Miloslav Lubas — Janovice nikdy více, lepší kouli do palice! /Taková byla vojna za Husáka/
Miloslav Lubas
Janovice nikdy více, ------------------------lepší kouli do palice! Taková byla vojna za Husáka
mladá fr onta
© Miloslav Lubas, 2012 Illustrations © Petr Urban, 2012
„Héj, abso, ojebeš se.“ Dušan „Děda“ Palička
Stráž nad Nisou, 13. 12. 2011 Milý Dušane, dlouho mně vrtalo hlavou, jak může člověk ojebat sám sebe. A myslel jsem si, že to říkáš jenom proto, že tobě samotnému už po těch 13 měsících vojny tak trochu jebe v hlavě. A byl jsem si velmi jistý, že není možné, aby člověk ojebal sám sebe. To nedokáže ani cirkusový artista. Ale čím více dnů, týdnů a měsíců jsme spolu v Janovicích byli, tím více se stávalo věcí, o nichž jsem si dříve říkal, že jsou nemožné. A ojebával jsem. Pro to, co se se mnou dělo, výstižnější slovo není. Jsem „tam z toho“ ojebaný dodnes. Jak jinak si vysvětlit, že jsem tak nějak až dementně hrdý na to, že jsem mezi tu janovickou pakáž taky patřil. Tvůj Absa
Předmluva Špatní tam byli ještě mnohem horší. Dobří tam byli špatní. Ale nebyli ještě dost špatní na to, aby tam platilo něco jiného než pravidla těch ještě mnohem horších. Nehledejme proto v těchto příbězích kladné hrdiny. Smiřme se s tím, že na světě prostě existují místa, kde není žádný Zorro Mstitel, Pavka Korčagin, Spiderman, Ježíš Kristus nebo Timur a jeho parta. Ale na druhou stranu, v Janovicích nad Úhlavou to nebyla válka. Jenom vojenská základní prezenční služba. Vojna. Však taky její roční statistika vypadala mnohem sympatičtěji, než když je to takzvaně doopravdy. Ze slavného útvaru 1113/W přijeli domů v cínových rakvích pouze dva vojíni, jeden četař a jeden kapitán.
Věnování Všem, kteří přišli na vojně o dva roky života. Nebo alespoň o jeden. Těch ukradených 730 nebo 365 dní jim už nikdo nevrátí. Ty kurvy zelený je zavřely do kasáren jak do basy. Ačkoliv ti devatenáctiletí kluci nic zlého neudělali, schytali to „pěkně natvrdo“. A na rozdíl od opravdových kriminálníků si mohli nechat jen zdát o předčasném propuštění za dobré chování. Mým kamarádům Pavlovi a Jirkovi. S nimi se to dalo v Janovích nad Úhlavou přežít. Mé druhé ženě Marcele za ty dny, týdny a měsíce, kdy jsem psal tyhle vzpomínky a fyzicky jsem byl sice doma, ale moje hlava cestovala v Janovicích. Mé první ženě Janě, že to před sedmadvaceti lety vydržela doma skoro sama, i když jsem byl pryč tak daleko a tak dlouho. A taky mému spolužákovi z gymplu Petrovi. Bez vysoké školy šel na vojnu na dva roky. A když tam byl prvním rokem jako zobák, tak se prý čas od času musel podívat do zrcadla. Aby se ujistil, že je ještě člověk. A ne kus špinavýho hadru, se kterým si mazáci vytírají prdele.
Upozornění Ty Janovice jsou v těhle 27 let starých vzpomínkách zachyceny zhruba tak, jak tenkrát byly. Aspoň doufám. Jen některá jména jsem změnil. To kvůli utajení, o to přece na vojně vždycky šlo. A taky mám pořád strach, aby mně někdo nerozbil držku.
Slovníček pro civilisty (bez něj by to nešlo)
Absa (někdy taky absík, špagát nebo špagi) – absolvent vojenské katedry vysoké školy. Absové jako vysokoškoláci na vojnu chodili jenom na rok, záklaďáci na dva roky. Absové se v pudu sebezáchovy naučili rychle neplést se záklaďákům do jejich věcí a tolerovali skoro všechno, z čeho by se jim ještě před vojnou dělalo šoufl Arma – vojenský obchod se smíšeným zbožím. Prodávaly v něm cíleně velmi neatraktivní prodavačky Atombordel – zelenožlutý gumový ochranný oděv proti zbraním hromadného ničení Atomkaše – zelenožlutá hrachová kaše. Královna mezi velmi těžko stravitelnou stravou Bagr – univerzální nástroj, používaný mazáky především ke konzumaci bufetu. Důmyslně upravená hliníková lžíce, která dokázala nahradit kompletní příbor. Většinou byla z jedná strany ostře nabroušená a mohla sloužit vojákům ČSLA jak ke krájení tuhého hovězího masa, tak k likvidaci příslušníků jednotek NATO při boji zblízka. Případně k podřezání nepohodlného bonzáka či příliš vzpurného zobáka Bidlo – vojenská postel. Místo pro výkon vegetu Bigoš – příslušník motostřeleckých jednotek, synonymum pro naprosto tupou hlavu Bigošárna – označení pro stav, který nemá ani hlavu, ani patu Blembák – kovová vojenská přilba Bonzák – neoblíbený voják, který oznamuje nadřízeným, že někdo jiný porušuje vojenské řády Buzerák – nástupiště pluku nebo jiné jednotky. Místo pro hromadné pojeby
Bévépé, bévépéčko, bevina – pásové obrněné vozidlo s kanonem a kulometem Bufet – strava. V Janovicích často velmi těžko stravitelná. Pokud se vůbec dala pozřít Cvičák – přírodní lokalita, určená pro získávání dovedností, které se dají později použít v boji. Místo pro výkon záhulu Dělomrd – příslušník dělostřelectva Dévéťák – dozorčí útvaru Dévéťárna – vojenská vrátnice, místo výkonu služby dévěťáka Guma, gumák, lampasák, zelenej mozek – vyšší důstojník Československé lidové armády od podporučíka po armádního generála. Zdobí ho zlaté hvězdy na náramenících. Voják z povolání. Má to takzvaně „za furt“, a hrabe mu z toho. Kdo není alespoň kapitán, tak na něho záklaďáci většinou pečou. Kvůli nedostatku gumáků veleli absové často četám s 30 vojáky. Záklaďáci je ale skoro nikdy neposlouchali. Absové se od záklaďáků a od vojáků z povolání poznali podle zlatých kolejniček na výložkách Hafo – hodně Horthyho svině, fuga – kolový obrněný transportér (OT 65) maďarské výroby bez kulometu, používaný na druhé a třetí četě průzkumné roty VÚ 1113/W v Janovicích nad Úhlavou. Verze A měla i kulomet a tarasnici Kanady – černé vojenské boty Kasíno – kasárna Lepox, lepenka, bobky – strach, obava Ležet „kokotom hore“ – československý výraz pro užívání si klidu maximálně možným způsobem Lítačka – vojenská hlídka, která dohlíží na chování vojáků při vycházkách ve městě nebo vesnici, kde se nachází kasárna Manták – voják nešika
Mladej voják, mladej, pták – označení pro zobáky i půlročáky Mazák, norek, norton (podle motocyklu značky Norton o obsahu motoru 350 ccm, těch 350 je číslo do konce vojny) – záklaďák, který je na vojně třetí půlrok. Mohl by to už být člověk, ale jako celek je to spíš hovado. Neomezený pán nad životem (ojediněle bohužel doslova) zobáka a půlročáka Maskáče – oblečení pro výcvik v terénu Mít lepox, lepenku, bobky, lepit – bát se Mít to za málo – jít už brzy do civilu Mít to za milion – jít za dlouho do civilu Opušťák – krátkodobé volno k opuštění posádky (dva dny doma, jeden den na cestě). V Janovicích velmi vzácná forma odměny za vzorný výkon vojenské prezenční služby Pakárna – vojna jako taková. Označení pro něco, co se nám ani trochu nelíbí. A kam bychom sami nikdy nešli Pako – velmi nevyzpytatelný voják Pédéá – posádkový dům armády. Kulturní stánek s kinem Pévéeska – politicko-výchovná světnice s televizí a nástěnkami. Dějiště politických školení mužstva Pojeb – soudružský rozhovor nadřízeného s podřízeným, který má vést k odstranění zjištěných nedostatků ve výkonu vojenské prezenční služby Peču na to, péct na někoho – něco, někoho ignorovat Posáďák – dozorčí posádky Průzkumák – příslušník průzkumných jednotek Půlročák – záklaďák, který je na vojně druhý půlrok. Už to nemá tak hrozné jako zobák, ale i tak má ještě k člověku hodně daleko Roťák – nižší důstojník Československé lidové armády od rotného po nadpraporčíka. Zdobí ho stříbrné hvězdy na náramenících. Taky voják z povolání, ale takový hloupější.
Má to taky „za furt“ a hrabe mu z toho. Základáci roťáky poslouchají jen o málo víc než absy. Dělají si z nich prču – s výjimkou starých padesátiletých vlků. Před nimi se třesou Rotka – rota oprav techniky Sajgon, budete mít Sajgon – nepěkné chvilky, budete mít nepěkné chvilky Salámovat něco, házet na to boba – nedodržovat základní vojenské řády Sapík – samopal vzor 58, skvělá automatická pěchotní zbraň Československé lidové armády s ráží 7,62 milimetru Starej voják, starej pes – označení pro mazáky i pro supráky Stojka – prostor pro výkon strážní služby. Další truchlivé místo, neodmyslitelně spojené se záhulem. Čtyřiadvacetihodinová pakárna, při níž vojáci hlídají v kasínu teritoria, kam by mohli proniknout nepřátelé, záškodníci nebo zloději. Směny, v nichž se vojácí střídají, se dělí na spící, odpočívající a nakonec i na tu, která „dává majzla“. Hlavně na to, aby je nenachytala kontrola při tom, jak na své povinnosti házejí bobek Suprák – záklaďák, který je na vojně čtvrtý, tedy závěrečný půlrok. Je o něco hodnější než mazák. Zobáky a půlročáky tolik netýrá. Má to totiž za málo, tak se nechce dostat do nějakého velkého průšvihu a skončit těsně před civilem ve vojenské věznici na Borech Šikana – ponižování „člověka“ (zobáka a půlročáka) „člověkem“ (mazákem a suprákem) Škorpík – samopal vzor 61. Přezdívalo se mu Škorpion. Výrobek konstruktéra Miroslava Rybáře, vynikající automatická zbraň ráže 7,65 milimetru pro boj na krátkou vzdálenost. S oblibou ji užívali nejen vojáci ČSLA a příslušníci Sboru národní bezpečnosti, ale i teroristické jednotky
na celém světě. Úspěšný vývozní artikl Československé socialistické republiky. Osobní zbraň absů na průzkumné rotě Štábní krysa, ingoust – příslušník velitelské čety na štábu motostřeleckého pluku, ve srovnání s ostatními záklaďáky se mu žije nebesky Šúrovat, vyšúrovat – vytírat, vytřít podlahy Tankán – příslušník takových jednotek Veget – ojedinělá chvíle pohody, kdy je lidem na vojně dobře Vézetka – důstojnická jídelna. Místo, kde je jídlo jídlem, a ne blafem Yperit – příslušník chemického vojska Záhul – pravý opak vegetu, vrchol pakárny Záklaďák – voják základní služby. Záklaďáci neměli absy většinou rádi, někteří je nenáviděli. Brali právem jako velkou křivdu, že musí být na vojně (v „pakárně“ ) dvakrát tak dlouho než absové Zašívat se – vyhýbat se plnění povinností stanovených základními řády Zobák – záklaďák, který je na vojně první půlrok. Až na výjimky vystrašená bytost bez základních lidských práv
❱❱ Kapitola první
— Jak byl svobodník absolvent Lukáš velitel na pytel. Jak je důležité, aby zobák uměl správně vyslovoval slovenské sloveso „čuju“, když má mazák „nerva“. Jak špatně se hojí hluboké tržné rány v puse, když spadnete „na schodech“. Ale pořád je to lepší než rána polní lopatkou do hlavy.
Absa z průzkumné roty motostřeleckého pluku byl jako většina absů velitel na pytel. A navíc měl velkou smůlu, že byl „hodně měkkej“ a těch „hodně tvrdejch“ mazáků bylo v jeho četě nějak moc. Přesto si několik týdnů myslel, že se s nimi dá nějak vyjít. „Abso, máme tu takový malý problém,“ řekl mu 27. prosince 1984 vojín Imrich Karvay, když si od něj vzal plechovku od džusu, plnou třešňové pálenky. Absa ji dovezl na četu z vánoční dovolené. Do kasáren propašoval zakázanou, a tedy nedostatkovou lihovinu lehce. Nebyl přece žádná trubka. Doma vyvrtal pod papírovou etiketu dvě díry, vypustil pomerančovou šťávu a jedním z úzkých otvorů nalil kořalku do vyprázdněné plechovky. Pak obě díry utemoval žvýkačkou. Když dával plechovku Karvayovi, byl se sebou mimořádně spokojený. „Jaký problém?“ „Víš, Ota byl drzý na Rudu, Ruda chytil nerva, ruka mu ujela a jednu Otovi bouchnul.“ Karvay se pokusil zatvářit provinile. Moc mu to nešlo. Někteří hoši jsou ve hře na výčitky svědomí vážně slabí. V Absovi hrklo, i když už pár týdnů věděl, že zobáci z jeho čety od mazáků občas nějakou tu ránu chytnou. „Nikdy si na to nezvyknu, nikdy,“ říkal „hodně měkkýmu“ mazákovi Pavlovi u piva U Kulatý báby, když zobáci z Absovy čety dostali od „hodně tvrdejch“ mazáků nakládačku poprvé.
„Zvykneš si, musíš. Jinak to tady nejde.“ Pavel věděl, kolik bije. Na vojně se už ojebával čtrnáctý měsíc. A tak si Absa zvykal. Pomalu a těžce, aby měl před svým svědomím aspoň jakés takés alibi. Ale zase ne tak pomalu a těžce, aby se dostal do zvlášť velkých potíží. Ale zatím se vždycky o těch ranách dozvěděl tak nějak bokem. Karvayova otevřenost ho vyděsila. „Co Oťasovi je?“ „Má rozbitou hubu, ale jen trochu.“ Absa si Otu našel. Rozšklebená jizva se mu táhla od koutku úst až k okraji nosu. Vypadal ohavně a sotva mluvil. A taky sotva jedl. Pusu mu doktor musel sešít i uvnitř. Na držku dostal od Rudy na první svátek vánoční. „Co se stalo, Oto?“ zeptal se Absa ve své relativně bezpečné kanceláři. „Ožrali se a šikanovali nás. Přece to znáš. Rudovi se na mně něco nelíbilo. Asi jsem dělal něco špatně, tak na mě křičel, že to mám dělat líp, a pak se ke mně naklonil a pořád řval ,Čuješ, čuješ?!‘ Mlčel jsem, ale pořád řval, a tak jsem se na něj otočil a řekl jsem ,Čuju‘. Ale asi jsem to řekl nějak špatně nebo co, a už jsem ji měl.“ Tohle nebyla obyčejná šikana, pár desítek kliků a sklapovaček, čištění parket kartáčkem na zuby nebo víceméně přátelské popleskání po tváři. Tohle bylo na vojenského prokurátora. Trestný čin jako vyšitý, jízdenka do vězeňského vozidla na Bory. A na pěkných pár roků. Absa to věděl, Ruda to věděl, Karvay to věděl, Ota to věděl, celá rota to věděla. „Oto, tohle už není žádná prdel. Dyť vás tady ty hovada můžou jednou třeba přerazit vejpůl. Jestli chceš, tak já půjdu hned teď za dévéťákem a ohlásím to,“ vysoukal ze sebe Absa. Ota neříkal nic. „Tak co, uděláme to?“ zeptal se Absa. Ota zakroutil hlavou. „Ne, to nemá cenu, nevydržel bych tady s nima. A ty taky ne.“ „Fakt ne?“ zkusil to Absa ještě jednou. Ale spíš už jen tak pro formu, jen tak, aby se neřeklo, že je bačkora a že je mu
jedno, když ptáci z jeho čety dostávají od starých psů přes hubu. Ota zakroutil hlavou. „Můžeš to nahlásit, ale já řeknu devéťákovi to samé, co doktorovi na ošetřovně. Že jsem upadl na schodech.“ Dopis Absy ženě
Janovice, 28. 12. 1984
Ahoj Jano! … celou dobu, co jsem jel z vánoční dovolenky do kasáren, jsem měl takový divný pocit. A opravdu, když jsem přijel, tak jsem si myslel, že jsem někde ve špatném snu. Ale nebyl jsem, zato jsem byl v šoku… že ti moji bobánci jsou pěkná paka, to jsem věděl, ale že to může dojít až tak daleko, to by mě tedy nikdy nenapadlo. Ale o tom raději až ústně, i když nevím, nevím, kdy se zase podívám domů… jestli to u nás rotě takhle půjde dál, tak se odsud nedostanu až do konce vojny. A když tak leda do lochu na Bory… no, abych tě zbytečně moc neděsil, jsme tady všichni naživu. Ale ta stará pravda, že když nejde o život, tak jde o hovno, ta mě utěšuje vážně jenom částečně… tak mně drž palce, během toho tři čtvrtě roku to budu, zdá se, hodně potřebovat… Líbá tě a vzpomíná Tvůj Míla
Když Absa seděl u piva s Pavlem po dvaceti letech, trochu si zavzpomínali. „Buď rád, že jsi to tenkrát s tou Oťasovou rozbitou hubou ututlal. Slyšel jsem, jak Karvay říkal Rudovi ,Kdyby to Absa napráskal, a ty bys šel na Bory, zabil bych ho‘. Milošu, já znal Karvaye víc než ty, a on by to asi udělal,“ řekl Pavel. „V lepším případě bys dopad jak četař Kubánek.“ Kubánek byl v Janovicích černou můrou těch, kteří měli chuť dát grázlům přes pazoury. Silný, chytrý kluk s respektem na své rotě, ale i na jiných jednotkách. A žádný absa, ale záklaďák, Někdo, kdo si to v Janovicích kroutil a schytával
pěkně od začátku. Jako zobáka a půlročáka ho mazáci šikanovali. Po dvanácti měsících Kubánka povýšili na mazáka jako ostatní mladé. Ale on na šikanování kašlal a mladým na rozdíl od jiných mazáků nevracel to, co sám schytal. Dělal už velitele družstva, když se porval s ostaními mazáky, protože mu sáhli na zobáky. Ale nepřestali, a Kubánkovi příště ujely nervy. „Pošlu vás na Bory, vy hajzlové. Kurvíte tady život dalším čtyřiceti lidem,“ řval Kubánek na dvě největší paka. Druhý den v noci se vracel z vycházky a za rohem baráku dostal polní lopatkou po hlavě. Přežil, ale do Janovic se už nidy nevrátil. Prý mu ta rozbitá hlava už moc nesloužila. Vyšetřovatelé obrátili rotu i pluk vzhůru nohama, ale nepřišli na nikoho. Všichni mlčeli jak zařezaní. „Nikdo nechtěl být Kubánkem číslo dvě,“ řekl Absovi Pavel po dvaceti letech na pivě. Kauza zmrzačeného četaře, ochránce slabých, se mazákům tuze hodila do krámu. Absa měl na četě kromě Karvaye a Rudy ještě dva docela slušně týpky – Zápalku a Prcka. Karvay se s nimi na mezinárodním vojenském cvičení Družba 1984 pokusil zmlátit nějakého plukovníka. A to už byla na vojně nějaká „šajba“. Plukovník toho prý po nich zase tak moc nechtěl. Aby se ustrojili jak vojáci a nevypadali jak vandráci. „Plukovníka! Co by asi provedli se mnou, se svobodníkem, kdybych je něčím takovým naštval? Pověsili by mě na nejbližší strom? Nebo rozpárali bodákem?“ přemýšlel v duchu Absa, když se o konfliktu svých vojáků s plukovníkem doslechl. Ale do obávané vojenské věznice Bory se nechodilo za takové maličkosti, jako byla napřažená pěst na plukovníka. Mládenci si odkroutili jednadvacet dní v posádkové base v Janovicích. A protože to tam bylo proti Borům jak v karlovarských lázních, rychle jim otrnulo.
❱❱ Kapitola druhá — O vegetu, který rychle skončil. O drápech Domažlického tygra a Míčově gumové píče. O zasmušilém vysokoškolákovi, který si kroutil dva roky vojny. O buzeraci v Jindřichově Hradci. V Janovicích to přitom pro Absu nezačalo vůbec špatně. Ze začátku mu tam vojna připadala dokonce mnohem lepší než v Jindřichově Hradci, kde byl se svými spolužáky z vysoké školy v létě 1983 na takzvaném závěrečném soustředění u vojsk (ZSV – zetesvé). Když si Absa s Pavlem užívali listopadovou vycházku v hospodě U Kulatý báby, Pavla po třetí domažlické desítce zajímalo, jakou vlastně měli absové na „vejšce“ vojnu. Přesněji řečeno, výuku na vojenské katedře Univerzity Karlovy ve výcvikovém středisku v pražském Motole a na praxi u bojového útvaru v Jindřichově Hradci. „Vcelku na hovno. Tady v Janovicích si proti tomu žijeme jak prasata v žitě,“ odpověděl mu Absa. Pavel přišel do Janovic z vesnice Suchá Loz na Slovácku, měl skoro dva metry, přes devadesát kilo a k tomu dobré moravské srdce. V listopadu 1984 přežíval v Janovicích už osmý měsíc, předtím se učil půl roku na poddůstojnické škole. Na Absově četě dělal velitele družstva a mezi mazáky byl docela bílá vrána. Šikana mu lezla krkem. Sem tam si poslal zobáka s ešusem do jídelny pro oběd nebo pro večeři. Výjimečně nějaké zobáky seřval, že špatně uklidili na četě nebo na chodbě a dal jim za to zaklikovat. Ale že by si z něhoho dělal vystrašeného otroka a fackovacího panáka, tak to tedy ne. Na ochránce ubohých a ponížených si ale nehrál. Problémy s ostatními mazáky mu za to nestály. Dokonce ani ve chvíli, kdy dostával nakládačku jeho kamarád, zobák Jirka. Absa se s Pavlem rychle skamarádil. Dalo se s ním bavit
o fotbale, o holkách a taky o úplně obyčejných věcech ze života. A i když byl Pavel vyučený soustružník, měl v hlavě víc rozumu než půlka gumáků v Janovicích. Absa se k němu ale upnul taky tak nějak instinktivně, jako k někomu, kdo mu pomůže, když půjde fakticky o kejhák. „Co to je vcelku na hovno?“ zeptal se Pavel. „No, v Jindřichově Hradci jsme byli šest tejdnů a nedostali jsme se ani jednou na vycházku. Jenom na cvičák a na hřiště. Ale to bylo sto metrů za kasínem a zase za plotem. A celou dobu tam pralo slunce. Jak někde v Bulharsku na Zlatejch pískách. V kasínu vopravovali jídelnu a my jsme jedli ve stanu na asfaltovým buzeráku. Sotva jsme tam vlezli, teklo z nás jak při bouřce ze střechy. Gumáci na nás furt řvali, furt jsme museli uklízet a furt nás vozili někam do terénu a furt nás votravovali píčovinama. A furt vyhrožovali, že když nebudeme plnit úkoly, tak neuděláme závěrečný zkoušky, a půjdeme na dva. Jako že budeme v týhle pakárně blbnout stejně dlouho jako vy záklaďáci,“ popsal „zetesvé“ Absa. „No, co, Milošu, vo trochu delší přijímač jste v tom Jindřichově Hradci měli. Na tohle by ti Karvay řekl: „Vo takovejch špagátskejch lázních ani nemluv, nebo chytím nerva jak svině,“ uchechtnul se Pavel. „A hrozilo ti někdy, že bys mohl jít taky na dva roky jako třeba Dušan Palička?“ „Hrozilo, ale vyváz jsem. A když vidím Paličku, tak za to děkuju Bohu každej den.“ Dušan „Děda“ Palička byl zvláštní úkaz průzkumné roty. Diplomovaný veterinář z Bratislavy zběhnul ze studií a jezdil pár roků s cirkusem. Prý se zamiloval do nějaké artistky. Pak se vzpamatoval, vysokou školu dodělal, ale nějak už se mu do ní nevešla vojenská katedra. A tak narukoval jako třicetiletý na obávané dva roky. Říkali mu poloabso. Díval se kolem sebe temně, byl zamlklý a občas se směrem ke kolegům vysokoškolákům ozvalo jeho zlověstné: „Hej, abso, ojebeš se.“
Mazáci mu ale dávali pokoj. Teklo jim proti němu ještě mlíko po bradě a šikanovat o osm devět let staršího veterináře „Dědu“, to už bylo moc i na Karvaye. A tak odborník na „ošípané“ (česky prasata nebo svině) přežíval těch 730 stereotypních, promrhaných dní života na jakémsi území nikoho. Absovi ale opravdu moc nechybělo, aby skončil jako „Děda“. Podplukovníku Bouškovi, starému důstojníkovi z vojenské katedry s přezdívkou Domažlický tygr, se znelíbil onoho dne, kdy mu bylo děsně špatně z chlastu. Ožral se během jedné imbecilní středy, kdy bylo na škole hnusně, venku hnusně, v Absovi hnusně. Kdo by se pak divil, že všechno zmizelo, a zůstal jen ten útulný výčep U Zeleného stromu v Dlouhé ulici a na všechno podobně naštvaný spolužák Martin. Od pěti odpoledne do půlnoci vystřídali ještě další čtyři hospody, mluvili čím dál tím míň a skončili u Černého vola nad Pražským hradem. Ale točený kozel tam už došel, a tak těch předešlých dvanáct piv orazítkovali dvěma odporně teplými lahváči. A velkým rumem. Na kolej sotva dovláli. Tam se Absa zhroutil na postel a usnul jak dřevo. Ve dvě v noci se probudil a měl moře. Kdo byl aspoň chvíli pijákem, tak ví, oč jde. Člověk hledá zoufale jakýkoliv pevný bod, propadá se a zase letí nahoru, vzdouvá se a tříští se jak vlny o útesy. Ježíšikriste, vyděsil se Absa a došoural se do koupelny se záchodem. Následující dvě hodiny zvracel. Chvílemi si přál umřít, jak mu bylo zle, a pokaždé, když z něj vyletělo pár deci piva, se mu chtělo pár minut žít. A pak mu to zas připadalo k nevydržení – ale měl silnou vůli a prsty si do krku zasouval až po pěstní klouby. Nakonec z něj šly už jenom žaludeční šťávy. Dlouho a těžce. Ve čtyři ráno se vrátil dočista vyprázdněný do postele. V šest ráno ho kluci vzbudili. „Ty vole, z jaký rakve si vylez,“ vyděsil se Petr, když uviděl Absovu vápenatou tvář. „Měli jsme jich s Jahodou čtrnáct, plzně, staroprameny, kozly.
A ruma nakonec,“ vypočítal Absa všechny důvody svých extrémních problémů. Pomohli mu naházet vojenské hadry a kanady do tašky, dovedli ho k přecpanému autobusu MHD do Motola a modlili si, aby to kolem sebe nerozhodil. Báli se zbytečně, neměl co. Možná už ani z čeho. Zdálo se mu, že je bez žaludku. První dvě hodiny prospal Absa na učebně, kde poloimbecilní podplukovník Míča rozebíral ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Absa ale tentokrát sotva vydržel jeho obvyklý úvod. Míča rozevřel gumové vnitřnosti masky, vytvořil z nich ohyzdnou, fantasmagorickou mušli a zachechtal: „Tak co, hoši, co vám to připomíná?“ A gumovým vnitřnostmi masky několikrát zahýbal. Pak ale musel probuzený Absa s ostatními do terénu. Nacvičovali léčku na nepřátelské vojáky. Kdyby ho příslušníci německého Bundeswehru zahlédli jen koutkem oka, vzdali by se bez boje. Mysleli by si, že pro ně přichází zubatá – a že jen místo kosy drží samopal. Před léčkou rozdal Boušek studentům vojenské katedry útočné nože. Někteří neodolali pokušení a při výcviku v lese s nimi házeli do tvrdých bukových kmenů. Když se jednotka vrátila do výcvikové základny v Motole, vraceli studenti nože do skladu. Absa v terénu trpěl jako zvíře. V hubě měl jak v polepšovně a voda široko daleko žádná. Když se vrátili na základnu, odložil ve skladu fofrem útočný nůž na stůl a letěl jak namydlený blesk do army. Na odpornou červenou limonádu. Vypil tři. Když se po organizované přestávce na svačinu doploužil na učebnu, těšil se na další dvě hodiny poklimbávání. Ale chyba lávky, na začátku výuky vtrhl dovnitř Boušek. „Studente Lukáši, ke mně!“ zavelel rozzuřeně. Absa se k němu váhavě a opatrně přiblížil. „Soudruhu podplukovníku, přišel jsem na váš rozkaz.“ „Cože? Přišel? Vy jste se sem došoural jak stará revmatická bába. Co jste včera dělal, chlastal, co? Nebo jste se válel s holkou až do rána, co? Nebo voboje dohromady, co?“
„Ne, soudruhu podplukovníku. Něco na mě leze. Asi chřipka,“ vymýšlel si Absa. „Ty srandičky vás brzy přejdou. Vy jste zlomil v terénu útočný nůž, co?“ „Nezlomil.“ Tentokrát Absa nelhal. Útočný nůž odevzdal v pořádku. „Zase lžete! Jako s tou chřipkou, co? Jediný, co na vás leze, je kocovina. Kocovina jak kráva!“ „Nelžu,“ bránil se Absa. Boušek ale vytáhl svůj předem připravený trumf. „Tak proč jste utíkal, když jste ten nůž položil přede mě?“ zeptal se vítězoslavně. A sám si odpověděl: „No přece proto, že ten nůž byl zlomený, a vy jste to chtěl zamakuflovat.“ Boušek občas používal cizí slova, aby studentům žurnalistiky ukázal, že má taky vysokoškolské vzdělání. Vojenskou vysokou školu ve Vyškově. A titul inženýr. Vojáci základní služby lampasákům posměšně říkali inženýři pořadového kroku. Boušek ale jen málokteré slovo vyslovil správně. Jeho zkomoleniny dávaly studentům vojenské katedry co proto. Udržet smích bylo pro ně často na samé hranici lidských možností. A někdy i za ní. Absa po „zamakuflovat“ vyprsknul. Tiše, ale přece jen slyšitelně. A cukla mu ramena. „Čemu se smějete?! Zničil jste důležitou součást výzbroje Československé lidové armády! A víte, kolik ten nůž stojí? Stojí 280 korun! A já za ty blbý nože zodpovídám. Ale já ten blbej zlomenej nůž platit nebudu. A to znamená, že ten blbej nůž zaplatíte vy!“ pěnil Boušek. „Soudruhu podplukovníku, já ho ale nezlomil.“ „Zlomil! Jinak byste nikam neutíkal!“ „Já jsem utíkal tak rychle, protože jsem strašnou žízeň, a nechtěl jsem čekat ve frontě,“ řekl po pravdě Absa. Věděl, kdo nůž zlomil. Jeho spolužák Láďa. S výkřikem: „Chcípni, ty hnusnej imperialistickej šmejde!“ mrsknul nožem po dubu, ale minul. Nůž letěl vzduchem ještě asi deset metrů,
pak čepel třeskla o kámen a nalomila se v místě, kde byla zatavená do rukojeti. Láďa položil ve skladu nůž mezi ostatní tak šikovně, že si Boušek ze začátku ničeho nevšiml. Teprve ve chvíli, kdy nůž pokládal do bedýnky, se čepel zakomíhala, jako když si cvrnknete do bimbase. Láďa odcházel zvolna, Absa prchal. Pro Bouška byl případ jasný. „Studente Lukáši, příští středu přinesete 280 korun!“ Absa se vzepřel. Těch 280 korun byla půlka toho, co dostával měsíčně od mámy a táty na studia v Praze. „Soudruhu podplukovníku, omlouvám se, ale nepřinesu.“ Když Absa popisoval Pavlovi U Kulatý báby tuhle taškařici, Pavel uznale pokýval hlavou: „Taky jste měli na té katedře pěknou pákárnu.“ „Nediv se, Boušek přišel do Prahy od průzkumáků tady kousek vod nás, z Domažlic. Domažlickej tygr jsme mu říkali. Mezi ty naše degeny lampasácký do Janovic by zapad raz dva.“ „Ale s tím nožem jsi to nad ním vyhrát nemohl. Nebo ano?“ Absa se zakřenil. „S tím nožem jsem to vyhrál, ale bylo to typický Pyrrhovo vítězství. Utrpěl jsem při něm moc těžký ztráty.“ Absův odpor chtěl Boušek rychle zlikvidovat. „Je to rozkaz! Rozumíte? Rozkaz! Ledaže byste měl nějaký důkaz, že s tím zlomeným nožem nemáte nic společnýho. Máte takovej důkaz, Lukáši, co? Nemáte, že?“ Absu osvítil Duch svatý. „Soudruhu podplukovníku, mám.“ Boušek zkoprněl. Absovi spolužáci zbystřili. Nedokázali si představit, s čím Absa na Domažlickýho tygra vyrukuje. „A co to jako má bejt, Lukáši?“ zeptal se nedůvěřivě znejistělý Boušek. „Soudruhu podplukovníku, moji nevinu může dokázat jenom jediná věc. Požaduji, aby ze zlomeného nože byly sejmuty otisky prstů.“ Boušek zkoprněl ještě víc. „Co? Jaký otisky? A z čeho? Jako z toho nože, Lukáši? Děláte si ze mě legraci,
co? Jako, že si tady budeme hrát na nějaký šerloky? Chcete sem snad přinýst kufřík malýho detektiva, kterej jste dostal jako malinkej od Ježíška?“ Boušek čekal, že se Absa rozesměje, nebo se mu alespoň rozcukají koutky. A bude to přiznání, že ten syčák blafuje. Absa ale zachovával vážný výraz. „Ne, soudruhu podplukovníku. Odevzdáme zlomený nůž na expertizu do kriminalistického ústavu. A uvidíte, že moje otisky prstů na něm nebudou,“ prohlásil klidným, pevným hlasem. Věděl, že přišel na něco, na co bude Boušek krátký. Boušek zašel za podplukovníkem Markem, zástupcem velitele vojenské katedry. „Václave,“ řekl mu Marek. „Já vím, že bys toho Lukáše nejrači roztrhnul jak hada nebo ho nechal skákat žabáky přes celý nástupiště, ale tu vostudu s expertízou vážně riskovat nemůžeme. Já tu pitomou kudlu prostě vodepíšu.“ Příští týden si Boušek vytáhl Absu z učebny na chodbu. „Lukáši, tak ten nůž platit nemusíte. Soudruh podplukovník Marek byl tak velkorysej, že ho odepsal. Ale nemyslete si, že jste si nějak extra pomoh. Ten rafinovanej nápad s otiskama prstů vás přijde draho, mnohem víc draho, než kdybyste zaplatil těch 280 korun. Já si na vás dám totiž odteďka velkýho majzla, to mně věřte. Nikdo tady nebude víc sledovanej než vy!“ Pavel pokýval hlavou. „Dobré. Ty gumy jsou všude stejné. Ale tenhle Domažlický tygr ti to dal určitě ještě pěkně sežrat, co?“ „Zásah,“ souhlasil Absa. Boušek opravdu nezapomněl. Při výcviku v terénu si Absu vybíral jako figuranta. A tak Absa hloubil polní lopatkou vzorový okop pro ležícího střelce, případně si mazal bahno na tvář, aby splynul s terénem na okraji lesa. Ale největší roli mu Boušek svěřil v odborných průzkumáckých disciplínách – sebeobrana a braní zajatců. Absa sloužil podplukovníkovi
jako nepřítel, ovšem hodně ubohý nepřítel. Padesátiletý, ale pořád ještě nadupaný Domažlický tygr učil u útvaru desítky let vojáky hmaty, chvaty, kopy, rány. Hubený Absa se naposledy pral v osmé třídě základní školy, a ještě dostal od celoškolního siláka Jarouše Kopala na „budku“. Letěl tehdy přes tři lavice. Sedmiletá pauza v boji zblízka byla na Absovi při lekcích s Bouškem hodně znát. „Uhoďte mě!“ vykřikl Boušek. Absa opatrně máchnul proti sporému podplukovníkovi rukou a vzápětí ležel bradou v hlíně. „A teď vám ukážu, jak uděláte z nepřítele bezmocnýho hadrovýho panáka,“ zahýkal směrem k ostatním studentům vítězoslavně Boušek. Zem byla vlhká a Absu nepříjemně studil nos, zabořený hluboko do listí. Plukovník ho chytil jednou rukou za levou nohu a druhou rukou za pravou ruku a přitáhl mu nohu a ruku současně a svižně k sobě – někam nad zadnici. „Jau,“ vyjelo z Absy. „Nekňučte tady, Lukáši, a zkuste se radši z mýho sevření dostat.“ Absa sotva pohnul hlavou, zbytek těla měl, jako by na něm ležel valník. „No, vidíte. To je fígl, co? Takhle uzemníte i stokilovýho chlapa,“ poznamenal Boušek a pustil Absu. Ten se pomalu zdvihal ze země. „Kampak, kampak, Lukáši? Vaši kolegové z čety by se jistě chtěli tenhle mimořádně účinnej hmat naučit taky, co? Tak Pokorný, nástup. A vy, Lukáši, k zemi!“ Absa se otráveně položil na vlhké listí. „Ty vole, Honzo, ne, že mě zrasuješ jak Boušek,“ pošeptal Pokornému. Tiše, ale ne tak tiše, aby to Boušek neslyšel. „Jaký vole, Lukáši? Je to váš velitel čety, u útvaru byste se dopustil urážky nadřízeného. A za to je basa. A já pro vás nejsem žádnej Boušek, ale soudruh podplukovník Boušek. A příště k tý zemi trochu svižněji. Může vás těšit, že jste důležitej prvek pro zvyšování bojeschopnosti jednotky.“ Po konci výcviku, při převlékání
v šatně, se Absa otočil ke spolužákům: „Pánové, tak už vím, jaký to je, když nějaký grázlové hromadně znásilňujou nějakou ženskou. Fuj, to ale pro ni ale musí bejt strašnej pocit. Kolik se vás na mně vlastně vystřídalo?“ zeptal se s nelíčeným odporem. „Asi deset, promiň. Ale co jsme mohli jinýho dělat?“ řekl to za všechny Honza. Měl pravdu. Studenti sice nepřísahali před studiem na vojenské katedře věrnost Československé socialistické republice a pracujícímu lidu, a tak teroreticky nemuseli plnit vůbec žádné rozkazy Domažlického tygra a dalších důstojníků. Věc ale měla jeden velký háček, nebo spíše prostředníček a ukazováček. Oba prsty zdvihal podplukovník Marek vždycky, když říkal: „Neposlouchejte nás, neučte se vojenskou přípravu, nebo sem k nám do Motola ani nechoďte. Ale uvědomte si, že pak půjdete na dva. Na dva.“ Těmi dvěma myslel dva roky, dva roky na vojně. V pakárně. Jako ti zoufalí záklaďáci, a ne „zlatou“ půlku jako absové. Rok navíc, to byla taková hrozba, že studenti poslouchali Domažlického tygra a další lampasáky z katedry většinou jak hodinky.
❱❱ Kapitola třetí
— O vyčůraném odboji v Motole. O neznámém vojínovi, který trefil podplukovníka Bence do hlavy shnilým jablkem. O bigoších polních, vzduchem chlazených a polní lopatkou poháněných.
V Motole udělal největší odbojářskou akci Láďa, syn podplukovníka pohraniční stráže a fanoušek fotbalového klubu ministerstva vnitra Rudá hvězda Cheb. Ale taky příslušník takzvaného undergroundu a politicky naprosto nespolehlivá osoba. Jednoho sychravého rána, ještě zmámený z nočního tahu, se Láďa při nástupu jednotky vyčůral na dlažbu. A ne
při ledasjaké příležitosti. Při projevu k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Podplukovník Marek řečnil a řečnil a Láďa, dobře ukrytý v druhé řadě, močil a močil. Když Marek dořečnil a zavelel k pravidelnému rannímu pochodu, studenti se při písni „Ta slepička kropenatá“ úzkostlivě vyhýbali nažloutlému páchnoucímu rybníčku. A tvar, v němž bouchali kanadami do země, se na onom místě pokaždé zavlnil a Marek křičel: „Co je to za maškarádu, soudruzi studenti?! Vyhýbáte se tam snad minovému poli? Nebo čemu?“ Hromová odpověď „Chcankám, soudruhu plukovníku!“ se nabízela, ale jednotka mlčela. Moč se do studené, vlhké země vpíjela velmi pozvolna. Když studenti došlapali a rozcházeli se do učeben, Marek se vydal k místu, před nímž se s děsivou pravidelností pokaždé rozkomíhali do strany. „Pozdě, taťko Marku,“ poznamenal Honza a pak parafrázoval slavný hit Olympicu. „Tu močku dávno vpila dlažba, co jedna louže znamená, tu močku dávno vpila dlažba, a hleď i teď je stále stejně šedivá.“ Absa se zelených mozků z katedry bál mnohem víc než gumáků v Janovicích. Kdo u útvaru 1113/W nebyl aspoň kapitán, na toho tam pekli i nejpitomější vojáci. Na rotmistry a praporčíky se stříbrnými hvězdičkami na náramenících se úplně kašlalo, a všichni se klepali vlastně jen před dvěma „roťáky“ – nadpraporčíky Lovečkem a Lobodášem, kteří sloužili v Janovicích už od padesátých let. Respekt mělo v Janovicích všehovšudy pár „lampasáků“ – velitel pluku, náčelník štábu, pár štábních důstojníků a velitel třetího motostřeleckého praporu. Ten přiletěl v noci na kontrolu, a kdo právě dělal něco jiného, než měl, vyskakoval v panice oknem. Prý i z prvního patra. V Janovicích udělal v roce 1985 největší odbojářskou akci neznámý vojín z prvního motostřeleckého praporu, kde tedy byla až na výjimky svoloč non plus ultra. No, a jeden
takový motostřelec s dutou hlavou se jednou neudržel v jídelně. Nebo spíš ve stravovacím komplexu. V Janovicích stály čtyři, každý pro takových pět set vojáků. Připomínaly velkokapacitní kravíny bez koryt. Středeční večery s atomkaší nelze vymazat z paměti. Absovi připomínala svou barvou opravdu ten protivný zelenožlutý protichemický oblek. Někdy i tuhostí, a občas chutí. „Myslím, že bysme určitě přežili, kdybysme se po jaderným útoku tímhle sajrajtem vopatlali. Tímhle hnusem, vydávaným za jídlo, přece nemůže žádný radiokativní záření projít,“ ulevil si jednou svobodník Berka. Lepší definice se pro atomkaši nedala vymyslet. Neznámý vojín z prvního motostřeleckého praporu se proslavil v den, kdy k obědu bylo něco podobně „apetýtlich“ jako atomkaše. Nejspíš nějaká rozvařená, mazlavá rejže s odporně sladkou rajskou omáčkou a tvrdou hovězí flaksou. Coby zákusek se podávala vitamínová bomba – scvrklá, naměklá jablka. Ležela ve velkých bednách a byl na ně strašlivý pohled. Navíc nějak váznul výdej toho bíločerveného blafu, a motostřelci byli vysloveně neklidní. Řvali tak, že to venku uslyšel podplukovník Benc. Zástupce velitele pluku pro týlové zabezpečení, tedy i pro „kravíny“. A hlavně zocelený janovický veterán. Vždyť v těch nestvůrně obrovských kasárnách v podhůří Šumavy sloužil už od první půlky padesátých let, kdy je postavili „pétépáci“ – příslušníci takzvaných pomocných technických praporů. Benc vletěl dovnitř a začal na motostřelce řvát. Hladoví, rozzuření vojáci se uklidňovali. Zdálo se, že uznávaný starý lampasák zase vyhrál. Absa tehdy stál v dlouhé frontě na bufet až vzadu. Ale se svými 187 centimetry měl o situaci dobrý přehled. „Ty vole,“ vyletělo z něj, když uviděl, jak vzduchem sviští to jedno scvrklé naměklé jablko. A dopadá přímo za Bencovo ucho. A sráží k zemi jeho brigadýrku se zlatými prýmky.
A přišel cirkus, jaký Janovice dlouho předtím ani potom nezažily. Běsnící Benc nahnal na buzerák celý první prapor, z jehož prostoru nahnilý „projektil“ vyletěl. A zastavil výdej jídla i pro ostatní jednotky. „Budete hladoví, dokud se viník nepřizná. Anebo ho někdo neoznačí!“ křičel plukovník. Vojáci z ostatních jednotek stáli u oken „kravína“ a pozorovali a poslouchali velké divadlo tam venku. Celý první prapor mlčel, když se Benc ptal – poprvé, po desáté a po padesáté – a velmi ostrým hlasem: „Kdo?! Kdo to byl?!“ Celý první prapor mlčel, když dělal známý cvik „K zemi, vztyk! K zemi, vztyk!“ Celý první prapor mlčel, když mu Benc vyhrožoval zostřenými nočními kázeňskými kontrolami. Pak si k sobě volal velitele čet a družstev – pěkně jednoho po druhém – a nasunul svůj ošlehaný vzteklý ksicht k jejich vyplašeným tvářím. Tak strašlivě blízko, že chlupy, které mu trčely z nosu, se skoro dotýkaly jejich kůže. A křičel, donekonečna na ně křičel: „Soudruhu veliteli, vy víte, kdo to byl! Vy to víte! Oznamte to! Je to vaše velitelská povinnost!“ Absové i velitelé družstev – základáci sveřepě mlčeli. Nebo odpovídali: „Nevím, soudruhu plukovníku.“ I sedm, čtrnáct nebo dvacet jedna dní v plukovní janovické base by bylo rájem proti tomu, co by je čekalo na praporu, kdyby „jabkometníka“ napráskali. Benc nechal bigoše ve vedru na buzeráku až do večeře. O hladu a o žízni. Byl hezký červnový den, a sluníčko už pralo dolů s pořádnou letní silou. Ačkoli měl Benc na své straně kromě svého hrůzostrašného zjevu také počasí, viníka neodhalil. Mohla mu vlastně pomoci jediná věc. Ale nepsal se rok 1945, nýbrž 1985. „Milošu, snad kdyby to tady v Janovicích bylo jako v koncentráku. V Dachau třeba, a ten Benc by tahal ven z řady každého desátého chlapa a nechal ho odvést ke zdi před popravčí četu. Pak by možná někdo z těch bigošů promluvil,“ vystihl to Pavel.
Bigoši, tak se motostřelcům říkalo. Dodnes nevím, kde se tohle slovo vzalo, ale zní přesně. Bigoš polní, zákopnickou lopatkou poháněný a vzduchem chlazený. Příslušník nejpodřadnější skupiny v Československé lidové armádě (ČSLA). S podobným opovržením se mluvilo maximálně ještě tak o nabíječích v tanku. Absové na prvním bigošském praporu se před svými bezmozky na noc raději zamykali. Proti nim se absové na průzkumné rotě měli jak na zámku. Ale našli se na bigošských praporech mezi absy i takoví borci, co si zasprintovali do zbrojního skladu pro sapík a natáhli ho, když mazáci řezali na umývárce zobáky. A mydlili jim přitom hlavami o železná žebra radiátorů ústředního topení. Až z nich krev stříkala. S tím závěrem sapíku zarachotil jeden Absův kamarád, ale až v roce 1990. A to už prý Janovice nebyly ty Janovice jako o pět let dřív. Absa uviděl prvního bigoše polního poprvé až u útvaru 1113/W. Závěrečné soustředění u vojsk absolvoval s ostatními studenty u průzkumného praporu v Jindřichově Hradce a u stejné jednotky strávil v Chebu první měsíc ostré vojny – takzvaný „přijímač“. A průzkumáci, to byla v ČSLA ještě elita. Skoro všichni měli alespoň střední odborné učiliště, nebo dokonce střední školu. Janovice se trochu vymykaly, v takové díře světa houby záleželo na tom, kdo má co v hlavě. K západoněmeckým hranicím to byl jen kousek cesty a s prvosledovým útvarem se při válce stejně počítalo jako s premiérovou potravou pro zbraně nepřítele. „Jsme tedy všichni jeden velkej kanónenfutr, Miloši,“ opakoval Absovi s oblibou absa ze třetí čety průzkumné roty Vláďa Klučina. Vystudoval vysokou školu v Rusku. Vojáci mu kvůli jeho mimořádné výřečnosti říkali Rádio Jerevan, kouřil jednu cigaretu od druhé a bylo velkou záhadou, jak se ocitl na průzkumné rotě. Dobrá fyzická kondice se na ní jaksi předpokládala.
Ale Absu Vláďova přítomnost mezi průzkumáky neudivovala. Na vojenskou katedru s ním chodily ještě větší trosky. Intelektuál s poruchou motoriky bez jakékoliv šance udělat bez vrávorání Vpravo v bok!, natož překonat dvoumetrovou stěnu na překážkové dráze. Pologénius s propadlým hrudníkem, který měl po střelbě ze samopalu od opěrky modřiny na rameni. Rozvážný tlouštík se sklony k mořské nemoci. Po čtvrthodinové jízdě v bojovém vozidle pěchoty půl hodiny zvracel v nedalekém křoví. První dva dostali modrou knížku až po vojenské katedře, třetí prožil vojnu díky legitimaci KSČ v novinách ministerstva národní obrany Obrana lidu. Co by se s nimi stalo v Janovicích, to si Absa dokázal vcelku dobře představit. Pologramotní bigoši, ale i zedníci, betonáři nebo horníci na průzkumné rotě by je slupli jak malinu. Co bigoši pohromadě dovedou, to Absa poprvé poznal, když kino v posádkovém domě armády dávalo americký dobrodružný film s Genem Hackmanem. Do kina se vešlo tak tři sta lidí, ve frontě na lístky se jich muchlalo třikrát víc. Dopis Absy ženě
Janovice, 6. 11. 1984
Ahoj miláčku! … jsem tady v Janovicích mezi dobytkem. Bigoši si před kinem lezli po hlavách, plivali kolem sebe, sráželi se na zem a dupali po sobě. Když na mně přistála třetí obrovská žlutozelená slina, procpal jsem se z toho s nasazením života ven… Líbá tě Tvůj Míla
❱❱ Kapitola čtvrtá — O „vopruzu“ od rána až do noci. O tom, co se stane, když neumíte jezdit ani na mopedu a gumy vás posadí do bévépéčka. Jak nad Absou visel Bouškům Daklometův meč. O kočičce hebloulinké a kozulenkách. Jak je důležité znát předpisy o vzdálenosti kamen od stěny. Na závěrečném soustředění vojenské katedry u vojsk byla na průzkumném praporu v Jindřichově Hradci ovšem ještě horší vojna než v Janovicích nad Úhlavou. Dril a buzerace od budíčku až po večerku. Takovému režimu říkali záklaďáci „gumácká vojna“. Ale budoucí absové až na výjimky drželi v Jindřichově Hradci při sobě, a tak to tam přežili docela v lidských podmínkách. Nikdo nikoho nešikanoval, nikdo nikomu nerozbíjel hubu, neřval na něj každou hodinu a nedělal si z něj sluhu. V Janovicích si za dobrou polovinu „pakárny“ mohli vojáci sami. Mazáci šikanovali zobáky a neposlouchali gumáky. Těm čas od času došla trpělivost a bylo tak zle, jako by nikdy nebylo, kdyby si mazáci v duchu řekli: „Polib mně prdel, ty gumo vylízaná!“ A pak udělali to, co si ta „guma vylízaná“ přála. Právě díky osvědčené metodě „V duchu nadávej, v praxi poslouchej“ se Absa zachránil u závěrečných zkoušek na vojenské katedře. Kdyby je neudělal, šel by „na dva“. Studenti měli v Jindřichově Hradci vždycky navečer nařízené samostudium. Většinou poklimbávali na učebně, ale občas tam přiletěl nějaký z lampasáků. Právě když se učili neučili základní řády, rozrazil dveře Domažlický tygr. První mu padl do rány Absa. Psal dopis svojí holce, kterou si měl za necelý měsíc brát za ženu. „Lukáši, co to tam vytváříte?“ „Výpisky, soudruhu podplukovníku!“ „Ukažte!“
Absa mu podal rozepsaný dopis. „Kočičko moje heboulinká...“ četl Boušek. Pak zrudnul a vrazil Absovi dopis zpátky do ruky. „To, že jsou základní řády? Tak si plníte povinnosti? Jak chcete vykonat závěrečné zkoušky? S tak otřesnou molárkou,“ ubreptnul se jako obyčejně Domažlický tygr. „Co máte studovat?“ „Prostorové upořádání vojenských světnic, soudruhu plukovníku!“ „A co o něm víte?“ Absa se zamyslel. „Zatím velmi málo.“ „To se nedivím, když se zabejváte nějakou svou kočičkou hebloulinkovou.“ Boušek si Absu vychutnával. Ten se ale jen tak nevzdal. „Zaměřuji se hlavně na poznávání těžkých zbraní nepřátelských armád NATO, soudruhu podplukovníku,“ přešel do odvážného protiútoku Absa. „Podle mého názoru je to pro průzkumníka důležitější, než aby věděl, jak daleko musí stát na vojenské světnici kamna ode zdi a od postelí. Když je dneska skoro všude ústřední topení.“ Boušek se pousmál. „Co je důležité a co ne, to nechte, studente Lukáši, na nás, na zkušených důstojnících naší lidové armády.“ Jakmile podplukovník zmizel, zeptal se Petr Absy: „Cos v tom dopise Janě psal, že tak zrudnul?“ „Ty tvoje kozulky, kozulenky, už se jich nemůžu dočkat a podobný vyznání.“ Petr pokýval uznale hlavou. A dodal něco mimořádně důležitého. „Hele, ale na to umístění kamen na vojenský světnici, na to se rači mrkni. Řek bych, že právě na tohle se tě Domažlickej tygr u závěrečnejch zkoušek zeptá.“ Tak se na to Absa podíval. A Domažlickej... se ho na to vážně zeptal. Absa trochu zalapal po dechu. „Ty vole, kdybych toho Petra neposlech, tak jsem v loji,“ pomyslel si. Jak Boušek uviděl jeho překvapený výraz, potutelně se ušklíbl: „No, to jsem zvědavý, jestli jste si, Lukáši, vzal k srdci to, že pro naši lidovou armádu je důležité také rozmístění postelí a kamen na vojenských světnicích.“
Absa věděl i to, jak dlouho před večerkou se smí uhlí do kamen naložit naposledy. Při hodnocení závěrečného soustředění u vojsk si vzal Boušek slovo. „Znovu se ukázalo, jako nesčíselněl… kr… krk… krát, že teprve praxe u bojového útvaru odhalí charaktery. Někteří z vás, kteří celé dva roky vypadali jako problémoví studenti, dokázali v pravou chvíli zabrat. Například student Lukáš, ten závěrečné zkoušky vykonal, i když s odřenými ušimi. A kdyby se řídil mými radami dříve, mohl je vykonat mnohem lépe než pouze za ,dobře‘!“ Absa dobře věděl, že nemohl. Zachránila ho právě ta kamna a postele a jejich vzdálenosti ode zdi. Když měl popsat pult střelce operátora v bojovém vozidlu pěchoty, spletl si spouštěč kanonu s tlačítkem pro zapínání nočního vidění. Správně označil asi dvě ze třiceti věcí na té složité desce plné knoflíků, světýlek a hejblátek. Ale zkoušející, nadpraporčík Marcišin, nad tím musel přimhouřit obě oči. Musel. Absu totiž o pár dní dříve málem poslal do nemocnice nebo rovnou na krchov. Zato Petr skončil bledě. Vojenskou katedrou procházel bez zaváhání stejně jakou celou vysokou školou. Ale udělal dvě hrubé chyby. Vždycky večer, když studenti opouštěli kasárna a přesouvali se nedaleké sportovní hřiště, Petr poskakoval jak švec v pohádce Pyšná princezna, který si chodil zpívat ze své smutné země – plné útisku – do sousedního veselého království dobrého krále Miroslava. A Boušek šel jednou nešťastnou náhodou kolem. Druhý den si Petra vytáhl na nástupu z řady a seřval ho za příliš dlouhé vlasy. „Soudruhu studente, požádejte nějakého jiného studenta, aby vás předpisově ostříhal, nebo uvidíte, co s vámi provedu!“ Petr šel raději za Honzou, aby mu vlasy zkrátil. Jenže Honzovi bylo Petra líto, a tak se mu v účesu jen tak zlehýnka pošmrdlal. Boušek už po padesátce trochu zapomínal a Petrova nepředpisová „deka“ mu vymizela z hlavy.
Ale jak už to tak u starších lidí chodí, zase se mu tam vrátila. Bohužel v nejhorší době – při závěrečných zkouškách. „Co jsem říkal, soudruhu studente, o těch vlasech? No, přece, ať vám je nějaký jiný student ostříhá. A vy jste ignoroval můj rozkaz!“ Marně se Petr zaklínal, že mu Honza vlasy opravdu ostříhal. „A ještě drze lžete a vysmíváte se mi!“ Pak si Boušek vzal do ruky základní řády a nutil Petra, aby mu z nich citoval. Ten dělal, co se dalo, ale Domažlický tygr ho stejně „sežvejkal“. „Tys to, Petře, vlastně vodnes za mě. Kdybych Bouškovi padnul do ruky dřív já než ty, měl bych to spočítaný. Za ten Daklometův meč,“ konstatoval Absa. „Ale houby, tys to měl vyhraný od chvíle, jak ses málem zabil v tom bévépéčku. Tobě to dát museli, protože kdybys někomu naprášil, k čemu tě přinutili, tak na ně pošlou prokurátora,“ opáčil Petr. A asi se trefil. Ale po Daklometově meči vedl Absa tabulku uchazečů o „na dva, mládenci, na dva“ opravdu s jasným náskokem. Boušek vzal před koncem závěrečného soustředění u vojsk studenty do lesa a nahnal je do zákopů a okopů, vyhrabaných kýmsi před mnoha a mnoha lety. Tématem výuky byla léčka. Absa pracoval v dvojici s kamarádem Bedloněm, mimořádně chytrým, leč fyzicky chatrným studentem. Celých šest týdnů závěrečného soustředění pralo v Jindřichově Hradci slunce. Bedloň horko nesnášel. Zalezli s Absou do chládku ve křoví, nakreslili jednoduchý plánek léčky na fiktivní vojáky západoněmeckého Bundeswehru a pak vytáhli takové svoje pidišachy, ne větší než složený kapesník. Absa si právě liboval, jak dobře rozvinul svou sicilskou obranu proti závodnímu šachistovi Bedloňovi, když se za ním ozvalo: „A mám vás, Lukáši!“ Boušek nechal nastoupit celou četu. Absa musel vypochodovat před ni. „Opět jste mě zklamal, studente Lukáši! Místo přípravy na léčku hrajete šachy
se studentem Bedloněm. Tak plníte bojový úkol? Ve válce by na vaši nezodpovědnost doplatili vaši bojoví soudruzi.“ „Soudruhu podplukovníku,“ bránil se Absa, „my se studentem Bedloňem máme plánek léčky na nepřítele hotový. Šachy jsme hráli až potom, co jsme splnili bojový úkol, který jste nám uložil. Něco podobného jsem viděl ve vynikajícím sovětském filmu Zkouška ohněm. Tam dělostřelci druhého ukrajinského frontu také hráli před rozhodující bitvou šachy. A jak jim to pak šlo! Fašisti padali pod jejich palbou jak mouchy.“ Půlka čety se bohužel smála. „Lukáši, vy se mi vysmíváte. Ale ono vás to brzy přejde. Víte, co nad vámi visí? Víte to?! „Nevím, soudruhu podplukovníku.“ „No, přece ten pověstný Daklometův meč!“ Bouškově mimořádně vydařené, dvojnásobné zkomolenině Damoklova meče se chechtali všichni. Bohužel se neudržel ani Absa. Dokonce ho vzaly křeče do břicha. Boušek na něj upřel pohled plný zášti. Čišelo z něj: „Na dva, mládenče, na dva!“ Absa věděl, že Damoklův meč už skutečně sviští nad jeho hlavou. „No jo, ale co jsem měl asi tak dělat? Já se prostě nemoh udržet. Damokles, Daklometovi, pátým pádem voláme – Daklomete. Ty vole, von to snad skloňoval podle vzoru minomet,“ vysvětloval Petrovi. „Já vím, že to nešlo. Ale aby ti to ten starej balík nenechal u zkoušek sežrat.“ Ale ještě před zkouškami se stalo něco, co Absovi zachránilo kůži. Ostré jízdy bojovým vozidlem pěchoty po tankodromu. Den před nimi přišel do učebny nadpraporčík Marcišin. „Chtěl bych vám povědět něco velmi důležitého před ostrými jízdami na bojovém vozidle pěchoty.“ Absa zdvihl ruku nad hlavu. „Soudruhu nadpraporčíku, dovolte mi promluvit.“ „Co zase máte, Lukáši?“ „Soudruhu nadpraporčíku, právě, že nemám. Nemám řidičský průkaz ani na malý motocykl. Neumím řídit auto,
natož bojové vozidlo pěchoty.“ Marcišin se zasmál. Absovi připomínal ďábla. Vzal do ruky skripta Technická příprava, chvíli v nich listoval a pak je rozložil před Absou. Ze stránky na něj zíval tučný nadpis Řízení bojového vozidla pěchoty. „Tady máš. Do zítřka se to naučíš!“ Tahla věta se zařadila mezi ty, na něž Absa nezapomene do konce života. Když Marcišin z učebny odešel, obrátil se Absa na Honzu. „Hele, Honzo, to si ze mě ten starej debil dělá prču, že jo?“ Honza zakroutil hlavou. „Nechci tě strašit, ale asi ne.“ „To se mám jako za jedno vodpoledne naučit jezdit s bévépéčkem? Ze skript?“ Honza přikývnul. „Já bych to na tvým místě zkusil. Jestli je ti život milej...“ Absa se do skript podíval, ale nerozuměl tam skoro ničemu. Spojka, brzda, plyn, řadicí páka pro něho byly tou nejzapadlejší španělskou vesnicí. Jako technický antitalent se motorových vozidel bál. Na kole se naučil jezdit jako poslední z vesnice až v páté třídě základní školy. V šestnácti ho kamarádi přemluvili, ať se na velkém parkovišti zkusí projet na mopedu neboli kozím prdu. Posadili ho do sedla, pomohli mu nastartovat, řekli mu, jak se řadí rychlosti a kde se přidává plyn. Jen na jedno zapomněli. Ukázat mu brzdu. Absa se rozjel a z parkoviště zamířil na nedalekou skládku domácího odpadu. Docela rychle. „Brzdi, vole!“ křičel na něj majitel mopedu Pilous. „Kde je brzda?“ ozvalo se z okraje parkoviště. „Zatóóóč! Zatóóóč!“ řval Pilous. Absa pohnul řídítky, vyhnul se harampádí na okraji skládky a vracel se na parkoviště. „Kde je brzda?“ opakoval Absa zoufale. „Dole!“ Absa se podíval dolů, strhl moped stranou a kluci stačili taktak uskočit. Pilous pochopil, že má jedinou šanci, jak zachránit moped i kamaráda. „Ser na brzdu! Zatóóóč a jeď furt dokola!“ Absa poslechl a začal dělat na parkovišti kolečka. Dost rychlá kolečka. „Pust ten plyn, magore!“ Pilous ztrácel nervy. „Kde je ten plyn?“ zaúpěl Absa. Oči vytřeštěné
před sebe. „Máš na tom pravou ruku, Miloši. Pravou ruku!“ Absa dal pravou ruku z řidítek, moped chcípnul, zacukal sebou a i s Absou se zvolna poroučel k zemi. Oba přežili jenom s pár škrábanci. Když Absa dovyprávěl tenhle příběh z dětství Honzovi a Petrovi, zarazili se. „Hele, to bévépéčko je pro tebe fakticky nebezpečný. Zkus se zejtra před jízdama domluvit s Marcišinem, jestli by těch z těch jízd přece jen neosvobodil,“ poradil Absovi Honza. Absa to zkusil. Ale Marcišin neměl slitování. „Soudruhu studente! Každý student musí absolvovat po tankodromu ostré jízdy s bojovým vozidlem pěchoty, s takzvaným bévépé. Čtyři kolečka. Kdo to nezvládne, nebude připuštěn k závěrečným zkouškám!“ prohlásil rezolutně nadpraporčík. A pak přidal velmi důležité upozornění. „Pozor, soudruzi studenti! Pozor na to, že vám svěřujeme do ruky drahé vozidlo za mnoho a mnoho milionů korun. Vyžaduje šetrné zacházení. Hlavně při brždění. Nesmíte brzdit prudce. Tak se bévépé nejvíc ničí. Když z řídící věže uvidím, jak někdo šlape prudce na brzdu, nebude připuštěn k závěrečným zkouškám. A ještě mu předepíšu náhradu škody za poškozený brzdový systém na bévépé. Opravy stojí tisíce korun, soudruzi studenti, tisíce korun. Tak pozor na to!“ Pak ještě vedoucí ostrých jízd major Severa studenty instruoval, jak s bévépé nakládat co nejcitlivěji. Tankodrom byl totiž samá díra, hrb a v jednom úseku zívaly na nezkušené řidiče několikametrové prohlubně. Pěkně v dlouhé řadě za sebou. „Jak se dostanete před velkej hrb – my mu tady říkáme velbloud –, přidáte před ním plyn a pojedete krásně svižně nahoru. Těsně před vrškem ale musíte nohu z plynu sundat a krásně měkce sklouznete dolů. Tam zase přidáte plyn, pojedete krásně svižně nahoru a těsně před vrškem zase sundáte nohu z plynu a krásně měkce sklouznete dolů. A nebudete muset vůbec šlapat na brzdu! Což by pro vás, jak
už dobře víte, znamenalo u soudruha nadpraporčíka Marcišina velké mínus.“ Absa poslouchal majorovu přednášku mimořádně pozorně. Nepřipuštění k závěrečným zkouškám ho děsilo. A náhrada škody jakbysmet. Pocházel z chudé rodiny a jeho rodiče vydělávali dohromady tři tisíce čistého měsíčně. Jedno šlápnutí na brzdu a jsou bez vejplaty. Nebo bez víc vejplat, uvědomoval si. Honzovi půjčoval táta auto nejvíc ze všech Absových kamarádů. „Honzo, a co mám jako dělat, abych se nezabil?“ Honza si vzal Absu stranou a nakreslil mu na papír, kde jsou v bévépé pedály s plynem, brzdou a spojkou. „Rychle se to nauč.“ Bylo ráno a Absu zařadil Marcišin naštěstí až na konec ostrých jízd. Na hodně pozdní odpoledne. Absa stihnul s Honzou teorii rozjezdu i řazení. Z jedničky na dvojku. „Na trojku nepřeřazuj. Je to křížem přes neutrál a to je v tvým případě obrovský riziko,“ nakázal mu Honza. Absa přišel na řadu jako jeden z posledních. V bévépé dohlížel na studenty voják základní služby – instruktor. Jezdili s otevřeným poklopem a instruktor se díval dovnitř, co tam s řízením dělají. Aby se udržel na kovovém pancíři obrněného transportéru, přivázal se opaskem k hlavni děla. Bévépé připomínalo Absovi železnou obludu. Do obrněného transportéru s kanonem a s kulometem se vešel velitel, řidič a střelec operátor. Vzadu v takzvaném roji sedělo šest motostřelců – bigošů. Při ostrých jízdách na tankodromu se v bévépé vezli dva studenti. Jeden jako řidič, druhý jako velitel vozu. Podle Marcišina prý proto, aby si student-velitel vozu zvykl na pohyby bévépé a ztratil před ním respekt, než se posadí na místo řidiče. „Dlouholetá praxe nám potvrdila, že se to osvědčilo,“ vysvětlil Marcišin. Když Honza viděl, jak se do bévépé soukají Lukáš s Bedloněm, řekl Petrovi: „Ze všech osvědčených
praxí ale existujou výjimky. Teď jsme svědky strašlivé výjimky s názvem Lukáš, Bedloň. Proč tam jsou, proboha, voba najednou? To je těm našim lampasákům jeden funus málo?!“ Bedloň neuměl jezdit na kole ještě ve svých dvaadvaceti letech. Když se soukal do prostoru velitele vozu, uslyšel od Absy: „Jardo, drž se.“ Absa si nervózně posunul na hlavě černou tankistickou přilbu. Byla mu malá a na čelo ji vůbec nedostal. A nešel mu zapnout řemínek pod bradou. „Máte smůlu, Lukáši. Jsou jenom dvě přilby na celou rotu. Je to váš problém, že máte hlavu jako starosta,“ odbyl Marcišin Absu, který se naposledy zkusil tankodromu vyhnout a zeptal se, jestli není řízení obrněného transportéru v padající přilbě v rozporu se základními vojenskými řády. Seznamování s bévépé ale začalo pro Absu překvapivě dobře. Rozjel se už napotřetí. Od dělové hlavně, kde se držel výčnělků na pancíři instruktor, se přesto ozvalo vyděšené: „Kristušát.“ Absova metoda „hop-hop, cuk-cuk, hop, cuk, hop“ instruktora zneklidnila. Byl navíc už hodně unavený, žhavé červencové slunce do něj pralo od rána a studenti s malými šoférskými zkušenostmi dělali místy z bévépé splašenou krávu. Absa se ale zlepšoval. Jakmile se mu podařilo zařadit dvojku, tlačil opatrně na plynový pedál a sunul se dopředu rychlostí mezi deseti až patnácti kilometry v hodině. Naštěstí, protože vyděšený mozek zpočátku vydával tělu nesmyslné pokyny. Absa chtěl zatočit doleva, rejdovákem (jakýmsi polouřízlým volantem) ale pohnul doprava a provezl bévépé i s instruktorem březovým lesíkem. „Čo to robíš, ty kokot?! Ked chceš ísť dolava, musíš točiť tým rejdom dolava!“ hulákal instruktor. Absa se snažil. O třetí březový lesík už bévépéčkem jen lehce škrtnul a čtvrtému se vyhnul uctivým obloukem.
Ve třetím okruhu se Absa přestal za pedály a za rejdovákem klepat, a dokonce začal zkoušet Severovu fintu. Před vysokým hrbem přidal plyn, pak ubral a bévépé opravdu do čtyřmetrové jámy lehce lehoulince sklouzlo. Poprvé, podruhé, potřetí. Absa se zaradoval. „To už přece dojedu, když umím tyhle kousky,“ povzbudil se. Jenže na začátku čtvrtého kolečka došla instruktorovi na pancíři trpělivost s Absovým hlemýždím tempem. „Čo s tým tak jebeš? Stále ideš na dvojku, ako by si bol chromý. Daj tam trojku a šlápni na to, lebo se tuna usmažím ako rezeň!“ Absa si vzpomněl na Honzovo: „Na trojku nepřeřazuj. Je to křížem přes neutrál a to je v tvým případě obrovský riziko.“ Ale instruktor byl tak rozzuřený, že se Absa k nevyzpytatelnému úkonu odhodlal. Pro přeřazení si vybral dlouhý, relativně rovný úsek. Ale než si v hlavě utřídil, co musí při přeřazení z dvojky na trojku udělat, dokodrcalo se bévépé k prvním větším velbloudím hrbům. Absa zoufale rval řadicí páku přes neutrál na druhou stranu, bévépéčko se na hrbolech zaklepalo a Absovi se ulevilo. Ucítil, že tam tu vysněnou rychlost má. Mnohem svižněji se dostal k první hluboké jámě. Stejně jako při třetím kolečku přidal před výjezdem do kopečka plyn. A železná obluda se zbláznila. Vyrazila dopředu mnohokrát rychleji než kdykoliv předtím. Absa se strašně leknul a před vrcholem velbloudího hrbu nestačil jít nohou z plynu. Obluda do jámy nesklouzla. Skočila do ní. A svým ocelovým „čumákem“ praštila do protisvahu. Obrovská síla vymrštila Absu dopředu a o něco železného si rozrazil čelo, na které malá přilba nedosáhla. Prudký náraz přimáčkl Absovo chodidlo na plynový pedál. Bévépé se vší svou silou vzepjalo a hnalo se přes velblouda do další jámy. Absa skoro neviděl, do očí se mu valila krev. „Ty kokot, máš tam peťku! Máš tam peťku!“ uslyšel seshora.
Bévépé skočilo i do druhé jámy. A opakovala se stejná scéna. Náraz, zmáčknutí plynového pedálu až k podlaze a sprint železné obludy na velblouda. Skok do jámy, náraz, plynový pedál až u podlahy a znovu až příliš svižně nahoru. Instruktor ječel: „Máš tam peťku. Vymáčkni spojku! Vymáčkni spojku, ty kokot!“ Absa ale nevěděl, co je to „vymáčknout spojku“. Tak daleko se v rychlolekci s Honzou nedostal. Napadlo ho, že by měl zabrzdit, jenže si vzpomněl na Marcišinovo: „Když z řídící věže uvidím, jak někdo šlape prudce na brzdu, nebude připuštěn k závěrečným zkouškám.“ Odtáhl levou nohu od brzdy. Instruktor ječel: „Vymáčkni tu spojku! Vymáčkni tu spojku, ty kokot!“ Absa se nechápavě podíval nahoru. Mezi krví se mu zjevil instruktor. Při skocích a nárazech létal vzduchem jak jo-jo. Řemen, zavěšený přes dělovou hlaveň, ho naštěstí udržel na bévépé, ale současně fungoval jak pružina a instruktora vrhal zadkem nebo bokem proti tvrdému pancíři. „Hampni na tú brzdu, ty kokot!“ Absa si vzpomněl na Marcišinovo důrazné varování. Neudělal nic. Následoval skok, náraz, plyn zase až na doraz a bévépé vyletělo znovu nahoru. „Hampni na tú brzdu, ty kokot, lebo nás všetkých zabiješ! Hampni na tú brzdu, ty kokot, lebo nás všetkých zabiješ!“ Instruktorův řev zněl smrtelně vážně. Absovi se zdálo, že i z místa velitele vozu, kde seděl Jarda, se ozývá něco hodně hodně zoufalého. Po dalším letu do jámy šlápnul vší silou na brzdu. Bévépé se zakyndalo jak nosorožec v posledním tažení, posunulo se ještě o pár metrů dál, ale pak mu zhasnul motor, a zastavilo. Absa se vysoukal ven. Instruktor se odvázal od hlavně, sesmekl se z pancíře a zvracel na pás. Jarda měl úplně průsvitné tváře. Ke stojícímu bévépé běželi důstojníci z věže. Marcišin, Severa i velitel katedry plukovník Hedbábný.
„Co jste to prováděl? Co vám je? Co máte s tou hlavou?“ křičel Severa. Něco podobného na tankodromu za dvacet let služby nezažil. Marcišin se přidal: „Co jsem vám říkal, Lukáši, o té brzdě? Co když je bévépé poškozené?!“ Nejvíce klidu zachoval Hedbábný. „Co se stalo, soudruhu studente?“ Absa si vytřel krev z očí. „Soudruhu plukovníku, já nemám řidičák vůbec na nic.“ „A proč jste to nikomu neřekl?“ zalomil rukama Severa. „Já jsem to řekl tady soudruhovi nadpraporčíkovi Marcišinovi. Ale on říkal, že musím jet, že mě jinak nepřipustí k závěrečným zkouškám.“ Hedbábný se na Marcišina zle podíval. „Je to pravda, soudruhu nadpraporčíku?“ „Ano, ale...“ „Žádné ale. To, co se stalo, probereme později, bez studentů katedry a bez vojáka základní služby,“ zpražil Marcišina Hedbábný. „A běžte rychle na řídící věž a přivolejte tady pro studenta sanitu.“ Sanita odvezla Absu na plukovní ošetřovnu. Tam ho uvítal mladý doktor s veselým kukučem. „Cos dělal?“ zeptal se udiveně. Absa mu řekl všechno pěkně od začátku. A svěřil se mu i se svým trápením s Domažlickým tygrem. Doktor se smál, ale nakonec poznamenal: „No, ono je to vlastně spíš k pláči.“ „No, to je, dyť ten chudák instruktor z toho bévépéčka málem sletěl. Moh jsem ho taky přejet.“ „To moh, takovejch už jsme tady měli,“ pokýval hlavou doktor. „Ale ty to budeš mít dobrý. Těch pár stehů se ti do svatby zahojí.“ Absa se pousmál. „No, to tedy nevím, žením se za čtrnáct dní.“ Doktor se rozesmál. „Víš, co? Já ti teď napíšu zprávu, že musíš mít úlevy ve výcviku a taky, že kvůli bolestem hlavy máš omezený možnosti studia k těm vašim závěrečnejm zkouškám. Bude se ti určitě hodit, když tě od nich chce ten Domažlickej tygr vyhodit.“ Absovi se moc ulevilo.
„Díky. Ale mám ještě něco.“ Ukázalo doktorovi bouli na holenní kosti. „Bolí to.“ „Co se to stalo?“ „Večer chodíme hrát fotbal a jeden řezník mě včera nakop.“ Doktor se zamyslel. „Víš, co? Napíšeme, že ses praštil v tom skákajícím bévépéčku. Ať mají páni důstojníci z tý vaší katedry ještě větší bobky.“ A důstojníci nahnáno měli. Zvlášť potom, co Absa ukázal Hedbábnému papíry od doktora. „Soudruhu studente, samozřejmě, že vám poskytnete čas na vyléčení. A budeme respektovat vaše omezené možnosti učit se k závěrečným zkouškám. Ale na druhou stranu, to tam na tankodromu, s tím bévépéčkem, to zůstane mezi námi. Rozumíte?“ Hedbábného „rozumíte“ ale neznělo vůbec tak panovačně jako v jiných případech, Absa v něm dokonce ucítil prosbu. „Rozumím, soudruhu plukovníku. Jsme přece na vojně, ne v mateřské škole,“ vzpomněl si Absa na Hedbábného často opakovaná slova. A viděl, že velitele katedry vysloveně potěšil. Hedbábný se pak sešel s ostatními důstojníky. Jako k prvnímu se obrátil k Bouškovi. „Já vím, že máš na toho Lukáše pifku, i když já bych to s ním zase tragicky neviděl. Ale po tom, co spáchal tady náš drahý nadpraporčík Marcišin, po tom ten Lukáš u závěrečných zkoušek prostě projít musí!“ Boušek nechápavě zakomíhal hlavou: „Proč? Tomu nerozumím.“ Hedbábný zasténal: „Proč?! Proč asi?! Protože kdybychom ho vyhodili a on by si stěžoval někde výš, že se nemohl řádně připravit kvůli bolestem hlavy po havárii v bévépé, kam ho tady Marcišin nahnal bez řidičského průkazu, tak to bysme se z toho, soudruzi, dostávali moc a moc těžko.“ „Třeba ne. Třeba má ten Lukáš špatnej kádrovej profil. Třeba je z nějaký buržoazní rodiny, a tak… “ chytal se tonoucí Boušek posledního stébla. Hedbábný Domažlického tygra rozzuřeně přerušil. „Já jsem si třídní původ toho Lukáše
pořádně prověřil. Jeho táta sloužil na začátku padesátých let na čáře. Na Šumavě jako ty a chytal tam kapitalistický diverzanty. A je členem KSČ, dlouholetým členem KSČ. A nezklamal ani v osmašedesátým roce.“ „No, to je blbý,“ konstatoval zkroušeně Boušek. „Co je na tom blbýho? Kdyby bylo víc takových jako ten Lukášův táta, nemusela nám tady dělat pořádek vojska Varšavské smlouvy! Mlč už raději a hlavně si všichni dobře pamatujte, že Lukáš ty závěrečný zkoušky prostě udělat musí. Mimochodem, ze zkoušky po prvním ročníku vojenské katedry dostal dvojku. Jestli ty sis na něj, Václave, nezasednul kvůli tomu pitomýmu zlomenýmu noži.“ Odjezd z Jindřichova Hradce po složených zkouškách patřil mezi největší okamžiky Absova života. A zdálo se, že stejně krásně je i jeho spolužákům. Pět kamarádů zamířilo z kasáren do Prahy a dopřáli si oběd ve slavné čínské restauraci ve Vodičkově ulici. Po šesti týdnech vojenské kuchyně ve smradlavém stanu na rozpáleném buzerplacu si připadali jako v ráji. Když dodebužírovali a popíjeli plzeňský Prazdroj, Honza se podíval někam daleko a tiše pronesl: „Ty vole, ani ne za čtrnáct měsíců nás tahle pakárna čeká znovu. A na rok.“ „Brr,“ otřásl se Absa a chytil se sklenice s pivem. „Ale třeba tam budou i pěkný chvilky,“ řekl nejistě Milan. „A jaký asi? Ty si v Jindřichově Hradci na nějakou pamatuješ?“ vystartoval na Milana Petr. Ten vyhazov od zkoušky mu dělal těžkou hlavou. Milan si naštěstí vzpomněl: „Jo. Jak jsme zdrhli z fotbalu a vplížili se do nejbližší hospody. Jak jsme si tam po pěti tejdnech závěrečnýho soustředění koupili každej tři lahváče a pak jsme je pili schovaný kousek od hřiště za nějakou kupou dřeva.“ Absa se zasnil: „No, jo fakticky. To ti bylo něco.“ „Ty lahváče byly teplý, jak víte co, ale lepší pivo jsem nikdy nepil,“ dodal Honza. A Petr řekl: „To ten strach, že nás
chytnou, ten strach udělal z toho hnusnýho piva nebeskou manu.“ Honza to ukončil: „Báli jsme se přitom zbytečně. Nechytli přece ani Šulce s Jaklem, a to si suše sedli do hospody, pili tam v trenýrkách a v tričku točený a prokládali to velkejma rumama… “ Šulc se ožral tak, že při večerním nástupu na buzeráku padal pořád na hlavu. Dopředu na hlavu. Krev mu crčela z nosu, ale v jednom kuse se bláznivě chichotal. A byl jak „zchromlej“. Kluci kolem ho nemohli udržet vestoje, pořád se kácel. Tak ho na ten buzerák posadili. Bimbal se tam jak sloní chobot. Absa nechápal, jak to mohlo Šulcovi projít, i když byl ukrytý v druhé řadě. Z těch pěti kamarádů, co seděli v čínské restauraci, skončili u bojových útvarů jako velitelé průzkumných čet a družstev jen Absa s Honzou. Většina ostatních spolužáků si dokázala najít „šolichy“ někde jinde – ten v deníku Československé lidové armády Obrana lidu, onen zase v Československém armádním filmu.
❱❱ Kapitola pátá — O zašívárně v Obraně lidu. O drsnější realitě v Janovicích. Jak Absovi bylo do pláče, protože se na škole nedostal mezi kandidáty komunistické strany. Je vážně pravda, že nenarozené miminko může tatínka při pohlavním styku s maminkou chytit za péro? O veselém Maďarovi a chlastačkách na přijímači v Chebu. O plukovnické svini, která zrušila absům rozlučku. Kde to, proboha, jsme? V riti!
Pavel se Absy u Kulaté báby zeptal: „A co že ty si tady s námi v prvosledovém bojovém útvaru, Milošu? Co že ty ses nedostal do nějaké zašívárny?“ Absa se popravdě po ničem takovém jako po teplém místečku nesháněl. Říkal si: Přece mě,
takový nevojenský typ se směšným pisklavým hlasem, nedají někam jako velitele. Budu někde dělat nástěnky nebo plukovní noviny, mám přece státnice z propagandy i ze socialistické propagace. Realita byla jiná, poněkud drsnější, jak s oblibou pronášel na katedře s potutelným úsměvem plukovník Hedbábný. Ta realita se v Absově případu jmenovala: velitel druhé čety u průzkumné roty motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou. Když si Absa v Janovicích vzpomněl, jak málo nadšeně reagoval na vysoké škole na příležitost, aby se stal kandidátem KSČ, bylo mu občas do breku. Jeho spolužáci a kamarádi chodili v Obraně lidu a v dalších armádních prostředcích masové informace a propagandy na vojnu jako do práce. Po směně ze sebe svlékli zelený mundúr a hodili na sebe civil. Na víkendy jezdili z Prahy domů skoro pořád. Neklepali se každý den, že skončí v plukovní base nebo na Borech. Nebo zmlácení někde v nemocnici. Nebo v cvokárně. Nikdo nevyrážel zuby jejich kamarádům během nočního šikanování. Absa spolužákům na prominentních místech záviděl. Po vojně sice hrál machra a v hospodě jim říkal: „Rači bych vyrejval okopy pro stojícího střelce držkou, než abych se zašíval jako vy. V tý skrznaskrz prolhaný Obraně lidu a s tou vaší rudou knížkou na prdeli.“ Ale byly to jen kecy. Co by za to dal, kdyby mu po třech nebo i po šesti měsících přišlo do těch zapráskaných Janovic psaníčko s textem: „Vážený soudruhu četaři absolvente, v Obraně lidu se uvolnilo místo redaktora a oznamujeme Vám, že ho zaujmete právě Vy. Do Prahy budete převelen k prvnímu příštího měsíce… “ Skákal by radostí až do stropu pévéesky (PVS – politicko-výchovná světnice). A rudou knížku se slavnou pěticípou hvězdou by pomuchlal přinejmenším se stejnou láskou jako svou mladou ženu, když za ním po sedmi týdnech odloučení
přijela poprvé do Janovic. Povolávací rozkaz do Chebu dostal Absa v září. Dělal už redaktora v Novinách Jablonecka, v týdeníku Okresního výboru Komunistické strany Československa a Okresního národního výboru v Jablonci nad Nisou. Volal si se spolužáky, kam to mají oni. Do Chebu to nepřišlo nikomu – jenom Honzovi a Láďovi, tomu, jak padal ožralý na hlavu na buzerplace v Jindřichově Hradci. Do Chebu dorazilo taky pár kluků, co skončili pedagogickou fakultu a byli s budoucími novináři na vojenské katedře. Absa si z Jindřichova Hradce pamatoval ze studentů peďáku hlavně Gerguláka a Bradáče. Na závěrečném soustředění u vojsk na sebe vždycky před spaním řvali přes celou dlouhou ložnici. Napodobovali žáky ze speciálních škol pro duševně retardované, kam chodili na praxi. „Gergé, Gergé!“ volal Bradáč. „Co, jé?! Co jé?!“ odpovídal Gergulák. „Já bych šukál.“ „Já taký.“ „Nemám kám, Gergé. Aničká jé nemócná!“ „Tak si ho vyhóň!“ „Tó jé nápád! Díký, Gergé,“ zavyl vždycky nakonec Bradáč. Absův spolužák, inteligent a charakterní člověk Pepa Chuchma si vždycky s hrůzou zacpával uši. Bradáč byl na závěrečném soustředění u vojsk v době, kdy jeho manželka čekala miminko. A hučelo mu v klacku tak, že jednou přelezl plot a rozdal si to s nějakou šestnáctiletou cikánkou, se kterou spala polovina záklaďáků. Před večerkou si o tom povídal s Gergulákem způsobem: „Gergé, Gergé, já sém šukál.“ Chuchma se s ním o tom druhý den pobavil. „Hele, Bradáči, to ti při tom s tou cikánkou nevadilo, že máš doma manželku v osmém měsíci těhotenství?“ Bradáč se něj překvapeně podíval. „A proč jako? Můžu já snad za to, že ta moje je teď s tím bubnem nepoužitelná?“
„Co blbneš, jsou přece polohy, v nichž se dá provádět pohlavní styk i v devátém měsíci těhotenství,“ překvapil Bradáče Pepa. Bradáč ho ale utřel: „Jo, to víš, ty vole. A mladej mě při tom chytí za ptáka.“ Gerge se smál, až mu spadla lodička z hlavy. Charakterní člověk Pepa z toho málem hodil šavli. Ale Gergulák a Bradáč v Chebu chyběli. Bradáč možná dostal modrou na ten svůj nezvladatelný sexuální pud a Gerge se vojně třeba vyhnul díky svým vypadávajícím vlasům. V těch strašlivých vedrech v Jindřichově Hradci si pořád sundával čepici z velkých koutů nad spánky a starostlivě sledoval, jestli mu v ní neuvízly další kousíčky z řídnoucí černé kštice. Boušek na něj kvůli tomu řval a celá četa měla z toho zle, ale jak Gerge mohl, šup, a lodička byla dole. A Gerge pak dlaněmi vířil kolem své pleše a ovíval ji, jako by dával svým chřadnoucím vlasům umělé dýchání. V Chebu dostal Absa a jeho kamarádi ze žurnalistiky nové spolubojovníky – absolventy Fakulty tělesné výchovy a sportu z Bratislavy. K průzkumným jednotkám, cvičeným na boj muže proti muži na nepřátelském území, se svalnatí sportovci opravdu hodili. Ne jako většina absolventů fakulty žurnalistiky. Jeden z nich nad sebou při pořadovém cviku čelem vzad ztrácel kontrolu do takové míry, že se zastavil až po pěti metrech. Rukama pádloval jak Inčučuna při sjíždění peřejí na řece Rio Pecos. Druhý zase nedokázal rychle jíst a ani kadit. Všude byl pozdě. Třetí měl hrudník tak propadlý, že v některých polohách připomínal luk. Introvert schoulený do sebe jak ježek, když na něj doráží pes. Navzdory lékařsky potvrzeným problémům se srdcem absolvoval celou katedru i závěrečné soustředění u vojsk. A málem ho odvedli. Zachránila ho nějaká hodná paní doktorka u komise v Praze. Propnul před ní ještě víc své
tělo-luk a díval se kolem sebe vystrašeně. Odpovídal tichým skoro neslyšitelným hlasem. Podplukovník, vedoucí odvodní komise, už takových viděl, a stejně je na vojnu poslal. Už už si připravoval razítko „schopen, odveden“, ale paní doktorka zasáhla. „Soudruhu podplukovníku, tohoto hocha přece nemůžeme odvést na vojnu. Vždyť by si tam ani nenašel žádné kamarády. Našel byste si tam nějaké kamarády? Máte vůbec na škole nějaké kamarády?“ Třetí pípnul: „Ne.“ Podplukovník váhal. Paní doktorka se podíval na Absu. „Řekněte, má tenhle hoch na vysoké škole nějaké kamarády?“ Absa zakroutil hlavou a smutně odpověděl: „Nemá.“ Co na tom, že před pár dny byli s Třetím a s Petrem a s Honzou po fotbale Bohemka – Anderlecht v hospodě ve Vršovicích. Třetí se pak na zastávce tramvaje propadl sklem. A když ho zdvihali, tak opilecky hulákal: „Bóhémká, dó tóhó, Bohemka, do toho!“ Pivovar Gambrinus o dobrých pětadvacet let později vymyslel pro tyhle okamžiky slogan „Chuť fandit s přáteli“. Kdyby podplukovník stál na stejné zastávce jako Třetí, poslal by ho nejspíš taky k bojovému útvaru. Po Absově „Nemá“ se paní doktorka na soudruha podplukovníka skoro až osopila. „No tak vidíte!“ Třetí dostal modrou. A nakonec i První a Druhý. Absa jim to přál. Nedokázal si mimo jiné představit, jak by Druhý kadil na tureckých záchodech v Janovicích. Šest otevřených kójí se šlapkami pro chodidla pro celou rotu. A před nimi brzy ráno fronty netrpělivě přešlapujících mladíků s něčím na krajíčku. „Děléj! Co se s tím sereš?“ ozývalo se. Druhému to v klidu trvalo okolo dvaceti minut. Ve stresu i půlhodinu. Vojáci v Janovicích by ho asi zabili. Nebo by sám skočil pod tank. Případně by mu praskla střeva. Slovenští tělocvikáři patřili někam jinam. Některé problémy šly mimo ně. Honza o nich napůl žertem, napůl vážně říkal: „Místo mozku další sval.“ Největší rampa mezi nimi byl
jakýsi Szalai, opravdu těžká váha. Když přijel do Chebu, měl v sobě po dlouhé cestě ze Slovenska pěkných pár promile. Ale na rozloučenou se svobodou si koupil ještě půllitrovku rumu a dopíjel ji vleže před vchodem do kasáren. Nakonec před nimi usnul. Za bránu útvaru ho přivedla „lítačka“. Ale Szalaiovi to prošlo. Takového vojáka, co chlastá jak carský důstojník, ale druhý den přeskočí se třemi kulomety na zádech dvoumetrovou zeď, takového vojáka mají všichni velitelé rádi. Absa se trmácel vlakem do Chebu z Plavů přes Tanvald, Liberec a Ústí nad Labem půl dne. Na nádraží do Tanvaldu šlapal brzy ráno pěšky čtyři kilometry pěšky. Doma nechal svou mladou ženu, se kterou se v noci ještě milovali. Předtím zašli do ošklivého maloměstského kina na film Bota jménem Melichar. Nestál za moc, ale užívali si ho. Správně tušili, že podobných chvil během příštích dvanácti měsíců moc nebude. Ráno posnídali mřížkovaný koláč a nadlouho se rozloučili. „Mřížkovaný koláč jsem nemohla vidět asi pět let. Vždycky, když jsem se na něj podívala, udělalo se mně blbě,“ přiznala o pár let později Absovi žena. Absova jízda vlakem do Chebu by se dala označit jako utrápená. Co taky jiného mohla být, když doma nechal ubrečenou mladou ženu. A navíc si s sebou nevzal žádný alkohol. Říkal si: „V rychlíku určitě bude jídelní vůz, dám si tam pivo.“ Jídelní vůz tam byl, jenomže pivo prý došlo. Ale personál se spíše bál, aby se rukující vojáci nezlískali a nepoškodili majetek Československých státních drah. Zbytečně, záklaďáci jezdívali na vojnu o pár dní dříve než absové, a tak Absa seděl v kupé sám. Soukal do sebe smutně řízek, v krku sucho, pivo nikde. A tak se nakonec do Chebu těšil. „Dám si pár kousků někde v hospodě u nádraží,“ konejšil se. V nádražní hale ho ale zastavila lítačka, doprovázená policistou. Krátký sestřih jasně prozrazoval, kam Absa míří. „Tak tě tady vítáme. Vezmeme tě s sebou do kasáren, co říkáš?“ navrhl Absovi velitel
lítačky. Znělo to jako rozkaz, ale Absa se nesměle, ale přece jen vzmohl na odpor. „Mám být v kasárnách až ve dvě odpoledne a je teprve půl jedné, soudruhu nadporučíku. Chtěl bych se ještě porozhlédnout po městě, kde budu sloužit,“ zaprotestoval. Policista chtěl vidět jeho doklady, nadporučík povolávací rozkaz. „Aha, vy jste absolvent. A vypadáte střízlivě. Ale ať jste v těch kasárnách včas, já si vás budu pamatovat.“ Absa zmizel lítačce z očí a zapadnul do prvního bufetu s točeným pivem. Dal si dvě a raději se vydal do kasáren. Nechtěl si to u zelených panáčků rozházet hned na začátku. Před kasárnami prošel kolem povalujícího se Szalaie s rozpitým rumem. Tak ten špatně skončí, napadlo ho. Za několik dní litoval, že si k Szalaiovi nepřisedl. V Chebu zůstali absové měsíc. Připravovali se tam na velení svým jednotkám – četám a družstvům. Bydleli na průzkumném praporu, tedy mezi záklaďáckou elitou. Ty čtyři týdny tam byly tím nejlepším, co Absa na vojně prožil. Jen zdáli a mlhavě k němu přicházely signály, co ho čeká. Třeba když zobáci museli nosit mazáky po chodbách v postelích. Zapřeli se rameny do železných trubek a šlapali a šlapali, dokud to jejich pány neomrzelo. A když jeden „mladej“ onemocněl, tak ho jeho „starej“ nechtěl pustit k doktorovi, dokud nebude mít horečku alespoň přes devětatřicet. „To my nikdy nedovolíme, když teda budeme muset nějakým nedopatřením velet,“ říkali si mezi sebou absové. Hahaha! Absa měl ke všemu u záklaďáků-mazáků protekci. Jejich mazák se taky jmenoval Lukáš a navíc pocházel jen kousek od vesnice, kde bydlel Absa. Absa se vůbec nebránil chybné dedukci mazáků, že když se jmenuje taky Lukáš a žije jen o deset kilometrů dál, tak s tím druhým Lukášem „musí bejt samozřejmě příbuznej“. Absa toho druhého Lukáše nikdy
neviděl, ale záklaďáky z bludu nevyváděl: „Nás Lukášů tam v tom kraji žije víc. Je to nějakej polobratránek. Prima kluk.“ Chebští mazáci mu dali později pár užitečných rad, když se dozvěděli, že půjde do Janovic. A brali ho s sebou jako jediného absu na fotbal mimo kasárna, kde pak vždycky vyloupli pár lahváčů. Nahoře nad průzkumným praporem ale stály baráky tankového pluku. A k tankánům patřilo víc označení záklaďácká pakáž než elita. Absy by nejraději nakopali do koulí. Vzhledem k tomu, že s nimi v Chebu chodili do jedné jídelny, nebylo k tomu často daleko. Ale jednou velitel pluku nachytal ve frontě na oběd nějakého tankána, jak si na absy otvíral hubu. A zatínal u toho pěsti. Velitel pluku toho agresivního opičáka – pěkně po vojensky řečeno – zjebal a nechal ho odvést do basy. Absa ho doprovázel jako eskorta. Tankán se zle díval, ale nic víc. Bál se, že by dostal pár dní basy přidáno. „Panečku, to je paráda, jak ti lampasáci takovýhle grázly zmáknou. To by nám mohlo u útvarů docela píchnout, co myslíš?“ probíral Absa s Honzou zážitek s potrestaným tankánem. Ten ale utlumil jeho nadšení. „Já nevím. Nejsou všechny gumy takoví šňapáci jako tenhle velitel pluku. A i kdyby, nebudou tam s náma pořád. V pět večer to zabalej, půjdou domů za mamkama, a tu smečku budeme muset ukočírovat sami.“ Ještěže dopředu nevěděli, jak přesně se Honza trefil. V Chebu se absové dostali dvakrát kolektivně ven. Poprvé po dvou týdnech do muzea. V sobotu dopoledne je tam vedl nějaký kapitán v záloze. Do Chebu přijel na cvičení a vypadal jako starý dobrák. Před muzeem jim řekl: „Já vím, že do muzea asi nepůjde nikdo. Ale co kdybychom se tady za hodinu a půl sešli a vrátili se pohromadě do kasáren?“ Absové se rozprchli do okolních hospod a bufetů. A nasadili skvělé tempo. Absa s Honzou vypili po čtyřech pivech. Přebory
o nejrychlejší opici ale vyhrál slovenský tělocvikář Eda. Do čtyř piv vrazil čtyři velké vodky. Když se poctivě vracel k muzeu, bylo mu v tom sychravém říjnovém poledni vedro. Rozepnul si sako i košili. „Co to má znamenat, soudruhu desátníku? Co děláte na vycházce tak brzo? A proč porušujete ústrojní kázeň?“ křičel na Edu obtloustlý major, který korzoval s manželkou městem. „Nejsme na vycházce, strejdo. Jsme na výletě,“ odpověděl mu Eda a rychlými skoky bývalého trojskokana mu zmizel za rohem. Kapitán v záloze se vyděsil, když se mu absové před muzeem sešli. Vláli jak prapory a celou cestu do kasáren zpívali. Městem ale nezněly vojenské písně. „Piju já, piju já, propil sem už všecko, ešče mám prepíjať teba galánečko.“ „Ešče som sa neoženil, už ma žena bije, preto som si prihotovil tri obrovské kyje. Jedním buděm ženu bici a tym druhým dzeci dzeci dzeci dzeci. A s tým tretím kyjačiskom pojděm na zálety.“ Většina z nich si koupila v obchodech placatky rumu. Szalai celou půllitrovku. Provalili se přes vchod do kasáren a zašili se do šatny mezi své skříňky. A tam pokračovali v pití a ve zpěvu. „Za dva, za čtyři, už tu nebudeme. Už vás milí páni, páni lampasáci, zdravit nebudeme.“ Znělo to krásně. Realita však byla jiná, poněkud drsnější. Měli to za 350. Ale pořád to nebyl takový milion, za jaký to měli záklaďáci, kteří nastoupili na vojnu stejně jako oni. Podruhé šli absové na fotbal. V Chebu se hrála první liga a dostali se na utkání místní Rudé hvězdy se Slavií Praha. Fotbal měl nevalnou úroveň podobně jako pivo a párky na stadionu. Tomu ubohému pivu nepomohlo ani to, že ho absové měli zakázané. Něco tak hnusného Absa ještě nikdy nepil. S přemáháním do sebe dostal dvě. Hromadná vycházka na fotbal se ale přece jen vyplatila. Absa s Honzou tam potkal spolužáka z fakulty Láďu, toho, jak na katedře čůral v Motole
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
