobrodružství, odehrávajících se v jejich bezprostředním okolí. Ty se staly nejen zdrojem témat pro divadelní představení Cesty příběhů, příběhy cest, ale dále jsme je využili pro „adventure“ case study této části Prahy. Dalším výstupem byla i společenská hra Tajemné Letňany, která je dobrodružnou cestou po této lokalitě s autentickými úryvky příběhů, které zde zažily místní děti. /A co děti, mají se kde bát? in Biograf č. 28/2002, Praha/ Animovaná sociologie Začalo to v létě roku 2004 během mnichovohradišťské Svatoannenské pouti. V rámci workshopu Vrstvy jsme tam mj. točili dokument o významu slova „pouť“ pro „světské“ i návštevníky této slavnosti. V hospodě jsme náhodně narazili na mladíka, který nám řekl, že jeho děda Oldřich Sedláček je již dlouhá léta kronikářem. Hned poté jsme pana Sedláčka navštívili. Pan Sedláček psal souběžně kronik hned několik. Tu první psal podle popisných čísel, ta druhá byla záznamem významných událostí, které se ve vesnici a blízkém okolí odehrály. Mě ale nejvíc zaujala ta třetí, na první pohled nejméně významná. Byl to štos školních sešitů A3, do kterých si psal Sedláček pro něj nejdůležitější událost, která se mu ten den přihodila. Ve své profesi sociologa se dlouhodobě zabývám rovněž biografickou sociologií, tedy především analýzou vyprávění. Zajímá mě tzv. malá historie, která dává často nový pohled na tu historii „velkou“, ve které se ve statistikách ztrácejí osudy jednotlivců. Tahle kronika mě od počátku fascinovala právě autentickým propojením obou historií v životě jednoho člověka. Sedláček psal kroniku „jedné věty“ od roku 1981 až do roku 2005. V jeho kronice tu za sebou tak stojí věty, ve kterých se zrcadlí jeho osobní život (Dnes mě zranil zlomením levé ruky cikán Giňa.), každodenní život ve vesnici a okolí (Dnes zabil nějaký Bartoš 32 let svou ženu 30 let z Příšovic a hodil ji do rybníka.) i dějinné události světového významu (Zemřel L. I. Brežněv.). Kroniku jsem si od pana Sedláčka vypůjčil a vybral z ní asi 150 zápisů. I když řazení vět bylo samo o sobě zajímavé, chyběl mi obraz, a tak mě napadlo vytvořit z těchto po sobě jdoucích záznamů scénář k filmovému dokumentu, který by byl animovaný. Ve spolupráci s výtvarnicí Janou Jurníčkovou jsme pak scénář dopracovali až do technické podoby. I když byl náš záměr v roce 2008 oceněn AniFestem jako nejlepší projekt animovaného filmu roku a následně podpořen Státním fondem na podporu kinematografie, na svou faktickou realizaci z finančních důvodů stále čeká.
