náš \^.ízkum
V
PROC NECHCI 2
o
Šestaž osm procent českých žen chce zůstat dobrovolně bezdětných, ríka1í průzkumy. Ačkoli jsou všude kolem nás, v časopisech jste o nich dosud četli jen pod anonymními jmény, a jejich důvodůmjste tudížnemuseli tak docela věřit. Rozhodli jsme se to změnit a představujeme vám šest reálných příběhŮ žen, které neplánují počlt potomka. Proč se tak rozhodly a jak se jim Žije ve spoleČnosti, která stále diktuje ženám povinnost rodit? pŘlpRlv.rn: JANA BENÉšOVSKA, FoTo: ROBERl- TlcHY
ALENA Šnrnnrov6 39 LET, ŘeolteI-xR A ZAKLADATELKA SKOLY STYLU
Kdy jsem se rozhodla nemít děti? Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Pocit, že nechci být matkou, mám v sobě odjakživa. Když mi Pán Bůh sestroioval mozek, zřejmě do něj místo mateřského instinktu vložil gen opatrování psů. To říkám zcelabez legrace. Nikdy jsem netíhla k holčičkovskému starání se o panenky, sny o princeznách, vdavkách a opairování potomků mi nic neříkaly. Jediné své dvě panenky jsem ostříhala takřka dohola. Když se dívám na děti svých známých, necítím žádné emoce. A mluvím s nimi jako s dospělými bez ohledu na věk. V raném dětství mi zemřela sestra. VyrŮstala jsem tudíž jako jedináček a máma o mě měla extrémnístrach, který ji nepustil dosud. Představa, že přijde do rodiny další tvor, o kterého by se musela bát, je pro ni natolik traumatizující, že mě k roli matky nikdy netlačila. Spíš naopak. Ona je ta, kdo mi říká, že se stěžídokážu postarat sama o sebe, natož o někoho dalšího,a já s ní naprosto souhlasím, Tato událost mě v mém postoji k mateřství jistě ovlivnila, ale ne nijak zásadně. Kdybych děti mít chtěla, nebudu se ohlížet do minulosti a už vůbec ne na to, co si přejíostainí, včetně mojí matky.
MOJE PSYCHOLOGE ZÁáÍ ZO l S
Ostatně co se mé schopnosti otěhotnět týká, užjsem mohla mít doma školku. Můj gynekolog říká, že já jsem totální důkaz toho, jak ironický smysl pro humor má Pán Bůh. Těhotná jsem byla několikrát, ale pokaždéjsem se rozhodla pro interrupci, Vytáčí mě řeči o tom, že touha být matkou sedne dřív nebo později na každou ženu,.jakmile potká toho správného chlapa. To je jako vysvětlovat gayovi, že teprve když potká tu správnou ženu, přestane být homosexuál. Mám ted'kolem sebe spoustu známých, kteří přivádějí na svět děti. Když se jich ptám na důvod, slyším nejčastěji: ,,A kdo se o tebe postará ve stáří?" Slyšíteten alibismus? Pořídím si živou lidskou bytost, abych na ni dnem jejího narození nanesla tíhu svého bytí? Ještě větší hrŮzu mi naháníodpověd': ,,Protože jen povitím potomka dostane tvůj život smysl." Z toho mi logicky vychází, že já na tomhle světě vlastně nemám co pohledávat, na rozdíl od rodin, které děti do slova a do písmene ,,vyrábějí" hlavně kvůli příspěvkům od státu. To je přece absurdní. Když se mě naopak ptají ostatní, proč děti nechci, odpovídám, že na mně není nic reprodukováníhodného. Anebo to, že prostě potřebuju denně svých B hodin klidného spánku. (smích)
,ť&. ',,
§
ď, F
xcat
,+ ,*
Wďk l-"
'W},
MoJE PsYcHoLoGv zeŘí zo l e
SANDRATRANTA,41 LET, LEKToRKA ClzlcH JAZYKU _
,4w*
V uplynulých letech jsem nikdy necítila, že děti ve svém životě potřebuju. Pojem biologické hodiny znám vlastně jenom z časopisů.To je hlavní důvod, proč děti nechci a nikdy mít nebudu. Abyste vychovala z dítěte dobrého člověka, musíte mu hodně obětovat a to já nedokážu. V tomto mě zásadně ovlivnila moje maminka.
\ }
Přála si být letuškou, cestovat po světě, ale nikdy se ]íto nepodařilo, Odešla sice do Německa. ale tam porodi|a tři děti, a protože tatínek umřel. když mu bylo tolik jako ted'mně, matka nám obětovala ce|ý život. Díky své síle a opt mistlcké povaze si nikdy nestěžovala, ale já si rnyslim, že úp|ně št'astná nebyla. Vždycky mi jí bylo lito a říkala jsem si, že bych tak žít
!nechtěia,
iŽiiuvelmi uvolněným životním stylem. Hodně
l. ,i cestuju po světě. žila jsem na rŮzných místech
' /,planety a par dalších bych ještě rádapoznala. l fMamince jsen^ o tom hodně vyprávěla i;] a napsala 1i z cest spoustu dopisŮ. ViděIa jsem, l jak moc ji to iěší,jako bych pro ni dělala něco
d
lpbrého. M*. oostoj k dětem znalaa nikdy mi 4ro ani v re,renštn nevyčetla. Vlastně nikdo mi ho nevyčítal.Protože v Cesku ži u 1rrr'.", nesetkala jsem se ani ;. se společer^sxyn odsouzením. Minimálně f v západním světě ,e běžné. že mít dítě je roz|odnLrti a ryze intimní záležitost člověka. A my jsme se rozhodli, že :dítě mít nebudeme. Partner to cítístejně. je ovlivněn negativní zkušeností, kdy ho jedna z předchozích přitelkyň snažila poutat k sobě těhotenstvím, Nakonec atila. nicrréně pro něj to bylo dost matjcké a v jeho životním postoji k dětem to odrazjlo. Samozřejmě se mŮže stát, že jednou bucju/budeme litovat, ale to pro mě není dŮvod otěhotnět. Jsem od přírody ráda sama, umím býi sarna a myslím si, že touha nebýt sám k rozirodnutí dát život novému člověku prostě nestačí.Sama jednou můžeskončit i žena. která porodí dětí pět.
SlMoNA cAlDLERovÁ, gz trt, PRACUJE V MARKET|NGU A PR
Ve svém věku už vím, že děti mít neispíš
nebudu,
Říkám nejspíš,protože nemám ráda radikální tvrzení. Každopádně beru to tak, že zŮstanu jsem spokoieně bezdětná. V patnácti dvaceti není asi to zásadně, zcela odmítala potomky nic výjimečného,Jenže pak mi bylo třicet dvaatřicet, kamarádky začaly těhotnět a mně přišlo na mysl, jestli bych tohle téma také neměla řešit. Záhy isem si ale uvědomila, že bych se do něčeho nutila, A proč bych vlastně měla mít dítě? Abych vyhověla rodičům, partnerovi, udělala radost kamarádkám, když sama touhu po dítěii vŮbec necítím? V |edenatřiceti jsem měla vážný partnerský vztah, otázku potomkŮ jsme ale neřešili, tudížse kvůli níani nerozešli, To bylo z jiných důvodů.Nicméně od té doby říkám mužům, kteří o mě malí zájem, naprosto na rovinu, že já děti mít nechci. Ze známých a vůbec tidikotem cíiímspíšnedůvěru, Jako by měli pocit, že,iim lžu, že nechtít děti je jenom póza, Reakce, že k tomu teprve dozraju, mě rozčilují, V sedmatřiceti? Kdybych dítě chtě|a, nejspíšuž
\
.%Ur-oFrygelr'4' il Il i
\.
_w\_\
bych ho měla. O budoucnosti bez dětí zatím nepřemýšlím, Třeba mi jednou budou chybět a budu litovat, na druhou stranu jde o mé vlastní rozhodnutí dítě a za ním si sto,iím. Nebudu si ted'pořizovat nelitova|a, náhodouza15let proto, abych ien 'Ze pocit, že můj 1sem to nezkusila. Nemám život bez dětí je - a bude - prázdný, Umím si ho zaplnit a trouíám si tvrdit, že i případné stáří ustojím lépe než matky, které se celý život angažovaly pro potomky. Ti jednoho dne stejně uyĚti , hn2da a jim zbude v životě obrovské piárdno. Čemu nerozumím, je to, že dnešní společnost odsuzuje víc ženu dobrovolně bezdětnou než ženy-matky, které se o své dítě starají špatně, nebo ho dokonce odloží,Proč jsme takoví pokrytci? MolE PsYcHoLoGlE Z^ái
20
1
3
KRISTÝNA nÁtovÁ, 27 LET, ASISTENTKA PRODEJE
Na to, být matkou mám relativně ještě čas.
Přesto jsem rozhodnutá, že děti mít nechci.
V rrém rozhodnutí mě poměrně zásadně ovlivnila zkušenost z dětství. svého biologického otce jsem nikdy nepoznala, odešel od matky ještě předtím, než jsem se narodila. Druhý otec, kterého máma potkala, když mi bylo asi pět, zemřel v mých sedmnácti. Matka je od té doby sama a já se nemůžuubránit pocitu, že nechci skočit podobně jako ona: single matka, kteíou její partner stejně dříve nebo později opustí. O tom, jak složité to je, vím také ze zkušenosti své kamarádky, která porodila dítě v osmnácti. l ona zůstala sama. Když jsem viděla její zoufalství, žádný společenský život a starost o dítě, těžko by mě někdo přesvědčil, že být matkou je hlavně radost. Nemám mateřské pudy, neslyšímtikat biologické hodiny, a navíc mám staršího přítele, který už dvě děti z předchozího vztahu má a dalšínechce. Přítelovy děti mám ráda, Ráda se o ně starám, trávím s nimi čas. Ale je pro mě lepšísije půjčit,prožíts nimi hezké chvilky a pak je zase vrátit. Občas slýchám, že jsem sobec, že si nechci zkazit postavu a vůbec přijít o svůj pohodlný život. Část sobectví v tom jistě je, každopádně to je přece i v rozhodnutí děti porodit. Ačkoli s přítelem máme jasno, že děti nechceme, nedá mi to nepřemýšlet, jak naše rozhodnutí
ovlivní partnerský vztah. Říká se totiž,žekaždé partnerství má mít určitéetapy, kroky, aby z něj nevyprchal náboj a vůbec láska. Na jednu stranu mi vadí, že s přítelem po dvou a pŮl letech už vlastně nemáme co budovat, kam vztah posouvat, na druhou si nemyslím, že pokud by náš vztah jednou skončil, bude hlavní důvod ten, že nemáme a nechceme děti.
b** š ýr;, ,],š;
tr
ll',r
ť
j
"f
z 9
o f
]
ď
Li]
2
.<
o š o
ík
z si
Mo.|E
PsYcHoLoGE ZÁŘÍ
201 3
l
l
.{-)
\*;
é
4
,F
:ď
olo KŘížovÁ,38LET,
_
MODELKA A UMELKYNE
Je mi třicet osm, takže teoreticky
děti ještě mít můžu,Fakt, že nechci, není žádné impulzivní rozhodnutí ze
§
včerejška.
Cítím to tak odmalička , i když v pubertě to říkákaždá holka. Od puberty jsem ovšem ubrala na radikálních slovech ,,vůbec" a ,,nikdy", Člověk - nikdy - neví, co život
lt ,i
přinese. Každopádně za svým rozhodnutím
L ..'
#.,
*§: r&p*6rr i1{.*Řp§,
-
si stojím, U mě touha být matkou hodně souvisí s partnerstvím, Zatím jsem nepotkala partnera, který by vyhovoval mým představám. Jeden z mých vztahŮ mimo jiné kvůli otázce potomků skončit: já jsem nechtěla, on chtěl, naše cesty se tak logicky rozešly. Toho pravého třeba potkám, až mi bude padesát, a třeba s ním přijde i touha vychovávat díiě. Kdo říká, že ji musím naplnit tak, že si ho sama porodím? Nemám slovo matka spojené s tím, že dítě musí být nutně moje krev, Proto když mě k tomu živoi dovede, můžudítě adoptovat. Párkrál ve svém životě už.|sem zaslechla, že jsem kariéristka. Neníto pravda, Práci, kterou dělám, si umím představit i s dítětem. Okolí mé rozhodnutí chápe a respektuje, i když bylo období, kdy jsem z jedné části rodiny cítila zvláštní,snad až agresivní nátlak, abych otěhotněla. Na severu Moravy, kde část rodiny žije, jsem prostě byla - a jsem - divná, protože tam jsou děti vesměs jedinou náplní života. Snažila jsem se vysvětlit svůj postoj, že dítě je moje soukromé rozhodnutí a že to není povinnost. Společenský nállak, že vymíráme a nerodíme daňové poplatníky, považuji za hloupost. Co víme, co bude za deset, padesát nebo sto let?
MoJE PsYcHoLoGlE ZAB| 201 3
