No title

2

3

4

5

Copyright © Ond ej Neff, 2007 Cover and illustrations © Martin Zhouf, 2007 www.albatros.cz ISBN 978-80-00-01942-0 6

Ljub Krbové, která se mnou byla od za átku téhle románové anabáze. D kuji za pomoc a podporu všem p átel m, Ljub Krbové za první p ísnou oponenturu, Ann Marii Landorové za nemén p ísnou revizi textu a manžel m Ji ímu a Hani ce Knéblovým za pomoc p i vychytávání chyb a logických ned sledností.

7

8

„Materiály jsou p ipraveny, pane admirále,“ p ipomn l asistent tiše. Admirál Stansfield Turner se zadíval na sv tle hn dé kožené desky uložené svým st edem p esn na místo, kam se stá í spirála zlatého ezu. V lesku mahagonového stolu vid l svoji vážnou tvá , ale také t pyt váno ních et z pov šených na sedmiramenném holandském lustru. Na deskách byl zlat vtla en štít s v trnou r žicí uprost ed. Nazna uje všesm rnost zájmu organizace, jíž byl admirál Turner v ele. A mo ský orel p ísn hledící vlevo symbolizuje bd lost. Já spím n kdy, uvažoval admirál, ale Úst ední zpravodajská služba nikdy. „Jsou kompletní?“ zeptal se asistenta. Za hodinu p edá materiály prezidentovi Spojených stát . Na dvanácti hust popsaných stranách je zachycen obraz sv ta, jak se jeví zpravodajc m CIA v záv ru roku 1978 s vyhlídkou na rok nadcházející. Turner o ekával, že se poslední zpráva bude prezidentovi Carterovi líbit. Jak íkal, bude to zpráva, kterou mohou dostat do rukou i d ti. Prezident, stejn jako Turner, nesnášel drsné metody n kterých Turnerových p edch dc a admirál sám zlikvidoval hned po svém nástupu ne mén než osm set opera ních akcí ve stylu plášt a dýky, rozesetých po celém sv t . Halloweenský masakr se tomu bude íkat v koridorech CIA, ale velmi tiše. Admirál Turner si potrpí na technické zpravodajství. Rád naslouchá signál m, je zv dav na výsledky nových technologií. Už ne HUMINT, „human inteligency“, ale TECHINT a SIGINT, p ipomínali jeho pod ízení svým pod ízeným a ti p enášeli admirálovy p íkazy do nižších a nižších složek rozsáhlého zpravodajského stroje. „Tém kompletní,“ ekl asistent. Admirál se zadíval na jeho tvá . Moc se z ní vy íst nedalo. Otev el tedy desky. Listiny byly sepnuty ocelovými kroužky, až na jednu, až na tu první. Admirál ji vzal do ruky. P e etl jméno v záhlaví dokumentu. „Sou ek,“ opakoval tiše. „Ludvík Sou ek, Praha.“ „Praha, rodišt Franze Kafky. A Golema, pokud se to tak dá íct,“ p isv d il asistent. Turner p elet l dokument o ima. 9

„Takže likvidace,“ ekl. „Zdá se, že je to jediné možné ešení.“ Asistent moc dob e v d l, jak je takové ešení admirálovi proti mysli. Sou asný šéf CIA stál v ele sil NATO na jejich jižním k ídle a p ed tím v Koreji a Japonsku. To všechno byly výspy svobodného sv ta, p ímo konfrontované s komunistickou hrozbou. Léta strávil tak íkajíc s prstem na erveném tla ítku. Málokterý lov k planety držel v rukou tak ni ivou zbra jako on. Te váhal p ed likvidací jediného muže. „Nebude to snadné,“ ekl po minut ml ení, již se asistent neodvážil p erušit. „Naši lidé jsou p ipraveni.“ „Rusové také, p edpokládám?“ d l šéf CIA suše. „Nem li by d lat problémy.“ „Nem li?“ „Dodržovali úmluvy v citliv jších p ípadech, než je tento.“ „Nemyslím, že jich je moc tak citlivých,“ ekl Turner pon kud podrážd n . „Citlivost, to je specialita toho lov ka.“ „Tak je to v materiálech, pane admirále,“ ekl asistent s kamennou tvá í. Nesdílel názory svého šéfa v této v ci a dokonce se odvážil nahlas pronést námitky, když Turner nechal najmout v Kalifornii psychotroni ku, aby pomohla najít dvoumotorák ztracený v pustinách st ední Afriky. Sv j pohled nezm nil, ani když se ukázalo, že psychotroni ka skute n pomohla letadlo najít. „Takového lov ka není snadné zlikvidovat,“ ekl admirál. „Našim lidem se to v mnoha jiných p ípadech poda ilo, pane admirále.“ „Rad ji bych vid l jiné ešení.“ „To my všichni, pane. Jenže vše ukazuje na to, že jiné není. Riziko je p íliš vysoké.“ „Riziko?“ „Ve výsledku t etí sv tová válka, pane.“ „Jediným podpisem tedy zajistím sv tu mír?“ zeptal se admirál s tvá í pok ivenou ironickým úsm vem. 10

11

„I tak se to dá íct.“ „Pak ovšem nelze dále váhat,“ ekl admirál, sáhl po zlatém parkeru, rozšrouboval ho, a když se byl podíval, zda má bezvadn istý hrot, p ipojil k listin sv j podpis. Asistent pak listiny odnesl ke kone nému zpracování, aby s nimi admirál mohl p edstoupit p ed prezidenta Cartera v d v rném slyšení o stavu sv ta na sklonku roku 1978. S prezidentem se op t setkal krátce po Novém roce 1979. Jednali spolu o vývoji chilsko-argentinské krize, když se prezident Carter znenadání zeptal: „Mimochodem, jak to dopadlo v Praze s tím nebezpe ným mužem, s tím Sou kem?“ „Je mrtev, pane prezidente.“ „Takže to dopadlo dob e, dá-li se to tak íci.“ „Netroufnu si to potvrdit. Sou ek mrtev je, ale ne podle našich p edstav.“ „P edešli nás Rusové?“ „I to je jedna z linií, kterou prov ujeme.“ „Dejte mi zprávu, jakmile budete mít v ruce n jaké výsledky,“ ekl prezident Carter a byla na n m vid t krajní nespokojenost. K p ípadu se ješt n kolikrát vrátil, nebo prezidenti Spojených stát nemívají ve zvyku poušt t ze z etele n co, co vzali na v domí, tím spíš, jde-li o v c zásadní d ležitosti. Turner svého prezidenta neuspokojil a lépe se neda ilo ani jeho nástupc m Caseymu, pak Websterovi, Gatesovi, Woolseyovi, Deutchovi, Tenetovi a ani sou asný Porter Johnston Goss na tom nebyl lépe a nespokojen brumlal na konci roku 2005, když p ipravoval zprávu pro prezidenta Bushe. ešení p ípadu SOU EK by Bushovi zlepšilo náladu pokaženou nep íznivým vývojem situace v Iráku. Bohužel, i na konci roku 2006 na tom nebyl Sou k v p ípad z hlediska Úst ední zpravodajské služby o nic lépe než p ed bezmála t iceti lety. Což neznamenalo, že by m l být o n co mén žhavý.

12

13

001 T iadvacetiletý adept noviná ské profese David Kacer, zachumlaný do béžového balo áku, zahnul rychlým krokem z Vysko ilovy ulice vpravo, do uli ky, která tu vznikla jako pr rva mezi novými sklen nými paláci mezinárodních korporací. Uli ka byla slepá, vedla na malé prostranství, jemuž vévodila hradu podobná stavba spole nosti Mobilia: sedmnáct pater zborcených ploch skla, oceli a plastu s vysokánskou špi atou v ží postavenou na tom, o em se t žko íká, že je st echa, nebo to p ipomíná rozbou ené mo e. íkalo se, že tu v ž zde má Mobilia proto, aby se mohla pyšnit, že jí pat í nejvyšší bod v Praze. Davidovi nebylo p íjemn v t chto kon inách, a to nejen proto, že devátý únor roku 2007 pat il ke dn m mrazivým, vcelku nevlídným. Sužovalo ho pomyšlení, že sem nepat í a pravd podobn pat it nebude. Potkával mladé muže ve vln ných oblecích, s italskými kravatami, jen tak v saku, vždy b želi k nejbližšímu vytopenému autu, a to auto byla nejmí audina nebo mercedes. Potkával ženy, také mladé, chlapsky energické a agresivn elegantní: sebev domím by dokázaly omrá it chlapa. Kdysi to tu byl Vydrholec, jak David v d l od svého spolubydlícího Pavla Tumlí e, taktéž adepta novina iny. Pavel byl rodilý Pražák, kdežto David pocházel ze Semil. V posledních deseti letech se sem stáhl manželský pár, kde manžel se jmenuje Bohatství a manželka je Moc. Do dalších deseti let to bude skute né centrum Prahy, a to, co kdysi nechal postavit Karel IV., bude už jen kulisa, Disneyland pro turisty. Prob hl uli kou a pomalu zvol oval. P ekvapilo ho, kolik je p ed palácem Mobilie lidí. Bezd ky si sáhl do kapsy, jestli nevytrousil pozvánku. Z jejího textu usoudil, že se týká jenom jeho. Byla formulovaná jakoby s obvzláštním zájmem o jeho osobu. Na nám stí ku se shromáždily snad dv stovky lidí. Hm, ekl si David, taky dobrý. Živil se p íležitostnými p eklady a tlumo nickými a pr vodcovskými službami pro agenturu Lingva. Mobilia mu nabídla testování n jakého nového mobilu. To je jasné, ekl si, že mobil bude testovat víc lidí. ekal bych tak deset, patnáct, ale tady 14

jich jsou desítky, možná stovky! Postavím se do fronty. Snad se na m dostane. Pak si všiml, že se lidé nehýbou. V davu nespat il žádný ruch, který by sv d il o tom, že by se dav hrnul dovnit . Ušel dalších deset, patnáct metr a všiml si, že lidé stojí a dívají se vzh ru. Šel tedy ješt blíž a strnul, když vid l, na co se dívají. V ž, anténa i rozhledna nebo co to na st eše paláce bylo, m la t sn p ed špicí kruhový ochoz. Kdo se podíval pozorn ji, spat il úzké kovové schodišt obkružující strukturu v že. A na ochozu n kdo stál. Na tom by nebylo nic divného. Jenže o n co níž, na úpatí v že, taky n kdo stál a mával na lov ka naho e na plošin . Ten naho e je sebevrah a chce sko it dol , uv domil si David a srdce mu zledovat lo. Ušel dalších dvacet metr a zastavil se. P ed ním už stáli lidé a pozorovali postavu na ochozu v že. Ozvala se siréna. David se oto il a spat il hasi ský v z. Z dálky uslyšel v ešt ní sirény, tentokrát pro zm nu policejního auta. V Praze se ská e z Nuselského mostu, p ipomn l si semilský rodák David Kacer. Pod mostem je dokonce hospoda U Skokana. Jak n kdo m že volit tak strašnou smrt? I David mnohokrát uvažoval o sebevražd , asi jako každý mladý lov k. Už jako dít , když se vztekal na tátu a mámu, si íkal: a já vám um u. K um ení zoufalý byl mnohokrát, ale nikdy neuvažoval o jiné smrti než technické. Zast elení, ano, to byla vojácká smrt. Sebevražda jedem, to byla smrt filozof . Ale skok do hlubiny? Co když bych si to rozmyslel hned vte inu poté, co by moje podrážky opustily zábradlí mostu nebo okraj st echy? Hasi ský v z p ijížd l a dav se p ed ním rozestupoval. Jel pomalu, te už tiše, idi ani nezatroubil, natož aby spustil sirénu. Tichý p íjezd asi byl sou ástí psychologické rutiny. David nezaváhal a využil toho, že v z posloužil jako ledoborec, a tak se stalo, že t sn za ním pronikl až na prostranství, které bylo volné. Sem n kam ten ubožák dopadne, když sko í, a lidé se neodvažovali jít blíž. Vytvo ili mu hrací plochu pro poslední zápas se 15

smrtí, zápas p edem prohraný, a p esto dosti d stojný na to, aby mu byl vyhrazen náležitý ring. Když se David podíval vzh ru, vid l, jak se nad okrajem st echy ježí n jaké antény a v ž se ty í vysoko nad nimi. Zespodu ji vid l v perspektivním pohledu zkrácenou, s placi kou naho e. Startovní blok smrti. Z vozu vyskákali hasi i a za ali dav zatla ovat dozadu. David se nedal a pokro il ke vchodu. Na pozvánce bylo napsáno, že má p ijít v deset, a bylo 9.55. U vchodu ale stála hráz muž ve stejnokrojích ochranné služby. Za nimi vid l skrz prosklené dve e n jaké tvá e. Mezi nimi vynikal bledý obli ej dívky s nápadn st apatými vlasy. Davida nesmysln napadlo, že se jí postavily hr zou. Blbost, ok ikl ho vnit ní hlas, jeho v rný pr vodce. Nikomu nestojí vlasy hr zou, to je jen literární klišé. A navíc, stojací vlasy jsou v mód . Nebo byly. Nebo budou, kdo se v tom má dneska vyznat. Povšiml si, že se dívka na n ho dívá. N co jí projelo obli ejem, snad vlna bolesti. Zav ela o i. Potom dav vyk ikl. David sebou trhnul a podíval se nahoru. Postavi ka p ekro ila okraj kovového lívance na špici v že. Chvilku to vypadalo, že visí ve vzduchu, ale i to byl optický klam vyvolaný perspektivním zkreslením. Ten lov k sko il a padá sem, vstupuje do ringu smrti. Za jekotu davu postava rostla. Narazila na jednu z antén a proti nebi bylo jasn vid t, jak se p elomila v p li a jak z ní vytryskla krev. A pak už byla tady, plesklo to, tomu lov ku se rozervaly šaty a vnit nosti mu vyh ezly v divokém živo išném pohybu, jako kdyby z nebe spadl pytel had . Muži z ochranky vyrazili vp ed. Ohromený hr zou z stal David na míst . P ed o ima se mu míhali policisté a hasi i a chlapi z ochranky a lidi utíkali sem a tam a on stál a cítil n co teplého na obli eji a bál se na to sáhnout, protože to mohla být krev a to by bylo strašné, kdyby to skute n byla krev. 16

Stál a tup sledoval hemžení kolem sebe. Ani si nevšiml, že jím n kdo lomcuje, a teprve když dostal ž uchanec do zad, vzpamatoval se a oto il se. „Poj te,“ ekla mu dívka se st apatými vlasy. Vtáhla ho dovnit . To sem už b želi další dva chlapi v stejnokrojích ochranky. „Koukejte vypadnout!“ k ikl na Davida jeden. „To je host,“ ekla ta sle na, „pan Kacer. Ukažte jim pozvánku, pane Kacere.“ Bezd ky sáhl do kapsy a vytáhl karton velikost A5. „To je n co jiného, sle no Crhová. M žete pokra ovat, pane Kacer.“ David se nedokázal pohnout a cvakaly mu zuby. „O istím vás,“ ekla sle na Crhová, vytáhla z kapsy svého modrého kostýmu papírový kapesní ek a ot ela mu elo. „Co to bylo?“ zeptal se. „Nic. Kapka vody,“ ekla a rychle zma kala kapesník. „Poj te se mnou. Je to strašné. Ano, strašné. Jsem ráda, že jsem vlastn nic nevid la. Vy jste to vid l?“ „Vid l jsem…, jak letí. Pak narazil a potom spadl. Vid l jsem…“ Zvedl se mu žaludek a zato ila se mu hlava. Podep ela ho. „To bude dobré,“ ekla. „Je nám líto, že se to stalo a že jste to vid l. Poj te, napijete se. Odpo inete si. Tudy sejde k výtahu.“ „Možná budu zvracet.“ „Chápu. Nevadí. Uvoln te se. D lejte cokoli, abyste se uvolnil.“ „Kdo to byl?“ „Nevím,“ ekla, a to už se p ed nimi otevíraly dve e výtahu. „N jaký ubožák. To se n kdy stává.“ „Tady se to stává asto?“ „Proboha ne, nikdy se to nestalo a už se to nikdy nestane. Doufám,“ dodala. Výtah se rozjel. Po n kolika vte inách na displeji vzplanula zelená trojka. Výtah se zastavil a dve e se otev ely. „Tudy,“ ekla. Vystoupili do chodby s b lostnými st nami, s podlahou pokrytou bezovým kobercem. N kolik lidí tudy b želo, m li bledé, vyd šené tvá e. Dívali se na Davida, pak na sle nu Crhovou. 17

18

Ta p ikývla. Ano, on to vid l, znamenalo to gesto. Ustoupili ke st n a nechali je projít. Šli chodbou a minuli automat na pitnou vodu a o n co dál automat na kávu. Na konci chodby se zastavili u dve í s pevnými výpln mi. Všechny ostatní m ly výpln sklen né. Sle na Crhová zaklepala. „Dále,“ ozval se zevnit p íjemný ženský hlas. Sle na Crhová otev ela a ustoupila, aby nechala Davida projít. David uvid l místnost s prosklenou prot jší st nou. Ud lal krok, p ekro il práh a díval se p i tom na prosklenou st nu. Napadlo ho, zdali sebevrah let l tudy. T eba ho lidé v místnosti zahlédli. Pak se mu zato ila hlava a zvedl žaludek a on za al prudce zvracet. 002 To jsem se teda uved, pomyslil si David, dívaje se na kolá zvratk ší ící se na hedvábném koberci z Isfahánu. Díval se na svoje dílo a neodvažoval se zvednout o i, už proto, že se bál pohnout i tím nejmenším svalem, by by to byl sval o ní. Hned se mu za ala motat hlava a mohlo se stát, že by po premié e rychle následovala repríza. Možná, že by i upadl. Našt stí ho objala ta dívka, Crhová se jmenovala, a pevn ho p itiskla k sob . Na paži ucítil dotyk pevného adra. P išlo mu to legra ní. Dívám se na poblitej koberec, pomyslil si, a šmajchluju se s holkou. „Toto nebylo p edpokládáno,“ slyšel David mluvit ženu, která je zvala dále. Ješt aby jo, pomyslil si David ponu e. Odvážil se zvednout o i. P ed ním stála žena asi ty icetiletá, v tmavomodrém sametovém kostýmu. Kostým sle ny recep ní ovšem vypadal vedle téhle módní kreace jako montérky. M la silné kudrnaté vlasy, vy esané nahoru tak, že p ipomínaly lví h ívu. Na zlatém etízku jí visely brýle Bugatti. 19

Místnost byla veliká, s oknem p es celou prot jší st nu. Bylo jím vid t na další sklen né paláce velkých výrobních a obchodních korporací. U okna stála ada stol s po íta i. Zády ke vchodu u nich sed li ty i muži. P ed sebou m li obrovské jednadvacetipalcové ploché monitory EIZO. Usilovn pracovali. Po ploše monitor plynula ísla jako v úvodu filmu Matrix. Muži pracovali u po íta . Možná ale, že po íta e pracovaly u muž . Žena se k nim oto ila. Jeden se naklán l nad mikrofonem interkomu a cosi huhlal, pak se po žen ohlédl a p ikývl. „V po ádku. To se stane. Prosím, Kamilo, dove te pana Kacera ke k eslu.“ Spole n obešli kolá zvratk , a to už se David sta il vzpamatovat. „Ud lalo se mi špatn . Tam venku se stalo…“ „Já vím,“ ekla žena vážn . „Vaše reakce je zcela pochopitelná.“ David podal té paní ruku. M la pevný stisk. „Jmenuju se Destinová,“ ekla a vedla ho do další ásti místnosti. Pokynula Kamile Crhové, aby šla s nimi. Tam, za sklen nou st nou, uvid l David cosi, co vypadalo jako P epychová Pracovna editele Sv ta. Pod velkou sv télkující mapou se táhl psací st l, obtížený o ividn drahou elektronikou, u n ho kožené k eslo. Reklama na toto k eslo hlásala, že jde o rolls royce mezi kancelá skými k esly. Dalo se nastavit do šestnácti poloh, v etn zdravotní polohy s nohama nahoru. Výrobce po ítal s tím, že na tomto k esle bude sedávat jen takový pracovník, který si smí dovolit v pracovní dob sed t hlavou dol . Jmenoval se Herman Miller, ten výrobce. Po kala, až si David sundá kabát, a pak ho posadila do m kkého k esla u nízkého konferen ního stolku a sama si sedla vedle n ho. David si toho všiml. Podle u ebnic praktické psychologie si ženy sedají naproti partnerovi, když cht jí zahájit konfrontaci, a jakmile cht jí dosáhnout dohody, sedají si vedle n ho. Na stole ležely kožené desky se zlatým logem Mobilie, vedle nich plnicí pero Parker, samoz ejm zlaté. „Je mi velice nep íjemné, co se stalo, pane Kacere. Bohužel, i tragédie jsou sou ástí života, a my se musíme snažit, abychom je p ekonali.“ 20

Kamila zatím otev ela velikou ledni ku a nalila Davidovi sklenici minerálky Perrier. „Nepot ebujete ošet ení? Máme v budov léka e.“ „Jsem v po ádku, paní Destinová,“ ekl David. Co se z toho vyklube? P ed týdnem dostal dopis, ve kterém stálo: Vážený pane Kacere, s pot šením Vám oznamuji, že jste usp l v testu a byl jste vybrán do skupiny pilotních uživatel informa ního systému tvrté generace. Bude pro nás est spolupracovat s lov kem vašich kvalit. Prosím Vás proto, abyste do konce m síce navštívil naši úst ednu, palác MOBILIA, Kropá ova 15, Praha 4-Pankrác. Veškeré informace získáte v recepci. Po dohodnutí finan ních podmínek Vám bude p edán mobil tvrté generace do užívání do konce tohoto roku. T šíme se na zajímavou a plodnou spolupráci. S pozdravem Vilma Destinová garant projektu Garant projektu. Copak to m že být, informa ní systém tvrté generace? V prvním popudu dopis zma kal a zahodil a pustil všechno z hlavy. Zma kaný papír ale našel jeho spolubydlící, Pavel Tumlí . „Ty jsi d lal n jaký test?“ podivil se Pavel, když si dopis p e etl. „Ne,“ ekl David zavile. „To bude n jaký podvod. N co jako nigerijský dopis. P evedeme na vás deset milion , když nám te zaplatíte t i tisíce na poplatky.“ Známe tyhle podvody. Blahop ejeme, vyhrál jste první cenu a získáváte šestilitrový automobil Mercedes. K tomu, abyste si ho mohl vyzvednout, je t eba, abyste si koupil varnou konvici Superpixla za t i tisíce korun. Na konci dopisu mikroskopickým písmem dopsáno, že získal nárok na výhru mercedesu a bude za azen do slosování oproti p edložení ú tenky za varnou konvici Pixla. Nebo Superpixla. Tak se to dneska d lá. 21

22

„Tady nic nepíšou o žádných milionech a žádných poplatcích,“ ekl Pavel. „A tu Mobilii znám, má palác jako kráva, s v ží na st eše. Na tvým míst tam jdu.“ „Nejsi na mým míst . A já se na to vyseru.“ „D láš chybu,“ ekl Pavel. „Je to zazobaná firma. Ur it dob e platí. Aspo se jdi zeptat, co to testování obnáší a kolik za n dostaneš, to ti nic neud lá.“ A tak byl tady a nesta il se divit. Tu Destinovou si podle zn ní dopisu p edstavoval jako n jakou v dátorku s vlasy na p šinku oble enou do bílého plášt s modrými árkami na náprsní kapse, jak si do ní zastrkává nezacvaknutou propisku. Zeptá se ho, jestli má cé dé mechaniku, a on pohrdav ekne, že jasn že má a ona mu dá oproti podpisu cédé ko s n jakým tabulkovým procesorem. Mohlo se to snadno vy ídit mailem. Místo v dátorky ho ale p ijala p epychová ženská v p epychové kancelá i. Destinová kývla na Kamilu Crhovou, a ta usedla na stylovou židli, jejíž nepohodlnost byla p ímo úm rná po izovací cen . „Ráda slyším, že jste v po ádku. Myslela jsem, že… Kdyby se vám ale m lo ud lat nevolno…“ Podívala se n kam dozadu. Ohlédl se a uvid l dva muže v šedých kombinézách likvidovat poz statky jeho velkolepého vstupu. „Nebojte se. Už je mi dob e.“ „Dobrá. Nejd ív dovolte, abych vám pod kovala, že jste p išel. Základní informace jsem vám už sd lila v dopise.“ Podívala se na Kamilu a trochu pokývla, snad aby ji pobídla k výrazu nadšení nebo aspo pot šení. Což se nepovedlo. Možná, že ji tla í to op radlo, napadlo Davida. Sedí hodn prkenn . Aspo jsou jí dob e vid t prsa, jak se rýsují pod sakem kostýmu. „Psala jste, že jsem usp l v testu.“ „Ano, samoz ejm ,“ ekla a poda ilo se jí udržet náznak úsm vu ve tvá i. Vypadal pon kud porcelánov , s drobnými kazy v glazu e. „Cht l bych v d t, o jaký test jde. Nemám rád, když m n kdo testuje…“ Paní Destinová pozvedla ruce v chlácholivém gestu. Chvilku v n m setrvala. V tichu byl slyšet v trák nuceného ob hu topení. 23

Pach ví eného prachu se mísil s oblá kem molekul drahého parfému paní Destinové. „Formulaci jsem volila kv li dokumentaci. Chápejte, že i já mám své nad ízené, a ti dbají na regule. Pravda je, abych tak ekla, více prostá a více eská. Byl jste doporu en, taková je plná pravda.“ „Kým?“ „Za nu z jiné strany. To, na em pracujeme, je informa ní systém tvrté generace. T etí generací, jak asi víte, je internet. Druhou generací chápeme lokáln umíst né databázové systémy a první generace, to jsou písemné záznamy na papírovém nosi i.“ „Kdo m doporu il? Pro tu jsem? Co ode m chcete?“ Kdyby tu byl Pavel, napadlo ho, ekl by mi, abych se nadechl a zadržel dech. Abych hned neskákal jako kau ukovej medvídek gumídek. Jenže já nejsem kau uká . Jsem klidnej, ovšem dokud m n kdo nenasere. „Pro testování systému jsme si vybrali zajímavé téma a víme, že vám je blízké.“ „Tak podívejte, paní Destinová, já se vás slušn a jasn ptám, jak jsem se tady ocit. Mám málo asu. P ed barákem mi málem spadnul chlap na hlavu. Spadnul kousek vedle a lítaly z n ho st eva a já na to koukal. A vy mi tady vykládáte n co o informa ním systému. Víte co? Já…“ Já se vám na to vyseru, cht l íct a vstal. „Ludvík Sou ek,“ ekla Destinová. David si sedl. Destinová se usmála. „Vidíte, že je to velmi nevinné. Víme, že máte rád literaturu scifi. Jste aktivní fanoušek, jezdíte na ty vaše cony, íká se tomu tak, že?“ „Ano, íká.“ „Radili jsme se o výb ru témat. Záhady dnešní doby, chápete? Hledali jsme n co, co by bylo záhadné a p itom obecn známé. Náš kolega inženýr Hauras p išel se zajímavým podn tem. Spisovatel Sou ek vydal knihu, která se jmenuje Tušení stínu.“ „Vydal dv Tušení. Krom Tušení stínu ješt Tušení souvislostí.“ 24

„Podle toho, co inženýr Hauras íkal, napsal ješt t etí Tušení. Jenže ne ekan zem el a rukopis Tušení sv tla se ztratil. Je to tak?“ „Ano. Ztratil se n kdy na za átku roku 1979.“ „Skoro p ed t iceti lety,“ pravila Destinová spokojen . „Vy jste se rozhodl, že rukopis najdete.“ „To je pravda,“ ekl David. Destinová se usmála. „Tak vidíte, jak jednoduché to je. ekli jsme si, že bychom vám mohli dát náš systém k dispozici. S jeho pomocí byste rukopis našel a spole n bychom ho p edali majiteli autorských práv a podíleli se na vydání ztracené a znovuobjevené knihy. Bylo by to velkolepé promo pro náš nový systém. Lidé mají rádi literární záhady, nemyslíte?“ „Paní Destinová,“ ekl David, „já se v noval hledání Tušení sv tla dva roky. Je to marné. T icet let je t icet let. Já byl na houbách, když se rukopis ztratil! Spousta pam tník um ela, a ti, co zbyli, ti o tom necht jí mluvit. O Sou kovi šel po ad v televizi. Televizáci nasadili všechno, co bylo možné, a nedostali se ani o milimetr dál než já.“ „Protože nem li náš systém tvrté generace.“ Takže m do toho navez n jaký Hauras. Kdo by to mohl být, uvažoval David. Ve fandomu znal spoustu lidí jenom podle nicku, podle p ezdívky. „Nev ím, že se rukopis dá najít. Možná dokonce, že nikdy neexistoval, že ho Sou ek nenapsal a že všechno kolem toho byla jen fáma a mystifikace. Navíc, paní Destinová, bych rád dodal, že i kdyby se rukopis našel, žádná bomba by to nebyla. Já jsem možná bílá vrána, že se o Sou ka zajímám. Z lidí, co znám a jsou mého v ku, se o n ho nezajímá nikdo. Je to pan spisovatel ze staré doby, nic víc.“ „Dobrá. Beru vaše p ipomínky v úvahu, nicmén my jsme se už rozhodli. Mám pro vás návrh. Umožníme vám vstup do našeho systému na t i m síce. Budeme vám platit honorá ve výši p tadvaceti tisíc, celkem p tasedmdesát tisíc za tvrt roku.“ „T icet tisíc m sí n ,“ vyhrkl David. Ob ženy si vym nily úsm vy. 25

„Dobrá. Jste tvrdohlavý a jdete za svým. To zní slibn pro náš projekt. Tak tedy sedmadvacet tisíc m sí n …“ „T icet, nebo budu chtít p tat icet.“ „Pane Kacere…“ „Mám odejít?“ „Dobrá, tedy t icet tisíc.“ „Mluvili jsme o p tat iceti.“ „Pane Kacere!“ Podíval se na Kamilu. Dívala se na n ho zv dav , zkoumav . Pak se obrátil k Destinové. „Já vám t ch t ikrát p t odpustím. Jako odškodn ní za ten koberec.“ Neusmála se. „Dob e. Dohodli jsme se na t iceti tisících, na t i m síce. A te dávejte pozor. Kdyby se n co stalo a vy jste už necht l z n jakého d vodu testera d lat, oznamte nám to. Spolupráci m žeme kdykoli p erušit.“ „To je divné,“ podotkl David. „Ne. My nem žeme nikoho nutit, aby pro nás pracoval. N komu nemusí spolupráce s námi nebo práce s p ístrojem vyhovovat. Nebo dokonce m že vysloven vadit. eknete si, pro bych m l d lat n jakého testera.“ „Takže vám p ístroj vrátím.“ „P esn tak. Kdykoli. My vám vyplatíme alikvotní ást vašeho honorá e a p átelsky se rozlou íme. Zítra, nebo za t i m síce. Kdybyste cht l spolupráci ukon it za týden, je to vaše v c a nebudeme vám nic vy ítat. Jist bychom si p áli, aby naše spolupráce byla delší.“ „Rozumím.“ Destinová p ikývla. „To bychom tedy m li. Zbývá n kolik formalit. Podepíšete nám prohlášení o ml enlivosti a pak vás seznámíme se systémem. Pokud budete mít zájem, podepíšeme smlouvu.“ „Po kejte, po kejte. A co když se mi nepoda í rukopis najít, i s pomocí toho vašeho systému?“ 26

27

„To je naše riziko. T eba ten rukopis neexistuje. T eba ho n kdo spálil. Nebo dal do sb ru. To vše je možné. My jenom chceme zvážit všechny možnosti, a ty se dají prov it nejlépe v terénu. Jak tedy vidíte, naše požadavky jsou minimální, prakticky žádné. Neriskujete nic.“ Otev ela desky a podala Davidovi listiny. „Tak co, podepíšete?“ P ipadal si jako v Matrixu, ervená pilulka, modrá pilulka. Má na vybranou. Podíval se na Kamilu. Dívka ho up en pozorovala a pak obrátila tvá k Destinové. Davidovi se zdálo, že trochu p ikývla. „T eba vám pom že p i rozhodování, pane Kacere, když vám prozradím, že tady p ítomná Kamila je také naším testerem. Proto jsem ji p ivedla. M že vám vypráv t o svých zkušenostech.“ Zatracená baba, pomyslil si David. Vzpomn l si, jak se jednou doma v Semilech snažil na psím cvi áku p im t jejich Tlapku p ejít p es kladinu. Tlapka se bál a ani za nic necht l na kladinu vlézt. Pak p išel zkušený pejska s fenkou na vodítku. Ta se kladiny nebála, p ešla ji, a Tlapka jí šel v patách jako pitomec. „Tak dob e,“ ekl David a listiny o ml enlivosti podepsal. Destinová si je prohlédla a vrátila do desek. „Vítejte na palub , námo níku,“ ekla vesele. Obrátila se ke Kamile. „No tak, sle no Crhová? Te m žete panu Kacerovi ukázat náš hardware.“ Kamila sáhla do kapsy a položila na lesklou desku stolu zlatý oválný p edm t. „Toto je auril, pane Kacere.“ Naklonil se, aby vzal auril do ruky. Kamila sebou vylekan cukla a Destinová vztáhla ruku. „Nedotýkejte se ho. Je individualizovaný, smí jím manipulovat jenom sle na Crhová.“ „Vypadá jako mobil,“ podotkl David ne moc d vtipn . „Má i funkce mobilu,“ p isv d ila Destinová. „Naše aurily se ovšem od mobilu zásadn liší. Komunikují p ímo s vaším mozkem. Chápete te , pro d láme takové tajnosti?“ 28

Paní Destinová se op ela o k eslo a z prst vytvo ila úhlednou st íšku. Její h eben byl krvav ervený. Usmála se. Jsi m j, tak n jak si dešifroval David ten úsm v. Ne tak docela, bab o. Zatím jsem podepsal jen to, že nic nevykecám. To ale neznamená, že toho podepíšu víc. Tahle rošt nka jim to podepsala všechno. Má p kný kozy, ale kdoví, jak je to s jejím mozkem. T eba nemá o co se bát. Já se ale o sv j mozek docela strachuju. Protože, jak se za ne š ourat do lidskýho mozku, p estává všechna prdel. 003 Otev ely se dve e a v nich stanul muž v bílé kombinéze s modrým nápisem MOBILIA na levé náprsní kapse. Bylo na n m vid t, že má nápis MOBILIA na kapsi ce od košile, na slipech a patrn i na fuseklích. Davida napadlo, copak asi d lal p ed tím, než Mobilia vznikla. Vypadal totiž, že se potuluje sv tem už stovky let. Tvá m l hubenou, sn dou, jako vy ezanou z exotického d eva. Samoz ejm vrás itou, jeho v k David odhadoval na šedesát let, možná více, ale také možná mén . Byl mimo v k, pohyboval se s lehkostí dvacátníka a vlasy m l bílé, avšak pevné, mírn zvln né. Tr ely mu na všechny strany a nad ušima se trochu vyzývav vypínaly, takže p ipomínaly k idélka, jako m l Asterix. Nebo to také mohly být ertí rohy. David se podíval tázav na paní Destinovou. „To je pan Krokeš,“ p edstavila ho Davidovi, „náš šéftechnik. Takže, pane Kacere, pokud tedy souhlasíte s p edb žnou a nezávaznou zkouškou, ráda vás panu Krokešovi sv ím.“ David vstal. „Dobrá. Ale k ni emu jsem se nezavázal, že?“ „Jist ne. K ni emu, jen k ml enlivosti.“ Podíval se na Kamilu, pak jen mali ko kývl a vykro il za Krokešem. Místnost, kam David za panem Krokešem vešel, byla zastav ná sklen nými sk ín mi se vzorky produkt firmy MOBILIA. Telefony mobilní i bezdrátové, headsety a handsfree, to byly p ístroje, které 29

David aspo dokázal identifikovat. N které vypadaly archaicky, to byly ukázky produkce z minulých období. Pan Krokeš diskrétn zakašlal, aby Davida upozornil, že toto není muzeum a on že zde není kv li umend . Uprost ed místnosti stál tvercový stolek potažený tmavomodrým sametem. Nad ním visel ze stropu lustr, kovová vana zespoda zasklená mlé ným sklem, z n hož se linulo p íjemn m kké sv tlo. Na stolku ležel p edm t podobný pouzdru na brýle: zlatý oválný objekt, který vypadal, jako by n kdo zatavil zlatý valoun do k iš álového skla a to sklo pak vyleštil a pak ješt zabalil do vrstvy tetelivého sv tla. Zdálo se, že se vznáší. David si všiml, že leží na pr hledném podstavci. Auril. Když ho vytáhla z kapsy ta holka Kamila, vypadal docela oby ejn , až na to, že nem l ani displej, ani tla ítka. N co jako vají ko, ze kterého by se m l vylíhnout n jaký Mimozemš an. U st ny stál dlouhý pult, na n m p ístroje s velkými EIZO LCD monitory. Samoz ejm i po íta e, u jednoho n kdo sed l, k Davidovi zády, takže byl ukrytý za vysokým op radlem k esla. To vše vypadalo docela p ív tiv , jen jeden objekt v místnosti se Davidovi pranic nelíbil. Bylo to k eslo, podobné k eslu zuba skému, jenomže nem lo podložku pod nohy, o kterou se David vždycky vzpírá, když se mu doktor ryje v chrupu. „Auril jste už vid l, pane Kacere,“ ekl Krokeš. „Tenhle kus byste mohl dostat do pé e vy. Nejd ív je t eba p ístroj pro vás individualizovat.“ „Individualizovat?“ „Paní Destinová vám p ece ekla, že auril komunikuje rovnou s vaším mozkem. Je t eba ho s vámi sladit. Každý lov k má sv j osobní profil interního bioelektrického vln ní. Ten je stejn individuální jako otisky prst , kresba duhovky nebo DNA. Ostatn , podle všech náznak to s DNA hodn souvisí. Nejd ív musíme sejmout váš bioelektrický tonus.“ „To se mi nelíbí. Co když se nenechám?“ 30

„Jsem technik,“ ekl Krokeš, „smluvní otázky se m netýkají. Individualizace a komunikace, to je moje práce. Záleží na vás, pane Kacere. Odmítn te. Jste svobodný lov k.“ ekl to velice zvláštn . Jste zatím svobodný lov k, tohle m la znamenat jeho slova? Oni se mi cht jí vrtat v mozku, uv domil si David. To jsi ale v d l, vole, když jsi do téhle místnosti vešel. M l jsi to té bab íct hned, že do toho nep jdeš. Jenže to se ti necht lo, protože na tebe koukala ta holka, ty jeden Tlapko. Holka Kamila a její vliv byly pry . Tady se láme chleba. A tady já pošlu celou tuhle partu normáln do prdele. Ten jejich mobil je p knej, myšlenkový ovládání je fakt hustý, ale tohle fakt nemusím, táhlo mu hlavou. „Posadíte se?“ ekl Krokeš. „Mimochodem, to je inženýr Hauras. Prý se znáte.“ V tu chvíli se oto ilo k eslo, na kterém n kdo sed l p ed po íta em. Poznal toho lov ka. Samoz ejm , znal ho pod jménem Duke. Potkali se na n kolika conech, a David si dokonce vzpomn l, že si spolu povídali o Sou kovi. O ztraceném rukopisu, o tom, jak Sou ek o Vánocích 1978 z istajasna um el, i o tom, že se tenkrát íkalo, že ho unesli Mimozemš ani: to byla jedna z mála d v rných informací, na které David p i svém pátrání po Tušení sv tla narazil. Takže Duke je Hauras a pracuje pro Mobilii. Usmíval se. David strnul. „Ahoj, Davide. N jaký problém?“ Ty jsi m j problém, sra ko, oslovil ho v duchu David. Tys m do toho naheftoval. „Žádnej problém, Duke. Normáln valím pry .“ „Žádná spolupráce nebude?“ Usmíval se tázav , trochu provokativn . „Nejsem žádnej smažka,“ vyhrkl David. Najednou m l pocit, že n co a n kdo mu usiluje o zdravý rozum. Jako by na n ho p sobila droga. Vyhýbal se drogám v jakékoli podob . Ob as se napil piva, hlavn když ho kamarádi zatáhli do 31

hospody. Když to šlo, dával si nealko Radegast. Protivil se mu ten pocit malátné euforie vyvolaný pivem. Víno mu nechutnalo a tvrdý alkohol se mu vysloven protivil. A cigarety? Necht l mít dehet v plících a vadil mu ku ácký smrad. Dnešní holky kou í, tedy cigarety kou í. Smrdí jim vlasy, smrdí jim šaty a smrdí jim z huby. David si o tom povídal s Pavlem, pro asi se protiku ácká kampa nevede tímhle sm rem: ku áci, smrdí vám z huby. „Protože by byla moc ú inná. Kampan d laj reklamky. Protiku áckou kampa za malý peníze objedná ministerstvo zdravotnictví. Reklamka ji p ijme, aby dostala i jinou státní zakázku. A ud lá ji tak blb , jak to jde. Aby nenasrala výrobce cigaret, od kterých dostává tisíckrát v tší kšefty. V bec bych se nedivil, kdyby tyhle protiku ácký kampan schvalovali pí ár lidi z tabákovejch koncern .“ „Tohle není žádná droga, Davide,“ ekl Duke vlídn . „Nenechám si vrtat v mozku.“ „Je to neinvazivní analýza, nic víc. Jako kdyby ti pan Krokeš m il krevní tlak. Nebo ud lal é ká gé. Nebo cété ko. Senzory jsou pasivní.“ Krokeš stál trochu stranou a ne íkal nic. Zdálo se, že dialog sleduje trochu pobaven . „Nabouchejte si vaši neinvazivní analýzu do kecek,“ ekl David. Duke se zasmál. „Jak chceš. Já t doporu il, to jsi samoz ejm pochopil. Myslím, že by s tebou byla zajímavá spolupráce.“ „Já si to nemyslím.“ „Máš tvrdou palici, a to je dob e. Víš, že submisivní lidi s aurilem t žko komunikují? Nevíme pro . lov k by ekal opak. A vidíš, je to tak. ím tvrdší palice, tím lepší spolupráce.“ „Tak si musíte najít ješt tvrdší palici.“ Duke se zase zasmál. „To p jde t žko! Máš dobrý nápady. To s tím redaktorem Karlem, to byl dobrý nápad.“ S redaktorem Karlem? Jakým redaktorem Karlem, napadlo Davida. Aha, s tou postavou ze Sou kových knih. 32

Vzpomn l si, jak se nedávno s Dukem na conu bavil, bylo to na Fénixconu v prosinci v Brn . Povídali si o tom, že Sou ek m l ve svých detektivkách postavu n jakého redaktora Karla. Sou ek sám v t ch detektivkách vystupoval jako Martin And l. Mezi And lem a Karlem byl klasický vztah Holmese a Watsona. David p i svých výzkumech narazil na lov ka, který se kdysi znal s doktorem Hejzlarem, lenem nejužšího okruhu Sou kových p átel. No a od toho Hejzlara se ten lov k dozv d l, že redaktor Karel nebyl jen tak vymyšlená postava. Že Sou ek m l opravdu pomocníka, fámula, n jakého redakt rka, který mu sbíral materiály a pomáhal mu hledat knížky v Univerzitní knihovn a tak podobn . „Jo, ty myslíš toho redaktora Karla…“ „Zkusil jsi ho najít?“ ptal se Duke. Krokeš stál opodál. Tvá il se lhostejn , nete n . Byl to technik, žádné záhady ho nezajímaly. „To p ece nejde. Jak bych ho mohl najít?“ „Auril. Informa ní systém tvrté generace.“ „Tak po kat! Já si do mozku vrtat nenechám.“ „Nep emlouvám t . Jenom si myslím, že by t malý pokus mohl zajímat. Ty nechceš vid t, jak systém funguje?“ „Nenechám si vrtat do mozku,“ ekl David umín n . „S panem Kacerem je dohoda t žká, ale možná,“ ozvala se za nimi Destinová. P icházela sem s Kamilou. Aha, pochopil David. Vede fenu, aby dostala Tlapku na kladinu. Naštvalo ho to. Jestli ješt cekne, uvidí docela slušnýho kau uka. „Myslím, že mám dobré téma k prezentaci funkce aurilu, paní Destinová,“ ekl jí Duke a krátce vysv tlil, o co jde. Zaujalo ji to. „Výborn . Byla byste tak laskavá, sle no Crhová?“ Dívka op t vytáhla sv j auril z kapsy. „Jaké je zadání?“ „Hledáme redaktora Karla,“ ekl jí Duke. „Hledáme redaktora Karla,“ opakovala po n m Kamila. „Auril reaguje jenom na pokyny majitele,“ vysv tlil Davidovi Duke. „Proto Kamila musí všechno po mn opakovat.“ „Pot ebujeme zjistit identitu literární postavy redaktora Karla, autor Ludvík Sou ek. Další klí ové slovo spojení Martin And l,“ íkal Duke a Kamila to ekla po n m. 33

Chvilku bylo ticho a pak se z aurilu ozvalo: „Redaktor Karel K íž, narozen 29. listopadu 1944 v Praze, bytem Praha 3, Bude ská 32, toho asu zam stnán v týdeníku Bazárek, Praha 5, Peroutkova 3.“ „Je to lov k, který se p átelil s Ludvíkem Sou kem, a ten ho v lenil do svých fiktivních p íb h jako literární postavu?“ ptal se Duke a Kamila to zase zopakovala. „Ano,“ ekl auril po chvíli. „P ejete si další informace?“ Kamila se tázav podívala, a když Duke zavrt l hlavou, ekla: „Ne, další nepot ebujeme. D kuji.“ Oni na m ušili boudu. Tohle není možný, pomyslil si David. „Kdo je ta ženská? N jaká informa ní služba?“ „Hlasová komunikace na úrovni um lé inteligence,“ odpov d l Duke. „Jak, um lé inteligence?“ Duke se ohlédl po Krokešovi. „Na sv t je tolik definic um lé inteligence, že ve výsledku nikdo p esn neví, co to je. Proto už na za átku po íta ové éry Alan Turing navrhl zcela hypotetický test. Pokusná osoba je v místnosti a v jiné místnosti je po íta a lov k. Pokusná osoba zahájí dialog. Turing si p edstavoval, že dialog se bude odehrávat v písemné podob . Dálnopisem, tenkrát…“ Pousmál se. „Hlasová komunikace je pochopiteln mnohem sofistikovan jší,“ podotkl k tomu Duke. Mají m za blba, pomyslel si David. Vesmírnou odyseu jsem vid l, když mi bylo sedm. Turing v test zná p ece každej! Ale zrovna tak každej ví, že hlasová komunikace s po íta em v eštin prost možná není! „To mluví po íta ?“ ptal se ned v iv . „Dá se to tak íct. Do jisté míry to je po íta , ano, po íta .“ „Je to po íta , nebo není?“ Duke s Krokešem si vym nili pohledy. „Je to n co jako systém. Hodn po íta plus další komponenty.“ „Jaké?“ „Nepodepsal jsi smlouvu.“ „Podepsal jsem smlouvu o d v rných informacích!“ 34

„Nejlepší ochrana d v rných informací je ml ení, Davide. Takže vezmi na v domí, že v aurilu nesedí žádná ženská. A K íže nenašel žádný konkrétní lov k. Našel ho systém.“ „Tak po kej, Duke. Jak mohl systém jen tak ov it, jestli si Sou ek redaktora Karla vymyslel, nebo nevymyslel?“ „T eba Sou ek o tom opravdu tomu Hejzlarovi ekl, a ten to vyžvanil dál? O Karlovi jsi mi jako první vypráv l ty. T eba o n m Sou ek ekl ješt n komu jinému, a ten o Karlovi n kde n co napsal. Do žádného interview nikdy nep iznal K ížovu identitu. Ale p ed kamarády tolik tajností ned lal.“ „Se všemi jsem mluvil! Se všemi, kte í z stali na živu.“ „No a ti bu nic nev d li, nebo t poslali do prdele,“ ekl Duke. David váhal. Duke se usmál. „Tak co? Chceš s námi pracovat na vývoji aurilu, špi kové sv tové technologii jednadvacátého století, nebo si ut eš nos do rukávu a p jdeš dom a budeš dál d lat p ekladatýlka pro firmu Lingva? Tohle je dobrodružství, které zm ní sv t, Davide. My t tu zveme na cestu na Santa Marii. Poje s námi objevit Nový sv t.“ „Vždy jste ho objevili,“ ekl David pochybova n . „Hlasovou komunikaci máte. Data vyhledáváte. Co byste ješt cht li?“ „My jsme p istáli, to je možné, Davide,“ ekl Duke tichým, podmanivým tónem. „Ale ten kontinent je neobjevený. eká na lidi, jako jsi ty. Tak co? P jdeš do toho?“ David se ohlédl na Krokeše a na k eslo, tak nep íjemn p ipomínající zuba ský mu icí nástroj. Na jeho druhé stran stála Destinová. A Kamila. Jsem Tlapka? Asi ano, jsem Tlapka. Tak poj me na kladinu, pomyslil si a vzáp tí uslyšel, jak mu jazyk íká: „P jdu do toho.“ A n co ho p im lo, aby zamí il k tomu k eslu, které sloužilo ke zcela jinému ú elu, než je ošet ování chrupu. 004 „Dob e,“ ekl David. „Co mám d lat?“ Destinová pokynula Kamile a ob ženy hned odešly. David z stal v místnosti s Dukem 35

a Krokešem. „Posa te se do k esla. Bude to trvat necelou minutu. Je to opravdu naprosto neinvazivní procedura. Jako kdyby vám u léka e natá eli EKG. Je to ostatn velmi podobný proces,“ odpov d l Krokeš. Duke si založil ruce na prsou a s mírným poloúsm vem pozoroval, co se bude dít. „Mám se svlékat?“ „Pane Kacere, to by bylo smutné, kdybyste se musel svlékat… P ece nechcete, abyste mohl auril používat jen nahý!“ David usedl do k esla a op el si hlavu. Ruce si položil na op radla. Krokeš mu obrátil pravou ruku dlaní vzh ru a vložil mu do ní oblý p edm t. Auril. P ístroj byl vlažný, Davida dokonce napadlo, že je to n co jako živo išné teplo. „Sev ete ho. Stiskn te. A uvoln te se,“ íkal mu Krokeš. Ovládl ho pocit blažené malátnosti. Tak p ece je to n co jako narkotikum. Nalítnul jsi, kamaráde. Nachytali t , ozval se neodbytný vnit ní hlas. Zn l malátn , nevýbojn . Když byl p i síle, dovedl prskat jako sk et. Až budeš starej, íkala Davidovi maminka, bude z tebe d dek zu ivec. Kau ukovej d dek, kau uká , dodával tatínek. Budeš skákat vzteky metr dvacet vysoko. No a kau uká musí mít vzteklý vnit ní hlas, to je p ece jasné. Nic není jasné. Naopak, všechno se pono ilo do p íjemné mlhy. Je ze m smažka. Vzali si m j mozek. Tak a . Z mrákot ho probudil Krokeš v hlas. „Hotovo,“ ekl, „a máme auril nalad ný.“ David zamžikal. Zvedl pravou ruku a podíval se na auril, potom se ohlédl stranou, co d lá Duke. Mladý muž se zase sklán l nad svým monitorem a nevšímal si, co se v místnosti d je. „Co dál?“ „Te se s aurilem seznámíte.“ David se na p ístroj podíval. Uv domoval si, jak p íjemn je teplý, a p estože vypadal, že je hodn hladký, byl na omak hebký, jako by byl potažený semišovou k ží. 36

Na p ední st n se objevil displej a tla ítka. Byla to ovšem jen virtuální tla ítka. N co jako dotykový displej. „Jak poznám, která strana je dotyková?“ „Zkuste ho oto it.“ Opravdu! A David otá el auril jak cht l, shora dol , na jednu nebo na druhou stranu, vždy se objevilo totéž – displej a tla ítka, displej naho e, tla ítka pod ním. „Na jaký p ístroj jste zvyklý?“ „Na mobil?“ „Ano.“ David se styd l technikovi ukázat sv j p edpotopní ságem se sm šnou anténou na pravém horním rohu. Ta se mu po ád zapichovala do podšívky. Baterka vydržela sotva den, takže s sebou musel tahat nabíje ku. „Nokia,“ ekl. „M žeme nastavit auril pro libovolný druh ovládání. Chcete nokii? Máte mít nokii.“ „Kam se vkládá SIM karta?“ „Auril SIM kartu nepot ebuje.“ „Po kejte, tohle p ece není možné. Na SIM kart mám nap íklad identifika ní íslo PIN.“ „Nepot ebujete žádný PIN.“ David nechápav zavrt l hlavou. Krokeš se usmál. „Auril je na vás individuáln vázaný. Nem že ho použít nikdo jiný než vy. Auril se nep j uje. Samoz ejm , perspektivn by bylo možné rozší it po et uživatel . Každý by si musel nechat na íst sv j profil. To je ale hudba budoucnosti. Nezapome te, že jste pilotní uživatel, dá se íci beta tester.“ Hovo il vlídn , povzbudiv . „Nastavte si telefonní íslo, na které jste zvyklý. Jd te do menu, položka P EVZÍT NASTAVENÍ. Aktivujte. Tak a te máte v aurilu veškerá telefonní ísla z pam ti vašeho p ístroje i z jeho karty. Veškerá nastavení. Vyzván cí melodie, skupiny. Archiv textových zpráv. Zkratky. Všechno, na co jste byl zvyklý.“ „Já mám go-kartu,“ ekl David pon kud zahanben .

37

„Na n jakou go-kartu zapome te. Jste pilotní uživatel. Veškeré starosti s platbami nechte na naší spole nosti. Nechceme od vás nic, než abyste auril používal.“ „Po kejte,“ ekl David pochybova n . „Jenže lidi se m na n j budou ptát. Jsou zv daví a až uvidí tuhle v c, budou chtít v d t, co to je.“ Duke vstal od po íta e a p ipojil se k nim. Davidov námitce se jen zasmál. „ ekni jim, že je to auril. Vývojový mobil od Mobilie. Takových v ci ek se po sv t potuluje! Prost , auril. A nebudeš lhát, to je další výhoda.“ „Auril,“ opakoval David pot šené. „Dá se s ním fotografovat?“ „Samoz ejm . Libovolné rozlišení. Video se stereozvukem. Datové p enosy ve dvoumegové rychlosti. Snímky jako p íloha pošty. P ístroj má vestav né GPS za ízení. Identifikuje vaši polohu, a zárove vám pomáhá identifikovat i polohu lov ka, který vám telefonuje,“ ekl Krokeš. „Cože?“ „Zkuste to.“ David tedy aktivoval telefonní seznam. Pavel Tumlí . Tak. A je to. „Ahoj,“ ozval se mu Pavel. David se až lekl, jak p irozený to byl tón. Kdyby zav el o i, mohl si myslet, že Pavel stojí vedle n ho. „Jsem v té Mobilii. P j ili mi nový mobil, tak ho zkouším. Jsi první, komu volám.“ „Aha, mobil,“ ekl Pavel lhostejn . „M žeš mluvit?“ „No, jak se to vezme. Jsem ve firm .“ „Jasn , rozumím. Jak to vypadá?“ „Dob e,“ ekl David. Mezitím mu Krokeš ukazoval, jakým nastavením si má vyvolat GPS. Na celé p ední st n p ístroje se objevila mapa Prahy. V oblasti Smíchova pulzoval ervený bod. David si obraz zv tšil a brzy vid l jeho detail. Ano, Pavel byl v téhle chvíli v redakci Nového dne. „Já te nemám as. Zavolám ti,“ ekl Pavel a zav sil. 38

39

Funguje to, radoval se v duchu. Zárove si analyzoval Pavl v hlas. Velká ostražitost, taky zv davost. Obavy. Najednou m l pocit, že Pavlovi rozumí líp než kdykoli p edtím. Vybavoval si každé slovo, které mu Pavel ekl, s p esnou intonací, jako kdyby m l v hlav n jaké záznamové za ízení. Až ho to vyd silo. „Jak se to napájí?“ zeptal se na oby ejnou technickou v c, snad aby zaplašil obavy. „Nepot ebuje napájení v tradi ním smyslu. Energii erpá z elektromagnetického vln ní v prostoru.“ „Nepot ebuje dobíjení? Žádná nabíje ka?“ „Ne. Je to tak trochu malý parazit. Vysílání GSM je obrovsky energeticky náro né. Auril dokáže pracovat s ádov mnohem nižšími energiemi. Ten p ebytek snadno využije pro svoje vlastní napájení.“ Krokeš se zasmušil. „Vy jste podepsal dohodu o utajení?“ „Samoz ejm .“ „Tak tohle bychom neradi ventilovali na ve ejnosti. V jistém smyslu je to krádež energie. Jist , je to nesmysl, protože se nedá ur it, komu vlastn energii od erpáváme. N kdo by to tak mohl vykládat a my nechceme mít nep íjemnosti.“ „Kdo by stál o nep íjemnosti.“ „Nikdo, samoz ejm . Auril má mnoho funkcí. Nechci vám s nimi te zat žovat hlavu,“ ekl Krokeš. „Podívejte se do menu, je tu rozsáhlá nápov da. V ím, že na funkce p ijdete brzy sám. Na jednu ale vás upozorním, možná, že byste ji hledal, až když by bylo pozd . Pojišt ní proti krádeži.“ „Finan ní?“ „Ne! Funk ní. P ístroj má v sob GPS. Komunikuje se satelity na ob žné dráze. S p esností plus minus deset metr ví, kde je, podle toho, kolik je zrovna v dosahu satelit , to samoz ejm znáte. Když ho n kdo ukradne, nedokáže s ním pracovat. Jenže p ístroj žije svým vnit ním životem. Sta í mu zavolat z libovolného jiného mobilu na jeho íslo s p ídatným íslem 4357, a on pošle textovku s GPS sou adnicemi místa, kde zrovna je.“ „Pro zrovna 4357?“ 40

„To je p ece HELP, pane Kacere. Prosba o pomoc. A kdyby bylo nutné, pošlete z libovolného mobilu výzvu 5455.“ „A ta znamená?“ „Nic menšího než KILL. Elektrický výboj. Pane Kacere, auril dovede tomu, kdo ho ukradne a nese v kapse, utrhnout pytlík.“ „To je teda hustý,“ ekl David. „Co když se v n m n co pokazí a utrhne pytlík mn ?“ „Hlas svého pána,“ usmál se Krokeš. „Obrazn e eno, samoz ejm . Je vaší sou ástí. Chápu vaši otázku, ale je to n co podobného, jako kdybyste se ptal, jestli zmije uštkne sama sebe jedovatými zuby, které má v tlam . Auril vám už z principu samého nedokáže ublížit. Jakmile je ve vaší p ítomnosti, samoobranné systémy jsou vypnuté. Ale pozor. Samoobrana aurilu, to je skute n ultimativní prost edek. Nechceme testovat zrovna funkci KILL a v íme ve vaši soudnost. Nechceme, abyste se dostal do situace, kdy by KILL bylo nutné použít..“ „To chápu.“ „Nejsem si jist, zdali chápete, co to znamená v praxi. Hovo il jsem o soudnosti. eknu to tedy jednoza n : nesmíte auril vystavit nebezpe í.“ „Tak tohle nechápu.“ „Nesmíte riskovat. Pohybujte se jenom tam, kde se pohybovat máte. Necho te do rizikových oblastí. Pokud byste se cht l vypravit n kam, kde hrozí jakékoli nebezpe í, oznamte nám to. Vybavíme vás, pom žeme.“ „Jaké jsou rizikové oblasti? M že se n co stát kdykoli kdekoli. P epadnout m m žou u vás p ed barákem.“ „No, to je snad jasné. Riziko je všude, kde je zvýšená kriminalita. Takové Václavské nám stí nap íklad, to je pro vás zapov zené.“ David nev d l, zdali to pan Krokeš myslí vážn . M l neproniknutelnou tvá . Krokeš si zamnul ruce na znamení, že instruktáž skon ila. „Všechno je jasné, i s tímto dodatkem o bezpe nosti?“ „Jasné.“ Stiskl auril v hrsti. „Mám ho na t i m síce, pokud budu chtít. Mohu ho kdykoli vrátit.“ 41

Najednou ho napadlo, že se s ním bude t žko lou it, až ho bude vracet. Vrátit ho d ív? Pro by to d lal, takovou p knou šikovnou v c. T eba mi ho nechají. T eba si ho budu sm t odkoupit. „ eká vás objevování pevniny, jak hezky ekl inženýr Hauras,“ pokyvoval hlavou Krokeš. „My sami nevíme, co všechno auril dovede.“ „Nechápu. Jak to, že nevíte?“ „Na každého reaguje jinak. Každý jinak využije jeho schopnosti. N kdo jenom telefonuje a vyhledává data. A n kdo…“ „A n kdo? Co ten jinej n kdo?“ „To se uvidí, pane Kacere. Jaké by to bylo objevování, kdybychom dop edu v d li, co objevíme?“ usmál se Krokeš a pokynul ke dve ím. David tedy zastr il auril do kapsy. P íjemn tam h ál. Vrátil se do místnosti, kde sed la paní Destinová sama. P íjemn se na n ho usmívala, tr níc na k esle Morfeon od firmy Herman Miller. „Tak jaké máte dojmy?“ „Moc tomu nerozumím, ale vypadá to zajímav . Pan Krokeš mi ne ekl, kolik je nás, pilotních tester .“ „Interní tajemství. Nemyslím, že byste se n kdy mohli setkat. Pravda, jednoho jste p ece vid l, sle nu Crhovou.“ „Co tedy mám d lat?“ Smála se. „Co byste d lal? Žijte. Pracujte. Studujte. Milujte. Jak máme prov it naše za ízení? Jenom v b žném životním provozu. A ješt za to budete placen, t icet tisíc m sí n . Hledejte pro nás ztracený rukopis Ludvíka Sou ka. Najdete-li ho, budeme rádi. Nenajdete? Žádné nešt stí. Myslím, že jste se narodil na š astné planet , takové podmínky nemá hned tak n kdo. Takže si p kn náš produkt užívejte. Pan Krokeš vás strašil rizikovými oblastmi, že?“ „Tak trochu.“ „Nenechte se deprimovat. Chovejte se rozumn a nic se nestane. Vyhýbejte se narkomanským brloh m a necho te na Hlavní nádraží,“ usmála se. „Chovejte se jako každý rozumný Pražan. Mám pro vás p ipravenou smlouvu. Myslím, že budete spokojený.“ 42

Redaktor Karel, to je teda bomba. On žije, táhlo Davidovi hlavou. Musím se s ním setkat, ur it z n ho n co vytáhnu. Co ale když rukopis ukradl on? Všichni p átelé Ludvíka Sou ka byli v podez ení. „Podepíšete?“ zeptala se Destinová. „Nemusíte. M žete ješt odmítnout. Sice už máte individualizovaný auril v kapse, ale to nic neznamená. Vrátíte ho, my ho nezaktivujeme, pod kujeme vám a rozlou íme se v dobrém.“ Vrátit auril. P edstavil si, že sahá do kapsy, bere tu v c do hrsti, cítí její h ejivý povrch a klade ji na st l. Na srdci pocítil stisk žalu. Ne, nedokázal bych ho vrátit. A co za t i m síce? Smlouva je asov omezená. „Dejte mi tu smlouvu,“ ekl. Podepsal a pak se s Destinovou rozlou il. Když došel ke dve ím, ucítil vtíravou v ni. Podíval se na mokrý koberec. Ano, použili n jaký sprej, n jaký parfém, aby p ekryli pach zvratk . Zachvátila ho úzkost. Nejrad ji by se vrátil, vyrval bab desky z pazour a roztrhal tu smlouvu na kusy. Pak sáhl do kapsy a sev el auril v hrsti. To ho uklidnilo a s úsm vem vyšel na chodbu. 005 „Tys to vážn vid l?“ ptal se Pavel. „Dopadl p t, možná deset metr ode m . Spíš p t.“ „Hergot, to je n co. To je fakt n co,“ ekl Pavel. P echázel po kuchyni a pleskal se za atou p stí o dla . „Fakt n co,“ opakoval. David ho nevrle pozoroval. Sed l u stolu. Auril m l položený vedle hrnku s kafem. „N co? Hnusný to je. Musel bys to vid t.“ „Jenže já to nevid l. Vid ls to ty.“ „Kurva, kdybych to mohl vymazat z pam ti. Nedovedeš si p edstavit, jakej humus to byl!“ Vztekle ude il do desky stolu. Auril nadsko il. Chytil ho rukou a p itiskl k desce. 43

P ístroj h ál. Byl teplou ký a m kký, jako kdyby to bylo roztomilé ku átko. Naštvání steklo z Davida jako deš ová kapka z povrchu erstv navoskovaného námo nického plášt . „Dal by se z toho ud lat materiál do p ílohy Dobrého dne,“ íkal Pavel. „Ty jsi to vid l. Jseš sv dek. P jdem do toho. Kdo to byl? Pro to ud lal? T eba to souvisí s n ím v Mobilii. T eba to ani nebyla sebevražda.“ „Byla to sebevražda,“ ekl David, te už klidn . „Ten lov k tam naho e na té v ži musel stát dost dlouho. Seb hli se umilové ze širokého okolí, možná dv st lidí. P ipomínali mi ty mrchožrouty z Bradburyho povídky. Ty, co jsou vždycky kolem autonehody. Kolem každého nešt stí. Stál tam, n kdo byl na plošin pod ním a mával rukama. Snažil se ho asi p esv d it, aby šel dol . No a on najednou sko il. Bylo to… šílený.“ „Najdeme toho lov ka, co na toho chudáka mával. Byl to zam stnanec Mobilie? Jak byl oble ený?“ „Do prdele, nevím, jak byl oble ený! Když dopad, bylo to, jako kdyby vybouch. Lítaly z n ho st eva! Vole, myslíš, že jsem mu po ítal knoflíky na saku?“ Zase p itiskl auril k desce stolu. Ku átko, h ejivé, milé, uklid ující. „Promi ,“ dodal. „Takže m l na sob sako,“ mnul si Pavel ruce. „Jaký sako?“ „ ekl jsi, že jsi mu nepo ítal knoflíky na saku. Takže ten chlap m l na sob sako. Jaký bylo? Modrý? Šedivý? Hn dý?“ Bílý, išivý vztek. „Já vím hovno, jestli m l sako, nebo nem l, jestli m l bundu nebo svetr, nebo triko, kurva, sereš m !“ „M l sako. ekl jsi to spontánn , bez p emýšlení. Promluvilo v tob podv domí. Máš pod prahem v domí všechno zapsané. Jako bys to nahrál na video. Jenomže máš v sob blok. Byl to traumatický zážitek. Nechceš se k n mu vrátit. Chceš ten zážitek zamknout do komory. Str it do Zapomn nky.“ „Do jaký Zapomn nky?“ „To je v ž na hrad . Tam hod j lov ka a zapomenou na n ho. On tam um e hladem a žízní a hr zou. Ty bys cht l, aby v tvé Zapomn nce chcípla tvoje vzpomínka.“ 44

David sev el auril v hrsti. „Hele, Pavle, nech m žít. Bylo to fakt hustý. Co ti mám povídat! Já když k té Destinové p išel do kanclu, poblil jsem se jí tam na prahu. Poblil jsem jim tam perskej koberec, ten musel stát milion, možná víc. A já jim ho poblil.“ „Kecáš!“ „Nekecám. Fakt. Já tam p išel, podíval jsem se na okno, napadlo m , jestli ten chlap v saku let l kolem a v tu chvíli jsem hodil šavli.“ „No vidíš, že m l na sob sako.“ Auril h ál v dlani. H ál a uklid oval. „Víš co, Pavle? Podívej se na tohle. To je auril.“ Za oknem kuchyn už byla tma, ve které mžourala sv tla v oknech prot jšího paneláku. Spolu s Pavlem se tady loni usadili v nap l vybydleném byt jedna plus kuchy plus cosi jako koupelna v baráku tak plesnivém, že nikomu nestálo za to za n j dát úplatek, a z stal tedy ve státní pé i, aby tu jednou spadl tak, jak ho kdysi postavili, v ulici U Družstva Pokrok v Praze 4. David pocházel ze Semil a byl rád, že má kde hlavu složit. Pavel Tumlí , pomenší, štíhlý, možná dokonce hubený, s kostnatou, trochu ko skou tvá í, byl rodilý Pražák, ale rozhádaný s rodinou a dva roky usazený na vlastní noze. Oba usilovali o p ijetí na noviná skou školu, zatím marn . Pavel na tom byl o n co líp. Noviná skou školu má skoro jistou, íkal si o n m David. Vždy už v novinách pracuje, i když teprve jako elév. Vzali ho do reportérského odd lení deníku Dobrý den. No a te by rád vyždímal z Davidovy hnusné p íhody n jaký profit. Má svým zp sobem pravdu, myslel si David. Do novin se dávají zprávy o mimo ádných událostech. Sebevražda je bezpochyby mimo ádná událost. Já ji skute n vid l, byl jsem sv dek. Kdybych byl co k emu, už bych m l reportáž napsanou. Kdybych byl co k emu jako noviná … M l bych v kapse fo ák, t eba jen v mobilu. Celou tu v c bych nafotil, jako nato ili mobilem popravu Saddáma Husajna. Ten Irá an byl víc noviná než já, napadlo ho. Jenže m j sagem v sob fo ák nemá, nalezl výmluvu. Te by to ale bylo jiné. Auril dovede fotografovat i snímat video. Sice nevím 45

jak, ale dovede to, podle toho, co íkal ten chlápek Krokeš. Kdybych m l auril už ráno, možná, že by se s ním dalo pracovat. T eba se s ním dá pracovat hned te . „Koukej,“ oslovil Pavla. „Ty po ád meleš o té sebevražd . Ani se nezajímáš o to, co mi tam íkali a co mi dali.“ „Dali ti mobil na test,“ ekl Pavel lhostejn . „Jo, p knej mobil. Hlavn si ho nenech ukrást, cht li by po tob , abys jim ho zaplatil.“ Ten se nedá ukrást, pomyslil si David. Zmrza il by každého, kdo by na n j vztáhnul ruku. „To není jenom mobil.“ „Já vím. Empétrojkovej p ehráva . Co ješt umí? etl jsem, že n který ženský používaj mobil jako vibrátor. Má ten tv j krám v sob vibrace?“ „Nevím,“ ekl David. „Asi nemá.“ „Funk n omezený,“ pravil Pavel d stojn . „Nevhodný k masturbaci. V testu hned deset bod dol .“ „Seš v l. Tohle není vibrátor. Není to ani mobil. Je to výstup informa ního systému.“ Pavel se na n ho znechucen podíval a obrátil se ke sporáku, aby si uva il vodu na kafe. „Když t ta v c, ta sebevražda, tak moc zajímá, zkusme ji o uknout p es auril.“ „P es co?“ „P es auril. Systém se jmenuje auril. Od slova aurum, latinsky zlato.“ Pavel se obrátil od sporáku. „Jak, o uknout?“ „No, normáln ,“ ekl David. „Tak to zkus,“ ekl Pavel a založil si ruce na prsou. ekám, dával tím najevo. P edve se, chlape ku. No jo, jak se to d lá? Všechno je intuitivní, tvrdili Krokeš i Duke Hauras. Jenže to íkají vždycky všichni, když vychvalují n jaký elektronický krám. Ovládání je intuitivní a pak na vás vybalej menu a pod ním ty i podmenu a každé podmenu má další podmenu a tomu všemu dohromady se íká intuitivní ovládání. 46

Vzpomn l si na Kamilu, jak ta s aurilem pracovala. Stála vedle té Destinové a ta jí jenom ekla, aby byla tak laskavá. Na to Kamila vytáhla auril z kapsy. „Jaké je zadání?“ zeptala se. „Hledáme redaktora Karla,“ ekl jí Duke a Kamila to po n m doslova opakovala. Duke pak ekl: „Pot ebujeme zjistit identitu literární postavy redaktora Karla, autor Ludvík Sou ek. Další klí ové slovo spojení Martin And l.“ Kamila to po n m zopakovala. I já bych to dokázal zopakovat, slovo od slova, uv domil si David. Vybavil si úpln p esn , co auril odpov d l p íjemn modulovaným ženským hlasem: „Redaktor Karel K íž, narozen 29. listopadu 1944 v Praze, bytem Praha 3, Bude ská 32, toho asu zam stnán v týdeníku Bazárek, Praha 5, Peroutkova 3.“ Jak to, že si to všechno pamatuju? Nikdy nevynikal tím, emu se íká fotografická pam . U il se ve škole s dobrým výsledkem, jenže každou jedni ku nebo dvojku si musel tvrd vyd ít. Jsou lidi, kterým sta í si n co p e íst a hned si pamatují všechno, co je pot eba. David to št stí nem l. Te by dokázal zopakovat všechno, co si povídal s Crhovou, s Destinovou, s Dukem i Krokešem. „No tak?“ naléhal Pavel a v hlase m l ironii. David stiskl auril v hrsti. „Hledáme sebevraha,“ ekl poté, co si odkašlal. „Zabil se devátého února dva tisíce sedm v deset hodin skokem z v že paláce Mobilia, Kropá ova 15, Praha 4.“ Chvilku bylo ticho. „Moc hezký,“ poznamenal Pavel. „Fakt, zírám.“ Na to auril promluvil: „Hledaná osoba je na prosektu e Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, ulice U Nemocnice 2, Praha 2, íslo dve í 317, mrazicí box íslo 28,“ ozval se p íjemn modulovaný dív í hlas. „Co to bylo?“ zeptal se Pavel. „Informa ní služba aurilu,“ odpov d l David. „Ty si d láš srandu.“ 47

48

„Jakou srandu?“ „V tom je magi ,“ ukázal Pavel na auril. „Nakecal jsi to do n ho. Navedl jsi n jakou holku, aby to ud lala. Ty jsi v d l, že se t budu vyptávat.“ „Co jsem v d l?“ „Ned lej ze m vola. Mohl sis spo ítat, že se t budu vyptávat, jak to s tím sebevrahem bylo. A že sebevraha odvezou na prosekturu, ví každej blbec. Kam jinam by ho odvezli? Dobrej fór, fakt, dobrej,“ ekl a oto il se ke sporáku. Nechce, aby to byla pravda. Bylo by to strašné, kdyby to byla pravda, napadlo Davida. Držel auril v hrsti. H ál ho, uklid oval. Venku za okny planuly barevné stíny um lých život televizních seriál a kolem zdroje toho sv tla se kupili skute ní lidé a snažili se spojit s um lými životy seriál . Kam pat í auril? Do skute ného, nebo do um lého života? „Chci ho vid t,“ ekl David. „Chci toho lov ka vid t.“ „Obrazový materiál je omezený,“ ekl dív í hlas. Pavel, stále oto ený zády, položil hrnek na kuchy skou linku, otev el zásuvku a hledal v ní lži ku, aby si nasypal do hrnku kávu. Hledal ji možná trochu zbyte n hlu n . Voda v konvici se va ila. Pavel zalil kávu vroucí vodou. „Ukažte, co máte,“ vyzval David auril. Vzáp tí vyk ikl. Pavel se oto il, hrnek s erstvou kávou držel v ruce. „Co je?“ zeptal se. David p ed ním stál, bílý v obli eji, a držel auril v t esoucí se natažené ruce. Pomali ku ruku sunul tak, aby se Pavel mohl na auril podívat. Z aurilu vykvetla virtuální obrazovka. istý, jasný obraz. Na n m se st ídaly nelítostn ostré fotografie, z ejm po ízené policejním fotoaparátem. Celkový pohled na postavu, ruce a nohy v nep irozených úhlech. Sako, ano, ten lov k opravdu m l na sob sako, bylo rozervané, taky rozhozené do stran, a na n m p kn vyskládané kli ky st ev a taky n co, co pravd podobn byla játra. 49

P kný pohled na obli ej, byla to neidentifikovatelná krvavá maska bez tvaru s vyh ezlýma o ima. „Dej to pry , kurva, dej to pry !“ zav ísknul Pavel a pustil hrnek z ruky a hrnek dopadl na podlahu, rozbil se a horká káva vyšplíchla, cákanec dopadl Pavlovi na nohu a opa il mu ji. Pavel skákal na jedné noze, nadával, cpal nohu do výlevky a poušt l si na ni studenou vodu. David ješt chvilku stál s rukou nataženou. Bál se ji pokr it, protože dokud ji m l nataženou, nevid l na obrazovku. Jak se to vypne? Jak se toho zbavím? T eba se toho zbavím dalším dotazem. „To sta ilo, d kuji,“ ekl chraplav . „Jak se ten lov k jmenuje? Kdo je to?“ „Jeho identita není momentáln známá,“ ekl dív í hlas. „D kuji, to sta í.“ Opatrn kr il ruku v lokti a oddychl si, když vid l, že obrazovka zmizela. Nevinn vyhlížející zlatistý p edm t. Docela oby ejný mobil jen s trochu zvláštním designem, bez vibrací. Takže v testu deset bod dol . David sta il jen na zlomek vte iny zahlédnout první obraz a bezd n natáhl ruku s aurilem k Pavlovi, aby se té hr zy zbavil. Ale i to málo mu p ipomn lo ten p íšerný vjem a ten se mu te vrátil v ohromující v rnosti zobrazení. Pamatuju si každé slovo. Pamatuju si každý obraz. Kdyby Pavel nevypadal tak sm šn , jak tam stál na jedné noze a nadával a poušt l si na opa enou k ži ledovou vodu, m l by na n ho vztek. Auril se zachv l a ozvalo se p esn to zvon ní, jaké m l na svém sagemu nastavené. Zachv l se, takže má vibrace. T eba se jím dá masturbovat, takže body v testu nahoru, napadlo Davida. Na ploše aurilu se objevila mali ká virtuální obrazovka a na ní spat il tvá paní Destinové. „Dobrý ve er,“ pozdravil ji. 50

„Dobrý ve er, pane Kacere,“ ekla velmi chladn . „Jsem ráda, že si m žeme n které v ci ujasnit hned zkraje naší spolupráce.“ Pavel p estal nadávat, vytáhl nohu z d ezu, ut el si ji ut rkou na nádobí, což bylo velmi nehygienické, ale i takové v ci se v domácnosti obou mladých muž stávaly, a z stal stát, zadkem op ený o kuchy skou linku. „Prosím, jist ,“ ekl David rozpa it . „Myslím, že jsme se dohodli na zadání.“ „Na zadání?“ opakoval nechápav . „Na jednozna ném zadání. Vy otestujete informa ní systém auril tím, že se pokusíte najít ztracený rukopis Ludvíka Sou ka. To je váš úkol. Hledejte rukopis. Jd te po n m všemi prost edky. Není podstatné, jestli Tušení sv tla najdete, nebo nenajdete. Nám jde o proces pátrání, o celý heuristický proces.“ „Ano, heuristický proces,“ ekl tup David. Co to sakra je, ten heuristický proces? „Není p ípustné, abyste p ístroj zneužíval k vyhledávání skute ností, které odporují zájm m spole nosti Mobilia. Jestli si chcete p es auril najít lístky do kina, nic proti tomu nemám. Ale do interních záležitostí firmy Mobilia strkat nos nebudete. Rozum no?“ „Paní Destinová, ale já…“ „Rozum no?“ k ikla. „Tak po kejte. Nejsem váš poskok. Nebudete na m je et jako n jaká domovnice. Já…“ „Vy jste podepsal dohodu o ml enlivosti a zavázal jste se, že neud láte nic, co je proti zájm m spole nosti. Já vám tady oficiáln oznamuji, že tragická nehoda z dnešního dopoledne pat í ke skute nostem, které ohrožují firmu Mobilia. Dále jste podepsal, že jste si v dom rizik, která s sebou používání terminálu systému auril nese. Znáte funkci KILL, byl jste dostate n informován.“ „Vy mi vyhrožujete!“ „Výslovn vám zakazuji jakékoli chování, které je proti zájm m spole nosti Mobilia, ve smyslu dokument , které jste podepsal. P eji p íjemný zbytek ve era, pane Kacere!“

51

Zmizela a ve stejnou chvíli Davidovi projela paží prudká bolest. Vytryskla z dlan , v níž držel auril, zajela do nerv a projela jimi jako ilá myška v kanaliza ním potrubí. David vyk ikl. „Co veš, ty vole?“ houknul na n ho Pavel. Tohle mu nem žu íct, pomyslil si David. Ona do m pustila proud. Osolila m . Dala mi najevo, jak m mají v hrsti. Ne jenom n jakou pitomou smlouvou. Tohle opravdu nem žu Pavlovi íct. „Ne, nic, nic…“ Pavel odmašíroval do p edsín a na záchod a ze kbelíku vedle záchodové mísy vytáhl hadr. Odsunul st epy hrnku na stranu a utíral kafe. P itom hovo il. „Takže my dáme té Mobilii kou . Tohle m opravdu nasralo. Nejsme v n jaké Guatemale. Co si ta svin o sob myslí?“ David odložil auril na st l a popadl smeták a lopatku. „Víš, já jim podepsal…“ „Na to seru, cos jim podepsal. N kdo jim hupnul z okna. Tys to vid l a vyfotil.“ „Já to nevyfotil!“ „Co kecáš? Máš to v mobilu.“ „V žádným mobilu, ale aurilu.“ „Prosím t , ned lej ze m vola. Není mi deset.“ David se za ínal nasírat. „Chováš se, jako kdyby ti deset bylo. Nevíš, o co jde, a kecáš.“ Oba vstali, jeden s hadrem, druhý se smetákem v ruce. Pavel spustil: „Moc dob e vím, o co jde. Ty jsi vym k, kamaráde, taková je pravda. Noviná ? Hovno z tebe bude. D láš poskoka za pár šup pro tvou Lingvu a te budeš d lat pro Mobilii. Kolik ti nabídli?“ „T icet litr m sí n .“ „No tak vidíš. Mají t omotanýho kolem prstu za t icet litr . Když si eknou, sedneš na almaru a budeš d lat vrk ?“ David se nadechl. Mžurka vzteku p ed o ima. „Blb kecáš a víš hovno. Poslouchej m , ty jelito: já nic nevyfotil. Nic jsem nenakdákal do mobilu. Tohle není mobil, to je terminál informa ního systému.“ 52

Zlostí praštil smetákem o zem. Pavel taky hodil hadr na zem. „Terminál? Je to srá , se kterým si ani ženská…“ Sáhl po aurilu. „Neblbni, vole!“ k ikl David. Pavel byl rychlejší. P isko il ke stolu a popadl zlaté vejce. Za val. Davidovi se najednou zato ila hlava a p ed o ima se mu zatm lo. Trvalo to vte inu dv , než se probral. Uvid l Pavla na kolenou, rudou tvá v potu. K e ovit svíral zlaté vejce v pravé ruce, avšak zdálo se, že vejce drží jeho, škube jím, snaží se mu vytrhnout paži z ramene. Otevíral ústa jako ryba vytažená z vody, t eštil o i a zoufale je upíral k Davidovi. Pomoc, pomoc, volaly ty o i. Z úst mu vycházelo jenom chr ení. Davida nejd ív napadlo, že Pavel taky dostal takovou ránu jako p ed chvílí on sám. Jenže to byl jen krátký výboj! Každý asi snáší takový výboj jinak, napadlo ho potom. T eba Pavel dostal n jaký záchvat. T eba trpí padoucnicí a seklo to s ním. Nikdy se nezmi oval, že by trp l padoucnicí. O takových nemocech lidi neradi mluví. Jenže pak si všiml prudkého cukání pravé ruky a vid l, že se Pavlovi b lají klouby na prstech, jak prudce svírá zlaté vejce. Auril ho zabíjí, uv domil si. Co mám d lat? Krokeš íkal, že auril do sebe natahuje energii z prostoru, je to tedy n jaký akumulátor elekt iny. Nové, nevyzkoušené za ízení. Pavel ho pustil na zem, uvnit se n co porušilo a tady je výsledek. P etáhl si rukáv p es prsty, aby se izoloval. Pavel však držel auril p íliš siln na to, aby ho mohl David vypá it rukou chrán nou rukávem. Hladký povrch klouzal. Na chvilku v n m zahlédl odraz vlastní tvá e. Srandovní tvá . Ba atý nos, elo neandrtálce. Auril se mu vysmíval. A zárove mu zabíjel kamaráda. Co když auril Pavla fakt zabije, do prdele, co když ho zabije? P ijde policie. eknou, že jsem to zavinil já. Dokážou to snadno. Je to m j mobil? Je a není. Pat í Mobilii, jenže já ho p evzal. Taková 53

firma, jako je Mobilia, má svoje právníky a ti to na m svedou. Podepsal jsem jim záp j ní list, prolet la mu smrš myšlenek hlavou, jak tam stál nad chr ícím Pavlem. To jsou zase ty blbosti, co m napadaj. Do prdele, Pavel bude mrtvej! Zap j ovatel má plnou odpov dnost za d sledky veškerého konání v provozu za ízení, stálo ve smlouv . Vybavil si ta slova zcela p esn . Všechno si te um l p esn vybavit. Ptal se Destinové, co to znamená. Vysv tlila, že firma nezodpovídá za to, s kým bude David aurilem komunikovat a k jakým ú el m ho bude používat. Taky mu p ipomn la, že podepsal, že si je v dom rizik, která s sebou používání terminálu systému auril nese. Znáte funkci KILL, byl jste dostate n informován, ekla mu doslova. Ne ekla mu, že by auril mohl n koho zabít. Ale Krokeš mu nep ímo ekl, co znamená výzva 5455 KILL. „Elektrický výboj. Pane Kacere, auril dovede tomu, kdo ho ukradne a nese v kapse, utrhnout pytlík,“ ekl mu Krokeš. „Pavel auril neukrad,“ val nesmysln David. „Neukrad, slyšíte? Neukrad! Nezabíjejte ho!“ Najednou ho napadlo, že Pavlovi usiluje o život n kdo jiný, n kdo vzdálený, kdesi schovaný. Krokeš. Hauras. Destinová. Kdokoli. Pavel padl na záda a klepal patami o zem. Bylo to, jako kdyby se chytil holých elektrických drát a te to s ním mlátilo. David vid l, že se chystá vypustit duši. Tak a tu najdou mrtvoly dv , pomyslel si a hrábl po aurilu holou rukou. V tu chvíli k e ustala a Pavel uvolnil prsty. David mu bez obtíží p ístroj sebral z ruky. P íjemný, h ejivý. Uklid ující. T žce dosedl vedle Pavla na podlahu a prohlížel si zlaté vejce. „Co se to stalo,“ zachrapt l po chvíli Pavel. Namáhav se posadil. „Nevím,“ odpov d l David. „Ten šmejd probíjí.“ „Nemluv tak o n m,“ ekl David bezd ky. „O em?“ „O aurilu. Není to šmejd. M že t slyšet.“ 54

Také Pavel si už sedal. „Seš blbej? Magor? Vypatlanej guma?“ Klepal pravou rukou ve vzduchu. „On nechce, aby na n j sahal n kdo jiný než já.“ „Jak to, že nechce? Co nechce? Kdo nechce?“ „Auril nechce. Má v sob ochranu. N co jako elektrický ohradníky kolem pastviny. Prost kope.“ „Jak to, že nekop tebe?“ „Je na m individualizovanej. Nikdo jinej ho nem že používat. A asi n co v n m pozná, kdo ho drží v ruce.“ Pavel nepatrn vrt l hlavou. „Ty jsi fakt nic nenamluvil? A ty fotky…“ „To jsou policejní snímky. Nebyl jsem u toho, když to fotografovali. Musel jsem odejít zadním vchodem. Ani jsem nem l p íležitost aurilem fotit. Navíc, ani nevím, jak se to d lá.“ „Takže… ten hlas, ty fotky, to p išlo n jak jako po síti?“ „Jasn . Vždy ti po ád íkám, že je to informa ní systém. íkali, že je to tvrtá generace. N co jako když p išel internet. O patro výš.“ Pavel odešel ke d ezu, nato il si vodu a vypil velkou sklenici. „Dob e,“ ekl potom. „Oni si monitorujou, co s aurilem d láš.“ „Vypadá to tak.“ „Cht jí, abys jim našel Sou k v rukopis, jestli jsem to správn pochopil.“ „Jo,“ p isv d il David. „Taková je dohoda. Už jsme p es auril našli toho redaktora Karla, co o n m Sou ek psal.“ „Na redaktora Karla sere pes,“ ekl Pavel. „Na Sou ka taky sere pes. Nikoho nezajímá ani Sou ek, ani n jakej pan Karel. I kdybys ten rukopis našel, co z toho? Vyšla by kniha. Další sra ka o létajících talí ích a o pitv Mimozemš ana. Jenže já ti n co eknu, kamaráde. Já s nima žádnou smlouvu nepodepsal.. Nemám s nima nic spole nýho. Já jsem pan Tumlí a pracuju pro deník Dobrý den, nejv tší deník v téhle republice. Mobilia m nasrala. A já ji slíknu z kalhot. Ty si d lej co chceš, testuj jim tu hra ku, hledej rukopis, o kterej nikdo nestojí, a kapsuj t icet litr m sí n . Nemusíš se ni eho bát. Ty jim pod pokli ku nepolezeš. Vlezu jim tam já a po ádn jim to tam vo uchám. Firma, který ská ou zam stnanci ze 55

st echy, musí mít slabý místo. A já jim ho najdu a op u se do n ho, že se z toho poserou.“ „Na auril už nesáhneš, vi ?“ „To si piš, že ne,“ ekl Pavel. „Víš co? Myslím, že bys jim ho m l hodit na hlavu. Je to fakt nebezpe ná v c. Já ti dosv d ím, že probíjí. Nem žou t nutit, abys zacházel s nebezpe ným za ízením. Ta ženská ti mává p ed nosem podepsanou smlouvou. Jenže zákony mají vyšší právní moc. Klidn jim ho vra a uvidíš, že si ani neškrtnou. P ece se nedáš kv li t iceti litr m zabít.“ David se podíval na zlatavý p ístroj. Napadlo ho, že by bez n ho nemohl být. „Rozmyslím si to.“ Auril ho h ál v dlani a na omak p sobil m kce. Jako ku átko. Jako n žné ko átko. 006 Uplynuly dva dny. David m l p es víkend v Lingv plno práce. Najali ho na propaga ní akci automobilky Kia v Trojském záme ku, bylo s tím plno zmatk . Nefungoval elektrický agregát. Nebyla to Davidova starost, m la ho sehnat produkce. N jak se jí to p es sobotu a ned li neda ilo. David si hled l svého a zmatk si nevšímal. Na auril si zvykl do té míry, že p estal vnímat jeho h ejivou p ítomnost v kapse. Pavel mu ob as zavolal. Auril se choval jako normální telefon, zvon ní i ovládání m l nokiácké, p esn tak, jak mu ho Krokeš nastavil. Druhého dne odpoledne, když zmatek s agregátem vrcholil a vypadalo to na malér, Davida napadlo, že by se mohl pokusit ho p es auril najít. B hem p ti minut m l všechno, co pot eboval v d t. Adresu, jména, spojení. Šéfka akce docela zírala a produk ní m la vztek a ekla mu, že to od n ho bylo hnusný a nekolegiální. Jindy by ji poslal do prdele a vztekal by se a nejspíš by na ni val, že je neschopná kráva, která nedovede sehnat jeden blbej agregát, a holka by bre ela a lidi by na n ho koukali skrz prsty, protože v echách to chodí tak, že špatnej není ten, kdo n co posere, ale ten, kdo se nasere. Což je p irozené, nebo lajdáctví je v lidech hluboko vko en no a k n mu pat í 56

i tolerance k lajdáctví jiných, nebo budu-li já tolerantní k lajdáctví jiných, oni budou p íšt tolerantní k lajdáctví mému. Když pak ten agregát p ivezli, povídal Davidovi jeden kolega: „Hele, kde jsi to sehnal?“ „Jak, kde jsem to sehnal?“ „No já byl u toho, jak jsi p es mobil mluvil s n jakou vyhledávací službou. Co je to za službu?“ „To je jen taková p ítelkyn na telefonu,“ pokusil se zahrát v c do autu. etl v obli eji toho lov ka znechucení, podezírání a taky n co jako pohrdání. Myslí si o mn , že jsem šplhoun, pomyslil si David. Navíc se mu zdálo, že si víc všímá lidských obli ej . Pamatoval si jejich výrazy, grimasy, stahy o ních sval , úsm vy i zamra ení a dokázal si vybavit okolnosti, za jakých se kdo jak zatvá il, v jaké situaci i p i jakých slovech. N kdy m l pocit, že se za íná u it íst n jakou tajnou abecedu lidské tvá e. Všichni p ece máme v obli ejích odraz toho, co se d je v naší mysli. Za n kterých okolností se dá obsah mysli vy íst velmi snadno. Když se n kdo usmívá nebo dokonce když, jak se íká, zá í, je nad slunce jasn jší, že je š astný, a naopak mra ení nev stí nic o dobré nálad . To umí íst každý. Davidovi se zdálo, že umí rozeznat i jemn jší odstíny nálad lidí kolem sebe. Hlavu si tím nelámal, m l moc práce na to, aby se zaobíral takovými myšlenkami. Když našel agentu e ten agregát a domluvil dopravu, trochu se bál, že mu za to Destinová dá kartá . Nic se ale nestalo, žádná slovní sprcha, natož aby mu systém dal lekci malým, zato d razným t lesným trestem. Ten mu vrtal v hlav nejvíc. Auril mu dal elektrickou ránu a Pavla málem zabil. Je to fakt hust vychytaná v c, tenhle auril. Jestli se o n em dá íct, že je to dobrý sluha a zlý pán, tak o tomhle. S Adélou uvnit . Zvykal si na soužití s aurilem. Dív í hlas nazval Adélou, samoz ejm podle filmu Adéla ješt neve e ela. Ve filmu byla Adéla masožravá rostlina. Co bylo to uvnit aurilu? Informa ní systém. Hromada k emíku? N jaký biosystém? Rozptýlený kombinovaný systém? 57

M lo to dív í hlas. Takže Adéla. Už v prvních hodinách, kdy ho od Krokeše p evzal, m l pocit, že ho dotyk aurilu uklid uje. Ten první ve er mu auril pomohl p ekonat záchvaty vzteku, které ho popadaly, když se chytl s Pavlem. A co mu p išlo nejdivn jší, s aurilem v kapse se vyrovnal se strašnými vzpomínkami na sebevražedný skok. Ne snad že by zapomn l. Souviselo to s u ením té divné obli ejové abecedy. Zdálo se mu, že ztratil schopnost zapomínat. Když mu auril v Tróji pomáhal dohonit ten pitomý agregát, sta ilo, aby mu Adéla jednou ekla jméno a adresu a všechny možné údaje. Telefonní ísla mu diktovat nemusela, o spojení se postarala sama. Nevypustil z pam ti nic, žádný údaj. Kdyby cht l, opravdu by mohl v duchu spo ítat knoflíky na saku toho zoufalce, co sko il z v že paláce Mobilia. Našt stí se ty p esné vzpomínky, a byly to záznamy všech možných vjem , záznamy zraku, sluchu, ichu i hmatu, chovaly ukázn n . David by to nedovedl popsat a vysv tlit. Vlastn ho ani nenapadlo o tom p emýšlet. Vzpomínky m l, asi jako lov k má knížky v knihovn . Ví, kde jsou, a když n jakou pot ebuje, sáhne po ní, vytáhne, otev e a te. V záznamech sebevražedného skoku se hrabat necht l, to bylo vše. A Ludvík Sou ek, jeho prvo adý úkol? Systém auril mu našel spojení na redaktora Karla K íže. Bylo to pátrání možná až moc snadné. Dokonce ostudn snadné. David opravdu vynaložil svého asu zna né úsilí na to, aby vyš oural o mrtvém spisovateli, co se dalo, a p esto se mu nepoda ilo to, co dokázala Kamila Crhová na svém aurilu b hem minuty. Kamila Crhová. M l by jí zavolat. Pozvat na kafe. Rád by ji zase vid l. Do knihovny pam ti nejednou sáhl a vzpomínku na Kamilu z ní vytáhl. M la srandovn st apaté vlasy. Po ádný kus ženský, byla skoro tak vysoká jako on. Prsatým holkám kostým sluší, uvažoval o ní. Jakpak se asi šije kostým na prsatou holku? Horní ást kostýmu je n co jako sako. Musí se tam ud lat n jaké boule nebo skrýše nebo tak n co. Rád by jí zavolal. Jenže Destinová nebo Krokeš nebo Hauras nebo kdo vlastn monitorují provoz aurilu. T eba by si to vyložili 58

tak, že se plete do záležitostí Mobilie. Napadlo ho, že by jí zavolal ze svého sagemu. I když m l auril, tahal ho po ád sebou, i s tou legra ní nabíje kou. Mohl by si te koupit nový luxusní mobil s t ímegovým fo ákem, empétrojkovým p ehráva em a t eba s tím vibrátorem, kdyby na to p išlo. Z stal sagemu v rný, a byl jaký byl. Tak co, zavolám Kamilu, nebo ne? Nakonec to neud lal. Necht l, aby z toho m la Kamila pr ser. Když ho tohle napadlo poprvé, zastyd l se. Jsi opravdu takovej srab, ptal se ho vnit ní hlas. Pohladil auril. Všechno chce sv j as. T eba ji n kdy potkám. Nepotkáš, namítal vnit ní hlas. Nepotkal jsi ji dote , pro bys ji m l potkat p íšt ? Opravdu m l pocit, že poznává lidi, n kdy i náhodné chodce a že si dovede vybavit, kdy je vid l naposledy. Rozhodn se mi n co d je s pam tí. Hrabali se mi v mozku. Tohle v domí by ho m lo vyd sit. Bez aurilu by se z n ho možná zcvoknul. T eba bych vylezl n kam na v ž a sko il dol , ani tahle možnost mu nep ipadla nemyslitelná. Sko il bych jako ten chlápek v saku. Nebo to bylo jinak? Kdyby se mi nehrabali v mozku, nem l bych auril, takže bych na tom byl jako p edtím. Úpln normální chlápek, kterej se ob as nasere. Jenže oni se mi v mozku hrabali, p ipomínal si, a uv domoval si zárove , že p ijímá tu skute nost s klidem, bez emoce. Zlepšila se mi pam ? To je jenom dob e. Mám sv j auril, ten mi pomáhá a má na m uklid ující vliv. Už se kv li každé pitomosti nevyto ím, neská u jako medvídek gumídek. Jsem klidný, vyrovnaný lov k a pamatuju si všechno, co si pot ebuju zapamatovat. Pro bych kv li tomu skákal z Nuseláku? Auril na m má dobrý vliv a mám ho rád, jeho i tu Adélu, co je v n m zav ená, íkal si David. V ned li ve er p išel David dom pozd ji než Pavel. Kamarád už sed l v kuchyni, na stole m l kolem sebe rozházené kupy novin a asopis , lil do sebe z velkého hrnku to svoje uspávací kafe, jak tomu íkal, a cpal se chlebem se salámem. Davidovi nešlo do hlavy, 59

jak je možné, že je tak hubený, p estože se nehorázn cpe. Je to v c metabolismu, smál se mu Pavel. „Tak jak vypadáš s tím svým Sou kem?“ ptal se ho kamarád. Jindy by to vzal jako docela normální dotaz. Jenže už um l íst první písmena abecedy. Pavel se ho neptá, protože je zv davý na n jakého Sou ka. Chce ho naštvat, popíchnout. David pohladil auril v kapse. Klid. Žádné roz ilování. „Nem l jsem as. Moc práce. Pr sery s agregátem.“ Pavel odsunul noviny. Na stole ležely papíry, výjezdy z tiskárny. Pavel je podal Davidovi. „P e ti si tohle,“ ekl. David etl první výjezd. V prezidentské vile byli možná umíst ni ameri tí zajatci PRAHA – Ve vile, kterou obývá prezident Václav Klaus, byli možná v dob studené války umíst ni Ameri ané zajatí za války v Koreji a ve Vietnamu. P ed americkým Senátem o tom vypov d l eský generál Jan Šejna, který do USA emigroval v roce 1968. Informuje o tom Mladá fronta Dnes (MfD). Šejna podle MfD v roce 1992 p ed americkým Senátem vypov d l, že se eši podíleli na transportu a mu ení amerických zajatc z Koreje a Vietnamu. „Šejna uvádí, že v dodávce byli ty i nebo p t ob an z Jižního Vietnamu, které ubytovali ve vile blízko Hradu, a šest nebo sedm Ameri an , kte í byli ubytováni ve vile rozv dky ve Slunné ulici,“ cituje deník zprávu o výpov di generála Šejny. V té dob prezidentskou vilu využívala armáda, které objekt stále formáln pat í. „Pan prezident o tom neslyšel. Ale na historii vily je t eba se ptát na ministerstvu obrany, jež dalo panu prezidentovi objekt k dispozici. Ale že by k tomu p idali n jakou svodku toho, co všechno se tam stalo, to opravdu ne,“ ekl MfD prezident v mluv í Petr Hájek. Ministerstvo obrany zatím podle deníku ve zkoumání historie prezidentské vily nic nepodniká. Na p ání Hradu by se ale celé v ci za alo v novat. D m ve Slunné ulici v Praze 6, který nyní obývá prezident Klaus, až do konce války pat il n mecké rodin Lippert , vlastnící známé lah dká ství v centru Prahy. Její lenové se za okupace hlásili 60

61

k Hitlerov stran NSDAP a podporovali dary n meckou policii. Po válce byli vysídleni, vila jim byla vyvlastn na a nyní pat í eskému ministerstvu obrany, které ji Klausovi dalo k dispozici jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil. eské noviny 3. 11. 2004 „Dobrý, co? ti dál,“ vybídl ho Pavel. Na dalších listech byl text bez titulku, z ejm úryvek n jakého lánku. Doktor Sou ek nebyl jen zuba (pamatujete film Maratonec, jak Lawrence Olivier vrtal zuby Dustinu Hoffmanovi s otázkou „Je to bezpe né?“), voják z povolání, enigma zahalená v záhad , on byl i spisovatel, p ímo „literární sopka“ (to je citát)! Mezitím se doktor Sou ek na eské ve ejnosti proslavil autorstvím ady román a publikaci v oblasti takzvané v decko-fantastické literatury – tedy sci-fi – a astým vystupováním v televizní Vlaštovce s Olgou u íkovou. Za alo to knížkou Cesta slepých pták v roce 1964, která se posléze stala trilogií a pokra ovala knihou Runa Rider v roce 1967 a Slune ní jezero (to zní jak foglarovka!) v roce 1968 – poslední dv byly dokonce zdramatizovány jako fiktivní reportáž a vysílány v eském rozhlase – sice to byl krotký plagiát trik Orsona Wellese, když v p edve er Halloweenu 1938 zdramatizoval pro rádio hru H. G. Wellse „The War of the Worlds“, ale v esku stejn nev d li, kdo byl Wells. Po osmašedesátém pokra oval Sou ek v ilém publikování, vzpome me jen namátkou Operace KILI z roku 1970, Zájem galaxie z roku 1973 a pak už p išlo velké dílo Tušení stínu v roce 1974, následováno publikaci Tušení souvislostí v roce 1978. A te už m l Ludvík Sou ek napsáno i jeho nejnov jší tušení, a to Tušení sv tla. Zatím jen v manuskriptu. Oficiální oznámení zn lo, že doktor Ludvík Sou ek (1926-1978), autor velké ady publikací z oblasti sci-fi, zem el na následky infarktu. Víc nic. To víte, špatná životospráva, a taky hodn pil. Výraz miniinfarkt nikde nezazn l. Asi nebyl eským „léka m“ znám. eské ve ejnosti zase nebylo známo, že dr. Ludvík Sou ek byl ú astníkem oné eskoslovenské „mise“ v Koreji a že byl v dob p ed 62

svou smrtí opakovan kontaktován rodinnými p íslušníky amerických voják , kte í jsou dodnes klasifikováni jako MIA (Missing In Action). Sou kovo poslední dílo Tušení sv tla, které existovalo pouze v jediném exemplá i, tak jak je autor napsal, záhadn zmizelo po jeho smrti v nakladatelství Albatros, kde m lo být p ipraveno a p epsáno k vydání. Nikdy nebylo nalezeno. Ross Hedvi ek: Tušení doktora Sou ka, b ezen 2002 „Tak co tomu íkáš?“ Písmena v obli eji. Pavel se mu vysmívá. Pro to asi d lá? Cht l bych um t íst v té tvé makovici, pomyslil si David. Dotkl se v kapse aurilu. Pomalu ho vytáhl a položil na desku stolu. Chvilku na n m nechal ležet dla . Trochu se tím zklidnil. P esto z stal naježený. Ušklíbl se. „Tohle fakt není žádná bomba. Ludvík Sou ek jako mu itel amerických zajatc , to se omílá na internetu od té doby, co s tím pan Hedvi ek p išel. To je p t let.“ Bylo mu tenkrát patnáct, když se to dozv d l. P e etl si Cestu slepých pták a byl z ní nadšený. Dokonce n jakou dobu v il, že je Mars opravdu obyvatelný a že to, o em se v knize píše, je pravda. Dnes už si dovedl p esn vzpomenout, kdo a kdy za ním tenkrát p išel a ekl mu, že se na internetu píše o Ludvíku Sou kovi. „Byla to p kná ventra, ten tv j Sou ek. Mu il americké zajatce.“ Internet byl tenkrát ješt vzácný, málo dostupný. David ho doma nem l. ešil v c po svém. Rozzu il se a dal tomu klukovi p es hubu. Byl to Jára Štícha, na to si dnes dokázal vzpomenout úpln p esn . Dal Štíchovi p es hubu – a za al se o Sou ka zajímat víc než jenom jako oby ejný tená . Dozv d l se, že se pravideln scházejí lidi, co tou sci-fi. Za al jezdit na cony. Poznal tam spoustu lidí, i Duka, co se ve skute nosti jmenuje Hauras a pracuje v Mobilii. P e etl si ob Sou kova Tušení. ekli mu, že Sou ek napsal ješt t etí, a to že n kdo ukradl. Po maturit , když odešel ze Semil do Prahy a dal se dohromady s Pavlem, otravoval kde koho, aby se dozv d l o Sou kovi všechno, co se dalo zjistit. 63

Možná, že mu to p ece jen vrtalo v hlav , jak to se Sou kem a t mi zajatci bylo. O padesátých létech m l jen mlhavý pojem. Máma s tátou se narodili v šedesátých. Táta vzpomínal, jak mával ruským tank m v osmašedesátém a d da, tedy jeho otec, mu dal facku. Nikdy s ním o padesátých létech nemluvil. Ptal se ho leda na to, jaké to bylo za komunist . Když jejich režim padl, byly mu dva roky. Ani na tuhle otázku mu toho otec moc ne ekl. Za komunist byl po ádek, cikáni museli makat a drželi hubu a kdo si moc nevyskakoval, m l se docela dob e. Líp než dnes. Máma na to íkala, že t huba nebolí, táto. Dívala se na minulý režim jinak. Nesm la studovat vysokou školu, protože strejda, tedy její bratr, utekl do Austrálie. Na to jí táta ekl, že kdyby Jára nebyl rapl a neutíkal, mohla vystudovat v pohod a že za to m že Jára, a ne komunisti, a pak se vždycky pohádali. O padesátých létech z nich nevydoloval nic, ani se o to nesnažil. D da um el a s babi kou o tom mluvit necht l. Z toho, co se pozd ji do etl, v d l, že tenkrát komunisti popravovali. Všude m li koncentra ní tábory a kdo jen ceknul, musel do dol kopat uran a dostal leukémii a um el. ím byl starší, tím víc si ten obraz korigoval, takže te , ve svých t iadvaceti, už o tom docela dost v d l. Za t i roky, co se v Praze pokoušel dostat se na noviná skou školu, nastudoval hodn o korejské válce a v d l taky, že Ludvík Sou ek skute n v Koreji byl s eskoslovenskou misí v rámci OSN. Co tam konkrétn d lal? Jak se tam dostal, kdo ho tam poslal? Na to David nikdy nenašel uspokojivou odpov . Takže n kde na dn duše mu p ece jen hlodala otázka, zdali na tom šprochu nebude pravdy trochu a jestli se Sou ek jako mladý léka nebo dokonce ješt jako student n jakých experiment skute n nezú astnil. Tím spíš, že se David dozv d l, že za studií na léka ské fakult byl Ludvík Sou ek zapálený komunista, ješt p ed osma ty icátým rokem. A ve stran z stal až do smrti v roce 1978. Pavel na n ho posm šn mžoural. Poklepával prstem na výjezdy z tiskárny. „Že se to omílá p t let neznamená, že to není pravda.“ 64

„Pro by Rusové posílali americké zajatce z korejské války na mu ení zrovna do Prahy a dali je mu it zrovna erstvému dokt rkovi! Kdy m l Sou ek ty lidi mu it? Narodil se v roce 1926. Korejská válka vypukla v roce 1950. Tak si to spo ítej.“ To byly argumenty, jimiž uklid oval sám sebe od chvíle, kdy na n ho Štícha poprvé tu novinu vybalil. Nepochyboval o tom, že Rusové byli schopni mu it zajatce. Když byli komunisté schopni mu it svoje vlastní lidi, pro by nemu ili nep átele, polapené se zbraní v ruce? Jenom to mu ení v Praze nezapadalo do Davidovy p edstavy. Rusové byli mimo ádn ned v iví. Ze stát st ední Evropy ud lali satelity a do ela satelit nastr ili svoje loutky. Nev ili nikomu. Byli schopni nechat mu it a ob sit šéfa komunistické strany Slánského. Komu v Praze by sv ili n co tak výbušného, jako je medicínské bádání na lidech? Pro by to d lali v Praze? Na území šestiny sv ta si mohli vybudovat koncentráky o rozloze Osv timi a tam mohli dovád t se svými ob mi do sytosti. Nepot ebovali n jakého Sou ka n kde v Praze. Pavel byl rozhodnutý skákat dál na své trampolín . „V americké Wikipedii píšou, že sloužil v Koreji jako voják a d lal na amerických zajatcích léka ské pokusy,“ ekl. „Do Wikipedie m že napsat každý co chce a z stane to tam viset, dokud to n kdo nerozporuje a nevyhodí. Což ud lám, až budu mít as,“ namítl David. Nev d l o tom, co Wikipedie o Sou kovi píše, a naštvalo ho to. Nenapadlo ho se do ní na Sou ka podívat. Musel si sáhnout na auril, aby se zklidnil. Je to droga. Psychofarmakum, uv domil si. „Ameri ani si to nenechají vyhodit. Mají svoji dokumentaci a moc dob e v dí, co se tady v Praze d lo. To jenom my si nenecháme sáhnout na ty naše modly.“ „Seru na modly,“ ekl David, te už vztekle. Hrábl po papírech a zma kal je. „Nevím, pro se do m sereš. íkám ti, hle si svýho a neser se do m .“ Hodil papírovou kouli ke koši. Netrefil se. Pavel vstal, šel ke koši a místo, aby do n ho papíry uklidil, koš vzal a hodil ho na Davida. 65

„Ma kej si svoje papíry!“ David vyst elil ruce kup edu, aby ho zachytil. Povedlo se mu to a hodil ho zpátky. Pavel se po n m vztekle ohnal. Koš p elet l místnost a p istál na stole. Smetl auril na zem. „Do prdele!“ k ikl David. Pavel ne ekl nic. Jen se neposer, m l David pocit, že mu te na obli eji. Žádná známka politování, ani slovo omluvy. Smekl se na zem a v kle e, jako by cht l auril odprosit, zvedl p ístroj ze zem . „Jen se neposer,“ ekl mu Pavel za zády. David ml el a sev el auril ob ma rukama. Zdálo se mu, že to musí ud lat. Když si ho p itiskne na prsa, dostane do n j životní energii. „Bejt tebou, tak na ten šmejd moc nesahám,“ zavr el Pavel. „Nemluv tak o n m,“ ekl David bezd ky. „O em?“ „O aurilu. Není to šmejd. M že t slyšet.“ „Seš blbej? Magor? Vypatlanej guma?“ „Mohl by t zabít za to, žes ho shodil na zem.“ Pomalu vstával s aurilem v ruce a otá el se k Pavlovi. „Shodil jsi ho na zem ty.“ „Hovno. Ud lal jsi to ty, loktem.“ Zab ho, blesklo Davidovi hlavou a d ív než si uv domil, že je Pavel kamarád a že je to všechno nesmysl, p st let la vzduchem a dopadla Pavlovi na elist. Pavel padl stranou, jako by na n ho upustili pytel prosa. Vzpamatoval se a vystartoval po Davidovi s veškerou silou, jakou byl v danou chvíli schopný nasadit. David mu nastavil loket pravé ruky, aniž pustil auril, a jediným úderem empi ho zasáhl do ela a Pavel padl a tentokrát ho v domí opravdu opustilo. Toho ve era se hodn zm nilo v jednopokojovém byt v neprivatizovatelném panelá ku v ulici U Družstva Pokrok v Praze 4.

66

Pavel se probral pod hojivým ú inkem ru níku namo eného do studené vody. Cítil se slabý a hlava mu t eštila. David mu dal napít a pomohl mu vstát, odvedl ho ke stolu a posadil ho na židli. „Do prdele. Do prdele,“ opakoval Pavel chab . „No jo.“ „Do prdele. Ty máš ránu jako bejk. Jak to, že máš takovou ránu?“ „Já v Semilech trochu sportoval.“ „Co jsi tam d lal, kurva, v t ch Semilech?“ „Dráhovou cyklistiku. P i ní se hodn maká.“ „No jo, hodn maká. Já nikdy žádnej sport ned lal. Hele, promi , já byl blbej s tím Sou kem. Já t necht l nasrat.“ „No jo. Chceš napít?“ „Jo.“ David mu znovu nato il vodu. Pavel se díval na auril položený na stole. Pak se obrátil k Davidovi. „Jak se to stalo, že jsme po sob vystartovali?“ „Byli jsme vystresovaný. Vyd šený.“ Pavel se úkosem díval na p ístroj. „Nezdá se ti, že se n co d je? Že se n co s náma d je? T eba… to on. N co d lá s psychikou.“ Zamával rukama. „Nemysli, já o n m nemluvím špatn . Jenom si myslím, že seš jinej a divnej a na m to jde p es tebe taky.“ Auril se ozval tím sprostým zvon ním, p evzatým z laciného sagemu. David popadl p ístroj a oto il se k Pavlovi zády. Kamarád chvilku stál a pak pomalu šel do vedlejší místnosti, která jim sloužila jako univerzální brloh – m li tu pelechy, ve kterých spali, police s knihami a cédé ky a elektronickým haraburdím a po íta . David uvid l tvá paní Destinové. Pozdravili se a Destinová za ala p átelsky, jako by nebylo té nedávné nep íjemnosti: „Jak jste se sžil s aurilem, pane Kacere?“ „Velice dob e, díky. Já ho zatím používám hlavn jako mobil. „Vím. Monitorujeme jeho práci. Zajímaly by nás vaše první dojmy. Vaše poznatky.“ „Nevím, co íct. Všechno je v po ádku, ekl bych.“ 67

„Cítíte se dob e?“ „Jak to myslíte, dob e?“ „Dob e ve zdravotním slova smyslu.“ „V tomhle po así… Myslím, že mám trochu rýmu.“ „M la jsem na mysli spíš celkový pocit. Nebolí vás hlava? Nemáte poruchy vid ní?“ „To bych m l mít?“ Destinová se zasmála. „Ne, to rozhodn ne. Upozornili jsme vás, že p ístroj je individualizovaný. Komunikuje p ímo s vaším mozkem, abych to ekla lapidárn . Na vaši psychiku klade nároky, jakým mozek dosud vystaven nebyl. U n kterých pokusných osob se vyskytly drobné nedostatky. Nap íklad migrény. Ni ím podobným netrpíte?“ „To ur it ne.“ „Nejste nervózní?“ Nejsem, až na to, že jsem zmlátil spolubydlícího, pomyslil si David. „Ne.“ „Zaváhal jste.“ „To je tou rýmou.“ „Nemáte huh avý hlas.“ P inutil se ke smíchu. „Te jsem nervózní z toho výslechu,“ ekl. Z stala vážná. „To není výslech. Platíme vás jako testera, pane Kacere. Vzpome te, jak jsem vám íkala, že m žete spolupráci kdykoli p erušit.“ „Samoz ejm si vzpomínám,“ ekl zprudka. Vzpomínám si na všechno. Mám pam , jakou jsem nikdy nem l. Pamatuju si slova, pamatuju si tvá e a jejich výrazy. „Stalo se n co?“ „Ne.“ „Zatvá il jste se podivn .“ Na Pavlovi poznal, že ho chce naštvat. Zato Destinová m la tvá jako výlisek. Žádné pohnutí. 68

Žádné písmeno. „Možná… Je to tím výslechem.“ Te se zasmála. „Tohle není výslech, pane Kacere. Zavolala jsem vám, abych se zeptala, jestli je všechno v po ádku, a pokud ne, zdali vám m žeme n jak pomoci. Pokro il jste ve vašem pátrání po Tušení sv tla? Už jste se spojil s panem K ížem?“ „Nem l jsem as. Já…“ „Vím. M l jste hodn práce a jsem ráda, že vám mohl auril posloužit.“ Elegantn dala najevo, že m monitorují. Tedy fízlují. Nevadí mi to. Zvláštní… „Nerad bych na toho K íže šel zhurta. Nejd ív si ho trochu o uknu.“ „Správn !“ ekla Destinová. „Není t eba sp chat. P ipomínám, že na vás nenaléháme a že cenný pro nás bude i negativní výsledek.“ David slyšel Pavla, jak vedle chodí po místnosti. „Te už budu mít víc asu a zkusím se s ním spojit.“ „Nechávám to pln na vás. Takže, abych to uzav ela, nemáte n jaký nám t? Post eh? N co, co bychom mohli zlepšit?“ Pavel vedle smrkal. „Má ten auril handsfree?“ „Handsfree? Jak to myslíte?“ „Víte… Já m l trochu problém v tom, že lidi slyší, jak s aurilem komunikuju.“ „M žete p ejít na d v rný mód. P iložte p ístroj k uchu a uslyšíte ho jenom vy. Samoz ejm bez videa. Ale nám t je to zajímavý a sd lím ho panu Krokešovi. M jte se hezky, pane Kacere.“ „Nashledanou, paní Destinová. A pozdravujte sle nu Crhovou.“ Te její tvá m la výraz. P ísný. Odm ený. „Asi jsem to ne ekla dost d razn a možná, že jsem to pokládala za tak samoz ejmé, že jsem o tom nemluvila v bec: Mobilia si nep eje, aby teste i mezi sebou komunikovali. Zkreslilo by to výsledky zkoušek, chápete? Prosím, žádné kontakty, ani slovní. Natož pak osobní.“ „Já to nemyslel špatn , paní Destinová.“ 69

„Vím, však vás taky nekárám. Jen to p ipomínám jako d ležité pravidlo naší spolupráce. Na sle nu Crhovou, prosím, zapome te.“ „Ano, jist , paní Destinová.“ Stáhla mimické svaly, aby ud laly v obli eji cosi jako úsm v. „Hezký ve er a dobrou noc, pane Kacere.“ „Nashledanou.“ Obraz p ísné dámy zhasnul. Vedle se ozvaly kroky. Pavel se objevil ve dve ích. „Zobeš jí z ruky.“ „Neser se do m !“ „Zobeš jí z ruky. Vím taky pro . To svinstvo,“ ukázal bradou, „to svinstvo ti žere mozek. Vymejvá ti ho. D lá z tebe blbce. Už jsem myslel, že je to kravina a že nemá smysl se tím zabývat. Když ale vidím, že se z tebe stává cvok, je mi jasný, že je to vážná v c. Jednoho chlapa zabili a ty budeš druhej mrtvej na chodníku p ed tím jejich posraným vchodem. Nechci, aby se to stalo. Seš m j kamarád, to za prvý. A pak, cejtil bych se celej život blb , kdybych proti tomu nic neud lal.“ Obli ej. Písmena v n m. David je etl a z toho, co p e etl, vid l, že Pavel to myslí vážn . 007 Za redaktorem Karlem se David vypravil hned v pond lí. S Pavlem o tom, co se ve er p ihodilo, ráno nemluvil. Z tvá e mu ovšem David vy etl nap tí, ostražitost a ned v ru. Mrzelo ho to. Za celou dobu, co si spolu najali byt, se nepohádali. Když si jeden cht l p ivést dom holku, ten druhý šel do kina nebo hrát kule ník nebo cokoli jiného, ned lali si potíže, vycházeli si vst íc. Nejhorší na tom bylo v domí, že Pavel má pravdu. Nezm nil se on, ale já, uv domoval si David. N co se stalo, n co se d je. Jsem tak trochu kuli ka ve forbesu. Vyst elili m a já padám, roztá ím kole ka, rozsv cím sv týlka a cinkám. Te nap íklad p jdu rozto it kole ka do redakce plátku jménem Bazárek. Adéla v aurilu mi vysv tlila, jak se tam dostanu. 70

P istihl se p i pomyšlení, že by ho už nenapadlo hledat adresu na internetu a prolejzat webové stránky, aby našel autobusové spojení, jak to d lají normální lidé. Jenom houkl na Adélu, kudy že se dostane k Bazárku, a um lá sle na mu to svým hezkým hláskem vysv tlila. Jak jsem mohl bez Adély žít, napadlo ho. A jak bez ní budu žít, až auril vrátím? To ale bylo tak daleko jako sama smrt. Tak se stalo, že David jel autobusem íslo sto t icet sedm do Koší , nejd ív klikatou, prudce stoupající ulicí Na Václavce k nám stí ku, kde je autobusová zastávka Malvazinky. Mohl by tu vystoupit a sejít ulicí U Smíchovského h bitova na Malvazinský h bitov. Tam jsou na rozptylové lou ce poz statky Ludvíka Sou ka. Jak to v d l? Už tudy šel. Vybavoval si ten zapršený den, kdy p išel na Malvazinský h bitov. Lou ka byla zanedbaná, neposekaná, posetá mrzutými pampeliškami, které schovávaly kvítka p ed kapkami dešt . U cesty leželo n kolik zvadlých kytic. N kde v p d pod neladnými trsy trávy by se snad daly ješt najít poslední molekuly nebo snad atomy, které p ed t iceti lety spolu s jinými molekulami a atomy tvo ily t lo literární sopky jménem Ludvík Sou ek. A taky tvo ily t lo lov ka, který byl p ed padesáti lety v Koreji jako pozorovatel války, o níž dnešní lidé v dí jenom díky televiznímu seriálu M.A.S.H. Podle toho, co se píše na internetu, byla Sou kova role hanebná. Mu il americké zajatce. Mu il by kapitána Benjamina Franklina Pierce, kdyby se mu dostal do rukou? A co plukovník Blake, na n m by si možná smlsnul, utrhal by mu nehty a p iložil elektrody na p irození? Radara O’Reillyho by možná ušet il, ale majorku Houlihanovou by Sou ek rovnou znásilnil. A pak by uplynulo pár let a on by v klidu svého bytu v Podskalské ulici vykrádal n mecké p eklady amerických záhadologických text , bláboly o Atlantid a létajících talí ích. Autobus zastavil na kone né. U Waltrovky. Až sem dojelo jen n kolik lidí. Ženská s nákupem. Chlápek s instalatérskou brašnou. Hol i ka se psem s ovázanou tlapkou, 71

nechala si od idi e vysv tlit, že musí p estoupit na sto dev ta ty icítku a jet dv stanice na M churku, a tam je veterina. Taky bych si rad ji nechal ovázat tlapu, napadlo Davida. Za chvilku se ocitne p ed redaktorem K ížem. Tady mu bude auril a Adéla v n m k ni emu. Netušil, na co se K íže zeptá. Nevíte, co se stalo s rukopisem Tušení sv tla? Tak to je hodn pitomá otázka. On ekne, že netuší. A co dál? Ukradl jste ho? To je lepší otázka. Taková moderní. Noviná i kladou podobné otázky politik m. Lidi to mají rádi. Možná, že i politici to mají rádi, protože se p edvedou jako neohrožení diskuté i. Ba ne, ekl si David. Musím na n ho chyt e a diplomaticky. Žádné drzosti, žádná arogance. Hlavní je diplomatické jednání. Jak to stojí v u ebnicích psychologie pro manažery. Jestli m pozve, abych si sedl, sednu si proti n mu. To dob e p sobí. Kdybych si sedl vedle n ho, vnímal by to jako výzvu ke konfrontaci. Vymakaná v ci ka, tahle praktická psychologie. Musím na to psychologicky a diplomaticky. Ano, je to svým zp sobem diplomatická mise. Autobus pomalu vjížd l na prostranství, které sloužilo jako smy ka i jako parkovišt . Tady bude autobusák deset minut ekat. Otev e si termosku s kafem a sní rohlík s máslem a sejrem. Ne, spíš se salámem. David vystoupil. Promítal si p ed o ima tvá e lidí, které v autobusu vid l. Dovedl si vybavit jejich podobu i jejich výrazy. etl písmena. Co v nich bylo? Klid, únava po mizerné noci. Rozmrzelost. Nevrlost. V tšina lidí je naštvaná, hlavn zrána, pomyslil si David a vykro il k vrátnici areálu. Spole nost Walter byla prvorepublikánská továrna, zam ená na letecké motory. Za komunist se jmenovala Motorlet, p i emž logo Waltrovky bylo šikovn uzp sobeno. Písmeno W se dá oto it a je z n ho M. A logo je na sv t . Potom komunisté ztratili moc a písmeno M se vrátilo do výchozí polohy a bylo z n j zase W. Jak se zdálo, byla to jediná zásadní a sv toborná zm na, k níž tady od pádu komunismu došlo. 72

73

David stál p ed bránou a zíral na špinavé budovy a na vrátnici, ze které každou chvilkou m že vyb hnout udatný vrátný s placatou epicí na hlav , na popelnice p ekypující odpadky jako ten hrne ek, co va il, na šerednou ohradu polepenou odpuzujícími reklamami. Váhav zamí il k vrátnici. „Hledám redakci asopisu Bazárek,“ oslovil tlustou ženskou naditou do erné uniformy. Žena etla Blesk a míchala si kafe ve tvrtlitrovém hrnku. Takže ne vrátný, ale vrátná. „Cože?“ „Bazárek.“ „A kde to má bejt?“ „To se ptám já vás.“ „Jak já to mám v d t?“ „Jste vrátná. M la byste to v d t.“ „Helejte, mladej, vy m nebudete pou ovat, co já mám v d t nebo nemám.“ David vytušil, že tímto dialogem se k cíli nedostane. Jeho diplomatická mise byla ohrožena. „Máte tady možná seznam zam stnanc . Redaktor je pan K íž.“ „Jo, pan redaktor K íž,“ ekla vrátná a obli ej vypadal jako vycházející slunce. „To jste m l íct hned, milej pane. Pan redaktor K íž má klapku 308 a já mu zavolám, že za ním jde…“ „Kacer. David Kacer.“ Žena odložila Blesk a za chvilku už milostným hlasem oznamovala redaktorovi K ížovi, že za ním jde n jakej Pavas. „Kacer,“ opravil ji David. „Tak teda Kacer,“ ekla nespokojen . Když se rozlou ila a zav sila, vysv tlovala: „Jd te p es dv r a je te výtahem do pátého patra. Místnost 512.“ No vida, ekl si, jak se diplomatický p ístup vyplácí. Taky bych jí mohl íct, babo, koukej sebou hodit a podívej se do seznamu. Jenže já na to šel opatrn a zdvo ile. Diplomaticky. P ešel po rozbitém betonovém dvo e a vstoupil do budovy, kde to páchlo motorovým olejem. Výtah byl nákladní a po desítky let se v n m p epravovaly výrobky pokryté šmírem. David se snažil držet 74

v geometrickém st edu kabiny. Špína ho uvítala i na chodb v pátém pat e. Pak ucítil zvláštní v ni. Do pachu oleje se vmísilo cosi nadpozemského, and lského. David chvilku uvažoval, co to m že být, a pak si uv domil, že je to v n dýmkového kou e. Brzy m l p íležitost si jí užít dosyta. Nalezl, ne bez obtíží, dve e íslo 512. Skute n na nich bylo napsáno BAZÁREK. Tak, diplomate, do toho. Zaklepal, ani ne drze, ale ani ne nesm le, zaklepal um en , jak se na diplomata sluší, nato se ozvalo ízné „jo“, pak David stiskl kliku a vešel. N kolikrát byl za Pavlem v redakci Dobrého dne. Pavel m l st l v místnosti reportér , v obrovské haluzn s jednou st nou prosklenou. Stoly, monitory, po íta e. Papíry. Také v téhle místnosti byly psací stoly, dva, zavalené papíry, asopisy a knihami. Jeden byl pracovní, druhý odkládací. Na pracovním stole ouhal ze záplavy papírového smetí prastarý, špínou olepený CRT monitor jako ztroskotaná lo z pob ežního písku. V tší ást prostoru zaujímala divoce vyhlížející rostlina, kterou snad n jaký uragán vytrhnul z b ehu Amazonky a p enesl p es oceán a oknem vrazil až sem. Vlevo od vchodu byl kuchy ský st l s va i em na propan-butan, vedle n j lednice. Redaktor K íž, nebo to podle všeho byl on, stál zády ke vchodu a na pánvi si cosi pekl, soud podle v n opékal klobásy. V místnosti bylo modro tabákovým kou em. To byl zdroj v n , kterou David cítil na chodb . „Dobrý den,“ pozdravil ho David. Redaktor K íž se k n mu oto il. Je to on, napadlo Davida. Poznal toho lov ka. Potkal ho, když vcházel širokou bránou na Malvazinský h bitov. Dovedl si vybavit do nejmenších podrobností rysy jeho obli eje. Byl to muž nevysoký, hodn rozložitý. Tlustý? Sicilani íkají takovým lidem „muž s b ichem“. V b ichu, jak známo, je sídlo životní energie, a té m l ten lov k na rozdávání. M l st apaté neupravené vlasy neur it sv tlé barvy. Tvá i vévodil knír, výbojn tr ící do stran, jako by pod ba atý nos n kdo p ipevnil dv št tky na holení. Modré o i s mohutnými opileckými vá ky. Vrásky 75

u vn jších koutk sv d ily o tom, že se redaktor K íž rád sm je, tak ho vnímal te . Tenkrát m l smutné o i. Jak to, že si to pamatuju? napadlo Davida a zase ho zaplavila úzkost. Našt stí jen na chvilku, už si um l pomoct – sev el auril do hrsti. „Dobrotu dne poznáme až na jeho sklonku, ne na jeho za átku,“ ekl redaktor K íž. „To se ješt uvidí. Máš rád klobásy?“ Tohle byla zkouška diplomatova. Klobása mohla posloužit jako ledoborec. Nakonec usoudil, že hra s klobásou by bylo p íliš odvážné otev ení. „Na klobásu je ješt brzo.“ „Tak dob e. Kdybys ekl, že máš, poslal bych t dol do krámu, abys koupil ješt jednu. Já se o svoje klobásy ned lím.“ On mi tyká, uv domil si David. Je to dob e, nebo špatn ? Jak se s tím vyrovnat? Ud lám nejlíp, když si to nechám líbit. Ale sere m to, p ipustil si. „Co pot ebuješ, sta i ký barikádníku?“ David mu etl ve tvá i cosi, co by se dalo nazvat nezávaznou vlídností. Kdybych mu ekl, že chci p es Bazárek sehnat ferrari za cenu bouraného trabanta, bude ochota sama, a jakmile vypadnu, pustí to z hlavy a bude se dál cpát klobásami a zapíjet je bude pivem. M l jsem si to rozmyslet p ed vchodem, pomyslel si David. To by bylo užite n jší než úvahy o tom, jestli si mám sednout naproti n mu, nebo vedle n ho. Zatím stojíme. „No tak, copak je?“ cht l v d t K íž. David dostal nápad. „Hlásím se na noviná skou školu,“ ekl K ížovi. „P ihlásil jsem se a nevzali m . Takže hledám místo v novinách.“ „V novinách,“ opakoval po n m K íž. „Tak co d láš tady?“ „Já myslel…“ „Tady nem žou pot ebovat nikoho, kdo myslí. Myslím, že ses splet, Pavas. Tohle nejsou noviny. Tohle není nic pro za áte níka. Tohle je poslední štace, chápeš to, Pavas?“ „Jmenuju se Kacer.“ 76

„Vzhledem k tomu, že v nejbližších vte inách odejdeš a já se budu moci v novat klobáse a dvanáctistup ovému pivu, které mám v ledni ce, a poté tabáku Balkan Sobranye, je mi úpln jedno, jestli se jmenuješ Pavas, nebo Kacer.“ Odložil pánev s klobásami na st l a opatrn píchnul do první klobásy vidli kou. Vytryskl malý gejzír omastku. K íž spokojen pokýval hlavou. Omastek ho nepot ísnil. Je t eba velké obratnosti a zkušenosti, aby se lov k nepost íkal p i opékání klobásy omastkem, a on ovládal toto um ní mistrovsky. Zvedl o i. „Ty jsi tu ješt ?“ „Aby m vzali v novinách,“ ekl David, „musím napsat reportáž. N co jako ukázku, chápete?“ „To ješt jsem schopen pochopit, ovšem nechápu, pro mi to oznamuješ.“ „Jako téma mám Ludvíka Sou ka.“ K íž píchnul do druhé klobásy. Vytryskla š áva a trefila ho rovnou do obli eje. „Zatracenej poplivanej život blbej!“ zanadával K íž. „Kv li tob jsem se spálil. Co m tu otravuješ, krucinál, zrovna když se tu snažím nabrat sílu? Nechci t tu. Jdi pry !“ „Pane K íž, já vím, že jste Sou ka znal.“ „Znal neznal, Sou ka znal kde kdo.“ „Jste redaktor Karel z jeho povídek,“ trval na svém David. etl K ížovi na obli eji údiv. Redaktor si stíral z obli eje kr p je klobásové š ávy. Z staly mu po ní na k ži ervené flí ky. „Co to plácáš?“ Je to pravda, uv domil si David. „Už dlouho shromaž uju materiál na svoji reportáž,“ ekl David. „Vím toho hodn . I to, co se normáln o Sou kovi nepíše.“ Co ješt ví? etl mu na tvá i. N co skrývá. Do prdele, ten chlap n co skrývá. K íž sáhl po láhvi, nalil si pivo do sklenice a dlouze pil. Schovával se za p novou epici. Dokud bude pít, nemusí nic íkat 77

a návšt vník taky bude ml et – kdo by vyrušoval n koho p i ob adu pití piva? Jenom n jaký neandrtálec. Jen aby se mi neutopil, napadlo Davida. „Co se o Sou kovi píše nebo nepíše, m nezajímá,“ ekl K íž, když dopil. Z ejm si v hlav sumíroval celou tu dobu odpov a další strategii. Písmena zna ící ostražitost mu zmizela z tvá e. „Je t icet let po smrti. Lidi tou jeho knížky. To je dob e. A jiný lidi o n m píšou blbosti. To je špatn , jenže jemu je to jedno. Je ve svém hrob a o ni em neví.“ „Není v hrob . Je rozptýlený na lou ce Malvazinského h bitova.“ Zkoušel m , pomyslil si David. „Máš pravdu. Nechal se rozptýlit. Takže, až odsud p jdeš, m žeš se tam zastavit a popovídat si s ním. Jsou to dv stanice autobusem. Vy i mu, že ho pozdravuju.“ Až se m Destinová p íšt zeptá, jak jsem postoupil, eknu jí, že jsem mluvil s K ížem, táhlo Davidovi hlavou. Pak se m zeptá, co jsem se dozv d l. eknu jí, že Malvazinský h bitov je vzdálený dv stanice autobusem od areálu Waltrovky. Jiný výsledek nemám. A nebudu mít. Tohle p ece nikam nepovede. „Znal jste ho v padesátých létech?“ vyhrkl najednou David. Snad to bylo pod vlivem v erejší hádky s Pavlem. Sou kovo mu ení nebo nemu ení amerických zajatc mu leželo v hlav a te , když byl ve stresu, to z n ho vypadlo, jako když z police s fuseklemi vyklouzne schovaný tenisák. „V padesátých létech?“ vyt eštil na n ho K íž o i. „Kolik si myslíš, že mi je let, synu?“ Je to d dek. Kolik mu m že bejt? ty icet? Padesát? Já se zamotávám. Když je Sou ek t icet let mrtvý, nem že mu být ty icet. Ale padesát už d dk m bývá. „Nevím,“ ekl. „Vypadáte dob e,“ dodal. Tohle íkávala maminka. Prý to platí na každého, všichni to rádi slyší. Tohle se povedlo, tohle bylo diplomatické. Jak dál? Mami, jak mám v d t, kolik je tomu d dkovi let? „V padesátých létech jsem si hrál v uhláku na horníka. Já vím, o co ti jde. Ty se m chceš zeptat, jestli jsem byl se Sou kem 78

v Koreji. Jestli jsem tam lítal po stepi s kulometem jako apájev. A jestli jsem taky mu il americké zajatce.“ „Nechci, fakt ne.“ „Pro ses m ptal na padesátá léta?“ „Protože Sou ek tenkrát za ínal.“ Tady jsem ujel. V roce 1951 napsal pojednání o loutkovém divadle, ale soustavn psát za al až v šedesátých létech, p ipomn l si základní fakta ze Sou kova života. K íž je znal taky. „Milý mladý hrdino, adepte investigativní žurnalistiky, nenalezl jsi informa ní diamant velký jako Ritz, nýbrž jsi šlápnul do hovna velikého jako Ritz. Ty sis na tom tvým internetu vyg glil tu Hedvi kovu kravinu o amerických zajatcích a od n jakého posery, nejspíš od Toufara, ses o mn dozv d l. Ano, prozradím ti jedno strašlivé tajemství: jsi kretén, který si m že leda tak vysrat voko, a te se spakuj a vypadni, než ti jednu natáhnu.“ Bylo zle. Diplomacie je v prdeli, uv domil si. Sev el sice auril v kapse, jenže tentokrát to nic nepomohlo proti vln zu ivosti, která se v n m zvedla. Za i el a s o ima nap l zakalenýma vztekem se vrhl kup edu. D dka mlátit nebudu, to si ješt sta il na ídit. Popadl tedy desku stolu a nazvedl ji. Na vzdálen jší stran se za ala sypat hladina lejster a CRT monitor, patrn n jaká repasovaná hajtra, se povážliv zakýval. Také šuplíky se za aly otevírat a K íž odhodil vidli ku, kterou až dosud šermoval ve vzduchu, a za al zachra ovat, co se dalo. „Nech toho! Vole jeden, nech toho!“ val redaktor. David zrudl. St l už byl v povážliv silném náklonu. Já ti dám, rakvá i smradlavá, oslovoval v duchu K íže. Sednu si vedle tebe nebo proti tob ? Hovno s voctem! Postavím st l na štorc! Monitor se kone n hnul a spadl na tu divokou rostlinu, dopravenou pomocí uragánové pošty od Amazonky do Jinonic, a srazil ji z kv tinového stolku. „Nenechám si nadávat, srá i jeden, a bu rád, že ti neroztrhnu držku, ješt pohni hubou a nakopu ti prdel!“ val. 79

Je tohle ten správný diplomatický p ístup? ozval se v n m vnit ní hlas, jeho druhé já. K íž na druhé stran stolu zápasil s šuplíky, které vyskakovaly ze stolu zmítaného hov zí silou rozzu eného mladíka. Rozlet ly se dve e a dovnit vpadli dva páprdové v poma kaných oblecích, u krku usmolené kravaty. „Co se tu d je?“ k i eli. „Policie! Zavoláme policii!“ povykovali jeden p es druhého a couvali, když se v tom zmatku zorientovali. David pustil st l. achlo to a K íž naposled hmátl po šuplících. „Nemusíte nikoho volat,“ ekl jim David. Bázliv p ed ním ustupovali a jeden p i první p íležitosti vyklouzl na chodbu a n kam utíkal. „Odcházím. Tady m už neuvidíte.“ „Koukej…“ za al K íž. David se oto il a dupnul. K íž sklapnul. Je posranej, uv domil si David. On je posranej. Bojí se m . N co skrývá. Co to je? „Tohle si odská ete, mladý muži!“ brebentil state n jší z obou páprd . Ud lal velký úkrok, aby uvolnil odcházejícímu Davidovi cestu. „Zapni si poklopec, slimáku,“ doporu il mu David a s pot šením zaznamenal, že se páprda podíval dol a pak zvedl hlavu a v obli eji m l ublíženecký výraz lov ka, který byl oso en a jemuž tedy bylo ublíženo. Rychle couval chodbou a v následující chvíli se oto il a kvapn se vzdaloval. David stál na prahu, díval se za ním a pak se obrátil ke K ížovi. „Ješt mi chcete jednu natáhnout?“ „Jdi pry ,“ ekl K íž. David zav el dve e a vydal se chodbou k výtah m. 008 Tak to tedy byla diplomatická mise, uvažoval, když se vracel autobusem dom . Když se zamyslel, dokázal si p ed o ima p ehrát celý ten výjev. K íž v lenitý obli ej byl snadno itelný. Bylo na n m n kolik vrstev. Úpln vp edu byly rychle se st ídající masky. Žovialita, vyjád ená úsm vy a tykáním. Žertovná oslovení typu „sta i ký barikádníku“. V druhém plánu byla ostražitost. Ve svém 80

v ku se musí tetelit i o mizerné místo v Bazárku. Tohle je poslední štace pro noviná e. Hloub ji se klesnout nedá. Sbírá inzeráty a posílá je n kam do tiskárny a jednou týdn napíše úvodník, t icet usmolených ádek na inzertní objednávku. V t etím plánu se dal vy íst strach. K íž n co skrýval. „Ty sis na tom tvým internetu vyg glil tu Hedvi kovu kravinu o amerických zajatcích a od n jakého posery, nejspíš od Toufara, ses o mn dozv d l. Ano, prozradím ti jedno strašlivé tajemství: jsi kretén, který si m že leda tak vysrat voko, a te se spakuj a vypadni, než ti jednu natáhnu.“ Vybavil si slovo od slova v ty, které v n m odpálily celý oh ostroj zu ivosti. Te , když se kodrcal v autobusu schoulen na špinavém sedadle u okna post íkaného sprejery, byl schopen si analyzovat i to, co bylo na dn té prudké výpov di. Byl to strach, byly to obavy p ed provalením n eho dávného. Co to mohlo být? M l pravdu, že v padesátých létech si hrál v uhláku na horníka. Musel se narodit n kdy za války, aby mohl být v šedesátých létech už redaktorem. Kolik mu tedy bylo? Dejme tomu p tašedesát, uvažoval David. V dob korejské války byl tedy dít . Nemohl Sou ka znát. Do ni eho se nezapletl. Ovšem Sou ek mu mohl n co sv it. Uvažoval o tom všem celou cestu, a když p išel dom , uva il si kávu a sedl si ke stolu. Auril položil p ed sebe. „Jsi tam, Adélo?“ „Systém je p ipraven,“ odpov d l dív í hlas. Já jsem se snad do ní zamiloval, napadlo ho. Zn lo to tak p irozen , že m l nutkavou p edstavu dívky zmuchlané do mali kého klubí ka a nacpané do vej itého obalu p ístroje. „Slyšela jsi dialog mezi mnou a redaktorem K ížem?“ Napadlo ho položit otázku, která byla nesmyslná. P ístroj nebyl zapnutý, tedy jinak e eno, nebyl v dom zapnutý. „Slyšela,“ ekla Adéla. Takže auril opravdu monitoruje všechno, co se d je v jeho okolí. Zárove to znamená, že i Destinová ví, co David d lá, s kým se stýká a co si s ním povídá. 81

Sev el se mu žaludek. Takže Destinová slyšela, nebo mohla slyšet i tu scénku v era ve er. Ur it ji slyšela, proto taky hned volala! „Dovedeš analyzovat psychický stav redaktora K íže?“ „Redaktor K íž byl roz ilený.“ „To vím taky. Co ješt ? Jaké jiné pocity tam byly?“ „Strach,“ ekl stroj. Zaznamenal to i stroj, zaznamenal to systém. Upnul svoji v li na analýzu, taky proto, aby unikl vlastnímu strachu. Destinová ho sleduje, ale to je te vedlejší. Je t eba analyzovat situaci. Vybavil si K íže, jak zápasí se šuplíky. Dovedl v pam ti rozeznat každý jeho pohyb. Pro nesáhl po monitoru? Ten se za al kývat a hrozilo, že porazí tu bylinu, a nakonec ji taky porazil. Te m l David pocit, že se K íž mimo ádn staral o druhý šuplík shora. K íž n co v tom šuplíku schovává. Chvilku p emýšlel. „Adélo?“ „Systém je p ipraven.“ „Pot ebuju se v noci dostat do redak ní místnosti Bazárku. Je ti jasné zadání?“ „Zadání je jasné.“ „Máš ešení?“ „Analyzuji.“ Trvalo to nekone né t i minuty, než se Adéla znovu ozvala. „Navrhuji toto ešení. Oslovím redaktora K íže, aby klí od redak ní místnosti hodil do schránky, která je vedle vrátnice. V dob obch zky bude možno klí ze schránky vytáhnout. Vrátný ohlásil, že zámek sk í ky je rozbitý. Nedá se zamknout. K íž o tom nemá informaci.“ Davidovi zatrnulo. „Jak oslovíš K íže?“ „Telefonem. Ohlásím se jako bezpe nostní odd lení areálu.“ „Adélo…“ 82

„Systém je p ipraven.“ „Jaká je pravd podobnost, že se to poda í?“ „Osmdesát sedm procent,“ odpov d la Adéla. Hm, to je slušné procento. Te bych cht l vid t Pavla, jak by se tvá il, napadlo ho. íkat mu o tom nebudu. Nemusí všechno v d t. Od té chvíle byl David jako na trní. Potuloval se po Praze a cvi il svoje schopnosti íst písmena v lidských obli ejích. Rozmlouval n kdy s Adélou. Vyptával se jí na všelijaké hlouposti. Na historii dom , které míjel. Majetkové pom ry firmy, jíž pat í tenhle obchod s elektronikou. Adéla vždycky znala odpov . Taky se jí n kolikrát ptal, jestli oslovila K íže. Ano, mluvila s ním a na ídila mu, aby hodil klí do schránky. Kone n p išla noc a David se znovu vypravil nahoru do Jinonic. Podle toho, co Adéla íkala, m l být vrátný na obch zce, takže nastalo n co, co by se dalo nazvat „startovacím oknem“. Bylo to ale trochu jinak. Areál Waltrovky byl temný, opušt ný. Ve vrátnici pod imoval tlus och s ernou placatou epicí na hlav . Dával najevo, že by mu nebylo proti mysli, i kdyby n kdo celou Waltrovku naložil na záda a odnesl. David snadno našel schránku vedle vrátnice a v ní klí . P ed výtahem David zaváhal. Nerad by v n m uvízl, kdyby se stroj zasekl! Vyb hl tedy po železném schodišti, opatrn , aby neuklouzl po mastné špín . Redak ní místnost Bazárku našel po ichu: zavedla ho v n dýmkového tabáku. Klí kupodivu pasoval. Odemkl a vešel. Te , když byl u cíle, zaváhal. Není to, co chce ud lat, tak trochu hnusné? Nebo dokonce hodn hnusné? Chystá se prohledat K íž v psací st l. Zachová se jako muchal, jako fízl, bude strkat nos do cizích v cí… Nebu srab, ekl si a zase sev el auril v kapse. Zaposlouchal se do ticha. Venku jelo auto, pak jeho hluk utichl. Tahle ást Prahy je klidn jší než leckterá vesnice, uv domil si. Zamkl za sebou a nechal klí v zámku. Rozsvítil a p istoupil ke stolu. K íž tu jakž takž uklidil. Monitor i ta podivná rostlina se vrátily na svá místa a kolem 83

84

monitoru se zase kupily štosy asopis . David otev el horní zásuvku, první ze ty . M l by se zajímat hlavn o druhou, jenže necht l nic nechat náhod . Mastné talí e, fuj, je to ale prase, ten redaktor K íž. Prázdné obaly od lulkového tabáku, krabi ky sirek. Posmrkané kapesníky. Pr zkum první zásuvky nevyžadoval ani tolik odvahu jako silný žaludek. V druhé zásuvce našel lejstra, asopisy, knížky. A taky fusekle a hodn pobryndanou kravatu, modrou s Ka ery Donaldy. Vrátil se mu ten nep íjemný pocit, jako kdyby se díval klí ovou dírkou do záchodu. Je to detektivní práce, p ipomínal mu vnit ní hlas. Tentokrát to nebyl ten ušt pa ný pochybova , který mu tak rád mluvil do v cí a zrazoval ho od neuvážených krok . P ipadal si hloup , nepat i n , trapn . Prohrabal se fuseklemi a narazil na složku na spisy. Bylo na ní napsáno Tušení sv tla. Davidovi posko ilo srdce. Tušení sv tla? Ukradený rukopis Sou kovy poslední knihy je tady, v smradlavé redak ní místnosti obskurního plátku, který se jmenuje Bazárek? Pro ne. V téhle smradlavé redak ní místnosti sedí Karel K íž, blízký p ítel zesnulého spisovatele. Postava z jeho knih. A snad i strážce odkazu? Složka byla objemná, notn ohmataná. Tuhý papír barvy p vodn béžové, nyní hodn pošpin ný. Desky m ly chlopn zastrkané dovnit . David m l radost a zárove se ho zmocnila lítost. Bylo to tak snadné! Systém auril se osv d il stoprocentn . Bez n ho by nebylo možné identifikovat literární postavu redaktora Karla a ztotožnit ji s žijícím lov kem. A bez pomoci Adély, tedy aurilu, by se David nemohl v noci dostat do redak ní místnosti Bazárku. Co bude dál? Ráno to oznámí Destinové. Našel jsem ten váš rukopis, ekne jí. Blahop eju, pane Kacere. Te už m žete p ístroj vrátit. My vám vyplatíme plnou odm nu, nemusíte mít obavy, jsme velkorysí. A já budu bez Adély. Už nebudu tester. 85

Což bude mít za následek jedinou výhodu. Nebudu tester, takže budu moct zavolat Kamilu a ona z toho nebude mít malér. T eba mi dají nový úkol, zadoufal David. Nebyl si jistý, zdali by cht l Adélu vym nit za Kamilu… Vytáhl složku ze zásuvky a položil ji na desku stolu, na malé místo u klávesnice, které z stalo volné. Napadlo ho, jak asi vypadaly rukopisy, tenkrát, když se ješt psalo na stroji. Dnes by Sou ek psal na po íta i. A napsal by dvakrát tolik. Za oknem byla tma. Ulice p iléhající k areálu továrny byla tichá, z dálky doléhal hluk m sta. Mastný pach uzenin smíšený s vychladlým kou em lulkového tabáku mu p ipomínal K ížovu nechutnou postavu. Vybavoval si ji do nejmenších detail . Dovedl by spo íst všechny ty povislé laloky na jeho obli eji. Hnusný chlap. A zlod j k tomu. Ukradl Sou k v rukopis. Nadýchl se a odklopil desky. Uvnit ale nebyl žádný rukopis – jen výst ižky! Zažloutlé listy vytrhané – jak se dalo p e íst – z asopisu 100+1 zahrani ních zajímavostí. To bývalo tenkrát „okno do sv ta“, jak Davidovi vypráv l otec, tenkrát, když se žilo za pecí chrán nou ostnatými dráty. Do sv ta sm li jen š astlivci a vyvolení, ti mén š astní si sm li jednou za trnáct dní koupit asopis o tom, jaké to ve sv t je. David listoval tou vyst íhanou makulaturou. Pr ez Cheopsovou pyramidou obsahuje p edpov di sv tových událostí. P edpov di jsou podivuhodn p esné, pokud se týkají toho, co bylo. Všechno bylo p edpov zeno. Pád íše ímské i nálet na Hirošimu. Jen s tou budoucností je to slabší. Ta se dá spolehliv p edpovídat jen zp tn . Ohnivá koule v Madridu. Lidé prý pozorovali, jak poblíž letecké základny Torrejón de Ardoz a mezinárodního letišt Barajas padají kolmo k zemi ohnivé koule podobající se meteoritu, informovala agentura EFE. Ob letišt jsou od sebe vzdálena asi sedm kilometr . Dne 7. kv tna 1969 ve 13.45 hodin GMT ohlásila námo ní fregata „SA Tafelberg“ s mate ským p ístavem v Kapském M st neidentifikovatelný létající objekt, který byl zaznamenán radarem, jak se pohybuje severozápadním sm rem a blíží se s vypo tenou 86

rychlostí 10 421 km za hodinu k africkému kontinentu. Neolitické stavby v Avebury m žeme ozna it za jednu z nejv tších sv tových záhad. Velký kruh o pr m ru tém 350 metr ze vzty ených kamen a v n m dva menší kruhy, široké aleje, v nichž místo strom stojí zase kameny vedoucí k dalším kamenným kruh m, to vše orámované kruhovými náspy a p íkopy. Místní obyvatelé zde n kdy v t etím tisíciletí p ed naším letopo tem odpracovali asi jeden a p l milionu hodin a my nemáme tušení pro . A tak dále. Co to proboha je, ptal se David sám sebe. Teprve po chvilce mu došlo, že to jsou materiály p ichystané pro novou knihu. Sou kovo obratné pero z nich uštrykuje souvislý text. tivý a vtipný, jako všechny Sou kovy texty. Prošpikovaný otazníky, to je znaménko, které m l rád. On to dokonce ud lal, rukopis dokon il a nechal ho p epsat, to všechno si p ece David ov il. K íž se n jak dostal ke zdroji, tedy k výst ižk m. Dost možná, že Sou kovi se sb rem pomáhal. Pilná v elka p inášela pyl do plástve. David se zadíval na temné okno. Spat il svoji tvá . Usmál se. Jseš to ale pitomec, oslovil sám sebe. Tak tady kon í ten hon, u hromady starého papíru. Ot epané pitomosti. Pisálkové ze sto plus jedni ky p ekládali pitomosti z cizích asopis a tam je sepsali za pár šup jiní pisálkové. Jako chrobáci na hovn hemží se pisálkové na temné mase neznáma, lezou a šramotí a mávají tykadly a tvá í se d ležit . Ludvík Sou ek byl jeden z nich. Trapný kompilátor, snova nesmysl . A ty, vole, hovo il David sám k sob , jsi strávil tolik asu a vynaložil takové úsilí, abys dosp l sem – k hromad makulatury. Byly to takové ni emnosti, že je nedokázal d kladn prohledat všechny. Poslední ást jen zb žn prolistoval. To máš za to, vy ítal si. Hraješ si na Sherlocka Holmese a šmejdíš po nocích v cizí kancelá i. Vždy je to p ece všechno pitomost. Ledaže by nebylo, ozval se vnit ní hlas. Pro by K íž schovával staré výst ižky? T eba mezi nimi p ece jenom n co je. Ve filmu by to bylo tak, že bych složku upustil a z papír by vykoukl tajný spis. 87

Musel se tomu nápadu usmát. Dob e, ekl si potom. Když už mám d lat vola, budu to d lat d kladn . Znovu spis otev el a poctiv , možná až p epe liv obracel jeden list za druhým, jako by se tou otravnou prací cht l trestat. Tak se stalo, že na to p išel. Fotografie. Když ji spat il, napadlo ho na první pohled, že je na ní létající talí nebo mexická pyramida. Byla to ušmudlaná zv tšenina s ohnutými rohy, formát 18 x 24 cm, špatn ustálená, protože na jednom kraji žloutla. Byla na ní jakási stavba, n co mezi pyramidou a fotbalovou halou: stavba se do výšky zužovala, avšak nem la špi atou st echu, spíš to byla n jaká klenba. Stavbu n kdo vyfotografoval z výšky, z nízko letícího letadla. Však na zadní stran snímku bylo razítko TAJNÉ a také tam bylo registra ní íslo tajné spisovny Hlavní politické správy SLA G 13447, stálo tam. Hlavní politická správa, té šéfoval ve dnech invaze sov tských vojsk do eskoslovenska v srpnu 1968 generál Václav Prchlík. A Ludvík Sou ek byl v té dob jeho tajemníkem. Všichni, kdo tu dobu pamatovali, vypráv li Davidovi, že tohle byla nejv tší záhada Sou kova života: jak to, že mu v letech normalizace prošlo jeho tajemníkování generálovi Prchlíkovi? Ten byl p ece prohlášen za jednoho z nejv tších kontrarevolucioná a vlastizrádc z celého slavného Jara 1968! Na snímku bylo n co napsáno, rukou, patrn kuli kovým perem. Pigment vybledl a David musel snímek naklonit, aby p e etl, co tam stálo: „Redaktorovi Karlovi jeho p ítel Ludvík Sou ek alias Martin And l.“ David se zamyslel. T žko soudit, co na fotce bylo. Stavba to byla neoby ejná. Snad tovární objekt, nebo sklad. Že by atomový reaktor? David si všiml strom , které stály poblíž objektu. Byly zabírány shora, takže se jen t žko dal odhadnout pom r velikosti. Podle toho, co vid l, odhadoval David stavbu na rozm ry tak padesát na t icet metr . To bylo na atomový reaktor málo. Zvolna dýchal. Najednou mu bylo horko. Pomalu se ovíval fotografií a díval se na svoji vlastní tvá v erném obdélníku okna. 88

Hubený úlovek, ale p esto úlovek. Sou ek v noval K ížovi snímek ukradený z archivu d ležité vojenské instituce. Um el hluboko za komunistického režimu. Jist by m l velké opleta ky, kdyby se p išlo na to, kdo snímek z archivu ukradl – a už na n m byl vyfotografovaný t eba kurník pro ínské kachny. P itom tahle budova rozhodn nep ipomínala kurník pro ínské kachny. Bylo by dobré zjistit, co na snímku je, napadlo Davida. Chvilku uvažoval. Prost ho ze složky ukradne. Odnese, okopíruje… Najednou mu bylo z té situace nedob e, nebo spíš rovnou špatn . Vždy já tu šmíruju, fízluju, strkám nos do cizích v cí. P ipadal si, jako kdyby K ížovi uchal ke smradlavým fuseklím. Nebu v l, ok ikl ho vnit ní hlas. Tohle je detektivní práce. A p išel jsi na d ležitou stopu. Tohle je dokument toho, co Sou ek d lal v šedesátých létech. Kdy se mohl dostat do archivu Hlavní politické správy? Jenom v dob , kdy tajemníkoval u Prchlíka. Nikdy nevysv tlil, pro mu tajemníkování prošlo. Nikdo se ho na to taky neptal, jak by mohl, v sedmdesátých létech, v dob tuhé husákovské normalizace. Snímek v noval K ížovi. To musel být hodn d v rný p ítel, když mu Sou ek takový dokument sv il. Vydal se K ížovi do rukou. Vždy on se na ukradený dokument doslova podepsal! Ten dokument musel být d ležitý pro Sou ka i pro K íže. Co te ? Odnesu ho a okopíruju, ekl si David. Hned tu myšlenku zavrhl. K íž by si mohl všimnout, že snímek chybí, to zaprvé. I kdyby si toho nevšiml, jak by David snímek vrátil? Musel by se sem znovu vypravit. Jednou to prošlo, podruhé to projít nemuselo. Vytáhl z kapsy reklamní tužku Lingvy a kus papíru. Opíšu si íslo spisu a možná, že se podle toho ísla n kam dostanu, napadlo ho. Pak dostal jiný nápad. „Adélo?“ „Systém je p ipraven.“ „Jak se aurilem fotografuje?“ 89

90

„Optika je rozptýlená. Je t eba auril dostat s objektem do vizuálního kontaktu.“ Ta opice se ale vyjad uje! Vizuální kontakt, to je mi ale pojem. Odložil tužku a papír a nervózn zamával p ístrojem nad fotografií. Nem lo to žádný efekt. Najednou se v tichu ozval hukot. To je výtah, uv domil si David. T eba je to vrátný a jde na obhlídku. Každý vrátný musí obejít n kolikrát za noc objekt. Jist to d lá… Co když je to K íž? Blbost, co by tady d lal… Vrátný, nebo K íž, je to jedno. Co kdyby kdokoli nahlédl dovnit a našel ho tu u stolu Karla K íže, s otev enými zásuvkami a rozloženými lejstry na desce? Rychle tedy vrátil fotku tam, kde ji vzal, mezi stránky vytrhané z asopisu, uspo ádal papíry do úhledného balí ku a desky vrátil do zásuvky. Hukot výtahu ustal. N kdo se zastavil v pat e, kde m l Bazárek redakci. Vrátný by neza al obhlídku tady, napadlo Davida. Tohle nebude vrátný. Zav el zásuvku a p isko il ke dve ím. Nahmátl vypína a zhasl. Obklopila ho tma sametové deky. Up el o i na okno. Zrak si mu pomali ku zvykal na temnotu. Uslyšel šramot a zakašlání. Tak tohle bylo jasné. Venku zakašlal Karel K íž. Jde sem, do redakce. Poslepu nahmátl klí , který z stal v zet v zámku. Vytáhl ho a chvilku zaváhal. Pak s rukama nap aženýma, aby do n eho nevrazil, p istoupil ke K ížovu stolu, obešel ho, proklouzl kolem té hnusné rostliny a vlezl si pod druhý psací st l, zavalený papírovým haraburdím. To je teda dobrý, ekl si David, jestli m tady K íž najde, budu vypadat jako totální kretén. Kroky se blížily. Zase to kašlání. Byl to K íž, to bylo jasné. Jen klid, napadlo Davida. Je zam eno. Dovnit se nedostane. P jde shán t vrátného… Varovný signál mu cinknul v hlav . Co tady v bec d lá, když nemá klí ? 91

Napjat poslouchal. Ozvalo se cinkání a pak cosi kovového zašramotilo v mechanismu zámku. K íž si z ejm odemykal n jakým šperhákem. Nejspíš mu došlo, že z n ho n kdo n jakým trikem vylákal klí , a te se vrací do kancelá e. Pot ebuje se do ní dostat st j co st j, i za tu cenu, že se do ní vloupe. Davidovi se rozbušilo srdce. Zámek cvakl a K íž otev el dve e. Klapl vypína em. Zá . Musí m najít. Ur it m najde. Co mu eknu? Já mu ji budu muset st ihnout. Jenže to pak bude loupežné p epadení! Slyšel K ížovo pobrukování, sípavý ku ácký dech. Zásuvka. Ano, K íž otevírá zásuvku, tu s výst ižky. Pak zase zásuvku zav el. David slyšel jeho kroky. Tlustý muž hlu n chodil po místnosti. Jde ke mn . Te m najde, íkal si. Slyšel kroky a vybavoval si prostor místnosti. Byl si jistý, že dokáže K ížovu polohu ur it s p esností na centimetr. Te stojí p l metru od mého stolu. Nakloní se a vytáhne m jako plže z ulity. K íž se zastavil. David ho slyšel dýchat. Dívá se na sebe do temného okna, uv domil si. Tam stál i on, když se na sebe poškleboval do erného zrcadla okenního skla. Taky se na sebe šklebí? K íž tam stál deset, možná patnáct vte in. Pak se oto il, zamí il ke dve ím, otev el je, a když zhasl, vyšel ven, zav el dve e a zase za sebou zamkl svým šperhákem. Obrovský kámen spadl Davidovi ze srdce. Pomali ku vylézal zpod stolu. Poslouchal K ížovy kroky. Splynuly s tichem a po chvíli uslyšel hukot výtahu. K íž odjížd l. Po kám deset minut. Budu tady potm , aby nevid l rozsvícené okno… Blbost, uv domil si vzáp tí. Okno redakce není od vrátnice vid t, a to je moc velká klika, protože kdyby bylo, K íž by si musel všimnout jediného rozsvíceného okna v temné budov . A opravdu by m zpod stolu vytáhl. 92

P ešel k vypína i, rozsvítil, pak se vrátil ke K ížovu stolu a otev el zásuvku. Všechno tu bylo jako d ív, i ty fusekle z staly, kde byly. Jen ta složka s nápisem Tušení sv tla zmizela. 009 „To jsem já, David,“ ekl vyjukaný detektiv do aurilu. Zavolám Pavlovi, to bylo první, co ho napadlo. „Co m budíš, vole,“ zavr el kamarád. „Jsem v pr seru. Vloupal jsem se…“ „Cože?“ Pavel se z ejm po ádn probudil. „Poslouchej m ! Vloupal jsem se do redakce Bazárku, toho plátku, co v n m d lá ten K íž.“ „No a co?“ naléhal Pavel. „Stalo se n co?“ „Byl to skoro pr ser,“ spustil David. „P edstav si, on ten K íž p išel.“ „Do prdele,“ ekl Pavel. „No a co dál? Kde jsi? Na fízlárn ?“ Myslí si, že K íž na m zavolal policajty. „Ale ne, nenašel m .“ „Tak p išel, nebo nep išel?“ „Já zalez pod st l. Schoval jsem se.“ „Kde je ten K íž?“ „Už odešel.“ „Kde jsi ty?“ „Po ád v redakci.“ „Vole, tak koukej vypadnout. T eba se vrátí. T eba ješt p ivede fízláky. Koukej mazat!“ „Vždy už jdu.“ David vyšel z redakce a zamkl za sebou dve e. „Nejezdi výtahem,“ nabádal ho Pavel. „Jdi po schodech. Není tam ješt jedna vrátnice? Nem žeš to vzít n kudy zadem, p es plot? Nenápadn vymázni. A vem si taxíka. Už neusnu, budu na tebe ekat.“

93

David poslouchal v aurilu Pavl v hlas. Reprodukce byla dokonalá. Když David zav el o i, m l pocit, že Pavel stojí vedle n ho. Škoda, že se mi nepoda ilo tu fotku ofotit. Te m žu Pavlovi ten barák leda nakreslit. Budu to um t, uv domil si, protože si ho vybavuju p esn . Jako si v poslední dob vybavuju p esn všechno. Zlepšuje se mi pam , ano, tak to je. Uv domil si to s naléhavostí až nep íjemnou. Na co up e pozornost, to si zapamatuje a dokáže si to vybavit. Co má vrátný na placaté epici? Vid l dv dírky po plechovém odznaku. Vid l otlak toho odznaku, no samoz ejm , kdysi tam byl železni á ský znak. Dokázal by si vzpomenout, kolik vimrlat má ten tlustý pitomec na ksicht . Do prdele, zhrozil se, kolik takových nesmysl se mi do hlavy vejde? Kolik kravin mozek unese? Nep etížím si pam , když si budu pamatovat všechno? Ty kurvy se mi hrabaly v mozku, p ipomn l si David. Vybavil si Krokeše, jak se tvá il, když ho uvád l ke k eslu. Je to naprosto neinvazivní procedura. Jako kdyby vám u léka e natá eli EKG. Je to ostatn velmi podobný proces, vzpomínal si na Krokešova slova. A taky si vzpomínal, že ho vedla n jaká síla, že byl jak v mrákotách, že se probudil p íjemn malátný. Už tehdy si uv domil, že prod lal n co jako narkotickou zkušenost. Vždy je to dob e, vole, ozval se neodbytný vnit ní hlas. Jsi na tom líp než d ív. Všechno si pamatuješ. To je dobrý, všechno si pamatovat, ne? Jsou lidi, kte í si pamatujou víc, a jiní si pamatujou mí . Ti první mají výhodu. To je všechno. M l bys tomu Krokešovi líbat ruce. No, uvidíme. Klí od kancelá e hodil do kastlíku, aurilem si zavolal taxíka a vrátil se dom . Pavel na Davida skute n ekal u compu, nachystaný do postele – ve slipech a mikin . „Vid l t n kdo?“ spustil, hned jak David vešel. 94

„Klídek, všechno v pohod .“ Položil auril na jídelní st l. „Co jsi zjistil?“ „Tak za první, K íž má n jaký materiály k Sou kovýmu Tušení sv tla.“ Pavel pokr il rameny. „Nuda. Nikoho nezajímá.“ „Jsou to vytrhaný listy ze sto plus jedni ky. Sou ek opisoval úpln bezcenný žvásty! Kdybych o tom napsal lánek do Ikarie, celej fandom se bude smát.“ „Celej fandom se na to vybodne. Sou ek nikoho nezajímá,“ ekl Pavel klidn . „To je všechno? Kv li tomu ses vloupal do cizí kancelá e? Stálo to za to? Zjistit, že Sou ek byl jen lacinej opisova p ežvýkanýho humusu?“ „No, našel jsem ješt n co,“ ekl David a vypráv l Davidovi o té záhadné fotografii z archivu Hlavní politické správy. To Pavla zaujalo. „No, to už je n co jinýho. Sou ek riskoval docela slušnej pr ser, když se dokázal podepsat na dokument ukradenej z archivu bolševickýho vedení armády.“ „Taky jsem si íkal.“ „ íkal jsi, že jsi tu fotku ofotil?“ „No,“ odpov d l David rozpa it , „snad jo.“ „Jak to, snad jo?“ „Ud lal jsem to tím aurilem.“ „Hele, to by m lo dopadnout dob e. V tak vymakaným mobilu bude n jakej hustej fo ák.“ „Jenže já od n ho nenašel spouš .“ „Od mobilu?“ podivil se Pavel. „Od toho fo áku.“ „P ines ho.“ David odešel do kuchyn pro auril. Nechal si ho v dlani, Pavel se neodvažoval na p ístroj sáhnout. „Ovládá se hlasem,“ ekl David nejist . „Zkus to.“ „Ukaž fotky,“ ekl nahlas. Nestalo se nic. 95

„Uvnit musí být n co na p enos dat,“ ekl Pavel. „N jaká wifina nebo bluetooth. Podíváme se.“ Otev el na compu položku Bezdrátové p ipojení k síti, ale v seznamu dostupných bezdrátových sítí nenašel nic zvláštního – obvyklých p t sítí, t i zabezpe ené a dv nezabezpe ené, z toho jedna bez p ístupu na internet a ta druhá, Pink_panther, to byla ta, na které se p iživovali s jejich docela chabou konektivitou. Ani seznam bluetoothových za ízení se nerozrostl o žádnou „mobilii“. „Ono to nic ned lá,“ ekl Pavel. „T eba to vysílá na jiný bázi,“ podotkl David. „ ekl ti o tom n co ten tv j Krokeš? Nedal ti žádný cédé ko, žádnou instalaci?“ „To víš, že ne. Já ho zejtra zavolám a zeptám se ho na to.“ „Nic mu ale ne íkej o tý výprav .“ „To je p ece jasný. Nepot ebuje všechno v d t.“ David se díval na auril. T eba je ta fotografie n kde uvnit n jak zakódovaná. „P enes fotku do compu,“ ekl pomalu a z eteln . Pavel se tomu pousmál. „Mluvíš do n ho jako do…“ P ístroj se rozzá il. David se lekl a div auril nepustil na zem. „Ono to n co d lá!“ vyk ikl Pavel. „ íkal jsem ti, že se ovládá hlasem,“ zašeptal David. „Te navazuje spojení.“ David se zaposlouchal do chodu po íta e. „Hrabe na disku. Aby nám tam nenainstaloval n jaký svinstvo!“ „To ur it ne, to je bezpe ná špi ková technika…“ Obrazovka se rozsvítila, ten starý dobrý CRT devatenáctipalcový monitor, repasovaný, koupili ho za dva tácy a zaplatili jenom p lku a ten jejich kámoš, který jim ho prodal, se o dlužný litr nikdy nep ihlásil. „Hrabe opravdu hodn ,“ ozval se Pavel pochybova n . „On si s tím poradí…“ ekl David ne moc p esv d iv . „Mn se to nelíbí,“ ekl Pavel energicky a stiskl klávesy Ctrl+Alt+Del. Nestalo se nic. Comp hrabal dál. „Do prdele,“ ekl a hrábl po vypína i. Stiskl ho. 96

Nestalo se nic. „Tak teda kurva do prdele,“ ekl, vysko il, sáhl po napájecím kabelu a vytáhl ho ze zásuvky. Monitor nep estal svítit a po íta dál pracoval. Oba p átelé p ed ním stáli, David s aurilem v ruce. „Ono to…“ ekl Pavel a ustoupil o krok. Ozval se kovový t esk a vzáp tí z chladicích žeber monitoru vylet ly jiskry. V tu chvíli usko ili oba, práv v as, aby je nezasáhly st epy explodující obrazovky. Žár p esko il i na po íta . Jeho p ední st na se za ala tavit. „Vodu!“ za val Pavel a let l do kuchy ského kouta. „Je to elektrika!“ „Nejsme v síti!“ „Pro to teda kurva ho í?“ „Nevím!“ Pavel popadl hrnec plný špinavé vody a chrstnul ji do trosek po íta e. Zasmrd lo to a zvedl se oblak štiplavé páry. David sko il k oknu, aby ho otev el. „Nech to zav ený, vole, nebo vyho íme!“ Bylo t eba ješt dvou hrnc vody, než se jim poda ilo ohe zvládnout. Teprve potom se odvážili otev ít okno. „Ty vole, ty vole…“ oddychoval Pavel. „To je v prdeli,“ síp l David. „Co je to za kurevský svinstvo, ten tv j auril?“ rozk ikl se Pavel. „Nemluv tak o n m!“ „Jakýpak nemluv tak? Mohli jsme vyho et.“ „Ten po íta byl starej a blbej!“ „Sám jsi starej a blbej, vole, to byl normální comp a je v prdeli a odprásknul ho ten tv j srá !“ Pavel si pot eboval ulevit. David to v as pochopil a nechal ho nadávat a hulákat. Nakonec se Pavel zklidnil. „M li jsme kliku…“ šeptal. „Co kdyby ten auril odprásknul comp, když jsme spali? Nebo n jak na dálku…“ „Nerozumím tomu. Vytáhnul jsi š ru?“ „No to je jasný, že vytáhnul, vždy jsi to vid l!“ 97

„Krokeš íkal, že se napájí energií z okolí. Nemá baterky, nemá akumulátory.“ „Dob e,“ ekl Pavel. „To bych ješt dovedl pochopit. Pracuje na n jaký nízkoenergetický úrovni. Jenže on nám odprásknul comp. On ho zapálil, Davide.“ Odnosili trosky do popelnice a až do t í do rána v trali a uklízeli. V byt byl smrad a zima, kou se jim natáhl i do oble ení. Moc toho té noci nenaspali. Ráno, když se rozcházeli, Pavel do Dobrého dne a David do Mobilie, za Krokešem, Pavel Davidovi ekl: „Mrzí m , že jsem v era nadával.“ „To ne eš,“ odpov d l David. „Já m l taky nervy v kýblu.“ Pavel chvilku ml el. „Víš, možná by bylo lepší jim to hodit na hlavu. M to už málem sejmulo. Ud lalo to požár v baráku. Co se stane p íšt ?“ M l pravdu a David si to dob e uv domoval. Uv domoval si ale i n co jiného. Nedokáže se aurilu vzdát. Nejde jenom o to, že mu zlepšil pam . Cítil, že ho n co k tomu zlatému vejci poutá. Že by radši um el, než aby se ho vzdal. Pavel se na n ho díval. „Ty to neud láš, vi ?“ zeptal se tiše. „Nevrátíš jim ho.“ „Ne,“ ekl David. „No jo. Tak zavolej, jak jsi dopad,“ ekl Pavel, zak enil se, kývl a šel po svých. David se za ním díval. V pam ti si znovu etl výraz jeho obli eje. Ned v uje Mobilii a ta ned v ra se m ní v posedlost. Jestlipak už podnikl n jaké kroky? Za al pátrat, jaké má Mobilia slabé místo? Ješt ne, vy etl David ze záznamu ve své pam ti. Ješt ne, ale brzy se do toho pustí. 010 „Je to vážná v c, pane Kacere,“ ekl Krokeš a Duke Hauras p ikyvoval. „Odpov dnost je samoz ejm naše. Veškeré škody nahradíme a bu te ujišt ný, že náhrada bude velkorysá.“ 98

David se u Krokeše aurilem ohlásil hned, jak se rozešel s Pavlem. Krátce Krokešovi vysv tlil, co se v noci stalo. Krokeš mu nejd ív vy etl, že ho nezavolal hned v noci. „Necht l jsem vás budit,“ ekl David omluvn . „Nikdy nespím,“ ekl Krokeš. „Nebo skoro nikdy. Chci vás vid t, vás a váš auril.“ „Jdu k vám.“ „Pošlu pro vás auto.“ „To nemusíte…“ „Já vím nejlíp, co musím,“ sekl po n m Krokeš a p erušil spojení. Ani se nezeptal, kde jsem. On ví, kde jsem, uv domil si David. Jeho auril komunikuje s mým aurilem. P ístroje jsou ve spojení, tvo í sí . To znamená… Vzpomn l si na všechny ty aféry a aférky s odposloucháváním p es mobil. Politici si prý vytahují baterky z p ístroje, když cht jí mít opravdu jistotu, že je nikdo nešmíruje. Auril žádnou baterku nemá. Nejde v pravém slova smyslu vypnout. Je v provozu neustále, po ád n co d lá, i když to na n m není vid t. A má sílu na to, aby podpálil barák. P kný svinstvo, tenhle auril. M l bych Pavla poslechnout. eknu jim, že už nemám zájem. Že se aurilu bojím. Málem mi zabil kamaráda a podpálil nám byt. Smlouva? Nikdo m nem že donutit pracovat s tak nebezpe ným nevyzkoušeným p ístrojem. Navíc mi Destinová ekla, že toho m žu kdykoli nechat. Proplatí mi podíl honorá e a rozejdeme se v dobrém. P estanu testovat, a tím pádem mi nic nebude bránit v tom, abych zavolal Kamile. Bylo by to rozumné. David v d l, že to neud lá. S podivem, smutkem, ale i s pocitem jakéhosi vzrušení si uv domil, že p ekro il n jakou neviditelnou hranici. S aurilem v kapse se ocitl na cest , o které nev d l, odkud a kam vede. Auto, které za ním Krokeš poslal, mu vyrazilo dech – byl to obrovský terénní hummer, civilní verze nejmohutn jšího vojenského terénního auta, jaké kdy bylo vyrobeno. Auto zastavilo prakticky uprost ed ulice – takový kolos t žko najde místo na zaparkování. 99

Bylo to divné, ale David n jak pochopil, že práv tahle obluda je auto, které za ním Krokeš poslal, a bez váhání k n mu zamí il a nepodivil se, když se otev ely dve e. Uvnit bylo šero. U volantu sed l hubený muž, sn dý, s výraznýma o ima a nosem jak klika od blázince, podle oblíbeného r ení Davidovy maminky. Lhostejn se na Davida podíval. Ten ne ekl nic, vklouzl dovnit a ne ekl ani slovo celou cestu. Auto zastavilo p ed ježatou budovou Mobilie. David se podíval vzh ru na hrot v že na st eše. Sev elo se mu srdce. Zavrt l hlavou. „Je vám n co?“ ptal se idi . „Ne,“ odpov d l David. „Zblednul jste. Hlaste nám všechny nevolnosti, prosím. I to je sou ást testu.“ Byl z ejm víc než idi . len týmu. „Necítím žádné nevolnosti!“ David ta slova k i el. Zahán l tím krutou vzpomínku. Stejn by mi nic ne ekli, pomyslil si a vešel dovnit . idi z stal ve voze. P ijal ho Krokeš s Haurasem. Nechali si vysv tlit, co se vlastn stalo. David se víc obracel k Haurasovi. P ece jen to byl – snad dokonce – kamarád. Byl to Duke, scifista, len fandomu. Když skon il, nastalo ticho. První promluvil Duke. „Takže ty jsi ekl, ukaž fotky.“ „No ano,“ odpov d l David. „Co jsem m l íct jiného?“ „To je v po ádku. Neroz iluj se.“ Klid obou muž Davida dráždil. „M li jste mi dát n jaký návod. Manuál.“ „To je v po ádku,“ opakoval Duke. „Nechceme, aby uživatel pot eboval manuál. Auril bude skute n intuitivní za ízení. Ud lal jsi to dob e.“ „P kn dob e, když mi to odpálilo comp!“ „Nem jte starosti, pane Kacere,“ vstoupil do debaty Krokeš. „Všechny ztráty vám nahradíme.“ „Ten po íta byl skoro novej!“ Novej z repase, pomyslil si, ale nahlas to ne ekl. „O jaké fotky šlo?“ cht l v d t Duke.

100

101

A je to tady, blesklo Davidovi hlavou. Nenapadlo ho, že budou chtít v d t všechno. „No prost fotky,“ pokr il rameny. Pozorn se na n ho dívali. „No dob e, fotky,“ ekl Krokeš. „Víte, pane Kacere, principiáln jste postupoval správn . Auril se opravdu ovládá hlasem. M l by se chovat jako váš kamarád. Když chcete, aby vám kolega ukázal fotky, taky nelistujete manuálem, abyste se do etl na stránce sedmdesát dva, jak požádat p ítele o fotky.“ „Jenže on mi odpálil comp!“ „To je jiný okruh problému. Závada v kompatibilit , abych tak ekl. Asi jako když žehli ku na sto dvacet volt zapnete do sít dv st dvacet. Auril se snažil navázat komunikaci. íkal jste, že po íta pracoval.“ „Ano, slyšeli jsme, jak se hrabe na disku.“ „Ano, ano,“ pokyvoval Krokeš hlavou. „Politováníhodné a pro nás nanejvýš cenné. Proto vás platíme, pane Kacere. Kdyby m lo jít všechno hladce, nepot ebujeme testery. Nedostatky se projeví až v terénu, v situacích, které jsou v laboratorních podmínkách t žko simulovatelné, protože nikoho nenapadne, že by mohly nastat.“ „Copak jste nezkoušeli komunikaci s b žným stolním po íta em?“ „S b žným ur it ano, Davide,“ usmál se Duke. „Jenže tohle byla asi n jaká hodn stará ple ka, nemám pravdu?“ „Byl novej! Teda, skoro novej.“ „Dostanete od nás náhradu. Bude to opravdu nový po íta ,“ ekl Krokeš vlídn . „Te se podíváme na váš auril.“ Oni najdou tu fotku, napadlo ho. Budou se ptát, jak jsem k ní p išel. Mám jim p iznat, že jsem se vloupal do redakce Bazárku a vlezl tam K ížovi do šuplete psacího stolu? Jim je to jedno, uklidnil Davida jeho vnit ní hlas. Jde jim o výsledek. Mn by taky m lo jít o výsledek. A že dostaneme nový po íta , to je dobrý výsledek. N co jako bonus navíc. Softy? Ty jsme m li kreknutý, takže si eknu o legální instalace. A data máme vypálený, takže o nic nejde. Dobrá v c, novej po íta . Podával Krokešovi sv j auril. Krokeš se na n ho podíval a zvláštn se usmál. Ruce v jako by omluvném gestu odtáhl 102

a pokývl k dlouhému stolu u st ny, obt žkanému LCD displeji a dalšími p ístroji. No ovšem, p ipomn l si David. M j auril mohu obsluhovat jen já. M j auril. Usmál se. Duke na Davida povzbudiv mrknul. „Uvidíme, co se vlastn stalo,“ ekl. „Uvidíme?“ „Auril si d lá záznamy o tom, co d lá. N co jako log, rozumíš?“ David položil p ístroj na st l. Krokeš spustil n jakou testovací utilitu. Na displeji se rychle st ídaly hlášky a grafy a obrazce. Po chvíli se technik oto il. „Myslel jsem si to. Váš po íta m l malý výkon a navíc byl špatn konfigurovaný. Auril mu cht l tak trochu pomoct.“ „Pomoct?“ „Energeticky,“ pokr il Krokeš rameny. „Je to rozhodn chyba a tenhle log pom že k dalšímu vývoji. Dobrá práce, pane Kacere! Poskytl jste nám skute n cenný materiál. Nem žeme p ece po ítat s tím, že naše výrobky budou komunikovat jenom s dob e konfigurovanými vysoce výkonnými po íta i.“ Krokeš se pak zabýval už jen svým po íta em. Obrazovka potemn la a najednou to tady bylo: ernobílý snímek po ízený z výšky, nejspíš z letadla. Snímek se najednou oto il a na zadní stran bylo vid t razítko TAJNÉ a také tam bylo G 13447, registra ní íslo tajné spisovny Hlavní politické správy SLA. „Tohle jste fotografoval,“ ozval se Krokeš. Byla to nap l otázka, nap l konstatování. „Ano. Dokumentace. Fotokopie.“ Podíval se na Duka. Ten tu stál a potuteln se usmíval. Ne íkal nic. T eba mu zkratka HPS SLA nic ne íkala. David by taky nem l nejmenší tušení, co to znamená, kdyby se nehrabal v minulosti Ludvíka Sou ka. A ta fotka taky vypadala zvláštn . Byl na ní n jaký d m, hala, dílna, skladišt . Vojáci m li její snímek b hvípro ve svém archivu. A Sou ek ho odtud b hvípro odnesl a sv il ho svému kamarádovi K ížovi. No, a ten ho p echovával ve složce s materiály pro Tušení sv tla. 103

Taky b hvípro . T ch b hvípro je tu moc. Auril nám v tom nepom že, Sou ek je po smrti a K íže se na to zeptat nem žeme. „Redaktorovi Karlovi jeho p ítel Ludvík Sou ek alias Martin And l,“ etl Krokeš, když se snímek zase obrátil. „Takže vaše pátrání p ece jen p ineslo n jaký výsledek. Blahop eju.“ Nevyptával se, kde David ke snímku p išel. „Jenže nevím, co na snímku je.“ „Tak se na to podívám,“ odpov d l Krokeš lhostejn . David se ohlédl na Duka. Ten se usmál, pokýval hlavou a ud lal malé gesto sm rem ke Krokešovi a jeho po íta i. Jen se dívej, kamaráde, a uvidíš, co systém aurilu umí! Snímek se rychle m nil. Nejd ív se na n m objevily bílé body, pak sí ar. Tohle dovedl David pochopit – po íta analyzuje dvourozm rný obrázek a snaží se z n j vytvo it trojrozm rný model. To je p kné. T eba by se mu poda ilo vyrobit podle trojrozm rného modelu plány a podle nich postavit n kde na zelené louce repliku. T žko podle modelu pozná, co je to za budovu a kde ta budova stojí. To by musel mít n kde v n jaké databázi modely všech staveb na sv t a porovnáním zjistit… „Tak tady to máme,“ ekl najednou Krokeš. Spat ili letecký snímek n jakého m sta. Podle charakteru krajiny David soudil, že je to m sto evropské – obklopovala ho zele , ulice byly geometricky uspo ádané… „Tohle je Praha šest,“ ekl Krokeš suše. David se snažil zorientovat, ale neda ilo se mu to. M ítko se rychle m nilo. Zdálo se, že jsou na palub klesajícího balonu. „Pod námi je st ešovická nemocnice,“ pokra oval Krokeš. Tady p sobil Sou ek! Davidovi se sev el žaludek. Díval se na strohé kostky vojenského objektu. Shora vypadá Úst ední vojenská nemocnice jako kasárenský blok. Tady n kde prý Sou ek mu il americké zajatce z korejské války. T žko to mohl d lat v n které z hlavních budov. Ale tady na kraji je takový malý dome ek, uvažoval David. Pomyslný balon dál klesal. Bylo z ejmé, že nemí í do areálu nemocnice! Ta široká stuha, to je ulice Na Pet inách. Dál už je pás 104

lesa a pak jakési ídce zastav né území, ohrani ené na severní stran železni ní tratí. Klesání se zrychlovalo. A bylo to tady: budova zasazená mezi stromy, tvarem p ipomínala nafukovací halu nebo cirkusový stan. „Ulice Pod Novým lesem íslo 1449,“ íkal Krokeš polohlasn . „Majetek firmy Eurotrans, toho asu v konkurzu. Do roku 1998 vojenský majetek, Výzkumný ústav extrémních zát ží.“ „Od kdy?“ vyrušil Krokeše David. „Co, od kdy?“ „Od kdy vojenský majetek?“ „Od roku 1945. P ed tím taky vojenský majetek.“ „Jak to?“ „Luftwaffe,“ usmál se na n ho Krokeš. „Nacistické vále né letectvo.“ To nem že být náhoda, napadlo Davida. Nacistický výzkumák. Pak vojenský výzkumák. Kousek od vojenské nemocnice, kde Sou ek pracoval. P es les je to kousek. Co když byla tahle budova jeho hlavní pracovišt ? Stranou od hlavních komunikací, a p ece uprost ed m sta. Takových míst není v Praze moc. T žko se tu najde zastr en jší kousek sv ta! „Co je to za , Eurotrans?“ ozval se Duke. „Firem s tímhle názvem je hodn . Tahle firma, které pat il objekt na ísle 1449… podíváme se, tenhle Eurotrans už neexistuje. Velmi dob e. Jednatel Hugo Ko ínek. Adresa neznámá. Telefon nemá. Správce konkurzní podstaty JUDr. Miroslava Pošteflová. Zkusíme ji zavolat,“ ekl Krokeš. Oni mají celý sv t na talí i, žasl David. Pozoroval Krokeše, jak tiskne k uchu sv j auril. David v auril ležel na desce stolu. „Paní doktorka Pošteflová? Jmenuju se Krokeš, jsem z firmy Mobilia. Rád bych se zeptal na firmu Eurotrans. Ano, ano…“ Chvilku poslouchal a pak ekl: „Dobrá, chápu. D kuji. Ano, budu rád, když se mi n kdo ozve.“ Oto il se na Duka a Davida. 105

„Už není konkurzní správkyní. ízení je d v rné. Nem že sd lit, kdo správu p evzal. N kdo se prý ozve.“ „Zametené stopy,“ ekl Duke. „No jo,“ ekl David, „ale co to má spole ného s Ludvíkem Sou kem, který um el v roce 1978?“ „Vzácný p íteli Kacere,“ ekl Krokeš a bílé vlasy mu zá ily t pytem monitoru, „firma Mobilia se zabývá vývojem komunika ních technologií. Ne my, ale vy se dlouhodob zajímáte o Ludvíka Sou ka. My vám jenom trošku pomáháme v pátrání. Zat žujeme naše sít , je to zajímavá zkouška, nic víc. Je nám jedno, na em naše systémy zkoušíme, že, inženýre Haurasi?“ „Ud lal jsi hodn dobré práce, Davide, a myslím, že spokojená bude i paní Destinová,“ ekl Duke. „Je to ale divné, že? Nacistický výzkumák, pak vojenský výzkumák, po n m firma, která zmizela…“ „Takových p ípad je spousta. Kolem každé druhé firmy najdeš n jakou záhadu. Co je to za firmu, kdo stojí v ele, odkud jdou peníze, kdo stojí za tím, kdo p ines peníze…“ Nevyjímaje Mobilii, napadlo Davida. Nedal na sob nic znát a poslouchal dál. „D láš to moc dob e, Davide. ekni Pavlovi, že nový po íta p ivezeme co nejd ív. A jestli ti m žu radit, zkus toho K íže ješt trochu proklepnout. T eba se p es n ho k Tušení sv tla opravdu dostaneme. Moc by se nám to líbilo, kdybychom mohli poslední dílo Ludvíka Sou ka vydat. Na obálce by bylo napsáno, že kniha je vydána pé í firmy Mobilia. Bylo by to p kné, že?“ obrátil se Duke na Krokeše. „Já v ím, že se to poda í,“ ekl Krokeš. David sebral auril ze stolu a str il si ho do kapsy. „Díky,“ ekl jim. „Myslel jsem, že budete nadávat. No, díky,“ ekl rozpa it , rozlou il se a šel pry . Jsem na stop , táhlo mu hlavou, když v dobré nálad sp chal k východu. Auril je skv lý p ístroj. Všechno s ním jde lehce. Spálil nám po íta , jenže dostaneme novej. Pomohl mi najít stopu. Vyšel p ed budovu. 106

107

Tady n kde ležel ten lov k. Uv domil si, kde se ocitl. Ohlédl se a podíval se nahoru na v ž. V pam ti se mu znovu objevily ty dv postavy. Jeden lov k stál úpln naho e, na okrouhlé plošince, a ten druhý stál na spodní plošin . Pohyboval rukama. Vidím jednoho i druhého ost eji než kdy jindy, pomyslil si David a roztlouklo se mu srdce. Ješt chvilku a rozeznám jejich obli eje. Poznám, kdo… Pak se mu obraz p ed o ima za al vlnit a houpat. Zvedl se mu žaludek. Vyk ikl. Sv t se za al motat kolem n ho. N co se stalo a zem si vym nila místo s oblohou a nakonec mu spadla na obli ej. Pak byla tma.

108

001 Davida odvezla sanitka na neurologické odd lení Fakultní nemocnice v Praze ve Vini né ulici. Z bezv domí se probral brzy, hodinu poté, co ho p ivezli. Vyšet ili ho na po íta ovém tomografu a nep išli na nic, z ehož usoudili, že je to s ním vážn jší, než se 109

zprvu zdálo. Nechali si ho tam tedy na pozorování a pustili ho až v pátek. Pavel navštívil Davida už v úterý odpoledne. „Jen na chvilku,“ na ídila sestra. Pavel byl vyplašený. Myslel, že Davida porazilo auto, a cht l v d t, co se tedy stalo doopravdy. Vztekal se, když mu David ekl, že se nestalo nic, že se mu jen zamotala hlava. „To d lá ten tv j auril,“ prskal. „Auril za to nem že. M l jsem ho normáln v kapse. V bec jsem ho nedržel v ruce, když se to stalo.“ Auril m l te v zásuvce stolku vedle postele. „Je to svinstvo,“ trval na svém Pavel. „Když nám dokázal podpálit po íta , dovedeš si p edstavit, jakou paseku umí ud lat s mozkem?“ Dovedu, kamaráde, pomyslil si David. D lá v tší paseku, než tušíš. Paseku, ale p íjemnou. Od svého procitnutí se za t ch pár hodin p esv d il, že se mu zlepšila schopnost íst písmena v obli ejích. D ív dokázal odhadnout náladu, te už celkem spolehliv poznal, co ten lov k ekne. Písmena v obli eji byla jaksi z eteln jší, snáze itelná. Možná, že se mi v mozku n co stalo, n jaký p erod, p esun nebo tak n jak – a to zavinilo ztrátu v domí. etl na Pavlov hubené tvá i pochybnosti, ned v ru a dokonce hn v v i Mobilii. „ íkal jsi, že máš ten kontrakt na t i m síce. Už aby to bylo.“ „Poslyš,“ ekl mu David. „Ned lej blbosti.“ „Jaký blbosti?“ „Moc dob e víš, co tím myslím. Neš ourej do nich. Nemá to cenu. Je to velká firma. Mají dlouhé prsty.“ Pavel m l v obli eji nevoli. „N jaká Mobilie mi m že políbit prdel,“ vyhrkl zprudka. „Ta ti m že natrhnout prdel, tak je to, kamaráde. Nech je bejt. Ned laj nic zlýho. Zkoušej informa ní systém, to je všechno. Na sv t je ur it sto firem, které pracují na tom samém. Je to vývoj, nic víc. Když p išel knihtisk, lidi si mysleli, že rozmnožovat knížky umí 110

jenom ábel. Tak vznikla legenda o doktoru Faustovi. P vodn to byl pan Fust, Gutenberg v žák a konkurent. Prodával tišt né knihy a lidi si mysleli, že mu je rozmnožil ábel.“ „Knihtisk nikomu neni il mozek.“ „A internet? Vysedávání u po íta e?“ „To nikoho nezabilo.“ „Když náhodou ten po íta nevybuchnul,“ ušklíbl se David. „Náš po íta vybuchnul kv li aurilu,“ odsekl Pavel. Dovnit nahlédla sestra. „Kon íme, pánové, konec návšt v!“ Pavel odešel a z toho, co mu David vy etl na obli eji, bylo jasné, že je s Mobilií na vále né stezce. David se soust edil na jeho obli ej. Snažil se dešifrovat skryté myšlenky. Vid l jen náladu, tušil náznaky. Kdybych tak um l p e íst, co má v té své makovici, íkal si znovu a znovu. Druhý den ho navštívil Duke. P inesl mu n co na tení, nový díl seriálu o Johnu Francisovi Ková ovi. „Jeruzalémský masakr motorovou pilou, to je ná ez, kamaráde,“ íkal, když mu kladl na stolek paperback s pestrou obálkou, znázor ující ímského legioná e ozbrojeného motorovou pilou. Obli ej mu p ipadal pov domý. No ovšem. Otto Skorzeny, esesák, který za války unesl v ele skupiny parašutist Mussoliniho. Kdyby zapátral v pam ti, vzpomn l by si, v kterém ísle sto plus jedni ky vid l jeho fotografii. Sto plus jedni ka, informa ní zdroj p edního eského záhadologa Ludvíka Sou ka. „Tak co?“ zeptal se David. „Proklepli jste ten objekt?“ „Jaký objekt?“ „No tu budovu ve St ešovicích, jak jsme ji našli p es auril.“ Duke se zasmál. „To je tvoje starost, kamaráde! My ti p ece nepolezeme do zelí. My jen testujeme systém, nic víc.“ „Hele, nemohl mi auril ublížit?“ „Ur it ne. Máme atesty na všechny druhy zá ení,“ zvážn l Duke. David se mu pozorn díval do obli eje. Podivil se, že jemu se žádná písmena na obli eji neobjevují. Duka nedokázal íst. ímpak 111

to m že být? tená skou schopnost jsem získal z aurilu, uvažoval David. Taky Duke a Krokeš a Kamila a jist taky Destinová auril používají. Dovedou íst písmena v lidských tvá ích? Nejspíš ano. Jestlipak dovedou íst v mé tvá i? „Nemohli bychom si dovolit terénní testy bez osv d ení ze státní zkušebny. Kdyby se n co stalo, byl by to pr ser, že by nás všechny mohli zav ít,“ pokra oval Duke lhostejn . Kdyby m dovedl íst, n jak by asi reagoval, napadlo Davida. Nahlas ekl: „Když ale auril dokáže zapálit comp, co teprve ud lá s mozkem?“ „To je n co jiného. Jde o r zné energetické úrovn . Váš comp chytnul na úrovni vyšších energií.“ Nezn lo to moc p esv d iv . „Co d lá Kamila?“ zeptal se David. „Kamila?“ p edstíral Duke, že to jméno slyší poprvé. „Jo, Kamila Crhová. Nevím, co d lá.“ „Ona je u vás zam stnaná?“ „Pro t to zajímá?“ „Ona je tester, tak jsem si myslel…“ „Hele,“ za al Duke varovn . „Paní Destinová mi íkala, že se nemáme stýkat. Že by to ovlivnilo test. Ale zeptat se na ni snad m žu, ne?“ „Ani to není dobrý. Fakt. To ned lej.“ „Pro ne? Chápu, že by se porušily testovací podmínky, kdyby n co… n jak… I když ani to moc nechápu. Jenže v bec nechápu, pro bych se na ni ani nemohl zeptat?“ „Je to proti politice firmy. Lidi nemají strkat nos do sousedových v cí.“ „Nejsem zam stnanec.“ „Máš smlouvu. Nech toho. íkám ti to vážn , nech toho.“ Mluvil tak ost e, až dovnit nahlédla sestra. „N co je pot eba?“ ptala se. „Nic, díky, jen si povídáme.“ Divn si povídáte, p e etl jí ve tvá i David. Ne ekla nic. Ji m žu íst, jeho ne. A nesmím se ani zeptat na Kamilu. 112

Pak si ješt chvilku povídali o sci-fi a o tom, na jaký con letos pojedou, do Chot bo e ur it , na Parcon možná, je letos n kde na Slovensku, v horoucích peklech. No, uvidíme. as se protivn vlekl. Knížku m l p e tenou hned a byl rád, když ho na chvilku navštívil Pavel. Zasko ila za ním i Marti ka, hezká holka z Lingvy, jedna z jeho, jak by se dalo íct, ob asnic. I on byl její ob asník. Když p išla, m l i nem l radost. Co by tomu ekla Kamila, kdyby ji tu vid la, to bylo první, co ho napadlo. Bylo to nesmyslné. Kamila zdaleka nebyla ani ob asnice, byla naprosto neznámá, setkali se jen jednou, vykali si, ani ruku si nepodali. Jenže myslel na ni po ád, dokázal si vybavit její obli ej i tón jejího hlasu, m l ji v sob a po t ch pár dnech si k ní vybudoval intimní vazbu. Zvykl si, že k n mu Kamila pat í, jakkoli to bylo absurdní. Však taky ob asnice Marti ka vycítila, že David není z její návšt vy nadšený, a naštvaná odešla. V pátek dopoledne se dostavil Krokeš. Taky m l neproniknutelnou tvá . Davida to nep ekvapilo. „Mám pro vás dobrou zprávu. Jdete dom . Vyjednal jsem to,“ dodal, aby zd raznil svoji zásluhu. „Nic mi není,“ ekl David. „Válel jsem se tu úpln zbyte n .“ „Aspo jste si odpo inul. Oblékn te se a p ij te, papíry už jsou vybavené,“ ekl. „Po kám na vás venku.“ Venku zase ekal ten obrovský hummer se sn dým nosatým hube ourem za volantem. David se vsoukal dovnit a uvelebil se v pohodlném koženém k esle. Krokeš pokynul nete nému idi i, že m že jet. Dvousetko ský motor zahu el a síla zrychlení vmá kla Davida do op radla k esla.

113

114

„Zabývali jsme se p ípadem vašeho vyho elého po íta e,“ ekl Krokeš. „ ekn te mi, co se p esn stalo.“ David zopakoval svoji historku. Pan Krokeš ho ani jednou nep erušil. „Po íta tedy ho el dál, i když jste ho odpojil od sít ?“ zeptal se, když David skon il. „M l jsem pocit, že odn kud dostává energii,“ odpov d l David. „Nejspíš z aurilu.“ „Jist , jist ,“ pokyvoval Krokeš hlavou a vlasy podobné Asterixovým k idélk m nebo snad r žk m se mu pohupovaly, jako by to byly pružiny. „Nepochybn . Škoda, že se troska nezachovala, rádi bychom ji prozkoumali. Nic vám nevy ítám, chápu všechno. Museli jste tu páchnoucí v c odstranit. Víte, pane Kacere, auril má mnoho nedokumentovaných funkcí. Proto tak moc záleží na integrit vás, tester . M že se stát, že se p ístroj zachová nestandardn . Snažíme se o zachování zp tné vazby. Takže, jak jste spokojený s provozem aurilu a s komunikací s po íta em? Co íkáte grafice?“ David si vybavil dokonalou kvalitu fotokopie, jak ji vid l u Krokeše v pracovn . „Úžasná. V bec to nechápu. Nevšiml jsem si, že by m l auril n jaký objektiv.“ „Má rozptýlenou optiku. Nanotechnologie poslední generace,“ odpov d l Krokeš lhostejn , dívaje se z okna. Jeli velmi rychle a bezohledn . idi nemínil stát v kolonách a hnal se po kolejích a n kolikrát p edjel tramvaj z levé strany. Takhle jezdí prasata a vládní initelé, napadlo Davida. Ve schránce na palubní desce má asi balí ek tisícovek na úplatky policist m. „Komunikuje s naší centrálou.V jistém smyslu neustále zaznamenává všechno, co se kolem n ho d je, opticky i akusticky. Centrála vyhodnocuje, co je d ležité. Automaticky,“ dodal Krokeš, když si všiml Davidova udiveného výrazu. „Takže auril m sleduje,“ poznamenal mladý muž. „Sleduje všechno.“ „Velký bratr.“ „Víte, pane Kacere, je to opravdu okno do hloubky jednadvacátého století. Samoz ejm , že jsme v jednadvacátém 115

století, jenže na jeho po átku, a minulost s sebou neseme jako bláto na botách. Je t eba ji odstranit, musíme se o istit a navyknout si na jiný zp sob života. Soukromí bude mít nap íšt jiný smysl než d íve.“ „Nebude už žádné soukromí,“ poznamenal David. „Ne tak docela. Uvedu p íklad. N kdo má nemocné srdce a nechá si ho ídit peacemakerem. Ten p ístroj sleduje rytmus jeho srdce, a jakmile zjistí poruchu, zjedná nápravu. Je to narušení soukromí? P ístroj sleduje to nejintimn jší, co lov k v sob má. Sleduje jeho zdraví, sleduje stav jeho srdce. Takže opakuji – je to porušení soukromí?“ „Bylo by, kdyby ten p ístroj podával zprávu do Blesku, že, dejme tomu, Václav Havel má zástavu srdce.“ „Velmi správn ! Invaze do soukromí by to byla od okamžiku, kdy by p ístroj komunikoval s jinými lidmi, než jakých se jeho práce bezprost edn týká. Starost o srdce je výhradn v cí jeho a nemocného. Zpráva jiným lidem, to je porušení soukromí. V tom je ten rozdíl. V jednadvacátém století budeme sledováni stále víc a do v tších podrobností. Už dnes jste pod dohledem pohybových idel ve st ežených objektech. Spousta lidí má taková idla doma. V dí o každém jejich pohybu. Pohnete rukou, abyste se vysmrkal, idlo z ervená na znamení, že pohyb zaznamenalo. Jen lov ku stiženému stihomamem by to vadilo.“ „Chápu, kam tím mí íte,“ ekl David. „Takže auril m práská, co d lám. Kdybych byl s holkou v posteli, auril by to vid l a nabonzoval by m . I s pohyblivým obrazem.“ Vzpomn l si zase na Kamilu. Taky testerka. Kdyby s ní byl v posteli, Krokeš by m l aurilový p enos po dvou kanálech. Stereo. T eba je to jeden z d vod , pro se nemají stýkat. Pan Krokeš op t dokázal, že se umí usmát. „Trefa do erného. Jenže já a moji spolupracovníci nejsme Blesk. Jsme tým, sou ásti stroje. V jistém smyslu jsme sou ástí aurilu. Vy se jí také stanete, d íve i pozd ji.“ Tak tahle p edstava se mi líbí ješt mí než v domí, že m auril fízluje, napadlo Davida. 116

Hummer zastavil p ed panelá kem v ulici U Družstva Pokrok. U chodníku stál sk í ový fiat, erný s bílým nápisem Mobilia na boku. Když hummer p ijel, z fiatu vystoupili t i muži v kombinézách. Velmi uctiv Krokeše pozdravili, cosi jako pozdrav utrousili i k Davidovi a dávali najevo horlivou ochotu konat jakoukoli innost. „Místo je zabezpe ené?“ zeptal se jich Krokeš a oni ho ujistili, že samoz ejm ano, vše je p ipraveno. David pochopil, že si d m otev eli, a došlo mu, že už byli i v jeho a Pavlov byt . Ani tohle mi nesmí vadit. Jsme v jednadvacátém století až po uši. A všechno to za alo jedním pitomým dopisem, uv domil si, když šli kolem bloku poštovních schránek v p ízemí. Situace byla ješt drsn jší, než ekal. Byt byl otev ený a uvnit bylo p t dalších lidí. Všichni v kombinézách, v rukou m li p ístroje podobné dozimetr m a zkoumali povrch všech p edm t centimetr po centimetru. Když je spat il, Krokeš pokynul a jeho skupinka se zastavila. ekali tak n kolik minut, až technici skon í práci. „Terén jsme zajistili, pane Krokeš,“ ohlásil její p edák. „Data jsme odeslali do baráku.“ Na po íta ovém stolku už stál nový stroj. Vypadal jako nadupaný, ale vcelku b žný comp. David s pot šením zjistil prvním pohledem, že má USB na p ední st n a krom toho i teplom r a ukazatel vytížení procesor , ty byly ty i. Pavel bude um t! K po íta i pat il devatenáctipalcový monitor EIZO, bezdrátová klávesnice a optická myš, samoz ejm také bezdrátová. „Myslím,“ pravil pan Krokeš uvážliv , „že jste si polepšil, pokud jde o hodnotu hardwaru. Tohle vybavení vám nesho í, tím si bu te jist.“ Pavlovi vypadnou o i z d lk , až to uvidí, pomyslil si David. „Asi vím, co vás napadlo. Nemusíte se obávat. Váš spolubydlící uvidí jen špi kové za ízení, nic víc. Nebude tušit, do jaké míry špi kové. Jeho podstata se projeví až v komunikaci s aurilem.“ Tak co, napadlo Davida, te mi Krokeš ve tvá i, nebo ne te? „Co když Pavel bude u toho, když auril zapnu?“ zeptal se nahlas. „Nezapome te, že je individualizovaný. V jistém smyslu ví, jaké osoby jsou v jeho dosahu, a podle toho aktivuje nebo neaktivuje 117

svoje funkce. N co jako profily ve Windows. Ovšem mnohem dokonalejší.“ „Chápu.“ „Víte, Davide, vy jste teprve na samém za átku poznání, co všechno auril dokáže. asem se ho nau íte ladit na lidi, kte í vás zajímají. Auril dokáže do ur ité míry skenovat bioelektrické vln ní sám. Netvrdím, že auril je prost edek ke sledování lidí. Ovšem na druhé stran … Umí vám hodn o lov ku íct.“ „Po kejte, te vám nerozumím.“ „ asem to poznáte sám, Davide. Jste bystrý mladý muž. Paní Destinová hovo ila o vaší práci s velkým uznáním. Na Sou kov p ípadu pracujete velmi dob e, jak mi ekla. Je s vámi velmi spokojena a v í, že Tušení sv tla najdete. Bude to hodnotná marketingová kampa . Nic bombastického – jen pro upevn ní image firmy. Zasloužíme se o objevení kulturní hodnoty. To ud lá dojem na ten typ lidí, kterým se íká decision maker. lov k, který rozhoduje. Tito lidé ocení, co to znamená – vést úsp šné pátrání po t iceti letech. Najít špendlík v kupce sena je hra ka. Najít po t iceti letech ztracený text, to je velká zkouška investiga ních schopností. A vy, jak se s radostí dozvídám, si vedete velmi dob e.“ „D kuju,“ ekl David. Tak oni m opravdu tím aurilem sledují. V dí, co d lám a co komu íkám. M l bych se nasrat, do prdele, m l bych se nasrat. Tohle je p ece Velký bratr, tohle je hnusné, tohle je… Je mi to jedno. „Stalo se vám n co?“ zeptal se Krokeš. Zavrt l hlavou. „Jen jsem si na n co vzpomn l. Pane Krokeš, ten vyho elej po íta jsme m li s Pavlem nap l. Smí Pavel pracovat i na tom novém?“ T etí úsm v pana Krokeše. „Pro by nepracoval… Jist že m že. Funkce b žného po íta e, to je jedna jeho pracovní vrstva. K t m hlubším vrstvám budete mít p ístup jenom vy. Hodn št stí, pane Kacere. Myslím, že ho budete pot ebovat,“ dodal pon kud záhadn . Pokynul dv ma technik m, kte í postávali venku na chodbi ce. „Odcházíme. Kdybyste n co pot eboval, hned mi zavolejte.“ 118

Pozdravili se a Krokeš s techniky odešel. 002 Trochu se lekl, když se na sebe podíval do zrcadla. Zdálo se mu, že se na n ho dívá chlap o deset let starší. Pohubl a o i jako by mu zapadly, m l kolem nich stíny. Maminka se mu doma v Semilech n kdy smála, že vypadá jako pohádkový imbaba nebo Lamželezo, krmený povidlovými kolá i a buchtami s mákem. Te se na n ho ze zrcadla dívala vážná tvá tajemného cizince. Odcizil jsem se Pavlovi, napadlo ho. Odcizím se taky sám sob ? Už nepochyboval o tom, že auril má vliv na jeho mozek. Zlepšila se mu pam nad b žné hranice toho, co pokládáme za velmi dobré. Mohl bych s tím vystupovat v cirkuse, íkal si n kdy. Získal pronikavou pozorovací schopnost. Dovedl íst v lidských tvá ích a rozeznal psychické stavy. Nikdo by m asi nedokázal obelhat, myslel si. Poznám, když je n kdo neup ímný, když n co šije. Trápil ho jeden jediný problém. Z stanou mi ty vlastnosti až do smrti? Jsou závislé na trvalé p ítomností toho p ístroje? Nebo zase o všechno p ijdu, až auril vrátím? Bude to, jako když je n kdo na horách a krásn se opálí. Vrátí se dom a všichni mu íkají, jéje, ty úžasn vypadáš! Za t i dny je po všem. Vrátím auril a za t i dny budu úpln oby ejný, všední David Kacer. Nevzpomenu si, co jsem m l p edev írem k ob du, a budu se smát, když se v detektivce do tu, co povídá postava: „Ano, bylo to loni v listopadu, dvanáctého, ve t i odpoledne. Ten lov k m l na sob svrchník s páskem a epici se štítkem, ten štítek m l na levé stran zlomený…“ Dneska je n co takového pro m realita. Dokážu si vzpomenout absolutn na všechno. Z stane mi to? Pod touto obavou i starostí se tetelil strach. Jako každý scifista etl a m l rád povídku R že pro Algernon od Daniela Keyese. Je o lov ku, který byl mentáln postižený. 119

Speciální terapií mu upravili mozek, jeho duševní schopnosti se zlepšovaly, dosáhly normálu, až dokonce geniality. Jenže pak nastal zp tný proces a vše se vrátilo a z hrdiny povídky se stal naprostý dement. Bylo to pro n ho o to horší, že si ve svých sv tlých chvílích uv domoval, co se stalo a do jaké hlubiny klesá. Co když jsem taky takový Charlie Gordon, kterého vytáhli z pekárny. Poznám ten bod, kdy jsem se p ehoupl p es vrchol? Co budu cítit, až za nu klesat? Nechci, aby se ze m stal dement. To se rad ji zabiju. Jak to ud lám? Jako ten lov k, co sko il z v že paláce Mobilia. Ot ásl se, když v úvahách dosp l do tohoto bodu. Zakázal si vzpomínky na ty chvíle. Dovedl se jim vyhýbat, jako když lov k chodí po ulici a ví, že kopá i nechali na chodníku nezajišt ný výkop. Ta díra je samoz ejm nebezpe ná, ovšem p i troše opatrnosti se s tím dá žít. Prost , dám si pozor, koukám, kam šlapu, a do díry nespadnu. Ledaže spadnu, jako se mi to stalo v úterý, když jsem sebou seknul p ed vchodem Mobilie. S t mito hlavními obavami souvisela spousta dalších. Nap íklad: mohu si být jistý, že to, co vnímám jako zm nu své psychiky, je jediná zm na, která se s mým mozkem d je? Auril na m p sobí, a už je to tenhle p ístroj, nebo celý ten systém, který je z ejm rozptýlený po m st … nebo po sv t ? O jeho podstat nem l David p edstavu. Zkrátka, to podivné „n co“ na n ho p sobí a „n co“ s ním d lá, a je tedy možné, že on dokáže vnímat jen ást z toho, a druhá, možná dokonce v tší a d ležit jší ást, je pod povrchem. Nebyly to radostné úvahy, a byl tedy vcelku rád, když ho zavolala Marti ka Pavlátová pod pr hlednou záminkou, že má pro n ho na víkend kšeft. Je to moc dobrá firma, dováží Domácí Kade nický Salon Hollywoodských Hv zd, firma bude mít prezentaci v restauraci na Žižkovské v ži, zajímala by Davida taková práce? Z té by se dob e skákalo, ze Žižkovské v že. Nebo možná špatn , napadlo Davida. Už její konstrukté i museli v d t, že tak vysoký 120

objekt bude lákat zoufalce odhodlané skoncovat se životem, a jist ud lali všechno pro to, aby to nikdo ud lat nemohl. Na newyorském World Trade Center, proslulých Dvoj atech, m li na okraji st echy n co jako železnou oponu s ostnatými dráty, aby se tam nikdo nemohl dostat. Vypráv l to Davidovi kdysi jeden kamarád, který tam byl ješt p ed tím, než teroristi Dvoj ata sundali i s lidmi. Kdysi jeden známý? Byl to Vilda Plechatý a vypráv l to Davidovi sedmého února dva tisíce ty i, když se spolu potkali v Semilech p ed obcho ákem, kam si David šel koupit… Pamatuju si všechno. „P ijdeš?“ ptala se Marta. „P ijdu,“ slíbil David. Shon kolem zajiš ování propaga ní akce ho p íjemn rozptýlil a docela i bavil. Lingva a její smluvní pracovníci se m li starat jen o tlumo nické a p ekladatelské práce, ovšem lidi z agentury brzy zjistili, že tenhle Kacer je chodící telefonní seznam a dovede sehnat první poslední, a tak se i na Žižkovské v ži stalo n co podobného jako minulý týden v Trojském záme ku, kde David d lal n co, co m l d lat n kdo úpln jiný. „Oni ti to zaplat j,“ zá ila Marta v sobotu ve er. „Vydržkovala jsem ti po ádnou smlouvu. Tohle p ece není možný, abys d lal za starý prachy. To po ád pane Kacer sem a pane Kacer tam, seže te tohle a pak támhleto, a makáš za t i. Nesmíš jim d lat vola. Rozumíš? To bys byl v l, kdybys ze sebe nechal d lat vola.“ Chci si to s tebou rozdat, etl jí v obli eji. Jsem z tebe pitomá. T šilo ho to a zárove se propadal do rozpak , že si to na ní m že p e íst, že to má na obli eji tak jasn napsané. Nerad strkal lidem nos do soukromí. Když se v uplynulých dnech nau il rozeznávat v lidských tvá ích to, emu íkal písmena, ani ho nenapadlo, že je to n co jako invaze do hájemství osobnosti. Navíc to byli cizí lidé a jeho se netýkalo, co jim na tvá i poznal. Marti ka cizí nebyla. Mohl bych balit holky, napadlo ho. S Marti kou už spal, dokonce n kolikrát. Byla to svobodná nezávislá holka, která se necht la vázat práv tak jako on, David. Takže si p stovala práv takový systém ob asník , jako on m l svoje ob asnice. Nebyl by tedy problém se 121

s ní dohodnout, že pošle Pavla do kina. Te si byl jistý, že by mu jeho schopnosti umožnily dostat se na kobylku úpln cizí, tedy nové holce, kterou ješt nem l. V ned li ve er, když akce skon ila a agentura se zachovala p kn a vysolila mu dokonce p t litr za to všechno, co pro ni ud lal, aby ne, vždy zachránil pr sery možná za p l melounu, Marti ka na Davida otev en vystartovala. „Nem žu, Marti, fakt nem žu,“ ekl jí. „Jak to, nem žu? Seš nemocnej?“ „Mám holku. Rozumíš? Na vážno. To nejde. To by bylo v i ní hnusný.“ To zklamání by jí na obli eji p e etl i slepec. „Tos m l íct hned, vole,“ ekla vztekle. A odešla. Díval se za ní, jak vy ukává podpatky bot sv j vztek do asfaltu parkové cesti ky vedoucí od Žižkovské v že. Tak tohle by se mi nestalo, pomyslil si. Na jejím míst bych poznal, že lžu. P e etl bych si, že nikoho nemám. Nemám, protože nesmím mít. Cht l bych Kamilu. A nem žu ji mít. Získal jsem spolu s aurilem hodn . Možná je to klí ke karié e a k bohatství. Jenže co je mi to platné, když nem žu mít to jediné, co bych opravdu cht l? Vzpomínky na Kamilu si nezakazoval. Naopak, vracel se k nim náruživ , skoro posedle. M l pocit, že by ji dokázal vyrobit, tak dokonale si zp ítomnil celou její osobu z toho jediného setkání, k n muž došlo. Kamila v n m v zela jako rezavý h ebík v podrážce. Tla ila, bolela. 003 Celé pond lí si David hrál s novým po íta em od Mobilie. Fungoval p esn tak, jak Krokeš íkal. Navenek to byl b žný po íta , pracující na základ Windows. Ovšem ve spolupráci s aurilem se zm nil v terminál tohoto informa ního systému. David se lekl, když na monitoru poprvé spat il Duk v obli ej. Zavolal Duka aurilem, aby vyzkoušel, jak bude taková hlasová a obrazová komunikace vypadat. 122

Duke si jeho údivu všiml a zasmál se tomu. „P kný obraz, co?“ „Je to šílený,“ íkal David. „Ono to vypadá, jako kdybys v tom monitoru byl. Jako kdyby to bylo tri di zobrazení.“ „Ono to tak trochu je trojrozm rné zobrazení,“ ekl Duke. „Už chápeš, jaká to bude bomba, až tohle všechno dáme na trh? Microsoft ten sv j krcálek bude muset zabalit. Zrušen pro nedostatek ve ejného zájmu. Žádné ikony, žádné myši, žádné grafické rozhraní. Hlasové ovládání. Trojrozm rný obraz. Všechno dynamické, to je jednadvacáté století. Microsoft, to je fiakr s utahanou herkou. Mobilia, to je závodní auto.“ „N kdy mám pocit, že mi to leze na mozek,“ vyhrkl najednou David. P ed Krokešem, natož pak p ed Destinovou by n co takového nikdy ne ekl. Duke mu byl bližší. T ch pár rok rozdílu v ku nehrálo roli, a navíc byl Duke scifista, byl to fan, znal ho z con . Duke zvážn l. „Davide, tohle je další technická revoluce. P edstav si, jak by se choval a co by si myslel, dejme tomu, ne tv j táta, ale tv j d de ek, kdyby ho p ed padesáti lety posadili p ed po íta . P ed tím by vid l jenom televizi, s mr avou ernobílou obrazovkou. A kdybys ho posadil p ed po íta , i p ed tu ple ku, kterou jsi onehdy odpálil.“ „Odpálil ji auril!“ „Já vím. Nemusíš se hned vztekat. To p ece není podstatné, kdo ji odpálil.“ „To se ti ekne, když jsi ji neodpálil.“ „Tak vidíš, že p iznáváš, že jsi po íta odpálil!“ Chce m naštvat, uv domil si David. D lá všechno pro to, aby m fakt vyto il. „Odpálil, nebo neodpálil, je to jedno,“ ekl David smí liv . Nap tí v n m rostlo. Znovu si p ipomn l, že na Dukov obli eji nedokáže p e íst v bec nic. Bylo to divné. Pro nedokáže Duka íst, když je to lov k jako každý jiný a taky má svoje výrazy ve tvá i? Kdo je pod vlivem aurilu, umí íst jiné a sám je proti tení odolný, jiné vysv tlení Davida nenapadalo. 123

„Jak to vypadá s tím Sou kem?“ cht l v d t Duke. „Zase se do toho pustím,“ odpov d l David. „M l jsem moc práce. Kšeft v Lingv .“ „Platíme ti dost na to, abys to nemusel d lat.“ „Za t i m síce m platit p estanete a já budu muset žít dál,“ odpov d l David podrážd n . Duke ho provokoval. Š oural do vosího hnízda. Vzpomn l si na Marti ku. Jestlipak Marti ka ješt za t i m síce v Lingv bude? Za t ch pár let, co pro Lingvu pracoval, se tam vyst ídalo takových Marti ek tucet. „Ty tam máš n jakej zájem, ne?“ vyzvídal Duke. „N jakou holku.“ ekl to ledabyle, jakoby mimochodem. Mám holku… Cht l bych mít holku, napadlo Davida. Ale jinou, než Duke myslí. N co se v n m hnulo a sev elo. „Hele, Duke…“ „Co je?“ Necht l to íct. N co ho však uvnit pudilo k t m slov m, nebyl to on sám. „Vy máte p edpis, že se teste i nesm j mezi sebou stýkat, že?“ „Jo. To jsou vnitropodniková pravidla.“ Necht l to íct, a p ece to muselo jít ven. „Cht l bych mluvit s Kamilou.“ Duke povysunul obo í. To byl výraz údivu. Um lý, neup ímný. Bylo to, jako kdyby n jaký malí cht l namalovat udiveného paná ka v reklamním letáku. Copak to tady máme v té škatuli? Podívejme, strojek na holení chloupk na nohách, výborný výrobek firmy Braun! „S Kamilou?“ Když už byl cípek venku, muselo jít ven všechno. „Po ád na ni musím myslet. Je to d sný, Duku. Mn se n jak zlepšila pam , nebo co. Já si tu holku vybavuju, jako kdybych ji vid l p ed chvilkou. Já ji mám v sob a myslím na ni, kudy chodím. Zní to blb , já vím.“ „To teda zní hodn blb !“

124

125

„Nem žu si pomoct. Nikdy bych nev il, že je n co takovýho možný. Nikdy se mi to nestalo…“ Mluvil rychle, p ekotn . Duke ho up en pozoroval. „Jako v n jakým románku pro holky. Sám sob se sm ju. Duku, já s ní musím mluvit.“ „To nejde, Davide.“ „Pro ne? Já bych s ní o aurilu nemluvil. Do jejího testování bych se neplet. Nikomu bych nic ne ek.“ Vole, napomenul ho vnit ní hlas. Te mluvíš po aurilu. Oni t slyší. Krokeš t m že slyšet zrovna tak jako Destinová. Blázníš. Cvaklo ti v makovici. Nech toho, vole! „Davide, p edpisy firmy to nedovolují. Bylo by to porušení dohody.“ „A co by se stalo, kdybych ji porušil?“ Zase to hrané ušklíbnutí. „No a co? Co mi m že Mobilia?“ „Když porušíš dohodu, Mobilia p eruší spolupráci.“ „To se toho stane!“ ekl posupn . „Odebere ti auril.“ „To je všechno?“ „To je málo?“ odpov d l Duke otázkou. Zarazil se. P edstavil si, jaký by byl život bez aurilu. Celou dobu, kdy hovo il s Dukem, auril ležel na desce psacího stolu. Auril, milý, p ív tivý, konejšivý. T ebaže m l kovov hladký povrch, p edstavoval si ho jako milou chlupatou kuli ku. Maminka mu ítávala pohádku o Plivníkovi. To byl on, auril! Taky takový plivník. P išel a p inesl mu… Co? Št stí? Nešt stí? I Plivník v vliv byl hodn problematický! „Za t i m síce mi ho stejn seberou,“ ekl vzdorn . Soukal to ze sebe hodn nucen . P ipadal si, jako kdyby íkal: za t i m síce m zast elej. Na úsvitu. „Možná seberou, možná neseberou,“ odpov d l Duke. „Firma se rozši uje. Já taky mám sv j auril po ád. Nemusel jsem ho vrátit. P emýšlej, Davide. Je to na tob . Nikdo t nem že nutit. Když dohodu porušíš, hlavu ti Mobilia neutrhne.“ 126

Nanejvýš m shodí z v že, napadlo Davida. Neup ímný úsm v na Dukov tvá i. „Nejlíp ud láš, když na Kamilu Crhovou zapomeneš,“ íkal pomalu. Pak se na jeho obli eji n co zm nilo. Nebo to byla iluze, pouhá p edstava? David m l najednou pocit, že je schopný Duka íst. Kamila je moje holka, m l napsáno v obli eji. Pat í mi. D lám si s ní, co chci. Kdyby se mi na ni n kdo podíval, natož kdyby na ni n kdo sáhl, zabiju ho. To bylo to poselství. Nebo pouhá p edstava. „Radím ti dob e, Davide. Zapome .“ Jenže to je práv to, co nedokážu, pomyslil si David. Pak ho napadlo, že Duke mu toho ekl opravdu hodn na to, aby nedokázal zapomenout. Jist k tomu m l n jaký d vod. asem na n j p ijdu. A Kamila? 004 „Napij se. No tak, ho to do sebe,“ ekl Pavel. David sed l v kuchyni u stolu a civ l na skleni ku s fernetem. Pavel mu nalil po ádného ferneta, lak na rakve neboli erného šviháka. „Nechci chlastat,“ vzdoroval David. „Chlast je lék. Lidi se jím lé ej už tisíce let. Tak netrhej partu.“ Nepoda ilo se mu Davida rozesmát. Sedl si naproti n mu a vypil skleni ku za n ho. „Hele,“ ekl ob adn , „já na t koukám už kolik dní. Jde to s tebou z kopce, kamaráde. Vypadáš d sn . íkal jsem si, že to d lá to svinstvo.“ „Nemluv tak o n m,“ vybuchl David. „Víš, že se mi ulevilo, když jsi mi ekl, že je to kv li holce? Myslel jsem si, že to…, že ten auril je n jaká elektronická droga. Kamarád si tu vedle m šlehá herák a já na to koukám, to jsem si íkal.“ „T eba to tak je.“ 127

„Místo toho ses zabouch do holky. Já se ti nesm ju. Byl bych v l, kdybych se smál.“ David m l stisknuté rty a pomalu vrt l hlavou. M l pocit, že bude bre et nad vlastní bezmocností. Než Pavel p išel dom , p ehrával si stokrát rozhovor s Dukem. Je to moje holka, signalizoval mu Duke. Nesahej mi na ni. Co mám d lat? Napadlo ho, že se vypraví do Mobilie, rozbije Dukovi hubu a vyvle e Kamilu p ed barák a chytí taxíka a odjedou… n kam za m sto, na louku mezi b ízky a budou tam hrát na babu, jak se to d lává v blbých zamilovaných filmech. Když to ud lám, uvažoval ve chvilkách klidu, p ijdu o auril a Kamila p ijde o místo a taky o auril. Kamila má ke svému aurilu jist stejný vztah jako on. Taky je to Plivník jejího života. Já bych se snad aurilu i dokázal kv li Kamile vzdát. Je tu nepatrná šance, že by taky Kamila byla schopná takové ob ti. Je to stejná šance jako vyhrát t ikrát po sob jackpot ve Sportce. ist teoreticky vzato je to možné. Prakticky je to vylou ené. „Jo. Zabouch,“ ekl David bezmocn . „Takže ten Duke ti ji píchá.“ „Nepíchá!“ v ísknul David. „Nepíchá,“ ekl Pavel klidn . „Jenomže ti nazna il, že je to jeho holka. Má ji na nepíchání.“ „O píchání jsme nemluvili. Nic mi nenazna il. Jen íkal, že s ní nesmím mluvit.“ „Takže ji píchá a nechce, abys mu za ní lez. To je jasný. Kdyby ti íkal, že ji píchá, tak by to mohlo znamenat, že ji nepíchá. Spousta chlap se chlubí, že píchaj, teda nepíchaj, n jakou holku a ve skute nosti ji fakt nepíchaj.“ Tvá í se, jako kdyby sežral Šalamounovo hovno, pomyslil si David nevrle. „Vyser se na to píchání.“ Ta p edstava ho bolela, jako by ho Pavel šimral vidlemi v játrech. M l na Pavla vztek a zárove mu byl vd ný. Pomáhá mi. Je to lé ba neklidem. etl mu v obli eji zájem a ú ast a snahu poradit. Pozitivní vztah. P esn to, co David pot eboval. 128

„Chlapi kecaj. Copak ty sám jsi nikdy nekecal, že jsi n jakou holku vohnul, a ve skute nosti jsi s ní nic nem l? Jenom abys n koho vyto il, n jakýho frajera, nebo dokonce ji samotnou, protože jsi to ekl tak, aby se jí to doneslo?“ Pomalu vrt l hlavou. „Takový kraviny jsem nikdy ned lal. Navíc on nic nenazna oval, nic ne íkal.“ „Já jo, já je d lal.“ ekl Pavel vesele. „T eba je to blbost a on s ní fakt nic nemá. Pro se jí na to nezeptáš p ímo?“ „Protože bych poslal všechno do kopru.“ „Jak, poslal do kopru?“ Nem žu mu íct všechno, pomyslil si. „Vyhodili by ji. Ublížil bych jí.“ „Copak nesmíš do Mobilie ani páchnout?“ „Ne.“ „A co když najdeš ten Sou k v pod lanej rukopis? To ho pošleš poštou?“ „To ne.“ „Tak vidíš. Zasko tam pod n jakou záminkou! Nemusíš jim v šet na nos, že jdeš za tou Kamilou. P jdeš tam pracovn . Je to jednoduchý! Mám pocit, že jsi na to pátrání za al n jak kašlat od tý doby, co t málem ten d dek vyhmát p i tý vloupa ce.“ „Vloupa ce…“ opakoval David, a to slovo ho rozesmálo. „Sm ješ se,“ ekl Pavel s uspokojením. „To je dob e.“ Dolil skleni ku. „Tak se ješt napij a p jdem chrápat. Tak šup tam a spát… vole.“ 005 David vystoupil z tramvaje íslo osmnáct na zastávce Vojenská nemocnice. I tady už n kolikrát byl p i svém pátrání po stopách Ludvíka Sou ka, v bláhové nad ji, že potká n koho, kdo doktora znal. Dopadlo to tak, že ani nenašel nikoho, kdo by pamatoval, kde bývala zubárna, v níž Sou ek pracoval, než pov sil stomatologii na h ebík a v noval se psaní. Vojenská nemocnice je obrovský objekt vlevo od ulice Na Pet inách, pro toho, kdo jede zdola, z centra. Ulici Na Pet inách vroubí po pravé stran dlouhý pás neudržovaného parku. To je ten 129

„nový les“, který dal jméno ulici, ve které si za války vybudovala Luftwaffe sv j výzkumák. Auril vedl Davida jako velice p esná gépéeska. Podle plánu Prahy by se musel o n co vrátit, anebo naopak jít dál k Pet inám, až k Veleslavínské ulici. Auril mu ukázal p šinku, kterou si lidé vyšlapali, aby to nemuseli obcházet, když jdou nahoru na tramvaj. Byla po ádná zima. Mráz se dostavil poté, co se všichni už vzdali nad je, že z nebe bude padat n co jiného než mrholivý déš . David m l ruce zabo ené do kapes bundy a zprudka dupal pohorkami, aby vyhnal zimu ze špi ek bot. epici si stáhl p es uši. Vyšlapaná cesti ka klouzala a David sebou n kolikrát málem praštil, než se dostal na pevn jší p du ulice Pod Novým lesem. Najednou se ocitl v novém sv t . Tohle byl venkov, jakási starosv tská oáza uprost ed m sta. Zapomenutý kout. A n kde tady se ukrývalo Sou kovo tajemství. Ukrývalo se tenkrát, p ed skoro ty iceti lety. Dnes po n m nemusel zbýt ani stín. Ze sn hu se na Davida šklebily pitvorné tvá e pískovcových skalisek. Napadlo ho, že je to ada obr , kte í sem zapadli do bažiny a koukají jim jenom hlavy. Jen aby po mn neza ali plivat šutry, pomyslil si. A už byl tady. Brána. Nap l zbo ené sloupky a mezi nimi nak ivo visel zleva i zprava rezavý trubkový rám s napnutým drát ným pletivem. Vrata byla pootev ená a mezi nimi bylo vid t ve sn hu vyšlapanou p šinku. Objekt tedy není úpln opušt ný. P šinka vedla ke skupin hustých smrk . Vydal se po ní, a když se dostal ke strom m, spat il tu budovu. Podivný slepenec tvar . Vid l ji na obrazovce Krokešova po íta e, takže m l n jakou p edstavu, jak bude vypadat. Poznal ji podle charakteristického oblého tvaru: od jednoho jejího konce k druhému oblouk tvo ený tlustou rourou, z níž vedla p í ná žebra. Tenhle oblouk tvo il zasklenou st echu. Až te , když vid l objekt poprvé ve skute nosti, si uv domil, že mu p ipomíná n jakého p edpotopního ješt ra. Venku ob i, tady ješt r. P kn to tu vypadá. 130

K budov bylo p ilepeno n kolik dalších strohých budov. Nic, na co sáhla architektova ruka: kasárenská strohost, ist užitkové stavby. Cesti ka vedla ke vchodu jedné z nich. David se rozhlížel, jestli n kde n koho neuvidí. Taky se odn kud mohl vy ítit pes. Na vratech nevisela žádná tabulka typu TADY HLÍDÁM JÁ nebo JSEM U VRAT ZA 3 VTE INY, JAK RYCHLÝ JSI TY? Což ovšem neznamenalo, že tu n kde v boud nepod imuje vl ák velikosti pakon . Okna byla zaprášená, temná. Když David p išel blíž, vid l, že n která jsou rozbitá, p elepená páskou a n která dokonce zatlu ená prkny. Objekt chátral. Nikdo ho nepoužíval. Ušklíbl se. Vzpomn l si, jak v era uvažoval o t ech výhrách ve Sportce. Tady byla pravd podobnost ješt menší, že na n co p ijde. Vešel. Chodba byla temná. Jen jedním malým, notn špinavým oknem sem vnikalo sv tlo. Ve vzduchu cítil plesnivinu. „Je tu n kdo?“ zvolal. Nikdo se mu neozval. Chodba ho zavedla do velké podlouhlé místnosti. Zvláštní místnost, nem la okna, ale vedlo sem n kolik dve í. Kdyby za sebou zav el dve e do chodby, byla by tu naprostá tma. Vytáhl tedy z kapsy bundy auril, aby si posvítil. Na zemi zma kané papíry. U zdi petflaška plná jakési ponuré tekutiny. Bedna, na ní komín šanon . P istoupil k jedn m dve ím a vzal za kliku. Zam eno. Jackpot se nekoná, pomyslil si. No, aspo jsem to zkusil. Nesed l jsem na prdeli. Periferním vid ním zahlédl v sinalé zá i aurilu jakýsi sv tlý obdélník. P išel k n mu blíž. Nást nka. Srdce mu posko ilo. LUDVÍK SOU EK, stálo tu velkými písmeny. A pod ním ozdobnými písmeny na dlouhém pruhu papíru hv zdi ka a ísla 17. 5. 1926.

131

N kdo tu oslavoval osmdesáté výro í Sou kových narozenin. N kdejší spolupracovník? Kroniká ? Kdopak si vzpomn l, že v t chto místech Sou ek p ed p l stoletím p sobil? P iblížil auril k nást nce, aby v jeho zá i p e etl, co stojí na papírech p ipevn ných k desce z hobry. Taky tu byly n jaké obrázky. Vrzly dve e a n kdo rozsvítil. David zamžikal. „Co tu d láte?“ „Dobrý den, já…“ „Koukejte vypadnout!“ David se rozkoukal. P ed ním stál chlapík, který možná chodil se Sou kem do školy nebo mu pomáhal tahat na provázku ka era. Na sob m l tmavou uniformu strážného, na hlav placatou epici. Uniformu ušili na lov ka dvakrát tak objemného, než ten chlápek byl. „Jmenuju se David Kacer.“ „To je mi jedno. Vypadn te.“ „Jsem noviná a zajímám se o Ludvíka Sou ka. Tady na té nást nce…“ „Zajímejte se o n ho n kde jinde. Tady se nesmíte zajímat. Tady jste na soukromném pozemku.“ Po kej, d dku, já t nau ím. „Objekt pat í firm Eurotrans. Mám povolení k prohlídce.“ „Ukažte,“ ekl d d neoblomn . „Poslala m sem paní doktorka Pošteflová.“ Te jsem t dostal, d dku, pomyslil si David. Zlatej auril! Eurotrans zkrachoval, ale doktorka Pošteflová je správce konkurzní podstaty. Tak co ty na to, d dku? „Neznám. Vypadn te.“ Sáhl do pouzdra a k Davidov úžasu vytáhl pistoli. „Jsem ú ední osoba. Vyzývám vás, abyste opustil budovu.“ Bylo na n m vid t, že ho jímá roz ilení umocn né strachem. Tak tenhle lov k m l moc dob e itelný obli ej. Bál se a zárove byl odhodlaný neprodat k ži. On tu pistoli použije. „Už jdu. Už jdu. Nechte tu pistoli!“ 132

133

Vrátím se sem. Najdu tu Pošteflovou. Ten d dek musí mít n jakého nad ízeného. Dozvím se, kdo d lal tu nást nku. P e tu si, co je na ní napsané. T eba tu n kde zbyl n jaký pam tník. „Už padám!“ k i el na d dka. Venku za alo hust sn žit. Vyhrnul si límec a vyb hl do chumelenice. Když se ohlédl, vid l v obdélníku kymácející se postavi ku. Hlavní výstup už má ten d dek za sebou. Nepob ží za ním, aby ho vyprovodil až k brán . Doufám, že za mnou nepošle kulku, napadlo ho. Zrychlil, aby se co nejd ív skryl do sn hových záclon. Když se podruhé oto il, nebyl vid t ani d dek ve dve ích, ani budova sama. Sp chal k vrat m. Kolem sebe m l bílou tmu. Cítil, že mu vlhnou boty. Za límec mu spadla vlo ka velká jak kobliha. To bylo to stéblo navíc, které p elomilo oslovi h bet. Vlo ka studila a nejen to, zapadla tak šikovn , že mu voda tekla podle páte e až k prdelnímu žlábku. Sama p íroda se mu vysmívala. Popadl ho pocit marnosti. Seš v l, oslovil sám sebe. Chováš se jako idiot. Sku íš kv li holce, kterou ti píchá n kdo jinej, a svou holku pošleš úpln zbyte n do hajzlu. Hraješ si na detektiva a výsledek je velkolepej: p ed osmdesáti lety se narodil Sou ek. To jsme se toho dozv d li! Po trnácti dnech úsilí pomocí hypertechniky jednadvacátého století jsi dosp l k nást nce. Blbý hobrový nást nce. Copak tam asi mohlo být? Pár výst ižk z novin. Vzpomínání Pavla Toufara na zesnulého velikána. Pár láne k vyg glených z internetu. Seš v l a Pavel má pravdu, když ti to íká od rána do ve era a cpe to do tebe horem dolem. Hned zítra p jdeš do Mobilie a hodíš jim ten krám na hlavu. A svým starým dobrým sagemem zavoláš Marti ku a nadhodíš kino a pak se s Pavlem dohodneš, aby si ve er šel zahrát kulébr.

134

Ta poslední p edstava se mu zalíbila. Prob hl vraty a pak klusal ulicí Pod Novým lesem v podstatn lepší nálad než s jakou opoušt l ten hnusný pitomý barák s klenutou st echou. 006 Dom dorazil promrzlý. Uva il si aj a šel si lehnout. Netrvalo dlouho a usnul. Když se probudil, Pavel stál u jeho postele. „Co se ti zdálo?“ ptal se. „Nic,“ odpov d l David. „Pro se ptáš?“ „Házel jsi sebou a n co jsi k i el. Nerozum l jsem ti.“ David se posadil. „Na nic si nevzpomínám.“ „To je jedno,“ kr il Pavel rameny. „Vylez, mám zajímavé zprávy.“ David si t el dlan mi obli ej. Copak se mi asi zdálo, uvažoval. Teprve te si uv domil, že si v poslední dob nevybavuje žádný sen. Každému lov ku se zdají sny a brzy po probuzení si v tšina lidí pamatuje aspo ten poslední. Jenom chvíli, minutu, dv , pak ho zpravidla zapomenou. Jako kdyby košt tem zametali po návšt v , která ve spánku vtrhla do mysli a ádila tam a d lala tam nepo ádek. Za chvilku je zameteno. Ovšem než se poda í zamést, je možné zahlédnout aspo ást toho, co ta zlobivá návšt va natropila. David si nebyl schopný vybavit v bec žádný sen. Ne snad, že by mu to n jak chyb lo. Nev il na v šteckou hodnotu sn . Jenže sny pat ily k životu, a když mu najednou ze života zmizely, znepokojilo ho to. Auril mu asi zat žuje mozek tak siln , že si pot ebuje odpo inout po ádn , beze sn , p emýšlel David. Jenže Pavel íkal, že jsem n co ze sna k i el a házel jsem sebou. N co se mi muselo zdát. Pro si na to nepamatuju, když si jinak pamatuju prakticky všechno? No, zítra jim hodím auril na hlavu a t eba to všechno skon í. Mozek se mi vrátí do normálu, budu stejný pitomec jako každý jiný. A budou se mi zdát sny. Než se sta il obléknout do džín a svetru, Pavel uva il dv kávy. „Takže ty zprávy,“ ekl, když si David sedl ke stolu. „Víš, co je to za , ta Mobilia?“ „Nevím,“ ekl David trochu výsm šn . 135

Nevím a nechci v d t. Zítra s nimi skoncuju. Byl zv dav, jak se Pavel bude tvá it, až mu o svém rozhodnutí ekne. Bude se ptát, co ho to najednou popadlo. ekne mu, že p emýšlel o Pavlových slovech a že uznal, že má Pavel pravdu. Pavel by se smál, kdyby mu ekl, že je to kv li tomu strašnému zklamání. Jak by mu mohl vysv tlit, že si pravdu o Kamile vy etl z písmen na Dukov obli eji? „Mobilia je dce inná spole nost americké spole nosti General Electric. Tuhle spole nost založil v roce 1890 Thomas Alva Edison.“ „Cože? Žárovka Edison?“ „Jasn . Od roku 1917 se General Electric zabývá vývojem leteckých motor a letadel.“ „Tedy od sv tové války.“ „Ano. A od roku 1930 se v nuje vývoji plastických hmot. D lají te všechno. Vyvíjejí elektrické auto budoucnosti. Angažují se v nanotechnologiích. Otev eli velkou divizi pro výzkum nových medicinálních metod.“ „A co Mobilia?“ „Mají n kolik takových krycích firem na vývoj úpln nových špi kových technologií. Mobilia má pobo ky v Torontu a Sydney. Všechny t i pobo ky pracují pr b žn na projektu a p edávají si práci spolu se st ídáním dne a noci.“ „Jako že tady skon í práci a v Torontu na ní za nou pracovat, a když to zabalí v Torontu, jdou do práce v Sydney?“ „Tak n jak. Ta tvoje Destinová je hodn vysoká šéfová, ale rozhodn ne nejvyšší. Šéfujou tu Ameri ani. Žádný z nich tu nesedí. Komunikují s Destinovou telemostem. Dnes už je jedno, kde jsi.“ Hezké, ale ne moc zajímavé, pomyslil si David. A t šil se, jak se bude Pavel tvá it, až mu ekne, že v Mobilii skon í. „Tohle je d ležité, abys v d l, že ten tv j auril je vývojové za ízení, za kterým stojí hodn vlivné skupiny. Samoz ejm Pentagon, americká armáda.“ „Od koho to víš? To sis vyg glil?“ Pavel se zatvá il jako liška ve skladišti ku ecích jater. „P ímo od pramene. A ten pramen se jmenuje…“ Ten bude um t, etl mu David v obli eji. 136

M l pocit, že toho te víc. Necht lo se mu v it, že je to pravda. Pokr il rameny. „Kamila Crhová,“ ekl Pavel vít zn . „Jak ses k ní dostal?“ „Normáln . Pozval jsem ji na kafe. Kousek odtud je docela dobrá kafírna, dali jsme si laté a…“ „To je p ece jedno, co jste si dali,“ ekl David prudce. „Jak ses k ní dostal?“ „Šel jsem do recepce a ekl, aby mi zavolali Kamilu Crhovou, a oni mi ji dali k telefonu a já jsem ekl, že pracuju pro castingovou agenturu televize Nova a že jsem na ni dostal doporu ení. Tohle na holky zabírá, víš?“ „Tys takhle strašn blb kecal?“ „Co se ílíš, vole? Hlavn , že jsem ji do tý kafírny zatáh!“ „A co íkala?“ „Že t mám pozdravovat.“ Ten bude um t, etl mu David v obli eji. Za aly mu drkotat zuby. „Jen aby ses neposral,“ ekl Pavel varovn . Od posledního konfliktu byl opatrn jší a vycítil, že zachází moc daleko. „Já jsem jako náhodou ekl, že se známe, p es tu tvou Lingvu, jako že ta naše agentura pracuje s tou vaší agenturou…“ „Co íkala?“ zeptal se David, už skrz zuby. Pavel sáhnul do kapsy a vytáhl USB klí . Položil ho p ed Davida na desku stolu. „Posílá ti tohle. Máš si to nainstalovat v mašin a m žete spolu komunikovat.“ „Jak, komunikovat?“ „Mluvit, vole,“ ekl Pavel a te už se smál. „Mám u tebe flašku vizoura. Ty jsi z tý holky úpln nemožnej, já se nesta ím divit. Ona je docela p kná a kozy má slušný, to se musí uznat, ale, no dob e, je to tvoje v c,“ velmi zkrátil svoji úvahu, když vid l, co se stahuje na Davidov obli eji za mra na. „Zkrátka, tohle je n jakej soft, n co jako komunika ní tunel.“ To už mluvil k Davidovým zád m. „Ani se nezajímáš, jak je to s tím Pentagonem a CIA?“ 137

„Pentagon mi m že políbit prdel,“ ekl David a už zapínal ten superpo íta a sotva comp nab toval, už cpal klí do slotu. Na oznamovací lišt poskakovaly hlášky probíhající instalace. David drkotal zuby, jak byl nedo kavý. Auril si položil vedle klávesnice. Hlášky doskota ily. ekal, že se te otev e n jaké okno. Ned lo se nic. „Co to má bejt?“ k ikl do kuchyn za Pavlem. „Nevím. Ona mi jen dala ten klí a ekla, že si to máš nainstalovat.“ „Ono to n jak nefunguje,“ ekl David. Zklamání ho vtla ilo do židle. „T eba to chce restart.“ „To by si eklo o restart,“ namítl David neš astn , nicmén uznal, že Windows ob as fungují podle hesla „vystoupit nastoupit“, a stiskl tla ítko resetu. K ni emu se nedopracoval. Co te ? To mám poslat Pavla zpátky za Kamilou, a jí klí vrátí, že ten soft nefachá? Nebo že… Najednou si všiml, že se p ece jen n co stalo. Na lišt hned vedle hodin p ibyly t i mali ké ikonky. Znázor ovaly opi ky. Jedna si zakrývala o i, druhá ústa a t etí uši. „Co je?“ k ikl Pavel z kuchyn . „Neseklo to s tebou? Ty jsi strašnej vztekloun, chlape!“ „Tiše…“ syknul David. Sev el auril v dlani. „Kamilo?“ ozval se opatrn . „Kamilo,“ opakoval, te už siln ji. Plocha monitoru jako by se propadla. Vypadalo to, jako kdyby se díval na hladinu n jaké nádržky a n kdo dole vytáhl zátku a blána, která plavala na hladin , se propadla a vodní vír ji vtáhl do výlevky. Zbyla jen naprostá tma a po vte in ze tmy vyplul její obli ej. Obli ej Kamily Crhové. „Ahoj,“ ekla. „To jsem ráda, že t vidím.“ „Žiješ?“ k i el Pavel. „Ticho! Mluvím s Kamilou.“ Usmála se. „To vedle mluví Pavel?“

138

Jak to mohla v d t? napadlo ho. ekl jí, že je z castingové agentury. Jak ji mohlo napadnout, že hlas, který k ní dolehl, pat í práv jemu? „Moc lhát neumí. Já v d la od první chvíle, že je to tv j kamarád. To je fajn, mít takové kámoše.“ „Já ho za tebou neposlal, fakt ne,“ ekl David. Bylo by to trapné, kdyby si m la myslet, že poslal kámoše na námluvy. Zase úsm v. „Já vím.“ Napadlo ho, že Kamila má stejn ne itelný obli ej jako Duke. Žádné písmeno. Ani náznak. Mohl se jen dívat na povrch jejího obli eje a poslouchat, slova. Nic víc. „Je to spojení bezpe né?“ zeptal se. „Nechci ti d lat maléry. Mn nem žou nic ud lat, ale ty jsi zam stnanec. M žou t vyhodit.“ „Tohle spojení je bezpe né. Tohle ano,“ ekla. „Kamilo,“ vyhrkl. „Já bych t cht l vid t. Jako fakt vid t, ne takhle p es comp.“ „To nejde,“ ekla rychle. „Pro ne?“ „To by nebylo bezpe né,“ odpov d la s d razem na sl vko „to“. „Cht la bys m vid t? Živýho?“ „Jist .“ „No tak pro se neuvidíme?“ „Oni to necht jí.“ „Oni a si vyserou voko!“ Jemn zavrt la hlavou. „Oni necht jí, a to, co necht jí, nem že být.“ „Copak jsou bozi?“ „Ne. Jsou Mobilia.“ „Co nám m žou ud lat, když se rozhodneme, že je neposlechnem?“ „Všechno.“ „Co všechno?“ „Nap íklad zabít.“ „Kecáš,“ vyhrkl. 139

Pak si vzpomn l na t lo, které se mu doslova rozst íklo u nohou. Také ona byla v tu chvíli nedaleko, dívala se na n ho skrz výpl sklen ných dve í vchodu paláce Mobilia. Vzpomínka se mu rozšklebila v mysli jako ústí Macochy. Nesmím jít dál, nebo do ní spadnu. „Rozhodl jsem se, že jim auril vrátím. Pak budu jako každý jiný. Jako Pavel. S tím ses p ece mohla setkat. Šli jste na kafe.“ „Jo, jenže Pavel nikdy nem l s Mobilií nic spole ného. Kdežto ty ano, Davide. I kdybys jim vrátil auril, po ád platí všechno, k emu ses zavázal.“ „Podepsal jsem n jaké papíry. Ty nic neznamenají. A m zkusí dát k soudu za to, že jsem t pozval na kafe.“ „Oni by t nehnali k soudu.“ „Co by mi ud lali?“ Chladná maska místo obli eje. „Vždy jsem ti to p ece ekla. Zabili by t .“ „Takže co? Nechceš m vid t?“ „Nem žu.“ Zklamání a hn v. „Já vím, co za tím je.“ „No?“ povytáhla tázav obo í. „Ty s ním chrápeš. S Dukem. M taháš za fusekli.“ Ml ela n kolik dlouhých vte in. „Nespím s Dukem. Nic s ním nemám. Jsme úpln cizí lidé. Duke lže, jestli tvrdí, že se mnou spí.“ Cht l by tomu v it. Jenže si na Duk v obli ej promítl vlastní obavu. Vždy nedokázal Duk v obli ej p e íst, zrovna tak, jako neumí íst Kamilu. Svinskej auril, rozvzteklil se. Jak se v tom mám vyznat? „ etl jsem mu to na ksicht ,“ vypálil od boku. Nezaváhala ani vte inu. S úsm vem zavrt la hlavou. „Nic jsi tam ne etl. To není možné, Davide.“ „Víš dob e, že to možný je,“ úto il prudce. „ tu lidem ksichty. Auril m to nau il.“ „Já vím,“ íkala tiše. „M taky. Jenže já umím íst každého, jenom tebe ne. Duka taky ne. Pana Krokeše ani paní Destinovou. 140

tená nem že íst tená e, pamatuj si to.“ Chvilku oba ml eli. Pak dodala: „V mi. Nic s ním nemám.“ „Dob e,“ ekl. „Co bude dál?“ „Musíš s nimi spolupracovat, Davide. Najdi jim ten rukopis. Záleží jim na n m. Vím to.“ „Pro o n j tolik stojí?“ „Destinová ti to vysv tlila. Propaga ní tah. Americké vedení ten plán schválilo. Destinová na n nem že p ijít, pánové, je to hloupost, rozmysleli jsme si to, o Sou ka se v esku už nikdo nezajímá. Takhle velké spole nosti nefungují, Davide. Nerozhodují se snadno a rychle. Ovšem, když se rozhodnou, trvají na tom, aby se stalo to, k emu se rozhodly. Najdi ten rukopis. Pak možná… se budeme moct stýkat.“ „Mám zabít draka? P inést živou vodu? Jít za devaterou eku?“ poškleboval se. „Pak se teprve dostanu ke své princezn ?“ „Správn jsi to pochopil, Davide. To všechno musíš ud lat. Budu ti p i tom pomáhat. Proto jsem ti poslala t i opi ky, abych ti mohla pomáhat.“ „Co to je, ty t i opi ky? Kde jsi k nim p išla?“ Usmála se, lehce pokývala hlavou a p erušila spojení. 007 David pak sed l s Pavlem dlouho do noci a o všem diskutovali. Pavel si taky myslel, že Kamila hodn p ehání, když mluví o tom, že by Mobilia byla schopná Davida nebo ji zabít. Ano, samoz ejm , ze st echy sko il n jaký lov k a ona byla poblíž. Asi ji ta strašná událost poznamenala. Holka má pocuchané nervy. Ženské jsou hysterické od p irozenosti, a když jim sebevrah sko í p ed o ima na chodník, byl by to div, kdyby s nimi pak byla rozumná e . Bu jak bu , má asi pravdu, že by si David rozchodem s Mobilií nepomohl. Má od nich slušné peníze, dohromady nic od n ho necht jí. Výsledky zatím nemá velké, jenže oni sami íkají, že jim jde spíš o samotné pátrání než o n jaký rukopis. Tak dob e, rozhodl se nakonec David. Budu d lat prince, nebo spíš Hloupého Honzu z pohádky a budu obcházet všechny ty štace, pramen živé vody, hnízdo Ptáka Ohniváka a chaloupku na ku í 141

nožce. Ješt jednou zkusím zajít za Pavlem Toufarem, to je poslední skute ný p ítel Ludvíka Sou ka. Te , když umím íst písmena v obli eji, z n ho možná dostanu n jakou rozumnou informaci. Trochu to s tím fernetem p ehnal, takže se druhý den probudil t sn p ed polednem s t eštící hlavou. Vzpamatoval se až za hodinu a další hodinu trvalo, než se dostal do centra. Toufara se mu sehnat nepoda ilo, pan spisovatel se p ed mladým výzkumníkem zapíral. David se tedy vypravil na Pankrác, kde má nyní sídlo nakladatelství Albatros. To nakladatelství, kde Sou ek kdysi pracoval a kde se po jeho smrti ztratil rukopis Tušení sv tla. Snad by tam mohl ješt pracovat n kdo, kdo si na ty doby p ed t iceti lety pamatuje. Nedostal se ani p es recepci. Když ho recep ní dole v hale p epojila na n jakou sekretá ku, dozv d l se jen to, že na n ho nikdo nemá as. Po así bylo mizerné a vcelku odpovídalo nálad , jakou m l, když se vracel dom . Jako detektiv stojím za hovno, pomyslil si, když odemykal dve e. Odemykal? Jen je otev el. Bu je zapomn l za sebou zamknout, když odcházel, nebo Pavel byl už doma. Nejspíš jsem zapomn l, jak jsem byl zpitom lý kocovinou, usoudil. Nicmén pro po ádek k ikl do chodby: „Pavle? Jsi tu?“ Zapomn l jsem zamknout a taky jsem zapomn l zhasnout v kuchyni. A ud lal jsem šlápoty v p edsíni, napadlo ho. Skute n , na špinavém linoleu byly jasn patrné veliké mokré otisky bot. „Co nám m žou ud lat, když se rozhodneme, že je neposlechnem?“ vybavil si v erejší rozhovor s Kamilou. „Všechno,“ odpov d la. „Co všechno?“ na to on. „Nap íklad zabít.“ V prvním popudu se cht l oto it a utéct. Ovládl se. Jestli na m v kuchyni eká vrah, je ozbrojený a snadno m trefí do zad ješt d ív, než se dostanu ke dve ím. S bušícím srdcem postupoval vp ed, p ipravený odrazit ránu. Vstoupil do dve í. 142

Na Pavlov židli sed l redaktor Karel K íž. Mokrý kabát si p ehodil p es op radlo Davidovy židle. Sed l pohodln , s nohama nataženýma, trochu bokem ke stolu. Pravý loket mu ležel na desce stolu, levou ruku m l položenou na koleni. Na stole ležela tlustá obálka formátu A5. Hov l si. „P ekvapený, legendo t etího odboje?“ ozval se, když se David ocitl na prahu. „Myslel jsi, že jsi jediný, kdo se dovede n kam vloupat?“ „Co… co tu d láte?“ „ ekám tu na tebe, nad ji investigativní žurnalistiky. Jestli t to zajímá, vloupal jsem se dovnit . M li byste si opat it lepší zámek. Tenhle otev e i malé dít , když prud eji kýchne. A správným sm rem, ovšem. A taky bys m l tomu d v eti v Lingv íct, aby nedávala tvoji adresu každému.“ Marta…, napadlo Davida. Adresu mu ekla Marta. A na Lingvu p išel p es tu tužku, kterou jsem v redakci zapomn l. Do redakce se taky vloupal, když jsem mu vyfouknul klí . Ach jo. Tak tohle kolo jsem prohrál. David šel ke sporáku. „Dáte si kafe?“ „Podám si tebe, jinochu.“ Sáhl po obálce a vytáhl z ní fotografie. Byly to ernobílé, ne moc ostré snímky, nasnímané širokoúhlým objektivem kamery s nízkým rozlišením. P ístroj byl umíst ný n kde vysoko. Po chvilce si David uv domil, že to jsou snímky ze t í r zných kamer. Na všech byl on sám. Byly to záb ry bezpe nostních kamer areálu Waltrovky. Zachytily ho p i jeho no ní výprav do redakce Bazárku, minulý týden v pond lí. No tak vida. Nachytaný detektiv, pokropený kropi . „No jo,“ ekl David. Neprojevil tím pronikavý d vtip. Co jiného ale m l íct? „Takže nejd ív jsem zv davý na tvoje vysv tlení. P edpokládám, že ses vloupal do mé kancelá e. Už se vysv tlil trik s klí em. Musel jsem si odemknout ohnutým drátem, jak jsem se to nau il b hem 143

jedné pohnuté epizody svého života od jistého Vládi Kuli e. ekám.“ David se zadkem op el o kuchy skou linku a založil si ruce na prsou. Je zv davý, etl mu na obli eji. Není nep átelsky nalad ný. Asi bude poušt t hr zu, ale bude to jen neškodné bubákování. „Nic jsem vám neukrad, pane K íž.“ „P ivedu p t sv dk , kte í mi dosv d í, že v redakci Bazárku visely t i originály od mistra Renoira.“ „Pane K íž, mluvme vážn .“ „Zlaté hodinky Omega ležely na mém stole. I na n mám sv dky.“ „Nic jsem vám neukrad. To já zapomn l u vás v kancelá i svoje zlaté hodinky Omega. A originál Renoira v papírové rou e jsem nechal op ený v kout . Protože jsme se pohádali, ud lal jsem ten trik s klí em a vrátil jsem se pro svoje hodinky a svýho Renoira po pracovní dob .“ „Tak dob e,“ ekl K íž. „Jedna jedna. M j Renoir proti tvýmu Renoirovi. Tak znova. Pro ses mi vloupal do redakce?“ „Zapomn l jsem si tam hodinky.“ „Dohodli jsme se, že na hodinky a impresionisty zapomeneme.“ „Já jsem se s vámi na ni em nedohod, pane K íž!“ „Jenže ty jsi p išel p vodn za mnou, výzkumníku. Ptal ses m na Sou ka. Planul jsi zv davostí. Te planu zv davostí já. Pro ses vrátil? Ty chceš v d t, já chci v d t. Tomu se íká negocia ní pozice, víš to?“ David si vybavil scénku v redakci Bazárku. K íže si analyzoval. D dek se epej il a roz iloval a taky bál. N co skrýval. Bál se, že cosi praskne. Na n ho? Na Sou ka? Na n koho jiného? Má pravdu. Je t eba vyjednávat. „Vy jste si myslel, že chci rozmazávat tu pitomost s mu ením amerických zajatc .“ „To si myslím, perlo v d ní.“

144

„Nechci. Není co rozmazávat. Všechno už bylo napsáno. Let lo to internetem. Koho to zajímá, ví to. Kdo tomu v í, ten tomu v í, kdo nev í, nev í. V tšin lidí je to fuk.“ Má pravdu, etl na K ížov obli eji. „Zbyte n jste se naštval, pane K íž. Já fakt necht l panu Sou kovi ublížit.“ „To bych nerad. M l jsem ho rád.“ „Já vím. Proto jsem za váma p išel. Myslel jsem, že byste mi mohl pomoct. Hledám Sou k v ztracený rukopis.“ K íž se usmál. „Tušení sv tla,“ ekl. „Jo. Ten. Zajímám se o Sou ka už dlouho. etl jsem všechny jeho knížky.“ „I tu o loutkovém divadle?“ „Tu jsem nesehnal.“ „Vidíš. A já ji mám v knihovn . I s v nováním. Tak dál,“ ekl K íž. „Jedna velká firma v Praze by cht la ten rukopis s velkou slávou vydat. Dozv d la se, že jsem se Sou kem zabýval. Takže se na m obrátila, abych jim ho našel.“ „Ty sis myslel, že jsem ho ukrad já.“ „Je ukradený?“ ptal se David. Byl zmatený z toho, co etl K ížovi na obli eji. Vyznívalo z toho, jako že byl ukradený a zárove nebyl. Co si z toho vybrat? „Ztratil se.“ „To vím taky,“ ekl David. „Jenže jak?“ „Nevím.“ „Takže to je všechno, pane K íž. Vy nevíte, já nevím. Takže se m žeme rozejít?“ K íž se nem l k tomu, aby vstal. Zavrt l se na židli. „Ty jsi mi prohledal v ci,“ ekl. A je to tady. Co je to? Ty víš, co to je, etl mu v obli eji. Takhle to je! Sou ek v noval K ížovi fotografii a ne ekl mu, co na ní je. Netuší, co je to za objekt. Negocia ní situace se nám p kn krystalizuje, ekl si David. Už p esn vím, co K íž chce. Te zbývá jen si ujasnit, co chci já. „Takže se budeme bavit o té fotce,“ ekl David. 145

146

K íž se usmál. „Starého muže vždy pot ší, když shledá záblesk inteligence u mládeže. Dostali jsme se k v ci. Nemáš n co k pití, synu?“ „Jenom kafe,“ ekl David ponu e. P i vzpomínce na fernet se mu zahoupal žaludek. „Ud lej kafe. P kná fotka, že? Zajímavý dokument.“ „Nemáte pon tí, co na ní je,“ ekl David. „D láš si srandu. Mn ji Ludvík osobn v noval!“ „To jsem si p e etl. Jenže vám ne ekl, co je na ní vyfotografované.“ „ ekl,“ odporoval redaktor nep esv d iv . On do m vidí, etl na K ížov obli eji náznak zd šení. „Pane K íž, kdybyste v d l, co je na ní vyfocené, nevloupal byste se k nám do bytu.“ „Vím, nebo nevím,“ ekl K íž. „ ekni mi, co víš, a já ti eknu, co vím já.“ „Jak m žu v d t, že m nepodfouknete, redaktore?“ „To nem žeš nikdy v d t, state ný jinochu. Podfouknutí i nepodfouknutí, to je kategorie mravní, to p edevším. Morálka se zakládá na dohod ? Jist ne. Morálka se zakládá na spole ných zájmech. Je to mazivo, jež usnad uje rotaci soukolí spole nosti. P edpokládá se ovšem, že ona kola budou sm ovat stejným sm rem.“ „Jo,“ ekl David. „Po ád ale jste m nep esv d il, že já mám vybalit zboží d ív než vy.“ „Naše situace odpovídá logickému problému, který se nazývá v z ovo dilema. Dva v z ové mají na vybranou. Sebrali je, protože je podezírají ze spole ného zlo inu. Záleží na jejich sv dectví. Když budou oba ml et, dostanou oba mírný trest. Když jeden druhého shodí, udava vyvázne bez trestu, kdežto udaný dostane vysoký trest. Jak se oba zachovají? Je to kruté. Nikomu se nechce sed t ve v zení. Proto je logické a správné udat. Jenže i ten druhý m že udat, ili výsledkem m že snadno být vyšší trest pro oba. Stejn rozumné pro oba je ml ení. Kde ale mám záruku, že ten druhý bude ml et, když já budu ml et?“ 147

„Znám v z ovo dilema,“ využil p estávky David. „Je v n m há ek. Ta situace se popisuje jako jednorázová. Jeden zlo in, jedna cela, dva v z ové. Jenže v život je to jinak. Není tu jedna hrací plocha a zápas nemá asový limit. Hrajeme v z ovo dilema opakovan , a práv z opakování odhadujeme partnerovu strategii. Když uvidím, že partner volí strategii hodný, budu taky volit strategii hodný. A naopak, když uvidím, že je to parchant, budu se jako parchant chovat i já. Práv v té situaci jsem. Vím, že vy jste podraznický parchant, a mn nezbývá než vám nev it nos mezi o ima, a íkám vám na rovinu, že jakmile budu mít p íležitost, vypadnu a nechám vás v louži a budu se dívat, jak se topíte. Kdybych byl s vámi ve v zení a m l na vybranou mezi nízkým trestem a držením huby na jedné stran a bonzováním a vysvobozením na druhé, bonzoval bych jedna radost.“ „Velmi správn , hlubino ušlechtilosti, s tou výhradou, že ani já bych nebyl diskrétní a ruka spravedlnosti by nás ude ila nelítostnou silou oba. To je ošidnost v z ova dilematu, nemá jednozna né ešení.“ Nic neví. Nic nemá, etl na K ížov obli eji. Hraje s prázdným listem. Blufuje. K íž zabubnoval prsty do desky stolu. „Tak dobrá,“ ekl a vstal. „P ipouštím, že jsem se mýlil. Myslel jsem, že z tebe dostanu, co je to za d m. Ludvík mi tu fotku dal a nic mi k ní ne ekl. Že prý, až p ijde as. Jenže as nep išel a Ludvík um el.“ Má ho rád, uv domil si David. „No, a ty taky nevíš, co je to za d m,“ uzav el K íž svoji úvahu. „Vím.“ „Kde je? Dej mi jeho adresu.“ „Co se za to dozvím od vás?“ „Ano,“ ekl K íž, „toto je v z ovo dilema. Vy eším ho tím, že odejdu. Spokojený?“ Na epej il si kníry a zamí il k východu. „Co když vás p esv d ím, že to vím?“ „Zkus to,“ ekl K íž a oto il se k n mu. „Byl jsem tam.“ „Hezké tvrzení. Jak ho dokážeš?“ 148

Mám to nafocené na aurilu, uv domil si David. Nebo spíš – doufám, že to mám na aurilu. Krokeš mluvil o rozptýlené optice. Auril zachycuje všechno, co je v dosahu jeho rozptýlené optiky. Svítil jsem si na nást nku. T eba se v aurilu uchoval záznam. „Poj te vedle,“ vybídl nezvanou návšt vu a zamí il do sousední místnosti. K íž nespokojen zafun l, když uvid l po íta . David ho nab toval. „Tak co?“ ekl K íž. P iblížil se k Davidovi. Táhl z n ho smrad piva a hospodského cigaretového kou e. David vytáhl z kapsy auril. „Obrazový záznam z úterka dvacátého ledna,“ ekl polohlasn . „To bylo v era,“ poznamenal K íž. David ml el. Na obrazovce se ned lo n kolik vte in nic. Pak se na monitoru objevil obraz. Spat il špinavou podlahu, pak n jakou ze . Poma kané papíry. Plastovou láhev. Byl to podivuhodn p esný záznam toho, co vid l p i návšt v oné záhadné budovy. Žádný statický obraz, byl to videozáznam s vysokým rozlišením. „Co je to?“ „To je uvnit té budovy.“ „D láš si srandu!“ „Ned lám, pane K íž. V era jsem tam byl. A tohle jsem tam… nafilmoval.“ Co mu budu v šet na nos. Na zdi visela nást nka. LUDVÍK SOU EK, stálo tu velkými písmeny. A pod ním ozdobnými písmeny na dlouhém pruhu papíru hv zdi ka a ísla 17. 5.1926. Na obraze s vysokým rozlišením vid l p ipíchnuté papíry. Za chvilku se objeví ten d dek, napadlo Davida. M l bych ten krám vypnout. Až K íž d dka uvidí, spustí ty svoje pitomé e i ky. „Detail,“ ekl nahlas. Teprve pozd ji, když o tom p emýšlel, si uv domil, jak ho napadlo íct si o detailní pohled. To auril si ekl o hlasový povel… Obraz se pohnul a uprost ed obrazu se objevil výrazný k íž se šipkami na každou stranu. Podíval se na n j a pak pohlédl doleva. Ani ho nep ekvapilo, že se obraz hnul stejným sm rem. 149

Ovládal obraz o ima. „Zv tšit,“ ekl a efekt byl stejný, jako kdyby zoomoval objektivem videokamery. O ima ídil cestu k n mu a zárove obraz zv tšoval hlasovými povely. Byl zv davý, zdali narazí na n jakou hranici rozlišovací schopnosti. Zdálo se však, že obraz ji má absolutní. I když te už musel být obrovsky zv tšený oproti p vodnímu stavu, byl po ád stejn ostrý a plný podrobností. Navíc, byl po ízený v extrémn nízké sv telné hladin ! To není možné, táhlo Davidovi hlavou. Muselo by to být šílené množství obrazových dat. Megabyty? K smíchu. Auril by musel obsahovat terabyty dat, aby bylo možno takhle podrobn zkoumat každý tvere ní decimetr prostoru jedné jediné místnosti. Jaká by to musela být pam , aby takový datový objem pojala? A jaká by to musela být p enosová rychlost, aby se data dostala do po íta e – a kam by se tam zapsala? Na disk? Na jiné médium? Na jaké? Mohli si te nást nku prohlížet, jako kdyby stáli metr od ní. David se nemýlil v odhadu. Byly na ní výst ižky z novin. Ani to vzpomínání Pavla Toufara tu nechyb lo. Bezcenné materiály, které prolet ly mediální záplavou loni, kdy jen n kolik málo fanoušk vzpomn lo na osmdesáté výro í velkého eského scifisty. Z bájného vypráv ní starc se David dozv d l, že se šedesáté výro í slavilo na velkolepém shromážd ní v pražském Planetáriu. Jenže to bylo p ed dvaceti lety. Loni si na Sou ka nevzpomn l skoro nikdo. „Copak je to tam vpravo?“ ozval se K íž. „N jaká fotka.“ „Ukaž.“ David pohnul o ima. Do zorného pole vplula bílá tvrtka. N kdo na ni pastelkami namaloval ozdobný ráme ek a polovyschlou propiskou vyryl nápis: HISTORICKÝ SNÍMEK Z PODNIKOVÉHO ARCHIVU. Snímek zachycoval skupinu muž r zného v ku, s p evahou mladých. Sed li u jednoduchých d ev ných stol . Byli to z ejm technici na n jaké konferenci, fotograf je zachytil o p estávce. Otev eným oknem dovnit pronikalo ostré slune ní sv tlo. Fotografovali se nejspíš na ja e, n kte í mladí muži m li tri ka, dva 150

si vyhrnuli rukávy košile. Ti starší z stali v saku, ani kravatu si nesundali. David si všiml jednoho mladého muže. Sed l vp edu, trochu stranou. Up en se díval do objektivu. Nad vypouklým elem m l hustou kštici. Nad vypouklým elem… Poznal tu tvá . „To je p ece Ludvík Sou ek!“ „Ovšem,“ ekl redaktor K íž, „to je Sou ek. Padesátá léta.“ „Kdo jsou ti ostatní?“ „Nevím.“ Tak tohle je prokopnutej buben, ekl si David. K íž lhal. N co v d l. Ale co? V d l, kdo jsou ti chlapi? Že mu n co došlo, vy etl David z jeho tvá e, rozeznal mu to v hlase. K íž poznal ty lidi, nebo p inejmenším n kterého z nich. Už necht l znát adresu toho objektu. Znamená to, že ho identifikoval podle t ch lidí, usoudil David. Nic logi t jšího ho nenapadlo. „Tak já p jdu,“ ekl K íž. V hlase m l výsm ch. „Takže jsem to prosral?“ zeptal se David. „Vy víte svý a já ut u hubu?“ „Prosral jsi to,“ usmíval se K íž. „Nic si z toho ned lej, mediální stopa i. Ješt se ti to stane mnohokrát.“ „Dobrý. Pamatujte jedno, pane K íž. Vy jste m sice p echcal, ale ten barák jsem našel já. Po ád mi budete n co dlužit.“ „Jo, jo,“ ekl K íž. Oblékl se a m l se k odchodu. „N co ti povím, jako náplast na tvou bolest. Fakt nevím, kde ten rukopis je –“ Nelže. Rozhodn ne te , usoudil David podle písmen, která si p e etl. „A dám ti radu. U Mar an to ili moc dobrý pivo. Ovšem, dokud tam byl Zlámal. On d lal do kradenejch motorek, takže je možná zav enej, ale jestli není, tak na to jeho pivo je spolehnutí.“ „Jenže já pivo nepiju, pane K íž.“ K íž pokr il rameny a rozhodil ruce. „Pak ti ovšem, ty mediální ctnosti, není pomoci.“ S t mito slovy odešel a zbyl po n m pach, který David p l hodiny v tral, než se ho zbavil, aby ho vym nil za mokrý chlad pronikající z ulice. 151

008 „Ahojky, to jsem já, Marta,“ ozvalo se z aurilu. No jo, Marti ka. „Copak? D je se n co? Máš pro m kšeft?“ „Vyptával se na tebe n jakej chlap.“ „Jmenoval se K íž?“ „Jo. íkal, že je tv j moc dobrý známý. Cht l znát tvoji adresu.“ „A tys mu ji dala,“ ekl trpce. „Nem la jsem?“ „No, není to zrovna p íjemný známý. Co cht l? ekl ti, pro ji pot ebuje?“ „Že má pro tebe dárek. N co, o em netušíš a co ti hodn osv tlí. Takhle to íkal. Bylo to tak blbý, že jsem si to zapamatovala p esn .“ „Co netuším a co mi to osv tlí, fakt moc dobrý.“ „Nejd ív jsem mu ekla, aby ti zavolal, a dala jsem mu íslo. Jenže on cht l adresu, že s tebou musí mluvit osobn . Zlobíš se na m ?“ „Ale ne,“ ekl a trochu vzdychl. Byl z toho všeho unavený. Copak by mi chyb lo, kdybych v klídku d lal pro Lingvu, sem tam si zapíchal s Marti kou, sem tam vyrazil do kina a na kulébr… Zlepšila se mi pam . Výhoda z toho nepovstala žádná. P ech ije m vychlastanej vyhulenej d dek typu Karla K íže. Tak jsem dopad, Marti ko. Ale íkat ti to nebudu. „Takže se zlobíš.“ „Hele, doho mi n jakej dobrej kšeft a všechno bude dobrý.“ Zaváhání. „Jako d ív?“ Budeme zase spolu, to znamenala ta otázka. Vybavil si obli ej Kamily Crhové. Nespím s Dukem. Nic s ním nemám. Jsme cizí lidé. Duke lže, jestli tvrdí, že se mnou spí, ekla mu. Sama se ozvala, poslala mu krycí program, navázala kontakt. Zárove ale zrušila tajemství. Byla te dosažiteln jší. Tím, že se ozvala, ztratila hodn na své cen . Co by se stalo, kdybychom se potkali, a dokonce kdybychom se spolu vyspali? Byla by to zrovna taková ob asnice, jako je Marti ka. 152

„Jasn ,“ ekl Mart . „Bude to jako d ív.“ P ál si, aby ho te Kamila odposlouchávala. Monitorují provoz aurilu, takže si m žou ov it, s kým zrovna te mluví a co si povídají. Jakpak to tam asi mají za ízeno? Krokeš je ve firm moc velké zví e na to, aby sed l n kde u bedny a monitoroval provoz na testovacích aurilech. Ani Duke Hauras nebude ten správný odposloucháva . Na to si firma najala jiné maníky. Ledaže by to d lal automat. V pozadí musí být n jaká um lá inteligence. Adéla je její hlasový výstup. Jist toho dovede víc než jenom mluvit. Umí poslouchat a vyhodnocovat, co slyší. „Tak ahoj,“ ekla s takovou radostí v hlase, až ho to píchlo u srdce. „Zavolám ti. Pusu.“ Jo, pusu, pomyslil si. Tak na to tak asi mám náladu. V duši m l sychravo, jako bylo sychravo v celém byt po tom strašném v trání. Navlékl na sebe reklamní mikinu Nikon, dostal ji na tiskové konferenci v Balbínov hosp dce. Bylo to ve st edu sedmnáctého kv tna 2006 v jedenáct dopoledne. Pamatoval si to p esn , jako si pamatoval všechno. A nebylo mu to nic platné, jak si zas a znovu p ipomínal. S aurilem v ruce p ešel k po íta i. „N co pot ebuju, Adélo.“ „Systém je p ipraven,“ odpov d l dív í hlas. Díval se na snímek p ti muž . Ten vy nívající byl bez nejmenších pochyb Ludvík Sou ek. Patka bohaté erné kštice mu trochu zakrývala elo, to obrovské elo, které bylo nápadné jako vchod do hlavního trezoru Národní banky. Za tím elem se dalo tušit ledacos, stíny i sv tla i souvislosti. O i m l od sebe daleko posazené. To je výhoda, stereoefekt je mnohem v tší. Na tom principu fungují dálkom ry. Ústa m l pom rn malá. O i a ústa byly v nepom ru, jako kdyby se m l snadn ji dívat a zpozorované zpracovávat mozkem ukrytým za pancé ovým elem. A ml et o tom, co spat il a dal do souvislostí. Ve skute nosti Sou ek nebyl ml enlivý, jak se o n m David dozv d l z mnoha stran. Vykládal hodn a rád se hádal. V hádkách vždycky vít zil, protože si toho pamatoval víc než jeho oponenti. 153

Se mnou by asi nevyhrál. Rozhodn ne za pár let, až toho do sebe víc vst ebám, uvažoval David. Ledaže by se dostavil efekt myši Algernon. Svoje schopnosti ztratím, pam se vytratí z vydrancovaného mozku. Narušeného mozku, kterému se už te nezdají žádné sny. „Vidíš ty muže, Adélo?“ „Vidím jednadvacet muž ,“ souhlasil systém. „Dvacet úplných tvá í, jedna neúplná.“ „Identifikuješ n kterého z nich?“ „Ludvík Sou ek.“ Na obrázku na monitoru se objevil zá ivý kruh kolem Sou ková obli eje. „Toho znám taky,“ ekl David. „Zkus identifikovat n koho dalšího.“ Vte iny splývaly do minut. Adéla ml ela. „Jsi tam, Adélo?“ odvážil se systém vyrušit. Napadlo ho, že systém spadnul, jako když vytuhnou Windows. „Prohledávám databáze,“ odpov d la Adéla. Bezvýrazný hlas. Adélu bych nedokázal vyto it. Kamila mi slíbila pomoc. Co kdybych se na ni obrátil? Bylo to lákavé. P ed chvilkou mluvil s Martou a když si p ehrával, co všechno jí ekl, nevyhnuteln dosp l k záv ru, že se s ní dohodl, že to spolu potáhnou dál. Tak trochu se tím cht l pomstít Kamile za to, že porušila tajemství a vystoupila z temnoty. Kdybych Kamile zavolal, myslela by si, že dolejzám. ekla, že mám opravdu být n co jako princ z pohádky. Nadhodil ten obraz jako fór a ona ho vzala vážn . To bych byl p knej princ, kdybych bre el o pomoc p i první p íležitosti. Poprosím ji, až bude nejh . Až m budou chtít zabít. „Je možné,“ ekl David, „že jeden z nich byl v kontaktu s Karlem K ížem.“ „Karel K íž, toho asu redaktor týdeníku Bazárek. Opakuji výsledek vyhledávání. Nebo je to jiný Karel K íž?“ „Ano, to je on, kterého jsi už našla.“ Zase plynuly minuty. „Adélo?“ 154

„Systém pracuje.“ Te slyšel n co jako podtext vý itky. „Zruš to vyhledávání.“ „Opakujte p íkaz ke zrušení.“ „Zruš vyhledávání.“ „Vyhledávání je zrušeno.“ „Jak dlouho je K íž v tom Bazárku?“ „Od prvního ervence 1998.“ „Máš bibliografii jeho lánk od té doby?“ ptal se David. „T i sta patnáct,“ odpov d la Adéla okamžit . T i sta lánk za dev t let. To je n co mí než jeden týdn . Není moc pilný, ten redaktor K íž. Pavel musí psát t i materiály denn , to nejmí . Novina ina je p kná robotárna. „Dokážeš je obsahov analyzovat?“ „Sto osmnáct va ení. Dvacet šest domácí dílna. Sedmnáct o prav kém osídlení okolí Mikul ic.“ „Prav ké osídlení? Není to mýlka?“ „Autor je identifikovaný Karel K íž,“ ekla Adéla. Redaktor asi dostal n jaký kšeft, v M stské knihovn si vyp j il dv t i knížky a piln opisoval. Tohle ho nau il jeho kamarád Ludvík Sou ek. Ten taky dokázal napsat cokoli o emkoli za neuv iteln krátkou dobu, o loutkovém divadle jako o mravencích nebo válce Severu proti Jihu. Text byl plný nesmysl , ale dob e se etl. „ lánky týkající se nedávné historie. Tedy, historie padesát let zpátky,“ up esnil, protože si uv domil, že pro Adélu neexistuje kategorie jako „dávná“ a „nedávná“ historie. Její myšlení probíhá v nanosekundách. To, co bylo p ed minutou, je pro ni stejn vzdálené jako íše Chetit . „Šest lánk ,“ ekla Adéla. „Ukaž.“ Bílý obdélník p ekryl fotografii p ti muž . Historie psího útulku v Tróji, etl David. Medailon Strý ka Jedli ky. Cesta do emigrace, truchlivé vypráv ní o mladých lidech, kte í p es Jugoslávii prchali do Itálie. Samá voda. Stará k ivda trvá, etl David další titulek. Ach bože, zase n kdo uk ivd ný. Ani patnáct let po takzvané Sametové revoluci, která byla ve skute nosti 155

156

spiknutím ruské a americké tajné služby, financované sionistickými kruhy za p spénípetrodolar a Vatikánské banky, se nepoda ilo napravit k ivdy, spáchané v padesátých létech. Zase n jaká kravina. „Dál,“ ekl. lánek o staré k ivd zmizel a nahradil ho medailon o znovuotev ení Národního divadla. K íž z ejm psal výhradn na objednávku, bez ohledu na téma. Psal to, co mu kdo ekl. Bacha! „Adélo?“ „Systém pracuje.“ „Vra ten p edchozí lánek.“ P e etl sice jen první ádky, ovšem periferní vid ní ho zachytilo celý. Podv domí se pak prohrabávalo v tom, co zrak zachytil, a n co tam nalezlo. Adéla vrátila lánek a David mohl íst: Ani patnáct let po takzvané Sametové revoluci, která byla ve skute nosti spiknutím ruské a americké tajné služby, financované sionistickými kruhy za p isp ní petrodolar a Vatikánské banky, se nepoda ilo napravit k ivdy, spáchané v padesátých létech židobolševickým režimem. Mladý v dec Jaromír Bernard byl zat en v b eznu 1951 a podroben v mu írnách Státní bezpe nosti bestiálnímu mu ení. Následoval zinscenovaný soudní proces s cílem ud lat z Bernarda agenta americké špionáže. Státním zástupcem nebyl nikdo jiný než prokurátor doktor Josef Urválek, proslavený z proces s Miladou Horákovou a skupinou kolem Rudolfa Slánského. Proces s Bernardem m l p inést d kazy pro pronásledování dalších osob. Bernard byl nejd ív odsouzen k smrti, pozd ji k doživotí a z v zení se dostal až v roce 1962, rok po historickém XXII. sjezdu sov tských komunist . Nebyl však nikdy rehabilitován a satisfakce se mu nedostalo ani po p evratu v roce 1989. Není divu, protože Havlova klika, která se tehdy dostala k moci, prosazovala tezi, že diktatura za ala až po roce 1969, kdy tito lidé byli odstaveni od mocenských pák. Zlo iny padesátých let tito lidé bagatelizovali a zaml ují dodnes. Jaromír Bernard je vzhledem k svému v ku a nuznému postavení pravd podobn mrtev, je však p íkladem zni eného 157

a pozd ji zapomenutého lov ka, který se spravedlnosti nedo kal nikdy. Další takový osud potkal… lánek byl dlouhý, týkal se dvanácti muž a žen, kte í byli dlouhodob v zn ni a nikdy se nedo kali spravedlnosti. K íž ho napsal do nacionalistického listu Národní myšlenka. „Dokázala bys najít snímek toho Bernarda?“ „Systém pracuje.“ To byla jasná vý itka. N co jako když neurvalá servírka odsekne hostovi „mám jen jedny ruce, pane“. „P esta pracovat a v nuj se Bernardovi.“ „Zahajuji vyhledávání,“ oznámila lhostejn . David se op el o op radlo a založil si ruce na prsou. ekal t i a p l minuty. „Nalezeny t i snímky.“ „Ukaž je,“ ekl David trochu podrážd n . Spolupráce s Adélou dnes neb žela tak hladce jako posledn . Ta ženská si za íná moc vyskakovat, pomyslil si. „Jsou v archivu Bezpe nostní informa ní služby BIS. Prohledávání archivu je protizákonné.“ To ješt chyb lo, ekl si David. Co te ? „Systém eká t i minuty na rozhodnutí a pak vyhledávání p eruší.“ Sou ek neváhal a ukradl fotku z tajného archivu partaje, která dokázala posílat lidi na popravišt a do v zení. Mám já se bát n jaké BIS? „Vytáhni ty fotky,“ ekl Adéle. T i snímky se objevily na obrazovce ve stejnou chvíli. Bingo! Jeden z nich, to byla práv ta skupinová fotografie jednadvaceti muž , kterou David reprodukoval z nást nky v objektu v ulici Pod Novým lesem. Druhé dva snímky byly policejní fotografie vyhublého muže se šílenýma o ima. Byly up ené na obzor a na tom obzoru stála šibenice s p ipravenou oprátkou. Jaromír Bernard, to byla ta stopa, na kterou David p ivedl K íže, a ten se po ní vydal. 158

Š astnou cestu, d dulo, pomyslil si David. Dostaneš se tam, kde jsem už byl, k horlivému hlída i, který t vyhodí. Jenže já mám dv výhody. Jednak vím, na co jsi p išel, jednak mám informa ní systém, který m k Bernardovi dovede d ív než tebe. Když budu chtít. Jenže ty se nechceš dostat k n jakému Bernardovi, p ipomn l mu vnit ní hlas. Pot ebuješ najít Tušení sv tla, Sou k v ztracený rukopis. David pot ásl hlavou. N co mu íkalo, že pokud k rukopisu vede n jaká cesta, pak vede p es n ho, p es Jaromíra Bernarda. 009 P íští dny strávil David pátráním po minulosti nakladatelství Albatros. Zam il se samoz ejm na údobí šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy Ludvík Sou ek za al publikovat ve Státním nakladatelství d tské knihy, které pak v dob politické oblevy zm nilo název na sympati t jší Albatros. V posledních létech života Sou ek v Albatrosu pracoval jako vedoucí odd lení nau né literatury pro d ti. Hodiny plynuly a splývaly do dn a David po ád sed l u po íta e. Kdyby Adéla byla živá bytost, jist by už dostávala škytavku p i pouhém vyslovení jména Sou ek. A sám David ho vyslovil tolikrát, že už tém ztrácelo význam a m nilo se v pouhý zvuk. V ned li ve er už z toho všeho skoro t eštil. Byl v bec n jaký Sou ek? Existuje v eštin jméno Sou ek? Pokud ano, pat í n komu? Systém ho do sebe pohltil, vst ebal. S pomocí Adély se vydával po klikatých informa ních stezkách. Pátral po stopách zam stnanc Albatrosu z dob, kdy nakladatelství sídlilo na rohu Národní t ídy a Perštýna. Dozvídal se intimnosti z jejich život . Z informa ní zm ti vypadávaly osobní souvislosti. Sou kovu postavu, pokud ji byl schopen vnímat, za al chápat v tehdejších sou adnicích. P išel tenkrát do Albatrosu z vojenské televize, které šéfoval. Všichni, s nimiž b hem t ch dn David mluvil prost ednictvím Adély, vzpomínali na Sou ka jako na muže obdivovaného za jeho literární výkony a zárove obávaného. Neškodil nikomu, ale necht l, 159

aby n kdo škodil jemu. První in, který ud lal po nástupu do Albatrosu, bylo založení odbo ky Svazu eskoslovensko-sov tského p átelství. V jedné kancelá i objevil portrét Alexandra Dub eka, reformního šéfa komunistické strany z doby Pražského jara. Okamžit to svinstvo dejte dol , na ídil. Poslechli a báli se. Nikdo se po této p íhod neodvážil nic namítat, když se Sou ek každý den v poledne sebral a odešel do nedaleké M lnické vinárny, kde u vína setrval až do ve era. Poté se odpotácel dom do Podskalské ulice. Šel brzy spát, na ež se ve t i ráno probudil, psal svá Tušení a ráno byl už zase v práci, kde podával výkony za t i lidi p inejmenším: tehdejší pracovní nápl pro nakladatelského redaktora, pokud cht l být mimo ádn pilný, byly ty i rukopisy ro n . Sou ek totéž zvládl za m síc. Takové a podobné podružnosti se David dozvídal. Za ty t i dny se dopátral v tšího množství fakt o Sou kovi než za celou dosavadní dobu v novanou výzkumu. Zdálo se, že možnosti aurilu jsou nekone né. Sta ila malá zmínka o n jakém detailu, sta ilo vyslovení jednoho jména a auril byl schopen b hem vte in najít spojení na doty ného, a pokud žil a vlastnil telefon, David ho m l tak íkajíc na drát . M l z toho pocit, že se vznáší v n jakém mimo ádn obratném letadle vysoko nad informa ní krajinou. Sta í, aby pohnul pákou a sešlápl správný pedál, a zamí í hned tam, hned onam. N kdy dokonce prožíval jakési pocity moci. Kdyby cht l lidem škodit, uvažoval, mohl by šikovnou manipulací s fakty up íst zni ující pomluvy. Mohl by pátrat a donášet, mohl by manipulovat lidmi, mohl by jim pomáhat a práv tak snadno by jim um l vykopat hrob. V ned li ve er už byl unavený, dokonce vy erpaný. O Albatrosu se dozv d l tolik, že by to vysta ilo na napsání tlusté, p íšern nezáživné knihy. Ke ztracenému rukopisu Tušení sv tla se nedostal ani o slepi í krok. Mluvil celkem se sedmnácti lidmi. Mezi nimi se nenašel ani jeden, kdo by o ztrát rukopisu neslyšel. Navíc se mezi nimi nenašel ani jeden, který by nad tím vyslovil lítost. 160

„Byla to jist stejná slátanina jako ty ostatní žvásty.“ „Sou ek jenom hrabal peníze. Byl to konjukturalista hrubého zrna.“ „A to ukrad, kdo to ukrad, dob e ud lal.“ Takové a podobné úsudky pronášeli všichni, s nimiž mluvil. Když se ale ptal, kdo to mohl provést, dostal se tam, kde už byl p edtím, tedy do oblasti dohad a pomluv. Do okruhu podez elých spadali všichni, s nimiž se Sou ek pravideln stýkal, mezi nimi hlavn docent Hejzlar a spisovatel Toufar. Na dotaz, pro si myslí, že by to m l ud lat práv ten nebo onen, mluv í obvykle odpovídali, že „by toho byl schopen“. Nikdo si nemyslel, že by zlod j rukopis ukradl proto, aby ho pak vydal pod svým jménem. Sou k v rukopis byl p íliš charakteristický a na podvod by se tudíž okamžit p išlo. A kdyby zlod j jenom cht l použít fakta z ukradeného rukopisu, taky by se daleko nedostal. Žádná fakta v rukopisu ur it nebyla, to byl spole ný názor t ch, kdo na v c n jaký názor m li. Nejlíp ud lám, když se na to vykašlu, p emýšlel David v ned li ve er. Auril je vynikající systém, ale má svoje limity. Kde nic není, ani auril nebere, tak je to prosté. Z hovna bi neupleteš, íkala babi ka. ekl o tom Pavlovi. Ten jeho rozhodnutí schvaloval. „To je rozumný,“ ekl mu. „Jinak bys u toho zblbnul. Jdi se na sebe podívat do zrcadla. Vypadáš jako n jakej vypatlanej smažka.“ Vždy já fe ák tak trochu jsem, uv domil si David. Natolik se s aurilem a s Adélou sžil, že n kdy p estával rozlišovat mezi tím, co je uvnit jeho mysli a co je venku, kde za íná a kon í David Kacer a kde za íná a kon í um lý informa ní sv t spravovaný imaginární Adélou. T eba mu auril buduje vrstvu osobnosti, jakéhosi informa ního homunkula. Ten bude postupn siln jší a siln jší, až nakonec vytla í nebo dokonce sežere p vodní osobnost Davida Kacera. Tohle se d je narkomanovi, který si také postupn nahradí p irozenou osobnost imaginárním sv tem chemicky vyvolaného ráje. Vím, že jsem infonarkoman, a není mi to nic platné, p emýšlel David, stejn jako není nic platné fe ákovi, že si sv j stav ve chvilkách st ízlivosti uv domí. V tom je princip závislosti: a si jí jsme, nebo nejsme v domi, závislost existuje. 161

V pond lí ráno se probudil. Dneska toho nechám. Vyjdu na ulici bez aurilu a budu si zvykat na volný život bez Adély. P jdu se n kam projít. Do parku, budu pozorovat holé v tve a kolá e mokvajícího sn hu. Budu poslouchat sk ehotání sýkorek. Užiju si vítr foukající do obli eje. Budu to zase já, p irozený David Kacer. Nasnídal se a zav el auril do zásuvky stolu, na kterém stál po íta s logem t í opi ek na monitoru. Natáhl na sebe bundu, obul se do pohorek a vyrazil do sychravého únorového pond lka. Vyšel z paneláku v ulici U Družstva Pokrok a vydal se sm rem k Vyšehradu. Projdu se po hradbách a budu se dívat na panorama Prahy. Užiju si to. Došel na roh a zastavil se. Popadla ho úzkost. Kde je Vyšehrad? No p ece tímhle sm rem. Je to správný sm r? Nep jdu na druhou stranu? A co když jdu opa n a na Vyšehrad nikdy nedojdu a dorazím n kam do Michle a tam se ztratím? Máš abs ák, uv domil si. Ušel jsi padesát metr bez aurilu a nevíš si rady s takovou pitomostí. Jdi rovn , vole a pak zahni doleva, tam je sm r, kudy se jde na Vyšehrad. Ledaže by to nebyla pravda. Je v bec n jaký Vyšehrad? Dovedl si ho vybavit, m l ho tak íkajíc p ed o ima. Ovšem možná je to jenom vidina, kterou mu tam vpravil auril. Bez aurilu nedokážu rozlišit, co je realita a co není, uv domil si. Nebo je to naopak, auril mi zamíchal v domí fikce a reality. Popadl ho d s. Rozb hl se zpátky. Je to blázen, etl písmena ve tvá ích lidí, které míjel. Nebo fe ák. Chytil ho amok. Seru na vás. Myslete si, co chcete. Vrazil do domu a bral schody po dvou. Vpadl do bytu a aniž se zul, b žel do pokoje a vytáhl zásuvku tak prudce, že ji vytrhl ze stolu a obsah se rozsypal: papíry, tužky, sešíva ka, kabely a nabíje ky. A taky auril. Popadl ho a p itiskl ho k sob . V tom okamžiku se uklidnil. Usmál se. 162

To jsem ale pitomec. Samoz ejm , že vím, kde je Vyšehrad. Sice jsem ze Semil, ale Prahu mám prochozenou líp než kdejaký Pražák. Ve službách Lingvy d lal t i roky také pr vodce cizinc a se zahrani ními návšt vami se n kdy dostal v Praze do míst, o kterých b žný Pražák ani neví, že existují. Pomalu šel zase ven. Všiml si svých šlápot v p edsíni. Z kbelíku na záchod vytáhl hadr a set el je. Te je tu zase isto, myslel si s uspokojením. Všechno je v po ádku, den je krásný. P jdu si odpo inout na Vyšehrad. Trefím tam. Nebudu takový hlupák, abych se Adély ptal, kudy se jde na vyšehradské šance. Vím to. A mám auril v kapse. 010 Z Vyšehradu sešel David dol na Podolské náb eží a pomali ku krá el k Železni nímu mostu. Zabo il do Libušiny ulice a v hostinci Na Hrádku si dal k ob du sví kovou na smetan a k ní nealkoholické pivo Radegast. Bylo mu dob e, usmíval se. Všiml si, že se na n ho dívá servírka. Z písmen na její tvá i vy etl, že jí je sympatický. Sta ilo by zeptat se jí, kdy kon í službu, a byla by na háku, pomyslel si. Ne, neud lá to, ale i tak mu to pomyšlení ješt víc zvedlo náladu. Nebudu blbnout, na Tušení sv tla se vykašlu. Mám te slušný p íjem. Zajdu si do hospody, kdy chci. M žu zasko it do kina nebo si koupit knížku. Kdybych cht l, i tu servírku pozvu na panáka. M žu všechno. Ješt dva a p l m síce. Pak se uvidí. Hlavn si nebudu d lat starosti, jestli mi Mobilia v kv tnu auril sebere nebo jestli m zam stná. Byli by pitomí, kdyby mi nedali flek. Vždy za ty t i m síce budu n co jako expert p es auril. Oni na tom systému budou jist pracovat dál a budou pot ebovat zaškolené lidi. Navíc umím anglicky a m žu komunikovat i s Torontem a Sydney. Kdo ví, jestli Duke umí tak dob e anglicky jako já! Zaplatil a usmál se, když na servírce vid l písmena ozna ující zklamání. T eba n kdy jindy, znamenal jeho úsm v. Vyšel ven a ud lal sotva t i kroky, když auril zazvonil. 163

164

Vytáhl p ístroj. Na zlatém povrchu se objevil stavový displej a na n m íslo. V d l, že je to íslo redaktora K íže. „Ano!“ vyk ikl. „Davide… prosím… p ij sem rychle…“ Poté obraz zmizel a vyst ídal ho nápis Ú ASTNÍK JE NEDOSAŽITELNÝ. Nedosažitelný, co je to za pitomost, pomyslel si David. Tohle zlomíme. Auril to zlomí. „Mapu. Najdi mi ho,“ poru il aurilu. Vzáp tí se na displeji objevil plán Prahy. Rychle se zv tšoval a v zám rném k íži se objevila oblast St ešovic. David si uv domil, kde redaktor práv je. P esn tam, podle o ekávání. Pak displej zmodral a na zlov stn šmolkové ploše se objevil nápis: OSUDNÁ SYSTÉMOVÁ CHYBA. Pak zmizel nápis, zmizela šmolková barva, zmizel i stavový displej a z aurilu byl kus zlatistého kovu. Redaktor se vydal po stopách Ludvíka Sou ka do St ešovic a narazil tam na n co, co dokázalo odst elit i opera ní systém technologie auril. Bezradn civ l na p ístroj. Po p l minut se stavový displej vrátil. „Systém je p ipraven,“ ekla mu Adéla. Tohle d lala vždycky, když vytáhl p ístroj a chvilku se na n j díval. Jestlipak už Krokeš ví, napadlo Davida, že spadl systém a na displeji se objevila hláška, známá pod názvem „modrá smrt“. Požádal tedy o spojení s Krokešem a sta ila dv , t i zazvon ní a technik byl na p íjmu. „Prosím, pane Kacere?“ „Nic vážného. Jenom mi spadnul systém.“ „Poslyšte, to je ale vážné. Systém by nem l spadnout!“ „Tak vidíte, a spadnul,“ trval na svém David. „Zhroutil se p i rutinní práci. Telefonoval mi ten redaktor Karel K íž. Te se auril restartoval a jede dál. Jenom m napadlo, že byste o tom m l v d t.“ David Krokeše vid l na displeji svého p ístroje v pohybu, jako výstup videotelefonické komunikace. „Nemýlíte se? Já tady žádný výpadek nemám hlášený.“ 165

„Možná že jsem jenom zazmatkoval. Nezlobte se, pane Krokeš. Asi jsem vás vyrušil zbyte n .“ „Nevadí, pane Kacere. Jsme na to zvyklí. Naši teste i jsou laici. Za ízení má být dostupné každému, žen z domácnosti i babi ce na Šumav . Musí být úpln intuitivní a každý musí být schopen ho obsluhovat. Promi te, špatn jsem se vyjád il. Obsluhovat n jaký p ístroj, to je špatná filozofie. P ístroj musí sloužit, tak je to správné. Žádné záhady s obsluhou a funkcí nejsou dovoleny. D láme to pro lidi, pane Kacere. Takže vás prosím, jakoukoli nesrovnalost op t hlaste. I tuhle hlášku ješt prov ím a o výsledku vás budu informovat. P eji hezký zbytek dne.“ David se rozlou il a p erušil spojení. Rozhlédl se, a když spat il žlutý taxík spole nosti AAA, zamával na n ho. „Do St ešovic, ulice Pod Novým lesem.“ Nastoupil, zav el dve e a idi se zeptal: „Ulice Pod Novým lesem? Kde to proboha je?“ Možná, že je to nejd ležit jší ulice v Praze, napadlo Davida. D lám dob e, že tam jedu? Vybavil si ást rozhovoru s Kamilou: „Oni necht jí a to, co necht jí, nem že být.“ „Copak jsou bozi?“ „Ne. Jsou Mobilia.“ „Co nám m žou ud lat, když se rozhodneme, že je neposlechnem?“ „Všechno.“ „Co všechno?“ „Nap íklad zabít.“ Podíval se na idi e. Ten m l v obli eji tupou odevzdanost. Neví, kde je ulice Pod Novým lesem. Ten malý uzlík kovu, plastu a polovodi je chyt ejší než on, napadlo Davida. „Kousek od Vojenské nemocnice. Je te, já vám ukážu.“ Uvelebil se v k esle, sáhl do kapsy bundy a sev el auril v dlani. idi za adil rychlost a zprudka se rozjel.

166

011 Uvnit to p lo plísní mí než posledn . Dokázal ty dva pachové vjemy p esn porovnat, v pam ti si um l uchovat záznamy všech vjem , tedy i ichových. Je to tím, uv domil si, že je dnes víc zima než minulé úterý. Pomalu krá el temnou chodbou. Pod podrážkami mu k upal písek. Vešel do podlouhlé místnosti s nást nkou. Dnes vid l lépe než posledn . Hned si všiml, že tu nápis LUDVÍK SOU EK a ísla 17. 5.1926 z staly, avšak vyv šené papíry n kdo sundal. Te na m vyb hne ten d dek. M l v kapse p ichystanou dvoustovku. Když si v pam ti promítal jeho obli ej a etl mu písmena z tvá e, usoudil, že horlivost toho strážce po ádku není valná. Kdyby na n ho zadupal, utekl by, ovšem mohl by odb hnout za první roh a zavolat policajty. Úplatek bude ú inn jší. P tikilo by bylo moc, mohlo by ho p esv d it, že Davidovi jde o n co opravdu moc d ležitého. No a stovka je málo. Co dneska po ídíte za stovku? Jo, pane, d ív než to Klaus s Havlem rozkradli, stovka, to byly n jaký peníze, pane! Tak n jak si odhadl životní obzor toho muže. Zastavil se a poslouchal. „Pane K íž!“ zak i el. Z dálky bylo slyšet hukot m sta. Venku sk ehotali havrani. Zasku el vítr. Obloha se rychle zatahovala temným mra nem. P istoupil ke dve ím, které byly posledn zam ené. Vzal za kliku, stiskl ji a zatáhl. Dve e se otev ely. Kdopak je asi odemkl? D dek vrátný? K íž se osv d il jako docela obratný domovní lupi , zámek Davidova a Pavlova bytu odemkl bez problém . S tímhle primitivním si poradil b hem vte iny, pokud to byl on, kdo to ud lal. Vešel tedy. Ocitl se v rozm rné místnosti, která se táhla od jedné vn jší st ny budovy ke druhé, p es celou její ší ku. Na obou kratších stranách byla opat ená velikými okny, složenými z nevelkých tabulek vsazených do železných profil . Profily byly rezavé a sklo kryla mocná vrstva špíny. Pavu iny na oknech visely jako opona v krematoriu. A za špinavými skly houstlo šero. 167

V prot jším pravém rohu byl pr chod do další ásti budovy a David tam po krátkém zaváhání zamí il. Pr chod chránily veliké kovové dve e, našt stí otev ené. Na zemi byla vrstva prachu a úlomk omítky. Budova musela být už mnoho let opušt ná a vlhko odvedlo svoji práci. T ebaže byl pr chod dostate n vysoký, David bezd n sklonil hlavu, jako by se bál, že se v šeru o n co praští. Ud lal n kolik krok . Úlomky omítky mu chroupaly pod nohama. Do obli eje mu dýchla sm sice pach , jež nedokázal hned identifikovat. Jist v nich nechyb l ozon, ta divná v n ovzduší, která vzniká všude tam, kde srší elektrické jiskry. Byla to v n zvláštní, dráždivá, snad dokonce opojná. Zastavil se a vdechoval ji. Zárove cítil prostor. Vstoupil do hlavní haly. Budova byla velká, ovšem prostor v jejím nitru se mu te zdál ohromný, až z n ho m l nep íjemný pocit, že se n co stalo, že ho n jaký kouzelník prom nil v trpaslíka, pro kterého je deska stolu nebo sedák židle v nedosažitelné výšce. Pocit p ítomnosti jakési síly zintenzivn l, když si neúnavný vítr usmyslel zni it svoje dílo a rozfoukal temný mrak, který p itáhl s takovou námahou odn kud od erného lesa. Bylo to, jako by vyšlo slunce a velikými továrními okny proniklo do haly sinalé sv tlo. Jak ta budova zven í p ipomínala homoli protaženou do dálky, zevnit se prostor jakoby perspektivn zužoval do výšky, takže p sobil mnohem v tší, než ve skute nosti byl. Naho e byly pojezdové dráhy a portálový je áb, erný s pom rn krátkým m stkem a obrovským motorem, sed l tam jako zlostný pavouk s lanem a hákem místo sosáku. Další, eho si David všiml, byla dv ohromná m d ná jisk išt , koule o pr m ru snad t í metr , posazená na vysokých kovových pylonech. Nikdy p ed tím jisk išt nevid l jinde než na obrázku. Vykro il k n mu a hned za ním uvid l další pozoruhodný objekt. Na vysokých kovových nohách tam stál trup starého letadla, které David nedokázal typov ur it. P ipadalo mu však pov domé, jist ho n kde vid l, snad ve filmu. Vypadal jako z jiného sv ta – zárove modern a zárove staromódn . Dnešní letouny t ídy stealth, které nejsou vid t na radaru, jsou taky tak hranaté. Ovšem nejsou vyrobené 168

z vlnitého plechu, kdežto tohle letadlo, jak to tak vypadalo, n kdo sbouchal dohromady z vy azených rolet p edm stských obch dk . Letounu chyb la k ídla a zadní ást, byla to jenom ást trupu s motorovou sekcí. David si byl jistý, že letadlo tohoto typu už n kdy na obrázku vid l, jenom si nemohl vzpomenout kde. Znepokojilo ho to. Už si zvykl na svoji absolutní pam , takže výpadek ho vyvedl z míry. M l dokonce pocit, jako by z letadla vycházela n jaká síla, která mu pam ruší. Namí il na n j auril. „Obrázek,“ poru il mu. P ístroj zachytí v rný obraz s vysokým rozlišením. „Adélo, podívej se, co je to za letadlo,“ zn l druhý p íkaz. „Text, nebo hlas?“ cht la v d t Adéla. „Hlas,“ odpov d l David. V následující minut se od ní dozv d l všechno pot ebné. Je to trup t ímotorového letounu Junkers 52. P vodn to byl dopravní letoun, p edvále ná Lufthansa ho nasadila na svoje první pravidelné dopravní linky. Mohlo to být slavné dopravní letadlo, jenže do toho p išla válka a Junkers 52 ze za átku sloužil jako bombardovací letoun. V další fázi války ho Luftwaffe používala jako spolehlivého tahouna k doprav osob i materiálu. Mezi vojáky byl populární a íkali mu Teta Ju. Moc hezké, ale kde je K íž? „Redaktore!“ zvolal David. Ozvaly se podivné zvuky, jako kdyby se n kdo dusil. Redaktor n kde leží, svázaný, s roubíkem v ústech. David si dovedl p edstavit celou situaci. Redaktor vešel, prohlížel si vnit ek haly a najednou, kde se vzali, tu se vzali, boucha i. Sta il vytáhnout mobil, zavolal o pomoc a už je m l na sob . Mobil mu sebrali a jeho samotného svázali a ústa mu p elepili lepicí páskou. Tak se to dnes d lá. Roubík je zastaralý. Lemovka na koberce ud lá víc práce než prádelní koš kapesník . To ví každý, kdo chodí do kina ast ji než jednou týdn . P i filmování se musí spot ebovat kilometry lepicích pásek. Zvuky se ozývaly z nitra letounu. 169

Davida napadlo, zdali by neud lal nejlíp, kdyby zase zavolal Krokeše. Tak to bylo domluvené – zavolá, když se bude n co dít. Krokeš m l na mysli funkci aurilu, to byla pravda. Jenže život je složitý a mohou nastat nestandardní situace. Jako je p epadení a lepicí páska na ústech. Úzkost sev ela Davidovi hrdlo. Boucha i redaktora p epadli. Jist tu ješt n kde jsou. Neodešli. Skrývají se na blízku. Te ho uvidí spoutaného, s lepicí páskou p es ústa. Možná zbitého do krve. Je šestat icet zp sob , jak elit nebezpe í, a nejlepší je utéct, praví staré ínské p ísloví. Vole, ok ikl ho vnit ní hlas. Soust e se. D lej n co. Zavolej Krokeše. Zdrhni. Nebo jdi do toho. Ale nezabývej se pitomostmi. Pomali ku obcházel trup. Z druhé strany m la Teta Ju dve e. Vedly k nim vcelku solidn vypadající sch dky. „Redaktore,“ houkl znovu David. Zase to zahuhlání. Te to bylo jasné, ozývalo se zevnit letadla. Ten, kdo K íže p epadl, to ud lal v trupu Junkerse. Nebo venku a do letadla ho zatáhl. P edpokládal, že sem nikdo delší dobu nep ijde. Nikdo tady nem l co pohledávat. Proto opravovali vrata, napadlo Davida. Otev ená vrata zvou ke vstupu kohokoli, zv davce, d ti, které si hrají na lupi e a na etníky. Zav ená vrata odrazují. Byla opravená, ale ne zav ená, p ipomn l si. Vystoupal opatrn po sch dcích. Uvnit letounu byla tma. David nap áhl auril p ed sebe. M l protivné lehko kolem žaludku, když p ístrojem svítil kolem sebe. ekal, že n kde spat í spoutané t lo. T eba je zbitý, t eba má zkrvavený obli ej, uvažoval David. V život to je jiné než v kin . Ve filmu zlí chlapci se ežou hodného chlapce ocelovou ty í a on se jen ot epe a nic se mu nestane. Ve skute nosti je lidské t lo k ehké. Oby ejná rána p stí n kdy dokáže lov ka zabít. Redaktor možná není svázaný s lepicí páskou p es obli ej. Zmlátili ho, a to huhlání, to jsou poslední výdechy, které vycházejí z rozbitých úst. To vše bylo možné, snad i pravd podobné, avšak nic, co te David vid l, tomu nenasv d ovalo. 170

Vnit ek letadla byl prázdný. Kam až auril dokázal dosvítit, David vid l snýtované pláty, kovová žebra. Kabely se kroutily v neladných klubkách po zemi. Opodál ležela plechová bedna, p íliš malá na to, aby v ní mohlo být zkroucené t lo tak tlustého chlapa, jako je K íž. Zase zahuhlání, docela zblízka. Dve e! Vždy tu jsou dve e, uv domil si David. Sv tlo z aurilu bylo p íliš m kké. P ístroj nem l žádný reflektor, nebyla to baterka. Vydával rozptýlené nazelenalé sv tlo a v jeho zá i detaily splývaly. Samoz ejm , dve e do pilotní kabiny. David k nim opatrn p istoupil. Snažil se tiše našlapovat. Srdce projevovalo chu vysko it z hrudi a projít se na krátký špacírek. P iblížil auril ke dve ím a spat il kliku. Opatrn se jí dotkl, pak ji sev el rukou a stiskl. Pohnula se o n kolik centimetr a pak se zastavila. Marn zalomcoval. Hu, hu, slyšel za dve mi, te už úpln zblízka. Lekl se a škubl dve mi. Zask íp lo to a dve e se otev ely. Do obli eje mu vylétl mrak roztodivných pach . lov ina, p edevším pot. Nasládlá v n rumu a ko en ná v n uzeniny. V zá i aurilu David spat il K íž v obli ej. Redaktor m l trochu vykulené o i a mohutn žvýkal. Bylo vid t, jak mu elisti pracují jako písty stoupy na drcení lepenky. Gestikuloval a snažil se nazna it, že už to bude, už to bude. Kone n polkl. „Byla to d ina, vzácný p íteli. Klobása, jak se ukázalo, m la tuhý ko ínek a možná, že jsem ji nem l vkládat do úst spole n s patkou chleba, tím spíš, že to nebyl chleba erstvého data. Možná že pocházel z legendární pece babi ky na Starém B lidle. P íležitostn se budu muset zeptat na dodavatele toho hokyná e, který mi chleba prodal.“ „Co se stalo, redaktore?“ „Výzkumník m a investigativním noviná m se podobné p íhody stávají dnes a denn ,“ odpov d l redaktor K íž. „Proto jich je tak málo. Jsou to p íhody denervující a nakonec i t lesn vy erpávající. Možná, že by to se mnou dopadlo špatn , kdybych nebyl prozíravý a na výzkumnou výpravu se p edem nevybavil. Rum mi v placatici 171

bohužel došel jako první. Tohle bylo poslední sousto klobásy a chleba. Když jsem zaslechl tvoje volání a pozd ji kroky, ekl jsem si, že se ješt posilním. Trochu mi zasko ilo, p ipouštím.“ „Vám zaklaply dve e?“ necht l David v it vlastnímu sluchu. „Bohužel. Tato p íhoda sv d í o protich dnosti faktor . Jeden faktor, to je d kladná n mecká práce. Toto letadlo je Junkers, jak jist víš. Letecká legenda. V bec nejstarší dopravní letoun na pravidelné lince. Sloužil i ve válce…“ „Bombar ák a kurýrní letadlo, já vím,“ ekl David ost e. P ipadal si jako úplný pitomec. Ješt št stí, že mu nikdo nem že íst myšlenky. Ten by se válel smíchy. Redaktor že je p epadený, svázaný, s ústy p elepenými páskou! „Pán studoval d jiny letectví, to je chvályhodné. Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit i zdánliv bezvýznamná a neužite ná v domost. Historie letounu Ju 52? M žeš prožít dlouhý plodný život. Oženíš se a budeš mít dítka. Tato dítka dosp jí a budou samy mít dítka, ímž pádem se automaticky staneš d de kem. A po ád budeš v hlav nosit v domosti o letounu Ju. Stejn jako já jsem nosil v kapse sá ek s p ti klobásami a v ruce nesl další sá ek s t emi lahvovými pivy a v další kapse plochou plechovou lahvi ku s rumem. Pravda, nestal jsem se otcem, natož d de kem za dobu, kdy p išla ada na pivo. Piva padla jako první,“ poznamenal s jistou nostalgií v hlase. „Jak se to stalo?“ „Kdybys m nep erušoval, už jsem ti tu informaci sd lil. Celková zchátralost stroje, to je druhý faktor. Prost , mechanismus zámku se vzp í il. ím více jsem lomcoval, tím víc zaklapával, až zaklapl docela.“ Pozor, ozval se David v vnit ní hlas. On lže, d lá si z tebe srandu. D lá ze sebe hlupáka, aby t obalamutil. Jenom p edstírá, že se ožral a že je nešika, který za sebou nechal zapadnout petlici. Tohle je chlap, který neváhá vloupat se do zam eného bytu. Nebyl v žádné nouzi. Prost m zavolal, abych p išel, a pak už jen ekal, chlastal a žral a hodlal to d lat, dokud se neobjevím. Vmanévroval m sem. Zatáhl m do pasti. Mám t , chlape ku, etl mu v písmenech v obli eji. K íž se tvá il jako nadmíru spokojený tlustý kocour. 172

„Takže co?“ zeptal se David. „Jak, co?“ „Co dál? Snad mi n co povíte, pane K íž?“ „Myslíš na to kouzelné sl vko d kuju?“ ekl K íž. „To víš, šlechetný zachránce, že ti d kuju. Moje vd nost dosahuje orientálních rozm r a jednou, až najdu hrnec zla ák na konci duhy, dostaneš ode m dukát.“ Je spokojený, že m sem dostal. Na n co eká. Má na tvá i ostražitost. Pozoroval ten vráskami zbrázd ný obli ej a trochu se vztekal, že nemá v tší tená ské schopnosti. Najednou si p ipadal jako u o ního léka e. „Co je na první ádce?“ ptá se doktor. „Písmeno A. Velké H. Potom je P a K.“ „Dob e,“ odpoví léka , „a na té další?“ Tu také p e tu bez problému, nad t etí si lámu hlavu a tvrtá je mi nedostupná. Dovedu rozeznat, že jich je celkem osm. K vzteku, mít tak špatný zrak! A je mi prd platné, že jiní nemají v tomhle slova smyslu zrak žádný. „Tohle letadlo pilotoval Bernard?“ vypálil David od boku. Písmena se p eskupila. Signalizovala p ekvapení. „Jaký Bernard? Ten pivovarník?“ Davida p ekvapil. Nelhal. Opravdu nevidí souvislost mezi letadlem a mladým v dcem Jaromírem Bernardem, zat eným v b eznu 1951 coby americký špion. „Ned lejte ze m vola. Vid l jste p ece fotku toho Bernarda u m na monitoru. Ofotil jsem ji z nást nky. Vid l jste ji a mazal jste sem.“ Zmatek ve tvá i. V bec nechápe, o em mluvím. Te mu za íná svítat. „Ty myslíš tu fotku, na které je Ludvík zamlada?“ „Jasn .“ „Na ní je Bernard?“ „ íkám vám, abyste ze m ned lal vola!“ Rozkvétal v n m bílý plamen hn vu. 173

Brzy zhasl, protože úžas na K ížov obli eji byl nelí ený. „Já nikdy fotku Jaromíra Bernarda nevid l,“ ekl K íž. „Vždy jste o n m napsal lánek,“ dotíral David. „ lánek jsem napsal. Kdybych m l k dispozici fotku, p idal bych ji k lánku. Dostal bych honorá o dv stokoruny vyšší, vaše inkvizi ní p ísnosti. Nejsem ve stavu, abych si stokorunami cídil špi ky svých lakovaných bot. Vzhledem k cenové hladin uzenin, tabáku a piva je moje spot eba stokorun zna ná a pokud je n jaká v dosahu, lapnu po ní s obratností chameleóna vyst elujícího sv j rolovací jazyk po neopatrné mušce usednuvší na kv t bublinatky, aby ji v lenil do zažívacího traktu d ív, než tato masožravá bylina mušku poz e.“ Já z n ho chcípnu, rozhodl se David. Užvaní m k smrti. Ale nekecá. Bernarda na fotce nikdy nevid l. Psal o n m svoji slátaninu jen na základ n jakých písemností. Jak se sem tedy dostal? Nemá se k odchodu. Váhá. P ešlapuje. Na n co eká, etl na n m David. Došlo mu, že v kabin je n co, co upoutalo jeho zájem a s ím si neví rady. „Takže vám zaklaply dve e,“ opakoval David a zblízka si prohlížel mechanismus zámku. „Vy si myslíte, že vám v ím?“ Je to zase tady, uv domil si David. V z ovo dilema. Bu budeme spolupracovat, nebo jeden druhého podfoukneme. Spíš to druhé. Jak se na to dívá K íž? Má ostražitost ve tvá i. „Víra p enáší hory, ned v ivý Tomáši,“ ekl. „Pro jste m zavolal?“ „P išlo mi, že práv ty bys mohl být pomocník nejpat i n jší. Jsi mlád a silen a obratnost ti nechybí. Navíc ti nemusím sáhodlouze vysv tlovat, kde se nacházím.“ „Vy jste mi nesta il íct, kde jste.“ „Jak to myslíš?“ „Spadnul systém.“ „Poctiv jsem ti všechno vypov d l.“ 174

„Ukažte mi ten váš mobil. Podívám se, komu jste volal krom m .“ „Mobilní telefony mají jednu fatální vlastnost. Vyklouzávají z prst , mrsky. Sta í mali ko, jen v ru málo, nepatrn , a volným pádem…“ „Vy jste mobil upustil!“ „Já jsem ho neupustil,“ namítal d stojn . „Kdyby návrhá i mobil nepat ili k druhu lidí zlomyslných, navrhovali by mobily zdrsn lé. Nebo opat ené poutky. Jelikož to jsou zlomyslníci, mobily ustavi n padají. To je na denním po ádku. Když se zaposloucháš, uslyšíš temné klap, klap, klap. To jsou pády mobil . Na celém sv t v tuto konkrétní chvíli padá déš mobil , a to jenom proto, že jsou kluzké a vysmekávají se z prst .“ David si um l p edstavit, že ho te Krokeš prost ednictvím jeho aurilu vidí, že sleduje celou tuhle úžasn kreténskou situaci a eže se smíchy. Nebylo to nepravd podobné. Vždy si svítil aurilem a kdoví, co te p ístroj ješt d lá krom toho, že vydává sv tlo. Má svých zdokumentovaných i nezdokumentovaných funkcí víc než dost. „Kam vám spadnul?“ zeptal se. „Nespadnul mi. On lstiv vyklouzl a sko il sem do té díry.“ V podlaze byl otvor a pod ním temná prostora. „Na to bych pot eboval autogen, redaktore, abych se pro ezal dovnit . Nebyla by to snadná práce.“ „Ano, v tom poznávám postoj mladého lov ka dnešních dn . Mnoho e í o tom, pro skutek nelze vykonat. Ovšem skutky, ty z stávají na mé generaci.“ „Jediný skutek, který jste tu vykonal, má za výsledek mobil v dí e! Když nepo ítám sežranou klobásu a vychlastané pivo.“ „Také p lku chleba, na tu jsi zapomn l. A rume ek,“ p ipomn l redaktor d stojn . „No dob e,“ ekl David. Naklonil se nad otvorem, lehl si na podlahu a vsunul do n j ruku. „Tvoje nad je na úsp ch jsou nemalé, protože máš delší ruku než já,“ d l redaktor K íž. „Záleží ovšem na vzájemném pom ru dvou faktor . Délka ruky a hloubka, do které mobil propadl. Tyto dva faktory jsou v nep ímé úm e. Nad je na úsp ch roste s délkou ruky 175

a klesá s hloubkou propadu. Dal by se napsat vzorec, který by stanovil mezní bod, to jest, kdy se délka ruky s nataženými prsty p esn rovná vzdálenosti od úrovn , na niž mobil spadl,“ zde redaktor zvedl prst, „plus tlouš ka mobilu.“ „Mohl byste na chvilku p estat žvanit? Už jsem ho skoro m l.“ Redaktor zmlkl a z nitra trupu se ozývalo kovové harašení. „Co tam d láš?“ „Nahmatal jsem n jaký etízek. Snažím se do n j zachytit mobil jako do oka.“ „ etízek? Do oka? V ná škoda, že na m osud nebyl laskav jší a neobda il m rukou p inejmenším stejn dlouhou, jako máš ty. P edvedl bych ti, jak se správn loví mobily propadlé do nep ístupných prostor. Do etízku se nedá zachytit p edm t tak úlisn kluzký, jako je mobil. Kdybys na n m m l, dejme tomu, žvýkací gumu…“ Mobil zarachotil, jak se propadal níž a níž do struktur letadla. David vytáhl ruku a vztekle se na redaktora oto il. Kolem záp stí m l oto ený etízek, o kterém mluvil. Byl asi p l metru dlouhý a na konci se mu kýval nevelký plíšek. Zajímavá v ci ka. Možná to byl identifika ní plíšek n meckého pilota, který kdysi tuhle Tetu Ju pilotoval. V šeru ji David nemohl prozkoumat. Omotal si etízek trojmo kolem záp stí. Podívá se na p ív sek pozd ji. Plíšek s íšskou orlicí a hákovým k ížem bude hustej suvenýr. „Tak co?“ ptal se redaktor K íž. „Je v udu,“ odpov d l David nevrle a zvedl hlavu. P ímo p ed o ima m l p ístrojovou desku. Byl to kovový plát s kulatými otvory. P ístroje už dávno n kdo vyrval s výjimkou n kolika. Byly to suvenýry, které se daly dob e prodat sb ratel m vojenských relikvií. A jak si David svítil aurilem, spat il asi dva milimetry silnou desti ku p ipevn nou k palubní desce šrouby. Byla pokrytá prachem. N kdo, pravd podobn K íž, z ní na jednom míst prach set el. Na o išt ném míst byl vyrytý obrázek opi ky zakrývající si ústa. David sebou trhnul a prudce se oto il ke K ížovi. Uspokojení, o ekávání. 176

177

Tak co mi k tomu povíš? znamenala písmena v jeho tvá i. Tak je to tedy! K íže nezavedl do ulice Pod Novým lesem Jaromír Bernard. On si všiml t í opi ek na monitoru, t ch mali kých ikonek, a p i nejbližší p íležitosti mazal sem, do budovy n kdejšího nacistického, pak komunistického vojenského výzkumáku. Jak mohl sakra v d t, že tady ten obrázek je? „Pane K íž,“ ekl výhružn , „te budete mluvit a mluvit. A to neznamená, že budete žvanit a žvanit.“ „Mezi mluvením a žvan ním je hranice tak úzká, jako je p šina na h ebeni mostu soudu hivad-púl, jenž vede do domu hymn obývaného Ahura Mazdou.“ „Te jsme na té žvanící stran p šiny. P ejdeme na druhou, nebo…“ „Nebo co?“ „Nebo se naseru!“ za val David a s uspokojením vid l, že se K íž lekl. Ten kluk to myslí vážn , vy etl mu z tvá e. Mám ho na lopat . Te to z n ho vypadne. David p iblížil auril k desti ce, aby byla v jeho zá i lépe vid t. Najednou se v pilotní kabin p es šedesát let starého letounu rozsvítilo sv tlo. Oba vyd šen zamžourali. Sv tlo nebylo silné, ovšem jejich zrak byl navyklý na rozptýlenou zá i aurilu, takže jim p ipadalo jako zá e reflektoru. Trvalo n kolik vte in, než jim o i p ivykly. David pocítil, že se mu za íná sv t to it p ed o ima. K e ovit auril sev el, jako by se bál, že se mu stane totéž co redaktorovi a že upustí tu potm šilou kluzkou potvoru a ona spadne a bude se kamarádit s redaktorovým p edpotopním mobilem n kde v útrobách Tety Ju. Zdálo se mu, že auril h eje a jeho teplota mu p echází p es ruku do trupu a nahoru až ke krku a ješt výš. N co do n ho vstupovalo, n co ho za alo ovládat. „Co je s tebou?“ všiml si toho redaktor K íž. „Tvá íš se jako netopejr v soláriu. Davide!“ David se za al t ást, padl na kolena a sev el auril ob ma rukama. P itiskl si ho k hrudi, bezd n , instinktivn . Zdálo se mu, že pot ebuje to podivné teplo, které z n ho vychází a rozlévá se mu po 178

t le a soust e uje se do hlavy, usazuje se za elní kostí a tam se snad zhmot uje a vytvá í jakési struktury. Redaktor si všiml, že se Davidovi t esou ruce. „Ta v c probíjí,“ ekl. „Pus to.“ David nebyl schopen odpov d t, jen zíral, v kle e na K íže hled l zespoda a drkotaly mu zuby. K íž si stáhl rukávy p es ruce, aby se izoloval, a pokoušel se vyrvat Davidovi auril z rukou. Ten v zel v prstech mladého muže, jako by byl zarostlý do k emene. „Chce to pajcr. Království za pajcr. Zabije t to!“ Rozhlížel se kolem sebe v nad ji, že n kde uvidí cokoli, co by se dalo použít k vypá ení neblahého p ístroje z prst mladého muže. Nic vhodného nenalezl. Davidovi se za ala podlamovat kolena. Útrapám nem l být hned tak konec a jedny ješt nep ešly a už tu byly druhé. Okénkem vnikl dovnit záblesk elektrického sv tla. Redaktor K íž zvedl hlavu. „Hej! Co je to tam?“ ozvalo se venku. Redaktor vyhlédl okénkem letadla. Dole vid l jen mihotavé sv tlo silné baterky. Ten, kdo ji držel, mu namí il sv tlo do obli eje. „Nechte toho, sakra!“ vyk ikl a zajel dovnit . „Vylezte! Tady nemá nikdo co d lat!“ Byl to hlas chabý, sk ehotavý a redaktor K íž si vybavil Davidova slova. V pátek ho odsud vyhodil n kdo, koho ozna il za d dka. Vzhledem ke svému v ku pokládá za d dka kohokoli od p tat iceti nahoru. Nicmén hlas, který se ozýval zdola, pat il jist muži staršího ro níku. „Máme tu nehodu!“ povykoval redaktor K íž. „Úraz elektrickým proudem.“ „Tady nemáte co mít žádnou nehodu. Tohle je soukromný majetek. Koukejte se vypakovat i s tou svou nehodou.“ „Pot ebujeme pomoc. Rychle, nebo mi tu um e.“ David se za al hrbit. T ásl se na celém t le a z pootev ených úst mu vycházely chr ivé zvuky. „Já mám svoje na ízení. Tady nikdo nesmí bejt. Koukejte vypadnout. Zmizte mi ze soukromného majetku.“ 179

„Poj te sem a pomozte mi!“ „Vy mi nebudete nic na izovat. Já tu jsem od na izování a já vám povídám, abyste se pakoval ze soukromného majetku.“ Vypadalo to na bezvýchodnou situaci. Redaktor by byl ochoten ji charakterizovat v delším slovním projevu a jist by nalezl nejednu metaforu a objevil by nevšední vazby a návaznosti. Nem l však náladu na e nické cvi ení, protože David mu podle všeho umíral p ed o ima. Padl na zem, ude il se do obli eje a pak se p ekulil na levý bok. Auril svíral u hrudi a hlavu tiskl ke kolen m zdviženým až k brad . P ipomínal veliký plod v mate ském l n , snad se znovu rodil, propadal se do n jakého jiného sv ta, odcházel nebo p icházel, redaktor nev d l, co si o tom má myslet. Venku se ozvaly další hlasy. Ozval se dupot, dve e pilotní kabiny se rozlet ly, až t ískly do st ny, kmitaly baterky, v jejich sv tle se objevily ruce, popadly Davida a vyvlekly ho ven. Redaktor cht l následovat sám, jenže ísi ruce ho také sev ely a táhly ven. „Já sám! Odcházím dobrovoln a mám právo na zachování d stojnosti!“ „Ty máš právo akorát tak držet hubu,“ opravil ho hluboký hlas. Redaktor nedovedl odhadnout, kolik muž se tu najednou hemžilo. Do trupu letadla se jich moc nemohlo vejít, kolik jich tedy bylo? Než si všechno dokázal uspo ádat v hlav , byl venku, zadýchaný, upocený. „Co je s ním? N co má v ruce. Seberte to. Hergot, co je to s ním?“ ozývaly se výk iky. Baterky soust edily sv tlo na Davida. Muži v erných uniformách strážní agentury se nad ním sklán li. Jednomu se poda ilo mu vyškubnout auril z prst . V tom okamžiku se David uvolnil a p estal se t ást. Všiml si v jasné chvilce, že ten lov k má na ruce rukavici. „Co to je?“ „Nevím. N jaký svinstvo. Asi to probíjelo, nebo co. Dobrý, mladej? Vsta , neválej se tu jako lemra.“ „Vyzval jsem je, aby opustili soukromný majetek. Nedbali výzvy! Nedbali výzvy!“ n kde vzadu povykoval staroch. 180

181

„My víme, pane Potužník, my víme. Tak co to tady je? Co je s várna?“ „Já jsem tu hledal mobil,“ pravil redaktor K íž nejist . „Jakej mobil?“ „Zapadl mi tam mobil. Pokoušel jsem se ho najít a vytáhnout. M j mobil, abych up esnil.“ „Jak se tam mobil dostal?“ „Spadl. Ano, spadl, úpln normáln .“ „Koukejte, vy lov e,“ pravil velitel hlídky znechucen , „ned lejte si srandu. Prohledejte je, jestli tu n co neukradli.“ „Nesahejte na mne! To je porušení osobní svobody.“ „A hovno. Vy tu nemáte co d lat.“ „Jste na soukromném pozemku v soukromném majetku!“ p isoloval si vzadu sta ík strážný. „Jsou istý,“ hlásil len hlídky, pov ený osobní prohlídkou. „Tenhle m l v ruce tu v c.“ Podával svému veliteli David v auril. P ístroj zlat zá il z tlusté rukavice nasáklé mastnou špínou. Velitel se aurilu opatrn dotkl kone kem ukazováku a za val. „Co to sakra je?“ „Probíjí to.“ Velitel sáhl do kapsy pro plastový sá ek. „To mám na hovna naší Brikety, teda našeho kokršpan la. Ho te tu v c dovnit , Vimr.“ len hlídky poslechl. David stál s hlavou sklopenou. Byl tak unavený, že se nezmohl na slovo. Zt žka dýchal a bál se, že upadne. Byl dokonce vd ný za to, že ho prohledávají. Drželi ho p i tom za paže, a to mu dodávalo jistotu, že z stane stát. „Co je tohle?“ ukázal velitel na p ív sek na Davidov záp stí. David se na štítek podíval. Nem l as si ho po ádn prohlédnout, ale i za tu chvilku post ehl, že to není štítek amerického vojáka, jaké se prodávají v armyshopech. Oválný plíšek, s dv ma okrouhlými otvory pro navle ení na etízek, uprost ed d rovaný podlouhlými dírkami, které z ejm sloužily k tomu, aby se štítek dal zlomit. Jedna p lka do pytle s t lem, druhá rodin ? Typicky zelený nápad. Büllow, stálo tam. Jméno a n jaká ísla. Hákový k íž. N m ourský štítek. 182

Škoda, být to americký štítek, byla by to stopa jako hrom… Až bude as, proklepnu si, co to bylo za chlápka, ten Büllow, ekl si. Jen aby mi ho te nesebrali. „To má bejt na krku,“ ekl na oko lhostejn . „Ukaž to sem,“ ekl velitel. Vytrhl Davidovi štítek z ruky a chvilku si ho prohlížel. „To je n meckej wermach áckej. Navíc zkurvenej.“ Oto il se k e enému Vimrovi a podal mu štítek. „Vidíš? Je tady jméno. A hákenkrajc. To sem n kdo vyrazil. Na wermach áckým štítku je jenom íslo jednotky, krevní skupina a takový kraviny. Nikdy jméno a hákenkrajc. Jestlis to kupoval jako vále nej suvenýr,“ obrátil se k Davidovi, „tak jsi ze sebe ud lal vola. Ten krám nemá žádnou cenu.“ Muž jménem Vimr vycenil zuby pokryté žlutavým mechem. „Sežral jsi jógra, mladej,“ ekl Davidovi, a dával tak najevo, že on sám by žádného takového jógra nespolkl. „Tak mu to vra a ne um mi tu,“ houkl na n ho velitel. Od vytahování tu byl on a žádný Vimr. „Tak,“ ekl spokojen , když Vimr p etáhl etízek Davidovi p es hlavu, „te nikdo nem že íct, že jsme n koho omezovali. To jsou osobní v ci, že jo. Šperky a tak podobn .“ „Co s tím?“ ukázal jiný strážný na sá ek. „Necháme to prohlídnout. Úraz elektrickým proudem. Napište to do hlášení, Vimr. Zajistili jsme nebezpe ný p edm t. A te , ven. Koukejte vypadnout.“ „A co m j mobil?“ „Koupíte si jinej. Tady jste skon ili.“ Obstoupeni zleva i zprava David a redaktor K íž krá eli k východu z haly. Davidovi se to ila hlava a klopýtal. N kolikrát ho museli zachytit, jinak by jist upadl. N kdo vzadu usoudil, že se „ten kluk“ opil, a taky padla zmínka o sanitce, jestli by nebylo nejlepší ji zavolat. Nemocnice je tu kousek, nem l by se na n ho podívat doktor? „Chci mít ty dva chlapy venku, a tam a se stav j na hlavu,“ rozhodl velitel a p i tom z stalo. Venku se Davidovi ud lalo lépe. Vdechoval sv ží vzduch. Najednou mu došlo, že mu vzali auril. 183

„Vra te mi to!“ vyk ikl. „Co je, mladej?“ „Vy jste mi vzali m j auril.“ „Jakej auril?“ „Ten p ístroj. Vra te mi to.“ „Málem t to zabilo, mladej. Všichni jsme to vid li. Je to nebezpe ná v c. Elektrická. My to odevzdáme. Všechno je zaprotokolovaný. Zabezpe ený. Podle zákona. My známe zákony. Máme na to školení.“ „Ukradli jste mi auril. Redaktore, p j te mi mobil. Zavolám pana Krokeše. Nebo paní Destinovou.“ „Mobil z stal uvnit ,“ ekl redaktor neš astn . „Vyho te mi ty chlapy!“ velel v dce hlídky. „Bu te moc rádi, že jsme vás nep edali policii.“ „Zavolejte policii. Pomoc! Tohle je p epadení!“ Jenže strážní je vyvedli p ed vrata objektu a dál už byla jen strmá cesti ka a naho e opušt ná ulice, která ani jako ulice nevypadá, ulice Pod Novým lesem. „Tohle není p epadení,“ ekl velitel hlídky. „Tohle je kopnutí do prdele.“ Jak ekl, tak u inil, náraz srazil Davida na zem, padl obli ejem do bláta a pak už jen zaslechl sk íp ní zavíraných vrat, rachocení et zu a smích z povedeného žertu. To byl na n jakou dobu poslední vjem, který mu sta il proniknout k v domí. 012 V následujícím období n eho David pozbyl a n eho nabyl. Pozbyl pocitu asu. V jistém smyslu z stal p i v domí. Vnímal p ítomnost redaktora K íže. Ten se o n ho staral, vodil ho, pomáhal mu s jídlem, ukládal do postele a staral se i o mytí a vše, co souvisí se záchodem. Jaksi mechanicky zaznamenal, že žije v jiném byt , chodí jinými ulicemi, potkává jiné lidi. Navštívili léka e, byli to muži a ženy v bílých pláštích. David je slyšel a snad i vnímal, co si povídají. 184

Bylo mu lhostejné, co se d je. Te , když už se zklidnil, by si dovedl vybavit v pam ti každé slovo, které ti léka i obého pohlaví íkali. „Na tenhle stav není diagnóza. To by nám pojiš ovna neproplatila.“ „Nereaguje. Neodpovídá,“ namítal redaktor K íž. „Chodí jako bez duše.“ „Zkuste to vysv tlit pojiš ovn . Kdyby si dával na hlavu dámský klobouk a oblékal se do podprsenky, byla by to klasifikace F64.0. Ztráta sexuální touhy je F52.0.“ „Jenže on chodí jako bez duše,“ trval na svém redaktor K íž. „Mohlo by jít o F32 depresivní fáze. Kdyby byla rekurentní, byla by to F33. Mohli bychom uvažovat o F62, zahrnující p etrvávající zm ny osobnosti, které nelze p isoudit hrubému poškození nebo nemoci mozku. Jenže to by muselo být jako následek katastrofického i nadm rného vleklého stresu a o tom rozhoduje komise.“ „Komise?“ „Jist . Sejde se v polovin íjna. Podejte si žádost.“ Ve skute nosti nebyl David jako bez duše. Jestli n co bou liv žilo a vyvíjelo se a prom ovalo, byla to jeho duše. Proto se p estal zajímat o okolí a as mu nic ne íkal. Od okamžiku, kdy p evzal z rukou pana Krokeše auril, na sob pozoroval zm ny. Ta nejnápadn jší souvisela s pam tí. Dokázal si vybavit podoby tvá í, které t eba jen letmo zahlédl p ed dlouhou dobou, takhle si vzpomn l na to, že jednou potkal K íže. Jenže to, eho v t ch dnech postupn nabyl, by se dalo popsat jako absolutní pam . Každý z nás ob as v pam ti tápe. Je to jako pátrání po ztracené v ci. N kam jsem založil klí e, hrome, kde by tak mohly být, v kterém pokoji jsem byl, kde jsem sed l, co jsem bral do ruky? N kdy hledáme n co a ani nevíme, co hledáme. Jméno, vjem, sl vko. Vzpomínku na vzpomínku. Nejsme si jisti, zda se nám ztratil zážitek, anebo je to stopa po vypráv ní n koho jiného. Panoptikum neur itosti, to je charakteristika toho, emu íkáme lidská pam a co je ve skute nosti zapomn nka. Víc vzpomínek je v ní ukryto ve 185

slojích tak hlubokých, že se k nim nikdy nedostaneme, než kolik jich plave na povrchu, a jsou jako zla áky p ichystané k sebrání. David se propadl do temnoty. Návrat byl rychlý nebo nebyl, toto konstatování nemá smysl, protože p edpokládá as. Rychlost je funkce asu ve fyzice i v život psychickém. První vjemy, které k n mu dolehly, byly hmatové a sluchové. Hladivá p ítomnost ehosi nade vše milého, najednou tu byla, naléhav samoz ejmá. Nebyl dlouho na pochybách, eho se dotýká. Byla to jeho maminka, to poznání vysko ilo z temnoty zmatku, jako když cvakne vypína . Trochu ho p ekvapilo poznání, že se jí nedotýká zvn jšku, ale zevnit . Ješt jsem se nenarodil, uv domil si. Byl pouhý plod, plul v plodové vod uvnit d lohy, vnímal mat iny pohyby a naslouchal zvuk m doléhajícím z vn jšku. Dokázal si vybavit slova. Nebyla zajímavá, slova vytržená ze všedních souvislostí. Zajímavé na nich bylo jen to, že jim naslouchal plod v mat in l n . Napadlo ho zjistit, jak se dostal ven. To byla další nová zkušenost. Sta ilo, aby na n co zam il pozornost a vzpomn l si na vše s absolutní p esností. Hned zalitoval, že se zam il práv na toto. P echod z vnit ního života do života vn jšího je hrozn jší než mnohá smrt. Ta m že nastat ve spánku, nebo ve velmi krátkém údobí, nebo ve stavu otup losti. P i porodu jsou však všechny smysly napnuté, a t ebaže malý lov k neuvažuje pojmov , je mu jasné, že kon í doba blaženosti. Navíc je ten p echod spojen s fyzickým utrpením. Obrovský tlak žene loví ka úzkým pr chodem mezi pánevními kostmi, a to tla í a bolí a dusí. Jako bych spadl do ždíma ky, usoudil David a rychle se od vzpomínky na vlastní porod odpoutal. Vzáp tí si uv domil, že si m že vzpomenout na všechno, co kdy vid l, slyšel, zažil, pocítil a zakusil. Tohle poznání mu zamotalo hlavu. Najednou z n ho bylo dít v hra ká ství. Strý ek milioná mu ekl, tohle všechno je tvoje, vezmi si, co chceš. Odnes si to v náru i. Jenže dít nepobere všechno najednou. Popadne autí ko a musí upustit Batmana. Chce samopal a pustí autí ko. Sáhne po gemboji a pustí samopal. 186

Byl to závratný koloto obraz . Koloto ! I tahle vzpomínka mu vytanula na mysli a zvedl se mu žaludek. Jako dít miloval pou , líbily se mu pestré barvy houpa ek, rád se díval na Ka ery Donaldy, von la mu cukrová vata s p ídechem spáleného karamelu. Mohl by celé hodiny jezdit na autodromu. Holky. Vzpomn l si na tu první, se kterou spal. Vzpomn l si na první rande. Jmenovala se Jindra. Byli v restauraci. íšník jim p inesl p edkrm, vejce s oblohou. Jindra se pokusila vejce p ep lit nožem. epel se smekla a vejce tím katapultovala p es p l stolu. Vylovil si tu scénu z pam ti, kde byla zasutá ty i roky. Pamatoval si ji i d ív, na první rande se hned tak nezapomíná. Jenže te si ji dokázal p ehrát do nejmenších podrobností. A Jindra? Te už nem la v obli eji jenom písmena. etl celá slova! „Jsem kráva. Jéžiš, já jsem kráva. Co si o mn pomyslí? Že jsem kráva. A já jsem kráva!“ Ona byla Jindra tak trochu kráva. Mohl dopodrobna íst tok jejího vnit ního monologu, etl slova, jak ji napadala tenkrát v restauraci hotelu Obecní d m v Semilech, na Husovce. Objednal tam tenkrát pokoj v druhém pat e, dv st sedmi ku, dvoul žák, postele byly odd lené, ale nevadilo to, dali si je k sob . Jindra byla tak trochu kráva, ale na n co byla chytrá dost. Jako t eba na to, aby ji napadlo p enést ty dv postele k sob . David te mohl p ehrát celou tu scénu znovu a mohl si v její tvá i p e íst všechno, co si b hem milování myslela! Já jí tu myšlenky, jako kdyby to byl n jaký teletext nebo sv telné noviny, uv domil si. M žu íst myšlenky každému, na koho se podívám. Už ne písmena, už ne náznaky nálady! Jsou to souvislé výpov di, promluvy, projevy toho, co lidi v sob nosí skryté. Napadlo ho, že by si mohl prov it i Pavla. V tu chvíli ho popadly pochybnosti. Bylo jasné, že nabyl zcela neoby ejných, skoro pohádkových schopností. te tvá e a to je ve výsledku totéž, jako by lidem etl myšlenky. Má absolutní pam . Z ejm absolutní pam se tená skou schopností souvisí. Každý lov k vyjad uje mimickými 187

svaly stavy svých emocí. Ty nejvýrazn jší emoce dovede p e íst každý – žal, radost, hn v. lov k s absolutní pam tí si dokáže postupn zapamatovat vjemy obli eje a spojí je se zkušeností s psychickými projevy. Jeho rozlišovací schopnost s nar stající zkušeností stoupá. te ím dál lépe. Vytvo í si jakési pojmové ikony, jež je schopen p i adit k mimice obli eje. Stahy mimických sval se vážou na stavy ducha. Vyjad ují emoce. Obtiskují se do nich myšlenky. David zatím pátral v minulosti. P ehrabával se ve vzpomínkách a díval se zp tn na n co, co už není a nikdy nebude. Tohle nevydrží v n . Vrátí se do skute ného sv ta sou asnosti. A tam bude schopen íst, co si o n m lidé myslí. Zapochyboval, jestli dokáže v takovém sv t v bec žít. Když otev el o i, spat il obli ej redaktora K íže. Také jeho ruce. Ruce mu mávaly p ed obli ejem. „Nechte toho,“ ekl mu David. „Je mi z toho špatn .“ Redaktor K íž se š astn usmál. „Chválabohu,“ ekl. „Kone n reaguješ!“ Chválabohu. Kone n reaguje, etl David. Uspokojilo ho to. Tak p ece jen jsou lidé schopní íkat to, co si myslí. Aspo n kdy. Bylo to absurdní zjišt ní, Vždy i já sám v tšinou íkám to, co si myslím, uv domil si. „Kde to jsem?“ „U m doma,“ ekl redaktor. Je mu zle. Po ád ješt není dobrej, etl mu ve tvá i. K íž si d lal opravdové starosti. David se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Sed l na kanapi potaženém látkou velmi pochybné barvy. T žko si p edstavit, že by ji vymyslel n jaký výtvarník, musel by být v duševním stavu, v jakém se nacházejí sebevrazi deset vte in p ed skokem z okna. Spíš to byly vrstvy špíny. Na sob m l štípavou deku, hn dou, se zeleným nápisem AUSTRALIA a obrázkem klokana. Kolem dokola byly v místnosti knihovny, od podlahy ke stropu. Psací st l, na n m monitor, vedle stolu po íta . Vedle monitoru stála p edpotopní jehli ková tiskárna. Na hrudi ho n co polechtalo. Sáhl si tam a nahmátl plíšek na etízku. Ten mu p ipomn l všechno, co se stalo tam ve St ešovicích. 188

Ud lalo se mu z toho mdlo. P išel o auril a jako náhradu m l zfalšovaný vále ný suvenýr. „Musím dom ,“ ekl. Vstal, jenže se mu zamotala hlava a musel si sednout. P kn to tu smrd lo, u K íže doma. Pot. Neprané prádlo. Pivo a vy p lý kou z dýmky. „To dost dob e nejde.“ Zadíval se na K íže a etl ho. Musí se to dozv d t. Jenom pomalou ku. Aby sebou zase nesek. Tyhle mladíci nic nevydržej. Jsou to slabé nátury. „Co se stalo?“ zeptal se. „Je to už týden, co jsme byli spolu tam naho e ve St ešovicích.“ „Týden…“ vydechl. „Mluvil jste s Pavlem?“ „Samoz ejm . Ví, že jsi tady. N kolikrát t navštívil, jenže jsi ho nevnímal.“ Nem l bych mu to íkat, etl mu David na obli eji. „Stalo se n co?“ D ív nebo pozd ji mu to íct musím. „No, za tu dobu se semlelo pár nep íjemností.“ „Redaktore, vyklopte to.“ Usoudil, že se K ížovo koktání dá zkrátit. „Byli za tebou lidi z firmy Mobilia.“ Auril. Hledají auril. „No a co?“ „Vyptávali se. Jestli jsem to dob e pochopil, hledali n jaký p ístroj.“ „Auril.“ „Možná, že n co takového íkali. ekl jsem jim, že jsem takovou v c u tebe vid l. Cht li v d t, co se s ní stalo. Takže jsem jim ekl, že ti ho sebrala ochranka v Eurotransu.“ „Co oni?“ „Podle všeho, jak to tak vypadá, firma zu í, že sis to nechal sebrat.“ „Ale to bylo p ece p epadení! Pro jste jim to nevysv tlil?“ Já to v d l, že to nakonec bude všechno na m , etl mu David na obli eji. 189

„Já jsem to vysv tloval. íkali, že jsi nem l chodit do opušt ných míst. Nebyl jsi takový šílenec, aby ses vypravil na Václavské nám stí, ale opušt ná tovární hala je dost riziková oblast.“ „Já šel za vámi! Šel jsem vám pomoct…“ „To všechno jsem se snažil pe liv vysv tlit pánovi, který se jmenuje, tuším, Krokeš. On se bohužel nachází v tom stavu, kterému se íká hluchý jako pa ez. Na vysv tlování neslyší. Chce zpátky auril.“ Vybavil si st etnutí se strážnými. Vid l p ed sebou velitele hlídky. Poznal by ho, kdyby ho potkal na ulici. Ten mu sebral auril. „Málem t to zabilo, mladej. Všichni jsme to vid li. Je to nebezpe ná v c. Elektrická. My to odevzdáme. Všechno je zaprotokolovaný. Zabezpe ený. Podle zákona. My známe zákony. Máme na to školení,“ ekl mu a David to dokázal slyšet znovu a znovu, slovo od slova, p esn . Jako magnetofonový záznam. Dovedl si také p ehrát to, co táhlo veliteli hlavou. Už aby byli oba v prdeli kluci jsou na pivu kurva já tu musím po ve erech urákovat a te musím psát hlášení. Velitel nem l pon tí, co drží v ruce. David si vzpomn l, co mu íkal Krokeš v první instruktáži. „Auril dovede tomu, kdo ho ukradne a nese v kapse, utrhnout pytlík.“ Jak to, že Mobilia sv j ztracený auril nenašla? „P ístroj má v sob GPS. Komunikuje se satelity na ob žné dráze. S p esností plus minus deset metr ví, kde je. Když ho n kdo ukradne, nedokáže s ním pracovat. Jenže p ístroj žije svým vnit ním životem. Sta í mu zavolat z libovolného jiného mobilu na jeho íslo s p ídatným íslem 4357 a on pošle textovku s GPS sou adnicemi místa, kde zrovna je.“ To byla p esná Krokešova slova. Jenže já jsem si nastavil na po íta i T i opi ky. Tlapky na o ích, tlapky na uších, tlapky na tlamce. P enesly se do aurilu? Nejspíš ano. Spadnul systém… uv domil si najednou. Spadnul, když mu K íž volal svým mobilem z kabiny Junkerse. V kabin je symbol opi ky.

190

Všechno do sebe zapadá! T i opi ky zp sobily, že si mohl volat s Kamilou. A t i opi ky zakrývají auril p ed Krokešem a Dukem. Bohužel i te , když ho n kdo ukradl. T eba je práv tohle d vod, pro Mobilia nedovede ztracený auril najít. Byl jsem týden v limbu. Takovou dobu. Za tolik dní se snad um e, ne? „Ty kluku, kolik já s tebou m l starostí. Byl jsi jako živá mrtvola. Chodil jsi, mluvil jsi, jenomže jsi byl jak automat. Já s tebou byl i v Bohnicích u Cimického!“ K íž m zatáhl až do blázince, uv domil si David, když slyšel jméno známého psychiatra. „Na to není žádná diagnóza, ekl mi Cimický. Totéž, co všichni ostatní. Nabídl mi, že si t tam nechá. Bude t pozorovat. Zajímavý p ípad, íkal. Není na to diagnóza. Kdybych poznal p í inu a popsal p íznaky a našel terapii, byla by z toho Cimického choroba. T ásl se na to. Musel jsme t odtáhnout. To všechno ale m lo jednu výhodu. Mobilia na tebe nemohla. Ta výhoda se jmenuje hodit se marod.“ „Podejte mi mobil.“ „Jaký mobil?“ „M j mobil, sakra.“ Redaktor se odšoural a po nep íjemn dlouhé chvíli se vrátil s Davidovým sagemem se sm šnou anténou, která se ráda zapichovala do podšívky v kapse. Mobil byl vybitý. „Nabíje ku! Podejte mi nabíje ku, mám ji v kapse.“ Je sm šné sp chat, p ipomn l mu vnit ní hlas. Když to týden vydrželo, nezblázní se to kv li minut . Opravdu to vydrželo? Kone n tu byl redaktor i s nabíje kou. David vstal. Bylo mu slabo a jen st ží se udržel na nohou. P ipojil mobil do sít , a pak, se srdcem prudce tlukoucím, vy ukal íslo 5455. Slovo KILL. N kde, možná, n komu vybuchuje auril v kapse. Pokud ovšem ho opi ky nezachrání. Obrátil se ke K ížovi. „A te s pravdou ven.“ „Já… já…“ Ta pohlednice… ta pohlednice… Ludvík… 191

192

„Kde je ta pohlednice?“ vypálil na n ho David. Bylo to šlápnutí do prázdna. Prost to zkusil. A vyšlo to. On ví o Ludvíkov pohlednici! „Ukažte mi Ludvíkovu pohlednici!“ pokra oval v tlaku. Musel v sob rozpumpovat hodn silný hn v, aby p ekonal pocit trapnosti. etl K ížovy myšlenky snadno jak titulky v novinách. Bylo to hrozn nepoctivé, podpásové a p íšern ú inné. „Jakou pohlednici?“ snažil se K íž získat as. „Pohlednici, kterou vám poslal Ludvík Sou ek.“ Redaktor se p išoural ke stolu. Jak se mohl o pohlednici dozv d t, jak to ten kluk m že v d t… „Ho te sebou!“ houknul na n ho David. P ipadal si hnusn , jako kdyby mlátil malé dít . Je to starej ožrala a šizu k, jenže, co je to platné… Hrabu se mu ve v domí. tu mu myšlenky. P edtím jsi etl písmena, te slova. Jaký je v tom rozdíl, ozval se vnit ní hlas. Nelam si s tím hlavu. Ty sis to nevymyslel. Neusiloval jsi o to. Prost se to tak stalo. Díval se na K íže, jak otevírá pomali ku zásuvku, p ehrabuje se v ní, a nakonec zvedá nad desku stolu pohlednici. David vstal. Zavrávoral, ud lal n kolik vratkých krok , popob hl a zachytil se desky stolu pravou rukou. Levou rukou uchopil pohlednici. Na jedné stran byla fotografie bohat polychromované ezby, znázor ující t i opice. Levá si zacpávala uši, prost ední ústa a ta vpravo si zakrývala ob ma tlapkami o i. Na druhé stran byl text. „Milý redaktore! Tenhle p ípad není b h na krátkou tra . Vzpome te, co jsem vám íkal: až jednou potkáte t i opi ky na míst , kde byste je ne ekal, navštivte Tetu Ju. Bydlí v ulici Pod Novým lesem íslo 1449. Až pro vás bude doma, bude ten pravý as ji navštívit. Nepsal bych vám takto, kdybyste také nebyl milovník záhad jako já. Váš Martin And l.“ Odesláno z Klánovic, 16. ervna 1978. „Co to má být?“ ptal se David. „Nevím.“ „Vy jste šel do ulice Pod Novým lesem až te ?“ 193

„To víš, že ne,“ ekl K íž. „Vzpomn l jsem si na tu pohlednici hned, jak Ludvík um el. Jenže m tam nepustili. Byl tam vojenský výzkumák. Od té doby jsem tam byl dvakrát, t ikrát. Pak jsem to všechno pustil z hlavy. Až do chvíle, kdy jsem opi ky uvid l u tebe na monitoru.“ „Vás napadlo, kdo je Teta Ju?“ „Ovšem,“ ekl K íž. „Ludvík n kdy o letadlech mluvil. Teta Ju se mu moc líbila. V d l jsem od n ho, že je to letadlo. Jenže jsem si myslel, že to všechno bude n jaký Ludvík v žertík. Jak m mohlo napadnout, že letadlo bude uvnit budovy?“ David pr b žn sledoval, co se mu jeví na obli eji. Mluvil pravdu. Co s tím, etl mu na obli eji. Co to všechno znamená a co bude dál? „To kdybych v d l,“ ekl David polohlasn . K íž sebou trhl. „Cože? Co jsi to íkal?“ Musím být opatrný, pomyslel si David. „Nic. Jen m tak napadlo, že nemám pon tí, co to všechno znamená.“ Pustil se stolu. Nohy už m l pevn jší. Pomali ku se oto il a zamí il k oknu. P itiskl elo na chladné sklo, aby se zklidnil. Zrak mu sjel dol . U prot jšího chodníku zastavil – samoz ejm v druhé ad – obrovský terénní hummer a z n ho vystoupil šéftechnik firmy Mobilia Krokeš. Podíval se nahoru na st echu K ížova domu, jako by se cht l p esv d it, zdali náhodou n kdo nechce sko it dol , a pak rázn vykro il ke vchodu. 013 Cesta se odbyla bez jediného slova. Hummer hu el v nejhlubších tóninách. Ježatá silueta paláce Mobilia se p ed nimi objevila jako strašidelný zámek. Slunce proza ovalo sklen né st ny a vytvá elo na nich efekty pekelných oh . Antény na ochozu nejvyššího patra p ipomínaly trnovou korunu a v ž s rozhlednou se zv dav naklán la vp ed, jako by i ona cht la spat it chlapíka, který ztratil sv j auril. 194

V t etím pat e paláce už na n ekala paní Destinová a Hauras, co si íká Duke. Už se ani trochu netvá il p átelsky. Ani jednomu se nedalo na obli eji nic p e íst. A co já? Dovedou íst v mé tvá i? Nem li by. tená dovede p e íst každého, jenom ne jiného tená e. Jen jestli se Kamila nemýlí. Zmocnila se ho na pár vte in panika. Klid. Bu jako ty t i opi ky. Zav i o i p ed tím, co nechceš vid t, a neposlouchej, co nechceš slyšet. A ne íkej víc, než je úpln nezbytné. „Takže za neme,“ ekl Krokeš poté, co paní Destinová krátce p ikývla. „Kde je auril, který jsme vám sv ili?“ David stru n vypráv l, co se stalo minulé pond lí poté, co mu redaktor K íž zatelefonoval. Mluvil tak dlouho, jak pot eboval, nikdo ho nep erušoval. Duke Hauras si n co jednotvárn zapisoval do notebooku. Sepisoval zprávu pro nad ízené? N kde samoz ejm natá ejí i zvukový záznam. „Auril má autodetek ní za ízení. Pro nefunguje u kusu, který vám byl sv en?“ „To byste m li v d t vy.“ „Vy jste s aurilem provád l neautorizované úkony,“ ekl Krokeš. „Nic jsem s ním ned lal.“ „Pan Krokeš hlásil, že jste na neautorizovaných úkonech spálil sv j vlastní po íta ,“ ozvala se poprvé paní Destinová. „Nebylo to mou vinou,“ ekl David. „P ístroj sám po íta spálil. Pan Krokeš uznal, že je to vina aurilu, a p ivezl mi nový!“ „D lal jste n jaké zásahy v po íta i?“ „Ned lal.“ „Nemluvíte pravdu, pane Kacere. Podle našich záznam jste závažným zp sobem zasáhl do opera ního systému.“ „Nic jsem s ním ned lal. Ani to neumím. Jsem tlumo ník, ne programátor.“ „Co víte o programu T i opi ky?“ Je to tady, pomyslil si David. Bu si p e etli o T ech opi kách na mé tvá i, nebo si stáhli informaci po síti z po íta e. Jenže kdyby m dovedli íst, v d li by… 195

Zase ten pocit paniky. Nesmím myslet na Kamilu. Jenže já myslím na Kamilu. Nesmím…, ale nemohu jinak… „Je vám dob e?“ ptala se Destinová. „Ano. Jist .“ Ne tou m , pomyslel si s úlevou. „Jak to tedy je?“ pokra ovali ve výslechu. „Ikona s t emi opi kami se mi objevila na lišt ,“ ekl opatrn . „Samovoln ?“ „Ano.“ Výslech vedl Krokeš. Destinová se na Davida dívala s neskrývaným znechucením. Výslech? Ano, jinak se to nedalo nazvat. Nemají m co vyslýchat. Nejsou policie. Jsou jedna mizerná firma, která tady d lá pokusy na lidech, s jejich mozkem. Kdybych šel na policii a podal trestní oznámení, brzo se ocitnou u výslechu sami. Tohle Davida z istajasna napadlo a v tu chvíli z n ho nervozita spadla. A jsou nervózní oni! Jak to bylo v té anekdot s panem Kohnem, který m l starosti, protože dlužil deset tisíc Roubí kovi. Staral se a staral, až nakonec Roubí kovi zatelefonoval: V dí co, pane Roubí ek? Já jim t ch deset tisíc nevrátím! Pak zav sil a ekl: Tak, a te a má starosti Roubí ek. Všiml si, že se Destinová podívala na Krokeše. Mohlo to znamenat, že si anekdotu o Kohnovi a Roubí kovi p e etla na Davidov obli eji. Nebo to byla náhoda. „Systém je nastaven tak, že je vylou ené, aby se na n m samovoln n co nainstalovalo. Nic nep ejde p es jeho firewall. Takže záv r je jediný, pane Kacere. Program, íkejme mu pracovn T i opi ky, jste nainstaloval do po íta e vy.“ „I kdyby, pane Krokeš. Co by to znamenalo? Vaše za ízení mi zni ilo m j po íta . Dali jste mi náhradu. Nikdy jsme se nedohodli na tom, že nebudu po íta normáln používat. A k normálnímu používání pat í instalace program .“ „Program T i opi ky podle všech známek ovlivnil i systém auril.“ 196

„To m že být pravda a nemusí. Paní Destinová,“ ekl a obrátil se k šéfové podniku, „p išel jsem dobrovoln a ze své v le. Mrzí m , že mi sebrali auril. Nechápu, jak je možné, že detek ní za ízení selhalo. íkali jste mi, že ho mám vyzkoušet v b žném provozu. Nic jiného jsem s ním ned lal. Sebrali mi ho ve St ešovicích, když jsem pracoval na úkolu, který jste mi zadali. V objektu, kde se to stalo, pracoval p ed padesáti lety Ludvík Sou ek. Hledal jsem tam stopu po rukopisu, po kterém pátráte. Nic víc jsem ned lal, nep estoupil jsem dohodu a za nehodu nejsem odpov dný. Navíc jsem utrp l zdravotní újmu. Mohl bych na vás podat trestní oznámení. Mám dva na sob nezávislé sv dky, kte í mi potvrdí, že auril probíjel. Nebudu žádné kroky podnikat. Ale mlátit o podlahu sebou nenechám, to ne.“ Nastalo ticho. Asi po p l minut Destinová ekla: „Mohl byste chvilku po kat venku, pane Kacere?“ Beze slova vstal a vyšel na chodbu. Rozhlížel se kolem sebe. T eba potkám Kamilu, napadlo ho. Zase byla nekone n vzdálená. P išel o auril a spolu s ním p išel o spojení s Kamilou. Nem že jí zavolat. Slíbila, že by mu pomohla, kdyby bylo nejh . Bez aurilu to nejde. Duke otev el dve e. „Poj te dál,“ ekl hodn upjat . Jestlipak Duke taky dovede na lidech íst slova jako já, nebo te jenom písmena? T eba to opravdu umím jenom já. Je to nová vlastnost. Nedokumentovaná funkce. V tu chvíli si uv domil, kdy tu vlastnost získal. Ano, stalo se to v pilotní kabin Junkersu Ju 52. Trofejní stroj, p echovávaný v budov vojenského výzkumného ústavu. A p ed tím vývojového pracovišt nacistické Luftwaffe. Pracovišt , kde p sobil doktor Ludvík Sou ek, milovník záhad všeho druhu. Vilma Destinová sed la na svém míst . P inesla si svoje kožené desky a z nich vytáhla smlouvu. „Milý pane Kacere, je mi líto. Moc daleko jste se nedostal, jen co je pravda. Smlouva je na t i m síce a vy jste p išel o auril už po t ech týdnech.“ 197

„ ekli jste mi, že se to nem že stát. Že má autodestruk ní za ízení. Zkoušel jsem z mobilu p íkaz KILL. Nep išlo žádné potvrzení.“ „P íkaz KILL je prost edek nejvyšší nouze. Nem l jste se do žádné takové situace dostat.“ „Nebylo to mou vinou.“ „To nás nezajímá. Smlouva je jednozna ná. Ztracené za ízení si ceníme na p l druhého milionu korun, pane Kacere. To je velmi nep íjemné.“ „Chci, aby p ípad vyšet ila policie. Byl jsem p epadený a sebrali mi všechno, co jsem m l u sebe.“ Vyjma plíšku na etízku, ten mi vrátili, p ipomn l si trpce. Ten etízek, kterým lovil mobil toho tlus ocha K íže. „Myslím, že se bez policie obejdeme,“ ekla Destinová. „Já chci, abyste policii zavolala,“ trval na svém. „Navíc, smlouva je na t i m síce. O aurilu se m žeme bavit desátého kv tna. A te je b ezen.“ „Policie nebude t eba.“ „Já na tom trvám.“ „Nemáte na em trvat,“ ekla Destinová. „Pane Kacere, m žeme se bavit o zmírn ní smlouvy. O prodloužení smlouvy. Musíte ale spolupracovat.“ „Jak?“ „Pot ebujeme v d t, jak jste p eklenul autodetek ní za ízení aurilu. Nevíme, kde je. To je vážné. Za ur itých okolností to m žeme uznat za sou ást testu. Pot ebujeme p ístroj prov it za všech podmínek. Dobrá, toto je mimo ádná situace. Berme ji tak, že je to zkouška. Jenže musíte spolupracovat.“ „Jak?“ „Prov íme váš mozek. Bude to op t n co jako EKG. Nebo encefalogram. Už jednou jste podobnou proceduru prod lal, když jsme váš auril individualizovali. Je to neinvazivní, zdraví neškodná procedura.“ „Nenechám si s mozkem nic d lat.“ „Obávám se,“ ekl Duke, „že je to nezbytné.“ Zaklapl notebook a podíval se na Krokeše. Ten vstal. 198

„Jdeme,“ vybídl Davida. „Budete m muset odvést násilím.“ Krokeš k n mu vykro il. „B žte do prdele!“ David se vrhl stranou ke stolu, sebral Duk v složený notebook a mrštil jím hranou na solar mladého muže. Ten hekl, zlomil se v p li a ude il se obli ejem o desku stolu. Destinová zd šen vyjekla a Krokeš ustoupil tak prudce, až p evrhl k eslo. Duke se opíral o desku stolu a bolestn kašlal. Krokeš cht l vysko it, aby ukázal, že si v mimo ádné situaci umí poradit, ale zjevn ho zradilo bolestivé píchnutí v koleni. Paní Destinová sáhla po komunikátoru, aby zavolala ochranku. Nejvyšší as zmizet. Vyb hl z pracovny do velkého sálu íslo 311. Technici zahloubaní u po íta nesta ili zvednout hlavy. David se ohlédl a zahlédl paní Destinovou k i et do komunikátoru. Zamí il k výtahu. Když se ohlédl, uvid l ochranku Mobilie, jak kluše, jak supí. Námaha ve výši platu, etl jim na obli eji. Hlavn se nep etrhnout. A moc se nep ibližovat, nebo dostaneme do držky. David jim zamával a dve e výtahu se za ním zav ely. Sjel až do suterénu, kde vystoupil do podzemí p epychové budovy, do technologického inferna obydleného poloblby a krysami. Ost e tu páchly odpadky. Slyšel rachocení a hrubé hlasy. Šel tím sm rem, odkud se ozývaly. Rudolící šofér koukal z okénka velkého popelá ského vozu. Kde je kurva ten Pepa? Už jsme m li jet. „Pepa se vožral a dneska nep ijde.“ „Poslal tebe?“ „Jo.“ Vypadá na n jakýho ingousta. Jestli není blbej. No uvidíme, myslel si popelá . „Nastup si.“ Žádné další otázky. Žádné „kdo jsi a co jsi“. Prost , nastup si. Par ák pro tuhle jízdu. Místo Pepy, který se ožral a blije. A popelá se v bec nedivil, že David tak trochu zalezl pod okraj okna, když vyjížd li z areálu Mobilie a šofér kynul ochrance na 199

pozdrav. Divit se za al, až když mu David na t etí k ižovatce, když zastavili na ervenou, vysko il z auta. 014 „Vra se dom . Nem žou ti nic ud lat,“ naléhal Pavel. David už m l sv j sagem rozžhavený, jak ho zoufale tiskl k uchu. Baterie už byla skoro na dn . Bude muset n kde nabrat š ávu. Kde se dostane k zásuvce? Foukal studený b eznový vítr. Zab hl do pr chodu, a ten ho zavedl na stanici metra Strašnická. Byla mu strašná zima. Choulil se jen v lehkém svet íku a džínách, na nohou promo ené boty. „Podepsal jsem jim tu pitomou smlouvu.“ „No a co? Zabijou t kv li ní?“ „Stáhnou m o milion a p l! Zažalujou m za ztrátu materiálu!“ „Nebu blbej. Ty s tím tvým milionem. Nestáhnou t ani o korunu.“ „M l bys je vid t, jak na m um li. Cht li mi d lat n jakej encefalogram.“ „Cht li, ale neud lali. Zachovej klid. P ij dom . Hlavn , že ses probral. Chlape, já už myslel, že se z toho nikdy nevzpamatuješ! Nem žou ti ud lat nic. Ten posranej auril jsi neztratil. Ukradli ti ho. M žeš se s nima soudit. Seš krytej. Kašli na to.“ „Když já…“ „Bu nad v cí! Trochu bezstarostnej!“ Tob se to kecá. „Jsi tam? Co se stalo, mluv, sakra!“ k i el Pavel. „Nic,“ ekl David. Nem lo smysl n co Pavlovi vysv tlovat. „Máš pravdu. Jdu dom .“ „Najdeme ten auril.“ „Jo, najdeme,“ p isv d il David. M lo by to jít, napadlo Davida. My ho najdeme. Vždy je to normální krádež, a ta se dá vystopovat, vypátrat. A protože dovedu íst tvá e, nikdo mi nedokáže zalhat. M l už skoro dobrou náladu, když vstupoval do stanice metra. „Není vám špatn , mladý pane?“ oslovila Davida paní, která sed la na lavici ve vagonu, s igelitovými taškami na klín . 200

Chudák, je to možná žlu ník. Nebo má padoucnici. Strejda Miloš m l taky padoucnici, etl jí na obli eji. Vysmaženej fe ák, etl na tvá i sle ny, která sed la vedle ní. P inutil se k úsm vu. „Nic mi není.“ Zav el o i. Trochu se bál lidské tvá e íst. Nerad by, aby to na n m poznali. „Nechcete si sednout?“ vyrušil ho tichý ženský hlas. „Je mi dob e, opravdu. D kuju.“ „Že ani nemáte kabát,“ starala se paní. „Nastydnete se.“ „Jsem otužilej,“ ekl David. Pravda to nebyla. Byl zmrzlý na kost, a jen t žko si dával myšlenky dohromady. Umím íst slova z lidských tvá í, íkal si. Konej takové skutky, aby se mohly stát obecn platnou normou, u il Immanuel Kant. Co by se stalo, kdyby všichni lidé mohli íst jeden druhého? Kdyby si etli slova na obli eji, jako to umí on, jaký by to byl sv t? Asi úpln oby ejný. Lidi by si zvykli. Nep išlo by jim to divné, žili by s tím, jako žijí se sluchem nebo zrakem. Byl by to jeden informa ní kanál navíc. Pohroužen do p evážn chmurných myšlenek dosp l David až k domu v ulici U Družstva Pokrok. Bylo mu u srdce všelijak, když pohlédl na jeho šedivou fasádu. P ipadala mu jako stará milá tvá semilské babi ky. Tady bydlím s Pavlem, mým jediným kamarádem v tomhle velkém nep átelském m st . Semlelo se toho hodn za posledních pár týdn a byla to všechno hloupost. Je t eba stát pevn na nohou a nedbat na pitomosti. Opírat se o zdravý rozum, to je to pravé! Pomali ku vystoupal až do tvrtého patra. Bezmyšlenkovit sáhnul za plynom r a jako vždy si p ipomn l, že by n kdo m l na plynom ru ut ít prach. On, nebo Pavel? Byla to otázka prestiže. Klí tam nebyl. Bodej by byl, Pavel je p ece doma. Mimod k se usmál. Už bylo dost všech t ch šíleností. Vrací se dom . Dve e byly pootev ené. Vešel do p edsín . „Pavle? Jsi tu?“ k ikl do šera. „Davide!“ ozval se Pavel. Vyšel z pokoje. 201

202

Dob e, že jdeš, etl mu David na obli eji. Pot ebuju t , abys… Pavel se oto il, takže David nemohl íst dál. „Co je?“ k ikl na n ho v nad ji, že se oto í a David si do te sd lení. „Poj se podívat, na co jsem p išel, když jsem se p es internet hrabal v informacích o Mobilii.“ Mí il ke dve ím do pokoje. Vešel a David krá el na ním. Uvid l velikou obrazovku se známým logem T í opi ek na lišt . Usmál se. T i opi ky dokázaly panstvo z Mobilie po ádn vyto it! Obrazovka byla temná. „To je divné. Ješt p ed chvilkou tady byl text!“ ekl Pavel. „Jenže byl anglicky. Rozum l jsem každému desátému slovu. No, tak tedy každému stému slovu.“ David p išel až k po íta i. T i opi ky… Vždy jsme spolu zadob e, holky. Nemáte rády mého kamaráda? T eba budete ke mn sdíln jší. Pohrával si s klávesami. Spoléhal na podv domí, na sv j instinkt, nebo spíš na své duševní schopnosti, které se u n ho z istajasna objevily a ve kterých se ješt po ádn nevyznal. T i opi ky mu pomohly odstínit auril p ed odposlechem a bohužel taky p ed nalezením. T i opi ky hlídají po íta . M ly by ho hlídat p ed nepovolanými. Jenže já jsem povolaný, vi te, holky? Ano, odpov d ly. Logo T í opi ek zmizelo a spat il obrazovku hust pokrytou anglickým textem. Ten vjem trval zlomek vte iny. Zaznamenal, že se v n m píše o t ech opi kách, to bylo vše. Pak text zmizel. Vstal. M l z toho nep íjemný pocit. Jako kdyby se dv síly praly o po íta . „Vid l jsi ten text celý?“ „Ano,“ ekl Pavel. „Nebyl moc dlouhý, asi tak na t i obrazovky.“ David šel do kuchyn , aby tam postavil vodu na aj. Zaslechl zašramocení židle. Pavel usedal k po íta i. 203

„Vykašli se na to, Pavle,“ zavolal na n ho David, zatímco si to il vodu do konvice. „Ješt aby…“ Ozval se výbuch. Tlaková vlna hodila Davida na sporák. Obsah konvice mu vychrstnul do obli eje. Rychle se vzpamatoval. „Pavle!“ N kolika skoky se ocitl v pokoji. Z monitoru a po íta e zbylo n kolik kou ících trosek. St l byl napadr . A Pavel ležel na zádech s rozhozenýma rukama a nohama. P íšern p ipomínal toho neš astníka, sebevraha z paláce Mobilia. „Co se stalo?“ volal n kdo na chodb . „Zavolejte hasi e. A záchranku!“ k i el na n ho David. Nahmatal Pavlovi pulz. Srdce slab bilo. David odb hl do kuchyn a nato il vodu, aby ulil doutnající kusy stolu. Do místnosti nakukovali lidé ze sousedních byt . Po n kolika minutách se ozvalo houkání hasi ského vozu a skoro sou asn p ijela i sanitka. „Bude žít?“ ptal se David nesmysln léka e, který dohlížel na sani áky nakládající bezvládné t lo na nosítka. „Žije,“ odpov d l léka lakonicky. „Nikam necho te. Vyslechne vás policie,“ ekl Davidovi velitel hasi . „Musím za kamarádem do nemocnice,“ namítal David. „Tam nejste nic platnej. Policie vás vyslechne a sepíše protokol.“ David si p edstavoval, jak bude sed t do t í do rána n kde na stanici vedle n jakých št tek a chmaták a pak s ním bude pologramotný policajt sepisovat jedním prstem na psacím stroji zápis. „Nepokoušejte se zdrhnout,“ varoval ho hasi . „Bylo by to ma ení ú edního výkonu.“ „No jo,“ ekl David a p i nejbližší p íležitosti se propletl mezi lidmi, kte í se tísnili venku na chodb , a vyb hl na ulici. Zahlédl koncová sv tla mizející sanitky a z dálky se mu smála slábnoucí siréna. Pozd , pomyslel si. Ale pak si ekl: Pavla najdu. To nebude problém. Je to úraz jako každý jiný. Kam ho mohli odvézt? 204

Kdybych tak m l auril, napadlo ho. Ale lidi najdou kamaráda v nemocnici i bez aurilu. V kapse mu zazvonil starý dobrý sagem. „Jist jste zv davý, kam vezou vašeho p ítele,“ poznal po hlasu Krokeše. Svitlo mu. „To jste ud lali vy!“ „Neopatrnou manipulací jste p ivedli po íta k výbuchu.“ Výsm ch v hlase. „Je to po íta od vás,“ sy el David do mobilu. „Nesete odpov dnost. Vy jste to ud lali!“ „Jak dokážete, že je od nás? A kdoví, co všechno jste s ním provád li? Po íta e b žn nevybuchují, pane Kacere, to vám mohu seriózn potvrdit jako lov k, který v oboru pracuje dvacet let. Ješt nikdy jsem o podobném p ípadu ani neslyšel!“ Vzpomn l si zase na poslední rozhovor s Kamilou, vracel se k n mu asto: „Oni necht jí, a to, co necht jí, nem že být.“ „Copak jsou bozi?“ „Ne. Jsou Mobilia.“ „Co nám m žou ud lat, když se rozhodneme, že je neposlechnem?“ Pak se zase ozval Krokeš. „Berte to jako projev dobré v le. Pomohu vám p ítele najít. Pana Tumlí e vezou na resuscita ní odd lení fakultní nemocnice na Karlov nám stí. Bu te klidný, pane Kacere. Bude tam v nejlepších rukou. Vynikající odborníci.“ N co výhr žného se tetelilo na dn slov. Krokeš pokra oval: „Mají moderní vybavení. To nejlepší, vysoce sofistikované. V jistém smyslu, pane Kacere, se o vašeho kamaráda budou starat po íta e. Sí ov ízené systémy, rozumíte mi?“ Sí ov ízené. A kde je sí , tam umíme vstoupit my. Mobilia. Nejsme bozi, ale ledacos umíme. Nap íklad zabít.

205

Prost tím, že na ídíme po íta i, aby zabil. Mohli jsme zabít vás, pane Kacere, jenže vás po ád ješt pot ebujeme, nap íklad proto, abyste nám nášel ztracený auril. Takže jsme vašeho p ítele p izabili. Abyste ochotn spolupracoval. „Rozumím. Všemu rozumím, pane Krokeš.“ „Takže m žeme spoléhat na vaši dobrou v li?“ „Ud lám všechno, co bude t eba.“ Stál pak na ulici s n mým mobilem v hrsti a nep ítomn se díval p ed sebe. Vybavoval si p ed o ima Pavlovo bezvládné t lo. Pak se odvážil vybavit si vjem t la toho sebevraha, který sko il z v že paláce Mobilia. Obli ej m l rozbitý, nerozpoznatelný. A co ten další muž, ten, který stál naho e na ochozu pod váhajícím sebevrahem? Posledn , když se pokusil vyvolat si jeho obraz, ztratil v domí. Jenže te byl jeho mozek zase jiný, zase prom n ný. Mohl jít dál po koridoru pam ti a tam p ekro it tu hranici, která mu byla doposud zapov zená. A ud lal to. Obraz se zachv l. V tomhle okamžiku jsem posledn p estal vnímat sv t. Znamenalo to n co jako: v tomhle okamžiku jsem stoupl na minu. Ta tentokrát nevybudila. Šel tedy dál. Obraz se stabilizoval. Vid l toho lov ka naprosto ost e. M l ruce rozpažené. Pak jimi pohnul. Bylo to velitelské gesto, jako když policista pokyne automobil m na k ižovatce, aby jely. Znamenalo to „sko “? I tak se dalo gesto vyložit. Pak se ten lov k oto il a sledoval let neš astníkova t la. David spat il jeho obli ej. Poznal ho. V d l, kdo tenkrát mával na sebevraha naho e na plošin . Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že to byla pravá ruka šéftechnika Krokeše. Byl to Hauras, který si nechává íkat Duke.

206

001 „Nebudu zastírat, že je to vážné,“ ekl doktor. Stáli na chodb nejvyššího patra všeobecné nemocnice, v odd lení, ve kterém se lidé vyzbrojení technikou snaží zahnat smrt. Pavlova maminka m la tvá rozpadlou plá em. David se snažil stát tak, aby na ni nevid l.

207

Je to tvoje vina, etl jí na obli eji. Ty jsi Pavla odlákal od rodiny. Grázle. Tys to zavinil, pat ilo by ti, abys tu ležel místo Pavlí ka. Ani na léka ov obli eji ne etl nic povzbudivého. Nevím. Nechápu to. Je v komatu a nevím pro . Všechny životní funkce pracují. M l by se zvednout a odejít po svých. Jenže je v komatu. „Je to vážné, ale zachováváme optimismus.“ Aspo to, pomyslil si David. Pavlova matka ho nenávid la tak, jak jen matky dovedou, když n kdo ublíží jejich dít ti, a kdyby mohla, servala by mu k ži z t la. Pavl v otec, když se o nešt stí dozv d l, zachoval pragmati t jší postoj. Pracoval jako technik v malé firm na údržbu chladírenských box . M l svoji teorii hotovou snad ješt d ív, než mu David sta il po mobilu vysv tlit, co se stalo. A když se pak setkali, David si ji mohl p e íst na jeho obli eji. Hráli si s proudem. To je vždycky tak. Elektrika je prevít. Není na hraní. Kluci pitomí. „Je to nevysv tlitelné nešt stí, pane Tumlí ,“ íkal mu David. „Zeptejte se hasi , zeptejte se na policii. eknou vám to taky.“ Hráli si s elektrikou. Tak je to vždycky, nenechal si vzít svoje vysv tlení. David v d l, že jeho rada nemá moc velký smysl. Samoz ejm že se technik od hasi a po n m vyšet ovatel od policie zajímali, co to bylo za po íta . David jim zalhal. Co jim m l íct? Ze po íta nainstaloval jistý pan Krokeš od firmy Mobilia? Ten Krokeš, který má ruku na vypína i, a když ud lá malý pohyb vpravo, zhasne život jednoho mladého muže, který te leží v komatu na resuscita ním odd lení nemocnice na Karláku? „Pavel ho odn kud p inesl,“ opakoval hasi m i policajt m. „N jaký kamarád nám ho postavil. Stál sakum pikum p t tisíc.“ Hasi i i policisté m li z jeho výpov di up ímnou radost a p ijali ji s uspokojením, jako kdyby se jim narodilo milounké d átko. Vždycky mají radost, když je p ípad tak jasný a nevyžaduje od nich žádnou práci. Jde o úraz elektrickým proudem, zavin ný 208

neodbornou instalací komponent osobního po íta e. Další vyšet ování pozastaveno do doby, až další sv dek Pavel Tumlí nabude v domí natolik, aby bylo možno ho vyslechnout, te ka. Stejný názor m l i Pavl v otec a v jistém smyslu i Pavlova matka, s tím rozdílem, že neobvi ovala „neopatrnost t ch kluk pitomých“. Dávala to za vinu výhradn Davidovi, protože on Pavla navedl, aby odešel z domova. Nebýt jeho, Pavel by se jist vrátil dom a nic by se mu nestalo, protože táta by na to po ádn dohlédl, aby si nehrál s elektrikou. Po celou tu dobu, kdy Davida tahali po nemocnicích a po výsleších, nem l ani pomyšlení na to, aby n jak pátral po ztraceném aurilu. Nikdo z Mobilie se neozval. Dva dny bez aurilu… Davida p ekvapovalo, že tentokrát nemá žádné abstinen ní pocity. Minulý týden sebou málem seknul na chodníku, když se od aurilu vzdálil na pár set metr . Jenže pak se s ním a s jeho mozkem n co stalo, tam naho e ve St ešovicích. Dokázal si vybavit každou vte inu té scény, kdy se dobýval za tlustým smradlavým K ížem do kokpitu ve vraku prastarého Junkerse. Dopodrobna si v duchu prohlédl ten kovový plát ozdobený symbolem opi ky p ikrývající si ústa. Když ho vid l poprvé, tedy letmo, myslel, že je to jen sou ást p ístrojové desky. K domn nce ho p ivedly otvory, ze kterých na n kolika místech vy uhovaly dráty. Jenže plát byl tlustší, než bývají desky p ichycující n jaké budíky. Navíc, šlo o p ístrojovou desku letadla. Jist že by váha desky velké patnáct na ty icet nezatížila letoun, který mohl sloužit i jako bombardovací stroj. Nicmén lidi od létání jsou zvyklí šet it každý gram a nemrhají materiálem tam, kde se dá ušet it na váze. Kdyby to byl jenom plech k p ichycení p ístroj , nebyl by p l druhého centimetru tlustý. Navíc, když si ho te vybavoval v pam ti a soust edil se na zobrazení každého detailu, bylo z ejmé, že to není plát v pravém slova smyslu. Nem l ostré hrany a také okraje otvor vypadaly jako n jaké prstence. Spíš než tlustý plát to byla hodn tenká krabice. Mohla to být n jaká anténa vyvedená ven a uvnit bylo další za ízení. David nadobro zkamen l, když si toto všechno uv domil poprvé. 209

Jestliže Teta Ju stála ve výzkumném ústavu nacistické Luftwaffe a v jejích útrobách bylo za ízení, které n jak dodnes fungovalo, jestliže to za ízení n jak komunikovalo s aurilem a jestliže výrobce aurilu pátrá po ztraceném rukopisu Ludvíka Sou ka a jestliže tento Ludvík Sou ek byl po válce v tomtéž výzkumáku zam stnaný, pak toto všechno dohromady má p íšernou logiku, zapadá to do sebe jako kole ka stroje pracujícího p es propasti desetiletí. Nedá se nic d lat, pomyslil si David. Musím pot etí do St ešovic. 002 Vrata vedoucí na pozemek Eurotransu byla doko án. Vedle nich se ty ila veliká billboardová plocha. Dva muži v modrých kombinézách na ni lepili ty dílný plakát. Zobrazoval š astnou rodinku, tedy maminku s tatínkem a dv ma d tmi. Házeli si pestrobarevným mí em a velký ervený nápis oznamoval, že AREÁL ZDRAVÍ zde bude otev en 1. kv tna 2007, o což se postará stavební firma Stafer. Na cest asi deset metr od brány stál nákla ák a jeho hydraulická ruka skládala za lhostejného dohledu dvou chlápk v zelených montérkách veliké bedny z vo avých nehoblovaných prken. Jeden manipuloval pákami, druhý p ihlížel. Chlapi si Davida nevšímali. David je pozdravil, aby upoutal jejich pozornost. „Hledám firmu Eurotrans,“ ekl jim. „V téhle budov by m la být.“ Co to kecá ten urák? Jakej Eurocanc? Di do prdele, etl v obli ejích t ch muž . „My víme hovno,“ ekl vlídn jší a zdvo ilejší z nich. „Jak dlouho tady pracujete?“ Vod st edy, uráku. „Do toho je ti hovno,“ p itvrdil zdvo ilý muž v montérkách. „Od st edy,“ zm nil politiku chlápek, který manipuloval pákami. „Já se tu poohlídnu.“ „Nám je to jedno,“ ekl zdvo ilý muž. M l bys jít do prdele, ale mn je to u prdele, jestli se tu budeš prdelit, pomyslil si jeho druh. 210

Kdyby vyu oval eštinu domorodce od eky Mara, byl by za týden hotov, pomyslil si David. Sel tedy dál a rozhlížel se, odkud se vyno í ten d dek. Jmenuje se Potužník, uv domil si. Zaslechl jméno starého hlída e, když už byl skoro v bezv domí poté, co mu auril za al znenadání probíjet. Te jde o to, napadlo ho, aby si po ádn pamatoval Potužník. Hlída se ale neobjevil, ani když David zase vyšlapal ty schody ke vchodu. Už nebyly zarostlé – n kdo odstranil hustý zelený porost. Vešel do chodby. I tady na n ho ekala zm na. St ny ost e páchly vápnem prosyceným karbolkou. Nový majitel, usilující o areál zdraví, šel na to od podlahy a za al tím, že nechal budovu vydezinfikovat. Vstoupil do místnosti. Tentokrát na prot jší st n visela prázdná nást nka, jen jediný bílý list papíru tu byl p ipíchnutý špendlíky s ervenými hlavi kami. Ve v ku sedmdesáti šesti let nás náhle opustil Richard Potužník, stálo tam. Smrt byla neo ekávaná a zdrtila manželku, dv dcery a syna, jakož i velký po et vnuk a pravnuk . Potužník byl sta ešina rodu, neobvykle rozsáhlého na dnešní pom ry. David se podíval na datum úmrtí. 27. února 2007. Den poté, co mi tu sebrali auril, pomyslil si David. Byli za tebou lidi z firmy Mobilia, vybavil si K ížova slova. Takže jsem jim ekl, že ti ho sebrala ochranka v Eurotransu, ekl K íž. K íž jim tedy pov d l, kde David o sv j auril p išel. Možná dokonce, že si zapamatoval Potužníkovo jméno. Starý hlída vid l

211

212

Davida dvakrát, ponejprv v úterý dvacátého, pak zase v pond lí. A druhý den byl mrtvý. David šel dál, do haly, kde nalezl K íže v útrobách vraku historického letadla. Bylo tu rušno. V prázdné hale stav la skupina d lník lešení. David zamí il k muži v manšestrovém obleku. Držel v ruce složku s papíry. David ho pozdravil a zeptal se ho, kam se pod lo to letadlo, které tu stálo. Co je to za cvoka? p e etl si v jeho obli eji odpov . Muž jemn zavrt l hlavou. „Stál tu vrak letadla. N co jako muzeální exponát.“ Do toho nám nic není. „Tak to lituju,“ ekl ten muž. „My jsme stavební firma. Objekt vyklízela jiná firma.“ „M žu v d t, jaká?“ „To se musíte obrátit na investora.“ „Kdo to je?“ Jseš n jakej moc zv davej, chlape ku. „Nejsem oprávn ný vám dávat informace. Mohl byste laskav odejít? Tohle je staveništ a nikdo sem nemá p ístup.“ „Je to firma Mobilia?“ ák toho moc ví. „Jaká Mobilia?“ „Ucházím se tam o místo. Mám nastoupit tady. Tak chci v d t, kdy to bude hotové. Kv li výpov di, rozumíte? Musím dát výpov a pot ebuju to na asovat.“ Že se necpe do toho fajnovýho baráku se špi atou v ží, etl na tvá i toho muže. „Zeptejte se pana Krokeše, ten to všechno ídí,“ odpov d l chlapík v manšestrovém obleku. Objekt koupila Mobilia. Junkers je pry , Mobilia ho nechala odvézt a má te k dispozici i ten p ístroj, ozna ený symbolem n mé opi ky. A vrátný náhle zem el den poté, co tu s K ížem objevili poz statky Junkerse. Druhý mrtvý v krátké dob . Dvouap ltý, kdybych do toho m l po ítat Pavla, napadlo ho trpce. 213

David se na šéfíka nucen usmál. „Tak promi te,“ ekl mu. „Já už padám.“ Ešt abys nepadal, sra ko, pomyslel si šéfík. Taky bys moh dostat na držku. „To je v po ádku,“ ekl nahlas. „Víte, je to kv li bezpe nosti. Máme svoje p edpisy.“ David pomalu šel po cest kryté betonovými panely k brán . Daleko jsem se v pátrání nedostal. Sev el ho pocit marnosti a beznad je. Jsou rychlejší. Mají neomezené prost edky. A m žou zabít Pavla, jako když n kdo zamá kne mouchu na okn . Aby m li t etího mrtvého do po tu. Pak p ijdu na adu já. Zabili i Sou ka? Um el ve v ku, kdy se neumírá. Kolem jeho smrti kolovaly fámy. T eba na nich bylo n co pravdy. Tenkrát Mobilia neexistovala. Nemohly existovat žádné aurily, vždy ani oby ejné mobily tehdy ješt nebyly vynalezené. Sou ek mu il americké vojáky, tvrdily texty ší ené po internetu. Hloupost. Nesmysl. Výmysl. Až na to, že v areálu vojenského výzkumáku Sou ek skute n pracoval. Co se tu d lo? Vrak Junkersu bezpochyby v budov výzkumáku v té dob už byl – z stal tady po válce, jako ko ist. Nacisti d lali pokusy na lidech. Jeden z nich se jmenoval Büllow, napadlo ho a sáhl si na plíšek na své hrudi. Spadl mu do útrob Junkerse a nenamáhal se ho vylovit. Po kat, zarazil se David. Na n meckých identifika ních štítcích nebyla jména, jen krevní skupina a íslo jednotky. N kdo vyrazil jméno a hákový k íž do štítku dodate n . Zastavil se a pe liv si štítek prohlížel. Bylo na n m jasn vid t, že je ražený nadvakrát. Ovšem i ta druhá ražba byla zanesená letitým prachem. Ten, kdo štítek falšoval, to musel ud lat p ed mnoha lety. Pro ? Nemá smysl nad tím bádat, rozhodl se. Stejn nic nevybádám. Skute ná záhada je v n em jiném. Co zabránilo komunist m, aby v nacistických výzkumech pokra ovali? Vyšel do ulice Pod Novým lesem. 214

Zima ješt d ep la mezi ko eny, zalezlá do hromad tlejícího listí. Sýkorky poskakující po v tvích hloh nadávaly, že se jaro opož uje. Ulice Pod Novým lesem, uvažoval David. Moc nov nevypadá. Pak mu v jeho neselhávající pam ti vyplul úryvek výpov di Karla K íže, co ekl, když poprvé Davida p evezl: „A dám ti radu. U Mar an to ili moc dobrý pivo. Ovšem, dokud tam byl Zlámal. On d lal do kradenejch motorek, takže je možná zav enej, ale jestli není, tak na to jeho pivo je spolehnutí.“ Dnes si dovedl analyzovat podtón jeho hlasu. Byl to samoz ejm výsm ch. K íž Davidem do jisté míry pohrdal, i kv li tomu, že David nepil pivo a nekou il. Hospoda U Mar an . Sem mohl chodit Richard Potužník na to moc dobré pivo a na utopence, napadlo Davida. Ten Zlámal by mohl v d t… Co? Uvidíme. Bylo mu trochu trapn , když se ptal n jakého pána, kde ta hospoda je. Auril by mu ji našel ve vte ince! A jist že mén slovy, než kolik pot eboval ten dobrý muž. Nakonec se David k informaci dostal. P idal do kroku. Lesní chlad ho ohmatával šedivými prsty a snažil se mu proniknout pod bundu. Byl docela rád, když k Mar an m dorazil. Od stropu visela duchna tabákového kou e, výpar rumu a zelené a vydýchaného vzduchu. Když David vešel, up ely se na n ho o i tlustých, nemytých chlap s mastnými vlasy. Bylo na nich vid t, že pat í k inventá i hospody. Vý epák m l ušpin ný bílý pláš . Nad náprsní kapsou m l modrou skvrnu – když si zastrkoval propisku, d laly se mu tam árky. Tak jsem si p edstavoval Destinovou, p ipomn l si David. Co se tý e pé e o vzhled, byl tenhle lov k od Destinové galakticky daleko. Když p ed asem shledal, že jeho obli ej nevypadá dostate n odpudiv , nechal si nar st knír protažený kolem koutk úst až k brad . Pak byl výsledek dokonalý. „Co si dáme, mladej?“ zeptal se. Bude chtít kofolu. Je to ákej blbe ek, etl mu ve tvá i. „Dal bych si grog,“ odpov d l David. „Je tam zima.“ 215

Hele, mladej chce grog. Tak dobrý, dáme mu grog, schválil mu úmysl vý epák. „Ty jsi cizej, že jo? Co ty tady?“ „Pepo, je to tu furt U Mar an , nebo U Suchánk ?“ k ikl n kdo v hloubi sálu. Tímto nazna oval, že nemá co pít. „Zlámal je n jakej zlomenej,“ odpov d l jiný hlas. „Se neposeru. Obsluhuju hosta,“ odv til zdvo ile vý epák. Je to on, Pepa Zlámal, d lá do motorek. Kradených motorek, a hrozí mu zat ení. Te bych pot eboval Karla K íže. Analytický mozek? Sou ek si ho vzal jako poradce. Jako sparring partnera p i vymýšlení svých detektivek a za odm nu z n ho ud lal literární postavu. Vý epák se oto il a manipuloval konvicí na horkou vodu. „Takže co?“ ozýval se. Te musím opatrn , uv domil si David. Když je zády, nem žu mu íst obli ej. „Um el mi strejda. On tady d lal kousek odsud. Richard Potužník.“ Vý epák se rychle oto il. „Strejda Potužník? Ríša nikdy ne íkal nic o n jakým synovci.“ Jen aby to nebyl fízl, etl mu ve tvá i. Je mladej. Fízlové nebejvaj takhle mladý. Ale bacha na n ho. Fízl? Pro by se m l Zlámal bát fízl ? „Já jsem ze vzdálenýho p íbuzenstva. Ze Semil.“ Nekecá? „Ríša ne íkal, že má p íbuzný v Semilech.“ „To já nevím, co íkal,“ kr il David rameny. „Jenomže táta íkal, že ta smrt je n jaká divná.“ Divná! To bych ek, že divná! „Smrt stojí za hovno,“ ekl vý epák nahlas. „Nic divnýho na ní není. lov k je tak dlouho živej, až je nakonec mrtvej. Ríša m l svý leta. A svý nemoce.“ No jo, Ríša. Cukrovká . Nesm l pivo. „Máma íkala, že na tu svou cukrovku nesmí chlastat,“ ekl David opatrn . On ví, že m l Ríša cukrovku! Tak t eba je p ece jenom z p ízn . „Tak co je s tím pivem?“ 216

„Už se nese, jen klid, remcale stará. Tenhle mladej je z Potužníkovy p ízn .“ „Toho, co um el?“ „Jo, toho.“ „Chlastal, nebo nechlastal? Máma íkala, že jestli nesm l chlastat a chlastal, tak mu nem li nalejvat, když v d li, že má cukrovku.“ Tak bacha, chlape ku, tady je tvrdá voda. „To jako chceš íct, že jsem ho poslal pod drn?“ „Vy jste p ece pan Zlámal, že jo?“ „No a kdybych byl, co z toho?“ „Strejda se zmi oval o n jakým Zlámalovi. Máma íkala, že spolu chod j pít.“ Zlámal nasázel p llitry pod pípu a za al zru n epovat. Kurva, ten m sere! Já vedu hospodu, a ne sanatorium. „Von chodil pít ke mn .“ „Jenže nesm l pít.“ „Byl to dosp lej chlap, svéprávnej, s volebním právem. Volil zelený. Teda stranu, ne chlast. Zelenou von nepil. Akorát je volil.“ To by kurva ešt scházelo, aby m do n eho namo il. Kurva d dek musel um ít. Co já za to m žu. Každej um e. Ten, co pil, um el, a co nepil, taky. Mn um elo kun oft nepo ítan . T ch rok , co jsem v hospod . T ch funus . Vida, má nahnáno. Zlámal ud lal Davidovi grog a vztekle ho p ed n ho p istr il. „Tak pocem mladej, pocem si sednout, co tam budeš stát?“ ozývalo se skrz mra no kou e. „Máme jednání. Ty se menuješ taky Potužník?“ „Ne, jmenuju se Stárek,“ ekl David. „Jsem vzdálená p íze .“ Potužník íkal n co o n jakejch Kaufmanovejch, že je to p íze ze sest iny strany, etl mu David v obli eji. „Vás to zajímá?“ „Zajímá m , kdo mi tady chce vykládat, že jsem zabil starýho Potužníka.“ „Tak zaprvý,“ ekl David, „já ne íkám, že jste ho zabil. Jenom íkám, že m l cukrovku a nesm l chlastat a vy jste mu nalejval. A že 217

se to našim nelíbí. A zadruhý, když vás to zajímá, tak máma se jmenovala za svobodna Kaufmanová.“ A kurva život zasranej do pi i, zab doval Zlámal v duchu. Ešt abych m l Potužníkovo p íze na krku. Dy tyhle lidi se hned cht j soudit. Davidovi divoce tlouklo srdce. Já ho mám na háku. Nepot ebuju K íž v analytický mozek. Mn sta í um ní íst. Za al si uv domovat dosah toho, co se s ním stalo a co se nau il. „Hele, mladej, já v tom nejedu,“ ujiš oval Zlámal. „To se pozná podle léka ský zprávy. Oni ho pitvali, víte, pane Zlámal? Já jen p išel, abych se zeptal, jak moc chlastal. Nic víc.“ Pitevní zpráva, do pi i! „Mezi náma, n co ti povim,“ naklonil se k n mu Zlámal, „já si teda myslím, že on neum el na tu cukrovku.“ „Na co tedy?“ „Srce. Bylo to srce.“ „Nikdy si na srdce nest žoval.“ „Bylo to z roz ílení,“ ekl Zlámal. Von d dek nep ežil ten vejslech. Za to m žou ty kurvy, ty dva chlapi. Co d lali ten vejslech. Jak to dokážu, kurva? Copak ho m žu poslat za Matáskem? Kdopak je asi Matásek? zachytil se stopy David. Takže n jaký Matásek je zasv cený… Výslech. P e etl si na Zlámalové obli eji slovo „výslech“. Starého muže si asi vzali do parády lidi z Mobilie. Krokeš s Haurasem? Pravd podobn . Ten Matásek o tom n co ví. „Po si sednout, mladej,“ lákaly ho hlasy z kou ového oblaku. „Hele, mladej,“ ekl Zlámal, „já s tím nemám nic spole nýho. íkám ti, že strejda na cukrovku neum el. Nic vo tom nevím. V bec nic.“ Že já se zaplet. Že já Matáska poslouchal! To furt motorky a že motorky a pak se dostanu do pr seru kv li mrtvýmu d dkovi. Matásek teda taky jede v motorkovém gangu, uv domil si David. A ví n co o okolnostech Potužníkovy smrti. Já ho snad budu muset vyfackovat, napadlo Zlámala. 218

Je t eba za adit zpáte ku, pomyslil si David. Vzal si šálek s grogem a odnesl si ho k nejbližšímu stolu. Vítali ho tu t i chlapi, a jeden po druhém ho ujiš ovali, že Potužník byl zlatej lov k. Vzácnej. Takoví se už nerodí. Holt, stará škola. David se díval na Zlámala. Ten vytáhl zpod kasy notes, naslinil si prst a zalistoval v n m. Pak etl. Je to íslo, telefonní íslo, uv domil si David. Tohle je stopa jako stehno. „Není moc silnej, ten grog? Vona Pepovi n kdy ujede ruka.“ „Spíš do minusu než do plusu,“ opravoval mluv ího jeho soused. David sed l strnule a snažil se rozeznat na Zlámalové obli eji stopy íslic. Chlapi na n ho hovo ili a rozptylovali ho. Byl si jistý, že by ísla rozeznal, kdyby cht li aspo chvilku držet hubu a on se mohl soust edit. Ok iknout je, vyzvat je, a zmlknou, že pot ebuje ode ítat z vý epákovy tvá e telefonní íslo? To sotva. Zlámal dal mobil k uchu. Všiml si, že se na n ho David dívá, a vztekle se oto il. A je to zabitý, uv domil si David. Ze zad nic nevy tu. Zlámal bezpochyby telefonuje tomu Matáskovi. Copak asi? Že tu votravuje mladej, p íbuznej Richarda Potužníka? Kdyby se cht l aspo na chvilku oto it, vztekal se David a ím víc ztrácel sebekontrolu, tím h se mu etly i tvá e jeho spolustolovník . „Tak co, je dobrej? Je akorát?“ staral se ten, co sed l naproti. David se napil. Chutnalo to p íšern . „Stojí za hovno,“ ekl a vstal. Snažil se nevnímat, co mu ti od stolu povídají. Položil na pult padesátikorunu. Zlámal domluvil a dal mobil do kapsy. „Takže um el z roz ilení?“ „Já nic ne ek. Nevyptávej se m furt jako n jakej policajt. Já vo tom vím hovno. A ty jdi do prdele.“ 219

Tak je to. Do prdele s tebou. Matásek íkal, pošli ho do prdele. To je dobrá rada. Nejlepší, jakou mi moh dát. „Jo. Di do prdele,“ stvrdil tu myšlenku. David si nechal vrátit drobné, pokr il rameny a pomali ku vyšel z hospody. asn jarní den ho vzal do náru e, která mu te p ipadala sice studená, ale vo avá. Vdechl sv ží vzduch z plných plic a zadíval se do doposud holých korun akát , divoce rostoucích na plácku p es ulici. Hled l do složité struktury v tví a v tvi ek a nejednou mu p ipadlo, že mu n co p ipomínají. Snad to jsou také písmena neznámé abecedy a na sv t jsou lidé, kte í je dovedou íst, jako já tu lidské obli eje. T eba v nich jsou zašifrována tajemství t chto míst, jako mají lidé v obli ejích výkladní sk í svého myšlení. Tajemství strání, tajemství kopc a údolí se míjejí s lidským zájmem, protože jsou jinak asov taktovaná. Náhle si vybavil obli ej Pepy Zlámala, muže ned v ivého, pak vyd šeného a nakonec rozzlobeného. Vybavil si tu tvá a te , když byl v klidu a na istém vzduchu a hlavu m l zase sv ží, dokázal na ní p e íst íslo, které Zlámal volal. Vždy je to prosté, usmál se a p idal do kroku. Te jde o to, neud lat chybu. 003 David se odpoledne ješt zastavil v nemocnici, aby se pozeptal, jak se Pavlovi da í. Odpov nebyla uspokojivá. Pacient v stav z stává stejný. V domí se nevrátilo. Srdce a plíce pracují v ízeném režimu. „Nemusíte se bát,“ ujiš oval Davida léka . „Není tu žádný lidský faktor, který by mohl selhat. Všechno je kryté po íta em, trojnásobn jišt né. Celý systém je naprosto spolehlivý.“ Celý systém je kontrolovaný systémem auril, pomyslel si David trpce.

220

221

Pak zamí il dom . Vyb hl po schodech a zastavil se p ede dve mi. Byly pootev ené. Napadlo ho, že je uvnit K íž. Otev el si svým šperhákem. Redaktor skute n sed l v kuchyni a starostliv se díval na šálek kávy. Nalil do n j moc vody, a když ho nesl ke stolu, vycibral p nu. „Jste tu jako doma, jak koukám.“ ekl to klidn , jako konstatování faktu. Byl K ížovi zavázaný. Redaktor se o n ho týden staral a b hal s ním po doktorech. Pe liv si ho prohlédl. etl ho. Vykradli m . Prohledali mi byt. Bojí se. Je vyd šený. Nesmím mu dát najevo, že ho tu. Musím z n ho vytáhnout, o co jde. Takže n kdo ho vykradl. Možná, že p ehání… „Co se stalo?“ Tam naho e ve St ešovicích si svoji schopnost ode ítat myšlenky z obli ej p kn užil. V tomhle p ípad mu to bylo trochu trapné. „Kde je ten tv j kamarád?“ „V nemocnici. Na áru. Úraz elektrickým proudem.“ Zabili ho. Jako Ludvíka, pomyslil si K íž. David šel ke d ezu a nato il si z vodovodu plnou sklenici. Stál ke K ížovi zády. Bál se, co všechno si na jeho lenitém obli eji ješt p e te. Zabili Ludvíka. Tím ur it myslel Ludvíka Sou ka. Kdo zabil Ludvíka Sou ka? Ten p ece um el p irozenou smrtí, skolil ho infarkt. Uv domil si, že v tomhle p ípad je tená ství velká nevýhoda. Jak má s K ížem mluvit, na co se ptát, co odpovídat, když ví, co si K íž myslí, a nesmí to dát najevo? Cht l by te zasypat K íže otázkami. Nešlo to. V n tady stát nem žu, ekl si a oto il se. „Hochu,“ ekl K íž vlídn . Žádné „sta i ký barikádníku“ a „veteráne krymské války“. „Prosím t …“ Ani tohle slovo asto nevyslovoval. „Prosím t , te narovinu. O co ti jde? N co se kolem m d je. Chci v d t, co to je.“ David si sedl ke stolu a spustil. ekl mu všechno, nebo skoro všechno. Že firma Mobilia testuje nový informa ní systém, který pracuje sí ov a výstup má na po íta i nebo ve speciálním mobilu. 222

Ano, to je ten auril, o který David p išel naho e ve St ešovicích. Firma mu dala testovací úkol. Má najít ztracený rukopis Ludvíka Sou ka Tušení sv tla. Firma ho chce s velkou slávou vydat, jako promo ní akci provázející uvedení systému auril na trh. „Je to mezinárodní firma?“ „Samoz ejm . Dcera koncernu General Electric.“ „Zbra ové systémy. Stíha ky. Atomové ponorky. Rakety, je to tenhle General Electric?“ ptal se K íž. „Ano, jist ,“ pokr il rameny David. Jen jestli m ten kluk nelakuje. Je to podivná v c. Zní moc divoce. „Sv tová firma General Electric bude d lat promo v Praze tím, že zve ejní rukopis lov ka, kterého už skoro nikdo nezná v esku a v bec nikdo za šumavskými pralesy? To je n jaké divné, Edison v následovníku!“ Bu lže on, nebo lhali oni jemu, etl David. „Já nelžu,“ neudržel se. „Podepsal jsem smlouvu. Rukopis po mn cht jí.“ „Já vím,“ vzdychl K íž. Kv li n mu mi prohledali byt. Toho se m žu chytit, pomyslel si David a zeptal se: „Jak to víte? Máte s tím n co spole ného?“ „Když jsem odpoledne p išel z práce, m l jsem byt vzh ru nohama. Betlém, jak íkáte vy mla oši. Všechny papíry vyházené na podlahu. A n které chyb ly.“ „Tušení sv tla?“ Seš n jakej chytrej, chlape ku. „M l jsem složku nadepsanou Tušení sv tla. Byly v ní obrazové materiály p ichystané pro Ludvíkovu knihu. Složka zmizela.“ I s fotkou, kterou Ludvík Sou ek ukradl nebo dostal nebo b hvíjak vyšašil z tajného bolševického archivu. „ ekn te, co o tom víte. Všechno.“ „V z ovo dilema? Já n co vím, ty n co víš. Kde mám záruku, že mi vysypeš všechno, co víš, když já ti eknu, co vím?“ Nepot ebuju, abys mi n co íkal, pomyslel si David. Dokážu to z tebe vytáhnout. Jenže, jak tu sed l s K ížem v kuchyni a díval se, jak ten tlustý d dek rozlévá kafe po stole a funí a hlu n srká, m l 223

najednou jakýsi pocit v tšího bezpe í. Byl rád, že tu K íž sedí. Vypl oval místo po Pavlovi, který te leží na Karláku na áru, p ipojený na p ístroje. A ty má Mobilia pod kontrolou, aniž to personál nemocnice tuší. „Já si myslím,“ ekl rozvážn , „že máme spole ný zájem. Pane K íž, ten m j kamarád, Pavel Tumlí … To nebyl jen tak úraz elektrickým proudem. Pokusili se ho zabít. Na ad jsem ur it já a možná jako další v ad i vy. Osobn jste Sou ka znal. Byli jste p átelé. V noval vám fotku toho výzkumáku ve St ešovicích. A oni to v dí.“ „Jak to m žou v d t?“ David kr il rameny. „Když jsem se k vám vloupal do kanclu a tu fotku našel, ofotil jsem ji, a tak jsem p išel na to, kde ten barák je. Tedy, oni na to p išli. P es auril. Tenkrát jsem ješt nic netušil, nev d l jsem, co jsou za . Prost jsem jim ukázal tu fotku a oni podle ní našli adresu Eurotransu.“ „To jsi teda ud lal p knou pitomost.“ „To jo,“ souhlasil David. „S tím te nic nenad láme. Musíte mi v it, pane K íž. Já nic nemám proti vám ani proti panu Sou kovi. Jde mi te hlavn o to, aby neud lali nic Pavlovi. Mají ho na háku, rozumíte? Když budou chtít, hnou prstem a Pavel tam na tom Karláku um e.“ „To p ece nem žou ud lat.“ „Všechno m žou!“ ekl David prudce. „Víte dob e, že není problém n koho v nemocnici zabít, a nikdo na to nep ijde. Jenom náhodou, když je ten n kdo magor a lidí zabije patnáct. Tady jde o jedinýho lov ka, o Pavla. Proto mám strach.“ „To je silný kafe. To by p ece neud lali.“ „Silný nesilný, po ítat s tím musíme. Pot ebuju od vás v d t jednu v c. Dá se s vámi mluvit? Otev eme v z ovo dilema? Zvolíme strategii kooperace?“ K íž se ušklíbl. „Zkusíme to.“ „Víte, kde je rukopis Tušení sv tla? Kdo ho ukradl? Co se s ním stalo?“ 224

Ach jo. Já ho nep esv d ím. Mohl to ukrást každej. Lidi z Albatrosu m li Sou ka v žaludku. Toufar byl nasranej na Sou kovou. Mohl to ud lat Luhan nebo Hejzlar. Copak já vím, kdo to ukrad? „Nemám pon tí, Davide. Fakt nevím.“ Nekecá, povzdechl si David. On to opravdu neví. M l bych to z n ho pá it dál, aby mu to nep išlo podez elé. „Nev ím vám.“ To by bylo divný, kdyby mi v il. Na jeho míst bych mi taky nev il. Tvá il se ztrápen . „Nevím. P ísahám, já opravdu nevím.“ „Jméno Büllow vám nic ne íká?“ zkusil to David z jiné strany. Úžas. „Jakej Büllow? Aha, ten,“ p ikývl, když si David ukázal na hru . „Ne. Nikdy jsem o žádném Büllowovi neslyšel.“ „T eba ho Sou ek znal…“ zkusil to David. „Možná. Nikdy o n m nemluvil.“ „A tenkrát, když vám Sou ek poslal tu pohlednici, jste do ulice Pod Novým lesem nešel?“ Vrtá mu to v hlav . On by tam šel. Jak by ne, mladej nerozvážnej pitomec… „Ludvík m p ed svou smrtí n kolikrát navštívil,“ ekl Davidovi. „A vždycky íkal, abych dával pozor na t i opi ky. Až jednou uvidím tenhle symbol, a jdu do ulice Pod Novým lesem a hledám halu s klenutou st echou. D ív a tam nechodím, za žádnou cenu. Je to nebezpe né, íkal. Všechno je tam pod dohledem. Ty opi ky se ukážou samy v pravý as. Potom a tam jdu. No a p l roku p ed smrtí mi poslal tu pohlednici, kterou jsem ti ukazoval.“ „A vy jste tam fakt nešel?“ „To víš, ctihodný jinochu, že mi zv davost nedala a zabrousil jsem do té ulice. Ale došel jsem jen k Mar an m na pivo. Ulicí jsem jenom párkrát prošel. Zahlíd jsem tu klenbu mezi stromy a pak jsem mazal dál.“ „To se divím, že jste nešel dál.“ „Strach mi nedovolil, p íteli.“ „Strach?“ K íž ml el. 225

Tak já mu eknu všechno, etl David. No kone n . „Bál jsem se od té doby, co Ludvíka zabili.“ A je to tady, pomyslil si David. „Jak to, zabili? Um el na infarkt. Osm infarkt zdravému lov ku neublíží, íkal. Ten devátý ho dostihl ve spánku. Tohle p ece ví každý.“ „Osm infarkt zdravému lov ku neublíží,“ p ikývl K íž. „To proto, že Ludvík nikdy žádný infarkt nem l. Byl zdravý jako epa.“ „Jak to? Co ty jeho pobyty v nemocnici?“ „M l tam kamarády. Když pot eboval dopsat rukopis, hodil se marod. Ch ipka? To by na n ho bylo moc banální. Zato infarkt, to je n co! První, druhý, pátý, osmý, íkal mi, že je zv dav, jak dlouho mu lidi budou skákat na špek. Copak by n kdo mohl opravdu vydržet tolik infarkt ?“ Usmál se a zavrt l hlavou. „Byl to mistr mystifikace. Dokázal kohokoli vodit za nos.“ „Vás taky?“ zeptal se David. Pr b žn si K íže etl. Slova na tvá i se kryla s tím, co íkal nahlas. Pot ásl hlavou. „Ur it . Byl jsem už zvyklý na ty jeho hry. Zaplétal m do nich. N kdy jsem si p ipadal jako doktor Watson vedle Sherlocka Holmese.“ „ ešil detektivní záhady?“ „Jist . Sv t je plný záhad, íkal. Všude kolem nás jsou záhady. Minulost prolíná do p ítomnosti a ovlivní budoucnost. Duchové v erejška se vyno í pozít í. Byl bych se rád stal tím Holmesem sám, ale vždycky jsem musel d lat práv jenom Watsona.“ „ ekl jste, že ho zabili. Kdo ho zabil?“ Pokr il rameny. „Nevím. Když jsme se vid li naposled, oznámil mi to. Že už ho nikdy neuvidím. P ipadal jsem si trochu jako p i Poslední ve e i Pán . Sed li jsme v M lnické vinárn na Národní t íd …“ Zadíval se t icet let do minulosti. Zabili ho. Zabili mi Ludvíka, etl mu David ve tvá i. Odvrátil hlavu, aby nemusel íst dál. „Nazna il, pro by to m li ud lat?“ „Kv li Tušení sv tla.“ 226

„Kv li rukopisu?“ „Ano.“ To nedává žádný smysl, íkal si David. To je p ece úpln šílené. „Pane K íž… Mobilia po tom rukopisu jde a vy mi te íkáte, že po n m n kdo šel ješt za života pana Sou ka. Co v n m bylo? etl jste ho?“ „Ne,“ ekl K íž. „Ludvík mi ho nikdy neukázal. Jenom o n m mluvil. Vypráv l o n m všem svým kamarád m, daleko víc než o jakémkoli jiném, na kterém pracoval p edtím. N kdy m napadlo, že chce, aby všichni v d li, že Tušení sv tla píše.“ „Nedává mi to žádný smysl. Vám te ukradli složku s obrázky. Vy p ece víte, že jsem ji vid l. To byly slátaniny, nesmysly, výst ižky ze sto plus jedni ky, stokrát p emleté záhadologické bláboly. Pro by kv li tomu n kdo m l Sou ka nechat zabít?“ Ten kluk má pravdu. Stokrát jsem si to sám íkal. „To by ses musel zeptat vraha, váženosti. Sou ek mi ekl, že po n m jdou, že se už neuvidíme, a týden na to jsem mu byl na poh bu.“ „Co se stalo s rukopisem?“ „To víš, že m napadlo po n m jít. V d l jsem, kde je. Ludvík ho dal k p epsání sekretá ce svého odd lení v Albatrosu. Než jsem se tam dostal, n kdo m p edešel. Rukopis tam nebyl.“ Ukradli mi ho p ed nosem. Šli najisto, etl mu David ve tvá i. Takže on to stoprocentn nebyl. P e etl bych si to na n m. „T eba to byl n kdo ze Sou kových kamarád . Hejzlar, Toufar, Luhan…“ opakoval David jména, která etl na K ížov tvá i. „Toufar žije, ti dva jsou po smrti. Nevím. T eba to n který z nich ud lal. Jenže já si myslím, že kdyby to ud lali, rukopis by už dávno vyplaval.“ „Jenže Mobilia ten rukopis chce.“ „A najde vraha Ludvíka Sou ka, a najde rukopis,“ ekl K íž. „Toho vraha musíme najít my, nebo…“ „Nebo co?“ „Nebo Mobilia zabije Pavla. A po n m nás dva.“ „Že by mi nechali prohledat byt, to chápu. Ale že by zabili…“ „Zabili toho d dka hlída e, co hlídal Eurotrans ve St ešovicích. Možná ho dokonce mu ili.“ 227

Jak to ekla Kamila? A opakoval si tu súru snad posté: „Co nám m žou ud lat, když se rozhodneme, že je neposlechnem?“ „Všechno.“ „Co všechno?“ „Nap íklad zabít.“ Zase vstal a šel si nato it vodu ke d ezu. Rozhovor s K ížem mu pomáhal ujasnit si myšlenky. Zhluboka se napil. To, co ho napadlo, ho vyvedlo z míry. Jestliže Krokeš s Haurasem Potužníka vyslýchali a nejspíš na n ho k i eli a t eba mu i vyhrožovali, znamenalo to, že nejspíš íst obli eje nedovedou. P itom oba pracují s aurilem, s p enosným p ístrojem i celým systémem. Dokonce s ním pracují déle a mají ho k dispozici po ád, kdežto David o n j p išel. Já bych Potužníka nepot eboval vyslýchat, prost bych si ho p e et… Oni ho museli zmá knout. Nedovedou íst. Nebo ano? T eba Potužníka zmá kli z jiného d vodu. A ješt n co. Já tvá e íst dovedu, jenže nep e tu nikoho z Mobilie. Hlava se mu mohla rozsko it, jak usilovn p emýšlel. Lidi z Mobilie jsou pod vlivem aurilu. To máme spole né, uvažoval. Kde jsem ke schopnosti íst tvá e p išel? Stalo se to, když jsem tahal K íže z pilotní kabiny starého nacistického Junkerse. No jo, ale v té kabin musely sed t od války tisíce lidí. Jen tak, z legrace, pro zábavu. Nebo ze zv davosti. Kdyby tam byl n jaký zá i , n jaký p ístroj, n jaký kdovíjaký ud látor ovliv ující funkci lidského mozku, tená ství by muselo být úpln b žná v c. Probudilo se jenom ve mn , ne v jiných lidech. Protože jsem m l v kapse auril. Auril plus to letadlo, rovná se tená ství. A protože Krokeš s Haurasem te mají starého Junkerse v moci, možná se v nich probudilo tená ství také. Tohle dávalo smysl. „Zabijou nás, jako zabili Ludvíka?“ Strach se mu tetelil v hlasu. David se nemusel otá et, aby si dovedl K ížový pocity p e íst. „V z ovo dilema,“ ekl David a oto il se. „Co je s ním?“ 228

„Já najdu auril a vy najd te Bernarda. Já aurilem a vy s Bernardem dohromady najdeme rukopis a hodíme jim ho do ch tánu. A si ho sežerou. Pak budeme mít pokoj.“ Jen aby, myslil si K íž. „Jen aby,“ ekl nahlas. „Jenže, pane K íž, v ci se mají tak, že nic jiného ani ud lat nem žeme!“ 004 Kdosi se Davidovi ozval na t etí zazvon ní. David se mu p edstavil plným jménem. Nem lo smysl n co zatloukat. ekl, že to íslo dostal od jednoho kámoše, který chodí k Mar anov m na pivo. „Tohle není Matáskovo íslo,“ ekl neznámý. Jenže nep erušil spojení. Na n co ekal. „Dostal jsem to íslo od Zlámala od Mar an ,“ ekl David. „Matásek by prej mohl v d t o n jaký slušný mašin za rozumnou cenu.“ Heslo „Zlámal“ zap sobilo. „Tak p ij ,“ ekl mu lov k na druhé stran pomyslného drátu. Vysv tlil mu, kde ho najde. D lá u Zmrzliná e, to je malý servis ve Spojovací ulici, to je ta, co vede z Jarova na Balabenku. David se tam vypravil s nemalými obavami. Vzpomn l si, jak šel poprvé ke K ížovi do redakce. Taky nem l pon tí, co K ížovi ekne, až se s ním setká. Jestli je to servis, který rozebírá kradené motorky na díly a montuje z nich nové a prodává je pod falešnými papíry, nikdo se tam nebude hned tak z istajasna bavit s neznámým chlápkem. Což byla úvaha, která, jak se brzy ukázalo, odpovídala realit . Lokomotivní depo je vtišt no do trojúhelníku, jehož dv strany tvo í Novovyso anská a Spojovací a t etí stranu železni ní tra . David se tam dostal autobusem stošestat icítkou z Balabenky a chvilku bezradn postával na rušné k ižovatce, než mu d doušek ve n ící kokršpan la poradil, aby šel kousek Novovyso anskou a zahnul do Sklon né. „Ano, tam za t ma barákama.“ 229

Sklon nou ulici vroubí z jedné strany domy a z druhé pustý areál porostlý vysokými stromy. T žko si vymyslet zastr en jší místo pro kšeftování s kradeným zbožím. Kdyby sem jeli policajti, museli by tudy, Sklon nou ulicí. No a sta ila by v as podaná hláška a parta by se mohla vypa it dol k Balabence anebo po vrstevnici, divo inou sm rem k Praža ce. Další opušt né místo, napadlo Davida. Kolik jich asi v Praze je, takových pustých míst? Odsud je to do centra pár kilometr a p itom to tady vypadá, jako kdybychom byli na konci sv ta. Dalo se do drobného, mizerného dešt . Odn kud táhl pach roztaveného asfaltu a impregnace železni ních pražc . Z dálky hrálo rádio, n kdo ho tam poušt l na plné pecky. U vchodu do areálu stál vetchý dome ek, obydlený, jak je v kraji zvykem, nevrlým d dkem. „Jo servis na motorky,“ ekl d dek, „takže jako servis na motorky?“ Kdo to je? Dycky íkaj, posílá m tenhle a posílá m támhleten, etl mu ve tvá i David. „Jdu od pana Zlámala,“ ekl David rychle. „Od hostinskýho od Mar an , naho e ve St ešovicích.“ „Jo Zlámal, to je n co jinýho,“ ekl starý muž. Kdopak je to Zlámal? T eba jsem to jméno už slyšel. Nebo neslyšel. Co já vím, kdo si to má jurt dokola pamatovat. ekli poušt j jen toho, koho posílá. Voni íkali méno. Jenže jaký méno? To je možný, že Zlámal. Starý vrátný mu nakonec p ece jen poradil. Má jít podél kolejí až k hale, tam zahnout doleva a asi po padesáti metrech uvidí ohradu. Tam to je. Tam opravujou ty mašiny. Jo, mašiny. Taky jsem jezdil na mašin . Jak vona se menovala, ta mašina? Možná, že jsem nejezdil na mašin , pátral muž ve troskách své pam ti, truchliv pot ásaje hlavou. V ohrad objevili chlapíka v promašt né kombinéze. Byl to po ez, který z ejm trávil volný as v posilovn a v p estávkách do sebe cpal tuny špeku a zapíjel ho pivem. „Matásek tady ned lá,“ tvrdil ten lov k. „Možná tu d lal, d ív jc než jsem p išel.“ Ten je ákej divnej. Bacha na n ho, etl mu David ve tvá i. 230

Copak je asi na m divného? Po ezova ned v ra ho znervózn la. To nebylo dobré, protože mohl nervozitu vycítit a špatn si ji vyložit. „Já bych koupil ákou mašinu,“ ekl. Kurva jeden, prej mašinu, uvažoval muž. „My jsme servis. Se ízení. Máme brzdu a tak. P ivez mašinu a já ti ji vytuninguju, že se posereš. Nic tu neprodáváme. To musíš jinam. Do Yamamota,“ ušklíbl se. Táhni do Yamamota, nebo nejlíp do prdele. „Posílá m pan Zlámal.“ „Žádnýho Zlámala neznám. To ti špatn poradil, ten Zlámal. Jestli to není n jakej urák, ten Zlámal. Žádnej Zlámal sem nemá n koho co posílat. B ž do Yamamota, kup si motorku a já ti ji dám do kupy. Jasný?“ Odcházel. Ta nepo ízená vyvedla Davida z míry. Chvilku podlehl dojmu, že ho um ní tená ství zavede k cíli p ímou cestou. Když mluvil se Zlámalem, m l pocit p evahy. Tady u toho po eza poprvé narazil. Nedokázal mu z tvá e p e íst nic víc než di do prdele, to byla utkv lá myšlenka toho muže, který rozhodn nepat il mezi pražskou intelektuální elitu. Ješt v autobuse volal K ížovi a vypráv l mu, jak pochodil. Ani K íž na tom nebyl líp. Podle tónu hlasu David usoudil, že nelže. Víkend strávil ve víc než trudné nálad . V pond lí se znovu pokusil zavolat na íslo vy tené ze Zlámalova obli eje. íslo se hlásilo jako neexistující. Mrtvé íslo. Nep íjemná zvonivá melodie, ozna ující chybn zvolený kód. Tak to je konec téhle stopy, uvažoval David. Napadlo ho, že by s K ížem mohli n jak pro esat bezpe nostní agentury. Nebo by mohli najít toho konkurzního správce a zeptat se ho, která agentura hlídala objekt v ulici Pod Novým lesem. Jenže, na to bychom museli mít as a kontakty a zkušenosti, aby se nám to poda ilo. Kdybych tak m l auril, to by pak byla hra ka, vztekal se. Uplynul týden a David ztrácel nad ji, že se ješt n kdy k aurilu dostane. Pavl v zdravotní stav se nelepšil. Chodil za ním do nemocnice každý den. Už se nemusel rozhlížet po informa ních cedulkách. V labyrintu pátral jen napoprvé, ale už p i druhé návšt v 231

mu pomáhala jeho absolutní pam . P i každé další návšt v si všímal nových a nových podrobností. Pamatoval si tón bzu ák dálkov ovládaných dve í. A na bezpe nostní kamery mával. Už jsem tady zase, holky, oslovoval je p átelsky. Rád by s nimi zap edl hovor, cht l by si promluvit ne s léka i, ale s t mi p ístroji, na které je Pavel p ipojený. Jenom ty znají pravdu. Léka je jen interpret. Jenže p ístroje ml ely. Léka i lhali a Pavel? Ten byl v hlubokém bezv domí. Jen n kdy se zdálo, že pootev el rty. Bylo to opravdu jen zdání. P ipadal si bezmocný, když tak stál u jeho postele a díval se na ten bledý obli ej. Žádné slovo nedokázal vy íst z jeho rys . Obli ej mu p ipadal jako posmrtná maska. P išlo mu to až neskute né, že Pavla te nep e te. Na svoji schopnost si už zvykl a p ipadala mu stejn samoz ejmá, jako že vidí sv t kolem sebe o ima a slyší zvuky ušima. Lhostejn vnímal skryté myšlenky lidí kolem sebe a odhalená malá tajemství ho už nep ekvapovala, natož aby ho šokovala. Holky masturbují a támhletomu pánovi se líbí malí chlape kové a ta paní, co vle e igelitové tašky z Alberta, zahýbá svému manželovi. Hezké, ale co má být? Na za átku následujícího týdne se vracel dom pozd ve er. Ze ty iadvacítky vystoupil na stanici U Statku a sp chal dom zkratkou mezi domy, která navazuje na ulici Sitteho. Vtom mu v kapse zazvonil mobil. Napadlo ho, že mu volá K íž. Podíval se na displej a spat il Matáskovo íslo. „Kacer,“ p edstavil se. Ozval se jiný hlas než prve. „Tady Matásek.“ „To jsem rád, že m voláte, pane Matásek.“ „O co ti jde?“ „To je jednoduché, pane Matásek.“ „Já vím, že je to jednoduché,“ ekl hlas. V tu chvíli David ucítil prudkou bolest v šíji. N kdo ho zezadu chytil za krk. M l velké ruce a stisk hydraulického stroje. „Vidíš, jak je to jednoduché? M j kamarád t drží jako králíka.“ 232

Te slyšel ta slova dvakrát. Ze sluchátka mobilu i oby ejn – Matásek, nebo a to byl kdokoli, se blížil. „ ekn te mu, a m pustí! Bolí to.“ „Proto t takhle drží, aby to bolelo, vole,“ pravil hlas vlídn . „Takže ty seš Kacer.“ „Jsem. Pus te m .“ „Pro za mnou lezeš? Co ode m chceš?“ „Hledal jsem pana Potužníka.“ „Ten je mrtvej. A já s tím nemám nic spole nýho, je to jasný?“ „Já vím,“ ekl David neš astn . Bolest mu vyst elovala do spánk . Ochromovala ho. Jen o ima mohl pohybovat. Svítilo jen málo oken a bylo jasné, že zá e, která z nich vychází, jde z televizních obrazovek. „Co teda chceš?“ „Auril.“ „Kurva. Jakej auril?“ „Mobil. Prototyp. Sebrali mi ho chlapi, co hlídali Eurotrans.“ „Ukradenej mobil. Kurva, kolik se jich denn v Praze ukradne?“ „Nevím. Hodn ,“ odpov d l David. „Pro teda kurva d láš takovej bordel kv li jednomu posranýmu mobilu, ešt ke všemu šmejdovýmu a na hovno?“ Bolest Davida oslepovala, zbavovala ho vlády nad svaly. Nemohl mluvit. „Tak povídej. Co je na n m tak zvláštního, že se kv li n mu tak sereš? Pus ho,“ to sm ovalo k lov ku, který Davida zezadu držel za krk. „Oto se, Kacer, a si t prohlídnu. A bacha. Ud láš blbost a Pája t chytne znovu. A letíš pod nákla ák, je to jasný? Budeš na placku, že jo, Pájo?“ Bolest okamžit povolila. Pája, to byl po ez ze servisu Zmrzlina. A majitel hlasu… David ho poznal okamžit . Byl to šéf ochranky, té skupiny grázl , která hlídala Eurotrans. Tohle není p epadení, tohle je kopnutí do prdele, tak zn la jeho poslední slova, která zaslechl t sn p ed tím, než ho opustilo v domí. „No jo,“ ekl Pája rozpa it , „ale sme na cesti ce. Kde tady vemu nákla ák?“ 233

234

„Tak ho odvedeš na silnici, boha jeho!“ V obli eji m l výraz bolu nad neschopností pod ízených. S takovým materiálem tu musím pracovat, to by na n m dokázal p e íst každý. Tak co ty seš kurva za , kurva? Na fízla nevypadáš. „Fakt nejsem fízl. Jenom pot ebuju dostat zpátky sv j mobil.“ Vypadá že nekecá. Musí kecat. Každej kecá. Pája ho zmá kne a on zazpívá. Nejlep í je položit na zem, fošnu na pupek a nákla ák. To je dobrý. To pomáhá. „Hele, tohle není hra pro d ti. Tady de vo vážný v ci, rozumíš? Sereš se do m . Co si d lal tam naho e v t ch St ešovicích?“ Už jednou jsem t nachytal, smrade. Te je to podruhý. „Volal mi kamarád. Známej,“ opravil se. Karel K íž opravdu nebyl jeho kamarád. „Kolega z práce. Pot eboval pomoc.“ „Ten tlustej, co tam byl s tebou?“ „Jo.“ „A co ten tam d lal, kurva?“ „On je fanda na starý letadla.“ „Myslíš ten krám v hale?“ „To byl trup letadla Junkers, dvaapadesátky. Cht l si ho po ádn prohlídnout, takže tam vlez, jenže tam zapadnul. Zaklaply za ním dve e. Nemoh se dostat ven. Tak mi zavolal mobilem, abych ho vytáh.“ „Volal ti na ten tv j mobil?“ „No práv .“ A mám t kurvo, kecáš, kurvo ukecanej. „Zmá kni ho, Pájo.“ „Jasn , šéfe,“ ekl Pája radostn a znovu chytil Davida za zátylek. Bolest mu zalila šíji a odtud stoupala do temene. Jen s nejv tším vyp tím byl schopný Matáska íst. „N co ti povím, smrade. Tím mobilem se nedá volat. Je to n jakej svinskej srá . Málem m zabil a toho Potužníka dovopravdy zabil na fleku. Povidám, podrž to, starej, a d dek za val a šel k zemi.“ Tak to, tedy bylo! Krokeš s Haurasem sice Potužníka vyslýchali, ale starý muž p e kal výslech bez úhony. Koneckonc , nic zvláštního 235

neskrýval. Potvrdil jen n kolik velmi nudných skute ností – na apal dva chlapy v objektu a s pomocí ochranky je vyhodil. Nic víc, nic mí , nem l d vod k roz ilení. Matásek, takto velitel hlídky, si ud lal z Potužníka pokusného králíka, aby si ov il, co ta divná kovová zlatá v c umí. Umí toho hodn , krom jiného zabít. Což se vskutku stalo. Vzal ho do ruky starý lov k s nemocným srdcem. Nevydržel to, co snesl Pavel. „Musíte s ním um t. Je to prototyp. Sv ili mi ho. Jsem tester.“ „Co?“ „Tester. Zkouším prototypy p ístroj . To se tak d lá. V c se musí nejd ív vyzkoušet, a pak teprve jde do výroby.“ „Hovno. Taková v c do výroby jít nem že.“ „Vychytaj mouchy a pust j to.“ P kný mouchy! Tomu d dkovi se málem uva ily vo i! Chlapi se mohli posrat smíchem, když to vid li. „Tohle nem žou pustit.“ „Je to jejich starost, ne moje. Jenže já jim to musím vrátit. Jinak m poserou.“ „Jak, poserou?“ „Stáhnou m vo prachy. Pane Matásek, já bych i zaplatil.“ Tohle je zajímavý. Zaplatil by. „Kolik?“ „Dva…“ Von si d lá srandu. Von mi nabízí fakt dva litry? Pája ho musí zabít, smrada. Tohle si nenechám líbit. Copak vypadám jako srá , kerýmu se nabízej dva litry? „…cet tisíc. Dám za to dvacet tisíc.“ Kde vezmu dvacet tisíc, uvažoval v hlav rozbolené strašným stiskem Pájových prst . Matásek se rozesmál. „Dvacet litr ! To je dobrý! Slyšíš to, Pájo? On by dal dvacet litr !“ Von je fakt n jakej chudák študent. Dvacet litr . To by se v Rudý r ži zasmáli, kdybych jim ek, já si ten krám vemu zpátky za… za kolik kurva? Abych m l vejvar, to by muselo bejt, kurva, ten kluk si fakt d lá srandu. 236

„Dvacet litr , to je fakt dobrý,“ horliv p izvukoval Pája. „Hele, ty si tak blbej, že ti sem ochotnej uv it. Pamatuj si, že se Matáskovi dvacet litr nenabízí. Já sem neúplatnej, že jo, Pájo?“ „Jo, úpln neúplatnej.“ „Mám ádný zam stnání. Bezpe nostní agentura.“ „To vím, pane Matásek.“ „Sem podnikatel a platím dan . Kurevský dan a stát z nich podporuje cikány a Havlovu penzi.“ „Ano, pane Matásek.“ „Ten krám nemám. Bylo to životu nebezpe ný elektrický za ízení. Kdyby ho po tob cht li zpátky, ekni jim to. Že to bylo životu nebezpe ný za ízení. Takže jsi ho zahodil.“ „Ano, pane Matásek.“ „Tak a už o tob nechci slyšet. Moc ti radím, d lej všechno proto, abych o tob neslyšel. Uslyším sl vko a kon íš. Letíš pod nákla ák. Nehoda. Vypadneš z vokna. Úraz elektrickým proudem. A tak podobn . Tohle umíme, vi , Pájo?“ Nelhal. P es obli ej mu let ly vzpomínky na d myslné, s chladnou hlavou vykonané vraždy. Provedl je dokonale a s pot šením profesionála odvád jícího dobrou práci. Matásek. Kápo legáln trp né bandy násilník a zabiják . Podnikatel? Pat í mu pokoutní servis, kde se naoko tuningují motorky a ve skute nosti je to dílna na zakrývání stop. „No jo, to umíme,“ ekl Pája. „Pus ho. A te utíkej, zmrde, a nevohlížej se.“ Davidovi se bolestí podlamovala kolena. To ila se mu hlava a p ed o ima se mu d lala krvavá kola. Musel si uv domovat, kde vlastn je, aby našel cestu dom . Snažil se zhluboka dýchat, aby si vy istil hlavu. Pomáhalo to, a když se dostal k domovním dve ím, už byl jakž takž p i smyslech. Ne snad, že by byl úpln v po ádku. Paní, která v n ila svého jezev íka, na n j pohlédla velmi nevlídn . un opilé! Jak se n kdo m že takhle z ídit? 237

„Poj , Josífku, p ejdeme,“ promluvila ke svému psíkovi a hn viv škubla vodítkem, když Josífek dal najevo p ání se na toho zajímavého pána podívat blíž. 005 Informace o Rudé r ži stahoval David druhý den z internetu v redakci Bazárku. Nebylo to zas tak moc jednoduché a David už ztrácel nad ji, že se n eho rozumného dopídí. Jakou Rudou r ži m l Matásek na mysli? Jist ne Orientální šátek Rudá r že, ani stejnojmennou povídku od Draca Malfoye, ani album skupiny Rammstein. Prohrabával se vyhledáva i, až na n ho vytryskla záplava r žové barvy: tohle by mohlo být ono! „Našel jsi n co?“ ptal se K íž. „Bordel! On je to bordel!“ „To m zajímá,“ ekl K íž a naklonil se nad Davidem. Oba si tedy mohli p e íst, že erotický klub Rudá r že zaujme hlavn svým tak ka domácím prost edím, které Vám zaru í naprostý klid a pohodlí v p ti útuln za ízených pokojích a bazénu (12 m2,1,5 m hlubokém, 32 °C). V klubu ekají p íjemné spole nice, které ve Vás rozptýlí starosti všedního dne a rozvášní touhu ve smršti smyslnosti a temperamentu. M žete také zhlédnout striptýzová vystoupení i lesbishow. Platit se dá kreditními kartami Visa a MasterCard. „O aurilu ani slovo,“ podotkl K íž ironicky. „Celkem logicky to všechno do sebe zapadá,“ ekl David. „Kšefty s kradenými motorkami. Ochranka. No a samoz ejm bordely, prostituce. Ješt v tom obrazu chyb jí drogy.“ Drogy. Vždy i auril funguje jako droga svého druhu. Vyvolává um lé zásahy do lidské psychiky! Jsem snad narkoman? Tahle otázka mu asto vytanula na mysli. Už není normální lov k jako každý jiný, o tom se nedá pochybovat. Zm na je to um le vyvolaná, i to je bezesporný fakt. Jsou zde možná n jaké rozdíly: narkoman má vidiny, žije v um lém sv t , kdežto já komunikuju s realitou. 238

Ledaže by i ta realita byla fiktivní. Narkoman v narkotickém opojení si taky myslí, že virtuální sv t kolem n ho je reálný. Kdybych si tak mohl o tom s K ížem popovídat! Jenže to bych mu musel prozradit, že mu dovedu íst myšlenky. „Dejme tomu, že auril je v Rudé r ži. Jak ho odtamtud dostat?“ ekl. „No,“ odpov d l K íž, „nejspíš bude nutné se tam vypravit.“ „Vy jste n kdy byl v bordelu?“ ptal se David. Cht l bych to n kdy zkusit, etl mu v obli eji. „Ne. A ty?“ „Taky ne. Asi bych se tam styd l. Je to takový divný, jít do bordelu.“ „No,“ kr il rameny K íž, „jaký divný? Je to hospoda. No a holky tam mají pokojíky. Zaplatíš a je vymalováno. Aspo s tím pak nejsou žádný starosti. Nikdo ti netelefonuje, nikdo t neotravuje.“ David si vybavil Kamilu. Myslel na ni asto a ve své absolutní pam ti si dokázal vybavit každou vte inu z t ch dvaadvaceti minut, které spolu strávili osobn , a celý pr b h telefonického rozhovoru. Jak by se asi Kamila tvá ila, kdyby zjistila, že je David v bordelu? Napadlo ho, že jestli v bordelu najde auril, Mobilia ho bude mít znovu pod dohledem. A t eba i Kamila na n j dohlíží. Díky T em opi kám jí bude moct zavolat. Rozhodn ne z Rudé r že, mohla by si to špatn vyložit. Tak to tedy porcuju medv da, o kterým dokonce ani nevím, jestli v tom lese v bec je, uv domil si. Tedy, ne v lese, ale v bordelu, ve vyk i eném dom , ve kterém holky dávají za prachy. Když na to pomyslel, pocítil vzrušení i obavy a stud. Pomyšlení na návšt vu takového místa ho lákalo, a zárove se jí bál. Musím to zkusit, rozhodl se nakonec. Jinak by bylo na nic všechno, co jsem až dote ka kv li tomu blbýmu posranýmu aurilu prod lal. „Z stanu jako p ítel na telefonu,“ ekl Davidovi K íž. „Kdyby se n co m lo dít, volej.“ Je posranej. Nedivím se mu, já bych tam nešel v bec, etl mu David ve tvá i, když se lou ili. No, nepovzbudilo ho to. Adresa Rudé r že byla na internetu. V areálu tržnice v Holešovicích, v oblasti n kdejších m stských jatek, se dá najít 239

leccos. Dá se tu levn nakoupit šmejdové asijské zboží zrovna tak snadno a rychle, jako tu lze po ídit zna kové kousky za velké peníze. David zamí il do k ídla tržnice, kde se slibovala „intimní zábava“. Netušil, jak má na to jít: p ece nem že chodit od kurvy ke kurv a ptát se, sle no, nevid la jste m j mobil? Matásek dal nebo prodal mobil n komu z Rudé r že. Asi t žko ho dal n jaké holce. Pro by to d lal? A pro sakra dával mobil z ruky? Pro ho v bec n komu dával? Byl p esv d ený, že je to rozbitá nebezpe ná v c. Zabila starého Potužníka. Logicky by se cht l takové v ci zbavit. Pro ji tedy dával n komu jinému, pro ji dával n komu z bordelu? „Co seš za , mladej? Nemáme tu rádi umily,“ oslovil Davida týpek z kategorie ostrých chlápk . erné lesklé vlasy m l ulízané dozadu. Na sob m l koženou bundu s širokým límcem. Na sn dém krku mu svítil metrákový zlatý et z. Koukej vodpálit, srá i, nebo ti nabušim uši do hlavy, etl mu David na obli eji. „Hledám Rudou r ži. Podnik Rudá r že.“ No to m poser, hledá Rudou r ži, myslel si týpek. „Co to má bejt, ta Rudá r že? Jakej podnik?“ „No, normální no ní podnik. S obsluhou.“ Tohle je n jaký divný a posraný. Že by tenhle mladej srá šel do Rudý r že? „Co to má bejt?“ ptal se pasák. „Slyšel jsem, že je to tam dobrý.“ „Slyšel? A od koho?“ „Od kámoše.“ „Tak di a ekni tomu kámošovi, že t v Rudý r ži kopli do prdele a poslali t do mate ský školky. To mu ekni a tebe a už tu nevidím.“ Já ti dám Rudou r ži. Do držky dostaneš, srá i. To se dalo ekat, že to bude s Rudou r ží n jak na leva ku. Jako všechno, co má s tím neš astným aurilem spole ného. Že já v l do toho lez… Vzpomn l si na Kamilu. Nejrad ji se vracel k posledním minutám jejich prvního a posledního setkání. 240

Sed la v k esle a dívala se na n ho. Sledovala, jak podepisuje smlouvu. Potom ji Destinová vyzvala, aby Davidovi p edvedla, jak se dají na aurilu vyvolat hodiny. Rozepnula si sako. Práv u toho gesta se David nejrad ji ve vzpomínkách zdržoval. V každém fragmentu toho jednoduchého pohybu byla zakletá esence ženskosti. Náklon rukou, hbitost, s jakou rozepínala knoflík. Jist to tak nemyslela, ale te vnímal ty pohyby jako cosi koketního, jako výzvu, jako úvod k obnažování, které mohlo jít dál a dál, až na dno t lesnosti. Ano, všiml si jejích ader a vybavoval si i to, co ho tenkrát napadlo. Tahle rošt nka má p kný kozy, ale kdo ví, jak je to s jejím mozkem. T eba nemá o co se bát, myslel si. Pak se zabýval sám sebou a vlastním strachem p ed tím, co bude následovat. Potom vešel Krokeš, Destinová ho s ním seznámila. B žely opravdu poslední chvíle, kdy byl s Kamilou v jedné místnosti. Lou il se s ní. Už tenkrát, kdy nem l pon tí, že by n co jako tená ství mohlo existovat, si všiml výrazu jejího obli eje. Napadlo ho, že ho snad dívka cht la varovat. „Pan Krokeš eká,“ p ipomn la mu paní Destinová a on p isv d il, oto il se a šel za Krokešem do vedlejší místnosti. Pot ásl hlavou, aby odehnal vzpomínky. Všiml si, že v p ítmí vchodu do skladišt pot eb pro zahrádká e stojí chlapík asi padesátiletý, pomenší, s houbovitým erveným obli ejem a up en ho pozoruje zpod klobouku s mastnou krempou. Choulil se do plstnatého, hodn volného kabátu, ruce zaražené do kapes. To je mazel, etl mu na obli eji. Takovýho mazla mají holky rády. Jaký asi má bidlo, tenhle mazel? David se ot ásl a uhnul o ima. Teplouš m svlíká o ima, pomyslil si s nevolí. Ale pozor, nebude to teplouš. Myslí na holky. Co si vlastn myslí? Znovu se na n ho podíval, aby si ho po ádn p e etl. To by byl dobrej par ák na po ádnej grupá , etl. Grupá ? Ano, ten chlap myslí na hromadný sex. Zase pocítil cosi jako vzrušení a taky údiv a radost a obavy. Vole, oslovil ho vnit ní hlas, jdeš do bordelu, ne do 241

ajovny Jasmínový vánek! P im l obli ej k jakémusi pousmání a pokr il rameny. ervenolící muž se na n ho p ív tiv zašklebil. „Obcházíš? Obcházíš?“ „Tak n jak.“ „Tys ješt nebyl za holkama, co?“ „Ne.“ „Ale panic nejseš, nebo jo?“ „Ne, to teda ne!“ „To je dob e. Hele, já se rád koukám, chápeš? Taky si smo ím, to víš, že jo. Ale nejradši se koukám a p itom si ho pohoním. Kdybys jako byl svolnej, mohli bysme tam jít spolu. Mn jde vždycky o to, najít par áka. Voni ale chlapi cht ji soukromni it a málokerej je rád, když na n ho n kdo kouká a honí si p i tom vocas.“ Rád se kouká, zhrozil se David. Tak to já jsem soukromník na entou! Poblil bych se, kdyby na m tenhle slimejš um l! Tak co, kamaráde, pudeš do toho? Nejlep í je ned lat vokolky a íct to na rovinu. lov k aspo neztrácí as. „Vy sem chodíte asto?“ „To víš, že jo, kamaráde. Tak co tomu íkáš? Hele, ty seš student, nemám pravdu?“ „N co takovýho.“ „Takže jsi za íz prase, abys moh do dirky. Je to tak?“ Za íz prase, tedy sáhnul na úspory. Ano, dá se tak íct. David m l v kapse dva tisíce a trnul, jestli to na návšt vu nev stince sta í. Platí se tu vstupné? Netušil, jak to tu chodí. „Mám dva litry.“ „Dva litry? Jo, dva tácy,“ p ešel padesátník do jazykové vrstvy starší generace. „Tak to si nech a kup si lízátka. Lízátka…“ Jestlipak ten mazel líže? Já rád koukám na lízání. Pobliju se, rozhodl se David. „To je málo?“ ptal se stísn ným hlasem David. „Poj se mnou a já všechno zatáhnu.“ Tak tenhle slimejš jak se pat í ví, jak to v bordelu chodí, uv domil si David. „Tak dob e,“ ekl David. 242

Zlatej mazel, radoval se slimejš. Tak to je fakt náhoda padnout na takovýho svolnýho hezkýho kluka. Ten aby mu to po ádn stálo. Kdyby zvadnul, nebyla by zábava. Stálo? Já se pobliju a možná taky poseru, pomyslel si David ponu e. „P jdeme sem, do Afrodity,“ ekl slimejš. Bylo na n m vid t, že se opravdu vyzná. „Tam maj moc p kný velký postele. A já koupím t i holky, co íkáš? Dv by možná sta ily, ale t i jsou lep í. S t ema holkama je nejlepší vypich.“ „Víte, já…“ „Tykej mi. Jmenuju se Tonda. Ty seš Pepa?“ „Dejme tomu Pepa, slyším na Pepu docela dob e. Hele, Tondo, mn ale ekli, že nejlepší je to v Rudý r ži.“ To není možný, etl mu ve tvá i. Von ek Rudá r že. “Tohle ti ekli?“ „Jo.“ „Kdo ti to ek?“ „Kamarád.“ „A on chodí do Rudý r že?“ „Jo, pravideln .“ To se mi zdá. Panic není, to íkal. Má kamaráda, kerej chodí k R ži. T eba von bude taky takovej… No to bych m l št stí až na p du! To není možný. „Vypráv l ti, víš, já myslim, jako… jak to chodí v Rudý r ži?“ „Jo. Že je to tam dobrý.“ Ví hovno, usoudil slimejš Tonda a p imhou il o i. „Poslyš, Pepo,“ ekl rozvážn , „ty kecáš. Víš hovno vo Rudý r ži. Nemáš šajna, co je Rudá r že.“ „No tak dob e. Vím jenom, že je to bordel.“ „Ty vole, to je sado maso bordel!“ „Sado maso…“ Tak je to jasné, uv domil si David. Matásek prodal auril do Rudé r že jako exkluzivní mu icí nástroj. Vždy se to ukázalo už první den, kdy p inesl auril dom a Pavel ho vzal do ruky. Má v sob ochranu. N co jako elektrický ohradníky kolem pastviny. Prost , kope, íkal mu tenkrát David. Mazaný Matásek p išel na to, že ta v c 243

244

kope a mlátí kolem sebe a nepot ebuje žádné napájení. Co napadne grázla, který hází lidi pod nákla ák a prodává kradené motorky? P ece s tím nepob ží za profesorem Pa esem do Akademie v d. Prodá to kurvám do sado maso bordelu. „Tos nev d l, co?“ „Ale jo, v d l, v d l, Tondo. Voni tam mají takovou novou v c. Elektrický rány, rozumíš?“ „Elektrickej karabá ?“ „Ne. Je to malý, zlatý, jako vají ko.“ „N co jako Venušiny kuli ky? No, strkáš si to n kam? Jako t eba do prdele? Nebo pod koule? To by mohlo bejt dobrý!“ Pobliju se, pomyslel si snad posté David. „Ne. Drží se to v ruce. Je to strašná bolest. Teda strašn krásná.“ Jen aby mu p i tom stál vocas, jinak by to nebyla zábava, myslel si Tonda podezírav . „To bys nev il, jaký je to krásný íslo, když jí ho tam láduješ a ta elektrika ti probíhá t lem,“ lákal ho David. „A ta holka to necejtí?“ Tak to m nenapadlo, lekl se David. „Ne, necejtí. Ta bolest z stane v t le, nejde do ptáka.“ „To musím vid t,“ rozhodl se Tonda. „Jdeme na to. Myslíš to vážn ? Necukneš?“ „Já se t ším,“ ekl mu David up ímn . Cítil, že mu rudnou tvá e vzrušením. Nenapadlo ho, že by mohl svoje problémy s návšt vou bordelu takhle elegantn vy ešit. Tenhle hnusnej d dek ho k aurilu zavede p ímou cestou. Jak se ale dostanu s aurilem ven? To se uvidí. Ono to n jak dopadne. Von se fakt t ší, pomyslil si Tonda radostn . To bude vodvaz! Krá eli spolu uli kou, ve které potkávali podobné týpky, jako byl Tonda. S n kolika se Tonda dokonce pozdravil – a všichni se dívali na Davida. Nem l chu jim íst tvá e, proto se rad ji díval na zem. „Kampak,“ ozval se pov domý hlas. David zvedl o i a spat il pasáka, se kterým m l p ed chvilkou ten nep íjemný výstup. 245

„To je Pepa, m j kamarád, tak ned lej problémy, endo,“ ekl mu Tonda. „Všechno táhnu já, rozumíš?“ „Ty se s ním znáš?“ „To je m j starej kámoš. Chodíme spolu mlsat.“ „Že tu nikdy nebyl.“ „Chodíme spolu do Tomáškovky do Casanovy.“ „Dobrý. Tak dobrý,“ ekl pasák. „Ru íš za n j. Nechcem tu žádný problémy.“ „Nebudou problémy, endo. Jdeme p ece mlsat, vi , Pepo?“ „Jo, jdeme mlsat.“ Nev ím ti ani hovno, etl pasákovi na obli eji. Dám si na tebe bacha. „Jdeme do R že.“ „Do R že,“ ekl pasák a díval se na Davida. Tak ty si nedáš pokoj, srá i fízlovská. Dal jsem ti šanci, smrade. „No jo, když do R že, tak do R že. Tak jd te do R že.“ Rozradostn lý Tonda endovi zamával a vyrazil krokem skoro tane ním. „Mám díry v kapsách od kabátu. To je moc dobrý, to si taky opat i. M žeš si ho honit, kde t napadne. Stojíš t eba na refýži a drandíš si ho, to je bezva, ne?“ David ho poslouchal jen na p l ucha. Pooto il hlavu a vid l, že enda jde za nimi. Když se oto il podruhé, vid l, jak enda na n koho mává a z otev ených dve í baráku vlevo se vylouply dv postavy a p idaly se k n mu. „Vypadá to n jak blb , Tondo.“ „Žádný starosti, jdeš se mnou. Toníka tady každej zná. Mají m rádi všichni, holky i personál. Nejsem totiž škrob, rozumíš? Umím pustit chlupa. Tady se nemá šet it. To je na nic. Když jdeš za holkama, musíš v d t, že to chceš rozto it.“ David se ohlédl a vid l, že za nimi jdou už ty i. enda držel u ucha mobil. Tohle vypadá opravdu blb . V šíji ho zabolelo, jak si vzpomn l na Páju a na jeho strašný stisk. Tihle chlapi by m taky hodili pod nákla ák a ani by nemrkli. 246

V uli ce to páchlo mo í a lacinými vo avkami. Zpoza zast ených oken probleskovala ervená zá e. Zaslechl je ivý ženský smích. Z druhého konce uli ky vyšli další dva muži a rozhodnými kroky mí ili k nim. Te se znepokojil i Tonda. „Copak tohle má být? No, našt stí je Rudá r že už tady… Pro pak nesvítí neon?“ Zaprášené trubky pokroucené do tvaru r žového kv tu tr ely nad dve mi nat enými šarlatovým lakem. P es dve e byla p elepená páska s nápisem POLICIE ESKÉ REPUBLIKY. Páska byla p etržená a mezi dve mi a zárubní zela erná škvíra. A už byli tady. „B ž do prdele,“ za val enda na Tondu a starý slimejš se nenechal pobízet a už mazal pry , až mu šosy hubertusu lítaly kolem pat. Hrubé ruce popadly Davida za ramena a mrštily jím proti dve ím. Ty se s t eskem rozlet ly. Pak ho n kdo praštil n ím tupým do hlavy a obklopila ho tma. 006 Nap l se probral a hlava mu t eštila. Nemohl se pohnout. Sed l se sklopenou hlavou a vid l silné kožené emeny, které ho poutaly k podru kám d kladného dubového k esla. Další emen ho tiskl p es ramena k op radlu. „Už je vzh ru, mazlí ek,“ uslyšel ženský hlas. „M žeme se do toho pustit.“ Zvedl hlavu. P ed ním stála žena asi padesátiletá, hodn t lnatá, upnutá do koženého korzetu. Stehna jí p etékala p es okraje vysokých jezdeckých bot. V bledé tvá i zá ily karmínové rty a nad nimi, jako rozpláclí švábi, pár o í vroubených brvami zaplácanými tlustou vrstvou jakési erné hmoty. V ruce držela lesklé d tky. Dívala se mu na hru . M l rozhalenou košili, prohlížela si jeho plíšek. Hrajeme si na vojá ky, taky dobrý. Je to mazlí ek, pusinka, drahoušek, etl jí na obli eji. Ten bude prosit, ten bude na íkat! „Má to rád, Domino,“ ozval se mužský hlas. David poznal endu. „Dokonce moc rád, že, Tondánku?“ „Jist , jist . íkal mi to.“ 247

Takže ten slimejš byl tady. „Ty za to platíš, nemám pravdu, Tondánku?“ cht l v d t n kdo t etí. Matásek. „Tondánek je stálý host,“ d la Domina d stojn . „Rád se dívá. Na tom p ece není nic špatného, že je n kdo zv davý. Dívání d lá Tondánkovi moc dob e.“ „Tondánku,“ oslovila slimejše Domina, „poj sem.“ David se podíval na levou stranu. Do zorného pole mu vešel slimejš. Domina mu gestem poru ila, aby si p ed ní klekl. Nahrbil h bet a ona ho švihla d tkami p es záda. Skrz hubertus nemohl nic cítit, však také Domina nedala do rány moc síly. P esto Tondánek táhle zana íkal. „Tak je to správné,“ pochválila ho. „Te polib d tky.“ P istr ila mu nástroj ke rt m a on ho dychtiv poceloval. Potom zvedl hlavu. „A p ijdou taky hol i ky? Mn se d tky líbí, ale taky bych rád hol i ky.“ „P ijde Margot a Sára, to jsou naše nejlepší ko i ky, vyhovuje ti to?“ „Margot znám, to je moc p kná buchti ka. Sáru ješt neznám.“ „Máš se na co t šit. Bude to hezký ve er. Tak a te našeho mazlí ka p kn odvážeš a on si klekne a bude mi lízat boty. P kn od špi ky. A já si pohraju s d tkami.“ „Hol i ky p ijdou?“ „Už jsou p ichystané.“ Hlavn ty hol i ky. D tky rád, ale hol i ky víc, m l vepsané ve tvá i, když k Davidovi p istupoval. „Tak po kej, Domino,“ ozval se pánovit Matásek. „Jak se opovažuješ? Já jsem tady paní!“ „Drž hubu, krávo!“ za val najednou Matásek a postoupil kup edu, až k Domin , vytrhl jí d tky z ruky a ude il ji h betem levé ruky, div ji tím nesložil. Koutek karmínov nalakovaných rt praskl a do vrstvy sinalého pudru st íkla krev. „Pán jsem tady já. Je to každýmu jasný? Pus sem ty dv holky.“ „Ano, ano, pane, už b žím,“ zaševelila vyd šená Domina a odkulila se stranou, aby se vzáp tí vrátila. Popohán la p ed sebou 248

dv prostitutky v pr hledných pelerínách. Na sob nem ly nic, jen tmavé pun ochy p idržované ernými podvazky. Jedna byla o ividn zfetovaná, plavaly jí o i. Ta druhá se vyd šen dívala na Matáska. Zase bude pr ser. Poseru se. Jen aby m nemlátil do ksichtu. A mi dá na prdel. Jenom ne do ksichtu. Do ksichtu nechci. „To jsou sv dkové, rozumíš?“ obrátil se Matásek k Davidovi. „Co ode m chcete?“ vypravil ze sebe David. „Abys chcípnul, hajzle.“ Smrade, íkal jsem ti, aby ses mi neplet pod nohy. Koledoval sis a te to slízneš. Nesnáším tyhle koledníky. Zkurvenej koledník. Tok myšlenek na jeho tvá i upadal do jednotvárnosti. David si všiml, že má na rukou pracovní rukavice ze silné hov zí k že. V jedné ruce držel kuf ík. „Já se vám nepletu pod nohy, pane. Jenom chci to svoje. Moc mi na tom záleží.“ David šel do rizika a pokoušel se reagovat ne na vy ená slova, ale p ímo na to, co vy etl z jeho obli eje. Matásek, taky ovlivn ný n jakou drogou, si toho nevšiml. „Zato mn hovno záleží na tom, co chceš, nebo nechceš. ek jsem ti, kurva, vyser se na m , a ty seš jako št nice. Nejd ív mi lezeš do jednoho kvelbu, te do druhýho. Tos kurva p epísk. To si sakra kurevsky p epísk.“ Musím brzdit, objevilo se mu najednou na obli eji. Hlavn v klidu. Tuhle práci musíš ud lat v klidu, kurva, bu v klidu! Drkotaly mu roz ilením zuby. Takovýho ho neznám, etl David na tvá i Domin . Von zmago el. Je úpln na šrot. Cvok. Zfetovaná kurva mechanicky vlnila boky. Tak kdy to za ne? Je to tu nuda, m la ve tvá i. Tohle nedopadne dob e. Von je v ráži. Jen aby m nebil p es obli ej. Jenom ne do obli eje. On m opravdu chce zabít, uv domil si David. Pro si pozval ty dv kurvy jako sv dky? Pak tu má toho hnusnýho Tondu a tu babu, ty i lidi jako asistenty, pro to d lá p ed tolika lidmi? Protože to za ídí tak, aby to vypadalo jako nehoda, kterou sis zp sobil sám, vole, ekl mu vnit ní hlas. 249

Nepot ebuju jako pomocníka analytický mozek Karla K íže, abych na to p išel. To je jediné možné vysv tlení. Von ho chce zabít, etl Dominu. Druhej smr ák v jednom tejdnu, to bude pr ser, policajti nám to tady zav ou! Von se zbláznil, druhej smr ák, to policajti nesežerou! Tohle už nezaplatíme, copak to ten kretén nechápe? Musím na to jít zvostra, napadlo Davida. „Ty debile,“ ekl Matáskovi, „tohle ti neprojde. Druhej smr ák v jednom tejdnu. To si vodsereš. M žeš mít podplacenou policii až na p du, ale tohle bude moc velkej pr ser.“ Von vo tom ví. Takže je to p ece jenom n jakej šmejd slídivej. Policajt? Matáskovi neklidn zat kaly o i. Podíval se na Dominu. T eba je to fízl, etl jí ve tvá i. „Tohle je debatní kroužek!“ zana íkal Tonda. „Domino, rozepni mu aspo poklopec a ekni Margot, a mu ho vožužlá. Chci se koukat. Tohle m nebaví.“ Matásek k n mu p isko il a vrazil mu stejnou ránu h betem ruky, jakou ušt d il p ed chvilkou Domin . Ta zd šen vyk ikla. „Zákazníci se nebijou! To bysme p išli na buben!“ „Když budu chtít, tak to tu zav u a vy všichni pudete do prdele!“ Jestli je to policajt, tak to bude fakt pr ser, etl mu David v obli eji. Ulevilo se mu a pocítil obrovské št stí, že se mu dostalo daru tená ství. Jenom díky n mu vyvázne z téhle šlamastyky jen s boulí na hlav . Do prdele s tím vším, do prdele s aurilem! V bordelu m li v tomhle týdnu smr ák. Nejspíš se n kdo p edávkoval drogami. Nebo ho tu zabili, zapíchli, zast elili? Nejspíš to budou drogy. Tahle št tka je taky nap l mrtvá, úpln na šrot. Co mám kurva d lat? etl Matáskovi na obli eji. Podíval se na Dominu. Kdybych jí tak um l poru it. Kdybych jí mohl poslat n jaký vzkaz. T eba ji napadne poradit mu, a m pustí d ív, než bude pozd . Visel jí na obli eji. Na tom vyžilém, hnusném ksichtu, který bude zítra ráno, až se vrátí ze šichty a umyje se, vypadat jako pozvracená 250

rohožka, uvažoval znechucen . Hnusná tlustá št tka v sado maso salonu. Mohla by mi te hodit záchranné lano. To je ale fakt hustej humus, když lov k závisí na tak hnusné kreatu e, jako je tahle lemra! Matásk v obli ej zbledl, zledovat l. Nedá se cuknout. Zašlo to moc daleko. T eba je to fízl. Stejn musí zmizet. Nebude to první policajt, co zakukal. Vymyšlený je to dob e. Mám sv dky. Bude to vo prsa, ale vyjde to. „Hovno máš sv dky! Tyhle št tky se poserou a všechno vyzvon j, až je naši kluci zmá knou!“ „To taky doufám, že všechno pov dí podle pravdy. Tak za nem, Domino. Holky, pus te se do toho. Ty si klekneš,“ rozkázal jedné a ta okamžit poslechla, „a ty jí p eje t ma d tkama záda. Ty se rozkro …“ Aranžoval scénu s rutinou zkušeného režiséra. Hol i ky! Tak kone n to za alo, rozzá il se obli ej slimejše Tondy. Matásek se oto il k Davidovi, zvedl koleno a položil si na n j aktovku. Otev el víko. Pudeš do prdele, fízle. Zrovna jako ten blbe ek, co to tu p epísk ve st edu. Vytáhne pistoli s tlumi em a st elí m do hlavy, napadlo Davida. T eba se n co stane. Za nu k i et. Možná p ijde K íž. Nebo policajti. Tohle p ece není možný, to nejde, to se nestane, takový v ci se stávají jiným lidem, tu o tom v novinách, vidím to v televizi, mrtvoly zabalené do pletiva a pono ené do p ehrady, zast elení gangste i, kterým se tu íká podnikatelé, falešné sebevraždy, lidi vyhození z okna a p ejetí autem, zabití nastraženou pumou… Matásek sáhl rukou s nataženou pracovní rukavicí do aktovky a vytáhl z ní zlatý vej itý p edm t. Auril. Davidovi se skoro zastavilo srdce. A je to tady, to svinstvo, co zabilo toho chlapa, sta il si p e íst na obli eji Dominy. Takže to odhadl správn . Matáska skute n napadlo ud lat z aurilu originální mu icí nástroj pro zvláš vybrané návšt vníky sado maso salonu Rudá r že. D tky, igelitové pytlíky na hlav , 251

emeny, to všechno je už ohrané a každý z t ch slimejš to zažil už stokrát. Ale hi-tech mu ení elektrickým proudem, to je n co jiného! No a jeden to nep ežil. Tak jednoduché to je. „On íká, že je to jeho,“ oznámil Matásek Domin a Tondovi. Dv holky zam stnané jedna druhou, p esn tak, jak jim na ídil, p ehlížel. Tonda ho nevnímal a roz ilením si olizoval rty. David si sta il všimnout, že díra v kapse hubertusu se do kala využití. „Je to tvoje?“ obrátil se na Davida. „Ano, je to moje.“ „Slyšeli jste?“ ptal se vít zn . „Tak tady to máš, kamaráde, a dob e se pobav. Všichni jste slyšeli, co íkal. Je to jeho a vzal to dobrovoln do ruky. Tonda za to zaplatil. Je to tak, Tondo?“ „Co? Co? Jo, zaplatil.“ „Šel sem dobrovoln ?“ „Úpln dobrovoln . Hrnul se.“ „Chceš tu svou v c zpátky?“ „Ano, dej mi ji.“ „Odepni ho,“ ekl Matásek Domin . „Ale…“ „Chceš p es držku, krávo?“ „Ne, ne,“ zav ískla a vrhla se k Davidovi. Ucítil pach potu a laciného parfému. Karmínové nehty zask íp ly po emenech a p ezkách. Pocítil úlevu. Byl volný. „Tak tady to máš a bav se dob e. Všichni se bavte dob e!“ vyk ikl Matásek. „A dívejte se!“ David nap áhl ruku a Matásek mu do ní vložil auril. Chvilku se ned lo nic a Matásek vyjeven , hodn ned v iv , na Davida hled l. Že by to bylo vybitý? Nic to ned lá. Jiný už vali po prvním dotyku. No a ten urák m l slabý srdce a eksnul nám tu, etl mu David ve tvá i. Auril h ál Davida v dlani. Pak pocítil zvláštní teplo, jak mu stoupá paží k ramenu a odtud do hrudi. Ruka se mu za ala t ást. No kone n , už to za íná. Tak je to dob e. Za chvilku mu budou vylejzat vo i z d lk , etl Matáska. 252

T as se zesiloval. Drkotaly mu zuby. Zvrátil hlavu nazad a op el se zády o op radlo. K eslo bylo p išroubované k podlaze, jinak by ho odstr il, jak se opíral veškerou silou o záda a o paty. To, co prožíval, byla bolest a slast zárove . Z pootev ených úst mu vycházelo chr ení. Z dálky slyšel Matáska povídat, že ten dobytek má to, co cht l, a ek si o to a m že si za to sám. P es o i se mu zatahoval temný závoj, houstl a prom oval se ve tmu. Vzpomn l si na monitor po íta e od Mobilie, i ta tma na obrazovce m la jakousi podivnou strukturu, vypadala jako tunel do nekone na. Pak uslyšel ten hlas. Davide… Slyším… To jsi ty? Jsem to já, samoz ejm , že to jsem já. Kamila… Kde jsi? P išla jsi za mnou? Ne. Jsem daleko od tebe. ekala jsem, kdy se mi ozveš, a jsem moc ráda, že se to stalo. Jsem š astná, že t slyším. Jak je to možné? To auril, Davide. Máš zase sv j auril. A od téhle chvíle, Davide, od téhle chvíle budeš zase jiný, než jsi byl p ed tím. 007 David se probudil uprost ed noci. V hlav mu t eštila ozv na strašného snu. Zdálo se mu, že drží v jedné ruce pistoli a v druhé sklenici vody. Napije se, ale nepolkne, p idrží vodu v ústech. Potom p iloží ústí hlavn na spodek elisti a stiskne spouš . St ela proletí m kkou ástí elisti a narazí na vodu. Ve zlomku vte iny ji prom ní na neprostupný pevný p edm t. Voda je nestla itelná a energie st ely ji prom ní v p st. Ta vyrazí vzh ru. Rozrazí horní ást ústní dutiny, nosní p epážky a spodinu lebe ní. Zasáhne mozek a prožene ho puklou horní ástí lebky. Zastaví se až o strop, kde vytvo í sm s vody, krve a mozkové hmoty. Uv domoval si, že je to on, že se dívá na sv j vlastní mozek rozmáznutý po strop , že vnímá kr p je krve kanoucí na podlahu. 253

Zdálo se mi o sebevražd , táhlo mu hlavou. Hlavou, tedy mozkem, který pevn v zel tam, kde mozek v zet má. Necht lo se mu vyjít si na procházku po strop . T eba to není tak špatný nápad. Skon it to všechno. Nemá smysl žít dál. Vzpomn l si na události minulého dne a podíval se k oknu. Nebylo ani zdaleka tak vysoko nad chodníkem jako v ž paláce Mobilia. Výška ale sta ila na docela solidní sebevraždu. Je to tak jednoduché. P ehoupnu se p es parapet a za dv t i vte iny budu mít klid. Te ho nemám a nikdy mít nebudu. Klid skon il tím, že jsem se probudil z mrákot, uvažoval. Probudili ho policisté. Spat il nad sebou jejich tvá e. Okamžit je etl. Takovej mladej a už je úchyl, etl jednoho. Ten si nenechal svoji d vtipnou poznámku pro sebe. „Na to nemusíš bejt starej, abys byl úchyl,“ mínil jeho druh. „N který se jako úchyláci rod j.“ „Hele, on žije!“ „Asi byl jen omdlelej ze šoku. Koukej, má tu v c v ruce!“ David k e ovit svíral auril ob ma rukama. „Nesahej na to, prej to probíjí. Von si tim ten úchyl nejspíš masturboval vocas.“ „Musíme mu to sebrat, jinak budeme mít pr ser.“ „Je mi dob e,“ ekl jim David. „Nechte m .“ „Hele, von se probral.“ „Zavoláme sanitku!“ „Nic nevolejte. Je mi úpln dob e,“ ekl David. Vstal z k esla. Zavrávoral, našt stí se sta il zachytit op radla. „Máme hlášení, že jste ve vážným stavu,“ d l policista, který v d l, že úchylové se rod j a mohou provozovat svoji úchylku i v mladém v ku. „Dostavili jsme se…“ podíval se na hodinky a studoval je, jako kdyby m ly ciferník v egyptských hieroglyfech, „za sedm minut. To napíšeme do hlášení.“ „Nic mi není. Vidíte? Jdu po svých.“ 254

„Po kat, po kat. Kampak jdeme? Vy jste p ípad. Máme vás nahlášenýho jako ob nehody.“ Neposlouchal je a zamí il ke dve ím. Policisté nerozhodn stáli uprost ed místnosti a pak se za ním vydali. „P jdete s námi.“ „Pro ?“ oto il se. „Sepsat protokol.“ „O em?“ Radši ho necháme plavat. Kouká z n ho pr ser, etl na tvá i toho pou en jšího z nich. Druhý byl horliv jší. N jak si vyskakuje. M li bysme ho trochu srovnat, úchyla jednoho. David se obrátil ke slabšímu z nich obou. „Nic jsem neprovedl. Nemám žádnou stížnost na nikoho z personálu. Usnul jsem tu v k esle. To chcete napsat do protokolu, že jste m probudili?“ ákej chytrej. Kurva, m tyhle chytrý šerou! Pro nejsou všichni blbí? Byla by to lepší práce. „Hlavn v klidu,“ ekl policista nahlas. „Já jsem úpln klidný. Nek i ím, neroz iluju se. Prost vám íkám, že jsem si zd ímnul a jdu v klidu po svých. Jestli chcete mít p ípad, podejte si toho pitomce, který vás úpln zbyte n zavolal.“ Šli k východu. V šeru zahlédl Matáska s Dominou. N co si šuškali a zmizeli. „Byli to tamti dva?“ Od Matáska ra i dál. Na toho nesahat. Hlavn na nic nesahat a hled t si svýho, myslil si chyt ejší z obou policist . „Tak teda jd te. A radši sem už necho te. Není to tu bezpe ný,“ ekl. Dobrou radu dodal, aby si p ipadal d ležitý a užite ný. „D kuju. Máte pravdu. Už m tu neuvidíte. Dostal jsem se sem úplnou náhodou.“ Když se ocitl venku, zvedl auril, aby zavolal Kamile. Promluvila na n ho Adéla, ne Kamila. „Ú astník blokoval spojení.“ „Jak, blokoval?“ „Nep ijímá náš terminál.“ 255

Kamila zablokovala íslo, opakoval si David. Intenzivn na ni pomyslel. P ed tím, než ztratil v domí, s ní byl ve spojení. Bez prost ednictví aurilu, jaksi na p ímo. Mozek s mozkem se propojily. Jak je to možné? Tolikrát o tom etl ve sci-fi knížkách a te to bylo tady. V anglické terminologii se tomu íká ESP, Extrasensory Perception, mimosmyslové vnímání. Je ze m esper, citlivec. Zase jsem postoupil o krok dál. Jenže ten krok m dostal nosem ke zdi. Cesta nikam nevede. Kamilu nedokážu vyvolat a ona zablokovala sv j auril, abych jí nemohl docela oby ejn zavolat. T eba je to jenom n jaký omyl. T eba se mi jenom zdálo, že m Kamila oslovila. Možná, že žádné nové schopnosti nemám. Docela oby ejn dovedu íst lidem myšlenky z tvá í. To je normální. Musel se usmát, když dosp l ve svých úvahách do tohoto bodu. Copak je to normální? Asi tak normální jako létání v létacím snu. Davidovi se ob as tyhle sny zdály. V takovém snu šel po ulici a najednou ho napadlo se malinko odrazit. Vznesl se a hned zase p istál. P ekvapilo ho to. Odrazil se tedy siln ji a zamával rukama. I ten malý pohyb paží ho dostal o pár metr dál. Pocity? Radost, ta p evládala. Pak taky údiv, že ho to nenapadlo d ív. Pro nelétám už dávno, když je to tak snadné? Pro jsem myšlenky ne etl loni, p edloni? Pro jsem to ned lal vždycky? Protože jsem nem l auril a te ho mám, pokáral sám sebe. Na ulici si chytil taxíka od á ek a nechal se odvézt dom . Zavolal K ížovi, že už sv j auril našel. Pak zavolal Krokešovi, po delším váhání. „Auril jsem našel, pane Krokeš. Nemusíte mít starosti.“ „Nem l jsem starosti, pane Kacere,“ odpov d l mu šéftechnik Mobilie vážn . „Bylo to na vás, abyste m l starosti. Nicmén problém jsme nevy ešili.“ „Myslím, že ano,“ namítl David. „Mám auril.“ „Jenže nevíme, jak je možné, že jsme ho nemohli najít p es autodetekci. A pro vás nemáme v našem monitoringu.“ „Chyba hardwaru,“ navrhl David. 256

257

Krokeš zavrt l hlavou. „Je to chyba na úrovni rozhraní lov k – systém. Znovu vás žádám, abyste podstoupil vyšet ení.“ „K tomu m nedonutíte. Už žádné hrabání v mozku. Podepsal jsem vám smlouvu na testování. O žádných dalších procedurách v ní není ani slovo.“ „Velmi byste nám pomohl, pane Kacere. Na mí e vaší ochoty závisí také váš další vztah k firm Mobilia. Termín se blíží, pane Kacere.“ Termín se blíží. Budu muset auril vrátit. Jenže já se už bez n j dovedu obejít. Vyzkoušel jsem si to. Nedostal jsem ten strašný abs ák jako tenkrát. M žu bez aurilu žít. A když ztratím svoje schopnosti íst tvá e? Možná, že to tak bude lepší. „Jak myslíte, pane Kacere,“ ekl Krokeš. „Je to vaše volba.“ Chvilku se odml el. „Nicmén oce ujeme, že jste auril našel. Nezklamal jste. V ili jsme ve váš d vtip a odhodlání. Máte hodn dobrých vlastností, pane Kacere. Pat í k nim i v rnost kamarádovi.“ David ztuhl. „V rnost kamarádovi?“ „Ano. Málokterý muž vašeho v ku by si našel denn as na návšt vu v nemocnici. Vy ano. To hovo í o vašem charakteru.“ Pak Krokeš pozdravil a p erušil spojení. David p emýšlel o jeho slovech. Krokeš mu dal najevo, že ví o tom, co d lá, že ho sleduje – a sledoval ho i bez aurilu. Ví o jeho návšt vách v nemocnici. Že by tam snad m l n jakého informátora? lov ka, který by tam sed l na lavici v ekárn , a když by Davida spat il, huhlal by do skrytého mikrofonu? To je sm šná p edstava. Pokr il rameny a šel ke sporáku, aby si uva il kávu. P edstavoval si sám sebe, jak jde za Pavlem. Vchází do budovy. Vpravo je vrátnice, st ídají se v ní t i vrátní. Všechny t i m l na tené. Ten tlustý se jmenuje Jirsa, má starosti, protože mu kluk onemocn l virózou a stará se o n ho sousedka, a ta je hrozn nepo ádná, protože… Kamera. Vzpomn l si, eho si všímá hned poté, co vstoupí. 258

Nad vrátnicí visí kamera, první, kterou pozdraví, když vchází dovnit . Má objektiv namí ený na vchod. Jednou tam bude jenom kamera, protože vrátný bude zbyte ný. Bude napojená na p ístroje, které rozpoznají lidské obli eje. Elektronika pustí dovnit jen toho, kdo má uvnit co d lat. Žádné e i, žádné úplatky. Smíš dovnit , nesmíš. Je to binární rozhodnutí. Takže je to vlastn jednoduché. Žádné záhady nehledejme. Krokeš má p ístup ke kamerovému systému, takže Davida vidí, když jde za Pavlem. To je opravdu sm šn snadné pro n koho, kdo je schopný napojit se na systém p ístroj k udržení životních funkcí na resuscita ním odd lení! Vtom se ozvala Kamila. P ímo v jeho mysli. Bez aurilu. Davide… Kone n ses ozvala! Nemohla jsem se ozvat d ív. Nem žu ti íct pro . Je to n co jako telefonát bez telefonního p ístroje. Bez mobilu. Jenže já jí ne tu myšlenky v pravém slova smyslu. Já slyším jenom to, co ona vysílá. V jistém smyslu je to jednosm rná komunikace. Ona ve mn te všechno, kdežto já tu jen to, co mi ona pustí. Nep emýšlej o tom, Davide. Je to zbyte né! Nep emýšlej o tom! Sm šná poznámka. Je to n co podobného, jako bylo v p íb hu o alchymistovi, který slíbil králi zlato pod podmínkou, že král nebude myslet na zelenou lišku. Od té doby král nemyslel na nic jiného než na zelenou lišku. Ty teš všechno, co si myslím, oslovil ji v duchu. Není to fér. Nep emýšlej o tom. Bu rád, že je to tak, jak to je. Musím o tom p emýšlet. Pro jsi proti mn zablokovala auril? Nemohla jsem s tebou mluvit. A te m žeš? Vždy spolu mluvíme, odpovídala. Tak zruš blokaci aurilu, ekl David. Pro ? Mluvíme spolu bez n ho. Chci t vid t. Chci vid t, jestli mi n co tajíš. Co bych ti m la tajit?

259

To je pravda. Co by mi m la tajit? Nemáme spolu nic spole ného. Setkali jsme se jednou v život , na dvacet minut. To bylo všechno. Všechno. Až na to, že jsem se sta il zamilovat. Já t mám rád, Kamilo. Zamiloval jsem se. Je to trapný to takhle vyjád it. Ješt nikdy jsem to žádný holce takhle ne ek. Možná, že bych to ani nedoved íct, kdybych byl s tebou a mluvil na tebe. Jenže te si to prost myslím. Mám t rád. Já vím, Davide. To ekneš jen tak? Já vím? Je to strašné. V bec nic nevíš. Nevíš. Za al se vztekat. Vztek mu kalil zrak. Vid l p ed sebou sporák, na n m konvici na vodu. Popadne ji a zma ká, pak utrhne sporák od zdi. Nevztekej se, Davide, prosím t ! te m . te všechno, co si myslím, kdežto já ji tu jen nap l. Ano, je to tak. Na tom nic nezm níme. tu všechno, kdežto ty jenom n co. To je strašn nespravedlivý! „To je strašn nespravedlivý!“ vyk ikl. Je to tak nastaveno. Kdo to nastavil? Oni. Vždy jsem ti íkala, že m žou všechno. M žou všechno, m žou zabít. Ale díru do hlavy mi nenavrtají. Ale ano, navrtají. Už navrtali. Já to nesnesu, Kamilo, tohle já nesnesu! „Nesnesu to, kurva, nesnesu!“ k i el. Vzteky mlátil do okraje sporáku. Z malíkové hrany na pravé ruce mu vytryskla krev. Ned lej to! Zabiju se! Já nechci! Já nechci, abys… Co abych? Abys skon il jako on. Skokan. Muž, který se zabil na chodníku p ed Mobilií. Tys ho znala? 260

Byl to m j kluk, Davide! Bolest se probudila. Levou rukou uchopil pravici a p itiskl si ji k hrudi. Konejšil ji. Hý kal. Byl rád, že ji má. Jinak by cítil jinou bolest, horší. Vybavil si vzpomínku na muže na spodní plošin . Byl to Duke Hauras. Kamila si vypíná auril, aby jí nevid l do tvá e. Jenže já v sob chovám ješt jednu vzpomínku. P icházel k Mobilii. Naho e na v ži se n kdo chystal ke skoku smrti. Dole se shromáždil dav zv davc . David šel ke vchodu. Tam stáli muži z podnikové ochranky. David jasn poznal dva z nich, byli to práv ti, kdo ho tak vlažn pronásledovali, když praštil Duka notebookem. Prosklenými dve mi vid l další lidi, mezi nimi bledou dívku se st apatými vlasy. N co jí projelo obli ejem, snad vlna bolesti. Zav ela o i. Tehdy ji nedovedl íst. Dnes ano. I ve vzpomínce. Ned lej to! ozvala se v n m Kamila. Neruš, p emýšlím. Soust edil se. Soust edil se a etl Kamile ve tvá i. etl, co si v té chvíli myslela. Byl to vzkaz. To je on. David Kacer. Už je tady. Když myslíš, že to musíš ud lat, ud lej to. Te . Tohle si pomyslela a za n kolik vte in poté ležel sebevrah v krvi na chodníku. David strnul. Bránil se pochopit, co to všechno znamenalo. Ve víru myšlenek ho napadaly desítky r zných vysv tlení, jenže smysl m lo jen jedno jediné. Kamila ho vyhlížela. N kdo ji postavil ke sklen ným dve ím a dal jí p íkaz, aby ho upozornila, až p jde David Kacer. M la ho poznat, nejspíš podle fotografie. Hauras jezdil na scifistické cony. Tam každou chvíli n kdo fotí. Není problém obstarat si fotku kohokoli. Tys ho zabila, oslovil Kamilu. Ty s Haurasem. Doufal, že se bude bránit. Že mu nabídne jiné vysv tlení. Jenže ona se p iznala… Musela jsem to ud lat. 261

Jak to, že jsi musela? ekla jsi, že to byl tv j kluk! Ty jsi ekla Haurasovi, aby toho tvýho kluka zabil! To p ece není možný, Kamilo, ekni n co! Bylo to tak, jak íkáš, Davide. Nev ím ti. Musím ti v it. Kamilo, pro to tak je? To je pravda. Byl to m j kluk. Jenže já už nejsem já. Je to strašný, Davide. On se mnou mává. Musím d lat, co chce. Neznáš ho. Nevíš, co umí. Když mi ekne, abych z té v že sko ila, musím to ud lat. O kom to mluvíš? Je to Hauras? Ano. Spíš s ním? To víš, že jo! To je samoz ejmý, a kdyby to bylo jen to, bylo by to dobrý! Chápeš to, Davide? Prosím t , jdi mu z cesty. On je schopný ud lat cokoli. Zabít n koho dokáže tak snadno jako zlomit sirku. Te víš všechno. Sbohem, Davide. Už se neozvu. Ledaže… Ledaže co? Ledaže by ti bylo moc zle. Ticho, hu ení krve v t eštící hlav . Takže takhle to je. Tak skon il tester aurilu. Vzal auril do ruky a m l sto chutí jím mrštit o ze . Zabil by ho. Zabil by rád sebe a Haurase. Zabil by Kamilu, tu svini. Vzpomn l si na Pavla. M žu rozmlátit auril a m žu zmlátit Haurase, sejmul jsem ho jednou, sejmu ho podruhý taky. Jenže, co potom? M žu se na celou Mobilii i s jejím aurilem vysrat, tím spíš, že už žádnej abs ák mít nebudu, uvažoval. Jenže co ud lá Hauras? A jak by reagoval Krokeš? Nejspíš by Pavla prost vypnuli. Vyb hl do chladné noci. Ve vý epu na rohu do sebe naházel šest fernet v rychlém sledu. Sedmý už mu necht l vý epák prodat. „Už toho nech, mladej. Nerad bych t m l na sv domí. Jdi spát. To víš, ženský jsou pakáž. Plém hadí. Však víš.“ Šel spát. Spíš omdlel než usnul. A když se probudil, sebevražda bylo první, na co pomyslel. Ležel na posteli a díval se na obdélník okna ozá ený pouli ním sv tlem. Ud lám to. Zabiju se. P ece nezabijou Pavla jenom proto, že se jeden tester vodkrouh? Až budu mrtvej, p emýšlel, Pavel pro n ztratí cenu a nechaj ho na pokoji. To je dobrý. Zabiju se. 262

Pak si uv domil, že ho probudilo zvon ní aurilu. T eba je to Kamila, napadlo ho. ekne mu, že to všechno byla pitomost. Že si to vymyslela, aby ho naštvala. Že to byla taková zkouška. Nebo volají z nemocnice, že Pavel um el. To je blbost. Kamila ho nezavolá. A z nemocnice by nevolali jeho, ale Pavlovu matku. Vysko il z postele. Zamotala se mu hlava a div že neupadl. Dotápal k aurilu. Nevolala ani Kamila, ani nemocnice. Ozval se Karel K íž. „Spíš?“ „Spím,“ zabreptal zklamaný David. Pozd ji, když si v pam ti p ehrával K ížova slova, dokázal rozeznat nejistotu v jeho hlase. Jenže te byl rozespalý a nap l ješt opilý, takže se mu v hlav žádné výstražné zvonky neozvaly. „Našel jsem Bernarda. P ij .“ 008 Seš kretén, íkal si David, zatímco sv tla no ní Prahy se mu míhala za okny taxíku. Starý šantala ti zavolá a ty všeho necháš a už tam sp cháš. Rychle vyst ízliv l po t ch slovech, nebo si p inejmenším myslel, že vyst ízliv l. Oblékl se, natáhl na sebe teplou bundu a epici a vyrazil. Taxíka si od á ek p ivolal aurilem. Taxiká už na n ho ekal, když vyb hl p ed d m. No jo, mladej. Vyráží ve t i ráno n kam na tah. N kdo jim odpad a pot ebujou dalšího do party. Holt, mladý lidi, co je to platný. „Matce se p itížilo,“ zabru el, úpln zbyte n . „No jo,“ ekl taxiká . Ta z tebe bude mít radost, ta tvoje matka. Z toho chlastu, co z tebe táhne. Vzpamatuj se, napomenul ho vnit ní hlas. P ece se nebudeš hádat s myšlením n jakého taxiká e. K íž mu zavolal, že našel Bernarda. Nic dál ne ekl, ovšem auril ukázal, že volá z domova, z Bude ské ulice. O Bernardovi toho moc nevíme, íkal si David. Byl to mladý v dec v roce 1951, když ho Státní bezpe nost zatkla a mu ila. Jak mladý? P tadvacet? Plus minus? To by mu te bylo n jakých 263

osmdesát let, jako Sou kovi. K íž o n m napsal lánek vycucaný z palce. Nikdy ho nevid l, nikdy o n m neslyšel. Nepoznal ho na fotografii, kterou mu David ukázal. Byl by to slušný úkol pro profesionální detektivy, najít lov ka, jehož stopa zmizela tak dávno. Starý demoralizovaný penzista nem l nejmenší šanci. To jsem zv dav, v jakém stavu ho najdu, íkal si. Usmíval se p i té p edstav . Taxiká si toho všiml a s potutelným úsm vem se pozeptal: „Jedeš chlastat, vi ? Se vším všudy?“ „Vážn ne. Jedu za matkou.“ „Jak myslíš… Ale kdybyste pot ebovali p ivézt n jaký další holky, sta í íct…“ Natáhl se ke krabi ce p igumi kované k palubní desce a podával Davidovi vizitku. Jo, rad ji bych jel za holkou než za tím starým ožralou. Taky jsem ožrala. Alkohol mu v teplém taxíku stoupal do hlavy. Uv domil si, že se taxík hodn houpá na vymlácených tlumi ích. Z ostré v n aromatického strome ku se mu za al zvedat žaludek. To bude p kný. Ukáže se, že si starej K íž zabouch ledni ku a p iv el si v ní cíp košile od pyžama. Nebo strhnul splachovadlo na hajzlu. Nebo našel Bernarda. To je blbost, zavrhl tu možnost. Je p l tvrté. To by nazna ovalo, že ho našel p es sí . On, který je rád, když na tom svém compu vyg glí otevírací dobu hostince U Banset . Z n ho jednou vyhodili Švejka. Jestlipak je na netu, hostinec U Banset ? Zvedl k o ím auril. Táborská 389/49 Praha 4, stálo tam. Teprve te si všiml, že je v p ímém spojení i s aurilem. N co jako handsfree. Dokud se dalo mluvit o spolupráci s Mobilií, požádal Destinovou, jestli by se n jaké handsfree dalo pro auril za ídit. Nám t je to zajímavý a sd lím ho panu Krokešovi, ekla mu tenkrát. T eba to ud lala a Krokeš handsfree z ídil. Znamená to, že mi Krokeš s Haurasem tou myšlenky, jako mi je dovede íst Kamila?

264

265

Blbost, ekl si. Jsem krytý t emi opi kami. Nedovedli ani najít auril. Nem žou m slyšet. S aurilem komunikuju p ímo, protože je na m individualizovanej. Vymluvil si tu hrozbu, p esto z stal nervózní. Aby se rozptýlil, p edstavoval si další situace, v jakých K íže najde. T eba se umazal medem. Nebo se zaklap na hajzlu. Tenkrát se zaklap v kabin Tety Ju, te je zaklaplej na hajzlu. Ví dob e, že m nem že zavolat, p ije , sedím na hajzlu a nem žu ven. Cht l m nalákat na Bernarda. Ach jo. „Tak jsme tady,“ hlásil idi . David mu zaplatil a soukal se ven. Na chodníku trochu zavrávoral. „Dob e se bav,“ volal za ním taxiká . Vdechoval ostrý ledový vzduch. Jestli budou domovní dve e zam ené a K íž je na hajzlu, bude to první problém, napadlo Davida. K íž by si je um l odemknout. Byly pootev ené. Pomalu stoupal po žulových schodech starého vinohradského inžáku. Schodištní automat nefungoval, takže opatrn krá el potm . Okny na podestách vnikal na schodišt náznak sv tla. V dom bylo ticho. Trochu se zadýchal, než došel do patra, ve kterém K íž bydlel. I tady byly dve e pootev ené. Z p edsín unikal sloupek žlutého sv tla. Kreslil vyk i ník na prošlapaných dlaždicích. David se zastavil a naslouchal. Vdechoval kyselý pach starého domu. „Pane K íž?“ ozval se polohlasn . Jestli se zaklapl na hajzlu, bude bubnovat na dve e. Nikdo se neozval. David tedy pokro il ke dve ím, otev el je a vešel. Vzáp tí n kdo za ním dve e zabouchl a v dalším okamžiku ho chytil za paži. „Mám ho, je to dobrý,“ ekl nahlas. David se na n ho podíval. Byl to pomenší rudolící chlap s tvá emi porostlými nepravidelným strništ m. Jeho kabát byl zdroj toho kyselého pachu, který ucítil na chodb . Další takový krasavec 266

vyšel ze dve í kuchyn . Vy ouhlý chlap, oble ený do vln ného svetru s ernobílým vzorem jelen . „Klídek, mladej. Bu rozumnej a nic se nestane.“ David se nechal odvést do kuchyn . Tam sed l u stolu zkroušený redaktor Karel K íž. Ruce m l svázané kapesníkem a p es ústa m l p elepenou lepicí pásku. Hlu n fun l nosem. Já se z n ho picnu, pomyslel si David. To Bernard, zachytil jeho myšlenky. Poslal je Bernard. Kysele páchnoucí chlápek pustil Davida, p istoupil ke K ížovi a strhl mu pásku z obli eje. Redaktor vyjekl, jak ho to štíplo. „To jsou Bernardovi lidi?“ vyšel mu David vst íc na p l cesty. Chytrej kluk. Bystrej. Škoda takovýho intelektu na noviná e. „Jen slušn o panu Bernardovi,“ ekl muž ve svetru. Naléval si z polovypité láhve rum do decové skleni ky. „Ano.“ „Jak vás našli, pane K íž? A pro ?“ „Dal jsem inzerát,“ ekl K íž neš astn . Jaromíra Bernarda pozdravuje Teta Ju, etl mu David myšlenku na obli eji. Tak to je tedy nápad. To opravdu bylo vyhán ní had z díry! Hezky si to zjednodušil pan K íž, to svoje pátrání. Napadlo ho, že když sedí v inzertním plátku, podá si inzerát. Jednoduché, ú inné ešení. Inzerát zabral. I když trochu jinak, než si K íž p edstavoval. „Já se ti omlouvám, Davide,“ íkal K íž neš astn . „Oni mi ho dali k telefonu. Cht l v d t, pro jsem dal ten inzerát. Pro ho hledám. Já ek, že kv li Tet Ju. On cht l v d t, co mám s Tetou Ju spole ného. Musel jsem t prozradit. Musel jsem jim íct o Mobilii. O tom tvým aurilu.“ David mu simultánn etl v obli eji. Nelhal. Opravdu to tak bylo. „Seš n jak moc ukecanej!“ k ikl na K íže chlap ve svetru. Pozd ji, když o tom uvažoval, íkal si David, jestli by jednal tak, jak jednal, kdyby nem l upito. Asi jo, dosp l k názoru. 267

Nicmén , protože m l upito, a navíc si vzpomn l na taxiká e, který ho podezíral, že jede v p li noci, aby si zašpásoval s holkama, dostal se do ráže víc a d ív, než by se stalo, kdyby upito nem l. Ke škod somráka v ernobílém svetru, který ani nev d l, jak se to stalo, a sed l na zemi zapasovaný do kouta a v krajin žaludku cítil ostrou bolest. Sípal, chytal se za b icho a popadal dech. „Tak todle ne, mladej,“ zahu el jeho smrdutý kamarád, zdá se, že specialista na hrubou práci. Vytáhl z kapsy n ž vyskakovák a otev el ho. Tak poj , mladej, jen si poj , jen poj . David tedy šel a na cestu si vzal židli: popadl ji za op radlo a hodil ji na toho chlapa a ješt let la, když startoval kup edu. Chlapík zvedl ruce, aby židli odrazil, a to už ho David nakopl do rozkroku. Bylo to ošklivé zaúp ní. N ž odlet l v oblouku stranou a muž, drcený strašlivou bolestí, se sto il do klubí ka a kvílel. David n ž odkopl do kouta. Pak p ešel ke K ížovi a rozvázal mu ruce. Redaktor si t el záp stí. „To bylo dobrý, ušlechtilý sokolíku! Moc dobrý. P išlo mi to vhod. To víš, kdybych byl o dvacet let mladší, ubránil bych se jim sám.“ „Jist , jist ,“ ekl David a vytahoval auril z kapsy. K íž ho starostliv pozoroval. „Kam voláš? Snad nechceš volat policii? Tohle jsou p átelé, já je pozval, jen žádnou policii!“ „Já ti dám p átele, ty kurvo stará, jen po kej, já ti rozbiju tu tvou držku…“ Muž v ernobílém svetru nazna oval, že už je schopen dýchat. „Pochop situaci,“ vykládal mu K íž horliv . „Co se stalo, je mezi námi. Jenom nechci, aby policie…“ „Stejn ti rozbiju držku. Nakopu ti prdel, až mi posereš špi ku. Natlu u ti uši do hlavy. Vytetuju ti nos na elo.“ Zdá se, že m l dalekosáhlé plány stran zm n fyziognomie redaktora K íže. „Pane Krokeš?“ ohlásil se David. „Volám vám, protože byste to m l v d t. Jsme v kontaktu s Jaromírem Bernardem.“ 268

Auril držel u ucha. V tomto režimu bylo vypnuté video. „Oce uju, že m informujete, pane Kacere,“ ekl Krokeš po krátkém p emýšlení. „Já chci kooperovat, pane Krokeš.“ Takhle žvanit musím kv li Pavlovi, pomyslel si. „To je dob e. Upravuje to naše vztahy lepším sm rem. A zdá se, že fatální nehoda vašeho p ítele Tumlí e má svoje pozitivní stránky.“ Ty svin , pomyslel si David. „Mám v úmyslu se s panem Bernardem setkat.“ „Schvaluju. P edpokládám, že m budete informovat.“ „Ovšem. Pavel ale musí být v po ádku.“ „Je v nejlepších rukách. V jistém smyslu… ve vašich rukách, pane Kacere. Pokra ujte, jsem spokojen. Zatím, a s výhradami, které znáte.“ P erušil spojení. Co to m lo být? etl úžas na K ížov tvá i. „Strategie kooperace,“ pokr il David rameny. „Vy sám jste mi p ipomn l v z ovo dilema.“ „Zase za ínáš s policajtama?“ zavr el muž v ernobílém svetru. „Já jsem istej. Nikdy jsem v base nebyl.“ „Co nebylo, m že bejt,“ odpov d l mu David s pokr ením ramen. „Zavolej toho svého Bernarda.“ „Pana Bernarda!“ „Tak dob e. Zavolej pana Bernarda.“ Muž vylovil z kapsy luxusní Nokii N73, erstv ukradenou, jak se zdálo. „Tady Mazánek, pane Bernard. Já vám n koho dám.“ David od n ho p evzal mobil, velmi ostražit , aby mohl zareagovat, kdyby ten chlap pojal n jaký pošetilý úmysl. Zdálo se však, že rána p stí umíst ná na solar splnila své výchovné poslání. „Bernard,“ uslyšel David vážný hluboký hlas. „Kacer,“ p edstavil se stejn stru n . „Já jsem ten lov k, který pracuje pro Mobilii.“ „Pro Mobilii. Co víte o Tet Ju?“ „Máte jist na mysli ást letadla Junkers Ju 52, instalovanou v budov firmy Eurotrans. D íve ve výzkumném ústavu Luftwaffe.“ 269

„Ano,“ ekl Bernard. „Firmu Eurotrans koupila Mobilia. Se vším všudy. I s Tetou Ju,“ ekl David. „Tak. Máte ješt n co, co byste mi mohl sd lit?“ Oplátkou za to, co ty sd líš mn , pomyslel si David. „Za ur itých okolností ano.“ „O okolnostech rozhoduju já,“ ozval se Bernard. David se ohlédl po K ížovi. V z ovo dilema, etl mu na tvá i. S ním bude strategie kooperace obtížn ešitelná. Zkusíme to, pomyslel si David. „Já taky pot ebuju n jaké informace,“ ekl opatrn . Chvilku bylo ticho. „Tak dobrá. P ij te. Hoši vás dovedou.“ 009 Taxiká byl, mírn e eno, vyjevený, když si ho David zavolal znovu, a úžas mu mohl ve tvá i vy íst pomalu i slepý, když zastavil se svým vozem p ed domem v Bude ské ulici. Odjížd l s p esv d ením, že mladý, pon kud podroušený muž si vzal tágo, aby se mohl co nejrychleji zapojit do veselého ve írku s d v átky. No a uplynula p lhodinka a jede se dál, jenže ne s d v átky. Vedle toho chlápka stojí d dek a dva vágusové! Von je teplej, von je to buzerant, no to mn poser prsa, tohle jsem ešt nežral, etl mu David ve tvá i. „Kam to bude?“ „Není to daleko,“ odpov d l David. Tázav se podíval na muže v ernobílém svetru, a ten p ikývl na znamení, že to, co Davidovi íkal na schodišti, nebyl žert. „Olšanské nám stí.“ „Hotel Olšanka?“ „Ne. Kousek dál, ke škole.“ „Tam maj zav íno,“ ekl taxiká ponu e. tve ice se nasoukala do vozu a taxiká otev el okna na znamení protestu proti pr vodním pachovým jev m. „Za to bude p íplatek, mladej pane.“ 270

David sáhl do náprsní kapsy a nahmatal bankovku. Beze slova ji taxiká ovi podal. Peníze od Mobilie. Vazalství má svoje p íjemné stránky. To je na n m nejhorší. lov k se ho t žko z íká, i když se k tomu naskytne p íležitost. Cesta se odbyla beze slov, taxiká zastavil p ed školou, David mu zaplatil a pak se všichni ty i dívali za odjížd jícím autem. Vykro ili, až když zabo ilo za roh Olšanky. Nebylo nutné, aby taxiká v d l, kam jdou. Zamí ili totiž nahoru na kopec, ke schodišti, které bylo te pokryté ledem. Tam, v úbo í kopce, byl cíl jejich cesty. V nitru vršku Svatého K íže je opušt ný protiatomový bunkr. Na vršku samém kdysi stávala m stská šibenice, než ji odst hovali o kousek dál na Židovské pece. Bunkr vznikl v dob studené války. asem zájem o podzemní prostory vadl a po p evratu uhasl docela. Vchod do podzemí chuligáni n kolikrát vylomili. Nakonec tam m sto dalo po ádné ocelové dve e, ovšem i ty m ly zámek. Není zámku, který by se nedal odemknout, a rozhodn mezi neodemykatelné zámky nepat il ten, který zabezpe oval ocelové dve e podzemního krytu. Zde, v prostorách krytu, se odehrávaly rozmanité darebnosti. Pak ustaly. Dve e kdosi opravil a nikdo si nelámal hlavu s otázkou, kdopak to asi byl. Bezpe nostní informa ní služba nebere pražské bezdomovce jako cílovou skupinu svých zájm . Jinak by v d la, že se v n kdejším protiatomovém krytu usadil Pan Bernard. Každé srovnání kulhá. Pan Bernard, jak mu bezdomovci íkali, nebyl žádný „cikánský baron“. Až jednoho dne um e, nebude se konat žádná volba nového „Pana Bernarda“. Prost zmizí další barvitá postava pražského polosv ta, jako byla Hrab nka nebo Hluchon mý Liška. Pan Bernard byl lov k, který dovedl poradit tam, kde si lidé rady nev d li, tak jednoduché bylo jeho postavení. Soudce a rozhod í n kdy, ut šitel jindy, advokát chudých v jiných p ípadech. Dlouho si budoval svoji pozici. P ebýval tam i onde, a te byl zde, v útrobách betonového komplexu pod n kdejším pražským popravišt m. 271

272

Takový si o n m David ud lal obrázek z toho, co dokázal vy íst z obli ej svých pr vodc cestou taxíkem i b hem t ch n kolika minut, kdy vešli do chodby, v níž si chlapík v ernobílém svetru svítil displejem svého luxusního kradeného mobilu. V chodb páchla sychravina. David byl rád, že kone n m že ichat n co jiného než kyselý smrad druhého váguse. Sv tlo mobilu vylouplo z temnoty malá plechová dví ka. Ta se po n kolika minutách s vrzáním otev ela a ze škvíry se vyno ila ruka zvoucí ke vstupu. David s K ížem vešli. Zamžourali, protože zde svítila elektrická lampa. U dve í stál rozložitý chlap oble ený do montérek, p es n ž m l bachratý, hrub pletený svetr z tmavomodré vlny. Když cht li vejít jejich pr vodci, chlap ve svetru je neomalen vystr il a zabouchl jim plechová dví ka p ed nosem. „Poj te,“ ekl hlubokým hlasem. „Pan Bernard vás eká.“ Vedl je k dalším dve ím, jež vedly do rozsáhlé klenuté krypty, zbudované z neomítnutých cihel zvaných kanálky. U stropu byl otvor, ve kterém hu ela ventilace. Vedle n ho bylo vsazeno ploché osv tlovací t leso. Byl tu tvercový konferen ní st l, u n ho ty i kožená k esla, každé jiné. Pravda, nábytek to byl hodn omšelý, deska stolu od ená a k esla vypadala, jako že z nich každou chvíli vyjuknou péra. Zdálo se, že obyvatelé podzemí je sem postupn natahali ze skládek a smetiš . V kout stálo ješt jedno k eslo. David si sta il všimnout, že vypadá hodn technicky, vyrobené z trubek a plechu nat eného šedou barvou. V k esle naproti vchodu sed l hubený muž, oble ený do erné sametové kombinézy. Tvá m l bílou jako n kdo, kdo už dlouho nevyšel na denní sv tlo. Sn hobílé vlasy mu splývaly na ramena. Jist byl velmi starý, jeho v k se však nedal odhadnout. Tvá nem l vrás itou, ani jeho ple nem la onu papírovitou strukturu pleti starých lidí. P esto n co v obli eji nazna ovalo, že je ten lov k velmi letitý. M l zav ené o i. Když vešli, muž o i otev el. Byl to nepochybn on, muž z fotografie, uv domil si David. Pocítil jakousi báze p ed arod jnou silou asu. Obrazový vjem z fotografie m l stále v pam ti, takže si dovedl p edstavit as jako ruku, která n komu stiskne obli ej a nelítostn mu ho zma ká. 273

Bernard up el na Davida o i. Pak se podíval na K íže, podivn , jako s pohrdáním. David mu nedokázal v obli eji nic p e íst. Byl to tedy další tená ! „Co mi chcete?“ oslovil Bernard K íže. K íž nev d l, co odpov d t. David etl K ížovi na obli eji znaky zmatku a strachu. Byl to vír neuspo ádaných myšlenek, vyvolaný naprostou nejistotou. Ani on sám si nev d l se situací rady. Bylo jasné, že se dostává k n emu zásadn d ležitému. N co te odn kud p ijde a n co dalšího zp sobí. Jenomže netušil, co to bude, odkud se to zjeví a jaké to všechno bude mít d sledky. „Já, tedy nic, pane Bernard.“ „Dal jste si inzerát. Použil jste heslo Teta Ju. Co víte o Tet Ju?“ „Je to letadlo,“ breptal ne moc chyt e K íž. „N mecké letadlo. Junkers, ano. Junkers.“ Bernard se podíval na Davida. Prohlížel si ho pozorn a zdálo se, že je p ekvapen. Tohle David chápal. P ekvapilo ho, že nedokáže Davida íst. „Ten lov k byl p ítel Ludvíka Sou ka, v d l jste to?“ „Ano, pane Bernarde,“ odpov d l David. „Vám to nevadí?“ „Ne,“ odpov d l David. „M lo by?“ „Nu, mladému lov ku by m lo vadit, že se n kdo tak úzce p átelil s odpornou bolševickou krysou, jakou byl doktor medicíny Ludvík Sou ek.“ Vyslovoval ten titul a jméno až s komicky hraným odporem. Tak vida, pomyslil si David, když si toho všiml. Je to špatn zahraná up ímná emoce. „Víte, pane Bernard, já toho o komunistech moc nevím a ani m nezajímají. etl jsem knížky pana Sou ka a líbily se mi. Mám je rád. A taky jsem byl rád, že jsem mohl poznat pana K íže, protože on vystupoval v Sou kových p íb zích jako redaktor Karel.“ Bernard ho pozorn poslouchal.

274

David mluvil up ímn . Usoudil, že na takového lov ka, jako je Bernard, nemá cenu hrát n jaké divadlo. Navíc ho napadlo, že by tená m l se tená em jednat na rovinu. Bernard byl zvláštní lov k a žil zvláštním životem. Zmizel ze sv ta. Kdo ví, jak se to stalo, ale z ejm nebyl ani v policejní evidenci, jinak by ho auril bezpochyby našel. Podle všeho vynaložil velké úsilí na to, aby za sebou zametl všechny stopy. Doslova sám sebe poh bil, zalezl sem, do betonového krytu vybudovaného komunisty, které nenávid l. Zat en Státní bezpe ností v b eznu 1951 a poté mu en, p ipomn l si David obsah lánku, který napsal Karel K íž. Jak se to stalo? Tehdy nebylo t žké dostat se do soukolí moci. Jenže každé zat ení m lo n jaké pozadí, n jaký p íb h. „Tak je to, p íteli. Udal m Ludvík Sou ek. Kumpán téhle krysy. A ona m la tu drzost napsat o mn lánek do nacistického plátku Národní myšlenka.“ „Oni si o to ekli,“ bránil se K íž. „Dali mi podklady.“ Zaplatili na ruku. P tistovku bez dan , etl mu ve tvá i David. P išlo mu to k smíchu a zárove mu bylo „redaktora Karla“ líto. Bože m j, až já budu starej, taky si m každej zaplatí za p tikilo? „On se vás zastal,“ bránil ho David. „A vy se zastáváte jeho. Pro m hledáte? Ta krysa tvrdí, že jste ji navedl.“ Já musel, etl David na K ížov tvá i. Oni m mlátili. Musel jsem to íct. Dva Bernardovi boucha i p epadli K íže uprost ed noci v jeho byt a vymlátili z n ho, pro si dal do Bazárku inzerát. No a Jaromír Bernard chce v d t, kdo a pro po n m pátrá. To je logické a p irozené. „Hledám stopy po Ludvíku Sou kovi,“ ekl David. „Potkal jsem už spoustu lidí, kte í ho znali. Rád bych našel Sou k v poslední rukopis. Jmenoval se Tušení sv tla a n kdo ho po Sou kov smrti ukradl. Možná, že ješt n kde je. Bylo by p kné, kdyby po té dlouhé dob vyšel jako kniha.“ Bernard na n ho vážn hled l. „Takže zájem o spisovatele.“ „Ano, pane Bernard.“ 275

„Jde vám o rukopis Sou kovy knihy.“ „Vy o n m n co víte?“ „Možná vím, možná nevím. N co nevím ur it .“ „T eba bych to mohl v d t já,“ nabídl David. „Ur it to víš.“ Bernard p ešel na tykání. „Nevím, jestli lžeš, nebo mluvíš pravdu, synu. Já z tebe pravdu dostanu. U m zpívali všichni.“ David se vyd sil. Co tím ten d dek myslí, že ze m pravdu dostane? Mu ili ho estébáci. T eba se od nich n co nau il a te tohle hnusné know-how p enáší dál. Co to má znamenat? Jsme pod zemí, v betonovém bunkru. Motto filmu Vet elec zní: ve vesmíru vás nikdo neuslyší k i et. V betonovém bunkru také ne. Podíval se na K íže. ekni mu všechno, m l K íž na obli eji. Nenech se mlátit. Je to zbyte né. Pov z mu všechno. „Pane Bernard, prosím vás,“ za al David. „Jde o auril,“ p erušil ho K íž. „Je to takový divný mobilní telefon.“ eknu mu všechno, Nenechám toho kluka mlátit n jakou pakáží. „Nechte toho, pane K íž. Neple te se do toho,“ k ikl David. „Auril. Takže telefon. Pokra ujte, K íži,“ ekl Bernard ironicky. „Už jsem vám n co nazna il. Pan Kacer pracuje pro Mobilii. Je to americká firma. Vyvinula informa ní systém. Ten se jmenuje auril. Dokáže všechno možné…“ „Držte hubu, do prdele s váma!“ vztekal se David. „Co, všechno možné?“ ptal se Bernard. Davida ignoroval. Co vlastn ? Vždy to po ádn nevím, p emýšlel zmatený K íž. Už vím. Fotí. Dovede fotit. „Dovede fotit.“ Bernard chvilku ml el. „Vy si ze m chcete utahovat, pane K íži,“ ekl pak mraziv . „Na tom p ece není nic divného, že mobil fotí. Máte m za hlupáka?“ „To ne, opravdu! Cht l jsem jenom poukázat…“ „Nepot ebuju vaši pomoc, pane K íži. On mi pan Kacer všechno poví sám.“ „Je to mladý kluk, pane Bernard. Nechte ho, prosím.“ 276

On m má rád, pomyslil si David. P ekvapilo ho to. P ipomn l si K íž v staromládenecký život. Jeho osam lost. Když si myslel, že David onemocn l, staral se o n ho, vodil ho nap l slabomyslného po doktorech… „Nebudu ho týrat, jako estébáci týrali m ,“ ekl Bernard. „Jsou i jiné prost edky.“ Podíval se n kam za Davida. David se oto il. Chlap oble ený do montérek tiše stál vedle vchodu celou tu dobu, kdy si povídali s Bernardem. Te se ten chlap pohnul a zamí il k Davidovi. David vysko il a postavil se do st ehu. Když se chlapík p iblížil, ud lal výpad a pokusil se zopakovat ránu na solar, která skolila v K ížov byt chlapa v ernobílém svetru. Jenže tohle byl lov k z jiného t sta, možná z jiné planety. Zachytil levou rukou Davidovu letící pravi ku a zastavil ji tak prudce, že David vyk ikl bolestí. „Klid, mladej,“ ekl ten muž skoro vlídn . „Nic se ti nestane. Pan Bernard si jenom chce popovídat.“ „Já si nechci popovídat,“ zu il David. „Opatrn , Rudolfe,“ nabádal pan Bernard. „A si ten mladík neublíží.“ Rudolf trochu Davida nadzvedl za paži a vedl ho dál. David musel cupitat po špi kách. Ohlédl se po K ížovi. Ten tu stál zkoprn lý. Já za to nem žu. To není moje vina. Já musel, já musel… Bernardova gorila mí ila ke kovovému k eslu v kout místnosti. Tam se zastavila a spustila Davida na nohy. „Svlíkni se.“ „Cože?“ „Slyšel jsi. Do p l t la.“ „Ud lej to, Davide. Nenech se tejrat,“ k oural vzadu K íž. Davida nejd ív napadlo, že ho budou mu it elektrickým proudem. Polekal se. Na k esle však nevid l žádné dráty a elektrody. Na op radlech ani nebyly emeny na p ipoutání rukou. Ostatn , i konstrukce k esla byla lehká, subtilní. Vypadá to jako seda ka z letadla, blesklo Davidovi hlavou. V tu chvíli si toho všiml. 277

V horní ásti op radla byla zapušt na plochá sk í ka. David se k ní naklonil a opravdu spat il to, co ekal: vyrytý obraz opi ky. V kabin byla sk í ka opi ky se zakrytou tlamou. Tahle opi ka si zakrývala o i. Ohlédl se po Bernardovi a pak se zase podíval na Rudolfa. Budeš mluvit, chlap e, etl mu na tvá i. Tady se mluví. Všichni mluvili. Je to k eslo vymontované z tety Ju, z letadla, používaného nacisty k jejich pokus m, uv domil si. Druhá opi ka. Znamená to, že n kde musí být ješt t etí sk í ka, ozna ená opi kou se zakrytýma ušima. „Vím, odkud je tohle k eslo,“ ekl David. Bernard vážn p ikyvoval. „To je dob e, to je dob e. Však budeš mluvit. Všechno mi povíš.“ „Svlíkneš se sám?“ zeptal se ho Rudolf. „Ud lej to,“ k u el K íž. David se beze slova svlékl do p l t la. Pochopil, o co te p jde. Za ízení ukryté v op radle n jakým zp sobem p im je lidi k výpov di. Je divné, že opi ka má zakryté o i, a ne ústa. Tohle tajemství asi z stane napo ád nerozlušt né. Ledaže by… Bernard bezpochyby za ízení používal pro svoji pot ebu. Byl si jistý svou v cí. Nepochyboval o tom, že David bude mluvit, protože p ed ním mluvili všichni. Jenže ti p ed Davidem nebyli tená i. Nebyli pod vlivem aurilu a nesetkali se s První opi kou v kabin Junkersu. Na Davida možná bude mít za ízení úpln jiný vliv než na ostatní lidi! Jen aby m to nezni ilo. T eba je to p íliš silné, t eba mi to vymyje mozek, t eba… Sk í ka zm nila mozek Bernardovi. Nau ila ho íst, uv domil si, a starý muž má stejnou dovednost jako on sám. Možná že tahle druhá sk í ka toho dovede ješt víc. Zmocnila se ho panika. Vtom ho zachytily Rudolfovy ocelové ruce a vtiskly ho do k esla. Holými zády se p imkl ke sk ínce s opi kou. A bylo to tu znovu. Stejný pocit, jako když se ocitl v pilotní kabin Junkersu. Tehdy vycházelo podivné teplo z aurilu. Te na n ho p echázelo z op radla 278

k esla. Také se soust e ovalo do hlavy a odtud po páte i do celého t la. Sv t se kolem n ho rozto il. Zrakové vjemy se mu míhaly p ed o ima. Zvedl se mu žaludek, po ád ješt rozbou ený alkoholem. Byl by k i el, kdyby ze sebe dokázal vypravit hlásku. Ztratil pojem o ase. P ipadal si jako v létacím snu. Naposledy si na létací sny vzpomn l, když našel sv j auril a spojil se s Kamilou. Te tu byl ten pocit znovu. Létal v šarlatové tm . Jen pomalu se narudlá mlha rozptylovala a znovu m l p ed o ima vír obraz . Neur it v d l, že jeden z nich je d ležitý. Jeden má pro n ho mimo ádný význam. Obrazovka. Byl to vjem obrazu na monitoru po íta e t sn p ed tím, než vybuchl a poranil Pavla. Když ho tehdy zahlédl, nedokázal ho p e íst. Jenže vjem mu z stal v pam ti a te , po jakési další prom n , se nejasný obraz zaost il a objevil se text, jejž už íst dovedl. P ÍSN TAJNÝ DOKUMENT Praha 20. února 2007 Zpráva pro CEO uskupení Úplné pokrytí 1. Aktuální stav Operace vstoupila do fáze TV. Opera ní skupina Praha vykazuje statisticky významn lepší výsledky než opera ní skupina Sydney a Toronto. Psychika kontrolních subjekt se hroutí v pr m ru o 38% pozd ji v Praze než v Sydney a o 47% pozd ji než v Torontu. P íloha A. obsahuje podrobný rozpis sledování tohoto jevu. P íloha B. nabízí hypotézy o jeho p í inách. P edb žné záv ry nazna ují, že pražská kotlina má významný vliv na psychický tonus jedinc zde žijících. a) Markusovo zá ení v kontaktním režimu Všichni jedinci vystavení Markusovu zá ení emitovanému anténním systémem maskovaným jako mobil tvrté generace vykazují zásadní psychické zm ny. Je konstatován ve 100% p ípad nár st kapacity pam ti. Tento nár st je individuální, zatím nejvýrazn ji se projevuje u subjektu Abigor. Práv u n ho dochází ke spojení kapacity absolutní pam ti se zvýrazn ním vjemových kapacit, takže 279

280

subjekt je schopen vnímat ve verbální podob duševní pochody pozorovaných osob. Proti demenci zatím projevuje nadstandardní rezistenci. Experimenty v této linii mohou pokra ovat v opera ní skupin Praha i nadále. Mezi výhodné okolnosti je nutno po ítat i pasivitu ú ad , vyvolanou p irozenou nekompetentností, nechutí k práci i vhodn alokovanými korup ními vlivy. Zdá se ovšem, že od dalších experiment nem žeme ekat zásadn nové výsledky. Markusovo zá ení vykazuje v kontaktním režimu o ekávaný efekt. b) Markusovo zá ení v bezkontaktním režimu Operace Úplné pokrytí je p ipravena ke vstupu do fáze, kdy se vyzkouší Markusovo zá ení v bezkontaktním režimu. Vzhledem k výsledk m fáze IV. se doporu uje Praha k výstavb anténního systému, který zabezpe í úplné pokrytí pražské kotliny. Laboratorní výsledky nazna ují, že i tato fáze p inese dobré výsledky. Po ukon ení fáze V. bude možno p ejít k fázi VI., tedy k výstavb systému satelit na nízkých ob žných drahách. Pak bude možno hovo it o úplném pokrytí v celosv tovém m ítku. 2. Problémy a návrhy k ešení V sou asné dob se jeví jako zásadní problém, zralý k rozhodnutí na úrovni CEO… V tomto bod dokument kon il. David ho zahlédl jen na okamžik a vid l jen jednu jeho obrazovku. Pak nastal výbuch. Promítal si ho te p ed svým vnit ním zrakem znovu a znovu. Ten „subjekt Abigor“ je pravd podobn on. Ve zpráv pro CEO se uvádí mnoho krycích názv a jmen. Šéf podniku se nestará o n jakého Davida Kacera. Zato „subjekt Abigor“ zní dostate n vážn a tajemn . I šéfové velkých podnik jsou v jád e malí kluci a rádi si hrají na lupi e a na strážníky. Mají tajemství rádi. A navíc, celému projektu to p idává na d ležitosti. Budiž. A te uvažujme dál, íkal si David. M l pocit, že se p ed ním otevírá široká krajina zahalená mra ny. Zadul vítr, mra na se rozestupují a on vidí nejd ív obrysy vzdálených hor, pak jednotlivá skaliska a nakonec všechny podrobnosti. Operace Úplné pokrytí… Mobilia buduje informa ní systém na bázi mobilní telefonie. Pod vlivem aurilu se Davidovi zlepšila pam a nau il se íst myšlenky z tvá í lidí kolem sebe. Auril n jak souvisí 281

s nacistickými výzkumy z války. A n jak s tím má n co spole ného Ludvík Sou ek. Markusovo zá ení. Fragment dokumentu se o n m zmi uje t ikrát. Je to z ejm klí ový pojem projektu Úplné pokrytí. Mobilia podniká experimenty. Ano, to není nic nového. Vždy on sám je tester, tedy lov k, který testuje auril. Jenže nikdo mu ne ekl nic o žádném Markusov zá ení. Krokeš mluvil o neinvazivní procedu e. O slad ní psychiky s aurilem. Je to podobné EKG. Zcela b žná v c, všední až banální. Tohle všechno v šel Krokeš Davidovi na nos. Ve skute nosti za tím bylo n co jiného: Markusovo zá ení. Projekt Úplné pokrytí. Obrazovka jejich po íta e vybuchla v okamžiku, kdy se tajný dokument objevil na monitoru. Tohle je klí ový moment, uv domil si David. Dostal jsem se k dokumentu, t ebaže je p ísn tajný. Možná že se o to zasloužily práv ty T i opi ky, záhadný po íta ový program, který mu po Pavlovi poslala Kamila. T i opi ky Davida chránily, ukryly auril p ed Krokešem a Haurasem. Je možné, že v celém p íb hu sehrály i aktivní roli. Nejenom budovaly ochranu. Ony vrtaly tunel do tajných informa ních prostor Mobilie a vytáhly z nich dokument o Úplném pokrytí. Jenže Mobilia, to není žádná mate ská školka. Také Mobilia má své ochranné prost edky. Jakmile detekovala pr nik, následovala okamžitá odezva. Výbuch zni il po íta . A Pavla skoro zabil. Pavel. David si vzpomn l na kamaráda. Najednou m l pocit, že je Pavel blízko n ho. „Pavle…“ozval se polohlasn . Slyším t … ozvalo se mu v hlav . Pavel mu odpovídal práv tak, jako mu odpovídala Kamila! Srdce se mu rozbušilo vzrušením. S Kamilou mohl komunikovat jen pasivn , když ona navázala komunikaci. Jenže on se te dokáže s Pavlem spojit a oslovit ho tam, kde Pavel je, na Karláku v nemocnici! 282

To jsem já, David. Slyšíš m ? Úpln jasn , Davide. Už brzy bude všechno v po ádku. Zase se vrátíš, v mi. Nic mi nechybí. Cítím se dob e. Nemusíš mít starosti. Jsi v bezv domí. Uv domuju si to. Netrpím. as mi b ží jinak. Cítím se voln , svobodn . Ned lej si starosti. Jestlipak si uv domuje, že je v nebezpe í smrti? Bude zase všechno jako d ív. Nepospíchám. Jsem mimo a je mi tu dob e. Aspo že tak, ekl si David. Zase se ozvu, slíbil. To budu rád, odpov d l mu Pavel. David najednou ucítil p ítomnost n koho dalšího, p ítomnost pon kud hrozivou. Nelekl se. Byl vnit n klidný, p ipravený na cokoli. Otev el o i. 010 Sklán l se nad ním Jaromír Bernard. Pozorn si prohlížel plíšek na Davidov hrudi. „Kde jsi k tomu p išel?“ ptal se ho. „Našel jsem to v kabin Tety Ju v budov Eurotransu ve St ešovicích,“ odpov d l David. Nevid l d vod, pro by mu to nem l íct. V z ovo dilema. Bude nejlépe, když nabídne strategii kooperace. „Budete se m ptát?“ zeptal se starého muže. „Ano. Víš, komu štítek pat í?“ „Budu odpovídat. Ale nejd ív mi odpov zte na jednu otázku: co je to Markusovo zá ení?“ Bernard se vzty il. Obli ej te p ipomínal zma kané vosí hnízdo. Zmizela mu z n ho barva, zb lel a rty zmodraly. „Markusovo zá ení. Kde jsi o n m slyšel…,“ šeptal starý muž. „Nevím o n m nic. Proto se ptám, co to je.“ Starý muž jemn zavrt l hlavou. „Nev ím ti.“ David se rozhlédl. Byl s Bernardem sám v místnosti. Zatímco snil sv j létací sen v šarlatové mlze, Rudolf s K ížem odešli. „Pro ne?“ 283

Bernard se mu up en díval do obli eje. M l bystré o i. P ejížd ly mu po obli eji, jako když slepcovy prsty rejdí po desce popsané Braillovým písmem. „Jsi divný…“ šeptal Bernard. David pochopil. „Jsem divný, protože nedokážete p e íst, co si myslím?“ Bernard sebou trhnul. „Co to povídáš… Ano. Je to tak. Jak je to možné, že t nem žu íst?“ „Já taky umím íst slova v obli eji, pane Bernard. Ve vašem ne. To proto, že tená neumí íst tená e.“ Celá ta pravda se p ed ním otev ela, jako kdyby vyšel na balkon a p ed sebou spat il rozsvícená sv tla m sta. On sám se nau il íst vlivem aurilu a kontaktem se sk í kou v Junkersu. A Bernard? Byl pod vlivem sk í ky v pilotním k esle. „Nev d l jsem, že jsou ješt jiní tená i,“ íkal Bernard tiše. „Kde jsi k tomu p išel? Odkud máš Büllow v štítek? Jak je to možné, že ty, tak mladý...“ „Budu mluvit, pane Bernard. Všechno vám povím. Ale nejd ív vy mi ekn te, co je Markusovo zá ení,“ ekl David. Starému muži se pomalu vracela barva do obli eje. Ustoupil o n kolik krok , a dokonce se trochu usmál. „Myslel jsem, že jsem sám, kdo umí íst obli eje. Pak p ijde mladí ek a chová se, jako by byl m j mistr,“ íkal trpce. „A nechce mluvit.“ „Tak jsem to nemyslel,“ ekl David. „Chci vám pov d t všechno, co vím. Jenže to nebude dávat smysl, když nevím to nejd ležit jší.“ Bernard ml el. Díval se n kam nad Davidovu hlavu, jako by pozoroval vzdálené hory. Ml el snad p t minut, snad hodinu, snad nekone nou dobu, ale možná to bylo n kolik vte in. Pak za al vypráv t. „Dob e, za nu tedy sám. Pro vystupuji jako nekorunovaný král velmi obskurního spole enství lidí bez domova? Nikdo nemá lepší zpravodajskou sí než oni. Jsem jejich d v rník, zpov dník a rádce. Vím, co jiní budou v d t za trnáct dní, za rok, nebo se nedozv dí 284

v bec. Je to zvláštní pozice. Ty, jako adept novina iny, bys ji mohl pochopit v její podivuhodnosti.“ „Jak víte, že jsem adept novina iny?“ Bernard se usmál. „Karla K íže íst dovedu. I to je metoda, jak shromaž ovat tajemství.“ „Shromaž ujete tajemství, a nechcete je dát dál?“ „P esn jsi to vystihl! U noviná e jsou tajemství jen na p estupní stanici. Tam jsou náležit upravena, o išt na, n co se ubere, n co p idá, a tajemství jde dál do sv ta v podob , že by ho vlastní matka Realita nepoznala. Já si tajemství nechávám, skladuji, t ídím, uchovávám. Pokud n kdy um u, odejdou se mnou, jako si kapitán Nemo odnesl do hlubin poklady nasbírané na palub ponorky Nautilus. Víš, kolik je mi je let?“ „T žko odhadnout. Šedesát? P tašedesát?“ „Je mi dvaadevadesát let, chlap e. Narodil jsem se ve druhém roce první sv tové války. Dospíval jsem, když se dostali nacisté k moci. Studoval jsem. A tehdy jsem se poprvé dostal k velmi zajímavým v cem. Zkoumání tajemství lidského mozku má dlouhou historii, nev il bys, jak hluboko do minulosti sahá.“ as se skoro zastavil. „Jsi tená . Jsi tedy nositel velkého tajemství, avšak netušíš jeho d sledky. Mohl by ses zachovat ledabyle, lehkomysln , a to by mohlo vyvolat škody, jaké si nedovedeš p edstavit. Jsi jako dít , které nalezlo p i h e na pískovišti odjišt ný granát a myslí si, že je to autí ko na klí ek. Chápeš to, Davide Kacere?“ „Myslím že ano.“ „Dobrá. ekl jsem ti, že jsem se už jako velmi mladý muž zabýval tajemstvím lidského mozku. Tehdy pracoval v Ústavu aplikované psychologie v Heidelbergu velice talentovaný v dec. Jmenoval se doktor Julius Markus. Tento doktor Markus objevil zá ení, které vzniká p i každé duševní innosti. Principiáln by se mohlo stát základem mimosmyslové komunikace. Telepatie, ESP, nazývej to jakkoli. Narazil však na problém, který zatím znemožnil všechno další úsilí.“ „Nefungovalo to vždycky.“ 285

„P esn tak. Základem v deckého bádání je univerzální opakovatelnost. P írodní zákony musí platit na všech místech Zem a ve všech námi p edstavitelných oblastech Vesmíru. Není možné, aby gravitace fungovala v Praze jinak a dejme tomu v Torontu jinak.“ „Pro zrovna v Torontu?“ zarazil se David. V Torontu m la Mobilia filiálku. „Nevím, pro m napadlo zrovna Toronto. Markus zjistil, že jeho experiment m se da í nejlépe v Praze. Proto se do ní nedlouho p ed za átkem války p est hoval.“ Starcovou myslí se p ehnala smrš vzpomínek. Let la rychle, podobná mra n m unášeným vich icí. N které mraky m ly barvu krve. „Markus byl Žid. To byl další d vod, pro odešel do Prahy. V N mecku mu hrozila deportace, smrt v koncentra ním tábo e. Praha mohla být p estupní stanice, odsud mohl odejít dál, nejspíš do Ameriky, jako to ud lalo tolik židovských v dc . V té dob Evropa završovala svoji sebevraždu, zahájenou už dávno atentátem v Sarajevu. Zbavovala se nejlepších mozk . Bu je vraždila, nebo je vyhán la za mo e.“ Mysl se prom nila na ztemn lou krajinu vzpomínek. Pak se rozjasnila. „Markus v Praze z stal. Ud lal smlouvu s áblem. Ten se jmenoval admirál Wilhelm Canaris, šéf tajné služby Abwehru. Odvážný muž. Hrál s Hitlerem hru na život a na smrt. V roce 1938 se ho pokusil odvrátit od útoku na eskoslovensko. Pokoušel se zastavit vražd ní Žid a p edával na Západ citlivé informace o ukrutnostech Wehrmachtu na východní front . V roce 1943 se dokonce setkal s šéfem britské špionáže Stuartem Menziesem a americkým šéfem špionáže Williamem Donovanem a pokusil se zastavit boje na západní front . Po celou tu dobu v Praze žil a pracoval doktor Julius Markus.“ „Vy jste se s ním tenkrát stýkal?“ Položil tu otázku a vzáp tí se zastyd l. Bernard hovo il o dob druhé sv tové války. To byla epocha pro n ho vzdálená jako doba 286

k ížových výprav nebo t icetileté války. P ipadalo mu hloupé zeptat se n koho: a vy jste také bojoval na Bílé ho e? „Ano. Po celou tu dobu. Byl jsem jeho žák, asistent, spolupracovník.“ „Na em jste pracovali?“ „Copak jste to ješt nepochopil? P ece, úkol zn l – tení myšlenek.“ Te se smrš myšlenek p ehnala pro zm nu myslí Davida Kacera. „Židovský v dec pomáhal šéfovi nacistické špionáže ešit problém tení myšlenek,“ zformuloval ten základní poznatek David. „Bylo to složit jší. Julius Markus žil na jiné planet . Samoz ejm že musel jíst, pít, spát a vym šovat jako jakýkoli jiný tvor. To vše bylo pro n ho podružné. V noval tomu setinu své duševní kapacity. Dev tadevadesát procent ob toval v deckému úkolu. Byl by zaprodal vlastní matku vým nou za nepatrný pokrok ve svém bádání. Miloval nacisty, kte í ho obklopovali. Byli to lidé, kte í ho zachránili p ed jinými nacisty a umožnili mu práci.“ „A co vy? Vy jste také žil na jiné planet ?“ „Byl jsem mladý, hlavu plnou ideál . Pracoval jsem v odbojové skupin Sázava. Bylo n kolik takových skupin na sebe napojených. Vltava, Berounka, Labe. M lo to symbolizovat, že máme r zné prameny, zato spole ný cíl. Chceme porazit nacisty. Porazíme nacisty. Zvít zíme.“ „Vy jste ale Markusovi pomáhal.“ „Ovšem. Byl jsem jeho asistent.“ „Tím jste ale pomáhal nacist m! Vy jste tedy kolaboroval!“ „Ve válce jsou n kdy bojové linie velmi nez etelné. Nad Markusem držel ochranou ruku admirál Canaris. V ervenci 1944 se skupina d stojník napojená na Canarise pokusila zavraždit Hitlera. Canaris ješt n jakou dobu unikal zat ení. Zametal v té dob stopy. Mimo jiné zlikvidoval i výzkumnou skupinu Asgard.“ „To byl název vaší skupiny?“ „Ano. Asgard je v norské mytologii jeden z devíti sv t obývaných bohy. Žijí tam vále níci z rodu Aesir . Byl to Canaris v nápad dát své skupin jméno Asgard. Jeho nejv tší protivník byl 287

Himmler, známý svým zanícením pro Valhallu, další takový magický sv t ze severských bájí. Šlo o to, co ud lat s Markusem.“ Bernard se odml el a chvilku se díval n kam nad Davidovu hlavu. T eba se tam otev elo okno do minulosti. „Markus se nestaral o to, co se d je. Nevnímal, že existuje n jaký Hitler, natož aby si všiml takové mali kosti, jako je atentát na führera! Canaris v d l, že je Markus velké dít a že je schopný v rn sloužit komukoli, kdo mu dá podmínky k práci. Himmler by pro Markuse ud lal cokoli, kdyby v d l, ím se skupina Asgard zabývá.“ „Co se s ním stalo?“ „Rozkaz byl jasný. M li jsme ho zabít. Jenže vedení naší skupiny rozhodlo jinak. Markuse uneseme a dopravíme ho k Ameri an m.“ „Za války? K Ameri an m?“ „Bylo to samoz ejm šílenství. Nacistická íše byla v posledním tažení. Její mašinérie fungovala do posledního dne. Do poslední hodiny. Kdyby nám lidé z Abwehru nepomáhali, nikdy by se to nepovedlo. Obstarali falešné papíry. Obstarali propustky, jízdenky na železnici. Tak se doktor Julius Markus dostal do Švýcarska a odtud do Ameriky.“ „Pokra oval ve výzkumech dál?“ cht l v d t David. „M l by š astn jší osud, kdyby ho bývali zabili. Uprost ed práce, se skv lými výsledky. V Americe ho prohlásili za podvodníka. Nemohl se pochlubit žádnými výsledky. Nic nefungovalo. B hem p l roku získal pov st šarlatána. Chovali se k n mu slušn , dostal podporu, p átelé ze židovské obce se o n ho postarali, ale to bylo vše, co se pro n ho dalo ud lat. Brzy pochopil, že jeho pracovišt je v Praze. Za války se do Prahy vrátit nemohl. Pak za ali nastupovat komunisté. P išel únor 1948. Markus po ád toužil po návratu do Prahy. Tím se stal podez elým. Výbor pro neamerickou innost ho dostal do spár a už nebyl jen šarlatán. Ud lali z n ho zrádce a vyzv da e. Skon il opušt ný, v bíd , zašel hladem a trápením v roce 1951. Rok po za átku korejské války.“ Korejská válka, uv domil si David. Vypráv ní ho fascinovalo. To, co se s ním stalo, zm na jeho psychických vlastností, to vše tedy m lo ko eny o desítky let d íve. Nebýt války a admirála Canarise, nedovedl by dnes íst tvá e lidí kolem sebe. A ú astník toho všeho 288

zde sedí p ed ním a vypráví o tom jako o emsi oby ejném, všedním a samoz ejmém. „Komunisté m li v Americe rozsáhlou agenturní sí . Zmocnili se tajemství atomové bomby. To je obecn známý fakt. Nikdo ale neví, že se zajímali také o Markuse. Dozv d li se o v dci, který pracoval pro Canarise, na sklonku války p ešel k Ameri an m a snažil se vrátit do Prahy. Dokonce se mu pokusili pomoci. To byl ovšem poslední h ebík do Markusovy rakve. Zájem komunistických agent definitivn zpe etil jeho osud. Jenže tím to neskon ilo. Komunisté obnovili výzkumnou skupinu Asgard. Ve stejných prostorách, v jakých pracovali nacisté.“ „V ulici Pod Novým lesem.“ „P esn tam. Za ízení bylo maskované jako opravna leteckých p ístroj . V d li, že výsledky jsou vázané na místo, a dokonce i možná na ur ité p edm ty. Proto tam nechali vše, jak bylo na konci války. Jenže ono to nebylo tak jako za Markuse, když Asgard fungoval.“ „Co se zm nilo?“ „Teta Ju.“ „Letadlo Junkers?“ „Ano. Teta Ju, to bylo vrcholné dílo Markusova génia. Markus v d l, že všechny mozky nemají stejné schopnosti. N které emitovaly jeho paprsky víc, jiné mén . P estav l tento konkrétní Junkers na nejcitliv jší anténu na zjiš ování vln. Markus p edpokládal, že by s tímto letadlem kroužil nad m stem a vyhledával nadané jedince. Cht l shromáždit celé divize tená , kte í by se cvi ili ve svých dovednostech a sloužili. Kdo ví, jakou m l konkrétní p edstavu. Možná že žádnou. Nejspíš ho to všechno zajímalo jenom jako technický a v decký problém.“ „Bez Tety Ju jeho za ízení nefungovalo?“ „Neznal jsem všechny detaily. Julius Markus byl ten nejned v iv jší parchant, jakého si dovedeš p edstavit. Nikoho ke svým výzkum m nepustil. Jakmile za al d lat n co opravdu d ležitého, pracoval sám. Nikdo nebyl zasv cený. Ale že chce tená e vyhledávat z letadla, to jsme v d li.“ „A po válce?“ 289

„Teta Ju se za ala zvolna rozpadat. Lidé ji rozebrali. Nev d li, co v sob skrývá. Byl to prost vrak, nepot ebný krám. Takových bylo po válce všude naseto mnoho. Sám jsem si odnesl pilotní k eslo a schoval ho na bezpe ném míst . Cht l jsem v doktorových pokusech pokra ovat. V d l jsem, že je v k esle cosi nesmírn d ležitého. Ovliv ovalo to moji psychiku. Díky tomu k eslu jsem tená , stejn jako ty, Davide Kacere. Jemu vd ím za zdraví, a tím samoz ejm za sv j dlouhý v k. Vd ím mu za hodn . Možná za všechno.“ „Vy jste obnovili výzkumy?“ „Bolševici je obnovili. Pov ili mladého léka e, aby sestavil v decký tým. Jmenoval se Ludvík Sou ek. Sou ek byl posedlý zv davostí po záhadách. Nacisté, to byla tenkrát erstvá minulost. Atomová bomba, rakety, trysková letadla, po íta e. Dnes je to všední. Tenkrát i helikoptéra byla senza ní novinka. Sou ek byl nadšený, když ho jmenovali šéfem týmu, který m l prov it bádání Canarisova výzkumného pracovišt . P ipadal mi trochu, že je jako Julius Markus.“ „V em?“ „Tím, že si neuv domoval d sledky toho, co d lá. Já na tom byl tenkrát jinak. P ece jen mi bylo p es t icet a to už má lov k první t ešt ní za sebou. Sou ek byl o deset let mladší. Do komunismu byl zamilovaný. P ipadal mu jako jednoduché ešení všech neduh sv ta. V decké ízení spole nosti! Spravedlnost pro všechny. Racionální ízení spot eby a výroby. Harmonická rodina pod k ídly státní podpory. Mladí intelektuálové si p áli, aby sv t byl ízený rozumem, aby zmizela nespravedlnost, aby se odstranily nesmysly a protimluvy. A hlavn v da. Vždy komunisté m li svoji vlastní v du, íkali jí v decký komunismus. Sou ek tím byl posedlý. Up ímn , romanticky.“ „Moc toho o komunismu nevím. Ani m moc nezajímá. Je to historie, nic víc. Bílá hora, únor, listopad. Data v d jepisu. Jenom nechápu, jak se Sou ek dostal od komunismu ke tení myšlenek.“ „V il, že komunismus je postavený na v d , a záhady ho zajímaly jako v da. To byl ten spole ný jmenovatel. Využili ho. Proto ho ustanovili šéfem týmu, který m l prov it výsledky 290

nacistického bádání. Pustil se do práce s obrovskou vervou a byl to on, kdo odhalil, že skupina Asgard zkoumala tení myšlenek.“ „Vy jste mu to ne ekl? P išel na to sám? Copak jste mu nepomáhal?“ „Ne.“ Te to vypadalo, jako by mu myslí zavanul severák, tak siln z n ho išel chlad, až se p enesl i na Davida. Chlad, zvaný nenávist. „Rudí rozehnali naši odbojovou skupinu. Ti, kte í p ežili válku, museli emigrovat, jiné pozavírali. M nechali na pokoji, protože jsem pracoval na úkolu v nejvyšším státním zájmu. Sou ek tušil, že vím víc, než íkám. Nenapadlo ho, že ukrývám kus Tety Ju, to by se asi se mnou nemazlil. Jenže to nev d l. V il, že asem p ijdu k rozumu, jak íkal, a pom žu mu posunout v ci kup edu. Jenže události byly rychlejší.“ Z pozadí se vysunula temná opona. Starý muž snad váhal, jestli by p ece jen nem l n co p ed novým spojencem ukrýt. „Staly se dv v ci. Sou ek z ejm n jak aktivoval Markusovo za ízení v trupu Tety Ju a stal se aspo áste ným tená em. Brzy nato Rusové p evzali od severních Korejc skupinu amerických zajatc . Jednoho p edali do Prahy, protože zde m l zvláštní kontakty a bylo t eba ho prov it. Tenkrát ten objekt v ulici Pod Novým lesem vypadal h než koncentrák,“ vzpomínal Bernard. „Ostnaté dráty, strážní v že, vl áci kolem dokola. A uvnit zmrza ená Teta Ju a doktor Sou ek, který si nev d l se svými novými schopnostmi rady. Sem p ivezli poru íka amerického letectva Louise Büllowa. Hodn se zm nil, Louis. Já ho nepoznal, zato on poznal m .“ „Louise Büllowa!“ David si sáhl na štítek. „To je jeho identifika ní známka… Jenže je to n mecká známka! Pro m l Ameri an n meckou známku? Vy jste se znali?“ „Byl to lov k, který za války p ebíral Markuse od naší skupiny. Já s ním byl v kontaktu. Byl to americký N mec. Se svou dokonalou n m inou a s dokonalými dokumenty si mohl troufnout výsadek v Protektorátu. Když jsem ho potkal poprvé, byl to mladý atlet. Tentokrát jsem m l p ed o ima trosku.“ „Co se s ním stalo? Byl nemocný?“

291

292

„Prošel severokorejské a sov tské lágry. Vážil ty icet kilo a m l za sebou mu ení a vymývání mozku. M l za sebou fyzické útrapy a psychické ponižování. Ten plíšek k tomu pat il.“ „Nechápu.“ „Ten skute ný identifika ní štítek amerického letce mu sebrali ješt Korejci. Rusové se mu posmívali. Kde máš ozdobu, Ameri ane? Dáme ti novou. P erazili n mecký identifika ní štítek jeho jménem a na znamení potupy na n j p idali hákový k íž. Musel to nosit ve dne v noci. Kde jsi štítek našel?“ „V prostoru pod podlahou pilotní kabiny.“ Bernard p ikývl. „Dovedu si p edstavit, že to tam v nest eženém okamžiku zahodil, aby se toho zbavil. Nenávid l ten štítek jako symbol své potupy.“ „ ekl vám to?“ „S nikým nemluvil,“ vrt l Bernard hlavou. „P e etl jsem si to v jeho tvá i. Byl jsem už docela sb hlý tená . Samoz ejm , že to nikdo netušil, Ludvík Sou ek nejmén ze všech.“ „Jak to?“ podivil se David. „Jestli byl Sou ek tená , nemohl vás íst. Muselo mu to být nápadné.“ „Nevím. Byla to tenkrát hrozn neklidná doba. Sou ek možná neum l íst každého. Byl pod vlivem Markusova zá ení krátkou dobu, nevím. Jisté je, že mé schopnosti neodhalil.“ „Nebo odhalil a nechal si to pro sebe,“ poznamenal David. Bernard p ísn sev el rty. Vadilo mu, že David Sou ka hájí. Rozhodl se ale, že to p ejde, a pokra oval. „Um l jsem anglicky i n mecky a dovedl jsem tedy Büllowa íst. Dali m s ním dohromady. Büllow m nakonec poznal. Oslovil m d ív, než jsem ho sta il varovat. A to bylo osudné.“ „Pro n ho?“ „Nejspíš pro oba. Byl u toho Sou ek. Samoz ejm jsem mu ne ekl, odkud Büllova znám. Jenže tak chytrý lov k si dovedl ledacos domyslet,“ ekl starý muž trpce. Po chvilce pokra oval. „Ješt té noci m zatkli. Vyslýchali celé dny a noci. Mu ili m hladem, žízní, bitím a samoz ejm elektrickým proudem. Zkoušeli na 293

m drogy. Sérum pravdy. Cht li po mn doznání, že jsem americký špion.“ „Tak trochu jste byl…“ „Tajný vojenský tribunál m odsoudil k smrti, pak z toho ud lali doživotí a pustili m v roce 1962. Dev t let po Stalinov smrti m drželi na Mírov . Kdybych nem l za sebou Asgard a kdyby mi k eslo z Tety Ju nezm nilo psychiku, zešílel bych. Zabil bych se. Nep ežil bych. Jenže já m l za sebou Asgard a Tetu Ju. Práv jako ty. Nic ti nem žou ud lat, Davide Kacere. Jsi na jiné planet . Díváš se jakoby zpovzdálí, co vyvád jí s tvým t lem. Není to zábavné, to mi m žeš v it. Dá se to však vydržet, i to mi v .“ „Myslíte, že m to eká?“ „Nevylu uju nic. Já jsem se vrátil v roce 1962 z Mírova. Hned jsem se šel podívat, co je v ulici Pod Novým lesem. Budovy jsem našel. Už to nebyl koncentrák. Ud lali z toho zkušebnu elektrických za ízení. K mému úžasu jsem tam našel i trup Tety Ju. N kolik let jsem opatrn pátral, co se d lo po mém zat ení. Celá Sou kova skupina se ocitla v podez ení, že je napojená na americkou špionáž. Sou ka dokonce poslali do Koreje. Skupinu rozpustili, reorganizovali, najmenovali do ní jiné lidi. Reorganizace stíhala reorganizaci. Dovedu si p edstavit, že se postupn pravý cíl týmu vytratil. Že se na n j prost zapomn lo. Navíc, bez kompletní Tety Ju se na p vodní Markusovy výzkumy ani nedalo po ádn navázat. Jist , fungoval p ímý kontakt t eba i zbytku za ízení s mimo ádným jedincem. Jenže na tom se t žko staví systematická výzkumná práce.“ „Nikdy jste se už se Sou kem nesetkal?“ „Necht l jsem. Byl jinde,“ ekl starý muž trpce. „Já byl kriminálník, on pat il k t m, kte í zavírali. Já byl h bet, on byl bi . H bet se s bi em nem že sp átelit.“ „To ale nebyl jediný d vod, pro jste se nesetkali,“ p edpokládal David. „Jist ne. Nezapome , že i on byl tená . Nebyl jsem si jistý, jak daleko došel ve svém um ní tená ství. Necht l jsem, aby p išel na to, že jsem uchoval v držení pilotní k eslo Tety Ju. Byl jsem natolik prozíravý, že jsem ho nem l doma. Jist by ho StB zabavila. Takže 294

po návratu z v zení jsem ho zase získal. Bylo moje. Ztotožnil jsem se s ním. Nesnesl bych pomyšlení, že bych o n j m l p ijít.“ „Jak dopadl Büllow?“ „Nevím,“ vrt l hlavou Bernard. „Nejspíš ho zavraždili. V d l p íliš mnoho. Nemohli nechat naživu sv dka tolika zlo in .“ „Co se stalo s tou t etí ástí letadla? Se zbytkem Tety Ju? S jejím ocasem?“ „To jsem se nikdy nedozv d l. Ne snad, že by m to nezajímalo. Svého asu jsem po zbývající ásti pátral. Vím, že je n kde v Praze. Mnohokrát mi o tom vykládal Markus. Za ízení prost nefunguje jinde než v Praze. On sám d lal v tom sm ru hodn pokus . Všechny vyšly naprázdno. Pokud není úpln zni ena, ocasní plocha Tety Ju n kde je. To je všechno, co vím. Dál jsem se nedostal.“ „T eba má tu t etí ást v držení n kdo, kdo netuší, co to je a k emu to slouží.“ „To je dob e možné. Trup se zachoval, myslím, taky jenom náhodou.“ V místnosti bylo ticho. Dva muži, jeden velmi mladý, druhý velmi starý, se dívali vzájemn do o í. „Je mi to te všechno jasné. Skoro jasné, pane Bernard,“ ekl David. „Za ízení vyvinula firma Mobilia. P sobí na lidskou psychiku asi tak jako vaše k eslo. Nebo palubní deska Tety Ju. Díky aurilu jsem se stal tená em. M ní kapacitu lidského myšlení. Zlepšuje pam a za ur itých podmínek d lá z lidí tená e.“ „Proto umíš íst!“ „Najali m jako pokusnou osobu. Dali mi auril a ekali, co se bude dít. Stal se ze m tená , z ejm nejlepší, jakého kdy m li.“ „Kdo jsou ti lidé?“ „Mezinárodní spole enství.“ „Stojí za nimi n jaká vláda? Nebo n jaké vlády?“ „Nic o nich nevím. Setkal jsem se jenom s n kolika lidmi z Mobilie. Celá Mobilia je nebezpe ná. etl jsem ást jejich dokumentu, který je ur ený jejich šéfovi. Vyplývá z n j, že cht jí jít dál, než se dostali nacisté a cht li se dostat komunisté. Jde jim o úplné pokrytí. Cht jí íst všechny lidi. Mít je pod kontrolou. V d t o každé myšlence. Mají pro to prost edky. Postupují metodicky. 295

Principy znají, te jenom ladí detaily. A myslím, že jsou blíž cíli než tušíme.“ „Bál jsem se, že se to stane. Markus narazil u Ameri an na to, že jeho experimenty nefungovaly. Daly se provést jenom v Praze a tady je zopakovat nemohl, protože tu vládl pan Gottwald a jeho lidi. A ti zase nem li jeho znalosti. Nikam se nedostali. To ovšem neznamená, že žádné ešení neexistovalo! V Praze jsou specifické podmínky. Není na tom nic nep irozeného. Nevíme, jaké podmínky to jsou, to je všechno.“ „Takže to netrvalo ani padesát let a Ameri ani pochopili, která bije. Když nem že Praha do Ameriky, p est huje se Amerika do Prahy.“ P edstavil si ježatý palác Mobilie s v ží na st eše podobné trnové korun . Sklen ný palác nabitý špi kovou komunika ní technologií. Jedna filiálka v Torontu, druhá v Sydney, to vše napojeno na centrálu General Electric. N co funguje jenom v Praze… Diamanty se taky t ží jen na n kolika místech v Jižní Africe, Austrálii, Kanad a Rusku. No a Markusovo zá ení se projevuje jenom v pražské oblasti. Pro ? Pro ty lidi není d ležité „pro “, jako je d ležité „že“, tedy „že se projevuje“. David se podíval na k eslo, které tehdy ješt mladý Jaromír Bernard vymontoval z vraku nacistického letounu a uschoval u kamaráda. Vzpomn l si na Pavla. Dovedl si ho vybavit do nejmenších detail . Vid l p ed sebou jeho bledý nehybný obli ej podobný posmrtné masce. Na trubkových stojanech visely p ístroje, na kterých závisely jeho životní funkce. Pavl v život zárove udržovaly a zárove ohrožovaly. A n kde u klávesnice po íta e v paláci Mobilie sed l Krokeš a sledoval celý pr b h na monitoru. Jak asi by dokázal zhasnout Pavl v život? Asi to nebude klávesou DELETE. Pravd podobn by se klávesnice ani nedotkl. To už je staré p ekonané rozhraní, primitivní technologie, jako máselnice nebo ru ní tkalcovský stav. S aurilem v ruce by mu sta ilo si pomyslet a p ístroje všechno vykonají za n ho. Sta í mali kost. P ístroj stimulující srdce vyšle 296

špatné impulzy a srdce p estane pracovat. V sestern to za ne pískat, sestra p ivolá léka e, a ten konstatuje smrt v d sledku zástavy srdce. „Je mi to moc líto, paní Tumlí ová,“ ekne Pavlov matce. „D lali jsme všechno, co je v našich silách, ale p íroda je n kdy bohužel siln jší.“ To vše dokáže Krokeš jedinou myšlenkou. Co dokáže on, dokážu já taky, napadlo Davida. Mám taky sv j auril! „Ukaž mi ten p ístroj,“ ekl Bernard. „P ístroj? Aha, ovšem,“ ekl David roztržit . Sáhl do kapsy a p ístroj vytáhl. Vyk ikl. „Co je?“ David hled l s úžasem na v c, která mu ležela v dlani. Byl to auril, o tom nebylo pochyb. Tvar ani velikost se nezm nily. Zato se zm nila jeho barva. P edtím byl zlatý, te byl erný. Byla to absolutní er t lesa, které pohlcuje veškeré paprsky, jež na n dopadnou. David m l pocit, že drží v ruce místo p ístroje n jaký tunel do jiného prostoru. Byl to pocit tak sugestivní, že neodolal a pokusil se vno it do toho pomyslného otvoru prst. B íško ukazováku se dotklo hladkého povrchu p ístroje. „Co se stalo?“ „Byl zlatý, a te je erný!“ „T eba se spálil…“ ekl Bernard tiše. „ uchni si k tomu. Nesmrdí?“ David poslechl. Bylo to absurdní. Skoro zadoufal, že ucítí pach spálené izolace. Odevzdal by Krokešovi trosku aurilu a byl by od všeho pokoj. Podíval se na pilotní k eslo z Tety Ju. T eba ta sk í ka v op radle k esla vypálila obvody… Nebyl by pokoj. Je tu po ád ješt Pavel v nemocni ním pokoji, s obli ejem bílým jako posmrtná maska odlitá ze sádry. P es podivnou zm nu barvy auril nevypadal jako mrtvý kus hmoty. Navíc, p ístroj ho h ál do dlan , po ád ze sebe vydával to divné, skoro živo išné teplo. „Adélo…“ oslovil opatrn auril. „Systém je p ipraven,“ okamžit odpov d l syntetický hlas. 297

„Promi . Jen jsem cht l v d t, jestli je systém v po ádku. Nic nepot ebuju. Zatím.“ „Rozumím,“ ekla Adéla. „N co se stalo?“ ptal se Bernard. Úkosem se díval na erný p edm t v Davidov dlani. „Ne, je v po ádku.“ „Kdo byla ta žena? N jaká sekretá ka?“ David se usmál. „To byl um lý hlas, pane Bernard. Hlasový systém informa ního systému. íkám mu Adéla. Jen tak, chápete? Podle filmu Adéla ješt neve e ela.“ „Neznám,“ ekl Bernard. „Informa ní systém, íkáš?“ „Dovede najít všechno možné. Také ke K ížovi m p ivedla. Tedy p ivedl,“ usmál se. „Takže by dokázal najít i Louise Büllowa,“ ekl starý muž. „Bezpochyby.“ Zm myšlenek p elet la po Bernardov obli eji. Najednou p ed Davidem stál devadesátiletý sta ec, nahrbený, se zborceným obli ejem. Zhroutil se do k esla a popadal dech. David b žel ke dve ím a zabušil na n . Za chvilku se otev ely a objevil se v nich Rudolf. „Co se d je?“ „Panu Bernardovi se ud lalo špatn .“ „No jo. To se mu stává. Je to starej lov k. Dám mu n co. Pro tu ješt stojíš?“ Za jeho zády zahlédl K íže. Rudolf se po n m ohlédl a pak vztekle št kl. „Vypadn te. Roz ílili jste starého pána. Vypadn te, povídám…“ David za sebou slyšel Bernard v chr ivý dech. „M l jsi p ijít o t icet let d ív, to jsem byl ješt mladý, chlap e…“ zaslechl David šeptem pronášená slova. „Už je pozd . Büllow je mrtvý. Já taky brzo um u. Je po všem. Je to všechno dávno… dávno…“ Rudolf zav el dve e, David se p ipojil ke K ížovi a spolu pak sp chali studenou chodbou k východu. 298

011 „Tak co? Dostali jsme se n kam?“ ptal se K íž. Motor taxíku jednotvárn hu el. Ve voze bylo teplo. Na Davida padla únava. Rád by se sto il do klubí ka v kout téhle oktávie. Taky v ní páchnul pot smíšený s um lým aroma lesní v n a navíc i studeného cigaretového kou e, to bylo p ilepšení oproti taxíku, kterým jeli k Bernardovi. „Zítra. Zítra si o tom povíme.“ V kapse bundy držel auril a p emýšlel o tom, že kontakt s druhou plochou sk í kou ho dostal zase o velký krok dál. Dokázal navázat s Pavlem kontakt! To byla nejd ležit jší událost téhle noci. S Pavlem se dá komunikovat. Znamená to, že za ur itých okolností by se mohlo poda it… Davida napadlo, že Pavel stojí s rukama spoutanýma za zády a s nohama sešn rovanýma k sob na okraji strmého útesu. Za ním stojí Hauras s bidlem. Haurasovi sta í nepatrný pohyb a Pavel se z ítí dol a zabije se. Ud lá to, když David nebude spolupracovat. „Spoj m s Krokešem,“ požádal Adélu. „Slyším vás, pane Kacere,“ ozval se v krátké chvíli Krokeš. Zdálo se, že eká na Davidovo zavolání. „Pan Bernard je dvaadevadesátiletý muž. Spolupracoval kdysi s doktorem Sou kem na projektu zahájeném nacisty. Výzkum mozku. Mimosmyslové vnímání.“ Volil opatrn slova. Nebyl ve voze sám a i kdyby byl, necht l prozradit Krokešovi všechno. Tomu to bylo jasné, a proto Davida p erušil. „Poslyšte, pane Kacere, tohle nemá cenu. Bu budeme spolupracovat, nebo nebudeme. Když nebudeme, p erušíme spolupráci, se vším všudy, chápete, jak to myslím?“ „Myslíte tím Pavla Tumlí e.“ „Ano,“ ekl Krokeš. „P ípad pana Tumlí e nás stojí mnoho úsilí a prost edk . Na naší stran za íná p evládat názor, že to všechno nevede k ni emu. Oce uju vaši snahu, pane Kacere, ale výsledky neodpovídají vynaložené námaze. Na žádné stran .“ „Já…“ „Trvám na osobním kontaktu za podmínek, které znáte.“ 299

P ímé vyšet ení mozku. Krokešova zaru en neinvazivní metoda. P e tou si m jako d tskou knížku íkadel. Jakmile budu p e tený, Pavla zhasnou. Aby ušet ili úsilí a prost edky. „Pane Krokeš…“ „Dám vám as. Je tvrtek, po kám do pond lka. Pak odstoupíme od smlouvy se všemi d sledky.“ Potom p erušil spojení. Taxík jel po Vinohradské t íd p es nám stí Ji ího z Pod brad. David pozoroval temnou siluetu chrámu Nejsv t jšího srdce Pán . Ani netušil, že to ví. Název chrámu mu bezd ky vytanul z podv domí. „Víte, jak se ten kostel jmenuje?“ zeptal se K íže. „Nejsv t jší srdce,“ kr il K íž rameny. „Co t to napadlo? Myslím, že máš jiné starosti.“ „Jiné starosti…“ opakoval po n m David rezignovan . Co je to platné, že si vzpomenu, jak se jmenuje kostel na Ji áku, že umím íst ksicht Karla K íže, že jsem se dozv d l o Markusov zá ení. Co je to platné. Když nevyv sím bílou fangli a nedostavím se k vymytí mozku, ti dva chlapi Pavla zhasnou a m asi taky. Už budem brzo v Bude ské. Kolik asi stojí cesta? Naklonil se, aby se podíval na taxametr. íselník byl zakrytý aromatickým strome kem. Jak tak držel ruku na aurilu, pocítil lehkou vibraci. Zvedl auril k o ím. ZA ÍZENÍ NEPRACUJE SPRÁVN , stálo tam. Pochopil, co se stalo. Auril p ešel do svého handsfree režimu. Sleduje, co si David myslí! A protože se David zajímá o taxametr, prov il jeho innost. Je to elektronické za ízení. Elektronika si vym nila s elektronikou informace. Zkusím s Adélou promluvit beze slov, napadlo ho. Adélo? Systém je p ipraven, ozval se mu v mysli p íjemný hlas. Jak to myslíš, že za ízení nepracuje správn ? Ukazuje osm set sedmdesát šest korun. Správn má být devadesát šest. „D je se n co?“ zeptal se K íž. 300

„Ne, nic,“ odpov d l mu David. Taxík zastavoval p ed K ížovým domem. „Pojedu dom . Ozvu se vám.“ „Nechceš p espat u m ? Už je pozd . Máme toho oba po krk.“ „Rad ji se vyspím doma, d kuju, pane K íž.“ Rozlou il se a ekl taxiká ovi, aby jel dál do ulice U Družstva Pokrok. Až tam dojedeme, ekl si, bude to stát dva tácy. Bude to stát tisíc osm set patnáct korun, správn by to m lo stát dv st t icet ty i, sd lovala mu Adéla. Já mu rozbiju držku, napadlo Davida. Jak byl unavený a zklamaný a zoufalý, bylo mu všechno jedno. Porval jsem se dneska s dv ma poh nky Jaromíra Bernarda a dal jsem jim p es hubu. Tak snad zvládnu ješt jednoho pod lanýho taxiká e. Jak tak jeli, soust e oval na n ho tu nejv tší zu ivost, jaké byl schopen. Pitomec za volantem nem l tušení, co mu sedí za zády. Myslel si, že veze mladého hejla, kterého bez problém oškube. Kdyby d lal potíže, má na n ho v kapse dve í bejkovec spletený z bužírek kolem olov ného drátu. Fyzické násilí t p ivede do konfliktu se zákonem. Máš lepší nápad, Adélo? pomyslel si David ponu e. Oprava za ízení. Jak to myslíš, oprava za ízení? Aby pracovalo správn , odpov d la mu v mysli Adéla. David se podíval na zrcátko. Vid l v n m taxiká ovy o i, oteklé nevyspáním, s pytlíky nalitýma snad vodou, v koutcích zarudlé. Ty budeš um t, blbe ku, íkaly mu ty o i. Však se uvidí, kdo bude um t, pokr il David rameny. Ud lej to, Adélo. Auto už vjížd lo do ulice U Družstva Pokrok. „Jsme tady, šéfe,“ hlaholil idi . „To jsem rád,“ ekl David. „Tak kolik platím?“ „Byl to flák cesty, šéfe, p es celou Prahu. Abyste se nedivil. D lá to jenom…“ idi odsunul strome ek. Ve tm zasvítily zelené íslice. David vytáhl pen ženku a podal idi i dvoustovku a padesátikorunu. „To je dobrý, nechte to bejt. Lístek nepot ebuju.“ Otevíral dve e. „Po kejte, tohle…“ 301

„Je n co v nepo ádku?“ To m poser, já se z toho poseru, ten posranej taxametr se posral, kurva! etl taxiká i na obli eji. „No, my ú tujeme p íplatek…“ „Jaký p íplatek?“ „No ní p íplatek.“ „Zaplatil jsem, co je na taxametru. Víc platit nebudu. D kuju a dobrou noc.“ Zabouchl dve e a šel k domovním dve ím. Po dvou krocích se oto il a vid l, jak taxiká vztekle buší do volantu. Usmál se a pozvedl ruku s erným aurilem. Pak ekl nahlas, spíš pro své pot šení, než aby to ud lal systému snazší: „Co ty všechno neumíš, Adélo… Dovedla bys otev ít domovní dve e?“ Dovedla, jak se vzáp tí ukázalo. 012 David stál na chodb a vsával do sebe nemocni ní pach. M l ho za ty skoro t i týdny plné zuby. Pravideln navšt voval Pavla a návšt vu od návšt vy mu ten pach byl protivn jší. I to ho štvalo, že si tu už p ipadal jako doma. Pamatoval si všechny obli eje, které tu b hem svých návšt v by jen na krátkou chvíli zahlédl, takže m l absurdní pocit, že nemocnice se svými pacienty a sest i kami a léka ským personálem je jedna velká, d v rn známá a jemu pekeln protivná rodina. Dovedl ty lidi íst a to zvyšovalo jeho nechu . Pacienti byli plní neklidu a bázn , práv tak jejich p íbuzní a p átelé, kte í sem chodili na návšt vu. Pro personál byli jen hmota, materiál. Málo kdy se stalo, že by David mohl na tvá i n které sestry nebo léka ky p e íst známku zájmu a ú asti. Vzpomn l si, co kdysi etl o prostitutkách, že se musejí trénovat v tom, aby necítily ze soulože rozkoš, natož aby navázaly se zákazníkem citový kontakt. emeslo je jiné, princip stejný: hlavn žádný zájem, hlavn žádné emoce, kus jako kus. Docela ho p ekvapovalo, že nebudí žádnou pozornost. On, který si pamatoval všechno, bezd ky p edpokládal, že i jiní si budou pamatovat když ne všechno, tak aspo to d ležité. 302

Jindy šel rovnou do Pavlova odd lení, nezdržoval se žádným okoun ním, krá el p ímo k výtahu, pak do tvrtého patra a vlevo k zam eným dve ím, zazvonil, p išla mu otev ít sestra. N která byla ochotn jší, jiná mén ochotná. Díky tomu, že je um l íst, dokázal p ekonat bariéry. Nikdy se nestalo, že by ho nepustily dál. Rychle se nau il drobné triky. Pamatoval si jména všech léka , p e etl si je na orienta ních tabulkách. Rychle se zorientoval ve spleti osobních vazeb. Um l si p e íst, která sestra spí se kterým doktorem a které jsou kamarádky a které si jdou po krku. Te se zastavil u výchovné nást nky, nabádající k zachovávání bezpe nostních p edpis na jedné p lce a k opatrnosti p i sexuálním život na druhé ásti. Zaujal ho tu propaga ní letá ek, znázor ující zp soby ší ení viru HIV. Ten se ší í, sv te div se, stykem heterosexuálním, homosexuálním i orálním. To vše bylo zde znázorn no schematickými lidskými postavi kami. Jsou to chudáci, tyhle postavi ky. Na schematických obrázcích se ežou pilou do ruky, nechávají si padat cihly na hlavu, ho í jim kalhoty. A taky získávají virus HIV orálním stykem. Chudáci paná ci. Davidovi zazvonil auril v kapse. Kolem šla práv sest i ka, a když slyšela zvon ní, na chvilku ji napadlo, že je to skv lá p íležitost n komu vynadat. Zarazila se ale a rad ji šla dál. Špatnou náladu si zchladí na n kom jiném, tenhle mladík vypadal na to, že by mohl d lat problémy. „Ano, pane K íž?“ ozval se David. „Jsme p ipravení.“ „Taxík eká?“ „Ano. Tvá il se divn .“ „Já se mu nedivím,“ zasmál se David. Neodpustil si malý žertík – jako taxi si zavolal zase toho taxiká e, který je vezl v noci k Bernardovi. Kdyby cht l být zlomyslný, zavolal by toho neš astníka, kterého Adéla tak p kn napálila. Byla to zárove i další zkouška systému. Poprosil Adélu, aby se spojila s taxíkem, který je vezl nejd íve do Bude ské ulice a odtud na Olšanské nám stí v noci 21. b ezna. 303

304

Trvalo jí to sedm desetin vte iny, jak si mohl p e íst na displeji, který se na n kolik okamžik objevil na erném povrchu p ístroje. Zkouškám systému v noval celý tvrtek. Bylo úžasné, co jeho prom n ný auril dokázal. Dokázal prov it funk nost kteréhokoli elektronického za ízení a co víc, dovedl ho ovládat. Že fungoval jako dálkový ovlada televize, bylo samoz ejmé. David si neodpustil malý žertík, když za svých tvrte ních toulek Prahou zapadl do Datartu a v odd lení televizor p epínal kanály. Seb hli se prodava i a užasle zírali, co se to s televizory d je. David jim je p epínal na p eská ku a pak v adách a ve sloupcích. M l dokonce dojem, že hrátky s obrazovkami baví i Adélu. Další zábavu si užil ve výherních automatech. Nejd íve zkusil manipulovat po íta ovou hrou. Zašel do herny v druhém pat e obrovského obchodního centra Nový Smíchov. Sta ilo, aby se zadíval na obrazovku a mohl si d lat se závodními automobily, které tam jezdily, co ho napadlo. Odtud bylo jen pár krok k výherním automat m. Jablí ko, hrušti ka, švestka. Nebyl problém nastavit je podle libosti. A peníze se sypaly. Šlo by vytahat peníze i z bankomatu? napadlo ho. Jak je to, Adélo? Dokážeš dostat z bankomatu peníze? Technicky je to bez problému. Je to proti zákonu, odpov d la neprodlen . Leželo mu to v hlav , když procházel obchodním domem a d lal tam drobné žertíky, jako když si p ivolal výtah plný lidí, anebo když otevíral a zavíral pokladním zásuvky v pokladnách. Jak rád by si promluvil s n kým, kdo tomu systému skute n rozumí, aby mu vysv tlil, co se vlastn doopravdy d je! Asi by to v d l Krokeš, ovšem to je lov k, se kterým o tom mluvit nem že. Dokonce nesmí. Práv v tu chvíli, kdy si vzpomn l na Krokeše, dostal ten nápad. Nejd íve kolem n ho opatrn kroužil. Dotýkal se ho pomyslnými kone ky prst , jako pyrotechnik obhlíží nastraženou minu. Žertíky jsou zábavné a nové schopnosti erného aurilu ho udivovaly a bavily a d sily zárove , to vše dohromady tím víc, když si vzpomn l, že n kde snad je t etí sk í ka s t etí opi kou. Co se s aurilem stane, až se dostane do kontaktu i s touhle t etí sk í kou? K tomu ale vede 305

ješt dlouhá cesta, pokud v bec n jaká t etí sk í ka v bec existuje. Na promýšlení budoucnosti není as. Te se musí v novat svému nápadu. Pak p íprav a nakonec realizaci… 013 Zvedl pytel, který mu ležel u nohy, a s aurilem v ruce vykro il. Srdce mu prudce bušilo. Když ud lá chybu, Pavel zem e. Možná že tu chybu už ud lal, napadlo ho a zastavil se. Adélo? oslovil auril. Systém je p ipraven. Ukaž mi obraz snímaný kamerou ve vrátnici dnes, od deseti patnácti do deseti sedmnácti. Odezva byla okamžitá. Na displeji spat il obraz zav ených dve í. Pomalu se otevíraly a dovnit vešla paní v hn dém flaušovém kabát . Pamatoval si ji, jak jinak. Všechno si pamatoval. Dve e se za paní zav ely a ona vyšla ze záb ru objektivu. Pak se na displeji ned lo nic. David byl zv davý, jestli se tam objeví aspo n jaké bliknutí. Dal p íkaz bezpe nostnímu systému nemocnice, aby p estal snímat kamerou a aby pak na patnáct vte in poslední nabraný snímek podržel. Kamera oslepne v tom smyslu, že p estane nabírat nový obraz a bude v uzav eném cyklu p ehrávat poslední snímek. Pozná to centrála v Mobilii? David o tom uvažoval a nakonec se p iklonil k domn nce, že to poznat nem že. Na záznamu není žádný asový kód. Obraz neoslepne, na t ch patnáct vte in obrazovky nez ernají. A za patnáct vte in pohodln stihne projít prostorem krytým objektivem kamery. Dv minuty uplynuly. Na displeji se krom paní v hn dém kabát neobjevilo nic. Šikovná holka. Tak jdeme dál, ekl David Adéle v režimu p ímého kontaktu. Otev i dve e a zacykli kameru na chodb . P l v erejšího dne v noval instruktáži. Prošel s Adélou celou trasu a ozna ili si kamery, aby Adéla v d la, o které z nich konkrétn David mluví. P esn si stanovili, co David chce, jakým zp sobem má 306

kameru vy adit do asn z innosti. ty ikrát s ní celou trasu virtuáln prošel. Bylo to šílené, ovšem celý systém aurilu byl šílený. Zárove to byla zkouška T í opi ek. Bylo jasné, že T i opi ky stíní p ístroj v Davidov kapse. Te šlo o to, zdali stíní stejn ú inn i innost Davidova aurilu v prostoru um lé inteligence systému. David spoléhal na to, že se Krokeš ozve, pokud b hem zkoušek p ijde na n co podez elého. Ješt v noci usínal plný neklidu a ekal, kdy ho Krokeš vyburcuje. Nic se nestalo. Mohlo to znamenat, že T i opi ky drží nad Davidem a jeho aurilem ochranné tlapky. Mohlo a nemuselo. O tom se p esv d ím te , myslil si David, když vstupoval do prostor resuscita ního odd lení. I tyto poslední dve e ovládal elektrický bzu ák a kamer tu bylo celkem sedm. Tohle byl samoz ejm ten nejobtížn jší úsek. Adéla musí zkoordinovat vypínání jednotlivých kamer tak, aby David prošel, aniž ho bezpe nostní systém zaznamenal, a p itom aby z obrazu nevypadly osoby, které tu m ly co d lat, tedy nemocni ní personál. Bez své absolutní pam ti by to David nedokázal. Samoz ejm byl nervózní a p ipadal si jako lov k krá ející po vratké lávce vysoko nad propastí. Lávka se kymácí a na dn propasti ve byst ina, navíc fouká vítr a kolem létají havrani. Našt stí je zav šen na lan , a to lano je upevn no k ramenu je ábu, který se klidn a pevn sune nad jeho hlavou. I kdyby se lávka zakymácela sebevíc, lano ho udrží. Dla m l zbrocenou potem, když sahal na kliku místnosti, kde ležel Pavel. Vešel do tichého klimatizovaného prostoru. V p ti kójích tu byli bezv domí lidé, pacienti závislí na chodu p ístroj . Druhá kóje zleva byla Pavlova. David vypnul t i kamery pokrývající tento prostor. Klimatizace jednotvárn hu ela. Odkudsi slyšel tlumený hovor. Mužský hlas tam íkal n co o prodloužené služb . N komu zvonil mobil. Davida napadlo, že by se mohl p es auril na ten mobil p ipojit a poslechnout si, co si ti lidé povídají. P es auril dokáže všechno. 307

P es sv j prom n ný erný auril, který po kontaktu s Bernardovým p ístrojem zase zm nil svoje vlastnosti! Hluboce se nadechl, aby zklidnil nervy. Odhrnul záclonu. Pod pokrývkou se rýsovalo Pavlovo t lo. Na podušce spo ívala klidná tvá . Pavle… oslovil ho. Slyším t . Jsem u tebe. P išel jsem za tebou. Odvedu t odsud. To není možné, Davide. Musím tady ležet. Nemusíš. Nic ti není. Jsi zdravý, Pavle. Ni ím netrpíš. Nic se ti nestalo. Nemohu se pohnout. M žeš. Otev i o i… Pavel otev el o i. Te došlo na lámání chleba, uv domil si David. M l pocit, že ho erný auril pálí v dlani. P esn Adéle ekl, co má ud lat. Šlo vlastn o totéž, co ud lala s kamerami. P ístroje m ly do centra p edávat zacyklené informace. M ly vytvá et dojem, že dávají impulzy Pavlovu srdci – a zárove ho m ly p evést na p irozený, ne ízený chod organismu. Vydrží to Pavel? David cítil, že mu drkotají zuby. Poušt l se do n eho, co asi nikdo nikdy p ed ním nevyzkoušel. Spoléhal na to, že Adéla jen jemn využívá celý ten složitý systém udržování života. A také na to, že Pavel je zdravý. Nic se mu nestalo, naopak – p ístroje ho um le udržují v bezv domí! „Pavle…“ oslovil ho, tentokrát nahlas. Pavlovi se zachv ly rty a pak promluvil. „Vidím t . Co se stalo? Kde jsem?“ „Nic vážného. Jenom ses praštil do hlavy. Všechno ti vysv tlím. Ale nejd ív odsud vypadneme.“ P istoupil k n mu a odkryl p ikrývku. Elektrody. Ty šly snadno odstranit. Um lá výživa. To bylo horší. Vylovil z pam ti informace z kurzu první pomoci, jak ho absolvoval kdysi ješt doma v Semilech. Vytáhl jehlu a ránu zatla il palcem a pak p elepil náplastí. Nakonec vytáhl Pavlovi cévku z p irození. Pavel vyk ikl. 308

„To nic, to nic…“ chlácholil ho David. „To se ti ekne, vole, to nic, ale tohle fakt bolelo!“ Dobrý je to, nadává, pomyslil si David. To je dobré znamení. „Dokážeš se posadit?“ „Pro ne?“ zeptal se Pavel a sedl si na postel. Spustil nohy. David rychle otev el pytel a podal mu prádlo, a když se oblékl i do džín , košile a svetru, pomohl mu do bundy. Následovalo to nejt žší. Musel Pavla psychicky nastartovat, stimulovat jeho organismus. P ece jen to byl lov k, který ležel skoro t i ned le bez pohnutí v nemocnici! Adélo, ud lej to. V era to se systémem zkoušel. Chvilku to trvalo, než nastavil parametry. Systém musel pochopit, o co mu jde: že má stimulovat mozek tak, aby aktivoval všechny rezervy sil. David si už mnohokrát všiml, že má najednou dobrou náladu a cítí v sob sílu a sv žest. Zprvu to nespojoval s aurilem. asem pochopil, že mezi aurilem, psychickým stavem a fyzickou kondicí jsou vazby. Auril fungoval jako neurostimulant. Zkoušel to i na K ížovi. S ním ale bylo t žké po ízení. Divná v c: necht l vysko it snožmo na jídelní st l! Te šlo o to, aby fungoval i na Pavlovi. Je to nebezpe né, varovala Adéla. Musíme to zkusit. Pavel tady nem že z stat. Vykonám p íkaz, ekla Adéla suše. „Postav se.“ „Co se to se mnou stalo? Kde to jsem? Jak jsem se tu octnul?“ ptal se Pavel. „Porazilo m auto? Ne, sed l jsem p ece u po íta e… Našel jsem tam n jaké anglicky psané stránky…“ Pavel se dostal pomocí T í opi ek k tajným dokument m Mobilie a zabezpe ovací systém ho skoro doslova odst elil, tak se to stalo, p ipomn l si David. Te není as na to, aby to Pavlovi vysv tlil. „Byl to úraz elektrickým proudem, nebo n co podobného,“ ekl rychle. „Všechno ti povím. Te se zkus postavit.“ Pavel poslechl a zapotácel se. „Co to se mnou je? Cítím se strašn …“ Bodej by ses necítil strašn , pomyslil si David. Pavel za ty více než dva týdny zhubnul, m l šedivou ple , zapadlé o i. 309

Vypadá strašn , jenže kdyby ho zabili, bylo by to horší. Takže pry odsud. „Podržím t . Ud lej krok.“ Adélo, jsou kamery blokované? Všechny bezpe nostní systémy? Všechno je blokované, potvrdila Adéla. „Te p jdeme ke dve ím. Až je otev u, d lej, že plá eš.“ „Co je to za pitomost?“ „Budu t podpírat. Nedokážeš jít bez pomoci.“ „To je p ece kravina…“ za al Pavel. Ud lal krok, a kdyby ho David nezachytil, padl by na obli ej. „Vidíš,“ ekl mu vy ítav . „D lej, co ti íkám. Op i se o m . Nahrb se. Dej si ruce na obli ej.“ Pavel se rozhlédl. „Kde to jsem?“ „Na resuscita ním odd lení. Každý t etí lov k tady um e,“ ekl neúprosn . „D lej, co íkám. Tady jsou na pla ící lidi zvyklí.“ Potkal jich tu p t, jak si p esn pamatoval. Celkem um elo šestnáct lidí za dobu, co chodil Pavla navšt vovat. Smrt tu má záhonek s bohatou úrodou. „Na áru? Já jsem byl na áru?“ necht l v it svým uším. „Po ád jsi na áru a pot ebuju t vypakovat, nebo tu z staneš a zhebneš. D lej!“ Adélo, stimuluješ? V rámci možností. Jak, v rámci možností? Pavel Tumlí není se mnou synchronizovaný. Nedosáhnu na všechny vrstvy. Projdu s ním p es chodbu? Pravd podobnost ty icet t i procenta, odv til systém. Jestli sebou na chodb sekne, uvažoval David, je po všem. P ib hnou sest i ky, zavolají doktora… A v dalším kole Krokeš Pavla zabije. Vyšli na chodbu a David za nimi zav el dve e. Pavel byl rád, že se o n koho m že op ít. Podklesávala mu kolena a David musel vynaložit dost velkou sílu, aby ho udržel ve vzp ímené poloze. 310

Chudák chlapec, etl v obli eji paní, která provázená manželem šla na návšt vu. M l by se víc ovládat. Je to p ece chlap! myslel si její muž. Adélo, uvolni kamery na sále. Tyhle jsou blokované? Jsou blokované. Kamery na sále jsou volné. Zase malý okamžik nap tí. Existuje ur itá šance, že systém pozná manipulaci. Jakpak by se to asi projevilo? Patrn by n kdo z Mobilie zavolal na sesternu nebo službu konajícímu léka i, že po chodb prchá pacient. Nebo spíš, že jde o kriminální pokus, je to únos. Byla by to otázka vte in. „Davide…“ ozval se tiše Pavel. „Já k t m dve ím asi nedojdu…“ „Musíš. Op i se o m !“ „Já na tob visím. Víc už nem žu. Musím si sednout.“ „To nejde,“ ekl David p ísn . „Jak to, nejde? Kurva, tak m posa , jenom na chvilku.“ Nemáme žádnou chvilku. A nemám ani as na to, abych ti to všechno vysv tloval. „Musíme se vypakovat. Každá vte ina je drahá.“ „Když sebou švihnu, ztratíme víc asu.“ „Nešvihneš sebou. Podívej, jsme už skoro u dve í.“ Od dve í je d lilo p t, šest metr . To je deset, možná dvacet krok v tom stavu, v jakém Pavel byl. Dokáže to, Adélo? Šance je patnáct procent, odhadoval systém. Hodná paní, která Pavla litovala, se za nimi ohlížela. „Nem l by se mladý pán posadit? Aby se vyplakal. To pom že. Zavolám sest i ku, aby mu dala vodu.“ „Jste moc hodná, d kuju, to není t eba,“ ekl David p es rameno. „Já si ale myslím, že je to t eba,“ ekla hodná paní a už nebyla tak hodná jako p ed chvilkou. „Já zajdu na sesternu,“ ekl její muž, aby ukázal, jak rázných in je schopen. „Nikam necho te.“ „Jste hrubián!“ kvíkla ta paní. „Lukáši, zajdi tam.“ David slyšel kroky. „Pavle,“ sykl. „P idej. Musíme vypadnout.“ 311

„Jenže já bych si fakt cht l sednout.“ „My tady nem žeme z stat.“ „Co to po ád žvaníš?“ Pan Lukáš zatím klepal na sesternu. „Co chcete?“ zaslechl panova ný hlas sest i ky, pravd podobn vyrušené od etby listu Aha. Adélo… oslovil David auril. Systém je p praven. Vyvolej poplach. Signalizuj, že stav pacienta na l žku íslo dva se prudce zhoršil. Je to nezákonné. Je to nutné, Adélo. Dve e se otev ely. „Co chcete? Neumíte íst? Tady je napsáno NEKLEPAT dost velkejma písmenama, aby je p e etl i slepej.“ „Tam ten pán…“ slyšeli íkat Lukáše. V tu chvíli zazn l zvonek. „Nep ekážejte!“ houkla sest i ka. Z hloubi sesterny slyšeli další ženský hlas: „B ž tam, volám doktora!“ „Nem žeš tu z stat. Jde po tob Mobilia. Chce t zabít, rozumíš, Pavle? Chce t zabít.“ „Pro m ? Pro ne tebe?“ zabreptal zmatený Pavel. „M taky. Takže musíme vypadnout oba.“ Snad to byl popud strachu ze smrti, co zp sobilo, že Pavel sebral zbytky sil a ty ho p enesly p es t ch p t metr chodby. Adélo, otev i. Zámek zabzu el a dve e se otev ely. Zde Pavla síly opustily a on se zhroutil zcela bezvládný. P išlo to ne ekan , takže svým pádem div Davida nestrhnul. Asi by upadli oba, kdyby se zprava nevyno ily dv silné paže. David zahlédl ruce a rukávy bílého plášt . Mají nás, napadlo ho. „Posa ho,“ zaslechl známý hlas. Vzhlédl. Muž v bílém plášti byl Karel K íž! Když tak dlouho nešli, pochopil, že nastaly komplikace, a vyrazil na pomoc. Kývl na Davida bradou. Vedle n ho stálo pojízdné k eslo. 312

„Už to bylo skoro spálený,“ vydechl David, když skládal nap l bezv domého Pavla na k eslo. „Jedna bába tam strhla poplach. Vy jste mi dal, tím svým plášt m!“ „Padáme,“ ekl K íž. Chopil se rukojetí k esla. Bylo to rozumné, ve svém bílém plášti vypadal jako z ízenec a lidé bez odporu uhýbali. Kde je výtah pro nemocné‘? zeptal se Adély. Za ty t i ned le, co sem chodil, nikdy nepoužil ani osobní výtah. Jsem to ale v l, pokáral sám sebe. Taky jsem si mohl najít výtah, když jsem chystal tenhle únos ze serailu! Systém ve zlomku vte iny identifikoval místo, ve kterém se v nemocnici nacházejí, a našel polohu výtahové šachty. První chodbou doprava. Šikovná holka, pochválil David systém. P ivolej výtah. Je to zásah do provozního ádu. Já vím. M j požadavek ber jako vyšší prioritu. Adéla ur it n kde skladuje všechny jeho p íkazy, které jdou proti zákon m a proti p edpis m. Až se to jednou se te, vydá to na osm let ve Valdicích, uvažoval trpce. Podle stávajících zákon by úhrn trest byl mezi dv ma lety podmín n a šesti a p l lety nepodmín n , ozvala se Adéla. Ty umíš i zákony? Informa ní systém pokrývá všechny v domosti, odpov d la suše. Davidovi se zdálo, že slyší v jejích slovech vý itku, že pochybuje o n em tak samoz ejmém. K íž zavezl vozík ke dve ím výtahu. Ty se otev ely. Uvnit bylo p t roz ilen povykujících lidí. Mleli páté p es deváté, p i emž slovo „bordel“ bylo nejvíce frekventované. Jedeme dol . Nezapome na kamerový systém. Nedovedu zapomenout, ozvala se Adéla, a tentokrát se nedalo pochybovat o její emoci. Pavel zprudka dýchal. „Už je mi líp. Bylo to ale blbý. Tak hnusn jsem se ješt nikdy necítil. Jak dlouho jsem tu ve špitále smrd l?“ „P es trnáct dní.“ 313

314

„P es trnáct dní? D láš si srandu? Na nic si nepamatuju…, jenom, že jsi se mnou párkrát mluvil.“ „Chodil jsem t navšt vovat.“ Lidi ztichli a p estali nadávat. „Povíme si to jinde,“ ekl David sp šn . Vozík zaparkovali p ed vrátnicí. David se op t otázal Adély, jestli nezapomn la blokovat kamery. Lepší je naštvat jednu bláznivou um lou ženskou než narazit na pitomou fungující kameru! Pavel se sta il vzpamatovat natolik, že dokázal jít, když ho David s K ížem z obou stran podpírali. Taxík na n ekal. „No, ten vypadá, ten váš kamarád,“ poznamenal taxiká , když Pavla nasoukali na zadní sedadlo. „To jsou dneska pom ry. Nemocnýho pust j a dál ú tujou pojiš ovn l žko a žrádlo a pé i. To je bílá mafie, nic jinýho, darmo povídat!“ „Jo, jo,“ dal mu David najevo, že s ním ve všem všudy souhlasí. „Víte, kam máte jet?“ „Jo, na Olšanský nám stí, íkal pan šéf.“ Myslel tím K íže. Hlídej mu taxametr, poru il David Adéle. „Mluvil jsi se starým?“ zeptal se K íž. „Ne. Neví o tom, že p ijedeme. Postavíme ho p ed hotovou v c. Prost Pavla p ivezeme a ekneme mu, jak to všechno je. Mám ho p e tenýho. Bude mít pochopení.“ „Jen aby necuk,“ mínil K íž pochybova n . „Necukne,“ ujiš oval ho David. „Kdybych mu zavolal dop edu, moc by nad tím bádal. Je to starý lov k a už se t žko rozhoduje. Když ho postavíme p ed hotovou v c, necukne.“ „Tak je to správný,“ p izvukoval taxiká . „Tak se to má d lat. Rovnou na v c. Žádný sraní s mladou paní. Já to taky tak d lám.“ ímž myslel to, že své oslnivé kariéry dosáhl rozhodností napoleonského typu. „To byla pravda, co jsi mi íkal?“ ptal se Pavel tiše Davida. „Stoprocentní. Musel jsem to ud lat. Všechno ti budu vypráv t, až budem na míst .“ „Kam jedem?“ 315

„Budeš tam mít klid. Uvidíš, bude se ti tam líbit.“ „Nemocnej pot ebuje hlavn klid. Dokto i všechno rozeserou a zkurv j, kdežto klid dá lov ka dohromady. Tak je to správný.“ Takto hovo il taxiká a vezl své zákazníky do oázy klidu na Olšanském nám stí. Tam se odehrála obvyklá scénka, jelikož si myslel, že je veze do hotelu Olšanka, a podivil se, když mu ekli, aby zastavil u školy na úpatí vrchu Svatého K íže. „Je tu n jak živo,“ poznamenal taxiká , když zastavili. Živo možná nebylo to nejlépe volené slovo. Bylo tu zaparkováno více aut než obvykle. T i byla policejní, jedno pat ilo televizi Nova a jedno bylo poh ební. U schodišt vedoucího nahoru na kopec, kde stávalo m stské popravišt , se tísnili lidé. „Tak jak, pánové?“ ptal se taxiká . „Po kejte,“ ekl David. Adélo, co se d je? Poslechni si policejní hlášení. Mrtvý muž nalezen v opušt ném protiatomovém bunkru. Není vylou ena možnost vraždy, odpov d la Adéla bez prodlevy. A to už p icházeli policisté, obklopeni noviná i s kamerami a fotoaparáty. Dva z ízenci poh ební služby nesli nosítka. Na nich leželo t lo p ikryté plachtou. Když pr vod míjel taxík, plachta se pohnula, trochu se svezla a David spat il bledý obli ej mrtvého Jaromíra Bernarda. 014 všechno shrnout a rozhodnout se, co dál,“ ekl

„Musíme te David. Sed li v kuchyni K ížova bytu v Bude ské ulici. Pavel opatrn , po malých lži kách, jedl silnou hov zí polévku, kterou mu K íž naordinoval. „Musíš se posilnit, vyzáblý kulturisto. Ale opatrn ! Kdo byl t i ned le na kapa kách, nem že spo ádat p l kachny se zelím a knedlíky. Tu bych mohl, pravda, spo ádat já,“ dodal a bylo na n m vid t, že ho ta p edstava t ší. Pro Davida nebylo jednoduché všechno jim vysypat. Jak K íž, tak Pavel znali kousek celé té mozaiky, jak se vytvo ila od devátého února, toho prokletého, i když možná požehnaného dne, kdy 316

podepsal s Mobilií smlouvu. Pavlovi mohl David d v ovat stoprocentn a nebál by se mu sv it prakticky cokoli. Ale K íž? M l ho pod kontrolou. Dokázal mu íst na obli eji stejn snadno, jako te už zase etl Pavla. Mohl si tedy být jistý, že K íž proti n mu nic nešije. Jenže ho nemá po ád na o ích. Co když tomu d dkovi chytnou saze a pustí se do n jakého bláznivého dobrodružství, jako tenkrát, když se vypravil do budovy Eurotransu ve St ešovicích! Pov d l jim tedy to nejnutn jší. Mobilia navázala na výzkum zahájený nacisty ve výzkumáku Luftwaffe. Po konci války výzkumák p ešel pod správu nových vládc republiky. Jenže, jak se zdálo, ti nepochopili, na em nacisté pracovali. P estože m li ást výzkumného za ízení doslova pod nosem, nedokázali objevit jeho význam. V týmu, který zde pracoval, byl i Ludvík Sou ek, tehdy mladý léka s erstvým diplomem v kapse. Do týmu se dostal i Ameri an Louis Büllow. Když David dosp l ve svém vypráv ní sem, nastalo zdržení plné dohad . „Jak, dostal?“ ptal se Pavel. „Za adili ho tam,“ odpov d l David neochotn . „Má n co spole ného s tím plechovým štítkem, který nosíš na krku?“ naléhal Pavel. „Byl to jeho štítek.“ „Jak to, když to byl Ameri an? Je to p ece n mecký štítek.“ „O em to žvaníte, rekové? Jaký štítek? Naslouchám s pot šením a p ipomínám si chvíle, kdy jsem s Ludvíkem probíral konstrukci jeho detektivních povídek. Kone n mám p íjemný pocit, že nejsem doktorem Watsonem, ale Sherlockem Holmesem. Upacht ný sb ra fakt vykládá na pult svoje zboží a až skon í, p ijdu s brilantní teorií, která se pozd ji ukáže jako k iš álov istá pravda.“ „Kdybyste vy nežvanil, pane K íž, už bych vám dávno ekl, že je to ten identifika ní štítek, který jsem našel v kabin Tety Ju.“ „Tam jsi našel n mecký štítek.“ „Jenže pat il Ameri anovi.“ „To nejde dohromady.“ 317

„Büllow byl americký zajatec a Rusové ho donutili nosit n mecký štítek. Tohle by pochopil i doktor Watson, pane K íž.“ „A on… Byl v Praze?“ „Jasn , že byl v Praze. Vždy jste byl u toho, když jsem ten štítek našel.“ „Jak, štítek Ameri ana zajatého v Koreji?“ ptal se K íž nejapn . „V Praze?“ Došlo mu, co ta slova znamenají, a snažil se je n jak zamést pod koberec. Šmarjá… Ludvíku… Co jsi mi to ud lal… On ten Ludvík nakonec teda ty zajatce opravdu mu il… Ten kluk si vymejšlí, on lže, to není možný. A ukáže ten štítek! David se na n ho díval a ekal, až si K íž o štítek ekne nahlas. Necht l prozradit, že umí íst na lidských tvá ích myšlenky. Ani Pavlovi to ne ekl. Jenže K íž se bál tu žádost vyslovit. David ztratil trp livost, sáhl si pod svetr a vytáhl štítek. „To je tenhle štítek…“ vydechl K íž. Poznal ho okamžit . Ten kluk ho našel v letadle. Nem že to být švindl. Byl jsem u toho. Šmarjá, Ludvíku. To nem že bejt pravda! Je to pravda. Šmarjá, Ludvíku. A tak dokola. David vstal a šel k oknu, aby se podíval ven. Už jednou odtud vid l erného hummera a z n ho vystupoval Krokeš. Tentokrát na ulici žádný hummer nebyl. Vozovku u chodníku zabraly oby ejné automobily. N kdo tam stál na míst vyhrazeném pro invalidu, a ten invalida zrovna p ijel: byl to posilovnou zocelený t icátník v t ílitrovém bavoráku s plastovou rakví na lyže na st eše, práv se vrátil z lyžování v Rakousku nebo ve Švýcarsku, jak tak David odhadoval. Muž nadával a vytáhl z kapsy mobil. Adélo, dostal David nápad. Systém je p ipraven. Dokážeš se napojit na mobil lov ka, kterému pat í erný BMW poznávací zna ky 2A007? Mám ho, odpov d l systém okamžit . P evezmi komunikaci. Provedla jsem. Adéla d sledn užívala v konverzaci ženský rod. 318

Kam volá? Na tís ovou linku. Ohlas se jako tís ová linka a až ti oznámí, že mu n kdo parkuje na vyhrazeném míst , pošli ho do prdele. Nerozumím p íkazu. ekni mu, jdi do prdele. On bude n co íkat a ty mu pokaždé ekni, jdi do prdele. Bude volat znovu. Pokaždé mu ekni, jdi do prdele. Vykonám p íkaz, ekla Adéla. „Davide, co je tam?“ ozval se Pavel. „Nic moc zajímavého,“ ekl David. Chvilku se kochal pohledem na úžas v obli eji toho muže a obrátil se ke svým p átel m. Adéla funguje dokonale. Výjev ho uklidnil. Až do téhle chvíle byl p ece jen nervózní. Když Pavla odvezl z nemocnice, po ítal s tím, že ho ukryje v p íbytku Jaromíra Bernarda. Jenže Mobilia byla podle všeho rychlejší. Bernard je mrtvý a Mobilia se bezpochyby zmocnila pilotního k esla Tety Ju. Co tedy s Pavlem? Ve chvíli paniky mozek pracuje na plné obrátky. Poru il taxiká ovi, aby jel do Bude ské ulice, a pak se obrátil na Adélu. P íkaz byl složitý: je t eba hlídat spojení mezi nemocnicí a Mobilií. Do Mobilie musí dál téct po ád stejná data. Adéla a p evezme záznamy monitoringu z p edchozího dne. Krokeš s Haurasem, i kdo tam v Mobilii drží službu, nejsou léka i a nepoznají, že tyhle údaje už vid li ve stejnou dobu v era. No a pak je t eba vstoupit do nemocni ní databáze. Pavla Tumlí e tam musí vést jako propušt ného do domácího ošet ování. Kdyby se v tom n kdo cht l vrtat, p ijde mu divné, že chlapíka, který ležel bezv domý na intenzivce, z istajasna pustí dom , ovšem i zde se dalo po ítat s tradi ním eským bordelem, lajdáctvím a nezájmem, takže hrozilo vcelku nepatrné nebezpe í, že na to n kdo p ijde. Ostražitosti ze strany nemocnice se David nebál, spíš m l strach, aby na podvod nep išla Mobilia. Proto byl nervózní. Bravurn provedený kousek, který mu te Adéla p edvedla, ho uklidnil. Tenhle systém má opravdu svoje pomyslné prsty všude. Kde je elektronika jakékoli úrovn , tam m že Adéla. 319

Což je dnes prakticky všude. „Tak to tedy máme jasný,“ ekl Pavel. „Sou ek ty Amerikány opravdu mu il.“ „Není jisté, že je mu il,“ namítl David. „Bernard nic o mu ení ne íkal. Vypráv l, že se Büllow dostal do Prahy v zuboženém stavu. Prošel ínskými a ruskými lágry a vypadal jako klasický koncentrá ník. Ve srovnání s tím mu Praha musela p ipadat jako sanatorium.“ „Nev ím, že Ludvík n koho mu il!“ vyhrkl K íž. „Neberte to osobn , pane K íž. Celkem na tom nezáleží, mu il, nebo nemu il.“ „Mn na tom záleží!“ „Stalo se to p ed padesáti lety. Ludvík Sou ek je mrtvý skoro t icet let. Jsou to staré historky. Nás musí zajímat, co se stalo s nacistickou elektronikou. Víme, že ty kusy jsou t i, každý je ozna ený symbolem opi ky. Jeden byl v kabin Tetu Ju, druhý v op radle pilotního k esla, které Bernard tenkrát vymontoval a odnesl, v dob , kdy nikdo nechápal, jaký má troska Tety Ju význam,“ ekl David. Znovu se podíval z okna a s velkým pot šením pozoroval, jak ten playboy, rudý vzteky, nastupuje do svého bavoráku a s proto ením zadních kol vyráží. Hodná Adéla. Dob e to ud lala, pomyslil si. D kuji, ozvala se mu v mysli. To ho trochu zarazilo. V il, že ji nejd ív musí aktivovat oslovením a pak že s ním komunikuje. Te se p esv d il, že je s ní ve spojení po ád. No dobrá, jsi moje d v rnice. Nemám p ed tebou tajnosti. Naše spole ná tajemství kryjí T i opi ky. „Nechci, aby n kdo íkal, že Ludvík n koho mu il,“ trval na svém K íž. „Tohle nemá cenu,“ ekl Pavel. „Nebylo by nejlepší se toho Büllowa rovnou zeptat, jestli ho n kdo mu il, nebo nemu il, a když mu il, tak jestli to nebyl jeden velkej mladej tlustej zuba ?“ David si vybavil scénu z filmu Maratonec. Zuba v roli mu itele cvaká klešt mi a ptá se: Je to bezpe né? Je to bezpe né? T eba práv tohle d lal Sou ek. No a možná se ten Büllow zachránil a o svých 320

zážitcích vypráv l filma m. Ti se toho chytili a ztvárnili to ve filmu Maratonec. Miliony lidí film vid ly a nikdo netušil, že se dívá na Ludvíka Sou ka. P kná kravina, zhodnotil svoji fabuli David. „Büllow bude už dlouho po smrti,“ ekl nahlas. „Bernard je po smrti teprve pár hodin,“ pokr il rameny Pavel. „Büllow m že docela klidn žít.“ „Nebo nemusí,“ ekl K íž. Ur it je mrtvej. Musí bejt mrtvej. Nechci, aby byl živej! Adélo? oslovil David systém. Systém je p ipraven. Slyšela jsi, o em šla e ? Jde o bývalého vále ného zajatce Louise Büllowa. Um la bys ho najít? Pokud je v systému, nebude to problém. Systém je rozsáhlý. M že to trvat i n kolik hodin. Na hodinách nezáleží. Všiml si, že se oba na n ho dívají. Zase umí do blba. Je z toho n jakej p ešlej, etl Pavla. A K íž si myslil: Nejde to najít. Po padesáti letech na n jaké zajatce každý kašle. Zkus to, Adélo, poru il David systému. A nahlas ekl: „Co kdybychom se porozhlédli po internetu?“ K íž se zatvá il bolestn . „Po internetu…“ Ten hnusnej blbej poplivanej internet… Co ti kluci na tom internetu mají? „Máte tady internet?“ „No jo, mám…“ „Po íta je vedle,“ ekl David a bez ptaní zamí il do místnosti, ve které ho K íž tak mate sky ošet oval po té spole né návšt v v Eurotransu, která m la pro n ho takové následky. K íž neochotn šel za ním. Po íta byl pušt ný. Tak je to správné, pomyslil si David. Po íta e se nemají vypínat, po íta e se vypínáním ni í! Obrazovka byla temná a b hal po ní ten nejprimitivn jší šet i obrazovky, logo Windows. 321

David pohnul myší a lekl se. Spat il kokpit Junkerse Ju 52. „Co to má být, pane K íž?“ „Ale nic. Tak trochu si hraju. Když jsem vid l to letadlo, napadlo m , že by bylo p kné se nau it letadlo pilotovat.“ Vždy je to Flight Simulator! uv domil si David. Po íta ová hra, která provází éru domácích po íta od prvopo átk . Letecké simulátory byly už na starých osmibitových sinclairech, o kterých David slyšel vypráv t od starších kamarád . On sám vid l už jen vysp lejší verze, v etn t ch nejnov jších, které dokážou napodobit prakticky všechny situace, se kterými se lze v kabin letadla ve vzduchu setkat. „Te si nebudeme hrát, pane K íž. Budeme hledat Louise Büllowa. A jd te dohlédnout na Pavla. Slyším, že by cht l jít k nám. A kouká sed t a moc sebou nehejbá, aby sebou nesek.“ K íž neochotn poslechl a David si spustil Mozillu a p es Google vysunul první opatrná tykadla do rozsáhlého sv ta internetu. Nepochyboval, že najde stránky v nované padlým, zajatým a poh ešovaným americkým voják m. P esto ho p ekvapilo, že v korejské válce, kterou sledoval jako legra ní záležitost v seriálu M.A.S.H., padlo a zmizelo skoro ty iat icet tisíc amerických voják a do zajetí padlo nebo zmizelo p es osm tisíc! Seznam našel n kolik. Byl mezi nimi Clifford Bull, Hany Bullington a Stanley Bullock, ale žádný Louis Büllow. Prošel i další vyhledáva e, až skon il u eského Seznamu. Velké nad je tomu nep ikládal. Prošel ne mén než sedmnáct webových stránek, v novaných americkým voják m ztracených v bažinách korejské války. Büllowa nenašel v žádném z nich. T žko ekat, že práv na Seznamu najde stránku osmnáctou, která ho k Büllowovi zavede. V tomto sm ru se nemýlil. Ani Seznam mu nenabídl nic, co by neprošel z p edchozích pátrání. P esto byla ta návšt va Seznamu víc než k užitku. Chvilku ohromen hled l na obrazovku a pak k ikl: „Poj te se podívat!“ Za K ížem se p išoural i Pavel. A všichni t i hled li na velký inzerát, p ekrývající celou úvodní stranu Seznamu. Bylo na n m napsáno: 322

POMOZTE OŽIVIT LEGENDU! N mecký t ímotorový Junkers Ju 52 se zapsal do historie letectví jako první linkový dopravní letoun. V barvách Luftwaffe se ú astnil i druhé sv tové války. V esku ale nez stal ani jeden exemplá schopný letu. KLUB LETECKÉ HISTORIE získal n kolik d ležitých fragment tohoto letounu a p ikro il k rekonstrukci. N kolik jich ale chybí. POMOZTE JE NAJÍT! Tipy vedoucí k objevení dalších ástí budou bohat odm n ny. Následoval mailový odkaz [email protected]. Na inzerátu byl vyfotografovaný Junkers v barvách Luftwaffe, s širokými šikmými pruhy v erné a khaki barv , se žlutými dopl ky. Na sm rovce tr nil erný, bíle konturovaný hákový k íž. „Kolik m že takový inzerát stát?“ poznamenal K íž. David pokr il rameny. „P l milionu, možná víc, možná mí , ceny jsou smluvní. V každém p ípad stojí mnohem víc, než si m že dovolit n jaká parta milovník starých letadel.“ Adélo, pomyslil si. Systém je p ipraven. Zjisti mi, co je to za , ten Klub letecké historie. Hlavní informace, bez podrobností. Za vte inu mu na erném povrchu aurilu svítila tato zpráva: KLUB LETECKÉ HISTORIE, Z ÍZEN 15. 3. 2007. VEDOUCÍ ING. HAURAS. V OBCHODNÍM REJST ÍKU VEDEN JAKO SPOLE NOST POD ÍZENÁ FIRM GENERAL ELECTRIC. „A je to jasné,“ kývl David. „Hon na t etí opi ku za al.“ „Nerozumím,“ ekl Pavel. A David mu za al vypráv t, co všechno se stalo za tu dobu, co Pavel ležel v bezv domí na resuscita ním odd lení v nemocnici na Karlov nám stí. Jen jedno mu zaml el. Že dovede íst z lidských tvá í.

323

324

015 Bylo pond lí šestadvacátého b ezna. Pavel se p es víkend vzpamatoval. Hodn spal, David ho opatrn zásoboval jídlem, které si nechal poradit od Adély. N kolikrát vyzkoušel i mozkovou stimulaci fyzických schopností. Už v ned li ve er se Pavel mohl v Davidov doprovodu odvážit na krátkou procházku kolem jejich bloku v ulici U Družstva Pokrok. Pak ješt rozvažovali, jakou strategii zvolit pro p íští den. Krokeš dal Davidovi jasné ultimátum. Chce ho znovu dostat do paláce Mobilia a tam ho podrobit prohlídce. Jaké? „Bude to n co jako mozkový sken. P e tou si, co mám v hlav ,“ ekl David. Radil se o tom i se samotným systémem. Adéla si nebyla jistá, do jaké míry je David v mozek krytý T emi opi kami. P ístup k systémovým dat m je blokovaný, oznamovala mu vždycky, když se dot rnými otázkami dostával hloub ji k jádru v ci. „Musíme zvážit všechna pro a proti,“ ekl pak David, když se vrátili z procházky. Pavel sotva došel, tak byl vysílený. P esto zá il, že se mu povedlo ud lat tolik krok po sob ! „Když tam nep jdu, Krokeš systém odpojí. To m že ud lat, a je krytý T emi opi kami, nebo není. Když ho odpojí, co se stane?“ Pavel se ušklíbl. „Bude odpojenej.“ „Ano. A s ním budeme odpojení od zdroj informací. Navíc praskne tv j únos. Adéla p estane krýt informa ní propojení nemocnice s Mobilií.“ „Mobilia na m nemá žádný zájem,“ podotkl Pavel. „Nic pro n neznamenám. Byl jsem jen sou ástí nátlaku na tebe. Když t od íznou, p estane nátlak mít smysl, nezdá se ti?“ „Hmm,“ uvažoval David, „na tom n co je. Jenže když m Krokeš odpojí, vypadneme ze hry.“ „To by bylo dob e, ne?“ „Rád bych se dostal k t etí opi ce, rád bych se dozv d l, co se stalo s Büllowem…“

325

„Když vypadneš ze hry,“ ekl Pavel, „budeš na tom stejn , jako když jsi tenkrát v únoru šel poprvé do Mobilie. Prost budeš mimo. Vadilo ti, že jsi mimo?“ „Nevadilo,“ ekl David, „protože jsem nev d l, co se d je.“ „Te to víš.“ „Ano, te vím, že Mobilia d lá pokusy s lidským mozkem. tení myšlenek. Ovliv ování lidí na dálku. To d lá Mobilia.“ Chvilku ml eli. „Myslíš, že máš šanci?“ zeptal se Pavel tiše. David chápal, co tím myslí. Když se s Mobilií rozejde, ocitne se mimo hru. Ve h e z stane, jenom když bude riskovat p ímý kontakt. Když do Mobilie p jde a podrobí se vyšet ení. „Záleží na tom,“ ekl David, „jak dalece m m že systém T i opi ky chránit.“ „Po kej, p ed ím chránit?“ „Oni si m na tou, Pavle.“ „T eba jo. A co zjistí? Co víš, co oni nev dí? Ty víš o nacistických výzkumech. O Sou kovi ve výzkumném ústavu. Víš o za ízení, íkejme mu Opi ka jedna a Opi ka dva. Jenže tohle všechno oni za prvé v dí taky, za druhé v dí, že to víš. K Opi ce jedna jsi je p ivedl ty a k Opi ce dva…“ „Tahle otázka m tejrá od první chvíle. Kurva, já jsem jim Bernarda naservíroval na talí . To je ta posraná strategie kooperace.“ „Co to plácáš?“ „Když jsem jel s K ížem k Bernardovi,“ vysv tloval David neš astn , „ ekl jsem o tom Krokešovi. Ale nad tím nemá cenu bre et. Máš pravdu. V dí prakticky všechno, co vím já, s jednou výjimkou. Jenomže nev dí, co mi starý pan Bernard p ed smrtí ekl.“ „T eba to v dí.“ „Jak by to mohli v d t? M krejou T i opi ky.“ „Mohli to dostat z n ho. P edpokládejme, že to ud lali oni,“ uvažoval Pavel. „N kdo jiný t žko!“ „Co by jim bránilo v tom, aby si Bernarda p e etli?“ Bernard byl tená . Nemohli mu íst z z tvá e. 326

Ledaže by mohli. Svinskej sv t, uvažoval David. Oni p ece m žou všechno, jsou Mobilia. Vy erpaný Pavel sed l na židli a pozoroval Davida, jak p echází po místnosti. David se zastavil u okna a díval se do všední ulice, ve které nemá nikdo ani tušení o tom, co se d je nedaleko odsud, v jednom sklen ném paláci, jakých na Pankráci vyrostl v posledních létech nejmí tucet. Pak se obrátil k Pavlovi. „Já tam p jdu. Budu riskovat. A položím si podmínku, že chci mluvit s Kamilou.“ To byl okamžitý nápad, možná k n mu dolehl až potom, co Pavlovi oznámil, že do Mobilie p jde a vyšet ení se podrobí. Uv domil si, že by t žko snesl pomyšlení, že vchází do budovy, ve které n kde je Kamila, na niž nep estal myslet od první chvíle, kdy ji uvid l. A potom, když šli spát, a on se p evaloval na posteli a zkoušel najít polohu, ve které snáze usne, uv domil si, že to je ten hlavní d vod, pro se takhle rozhodl. Jeho neodbytný vnit ní hlas mu to naservíroval p ímo: Chceš vid t tu holku. Kašleš na n jaké aurily a tení myšlenek. Chceš ji znovu vid t. Chci, p ipustil David. Chci, a uvidím ji. Ráno se spojil s Krokešem a rovnou mu ekl, že by se cht l setkat také s Kamilou Crhovou. Krokeš byl vlídnost sama. „Milý pane Kacere,“ ekl, „kdybych m l zlou v li, mohl bych vám namluvit, že jsme sle nu Crhovou p e adili do naší australské pobo ky. Nemám zájem na tom, abych vás n jak balamutil. Pro bych m l sle nu Crhovou schovávat? Jste svobodní mladí lidé, a já vám to setkání p eju.“ „Necht l jste, abychom se vid li!“ „Necht l, protože v první fázi experiment nebylo žádoucí, aby teste i ovliv ovali jeden druhého. Jenže vývoj pokro il tak daleko, že už na tom nezáleží. Není nejmenší d vod, pro bych vám m l bránit v setkání. M zajímá jediné, podstata T í opi ek.“ „Neznám ji.“ 327

„Chápu. Možná ale, že na to spole n p ijdeme. Takže domluveno? ekám vás.“ ekali ho op t všichni ty i. Vilma Destinová zá ila ve svém kalhotovém kompletu ryšavé barvy. David ji pozdravil jako první, sotva ho služba zavedla do její kancelá e. Upozornili ji, že p ichází, a šla mu dokonce naproti. Z stala stát asi t i metry od dve í. David si toho všiml a napadlo ho, že se snad drží zpátky pro p ípad, že by znovu p i vstupu hodil šavli. Kamilu, která stála vedle ní, to asi napadlo taky, protože jí cukaly koutky a podívala se mimod k na to místo na koberci z Isfahánu, kam p ed bezmála dv ma m síci dopadl obsah Davidova žaludku. Oba muži, Duke Hauras v ležérním plát ném obleku a Krokeš ve strohé modré kombinéze stáli v pozadí, jako kdyby tu d lali t lesnou stráž. Vilma Destinová zahájila hru zvanou „nic se nestalo“ s podtitulem „vše je zalito sluncem“. „Milý pane Kacere, ani nevíte, jak ráda vás zase vidím. Vaše výsledky jsou obdivuhodné. Vše, co mi spolupracovníci hlásí, je pozitivní.“ Obrátila se k ob ma muž m a ti vážn p ikývli. „Vy a zde p ítomná sle na Crhová jste naši nejlepší teste i a v te, že budete náležit ohodnoceni, až experiment skon í.“ Kamila se usmívala. Jenže nic se jí z obli eje nedalo p e íst, stejn jako z obli ej t ch t í. P esn tak, jak David p edpokládal. Tentokrát si cht l všechno uspo ádat v hlav , než vejde. Adélo, oslovil systém. Systém je p ipraven. Krytí je v po ádku? Systém T i opi ky pracuje bez závady. Oddychl si. Bylo mu te mnohem voln ji, než když p icházel k té ježaté budov s v ží na st eše a obloukem obcházel místo, kam dopadlo sebevrahovo t lo. „Jsem rád, že jste spokojená, paní Destinová. Jenom m mrzí, že jsem nesplnil to hlavní. Nenašel jsem ztracený rukopis.“ „ ekla jsem vám,“ odpov d la a gestem zvala jeho a ostatní dál, „že je to jen cvi ný cíl. Samoz ejm by nás t šilo, kdybychom mohli 328

rukopis najít a s velkou slávou vydat. Mezitím se ale situace zm nila.“ Prošli dve mi ve sklen né st n a usadili se ke konferen nímu stolu. David si všiml, že na sv télkující map sv ta p ibyla od jeho první návšt vy sv télka. Copak asi znamenala? Destinová zachytila jeho pohled, ohlédla se, kam se David dívá, a s úsm vem mu ekla: „Všiml jste si, jak jsme se rozrostli za tu krátkou dobu? Na vývoji systému auril se pokra uje, pane Kacere. Všude tam se te aurily zkoušejí.“ Usmála se i na Kamilu. „Sle na Crhová koordinuje spojení s testery. Jsem s ní velmi spokojena. Nyní bude pov ena ízením nové promo akce. Prosím, sle no Crhová.“ M la po ád tentýž ú es, tu legra n st apatou kštici, která jí dávala sympaticky uli nický výraz. Jen o i m la vážné, bez jisk i ky humoru. Usmívala se, ale jenom ústy. „Možná, že jste zaznamenal reklamní akci Klubu letecké historie, pane Kacere. To je naše sesterská spole nost.“ „Pan Kacer ví, že ano?“ íkala Destinová. „P vodní promo se m lo týkat rukopisu Ludvíka Sou ka. Vedení Mobilie se rozhodlo od projektu ustoupit.“ David udiven zavrt l hlavou. „Vedly k tomu dva d vody. Jednak vedení zvážilo i vaše argumenty a podniklo analýzu knižního trhu. Zájem o knihy Ludvíka Sou ka je malý a vyhýbá se nejmladší generaci. Pan Sou ek má po ád ješt obdivovatele ve st ední a starší generaci. Jsou to lidé, kte í etli jeho knížky v dob svého d tství a mládí.“ „Já jsem na to ale upozor oval,“ ekl David. „Ano, a oce ujeme vaši prozíravost,“ ekla Destinová. „Druhý d vod je praktický. Není totiž jisté, že rukopis existuje, a dokonce ani to není jisté, že byl v bec n kdy napsaný,“ pokra ovala Kamila. „I tuhle možnost jsme spolu zvažovali, jak si jist vzpomenete,“ ekla Destinová. Samoz ejm , že si vzpomenu, kr il David rameny. Co z Kamily vypadne dál, ptal se sám sebe. 329

„Takže cíl pátrání jsme zm nili, a po pravd e eno, zm nili jsme ho podle výsledk vašeho pátrání,“ ekla. Te to Davidovi došlo. „Letadlo Junkers Ju 52!“ „Ano. Máme už kompletní trup a k ídla, také podvozek. Z p vodního letounu nám chybí ocasní ást. Na letišti ve Kbelích jsme otev eli dílnu, ve které se ty iadvacet hodin denn pracuje na obnov Tety Ju. A naši teste i pátrají po posledním dílu. Možná že se n kdo ozve na ten inzerát.“ „Vy chcete s tím Junkersem létat?“ „Ano,“ ekla Destinová. „Slavnostní start chystáme na za átek kv tna. P irozen , že bychom mohli tu chyb jící ást nechat vyrobit, ovšem p ejeme si zachovat co nejv tší podíl t ch p vodních. Z propaga ních d vod . Letoun sestavený z poztrácených díl , a všechny byly nalezeny informa ním systémem auril. Letadlo každý uvidí ve vzduchu. Budou o n m psát noviny, objeví se v televizi. Ano, to je rozhodn lepší promo než vydání knihy. O té by byl lánek v kulturní rubrice a jedna tiskovka v Luxoru.“ „Co jste ud lali Bernardovi?“ zeptal se tvrd David. Destinová vzdychla a podle svého zvyku sepnula kone ky prst do šarlatové st íšky. „Smutná v c. Neblahý d sledek pen z. Pohyboval se mezi bezdomovci a ti ho zabili a k eslo z kabiny Junkersu nám prodali. O vražd jsme pochopiteln nem li pon tí. Po t ch lidech te pátrá policie, ale, to víte, pane Kacere: bezdomovci. Je to národ v národ . Na n policejní moc nedosáhne.“ Lžeš, napadlo ho. Lže, ovšem to vysv tlení není nepravd podobné. O Bernardovi jste v d li, ekl jsem vám o n m. Ne ekl jsem vám, kde Bernard žije, jenže to jste si mohli zjistit. Bernarda mohli shodit ti t i, Rudolf a oba boucha i, kte í m s K ížem k Bernardovi zavedli, uvažoval. Ale taky to mohl ud lat kdokoli jiný. T eba zrovna ti bezdomovci. Možné to je. Jenže si to nem žu ov it. Nevidím do tebe. Nem žu t p e íst. A ty nem žeš p e íst m . Podíval se na Kamilu. 330

Jenom ty m m žeš íst. Pro m nechceš pustit, abych t etl? Ani sval se jí nepohnul na obli eji. Mátlo ho to. Znejist l. „Myslím, že jsme si vyložili, jak se v ci mají. Byla bych ráda, kdybyste svoje další aktivity namí il sm rem, nazna eným sle nou Crhovou. A bylo mi e eno, že jste p išel hlavn proto, abyste spolupracoval s panem Krokešem, nemýlím se?“ Krokeš se pohnul a ud lal dva kroky. David vstal. „Ano,“ ekl. Podíval se na Kamilu. Trochu se usmál. Z stala jako porcelánový odlitek. V mysli se mu neozvala. Ozvu se ti, až bude nejh , tohle mu vzkázala p i jejich posledním spojení. Takže te není nejh . Aspo n co. Setkání s Kamilou ho zklamalo. T šil se, že uvidí svoji holku, že uvidí Kamilu, jak si ji p ehrával v mysli jako n jakou videovou smy ku. Místo holky m l p ed sebou um lohmotný výlisek. Aspo že se usmála, když se podívala na ten poblitej koberec, napadlo ho. Co bude dál? Krokeš si m procvakne. Te se ukáže, co T i opi ky dovedou. Zase se podíval po Kamile. Byla klidná, opravdu jako ten odlitek. Bylo to divné. Na jejím míst bych panika il. Já neriskuju dohromady nic, uvažoval David. Pavel je doma, v bezpe í. M m žou nanejvýš vyhodit z týmu tester . Jenže Kamila, jak to tak vypadá, d lá v Mobilii docela slušnou kariéru. Kdyby na ni prasklo, že mi p edala n co, co by se dalo kvalifikovat jako virus… Copak by s ní asi ud lali? Oni m žou všechno. T eba i zabít. Jako zabili toho kluka. Zabili Potužníka a a íkají co íkají, zabili Bernarda. Pohádce o bezdomovcích se nedá v it. Ti t i vágusové nevypadali na to, že by zabili svého pantátu kv li n jaké staré židli. Tvá il se tak klidn , jak jen to šlo. T i opi ky mi kryjí obli ej. Destinová m nedokáže íst, ani Krokeš s Haurasem. Dali by n co najevo, uv domil si. Jdeme na to. Uvidíme, jestli se Krokešovi poda í T i opi ky zabít. 331

Krokeš ho vedl do místnosti, ve které si odbyl první zasv cení do systému auril. Od jeho první návšt vy se tu hodn zm nilo. P ibylo po íta , te to tu opravdu vypadalo jako v kosmickém st edisku. Uprost ed místnosti už nestál stolek pokrytý modrým sametem. Z stalo zuba ské k eslo, které zuba ským k eslem nebylo, a kolem n j p ibylo p ístroj . David si vzpomn l na resuscita ní odd lení. Tyhle p ístroje vypadaly podobn , jenže m ly jiný ú el. Tamty m ly za úkol udržovat životní funkce, kdežto tyhle… M ly zabít T i opi ky. „Jste nervózní?“ ptal se Krokeš, když došli ke k eslu. „Nejsem. M l bych?“ „To se divím,“ ekl Krokeš s k ivým úsm vem. „Na vašem míst bych byl. Vím dob e, jak nemáte rád hrabání v mozku. A já se vám v n m pohrabu po ádn .“ „Už jsem si na sondy do mozku zvyk.“ „Tohle ale bude hodn hluboko. Poslyšte, nechcete se tomu vyhnout? Víte dob e, o co jde. Ty zatracené T i opi ky. Víme, že je to virus, který narušuje chod systému auril. Od ezává informa ní kanály. To je jeho jedna funkce. Ty další tušíme.“ „Další?“ „To je firemní tajemství. Máme podez ení, že ho napsal jeden bývalý kolega. Ano, tušíte správn . Ten, který spáchal sebevraždu v den, kdy jste nás navštívil poprvé.“ „Vý itky sv domí?“ „Tak n jak. Inženýr Hauras ho tehdy p emlouval, a neblázní, a toho nechá…“ Povzdech up ímný jako kurví plá . „Smutný p ípad.“ „Je mi špatn , když si na to vzpomenu.“ „No vidíte. Možná, že je to d sledek p sobení T í opi ek. P ece tak nechcete skon it,“ íkal Krokeš vážn . „Vyhrožujete mi?“ zeptal se David. Zatvá il se bolestn , jako kdyby David ekl n co ošklivého o jeho oblíbeném králí kovi. „To je p ece varování! T i opi ky jsou neautorizovaný program. Nebereme za n j žádnou zodpov dnost. N jakým zp sobem se dostaly do vaší v tve systému. Máme s vámi omezenou komunikaci. 332

Chápete? Co když jednoho dne, až bude systém auril v b žném provozu, tenhle virus, vylepšený v nové generaci, od ízne komunikaci s piloty v dopravních letadlech. S chirurgy v nemocnicích. Velitelé ztratí spojení s vojáky. Chápete?“ „To bude masakr,“ poznamenal David ironicky. „No práv ! P ece byste si nic takového nep ál? Proto od vás chceme spolupráci. Pot ebujeme v d t, jakými cestami se virus ší í.“ „Nic o nich nevím. Najednou se mi T i opi ky objevily na monitoru po íta e. To je všechno.“ „Dobrá,“ ekl Krokeš ledov . „Pokusíme se tedy odhalit, jak se tam dostaly.“ Holky, te se ukažte, ekl svým T em opi kám David. Odložil si oble ení do pasu a usedl do k esla. Krokeš mu za zády cinkal nástroji. Je to bezpe né, zeptá se ho za chvilku. Ješt bych mohl vysko it a dát mu p es hubu. Už jednou jsem tu ud lal p knou scénku. Povedlo se to jednou, povede se to podruhé. Ne, nabádal ho vnit ní hlas. Oni vít zí, ne ty. Oni mají v rukou už dv sk í ky se znakem opi ky a pátrají po t etí. Cht jí obnovit Tetu Ju. Máš po ád ješt nad ji, že jim v tom zabráníš. Tohle je boxerský ring, a ty z n j nesmíš utéct. Za al prsty do madel k esla. P išel k n mu Krokeš a nesl plastový tác s okrouhlými kovovými p edm ty. „To jsou bezdrátové sníma e. Bude to trochu studit,“ ekl a pomali ku p ikládal jeden sníma za druhým na Davidovo elo a také na hrudník. „P išli jsme na to, že myšlení se neodehrává jenom v mozku, pane Kacere. Takže nep jde jenom, jak íkáte, o hrabání v mozku. Mysl lov ka je rozptýlená v celém organismu a v jistém smyslu myslíte i kone kem malí ku.“ Ty myslíš prdelí a já t jednou do ní nakopu, napadlo Davida. P išlo mu to k smíchu. Krokeš si všiml cukání koutk úst. „Bavíte se? To jsem rád. Dobrá nálada vede k dobré spolupráci, a tu si p ejeme, že, pane Kacere?“ „Jinak bych nep išel,“ ekl David. „Tak za neme,“ ekl Krokeš a vyšel mu ze zorného pole. 333

V místnosti se za alo še it. Zorné pole se Davidovi zužovalo. Ztrácím v domí, napadlo ho. Nejrad ji by vysko il. Pokusil se zvednout ruku, aby si sundal sníma e z ela. Nešlo to. Paže m l z olova a zdálo se mu, že ho široké kožené pásy poutají v k esle. Zt žka se mu dýchalo. Mají m . Dostali m . Ukecali m . Jsem tu sám, let ly mu hlavou zoufalé myšlenky. Nejsi sám. Máš po boku T i opi ky, ozval se vnit ní hlas. Najednou je spat il. Bylo to n co podobného, jako když resetoval po íta poté, co mu Pavel p inesl klí s nahraným programem. Tehdy se ned lo nic zvláštního. Monitor po íta e byl stejný jako p edtím, jenomže dole na lišt n co p ibylo. T i opi ky. Vid l je te p ed o ima, t i potv rky, vid l je docela jasn v tom p íše í, ve kterém se ocitl. Zlobily. Ned laly, co se od nich cht lo, nezacpávaly si uši, o i a ústa. Sice po ád ješt zp sobn sed ly, ale mávaly prackami. Davidovi se zdálo, že mávají na n ho, že to jsou gesta, jimiž ho cht jí uklidnit. Je to v po ádku, šéfe, máme to pod kontrolou! Poda ilo se mu vtáhnout do plic vzduch. Když se to stalo poprvé, když si T i opi ky nainstaloval, mohl mluvit s Kamilou. P ál si, aby se to opakovalo. Te je mi nejh . Te bojuju o všechno, bojuju taky o tebe. Te se mi objev p ed o ima, mluv na m , usmívej se na m … Co ti to bude platné? vysmíval se mu vnit ní hlas. Tohle si musíš odbýt sám. Musíš uhájit její i svoje tajemství. Za alo to. Smrš vzpomínek mu vrátila chvíle, kdy procitl z tupého bezv domí v K ížov byt a zopakoval si okamžiky vlastního porodu. N kdo a n co mu nahlíželo do minulosti, listovalo v n m jako v knize. Policajti vtrhnou do bytu a vyházejí zásuvky a otev ou všechny sk ín a vymetou obsah knihovny a šlapou v tom. Krokeš je ten policajt. Jak to bylo s Jindrou a s katapultovaným vají kem natvrdo, ho zajímalo jen velmi málo. Vyšet ovatel šel po nich, po T ech opi kách. Ty sed ly v pravém dolním rohu a mávaly tlapkama. 334

335

Dokud tam budou sed t, jsem v bezpe í, napadlo ho. Napadlo to m , nebo je to vzkaz od nich? Kde za íná moje v domí a kde do m vstupuje v domí jiné? Když tu cizí obli eje a dešifruju lidské myšlenky, je to autentický vjem, nebo je to jenom fikce, konstrukce? A kdyby se n kdo dovedl cílen pitvo it, dokázal by mi vnuknout falešný obraz o svém myšlení? Když se mnou Kamila komunikuje bez prost ednictví aurilu, jedna mysl s jinou myslí, je to ta nejvíce p irozená komunikace, nebo nejvíce strojená, um lá a falešná, bez možnosti kontroly porovnáním s realitou? Vzpomínal na Destinovou a Krokeše, vybavil si Kamilu. Pavel. P ed o ima se mu odvíjela epizoda s út kem z nemocnice. Jestliže ji mám p ed o ima, znamená to, že je za hranicí st eženou opi kami. Však také opi ky na obraz Pavla vrávorajícího u postele mávají, dokonce poskakují. Co vidím za opi kami, vidí pravd podobn i Krokeš. Holky, oslovil opi ky, snažte se. Te jde do tuhého. Krokeš prolistoval minulost a jde do p ítomnosti. Bernard. K eslo s plochou sk í kou vestav nou do op radla. A zase ten obraz opi ky. T i strážkyn se mohly pominout vzrušením. Vztahovaly po k esle tlapky, jako by se ho snažily vtáhnout p es tu pomyslnou áru, která d lila vn jší pseudorealitu pam ti od vnit ní reality myšlení. Zdálo se mu, že povyrostly. Možná že je posiluje kontakt se vzpomínkou na ploché sk í ky. Jakpak vypadala ta první, vestav ná do palubní desky Tety Ju? Soust edil veškerou v li na to, aby si ji vybavil do nejmenších podrobností. A už ji vid l, palubní desku zni eného Junkersu. Kovový plát s kulatými otvory, asi dva milimetry silnou desti ku p ipevn nou k palubní desce šrouby. Byla zaprášená. Vztáhl ruku, aby prach set el. T i opi ky nadšen poskakovaly. Ud lal pohyb prstem, malý, sotva pár centimetr dlouhý. Spat il obrázek opi ky zakrývající si ústa. A jeho opi ky vyrostly. Zakrývaly te dobrou polovinu zorného pole. 336

Pochopil, co to znamená. Ten virus, jak tomu íká Krokeš, spolupracuje se za ízením, které kdysi dávno pro nacisty vymyslel a p ed nacisty ukryl doktor Julius Markus. A se te za ízení nachází kdekoli, moje T i opi ky s ním mají kontakt a jejich síla roste. Dobrá, dobrá, promýšlel si hore n svoji situaci. Opi ky p estaly r st. Potenciál prvního spojení je vy erpaný. Te to druhé spojení. Druhá sk í ka, ta, kterou jsem vid l u chudáka Bernarda! Svlíkni se, íkal mu tehdy Rudolf, p ed pár dny, a je to tak dávno, Bernard je mrtvý a nic nezáleží na tom, jestli je mrtvý pár dní, pár let nebo pár století, svlíkni se do p l t la. Nenech se tejrat, nabádal ho K íž. Pak si David všiml ploché sk í ky zapušt né do op radla k esla. Když se podíval pozorn ji, spat il do kovové plochy vyrytý obraz opi ky se zakrytýma o ima. Davidovy strážkyn už zakrývaly celý výhled. Vid l jejich hu atá t la, p ed o ima se mu míhaly pracky a nohy. Šla z nich hr za, trochu. I ta hr za Davida uspokojovala. A se bojí on, Krokeš. Jsou to moje opi ky, ne jeho. Cht l by se jich zbavit, rád by je zahubil, kdyby to bylo možné. Dosáhl opaku. Jsou v tší a mocn jší než kdykoli p edtím. Opi ky, vlastn po ádné opice, na n ho mávaly. Zdálo se mu, že mu n co cht jí sd lit. Nejspíš by byly rády, kdybych našel i tu t etí sk í ku. To bych moc rád, abych to ud lal d ív než lidi z Mobilie. Když ho to napadlo, do opi ek vjel nový elán a prackami mávaly ješt živ ji. Jak to mám ud lat? Jsem tu p ipoutaný ke k eslu… Te mávaly a ukazovaly na n ho. Copak je to tajemství ve mn ? Mlátily se do hlavy a poskakovaly, snad radostí, že na to kone n p išel. Možná, že jsem už šel kolem n jaké stopy a neuv domil jsem si, že to stopa je. N co ve mn ji zaznamenalo a uschovalo. Nikdy se v domí té stopy nedostalo na povrch, z stalo tam zasuté. Pamatuju si všechno, co jsem kdy vzal na v domí, jenže práv tak si pamatuju i to, co jsem na v domí nevzal. To nev domí ve mn je skrytá hmota vesmíru. Osmdesát procent celkové masy. Opi ky poskakovaly nadšením. 337

To ony jsou napojené na moje podv domí. Mají zprávu, a te se mnou hrají hru na p iho ívá, samá voda. Tak to zkusíme. Kdo m p ivede k cíli? Pavel? Zklaman mávaly tlapami. Kamila? Stejný výsledek. K íž? Veliká radost. K íž… To dávalo smysl. K íž kdysi znal Ludvíka Sou ka. P echovával ur itá tajemství, jako tu pohlednici z Klánovic: Milý redaktore! Tenhle p ípad není b h na krátkou tra . Vzpome te, co jsem vám íkal: až jednou potkáte T i opi ky na míst , kde byste je ne ekal, navštivte Tetu Ju. Bydlí v ulici Pod Novým lesem íslo 1449. Sou ek K ížovi p edal i fotku budovy, ve které byla Teta Ju schovaná. A p edal mu i svazek výst ižk s obrázky pro Tušení sv tla. Radost opi ek neznala mezí. V té složce je to tajemství? Stejná reakce. Vybavil si chvíli, kdy se vloupal do redakce Bazárku. Druhá zásuvka shora. Knížky, kravata s Kacery Donaldy. Vrstva fuseklí. Pod nimi složka s nápisem Tušení sv tla. Vytáhl ji, položil na st l, otev el a za al listovat. Jedna pitomost za druhou. Ohnivá koule v Madridu. Pr ez Cheopsovou pyramidou obsahuje p edpov di sv tových událostí. Neolitické stavby v Avebury m žeme ozna it za jednu z nejv tších sv tových záhad. A tak dále. Listování ho omrzelo a složku zav el. Potom se k ní vrátil a prohledal ji d kladn celou. Jen tak p išel na fotografii, která m la na zadní stran razítko TAJNÉ, a také tam bylo registra ní íslo tajné spisovny Hlavní politické správy SLA, G 13447. Odkud ji vytáhl? Ze kterého místa? Najednou mu byla zima. Opi ky se p estaly pohybovat, snad aby ho nevytrhly ze soust ed ní. Kdyby ta fotka byla v ásti, kterou prolistoval v první fázi hledání, p išel by na ni hned, tak je to prosté, milý Watsone. K íž si vždycky p ál být Sherlockem Holmesem a je mu souzeno z stat 338

milým p itroublým doktorem Watsonem, tak to chodí, haj hou. Fotka tedy byla v druhé ásti. Te ji musím prolistovat znovu. Musím se soust edit. Musím mobilizovat veškerou pozornost. Jestliže jsem listoval, nezahlédl jsem ty stránky celé, jen fragmenty. Soust e se. T eba je to marné. T eba mi ta informace nedolehla ani k podv domí. Nesmysl! ok ikl ho vnit ní hlas. Musela dojít, jinak by o ní opi ky nev d ly. Ty te na n ho horliv kývaly. Dokumenty. Obrázky, písmena. A pak sv tlo. Tušení sv tla! 016 Pozd ji si David kladl otázku, jak se mohl tak rozsáhlý text uchovat v jeho pam ti. Sám ho vid l – pokud v bec – jen na zlomky vte iny, když listoval fasciklem. Vid l ho ale Karel K íž. Je možné, že komunika ní kanál, obdobný tomu, jaký dokázala mezi sebou a Davidem vytvo it Kamila, existoval i mezi Davidem a K ížem. Bu jak bu , David celý ten text v pam ti uchoval, a te , za mimo ádných okolností, ho dokázal p e íst, a tím ho vynesl z hlubiny podv domí. Pro naše další uvažování je d ležité, jaké východisko zvolíme. Máme mnoho možností. Nejsch dn jší je cesta vyšlapaná, která se vyhýbá nebezpe ným úskalím, ignoruje propasti a nechává bažiny za obzorem. Tato cesta je vroubena šedými nízkými budovami. Bydlí v nich lidé, papouškující to, co bylo tisíckrát p ed tím e eno. Za užite n jší pokládám jiné cesty, které mí í do srdce neprobádaných území. Jen tyto cesty nás dovedou k n emu novému. Nejde jen o osobní uspokojení badatele, který prokázal pravdivost té i oné hypotézy. Naopak. To nov objevené se stane nástupišt m, výchozím bodem pro další cesty. Nebojácný duch si proto musí položit otázku základního významu. Do jaké míry je nacismus mrtvý? Je v bec mrtvý? Není jeho smrt na ja e roku 1945 p edem kalkulovaným krokem, kterým bylo hnutí p evedeno na jinou rovinu? Málokdo z nás, seriózních badatel , dnes pochybuje o ambicích nacistické v dy p ekro it hranice b žného 339

výzkumu. T mito výzkumy se zabývala kup íkladu tajná nacistická spole nost Vril už ve dvacátých létech. Málokterá tajná spole nost zanechala po sob tolik stop jako práv Vril. Máme k dispozici množství stop a indicií. K nejzajímav jším pat í kontakty Vrilu s mimozemskou civilizací v souhv zdí Aldebaran. Kontakty se souhv zdím Aldebaran, bože m j, jak hluboko jsi klesla, tedy jak hluboko jsi klesla ty, hv zdo formátu Ludvíka Sou ka, pomyslil si David. Když etl jeho záhadologické knížky te , po letech, musel uznat, že si Sou ek zanechal aspo n jakou míru d stojnosti. Svoje vypráv ní ladil žertovn , držel si nadhled a s vyprav skou virtuozitou dokázal udržet ve tená i nap tí vyváženým mixem banalit se záhadologickými bláboly. Spole nost Vril a nacistická spiknutí m l velmi rád, ale civilizaci z Aldebaranu do nich nepletl, až te . V rukopisu Tušení sv tla. Dost možná, že po jeho smrti rukopis stopil n který opravdový p ítel z obavy, aby si Sou ek neud lal po smrti ostudu. David si pak v pam ti p ehrával jednotlivé pasáže tak ka stejn zb žn , jako jimi listoval, když se vloupal K ížovi do šuplíku a vytáhl mu odtud onu složku. Text kon il takto: Mohu laskavému tená i nabídnout mnoho alternativních odpov dí, avšak jen jedna mi p ipadá logická: civilizace z oblasti Aldebaranu podporovala úsilí spole nosti Vril, fungující v souvislostech demokratické Výmarské republiky. Poskytovala návody a znalosti a chystala se rozvinout v plné ší i komunikaci a pravd podobn i osobní styk. Pro jinak by posílala modráky nutné ke stavb kosmických lodí? Potom vypukla válka se všemi d sledky a pr vodními jevy. Neuniklo to pozornosti Aldebaránc . A když pak iniciativu p evzal erný ád, galakti tí p átelé ekli „dost“ a stali se ne sice nep áteli, nemáme totiž žádný d kaz, že by se cht li vále n angažovat na stran Spojenc , avšak p estali být pomocníky a u iteli. Jako žáky byli ochotni akceptovat Viktora Schaubergera, Waltera Mietheho, Julia Markuse, Klause Habermohla a Giuseppe Belluzza, avšak nikoli Heinricha Himmlera a jeho erný ád. Tok informací vyschnul, vývoj se zastavil a N mecku nezbývalo sil na rozvíjení toho, co se sta ilo dozv d t. Muselo se pln v novat rozvoji 340

341

tradi ních, v podstat primitivních, avšak ve válce ú inných mechanism k ší ení smrti. Postupujme logicky a metodicky. Kdo v celé T etí íši m l odvahu se ernému ádu postavit? Silnou pozici m la Luftwaffe a její pražská základna. Z Prahy operovaly první proudové stíha ky Messerschmitt Me 262. To však byly v podstat konven ní stroje, t ebaže na špi ce technického vývoje své doby, ale nenesly ani špetku génia Vrilu. Luftwaffe musela sázet na jistotu, aby definitivn neupadla do nemilosti u Hitlera, p ed níž ji chránila mohutná postava Hermanna Göringa. Zbylo jediné, poslední mocenské centrum, schopné vzdorovat vlivu erných. Byla to Canarisova výzv dná služba Abwehr. Pokud tedy m l Markus p íležitost k experiment m, pak to bylo pod Canarisovými k ídly. Zoufale odvážný admirál, mistr trojí až pateré hry, byl jedinou figurou T etí íše, která si zachovala ostrovtip a soudnost. Je dokonce možné až po hranici pravd podobnosti, že Canaris si p stoval vývojové pracovišt v duchu starého dobrého Vrilu, aby m l co nabídnout vým nou za beztrestnost, až válka skon í a on bude muset licitovat o život. V tom se p epo ítal. erní ho dopadli d ív, než sta il on p elstít je, a uchystali mu p íšernou smrt na smy ce z pianové struny v koncentra ním tábo e Flossenburku. Pokud opravdu Markus pracoval na n jakém projektu v duchu Vrilu, musel to d lat od okamžiku pádu Canarisovy hv zdy v nejhlubší konspiraci. Jinak by mohl být snadno ernými oso en, že zrazuje práci na vývoji Wunderwaffe, zázra né zbran p edur ené k záchran Hitlerovy moci. Autor tuší, jak by mohl tuto hypotézu ov it. V zájmu serióznosti této knihy mu však nelze ani nazna it, jakou cestou se vydat. Vyjad uje tedy nad ji, že jednoho dne se n jaký mladý odvážný badatel vydá po jeho stopách a ve zm n ných podmínkách otev e doposud nep ístupné dve e T inácté komnaty Markusova tajemství. To byl konec. Vždy je to sn ška pitomostí. Na internetu jich najdu za p l hodiny tolik, že by vydaly na t i knihy o rozsahu Sou kových tlustospis . Civilizace z oblasti Aldebaranu, to jsou ale kraviny! 342

Copak d lají opi ky? Zdálo se, že jsou spokojeny. Pokyvovaly hlavami a dokonce se zdálo, že se trochu zmenšují, jako kdyby od Davida odcházely. Naposledy mu zamávaly a zmizely. Odešly ze scény. P edstavení skon ilo. Tma kolem n ho ídla. „Jste v po ádku, pane Kacere?“ slyšel z dálky Krokeš v hlas. Zkusil pohnout rukou. „Nehýbejte se. Za chvilku to bude možné. Ješt vydržte,“ nabádal ho šéfinženýr Mobilie. T žko odhadnout, jak dlouho návrat do normálu trval. Najednou tu byla zpátky laborato s jejími monitory, ten velkolepý Houston, a Krokeš v modré kombinéze snímal elektrody z Davidova t la. „Tak co,“ zeptal se ho David, „jste spokojený?“ „Pr b h experimentu budeme analyzovat.“ „Kdepak máme našeho pacienta!“ slyšel zleva Vilmu Destinovou. Pohlédl do strany. Uvid l jenom Destinovou, Hauras s Kamilou ji nedoprovázeli. Samoz ejm že s ním spím, ekla mu, když se jí na Haurase ptal. Píchlo ho u srdce. Donutil ji k tomu. Je to dobytek. Jednou ho zabiju. A Kamilu možná taky. Byl unavený. Vstal. Zavrávoral a Krokeš ho chytil za paži. Vratce šel ke svému oble ení, které odložil na st l. „Te doufám, že už mi dáte pokoj. Dobrý?“ Destinová s Krokešem si vym nili pohledy. „Ale samoz ejm , pane Kacere. Oce ujeme vaši ochotu spolupracovat.“ Opi ky m ochránily. Postaraly se i o Pavla i Kamilu. Kdyby se Krokeš za jejich hradbu proboural, zasypával by ho te dotazy. Možná, že by ho konfrontoval s Kamilou. Nic takového se nestalo. Krokeš se tvá í jako dirigent, když mu p i finále uletí do publika taktovka. Opi ky m ochránily. Krokeš se mi do hlavy nepodíval. A v klidu jsem si po etl v Sou kov blábolu. Vyhrál jsem. 343

Ale n jak z toho nemám radost, íkal si, když ho Vilma Destinová zvala ke konferen nímu stolu, kde na n ho ekal šálek kávy a talí se sušenkami. „Musíte se posilnit,“ íkala mu mate sky. Ohlížel se po Kamile. Destinová se usmála jako žena, které je všechno jasné. „Se sle nou Crhovou se zase uvidíte. Už brzy. Slibuji.“ 017 David se vracel dom pomalu, šel oklikami, aby se prošel a vyv tral si hlavu erstvým vzduchem. Teprve te si uv domoval, jak velká tíže z n ho spadla. Všechny ty erné m ry, které ho d sily, byly ty tam. Pavel je z nemocnice venku a nezdálo se, že by Mobilia m la i ten nejmenší zájem na tom, aby ho tam dostala zpátky. Vztahy mezi jím a Mobilií se upravily a byly jako d ív: David Kacer byl op t ten pilný, sv domit pracující tester aurilu, jakým byl v první fázi spolupráce. Navíc, Mobilia ztratila zájem na Tušení sv tla, takže David byl z toho nejhoršího venku. Tyto bezprost ední starosti rozptýlila jedna návšt va ve sklen ném paláci. Tušení sv tla! I z toho krati kého fragmentu vyplynulo, jak groteskní slátanina to musela být. Civilizace z Aldebaranu… Musel se usmát, když si na to vzpomn l. Možná, že by Sou ek m l se svým vypráv ním o civilizaci z Aldebaranu úsp ch. Hv zdní lidé Ivo A. Bendy taky našli spoustu spojenc , kte í pod Bendovým vedením komunikují s tv rcem kosmické lásky Aštarem Šeranem, admirálem vesmírné flotily deseti milion mate ských lodí, a s velitelstvím na Vesmírné stanici Sá e. Ur itý typ lidí by možná byl vidinou civilizace z Aldebaranu nadšený. Jiní lidé by ale odpadli a ud lali si o Sou kovi víc než nelichotivý úsudek. V myšlenkách se vrátil ke Kamile. Její lhostejnost se ho dotkla. Mohla mu dát aspo trochu najevo zájem, sympatii, ú ast. Napadlo ho, zdali jeho cit k ní nestál na pouhé iluzi. Vždy ji neznal. Doopravdy se s ní vid l pár desítek minut. Dokázal by si spo ítat, kolik v t spolu vym nili. Je tedy možné, že ho p itahovala práv tím, že byla neskute ná, že si ji vybudoval z fragment pam ti. Te ji vid l takovou, jaká byla, z masa a kostí. I z toho jsem venku. 344

A co T i opi ky? Co dv sk í ky z d dictví n kdejšího nacistického výzkumného ústavu? Mobilia pátrá po té t etí, která možná existuje, možná byla zni ena. A možná je to všechno dohromady zase jenom fikce, jako byl fikcí údajn tajemný a d ležitý Sou k v rukopis. Vlastn se m to týká jenom málo, pokud v bec. Zastavil se. Kolem n ho chodili lidé se svými starostmi vtišt nými do tvá í. Mohl je íst všechny a bylo to tak snadné. Kdyby cht l, patrn by dokázal ze záznamu v pam ti vylovit každou jednotlivou tvá a podrobit ji detailnímu zkoumání, takže by se dostal k tajemstvím typu koupila jsem ten celer, nebo nekoupila, do sámošky se už vracet nebudu, zastavím se u í ana a ten celer koupím, a když budu mít dva celery, jeden holt zbude, je to škoda, tohle není žádný hospoda ení, jenže ten celer pot ebuju… Jsou to knihy, které nestojí za to íst. A T i opi ky? Je to tajemství, po kterém stojí za to pátrat? Zastavil se. Po kat… Co když to ud lali oni? Co když hlavní smysl té Krokešovy procedury bylo práv tohle, od íznutí od cíle, udušení zájmu? Od té chvíle, kdy jsem se za al zabývat aurilem, uv domil si David, nemám jistotu, co vyplývá ze mne a z mé v le a co pochází zven í. Nevím, kdo jsem já a kdo je auril. Adéla mi zní v hlav . Jsem tedy Adéla… Pustil jsem cizí lidi do domácnosti svého myšlení a oni v ní chodí v zablácených botách. Co když návšt vník Krokeš zav el kohoutek zájmu? Tohle mu leželo v hlav , když se loudav vracel k šerednému domu v ulici U Družstva Pokrok. Pavel ležel na posteli a etl si Ikarii. Do tvá e se mu už vrátila barva. Už nevypadal jako nemocný a sotva koho by napadlo, že tenhle mladý fláka ležel ješt p ed pár desítkami hodin na resuscita ním odd lení a jediné známky života, které projevoval, byly k ivky na displejích aparát , které stály mezi ním a smrtí. N kdo zazvonil. David šel otev ít. U dve í stál K íž. 345

„Vy zvoníte?“ podivil se David a zval ho dál. „Myslel jsem, že jste si zvykl odemykat si sám!“ „Nejsem tak konzervativní, jak by se dalo soudit dle zb dovaného stavu mé t lesné schránky, sv ží jinochu. Dokážu m nit svoje životní návyky.“ Odložil si kabát a už se hrnul ke sporáku a sahal po konvici na vodu. David se podíval na Pavla. Ten pokr il rameny. Však by ses divil, kdybys mu um l íst v obli eji. Je celý nedo kavý, aby nám vyklopil, co zažil. Jist by K íže vyt žil ješt d ív, než by ze sebe sta il vypustit první souvislou v tu, kdyby ovšem K íž nestál zády. Kdyby tak šlo íst i bez toho koukání do ksichtu, láte il v duchu. Hned se za to zastyd l. Nerouhej se, pokáral ho vnit ní hlas. Bu rád, že je to aspo takhle. K íž si uva il kafe a uvelebil se s ním u stolu. Napil se a pak sáhl do objemné kapsy svého vytahaného svetru, který p l dýmem lulkového tabáku. Budou ubrn t, mládene kové. O i jim vypadnou, m l napsáno na obli eji. To jsem sám zv dav, myslil si David. Vytáhl z kapsy št sek dopis . Držel na n m dla . Zakrýval adresu toho svrchního z nich, takže David s Pavlem vid li jen známku. Byla hn dá a byl na ní Adolf Hitler, p ísn hledící vlevo. „Zatímco jste se poflakovali a marnili as, já jsem investigativn pracoval.“ Jako Sherlock Holmes, napadlo Davida. Splnil se mu životní sen. Hlupáky by ani nenapadlo jít na Olšanské nám stí, etl mu v obli eji. Proboha, on se vypravil do bunkru pod kopcem Svatého K íže, zhrozil se. No, aspo se tam zase n kde nezarýgloval, ani mu nikdo nedal p es hubu. „M žeš být klidný, v dce omladiny. Tentokrát jsem si ani nezaklapnul zámek, ani jsem se nenechal p epadnout tlupou násilník .“ 346

Tak co, te on m , nebo já jeho, podivil se David. „Policejní pátrání, jak se zdá, je u konce, což v praxi našeho policejního sboru znamená, že p ípad je nevysv tlen, tudíž uzav en. P inejmenším od bunkru zmizela ta protivná páska z ervenobílého plastu. Dve e do podzemí byly samoz ejm zam ené.“ Tohle byste nikdy nedokázali, chlape kové. „Takže vy jste si odemkl dve e do bunkru!“ vyšel mu David vst íc. „Velmi správn , milý Watsone, obdivuji se logice tvého uvažování. Využil jsem své dovednosti nabyté v dobách nep íznivých, kdy jsem byl okolnostmi donucen pracovat coby údržbá pro ó pé bé há pod vedením Vládi Kuli e.“ „Co to je ó pé bé há?“ žasl Pavel. „N co jako es té bé nebo pé té pé?“ „Ne eš to,“ ekl mu David, a pak ke K ížovi: „Tak dál!“ „P íbytek zesnulého Jaromíra Bernarda byl po ádn vybílený, pokud se to dá íci o tak ponurých prostorách.“ „Co jste tam hledal?“ cht l v d t David. „Zásada detektivní práce íslo jedna nás nabádá k bedlivému ohledání místa inu. Každá mali kost má váhu indicie. Vlas vytržený z jeho l žka, úlomek nehtu…“ „Anatomicko-patologický výklad zkra me. Co dál? Kde jste našel tu korespondenci?“ K íž se zatvá il tak slavnostn , že jeho te budete um t mohl snadno íst i Pavel. Odsunul dla a odhalil adresu. Na dopise stálo: Herrn Julius Markus Kartouzská Strasse 20 Prag 5 Böhmen und Mähren „Markus!“ zvolal David ohromen . Co to plácá? Jaký Markus? podivil se K íž. Ukázal na t etí ádek. „Nevidíš? Kartouzská ulice. To ti nic ne íká?“ 347

On nic o Markusovi neví a všiml si jen té ulice. Davidovi okamžit v mysli nasko ila vzpomínka na úryvek textu ze Sou kova Tušení sv tla: civilizace z oblasti Aldebaranu podporovala úsilí spole nosti Vril, fungující v souvislostech demokratické Výmarské republiky. Poskytovala návody a znalosti a chystala se rozvinout v plné ší i komunikaci a pravd podobn i osobní styk. A potom: Jako žáky byli ochotni akceptovat Viktora Schaubergera, Waltera Mietheho, Julia Markuse, Klause Habermohla a Guiseppe Belluzza, avšak nikoli Heinricha Himmlera a jeho erný ád. K íž udiven kroutil hlavou. On je úpln tupý. A to si íká znalec díla Ludvíka Sou ka! Copak neví nic o Kartouzské ulici? Co to má s tou Kartouzskou ulicí, podivil se David. Pak mu to došlo. „P ípad erta . 4!“ vyk ikl. „Kone n ti to došlo. Kartouzská ulice. Ludvík o ní asto mluvil. N kdy se mi zdálo, že se mu tahle nechutná smíchovská uli ka zamlouvá nejvíc ze všech ulic v Praze.“ P ed o ima si promítl další vjem Sou kova textu. Vyjad uje tedy nad ji, že jednoho dne se n jaký mladý odvážný badatel vydá po jeho stopách a ve zm n ných podmínkách otev e doposud nep ístupné dve e T inácté komnaty Markusova tajemství. Zm n né podmínky, zm n né podmínky… Jaké zm n né podmínky? p emýšlel. No p ece dneska vypadá Kartouzská ulice úpln jinak než za Sou kových as . Stojí v ní obrovský obchodní d m, d ív tam bylo… co tam bylo d ív? Tatrovka, p vodn Ringhofferova továrna na tramvaje! „Já už si vzpomínám. Sou ek Kartouzskou ulici popisuje… Pane K íž, vy si pamatujete, jak vypadala tenkrát, když Sou ek erta íslo ty i psal?“ „Samoz ejm , milý Watsone,“ d l K íž d stojn . „Celou jednu její stranu tvo ila továrna na tramvaje. Tatrovka, d ív to byla Ringhofferova továrna na vagony. Žádné obytné domy tam nebyly. Z jedné strany stála poliklinika, ta je tam dodnes, z druhé strany fabrika.“ „A co je ta dvacítka?“ „Správná otázka!“ zá il K íž. 348

Záme ek… záme ek…, etl David. Co ho to zase vzalo? Jaký záme ek? „Je to záme ek baronky Ringhofferové. Záme ek byl schovaný uvnit objektu Tatrovky. Nikdo se k n mu zven í nedostal. Je p ístupný až dnes, od té doby, kdy bývalou Tatrovku zbourali.“ To jsou ty zm n né podmínky! Zbouraná Tatrovka… David se pono il do nevy erpatelné databáze své pam ti. Ludvík Sou ek… Vše, co jsem etl od Ludvíka Sou ka… Cesta slepých pták … Runa rider… P ípad Baskervillského psa… P ípad erta . 4… „Sou ek psal o Kartouzské ulici v povídce P ípad erta . 4. Stru n ji popisuje. Jsou tam staré nízké domy, zadní fronta továren a par ík kolem nemocnice. Vypadalo to tam tak? Nikdy jsem tudy nešel. Vy byste to mohl znát.“ On to zná nazpam , žasl K íž. Svraštil elo a rozpomínal se, jak to tenkrát p ed dvaceti lety v Kartouzské ulici vypadalo. „Par ík je u polikliniky dodnes, ovšem je krytý vysokou protihlukovou st nou. Na druhé stran žádné domky nestály. Tvo ila ji dlouhá žlutá ze , po ádn špinavá. Ani žádný chodník kolem ní nebyl. Auta cákala vodu a bláto rovnou na ze . Co na tom záleží?“ „Sou ek to popisoval jinak. Tenhle kousek Prahy má takovou divnou atmosféru, n co podobného cítím vždycky t eba v uli kách Starých Holešovic. Bylo to tak?“ „Nemyslím,“ kr il rameny K íž. „A dál Sou ek píše: V úhlu, sev eném zdmi továrny, stál malý p ízemní domek. Po zdech byly upevn ny la kové m íže a na nich ješt zbytky popínavých kytek z minulého léta. A kousek dál: Kolem domku z ejm bývala n jaká zídka, te byla z v tší ásti zbo ená a domek jen trochu ustupoval od chodníku, takže kolem vznikal jakýsi malý otev ený dvorek, dlážd ný ko i ími hlavami. Poblíž domku se opírala o tovární ze malá k lna. Vzpomínáte na n co takového? Stál tam n jaký domek? Byla tam n jaká budova, ve které mohla bydlet paní Kantorová?“ „Kantorová?“ „Jedna z postav povídky P ípad erta . 4.“ K íž chvilku p emýšlel. Pak zavrt l hlavou. 349

„Ne. Vylou eno. Chodil jsem tudy jeden as docela asto. Na nic takového se nepamatuju.“ „O em je ta povídka?“ cht l v d t Pavel. „V povídce Sou ek vypráví o tom, že zmín ná paní Kantorová chová doma vzorky tajné technologie, která v Tatrovce vznikla za války. Kolem jejího domku se za nou motat agenti tajné nacistické organizace. Hrdina povídky, detektiv amatér Martin And l, pochopí, o co jim jde, a uv domí soudruhy od Státní bezpe nosti. Ti agenty pochytají a vzorky zabezpe í. Chlapci s bílými klobouky zvít zí nad chlapci s ernými klobouky. Tedy, vít zí soudruzi od Státní bezpe nosti. To byl celý on, Sou ek, musel dát najevo, že je s es té bé jedna ruka.“ „Pro si Sou ek vybral práv tohle téma?“ ptal se Pavel. „A pro tu Kartouzskou ulici? Mohl povídku umístit kamkoli jinam.“ „Nevzpomínám si,“ ekl K íž. „Nikdy o tom nemluvil. T eba ji umístil do Kartouzské ulice, protože tam byla opušt ná továrna.“ „Sou ek ji popisuje jako opušt nou. Jenže v dob , kdy povídku psal, tedy koncem šedesátých let, to nebyla opušt ná továrna. Tatrovka vyráb la na plné pecky tramvaje na export do Sov tského svazu. Jelo se tam na dv na t i sm ny. Žádná mrtvá okna, jak o nich píše v povídce.“ K íž se na n ho tázav podíval. Jak to, že kluk ze Semil zná tolik podrobností o smíchovské Tatrovce? David mu nehodlal prozradit, že si vzpomn l na lánek, který kdysi o Tatrovce etl a te si ho dovedl slovo od slova vybavit, p e íst ve své absolutní pam ti. „T eba se spletl,“ nabídl nevrle. „Po Praze by našel desítky opušt ných továrních objekt . V Karlín , nap íklad. V Hodkovi kách. Ve Vyso anech. V Holešovicích. Všude se dají najít opušt né tovární objekty a bylo by snadné je spojit s nacistickou minulostí. Všechny za války pracovaly pro nacisty. Jenže on si vybral aktivní, na sto procent fungující továrnu na Smíchov .“ „Vždy íkám, že se spletl,“ trval na svém K íž. David vztáhl ruku po št sku dopis . K íž mu ho posunul po desce stolu. 350

„Samá voda, milý Watsone. Obálky jsou prázdné. Jen ta jedna m zaujala. S adresou na záme ek v Kartouzské ulici.“ „Adresovaný Juliovi Markusovi.“ „Jo, Markusovi. To asi byl n jaký ou ada v Tatrovce…“ Je to možné, ptal se sám sebe David. Copak on si ty dokumenty nep e etl? „Redaktore,“ za al opatrn , „pamatujete si, co bylo v té složce nadepsané Tušení sv tla?“ „Výst ižky. Všelijaké hlouposti.“ „Byl tam i kus rukopisu,“ napov d l mu David. „Ano, máš pravdu. Vzpomínám si. Pár stránek.“ „Co v n m bylo napsáno?“ vyzvídal David. „Nemám pon tí. N jaké záhadologické blafy. Nejspíš koncept lánku pro d tský asopis. Myslím, že to bylo o nacistech.“ „Ano, bylo to o nacistech. O tajné organizaci Vril.“ K íž se rozzá il. „No ovšem, Vril!“ usmál se K íž. „To bylo Ludvíkovo oblíbené téma. Mohlo by t zajímat, scifisto,“ kývl na Davida. „To slovo si vymyslel Edward Bulwer-Lyton a napsal o tom knihu Vril – síla p icházejícího rodu. Je to energie, pocházející od prastaré rasy žijící v podzemí. N kte í lidé dokážou tuhle sílu ovládnout. Tvrdilo se, že se sílou Vrilu d lal pokusy Nikola Tesla. Ludvík o tom dovedl vypráv t celé hodiny.“ „Zmínil se n kdy o Juliovi Markusovi?“ „Ne. Nevím. Nepamatuju si. Chlap e, Ludvík um el p ed t iceti lety.“ P ed t iceti lety? Normální lov k si p ece pamatuje všechno, pomyslil si David. „Pro se ptáš?“ ptal se K íž. „Protože v tom úryvku, co byl ve složce, Sou ek o Markusovi psal.“ „Vážn ? Tak to jsem si nevšiml,“ ekl K íž ledabyle. „Píše tam o Markusových experimentech pod Canarisovou ochranou. A dodává doslova: Autor tuší, jak by mohl tuto hypotézu ov it. V zájmu serióznosti této knihy mu však nelze ani nazna it, jakou cestou se vydat. Vyjad uje tedy nad ji, že jednoho dne se 351

n jaký mladý odvážný badatel vydá po jeho stopách a ve zm n ných podmínkách otev e doposud nep ístupné dve e T inácté komnaty Markusova tajemství.“ „Jaké experimenty?“ zeptal se K íž stísn n . Ten kluk je divnej. Pozor na n ho. Je divnej, etl mu David na obli eji. „Experimenty s pam tí. V té aktivní, na plné pecky jedoucí továrn byl opušt ný objekt záme ku baronky Ringhofferové. A za války v tomhle záme ku žil a pracoval inženýr Markus ve své tajné laborato i, kterou m l vedle svého hlavního pracovišt ve St ešovicích. To byl fakt. A Sou kova hypotéza? Že Markus byl muž, který vyvíjel pro Abwehr za ízení, jež m lo za ú el nahlížet lidem do mozku a íst jim myšlenky.“ „Hm,“ ud lal K íž. A David pokra oval: „V povídce se Sou ek o Abwehru výslovn zmi uje. Píše o tajných nacistických organizacích. O jejich zájmu o tajemství T etí íše. O jejich tajných aktivitách.“ Následovalo další „hm“ z K ížových úst. „Te poslouchejte pozorn , nabídnu vám scéná možného ešení. Sou ek znal Markusovo tajemství. V d l, že Markus pracoval v záme ku Ringhofferové. V d l, že je v záme ku dodnes ukryté jeho tajemství. A dozv d l se, že se nacisté dopátrali n jaké stopy po Markusovi. V novinách se objevily zprávy o diskoplánech. O vývojových laborato ích v Praze. Sou ek v d l, že se kruh stahuje. Co m l d lat?“ „Jist utíkal za soudruhy ze Státní bezpe nosti, svými kamarády, za katy z komunistických mu íren,“ ušklíbl se Pavel a K íž se zamra il. David zavrt l hlavou. „Víme, že se komunisté k žádnému za ízení schopnému ovliv ovat myšlení nedostali. Pracovali jen s primitivními prost edky propagace, s novinami, rozhlasem a televizí. K mozk m se nedostali nikdy. Ne, Sou ek neutíkal za svými kamarády ze Státní bezpe nosti.“ „Co tedy ud lal?“ zeptal se K íž trochu vztekle, jako lov k, který toho všeho za íná mít po krk. 352

„Rozhodl se, že je vyplaší. On, len komunistické strany až do smrti, známý svými kontakty s armádními kruhy, býval dokonce voják až do hodnosti podplukovníka, pracoval ve Vojenské nemocnici, s vojáky byl v Koreji, šéfoval vojenské televizi, byl tajemníkem generála Prchlíka, a jist byl zadob e i s kontrarozv dkou, protože by jinak nemohl projít istkami po nástupu Husáka k moci, tak tenhle za al odkrývat karty nacistických tajemství. Neff ve své knize N co je jinak z roku 1981 píše: „Rejdy moderních nacist Sou ka mimo ádn zajímaly. Do té míry svému zájmu podlehl, že za al osobn mít strach p ed pomstou t chto organizací, známých brutalitou svých metod. To mu ovšem nebránilo, aby psal o novodobých nacistech voln a s vrchovatou dávkou fantazie.“ „Pro to d lal?“ „Aby vyvolal v agentech t chto organizací dojem, že komunisté tajemství znají. Že si ho osvojili a že ho dokonce p ekonali do té míry, že se ocitli úpln jinde. P estali se zajímat o to, co d lal n jaký Markus do roku 1945. A dovolují komunistickému pisálkovi, aby o tom psal zábavné povídky a romány. Sou ek se choval jako k epelka, která p edstírá zlomené k ídlo, aby odlákala lišáka od hnízda s vejci. Proto umístil d j povídky P ípad erta . 4 do bezprost ední blízkosti místa, kde Markus opravdu žil a pracoval.“ „Ty z n ho nakonec ud láš hrdinu odboje. Z chlapa, který v Praze mu il americké zajatce!“ provokoval Pavel. „Zatím víme o jednom, o Büllowovi.“ „Jeden bohat sta í na to, abych toho chlapa odepsal.“ „Ve vaší složce byl další Sou k v text. A zase ukazuje na Kartouzskou ulici.“ „O Kartouzské ulici v n m není ani slovo,“ namítl K íž. „Toho bych si všiml.“ „Sou ek byl opatrný. Používal náznak . Nezmínil se o Kartouzské ulici, ale o Markusovi. Text neadresoval vám nebo mn , nepsal ho pro b žné tená e. V d l, že n kde jsou lidé, kterým to všechno dojde.“ „Dob e,“ ekl K íž pon kud mstiv . „Co ti brání, abys prohlédl záme ek baronky Ringhofferové? Je p ístupný. Každý do n j m že. 353

Posluž si. Od konce války uplynulo šedesát let. Záme ek byl uvnit komunistické továrny. To t ch šedesát let nikoho nenapadlo podívat se dovnit ? Co ekáš, že tam po Markusovi zbylo?“ „M žu si tipnout?“ „Zkus to.“ „Zadní ást Tety Ju.“ Tohle K íže rozesmálo. „Kus letadla. Mladý p íteli, tohle se ti opravdu povedlo. Za šedesát let by si nikdo nevšiml, že je v záme ku ukrytý kus bombardovacího letadla. Tak dob e. íkají mi biskupská milosti. Žehnám tvému po ínání. Kdy se tam vypravíme?“ „Jak to, vypravíme? Chci tam jít dnes v noci,“ ekl David. „Jako redaktor Karel z povídky P ípad erta . 4. Je t eba ctít tradici.“ „Tak po kej, vaše odhodlanosti. Tak to prr.“ Velmi zvážn l. „Pamatuj na v z ovo dilema. Žádné podrazy. Do záme ku jsem t nasm roval já. A chci tam jít s tebou. Jestli m podrazíš, máš m na krku, a že jsem n jaká váha! Uškrtím t .“ „Vždy íkáte, že v záme ku nic není. Že je to pitomost, aby se n kde válel kus bombar áku a nikdo si toho šedesát let nevšiml.“ „Pitomost to je,“ p isv d il K íž. „Jenže se o tom chci p esv d it na vlastní o i. Takže, žádné sólo výpravy. Platí?“ Podal Davidovi ruku, a ten mu ji stiskl. Platí. 018 Karel K íž tedy trval na tom, že p jde s ním, a ani Pavel necht l, aby ho David nechal doma. K íž ovšem odmítal štrachat se ve zbo eninách n jakého opušt ného záme ku o p lnoci. „Podívej se na m , bystrozraký bohatýre, a zkus najít deset rozdíl mezi mnou a Indiana Jonesem.“ „Chybí vám bi ,“ ekl David nevrle. Musel ovšem uznat, že na jeho odporu v i no nímu štrachání n co je. Navíc, Pavel byl ješt p íliš slabý na to, aby se mohl takového podniku zú astnit. Dohodli se tedy, že pár dn po kají, a až bude Pavel úpln fit, vyrazí. David využil volných dn k potulkám po Praze. Cht l si všechno uspo ádat v hlav . Venku mezi lidmi mu najednou celá ta konstrukce p išla sm šná, um lá. Dnešní sv t je tak strašn vzdálený dob 354

Ludvíka Sou ka. A vále né období? Protektorát? Nacismus? To je historie vzdálená jako Bílá hora nebo husitské války. Toulal se ulicemi a na pomyslné misky vah kladl dv reality. Jedna byla ta sou asná, hlu ná a sp šná, sobecky zaujatá sama sebou. Ta druhá? Um lý sv t vzpomínek a p edstav. Virtuální realita po íta ové hry, p enesené z monitoru po íta e do lidské hlavy. Díval se na obli eje lidí kolem sebe a promítal si do nich vzpomínky na tvá e osob, které poznal v uplynulých týdnech. Jestli to takhle p jde dál, p ijdu o rozum, napadlo ho. Vybavil si Kamilu. Vždy se do té holky zamiloval na základ dvacetiminutového setkání! A op t se odcizil, když vzpomínku na živou Kamilu vyst ídal i spíš p ekryl vzpomínkou na Kamilu chladnou, nep ístupnou, odtažitou. T eba žádná Kamila neexistuje. T eba je sv t kolem dokola neskute ný a t eba jsem nikdy neopustil pracovnu Vilmy Destinové. Jak se p esv d ím, že je skute ný a že jsem lov k z masa a krve? Nem žu, uvažoval David. Leda že vylezu na v ž Mobilie a sko ím dol . Tak skon í ta hra. Jestli je všechno kolem m a ve mn jenom projekce, snesu se na chodník a hra bude pokra ovat. Jestli to t eskne a já prorazím sklen nou st nu a za ní nebude nic, pak to bude potvrzení reality. Ta myšlenka ho pobavila. M l bych ji zkusit, tuhle p knou hru pro sebevrahy! Když ho napadla poprvé, procházel svým nejoblíben jším koutem Prahy, v místech nedaleko Pražského hradu, kde se íká Nový sv t. Spíš by to m l být Starý sv t. Nic nového tam není, v údolí Brusnice, které je prodloužením Jeleního p íkopu, se schovávají p ed ruchem ulice dome ky, které p ežily nejen ten Protektorát s jeho inženýrem Markusem, ale možná i tu Bílou horu. A budou tam, i když se palác Mobilie zhroutí a na jeho míst bude stát ješt v tší a špi at jší a ježat jší a pr hledn jší a ocelov jší palác n jaké firmy budoucnosti. 355

Tyhle domky jsou opravdové. Nepat í virtuální realit . Byly tu a budou, opakoval si. Jenže n co se v n m ptalo: a co když ne? Druhý den se vypravil na vycházku poblíž domova. Nevzdaloval se na víc než kilometr od ulice U Družstva Pokrok. Cítil p i tom jakési zvrhlé vzrušení, když se vydal tím sm rem, kde m la Mobilia sv j palác. Oni t tam pustí. ekneš, že jdeš za paní Destinovou. Jenže pojedeš výtahem až nahoru a n jak se dostaneš na st echu a sko íš… Tohle musí p estat, rozhodl se. Za ínám z toho všeho blbnout. Zastesklo se mu po K ížovi. Tenhle hlu ný, tabákovým kou em a pivem páchnoucí d dek, to nebyla žádná virtuální realita. O jeho t lesnosti se nedalo pochybovat. Ano, zastesklo se mu jakýmsi podivným zp sobem, jako kdyby K íž byl jeho otec. P išlo mu najednou hloupé, že ho obelhává. Nebo p esn ji e eno, že mu ne íká plnou pravdu. Taky Pavla obelhává. Vždy je to hnusné, íkal si. Šel po chodníku proti proudu. Kdyby se zam il na kteréhokoli z nich, p e etl by si, na co práv myslí. Už dávno to p estal d lat. Byly to zase jenom ty všední nezajímavé obli eje neznámých chodc . Jenže K íž a Pavel, to byli skute ní lidé, žádná kulisa pouli ního ruchu. etl je, a toho, co si p e etl, využíval. P ipadal si, jako kdyby sám sebe p istihl, jak jim prohledává kapsy. Leze jim do šuplíku, šmíruje klí ovou dírkou, co d lají, když si myslí, že jsou sami. Tohle p irovnání mu p ipadalo nejp esn jší. lov k má málo jistot, a k nim pat í v domí, že to, co si myslím, pat í jenom mn . Písemný zápis m že n kdo p e íst a jen blázen si d lá intimní dení ek v nad ji, že se nedostane nikomu do rukou. Každý telefonát se dá odposlechnout. Mailovou zprávu si m že ledaskdo p e íst. Jen to, co si myslím, z stává uvnit mne samotného. Ovšem nesmí proti mn jít n jaký David Kacer a koukat mi do obli eje. Zhluboka se nadechl a rychlým krokem vyrazil k Bud jovickému nám stí. Tam nasedl na metro, u Muzea p estoupil na trasu A a 356

neuplynula p lhodina a zvonil na zvonek K ížova bytu. P edpokládal, ze redaktor už je z práce doma, zav as zapíchl vidle do hnoje, jak tomu íkal, a vrátil se dom , aby se odpoledním šlofíkem posílil pro nadcházející návšt vu nedalekého hostince U Slavík . Jenže redaktor neotevíral. Telefon v redakci nebral a mobil nem l od té doby, co mu zapadl do kokpitu Tety Ju. S aurilem v ruce stál David p ed dve mi K ížova bytu a p ipadal si jako dokonalý pitomec. M l jsem snahu, íkal si. Cht l jsem mu to íct. Jenže on zase n kam západ do hospody. Auril mu zavibroval v ruce. Ješt d ív, než se podíval na displej, v d l, že ho volá Pavel. „Poslouchám. Copak?“ „Jsem tady.“ Adélo? oslovil systém. Systém je p ipraven. Odkud m Pavel volá? Kde je? V záme ku baronky Ringhofferové, odpov d l systém. „Jsi v záme ku?“ ptal se David. „Jasn . Kde jsi ty? Jak to, že t tu nikde nevidím?“ ptal se Pavel. „Co bych tam d lal?“ „Vždy jsi mi volal, abych tam za tebou p išel.“ „Pavle, já t fakt nevolal,“ ekl David naléhav . „To není možný. P ece poznám tv j hlas. Na mobilu jsem m l tvoje íslo.“ „Pavle, to je bouda.“ „Jak to? P ece poznám tv j hlas. Mluvil jsem s tebou.“ Dovedou napodobit jakýkoli hlas, uv domil si David. „Vypadni odtud. Ute . Zmiz. Po kej na m p ed Teskem. Jsem u K íže. Jedu za tebou.“ „Ale Davide, to je snad kra…“ Spojení se p erušilo. Adélo? Systém je p ipraven. Najdi Pavla Tumlí e. Obnov spojení. Systém není schopen detekce. Možná, že se Pavel vypnul ze sít , uvažoval David. Nebo se pokazil mobil. Nebo… Hnal se po schodech. V mezipat e si vzpomn l na K íže. 357

Takže to není n jaká legrácka a pitomost a výmysl. Ve h e je Mobilia, protože nikdo jiný by nedokázal vymyslet takovou fintu, jakou vylákali Pavla do záme ku. Tohle se K íž musí dozv d t, jinak mi to nikdy neodpustí, uvažoval David. V tuhle hodinu bude U Slavík . Nakoukl tedy do hostince. K íž tu nebyl. Kolik je v Praze takových podnik ? Dva tisíce? Deset tisíc? V každém z nich m že K íž hulit fajfku a lít do sebe to svoje pivo. Nedá se nic d lat. Podaná ruka, nepodaná ruka, te jde do tuhého. Nem žu nechat Pavla ve štychu, rozhodl se a spojil se s dispe inkem taxislužby AAA. Po kal nekone ných p t minut, než se žlutý v z objevil. „Jo, to bude drsný, šéfe,“ ekl taxiká , když mu David ekl, že chce na Smíchov k Tesku. „Anglická bude zasekaná, možná by to bylo lepší p es Spojku…“ Adélo? Systém je p ipraven. Hodná Adéla, pomyslel si s úlevou. Najdi mi, kudy se te nejrychleji dostaneme p es Prahu k Tesku na Smíchov . Odpov byla okamžitá. P es Žižkov a Karlín, p es ech v most na nám stí Edvarda Beneše, Klárov… Adéla ješt nesta ila odrecitovat celou trasu, když za al David taxiká e instruovat. Taxiká sice poslechl a sjížd l Bude skou k Vinohradské a po ní zahnul nahoru, tedy od smíchovského sm ru na druhou stranu, ale dával najevo hrubý nesouhlas. „Je te, jak jsem ekl.“ „Mn je to jedno. Vy to platíte,“ vr el taxiká . „Já bych to vzal p es Spojku.“ P estal brblat, teprve když projeli skoro vymetenou Husitskou a zabo ili do prázdné Trocnovské. „To jsem blázen, v tuhle dobu to bejvá zapráskaný…“ vrt l taxiká hlavou. „Dnes ne,“ ekl David stroze. Doprava zhoustla, až když p ejeli most a blížili se ke Klárovu. 358

Když projeli Malostranské nám stí, doprava se zase uvolnila. Davida napadla absurdní myšlenka, že snad jim Adéla ud lala cestu. T eba vstoupila do hlav idi a vnukla jim, aby se vyhýbali Karmelitské ulici! Taxiká ho vysadil u zadního vjezdu do parkingu Teska. Tak to bylo tutový, etl mu David v obli eji. Toho bych m l najmout jako n jakýho maskota! Zvedl se studený vítr. Tmavé mraky zatáhly oblohu, takže se setm lo víc, než odpovídalo denní dob . Prošel pod lávkou pro p ší a už p ed sebou vid l temný obrys záme ku baronky Ringhofferové. Hned vedle ní zá il sterými sv tly hotel Ibis. P eb hl na druhou stranu ulice a vešel do uli ky mezi záme kem a hotelem Ibis. Z jeho restaurace táhla v n grilovaného masa. Zn la odtud tlumená hudba a ob as se ozvaly hlasy a smích. David se díval na budovu hotelu. Nikdo se nemihl za oknem, nikdo nestál na kovovém to itém schodišti. Chvilku zadoufal, že se mezi domy objeví rozložitá postava Karla K íže. Uli ka z stala pustá. Za zády mu hu el proud automobil . Prosmýkl se mezi auty, která tu stála zaparkovaná nárazník na nárazník, a zamí il k záme ku. Je to legra ní stavba, napadlo Davida. Jedno k ídlo, to bližší hotelu, má výstavné, bachraté. Pak následuje v ži ka se zelenou m d nou st echou a dál už nic, jako kdyby d m n kdo v p li p e ízl pilou, a to od íznuté odvezl na skládku jako nepot ebné haraburdí. Vchod je v mali kém podloubí, podep eném kulatým sloupem. Došel až ke dve ím. Dotkl se jich a zatla il. Se sk ípotem se otev ely a zevnit dýchl plesnivý dech starého domu. „Pavle?“ houknul dovnit . Nikdo se neozýval. David se rozhlédl kolem sebe. Domy, které tu p ed krátkou dobou vyrostly, vypadaly jako plastové škatule. Banální kulisa moderního m sta. V ní se nem že odehrát jiný p íb h než naprostá banalita! Záme ek se sm šnou v ží a od íznutým k ídlem sem nepat í, d epí tu jak tarantule na dortu. A zve m dovnit . „Pavle!“ k ikl ješt jednou. Zase ticho. Je to bouda, ekl si. Bouda na druhou. 359

360

Pavel mu v mobilu tvrdil, že p išel do záme ku na Davidovu výzvu. Plynulo z toho, že n kdo napodobil David v hlas, aby Pavla nalákal. Jenže ono je to naopak. N kdo napodobil Pavl v hlas, aby nalákal dovnit Davida! To je ale banda podrazáckejch venter, napadlo ho. Oni si myslí, že jsem idiot. Tak to tedy ne, kamarádi. Na tohle vám nesko ím. Vrátím se nahoru na Vinohrady a po kám na K íže. Vypravíme se sem spolu. Ulevilo se mu. Na fintu p išel v as. Bylo to o fous, málem spadl do pasti a navíc, málem porušil slib daný K ížovi. Pokr il rameny, ud lal sm rem na dve e posm šné gesto se vzty eným ukazovákem a obrátil se k nim zády. Vtom se ozvala Kamila. Davide… Jsi to ty, Kamilo? zeptal se nesmysln . Samoz ejm ji poznal. Ano. Slíbila jsem ti, že se ozvu, až ti bude nejh . Je to tady, Davide. Nic se mi ned je, odpov d l David. Jsi v záme ku, že? Ano. Ne. Nešel jsem dovnit . Zavolal m Pavel a íkal mi, abych p išel. Jenže byla to finta. Pavel tu není. On tam je, Davide. Jenže se bojím, že je mrtvý. Nevím to ur it . Myslím si to. Cht la jsem, abys to v d l. Jak to m žeš v d t? M j auril m l Pavl v mobil na p íjmu. Víš, mám t ráda, Davide. Jsem n co jako tv j and l strážný… Ale vážn , Davide. Bojím se o n ho. T eba není úpln mrtvý. Co to znamená, není úpln mrtvý? Mám jít pro pomoc? Nejd ív bys m l v d t, co se stalo, nezdá se ti? Mám jít dovnit ? Myslím, že bys to m l riskovat. Ale nebu tam dlouho. N co se chystá. Slyšela jsem naše lidi o záme ku mluvit. Ne ekli p ede mnou všechno, ned v ují mi. V záme ku je poslední ást Junkerse? Asi ano. Jim ale na ní už nezáleží. 361

Jak to? Shán jí se po ní. Cht jí letadlo opravit, dát do provozu, odpovídal David. To je jenom jejich trik, Davide. Oni si už objednali kompletního Junkerse z Ameriky, dopravují ho k nám p es N mecko. Tam mu d lají úpravy. Namontovali do n ho originální kokpit, který našli v Eurotransu. Tys jim ho našel, Davide… Všechno je domluvené, p ipravené. Propaga ní reportáže v novinách a televizi. Pátrání po ztracených dílech. Existuje na to scéná , Davide, jako na hraný film. Já ho vid la. Takže… mám jít nahoru? Jdi. Budu t hlídat, Davide. David tedy vešel a vystoupal až do druhého patra. I tady byly dve e, d kladné, z masivního dubu, vsazené do ocelového rámu. A odem ené. Vešel jimi do temné rozlehlé místnosti, která se táhla po celé délce domu. V sinalém sv tle aurilu vid l tak na dva t i metry kolem sebe. Po chvilce si všiml, že záleží na tom, kterým sm rem místností jde. V jednom sm ru p ístroj ze sebe vydával v tší zá i než p ed chvilkou. P ipomn l si Krokešova slova, že se auril napájí z energetického prost edí kolem sebe. Mohlo to znamenat, že je tu n kde n jaký energetický zdroj? David ud lal n kolik krok v opa ném sm ru. Auril ztlumil svoje sv tlo. Adélo? Systém je p ipraven. Pro se m ní zá e aurilu? Je závislá na externím energetickém zdroji. Tak p ece. Je tady n kde? Dá se najít podle intenzity zá ení. A je to tady znovu, napadlo Davida. Hra na p iho ívá, samá voda, v jiném provedení. Tenkrát m vedly opi ky, te je to zá e aurilu. Hra ho sm rovala do pravého kouta místnosti. Jdu tím sm rem, kde je obchodní d m? ptal se Adély. Ano, odpov d l systém. 362

Auril se te rozzá il, až svítil jako stovková žárovka. V jasném sv tle vid l rozbité zdivo. Stála tu p í ka, tu n kdo vyboural. Nepracoval pe liv a ohledupln . Vypadalo to, jako kdyby cht l zdivo rozmlátit beranidlem, aby to m l co nejd íve hotové. A v hromad rumu spat il bezvládné t lo. „Pavle!“ vyk ikl a utíkal kup edu. Ud lal sotva n kolik krok a uv domil si, že to není Pavel. Ležel tu neznámý muž, m l rozhozené ruce a hlavu na stranu. „Spoj m s Kamilou,“ k ikl na sv j auril. Spojení je blokované. T eba se zmýlila. T eba se to všechno vysv tlí. T eba… T eba m sem vylákala. Musím vypadnout. Nedokázal se oto it. N co ho táhlo kup edu. Ud lal tedy další krok. Pak ucítil teplo. Už v první vte in poznal ten pocit. Poprvé ho m l v kabin Junkersu, potom u chudáka Bernarda v jeho betonovém bunkru. Teplo v temeni, shromaž ovalo se tam, jako když te e voda do džberu. Nep estává téct, i když je džber plný, p etéká a plyne podél páte e do k íže, odtud do nohou, nep estává téct a stoupá vzh ru, napl uje hrudník a p elévá se do rukou. Zvládnu to… To p ejde, nic to není, už jsem na to zvyklý, prožívám to pot etí. To p ejde, vím, že to p ejde, opakoval si David. Díval se nahoru a spat il nepravidelnou št rbinu v kout , kde strop navazoval na st nu. Podle stop poznal, že se tu n kdo pokoušel probourat se nahoru, odtrhnout falešný strop a podívat se, co je nad ním. Obrátil se a chvilku hled l na bezvládnou postavu. Adélo? Systém je p praven. Vidíš stopy tady kolem? Vidím a analyzuji. Je možné, že tenhle lov k vytvo il št rbinu ve strop ? Je zde osmdesát t i procenta pravd podobnosti, že ano. Je mrtev? Hluboké bezv domí. Co se mu stalo? Co ho omrá ilo? V prostoru je silná intenzita Markusova zá ení. 363

David zkoprn l. Takže p ece jen… Podíval se nahoru. M l pocit, že vnímá ze št rbiny ve strop fialovou zá i. P edtím ji nevid l, te ji vnímal vte inu od vte iny intenzivn ji. Tam to je. Tam je ta t etí sk í ka, uv domil si. Toho lov ka zá ení skolilo, kdežto na n ho nep sobí. Už je na n j zvyklý. Rozhlédl se kolem sebe. Opodál spat il velikou bednu. Našt stí byla prázdná, takže s ní nem l velkou práci, když ji vlekl pod št rbinu. Když na ni vylezl, snadno na št rbinu dosáhl. Zav sil se a škubnul. Zkusil to dvakrát, t ikrát. Potom falešný rákosový strop povolil a utrhl se. David spadl i s ním. Scénu na okamžik zahalilo mra no sádrového prachu. Když se rozplynulo a sádra si sedla, samoz ejm i na n ho, takže vypadal jako mlyná ský tovaryš, v zá i aurilu spat il vy uhovat v temné dí e šedou sm rovku letadla ozdobenou hákovým k ížem. Znovu vylezl na bednu a vyšplhal se nahoru do úzkého prostoru mezi falešným stropem a h ebenem st echy. Svítil si aurilem, jako by to byla elektrická lampa. P ipadal si jako v n jakém hore ném snu. Necítil bolest, natož pak n jaké nepohodlí, nevadily mu opony pavu in ani vrstvy prachu. Sunul se stále kup edu, do míst, kde ást Tety Ju kon ila. Pak vlezl dovnit a plazil se do stále užšího prostoru. Napadlo ho, že p ipomíná chlapíka z vtip o žíznivém na poušti. Leze a leze v nad ji, že se doplazí k vod , a opodál na kaktusu sedí sup. Má Krokešovu tvá . Musím kup edu, musím, na izoval si. Musím tam. Musím to najít… A našel. Když už se zdálo, že to dál nep jde, že prostor je p íliš úzký, tam, kde m lo letadlo zadní ostruhu, objevil sk í ku s t etí opi kou. Zakrývala si ústa a hled la na n ho potm šile. Dotkl se sk í ky a zase jím projelo to teplo a cosi podobného elektrickému brn ní. Drkotaly mu zuby a svíral se mu žaludek. Jednou rukou svíral auril a druhou tiskl na povrch sk í ky. Nejrad ji by ji vyrval ven a p itiskl ji k hrudi. Teplo a vibrace ustaly, David se zklidnil, p itiskl obli ej ke špinavé podlaze a zhluboka dýchal. Cítil se vy erpaný. Tady z stanu 364

a um u. Nikdo m odsud nevytáhne. Nechají m tu a odejdou. Za sto let sem n kdo p ijde a najde tady moji mumii. Po chvilce se vzpamatoval a pozadu se soukal ven. Když z trupu kone n vylezl, uvid l zdola zá i elektrických lamp. Zaslechl hlasy. Je to jasné, ekl si. Opravdu ho sem nalákali! Sami p išli na to, že t etí sk í ka je ukrytá v záme ku baronky Ringhofferové. Jenže sami nedokázali nic d lat. Markusovo zá ení p sobilo p íliš siln na lidi, kte í na n nejsou zvyklí. První odvážlivec, který se p iblížil, dostal záchvat, pozvracel se a rozbil si hlavu. Možná, že by se umlátil, kdyby ho neodtáhli. Takže zavolali jeho, testera. Zkusíme, co to s ním ud lá. Pustili ho do minového pole, aby tam zajistil hlavní rozbušku. Jednoduchá finta. A dostala ho sem Kamila. Plazil se tedy zpátky k okraji. Tam už vy uhovaly dv hlavy muž se žlutými stava skými p ilbami na hlavách. „Tak poj te, poj te,“ íkal jeden z nich. „Nebojte, jsme tu, abychom vám pomohli.“ M li skládací hliníkové štafli ky. David p ijímal jejich pomoc tak ka apaticky. V téhle h e musím vždycky prohrát. Jsou mocn jší, mají prachy a je jich víc. Pomalu sestupoval dol . Bože, to je lidí, opakoval si slova cikána Jane ka, posledního civila odsouzeného v Praze, vy ená pod šibenicí. Bylo to 9. zá í 1871, vypadlo mu z jeho absolutní pam ti. Jo, tak to je mi hodn platné, že vím, kdy popravili cikána Jane ka. Te nejspíš popraví m . Rozhlédl se kolem sebe. Chlap tu bylo nejmí dvacet. Nosili díly skládacího lešení, kovové výsuvné podp ry, bourací kladiva. Dva muži v bílých pláštích nesli na nosítkách muže, kterého David našel ležet v suti. Dole v p ízemí bublal elektrický agregát. Na druhé stran místnosti, stranou pracovního ruchu, stála skupinka osob. T i chlapi v žlutých p ilbách a s nimi Krokeš s Haurasem a Destinovou. Pak si n kdo z nich všiml Davida a vesele na n ho mávali, jako by to byl jejich milý kamarád. 365

David se rozhlédl. Po schodech sem stoupali dva chlapi a nesli asi dvoumetrovou bednu. Jeden narazil do rohu a druhý mu nadával. Bylo to tak všední, tak normální, že mu to p išlo až komické. Tajemství má romantiku, jenom když o n m jako o tajemství uvažujeme. Nesnese kontaminaci realitou. Splývá s ní, rozpustí se v ní a p estává být tajemstvím. Mohl bych si blahop át, m l jsem pravdu, napadlo Davida. Jsem jako Sou k v Martin And l. Dovedu najít ešení a nemusím se kv li tomu pachtit a hledat stopy a d kazy. Tady pracoval Markus, tady ukrýval výsledky své práce p ed erným ádem. Na oko pro n pracoval jako vývojá diskoplánu, ve skute nosti se zabýval mnohem siln jší zbraní. Za ízením, které umožní íst myšlenky. „Poj te k nám, Davide, nesty te se,“ volala na n ho paní Destinová. „Jen se podívejte, není to skv lé? Není to prost úžasné, co se vám poda ilo objevit? Jist jste pyšný, že jste tajemství inženýra Schrievera objevil docela sám, bez pomoci. Agregát budeme mít brzy kompletní. Tu ást, kterou jsme našli v budov v ulici Pod Novým lesem, tu jsme už uvedli do provozu. Jist z toho máte radost. Oživujeme druhou ást, nalezenou v bunkru pod vrchem Svatého K íže. No a tady máme t etí.“ „Je škoda, že jsi necht l spolupracovat,“ ozval se Duke. „M l jsi skv lou p íležitost. Jako ve filmu Matrix. ervená pilulka a modrá pilulka. Vybral sis tu špatnou pilulku.“ „Která ale je ervená a která modrá? Která je špatná a která dobrá?“ zeptal se David tiše. „Dobro je na stran t ch, kte í z stanou naživu,“ zn la odpov . „Myslím, že pana Kacera ušet íme zbyte ného vysv tlování,“ ekla Destinová te už ledov . „Dob e chápe situaci. Nemusíte si nic vy ítat. My bychom ho sem dostali i bez vás. Je, abych tak ekla, posedlý poznáním, nemám pravdu?“ „Poznal jsem vás moc dob e, paní Destinová.“ „Nechte si ty impertinence!“ „Hlavn klid,“ jemn jí stiskl paži Krokeš. „Všechno jde dob e. Hloupé e i nic nezm ní. Pan Hauras odvedl velmi dobrou práci.“ Duke se ušklíbl a paní Destinová ho odm nila letmým úsm vem. 366

Práce zatím rychle pokra ovala. D lníci podep eli strop a bouracími kladivy do n j vyrubali ty i metry dlouhý a metr široký otvor. Když byli hotovi, Hauras k nim p ešel a dál ídil práce. D lníci sestavili lešení a po n m Hauras doprovázený d lníkem vystoupal nahoru. D lník držel rozbrusku. Za chvilku se ozvalo kvílení ezaného kovu. „Odhadl jste to jist správn ,“ ekla Davidovi Destinová. „Tajemství záme ku baronky Ringhofferové nám prozradil chudák pan Bernard, d ív než nás opustil navždy. N jakou dobu ne a ne si vzpomenout a vida, nakonec si p ece jen vzpomn l.“ Krokeš moud e p ikyvoval. „Jenže tahle sekce je nejsiln jší. Proto ji Markus nechal zabudovat do ocasní ásti letounu, aby byla dostate n daleko od posádky. Každá má svoji funkci a vzájemn se dopl ují.“ Odml ela se. Pozorovali Haurase, který se te sehnul a mával na n koho dol . P isp chal chlapík v p ilb a podával mu lesklý kovový kuf ík. David pochopil, že se Haurasovu pomocníkovi poda ilo vy ezat sk í ku z trupu. „Proto jsme pot ebovali vás, pane Kacere, abyste ten kondenzátor energie nejd ív trochu vybil. P esv d ili jsme se, že to každý nedokáže! Vy jste tedy vyhrál,“ oslovila ho po chvilce ticha paní Destinová. „Jsem ráda, že svoji prohru tak chápete. Jako vít zství. Nebudu vám to vymlouvat.“ Zatímco si tak hezky povídali, Hauras s pomocníkem sestoupili z lešení. Po schodech vyb hli d lníci a s obratností cirkusových stav lešení rozebrali a snesli dol po schodech. Muži v bílém pak nesli kovové díly. Každý držel jeden a šli pomalu, d stojn , jako by nesli monstranci nebo relikviá . Davida napadlo, že te mohl prob hnout mezi nimi a utéct. Cht l by, jenže to nešlo. N jaká podivná tíže mu poutala nohy. Nedokázal p ešlápnout z nohy na nohu, natož aby mohl b žet. Bezmocn tedy p ihlížel a díval se, jak muži v bílém mizí v šacht schodišt . Dole ustával k ik. Hrubé hlasy se vzdalovaly. Venku h m l motor a ozývalo se spílání. Krokeš volným krokem p ešel až na konec místnosti a vyhlédl z okénka.

367

368

„Už nám p istavili v z, paní Destinová. Pojedeme. Vy pojedete s námi, pane Kacere. Te , když máme agregát pohromad , nebude problém z vás dostat tajemství, odkud máte svoje T i opi ky.“ Hauras se sebev dom usmíval. „Hodn jsi nám pomohl, kamaráde,“ ekl. „Je p kná, vi ?“ Zvedl kovový kuf ík a odklopil víko. „Zaklapn te to, vy pitom e,“ vyk ikla Destinová. Sk í ka uložená v kuf íku se rozzá ila, jen silueta opi ky se zakrytými ústy z stala temná. Hauras se snažil víko zaklapnout, jenže to nešlo. David ucítil, že se jeho auril h eje, že dokonce pálí. Vytáhl ho z kapsy a opravdu, auril te svítil oslnivým sv tlem. Byl tak horký, že ho neudržel v ruce. P ístroj padl na d ev nou podlahu. Krokeš s Destinovou popadli Haurase za paže a snažili se ho vléct pry . Hauras vypadal jako vrostlý do podlahy, m l vyt ešt ný obli ej a zježené vlasy a t lem mu probíhaly vlny k e e. Také kovový kuf ík musel být už po ádn horký. David nebyl schopný pohybu. Zatm lo se mu p ed o ima. To, co prožil naho e v trupu, m lo te pokra ování, s intenzitou mnohonásobn siln jší. Najednou vnímal už jenom zá i sk í ky v Haurasových rukou. Pak sv tlo. 019 P ÍSN TAJNÝ DOKUMENT Praha 20. února 2007 Zpráva pro CEO uskupení Úplné pokrytí 1. Aktuální stav Operace vstoupila do fáze IV. Opera ní skupina Praha vykazuje statisticky významn lepší výsledky než opera ní skupina Sydney a Toronto. Psychika kontrolních subjekt se hroutí v pr m ru o 38% pozd ji v Praze než v Sydney a o 47 % pozd ji než v Torontu. P íloha A. obsahuje podrobný rozpis sledování tohoto jevu. P íloha B. nabízí hypotézy o jeho p í inách. P edb žné záv ry nazna ují, že pražská kotlina má významný vliv na psychický tonus jedinc zde žijících. a) Markusovo zá ení v kontaktním režimu 369

Všichni jedinci vystavení Markusovu zá ení emitovaném anténním systémem maskovaným jako mobil tvrté generace vykazují zásadní psychické zm ny. Je konstatován ve 100 % p ípad nár st kapacity pam ti. Tento nár st je individuální, zatím nejvýrazn ji se projevuje u subjektu Abigor. Práv u n ho dochází ke spojení kapacity absolutní pam ti se zvýrazn ním vjemových kapacit, takže subjekt je schopen vnímat ve verbální podob duševní pochody pozorovaných osob. Proti demenci zatím projevuje nadstandardní rezistenci. Experimenty v této linii mohou pokra ovat v opera ní skupin Praha i nadále. Mezi výhodné okolnosti je nutno po ítat i pasivitu ú ad , vyvolanou p irozenou nekompetentností, nechutí k práci i vhodn alokovanými korup ními vlivy. Zdá se ovšem, že od dalších experiment nem žeme ekat zásadn nové výsledky. Markusovo zá ení vykazuje v kontaktním režimu o ekávaný efekt. b) Markusovo zá ení v bezkontaktním režimu Operace Úplné pokrytí je p ipravena ke vstupu do fáze, kdy se vyzkouší Markusovo zá ení v bezkontaktním režimu. Vzhledem k výsledk m fáze IV. se doporu uje Praha k výstavb anténního systému, který zabezpe í úplné pokrytí pražské kotliny. Laboratorní výsledky nazna ují, že i tato fáze p inese dobré výsledky. Po ukon ení fáze V. bude možno p ejít kfázi VI., tedy k výstavb systému satelit na nízkých ob žných drahách. Pak bude možno hovo it o úplném pokrytí v celosv tovém m ítku. 2. Problémy a návrhy k ešení V sou asné dob se jeví jako zásadní problém, zralý k rozhodnutí na úrovni CEO… To je p ece dokument, který znám, uv domil si David. Text, který sta il zahlédnout na monitoru t sn p ed tím, než po íta vybuchl a div nezabil Pavla. Zbytek byl ukrytý v Pavlov mysli. Pavel ho vid l celý, jenže anglickému textu nerozum l. Co to znamená? Pro se mu te dokument vyno il p ed vnit ním zrakem? Odkud se vzal? Slyšel kolem sebe k ik. Ucítil pach pálícího se masa, to se škva ily Haurasovy ruce. A zápach ho ícího d eva. David etl: 370

...zajišt ní koordinace innosti pozemní antény a mobilního stanovišt , jež zajistí úplné pokrytí území hlavního m sta eské republiky. Mobilní stanovišt je t eba technologicky dovybavit nejpozd ji do termínu den D - 3. Experiment je ohrožen nekontrolovanou inností skupiny osob vedené subjektem Abigorem. Skupina je schopna zajistit hladký pr b h operací jen za p edpokladu, že rušivá innost Abigora a ostatních len skupiny bude eliminována nebo p inejmenším kontrolována. Žádáme tedy o svolení k užití všech mimo ádných prost edk , v krajním p ípad i hardwarové skartace subjektu Abigora a ostatních len skupiny. Žádáme o neprodlené rozhodnutí. S pozdravem Vám oddaná Vilma Destinová Vedoucí projektu Úplné pokrytí. To bylo vše. David se spojil s obsahem pam ti Pavla Tumlí e a dokázal v ní p e íst dokument, který v sob Pavel nosil, aniž mu rozum l! Tak to tedy je… Mobilia pracuje na rekonstrukci starého Junkerse, aby ho mohla použít jako mobilní stanovišt . A nemilosrdn zato í s každým, kdo se jí p iplete pod nohy. Vidina zmizela a vyst ídala ji realita. Dva d lníci v p ilbách na hlavách a hadry v rukou vytrhli kuf ík z Haurasových poran ných rukou a Krokeš odvád l potácejícího muže. David v auril žhnul a podlaha kolem n ho ho ela. Destinová se ho pokusila dotknout nohou, ale to už byl u ní další d lník a táhl ji odtud. „Poj te, pitom e! Vybuchne to!“ vyk ikla na Davida Destinová. P ed ním stála hradba ohn . Vid l ji skrz mihotavou oponu ze žhavého šarlatu. Mávala na n ho, vyzývala ho k út ku. Nadýchl se, aby plameny prosko il, když auril opravdu vybuchl. Síla exploze ho odhodila dozadu. V zá i ohn spat il, jak se dve e mihly a zav ely se. Slyšel, jak na n n kdo buší. Vzpamatoval se, ob hl rychle se ší ící ohnisko ohn a dostal se až k nim. Sáhl na horkou kliku. Nešla stisknout. 371

Výbuch porušil statiku krovu, konstrukce si sedla a pok ivila dve e. Tak a te je mi nejh . Kde je Kamila, aby mi pomohla, napadlo ho trpce. Místo aby mi pomohla, dostala m sem. Já pomohl jim, Haurasovi, Destinová, Krokešovi, pomohl jsem Mobilii. Kamila m poslala jako ovci do minového pole. A jsem tu sám, bez aurilu. Bez Adély. Systém je p ipraven, ozvalo se mu v mysli. Adélo? Systém je p ipraven, opakovala. Jak to… O arovan vztáhl pravou ruku s dlaní vzh ru. Spat il pr hledný auril, jako kdyby to byl aparát vyrobený z k iš álov istého, vysoce lesklého skla. P ístroj nic nevážil. Vid l na ruce p elud? Opatrn se dotkl jeho povrchu prstem levé ruky. Byl na omak p íjemný, jakoby potažený jemnou myší k ži kou. Lesklý a p itom m kký na omak, jak to jde dohromady? A jak jde dohromady, že držím v ruce n co, co doopravdy neexistuje? Systém je p ipraven, opakovala Adéla pot etí. Spoj m v Pavlem. Systém navázal spojení. Pavle, slyšíš m ? ekl David. Davide…, uslyšel vzáp tí Pavla. Co se d je? Co se to do prdele d je? Já t slyším v hlav ? Všechno ti vysv tlím. Prosím t , nejd ív zavolej hasi e, že v podkroví záme ku Ringhofferové ho í. D lej. Ud lej to hned! Ale co když neho í… Kurva, já jsem v tom podkroví, ho í mi prdel, tak kurva d lej! Ono se dá telepaticky nadávat, ekl si s uspokojením. Požár nabýval na síle. David bezd n ustupoval tím sm rem, kde byla skrýš ocasní plochy Junkerse. Napadlo ho, že by mohl vylézt nahoru a schovat se tam. Falešný strop ho bude chránit p ed p ímými plameny. Nebo by se mohl probourat st echou. Pak si vzpomn l, že st echa má prkenné podbití. To jenom Beatrix Kiddo se dokázala v Kill Billovi proboxovat rakví ze zasypaného hrobu. Bude rád, když ho falešný strop na chvilku ochrání. Davide…, ozval se Pavel. Adéla tedy udržovala spojení. 372

Slyším t . Jsem v posledním pat e záme ku. Kolem m ho í. Zavolal jsi ty hasi e? Zavolal. Cht li v d t, kde jsem a odkud to vím… Debilové! Bojí se falešných poplach . Nevypadali, že se cht jí p etrhnout. Kde jsi? V redakci. To je za rohem! Pob ž sem, budeš tu d ív než oni. Vezmi n jaký krumpá … Davide, my v redakci moc krumpá nemáme… N jaký pajcr… „Chce to pajcr. Království za pajcr. Zabije t to!“ vzpomn l si David na K íž v výk ik tenkrát, tam naho e ve St ešovicích. To jsem m l první zkušenost s opi í sk í kou. Te je to horší. Rozhlížel se kolem sebe. Nejhorší na tom je, sd loval Pavlovi, že kou odsud neuniká. Není vid t ven. Nikdo si nevšimne, že ho í! Hasi i to v dí, ekl jsem jim to. A bu rád, že tam není pr van, to by se ohe rozho el… Jdeš sem? Už jsem p ed barákem. Jak to, že se slyšíme? Co to je, Davide? Normální mimosmyslový vnímání, vole! Aha, to m taky mohlo napadnout. Já se jednou z vás scifist fakt poseru. Ozval se t esk. Na druhé stran místnosti se zhroutil falešný strop a praskaly st ešní tašky. Škvírami mezi podbitím za al dovnit proudit erstvý vzduch a plameny, které už skomíraly, po n m sáhly jako po vítané potrav . Pavle… Slyším t , Davide! Jestli sem nep ib hneš v as s tím pajcrem… Tak co? Tak jsem v hajzlu. Ješt že mám auril. Pr hledný auril. Systém je p ipraven, p ipomn la se Adéla. Pavel je na p íjmu? Není. Systémová komunikace má prioritu. Jaká je nad je na záchranu? 373

Po nasazení systému devadesát t i procent. Jak, nasazení systému? Je t eba nasadit systém. Jak to, že není nasazený? Systém nedostal p íkaz. Ten systém je snad od Microsoftu, zanadával v duchu David. Nasa všechny prost edky, Adélo! Systém je nasazen, odpov d la v cn . David ustoupil až ke st n a z místa, kde stál, vid l v zá i plamen ocas letadla. Nacistická svastika se rud leskla. N jaká podivná síla zadržovala plameny v postupu. To bylo dobré, pomyslil si David s uspokojením. Auril n jakým zp sobem kolem n ho vytvá í bariéru, p es kterou ohe neprojde. P esto teplota kolem n ho stoupala. Plameny, tedy žhavé plyny, bariéra zachytila. Tepelné zá ení jí prošlo a oh ívalo vzduch. Takže neuho ím a upe u se v horkovzdušné troub . Z bláta do louže, jak se íká. V téhle souvislosti je to ale hodn blbé úsloví, pomyslil si trpce. as plynul. Pavel by tu už mohl pomalu být. Z redakce to má t i sta metr ? Nebo ty i sta? I kdyby padesát, za íná být pozd . Potil se, dýchal ím dál h a za al otékat. Najednou se mu zdálo, že v místnosti za al dout vítr, ovšem byl to jiný proud vzduchu než ten, který p ed chvílí rozdmýchal požár. Zdálo se, že vane od míst, kde David stál. Však taky ho blížící se plameny mí pálily a taky ubylo kou e ve vzduchu. O i upíral na veliký hákový k íž na ocasní ploše Tety Ju. Práv k této svastice se plameny soust e ovaly. Ten podivný vítr je sm oval, tvaroval do špi ek a jazyk , až se podobaly autogenním ho ák m. Bylo vid t, jak ocasní plocha rudne a pak b lá. Svastika se p estala lesknout a najednou byla erná, jako by pohlcovala tepelnou energii jako n jaká podivná, fyzikáln nevysv tlitelná erná díra. Nad ocasní plochou se po n kolika desítkách vte in prolomila st echa a hned potom se zvedl vítr. Ohe dostal tah. Škvírami v podlaze sem zdola proudil erstvý vzduch a živil plameny, jež žhavily kov ocasní ásti letadla do b la. Cosi kovov t esklo a vzáp tí se ocasní ást na jednom míst utrhla a ude ila do podlahy. Ta se s rachotem prolomila 374

a její trosky se vz aly. Poté se zlomila i p ední ást dílce. To už podlaha nevydržela a hroutila se nezadržiteln celá. David upadl a klouzal se po naklon né ploše podlahy do spodní místnosti. Žhavý ocas letadla zarachotil a propadl t sn kolem n ho. David se odkutálel na stranu a z stal ležet na zádech a zhluboka dýchal. Nad hlavou m l cosi, co by se bez vynaložení fantazie dalo nazvat peklem. V ježatin zp elámaných prken a trám šlehaly plameny. Ohe hu el a dychtiv nasával vzduch. Jsem z toho venku, pomyslil si s úlevou. Hned nato m l být vyveden z mylných nad jí. Ohe živený erstvým vzduchem se rozho el s novou silou. David v tu chvíli vstával a m l v úmyslu zamí it k východu. Ozval se rachot a hukot a p t metr p ed ním se prolomila podlaha, zhroutila se a z stala viset. Op t m l p ed sebou ho ící st nu! Adélo! zaprosil. Systém je p ipraven. Co na tohle tv j systém? Nad je patnáctiprocentní. Jak to, že patnáctiprocentní? Už nemáme energetický zdroj. Obrátil se a vid l oho elý ocas Tety Ju. Z ejm uvnit zbylo ješt n co, z eho systém na erpal energii k vytvo ení ochranné st ny. Nebo snad hmota ocasní ásti letadla do sebe nasála energii, která vyza ovala z opi í sk í ky p es šedesát let. Vždy i tahle zdánliv nadp irozená energie není nevy erpatelná. Užvan ný redaktor K íž by jist povykoval, že by se m lo jít na policii a podat udání na neznámého pachatele za porušení termodynamického zákona. Jenže termodynamické zákony porušeny nebyly. Systém využil fyzikálních zákon podle svého. Te byl v koncích. Chyb ly mu energetické zdroje. Kde je ta zatracená Kamila, opakoval svoji otázku. Teprve te jsem na tom opravdu nejh . Kamila ml ela a David si uv domoval, že ho musí slyšet, musí ho vnímat. Ur it je na p íjmu. P išlo mu to líto a p ipadal si jako ten nejhorší pitomec, který nalet l. 375

Nebu v l, nabádal ho vnit ní hlas. Nic ti neslibovala. Nepat ili jste k sob . Zamiloval jsi se do obrazu, do vidiny, do n eho, co v reálu neexistovalo. Neptal ses jí, jestli o tebe stojí. A navíc máš te jiné starosti. Což byla smutná pravda. Jedenáct procent, konstatovala Adéla. P epo ítávám, dev t. P epo ítávám, sedm. Už toho p epo ítávání nech. Kon ím. P t procent. Takže takhle vypadá konec. Až p ijde nula, spadne mi ho ící podlaha na hlavu. Ta nula p ijde co nejd ív. V pam ti si p ehrával, po jak dlouhé dob Adéla m nila sv j p epo et. Bude to ješt pár vte in. Možná že jsem ud lal chybu, když jsem Adéle to p epo ítávání p ekazil. Možná se na m za to zlobí. Umí se systém zlobit? Každopádn je vid t, že to s ženskými neumím. Nechaly m ve štychu ob , Kamila i Adéla. A Martu jsem nechal ve štychu já. Takže konec. Už by tady m l být. „Davide!“ uslyšel Pavl v výk ik. „Tady jsem!“ Ozval se t esk. Ho ící prkna se rozlet la a v plamenech spat il Pavla se sakem omotaným kolem hlavy. Vyrazil k n mu. Nadýchl se a zamotala se mu hlava. Zapotácel se. Pavel ho zachytil, pevn stiskl a p itáhl ho k sob . „Ho prdelí, vole!“ za val na n ho. „Kde je K íž?“ „Není tu.“ „Jak to? Ty jsi šel sám?“ „Já jsem…“ „Nežva a d lej!“ David tedy sko il. Rukama od sebe odhodil ho ící prkno. Další mu padlo na rameno a na obli eji ucítil sálavý žár. Sv ží vzduch ho odm nil pohlazením. Otev el o i a okno s vylomeným rámem spat il dva metry p ed sebou. Pavel ho k n mu táhl. Záme ek baronky Ringhofferové není vysoká stavba a oba se bez úhony spustili oknem ven. Stáli na pevné zemi, š astní, a prudce oddychovali. Po dálni ním sjezdu stékala auta. Z dálky se blížilo houkání hasi ských voz . Bylo jasné, že tady bude brzy živo. Hasi i, zv davci, policajti. 376

Adélo! Systém je p ipraven. Jak to, že jsi skon ila na p ti procentech? My jsme z toho venku, tak jakápak procenta? Tohle je selhání systému. Systém dostal p íkaz p erušit p epo ítávání. Jak to? Cituji p íkaz: Už toho nech. To je p íkaz k ukon ení innosti. Ježišmarjá, ty jsi pitomá… Pitomý je pojem, který nemá v souvislosti se systémem význam, ekla Adéla d stojn . „Jsi v po ádku? Co se vlastn stalo? A K íž je kde?“ „Já ho nenašel. Sedí n kde v hospod .“ „Jak ses tam dostal?“ „To auril…“ ekl David nep ítomn . „Auril t tam dostal?“ David natáhl ruku. Pr hledný auril mu ležel na dlani. „Však se na n j podívej.“ „Jak to, podívej? Nic nevidím,“ ekl Pavel. „Máš popálenou dla . Bolí to?“ A ke svému úžasu David vid l, jak Pavl v prst projel t lem aurilu, jako by to byl vzduch. „Jdeme pry .“ „P jdem do redakce. Vypadáš d sn . Špinav j, za ouzenej… To nevadí, dáš se tam do po ádku. Jenom je blbý…“ „Co je blbý?“ cht l v d t David. „Já eknu, že jsem t vytáh z plamen . To je dobrý pro noviny, že jo?“ „To ur it .“ „Jenže oni s tebou budou chtít d lat interview. A nafotit t do barevný p ílohy. Ud lat kolem toho humbuk. A na tom asi nemáš zájem, co?“ „No,“ ekl David, „myslím, že se s tím n co dá ud lat. Ta vaše výroba je stoprocentn elektronická, ne?“ „No jasn , pro se ptáš?“ „Však uvidíš,“ ekl David. Vykro ili a zmizeli mezi domy práv v tu chvíli, kdy do uli ky p ed záme kem vjížd ly první hasi ské vozy. 377

020 Pavel sed l a díval se na Davida. Dozv d l se od n ho všechno. Jenže tomu necht l v it. Kecá. To není možný. Co když je to možný? Fakt mi te z ksichtu myšlenky? To by bylo hnusný. To není možný. Co když je to možný? „Je to možný, Pavle. Prost , je to tak. Nemám pro to p esný vysv tlení. Jen jsem si to dal dohromady, podle toho, co jsem zažil. Julius Markus se n kam ve výzkumech dostal. Tedy, dostal se hodn daleko. Jenže v c m la chybku. Fungovala jenom v Praze. Nacisti pot ebovali zbran . Dejme tomu, že tohle byla taky zbra . Jenže na co by jim byla platná zbra , která funguje jenom v Praze? Pot ebovali ji na východní i na západní front . Všechny zkoušky ale zklamaly.“ „Proto montovali za ízení do letadla?“ ekl Pavel. „To byl jist ten d vod. Snad se Markus n jak pokoušel to zakletí zlomit. Nevím. Byla to jist složitá hra. Pak se dostal do rukou Ameri an a ve výzkumech pokra oval. Marn . Um el v zapomn ní. Jenže výzkumy pokra ovaly a te je ídí Mobilia. To, co dovedu, je d sledek spojení p vodní Markusovy technologie se systémem auril.“ „A ty T i opi ky?“ David pokr il rameny. „Ochrana. Virus. Kdo ví? Na to by odpov d l jenom ten chudák, co se p ed Mobilií zabil. Zkoušel jsem se mu dostat na stopu. Marn .“ „Má kolem sebe ochranu T í opi ek?“ „Taky m to napadlo. Je logické, že by ten program nejd ív použil na sob .“ „Takže, co te ?“ Sed li u psacího stolu zavaleného papírovým haraburdím. V kopcích lejster, starých novin a asopis byla prohlube , v níž byl zabo ený devatenáctipalcový monitor EIZO. Když p išli do redakce, umyli se z nejhoršího ve sprše a vyklepali z oble ení popel a prach, takže s jistým p imhou ením o í vypadali skoro normáln . P íchod dvou hastroš pících kou em vyvolal pozdvižení v redak ní recepci. Jenže v redakci deník se na pozdvižení rychle zapomíná, jedno pozdvižení st ídá druhé. Jenom vedoucí 378

zpravodajského odd lení cht l, aby Pavel napsal dva tisíce znak do pražské p ílohy. „Do p ti a je to hotové,“ na ídil mu. „Jo, jo,“ slíbil Pavel. „Te ti p edvedu, co ten systém dovede,“ ekl mu David. Adélo, oslovil svoji virtuální kamarádku. Systém je p ipraven. Ho nám na monitor informace o požáru v záme ku. Ve vte in se na ploše objevily žádané informace. Ni ivý požár zachvátil celé druhé patro a ást prvního patra záme ku v Kartouzské ulici íslo 20. Památkov chrán ný objekt postavil na p elomu devatenáctého a dvacátého století majitel zdejší továrny na vagony baron Ringhoffer. Budova je nyní opušt ná a p ipravuje se její rekonstrukce. Požár vznikl z p í in zatím nezjišt ných. Pracovní hypotéza ukazuje na úmyslné založení. Sv dkové vypovídají, že t sn p ed p íjezdem hasi vid li z budovy vyb hnout dva muže ve v ku kolem dvaceti let, kte í pak utíkali sm rem do Radlické ulice. „A do prdele,“ poznamenal k tomu Pavel. Adélo, mají p esn jší popisy t ch lidí? Policie pracuje na vizualizaci. Ukaž. Na monitoru te zmizel text a místo n ho se objevily dv kresby. Nebyly to jejich p esné portréty, ovšem s trochou dobré v le se hodily na jejich podobu. „Tak to jsme namydlený.“ „Nejsme.“ Adélo, já s tebou te budu komunikovat hlasem. Systému to ned lá problém. David m l položenou pravou ruku na klín , dlaní vzh ru. Objevil se mu na ní pr hledný auril. Zalitoval, že ho Pavel nem že vid t… „Adélo, zm informace o požáru,“ ekl nahlas. „Upozor uji, že p íkaz odporuje platným zákon m a p edpis m.“ Adéla využila reproduktoru zabudovaného do rámu monitoru. David se podíval na Pavla a uklidnil ho malým pokývnutím hlavy: Adéla je povinná upozornit na hrozící p ekro ení zákona, má to ve svém základním algoritmu. 379

380

„Zákon je n kdy t eba p ekro it, aby se zabránilo v tšímu zlu,“ ekl. „Vykonej p íkaz.“ „Vstupuji do datové oblasti policie a hasi ského sboru. Úprava bude trvat osmnáct sekund.“ „Ty si d láš srandu,“ vydechl Pavel. „Kdo je ta ženská? Hraje s tebou?“ „Pavle, to je hlasový výstup systému auril. Tenhle systém t držel v nemocnici. A ten samý systém nás kryl, když jsme utíkali. Dokáže ovlivnit všechno, co je zaznamenané elektronicky.“ „Papíry nep epíše,“ ujiš oval se Pavel. „Jasn že ne! Jak by mohl p epsat papíry?“ ekl David trochu netrp liv . „Jenže to je práv ten vtip. Dneska už skoro nic na papí e není. Všechno je n kde v po íta i. A jak vidíš, co v po íta i není, neexistuje.“ Na monitoru se objevil nový souhrn dostupných informací o požáru v záme ku. První v ty byly totožné, poslední byly rozdílné. Pracovní hypotéza nazna uje vadu v elektroinstalaci. Nezdá se, že by k požáru došlo v d sledku cizího zavin ní. Požár se odbyl bez ohrožení zdraví. V objektu našt stí nikdo nebyl, takže hasi i zasahovali ve zcela prázdné budov . „A co ti sv dci?“ „Ti budou vypráv t po hospodách, že vid li dva chlápky utíkat. Takových sv dk se najde… Vždycky n kdo n kde n co vid l. Podstatné je, co je na papí e. Tedy, co je v elektronickém záznamu. Dva prchající muži zmizeli. Nejsou a nikdy nebyli.“ Na Pavlov stole zazvonil telefon. Volal vedoucí zpravodajství. „Tumlí ? Poslyšte, to téma, co jste mi nabídl, je úplná pitomost,“ slyšel David ze sluchátka, které si Pavel dal trochu dál od ucha. „Myslel jsem, že to bude hustý drama. Ale v podstat tam jenom bouchly kamna!“ Tím byla kauza z hlediska redakce deníku Dobrý den uzav ena. O bouchnutí kamen se v novinách nepíše. „Tak,“ ekl David. „A te se m žeme v novat d ležitým v cem. Adélo?“ „Systém je p ipraven,“ ozvala se okamžit z rámu monitoru. 381

„Pot ebujeme v d t všechno o letounu Junkers Ju 52, který se chystá p ilet t do Prahy.“ Z reproduktoru se ozvalo: „Letoun pat í organizaci Commemorative Air Force, její peruti se sídlem Elk Grove Village ve stát Illinois, Spojené státy americké. Celkem existuje sedm dosud létajících exemplá letounu Ju 52, p i emž tento p edm tný je jediný na americkém kontinentu. Byl vyroben ve Špan lsku pravd podobn v roce 1950 pro špan lské vojenské letectvo, zachoval se jediný expemplá ze série sto sedmdesáti kus . Commemorative Air Force ho zakoupila v listopadu 1976 na základ inzerátu za šestnáct a p l tisíce dolar …“ „D kuji, tohle sta í. Kdy se o ekává p ílet do Prahy?“ „Aktuáln se letoun nalézá v hangáru íslo 16 na civilním letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl sem dopraven rozložený na díly. Jeho montáž je ukon ena v etn vým ny kokpitu a probíhají statické zkoušky. Letové budou následovat. P ílet do Prahy se o ekává 9. dubna na letišt ve Kbelích.“ „Výborn ! To máme dost asu na p ípravu,“ ekl David. „Po kej, ale co Mobilia? Copak po nás nep jde?“ David se zamyslel a ekl: „Adélo…“ „Systém je p ipraven.“ „Je systém schopný zakrýt moji identitu a identitu Pavla Tumlí e do devátého dubna?“ „Ano,“ zn la odpov . „Jenže si musíte najít úkryt.“ „Úkryt?“ podivil se Pavel. „K nám dom nem žeme.“ „Tak poprosím rodi e,“ navrhl Pavel. David zavrt l hlavou. „Tvoje máma m má plný zuby. To bys m l vid t, jak se tvá ila, když jsme se potkali v nemocnici. Máme jedinou nad ji, a to je Karel K íž.“ „Ten starý pitomec?“ „Je to rozhodn hodn starý pitomec. Jenže si myslím, že momentáln nám nikdo jiný nepom že.“ „Jen jestli se neurazil…,“ poznamenal Pavel. 382

To je možné, uvažoval David. Ale není zas tak moc velký pitomec, aby si nedal vysv tlit, jak to všechno bylo. K tomuto úplnému pitomci se vypravili ve er. K íž byl doma a sálal z n ho pach kou e a piva. David mu vyložil, co se b hem dne stalo. Ten kluk tam šel beze m . Vykašlal se na m . Podrazil m , etl mu David na tvá i. A jéje, pomyslel si. P ece jenom problém. Urazil se. „Pane K íž, m do záme ku vylákali. Já vás hledal tady doma a taky U Slavík . M žete se tam zeptat, t eba si n kdo vzpomene. Byl jsem tady, když mi volal Pavel.“ „Tys mu volal?“obrátil se K íž na Pavla. „Ano. Ne.“ „Tak volal, nebo nevolal?“ „Nevolal, ale vypadalo to, že volal,“ ekl Pavel neš astn . „V tom byla ta finta. Já myslel, že oni nalákali Pavla do záme ku, a ve skute nosti nalákali do záme ku m . Copak m to mohlo napadnout, pane K íž?“ „Pánové,“ oslovil je oba K íž velebným hlasem, „vola d láte vy ze m a to je innost, která mi ze všech lidských aktivit vyhovuje nejmén , když vynechám polévání dehtem a válení v pe í. My dva,“ ukázal na sebe a Davida, „jsme se dohodli, že potáhneme za jeden provaz. V z ovo dilema se dá docela rozumn vy ešit spoluprací. No a p i první p íležitosti jde spolupráce tam, kam i císa pán chodil p šky, a pánové jedou po vlastním prkn . Když ale dojedou na kone nou a dál už je ze , vzpomenou si na starého Karla K íže a že prej, pane K íž, pomozte nám. A co ud lá Karel K íž?“ „Pom že nám,“ ekl David tiše. „Omyl, vzácný p íteli, který se za p ítele toliko vydáváš. Karel K íž se na vás dva vysere. Je to e eno dostate n jasn ?“ „Pane K íž,“ ekl Pavel, „David za to opravdu nem že. To všechno byla finta lidí z Mobilie. Ti mu te jdou po krku. Ješt pár hodin si budou myslet, že v záme ku uho el. Jenže to praskne. V dí, že jsem se dostal z nemocnice, a p jdou po mn taky. Jsou to lidi, kte í si troufnou na všechno. A chystají hnusnou v c, oni chystají…“ 383

„Já vím, co chystají,“ ekl K íž. „Taky vím, co mám d lat. A do t etice, víte vy co? Nebo se dáte poddat?“ „Dáme se poddat,“ ekl David odevzdan . „Vím, že vás nepot ebuju. To je v z ovo dilema, co íkáš, šachisto bez královny? Šach mat. Žádná kooperace. Prost a jasn , nasranej redaktor Karel K íž vám íká, vypadn te z jeho bytu.“ David ho pozorn sledoval. To, co si etl na jeho obli eji, bylo otiskem toho, co íkal. Co na srdci, to na jazyku, pomyslil si. Aspo nic nep edstírá. Škoda, že ten tlustý paprika nesed l odpoledne v té své hospod . Kdybychom se v as sešli a jeli do záme ku spolu… Tak by to dopadlo ješt h . T žko se dalo ekat, že by tahle be ka loje prolezlá nikotinem a chmelem d lala kaskadérské kousky a skákala salta mortale skrz oh ovou st nu, jako to p edvedli oni dva! „Já chápu, že jste nasranej. Nep esv d ím vás, že jsem vás nepodrazil.“ „To si piš, starý vysušený krokodýle.“ „Ale o jednom vás p esv d ím.“ „To jsem sám zv dav, o em.“ „Že nejsem šachista bez královny.“ K íž se ušklíbl. „Dobrá.“ Rozhodil ruce. „Tady je šachovnice. Tak ji p edve , tu svoji královnu.“ David se mu díval do o í. Pak na obli ej. etl Karla K íže, a to, co tam p e etl, mu skoro vyrazilo dech. To není možné, ekl si. To nem že být pravda! Je to n jaká fikce starého opilce. Nebo jiné vysv tlení: K íž p išel na to, že ho David dovede íst, a nau il se klamat, v šet mu bulíky na nos. Smrš myšlenek mu let la hlavou. Pravda, bylo tu n kolik fakt , které mu ležely už dávno v hlav . Hlavn … jedno malé razítko na jedné staré pohlednici. To by mohlo znamenat… Je to možné? Není to možné? Pravd podobnost? Mohl by se na ni zeptat Adély. Kolik by asi tipla? Posledn se zastavila na p ti procentech. Pocítil horkost ve tvá ích. Zhluboka se nadýchl a ekl: „Vím, že Ludvík Sou ek žije. Tenkrát v tom roce 1979 ho jenom cht li zabít. 384

Jenže se jim to nepovedlo. Vy jste to nev d l, pane K íž. Víte to… tipnu si… ode dneška. Sou ek se p ihlásil. Rukopis Tušení sv tla nikdo neukradl, Sou ek si ho prost odnesl. No a dnes se vám ohlásil, jakmile se dozv d l, že Mobilia získala i t etí Markusovu schránku. Tak co, jak se vám líbí moje královna?“ Napjat ekal. Mohla to být lé ka. T eba mu K íž podstr il tuhle šílenou konstrukci jako návnadu, a te se rozesm je, že ho nachytal. Váženosti, sko il jsi na hodn plesnivej kus špeku. Sou ek je t icet let po smrti. Jak by mohl žít? Jak a kde? Je vid t, že jsi ješt dít a necháš se oblafnout rohlíkem. Jenže z toho, co na K ížov obli eji etl, vid l, že vyhrál. Na K íže bylo v tu chvíli p kné podívání. Lidová mluva má pro jeho duševní stav nejedno p kné p irovnání, jako nap íklad, že spadl z višn . Ješt p ed chvilkou si byl jistý svou v cí a naparoval se p ed mládene ky, kte í se mu pletou pod nohy a tvá í se, že jim pat í sv t, a nemají úctu p ed moudrostí a zkušeností a všude strkají nos. Jenže oni mu vyfoukli jeho srdcové eso z rukávu a zabrnkali mu ukradenou kartou o nos. Jak se to dozv d l… Jak to m že v d t… Já jsem p ece nic neprozradil… Já nic ne ek, ani jsem si nepomyslil, etl mu David na obli eji. Podíval se na Pavla, který na n ho užasle zíral. Zazvonil telefon. K íž k n mu t žkým krokem p istoupil. „K íž,“ ekl. Pak poslouchal. „Ano,“ ekl a zav sil. „Byl to on?“ zeptal se David. P ikývl. Bledý, s rozt esenou bradou jim ekl: „Ano. Byl to Ludvík. Mám t k n mu p ivést.“ 021 „Te mi ekn te, váženosti, kdy jste p išel na to, že doktor Ludvík Sou ek nezem el? Co vás p ivedlo tomu, že žiju?“ „Jedno malé razítko,“ ekl David. „Taky systém auril, samoz ejm .“ „Miluju záhady,“ poznamenal k tomu Sou ek. M l p íjemn hluboký hlas. Rozléhal se stísn ným zatemn ným prostorem jakoby ze všech stran. „Nejvíc je miluju, když jsou roz ešené. To tahle zdaleka není. Takže pokra ujte, váženosti.“ 385

Váženosti…, p ipomn l si David. Kdypak naposled to slovo od K íže slyšel? To by ses musel zeptat vraha, váženosti. Sou ek mi ekl, že po n m jdou, že se už neuvidíme, a týden nato jsem mu byl na poh bu, ekl K íž doslova. Bylo to až legra ní, do jaké míry p evzal Sou k v zp sob mluvy. Jenže, co naplat, Sou ek byl pán a K íž pouhý kmán. Vztah Sherlocka Holmese a doktora Watsona se nedal zast ít. Vid li temný obrys jeho postavy vtisknutý do stínu ušáku. Oni sami byli ozá eni rozpálenými uhlíky v krbu. Místnost von la ajem Orange Pekoe. David s Pavlem sed li na židlích u delší strany d kladného konferen ního stolu. K íž sed l v ele. „Bylo to razítko na pohlednici, kterou jste poslal panu K ížovi. Byla na ní fotografie opi ek symbolizujících tajemství.“ Podíval se na ímsu krbu. Soška stála zde. T i opi ky, jedna si zacpává uši, druhá ústa, t etí o i. Na pohlednici vypadala líp. Ve skute nosti to byl n jaký laciný sádrový odlitek, ne moc pe liv patinovaný. „Klánovická pošta,“ poznamenal Ludvík Sou ek. „P esn tak. Pohlednice p išla z Klánovic. Vy jste bydlel v Podskalské ulici v Praze a pracoval jste v nakladatelství Albatros. V tšinu asu jste trávil tam… a také v M lnické vinárn , samoz ejm .“ „Ano, byla taková doba,“ p isv d il Ludvík Sou ek. „Pro jste posílal práv z Klánovic pohlednici, která m la sloužit jako varování, p íkaz, stopa? Všechno na pohlednici m lo sv j význam. Obrázek m l nazna it, o jakou symboliku jde. Text byl jednozna ný. A to razítko…?“ „Náš mladý p ítel je velmi bystrý, milý Karlí ku. Zdá se, že vaše šedá k ra mozková už není v takovém stavu, jak bývala. Vám to razítko nic ne eklo?“ „Taky by mi eklo, kdybych m l ten jeho auril,“ bru el K íž. „Váš technologický vrchol byl mobilní telefon,“ smál se Sou ek. „O ten jste taky p išel.“ Davidovi bylo trochu trapné, že Sou ek svého p ítele tak koupe, a proto rychle navázal a pokra oval. 386

„V d l jsem, že jste m l v Klánovicích bungalov. Napadlo m , jestli bych se p es auril nedozv d l, jak to s tím bungalovem je. Komu asi pat í? Adéla ud lala p kný kus práce…“ „Adéla?“ divil se Sou ek. „Hlasový výstup systému auril. Systému nedalo moc práce zjistit, že bungalov je obývaný, t ebaže by m l podle všeho být prázdný.“ „Mohl tu být kdokoli. Pobuda, který se vloupal, aby tu p e kal zimní m síce,“ navrhl Sou ek. „Jenže ten pobuda se jmenoval Bezpe nostní informa ní služba, vnit ní zpravodajská služba eské republiky.“ „Tak po kat, váženosti. To je trochu silné kafe.“ „Vy snad chcete íct, pane doktore, že tohle není konspira ní místo BIS?“ Sou ek se mra il. „Tohle se mi v bec nelíbí, velevážený p íteli!“ „Nedivím se tomu, pane doktore. Nem že se to líbit lov ku, který strávil posledních t icet let na út ku.“ „Ne na út ku!“ „Tenkrát v tom roce 1978 jste zjistil, že máte pod nohama horkou p du. Kdo po vás tenkrát šel? Ameri ané? N mecká tajná služba? Jakou roli sehrála KGB? Chránila vás, nebo by vás ob tovala jako p šáka ve h e?“ V krbovém komínu táhle kvílel vítr. Sou ek sed l v k esle se zav enýma o ima. Na tvá i mu David nedokázal p e íst ani písmeno. Ano, i Ludvík Sou ek byl tená . „Pomohli vám vaši kamarádi ze Státní bezpe nosti,“ pokra oval tiše. „Byl jste s nimi zadob e, vi te? Jenom díky StB jste p ežil armádní istky po srpnu 1968. Vy, který jste byl tajemník generála Prchlíka!“ Sou ek otev el o i. „Tomu nem žete rozum t, mladý muži,“ ekl nevrle. „Státní bezpe nost vás poslala na cesty pod novou identitou, nemám pravdu? Rozmlouvali vám, abyste použil jméno Martin And l, ale vy jste si ho prosadil.“ „Martin Angel,“ opravil ho Sou ek. N co podobného úsm vu se mu objevilo na tvá i. „Narozen v Lim , v Peru.“ 387

„Martin Angel cestoval po sv t . Už nemusel vyst ihovat lánky ze 100+1 zahrani ních zajímavostí. Navštívil jste Karnak i Stonehenge, prozkoumal jste mexické pyramidy i planinu Nazca, nemám pravdu?“ „ íkali tomu Operace Tykadlo. M l jsem prov it, co všechno za t mi záhadami je. N co vám prozradím, bystrý p íteli. Záhadologové tvo í zvláštní komunitu. Jsou n co jako v ely v úlu. Žijí v symbióze. Jakmile jeden z nich p ijde s n ím, co vypadá jako novinka, už druhý rok to publikují všichni ostatní. Ani ten nejlepší z nás, tedy samoz ejm Arthur Clarke, nebyl jiný.“ „Setkal jste se s ním?“ cht l v d t David. „Žil jsem v jeho dom na Srí Lance p t let… Žijí nuzné životy. Jenom Erich von Däniken m l dost prost edk na cestování. Jenže on necht l najít ani stíny, ani souvislosti, natož sv tlo. Ten hledal jenom senzace.“ „Co jste hledal vy?“ Zase ticho. „Pokra oval jste v práci,“ navázal tedy op t David. „Velký mystifikátor se ozýval pod r znými jmény jednou z Ameriky, podruhé z Asie. Záhadologický bubnový telegraf posílal jeho výmysly dál.“ „Jaký by to m lo všechno smysl?“ seknul po n m ironicky K íž. M l pocit, že ten kluk nebere velkého doktora dost vážn . „Zesm šnit ur ité projekty,“ odpov d l David bez váhání. „Což d lal spisovatel Ludvík Sou ek ješt p ed tím, než odešel do ilegality. Projekty jsou závislé na investorech a ti nebudou vkládat peníze do pochybných hokus pokus .“ „Nemám rád,“ ozval se doktor Ludvík Sou ek, „když je n kdo skoro tak chytrý jako já.“ To nemusel íkat, p e etl si David na K ížov tvá i. Ovládl se, aby se neusmál. Obrátil se op t k Sou kovi. „Jak to dopadlo s vaším rukopisem? Kde z stalo Tušení sv tla? Našel jste to sv tlo, pane doktore?“ Zase to ticho. „Je to n co jako hledání konce duhy,“ ozval se Sou ek po chvíli. „Jakmile se lov k p iblíží, duha ustoupí. Sv telná hra se objevuje 388

tam, kde se lov k nedívá dost pozorn . Zaost i o i…“ povzdechl si, „a záhada se ztrácí. Z stává jen realita.“ „Jenže ta realita n kdy m že být hodn záhadná. Jako nap íklad tení myšlenek. Je to záhada, nebo realita?“ „Ty umíš íst myšlenky?“ ptal se ho K íž ironicky. „Ale o to tady b ží od samého po átku, milý Karlí ku,“ ekl Sou ek a obrátil se ke svému n kdejšímu pomocníkovi. „Je to historie velmi stará. Ano, Tušení sv tla s ní m lo po ádn zamíchat. Jenže vývoj šel moc rychle dop edu a musel jsem volit jiné prost edky.“ „Stará historie?“ ptal se nechápav redaktor Karel svého Martina And la. „Velmi stará a jak se zdá, v t chto dnech vrcholí. Je to tak, bystrý p íteli Kacere?“ „Ano, pane doktore. Mobilia už namontovala do Junkerse dovezeného z Ameriky originální kokpit. A jist taky sedadlo, ukradené chudákovi panu Bernardovi. Až namontují t etí sk í ku do zadní ásti, p evezou letadlo do Prahy a tady budou systém zkoušet. Operace Úplné pokrytí.“ K íž te nevypadal dost chyt e ani na to, aby hrál v této detektivce doktora Watsona. „Nevím, co mám d lat,“ ekl David. „Pora te nám. Vy jste byl u toho všeho od za átku.“ „Od za átku ne,“ ekl Sou ek. „Za ali jiní.“ „Jist . Vy jste ale byl šéfem týmu, který na výzkumy nacistických v dc navázal. Mladý, nadšený komunista, zapálený pro ideu vít zství d lnické t ídy.“ „Takový jsem byl, Davide. Je to pravda.“ „Dostal jste se hodn daleko po Markusových stopách.“ „Divil byste se, kam až jsem se dostal. Pokra ujte.“ „Pak vám p ivezli amerického zajatce. Zajatce? Louise Büllowa nezajali. Zvláštní jednotka NKVD ho vyhledala v Jižní Koreji, p epadla, unesla a odvlekla na sever.“

389

390

Sou ek m l tvá z kamene. Jakéhopak asi, napadlo Davida. Nejspíš to bude n jaká vyv elina. íst ho nedokázal. Jeho prot jšek m l kolem sebe siln jší pancí , než jaký dokázaly vyrobit všechny t i opi ky rukou nerozdílnou. „Jméno Büllow vám nic ne íká?“ „Ne,“ odpov d l Sou ek. Podíval se na K íže. Kohos mi to sem p ivedl, m l znamenat ten pohled. K íž se obrátil k Davidovi. Te se ukaž, chlape ku. Krmil jsi m nesmysly o Büllowovi, a jestli se ukáže, že jsi m tahal za nohu, roztrhnu t jako tajtrlíka. P ece tady neztroskotám, znepokojil se David. O Büllowovi v d l od Bernarda. Jenže ten je mrtvý. K íž o n m slyšel až ode m . Jak dokážu, že Bernard nelhal? Sou ek byl známý tím, že rád d lal z lidí pitomce. Te si to vyzkouší na mn . Pak dostal ten nápad. Sáhl si do zá ad í a vytáhl plechový štítek. N mecký, pozm n ný Rusy. Pokud ovšem Bernard nelhal. Sou ek na štítek up en hled l. Stále m l obli ej z lávy. „Tohle je bezcenná atrapa, n jaká cetka,“ spustil K íž. „Já hned íkal, že…“ „Ml te, Karlí ku…“ ekl Sou ek tiše. Nap áhl ruku. David si s al etízek z krku a podal mu ho. Sou ek si ho prohlížel. Pak zav el o i. Davida napadlo, že teprve te ho po ádn vidí. Sou ek m l dlouho zav ené o i, až Davida napadlo, že snad usnul. Pak je otev el a zeptal se: „Byl v kabin Tety Ju?“ „Ano.“ „Celou tu dobu jsem si to myslel. Louis štítek nenávid l. Zárove ho ale necht l zni it. Rozhodl se ud lat s ním n co, co bude mít význam. Myslel jsem si, že ho ukryl n kde v letadle. Hledal jsem ho. Až vám se poda ilo ho najít.“ „Jaký význam?“ „Je to identifika ní štítek,“ odpov d l Sou ek p ekvapiv vlídn . „Zfalšovaný. Koho identifikuje?“ „Te nap íklad identifikuje posla.“ „ eho posla?“ „Kdo ví,“ usmál se Sou ek. „T eba osudu, to ti íkám s plným v domím toho, že my v dci na osud nev íme. Zkoumáme fakta. 391

A ta prov í, eho jsi poslem. Vezmi si ho,“ podával mu zpátky etízek, „a bu dál poslem.“ „Posel musí znát skute nosti,“ odpov d l David tiše, „jinak jeho poselství nemá smysl.“ „Máte pravdu. Ptejte se.“ „Je pravda, že Rusové Büllowa unesli a že nakonec skon il tady v Praze?“ „Ano. Byla to jednotka SMERSH. Jist je vám známá historie této bohulibé organizace. Vznikla v roce 1943 pod jménem Smert špionam. Vedl ji Viktor Abakumov, p ímý Stalin v pod ízený. Byla nasazena p edevším proti Abwehru a tak se dostal SMERSH na stopu i Markusovým aktivitám. Oficiáln byla zrušena v roce 1946, ve skute nosti funguje pod r znými jmény po celou dobu studené války i po ní, dodnes,“ ekl Sou ek. „Pan Bernard se s uneseným Büllowem setkal jen krátce, pak ho zatkla Státní bezpe nost a on z stal na dlouhou dobu v žalá i. Lámal jsem si hlavu, co se stalo po jeho zat ení. Co jste d lal vy? Odkryl jste mnohá tajemství. Jist jste nalezl všechny t i ásti Junkersu, který nebyl ni ím jiným než pokusnou anténou k p enosu Markusových vln: kokpit, ocasní ást a k eslo. To vše jste m l k dispozici.“ „Pokra ujte, p íteli. Naposledy jsem n koho tak napjat poslouchal, když jsme s Karlí kem ešili p ípad Baskervillského psa.“ „Stal jste se tená em. Už tenkrát za átkem padesátých let jste se nau il to, co já v roce 2007. Um l jste íst stopy lidských myšlenek, jak se projevují v nepatrných posunech mimických sval obli eje. Už tehdy jste pojal pochybnosti, zda je žádoucí, abyste poreferoval o tomto objevu svým pohlavár m. M l jste k tomu jist n kolik d vod . Musel jste se bát, aby se neobrátili proti vám. V padesátých létech platilo, že se nevyplácí vy uhovat z ady. A kdo víc vystrkuje hlavu než ten, kdo umí íst myšlenky?“ „Správná úvaha. Obdivuji vás, Davide, tím spíš, že jste byl v té dob pln zam stnán bohulibou inností, sestávající z pátrání po h íbcích, liškách, ryzcích a jiných houbách. Neznáte tu atmosféru 392

z vlastního prožitku, vy jste si ji, jak íká v anekdot pan Kohn, vykalkulíroval. Pokra ujte,“ ekl Ludvík Sou ek. „Pak p ivezli Büllowa. A vy jste si ho p e etl.“ Ticho. Na to ne ekl Ludvík Sou ek nic. „ etl jste ve tvá i zmu eného lov ka pravdu o jeho únosu. O stalinských koncentrácích. O mu ení lidí. O vymývání mozk . O pochodech smrti. O vybíjení lidí po statisících, milionech. Tehdy jste si uv domil, jakou zbra by dostali vaši šéfové do ruky, kdybyste dovedl práci výzkumného týmu do konce. Rozhodl jste se, že budete jednat. Pomohl jste Louisi Büllowovi k út ku. Výzkumné výsledky jste zfalšoval, zesm šnil. Aby vás StB ztratila z dosahu, nechal jste se šikovn p evelet tam, kam na vás nemohla: do Koreje, kde pokra ovala válka. Byli by vás dopadli, ale zachránila vás Stalinova smrt. Nastaly mocenské boje, zmatky. Kdo by se staral o n jaké výzkumné odd lení, které stejn nem lo žádné výsledky? Vrátil jste se dom . A uvažoval.“ „Uvažoval, to máte pravdu. Uvažování pat ilo vždycky k mým silným stránkám.“ „Rozhodl jste se, že zasv títe celý život tomu, aby se nikdo, tedy žádný režim, za žádných okolností a nikdy, nedostal k objevu tení myšlenek a manipulace psychikou. Našt stí se pokusy da í z n jakých d vod tady, v pražské kotlin , a nikde jinde. To je proti zásadám v deckého bádání. Na tom jste založil svoji taktiku. Ni it lze r zným zp sobem, t eba silou. Nejlépe je užít zesm šn ní. Za al jste psát. Zahlcoval jste ve ejnost bombastickými p íb hy o nacistech, o jejich tajné v d , o létajících talí ích. Každý, kdo by se za al o tyhle v ci seriózn zajímat, narazil by na výsm ch. Vy troubo, ekli by mu, i vás zbláznil Ludvík Sou ek!“ „Bylo to opravdu zábavné, ta hra na fantastickou realitu. Moudrý ze sebe musel d lat šaška ve st edov ku. Já to d lal v novov ku.“ „M l jste úsp ch. Zesm šnil by se každý, kdo by se odvážil vydat se po Markusových stopách. Pro tedy jste se rozhodl odejít do naprosté ilegality?“ „Já tu jsem na kladení otázek, nikoli pro odpovídání. Já byl první, kdo se ptal, jak jste p išel na moji stopu. Jsem zv dav, dokonce ho ím zv davostí, kam až jste po ní došel.“ 393

David se usmál. „Až sem, do konspira ního bytu BIS, která p evzala po Státní bezpe nosti Operaci Tykadlo. M žete mi odpov d t na jednu otázku?“ „Pokud bude dostate n hloupá, pak ano.“ „Vynasnažím se, pane doktore. Pro jste nikdy ve svých knížkách nejmenoval redaktora Karla p íjmením?“ Smích. „Byl to soukromý žert mezi námi dv ma. Moje postava – to jsem byl personifikovaný já sám, v mé mali kosti – se jmenuje And l. And l a K íž, to jde dohromady, ne? Kdybych ho ozna il i p íjmením, ztratilo by to kouzlo hry, nemyslíte?“ „Chápu. Tak k v ci. Ke konci roku 1978 je Sou ek mrtev a rukopis je ztracen. Naprosté tajemství, neproniknutelná záhada. Takže, co se v té dob stalo?“ „No, co se stalo?“ popichoval Sou ek. „V roce 1977 byl v Chicagu vyzkoušen na dvou tisícovkách lidí první mobilní telefon, brzy nato se konaly další experimenty ve Washingtonu a Baltimoru. Když jste se dozv d l, že je v pozadí Louis Büllow, uv domil jste si, že je zle a že vaše celoživotní snahy jsou ohrožené. Büllow pracuje na technologii, která donutí lidi, aby si p itiskli elektronické za ízení bezprost edn k hlav , centimetr od mozku, sídla myšlení. Prost ednictvím p átel jste navázal s Büllowem styk. To byla chyba. V il jste, že se Büllow dívá na tení myšlenek stejn jako vy. Že ho pokládá za hrozbu lidstvu a že taky chce vynález znemožnit. Jenže te jste pochopil, že je to jinak. Büllow p ešel na druhou stranu. Snad v il, že pomáhá t m hodným chlapc m s bílými klobouky. Bylo pozd . Ten kontakt se už nedal smazat, vzít zpátky. Büllow v d l, do eho všeho jste zasv cen, a když jste se mu p ipomn l, hrozilo nebezpe í, že CIA ud lá v roce 1978 to, co d lal SMERSH v roce 1950. Hrozila vám smrt. Proto p edstíraná smrt a odchod do ilegality. Trp livá podzemní práce. V d l jste, že oni p ijdou. Museli p ijít. Jinde než v Praze nefungují Markusovy vlny tak dob e. Tak spolehliv . Není v tom žádná magie, n jaký odkaz rabiho Löwa nebo tak n co. Snad je to konfigurací terénu, snad je to složením p dy. Jist je v tom n jaká fyzikální 394

zákonitost. Co na tom sejde? D ležitý je výsledek. Markusovy vlny zde fungují stoprocentn . Proto se Mobilia s Büllowem v ele usadila tady. Její filiálky v Sydney a Torontu jsou jen krycí firmy. Tady je úst edí. Tady Büllow žil a pracoval a taky zem el, a aby se firma nezhroutila, pokra oval ve virtuálním život jako sv j vlastní obraz.“ Ticho. „Z toho, že nic ne íkám, jist chápete, s jakým nap tím vás poslouchám, Davide,“ ozval se po chvíli Ludvík Sou ek. „Te všechno vrcholí. Mobilia chystá záv re ný experiment. Spojí systém auril se starou technologií. Co z toho bude?“ „To nikdo neví, váženosti. Složité systémy mají svoje nedokumentované funkce a ím jsou složit jší, tím více jich mají.“ „Co radíte?“ „Bude to znít sm šn z úst muže, kterému je p es osmdesát let.“ „My vás bereme velice vážn , pane doktore.“ „To letadlo nesmí vzlétnout. Zni te ho. Markusova technologie zmizela z povrchu jenom proto, že t i sk í ky byly od sebe odd lené. Te jsou namontované do prostoru Tety Ju. Zni te to letadlo a zbavíte sv t jedné velké hrozby.“ 022 Jedenáctý duben 2007 se chýlil ke konci. Oby ejná st eda. Vzduch už von l jarem a zahrada Sou kova úto išt se stala už p ed n kolika dny e ništ m pro stovky uk i ených špa k , drozd , budní k a konipásk . V terénním roveru, který opatrn p ijížd l po rozblácené lesní cest k otev eným vrat m pozemku, rozhodn nevládla jarn uvoln ná atmosféra. U volantu sed l David, vedle n ho zasmušilý Karel K íž jako velitel vozu. Na zadním sedadle sed l Pavel s panem Rudolfem, osobním strážcem Jaromíra Bernarda. Mezi nimi ležela d ev ná sk í ka o rozm rech v tší krabice od bot. Byla nat ená šedou barvou. Na horní st n byl sotva z etelný obraz íšské orlice s drápy za atými do kulatého emblému s hákovým k ížem. Kousek pod ní byl malý ciferník a erné vroubkované kole ko z bakelitu. 395

David vjel na pozemek. Pavel vysko il z vozu a zav el vrata. „Chvála bohu,“ ekl K íž. „ lov k si prý zvykne na všechno. Cht l bych v d t, kdy bych si zvykl na projíž ky s pekelným strojem za zadkem.“ „Ješt nás eká jedna,“ poznamenal David. „Cesta odsud do Kbel.“ „Št stí,“ kývl K íž, „že vyhazování letadel do vzduchu bude moje jednorázové pot šení. Brzy zase p ejdu k dýmce a pivu.“ David zhasl sv tla a pak oto il klí kem a vypnul motor. Kolem bylo ticho. „Tak jdeme, na co ekáš,“ zeptal se K íž. „Ticho…,“ sykl David. „Co…“ „Je ticho. V era v tuhle dobu k i eli ptáci.“ „Ta tvoje pam mi jde na nervy,“ ekl K íž. „Ptáci jednou k i í a podruhé nek i í. Te nek i í. To jsou ptáci. Na ptáky jsme krátký.“ „K i eli každý den.“ „P estali k i et, protože jsme p ijeli.“ „K i eli, i když jsme p ijeli,“ ekl David umín n . „Co je?“ p iblížil se Pavel a hned zmlkl, když vid l Davidovo varovné gesto. K íž posm šn pokyvoval za Davidovými zády hlavou. Paná ek si zase vymýšlí pitomosti, znamenalo to gesto. Dívali se na temná okna bungalovu. „Z sta te tady,“ ekl David Rudolfovi. „Ty, Pavle, si sedni k volantu a dej ruku na klí ek. Když na tebe k iknu, vyrazíš.“ „Zav el jsem bránu…“ „Prorazíš ji. Pojedeš odsud, je to jasné?“ „Jo,“ ekl Pavel. David s K ížem pomalu vykro ili k bungalovu. Tráva jim šustila pod nohama. Už by cht la posekat. Po letošní teplé zim vyrazila neobvykle brzy, pomyslel si David. Adélo…, oslovil v duchu systém. Systém je p ipraven. Je všechno v po ádku? Systém zachytil šifrovanou komunikaci. Davidovi se zastavilo srdce. Pokynul K ížovi, aby z stal stát. Po kat… Jakou komunikaci? 396

Na úrovni aurilu. P ímé spojení? P ímé spojení. Kdo s kým? Nedovedu proniknout do šifry. „N kdo tam je,“ sykl David ke K ížovi. „Jak…“ „Ticho.“ Pokynul K ížovi, aby z stal, kde je, a pomalu se sunul k zadnímu vchodu do bungalovu. M l dálkov ovládaný zámek, aby to m l starý pán pohodln jší. V bungalovu se nic neozývalo. Za okny se nehnul žádný stín. David se opatrn p emístil až ke dve ím. Otev i, Adélo, poru il. Zámek zabzu el, David škubl klikou a vpadl dovnit . Ozvala se tlumená rána. David prolet l chodbi kou a vpadl do haly. V zá i doho ívajícího ohn spat il neznámého muže. Stál k n mu zády a otá el se za zvukem. V ruce držel p edm t, ze kterého vycházela fialová zá e. Stejná zá e obklopovala Ludvíka Sou ka sedícího v k esle jako aura nebo svatozá . Oba se poznali ve stejnou chvíli. „Duke!“ vyk ikl David. „V záme ku jsi m l št stí,“ ekl Duke a David vid l v erveném sv tle ohn , jak se mu zk ivil obli ej. „Te to vem tak, že každý nemá št stí po ád. Pamatuj si, že št stí máš jen jednou. Pamatuj si to po zbytek života… po tu chvíli…“ David pochopil, co drží Duke v ruce. Byl to auril. Vyšlehl z n j sloup fialového ohn a zasáhl Davida do hrudi. Cítil, že mu ochabují ruce a nohy. Byla to nedokumentovaná funkce Dukova aurilu? Nebo n jaký bojový model? Rozhodn to byla smrticí zbra a David vpadl do místnosti práv ve chvíli, kdy se Duke pokoušel Ludvíka Sou ka zabít. Adélo…, zavolal. Nikdo se neozval. Fialová aura obklopila tentokrát jeho. Z ejm ho izolovala od venkovního sv ta. Nikdo mu nepom že… Nic mu nepom že. T eba p ijde Pavel s Rudolfem. Ti by ješt mohli… 397

„Myslel jsem, že uho íš. No nevadí, co se nestalo, m že se teprve stát. Víš co ud láš, Davide? Te nabereš holýma rukama žhavé uhlíky a vysypeš je na podlahu. Ud láš, co ti poru ím. Auril t k tomu donutí. Tak jdi, Davide, jdi ke krbu…“ Jedna noha se pohnula. P enesl váhu, pohnul druhou nohou. Šel strnule, jako když ve starém filmu krá í robot. Loutka zav šená na vláknech Markusova zá ení. Uho íme tu oba. Co ti venku? T eba p ijdou. T eba je napadne, že… „Spoléháš na kamarády? Tak na to zapome , vzácný p íteli. Zam stnává je Kamila. Živí je zajímavými informacemi o p ípravách Tety Ju ke startu. Jist si te myslí, jak pomáhají vašemu projektu. Malá eská sabotáž? Nemám pravdu? Pan Rudolf Málek ze Žižkova, pomocník chudáka Jaromíra Bernarda. Bývalý žižkovský pásek. len party Metyl, to bylo koncem padesátých let n co! Však si na n taky posvítím. Te je ada na tob . Tak poj , oh ej si ruce a dívej se do plamen , dívej…“ David byl už dva kroky od krbu. Periferním vid ním vnímal postavu Ludvíka Sou ka, nehybný obrys ve starém ušáku. P ed sebou m l zrcadlo krbu, hromádku žhavých kousk d eva sesypanou kolem figurky koníka z kovaného železa. Na ímse krbu sádrová figurka, znázor ující t i opi ky. Jedna si zakrývá uši, druhá ústa a ta t etí, ta si zakrývá o i. Ud lá dva kroky, skloní se a nabere žhavé uhlíky holýma rukama. P estával vzdorovat. Dokonce se na to t šil. Už aby to bylo, už aby nastal konec… Ud lal další krok. Najednou to pocítil. Jako kdyby n jaká síla prorazila kruný fialové aury. Zastavil se. Neznámá síla mu vnikala do nohou a paží. P icházela zezadu. Snažil se ur it sm r. Síla p icházela z boku, od krbu, p icházela z míst, kde stála na ímse ta trapná soška znázor ující t i opi ky. Zastavil se a dokonce oto il hlavu k Dukovi. „Co to má…“ zabru el Duke a ud lal krok dop edu. David se nadýchl. 398

Zdálo se mu, že slyší t esk, a najednou p estal tlak zá ení generovaného Dukovým aurilem vnímat. Nap áhl ruku dlaní vzh ru a k iš álový auril se mu objevil na dlani, jako by mu na ní vyrostl pr hledný kv t. Oto il se ke krbu zády, vystavil záda sošce opi ek. To už si byl jist, že ta síla do n ho p echází ze sošky. Poznával ji. Byla to táž síla, jakou erpal v kokpitu Tety Ju i z jejího pilotního k esla a te naposledy v záme ku baronky Ringhofferové, když se proplazil do zadní ásti letadla. Co to ale mohlo být? Vždy se p ece Mobilia zmocnila všech t í sk ín k! Nem lo smysl o tom p emýšlet. Cítil, že je vte inu od vte iny siln jší, a te , ano, te vytryskla fialová zá e z k iš álového aurilu. Oba svazky zá ení se st etly a vytvo ily kotou o pr m ru p l druhého metru. Kotou se chv l, jako když se dva siláci p etahují v páce a napínají veškerou sílu, aby jeden p etla il druhého. David byl stále siln jší. Kotou se zvolna sunul k Dukovi. Ten ustupoval ke dve ím. David se nejd ív bál od krbu vzdálit. Po n kolika dalších okamžicích už m l jasnou p evahu a mohl se odvážit o krok vp ed. Neoslabilo ho to, takže ud lal další dva kroky. Dokonce se zdálo, že p íval síly se znásobil. Vyrazil kup edu. Duke za val, jeho auril zamí il kamsi stranou. Kotou se nachýlil a svým spodním okrajem zasáhl Duka do b icha. Už jednou jsem t trefil na solar, šmejde. Doufám, že t to po ádn zabolelo, blesklo Davidovi hlavou. Pocit p evahy p ešel do zu ivosti. Tenhle dobytek by m nechal uho et. Te to dostane i s úrokem. Bez milosti, bez lítosti… Duke najednou rozhodil ruce a fialová zá e mu zalila celé t lo. Mám t , dobytku. Te mi tady chcípneš u nohou. Jak jsi zabil Bernarda? Co jsi ud lal tomu chudákovi starému Potužníkovi? A co ten sebevrah, kterého jsi sundal ze st echy, jako bys sest elil holuba? Dostaneš to za n za všechny, dostaneš to…

399

400

Ludvík Sou ek táhle zana íkal. David se letmo podíval stranou. Starý muž sebou zmítal v k esle a tvá se mu k ivila. Lapal po dechu. Umírá, napadlo Davida. tvrtá ob . Ješt neum el. M žu tomu zabránit. To ale znamená… Sklonil sv j k iš álový auril k zemi. Duke vyhekl, chvilku se potácel a pak se beze slova oto il a vyb hl ven do p edsín a pak už David slyšel jenom bouchnutí venkovních dve í. „Soška…“ síp l Sou ek. „Pane doktore…“ „Rozbij ji.“ „Cože?“ „Sho ji na zem. A mn dej… dej mi whisky. Rychle. Whisky. Tam…“ David vykonal oba p íkazy najednou. Popadl láhev Teachers, která stála v knihovn jako prost edek poslední záchrany, a když se s ní hnal k Sou kovi, loktem shodil sošku na zem. T eskla mu za zády. Laciný sádrový odlitek prasknul. P iložil otev enou láhev Sou kovi k otev eným úst m. Sou ek opatrn polykal doušek nápoje, který m l pomoci nastartovat ochromené srdce. Lokl jednou, dvakrát. Pak vzdychl. „Díky, chlap e. Už je to mnohem lepší. Že jsi ale p išel v as. Budete sebou muset hodit. Jdeme do finále. Brzy to skon í… všechno. Te se oto .“ David poslechl. Oto il se a ohromen se díval na p edm t, který ležel mezi rozházenými st epy. Byla to plochá kovová sk í ka s kresbou t í opi ek. Jedna si zakrývá uši, druhá ústa a ta t etí, ta si zakrývá o i. „Už chápeš, pro jim to nefungovalo jinde než v Praze?“ zeptal se Sou ek sotva slyšiteln . „Tohle je jádro systému. Klí . Srdce systému, nazvi to jak chceš. Sestrojil to starý Markus. Schoval to v Kartouzské ulici. Uhodneš, kde asi?“ „P ípad erta . 4.“ 401

„Ano,“ usmál se Sou ek. „V Kartouzské ulici íslo ty i. Já klí našel a schoval.“ „Pro jste ho nezni il?“ „Správná otázka. Škoda, že Karlí ek nebyl nikdy tak bystrý. Bylo mi jasné, že výzkumy budou pokra ovat. Jednou n kdo naváže na to, co d lal Markus. Tohle je pojistka.“ „Co máme d lat?“ „Vezmi si… tu v c…“ „Auril?“ „Ano. Sv j auril.“ „Ukaž mi ho.“ David mu podával k iš álové vejce. Sou ek se nepokusil p ístroje dotknout. „Zvláštní… Takhle n jak jsem si ho p edstavoval. Te ho p ibliž ke sk í ce.“ „Pane doktore,“ ozval se David pochybova n , „není to nebezpe né?“ „Asi ano,“ odpov d l Sou ek. „Jenže nic jiného nám nezbývá. Tady jde o spojení dvou technologií. Je to výzva, Davide Kacere. Ud lej to. Cesta zpátky… není.“ David váhav p iblížil ruku s k iš álovým aurilem ke sk í ce. Fialová zá e ho na chvilku skoro oslepila. Cht l ucuknout. Nešlo to. M l pocit, že mu paže vrostla do skály. Prožíval n co podobného po tvrté. Poprvé v Eurotransu, podruhé u Bernarda, pot etí v záme ku baronky Ringhofferové. tvrtá sk í ka. O té nic netuší ani Krokeš, ani Destinová, ani Hauras. Nev d l, jak dlouho takhle stojí s rukou vrostlou do skály vytvo ené z fialového sv tla. Najednou sv tlo zhaslo. Chvilku mžikal, než si zase zvykl na šero. Stál s rukou nap aženou. K iš álový auril zmizel a sk í ka tu ležela otev ená, prázdná. Oby ejná plochá sk í ka z ne moc rovného plechu. Na blešáku by za ni nikdo nedal ani p tikorunu. Obrátil se k Sou kovi. „Co se to stalo?“ 402

„Snad… snad to poslouží dobré v ci. Te už zbývá jen to poslední. Tetu Ju musíte zlikvidovat ješt dnes v noci.“ „Jsme na to p ipraveni, pane doktore,“ ekl David. 023 Celou cestu do Kbel ml eli. Pavel ídil, David sed l vedle n ho a p emýšlel o událostech posledních hodin. Rudolf sed l vzadu a opatroval asovanou nálož. Bylo na n m vid t, že je na ni pyšný. On sám m l zkušenost z v zení, kam ho zav eli, když žižkovskou skupinu Metyl pozatýkali a prohlásili ji za špionské a diverzantské centrum. Nastupoval do v zení, když Bernarda odtud poušt li. A když pak pustili i Rudolfa Málka, p ihlásil se k Bernardovi a sdílel s ním pak dlouhá léta vše dobré, ehož bylo pomálu, jakož i zlé, a toho bylo habad j. „Na té diverzní skupin bylo n co pravdy,“ sv il se v jednu chvíli Davidovi, krátce poté, kdy David spolu s K ížem Rudolfa vyhledal. „Byli jsme kluci pitomí, blázniví,“ omlouval se po desetiletích. Svatá pravda, protože kdyby na n prasklo, co schovávali ve sklep domu íslo 18 v Ond í kov ulici, nevyfasovali by sedm let natvrdo, jak se to stalo jemu, ale možná i provaz. Bednu se zbran mi a st elivem p echovávali kluci pitomí v n kolika genera ních vlnách: tu první zastihl konec války v šestnácti letech. „Tenkrát m l zbran každý kluk, který za n co stál,“ vysv tloval Málek. „Kdo nem l n kde schovanou pistoli nebo aspo pár ostrých, to nebyl správný kluk.“ Tihle správní kluci m li pistole Parabellum, p vabné to hra ky z dílny Georga Lugera, které budily ve své dob respekt svou v Evrop neobvykle velkou ráží 9 mm. K nim bedýnku náboj . Nejvíce m li rádi dva samopaly Schmeisser, aniž tušili, že tato zbra bude ješt po desetiletích pat it k obdivovaným nástroj m masové vraždy pro svou spolehlivost a jednoduchost. No a té erné bedýnky s ciferníkem se báli rozhodn víc než vají kových granát , skladovaných v krabicích po p ti kusech. Byl to pekelný stroj a n me tí werwolfové, kte í ve sklepení zásobu zbraní schovali, ho m li p ipravený jako nástroj destrukce. 403

Nejpodivn jší na tom všem bylo, že nikdo skrýš nevyžvanil. „Všichni se báli pr seru,“ vysv tloval to Málek po té dlouhatánské, p l století trvající dob . „Kdyby to prasklo, byl by to pr ser tak strašnej, že každej radši držel hubu. Držel hubu? Každej na to koukal zapomenout.“ On sám nezapomn l. Když za ním David s K ížem p išli, aby zjistili, jestli po Jaromírovi Bernardovi nezbyly ješt n jaké písemnosti, o skrýši jim ekl. Jak je to možné? Sám nev d l. Ani v d t nemohl, protože David mu ne ekl o své metod , jak z lidí dostat to, co íci necht jí. Na obli eji starého muže etl smutek a taky hn v. Opatrnými otázkami a zdánliv nevinnými v tami vedl Málka k poznání, že Jaromíra Bernarda zabila tlupa padouch , se kterou je pot eba zato it. David se sám vylekal, když si p e etl na tvá i Rudolfa Málka slova o ukrytých zbraních. Zavedl e na téma zbraní a bezelstný starý basista v krátké chvíli ze sebe všechno vysypal, ani nev d l, jak se to stalo. Te ten starý basista sed l vzadu v aut , ruku držel na vrchní desce pekelného stroje a t šil se, jak „to t m hajzl m nakreslí“. Nelámal si hlavu s otázkou, jak se to stalo, že tak snadno prozradil zasuté tajemství. Netušil také, kde ti dva mladí floutci p išli k tak drahému vozu, jako byl Land Rover Defender 130, dvoutunové p timetrové monstrum s dvouap llitrovým p epl ovaným naftovým motorem. David by mu t žko vysv tloval, že pro Adélu nebyl žádný problém poplést informa ní systém v prodejn sít ACTIONMOTOR tak dokonale, že prodava i vyvezli umytý a nalešt ný v z p ed show room a Davidovi s úklonami p edali klí ky. „To bylo n co,“ p iznal se pak David Pavlovi. „Když si p edstavím, že jsem se styd l vydolovat p es auril prachy z bankomatu…“ „Auto jim vrátíme,“ ekl Pavel. „Umejt ho necháme za vlastní prachy.“ Tak zn la dohoda. 404

K íže nechali v Klánovicích, aby se staral o doktora Sou ka. Samoz ejm , že se kroutil. Bál se, že se lidi z Mobilie vrátí a vy ídí je oba, jako když n kdo zaplácne dv mouchy jednou ranou. Doktor Sou ek ho zbavil obav. Jsou p ece v tajném byt p átel od StB, pardon, BIS, uklid oval ho starý konspirátor, a sta í jeden telefonát a kamarádi se postarají. Telefonát ud lal a kamarádi se postarali. K íž byl viditeln rád, že se no ní výpravy nemusí ú astnit. A David, ten také nebyl smutný z toho, že se jim ten tlustý nešika nebude plést pod nohy. Vzpomínku na jeho trapné dobrodružství v kabin Tety Ju by m l v živé pam ti, i kdyby m l pam docela oby ejnou jako každý druhý. P i té vzpomínce si sáhl na Büllowovu psí známku, kterou nosil na krku. Jestlipak lidi z Mobilie našli K íž v mobil, když montovali p vodní kokpit do p íd letadla, napadlo ho. Motor hu el v nízkých otá kách. V rozlehlé kabin bylo teplo. Navigace GPS, která byla sou ástí výbavy vozu, je vedla p es Zelene a Svémyslice na Satalice. Rozhodli se, že v Satalicích zahnou do Budovatelské a nechají auto na kraji vesnice. Dál už p jdou p šky. Adélo… Systém je p ipraven. Monitoruj všechny elektronické systémy letišt . Systém je p ipojen. Odpoj jižní signální st ny od systému. Signální st ny jsou odpojeny. Rychlost, s jakou systém reagoval, byla trochu d sivá. Obnažil jižní p íchod na vojenské letišt v dob kratší jedné vte iny! Až ti eknu, vyvoláš poplach. Budeš hlásit pr nik ze severu. Systém je p ipraven k simulaci situace, kdy nastal pr nik ze severu do neve ejného vojenského mezinárodního letišt Kbely. Dob e. Tak bu p ipravená. P ed nimi se táhla rozmoklá plá . Na no ní pochod se dob e p ipravili. Oblékli se do termického spodního prádla, natáhli na sebe erné kombinézy a erné kukly. Na nohou m li d kladné kanady. Pavel nesl pákové n žky, David m l k náprsní kapse kombinézy 405

p ipnutou LED baterku. Rudolf Málek m l na zádech batoh s asovanou náloží. Našlapovali opatrn . Plá byla rozmoklá a hrozilo nebezpe í, že si zvrknou nohu. Ostrý vítr jim dštil do tvá í studené p epršky a po dvaceti minutách se t ásli i pod teplotními triky a antiv trnými spodky. David v duchu nadával podvodník m, kte í prodávají za drahé peníze n co, co nefunguje a fungovat nem že. Je p ece logické, že tkanina má ur ité vlastnosti, nap íklad prodyšnost, ohebnost, a taky tepelnou propustnost. Báchorky o tom, že n jaká tkanina je schopná propoušt t teplo jen jedním sm rem a že je tedy možné vyrobit tri ko, které z jedné strany chladí, a když je naruby, z druhé strany h eje, jsou jen drzá reklama. P ekonali t i drát né bariéry. Když st íhal první díru, David si íkal, jestli ho Adéla netahá za nos. To se uvidí v krátké chvíli. Rozsvítí se reflektory, za nou št kat psi, vyletí sv tlice. Bude to v pytli. Hodná Adéla, pomyslil si. Nezklamala. Opravdu odpojila signální za ízení. Brzy spat ili Junkerse, jeho bachratou siluetu, mohli vid t lesk na jeho bocích z vlnitého plechu, a když se mraky na chvilku protrhly, bylo vid t k íž, znak nacistické Luftwaffe. V N mecku sebou hodili, napadlo Davida, když si hákového k íže všiml. Junkers žádné nacistické symboly nem l, dokud byl v držení Commemorative Air Force. Po nebi se honily mraky a ob as vykoukla n jaká hv zda, zv davá na to, co ti chlapi dole kutí. M sto spalo. Z dálky bylo slyšet houkání vlaku. Zvuk se nesl tichou nocí na kilometry daleko. Postoupili o dalších padesát metr . Adélo! Systém je p ipraven. Te vyvolej poplach. Systém reagoval okamžit . Ozvala se siréna a do tmy se zakously sv telné kužely. V nízkém domku na kraji letišt se rozsvítila sv tla. Pak se otev ely dve e a ven se vypotácely jakési postavi ky.

406

„Te sebou musíme hodit,“ sykl David a rozb hl se k Junkersu. Pavel se mu držel po boku a starý basista Rudolf Málek sup l za nimi. M l jsem od n ho ten batoh vzít, uvažoval David. Jenže on by si ho vzít nenechal. V krátké chvíli dob hli až k letadlu. Málek shodil batoh a rozepnul ho. David vytáhl z náprsní kapsy LED baterku a svítil. Baterka vrhala jen úzký svazek sv tla. Byli si jisti, že si stráž vyburcovaná falešným poplachem nevšimne tak malého sv télka na opa ném konci letišt . David svítil a Pavel s Málkem p ipevnili sk í ku pomocí popruh co nejblíže trupu letadla. Mezi trupem a motorem p ipevn ným ke k ídlu jsou k ídelní nádrže, te už plné leteckého benzinu. Ur it p i výbuchu vzplanou. Ohe zni í p inejmenším ob sk í ky, tu v kokpitu i tu, která je zabudovaná do op radla pilota. P i troše št stí zasáhne i t etí, v ocase stroje. „Drží?“ ujiš oval se David. Pavel škubal za volný konec popruhu. „Spolehni se. Te je to na vás, pane Málek.“ Málek zato il bakelitovým kole kem doprava. Pak zapnul pá kový vypína . Když se zaposlouchali, uslyšeli tikání hodinového strojku. Kdyby to bylo ve filmu, pomyslil si David, nálož nevybuchne. Pokazil by se tím p íb h. Byl by moc jednoduchý a p ímo arý. Jenže tohle je život, žádný film. Za ízení je vyzkoušené, spolehliv zapaluje. Nálož samoz ejm vyzkoušet nemohli, jenže každý ví, že výbušniny z druhé sv tové války jsou dnes stejn nebezpe né jako tenkrát. Nestárnou a jsou vždy p ipraveny ni it. „Máme patnáct minut,“ šeptal Málek. „Vypadneme odsud. Je dost asu. Žádné sp chy, p jdeme pomalu. Te je hlavní, aby se nikomu nic nestalo, aby nešlápl k iv a nevymkl si nohu.“ Podívali se na sebe a všichni t i p ikývli. David vzhlédl. Za tvrt hodiny se ozve exploze a celý p edek sta i kého letounu se prom ní v ohnivou kouli. P es kabely se ohe dostane i do zadní ásti. P i troše št stí sho í celý. P i troše št stí. 407

Bylo mu stroje líto. Tak dlouhou dobu p e kal, byl hý kán a opravován, obdivován leteckými fanoušky, a te skon í na vojenském letišti ve Kbelích. „Jdeme,“ vytrhl ho z úvah Pavel. Všichni t i se zvolna vydali na zpáte ní cestu. David se podíval na svítící ciferník svých hodinek Timex Expedition. Zbývalo jim dvanáct minut asu. Když se ohlédli, vid li dva vojenské rovery defendery, asi takové, jakým p ijeli oni sami, jak projížd jí kolem severního okraje areálu. Vojáci svítili silnými reflektory a snažili se tam objevit vet elce, kterého jim hlásil bezpe nostní systém. Jestlipak se Adéla dovede smát, napadlo Davida. Už p ed dlouhou dobou uvažoval Stanislaw Lem o um lé inteligenci a popisoval um lý mozek, který se smál. Adéla, to byl bezesporu projev um lé inteligence. Kdyby David nev d l, že hovo í s informa ním systémem, byl by p ísahal, že mluví s živoucí bytostí. Byl to Turing v test v praxi. Um lá inteligence za íná tam, kde je mluv í nerozpoznatelný: je to stroj, nebo lov k? Tohle tvrdil Alan Turing už v íjnu 1950 v lánku Po ítací stroje a inteligence. ty i roky poté byl mrtev, zem el na následky požití kyanidu. Sebevražda, vražda, nebo neopatrnost? Nikdo nebyl tak inteligentní, aby znal odpov na tuhle otázku. Prolezli jedním, pak druhým plotem a zamí ili k t etímu. Odsud už vid li sv j rover defender zaparkovaný na okraji Satalic. Prolezli otvorem a zastavili se. „Za minutu,“ ekl David, když se podíval na své timexy. Dívali se na vzdálenou siluetu letadla. David vzdychl. Tak sbohem, Teto Ju. Dobrodružství kon í. Co bude dál? Vrátíme se do Klánovic a odvezeme Martina Angela k léka i. Peruánského ob ana. No a já se vrátím do práce, budu d lat pro Lingvu jako d ív. P ihlásím se na novina inu a snad ud lám zkoušky. Ud lám je snadno, s mou pam tí – pokud mi vydrží. T eba kouzlo zmizí, až sho í sk í ky? Pak budu úpln oby ejný lov k, jako každý jiný. „Tak co je?“ ekl Pavel. David se podíval na hodinky. Patnáct minut dvanáct vte in, t ináct, trnáct… 408

Tak p ece je to jako ve filmu. Nálož nevybudila, p íb h pokra uje. „Pane Málek…“ „Já to narichtoval správn !“ bránil se. „Koukali jste mi p es rameno.“ „Je to hodinový stroj, m že pracovat nep esn …“ navrhoval Pavel. „Už je t icet vte in p es.“ „Já se tam vrátím,“ ekl Málek. „To je nesmysl,“ odsekl David. „Co když to vybouchne, zrovna když k tomu dojdete?“ „Aspo to budu mít za sebou. Má m p ejet tramvaj, nebo roztrhnout bomba?“ „Mu edník od Al Kbely,“ ušklíbl se Pavel. „Já bych tam nelez.“ „Tak co ud láme, sakra? Nebudeme tady um t a hádat se. Já se tam vrátím. Já to p ivedu k vejbuchu, i kdybych m l škrtnout sirkou. Já ty hajzly poseru, ty hajzly, co zabili Járu!“ „Pane Málek…“ za al Pavel konejšiv a položil mu ruku na rameno. „Do prdele…“ sykl David. „Co je?“ „Podívej…“ Budovatelskou ulicí se pomalu blížilo auto. Zastavilo se a ud lalo p lobrat, takže zatarasilo skoro celou ší i vozovky. Zastavilo pod pouli ní lampou, jist naschvál, aby bylo vid t, co je to za typ. erný hummer. „To jsou ty kurvy?“ pochopil Málek. „Jo,“ p isv d il David. „Jdu na to,“ ekl a rozb hl se do otvoru. David v prvním popudu cht l b žet za ním. Musel se rozhodnout v n kolika vte inách. Málkovi se spíš poda í ud lat, co si usmyslel, když z stane sám, ekl si David. Odvedu od n ho pozornost. „Ute ,“ k ikl na Pavla. „Zmizni, dokud je as!“ Rozb hl se k vozu. Adélo… 409

Systém je p ipraven. Otev i mi rovera a nastartuj. „Klí ky! Já mám klí ky!“ volal Pavel. K jeho úžasu motor roveru nasko il ješt d ív než k n mu David dob hl. Z stal tedy stát a trochu legra n mával klí ky od auta nad hlavou. David vklouzl za volant, za adil a prudce p idal plyn. Ve zp tném zrcátku vid l, že se hummer za ním rozjel. Chvilku uhán l po cest vedoucí k vojenskému areálu a pak zamí il na rozblácené pole. Mí il k západnímu okraji letištní plochy. Ve sv tle reflektor spat il p íkop a plot. Zav el o i v o ekávání nárazu. T esklo to a dvoutunový kolos prorazil pletivo napnuté mezi ocelové sloupky, jako by to byl japonský papírový paraván. Na hummera nemám, napadlo ho. Sv tla pronásledovatel se blížila. Druhý a t etí plot znamenal práv tak slabou p ekážku jako ten první. Vjel do vojenského prostoru. Jenže te už si všimli i vojáci, že se na jižním kraji areálu d je n co nekalého. Davida oslnila zá e reflektoru. P e adil. Tady už nepot eboval redukci a mohl si dovolit zvýšit rychlost. Hummer m dožene, jenže Málek bude mít as na odpálení nálože. Ze sv telné clony vyjely dva vojenské defendery. „Z sta te stát! Vyzýváme vás: zastavte!“ k i el n kdo reproduktorem. „Hovno!“ citoval David výrok francouzského generála Pierra Cambronna v bitv u Waterloo. Dob hl Málek, nebo nedob hl? To byla otázka, která ho zajímala. Nedob hl, protože se žádný výbuch neozval. Málek musí nálož p ivést k explozi elektricky. Baterie je v po ádku, zkoušeli ji. Nálož si prohlíželi: kovový válec nebyl zkorodovaný. Celou tu dobu byl vzorn uložený v suchu a teple. Mosazné šroubky byly v po ádku. Pláš nálože nebyl porušený, nálož vypadala p esn tak, jako když ji vyrobili, kdepak asi? N kde ve Vlašimi? Pocházela pravd podobn z n jaké muni ní továrny na území Protektorátu, protože jako datum výroby byl uveden únor 1945. 410

411

Mí il k jihozápadnímu okraji vojenského prostoru. Ozvalo se zašt kání samopalu. Z jednoho vojenského defendera n kdo st ílel, vypálil dávku náboj se stopovkami. Mí il p ed p edek Davidova vozu. Necht l ho zasáhnout, jen zastavit. Zatím. David strhnul volant vpravo a mí il vojenským voz m vst íc. Vojáci museli vid t i hummera. T eba je hummer zam stná, uvažoval. Jenže hummer pat í Mobilii a Mobilii pat í i to letadlo, co stojí na druhé stran ranveje. Ur it má povolení k vjezdu! Hra na ku e. To jedou dv auta proti sob a kdo uhne, je ku e. Vojáci uhnuli. Hezké vít zství, ale tak asi na dv v ci, íkal si David. Hummer byl už n jakých patnáct dvacet metr za ním. Druhá dávka st el se stopovkami rozsekla noc. David vjel na ranvej, p e adil a p idal plný plyn. Obrovská síla p epl ovaného dvouap llitru ho vtiskla do op radla. Motor zabral všemi ty mi koly, obutými do michelinek širokých jako pás na transport cihel. Ve sv tle jeho reflektor David spat il Junkerse. U podvozku stál Rudolf Málek a v gestu beznad je rozhodil rukama. Pochopil, co se d je, v d l, že za volantem vozu, který se k n mu blíží, sedí n kdo z jeho p átel. Uhni, kamaráde, oslovil ho v duchu David. Já to napálím do toho starého krámu. T eba p ivedu nálož k výbuchu. T eba chytne benzin. Ale i když se nestane ani jedno, ani druhé, urvu letadlu podvozek a bez podvozku nevzlétne, a když nevzlétne, je celá akce Úplné pokrytí na hrnci. Malé vít zství taky vít zství. Ru i ka tachometru se blížila ke stovce. Letadlo mu rostlo p ed o ima. V zá i reflektor vid l Málka. Ten strnul, pak pochopil, o co se David snaží, a rozb hl se stranou. Tak a jdeme na to, ekl si David. Mu edník od Al Kbely? Jsem tak trochu sebevražedný atentátník. Ostatn , sebevraždy k tomuhle p íb hu pat í. Tak tedy, do toho! V p íštím okamžiku ho setrva nost vrhla kup edu, a kdyby nebyl upnutý do pás , rozbil by si hlavu o p ední sklo. Posilova e brzd zabraly plnou silou a individuální omezova e systému APS citliv ídily brzdnou funkci každého kola zvláš , takže v z nedostal smyk. 412

413

Jen ztrácel rychlost. Ru i ka tachometru klesala k nule, jako kdyby na ni n kdo pov sil pytel mouky. Div se neohnula, s jakou rychlostí nalehla na kolík poblíž íslice nula. N co ho zastavilo p es ídicí jednotku vozu. N co? Spíš n kdo, p es auril. David si vzpomn l na napáleného taxiká e. Ten by umíral smíchy, kdyby tu byl. Vychutnával by pomstu. Motor tiše bublal ve volnob žných otá kách. Hummer pomalu dojel Davidova defendera. Najel k jeho levé stran . David vid l, že posádka spouští pravé okno. Spustil tedy okno na své stran . V zá i p ístroj spat il Krokešovu tvá . „N jaké problémy, pane Kacere?“ zeptal se šéftechnik Mobilie velmi vlídn . „Nev šte hlavu. Pokud n jaké problémy máte, jist je vy ešíme. Spole n .“ 024 Vilma Destinová m la tvá porcelánov bílé gejši z japonského d evo ezu. Strnule zírala na to, co p ed ní Hauras kladl na psací st l. D ev ná sk í ka, kovový válec s mosaznými svorkami. David stál vedle Haurase, Rudolf Málek s Pavlem se unaven opírali o st nu pod dohledem ty boucha firemní stráže Mobilie. Krokeš sed l na op radle k esla od Millera. M l ruce založené na prsou a dával najevo, že se náramn baví. „To je ono?“ ptala se Destinová Haurase. „Uvidíte, co to je,“ ekl Hauras. Otev el kovovou sk í ku, kterou si položil k noze, a vytáhl z ní akumulátorovou rozbrusku. Kéž by to vybuchlo. Hned te , pomyslil si David. Na ramenech mu sed la únava násobená zklamáním. Nespal celou noc. Veškerá vynaložená námaha byla k ni emu. Vále né tažení selhalo. Jsou poraženi, jsou na krovkách, taková je plná pravda. Kotou rozbrusky rozpáral pláš nálože. Hauras vrátil nástroj do kuf íku a vytáhl z n ho dvoje ploché klešt . Zachytil okraje plechu a roztáhl ho. Na st l se vysypal písek. N co se v n m zab lelo. POZDRAV FÜHREROVI OD ESKÝCH VLASTENC , stálo tam. 414

„Pozdrav führerovi od eských vlastenc , co to má být?“ „Nálož byla vyrobená na území Protektorátu. Dalo by se zjistit, ve které muni ní továrn ,“ ozval se Krokeš. „To, co vidíme, je výsledek sabotážní akce zam stnanc muni ky.“ „Tím chcete íct,“ ekla Destinová, „že kdyby to byla pravá nálož, naše dílo by bylo zni ené?“ „Paní Destinová,“ ekl Krokeš hlasem pon kud nejistým, „podstatné jsou výsledky, a nikoli jeho varianty. Teta Ju stojí na ranveji na letišti ve Kbelích a je p ipravená k prezentaci. Saboté i jsou zneškodn ni. To je podstatné. Navíc bych rád upozornil, že…“ Odml el se. Chvilku se na n ho dívala a pak obrátila o i k Davidovi. P ipadala mu jako n jaká barbarská královna. M la na sob tentokrát sako s nápadn zvýrazn nými rameny, pískov žluté s bohatým zlatým zdobením, a pod sakem úpletové šaty tabákové barvy. Barv saka p izp sobila i etízek svých brýlí Bugatti, ten zlatý vym nila za agresivn rudý. Nenechávala nic náhod a te zu ila, když se dozv d la, na jaké nitce visel úsp ch experimentu Úplné pokrytí. Davidovi klesla ramena. Nohy m l z olova. eští vlastenci nasypali do pouzdra písek. Riskovali svoje životy. Nacisti by post íleli i jejich rodiny, kdyby se na to p išlo. A pak zatracená nálož ležela p es šedesát let v bedn za falešnou zd nou p í kou ve sklep žižkovského inžáku v Ond í kov ulici. Jaká je pravd podobnost takové náhody? Jedna k miliard ? Jedna k bilionu? „Zklamaný?“ oslovila ho Destinová vlídn . Cosi jako mate ský zájem m la v hlase. Nebo p evahu panova né ženy zvyklé porou et, která si m že dovolit trochu vlídnosti. Rezignovan pokr il rameny. „Takže, pane Kacere,“ pokra ovala, „když už je všechno jasné, m žeme si nalít istého vína. Jste chrán ný T emi opi kami. Jak jste k nim p išel? Te už nemá smysl n co p ed námi tajit. Operace Úplné pokrytí prob hne podle plánu a vy proti ní nem žete ud lat nic. Ptám se už jenom ze zv davosti. Kde jste k Opi kám p išel?“ 415

„Objevily se mi na monitoru. Nevím, jak se to stalo. Už jsem to všechno ekl panu Krokešovi.“ Obrátila se k šéftechnikovi. Ten kr il rameny. „Je krytý. Nemáme prost edky, jak se k n mu dostat.“ „A ti dva?“ pokývla bradou k Málkovi a Pavlovi Tumlí ovi. „Nemohou nic v d t. Ten starý, to je jen takový pobuda.“ „Sám seš pobuda, kumbále jeden vobechcanej,“ zavr el starý žižkovský pásek nevlídn . „Kdybys tu nem l ty boucha e, kopnu t do prdele, až mi posereš špi ku!“ „To je úrove ,“ vzdychla. „A ten druhý je taky tak zdvo ilý?“ „Neví v bec nic,“ vrt l hlavou Krokeš. Ukázala na n ho prstem. „Vy nem žete v d t, pane Krokeši, jestli ten mladík n co ví, nebo neví, dokud se o tom nep esv d íte.“ „Co by mohl v d t?“ „Nap íklad to,“ ekla Destinová, „jak se T i opi ky dostaly do systému pod správou Davida Kacera.“ „To nemá smysl,“ ekl nejist . „ eknu vám, jaký to má smysl. Vy jste cosi zanedbal. Po ínal jste si liknav , a te se bojíte, že vaše lajdáctví vyjde najevo. Konejte, pane Krokeši!“ Te to byla zcela autentická zlá královna z pohádky, ve svém zlatém kabátci s rameny zdviženýma nahoru. Velmi nerad, to na n m bylo vid t, sáhl Krokeš do kapsy a vytáhl sv j auril. Podíval se na Haurase. Ten jenom stiskl rty. Královnina nep íze nejspíš padne i na jeho hlavu. Pavel, skleslý, nahrbený, se najednou nap ímil a otev el o i doširoka. Pootev el ústa. Bylo vid t, že zprudka dýchá. Docela jako by ho napojili na n jaký zdroj energie. „Pane Tumlí i,“ ekl Krokeš, „pov zte nám, co víte o programu T i opi ky.“ „Je to program, který se objevil na po íta i instalovaném firmou Mobilia,“ drmolil Pavel. „Nic jim ne íkej!“ zvolal David v marné snaze vstoupit do toho podivného výslechu. „Se objevil? Jak se objevil?“ 416

„David Kacer ho tam instaloval.“ „Takže instaloval,“ opakoval Krokeš. Snažil se výslech prodlužovat, snad aby se Destinové zalíbil a zakryl n jaký sv j proh ešek. „Patrn šel do Datartu a koupil si instala ní cédé ko.“ „Instaloval ho z flashpam ti. Z klí e.“ „Pavle,“ zaprosil David. Adélo… Systém je blokovaný, zn la odpov . I tahle nad je padla. Zadoufal, že by krytí T emi opi kami mohl p es Adélu p enést i na Pavla. „Z klí e,“ opakoval Krokeš neúprosn . „Takže z klí e.“ Sáhl do kapsy a vytáhl osmigigový datový klí SanDisk. „Asi z takového?“ „Ano.“ „Bylo na n m logo Mobilie?“ „Ano,“ ekl Pavel. „Kdopak dal klí s logem Mobilie panu Kacerovi?“ „Já jsem mu ho dal.“ „Paní Destinová…,“ ozval se Hauras. „Nep erušujte výslech, Haurasi.“ „Myslím, že k n mu v cn p isp ji.“ Vytáhl z kapsy datový klí . „Je to tenhle klí ?“ „Kde jste k tomu p išel?“ podivila se Destinová. „Napadlo m ud lat malou domovní prohlídku v byt , ve kterém pánové Kacer a Tumlí bydlí. No a vida, nalezl jsem tam klí s logem Mobilie.“ David pochopil, že Hauras cht l p ijít se svým objevem, aby na sebe strhnul pozornost. On bude ten iniciativní, kdežto Krokešovi z stane v ruce erný Petr nedbalosti. „Pro jste to neoznámil hned?“ „ ekal jsem na p íhodnou chvíli,“ ekl Hauras a p edvedl, že v nuje b lení zub nemalou pé i. „Ta nastala práv te .“ „Práv te nám pan Tumlí ekne, odkud má ten klí .“ „Ukradl jsem ho tu hned p i té první návšt v ,“ ekl prudce David. 417

„Pan Kacer nás cht l pobavit. D kuji za snahu, jenže my jsme zv davi na pravdu. Nuže, pane Tumlí i?“ ekla zlá královna. „Dala mi ho Kamila Crhová.“ „Kamila Crhová,“ opakovala Vilma Destinová bez pohnutí v tvá i. „Náš zam stnanec Kamila Crhová. Nuže, pane Haurasi, bude asi nejlépe, když si promluvíme s Kamilou Crhovou.“ „Paní Destinová…“ „Vy jste snad neslyšel, co jsem ekla, pane Haurasi?“ „Sle na Crhová není ve stavu, aby sem mohla p ijít.“ Nedokážu je íst. Oni m také nedokážou íst. To si uv domoval David velmi p esn . Tím si byl jistý. ím si absolutn nebyl jistý, bylo to, co tahle banda d lá s Kamilou. Oto il se k Haurasovi. „Co s ní provádíš, dobytku?“ „Pane Kacere,“ v ískla Destinová, loupla okem stranou a hned se dva strážní rozb hli k zajatci. „Je to politováníhodné, ale pan Kacer si vybudoval ke Kamile Crhové citovou vazbu.“ „Tak? Vždy se s ní vid l jednou v život na dvacet minut!“ ekla Destinová skoro pobou en , jako by tím cht la íct: pro si ten mladík nevybudoval citovou vazbu ke mn ! „Sle na Crhová p ipravuje zít ejší prezentaci. Myslím, že to bude p íležitost k pokra ování v téhle h e na pravdu,“ ekl Hauras. „Pátek t ináctého je p ece dobré datum.“ Dívala se zle na oba. Jeden i druhý si u ní rozlili mléko. Tvá ila se jako šéf, který je p esv d ený, že pod ízení zpackají, na co sáhnou, a že nebýt jeho, podnik by se zhroutil. „Zítra bude velký den,“ íkal Hauras podlézavým tónem. „Hra na pravdu bude zpest ení programu. Vše je p ipraveno, vše je pod kontrolou, paní Destinová!“ Podívala se na hromádku písku na svém stole a posupn se usmála. Pod p knou kontrolou! Nebýt „ eských vlastenc “, bylo by všechno v troskách, doslova. „Dob e. Odve te naše hosty do hostinských pokoj a postarejte se jim o pohodlí,“ ekla strážc m. „A je nikdo neruší, rozumíte?“ 418

„Ano, paní,“ ekl velitel hlídky. „Létající stanovišt je zajišt no?“ obrátila se na Krokeše. „Je st eženo vojenským oddílem.“ „Co ten no ní incident?“ „Zd vodn n jako nácvik ostrahy. S velmi dobrým výsledkem. Velitel sm ny je navržen k povýšení.“ „Ten automobil…,“ kývla bradou k Davidovi, který práv došel ke dve ím, kde na n ho ekali dva další muži z ochranky, „je v po ádku? Po všech stránkách?“ „Absolutn . Peníze byly p evedeny na prodejcovo konto, pokud máte tohle na mysli.“ „Ano. Nechci žádné komplikace a nejasnosti, už jich bylo dost, rozum no, pane Krokeši?“ Péruje ho p ede mnou docela ost e, uv domil si David. To m že znamenat jen jedno, že se už se mnou dál nepo ítá. Byl tak unavený, že mu to už bylo jedno. P ál si, aby i tahle zkouška pominula a mohl spát. T eba napo ád. 025 Když se probudil, nem l David p edstavu, jak dlouho spal. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval a pochopil, kde vlastn je. Hostinská místnost Mobilie se podobala oby ejnému hotelovému pokoji standardního typu. Kostka, v ní malá kostka: v té koupelni ka se záchodem. Ledni ka plná jídla a pití, malý va i , nad ním police s dózami s kávou a ajem. V chlebníku erstvé housky a ciabatty, pokud by dal p ednost tmavému pe ivu. Cukr, sušené mléko. Pohodlná postel, televize. Fešácká basa, ve které se dalo vydržet neomezen dlouho. Doufal, že se Mobilie stejn dob e postarala o Málka i o Pavla. Pustil si televizi. Brzy zjistil, že je dev t ráno 13. dubna, pátek. Destinová s Haurasem a Krokešem mluvili o n jaké prezentaci, na které vystoupí Kamila, rozpomínal se. Pak se zarazil. Jak to, že mi vzpomínka nenaskakuje okamžit a p esn ? T eba jsem ješt rozespalý. Nebo mi n co dali do pití. 419

Nebo jsem zase už jen normální lov k. U postele stál ten kus nábytku, kterému se íká „sluha“, kombinace stojanu a v šáku na šaty. Našel tu plát ný oblek blankytn modré barvy, šedé triko s kulatým límcem a dlouhými rukávy. Slipy, ponožky, vylešt né mokasíny z m kké erné k že. Jeho protipotní prádlo, maská e a pohory n kdo odnesl, zatímco spal. Osprchoval se, oholil, navon l, a když se oblékl do toho, co mu p ipravili, p i emž zjistil, že mu dob e vybrali velikost, cítil se op t jako lov k. Uva il si kávu a sn dl dv ciabatty se sýrem. V televizi si hlasatelka povídala s n jakým historikem, který zrovna vysv tloval, že pátek t ináctého je považován za neš astný den z historických d vod . „T ináctého íjna t ináct set sedm bylo ve Francii zahájeno zatýkání len templá ského ádu. Celkem bylo zat eno p t tisíc rytí v ele s velmistrem ádu Jacquesem de Molay…“ íkal ten lov k, práv když n kdo zaklepal na dve e. Jakpak to asi s Molayem dopadlo, íkal si, když šel ke dve ím. Až to skon ím, podívám se na internet. Pokud budu mít p íležitost, uv domil si svoji situaci. Venku stáli dva muži v uniform ochranky Mobilie. Ohlédl se na místnost, která vypadala jak hotelový pokoj a byla ve skute nosti celou. Na stole z stal šálek a talí ek se zbytky od snídan . „M l bych to uklidit,“ ekl. Na to se m žeš vysrat, kamaráde, etl muži v obli eji. Trochu se mu ulevilo. Ne, neztratil svoje schopnosti a zdá se tedy, že T i opi ky nad ním drží po ád ješt ochrannou ruku. Takže možná se mu poda í ochránit i Kamilu. Pavel Krokešovi podlehl, jenže Pavel byl oby ejný lov k, žádný tená . T eba se mi poda í se s Kamilou spojit. Navážu komunikaci a uploaduju jí T i opi ky. Já vám ješt ten dome ek z karet rozházím, hajzlové, usmyslil si. Nem li m nechat vyspat. Tak se to p ece d lá – nenechat vyspat, a pak si s lov kem m že každý d lat co libo. 420

Ochranka ho zavedla k výtahu a zavezla o patro výš. Tam na n ho ekal Duke Hauras. „Tak co,“ uvítal ho bez pozdravu, „budeš d lat potíže?“ „Mlátit t notebookem nebudu,“ ekl David a díval se mu do o í. „Jinak nic neslibuju.“ Duke se ušklíbl. „Bude to zajímavé zpest ení prezentace. To víš, kamaráde, dneska budeme mít poslucha e, o jakých se ti nezdálo!“ Stáli v chodb , která m la celou st nu sklen nou. Venku se táhl ochoz s anténami. Ježily se kolem dokola jako kopí na st edov kém hrad . P i tom pohledu se nedalo pochybovat o tom, že je Mobilia telekomunika ní firma. Duke pokynem hlavy propustil ochranku. „Odsud vede cesta výtahem a schodišt je blokované, jen pro tvou informaci,“ ekl jakoby mimochodem. „Poj se podívat. Hosté už p ijížd jí.“ Zavedl ho na ochoz. Dívali se dol . Hned p ed budovou stál obrovský erný lincoln navigator, p tilitrové monstrum s náhonem na všechna ty i kola. P ijížd ly audiny a mercedesy a jaguáry, vystupovali z nich páni v tmavomodrých oblecích a dámy v kostýmech a kolem kmitali tajemníci a otevírali dve e. Tahle luxusní auta vypadala vedle lincolnu z té výšky jako odrbané taxíky. „P ijel i náš pan generální editel,“ poznamenal Duke. „To jenom, abys v d l, jaké máme dneska publikum. Je to velký den.“ „Víš, že p ed sedmi sty lety pozatýkali templá e?“ „Vážn ?“ podivil se Duke. „Od té doby je pátek neš astný den. Vybrali jste ho schváln ?“ „Nevím. To náš pan generální,“ pokr il rameny Duke. „Poj , je zima. A taky mám strach z výšek.“ David se podíval nahoru na v ž. Tam na té plošince Duke stál a úpln naho e se tetelil ten neš astník, co pak sko il dol . „Duke…,“ ekl tiše. „Ano?“ „Te mi to m žeš íct. Kdo byl ten chlápek? Ten sebevrah?“ Duke m l masku místo obli eje. Já mám taky masku místo obli eje, uv domil si David. Stáli tu proti sob jako dv sochy. 421

„Te ti to m žu íct. íkal si Hanuman, Opi í král. To on napsal T i opi ky. Chápeš? Zradil. Proto skon il tak, jak skon il.“ Usmál se. „Program p edal Kamile a od ní ho máš ty.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. „To je jenom teorie.“ „Je to pravda, p íteli, a v , že nám to Kamila potvrdí sama. Na tom te už opravdu nezáleží.“ „Když jsem p icházel poprvé do budovy,“ ekl David, „Kamila na m ekala. Dala ti zprávu, že jsem už p išel. A ty jsi p im l toho Hanumana, aby sko il.“ „To je jenom teorie,“ opi il se po n m Duke posm šn . „To je pravda,“ ekl David. „Pro jsi to takhle na asoval?“ „Abys pochopil, kamaráde, že to, co t eká, není žádná procházka r žovým sadem. Jenže, bohužel, ty sis z toho nevzal pou ení a za al jsi soukromni it na vlastní p st. Ke tvé škod . Tohle všechno…,“ ukázal na st echy dom , panorama se táhlo na kilometry daleko a jako perla v n m byl Pražský hrad, který odtud byl jasn vid t, „tohle všechno mohlo být tvoje.“ „A tvoje to je?“ otázal se David. „Ovšem. Protože já jsem sou ást systému. Ten za ne ode dneška fungovat, že budou všichni koukat s otev enou hubou.“ Ozvalo se zaklepání. Oto ili se a spat ili Krokeše. Stál u sklen né st ny a ukal na ni prstem. Vraceli se ke dve ím. „Ješt máš as,“ ozval se najednou Duke. „Jak to?“ „Jsi p íliš cenná investice, abychom se t zbavili, jen tak, jako Hanumana. N co ale pro to musíš ud lat.“ „Copak?“ „Revidovat ur ité postoje.“ Krokeš otev el dve e. „Tak poj te,“ vyzval je. „Jdeme do konferen ního sálu.“ Zamí ili do chodby. P ito il se k nim íšník se st íbrným táckem. Každému nabízel sklenku šampa ského. Chodba byla plná pracovník firmy, všichni v pígl nýgl business suits, boty nalešt né a firemní kravaty napevno uvázané. Mladé dámy v modrých kostýmcích a bílých bl zi kách, ervené úsm vy od ucha k uchu. 422

Dneska je Velký Den. Navštívil Nás Pan Prezident. Vešli do obrovského sálu se stropem pokrytým teakovým d evem. Panely ze stejného d eva byla kryta st na, kterou práv prošli, a ob kratší st ny sálu. Prot jší tvrtá st na byla zase prosklená a za ní byl op t ochoz s anténami. Na jedné z kratších st n David uvid l stejnou mapu sv ta, jaká zdobila pracovnu Vilmy Destinové. Firma se z ejm cht la pochlubit rozsahem své moci. Když Krokeš ekl, že je to konferen ní sál, David ekal, že spat í obvyklý konferen ní st l ve tvaru T, na p í né stran pohodlná k esla pro ná elníky, tedy pro CEO a papaláše menšího významu, nejspíš pro Krokeše, Destinovou a Duka. Pro ostatní budou p ipravené prostší židle. Každý bude mít p ed sebou skleni ku a lahvi ku minerálky a pro t i ú astníky jeden otvírák. Nic takového. V obrovském sále byly jenom t i kusy nábytku a velkoplošná obrazovka o rozm rech t ikrát p t metr , vyv šená v prostoru. Ten jeden kus nábytku, to bylo kožené k eslo nápadné podivnou konstrukcí, jakýmisi rameny a pákami a motory a navijáky. David pochopil, že je to pom cka, kterou se t lesn postižený dostane na tento tr n polstrovaný nejjemn jší ernou k ží. Pak tu stálo pilotní k eslo z Tety Ju. To pilotní k eslo, které bylo ozdobou sídla pana Bernarda. K eslo, nabité tajnou technologií, které Bernard odnesl z trosek Tety Ju, když se Ludvíku Sou kovi poda ilo sabotovat další výzkum Markusova zá ení. T etím kusem nábytku byl dlouhý nízký st l, pokrytý tmav modrým sametem. V sále už ekala Vilma Destinová. P ikývla, když spat ila Davida mezi Dukem a Krokešem. „Vše je p ipraveno?“ ptala se. „Ano, paní Destinová,“ odpov d l Krokeš. Podívala se na n ho chladn . „Dob e tedy. Prosím, uve te hosty.“

423

424

Duke vykro il, p ed kratší st nou sálu se zastavil a pozvedl ruce s dlan mi namí enými dop edu. Zašum ly neviditelné elektromotory a panely se doširoka otev ely. Vešel usm vavý muž asi padesátiletý, s hustou kšticí nepoddajných šedivých vlas . Zp sobem úsm vu a špi atou bradou p ipomn l Davidovi ministerského p edsedu Topolánka. išelo z n ho sebev domí lov ka zvyklého rozhodovat na úrovni, na jakou oby ejní smrtelníci nedohlédnou. Ani ten Topolánek by na ni nedohlédl, napadlo Davida, když z nevy erpatelné zásobárny své pam ti vydoloval jméno a obrázek toho muže. Byl to Jeffrey R. Immelt, p edseda správní rady a výkonný editel koncernu General Electric. Ta nadutá Vilma Destinová se p i pohledu na n ho zm nila v nahrbenou poskakující slepici. Vrhla se k n mu s nap aženou rukou. Immelt jí ruku lehce stiskl a už se otá el k lidem, kte í ho následovali. Byly to dv desítky muž a žen, na první pohled ze stejného t sta, jako byl on sám. Choval se jako císa , který vede své p átele na jednu ze svých etných držav rozesetých po ploše kontinentu. Ta legra ní ženská s brýlemi na erveném et zu, to je jakýsi poskakující domorodec, v podstat neškodný a áste n zábavný. Já je dokážu íst, užasl David. Tak to se na to podívám, do eho jsem se pustil, etl Immeltovi v obli eji. Systém auril. Dobrá, uvidíme. Výsledky z Toronta a Sydney jsou uspokojivé… Jinak bych do toho nešel… Tahle Praha… Ten Havel je jen takový intelektuál… M li ho pozvat taky, toho Havla, na hosty by to ud lalo dobrý dojem… Škoda, že je to nenapadlo. Podíval se na Destinovou a Davida pobavilo, že Velký šéf ud lil Vilm Destinové první erný puntík. Pak v noval pozornost host m. etl ty tvá e a brzy se v té spole nosti zorientoval. Jsou to finan níci. Muži a ženy s rukou na kohoutcích nep edstaviteln velkých pen zovod . Jestliže se operace Úplné pokrytí povede, p st né ruce t chto lidí oto í kohoutky a peníze pote ou. Vzpomn l si, co mu ekla Kamila, když spolu poprvé 425

komunikovali tunelem krytým T emi opi kami. Vysv tlovala, jak velké spole nosti fungují. Nerozhodují se snadno a rychle. Ovšem, když se rozhodnou, trvají na tom, aby se stalo to, k emu se rozhodly. Dnes pro n nastal okamžik rozhodnutí. Jestli je Immelt p esv d í, nasm rují investice do nové technologie, Mobilia bude mocná spole nost formátu Microsoftu a zm ní se sv t. Tihle lidé ho ovládnou. Kohoutky pen zovod se otev ou, když se prezentace povede. Kdyby se nepovedla, kohoutky z stanou zav ené. David si vzpomn l na eské vlastence, kte í naplnili p ed šedesáti lety sk í ku pískem. Jestlipak je aspo jeden z nich naživu? I kdyby byl, t žko by dokázal ocenit ironii svého inu. Destinová cht la Immeltovi n co íct, ale ten ji odmávl, jako kdyby to byla ko ka žadonící o to, aby jí opravili r žovou mašli na krku. „Dámy a pánové,“ oslovil Immelt spole nost, „není obvyklé, abych já zasv coval hosty do technických novinek koncernu General Electric. Nicmén to, co vzniklo v Torontu a Sydney…“ Následovala prodleva. Immelt v d l, že se hosté dívají na Prahu a její technicko-manažerské schopnosti více mén stejn jako on, tedy s hlubokou ned v rou. „…a také v Praze, je n co tak p evratného, jako…“ P edstíral, že p emýšlí. Každá improvizace musí být d kladn p ipravená. David mu z obli eje vy etl, co chce íct, ješt než to vyslovil. Luskl prsty a ekl: „Tak p evratného jako vynález ohn nebo dokonce vynález pen z, a to je v d jinách ješt významn jší vynález!“ Následoval smích. Jakmile e ník dokáže publikum rozesmát, má vyhráno. „To je d vod, pro jsem si necht l nechat ujít p íležitost. Nebyl jsem u vynálezu ohn , propásl jsem parní stroj, elektromotor se taky beze m obešel, ale u prvního uvedení aurilu do praxe, ano, u toho chci být!“ Zatímco hovo il, za jeho zády p icházela dvojice v dokonale padnoucích šatech, mladý muž s napomádovanými vlasy 426

a hedvábném obleku barvy d lové erni, mladá dáma v koktejlových šatech v barv champagne. Postavili se každý k jednomu konci podlouhlého stolu. Immelt se podíval na Destinovou, a ta kývla. Mladý muž a mladá žena uchopili cíp tmavomodrého sametu a velmi zvolna stahovali tu p ikrývku dozadu. Odhalili vysoce lesklou desku z ebenu, na níž ležely dv ady zlatistých auril . Co je to za trapnou komedii, etl David ve tvá ích finan ník . Immeltovi m kne mozek. Kv li tomuhle jsem let l z Tokia? Immelt netušil, co se odehrává v hlavách jeho host . To je p ekvapení, co? myslil si sebev dom . Na tvá i Vilmy Destinové si David nep e etl nic. Jenže nemusel být tená , aby pochopil, co se v ní d je. Ona dovedla íst Immelta i jeho hosty a te tu sesychala, klepala se jí brada a t ásly se jí ruce. „O technických detailech vás te bude informovat pan Koreš,“ ekl Immelt a kývl na sinalého Krokeše, který stál dva kroky za Destinovou. Ani on, ani Destinová se neodvážili Immelta opravit. „Dámy a pánové,“ ekl Krokeš výte nou americkou angli tinou, „rozhodli jsme se, že nebudeme plýtvat e mi a nebudeme vysv tlovat, co systém auril je, jak pracuje a k emu slouží. Jeho užívání je natolik intuitivní, že vysv tlujících slov net eba. Proto jenom požádám pana generálního editele, aby byl tak laskav a zahájil experiment, který jsme nazvali Operace Úplné pokrytí.“ Immelt pružným krokem p ešel ke stolu. Tak tedy tení myšlenek. M j ty bože, tení myšlenek… V Bostonu to fungovalo dob e, docela jsem se pobavil… Bude to ale fungovat i v tomhle rudém hnízd ? M li jsme to p ece jen uspo ádat v Torontu. Immelt už auril vyzkoušel, pochopil David z toho, co mu vy etl ze tvá e. Ví, co ho eká. Jak to, že ho nesnímají, jako snímali m ? „Kladli jsme d raz na uživatelské pohodlí. Každý terminál systému auril je individuální a je t eba ho osobn naladit. Budete mít k dispozici už druhou generaci této aparatury, která nevyžaduje žádné další za ízení ke své inicializaci. Sta í, abyste auril podrželi 427

n kolik vte in v ruce. Naváže s vámi spojení a za ne vám sloužit,“ íkal Krokeš. Generální editel došel ke stolu. Zde chvilku váhal a pak energicky sáhl p ímo doprost edka první ady vyrovnaných auril . Stiskl p ístroj do dlan a pomalu se otá el ke svým host m. David ho pozorn sledoval. Mají aurily druhé generace. Jsou to jiné p ístroje, než zkoušel on. Jaké asi mají vlastnosti? Nepot ebují zdlouhavou p edb žnou inicializaci, to je velké zlepšení. P istihl se, že situaci vnímá jako technický problém. Nic jiného mi nezbývá, pomyslil si ho ce. Immelt pomalu zvedal p istroj do výše obli eje. P íjemn h eje. M že fungovat jako oh íva do kapsy…, etl mu ve tvá i David. Te … Te ho p estal íst. Výkonný editel General Electric se stal tená em! David užasl, jakou rychlostí proces prob hl. Vývojá i v Sydney a Torontu a v Praze ud lali po ádný kus práce. Nové aurily byly schopné okamžit vyvolat funkci, k níž byly v první ad ur ené. Z oby ejného lov ka je v n kolika vte inách tená . Copak mu to asi provede s mozkem, napadlo Davida. S aurilem v hrsti se Immelt rozhlížel po svých hostech. Všude vid l jenom skepsi a výsm ch. Tak co nám p edvedeš, kamaráde? Bývaly doby, kdy jsi byl nositel titulu Nejlepší CEO sv ta. To jsou lo ské sn hy. M kne ti mozek. Immeltovi se vytratil sebev domý úsm v z tvá e. David chápal, jak smíšené má pocity. Stal se tená em a je schopen íst tvá e svých host . Mohl by te s nimi za ít nerovnou hru. M l by je v hrsti. Tuhle parti ku tedy pokrytou má. Jenže on pot ebuje jejich prachy, jejich investice. Musí je p esv d it. „Dámy a pánové, kolega pan, ehm, Krokeš, správn charakterizoval základní vlastnost aurilu: je uživatelsky absolutn bezproblémový. Prosím, p esv d te se sami!“ 428

Mluvil trochu naléhav . Ztrácel sebed v ru. Všichni jeho hosté byli zkušení prakti tí psychologové. Každý z nich prošel desítkami st etnutí s obchodními partnery a byla to st etnutí vždycky vít zná, protože kdo jednou na špi kové úrovni uklouzne, už nikdy nedostane šanci, aby se dostal na p vodní místo. David tedy etl ortel smrti: Immelt je vy ízený… Immelt je mrtvý muž… V General Electric se za nou dít v ci… Totéž o sob etl Immelt a byl ím dál zoufalejší. Muži a ženy šli ke stolu voln , sebev dom , jako by si šli sebrat kameny, které budou padlému králi sv tové spole nosti házet na hlavu. Brali si aurily z lesklé desky stolu a tiskli je do dlaní. David chápal, jak jim je, a hodn jim závid l. Cítili ten h ejivý povrch, pevný a zárove m kký. Všichni, bez výjimky, zpozorn li a za aly se jim m nit výrazy v obli ejích. Ješt chvilku je David dokázal íst. A taky Immelt je etl a David si na n m hned všiml, že se znovu za al usmívat. Co to je? P íjemné… H eje to… N jaká droga? Ale bože m j…, já vidím… Jednoho po druhém p estával David íst. Stávali se z nich tená i. Rozhlíželi se kolem sebe a pak se o i jich všech up ely bu na mladou ženu v sv tlých koktejlkách, anebo na mladého elegána. Bylo to vcelku logické, protože momentáln to byli jediní Ne tená i v místnosti. Na Krokešovi nebo Destinové si hosté nep e etli nic. Ty ale um j, hovada… Takhle n kterýho klofnout… Ten kudrnatej nevypadá špatn … Jestlipak mu to stojí… Hlavn že má prachy…, p emýšlela elegantní mladá dáma. To je banda debil … jak um j… co to s nima d lá? Voni jsou snad zfetovaný… Dvacet muž a žen s aurily v hrsti t eštilo o i na jednu najatou holku a jednoho najatého manekýna. Reprezentovali všichni dohromady tolik pen z, že by dokázali zamáznout státní dluh eské republiky na deset let dop edu i s koeficientem rozhazova nosti eventuální socialistické vlády nádavkem, a nevšimli by si, že se na kontech n co pohnulo. Ti všichni dohromady, do jednoho, poprvé 429

poznali, co to znamená íst vnit ní monolog docela neznámého lov ka. Immelt byl na tuhle situaci p ipraven, a te , když vid l, že se experiment da í, velmi ožil, už se zase usmíval, a dokonce byl ochoten komunikovat s Destinovou a Krokešem, na jehož správné jméno si vlivem aurilu okamžit vzpomn l. Dal Krokešovi pokyn a ten se obrátil k dívce v koktejlkách a jejímu elegantnímu kolegovi a vybídl je, aby co nejrychleji opustili místnost. Což oni rádi ud lali, a sotva zmizeli, zav ely se za nimi dve e. „Nyní už chápete, dámy a pánové, v em je podstata v ci. Ano, náš systém umož uje analyzovat mikropohyby lidské tvá e a íst v nich odraz toho, co si lov k myslí. Navíc, nezáleží na tom, v jakém jazyce onen lov k p emýšlí. Pohyby obli eje jsou univerzální. Snadno jste se o tom p esv d ili, jelikož bezpochyby nedovedete hovo it polsky a oba mladí lidé jsou rodilí Poláci.“ eši, eši, nazna ovala n m paní Destinová. Jsme v esku! Zpražil ji pohledem a v noval se dál host m. Když oba Poláci, pardon, eši odešli, hosté si už nem li na kom nové um ní vyzkoušet. „Práv jste narazili na další zajímavou vlastnost systému auril. Kdo ho aktivn používá, je proti n mu imunní. Jak íkáme v našem odborném žargonu, tená i mohou íst jenom Ne tená e, kdežto tená i jsou kryti, a proti tení tvá í jsou tedy imunní. Ujiš uji vás, dámy a pánové, že jsme teprve na za átku experimentu, a to, eho jste byli ú astníky, je pouhá malá ukázka širokých možností systému auril. Než budeme pokra ovat, dovolte, abych vám p edstavil muže, který toto vše u inil možným, génia, který se m že sm le postavit vedle Archimeda, Koperníka nebo Einsteina. Tímto mužem je jedine ný, ve všech ohledech skv lý, hv zda sv tové v dy, generál letectva Spojených stát , pan…“ Posuvné dve e zahu ely. Všichni se ohlédli k široce otev enému vchodu. „…Louis Büllow!“ Do vchodu vjel elektrický invalidní vozík, ízený stvo ením podobným mumifikované opi ce. V modrém sametovém obleku ozdobeném Medailí za zásluhy v zel mužík zcela holohlavý, kost i ka potažená hn dou svrasklou k ží. Nebylo vid t, kde má rty, 430

protože onen záhyb, který by snad mohl být ohrani ením horního a dolního rtu, mohl být snadno další z vrásek nebo kožních lalok . V hn dém scvrklém obli ejíku v zely veliké jasné o i, které ile šmejdily po tvá ích p ítomných. Dámy a pánové už v d li, kdo to generál Büllow je, jelikož o tom byli p edem diskrétn informováni, a zdvo ile, le bez nadšení zatleskali. „O bohatém život generála Büllowa jste byli zpraveni,“ pokra oval Immelt. „Za války pracoval pro tajnou službu a v této dob navázal kontakt s eským odbojem a jeho prost ednictvím s doktorem Juliem Markusem, n meckým v dcem, který položil základy výzkum a které pozd ji Louis Büllow p ivedl k dokonalosti. Za korejské války pokra oval doktor Büllow ve výzkumech p ímo na front , byl ruskou tajnou službou unesen a dopraven zase sem, do Prahy.“ Široké gesto. Ano, Praha se rozkládala v plné nádhe e za sklen nou st nou a samoz ejm také za ježatinou antén. „Doktoru Büllowovi se poda il husarský kousek. Za podpory eských vlastenc uprchl z komunistického zajetí a dostal se zpátky do svobodného sv ta, jehož službám v noval veškeré své síly. A te je tu mezi námi, v plném zdraví a sv žesti a my budeme spolu s ním sdílet nadšení ze záv re ného experimentu, kterým se zahájí nová epocha v d jinách lidstva.“ Následoval zdvo ilý potlesk. „Nyní op t p edám slovo editeli eského realiza ního týmu doktoru Krokešovi.“ „Dámy a pánové,“ oslovil je Krokeš. „Pan generální editel Jeffrey Immelt vás informoval o smyslu našeho experimentu a o cíli snažení firmy Mobilia. Ano, jde o p ímou komunikaci s lidským myšlením, lidov zvanou tení myšlenek. Až dosud to byl pohádkový motiv, od dnešního dne to bude technická skute nost.“ Davide… ozval se mladému muži v mysli Hauras. Slyším t . Budeš spolupracovat. Dívej se pozorn na obraz, který ti posílám.

431

Zase ta v ž, špi ka s plošinou, ze které sko il ubohý Hanuman. Te stojí na plošin Kamila a Hauras zaujal stejné místo jako prve, na spodní plošin . Je ti jasné, co to znamená? Když neposlechnu, zabiješ ji Chytrý chlapec, pochválil ho Hauras. Je ti jasné, že to ud lám. Pak t donutím ke spolupráci jinými prost edky. Ale donutím t . K jaké spolupráci? Uvidíš. Na všechno ekni ano a ud lej, co ti eknou. Budeme zase kamarádi a ty se budeš s Kamilou vid t t eba od rána do ve era, kdyby t to cht lo bavit. V ž a plošina. Pak vjem lov ka v krvi. David si sáhl na hrdlo. Nev d l, jestli se mu obraz mrtvého sebevraha vyno il p ed o ima z jeho vlastní pam ti, nebo jestli mu ho tam poslal Hauras. Hauras nemusel íkat nic, aby David pochopil poselství. Takhle bude Kamila vypadat, když neuposlechneš. Když nebudeš spolupracovat. Všiml si, že se na n ho Krokeš dívá. Zvolna p ikývl. Ano, budu spolupracovat. Krokeš se usmál. „Dámy a pánové, nyní p ikro íme k experimentu. Podíváme se na startovací plochu letišt ve Kbelích. Za n kolik okamžik zde odstartuje naše mobilní retransla ní aparatura, která vám umožní vykonat experiment podle vlastní v le. Díky mobilní aparatu e se budete moci sami spojit s vámi vybraným subjektem. Budete mu íst myšlenky a budete moci ídit jeho iny, i do takového extrému, jakého budete tady sv dky. Ano, budete moci subjekt i p ivést k autodestrukci. Celá pražská kotlina bude systémem auril pokryta a každý z vás bude schopen ovládat libovolného lov ka v okruhu deseti kilometr .“ Šéftechnik na n ho kývl a ukázal mu na pilotní k eslo. David pochopil. Bude sloužit jako retransla ní za ízení. Žádný z host nemá takové schopnosti, jakých nabyl on sám. Proto ho Mobilie pot ebuje. Bude sloužit jako prost edník, jako médium. 432

On je ten Neo, vyvolený. Až na to, že ve filmu Matrix vyvolený Neo systém zni il. Poslechl a usedl do k esla. Velkoplošná obrazovka se rozzá ila a hosté spat ili betonovou ranvej kbelského letišt . Na jejím konci stál historický t ímotorák, Junkers Ju-52. Vrtule se mu rozto ily a stroj se pohnul. Nabíral rychlost a po krátké dob se t žce vznesl. Jakmile se dostal do vzduchu, zmizel z obrazovky. Te bylo vid t m sto. David m l pocit, že se obraz m sta z obrazovky utrhl a vstupuje mu o ima dovnit hlavy. Stává se sou ástí jeho myšlení. A zase ten efekt filmu Blade Runner – sta í se podívat vlevo a obraz se sune doleva, sta í si pomyslet a obraz zoomuje. Mimod k si vzpomn l na Martu, na tu legra ní holku, na jeho ob asnici. Slíbil jí, že se s ní zase uvidí. Kdepak asi je? Obraz se rychle zv tšoval. P ipadal si jako výsadká p i volném pádu. Najednou tu byla, vyno ila se ze zm ti tvar . Vid l ji a etl jí myšlenky. Jemu dob e známý tok banalit. Musím koupit kafe. Znamená ek má rýmu a kejchá a ani si nezakryje pusu, prase jedno. Marto…, oslovil ji. Možná, že ho slyšela. Co asi d lá David? Slíbil, že zavolá. Je to hajzl, jako všichni. Nezavolal. Nejsem takovej. Zavolám, fakt. T eba zavolá. Zvedni ruku, Marto…, pokusil se jí poru it. Vid l, jak zvedá ruku. Chvilku pocítil n co jako radost. Pak ho popadla hr za. Vid l zase ten t ímotorák z vlnitého plechu. Sk í ky se t emi opi kami, jedna vp edu, druhá v ocasní ásti a ta t etí, ta je v k esle, na kterém sedí. Je to jenom experiment, ale kam povede? To budou mít Vyvolení na talí i každého v kteroukoli denní a no ní dobu. Budou mu nahlížet do hlavy, a když eknou „zvedni ruku“, zvedne ruku. Když eknou „sko “, on sko í. 433

Tak, jak to m že Hauras íct Kamile. Davide… Slyšel Sou ka jako z velké dálky. Davide, zkus se s ní spojit… Vytáhni sv j auril… Adéla t poslechne. ekni si Adéle o klí . To je p ece hloupost, pomyslil si. Nemám žádný auril. P išel jsem o n j. Zmizel, po mém k iš álovém aurilu nezbyla ani stopa a slavná Sou kova tvrtá sk í ka byla prázdná! Jen to zkus… Auril je v tob , Davide… Ve mn ? Jak jinak bychom spolu mohli mluvit? Dobrá, ekl si. Zkusím to. Adélo… Systém je p praven. Ulevilo se mu. Tak kone n ! Te nemá smysl spekulovat o tom, kdo systém odblokoval, nebo jak ho odblokoval. Adélo, spoj m s klí em. Systém spojuje sekci Abigor s klí em, odpov d la Adéla a zn lo to zvláštn slavnostn . David cítil, že se s ním zase n co d je. Zdálo se mu, že nar stá intenzita sv tla. Marta mu zmizela ze zorného pole. M l pocit, že stoupá. Pod sebou m l Prahu. Výhled na m sto zakryla zá ící mlha. A v ní to uvid l. T i mraky se prom nily v opi ky. Sed ly jedna na druhé, jedna si zakrývala o i, druhá uši a t etí ústa. Pov domá trojice. Vídal jsem ji asto v poslední dob . Jist n co znamená. Je mu pov domá. Podíval se pozorn ji. Opi ky m ly rysy podobné lidským obli ej m. Ta, která si zakrývala o i, vypadala jako pan Bernard. Ta druhá nápadn p ipomínala redaktora K íže. A ta t etí, to byl nepochybn Ludvík Sou ek. Zv dav se díval na t i opi ky se známými tvá emi. Opi ky se pohybovaly, neposedn nadskakovaly, vrt ly t lí ky, koulely o ima. Soust e oval na n pozornost.

434

Vždy p ece dovedu íst obli eje, jsem tená . Nepot ebuju mluvená slova, sta í mi ty znaky, které te ou po obli ejích lidem, nebo opi kám. Bylo to d tsky snadné. Sta ilo, aby si to pomyslel, a šlo to. Mohl si p e íst, co mu opi ky sd lují. NEDOKUMENTOVANÉ FUNKCE! No ovšem, nedokumentované funkce. Za ízení s ur itým ádem složitosti obsahují funkce, které asto neznají ani jejich tv rci. Jsou to poz statky zapomenutých koncept . ešitelské omyly. Anebo je to výsledek ne ekané interakce jiných funkcí. Zábavná v c, tyhle nedokumentované funkce. Jakápak by to m la být nedokumentovaná funkce aurilu v projektu ÚPLNÉ POKRYTÍ? Opi ky sebou pot šené zavrt ly. Pochopily, že se nau il jim rozum t. REVERZNÍ P SOBENÍ. Podívejme na to, reverzní p sobení, co by to m lo být, tohle reverzní p sobení? N co jako zp tný chod. P sobení v opa ném sm ru. Opi ky jsou veselé, opi ky jsou spokojené, že jim tak dob e rozumí. Rád by jim ud lal radost. Co mám pro to ud lat, aby NEDOKUMENTOVANÁ FUNKCE nazvaná REVERZNÍ P SOBENÍ za ala p sobit? To je jednoduché, radovaly se opi ky. PRESS ENTER. To v bec není jednoduché, zlobil se David. Tady není žádná klávesa ENTER, kterou bych mohl stisknout. Ta je na klávesnici po íta e. Jenže tohle není žádný po íta . Jsme v sále, kde zá í divné sv tlo podobné mlze. Tady bych si mohl jen pomyslit PRESS ENTER. Tak si pomysli! skota ily opi ky. Pomyslil si. A opi ky zatleskaly. Jedna stáhla ru ky z o í a byl to Bernard, druhá je sundala z uší a byl to redaktor K íž a ta t etí, to byl Sou ek, p estal si zakrývat ústa a usmál se. Pak zamávaly a odhopkaly do mlhy takovou rychlostí, že ji rozptýlily, rozfoukaly na všechny strany. 435

436

Mlha ustupovala. K Davidovi dolehly divné zvuky, n co jako bu ení, kdákání, kvi ení a pišt ní. Vidiny zmizely a to, co David spat il, byla realita. To ctihodné shromážd ní se prom nilo. Dav opilc po tvrdém celono ním tahu by nemohl vypadat h . Výrazy nabyly zví ecích rys . Tekly jim sliny z koutk úst. Ztratili lidské držení a vypadali jako opi áci v lidských šatech. N kte í dokonce pod epli, museli se opírat o h bet ruky, jinak by upadli. Jeden se vrtal v nose, vytahoval holuby a soust ed n je pojídal. Tam zase n kdo zvracel a druhý vedle n ho stál a soust ed n mu mo il na nohy. Nejvyšší kapitán General Electric lezl po ty ech a plakal. V hrsti držel zlatý auril a jak se tak p ikr en komíhal, p ipomínal opici i opi ího p edka s p stním klínem v tlap . Zatm lou mysl mu osvítil nápad. Zastavil se, pohlédl na auril a chvilku ho o ichával. Kousl do n ho a vztekle zk ivil tvá . Rozhlédl se kolem sebe. V tu chvíli se kolem potácel vysoký finan ník z londýnské City, v proužkovaném obleku od Armaniho, d kladn pozvraceném. Nedával pozor a šlápl Immeltovi na levou ruku, jíž se vynalézavý pra lov k opíral o zem. Generální editel Immelt ze sebe vyrazil hrdelní ev, vysko il a prudce ude il finan níka do hlavy svým zlatistým p stním klínem. Muž se skácel a upustil sv j auril. Immelt se ho hbit zmocnil. M l z ejm dobrý den, protože hned poté, kdy objevil první možnost nového nástroje, za al pracovat na druhé: t ískal ob ma aurily o sebe ve snaze vyk esat z nich jiskru. David od n ho odvrátil o i a vzpomn l si na Duka a Kamilu. Kdepak jsou? Kamilu vid l ta velkoplošné obrazovce. Duke však opustil své místo na plošin . Kamila z stala na v ži sama, a když vid la, že Duke už na plošin pod ní není, sbíhala dol , až vyb hla ze záb ru kamery. Kde je Duke? Te ho David spat il. Duke sešel z ochozu a te stál ve vchodu do sálu a pozoroval tu šílenou scénu. V jednom okamžiku se st etl s Davidovým pohledem. Nechápal p esn , co se stalo. Vid l, že t ešt ní postihlo ty, kdo m li v ruce auril druhé generace. Krokeš 437

s Destinovou, David i on, Duke, se chovali normáln . Co se ale p esn stalo t m ostatním, jaká že to chybi ka se vloudila do systému? David pomalu vstával z k esla. Nemohl Duka íst a on nemohl íst jeho na úrovni tená ství, ovšem, na b žné lidské úrovni komunikovat mohli, i beze slov. David se usmál. To ty jsi ud lal, vrt l Duke pomalu hlavou. A David stejn pomalu p ikývl. Ano, já to ud lal. Zkoprn lý Duke ud lal na Davida zu ivé gesto. Což byla další chybi ka, která se vloudila. Prudká gesta není radno d lat poblíž tlupy divokých opi ák , a jinak se nedala ctihodná spole nost charakterizovat. P ekotn , jeden p es druhého, hrnuli se ti šílenci se zlatými p stními klíny v rukou vp ed, aby zabili samce, který jim vyhrožoval. Duke pochopil, že mu jde o život, utekl na chodbu a se šílenci v patách prchal na ochoz a na schodišt vedoucí do v že. A už byli v záb ru, hemživí jak tlupa rozdivo elých opic. David mohl na obrazovce pozorovat je i Duka, jak se snaží uniknout po to itém schodišti na rozhlednu. Opice v business suits a odpoledních koktejlových šatech však byly mrštn jší, než se dalo ekat podle tupých výraz jejich obli ej . Duke prchal a šplhal a kopal kolem sebe, aby pronásledovatele set ásl. N kolik jich skute n spadlo, jenže to ješt víc rozdivo elo ty, co se na schodišti udrželi. Tlupa s Dukem na špici vyb hla až na samotný vrchol. Na to místo, odkud bylo vid t do široké krajiny, za ideálního stavu krajiny úpln pokryté. Duke chvilku zaváhal. Ruce rozlícených dement mu zasadily první šrámy na rukou, na hrudi a na obli eji. Pak do n ho n kdo str il a Duke ze sebe vydal sk ek, který dementy rozesmál, p epadl p es zábradlí a jak let l, roztáhl ruce a nohy a v následujícím okamžiku dopadl hrudí na ježatinu antén na okraji ochozu. David se odvrátil od obrazovky. Sál vypadal jak po boji, ani louže krve tu nechyb ly a n kolik nehybných t l. Z chodby byl slyšet ev šílenc . 438

Spat il Kamilu. Volným krokem k n mu p icházela. M la rozcuchané vlasy. H bet pravé ruky jí krvácel. „Ahoj,“ ekl jí. „Ahoj,“ odpov d la. Díval se na ni rozpa it . Už ji oslovil. Co má íct dalšího? Ve tvá i jí nedokázal vy íst nic. Venku na chodb k ep il dav muž a žen, kte í m li mén rozumu než divoké zví e v savan . Ale to už sem p ibíhali lidé z ochranky Mobilie. „Duke je mrtvý,“ ekl jí. „Vid la jsem to,“ odpov d la. „Všechno skon ilo,“ ekl. „Myslím, že ne,“ odpov d la. Podívala se n kam za n ho. Oto il se a pochopil, na co se Kamila dívá. Na elektricky ovládaném k esle sed la bytost, podobná mumii. Dívala se na n ho jasnýma o ima. Ne íkala nic. Žádný zvuk se neozval z reproduktor nad její hlavou. Louis Büllow. David se k n mu pomalu vypravil. Na Kamilu se neohlédl. Cítil, že dívka jde za ním. Zastavil se na dva kroky p ed k eslem. V mumii prom n ný lov k na n ho byst e hled l. „Dobrý den,“ ekl David. Tak mu to vždycky p ipomínala maminka. Když s n kým mluvíš, p kn pozdrav. Mumie neodpov d la. „Pozdravuje vás Ludvík Sou ek.“ Žádná odpov . „Jsem n co jako jeho posel.“ Ani nev d l, pro mu to slovo vytanulo na mysli. V ne ekané souvislosti ho použil práv Sou ek. Fakta prov í, eho jsi poslem. Štítek t identifikuje. David si sáhl ob ma rukama na krk, nahmatal etízek a pomalu si sundal p ív sek. Živé o i v obli eji živém jako kruný staré želvy se soust edily na ten okrouhlý plíšek s ísly a vyraženým jménem Büllow. Pak o i sjely n kam dol . David sledoval ten pohled a všiml si malého otvoru na okraji k esla. O i k n mu vzhlédly. 439

David pochopil. Prohlube se tvarem shodovala s tvarem plíšku. P ikro il ke k eslu a vložil plíšek do otvoru. Tvá ožila. Usmála se. A zm nila se. David m l pocit, že p ed ním sedí Ludvík Sou ek. Ohlédl se na Kamilu. Vidí dívka totéž co on? Nezdálo se. Kamila stála tiše a na obli eji jí nebylo vid t žádné pohnutí. Op t zaslechl vzdálený Sou k v hlas. Výborn jsi vykonal sv j úkol, mladý p íteli. Jsem s tebou spokojen. Jste tady? Jste tam? Tichý smích. Nejd ív se zeptej, zdali v bec jsem. Byl jsem v bec n kdy? Máš n jaké tušení? Tušení! Vaše oblíbené slovo. Jsou r zná tušení, Davide Kacere. T eba tušení podrazu. Velmi správn . Práv takové tušení bude tv j nejspolehliv jší pr vodce životem. Sbohem p íteli. Kon í p íb h, který se nikdy nestal. Sou k v p elud zmizel a p ed Davidem sed l na elektrickém k esle nehybný Louis Büllow. David k n mu vztáhl ruku. Ta prošla obli ejem a dotkla se plastového povrchu op radla. Místo lov ka tu sed l virtuální obraz, snad hologram nové generace. Podíval se dol a spat il malý pá kový vypína na madle k esla. OFF-ON, stálo tam. Pá ka byla nastavena na ON. P epnul ji na OFF. Louis Büllow i se svou medailí za odvahu zmizel a z stalo po n m jen opušt né elektrické k eslo. Najednou se n co stalo. David se oto il. Kamila stála dva kroky od n ho. Za al ji íst. On ho vypnul. On ho docela oby ejn vypnul. „Já t tu…“ zašeptal David. „Já tebe taky.“ Sakra, pomyslil si, ona m te. Nem l bych si myslet n co blbýho. Nesmím myslet na její kozy, to by bylo trapný. 440

Je trapnej s t ma kozama. Každej debil mi umí na kozy. Nesmím ale na to myslet. Že je trapnej. P e et by m . On m ale te! Tak ona si myslí, že jsem trapnej. Není náhodou sama trapná? Nemá mít takový kozy, pro bych na n nem l myslet, když je vidím? Do prdele, ona m te. „Hele,“ ekla Kamila, „tohle je blbý.“ „Blbý.“ „Nem li bysme jít od sebe? Radši.“ „Asi jo.“ Tím to skon ilo. Prozatím? To se ješt uvidí. Zatím šli sálem, opatrn , aby neuklouzli po mo i a zvratcích a taky aby nevid li jeden druhého. Na druhé stran sálu spat il stát u st ny zkoprn lé postavy. Vilma Destinová a šéftechnik Krokeš. Podíval se na Destinovou. Co se mnou bude? Skon ilo to. H to nemohlo dopadnout. Bože m j, horší to být nem že. Nikde m nevezmou. Je mi šesta ty icet. A všichni budou v d t, že jsem p ivedla Mobilii na buben. tvrtmilionový plat mi už nikde nedají. Co bude s mou hypotékou? Za co zaplatím vilu na Mallorce? Co eknu Pufíkovi? A Krokeš: Když bude nejh , budu opravovat po íta e. Po ád ješt m žu opravovat po íta e. Opravovat po íta e! Pro se to posralo? Já m l plat dv st litr a každý dva roky novýho hummera! David na n ohromen hled l. Tak kv li tomu všechno bylo. tvrt melounu bab a dv st litr plus služební hummer pro toho starýho sy áka. Kolik asi bere Immelt? Za jaký prachy je ochotnej pokrejt celej ten z kurvy sv t v tom nejv tším podrazu, co kdy byl? Oto il se ke Kamile. Co se mnou bude? To je v prdeli… to je v prdeli…, myslela si dívka. Mám po kšeft . T icet tisíc je v hajzlu. Najednou to skon ilo. P estal ji íst, a když se podíval na Destinovou a Krokeše, vid l jen povadlé a sm šn smutné obli eje. Beze stopy po n jakém slov , po n jakém písmenu. Ješt jednou se podíval na Kamilu. Je tu p ed ním, živá a cizí. Ta vysn ná a milovaná, ta um ela s aurilem. 441

Pokývl na ni a šel pry . Do sálu se pomalu vraceli hosté, ze kterých už opadla zu ivost. Snažili se upravit, kapesníkem ze sebe stírali ne istotu a bylo na nich vid t, jak trapn se cítí. Generální editel Immelt mezi nimi pobíhal a povykoval: „Malé nedopat ení… malé nedopat ení…“ Mrtvé aurily dopadaly jeden po druhém na zem. Immelt do nich vztekle kopal, aby je odklidil stranou. To už v sále ile pracovaly uklíze ky se smetáky a stíraly mo a zvratky. Jeden z ízenec sbíral aurily a házel je do plastového pytle. Žádný výboj. Nic se mu nestalo, když na n sáhl holou rukou. Systém byl mrtvý. „Co se tu d je?“ K Davidovi p icházel Pavel s Málkem. Ani na jejich tvá ích nedokázal p e íst ani písmeno, natož pak slovo nebo celou v tu. Je to pry , pomyslel si trpce. „Nejspíš bylo n co divnýho v chlastu,“ ekl David. „Hra s mozkem?“ „Nevím, o em mluvíš,“ ekl a oto il se, aby mu Pavel nevid l do tvá e. Zamí il k východu. Pomali ku si klestil cestu ídnoucím davem. Pavel s Málkem šli za ním. 026 Taxiká se vyklán l z okénka auta. Žvýkal sirku. „Tak co? Zase nikdo doma?“ V Bude ské ulici nepochodili. Ze dve í K ížova bytu zmizela vizitka a nenašli ji ani na schránce na dopisy. „N kdo jde,“ ekl David, když pot etí zazvonil na zvonek u branky. Ze dve í bungalovu vyšel proplešlý tlouštík v teplákách a vytahaném svetru. „Co hledáte?“ „Pana And la. Nebo Angela.“ „Tady žádnej And l nebydlí. Ani Mikuláš, ani ert,“ ekl tlouštík vtipn . 442

„Já se jmenuju Kacer. T eba vám to n co ekne. Já vím, že mám pana And la hledat tady.“ „A já vím, že máte vypadnout. Tady žádnej And l nebyl, není a nebude. Te koukejte zmizet. Tady nejsme na tyhle fígle zv davý.“ David pokr il rameny, naposled se podíval na domek, ve kterém prožil to neoby ejné setkání s neoby ejným lov kem, kterého už nikdy neuvidí, a loudal se zpátky ke žluté octavii AAA. Obešel ji a otev el dve e. Na sedadle ležel balí ek. „Co je to?“ zeptal se taxiká e. Ten p ehodil sirku z jednoho koutku úst do druhého a pokr il rameny. „Co já vím? To jste tu nechal.“ „Moje to není.“ „Moje taky ne.“ „P edtím to tu nebylo,“ trval David. „Muselo bejt. Já se z au áku nehnul. Helejte, pojedeme, m to tu nebaví.“ David si ho prohlížel. Litoval, že ztratil schopnost íst. P ipadal si te slabý, bezmocný. Copak se dá bez tení žít, sakra? Zvedl balí ek a sedl si. „Jedeme,“ ekl. Balí ek byl zalepený pr hlednou sko kou. Pomalu ho rozbaloval. Objevily se sv tle modré papírové desky. Bylo na nich napsáno: LUDVÍK SOU EK: TUŠENÍ SV TLA. Otev el je. Uvnit byla sloha bílého papíru. David se zaposlouchal a m l pocit, že ve zvuku motoru slyší Sou k v smích. Zazvonil mu mobil v kapse. Vytáhl ho. M l te nový mobil, nokii enko, t iasedmdesátku. „Ahoj Marto. Jo, jedu k tob .“ „Nerozmyslel sis to?“ „Já?“ podivil se mladý muž. „Jak t to mohlo napadnout?“ idi se na n ho úkosem podíval. Tohle David p e íst um l: Tentokrát to bude tutovka? Jo, p ikývl. Tentokrát to bude tutovka. Normálka. 443

444

editel Úst ední zpravodajské služby generál Michael Hayden zvedl o i a odložil t i listy papíru, jež si práv pro etl. Šéf jeho technického odd lení stál na dva metry p ed stolem a zádum iv hled l na odraz holandského lustru v lesklé desce psacího stolu. „Jaké je vysv tlení, Absolone?“ „Nemám žádné. Byl to naprostý rozklad osobnosti. Zažil jsem to na vlastní k ži, pane generále. P ipouštím, že bych už nikdy nic podobného zažít necht l.“ „N jaké vazby na p edešlé výzkumy?“ „Zdá se, že jde po ád o stejný humbuk. Kdysi v minulosti to byl ten nacista Markus. Rudí nasadili toho Sou ka. My jsme m li ve h e Büllowa. Všechny výsledky negativní, pane.“ „Ten Sou ek…, to jméno mi n co íká. Polák?“ „ ech, pane. Figuroval na špici Top Ten nebezpe ných lidí. Unikl nám. Ale byl to omyl, pane. Falešná stopa.“ „Takže, co radíte, Absolone?“ „Ad acta. Musíme se smí it s tím, že myšlenky íst nelze. A ovládat lidi na dálku taky ne.“ Generál zvolna vložil t i listy do skarta ního stroje. Vzdychl a usmál se. „Takže Mobilii pošleme k ledu i s jejím personálem. N které z nich doslova. Byl to ale hezký sen, vi te? Úplné pokrytí, to by bylo n co!“ „Ano,“ p isv d il jeho prot jšek. „Ale my na n co p ijdeme. Když ne zítra, tak pozít í ur it .“ „Jsem o tom p esv d en. A t ším se na to!“ Pokynul na pozdrav. Po kal, až šéf technického odd lení odejde. Pak pootev el zásuvku a podíval se na vej itý p edm t, který v ní ležel. Do 13. dubna byl p kn zlatý, ale pak jako by zreznul. Mohl bych ho vzít vnuk m na hraní, uvažoval generál. Ale asi by se jim nelíbil, jak je ošklivý. Chvilku se na n j zamyšlen díval, pak zásuvku prudce zav el a soust edil svoji mysl na jiné, d ležit jší v ci.

445

446

447

448

Záznam odposlechu kódovaného rozhovoru editele ínské tajné služby Guoanbu, ministra státní bezpe nosti Yu Yonguyueho s editelem opera ní skupiny Evropa Liu Chinem.

Po t chto slovech byl rozhovor p erušen.

449

450

451

452

453