.
Copyright © Carole Radziwill, 2013 Translation © Jaroslava Novotná, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN epub 978-80-7462-590-9 ISBN mobi 978-80-7462-597-8
.
Tento příběh je smyšlený. Jména, postavy, místa a události vylíčené v tomto románu jsou výplodem autorčiny představivosti nebo jsou použity jako fikce pouze pro přibarvení děje. Jakákoliv podobnost se skutečnými postavami nebo událostmi je čistě náhodná.
.
„Láska je jako cihla. Můžete s ní postavit dům, ale také potopit mrtvé tělo.“ ―LADY GAGA
.
„Ve věku čtyřiapadesáti let zemřel známý sexuolog a spisovatel Charles Byrne.“ MARK IOCOLANO, The New York Times Po tragické události na Madison Avenue v New Yorku zemřel v pondělí význačný sexuolog a spisovatel Charles Byrne, známý zejména jako autor knihy Naděje filozofova, za niž získal Národní knižní cenu. Byl rovněž autorem řady stěžejních textů zabývajících se problematikou norem sexuálního chování a morálky. Uvedl to jeho dlouhodobý vydavatel, nakladatelství Knopf. Charles Fisher Byrne pocházel z Bristolu ve státě Connecticut a byl jediným synem Grace Thortntonové a dnes již zesnulého Franze Byrnea, předsedy nejvyššího soudu státu Connecticut. Charles Byrne absolvoval Princetonskou univerzitu a získal řadu čestných titulů. Již v době studia vydal svoji první publikaci s názvem Variace na erotické téma zabývající se sexuálními deviacemi. Už tato práce jevila příslib jeho slavné teorie Opačný pól sexu a spustila kariéru jednoho z nejuznávanějších současných autorů knih o sexualitě. Jako dvaadvacetiletého si Charlieho, jak mu říkali přátelé, vybral za svého žáka Robert Rimmer a nabídl mu spolupráci v Ústavu experimentální sexuality, známém jako Sandstone Institute v Malibu. Byrne zůstal s Rimmerem v blízkém kontaktu až do své smrti a má zásluhu na Rimmerově doktríně polyamorie, která do značné míry ovlivnila jeho život a tvorbu. Charles Byrne posunul Rimmerovy teorie ještě o krok dál a zastával tezi, že pro rozvoj stabilní, na rodinu orientované kultury je ideální zachovávat promiskuitní stav. „Láska a sex,“ napsal, „nejsou dobrými společníky. Můžete najít zálibu v jednom, nebo druhém, ale nikdy nebude fungovat obojí najednou.“ Podle Charlese Byrnea je sexualita nejčistší formou uměleckého sebevyjádření. Později toto téma rozvedl ve své první knize Naděje filozofova. Tato kniha získala Charlesi Byrneovi značnou popularitu i uznání. Byrne za své dílo obdržel Národní knižní cenu a na celém světě se prodalo více než pět milionů výtisků. Na svůj úspěch navázal následujícího roku další knihou Poločas rozpadu sexu, která byla komerčně úspěšná, nicméně u kritiky se příliš velkého uznání nedočkala. V roce 1985, zklamán vlažným přijetím Poločasu rozpadu sexu, napsal Byrne řadu kritických esejů na téma, jež pojmenoval existenciální krizí penisu, s příhodným názvem Stav erekce. Ústředním tématem je zde opět teorie lásky a sexu. V osmdesátých a devadesátých letech Byrne pokračoval ve vydávání knih, například Sperma a whisky, Sex, píseň moře a Sartre a Jízda s její hlavou v klíně. Od roku 1999, kdy vyšla jeho sbírka esejů Stav erekce, už žádnou další knihu nevydal a věnoval se pouze přednáškám a veřejným vystoupením. Mezi jeho přátele se řadila pestrá směsice umělců a intelektuálů, od kontroverzního francouzského lettristy Isidora Isoua až po amerického komika Paula Reubense. Charlese Byrnea přežila jeho matka Grace a manželka Claire Byrneová.
.
ČÁST I
Náhlá smrt jednoho muže
1 J , V vdova se s někým vyspí, s láskou jsou trable, konec. No, a mezitím vdova najde smysl života. Smrt PODSTATĚ JDE O TOHLE:
EDEN MUŽ NÁHLE ZEMŘE
potkala toho muže nenadále, bylo to v pondělí a stalo se to v New Yorku; svítilo sluníčko, foukal příjemný větřík. Na předměstí cvrlikali ptáci, vlaky jezdily včas, pošťáci obcházeli svůj rajón. Byl pěkný den a obloha byla krásně modrá. Zaměstnanci v kancelářích se zaobírali myšlenkami na sex, tím, co bude k obědu a kdo psal ten email o smradu v kuchyňce. Den byl zralý na nějakou pohromu. Den jako dělaný na to, aby vyhlídkovému autobusu selhaly brzdy, vysoce postavený muž se zamiloval do ženy téhož věku a z bytu 4B vyvedli starší pár s želízky na rukou. Den, kdy nikdo nečeká, že se něco stane, a právě proto se to stane. Modrá obloha může klamat. Claire Byrneová byla právě v Texasu, kde se měla sejít s mužem jménem Veejay Singh, doktorem, ale ne medicíny. Dr. Singh učil sociologii na Texaské univerzitě v Austinu a napsal knihu s názvem Proč na ňadrech nezáleží . Jako vyučující byl na škole velmi oblíbený, jednak díky své přátelské povaze a také protože dával dobré známky. Byl tak trochu celebrita, neboť se občas objevoval v pořadu The Today Show, kde vysvětloval své revoluční teorie o páření. Claire s ním měla udělat rozhovor. Psala profilový článek pro Misconstrued, magazín pro „ženy jako vy, ženy, které se vymezují!“ Auto z půjčovny zaparkovala na parkovišti pro návštěvníky u administrativní budovy a volným krokem kráčela k Singhově kanceláři, bylo asi devět hodin a deset minut, míjela duby, skrze jejichž větvoví vrhalo slunce k zemi drobné skvrny, a její sandály po sobě zanechávaly řadu šlépějí na oroseném trávníku. Její manžel Charlie byl doma v New Yorku. Tedy, přesněji řečeno, byl v New Yorku, ale ne přímo doma. PRAVIDLO Č. 1: Nezahýbejte v pondělí. Claire odletěla včera, takže Charlie strávil odpoledne a noc ve městě s tou novou novinářkou z Knopfu. Většinu času byli zavření v jejím maličkém ateliéru a pářili se jako zvířata. Právě v této chvíli ale i on kráčel mezi stromy prozářenými sluncem v Central Parku a mířil k Madison Avenue, kde se měl setkat se svým agentem Richardem Ashem. Richard už začínal být netrpělivý, neboť Charlie měl se svou knihou zpoždění dva roky. Lukrativních autorů stále ubývalo a Richard měl na krku hypotéku. Charlie na termíny kašlal. Charles Byrne byl nejslavnější sexuolog světa — mnohem profláknutější, než kdy byli Kinsey nebo Masters. Jakkoliv šlo o vědecký pohled, Byrne psal o subjektu, o kterém každý rád čte, a vypadal jako někdo, koho si při takové činnosti můžete velmi dobře představit. Ve svých čtyřiapadesáti letech připomínal Warrena Beattyho — ve filmu Bugsy, ne v Rudých — a nedal se mu upřít jistý, ba přímo neodolatelný šarm. Byl mistrem slova a dokázal komunikovat na mnoha úrovních, což ještě umocňovalo jeho přitažlivost. Když psal o penisu, byl skvělým pedagogem a zároveň dokázal udeřit hřebík na hlavičku, a šatna přisprostlých sportovců by se jeho přítomností klidně mohla změnit v intelektuální salon. Své výklady o vaginách psal s uznalým a obdivným viděním sběratele. Dokázal přimět hrubiánské manžele, aby mysleli na symfonický orchestr, když uléhali se svými nevrlými ženami. A kultivovaní manželé pod dojmem jeho textů zase s láskou mysleli na své manželky, když souložili se svými nadrženými milenkami. Charlie právě s láskou myslel na svou vlastní mladou ženu a přerušil svou cestu, aby se zastavil na kávu v kavárně na Madison Avenue. A právě teď nastává nejlepší chvíle zahrát si hru Co kdyby…
Znáte to — co kdyby tam nezašel, nebo co kdyby se nezdržel tak dlouho, nebo co kdyby ho upoutala nějaká maličkost, že by byl zvolnil krok… V kavárně Charlie letmo pročetl sportovní stránku a zavolal Richardovi, že přijde později. Objednal si druhou kávu na cestu (co kdyby to neudělal?), položil na pult čtyři dolarové bankovky (co kdyby se chvíli hrabal v kapsách a našel jen tři?) a pak znovu pokračoval v cestě. Zatímco Charlie pročítal bolestné statistiky — Wang a Hughes vypadli z Yankees, Pettitte přestoupil — Claire okukovala studentky v kovbojských botách a slunečních brýlích a přemýšlela, jak tohle prostředí Charliemu popíše. (Jako kdyby Russ Meyer režíroval reklamu na Gap? Ne, spíš jako Oklahoma ve stylu Playboye.) Byla v pokušení koupit mu na letišti jedno to tričko s lepou kovbojskou dívkou sedící obkročmo na kaktusu a s nápisem V TEXASU MÁME VŠECHNO VĚTŠÍ. Charlie by byl schopen si to obléct pod sako do divadla, srandista. Charlie s oblibou vyvolával skandály; rád na sebe upoutával pozornost. Claire naopak dávala přednost anonymitě. Byla to drobná žena, velikost 34, nebyla moc vysoká — i s podpatky sahala Charliemu po ramena. Měla dlouhé tmavé vlasy, které nosila rozpuštěné, mladistvou pleť, světle hnědé oči a rty, které Charlie popisoval jako komplikované — jeden den byly plné a smyslné, a jindy bezvýrazné. Byla přitažlivá, to ano, ale rozhodně toho nezneužívala. Nebyla to dívka, která by obrážela bary a chlastala whisky z láhve. Nebyla jako ženy, o kterých psal Charlie. Nevěděla, jak vytáhnout cigaretu takovým způsobem, aby hned nějaký muž přiskočil a připálil jí; nikdy nebyla opilá nebo afektovaná, nenosila odvážné výstřihy. Byla decentní a vždy upravená, na rozdíl od svého rozevlátého manžela, jemuž byla vkusným doplňkem. Způsobná dívka a rošťák. Charlie byl vždycky hráč číslo jedna. Sasha, Claiřina nejlepší kamarádka už od školy, říkala Charliemu „Sundance“, zatímco Claire byla Butch Cassidy. „On je ten, kdo šidí při pokeru a střílí v salonu,“ říkávala Sasha s oblibou, „zatímco ty zametáš střepy a všechno dáváš do pořádku.“ Charlie vrhající dlouhý stín. Claire se brzy naučila, že k jejím největším přednostem patří vědět, kde je její místo. DNEŠNÍ CLAIŘINO POSLÁNÍ V Texasu byla nudná záležitost, ale už brzy se její život obrátí vzhůru nohama. Tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. V době, kdy vcházela do Singhovy kanceláře s výhledem na South Mall lemovanou stromy, byl už její muž mrtev. Nešťastným řízením osudu mu přímo na hlavu spadl Giacometti — velká a velice drahá bronzová socha. Když to vezmeme kolem a kolem, bylo to nejspíš nevyhnutelné. Claire si nedokázala představit, že by se to odehrálo jinak. V jednom okamžiku Charlie kráčel po Madison Avenue a v hlavě si přehrával úryvky proslovu k Nobelově ceně, kterou, jak si byl jist, jednoho dne obdrží. A v příštím okamžiku — bum bác — bylo po něm. Jen minuta do postkoitální schůzky s Richardem a najednou je konec. Život se změní dřív, než řekneš „mrdat“. Měl plnou hlavu myšlenek. Neviděl tu věc padající z nebe. Jak by mohl? Žádné varování, ani neměl čas se leknout, žádná panika ani bolest; měl to rychle za sebou. Až pak nastal pohyb v ulicích. Objevilo se několik svědků, které ta událost zasáhla, jako například Mona Glissandová. Začali se sbíhat reportéři, za chvíli byli jako rojící se mouchy, dolovali z otřesených turistů střípky svědectví. Byla to veliká rána, „taková řacha“, jak to popsala Mona. Ono bronzové dílo právě přenášel jeřáb a lano, na němž bylo zavěšeno, prasklo. A pak se ozvalo „ rup“ — jak řekla Mona — a hned vzápětí to dutě břinklo, jako když na zem spadne obrovský klíč. Moně z toho úplně zvonilo v uších. Když to líčila, marně si zakrývala uši. Padající socha měřila skoro dva metry, vážila sto padesát kilo a spadla z výšky dvaceti pater. Jistého Waltera Whitea — to je ale docela jiný příběh, jak se dozvíme později — přišla na milion dolarů a původně měla být spuštěna na terasu jeho bytu. Místo toho spadla Charliemu na hlavu. Svědectví Mony Glissandové bylo první z mnoha. Viděl to také Steve Johnson. Studoval umění na
Kolumbijské univerzitě a hovořil o pohybu onoho objektu a iluzi beztíže. „Nepřítomnost ničeho,“ pravil, „je samo o sobě něco.“ Nikdo nechápal, co tím myslel, ale hovořil velice pomalu, což v lidech vyvolávalo dojem, že by to chápat měli. Byl ovšem příliš pomalý i pro policistu, který rychle pokračoval v dalším šetření a nechal Stevea, aby vylíčil zbytek svého svědectví kolemjdoucím. „Bytostný půvab a elegance,“ pokračoval, „tohoto mimořádného uměleckého díla plujícího vzduchem…“ Alberto Giacometti, jenž bronzovou sochu vytvořil, byl rovněž mrtev. Tento velký muž se zádumčivým pohledem byl znám záchvaty strašlivých depresí. Často mizel na celé měsíce ve svém ateliéru a jako posedlý se vrhal na kusy hlíny, úzkostlivě se vyhýbaje návštěvníkům, až se nakonec vynořil s prototypem nepřirozeně hubené figury s vymknutými údy, které ho tak proslavily. Charlieho artefakt měl název Kráčející muž: vyzáblá postava muže zachyceného v chůzi, s hlavou sklopenou a pohrouženého do myšlenek. Stejně vypadal i Charles v okamžiku, kdy se ti dva nenadále setkali a byli vytrženi ze svých úvah. V každém případě lze říci, že sexuolog a socha tvořili nesourodý pár. O jejich vzájemné seznámení se zasloužila Evelyn Whiteová, manželka již zmíněného Waltera. Celou věc totiž uvedly do pohybu její povrchní umělecké ambice a avantýra jejího manžela, jejíž odhalení mělo nečekané důsledky. Ale k tomu se také vrátíme až později. Mezi dalšími, kteří střet viděli, byla žena z Ohia, která se v New Yorku ocitla se svým církevním sborem v rámci divadelního zájezdu — znáte to, taková ta záležitost, kdy během tří dnů stihnete šest představení, samozřejmě nikoliv premiérových. Ona žena už měla za sebou muzikály Mamma Mia! a Lví král a viděla Charlieho umírat právě v okamžiku, kdy si prohlížela výklad Simona Doonana v obchodním domě Barney. O svůj zážitek se obětavě podělila s diváky Kanálu 6. „Bylo to příšerné,“ líčila rozechvělým hlasem a utírala si slzy. Pak klesla hlasem o oktávu níž a promluvila přímo na kameru: „Cesty páně jsou nevyzpytatelné.“ Další svědek, muž z Brooklynu, nabídl reportérům přímo herecký výkon — „Najednouc se vobjevila ta vobrovská věc. A teďkons — zničeho nic — bác! Kurva, tomu řikám pech!“ Televize tuto poznámku neodvysílala, ale o dva dny později dostal příležitost v talk show Howarda Sterna; tvůrci pořadu ho nechali znovu přehrát onu scénu mezi striptérkami jakožto hold Charlesovi. Howard byl jeho velkým obdivovatelem. Ale za nejzásadnější výpověď lze považovat to, jak situaci vylíčil Paul Bowman, reklamní agent. Právě on patrně nejlépe vystihl podstatu celého incidentu. „Bylo to, a lepší slovo asi neexistuje,“ prohlásil, „surrealistické.“ „Co vám proběhlo myslí?“ tázal se reportér z ABC News. „Tedy, řekl bych, že to byl jakýsi klid,“ odpověděl Paul. „Proběhlo to abnormálně klidně. Cítil jsem to, ten klid. To mě přimělo pohlédnout vzhůru. Bylo to jako film od Ingrida Bergmana, nebo Bergmara, znáte ho, ten Francouz. Jako by se všechno na nepatrný okamžik zastavilo.“ Paulova slova byla natolik názorná a výstižná, že se objevila v řadě televizních zpravodajství, uveřejnily je The New York Times a poté, co jeho verzi vzal za svou Associated Press, celé dva dny vydržela jako nejsledovanější zpráva na Yahoo!. Jeho v odloučení žijící manželka Amy StraussBowmanová, profesorka filmových studií na univerzitě Rutgers a příčina toho, že Paul Bowman dokonce znal jméno Bergman/Bergmar, se jen ušklíbla, když četla ono líčení povrchního milovníka filmu. Amy věděla, že vrcholem jeho uměleckých ambicí bylo vyřvávání sportovní hymny při fotbalu v televizi. Také jí bylo jasné, že vzácný Giacometti převalující se ve vzduchu na pozadí stěny třiačtyřicetiposchoďové budovy pod blankytnou oblohou v žádném případě není Bergman, ale Kenneth Anger. Slunce setrvalo na nebi i po Charlieho smrti. Den plynul, jako by se nic nestalo i poté, kdy velká
bronzová socha a muž leželi nehybně na chodníku. Charlie to měl evidentně za sebou, nicméně bylo nutné se postarat o sochu. Povolali Waltera Whitea a ten povolal právníky. Před zraky nic nechápajících vyšetřovatelů se tu na zemi válela spousta prachů. A samozřejmě tu byl největší problém: kdo za to může… Na chodníku se srocovali lidé. Taxikáři troubili na stojící policejní vozy. Muži v oblecích nevzrušeně spěchali dál. Rodinka z Denveru zůstala stát s ústy dokořán; matka buclatou rukou zakryla oči jednomu dítěti, pak druhému. Přijížděly hasičské vozy s kvílejícími sirénami. Charlieho nohy v denimových nohavicích, vysportované léty tenisu, byly ohnuté v nepřirozeném úhlu; paže měl rozhozeny do stran. Byl podivně zkroucený. Asi by mu to nebylo milé. Kolem těla se pomalu pohybovali záchranáři. Řidič sanitky si zapálil cigaretu a připojil se k hasičům opodál. Chvíli tam stáli a povídali si; tu a tam se některý z nich zasmál. Dohadovali se o Yankees a Mets a vyprávěli si vtipy o další mrtvole, kterou už tento týden nabrali. Policisté pokračovali ve vyslýchání svědků, brali popořadě jednoho po druhém a modrými propiskami si zapisovali poznámky do notýsků. Nic podstatného z výpovědí nevyplynulo. Pak někdo Charlieho tělo zakryl prostěradlem a uložili ho na nosítka. Při přenášení mu jedna paže vyklouzla zpod prostěradla a bezvládně se houpala. Úplně stejně, jako se to děje ve filmových scénách, které mají naznačit rozuzlení zápletky — objeví se mateřské znamínko nebo tetování, důležité vodítko, které bylo předtím přehlédnuto. V tomto případě šlo o pravou Charlieho ruku — žádné hodinky, žádná znamení — kterou záchranář znovu položil zpátky na nosítka. Čumilové zůstávali neochvějně na svých místech. Nakonec dorazil vůz soudního ohledávače mrtvol a Charlie byl odklizen ze scény — hodinu a třináct minut poté, co nechal v kavárně dolarové spropitné. Potom dorazil další tým, aby do vozu s důkazními předměty naložil sochu Giacomettiho. Walter White stál nervózně u dvířek a vyptával se. Vezeme ji na 61. obvod, pane White. Neřeknu vám, jak dlouho ji budeme potřebovat. Musíme sepsat hlášení jako obvykle. V tom okamžiku Walter ještě nevěděl, kdo je onen mrtvý muž. Úklid, alespoň z větší části, proběhl rychlostí blesku. V Texasu zatím Claire seděla na nepohodlné židli naproti Veejayi Singhovi a připravovala se na rozhovor. Dr. Singh, podobně jako Charlie, se volně pohyboval mezi pop kulturou a serióznějšími sférami. Jeho specialitou byla biologie přitažlivosti — proč a jak si vybíráme partnery k rozmnožování. Muži mají rádi dlouhé vlasy a velká prsa, předpokládá se. Ale je tomu skutečně tak? A pokud ano, proč? Dr. Singh měl svou vlastní teorii a strávil pět let měřením žen, aby dokázal její pravdivost. Krejčovskou mírou zjišťoval obvod jejich boků a pasů, načež druhý údaj vydělil prvním. Výsledná čísla pak porovnával s údaji o hladině estrogenu a informacemi o plodnosti. Na základě těchto nálezů vyslovil myšlenku, že muži jsou naprogramováni vyhledávat ženy určitých křivek. Přesněji řečeno, jeho výzkum prokazoval, že ženy s poměrem obvodu boků a pasu 0,7 — to znamená ženy mající široké boky a štíhlý pas — jsou plodnější. Tyto ženy mají nejlepší předpoklady k plození dětí, takže si je muži intuitivně vybírají k rozmnožování. Jinými slovy, ona proslavená postava přesýpacích hodin není jen módní záležitostí, ale významný evoluční krok. Dr. Singh byl vysoký asi jako Charlie a štíhlý. Oblékal se jednoduše — černé kalhoty, svetr s výstřihem do V —nicméně toto oblečení mu lichotilo. Když mluvil o své práci, ožíval a provázel svá slova širokými rozmachy paží a krátkými výbuchy smíchu, které ji měly, pomyslila si Claire, odzbrojit. Jestlipak spí se svými studentkami, napadlo ji. Singhova kniha se vyšplhala na druhou příčku žebříčku nejprodávanějších titulů The New York Times. Právě kvůli té knize tu teď Claire seděla, neboť Misconstrued považoval jeho teorii ženských křivek za hodnou zveřejnění. Pokud šlo o Charlieho, jen si posměšně odfrkl, když mu o své schůzce
říkala — jako kdyby bestseler o prsou místo o koulích mohl napsat kdejaký pisálek. To, že Claire psala populární články pro dámský magazín, byla ovšem jeho práce. Od jejích vlastních literárních ambicí ji zrazoval. Když se vzali, řadu let se spokojila s tím, že se starala o Charlieho potřeby a psala jen příležitostně. Pak se toto prozatímní uspořádání stalo něčím, co dělala pravidelně. Charlie pracoval a Claire hledala, co by tak mohla dělat. Byli právě na začátku, tedy Claire a dr. Singh, skončili s poposedáváním na židlích a odkašláváním a nyní přistoupili ke druhé Claiřině otázce. „Existuje tedy nějaký důkaz, že na velikosti penisu záleží, pokud mluvíme o reprodukci?“ Zrovna, když se jí tváří mihl náznak úsměvu, ozvalo se bzučení jejího telefonu. Měla ho nastavený na vibrace. Hlasitě drnčel na desce stolu. „Pardon, toho si nevšímejte,“ řekla a mávla rukou, aby pokračovali. „Než budeme pokračovat,“ pravil dr. Singh, „dovolte mi, abych udělal jednu věc.“ V ruce držel měřicí pásmo. Svižně vyskočil ze židle a pokynul jí, aby se také postavila a on ji mohl změřit a vypočítat jí její poměr, její vlastní reprodukční potenciál. „Prohlédl jsem si vnitřní dvojstrany v každém Playboyi od roku 1954,“ vykládal, zatímco ji objímal kolem pasu. Zvedla ruce, aby mu udělala místo, a dr. Singh sklonil hlavu mezi její ňadra, aby mohl přečíst údaje na krejčovském metru, kterým ji obepínal. Skrz látku halenky cítila jeho teplé ruce. Sklopila oči k lákavé kštici hustých černých vlasů; do nosu ji udeřila opojná vůně kolínské. Claire už si ani nevzpomínala, kdy naposledy její pas objímaly mužské dlaně. Během těch devíti let s Charliem ten zájem jaksi… vyvanul. Dr. Singh zadrmolil nějaké číslo a rychle si je zapsal do zápisníku. „A ačkoliv jsou ti jejich zajíčkové čím dál hubenější…“ — odmlčel se, jako by měl odhalit velké tajemství — „… poměr obvodu boků a pasu zůstává stále stejný!“ Na psacím stole ležela hromádka průsvitných fotografií žen se správnými proporcemi: Eva Mendes, Marilyn Monroe, Raquel Welchová. Ukazoval Claire, přikládaje jednu průsvitku na druhou, jak se siluety mění, ale poměr zůstává stále stejný. „Podívejte se na tohle,“ položil obrázek Kate Mossové na Scarlett Johanssonovou. „Tak co? Překvapená?“ „No, Kate je hubenější a její prsa…“ „Ale to je ono!“ vyjekl dr. Singh radostně. „Nejde o prsa!“ Klesl hlasem a naklonil se k ní: „Právě že jde o poměr boků vůči pasu. Signalizuje to zdraví a plodnost. Tohle je skutečná podstata touhy.“ Claire sklopila oči na svá malá ňadra. Ráda by mu věřila. Zajímalo by ji, jestli existuje nějaká paní Singhová a pokud ano, jakou má asi velikost podprsenky. Poznamenal si její míry do zápisníku a provedl výpočet. „Ha! Nula celá sedmdesát pět,“ prohlásil a pochvalně pokýval hlavou. „Takřka dokonalé!“ Bzučení nepřestávalo. Claiřin telefon se posouval po stole, pak se zastavil a opět se posunul. Dr. Singh si nasadil brýle. „Dáme si krátkou pauzu,“ řekl. Claire souhlasila, a zatímco dr. Singh listoval papíry, stiskla tlačítko pro hlasovou schránku a zvolila zprávu číslo jedna. Byly tam čtyři: první byla od policisty, který jí střízlivým hlasem oznámil: „Paní Byrneová, tady policista Callan z 19. okrsku. Potřebuji s vámi co nejdříve mluvit, váš manžel… stala se nehoda.“ Druhá zpráva byla od Richarda, který také chtěl, aby mu zavolala zpátky, a hovořil podezřele odměřeným tónem. Třetí byl Ethan, Claiřin blízký přítel a Charlieho letitý asistent. Ten řekl jen: „Zlato, je mi to líto. Kurva.“ Čtvrtá byla Sasha. Vzlykala a Claire slyšela led narážející do sklenice. „Ježíši, Claire, proč nezvedáš ten telefon? Na Charlieho spadl Giacometti. Zapni si televizi! Nemůžu věřit tomu, že je mrtvý. Pane bože… Richard říkal, že prý netrpěl.“
Claire položila telefon na stůl a dívala se na dr. Singha probírajícího se hromádkou papírů. Hlavou jí proběhla řada scénářů a pak se pro jeden rozhodla: „Myslím, že můj muž je mrtvý.“ Obrátila zrak k oknu a její pohled utkvěl na dubu rostoucím venku. Dr. Singh vykročil směrem k ní, pak se zastavil. Zvedl ruce a zas je spustil podél těla. Chvíli bylo trapné ticho. „Pane bože,“ řekl nakonec. CLAIRE BYLA VDANÁ — před několika sekundami, minutami, hodinami — a teď není vdaná. Před očima se jí promítl poslední Charlieho obrázek. Minulý týden přišel domů rozjařený vítězstvím v tenisovém zápase, s tvářemi zardělými popíjením skotské a klábosením, a vytáhl Claire na okružní jízdu turistickou lodí. Tři hodiny ji pod hvězdnou oblohou oblažoval svým vyprávěním. Už to jsou tři roky, kdy se jí takto bezprostředně dvořil naposledy. Bylo to nějaké znamení? V sobotu, ode dneška za pět dní, mají jet k Charlieho matce. Čeká je, slíbila, že uvaří fettuccine s telecím, Claiřino oblíbené jídlo. A není to ani týden, co plánovali letní pobyt se Sashou a Thomem v pronajatém domku na ostrově Martha´s Vineyard. Charlie byl tady, ještě před chvilkou, ještě včera ve vší slávě, a teď je pryč. Rychlost změny v jejím životě, poměr smrt–změna, chcete-li, dosáhla vrcholu. I v Austinu byla obloha modrá.
2
Z
Existují o tom statistiky; Charlieho hubeňour nebyl první. Toho dne, kdy na Charlieho spadl Giacometti, proletěl velkým oknem v kuchyni Margaret Grabelové v Austinu sokol stěhovavý. Stalo se to přímo na Round Rock Circle a pták se rozplácl na Margaretině podlaze. K sokolímu pádu došlo dopoledne, a než Claire dorazila na letiště, aby stihla letadlo zpátky do New Yorku, stala se tato událost nejžhavější zprávou dne. Zatímco čekala na výzvu k odbavení, zhlédla tuto zprávu na třech různých kanálech místních televizních stanic. Sokol stěhovavý je stejně jako Giacometti vzácný, zejména v Texasu, jak se Claire dozvěděla v komentáři. Také se dozvěděla, že sokol se umí vrhnout střemhlav k zemi velikou rychlostí, až dvě stě mil za hodinu. Každá z místních televizních stanic vysílala různý obrazový záznam, podle toho, na co se místní štáby zaměřily: sokol, rozrušená Margaret, strakatý vzor jejího linolea. Tato zpráva byla mimořádně poutavá a Claire se přistihla, že ji se zaujetím sleduje. Mrtvý pták tomu všemu najednou dával smysl. Představa, že její manžel se nachází ve stejném stavu, ovšem nikoliv. MARGARET GRABELOVÁ SAMOZŘEJMĚ NEMĚLA v žádném případě v úmyslu ptáka usmrtit, přesto se Claire v hloubi duše neubránila jistému odsouzení. Kdyby měla Margaret v kuchyni okno normální velikosti, dejme tomu nějaké malé okno nad dřezem, nemohl by se pták takhle splést. Jenže Margaret měla nesmyslně velké okno z tabulového skla. Nejspíš ho myla dvakrát denně Clinem; patrně ho udržovala nepřirozeně čisté a bez šmouh. Neštěstí nikdy nepřichází v takové podobě, jak bychom očekávali, pomyslela si Claire a dál sledovala obrazovku. Kolem ní prošel muž v pestře kostkovaných golfkách. Vypadal mladě, tak na třicet, a měl šedivý plnovous, dlouhý až na hruď. Jednou, bylo to první rok po svatbě, letěla Claire do Chicaga, sama bez Charlieho. Letěla na svatbu vzdálené sestřenice; moc ji o to prosila. Na letišti tenkrát zahlédla ženu středního věku v růžových obtažených kalhotách a brokátovém kabátku, ze kterého jí lezly špeky. Claire si paní vyfotila telefonem a pro pobavení poslala obrázek svému novomanželovi. Tak začala jejich tradice — ať už cestovali spolu, nebo zvlášť, lovili fotografie kuriózních lidiček, které cestou potkali. V Atlantě to byly neonové pouzdrové šaty. Klobouk s peřím v Portlandu. Pak se toho Charlie chopil se vší vážností, jak to měl ve zvyku, a výsledkem byla výstava v galerii Mosa, nazvaná Figurky z cest. Jeho fotky byly vystaveny společně s abstraktními grafikami Boba Dylana. Teď už nemělo smysl, aby toho muže vyfotila. CLAIRE OBRÁTILA POZORNOST ZPÁTKY k televizi. Protože se mrtvý pták nenacházel ve stavu vhodném pro vysílání, tvůrci pořadu místo něho ukázali barevnou fotografii zdravého jedince s malými černými očky. Claire se musela v duchu ptát, proč ukazují jiného ptáka a ne toho, který zahynul. Prostě úplně jiného ptáka, který s tím mrtvým neměl nic, ale vůbec nic společného. Uvažovala nad tím, jestli teď v New Yorku běží zprávy o Charlieho nehodě — běžely — a jestli tam na místě ukazují nějakého jiného muže, jenž ho má představovat — neukazovali. Z kusých informací v telefonu pochopila, že ani Charlie se nenacházel v takovém stavu, aby ho mohli ukazovat v televizi. Asi by se zděsil, kdyby věděl, jakými myšlenkami se Claire zabývá. Charlie považoval zpravodajství za přízemní formu zábavy. On nepatřil k těm, kteří si na letišti sednou a v klidu čekají, to v žádném případě. Charlie by se nejspíš nacházel v baru, tam byl ve svém živlu. Jeho letištní rutina byla prostá. Oblékl si svůj stejnokroj — džíny, košili a bundičku. V prodejně Hudson News se zásobil četbou — nakoupil si magazíny jako People a Star, které se u nich doma nikdy nevyskytovaly. A pak jen tak OBLOHY PADÁ SPOUSTA VĚCÍ, JAK SE UKÁZALO.
lelkoval. Ze začátku Claire cestovala na konference a přednášky často s ním. Na letištích, kde si každý připadá maličký, se jí Charlie vždycky zdál velký. Vždycky byl v davu poznat. Byl tam, kde se shromažďovali lidé, tam, kde nacházel svůj „vox populi“. „Na letišti jsou si všichni rovni,“ prohlašoval. Dokázal vydolovat příběhy a tajemství lidí z Kentucky až po Juneau. Charlie je uměl přimět k řeči. Na letištních obrazovkách živě gestikulovala Margaret. Oči jí při rozhovoru rejdily sem a tam. Trhaně pohybovala rukama. Velmi silně připomínala — těmi pohyby, kulatýma očima a oblými údy — Charlieho matku. Ach bože, Charlieho matka. Volal jí někdo? ÚPLNĚ SE VYLEKALA, LÍČILA Margaret a pravá ruka jí vylétla k hrudi. Uslyšela příííšerný zvuk, mávla rukou někam mimo kameru. Rychle vběhla dovnitř, když slyšela tříštící se sklo — její ukazováček na pravé ruce se zapíchl do vzduchu v chodbě — pak vykřikla tak hlasitě, že to zaslechla Abby odvedle. Abby Priceová přiběhla ze dvorku s kyticí pomněnek. Ani se neobtěžovala zaklepat. Takový to byl křik. Obě ženy byly úplně bez dechu — ještě teď jsou v šoku, když si na to vzpomenou. Claire si nemohla nevšimnout skrytého vzrušení v Margaretině hlase, když ukazovala, kam pták dopadl, a znovu dopodrobna líčila nešťastný střet. V její dikci zaznamenala potlačovaný sex. Charlie ji naučil, na co si dávat pozor: zadržování dechu, přerývaná mluva, dramatické kolísání a změny napětí v hlase. Kamera zabírala zblízka skleněné střepy, peří a drobnou rudou šmouhu na podlaze. (Možná si to Claire jen představovala. Pták si zlomil vaz; krve by tam bylo jen velmi málo, pokud by tam vůbec nějaká byla.) Po třetím zhlédnutí televizního šotu si Claire celou událost pevně vštípila do hlavy — postavy, zápletka, metafora. Po letech života v manželově stínu si dokázala představovat věci Charlieho očima. Existovalo tolik různých způsobů, tolik různých slov, kterými to lze popsat: Margaretiny červeně kárované propínací šaty, šicí pokojík plný ústřižků, poslední pokus ptáka vzchopit se k životu, džbán s ledovým čajem na lince, který Claire neviděla, ale představovala si ho vedle keramické mísy s dřevěným ovocem. Všechno jí to běželo hlavou jako nekonečná smyčka diapozitivů; virtuální prohlídka Margaretina otřeseného domova. Claire začala plakat. Rozhlédla se kolem sebe, jestli ji nikdo nevidí — Charlie si ošklivil projevy citu na veřejnosti. Ale tohle bylo příliš. Truchlila pro sokola a truchlila pro muže ze správy ochranářů zvířat, který musel přijet a vyzvednout ho. Truchlila pro Margaret, která se zdála na tento okamžik přespříliš zralá, jako by čekala ve svém šicím pokoji třicet let na to, až uslyší třesk rozbitého skla a pak si zakryje ústa, až sem Abby bez zaklepání vtrhne. Třicet let je dlouhá doba na to, aby se dočkala toho, že před jejím domem zastaví zpravodajský vůz televizní stanice KVUE 2, na to, až ji uvidí celý Austin. Třicet let je dlouhá doba na příběh sdělený v devadesáti sekundách. A CO DÁL? CLAIRE pohlédla na telefon na svém klíně. Měla devadesát hlasových zpráv a třiatřicet textovek. Vypnula telefon. Pořád jí to celé, ta situace s manželem, nějak nedocházelo. Neviděla tělo ani peří ani nikoho viditelně otřeseného tím, co se stalo, ať už se stalo cokoliv. Zdálo se jí nepravděpodobné, že je Charlie mrtvý, přesto bylo stále víc těch, kteří jí volali a posílali textovky. Richardovi — jenž byl obvykle chladný jako ocel — selhal hlas, když mu zavolala. Dr. Singh jí po počátečním šoku nabídl vodu a omluvu. Neohrabaně ji pohladil po hlavě, když nad ní stál. Připadalo mu neuctivé posadit se do svého pohodlného křesla. Bude trpět s ní. Claire upila vody ze sklenice a takto chvíli setrvali v mlčení. Byla si jistá, že dr. Singh má domluvené další schůzky a jednání na fakultě, a ona je tu stále v jeho kanceláři. A její muž je mrtvý. „Stávají se různé věci,“ pravil nakonec dr. Singh, aby to nějak ukončil, „z různých důvodů.“ Vyprovodil ji s měřicí páskou v ruce a z nějakého důvodu v druhé držel balíček sýra. Trval na tom, aby si ponechala tu průsvitku s Marilyn Monroe. Takto neblaze vstoupila Claire Byrneová do stavu
vdovství: přesýpací hodiny, bronzová socha, mrtvý pták. Její život, ten, na který si už zvykla, náhle skončil. Ráno ještě byla manželkou, vyšlo slunce, vše bylo jako obvykle. Odpoledne, když na letišti osamocená sledovala příběh o ptácích prorážejících okna s Marilyn Monroe na klíně, si Claire přála, aby na prsou záleželo. Přála si, aby Charlie věděl, že má takřka dokonalý poměr obvodu boků a pasu. Přála si, aby tenhle týden koupila pomerančový džus bez dužiny, ten, který měl radši. Přála si, aby kouřila. DOSTAT SE Z AUSTINU do New Yorku je těžké i za příznivých dnů. A tak, když se jí konečně podařilo získat letenku na noční let se dvěma přestupy se společností Delta, dopřála si luxus první třídy. Poručila si červené víno, pak toho litovala. Vínu nikdy moc nedala. S Charliem se kvůli tomu často nepohodli, neboť on se považoval za gurmeta — to bylo samé fricasé a pošírování a soté a maso z volného výběhu a tohle a tamto… A to vše si říkalo o pořádné červené víno, ten druh, kterým kroužíte v baňaté sklenici a očicháváte ho jako lovecký pes. „Je to Gallo,“ řekl muž přes uličku v dobře padnoucím obleku, hladce oholen. Charlie vždycky chodil trochu zarostlý. Muž pokývl hlavou k její sklenici. „První třída, ale podávají tu pěknou břečku.“ Zasmál se. „Dobré víno má jen British Air, jinak se radši držím ginu.“ Na tácku měl plastikový kalíšek s měsíčkem citronu a kostkami ledu a k tomu nějaký bezbarvý bublinkový nápoj. Pozdvihl ho směrem k ní, jako by jí chtěl připít. „Gin,“ poručila si Claire, když se letuška vracela kolem. Nikdy nebyla ten typ ženy, co si objednává gin, ale teď ho vypila jedním douškem. Pak si objednala další. Muž, který ji stále pozoroval, se usmál. „Můj muž je mrtvý,“ řekla Claire a roztrhla pytlík s buráky.
3 C P strávila Claire na palubě letadla mířícího z Texasu do Severní Karolíny, tam přestoupila na letadlo RVNÍCH NĚKOLIK HODIN PO
HARLIEHO SMRTI
do Washingtonu D.C. a nakonec na spoj do New Yorku. Ethan zatím dumal nad tím, co si vezme na sebe, až ji pojede vyzvednout na letiště, a Richard jen bezcílně přecházel sem a tam. Mrtvý. Mrtvý. Mrtvý. Claire si to v duchu přeříkávala, když letadlo dosedlo na přistávací plochu Kennedyho letiště; pořád jí nedocházelo, že Charlie je opravdu mrtvý. Ethan ji přivítal v jemném kašmírovém svetru, ale jinak byl neupravený, což mu vůbec nebylo podobné. Všimla si krycího korektoru zakrývajícího zarudlá místa kolem očí. „Clarabelle,“ řekl zasmušile a rozpřáhl náruč. Když do ní vstoupila, zvedl jednu dlaň. „Moment.“ Vytáhl odkudsi malou bílou pilulku, rozlomil ji a z tašky vylovil láhev minerální vody Evian. Přidržel jí polovinu tabletky před očima. „Otevřít ústa, holčičko. Dobře. A teď polkni.“ U výdeje zavazadel se mu opřela o rameno, zatímco čekali, až se objeví její kufr. Na palubě letadla měla divoké sny. Jako by byla pryč mnoho týdnů. „ETHANE? JAK TO, ŽE ŠEL do města? Co tam dělal tak brzo ráno?“ zeptala se. Ethan ji objal jednou paží a přitiskl ji k sobě. „Šel za Richardem, měli se sejít. Už tam nedošel.“ Ethan věděl stejně dobře jako Claire, že Charlie přímo otrocky dodržoval denní režim. Každé ráno vstával v sedm, uvařil si kávu, přečetl si noviny a zkontroloval e-mail. Když šel dopoledne za Richardem, jel vždy podzemní dráhou na Čtyřicátou druhou ulici, pak šel pěšky ještě o blok dál na Čtyřicátou třetí. „No dobře, ale proč by chodil po Madison?“ Věděla proč, samozřejmě, jenom nevěděla, o koho jde. Mrtvý, opakovala si tiše. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. Ethan se této otázce vyhnul. Na pásu se objevil její kufr. Vzal ho a postavil na zem. Ta věc se jí zdála absurdní, proč se o ni zajímat — pár knih, něco na převlečení, pyžamo. Podívala se na kufr a vzdychla: „Co mám dělat?“ „Takže, napřed nemocnice. Richard tam na nás čeká.“ „Nemyslím teď. Myslím co dál. Co mám dělat se svým životem?“ Ethan vytáhl rukojeť kufru a vzal Claire za ruku. „Pamatuješ si Noc na Zemi?“ Ano, pamatovala se. Byli na tom filmu spolu, loni v létě v Bryant Parku. Charles se znal s režisérem z jednoho večírku, když ještě studoval na Princetonu. Kývla, že ano, a Ethan se usmál. „Přesně. Všechno probereme v taxíku.“ Cesta do nemocnice Lenox Hill trvala dlouho, jeli ucpanými ulicemi na Grand Central Parkway a přes Triborough Bridge. Claire se dívala z okénka a nebyla si jistá, jestli je jí tak divně z Xanaxu nebo z toho, jak pozorovala kapky deště rozstřikující se o sklo. Ethan roztržitě ťukal do mobilu, prohlížel si poštu, Twitter, novinky. Naposledy navštíví Charlieho, jen pár bloků od místa, kde zemřel. Když vystoupili z taxíku, uviděli Richarda, jak mezi sanitkami přechází sem a tam s mobilem u ucha. Jakmile je spatřil, rychle telefon zaklapl a dlouze Claire objal. „Čekají tam na tebe, zlato. Hned potom ho odvezou do pohřebního ústavu.“ „Dobře.“ Nastavila před Ethana dlaň a on jí přidělil další polovinu pilulky. Pak všichni tři prošli automatickými dveřmi jako nesourodé články řetězu: novopečená vdova v šatech pomačkaných po
letu, za ní Charlieho agent a jeho asistent. Vedle Ethana vypadala maličká, pevně se ho držela za ruku. Richardův klid a sebejistota pro ni byly jako záchranný pás. Má to za sebou. „Jaký byl let?“ zeptal se Richard. „Z Austinu je hrozně blbý spojení.“ „Dala jsem si gin,“ řekla Claire. „Ale ne moc.“ V nevhodnou chvíli škytla, ale oni to přešli bez komentáře. Najít Charlieho znamenalo jít dlouhými, klikatými chodbami traumatologie, kolem centra dárců krve k výtahu a pak sjet dvě patra dolů do pitevny. U dveří je přivítal nemocniční kaplan. Zdál se jí povědomý. „Je mi líto vaší ztráty, paní —“ Najednou se rozkašlal. „Já… promiňte.“ Znovu si odkašlal. Napřáhl ruku, pak ji spustil. Bude to dlouhý den. To je tím nosem, pomyslela si Claire, a tím hustým obočím — zvláštním způsobem jí připomínal Jimmyho Cagneye. Představila si samu sebe, jak mává pistolí, běží chodbou a komusi nadává do špinavých krys. V duchu viděla americké bouráky a honičky v tmavých uličkách. „Přejete si pronést modlitbu?“ zeptal se. Mrtví či živí, pořádek musí být. „Ano, jistě,“ odpověděla. Kaplan je zavedl k vozíku, na kterém leželo tělo — Charlieho, předpokládali — přikryté prostěradlem. Kaplan si odkašlal. Ethan se ošil. Richard zvedl obočí. Claire chtěla odhrnout prostěradlo, ale Richard jí jemně přidržel ruku. Na druhém konci prostěradla, kde měl Charlie nohy, se houpal štítek. Jeho jméno a další údaje, úplně jako ve filmu. Charlie si vždy nechával dělat pečlivou pedikúru. Claire měla zvláštní nutkání se mu podívat na chodidla. Kaplan přečetl žalm, na konci se odmlčel, pak pohladil Claire po rameni a opustil místnost. Richard si přejel dlaní po čele. „Tak jo. A teď tě odvezeme domů. Nemusíš se o nic starat, všechno zařídíme.“ Jistota v jeho hlase ji skoro rozplakala. „O pohřeb se postarají z Wanamaker a syn. Teď pojedeš domů, vyspíš se a pak, až budeš připravená, zajdeš za nimi. Musíš jen podepsat nějaké papíry a taky vybrat rakev.“ Vybrat rakev. Prostě jen vybrat rakev. Další dlouhá cesta taxíkem do města. Volala Sasha a nabídla se, že přijede, ale Claire chtěla být sama. Vylovila klíče z kabelky, odemkla vstupní dveře a nastoupila do výtahu, stejně jako každý jiný den. Postavila kufr do předsíně a vešla do bytu. Na dveřích do koupelny visel hnědý kašmírový župan, který dala Charliemu loni k Vánocům. Na stolku, u kterého snídávali, ležely vybledlé nedělní Timesy, přeložené na stránce s křížovkou, kterou Charlie nedoluštil, a hnědý sáček s několika lahvičkami léků na předpis ze Zitomeru — od Charlieho matky. U toho byl lístek: TŘEBA SE TI TO BUDE HODIT, ZLATO. GRACE . Ámen, řekla si Claire. Převlékla se z šatů a vlezla si do postele. Prostěradlo dosud neslo známky Charlieho tíhy; na boku bylo shrnuté do drobných varhánků. Její tělo, drobné a osamělé, na něm nezanechalo stopy. Jako kdyby Charlie jen na chvilku odešel a každou chvíli se objeví ve dveřích. Nic se nezměnilo. PODLE RICHARDOVÝCH INSTRUKCÍ se Claire oblékla do černého a vypravila se zpět do města, aby vybrala rakev. Ještě předtím prozkoumala obsah hnědého sáčku od Grace. Ve chvíli, kdy dorazila do márnice, měla pocit, jako by plula na nadýchaném obláčku. Cítila se tak lehce — až příliš — jako herečka na konkurzu na roli do satirické komedie. Pohřební ústav sídlil v mohutné, ničím zvláštní budově na Lexington Street. Claire už mnohokrát prošla kolem, aniž by si jí všimla. Uvnitř jistě budou stěny potaženy čalouny až do stropu a mosazné lustry, mající v truchlících navodit dojem kultivovanosti. Místo toho tu našla teatrální, ba přímo makabrózní prostor, jako kdyby se zde měla natáčet scéna
z Fantoma opery. Charlie, jak ji informoval pohřební zřízenec, se nacházel ve sklepě. Carter Hinckley z pohřební služby Wanamaker a syn měl na sobě lehký šedý oblek a v rukou držel složku v černých kožených deskách. Měl výrazný nos a sebevědomý postoj; podle obecných měřítek byl pohledný. „Upřímnou soustrast, paní Byrneová,“ pravil a podal jí ruku. Vlasy měl ulízané dozadu a jeho hlas byl příjemnější než jeho vzhled. Claire myslela na to, jestli pan Hinckley ví, kdo byl její muž. Jestli četl nějakou jeho knihu. Věděla, že při setkání s ní každý hned myslí na to, čím se její manžel zabývá. Jakmile je někomu představena, muži i ženy si okamžitě představí, jak asi vypadá ona zlatá jeskyňka, na kterou dokázala ulovit takového experta, jako je Charles Byrne. Pánové byli obyčejně zaujati, ženy vyvedené z míry; bylo jim to vidět na očích. Claire se dívala do černých očí Cartera Hinckleyho a najednou si uvědomila, jakými lascivními myšlenkami se to zaobírá. Teď tu stojí, ani ne den poté, co se stala vdovou, a dumá nad tím, jak si pohřební zřízenec představuje její kundu. „Vím, je to tvrdé,“ řekl Carter. Tvrdé. Charlie jí naočkoval podvědomou posedlostí sexem; musela se podívat Carterovi do rozkroku, nemohla si pomoci. Nikdy se nepovažovala za typ dívky, která by sváděla pohřebáka vlastního manžela. Já vím, jak je to tvrdé, pravil ten opálený pohřebák. Ale to není vůbec na škodu, odvětila Claire a začala mu rozepínat pásek. To je z těch prášků , pomyslela si. Carter držel v ruce brožuru firmy Wanamaker a syn. Zápěstí měl nepřirozeně ohnuté s prsty směřujícími vzhůru, aby se brožura neotvírala. Napřáhl ruku s brožurou ke Claire a ona si ji od něho vzala. Carterovo počínání na ni udělalo dojem; trochu si poopravila svůj názor. „Chci ho nechat zpopelnit, tak si to přál.“ Co si vlastně přál? Pokračovala dál: „Takže nebudu potřebovat rakev.“ „I tak budete truhlu potřebovat.“ Carter položil důraz na slovo truhla. Nemohl si pomoci. Rakve jsou pro upíry, copak to nikdo nechápe? „A to i v případě… ach, promiňte, omluvte mne.“ Vytáhl z kapsy kapesník, trochu se odvrátil, široce roztáhl ústa a vyvalil oči, až jeho tvář nabyla abstraktních rysů, úplně jako v Munchově Výkřiku. Na chvíli znehybněl a pak rychle a vkusně zachytil explozi do pestrobarevného kapesníku, který zkušeně třímal v pravé ruce. Kdy naposledy viděla kapesník? Claire si nevzpomínala, že by viděla Charlieho s kapesníkem. Ani si ho nedokázala představit, jak kýchá. „I když jste se rozhodla nechat ostatky vašeho manžela zpopelnit…“ „Promiňte,“ přerušila ho Claire. Zoufale potřebovala najít rovnováhu. „Já vím, už jste mi říkal, jak se jmenujete…“ „Mé jméno je Carter, paní Byrneová.“ To „paní“ mezi ně vrazilo klín dvaceti let. Byla vůbec někdy „paní“? Mohla by ho vyzvat, aby jí říkal Claire, ale to by asi vypadalo trapně. Říkejte mi Claire. Nevěděla, co si s tou „paní“ počít; Carter se ale bez toho asi neobejde. „Jak jsem řekl, i když chcete nechat pana Byrnea zpopelnit, i tak tělo náležitě upravujeme. Projde si všemi fázemi, včetně uložení do truhly.“ Vyslovoval ta slova s dramatickým důrazem, jako by přednášel báseň. „No tak dobrá, pak si asi vezmu tu nejlevnější.“ S Charliem nikdy nehleděli na peníze; měl stálé příjmy a po jeho smrti se ve skutečnosti ještě zvýší. Přesto nebyl důvod nechat se oškubat. Charlie by určitě ocenil její pragmatismus. „Pardon?“ „Tu nejlevnější rakev. Máte něco ve slevě?“
„Je to truhla, paní Byrneová. A my obyčejně slevy nenabízíme, to tedy ne.“ Carter se zatvářil konsternovaně. „Tak potom chci tu nejlevnější rakev.“ Stejně to přijde spálit. „V tom případě zde máme toto.“ Carter ze složky vytáhl nabídkový leták. Na obrázku byla světle hnědá bedna. Vypadala jako z lepenky. „No,“ uvažovala znovu, „možná druhou nejlevnější.“ Zatímco vracel leták do složky a otevřel ji na další straně, sledovala jeho hranaté prsty a zápěstí, frajerské platinové hodinky. Když zvedla oči o kousek výš, viděla, jak se mu na hrudi a pažích rýsují svaly, které oblek nedokázal úplně schovat. Rovněž měl velmi výrazné lokty, stejně jako Charlie. Claire to poznala podle toho, jak je držel; nedalo se to přehlédnout. Když se s Charliem milovali poprvé, jeho pravý loket jí narážel do žeber celých dvacet minut. Aby na to nemusela myslet, začala si Claire v duchu počítat. Napřed francouzsky do soixantendix, pak italsky do ottanta a zpátky a tímhle způsobem to nějak překonala. Tady jsou Charlieho lokty, které vstaly z mrtvých v obleku páně Cartera. „Paní Byrneová? Je vám dobře?“ „Ne.“ Claire si uvědomila, že při počítání pohybuje rty. Napadlo ji, jestli mají pohřební zřízenci nějaké školení pro případy neslušných návrhů. „Ne,“ řekla znovu. „Jak dlouho už to děláte?“ „Co?“ „Tohle,“ řekla Claire a ukázala kolem sebe. „Upravujete mrtvoly.“ Stál v dokonale rovném postoji. Žádné hrbení, pevný jako skála — truchlení je vážné a seriózní zaměstnání. „V oboru týkajícím se posledních věcí člověka působím již šestým rokem.“ „Nikdy jsem se v pohřebním ústavu nesetkala s žádnou ženou. Existují vůbec?“ zeptala se. Carter ztuhl, tedy kdyby to šlo ještě víc. „Ty konference musí být nudné,“ dodala Claire. Chladně si ji změřil. Claire mu odměřený pohled vrátila. Odkašlal si. „Vím, že je to těžké,“ řekl, „neposadíte se?“ Za ním stála malá pohovka se zeleným vzorem, podobným, jak Claire napadlo, strakatému linoleu v kuchyni Margaret Grabelové. Před pohovkou byl nízký stolek a na něm bible — jakubská bible. Carter ji širokým rozmachem ruky vyzval, aby se posadila. Byla to jemná, ale důrazná pobídka: Zde. Nebo raději zde. Žádné otazníky. Dodalo jí to jistoty. Právě to se jí na jejím manželství líbilo, ta jistota. O vše bylo vždy postaráno. Charlie běhal za ženskými od samého začátku; považoval to za výzkum. Ačkoliv se kvůli ní choval diskrétně — například si nebral práci domů — nebylo to žádné tajemství. A po čase na tom už vlastně nezáleželo. Claire ke svému muži cítila loajalitu a náklonnost, ale doopravdy by to nenazývala láskou. To, co k němu snad kdysi cítila, už dávno vyvanulo. Pokoušela se mu to trochu nešikovně vrátit vlastní nevěrou s jedním číšníkem ze Zincu, restaurace v jejich čtvrti. Armando. Bože, kdyby to tak Charlie věděl. Armando byl ještě kluk, teprve čtyřiadvacetiletý, a malíř — Ital, samozřejmě. K sexu nakonec nedošlo, v technickém slova smyslu, ale počítalo se to. Protože to měla v úmyslu. Chtěla, aby to bylo s Armandem. Chtěla mít rozmazanou rtěnku, rozcuchané vlasy, oddat se prostopášnostem za bílého dne. Chtěla pocítit vášeň. A tak jednoho dne šla do jeho vkusně zařízeného ateliéru, protože ji o to požádal. Ale když Armando odložil štětec na stojan potřísněný barvami — barvami žen, které mu stály modelem, napadlo Claire — a ona uviděla, jak se k ní blíží, nedokázala víc než strpět jeden letmý polibek. Pak se zdvořile omluvila a odešla. Její manžel po celou dobu své kariéry a po celou dobu jejich manželství vytrvale hlásal, že mezi
dvěma lidmi může existovat buď láska, nebo sex, ale nikdy ne obojí. Ať už s tím souhlasila, nebo ne, bylo Claire Byrneové, manželce cizoložného muže, jasné, že ona není ten typ vdané ženy, která jen tak z plezíru přefikne italského malíře–číšníka. I kdyby nakrásně chtěla. Když tam tak seděla s Carterem a jejich kolena se v tom malém prostoru mezi pohovkou a stolkem skoro dotýkala, Claire se v myšlenkách zatoulala ještě dál. Jen těžko dokázala udržet nit rozhovoru. „Myslím, že nejlepší bude nějaká obyčejná. Prostá…“ Claire se zarazila a narovnala se. „Prostá truhla.“ Carter zvolna rozevřel složku s nabídkou. Všechno, co se odehrálo od Charlieho smrti, probíhalo k zešílení pomalu. Let z Austinu byl pomalý, Claiřiny reakce byly pomalé, tato půlhodina s Carterem ubíhala trýznivě pomalu. „Pro vašeho manžela tu máme na výběr řadu důstojných možností, paní Byrneová. Kupříkladu tento typ.“ „Výborně,“ řekla a hned si přála, aby to byla neřekla. Působilo to dojmem, že má nějaký plán. Cítila, jak účinky Xanaxu slábnou. Manžel. Mrtvý. Sakra. Tenhle týden bude ještě dlouhý. „Pan Byrne si nepotrpěl na parádu,“ slyšela svůj hlas. „Nemáte něco… něco klasičtějšího?“ Přímo slyšela, jak se někde nad ní chechtá Charlieho duch. Charles Byrne byl typ muže, jenž si nepotrpí na parádu. Charles Byrne měl prostý vkus. Charles Byrne ve skutečnosti nic nemiloval víc než okázalý přepych a po ničem netoužil víc než být středem pozornosti. „Nejsem si jist, zdali vám rozumím.“ „No, víte, nějaké jednoduché tvary. Něco prostého, ale zase ne moc obyčejného. Prostě nic okázalého.“ Carter nalistoval zadní stránku. „Možná by se vám líbila ekologická truhla.“ Poklepal prstem na fotografii. Byla to obdélníková rakev s úchyty z provazu. „Tyhle nejsou moc drahé a vyrábějí se ze dřeva z trvale využitelných zdrojů.“ „Kristepane, to ne!“ Claire zvedla hlavu. Zčista jasna, bez varování, se tu objevila Sasha a svým teatrálním vstupem rozvířila rozpačitou atmosféru nehybného klidu. „Claire, drahoušku, snad bys nepohřbila Charlieho v biologicky odbouratelné škatuli?“ Políbila Claire na obě tváře. „Měla jsem starost, když jsi nebyla doma. Pak mi Ethan řekl, že jsi asi tady.“ Postavila se před Cartera, jenž se zdál nepřipraven na nenadálý pohled do odvážného výstřihu Sashiných pestrobarevných zavinovacích šatů. „Dobrý den, já jsem Sasha.“ Napřáhla ruku dlaní dolů a Carter se jí chopil, rád, že se může dívat někam jinam. Všechno, co se dosud odehrálo, první dějství, ke kterému Claire s Carterem spěli pomalými krůčky, odmlkami a kradmými pohledy, Sasha jediným pohybem rozmetala. Jako pták, který proletěl oknem. „Takže poslouchejte, Cartere, paní Byrneové by se nejvíc hodila tady ta rakev Marquis, co říkáte?“ Claire se podívala do brožury. Rakev Marquis byla solidní bronzová rakev vystlaná sametem, s dvoudílným víkem s hermetickým těsněním a s dekorem jantarové a smolně černé barvy, madly pro nesení rakve a samozřejmě nastavitelným lůžkem. „Líbí se ti, zlatíčko?“ „Hezká.“ „Tuhle pořídila manželovi Margorie Dermottová. Tak už konečně umřel, věděla jsi to? Bylo mu devadesát, šmarjá. Co je dost, to je dost. Šlehlo to s ním u večeře, když si dal panáka skotské. Margorie byla v takovém šoku, že zbytek flašky vylila, a to byla pětadvacetiletá Chivas! Nedělal jste ten pohřeb, Cartere?“
„Tedy, nemohu říci —“ „To neva. Vezmeme si tady tu Marquis a tu bronzovou urnu s těmi rytinami na víku.“ Claire se najednou začala točit, nebo se točily stěny kolem ní, nepoznala to. „Nějak se necítím dobře,“ řekla. „Budu muset jít.“ Sasha jí sáhla na čelo. „Copak, zlato? Nechceš se napít?“ „Já nevím,“ řekla Claire. „Opravdu už musím jít.“ Vstala, teatrálně se zapotácela a skácela se k Carterovým nohám. Sasha sáhla do kabelky pro láhev a napila se. Carter přinesl čpavou sůl.
4
P
parádou. Richard všechno zařídil. Sasha se opila. Ethan někam zalezl. A Charlieho matka Grace se postarala o náležitý tyjátr. Jediné, co měla Claire na starost, byla ta rakev. Na pohřeb si vzala šik černé smuteční šaty. Zašla si ke kadeřníkovi. Snažila se soustředit se na jiné věci, jako třeba titulky v ranních Timesech. Rangers podepsali smlouvu s novým brankářem; akcie šly nahoru; televize uvedla rozhovor s Evelyn Whiteovou, tou od toho padajícího Giacomettiho. Smuteční obřad zahájil pěvecký sbor zpěvem gospelů — Grace Byrneová na tom trvala. Taky tam byl kněz a rabín, na Gracinu žádost, což byl hodně špatný vtip. Charlie by nechtěl ani jednoho. Alespoň že ta lesklá rakev byla zavřená. Smuteční řeč pronesl Richard, samozřejmě. Byl neochvějně klidný. Stál na stupínku a hovořil, jako by byl na informační schůzce. „Je to jako lehce načrtnutá verze nanečisto,“ začal a odmlčel se, aby zkoumavým okem přehlédl tváře tří stovek hostů. Jeho pohled se krátce zastavil na Benu Hawthornovi, jenž v pomačkaném saku a s rozcuchanými vlasy seděl osamoceně ve třetí řadě. Všichni v sále dobře věděli, že Charlie s Benem byli na kordy — od té doby, kdy Ben ve své recenzi v časopise Atlantic Monthly podrobil Charlieho knihu Naděje filozofova zdrcující kritice. Kdyby ti dva muži měli šanci setkat se častěji, jejich neshody by bylo možno přirovnat ke vztahu Normana Mailera s Gorem Vidalem; kdoví, jestli by si nakonec nedali pěstí. Ben Hawthorne tu neměl být. Ben Hawthorne se vstupenkou na pohřeb Charlese Byrnea byl politováníhodný omyl. Richard pokračoval: „V duchu ho vidím, jak mi přináší rukopis, rukopis toho, co se stalo — energický, vitální protagonista umírá v druhé kapitole — a já mu ho hned vrátím. ‚Ale ne, Charlie, něco takového jsem v životě neslyšel. Tohle se neprodá.‘“ V obecenstvu zazněl tichý, ale srdečný smích. Richard byl ve své branži pověstný tím, že uměl dávat najevo upřímnou bezradnost — něco takového jsem v životě neslyšel. Takhle ne, prosím. To byl jeho salonní trik — pavouk převlečený za mouchu. Byl to ten nejfikanější obchodník ve městě. Claire se zatím myšlenkami toulala kdovíkde. Charlieho smrt, náhlá a absurdní, se jí jevila jako balonek naplněný heliem vznášející se vysoko nad její hlavou a ona se jej marně snažila chytit a přitáhnout zpět. Měla pocit, že je zde nevítaný host, cizinec, voyer. Její tchyně oděná do černého hedvábí seděla vedle ní s nepřirozeně napřímenými zády, ruce náležitě překřížené jednu přes druhou, rty zářivě červené. Pohleďte — vdovy Byrneovy. Kostelní lavice zdobily sametové mašle, jako by to byly dárečky. Uličkou vedl na podlaze dlouhý běhoun. Byla tu spousta květin, vkusně a pečlivě naaranžovaných, elegantně odění lidé v pochmurných pózách. Z moře černé barvy vyčnívala Sasha v béžových šatech, bezmyšlenkovitě vískající vlasy Thoma, svého manžela. Thom West byl nevýrazný muž, ovšem na schůzích správních rad neznal slitování a pomalu a jistě hromadil majetek. Za Sashou seděla Bridget, Richardova dívka. Zeširoka se usmívala; málokdy se neusmívala. Seděla vedle Claiřiny matky a otce, Betty a Rogera Jenksových, kteří přiletěli až z Illinois. Claiřin bratr Howard chtěl přijet také, ale ten bydlel až na západním pobřeží a měl děti. Všichni patrně očekávali, že se bude konat pohřební hostina nebo tak něco, ale Claire v tom neviděla žádný smysl. Neměla chuť někoho po tomhle představení bavit, být vzhůru dlouho do noci, otvírat další a další lahve a blábolivě vzpomínat. Betty měla na sobě vkusný šedý kostýmek — pěkně se práskla přes kapsu. Když už jede do New OSLEDNÍ ROZLOUČENÍ PROBĚHLO HLADCE A SE VŠÍ
Yorku, nemůže přece vypadat jako měšťka ze středozápadu, ať to stojí co to stojí. S cvakáním otevírala a zavírala kabelku, zatímco Claiřin otec si pročítal program. Mohla si klidně vzít Armaniho, pomyslela si Claire, a nebylo by jí to nic platné. Roger v těch svých štrapáčních kalhotách a s desetidolarovým střihem od holiče ji vždycky prozradí. V lavici přes uličku naproti Claire seděl Ethan v pepito obleku, s novým přítelem po boku. Zachytil její pohled a pokynul jí známým gestem: Vydrž. Všechno bude v pohodě. V páté řadě seděla Anna Bowersová — vševědoucí expertka na newyorský společenský život, jejíž přítomnost byla absolutním důkazem, že Charlie byl někdo. Na hlavě měla černý klobouk se širokou krempou a klidně si vyřizovala telefonní hovory. Zbytek sedadel obsadila směska šlechty z branže — spisovatelé a patolízalové — a tu a tam nějaký místní prominent. Například vzadu seděl starosta ve vybraném obleku od Paula Stuarta, obklopen svými nohsledy. Tom Wolfe měl na sobě bílý oblek a jako obvykle vypadal švihácky. Richard přečetl řádky z Jamese Joyce — citát, který Charlie použil v úvodu Naděje filozofovy: „Umělec je jako bůh stvoření, zůstává ve svém díle, za ním, vedle něho nebo nad ním, neviditelný, lhostejný, nezúčastněný a čistí si špínu za nehty.“ Richard pomalu zvedl hlavu, levou rukou si sundal brýle a pravou si promnul oči. Byl ve svém živlu obchodníka. Teď byla šance nabídnout Charlieho v celé jeho kráse a rozjet prodej jeho knih. Tohle byl ten Richard, který si uměl dělat přátele, ovlivňovat lidi a držet otěže pevně ve svých rukou. Zítra Richard zavolá Sonnymu od Knopfa a pohovoří si o té úžasné atmosféře tady; Sonny to určitě také tak cítí. Přesvědčí je, aby ho znovu vydali, aby při pondělní schůzce redakční rady přišla Naděje filozofova znovu na přetřes. Ve svém proslovu Richard poctivě vypočítával detail za detailem, všechny ty ceny, které Charlie obdržel, čestné doktoráty. Po skončení oficiální části obřadu se všichni postavili do fronty, aby Claire vyjádřili upřímnou soustrast. Richard se ujal Grace a dělal jí společnost. Grace tím byla potěšena. Oba pocházejí, jak ráda říkala, z dobrého chovu. Smuteční hosté, plačící a poplácávající se navzájem po zádech, nabízeli měkká objetí a polibky na obě líce. Claire se dostalo objetí od drobné kostnaté ženy. Hned ji poznala, ale nevzpomněla si na její jméno. Pamatovala si jen, že s ní Charlie před lety skončil jednu aférku, rychle a náhle, a že to bylo poněkud nechutné. Stejně jako Ben Hawthorne i tato žena byla někdo, koho Richard určitě neměl na seznamu pozvaných hostů. Nebo ano? Claire nevěděla, co si má myslet. Všechno jí to připadalo trochu vyšinuté. Charlie by se tomu určitě smál. Claire měla pocit nepatřičnosti, cítila se podvedená, a rozhodně se necítila náležitě smutná. Přistoupila k ní Kathryn Müllerová s manželem Kickem, jedním z nosičů rakve. Kick psal televizní scénáře. Chodili s Charliem do stejné školy a jejich přátelství vyplývalo především z intelektuální snahy trumfnout jeden druhého; donekonečna omílali Jacquese Derridu nebo Michela Foucalta a citovali rozličné nesrozumitelné pasáže, aby dokázali svoji nadřazenost. Pak jeden z nich přeskočil třeba na baseball. „Pořád čekám, až vypukne ta mela,“ řekl Kick, když ji políbil na tvář. Na její vyděšený pohled dodal: „Jen jsem si živě představoval, že se tu najednou Charlie objeví a pěkně to tu rozčísne. Určitě by byl rád za trochu akce.“ „Kicku,“ napomenula ho manželka a položila mu ruku na rameno. Claire se zasmála a na chvilku zase ucítila pevnou půdu pod nohama. „Vždyť má pravdu. Tohle by určitě nesl těžce.“ V půl desáté večer byl Charlie obrácen v prach, Sasha úplně namol, Claiřini rodiče seděli v letadle
a Claire byla ve svém bytě a zapíjela prášky na spaní dietní kolou. Na pevnou linku volal Ethan; nechala mluvit záznamník s Charlieho hlasem. „Mám tě moc rád,“ řekl po pípnutí Ethan. „Pusu a krásné sny.“ Usnula při talkshow Dicka Cavetta a spala bez přerušení šestnáct hodin.
