No title

PRVNÍ KAPITOLA

1 – Milostivá paní, řekl bych, mohu-li být tak smělý, že tady máme komunisty. – Starý Melichar Tóth, Meňuš, to vlastně ani neřekl, spíše jen vydechl nebo vykývl hlavou, jako by doufal, že dokud to nevysloví nahlas, nebude to třeba ani pravda. Co uviděl pak, toho se zlekl ještě více, neboť viděl něco, co ještě nikdy: zděšení na neochvějné tváři své paní. (Všechno tu začíná leknutím a komunisty, a jako by to tímtéž mělo i končit.) 2 Moje babička byla tenkrát třiadvacetiletá mladá novomanželka, těžko si ji tak představuji. Ačkoli na zahnědlých fotografiích ji snadno poznávám, stačí mi jen zahlédnout obličej mého otce v jejím, oni dva (vlastně tři, také moje teta, teta z otcovy strany) jako by byli navzájem svými karikaturami: totéž neuvěřitelné čelo, ten široký, otevřený prostor, terén volající po popisu krajiny, vrásky jako příkopy, tentýž zahnutý nos, který se dá nejspíše nazvat nosem jako skoba – je otázkou vkusu, vzdělání a politických nálad, zdali se tomu říká římský, nebo výrazně židovský profil – a totéž ustavičné mhouření očí, stálý a nejednoznačný v očích smích. Ale co naplat, že identifikuji tu většinou špatně oblečenou mladou dámu („tvoje babička se oblékala s nevkusem neotřesitelného vkusu, křiklavě drahé kusy garderóby, jež se

HARMONIA CAELESTIS.indd 377

15.4.2013 14:16:25

378

Péter Esterházy

před sebou navzájem třásly, nacházely na jejím těle zvláštní úlevy“), kterou tady vidím na křečovitých, tradičním způsobem naaranžovaných rodinných fotografiích nebo občas právě naopak, na náhodném rozjíveném snímku „střeleném“ nazdařbůh, ať už ve společnosti jejích sester, jedna za druhou umělecky v okenním rámu, s kytičkou polních květů, hezké mladé ženy vskutku k nakousnutí!, nebo ve společnosti dětí a manžela na schodech vedoucích ke vchodu do zámku, jako tajnou a skutečnou vládkyni rodu, jednou vedle mého hezkého dědečka, kde velmi okatě hraje až druhé housle, jindy – doslova a do písmene – ve stínu (bravurně exponováno!) její tchyně, neohrožené kněžny Schwarzenbergové, či s hráběmi v rukou a vykasanými rukávy u košile, se skálopevností až mužskou, a obklopenou rojem rozpačitých rolníků s ustrašenými tvářemi – na těchto fotografiích patřím spíše na jakousi neznámou příbuznou, na kohos cizího, kdo je mi známý, na takovou dost zvláštní neteř, která, pohlédneme-li na kulisy, žije o šedesát let dříve, než „by měla“. Babičku nelze si přec představiti jinou než starou, starší než stáří samo. Všechny babičky takové nejsou, ale ta moje ano (moje byla); já ji tak vidím. Už za starých časů starou a – jakkoli není na fotečkách nikdy sama, nikdy! – samotnou. Druha nemající, ale ne osamělou. Nikdo se k ní nehodí, děti ani dospělí, muži ani ženy. Nemusela při sobě nikoho mít, a když při ní někdo stál, působilo to náhodně. Jako by pršelo, ale klidně by mohlo taky svítit sluníčko. 3 Totéž jsem si později myslel i o svém otci. Že jsou lidé, kteří nikoho nepotřebují. Já, dejme tomu, takový nejsem, ale on – dejme tomu – takový je. Mýlil jsem se. A přitom je téměř na každém fotu ona lehýnká cizota, Kraus a synové, Tata, Bildstelle Wachtl, Wien, Lernerova kancelář reportážní fotografie, Ofotért, všude pumpek, až přechází zrak, vzor Prince


15.4.2013 14:16:25

379

Harmonia caelestis

de Galles, píšťaly od varhan, stojí vedle svých sourozenců, v brýlích objednaných u Simona Waldsteina, jako by neměl s ničím nic společného, ani se svým dětstvím, ani s válkou a po ní už vůbec s ničím, nová, cizí země; nemá nic, jedině nás: tedy opravdu nic. Hrabě z Nemanic. 4 Na obrázku frajersky kouří cigaretu, retko mu visí nedbale z koutku úst, jako ve francouzských (černobílých) filmech, je to nehynoucí značka Dělník, celou tvář má rozesmátou, jeho očka jsou trochu podezřelá, zastřená, jako by měl špičku, je to možné, jenom je mladý, v neznámém mladém věku, v obnošených pracovních šatech, ve vytahaném, spravovaném svetru, prostředí nelze určit, jako by se opíral o stěnu z vepřovic, frajersky ukazuje na kameru Churchillovu viktorii. To tedy znamená, že ať se stane cokoli – jak se potom také stalo – my jsme neporazitelní? Na hlavě má, naražený na tři facky, frajersky, jako vojenskou helmu, bíle smaltovaný – noční hrnec. Nočníček. Nočník. 5 Pokud byla babička opravdu člověk, který nikoho nepotřebuje, rozumí se, že nepotřebovala ani mého tatínka. Nebo tedy jako prvorozeného ho potřebovala velice, rod, jako je náš, se bez prvorozeného neobejde, kluka, to se rozumí – já samozřejmě vím, moc dobře vím, že v každé rodině se narodí někdo jako první, i když ne všude se to čísluje – prvorozený a kluk, to byl můj tatínek, ale po něm osobně konkrétně nijak zvlášť velká poptávka nebyla; jako by. To si však ve chvíli, kdy interní Meňuš Tóth, nestor zámeckého služebnictva, vstupoval do bílého salonku, podle všeho nikdo neuvědomoval, ani moje babička, ani můj papínek, ba ani já ne. A Meňuš Tóth není tázán.


15.4.2013 14:16:25

380

Péter Esterházy

6 Bílý salonek byl pojmenován po bílém Roisinovic nábytku, který si přivezla z Paříže babička Roisinová, moje praprababička, babička mého dědečka (ne: ještě o jedno dál, máma dědečka mého dědečka, moje legendárně krásná pramáti: Marie Françoise Isabelle de Baudry Marquise de Roisin, jen aby bylo jasno; bez detailů je všechno banální!). Bylať důvěrnou přítelkou francouzské princezny, dcery Ludvíka XVI., Marie-Thérèse de France, vnučky Marie Terezie, „sirotka z Templu“. Princezna byla ve svých sedmnácti letech, v roce 1796, propuštěna ze zajetí a do vdavek žila ve Vídni, pod dozorem tety babičky Roisinové, nejvyšší hofmistrové, hraběnky ze Chanclos. Zde se spřátelily. (Měli jsme doma takovou, nechtějte po mně, abych řekl přesně, jakou, věc, s čínským vzorem, něco asi jako sekretář, menší skříň se šuplíky – jednou jsem viděl podobnou u španělského královského dvora, dokonce jsem tam i vykřikl, že tohle já znám!, moc to nechápali – té říkali naši rodiče šankló. Měli jsme z toho blbého jména dost velkou legraci, ale taky jsme tomu tak říkali. Nesměli jsme se jí dotknout. Potají jsme ji pochopitelně ohmatávali. Hráli jsme si na slepce. Se zavřenýma očima jsme ji hladili, objížděli prsty plasticky vystupující výjevy, čínský žánrový obrázek, pagoda, stromy, ptáci, a po straně široké žluté panty. Buď byly mosazné, nebo zlaté. Podle nás zlaté.) Tatíček babičky Roisinové – teď bych raději nerozebíral, co je to můj; můj někdo – byl popraven společně s královskou rodinou. Zůstal po něm hedvábný nákrčník, který jeho dcera přivezla do této „daleké, temné a barbarské země“, na nákrčníku je zahnědlá skvrna, kterou pozdější potomci označovali za krev. Nákrčník přímo z popravčího lešení. Volnost, rovnost, bratrství. I když my jsme snad stáli právě na druhé straně… V tom velkém zmatku… Nákrčník byl po generace zavěšen na stěně domácí kaple, proti čemuž měla námitky až právě moje babička, na přísné katolické principielní bázi. Je ale zajímavé, že její tchán, který byl neméně procírkevní – jako


15.4.2013 14:16:26

381

Harmonia caelestis

by byl zakladatelem Křesťanské lidové strany – jí v tom neustoupil, neboť neměnnost tradic se mu zdála být důležitější. Francouzská racionalita a lhostejnost: i ty hrály svou tajnou roli v pradědečkově neústupnosti. Také u mne zůstala jedna bílá rokoková komoda. Je hezká. A slovem hezká jsem toho řekl pramálo. Respektive v takových případech vychází najevo brutalita hezkého. Jak rozbíjí, co mu přijde pod ruku. Hezké je v první řadě nikoli harmonické, nýbrž silné. Komoda, jako je tato, v dnešním bytě zapříčiní explozi. K takové komodě je nutno stavět jiné domy, žít jiný život. Komoda hovoří o tomto jiném (jako samozvaný Rilke), mohl jsem na ni nandat knihy, časopisy, chleba s něčím, nebo naopak, sklidit všechno, co na ní bylo, aby se její deska z carrarského mramoru hezky leskla, případně jsem na ni ještě úlisně postavil i stříbrný svícen – nic to nepomohlo. Zato v bytě mého otce, který se co do prostorů od mého bytu neliší, tam je situace diametrálně odlišná. I tam je rohová komoda z téže série, kus neméně impozantní, ale drží hubu, neprotestuje, jako u mě. Dokonce i tuším, co je toho příčinou: to, jak můj tatínek hledí, jak umí hodit okem, odkáže bílé monstrum do patřičných mezí, určí mu patřičné místo v minulém a osobním. Já tak hodit okem neumím. Já tak umím hledět jen v tom případě, že zavřu oči. 7 Ten můj dědeček z dědečkovy strany byl člověk bystrý a nadaný („bewies viel Verständnis und einen richtigen und klaren Blick sowohl für Menschen als auch Dinge“, zaznamenává jeho mateřská přítelka, Ludovika Thürheimová), často prý říkával, že v zrcadle sám sebe vidí jako skřeta, ale ve společnosti je o hlavu vyšší než kdokoli z přítomných. (Můj dědeček někde píše, že je prý o 60 (!) procent vyšší než jeho nebožtík otec, ale počítal jsem to a netroufal bych si tuto rodinnou legendu s čistým svědomím potvrdit. Máť že on pocity právě opačné,


15.4.2013 14:16:26

382

Péter Esterházy

o šedesát procent výše se cítí dobře v takové společnosti, která ho na poli vědomostí, vzdělání, úsudku a vtipu překonává, neboť tak vybrušuje cizí vědění a duch vědění a ducha našeho, což již velký Horác považoval za žádoucí. Chudák dědeček, pomyslel jsem si, jen málo společností mu as bylo po chuti. Hloupost nebyla jeho silnou stránkou („Dummheit ist nicht meine Stärke“). Ale jeho to napadlo též a připsal tam ještě jednu větu: Je-li nouze o taková shromáždění, je tichá čítárna dobré knihovny srdečně přijímanou náhradou. Srdečně přijímaná náhrada: dědeček zjevně vynaložil úsilí na vyvážení své přirozené domýšlivosti.) Malý tajuplný človíček jako velvyslanec ve Vatikánu dal dohromady nový konkordát mezi Rakouskem a Svatou stolicí, což prý mělo váhu velkého diplomatického husarského kousku. Snad už proto ho chtěl František Josef pověřit vedením zahraničního resortu, ale jsa osobnost setrvávající raději v pozadí, pověření nepřijal, jako ministr bez portefeuille se stal před Vyrovnáním „eminence grise“, krysí jémináček zahraničních věcí. Rakouské záležitosti tenkrát obhospodařovala „vláda generálů“, která se už nemohla dočkat příležitosti vyhlásit někomu válku. Zároveň ale i Bismarck čekal jen na záminku k válce proti Rakousku, kterou mu generálové ve smyslu výše uvedeného s radostí poskytli. Nějak se nemohli nebo nechtěli dohodnout ve věci Šlesvicka-Holštýnska. To vedlo k Hradci Králové, k bitvě „u Královýho Hradce“, kde lítaly „koule prudce z kanonů a flintiček do ubohých lidiček“, k jatkám, jež všechno rozhodly ve prospěch Prusů. Načež generálové rozhlásili, že to celé si vynutil můj chytrý prapradědeček střízličí postavy, neboť jako bigotní katolík nemohl vystát protestantské Prusko. Co je pravda, to je pravda, o to nic – ale toto je přehnáno. Takořka nikdy nic nepsal, i se zahraničním resortem se stýkal prostřednictvím kurýrů. Lze konstatovati, že pečlivě zničil vše, co by mohlo svědčit pro něho. (Když to zjednodušíme, psal v celém životě všehovšudy dvakrát: deník ve dvaceti letech, v době, kdy dlel s maminkou a dvěma sestrami na návštěvě u Karla X., podnikli výlet do Trianonu, což byl tenkrát


15.4.2013 14:16:26

Harmonia caelestis

383

ještě jen takový hezký palác atd., deník byl zničen v letech 1944−45; stejně jako jeho vášnivá, zajímavá korespondence s přítelem, reichstadtským princem neboli Napoleonovým synem Orlíkem, jehož Metternich držel na krátkém vodítku – l’Aiglon, jak ho nazývá Rostandova hra. Můj prapradědeček mu dodával duševní sílu.) Pomlouvačná kampaň proti němu mohla být úspěšná i proto, že naposledy vydechl v ústavu choromyslných v Pirně poblíž Drážďan. Ti pánové, co pomlouvačně kampaněli, ho ve svých pamětech všemožně haněli, například že podpálil svůj zámek v Csákváru a že, než byl převezen na uzavřené oddělení, tloukl svoji ženu. Pitomost! Pochopitelně bez písemného materiálu je těžké „pohádkáře“ umlčet. Mimochodem opravdu podpálil. Záclony. Když loktem shodil hořící svíci, kterou mu tam, jak bylo pravidelným zvykem, postavil jeho komorník, dědeček již zmíněného Meňuše Tótha, rovněž Meňuš Tóth („na zámku u tvého dědečka se jména psů a komorníků neměnila, aby nebylo nutné se je vždycky znova učit!“), aby si panstvo mohlo zapálit svůj doutník po večeři, který mu vždy poslední čtvrtek každého třetího měsíce dodával Fischer a Sonnenberg od firmy H. J. Hoess a synové, sídlící v Hamburku. (Faktury jsou hezky uspořádané v deskách. Faktura – s DPH – z minulého století jako umělecky cenný předmět.) (Protože jak se dočítám v knize László Berényiho Dějiny zápalek, jež vyplnila dosud bolestně prázdnou mezeru na knižním trhu, pánové si neradi zapalovali doutníky tehdy používanými sirkami, páchnoucími sírou.) A co se tlučení ženy týče, zaprvé všici ruku na srdce, ale zadruhé, kdo jednou jedinkrát viděl na vlastní oči Marii Polyxenu (po domácku: Xena) Princess von Lobkovitz, která jak na šířku, tak na délku, tady je těch šedesát procent na místě!, svého chotě hravě předčila, ten se takové fámě mohl jedině vysmát, ovšem každý ji neviděl. Jeho duševní chorobu bychom dnes nazvali chronickou depresí. („Jak může mít věřící člověk depresi?“ „Neodmlouvej!“) Mému dědečkovi bylo velice líto, že je historický soud nad jeho dědečkem tak nespravedlivý, jeho snahy byly naprosto


15.4.2013 14:16:26

384

Péter Esterházy

zkresleny, jeho zásluhy a úspěchy ignorovány, přesignovány na jiné. Proto se ve svých vídeňských letech tak často zahrabával do archivů, kde dokonce i našel potřebné důkazy, ale už neměl možnost – a čas – na jejich zveřejnění. Našel dopis, ve kterém Xena píše své sestře, „Königgrätz byl strašlivý, ale ještě strašlivější je, že je nyní kladen za vinu Mořici Mikuláši, ač on byl jediný, drahá Louise, kdo mluvil proti válce. No jo, ale…“ Můj dědeček potom našel v protokolech Korunní rady i to ale. Franz Josef příbuznému sdělil, že hlavně Napoleon III. na něho tlačí, aby válčil. Tiskne mi ke spánku pistoli, řekl císař. Načež můj prapradědeček: Nemůžeme začít válku s Němci, protože to by v Itálii hned vypuklo povstání a my naprosto nejsme v situaci, která by nám dovolila válčit na dvou frontách… Je si Vaše Veličenstvo jisto, že je ta pistole opravdu nabitá? Taková je pravda. Zdali jeho krédo znělo odi profanum vulgus, to nevím, ale myslím si to. Dlouho se tradoval jeho oblíbený výrok, oui, entendu mais pas écouté, poslouchaje, ale neslyše, což je francouzsky navíc i elegantní, proto se to taky říkávalo francouzsky. Vždy tím jazykem, kterým to dobře zní! Tak s tím já jsem skoncoval, štéhe nicht fr. 8 V onom okamžiku, kdy Meňuš Tóth vešel do Roisinovského salonku a hlásil, že komunisté jsou zde, můj otec uštědřil babičce notný kopanec do břicha. Zdržte se vší paniky, prosím: zevnitř. Okopávání maminčina břicha děťátkem zevnitř: legitimní kýč: na břiše – ba co víc: na bříšku! – se pohnou karty, ve zjemnělejší verzi: všepřebíjející trumf spadne na zem, tatínkova ruka dojatě buší s sebou, není anekdoty tak otřepané, aby se nedala použít. Zvenčí: s tím ve smyslu čtvrtého přikázání (čtvrtého z oněch deseti) nelze souhlasit.


15.4.2013 14:16:26

385

Harmonia caelestis

I já osobně jsem proti tomu. Vždyť jsem také za celý život téměř nikoho neudeřil. Mohl bych ty lidi spočítat na prstech jedné ruky. A prakticky bych na to nepotřeboval více prstů než těch pět, které lze považovat za obvyklé… A když připočítám i ty, které jsem jenom chtěl udeřit, ne ovšem ty, o kterých jsem nanejvýš snil, jako že padne facka, padne na sále a bude ji držet Velkej Husar nebo dám po hubě Brežněvovi, ale když už v bezmoci z ponížení, odkud, jak se zdá, se nelze vyprostit než jediným způsobem, když už se svaly křečovitě napínají – ani tak nedojdu k číslu o mnoho vyššímu. A nikdy mi – samozřejmě – ani na mysl nepřišlo, že bych maminku nebo tatínka mohl udeřit. Tedy mého otce jednou ano. Ale to už bylo dávno. A taky byl nalitej jako pupenec, takže se to dá brát, že to jako ani nebyl von. Nedá se to tak brát. Když mlaskla facka – ale ona to vlastně ani nebyla facka, bylo to horší, kopání, deha hlavou do hlavy jako někde na periferii atd. – zřetelně a bez pohnutí, jako když se zastaví promítání filmu, jsme se jeden na druhého podívali: nedalo se to ožulit, byl to on a byl jsem to já. Zmýlilo mě, že mám pravdu. Měl jsem. 9 Zvyky a možnosti, pokud jde o rvaní, se od sebe v různých dobách nadmíru liší. Dědeček vyprávěl, že když studoval v Oxfordu (byl tam na studiích), pozval ho na večeři vévoda z Kentu, a protože při jeho příjezdu se v zámku zrovna nikdo nezdržoval, nikdo, tedy personál, požádal o koně a vyjel si, aby si tak zkrátil dlouhou chvíli. Pojednou dojel k živému plotu, avšak již společně s jakýmsi cizím jezdcem, natolik společně, že se srazili. Onen cizí mladík, zhruba vrstevník mého dědečka, se naň zlostně obořil a pak ho vyzval, aby slezl z koně. – Prosím, pane. Co si přejete? – Chci se rvát, pane, to si přeji. – S těmito slovy se do dědečka pustil jezdeckým bičíkem. Dědu trochu zarazilo, jakou


15.4.2013 14:16:26

386

Péter Esterházy

to v ostrovní říši používají neobvyklou zbraň, ale přizpůsobil se, seč mohl, okolnostem a svérázu cizí půdy a neznámému pilně jeho valchování oplácel. Večer se pak (znovu) setkali u večeře a vévoda z Kentu ho pozdravil srdečným kývnutím. – Milý příteli. My dva jako bychom se již setkali. – Jako bychom – potvrdil můj dědeček správnost tušení srdečného hostitele. Tento příběh je na kontinent nepřenosný. 10 Můj dědeček vyprávěl, jako by diktoval. Lezlo to z něho jak z chlupaté deky. Zato bez přestání, ořezával ovocné stromy, někdy i růže, a přitom vyprávěl; pumpky, vlněný svetr, bekovka, zahradnické nůžky. S ořezáváním musel být hotov do prvního aleluja. Jako bych tam ani nebyl, jako by jen potichu a nepřítomně něco žbrblal. Ale do protokolu. Jako by se za to styděl; mluvit o sobě považoval za „inadekvátní“, a proto jen naznačoval, co se přihodilo. Odvolával se na to jako na věci známé (či ke zvědění dostupné a doporučované). To a to se událo. Nejraději by býval mluvil bez podmětu. Jako by složil slavnostní slib, že bude používat co nejméně slov. Ať to stojí, co to stojí. Snad že já jsem byl jeho první vnuk, ale kromě mne nikomu jinému nevyprávěl, ani babičce, ani mému tatínkovi, ani jinému vnoučeti, jenom mně. Měl rád Anglii, Angličany, angličtinu, strávil tam důležitá léta („poznal svět“), měl rád ten jejich natisíckráte propracovaný úzkostlivý systém tradic. Není lehké být autoritativní a skeptický, obojí najednou. Ačkoli právě tento protimluv dělá pravého hospodáře. Anglicky je to lehčí, říkával. Byl jsem přítomen na přeplněné a špatně osvětlené galerii v říjnu 1899, v den, kdy starý Joe Chamberlain předložil parlamentu dopis prezidenta Krügera, takříkajíc na úvod krvavé búrské války. Stiskl jsem ruku Cecila Rhodese, miliardáře


15.4.2013 14:16:26

387

Harmonia caelestis

založivšího Rhodesii a podle mnohých duchovního otce války. Dal mi fotografii s věnováním. V tehdejší válečné psychóze, protože jsem byl jezdcem, přihlásil jsem se jako dobrovolník do univerzitního oddílu. Poté, co vysvitlo, že mám cizí státní příslušnost, nechali mě v Southamptonu na souši. Ne všichni z mých milých naloděných spolustudentů se vrátili. Několikráte pozván do Blenheimu u Oxfordu, do zámku vévodů z Marlborough, který dostal první vévoda, vítěz od Höchstädtu, 1704, kolega Evžena Savojského, darem od vděčné vlasti. I stalo se, že Vilém II. přijel na skok navštívit svou babičku, královnu Viktorii, M-ovi ho pozvali zastřílet si na bažanty a králíky a několik nás „výše postavených“ oxfordských studentů mu dělalo nadháněče, civěli jsme na ty zástupy hostí, na čtyřspřeží a šestispřeží, na stromy ověnčené řetězci lampionů, na řadu osvětlených sálů. Tehdy jsem netušil, že za dvacet let – ve funkci státního úředníka poměrně vysoké hodnosti – se s ním setkám jako s nepřítelem Anglie. Byl jsem pozván na zámek Chatsworth, skvící se barokním přepychem 17. století, k vévodům z Devonshiru. V zámeckém divadle mezi neuvěřitelným množstvím uměleckých pokladů ochotnická představení. Takové bohatství jsem od té doby neviděl, ačkoli jsem byl leckde. Hostitel jako Lord Huntington zastával roli v politice. Jeho postarší choť k smrti ráda hrála bridž, a proto se jí, za jejími zády, říkalo Ponte vecchio. (Z titulu dědické daně převzal stát zámek nedávno zpět do svého vlastnictví, opět vděčně.) Z jednoho okna na St. James street jsem viděl pohřební průvod královny Viktorie. Uzavíral určitou epochu, právě tak, jako později jinou epochu uzavírala rakev Františka Josefa. 11 První vtip mého života je o královně Viktorii, vyprávěl ho můj otec a všichni se převelmi smáli, já jsem se taky smál, ale nechápal jsem ho, protože jsem nevěděl, co je to vtip; že je


15.4.2013 14:16:26

388

Péter Esterházy

to vůbec vtip, jsem věděl jen proto, že mi řekli, že je to vtip. A teď tedy, jestli je to pravda, nebo není, a jestli je na tom zajímavé, že se to stalo, doopravdy stalo, nebo jestli je svět takový, že se to mohlo stát právě proto, že je to zajímavé. Nebo je zajímavý můj papínek. Ale neptal jsem se, smál jsem se. Slyšel jsem ten vtip pak ještě mnohokrát, tatínek jej rád vyprávěl a vždycky s ním měl ohromný úspěch, jako by sám osobně mohl za to, že se to stalo, nebo že takový je svět. Vtip staví do středu dění královnu Viktorii, která, doživši se věku již značně pokročilého, nedokázala dosti bezpečně ovládati všechna hnutí svého těla a při jakési recepci dolní část jejího trupu promluvila. Pardon, vysekl v nastalém tichu a pachu uctivou poklonu francouzský vyslanec. Zanedlouho se staré královnino tělo opět přihlásilo o slovo a nedalo na sebe dlouho čekat ani elegantní mille pardons. Německý vyslanec se mezitím užíral závistí, že ti francouzští floutkové se všude cpou do popředí, ale však on bude ve střehu. Tak se i stalo – když od trůnu všech Britů opět zaznělo puknutí, německý vyslanec vyskočil, srazil kufry a hezky nahlas, aby velkorysou německou nabídku všichni slyšeli, vykřikl: – Veličenstvo, tento a příštích pět prdů jménem Velkoněmecké říše beru na sebe! Tatínek jako by to vyprávěl německy, protože tohle má zase správný šmrnc v němčině: das und die nächsten fünf übernehme ich im Namen des grossen deutschen Reiches. Tatínek – neb tak činil ze srdce – uměl nadutého Němce karikovat obzvláště dobře. 12 U Blenheimů se můj dědeček seznámil s takovým obtloustlým mladíkem. Jeho máti, lady Randolph, znala naši rodinu. Párkrát si zašli společně na pivo, byl to vtipný, cynický chlapec, vykouřil neuvěřitelnou spoustu doutníků a jejich kouř se zažral do dědečkových tweedových sak. Bylo jim spolu dobře. Oba


15.4.2013 14:16:26

Harmonia caelestis

389

věnovali svému protějšku pozornost, zdálo se jim, že jsou si navzájem velmi vzdálení a velmi blízcí, což oba dva zajímalo. Základem přátelství je zájem. Jednoho dne maďarský ambasador před dědečkem opatrně utrousil, že by se snad měl s tím mladíkem méně často ukazovat v módních podnicích, ve fashionable lokálech, neboť to může mít za následek drastický pokles počtu pozvání, zejména ze strany vévodů z Marlborough, kteří mají mladíka za černou ovci. Avšak dříve, než se musel dědeček v té věci rozhodnout, vyřešila se sama od sebe, mladík odcestoval do jižní Afriky jako válečný zpravodaj listu Morning Post. Nespolehlivého, fanfarónského lorda se svět naučil ctít pod jménem Churchill. Krátká neuvěřitelná historka, jako bych ji četl z pohádkové knížky. Můj dědeček vlastnil úplné vydání Tisíce a jedné noci, skutečnou raritu. Přivezl si ji z Londýna, je to překlad sira Richarda Francise Burtona, kterého knihkupci, to k tomu dědeček pokaždé dodal, znali spíše pod jménem kapitán Burton. Někdy mi z toho četl, nevzrušovalo ho, že neumím anglicky. Zřejmě to nepředpokládal. V oněch churchillovských časech došlo k tomu, že dědeček na velikonoční svátky plul se svým otcem přes oceán do Nového světa, aby navštívili vdovu po našem příbuzném Maxovi, kterýžto Max mohl být asi tak – orientační cena – bratranec prvního stupně mého pradědečka, takto velký sportsman, on to byl, kdo založil Maďarský atletický club, MAC, potom vynalezl něco jako krokoměr či podobný přístroj, který byl prý nezbytný pro běžce na dlouhých tratích. Zamlada se stal tajemníkem velvyslanectví ve Washingtonu, jenž tenkrát platil za exotickou štaci. (Seznam, který dostal od Zahraničních věcí a na němž byla jména osob, s nimiž si lze troufnout navázat společenský styk, obsahoval tři, slovy tři, položky.) Strýček Max byl v podstatě prvorozený (jeho starší bratr byl, chudák, slabomyslný; tehdy se tak ještě nazývalo mnoho různých věcí, je klidně možné, že byl jen dyslektik), leč tím, že se zamiloval do překrásné a chytré vdovy po generálu Griffinovi, Sarah Virginie Caroll, sám sebe diskvalifikoval. (Mluvím


15.4.2013 14:16:26

390

Péter Esterházy

samozřejmě o dědictví.) A ke všemu byla teta Sally nejen buržoazního původu, mesaliance (já mám mesaliance rád, moje máma to byla taky, pocházela ze staré mesalianční rodiny), ale i metodistická protestantka! K tomu už netřeba nic dodávat. A připadlo to zrovna na ten čas, kdy hrabata frakenská, my, byla na okamžíček bohatší než knížata. To se mohlo státi tak, že bratr onoho mého malého prapradědečka, nejstarší syn Františky Roisinové, dne 16. února 1833 v Prostějově na Moravě stanul u oltáře s Marií Gräfin von Plettenberg-Wittem zu Mietingen, jednou z nejbohatších dědiček tehdejší Evropy. Zamilovali se do sebe, to se stává. Která si, jakožto poslední ratolístka nejbohatší větve svého rodu, věnem přinesla všechno: württemberský Mietingen, ve Vestfálsku statky Davensberg, Nordkirchen, Meinhövel, Seeholz, Lacke, Buxfort, Grothaus, Alrot a Hanselberg, se čtyřmi zámky, z nichž alespoň dva figurují ve všech kunsthistorických publikacích a v těch, co opravdu za něco stojí, tři, celkově přibližně takové území, které se rovná třetině württemberského království, a navrch jako dezert svěřenství v Tatě. K německým statkům patřilo několik městeček a řada vesnic, s kvetoucím průmyslem, a tak tamější příjmy z jednoho jitra podle některých výpočtů osmkráte, podle jiných až čtrnáctkráte převyšovaly příjmy uherské. Tento osminásobek – možná čtrnáctinásobek – překazila teta Sally. Ale zdá se, že to stálo za to. Všechny okouzlila, celou rodinu (což ovšem na dědickém pořádku nic nezměnilo). Do množiny okouzlených patřil i můj praděd a dědeček. „Matrona jako věčné jaro“, vzývá ji téměř zajíkavě můj dědeček, což, přihlédneme-li k jeho chladné, zdrženlivé osobnosti, je neklamnou známkou okouzlení. Při této velikonoční návštěvě říkala teta Sally mužům o patnáct, respektive o čtyřicet let mladším ona slova, z nichž se časem zrodily rodinné legendy: „Nicola, Maurice, kiss me here!“, zatímco ukazováčkem – nuže v této souvislosti je v oběhu vícero verzí zmiňované legendy, kam že si matrona jako věčné jaro vlastně ukazovala.


15.4.2013 14:16:26

No title

Recommend Documents