Poděkování Na tomto místě bych velmi ráda poděkovala doc. PhDr. Tomáši Kasperovi, Ph.D., vedoucímu mé bakalářské práce, za poskytnutí odborných rad, věcné připomínky, odborné vedení a pomoc při zpracování této práce. Poděkování patří také Ing. Josefu Šormovi, řediteli Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické a Vyšší odborné školy v Liberci, za poskytnutí informací o současné škole, důležitých dokumentů z jeho školní sbírky, výročních zpráv i katalogových listů a jeho ochotu při spolupráci. Děkuji také absolventům, kteří mi věnovali svůj čas na rozhovor.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá rekonstrukcí historického vývoje liberecké Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v letech 1876–2010. Úkolem je podrobně analyzovat historické mezníky školy na základě dostupných primárních pramenů vztahujících se k jejím dějinám. V úvodu jsou popsány počátky odborného školství v českých zemích a jeho vývoj až do současnosti. Následuje kapitola pojednávající o charakteristice a průmyslovém rozvoji města Liberce a jeho vlivu na založení průmyslové školy. Hlavní téma práce je zaměřeno na historický vývoj tohoto ústavu a klade důraz na klíčové události, které ovlivnily jeho chod. V každém období je proveden rozbor organizační struktury, učebních plánů a kurzů a vše je doplněno grafy s počty zapsaných a odmaturovaných studentů. Práce se dále zabývá podrobným popisem žákovského podpůrného spolku a závěrečných zkoušek od počátku do současnosti. Klíčová slova Odborné školství, Liberec, Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická v Liberci, žákovský podpůrný spolek, maturitní zkoušky
Annotation This thesis deals with the reconstruction of historical progress of the Secondary Technical School in Liberec during the years 1876–2010. The challenge is to analyze in detail important historical moments on the basis of primary source-books related to the history of the school. In the introduction, the beginnings of vocational education in Bohemian lands and its progress to the present are there described. It is followed by a section on characteristic and industrial progress of the town Liberec and its influence on founding the Industrial school. The main theme of the thesis belongs to the historical progress of this school and focuses on key facts, which once affected its life. In every period, there are analyses of the school organizational structure, its curricula and courses, and everything is completed with graphs showing numbers of registered students at the beginning of the first class and students who passed their leaving examinations. The thesis is then dedicated to detailed descriptions of the school benefit club and school leaving examinations from the beginning till the present time. Key words Vocational education, Liberec, Secondary Technical School in Liberec, school benefit club, school leaving examinations
Obsah Seznam obrázků .................................................................................................... 8 Seznam grafů ........................................................................................................ 8 Seznam použitých zkratek a symbolů ................................................................... 9 Úvod.................................................................................................................... 10 1
Vývoj odborného školství v českých zemích ......................................................... 12 1.1
Počátky odborného školství ............................................................................ 12
1.2
Vývoj odborných škol za vlády Marie Terezie a Josefa II....................................... 12
1.3
Odborné školství od konce 18. do počátku 20. století ....................................... 14
1.4
Odborné školství v ČSR v letech 1918–1945 ................................................. 18
1.5
Odborné školy po druhé světové válce (1945–1989) ..................................... 19
1.6
Odborné školství od roku 1989 až do roku 2010 ............................................ 21
2
Charakteristika Liberce ........................................................................................... 23
3
Historie Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v Liberci ................ 28 3.1
1876–1918 ...................................................................................................... 29
3.1.1
Organizační struktura ................................................................................ 30
3.1.2
Učební plány ............................................................................................. 32
3.1.3
Kurzy ........................................................................................................ 33
3.1.4
Studenti ..................................................................................................... 34
3.2
1918–1939 ...................................................................................................... 38
3.2.1
Organizační struktura ................................................................................ 40
3.2.2
Učební plány ............................................................................................. 40
3.2.3
Kurzy, přednášky a odborné exkurze ....................................................... 43
3.2.4
Studenti ..................................................................................................... 44
3.3
1939–1945 ...................................................................................................... 45
3.3.1
Organizační struktura školy ...................................................................... 46
3.3.2
Učební plány ............................................................................................. 46
3.3.3
Kurzy, přednášky a odborné exkurze ....................................................... 47
3.3.4
Studenti ..................................................................................................... 47
3.4
1945–1989 ...................................................................................................... 48
3.4.1
Organizační struktura školy ...................................................................... 50
3.4.2
Učební plány ............................................................................................. 52
3.4.3
Kurzy, přednášky a odborné exkurze ....................................................... 52
6
3.4.4 3.5
Studenti ..................................................................................................... 53
4
5
1989–2010 ...................................................................................................... 55
3.5.1
Organizační struktura školy ...................................................................... 57
3.5.2
Učební plány ............................................................................................. 59
3.5.3
Kurzy, přednášky a odborné exkurze ....................................................... 59
3.5.4
Studenti ..................................................................................................... 60
Spolek pro podporu žáků ........................................................................................ 62 4.1
Historie spolku ................................................................................................ 62
4.2
Typy poskytovaných grantů............................................................................ 64
Historie maturitních zkoušek na Průmyslové škole v Liberci ................................ 67 Závěr ................................................................................................................... 76 Seznam použitých zdrojů .................................................................................... 79 Seznam příloh ..................................................................................................... 82
7
Seznam obrázků Obr. 1 Učební plány tříleté vyšší průmyslové školy pro rok 1876/77..........................32 Obr. 2 Ukázka z Pamětního spisu k 25. výročí založení c. k. vyšší Státní průmyslové školy v Liberci...................................................................................................37 Obr. 3 Původní znak školy...........................................................................................39 Obr. 4 Pamětní deska na památku padlých studentů....................................................39 Obr. 5 Učební plány 1938/39 pro strojní oddělení vyšší průmyslové školy................41 Obr. 6 Maturitní odznaky.............................................................................................54 Obr. 7 Nový znak školy................................................................................................56 Obr. 8 Současný ředitel školy, Ing. Josef Šorm............................................................57 Obr. 9 Pozvánka na slavnostní večer na podporu spolku.............................................66 Obr. 10 Formulář ročníkového vysvědčení c. k. Státní průmyslové školy z let 188_...69 Obr. 11 Závěrečné vysvědčení z roku 1917...................................................................70 Obr. 12 Statistika výsledků závěrečných zkoušek v období 1918/19 až 1925/26..........71 Obr. 13 Záznam o maturitních zkouškách z roku 1938/39............................................73 Obr. 14 Inženýrské vysvědčení z roku 1940..................................................................73 Obr. 15 Vysvědčení o maturitní zkoušce z roku 1989/90..............................................75
Seznam grafů Graf 1 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků vyšší průmyslové školy a studentů, kteří úspěšně složili závěrečné zkoušky v letech 1876/77–1917/18.....................35 Graf 2 Sociální složení studentů vyšší průmyslové školy podle zaměstnání rodičů v letech 1880/81–1911/12.....................................................................................36 Graf 3 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků vyšší průmyslové školy a studentů, kteří úspěšně složili závěrečné zkoušky v letech 1918/19–1938/39.....................44 Graf 4 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků a počty odmaturovaných studentů v letech 1945/46–1988/89.....................................................................................53 Graf 1 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků SPŠSE a počty odmaturovaných studentů v letech 1989/90–2009/10......................................................................61
8
Seznam použitých zkratek a symbolů c. k.
císařská královská
ČSR
Československá republika
K
Koruna (měna platná od roku 1892)
KNV
Krajský národní výbor
KSČ
Komunistická strana Československa
MKV
Ministerstvo kultu a vyučování
MŠNO
Ministerstvo školství a národní osvěty
MŠO
Ministerstvo školství a osvěty
MŠMT
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
R-U
Rakousko-Uhersko
RM
Říšská marka (měna platná v období druhé světové války)
SOkA
Státní okresní archiv
SPŠSE
Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická
SŠ
Střední škola
TUL
Technická univerzita v Liberci
VOŠ
Vyšší odborná škola
VŠ
Vysoká škola
VŠST
Vysoká škola strojní a textilní
ZŠ
Základní škola
zl.
Zlatý (měna používaná v českých zemích v období R-U)
9
Úvod Předmětem mé bakalářské práce je rekonstrukce historického vývoje liberecké Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v letech 1876–2010. Cílem je rekonstruovat hlavní mezníky v jejím vývoji za použití metody historické analýzy primárních pramenů. Přesné časové vymezení práce bylo zvoleno s ohledem na významné mezníky dějin školy, které byly ovlivňovány společenskými událostmi. Hlavním důvodem, proč jsem si tuto školu pro svou práci zvolila, je fakt, že se jedná o první státní průmyslovou školu v Liberci, kterou v naší rodině absolvovalo již několik generací. Proto jsem se chtěla o její historii dozvědět mnohem více než jen z vypravování a prozkoumat i další souvislosti spojené s jejím vývojem. Práce je rozčleněna do pěti větších kapitol, pojednávajících vždy o určitém tematickém okruhu. V první kapitole se obsahově zabývám počátkem odborného školství v českých zemích a jeho vývojem až po současnost. V tomto stručném nástinu dějin nebylo objeveno nic nového, vše již bylo sepsáno v odborné literatuře, ale domnívám se, že pro správné pochopení souvislostí a problematiky vývoje je znalost historie nezbytná. Informace jsem čerpala z knih O. Kádnera Vývoj a dnešní soustava školství, 1. díl (1929), Dějiny pedagogiky (2008) T. Kaspera a D. Kasperové, Vývoj české školy a učitelského vzdělání (1992) Z. Veselé, dále z publikací Stručný průvodce dějinami pedagogiky (2001) od V. Štveráka a M. Čadské, Pedagogika pro učitele (2007) A. Vališové, H. Kasíkové, a kol., Študáci a kantoři za starého Rakouska (2007) od K. Řezníčkové a Die deutsche Schule in den Sudetenländern (1967) T. Keila a z různých zákonů týkajících se školství. Charakteristice Liberce, jeho vzniku, historii a průmyslovému rozvoji je věnována kapitola druhá, kterou ve svých knihách popisuje především liberecký rodák R. Karpaš, a to např. v publikacích Liberec – město v klínu hor (1998), Stalo se na severu Čech 1900/2000 (2001), Kniha o Liberci (2004) nebo S. Technik a V. Ruda Liberec minulosti a současnosti (1980). Historie textilního průmyslu byla čerpána z knihy J. Jozy Z minulosti textilního průmyslu v Libereckém kraji (1958). Obsahově podstatná a nejrozsáhlejší je kapitola třetí, věnovaná počátku a vývoji Státní průmyslové školy v Liberci. Celá její éra je rozdělena do několika časových úseků podle významných historických událostí, které značně ovlivnily její chod. Informace a údaje o historii této školy byly převážně čerpány ze školních výročních zpráv (Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941), z pamětního spisu k 25. výročí (Gedenkschrift zur Erinnerung an die 25 jähr. Jubelfeier der k. k. höheren Staatsgewerbeschule in Reichenberg, 1902), 50. výročí (Festschrift
10
zum 50 jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg, 1927) a 60. výročí založení školy (60 Jahre deutsche Staatsgewerbeschule in Reichenberg, 1937), které jsem objevila ve Státním okresním archivu (SOkA) Liberec. Výroční zprávy a almanachy byly až do roku 1945 psány pouze v německém jazyce, část z nich švabachem. K tomu, abych porozuměla obsahu těchto dokumentů, nestačilo znát pouze německý jazyk, musela jsem se naučit číst i švabachové písmo, které se značně liší od naší latinky (viz příloha A). Další výroční zprávy z let 1945–1950 umístěné v nezpracované části fondu Státní průmyslové školy strojní a elektrotechnické v SOkA již byly psány česky. Přes veškerou snahu se mi v archivu ani při osobních návštěvách ve škole nepodařilo objevit výroční zprávy ani jiné historické prameny z období 1950–1995. Z této doby existují pouze třídní knihy, maturitní protokoly a seznamy zapsaných žáků. Výroční zprávy nemusely být povinně psány, změna nastala až od roku 1995/96, kdy se zařadily mezi povinnou dokumentaci školy. Z průzkumu dostupných materiálů jsem zjistila, že škola již nevlastní ani žádnou kroniku. Abych mohla vypracovat ucelenou rekonstrukci historického vývoje, musela jsem jako pomocnou literaturu použít zpracovaný Pamětní spis ke 120. výročí založení školy a k 50. výročí její české éry (1995) a publikaci 125 let Státní průmyslové školy v Liberci (2001). Tyto almanachy jsou velmi podrobně zpracovány a po jejich prostudování jsem svoji práci obsahově zaměřila na témata, kterými se nezabývají nebo se jimi zabývají pouze okrajově. Období po roce 1989 je opět zpracováno z dostupných výročních zpráv umístěných ve školním archivu a ze školních katalogů o zapsaných studentech. Následující kapitola pojednává o žákovském podpůrném spolku, který byl významnou součástí této školy. Historické informace byly čerpány ze spisu k 50. výročí založení spolku (50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, 1929) a z výročních zpráv. Historie závěrečných zkoušek až po jejich současnou podobu je popsána v poslední kapitole. Ze školní sbírky mi byla zapůjčena historická i novější závěrečná vysvědčení, další informace jsem nalezla ve výročních zprávách i Historickém přehledu postavení maturitní zkoušky a analýze jejích funkcí (2003) od F. Morkese. Po celé zkoumané období jsem jako pomocnou literaturu používala oba vydané almanachy, které mi sloužily pro zjištění základních informací a doplnění souvislostí. Jednotlivé kapitoly jsou prokládány různými obrázky, grafy a tabulkami a doplněny přílohami, které čtenáři poskytnou ucelený obraz o celé historii Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v Liberci (dále jen SPŠSE).
11
Vývoj odborného školství v českých zemích
1 1.1
Počátky odborného školství
Náznaky tzv. odborného vzdělávání se datují přibližně od 16. století. Zvyšující se rozvoj řemeslné výroby nutil řemeslníky hledat odbyt svých výrobků kromě domácího trhu i ve vzdálenějších místech a zemích. Růst obchodu přinesl zároveň mnoho nových poznatků. Řemeslníci se začali organizovat v tzv. cechy. Nové manufaktury, řemeslnické dílny založené na ruční řemeslné technice a na dělbě práce, však vyžadovaly vzdělané pracovní síly pro výrobu kvalitních a konkurence schopných výrobků. Tyto důvody daly podnět k založení cechovních škol. Odborná výuka probíhala v rámci cechů a byla řízena mistrem. Do učení mohly být přijaty děti od 7 do 15 let. Zkušební doba trvala 2–4 týdny, když se učeň osvědčil, mohl nastoupit do dvouletého učení a po vyučení se stal tovaryšem. Pokud se jednalo o učně z chudých poměrů, byla mu učební doba prodloužena na tři roky. Chtěl-li se vypracovat na mistra, musel nejdříve tři roky odpracovat a poté se jeden rok připravoval na mistrovské zkoušky, kde předvedl své dovednosti. Tento způsob výuky měl zvýšit zájem o vzdělání a tím i zlepšit postavení venkovského lidu. Cechovní školy představovaly počátek dnešních učňovských škol a o jejich rozvoj se zasadil Ferdinand Kindermann (1740–1801). (Horák, aj. 2003, s. 63)
1.2
Vývoj odborných škol za vlády Marie Terezie a Josefa II.
V polovině 18. století zaostávaly země Habsburské monarchie ve všech směrech, velká část obyvatelstva byla negramotná, protože rakouské školství se nerozvíjelo, spíše zaostávalo. Monarchie si začala uvědomovat, že ke zlepšení vzniklé situace je zapotřebí vyšší míra vzdělanosti. Ke změně ve školství došlo až za vlády Marie Terezie (1740–1780). První náznak odborného školství se objevil již roku 1752 v podobě strojnického ústavu. V roce 1759 byla zřízena studijní komise dvorská, pod kterou spadaly zemské studijní komise ve všech zemích monarchie, jež měly v pravomoci dosazování školních dozorců a učitelů do škol a kontrolu dodržování předpisů a osnov. Na základě různých návrhů na reformaci školství, které se centrálně soustředily u studijní komise dvorské, byla potřebná úprava školství provedena. Nejprve se všech školních záležitostí ujal stát, který v roce 1773 zrušil jezuitský řád a jeho školy zestátnil.
12
Na žádost panovnice sestavil kancléř hrabě Kounic návrh na reformaci veškerého odborného školství, podle kterého byla ve Vídni roku 1770 založena první rakouská obchodní reálka, vojenská akademie (1754), a další. Pro úpravu rakouského elementárního školství vyzvala panovnice opata Jana Ignáce Felbigera (1724–1788), reformátora obecného školství. V roce 1774 byl jeho návrh vydán jako zákon, který zavedl všeobecnou vzdělávací povinnost pro děti poddaných od 6 do 12 let pro chlapce i děvčata a zřídil pro ně primární školy – triviální, hlavní a normální. Nepravidelná a špatná docházka především venkovských dětí do škol donutila Marii Terezii k rychlému uvedení reformy do praxe a k provedení různých opatření. Byla řešena i otázka vzdělávání pro učitele triviálních a hlavních škol, pro které zřídila přípravné kurzy, tzv. preparandy. Finanční prostředky potřebné pro vybudování škol měly být hrazeny studijním fondem, který vznikl ze jmění zrušeného jezuitského řádu. (Kádner 1929, s. 59–63, Vališová, aj. 2007, s. 69–71, Kasper, aj. 2008, s. 84–85, 88) V českých zemích se o rozšíření a zavedení osnov do škol (podle návrhu Felbigera) přičinil Ferdinand Kindermann. Jako vrchní zemský školní dozorce usiloval o to, aby byly osnovy elementární školy rozšířeny o odborné předměty – předení, pletení, šití, pěstování bource a včel. Domníval se, že tyto praktické dovednosti pomohou získat oblibu školy u rodičů, děti se naučí pracovitosti a odbornosti. Zároveň by si mohly už ve škole přivydělat. Během deseti let bylo v Čechách otevřeno sto pracovních škol a podle tohoto vzoru byly zavedeny školy i v cizině. Po nástupu Josefa II. (1780–1790) proběhla další reorganizace školství. Obecné školy měly být zřízeny tam, kde bylo devadesát až sto dětí ve věku 6–12 let. Chudé děti byly od školného osvobozeny a česká výuka mohla probíhat pouze v nejnižších třídách. Další změnou bylo vyloučení kněží z vyučování. Na školách středních (SŠ) se muselo od roku 1781 vyučovat pouze německy. Došlo k zavedení školného, které bylo tak vysoké, že mnozí žáci nemohli školu vůbec dokončit. V témže roce byly otevřeny školy pro židovské děti a zrušeny tělesné tresty. Jestliže Marie Terezie odbornému školství přála, Josef II. naopak vzdělání pracovníků v průmyslu příliš nakloněn nebyl a rozvoj odborných škol zastavil. (Kádner 1929, s. 62–67, Řezníčková 2007, s. 13)
13
1.3
Odborné školství od konce 18. do počátku 20. století
Roku 1791 byla zrušena studijní komise dvorská a vláda nově ustanovila školskou komisi vídeňskou, v Čechách mohla být téhož roku založena stolice českého jazyka. Nový panovník, císař František I. (1792–1835), byl neustále duchovenstvem upozorňován na nové osvícenské učení, na jeho důsledky a nedostatky. Jelikož se obával nastolení osvícenských ideálů, předal opět všechno školství církevním řádům. V roce 1795 vznikla opravná studijní komise, která vypracovala nový organizační řád obecného školství a nové stanovy pro SŠ. Všechna platná školní nařízení shrnula do tzv. Schulkodexu vydaného roku 1805. (Kádner 1929, s. 68–72, Veselá 1992, s. 12) Revizní komise navrhla zřízení reálných škol, které by poskytovaly vzdělání pro průmysl, obchod a hospodářství. Měly být budovány v hlavních městech nebo ve střediscích obchodu či průmyslu a případně připojeny k učilištím, vyšším technikám nebo školám odborným. Finanční náklady na školství a správa budov zůstávala v kompetenci krajských úřadů. (Kádner 1929, s. 72–73) Až do roku 1848, za vlády císaře Ferdinanda V. (1835–1848), nedošlo k podstatným změnám školních osnov a to z důvodu, že studijní komise dvorská, obnovená v roce 1808, nepodpořila žádný návrh na reorganizaci učebních osnov, dokonce zamítla zřizování zvláštních průmyslových škol. (Kádner 1929, s. 81–82) Revoluční rok 1848 byl pro školství příznivý. Na trůn nastoupil císař František Josef I. (1848–1916), kterému se podařilo potlačit revoluci a ve svých zemích nastolil absolutismus. Císařským rozhodnutím byla definitivně zrušena studijní komise dvorská a nově zřízeno Ministerstvo kultu a vyučování (MKV), které mělo za úkol podporovat a zdokonalovat lidové vzdělání a rozvíjet vzdělání vědecké, technické i akademické. Dalším císařským rozhodnutím zrovnoprávnil na obecných a SŠ češtinu s němčinou. Ministerstvo, jehož ministrem se stal hrabě Lev Thun Hohenstein, se začalo zabývat reformou školství a za pomoci reformátorů Franze Seraphina Exnera a Hermanna Bonitze došlo k sepsání Nástinu školství středního a vysokého (1849). Školství bylo nadále ponecháno církvi, ministr povolal zpět jezuity a ze škol nechal odstranit všechny radikálně smýšlející učitele a studenty. Po těchto úpravách byla sepsána smlouva s církví tzv. konkordát a vyhlášena císařským patentem (1855). Školy byly opět podřízeny církevnímu dozoru, učitel mohl být pouze katolík a nauka musela odpovídat nauce katolické církve. (Kádner 1929, s. 92–93, 96–97, 232–233, Vališová, aj. 2007, s. 72–73, Štverák, aj. 2001, s. 72, 74)
14
Po propuštění hraběte Thuna (1860) se školství ujalo nově zřízené Státní ministerstvo a školní záležitosti se vrátily do zemských sněmů, které se dovolávaly nové reformy školství, zestátnění SŠ a žádaly zřízení škol odborných a vysokých. Ministerstvo přebral v roce 1867 Leopold Hasner von Artha (1818–1891), došlo ke zrušení Státního ministerstva a ke znovuobnovení MKV, ale pouze pro část Rakouska-Uherska (R-U), jejíž součástí byly české země. Říšský zákon (1867) stanovoval např., že věda a vyučování je svobodné, každý občan může studovat, nejvyšší správu a dohled nad veškerým školstvím má stát, pouze výuka náboženství náleží církvi, jazyky mají být zrovnoprávněny ve škole, úřadech i v životě, atd. Zřizování odborného školství v českých zemích bylo ponecháno v pravomoci ministerstva, které stanovilo organizační strukturu a zemský úřad prováděl úpravy podle místních potřeb. Zákon o postavení školy k církvi byl vydán roku 1868, čímž došlo ke zrušení konkordátu. MKV náležela nejvyšší správa veškerého školství i dozor nad ním a byla vykonávána trojstupňovým systémem školních rad – zemské, okresní a místní. Odborné živnostenské školství řídilo Ministerstvo obchodu. Školní řád (1774) nahradil v roce 1869 nový Velký říšský zákon, tzv. Hasnerův zákon. Toto uspořádání platilo až do rozpadu R-U (1918). (Kádner 1929, s. 109–112, Kasper, aj. 2008, s. 97, Štverák, aj. 2001, s. 74) Odborné školství bylo rozděleno do několika kategorií. První kategorii tvořily školy pokračovací a kurzy. Předchůdcem těchto škol byly „nedělní opakovací školy“ zřízené v době panování Marie Terezie, které vždy navazovaly na obecnou školu. U obyvatelstva nenašly tyto nedělní školy velkou podporu, jelikož uchazečům prodlužovaly povinnou školní docházku (od 13 do 20 let věku), a navíc tím rodinám ubyly pracovní síly. Přestože byly povinné, žáci se často nedostavovali. Nápravu musela vždy zřídit církev. Hasnerův zákon tyto školy změnil na „školy pokračovací“, které opět navazovaly na obecnou školu. Žákům se zde dostalo odborného teoretického vzdělání odpovídajícího potřebným profesím a praktická výuka probíhala u mistra. Školní rok trval po dobu osmi měsíců, od října do května, vyučovalo se dvě až osm hodin týdně večer, v sobotu a v neděli dopoledne, v místnostech jiných škol. Přednášející učitelé docházeli z obecných a měšťanských škol, někdy i ze škol odborných. Pro získání odbornosti těchto pedagogů byly občas pořádány kurzy v odborných školách. V Rakousku se školy pokračovací dělily na průmyslové (živnostenské), obchodní a hospodářské, se společnou výukou chlapců a děvčat a nebo výukou oddělenou. Stát a země hradily náklady, pokud byla škola spojena s některou denní odbornou školou. V případě, že pokračovací škola představovala samostatný útvar, náklady proplácel společně stát, země, obchodní a živnostenské komory, obce i soukromníci. (Kádner 1929, s. 188–190, Kasper, aj. 2008, s. 97)
15
V českých zemích se první pokračovací školy průmyslové objevily v roce 1864, pokračovací školy obchodní 1866. Rychlému rozvoji těchto škol přestávala vyhovovat organizační struktura. Roku 1883 byla MKV vydána nová organizační norma (novela), zemské školní rady v Čechách a Rakousku žádaly o vydání zákona, který by upřesnil vlastnictví budov, aby se nemuselo vyučovat v propůjčených prostorách; provedl reformu učebních osnov a zároveň upravil dobu vyučování; řešil odborné vzdělávání pro pedagogy; rozšířil vzdělávání dívek, atd. Tento neutěšený stav trval až do doby, kdy přestaly pokračovací školy spadat pod MKV a byly přiděleny pod Ministerstvo veřejných prací (1908). Tehdy nastal mírný obrat k lepšímu. O dva roky později byly vydány nové učební osnovy pro obchodní školy. Existenční problémy těchto škol však ještě více prohloubila válka. V Čechách došlo k jejich značnému poklesu až na 40 procent. Zemské dotace byly snižovány, mnohdy nebyly vypláceny vůbec. (Kádner 1929, s. 190–192, Keil, aj. 1967, s. 195) V Liberci byla za pomoci Ústřední matice školské dne 1. října 1887 otevřena česká Průmyslová škola pokračovací. Výuky se účastnilo 85 dělníků a učňů různých profesí. Vyučovalo se dvakrát týdně od 20 do 22 hodin a v neděli od 8 do 12 hodin v propůjčených místnostech. Škola se potýkala s finančními problémy a se špatnou docházkou žáků. V roce 1910 byla přejmenována na Živnostenskou školu pokračovací v Liberci. Začátek války školu uzavřel, ke konci války byla s omezeným vyučováním opět otevřena a definitivně zanikla až po roce 1938. Zároveň s touto školou byla pro učně otevřena i německá Živnostenská pokračovací škola. O statut a učební plán požádal Německý nacionální spolek v Liberci. Do školy nastoupilo padesát žáků. (Filip 2001, s. 26, 27–28, Stojánek 1931, s. 59–62) Mnoho českých učňů navštěvovalo pokračovací školy ve Vídni. Z obavy před jejich rostoucím přílivem probíhalo vyučování pouze v němčině. V celém Rakousku bylo v roce 1910/11 zřízeno 1 339 pokračovacích škol živnostenských. Z toho v Čechách bylo pokračovacích škol průmyslových 29, většinou německých, a pokračovacích škol hospodářských 144, většinou českých. (Kádner 1929, s. 190–192) Mezi odborné školy se řadily také školy reálné, které vznikly již v první polovině 18. století za vlády Marie Terezie. Ta nechala roku 1770 zřídit první reálku obchodní ve Vídni. V Liberci byla průmyslově-obchodní reálka otevřena v roce 1837 díky finanční podpoře města a soukromníků. Učitelé byli z řad církve, výuka probíhala v němčině. Učební osnovy se skládaly z moderních a přírodních věd i odborných předmětů (technologie, stavitelství, mechanika, účetnictví, apod.). V roce 1851 se z reálek staly opět pouze školy odborné pro vzdělání živnostenské a obchodní, jejichž učební osnovy byly přeplněny odbornými předměty praktickými i speciálními. Hasnerovo MKV upravilo
16
učební osnovy a o rok později (1868) byla doba školní docházky zvýšena na sedm let. Reálky měly připravit studenty pro vyšší odborné školy technické, akademie, atd. Škola byla rozdělena na nižší – čtyřletou a vyšší – tříletou. První maturitní zkoušky byly složeny roku 1869, čímž se škola stala plnohodnotnou a absolventi se mohli hlásit ke studiu na vysoké škole (VŠ). (Kádner 1929, s. 254–258, Horák, aj. 2003, s. 70, Řezníčková 2007, s. 18, Vališová, aj. 2007, s. 72, 76) Další kategorií byly odborné školy průmyslové, které poskytovaly odborné technické vzdělání pro průmysl a živnosti. Jejich počátky se také datují do dob panování Marie Terezie. Nejprve se jednalo o pracovní školy založené Ferdinandem Kindermannem. Rozvojem techniky a průmyslu vznikla myšlenka na založení první české průmyslové školy. V roce 1835 byla otevřena první průmyslová škola na Zbraslavi, o dva roky později v Praze. Formou večerních kurzů se žáci seznamovali s obory, které se týkaly jejich řemesla, později byla zavedena týdenní výuka. V 50. letech 19. stol. se objevovaly průmyslové školy sklářské a textilní. Ministerstvo obchodu společně s MKV určilo společnou komisi, která měla za úkol vypracovat plán organizace průmyslových škol s ohledem na místní potřeby. Referent komise von Dumreicher sestavil podrobný návrh na zřizování státních průmyslových škol nižšího a vyššího typu (1875). Vyšší průmyslové školy byly rozděleny na mechanicko-technické, stavitelské, chemicko-technické, místy i textilně-technické a elektrotechnické a byly propojovány s praxí v dílnách a laboratořích. Studium bylo čtyřleté, zakončené maturitní zkouškou, normovanou posléze roku 1908. K této škole byly připojeny školy pokračovací, jež přijímaly žáky ze škol obecných a připravovaly je teoreticky i prakticky po dobu dvou až tří let na živnost, převážně v oboru stavebním. Pro mistry byly otevřeny školy dvouleté mistrovské. Dalším stupněm byly různé kurzy, např. pro výcvik učitelů těchto škol. Roku 1876 bylo těchto škol otevřeno devět, převážně s německým jazykem. České průmyslové školy byly zakládány s velkými obtížemi, neboť monarchie přála více Němcům. V roce 1908 převzalo správu nad odbornými školami Ministerstvo veřejných prací. Průmyslové školy zprvu poskytovaly pouze odborné vzdělání, po roce 1918 byla výuka žákům rozšířena o všeobecné vzdělání. (Kádner 1929, s. 352–354, 357–358, Horák, aj. 2003, s. 73) Jednou z odborných škol byla také vzdělávací škola, která vznikla z podnětu Průmyslového spolku v Liberci. Vyučování probíhalo dvě hodiny každou neděli a podle Hasnerova zákona (1869) se stala školou se stálým vyučováním. V prvním ročníku studovalo 87 žáků od 14 do 48 let. Nejvyšší zastoupení zde měli Němci (73), Češi (13) a Poláci (1). Výuka se uskutečňovala v budově reálky. Část nákladů museli hradit učni, zbytek (otop, světlo, učitele) hradil liberecký průmyslový spolek. V říjnu 1870 byla
17
škola rozdělena na přípravný kurz (29 žáků) a odbornou školu (60 žáků). Podle oboru se dělila na stavební, strojní, chemická a orientální řemesla (brusiči, malíři skla, pasíři atd.). Vyučovalo se vždy od 1. října do 31. července a školní rok byl rozdělen na dva semestry. (Filip 2001, s. 26)
1.4
Odborné školství v ČSR v letech 1918–1945
Po ustanovení Československé republiky (ČSR) 28. října 1918 zůstal v platnosti předválečný školský zákon z roku 1869. I když se školský systém v podstatě nezměnil, došlo k některým úpravám. Studenti se po složení maturitní zkoušky mohli hlásit ke studiu na VŠ, pokud pokračovali ve stejném směru, nemuseli absolvovat přijímací řízení. Správu nad celým školstvím vykonával stát prostřednictvím Ministerstva školství a národní osvěty (MŠNO) (1918) a byla realizována trojstupňovým systémem školních rad (zemské, okresní, místní). Zákon z roku 1920 zavedl nepovinnou výuku českého jazyka. Ve školách, kde se vyučovalo německy, byla tato výuka zavedena povinně. Další úpravy školského systému byly provedeny až s Malým školským zákonem (1922), který například stanovil osmiletou školní docházku, zrovnoprávnil postavení učitelek a učitelů před zákonem, zavedl nové předměty – občanskou nauku a výchovu, ruční práce pro chlapce, atd. Zároveň jím došlo ke zrušení novely z roku 1883. Kromě tohoto zákona nebyly přijaty žádné významnější zákony, které by provedly reformu českého školství a v platnosti zůstával i nadále zákon z roku 1869, platný až do 1945. (Kasper, aj. 2008, s. 198–199, Vališová, aj. 2007, s. 79) Roku 1938 existovaly v Německu pouze dva typy vyšších odborných škol – inženýrská a stavební. Obě byly pětisemestrové. K přijetí na školu musel mít uchazeč zakončenou SŠ (v Hasnerově zákoně se jedná o reálku či gymnázium) s následnou dvouletou praxí, případně dokončenou základní školu (ZŠ) a tříleté učení (podle Hasnerova zákona tzv. obecnou školu a následnou měšťanskou). Říšské ministerstvo v Německu zjistilo, že průmyslové školy v Říši se lišily od německých průmyslových škol v Sudetech. Po připojení Rakouska a Sudet k Německé říši vypracovalo ministerstvo návrh na sjednocení těchto škol a ještě téhož roku byl návrh realizován. Po ukončení vyšší odborné školy získal absolvent titul inženýr, který však v ČSR nemohl podle rakouské císařské vyhlášky (1917) používat. (Keil, aj. 1967, s. 196–197, 206) Největší úpadek pro školství znamenala německá okupace. Školní budovy byly zabírány německým vojskem, které je měnilo na kasárna, lazarety, nebo je využívalo k válečné výrobě. Některé školy proto musely po čase vyučování ukončit. Okupanti neměli zájem o vzdělané české obyvatelstvo, a tak nechali postupně každým rokem
18
uzavírat české SŠ, a to zákazem přijímání nových žáků. Snížená úroveň vzdělanosti jim napomáhala k získání pracovních sil, které nasazovali do válečné výroby. Středoškolské vzdělání bylo dostupné pouze pro studenty, kteří byli schopni germanizace a převýchovy. Učitelé organizovaní v Komunistické straně Československa (KSČ) nebo židovského původu, museli ze škol odejít. Zároveň bylo na německých školách zakázáno studium židovským dětem. Některé předměty byly rušeny nebo upravovány podle aktuálních potřeb, němčina byla zavedena jako povinný předmět. Byly kontrolovány učebnice, nevyhovující články začerněny, popřípadě celé knihy vyřazeny. Z učeben byl odstraněn státní československý znak a ponechán pouze německý kříž. Německé úřady zvýhodňovaly německé školy a navyšovaly jejich počty. Učitelé všech škol museli skládat slib věrnosti Adolfu Hitlerovi a zúčastňovat se přeškolovacích kurzů. Škola musela korespondovat v českém i německém jazyce. V roce 1941 nastaly velké represe vůči žákům a učitelům SŠ. Jako trest za protiněmecké projevy uzavíralo gestapo některé školy a pokud by tyto projevy pokračovaly, nechalo by uzavřít všechny české střední i vyšší odborné školy. Učitelé i žáci byli ze škol vyloučeni, v nejhorším případě zatčeni a uvězněni. V následujícím roce byla pro mimoškolní výchovu mládeže založena organizace Kuratorium, která se zaměřovala na sportovní aktivity a brannou zdatnost mladých. Pro českou mládež od 10 do 18 let bylo členství povinné, německá mládež byla povinně organizována v Hitlerjugend. (Horák, aj. 2003, s. 104, Špringl 2011)
1.5
Odborné školy po druhé světové válce (1945–1989)
České školství bylo po druhé světové válce výrazně ovlivněno změnou politické orientace státu. V období 1945–1948 nastal vášnivý boj o jeho novou podobu. Jedna část politiků chtěla rychlou obnovu předválečného školství a druhá část přeměnu v jednotné školství – veškeré mládeži se muselo dostat jednotné výchovy, obecného i odborného vzdělání. Velký vliv na školství mělo KSČ. Převzetí politické moci KSČ v únoru 1948 znamenalo převratný zásah do života státu a všech jeho občanů. V dubnu 1948 byl vydán zákon o jednotné škole. Zákonem byla upravena povinná školní docházka na devět let pro všechnu mládež od 6–15 let. Do učebních osnov byl zařazen nový předmět politická výchova, později občanská výchova, který měl vést k politickému uvědomění. Protěžovaná a vyzdvihovaná byla dělnická třída a podle hesla „Dělnické kádry jsou hlavním pilířem strany“ bylo potřeba zvýšit odbornost dělníků
19
a připravit je k řízení ve vedoucích pozicích v průmyslu. Pro vzdělání těchto lidí urychleně vznikaly dělnické školy a školy pro pracující při zaměstnání. (Bárta 2010) V roce 1953 vstoupil v platnost nový školský zákon, který znovu zavedl osmiletou povinnou školní docházku. Dále zřídil jedenáctiletou SŠ, kde osm let bylo povinných a poslední tři roky nepovinné. Zkrácení povinné školní docházky bez redukce učiva se negativně projevilo v přetěžování žáků a až 20 procent jich základní vzdělání neukončilo. (Vališová, aj. 2007, s. 85, Horák, aj. 2003, s. 75) Nepříznivý stav školství byl řešen na 11. sjezdu KSČ v roce 1958, kde bylo navrženo prodloužení povinné školní docházky na devět let a v roce 1960 byl tento návrh uzákoněn. Střední odborné vzdělání měla zajistit odborná učiliště, učňovské školy, střední odborné školy a střední všeobecně vzdělávací školy, které byly náhradou za nepovinné tři ročníky jedenáctileté SŠ. Střední všeobecně vzdělávací škola byla rozdělena na teoretickou výuku ve škole a praktickou výuku prováděnou formou praxe v průmyslovém podniku. Praxe probíhala ve školním roce pravidelně jeden den v týdnu a tři týdny o prázdninách. Studium bylo zakončeno maturitní zkouškou a absolvent zároveň obdržel i výuční list toho oboru, který byl hlavní náplní jeho studia. Praxe ve výrobních podnicích se však minula záměrem, neboť podniky pro tyto studenty nebyly schopny zajistit potřebnou odbornou výuku a převážně byli využíváni k pomocným pracím. Na základě této skutečnosti byla odborná praxe po čase zrušena. Nově byla zavedena SŠ pro pracující, která měla poskytnout dělnickým kádrům úplné střední vzdělání s maturitou. Pro učňovské vzdělávání bylo otevřeno čtyřleté střední odborné učiliště, zakončené maturitní zkouškou a z této školy mohli studenti přejít ke studiu na VŠ. V případě kratších oborů mohli pokračovat večerně nebo dálkově a poté školu zakončit maturitou. Školský zákon z roku 1984 prodloužil povinnou školní docházku na deset let. Po ukončení školy získal žák střední vzdělání. Prvních osm let bylo povinných na ZŠ a dva roky byly povinné na některé SŠ. Další úpravou bylo zrušení SŠ pro pracující. Ve školním roce 1984/85 nebyly již nové ročníky otevřeny a 1988 odmaturovali poslední absolventi večerní školy. (Vališová, aj. 2007, s. 85–87)
20
1.6
Odborné školství od roku 1989 až do roku 2010
Politické události v roce 1989 změnily společenský a kulturní život, školství nevyjímaje. Do tohoto roku byla ve školství prosazována vzdělávací politika a centrální řízení. Školy se staly nezávislé a samostatné, získaly právní subjektivitu a přestaly být přímo řízené krajským národním výborem (KNV). Ředitel školy se stal zaměstnavatelem, rozhodoval o jejím chodu, otevíral nové studijní obory a třídy. Školy si připravovaly své vlastní školní vzdělávací programy, tj. kompletní vypracování učebních osnov pro všechny předměty, mohly měnit skladbu a témata ve výuce, atd. Zřizovateli SŠ byla ministerstva školství, zdravotnictví, vnitra, zemědělství a hospodářství a školy byly řízeny oborově.1 Zákon č. 171/1990, kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., zrušil jednotnou školu, povinná školní docházka byla zkrácena z deseti na devět let. Pro žáky, kteří chtěli studovat SŠ, nebyl devátý ročník povinný a bylo jim umožněno odcházet na SŠ již po osmém ročníku. Novela umožnila vznik soukromých škol, čímž bylo ukončeno monopolní zřizování školských institucí. Školy a obory se otevíraly podle požadavků trhu práce, žáků a rodičů. Střední vzdělání bylo možné získat formou výučního listu nebo maturitou. Další možností bylo nástavbové studium zakončené maturitou. Předpokladem pro přijetí byl ukončený tříletý učební obor. Tato forma studia byla hojně využívána ke zvýšení vzdělanosti a získání maturitního osvědčení. Pokud absolventi se středním vzděláním s maturitou chtěli získat vzdělání v jiném oboru, mohli studovat ve zkráceném studiu (pomaturitním studiu), které bylo jednoleté až dvouleté.2 V roce 1995 novela stanovila povinnou devítiletou školní docházku na ZŠ a teprve po jejím ukončení mohli studenti odejít na ŠS. Dále bylo novelou zrušeno pomaturitní studium. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) nechtělo financovat druhé středoškolské vzdělání a na základě toho zavedlo vyšší odborné školy (VOŠ), kde mohli studovat absolventi SŠ s maturitou, kteří nechtěli pokračovat ve studiu na VŠ. Studium bylo tříleté, zakončené absolutoriem (dokladem o dosažení stupně vzdělání) a diplomem DiS. Tyto školy byly otevírány jako samostatné útvary a nebo při stávajících SŠ. (Vališová, aj. 2007, s. 88–89)
1
Zákon č. 564/1990 Sb., zákon České národní rady o státní správě a samosprávě ve školství. Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon); Zákon č. 171/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon). 2
21
Výrazná změna nastala i v poptávce po oborech. Do popředí se dostávaly obory ekonomické, managament a další. O technické obory zájem poklesl. V pozdějších letech se situace ustálila a nastal mírný pokles zájmu o obory ekonomické a další. Výše uvedené novely byly po patnácti letech vydány ve Školském zákonu o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (2004), který nabyl účinnosti 1. ledna 2005 a s několika vydanými novelami platil až do roku 2012, kdy byl nahrazen zákonem č. 472/2011 Sb. Podle tohoto zákona č. 561/2004 Sb. se vzdělávání člení na: a) Předškolní vzdělávání uskutečňované v mateřské škole, převážně od tří do šesti let. b) Základní vzdělávání, které je devítileté a povinné. c) Střední vzdělávání je rozděleno do několika kategorií: –
střední vzdělání, převážně odborně zaměřené,
–
střední vzdělání s výučním listem – dvou nebo tříleté,
–
střední vzdělání s maturitní zkouškou – čtyřleté se zaměřením všeobecným nebo odborným.
d) Lycea se zaměřením technickým, ekonomickým, pedagogickým, aj., která poskytují odborné vzdělání na širším všeobecném základě. e) Některé SŠ umožňují postsekundární vzdělávání, kde mohou zájemci s výučním listem nebo maturitou získat střední vzdělání v jiném oboru. Jedná se o: –
nástavbové studium – dvouleté, denní, které je určeno pro absolventy s výučním listem,
–
zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitou – denní, jedno až dvouleté, pro uchazeče, kteří mají ukončené střední vzdělání s maturitou a chtějí získat střední vzdělání s maturitou v jiném oboru,
–
zkrácené studium pro získání středního vzdělání s výučním listem – denní, jedno až dvouleté, pro uchazeče, kteří mají ukončené střední vzdělání s maturitou nebo výučním listem a chtějí získat vzdělání v jiném oboru.
f) Konzervatoře, které poskytují odborné umělecké vzdělání – tanec, hudba, zpěv, atd. g) Vyšší odborné vzdělání (VOŠ) je tříleté, zakončené absolutoriem, určené pro uchazeče s maturitou, kteří nechtějí pokračovat na VŠ. Absolvent získá titul DiS.3 (Vališová, aj. 2007, s. 88)
3
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon); Zákon č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
22
2
Charakteristika Liberce Liberec, severočeská metropole rozkládající se v liberecké kotlině mezi Ještědským
hřbetem a Jizerskými horami, je třetím největším městem v Čechách (po Praze a Plzni) a pátým v celé České republice. K 1. 1. 2011 dosáhl počtu obyvatel 101 607. (Český statistický úřad 2012) První dochované zprávy pocházejí z roku 1352. Patrně nejstarší název byl Reychinberch, v latinských pramenech Richenburc, později Reychemberg, 1411 uváděn jako Habersdorf. Český název Liberec vznikl z názvu Reichenberg v roce 1945. Předpokládá se, že obyvatelé původní osady žili v dřevěných domcích, zaměstnávalo je zemědělství, obchod, pěstování lnu a tkaní látek. (Technik, aj. 1980, s. 15, 18–19, Karpaš, aj. 1998, s. 16, Karpaš, aj. 2004, s. 7–9) Hospodářský a politický vývoj postupně měnil osadu na městečko. V druhé polovině 16. století se převážná část obyvatel živila soukenictvím (výrobou vlněných látek) a plátenictvím (výrobou bavlněných látek). Nejprve se sukno prodávalo na výročních trzích. Vzhledem k tomu, že obchod se suknem nabýval na významu, byl v roce 1599 úředně ustaven liberecký soukenický cech. Narůstající objem výroby sukna po třicetileté válce prudce poklesl. Rekatolizace donutila mnoho řemeslníků emigrovat z Liberecka do Saska, kde soukenictví významně pozvedli. I přes nepříznivou hospodářskou situaci byl Liberec největším výrobcem sukna v Čechách, naproti tomu cech plátenický zaostával. (Joza 1958, s. 11–14, 18, Karpaš, aj. 1998, s. 19, 22, 24, Karpaš, aj. 2004, s. 33) V cizině již byly koncem 17. století zakládány první manufaktury, ale liberecké cechy se tomu bránily. Bohužel se ukazovalo, že sukno vyrobené cechem má horší kvalitu než sukno z manufaktur, což se negativně projevilo na ceně výrobku a na snížení vývozu zboží do zahraničí. Na základě této nepříznivé situace vláda začala podporovat zakládání manufaktur a snažila se preferovat domácí výrobky. Stát prováděl zásahy do cechovnictví omezováním privilegií, některé cechy rušil, ponechával je pouze v technicky náročných oborech a z cechovní pravomoci vyjímal stále více výrobků. (Joza 1958, s. 31–32) Vývoj Liberce a jeho okolí ovlivnily habsburské patenty, např. zrušení nevolnictví (1781) umožnilo venkovskému obyvatelstvu přestěhovat se do města. Významný byl i toleranční patent (1781), který odstranil rekatolizaci, řemeslníci nemuseli žít v ilegalitě a mohli svobodně provozovat své řemeslo. (Joza 1958, s. 53, Technik, aj. 1980, s. 37) V 18. století se začal rozvíjet textilní průmysl, vyrůstaly první manufaktury a malé továrny. Zakladatelem byl Gottfried Möller, který s podomními dělníky vytvořil první rozptýlenou manufakturu (1780). Dalším byl Johan Georg Berger, který jako první 23
vyzkoušel nové strojní spřádání vlny (1808). Výroba se postupně mechanizovala primitivním strojním zařízením. Počátkem 19. století již byly založeny čtyři manufaktury a osm velkoobchodníků se suknem. Díky rozvoji textilní výroby se z Liberce postupně stávalo významné město. (Joza 1958, s. 63, 65, Technik, aj. 1980, s. 36, 51, Karpaš, aj. 2004, s. 78–79) Velkým konkurentem pro liberecké soukeníky byl dovoz anglických látek do Evropy. Kontinentální blokáda (1806) a zákaz dovozu anglického zboží na evropskou pevninu měly nepředvídatelný pozitivní dopad na rakouské manufaktury, které na čas zbavily konkurence. Zvláště vydání celního tarifu (1788) působilo příznivě na rozvoj výroby suken i plátna. Na dovoz byla uvalena větší cla, import některých výrobků byl zakázán. Kontrolovaný a znevýhodněný byl zejména dovoz textilního zboží. Možnost proniknout na bývalé francouzské trhy a dočasné odstranění anglické konkurence působilo jako vzpruha pro vznikající průmysl kraje. Dovoz nahradila domácí výroba, která neměla na trhu konkurenci. V letech 1805–06 dosáhla textilní výroba v Liberci největšího vzestupu, přibývaly průmyslové továrny patřící převážně německým majitelům. (Karpaš, aj. 2004, s. 74, Joza 1958, s. 53) Textilní průmyslové odvětví bylo ovlivněno první světovou průmyslovou revolucí až do 70. let 19. století. Po skončení blokády Anglie (1812) se opět rozvíjel dovoz zboží a evropské trhy byly zaplaveny kvalitními anglickými látkami. Anglie za pomoci moderních strojů vyráběla látky kvalitnější a levnější, čemuž liberecké dílny ani manufaktury s primitivním strojním vybavením nemohly konkurovat. Aby však bylo zboží konkurence schopné, musel být zastaralý způsob výroby nahrazen moderním strojním vybavením, pro které bylo potřeba také založit dílny na výrobu náhradních dílů a opravu strojů. Tak vzniklo nové výrobní odvětví – strojírenství. Zavádění nových strojů a technologií postupně vytlačovalo dílenskou malovýrobu. První stroje se začaly dovážet z Anglie a Holandska. V roce 1829 vydal vrchní úřad libereckého panství souhlas se založením strojírny v Liberci. Továrna měla zdejšímu rozvíjejícímu se průmyslu ušetřit nemalé finanční prostředky za dovoz strojů z ciziny. (Karpaš, aj. 2004, s. 84, 143–144, Technik, aj. 1980, s. 5) Do nově budovaných továren přicházeli za prací dělníci i z jiných oblastí Čech. Rozvoj textilního průmyslu nabyl takové úspěšnosti, že se v polovině 19. století stal Liberec nejdůležitějším průmyslovým městem v Čechách. Ze živnostníků, samostatných výrobců a obchodníků se postupně stávali noví podnikatelé. Stroje byly považovány za nebezpečné konkurenty, které braly obživu dělníkům a mistrům, docházelo k bouřím, jež vyvrcholily v roce 1844 rozbíjením „chlebožroutských mašin“. (Technik, aj. 1980, s. 51, 54, Karpaš, aj. 2004, s. 45–46, Joza 1958, s. 134–135)
24
Podnikatelům Bergerovi a Möllerovi se sice podařilo vytvořit soustředěné manufaktury, ale ve velké továrny se jim již přeměna nepodařila, a tak pod tlakem silnějších konkurentů zanikly. Prvním významným zakladatelem textilních továren byl Johann Liebig, který se nejprve živil jako obchodník. V roce 1825 se vydal do Anglie a Francie, aby zjistil, jaké technologie používají tamní textilní továrny a o jaké látky je největší zájem. Po návratu do Čech si v Liberci otevřel malou soukenickou dílnu, kde výrobu těchto látek zavedl. Nový sortiment materiálů mu přinesl velké úspěchy. O několik let později zakoupil opuštěnou továrnu, kde zahájil výrobu moderních anglických látek ve velkém a brzy nato je vyvážel do celého rakouského císařství. V roce 1841 byla továrna Johanna Liebiga & Company v Liberci jednou z největších v monarchii a dosahovala světové úrovně. Kromě této továrny budoval pobočné textilní závody v okolí Liberce a poskytoval tak práci tisícům lidí. (Karpaš, aj. 2004, s. 88–89, Joza 1958, s. 86, 103–106) Zavedením moderních strojů a vybudováním nových továren se Liberec opět dostal na přední místo ve výrobě látek v Evropě. Tento rozvoj ale přinesl řadu problémů, např. byla nutná výstavba nových silnic, technických zařízení a dalších, ale na druhé straně poskytoval práci mnoha dělníkům z Liberci a okolí. Prudký nárůst obyvatel české národnosti posílil českou menšinu na Liberecku, která musela stále více odolávat národnostnímu útlaku od německých zaměstnavatelů, ale i úřadů. Dělníci s rodinami žili v nuzných sociálních a zdravotních podmínkách, vznikala nespokojenost provázená bouřemi dělníků. Kromě výstavby domů bylo třeba řešit i výstavbu občanských zařízení – škol, nemocnic, atd. Hospodářský a politický vývoj změnil Liberec v průmyslovou metropoli a v roce 1850 bylo městu uděleno obecní zřízení, tzv. statut. Roku 1857 se stal druhým největším městem v Čechách s počtem obyvatel 18 854. S rozvojem průmyslu začaly zároveň vznikat významné hospodářské instituce, např. Obchodní a živnostenská komora (1851), byla také zahájena výstavba veřejných budov. (Technik, aj. 1980, s. 52–54, 58–59, 63) Průmyslová revoluce způsobila velký technický a společenský převrat. Docházelo k hromadnému zavádění strojů do výroby. Prvotní uplatnění našla v textilním průmyslu, později ve strojírenství a průmyslu chemickém. Průmyslové podniky vyvážely výrobky do celého světa, což vyžadovalo značné množství úředníků, ale i zaměstnanců s odborným vzděláním. Pro získání odbornosti bylo nutné založit střední a odborné školy. Již v roce 1837 byla v Liberci otevřena první trojtřídní průmyslnicko-obchodní reálka, 1852 tkalcovská škola, 1876 průmyslová škola a roku 1887 vyšší škola tkalcovská. (Technik, aj. 1980, s. 66–67, Karpaš, aj. 2004, s. 229) Počátkem 20. století produkovaly liberecké továrny výrobky z velké většiny na vývoz. V celé monarchii se řadily mezi jedny z největších a nejmoderněji vybavených.
25
Důkazem toho bylo, že v Liberci zakládali nové podniky i bohatí průmyslníci ze zahraničí či z jiných částí Čech. První světová válka ukončila období prosperity. I když Liberec nebyl přímo válkou zasažen, vývoj města se zastavil. Továrny nepracovaly, obchodníci ztratili odběratele z Německa a Rakouska. Přibývalo nezaměstnaných, docházelo k dělnickým nepokojům a demonstracím, ale také k potyčkám mezi Čechy a Němci. Po ukončení války a zániku R-U byla v roce 1918 vyhlášena ČSR v původních hranicích českých zemí. Sudetští Němci se však k ČSR nepřipojili. Ze severu Čech měl Liberec nejvíce průmyslových závodů převážně patřících německým majitelům. Podniky produkovaly pětinu výroby z celé nově ustanovené republiky. Průmyslníci vyváželi své zboží do bývalých států monarchie a zakládali tam i sesterské závody. Německo po hospodářském vzestupu začalo opět obchodovat s českými zeměmi, čehož využili liberečtí podnikatelé a začali znovu spolupracovat s německým průmyslem. Tato spolupráce trvala i po nástupu nacismu. Světová hospodářská krize (1929) pronikla i do Liberce, který byl závislý na exportu svých výrobků a na dovozu potravin. Liberec se opět začal zmítat v nepokojích, přibývali žebráci, stoupala nezaměstnanost a nakonec docházelo k dělnickým demonstracím. V nadcházejícím roce 1938 utekla část Čechů před Mnichovem z Liberce, část ale zůstala. Po připojení Sudet k Velkoněmecké říši odtud nacisté vystěhovali Židy a převážnou část českého obyvatelstva do vnitrozemí. Liberec se stal součástí Říše a správním celkem. Sudetští kapitalisté zde zapojili továrny do válečného průmyslu. 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čech a Moravy a 1. září 1939 vypukla druhá světová válka. Hned nato sudetští kapitalisté zabrali židovské a české továrny v protektorátu. (Technik, aj. 1980, s. 82, 87–89, 97, Karpaš, aj. 1998, s. 64) Konec války obměnil obyvatelstvo v Liberci. Do dvou let byli odsunuti Němci, do pohraničí se vraceli původní čeští obyvatelé, ale i noví osídlenci. S přibývajícím počtem obyvatel, převážně mladých, nestačila současná bytová výstavba, a tak se začala stavět panelová sídliště jednotného vzhledu. Proměnami procházelo centrum města, ale i jeho přilehlé čtvrti. Rozšiřovala se tramvajová, městská a dálková autobusová doprava, byly budovány technické stavby – dálkové vodovody, městské teplárny a plynárny, atd. (Technik, aj. 1980, s. 145, 153, 188, 225) Převažujícím průmyslem v Liberci zůstal průmysl textilní, strojírenský, nově se začaly vyrábět výrobky z plastů a výrobky z oboru elektrotechniky. Textilní závody Johanna Liebiga a další byly v roce 1945 konfiskovány a o rok později znárodněny a přejmenovány na České vlnařské závody, n. p., se sídlem v Liberci. Po roce 1948
26
dostaly Liebigovy závody název Textilana, skládaly se z 39 závodů a pracovalo v nich 9 000 zaměstnanců. (Karpaš, aj. 1998, s. 398–399, 419, Karpaš, aj. 2004, s. 396) Školství se válkou téměř zastavilo. Po osvobození byla opět zahájena výuka na středních a odborných školách, které byly dány do českých rukou. Nově se otevíraly školy mateřské, základní, učňovské i střední, organizace pro mimoškolní výchovu, lidové školy umění atd. Významný krok znamenalo otevření Vysoké školy strojní a textilní (VŠST) (1953) a pedagogického institutu (1959). (Technik, aj. 1980, s. 237, 239) V šedesátých letech ztratil Liberec postavení krajského města, zároveň ale začal největší kulturní rozmach, což se promítlo do politického dění. 21. srpen 1968 proběhl v Liberci velmi dramaticky a tragicky. Veškeré dění se dostávalo pod kontrolu KSČ a normalizace se začala vměšovat do života obyvatelstva. 70. a 80. léta přinesla do města mnoho změn – nové stavby panelových sídlišť, občanské vybavení – závodní kuchyně, zdravotnická střediska, prádelny, jídelny, školní zařízení, stavěly se sportovní haly, atd. V tehdejší době se lidé více přikláněli k soukromí a koníčkům, neboť se nemohli projevovat veřejně. (Karpaš, aj. 2001, s. 125, Karpaš, aj. 2004, s. 478, 482, 485–486) Po roce 1989 byl Liberec opět vyhlášen důležitým centrem a statutárním městem a začleněn do nově založeného Euroregionu Nisa (1991). Krajským městem se znovu stal roku 2000. V tomtéž roce byla postavena Krajská vědecká knihovna Liberci, která dodnes poskytuje velmi široké spektrum informací pro všechny věkové kategorie. (Karpaš, aj. 2001, s. 189, Karpaš, aj. 2004, s. 533–534) Město po celá léta patřilo k hlavním tahounům v textilním průmyslu u nás. Ještě v 70.–90. letech dodávala Textilana látky i jiné výrobky přibližně do třiceti zemí světa. O pár let později již nedokázala konkurovat levnému asijskému trhu a v roce 2001 definitivně zastavila svoji produkci. V letech 2003–04 byly tovární haly jednoho z největších a nejstarších výrobních závodů srovnány se zemí. Zároveň bylo zrušeno i podnikové učiliště. Jediné, co dnes připomíná textilní slávu města, je Střední průmyslová škola textilní a Textilní fakulta Technické univerzity v Liberci (TUL). Naproti tomu vznikaly nové průmyslové zóny SEVER (např. firmy Elmarco, VÚTS), JIH (např. Magna, Denso, Trumpf) a obchodní centra. Původně vyhlášené textilní město se tak postupem času přeorientovalo na průmysl automobilový a plastikářský. V současné době Liberec hojně navštěvují turisté jak z okolí, tak ze zahraničí, kteří přijíždějí za kulturou, zábavou, sportem i za nákupy. Kromě těchto aktivit míří do Liberce zahraniční studenti za vzděláním především v oboru ekonomiky, textilií a strojírenství. (Karpaš, aj. 2004, s. 396)
27
3
Historie
Střední
průmyslové
školy
strojní
a elektrotechnické v Liberci Liberecká oblast vynikala již od počátku 19. století velkým počtem průmyslových závodů, převážně patřících německým majitelům. Světové události ovlivnily na jedné straně rozvoj průmyslu, ale na straně druhé způsobily jeho stagnaci. Průmyslová revoluce přinesla převrat v produktivitě práce, v jejích metodách, ale i způsobu života. Zahájení a obsluha strojové velkovýroby, spouštění nových výrobních technologií a hledání nových cest pro odbyt si vyžadovalo stále větší počet mistrů, odborných a kvalifikovaných pracovníků. Tohoto personálu však byl kvůli omezenému přístupu k řemeslu nedostatek, jelikož cechy byly převážně složeny ze synů mistrů a tovaryši sloužili pouze jako pracovní síla. Proto museli být chybějící odborníci často doplňováni z ciziny. (Karpaš, aj. 2004, s. 59, 75, 861) Školství v 1. polovině 19. století přestávalo vyhovovat současným požadavkům jak po stránce organizační, tak po stránce obsahové. Jelikož bylo odborné učení na nižších SŠ zrušeno, bylo třeba pro získání odborných pracovních sil založit nový typ SŠ, která by žáky připravila pro studium na vyšších technických školách. Díky velkorysosti města a soukromníků došlo v roce 1837 v Liberci k založení trojtřídní průmyslnicko-obchodní reálky, která se stala středním článkem mezi školou národní a technickým ústavem. (Kádner 1929, s. 254–256) Liberečtí průmyslníci a obchodníci založili živnostenský spolek (1841), jehož členy se stali i představitelé města a další osobnosti napomáhající osvětě, vzdělávání, ale i kultuře. Spolek chtěl podporovat hlavně rozvíjející se liberecký průmysl jak po materiální, tak po odborné stránce. Na jeho návrh byla v roce 1848 založena nedělní živnostenská škola, která se roku 1863 přeměnila v samostatný ústav s přidruženým večerním a nedělním pokračovacím studiem (tzv. školu pokračovací) a od roku 1871 na školu s každodenním vyučováním odpoledne a v neděli, které se stalo základem pro pokračovací školy učňovské a kurzy pro dělníky a živnostníky. (Karpaš, aj. 2004, s. 99) S nedostatkem odborných pracovníků se postupně začaly potýkat i továrny v okolí Liberce. Výuka odborníků na reálce, která v současné době poskytovala obecné odborné vzdělání, přestávala vyhovovat, protože neodpovídala potřebám rozvíjejícího se místního průmyslu a obchodu. Pro získání středního odborného vzdělání neexistovala v Liberci žádná škola, která by připravovala kvalifikované pracovníky pro potřebné profese. Proto bylo nutné zřídit nový typ odborných škol.
28
Diskuse o jeho významu probíhala i v odborných časopisech. V roce 1850 byl městu Liberec udělen tzv. statut, zvláštní obecní zřízení, které umožňovalo městským institucím větší samostatnost v rozhodování. V tomtéž roce byla založena Obchodní a živnostenská komora v Liberci, do jejíž pravomoci zřízení odborného školství patřilo a tyto snahy proto plně podporovala. (Kádner 1929, s. 352, Technik 1980, s. 59, 63) Vedle živnostenského spolku vznikl průmyslový vzdělávací a podpůrný spolek (1865). Zakladatelé spolku se domnívali, že nedostatečné odborné vzdělání je příčinou neutěšených sociálních poměrů dělnictva a že je tedy třeba poskytnout další vzdělání i drobným řemeslníkům. Proto byly zřízeny večerní školy pro pracující, kde vyučovali učitelé z libereckých odborných škol. (Karpaš, aj. 2004, s. 136, Kádner 1929, s. 189)
3.1
1876–1918
Na základě opakovaných požadavků libereckých podnikatelů o odborné a kvalifikované pracovníky požádalo liberecké zastupitelstvo roku 1868 Zemský sněm ve Vídni o přiměřený příspěvek na založení průmyslové školy v Liberci. Město samo nebylo schopno tolik finančních prostředků sehnat a bez dotace by výstavba školy nemohla být zahájena.4 V roce 1875 vydalo ministerstvo školství a obchodu návrh na zřizování státních průmyslových škol, které by poskytovaly odborné vzdělání. Ještě před tímto usnesením vznikla první Státní průmyslová škola ve Vídni (1870) a německá Vyšší odborná škola v Brně (1873). Žádosti bylo vyhověno a město obdrželo první předběžný císařský souhlas se založením Státní průmyslové školy v Liberci, vydaný 11. 10. 1875. Definitivní povolení a finanční podporu na zřízení školy získalo 14. 1. 1876. Vzorem pro organizační strukturu měla být brněnská průmyslovka.5 (Keil 1967, s. 188) Aby mohla průmyslová škola zahájit vyučování, pronajala jí městská rada na patnáct let prozatímní prostory ve druhém patře budovy Rudolfova starobince a usnesla se, že město bude částečně hradit provozní náklady a vybaví školu potřebnou laboratoří. Výstavbu ostatních potřebných budov měl hradit stát.6
4
SOkA Liberec, Festschrift zum 50-jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg. SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77. 6 SOkA Liberec, Festschrift zum 50-jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg; SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77. 5
29
3.1.1 Organizační struktura Ke slavnostnímu otevření došlo 28. října 1876, pod oficiálním názvem Císařská královská Státní průmyslová škola v Liberci (K. K. Staatsgewerbeschule in Reichenberg). MKV schválilo organizační strukturu a učební plány pro následující tři stupně školy: 1) vyšší průmyslová škola (die höhere Gewerbeschule) obor strojní, stavební, chemický 2) mistrovská škola (die Werkmaisterschule) obor strojní, stavební, chemický 3) pokračovací škola (die gewerbliche Fortbildungsschule) Prvním ředitelem c. k. Státní průmyslové školy v Liberci se stal dr. Gustav Wunder, který před příchodem do Liberce vyučoval chemii na Královské chemické škole v Chemnitz a ve výuce technické chemie pokračoval i na této škole. Z důvodu velmi nízkého počtu studentů a neotevření chemického oddělení, což považoval za nezdar, se po roce se své funkce ředitele vzdal a odešel zpět do Chemnitz, kde pracoval jako ředitel Technického státního učiliště.7 Oddělení strojní, chemické i stavební mělo svého hlavního učitele – profesor Carl Moshammer (ze Štýrska) vyučoval matematiku a deskriptivní geometrii, ing. Jaroslav Janovský (z Čech) přednášel obecnou chemii, fyziku a mineralogii a architekt Arthur Brausewetter (z Německa) byl učitelem pro volné a geometrické kreslení. Do učitelského sboru dále patřili ještě dva výpomocní učitelé – profesor Friedrich Schuberth, který učil dějepis a zeměpis, a profesor Friedrich Maschek, který vyučoval německému jazyku. Jednotlivá oddělení školy se vyznačovala následujícími profily: Ad 1) Vyšší průmyslová škola poskytovala vzdělání žákům, kteří mohli po dokončení studia vykonávat technické funkce. Nejprve byla tříletá, zakončená zkouškou z dospělosti a navštěvovat ji mohli pouze absolventi nižších reálek. Aby byl zajištěn dostatečný počet žáků pro první roky chodu školy, byla pro ostatní žáky ze třetích tříd měšťanských škol otevřena jednoletá přípravná třída. Po jejím ukončení mohli být žáci přijati do prvního ročníku vyšší průmyslové školy. V roce 1880 již byl počet žáků dostačující, a proto byla přípravná třída přeměněna na první ročník a připojena k tříleté vyšší průmyslové škole, která se tak stala čtyřletou a byla zakončena závěrečnou zkouškou. Podmínkou pro přijetí na školu byly přijímací zkoušky. Škola se dále dělila na: A) Obor strojní – předpokladem ke studiu byla dobrá znalost matematiky a fyziky. Důraz byl kladen na technické kreslení, mechaniku a strojní součásti, které slou-
30
žily jako základ pro studium dalších odborných předmětů. Seznamoval žáky např. s materiály používanými ve strojírenství, postupy při zhotovování strojírenských výrobků a jejich vlastními návrhy a realizací ve strojních dílnách a laboratořích. Obor měl zajistit techniky pro různá oddělení strojírenského průmyslu, ředitele továren, vedoucí dílen, atd. B) Obor stavební – předpokladem ke studiu byla taktéž dobrá znalost matematiky a fyziky. Základním učivem byla deskriptivní geometrie, stavební mechanika a stavební materiály, které byly důležité pro další odborné učivo. Žáci se učili např. projektování a architektonickému řešení pozemních staveb, provádění rekonstrukcí. Odborné teoretické znalosti byly doplněny cvičením v laboratořích. Obor měl připravit studenty pro funkce stavbyvedoucího, stavebního technika, stavebního podnikatele, atd. C) Obor chemický – zabýval se výukou pro chemiky, laboranty a technology pro textilní, chemický, sklářský a potravinářský průmysl. Uchazeči museli dobře ovládat matematiku, fyziku a chemii, která byla základem pro technicky zaměřené odborné předměty. Žáci získali znalosti např. o chemických strojích a zařízeních, výrobcích technické chemie, chemických surovinách a jejich zpracování. Teoretické znalosti si ověřovali v chemických laboratořích. Ad 2) Dvouletá mistrovská škola byla zřízena pro funkce mistrů. Předpokladem pro studium byl výuční list a praxe. Tato škola měla během čtyř pololetních kurzů zajistit zvýšení odbornosti např. strojníkům, montérům, vedoucím tkalcoven, přádelen a strojírenských dílen. Ad 3) Pokračovací škola zajišťovala teoretickou výuku pro učně, kteří se učili řemeslu v podnicích. Byla dvouletá, nepovinná a výuka probíhala po večerech nebo o nedělích. V zimním semestru byla přednášena teorie, v létě vykonávali odborný výcvik. Škola měla navázat na základní školní vzdělání a orientovat žáky na získání teoretických a praktických dovedností v oboru.8 Liberecká škola byla po Brně (1873) druhou zřízenou školou takovéhoto charakteru na území Čech a po otevření všech oborů se stala nejobsáhlejší v monarchii. Organizační struktura byla vzorem pro zřízení německé průmyslové školy v Plzni (1877) i českých průmyslových škol v Praze (1882), Brně a Plzni (1885). (Kádner, aj. 1929, s. 353–354)
7
Školní sbírka, Několik zajímavostí z historie školy. SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77, 1877/78. 8
31
3.1.2 Učební plány Před oficiálním otevřením školy musely být sestaveny učební plány pro jednotlivá oddělení. Následující obrázek 1 ukazuje plány vyšší průmyslové školy a mistrovské školy v Liberci. Pokračovací škola konkrétní učební plán neměla, jelikož se výuka odvíjela od aktuálního zaměření učňů. Výuka na všech stupních probíhala v němčině.9
Obr. 1 Učební plány tříleté vyšší průmyslové školy pro rok 1876/77: přípravná třída (Vorbereitungsklasse), A – strojní oddělení (Abt. für mechanische Technik), B – stavební oddělení (Abt. für Baufach), C – chemické oddělení (Abt. für chemische Technik) 9
Překlad názvů vyučovaných předmětů: německý jazyk, dějepis a zeměpis, matematika, fyzika, chemie (obecná), technická chemie a chemická technologie, praktická cvičení v laboratořích, deskriptivní geometrie a rýsování, mechanika, kreslení od ruky, mineralogie a geognosie, strojírenství, strojní kreslení, mechanická technologie, stavitelství, stavební kreslení, stavební mechanika, nauka o architektonických tvarech a stylech, nauka o vyměřování
9
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77.
32
Výuka v chemicko-technickém oboru byla na vyšší průmyslové škole zahájena o rok později z důvodu nevyhovujících prostor a technického zázemí v současné budově. Aby mohl být tento obor otevřen, postavilo město škole budovu chemických laboratoří. Zároveň bylo 1. září 1877 zahájeno vyučování i na dvouleté mistrovské škole v oddělení strojním a stavebním. Vyučování v chemickém oddělení bylo otevřeno až ve školním roce 1880/81. Učební plány pro otevřená oddělení byly sestaveny z následujících předmětů: německý jazyk, matematika, algebra, geometrie, průmětnictví, kreslení od ruky, přírodní vědy, mechanická technologie, strojní kreslení, nauka o vyměřování, mechanika, popisné strojírenství, stavitelství, nauka o tvarech, kreslení návrhů. Ve výroční zprávě z roku 1876/77 není učební plán pro pokračovací školu stanoven, ale je uvedeno, že škola nabízela výuku pro řemesla každého směru. Základní znalosti měl učeň získat v základní nebo všeobecné pokračovací škole a zde měl možnost osvojit si praktické a teoretické dovednosti. Vyučování trvalo dvanáct hodin týdně, a to čtyři dny v týdnu večer po dvou hodinách a čtyři hodiny v neděli dopoledne. Výuka byla rozdělena do dvou oddělení – a) lineární a konstruktivní kreslení pro obory strojní a stavební, a b) volné a umělecko-průmyslové kreslení a modelování pro umělecká řemesla.10
3.1.3 Kurzy V roce 1901 se vedení školy rozhodlo otevřít kurz pro zvýšení kvalifikace odborných učitelů měšťanských a pokračovacích škol v rozsahu dva krát tři měsíce. Tento kurz nabyl takového věhlasu, že ho kromě učitelů z Liberce navštěvovali nejen učitelé z blízkého okolí, ale i ze vzdálených oblastí. Škola také pořádala různé nepovinné, roční nebo pololetní odborné kurzy podle požadavků průmyslového odvětví nebo podle účelu. Během tohoto období byly zahájeny například kurzy teorie a praxe tkaní, praktická cvičení v elektrotechnické laboratoři, kurz protipožární ochrany, sportovní kurzy, rýsování a kreslení, chemický kurz pro barvíře a další. Nejžádanějším byl kurz elektrotechniky (1901). Tehdy se jednalo o podporovanou technickou novinku, jelikož byly do průmyslu stále více zaváděny elektrické stroje a zařízení. Na základě zvyšujícího se zájmu o odborné pracovníky v tomto směru rozšířila škola v roce 1903 osnovy strojního oddělení o povinný předmět elektrotechnika. 10
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77, 1877/78, 1880/81.
33
Jedním z dalších žádaných kurzů byl kurz pro řidiče z povolání a soukromé řidiče otevřený v roce 1911, který navštěvovali kromě studentů i zaměstnanci z továren a veřejnost. Škola v období první světové války neustále vyučovala, ale válka ji více a více poznamenávala. Profesoři i žactvo byli povoláváni na frontu, kde řada z nich přišla o život. Z finančních důvodů byly uzavírány kurzy a omezena povinná výuka, některé ročníky dokonce nemohly být ani otevřeny. Během války byly sice kurzy rušeny, ale pro válečné invalidy škola zřídila přechodné kurzy, které umožňovaly lidem poznamenaným válkou získat kvalifikaci pro nejrůznější zaměstnání. Jejich délka byla různá, obvykle 3–6 měsíců.11
3.1.4 Studenti V první výroční zprávě ze školního roku 1876/77 je uveden počet studentů, kteří nastoupili do: a) vyšší průmyslové školy – obor strojní – 2, – obor stavební – 5, b) přípravného kurzu – 8, c) pokračovací školy – 42.12 Do školy přicházeli čeští i němečtí studenti z Liberce a okolí, z německého pohraničí, ale také z českého vnitrozemí. I když se jednalo výhradně o německou školu, studium na ní bylo pro českou inteligenci nevyhnutelné, neboť v Čechách a na Moravě byl odborných škol stejného charakteru nedostatek. Některé třídy navštěvovalo až 50 procent českých studentů. Ke studiu se však hlásili i žáci jiných národností, např. maďarské, polské, anglické a dalších, a převážně se jednalo o děti technických odborníků zaměstnaných v rakouském průmyslu. (Karpaš, aj. 2004, s. 232)
11
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1901/02, 1903/04, 1911/12, 1914/15–1917/18. 12 SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77.
34
Následující graf 1 z let 1876/77 až 1917/18 ukazuje vývoj počtu žáků zapsaných do prvních ročníků Vyšší průmyslové školy v Liberci ve všech oborech a žáků, kteří úspěšně složili závěrečné zkoušky.13
Studenti 1876–1918 150
125
Počet žáků
100
75
50
25
Zapsaní Absolventi 1916/17
1914/15
1912/13
1910/11
1908/09
1906/07
1904/05
1902/03
1900/01
1898/99
1896/97
1894/95
1892/93
1890/91
1888/89
1886/87
1884/85
1882/83
1880/81
1878/79
1876/77
0
Školní rok
Graf 2 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků vyšší průmyslové školy a studentů, kteří úspěšně složili závěrečné zkoušky v letech 1876/77–1917/18 13
Z grafu je patrné, že zájem o vzdělávání ve všech odvětvích školy vzrůstal. Na stoupajícím počtu žáků se podílela i dobře organizovaná podpůrná činnost. První závěrečné zkoušky v roce 1878/79 úspěšně složili čtyři studenti. Blížící se válka a válka samotná však způsobila rychlý pokles maturantů, který byl vyvolán odchodem studentů na frontu. Například v průběhu roku 1914/15 bylo z celkového počtu 349 studentů povoláno do vojenských služeb 94, což činilo 27 procent.14 Národnostní rozpory postupně narušovaly chod školy a způsobily odliv studentů. V průběhu let docházelo v celé zemi k otevírání českých průmyslových škol a v roce 1912 jich bylo šest. Studenti si mohli vybrat školu blíže svému bydlišti a hlavně také měli možnost studovat na české státní průmyslové škole. (Kádner, aj. 1929, s. 356) 13
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77–1917/18. 14 SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77–1917/18, 1914/15.
35
Sociální složení studentů vyšší průmyslové školy bylo různé, o čemž nasvědčuje i graf 2, kde je uvedeno složení studentů podle zaměstnání jejich rodičů od roku 1880/81 až 1911/12. Výroční zprávy z prvních let existence školy a posledních let tohoto období sociální složení neuvádí.15
Studenti podle zaměstnání rodičů 1880–1912 175
150
Počet žáků
125
100
75
50
25
1910/11
1908/09
1906/07
1904/05
1902/03
1900/01
1898/99
1896/97
1894/95
1892/93
1890/91
1888/89
1886/87
1884/85
1882/83
1880/81
0
Školní rok
Graf 3 Sociální složení studentů vyšší průmyslové školy podle zaměstnání rodičů v letech 1880/81–1911/12 15
Ve třídách vyšší průmyslové školy byl nejvyšší počet studentů z rodin továrníků a podnikatelů. Naopak dětí z dělnických rodin bylo málo. Majetní studenti si museli školné hradit. Studenti z nemajetných rodin byli od školného osvobozeni a k tomu, aby mohli školu navštěvovat, jim finančně i materiálně pomáhal Spolek pro podporu chudých studentů, jehož úkolem bylo zajišťování finančních prostředků pro tyto děti, aby i jim bylo umožněno vzdělání v některém oboru. Vynikajícím studentům bylo výjimečně poskytováno i státní stipendium.15
15
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1876/77–1917/18.
36
Po 25 letech existence školy byla uspořádána jubilejní oslava a k této příležitosti byl vydán i první pamětní spis. Ukázku z něho můžete vidět na obrázku 2.16
Obr. 2 Ukázka z Pamětního spisu k 25. výročí založení c. k. vyšší Státní průmyslové školy v Liberci 16
Ve spisu je uvedeno, že do této doby úspěšně ukončilo studium 2 232 studentů, z toho 1 269 na vyšší průmyslové škole, 492 na mistrovské škole a 471 žáků vystudovalo školu stavebních řemesel.16
16
SOkA Liberec, Gedenkschrift zur Erinnerung an die 25 jähr. Jubelfeier der k. k. höheren Staatsgewerbeschule in Reichenberg.
37
3.2
1918–1939
V předcházejícím období se s přibývajícím počtem žáků pronajaté prostory chudobince stávaly nevyhovující, proto byl tento problém řešen výstavbou nové školy. Nový areál školních budov pak poskytoval moderně zařízené učebny pro teoretickou výuku, vybavení ve strojních dílnách odpovídalo běžnému zařízením v továrnách a stavební dílny byly dobře uzpůsobeny pro praktické vyučování. Do učitelského sboru byli postupně přijímáni vysokoškolsky kvalifikovaní čeští, ale i němečtí pedagogové, jejichž počet se odvíjel podle počtu žáků. Protože škola měla vychovávat odborníky pro průmysl, nebylo možné, aby na vyšší průmyslové škole vyučovali učitelé bez příslušné vysokoškolské kvalifikace. Na školu byli přijímáni mladí odborníci s moderními technickými znalostmi, které byly využívány i při řešení různých technických problémů v továrnách. Někteří již pravidelně publikovali články v odborných časopisech. Domnívám se, že všechna tato kritéria přinesla škole dobré jméno a pro studenty dobrou průpravu do budoucích profesí. Škola od svého založení dbala na kvalitu vyučujících, byla dobře organizována a považována za středisko pro veškeré průmyslové vzdělání německých Čech. Oblibu ústavu dokazoval stoupající zájem uchazečů. Škola, která začínala ve skromných podmínkách, se za krátkou dobu proměnila v mohutný ústav. Úspěšný rozvoj školy byl však válečnými roky pozastaven a vše zničené muselo být znovu obnoveno. Poválečné období v první ČSR přineslo škole mnoho problémů. Do tříd se z války vraceli odvedení studenti, ale mnoho z nich bylo v nelehké sociální situaci. Podpůrný spolek neměl dostatek finančních prostředků, aby jim mohl pomoci, neboť válkou přišel o řadu sponzorů. Správu a dozor nad školou převzal stát a byla vykonávána MŠNO. Vyučovacím jazykem byla i nadále němčina a v platnosti zůstával také předválečný školský systém z roku 1869, u kterého byly postupně prováděny dílčí úpravy. Například jedna z nich umožnila absolventům průmyslových škol pokračovat ve studiu na technických fakultách VŠ.17
17
SOkA Liberec, Festschrift zum 50-jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg; SOkA Liberec, Zur Erinnerung an das Fest anläßlich des 50 jährigen Bestandes der Reichenberger Deutschen Staatsgewerbeschule; SOkA Liberec, 60 Jahre deutsche Staatsgewerbeschule in Reichenberg, Bericht über das Schuljahr 1936/37.
38
Toto období nepřineslo jenom problémy s organizací školy, ale přineslo i problémy se školními budovami a dílnami, které potřebovaly nutné rekonstrukce. Finanční prostředky na přestavbu a modernizaci poskytlo MŠNO. Nové vybavení některých dílen bylo modernější než v továrnách. Na modernizaci školních budov však nedošlo, protože postupně
docházelo
k
národnostním
rozporům
mezi
českým
a německým
obyvatelstvem.18 U příležitosti oslav 50. výročí založení školy byl vydán oslavný sborník, kde byl na titulní straně vyobrazen původní znak školy obsahující její tři základní studijní obory, viz obr. 3.19 Obr. 3 Původní znak školy 19
Při oslavách byla také na památku studentům padlým ve světových válkách odhalena na školním nádvoří mramorová pamětní deska s následujícím nápisem (viz obr. 4):20
„1876 – 1927 Oslava 50 let trvání německé Státní průmyslové školy v Liberci. Pro vzpomínku bývalým žákům a žákům padlým ve světové válce. Sdružení
bývalých
studentů
německé
Státní průmyslové školy v Liberci.“
Obr. 4 Pamětní deska na památku padlých studentů 20
18
SOkA Liberec, Festschrift zum 50-jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg; SOkA Liberec, Zur Erinnerung an das Fest anläßlich des 50 jährigen Bestandes der Reichenberger Deutschen Staatsgewerbeschule; SOkA Liberec, 60 Jahre deutsche Staatsgewerbeschule in Reichenberg, Bericht über das Schuljahr 1936/37. 19 SOkA Liberec, Festschrift zum 50-jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg. 20 SOkA Liberec, Zur Erinnerung an das Fest anläßlich des 50 jährigen Bestandes der Reichenberger Deutschen Staatsgewerbeschule.
39
Další rozvoj školy zastavila celosvětová hospodářská krize, která ve třicátých letech 20. století dolehla i na liberecký průmysl. Odrazila se ale také na činnosti průmyslové školy, především na klesajícím počtu žáků ve všech odvětvích. (Technik 1980, s. 89)
3.2.1 Organizační struktura Organizační struktura i obsahové zaměření studijních oborů vyšší průmyslové školy zůstalo v tomto období takřka nezměněno. Nadále se vyučovalo ve všech třech odděleních, studium bylo čtyřleté a zakončené závěrečnou zkouškou. Zároveň probíhala výuka i na dvouletých mistrovských školách strojních a stavebních řemesel. Pokračovací škola se zaměřením na stavebnictví zahájila výuku v roce 1922/23. Byla určena pro zedníky, tesaře a kameníky. Studium bylo rozděleno do dvou semestrů s celkovou délkou studia čtyři měsíce. Ve školním roce 1925/26 došlo k otevření jednoleté odborné školy pro drogisty při chemickém oddělení vyšší průmyslové školy. Uchazeč musel mít minimálně tříletou drogistickou učňovskou praxi a vysvědčení o úspěšném absolvování učňovské zkoušky.21
3.2.2 Učební plány V roce 1926 byly vyhláškou změněny učební osnovy ve státních odborných školách. Výuka českého a německého jazyka se stala celoročně povinnou, neměla však studenty vzdělávat, ale ideově vychovávat. Ostatní předměty byly nadále vyučovány v němčině.22
21
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1918/19, 1922/23, 1925/26. 22 SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1926/27.
40
Obrázek 5 znázorňuje učební plány ve školním roce 1938/39 pro 1.–4. ročník strojního oddělení vyšší průmyslové školy. Pod obrázkem je uveden překlad německých předmětů do českého jazyka.23
Obr. 5 Učební plány 1938/39 pro strojní oddělení vyšší průmyslové školy 23
Vyučované předměty strojního oddělení vyšší průmyslové školy: * Německý jazyk
Zařízení a provoz strojní továrny
* Český jazyk
* Hygiena, zdravověda
* Dějepis, zeměpis, občanská nauka
Cvičení z chemické technologie
* Nauka o národním hospodářství
Cvičení z mechanické technologie
* Nauka o obchodu, obchodní články
Strojní prvky
** Organizace dílen a kalkulace
Zdvihací náčiní a železné konstrukce
* Průmyslové a tovární účetnictví
Stroje na vodní energii
* Matematika
Stroje na tepelnou energii
* Fyzika
Motorová vozidla
* Chemie
Letadla a letectví
Chemická technologie
Vodní a plynové instalace, kanalizace, topení, ventilace, chlazení
Geometrie
23
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1938/39.
41
* Geometrické kreslení a průmětnictví
** Elektrotechnika
** Technické kreslení
Cvičení v elektrotechnické laboratoři
** Mechanická technologie
** Měření v laboratoři ** Učňovské dílny
Statika a dynamika Nauka o pružnosti a pevnosti
* Branná výchova
Pozemní stavitelství *) jsou označeny předměty, které jsou shodné pro všechna oddělení školy **) jsou označeny předměty shodné se strojní oddělením mistrovské školy Následující přehledy uvádí vyučované předměty v odděleních stavebním a chemickém vyšší průmyslové školy a dále učební plán stavební mistrovské školy. Jelikož se povinné předměty shodují ve všech odděleních, uvádím v přehledu pouze lišící se předměty odborné. Vyučované předměty stavebního oddělení vyšší průmyslové školy: odborné kreslení, kreslení od ruky, nauka o tvarech, dějiny a vývoj architektury, ochrana památek, zahradní architektura, nauka o stavebních hmotách, stavitelství, stavební kreslení, stavební návrhy, stavební mechanika, železné a železobetonové konstrukce, zemědělské stavby, nauka o stavebním podniku, strojírenství, nauka o vyměřování, pozemní a vodní stavby, perspektiva Vyučované předměty chemického oddělení vyšší průmyslové školy: fyzikální praktikum, strojní kreslení, anorganická chemie a mineralogie, organická chemie, analytická chemie, chemicko-technické výzkumné metody, botanika, všeobecné chemické technologie, speciální chemické technologie, elektrochemie nebo chemie potravin a poživatin nebo technologie textilního průmyslu, praktická cvičení v chemické laboratoři, strojírenství a elektrotechnika, dílny, stavitelství Vyučované předměty strojního oddělení mistrovské školy: strojní kreslení, mechanika, strojírenství, parní kotle, nauka o motorech, nauka o materiálech, dílenské kreslení Z přehledů je zřejmé, že každé oddělení mělo jednak společné všeobecné předměty a dále své odborné předměty, ve kterých se studenti teoreticky i prakticky připravovali pro jejich budoucí povolání.24 24
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1938/39.
42
Mezi archivními materiály školy se dochovaly sešity z předmětů chemie, technického kreslení a nauky o pružnosti a pevnosti. Ukázky z nich jsou zobrazeny v příloze B. Uvádím je proto, abych čtenáře seznámila s pečlivostí studentů, kteří bez použití technických pomůcek dovedli zobrazit složité výkresy a provést matematické výpočty. 25
3.2.3 Kurzy, přednášky a odborné exkurze Během školního roku 1925/26 byly otevřeny následující kurzy: i)
pro obsluhu parních kotlů a parních strojů, která potřebovala odborné znalosti
v oboru. Zároveň tuto obsluhu připravoval k předepsaným zkouškám. ii)
pro obsluhu strojů v elektrotechnických podnicích a pro elektromontéry
zprostředkovával potřebné odborné znalosti. Do kurzu se mohli přihlásit starší 17 let s vyučením v mechanicko-technickém průmyslu a pro elektromontéry s praxí. Výuka probíhala po dobu šesti měsíců každou sobotu odpoledne. iii)
pro řidiče motorových vozidel různých řemesel. Šestiměsíční kurz mohli
navštěvovat starší 18 let s dokladem o vyučení. iv)
pro odborné vzdělávání učitelů na průmyslových pokračovacích školách. Dále se žáci účastnili odborných přednášek a exkurzí v různých výrobních
a průmyslových závodech v Liberci a okolí, ale i vzdálenějších městech, jako např. v Praze, Lipsku, Vídni, atd. Stavební oddělení navštívilo i výstavu Dům a bydlení v Drážďanech, chemické oddělení si prohlédlo chemické závody v Pardubicích.26 Ve školním roce 1936/37 nabízela škola 17 kurzů, například kurz aplikované matematiky, interiérového designu, silničních staveb a jejich údržby, atd. Celý seznam kurzů, včetně přehledu jejich učební látky, organizačních podmínek a podmínek pro přijetí je uveden v příloze C.27
25
Školní sbírka, Sešity z předmětů chemie, technické kreslení, nauka o pevnosti a pružnosti. SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1925/26. 27 SOkA Liberec, Programm der k. k. Staats-Gewerbeschule zu Reichenberg 1936/37. 26
43
3.2.4 Studenti Zatímco za první světové války se celkový počet žáků snížil, v prvních letech po vzniku ČSR naopak začal vzrůstat. První poválečný školní rok měla škola 605 studentů ve všech ročnících, včetně mistrovské školy, v následujícím roce to bylo již 673 studentů. Jak ukazuje graf 3, počet zapsaných studentů od roku 1929/30 se snižoval a v některých odděleních nebylo zahájeno vyučování vůbec. Tento úbytek studentů nezpůsobila pouze hospodářská krize, ale podíl na tom měla i první světová válka, neboť do škol nastupovaly populačně slabé ročníky.28 Studenti 1918–1939 150
125
Počet žáků
100
75
50
25
Zapsaní Absolventi 1938/39
1936/37
1934/35
1932/33
1930/31
1928/29
1926/27
1924/25
1922/23
1920/21
1918/19
0
Školní rok
Graf 4 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků vyšší průmyslové školy a studentů, kteří úspěšně složili závěrečné zkoušky v letech 1918/19–1938/39 28
Pokles studentů byl zastaven až s ustupováním hospodářské krize, kdy se počet žáků začal znovu zvyšovat a opět docházelo k otevírání nových oborů. V roce 1938/39 již celkový počet žáků stoupl na 461, z toho bylo do prvních ročníků zapsáno 129 studentů. Dále je z grafu patrné, že nejvíce studentů skládalo závěrečné zkoušky v letech 1919/20 a 1924/25. Důvodem bylo, že škola umožnila dokončit ročníky studentům, kteří byli v průběhu studia povoláni na frontu, a nemohli tak studium řádně ukončit. Na snižujícím se počtu maturantů se také zřejmě odrazila hospodářská krize 30. let a narůstající národnostní rozpory mezi českým a německým obyvatelstvem.28 28
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1918/19–1938/39, 1918/19, 1919/20, 1924/25, 1938/39.
44
3.3
1939–1945
Vypuknutí druhé světové války se stalo pro školu skutečnou katastrofou. Pro usídlení německého okupačního vojska musely být okamžitě vyklizeny některé budovy. Pro své potřeby využívala i strojní dílny. Aby byl zabezpečen potřebný přísun kvalifikovaných sil do válečné výroby, docházelo k úpravě podmínek pro praktickou výuku. Nacistům záleželo na přípravě kvalifikovaných dělníků pro zbrojní průmysl. Byly otevírány abiturientské kurzy, kde byli často přeškolováni odmaturovaní gymnazisté. V době okupace se stále vyučovalo ve všech odvětvích, pouze docházelo k úpravě obsahu vyučovaných předmětů s důrazem na výchovu v duchu nacismu, nikoliv na vzdělání. Hlavním cílem školní docházky bylo vštípení znalostí o Velkoněmecké říši, znalosti němčiny a využití studentů jako pracovní síly, např. na brigádách, sběrových akcích, atd. Učitelé nesměli k výuce používat knihy, které byly vydány v ČSR, nebo musely být alespoň upraveny. V roce 1943/44 byla změněna klasifikační stupnice z dosavadních pěti stupňů na šest. I nadále se dbalo na úpravu sešitů, zejména pro německý jazyk, což bylo během inspekcí kontrolováno. Z důvodu nejistoty existence školy v dalších letech byl školní rok rozdělen na semestry a každý semestr byl oklasifikován a uzavřen. Školní chod stále více trpěl materiálním nedostatkem. Zbývající učitelé a žáci postupně odcházeli a ve školním roce 1944/45 došlo k ukončení vyučování. Německá státní průmyslová škola již existovala pouze formálně. Po celou tuto válečnou dobu na škole probíhaly nejrůznější sběrové akce. Studenti pod vedením učitelů sbírali druhotné suroviny, textil, aj., které měly posloužit německým vojákům.29 (Franěk 1995, s. 17, 19, Franěk, aj. 2001, s. 18, Špringl 2011, Frajdl 2012)
29
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1939/40, 1940/41.
45
3.3.1
Organizační struktura školy
V instituci byla i v této době zachována všechna tři oddělení státní průmyslové školy a jejich obsahové zaměření zůstalo také takřka nezměněno. Strojní a chemické oddělení bylo vedeno jako inženýrská škola a stavební oddělení bylo pod názvem státní stavební škola pro pozemní a inženýrské stavby. Státní stavební škola pro pozemní a inženýrské stavby se dále dělila na oddělení s osmi semestry a na oddělení trvající pět semestrů, které bylo určeno pro uchazeče, kteří dosáhli 17 let a měli minimálně 18 měsíční řemeslnou praxi a odpovídající vzdělání. Inženýrská škola pro strojírenství a elektrotechniku byla rozdělena do tří skupin. První oddělení trvalo osm semestrů. Druhé oddělení bylo pětisemestrové, určené pro žáky s minimálně dvouletou tovární praxí, patřičným vzděláním a po dosažení 17 let. Poslední oddělení tvořila přechodná třída pro 17leté kandidáty s alespoň dvouletou tovární praxí, kteří kvůli neodpovídajícím znalostem nemohli nastoupit do předchozí skupiny. Inženýrská škola pro chemii se dále nedělila a byla pouze osmisemestrová. Vedle těchto oddělení byla otevřena i jednoletá odborná škola pro drogisty, kteří museli být vyučeni a mít složenou pomocnou zkoušku. Další jednoletou školou byla státní odborná škola pro dřevařské řemeslo, dříve mistrovská škola pro tesaře. Uchazeč musel být vyučený, s pomocnou zkouškou, nejméně jednoletou praxí a dosáhnout věku 18 let.30
3.3.2 Učební plány Učební plány pro všechna oddělení zůstaly od roku 1938/39 nezměněny. Až v roce 1940/41 došlo ke změně u inženýrské školy strojní a elektrotechnické. Předměty byly rozčleněny na tyto učební oblasti: všeobecně-vzdělávací a národně-politické, matematické, fyzikální, řemeslné, technologické (materiálové, mechanické), konstrukční, technického využití a oblasti tělesné výchovy. První dva roky studia byly pro oba směry společné, odborné předměty z oblasti technického využití vyučovány nebyly. Teprve až od třetího ročníku vyučoval každý směr své vlastní odborné předměty. Po celou dobu nebyly vyučovány chemické předměty ani český jazyk.31
30
SOkA Liberec, über das Schuljahr 31 SOkA Liberec, über das Schuljahr
Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht 1939/40, 1940/41. Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht 1939/40, 1940/41.
46
3.3.3 Kurzy, přednášky a odborné exkurze Vzhledem k tíživé situaci v tomto období žádné kurzy nebyly otevírány. Studenti pouze navštěvovali společenské akce, přednášky a výstavy. Čtvrté ročníky se účastnily různých exkurzí do libereckých fabrik 32
3.3.4 Studenti Organizovanost studentů za protektorátu byla velmi přísně evidována. Nejen čeští, ale i němečtí studenti museli být podřízeni jednotné mimoškolní výchově, kterou zajišťovala organizace Hitlerjugend, jejíž činnost byla vyloženě vojenská. Němečtí studenti měli vstup povinný. Studenti ve věku 18–19 let byli ihned odveleni na frontu, někteří nemohli ani dokončit školní rok nebo pololetí. 16letí byli povoláváni do přípravních vojenských táborů. Povolávací rozkazy dostávali i profesoři a další zaměstnanci. Počet žáků neustále klesal a vyučování bylo válkou více a více narušováno. Postupně přestávalo pravidelné vyučování, některé třídy nebyly otevřeny vůbec, neboť například z jednoho ročníku strojního oddělení o 40 studentech jich bylo na frontu povoláno 23. Věk studentů ve třídách byl velmi rozdílný, mladší odcházeli na frontu a z ní se zase vraceli studenti, kteří nemohli před nasazením školu dokončit. Počet zapsaných studentů do prvních ročníků a počet absolventů bylo možné určit pouze v roce 1939/40, kdy zapsaných bylo 174 a maturantů 73. O rok později bylo zapsaných 183 a odmaturovalo 82 studentů. Další výroční zprávy k tomuto období nebylo možné dohledat, zřejmě nebyly sepsány nebo byly zničeny. Z těchto důvodů není k tomuto období uveden žádný graf.33 (Franěk 1995, s. 17, 19, Franěk, aj. 2001, s. 18, Špringl 2011, Frajdl 2012)
32
SOkA Liberec, über das Schuljahr 33 SOkA Liberec, über das Schuljahr
Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht 1939/40, 1940/41. Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht 1939/40, 1940/41.
47
3.4
1945–1989
Po ukončení druhé světové války skončila éra německé průmyslové školy a začala nová etapa české Státní průmyslové školy v Liberci. Majetek německé školy převzal prof. Tomsa, který byl pověřen Ministerstvem školství a osvěty (MŠO) nejprve jako správce, později se stal jejím ředitelem. Převzaté budovy byly ve velmi špatném stavu, neboť od založení školy nebyly rekonstruovány. Vnitřní zařízení nevyhovovalo otevření nového školního roku. Dílny se zařízením byly zanedbané, některé i zdevastované, jejich původní moderní zařízení již bylo zastaralé a poničené. Nákup nového vybavení nepřicházel z finančních důvodů v úvahu, a tak vedení školy jednalo o darování vyřazených strojů se soukromými i znárodněnými firmami nebo prostřednictvím Obchodní a živnostenské komory v Liberci. I přes tyto těžkosti byl první školní rok na nově zřízené Státní průmyslové škole v Liberci zahájen 1. září 1945. K této příležitosti bylo v libereckém zemském oblastním divadle uspořádáno slavností shromáždění. Z materiálních důvodů však nebylo možné zajistit vyučování v plném rozsahu. Další překážku tvořil nedostatek odborných pedagogů a českých učebnic. Učební osnovy se rozšířily o ruský jazyk, ale výuka byla nekvalitní, jelikož učitelé neměli pro tento předmět potřebnou kvalifikaci. Aby škole částečně pomohli překonávat jak materiální, tak finanční těžkosti, neboť přidělená dotace okresním národním výborem na hospodářskou činnost nestačila, účastnili se studenti i učitelé různých brigád. Škola se také potýkala s nedostatkem technického personálu, proto se žáci sami ujali pomocných prací, např. rozmrazování vodovodního potrubí, úklidu tříd, vypomáhali s tříděním listin, opravovali okna a stěny chodeb i kabinetů. Pro učitele nebylo zajištěno sociální zázemí, ani finanční stránka nebyla příliš lákavá, a tak odborně kvalifikovaní pedagogové odcházeli a dávali přednost lépe placeným místům ve výrobě.34 V době, kdy se škola stále vzpamatovávala z válečných let, zasáhly její chod i život únorové události roku 1948. Školská politika byla v podstatě určována usneseními a direktivami KSČ. 10. května došlo ke schválení nového zákona č. 95/1948 Sb. o jednotném školství, který zaváděl zcela nové uspořádání vzdělávací soustavy. Například zavedl bezplatné vzdělávání pro všechny žáky. Do této doby musel každý student, kromě studentů z velmi chudých rodin, platit školné, zápisné, poplatky za učební pomůcky, dílny a úrazové pojištění.35
34 35
SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1945/46, 1946/47, 1948/49. Zákon č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský zákon).
48
Po těchto změnách se do školy hlásilo více studentů z dělnických rodin. I když bylo nyní studium bezplatné a stát více přispíval na stravování, exkurze a kulturní akce, přesto bylo pro mnohé z nich značně finančně nákladné. Žáci se museli účastnit různých brigád, aby si na studia přivydělali. Pro studenty ze vzdálenějších míst byly zřízeny žákovské internáty, ale mnoho jich bydlelo i v podnájmech.36 Pro politický postoj k současnému režimu a kvůli vedení skautského hnutí byl odvolán ředitel školy prof. Tomsa, který na škole nadále setrval pouze jako řadový profesor češtiny. I přes tuto událost byl kolegy i žáky uznávaný a respektovaný. Jeho výuka a výchova se neslučovala s komunistickou výchovou, a proto byl v roce 1953 nucen odejít ze školy, spolu s některými dalšími pedagogy. (Franěk, aj. 2001, s. 20, 22, 58) Rozvíjející se průmysl potřeboval odborně vzdělané dělnické kádry, a proto byly urychleně zřizovány dělnické školy a školy pro pracující. Dělníci měli nahradit pracovníky na vedoucích pozicích, kteří museli z politických důvodů odejít. Pro tyto funkce byla rozhodující odbornost a připravenost. (Bárta 2010) Na základě inspekční revizní zprávy MŠO o velmi špatném stavu budov a zařízení, ministerstvo uvolnilo v roce 1949 na opravy finanční prostředky. Svépomocí učitelů, žáků a rodičů byla postupně budována sociální zázemí – prozatímní tělocvična a hřiště, šatny, školní kuchyně a jídelna.37 Protože se v Liberci a okolí převážně rozvíjel strojírenský průmysl, ale chemický zde nenacházel dostatečné využití, v roce 1952 rozhodl KNV o postupném přestěhování čtyřletého chemického oddělení do Ústí nad Labem, kde chemický průmysl dominoval. Školní rok 1954/55 již výuku v prvních ročnících nezahájil a poslední maturity v tomto oboru proběhly na liberecké průmyslovce v roce 1956/57.38 (Franěk 1995, s. 26, Franěk, aj. 2001, s. 22, 23) Zároveň i stavební škola požadovala vhodnější a větší prostory. Stávající budova nevyhovovala především výuce odborných předmětů, chyběly rýsovny, atd. Pověřený zástupce stavebního oddělení chtěl vytvořit samostatnou školu v separátním objektu, kde by byl zajištěn větší prostor a nerušený provoz. Z těchto důvodů mu město přidělilo budovu na Sokolovském náměstí, kde 1. září 1953 zahájila nový školní rok pod názvem Vyšší průmyslová škola stavební v Liberci.39 (Franěk 1995, s. 26)
36
SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1948/49, 1949/50. SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1949/50. 38 Školní sbírka, Přehled hlavních vývojových změn školy od roku 1945. 39 Školní sbírka, Přehled hlavních vývojových změn školy od roku 1945. 37
49
Po novém státoprávním uspořádání v roce 1960, kdy se ČSR změnila na Československou socialistickou republiku, došlo i ke změně v řízení školy. Nejprve byla spravována okresem, od roku 1962 se stala organizací severočeského KNV. Ředitel a jeho zástupci byli jmenováni do funkcí přímo KNV. Ani rok 1968/69 se této škole nevyhnul. Vedení školy bylo vyměněno a pro své politické přesvědčení museli nuceně odejít i někteří učitelé. I přes všechny problémy v uplynulých letech škola neztratila na dobrém jménu, absolventi byli dobře připraveni pro studium na VŠ i pro praxi. (Franěk, aj. 2001, s. 23, 25–26) Ke studiu na této škole se hlásili žáci s dobrým prospěchem a ve velkém počtu, ale centrální způsob řízení neumožňoval všechny tyto nadané žáky přijmout. Uchazeči z jiných krajů mohli být přijímáni pouze výjimečně. O počtu přijatých žáků rozhodoval KNV. Sociální skladba studentů musela odpovídat poměru, v jakém byli v celkovém počtu obyvatel republiky zastoupeni dělníci, pracující rolníci a ostatní sociální skupiny. (Franěk, aj. 2001, s. 23, 30, Morkes 2003, s. 44) Od založení Průmyslové školy v Liberci uplynulo v roce 1976 již 100 let. KSČ plánované oslavy nedovolila, protože po dobu 69 let existovala škola jako německá, a nebylo by vhodné oslavovat převážně německou historii školy. (Franěk 1995, s. 37, Franěk, aj. 2001, s. 27) Předešlá léta se na jedné straně odrazila v nižším zájmu žáků o denní studium, ale na druhé straně se zvýšil zájem o večerní studium. Nový školský zákon č. 29/1984 Sb. zrušil střední školy pro pracující a otevřené ročníky večerní školy naposledy odmaturovaly v roce 1988.40 (Franěk 1995, s. 35, Franěk, aj. 2001, s. 29)
3.4.1 Organizační struktura školy Vyučování po válce bylo zahájeno ve všech odděleních vyšší čtyřleté školy a to v prvních a třetích ročnících, mistrovská škola otevřela první ročník strojnického a elektrotechnického oddělení. Výuku započala i odborná škola pro drogisty. Pokračovací škola nezahájila vůbec. V prvních ročnících se vyučovalo podle učebních osnov stanovených výnosem MŠO, který určoval předměty i rozdělení hodin. Do třetího ročníku se vraceli studenti, kteří byli povoláni do války a nyní jim bylo umožněno školu dokončit. V těchto ročnících se vyučovalo podle osnov Pražské státní průmyslové školy v Betlémské ulici, kde dříve působil profesor J. Tomsa. První maturitní zkoušky ve všech odděleních pak proběhly v následujícím školním roce 1946/47.41
40 41
Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon). SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1945/46, 1946/47.
50
Školní rok 1950/51 absolvovali studenti pod novým názvem Vyšší průmyslová škola v Liberci se čtyřletými vyššími školami – strojní, chemickou, stavební a dvouletými mistrovskými školami – elektrotechnickou a strojní. Na základě nutnosti zvýšení kvalifikace dělníků otevřela průmyslová škola v roce 1952/53 večerní školu pro pracující, která měla mnoha pracovníkům, především v průmyslu, doplnit vzdělání. Bylo otevřeno celkem šest tříd dvouleté strojnické školy, jedna třída dvouleté elektrotechnické školy a dvě třídy jednoleté letecké školy s celkovým počtem 211 žáků. Vyučování probíhalo v odpoledních hodinách třikrát týdně v rozsahu 16 hodin za týden. Pro velký zájem podniků, ale i dělníků, navýšila škola počet tříd na dvacet. Z důvodu nedostačujících prostor bylo ve škole umístěno pouze sedm tříd, zbylých 13 bylo rozmístěno do fabrik v blízkém okolí, např. Autobrzdy Hodkovice, AOZ Český Dub, atd. (Vališová, aj. 2007, s. 85–87, Franěk 1995, s. 27, Franěk, aj. 2001, s. 22, 23) Od roku 1954 nesla škola opět nový název Průmyslová škola v Liberci s otevřenými obory pouze ve strojírenském a elektrotechnickém oddělení. Jak již bylo uvedeno výše, došlo k úplnému osamostatnění stavební školy. Chemická škola již nové studenty do prvních ročníků nepřijímala, pouze nechala zahájené ročníky školu v Liberci dokončit. Noví uchazeči se již museli hlásit do Vyšší průmyslové školy chemické v Ústí nad Labem.42 (Franěk, aj. 2001, s. 22) Rozhodnutím okresní školní inspekce došlo v roce 1961 k rozdělení školy na dvě části, a to na denní s názvem Střední průmyslová škola v Liberci a večerní Střední průmyslová škola pro pracující v Liberci. Tato změna struktury měla přinést zkvalitnění výuky a práce, zlepšení organizace mimoškolních činností, atd. Obě školy sídlily v jedné budově, ale každá měla svého ředitele. Denní i večerní škola vyučovala ve všech ročnících stejné strojírenské obory, ale pro večerní školu byl otevřen ještě obor elektrotechnický. Odděleně fungovaly až do roku 1970, kdy opět došlo k jejich sloučení. Poté, co školský zákon (1984) zrušil večerní školu pro pracující, pokračovala průmyslová škola pouze denním studiem ve výuce strojírenského odvětví a to v oborech strojírenská konstrukce, strojírenská technologie, provozuschopnost výrobních zařízení. Pro elektrotechnické odvětví byly otevřeny obory automatizační technika, zařízení silnoproudé elektrotechniky.43 (Franěk, aj. 2001, s. 24, 26, 29)
42 43
Školní sbírka, Přehled hlavních vývojových změn školy od roku 1945. Školní sbírka, Přehled hlavních vývojových změn školy od roku 1945.
51
3.4.2 Učební plány Z tohoto období nelze konkrétní učební plány dohledat, neboť výroční zprávy od roku 1950/51 nebyly vyhotovovány. První výroční zprávy byly opět povinně psány až od roku 1995/96. Třídní dokumentace byla vedena pouze útržkovitě, a proto nebylo možné zjistit ani průběh vyučování. (Franěk, aj. 2001, s. 36)
3.4.3 Kurzy, přednášky a odborné exkurze Ve výroční zprávě z roku 1949/50 je uvedeno, že pro velký zájem byly opět otevřeny kurzy pro řidiče motorových vozidel, kterého se účastnili žáci čtvrtých ročníků vyšší průmyslové školy a druhých ročníků dvouletých oborů. Po ukončení kurzu musela být složena zkouška před zkušebním komisařem.44 Tento kurz byl v 80. letech nuceně přerušen KNV, neboť výuka výlučně spadala pod Svazarm. V roce 1990 byla činnost Svazarmu přeměněna ve Sdružení technických sportů a činností a kurz pro řidiče byl obnoven roku 1991. Pro velkou konkurenci soukromých autoškol však po deseti letech zanikl definitivně. (Franěk 1995, s. 36, Franěk, aj. 2001, s. 31) Po roce 1948 byly pro studenty pořádány různé odborné přednášky, jako např. Organizace a racionalizace výroby a transport v dílnách, Činnost konstruktéra a konstrukční problémy v našem podniku, Uplatnění absolventů průmyslových škol v kovoprůmyslu, Co má vědět technik o provozním účetnictví, O kázni v dopravě, atd. Během každého školního roku se studenti účastnili exkurzí do výrobních závodů na Liberecku, ale i mimo tuto oblast. Exkurze umožnily propojit teorii s praxí, studenti se seznámili s principem fungování výroby a měli možnost si některé úkony sami vyzkoušet.45
44
SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1949/50. SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1945/46, 1946/47, 1947/48, 1948/49, 1949/50. 45
52
3.4.4 Studenti Po válce se do školy navraceli studenti, kteří byli povolání na frontu a nemohli školu dokončit. Vstoupili do třetích ročníků a v následujícím roce 1946/47 jim bylo umožněno složit maturitní zkoušky. Další maturitní zkoušky proběhly až o dva roky později, jelikož byly v roce 1945/46 otevřeny pouze první a třetí ročníky. Graf 4 zachycuje počty studentů zapsaných do prvních ročníků denního studia a studentů, kteří úspěšně složili maturitní zkoušku.46
Studenti 1945–1989 250 225 200
Počet žáků
175 150 125 100 75 50
Zapsaní
25
Maturanti 1987/88
1985/86
1983/84
1981/82
1979/80
1977/78
1975/76
1973/74
1971/72
1969/70
1967/68
1965/66
1963/64
1961/62
1959/60
1957/58
1955/56
1953/54
1951/52
1949/50
1947/48
1945/46
0
Školní rok
Graf 5 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků a počty odmaturovaných studentů v letech 1945/46–1988/89 46
V roce 1953/54 došlo k navýšení studentů strojního oddělení a byly tak otevřeny čtyři první ročníky s průměrným počtem 42 studentů. Stavební oddělení se od tohoto roku stalo samostatnou Střední průmyslovou školou stavební v Liberci. Chemické oddělení zapsalo ke studiu poslední studenty prvních ročníků a tito absolvovali roku 1956/57. Od následujícího roku již byli ke studiu přijímáni žáci pouze do strojních a elektrotechnických oborů.46
46
SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1945/46–1949/50; Školní archiv, školní katalogy v letech 1950/51–1988/89, maturitní protokoly 1946/47–1988/89.
53
Během tohoto období se konaly také maturitní zkoušky na večerní pětileté škole pro pracující. První ročník, který nastoupil v roce 1952/53, skládal maturity 1956/57 a poslední maturity tohoto studia proběhly roku 1987/88. Celkem na škole absolvovalo 2 160 studentů. Jelikož se večerní studium týká pouze těchto let, nejsou jeho studenti ani absolventi do grafu 4 zahrnuti. V příloze D je s absolventem večerní školy uveden rozhovor.47 Absolventům SPŠSE byly od roku 1970 předávány maturitní odznaky, jejichž ukázka je zachycena na obr. 6. Rozhovor s absolventem denního studia strojního oboru je uveden v příloze E.48
Obr. 6 Maturitní odznaky 48
47 48
Školní archiv, školní katalogy v letech 1950/51–1988/89, maturitní protokoly 1946/47–1988/89. Školní sbírka, maturitní odznaky předávané od roku 1970.
54
3.5
1989–2010
Toto období přineslo mnoho změn. Jednou z nich bylo i ukončení centrálního řízení školy KNV a KSČ, které dosud stále více rozhodovalo o jejím chodu. Některá rozhodnutí byla nesmyslná a více ke škodě než k prospěchu. Revolučním rokem 1989 došlo k vyvrcholení nastřádaných problémů za uplynulá léta. (Franěk 1995, s. 37) Od l. ledna 1991 se SPŠSE stala právním subjektem a nově zvolený ředitel se stal zaměstnavatelem. V jeho kompetenci bylo jednak řízení školy po stránce ekonomické, provozní a personální, ale také zřizování studijních oborů, rozšiřování počtu tříd, a další. Významnou změnou pro učitele, dle slov nynějšího ředitele, ing. Šorma, bylo také zrušení komplexního hodnocení studentů, kteří se hlásili na VŠ. Posudek musel obsahovat hodnocení studenta v průběhu studia, jeho volno-časových aktivit, třídní původ, politické smýšlení jeho i rodičů. Na závěr se musel ředitel vyjádřit, zda doporučuje nebo nedoporučuje studia na VŠ. Další změna nastala např. ve výuce cizích jazyků, kde bylo umožněno používání různých časopisů, rozšířila se nabídka učebnic, ale i studijních textů atd. Studenti mohli cestovat do zahraničí, účastnit se výměnných pobytů, což ovlivnilo jejich vztah k výuce cizích jazyků. (Franěk 1995, s. 39, Franěk, aj. 2001, s. 31) Škola na základě poptávky výrobních podniků, rodičů, ale i žáků vytvářela své vlastní školní vzdělávací programy, které přizpůsobovala potřebám rozvoje regionu. V rámci těchto vzdělávacích programů nadále pokračovala ve spolupráci s VŠST, přejmenovanou od 1. 1. 1995 na TUL, především s katedrami informatiky, části strojů, pedagogiky, kam se ke studiu hlásila převážná část absolventů průmyslové školy. S vedením TUL spolupracovali zejména při vypracování projektu VOŠ. Naopak studentům TUL z fakulty pedagogické umožňovala od roku 1999/2000 vykonávat pedagogickou praxi v odborných předmětech, a stala se tak její fakultní školou. Z rozboru nabídek ostatních SŠ v Liberci mohla dlouhodobě vypracovat vzdělávací program, kterým i vhodně doplňovala vzdělávací program TUL.49 Kromě různých spoluprací s výrobními závody uzavřela partnerství se zahraničními školami, např. s Technickým lyceem v Remeši a Střední technickou školou Vrij Technisch Instituut Deinze z Belgie, se školou Lyceé Paul Verlaine v Rethelu. V prvních letech to byly pouze výměnné pobyty. Později se čeští i zahraniční studenti účastnili výuky v hodinách angličtiny, odborných předmětů a odborných exkurzí v průmyslových podnicích. Největší problém ale způsobovala jazyková bariéra. V rámci
49
Školní archiv, výroční zpráva 1995/96, s. 8, 1998/99, s. 9, 1999/2000, s. 11.
55
evropského vzdělávacího programu Leonardo da Vinci se studenti i učitelé mohli zúčastňovat výměnných stáží.50 Průmyslová škola postupně nabízela nové obory a předměty a zároveň rušila ty, o které nebyl takový zájem. I přes tyto snahy docházelo k odlivu žáků, neboť do popředí zájmu se dostávaly obory ekonomické, pedagogické, manažerské a další. I když měla řadu studijních oborů, o které byl zájem jak ze strany podniků, tak ze strany uchazečů, a vzhledem k požadavkům pracovního trhu, byl počet studentů v oboru strojírenství nedostačující.51 V rámci inovace výuky odborných předmětů se současný stav zařízení a pomůcek stával nevyhovujícím. Novým přístrojovým vybavením několika odborných učeben byla nápomocna firma Schneider Elektric. Finanční prostředky na vybavení poskytly například i firmy Meritor Liberec, Knorr-Bremse Hejnice, Sklostroj Turnov a další. Pro výuku jednoduchého a podvojného účetnictví věnovala firma RNDr. Tichý z Nového Boru počítačový software. Kromě široké nabídky oborů pak poskytovala moderně vybavené učebny s moderním zařízením, např. odbornou učebnu pro výuku sdělovací a zabezpečovací techniky, dílny pro praktickou výuku byly vybaveny CNC stroji, optoelektronickými soupravami, zařízením pro připojení k internetu a další nejmodernější technikou pro potřebnou výuku odborných předmětů.52 Na obrázku 7 je nový znak školy, který znázorňuje dva hlavní obory, a to strojní a elektrotechnický. Podle slov
pana
ředitele,
ing.
Šorma,
je
tento
znak
pravděpodobně používán od roku 1994/95. Vzpomínku na původní tři oddělení školy – strojní, stavební, chemické – již dnes připomínají pouze umělecká kování
Obr. 7 Nový znak školy
nad vstupními dveřmi do hlavní budovy, která jsou
(SPŠSE a VOŠ Liberec 2014)
zachycena v příloze F. Od založení průmyslové školy až do současnosti se ve vedení vystřídalo mnoho ředitelů a pedagogů. Jejich seznam zde neuvádím, jelikož je přehledně zpracován v almanachu vydaném u příležitosti 125 let Státní průmyslové školy v Liberci. (Franěk, aj. 2001, s. 94–101)
50
Školní archiv, výroční zpráva 1997/98, s. 9, 1999/2000, s. 13, 2007/08, s. 15. Školní archiv, výroční zpráva 1996/97, s. 1, 2000/01, s. 2. 52 Školní archiv, výroční zpráva 1998/99, s. 10, 1999/2000, s. 12. 51
56
Současným ředitelem je Ing. Josef Šorm, (obr. 8). Po vystudování VŠST v Liberci pracoval v průmyslu a později působil na odborných učilištích. Na Střední průmyslovou školu v Liberci nastoupil nejprve jako řadový učitel, o dva roky později začal vykonávat funkci zástupce ředitele a od roku 2004 zastává funkci ředitele školy. Jelikož na škole působí necelých 26 let a má již mnoho zkušeností s řízením jejího chodu, položila Obr. 8 Současný ředitel školy, Ing. Josef Šorm
jsem mu několik otázek. Tento rozhovor uvádím v příloze G.
Kromě rozhovoru mě pan ředitel upozornil na historický dokument z roku 1907, který získal pro školu zpět po 98 letech z antikvariátu v německém Aalenu. Jedná se o dopis určený sekčnímu radovi MKV od učitelského sboru c. k. Státní průmyslové školy v Liberci. Originál dopisu je zachycen v příloze H.53
3.5.1 Organizační struktura školy Počátkem tohoto období se postupně měnila i nabídka studijních oborů, které se průběžně přizpůsobovaly požadavkům regionu a firem. Některé obory byly pro nezájem zrušeny, jiné pro vysokou poptávku otevřeny. V roce 1992/93 byl zaveden obor strojírenská technická administrativa, kde byla snížena hodinová dotace odborných předmětů a nahrazena předměty ekonomickými. Dalším novým oborem byla v tomtéž roce slaboproudá elektrotechnika. (Franěk 1995, s. 39, Franěk, aj. 2001, s. 32) Novela z roku 1995 zrušila pomaturitní studium, protože stát nechtěl z finančních důvodů studentům hradit další maturitu v jiném oboru. Poslední maturitní zkoušky tak v oboru aplikace osobních počítačů proběhly roku 1996/97. Další možnost pro uchazeče s výučním listem z oborů strojních a elektrotechnických představovalo nástavbové studium. Denní vyučování bylo dvouleté, večerní tříleté, v oborech provozní technika a elektrotechnika. Tato forma studia trvala až do roku 2003/04, další ročník se pro malý zájem nepodařilo otevřít.54 (Franěk, aj. 2001, s. 35, 36) Novou formu studia nabízela VOŠ, která zahájila vyučování ve školním roce 1996/97 v oboru počítačové systémy. Studium bylo denní s délkou dva roky a šest 53 54
Školní sbírka, Dopis sekčnímu radovi z roku 1907. Školní archiv, výroční zpráva 1996/97, s. 3, 2004/05, s. 4, maturitní protokoly 1996/97.
57
měsíců zakončené absolutoriem a titulem DiS. (Diplomovaný specialista). Uchazeči museli podle zákona platit školné ve výši 3 000 Kč za rok. Byla určena pro absolventy SŠ, kteří nechtěli pokračovat dál ve studiu na VŠ nebo na ně nebyli přijati, ale chtěli docílit vyššího odborného vzdělání. VŠ je zaměřena převážně na teoretickou výuku, kdežto VOŠ vyžaduje povinnou praxi ve firmě. Student se tak seznamuje s reálným prostředím práce a má možnost uvádět teorii do praxe a po ukončení studia hledá snáze uplatnění na trhu práce.55 Pro malý zájem uchazečů byly v průběhu let uzavřeny následující obory: strojírenská technická administrativa, zařízení silnoproudé elektrotechniky a technická administrativa – elektrotechnika. Skladba ostatních studijních oborů byla nadále stabilní. Na skutečnost, že se do popředí zájmů dostávala výpočetní technika, reagovala škola otevřením oboru elektronické počítačové systémy. Dlouhodobým záměrem školy i kraje bylo zřízení technického lycea, které se svým obsahem podobalo gymnáziu. První školní rok byl zahájen v roce 2003/04 a jednalo se o první technické lyceum v Libereckém kraji. Zároveň s ním docházelo k postupnému útlumu VOŠ, jelikož podobný obor byl od roku 2003 vyučován na TUL.56 V roce 2009/10 byla skladba oborů následující: strojírenství – počítačová podpora techniky; informační technologie – programování, webové aplikace a počítačové sítě; elektrotechnika – automatizace a sdělovací technika; elektrotechnika – průmyslová elektrotechnika, výkonová elektronika a řídící systémy; technické lyceum; počítačové systémy (VOŠ). Od 1. 9. 2010 přibyl nový obor strojírenství – mechatronika. Absolventi těchto oborů ovládají velmi dobře počítače a výpočetní techniku, kterou používají například při řešení technických úkolů, modelování strojních součástek i celých mechanismů, měření a vyhodnocování výsledků, atd. Zároveň získají potřebné manuální dovednosti pro přesnou práci a logické myšlení při řešení technických problémů. Podrobné obsahové zaměření jednotlivých oborů, převzaté z informačního letáku vydaného u příležitosti dnů otevřených dveří, je uvedeno v příloze I.57
55
Školní archiv, výroční zpráva 1996/97, s. 3; výroční zpráva 1998/99 – Inspekční zpráva VOŠ, s. 3–16. Školní archiv, výroční zpráva 2000/01, s. 2, 2003/04, s. 3–4. 57 Školní archiv, výroční zpráva 2009/10, s. 4, informační leták 2010/11. 56
58
3.5.2 Učební plány Vyučované předměty pro všechny studijní obory byly rozděleny do dvou hlavních oblastí, a to na povinné všeobecné předměty, ve všech oborech stejné, a na povinné odborné předměty lišící se podle zaměření studia. Předměty vyučované v průběhu celého čtyřletého studia a VOŠ, platné v roce 2009/10, jsou uvedeny v příloze J. (SPŠSE a VOŠ Liberec 2014)
V rámci spolupráce s podniky se řada vedoucích pracovníků těchto podniků podílela na výuce v hodinách odborných předmětů ve strojírenských třídách čtvrtých ročníků. Např. v roce 2001/02 bylo takto odučeno 12 vyučovacích hodin.58
3.5.3 Kurzy, přednášky a odborné exkurze I v tomto období byly pro vzdělávání vyučujících pořádány různé kurzy a školení, např. kurz anglického jazyka pro začátečníky i pokročilé, seminář výpočetní techniky, školení z vyhlášky „50“. Pro zvýšení odbornosti se dále učitelé účastnili exkurzí do výrobních závodů a mezinárodních stáží.59 Škola se také snažila pružně reagovat na vzdělávací požadavky firem a společností v regionu a připravila vzdělávací programy pro další vzdělávání z oblasti strojírenství, elektrotechniky a informatiky. Dle požadavků a specifických potřeb, např. firmy Benteler k. s., byly pořádány různé rekvalifikační kurzy a školení pro mistry a seřizovače v oboru strojírenské technologie, automatizace a obrábění. V rámci projektu „Najdi si práci v Libereckém kraji“ bylo pořádáno rekvalifikační školení Obsluha NC a CNC strojů. Odborné kurzy byly určeny jak pro nezaměstnané, tak se jich mohla účastnit i široká veřejnost včetně osob "třetího věku".60 Pro studenty čtvrtých ročníků byly otevřeny přípravné jazykové kurzy k maturitním zkouškám a pro studenty elektrotechniky kurz vyhlášky 50/1978 Sb. Tento certifikát musí mít každý pracovník, který přichází do styku s elektrickým zařízením. Po celé období nabízela škola různé odborné kurzy, ale vzhledem k prohlubující se ekonomické krizi nebyly některé z nich uskutečněny.61 V rámci výuky odborných předmětů byly pro studenty pořádány exkurze na veletrhy a do zavedených libereckých výrobních závodů (např. Benteler, Elmarco, Antolin, Denso aj.), se kterými škola spolupracovala. Závody studentům umožňovaly prohlídky technologického a výrobního zařízení, doplnění teoretických znalostí, získání praxe 58
Školní archiv, výroční zpráva 2001/02, s. 11, Školní archiv, výroční zpráva 1997/98, s. 7. 60 Školní archiv, výroční zpráva 2003/04, s. 12, 2005/06, s. 13, 15, 2006/07, s. 9, 13. 59
59
v daném oboru a později zde někteří našli uplatnění v zaměstnání jako směnoví mistři, kvalifikovaní odborníci na složitých výrobních zařízeních, nebo zastávali vedoucí funkce. Exkurze probíhaly nejen v závodech a společnostech libereckého regionu, ale i po celé republice a v zahraničí.62
3.5.4 Studenti Důležitým úkolem pro vedení školy bylo přijímání nových žáků do prvních ročníků studijních oborů. Od roku 1996 se škola každým rokem zúčastňovala veletrhu NISA SCHOLA, nyní výstavy EDUCA, kde nabízela informace o studiu, předváděla ukázky veškerých prací pořízených ve výukových dílnách. Dále pořádala dva dny otevřených dveří. Studenti vyšších ročníků připravili pro zájemce, kteří se dne otevřených dveří nemohli zúčastnit, virtuální prohlídku školy 63. Pro žáky devátých tříd ZŠ organizovala mimořádné exkurze po odborných učebnách, dílnách a škole.64 O mimovyučovací aktivity žáků pečovaly jednotlivé předmětové komise. Některé činnosti z této oblasti prohlubovaly povinnou výuku, jiné ji doplňovaly. Sportovní aktivity měly rekreační a oddychový charakter, stejně tak se žáci účastnili sportovních soutěží. Předmětové komise organizovaly např. soutěže v kreslení na PC v Autocadu, v programování CNC strojů, olympiády v dějepise, matematice a fyzice, českém jazyce, konverzace v cizích jazycích, aj. Žáci však věnovali nejvíce pozornosti školnímu informačnímu centru, kde mohli trávit volné hodiny a vyhledávat informace z odborných knih, časopisů i pomocí internetu. Starší plnoletí studenti zde pomáhali při správě a provozu výpočetní techniky a starali se o webové stránky školy. Jejich odborné znalosti v oblasti počítačů byly mnohdy větší než u jejich vyučujících.65
61
Školní archiv, výroční zpráva 2005/06, s. 18, 2008/09, s. 12–13. Školní archiv, výroční zpráva 2002/03, s. 11, 2004/05, s. 14 63 Virtuální prohlídka školy – http://www.youtube.com/watch?v=6_9qqTyY8nI 64 Školní archiv, výroční zpráva 1996/97, s. 10, 2001/02, s. 9. 65 Školní archiv, výroční zpráva 2001/02, s. 12–13. 62
60
Nárůst zapsaných studentů v roce 1989/90, jak znázorňuje graf 5, byl zřejmě způsoben změnou délky povinné školní docházky z deseti let na devět, jež musela být absolvována na ZŠ. Devátý ročník byl povinný pouze pro ty žáky, kteří nechtěli dále studovat. Navštěvovali ho však také žáci, kteří na SŠ nebyli přijati. Tím došlo k situaci, že se do prvních ročníků SPŠSE zapisovali současně žáci z osmých i devátých tříd.66
Studenti 1989–2010 275 250 225 200
Počet žáků
175 150 125 100 75 50
Zapsaní
25
Maturanti 2009/10
2007/08
2005/06
2003/04
2001/02
1999/2000
1997/98
1995/96
1993/94
1991/92
1989/90
0
Školní rok
Graf 6 Počty žáků zapsaných do prvních ročníků SPŠSE a počty odmaturovaných studentů v letech 1989/90–2009/10 66
Další novela školského zákona (1995) opět stanovila povinnou devítiletou školní docházku, která musela být bez výjimky absolvována na ZŠ. Teprve po devátém ročníku se žáci mohli zapsat na SŠ. Důsledkem této změny nebyly ve školním roce 1996/97 otevřeny první ročníky a o čtyři roky později neproběhly ani žádné maturitní zkoušky.67
66 67
Školní archiv, školní katalogy v letech 1989/90–2009/10, maturitní protokoly 1989/90–2009/10. Školní archiv, výroční zpráva 1996/07, s. 10.
61
Spolek pro podporu žáků
4 4.1
Historie spolku
Studenti Státní průmyslové školy v Liberci často pocházeli z nuzných poměrů. Aby mohli získat patřičné vzdělání a škola získala dostatek studentů, byl na popud profesorů založen
Spolek
pro
podporu
chudých
studentů
(dále
pouze
spolek).
(Schülerunterstützungsverein). Prostřednictvím ředitelství školy byl nejprve stanoven výbor, který se zabýval přípravami nezbytnými pro zřízení podpůrného spolku a sestavením stanov, které byly úřadem schváleny 28. listopadu 1877. Samotnou činnost spolek zahájil až ve školním roce 1878/79. Patronem chudých studentů se stal Ludwig Ritter, místopředseda města Liberec, který usilovně spolek podporoval. Okamžitě hledal způsoby a prostředky, jak usnadnit studium chudým studentům a jak jim co nejvíce materiálně pomoci. Za pomoci ostatních členů spolku organizoval sbírky peněz v bohatých kruzích města (městské a státní instituce). Složení zakládajícího výboru bylo následující: Předseda
Franz Richter (ředitel školy)
Místopředseda
Ludwig Hlasiwetz (lékárník)
Pokladník
profesor Josef Wildt
Zapisovatel
profesor Emil Breyer
Další
Gustav Altmann (ředitel banky), Ludwig Ritter von Ehrlich (místostarosta), Rudolf Demuth (viceprezident průmyslového spolku), Gustav Trenkler (velkoprůmyslník), profesor Josef Pechan.
Obchodní a živnostenská komora v Liberci schválila na počátku roku 1878 stipendium pro studenty průmyslové školy ve výši 150 zlatých (zl.) na rok. Obchodní klub města Liberec přispěl vkladem 50 zl. a spořitelna Liberec zřídila pro studenty školy stipendium 300 zl. Na konci prvního roku měl již spolek 85 členů a na kontě 145 zl. Kromě peněz získal i školní pomůcky a sešity.68
68
50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, s. 5, 6; SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1877/78.
62
V čele spolku stál ředitel školy, profesoři, významné osobnosti a průmyslníci, kteří zaměstnávali absolventy školy, ale také pomáhali pořádat různé školní akce. Výtěžky z nich byly věnovány na podporu chudých studentů. To vše mělo vliv na každoročně stoupající zájem počtu uchazečů o studia na tomto ústavu. Pro celou oblast průmyslových severních Čech byla tato škola jediná. Průmysl tedy nutně potřeboval její absolventy, a proto se široká veřejnost, zejména průmyslníci z Liberecka, chtěli stát členy a sponzory tohoto podpůrného spolku. Jak výroční zpráva dokládá, koncem školního roku 1878/79 se spolek rozrostl na 123 členů a aktiva dosáhla 2 346,28 zl.69 V listopadu 1879 se konalo valné shromáždění, kde byla přednesena pokladní zpráva a zpráva o činnosti spolku, která obsahovala jména všech jeho členů, seznam dárců příspěvků a darů. Zároveň proběhla nová volba členů výboru, který byl jednomyslně zvolen ve stejném složení. Tyto výroční schůze probíhaly každoročně se stejným průběhem.70 Členský poplatek činil 2 zl. ročně. Výdělek z těchto poplatků sám o sobě nemohl pokrýt výdaje na podporu stále se zvyšujícího počtu chudých studentů, a proto byly pořádány sbírky, které se konaly na Letnice a Vánoce. Později se do spolku zapojili i studenti. Aby získali více finančních prostředků, pořádali studentské večery v tělocvičně s přednáškami, hudbou a tancem, divadelní a recitační představení, atd. Tyto akce byly hojně navštěvovány a spolku zajistily finanční prostředky. Největší zásluhu na konání těchto akcí měl profesor dr. Morche, který večery organizoval. U příležitosti císařského vládního jubilea v roce 1908 byl založen stipendijní fond a sbírkou se vybralo více než 6 000 korun (K). Dalším fondem bylo stipendium korunního prince Rudolfa-Štěpána, a to 2 400 K, ze kterého byl každoroční úrokový výnos poskytován chudým studentům. Peníze z fondů, které nebyly vyčerpány, se použily na nákup cenných papírů. V průběhu let aktiva stoupala a v roce 1909/10 bylo na kontě spolku 43 509 K.71 Za první světové války spolek prodal podíly v cenných papírech a nakoupil válečné dluhopisy, které se však změnou politických podmínek staly bezcenné. Obtížně získané peníze tak přišly válkou vniveč.
69
50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, s. 6; SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1877/78. 70 SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1879/80. 71 50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, s. 7–8, 12; SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1877/78, 1908/09, 1909/10.
63
V prvních poválečných letech byl spolek bez finančních prostředků, a nemohl tak přispívat chudým studentům, kteří se vraceli z války zpět do školy. Později se za velkého úsilí studentů spolu s vedením školy majetek znovu pomalu rozrůstal. Politická a hospodářská situace jej připravila o mnoho podporovatelů, zejména průmyslových podnikatelů. Teprve v roce 1927/28 se aktiva vyšplhala na 50 674 Kč, a dostala se tak na stav z roku 1882.72
4.2
Typy poskytovaných grantů
Ještě dříve, než spolek zahájil činnost, začalo ředitelství školy méně zámožným studentům pronajímat za týdenní nebo měsíční poplatek rýsovací potřeby, knihy a další školní pomůcky. Po jejich splacení přešly pomůcky do studentova vlastnictví. Typy věnovaných grantů byly různé. Nejběžněji spolek poskytoval nemajetným studentům podporu v hotovosti s cílem alespoň částečně uhradit vzniklé náklady na studium. Výše prostředků pro každého studenta závisela na penězích, které měl spolek k dispozici a na počtu studentů, kteří finanční pomoc potřebovali. V prvních letech po vzniku školy se v Liberci našli bohatí občané, kteří umožnili nejchudším studentům, jež neměli na jídlo, bezplatné stravování ve své rodině. Tento typ podpory ze strany bohatších občanů města pokračoval i v následujících letech. S rostoucím počtem studentů na škole se rychle zvyšoval i počet nemajetných. Zpočátku podporu pobíralo 12 studentů a například v letech 1888/89 jejich počet stoupl na 54, kdy každý z nich dostával 3–5 zl. měsíčně a zálohy za semestr byly stanoveny na 20 zl. Od roku 1900 byla jednotlivým studentům přidělena podpora 40, 50 nebo 60 K za semestr, kdy například v roce 1904/05 pobíralo podporu 83 studentů, 1909/10 – 117 studentů a ve školním roce 1911/12 – 140 studentů. V poválečném období byly tyto částky s ohledem na nižší kupní sílu koruny zvýšeny na 150–200 Kč za semestr.73 Kromě výše uvedených finančních podpor začal spolek od roku 1903/04 vydávat pro nejchudší studenty obědy zdarma. Další sociální podpora byla ve formě kolektivního úrazového pojištění za chudé studenty třetího a čtvrtého ročníku vyšší průmyslové školy, druhého ročníku chemického oddělení i studenty mistrovské školy, a to zcela nebo alespoň z poloviny. Spolek se snažil pomáhat všude, kde bylo nezbytně nutné. něco
72
50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, s. 8–9; SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1927/28. 73 50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, s. 9. SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1888/89, 1904/05, 1909/10, 1911/12.
64
Velmi významnou podporou byla částečná úhrada nákladů na léčbu opakovaně nemocných studentů a vstřícnost lékařů podávat léky bezplatně. Mimo to poskytoval příspěvek na učebnice, rýsovací potřeby a přispíval na exkurze. Přespolním studentům zajistil od roku 1925/26 možnost trávení volných vyučovacích hodin díky ochotě organizace YMCA74 ve studentských domech (svobodárnách). Od školního roku 1932/33 pro ně také zorganizoval podávání polévky za sníženou cenu.75 Veškerá tato pomoc trvala až do předválečných let. Během války se stav studentů, kteří byli podporováni, snižoval, jelikož hromadně odcházeli do války. Během válečných let ubývalo i sponzorů, tudíž například v roce 1939 měl spolek na kontě v přepočtu 37 800 Kč (4 540 RM – říšských marek) a jeho stav neustále klesal. Z důvodu nového sudeto-neměckého způsobu školního podporování došlo roku 1940/41 k tomu, že byl spolek z organizačních důvodů připojen ke Sdružení pro podporu studentů (Schülerförderungsverein). Jeho podpora se projevovala v tom, že potřební studenti dostávali zdarma stravu, někteří žáci se mohli účastnit studijních cest a byly jim půjčovány učebnice a rýsovací potřeby.76 Po osvobození 1945 byla jeho činnost zastavena a k obnovení, pod názvem Spolek pro podporování potřebných žáků, došlo až ve školním roce 1946/47. V poválečných letech, díky daru od kanadského Červeného kříže, byly na škole obnoveny stravovací akce. Tato organizace škole dodala kakao a mouku. Studenti svépomocí připravovali přesnídávky pro chudší žáky, tj. šálek teplého mléka a jednu housku. Po dobu přibližně dva a půl měsíce byla vydávána svačina 166 žákům denně. Celkové náklady činily 16 292,20 Kčs, z čehož částkou 15 000 Kčs přispěla nadace UNRRA a zbytek byl uhrazen z žákovských příspěvků. V roce 1948/49 se stravovací akce zúčastnilo 290 žáků, celkem bylo vydáno 38 264 porcí v celkové hodnotě 102 407,40 Kčs. Úhrada byla z velké části zaplacena z příspěvků žáků a zbytek doplatil Národní výbor. Kromě stravovacích akcí probíhaly i akce ošacovací, na které přispíval Ústřední národní výbor a Ústřední středoškolská péče pro Čechy udělovala státní studijní podpory. 74
Organizace YMCA (Young Men's Christian Association, Křesťanské sdružení mladých mužů) byla založena v Anglii a v Liberci vznikla její pobočka koncem 20. let 20. století. Jejím hlavním úkolem se stala péče o mladé chlapce, studenty, učně, dělníky či úředníky, kteří pobývali z různých důvodů mimo svou rodinu. YMCA pro tyto chlapce nabízela pomoc v sociální oblasti, a to levné a hygienické ubytování v tzv. svobodárnách, levné stravování v kafetériích a možnost sportovního vyžití. Poplatek za ubytování se pohyboval, v závislosti na počtu ubytovaných osob v jednom pokoji, až do 300 Kč. V kafetériích se podávaly snídaně, obědy i večeře v hodnotě cca 10 Kč. (Černá 2009) 75 50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg, s. 10–11; SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1903/04, 1925/26, 1932/33. 76 SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1938/39, 1940/41.
65
U příležitosti 60. výročí založení školy byl uspořádán slavností večer (pozvánka je na obrázku 9), jehož výtěžek putoval na podporu Žákovského podpůrného spolku. Na organizaci se podílel Spolek pro podporu chudých studentů společně se Spolkem bývalých německých studentů při německé Státní průmyslové škole v Liberci.77
Obr. 9 Pozvánka na slavnostní večer na podporu spolku 77
Ve výroční zprávě 1949/50 již není o podpůrném spolku žádná zmínka. Domnívám se, že jeho činnost byla po roce 1948 ukončena. Studium bylo přístupné žákům ze všech sociálních skupin, školné bylo zrušeno. Péči o studenty převzal stát, který na ně v různých formách přispíval, například poskytoval dotace na stravování, exkurze, kulturní či sportovní akce, aj.78
77
SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1945/46, 1946/47, 1947/48, 1948/49. 78 SOkA Liberec, fond SPŠSE, nezpracovaná část fondu, výroční zpráva 1949/50.
66
Historie maturitních zkoušek na Průmyslové
5
škole v Liberci Maturitní zkouška, nebo-li závěrečná zkouška, byla až do druhé světové války oficiálně nazývána „zkouškou dospělosti“. Na závěrečném vysvědčení byl nadpis „vysvědčení dospělosti“ s hodnocením „dospělý s vyznamenáním“, „dospělý“ nebo „nedospělý“. (Cermat 2012, s. 3) Maturitní zkoušky byly v českém školství zavedeny v roce 1849 vydáním tzv. Nástinu (Exner-Bonitzovy reformy). Od počátku byly stanoveny jako státní zkoušky určené pouze pro veřejná gymnázia, ale nikoli pro soukromá. V této době bylo gymnázium jedinou SŠ, která připravovala studenty pro studium na univerzitách. Od roku 1873 požadovaly všechny VŠ R-U pro přijetí ke studiu úspěšné složení maturitní zkoušky. Nahradily tím dosavadní volné konkursní zkoušky, které pocházely z dob Josefa II. Jejich význam spočíval také v tom, že umožňovaly srovnávat úroveň absolventů všech gymnázií. Maturita se na rozdíl od dnešního obsahu skládala ze všech povinně vyučovaných předmětů. Maturitní předmět, který by si mohl student sám zvolit ke zkoušce, nebyl povolen. Zkouška sestávala ze dvou částí, písemné a ústní. Témata na písemnou část zadal zemský školní inspektor z témat navržených vyučujícími těchto předmětů. Posouzené písemné práce i s jejich posudky byly ředitelem odeslány školní radě. V komisi zasedali najednou všichni vyučující zkoušených předmětů, na průběh a kvalitu zkoušky dohlížel předseda maturitní komise, kterým byl obvykle zemský školní inspektor, ředitel jiného gymnázia nebo vysokoškolský pedagog a člen zemské školní rady. Po úspěšném složení maturitní zkoušky obdrželi abiturienti maturitní vysvědčení s hodnocením „dospělý“ nebo „dospělý s vyznamenáním“. Student, který maturitní zkouškou
neprošel,
nebyl
uznán
„dospělým“,
obdržel
maturitní
vysvědčení
s hodnocením „nedospělý“ a zároveň mu byl sdělen termín nové zkoušky, která se konala nejdříve za půl roku. (Veselá 1992, s. 31, Kádner 1929, s. 326–327, Morkes 2003, s. 9–11)
67
Reálky byly v té době vedeny jako školy praktické, zaměřené na průmyslové či obchodní obory. Byly dvou až tříleté, ale náročným maturitním zkouškám zatím obsahově nevyhovovaly. Na konci studia byly skládány pouze prosté závěrečné zkoušky. Až vydáním Hasnerova zákona (1869) byly maturitní zkoušky umožněny i pro reálky a povinně byly zavedeny až v roce 1872. (Morkes 2003, s. 9, 16) Na c. k. Státní průmyslové škole v Liberci proběhly v oddělení stavebním a strojním první závěrečné zkoušky (Reifeprüfungen) v roce 1879. Výroční zpráva uvádí, že se ke zkoušce z dospělosti přihlásili čtyři studenti závěrečného třetího ročníku, a to tři ze stavebního oddělení a jeden z oddělení strojního. Písemná část proběhla v týdnu 16. – 21. 6. 1879. Studenti stavebního oddělení museli vypracovat stavební projekt včetně rozpočtu, napsat práci ze stavitelství, z nauky o architektonických tvarech a německého jazyka. Na strojním oddělení byla písemná zkouška skládána ze všeobecného strojírenství, teoretické i aplikované mechaniky, strojního konstrukčního kreslení a taktéž z německého jazyka. Ve dnech 16. a 17. 7. 1879 proběhla ústní část, které předsedal c. k. zemský školní inspektor ve Vídni Heinrich Schramm. Zároveň byli přítomni všichni vyučující zkoušených předmětů ze závěrečného roku studia. Na stavebním oddělení probíhaly zkoušky z všeobecného stavitelství, nauky o architektonických formách a stylech, nauky o vyměřování, ze zeměpisu a dějepisu. Student strojního oddělení skládal zkoušku z teoretické mechaniky, mechanické technologie, matematiky a opět z dějepisu a zeměpisu.79 Teprve o rok později proběhly první závěrečné zkoušky i v chemickém oddělení. Ke zkouškám se přihlásilo pět studentů, kteří skládali zkoušky z německého jazyka, dějepisu a zeměpisu, technické chemie a chemické technologie, strojírenství se zřetelem k chemické technologii a dále měli předložit práce z technického laboratorního měření.80
79
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1878/79. 80 SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1879/80.
68
První vysvědčení dospělosti mezi dokumentačními materiály školy není, proto přikládám jeden z prvních formulářů ročníkového vysvědčení pro všechna vyšší oddělení c. k. Státní průmyslové školy v Liberci, viz obr. 10. Na vysvědčení jsou uvedeny všechny předměty, které se na škole vyučovaly.81
Obr. 10 Formulář ročníkového vysvědčení c. k. Státní průmyslové školy z let 188_ 81
Předpisy maturitních zkoušek byly upravovány ministerskými vyhláškami a až v roce 1908 byla vydána ministrem MKV Gustavem Marchetem poslední školská reforma, tzv. Marchetovo nařízení, které zrovnoprávnilo maturitní vysvědčení ze všech typů SŠ, což umožnilo všem absolventům vstup na VŠ technického typu a univerzity. Jelikož se na každém druhu SŠ povinné vyučovací předměty lišily, museli studenti absolvovat dodatečné doplňující zkoušky z předmětů, které daná VŠ, popř. univerzita požadovala. Zároveň toto nařízení změnilo pojetí zkoušek, došlo k jejich podstatným úpravám a zjednodušení. Snížily se nároky na ústní zkoušky, ale písemné probíhaly ve stejné podobě. Původní pojetí mělo zjistit, jestli má student požadované vědomosti pro studium na VŠ, kdežto nové pojetí mělo dokázat, jaké vzdělání získal student z předchozího vyučování. Úroveň získaných vědomostí z každého oboru mělo dokládat výroční vysvědčení ze závěrečného studijního ročníku, nikoli maturitní zkouška. Konání maturitních zkoušek a vydávání vysvědčení dospělosti na odborných školách bylo povoleno pouze vyšším školám průmyslovým, stavitelským, strojnickým a textilním. 81
Školní sbírka, formulář ročníkového vysvědčení z let 188_.
69
Oproti závěrečnému vysvědčení z předešlých let se tímto nařízením celkové hodnocení změnilo. Na vysvědčení nebyly uvedeny známky z jednotlivých předmětů, ale výsledek zkoušek byl vyjádřen pouze slovním hodnocením o tom, že absolvent byl prohlášen za dospělého s vyznamenáním, všemi hlasy nebo většinou hlasů členů zkušební komise. Student, i když v některém předmětu vůbec neprošel, mohl složit zkoušky většinou hlasů, bez opravné zkoušky, která v té době nebyla. Tím docházelo ke znevážení maturit a k řadě diskusí. Student se k závěrečné zkoušce musel písemně přihlásit nejméně tři měsíce předem a složit patřičný poplatek formou kolku. Přihláška musela být podepsána rodičem nebo zástupcem. Pokud měl žák nevyhovující prospěch, škola ho nemusela k maturitě pustit. V případě pozdního podání přihlášky, musel požádat o svolení ministerstvo. (Veselá 1992, s. 64–65, Morkes 2003, s. 12–13, 15, 17, 34, Kádner 1929, s. 327–328) Podoba závěrečného vysvědčení c. k. Státní průmyslové školy v Liberci, včetně složení a hodnocení maturitní komise, je zdokumentována na obr. 11.82
Obr. 11 Závěrečné vysvědčení z roku 1917 82
82
Školní sbírka, závěrečné vysvědčení z roku 1917.
70
Rok 1918 školský systém a školské zákony nijak nezměnil. Český jazyk se stal povinným maturitním předmětem, což mělo posílit jeho důležitost a vážnost, ale také se doufalo, že čeština donutí žáky více se učit a získat tak více vědomostí. Otázka závěrečných zkoušek na SŠ byla stále diskutována, projednával se jejich vývoj, účel, smysl a celková podstata. Názor byl ten, že by měla vždy obsahově vycházet z pojetí výuky a ze základního charakteru jednotlivých typů SŠ a student by měl převzít více odpovědnosti za své studijní výsledky. (Morkes 2003, s. 28) Výroční zprávy již neuvádí maturitní předměty, pouze jsou zde zaznamenány počty studentů, kteří se v jednotlivých odděleních přihlásili k závěrečné zkoušce a jakých výsledků dosáhli, viz obr. 12. Například v roce 1919/20 se v mechanicko-technickém oboru přihlásilo k závěrečné zkoušce 56 studentů, z toho 16 bylo prohlášeno za dospělé s vyznamenáním, 34 bylo uznáno dospělými jednohlasně a čtyři byli prohlášeni za dospělé většinou hlasů. Dva studenti zkouškou neprošli, a nebyli tak uznáni dospělými. Zkoušku mohli opakovat v termínu určeném školou.83
Obr. 12 Statistika výsledků závěrečných zkoušek v období 1918/19 až 1925/26 83
83
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1925/26.
71
Z přehledu je patrné, že většina přihlášených studentů závěrečné zkoušky úspěšně absolvovala, pouze malé procento muselo skládat zkoušky opravné. Domnívám se, že na vysokou úspěšnost měl vliv poplatek za každé vykonání zkoušky a zvýšené náklady za další studium. V roce 1933 ministerský výnos uložil všem SŠ zahájit výuku podle nových učebních plánů a osnov. Písemná zkouška byla rozšířena na českých školách o německý jazyk a na německých o český jazyk. Ústní zkouška již nebyla skládána ze všech hlavních předmětů, ale pouze ze čtyř předmětů. Skladba zkušební komise zůstala stejná jako v předešlých letech, ale o klasifikaci odborných maturitních předmětů se hlasovalo. Při neúspěchu byla povolena opravná zkouška nejdříve za půl roku, při více nedostatečných za rok. (Veselá 1992, s. 100, Morkes 2003, s. 30–31) V předmnichovském období bylo povoleno nahradit písemné a praktické zkoušky obtížnějšími teoreticko-praktickými pracemi v technických hlavních předmětech a slohovou prací v němčině. Ústní zkoušky byly skládány z německého jazyka a z dalších tří odborných předmětů jednotlivých oddělení určených zkušební komisí. Výslednou maturitní známku ovlivňovaly i výrobky zhotovené v posledním studijním pololetí. (Morkes 2003, s. 34) Z výroční zprávy z této doby je zřejmé, že došlo ke změně způsobu hodnocení studentů při závěrečné zkoušce. Student mohl u zkoušky obstát s vyznamenáním, obstát dobře, obstát dostatečně, obstát nebo neobstát. Komise byla opět složena z vyučujících hlavních předmětů posledního ročníku a z delegovaného předsedy jiné školy. Na obrázku 13 z roku 1938/39 je uvedeno, že ředitel liberecké Vyšší státní průmyslové školy byl delegován jako předseda maturitních zkoušek na Státní stavební školu do Děčína. Zároveň byla přejmenována jednotlivá oddělení školy, a to strojní na inženýrskou školu, chemické na vyšší chemickou školu a stavební na státní stavební školu.84
84
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1938/39.
72
Obr. 13 Záznam o maturitních zkouškách z roku 1938/39 84
Způsob maturitních zkoušek setrval až do druhé světové války, kdy otázky školství
přešly
do
říšské
kompetence.
S okamžitou platností byla zrušena předešlá nařízení týkající se maturitních zkoušek i výuka českého jazyka. Hlavní slovo při zkoušce měl předseda komise, ostatní členové měli pouze poradní hlas. (Morkes 2003, s. 37) Ze soukromé školní sbírky pochází i maturitní vysvědčení na obr. 14, označované jako inženýrské. Říšské ministerstvo školství převedlo vyšší odborné školy na inženýrské a absolventi získali způsobilost jako inženýr, která však byla uznávána 85
pouze v zemích Říše.
85
Obr. 14 Inženýrské vysvědčení z roku 1940 85
Školní sbírka, inženýrské vysvědčení z roku 1940.
73
V roce 1945 byly všechny školské předpisy vydané po roce 1938 prohlášeny za neplatné a výuka navázala na předpisy z roku 1933. U maturitních zkoušek bylo znovu zavedeno hlasování členů komise o výsledku zkoušky z jednotlivých předmětů. (Veselá 1992, s. 127, Morkes 2003, s. 37) Podle výroční zprávy neproběhly v tomto roce na Státní průmyslové škole v Liberci žádné maturitní zkoušky, neboť vyučování zahájily pouze první a třetí ročníky. Maturity byly skládány až v následujícím školním roce 1946/47.86 Změna nastala až v roce 1948, kdy došlo k omezení obtížnosti maturitní zkoušky. Maturita již nebyla pro studium na VŠ jedinou podmínkou, ale větší důraz byl kladen na politický profil studenta. K nové úpravě maturitních zkoušek došlo přijetím zákona (1953). Tímto zákonem se usilovalo o přiblížení našeho školství sovětskému školskému systému. Písemná zkouška byla předepsána z českého a ruského jazyka, ústní se skládala opět z českého a ruského jazyka a ze dvou odborných předmětů. Od školního roku 1952/53 bylo umožněno středoškolské (i vysokoškolské) studium při zaměstnání, s přednostním určením pro vybrané kádry. Večerní i dálkové pětileté studium bylo zakončeno maturitní zkouškou. Ve čtvrtém ročníku studenti skládali maturitu z českého a ruského jazyka, a to písemnou i ústní. V pátém ročníku už pouze z odborných předmětů. Vyhláška MŠO pro účastníky studia při zaměstnání poskytovala různé formy úlev v zaměstnání. Uchazeč večerního studia obdržel čtyři hodiny placeného pracovního volna týdně k přípravě na vyučování a návštěvě školy a dva dny placeného pracovního volna k vykonání zkoušek. V posledním roce studia k vykonání maturitní zkoušky měl nárok na dva týdny neplaceného pracovního volna. Pro zmírnění ekonomických důvodů dostal uchazeč týdenní stipendium. Nařízení platilo až do roku 1968, kdy byly vydány nové ministerské směrnice pro SŠ, ale složení maturitních zkoušek se téměř nezměnilo. Novinkou bylo, že student mohl z vlastní iniciativy navíc složit dobrovolnou maturitní zkoušku z živého jazyka, matematiky či z teoretického předmětu. Maturita měla ověřit, zda dosáhl stanovené úrovně vzdělání a je schopen vykonávat budoucí povolání, nebo zda je připraven pokračovat v dalším studiu. (Cermat 2012, s. 3, Morkes 2003, s. 40–42, 44)
86
SOkA Liberec, Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg, 1877–1941. Bericht über das Schuljahr 1945/46, 1946/47.
74
Maturitní zkouška, která byla upravována několika směrnicemi, se definitivně ustálila na povinné zkoušce z českého jazyka a literatury, z volitelného jazyka a na libovolném výběru dalších maturitních předmětů až zákonem z listopadu 1989. Ruský jazyk přestal být povinným maturitním předmětem, stal se pouze jedním z vyučovacích předmětů. Studenti na odborných školách museli skládat praktickou či písemnou a ústní zkoušku z odborných předmětů dané školy, jak ukazuje maturitní vysvědčení Střední průmyslové školy v Liberci z roku 1989/90 znázorněné na obrázku 15.87 (Cermat 2012, s. 4, Morkes 2003, s. 56)
Obr. 15 Vysvědčení o maturitní zkoušce z roku 1989/90 87
Již v této době se objevovaly první diskuze o zavedení státních maturit. I přes vypracovaný model, který byl schválen v roce 2004, byly státní maturity pro nejednotnost názorů odsunuty až na rok 2010/11. (Cermat 2012, s. 4) Maturitní zkouška na technických oborech SPŠSE v roce 2010/11 byla ve společné části stanovena z českého jazyka, cizího jazyka a matematiky, v profilové části ze dvou odborných předmětů a praktické zkoušky. Pro technické lyceum byl předepsán český jazyk, cizí jazyk a libovolný povinně volitelný předmět (matematika, informatika nebo společenskovědní základ). Profilová část byla stanovena z matematiky, volitelného odborného předmětu (elektrotechnika nebo strojírenství), maturitní práce a její obhajoby. 88
87 88
Školní sbírka, vysvědčení o maturitní zkoušce z roku 1989/90. Školní archiv, informační leták 2010/11.
75
Závěr Cílem této práce byla rekonstrukce historického vývoje Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v Liberci v letech 1876–2010, která od svého založení již oslavila 134 let. Na základě poznatků a informací jsou uvedeny důvody, které vedly k založení Střední průmyslové školy v Liberci, dále je chronologicky popsán její vývoj od založení až po současnost. Vzhledem k tomu, že vybrané období je velmi obsáhlé, má i tato práce delší rozsah, ale přesto není zcela vyčerpávající. Při rekonstrukci byl kladen důraz na klíčové události, které ovlivňovaly školní chod. Nejdůležitějším dnem v historii školy byl 28. říjen 1876, kdy byla po dlouhých osmi letech od podání žádosti konečně otevřena v odděleních strojním, stavebním a chemickém. Pro učně zároveň vznikla pokračovací škola a pro vzdělávání mistrů škola mistrovská. Domnívám se, že počáteční vývoj byl pro školu velmi obtížný, musela se potýkat s provizorními prostory pro výuku, nízkým počtem žáků i s nedostatkem kvalifikovaných učitelů. I přes všechna tato a další úskalí se během několika let úspěšně rozvinula ve vyhlášený ústav. Tento rozvoj ukončila až první světová válka, která způsobila rychlý pokles počtu studentů a profesorů v důsledku jejich nasazení na válečné fronty. Válka vše pozastavila a částečně zničila, na provoz nezbývaly finanční prostředky, což se projevilo v omezování výuky a kurzů. I když poválečné období přineslo škole mnoho problémů, zájem studentů opět narůstal a byl ukončen až s nástupem populačně slabých ročníků (důsledek války) a hospodářskou krizí. Předpokládám, že na rostoucím zájmu studentů se podílel i žákovský podpůrný spolek, který byl po celé toto i následující období nedílnou součástí školy. Z finančních prostředků a darů získaných od sponzorů, ze vstupného při zábavách, výletech apod. podporoval chudé studenty formou stipendií nebo školními pomůckami, aby i oni měli možnost studovat na této škole. Peníze spolku však musely být použity na válečné půjčky, ale již nikdy nebyly navráceny. Období druhé světové války zasáhlo do historie školy mnohem rušivěji než první, což ukončilo plánovitou a koncepční činnost. Budovy musely být postoupeny německým okupantům, kteří je používali pro své potřeby. Učebnice a výuka ve škole byla nacisty upravována tak, aby vyučila kvalifikované dělníky pro zbrojní průmysl, a hlavně kladla důraz na výchovu v duchu nacismu. Jedním z dalších historických mezníků byl rok 1945, kdy po 69 letech skončilo období německé průmyslové školy. Nové organizační uspořádání přineslo české Státní průmyslové škole v Liberci mnoho těžkostí, jako např. nedostatek učebnic, kvalitních
76
pomůcek pro výuku, potýkala se i s nedostatkem kvalitních učitelů atd., ale přesto výuku zahájila 1. září 1945 ve všech odděleních. Nedostatek finančních prostředků značně omezoval její chod, provozní personál nahrazovali studenti i profesoři, kteří vypomáhali s opravami zchátralých budov a zařízení, účastnili se brigád v uhelných dolech, sváželi dřevo, aby získali topení
pro zimní období. Veškeré problémy se
postupně dařilo překonávat, a škola se tak mohla znovu rozvíjet a kvalitně plnit svou funkci v odborném vzdělávání. Sotva se škola začala vyrovnávat se současnou situací, přišel rok 1948. Politické dění a snaha poskytnout středoškolské vzdělání veškeré mládeži se nevyhla ani Průmyslové škole v Liberci. Na jedné straně bylo studentům umožněno bezplatné vzdělávání, stát je více dotoval formou příspěvků na stravování, kulturní akce atd., ale hlavním cílem této politické doby bylo vychovávat studenty v souladu s tehdější ideologií. Ale na druhé straně přinesla těm, kteří nesouhlasili se současnou ideologií, mnoho problémů, perzekucí, ale i následné věznění. I přesto, že se v tomto období osamostatnilo stavební i chemické oddělení, měla škola dostatek studentů a mohla otevřít nový žádaný elektrotechnický obor. Školní život a chod školy v letech 1989–2010 se stal posledním historickým mezníkem. Jednou z nejdůležitějších změn byl konec centrálního řízení KSČ a KNV. Škola získala právní subjektivitu a ekonomickou samostatnost. Odpovědným za vše se stal ředitel školy, ale zároveň bylo v jeho kompetenci např. otevírání nových studijních oborů, které mohl přizpůsobovat požadavkům libereckých, ale i okolních firem. Z výročních zpráv bylo patrné, že škola kromě spolupráce s libereckými podniky navázala styky i s partnerskými školami ve Francii či Belgii, což zřejmě zvýšilo zájem studentů o výuku cizích jazyků. Učitelé si mohli zvolit metodu a formu výuky a především nemuseli politicky hodnotit žáka pro vstup na VŠ. Podrobněji se v této práci také zaměřuji na první závěrečné zkoušky, popisuji jejich průběh až po rok 2010. Podoba maturit se v průběhu let měnila především v počtu předmětů a tím i v náročnosti. První závěrečné zkoušky proběhly na c. k. Státní průmyslové škole v Liberci v roce 1879 v písemné i ústní podobě a byly skládány ze všech odborných předmětů. Současná podoba maturitních zkoušek je upravena pouze na dva odborné předměty, což snížilo jejich náročnost. Domnívám se, že v dnešní době si nikdo z nás neumí představit skládat maturitní zkoušky takřka ze všech předmětů. Každé vytyčené období přineslo škole vzestupy i pády a různá bezpráví. Ve válečných časech, ale i v době totality, měla ztížené podmínky ve vyučování. I přes tyto problémy si zachovala svoji identitu a vysokou úroveň mezi vzdělávacími institucemi. V současné době, kdy je nabídka různých škol velmi vysoká a bojuje se o každého žáka,
77
nemá lehké si tuto prestiž udržet. O to se musí přičinit sama odvedením kvalitní práce jak pedagogů, tak i vedení školy. Psaní této práce se pro mě stalo velkým přínosem. Získala jsem zajímavý pohled na to, s jakými podmínkami a problémy se musela škola v průběhu celé své existence potýkat. Studování historických pramenů v archivu i listování ve více než stoletých dokumentech, které byly mnohdy psány starým písmem, ne vždy jednoduchým k přečtení, mi přineslo nové a velmi zajímavé zkušenosti. Do budoucna bych Střední průmyslové škole strojní a elektrotechnické v Liberci chtěla popřát, aby si i nadále zachovala svou vysokou úroveň a mohla budoucím generacím předávat hodnotné odborné vzdělání.
78
Seznam použitých zdrojů Primární prameny: SOkA Liberec, 1877–1941. Jahres-Bericht über die k. k. Staats-Gewerbeschule in Reichenberg. Reichenberg: Verlag der k. k Staats-Gewerbeschule. SOkA Liberec, 1902. Gedenkschrift zur Erinnerung an die 25 jähr. Jubelfeier der k. k. höheren Staatsgewerbeschule
in
Reichenberg:
Reichenberg.
Verein
ehemaliger
höherer
Gewerbesschüler. SOkA Liberec, 1927. Festschrift zum 50-jährigen Bestande der deutschen Staatsgewerbeschule in Reichenberg 1876–1926. Reichenberg: Deutsche Staatsgewerbeschule. SOkA Liberec, 1927. Zur Erinnerung an das Fest anläßlich des 50 jährigen Bestandes der Reichenberger Deutschen Staatsgewerbeschule. Reichenberg: Verein deutscher ehem. Schüler. SOkA Liberec, 1937. 60 Jahre deutsche Staatsgewerbeschule in Reichenberg: Bericht über das Schuljahr 1936/37. Reichenberg: Verlag der Staatsgewerbeschule. SOkA Liberec, 1890–1917. Programm der k. k. Staats-Gewerbeschule zu Reichenberg: Höhere Gewerbeschule,
Werkmeisterschule
für
mechanische
und
chemische
Gewerbe,
Baugewerkenschule, Gewerbezeichen- und Modellierschule. Reichenberg: Staats-Gewerbeschule. SCHÜLER-UNTERSTÜTZUNGSVEREIN, 1929. 50 Jahre Schüler-Unterstützungsverein der Staatsgewerbeschule in Reichenberg. Reichenberg: Verlag der k. k. Gewerbeschule. Školní archiv Školní sbírka
Zákon č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský zákon). In: Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé. 1948, částka 38, s. 829–838. Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon). In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1984, částka 5, s. 110–124; Zákon č. 171/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon). In: Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1990, částka 30, s. 673–681. Zákon č. 564/1990 Sb., zákon České národní rady o státní správě a samosprávě ve školství. In: Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky. 1990, částka 91, s. 2097–2102. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). In: Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 190, s. 10262–10324.
79
Zákon č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 161, s. 6317–6327.
Literatura: CERMAT, 2012. Historie maturitní zkoušky – 1. a 2. část. Maturitní zpravodaj, roč. 5, č. 13 a 14, s. 3 a 4. ČERNÁ, H., 2009. YMCA jako středisko výchovy mládeže v Československu 1919–1951. České Budějovice. 112 s. Diplomová práce na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích na historickém ústavu. Vedoucí diplomové práce Bohumil Jiroušek.
FILIP, R., 2001. Dějiny školství v Liberci do roku 1945 ve světle archiválií: doplňující materiály k výstavě 4. 6. – 20. 7. 2001. Liberec: Státní okresní archiv. FRANĚK, M., 1995. Dvě výročí: Pamětní spis ke 120. výročí založení školy a k 50. výročí
její
české
éry.
Liberec:
Střední
průmyslová
škola
strojní
a elektrotechnická. FRANĚK, M., ŠORM, J., 2001. 125 let státní průmyslové školy v Liberci. 1. vyd. Liberec: Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola. HORÁK, J., KRATOCHVÍL, M., 2003. Nástin dějin pedagogiky. 4. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci. ISBN 80-7083-758-6. JOZA, J., 1958. Z minulosti textilního průmyslu v libereckém kraji: Počátky tovární výroby ve vlnařském průmyslu v Liberci. 1. vyd. Liberec: Krajské nakladatelství. KÁDNER, O., 1929. Vývoj a dnešní soustava školství, díl první. Praha: Sfinx Bohumil Janda. KARPAŠ, R., a kol., 1998. Liberec – Město v klínu hor. 1. vyd. Liberec: Nakladatelství 555. ISBN 80-902590-1-4. KARPAŠ, R., a kol., 2001. Stalo se na severu Čech 1900/2000. 1. vyd. Liberec: Nakladatelství 555. ISBN 80-86424-17-0. KARPAŠ, R., a kol., 2004. Kniha o Liberci. 2. dopl. a rozš. vyd. Liberec: Dialog. ISBN 80-86761-13-4. KASPER, T., KASPEROVÁ, D., 2008. Dějiny pedagogiky. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2429-4. KEIL, T., et al., 1967. Die deutsche Schule in den Sudetenländern: Form und Inhalt des Bildungswesens. München: Robert Lerche. MORKES, F., 2003. Historický přehled postavení maturitní zkoušky a analýza jejích funkcí. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání. ISBN 80-211-0438-4.
80
ŘEZNÍČKOVÁ, K., 2007. Študáci a kantoři za starého Rakouska: České střední školy v letech 1867–1918. 1. vyd. Praha: Libri. ISBN 978-80-7277-163-9. STOJÁNEK, J., 1931. České živnostenské školy pokračovací v Liberci. In: FRIČ, V., ed. 50 let české školy v Liberci. Liberec: Místní školní výbor, s. 59–69. ŠTVERÁK, V., ČADSKÁ, M., 2001. Stručný průvodce dějinami pedagogiky. 2. vyd. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-797-6. TECHNIK, S., RUDA, V., 1980. Liberec minulosti a současnosti: historie a perspektivy výstavby města. 2. přeprac. vyd. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství. VALIŠOVÁ, A., KASÍKOVÁ, H., a kol., 2007. Pedagogika pro učitele. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1734-0. VESELÁ, Z., 1992. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-0458-4. Internetové zdroje: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, 2012. Počet obyvatel v obcích (přepočtený na definitivní výsledky SLDB 2011) k 1. 1. 2011. In. Český statistický úřad [online]. 29. 4. 2011 [vid. 14. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.liberec.czso.cz/csu/ 2011edicniplan.nsf/ publ/1301-11-r_2011 FRAJDL, J., 2012. České školství v okupovaném pohraničí. In: České národní listy [online].
listopad
2012
[vid.
2014-05-03].
Dostupné
z:
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/prof-phdr-jiri-frajdl-csc-ceske-skolstvi-vokupovanem-pohranici-1939-1945.html Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola Liberec [online]. [vid. 2014-05-30]. Dostupné z: https://www.pslib.cz/ ŠPRINGL, J., 2011. Jiné školy. In: Školákem v protektorátu – projekt památníku Terezín [online]. 2011 [vid. 2014-03-03]. Dostupné z: http://skolakemvprotektoratu.pamatnikterezin.cz/index.php? option=com_content&view=article&id=136&Itemid=85 BÁRTA, M., 2010. Dějiny komunistické totality v Česku v letech 1948–1960. In: Stopy totality [online]. listopad 2010 [vid. 2014-03-018]. Dostupné z: http://www.stopytotality.org/kestazeni/dejiny-1948-1960
81
Seznam příloh Příloha A – Přehled kurentního písma, nebo-li švabachu Příloha B – Ukázka úpravy školních sešitů z chemie, nauky o pružnosti a pevnosti, technického kreslení Příloha C – Přehled kurzů nabízených v roce 1936/37 Příloha D – Rozhovor s absolventem večerního studia Příloha E – Rozhovor s absolventem denního studia Příloha F – Současná podoba školní budovy a znaky nad vstupními dveřmi Příloha G – Rozhovor s ředitelem SPŠSE a VOŠ, ing Šormem Příloha H – Historický dokument z roku 1907 – dopis sekčnímu radovi Příloha I – Obsahové zaměření studijních oborů k 1. 9. 2010 Příloha J – Učební plány SPŠSE a VOŠ z roku 2009/10
82
Přílohy Příloha A – Přehled kurentního písma, nebo-li švabachu
Ukázka např. slova Fyzika napsaného švabachem
Příloha B – Ukázka úpravy školních sešitů z chemie, nauky o pružnosti a pevnosti, technického kreslení Chemie
Technické kreslení
Nauka o pružnosti a pevnosti
Příloha C – Přehled kurzů nabízených v roce 1936/37
Příloha D – Rozhovor s absolventem večerního studia Pane Jiří, vyučil jste se nástrojařem, v oboru získával praxi a o několik let později jste pracoval jako mistr. Proč jste se rozhodl studovat večerní průmyslovou školu pro pracující? Já se ani tak nerozhodl, zaměstnavatel mi sdělil, že by bylo dobré pro zvýšení kvalifikace vystudovat průmyslovou školu a získat tak odborné vzdělání s maturitou. V roce 1979 jsem tedy nastoupil na večerní pětileté studium při Střední průmyslové škole v Liberci, obor sdělovací a radioelektronická zařízení. Jakých bylo těch pět let? Nekonečných. Ráno na šestou do práce, odpoledne autobusem s několika přestupy a čekáním třikrát týdně až do Liberce, v noci návrat domů. Nejhorší bylo zimní období. A navíc, měsíc před školou se mi narodil syn, kterého jsem takřka neviděl. Měl jste už ze zaměstnání praxi. Pomohla Vám ve studiu? Ano, hlavně v odborných předmětech. Poskytoval Vám zaměstnavatel nějaké úlevy, když Vám školu doporučil? Jelikož jsem musel odejít dřív ze směny, měl jsem tyto hodiny placené a plus volné dny v období zkoušek. A co maturitní zkoušky? Ty byly rozdělené. Po čtyřech letech jsem skládal písemné a ústní maturitní zkoušky z českého jazyka a ruského jazyka. V pátém ročníku to byla maturita z odborných předmětů. Vzpomenete si někdy na školu, i když je to přes třicet let? Pokaždé, když jedu kolem ní. Kdyby v současné době ještě existovalo večerní pětileté studium, co byste vzkázal dnešní generaci? Využijte možnost studovat na denní škole. Čtyři roky je také dlouhá doba, můžete se ale věnovat pouze studiu a nemusíte navíc řešit ještě problémy v zaměstnání. Po zkušenostech, které jsem prožil, nevím, jestli bych vše znovu podstoupil. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů V Liberci – červen 2014
Příloha E – Rozhovor s absolventem denního studia Pane Pavle, v roce 1971 jste ukončil základní školu a nastoupil do učebního oboru frézař. Po vyučení jste ale pokračoval ve studiu na denní SPŠ v Liberci. Proč jste se takto rozhodl postupovat? V 1.ročníku učebního oboru frézař jsem měl výborné známky jak z teorie, ale i z praktické výuky. Navíc mě vybraný učební obor zajímal z hlediska pestrosti výroby výrobků. Oproti studentům ve třídě jste byl starší, měl již výuční list a určité praktické zkušenosti. Jak Vám to pomohlo ve studiu? Po nástupu na SPŠSE v roce 1974 jsem se rozhodl pro studijní obor – strojírenství. Nastoupil jsem do prvního ročníku se studenty o 3-4 roky mladšími. Je pravda, že absolvováním učebního oboru, jsem získal určité odborné znalosti, kterých jsem plně využíval při studiu. Maturitní zkouškou jste získal úplné střední vzdělání a navíc jste měl výuční list. Hledalo se Vám zaměstnání snadněji? Po maturitě v roce 1978 jsem nastoupil do závodu na pozici projektanta technického rozvoje. V té době nebyl problém sehnat zaměstnání. Pokud někdo chtěl pracovat na odborné pozici, byl výuční list velkou výhodou. Samozřejmě musel prokázat nejen odborné znalosti, ale i prakticky tyto znalosti realizovat. Právě u realizace praktických znalostí bylo důležité nejen poradit zaměstnancům, ale i sám tuto realizaci úkolu provést. V průběhu třicetileté praxe jsem pracoval na různých technických vedoucích funkcích. Vždy jsem využíval znalosti získané studiem jak v učebním oboru, na střední škole a životní praxí. Za základní považuji slušné jednání s lidmi. Vím, že v současné době pracujete jako učitel odborného výcviku na střední škole. Myslíte si, že dnešní žáci mají zájem o technické obory? Anebo těchto oborů je nedostatek? Dnešní žáci mají zájem o technické obory. Problém nastává na začátku 1.ročníku. Zde zjišťujeme, že žáci mají nízké znalosti z matematiky a fyziky. Problémem jsou běžné matematické operace tzv. kupecké počty. Studijních a učebních technických oborů je dostatek. Ve firmách je nedostatek nástrojařů, strojních mechaniků, seřizovačů CNC strojů a vstřikovacích lisů, klempířů, instalatérů.
Váš syn se také nejprve vyučil a potom šel studovat průmyslovou školu. Poradil jste mu tento postup nebo si ho zvolil sám? Syn se vyučil nástrojařem. Myslím, že jeho rozhodnutí bylo motivováno získat stejné vzdělání jako já. Vzpomenete si někdy na školní léta strávená v průmyslové škole? Vzpomínky na léta strávená na průmyslové škole jsou tématem při nepravidelných setkáních se spolužáky. Kdyby jste se dnes měl rozhodovat o svém povolání, vybral byste si opět tuto školu a tento postup? V dnešní době bych zvolil úplně stejný postup. Musím říct, že studium na této škole je náročné. Je dáno náročnými požadavky pedagogického sboru. Po absolvování této školy je student připraven po teoretické stránce na studium na vysoké škole nebo začít v praxi. Co byste vzkázal dnešní generaci ohledně výběru technického oboru? Dnešní mladá generace, pokud zvládá matematiku a fyziku by měla upřednostňovat technické obory. Jsou to perspektivní obory, kde je možné sehnat dobré zaměstnání a finanční ohodnocení. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů V Liberci – červen 2014
Příloha F – Současná podoba školní budovy a znaky nad vstupními dveřmi
Příloha G – Rozhovor s ředitelem SPŠSE a VOŠ, ing. Šormem Pane řediteli, v roce 1988 jste nastoupil na SPŠ jako učitel. Co Vás při výběru této profese ovlivnilo? Již před tím jsem pracoval od roku 1981 na dvou učilištích a "pokukoval" jsem po škole s lepšími studenty, na průmyslovku se mi podařilo nastoupit až v září 1988. Proč jsem odešel z průmyslu, by bylo na delší povídání a vysvětlování. V současné době vykonáváte funkci ředitele školy. Co se Vám za dobu Vašeho ředitelování nejvíce povedlo a na jaké úspěchy jste nejvíce hrdý? Dobrý výsledek (úspěch ???) se skládá z maličkostí (úsměv). Ty pak vycházejí ze spolupráce jak s kolegy pedagogy, tak se samotnými studenty. Co se povedlo nejvíc asi neumím jednoznačně určit. Za zmínku možná stojí zajištění stravování pro studenty (jídelna, školní bufet) a pak řada rekonstrukcí, které jsem organizoval již i jako zástupce ředitele (kotelny, šatny, malá tělocvična, ...) – stále na něčem pracujeme. Potěšilo mne i uspění v řadě projektů. Zajímavý byl třeba projekt "Zlepšení jazykových kompetencí učitelů odborných předmětů". Jste spokojen se současným stavem školy nebo byste chtěl na škole něco změnit? Spokojen nejsem. Je toho mnoho, co je třeba ještě udělat. Například výměna oken na hlavní budově, bezbariérovost, ..., co se snad podaří do skončení mého "mandátu" je rekonstrukce části budovy "B" a vybudování "kolárny" pro studenty v budově "A". Aby si škola udržela stále dobrou prestiž, musíte neustále nabízet nové a nové studijní programy? Nabízíme osvědčené studijní programy, které se pouze snažíme přizpůsobovat potřebám průmyslu a technickému rozvoji. Statisticky je dokázáno, že do škol nastupuje méně studentů. Jak se tento trend projevil a projevuje na Vaší škole? Zájem o studium je u naší školy ve srovnání s jinými stále nadstandradní a pokles demografické křivky se u nás téměř neprojevil. Mohl byste porovnat dnešní studenty s těmi, kteří do školy chodili dříve? Student je v podstatě stejný. V současné době je ale příliš "rozptylován" možnostmi nových technologií, které na něho ze všech stran působí (PC, Internet, hry (playstation), mobilní zařízení (telefony, tablety, ...)), to vše ho svým způsobem odtahuje od studia a znalosti jsou pak více plytké než u předchozích generací.
Jak byste zhodnotil úroveň obtížnosti maturitních zkoušek dříve a nyní? Maturitní zkouška je díky její státní části úplně jiná. Mnohaletý princip se zcela změnil ("svatý týden" je skoro měsíc), školní část (profilová) je ale velmi podobná té v minulosti. Máte nějaké další vize do budoucna? Ano. Dokončit co bude možné, připravit nové akce a projekty a nepřekážet mladým nástupcům a k 31. 7. 2016 ukončit pracovní poměr (úsměv). Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů Vám i Vaší škole. V Liberci – květen 2014
Příloha H – Historický dokument z roku 1907 – dopis sekčnímu radovi
Příloha I – Obsahové zaměření studijních oborů k 1. 9. 2010 Strojírenství – počítačová podpora techniky Absolventi znají základní vlastnosti materiálů, aplikují a navrhují technologické postupy při jejich zpracování i s ohledem na ekonomiku a bezpečnost, navrhují jednotlivé strojní součásti a celé mechanismy s využitím výpočetní techniky, znají principy měřicích a regulačních zařízení i automatického řízení strojů, získají dovednosti pro práci s programy CAD, CAM a CNC stroji. Disponují širokým teoretickým i praktickým základem oboru, díky kterému se snadno přizpůsobí i v příbuzných pracovních oblastech. Operativně reagují na nejnovější vývojové změny v oboru. Informační technologie – programování, webové aplikace a počítačové sítě Absolventi ovládají problematiku výpočetní techniky v celé její šíři, to znamená po technické (hardwarové) i programové (softwarové) stránce. Základem jsou znalosti z mikroprocesorové techniky a procesů přenosu dat, na které navazují znalosti jednotlivých komponent a celé součástkové základny PC. Dovedou instalovat a ovládat operační systémy a další software, používat PC pro řídící průmyslové aplikace a znají principy programování pro různé operační systémy i pro webové aplikace. Elektrotechnika – automatizace a sdělovací technika Hlavní předměty oboru jsou automatizace, mikroprocesorová technika, telekomunikační technika, radioelektronika a elektrotechnická měření. Studium je zaměřeno na automatizační a sdělovací techniku. Ve výuce se klade důraz na obvody automatického řízení a regulování soustav včetně používání mikroprocesorů. Studenti se seznámí s radioelektronickými a telekomunikačními prvky, obvody a zařízeními, naučí se principům komunikace po datových sítích. V této oblasti se jedná zejména o problematiku přístupových a transportních datových sítí a systémů na těchto sítích používaných. Studenti se seznámí rovněž s optickými komunikačními prvky. Významnou součástí oboru jsou také bezdrátové komunikační technologie (GSM) a zabezpečovací technika (EZS). Elektrotechnika – průmyslová elektrotechnika, výkonová elektronika a řídící systémy Tento široce pojatý obor zabírá oblasti silnoproudé i slaboproudé elektrotechniky. Během studia se zaměřuje především na pohony, výkonovou elektroniku a elektroenergetiku. Studenti se naučí pracovat s moderní měřící technikou, analyzovat provozní stavy a vyhodnocovat výsledky. Vše se provádí s využitím výpočetní techniky. Studenti se zabývají regulací elektrických strojů a pohonů a jejich řízením včetně použití mikroprocesorů a automatizovaných systémů. Technické lyceum Studijní obor, který se liší od klasických technických oborů větším zaměřením na výuku přírodovědných předmětů, především matematiku a fyziku (kde jsou osnovy shodné s gymnaziálními). Mezi další předměty s velkou hodinovou dotací patří cizí jazyky (povinně ANJ i NEJ) a výpočetní technika. Absolventi jsou připravováni především ke studiu na VŠ technických a přírodovědných, ale získávají i úplné střední odborné vzdělání.
Příloha J – Učební plány SPŠSE a VOŠ z roku 2009/10
Strojírenství
Informační technologie
Elektrotechnika Automatizace a sdělovací technika
Průmyslová elektrotechnika, výkonová elektronika a řídící systémy
Technické lyceum
Počítačové systémy (VOŠ)
