PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování Prof. PhDr. Jaroslavu Čechurovi, DrSc. za jeho cenné rady, vstřícnost a strávený čas při konzultacích a vypracování mé bakalářské práce. Velké poděkování také patří celé mé rodině, za podporu a trpělivost po dobu celého studia.
ANOTACE Předmětem mé bakalářské práce je vnímání a postavení žen v době husitské, a to z pohledu jednoho z nejznámějších kronikářů 1. poloviny 15. století Vavřince z Březové. První část je věnována obecné charakteristice doby a z ní vyplývající postavení žen v době husitské. Druhá část je zaměřena na základní přiblížení autora a jeho dvou významných děl, která jsou důležitá a výchozí pro tuto problematiku. Třetí část je soustředěna na hlavní téma této práce, a to ženy dle analýzy Husitské kroniky. V poslední části jsou velmi zajímavě a neobvykle charakterizovány ženy podle Budyšínského rukopisu, jehož autorství je přisuzováno právě výše zmíněnému Vavřinci z Březové. Klíčová slova: žena, husitství, Vavřinec z Březové, Husitská kronika, Budyšínský rukopis
THE ANNOTATION
The subject of my thesis is the perception and status of women in the Hussite period and from the perspective of one of the most famous chroniclers of the first half of the 15th century Vavrinec from Brezove. The first part is devoted to the general characteristics of the period and the resulting status of women in the Hussite. The second part focuses on the basic approach of the author and his two major works that are important and the default for this field. The third part is focused on the main topic of this work and to women according to the analysis Hussite Chronicles. The last part is very interesting and unusual women characterized by Bautzen manuscript, whose authorship is attributed by the above-mentioned Vavrinec from Brezove. Key words: woman, the Hussite movement, Vavrinec from Brezové, Hussite Chronicle, Bautzen manuscript
OBSAH 1 ÚVOD............................................................................................................................ 9 2 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA DOBY A POSTAVENÍ ŽENY V DOBĚ HUSITSKÉ .................................................................................................. 11 2.1 Doba husitské revoluce – základy a cíle ................................................................... 11 2.1.1 Josef Pekař a hodnocení husitství ...................................................................... 15 2.1.2 František Šmahel a hodnocení husitství............................................................. 16 2.2 Postavení žen v 1. polovině 15. století...................................................................... 16 2.3 Bekyně ...................................................................................................................... 20 2.4 Pražské husitky ......................................................................................................... 21 3 ZÁKLADNÍ INFORMACE O AUTOROVI A CHARAKTERISTIKA JEHO DĚL.................................................................................................................... 24 3.1 Vavřinec z Březové ................................................................................................... 24 3.2 Husitská kronika ....................................................................................................... 25 3.3 Objektivita Vavřince z Březové ................................................................................ 26 3.4 Budyšínský rukopis................................................................................................... 27 4 ŽENA OČIMA VAVŘINCE Z BŘEZOVÉ ................................................................. 28 4.1 Žena dle analýzy Husitské kroniky ........................................................................... 28 4.2 Počátky přijímání a koncil v Kostnici....................................................................... 28 4.3 Počátky táborů .......................................................................................................... 29 4.4 Křížové výpravy proti Čechům................................................................................. 30 4.5 Bitva na Vítkově hoře ............................................................................................... 32 4.6 O táboritech............................................................................................................... 33 4.7 Pikartské kacířství ..................................................................................................... 35 4.8 O adamitech a jejich vyhubení.................................................................................. 36 4.9 Kruté zločiny a omilostnění ...................................................................................... 37 7
4.10 Závěrečná etapa husitských válek v Husitské kronice............................................ 38 4.11 Žena v hnutí husitském ........................................................................................... 39 5 BUDYŠÍNSKÝ RUKOPIS ......................................................................................... 42 5.1 O vzniku rukopisu ..................................................................................................... 42 5.2 Hádání Prahy s Kutnou Horou .................................................................................. 42 5.3 Husitská a katolická víra ........................................................................................... 44 6 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 45 7 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ............................................ 47 7.1 Prameny .................................................................................................................... 47 7.2 Literatura ................................................................................................................... 47 7.3 Elektronické zdroje ................................................................................................... 49
8
1
Úvod Bakalářská práce se zabývá problematikou žen v 1. polovině 15. století. Hlavní
zájem je směřován především na postavení žen v období husitského reformního hnutí v českých zemích. Příslušnice ženského pohlaví byly od počátku lidských dějin uctívány jako nositelky života, jak naznačují nálezy archeologů a paleontologů. Teprve postupem času dochází k definitivnímu podřízení ženy. Podřízení ženy také souvisí s výkladem bible, ze které vyplývá, že muž nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže.1 Tato skutečnost mohla vést ve středověké společnosti k nadřazenému chování mužů vůči ženám. Jisté změny nám však přináší období husitské revoluce, kdy ženy byly alespoň na krátký čas rovnocenným partnerem mužského pohlaví. Tento postoj se bohužel ze společnosti na konci 15. století vytrácí. Cílem této práce je podat obecné informace o postavení žen v etapě pozdního středověku, se zaměřením na vnímání a postavení husitských žen z pohledu jednoho z nejznámějších kronikářů této doby, a to Vavřince z Březové. Hlavním pramenem, z něhož vycházejí zjištěné informace, je Husitská kronika. Je to dílo, které popisuje revoluční vlnu, která se vznítila v masách českého lidu obojího pohlaví, bojujícího pod symbolem kalichu s největším feudálem - církví. Autor zde ve vybraných částech textu líčí ženy, které se přidaly na stranu Tábora a poddaly se přijímání pod obojím způsobem, chránily tuto boží pravdu vlastním tělem i neskutečně odvážnými činy proti církevním zločincům. Moje práce se soustřeďuje na období 1. poloviny 15. století, pod které spadají vlády posledních Lucemburků, tedy Václava IV. (1378-1419) a jeho bratra Zikmunda Lucemburského (korunován v českých zemích roku 1420). Do práce však zahrnuji i předchozí období, zhruba od 13. století, z důvodu obecného vývoje ženského postavení. První část je zaměřena na základní přiblížení Vavřince z Březové a krátké představení jeho děl, která jsou pro mou práci výchozí. Jsou to prameny - Husitská kronika a Budyšínský rukopis, jehož autorství je připisováno právě výše zmíněnému Vavřinci z Březové. Druhá část se zabývá obecnou charakteristikou doby a postavením žen v 1. polovině 15. století. Pro obeznámení s dobou jsem si vybrala autora, jehož
LENDEROVÁ, Milena – KOPIČKOVÁ, Božena – BUREŠOVÁ, Jana – MAUR, Eduard (eds.). Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, ISBN 978-807106-988-1, s. 21 1
9
pojetí husitské doby mě velice zaujalo. Jedná se o Josefa Pekaře a jeho základy a cíle husitské revoluce, které přednesl na Husově slavnosti ve Slaném roku 1900. V kapitole o postavení žen v pozdním středověku jsou vylíčeny skutečnosti, se kterými se středověká žena musela potýkat. Jsou zde popsány i inspirační myšlenky kališnických mistrů a učenců, které vnukly prostým, ale i aristokratickým ženám, a díky kterým se ženy zapojily do reformního hnutí. Třetí část studie je zaměřena na ženu z pohledu Vavřince z Březové. Autor ji zde zachytil v době boje za boží pravdu. Je nutné říci, že se o ženách zmiňuje jen do roku 1421. V prosinci 1421 Husitská kronika končí. Autor nechal její konec otevřený. Text končí v půli věty: „A když nastalo ráno…“ Do této kapitoly jsem navíc zahrnula text, který vystihuje život ženy v husitském Táboře. Závěrečná část je věnována Budyšínskému rukopisu. Rukopis je složený ze tří skladeb. Můj zájem je však kladen na konkrétní skladbu a to „Hádání Prahy s Kutnou Horou“, ve které se přou dvě ženy před Božím soudem. Jedna z žen představuje husitskou víru (Prahu) a druhá katolickou víru (Kutnou Horu). V bakalářské práci použiji metodu analýzy a interpretace písemných pramenů a literatury.
10
2
Obecná charakteristika doby a postavení ženy v době husitské
2.1 Doba husitské revoluce – základy a cíle Husitská revoluce byla dobou, jejímž velkým heslem byla pravda. Podnětem husitského hnutí se stala událost, odehrávající se na Staroměstském náměstí v Praze v červenci 1412. Byla to doba, kdy strana církevní reformy vedená Janem Husem a Jeronýmem Pražským, podporovaná i samotným králem Václavem IV. sílila a získávala oblibu u studentstva a pražského obyvatelstva. Tato strana zahájila boj proti církvi, tedy především proti odpustkům, prodávaným po pražských kostelích ve prospěch papeže Jana XXIII., který potřeboval peníze na válku proti papeži Řehořovi XII. Jan Hus jako reformátor kázal, že není slušné dávat peníze papeži pro vylévání křesťanské krve, a není divu, že se toto stanovisko brzy stalo populární mezi českým lidem. Lidé začali po kostelích proti kazatelům, hlásajícím odpustky, pokřikovat a tropit výtržnosti. Král zareagoval na tuto situací tím, že zakázal pod trestem smrti v kostele odmlouvat kazatelům a bulám papežským. Dne 10. července toho využila staroměstská rada a zachovala se dle rozkazu: zajala tři mladé lidi, kteří v kostelích pokřikovali, a udělila jim trest smrti oběšením. Lidé se sběhli k místu popravy a rozhořčeně volali, že se stala křivda, že sami smýšlejí jako popravení mládenci a že chtějí trpět také. Lidé se na protest nechali zatknout a odvést na radnici. Těla zatím ženy zavinuly do bílých prostěradel a spontánně vytvořený průvod je nesl k Betlémské kapli, zpívaje si o svatých mučednících: „Insti sunt sancti.“ Konšelé nevěděli, co si počít s dobrovolnými vězni, kteří po propuštění nechtěli odejít, ale naopak chtěli být vedeni na popraviště. Nakonec je museli z radnice odehnat násilím. Je tedy jednoznačné, že se v té době zrodil mravní i myšlenkový zájem celého hnutí, a to v ochotě jít na smrt za boží pravdu. Kde se vzal tento zápal, tato oddaná horoucnost, upomínající na doby první církve s jejími hrdiny, kteří toužili po mučednictví? Nevyvolal ho Hus sám, budili ho již jeho předchůdci Milíč z Kroměříže, Magistr Matěj z Janova. Působilo na ně rozšířené sektářství v Čechách, rostoucí vzdělání pronikající do městského obyvatelstva, čtení svatých písem, ale zvláště ho budil rostoucí odpor mezi laiky proti světskému životu kněžstva a církve. Hlasatelem této reformy za boží pravdu a mravokárcem zlořádů se stal Jan Hus, 11
který se nespokojil již s kritikou, ale vstoupil do kazatelny, aby hnal lid k odporu proti dosavadnímu stavu. Šířil svou kritiku na celé církevní zřízení, zejména na postavení papeže i na články katolického učení. Inspirací mu v tomto boji byl anglický reformátor Wiclif. Je nutno říci, že cílem Husa nebylo založit nové náboženství, nýbrž chtěl pouze, aby se svět vrátil ke starému katolickému náboženství, jak tomu bylo na počátku, v dobách své ryzosti. Cílem tedy byli lepší katolíci, než byli katolíci jeho doby. Věřil, že církev s nevhodným papežem v čele, ta církev se zkaženou hierarchií, toužící po bohatství a světském panství, nemůže být pravou církví Krista. Tolik o náboženském rázu a zápalu hnutí. Národ v 15. století, který pevně věřil v Husovo učení, nešel jen jednou cestou. Vyvinuly se v něm směry dva, a to směr radikální a umírněnější, táboři a pražané. První byl zničen samotnými Čechy, následovníky Husa. Hnutí učinilo s církví kompromis a jediné, co po nich zbylo, byly čtyři pražské artikuly, což bylo dosti málo. Důležité ale je, že myšlenky husitství nezmizely, ale v budoucnu z nich vyšel Chelčický a jednota bratrská. Hlavní ideou a snahou nápravy v tomto období byla náboženská otázka, avšak už tenkrát se na povrch drala druhá stránka husitství, a to otázka národní. Husitství byl boj za emancipaci českého lidu z nadvlády nebo německé spoluvlády, a dále i zápasem hospodářským. Vše začalo již ve 13. století, kdy se tato země stala de facto zemí dvojjazyčnou, obývanou dvěma národy. Byla to právě německá kolonizace, která za posledních Přemyslovců zaplavila celou říši nejen v pohraničí, ale i v celé zemi. Byla tu řada měst, městeček a vesnic, které byly plné německého obyvatelstva, kde se Němci chovali jako páni. Tím byl založen nový městský stav, takřka stát ve státě. V českém státě stát německý, svobodné, privilegiemi nadané německé obyvatelstvo, jehož svobody a blahobyt se staly brzy trnem v očích českému národu. Tato nenávist po roce 1278 vzplanula v boj, který trval po celé 14. století. Co způsobili Přemyslovci, začali napravovat francouzsko-němečtí Lucemburkové. Za Karla IV. již bylo patrné, že se Čechové drali na přední místo v zemi jako národ domácí a vláda, pokud to bude možné, jim bude oporou. Ke konci 14. století boj vzplanul už i na Univerzitě, kde se česká menšina snažila dobýt lepší postavení. Z těchto národnostních bojů, které jsou boji o moc, se vyvíjí teprve boj o Wiclifa. Mistr Jan Hus byl na Univerzitě jak straníkem českým, tak i straníkem Wiclifovým a byl též proti Němcům, kteří byli jeho odpůrci. Hlavně to byla Husova a Jeronýmova zásluha, že král roku 1409 vydal Dekret kutnohorský, kde je německému národu nařízeno, že nemá 12
v české zemi obyvatelská práva a že český národ je jmenován spravedlivým dědicem této země, iustus heres tj. pravým pánem, a kterým dává na Univerzitě veškerou moc české menšině. Toto velké vítězství Husovi také v říši zaručilo největší nenávist. Hus tam byl nenáviděn nejen jako kacíř, ale i jako „ničitel učení pražského.“ V Praze celkově vřela v českém obyvatelstvu pražských měst nespokojenost proti panujícím Němcům a to proto, že Praha byla tenkrát ve vyšší společenské třídě, respektive ve třídě bohatšího měšťanstva, plná právě německého měšťanstva – zde se pojila také brzy nacionální nespokojenost s cílem reformním. Němci byli proti reformě, Češi pro reformu. Čech se stal „božím bojovníkem“, Němec „nepřítelem božího zákona“. A podobně tomu bylo ve všech větších královských i soukromých městech po celé zemi. Skoro všude proti sobě stály dvě strany, panující německá menšina a česká bezprávná většina, v níž postupně rostlo národní sebevědomí a s ním horoucí snaha o obrat, třeba i násilný. A to hrozným způsobem provedla bouře husitských válek, ve které národní část husitského programu byla dokonale splněna - česká města byla počeštěna. V Praze Němci, pokud nebyli pobiti, jak tomu bylo u několika konšelů, prchli a v dubnu 1421 se velká obec usnesla na tom, že Němci od té doby budou mít v Praze jen právo cizinců, ne tedy rovnoprávných občanů. Praha se poprvé od svého vzniku dostala do českých rukou. Po bouři husitských bojů se stala města předními nositeli národní myšlenky, která z dnešního hlediska byla nejcennějším výsledkem hnutí. Velké husitské hnutí má však i jiné příčiny a tendence, které jsou rázu materiálního, hospodářského a sociálního. Působila tu také hospodářská nespokojenost a nenávist chudých vůči bohatým. Po této stránce je husitské hnutí velmi málo prostudováno, ale již z toho, co víme o bojích na Univerzitě, o velkém převratu měst, kde se statky a dvory dostaly do rukou chudších vrstev, si můžeme udělat představu o dosahu změn, které v těchto bouřích nastaly. Ovšem tato sociální nespokojenost našla brzy spojení s náboženským hnutím. Proti duchovním bylo hnutí zaměřeno především a jejich bohaté statky, které pokrývaly třetinu země, byly hlavním předmětem touhy. Hlavním cílem reformního hnutí byla snaha o nápravu kněží, kteří nemají vládnout světským statkem, a bouře měla radikálním způsobem provést v praxi to, co reformátoři žádali. Církevní statek byl zlikvidován a s ním ovšem i statky šlechticů, kteří se přidali na stranu církve. Jak rozsáhlé toto rozchvácení bylo, poznáme z jediného případu. Město Tábor, dítě revoluce, vládlo najednou statkem, který zahrnoval několik čtverečních mil. Zmizely statky biskupské, klášterní, jen nepatrná část byla zachráněna. O kořist se dělili 13
s velkými pány malí páni, drobná šlechta, která byla v čele revoluce a jež sociálně a hospodářsky trpěla nejvíc. Malí měšťané proti velkým, drobná šlechta proti bohatým klášterům a biskupům a proti bohatým magnátům – tak lze ze sociálního stanoviska určit motivy a cíle této bouře. I v tomto případě to byl boj ryze českých živlů proti živlům německým. Z pohledu sociálně-politického neznamenala tato doba tolik, kolik se do ní vkládalo. Socialistické a demokratické ideje se sice ozvaly mezi tábory, ale okamžitě zanikly. Husitské hnutí se nedovedlo emancipovat od středověkého myšlení. Velká myšlenka občanské rovnosti všech lidí, konec středověkého rozdělování národů na členy svobodné a nesvobodné, to vše náleží až 18. století a Francouzské revoluci. Tak daleko se velká česká revoluce 15. století nedostala a bylo by také bláhové žádat od našich předků před 500 lety vše to, co se podařilo až mnohem většímu národu, který stál po staletí v čele pokroku. Ale je nutno říci, že to, co se podařilo v naší zemi a jak za tyto ideje bojoval celý národ, který je ve středoevropské minulosti svého druhu jediný, k tomu lze vskutku jen Francouzskou revoluci přirovnat. V době husitské se tedy poprvé ve středověku ozvaly náboženské myšlenky a politické svobody, k nimž Evropa dospěla mnohem později, částečně reformací v 16. století, částečně však až v 18. století. V tom nám náleží prvenství, že náš malý národ si vydobyl svou myšlenkovou prací husitské doby velké místo v dějinách lidského pokroku. Zakrváceli jsme se ovšem vlastním vítězstvím nad vypálenou a vyloupenou zemí v době Žižkových a Prokopových vítězství nesl se triumf odvážného národa, který se postavil Římu a proti církevní a světské moci. Bohužel po dvou stech letech nám katolický svět hrozným způsobem oplatil svou porážku z 15. století, takřka nás zničil úplně. Ale přece nebojovali a nežili husité nadarmo. „Je to tragický osud mnohých národů, že vybojovaly hrozné zápasy ku prospěchu všeho lidstva, ale za oběť plné síly a rozkvětu svého. Husitský bojovník boží dobýval vítězství za vítězstvím, ne však konečně pro osvobození a velikost svého národa, ale pro osvobození a probuzení svých nenáviděných nepřátel, především Němců.“ To pověděl Němec, profesor F. Bezold, jeden z těch, kteří psali o husitství s přesností a vzácným porozuměním. Můžeme přijmout tento soud s omezením, že i pro osvobození a velikost vlastního národa neslo husitské úsilí ovoce, z něhož národ čerpal a čerpá sílu ve svém snažení a ve svých nadějích v těžkých chvílích.2
PEKAŘ, Josef. Postavy a problémy českých dějin. Praha: Vyšehrad, 1990, ISBN 80-7021-057-5
2
14
2.1.1 Josef Pekař a hodnocení husitství Pekařovo 3 pojetí reformní doby je naprosto odlišné od ostatních prací o husitské době z přelomu 19. a 20. století. Ve svých historických pracích se snažil vždy zachytit dobu a vykreslit tehdejší prostředí. V potaz bral různé faktory. Hospodářskou situaci, vědu, tehdejší zvyklosti, mravy, řeč i náboženství. Josef Pekař se snažil přinést k otázkám husitství nové pohledy. Jednoznačně odmítá překotný radikalismus a husitství samotné bylo podle něj především dřívější herezí, reagující na učení Wicklefa. Konzervativec Pekař se stavěl proti revolucím a Masarykově pojetí Táboru a naprosto odmítá myšlenku, že by bylo husitství symbolem začátku novověku, ale naopak tvrdí, že husitské myšlení je symbolem konce středověku. Josef Pekař se dokázal ve svých pracích oprostit od zobecňování a naopak se vždy snažil události hodnotit v dobovém kontextu. Když se v 19. století stalo husitství ústředním tématem, nebál se prosazovat otevřeně svůj názor, kterým se od většiny diametrálně lišil. V otázkách kritického postoje k husitství byl prvním průkopníkem.4 Označil sice husitství za „hrdinný a vítězný zápas Čechů za svou pravdu, tj. Za prohloubení a zopravdovění náboženského života“, dodal však, že „dlouholetý zápas obrátil vniveč materiální i duchovní rozkvět našeho národa… vnucoval nám úzké obzory středověku“.5
2.1.2 František Šmahel a hodnocení husitství Objektivnější pohled na období husitství má Prof. PhDr. František Šmahel, DrSc., dr. h. c. mult. (*1934), který patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Jeho práce jsou významné z důvodu kritického přístupu k dobovým pramenům a jeho přispívání Josef Pekař (*1870- †1937) český dějepisec. Studoval gymnasium v Ml. Boleslavi, pak v Praze historii na české universitě, kde r. 1893 byl prohlášen za doktora filosofie. Roku 1901 byl jmenován profesorem rakouských dějin. Roku 1890 uveřejnil v »Athenaeu« (ročník VIII.) »příspěvek k historické topografii a ke sporu o Rukopis Králodvorský« článek Hrubá Skála. Pekařovou disertací byla studie Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn a jeho habilitačním spisem bylo veliké dílo Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630—1634), vyšlé r. 1895 v »Rozpravách« České akademie. R. 1898 Pekař počal obírati se podrobněji životem i prací velikého dějepisce. Sem náleží především dlouhá řada feuilletonů: Politik r. 1898 a 1899 Franz Palacký. Od r.1898 Pekař je vedle Golla redaktorem »Českého časopisu historického«, ve kterém uveřejnil velký počet kritických úvah menších, hledících pravidlem k rozmanitým stránkám vnitřních dějin českých, tyto studie obšírnější: Spor o individualism a kollektivism v dějepisectví; Ke sporu o zádruhu staroslovanskou (VI., 1900); K českým dějinám agrárním ve středověku (VII., 1901). Roku 1901 vyšla ve zvláštním otisku jeho přednáška o husitské době (ve Slaném). OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ, 19. díl, Praha: J. Otto, 1902, s. 407-408. 4 Josef Pekař a hodnocení husitství [online], 16. 6. 2002, [vid. 10. 1. 2014] dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_444.html 5 PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: Rozmluvy, 1990, ISBN 0-946352-70-4, s. 127 3
15
nových metod do studia historie. Na husitskou revoluci pohlíží z obecného pohledu a snaží se jednak zodpovídat otázky související s přehlíženými jevy i pospolitostmi, jednak zkoumat hlubinné, navenek nepříliš zřetelné dlouhodobé procesy. Podle autora se princip středověkého národního vědomí v českém prostředí rodí na konci 13. století, ve století následujícím postupně zesiluje, získává nové dimenze a svého vrcholu dosahuje v souvislosti s rozvojem české reformace a s výbuchem husitské revoluce. Na druhé straně však z jeho rozborů jednoznačně plyne, že náboženský obsah české reformace problematiku nacionální často překrýval.6 František Šmahel se v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas vyjádřil k pojetí husitství Josefa Pekaře, jehož prací byl v mládí zaujat. Zaujal ho pro tu látku, jak ji podával, než pro to, co obhajoval. Tvrdí o Pekařovi, že byl více než historik mluvčí velkých národních skupin, určitých proudů. Prý četl víceméně jen prameny, které byly publikované. Vznáší proti němu kritiku za to, že se nezabýval historií v celém rozsahu a nebral v potaz dobu, která událostem předcházela.7
2.2 Postavení žen v 1. polovině 15. století Postavení žen se v průběhu staletí vyvíjelo a měnilo, nedospělo však v našem sledovaném období, i když by se to na první pohled mohlo zdát, k úplnému rovnocennému postavení s muži. Boj husitských žen za emancipaci dosáhl velkých úspěchů, ovšem tyto úspěchy nebyly trvalé a často byly ze všech možných stran potlačovány. V této kapitole jsou vylíčeny skutečnosti, se kterými se středověká a raně novověká žena musela potýkat, v jakém postavení se nacházela a v neposlední řadě jsou zde také popsány inspirační myšlenky kališnických mistrů a učenců, které pomocí svých kázání vnukli prostým ale i aristokratickým ženám do hlavy a díky kterým se ženy zapojily do reformního hnutí. Pro středověký církevní názor na ženu byly směrodatné dvě ženy: Eva, pramáti hříchu, a Panna Maria, matka boží. Od nich se odvíjejí dvě vývojové linie: jedna začíná vyloučením ženy z činného účastenství na životě církevním (a veřejném vůbec) Pavlovým výrokem: ,,Žena ať v církvi mlčí!", pokračuje úplným zavržením ženy jako nástroje ďáblova od předních autorit církevních a vrchol spočívá v pochybnosti, zda
ŠMAHEL, František, Idea národa v husitských Čechách, Praha: Argo, 2000. Náš host: Profesor Šmahel se snaží stát nad dějinami [online], 14. 10. 2006, [vid. 21. 6. 2014] dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kaleidoskop/nas-host-profesor-smahel-se-snazi-stat-nad-dejinami 6 7
16
žena má duši a zda vůbec je člověkem. Druhá vrcholí v kultu Panny Marie v rytířském středověku a vyzdvižení panenství jako ideálu ženy. Manželství a mateřství žen pozemských je jen ústupek hříšnému tělu a nutnému zachování potomstva. 8 Od 12. století se vytváří snaha pohlížet na ženy v lepším světle. Žena má však pořád stejné úlohy v životě, které se týkají především výchovy dětí. Středověké ženy byly podřízené mužům – nejprve otci, po sňatku manželovi a k tomu se vázaly povinnosti žen vůči nim. Jedinou relativně svobodnou a samostatnou ženou byla vdova, pochopitelně pokud disponovala určitým majetkem. České ženy byly ve středověku také znevýhodněny v dalších oblastech. Pochopitelně neměly přístup k úřadům a k politice vůbec, jejich postavení bylo v porovnání s muži řádově horší, například u některých deliktů či u cizoložství nebo ztráty panenství před svatbou. V těchto případech mohl zasáhnout manžel, u neprovdané dívky otec, který mohl takovou ženu na místě zabít, ovšem současně s jejím milencem. Pokud jde o příslušnost žen k určité společenské vrstvě a její případnou změnu, lze v zásadě uvést, že žena obvykle následovala stav svého muže. Avšak je také nutné připomenout, že ženě poskytovalo středověké, zejména trestní právo některé možnosti, které muži neměli – např. při ochraně cti nebo do konce 14. století právo poskytnout svému muži azyl. Je však třeba mít na paměti, že postavení ženy bylo především závislé na náhledu „jejího“ muže – tedy otce, později manžela. Ze středověku známe případy žen, které se dokonce podílely na vládě, žen, jež se staraly o chod rodinného hospodářství v nepřítomnosti svých mužů, žen, které si jako vdovy uhájily dosud nevídanou samostatnost navzdoru nesouhlasu společnosti, a v neposlední řadě i žen, které se proslavily na poli duchovním jako představené významných klášterů. Přes všechno výše uvedené bylo hlavním úkolem ženy ve středověku porodit a vychovat svému manželovi následníka a také pokud možno několik dcer, starat se o chod domácnosti, případně svého manžela dostatečně reprezentovat navenek a projevovat křesťanské dobrodiní. Středověké, ale zcela jistě i renesanční ženy, měly svá psychická specifika, která je třeba brát v potaz. Psychické vypětí ženy ve středověku možná ve větší míře než dnes zvyšoval rozpor, do něhož se dostávala konfrontací vnitřních pocitů s realitou okolního světa, neboť ženy musely obětovat ve větší míře než muži své osobní představy a touhy požadavkům soudobé společnosti, možnosti jejich uskutečnění byly většinou mizivé. Existence středověké evropské ženy byla zakotvena v institucionálním rámci společnosti, jejíž normy byly dány výlučně křesťanským
CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Žena v hnutí husitském. Praha: Sokolice, 1915, s. 13
8
17
světovým názorem, který, na rozdíl od naší společnosti, determinoval ženu ve středověku v podstatě záporně (zvláště v právu rodinném a manželském). Důsledky této nemožnosti realizace v běžném každodenním životě jsou v mnohdy vypjaté zbožnosti, která následně vyústila do středověké mystiky spojené s životem, jenž směroval k individuálnímu bezprostřednímu vztahu mezi člověkem a Bohem. Poměrně paradoxně určitou změnu v postavení žen přineslo husitství. Jan Hus ve svém učení poukázal na rovnoprávné postavení muže a ženy před Bohem, ženy ctil, byť obecně nahlížel na ženu jako překážku mužovy čistoty. Husitské ženy nejen bojovaly se svými muži za prosazení zákona božího, ale také pomáhaly např. při opevňovacích pracích. Také tzv. Žižkův vojenský řád se vztahuje na muže stejně jako na ženy. Mnohé husitské ženy také brilantně ovládaly znalost Písma, v jehož českých překladech nejen četly, ale i nad jeho textem hloubaly. U představitelů české reformace můžeme také předpokládat dvojlomý pohled na ženy. Od počátku prosazovali vedle kritiky špatných žen i právo na důstojné postavení zbožných žen a pravých křesťanek. Podle nich to byly ženy, které kráčely ve šlépějích biblických žen provázejících Ježíše na jeho strastiplné cestě ke smrti na kříži a které byly u jeho prázdného hrobu jako první vyvolené zvěstovat světu skrze apoštoly jeho zmrtvýchvstání. 9 V rámci manželského svazku měla žena plnit různé povinnosti, muž měl na ni dohlížet a vychovávat ji, k čemuž mohl využívat i fyzických trestů, které ovšem měly být přiměřené. Je však otázkou, jaké tresty byly a mohly být ještě považovány za přiměřené a jaké již nikoliv. Například Tomáš Štítný ze Štítného umožňuje muži, aby manželce, která má určité nectnosti, ukázal „své právo panování“, nicméně předtím musí vyčerpat mírnější prostředky – příklad, dobrotu a domluvu. Jan Hus se staví negativně k bití holí, ovšem mírnější formy v kontextu doby nezatracuje. Že nešlo vždy o výjimečné bití v mírné formě, ukazuje například tzv. Visitační protokol pražského arcijáhenství pražského arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379-1382, v němž je zmíněn příběh jedné měšťanky, jejíž každodenní bití od manžela skončilo dokonce smrtí. 10 Na činnost mravokárců v tomto směru působila asketicko-mystická nálada doby, kterou vyvolávala hlavně mravní zkaženost. Tuto náladu pomáhaly vyvolat mystické spisy sv. Hildegardy a vidění sv. Brigity, které, ač od žen napsané, byly uznány církví LENDEROVÁ, Milena – KOPIČKOVÁ, Božena – BUREŠOVÁ, Jana – MAUR, Eduard (eds.). pozn. 1, s. 29 10 Postavení žen ve středověku a raném novověku, [online], 1. 2. 2009, [vid. 25. 2. 2014] dostupné z: http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2009020001 9
18
a mocně také působily na učitele, jako byl Matěj z Janova, Štítný, Hus a také na tábority, jako doklad, že Bůh může i pomocí žen projevit svou milost. V tomto duchu působil Milíč na sociálně mravní povznesení žen, Matěj z Janova jako kazatel, zpovědník a
přisluhovatel
tělem
Páně,
Štítný
populárně-filosofickými
spisy,
určenými
prostřednictvím dcery Anežky nepřímo českým ženám, a mistr Jan Hus hlavně živým slovem a pak i svými listy a spisy v době nepřítomnosti. V tomto směru jeho dědictví přejali, a to je příznačné, právě nejoblíbenější a nejvlivnější učitelé lidu pražského po Husovi - Želivský a Rokycana. Táboři ve svém demokratickém rázu otevřeli ženě brány božího vědění dokořán, stejně jako mužům. A právě tato důslednost u radikálních Táborů provedená všestranně činí tuto stranu (podle výroku Gollova) tak sympatickou. Z dané účasti žen na náboženském životě vyrostlo i jejich sebevědomí k vystupování v politickém životě. Například k zasahování do nábožensko-politických rozbrojů v Praze. Náboženské nadšení je vedlo i na bojiště po bok „božím bojovníkům“. 11 O českých středověkých ženách se v historii psalo doposud velmi málo. Nelze však popřít jejich obrovský vliv na náboženský život. Byly to matky, které při domácích krbech vštěpovaly svým dětem základní pravdy křesťanského učení a lásku ke křesťanským ctnostem. Matka, která na rozdíl od muže, jenž měl povinnosti obchodní, politické či vojenské, zůstávala s dítětem doma sama, stala se mu nejdůležitější vychovatelkou. Pokud tedy vzdáváme hold vynikajícím českým mužům, vzdáváme též hold jejich matkám, ale i manželkám a dcerám. Jako příklad si můžeme zmínit matku svatého Václava Ludmilu nebo kněžnu Doubravku, dceru Boleslava I., která přiměla svého manžela Mečislava k přijetí křesťanské víry a mnoho dalších.12
2.3 Bekyně Je důležité se také zmínit o ženském spolku Bekyně, který se též velmi podílel na účasti v reformním hnutí. Vznik tohoto spolku je spojen se jménem kněze Lamberta le Bequese, který ke konci 12. století založil tyto spolky v Lutychu. Bohužel po krátké době působení je zachvátila blouznivost, která vedla k hrozným bludům. Kacířství volného ducha podvracelo přímo základy křesťanské věrouky a mravouky, a proto se církevní sněm ve Vídni roku 1311 rozhodl k ráznému zakročení. Bekyně z tohoto důvodu utekly ze Štýrska a Rakouska a ocitly se v Čechách a na Moravě. Zde však proti CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 22-23 SAHULA, Jiří. Husitské ženy. Hradec Králové: Politické družstvo tiskové, 1915, s. 1-2
11 12
19
nim církevní inkvizice v roce 1315 také vystoupila. Sekta se však šířila dále. Bludaři se scházeli po nocích v jeskyních a jámách, proto se jim také říká jamníci. Nové pronásledování rozprášilo blouznivce natolik, že na čas z náboženského života zmizeli. Když se objevili v roce 1390 na veřejné scéně znovu, sám Václav IV. proti nim přísně zakročil. Ale bekyně nevymizely zcela. Původní pravidla této sekty byla dobrá. Církev je v Čechách trpěla jen pod tou podmínkou, že se nezpronevěří katolické víře a přidruží se k některé řádně uznané. Proto bekyně přistupovaly k třetímu řádu sv. Františka, který jim ponechával větší osobní volnost než řády jiné. Bekyně svůj postoj k veřejnosti a vlastní životosprávu upravovaly podle okolností. Zabývaly se šitím pro potřeby měšťanů, vyučovaly dívky, ošetřovaly nemocné, staraly se o chudinu a konaly mnoho dalších milosrdných skutků. Bekyně bydlely v obyčejných malých domcích, darovaných soukromými dobrodinci, s přidáním stálých platů ke skromné výživě. Během druhé poloviny 14. století a na počátku 15. století se domky rozmnožily. V domcích žilo několik bekyň pohromadě, ale jejich počet nebyl velký. Sbory tedy nebyly četné. Bekyně, která však nezachovávala předepsaný řád, byla vyloučena. Počátkem 15. století vzrostl velký zájem o včlenění se do bekyňských sborů. Nová založení sborů byla spjata s reformačním hnutím a kázáním mistra Jana Husa. Avšak už jeho předchůdci podporovali rozvoj zbožných sdružení pro ženy. Byl to například Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Tomáš Štítný, Jan Hus a další. Na počátku 15. století tedy už byly výsledky dlouholeté námahy veliké. Vždyť již dávno před Husem docházelo v ženském hnutí k přestřelkám. Shrneme tedy pár myšlenek, které se od učenců, kteří nabádali k davovému reformnímu hnutí, ženy naučily a jakými vlastnostmi a charakterem se projevovaly. Podněcovali v nich sílu zasáhnout do právních záležitostí pražského duchovenstva, dosažení čestného zaměstnání, měly se oddávati životu kajícímu. Například Matěj z Janova ženám zdůrazňoval význam křesťanských žen v církevní společnosti a dokládal, jak vysoce vynikají cností a zbožností mnohé ženy nad kněze. Bekyně četly Písmo svaté a jinou náboženskou literaturu, vyučovaly dívčí mládež v ručních pracích, v literatuře, debatovaly společně o církevních záležitostech. Nárůstem počtu bekyň a bekyňských domků vzrůstal zájem o záležitosti církevní i mezi pražskými ženami a vyvrcholil důležitými manifestacemi za husitské války. Husovými zastánkyněmi byly například Anežka, dcera výše zmíněného Tomáše ze Štítného či manželka krále Václava IV.
20
Žofie.13
2.4 Pražské husitky V této části si zodpovíme otázku, v jaké míře se uplatnil radikalismus mezi pražskými ženami. Bekyně (označujeme tak radikální husitské pražské sestry) oddávající se mystickému rozjímání s velikou horlivostí, byly podporovány jak od Husa tak Jakoubka k radikálnímu vystupování. Husité kladli veliký důraz na kázání Božího slova a někteří doporučovali, aby kázaly i ženy. A skutečně se tak stalo po Husově smrti. Bekyně i jiné ženy kázaly i v chrámech. Jakoubek ze Stříbra, který byl radikálnější než Hus, velice podporoval veřejné vystupování žen. V radikalismu však zašel ještě dále Jan Želivský, který se stal vůdcem výstředních živlů na Novém Městě. Z počátku Želivský pracoval společně s Jakoubkem, ale brzy se spříznil s tábory a ohrožoval svým novotářstvím a divokými demonstracemi bezpečnost mírných kališníků. Bekyně, které se oddávaly čtení náboženských knih, byly Želivskému silnou mravní oporou. Tyto poloklášterní ženy však dovedly svou výmluvností pro Želivského získat i celé zástupy chudých novoměstských žen, které mu byly silnou fyzickou oporou. Ženy Jana Želivského po příchodu táborů do Prahy přejaly mnoho blouznivých jihočeských zásad a pomáhaly venkovským radikálům v hrozném pustošení pražských chrámů. Když viděl Jakoubek kam až hnutí zachází, manifestačně protestoval. Radikální živly se však snažily dokázat, že jejich činy jsou důsledným rozvíjením Jakoubkovy teorie a výsledkem jeho snah. Jakoubek s tímto nesouhlasil, a tak s jinými kališníky zorganizoval konzervativní husitky, které vystupovaly proti náboženské anarchii a snažily se držet na uzdě radikální muže i ženy. Želivský vychytralým způsobem zavedl na Starém Městě v roce 1421 radikální radu konšelů, s nimiž se mstil na konzervativních mistrech. Ale tomuto šíření bludů a pronásledování kališnických mistrů se rázně postavily na odpor husitské panny a paní, které byly velice zarmouceny rušením konzervativních řádů. Manželky, vdovy a panny se sešly a odnesly na radnici protestní memorandum. Memorandum požadovalo, aby nebyli vyháněni konzervativní kněží z kostelů, protestovalo proti bludným názorům eucharistie a jinému kacířství. Memorandum požadovalo důkladnou nápravu. Konšelé byli smělostí žen velmi překvapeni, a proto se rozhodli ženy uvěznit. Celý ženský
SAHULA, Jiří, pozn. 12, s. 8-16
13
21
zástup byl zavřen v hlavní síni. Nakonec po uvážení a ze strachu z toho, že si pro ženy umírnění kališníci dojdou, se je rozhodli propustit z vazby. Na tomto případě ale vidíme, že ani mírným husitům nescházela značná posila rázných žen. K tomu zrušení celé řady bekyňských sborů v Praze nepřímo svědčí o tom, že mnoho bekyň zůstalo věrno katolicismu i v té době, kdy samy jeptišky se přihlašovaly do husitského tábora. Zachovány byly pouze bekyně v Templu, Posenpachovy, Geunherovy, Rožmberkovy a Štukovy. Sbory ty však postupně mizely. Poslední zmínky o pražských bekyních jsou z poloviny 16. století. Řádění zfanatizovaných bekyň a jiných radikálních žen se brzy začalo znechucovat i radikálním husitským živlům. Jako radikální laikové se snažili vyrovnat kněžím, ženy zase bažily po úplné rovnosti s muži. Některé ženy odvažovaly se samy světit a tvrdily, že k tomu není potřeba kněží. Jiné se po přečtení několika traktátů domnívaly, že mají dostatečnou schopnost k bouřlivým debatám s učenými teology. V satiře o fanatických bekyních zní: „ S každým se chtějí hádati. Mistr, kněží ani žáci nemohou jim odolat. Na kázání nechodí, říkajíc: „Však my lépe víme, neb v zákoně často čteme.“ Již roku 1420 před jednáním mezi tábory a kališníky bylo vymíněno, aby se do rokování nepletla žádná žena, protože ženy na náboženských schůzích kněží a laiků svým křikem narušovaly řádný průběh. Ale Želivský si užíval zástupů žen ke své posile despotických činů až do okamžiku, kdy byl tajně na Staroměstské radnici sťat. Vztek a zármutek lidu vybíjel se v bezohledném vandalství. Ale právě proto, že se objevily tak příšerné stíny emancipace, uvážliví husité veřejnou činnost žen stále omezovali, až konečně volnost ženy v sektářských církvích byla spoutána více, než předtím za věku katolického.14 Právě svému společenskému postavení předhusitského věku ženy děkovaly za svůj vliv v náboženském hnutí. Kdyby byla církev spolu s vládou zakročila v pravý čas proti přílišné volnosti bekyň a jiných žen, přerušily by se ženské manifestace. Otázka církevního práva žen a jejich obecné emancipace vůbec od husitů racionálně řešena nebyla, odečteme-li táborské náběhy. Využitkování ženské agitace a porůzné výroky reformátorů naprosto nesvědčí o snaze zabezpečit promyšlenou akcí ženám trvale nová práva. Husitští kazatelé zapomínali vésti náboženský zápal žen k zdárnému uplatnění v praktické a soustavné sociální, kulturní práci atd. Zato však častými úvahami o přijímání eucharistie pod obojím způsobem stupňoval se mysticismus husitských žen tak, až zabloudil na scestí různých pověr.
SAHULA, Jiří, pozn. 12, s. 58-61
14
22
Je nutno říci, že přísní moralisté (od Waldhausera až do Husa) kritizovali klášterní výchovu panen. V ženských klášterech se příliš nejevil úpadek, aby bylo nutné dívky varovat před vstupem do řehole. Jako jinde tak i v Čechách měly ženy značný podíl na kacířství, na rozšíření husitského hnutí mocně působily hlavně aristokratky.15 Cílem husitského hnutí bylo poprvé sjednotit celý národ k zápasu nejen za národní věc, nýbrž zároveň za hlubší nábožensko-mravní hodnoty. To konečně vyvrcholilo v hnutí husitském, které již přímo povolalo všechny vrstvy národa – i prostý lid a ženy – do boje za nového, lepšího člověka.16
SAHULA, Jiří, pozn. 12, s. 62-64 CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 139
15 16
23
3
Základní informace o autorovi a charakteristika jeho děl
3.1 Vavřinec z Březové „Vavřinec z Březové, autor nejdůležitějšího pramene pro dějiny husitského revolučního hnutí, se narodil kolem roku 1370 v Březové u Kutné Hory. Jako syn chudšího zemana se stal klerikem a zůstal jím i po vstupu do služeb u dvora krále Václava IV. Roku 1391 obdržel na přímluvu královny Žofie (patrně vlivem svého příbuzného, králova milce Jíry z Roztok) od papeže dovolení, že smí i přes svůj mladý věk přijmout církevní beneficium (obročí) na faře v Lounech. Později měl faru v Běcharech na Jičínsku. Roku 1393 dosáhl mistrovství na artistické fakultě a roku 1394 se zapsal i na fakultu právnickou. Přestože získal obročí na dvou farách, na nichž ho zastupovali střídníci, nestal se knězem, nýbrž vstoupil do dvorské služby Václava IV. a zůstal v ní až do královy smrti. Potom jako kališník přestoupil do městské kanceláře Nového Města pražského, kde zastával nejspíše funkci radního písaře a setrval zde až do roku 1434, ne-li až do své smrti. Jeho smrt se odhaduje na období konce třicátých let, za vlády Albrechta II. Vavřinec z Březové byl zámožným pražským měšťanem a majitelem dvoru a vsí v pražském okolí a mimo jiné i důležitým mluvčím pražského kališnického středu, jehož hlavou mezi teology byl Magistr Jakoubek ze Stříbra. Neřadil se ke krajní pravici a ani se netajil tím, že nenávidí Zikmunda, který byl vnímán jako škůdce země. Jeho literární činnost byla rozsáhlá a mnohostranná. Pro krále Václava IV. napsal podle latinského pramene (Somnium Slaidae) snář - Knihy snového vykládanie a pro královského komorníka Jana z Eyzemberka zpracoval z různých pramenů Kroniku světa, která zasahuje do 7. století. Velmi oblíbeným dílem u jeho čtenářů byl překlad Cest Jana Mandevilly. Tato kniha byla ve středověku po bibli snad nejoblíbenější. Druhou skupinu jeho prací tvoří kratší spisy duchovního rázu, a to Commentum reverendi Magistri Laurencii de Brzezowa super VII psalmos penitentiales, latinský komentář k sedmi kajícím žalmům a Horae canonicae congestae ad laudem dei per mag. Třetí skupinou jeho děl jsou díla historická, a to Husitská kronika a Píseň o vítězství u Domažlic. Poslední skupinou jeho prací jsou historicko-satirická skládání. Zástupcem v této skupině je Budyšínský rukopis, jehož autorství bylo v pozdější době přisouzeno právě Vavřinci z Březové. „17 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František. Husitská kronika. 1. vyd. Praha: Státní
17
24
3.2 Husitská kronika Husitská kronika je jedním z mála literárních pokladů, které se nám dochovaly a které nám podrobně líčí období od roku 1414 do prosince 1421. Autorem této kroniky je již zmíněný Vavřinec z Březové. Podrobně zde popisuje revoluční vlnu, která se zvolna zdvíhala v masách českého lidu obojího pohlaví, bojujícího pod symbolem kalichu proti největšímu feudálu, církvi. Na začátku kroniky nás seznamuje s přijímáním z kalicha, vypráví o hrdinném boji Mistra Jana Husa na kostnickém koncilu a v neposlední řadě nám líčí hlavní myšlenky, bez kterých by nebylo možné pochopit složitý děj revolučních let. Velmi podrobně jsou zde popsány události revolučních
bojů,
které
začínají
rokem
1419,
kde
se
vyprávění
rozrůstá
a popisuje nejen Prahu, ale i královský dvůr, města a dokonce i revoluční hnutí na českém venkově. Vypravěč nás vede ulicemi revoluční Prahy, rozlehlým prostranstvím jihočeského venkova na horu Tábor, k prvním bitvám lidové armády a ke slavnému vítězství nad křižáky na Žižkově. Autor nás seznamuje také s dědici Husova odkazu s Janem Želivským, Janem Žižkou z Trocnova a dalšími lidovými vůdci a mysliteli. Zvláštní pozornost věnoval Vavřinec z Březové revolučnímu Táboru. V knize je přímo vloženo samostatné vyprávění o vzniku a vývoji Tábora, chiliasmu a chiliastickém společenství spotřebních statků. Cena Husitské kroniky zařazením tohoto výkladu pro nás ještě více stoupá, protože o táborském vývoji mimo Vavřince z Březové máme minimální množství zpráv. Autor pokračuje popisem porážky táborské chudiny, ale i Žižkova vítězství a pražských úspěchů a vrcholí líčením slavné bitvy u Kutné Hory a útěkem krále Zikmunda.18 Co se týče problematiky mého tématu, žena v husitské kronice, jako pojem je zastoupena poměrně často. Z textu vyplývá jaké postavení a jakými vlastnostmi ženy v této době korespondovaly. O ženách se Vavřinec z Březové zmiňuje konkrétně, tedy uvedením pohlaví, anebo o nich mluví společně s muži jako o lidu obojího pohlaví. Ženy se v boji o božskou pravdu jeví jako rovnocenné s muži, kruté, bez slitování nad těhotnými ženami i dětmi a mimo bojiště také jako bezbranná stvoření, čelící násilí mužů.
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 342-344 18 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 7-9
25
3.3 Objektivita Vavřince z Březové V úvodu Husitské kroniky sám autor praví, že chce vypovídat svědectví o tom „co věrně očima a ušima v pravdě poznal.“ Víme však, že o své pravdomluvnosti ujišťovali čtenáře všichni kronikáři, ale výsledek jejich vyprávění nesl vždy něco z autorovy osobnosti. A tak i Husitská kronika, která byla psána se sebevětší snahou o úplnou pravdivost, nese stopy individuálního postoje autora. Z kroniky je zřejmé, že Vavřinec z Březové byl příslušníkem husitského středu, husitského zámožného pražského měšťanstva české národnosti, které se stavělo nepřátelsky k pokusům bohatých německých kupcůa patricijů, o úplné ovládnutí města. Je tedy možné předpokládat, jaké třídní názory se budou vyskytovat v jeho vyprávění. Avšak Vavřinec z Březové se nikdy neztotožňoval s konzervativními bohatými pražskými měšťany a univerzitními mistry. Nebyl ani stoupencem lidových revolučních sil. Z kroniky je též zřejmý odpor autora k chiliasmu. Vavřinec ztratil v těchto zprávách všechna předsevzetí o pravdomluvnosti, nestrannosti a dal průchod obecnému názoru pražského měšťanstva na revoluční vystoupení chudiny. Pokud se chudina bila za zájmy měšťanů, dalo by se to akceptovat, ale pokud se bila za vlastní revoluční program, stali se táboři v očích měšťanstva vyvrheli, loupežníky a krvavými lotry. A tak se na ně díval spolu s ostatními měšťany i Vavřinec z Březové. Zde se projevuje zřetelně třídní omezenost autora. Vavřinec z Březové ve své kronice také nemá zcela pozitivní vztah vůči vůdci pražského revolučního lidu Janu Želivskému. Souhlasil s ním v boji proti Zikmundovi, avšak nebylo mu po chuti, že Želivský hrozil každou chvíli boháčům a všem zámožným novými konfiskacemi. Proto mluví Vavřinec v kronice o Želivském uctivě, ale uklouzne mu však o něm i pohrdavá poznámka, která nasvědčuje, že byl nad Želivským povznesen. Husitská kronika v sobě nesla však i jiný smysl než jen historický, a to smysl politický. Všechnu vinu a ztráty v revolučních letech shazuje na tábority. Cílem Vavřince z Březové bylo znechutit táborský politický program veškerému lidu, aby ochránil Prahu před táborskou revoluční ideologií. O zpochybění jeho objektivity vypovídá tedy jak jeho nepřátelský postoj k Táboru, tak i povýšené stanovisko vůči Janu Želivskému a můžeme tedy také spolehlivě říci, že se zde odrážejí názory pražského měšťanstva a husitského středu. 19 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 9-13
19
26
3.4 Budyšínský rukopis Budyšínský rukopis je souborem husitských satirických skladeb, za jehož autora je považován Vavřinec z Březové (dle prací Rudolfa Urbánka a F. M. Bartoše). „Takzvaný Budyšínský rukopis, dokončený 21. září 1448, uchoval šest odjinud neznámých česky psaných textů, dva prozaické (nazývané podle inciptů Slyšte nebesa a Nedávno před) a čtyři veršované (Tuto sú popsány krajiny; Žaloba Koruny české; Porok Koruny české ku pánom českým a Hádání Prahy s Kutnou Horou). Všechny tyto práce prokazatelně vznikly během letních a podzimních měsíců roku 1420 v souvislosti se zápasem husitské Prahy a jejích spojenců proti Zikmundovi Lucemburskému, křižáckým vojskům i politice papežské kurie.“20 V mé práci jsem se zaměřila obzvlášť na text Hádání Prahy s Kutnou Horou, který představuje dialog mezi dvěma alegorickými postavami, které představují ženy. Prahu představuje šlechetná žena bránící a propagující husitské ideály, obhájkyně závazného výkladu božího zákona a správných církevních principů, tedy zástupkyně kališnické Prahy. Kutnou Horu reprezentuje naopak prostá šišlavá žena, neschopná souvislejšího a zřetelnějšího projevu. Kutná Hora v tomto sporu hraje roli katolického města, obývaného velkým počtem Němců, proslulého vražděním husitských zajatců a zároveň sloužící jako dočasná rezidence krále Zikmunda. Tyto ženy nakonec předstupují před Krista jako nejvyššího soudce, kde mezi sebou vedou zásadní spor.
ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství: (události, osobnosti, texty, tradice): výbor z úvah a studií. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, ISBN 978-80-7422-084-5, s. 25
20
27
4
Žena očima Vavřince z Březové
4.1 Žena dle analýzy Husitské kroniky Husitská kronika, jak je již zmíněno v první kapitole, popisuje období církevní reformy, boj mezi katolíky a kališníky, ale mimo jiné se tu také dozvídáme více o husitských ženách a jejich činech v období husitských válek. Je tedy zřejmé, že ženy byly do boje za boží pravdu zapáleny tak horoucně, jakož tomu bylo u mužů, „božích bojovníků“, a byly ochotny se vzepřít nejen samotné církvi, ale i aristokracii … Je nutné také říci něco o způsobu, jak autor ženy popisuje a oslovuje. V kronice se o ženách vyjadřuje jako o lidu obojího pohlaví, nebo o nich konkrétně mluví jako o ženách. V kronice se dozvídáme o ženách husitských, tedy přijímajících pod obojím způsobem, o ženách pražských, tak táborských a v neposlední řadě také o ženách katolických, tedy „nehusitkách“.
4.2 Počátky přijímání a koncil v Kostnici Kronika Vavřince z Březové začíná vyprávěním o počátku přijímání svátosti oltářní pod obojím způsobem, tedy chleba a vína, obecně podávaným všemu věřícímu lidu obojího pohlaví. Provádění této svátosti oltářní probíhalo ve vznešeném městě Pražském, a to nejprve v kostele svatého Vojtěcha na Novém Městě, u svatého Martina, u svatého Michala a v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Toto nejsvětější přijímání bylo postupem času napadáno od římského a českého krále Václava a jeho úřednictva výhružkami, zastrašováním a hrozbou žalářem. Čím více bylo zakazováno, tím více mohutnělo a rozmáhalo se u věřících a zbožných žen a mužů. Strana jim protivná, která se nazývala machometská, jim začala přezdívat viklefovci.21 Téhož roku, totiž 1414, se konal kostnický koncil, kde se projednávalo opětovné zjednání pořádku, protože církev v té době byla rozdělena na několik stran (strany papeže Jana XXIII., Řehoře XII. a Benedikta XIII.) Jedinými ženskými účastnicemi tohoto koncilu, dle Vavřincova soupisu návštěvníků, bylo 718 nevěstek a veřejných holek. Jedním z výsledků koncilu bylo zatčení Jana Husa, který napadal a odhaloval pokrytectví, nádheru, lakotu, svatokupectví a jiné hříchy kněžstva, a snaha ho přimět
Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 17-18
21
28
k odřeknutí toho, co kázal. 22 To způsobilo u lidu obojího pohlaví odpor vůči zvrácenému kněžstvu, a proto se rozhodli bojovat mečem Božího slova za svobodu svrchuřečeného přijímání. A ti kněží vymysleli si nové lži, které měly zahubit přijímání pod obojím způsobem, a předložili je před kostnický koncil. Obvinili lid obojího pohlaví z toho, že podnapilí přijímají od svých kněží Svátost těla i krve Páně, že se posvěcuje svátost v hrncích a roznáší ve flaškách nebo v lahvích po domech a sklepích; a v kterékoli době, i noční, si lid obojího pohlaví žádá tuto svátost. Údajně konají schůzky ve sklepích a na jiných tajných místech, na kterých po přijímání svátosti provádějí ohavnosti a neřády. A těmto vymyšleným udáním kostnický koncil věřil a prohlásil Čechy za kacíře.23 Důležitým výsledkem kostnického koncilu (1416) pro český lid bylo upálení mistra Jana Husa a vyhlášení interdiktu nad Prahou. Arcibiskup, preláti, faráři a řeholníci nemohli konat bohoslužby, zato všichni kněží, kteří kázali přijímání těla a krve Páně pod obojím způsobem a byli přívrženci mistra Jana Husa, měli volnost po všech kostelích a klášterech.24
4.3 Počátky táboritů V roce 1419 evangeličtí kněží, přívrženci mistra Jana Husa a šiřitelé podávání kalicha, kteří byli označováni za viklefovce a jinak husity, se začali scházet s lidem obojího pohlaví z různých krajů Českého království se svátostí oltářní na jednu horu blízko hradu Bechyně, kterou nazvali horou Tábor. Zde podávali obecnému lidu s velikou vážností, zvláště ve dnech svátečních, svátost oltářní. Ve svátek svaté Máří Magdalény shromáždilo se na tuto horu z různých krajin Českého království veliké množství lidu obojího pohlaví a také malých dětí, přes 40 000 osob, a s velikou zbožností přijímali Svátost těla a krve Páně pod obojím způsobem. Jedním z prvotních mluvčí této skupiny byl Mikuláš z Husi, který například promlouval s českým králem Václavem jménem lidu za svobodu podávání pod obojím způsobem jak dospělým, tak malým dětem.25 Po smrti krále Václava IV. roku 1419 rozpoutali husité velké výtržnosti. Lid se rozběhl se souhlasem Jana Bradatého po kostelích a klášterech v městě Pražském Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 18-20 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 21-23 24 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 25-29 25 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 32-33 22 23
29
a rozbíjeli, lámali a ničili varhany a obrazy kostelů, zvláště těch, ve kterých nebylo dovoleno přijímání z kalicha. Husité vnikli i do kartouzského kláštera, kde ukradli takřka všechen majetek, zajali řeholníky za to, že souhlasili s usmrcením mistra Jana Husa a protivili se přijímání pod obojím způsobem. A aby toho nebylo málo, klášter nakonec zapálili. V neděli 20. srpna se lid obojího pohlaví rozhodl spálit i klášter kazatelů na Pískua také zajal některé řeholníky. Téhož roku se sešlo velké množství lidu obojího pohlaví z Prahy a z různých krajin království na horu u Křížku blízko Ládví, kde vyslechli kázání kněží a přijali tělo a krev Páně. Toho dne se také lid odebral se svátostí oltářní do Prahy, kde byl pražany přijat s velkou slávou a ubytoval se v klášteře svatého Ambrože. Cílem této návštěvy bylo příměří s královskými, kteří drželi Pražský a vyšehradský hrad. Avšak v říjnu si královna Žofie povolala na pomoc Němce, aby jí pomohli zasáhnout proti pražanůma obsadili Pražský hrad, Strahovský klášter a klášter svatého Tomáše. Pražané obsadili na oplátku hrad vyšehradský. V této době se k obci přidal Jan Žižka. Nadále probíhaly boje mezi královnou Žofií a pražskou obcí a tábory o Pražský hrad a Malou Stranu. Nakonec bylo uzavřeno příměří a královna Žofie slíbila povolit přijímání pod obojím způsobem a Pražská obec se zavázala navrátit Vyšehrad.26
4.4 Křížové výpravy proti Čechům Roku 1420 z iniciativy krále Zikmunda byly rozpoutány křížové výpravy proti husitům. Po vyhlášení papežské křížové výpravy ve Vratislavi, proti milovníkům přijímání pod obojím způsobem. Nepřátelé husitů věděli, že pokud nebudou nejhorší kacíři upáleni, tak zahynou všichni mečem uherského krále a výjimkou nebudou ani ženy s dětmi. Proto se nepřátelé pravdy rozhodli utéct před uherským králem na bezpečná místa. Lid se tedy přestěhoval se souhlasem starších Pražského města s ženami, dětmi a cennějšími majetky na Pražský a vyšehradský hrad.27 Husitským kazatelem, ke kterému v této době lid obojího pohlaví vzhlížel, byl Jan Želivský. Na svých bohoslužbách je podněcoval, aby se postavili proti uherskému králi a nenechali se zastrašit. Pražané se tedy sešli na Staroměstské radnici a zavázali se bránit přijímání z kalicha svými statky i životy. Na Velikonoční pondělí začali husité s kopáním hlubokých příkopů, táhnoucích se okolo Vyšehradu a Botiče až k řece, pro Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 34-38 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 45-48
26 27
30
obranu města ze strany Vyšehradu. S touto prací jim horlivě pomáhaly nejen ženy, panny, ale dokonce byly do práce zapojeny i děti.28 Dne 17. dubna se pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, vrátil z Vratislavy od uherského krále Zikmunda. Vědom si toho, že král chce úplně zrušit přijímání z kalicha, vyhnal všechny protivníky přijímání z kalicha jak duchovní, světský lid, urozené i neurozené, ženy, panny i děti, kteří utekli z Pražského města. Hrad sám obsadil svými lidmi a spojil se s Pražským městem na obranu pravdy. Protivníci husitů, aniž by si stačili zabalit, rychle uprchli do Hory a sousedních měst. Na Pražském hradě tak nechali nesčetné majetky a jejich ženy pak dennodenně chodily oplakávat před Pražský hrad zlato, stříbro, peníze a klenoty, které tu zanechaly.29 Na podnět kněží táboři shromáždili velké množství panošů, sedláků a žen i výrostkůprakovníků, kterým říkali „práčata“, a po celém Českém království prováděli mnoho podivných a neslýchaných činů, zvláště pak v plzeňském a bechyňském kraji. Vypalovali kostely, kláštery a farářské domy, zapalovali hrady i hrádky a tvrze. Veškerý majetek, který v těchto obydlích našli, spálili a mnichy, kněží, které zde zastihli, upálili. Hlavní příčinou všech těchto zlých skutků byli táborští kněží, kteří naváděli lid k těmto činům. Z toho, co se dělo byl pan Čeněk velmi zarmoucen a litoval, že kdy uvázal Pražský hrad proti vůli uherského krále Zikmunda. Proto se rozhodl vyjednat s králem mír a podstoupil mu zpět Pražský hrad, což vyvolalo u husitů odpor a další boje.30 Praha se poddala na milost uherskému králi Zikmundovi, a tak se táborské ženy rozhodly na protest v předvečer letnic, tedy 25. května 1420 rozbořit a vyvrátit klášter jeptišek u svaté Kateřiny na Novém Městě pražském. Rovněž v těchto dnech táborské, žatecké ženy, ale i lounské a mnohé další kopaly s pražskými ženami na rozkaz starších příkopy od Slovanského kláštera ke klášteru svaté Kateřiny. V těchto dnech proběhlo také sesazení tehdejších konšelů Starého i Nového Města a Táborští, Žatečtí, Lounští a Orebští s Pražskou obcí ustanovili nové.31 Po přestěhování na Nové Město bylo zvoleno dvanáct hejtmanů, kteří měli ve své moci klíče od bran a věží a řídili vše, co patří k válce. Bylo nařízeno, aby ženy, jejichž muži odešli z města, podobně synové nebo dcery, jejich rodiče, odešli jak ze Starého, tak Nového Města pro podezření ze zrady, leda by jim byla dostatečně zaručena věrnost. Když byly tyto věci uspořádány a upraveny, přestěhovali se táborité na Staré Město, Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 49-50 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 51 30 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 52-56 31 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 60-61 28 29
31
zabrali královské domy i jiné a prováděli zde velké škody na staveních. Táborské ženy zůstaly v klášteře svatého Ambrože na Novém Městě a jejich úkolem bylo bořit budovy tohoto kláštera.32 V ten čas se v Hradci Králové a jeho okolí děly od mnichů a kněžích Božího zákona hrozné věci na přívržencích kalicha obojího pohlaví. Byly na nich páchány nejtěžší druhy útisků a byli ukrutně nuceni přísahou se zříci pravdy, a rovněž na pannách a ženách násilně páchali hanebné násilnosti. Proto si husité předsevzali, že se všichni ze sousedství shromáždí a zamezí těmto útrapám. Rozhodli se táhnout na Hradec Králové a posléze se ho chtěli zmocnit, a to se jim také podařilo.33
4.5 Bitva na Vítkově hoře V neděli po svaté Markétě roku 1420 bylo připraveno královské vojsko, čítající tisíce, dobýt dřevěný srub postavený Žižkou. Míšeňští jezdci pak se svými lidmi, 7 nebo 8 tisíci, vyjeli na horu a útokem a troubením napadli svrchu uvedený srub a obsadili příkop a viničnou věž. A když chtěli vylézt na zeď, všimli si ve srubu dvou žen a jedné dívky a 26 mužů, kteří se udatně bránili kamením a sudlicemi, neboť neměli šípy ani prach do houfnic. A ta jedna žena, i když byla beze zbraně, překonávala odvahu mužů a nechtěla ani o krok uhnout z místa, volala: „Nesluší věrnému křesťanovi před Antikristem ustoupit!“. A tak zmužile bojující byla zabita.34 Celé město se strachovalo, že bude též zatraceno. Modlící očekávali pomoc z nebes a v těchto těžkých chvílích přišel kněz se svátostí Kristova těla a za ním asi 50 střelců a ostatní sedláci beze zbraní a cepů. A nepřátelé, když uviděli svátost a uslyšeli zvonění zvonků a silný křik lidu, dali se na útěk. Pražané vzdávali díky Bohu, zpívajíce zvučnými hlasy: „Tě Boha chválíme,“ protože nezvítězila jejich síla, ale on jim při jejich nepočetnosti dopřál zvítězit nad nepřáteli. A tak s hymnou a písněmi vešli do města a obrátila se harfa kvílení žen, panen a dítek, které všechny mínili bez slitování jako nepřátelé pravdy a zatvrzelé kacíře ukrutně povraždit.35 Potom v pondělí kněz odvezl táborské ženy do kostela svatého Michala na Starém Městě, rozkázal rozlámat všechny stolice, jak kněžské, tak obecného lidu a tvrdil, že budou dobré pro ochranu a obranu nového srubu, postaveného na Vítkově hoře. Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 66 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 69-70 34 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 74-75 35 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 75-76 32 33
32
V konečném výsledku bylo na horu odneseno jen pár prken a zbytek byl spálen u svatého Ambrože táborskými sestrami.36 Po zázračném vítězství nad nepřáteli hejtman Žižka svolal do Prahy mnoho žen, dívek a lidu světského a velmi silně tuto tvrz ohradil hlubšími příkopy, zdmi a dřevěnými sruby. A tak tomu místu dali jméno Žižkov, nazývanou též horou Kalicha. A aby se všichni znali, nosili na svých šatech i praporcích červený nebo bílý kalich.37 Když to viděli nepřátelé kalicha, potupně poraženi selským lidem, začali dávat vinu Čechům, kteří byli s nimi, tvrdíce, že od nich byli zrazeni. A na pomstu za své zabité vypalovali vsi i tvrze a nelidsky jako pohané vhazovali do ohně ženy i s dětmi.38 Po dlouhých bojích a rozepřích se královská rodina rozhodla, že na základě listiny Vyšehrad, kterou jim předložili husité, vyhoví lidu a Vyšehrad opustí a nechají ho na pospas pražanům. Ti královskou rodinu na oplátku doprovodili vesele až do Kouřimi, některé na Nový hrad a vzdávali jim přitom díky za to, že dodrželi slovo. Pražská obec vykonala v neděli po Všech svatých s dvojí svátostí těla Kristova slavnostní procesí s muži i ženami. Muži šli ve svém zástupu za svým knězem, který nesl Kristovo tělo pod nebesy, připravenými pro přijetí krále Zikmunda, a ženy pak následovaly muže a svého kněze, který také nesl tělo Kristovo, připravené pro královnu. Když přišli na místo, kde zvítězili nad nepřáteli, vzdali díky Bohu a zazpívali si píseň “ Tě Boha chválíme.“39
4.6 O táboritech Původem a podnětnou příčinou, toho že se lid obojího pohlaví začal scházet, bylo přijímání pod obojím způsobem v bechyňském kraji. Avšak v roce 1419 začali kněží a vikáři napadat lid tak přijímající a vyháněli jej ozbrojenou mocí z jejich kostelů jako bludaře a kacíře. Proto začali chodit kněží s lidem na vysokou horu, kde na planině postavili na vrcholu stan z lněných pláten místo kaple. A zde od té doby provozovali služby Boží. Té hoře dali jméno Tábor a lidu, který na ni docházel, se začalo říkat táborité.40 Když se to dostalo do sousedních měst, počet lidu obojího pohlaví se rozrostl. Kněží Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 76-77 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 77 38 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 77 39 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 130 40 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 88 36 37
33
z různých měst docházeli s lidem na tuto horu, kde je bratři a sestry Tábora s velebnou svátostí těla Kristova uvítali. Lid byl rozdělen na zástupy, na muže, zvlášť na ženy a děti. A když se všichni občerstvili, začali kněží s lidem činit díky Bohu a obcházeli s velebnou svátostí oltářní v procesí horu Tábor, přičemž před svátostí šly panny a za nimi následovali muži a ženy v spořádaném průvodu, zpívajíce písně. Po skončení procesu si vzájemně dali sbohem a odcházeli se svými kněžími tam, odkud přišli.41 Když se dozvěděl král o shromažďování tolika lidu na hoře Tábor, ze strachu ze sesazení nařizoval poddaným, aby se neopovažovali už více na této hoře shromažďovat. Sedláci se svými ženami i veškerý lid obojího pohlaví tento rozkaz neuposlechli, raději opustili veškerý svůj majetek a odebrali se na horu Tábor.42 Táborské učení prohlašovalo, že není zapotřebí ušní zpověď, ale zpovídat se z hříchů jedině Bohu, ale ze smrtelných hříchů se musela konat veřejná zpověď před bratry a sestrami. V každodenním kázání k lidu tvrdě útočili proti všelijakému vypodobňování a zobrazování jak ukřižovaného Krista, tak svatých a vyhazovali je z kostelů. Nepostili se o vigiliích žádného svatého, kromě vigilií Kristových a nechtěli světit žádný svátek kromě neděle, kterou ustanovil Bůh. Proto v pátek, v suchých dnech, a o vigiliích svatých pojídali maso k pohoršení a zkáze mnohých a některé opovážlivé ženy se občerstvovaly svátostí oltářní i dvakrát za den a dětem a nemluvňatům nedávali jíst ani sát z prsu. Dále například popírali orodování svatých a říkali o všech kostelích a oltářích nezasvěcených Bohu, ale svatým, že jsou svatokupecké. Táborští kněží hlásali také lidu, že se obnovuje království Kristovo a předkládali jim mnohé chiliastické články.43 A tak byla nakažena svrchu uvedeným a bludným učením mysl táborů a Pražanů, a zvlášť přemnohých sester, které se nazývají bekyně. Tito takto nakaženi, odložili všechnu spravedlnost, pokoru, milosrdenství a jako vzteklí psi napadali všechny, kteří s těmito názory nechtěli souhlasit. Velké škody již zmíněnými zkázonosnými naukami způsobili obyvatelé českého národa, a někteří o sobě tvrdili, že na sebe vzali zbraň za svobodu Božího zákona proti všem služebníkům Antikristovým. Táborská krvavá ruka lid upalovala, ubíjela cepy a mečem jako vepře. Ale táboři měli hluché uši. Neboť podle kacířských závěrů tvrdili, že ten čas, je čas pomsty, a tak nemají odpouštět, ani skutek milosrdenství nemají projevit vůči protivníkům zákona Božího jak duchovním, tak světským, ale mají všechny z obnoveného království Kristova jakožto nepřátele Boží
Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 89 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 90 43 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 98-100 41 42
34
nelidsky vykořenit.44 Některé husitské články byly táboritům vytýkané jako bludné. Ženám jsou věnovány tyto čtyři články. 1.
Ženy v obnoveném království církve budou rodit syny a dcery bez tělesného
rozrušení a bolesti. Toto je kacířství. 2.
Ženy v obnoveném království církve nejsou povinny být po vůli svým
manželům ani naopak oni jim. To je kacířství. 3.
Ženy v obnoveném království církve budou rodit bez oplodnění tělesným
semenem. To je kacířství. 4.
Je dovoleno ženám v čase pomsty odloučit se a odejít od svých mužů, byť
věrných, třeba i proti jejich vůli, a od svých dětí a svých příbytků na hory anebo do pěti měst. To je blud.
45
4.7 Pikartské kacířství K odpůrcům kališníků se řadili panoši a sedláci obojího pohlaví, kteří sídlili na Řepanech blízko Hrádku. Sympatizoval s nimi i samotný král Zikmund. Nechtěli přijmout žádné rozumné učení mistrů, ale s odporem a jako bez rozumu říkali, že všichni mistři a kněží, kteří tvrdí, že pod způsobem chleba a vína je pravé tělo a krev Kristova, jsou klamači a svůdcové, a že jim žádný věřící nemá důvěřovat. Původ a kořen tohoto kacířstva se dostal do Českého království od některých pikardských, kteří v počtu asi 40 mužů přišli roku 1418 do Prahy i se svými ženami a dětmi a říkali, že je vyhnali jejich preláti pro zákon Boží. Zřídka chodili na bohoslužby a nebylo je vidět přijímat svátost pod dvojím způsobem, ani neměli s sebou vlastního kněze, jen latiníka, který jim četl knížky v jejich jazyce. A tak se v ovčí kůži skrývali hltaví vlci. Když Zikmund vyhlásil svůj blud a tvrdě ho hájil, shledalo se, že ho k tomu bludu svedli právě řečení pikardští…46 V roce 1421 se tak stalo i na hoře Tábor. Ze zvráceného učení některých kněží a zvlášť jakéhosi Martina, kněze z Moravy, bylo přes 400 osob obojího pohlaví nakaženo pikartským kacířstvím. Tábor se tak rozdělil na dvě strany, pikartskou a táborskou, a tak se táborská strana rozhodla vyhnat z hory Tábor přes 200 lidí obojího
Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 112-115 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 142-150 46 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 118-119 44 45
35
pohlaví nakažených pikartským kacířstvím. A když bloudili po lesích a po horách, upadli někteří z nich do velkého šílenství a to tím, že se rozhodli muži tak i ženy chodit nazí a rozhlašovali, že jsou ve stavu nevinnosti a že šaty byly přijaty pro hřích prvních rodičů. A jestliže některá počala, říkala, že počala z Ducha svatého. Jeden z pikartského kacířstva kázal mnoho bludných článků, jenž jeden se dotýkal žen. A to, že žena má být po vůli svému muži, kdykoli a kdekoli o to muž požádá. I v kostele je žena povinna být po vůli mužovi a potom má hned přijímat.47 Je znán také hromadný protest žen proti pikartskému kacířství. Důvodem bylo, že lid nakažený pikartským učením začal vyhánět z kostelů táborské kněze a začal na jejich místa dosazovat kněze, podezřelé z pikartského kacířství. Proto když to viděly panny, vdovy a vdané ženy, že konšelé tento čin přehlížejí, svolaly všechny věrné služebníky pravdy a spolu se odebraly na radnici a předložily konšelům písemnou stížnost. Když ten list konšelé vyslechli až do konce, pobouřeni je všechny zavřeli a rozkázali jim, aby se ženy rozdělily na vdané a svobodné, aby když budou rozděleny, je mohli snáze ukrotit. Ženy však projevily mužskou odvahu a nijak se nechtěly od sebe nechat oddělit. A tak se rozhodli je pro výstrahu alespoň na chvíli zavřít do světnice a po 2 hodinách je nechali svobodně odejít. Tento projev žen se velmi zamlouval rozumnějším členům obce, a proto ženám již neodporovali, spíše se jim omlouvali.
4.8 O adamitech a jejich vyhubení V roce 1421 byli lidé obojího pohlaví, ženy i muži vyhnáni ze společného bydlení na Táboře z důvodu pikartského kacířství, jak je již zmíněno výše. Proto začali obývat ostrov ležící mezi Veselím a Jindřichovým Hradcem. Způsobovali sousedním krajům mnoho škod a vzali na sebe přirozenost hovadskou. Jejich vůdcem byl Martínek Loquis, který je k tomuto kacířství svedl. Adamité, nedodržovali žádné svátky, jen sedmý den nazývají sedmým věkem. Též nedodržovali žádné půsty a nebe nazývali za svou střechu. Jejich zákon byl postaven na rufiánství. Obsahem zákona bylo, že rufiáni a nevěstky je předejdou do nebeského království. I nejmenší děvčátka, která k sobě přijali, musela s nimi smilnit. A svůj zákon vedli tímto způsobem: Všichni muži i ženy se svlékali do naha a okolo ohně tancovali a k tanci si zpívali přikázání Desatera Božího. Po tomto procesu lid obojího pohlaví u ohně stál a jeden na druhého hleděl a následně každý
Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 163-164
47
36
s každým hřešil. Tento lid v noci páchal mordy a ve dne smilstvo. V noci muže, ženy i děti mordovali, žádnému neodpouštěli, vsi, města i lidi pálili, protože v jejich Písmu se píše: „O půlnoci pokřik se stal.“ Mezi jejich dodržované zákony patřilo také to, že žena nesměla strávit noc s jedním mužem, jinak jí za to sťali hlavu. Ty ženy, které tíhly k víře pravé, byly upáleny. Adamité byli specifičtí tím, že ať byla zima nebo horko chodili po světě nazí, jako Adam a Eva v ráji. Osudným se jim stal den po sv. Lukáši roku 1421, kdy na jejich ostrov zaútočil Žižka ve snaze je vyhubit. A ačkoli se ženy i muži silně bránili a dokonce jednoho urozeného Žižkova panoše zabili, přece jich bylo skoro 40 obojího pohlaví zajato a zahubeno. Jediný muž byl ušetřen z důvodu vyslýchání. A jak je řečeno výše, z nich žádný kromě jednoho nebyl oděn v spodky.48
4.9 Kruté zločiny a omilostnění Je zajímavé, že ne ve všech bojích byli husité tak krutí vůči obyvatelstvu jinak smýšlejícímu. Například při dobytí Prachatic, 12. listopadu 1420, dal Žižka prachatickým obyvatelům možnost, se vzdát bez boje a na oplátku nikomu nebude ublíženo. Jenže prachatický lid odmítnul a rozpoutal se boj. Muži byli krutě zabíjeni jak husitskými muži, tak ale i husitskými ženami, které opět bojovaly po boku svých mužů. Jediní, kteří byli v tomto boji omilostněni, byly ženy a děti. Což se stávalo zřídkakdy. 49 V tomto ohledu je nutné říci, že ukrutnosti nebyly páchány na ženách jen ze strany husitů. Na základě listu od pražanů, poslaném českým pánům, se dozvídáme, že samotný Zikmund například nechával pálit své České království, páchal násilnosti na pannách a ženách a mordoval nejen lid, ale i děti. Nebo to lze doložit na článcích poslaných z čáslavského sněmu králi, ve kterých se píše, že knížata a cizozemci Jeho milosti pálili, hubili a loupili Českou zemi a věrné Čechy, i světské, muže, ženy a děti a pannám i paním činili násilí. Totéž se stalo při vpádu Uhrů na Moravu na rozkaz krále Zikmunda, kdy nešetřili nikoho, vypalovali vesnice a městečka, znásilňovali panny a nelidsky upalovali nebo mečem vraždili lid obojího pohlaví, zajali a nešetřili ani děti.50 Dalším případem, kdy se husité chovali umírněně a jako soucitní lidé, byl případ
Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 210-212 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 131 50 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 133-134 48 49
37
dobytí Říčan. Všem ženám a mužům byly zachovány životy a mohli odejít s lehčími věcmi, tedy se svým denním oděvem. Avšak starší poručili táborským sestrám, aby až budou opouštět ženy hrad, na ně počkaly a všechny je pochytaly, svlékly jim lepší šaty a nechaly jim jen ty staré. Potom co jim vše vzaly, je vyzývaly, aby se připojily k jejich tovaryšstvu a zachovávaly zákon Boží.51 Opačným případem byla ukrutnost žen při dobytí Chomutova 15. března 1421. Nešlechetné táborské ženy tam spáchaly strašný zločin, neboť vyvedly z města ženy a panny, které oplakávaly své muže a rodiče, a slíbily jim bezpečný odchod. Když však vyšly z města, svlékly z nich roucha, okradly je o peníze a jiné věci a zavřely je do viničné boudy, kterou posléze zapálily. Nešetřily ani těhotných, aby nerozmnožily nenávist své nepravosti.52 Mohlo by se zdát, že husitské ženy měly stejná práva s muži a byly zastoupeny ve všech bojích a na všech jednáních. Ženy netoužily po ničem jiném, ale jak tomu bývá při různých debatách, pro ženy jsou charakteristické výkřiky a hysterické výlevy. A z tohoto důvodu měly například na schůzi Nového, Starého Města a táboritů ženy zákaz vstupu, když se rozmlouvalo o tom, co způsobuje rozkol mezi stranami.
4.10 Závěrečná etapa husitských válek v Husitské kronice Závěrečnou etapou husitských válek bylo poddání se králi Zikmundovi, které probíhalo jak jinak, než vojensky. Uhři a Tataři nelidsky pobili přes 1300 osob obojího pohlaví. Poslední snaha o záchranu Boží pravdy probíhala v Kutné Hoře. Do Prahy byl svolán všechen lid obojího pohlaví, bratři i sestry v čele s Žižkou, aby zakročili proti kacířskému králi a bojovali za víru, čest a svobodu zákona Božího. Druhého dne táhl Žižka se svým lidem, bratry i sestrami do Kutné Hory, kde je následně doprovázeli i pražané.53 Ukrutnost krále Zikmunda neznala mezí. Pro výstrahu husitům za cílem poddání se mu vypaloval se svým vojskem vesnice, městečka, hrady a pustošil České království. Nelidští lidé všem, jak přátelům, tak nepřátelům znásilňovali panny a ženy až do vydechnutí duše a potom je zabili. Dětem usekávali ruce a nohy a pohazovali je před očima matek a jejich matky s ostatními ženami obnažené hnali před sebou jako dobytek
Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 139 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 164 53 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 222 51 52
38
a zavěšovali je na plotech za prsa, z kterých někdy sáli.54 Přišel čas odplaty a stála proti sobě dvě vojska u Kutné Hory. Husité v oslabení odolávali Zikmundovým vojskům dlouhý den a noc bez potravin a posilnění, jen s pevnou myslí, kterou jim udělil Bůh. Kutnohorští obyvatelé se spolčili proti husitům a během bojů z kostelů a sklepeních vytahali obrazy Kristovy a svatých a vystavovali je na znamení, že nejsou a nebyli ze sekty pražských kacířů, pražanů, husitů, táboritů či viklefovců. Jak to dopadlo s vítězstvím se z kroniky Vavřince z Březové nedozvídáme, neboť své líčení bitvy ukončil v půli věty: „A když nastalo ráno…“55
4.11 Žena v hnutí husitském Nadšení pro pravdu v prvním mocném plápolu zachvátilo všechny vrstvy národa, i ženy. Byly podníceny už Husovými předchůdci, ale především Janem Husem. Ženy v tomto hnutí, pokud se činně účastní veřejných událostí, vystupují většinou hromadně, beze jména, jako mocná sociální složka, která při vzrušujících událostech vypluje na povrch historie jako utajená síla davu. Proto není možné stopovat účast žen v husitském hnutí do takových podrobností a teologických odstínů jednotlivých stran jako muže, organizátory hnutí. Z pramenů je však jisté, že ženy v Praze, tak i na venkově a hlavně ve straně táborské byly podstatnou složkou.56 Nedostatek pramenů nedovoluje ženské hnutí stopovat podrobněji. Je však možné soudit, že tytéž náboženské, politické a sociální motivy, které vedly muže k té či oné husitské straně, vedly i ženy. Kromě toho je u ženy z lidových vrstev nutné zdůraznit sílu vrozeného instinktu, náboženského pudu, který jí často nahrazoval rozumné teologické mužské přesvědčení a vedl ji pod vůdcovství kazatelů.57 Je přirozené, že náboženská obec, která dopřála všem svým stoupencům téměř rovné účasti na bohoslužebných úkonech i na milosti Boží, popřála i ženě ve svém středu plného uplatnění a dala jí tak podnět k všestrannému rozvoji jejích duševních schopností. A tak se u nás v Čechách uskutečnilo nábožensko-mravní probuzení a kulturní osamostatnění české ženy. Tak vznikl obraz táborské ženy: bytosti nábožensky nadšené, vzdělané a sebevědomé a přitom evangelicky tak prosté, mravně přísné, statečné, jež vystupovala po boku mužů jako boží bojovnice. Tak jí líčí Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 224-225 Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František, pozn. 17, s. 225-227 56 CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 107-108 57 CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 140 54 55
39
současníci a tak ji znala i dřívější tradice. 58 Táborská obec otevřela svým členům i nekněžím a ženám brány vědění dokořán, kladla také větší požadavky na jejich duševní schopnosti. Vyžadovala od nich alespoň základní vzdělání. V mládí byla táborská dívka společně s hochy vyučována v českém jazyce. Táborský lid a především ženy, chovaly velkou lásku k evangeliu. Starší historiografie označila táborskou ženu za pisatelku jedné z nejstarších a nejkrásnějších českých biblí, tzv. „bible táborské.“59 Když žena dospěla, stala se táborskou „sestrou“, členkou táborské obce, a to jak „obce domácí“, tak i „obce polní“. V domácí obci byla zaměstnána hospodářstvíma řemesly a měla doplňovat všechny válečné potřeby. Žena vedle domácích prací, spojenýchs výživou obce a podobně, vypomáhala při opevňovacích stavbách a opečovávala nemocné a raněné bratry. Husitské sestry i se svými dětmi byly také členkami polních obcí, které se výhradně zabývaly válečnictvím. Na polních taženích ženy kromě prací spojených s výživou vojska konaly služby ošetřovatelek a vypomáhaly též při obléhacích pracích. Žena však byla i pomocnicí svého muže a mstitelkou Božího zákona, a to i v samotném boji. Někdy ve své bojovnosti zašly až k úplnému zapření své ženskosti. Dopouštěly se často větších ukrutností než jejich muži.60 Významnějším činem než byla bojovnost husitských žen je to, co vykonávala táborská strana pro ochranu ženy a jejího povznesení. Sám Žižka a táborité se k ženám i přemožených nepřátel chovali šetrně a s úctou. Což vypovídá o pokrokovém činu táboru proti tehdejšímu krutému duchu středověkého válečnictví. Žižka sice teoreticky prohlašuje stejnou přísnost vůči ženám i mužům ve svém vojenském řádě61, v praxi se však sám Žižka i husité chovali k ženám a dětem mírněji a lidštěji. Výslovně je zásada šetrnosti k ženám vyslovena ve vojenském Hodětínově řádě, stejně jako v usnesení táborských synod. Na násilí učiněné pannám, či paním byl stanoven v té době přísný trest smrti.62 Z mravně očistných snah husitství v obci Tábor bylo nejpokrokovější jejich úsilí provést všeobecnou očistu pohlavního poměru. O mravní čistotu se tábořité zasazovali CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 169-170 CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 170-171 60 CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 173-175 61 „Boží bojovníci mají ze všech neřádů trestati, býti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami msíti. Žádných osob nevyjímajíce ze všech stavů, mužského i ženského pohlaví.“ CÍSAŘOVÁKOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 176 62 CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 176-177 58 59
40
i u svých nepřátel a sami ji ve své obci praktikovali. Je to jedna z nejskvělejších stránek české reformace, její specifikum, posvěcené úsilím několika generací předchozích mravokárců, u něhož došlo k uznání i u odpůrců husitů. Velké dílo mravní očisty je právě ona stránka husitství, jejíž důsledky byly také pro českou ženu nejblahodárnější. Stala se duševně i mravně rovnocenným členem lepší společnosti.63
CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna, pozn. 8, s. 180
63
41
5
Budyšínský rukopis
5.1 O vzniku rukopisu Jak je řečeno už výše (v kapitole 1.4) Budyšínský rukopis je autorstvím připisován právě Vavřinci z Březové. Husitské skladby (Žaloba Koruny české, Porok Koruny české, Hádání Prahy s Kutnou Horou) podle výslovné datace byly napsány v červnu až září roku 1420. Nicméně samotný rukopis vznikl až po osmadvaceti letech od vzniku skladeb. Z opisů víme, že byl dopsán 21. září 1448 a že písaři bylo zaplaceno 18 kop grošů. V dnešní době je rukopis nedostupný. Víme ovšem, že je to pergamenový kodex oktávového formátu, chovaný v Gersdorfské knihovně v Budyšíně.64 Skladba Hádání Prahy s Kutnou Horou, kterou se v této kapitole budu zabývat, je zaměřena na obhajobu husitské praxe a je polemikou s odpůrci husitství. Je to alegorická rámcová skladba, líčící soudní spor mezi zosobněnou Prahou, jež představuje husitství, a zosobněnou Kutnou Horou, která symbolizuje reakci. Autor touto básní chtěl patrně získat pro husitskou myšlenku váhavce a nerozhodný lid.65
5.2 Hádání Prahy s Kutnou Horou V této skladbě mají hlavní roli města Praha a Kutná Hora, která se hádají před Božím soudem. Města jsou zde zosobněna dvěma ženami, které mají představovat a charakterizovat jejich vlastnosti. Už od počátku skladby je jasné, že účelem této skladby je vyzdvihnout husitskou Prahu. Praha je totiž popisována jako žena, jež je postavena při soudu na pravici a popisována jako krásná, slušná, ctné postavy, jasných očí, moudré řeči. Za to Kutná Hora je stavěna do role ženy, která je ošklivá, shrbená, s mžourajícíma očima, šišlající falešnou řečí a neustále odmlouvající. 66 Na počátku sporu vyčítá Praha Kutné Hoře její nevděčnost za vše dobré, co pro ni Praha udělala. Praze činí jen to zlé, bezprávné a kruté. Praha jí jasně dává najevo, že je to ona, která byla založena dříve, měla by jí být tedy služebnou. Vyčítá jí také to, že se v kutnohorské mincovně razí pražské groše a mnoho dalšího. Kutná Hora jí oponuje tím, že ví, co činí, ale činí to z důvodu nařízení od svých vyšších, především od uherského krále Zikmunda.
DAŇHELKA, Jiří. Husitské skladby budyšínského rukopisu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1952, s. 182 Výbor z české literatury husitské doby, 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, s. 343 66 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 81 64 65
42
Praha jí to však rozumně vymlouvá. Nemá už víc poslouchat těch zlořádů a falešníků a poukazuje na ty ukrutné události, které provedli husitské víře.67 Tato výtka je jednou z posledních, kterou vznesla Praha proti Kutné Hoře. V následujících kapitolách Budyšínského rukopisu vytýká na oplátku Kutná Hora Praze mnoho činů, s jimiž nesouhlasí. Kutná Hora kárá Prahu za zrušení obrazů Ježíše Krista, svatých a jejich ničení, načež se Praha brání tím, že je to tak správné, protože sám Bůh nařizoval obrazy pálit. Obraz mají mít ve své duši. 68 Další výtkou bylo ničení kostelů, klášterů, podpalování domů, zrušení mešného roucha a oltářních kapel. Dále, že odebírá mnichům a kněžím majetek. Praha však zastává názor, že majetek nepotřebují, opouštějí ho pro svoji víru, protože majetek množí hříchy.69 V čem ale překračuje Praha božskou mez, jsou vraždy a pálení kněžstva a jiného lidu. Nicméně husité si za svou pravdou stojí, zabíjejí totiž jen ty, kteří falšují peníze a ctnou víru, loupí duše, před Bohem se rouhají a jeho kázání za kacířství mají. 70 Dalším důvodem sporu byla otázka ohledně uherského krále. Kutná Hora se ptá Prahy, proč nechce přijmout za svého krále Zikmunda. Praha vysvětluje před soudem, že příčinou je on sám, člověk, který je plný zloby, a proto není hoden kralování. Je to nepřítel, který pomlouvá, krade a zabíjí vlastní lid.71 Jednou z posledních výčitek, které Kutná Hora vznese proti Praze, je nesouhlas s přijímáním pod obojím způsobem a vnucování této svátosti ostatním lidem i malým dětem.72 Poslední kapitola je o samotném rozsudku. Ježíš Kristus vytýká Praze i Kutné Hoře jejich nedostatky a poroučí jim, aby se polepšily. V konečném výsledku ani jedné nedává za pravdu, obě kárá a obě nutí k urychlenému polepšení. Na každé je něco, nad čím by se měla zamyslet. Obě jsou v některých věcech špatné a hříšné. Spor končí v poklidu, kdy se obě strany poučeny vrací do svých domovů.73
5.3 Husitská a katolická víra V této části bych ráda shrnula informace o pražské a kutnohorské víře, které lze odvodit na základě četby Budyšínského rukopisu. Je nutno zmínit, že text, jak je již DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 80-90 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 95-100 69 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 101-115 70 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 115-121 71 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 136-144 72 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 145-154 73 DAŇHELKA, Jiří, pozn. 64, s. 163-165 67 68
43
výše zmíněno, byl psán s myšlenkou povzbuzení a souznění s husitskou vírou, tudíž s Prahou. I když nejvíce argumentů bylo vzneseno právě proti husitské Praze, Praha svůj spor a důvod, proč tak činí, vždy rozumně obhájila. Co se tedy dá říci o husitských a katolických ženách? Z tohoto alegorického sporu je patrné, že husitské ženy byly krásné, mladé, moudré a svobodné, tak jako byla svobodná a moudrá jejich víra, jíž byly bezmezně odevzdané. Dle výtek, které byly vzneseny od katolické kutnohorské ženy, je zřejmé, že byly ochotny pro svou víru udělat takřka cokoliv. Počínaje ničením majetků v katolických kostelích, podpalování domů, či páchání krutých vražd a zločinů. Katolické ženy jsou popisovány jako staré, falešné a proradné, jsou odrazem své církve. Obě víry však mají něco společného, jsou to právě ty kruté činy, které stojí za obranou jejich přesvědčení. Podle mého názoru je z textu zřetelné, že husitské ženy byly rovnocenným partnerem mužů. Potvrzuje se idea Tábora - rovnost všech lidí. Zjevné je to především na samotném sporu, kde husitská žena své výroky a činy neobhajuje, ale pouze je logicky vysvětluje na evangeliích a kázáních Ježíše Krista. Svobodně před Božím soudem prosazuje své zájmy. Zato žena katolického vyznání neobhajuje svou víru, ale pouze obhajuje činy svých nadřízených - knězů, mistrů, biskupů a svého krále. Kutnohorské ženy jsou jim oddané a podřízené. Konečné dění ve skladbě „Hádání Prahy s Kutnou Horou“ je kompromisem, který staví husitské i katolické ženy na stejnou pozici. Ať jsou obě ženy jakékoliv víry, dřímají v nich jak špatné, tak i dobré vlastnosti. A jak jim nařídil sám Ježíš Kristus před Božím soudem, je nutné se polepšit. Obě překračují meze, které Bůh stanovil …
44
6
Závěr Uvedený text měl za úkol přiblížit postavení žen v 1. polovině 15. století. Doba reformního hnutí, jež byla plná radikálních změn, byla ideálním prostředím pro nadcházející emancipaci žen a jejich případné prosazení ve společnosti. Doba, ve které se sjednotily všechny vrstvy národa i prostý lid a ženy do boje za nového lepšího člověka. Tento čin se udál díky několika vzdělaným mužům, již svým kázáním a svými skutky napravovali církev a podporovali reformní hnutí. Byli jimi Matěj z Janova, Tomáš Štítný, Jan Milíč, Jan Hus, Jan Želivský či Jan Rokycana, kteří svými spisy a učením podněcovali sociálně mravní povznesení žen. V této práci jsem se snažila vystihnout obecnou charakteristiku ženy tohoto období, avšak hlavním předmětem zájmu bylo postavení husitských žen, které byly součástí radikálního Tábora. Táboři ve svém demokratickém přístupu ženě umožnili otevřít brány božího vědění, stejně jako to umožnili mužům. Z dané účasti žen na náboženském životě vzrostlo i jejich sebevědomí při vystupování v politickém životě. Náboženské nadšení je vedlo i mezi muže na bojiště. Důležitým ženským spolkem, který se velmi podílel na účasti v reformním hnutí, byl spolek Bekyně. Bekyně byly stoupenkyněmi třetího řádu sv. Františka, který jim ponechával větší osobní volnost oproti ostatním řádům. Bekyně vynikaly svou všestranností. Zabývaly se šitím, vyučováním dívek, ošetřovaly nemocné, staraly se o chudinu a mnoho dalšího. Počátkem 15. století vzrostl zájem o včlenění do bekyňských spolků. Tento nárůst zájmu byl spjatý s reformačním hnutím a kázáním mistra Jana Husa. Vzrůstem počtu bekyň také vzrůstal zájem o záležitosti církevní i mezi pražskými ženami a vyvrcholil důležitými manifestacemi za husitské války. Po Husově smrti bekyně i jiné ženy kázaly v chrámech a byly nabádány například od Jakoubka ze Stříbra k veřejnému vystupování. Náboženská obec dopřála všem svým stoupencům, tedy i ženám rovné účasti na bohoslužebných úkonech. Dala jí tak podnět všestrannému rozvoji duševních schopností. Táborská žena v této době byla charakterizována jako nábožensky nadšená bytost, vzdělaná a sebevědomá a přitom evangelicky prostá, mravně přísná a statečná, jež vystupovala po boku mužů jako boží bojovnice. Žena byla členkou táborské obce, která zahrnovala jak obec domácí, tak obec polní. Žena zastávala v husitském Táboře chod hospodářství, ale i opevňovací práce, či opečovávala nemocné. Nedílnou součástí této práce byla také analýza Vavřincovy Husitské kroniky, ze 45
které jsem se pokusila vyvodit postavení žen v reformním hnutí. Ženy, pokud se činně účastní veřejných událostí, vystupují většinou hromadně, beze jména, jako mocná sociální složka. Ženy byly pomocnicí svého muže a mstitelkou Božího zákona, a to i v samotném boji. Někdy ve své bojovnosti zašly až k úplnému zapření své ženskosti. Dopouštěly se často větších ukrutností než jejich muži. Jedním z mnoha případů je dobytí Chomutova roku 1421. Táborské ženy tam vyvedly z města ženy a panny, které oplakávaly své muže a rodiče, a slíbily jim bezpečný odchod. Když však vyšly z města, svlékly z nich roucha, okradly je o peníze a jiné věci a zavřely je do viničné boudy, kterou posléze zapálily. Nešetřily ani těhotných ani dětí. V kronice se ovšem dozvídáme i o opačných případech, které byly páchány na lidu obojího pohlaví i na samotných dětech. Například sám uherský král Zikmund v ukrutnosti a zlosti neznal mezí. Kam přišel v českých zemích, tam nechával podpalovat celé vesnice a zabíjet všechny ženy, muže i děti vyznávající utrakvistickou víru. Součástí kroniky je také popis samostatných komunit, který poukazuje na vztahy a události, které zažíval lid obojího pohlaví. Zmíněny jsou zde adamité, pikarti či samotná komunita Tábor. Závěrečná kapitola se zabývá pojetím ženy v Budyšínském rukopisu, jehož autorství je připisováno Vavřinci z Březové. Husitská a katolická víra je zde zastoupena zosobněnou ženou. Obě ženy se dohadují před Božím soudem o tom, které z jejich vyznání je to lepší a spravedlivější. Na základě jejich hádky jsem se snažila vystihnout rozdíly, které mezi nimi panují, a vyvodit z nich charakteristiku husitských a katolických žen. Diplomová práce měla za úkol shrnout vnímání a postavení žen v době husitské, a to z pohledu jednoho z nejznámějších kronikářů 1. poloviny 15. století - Vavřince z Březové. Do textu jsem zahrnula i obecné informace o autorovi, o husitské době a o postavení žen v pozdním středověku.
46
7
Seznam použitých pramenů a literatury
7.1 Prameny DAŇHELKA, Jiří. Husitské skladby budyšínského rukopisu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1952. Staročeské vojenské řády: Hájek-Vlček, Žižka, listy a kronika, 1. vyd. Praha: Orbis, 1952. Z BŘEZOVÉ, Vavřinec – HEŘMANSKÝ, František. Husitská kronika. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954.
7.2 Literatura CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Žena v hnutí husitském. Praha: Sokolice, 1915. ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437, Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. ISBN 978-80-7277-393-0. ČORNEJ, Petr - Čornejová, Ivana - Rada, Ivan - Vaníček, Vratislav. Dějiny zemí Koruny české I. (Od příchodu Slovanů do roku 1740). Praha: Paseka, 1992. ISBN 8085192-29-2. ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství: (události, osobnosti, texty, tradice): výbor z úvah a studií. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, ISBN 978-80-7422-084-5 ČORNEJ, Petr. Vavřincova vylidněná Praha. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR 52, 2004. KOPIČKOVÁ, Božena. Ženská otázka v českém středověku, ČČH 37, 1989, s. 561-574, 682-696. LENDEROVÁ, Milena – KOPIČKOVÁ, Božena – BUREŠOVÁ, Jana – MAUR, Eduard (eds.). Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, ISBN 978-80-7106-988-1. 47
MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí I. Praha, 1956. OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ, 19. díl, Praha: J. Otto, 1902. PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. Praha: Rozmluvy, 1990, ISBN 0-946352-70-4. PEKAŘ, Josef. Postavy a problémy českých dějin. Praha: Vyšehrad, 1990, ISBN 807021-057-5. SAHULA, Jiří. Husitské ženy. Hradec Králové: Politické družstvo tiskové, 1915. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-073-4. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-074-2. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-076-9. ŠMAHEL, František. Husitské Čechy: struktury, procesy, ideje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ŠMAHEL, František. Idea národa v husitských Čechách. Praha: Argo, 2000. ISBN 807203-261-5 Výbor z české literatury husitské doby, 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963.
48
7.3 Elektronické zdroje Josef Pekař a hodnocení husitství [online], 16. 6. 2002, [vid. 10. 1. 2014] dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_444.html Náš host: Profesor Šmahel se snaží stát nad dějinami [online], 14. 10. 2006, [vid. 21. 6. 2014]
dostupné
z:
http://www.radio.cz/cz/rubrika/kaleidoskop/nas-host-profesor-
smahel-se-snazi-stat-nad-dejinami Postavení žen ve středověku a raném novověku, [online], 1. 2. 2009, [vid. 25. 2. 2014] dostupné z: http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2009020001
49
