Drak nepřemožitelný Tomáš Lhotský
Tomáš Lhotský Drak nepřemožitelný
www.drak-nepremozitelny.cz
Spolupráce na realizaci Bc. Vojtěch Lhotský, Stanislav Klusáček, Milan Záviš Ilustarace Tomáš Lhotský Korektura českého jazyka Mgr. Lucie Šmídlová
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být upravována ani publikována bez souhlasu autora.
ISBN 978-80-906085-0-4
Obsah 1
Probuzení
5
2
Honza
13
3
Oběd
22
4
Hurá na zámek
30
5
Dukátové buchtičky se šodó
38
6
Jak naučit dříví hořet
48
7
Úklid
58
8
Na hrázi
67
9
Cesta
77
3
1 Probuzení Minula sobota a po ní, tak jak bývá dobrým zvykem, přišla neděle, ale tentokrát přišla taková trochu jiná neděle. Hned od rána, chvíli potom, co kohouti ohlásili nový den, se z Dračích skal ozývalo hřmění a burácení. Nikdo nic takového ještě neslyšel a nikdo také nevěděl, že v těch skalách léta letoucí spí drak. A to ne žádné dráčátko, se kterým by mohli bojovat rytíři, ale ten největší druh DRAK NEPŘEMOŽITELNÝ. A tenhle drak se zrovna probudil a soukal se z jeskyně ven. Nebylo to ale pro něho nikterak jednoduché. Aby se mohl postavit na nohy a protáhnout křídla, na to bylo uvnitř málo místa. Začal se tedy sunout po břichu. Do cesty se mu připletlo několik balvanů, hlína a také voda z malých jeskynních jezírek. To ale nevadilo, celou tu hromadu hrnul před sebou. Přibral ještě velký kámen, který bránil vstupu do jeskyně, a vše i s ním vytlačil ven na sluníčko. „Kónečně, kónečně na čerstvém vzduchu.“ pomyslel si.
5
1 Probuzení Po kratinké ochutnávce teplého voňavého vánku pocítil hlad. „Čeho se najím? Co sežeru?“ Vstal a chodil nervózně tam a sem. „Už to mám! To je přeci jasné! Princeznu! Zaletím hned na zámek a vše co nejuctivěji vyřídím, ať vidí, že mám slušné vychování.“ Drak se už s ničím nezdržoval. Jenom ještě párkrát protáhl křídla a vznesl se k obloze. Z velké výšky snadno uviděl věže královského zámku a vydal se tím směrem. U cíle byl brzo, ale než stačil přistát, zavadil nohou o jeden ze zámeckých komínů. Padla rána, zvedl se oblak sazí a cihly se kutálely za velkého rachotu po střeše dolů. Kominík, který komín zrovna čistil, se dolů ale nekutálel. Ležel drakovi na noze a křečovitě svíral jeho drsnou kůži. Takové maličkosti ale drak neřešil. Znovu i s kominíkem zakroužil nad zámkem a letěl si přistání zopakovat. Tentokrát to vypadalo nadějně. Akorát závěr kominík trochu pokazil. Měl strach, že ho na zemi drak jistě sežere, a tak seskočil raději o něco dříve. Rychlost byla ale ještě příliš veliká, a tak v kotrmelcích a přemetech prolétl houštím, a kudy a kam se ještě válel, to už nikdo neviděl. Drak přistál, ani křídla nesložil a už křičel: „Dobrý den pane králi. Přilétl jsem ti oznámit, že sežeru princeznu.“ Král rychle vyběhl do věže, odkud draka dobře viděl a spustil: „Draku náš milý, musí to opravdu tak být? Je ještě moc mladá, určitě 7
1 Probuzení ti chutnat nebude. Také je celá špinavá a nohy si nemyla asi už měsíc.“ vymýšlel si král. Drak ale trval na svém a králi odpověděl: „Každý drak musí jíst princezny, ať jsou takové, makové nebo nemyté. Zítra ať přijde do skal na návštěvu. Já ji hezky přivítám a sežeru.“ Poté drak odletěl. Okamžitě, co zmizel drak z dohledu, sešli se král, královna a princezna v zeleném pokoji. Jen, co se posadili, král řekl: „Tak a teď musíme něco vymyslet, nebo nám tě ten lidožrout opravdu sní. Je tak obrovský, že i kdyby spadl tlamou do rybníka, tak se neutopí. Vodu by z něj vytlačil jako z malé vaničky, a kdyby snad zakopl a narazil do stromu, tak než by se mu udělala boule, to dřív padne les.“ „No, jak to bude, tak to bude, ale já věřím, že do zítra na něco přijdeme. Strach nechme za dveřmi, to je moc špatný rádce a ten nejhorší kamarád. Musíme o tom drakovi co nejvíce vědět. Třeba nesnese červenou barvu, nebo kdo ví co jiného.“ Král domluvil a začal nosit do pokoje spoustu knih. Společně přemýšleli, četli a hledali všechno o drakovi nepřemožitelném. Ale marně. I když se celý den snažili, vůbec na nic nepřišli. Zjistili, že je mrštný, plave, létá, běhá, chrlí ohromné gejzíry ohně a hodně spí. V tom si princezna ještě vzpomněla, že dole ve sklepení je stará kronika. Popadla lucernu a rychle pro 8
1 Probuzení ni. Prolítla zámeckou chodbou, seběhla do přízemí a odtud dolů do věže, kde skočila na těžký dubový poklop, střežící vstup do podzemí. Drapla ho za ucho a táhla, co mohla. Poklop se ale ani nepohnul. Pořádně se nadechla a znovu cloumala železným uchem, co jen síly měla. „To jsem ale trdlo!“ křikla najednou princezna. „Když na něm stojím, tak ho přece nezvednu!“ Uskočila stranou, trhla a bylo to. Sestoupila po schodech, prošla tmavou kamennou chodbou až ke starým železným dveřím a škvírkou se protáhla dovnitř. Žádné dlouhé hledání. Jediná truhla, jediná kronika. Princezna ji popadla, a než by do pytle skočil, byla zpátky u rodičů. Kroniku položila na stůl a rychle obracela list za listem. „Tady něco je.” šeptla a zrovínka tak potichounku četla. Léta páně 456, 25. den podzimní do království našeho drak veliký přilétl. Křídla složil mezi dračími skalisky. Zvěř veškerá ztratila se z míst těchto a ptactvo odletělo. Obavy z drakova pustošení naplněny nebyly. Přilétl syt a v jeskyni usnul. Král zákaz nejpřísnější vydal. Mezi skaliska chodit zakázáno jest všem, nechť mohl by se drak neopatrným konáním lidským vzbuditi. To bylo vše. Více už o drakovi psáno nebylo. 9
1 Probuzení „Milí rodičové“ řekla nakonec princezna, „jsem už moc unavená a jdu spát. Ráno si přivstanu a možná ještě něco vymyslím. Třeba to nakonec všechno dopadne jinak.“ Princezna odešla do svého pokojíku, a jak padla do postýlky, usnula. A jak rychle usnula, tak rychle přišel zvláštní sen. Viděla, jak vchází ke drakovi mezi skály a na nohách má své oblíbené střevíce. Najednou se objevila dračí tlama a zrovna tak rychle před dračí tlamou obličej neznámého mládence. Odcházela obuta ve velkých pánských botách a nohy jakoby ani její nebyly. Princezna se hned probudila a snažila si oživit a zapamatovat každou maličkost. „Co to mohlo být s těma botama a nohama?“ sama pro sebe si několikrát šeptem opakovala. Najednou rychle vstala a nahlas řekla. „Tu záhadu pochopím v poledne u draka. Jedním jsem si ale jistá. Drak mě nesežere!“ Skočila do pantoflí a běžela to sdělit královi a královně. Než tam ale doběhla, tak to věděli. Ona totiž cestou na celý zámek křičela: „Tati, mami, drak mě nesežere!“ Princezna ještě ujistila rodiče, že se neplete, ať jdou klidně spát, a sama utíkala také zpátky do postýlky.
10
1 Probuzení Ráno vstala, stoupla k oknu a hleděla na dračí skály. Přemýšlela o tom včerejším snu. Proč ty nohy a proč ty velké boty? Potom si obula ty správné střevíce, nasnídala se, rozloučila se a šla. „Je to zvláštní, pronesla královna, ta naše holka jde tak zvesela, jakoby se na setkání s drakem snad i těšila.“
11
2 Honza „Tak dneska vyrazím.“ řekl si Honza. Ranní sluníčko opravdu lákalo do světa. Jeho maminka pro něho měla už vše připravené. Prohlásila, že ona ví nejlépe, co bude potřebovat, a že ona také vše nejlépe udělá. Ušila hezký, možná trochu větší batoh, naplnila a zavázala. Za chvilku ji ale napadlo, že má v batohu pro Honzu na převlečení vše pouze třikrát a že by mohl zmoknout třeba i čtyřikrát a že by mohl potřebovat také pantofle a také polštářek a také ještě to a tamto. Nakonec tedy batoh ještě několikrát přešila, a když byla se vším spokojená, odtáhla ho do komory. „Prokryndánky, co to je?!“ křičel polekaně Honza, když uviděl, jaké zavazadlo má přichystané. Batoh se pyšnil velikostí dvou pytlů brambor na sobě stojících. Vytřeštěné oči žádaly vysvětlení. Maminka odpověděla okamžitě smutným, starostlivým pohledem. Honza už nic neříkal. Přidřepl zády k batohu, navlékl popruhy, zabral ale ouha! Postavit se mu nepovedlo. Tak znovu. Napjal všechny svaly a teď. 13
2 Honza Batoh se začal zvedat od země. Maminka rychle přiskočila a zespodu do tvrdé látky zaryla prsty jako kočka drápy do koberce. Jak mohla, pomáhala. Povedlo se, oddychla si maminka. Ne však Honza. Nohy se mu pod tou váhou podlamovaly, vrávoral od zdi ke zdi. Maminka čiperně běhala kolem a vždy na správné straně batoh podepřela. Honza bojoval statečně. Překročil práh komory, plný odhodlání dostat se až ven. V úzké chodbičce vedoucí ke vchodovým dveřím ale překážela skříňka s trčícím klíčkem ve dvířkách. Honza se kolem ní protáhl, ale batoh ne. Narazil do klíčku a ten se probodl skrze plátno dovnitř. Honza ale nezastavil. Šel dál a dál. Jenže klíček se také pustit nechtěl. A tak se začala otvírat dvířka u skříňky, a když už víc nemohla, táhl celou skříňku za sebou. Maminka si toho všimla a rychle na ni skočila. Honza cítil, že se mu ještě hodně přitížilo. Teď vlekl skříňku i s maminkou. Povolit ale nechtěl, ale nechtěl povolit ani klíček. Nakonec se vytrhla celá dvířka, houpala se na batohu a poslušně pokračovala s Honzou. Tím to ale nekončilo. Do cesty se připletl věšák s kabáty. Vypadal v tmavé chodbě jako strašák na poli. Honza se ho nelekl a batohem ho smetl ze zdi jako pavučinu. Konečně se prodral až ke vchodovým dveřím, otevřel a vítězně vykročil. Trochu to ještě zadrhlo, jak nemohl batoh prolézt mezi futry, ale maminka zezadu pomohla a bylo to. Před chaloupkou z Honzy 14
2 Honza sundala věšák s kabáty, dvířka od skříňky, na čelo přidala políbení a s úsměvem mávala na rozloučenou. Honza věděl, že takhle do světa nemůže. Dovrávoral ke své tetičce na konci vesnice a tam skoro celý batoh vyprázdnil. Pravda, teď to vypadalo, jakoby měl na zádech špatně složenou plachtu od vozu. To ale Honzovi nevadilo a plný elánu a radosti pokračoval dál. Obklopen vůněmi asi tisíce rostlin se přibližoval k Dračím skalám, kam z druhé strany kráčela i princezna. Zrovínka, když zdáli bylo slyšet polední zvony, princezna došla ke drakovi. Netrpělivost z něho jen sálala. Hned, jak ji spatřil, zdvořile pozdravil, otevřel ohromnou tlamu, co by najednou spolkla i celého koně, a hnal se ji sežrat. Princezna se šíleně lekla a vykřikla: „Co to je za jednání draku, ty nevíš, že se sluší nechat mě po cestě odpočinout.“ Ta slova draka zarazila. A to tak prudce, že se jeho drápy zaryly až do skály. Na slušném chování si zakládal. Rychle se omluvil a čekal, až bude princezna dostatečně odpočatá. Akorát, když princezna okřikla draka, šel kousek odtud Honza. Její výkřik nemohl přeslechnout. Pochopil, že někdo potřebuje pomoc, a hned se rozběhl za hlasem. Honza byl velký dobrák, prát se vůbec neuměl, ale pomoc druhým v nouzi chápal jako naprostou samozřejmost. 15
2 Honza Vletěl mezi skály a uviděl mladou dívku, jak sedí na kameni a kousek od ní ohromného draka. Že může být drak tak veliký, by ho nikdy ani nenapadlo. Drak ho také nepřehlédl a okamžitě na něho vychrlil ohnivý gejzír. Honza jen tak tak uskočil za balvan. Naštěstí to bylo jen takové dračí plivnutí, a tak kámen žáru odolal. Hned, jak se oheň rozplynul, vystrčil Honza hlavu a začal na draka mluvit. A to pěkně po dobrém: „Počkej, počkej, draku, já s tebou nepřicházím bojovat, vždyť vidíš, že nemám žádné zbraně. Jsem tu, abych tě pozdravil, poklonil se tvé velikosti, síle a dobrotě.” Honzovi se strachy svíral žaludek a hlas ho také neposlouchal, jak by si přál. Síly ho spíše opouštěly, a tak jen pomocí silné vůle se sunul krok po kroku k princezně. „Věřím, draku, že ty tak moudrý a hodný nebudeš jíst přeci princeznu.” Takovou chválu slyšel drak za svůj život poprvé. Moc se mu to líbilo. „Máš pravdu. Jsem silný, velký, hodný, i dobrotivý, ale nedá se nic dělat. My draci vždycky jíme princezny. Můj otec, můj děda i praděda, všichni vždy jedli princezny. Vždy to tak bylo a být musí.“ A jak to dořekl, otevřel tlamu a znovu ji chtěl spolknout. Asi zapomněl, že musí počkat, až bude odpočatá. Honza tentokrát zariskoval. Skočil před princeznu a zakřičel: „No vidíš, ty můžeš být první, kdo to 16
2 Honza všechno změní. O tobě by se psalo a mluvilo jako o nejchytřejším a nejmoudřejším. Vzpomene si dnes někdo na tvého dědu, pradědu nebo otce? Nevzpomene! Ale tebe by si pamatovali všichni, o tobě by se děti ve školách učily, tebe by malovaly a milovaly.“ Po těchto slovech drak opravdu váhal. Úplně ho nadchla představa, že by ho někdo maloval. Kdyby byl jeho obrázek i v knížkách, to už by teprve bylo něco. Ze snění ho vytrhlo silné kručení. Břicho se už také hlásilo o své. Honzu naštěstí ještě něco napadlo. „Draku něco moc dobrého jsem ti přinesl.“ Při těchto slovech pomalinku sundal a rozvázal batoh. Trochu očistil vedle stojící balvan, rozprostřel kostkovanou utěrku a na ní s velikou pečlivostí vyndával a rovnal jednu buchtu vedle druhé. Ani princezna neotálela. Nalila čaj do prohlubně v kamenu, utrhla trochu polního kvítí a balvan s obědem úžasně dozdobila. Jak byla hostina připravena, ustoupili oba stranou. Drak pochopil, že svačinka je nachystaná. Nedočkavě sklonil hlavu až k buchtám a nasával jejich vůni i s cukrem, kterým byly posypány. Jednu vzal do tlamy, chvilinku ji podržel na jazyku a polkl. V očích se mu zablýsklo a po tváři se rozlila spokojenost. Teď už věnoval veškerou pozornost jen té malé dozlatova pečené hromádce. Pro tak velké tělo, toho bylo ale opravdu málo. Všechny buchtičky spolkl, jako by to byl jeden malý zákusek. Spolkl 17
2 Honza ještě utěrku. Spolkl květinovou výzdobu. Spolkl… naštěstí už nespolkl. Chvíli to vypadalo, že spolkne i balvan. Byl totiž od cukru. Nakonec si to ale rozmyslel a jenom ho olízl. „Tak co, chutnalo?“ křičel Honza, dokud má drak v tlamě ještě sladko. „A víš co? Já ti něco ještě předvedu. Podívej, když takhle mávnu,“ Honza zvedl ruku s roztaženými prsty a zatočil s ní nad hlavou, „princezna zmizí!“ Drak jakoby zkameněl. Vždyť ona tu vůbec není. Stál jak omámený zírající do míst, kde ještě před chvílí stála. Honza nechtěl nechat drakovi čas na přemýšlení a tak hned pokračoval: „Draku poslouchej, mám výborný nápad. Já ti místo princezny dám celý vůz buchet. Slyšíš dobře! Celý vůz buchet a ještě k tomu sud čaje. Zítra do oběda ti všechno přivezu. To se najíš. To uděláš bříšku potěšení. Souhlasíš?” Drak přemýšlel: „Princezna je fuč, mávne ještě jednou rukou a můžu zmizet i já!“ Nejlepší bude počkat do zítra na hromadu buchet. Třeba mě budou i malovat. A tak souhlasil. Honza odcházel s plným těžkým batohem a princezna zevnitř, dírou po klíčku, koukala na jeho nohy s velkými botami. „Něco mi to připomíná.“ přemýšlela. „Ale co? No jistě, už to mám. To je to, co jsem viděla ve snu a nemohla pochopit.“ A jak se do batohu dostala? Jednoduše. Měla strach, že tak málo jídla drakovi stačit nebude. Vlezla tedy 19
2 Honza do batohu a záhyb po záhybu prohledávala. Věřila, že v tak velkém zavazadle ještě něco najde. Hostinu by prodloužila a dračí tělo nasytila o malinko víc. Honza v tom uviděl příležitost. Princeznu vevnitř zavázal, hodil s batohem na záda a sehrál představení jako pravý kouzelník. Cesta zpět byla pro princeznu veselejší. Než Honza popoběhl od draka dostatečně daleko, cítila se sice jako housenka v kukle, zavěšená hlavou dolů, se kterou pohazuje vítr ze strany na stranu. Když ale Honza zastavil, sundal batoh a rozvázal, nastala proměna. Z kukly vylezl pomačkaný motýl, nadechl čerstvý vzduch, roztáhl křídla a objal kvítek, který ho zachránil. Štěstím jim stékaly slzy po tvářích.
20
3 Oběd To bylo vítání, to bylo radosti, když doběhla princezna s Honzou na zámek. Královna s králem štěstím i plakali a nebyli sami. Honza vyprávěl, jak se to s drakem semlelo, a mezi tím mu nosili to nejlepší jídlo a pití, co na zámku měli. Honza se cítil jako v pohádce. Král hlouček brzy opustil a chvátal do kuchyně. Šéfkuchaři vylíčil, jak to bylo s drakem, a zdůraznil, že druhý den dopoledne musí naplnit vůz buchtami a k tomu uvařit sud čaje. Když domluvil, šéfkuchař zvolal: „Na svou čepici slibuji, že ráno, dřív než kohout zakokrhá, bude vše i s nějakou tou dobrotou navíc přichystané.“ Král se rozloučil a odešel znovu věnovat svou přízeň Honzovi a princezně. V kuchyni nastal úplný blázinec. Kuchtíci i kuchaři běhali, šermovali kvedlačkami, jeden do druhého naráželi. Vše dovršila vařečka s těstem. V zápalu rychlého mísení se někomu vysmekla z prstů, prolétla nad hrnci a přilepila se jako medaile šéfkuchaři na hruď. 22
3 Oběd „Zastavte, přestaňte!“ zakřičel šéfkuchař. Všichni naráz zarazili a upřeně na něho koukali. „Poslouchejte. Musíme udělat předpisy pohybu. Ten, kdo půjde tam, musí jít vlevo a zpátky vpravo. Kdo půjde do komory, musí koukat na mé pokyny. Tam vás budu pouštět po jednom. Když zvednu červený hadřík, bude třeba čekat.” Vlastně šéfkuchař, aniž by to věděl, vymyslel první dopravní předpisy. Mávnutím ruky ukázal, že mají pokračovat, a sám se šel posadit před komoru, kde plnil funkci semaforu. V komoře se skladovala mouka, cukr, povidla, mléko a prostě vše potřebné k vaření. Do kuchyně se po chvilce navrátil klid a pořádek. Nový semafor, tedy šéfkuchař se zklidnil až moc. Nejdříve se u něho objevily drobné poruchy, ale nakonec přestal ukazovat a začal podřimovat. Přesto spící semafor chod kuchyně nenarušil a buchty, ale i jiné pokrmy postupně plnily přichystaný vůz na dvoře. Šéfkuchař se probral chvilinku před východem slunce a hned šel zkontrolovat, kolik je napečeno. Okamžitě mu došlo, že než kohout zakokrhá, určitě nebude vše hotové, jak na svou čepici slíbil královi. Z ničeho nic se ozval podivný rachot v královském kurníku. Slepice i kohout křičeli o pomoc. Temná přikrčená postava se pomalu plížila k bidlům. Kohout se nemohl rozhodnout, jestli má přes veškeré nebezpečí ohlásit ráno nebo raději bránit slepice. Než se ale rozmyslel, byl chycen, odvlečen a uvěz23
3 Oběd něn ve tmě pod velkým hrncem. Těsně předtím, ale kohout vetřelce poznal. Později, když byl osvobozen, kde mohl, to vykřičel. A jak toho zločince, tedy šéfkuchaře, uviděl, okamžitě na něj ukazoval perutí. Dobře celý týden s ním neztratil ani slovo a pokaždé se k němu otočil uraženě zády. Šéfkuchaři to ale moc nevadilo, hlavně že dodržel, co na svou čepici slíbil. Dopoledne bylo vše hotové. Zapřáhli ještě koně a Honza mohl vyjet. Ale nejel sám. Doprovázela ho princezna, která přibalila dva veliké ubrusy a květiny s vázou. Společně cestou plánovali, jak celou hostinu pro draka krásně nachystají. Příbory a lžíce nebrali. Shodli se, že nebudou zapotřebí. Drak neměl co chystat. Neměl ani co dělat. Břicho se dožadovalo přídělu a on nervózně pochodoval od jedné skály ke druhé. Najednou se zastavil. Napsal drápem do písku 3 + 3 = 8, v duchu se pochválil, jak mu počty jdou, a zase pochodoval. Při tom pořád vyhlížel, jestli Honza už nejede s obědem. Obavy, že by slovo nedodržel, opravdu neměl. Bylo naprosto normální, když se něco slíbilo, tak se to také splnilo. Smluv a advokátů v této zemi opravdu zapotřebí nebylo. „HURÁ! HURÁ!“ zakřičel drak, když spatřil Honzu s princeznou kočírovat koně s plným vozem jídla. A nedočkavostí začal na místě poskakovat. To ale neměl dělat. Všechno se začalo chvět, jako při ze25
3 Oběd mětřesení. Koně se hrozně lekli. Otočili se a tryskem vyrazili zpět k domovu. Drak malou chviličku nechápavě civěl, cože se to děje, vytřeštil oči, vycenil zuby a zařval: „TO JE MŮJ OBĚD!“ Drakův hromový hlas a k tomu zmíněný oběd koně pochopili špatně a na rychlosti ještě přidali. Honza křičel: „PRR! PRR!“ a ujišťoval je, že na dračím jídelníčku dnes koně napsáni nejsou. Nic platné. Uháněli, jak jen mohli. Honza s princeznou raději seskočili z vozu. Udělali pár kotrmelců, vyskočili na nohy a zírali na draka. Ten děsivě zavrčel, vystartoval a prolétl kolem nich jako blesk. V momentě dohnal koně, skočil a zezadu se zakousl do vozu. Co dračí čelisti sevřely, ohromnou silou drtily. Na voze praskaly prkna, trámky, kovové obruče se ohýbaly, jako by byly z těsta. Vůz okamžitě zastavil, ale koně ve strachu o svůj život neustále táhli, až se jim postroj zařezával do kůže. Naštěstí na voze něco ruplo a koně s ojí a předními koly uháněli pryč. Drakovy čelisti uvolnily dubová prkna zadní části vozu a vrhly se na buchty, omáčky, knedlíky a s tím vším ničily hrnce a podnosy. Honza s princeznou se raději drželi opodál. Drak jedl s takovou chutí, že by mohl nechtěně spolknout i je. Kde tam byly plány s prostřenými ubrusy, uprostřed ozdobenými vázou s květinami a pokrmy úhledně poskládanými od předkrmů přes hlavní chody k dezertu.
26
3 Oběd Než by člověk pětkrát do pytle vlezl, bylo po obědě. Ale spíše to vypadalo jako po bitvě. Vůz byl polámaný a všude kolem se válely zohýbané a prokousané hrnce, jako by tam rytíři přišli o svá brnění, a ubrusy vypadaly jako vlajky poraženého vojska zadupané v zemi. I chudák nádherná váza po dračím kousnutí přišla o svou krásu. Hostina skončila. Drak si lehl a docela už s důvěrou pozoroval Honzu s princeznou, kteří po ukázce dračí síly a mrštnosti zůstali raději stranou. Přesto bylo nutné s drakem přátelsky promluvit. Princezna k němu popošla o kousíček blíž a spustila: Nejmocnější dračí králi, opusť s námi tyto skály. Pojď na zámek k nám, srdečně jsi všemi zván. Příbytek ti postavíme a královsky pohostíme. Víme, že máš velkou sílu, pomoz nám při našem dílu. S námi můžeš si i hrát a každý, bude tě mít rád.
27
3 Oběd Báseň přednesla opravdu s noblesou a zakončila poklonou. Drak byl nadmíru potěšen. Sám slovy ale šetřil a pouze pokýval hlavou a zabručel na souhlas. Víčka mu zavřela oči a usnul. Škoda, že drak už neviděl ty dva. Chytili se za ruce, točili se dokola, jásali a radostí poskakovali. Drakův souhlas s bydlením na zámku zachránil vlastně celé království. Z obav a strachu, odkud drak přiletí, kde se vynoří, co sežere a co zpustoší, by lidé tuto krásnou zemi jinak nejspíš opustili.
28
4 Hurá na zámek Honza čekal, než se drak probere, a přitom uklízel po hostině. Princezna mezitím utíkala domů se zprávou, že drak s bydlením na zámku souhlasí. Bohužel nevěděla, jestli si přeje stodolu dvoupokojovou s koupelnou, anebo bez a jestli okna mají směřovat do dvora, anebo do lesa. Král ale vše rozhodl i za draka a také trochu předvídal, že s bydlením na zámku souhlasit bude. Nečekal na princeznu celý den se založenýma rukama, ale hned ráno svolal na zámek asi sto řemeslníků. Přivezli cihly, vápno, dřevo na vrata a kdo ví co ještě všechno a nebýt stavbyvedoucího pana Cihly, už by se stavělo. Ale pan Cihla byl puntičkář. Nechtěl začít stavět, dokud se nedozví, jak má být stodola dlouhá, široká a vysoká. Ale to král nevěděl. Nikdo draka ještě nezměřil. Král tedy počkal, až přiběhne princezna, přivolal ještě kominíka a všichni tři se radili, jak že je drak veliký. Po poradě zavolali pana Cihlu a oznámili mu, že drak je obrovský. Dlouhou stranu ať tedy postaví 30
4 Hurá na zámek obrovskou a na šířku a na výšku mohlo by snad stačit půl obrovské. Pan Cihla vyvalil oči a panenky se mu protočily, jako by měl omdlít. Nakonec ale sklopil hlavu, odešel a zahájil stavbu. Ten den už ale nepromluvil. Honza, který měl po hostině uklizeno, sedl kousek od draka a čekal, až se probudí. A čekal dlouho, až do pozdního odpoledne. Zato potom to šlo rychle. Drak vyskočil na nohy, koukl na Honzu a jako na povel oba vykročili pravou nohou směrem k zámku. Přestože vyšli na stejně, už po prvním kroku Honza drakovi nestačil. Přidal tedy na rychlosti, utíkal, ale nebylo to nic platné. Kdyby nebyl drak tak velký, už by ho ani neviděl. „Potřeboval bych aspoň sedmimílové boty abych mu stačil a nebo sundat ty moje !?“ přemýšlel Honza. Za běhu vyzul těžké škrpály a okamžitě také začal draka pomalu dohánět. Ten si toho ale všiml, malinko přidal do kroku a hned se Honzovi zase vzdaloval. „STŮJ! STŮJ!“ zoufale křičel Honza. „Já ti nestačím. Počkej! Zastav! Takhle to dál nejde.“ A tak drak zastavil. Honza k němu pomalu došel a celý schvácený si sedl na blízký pařez. Ještě ani dech nechytil a hned hledal řešení, jak draka zpomalit. Ale ten neměl na odpočinek ani pomyšlení. Chtěl být již na zámku, už, už si prohlížet nové věci, budovy a čichat nové vůně. Neustále upřeně 31
4 Hurá na zámek pozoroval Honzu, kdyže nastane nějaká změna. Ale kdepak, Honza seděl, oddychoval a svět, jako by ho vůbec nezajímal. Když začal drak vrčet a z nozder mu vycházel kouř, bylo jasné, že mu trpělivost ubývá. Naráz vykročil, až sebou Honza leknutím trhl. Prošel těsně kolem a pokračoval dokolečka v obcházení pařezu. Jak dupal, pařez nadskakoval a Honza s ním. Hlava se mu kejklala a tělo se třáslo, jako by jel na koni. Teď ale nemohl vůbec přemýšlet. Za chvilku se neudržel a jen tak utrousil: „Když tak chvátáš, tak si mě tam třeba odnes!“ Jak to dořekl, drak udělal ještě asi dva kroky a prudce se zastavil za jeho zády. Tlapa se čtyřmi prsty zakončenými drápy se rozevřela a hmátla po Honzovi. Ten pocítil na těle náraz a pevné sevření. Drak ho zvedl a nesl k tlamě jako utrženou malinu. Naštěstí špičaté zuby minul a skončil usazen na silném zeleném krku, těsně za ostny zdobícími dračí hlavu. Rychle se jich chytil, poněvadž sevření povolilo a mohutné tělo pod ním se dalo do pohybu. Velké leknutí vystřídal úžasný pocit. Jízdu na Drakovi nepřemožitelném asi nikdo nikdy nezažil. A protože měl být Honza za své skutky po zásluze odměněn, po chvilce chůze drak roztáhl křídla, nabral do nich vzduch jako loď do plachet, ale místo plavby po vodě vznesl se k obloze. „Úžasné. Krásné.“ Honza si začal štěstím i zpívat. Najednou přestal a pozoroval hejno divokých 32
4 Hurá na zámek hus letících proti nim. S napětím čekal, kdy už se uhnou. Ony ale ne. Pořád si to mířily rovně. Drak je také viděl, ale bylo mu to jedno. Zdálo se, že husy zatočit nechtějí. Zřejmě pro ně bylo normální, že takovému hejnu se každý klidil z cesty. Ale drak nebyl zvyklý se uhýbat, asi nad tím ani nepřemýšlel. Jenom přivřel oči, aby mu do nich nějaká husa nespadla, a Honza se schoval za silný krk. Srážka ozdobila oblohu peřím a husy letěly na všechny strany. Nebylo pro ně snadné opět najít v hejnu své původní místo. Kejhaly, křičely, první, druhá, osmá, pátá. Jedna z nich, taková již postarší husí dáma otřesená nárazem vše popletla a letěla za drakem. Naštěstí se brzy vzpamatovala, rychle se otočila a chvátala za svými na půl oškubanými sestrami. Nikdo se ale na nikoho nehněval, nikdo nikomu nenadával, ani za nehodu nevinil, jako to bývá u nás na cestách. Když drak s Honzou doletěli až k zámku, jejich pozornost okamžitě upoutala ohromná stodola. Honza křičel: „Ta stodola je pro tebe, někde za ní můžeme přistát.“ Oba ale přehlédli zámecký komín. Ten samý, který drak už jednou zboural. A osud jakoby to chtěl, kominík zrovna na komínu dokončoval poslední opravné práce. Už se neděsil, když uviděl, kdo se k němu blíží. Smířen se vším, odevzdal se vesmírnému řádu a čekal, až padne rána. Tak se také stalo a on opouštěl střechu opět na ohromné zelené noze. 33
4 Hurá na zámek Hned po přistání je přišel přivítat král a začala prohlídka. Ale jak rychle začala, tak rychle skončila. Dá se říct, že drak to vzal rovnou ke kuchyni. Svým obřím tělem zaclonil okna, čenichem drbal do dveří a nasával vůně linoucí se škvírami ven. Kuchyň naráz potemněla. Šéfkuchař se všemi členy jeho kuchařského týmu nehnutě stáli a zírali, jak se dveře prohýbají, praskají a povolují v pantech. Šéfkuchař zakřičel: „Nic se nebojte!“ Skočil ke dveřím, přimáčkl je zády a rukama se zapřel o zeď. „Všichni jděte do komory, tam je to bezpečnější.“ zakřičel a svým tělem hrdinně bránil vchod do kuchyně. Ale jenom malou chviličku. Když slyšel drakovo funění tak blízko za sebou, skoro jako by mu dýchal na záda, raději vymyslel jiný způsob jak všechny ochránit. Nechal dveře dveřmi a utíkal za ostatními. Jen, co vběhl dovnitř, kuchtíci, kuchaři i kuchařka na něho vytřeštili oči. Šéfkuchař se napřímil, vypjal hruď a se zdviženou zaťatou pěstí křikl: „Tento způsob obrany se mi zdá neúčinný, a tak se budeme bránit jinak. Pytle s moukou šoupněte ke dveřím! Na ten sud co je pod obrázkem Panenky Marie, postavte svíčku a podejte mi sirky. Tak to je ono.“ Šéfkuchař zapálil knot a už tišeji řekl: „Teď pěkně všichni klekněte, sepněte ruce a opakujte po mně. Panenko Marie, prosíme tě, zachraň nás, ať to tady ta nestvůra nerozšlape a ať nás nesežere.“ Panenka Maria jejich prosby vyslyšela a na záchranu jim poslala Honzu. Ten draka přesvědčil, že v kuchyni mají pro něho určitě něco 35
4 Hurá na zámek dobrého. Když si lehne do stodoly, jistě mu to brzo přinesou. A tak se tedy drak trochu váhavě přemístil mezi vrata u stodoly. Za chvilku dostal svačinku, a tím byla atmosféra pěkného domova vytvořena. Zbytek dne si spokojeně ležel a sledoval dění na zámeckém dvoře. V noci ho na chvilku probral hluk, když přivezli části rozbitého vozu a ještě o něco později, už skoro ve spánku zaslechl, jak se zatoulaní koně vrátili domů.
36
5 Dukátové buchtičky se šodó Ze začátku to na zámku bylo trochu složité. Ne pro draka, ale pro všechny, co na zámku bydleli, pracovali nebo přijeli na návštěvu. Drak moc a moc potřeboval každého, koho neznal, očichat a podle vůně zařadit do své paměti. Byl v těchto věcech pečlivý a nechtěl nikoho vynechat. Honza musel být ze začátku od rána do večera s ním. Na všechny, které drak ještě neznal, okamžitě křičel: „Nebojte, neutíkejte! On si vás jen očichá.“ I když každému slíbil, že prohlídka je naprosto bezbolestná, ne každý jeho slovům věřil. Ti nevěřící většinou rychle utíkali ze zámku nebo hledali ochranu za zdmi budov a někdy i u samotného krále. Ať se ale schovával a utíkal, kdo chtěl, jak chtěl, nikdo se prohlídce nevyhnul. V tomto byl drak opravdu puntičkář. Kolikrát pronásledoval ty, co prohlídku odmítli, daleko od zámku. Honil je na cestách, po polích i po lesích. Dobře si umíte představit, jakou hrůzu dotyčný prožil. Ale ani pro ty, co neutíkali a zůstali stát, nebylo příjemné mít nad sebou 38
5 Dukátové buchtičky se šodó ohromnou funící dračí hlavu. Nejtěžší to měli sloužící v kuchyni. Byli úplně prosyceni vůněmi jídel. Drak se neudržel a znovu a znovu je očichával. Zámecká kuchyně byla totiž ve dvoře a odsud se nosila jídla do zámku. Možná proto se říká také dvorní kuchyně. Vůbec nejtěžší situace nastala, když se dělaly dukátové buchtičky se šodó. Kdokoli pak vyšel z kuchyně, musel se podrobit snad nekončící dračí prohlídce. Té vůně se nemohl vůbec nabažit. Zrovna v pátek, když byl drak čtvrtý den na zámku, je začali péct k večeři. Do té doby si drak v klidu ležel na dvoře a pozoroval poštovní holuby. Najednou se do jeho citlivého nosu dostala vůně, vůně šodó s vanilkou a buchtiček. Drakovi zajiskřilo v očích, trochu znervózněl a popošel ke kuchyni. Zastavil u dveří a nos nacpal k té největší skulince. Po chvíli se zdálo, že je úplně omámen. Stál tam nehnutě, jako přikovaný. Čas se nachýlil a na zámku královská rodina s Honzou a přáteli zasedli ke stolu. V ten samý okamžik se otevřely dveře u kuchyně. Drak se trochu vzpamatoval a uhnul stranou. S každodenní přesností vyšel první kuchtík s jídlem do zámku. Po dvou krocích zastavil, aby se podrobil prohlídce. Drak se k němu sklonil, očichal ho, ale co navíc, jídlo mu sežral. Kuchtík na něj sice křičel, a to opravdu srozumitelně, že to bylo pro krále, a drak i cítil, že 39
5 Dukátové buchtičky se šodó to není správné, ale ovládnout se nedokázal. Hned potom vyšla mladičká kuchařka s hlavou pyšně nahoru. V pravé ruce ve výši ramen nesla jídlo pro princeznu. Opět dukátové buchtičky. Rozhodla se draka zarazit rázným povelem: „Ani se toho nedotkni, to je pro princeznu!“ Drak s ní opravdu souhlasil, ale jenom chviličku. Jazykem slízl princezninu večeři a zatvářil se malinko provinile. I mladičká kuchařka, jako před ní kuchtík se vrátila do kuchyně a bezradně položila prázdný talíř na stůl. Šéfkuchař na ně chvilku upřeně zíral a potom řekl: „To nevadí, nic si z toho nedělejte, plán už mám vymyšlený. „Vyjdete hned všichni najednou. První půjdeš ty, protože máš nejvíce síly.“ řekl tomu největšímu kuchařovi. „Necháš se od toho žrouta chytit a o jídlo se s ním začneš urputně přetahovat. Ostatní tak budou mít dostatek času projít nepozorovaně kolem a pelášit s večeří přes dvůr do zámku“. Mladý kuchař nebyl zrovna nadšen, že se má s drakem urputně přetahovat, ale z druhé strany je přeci jenom nejsilnější, a tak uznal, že šéfkuchař vše vymyslel správně. Všichni se seřadili ke dveřím s kuchařem v čele. Čekali na povel. Šéfkuchař zakřičel: „TEĎ!“ Největší kuchař, odhodlán utkat se hrdinsky v tomto nerovném zápase, rázně otevřel a vykročil přímo ke 40
5 Dukátové buchtičky se šodó drakovi. Ostatní za ním odbočovali střídavě vpravo a vlevo. Šéfkuchař své mužstvo pozoroval za oknem připraven udílet další příkazy. Vše vypadalo slibně. Drak se opravdu nejprve věnoval kuchařovi. O jídlo se nepřetahoval. Cítil, že by to nebylo důstojné, a tak si ho rovnou vzal a sežral. Potom ale udělal něco nečekaného. Prudce roztáhl křídla a vytvořil z nich hráz ode zdi ke zdi. Jediná cesta byla zase jen do kuchyně. Drak ale ke vší smůle kuchařů i kuchtíků nečekal, než všichni zajdou i s jídlem zpět. Buchtičky se šodó si začal přivlastňovat a jíst. Nastal velký zmatek. Někdo se snažil o pokrm přetahovat, někdo křičel: „To je krále! To je pro Honzu!“ a někdo přijal prohru se slovy: „Tak si to teda sežer.“ Šéfkuchař se ani k žádným dalším povelům nedostal. Nemusel ani radit, ať takticky ustoupí. Jeho mužstvo se rychle vrátilo do kuchyně samo. Všichni mlčeli, jakoby ztratili poslední naději. První se vzpamatoval šéfkuchař a se zdviženou rukou, která pevně svírala vařečku, zakřičel: „Teď jsme prohráli, ale zápas ještě neskončil!“ Tato slova pronesl s takovou silou a odhodláním, že kuchařskému mužstvu okamžitě navrátil chuť znovu se vrhnout do souboje. Hned na to uděloval šéfkuchař nové příkazy: „Jídlo místo do talířů dejte do misek, aby se při běhu nevylilo. Misky připravte na stůl ke dveřím. Vypláchněte hrnec, ve kterém se vařilo šodó, nalijte 41
5 Dukátové buchtičky se šodó to do starého kastrolu a přidejte do tohoto připálené buchtičky. To bude pro draka.“ Potom se šéfkuchař ztišil a šeptem vysvětlil plán. „První půjde naše malá kuchtička, misku s buchtičkami předá přímo drakovi. Hezky se při tom ukloní a řekne: Tady od nás máš, milý dráčku náš, co již dobře znáš. Až v tlamičku to dáš a vše dobře ochutnáš, nám slova chvály vzdáš. To určitě draka na moment vyvede z míry, protože na takové jednání nebude připraven. Tím získáš aspoň vteřinku nebo dvě ty.“ řekl nejsilnějšímu kuchařovi. „Budeš se muset dostat s dračí pochoutkou co nejvíce stranou. Odlákat ho pryč. Tak už vás nebude moct všechny zachytit křídly a vy pěkně jeden po druhém budete uhánět s miskami do zámku. Kdyby někomu první pokus nevyšel,vrátí se zpět pro další. Hlavně se držte dál od podloubí, nebo ty sloupy drak rozbije.“ Připravili vše podle plánu a mužstvo se řadilo ke dveřím. Šéfkuchař očima vše ještě jednou překontroloval, zvedl vysoko nad hlavu vařečku, prudce mávl dolů a zakřičel: „TEĎ!“ 42
5 Dukátové buchtičky se šodó Malá kuchtička vyšla rovnou ke drakovi, kuchař ji následoval s kastrolem a zahnul kolem zdi vpravo. Zbytek mužstva vyčkával seřazen u dveří už v předklonu s miskou v ruce, připraven okamžitě vystartovat. Drak se vrhl směrem ke kuchtičce. Když ale viděl, že mu nese jídlo sama, zpomalil, poslechl si její řeč a malinko si vzpomněl i na slušné chování. Jak vzpomněl, tak zapomněl, obsah misky zhltl a vzápětí dostihl jedním krokem kuchaře. V momentě, kdy s ním tlačil hrnec k zemi, uviděl, že ostatní vybíhají z kuchyně se šodó i buchtičkami. Opustil hrnec i kuchaře, dostihl prvního protihráče a tlamou mu vyrazil misku z ruky. V tu samou chvíli zastavil druhého křídlem a třetímu, aby mu neutekl, podrazil ocasem nohy. Tentokrát některá miska s voňavým pokrmem skončila na zemi, ale drakovi to nevadilo. Začínal to chápat jako hru, ve které jde o to, aby se nikomu nepovedlo dostat se s jídlem do zámku. Šéfkuchař křičel: „Do toho! Do toho!“ a podával misky těm, co se již stačili vrátit a znovu obětavě vyráželi utkat se s drakem. Ani drak to neměl jednoduché. Skákal, běhal, dělal kotrmelce, jednou zasáhl křídlem, potom zase tlapou, ocasem nebo tlamou. Byl tak rychlý, že to někdy vypadalo, jakoby byl na dvou místech najednou. Šéfkuchař sebou najednou leknutím škubl. Uvědo43
5 Dukátové buchtičky se šodó mil si, že před ním na stole stojí poslední miska. Smutně na ni koukl, popadl ji a vyběhl s nasazením všech sil, jakoby šlo královské rodině o život. Dřeváky odlítly a jeho bosé nohy se odrážely, jak bez citu od ztvrdlého povrchu písčitého dvorku. Drak šéfkuchaře v té vřavě úplně přehlédl. Všiml si ho, až když se blížil ke dveřím hlavní budovy zámku. Z místa udělal ohromný skok, dopadl kousek za ním a tlamou šéfkuchaře i s miskou povalil na zem. Naráz vše utichlo. I drak zůstal nehnutě ležet. Všichni věděli, že je dohráno. Napjaté ticho, které zaplnilo celý dvůr, z ničeho nic narušil potlesk. V zámeckých oknech byli lidé, mávali, jásali a tleskali. Ne ale vítězi, ani poraženým. Prostě byli nadšeni, jak se všichni moc a moc snažili a s jakou odvahou se zúčastnili tohoto klání. Byl tam i král, královna, Honza a princezna. Přesto, že buchtičky se šodó jim drak všechny sežral, byli spokojeni, jakou krásnou podívanou zhlédli. Nebylo divu, že všichni koukali z oken. Nemohli se dočkat večeře, a tak se šli podívat, co způsobilo to zpoždění. Když potlesk skončil, drak snědl vše, co bylo na zemi, a ještě každou misku poctivě vylízal. Potom si zalezl do stodoly a spokojeně usnul. A nakonec i poražené mužstvo se v kuchyni všemu smálo a dlouho na ten den vesele vzpomínalo. I večeře byla. Sice o malinko později, ale byla. Podával se chléb 45
5 Dukátové buchtičky se šodó s povidly a hrnek voňavého čaje.
46
6 Jak naučit dříví hořet Od drakova příchodu na zámek uplynul už měsíc. Slunečné dny vystřídaly deště a zámecký dvůr byl teď celý rozmočený. K tomu navíc v noci přišel veliký liják a tak tloukl do střech, až to draka probudilo. Vyšel ze stodoly, pozoroval malé potůčky a obdivoval, jak se všechno spojuje ve větší louže. Že jeho nohy dělají v rozmočeném dvoře velké díry, mu nijak nevadilo. Že se ty díry zalévají okamžitě vodou a tvoří hluboké kaluže, mu snad dělalo i radost. A když ho to všechno přestalo už bavit, šel si zase spokojeně lehnout. To ráno ještě za tmy slabě poprchávalo a v kuchyni spal sladce šéfkuchař. Nebylo to nic výjimečného. Domů to měl daleko, a tak někdy po delší práci zůstal i na noc. Šéfkuchař byl náramný spáč a moc těžko se probouzel. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ozvalo se cvaknutí a budík začal vyvádět jako smyslů zbavený. Rozespalý šéfkuchař se jej snažil umlčet. Šmátral se zavřenýma očima kolem sebe, až najednou něco šplouchlo a žbluňklo. Dřeváky stojící na zemi vedle hrnce byly rázem polity od 48
6 Jak naučit dříví hořet polévky a budík se topil na dně. Šéfkuchař spokojený, že tentokrát nad budíkem zvítězil, se převalil na druhý bok a usnul. Dlouho ale nespal. Jako další budíček přišel drak. Po noční procházce mu vyhládlo o trochu dříve, a tak ho napadlo, že se zajde podívat ke kuchyni. Když zastavil u dveří a uslyšel zevnitř chrápání, usoudil, že šéfkuchař je v kuchyni jistě kvůli němu. Slušně, ale rázně, aby nebyl přeslechnut, zaklepal na dveře. Samotného draka překvapilo, že se dveře otevřely tak rychle a to i s futry. Šéfkuchaře to sice vytrhlo ze sna, ale přesto ještě zůstal ležel. Drak stál se skloněnou hlavou venku a čekal, až šéfkuchař pochopí, že je čas na snídani. Ten to ale pochopit nechtěl. Spíše přemýšlel, jestli je se spánkem konec, nebo zda by se nedal umlčet i tento budík. Naděje umírá poslední, ale to ráno umřela první. Šéfkuchař vstal a rozmrzele řekl: „No jo, vždyť už jdu.” Chtěl skočit do dřeváků, ale ty byly zmáčeny od polévky, a tak obul boty a řekl: „Jen se, prosím tě, nehrab dovnitř, nebo mi zničíš celou kuchyň. Stačí, že jsi tvým zaťukáním vyrazil dveře.“ Drak tentokrát poslechl. Ono to jinak ani nešlo. Vždyť dveřmi, i když teď už vlastně obdélníkovou dírou ve zdi, by stejně neprošel. Nikdo ale neřekl, že by tam nesměl strčit hlavu. A tak okamžitě, co šéfkuchař zmizel v komoře pro 49
6 Jak naučit dříví hořet chleba, už měl drak čenich v prvním hrnci, co uviděl. Jednou srkl a polévka z hrnce byla pryč. V krku mu ještě něco zatikalo, zazvonilo a ukončilo svou životní pouť v dračím bříšku. Ještě očichal polité dřeváky, otevřel tlamu podruhé a byly také fuč. A než se šéfkuchař přišoural zpátky, drak již stál před kuchyní s tou nejhodnější tváří. Šéfkuchař mu hodil pecen chleba a drak jej chytil ještě za letu jako pes piškot. Teď už byl spokojený a pomalinku se vrátil do stodoly. Šéfkuchař, ještě rozespalý, vzal košík na dříví a vyrazil do kolny. Velkou kaluž mezi kuchyní a kolnou cestou tam obešel, ale zpátky šetřil kroky. Obtěžkán košíkem s dřívím se vydal nejkratším směrem přes vodu. Kdyby tu noc neudělal drak z louže hlubokou kaluž, skoro malé jezero, nestalo by se nic. Měl vyšší boty a normálně by prošel. Tentokrát tomu bylo ale jinak. Šéfkuchař, který ještě napůl spal, se s košíkem v ruce začal postupně nořit do kaluže. Když mu natekla voda do bot a dalším krokem zmáčela kolena, trochu se probral. Usoudil, že asi něco není v pořádku. Přesto pokračoval dál s přesvědčením, že se každým krokem musí začít hloubka kaluže zmenšovat. Dočkal se. Ne hned, ale dočkal. Vyšel sice do pasu mokrý a z košíku s dřívím kapala voda, ale prošel. Pro jistotu udělal ještě od břehu kaluže tři kroky, otočil se a hleděl ke stodole. Jeho mysl nabírala po50
6 Jak naučit dříví hořet dezření, že s tím bude mít něco společného drak. „Draku!” křikl. „Kdo tu udělal to jezero?” Drak vystrčil hlavu ze stodoly, žvýkal suchou slámu a nechápavě koukal, jakoby šéfkuchař mluvil cizím jazykem. Draka vůbec nenapadlo, že je to jeho dílo. Šéfkuchař pochopil, že k přiznání asi nedojde. Odebral se tedy do kuchyně, zatopit do kamen, aby měl na to převlékání a sušení bot teplo. Na rošt naskládal třísky a na ně dříví z košíku. Zapálil a nic. Znovu nandal třísky, znovu zapálil a zase nic. Třísky pokaždé shořely, ale dříví nechytlo. Postavilo si hlavu a hořet ne a ne. Ono je tím známé. Jak je mokré, dělá vždycky schválnosti. Šéfkuchař zanechal snažení, ustoupil kousek od sporáku, výhružně koukal na dříví a řekl: „Počkej, já ti dám trucovat. To se budeš divit, jak já tě naučím hořet.” Vzápětí začal od sporáku směrem k díře po dveřích dělat dlouhé kroky a počítat. Když se dostal až ven, přestal počítat a pokračoval za drakem do stodoly. „Draku, můžu si změřit, jak máš velkou hlavu?“ Drak přikývl na souhlas a přemýšlel, jestli se mu šéfkuchař nechystá uplést na zimu čepici. Nechtěl ale vyzvídat, a tak čekal, co bude dál. Když šéfkuchař doměřil, stručně utrousil: „To vyjde. Draku umíš chrlit oheň?” Drak jemně zabručel. To znamenalo ano. „Můžeš mi pomoci?“ Drak už neodpověděl, stoupl a vydal se s šéfkuchařem ke kuchyni. 51
6 Jak naučit dříví hořet Když došli, šéfkuchař řekl: „Tady si hezky lehni, hlavu strč opatrně do kuchyně ke kamnům a začni chrlit oheň na to dříví uvnitř. To by bylo, aby dříví šéfkuchaře neposlechlo.“ Oznámil celé kuchyni i vejcím v ošatce. Drak mu vyhověl, a když byl hlavou těsně u kamen, začaly plamínky z jeho tlamy polehounku olizovat dříví. „To nic není!” Šéfkuchař křikl: „Jen přidej!” Drak tedy přidal, ale šéfkuchařovi to bylo pořád málo a zase křikl: „No tak, draku, ukaž co v tobě je, ukaž, co dokážeš!” Drak tedy ukázal. Vychrlil ze sebe tak mohutný gejzír ohně, že celá kuchyň byla naráz v plamenech. Šéfkuchař už zase křičel: „Dost! Dost! Vždyť hoří.” Drak přestal a přemýšlel, zda šéfkuchař není divný. Ne proto, že se mu na hlavě kouří z čepice, ale že nejdříve chce hodně a potom zase nic. Odešel zpátky do stodoly a tam spokojeně ulehl do měkkounké slámy. Šéfkuchař by udělal nejraději to samé, ale nešlo to. Najednou uslyšel tajemný, ale příjemný hlas, který mu říkal. “Na tvé přání poznáš, co je ohnivé tancování a na tvé přání pocítíš, též i vodní kralování.”
52
6 Jak naučit dříví hořet Šéfkuchař lítal zmateně z kuchyně do komory a z komory do kuchyně. Nevěděl, co dělat. Teprve, když zakopl o kýbl, vstal, popadl ho a utíkal s ním do dvora ke kaluži. Běhal tam sem, tam sem, a vždy než chrstl vodu do kuchyně, zakřičel na královnu ohně: „Já ti ukážu, kdo je tady pánem!” Když už asi po dvacáté se šéfkuchař chystal nabrat z kaluže vodu, nohy se mu podlomily. Kýbl upustil, ruce sepjal a volal k nebesům: „Kdo mě zachrání, kdo mi pomůže?“ Potom místo na nebe pohlédl ke stodole a zakřičel: „Dráčku, pomoc, pomoc. Kuchyň hoří, celá hoří. Musíme tam nalít vodu, hodně vody.“ Jak drak uslyšel volání o pomoc, vyběhl velikou rychlostí ze stodoly. Ale omylem na opačnou stranu do zámeckého sadu. Šéfkuchař zůstal klečet u kaluže a nechápavě hleděl za drakem. Jeho poslední naděje utekla, zmizela, byla pryč. Všemu byl konec. Beznaděj v šéfkuchařově kuchyni byla tak veliká, že se rozhodl v ten moment raději položit své tělo na dno kaluže. Ještě naposledy se nadechl a pleskl sebou na hladinu. Brzy ale cítil, že se potřebuje nadýchnout, a tak utopení zrušil. Než se ale šéfkuchař stačil z vody vyhrabat, drak si uvědomil, že běží na druhou stranu, a řítil se zpátky. V tom samém tempu otevřel tlamu, vrazil ji do kaluže a nabral ji plnou vody i s šéfku54
6 Jak naučit dříví hořet chařem. Úplně ho přehlédl. Naštěstí drak nepolkl, ale skočil ke kuchyni a všechno vychrlil dovnitř. Voda se rozlítla po místnosti a šéfkuchař přistál na zemi u lavice proti dveřím. Vstával, lapal po dechu a rukama si stíral vodu z obličeje. Než ale stačil otevřít oči, další proud vody ho srazil k zemi. Drak vůbec nekoukal, kam a na co voda padá. Hlavně že se trefil do kuchyně. Šéfkuchař se v boji o záchranu života snažil rychle vydrápat aspoň na lavici. Ale další vlna mu zase vše překazila. Je zvláštní, že nejprve chtěl sám svůj život odevzdat Bohu a teď, když o něj mohl přijít, nechtěl se ho vzdát. Sebral opět všechny síly a znovu a rychleji se snažil dostat na lavici. Ještě se stačil nadechnout, zavřít oči a plesk. Tentokrát byl náraz vody, a to i s bahnem, obzvlášť silný, ale naštěstí už poslední. V kaluži zbyla jenom udivená žába, a tak drak hašení ukončil. Koukl dovnitř a co to nevidí. Šéfkuchař si tam klidně sedí. Pravda mokrý, špinavý, ale vůbec nehasí. „Ten je dnes opravdu divný.“ pomyslel si drak. Šéfkuchař najednou vyskočil, setřel bahno z obličeje, z uší vylil vodu a zůstal nehnutě stát. „Slyšíš, slyšíš to?“ zeptal se potichu draka. Drak slyšel. Z kamen se ozývalo praskání hořícího dříví, které tam bylo vevnitř před tou vodou pěkně schované. Na obličeji šéfkuchaře se objevil široký úsměv a klidným vítězným hlasem pronesl: „Že jsme ale to dříví naučili hořet, co?“ 55
6 Jak naučit dříví hořet Ale ještě něco se dalo slyšet, byl to znovu ten tajemný příjemný hlas. “Na tvé přání, zas a jako vždy královna ohně zahřeje a posvítí ti bez váhání. Na tvé přání, zas a jako vždy královna vod horko a žízeň zažene ti bez hádání. Ještě něco, jen tak mezi námi. Nebylo by hezké slyšet, děkuji, děkuji Vám dámy.”
56
7 Úklid Jak den nabíral na síle a zatlačoval noc někam daleko za obzor, šéfkuchař nabíral na rychlosti. Na své řemeslo byl náležitě hrdý a nechtěl i přes to všechno, co se v kuchyni stalo, snídani opozdit. Ke vší smůle byl to ráno sám, protože k přípravě snídaně nebylo zapotřebí více kuchařů ani kuchtíků. Věděl ale, že po demolici, kterou s drakem provedli, není v jeho silách nejprve uklidit a pak vařit. A tak to musel otočit. „Ale hezky popořádku.” řekl si šéfkuchař. Vyzul boty, naklonil je, aby vyteklo, co tam nepatří, a znovu si je mokré obul. V botách měl sice mokro, ale voda mu tam už netekla. Sama rychle opustila kuchyň dírou po dveřích a zbytek se rychle natlačil do myších děr. „A teď rychle připravit snídani.” sám k sobě promlouval a pustil se s elánem do práce. Chytil hrnec co se kolíbal na kraji kamen, zástěrou z něho vytřel, co mu ubíralo na kráse, a šup s ním na rozpálená kamna. Máselník, tedy hrnec s máslem, seděl poctivě na svém místě. Sice trochu začouzený, 58
7 Úklid ušmudlaný, ale obsah použitelný. S cibulí to bylo jednoduché. Stačilo se jenom ohnout. Spokojeně si dřepěla s česnekem na zemi v bahně hned u nohou šéfkuchaře. A nakonec vajíčka. Pravda byla trochu pečená, ale vydržela. Ani o kousek před ohněm necouvla. Šéfkuchař nandal, co bylo třeba, do hrnce a rychle ze sebe začal sundavat mokré a špinavé hadry. Věděl, že teď má chvilinku času na převlečení. Nejprve stáhl kuchařský kabátek, odhodil jej vedle na lavici a skočil do komory, kde kuchaři i kuchtíci nechávají na věšáku své pracovní oblečení. Tentokrát tam ale nic neviselo. Uvědomil si, že je poslední sobota v měsíci a to si nosí všichni své kalhoty, košile, kuchařské kabátky, sukně a zástěry domů na vyprání. „To by bylo, abych na něco nepřišel.“ zauvažoval a pomalu se vrátil do kuchyně. Sedl na lavici do prohlubně, kde ještě byla voda, a usilovně přemýšlel. Než se ale stačil uvelebit, zase vstal, nasoukal se zpět do mokrého kabátku a rychlým krokem si to namířil do kolny na dříví. Úspěšně překonal veliké díry a kopce, které na dvoře při hašení drak ještě vylepšil a zmizel v kolně. Ticho, brumlání, hudrování, nadávání, zvuk padajícího dříví, to vše se postupně ozývalo zevnitř, než vyšel šéfkuchař se žebříkem na rameni. Popošel pár kroků, zastavil a prudce se otočil. Přitom 59
7 Úklid srazil žebříkem lucernu pověšenou na zdi. Vrátil se před kolnu, vyčítavě pohlédl na dříví a řekl: „Za tu spoušť tady, můžeš jenom ty.“ Dříví cítilo opravdu vinu a uznalo, že by za to mělo být přinejmenším upáleno. S tím šéfkuchař souhlasil a už spokojeně chvátal do kuchyně. Jen, co vešel dovnitř, bylo slyšet rány, jak žebřík tu a tam něco srazil dolů z police. Za okamžik se ozvala jedna větší rána a víc nic. Drak vše poslouchal v klidu ze stodoly připraven na požádání pomoci. Ale zdálo se, že tentokrát bude vše v pořádku. Po té větší ráně bylo už ticho. A že trochu kouře opět začalo vycházet ven dírou po dveřích, to drakovi nevadilo. V ten samý čas si princezna vesele v rytmech valčíku vytancovala ze svého pokojíku až k širokému zámeckému schodišti. Tam se ještě třikrát zatočila, ale po čtvrté, už nedotočila. Zůstala stát a vyděšeně zírala dolů, jak z prvního patra do přízemí kráčí čert. Okamžitě, co jí zmizel z dohledu, rozběhla se za rodiči do královské jídelny. Vtrhla dovnitř a křičela: „Rychle musíme něco udělat! Po našich schodech šel dolu čert.“ Královna i král se nejprve domnívali, že princezna po ránu žertuje. Ale když viděli jak je bledá, až zelená, uvěřili, že na schodišti musela opravdu něco divného zahlédnout. Král stoupl a řekl: „Jestli tomu tak je, tak by mohl být na dvoře. Pojďme se podívat!“ Chytil princeznu za 60
7 Úklid ruku a i s královnou šli na chodbu k oknu. Jen malinký pohled na dvůr stačil a královna i král také zbledli. Díry, kopce, velké louže a na zemi rozbitá lucerna. „Podívejte!“ křikl král, „Vždyť dveře do kuchyně jsou vyražené a kouří se odtud.“ Najednou se král zatřásl a královna s princeznou se k němu přimáčkly. Z kuchyně vyšel čert. Že by si přišel pro našeho šéfkuchaře? „To je mi divné. Šéfkuchař nebyl přece zas tak špatný člověk a na cestu do pekel se přeci každý vydává sám. Proč by si čert pro někoho chodil? Liduško, skoč pro Honzu.“ Princezna se už chtěla rozběhnout, ale nebylo to třeba, Honza již sám kráčel chodbou ke snídani. „Pojď se rychle podívat, na dvoře je čert!“ křičela princezna. Honza ještě za chůze jen tak letmo pohlédl na dvůr a to mu úplně stačilo. „Musím tam dojít.“ poručil si král. „Jdu s vámi“ řekl Honza a vyrazili. Seběhli na dvůr, ale čert tam už nebyl. Královna jim z okna naznačovala, ať si dají pozor, že zašel dovnitř do kuchyně. Král s Honzou se tiskli ke zdi a pomalu se sunuli kupředu. Najednou král chytil Honzu za rukáv, až se Honza lekl, a povídá: „Počkej, ještě něco důležitého musíš vědět. Jestli chceme proti čertovi uspět, musíme na něj s velikou láskou. Já vím, zdá se to divné, ale jedině tak se dá zlo a nekalá kouzla přemoci. Můžeme proti němu bojovat, ale přesto ho musíme milovat. Láska je kouzlo nejsilnější. Tak, teď to víš a jdeme.“ 61
7 Úklid A když už byli hodně blízko, uslyšeli z kuchyně místo pekelných kouzel hlas šéfkuchaře, jak si tam hudruje: „Jen si člověk odskočí pro něco suchého, vajíčka jsou na popel a cibulka ta se snad proměnila v kouř.“ Při těch slovech vyšel čert, vlastně šéfkuchař, navlečený v šatech, které někdy dávno sloužily jako převlek na maškarní bál. A že byl celý špinavý, umouněný od sazí, vypadal opravdu jako bytost pekelná. Když šéfkuchař uviděl krále s Honzou, rychle se omluvil, že snídaně není ještě hotová, a také hned začal všechno objasňovat. Postupně se dobral až k tomu, jak se potřeboval převléci do suchého, jak si přinesl žebřík, jak vlezl stropním poklopem z kuchyně na půdu, ale že v bedně, o které věděl, byl pouze převlek za čerta, že si ho tedy oblékl, a jak spadl žebřík na zem a on zpět nemohl. Potom ještě vysvětlil, jak se dostal až na zámecké schodiště a odtud dolů do kuchyně. Na ten rozbitý dvůr, že se musí zeptat draka. A jediné, co že je mu záhadou, kam odešel budík a proč si vzal jeho dřeváky. Král i Honza měli jasno, ale královna s princeznou ještě ne. „To je divné, tak dlouho tam stojí, jen aby nepodepsali s čertem nějakou smlouvu.“ Povídala královna princezně. Raději otevřela okno a křičela. „Choti, žádnou smlouvu s čertem neuzavírej!“ „Ne, ne, neboj, to není čert, je to náš šéfkuchař.“ odpovídal královně už veseleji král. Královna s princeznou si oddechly a už jenom potichounku odpověděly: 62
7 Úklid “To jsme rády.” Král s šéfkuchařem a Honzou se chystali zrovna rozejít, když uslyšeli křik: „Počkejte! Počkejte! ” a přímo k nim se hnal uřícený muž. “Je to špatné, moc špatné. Až to rupne, místo vesnice pod hrází bude jezero.” udýchaný ze sebe soukal zámecký porybný pan Kapr. Jak uslyšel šéfkuchař slovo jezero, udělalo se mu nevolno. „Co se děje, povídej.” řekl král. „Ale do velkého rybníka přiteklo po včerejším dešti moc vody. Ukázalo se, že v jednom místě je špatná hráz. Každou chvilku se to může protrhnout. Chlapi tam jsou, snaží se, ale myslím, že to nezvládnou.“ Honza se přidal do řeči a navrhl, že tam okamžitě zaletí s drakem. Najednou se zdálo, že pan Kapr již přestal přemýšlet, jak zabránit protržení hráze, ale že mu vrtá hlavou, proč je šéfkuchař převlečen za čerta. Potom se rozhlédl kolem a bylo mu jasno. Musel se zbláznit. Pan Kapr se snažil najít ještě rozumné vysvětlení, ale když se loučili a šéfkuchař jen tak k sobě pronesl: „Vždyť on ten budík v těch mých dřevákách jistě nedošel daleko.“, byl si pan Kapr svým podezřením jist. Pan Kapr se o tom večer zmínil doma ženě a nařídil, ať to nikde ale neříká. „To víš, že ne, to nesmí nikdo vědět.” odpověděla paní Kaprová a hned ráno všechno povyprávěla své sousedce. Také dodala, ať to nikde a nikomu neřekne. A za dva dny si již 64
7 Úklid všichni v království povídali, že šéfkuchař je blázen. Chodí převlečen za čerta po zámku a hledá neustále budík. Prý mu sám odešel z kuchyně a ke všemu bez rozloučení. Časem se vše vysvětlilo, až na budík a dřeváky, ty už nikdo nikdy nenašel. Šéfkuchař získal znovu na úctě, ale ne vždy tomu tak bývá.
65
8 Na hrázi Jen, co přistáli Honza s drakem na hrázi, mraky se malinko rozestoupily a začalo hřát sluníčko. Rychle popošli k místu, kde stál hlouček bezradných dělníků. Koukali na burácející vodu, která uprostřed hráze vyřízla hluboké koryto a drala se velkou silou ven. Honzu naštěstí okamžitě napadlo řešení. „Draku!“ zakřičel, „Vejdi do rybníka a posaď se tady na hráz. Křídla natáhni těsně kolem břehu. Výborně. Pěkně přes tu díru. Tak, to je ono. A díra je ucpaná.“ Pochvaloval si Honza. Jak voda přestala téct, na dně průrvy se objevil kapr. Ne ale pan Kapr, prostě kapr. A hned spustil: „To je nevídané, to je neslýchané. Pluji si na výlet a najednou ona není voda. Kdo to jak živ slyšel, kdo to jak živ viděl. Takový nepořádek.“ Jeden z chlapů, ten s kulatějším bříškem pro něj rychle vlezl a odnesl zpátky do rybníka. Kapr ale zůstal ještě pěknou chvíli u břehu. Huboval, hudroval, pod vodou, nad vodou, jen ať to všichni dobře slyší. A když už konečně odplouval, na všechny křičel: „Já to tak nenechám, hned si pluji stěžovat, to 67
8 Na hrázi budete koukat!“ Potom zmizel a dělníci se pustili do opravy hráze. Sluníčko pomalu popocházelo, a než ušlo asi dvacet kroků, drakovi začal vycházet z čenichu kouř. Tak je tomu pokaždé, když je moc a moc nervozní. Aby také ne. To zajímavé se odehrávalo za jeho zády. Drak je přeci náramně zvědavý. On potřebuje všechno vidět, učit se a očichávat. Honza se snažil něco vymyslet. A to rychle! Nápad nepřicházel, ale přicházely dvě dívky. Krásně zpívaly, nesly velký hrnec s polévkou a dva bochníky chleba. Ten zpěv draka úplně okouzlil. Honza pochopil, že zpívání je lék a že zabírá jak na něj, tak i na draka. A to přímo výtečně. Dívky došly až do stínu dračího křídla, dozpívaly a náklad položily do trávy. Potom se znovu nadechly a zakřičely: „Svačina!“ Drak vůbec nepochyboval, že by volání k jídlu nepatřilo jemu. Silné nohy se bleskem narovnaly a nadzvedly mohutné tělo. Samozřejmě i s křídly. Tím byla provizorní hráz odstraněna a voda zákeřně přepadla v plné práci nic netušící chlapy. Podrazila jim nohy, objala jejich těla a jako klády je nesla s sebou pod hráz. Všechny ale ne. Některým se přeci jen povedlo utéci z díry ven. Většině z nich to ale nepomohlo. Vyběhli na špatnou stranu. Drak, jak se otáčel, roztaženým křídlem nahrnul všechny 68
8 Na hrázi zase zpátky. Tam se jich chopil silný proud vody a nemilosrdně je odtáhl a to i s jemnými dívkami dolů za ostatními. Svačinka ale zůstala na svém místě. Hrnec se chudák strachy krčil v trávě, že ho skoro nebylo ani vidět. Není to tak dlouho, co se dozvěděl, jak dopadli jeho příbuzní při prvním drakově obědě ve skalách. Tentokrát to ale bylo jinak. Drak ho do tlamy vůbec nevzal. Obsah vysrkl jako šálek horkého čaje. Ani nepoděkoval, jak by se slušelo a rázem zhltl oba bochníky voňavého chleba. Potom se posadil stejně jako předtím, křídlem zastavil vodu a otráveně hleděl do dálky. A co dole pod hrází? Čas na vyvalování v bahně nebyl. Bylo třeba vrátit se ke své práci. A tak se také stalo. Dívky se vrátily domů a drakovi se vrátila ta protivná nervozita. Už mu zase vycházel z čenichu kouř. Honza skočil do loďky, která jako by tam u břehu na něho čekala, a plul před draka. “Chtělo by to nějaký nápad nebo mu budu aspoň zpívat.” říkal si Honza. Nápad ale zase nepřicházel. Za to po hrázi přicházel král. Ale ne jenom to. Kousek před ním těsně u břehu začala voda z ničeho nic měnit barvu, a než tam král došel, úplně zářila a v té záři se objevila vodní víla. Honza s drakem se ani nehnuli. S úžasem sledovali vílu a poslouchali, co králi povídá. 69
8 Na hrázi
„Pane králi, celou noc jsem na vlnkách pro radost všem tancovala, až za rozbřesku ulehla jsem, abych odpočala. Ale ouha co se stalo, kdeže snění, jen samý křik a rachocení.“ „Omlouvám se, paní vílo, to mě mrzí, ale protrhla se hráz a je třeba co nejrychleji vše opravit. Proto ten hluk, který vás probudil.“ odpověděl král. „A proč hráz tak špatná je, že trhá se jak stará kůže? Snad chcete říci, že královna vod za vše může.“ „V žádném případě, paní vílo. Vše zjistím, sjednám rychle nápravu.“ „Byl si u mě kapr stěžovati, že není možno odsud cestovati. Myslela jsem, že v této zemi, svoboda bude ctěná všemi.“
70
8 Na hrázi „To mi je divné, s panem Kaprem jsem před chvilinkou mluvil. Že chce odcestovat, se nezmínil. Přiběhl na zámek a křičel, že se trhá hráz.“ „Já nerozumím králi tomu. Chcete říci, že kapr byl až ve vašem domu.“ „Ano, paní vílo, já ho zavolám, támhle stojí. Přijel také na koni.“ Já o kaprovi mluvím, co tady v rybníku si pluje a vy o tom, co rybníky spravuje.“ „Jistě vílo víš, že u nás má svobodu každý. U nás není žádné zvíře drženo v zajetí. Jako naše koně. Slouží nám a od nás dostanou vše, co potřebují. Ale pokud nechtějí, můžou sami odejít.“ „Z rybníka tohoto cestovati není možné, přepadové stoky zarostlé jsou, až hrozné.“ „Tak to jsem opravdu nevěděl. Omlouvám se kaprovi i Vám. Co nejdříve uvedu vše do pořádku.“
71
8 Na hrázi „Jako poslední, pane králi, ti chci říci, Drak stojí mi na kufru a já nemohu šaty sobě jiné vzíti.“ Jak to drak uslyšel, hrozně se lekl. Rychle nadzvedl nohu, aby nestál na kufru, ale drápem o něj zachytil a vymrštil ho nad hladinu. Král s vílou sebou škubli a koukali, co to lítá nad rybníkem. Nejdříve mysleli, že velký sumec se rozhodl trošinku si zaskotačit, ale když místo do vody žuchnul kufr k Honzovi do loďky, pochopili, o co se jedná. „Normální nezdá se zcela býti, že já víla musím v tomto žíti.“ S těmito slovy víla zmizela a také rychle zmizela drakova noha zpět pod hladinu. S nevinnou tváří nehnutě seděl a dělal, jakoby o ničem nevěděl. Honza by asi také nejraději dělal, že nic neviděl, ale to nešlo. Snad dříve nádherný kufr upleten z jemného rákosí plný krásných vílích šatů teď ležel v jeho loďce rozšláplý a nakopnutý dračí nohou. „Co teď? Jak ten kufr víle předám? Mám ho dát do vody, ať klesne pod hladinu?“ Než to ale stačil udělat, kolem loďky se vytvořil zelený kruh a vodní víla se v plné kráse vynořila. Byla těsně u něj a pomalinku natáhla ruku pro kufr. Honza jí ho podal a možná i s otevřenou pusou, jak se chtěl omluvit za draka, ale byl tou krásou tak omámen, že neřekl ani slovo. 72
8 Na hrázi
„Jak pomoci ti, Honzo, s drakem vím, než hráz se spraví, omámím ho zpěvem svým.“ Řekla víla a zmizela. Honza se pomalu posadil, chytil se vesla a odplouval ke břehu. Pozoroval draka, jak zasněný kouká někam dozadu ke konci rybníka, kde hladinu zdobilo mnoho překrásných vodních květů. Honza neviděl nic, ale vzpomněl si na svou babičku, jak říkávala: Většina lidí víly nevidí ani neslyší, ale jejich zpěv a tanec mohou trochu cítit. Král, který její zpěv slyšel, rychle skočil na koně a ujížděl pryč. Věděl dobře, proč lidé nesmí poslouchat jejich zpívání a proč nesmí obdivovat, jak tančí za měsíčního svitu po hladině. Už by nikdy netancovali. Připadali by si, že šlapou v kádi zelí. Nikdy by si už nezpívali. Měli by pocit, že krákají jako vrány. Honza to také pochopil a raději šel pomoci s opravou hráze. Před polednem se za drakem ozvalo: „Hotovo !!!“. Víla přestala zpívat. Honza vylezl na draka a letěli domů. Ale jako by to nebyl ten drak, se kterým ráno přilétl. Z toho vílího zpěvu v něm něco zůstalo. Byl takový posmutnělý. Tentokrát ale Honza věděl, jak ho z toho dostane. Začal mu vyprávět o šéfkuchaři. A co asi dnes vaří. A že za tu opravenou hráz dostane určitě velikou porci. A možná 74
8 Na hrázi také zákusek. A než to všechno Honza dopověděl, drak zapomněl na vílu a v hlavě měl jen šéfkuchaře. K večeru povolal na zámek král pana Kapra. „Pane Kap-ře, vy víte, proč se protrhla hráz. Vy také určitě víte, proč jsou přepadové stoky ucpané a zarostlé. A jistě také víte, proč nemohou ryby s velkou vodou opustit rybník.“ „Vím, pane králi. Přiznávám, že svou práci, své povinnosti jsem zanedbal.“ „A nebylo by pro vás lepší místo porybného dělat s partou chlapů?“ „Myslím, že bylo.“ uznal pan Kapr. On pan Kapr si po pravdě řečeno tuze rád povídá. Prostě, jak se říká, rád drbe. Později se ukázalo, že je opravdu šťastnější mezi lidmi - že už není sám, a novým zámeckým porybným se stal pan Štika.
75
9 Cesta Drak si zrovna spokojeně ležel ve stodole, když se tam vehnala udýchaná shrbená osoba. Měla staré roztrhané šaty a šátek přes hlavu, že jí nebyl obličej vůbec vidět. „Draku prosím tě, pomoz mi.“, řekla takovým chraplavým, ani starým, ani mladým hlasem. Moc jsem se zpozdila a potřebuji nutně na trh do města. Pěšky bych jistě přišla pozdě.” Drak vylezl ze stodoly. Chytil ji do tlapy, s citem sevřel a rozběhl se k městu. Chudák princezna nečekala, že její prosbu vyřeší drak takto. Několikrát ho už přemlouvala, že by s ním také chtěla letět jako lítá Honza. I jídlo mu nabízela. Jen kdyby aspoň zámek obletěli. Drak ale nikdy s nikým jiným než s Honzou nelétal. Princezna pokaždé odešla s nepořízenou a tak tentokrát vymyslela na draka podfuk. Převlekla se za stařenu, aby ji nepoznal, a dělala, že chvátá do města. Myslela si, že jí chytí, posadí za krk a poletí. Ouha, Ouha, to to ale dopadlo. Drak to udělal jako vždy po svém, a než stačila princezna vymyslet, 77
9 Cesta jak z té šlamastyky ven, přidal do kroku. Dá se říci, že trochu běžel. Kde je město, věděl dobře. Už dvakrát nad ním s Honzou letěli. I tentokrát to namířil přímo, ale po zemi. Dá se říci nejkratší cestou. Vlastně cestou necestou. Tento způsob přepravy byl také rychlý, ale hooodně, hooodně nepohodlný. Princezna se nechtěla za žádnou cenu prozradit, ale cestovat takto až do města? A vlastně pro nic. Hrůza. Raději by řešila těžké příklady z matematiky než tuto situaci. Drak naopak neřešil nic. Úkol byl jasný, a tak jednoduše utíkal, aniž by si dělal starosti kudy a přes co. Pšenicí proběhl jako mávnutím proutku. Později, když pan Kopdopole přišel na pole, to ale jako mávnutím proutku nechápal. Že si občas zvířátka z lesa udělají mezi klasy pěšinku, to věděl, ale dálnici mu tam ze dne na den ještě nikdo nikdy nevyšlapal. Jak drak pokračoval dále k městu, přeběhl přes zahrádku s řepou starších manželů Burýnových. Zde jeho chodidla zamačkala řepu do země tak hluboko, že ji na podzim nemohly manželé Burýnovi vůbec vytáhnout. Museli zavolat na pomoc vnučku, psa, kočku a myš. Lidé si ještě o mnoho let později tuto příhodu vyprávěli. Tu a tam něco zapomněli a nakonec vznikla pohádka, jak dědek s bábou tahali řepu. Drak měl možná již půl cesty za sebou, když se ho princezna rozhodla zastavit. Vše ukončit, vše 78
9 Cesta prozradit. Otevřela pusu k výkřiku, ale nekřikla. Slova se jí v krku zadrhla, když uviděla před nimi řeku. Ne žádnou říčku, ale opravdovou hlubokou řeku. Co ten drak bude dělat? Snad tam nevběhne? Doufala princezna. A drak tak, jak si nedělal starosti s řepou nebo pšenicí, nedělal si je ani s řekou. Klidně pokračoval přes vodní tok. Smůla byla, že s pohodlím cestujících si také hlavu nelámal. Princezna sledovala, pořád ještě s otevřenou pusou, jak se drak noří hlouběji a hlouběji. Potom ji rychle zavřela a ponořila se i ona. Pod vodou potkala pstruha. Kroutil nad tím hlavou, vůbec to nechápal. Princezna se mu to snažila hned vysvětlit. Ťukala si na čelo a ukazovala nahoru na draka. Pstruh tomu ale stejně nerozuměl. I rybář nechápavě zíral na svůj rozšlápnutý batoh s obědem, který si položil na břehu. To dá rozum, že ho tam neměl nechávat. Překročení řeky nebo spíše přeběhnutí byla nyní minulost. Pokračovalo se k cíli. Princezna se vzpamatovala a znovu začala přemýšlet, zda má zakřičet: „Stůj!“ Než se ale k něčemu rozhodla, drak už zase něco drtil. Kolem dokola se to rozstřikovalo a cákalo, až musela princezna zavřít oči a pevně sevřít rty. V momentě měla celý obličej schovaný pod smradlavým bahnem. Hned poznala, že drak si svou pouť zkracuje přes starý vypuštěný rybník a aby se to bahno hezky překrylo, přeběhl ještě po prašné cestě. Teď už toho bylo na princeznu moc. 79
9 Cesta Z námahou nadzvedla těžká víčka, odlepila od sebe rty a zakřičela: „Stůj! Stůj! Zastav! Já už dál nemůžu.“ Drak pomalinku zpomaloval, snad jakoby čekal, jestli si to přeci jen nerozmyslí. Ale nerozmyslela. A tak zastavil a postavil ji na nohy. Princezna ze sebe strhla šátek a drakovi, i když na něj měla vztek, se za všechno omluvila. A z celého toho podvodu a zmaru jí přišlo nějak smutno. Slzy se jí vehnaly do očí, sklonila hlavu, otočila se směrem k domovu a šla. Drak si všiml, že princezna pláče, ale celému tomu nějak nerozuměl. Stál tak, jak zastavil na cestě, a pozoroval, jak se od něho pomalu vzdaluje. Něco divného se v něm hluboko uvnitř ozývalo. Nevěděl, co to je, jakoby to nikdy nepoznal. Jak se princezna vzdalovala, ten neznámý pocit sílil a sílil. Pak to s drakem úplně zahýbalo. Rozeběhl se, princeznu dohnal, a aniž by věděl, proč to dělá, sáhl po ní, položil si ji za krk, mávl křídly a letěli. Napětí ustoupilo a on se cítil dobře a možná tak hezky jako nikdy před tím. To velké, co se u draka probudilo, byl soucit. Soucit, který i nad láskou stojí. Letěli k domovu a princezna si to náramně užívala. Ale něco tomu prožitku ještě pořád chybělo. Nakonec místo toho, aby si let pořádně vychutnala, šťourala se ve své mysli. A tak, jako u draka, i u princezny se to prodralo k povrchu. I ona si uvědomila, co to je. Byla to žárlivost a závist. Pochopila, že to, co ji vedlo k podfuku, nebyla ani tak touha po letu, ale žárlivost. Žárlila na Honzu, 80
9 Cesta že on létat může a ona ne. Že jeho má drak raději než ji. A také s hrůzou zjistila, že vlastně všichni lidé, co věnují přízeň Honzovi, u ní na oblibě ztrácejí. Ale protože to v sobě objevila, měla již nad tou škaredou paní žárlivostí nejméně z půlky vyhráno. A ještě pochopila, že nebýt draka, kterému je úplně jedno, že je princezna, nikdy by to škaredé v sobě nenašla. „Zkrátka, někdy musí přijít něco špatného, aby nás to dovedlo k tomu dobrému.“ pomyslela si princezna a přimáčkla se ke drakovi. Až teď si konečně let s chutí užívala. Draka cestou ještě požádala, jestli by nemohli zaletět k rybníku a opláchnout tam trochu té nečistoty, co cestou nabrali. Drak souhlasil a zatočil k rybníku, kam i s Honzou často létali. Když se dostali nad pláž, princezna z výšky na ty mrňavé, co se dole pod nimi koupali a slunili, křičela: „Ahoooj!“ Všichni zvedli hlavy, mávali a žasli, jak je to možné, že drak letí s princeznou. Ve vodě se cachtalo a dovádělo mnoho dětí a na břehu spokojeně odpočívali i král, královna a Honza. Dnes bylo u vody opravdu rušno. I šéfkuchař přišel zbavit své tělo potu a cestou z práce se zastavil také kominík. Ale protože kominík se styděl mezi ostatní, snad, že byl hodně hubený nebo špinavý od sazí, chodil se koupat z druhé strany. Odtud se pokaždé prodíral k vodě přes vysokou trávu a rákosí.
81
9 Cesta Ze stejné strany jako kominík letěl i drak. Tentokrát to vymyslel jooo slavnostně. Rozhodl se přistát s princeznou přímo do vody. Ubral na rychlosti a letěl tak těsně nad hladinou až nohama rozrážel rákosí. Princezna pevně svírala jeho krk a radostí a malinko i strachy křičela. Radostí ale nekřičel kominík. Než se stačil osmělit, ucítil náraz a v mžiku pokračoval s drakem usazen na jeho noze. Když se vzpamatoval z prvního leknutí a zjistil, co se stalo, zklidnil se. Byl smířen s tím, že to tak má být, a že tedy musí putovat, ač nerad, a to přede všemi, doprostřed rybníku. Děti přestaly ve vodě dovádět a na pláži se rozhostilo ticho. Každý sledoval, jak ten ohromný drak s princeznou a kominíkem přistává u nich na rybníku. Nohy začaly škrtat o hladinu, voda se rozstřikovala daleko do všech stran. Drak ale více neklesal. Takto pokračoval v letu až těsně k pláži, kde gejzíry vody pokropily všechny přítomné. Potom se vznesl, obletěl rybník a znovu dolů. Voda opět stříkala do dálky. Nohy i s kominíkem se ztratily pod vodou a dračí tělo rozráželo a hrnulo před sebou masu vody. Drak zastavil, ale voda ne. Tentokrát si i královna vod chtěla trochu více užít a zadovádět. A tak velká vlna pokračovala až na pláž, kde neplavce učila plavat, a při cestě zpět, aby bylo více zábavy, jídlo i šaty všech přítomných vzala s sebou. Suší nezůstali ani král s královnou a jejich 82
9 Cesta svačinka se také podrobila vodní síle. Mezitím se kominík vynořil z vody a i s princeznou se dali do umývání draka. To byla krása. To se drakovi tak líbilo, jak ho drbali, polévali, prostě nádhera. Ostatní měli také o zábavu postaráno. Tahali z vody oblečení a zjišťovali, co to je a koho to je. Zkoušeli, měnili, až nakonec většina měla to, v čem přišla. A kominík musel na pláž a tam všem vyprávět, jaké to bylo ve vzduchu, jaké nad vodou a jaké pod vodou. Pro kominíka to byl nejhezčí den, co zažil, a také se už pak nechodil koupat z druhé strany. Později, když vše utichlo a lidé již odcházeli domů, otočil se král ke královně a povídal: „Všimla sis, jak byl Honza šťastný, když uviděl draka s princeznou? Myslím, že Honza miluje každého, jako sebe samého.“ Časem se z princezny a Honzy stali nejvěrnější kamarádi, kteří by jeden za druhého i život položili. A jak to bylo dál? Princezna se ještě musela několikrát utkat s paní žárlivostí. Pokaždé nad ní ale zvítězila a po každém tom vítězství pocítila, jak u ní zesílila láska k Honzovi. A když se nachýlilo léto ke konci, chystala se svatba. Jen taková malinká, ale přesto, aby se tam všichni vešli, museli ji vystrojit v zahradě. Není se čemu divit, vždyť na svatbu byl pozván také drak. U svatebního stolu sice židli neměl, ležel hned vedle 84
9 Cesta na trávě, ale postaráno o něho bylo jako o ostatní. K této příležitosti pro něho nechal král udělat ohromný plechový talíř a ušít ubrus opravdu nevídané velikosti. A místo vázy mu přivezli kvetoucí keř zasazený v dřevěném sudu. Ono se vlastně nejvíce vařilo a peklo pro draka. Sežral toho daleko víc než všichni svatebčané. Jen si to představte, vždyť jeden dortík byl veliký jako celý stůl a nahoře ho zdobila místo třešničky dýně. Choval se ale slušně. Ubrus pomačkal jenom trochu a talíř měl po hostině jen jednu dírku. A tak se svatba opravdu povedla.
85
Zveme Vás k návštěvě webových stránek
www.drak-nepremozitelny.cz
87