No title

7DMQóVSLV-DQšY 1DJ+DPPDGt&RGH[,,,,,,9 6WDORVHMHGQRKRGQHNG\ůY\VWRXSLOY]KšUX-DQEUDWU-DNXEDWRMVRXV\QRYp=HEHGHRYLNG\ů Y\VWRXSLOY]KšUXNFKUiPXůHKRSRWNDOMHGHQIDUL]HMMPpQHP$>UL@PDQLDVDŋHNOPX.GHMHWYšM PLVWUYMHKRůGRSURYRGXMVLE\O"2QPXRGSRYĐGĐO1DYUiWLOVH]DVHQDWRPtVWRRGNXGVHP SŋLœHO7XPXIDUL]HXVŋHNO3RGYRGHPYiVNODPDOWHQWRQD]DUpQVNó>FK\EtMHGQDŋiGND@=DYŋHO >YDœHVUGFH@DRGYHGOYiVRGWUDGLFHYDœLFK>RWFš@ .G\ůMVHPWRVO\œHOMi>-DQ@RGYUiWLOMVHPVHRGFKUiPXYDUVYiWRVWL NKRŋHQDSXVWpPtVWRDV YHONóPVPXWNHPYVUGFLMVHPVLSRP\VOHO-DN]GHYšEHF 6SDVLWHOPRKO SRYVWDW"$SURĂVHP E\OVHVOiQRGVYpKR2WFHNWHUóKRY\VODO"$NGRMHMHKR2WHF"$MDNpSRGVWDW\MHRQHQQHNRQHĂQó DLRQGRNWHUpKRPtŋtPH"2QQiPVLFH ŋHNO7HQWRDLRQSŋLMDOSRGREXQHSRPtMLWHOQpKRDLRQXDOH QHSRXĂLOQiVRQĐPMDNpMHSRGVWDW\ 2NDPůLWĐMDNPLOHMVHPWDNWRP\VOHOVHRWHYŋHORQHEHDYœHVHUR]]iŋLORVYĐWOHPNWHUpQHE\OR SR]HPVNpDFHOóVYĐW>VH]DWŋiVO@=GĐVLOMVHPVHDYUKQXOVHQD]HP$KOH]MHYLORVHPLGtWĐ-iDOH YLGĐOWXSRVWDYXFRE\VWDUFHYHNWHUpPMHVYĐWOR3RKOpGOMVHPQDQĐMDQHFKiSDOWHQ]i]UDN-DNMH PRůQpůHMVRXYHVYĐWOHMHGQRWRXDĂNROLYMVRXMHMLFKYQĐMœtIRUP\Uš]Qp"GHOœtYHU]HSRNUDĂXMH -HMLFK]MHYRYpIRUP\>SRYVWDO\@VSROHĂQĐMDNRSURWLNODG\.G\ůMHMHGQDSURĂMVRXWŋL" 2QPLŋHNO-DQHSURĂSRFK\EXMHœ"=NRXPHMViPVHEHQHERŗWLWHQWRMHYQHQtFL]t1HEXĄ PDORP\VOQó-iMVHPWHQNWHUóMHXYiVYĐĂQĐ-iMVHP2WHFMiMVHP0DWNDMiMVHP6\Q-iMVHP WHQ9ĐĂQĐMVRXFtWHQ1HVPtVLWHOQó>SURWRůHQHQtQLFFRE\VH@VQtPVLF PtVLOR>1\QtMVHP SŋLœHO@DE\FKWL]YĐVWRYDOFRMHH[LVWXMH FR>E\OR@DFRVHPiVWiWDE\VSR]QDOYLGLWHOQpL QHYLGLWHOQpDDE\VE\OSRXĂHQRGRNRQDOpPGRNRQĂHQpP āORYĐNXVLF 1\QtDOHSR]YHGQL REOLĂHMSRMĄDSRVO\œYDU>DSR]QHM@ FRWLGQHVEXGXŋtNDWDE\VWRPRKO]YĐVWRYDWVREĐURYQóP GXFKšPNWHŋtSRFKi]HMt]SRNROHQtNWHUpQH]DNROtVi]SRNROHQtGRNRQĂHQpKRāORYĐND$>Mi ŋHNO0OXYDE\FKWRPRKO@SRFKRSLW 2QPLŋHNO1DGGXFKHPNWHUóMHVDPRYOiGQóQHYOiGQHQLNGR3UYó%šK2WHFYHœNHUHQVWYDVYDWó 'XFKWHQ1HYLGLWHOQóNWHUóMHQDGHYœtPVHWUYiYiYHVYpQHSRPtMLWHOQRVWLDMHYĂLVWpPVYĐWOHGR NWHUpKRQHQtOLGVNpRNRVFKRSQRSRKOpGQRXW21ĐP'XFKXVHQHKRGtP\VOHWMDNRR%RKXQHER ůHMHXUĂHQóMLVWóP]SšVREHP1HERŗ2QMHQDGŋD]HQóERKšP2QMHNUiORYVWYtPQDGNWHUóP QLNGRQHSDQXMH1HERŗQLNGRQHQtSŋHG1tPWDNpMHWMERK\ QHSRWŋHEXMHQHSRWŋHEXMHWDNpůiGQó ůLYRWQHSRWŋHEXMHůtW QHERŗMHYĐĂQó1HSRWŋHEXMHQLĂHKRQHERŗQHQtQLFFRE\+RPRKORQHER ĂtPE\VLSŋiOEóWQDSOQĐQGRNRQĂHQ SURWRůHMHSRYœHFKQ\ĂDV\SOQóGRNRQĂHQó 2QMH6YĐWOR -HEH]KUDQLFQHERŗQLNGRQHQtSŋHG1tPDE\+RRKUDQLĂLO-HQHSRVRXGLWHOQóQHERŗQHQtQLNGR SŋHG1tPDE\+RSRVRXGLO-HQH]PĐŋLWHOQóVLF QHERŗQHQtQLNRKRNGRE\H[LVWRYDOSŋHG1tP DE\+R]PĐŋLO-HQHYLGLWHOQóQHERŗ+RQLNGRQHYLGt-HYĐĂQóQHERŗVWiOHMH-HWDNp QHSRSVDWHOQóQHERŗ+RQLNGRQHSRFKRSLOQHREViKQXO DE\+RSRSVDO2QMH7HQMHKRůMPpQRVH QHPšůHY\ŋNQRXWSURWRůHQHH[LVWXMHQLNGRNGRE\E\OSŋHG1tPDE\+RSRMPHQRYDO2QMH QH]PĐŋLWHOQóP6YĐWOHPVLF VYDWERXMDVQRXāLVWRWRXWHQ1HSRSVDWHOQó'RNRQĂHQó 1HSRPtMHMtFt1HQtDQLQDSOQĐQRVWtDQLEODůHQRVWtDQLERůVNRVWtQóEUůQĐĂtPFRMHGDOHNRSŋHGQĐMœt 1HQtDQLWĐOHVQóDQLQHWĐOHVQóYHONóDQLPDOóQHQtPĐŋLWHOQRXYHOLĂLQRXůiGQpVWYRŋHQt1LNGR+R QHPšůHSRFKRSLW1HQtYšEHFQLĂtPFR]GH H[LVWXMHQHERŗMHQĐĂtPFRMHSŋHGQĐMœt1HůHE\ YœDNE\OViPRVREĐ SŋHGQĐMœtQóEUůSURWRůHMHVREĐYODVWQtPDLRQHPQHPi~ĂDVWQDĂDVH DLRQX āDV0XQHQtYODVWQtQHERŗWHQNGRVH~ĂDVWQtĂDVXMHIRUPRYiQQĐNóPMLQóP$ĂDV0X QHE\OSŋLGĐOHQSURWRůHQHREGUůHOQLFRGQLNRKRMLQpKRNGRSŋLGĐOXMH$QHSRWŋHEXMHQLFDQLNGR QHH[LVWRYDOSŋHG1tP2QNWHUóXVLOXMHMHQ RVHEHVDPDYQDSOQĐQRVWL6YĐWODFKiSHĂLVWpVYĐWOR

2QQH]PĐŋLWHOQiYĐOLĂLQDWHQ9ĐĂQó'iUFHYĐĂQRVWL6YĐWOR%ODůHQó'iUFHEODůHQRVWL3R]QiQt 'iUFHSR]QiQt7HQSRYœHFKQ\ĂDV\'REURWLYó'iUFHGREUpKRGREURNRQDMtFtNWHUóMHWDNRYóQH SURWRůHWRPiQóEUůSURWRůHMHWDNRYóVLF 2Q6OLWRYiQtNWHUpVHVOLWRYiYi/iVNDNWHUiGiYi OiVNXQH]PĐŋLWHOQp6YĐWOR &RWLPiPR1ĐPŋtFLRWRP1HSRFKRSLWHOQpPWRWLůRSRGREĐVYĐWOD"3RX]H WDNMDN+REXGX PRFLSRFKRSLWQHERŗNGR+RNG\SRFKRStDWDNMDNEXGXPRFLVWHERXPOXYLWWLKRSŋLEOtůtP  -HKRDLRQMHQHSRPtMHMtFtD2QMHYNOLGXDE\WXMHYPOĂHQt7HQNWHUóH[LVWXMHGŋtYQHůYœHFKQ\ YĐFL2QMHDOHKODYRXYœHFKDLRQšMHVWOLMHYšEHF QĐFRX1ĐM1HERŗQLNGRQHSR]QDOMDNVHWRPi VQH]PĐŋLWHOQRVWtNURPĐWRKR]QiVNWHUóY1ĐPSŋHEóYDOVLF 2QMHWtPNGRQiPYœHŋHNO 2QNWHUóViPVHEHFKiSHYHVYpPYODVWQtPVYĐWOHNWHUp+RRENORSXMH7HQNWHUóMHSUDPHQHPůLYp YRG\D6YĐWORSOQpĂLVWRW\3UDPHQGXFKDY\WU\VNO]ůLYpYRG\6YĐWODDWHQWRSUDPHQY\EDYLO Y\VWDYĐO YœHFKQ\DLRQ\YĐN\ DVYĐW\VMHMLFK]YOiœWQRVWPL2QSR]QDOVYšMYODVWQtREUD]NG\ůKR VSDWŋLOYĂLVWpKODGLQĐVYĐWODNWHUi+RRENORSXMHVLF  $MHKRP\œOHQNDHQQRLD VHVWDODUHDOLWRXDYVWRXSLODGR]MHYXY\VWRXSLODSŋHG1ĐM]MDVQRVWL6YĐWOD WRMHWDVtODNWHUiMHGŋtYQHůNDůGiYĐFNWHUiVH]MHYLODWRMHGRNRQDOi3UYQt0\œOHQNDYHVPtUX 6YĐWORREUD]6YĐWODQDSRGREHQLQDGYRMQtN 1HYLGLWHOQpKRVLF 2QMHGRNRQDORXVLORX %DUEHORGRNRQDOóDLRQY]QHœHQRVWLNWHUó+RYHOHEtSURWRůHVHVNU]H1ĐM]MHYLO$RQWM %DUEHOR +R]QiMH3UYQt0\œOHQNRX-HKRNRSLtVLF 2QVHVWDO3UYQtPāORYĐNHPWRMHVW SDQHQVNóGXFKWHQQDWŋLNUiWPXůVNóWMVWRMtFt WHQVHWŋHPLVLODPLVLF VHWŋHPLMPpQ\DWŋHPL ]UR]HQtPLDLRQNWHUóQHVWiUQHWHQPXůVNRůHQVNóNWHUóY]HœHO]-HKRP\œOHQt %DUEHORVLRG1ĐMY\SURVLODDE\MtGDO3UYQt3R]QiQt2QWRGRSŋiO.G\ůWRGRRSŋiOYVWRXSLOR 3UYQt3R]QiQtGR]MHYX3RYVWDORVP\œOHQNRXWMSŋLSRP\œOHQt WRMH3UYQt0\œOHQNDDYHOHELOR 1HYLGLWHOQpKRDGRNRQDORXPRF%DUEHORQHERŗSRYVWDO\VNU]HQt=QRYXSRSURVLODWDWRVtODDE\Mt E\ODGiQDQHSRPtMLWHOQRVWD2QWRGRSŋiO.G\ůWRGRSŋiOYVWRXSLOD1HSRPtMLWHOQRVWGR]MHYX6WiOD WXV0\œOHQNRXD3UYQtP3R]QiQtPDYHOHELOD1HYLGLWHOQpKRD%DUEHORQHERŗSRYVWDO\VNU]HQL 2SĐW SRSURVLODDE\MtE\OGiQ9ĐĂQóůLYRWD2QWRGRSŋiO.G\ůWRGRSŋiOYVWRXSLOYĐĂQóůLYRWGR ]MHYXDVWiO\]GHDYHOHELO\+RD%DUEHORQHERŗSRYVWDO\VNU]HQtDVNU]HVYROHQt1HYLGLWHOQpKR GXFKD7RMHSĐWLFHDLRQš2WFHWRWLů3UYQtāORYĐNQiSRGRED1HYLGLWHOQpKRWRMHVW%DUEHOR 0\œOHQNDD3UYQt3R]QiQt1HSRPtMLWHOQRVWD9ĐĂQóůLYRW7RMHPXůVNRůHQVNiSĐWLFHWRWLů GHVDWHURVWDLRQšWRMHSRYVWDYœt RWHF]QH]UR]HQpKR2WFH ,SRKOpGODQD1ĐMYURXFQĐ%DUEHORĂLVWRWDVYĐWOD2WRĂLODVHN1ĐPXDSRURGLODEODůHQRXMLVNUX VYĐWOD7DYœDNMtQHE\ODURYQiFRGR]UR]HQtYHY]QHœHQRVWL7RMHWHQYMHGQRWĐV2WFHP ]UR]HQóNWHUóVH]MHYLO2WFLERůVNó$XWRJHQHWRVSUYRUR]HQó6\QYHVPtUX]'XFKD]ĂLVWpKR 6YĐWOD1HYLGLWHOQóGXFKMiVDOSRWRPQDG6YĐWOHPNWHUpY]QLNORDNWHUpSUiYĐYVWRXSLORGR]MHYX VNU]HSUYQtVtOXWRMHVWVNU]H -HKR3UYQtSR]QiQt%DUEHOR$2QSRPD]DOWR6YĐWORVYRMt GREURWRXVLF WDNůHE\ORGRNRQDOpGRNRQĂHQp EH]QHGRVWDWNXD.ULVWHPVLF SURWRůHKR SRPD]DOVYRXGREURWRXQDQHYLGLWHOQpKRGXFKD$RQVHPX]MHYLODSŋLMDOSRPD]iQtVNU]H SDQHQVNpKRGXFKD$VWiOSŋHG1tPYHOHEtFQHYLGLWHOQpKR'XFKDDGRNRQDOp3UYQt3R]QiQtWRYH NWHUpPSŋHEóYDO$SURVLODE\PXE\ODGiQDMHGLQiYĐF1XVGRNRQDOi0\VO'RSŋiOWR 1HYLGLWHOQó'XFK1XVGRNRQDOi0\VOYVWRXSLODGR]MHYXDSRVWDYLODVHV.ULVWHPDYHOHELODMHMD %DUEHOR7LWRYœLFKQLDOHSRYVWDOLYPOĂHQtDY3UYQtP3R]QiQt 1HYLGLWHOQó'XFKFKWĐOGRNRQĂLWGtOR-HKRYšOHVH]WĐOHVQLODYVWRXSLODGR]MHYXDSRVWDYLODVHV GRNRQDORX0\VOtD6YĐWOHPDYHOHELOD+RWM2WFH 5R]XPORJRV QiVOHGRYDOYšOLQHERŗVNU]H UR]XPORJRV XĂLQLO.ULVWXVYœHFKQ\YĐFL2QERůVNó$XWRJHQHV=HVHEHVDPD]UR]HQó WHQ 9ĐĂQóŮLYRWD9šOH'RNRQDOi0\VODOHD3UYQt3R]QiQtVHSRVWDYLO\DYHOHELO\1HYLGLWHOQpKR

'XFKDD%DUEHORQHERŗVNU]HQĐY]QLNO\DVNU]H'XFKDERůVNpKRYĐĂQpKR $XWRJHQD=HVHEH VDPD]UR]HQpKR V\QD%DUEHO\QHERŗRQSŋLœHONQĐPXNYĐĂQpPXSDQHQVNpPXQHYLGLWHOQpPX GXFKX=HVHEHVDPDSRYVWiYDMtFt%šK.ULVWXVMHWtPNWHUpKRRQXFWtYDOYHONRX~FWRXSURWRůH Y]QLNO]MHKR3UYQtKR3R]QiQtWHQNWHUpKRYORůLO1HYLGLWHOQóGXFKFRE\%RKDQDGYHœNHUóP YHVPtUHP3UDYó%šKPXGDOYHœNHURXPRFDGRSŋiOPXSRGURELWVLYQĐPVHQDOp]DMtFtSUDYGXDE\ SRFKRSLOYœHWHQMHKRůMPpQREXGHŋHĂHQRWĐPNWHŋtKRMVRXKRGQL=H6YĐWODDOHWRMHVW].ULVWD D9ĐĂQRVWLSRYVWDODYVWRXSLOD GR]MHYXVNU]H%RKD'XFKDĂW\ŋLYHONiVYĐWOD]ERůVNpKR $XWRJHQD=HVHEHVDPD]UR]HQpKR DE\VHSRVWDYLODNQĐPXYůG\ NHWŋHPN9šOL3UYQtPX 3R]QiQtD9ĐĂQpPXŮLYRWX7LĂW\ŋLDOHMVRX/iVND9KOHGV\QHVLV 9QtPiQtDLVWKHVLV D&K\WURVW IURQHVLV /iVNDDSWŋt NSUYQtPX]HVYĐWHO+DUPR]HOWRMHDQGĐOVYĐWODYSUYQtPDLRQXX NWHUpKRMVRXWŋLDLRQ\/iVND3UDYGDD)RUPRYiQt0RUIH 8GUXKpKRVYĐWOD2URLDHONWHUpRQ YORůLOQDGGUXKóDLRQPiSŋLVREĐWŋLDLRQ\DVLFH3UYQt3R]QiQt9QtPiQtDLVWKHVLV D 9]SRPtQiQtXWŋHWtWRVYĐWOD'DYHLWKHYDU'DYLWKHVLF NWHUpYORůLOQDGWŋHWtDLRQPiSŋLVREĐWŋL DLRQ\DVLFH9KOHGV\QHVLV /iVNXDJDSp D0\œOHQNXLGHD 8ĂWYUWpKRVYĐWODDOH(OHOHWK NWHUpYORůLOQDGĂWYUWóDLRQPiSŋLVREĐWŋLDLRQ\DVLFH'RNRQDORVWGRNRQĂHQRVW 0tUD GRNRQDORX 0RXGURVW 7RMVRXĂW\ŋLVYĐWODNWHUpVWRMtERůVNpPX=HVHEHVDPD]UR]HQpPXSRERNXGYDQiFWDLRQšNWHUp VWRMtGtWĐWLSRERNXYHONpPX$XWRJHQRYL=HVHEHVDPD]UR]HQpPX .ULVWRYLVLF VNU]H UR]KRGQXWt%RKD1HYLGLWHOQpKR'XFKD7ĐFKWR GYDQiFWDLRQšSDWŋt6\QRYL=HVHEHVDPD ]UR]HQpPXVLF 9œHFKQ\YĐFLE\O\XSHYQĐQ\VNU]HYšOLVYDWpKR'XFKDVNU]H$XWRJHQD=H VHEHVDPD]UR]HQpKR =3UYQtKR3R]QiQtDOHD]GRNRQDOp0\VOL1XV VNU]H%RKDD]UR]KRGQXWtYHONpKR1HYLGLWHOQpKR 'XFKDD]UR]KRGQXWt=HVHEHVDPD]UR]HQpKRY]QLNOGRNRQDOóSUDYóĂORYĐNWHQSUYQt2QKR SRMPHQRYDO$GDPDXVDGLOKRQDGSUYQtDLRQXYHONpKR%RKDX$XWRJHQD.ULVWDGRSUYQtKR DLRQX+DUPR]HOD-HKRVtO\MVRXVQtP$1HYLGLWHOQó'XFKPXGDOQHSŋHNRQDWHOQRXGXFKRYQtVtOX 2QWM$GDP ŋHNO-iFWtPDYHOHEtP1HYLGLWHOQpKR'XFKDQHERŗNYšOL7REĐSRYVWDO\YœHFKQ\ YĐFLDYœHFKQ\YĐFLVH]DVHN7REĐQDYUDFHMt-i7ĐFWtPDWDNp=HVHEHVDPD]UR]HQpKRDDLRQ\ NWHUpMVRXWŋL2WHF0DWNDD6\Q'RNRQDOiVtOD $RQXVDGLOMHKRWM$GDPRYD V\QD6HWKDQDGGUXKpVYĐWOR2URLDHO'RWŋHWtKRDLRQXDOHE\OR ]DVHWRSRWRPVWYR6HWKRYRGXœHVYDWóFKNWHŋtVHDůGRYĐĂQRVWLQDFKi]HMtYHWŋHWtPVYĐWOH'DYHLWKH 'RĂWYUWpKRDLRQXDOHE\O\]DVHW\W\GXœHNWHUpSR]QDO\VYRXGRNRQĂHQRVWDOHQHVSĐFKDO\N PHWDQRLHSURPĐQĐ QóEUůMLVWóĂDVVHWUYDO\QDNRQHFVHDOHSURPĐQLO\7L]šVWDQRXXĂWYUWpKR VYĐWOD(OHOHWKNWHUpMHNVREĐXSRXWDORDSŋLWRPYHOHEt1HYLGLWHOQpKR'XFKD 1DœHVSROXVHVWUDDOH6RILDSURWRůHMHDLRQHPY\P\VOHOD]HVHEHVDPDP\œOHQNX$VNU]HP\œOHQt 'XFKDD3UYQt3R]QiQtFKWĐODQHFKDWSRYVWDWQiSRGREXVHEHVDPDDĂNROLYMtWR'XFKQHGRYROLODQL QHGRSŋiODQLMHMtSiURYóGUXKPXůVNóSDQHQVNóGXFKVLF 3URWRRQDQHQDOH]ODGUXKDNG\ůVH UR]KRGODWMWXWRQiSRGREX Y\SXVWLWWM]URGLW EH]VRXKODVX'XFKDDEH]YĐGRPtVYpKRSiURYpKR GUXKDDWDNKR HPDQRYDODY\SXVWLOD SRX]H NYšOLYQtVHQDFKi]HMtFtVP\VOQRVWL-HMtP\œOHQt QHPRKOREóWEH]VNXWNXDMHMtVNXWHNSRYVWDOQHGRNRQDOóDRœNOLYóYHVYpPY]H]ŋHQtQHERŗKR XĂLQLODEH]VYpKRSiURYpKRGUXKD$QHSRGREDOVHY]H]ŋHQtPPDWFHE\OMLQó2QDDOHYLGĐODNG\ů UR]YDůRYDODůHMHIRUPRX]FHODMLQóQHERŗE\OSRGREHQVStœHKDGXVLF ĂLOYX-HKRRĂLRKQLYĐ VYtWLO\2GYUKODKRSURWR RGVHEHGDOHNRRGRQRKRPtVWDDE\KRQHVSDWŋLOůiGQó]1HVPUWHOQóFK QHERŗKRSRURGLODYQHYĐGĐQt6Yi]DODVQtPMHGHQVYĐWHOQóPUDNDSRVWDYLODGRSURVWŋHGWRKRWR PUDNXWUšQDE\KRQLNGRQHYLGĐONURPĐVYDWpKR'XFKDNWHUóVHQD]óYiŮLYRW=RH 0DWNDYœHFK VLF SRMPHQRYDODKR-DOGDEDRWK7RMHSUYQtDUFKRQ9OiGFH NWHUóVLY]DO]PDWN\PQRKRVLO 9]GiOLOVHRGQtDVPĐŋRYDOGDOHNRRGPtVWDNGHE\O]UR]HQDRSDQRYDOMLQpPtVWR9\WYRŋLOVLDLRQ

NWHUóSODQHœOHKDMtFtPRKQĐPYHNWHUpPVHQ\Qt]GUůXMH$VSRMLOVHVQHUR]XPHPNWHUóMHVQtP 3RYRODOGR]GHMœtKRE\WtPRFQRVWLNWHUpKRSRVORXFKDMtFRE\GYDQiFWDQGĐOšNDůGpKR]QLFKGR VYpKRDLRQXSRGOHY]RUX9ĐĂQpKRDLRQXVLF $VWYRŋLOSURNDůGpKR]QLFKSRVHGPLDQGĐOHFKD DQGĐOšPSRWŋHFKVLOiFKWDNůHYœHFKNWHŋtMVRXSRGQtPMHGRKURPDG\DVYRXWŋHWtVtOXSRGOH XVSRŋiGiQtSUYQtKRY]RUXNWHUóMHSŋHGQtP .G\ůSRWRPYVWRXSLO\PRFQRVWLGR]MHYXWMSRYVWDO\ ]$XWRJHQHWRUD6DPRVWYRŋLWHOH SUYQtKR YOiGFHWHPQRW\]QHYĐGRPRVWLWpNWHUiMHVWYRŋLODWM0DWN\ QD]óYDO\VHQiVOHGRYQĐSUYQtMH -DRWKGUXKó+HUPDVWRMHRNRRKQĐWŋHWtMH*DOLODĂWYUWó-REHOSiWó$GRQDLRVœHVWó6DEDRWK VHGPó.DLQDQD.DHNWHUóVHQD]óYi.DLQWRMHVW6OXQFHVLF RVPóMH$ELUHVVLQHGHYiWóMH -REHOGHViWóMH+DUPXSLDHOMHGHQiFWó$GRQLQGYDQiFWó%HOLDV9œLFKQLPDMtDOHWDNpMHœWĐMLQi MPpQDVWYRŋHQi ůiGRVWtDKQĐYHP7LWRYœLFKQLDOHPDMtMLQiGUXKiMPpQDNWHUiMVRXMLPGiQD VLF 7DWRMLPE\ODGiQDVNU]HYHOLNRVWQHEHDRGSRYtGDMtSUDYGĐNWHUi]MHYXMHMHMLFKSRGVWDWX$ 6DNODVMHSRMPHQRYDOWĐPLWRMPpQ\SRGOHMHMLFKY]H]ŋHQtDVtO\āDVHPVHVLFHY]GiOLOLD]HVOiEOL DOHVNU]HWDWRMPpQDGRVWDOL]QRYXVtOXDSURVStYDMt $RQQDŋtGLODE\SDQRYDORVHGPNUiOšQDQHELDSĐWQDGFKDRVHPVSRGQtKRVYĐWD-PpQDYOiGFš NWHŋtSDQXMtQDGVHGPLQHEHV\MVRXWDWRSUYQtMH-DRWKOYtREOLĂHMGUXKóMH(ORK DLRVREOLĂHM RVODWŋHWtMH$VWDIDLRVREOLĂHMK\HQ\ĂWYUWóMH-DK RKDGtREOLĂHMVHVHGPLKODYDPLSiWóMH $GRQDLRVREOLĂHMGUDNDœHVWóMH$GRQLREOLĂHMRSLFHVHGPóMH6DEEDWDLRVůKQRXFtREOLĂHMSOQó SODPHQš7RMHVHGPLĂNDWóGQH7RMVRXWLNWHŋtRYOiGDMtVYĐW-DOGDEDRWK6DNODVDOHPĐQtFtVYp Y]H]ŋHQtDE\VHPRKOXNi]DWYSRGREĐNDůGpWYiŋHSRGOHVYpFKXWLVLF MLPUR]GĐOLOQĐFR ]H VYpKRRKQĐNWHUóYODVWQtDWDNpQĐFR ]HVYpVtO\=ĂLVWpKRVYĐWODDOHNWHUpVLY]DORGVYpPDWN\] WRKRMLPQLF QHGDO3URWRMHRYOiGONYšOLYHOLNRVWLNWHUiYQĐPE\OD]HVtO\VYĐWODPDWN\3URWRVL QHFKDOŋtNDW%šKůHVHVSROpKDOQDSRGVWDWX]HNWHUpY]HœHO$RQVSRMLOVYpPRFQRVWLVHVHGPL VLODPL7tPůHŋHNOSRYVWDO\0 $RQMHSRMPHQRYDOD]DVHOGRPRFQRVWt=DĂDOVHVKRUD3UYQt MHSUYQtP\œOHQNDXSUYRWQtKR-DRWKD'UXKiMHERůVNRVWXGUXKpKR(ORK DLD7ŋHWtMHGREURWDX WŋHWtKR$VWDIDLDāWYUWiMHRKHļXĂWYUWpKR-DK D3iWiMHSDQVWYtXSiWpKR6DEDRWKDŒHVWiMH FK\WURVWXœHVWpKR$GRQLD6HGPiMHPRXGURVW6RILD XVHGPpKR6DEEDWDLD 7LWRYœLFKQL PDMtVYpSHYQpPtVWRYNDůGpPQHELDMHGHQDLRQQiSRGREXWRKR$LRQXNWHUó H[LVWXMHRGSRĂiWNX]SšVREHPQHSRPtMLWHOQRVWL2Q-DOGDEDRWK DOHSR]RURYDOSRGQtPVH QDFKi]HMtFtVWYRŋHQtDPQRůVWYtDQGĐOšNWHŋt]QĐMSRYVWDOLDŋHNOMLP-iMVHPůiUOLYó%šKNURPĐ PĐQHQtMLQpKR%RKD0,]DM ĂtPůXůDQGĐOšPNWHŋtMVRXSRGQtPQD]QDĂLOůH H[LVWXMHMHœWĐQĐMDNóMLQóEšK1HERŗNGE\ůiGQpKRMLQpKRERKDQHE\ORQDNRKRE\PĐOůiUOLW" 0DWND6RILDVHDOHQ\Qt]DĂDODSRK\ERYDWSRWpFRSR]QDODVYšMQHGRVWDWHNQHERŗVQtMHMtSiURYó GUXKQHVRXKODVLODWDNE\ODXPHQœHQDMHMtGRNRQDORVW -iVHDOH]HSWDO.ULVWHFR]QDPHQiSRK\ERYDWVH" 2QVHDOHXVPiODŋHNO0\VOtœůHMHWRWDNMDNŋHNO0RMůtœQDGYRGDPL"0 1LNROLY2QD XYLGĐODœSDWQRVWDUR]NRONWHUpXOStYDO\QDMHMtPV\QRYL/LWRYDODWRKRD]DWtPFRVHSRK\ERYDODVHP DWDPWHPQRWRXQHYĐGRPRVWL]DĂDODVHVW\GĐWDQHRGYDůRYDODVHQDYUiWLWQDKRUX QóEUůFKRGLOD VHPDWDPDMHMtWĐNiQtWR]QDPHQiSRK\ERYDWVHVLF 3RWpFRQ\Qt6DPROLEóWM-DOGDEDRWK REGUůHORGPDWN\VtOXQH]QDOPQRůVWYtNWHUpMHPDWFHQDGŋD]HQR0\VOHOVLWRWLůRVYpPDWFHůHMH ]GHQDKRŋH VDPD+OHGĐOQDĂHWQpKRXI\DQGĐOšDUFKRQWš NWHUpVWYRŋLODFtWLOVHEóWQDGQĐ SRY]QHVHQ0DWNDDOHNG\ůVH]QDODůHMHMtSRWUDWWHPQRW\QHE\O]GDŋLOóSURWRůHMHMtPXůVNó SDUWQHUVQtQHVRXKODVLOWXWRKROLWRYDODDKODVLWĐSODNDOD$2QXVO\œHOPRGOLWEXMHMtOtWRVWLDSURVLOL ]DQtWDNpMHMt EUDWŋL$VYDWó1HVSDWŋLWHOQó'XFKVRXKODVQĐNóYODSRWpFRVRXKODVQĐNóYOY\OLO

QDQLGXFKDQDSOQĐQRVWLGRNRQĂHQRVWLSOHURPDWX -HMtPXůVNóSDUWQHUNQtVHVWRXSLODE\QDSUDYLO MHMtQHGRVWDWHNDUR]KRGOVHVNU]HVYp3UYQt3R]QiQtQHGRVWDWHNRGVWUDQLW$OHRQDQHE\OD SR]YHGQXWDGRVYpKRYODVWQtKRDLRQXQóEUůNYšOLRE]YOiœŗYHONpQHYĐGRPRVWLNHNWHUpXQtGRœOR VHQDOp]iYGHYDWHURVWLGRNXGQHEXGHMHMtQHGRVWDWHNQDSUDYHQ'ROHKONQtKODV([LVWXMHāORYĐND 6\QāORYĐNDVLF 7RDOHXVO\œHOSUYQt9OiGFH-DOGDEDRWKDGRPQtYDOVHůHKODVSRFKi]tRGMHKR PDWN\6YDWóGRNRQDOó2WHFKRYœDN>SRXĂLO@3UYQtāORYĐNYSRGREĐāORYĐNDVLF %ODůHQóMLP ]YĐVWRYDOVYRXSRGREXDFHOpSDQVWYtVHGPLPRFQRVWtVRXKODVLOR6SDWŋLO\GROHYHYRGĐVLF -HKR REUD]DŋHNO\VLQDY]iMHP3RMĄPHY\WYRŋPHVLĂORYĐNDSRGOHREUD]XERůtKRDQiV0 $ WYRŋLO\]HVHEHD]HYœHFKVYóFKVLOY\WYRŋLO\]HVHEHVWYRŋHQtDNDůGóMHGQRWOLYó]HVHGPL Y\WYRŋLO ]HVYpVtO\GXœLY\WYRŋLO\MLSRGOHREUD]XNWHUóVSDWŋLO\YHYRGĐ QD]iNODGĐQDSRGREHQt7RKRRG SUYRSRĂiWNXMVRXFtKR'RNRQĂHQpKRāORYĐNDŊHNOL1HFKQiVDŗKRSRMPHQXMHPH$GDPDE\VH MHKRMPpQRDMHKRVtODSURQiVVWDODVYĐWOHP $VtO\]DĂDO\RGVSRGX3UYQtMHERůVNRVWWRMHGXœHNRVWt'UXKiMHSDQVWYtWRMHGXœHœODFK7ŋHWtMH RKHļWRMHGXœHPDVDāWYUWiMH3UYQt0\œOHQNDWRMHGXœHPRUNXDFHOiYóVWDYEDWĐOD3iWiMH NUiORYVWYtŋtœH WRMHGXœHNUYHŒHVWiMHFK\WURVWV\QHVLV WRMHGXœHNšůH6HGPiMH6RILHWRMH GXœHYODVš$W\Y\]GRELO\Y\WYRŋLO\ FHOpWĐORDMHMLFKDQGĐOpNQLPSŋLœOL]SRĂWXWĐFKNWHŋtE\OLXů SŋLSUDYHQLPRFQRVWPLYOiGFLGXœtNXVSRŋiGiQt~Gš$Y\WYRŋLO\FHOpWĐORNWHUpE\ORYSRŋiGNX VNU]HWHQWR ]iVWXSDQGĐOšNWHUpMVHPXůMPHQRYDO $RQWMWHQWRĂORYĐN ]šVWDOQHK\EQóSRGORXKóĂDVSURWRůHKRVHGPPRFQRVWtQHPRKORSRVWDYLW DQLDQGĐOšNWHŋtVHVWDYLOL>~G\@0DWNDFKWĐODVtOXNWHURXGDOD9OiGFLYůiGRVWLYpFKRXWFH ]tVNDW]SĐW3ŋLœODEH]H]ORE\DSURVLOD2WFHFHONšVYĐWHOQpKR%RKDMHKRůVOLWRYiQtMHYHOLNp2Q Y\VODOSRGOHVYDWpKRUR]KRGQXWt=HVHEHVDPD]UR]HQpKRDMHKR ĂW\ŋLVYĐWODVLF YSRVWDYĐ DQGĐOšSUYQtPX9OiGFL7LPXUDGLOLDE\]QĐMVtOX0DWN\Y\GRE\OL2QLPXŋHNOL9GHFKQLGRMHKR REOLĂHMHQĐFR]GXFKDNWHUóMHYWREĐ0 DWDYĐFWRVWYRŋHQp VHSR]YHGQH$WDNRQPX YGHFKQXOQĐFR ]HVYpKRGHFKXDWRMHVtOD0DWN\VLF GRWĐODDRQVHLKQHG]DĂDO SRK\ERYDW $OHLKQHGPX ]DĂDO\RVWDWQtPRFQRVWL]iYLGĐWQHERŗSRYVWDO]QLFKYœHFK$RQ\GDO\ĂORYĐNXVtO\ NWHUpSRFKi]HO\]QLFKDRQWM$GDP WDNSŋLMDOGXœHVHGPLPRFQRVWtDMHMLFKVLO-HKRYKOHGYœDN E\OYĐWœtQHůRQ\YœHFKQ\LQHůSUYQt9OiGFH$PRFQRVWLSR]QDO\ůHMHRVYRER]HQRGœSDWQRVWL SURWRůHE\OPRXGŋHMœtDYVWRXSLOGRVYĐWOD,Y]DO\KRDSŋLYHGO\GROšGRNRQĂLQXVDPpKRGQD KPRW\%ODůHQó2WHFMHDOHGREURĂLQHF6OLWRYQóVHSURWRVOLWRYDOQDGVLORXPDWN\VLORXNWHUi Y\SDGOD]SUYQtKRDUFKRQWDDE\]tVNDODPRFQDGWĐOHP$Y\VODOGREUpKRGXFKD2QVHVYóP YHONóPVOLWRYiQtPMDNRSRPRFQtNDSURWRKRSUYQtKRNWHUóVHGRVWDOGROšDNWHUóE\OSRMPHQRYiQ $GDPWRWLů 0\œOHQtHSLQRLD VYĐWODNWHUpE\ORRG1ĐMSRMPHQRYiQR=RH ŮLYRW7RWRP\œOHQt VYĐWOD MHWtPFRSšVREtYFHOpPVWYRŋHQtWtPůHVHVQtPQDPiKiDVWDYtKRGRMHKRYODVWQtKR GRNRQDOpKRFKUiPXDůHMHMSRXĂXMHR]FHVWtDXND]XMHPXMHKRYODVWQt FHVWXY]KšUXVLF $WRWR P\œOHQtVYĐWODYQĐPWMĂORYĐNX E\ORVNU\WRDE\KR YOiGFRYpQHSR]QDOLQóEUůQDœHVHVWUD VLF NWHUiMHQiP>URYQi@WHQWRQHGRVWDWHNVNU]HP\œOHQtVYĐWODQDSUDYLOD $ĂORYĐNVYtWLONYšOLVWtQXVYĐWODWMGYRMĂHWHVYĐWOD NWHUóMHYQĐPDMHKRP\œOHQtVHSR]YHGOR QDGW\NWHŋtKRVWYRŋLOLWM-DGODEDRWKDDUFKRQWš $WLVHGtYDOLDYLGĐOLůHVHSR]YHGOYóœQHů RQL7XXĂLQLOLUR]KRGQXWtVFHOóPKRXIHPDQGĐOš9OiGFHDVHYœHPLRVWDWQtPLVLODPL$SDNVPtVLOL RKHļD]HPVYRGRXDSODPHQHP$VYi]DOLMHVHĂW\ŋPLYĐWU\DWtPůHRKQLYĐYiO\VPtVLO\VH YœHFKQ\GRKURPDG\D]SšVRELO\YHONóFKDRV2GQHVO\KRĂORYĐND GRVWtQXVPUWL$VWYRŋLO\MHœWĐ GDOœtVWYRŋHQtDVLFH]H]HPĐ]YRG\RKQĐDYĐWUXWRMHVW]KPRW\WHPQRW\]ůiGRVWLDGXFKD QiSRGRE\VLF 7RMHWRSRXWRWRMHWHQKUREYóWYRUXWĐODNWHUóE\OĂORYĐNXQDYOHĂHQNYšOLYD]EĐ QDKPRWX7RMHWHQSUYQtWM$GDP NWHUóVHVWRXSLODMHKRSUYQtUR]œWĐSHQt$OH3UYQt3R]QiQt SUYQtKR6YĐWODMHYQĐPDSURERX]tVLF MHKRP\VO

,Y]DOKRSUYQt9OiGFH-DOGDEDRWK DXPtVWLOKRGR]DKUDG\UiMH RNWHUpŋtNDOůHMHSURQĐM EODKHPWRMHVWDE\KRSRGYHGO1HERŗMHMLFKEODKRMHKRŋNpDMHMLFKNUiVDMHQHVOXœQi-HMLFK EODKHPMHSRGYRGDMHMLFKVWURPHPMHQHSŋiWHOVWYt-HMLFKSORGHPMHMHGYšĂLNWHUpPQHQtOpNXD MHMLFKVOLE\MVRXSURĂORYĐNDVPUWt-HMLFKVWURPDOHE\O]DVD]HQFRE\VWURPůLYRWDVLF $MiYiP ]YĐVWXMLWDMHPVWYtMHMLFKůLYRWD-HWRMHMLFKGXFKQiSRGRE\VLF NWHUó]QLFKSRFKi]tDE\ĂORYĐND ]YUiWLODDE\RQQHSR]QDOVYRX~SOQRVWVLF 2QHQVWURPMH]ŋt]HQQiVOHGRYQĐMHKRNRŋHQ\MVRX KRŋNpMHKRYĐWYHMVRXVWtQHPVPUWLMHKROLVW\MVRXQHQiYLVWDSRGYRGMHKRPt]DGRVOWXN MH SRPD]iQtSRVYĐFHQt œSDWQRVWLDMHKRSORGHPMHůiGRVWVPUWL-HKRVtPĐSLMHRGWĐFKNWHŋtKR FKXWQDMtDVSRGQtVYĐWMHMHMLFKE\GOLœWĐVLF  6WURPDOHNWHUóMHRGQLFKQD]óYiQSR]QiQtGREUpKRD]OpKRWRMH3UYQt3R]QiQt6YĐWODNYšOL NWHUpPXE\OY\GiQUR]ND]DE\VH]QĐMQLFQHMHGORWRMHVWDE\VHPXQHQDVORXFKDORSURWRůHWHQWR UR]ND]MHY\GiQSURWLĂORYĐNXDE\VHQHGtYDOY]KšUXSRVYpPQDSOQĐQtDQH]SR]RURYDOKDQEXVYp QHGRNRQĂHQRVWL6,& -iDOHMHWM$GDPDD(YX SŋLYHGONWRPXDE\MHGOL ŊHNOMVHPPX.ULVWHQHE\OWRVQDGKDGGUDN NWHUóMLWM(YX SRXĂLO" 2QVHXVPiODŋHNO+DGGUDN MLQDXĂLOSORGLWůiGRVWSRœSLQĐQtD]iQLNQHERŗW\PXVORXůt$RQ SR]QDOůHRQDKRQHEXGHSRVORXFKDWQHERŗRQDMHFK\WŋHMœtQHůRQ&KWĐO]tVNDWVtOXNWHUiPXWM $GDPRYL RG1ĐMVHVKRUD E\ODGiQDDVSXVWLOQD$GDPD]DSRPQĐQt -iPXŋHNO.ULVWHFRMHWR]DSRPQĐQt" 2QŋHNO1HWRFRŋHNO0RMůtœ1HFKDOMHXVQRXW0 QóEUůRQWM-DOGDEDRWK RENORSLO MHKRVP\VO\]iYRMHPD]DWtůLOKRQHVFKRSQRVWtSR]QiQtQHERŗŋHNOVNU]HSURURN\&KFL]DWtůLWXœL MHMLFKVUGFHDE\QHUR]XPĐOLDDE\QHYLGĐOL,]DM 7XVHYQĐPWM$GDPRYL XNU\OR3UYQt 3R]QiQt6YĐWODDRQWM-DOGDEDRWK VHUR]KRGORVYpYšOLůHMHMGRVWDQH]HůHEUDDOH3UYQt3R]QiQt 6YĐWODMHQHXFKRSLWHOQpDSURWR DĂNROLYMHMWHPQRWDSURQiVOHGRYDODQHPRKODMHM]tVNDW2QVH UR]KRGOůHWXWR VtOX]QĐMGRVWDQHYHQDSURWRVWYRŋLOE\WRVWůHQVNpSRVWDY\DQHFKDOMLSŋHGQĐM SRVWDYLW1HWDNMDNŋHNO0RMůtœ9]DOůHEURDVWYRŋLOPXůHQXDE\XQĐM ]šVWDOD0  $$GDPQDRSDN RNDPůLWĐY\VWŋt]OLYĐO]RSRMHQRVWLWHPQRWRXD3UYQt3R]QiQt6YĐWODRGļDOR]iYRM ]MHKRVP\VOšWMSUREXGLOVH ,KQHGMDNPLOHSR]QDOVYRMLSRGVWDWXŋHNO7RMHNRVWPpNRVWLD PDVRPpKRPDVD3URWRRSXVWtĂORYĐNVYRMLPDWNXDSŋLSRMtVHNůHQĐDREDVHVWDQRXMHGQtP WĐOHP>1HERŗ@RQLSRœORXPDWFHMHMtKRPXůVNpKRGUXKDDE\RGVWUDQLOLMHMtQHGRVWDWHN3URWRMLWM (YX3R]QiQt $GDPSRMPHQRYDOPDWNRXYœHFKůLYóFK0 6NU]HPRF]YóœLQDVNU]H ]YĐVWRYiQtKRSRXĂLOR3UYQt3R]QiQtRSR]QiQt6NU]HVWURPYSRGREĐRUODVLF PX]YĐVWRYDOR DE\SŋLMtPDOMHGO SR]QiQtDE\VLY]SRPQĐOQDVYRX~SOQRVWGRNRQĂHQRVW QHERŗQHGRVWDWHNRERX WM$GDPDL(Y\ VSRĂtYiYQHYĐGĐQt -DOGDEDRWKSR]QDOůHVHRGQĐMY]GiOLOL3URNOHOMHSŋLGDOYœDNMHœWĐNWRPXůHPXůEXGHQDGůHQRX SiQHP0 DQLůE\WM-DOGDEDRWK ]QDOWDMHPVWYtNWHUpY]QLNOR]H]YĐVWRYiQtVYDWp Y]QHœHQRVWL2QLVHDOHEiOLKRSURNOtWDRGKDOLWMHKRQHYĐGRPRVW9œLFKQLMHKRDQGĐOpWMPRFQRVWL MHY\KRGLOL]H]DKUDG\UiMH0 2QKRWMĂORYĐND$GDPD ]DKDOLOYHONRXWHPQRWRX3RWRP VSDWŋLO-DOGDEDRWKSDQQXNWHUiVWiOD$GDPRYLSRERNX1DSOQLODKRQHVP\VOQRVWKORXSRVW QHERŗVL SŋiODE\]QtY]HœORMHKR VHPHQR3RœSLQLOMLD]SORGLOSUYQtKRV\QDDURYQĐůGUXKpKR-DK YH PHGYĐGtREOLĂHMD(ORK LPREOLĂHMNRĂN\-HGHQMHSUDYóGUXKóDOHQHSUDYó(ORKLPMHSUDYó -DKYHMHQHSUDYó3UDYpKRXVDGLOQDGRKQĐPDYĐWUHPVLF QHSUDYpKRXVWDQRYLODOHQDGYRGRXD ]HPt7RMVRXWLNWHŋtVHYSRNROHQtYœHFKOLGtQD]óYDMt.DLQDÉEHODůGRGQHœQtKRGQH 6NU]HSUYQtKR9OiGFHWM-DOGDEDRWKD Y]QLNORWDNpSRKODYQtVSRMHQt2Q]DVHOGR$GDPDVH[XiOQt

ůiGRVWWDNDE\WRE\ODRQDNWHUiE\VNU]HSRKODYQtVSRMHQtY\WYiŋHODQiSRGREX]MHMLFKGXFKD QiSRGRE\2EDYOiGFHDOHXVDGLOQDGŋtœtWMVYĐWHP DE\SDQRYDOLQDGKUREHPWMWĐOHP YLGLWHOQóPŋiGHP $GDPSR]QDOVYRMLSRGVWDWXNWHUiVHPXURYQiD]SORGLO6HWKD$MDNRX SRNROHQtNWHUpMHYQHELSRGDLRQ\WDNY\VODODPDWND7RKRWM'XFKD NWHUóMtSDWŋt'XFKNQtN QĐPX VHVWRXSLODE\SUREXGLOSRGVWDWXNWHUiVH0XWM'XFKX URYQiSRGOHY]RUXGRNRQĂHQRVWLD DE\MHSUREXGLO]H]DSRPQĐQtDœSDWQRVWLKUREX$WDN]šVWDO'XFKSRMLVWRXGREXDSšVRELOQD VHPHQRWMVYĐWVNpSRNROHQt DE\DůSŋLMGH'XFK]HVYDWóFKDLRQšMHPRKO SR]YHGQRXW] QHGRVWDWNXDNQDSUDYHQtDLRQXYĐNX DE\VHVWDOVYDWóPYĐĂQóP DLRQHPQDNWHUpPE\QHXOStYDO ]ORĂLQ -iMVHPDOHŋHNO.ULVWHEXGRXGXœHYœHFK]DFKUiQĐQ\YĂLVWpPVYĐWOH" 2QPLŋHNO'RVSĐOMVLMLů NH]YDůRYiQtYHONóFKYĐFtNWHUpMVRXRVWDWQtPPLPRW\SRFKi]HMtFt] QHNROtVDMtFtKRSRNROHQtWĐůNRGRVWXSQp7LQDNWHUpVHVWRXSLO'XFKůLYRWDDNWHŋtVHVSRMLOLVHVLORX WXEXGRX]DFKUiQĐQLDVWDQRXVHGRNRQĂHQóPLDKRGQLWRKRDE\Y\VWRXSDOLQDKRUXNYHONóP VYĐWOšP1HERŗEXGRXKRGQLWRKRDE\VHMLPLRĂLVWLOLRGHYœtœSDWQRVWLDSRNXœHQt]ODWtPůHVYRX SR]RUQRVWQHVRXVWŋHĄXMtQDQLFMLQpKRQHůQDQHSRPtMHMtFtVSRMHQtDRWRXVLOXMtEH]KQĐYX]iYLVWL Ei]QĐůiGRVWLDSŋHV\FRYiQt7tPWRYœtPQHEXGRXVSRXWiQLDQLQLĂtPMLQóPVY\MtPNRXWĐODNWHUp XůtYDMt]DWtPFRSĐVWXMt]ŋHQtDE\E\OLY\YHGHQLVLF DSŋLMDWLVNU]HSRYRODQRVWNHFWLYĐĂQpKR QHSRPtMHMtFtKRůLYRWD3ŋLWRPVQiœHMtDVWUStYœHDE\GRNRQĂLOLERMD]GĐGLOLYĐĂQóůLYRW -iMVHPŋHNO.ULVWHWLNWHŋtWRWRQHXĂLQLOLFREXGRXGĐODWMHMLFKGXœHGRNWHUóFKYHœODVtODD'XFK ůLYRWDDE\WDNpRQ\E\O\]DFKUiQĐQ\" 2QPLŋHNO7LNWHŋtREGUůHOLWRKRWRGXFKDEXGRX]DYœHFKRNROQRVWtGiOH ůtWDQDNRQHF Y\MGRX ]HYœtœSDWQRVWLQHERŗWDWR VtODYFKi]tGRNDůGpKRĂORYĐNDQHERŗEH]QtE\VHQHPRKOLYšEHF QDSŋtPLW.G\ůVHQDURGtREGUůtWRKRWR 'XFKDůLYRWD.G\ůDOHSRYVWDQHNůLYRWXWHQWRVLOQó ERůVNóGXFKSRVLOXMHVtOXWRMHVWGXœLDRQDQHXSDGiGR]OD8WĐFKDOHGRNWHUóFKYVWRXSLOGXFK QiSRGRE\EXGHMHMLFKGXœHMtPVYHGHQDDYHMGHGRRP\OX -iDOHŋHNO.ULVWHNG\ůGXœHWĐFKWRWMRVYRER]HQóFK Y\MGRX]WĐODNDPSšMGRX" 2QVHXVPiODŋHNO1DPtVWRSURGXœHDWRMHVtODNWHUiMHGXFKXQiSRGRE\Y\VRFHQDGŋD]HQD-H YHOPLVLOQiDXQLNiGtOšP]ODDXVWDYLĂQRXSpĂtEXGHWDWRGXœH ]DFKUiQĐQDDY\VWRXStGRNOLGX DLRQš -iDOHŋHNO.ULVWHWLNWHŋtYšEHFQHSR]QDOLFRMVRXMHMLFKGXœHDNDPSšMGRX" 2QPLŋHNO8QLFKVHVWDOGXFKQiSRGRE\PRFQóPSŋLMHMLFKNORSóWiQtDSURWR]DWĐůXMHMHMLFKGXœL DSŋLWDKXMHMLNĂLQšP]ORE\DWtPWR]SšVREHPMtEHUHPRůQRVWSR]QiQt3RWpFRVHRGVWURMtWM]EDYt WĐOD MHWDWRGXœH SŋHGiQDPRFQRVWHPNWHUpSRYVWDO\SRG9OiGFHP$WDN MVRXRSĐWXYUůHQ\WM W\GXœH GRSRXWDYHGHQ\GRNRODVLF GRWpGRE\ QHůMVRX]DFKUiQĐQ\]H]DSRPQĐQt7DNRYi GXœHSDNSŋLMtPiSR]QiQtDMH]DFHOHQDGRNRQĂHQD D]DFKUiQĐQD -iDOHŋHNO.ULVWHMDNDOHGXœHPL]tDYFKi]tRSĐWGRSŋLUR]HQRVWL0DWN\WMSŋtURG\ DQHER ĂORYĐND" 2QVH]DUDGRYDONG\ůMVHPVHQDWR ]HSWDODŋHNO7\MVLX]UiOóNSRFKRSHQtMHGiQDMLQpPXYH NWHUpPMH'XFKůLYRWDMDNRMHKRQiVOHGRYQtNRYLY]KOHGHPNSŋHGFKR]tPX$NG\ůWDWRGXœHVNU]H 1ĐMXVO\œtEXGH]DFKUiQĐQDDMLůQHYVWRXStGRůiGQpKRMLQpKRWĐODVLF 

-iPXŋHNO.ULVWHWLDOHNWHŋtSR]QDOLDRGYUiWLOLVHFRMVRXMHMLFKGXœH" 2QPLŋHNO2Q\SšMGRXWDPNDPVHVWDKXMtDQGĐOpPRFQRVWL QX]RW\NWHUóPQHE\OGiQDQL Qi]QDNOtWRVWLDEXGRXWDPDůGRGQHNG\EXGRXSRWUHVWiQ\.DůGóNGRREWtůLOVYDWpKRGXFKD EXGHWUSĐWWUYDOóPWUHVWHP -iDOHŋHNO.ULVWHRGNXGSRFKi]tGXFKQiSRGRE\" 2QPLŋHNO.G\ůPDWNDSOQiVOLWRYiQtDVYDWó'XFKWHQ0LORVUGQóNWHUóVHVQiPLWROLNQDPiKi WRMH3UYQt3R]QiQt6YĐWODSUREXGLOVLF VpPĐYP\œOHQtOLGt]URGXWRKRWRGRNRQDOpKR9ĐĂQpKR āORYĐNDVYĐWODWXSR]QDOSUYQt9OiGFHWM-DOGDEDRWK-DKYH ůHRQLKRSŋHY\œXMtYHYóœLQiFKVYRX PRXGURVWtLFKWĐOVLSŋLYODVWQLWMHMLFKP\œOHQNRYRXVtOX6,& 3URWRůHMHQHYĐGRXFtQHYĐGĐOůH MVRXPRXGŋHMœtQHůRQ8ĂLQLOUR]KRGQXWtVHVYóPLVLODPLDVWYRŋLORVXGRYRVW6SRXWDOLPtURX ĂDVRYóPL~VHN\DĂDVHPVLF ERůVWYDQDQHEHVtFKDQGĐO\GpPRQ\DOLGLDE\WLYœLFKQLXSDGOLGR MHKRSRXWDRQVHVWDOSiQHPQDGHYœHPL]OóD]NDůHQóSOiQ 2Q-DOGDEDRWK SDNDOHOLWRYDOYœHKRFRVNU]HQĐMY]QLNOR5R]KRGOVHůHSŋLQHVHQDOLGVNRX GRPóœOLYRVWSRWRSX$Y]QHœHQRVW3UYQtKR3R]QiQtWRMHVW3UYQt3R]QiQt6YĐWODWRVGĐOLOD1RHPX VLF 7HQWR]YĐVWRYDOOLGHPDOHRQLPXQHYĐŋLOL1HWDNMDNŋHNO0RMůtœ2QVHVNU\OGRDUFK\ QóEUůRQVHVNU\OQDMHGQRPPtVWĐ1HMHQViP1RHQóEUůPQRKROLGt]URGXNWHUóQH]DNROtViVH RGHEUDOLQDRQRPtVWRDVNU\OLVHYREODNXVYĐWODVLF $RQ1RH SR]QDO-HKRSDQVWYtVSROXV WĐPLNWHŋtVQtPE\OLYH6YĐWOHNWHUpMHR]DŋRYDORQHERŗWHPQRWDVHUR]OLODQDYœHFKQ\YĐFLQD ]HPL 9OiGFH-DOGDEDRWK XĂLQLOUR]KRGQXWtVHVYóPLDQGĐO\PRFQRVWPL $VHVODOLVYpSRVO\NGFHUiP OLGtDE\]QLFKY\NOtĂLOLMHMLFKQiVOHGRYQtFLWĐPWR PRFQRVWHPNSRWĐœHQt1HMGŋtYHQHPĐOLůiGQó ~VSĐFKSURWRSŋLœOLDUR]KRGOLVHYœLFKQLůHY\WYRŋtGXFKDQiSRGRE\QiSRGREXWRKR'XFKDNWHUó VHVWRXSLO6,& $WLWRSRVORYp]PĐQLOLVYRXSUDYRX SRGREXGRSRGRE\MHMLFKEXGRXFtFK PDQůHOšDQDSOQLOLMHWMW\ůHQ\ GXFKHPNWHUóMHPXĂLOYWHPQRWiFK=H]ORP\VOQRVWLMLPSŋLQiœHOL ]ODWRVWŋtEURGiUN\DNRY\PĐĄDůHOH]RDYœHFKQ\RVWDWQt GUXK\DXYHGOLMHGRSRNXœHQtDE\Xů QHP\VOHO\QDVYp3UYQt3R]QiQtVLF NWHUpMHSHYQp$Y]DOLVLMHWMW\ůHQ\ D]SORGLOLVNU]H VYpKRGXFKDQiSRGRE\GĐWL]WHPQRW\-HMLFKVUGFHVH]DYŋHODD]WYUGODVNU]HWYUGRVWGXFKD QiSRGRE\DůGRGQHœND7RYHOHEHQpYœDNWRMHVW2WHF0DWNDWRPLORVWLSOQpWM3UYQtSR]QiQt  MHYœDNYMHMLFKSRWRPVWYXSŋtWRPQp 1HMSUYHMVHPY\VWRXSLONGRNRQDOpPXYĐĂQpPX DLRQX7RWRWLDOHŋtNiPDE\VWR]DSVDODSŋHGDO VREĐURYQóPYWDMQRVWL1HERŗWRWRWDMHPVWYtSDWŋtWRPXSRNROHQtNWHUpQH]DNROtVi0DWNDVHDOH MHœWĐMHGQRXREMHYLODSŋHGHPQRX$WRMVRXSRWRPYĐFLNWHUpYHVYĐWĐXĂLQLODQDSUDYLODVYp SRWRPVWYRVLF &KFLYiP]YĐVWRYDWFRVHVWDQH1HERŗMVHPWRWRYœHGDODE\WRE\OREH]SHĂQĐ XORůHQR 3RWRPPLŋHNO3URNOHWEXGHNDůGóNGRWRWRSŋHGiGiO]DGiUHNQHERMtGORQHERQiSRMQHERRGĐY QHERQĐFRSRGREQpKR 2QPXWM-DQRYL SŋHGDOWRWRWDMHPVWYtDLKQHGPX]PL]HO$RQ-DQ SŋLœHONHVYóP VSROXXĂHGQtNšPD]DĂDOMHSRXĂRYDWFRPXE\OR6SDVLWHOHPR]QiPHQR 7DMQpXĂHQt-DQRYR

Tajné Markovo evangelium V roce 1958 nalezl profesor Morton Smith z Kolumbijské univerzity v klášteĜe Már Sábá necelých 20 kilometrĤ jihovýchodnČ od Jeruzaléma þásteþný pĜepis neznámého dopisu Kléménta Alexandrijského (150-215). Text byl pravdČpodobnČ v polovinČ 18. století opsán z pĤvodního zdroje na pĜedsádku u zadní desky knihy z roku 1646, jejímž obsahem je dílo Ignáce z Antiochie (?-107). VČtšina odborníkĤ se shoduje v názoru, že dokument je autentický, o þemž svČdþí mimo jiné i zpĤsob vyjadĜování, sloh a slovní zásoba pisatele. S ohledem na jazykovČdné, místopisné a historické rozbory mĤžeme dojít k závČru, že Kléméns svĤj dopis napsal nČkdy mezi lety 170 a 190 a adresoval jej jistému Theodórovi. Kléméns Theodóra varuje pĜed Markovým evangeliem zfalšovaným sektou KarpokratovcĤ (kolem roku 125) a zmiĖuje se o existenci pĤvodní tajné verze tohoto spisu. PĜíslušná pasáž zní takto: "Pokud jde tedy o Marka, bČhem Petrova pobytu v ěímČ sepsal výklad skutkĤ Pána. Nerozhlásil však všechny, ani nenaznaþil jejich tajemství, ale vybral takové, o kterých si myslel, že jsou nejužiteþnČjší pro rostoucí víru tČch, kteĜí jsou vyuþováni. Když ale Petr zemĜel jako muþedník, Marek pĜišel od Alexandrie pĜinášejíc obojí - své vlastní zápisky i ty Petrovy, z nichž pĜenesl do své první knihy vČci vhodné pro všechny smČĜující k poznání. Tak sepsal duchovnČjší evangelium pro potĜeby zasvČcených. PĜesto však ještČ nevyslovil neprozraditelné vČci, ani nenapsal veleknČžské (hierofantské) uþení Pána, ale k už zapsaným pĜíbČhĤm pĜidal další a kromČ toho pronesl urþité výroky, o jejichž výkladu vČdČl, jakožto zasvČcovatel do mystérií (mystagog), že mĤže posluchaþe uvést do nejvnitĜnČjší svatynČ pravdy skryté za sedmi závoji. Tak, v souhrnu, ty vČci pĜipravil, podle mého soudu ne nepĜejícnČ nebo neobezĜetnČ. A po smrti zanechal svĤj spis církvi v Alexandrii, kde je stále velice peþlivČ hlídán. Je pĜedþítán pouze tČm, kteĜí jsou zasvČceni do velkých mystérií." Profesor Smith se domnívá, že originál tajného Markova evangelia byl napsán v aramejštinČ a autoĜi kanonických textĤ Markova a Janova evangelia z nČho pĜi svém psaní þerpali. NČkteré formulace v tajné verzi jsou natolik kontroverzní, že se je radČji rozhodli vynechat. Pokud by mČl Smith pravdu, znamenalo by to, že je tajné znČní Markova evangelia jedním z nejstarších a nejpĤvodnČjších zdrojĤ informací o ústĜední postavČ kĜesĢanské víry. Jenomže mnozí badatelé Smithovy názory nepĜijali a nČkteĜí ho dokonce obvinili z podvodu. ýasto se objevují argumenty, že tradiþní pojetí Ježíše Krista by mohlo být otĜeseno. NicménČ i pĜes odpor církevních kruhĤ trvá nezanedbatelná skupina odborníkĤ na tom, že tajné evangelium je starší než kanonický Marek, po pĜípadČ že biblické Markovo evangelium bylo o všechna problematická místa zkráceno. DuchovnČjší verze byla, jak zdĤrazĖuje Kléméns, vyhrazena pouze pro potĜeby zasvČcených. Ve svém dopise píše, že "ne všem je možno povČdČt celou pravdu". VČtšina kĜesĢanĤ není pĜipravena na pĜijetí plnosti evangelia. Proþ? Mimo jiné proto, že na urþité pasáže mĤže být nahlíženo nesprávnČ. Lze je napĜíklad použít k rozvíjení spekulací o JežíšovČ homosexualitČ. Kléméns rozhoĜþenČ pĜipomíná, že pĜívrženci samozvaného gnostika a þarodČje Karpokrata do evangelia pĜidali smyšlené vČty o styku "nahého muže s nahým mužem" apod. Stejný výklad by mohl mít i níže citovaný text. Ovšem i sám Morton Smith varoval pĜed povrchní interpretací, která nezohledĖuje dĤležité souvislosti. Navzdory tvrzení profesionálních vykladaþĤ Písma víme, že Ježíš v biblických evangeliích vybrané osoby zasvČcoval do mystérií, které by nezúþastnČní pozorovatelé mohli považovat za magické. ZasvČcující praktiky, pĜi jejichž provádČní musel být adept pĜítomen nahý, jsou známy z vČtšiny starovČkých kultur. Nelze ovšem pĜedpokládat, že by toto vysvČtlení bylo obecnČ pĜijímáno. Je tudíž celkem logické, že utajované znČní bylo urþené pouze omezenému okruhu jednotlivcĤ.

Nepanuje všeobecná shoda v otázce, kdy pĜesnČ Tajné Markovo evangelium vzniklo. CírkevnČ orientovaní biblisté upĜednostĖují pozdČjší dataci. Odhady se pohybují v rozmezí let 70 až 160. (Konvenþní Markovo evangelium bylo údajnČ sepsáno v letech 65 až 80.) Kléméns ve svém dopise uvádí jako pĜíklad dva úryvky. Oba jsou souþástí 10. kapitoly Markova evangelia a oba do biblického textu pozoruhodným zpĤsobem zapadají. V následující citaci jsou slova z tajné verze barevnČ zvýraznČna. PovšimnČte si zajímavé epické návaznosti na verš 46 a ještČ zajímavČjší souvislosti s jinak záhadnou zmínkou o polonahém mladíkovi z 14. kapitoly. 10 (...) 32 Byli na cestČ do Jeruzaléma a Ježíš šel pĜed nimi; byli zaraženi a ti, kteĜí šli za nimi, se báli. Vzal k sobČ opČt svých Dvanáct a zaþal mluvit o tom, co ho má potkat: 33 "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn þlovČka bude vydán veleknČžím a zákoníkĤm; odsoudí ho na smrt a vydají pohanĤm, 34 budou se mu posmívat, poplivají ho, zbiþují a zabijí; a po tĜech dnech vstane." A pĜicházejí do Betanie. Byla tam jakási žena, jejíž bratr umĜel. PĜišla a klanČla se Ježíšovi a Ĝekla mu: "Synu DavidĤv, smiluj se nade mnou." Ale uþedníci ji napomínali. A Ježíš, jsa rozhnČvaný, s ní odešel na zahradu, kde byl hrob, a hned byl z hrobu slyšet silný kĜik. Ježíš pĜistoupil blíž a odvalil kámen od vchodu do hrobu. A hned vstoupil dovnitĜ, kde byl ten mladík, vztáhl svou ruku, uchopil ho za ní a zvedl ho. Avšak mladík se na nČj podíval, zamiloval se do nČho a zaþal ho prosit, jestli by s ním nemohl zĤstat. Vyšli z hrobu a vešli do mladíkova domu, protože byl bohatý. A po šesti dnech mu Ježíš Ĝekl, co má udČlat. A veþer mladík pĜišel k nČmu. Nesl plátno pĜes své nahé tČlo. A zĤstal s ním tu noc, neboĢ Ježíš ho vyuþoval v tajemství království Božího. Odtud vstal a vrátil se na druhý bĜeh Jordánu. 35 PĜistoupili k nČmu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a Ĝekli mu: "MistĜe, chtČli bychom, abys nám uþinil, oþ tČ požádáme." 36 ěekl jim: "Co chcete, abych vám uþinil ?" 37 OdpovČdČli mu: "Dej nám, abychom mČli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávČ." 38 Ale Ježíš jim Ĝekl: "Nevíte, oþ žádáte. MĤžete pít kalich, který já piji, nebo být pokĜtČni kĜtem, kterým já jsem kĜtČn ?" 39 OdpovČdČli: "MĤžeme." Ježíš jim Ĝekl: "Kalich, který já piji, budete pít a kĜtem, kterým já jsem kĜtČn, budete pokĜtČni. 40 Ale udČlovat místa po mé pravici þi levici není má vČc; ta místa patĜí tČm, jimž jsou pĜipravena." 41 Když to uslyšelo ostatních deset, zaþali se hnČvat na Jakuba a Jana. 42 Ježíš je zavolal k sobČ a Ĝekl jim: "Víte, že ti, kdo platí u národĤ za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlaþují je. 43 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buć vaším služebníkem;

44 a kdo chce být mezi vámi první, buć otrokem všech. 45 VždyĢ ani Syn þlovČka nepĜišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svĤj život jako výkupné za mnohé." 46 PĜišli do Jericha. A byly tam sestra toho mladíka, kterého Ježíš miloval, a jeho matka a Salómé. A Ježíš je nepĜijal. A když vycházel s uþedníky a s velkým zástupem z Jericha, sedČl u cesty syn TimaiĤv, Bartimaios, slepý žebrák. 47 Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do kĜiku: "Ježíši, Synu DavidĤv, smiluj se nade mnou!" 48 Mnozí ho napomínali, aby mlþel. On však tím více kĜiþel: "Synu DavidĤv, smiluj se nade mnou!" 49 Ježíš se zastavil a Ĝekl: "Zavolejte ho!" I zavolali toho slepého a Ĝekli mu: "Vzchop se, vstaĖ, volá tČ!" 50 Odhodil svĤj plášĢ, vyskoþil a pĜišel k Ježíšovi. 51 Ježíš mu Ĝekl: "Co chceš abych pro tebe uþinil?" Slepý odpovČdČl: "Pane, aĢ vidím!" 52 Ježíš mu Ĝekl: "Jdi, tvá víra tČ zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním. (…) 14 (…) 51 Šel za ním nČjaký mladík, který mČl na sobČ jen kus plátna pĜes nahé tČlo; toho chytili. 52 On jim však nechal plátno v rukou a utekl.

PETROVO EVANGELIUM Nejstarší dochované papyrové zlomky Petrova evangelia pocházejí z pĜelomu 2. a 3. století. Z 8. století pak pochází pergamen, který byl objeven v roce 1886 v egyptském Achmínu. Naše souþasná neúplná znalost uvedeného textu vychází pĜedevším z tohoto zdroje. O existenci Petrova evangelia se prokazatelnČ zmiĖoval napĜíklad Órigenés, Eusebios, Hieronymus a kolem roku 190 Serapión z Antiochie. Už tehdy však bylo evangelium shledáváno “heretickým” a proto bylo církevními autoritami zakazováno (pĜedevším kvĤli domnČlému doketismu a antijudaismu). O dataci vzniku Petrova evangelia se vedou spory. VČtšina badatelĤ uvádí za nejpravdČpodobnČjší dobu vzniku první polovinu 2. století, nČkteĜí autoĜi nicménČ upĜednostĖují starší dataci (rok 70 až 100). Shoda panuje alespoĖ ohlednČ místa pĤvodu, za které se považuje Sýrie.

1 (…) 1Nikdo z ŽidĤ se neumyl ruce, ani Herodes, a také nikdo z jeho soudcĤ. Když si je tedy nechtČli umýt,

povstal Pilát. 2A tehdy poruþil král Herodes, aby se chopili Pána, a Ĝekl jim: “Co jsem poruþil, abyste mu uþinili, to uþiĖte.”

2 3Stál tam Josef, pĜítel Piláta a Pána, a protože vČdČl, že ho chtČjí ukĜižovat, pĜišel k Pilátovi a požádal o tČlo

PánČ, aby ho pohĜbil. 4A Pilát poslal k Herodovi a požádal o jeho tČlo. 5A Herodes Ĝekl: “BratĜe Piláte, i kdyby nikdo o nČj nebyl požádal, my bychom ho byli pohĜbili, protože už svítá sobota. Je totiž psáno v Zákonu, že slunce nesmí zapadnout nad zabitým.” A vydal ho lidu v den pĜed prvním dnem nekvašených chlebĤ, jejich svátkem.

3 6Oni se chopili Pána, strkali ho ve spČchu a Ĝíkali: “Vleþme Syna Božího, když ho máme v moci.”

7A pĜedhodili mu purpurový plášĢ a posadili ho na soudcovský stolec Ĝíkajíce: “Suć spravedlivČ, králi Izraele.” 8A kdosi z nich pĜinesl trnový vČnec a položil jej na hlavu PánČ. 9A druzí stáli a plivali mu do obliþeje, jiní ho bili po tváĜích, další ho bodali rákosem a nČkteĜí ho biþovali a Ĝíkali: “Takovou poctou poctČme Syna Božího.”

4 10A pĜivedli dva zloþince a uprostĜed mezi nimi ukĜižovali Pána. On ale mlþel, jako by necítil žádnou bolest.

11A když vztyþili kĜíž, dali tam nápis: “Toto je král Izraele.” 12A když pĜed nČho položili jeho šaty, rozdČlili si je a metali o nČ los. 13Jeden z onČch zloþincĤ je káral a Ĝíkal: “My toto trpíme kvĤli zlým skutkĤm, které jsme spáchali, ale þím vám ukĜivdil on, který se stal spasitelem lidí?” 14A oni se na nČho rozhnČvali, pĜikázali, aby mu nezlomili nohy, aby zemĜel v útrapách.

5 15Bylo poledne a tma zahalila celou Judeu, oni zneklidnČli a báli se, že snad slunce zapadlo, když ještČ žil. Je

totiž psáno: “Slunce nesmí zapadnout nad usmrceným.” 16A kdosi z nich Ĝekl: “Dejte mu pít žluþ a ocet.” Oni to namíchali a dali mu pít. 17A splnilo se vše a naplnili míru hĜíchĤ nad svou hlavou. 18A mnozí chodili se svČtly v domnČní, že je noc, a padali (na zem). 19A Pán vykĜikl a volal: “Má sílo, má sílo, tys mne opustila.” Jakmile to Ĝekl, byl vzat vzhĤru. 20V tu hodinu se roztrhla chrámová opona v JeruzalémČ.

6 21A tehdy vytáhli hĜeby z rukou Pána a položili je na zem. A celá zemČ se otĜásla a nastal veliký strach. 22Tehdy vysvitlo slunce, a bylo devČt hodin. 23Židé se zaradovali a dali Josefovi jeho tČlo, aby je pohĜbil, protože vidČl, kolik dobrých vČcí on uþinil. 24On vzal Pána, omyl ho, ovinul plátnem a odnesl ho do vlastního hrobu, zvaného zahrada Josefova

7 25Tehdy když Židé i starší a knČží poznali, jaké zlo si zpĤsobili, zaþali se bít (do prsou) a Ĝíkat: “BČda nám pro naše hĜíchy, pĜiblížil se soud a konec Jeruzaléma.” 26Já se svými druhy jsem se trápil a se zranČnou myslí jsme se skrývali. Hledali nás totiž jako zloþince, jako bychom chtČli zapálit chrám.

27KvĤli tomu všemu jsme se postili, sedČli jsme zarmoucenČ a s pláþem ve dne v noci až do soboty.

8 28Tehdy se zákoníci, farizeové a starší shromáždili a slyšeli, že všechen lid hluþí a bije se v prsa se slovy:

“Stala-li se všechna tato pĜeveliká znamení, hlećte, že on byl spravedlivý.” 29Starší se vydČsili, pĜišli k Pilátovi s žádostí a Ĝíkali: 30“Dej nám vojáky, aby po tĜi dny stĜežili jeho hrob, aby nepĜišli jeho uþedníci a neukradli ho a by se lid nedomníval, že vstal z mrtvých, a zle s námi nenaložil.” 31Pilát jim pĜidČlil Petronia a setníka s vojáky, aby stĜežili hrob, a s nimi pĜišli k hrobu starší i zákoníci. 32A když všichni spolu se setníkem a vojáky pĜivalili velký kámen, položili jej ke dveĜím hrobu. 33Zapeþetili jej sedmi peþetČmi, postavili tam stan a drželi stráž.

9 34Když svítalo sobotní jitro, pĜišel dav z Jeruzaléma a z okolí, aby vidČli zapeþetČný hrob.

35V noci, kdy svítal Den PánČ, zatímco byli na stráži vždy dva vojáci, zaznČl z nebe mocný hlas. 36A spatĜili, jak se otevĜela nebesa a jak odtud sestupují dva muži ve veliké záĜi a blíží se k hrobu. 37A onen kámen pĜivalený ke dveĜím se sám odvalil stranou, hrob se otevĜel a oba mladíci vešli.

10 38Když to oni vojáci spatĜili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. 39Zatím co vyprávČli, co spatĜili, vidČli zase z hrobu vycházet tĜi muže, dva podpírali jednoho a kĜíž je následoval. 40A hlavy tČch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, pĜesahovala nebesa. 41I slyšeli hlas z nebe Ĝíkající: “Kázal jsi zesnulým?” 42A od kĜíže byla slyšet odpovČć: “Ano.” 11 43Radili se spolu, zda mají odejít a oznámit to Pilátovi. 44A zatímco se ještČ radili, ukázala se opČt otevĜená nebesa a jakýsi þlovČk, který sestoupil a vešel do hrobu. 45Když to uvidČli ti, kteĜí tam byli se setníkem, opustili hrob, který hlídali, a ještČ v noci spČchali k Pilátovi a vyprávČli s velkým strachem všechno, co vidČli. ěekli: “Opravdu to byl Syn Boží.” 46Pilát jim odpovČdČl: “Já jsem þistý od krve Syna Božího. Vy jste tak rozhodli.” 47Pak k nČmu všichni pĜistoupili, žádali a prosili ho, aby zakázal setníkovi a vojákĤm, Ĝíci nČkomu, co vidČli. 48“Pro nás totiž,” Ĝíkali, “je lepší provinit se nejvČtším hĜíchem pĜed Bohem než upadnout do rukou židovského lidu, a být ukamenováni.” 49Pilát tedy naĜídil setníkovi a vojákĤm, aby to nikomu neĜekli. 12 50Ráno v den PánČ Marie z Magdaly, uþednice PánČ, - (která pĜedtím) ve strachu pĜed Židy, kteĜí vzplanuli

hnČvem, neudČlala u hrobu PánČ to, co zpravidla dČlají ženy nad zemĜelými, které milovaly 51vzala s sebou své pĜítelkynČ a pĜišla k hrobu, kam byl uložen. 52Bály se, aby je Židé nevidČli, a Ĝíkaly: “Když jsme nemohly plakat a bít se v prsa onoho dne, kdy byl ukĜižován, udČlejme to alespoĖ teć u jeho hrobu. 53Ale kdo nám odvalí kámen, položený u vchodu do hrobu, abychom mohly vejít, posadit se k nČmu a uþinit, co se patĜí? 54Kámen je totiž veliký a my se bojíme, aby nás nČkdo nespatĜil. A nebudeme-li moci, položme alespoĖ ke dveĜím to, co neseme na jeho památku, plaþme a bijme se v prsa, a pak pĤjdeme domĤ.”

13 55Šly tedy a našly otevĜený hrob a když pĜistoupily blíže, naklonily se a vidí, že uprostĜed hrobu sedí jakýsi

krásný mladíþek, obleþený v záĜící šat, který jim Ĝekl: 56“Proþ jste pĜišly? Koho hledáte? Snad ne toho ukĜižovaného? Vstal a odešel. Jestli tomu nevČĜíte, skloĖte se a podívejte se na místo, kde ležel, že tam není, vstal totiž a odešel tam, odkud byl vyslán.” 57Tehdy vylekané ženy odešly.

14 58Byl poslední den svátku nekvašených chlebĤ a mnozí se zaþali vracet do svých domovĤ, protože svátek

skonþil. 59My, dvanáct uþedníkĤ PánČ, jsme plakali a byli jsme zarmouceni a každý byl smutný kvĤli tomu, co se stalo, a

vrátil se do svého domu. 60Já Šimon Petr a mĤj bratr OndĜej jsme vzali své sítČ a odešli jsme k moĜi. A byl s námi Levi, syn AlfeĤv, jehož Pán (…) (PĜeklad: J. Dus, P. Pokorný, Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I.)

ZDROJE Dus J., Pokorný P., Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 James M. R., The Gnostic Society Library, The Gospel of Peter, http://www.gnosis.org/library/gospete.htm

SKUTKY PETRA A DVANÁCTI APOŠTOLģ Text této knihy je souþástí šestého kodexu sbírky z Nag Hammádí. Dochoval se i rukopis z Berlínského kodexu. Autor žil pravdČpodobnČ ve 2. století, i když rozpČtí možné doby vzniku je širší (120-220). V knize se podobnČ jako v Písni o perle objevuje motiv perly. Zde je však stĜedem pozornosti záhadný muž Lithargoél, který se nakonec ukáže ve své pravé podobČ jako Ježíš Kristus a vyzve své uþedníky, aby se stali lékaĜi duší. NČkteré pasáže není možné kvĤli poškození rekonstruovat.

1 (...) A byli jsme jednotni ve svých srdcích. Rozhodli jsme se, že budeme konat službu, kterou nás povČĜil Pán. A vzájemnČ jsme se zavázali smlouvou. Na moĜe jsme vyjeli v pĜíznivou chvíli, kterou nám vytvoĜil Pán. Našli jsme loć zakotvenou u bĜehu a pĜipravenou vyplout. A mluvili jsme s lodníky, abychom se s nimi mohli nalodit. Oni k nám byli podle pĜedurþení Pána velmi laskaví. Když jsme se nalodili, pluli jsme den a noc. Potom se do naší lodČ opĜel vítr a zahnal nás k malému mČstu uprostĜed moĜe. Já, Petr, jsem se nČkterých tamních obyvatel, kteĜí stáli u pĜístavu, ptal na jméno jejich mČsta.

2 Jeden z nich odpovČdČl takto: "Jméno tohoto mČsta je 'Místo pĜebývání', tj. pevn... trpČlivost (...) a jejich pĜedák (...) palmovou ratolest (...) A jakmile jsme (...) vynesli svá zavazadla na bĜeh, vstoupil jsem do mČsta, abych hledal (...) ubytování. Vyšel nČjaký þlovČk, který mČl kolem bokĤ ovázanou plátČnou zástČru a na ní zlatý opasek. PĜes hruć mČl šátek, který sahal na ramena a kryl hlavu i ruce. UpĜenČ jsem na toho muže hledČl, protože mČl krásný vzhled i postavu. VidČl jsem þtyĜi þásti jeho tČla: Chodidla nohou, þást hrudi, dlaĖ jeho ruky a jeho sílu. To je to, co jsem na nČm mohl vidČt. V levé ruce mČl pouzdro na knihy, jako je to na mé knihy, v pravé mČl hĤl ze styraxového dĜeva. Jeho hlas znČl ozvČnou, když pomalu pronášel slova a volal po mČstČ: "Perla, perla!" Já jsem si myslel, že je to þlovČk z toho mČsta. ěekl jsem mu: "MĤj bratĜe a pĜíteli."

3 On mi Ĝekl: "SprávnČ jsi povČdČl: 'BratĜe a pĜíteli.' Co je to, co u mnČ hledáš?" ěekl jsem mu: "ěekni mi o noclehu pro mne a ostatní bratry, protože jsme tu cizí. ěekni mi..." (...) "Proto jsem já také pĜedtím Ĝekl: 'BratĜe a pĜíteli', protože sám jsem také takovým cizincem jako ty." Když to Ĝekl, opČt zvolal: "Perla, perla!" Bohatí, kteĜí byli v tom mČstČ, slyšeli jeho hlas. Vyšli ze svých skrytých místností, nČkteĜí se dívali z pokojĤ ve svých domech, jiní ze svých vysokých oken. Ale nevidČli na nČm nic, neboĢ nemČl na rameni žádný ranec a nemČl žádný uzel na své zástČĜe nebo na šátku. Pro své pohrdání se ho na nic neptali. On sám se jim neukázal. Vrátili se do svých místností a Ĝekli si: "Tento þlovČk se nám vysmívá." A slyšeli to chudí toho

4 mČsta. Obrátili se k muži, který nabízel perlu a Ĝekli: "Prosíme tČ, ukaž nám perlu, i když ji mĤžeme jen vidČt oþima, protože jsme chudí a nemáme tak velkou sumu, abychom ji zaplatili. Ale dovol nám, abychom Ĝekli svým pĜátelĤm, že jsme svýma oþima vidČli perlu." OdpovČdČl a Ĝekl jim: "MĤžete-li, pĜijćte do mého mČsta. Nejen proto, abych ji ukázal vašim oþím, ale abych vám ji dal zadarmo." Chudí v tom mČstČ opravdu uslyšeli a Ĝekli si: "Jelikož jsme žebráci, víme, že nikdo nedává žebrákĤm perlu, ale obvykle dostávají chleba a peníze. Milosrdenství, které nám mĤžeš prokázat, je, že nám ukážeš perlu a my Ĝekneme svým pĜátelĤm s pýchou, že jsme vidČli perlu vlastníma oþima, protože ta obvykle není v majetku chudých, zejména ne takových žebrákĤ. OdpovČdČl jim a Ĝekl: "MĤžete-li, pĜijćte do mého mČsta, abych vám ji nejenom ukázal, ale dal vám ji zadarmo." Chudí a žebráci se radovali. 5 (...) zadarmo (...) Petr odpovČdČl (...) to, co slyšel (...) cesty. Protože (...) tČžkosti v jejich službČ, Ĝekl muži,

který prodával tu perlu: "Chci znát tvé jméno a tČžkosti cesty do tvého mČsta. Jsme totiž cizinci a služebníci Boha. Musíme bez výjimky v každém mČstČ rozšiĜovat slovo Boží." On odpovČdČl a Ĝekl: "Když chcete znát mé jméno, mé jméno je Lithargoél, což se vykládá jako 'Kámen záĜící jako gazelí oko'. A o cestČ k tomu mČstu, na níž ses mne ptal, ti povím: Nikdo po ní nemĤže jít kromČ toho, kdo se vzdal všeho svého majetku a postil se dennČ od jednoho noclehu k druhému. Na té cestČ je totiž mnoho lupiþĤ a divokých zvíĜat. Kdo na ní má u sebe chleba, zakousnou ho þerní psi kvĤli chlebu. Kdo má ozdobné pozemské šaty, zabijí ho lupiþi

6 kvĤli šatĤm. A kdo si s sebou vezme vodu, (...) ho zadáví kvĤli vodČ, protože mají žízeĖ (...) bude mít starost o maso a zeleninu, lvi ho sežerou kvĤli masu. Když uteþe lvĤm, pohltí ho býci kvĤli zeleninČ." Když mi to Ĝekl, vzdychl jsem si pro sebe a Ĝekl jsem: "Jak mnoho je tČžkostí na cestČ. Kéž by nám dal Ježíš sílu, abychom po ní mohli jít!" Zpozoroval mne, jak mĤj obliþej zesmutnČl a jak jsem si vzdychl. ěekl mi: "Proþ vzdycháš, když pĜece znáš to jméno, Ježíš, a vČĜíš mu? Je velkou silou, která dá sílu i tobČ. VždyĢ i já sám vČĜím v Otce, který ho poslal." Znovu jsem se ho zeptal: "Jak se jmenuje místo, kam jdeš, tvé mČsto?" ěekl mi: "Toto je jméno mého mČsta: 'DevČt bran'. Vzdejme chválu Bohu a mČjme na mysli, že ta desátá je ta hlavní." Potom jsem se s ním v pokoji rozešel, abych zavolal své pĜátele. VidČl jsem vlny a silné vysoké zdi, které obklopovaly to mČsto kolem dokola. Divil jsem se tČm velkým vČcem, které jsem vidČl. Tu jsem spatĜil sedícího starého muže a zeptal jsem se ho, zda jméno toho mČsta je opravdu

7 Místo pĜebývání, protože by (...) ěekli mi: (...) pravdivČ. My tady totiž (...) trpČlivČ setrváváme. OdpovČdČl jsem a Ĝekl jsem: "Vskutku správnČ (...) je lidé nazvali, protože tČmi, kdo jsou trpČliví ve svých pokušeních, bývají obydlena mČsta. A vyvstává z nich království, které je drahocenné, protože vytrvá uprostĜed lží a strádání v bouĜi. A tak mČsto každého, kdo trpČlivČ nesl jho víry, bude obydleno a on bude poþítán do království Božího." Rychle jsem šel a zavolal své druhy, abychom šli do mČsta, které pro nás urþil Lithargoél. Spojení vírou jsme se vzdali všeho tak, jak to Ĝekl on. Zbavili jsme se lupiþĤ, protože u nás nenašli odČv. Zbavili jsme se vlkĤ, protože u nás nenašli vodu, po které žíznili. Zbavili jsme se lvĤ, protože u nás nenašli touhu po mase.

8 Zbavili jsme se býkĤ, protože u nás nenašli zeleninu. Zmocnila se nás veliká radost a bezstarostnost s pokojem našeho Pána. Odpoþinuli jsme si pĜed branou. A mluvili jsme spolu. (...) To nebylo svČtské mluvení, ale bylo to pro posílení víry A když jsme hovoĜili o lupiþích na cestách, kterých jsme se zbavili, pĜišel mezi nás Lithargoél, který se zmČnil v podobu lékaĜe. MČl totiž pod paží skĜíĖku s léky a šel s ním mladý uþedník, který nesl váþek plný lékĤ. My jsme ho nepoznali. Petr se ho zeptal a Ĝekl mu: "ChtČli bychom, abys nám prokázal laskavost, protože jsme cizinci, a vzal nás do domu, Lithargoéle, dĜíve než nastane veþer." ěekl mu: "S upĜímností srdce vám to ukážu, ale divím se, že znáte tohoto dobrého muže. On se totiž žádnému þlovČku sám neukázal, protože je to syn velkého krále. Trochu si zatím odpoþiĖte a já pĤjdu, vyléþím toho muže a pĜijdu." SpČchal a rychle zase

9 pĜišel. ěekl Petrovi: "PetĜe." Petr se zdČsil, že znal jeho jméno Petr. Petr odpovČdČl zachránci: "Odkud mne znáš, že jsi mne oslovil jménem?" Lithargoél mu odpovČdČl: "Chci se zeptat tebe, kdo ti dal jméno Petr." ěekl mu: "Ježíš Kristus, syn živého Boha to byl, kdo mi dal to jméno." On odpovČdČl a Ĝekl: "Já jsem to. Poznej mne, PetĜe!" Svlékl si odČv, který mČl na sobČ, ten, jímž se sám pro nás promČnil. Když se nám zjevil tak, jaký opravdu byl, padli jsme na zem a vzdali jsme mu poctu - my, jedenáct uþedníkĤ. Vztáhl svou ruku, abychom vstali. Mluvili jsme s ním s pokorou. Naše hlavy se sklonily se zahanbením, když jsme Ĝekli: "Co chceš, to budeme dČlat. Dej nám však sílu, abychom v každé dobČ dČlali to, co chceš ty." Dal jim skĜíĖku s léky i ten váþek, který mČl jeho uþedník, a dal jim toto pouþení.

10 ěekl jim: "VraĢte se do mČsta, z nČhož jste vyšli, které se nazývá 'Místo pĜebývání'. ZĤstaĖte trpČliví a vyuþujte všechny ty, kteĜí uvČĜili v mé jméno, protože i já jsem byl trpČlivý v protivenstvích pro víru. Já vám

dám vaši odmČnu. A chudým toho mČsta dejte to, co potĜebují, aby mohli žít, dokud jim nedám tu cennost, o které jsem jim Ĝekl: 'Dám vám ji zdarma.'" Petr odpovČdČl a ěekl mu: "Pane, ty jsi náš uþil, abychom zapomnČli na svČt se vším, co je v nČm. A my jsme se toho všeho kvĤli tobČ vzdali. Staráme se jen o pokrm na jeden den. Kde mĤžeme najít to potĜebné, co chceš, abychom to dali chudým?" Pán odpovČdČl a Ĝekl: "Ó PetĜe, bylo by potĜebí, abys pochopil to podobenství, které jsem ti povČdČl. Nepochopil jsi, že mé jméno, které uþíš, je víc než všechno bohatství a že moudrost Boží je víc než zlato a stĜíbro a než drahé kameny?" Dal jim váþek s léky a Ĝekl: "Uzdravujte všechny nemocné v mČstČ, kteĜí vČĜí

11 v mé jméno." Petr se mu bál podruhé odporovat. Strþil do toho, který byl vedle nČho, do Jana: "Mluv tentokrát ty sám." Jan odpovČdČl a Ĝekl: "Pane, máme strach Ĝíkat pĜed tebou mnoho slov. Ale ty sám žádáš, abychom to umČní provádČli. My jsme nebyli pouþeni o tom, jak dČlat lékaĜe. Jak budeme podle tvého slova léþit tČla?" OdpovČdČl jim: "DobĜe jsi, Jene, promluvil. Vím, že lékaĜi tohoto svČta léþí jen to, co je svČtské. Ale lékaĜi duší léþí srdce. Uzdrav nejdĜíve tČla, aby na základČ této zĜejmé moci uzdravovat tČla bez lékĤ tohoto vČku vám uvČĜili, že máte moc uzdravit nemoce srdcí. Avšak bohatí lidé z toho mČsta, ti, kteĜí nepokládali za vhodné si mne všimnout, ale tČšili se ve svém bohatství - s lidmi takového druhu 12 nejezte v jejich domech ani s nimi neuzavírejte pĜátelství, aĢ se vás nezmocní jejich stranictví. Mnozí totiž v církvi stranili bohatým, protože jsou hĜíšní a svádČjí i druhé, aby to dČlali. Proto je sućte poctivČ, aby vaše služba došla chvály a abych i já, to jest mé jméno, byl chválen v církvích. Uþedníci odpovČdČli a Ĝekli: "Ano, opravdu to je to, co je potĜebné udČlat." Padli na zem a vzdali mu poctu. Nechal je vstát a odešel v pokoji. Amen. (PĜeklad: Petr Pokorný: PíseĖ o perle - Tajné knihy starovČkých gnostikĤ)

ZDROJE PíseĖ o perle – Tajné knihy starovČkých gnostikĤ, Vyšehrad, Praha 1998 The Gnostic Society Library, The Acts of Peter and the Twelve Apostles, http://www.gnosis.org/naghamm/actp.html

Pokorný P.,

Parrott D. M.,

Apokalypsa Petra

Když Osvoboditel sedČl v chrámu v tĜístém (roce) zbudování a (v mČsíci) dosažení desátého sloupu (den), kdy On spoþíval na poþtu živoucí a nepošpinČné velikosti, Ĝekl mi: “PetĜe! Sláva dČtem Otce, který je nahoĜe na nebesích a který zvČstoval život tČm, kteĜí ze života pocházejí skrze mne, který jsem (je na to) upamatoval. Oni jsou (kameny), které se stavČjí do pevné (stavby), neboĢ ti budou slyšet mé uþení a nauþí se rozlišovat mezi slovy nespravedlnosti a nezákonnosti a (slovy) spravedlnosti, které pocházejí shĤry, (aby) poznali každé slovo této plnosti pravdy. NeboĢ oni se nechali ochotnČ osvítit od toho, kterého mocnosti hledají a nemohou nalézt, který také nebyl ohlášen žádným z prorokĤ, protože se teć otevĜenČ zjevil mezi tČmito (dČtmi) - to je Syn ýlovČka, který panuje na nebesích, (zjevený) lidem stejné podstaty. Ty ale, PetĜe, zĤstaĖ coby dokonþený, což odpovídá tvému jménu, sám u mne, protože jsem si tČ vyvolil: neboĢ skrze tebe jsem uþinil poþátek pro ostatní, které jsem povolal k poznání. Buć tedy pevný, abys rozpoznal napodobitele spravedlnosti od toho, který tČ povolal jako prvního a sice proto, že ho poznáváš správnou mírou. (Toho poznání je žádoucí kvĤli rozdílu mezi tímto a oním. MĤžeš ho poznat podle spoutaných kloubĤ na rukou a na nohou a podle korunování od bytosti stĜedu a podle jeho záĜícího tČla, když ho nesou v nadČji na (tvou) službu, aby tČ tĜikrát této noci pohnul k odpadnutí.” Když toto Ĝekl, spatĜil jsem, jak se k nám blíží knČží a zástupy a kameny, jakoby nás chtČli usmrtit. I obával jsem se, že zemĜeme. A On mi Ĝekl: “PetĜe, mnohokrát jsem ti Ĝíkal, že jsou slepí, neboĢ nemají žádného vĤdce. Jestli chceš poznat jejich slepotu, polož ruce na oþi svého šatu a Ĝekni, co vidíš.” Ale poté, co jsem tak uþinil, nevidČl jsem nic. ěekl jsem: “Nikdo (tímto zpĤsobem) nic nevidí.” OpČt mi Ĝekl: “UdČlej to ještČ jednou!” A probČhla mnou radostná bázeĖ, neboĢ jsem spatĜil nové svČtlo, které bylo svČtlejší než svČtlo dne, a to sestupovalo na Osvoboditele. I oznámil jsem mu to, co jsem spatĜil. A opČt mi Ĝekl: “Pozvedni své ruce (k uším) a poslouchej, co knČží a zástupy Ĝíkají.” A já jsem slyšel, jak se knČží se znalci písma radí (zatímco) zástupy hluþely silným hlasem. Když to ode mne uslyšel, Ĝekl mi: “Nastraž uši a poslouchej, co Ĝíkají!” A já se opČt zaposlouchal ……… a Ĝekl mu: “Zatímco tady sedíš, oni tČ uctívají!” A když jsem toto Ĝekl, Osvoboditel pravil: “ěíkal jsem ti, že jsou slepí a hluší! Proto poslyš, co ti teć bude v skrytosti Ĝeþeno a uchovej to! Nesmíš to Ĝíci lidem tohoto eonu, neboĢ v tomto eonu, kde se o tobČ zĤstává v nevČdomosti, budeš (pouze) urážen. Budeš ale veleben tam, kde je poznání. NeboĢ mnozí budou zpoþátku naše zvČstování pĜijímat, ale opČt se od nČj odvrátí podle vĤle otce jejich omylu. NeboĢ oni udČlají pouze to, co se ji líbilo. Ale On postaví (pravé) služebníky slova pĜi svém soudu. Ti, kteĜí se s tamtČmi ale spolþili, se stanou, jestliže budou nerozumní, jejich zajatci, zatímco naproti tomu každého upĜímného dobrého vydají katu. A až tito pĜijdou k moci, bude hlásán “nový Kristus a budou zároveĖ velebeni zakladatelé této vylhané novoty, ti, kteĜí pĜijdou po tobČ. A ti se budou držet jména mrtvého v domnČní, že se skrze nČj oþistí, ale tak se právČ teprve pošpiní. A vydají se všanc zavádČjícímu jménu a zlému podvodníkovi a složitému uþení, takže budou tímto rozdČlením ovládáni. NeboĢ nČkteĜí z nich budou zatČžovat pravdu a hlásat zlé uþení a navzájem se budou pomlouvat. NČkteĜí se pojmenují, neboĢ jsou pod mocí archontĤ, (podle jména) muže s nahou ženou v mnoha podobách, vystavenou celé ĜadČ utrpení. A ti, kteĜí hlásají toto uþení, se budou ptát na sny. A když Ĝeknou, že sen pochází z démona (archonta?), který je pĜimČĜený jejich omylu, bude jim pĜiĜknuta zkáza místo vČþnosti.

NeboĢ zlé nemĤže pĜinést žádné dobré plody, protože každý, aĢ pochází odkudkoliv, pĜináší to, co se mu podobá (co je mu vlastní). NeboĢ ani nepochází každá duše z pravdy, ani z nesmrtelnosti. NeboĢ každá duše tohoto vČku patĜí v našich oþích smrti, která je pro všechny þasy služebnicí, protože je stvoĜena, aby sloužila jejich žádostem. A vČþný zánik je její souþástí, je to to, v þem (tyto duše) existují a z þeho pocházejí, protože milují výtvory hmoty, které spolu s nimi vznikají. Ale takovým se nepodobají nesmrtelné duše, PetĜe! Avšak - dokud nepĜijde poslední hodina, budou se tito (tj. vČþnČ živí) tČm mrtví duším podobat. A ona (tj. nesmrtelná duše) nebude svou pravou pĜirozenost projevovat, neboĢ ona sama je tím, co je nesmrtelné, a pĜemýšlí o nesmrtelném, vČĜí na nČj a pĜeje si tyto (smrtelné duše) opustit. NeboĢ ani se nesbírají datle z bodláþí nebo trnĤ, pokud jsme chytĜí, ani vinné révy z kĜovisek. Protože plod vniká vždy na rostlinČ, ke které patĜí. Když patĜí tomu, co není dobré, bude jí (tj. duši milující hmotu) ke zkáze a ke smrti. Ona vČþná duše ale vzniká ve vČþném na (stromu) života a nesmrtelnosti. A její plody jsou ze stromu života, se kterým jsou totožné. Vše tedy, co neexistuje (bytostnČ, vČþnČ není), se rozpustí v nic. NeboĢ hluší a slepí se snášejí pouze mezi sebou. Jiní také pĜejdou ke zlým uþením ve spojení s mystérii, které svedou mnoho lidí. Lidé pravé mystéria nezajímají a mluví o vČcech, kterým nerozumí. Oni se ale budou nadouvat, že pouze oni sami vlastní mystéria pravdy. A ve své domýšlivosti pĤjdou tak daleko, že budou závistiví vĤþi nesmrtelné duši, která pĤjde od jednoho k druhému. NeboĢ všechny mocnosti a síly tohoto eonu si pĜejí, být u tČchto (nesmrtelných duší) ve vytvoĜeném svČtČ, aby tak ti, kteĜí nepatĜí k opravdovému jsoucímu (tj. vČþnČ jsoucímu) skrze ty (tj. nesmrtelné duše), co opravdu existují, získaly þest poté, co se sami zapomnČli, aniž by byli zachránČni nebo pĜivedeni na cestu, protože mají po všechny þasy snahu stát se sami nesmrtelnými. NeboĢ když se nesmrtelná duše posílí chápavým duchem, tíhnou k ní hned duše už svedené. ýetní další ale, kteĜí stojí proti pravdČ, tj. vyslanci omylu, budou þíhat se svým omylem a svým zákonem na mé þisté myšlenky, protože si myslí, dívajíce se pouze z jednoho místa, že dobro a zlo pochází z téhož koĜene - a proto obchodují s mým slovem! A takoví zpĤsobí tíživý osud, v jehož drahách bude pokolení nesmrtelných duší marnČ kroužit až do mého nového pĜíchodu. NeboĢ budou z jejich kruhĤ povstávat lidé, kteĜí odmítají mé slovo a mé odpouštČní svých chyb, do kterých upadli pĤsobení odpĤrce (satana), aþkoliv jsem už vzal na sebe celý proces osvobození z poddanství (otroctví), ve kterém byli, abych jim daroval svobodu, neboĢ oni dají povstat pouhé napodobeninČ, ve jménu mrtvého, tj. Herma (?), prvorozence nespravedlnosti, aby malí nevČĜili na existující svČtlo. Lidé tohoto druhu jsou oni dČlníci, kteĜí byli uvrženi do nejvnČjšnČjší temnoty, mimo (Ĝíši) dČtí svČtla. NeboĢ ani sami nevstupují dovnitĜ, ani nenechají vstoupit ty, kteĜí chtČjí ke svému cíli, aby dosáhli osvobození. Zase jiní z nich, kteĜí strádají, se domnívají, že jsou naplnČni moudrostí vpravdČ existujícího bratrství, které je duchovním spoleþenstvím tČch, kteĜí vyrĤstají ze stejných koĜenĤ, ve spoleþenství, ze kterého se zjevnČ stane svatba s Nepomíjejícím. (Místo toho) u nich vznikne jen napodobenina, jen nČco podobného druhu - totiž sesterství. To jsou ti, kteĜí potlaþují své bratry tím, že jim Ĝíkají: Proto nám posílá náš BĤh svou milost, aby pouze nás pak osvobodil. PĜitom neznají trest pro ty, kteĜí radostnČ souhlasí s tČmi, kteĜí ubližují maliþkým a kteĜí bez odporu pĜihlížejí, když jsou zotroþováni. Budou se ale vyskytovat také jiní nadbyteþní, kteĜí si budou Ĝíkat “biskup” nebo “knČz”, jakoby obdrželi od Boha plnou moc. Položí se ke stolu a pod zákon na prvních místech. To jsou studnice bez vody. Já ale Ĝekl: “Mám strach kvĤli vČcem, které jsi mi Ĝekl. NeboĢ, jak je vidČt, jen nemnozí zĤstanou nesvedení, zatímco bude mnoho tČch, kteĜí budou svádČt živoucí tím, že je budou mezi sebou niþit. A když jen Ĝeknou tvoje jméno, budou považováni za hodnovČrné.” Osvoboditel Ĝekl: “Je jim skrze jejich omyl urþen pevnČ stanovený þas, aby panovali nad maliþkými. A po naplnČní omylu, se obnoví nestárnoucí eon nesmrtelného vzhledu. A oni (tj. maliþcí) pak budou vládnout nad tČmi, kteĜí je ovládají. A On vytrhne jejich omyl i s koĜenem a zahanbí je, takže duše dojde plné

svobody projevu, poté, co pĜijala vzhled. A ti takto opatĜení se stanou nezmČnitelnými, PetĜe. Pojć, budeme se teć vČnovat rozĜešení hádanky nepošpinitelného Otce. NeboĢ viz, pĜijdou takoví, kteĜí si soud nad ním sami pĜisvojí a budou dovedeni k hanbČ. MČ se ale nemohou dotknout. Ty ale, PetĜe, budeš uprostĜed nich. Neboj se! To Ĝíkám kvĤli tvé vystrašenosti. Jejich rozum se uzavĜe, protože k nim vstoupilo neviditelné.” Poté, co toto Ĝekl, jsem ho uvidČl, jako ve chvíli, když byl od nich chycený. A Ĝekl jsem: “Co vidím, Pane? Jsi to ty, kterého chápou, a jsem to já, kterého se chápeš ty? Nebo kdo je ten, který stojí záĜící vedle dĜeva (tj. vedle kĜíže) a smČje se? Jiného snad pĜibíjejí na nohou i na rukou?” Osvoboditel mi Ĝekl: “Ten, kterého vidíš, projasnČného a smČjícího se vedle dĜeva, to je Ježíš živoucí. Ten ale, kterého pĜibíjejí hĜeby na nohou a na rukou, to je jeho hmotná napodobenina, totiž výkupné, které hanobí. To vzniklo podle obrazu. Podívej se pĜece na nČj a na mne!” Když jsem se podíval, Ĝekl jsem: “Pane, nikdo tČ nevidí, uteþme odsud!” Ale On mnČ Ĝekl: “ěekl jsem ti, že jsou slepí. DopĜej jim to. Vidíš pĜece, jak málo vČdí, co Ĝíkají, neboĢ zhanobili syna své vlastní ješitnosti místo mého služebníka!” Já jsem ale spatĜil, že se k nám blíží cosi, co se podobá tomu na kĜíži i tomu, který se smČje vedle kĜíže - ale bylo to vetkáno do svatého ducha. A uþinilo se velké nevyslovitelné svČtlo, které je obklopovalo a také množství nepopsatelných a (normálním zrakem) neviditelných andČlĤ, kteĜí je velebili. A já to byl, kdo vidČl toho, který se zjevil jako ten, který je uctíván (nejasný text). On ale mi Ĝekl: “Buć pevný. NeboĢ ty jsi ten, kterému bylo dáno, aby poznal tajemství nezkalenČ. NeboĢ onen, kterého pĜibili, je prvorozený a obydlí démonĤ (archontĤ, tj. svČtských mocností) a kamenná nádoba, ve které pĜebývají, þlovČk ElohimĤv, (þlovČk) kĜíže, který je pod zákonem. Ten ale, který stojí blízko nČj, je živoucí Osvoboditel, který byl v nČm(tj. ukĜižovaném) dĜíve než byl lapen a teć opČt svobodný, ten, který beze škody stojí vedle nČj, protože vidí, že ti, kteĜí mu uþinili zlé, jsou mezi sebou rozpolceni. Proto se smČje jejich slepotČ, protože ví, že už jako slepí narodili. Proto bude pouze naklonČnost k utrpení, pokud pouze tČlo bude výkupným. Ten ale, kterého osvobodili, je mé netČlesné tČlo. Já jsem pouze duchovnČ vnímatelný duch, naplnČný záĜivým svČtlem. Toho jsi vidČl ke mnČ pĜicházet. Naše duchovní naplnČní je to, že se dokonalé svČtlo spojuje s mým svatým duchem. Toto potom, co jsi spatĜil, pĜedej cizincĤm, kteĜí nepocházejí z tohoto vČku. NeboĢ takový dar nemá místa v lidech, kteĜí nejsou nesmrtelní, nýbrž jen v tČch, kteĜí byli vybráni na základČ nesmrtelné podstaty, o které bylo zvČstováno, že je dost silná, aby pĜijala takového, který se podílí na svém naplnČní (na práci k dokonþenosti). Proto jsem ti Ĝekl: Kdo má, tomu bude dáno, že bude mít nadbytek. Kdo ale nemá - to je þlovČk tohoto místa, který je zcela mrtví, protože vzešel pouze ze semene tvorĤ tohoto pokolení, kteĜí, když se ukáže nČkdo z nesmrtelného bytí, se domnívají, že se má lapit - tomu bude odebráno, aby bylo dáno tomu, co je (tj. vČþnČ existuje). Ty potom buć pevného srdce a neobávej se! NeboĢ já budu s tebou, aby tČ nepĜemohl žádný z tvých nepĜátel. Pokoj buć s tebou! Buć pevný!” Poté, co toto Ĝekl, pĜišel Petr zase k sobČ.

EVANGELIUM MARIE MAGDALSKÉ Neúplné znČní Mariina evangelia se zachovalo v koptském pĜekladu z konce 4. nebo poþátku 5. století. Je souþástí tzv. Berlínského kodexu (Berolinensis 8502) objeveném Dr. Carlem Reinhardtem roku 1896 v Horním EgyptČ. Objeveny byly také dva Ĝecky psané zlomky z poþátku 3. století (RylandsĤv papyrus 463). Další dva zlomky s Ĝeckým textem jsou datovány do období na pĜelomu 2. a 3. století (papyrus Oxyrhynchus 3225). ýasové zaĜazení vzniku Mariina evangelia je obtížné. Badatelé se zpravidla orientují podle stáĜí dochovaných zlomkĤ a tak se v odborných kruzích operuje s þasovým rámcem první poloviny 2. století (120 až 180).

ÚstĜední postavou evangelia je Marie z Magdaly, která je v urþité þásti nejstarších kĜesĢanských spisĤ nahlížena jako "ta, kterou Ježíš miloval nejvíce." V následujícím textu je to právČ Marie, která z pozice zasvČcené a Ježíšovi nejbližší ženy vypravuje apoštolĤm o své mystické vizi Spasitele. Zdaleka ne všichni uþedníci jsou ovšem ochotni pĜijmout pĜedávané poselství z úst ženy. OndĜej a Petr Mariino svČdectví otevĜenČ zpochybní. Spor Marie s Petrem tak bývá nČkdy považován za první symbolický konflikt mezi vyznavaþi ezoterního gnostického kĜesĢanství a zakladateli exoterní katolické církve.

(Kapitoly 1 až 3 se nedochovaly.)

…bude pak hmota (zniþena) nebo ne?

4 (…) 22Spasitel pravil: "Každá pĜirozenost, každý výtvor, každé stvoĜení existují v sobČ navzájem a opČt budou

rozloženy ve své vlastní základy, 23protože pĜirozeností hmoty je rozklad podstaty její vlastní pĜirozenosti. 24Kdo má uši k slyšení, slyš!"

25Petr mu Ĝekl: "Jako jsi nám Ĝekl vše, povČz nám také - co je hĜíchem svČta?" 26Spasitel pravil: "Žádný hĜích neexistuje, neboĢ jste to vy, kdo þiní hĜích, když dČláte vČci, které jsou od pĜirozenosti smilstvem, jež se nazývá ‘hĜíchem’. 27Proto Dobro pĜišlo doprostĜed vás, k podstatČ veškeré pĜirozenosti, aby k sobČ navrátilo to, co je jejím základem." 28Pak pokraþoval a Ĝekl: "Proto jste se stali nemocnými a umíráte, protože se protivíte tomu, který jediný vás mĤže uzdravit. 29Kdo to mĤže pochopit, pochop. 30Hmota zplodila žádostivost, které se nic nevyrovná. Povstala z nČþeho, co je v rozporu s pĜirozeností. Pak nastává v celém tČle zmatek. 31Proto jsem vám Ĝekl: ‘MČjte velkou odvahu, a pokud jste vystrašení, povzbuzujte se v pĜítomnosti rĤzných podob pĜirozenosti.’ 32Kdo má uši k slyšení, slyš." 33Když Blažený Jeden toto Ĝekl, všechny je pozdravil pravíc: "Pokoj vám. PĜijmČte mĤj pokoj pro sebe. 34Dejte si pozor, aby vás nikdo nesvedl z cesty Ĝíkajíc: ‘Hle, tady!’ nebo ‘Hle, tam!’, neboĢ Syn þlovČka je uvnitĜ vás. 35Následujte jej! 36Ti, co ho hledají, jej naleznou. 37JdČte tedy kázat evangelium o Království. 38Nestanovujte si žádná naĜízení kromČ toho, které jsem vám urþil a nevyhlašujte zákon jako zákonodárce, aby vás tím nespoutali." 39Když toto Ĝekl, odešel.

5 1Oni však se rmoutili. Velice plakali Ĝíkajíce: "Jak mĤžeme jít k pohanĤm a kázat evangelium o Království

Syna þlovČka? Pokud ho neušetĜili, jak by mohli ušetĜit nás?" 2Tehdy povstala Marie, všechny je pozdravila a Ĝekla ke svým bratĜím: "Neplaþte a nermuĢte se, ani nekolísejte - vždyĢ jeho milost bude plnČ s vámi a ochrání vás. 3Spíše však pojćme chválit jeho velikost, protože nás zhotovil a uþinil nás lidmi." 4Když to Marie Ĝekla, obrátila jejich srdce k Dobru, i zaþali hovoĜit o slovech Spasitele. 5Petr Ĝekl Marii: "Sestro, my víme, že tČ Spasitel miloval více než ostatní ženy. 6PovČz nám Spasitelova slova, která si pamatuješ, která znáš, ale my ne, ani jsme je neslyšeli." 7Marie odpovČdala a Ĝekla: "Co je vám skryto, vám prozradím." 8A promluvila k nim tato slova: "Já," pravila, "jsem vidČla Pána ve vidČní a Ĝekla mu: ‘Pane, dnes jsem tČ vidČla ve vidČní.’ On odpovČdČl a Ĝekl mi: 9‘Blažená jsi, že jsi se neroztĜásla pĜi pohledu na mne. NeboĢ tam, kde je mysl, tam je poklad.’ 10ěekla jsem mu: ‘Pane, ten, kdo vidí vidČní, vidí skrze duši nebo skrze ducha?’ 11Spasitel odpovČdČl a Ĝekl: ‘Nevidí skrze duši ani skrze ducha, ale myslí, která je mezi obČma. To je to, co vidí vizi a to je…‘

(Zbývající

þást

5. kapitoly a kapitoly 6

a 7 se nedochovaly.)

8 (...) to 10A Žádostivost pravila: "NevidČla jsem tČ sestupovat, ale teć tČ vidím vystupat. Proþ lžeš, když patĜíš

ke mnČ?" 11Duše odpovČdČla a Ĝekla: "VidČla jsem tČ. Ty jsi mČ nevidČla, ani jsi mČ nepoznala. Sloužila jsem ti jako roucho a tys mne nepoznala." 12Když to doĜekla, odešla s velkou radostí. 13Znovu pĜišla ke tĜetí mocnosti, která je nazývána ‘NevČdomost’. 14Mocnost se ptala duše Ĝíkajíc: "Kam jdeš? Jsi spoutána ve špatnosti. Když jsi spoutána, tak nesuć." 15A duše Ĝekla: "Proþ ty soudíš mne, když já tebe neposuzuji? 16Byla jsem spoutána, pĜestože jsem nikoho nespoutala. 17Nebyla jsem poznána, ale poznala jsem, že všechno se rozpadá, jak vČci pozemské, tak i nebeské." 18Když duše pĜekonala tĜetí mocnost, vystoupila vzhĤru a spatĜila þtvrtou z mocností, která mČla sedm podob. 19První podobou je temnota, druhou žádostivost, tĜetí nevČdomost, þtvrtou je rozrušení smrti, pátou je království tČla, šestou je pošetilá moudrost tČla, sedmou je hnČvivá moudrost. Toto je sedm mocností hnČvu. 20Ptají se duše: "Odkud jsi pĜišla, vražednice lidí, nebo kam jdeš, pĜemožitelko kosmu?" 21Duše odpovČdČla a Ĝekla: "Co mne poutalo, bylo zniþeno a co mne obklopovalo, bylo pĜekonáno a 22moje žádostivost skonþila a nevČdomost zahynula. 23Ve vČþnosti jsem byla uvolnČna ze svČta a ve tvaru z tvaru a z pouta zapomnČní, které je pomíjivé. 24Od této chvíle dosahuji spoþinutí þasu, období, vČþnosti v mlþení."

9 1Když to Marie doĜekla, zmlkla, neboĢ až k tomuto bodu s ní hovoĜil Spasitel. 2OdpovČdČl však OndĜej a Ĝekl k bratĜím: "PovČzte, co chcete Ĝíct na to, co nám Ĝekla. Já vĤbec nevČĜím, že to Ĝekl Spasitel. Tyto nauky jsou jistČ (plné) divných myšlenek." 3Petr odpovČdČl a mluvil, co se týþe tČchto vČcí, stejnČ. 4Otázal se jich ohlednČ Spasitele: "Mluvil opravdu dĤvČrnČ se ženou a ne otevĜenČ s námi? Máme se snad všichni obrátit a poslouchat ji? Dal pĜednost jí pĜed námi?" 5Tehdy se Marie rozplakala a Ĝekla Petrovi: "MĤj bratĜe PetĜe, co si to myslíš? Domníváš se, že jsem si to ve svém srdci vymyslela, nebo že lžu o Spasiteli?" 6OdpovČdČl Lévi a Ĝekl Petrovi: "PetĜe, ty jsi byl vždycky vznČtlivý. 7Teć tČ vidím pĜít se se ženou jako s nepĜítelem. 8Ale kdyby ji Spasitel uþinil toho hodnou, kdo jsi pak vČru ty, že ji zavrhuješ? Spasitel ji jistČ velmi dobĜe znal. 9Proto ji miloval více než nás. Spíše se styćme a obleþme dokonalého þlovČka a rozejdČme se tak, jak nám pĜikázal a (pojćme) kázat evangelium, nestanovovat žádná naĜízení nebo jiné zákony, než Ĝekl Spasitel." 10Když si to vyslechli, zaþali chodit (po kraji), zvČstovali a kázali.

ZDROJE Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 The Gnostic Society Library, The Gospel According to Mary Magdalene, http://www.gnosis.org/library/marygosp.htm The Nazarene Way, The Gospel of Mary Magdalene, http://www.thenazareneway.com/the_gospel_of_mary_magdalene.htm Dus J., Pokorný P., Isenberg W. W.,

Early Christian Writings, The Gospel of Mary, http://www.earlychristianwritings.com/gospelmary.html Mýty a skuteþnost, Marie Magdalská, http://www.myty.info/theology/magdalene/magdalene.htm

Tomášovo evangelium Rubrika: Apokryfy (01.01.2005, 8498 pĜeþtení) Tomášovo evangelium je souþástí souboru gnostických spisĤ objevených v egyptském Nag Hammádí v roce 1945 (NHC II/2). NejnovČjší výzkumy posunují vznik evangelia stále hloubČji do minulosti, do let 70 až 80 našeho letopoþtu nebo i do poloviny prvního století a ještČ dĜíve. TĜi fragmenty textu jsou známy z papyru Oxyrhynchus pocházejícího z období mezi lety 130 a 250 (pOxy. 1, 654 a 655). Jako místo vzniku se nejþastČji uvádí východní Sýrie, kde se apoštol Tomáš tČšil mimoĜádné úctČ. Samotný koptský opis z Nag Hammadské sbírky je datován do poloviny 4. století. Tomášovo evangelium nalezené v Nag Hammádí v roce 1945 je uloženo v Koptském muzeu v KáhiĜe. Evangelium bylo ve starovČku všeobecnČ známé a rozšíĜené. Obsahuje 114 Ježíšových výrokĤ (logií). Více než tĜetina výrokĤ více þi ménČ odpovídá citacím v synoptických evangeliích, další tĜetina má gnostický charakter. Do dnešní doby se velká þást Tomášova evangelia zachovala dokonce i ve východním þínském Turkestánu na tzv. Turfanských fragmentech (Turfan Fragment M 789) z manichejského prostĜedí. Existenci evangelia pĜipomínalo mnoho pĜedstavitelĤ prvotní církve. Na zaþátku 3. století (225-235) se o nČm zmiĖoval Hippolyt ěímský. Ve 4. století pĜed ním varoval jeruzalémský biskup Kyrillos, který ho nepravdivČ oznaþil za dílo manicheistĤ. Z Kyrillovy zprávy lze vyvodit, že spis byl mezi kĜesĢany pomČrnČ oblíbený. Z dostupných historických faktĤ vyplývá, že pĜedlohou knihy byl soubor pĤvodních Ježíšových výrokĤ (nČkdy oznaþovaných jako pramen Q). ěada badatelĤ se domnívá, že Tomášovo evangelium obsahuje autentiþtČjší informace o JežíšovČ životČ než Nový zákon. StejnČ jako nČkteré další gnostické rukopisy (Rozhovor se Spasitelem, Kniha Tomáše Atleta, Tajná kniha Janova) je literární podoba výrokĤ a rozhovorĤ s Kristem starší než biografický žánr biblických evangelií. Navzdory tomu se pĜedstavitelĤm církve podaĜilo ve 3. až 5. století prosadit soubor redigovaných vČrouþných textĤ. Všechny ostatní zdroje informací byly, až na malé vyjímky, dĤslednČ zlikvidovány. Emeritní profesor Dr. James M. Robinson, bývalý Ĝeditel Institutu pro antiku a kĜesĢanství (Institute for Antiquity and Christianity, IAC) pĜi univerzitČ v kalifornském Claremontu a organizátor expedice v Nag Hammádí, na adresu Tomášova evangelia a jeho vztahu k Novému zákonu prohlásil: "Tomášovo evangelium odpovídá žánru apoštolské literatury mnohem spíš než kanonická evangelia. Kanonická evangelia se tak dostávajído obdobného druhotného postavení, které dĜív deklasovalo jiná evangelia jako apokryfní. Jasné rozlišení mezi tím, co je kanonické a co ne, se zaþíná ztrácet..." "Konkrétní dĤvody, které se v rané kĜesĢanské literatuĜe uvádČly pro pĜijetí nebo vylouþení daných textĤ, nejsou už dnes þasto pĜesvČdþivé (...) BČžný tradiþní kĜesĢanský pĜedpoklad, že Ježíš kanonických evangelií je právČ takový, jakým Ježíš byl, a že jeho uþedníci mu rozumČli tak, jak o tom svČdþí Apoštolské vyznání víry, a že proto kĜesĢanské pravovČĜí zĤstávalo po staletí vČrné tomu, co uþil a þinil - tato konstrukce je už prostČ neudržitelná..." "Nový pĜímý pĜístup k této jiné podobČ raného kĜesĢanství v knihovnČ z Nag Hammadi má proto veliký význam. Tento objev už ukázal, jak byl tradiþnČ jednostranný náš historický výklad poþátkĤ kĜesĢanství. Proces pĜehodnocení gnostické strany tohoto sporu je v plném proudu. NeboĢ dĜíve byl

gnosticismus znám pouze z výĖatkĤ ortodoxních spisĤ, které se vČnovaly honbČ na kacíĜe a propĤjþovaly se zesmČšĖování a odmítání. Nyní se ukazuje, že gnosticismus si právem zasluhuje naši soustĜedČnou pozornost. MČli jsme si to uvČdomit již dávno, vČdČli jsme pĜece, že mnozí pĜední kĜesĢanští myslitelé raného období byli gnostici." (pĜevzato z þasopisu ýeská metanoia þ. 5/1994) Následující pĜeklad Tomášova evangelia je doplnČn o odkazy na související pasáže v Novém zákonČ. 1 Toto jsou skrytá slova, která Ĝekl živý Ježíš a napsal je Didymos Juda Tomáš a pravil: Kdo nalezne smysl tČchto slov, neokusí smrti. 2 Ježíš Ĝekl: NepĜestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otĜesen a když bude otĜesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co jest. (Mt 7,7-11; L 11,9-13) 3 Ježíš Ĝekl: Když ti, co vás vedou, vám Ĝeknou: "Pohlećte, království je v nebi", tak tam budou ptáci nebeští pĜed vámi. Když vám Ĝeknou: "Je v moĜi", pĜedejdou vás ryby. UvnitĜ ve vás je království a vnČ vás. Když poznáte sebe, budete poznáni a uvČdomíte si, že jste dČtmi živého Boha. Jestliže však sami sebe nepoznáte, pak pĜebýváte v bídČ a jste bídou. (L 17,20-21) 4 Ježíš Ĝekl: Starý muž ve svých dnech nebude váhat a zeptá se malého dítČte v sedmi dnech, kde je místo života, a bude žít. NeboĢ mnozí první budou poslední a stanou se jedním jediným. (Mt 11,25; Mt 19,14; Mt 19,30; Mk 9,35-37; Mk 10,31; L 10,21) 5 Ježíš Ĝekl: Poznej, co máš pĜed svou tváĜí, a co je ti skryto, se ti odhalí. NeboĢ nic není skrytého, co nebude odhaleno. (2K 10,7; Mk 4,22; Mt 10,26; L 8,17; L 12,2) 6 Jeho uþedníci se ho ptali a Ĝíkali mu: Chceš, abychom se postili? A jakým zpĤsobem se máme modlit? Budeme dávat almužny a jaké (pĜedpisy ohlednČ) jídla máme dodržovat? Ježíš Ĝekl: Nelžete a nedČlejte to, co sami nenávidíte, neboĢ to všechno je zjevné pĜed tváĜí nebe. NeboĢ nic není skrytého, co nebude odhaleno a co je ukryto, nezĤstane nezjeveno. (Mk 2,18-19) 7 Ježíš Ĝekl: Blažený je lev, kterého pozĜe þlovČk, takže se lev stane þlovČkem, ale zavržený je þlovČk, kterého pozĜe lev, takže se þlovČk stane lvem. (1Pt 5,8) 8 A Ĝekl: ýlovČk se podobá moudrému rybáĜi, který hodil síĢ do moĜe a vytáhl ji z moĜe plnou malých ryb. Mezi nimi našel ten moudrý rybáĜ velkou dobrou rybu. Tu hodil všechny malé ryby do moĜe a ponechal si bez váhání tu velkou rybu. Kdo má uši k slyšení, slyš! (Mt 13,47-50; Mk 4,9) 9 Ježíš Ĝekl: Hle, vyšel rozsévaþ, nabral do dlanČ a rozhazoval. NČco spadlo na cestu, pĜilétli ptáci a sezobali to. Jiné dopadlo na skálu a nemohlo se zakoĜenit a nevyhnalo klas. A jiné dopadlo do trní a to udusilo semena a þerv je sežral. A jiné dopadlo na dobrou zem a ta vydala dobrý plod. PĜinesla šedesátinásobek a stodvacetinásobek. (Mk 4,3-10; Mt 13,3-9; L 8,5-10)

10 Ježíš Ĝekl: Hodil jsem na svČt oheĖ a udržuji jej, dokud neshoĜí. (L 12,49) 11 Ježíš Ĝekl: Toto nebe pomine, i to, které je nad ním, pomine. Mrtví nežijí a živí nezemĜou. Ve dnech, kdy jste snČdli to, co je mrtvé, uþinili jste to živým. Co budete dČlat, když byste byli ve svČtle? V den, kdy jste byli jedním, stali jste se dvČma. Když se stanete dvČma, co budete dČlat? (Mk 13,31; 1K 6,16-17; Ef 2,14-16) 12 Uþedníci Ĝekli Ježíšovi: Víme, že od nás odejdeš. Kdo bude naším vĤdcem? Ježíš jim Ĝekl: Kamkoli pĤjdete, dojdete k Jakubovi Spravedlivému, kvĤli nČmuž vzniklo nebe i zemČ. 13 Ježíš Ĝekl svým uþedníkĤm: Srovnejte mne s nČkým a povČzte mi, komu se podobám. Šimon Petr mu Ĝekl: Podobáš se spravedlivému andČlovi. Matouš mu Ĝekl: Podobáš se moudrému filozofovi. Tomáš mu Ĝekl: MistĜe, má ústa nemohou vyjádĜit, komu se podobáš. Ježíš Ĝekl: Nejsem tvĤj mistr, neboĢ ty jsi pil z tryskajícího pramene, který jsem já sám odmČĜil a opojil ses. A vzal ho, poodešel a Ĝekl mu tĜi slova. Když Tomáš pĜišel ke svým spoleþníkĤm, ptali se ho: Co ti Ježíš Ĝekl? Tomáš jim odpovČdČl: Když vám Ĝeknu jedno ze slov, která mi povČdČl, vezmete kameny a hodíte je po mČ, oheĖ vyšlehne z tČch kamenĤ a spálí vás. (Mk 8,27-29; Sk 2,13) 14 Ježíš jim Ĝekl: Jestliže se postíte, hĜešíte. A hestliže se modlíte, budete odsouzeni. A jestliže dáváte almužnu, uškodíte svýmduchĤm. Když pĤjdete do nČjaké zemČ a budete putovat tamČjší krajinou a pĜijmou vás, tak jezte, co vám pĜedloží a uzdravujte jejich nemocné. NeboĢ to, co vchází do vašich úst, vás neposkvrní. Avšak to, co z vašich úst vychází, to je to, co vás špiní. (Mt 7,15; Mt 15,11; L 10,3-12) 15 Ježíš Ĝekl: Když uvidíte toho, který se nenarodil z ženy, pokloĖte se tváĜí až k zemi a vzdejte mu poctu. To je váš Otec. (Žd 7,3) 16 Ježíš Ĝekl: Možná si lidé myslí, že jsem pĜišel, abych na svČt pĜinesl pokoj, a nevČdí, že jsem pĜišel pĜinést rozdČlení - oheĖ, meþ a boj. NeboĢ je-li pČt lidí v domČ, pak budou tĜi proti dvČma a dva proti tĜem, otec proti synu a syn proti otci. A pĜedstoupí jako jediní. (Mt 10,34-36; L 12,49-53) 17 Ježíš Ĝekl: Dám vám to, co žádné oko nevidČlo, žádné ucho neslyšelo, þeho se žádná ruka nedotkla a co žádnému þlovČku v srdci nevzešlo. (1K 2,9) 18 Uþedníci Ĝekli Ježíšovi: PovČz nám, jaký bude náš konec. Ježíš Ĝekl: Už jste odkryli poþátek, že se ptáte po konci? Tam, kde je poþátek, tam bude i konec. Blažený je ten, kdo stojí na poþátku. Takový pozná i konec a neokusí smrti. (L 9,27; Zj 20,6; Zj 22,13) 19 Ježíš Ĝekl: Blažený je ten, kdo byl dĜíve, než vznikl. Když budete mými uþedníky a uslyšíte má slova, budou vám i tyto kameny sloužit. NeboĢ máte pČt stromĤ v ráji, které se nemČní v létČ ani v zimČ a jejichž listí neopadává. Kdo je pozná, neokusí smrti. 20 Uþedníci Ĝekli Ježíšovi: PovČz nám, þemu se podobá království nebe? On jim Ĝekl: Je podobné hoĜþiþnému zrnu, menšímu než ostatní semena, když ale dopadne na zem, která je obdČlávána, vyžene velký výhonek a stane se ochranou pro nebeské ptactvo.

(Mk 4,30-32; Mt 13,31-32; L 13,18-19) 21 Marie Ĝekla Ježíšovi: Komu se podobají tvoji uþedníci? On Ĝekl: Podobají se malým dČtem, které se usadily na poli, které jim nepatĜí. Když pĜijdou majitelé pole a Ĝeknou: "VraĢte nám naše pole", dČti jsou pĜed nimi nahé, aby jim ho nechaly a jejich pole jim daly. Proto vám Ĝíkám: Když pán domu ví, že pĜijde zlodČj, bude bdít, dokud nepĜijde a nenechá ho vniknout do svého domu, do svého království, aby mu nevzal jeho vČci. Bućte na pozoru pĜed svČtem. Opásejte svá bedra velkou silou, aby lupiþi nenalezli cestu a nemohli se k vám dostat. NeboĢ to potĜebné, k þemu se upínáte, se stane. Kéž je ve vašem stĜedu chápající þlovČk. Jakmile dozrál plod, pĜišel rychle se srpem v ruce, a požal jej. Kdo má uši k slyšení, slyš! (Mk 3,27; Mk 13,34-37; Mt 24,43-51; L 12,35-40) 22 Ježíš vidČl malé dČti, které pijí mléko. ěekl svým uþedníkĤm: Ty dČti, co pijí mléko, se podobají tČm, kteĜí vcházejí do království. ěekli mu: Vejdeme, když jsme dČtmi, do království? Ježíš jim Ĝekl: Když z dvou udČláte jedno a vnitĜní pĜipodobníte vnČjšímu a vnČjší vnitĜnímu a to, co je nahoĜe, udČláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, uþiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oþi budete mít na místČ svých oþí a ruce na místČ rukou, nohy na místČ nohou, obraz místo obrazu - pak vejdete do království. (Mk 10,13-16; Ef 2,14-16) 23 Ježíš Ĝekl: Vyvolím vás jednoho z tisíce a dva z desetitisíce a budou stát jako jeden jediný. (Mt 22,14) 24 Jeho uþedníci Ĝekli: Pouþ nás o místČ, kde jsi, neboĢ je pro nás nutné, abychom jej hledali. On jim Ĝekl: Kdo má uši, slyš! UvnitĜ þlovČka svČtla je svČtlo a osvČtluje celý svČt. Když on nesvítí, je tma. (Mk 4,23, Mt 5,15-16; Mt 6,22-23) 25 Ježíš Ĝekl: Miluj svého bratra jako svou duši, chraĖ ho jako zĜítelnici svého oka. (Mk 12,31; 1J 2,10) 26 Ježíš Ĝekl: TĜísku v oku svého bratra vidíš, ale bĜevno ve svém oku nevidíš. Když odstraníš bĜevno ze svého oka, pak prohlédneš, abys odstranil tĜísku z oka svého bratra. (Mt 7,3-5, L 6,41-42) 27 Ježíš Ĝekl: Když se nebudete postit svČtu, nenaleznete království. Když neudČláte sobotu sobotou, nespatĜíte Otce. (Žd 4,3-11) 28 Ježíš Ĝekl: Stál jsem uprostĜed svČta a zjevil jsem se jim v tČle a našel jsem všechny opilé. Nenašel jsem mezi nimi jediného žíznivého a moje duše pocítila bolest nad lidskými syny, že jsou slepí ve svém srdci a nevidí, že pĜišli na svČt prázdní a hledají zase, jak by prázdní vyšli ze svČta. Ale teć jsou opilí. Až setĜesou své víno, budou þinit pokání. (J 7,37) 29 Ježíš Ĝekl: Jestliže povstalo tČlo kvĤli duchu, je to zázrak, pokud ale duch vznikl kvĤli tČlu, je to zázrak nad zázraky. Já se ale podivuji, jak se toto veliké bohatství mohlo usadit v takové chudobČ. (J 3,6; J 6,63) 30 Ježíš Ĝekl: Kde jsou tĜi bohové, jsou to bohové. Kde jsou dva nebo jeden, jsem s ním já. (J 10,34-35; Mt 18,20)

31 Ježíš Ĝekl: Žádný prorok není pĜijímán ve své vesnici. Žádný lékaĜ neléþí ty, kteĜí ho znají. (Mk 6,4; L 4,23-24; J 4,44) 32 Ježíš Ĝekl: MČsto je postavené na vysoké hoĜe a je opevnČné, nemĤže padnout ani nemĤže být ukryto. (Mt 5,14) 33 Ježíš Ĝekl: Co uslyšíš jedním uchem - i jiným uchem, vyhlašujte to na svých stĜechách. Nikdo totiž nerozsvČcuje lampu a neklade ji pod nádobu ani ji nedává na skryté místo, ale staví ji na svícen, aby každý, kdo vchází dovnitĜ a kdo vychází ven, vidČl její svČtlo. (Mt 10,27; Mt 5,15; L 8,16; L 11,33; L 12,3; Mk 4,21) 34 Ježíš Ĝekl: Když slepý povede slepého, spadnou oba do jámy. (Mt 15,14; L 6,39) 35 Ježíš Ĝekl: Nikdo nemĤže vniknout do domu silného a násilím ho vzít, aniž by mu svázal ruce. Pak ale jeho dĤm obrátí. (Mk 3,27; Mt 12,29) 36 Ježíš Ĝekl: Nestarejte se od rána do veþera a od veþera do rána, co si vezmete na sebe. (Mt 6,25; L 12,22) 37 Jeho uþedníci Ĝekli: Kdy se nám ukážeš a kdy tČ uvidíme? Ježíš Ĝekl: Až se svléknete bez studu a vezmete své šaty a položíte si je pod nohy jako úplnČ malé dČti a stoupnete si na nČ. Pak uvidíte syna Živého a nebudete se bát. 38 Ježíš Ĝekl: Mnohokrát jste si pĜáli slyšet tato slova, která vám Ĝíkám, ale nemáte nikoho jiného, od koho byste je mohli slyšet. PĜijdou dny, kdy mČ budete hledat, ale nenaleznete mČ. (Mt 13,17; L 10,24) 39 Ježíš Ĝekl: Farizeové a zákoníci pĜijali klíþe poznání, skryli je, nevstoupili dovnitĜ, a ty, kteĜí vstoupit chtČjí, nenechali. Vy ale bućte obezĜetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mt 10,16; Mt 23,13; L 11,52) 40 Ježíš Ĝekl: Jeden vinný keĜ byl zasazen mimo Otce a protože nebyl upevnČn, bude se svými koĜeny vyvrácen a zahyne. (Mt 15,13; J 15,1-6) 41 Ježíš Ĝekl: Tomu, kdo nČco má ve své ruce, bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odebráno i to málo, co má. (Mk 4,25; Mt 13,12) 42 Ježíš Ĝekl: StaĖte se neulpívajícími. (Bućte kolemjdoucími.) (1K 7,31) 43 Jeho uþedníci mu Ĝekli: Kdo jsi, že nám tohle Ĝíkáš ? (Ježíš odpovČdČl): Z toho, co vám Ĝíkám, nepoznáte, kdo jsem? Ovšem jste jako židé, neboĢ oni milují strom a nenávidí jeho plody, nebo milují plody a nenávidí strom. (J 1,10-11; Mt 23,29-33; L 11,47-48) 44 Ježíš Ĝekl: Kdo se rouhá Otci, bude mu odpuštČno, a kdo se rouhá Synu, bude mu odpuštČno, a

kdo se rouhá svatému Duchu, nebude mu odpuštČno na zemi ani na nebi. (Mk 3,28-29; L 12,10) 45 Ježíš Ĝekl: Nesbírají se hrozny z trní, ani se nesklízejí fíky z bodláþí, neboĢ nemá žádné plody. Dobrý þlovČk vynáší dobro ze svého pokladu, špatný þlovČk vynáší špatné ze špatného pokladu, který je v jeho srdci, a tak mluví špatné vČci. Z plnosti srdce totiž vynáší špatné vČci. (L 6,43-45; Mt 7,16-20; Mt 12,33-35) 46 Ježíš Ĝekl: Od Adama až po Jana KĜtitele není nikdo, kdo se zrodil z ženy, vČtší než Jan KĜtitel, takže jeho oþi neklesnou. Avšak Ĝekl jsem: Kdo bude mezi vámi malý, ten pozná království a bude vČtší než-li Jan. (Mt 11,11; L 7,28) 47 Ježíš Ĝekl: Není možné, aby þlovČk sedČl na dvou koních a napínat dva luky. A není možné, aby sluha sloužil dvČma pánĤm, neboĢ jednoho bude ctít a toho druhého urážet. Nikdo, kdo pije staré víno, netouží hned po mladém. Také se nedává mladé víno do starých mČchĤ, aby nepraskly. Ani se nedává staré víno do nového mČchu, aby jej nezniþilo. Stará záplata se nepĜišívá na nové šaty, jinak by tam vznikla trhlina. (Mt 6,24; L 16,13; L 5,36-39; Mk 2,21-22) 48 Ježíš Ĝekl: Když dva spolu uzavĜou mír v jednom domČ, pak mohou Ĝíci hoĜe: "Pohni se", a ona se pohne. (Mk 11,23; Mt 18,19; Mt 21,21) 49 Ježíš Ĝekl: Blažení, kteĜí jsou samojediní a vyvolení, neboĢ vy naleznete království. Pocházíte z nČj a opČt se tam vrátíte. (Mt 6,33; L L 12,31) 50 Ježíš Ĝekl: Když vám Ĝeknou: "Odkud jste?", ĜeknČte jim: "PĜišli jsme ze svČtla, z místa, kde svČtlo vzniklo samo ze sebe. Vyvstalo a zjevilo se v jejich obraze." Když vám Ĝeknou: "Kdo jste vy?", tak ĜeknČte: "Jsme jeho synové, vyvolení živého Otce." Když se vás budou ptát: "Co je ve vás znamením vašeho Otce?", tak jim ĜeknČte, že je to pohyb a klid. 51 Jeho uþedníci mu Ĝekli: Kdy nastane vzkĜíšení mrtvých a kdy pĜijde nový svČt? On jim Ĝekl: To, co þekáte, pĜišlo, ale vy to nechápete. (Mt 17,10-13; J 1,10-11) 52 Jeho uþedníci mu Ĝekli: Dvacet þtyĜi prorokĤ mluvilo v Izraeli a všichni mluvili v tobČ. On jim Ĝekl: ZapomnČli jste na živého a mluvili o mrtvých. (Mt 8,22; L 9,60) 53 Jeho uþedníci mu Ĝekli: Prospívá obĜízka nebo ne? On odpovČdČl: Pokud by prospívala, jejich otec by je z jejich matky plodil obĜezané. Ale pravá obĜízka na duchu pĜináší velký prospČch. (ě 2,28-29; Ko 2,11; F 3,3) 54 Ježíš Ĝekl: Blažení chudí, neboĢ vám patĜí království nebe. (L 6,20; Mt 5,3) 55 Ježíš Ĝekl: Kdo nemá v nenávisti svého otce a svou matku, nemĤže se stát mým uþedníkem. A kdo nemá v nenávisti své bratry a své sestry a nenese svĤj kĜíž tak jako já, nebude mne hoden. (Mt 10,37; L 14,26)

56 Ježíš Ĝekl: Ten, kdo poznal svČt, objevil mrtvolu a kdo objevil mrtvolu, toho svČt není hoden. 57 Ježíš Ĝekl: Království Otce se podobá þlovČku, který zasel [dob]ré semeno. Jeho nepĜítel pĜišel v noci a zasadil plevel mezi dobrá semena. Ten þlovČk však nenechal své þeledíny plevel vytrhat. ěekl jim: "Jen abyste nešli vytrhat plevel a nevytrhali s ním pšenici, neboĢ v den žnČ se plevel ukáže. Pak bude vytrhán a spálen." (Mt 13,24-30) 58 Ježíš Ĝekl: Blažený þlovČk, který se namáhal. Nalezl život. (Mt 5,10; Mt 11,28) 59 Ježíš Ĝekl: Dávejte pozor na živého, dokud žijete, abyste nezemĜeli a chtČli ho pak vidČt, ale už byste nemohli. (Mt 16,28; Zj 2,11) 60 (VidČli) SamaĜana, který nesl jehnČ a šel do Judska. (Ježíš) Ĝekl svým uþedníkĤm: (Proþ jde) s jehnČtem? Oni mu odpovČdČli: Aby ho zabil a snČdl. On jim Ĝekl: Dokud žije, nebude ho jíst, ale až ho zabije a bude z nČj mrtvola. Oni Ĝekli: Jinak to udČlat nemĤže. ěekl jim: Vy sami si hledejte místo spoþinutí, abyste se nestali mrtvolou a nesnČdli vás. (Žd 3,11-4,11; Mt 11,28-29) 61/A Ježíš Ĝekl: Dva budou odpoþívat na jednom loži, jeden zemĜe a druhý bude žít. (L 17,34) 61/B Salóme Ĝekla: Kdo jsi, þlovČþe? Vstoupil jsi na mé lĤžko a jedl si z mého stolu. Ježíš jí Ĝekl: Já jsem ten, který povstal z toho, co je jednotné. Dali mi z toho, co patĜí mému Otci. (Salóme Ĝekla:) Jsem tvá uþednice. (Ježíš jí odvČtil:) Proto ti Ĝíkám: Kdo je mu podobný, bude naplnČn svČtlem. Kdo je však rozdČlen, bude naplnČn tmou. 62 Ježíš Ĝekl: ěíkám svá tajemství [tČm, kteĜí jsou mých] tajemství [hodni]. Když nČco þiní tvoje pravice, aĢ to neví tvoje levice. (Mt 6,3) 63 Ježíš Ĝekl: Byl jeden bohatý þlovČk, který mČl mnoho majetku. ěekl: "Budu si užívat svého majetku, abych sázel a sklízel, pČstoval a plnil své stodoly úrodou, abych nemČl v niþem nedostatek." To je to, co si ve svém srdci myslel. A té noci zemĜel. Kdo má uši, slyš. (L 12,15-20; Mk 4,9) 64 Ježíš Ĝekl: Jeden muž mČl hosty, a když pĜipravil hostinu, poslal svého þeledína, aby hosty svolal. PĜišel k prvnímu a Ĝekl mu: "MĤj pán tČ volá." On ale Ĝekl: "Mám u obchodníkĤ peníze. PĜijdou ke mnČ veþer a já musím jít a dát jim pokyny. Z hostiny se omlouvám." (ýeledín) šel k druhému a Ĝekl mu: "MĤj pán tČ zve." Ten ale odpovČdČl: "Koupil jsem dĤm a je mne tam celý den zapotĜebí. Nebudu mít volno." (ýeledín) pĜišel k dalšímu a Ĝekl mu: "MĤj pán tČ volá." On mu Ĝekl: "MĤj pĜítel se bude ženit a já jsem ten, kdo bude poĜádat hostinu, nebudu moci pĜijít, z hostiny se omlouvám." (ýeledín) šel za dalším a Ĝekl mu: "MĤj pán tČ volá." On mu (ale) Ĝekl: "Kupil jsem vesnici a jdu, abych vybral danČ, nebudu moci pĜijít, omlouvám se." ýeledín se vrátil. ěekl svému pánovi: "Ti, které si pozval na hostinu, se omluvili." Pán Ĝekl svému þeledínu: "Jdi ven na cesty a pĜiveć ty, které tam nalezneš, aby se zúþastnili hostiny. Kupci a obchodníci neve[jdou] do míst mého Otce." (Mt 22,2-10; L 14,14-24) 65 ěekl: Jeden d[obrý] muž mČl vinici a dal ji rolníkĤm, aby ji obdČlávali a on od nich bral svou

úrodu. Poslal svého þeledína, aby mu rolníci dali plody vinice. Oni se jeho þeledína chopili, zbili ho a málem ho zabili. ýeledín šel a povČdČl to svému pánu. Jeho pán Ĝekl: "Možná ho nepoznali." Poslal jiného þeledína, ale také toho rolníci zbili. Tu vyslal pán svého syna a Ĝekl si: "Mého syna snad budou mít v úctČ." Rolníci ale vČdČli, že syn je dČdicem vinice, chopili se ho a zabili. Kdo má uši, slyš! (Mk 12,1-8; Mt 21,33-39; L 20,9-15) 66 Ježíš Ĝekl: Ukažte mi kámen, který stavitelé zavrhli. To je kámen úhelný. (Mk 12,10; Mt 21,42; L 20,17; Sk 4,11; 1P 2,4) 67 Ježíš Ĝekl: Kdo poznal všechno, sám v sobČ má ale nedostatek, má nedostatek ve všem. (Mk 8,36; Mt 10,39; Mt 16,25-26; L 9,25; L 17,33; J 12,25) 68 Ježíš Ĝekl: Blažení jste, když vás nenávidí a pronásledují. To místo, kam vás pronásledují, nenaleznou. (Mt 5,11; L 6,22) 69 Ježíš Ĝekl: Blažení jsou ti, kteĜí se pronásledují ve svém srdci. To jsou ti, kteĜí opravdu poznali Otce. Blažení hladovČjící, neboĢ vnitĜek bude nasycen tím, po þem touží. (Mt 5,10; Mt 5,6; L 6,21) 70 Ježíš Ĝekl: To, co máte v sobČ, vás zachrání, když to vytvoĜíte sami ze sebe. Jestliže to v sobČ nemáte, pak vás to, co v sobČ nemáte, zahubí. 71 Ježíš Ĝekl: ZboĜ[ím tento] dĤm a nikdo jej nebude moci [znovu] postavit. (Mk 14,58, J 2,19; Sk 6,14) 72 Jeden muž mu Ĝekl: ěekni mým bratrĤm, aby si se mnou rozdČlili vČci po mém otci. On (však) pravil: ýlovČþe, kdo mČ ustanovil za dČlitele? Obrátil se ke svým uþedníkĤm a Ĝekl jim: Jsem snad ten, který rozdČluje? (L 12,13-14) 73 Ježíš Ĝekl: SklizeĖ je velká, ale dČlníkĤ málo. Poproste Pána, aby poslal dČlníky ke žním. (Mt 9,37; L 10,2) 74 ěekl: Pane, mnozí jsou okolo (pramene), ale žádný v [pram]eni. (J 4,14) 75 Ježíš Ĝekl: Jsou mnozí, kteĜí stojí pĜede dveĜmi, ale jen samojediní vstoupí do svatební komnaty. (Mk 2,19; Mt 9,15; L 5,34 v dosl.Ĝec.pĜekl., Zj 3,20) 76 Ježíš Ĝekl: Království Otce se podobá obchodníkovi, který má zboží a který nalezl perlu. Ten obchodník je moudrý, prodal zboží a koupil si tu jedinou perlu. Vy sami hledejte poklad, který nepomíjí, kde nejsou moli a kde þerv neniþí. (Mt 13,45-46; Mt 6,19-20; L 12,33) 77 Ježíš Ĝekl: Já jsem to svČtlo, které je nade všemi. Já jsem vším. Vše ze mne vyšlo, vše se ke mnČ navrací. RozštípnČte dĜevo, já jsem tam. ZvednČte kámen a také tam mne naleznete. (J 1,5; J 3,19; J 8,12; Kol 3,11) 78 Ježíš Ĝekl: Proþ jste vyšli na pole? Abyste vidČli rákos, který se chvČje ve vČtru? Abyste vidČli þlo[vČka], který má na sobČ mČkké šaty [jako vaši] králové a vaši pĜedáci? Ti mají na sobČ mČkké

šaty, a nebudou moci poznat pravdu. (Mt 11,7-8; L 7,24-25) 79 Jedna žena z davu mu Ĝekla: Blaze lĤnu, které tČ nosilo a prsĤm, které tČ kojily. On (jí však) Ĝekl: Blaze tČm, kteĜí slyšeli slovo Otce a v pravdČ ho zachovali. PĜijdou dny, [kdy] Ĝeknete: Blažené lĤno, které nepoþalo, a prsy, které nekojily. (L 11,27-28; L 23,29) 80 Ježíš Ĝekl: Kdo poznal svČt, nalezl tČlo. A kdo nalezl tČlo, toho svČt není hoden. 81 Ježíš Ĝekl: Kdo se stal boháþem, má být králem. A kdo má moc, aĢ se jí zĜekne. 82 Ježíš Ĝekl: Kdo je mi nablízku, je nablízku ohni. A kdo je ode mne vzdálen, je vzdálen od království. (L 12,49) 83 Ježíš Ĝekl: Obrazy se þlovČku ukazují a svČtlo, které je v nich, je ukryté v obraze svČtla Otce. On se zjeví, ale jeho obraz je skryt v jeho svČtle. 84 Ježíš Ĝekl: Když uvidíte toho, kdo je vám podoben, radujte se. Když ale spatĜíte své obrazy, které vznikly pĜed vámi - ani neumírají, ani se nezjevují - kolik snesete? 85 Ježíš Ĝekl: Adam vznikl z veliké moci a z velikého bohatství a nebyl vás hoden. Kdyby vás byl hoden, ne[okusil by] smrti. 86 Ježíš Ĝekl: [Lišky mají] své nory a ptáci mají svá hnízda, ale Syn þlovČka nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpoþinul si. (Mt 8,20; L 9,58) 87 A Ježíš Ĝekl: NešĢastné je tČlo, které je závislé na tČle. A nešĢastná je duše, která je závislá na tČchto obou. (J 6,63; Mt 8,21-22) 88 Ježíš Ĝekl: AndČlé pĜijdou s proroky a dají vám to, co je vaše. A vy sami jim dáte to, co máte ve své ruce. ěíkejte si: Kdy pĜijdou, aby si vzali to, co je jejich? 89 Ježíš Ĝekl: Proþ omýváte vnČjší stranu poháru? Nechápete, že ten, kdo stvoĜil vnitĜek, je ten, kdo stvoĜil také vnČjší stranu? (Mt 23,25; L 11,39-40) 90 Ježíš Ĝekl: Pojćte ke mnČ, neboĢ mé jho je dobré a mé panství mírné a naleznete spoþinutí. (Mt 11,28-30) 91 ěekli mu: PovČz nám, kdo jsi, abychom v tebe uvČĜili. ěekl jim: Zkoumáte tváĜ nebe i zemČ, a toho, který pĜed vámi stojí, jste nepoznali. Ani tento okamžik nedokážete prozkoumat. (L 12,54-56) 92 Ježíš Ĝekl: Hledejte a naleznete. Ale to, na co jste se mne dĜíve ptali, jsem vám tehdy neĜekl. Teć vám to chci povČdČt, ale vy se na to neptáte. (Mt 7,7-8; L 11,9-10; J 16,12) 93 (Ježíš Ĝekl:) Nedávejte svaté psĤm, aby to nehodili na hnĤj. Neházejte perly sviním, aby je

ne[zniþily]. (Mt 7,6) 94 Ježíš Ĝekl: Kdo hledá, najde. A [kdo klepe], tomu bude otevĜeno. (Mt 7,7-8; L 11,10) 95 (Ježíš Ĝekl:) Když máte peníze, nedávejte je na úroky, ale dejte je tomu, který vám je už ne[vrátí]. (Mt 5,42; L 6,30; L 6,34-35) 96 Ježíš Ĝekl: Království Otce se podobá ženČ, která vzala trochu kvasu a skryla ho do tČsta - tak z nČho udČlala velké chleby. Kdo má uši, slyš. (Mt 13,33; L 13,20) 97 Ježíš Ĝekl: Království O[tce] se podobá ženČ, která nese [džbá]n plný mouky. Když šla dlouhou cestu, ucho džbánu se utrhlo a mouka se sypala po cestČ, aniž by to vČdČla. NevČdČla vĤbec, co se stalo. Když došla k domu, postavila džbán na zem a zjistila, že je prázdný. (2K 4,7) 98 Ježíš Ĝekl: Království Otce se podobá muži, který chtČl zabít jednoho mocného muže. U sebe doma vytáhl meþ a vrazil do stČny, aby poznal, zda je jeho ruka [dost] silná. Potom zabil toho mocného. 99 Uþedníci mu Ĝekli: Tvoji bratĜi a tvá matka stojí venku. ěekl jim: Ti zde, co þiní vĤli Otce, to jsou moji bratĜi a má matka. To jsou ti, kteĜí vejdou do království mého Otce. (Mt 12,46-50; Mk 3,32-35; L 8,19-21) 100 Ukázali Ježíšovi zlatou minci a Ĝekli mu: CísaĜovi lidé od nás vymáhají danČ. On jim Ĝekl: Dejte císaĜi, co je císaĜovo, dejte Bohu, co je Boží, a co je mé, to dejte mnČ. (Mk 12,14-17; Mt 8,19-21; L 20,24-26) 101 (Ježíš Ĝekl:) Ten, kdo nemČl tak jako já v nenávisti svého [otce] a svou matku, nemĤže se stát mým [uþedníkem]. A kdo nemiluje svého [otce] a svou matku tak jako já, nemĤže být mým [uþedníkem]. NeboĢ má matka, která (… chybí 1-2 slova ...) ale moje pravá [matka] mi dala život. (L 14,26) 102 Ježíš Ĝekl: BČda jim, farizeĤm. Podobají se psovi, který leží ve žlabu pro dobytek. Ani nežere, ani nedopustí, aby se dobytek nažral. (L 11,52) 103 Ježíš Ĝekl: Blažený je þlovČk, který ví, v jakou chvíli vejdou lupiþi, takže vstane, sebere své [síly] a opásá svá bedra dĜíve, než oni vstoupí. (Mt 24,43; Lk 12,39) 104 ěekli mu: Pojć, dnes se budeme modlit a postit. Ježíš však pravil: Jakého jsem se dopustil hĜíchu a v þem jsem podlehl? Ale když ženich vyjde ven ze svatební komnaty, tehdy aĢ se modlí a postí. (Mk 2,18-20; Mt 9,14-15; L 5,33-35 v dosl.Ĝec.pĜekl.) 105 Ježíš Ĝekl: Kdo pozná otce a matku, toho nazvou synem dČvky. 106 Ježíš Ĝekl: Když dva uþiníte jedním, stanete se Syny þlovČka. A když Ĝeknete: "Horo, pohni se",

tak se pohne. (Mk 11,23; Mt 18,19; Mt 21,21) 107 Ježíš Ĝekl: Království se podobá pastýĜi, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta nejvČtší, zabloudila. Nechal tČch devadesát devČt a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. Když ji unaven našel, Ĝekl té ovci: "Mám tČ rád víc než tČch devadesát devČt." (Mt 18,12; L 15,4-6) 108 Ježíš Ĝekl: Kdo se napil z mých úst, bude jako já. Já se stanu jím a skryté se mu odhalí. (Mt 4,4; Ga 2,19-20) 109 Ježíš Ĝekl: Království se podobá þlovČku, který má na svém poli ukrytý poklad a neví o nČm. A když zemĜel, zanechal jej svému [synovi]. Syn o nČm (také) nevČdČl (a) pole prodal. Ten, kdo je koupil, pĜišel, a když oral, [našel] ten poklad. Zaþal pĤjþovat peníze na úrok tČm, kterým chtČl. (Mt 13,44) 110 Ježíš Ĝekl: Kdo nalezl svČt a zbohatl, ten aĢ se svČta zĜekne. (Mk 8,36; Mt 16,26; L 9,25) 111 Ježíš Ĝekl: Nebe i zemČ budou pĜed vámi svinuta. A živý z Živého nespatĜí smrt ani strach. NeĜíká Ježíš: Kdo nalezl sám sebe, toho svČt není hoden? 112 Ježíš Ĝekl: BČda tČlu, které závisí na duši. BČda duši, která závisí na tČle. (J 6,63; Mt 8,21-22) 113 Jeho uþedníci mu Ĝekli: Kdy pĜijde království? (On pravil:) NepĜijde, když bude oþekáváno. NeĜekne se: "Hle, je tady!", nebo: "Hle, tam!". VždyĢ království Otce je rozšíĜeno po celé zemi a lidé ho nevidí. (L 17,20-21; Mt 24,23) 114 Šimon Petr jim Ĝekl: AĢ Marie od nás odejde, neboĢ ženy nejsou života hodny. Ježíš pravil: Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji uþinil mužem, aby se stala živým mužným duchem podobnČ jako vy. Každá žena, která se uþiní mužem, vejde do království nebe.

FILIPOVO EVANGELIUM Filipovo evangelium spojuje vČtšina expertĤ s valentinskou gnósí, pĜípadnČ pĜímo s jejím zakladatelem Valentinem, který žil ve 2. století. Doba sepsání originálu by se tím posunala do období mezi lety 130 a 170. NČkteĜí badatelé se pĜiklánČjí k pozdČjší dataci - po roce 200 (200-250). Jediným rukopisným dokladem je koptský pĜeklad ze 4. století (NHC II/3). Lze pĜedpokládat, že autorem byl gnostik, který své poselství pĜedkládá jménem Filipa, jednoho z dvanácti apoštolĤ. Filipovo evangelium je sbírkou výrokĤ a rozhovorĤ, které jsou spojené s postavou Ježíše Krista. Podle autora je nezbytné dosáhnout vzkĜíšení ještČ pĜed fyzickou smrtí (srovnej s Listem Efezským 5,14). V textu se zmiĖuje pČt kĜesĢanských svátostí - kĜest, pomazání, eucharistie, vykoupení a svatba. Svatba vyjadĜuje v tomto pojetí návrat k pĤvodní jednotČ mužského a ženského principu. Kultický polibek byl prokazatelnČ souþástí vČrouky pĤvodní církve a tématicky blízká podobenství používali ve stĜedovČku pĜívrženci kĜesĢanské mystiky. RovnČž þasto citované výroky þ. 20 a 39 odkazují na urþitá mystéria. Doslovný výklad je ve zĜejmém rozporu s tradiþní pĜedstavou o JežíšovČ životČ.

1Hebrejský þlovČk vytvoĜí žida a takovým lidem se Ĝíká ‘prosyleta’. Prosyleta ale nevytvoĜí žádného prosyletu. (…) jsou takoví, jako (…) a vytváĜejí ostatní (…) jim musí staþit, že jsou. 2Otrok usiluje jen o to, aby se osvobodil. Netouží získat majetek svého pána. Syn ale nejenom že je synem, nýbrž si nárokuje i dČdictví od otce. Ti, kteĜí dČdí po mrtvých, jsou sami mrtví a dČdí to, co je mrtvé. Ti, kteĜí dČdí to, co je živé, jsou sami živí a dČdí to, co je živé, i to, co je mrtvé. Ti, kteĜí jsou mrtví, nedČdí nic. Jak by mohl mrtvý dČdit? Když mrtvý zdČdí živého, nezemĜe, nýbrž takový mrtvý bude o to více žít. 3ModláĜ neumírá, neboĢ vĤbec nežil, aby mohl zemĜít. Kdo uvČĜil v pravdu, ožil a takový je v nebezpeþí smrti. Žije totiž od toho dne, kdy pĜišel Kristus. SvČt je tvoĜen, mČsta zdobena, mrtví vynášeni ven. Když jsme byli židy, byli jsme sirotky. MČli jsme pouze svoji matku. Když jsme se stali kĜesĢany, dostali jsme Otce i Matku. 4Ten, kdo seje v zimČ, sklízí v létČ. Zima je tento svČt, léto je následující vČk. Zasejeme v tomto svČtČ, abychom v létČ sklidili. Proto pro nás není vhodné, abychom si v zimČ nČco vyprošovali. To, co následuje po zimČ, je léto. Když nČkdo sklízí v zimČ, nebude sklízet, nýbrž jen orat Takový þlovČk tímto zpĤsobem nezíská žádnou úrodu, nejen že nic nevzejde (...), nýbrž také sobota (…) bez plodu. 5Kristus pĜišel, aby nČkteré vykoupil, jiné aby zachránil, jiné osvobodil z otroctví. Ty, kteĜí byli cizí, vykoupil, a uþinil je svými. Podle vlastní vĤle oddČlil své, které mČl jako zástavu. Nejen že dal duši podle své vĤle, když se zjevil, ale od chvíle, kdy existuje svČt, položil svĤj život podle své vĤle. Tehdy pĜišel zejména proto, aby jej pĜijal, protože byl dán jako zástava. Nacházeli se v moci lupiþĤ a byli v zajetí, ale on jej zachránil a vykoupil ve svČtČ lidi dobré i zlé. 6SvČtlo a tma, život a smrt, pravý a levý, jsou si navzájem bratry, není možné je od sebe oddČlovat. Proto nejsou ani dobĜí dobrými, ani zlí zlými, ani život není životem a smrt není smrtí. Proto se každý niþí již svým od svého pĤvodního zaþátku. Ti ale, kteĜí jsou nad svČt povzneseni, jsou nezniþitelní a vČþní. všichni

7Jména, která se dávají vČcem svČta, jsou velice klamná. Obrací totiž myšlení od toho, co je pevnČ dáno, k tomu, co pevnČ dáno není. Ten, kdo slyší ‘BĤh‘, nechápe to, co je pevnČ dáno, ale zná to, co pevnČ dáno není. Tak se to má také s ‘Otcem‘, se ‘Synem‘ i se ‘Svatým duchem‘, s ‘kĜtem’, se ‘svČtlem’ a se ‘vzkĜíšením‘, s ‘církví’ i se vším ostatním. Nezná to, co je pevnČ dáno, ale zná to, co pevnČ dáno není. Nenauþí se to, co je pevnČ dáno. Jména, která lze slyšet, jsou ve svČtČ proto, aby klamala. Kdyby byla v aiónu, nebyla by užívána jako jména ani by nebyla kladena mezi svČtské vČci. Mají svĤj konec v aiónu. 8Jedno jediné jméno se ve svČtČ nevyslovuje: Jméno, které dal Otec Synovi které je vyvýšené nade všechno jméno Otce. Syn by se nestal Otcem, kdyby nepĜijal jméno Otce. Ti, kteĜí je mají, ti je znají, ale nevyslovují je. Ti, kteĜí ho nemají, ti ho neznají. Pravda však dala vzniknout jménĤm ve svČtČ kvĤli nám, protože je nemožné, abychom jí bez tČchto jmen pochopili. Pravda je jedna a kvĤli nám je mnohostí, abychom se, sami v lásce, pouþili skrze mnohé. a

9Mocnosti chtČli þlovČka svést, neboĢ vidČli, že je pĜíbuzný s tím, co je bytostnČ dobré. Vzali jméno toho, co je dobré, a dali ho tČm, kteĜí dobĜí nejsou, aby je skrze jména svedli a spoutali je s tČmi nedobrými. A potom, když

jim prokazovali lidé pĜízeĖ, oddČlí je od tČch, kteĜí nejsou dobĜí, a postaví je mezi ty, kteĜí jsou dobĜí – to jsou ti, které znají, chtČli totiž svobodného, aby z nČho navČky udČlali svého otroka. 10Existují mocnosti, které þlovČku dávají (potravu), protože nechtČjí, aby se stal (svobodným), protože když je þlovČk svobodný, nepĜináší mocnostem obČti a zvíĜata. Ti, kterým zvíĜata pĜinášejí, jsou totiž sami zvíĜata. PĜinášejí je živé, ale bČhem obČtování zvíĜata umírají. ýlovČk se obČtoval Bohu mrtvý a ožil. 11DĜíve než pĜišel Kristus, neexistoval na svČtČ chléb. PodobnČ jako v ráji, v místČ, kde žil Adam, bylo mnoho stromĤ jako pokrm pro zvíĜata, avšak nebylo tam žádné obilí jako pokrm pro þlovČka. ýlovČk se živil jako zvíĜata. Když však pĜišel Kristus, dokonalý þlovČk, pĜinesl z nebe chléb, aby se þlovČk mohl živit lidským pokrmem. Mocnosti si mysleli, že to, co þiní, þiní svou silou a svou vĤlí. Ale Svatý duch pĤsobil skrytČ skrze nČ tak, jak sám chtČl. Pravda, která existovala od poþátku, je rozeseta na všech místech. A mnozí vidí, jak je rozsévána. Jenomže je velmi málo tČch, kteĜí vidí, jak ji sklízejí. 12NČkteĜí praví, že Marie poþala ze Svatého ducha. Mýlí se. NevČdí, co Ĝíkají. Kdy se stalo, aby žena otČhotnČla z ženy? Marie je panna, kterou žádná mocnost nepošpinila. Je prokletím pro židy, totiž pro apoštoly a žáky apoštolĤ. Tato panna, kterou žádná mocnost nepošpinila, (se zjevila), aby mocnosti pošpinily samy sebe. A Pán by neĜíkal: ”MĤj Otþe, který jsi v nebi”, kdyby nemČl ještČ jiného otce. ěíkal by jen: ”MĤj Otþe”. Pán Ĝekl uþedníkĤm: (…) z každého domu (…) vneste do domu Otce, ale neberte nic v domČ Otce, ani nic neodnášejte pryþ. 13Ježíš je skryté jméno, Kristus je jméno zjevné. Proto neexistuje Ježíš v žádné jiné Ĝeþi, jeho jméno je Ježíš, jak jej nazývají. Zato Kristus je v syrštinČ oznaþením Mesiáše, v ĜeþtinČ pak Krista. KaždopádnČ všichni ostatní ho mají podle své Ĝeþi. Nazarénský je ten, který zjevuje skryté. Kristus má v sobČ vše, aĢ je to þlovČk nebo andČl, mystérium nebo Otec. 14Ti, kteĜí Ĝíkají: ”Pán nejdĜíve zemĜel a pak vstal z mrtvých,” se mýlí. On totiž nejdĜíve vstal z mrtvých a pak zemĜel. Kdo nejdĜíve dosáhne zmrtvýchvstání, nezemĜe. Žije jako BĤh on (…) 15Nikdo nebude skrývat velkou cennou vČc v nČjakém velkém pĜedmČtu. ýasto se však odloží bezpoþetné desetitisíce do pĜedmČtu za jeden haléĜ. Tak se to má také s duší. Ta je cenností uvízlou v bezcenném tČle. 16NČkteĜí se bojí vstoupit do vČþnosti v nahotČ. Proto chtČjí znovu povstat v tČle. Nechápou, že ti, kteĜí nosí tČlo, jsou ti nazí, a ti, kteĜí jsou schopni se odstrojit, nazí nejsou. TČlo ani krev nezdČdí království Boží. Co je to, co nezdČdí? To, co je v nás. Ale co je to, co zdČdí? Je to Ježíš a jeho krev. Proto Ĝekl: ”Kdo nebude jíst mé tČlo a pít mou krev, nemá v sobČ život.” Co to znamená? Jeho tČlo je slovo a jeho krev je Svatý duch. Kdo je pĜijal, má pokrm, nápoj i ošacení. Kárám ty, kteĜí Ĝíkají, že nepovstane. Oba se mýlí. Tvrdíte, že tČlo nepovstane. Ale ĜeknČte mi, co mĤže povstat, abychom to uctívali? Tvrdíš, že duch je v tČle a také svČtlo je v tČle. A to je logos, který je v tČle. Cokoli Ĝekneš, neĜekneš mimo tČlo. Je tedy nutné povstat v tČle, neboĢ všechno je v nČm. Ti, kteĜí si oblékají šaty v tomto svČtČ, jsou vybranČjší než šaty. V království nebeském jsou šaty vybranČjší než ti, kteĜí si je oblékají. 17Vodou a ohnČm se oþišĢuje celé to místo - zjevné vČci skrze zjevné, skryté vČci skrze skryté. Existují také vČci skryté skrze zjevné. Existuje voda ve vodČ, existuje oheĖ v oleji. Ježíš je nosil všechny skryté. Zjevil se totiž ne takový, jaký skuteþnČ byl, ale zjevil se tak, aby ho mohli vidČt. Zjevil se všem bytostem. Zjevil se velkým jako velký a malým jako malý. Zjevil se andČlĤm jako andČl a lidem jako þlovČk. Proto se jeho logos skrývá pĜede všemi. NČkteĜí ho vidČli, ale mysleli si, že vidí sami sebe. Když se však zjevil svým uþedníkĤm na hoĜe v celé své nádheĜe, nebyl malý. Stal se velikým. ZvČtšil své uþedníky, aby ho mohli spatĜit v jeho velikosti. 18Onoho dne Ĝekl v podČkování: ”Ty, který jsi spojil dokonalého, svČtlo se Svatým duchem, spoj také andČly s námi, s jejich obrazy." Nepohrdej Beránkem! Bez nČho nelze vidČt Krále. Nikdo nebude moci vyjít na svou cestu za Králem, když bude nahý. 19DČtí nebeského þlovČka je mnohem více. Jestliže Adamových dČtí je mnoho, i když umírají, oþ více je dČtí dokonalého þlovČka, které neumírají, ale rodí se stále. Otec plodí dítČ, avšak to dítČ nemĤže plodit dČti, neboĢ

ten, který byl právČ zrozen, nemĤže ještČ plodit a takové dítČ dostává bratry, ne dČti. Všichni, kteĜí jsou zrozeni do svČta, jsou zrozenci pĜirozeného a jsou odtud, odkud byli zrozeni. ýlovČk (…) z pĜíslibu místa nahoĜe (...) z úst. A když odtamtud vzejde logos, bude se vyživovat z úst a dosáhne dokonalosti. NeboĢ dokonalý je poþat a zrození dochází skrze políbení. Proto líbáme také my sebe navzájem a pĜijímáme své poþetí z milosti, která je mezi námi. 20TĜi ženy pobývaly po celou dobu s Pánem: Marie, jeho Matka, jeho Sestra a Magdaléna, která je nazývána jeho Snoubenkou. Marie se totiž jmenuje jeho Sestra, jeho Matka i jeho Snoubenka. 21’Otec‘ a ‘Syn‘ jsou jednoduchá jména. ‘Svatý duch‘ je jméno zdvojené, neboĢ jsou na všech místech. Jsou nahoĜe, jsou dole, jsou ve skrytosti, jsou ve zjevném. Svatý duch je dole ve zjevném, je ve skrytém, je nahoĜe. otec i syn

22Svatým je pĜisluhováno i od zlých mocností. Ty jsou totiž od Svatého ducha osleplé, aby se domnívaly, že slouží svým lidem, i když slouží svatým. Proto, když prosil jeden uþedník jednoho dne Pána o nČjakou svČtskou vČc, Ĝekl mu on: ”Popros svou matku a ta ti z tČch cizích vČcí dá.” 23Apoštolové Ĝíkali žákĤm: ”Kéž se celá naše obČĢ stane solí.” Nazývali Moudrost solí. Bez ní není žádná obČĢ blahodárná. Moudrost je neplodná a pĜesto má dČti. Proto je nazývána solnou sochou. Místo, kam chtČjí (…) svým zpĤsobem, je Svatý duch (…). Proto je jejich dČtí bezpoþtu. 24To, co patĜí Otci, je Synovo. Dokud je Syn malý, nebývá mu svČĜováno to, co mu patĜí. Když se stane mužem, dá mu jeho Otec vše, co vlastní. 25Bloudící, které zplodil duch, bloudí obvykle kvĤli nČmu. Proto tímtéž duchem se oheĖ rozdmýchává i zhasíná. 26NČco jiného je Echamót a nČco jiného Echmót. Echamót je jen Moudrost, Echmót je však moudrost smrti, která zná smrt a která se nazývá Malou moudrostí. 27Jsou domácí zvíĜata, která se þlovČku podĜizují, jako vĤl, osel a rĤzná jiná tohoto druhu. A jsou jiná zvíĜata, která se mu nepodĜizují a svobodnČ žijí v pustinách. ýlovČk oĜe pole se zvíĜaty, která jsou poslušná. A tím vyživuje sebe i zvíĜata, jak ta podĜízená, tak i ta nepodĜízená. Tak je tomu i s dokonalým þlovČkem. Skrze mocnosti, které jsou podĜízené, oĜe a pĜipravuje vše, aby povstávalo (…). Proto má celé místo trvání, aĢ to dobré nebo špatné, pravé nebo levé. Svatý duch živí každého a vládne nade všemi mocnostmi, aĢ podĜízenými nebo nepodĜízenými a odlouþenými. NeboĢ on je (…) volá dovnitĜ, aby nemohly uniknout. 28Ten, kdo byl stvoĜen, je (...) ty nenalezneš jeho dČti, ta vznešená stvoĜení. Kdyby nebyl stvoĜen, ale poþat, zjistil by, že jeho sémČ je vznešené. Nyní je však stvoĜený a plodí. Je to vznešené? NejdĜíve vzniklo smilstvo, potom vražda. A narodil se ze smilstva, neboĢ byl synem hada. A proto se stal vrahem jako jeho otec a zabil svého bratra. Každé pohlavní spojení, k nČmuž dojde mezi tČmi, kteĜí si nejsou rovni, je smilstvem. 29BĤh je barvíĜ. Jako dobrá barviva, jež se nazývají pravými, zanikají s vČcmi, které byly jimi pomalované, tak se to má s tČmi, které barví BĤh. Protože jsou jeho barvy nesmrtelné, je také to, (co nabarvil,) nesmrtelné skrze jeho lék. BĤh ty, které barví, noĜí do vody. 30Je nemožné, aby nČkdo zĜel nČco ze jsoucího, aniž by to sám obsahoval. U þlovČka, který je ve svČtČ, tomu tak není. Vidí slunce, aniž by byl sluncem. A vidí nebe a zemi i všechny ostatní vČci, aniž by jimi byl. Tak tomu je s pravdou. SpatĜil-li jsi nČco z onoho místa, stal ses tím. ZĜel jsi ducha a stal ses duchem. ZĜel jsi Krista a stal ses Kristem. ZĜel jsi Otce, stal ses Otcem. Proto zde vidíš všechno, ale nevidíš sebe sama. Tam však vidíš a tím, co vidíš, se stáváš. 31Víra pĜijímá, ale láska dává. (Nikdo nebude moci) pĜijímat bez víry, nikdo nebude moci dávat bez lásky. Proto abychom pĜijímali, vČĜíme. Abychom opravdu dávali, milujeme, protože pokud by nČkdo dával bez lásky, nemĤže mít žádný užitek z toho, co dal. Kdo nepĜijal Pána, je stále ještČ židem. 32Apoštolové, kteĜí žili pĜed námi, ho nazývali ‘Ježíš Nazarejský’, ‘Kristus‘. Poslední jméno je ‘Kristus‘, první je ‘Ježíš‘, stĜední je ‘Nazarejský‘. ‘Mesiáš‘ má dva významy, a to ‘Kristus‘ a ‘Posel‘. ‘Ježíš‘ znamená hebrejsky

‘osvobození‘. Nazara je ‘pravda‘. ‘Nazarejský‘ je tedy (þlovČk) ‘pravdy‘. ‘Kristus‘ je ten, který byl poslán, ‘Nazarejský‘ a ‘Ježíš‘ jsou tím, co ho poslalo. 33Když je perla hozena do špíny, neztrácí na cenČ, ani když se pomaže olejem, ceny nenabude. Má pro svého vlastníka stále tutéž cenu. Tak se to má i se Syny Božími, aĢ jsou kdekoliv. Vždy budou mít cenu v oþích svého Otce. 34Kdykoli Ĝekneš: ”jsem žid”, nikým to nepohne. Když Ĝekneš: ”jsem ěíman”, nikdo se nevydČsí. Kdykoli Ĝekneš: ‘jsem ěek, barbar, otrok, svobodný‘, nikdo se nezneklidní. Když však Ĝekneš: ”já jsem kĜesĢan”, každý se otĜese. Kéž pĜijmu toto znamení, které (mocnosti) nesnesou, totiž to jméno. 35BĤh je požíraþ lidí. Proto jsou mu obČtováni lidé. DĜíve, než mu obČtovali lidi, obČtovali zvíĜata. NeboĢ ti, pro které je obČtovali, nebyli žádní bozi. 36SklenČné nádoby a nádoby z hlíny vznikají pomocí ohnČ. Když se ale sklenČné nádoby rozbijí, vytvoĜí se znovu, neboĢ vznikly dechem. Avšak když se rozbije hlinČný džbán, je zniþen, neboĢ nevznikl dechem. 37Osel, který otáþí mlýnským kamenem, ušel sto mil. Když byl odvázán, zjistil, že je stále na stejném místČ. Existují lidé, kteĜí prošli mnoho cest, aniž by se jakkoli pĜiblížili k cíli. A když je pĜekvapil veþer, nevidČli ani vesnici, ani stvoĜení, ani pĜírodu, ani mocnost, ani andČla. MarnČ se ti ubozí namáhali. 38Ježíš je svátost, je totiž syrsky nazýván ‘Farisatha‘, tj. ‘Rozpažený‘. Ježíš totiž pĜišel ukĜižovat svČt. Pán vstoupil do Leviho barvírny. Vzal sedmdesát dva barev a vhodil je do kotle. I vyĖal je ven a všechny byly bíle. A pravil: ”Tak pĜichází Syn þlovČka jako barvíĜ.” 39Moudrost, která je nazývána ’neplodná‘, je matkou andČlĤ a snoubenkou (…) je Marie Magdaléna. Pán ji miloval víc než všechny uþedníky a þasto ji líbal na její ústa. (…) Ostatní uþedníci (…) mu Ĝekli: ”Proþ ji miluješ víc než nás všechny?” Spasitel odpovČdČl a Ĝekl jim: ”Proþ vás nemiluji tolik jako ji? Když je slepý s vidoucím ve tmČ, není mezi nimi rozdíl. Když se však objeví svČtlo, pak vidoucí to svČtlo uvidí, ale slepý zĤstane ve tmČ. ” 40Pán Ĝekl: ”Blažený je ten, který existoval ještČ pĜedtím, než vznikl. NeboĢ ten, který je, také byl a bude.” 41Vznešenost þlovČka se neprojevuje navenek, ale je v tom, co je skryto. Proto je pánem nad zvíĜaty, která jsou silnČjší než on a jsou velká ve smyslu zjevném i skrytém. To mu umožĖuje pĜežít. Když se od nich þlovČk oddČlí, trhají se a zabíjejí navzájem. A vzájemnČ se požírají, protože nenalézají potravu. Nyní však potravu nalezla, protože þlovČk obdČlal zemi. 42Jestliže nČkdo sestoupil do vody a vystoupil z vody, aniž by cokoliv pĜijal a Ĝekne: ”Já jsem kĜesĢan", tak obdržel to jméno jako pĤjþku. Když ale pĜijal Svatého ducha, tak vlastní to jméno jako dar. Ten, kdo pĜijal dar, tomu nebude odejmut. Kdo jej ale pĜijal jako pĤjþku, bude jej muset vrátit. Toto se dČje s námi, když se podrobujeme mystériu. 43Tajemství manželství je veliké. Bez toho by svČt nemohl trvat. Bytí svČta (…) je bytí (…) manželství. Poznejte spojení bez poskvrnČní, protože má v sobČ (…) sílu. Jeho obrazem je poskvrnČní (tČla). 44Neþistí duchové se dČlí na mužské a ženské. Mužští se spojují s dušemi, které sídlí v ženské podobČ, ale ženští se spojují s tČmi, kteĜí jsou v mužské podobČ skrze Neposlušného. A nikdo jim neunikne, protože se ho zmocní, pokud nepĜijme mužskou a ženskou sílu, totiž Ženicha a NevČstu. PĜijímá se totiž obraz svatebního spojení. Když uvidí bláznivé ženy nČjakého muže sedČt o samotČ, seskoþí, aby s ním laškovaly a poskvrnily ho. PrávČ tak, když spatĜí blázniví muži sedČt samotnou krásnou ženu, pĜemlouvají ji nebo ji uþiní násilí, protože ji touží pošpinit. Když však vidí vedle sebe sedČt muže a ženu, nemohou ženy vejít k muži a muži k ženČ. A tak, když je návzájem spojen andČl se svým obrazem, nikdo se neodváží vejít k muži nebo k ženČ. 45Ten, který se vyvázal ze svČta, nemĤže být držen ve svČtČ, kde pĜebýval. Je pánem nad vášní a strachem, nad závistí. Když (…) pĜijde, zmocní se ho a zardousí. Jak by mohl uniknout mocnostem? (…) Jak by mohl (…) Existují lidé, kteĜí tvrdí: ”My jsme vČĜící, ukryjte nás pĜed neþistým duchem a démony.” Kdyby však mČli Svatého ducha, neþistí duchové by se s nimi nemohli spojit. Neboj se tČla, ale také ho nemiluj. Když se ho budeš

bát, tak tČ ovládne. Když ho budeš milovat, tak tČ pohltí a ochromí. 46A tak bude buć v tomto svČtČ, nebo ve zmrtvýchvstání, nebo na místČ uprostĜed. Kéž bych v nich nebyl nalezen. Tento svČt má v sobČ dobro i zlo. Existují ovšem opravdu zlé vČci za tímto svČtem, což se nazývá ‘stĜed’. Je to smrt. Jelikož se nacházíme v tomto svČtČ, je tĜeba, abychom usilovali o zmrtvýchvstání. Až svlékneme tČlo, ocitneme se v místČ klidu a nebudeme pĜebývat uprostĜed. Je totiž dobré vyjít ze svČta dĜíve, než zhĜešíme. NČkteĜí toho nejsou schopni, ani k tomu nemají sílu. Jiní, pĜestože by chtČli, z toho nemají užitek. Nejednají totiž (…) ýiní z nich jejich vĤle hĜíšníky? NechtČní spíše! Spravedlnost jim obČma zĤstane skryta. A chtČní (…) ne jednání. 47Jeden žák apoštola vidČl ve vizi lidi, kteĜí byli uvČznČni v hoĜícím domČ. (…) OheĖ (…) tam, kde je voda (…) Ĝekli si, (…) snad (…) nechtČli. Obdrželi smrt jako trest, který se nazývá temnotou (…) 48Duše a duch povstaly z vody a ohnČ. Z vody, z ohnČ a ze svČtla (vzešel) Syn svatební komnaty. OheĖ je olej, svČtlo je oheĖ. Nemluvím o ohni, který nemá podobu, nýbrž o tom, jehož podoba je bílá, svČtlá, krásná a dává krásu. Pravda nepĜišla na svČt nahá, ale pĜišla v symbolech a obrazech. SvČt by ji jiným zpĤsobem nepĜijal. Existuje znovuzrození a existuje obraz znovuzrození. Je opravdu nutné znovu se zrodit v obraze? A þím je zmrtvýchvstání a obraz v obraze? A je nutné, aby povstal? Svatební komnata i obraz v obraze musí skrze obraz vejít v pravdu, která je obnovením. Uþinit tak musí nejenom ti, kteĜí získali jméno Otce, Syna a Svatého ducha. VždyĢ nČkteĜí je získali pro sebe. Když je nČkdo nezíská, bude mu také jméno odĖato. Dosahuje je zasvČcením do moci kĜíže, což apoštolové nazývali ‘pravicí a levicí’. Takový už není kĜesĢanem, ale Kristem. 49Pán (zjevil) všechno v tajemství: kĜest, zasvČcení, eucharistii, osvobození i svatební komnatu. 50(…) Pravil: ”PĜišel jsem, abych udČlal to, co je dole, jako to, co je nahoĜe a to, co je venku, jako to, co je uvnitĜ, a abych je spojil na onom místČ skrze symboly.” Ti, kteĜí Ĝíkají: ”Existuje jeden (z nebe) a jeden nad ním,” se mýlí. Ten, jenž se zjevil, je totiž nebeský þlovČk, kterého nazývají ‘ten zdola’, a ten, jemuž náleží skryté, je nad ním. NeboĢ se oprávnČnČ Ĝíká: ”VnitĜní, vnČjší a vnČjší vnČjšího.” Proto Pán nazval zkázu temnotou, která je vnČ a vnČ níž už nic jiného neexistuje.” Pravil: ”MĤj Otec, který je ve skrytosti.” Pravil: ”Jdi do své komĤrky, zavĜi za sebou dveĜe a modli se ke svému Otci, který je ve skrytosti.” To znamená ten, který je uvnitĜ jich všech. Ten však, který je uvnitĜ jich všech, je Plností. KromČ ní už uvnitĜ nic není. To je to, o þem Ĝíkají: "To je to, co je nad námi." 51PĜed Kristem odtud vyšli nČkteĜí, ale sem, odkud vyšli, se už nemohli vrátit. A ti, kteĜí tam vešli, odtamtud už nemohli vyjít. Pak pĜišel Kristus a ty, kteĜí vešli, vzal ven a ty, kteĜí vyšli, vzal dovnitĜ. 52Když byla Eva v Adamovi, neexistovala smrt. Když se od nČho oddČlila, smrt vznikla. Když v nČho opČt vejde a on ji pĜijme, nebude už smrt existovat. 53”Bože mĤj, Bože mĤj! Pane, proþ jsi mne opustil?” Pronesl tato slova na kĜíži, neboĢ tam byl oddČlen (...), který nám byl zplozen skrze Boha. 54Vstal z mrtvých (...) NepĜišel tak, jakým byl, nýbrž jeho tČlo bylo dokonalé, aþkoliv bylo skuteþným tČlem. Naše tČlo oproti tomu není skuteþné, nýbrž máme pouze obraz pravého tČla. 55Svatební komnata není dopĜána ani zvíĜatĤm, ani otrokĤm nebo neþistým ženám, je však dopĜána svobodným mužĤm a pannám. 56Jsme sice zplozeni Svatým duchem, budeme však ještČ jednou zplozeni Kristem. Duchem jsme v obou zasvČceni. Když jsme byli plozeni, byli jsme spojeni. Nikdo nemĤže sám sebe spatĜit, aĢ ve vodČ nebo v zrcadle, beze svČtla. Ani sám sebe neuvidíš ve svČtle bez vody nebo zrcadla. Proto je nutné kĜtít dvojnásobnČ: svČtlem a vodou, neboĢ svČtlo je zasvČcením. 57V JeruzalémČ sloužily tĜi domy jako místa pro obČti. Jedno je obrácené na západ, nazývá se ‘svaté‘. Jiné je otoþené k jihu, nazývá se ‘svaté svatého‘. TĜetí se otevírá na východ, nazývá se ‘svaté svatých‘, tam vstupuje

veleknČz sám. KĜest je ‘svatý dĤm‘. (…) je ‘svaté svatého‘. ‘Svaté svatých‘ je svatební komnata. KĜest v sobČ obsahuje zmrtvýchvstání a osvobození, osvobození v svatební komnatČ. Svatební komnata je nadĜazena tomu. Nenalezneš nic (…). jsou ti, kteĜí se modlí (…) JeruzalémČ. V JeruzalémČ je (…) kteĜí se nazývají ‘svatí svatých’ (…) Opona se roztrhla (…) Jako když obraz svatební komnaty, (…) nahoĜe, (…) Proto se opona roztrhla od shora až dolĤ, neboĢ bylo tĜeba, aby nČkteĜí zdola šli nahoru. 58Ti, co oblékli dokonalé svČtlo, jsou pro mocnosti neviditelní a neuchopitelní. Máme se však obléknout do svČtla v mystériu ve sjednocení. Kdyby se žena neoddČlila od muže, nebyla by s mužem zemĜela. OddČlení od nČj se stalo poþátkem smrti. Proto pĜišel Kristus, aby napravil oddČlenost, která zde byla od poþátku, aby je oba zase sjednotil a aby tČm, kteĜí zemĜeli v oddČlení, dal život a spojil je. Žena se ovšem spojuje se svým ženichem ve svatební komnatČ. Ti, kteĜí se ve svatební komnatČ spojili, se už nerozdČlí. Proto se Eva oddČlila od Adama, protože s ním nebyla spojena ve svatební komnatČ. 59Duše Adamova vznikla z dechu. Spojuje se s duchem. Duch, který mu byl dán, je jeho matkou a byl mu do jeho duše dán (…) na její místo, protože když (…) slova, která byla pro mocnosti nepochopitelná. Oni mu závidČly (…) ukryté (…) možnost, totiž (…) jim sám (…) svatební komnatu, aby (…) 60Ježíš se zjevil (na bĜehu) Jordánu. Plnost nebeského království je to, co bylo pĜede vším. Znovu byl zrozen.. Znovu se stal Synem. Znovu byl zasvČcen. Znovu byl vysvobozen. Znovu vysvobozoval. 61Je tĜeba Ĝíci tajemství: Otec všehomíra se spojil s pannou, která sestoupila dolĤ. A oheĖ svítil pro nČho ten den. Objevil se ve velké svatební komnatČ. Proto také jeho tČlo v ten den vzniklo. Opustil svatební komnatu jako nČkdo, kdo vznikl ze svatební komnaty a z nevČsty. Tak v nČm Ježíš všechno skrze toto vybudoval. A je nutné, aby každý uþedník vstoupil do svého spoþinutí. 62Adam vznikl ze dvou panen, z Ducha a z panenské zemČ. Proto se Kristus narodil z panny, aby napravil omyl, který se stal na poþátku. 63V ráji jsou dva stromy. Jeden þiní zvíĜetem, druhý þlovČkem. Adam jedl ze stromu, který þiní zvíĜetem a zvíĜecími lidmi. Rodí zvíĜata. Proto uctívají zvíĜata, která jsou Adamovi (podobná). Strom, jehož plod (…) BĤh uþinil þlovČka a lidé uþinili Boha. Tak je tomu na svČtČ, protože lidé vytváĜejí bohy a uctívají své výtvory. Hodilo by se, aby bohové uctívali lidi. 64Je pravda, že taková díla vznikají z jeho moci. Proto se nazývají ‘mocnostmi‘. Jeho dČtmi, které se zrodily ze spoþinutí, jsou jeho díla. Jeho moc prodlévá v jeho díle, zatímco spoþinutí se zjevuje na jeho dČtech. Zjistíš však, že to odpovídá obrazu. ýlovČk, který odpovídá obrazu, je ten, který své skutky þiní svou mocí a ve spoþinutí plodí své dČti. 65V tomto svČtČ slouží otroci svobodným. V království nebeském budou svobodní sloužit otrokĤm. DČti svatební komnaty budou sloužit dČtem svatby. DČti svatební sínČ mají jediné jméno: Spoþinutí. VzájemnČ nepotĜebují podobu (…) pozorování (…) je jich mnoho (…) v tČch, kteĜí jsou v (…) pocty (…) nejsou. 66(…) sestoupit k vodČ (…) zasvČtí (…) ti, kdož (…) v jeho jménu. ěekl totiž (…) naplníme veškerou spravedlnost. 67Ti, kdož tvrdí: ”NejdĜíve se umírá a potom vstává z mrtvých”, se mýlí. Nezískají-li zmrtvýchvstání za života, pak po smrti nezískají už nic. StejnČ hovoĜí i o kĜtu a tvrdí: ”KĜest je dĤležitý, neboĢ kdo jej pĜijme, bude žít.” 68Apoštol Filip Ĝekl: ”TesaĜ Josef založil sad, protože potĜeboval dĜevo pro svou práci. On to byl, kdo vyrobil kĜíž ze stromĤ, které zasadil. A jeho sémČ viselo na tom, co zasadil. Jeho semenem byl Ježíš, ale výrobkem kĜíž.” UprostĜed sadu je strom života, a sice olivovník. Z nČho se získává olej pro zasvČcení a skrze nČj vzkĜíšení z mrtvých.. 69Tento svČt je pojídaþem mrtvol. Všechny vČci, které se v nČm pojídají, jsou také nenávidČny. Pravda je pojídaþem života. Proto nikdo z tČch, kdož se jí vyživují, nezemĜe. Ježíš pĜišel z onoho místa a pĜinesl odtamtud výživu. A tČm, kteĜí chtČjí, daroval život, aby neumírali.

70BĤh stvoĜil ráj. ýlovČk žil v tomto ráji. Je (…) Boží v (…) v nČm lidé (…) zaslíbení. Tento ráj je místem, kde mi bude Ĝeþeno: ”ýlovČþe, jez z toho nebo nejez, jak chceš.” To je místo, kde budu jíst všechny vČci a kde je strom poznání. Ten Adama zabil, místo aby þlovČka uþinil živým. Strom byl Zákon. Má moc propĤjþovat poznání dobra a zla. Ale ani ho neoddČlil od zlého, ani ho nenechal v dobrém, nýbrž pĜipravil smrt tČm, kteĜí z nČho jedli. NeboĢ když pravil: ”Jezte toto a toto nejezte”, stal se poþátkem smrti. 71ZasvČcení pĜevyšuje kĜest. NeboĢ na základČ zasvČcení jsme byli nazváni kĜesĢany, ne kvĤli kĜtu. Také Kristus byl kvĤli zasvČcení tak nazván. Protože Otec zasvČtil Syna, Syn pak zasvČtil apoštoly a apoštolové zasvČtili nás. Ten, kdo je zasvČcený, nabyl vlastní plnosti všeho: má zmrtvýchvstání, svČtlo, kĜíž i Svatého ducha. Otec mu to dal ve svatební komnatČ a on to pĜijal. Otec pĜijal pĜíbytek v Synu a Syn v Otci. To je království nebeské. 72DobĜe pravil Pán: ”NČkteĜí vcházejí s úsmČvem do nebeského království a tak vycházejí (ze svČta). (…) jeden, že kĜesĢan (…) a hned. (…) (Jakmile) se ponoĜil do vody, povstal znovu jako Pán nad veškerenstvem.” Proto není tento smích žádným žertem. Opovrhoval tímto (…) království nebeské. Opovrhuje-li tím jako nČþím smČšným, vyjde ven také s úsmČvem. Tak je tomu také s chlebem, kalichem a olejem. I kdyby existovalo nČco jiného, co by toto pĜevyšovalo. 73SvČt vznikl v dĤsledku omylu. NeboĢ ten, kdo jej stvoĜil, chtČl ho udČlat nepomíjejícím a nesmrtelným. Selhal a toho, v co doufal, nedosáhl. Neexistovala totiž nepomíjivost svČta, ani nepomíjivost stvoĜitele svČta. Neexistovala totiž nepomíjivost vČcí ale dČtí. A žádná vČc nebude moci pĜijmout nepomíjivost, dokud se nestane dítČtem. Jestliže však nČkdo nemá schopnost pĜijímat, o to ménČ bude moci dávat. 74Kalich modlitby obsahuje víno, obsahuje vodu, neboĢ slouží jako symbol krve, za niž se dČkuje. NaplĖuje se Svatým duchem a náleží zcela dokonþenému þlovČku. Pijeme-li z nČj, pĜijímáme tohoto dokonþeného þlovČka. Živá voda je tČlem. Je nutné, abychom oblékli živého þlovČka. Proto se ten, který sestupuje k vodČ, odstrojí, aby ho oblékl. 75KĤĖ plodí konČ, þlovČk plodí þlovČka, BĤh plodí Boha. PrávČ tak je tomu i se Ženichem a NevČstou. Povstali z (…) Neexistoval žádný Žid, který by pocházel z ěekĤ, dokud byl Zákon. A my sami pocházíme ze ŽidĤ, dĜíve (než jsme) se stali kĜesĢany. A tyto naše (Ĝady) byly nazvány ‘vyvolený lid‘ a ‘pravý þlovČk’ a ‘Syn þlovČka’ a ‘potomstvo Syna þlovČka‘. Toto pravé pokolení bude známé ve svČtČ (…) kde jsou dČti svatební komnaty. 76V tomto svČtČ existuje spojení muže a ženy, síly a slabosti. Ale ve vČþnosti je obrazem spojení nČco jiného, ale my je oznaþujeme tČmito jmény. Existují ovšem ještČ jiná (jména), jež jsou nadĜazená všem ostatním používaným jménĤm a nacházejí se výše než Mocný. Tam, kde je moc, jsou totiž také ti, kteĜí jsou významnČjší než ta moc. Jeden jím je a druhý jím není. NeboĢ oni oba jsou ten Jediný. Je jím ten, kdo nebude moci vzestoupit nad tČlesnou mysl. 77NepĜísluší všem, aby se všichni poznávali. Ti, kdo se nepoznávají, nebudou užívat to, co vlastní. Ti však, kteĜí se poznali, to užívat budou. 78Dokonþený þlovČk nejen že nebude moci být držen, on nebude moci být ani vidČn. NeboĢ kdyby mohl být vidČn, byl by držen. Jak jinak mĤže nČkdo tento dar získat? JedinČ tím, že se oblékne do dokonalého svČtla a sám se stane dokonalým svČtlem (…) A pak, až si ho oblékne, vstoupí (...) To je dokonalým (…) Je pro nás nezbytné stát se dokonalými lidmi dĜíve, než odejdeme. (…) Kdo totiž pĜijal vše, (…) aniž by pĜevýšil toto místo, nemĤže dosáhnout onoho místa, ale octne se ve stĜedu jako nedokonþený. Jen Ježíš zná konec takového þlovČka. 79Svatý þlovČk je zcela svatý i se svým tČlem. NeboĢ pĜijme-li chléb, ten ho uþiní svatým, stejnČ tak kalich a vše ostatní, co pĜijímá a tak se oþišĢuje. A jak by nemČl také oþistit (svoje) tČlo? 80Tím, že Ježíš uþinil dokonalou vodu pro kĜest, odstranil smrt. Proto sice sestupujeme do vody, ale nesestupujeme do smrti, abychom nebyli vyliti do ducha svČta. Když vane on, pĜináší zimu. Když vane Svatý duch, nastává léto.

81Ten, kdo vlastní poznání Pravdy, je svobodný. Svobodný nehĜeší. Kdo hĜeší, je otrokem hĜíchu. Pravda je Matkou, poznání je Otcem. Ty, kteĜí se domnívají, že nehĜeší, oznaþuje svČt za ‘svobodné‘. Slova, že jsou ‘svobodnými’, znamenají, že poznání Pravdy þiní z takových lidí domýšlivé a poskytuje jim pocit nadĜazenosti nad celým svČtem. Láska však buduje. Ten, kdo se osvobodil skrze poznání, je služebníkem z lásky k tČm, kteĜí svobodu poznání dosud nemohli pĜijmout. Ale poznání je uschopĖuje, aby se dokázali stát svobodnými. Láska nebere nic. NeboĢ jak by mohla nČco brát, když jí všechno patĜí? Ona neĜíká: ”tamto je moje” nebo ”toto je moje”, nýbrž ”patĜí to tobČ”. Láska nemĤže (…) je vínem a vĤní. Zakoušejí ji všichni, kdo jí jsou zasvČceni. Ale zakoušejí ji také ti, kteĜí se nacházejí v blízkosti tČchto zasvČcených. Pokud se zasvČcení pĜestanou mazat olejem a odejdou, zĤstávají nezasvČcení, kteĜí stojí opodál, opČt ve svém zápachu. Samaritán nedal zranČnému nic jiného než víno a olej. A vyléþil rány. NeboĢ Láska pĜikryje mnoho hĜíchĤ. 82DČti, které žena porodí, se podobají þlovČku, který ji miluje. Je-li to její muž, podobají se jejímu muži. Je-li to cizoložník, podobají se cizoložníku. Když žena souloží se svým manželem z nutnosti, zatímco je srdcem u cizoložníka, s nímž také souloží, þasto se ten, koho porodí, podobá cizoložníkovi. Vy však, kteĜí jste se Synem Božím, nemilujte svČt, nýbrž milujte svého Pána, aby se ti, které zplodíte, nepodobali svČtu, ale aby se podobali Pánu. 83ýlovČk se spojuje s þlovČkem, kĤĖ s konČm, osel s oslem. (Jednotlivé) druhy se spojují s pĜíslušníky svého druhu. PrávČ tak se spojuje duch s duchem, logos se spojuje s logem a svČtlo se spojuje se svČtlem. Narodíš-li se jako þlovČk, je to þlovČk, kdo tČ bude milovat. Staneš-li se duchem, je to duch, kdo se s tebou spojí. Staneš-li se logem, je to logos, kdo se s tebou spojí. Staneš-li se svČtlem, je to svČtlo, které se s tebou bude spojovat. Staneš-li se jedním z tČch nahoĜe, jsou to ti nahoĜe, kteĜí v tobČ spoþinou. Staneš-li se konČm nebo oslem nebo teletem nebo psem nebo ovcí nebo jiným ze zvíĜat, jež jsou venku nebo dole, nebude tČ moci milovat ani þlovČk, ani duch, ani logos, ani svČtlo. Ti nahoĜe ani ti uvnitĜ nebudou moci v tobČ spoþinout a ty na nich nebudeš mít žádný podíl. 84Ten, kdo je otrokem proti své vĤli, se mĤže stát svobodným. Ten, kdo se stal svobodným z milosti svého pána a sám sebe prodal do otroctví, se už svobodným stát nemĤže. 85ZemČdČlství svČta (se skládá) ze þtyĜ souþástí. Úroda se shromažćuje ve stodole skrze vodu, zemi, svČtlo a vzduch. A zemČdČlství Boží (se skládá) rovnČž ze þtyĜ souþástí - z víry, nadČje, lásky a poznání. Víra je naše zemČ, v níž zapouštíme koĜeny. NadČje je voda, kterou se udržujeme pĜi životČ. Láska je vzduch, díky nČmuž rosteme. Poznání je však svČtlo, skrze nČž zrajeme. Milost je (…) pozemská, je (…) nejvyšší nebe (…) 86Požehnaný je ten, kdo nesvedl jejich duše. To je Ježíš Kristus. PĜišel na každé místo a nikomu nepĜitížil. Požehnaný je proto ten, kdo je takový jako on, neboĢ on je dokonalý þlovČk. On je logos. ěíká nám, že je tČžké ho nČjak urþit. Jak budeme moci vykonat toto velké dílo? Jak dá každému spoþinout? PĜedevším nikdo by nemČl být zarmoucen, aĢ velký þi malý, aĢ vČĜící þi nevČĜící. Posléze musí být dáno spoþinutí tČm, kteĜí nalézají uspokojení v dobrém konání. Jsou tací, kteĜí pokládají za dobré dát spoþinutí tomu, kdo jedná správnČ. Ten, kdo þiní dobré, nemĤže takovým lidem dát spoþinutí, protože si nemĤže dČlat, co chce. NemĤže je však trápit, neboĢ je neutiskuje. Kdo se chová dobĜe, nČkdy lidi trápí; ne však zámČrnČ. Je to spíše jejich špatnost, která je trápí. Kdo má (dobrou) povahu, dČlá každému radost. NČkteĜí (se) však tím vším zle trápí. 87Jeden hospodáĜ mČl všechny možné vČci: dČti, otroka, dobytek, psy, prasata, pšenici, jeþmen, slámu, trávu, (…) maso, žaludy. Byl moudrý muž a znal pro každého správnou potravu. DČtem pĜedkládal chléb a olivový olej, ale otrokĤm olej ricinový, maso a mouku. ZvíĜatĤm dával jeþmen, slámu a trávu. PsĤm házel kosti, prasatĤm žaludy a zbytky. StejnČ je tomu s Božími uþedníky. Je-li moudrý, rozumí, co znamená být uþedníkem. TČlesné podoby ho neoklamou, bude hledČt na povahu duše jednoho každého a hovoĜit s ním. Na svČte je mnoho zvíĜat, jež mají lidskou podobu. Pochopí-li to, bude pĜedhazovat prasatĤm žaludy, dobytku bude pĜedhazovat jeþmen, slámu a trávu. PsĤm bude pĜedhazovat kosti. OtrokĤm bude dávat základy, dČtem však poskytne celé vČdČní. 88Existuje Syn þlovČka a existuje syn SynĤ þlovČka. Pán je Syn þlovČka a syn SynĤ þlovČka je ten, který se rodí skrze Syna þlovČka. Syn þlovČka dostal od Boha schopnost tvoĜit. Má také schopnost plodit.

Kdo dostal (schopnost) tvoĜit, je stvoĜení. Kdo dostal schopnost plodit, je zplozenec. Kdo tvoĜí, nemĤže plodit. Kdo plodí, mĤže i tvoĜit. ěíká se však: Kdo tvoĜí, plodí. To, co zplodil, je však stvoĜení. Proto nejsou zplozenci jeho dČtmi ale jeho obrazy. Kdo tvoĜí, pĤsobí viditelnČ a sám je viditelný. Kdo plodí, pĤsobí ve skrytu a sám je skrytý. (…) obraz. Kdo tvoĜí, tvoĜí zjevnČ. Kdo ale plodí, plodí dČti ve skrytosti. Nikdo nemĤže vČdČt, kdy se muž spojil se ženou, to ví pouze oni sami. NeboĢ svatba svČta je tajemstvím pro ty, kteĜí pĜijali ženu. Byla-li poskvrnČná svatba utajená, oþ více je pravým tajemstvím svatba neposkvrnČná . V ní není nic tČlesného, je þistá. Není pĜedmČtem žádosti ale vĤle. Nenáleží temnotČ nebo noci, ale náleží dni a svČtlu. Když se manželské spojení odhalí, stává se smilstvem. A nevČsta, nejen když pĜijme semeno jiného muže, ale i když opustí svou svatební komnatu a je vidČna, smilní. Ukázat se mĤže pouze svému otci, své matce, pĜíteli ženicha a dČtem ženicha. TČm je dovoleno každý den vcházet do svatební komnaty. Ostatní nechĢ touží i jen slyšet její hlas nebo okusit olej a nechĢ se jako psi živí zbytky, které padají ze stolu. Ženichové a nevČsty patĜí ke svatební komnatČ. Nikdo nebude moci nahlížet na ženicha a na nevČstu, když se jimi sám nestane. 89Když Abrahám (...), že mČl vidČt, co mČl vidČt, provedl obĜízku. Tím nám ukázal, že je zapotĜebí tČlo zniþit. 90Dokud je vČtšina jeho vČcí skrytá, pĜežívají a existují dál. Když se zjeví, umírají. Jako je tomu u viditelného þlovČka. Dokud je nitro þlovČka skryté, je živý. Objeví-li se jeho nitro a vyjde-li z nČho ven, zemĜe. Tak je tomu i se stromem. Dokud jsou jeho koĜeny skryté, žije a puþí. Když se jeho koĜeny odhalí, strom uschne. Tak je tomu na svČtČ s každým zplozencem, nejen s viditelným, ale i se skrytým. NeboĢ dokud jsou koĜeny špatnosti skryté, je zlo silné. Je-li však rozpoznáno, rozplyne se a když se zjeví docela, zmizí. Proto Ĝíká Logos: ”Již je sekyra pĜiložena ke koĜeni stromu.” Sekat však nebude, neboĢ co se usekne, znovu vypuþí. Sekera však pronikne do hloubky, až narazí na koĜeny. Ježíš oddČlil koĜeny celého svČta úplnČ, zatímco jiní (jen) þásteþnČ. Co se nás pak týþe, každý z nás by mČl kopat, aby odkryl koĜeny špatnosti, které jsou v nČm a mČl by je vyrvat i koĜeny ze svého srdce. Špatnost však bude vytržena, když ji poznáme. Nepoznáváme-li ji, zapouští v nás koĜeny a pĜináší v našem srdci své plody. Je naším pánem a my jsme jejími otroky. Drží nás v zajetí, aby nás nenechala dČlat to, co chceme, takže to, co chceme, nedČláme. Je mocná, protože jsme ji nepoznali. Dokud je zde, pĤsobí. NevČdomost je matkou všeho zla. NevČdomost skonþí smrtí, protože ti, kteĜí jsou v nevČdomosti ani nebyli, ani nejsou a ani nebudou (…) budou dokonalí, až bude celá pravda zjevena. Pravda je totiž jako nevČdomost. Dokud je skrytá, spoþívá sama v sobČ, když se však zjeví, bude poznána a oslavována, neboĢ je mocnČjší než nevČdomost a omyl. Jen ona dává svobodu. Logos pravil: ”Poznáte-li pravdu, pravda vás uþiní svobodnými.” NevČdomost je otrokem, poznání je svoboda. Poznáme-li pravdu, nalezneme v sobČ také plody této pravdy. Když se s ní spojíme, pĜinese nám úplnost. 91Nyní máme tedy zjevné vČci stvoĜení. ěíkáme: ”Ti mocní a vážení jsou velcí, slabí a pohrdaní jsou bezvýznamní.” StejnČ tak je tomu se zjevnými vČcmi pravdy. Jsou slabé a opovrhované, zatímco skryté vČci jsou silné a vznešené. Tajemství pravdy jsou zjevná pouze jako symboly a obrazy. Komnata spojení je skrytá. Je to to ‘svaté ve svatém’. ZávČs nejdĜíve zakrýval, jak BĤh uspoĜádal stvoĜení. Když se však závČs roztrhne a ukáže se vnitĜek, bude tento dĤm zanechán pustý nebo bude zniþen. Všechno božské unikne z tohoto místa, ale ne dovnitĜ do nejsvČtČjšího svatého, neboĢ se nemĤže smísit s þistým svČtlem a s neposkvrnČnou plností. Bude však pod kĜídly kĜíže a pod jeho rameny. Archa se stane jejich záchranou, když nad nimi záplava vody získá moc. Budou-li nČkteĜí patĜit do knČžského spoleþenství, budou moci vstoupit spolu s veleknČzem do vnitĜku za oponu. Proto se závČs neroztrhl jen nahoĜe. Tak by se otevĜel jen pro ty nahoĜe. Ani se neroztrhl jen zezdola, protože tak by se zjevil pouze tČm dole. Roztrhl se od shora až dolĤ. Horní se otevĜe pro nás, kteĜí se nacházíme dole, abychom vstoupili do tajemství pravdy. A to je opravdu to, co je vážené, co je mocné. My tam však vstoupíme skrze skromné symboly a slabosti. Ve srovnání s dokonalou vznešeností jsou nepatrné. Existuje vznešenost, která vznešenost pĜevyšuje. Existuje moc, jež moc pĜedþí. Proto se nám dokonalé vČci otevĜely spoleþnČ se skrytými vČcmi pravdy. A ta ‘svatá svatých’ se zjevila a komnata spojení nás pozvala dovnitĜ. 92Dokud je to skryté, je sice špatnost neúþinná, ale nebyla odstranČna ze stĜedu semene Svatého ducha, takže jsou otroky zla. Když bude zjevena, rozlije se na všechny dokonalé svČtlo a ti, kteĜí jsou v nČm, (budou) zasvČceni. Pak budou otroci svobodní a zajatci budou vykoupeni. Každá rostlina, kterou mĤj Otec, jenž je v nebesích, nevypČstoval, bude vytržena. OddČlení budou spojeni. (…) se naplní.

Všichni, kteĜí vejdou do svatební komnaty, dosáhnou plnosti. NeboĢ (neþiní to), co manželé provádČjí v noci. V noci hoĜí oheĖ, (ale ten) je uhašen. Mystéria svatby se však odehrávají ve dne a ve svČtle. Onen den nikdy nekonþí a jeho svČtlo nikdy nezapadá. Narodí-li se nČkdo jako dítČ svatební komnaty, obdrží svČtlo. Nikdo, kdo je nezíská na tomto svČtČ, nebude je moci získat ani na onom. Kdo to svČtlo obdrží, nebude viditelný ani uchopitelný a takového þlovČka nebude moci nikdo trápit, aĢ už prodlévá ve svČtČ, nebo už tento svČt opustil. Pravdu v obrazech už pĜijal. SvČt se mu stal vČþností, neboĢ vČþnost pro nČho existuje jako Úplnost a on sám pak existuje tímto zpĤsobem. Neukrývá se v temnotČ a v noci ale v dokonalém dni a svatém svČtle.

ZDROJE Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 The Gnostic Society Library, The Gospel of Philip, http://www.gnosis.org/naghamm/gop.html ., Evangelium neznámého boha, Bibliotheca gnostica, Praha 1994

Dus J., Pokorný P., Isenberg W. W., Kozák J

Evangelium podle Jidáše Vydáno dne 10. 04. 2006 v rubrice Apokryfy (3082 pĜeþtení) ýasopis National Geographic ve spolupráci se švýcarskou nadací Mecenáš pro antické umČní (Maecenas Stiftung für antike Kunst) zveĜejnil poþátkem dubna 2006 obsah Jidášova evangelia. Vydání apokryfu ve tĜech svČtových jazycích (nČmþinČ, angliþtinČ a francouzštinČ) bylo avizováno déle než rok. Práci na pĜekladu se vČnoval odborný tým pod vedením profesora Rodoplha Kassera z Ženevské univerzity. I pĜes veškerou snahu se vČdcĤm nepodaĜilo obnovit celý text. Zrekonstruovány byly pouze þtyĜi pČtiny evangelia.

Papyrusový kodex byl nalezen v 70. letech minulého století ve stĜedním EgyptČ v lokalitČ alMinjá. Sepsán byl v koptském (staroegyptském) dialektu ve 3. nebo ve 4. století (vČtšinou se uvádí rozmezí let 220 až 340). ěecký originál, který se nedochoval, vznikl pravdČpodobnČ mezi lety 130 a 170. Jisté je, že v roce 178 se o existenci evangelia zmínil svatý Irenej, první biskup ve francouzském Lyonu. IrenejĤv spis s názvem "Odhalení a vyvrácení neprávem nazvané gnóse" vešel ve známost jako nejstarší protikacíĜský pamflet katolické církve "Adversus haereses" (Proti herezím). "Dostali jsme výsledky prvních testĤ a podle nich je text dokonce ještČ starší, než jsme pĜedpokládali. ZĜejmČ byl sepsán v období mezi poþátkem 3. a poþátkem 4. století," prohlásil Ĝeditel basilejské nadace Dr. Mario Jean Roberty. (PĤvodní odhady se pĜíklánČly k pĜelomu 4. a 5. století.) K autorství rukopisu poznamenal: "Nikdo nemĤže tvrdit, že jej napsal osobnČ Jidáš. OstatnČ ani další evangelia zĜejmČ nevzešla z pera jejich pĜedpokládaných autorĤ." Roberty pĜipomenul, že soubor kánonických evangelií byl schválen až na Nikajském koncilu roku 325. SynodČ pĜedsedal Ĝímský císaĜ Konstatin I., který, aþkoliv se dal pokĜtít až na smrtelném loži, sám sebe prohlásil za "Bohem ustanoveného biskupa pro vnČjší záležitosti" a pokládal se za oprávnČného rozhodovat o otázkách víry a zasahovat do církevních záležitostí. "TĜicítka dalších textĤ byla zavržena, protože neodpovídala politickým potĜebám tohoto prvního kĜesĢanského císaĜe," upozornil Ĝeditel nadace. "Text Jidáše Iškariotského zpochybĖuje þást politických základĤ kĜesĢanské doktríny." Podle novozákonní sbírky byl Jidáš Iškariotský jedním z dvanácti apoštolĤ vyvolených Ježíšem Nazaretským. Svého Mistra však zradil a za 30 stĜíbrných ho vydal nepĜátelĤm. Po té, co byl Ježíš veleknČžími prohlášen za kacíĜe a poslán k Pilátovi Pontskému, aby jej odsoudil k trestu smrti, nevydržel Jidáš výþitky svého svČdomí a obČsil se. Pohled kĜesĢanské obce na Jidáše byl a stále je veskrze negativní. Jméno Jidáš se už celá staletí používá jako synonymum zrádce, jako ztČlesnČní té nejhorší a nejodpornČjší podlosti a vČrolomnosti. Jidáš Iškariotský se pĜekládá jako "muž z Kariot", "þlovČk lži" nebo "najatý vrah". Nový zákon nabízí hned nČkolik rĤzných vysvČtlení jeho chování - lakomství (Mt 26,15; J 12,4-6), posedlost satanem (L 22,3; J 6,70, J 13,2). Naznaþuje se i þlenství v extrémistické sektČ odbojných židĤ, tzv. zélótĤ. Jidáš prý svého Mistra považoval za možného osvoboditele Izraele, který by se mohl postavit do þela ozbrojeného povstání proti Ĝímským

okupantĤm. Jenomže Ježíš takové pĜedstavy odmítal a zklamaný apoštol se nabídl knČžím, že jim hledaného kacíĜe vydá. Možná doufal, že tváĜí v tváĜ ozbrojencĤm nezĤstane Kristus pasivní a projeví svou božskou moc. V úplnČ jiném svČtle ukazuje nenávidČného uþedníka autor Jidášova evangelia. Poselství je tlumoþené formou rozhovoru. Jidáš není v tomto pĜíbČhu zrádcem. Ba právČ naopak. Jako jediný plnČ pochopí podstatu uþení svého Mistra a vše, co þiní, þíní na základČ jeho povČĜení. "Odstup od ostatních a já ti vyjevím mystéria království," Ĝíká v evangeliu Ježíš. "Je možné, abys jich dosáhl, ale budeš velice truchlit... Pozvedni své oþi a pohlédni na ten oblak a na svČtlo v jeho nitru a na hvČzdy, jež ho obklopují. HvČzda, která je pĜed ostatními, je tvá hvČzda... Budeš proklínán ostatním potomstvem - a nakonec nad ním budeš vládnout." V samotném závČru naplĖuje Jidáš svĤj úkol a vydává Ježíše ozbrojencĤm. Když chrámoví služebníci pĜišli do Getsemane, aby Ježíše zatkli, "pĜistoupili k Jidášovi a Ĝekli mu: 'Co zde dČláš? Jsi JežíšĤv uþedník?' Jidáš jim odpovČdČl, jak si pĜáli. I dostal nČjaké peníze a vydal jim ho." Následné Kristovo odsouzení, ukĜižování a vzkĜíšení evangelium nepopisuje. Místo toho se tČsnČ pĜed koncem objevuje scéna ne nepodobná nanebevstoupení. "Jidáš pozvedl své oþi a spatĜil záĜící mrak, i vstoupil do nČj." Jak bylo u gnostické literatury obvyklé, Jidášovo evangelium nebylo urþeno veĜejnosti. Jeho obsah byl tajný. ýíst ho mohli pouze zasvČcení jednotlivci. Tuto okolnost autor zdĤraznil hned v první vČtČ: "Tajná zpráva o zjevení, které Ježíš sdČlil v rozhovoru s Jidášem Iškariotským." Ve 2. a 3. století po Kristu kolovaly mezi kĜesĢany stovky pĜevážnČ gnostických evangelií. Mysteriózní kĜesĢanská gnóse byla v té dobČ stejnČ rozšíĜená jako formálnČ povrchní katolická víra. Lze se divit tomu, že nejvýznamnČjší teologové té doby s gnósí sympatizovali? Církevní hodnostáĜi museli vČnovat hodnČ úsilí a þasu tomu, aby kĜesĢanství od gnóse "oþistili". Tím ovšem zkreslili a do znaþné míry i zavrhli dĤležitou þást své vlastní historie. Na seznamu zakázané literatury se ocitlo mnoho rannČ kĜesĢanských spisĤ. Jidášovo evangelium a nauka s ním spojená byly zaĜazeny do kategorie obvzláštČ nebezpeþných kacíĜství. Jen shodou šĢastných okolností se alespoĖ nČkterá apokryfní evangelia dochovala do dnešní doby. Ani dnes církevní kruhy neoplývají nadšením, když se lidé na celém svČtČ seznamují s alternativními pohledy na kĜesĢanství. V souvislosti s novČ publikovaným evangeliem zaznívají obavy, že zveĜejnČní dokumentu povede k JidášovČ rehabilitaci. NČkteĜí novináĜi dokonce spekulovali o tom, že by Vatikán pod tlakem nových informací mohl pĜehodnotit svĤj pohled na zavrženého apoštola. To však monsignor Walter Brandmüller, pĜedseda papežské komise pro historické vČdy, odmítl jako nesmysl. Apokryfní evangelia jsou podle nČj zvláštním druhem literárního žánru a nelze je prý vnímat jako dokumentární zdroj. Lze je oznaþit spíše za náboženský román. Objev spisu nicménČ Brandmüller ocenil jako "velmi zajímavý pro poznání starokĜesĢanské literatury". Ani Donald Senior, pĜedseda Katolické teologické unie v Chicagu, nevČĜí tomu, že by apokryfy mohly konkurovat Novému zákonu. Je jasné, že jednotné stanovisko v této vČci oþekávat nelze. "NechĢ zaþne živá diskuse o významu tohoto fascinujícího starého textu," vyzval odborníky Senior. ěada jeho kolegĤ diskusi vítá. "Text pĜedevším ukazuje, jak rĤzná byla pĜesvČdþení za ranného kĜesĢanství," upozornil Marvin Meyer, biblista z Chapmanovy

univerzity v Kalifornii. Papyrus s evangeliem by mČl být ještČ letos pĜepraven do Káhiry, kde se stane souþástí expozice Koptského muzea.

NIKODÉMOVO EVANGELIUM Autorem textu byl pravdČpodobnČ kĜesĢan židovského pĤvodu. Dílo se pĜiþítá Nikodémovi, o nČmž se zmiĖuje Nový zákon. Nikodém byl þlenem židovské velerady v JeruzalémČ, ze které byl vylouþen kvĤli svým sympatiím k Ježíšovi. SpoleþnČ s Josefem z Arimatie snímali Ježíšovo tČlo z kĜíže a pohĜbili jej do skalní hrobky. Nikodémovo evangelium (þasto uvádČné rovnČž pod názvem Akta Pilátova) je význaþné popisem Kristova sestupu do pekel. Tento motiv ovlivnil pozdČjší kĜesĢanskou tradici. Doba sepsání spisu je pĜedmČtem dlouhodobých diskusí a sporĤ. NČkteĜí badatelé se pĜiklánČjí k názoru, že pĤvodní verze vznikla v prĤbČhu 2. století, jiní argumentují ve prospČch pozdČjší datace (4. až 6. století). Celek Nikodémova evangelia tvoĜí dvČ rozdílné þásti – Akta Pilátova a KristĤv sestup do pekel. Druhý jmenovaný text vznikl s nejvČtší pravdČpodobností pozdČji a byl k pĤvodní verzi evangelia pĜiþlenČn.

PROLOG Já, Ananiáš, gardový dĤstojník, znalý Zákona, jsem s vírou pĜistoupil k Písmu svatému, poznal jsem Ježíše Krista jako našeho Pána a byl jsem uznán za hodna kĜtu. Pátral jsem po zápisech ze soudního jednání, které se uskuteþnilo v té dobČ a co o tom napsali Židé za Piláta Pontského. Objevil jsem tam tyto zápisy, zapsané v hebrejštinČ, z vĤle Boží jsem je pĜeložil do Ĝeþtiny, aby se s nimi mohli seznámit všichni, kdož vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, za 18. roku vlády císaĜe Flavia Theodosia a 5. roku vlády Flavia Valentiniana v 9. indikci. Všichni, kteĜí þtete tento text a pĜepisujete jej do jiných svitkĤ, vČnujte mi vzpomínku a modlete se za mne, aby mi BĤh byl milostiv a odpustil mi hĜíchy, kterých jsem se vĤþi nČmu dopustil. Mír všem þtenáĜĤm i posluchaþĤm i tČm, kteĜí žijí spolu s nimi. DRUHÁ ýÁST PROLOGU V 19. roce vlády Ĝímského císaĜe Tiberia a za vlády galilejského krále Heroda, v 19. roce jeho vlády, 8 dnĤ pĜed dubnovými Kalendami, tedy 25. bĜezna, za konzulĤ Rufa a Rubellia, ve 4. roce 202. olympiády, za židovského veleknČze Josefa, syna Kaifášova. To, co po ukĜižování a utrpení Pána Ježíše zjistil Nikodém o jednání ŽidĤ a veleknČží, sepsal týž Nikodém hebrejsky v onČch dnech, kdy byl Ježíš ukĜižován a místodržitelem Palestiny a Foiníkie byl Pilát Pontský. NADPIS A ÚVODNÍ SLOVA PODLE ěECKÉ VERZE B: VyprávČní o utrpení Pána našeho Ježíše Krista a o jeho svatém vzkĜíšení, sepsané Židem Aineou, které pĜeložil z hebrejského jazyka do Ĝeckého dialektu státní úĜedník Nikodém…)

1 1VeleknČzi a uþenci Annáš, Kaifáš, Sémés a Dathaés, Gamaliel, Judas, Levi a Nefthalim, Alexandros a Jairos a ostatní Židé se poradili a pĜišli k Pilátovi, aby obžalovali Ježíše za mnoho jeho skutkĤ. ěíkali: “Víme o nČm, že je synem tesaĜe Josefa, že jej porodila Maria, a on pĜitom tvrdí, že je synem Božím a králem. Dále znesvČcuje soboty a chce zrušit náš po otcích zdČdČný zákon.” Na to Ĝekl Pilát: “Co vlastnČ dČlá a co chce zrušit?” Židé odpovČdČli: “Máme zákon, že nesmíme nikoho v sobotu uzdravovat, ale on zlými skutky uzdravoval v sobotu mrzáky, hrbáþe, a lidi s odumĜelými údy, slepce a ochrnuté, hluché i lidi posedlé démony.” Na to Pilát: “Jakými zlými skutky?” A oni: “Je to kouzelník a s pomocí Belzebuba, pána démonĤ, vyhání démony a všechny si je podĜizuje.” Na to jim Pilát Ĝekl: “Ale to neznamená, že vyhání démony s pomocí neþistého ducha, ale s pomocí boha Asklépia.” 2Tu Židé Ĝekli Pilátovi: “Žádáme Tvé veliþenstvo, abys ho pĜedvolal pĜed svou soudcovskou stolici a vyslechl ho.” Pilát je vybídl, aby pĜedstoupili blíže k nČmu, a Ĝekl: “ěeknČte mi, jak mĤžu já – vladaĜ – vyšetĜovat krále?” Na to oni: “My netvrdíme, že on je král, to on sám o sobČ Ĝíká.” Pilát k sobČ povolal svého rychlého posla a Ĝekl mu: “NechĢ je Ježíš pĜedveden šetrným zpĤsobem.” Posel odešel a když poznal Ježíše, poklonil se mu, vzal šátek, který mČl pĜes ruku, rozprostĜel ho na zemi a Ĝekl: “Pane, jdi po nČm a vejdi, volá tČ vladaĜ.” Když Židé spatĜili, co posel udČlal, zaþali kĜiþet na Piláta: “Proþ jsi ho nedal pĜedvolat vyvolavaþem, ale svým poslem? A

posel jakmile ho spatĜil, mu projevil úctu hlubokou poklonou, rozprostĜel na zem svĤj šátek a dovolil mu, aby po nČm kráþel jako král.” 3Pilát tedy k sobČ povolal posla a Ĝekl mu: “Proþ jsi to udČlal, žes rozprostĜel svĤj šátek na zem a dovolil Ježíšovi, aby po nČm kráþel?” Na to posel: “Pane vladaĜi, když jsi mne poslal do Jeruzaléma k Alexandrovi, spatĜil jsem Ježíše, jak sedí na oslu a dČti ŽidĤ držely v rukou vČtve a volaly na nČho, a jiní rozprostírali pĜed ním své pláštČ se slovy: “Spas nás ty, jenž jsi na výsostech, požehnán budiž, kdo pĜichází ve jménu PánČ.” 4Ale Židé zaþali kĜiþet na posla: “DČti židĤ pĜece kĜiþely hebrejsky, tak odkud víš, jak to je Ĝecky?” Posel na to Ĝekl: “Zeptal jsem se nČkoho z ŽidĤ: Co znamená to, co kĜiþí hebrejsky? A on mi to pĜeložil.” Pilát se jich zeptal: “Jak to volali hebrejsky?” Na to Židé: “Hosanna membrome baruchamma adonai.” Pilát se jich ptal: “to hosanna a tak dále, co to znamená?” Židé mu odpovČdČli: “Spas nás ty, jenž jsi na výsostech. Požehnaný budiž, kdo pĜichází ve jménu PánČ.” Na to Pilát: “Jestliže dosvČdþujete slova, která Ĝekly dČti, v þem se pak dopustil chyby?” Oni na to mlþeli. VladaĜ pak Ĝekl poslovi: “Jdi ven a pĜiveć ho, jak budeš chtít.” Posel se choval stejnČ jako dĜíve a Ĝekl Ježíšovi: “Pane, vejdi, volá tČ (k sobČ) vladaĜ.” 5Když Ježíš vešel, zatím co praporeþníci drželi praporce, tu se obrazy císaĜova poprsí na praporcích sklonily a hluboce se Ježíšovi poklonily. Když Židé vidČli chování praporcĤ, jak se sklonily a hluboce poklonily Ježíšovi, hlasitČ kĜiþeli na praporeþníky. Pilát však Ĝekl ŽidĤm: “Nedivíte se, že se obrazy císaĜova poprsí sklonily a hluboce poklonily Ježíšovi?” Židé odpovČdČli Pilátovi: “VidČli jsme, jak praporeþníci sklonili praporce a jak mu prokázali úctu.” Oni Ĝekli Pilátovi: “My jsme ěekové a chrámoví služebníci, proþ bychom mu mČli prokazovat úctu? Aþkoli jsme obrazy císaĜova poprsí drželi, samy o sobČ se sklonily a poklonily se mu.” 6Pilát pak Ĝekl pĜedstaveným synagogy a starším lidu: “Vyberte vy zdatné a silné muže, aĢ oni drží praporce, uvidíme, jestli se jim skloní.” Židovští starší vybrali dvanáct zdatných a silných mužĤ a uložili vždy šesti, aby drželi praporce a postavili se pĜed soudcovskou stolici vladaĜe. Pilát pak Ĝekl poslovi: “Vyveć ho z pretoria a pĜiveć ho zpátky, jak budeš chtít.” Ježíš s poslem tedy vyšli z pretoria. Nato Pilát zavolal ty, kteĜí pĜedtím drželi obrazy císaĜova poprsí, a Ĝekl jim: “PĜísahal jsem pĜi blahu císaĜovČ, že vám dám useknout hlavu, jestliže se praporce pĜi vstupu JežíšovČ neskloní.” Pak vladaĜ pĜikázal, aby Ježíš vstoupil podruhé. Posel se choval stejnČ jako poprvé a velmi prosil Ježíše, aby si stoupl na jeho šátek. A když Ježíš vstoupil, praporce se opČt sklonily a hluboce se poklonily Ježíšovi.

2 1Když to Pilát vidČl, polekal se a chtČl vstát ze soudcovské stolice. Zatímco ještČ k tomu sbíral odvahu, jeho žena mu poslala vzkaz: “Nezaþínej si nic s tím spravedlivým þlovČkem. Dnes mČ kvĤli nČmu pronásledovaly zlé sny.” Pilát k sobČ povolal všechny Židy a Ĝekl jim. “Víte, že moje žena je zbožná a spíše se kloní k vám ŽidĤm.” Oni Ĝekli: “Ano, víme to.” Pilát na to: “Podívejte se, žena mi poslala vzkaz: “Nezaþínej si nic s tím spravedlivým þlovČkem, dnes mČ kvĤli nČmu pronásledovaly zlé sny.” Židé Pilátovi odpovČdČli: “Copak jsme ti neĜekli, že je to kouzelník? Podívej, teć poslal na tvou ženu sen.” 2Pilát dal Ježíše pĜivést k sobČ a Ĝekl mu: “Proþ tito lidé svČdþí proti tobČ? NeĜekneš k tomu nic?” Ježíš Ĝekl: “Kdyby nemČli tu moc, neĜekli by nic. Jeden každý z nich má moc nad svými ústy, aby mluvila dobĜe nebo špatnČ, je to jejich vČc.” 3Starší z ŽidĤ odpovČdČli Ježíšovi: “Co je naše vČc? Za prvé ses narodil ze smilstva, za druhé tvoje narození v BetlémČ vedlo k vraždČní nemluvĖátek, za tĜetí tvĤj otec Josef a matka Maria uprchli do Egypta, protože nemohli volnČ žít mezi svým lidem.” 4NČkteĜí z okolo stojících ŽidĤ, muži Ĝádní, Ĝíkali: “My neĜíkáme, že se zrodil ze smilstva, ale víme, že Josef se oženil s Marií, proto se on nenarodil ze smilstva.” Pilát pak Ĝekl ŽidĤm kteĜí tvrdili, že byl poþat ze smilstva: “Toto vaše tvrzení není pravdivé, protože došlo ke sĖatku, jak to Ĝíkají i zde vaši soukmenovci.” Annáš a Kaifáš Ĝekli Pilátovi: “My všichni tady hlasitČ voláme a nevČĜí se nám, že se narodil ze smilstva, ti zde jsou proselyté a jeho uþedníci.” Pilát k sobČ zavolal Annáše a Kaifáše a Ĝekl jim: “Co znamená proselyté?” Oni mu odpovČdČli: “Narodili se jako dČti ěekĤ a nyní se stali Židy.” Ti co prohlásili, že se nenarodil ze smilstva, Lazar, Asterios, Antonios, Jákob, Amnés, Zéras, Samuel, Izák, Finees, Kripos, Agrippa a Juda, na to odpovídali: “Nenarodili jsme se jako proselyté, ale jsme dČti ŽidĤ a Ĝíkáme pravdu, vždyĢ jsme byli i na svatbČ Josefa a Marie.” 5Pilát pĜedvolal tČch dvanáct mužĤ, kteĜí prohlásili, že se Ježíš nenarodil ze smilstva, a Ĝekl jim: “ZapĜísahám

vás, pĜi blahu císaĜovČ, zda je pravda, co jste Ĝekli, že se nenarodil ze smilstva.” ěeknou Pilátovi: “My máme zákon, že nesmíme pĜísahat, protože je to hĜích. AĢ oni pĜísahají pĜi blahu císaĜovČ, že není pravda, co jsme Ĝekli my, pak aĢ propadneme smrti.” Pilát pak Ĝekl Annášovi a Kaifášovi: “Nemáte na to žádnou odpovČć?” Annáš a Kaifáš na to Ĝeknou Pilátovi: “TČmto dvanácti se vČĜí, že se nenarodil ze smilstva, ale my, všechen lid, hlasitČ voláme, že se narodil ze smilstva, je kouzelník a tvrdí, že je synem Božím a králem, ale nevČĜí se nám.” 6Pilát pak naĜídil, aby všechen lid odešel kromČ onČch dvanácti, kteĜí prohlásili, že se nenarodil ze smilstva, a pĜikázal, aby se vzdálil i Ježíš. Pilát jim pak Ĝekl: “Z jakého dĤvodu ho chtČjí usmrtit?” OdpovČdČli Pilátovi: “Horlí proti nČmu, protože uzdravuje o šabatu.” Pilát Ĝekl: “ChtČjí ho usmrtit za dobrý skutek?” Na to oni: “Ano.”

3 1Pilát plný hnČvu vyšel z pretoria a Ĝekl jim: “Beru si Slunce za svČdka, že na nČm žádnou vinu nenalézám.” Židé odpovČdČli a Ĝekli vladaĜovi: “Kdyby nebyl zloþincem, nebyli bychom ti ho vydali.” Pilát jim Ĝekl: “VezmČte si ho vy a sućte podle svého zákona.” Židé odpovČdČli Pilátovi: “Nám není dovoleno nikoho popravit.” Na to Ĝekl Pilát: “Vám BĤh Ĝekl: “Nezabíjejte, ale mČ to povolil?”

2Pilát vešel opČt do svého paláce, zavolal Ježíše zvlášĢ k sobČ a Ĝekl mu: “Ty jsi král židovský?” Ježíš odpovČdČl Pilátovi: “ěíkáš to sám od sebe, nebo ti to o mČ Ĝekli jiní?” Pilát odpovČdČl Ježíšovi: “Jsem snad i já Žid? TvĤj národ a veleknČží mi tČ vydali. Cos udČlal?” Ježíš Ĝekl: “Moje království není z tohoto svČta. Kdyby mé království bylo z tohoto svČta, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán ŽidĤm; mé království však není odtud.” Pilát mu Ĝekl: “Jsi tedy pĜece král?” Ježíš mu odpovČdČl: “Ty (sám) Ĝíkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem pĜišel, aby každý, kdo je z pravdy, slyšel mĤj hlas.” Pilát mu Ĝekl: “Co je pravda?” Ježíš mu Ĝekl: “Pravda z nebe.” A Pilát Ĝekl: “Na zemi není pravda?” Ježíš na to Ĝekl Pilátovi: “Vidíš, jak ti, kteĜí Ĝíkají pravdu, jsou souzeni tČmi, kteĜí mají na zemi moc.”

4 1Pilát nechal Ježíše v pretoriu, vyšel ven k ŽidĤm a Ĝekl jim: “Já na nČm žádnou vinu nenalézám.” Židé mu na to Ĝekli: “On pravil ‘mohu zboĜit tento chrám a ve tĜech dnech jej vystavČt.‘ Pilát Ĝekl: “Který chrám?” Židé Ĝekli: “Ten, který postavil Šalomoun za þtyĜicet šest let. A on Ĝíká, že jej zboĜí a postaví za tĜí dny.” Pilát jim na to Ĝekl: “Já nejsem vinen krví tohoto spravedlivého þlovČka, je to vaše vČc.” Židé na to odpovČdČli: “Krev jeho na nás a na naše dČti.” 2Pilát k sobČ povolal starší, knČze a levity a tajnČ jim Ĝekl: “NedČlejte to, za nic, z þeho jste jej obvinili, si smrt nezaslouží. Vaše obvinČní se týká uzdravování a poskvrnČní šabatu.” Starší, knČží a levité Ĝekli: “Rouhá-li se nČkdo vĤþi císaĜi, zaslouží si smrt nebo ne?” Pilát Ĝekl: “Zaslouží si smrt.” Na to Ĝekli Židé Pilátovi: “Jestliže se nČkdo rouhá vĤþi císaĜi, zaslouží si smrt, a tento se rouhal vĤþi Bohu. 3VladaĜ pĜikázal ŽidĤm, aby vyšli z pretoria, povolal k sobČ Ježíše a Ĝekl mu: “Co mám s tebou udČlat?” A Ježíš Ĝekl Pilátovi: “Jak ti bylo dáno.” Pak Pilát Ĝekl: “Jak mi bylo dáno?” Na to Ježíš Ĝekl: “Mojžíš a proroci pĜedpovČdČli mou smrt a mé vzkĜíšení.” Židé naslouchali a když to uslyšeli, Ĝekli Pilátovi: “Naþ máš dále poslouchat toto rouhání?” Pilát Ĝekl ŽidĤm: “Je-li tato Ĝeþ rouhavá, vezmČte si ho vy a odvećte ho do své synagogy a sućte ho pro rouhání podle svého zákona.” Židé Ĝekli Pilátovi: “V našem zákonČ stojí, že pokud se þlovČk proviní proti þlovČku, zasluhuje si þtyĜicet ran bez jedné, a kdo se rouhá vĤþi Bohu, má být

ukamenován.”

4Pilát jim Ĝekl: “VezmČte si jej vy a naložte s ním, jak chcete.” Na to Ĝekli Židé Pilátovi: “My chceme, aby byl ukĜižován.” A Pilát Ĝekl: “Nezaslouží si, aby byl ukĜižován.” 5VladaĜ se rozhlédl po okolo stojícím zástupu ŽidĤ, vidČl, jak mnozí z ŽidĤ slzí, a Ĝekl: “Ne všechen lid si pĜeje, aby on zemĜel.” Starší ŽidĤ na to Ĝekli: “Proto jsme pĜišli, celý lid, aby zemĜel.” Pilát Ĝekl ŽidĤm: “Proþ má zemĜít?” A Židé Ĝekli: “Protože Ĝekl, že je synem Božím a králem.”

5 1Nikodém, jakýsi Žid, pĜedstoupil pĜed vladaĜe a Ĝekl: “Žádám tČ, dĤstojný pane, dovol mi Ĝíci nČkolik slov.”

Pilát Ĝekl: “Mluv.” Na to Ĝekl Nikodém: “Já jsem Ĝekl starším, knČžím a levitĤm i celému lidu židovskému v synagoze: “Co vy chcete udČlat s tímto þlovČkem? Tento þlovČk þiní mnohá znamení a divy, které nikdo neuþinil ani neuþiní. PusĢme ho a nechtČjte mu udČlat nic zlého: Jsou-li ta znamení, která þiní od Boha, vytrvají,

jsou-li od lidí, zaniknou. VždyĢ i Mojžíš, když byl Bohem poslán do Egypta, uþinil mnohá znamení, která mu BĤh pĜikázal uþinit pĜed faraónem, egyptským králem. Byli tam i faraónovi služebníci Jannés a Jambrés, i oni uþinili nemálo znamení, která uþinil Mojžíš, a EgypĢané je mČli za bohy, Janna a Jambra. Ale protože znamení, která uþinili, nebyla od Boha, zahynuli oni i ti, kteĜí jim uvČĜili. Proto teć propusĢte tohoto þlovČka, nezaslouží si totiž smrt.” 2Židé Ĝekli Nikodémovi: “Ty ses stal jeho uþedníkem a zastáváš se ho.” Nikodém jim odpovČdČl: “Stal se snad vladaĜ jeho uþedníkem a zastává se ho proto? Nedal mu císaĜ jeho hodnost?” Židé byli rozhnČvaní a skĜípali zuby proti Nikodémovi. Pilát jim Ĝekl: “Proþ skĜípete proti nČmu zuby, když jste slyšeli pravdu?” Židé Ĝekli Nikodémovi: “PĜijmi jeho pravdu a postav se na jeho stranu.” Na to Ĝekl Nikodém: “Amen, amen, pĜijmu, co jste Ĝekli.”

6 1Jeden Žid pĜibČhl a požádal vladaĜe, aby smČl promluvit. VladaĜ mu Ĝekl: “Chceš-li nČco Ĝíci, mluv.” Žid

prohlásil: “TĜicet osm let jsem ležel na lĤžku a trpČl bolestí. Když pĜišel Ježíš, mnozí lidé posedlí démony a ležící kvĤli rĤzným nemocem byli jím uzdraveni. Nade mnou se slitovali jacísi mladíþci, chopili se mne i s mým lĤžkem a pĜinesli mne k nČmu. Ježíš se na mne podíval, slitoval se nade mnou a Ĝekl mi: “Vezmi své lože a jdi.” Vzal jsem své lože a šel jsem.” Židé Ĝekli Pilátovi: “Zeptej se ho, který to byl den, kdy byl uzdraven.” Uzdravený na to Ĝekl: “V sobotu.” Židé Ĝekli: “Copak jsme ti to neĜíkali, že v sobotu uzdravuje a vyhání démony?” 2PĜibČhl jiný Žid a Ĝekl: “Já jsem se narodil slepý, slyšel jsem hlas, ale tváĜ jsem nevidČl. Když pĜicházel Ježíš, hlasitČ jsem kĜiþel: “Smiluj se nade mnou, synu DavidĤv!” A on se nade mnou smiloval, vložil své ruce na mé oþi a ihned jsem prohlédl.” PĜibČhl další Žid a Ĝekl: “Byl jsem hrbatý a on mne slovem napravil.” A další Ĝekl: “Byl jsem malomocný a on mne slovem uzdravil.”

7 1A jakási žena jménem Berniké zdálky volala a Ĝekla: “MČla jsem krvácení, dotkla jsem se lemu jeho pláštČ a krvácení, které trvalo dvanáct let, pĜestalo.” Židé Ĝekli: “Máme zákon, že ženu nelze brát za svČdka.”

8 1I jiní, množství mužĤ a žen, kĜiþeli: “Tento muž je prorok a démoni jsou mu podĜízeni.” Pilát tČm, kteĜí mu Ĝekli,

že mu jsou podĜízeni démoni, Ĝekl: “Proþ i vaši uþitelé se mu nepodĜídili?” Oni na to Pilátovi odpovČdČli: “To nevíme.” Jiní pak ještČ Ĝekli, že mrtvého Lazara nechal vstát po þtyĜech dnech z hrobu. VladaĜ se zaþal tĜást a Ĝekl k celému zástupu ŽidĤ: “Proþ chcete prolít nevinnou krev?”

9 1Zavolal k sobČ Nikodéma a tČch dvanáct mužĤ, kteĜí Ĝekli, že se nenarodil ze smilstva, a Ĝekl jim: “Co mám

udČlat, když se lid zaþíná bouĜit?” Na to mu Ĝekli: “My nic nevíme. To je jejich vČc.” Pilát pak opČt k sobČ povolal celý zástup ŽidĤ a Ĝekl jim: “Víte, že je u vás zvykem o svátku nekvašených chlebĤ propustit vám jednoho vČznČ. Mám ve vČzení jednoho odsouzeného vraha jménem Barabáš a zde tohoto Ježíše, který stojí pĜed vámi a na nČmž neshledávám žádnou vinu. Koho vám mám propustit?” A oni kĜiþeli: “Barabáše.” Pilát na to Ĝekl: “Co tedy mám uþinit s Ježíšem zvaným Mesiáš?” Na to Židé Ĝekli: “AĢ je ukĜižován.” Ale nČkteĜí z ŽidĤ odpovČdČli: “Jestliže ho propustíš, nejsi pĜítel císaĜĤv, protože Ĝekl, že je synem Božím a králem. Chceš tedy jej za vladaĜe, a ne císaĜe.” 2Pilát se rozhnČval a Ĝekl ŽidĤm: “Váš lid se stále bouĜí a stavíte se na odpor svým dobrodincĤm.” Židé mu odpovČdČli: “Kterým dobrodincĤm?” Pilát jim Ĝekl: “Jak jsem slyšel, váš BĤh vás vyvedl z tvrdého otroctví ze zemČ egyptské a nechal vás bez úhony pĜejít po moĜi jako po souši, na poušti vás živil manou a kĜepelkami, napojil vás vodou ze skály a dal vám zákon. A po tom všem jste rozhnČvali svého Boha a chtČli jste tele ulité z kovu. Vyvolali jste jeho hnČv a on vás chtČl usmrtit. Mojžíš se pak za vás modlil, a proto jste unikli smrti. A nyní obviĖujete mne, že nenávidím císaĜe.” 3Pilát se zdvihl ze soudcovské stolice a chtČl odejít. Tu Židé kĜiþeli a Ĝíkali: “My víme, že králem je císaĜ, a ne Ježíš. Ovšem i mudrci z východu mu pĜinesli dary jako králi. Když Herodes uslyšel od mudrcĤ, že se narodil král, hledal ho, aby ho dal zabít. Jakmile se to Josef dozvČdČl, vzal jej i jeho matku a utekli do Egypta. Když to Herodes uslyšel, dal pobít dČti ŽidĤ narozené v BetlémČ.“

4Když Pilát uslyšel tato slova, polekal se a umlþel kĜiþící dav, a Ĝekl jim: Takže to je ten, kterého hledal Herodes?” A Židé Ĝekli: “Ano, to je on.” Pilát vzal vodu, umyl si ruce pĜed Sluncem a pravil: “Já nejsem vinen krví tohoto spravedlivého; je to vaše vČc.” A Židé opČt kĜiþeli: “Krev jeho na nás a na naše dČti!” 5Tehdy Pilát pĜikázal natáhnout závČs pĜed stolicí, na níž sedČl a Ĝekl Ježíšovi: “TvĤj národ tČ usvČdþil, že Ĝíkáš, že jsi král. Proto jsem prohlásil, abys byl biþován podle zákona zbožných císaĜĤ a pak, abys byl povČšen na kĜíž v zahradČ, kde jsi byl zatþen, a Dysmas a Gestas, dva zloþinci, nechĢ jsou ukĜižováni s tebou.”

10 1I vyšel Ježíš z pretoria a oba zloþinci s ním. Když pĜišli na (urþené) místo, svlékli mu jeho roucho a oblékli

mu bederní roušku, na hlavu mu posadili trnovou korunu. StejnČ povČsili i oba zloþince. Ježíš však Ĝekl: “Otþe odpusĢ jim, vždyĢ nevČdí, co þiní.” A vojáci si rozdČlili jeho šaty. Lid stál a díval se na nČho. VeleknČží a pĜedstavení se mu posmívali a Ĝíkali si mezi sebou: “Jiné zachránil, aĢ zachrání sám sebe, je-li tento synem Božím, aĢ sestoupí z kĜíže.” Posmívali se mu i vojáci, chodili k nČmu, podávali mu ocet se žluþí a Ĝíkali: “Ty jsi židovský král, zachraĖ sám sebe.” Po vynesení rozsudku pĜikázal Pilát zapsat jeho provinČní na nápis Ĝeckým, Ĝímským i hebrejským písmem tak, jak to Ĝekli Židé, že je židovským králem. 2Jeden ze zloþincĤ, kteĜí viseli na kĜíži, mu Ĝekl: “Jestliže jsi Mesiáš, zachraĖ sebe i nás.” Dysmas ho okĜikl: “Ty se ani Boha nebojíš? VždyĢ jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivČ, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudČlal.” Pak Ĝekl Ježíšovi: “Pamatuj na mne, pane, ve svém království.” Ježíš mu odpovČdČl: “Amen, amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.”

11 1Bylo kolem poledne, tu nastala tma po zemi až do tĜí hodin, protože se zatmČlo slunce. Chrámová opona se roztrhla v pĤli. A ježíš zvolal mocným hlasem: “Otþe, baddach efkid ruel, což znamená: do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Jakmile to Ĝekl, vypustil duši. Když setník vidČl, co se stalo, velebil Boha a Ĝekl, že tento þlovČk byl spravedlivý. A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když vidČli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. 2Setník ohlásil vladaĜi, co se stalo. Když to vladaĜ a jeho žena vyslechli, byli velmi zarmouceni a onoho dne nejedli a nepili. Pilát poslal pro Židy a Ĝekl jim: “VidČli jste, co se stalo?” Oni Ĝekli: “Došlo k zatmČní slunce jako obvykle.” 3Jeho známí stáli opodál, i ženy, které šly spolu s ním z Galileje, to vidČly. Jakýsi muž jménem Josef, který byl þlenem rady, z mČsta Arimatie, a rovnČž oþekával království Boží, pĜišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tČlo, sĖal je z kĜíže, zavinul je do þistého plátna a položil do hrobu vytesaného (ve skále), kde ještČ nikdo nikdy nebyl pochován.

12 1Když židé slyšeli, že Josef si vyžádal tČlo Ježíšovo, hledali jeho i onČch dvanáct, kteĜí Ĝekli, že Ježíš se

nenarodil ze smilstva, i Nikodéma a mnohé jiné, kteĜí pĜibČhli k Pilátovi a oznámili Ježíšovy dobré skutky. Zatím co všichni zĤstali skryti, ukázal se jim jen Nikodém, protože byl pĜedstaveným ŽidĤ. A Nikodém jim Ĝekl: “Jak to, že jste pĜišli do synagogy?” Židé mu na to Ĝekli: “Jak to, že ty jsi pĜišel do synagogy? Ty jsi pĜece jeho dĤvČrník a ty se s ním budeš podílet na budoucím vČku.” I Ĝekl jim Nikodém: “Amen, amen.” Na to k nim pĜistoupil i Josef a Ĝekl jim: “Proþ se na mne zlobíte, že jsem si vyžádal Ježíšovo tČlo? Podívejte se, zavinul jsem ho do þistého plátna, položil ho do svého hrobu a ke vchodu do jeskynČ jsem pĜivalil kámen. Nejednali jste správnČ vĤþi spravedlivému, protože jste jej bez milosti ukĜižovali a dokonce jste ho i probodli kopím.” Tu se Židé chopili Josefa a naĜídili, aby byl zadržen až do prvního dne týdne, a Ĝekli mu: “VČz, že doba nedovoluje, abychom proti tobČ nČco udČlali, protože už svítá sobota, ale vČz, že nebudeš uznán za hodna hrobu, ale pĜedhodíme tvé tČlo nebeskému ptactvu.” Tu jim Josef Ĝekl: “To je Ĝeþ pyšného Goliáše, který tupil živého Boha a svatého Davida. Pravil BĤh skrze proroka: MnČ patĜí pomsta, já odplatím, praví Pán. A nyní ten, jehož tČlo není obĜezáno, ale je obĜezáno jeho srdce, vzal vodu, umyl si ruce pĜed sluncem a Ĝekl: Já nejsem vinen krví tohoto spravedlivého; je to vaše vČc. Vy jste Pilátovi odpovČdČli slovy: Krev jeho na nás a na naše dČli, a já se bojím, aby Boží hnČv nepadl na vás a na vaše dČti, jak jste Ĝekli.” Když Židé uslyšeli tato slova, rozhnČvali se v duši, chopili se Josefa a zavĜeli ho do domu, který nemČl okna, a

strážci zĤstali u dveĜí. Pak pevnČ zapeþetili dveĜe tam, kde byl Josef zavĜen. 2V sobotu pĜedstavení synagogy, knČží a levité rozhodli aby se všichni sešli v synagoze v první den týdne. Hned zrána se všechen zástup v synagoze radil, jakou smrtí mají Josefa usmrtit. Když zasedla rada, pĜikázali, aby byl potupnČ pĜedveden. Ale když otevĜeli dveĜe, nenašli jej. Všechen lid byl zdČšen a byli ohromeni, protože našli peþetČ zapeþetČné a Kaifáš mČl klíþ. Pak už se neodvážili vztáhnout ruce na ty, kteĜí pĜed Pilátem mluvili v JežíšĤv prospČch. 3Zatím co ještČ sedČli v synagoze a divili se kvĤli Josefovi, pĜišli nČjací muži ze stráže, které si Židé vyžádali od Piláta, aby stĜežili JežíšĤv hrob, aby snad nepĜišli jeho uþedníci a neukradli ho, a ti oznámili pĜedstaveným synagogy, knČžím i levitĤm, co se stalo: jak nastalo velké zemČtĜesení a “vidČli jsme andČla, který sestoupil z nebe, odvalil kámen z ústí jeskynČ a usedl na nČm. A záĜil jako sníh a jako blesk. A my jsme se velmi polekali a leželi jsme jako mrtví. A slyšeli jsme hlas andČla, jak mluví k ženám, které zĤstaly u hrobu: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukĜižován. Není zde, byl vzkĜíšen, jak Ĝekl. Pojćte se podívat na místo, kde ležel Pán. JdČte rychle povČdČt jeho uþedníkĤm, že byl vzkĜíšen z mrtvých a že je v Galileji.”

13 1Židé na to Ĝekli: “Ke kterým ženám mluvil?” Strážci odpovČdČli: “Nevíme, které to byly.” Židé Ĝekli: “Ve

kterou hodinu se to stalo?” A strážci Ĝekli: “O pĤlnoci.” Židé Ĝekli: “A proþ jste ty ženy nezadrželi?” Strážci “Protože jsme byli mrtví strachem a nedoufali jsme už, že spatĜíme denní svČtlo. A jak jsme je mČli zadržet?” Židé Ĝekli: “Jako že BĤh žije, nevČĜíme vám.” Na to strážci Ĝekli ŽidĤm: “Tolik znamení jste vidČli u tohoto þlovČka a neuvČĜili jste, jak mĤžete vČĜit nám? SprávnČ jste pĜísahali, jako že BĤh žije, vždyĢ i on žije.” A strážci pokraþovali: “My jsme slyšeli, že jste zavĜeli þlovČka, který si vyžádal tČlo Ježíšovo, že jste zapeþetili dveĜe a když jste je otevĜeli, nenašli jste ho. Vydejte nám Josefa a my vám vydáme Ježíše.” Židé Ĝekli: “Josef odešel do svého mČsta.” Strážci na to ŽidĤm Ĝekli: “A Ježíš vstal z mrtvých, jak jsme to slyšeli od andČla, a je v Galileji.”

Ĝekli:

2Když Židé vyslechli tato slova, velmi se polekali a Ĝekli: “Jen aby nikdo tuto zprávu neslyšel, aby se pak všichni nepĜiklonili k Ježíšovi.” Židé se pak poradili, složili dostatek penČz a dali je vojákĤm s pokynem: “ěeknČte, že jeho uþedníci pĜišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladaĜ, my to urovnáme a postaráme se, abyste nemČli tČžkosti.” Oni si peníze vzali a udČlali to tak, jak se jim Ĝeklo.

14 1Jakýsi knČz Finees, uþitel Adas a levita Angaios pĜišli z Galileje do Jeruzaléma a vyprávČli pĜedstaveným synagogy, knČžím a levitĤm: “VidČli jsme Ježíše s jeho uþedníky, jak sedí na hoĜe zvané Mamilch a Ĝíká svým uþedníkĤm: “JdČte do celého svČta a kažte všemu stvoĜení. Kdo uvČĜí, a pĜijme kĜest, bude spasen, kdo však neuvČĜí, bude odsouzen. Ty, kdo uvČĜí, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánČt démony a mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li nČco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vkládat ruce a uzdraví je.” Zatímco Ježíš ještČ mluvil k svým uþedníkĤm, vidČli jsme, jak byl vzat vzhĤru do nebe.” 2Starší, knČží a levité Ĝekli: “Vzdejte slávu Bohu Izraele, a vyznejte mu, jestli jste slyšeli a vidČli to, co jste vyprávČli.” Ti, kteĜí to vyprávČli, Ĝekli: “Jako že žije Pán, BĤh, našich otcĤ Abrahama, Izáka a Jákova, to jsme slyšeli a vidČli jsme ho, jak byl vzat vzhĤru na nebe.” Starší, knČží a levité jim Ĝekli: “PĜišli jste kvĤli tomu, abyste nám pĜinesli tuto zprávu, nebo jste se pĜišli pomodlit k Bohu?” Oni Ĝekli: “Pomodlit se k Bohu.” Starší, veleknČží a levité jim na to Ĝekli: “Jestliže jste se pĜišli pomodlit k Bohu, k þemu byl ten žvást, který jste vyžvanili pĜed celým lidem?” KnČz Finees, uþitel Adas a levita Angaios Ĝekli pĜedstaveným synagogy, knČžím a levitĤm: “Jestliže tato slova, která jsme pronesli o tom, co jsme vidČli, jsou hĜíchem, podívejte se, stojíme tu pĜed vámi, naložte s námi, jak se vám zdá být správné.” Oni vzali zákon a zavázali je pĜísahou, že už nikdy nebudou nikomu sdČlovat tuto zprávu. Dali jim pak jíst a pít a poslali je pryþ z mČsta, když jim pĜedtím dali i peníze, a tĜi muže jako doprovod, aby se vzdálili až do Galileje a oni odešli z mČsta. 3Když oni muži odešli do Galileje, shromáždili se veleknČží, pĜedstavení synagog a starší v synagoze, zavĜeli bránu, zaþali velmi naĜíkat a Ĝíkali: “Proþ se stalo toto znamení v Izraeli?” Annáš a Kaifáš Ĝekli: “Proþ hluþíte, proþ pláþete? Copak nevíte, že jeho uþedníci dali strážcĤm hrobu dost penČz, (odnesli jeho tČlo) a pouþili je, aby Ĝekli, že sestoupil andČl a odvalil kámen od brány hrobu? KnČží a starší Ĝekli: “Budiž, uþedníci ukradli jeho tČlo, ale jak vstoupila do tČla duše a jak to, že on pobývá v Galileji?” (Protože oni na to nemohli odpovČdČt, jen stČží Ĝekli: “Nesmíme vČĜit neobĜezaným.”)

15 1Nikodém vstal a vystoupil pĜed radou se slovy: “SprávnČ mluvíte. Lide PánČ, víte, že muži, kteĜí pĜišli

z Galileje, jsou bohabojní a zámožní, nenávidí chamtivost a jsou mírumilovní. I oni pod pĜísahou prohlásili: “VidČli jsme Ježíše s jeho uþedníky na hoĜe Mamlich, uþil tam tomu, co jste od nich slyšeli, a vidČli jsme, jak byl vzat na nebe.” A nikdo se jich nezeptal, jakým zpĤsobem (tam) byl vzat. VždyĢ jak nás tomu uþila kniha Svatého písma, i Elijáš byl vzat na nebe, Elíša kĜiþel silným hlasem, Elijáš hodil svĤj plášĢ na Elíšu, Elíša hodil plášĢ na Jordán, pĜešel ho a pĜišel do Jericha. Proroþtí žáci mu vyšli vstĜíc a Ĝekli: “Elíšo, kde je tvĤj pán Elijáš?“ A on jim Ĝekl, že byl vzat na nebe. A oni Ĝekli Elíšovi: “Neuchvátil ho nČjaký duch a nemrštil jím na nČjakou horu? Nuže vezmČme své žáky a hledejme ho.” PĜemluvili Elíšu a on odešel s nimi. I hledali ho tĜi dny, a nenašli ho. I poznali, že byl vzat (na nebe). Nyní mČ vyslechnČte, pošleme na všechny hory Izraele a podívejme se, jestli nebyl Kristus pozdvižen duchem a nebyl svržen na nČjakou horu.” Ta Ĝeþ se všem zalíbila. Poslali na každou horu Izraele a hledali Ježíše a nenalezli ho, ale našli Josefa v Arimatii a nikdo se neodvážil ho zadržet. 2I oznámili starším, knČžím a levitĤm: “Obešli jsme všechny hory Izraele a Ježíše jsme nenašli, ale Josefa jsme našli v Arimatii.” Když slyšeli o Josefovi, zaradovali se a provolávali slávu Bohu Izraele. Poté se pĜedstavení synagogy, knČží a levité poradili, jakým zpĤsobem se mají setkat s Josefem, vzali svitek papyru a napsali Josefovi toto: “Mír s tebou. Víme, že jsme se prohĜešili vĤþi Bohu i vĤþi tobČ a pomodlili jsme se k Bohu Izraele, abys uznal za hodno vrátit se ke svým otcĤm a ke svým dČtem, protože nás všechny zachvátil smutek. Když jsme otevĜeli dveĜe a nenašli jsme tČ, poznali jsme, že jsme pojali proti tobČ špatný úmysl, ale Hospodin se tČ ujal a sám Hospodin rozbil náš úmysl, který jsme pojali proti tobČ, vážený otþe Josefe.” 3Pak vybrali ze všeho Izraelského lidu sedm mužĤ naklonČných Josefovi, které uznával i sám Josef, a pĜedstavení synagogy, knČží a levité jim Ĝekli: “Pohlećte, jestliže pĜevezme náš dopis a pĜeþte jej, vČzte, že pĜijde s vámi k nám. Jestliže jej ale nepĜeþte, vČzte, že je na nás rozezlen, pak jej obejmČte a v míru se vraĢte k nám.” Muži pĜišli k Josefovi, poklonili se mu a Ĝekli mu: “Mír s tebou.” A on Ĝekl: “Mír s vámi a s celým lidem Izraele.” Oni mu pak odevzdali svitek s dopisem. Josef ho pĜijal a pĜeþetl, políbil ho a velebil Boha slovy: “Buć pochválen Pán BĤh, který osvobodil Izrael od toho, aby neprolil nevinnou krev, buć pochválen Pán za to, že poslal svého andČla, a ten mČ pĜijal pod svá kĜídla.” Pak jim nabídl pohoštČní, oni tam jedli, pili a ulehli ke spánku. 4Za rozbĜesku se pomodlili, Josef osedlal svou oslici, vydal se na cestu s onČmi muži a pĜišli do svatého mČsta Jeruzaléma. Všechen lid vyšel vstĜíc Josefovi a volali: “Mír tvému pĜíchodu.” On pak Ĝekl všemu lidu: “Mír s vámi,” a políbil ho všechen lid. Lid se pak s Josefem pomodlil a byli rozrušeni pohledem na nČho. Nikodém jej pĜijal do svého domu a uspoĜádal mu velkolepé pĜijetí, pozval Annáše a Kaifáše, starší, knČze a levity do svého domu. Pak se radovali, jedli a pili s Josefem, zazpívali pochvalnou píseĖ a každý šel do svého domu. Josef zĤstal v NikodémovČ domČ. 5NazítĜí v pátek zrána pĜišli pĜedsedající synagogy, knČží a levité do Nikodémova domu, Nikodém jim vyšel vstĜíc a Ĝekl: “Mír s vámi.” A oni Ĝekli: “Mír s tebou a s Josefem a s celým tvým domem i s celým domem Ježíšovým.” Nikodém je uvedl do svého domu. I usedla celá rada a Josef se posadil mezi Annáše a Kaifáše. Nikdo se neodvážil promluvit k nČmu slovo. A Josef Ĝekl: “Proþ jste mČ zavolali?” Pokynuli Nikodémovi aby promluvil k Josefovi. Nikodém otevĜel ústa a Ĝekl Josefovi: “Otþe, víš, že vážení uþitelé, knČží a levité, chtČjí od tebe slyšet tvĤj výrok.” Na to Josef Ĝekl: “Ptejte se.” Annáš a Kaifáš vzali Zákon a vzali Josefa pod pĜísahu slovy: “Vzdej slávu Bohu Izraele a doznej se pĜed ním. Tak jako Achar, když jej vzal pod pĜísahu prorok Jozue, nepĜísahal kĜivČ, ale doznal mu všechno a nezatajil mu ani slovo. Ani ty nezataj pĜed námi ani jedno slovo.” Na to Ĝekl Josef: “Nezatajím vám ani slovo.” Oni pak Ĝekli: “Mrzelo nás velice, že sis vyžádal tČlo Ježíšovo, zavinul jsi ho do þistého plátna a uložil do hrobu. Proto jsme tČ zavĜeli do domu bez oken, dveĜe jsme zavĜeli a zapeþetili a strážci hlídali místo, kde jsi byl zavĜený. Když jsme dveĜe otevĜeli v první den týdne, nenašli jsme tČ a velmi nás to mrzelo a celý lid PánČ byl velmi ohromen až do vþerejška. A nyní nám Ĝekni ty, co se s tebou stalo.” 6Josef jim Ĝekl: “ZavĜeli jste mČ v pátek o desáté hodinČ a zĤstal jsem tam celou sobotu. O pĤlnoci, když jsem stál a modlil se, dĤm, do nČhož jste mČ zavĜeli, se zdvihl ve þtyĜech rozích a spatĜil jsem pĜed svýma oþima jakoby svČtelný blesk. Dostal jsem strach a padl jsem na zem. Tu mne kdosi uchopil za ruku a vytáhl mne z místa, kde jsem upadl, a snesla se na mne jakoby vlhkost vody od hlavy až k nohám a mé nozdry ovanula vĤnČ

myrhy. Pak osušil mou tváĜ, políbil mne a Ĝekl mi: “Neboj se Josefe, otevĜi oþi a podívej se, kdo s tebou mluví.” Když jsem zvedl zrak, uvidČl jsem Ježíše. PĜepadl mne strach, myslel jsem, že je to strašidlo a odĜíkával jsem (desatero) pĜikázání. A on je odĜíkával se mnou. A jak dobĜe víte, strašidlo, když se s nČkým setká a uslyší pĜikázání, se dá na útČk. Když jsem vidČl, že je odĜíkává se mnou, oslovil jsem jej: “Rabbi Elijáši.” A on mi Ĝekl: “Nejsem Elijáš.” Já jsem mu Ĝekl: “Kdo jsi, Pane?” A on Ĝekl: “Já jsem Ježíš, jehož tČlo sis vyžádal od Piláta, odČl jsi mne do þistého plátna, na mou tváĜ jsi položil potní roušku, uložil jsi mne do svého nového hrobu a ke dveĜím jeskynČ jsi pĜivalil velký kámen. ěekl jsem tomu, kdo ke mnČ mluvil: “Ukaž mi místo, kam jsem tČ uložil.” On mne odnesl a ukázal mi místo, kam jsem ho uložil, leželo tam plátno i potní rouška na jeho tváĜ i poznal jsem, že je to Ježíš. Pak mne vzal za ruce a postavil mne do mého domu, aþkoli dveĜe byly zavĜeny, pĜivedl mne k mému loži a Ĝekl mi: “Mír s tebou.” Políbil mne a Ĝekl: “ýtyĜicet dní nevycházej ze svého domu. Podívej se, jdu ke svým bratĜím do Galileje.”

16 1Když pĜedstavení synagogy, knČží a levité uslyšeli od Josefa tato slova, byli jako mrtví, padli na zem a

postili se až do deváté hodiny. Nikodém a Josef povzbudili Annáše, Kaifáše, knČží a levity slovy: “VstaĖte a postavte se na nohy, okuste chléb a posilte své duše, ponČvadž zítra je šabat PánČ.” A oni vstali a pomodlili se k Bohu, najedli se a napili a každý muž odešel do svého domu. 2O šabatu usedli naši uþitelé i knČží a levité, disputovali a Ĝíkali: “Jaký hnČv nás to zasáhl? VždyĢ známe jeho otce i matku.” Nato Ĝekl uþitel Levi. “Vím, že jeho rodiþe jsou bohabojní, dodržují modlitby a tĜikrát roþnČ odevzdávají desátek. A když se narodil Ježíš, pĜinesli jej jeho rodiþe sem a obČtovali Bohu obČti i zápalné obČti. A když ho vzal velký uþitel Simeon do náruþe, Ĝekl: “Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboĢ mé oþi vidČly tvé spasení, které jsi pĜipravil pĜede všemi národy, svČtlo, jež bude zjevením pohanĤm, slávu pro tvĤj lid Izrael.” A Simeon jim požehnal a Ĝekl jeho matce Marii: “Podávám ti dobrou zprávu o tomto dítČti.” Na to Maria Ĝekla: “Dobrou?” A Simeon jí Ĝekl: “Dobrou. Hle, on jest dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meþ – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.” 3ěekli uþiteli Levimu: “Jak ty to víš?” Levi jim na to Ĝekl: “Nevíte, že jsem se od nČho nauþil zákonu?”A rada mu Ĝekla: “Chceme vidČt tvého otce.” I poslali pro jeho otce. A když se ho zeptali, Ĝekl jim: “Proþ jste neuvČĜili mému synovi? Sám blažený a spravedlivý Simeon jej nauþil zákonu.” Rada Ĝekla: “Rabbi, Levi, je slovo, které jsi pronesl, pravdivé?” A on Ĝekl: “Je pravdivé.” PĜedstavení synagogy, knČží a levité si Ĝekli. “Nuže pošleme do Galileje pro ony tĜi muže, kteĜí pĜišli a vyprávČli o jeho uþení a nanebevzetí, aĢ nám Ĝeknou, jak vidČli, že byl vzat na nebe.” A tato Ĝeþ se všem zalíbila. Pak odeslali ty tĜi muže, kteĜí již s nimi odešli do Galileje, a Ĝekli jim: “ěeknČte rabbi Adasovi, rabbi Fineovi a rabbi Angaiovi: “Mír s vámi a se všemi, kteĜí jsou s vámi. Poté, co došlo v radČ k velké rozpravČ, byli jsme posláni k vám, abychom vás pozvali do svatého mČsta Jeruzaléma.” 4Mužové odešli do Galileje a našli je, jak zasedají a studují zákon a pozdravili je v míru. Mužové v Galileji Ĝekli tČm, kteĜí pĜišli k nim: “Mír celému Izraeli.“ A oni Ĝekli: “Mír s vámi.” A oni jim zase Ĝekli: “Proþ jste pĜišli?” I Ĝekli ti, co k nim byli odesláni: “Volá vás k sobČ rada ve svatém mČstČ JeruzalémČ.” Když muži uslyšeli, že si je vyžaduje rada, pomodlili se k Bohu, usedli s muži ke stolu, najedli se a napili, pak vstali a v míru odešli do Jeruzaléma. 5NazítĜí usedla rada v synagoze a tázala se jich a Ĝekla: “SkuteþnČ jste spatĜili Ježíše sedícího na hoĜe Mamilch, jak uþí svých dvanáct uþedníkĤ, a vidČli jste, jak byl vzat na nebe?” A muži jim odpovČdČli a Ĝekli: “Tak, jak jsme spatĜili, že byl vzat na nebe, tak jsme to i Ĝekli.” 6Annáš Ĝekl: “RozdČlte je, abychom vidČli, bude-li jejich Ĝeþ souhlasit.” RozdČlili je a jako prvního zavolali Adase a Ĝekli mu: “Jak jsi vidČl, že byl Ježíš vzat na nebe?“ Na to Ĝekl Adas: “Když ještČ sedČl na hoĜe Mamilch a uþil své uþedníky, spatĜili jsme oblak, který zastínil jeho i jeho uþedníky, a ten oblak ho vyzdvihl na nebe a jeho žáci leželi tváĜemi k zemi.” Pak zavolali knČze Finea a zeptali se ho a Ĝekli: “Jak jsi vidČl, že Ježíš byl vzat na nebe?” A on promluvil stejnČ. A zeptali se opČt Angaia, i on promluvil stejnČ. I Ĝekla rada: “MojžíšĤv zákon obsahuje toto: “Podle výpovČdi dvou, nebo tĜí svČdkĤ bude vynesen výrok.” Tu Ĝekl uþitel Buthem: “Je psáno v zákonu: I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboĢ ho bĤh vzal.” Uþitel Jairus Ĝekl: “Slyšeli jsme i o smrti svatého Mojžíše, aþkoli jsme ji nevidČli. Je totiž psáno v zákonu HospodinovČ: I zemĜel Mojžíš podle výpovČdi Hospodinovy a nikdo až dodnes nezná jeho hrob.” A rabbi Levi Ĝekl: “Co znamená to, co Ĝekl rabbi Simeon, jakmile spatĜil Ježíše: ’Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.” A rabbi Izák Ĝekl: “Je psáno v zákonu: Hle, posílám pĜed tebou posla, který pĤjde pĜe tebou, aby tČ opatroval na každé dobré cestČ, protože na ní se vzývá moje jméno.”

7Tehdy Annáš a Kaifáš Ĝekli: “SprávnČ jste Ĝekli, co je psáno v zákonu MojžíšovČ, že nikdo nevidČl Henochovu smrt a nikdo se nezmínil o MojžíšovČ smrti. Ale Ježíš se zodpovídal Pilátovi, vidČli jsme, jak dostával rány a plivance do obliþeje a že vojáci na nČho vložili trnovou korunu, že byl biþován a že Pilát vynesl rozhodnutí, že byl ukĜižován na Lebce, a dva lupiþi s ním, že mu dali pít ocet se žluþí, že vojín Loginus probodl jeho bok kopím, že náš vážený otec Josef si vyžádal jeho tČlo, a že, jak on Ĝíká, vstal z mrtvých a, jak Ĝíkají tĜi uþitelé: VidČli jsme jak byl vzat na nebe, a že rabbi Levi svými slovy dosvČdþil to, co Ĝekl Simeon, který Ĝekl: Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.” I Ĝekli všichni uþitelé k celému lidu PánČ: “Je-li tento výrok od Pána a je-li podle vás hoden obdivu, poznejte vČzte, dome JákobĤv, že je psáno: Každý, kdo byl povČšen na dĜevu, je zloĜeþený. A jinde Písmo uþí: Bohové, kteĜí neudČlali nebe ani zemi, zahynou.” I Ĝekli si navzájem knČží a levité: “Pakliže jeho památka potrvá až do Somma zvaného Jóbel, vČzte, že bude vládnout na vČky a vytvoĜí si nový lid.” Tehdy pĜikázali pĜedstavení synagogy, knČží a levité celému lidu Izrael: “ZloĜeþený budiž muž, který se bude klanČt výtvoru lidské ruky, a zloĜeþený budiž muž, který se bude klanČt stvoĜenému více než tvĤrci.” I Ĝekl celý lid: “Amen, amen.” 8A oslavil všechen lid Pána a Ĝekl: “Buć pochválen Pán, který dal lidu Izraele podle všeho, co Ĝekl. Neztratilo se jediné slovo ze všeho toho dobrého, o þem mluvil k svému služebníku Mojžíšovi. Kéž je Pán náš BĤh s námi tak, jak byl i s našimi otci, nechĢ nás neopustí, nechĢ nás neotupí tak, že bychom nechtČli k nČmu naklonit svá srdce, že bychom nechtČli kráþet po všech jeho cestách, zachovávat jeho pĜíkazy a naĜízení, která uložil našim otcĤm. A Pán bude králem onoho dne nad veškerou zemí a bude jediným pánem, a jeho jméno bude jedno – Pán náš král. On nás spasí. Není nikoho, kdo by ti byl roven, Pane. Jsi velký, Pane a velké je tvé jméno. Uzdrav nás svou mocí, Pane, a budeme uzdraveni, spas nás, Pane a budeme spaseni, protože jsme tvĤj podíl a dČdictví. Pán neopustí svĤj lid kvĤli svému velkému jménu, protože Pán nás od poþátku uþinil svým lidem.” Když jej oslavili a zazpívali chvalozpČv, odešel každý muž do svého domu a oslavoval Boha, protože jeho je sláva na vČky vČkĤ, amen. KRISTģV SESTUP DO PEKEL 17 1ěekl Josef: “Proþ se divíte, že Ježíš byl vzkĜíšen? Na tom není nic divného, ale podivné je, že nebyl vzkĜíšen sám, ale že vzkĜísil i mnoho jiných, kteĜí se ukázali pĜed mnoha lidmi v JeruzalémČ. A neznáte-li dosud ostatní, tedy znáte pĜece Simeona, který vzal do náruþí Ježíše, a jeho dva syny, které (Ježíš) vzkĜísil. My jsme je totiž nedávno pohĜbili. Nyní lze vidČt, že jejich otevĜené hroby jsou prázdné a oni žijí a pobývají v Arimatii. Poslali jsme tedy lidi a ti našli jejich hroby otevĜené a prázdné.” Pak Ĝekl Josef: “Pojćme do Arimatie a najdČme je.” 2Tehdy vstali veleknČží Annáš a Kaifáš, Josef, Nikodém a Gamaliel a ostatní s nimi a odešli do Arimatie a našli tam ty, o nichž Josef mluvil. Pomodlili se a pozdravili navzájem. Pak šli s nimi do Jeruzaléma pĜivedli je do synagogy, zavĜeli pevnČ dveĜe, položili do stĜedu Starý zákon ŽidĤ a poté jim veleknČží Ĝekli: “Chceme, abyste pĜísahali pĜi Bohu Izraele a pĜi Adonaiovi a Ĝekli po pravdČ, jak jste vstali z mrtvých a kdo vás vzkĜísil z mrtvých.“ 3Jakmile to vzkĜíšení uslyšeli, udČlali na svých tváĜích znamení kĜíže a Ĝekli veleknČžím: “Dejte nám papír, inkoust a pero z rákosu.” PĜinesli jim to tedy a když usedli, napsali toto:

18 1Pane Ježíši Kriste, vzkĜíšení a živote svČta, dej nám milost, abychom vyprávČli o tvém vzkĜíšení a o

zázracích, které jsi vykonal v Hádu. My jsme byli v Hádu se všemi od vČkĤ zesnulými. O pĤlnoþní hodinČ vyšlo v oné temnotČ jakoby svČtlo sluneþní a zazáĜilo, takže svítilo na nás na všechny a vidČli jsme se navzájem. A ihned náš otec Abraham spolu s patriarchy a proroky si plni radosti Ĝekli: “Toto svČtlo pochází z velkého osvícení.” Prorok Izajáš, který tam byl pĜítomen, Ĝekl: Toto svČtlo je od Boha a od Syna a od Ducha svatého, které jsem prorokoval za svého života slovy: ZemČ Zabulón a zemČ Neftalí, lid sedící ve velké temnotČ, uvidí velké svČtlo.” 2Potom vystoupil do stĜedu jiný asketa z pouštČ a patriarchové mu Ĝekli: “Kdo jsi?” On Ĝekl: “Já jsem Jan, poslední z prorokĤ, který jsem urovnal cesty syna Božího a hlásal jsem lidu pokání pro odpuštČní hĜíchĤ. A syn Boží pĜišel ke mnČ a jakmile jsem ho zdálky spatĜil, Ĝekl jsem k lidu: Hle, beránek Boží, který snímá hĜích svČta. A svou rukou jsem ho pokĜtil v Ĝece Jordánu a spatĜil jsem, jak Duch svatý na nČho sestupuje jako holubice a uslyšel jsem hlas Boha a Otce, jak Ĝíká: Toto je mĤj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. A proto mne poslal i k vám, abych ohlásil, že sem pĜichází jednorozený syn Boží, aby byl spasen, kdokoli v nČj uvČĜí. Kdo v nČj

neuvČĜí, bude odsouzen. Proto Ĝíkám vám všem, abyste se mu všichni poklonili, jakmile ho spatĜíte, protože pouze nyní je pro vás þas k pokání za to, že jste se na marném horním svČtČ klanČli bĤžkĤm, a za to, že jste hĜešili. Není možno, aby k tomu došlo jindy.”

19 1Když tedy Jan takto pouþil obyvatele Hádu a když to uslyšel první stvoĜený (þlovČk) praotec Adam, Ĝekl

synovi Šétovi: “Synu mĤj, chci, abys Ĝekl praotcĤ lidského rodu a prorokĤm kam jsem tČ poslal, když jsem ulehl k smrti.” Šét Ĝekl: “Proroci a patriarchové, slyšte: MĤj otec Adam, první stvoĜený þlovČk, když ulehl k smrti, mne poslal, abych se poblíž rajské brány pomodlil k Bohu, aby mne jeho andČl dovedl k stromu smilování, abych tam naþerpal olej a pomazal jím svého otce, aby povstal z nemoci. A to jsem i uþinil. Po modlitbČ pĜišel andČl PánČ a Ĝekl mi: “Šéte, o co žádáš? O olej, který uzdravuje nemocné nebo o strom, z nČhož teþe tento olej, kvĤli nemoci svého otce? To nemĤžeš teć dostat. Odejdi tedy a Ĝekni svému otci, že po uplynutí 5500 let od stvoĜení svČta sestoupí na zem jednorozený syn Boží, který se stane þlovČkem, a ten jej pomaže tímto olejem, a vzkĜísí ho z mrtvých, vodou a Duchem svatým omyje jeho i jeho potomky, a tehdy bude vyléþen z každé nemoci. Teć je to nemožné.“ Když to patriarchové a proroci uslyšeli, velice se zaradovali.

20 1Zatímco se všichni takto radovali, pĜišel Satan, dČdic temnoty, a Ĝekl Hádovi: “Ty všežroute nenasytný, slyš

má slova: Kdosi z národa židovského zvaný Ježíš se nazývá synem Božím. Ale protože je þlovČkem, Židé ho ukĜižovali s mou pomocí. A když nyní zemĜel, pĜiprav se, abychom ho zavĜeli zde. VždyĢ já vím, že je þlovČkem, a slyšel jsem, jak sám Ĝíkal, že jeho duše je smutná až k smrti. ZpĤsobil mi i mnoho zla na horním svČtČ, když ještČ pobýval se smrtelníky. Všude, kde nacházel mé služebníky, pronásledoval je, a všechny lidi, které jsem uþinil hrbatými, slepými, zmrzaþenými a malomocnými a podobnČ, uzdravoval pouhým slovem, a mnohé, které jsem chtČl již pohĜbít, i ty oživil opČt pouhým slovem.” 2Hádés Ĝekl: “A on je tak mocný, že to mĤže þinit pouhým slovem? MĤžeš se mu, je-li takový, vĤbec postavit? Zdá se mi, že takovému se nikdo nemĤže postavit. ěíkáš-li, že jsi od nČho slyšel, že se bojí smrti, pak to Ĝíkal žertem a posmČšnČ a chtČl tČ uchopit svou mocnou rukou. A bČda, bČda tobČ na všechen vČk.” Satan Ĝekl: “Všežroute nenasytný, Háde, to ses tak polekal, když jsi slyšel o našem spoleþném nepĜíteli? Já jsem se nelekl, ale zapĤsobil jsem na Židy a oni ho ukĜižovali, napojili ho žluþí s octem. PĜiprav se tedy, abys ho pevnČ uchopil, až pĜijde.“ 3Hádes odpovČdČl: “DČdici temnot, synu záhuby, ćáble, nyní jsi mi Ĝekl, že mnohé, které jsi pĜipravil k pohĜbu, on oživil pouhým slovem. A jestliže jiné osvobodil z hrobu, jak a jakou silou ho zadržím? Já jsem pĜed krátkou dobou pohltil jakéhosi þlovČka jménem Lazar, a za chvíli kdosi z živých jej silou pouhého slova vyrval z mého nitra. Myslím, že je to ten, o nČmž mluvíš. Pakliže pĜijmeme odtamtud jeho, bojím se, aby nás nČjak neohrozili i ti ostatní. Podívej, už cítím, že se stávají neklidnými všichni, které jsem od vČkĤ pohltil, bolí mne bĜicho a zdá se mi, že když mi byl prve vyrván Lazar, bylo to špatné znamení. Vylétl ode mne ne jako mrtvý, ale jako orel. Tak rychle ho zemČ ze sebe vydala. Proto tČ zapĜísahám, pro tvé i mé dobro, nevoć ho sem. Myslím totiž, že sem pĜichází, aby vzkĜísil všechny mrtvé. A to ti Ĝíkám, pĜi temnotČ, která nám patĜí, jestliže ho sem pĜivedeš, nezĤstane mi už nikdo z mrtvých.“

21 1Zatímco Satan a Hádés takto spolu rozmlouvali, zaznČl hlas mocný jako hrom: “NechĢ vaši pĜedstavení

zvednou vČþné brány, aĢ vejde Král slávy.” Když to Hádés uslyšel, Ĝekl satanovi: “Vyjdi, jsi-li mocný a postav se mu.” Satan tedy vyšel ven. Pak Hádés Ĝekl svým démonĤm: “ZavĜete dobĜe a pevnČ kovové brány a železná bĜevna, mČjte v moci zámky, stĤjte vzpĜímenČ a dávejte pozor na všechno. Jestliže totiž on sem vejde, pak bČda, bČda, zmocní se nás.” 2Když to praotcové uslyšeli, zaþali ho všichni urážet a Ĝíkali: “Všežroute nenasytný, otevĜi, aby vešel Král slávy.” Prorok David Ĝekl: “Nevíš slepþe, že o tom hlasu, o onom zvednČte brány jsem prorokoval, když jsem byl živ na svČtČ?” Izajáš Ĝekl: “Já jsem to pĜedvídal a osvícen Duchem svatým jsem napsal: Mrtví obživnou a (mrtví) v hrobech budou vzkĜíšeni a plesat budou obyvatelé zemČ i kde je, smrti, tvá zbraĖ? Kde je, Háde, tvé vítČzství?” 3A zase se ozval hlas: “ZvednČte brány!” Když Hádés uslyšel hlas podruhé, odpovČdČl jako by nerozumČl a Ĝekl: “Kdo to je Král slávy?” A andČlé PánČ Ĝekli: “Hospodin silný a mocný, Hospodin mocný v boji.” PĜi tomto hlasu se kovové brány rozbily, železná bĜevna se zlomila a všichni spoutaní mrtví byli zbaveni pout a my s nimi.

A vešel Král slávy jako þlovČk a všechny temnoty Hádu se naplnily svČtlem.

22 1Hádés ihned vykĜikl: “Byli jsme poraženi, bČda nám. Ale kdo jsi ty, který máš tak velikou moc a sílu? A kdo

jsi ty, který sem pĜicházíš bez hĜíchu, který se zdáš být malým, a máš velikou moc, který jsi nízký i vysoký, otrok i pán, voják i král, který máš moc nad mrtvými i živými? Který jsi byl pĜibit na kĜíž, uložen do hrobu a sotva ses stal svobodným, zlomil jsi veškerou naši moc? Jsi snad Ježíš, o nČmž nám Ĝíkal archisatrapa Satan, že máš skrze kĜíž a smrt zdČdit celý svČt?” 2Tehdy Král slávy uchopil archisatrapu Satana za hlavu, pĜedal ho andČlĤm a Ĝekl: “Železy mu spoutejte ruce, a nohy, šíji i ústa.” Pak ho pĜedal Hádovi a Ĝekl: “Vezmi a drž ho pevnČ až do mého druhého pĜíchodu.”

23 1Hádés uchopil satana a Ĝíkal mu: “Belzebube, dČdici ohnČ a pekla, nepĜíteli svatých, co tČ pĜimČlo k tomu, abys zpĤsobil, že byl ukĜižován Král slávy, aby on pak pĜišel sem, a zbavil nás moci? ObraĢ se a viz, že ve mnČ nezĤstal ani jeden mrtvý, ale že vše, co jsi získal díky dĜevu poznání, jsi ztratil kvĤli dĜevu kĜíže, veškerá tvá radost se obrátila v zármutek a tím, že jsi chtČl usmrtit Krále slávy, jsi usmrtil sám sebe. PonČvadž jsem tČ tedy pĜevzal, abych tČ pevnČ držel ve své moci, ze zkušenosti poznáš, jaké zlo ti zpĤsobíme. Ty arcićáble, pĜíþino smrti, koĜene hĜíchu, cíli všeho zla, co zlého jsi shledal na Ježíšovi, že jsi usiloval o jeho záhubu? Jak ses odvážil spáchat takovou špatnost? Jak sis usmyslil pĜivést do této temnoty takového þlovČka, který tČ pĜipravil o všechny od vČkĤ zemĜelé?” 24 1Zatímco Hádés takto mluvil k Satanovi, Král slávy napĜáhl pravici, uchopil a vzkĜísil praotce Adama. Pak

se otoþil a Ĝekl ostatním: “Sem ke mnČ všichni, kteĜí jste byli usmrceni kvĤli dĜevu, jehož se tento dotkl. Hlećte, já jsem ten, který vás všechny kĜísí skrze dĜevo kĜíže.” Potom všechny pustil ven a praotec Adam, na nČmž bylo patrno, že je plný radosti, Ĝekl: “DČkuji tvé vznešenosti, Pane, že jsi mne vyvedl vzhĤru z nejhlubšího Hádu.” A stejnČ promluvili i všichni proroci a svatí: “DČkujeme ti, Kriste, spasiteli svČta, že jsi vyvedl ze záhuby náš život.” 2Když toto Ĝekli, Spasitel požehnal Adama znamením kĜíže na þele. Když uþinil totéž i patriarchĤm, prorokĤm a muþedníkĤm a praotcĤm, uchopil i je a vystoupil z Hádu. A zatímco on kráþel, zpívali svatí otcové, kteĜí ho provázeli: “Požehnaný, jenž pĜichází v HospodinovČ jménu, aleluja, jemu pĜísluší chvála všech svatých.”

25 1On tedy šel do ráje, držel praotce Adama za ruku a pĜedal jej i všechny spravedlivé archandČlovi

Michaelovi. Když vcházeli do brány ráje, setkali se s nimi dva starci, jimž svatí otcové Ĝekli: “Kdo jste vy, kteĜí jste nespatĜili smrt a nesestoupili jste do Hádu, ale bydlíte v ráji se svými tČly a dušemi?” Jeden z nich odpovČdČl: “Já jsem Henoch, který se zalíbil Bohu, jím jsem byl sem uveden a tento zde je Elijáš Tišbejský, a my budeme žit až do konce vČku. Tehdy budeme vysláni Bohem, abychom se postavili Antikristovi a byli jím usmrceni, po tĜech dnech vstali z mrtvých a v mracích uchváceni k setkání s Hospodinem.“

26 1Zatímco oni toto Ĝíkali, pĜišel jiný ponížený þlovČk a nesl na ramenou kĜíž. Svatí otcové mu Ĝekli: “Kdo jsi

ty, který vypadáš jako lupiþ, a jaký kĜíž to neseš na ramenou?” On odpovČdČl? “Já, jak vy Ĝíkáte, jsem na svČtČ byl lupiþem a zlodČjem, proto mne Židé chytili a pĜedali smrti na kĜíži spolu s naším Pánem Ježíšem Kristem. Když jsem, zatímco on visel na kĜíži, spatĜil znamení, uvČĜil jsem v nČj, prosil jsem jej a Ĝekl mu: Pane, až se staneš králem, nezapomeĖ na mne. A on mi ihned Ĝekl: Amen, amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Nesl jsem tedy svĤj kĜíž a pĜišel s ním do ráje a když jsem našel archandČla Michaela, Ĝekl jsem mu: Náš Pán Ježíš, který byl ukĜižován, mne sem poslal. PĜivedl mne tedy k bránČ Edenu. A když ohnivý meþ spatĜil znamení kĜíže, otevĜel mi a já jsem vešel. Potom mi andČl Ĝekl: Poþkej chvíli, protože pĜichází praotec lidského rodu Adam se spravedlivými, aby i oni vešli dovnitĜ. A nyní, když jsem vás uvidČl, pĜišel jsem vám naproti.” Když to svatí uslyšeli, zvolali všichni mocným hlasem: “Velký je náš Pán a velká je jeho moc!”

27 1Toto vše jsme vidČli a slyšeli my, dva vlastní bratĜi, kteĜí jsme byli posláni archandČlem, Michaelem a bylo

nám uloženo, abychom ohlásili zmrtvýchvstání PánČ, dĜíve však, abychom odešli k Jordánu a byli pokĜtČni. Tam

jsme i odešli a byli jsme pokĜtČni spolu s jinými vzkĜíšenými mrtvými. Potom jsme pĜišli do Jeruzaléma a oslavili jsme pesach vzkĜíšení. Nyní odcházíme, ponČvadž zde nemĤžeme pobývat. Láska Boha a Otce a milost našeho Pána Ježíše Krista a pĜítomnost Ducha svatého nechĢ je se všemi vámi. Toto napsali, zapeþetili svitky a dali jeden z nich veleknČžím a jeden Josefovi a Nikodémovi. A oni pak okamžitČ byli pryþ. K slávČ našeho Pána Ježíše Krista, amen. (Podle latinské verze pokraþuje kapitola 27 a následují kapitoly 28 a 29.)

(PĜeklad: J. Dus, P. Pokorný, Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I.)

ZDROJE Dus J., Pokorný P., Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 James M.R., The Gnostic Society Library, The Gospel of Nicodemus, http://www.gnosis.org/library/gosnic.htm

EVANGELIUM OXYRHYNCHUS 840 Jediný Jediný zlomek s textem tohoto evangelia se dochoval na malém z obou stran popsaném papyru nalezeném v prosinci 1905 u stĜedoegyptského mČsta Oxyrhynchus asi 160 kilometrĤ jihozápadnČ od Káhiry. Oxyrhynchus byl v prvních staletích regionálním centrem s 6 tisíci obyvateli. Dnes na stejném místČ žije jen nČkolik desítek lidí ve vesnici el-Bahnasa. Oxyrhynchus proslavily archeologické objevy britských vČdcĤ provádČné od roku 1897 na bývalé skládce odpadkĤ, kam byly ve starovČku vyhazovány tisíce rukopisĤ nejrĤznČjšího obsahu. Mezi množstvím zlomkĤ byl nalezen i opis napsaný drobným písmem na list o velikosti 8,8 x 7,4 centimetru. Celkem 45 ĜádkĤ textu je úryvkem z evangelia, které nelze pĜiĜadit k žádné dnes známé biblické nebo apokryfní literatuĜe. Papyrus byl nošen zavČšený kolem krku jako amulet. Vznikl ve 4. století a jako pĜedloha mu posloužil neznámý spis z první poloviny 2. století (100-160).

"... dĜíve, než by ukĜivdil, chytĜe si vše rozmyslí. Dejte si pozor, aby vás neþekal stejnČ bolestný osud jako je. NeboĢ zloþincĤm mezi lidmi se dostává odplaty nejen mezi živými, ale také podstupují trest a velká muka." A sebrav je s sebou, odešel na místo oþisty a procházel se po chrámu. A tam nČjaký veleknČz z farizeĤ, jmenoval se Lévi, pĜišel k nČmu a Ĝekl Spasiteli: "Kdo ti dovolil chodit po tomto místČ oþisty a dívat se na tyto svaté nástroje, když ses nevykoupal? (Ani) tvoji uþedníci si neomyli nohy! A teć, když jsi špinavý, se procházíš tímto þistým prostranstvím v chrámu, kam mĤže vstoupit pouze þlovČk, který se vykoupal a vymČnil si šaty! A ani ten se neodvažuje pohlédnout na tyto svaté nástroje!" Spasitel, (který) stál se svými uþedníky poblíž, mu odpovČdČl: "A ty, který jsi také tady v chrámu, jsi þistý?" Farizeus mu Ĝekl: "Já jsem þistý, neboĢ jsem se vykoupal v DavidovČ rybníku. Sestoupil jsem do rybníku po jednČch stupních a vystoupil po druhých. Pak jsem si oblékl bílé a þisté šaty. A pĜišel jsem a podíval se na tyto svaté nástroje." Spasitel mu odpovČdČl a Ĝekl: "BČda slepým lidem, kteĜí nevidí! Vykoupal ses v tekoucí vodČ, kde se psi a vepĜi válejí ve dne i v noci? A když ses sám umyl, þistil si kĤži z vnČjšku. StejnČ se i nevČstky a pištkynČ mažou (olejem), myjí se a þistí, když se pĜikrašlují, aby vzbudily žádostivost mužĤ? Ale uvnitĜ jsou plné škorpiónĤ a všelijaké špatnosti. Já však a moji uþedníci, o kterých Ĝíkáš, že jsme se neumyli, my jsme se umyli ve vodách života vČþného, které proudí od Boha z nebe. Avšak bČda tČm..."

ZDROJE Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 Early Christian Writings, Oxyrhynchus 840 Gospel,http://www.earlychristianwritings.com/oxyrhynchus840.html Gospels.net, Papyrus Oxyrhynchus 840, http://www.gospels.net/translations/poxy840translation.html TextExcavation, Papyrus Oxyrhynchus 840, http://www.textexcavation.com/poxy840.html POxy: Oxyrhynchus Online, http://www.papyrology.ox.ac.uk/ Wikipedia, Oxyrhynchus Gospels, http://en.wikipedia.org/wiki/Oxyrhynchus_Gospels

Dus J., Pokorný P.,

Obsah Předmluva Gnóstické dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stará gnóse a nové objevy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7 10 13

Evangelium pravdy O textu Evangelia pravdy . . . . . . . . Evangelium pravdy . . . . . . . . . . . . Česko–řecký rejstřík k Evangeliu pravdy Pád a spása podle Evangelia pravdy . .

15 23 25 51 53

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

List Rheginovi neboli Přílohy Gnóstický přístup ke skutečnosti . . . Dej nám už dnes tu úrodu z nás, která Podstata archontů . . . . . . . . . . . Kléméns Alexandrijský . . . . . . . . . Chvála gnóse . . . . . . . . . . . Kristus Spasitel . . . . . . . . . . . . . Gnóstická liturgie . . . . . . . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

Slovo o zmrtvýchvstání 55 . . . . . je mimo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . jsoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Literatura

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

79 82 84 87 92 93 96 98 102

EVANGELIUM PRAVDY

EVANGELIUM PRAVDY

Zdeněk Kratochvíl

Herrmann a synové 1994

c Zdeněk Kratochvíl, 1994

c Jan Bouzek, 1994 Preface

EVANGELIUM PRAVDY Připravil Zdeněk Kratochvíl. Předmluvu napsal Jan Bouzek. Vydalo nakladatelství Herrmann & synové jako svoji 18. publikaci v Praze roku 1994. Sazba zhotovena programem TEX. Doporučená cena (včetně DPH) 37 Kč.

Předmluva Všechny epochy dějin lidstva znaly vedle běžně dostupných způsobů náboženské (později též filosofické) zkušenosti ještě další, hlubší poznávání duchovního světa. Tyto způsoby nebyly nikdy jednoduché, vždy vyžadovaly přípravu a v mysteriích předkřesťanského světa byly obvykle realizovány pomocí zasvěcovatele, guru, mystagoga, který žáka do vyššího poznání inicioval. Řecká mystéria byla pozdním květem starobylé tradice. Mnozí řečtí filosofové, zejména Hérakleitos a Platón, ale např. též Pythagoras či Empedoklés z Akragantu představují svými učeními pokusy o filosofické uchopení mysterijního poznání, o jeho převedení do řeči filosofie, odpovídající tehdy novému stavu lidského vědomí. V době blízké Kristovu působení na zemi ztrácela již stará mystéria větší část svého významu, ale přesto umožňovala dosud hlubší poznání duchovních skutečností: tři mágové od východu se přišli poklonit malému Ježíškovi, protože pochopili význam této události, který byl ostatním dosud skryt. Podobně dosahovali hlubšího poznání předchůdci křesťanství essénští, mezi kterými vyrostl Jan Křtitel. O essénských přinesly mnoho nových poznatků rukopisy nalezené u Mrtvého moře, o nichž byl český čtenář již informován jinde; tato knížka přináší české překlady základních gnóstických děl z rukopisů objevených nedaleko sudánské hranice v Nag Hammádi v jižním Egyptě. I když dochované rukopisy přinášejí dosti neumělé překlady z řečtiny do koptštiny, přece jen umožňují poprvé podrobnější pohled na křesťanskou gnósi, která v pojetí Klémenta Alexandrijského byla vyšším stupněm křesťanského poznání než víra (pistis): víra byla v jeho formulaci předstupněm pravého hlubšího poznání (gnósis). Správná gnóse byla tehdejší době přiměřenou cestou k vyššímu duchovnímu poznání, cestou stojící uprostřed mezi starším světem mysterií a pozdějšími esoterními křesťanskými proudy, jakými byla na západě zejména společenství známá z legend o svatém Grálu a o kulatém stolu krále Artuše. Spojovala v sobě tradice starozákonní s tradicemi řeckých mysterijních náboženství a řecké filosofie. Způsob myšlení nejlepších gnóstiků byl filosofický, ale bez fixované struktury a náboženských dogmat, která zformulovali pozdější církevní otcové. Scientistická věda hledá mezi těmito proudy jen vnější spojení prostřednictvím dochovaných psaných pramenů, ale takové bádání poskytuje jen povrchní odpovědi. Všechna opravdová esoterní poznání se dopracovala obdobných výsledků, neboť koneckonců čerpala své poznatky z téže základní duchovní skutečnosti, i když k ní přistupovala z jiných hledisek, jak bylo přiměřené té které době, té které kultuře. Vstup do duchovního světa za účelem esoterního poznání vyžadoval vždy důkladnou morální přípravu, bez které se mohl výsledek zvrhnout: příkladem byla šílenství těch římských císařů, kteří si zasvěcení do mysterií vymohli násilím. I v gnósi existovali vedle pravých gnóstiků takoví, kteří chtěli zneužít získaných schopností k osobní slávě, bohatství či ješitnosti. Takové představitele zdegenerované, zvrhlé gnóse oprávněně kritizovali církevní otcové. Stezka k vyššímu 7

poznání je nebezpečná. Každý, kdo se po ní vydává, musí vždy napřed učinit dva kroky ve svém morálním vývoji, aby mohl učinit jeden správný na cestě poznání. Sobectví, ješitnost, snaha vyvýšit se nad druhé, manipulovat s nimi, snaha porazit své soupeře vedou pouze ke katastrofám. Cítil to např. i Karel Čapek v Továrně na absolutno a s jistou oprávněností to pociťovaly i církevní autority ve své kritice gnóse i pozdějších esoterních duchovních proudů. Strach před živým Duchem, který vane, kam chce, a snaha o zabezpečení monopolu vlastní moci hrály ovšem také svou úlohu při církevním potlačování esoterních hnutí, mezi jinými i gnóse. Zdeněk Kratochvíl je uznávaným odborníkem ve studiu gnóse: nesměřuje k povrchnímu scientistickému popisu, snaží se dobrat do hloubky tématu. Má schopnost vcítit se do tehdejšího způsobu myšlení gnóstiků v souvislostech prvotní církve, skrze řeckou filosofii i církevní otce. Proto se jeho překlady gnóstických spisů natolik přibližují originálu, nakolik je to dnes možné. V dnešní době, kdy se spirituální renesance stává centrálním úkolem doby, nabývá zvláštní aktuality také studium esoterních společenství a stezek k duchovnímu poznání minulých dob. Obnova spirituality takovým způsobem, abychom znovu obsáhli svým vědomím nejen svět smyslový, ale i duchovní, jeví se být nezbytnou podmínkou překonání dnešní krize. Studium gnóstických rukopisů by mohlo být jednou z pomůcek k nastoupení této cesty. Jan Bouzek

8

„Valentin ve své homílii píše: Od původu jste nesmrtelní, jste děti věčného života. . . ÿ (Klémens Alexandrijský, Strómateis IV, 13,91)

Gnóstické dědictví Gnósis je řecké slovo, které znamená „poznáníÿ, přesněji: „známostÿ. Tímtéž slovem se označuje i celé duchovní hnutí nebo spíše styl duchovní orientace, který lze historicky sledovat od l. st.př.n.l. Gnóse jakožto hnutí se vyvinula v těsně předkřesťanské době a svůj zlatý věk prožívala kolem poloviny druhého křesťanského století. Podhoubím gnóstických proudů bylo alexandrijské hellénistické Židovstvo, židovské heterodoxní skupiny, orientální i řecká mysteria a pozdně hellénistická filosofie, zvláště středoplatónská, stoická a neopýthagorejská. Různé gnóstické proudy se vyvíjely nejprve v kontextu hermetickém a pak se brzy setkaly s křesťanskou zvěstí. Předkřesťanskou vrstvu gnóstického hnutí nám představuje zachovaný Naassejský traktát. Kontakt gnóse s křesťanskou zvěstí byl rychlý ale nejednoznačný. Mezi motivy tohoto kontaktu byla jak upřímná touha po duchovní dokonalosti a úplnosti, tak pochybná magická snaha po duchovní i světské moci, jejíž ozvěnu známe např. z legend o Simonu Mágovi. Dalším zdrojem podivností bylo destruktivní pojetí světa vycházející z některých heterodoxních židovských sekt (odkud pak vliv na Setovskou gnósi) a také fanatické genealogie duchovních sfér, které mají původ v lidové snaze vyslovit konečně naplno a rovnou, jak to s tím duchovním světem vlastně je. V gnóstických proudech l. až 3. st. skutečně najdeme všechno možné. Referáty většiny církevních Otců 2. a 3. st. o gnósi jsou většinou ostře kritické (tak zvláště Hippolytos Římský, Eirénaios z Lugdunon = sv. Irenej, Epifanios ze Salaminy) a patrně ani moc nepřehánějí. Jejich referáty až překvapivě zapadají do moderních textových nálezů. Stačilo vybrat magické a fantastické podivnosti z mnohotvarých proudů gnóse. Umírněně kritický je i zachovaný spis „Proti gnóstikůmÿ řeckého neoplatónského filosofa Plótina, nekřesťana z 3. století. Ona neblahá skupina gnóstických proudů má své skryté pokračování prostřednictvím různých podob pseudohermetismu až do moderní doby. Vedle tohoto extrému však lze ve 2. st. sledovat jakýsi střední proud křesťanské gnóse, která sice bude vytěsněna z církevních obcí a následkem toho brzy zanikne (nebo její dědicové poklesnou ve 3. st. do dekadentních poloh), ale přesto jednak významně ovlivní vznikající církevní theologii, jednak sama zanechá duchovní dědictví, jehož textový odkaz bude objeven ve 20. st. Tento střední proud křesťanské gnóse reprezentují jména jako Valentin, Hérakleón a Theodotos a texty jako Evangelium pravdy, List Rheginovi — O zmrtvýchvstání, Tomášovo evangelium a jiné. Tato duchovní podoba gnóse má ve 2. st. svou mimokřesťanskou paralelu žijící v prostředí alexandrijských hermetiků. Část souboru jejich kanonických řeckých textů se zachovala — nebyla nikdy ztracena a o jejich tisková vydání se zasloužili už renesanční platónici (zvl. M. Ficino). Někde na pomezí mezi středním, duchovním proudem křesťanské gnóse a blasfemiemi i fantazií okrajových sekt působí skupiny a jednotlivci, kteří po sobě zanechali 10

také texty, jako např. Hypostase archontů nebo Filipovo evangelium, nalezené také ve 20. st. — nebo spis Pistis Sofia. Gnóse zapůsobila i v církevním prostředí, přestože žádný z nekanonických křesťansko–gnóstických textů nevznikl před sepsáním Janova evangelia koncem l. st., které je časově posledním plnohodnotným spisem kanonického Nového zákona. Gnóse je přítomna už v kanonických spisech Nového zákona, ale jen okrajově jde o vliv dobových gnóstických hnutí — a i ten se omezuje spíše na formální užití některých slov u Pavla nebo na styl vět či veršů v Janově Prologu nebo v christologických hymnech Pavlových epištol. Významnější než tyto okrajové vlivy je v Novém zákoně styl gnósticky křesťanské duchovní orientace, patrně dost nezávislý na gnóstických hnutích 1. století. Tento duchovní styl se bude nejprve podílet na formování církevního křesťanství a pak bude církví výkladem nebo už překladem posvátných textů postupně eliminován. Sám řecký novozákonní text tím však nebyl dotčen a je s nepatrnými výjimkami velmi dobře zachován z doby před propuknutím těchto sporů na konci 2. století. Gnóse se významně podílela též na formování církevní theologie ve 2. až 4. století, a to hned několika způsoby. Nejpodstatnější byla patrně myšlenka Klémenta Alexandrijského, že křesťanská gnóse je svorníkem pouhé víry a filosofického intelektu. Gnóse sice nevzniká syntézou víry a filosofie, ale je-li duchovní cestou založenou na víře gnóse dosažena, pak obsahuje i filosoficky relevantní prvky a vybízí k dalšímu filosofickému myšlení i k mystice víry, když přechází v božskou lásku. Další generace řeckých křesťanských theologů (počínaje Órigenem) to už pochopila tak, že theologie je aplikací filosofie na témata víry. Gnóstické motivy jsou přítomny v řecké patristice většinou nepřiznaně a probleskují jen při některých tématech. Ale i v tomto církevním rámci se objevují renesance některých gnóstických hledisek, např. u Grégoria z Nyssy (4. st.) a u Maxima Vyznavače (7. st.). Podobně tomu bude i ve středověké mystice, včetně latinské. Současně ale od rané doby působí snaha po úplné eliminaci gnóstických motivů z církevní theologie, která se opírá o čistě nástrojové užití filosofie při „dokazování pravdÿ a vrcholí ve scholastickém aristotelismu či averroismu. Tolik o vnějším pohledu na gnósi. Důležitější je však vnitřní hledisko: jaké je to poznání, ta známost, o které mluví gnóse? To by nás mohlo přivést od sledování různých gnóstických hnutí k naslouchání vlastní gnóstické zvěsti. Poznání, o kterém svědčí gnóse, je poznání Boha. Ne však poznání o Bohu, ale známost Boha, známost vlastního božství, jako vlastního lidského původu či úkolu. Gnóse zkušenostně ví, že člověk je theomorfní. Proto se nebojí antropomorfismů v řeči o Bohu a tím méně v řeči o světě. Člověk vzešel z Boha, jediný božský člověk — ať už je to Adam v gnóstickém výkladu Genese nebo platónsky pochopená idea lidství vzešlá přímo z nerozlišeného Jednoho k Jeho obrazu a podobě, idea, podle které se pak na zemi rodí jednotliví lidé. Božský člověk se postupně blíží Zemi a pozemský člověk uskutečňuje božské. To provází gnóstickou duchovnost od nejstarších doložitelných předkřesťanských forem po výklad stvoření člověka podaný svatým Grégoriem z Nyssy a pak znovu v renesanci. Skrze tohoto božského Člověka je stvořen svět, jak to plně zaznívá ještě v církevním dogmatu: 11

„Per quem omnia facta sunt.ÿ „Skrze něho všechno je stvořeno.ÿ Božský Člověk se zrodil — vyšel — z mimojsoucího Jednoho, je Synem božím, skrze něhož vzniká svět. Božský Člověk je theomorfní a veškerenstvo je božsky antropomorfní. V tomto prostředí se pak rodí lidé. Pro naše myšlení proto nemá být příkladem něčeho jsoucího neživá věc (pokud taková vůbec je a nevymysleli jsme si ji tak pro usnadnění naší zvůle), ale živý člověk, žijící v bytostném vztahu k svému vzoru a původu, k božskému Člověku; ve vztahu ke svému životnímu úkolu, k vtělení božství. To dává klíč k výkladu světa. Svorníkem mezi vším, co jest (vším světským a předmětovým jsoucnem) a mimojsoucím Jedním je Syn boží, Člověk, „Kámen na vrcholu klenbyÿ. Taková duchovní orientace se vyvazuje ze starých duchovních sil magie a kultovních obřadů. Odkládá je jako nepotřebné, neboť zná cestu přímou a sobě vlastní, cestu probouzení ducha, jasu vědomí, cestu skrze hlubinu sebe (zde je styčný bod gnóse s apollónskou i s filosofickou tradicí). To vše je úkolem: hlubina vlastní bytosti je obtížně přístupná a je poznatelná mnohdy jen při aktuálním uskutečňování toho, na co člověk poukazuje jako na svou vyšší možnost. Tato přesažná orientace vůči budoucnosti je zase styčným bodem s vírou. Víra je tedy cestou, která vede k čemusi silnějšímu. Toto silnější pak už ví — a nejen věří — ví bytostně, ne pouze intelektuálně, i když také intelektuálně. Ví, protože nachází budoucí věčnost v pravé přítomnosti otevřeného vědomí. Gnóstik není nutně věřící, ale tím ještě není v rozporu s vírou. Gnóstik zakouší a ví, má známost. Právě v tom vidí poslání člověka a jeho vývoje: nestačí už jen věřit a účastnit se obřadů. Toto poslání lidství nových duchovních sil vidí jako eminentně křesťanské. Vždyť právě Kristus otevírá plně tuto možnost; o této možnosti je dobrá zvěst, čili evangelium. Dokonce církevní nauka o Kristu říká, že je vtělený Syn boží; „plně Bůh a plně člověkÿ. A gnóse i část církevní mystiky k tomu dodává: „Cokoli je v Bibli nebo v dogmatu řečeno o Kristu Ježíši jakožto uskutečněné a naplněné, platí o každém člověku jako možnost a úkol.ÿ Gnóstik už také nechce usmiřovat víru s vědou. Ví, že víra je pouze cestou a že obřady, kterými byla obklopena, patří už minulé epoše. Ví, že vědu musí vytvořit z hlediska zkušenosti gnóse, že nemůže přejímat ani upravovat vědu vzniklou aplikací formálního rozumu na ideálně mrtvé objekty zkoumání.

12

Stará gnóse a nové objevy Starokřesťanská gnóse, tak živá ve druhém století, se během několika lidských generací skryla pod povrch. Na jedné straně se skryla do církevní nauky, do mysticko–intelektuálního pojetí órigenovské theologie, která má navzdory častému zavrhování Órigena samotného velký podíl jak na formování raně byzantského křesťanství, tak na formování dogmat, zvaných později katolickými. Na druhé straně se gnóse skryla do fantaskních nauk řady podivných sekt, z nichž některé přetrvávají v Orientě v naprosté izolaci až do středověku. Gnóse přestala být na dlouhou dobu něčím svébytným. Pro četné církevní Otce byla „mnohohlavou hydrouÿ — a mnozí podivní dědicové starých gnóstiků si takový název vskutku zasloužili. Současně ale žily gnóstické motivy uvnitř „velké církveÿ: v Janově evangeliu a v jeho výkladech, v órigenovské spekulativní theologii, v řecké mystice. Někteří antičtí theologové si ještě pamatují na Órigenova učitele Klémenta Alexandrijského a na jeho „křesťanskou gnósiÿ, k níž spěje z jedné strany víra a z druhé strany poznání, v níž se oboje spojuje a vede k lásce, takže víra i rozumové poznání jsou pouze dvěma časnými přípravamiÿ k věčné gnósi a lásce. Části gnóstických motivů najdeme i u tak výrazně církevního autora, jakým je svatý Augustin. Četní mystikové středověku pak dokáží některá „skrytá zrnka gnóseÿ (jak říkal Kléméns) znovu probudit k životu, ale téměř vše je pak znovu smeteno velkou změnou světa, příchodem „nového věkuÿ. Novověk chtěl svým rozumem poznat úplně všechno a v 19. století došlo i na starou gnósi. Začal výzkum gnóse z pozic pozitivistické historiografie. Kromě zcela nevhodných metodických předpokladů však tato snaha narážela i na nedostatek textových pramenů. Až na několik drobných výjimek bylo celé studium odkázáno na referáty a sporé citáty u církevních Otců. Dvacáté století sice přineslo brzy několik textových objevů, ale textů bylo ještě dlouho příliš málo a nálada doby ještě příliš cizorodá gnósi. Moderní doba přinesla novou proměnu myšlení a nové zájmy. Objevuje se i opravdový — nejen faktografický — zájem o órigenovskou theologii. Proměňuje se filosofie, psychologie i přírodní vědy. Vytváří se podhoubí nové gnóse a někteří myslitelé to říkají dokonce výslovně. Jeden z nich, Carl Gustav Jung, má pak největší zásluhu na tom, že pro novou gnósi bylo zpřístupněno poměrně rozsáhlé bohatství textů staré gnóse: Kodexy z Chénoboskia (= z Nag Hammádí). Prastaré papyrové kodexy však nenalezl v Horním Egyptě C.G. Jung osobně. Našel je divoký Arab Muhamad Alí el-Sammán u vesnice Hamra Dúm nedaleko Nag Hammádí, když se vracel z vykonané krevní msty. Přinesl si je domů, do vesnice Qasr, která leží na místě řeckého městečka Chénoboskion, z ptolemaiovské a římské doby. Tam byl velký klášter Pachomiův, centrum raného křesťanského mnišství, „sloup orthodoxieÿ, křesťanství stylu Athanasia Velikého. Právě z knihovny tohoto kláštera soubor dvanácti papyrových kodexů a několika volných papyrů s vysokou pravděpodobností pochází. Dokonce i talířek, kterým 13

byl hrnec se zakopanými rukopisy přikryt, pochází ze stejné dílny jako klášterní nádobí v Chénoboskiu. První cesta rukopisů z místa dlouhého úkrytu byla na místo jejich původu. Bylo to na podzim roku l945. Nálezce i jeho rodina zacházeli s kodexy barbarsky, ale nakonec se část nálezu přece jenom dostala ke starožitníkům. V téže době podnikal Jung prostřednictvím renomovaných antikvářů rozsáhlé a nákladné pátrání s cílem najít staré gnóstické texty. Jako zázrakem narazil právě na první kodex z Nag Hammádí. Zařídil jeho dokonalé vydání i překlad do němčiny a kodex zvaný nyní Jungův se stal majetkem jeho institutu v Curychu. O vydání ostatních kodexů se už několik desetiletí snaží zvláštní komise UNESCO. Rukopisy jsou psány koptsky, tedy v jazyce, který je pokračováním staré egyptštiny. Byly napsány kolem poloviny 4. století (S. Giversen se pokouší o přesnější dataci: r. 330 až 340) a asi v 9. st. ukryty před útoky Arabů z pouště. Ucelená forma ukazuje na organizovaný opis starších předloh. I tyto předlohy pak předpokládají originál v jiném jazyce než v koptštině, ve velké většině případů pak originál řecký. Nedaleko místa nálezu gnóstických kodexů byly později nalezeny i jedny z nejstarších souvislých rukopisů Nového zákona. Jsou to papyry Bodmer XIV a XV, čili p 75, obsahující velmi kvalitní text Janova a Lukášova evangelia, z doby kolem roku 200. Nejen místo nálezu, ale i podobnost vnější úpravy ukazuje na to, že tyto novozákonní papyry byly součástí stejné knihovny jako gnóstické texty. Gnóstické kodexy z Chénoboskia obsahují desítky spisů. Je zde i koptský překlad části Platónovy Politeie (v 6. kodexu), který může sloužit jako měřítko kvality koptského překladu. Většinou je překlad hodnocen jako velmi nedokonalý. Podobné srovnání umožňuje i Tomášovo evangelium, neboť jeho malé části jsou známy i z řeckých zlomků z Oxyrhynchu. V kodexech lze potkat celou škálu různých typů gnóse: od zcela křesťanské gnóse valentinovského typu až po krajní gnósi setovskou. Za nejzajímavější považuji právě valentinovský okruh, a to jak pro jeho vnitřní hodnotu samotnou, tak pro úzkou souvislost s pokusy o harmonizaci gnóse a dobového církevního křesťanství. Mezi spisy tohoto okruhu pak vyniká Evagelium pravdy a jemu příbuzný krátký List Rheginovi.

14

Evangelium pravdy

O textu Evangelia pravdy V prvním kodexu z Chénoboskia se jako třetí v pořadí, na stranách 16 až 43 nachází text nadepsaný „evangelium pravdyÿ. Je to koptský překlad z řečtiny, pořízený v době, kdy se koptština teprve ustavovala jako literární jazyk, a to pod vlivem řečtiny. Jako část znaků svého písma užívá koptština řeckou alfabetu a z řečtiny přijala i řadu filosofických, náboženských a kulturních pojmů. I v koptském překladu Evangelia pravdy zůstalo 64 různých řeckých slov ve 117 užitích, nepočítáme-li spojky a částice. Přesto je zde převzatých řeckých slov bohužel méně než v ostatních spisech kodexů. Malé fragmenty Evangelia pravdy obsahuje ještě dvanáctý kodex. Řeckou předlohou koptského překladu bylo pravděpodobně buď dílo alexandrijského gnóstika Valentina asi z doby kolem roku 150 nebo dílo některého z jeho žáků z druhé poloviny 2. st. Je též možné, že Evangelium pravdy napsal někdo, kdo chtěl valentinovské gnóstické křesťanství harmonizovat s křesťanstvím církevním lépe než Valentin sám. Předpokládám, že autor mohl být mezi valentinovci asi tím, čím byl přibližně v téže době mezi křesťany o něco málo církevněji orientovanými Kléméns Alexandrijský: hledačem společných momentů církve a gnóse. Evangelium pravdy patří mezi texty chénoboskijského souboru, které mohou být dobře přijatelné i pro kanonicky pojaté křesťanství — a přesto nic neslevuje ze svého gnóstického chápání. V textu je řada paralel se způsobem Klémentova myšlení. Slovní i tématické paralely se týkají nejvíce dalšího textu z téhož kodexu, „Listu Rheginovi O zmrtvýchvstáníÿ a potom Filipova evangelia z II. kodexu. Hodně paralel je též s Tomášovým evangeliem (II. kodex) a s kanonickým evangeliem Janovým. Není nahodilé, že od jednoho z Valentinových žáků (možná nepřímých) — od Hérakleóna — pochází vůbec první doložený komentář k Janovu evangeliu, který později replikoval Órigenés — a toho zase Augustin. Další paralely se týkají kanonické Apokalypsy, gnóstických Skutků Janových a Evangelia Mariina. Jelikož patrně v dohledné době nebude Evangelium pravdy dostupné česky v přímém překladu z koptštiny, rozhodl jsem se pro sekundární (vzhledem ke ztracenému řeckému originálu vlastně už terciární) překlad z polštiny, z překladu A. Dembske a W. Myszora. Ospravedlňuji to též tím, že nejvíce škody na textu způsobili už jeho překladatelé do koptštiny. Snažil jsem se — nakolik je možno — rekonstruovat duchovní svět textu, zařazením do souvislostí s ostatními gnóstickými texty, s Janovým evangeliem a se spisy církevních Otců 2. a 3. století. Záchytnými body jsou též řecká slova uchovaná koptštinou, kterých je sice málo, ale naštěstí je mezi nimi většina klíčových termínů. Tomuto způsobu pochopení jsem pak podřídil poměrně volný překlad, zakotvený spíše v určitém pochopení než ve slovním převodu. Pro možnost vyhledávání míst v textu uvádím na levém okraji paginaci podle Koptského musea v Káhiře. Čísla řádků však neodpovídají vždy přesně, 23

neboť jsem se (na rozdíl od polského filologického překladu) nesnažil o udržení původního řádkování koptského papyru, ale podřídil jsem řádkování českému překladu. Ekvivalenty zachovaných řeckých slov, která neprošla násobným překladem, jsou tištěny tučně.

24

Evangelium pravdy 16,31 Evangelium1 pravdy je radostí pro ty, jimž se od Otce pravdy dostalo přízně, aby jej poznali mocí Slova.2 16,35 Toho Slova, jenž přibylo z Plnosti;3 Slova, které — jsa v mysli4 a rozumu5 Otce — je tím, o němž se říká, že je Spasitel; neboť to je jméno díla, které má vykonat 17,1 pro spásu těch, kteří Otce neznali. Vždyť názvem (. . . ) evangelia je objevení naděje; neboť zde naleznou ti, kdo Otce hledají. 17,5 Vždyť Plnost se obrátila k tomu, z něhož vyšla. A Plnost přebývá v něm, v neobsáhnutelném, nepojatelném, jenž je výše než každá myšlenka. 17,10 Neznámost Otce vytvořila strach a paniku. Strach pak zhoustnul jako mlha, takže nikdo nebyl schopen vidět. Proto Prázdnota6 nalezla moc, 17,15 utvořila pro sebe látku,7 1 „Evangeliumÿ, řecky euangelion, znamená „dobrá zvěstÿ, „dobrá novinaÿ. Zde tedy: dobrá zvěst o tom, že se pravda ukázala. 2 „Slovemÿ je Kristus; Slovem je řád duchovního světa; Slovem je smysl bytí. „Moc Slovaÿ je možná narážkou na Jan 1,12, tedy spíše možnost, schopnost, kterou Slovo dává: „Těm, kteří ho přijali, těm dal moc (možnost, schopnost), aby se stali dětmi Boha.ÿ 3 „Plnostÿ, řecky pléróma, je duchovní svět vzešlý přímo z dobrého Otce. (Typický termín valentinské gnóse.) Je to živý svět subjektivní skutečnosti, nikoli souhrn objektivních věcí. 4 „Myslÿ, původně asi ennoia, je nekonečnou možností Otce. 5 „Rozumÿ — zde text uchovává řecké nús, které neznačí jen rozum logiky a kritiky, ale především tvůrčí schopnost, pronikavost, „umÿ (bývá překládáno i jako „duchÿ). Zde je nús, „rozumÿ, aktivitou Otce, jako partner potence myšlenky. 6 „Prázdnotaÿ, zde řecky plané, doslova: „blud, blouděníÿ, odtud i „omylÿ, jak je často překládáno. Překládám však „Prázdnotaÿ, neboť zde je opakem Plnosti, pléróma. Navíc je zde omyl spojen s představou prostoru, v němž lze bloudit — ať už proto, že je to prostor bezútěšně prázdný, nebo proto, že je plný falešných a klamných věcí, které svádějí z cesty. Řecké plané je etymologicky příbuzné s českými slovy „planýÿ a „pláňÿ (plané místo) a kupodivu též s „plánÿ (objektivní rozvrh). 7 „Látkaÿ, hylé, většinou se překládá „hmotaÿ. V řeckém slově však není důraz na hmatnosti, na „hmatatelné jistotěÿ, ale spíše na látkovosti. Občas se toto slovo používá i pro

25

ve vyprázdnění8 pravdy, kterou sama nepoznala. Zabydlela se ve výtvoru9 který usilovala připodobnit 17,20 ke kráse pravdy. To však nebylo pokořením pro toho, jenž je neobsáhnutelný a nepojatelný, neboť to bylo ničím: strachem, zapomněním, stvořením klamu 17,25 — zatímco pravda je ustálená, neproměnná, neotřesitelná a dokonale krásná. Proto pohrdejte Prázdnotou. 17,30 Prázdnota nemá kořen. Zabydlela se v mlze, pokud jde o Otce. Takto jsouc, tvoří díla zapomnění a strachu, aby skrze ně dosáhla k těm, 17,35 kteří jsou mezi,10 aby je zotročila. Zapomenutí oné Prázdnoty se neobjevilo, neboť zapomenutí nebylo (myšlenkou) u Otce. 18,1 Zapomenutí nepovstalo u Otce, i když samozřejmě začalo být vzhledem k němu. To, co v Otci opravdu vzniká, to je známost.11 stavební materiál, tedy pro něco, s čím lze zacházet, co žádaným způsobem zaplní objem. Může znamenat dokonce i špínu. Proto tam, kde je hylé pojmem pejorativním, překládám „látkaÿ a tam, kde pozitivním, překládám „hmotaÿ. 8 „Ve vyprázdněníÿ — zde není plané — v originále patrně bylo kenóma, „vyprázdněníÿ, „ponižující vyprázdněníÿ. 9 „Výtvorÿ, plasma, zde pejorativní výraz pro látkové „výrobkyÿ nebo „nahlučeninyÿ Prázdnoty. Doslova: to, co je „uplácanéÿ, „nahlučenéÿ. Někdy i s podtextem: „smyšlenéÿ, „překroucenéÿ, „nalíčenéÿ. 10 Těmi, kdo „ jsou meziÿ, jsou psychikoi — lidé, kteří žijí především duší, duševně. Ti jsou uprostřed mezi lidmi žijícími jen pro tělo a lidmi duchovními. Patří sem ti věřící, kteří nedošli ke gnósi a současně ti „filosofovéÿ, kteří zkoumají jen racionálně. Psychiky se Prázdnota snaží pohltit, neboť ty, kdo jsou níže, už má — a těm, kdo jsou výše, může nanejvýš znepříjemňovat život. 11 „Známostÿ — v řeckém originále bylo určitě gnósis, gnóse. Překládám takto, neboť v pojmu je obsažena jakási intimita. Navíc je české „známostÿ etymologicky přesně ekvivalentní s řeckým gnósis, dokonce až potud, že skupiny hlásek „znÿ a „gnÿ jsou přímými ekvivalenty.

26

18,5 Známost se objevila proto, aby se rozplynulo zapomnění, aby Otec byl poznán; — neboť bylo zapomnění a nebyl znám Otec. Když je Otec poznán, 18,10 tehdy zapomnění okamžitě přestává být. To je evangelium toho, jehož hledají; evangelium, které ze smilování Otce 18,15 projevil jako skryté tajemství dokonalým12 — evangelium Krista Ježíše. Právě skrze něho osvítil (Otec) ty, kteří následkem zapomnění přebývali v temnotě. Osvítil je, ukázal cestu; 18,20 a tou cestou je pravda, o níž je poučil. Právě proto se (na Krista) Prázdnota rozhněvala, pronásledovala jej a utiskovala; vystavila ho nebezpečí. Byl přibit na strom (kříže), 18,25 stal se plodem známosti Otce, která neztratila ty, kdo ho přijali. Těm, kteří ho přijali, těm dal, aby se mohli radovat z tohoto odkrytí. 18,30 On je nalezl v sobě a oni v sobě nalezli jeho: neobsáhnutelného a nepojatelného, dokonalého Otce, v němž jest Plnost; 18,35 kterého Plnost potřebuje, neboť pojal její dokonalost v sobě: on, který ji nesvěřil Plnosti. 12 „Dokonalíÿ — původně asi teleioi, tedy především „dospělíÿ. Dokonalost je pojata jako dospělost dětí božského Otce. Ježíš je dospělý Syn boží.

27

Otec nebyl závistivý 18,40 — cožpak mohla být závist mezi ním a jeho údy?13 19,1 Neboť kdyby některý eón14 toho druhu přijal (jeho dokonalost), nemohli by (lidé) jít k Otci; k tomu, jenž pojal jejich dokonalost v sobě samém, a který jim ji dává, 19,5 aby se k němu vrátili s jedinou a dokonalou známostí. Otec, který uspořádal Plnost, má Plnost v sobě; a Plnost jej potřebovala tak, 19,10 jako někdo, kdo nikoho nezná, touží, aby jej poznali, a aby jej milovali. 19,15 Proto se (Kristus) stal pokorným a oddaným prostředníkem. Neboť co potřebovala Plnost, ne-li známost Otce? Veřejně vstoupil do školy, 19,20 pronesl řeč, jednal jako učitel. Přišli k němu ti, kdo byli podle svého vlastního mínění moudří: zkoušeli ho,15 on je však zahanbil, neboť byli prázdní. 19,25 Nenáviděli jej, poněvadž to nebyli lidé opravdově moudří. 13 „Údyÿ,

mela, Otce jsou eóny přebývající v Plnosti. v textu řecké aión: běžně užívané ve smyslu kosmických sfér a jejich bytostí nebo jim odpovídajících časových období. Odtud též význam „věkÿ, dlouhý věk, někdy i „věčnostÿ. Často jsou eóny ztotožňovány s anděly a mocnostmi nebeských sfér. Zde: mocné duchovní bytosti vzešlé z Otce; od vládců astrálních dómů až po lidi. Text zdůrazňuje, že eóny nejsou osudovými mocnostmi, jak to viděla dobová astrologie. Jsou údy Otce. Dobrý Otec je nad nimi a lidé jsou stejného rodu jako oni. Eóny nemohou škodit tomu, kdo ví, že nejsou nejvyššími pány. Totéž pak analogicky i o moci silných lidí. 15 „Zkoušeli hoÿ, peirazein, tedy také: „pokoušeliÿ. Pokoušeli k tomu, aby buď uznal jejich zdánlivou moudrost za pravou — nebo aby uznal, že zdánlivá moudrost je ve světě účinnější a prospěšnější než pravá. 14 „Eónÿ,

28

Po nich k němu přistoupily malé děti, ti, jimž náleží známost Otce. 19,30 Když zesílili, přijali nauku o způsobách tváře Otce: poznali — a byli poznáni, došli cti — a vzdali čest. 19,35 V jejich srdcích se objevila živá kniha žijících, která byla zapsána v mysli a rozumu Otce, 20,1 — která se před sestoupením Plnosti nachází v tom, jenž je nepojatý. Tu knihu není schopen nikdo pochopit, 20,5 poněvadž byla zůstavena tomu, který ji ponese a jehož zabijí.16 Z těch, kdo uvěřili ve spásu, nemůže být nikdo projeven, dokud se neukáže právě ona kniha. 20,10 Proto se milosrdný a věrný Ježíš stal trpícím; přijal utrpení, až přijal i onu knihu, neboť ví, že jeho život je životem pro mnohé. 20,15 Tak jako je majetek17 zemřelého pána domu ukrytý, dokud ještě nebyl otevřen jeho odkaz,18 tak zůstává ukrytá rovněž Plnost, dokud byl Otec Plnosti neviditelný;19 20,20 ten, který jest jsoucí sám za sebe, z něhož pochází každá sféra.20 Právě proto se ukázal Ježíš. Vzal onu knihu na sebe, 16 Jediným náležitým nositelem knihy života je Kristus, jenž je životem, který zvítězil nad smrtí, a to vlastní mocí. 17 „Majetekÿ, úsia, také „podstataÿ; to, co jest jeho bytím. 18 „Odkazÿ, diathéké, také „úmluvaÿ nebo i „setkáníÿ. (Ve spojení kainé diathéké, tedy nové setkání, Nová úmluva, Nový odkaz; odtud latinsky Novum testamentum a až česky „Nový zákonÿ). 19 Neviditelnost Otce patří k jeho božským atributům, vyjádřeným pomocí tzv. „negativní theologieÿ: nepostižitelný, nezobrazitelný. 20 „Sféraÿ — v originále bylo nejspíše chóra: „(objímající) prostorÿ. Je to jakási „dobráÿ prostorovost, která je cestou k pravému místu, topos, k opaku Prázdnoty. Sféra je místem částečné účasti na Otci. Jen „prázdné sféryÿ se této účasti zřekly. (Překlad tedy nesouvisí s řeckým slovem sfaira.)

29

20,25 byl přibit na strom (kříže), ohlásil na kříži, co mu bylo Otcem svěřeno. Což to není velká nauka, nauka takové vznešenosti? Snížil sebe až k smrti,21 20,30 aby na sebe obléknul věčný život. Poté, co ze sebe sňal hadry podléhající zkáze, oblékl neporušitelnost, to, co mu nikdo nemůže vzít. Když přišel k prázdným sférám, 20,35 které náležejí k děsu, prošel mezi těmi, kteří byly následkem zapomnění nazí. Jsa sám známostí a dokonalostí, kázal to, co je v srdci, 21,1 aby to poučilo ty, kdo přijmou nauku.22 Kdo přijmou nauku, to jsou ti, kteří, coby žijící — zapsaní v knize života — 21,5 přijímají nauky pro sebe sama. Ti jsou přijati Otcem, když se obrátí zpět k němu, neboť dokonalost Plnosti je v Otci. 21,10 Je třeba, aby se k němu plnost povznesla. Vždyť kdo poznává, (má známost a) přijímá obvykle to, co je jeho a přitahuje to k sobě. Kdo je však bez známosti, 21,15 ten je prázdný, a ta prázdnota je veliká, neboť mu chybí i to, co jej má zdokonalit. Jelikož se dokonalost Plnosti nachází v Otci, 21,20 je třeba, aby se Plnost povznesla k němu, aby každý dostal to, co mu náleží. 21 „Snížení až k smrtiÿ lze podle listu Filipanům vyložit i jako „vyprázdněníÿ. Pak by text měl význam: „Pokorně vyprázdnil svou bytost až k smrti, aby vzal nový život.ÿ 22 Poslední tři řádky lze pochopit a přeložit i jinak: „kázal to, co je v srdci (Otce), aby (jeho slovo) poučilo ty, kdo přijmou nauku.ÿ

30

Nejprve je zapsal, aby je připravil: 21,25 ty, kteří pocházejí z něj, ty, které nejprve poznal z jejich jmen, ty, které vposledku povolal. Kdo má známost (Otce), ten je tedy tím, jehož jméno vyslovil Otec. 21,30 Neboť ten, jehož jméno nebylo vysloveno, není gnóstikem. Zajisté — jak by někdo mohl slyšet, když jeho jméno nebylo vysloveno? 21,35 Ten, kdo až do konce není gnostikem, je výtvorem zapomenutí a bude spolu se zapomenutím odvržen. Když je tomu tak, proč tedy ti pohrdaní nemají svá jména? 22,1 proč nejsou poznáni jménem? Ten, kdo má známost, je vzbuzen někým z výsosti: 22,5 slyší zavolání, odpovídá, obrací se k tomu, jenž ho volá a jde k němu. Tehdy poznává, jakým způsobem byl poznán. 22,10 Jelikož má známost, naplňuje vůli toho, který ho pozval. Touží se mu připodobnit a nachází spočinutí.23 Je pro něj předurčeno jméno jediného.24 Kdo tímto způsobem získá známost, 22,15 ten ví, odkud přišel a kam půjde. Poznává — tak jako někdo,kdo se opil 23 „Spočinutíÿ, v originále asi bylo anapausis, slovo, které má škálu významů počínaje „odpočinkemÿ a konče termínem pro stav překonání koloběhu protikladů a sjednocení s božstvím. Je to významný pojem u gnóstiků, ale najdeme jej i v kanonickém Novém zákoně a dávno předtím už u filosofa Hérakleita z Efesu. 24 „Jedinýÿ, v originále patrně monos. Jméno pro toho, kdo v sobě našel Otce a stal se tak obrazem jeho jedinosti. Nalezením Otce se člověk v sobě stává opravdu jedním, překonává rozdělenost svého bytí. Odtud zkomolením a významovým posunem vzniklo řecké slovo monachos, „mnichÿ — a „ jedinostÿ mnicha je pak chápána ve smyslu poustevnictví nebo celibátu. V původním významu užívají slova monos gnóstické texty, např. Tomášovo evangelium.

31

a potom vystřízlivěl25 ze svého omámení — že když se vrátil k sobě samému, naleznul to, co k němu náleží. 22,20 Mnohé odvrátil od Prázdnoty, zašel dokonce do těch jejích sfér, které oni sami opustili, když přijali Prázdnotu namísto hlubiny26 toho, 22,25 jenž obstupuje každou sféru, a sám není ničím obstoupen. Bylo to velice podivné, že negnóstici byli u Otce — a nepoznali jej, 22,30 a že byli schopni sami odejít, když nebyli schopni pojmout toho, u něhož přebývali a nepoznali jej. Tak nevyšla jeho vůle mimo něho samého. 22,35 Projevil se ve své známosti, se kterou jsou všechny emanace27 sjednoceny. Taková je tedy známost živé knihy, kterou ukázal eónům 23,1 při konci svého (. . . ) (ponížení?) On, jenž je projevuje (. . . ) (píše do knihy života.) Nejsou to litery hlásek nebo písma, 23,5 které by byly zbaveny svého zvuku, takže by ten, kdo čte, myslel na to, co je prázdné. Jsou to litery pravdy. 23,10 Vyslovují je pouze ti, kteří je znají. Každá litera je dokonalá pravda, 25 Duchovní poznání jako vystřízlivění z opilství „běžného životaÿ, to je častý obraz u gnóstiků a také už u Hérakleita z Efesu. Kromě paralely s probuzením je v něm patrně i polemika proti mysterijnímu opojení, proti všem formám takového „náboženstvíÿ, které člověka odvrací od vědomí. 26 „Hlubinaÿ Otce, bathos, je božská bezmeznost a nepojmutelnost, kterou pronikne jen božská síla. člověk na cestě k Bohu je nejprve v pokušení uctívat každou větší sílu, kterou potká, jako Boha. Když toto prohlédne, jde dál. A tehdy se objevuje jiné nebezpečí: záměna božské nezobrazitelnosti s prázdnotou. Je to záměna svobody od modlářství a pobožnůstkářství za nihilismus, ve zcela důsledné podobě pak záměna mystiky za ateismus — neboť to obojí si je v určité fázi cesty velmi podobné. Jedinečným obrazem Otce není prázdnota, ale Syn. 27 „Emanaceÿ, čili božské výrony, jsou eóny i lidé, celá „duchovní přírodaÿ, obsah Plnosti (pléróma).

32

jako je dokonalá kniha, neboť litery byly zapsány Jediností. 23,15 Napsal je Otec, aby jej skrze ty litery eóny poznaly. Když se Otcova Moudrost zaměstnává Slovem, 23,20 tehdy hlásá jeho učení: známost Otce se ukázala, úcta k němu je korunou na jeho hlavě. 23,25 Vyvýšila jej jeho sláva, jeho radost spojená s ním. Objevil se jeho obraz, jeho spočinutí se v něm uzavřelo, 23,30 jeho láska se skrze něj stala tělem. A obklopila jej jeho důvěra. Tak slovo Otce pochází z Plnosti, 24,1 neboť je plodem jeho srdce a výrazem jeho vůle. Slovo pak posiluje Plnost, vybírá je (k vyvolení známosti); 24,5 a ještě více: očišťuje je, když přibralo výraz Plnosti. Ježíš nekonečné sladkosti je navrací, k Otci a k Matce. Otec odkrývá svoje lůno, 24,10 a jeho lůnem je Duch svatý jenž zjevuje jeho skrytost. Touto skrytostí je jeho Syn: 24,15 aby skrze milosrdenství Otce eóny poznaly a přestaly trpět hledáním Otce — aby už spočinuly v něm samotném, aby poznaly, že Otec je spočinutím. 24,20 Když (Syn) doplnil nedostatek, opustil šat.28 28 „Šatÿ, schéma, též: „podoba, tvářnost, způsobÿ. Četní mystikové vidí svět jako šat boží, skrze který se Bůh projevuje, ale do něhož se tím současně i halí. Starozákonní paralelou je chrámová opona. Stará řecká paralela je u Ferekyda (600 př.n.l.): Zeus věnoval Zemi jako svatební šat Nebe.

33

Jeho šatem je svět;29 tomuto (šatu) sloužil. 24,25 Místo, kde je nenávist a neshoda, je nedostatkem; zato místo, kde je jednota, je dokonalostí. Nedostatek začal být proto, že nebyl znám Otec. 24,30 Když je tedy Otec poznán, nebude už od té chvíle nedostatku. Je to jako když se sama sebou rozplyne nevědomost toho, kdo poznává. Jako když se rozplyne temnota, objeví-li se světlo. 25,1 Tak nedostatek zaniká působením dokonalosti. Šat se už od té chvíle neobjevuje, 25,5 ale rozplývá se a slučuje s jednotou. Neboť nyní jsou jejich díla zároveň jedno v druhém, až jednota zdokonalí prostor. 25,10 Skrze jednotu nalezne jeden každý sebe. Skrze známost se očistí z mnohosti k jednotě, 25,15 když přijme látku do sebe samého po vzoru ohně — a díky životu zanikne smrt, tak jako díky světlu temnota. 25,20 Jelikož se to stalo pro každého z nás, máme o všechno pečovat, aby se tento dům stal svatým a tichým domem jednoty. 25,25 Podobně jako ti, kteří opustili sídla, kde měli pokažené nádoby, a na jakýchsi místech je rozbili. 25,30 A pán domu neoplakával škodu, ale radoval se, když byly místo těch pokažených nádob dány plné, 29 „Světÿ, kosmos, doslova: „to krásnéÿ, „zkrášlenéÿ. Něco udělaného tak, aby to bylo krásné, čili šperk. Odtud pak podvojnost významu: a) Pravý šperk, dílo či emanace Otce, šat boží; b) Pozlátko, cetka, líbivý nevkus ponižující ducha.

34

25,35 ty, které budou zdokonaleny. Vždyť to jest oním výrokem soudu, který přišel z výšin, 26,1 každého posoudil, stav se mečem dvojsečně vykovaným k roztínání na obě strany. Když se ukázalo Slovo, 26,5 které se nachází v srdci těch, kteří je zvěstují — a nebyl to pouhý zvuk, neboť to Slovo se stalo tělem — nastalo mezi nádobami veliké vzrušení. 26,10 Některé z nich se ukázaly být prázdné, jiné naplněné: neboť jedny o sebe dbaly, a jiné se vyvrátily; některé byly posvěceny a jiné rozbity. 26,15 Všechny prostory se pohnuly a zachvěly, neboť nemají trvalost ani (stálé) postavení. Prázdnota se zděsila, 26,20 když nevěděla, co si počít. Je smutná a naříká, neboť nic nezná. 26,25 Prázdnota se ukázala jako prázdná, neboť v sobě nic nemá.30 (Stalo se tak), protože se k ní přiblížila známost, která ničí Prázdnotu i se všemi jejími výrony. Ukázala se pravda, všechny emanace ji poznaly. 26,30 Pozdravily Otce, jenž je v pravdě a v dokonalé moci, která (pravdu) spojuje s Otcem; vždyť každý miluje pravdu. 30 Pořadí této a následující věty je oproti koptskému textu i polskému překladu vědomě přehozeno.

35

Pravda, to jsou ústa Otce. Jeho jazykem je Duch svatý. Kdo se spojuje s pravdou, 27,1 ten se spojuje s ústy Otce, a svým jazykem přijímá Ducha svatého. 27,5 Takové je zjevení Otce a jeho ukázání se eónům. Zjevil to, co je v něm ukryto, a tím vysvětlil sebe. Neboť čím jest to, co existuje, 27,10 ne-li samotným Otcem?! Všechny sféry jsou jeho emanacemi, poznaly jej, neboť vyšly z něj; jako děti z nějakého dokonalého člověka. 27,15 Poznaly, že ještě nepřijaly tvar, ani ještě nedostaly jméno, které — každé zvlášť — Otec tvoří. 27,20 Tehdy obvykle obdrží tvar, (upletený) ze známosti Otce. Vskutku, neznají Otce, i když jsou jeho srdcem. Avšak Otec, dokonalý, 27,25 jenž poznává každou sféru, která se v něm nachází, kdy se mu zachce, zjevuje to, co chce: tím, že tomu dává tvar, a tím, že udělí jméno. 27,30 Když dává jméno, povolává k existenci. Ti, kteří se ještě nestali (sami sebou), neznají toho, jenž je stvořil. Neříkám, že jsou ničím, 27,35 ti, kteří se ještě nestali (sebou), ale že jsou v tom, 28,1 který je zatouží povolat do bytí; který si přeje, aby (k tomu) nadešel příhodný čas. 36

28,5 Dříve než se cokoliv ukázalo, (Otec) ví, co z toho vzejde; zatímco (ten) jeho plod, který se ještě neukázal, neví nic, ani nic nečiní. 28,10 Podobně i každá sféra, jsouc sama v Otci, vzešla od Jsoucího, 28,15 který ji ustanovil z nebytí. Avšak to, co nemá kořen, nemá ani plod. Zato si o sobě myslí: 28,20 „existujiÿ, (. . . ) uvolní se od sebe. Proto: co nepovstalo, to vůbec nebude existovat. 28,25 Po čem tedy (Prázdnota) touží, když přivádí (člověku) myšlenku: „Jaksi existuji, podobně jako stíny a přeludy nociÿ? Když jen trochu zazáří světlo, 28,30 soudí obvykle ten, koho opanoval strach, že to nic nebylo. Prázdnota se snaží udržet nevědomost o Otci, 29,1 o tom, jehož neviděli, neboť jim nahnala strach, způsobila chvění, slabost, vnitřní rozklad a roztržku. 29,5 Byl velký klam, v němž působily i prázdné hlouposti, když se lidé pohroužili jako by do spánku 29,10 a nacházeli se v hrůzných snech:31 buď někde na útěku; nebo jsou bezmocní, vydaní k pronásledování od jiných; nebo upadají do různých rozbrojů; 31 Velká analogie mezi vztahem spánku a bdění (v běžném smyslu) na straně jedné — a tímto bděním a skutečným probuzením na straně druhé, je významná v mnoha duchovních proudech. Zde je rozvíjena na příkladech běžných snů, které symbolizují běžné, zdánlivě „bděléÿ situace. Není náhodou, že první z nich je útěk. Někteří zde vidí spojitost s Iliadou 22,199–201.

37

29,15 nebo dávají rány druhým; nebo padají z vysokého místa; nebo se bez křídel vznášejí v povětří. 29,20 Jindy zase jakoby je někdo zabíjel, i když není nikdo, kdo by je pronásledoval; nebo zase jako by sami usmrcovali své blízké, když byli zborceni jejich krví. 29,25 To však (jen) do té chvíle, kdy se probouzejí. (Pak) přecházejí mimo všechny takové věci, nevidí už nic (hrozného a neskutečného) 29,30 — ti, kdo vázli ve všech takových nepokojích, neboť ty nepokoje byly ničím. Ti, kdo od sebe odvrhli sen, odvrhli i nevědomost: 29,35 nepovažují ji už za nic; 30,1 ani její záležitosti nepovažují za trvalé věci, ale zavrhují je jako sen po skončené noci. 30,5 Známost Otce cení jako světlo. Každý žil ve spánku tak dlouho, jak dlouho byl bez známosti. 30,10 A podle toho se s ním dělo, aby vstal a probudil se. Blahoslavený ten, 30,15 který otevřel oči slepých. Na něj sestoupil Duch a pomáhal mu k probuzení: 30,20 podal ruku roztaženému na zemi, aby mocně vstal na (vlastní) nohy, dokud ještě nevstal. Známost Otce a zjevení jeho Syna 30,25 dalo možnost poznání. Neboť jim — když ho spatřili a slyšeli — dovolil ochutnat ze sebe a zažít sebe 30,30 a obejmout milovaného Syna, když se ukázal, aby je poučil o nepojatém Otci; ten, který do nich vdechl toho, jenž je v mysli 38

30,35 a vykonává jeho vůli. Mnoho (lidí) přijalo světlo a obrátilo se k němu. 31,1 Hylici32 však byli vůči němu cizí a nedosáhli k jeho podobě, ani ho nepoznali, 31,5 když přišel v tělesné podobě.33 Ta neškodila jeho pouti, neboť byla nezničitelná a nepojmutelná. Když kázal novou zvěst, 31,10 mluvě o tom, co jest v srdci Otce, vyhlásil učení bez kazu. Skrze jeho ústa učilo samo světlo, 31,15 a sám život zrodil jeho hlas. Dal lidem rozvahu a moudrost, i milosrdenství, spásu, a Ducha síly, 31,20 z nesmírnosti a sladkosti Otce. Způsobil, že ustaly tresty a bičování,34 neboť to mnohé odpuzovalo od tváře (Otce). Ty, kteří potřebovali milosrdenství, 31,25 kteří byli v Prázdnotě a v poutech, vytáhnul mocí a známostí v nich probudil stud. Ukázal cestu ušpiněným; 31,30 stal se známostí i pro nevědoucí,35 odkrytím pro hledající, posilou slabým, neposkvrněností pošpiněným. 32 „Hyliciÿ,

od hylé, látka — lidé, kteří žijí jenom látkou, „materiálemÿ. je řeč o Ježíšově těle po vzkříšení, nebo je míněno: „Nepoznali jej ani v tělesné podobě!ÿ; tedy ani tehdy, když sestoupil do jim přístupné sféry. 34 Buď narážka na přísnost minulého starozákonního zjevení, nebo spíše na obecnou antickou představu, podle níž se všechno „pase pod bičem božímÿ. 35 „Známostí pro nevědoucíÿ, čili gnósí pro negnóstiky je křesťanská víra. (Zde je Evangelium pravdy nejblíže Klémentovi Alex., viz Strómateis 7,10.) 33 Buď

39

31,35 To on je pastýřem, jenž ponechal devadesát devět ovcí, které nezabloudily; 32,1 šel a hledal, tu, která zabloudila. Zaradoval se, když ji naleznul. 32,5 Devadesát devět, to je počet, který (se počítá) na levé ruce, ta jej obsahuje. Potom, když se nalezla ta jedna, přechází celý počet na pravou ruku. 32,10 Jestliže ten, komu chybí jednička — to jest celá pravá ruka — přichází k tomu, co mu chybí, tehdy přechází z levé ruky na pravou 32,15 a tím způsobem dostává stovku: znak toho, který je v jejích hláskách, to jest Otce. Pro ovci, kterou našel zapadnutou v cisterně, se namáhal dokonce i v sobotu. 32,20 Zachránil život té ovce, když ji vytáhnul z cisterny; abyste pochopili srdcem, co je sobota: 32,25 čas, v němž se nemá promarňovat spása. Abyste o tom dni — který je z výsosti — vypravovali, že nemá noc, a jeho světlo nezapadá, 32,30 neboť ten den je dokonalý. Vyslovte tedy v srdci: „my jsme tím dokonalým dnem36 a v nás přebývá světlo, které nezapadá.ÿ 32,35 Hledajícím hlásejte pravdu a hříšníkům Prázdnoty známost; vy, synové vědění v srdci. 36 Koptský i polský překlad mají tuto větu ve 2.osobě: „Vy jste tím. . . ÿ (Konjektura podle kontextu a zlomků Valentina a Theodota u Klémenta.)

40

33,1 Posilněte nohy těch, kteří upadli; vztáhněte svou ruku k nemocným; dejte jídlo hladovým, 33,5 a odpočinek unaveným. Pozvedněte ty, kteří chtějí vstát; probuďte ty, kdo usnuli. Neboť vy jste moudrostí, která dostala vědomí. 33,10 Když se síla ukazuje takto, stává se ještě silnější. Zabývejte se sebou, nezabývejte se tím, co jste od sebe odvrhli. Nevracejte se k věcem, které jste vyvrhli, 33,15 abyste je znovu nepožívali. Nestávejte se moly ani brouky, (tím, že byste požívali vyvržené věci), když jste je už odvrhli. Nebuďte místem pro ďábla, 33,20 když jste jej už odvrhli. Nepřidávejte si překážky, jež se valí, neboť (by se staly) námitkami (proti vám). Od Zákona není svobodný ten, 33,25 kdo škodí sobě více než Zákonu. Takový člověk páchá své činy, protože je bez Zákona. (Skutečně svobodný) naplňuje své činy mezi mnoha jinými, neboť je spravedlivý. 33,30 Naplňujte tedy i vy vůli Otce, neboť od něho pocházíte. Vždyť Otec je laskavý, a co pochází z jeho vůle, je dobré. 33,35 Otec poznal vaše (plody), abyste v nich měli spočinutí. Vždyť v plodech se nachází poznání toho, jaké je (poznání) vaše. 34,1 Neboť synové Otce jsou jeho vůní, když pocházejí z přízně jeho tváře. 41

Proto Otec miluje svoji vůni a projevuje ji všude. 34,5 Když se smísí s látkou, tehdy uděluje svoji vůni světlu; a ve svém spočinutí působí, že je povznesena nad každou podobu i nad každý zvuk. 34,10 Vůni přece nepřijímají uši, ale přitahuje ji duch, a vdechuje ji k sobě: noří se do vůně Otce. 34,15 Doprovází ji tak do přístavu a usídluje ji v místě, z něhož vyšla: k prvotní vůni, která se (kdysi) ochladila,37 to jest: vsákla se do psychického stvoření, 34,20 které je podobné chladné vodě, která se vsakuje do vyprahlé země, takže si o ní mnozí myslí: „To je jen pomíjivá země.ÿ38 34,25 Jestliže k ní dosáhne dech, stává se vlahou. Vůně, které se ochladily, pocházejí z rozdělení. Proto když přišla víra, zrušila rozdělení 34,30 a přivedla horoucí plnost lásky, aby zima už znovu nepovstala,39 ale aby trvala jednota dokonalé myšlenky. 37 Obraz vzniku duše „ochlazenímÿ ducha nebo mysli. Občas bývá zdůvodňován dodatečnou „etymologiíÿ: „dušeÿ = psyché; „studenýÿ = anapsyx nebo katapsyxis (už u Platóna, např. Kratylos p. 99 konec). Duše bývá připodobňována k mlžnému vzduchu nebo k zrcadlu vodní hladiny, které zrcadlí horní i dolní svět a snadno se rozechvěje. Dalším ochlazením však tuhne. Tato představa je už u Hérakleita a v Orfikách (např. Diels 22 B 36; Klémens Alex., Strómateis 6,2,17). Duch je naopak „horkýÿ. Působením ducha se duše rozehřívá a vrací se tak do svého původního stavu, stoupá na své původní „místoÿ. Působení ducha překonává rozdělení a zjednotlivění duší způsobené „ochlazenímÿ. Duch sbližuje a spojuje. 38 Je řeč o „psychicíchÿ, lidech „duševníchÿ, čili především o (jen) věřících křesťanech (i když sem patří i většina „zasvěcencůÿ a „filosofůÿ). Ti jsou zdánlivě jen tělesní, látkoví, neboť neznají gnósi. Ale ve skutečnosti — jsou-li věřící — v nich víra působí lásku a ruší rozdělení. 39 Stav spočinutí, kdy duch skrze víru vše rozehřál, takže všechno vystoupilo vzhůru a spojilo se v celek, který už nepodléhá rozdělující moci chladu. Podobně líčí spásu i Órigénes (např. v Peri archón 2,8).

42

34,35 Toto je slovo dobré zvěsti o nalezení Plnosti pro ty, kdo očekávají spásu, 35,1 která přijde z výsosti. (Toto je) naděje, v níž očekávají spásu 35,5 — ti, jejichž obrazem je světlo a nemají v sobě stínu — (tato naděje) trvá. Když se Plnost právě dává do pohybu, aby přišla (do světa), tehdy nedostatek v látce nevzniká 35,10 kvůli nekonečnosti Otce — přicházejícího v čase tohoto nedostatku — takže nikdo nemůže říci, že neporušitelnost přijde takovým způsobem. 35,15 Hlubina Otce se umocnila, a nebylo u něj myšlenky na Prázdnotu. Jak je to laskavé a pokoj působící dílo, 35,20 které se obrací, aby hledalo, aby přišlo k tomu, kdo touží po obrácení. Toto obrácení se nazývá změna smýšlení. Kvůli němu vydala neporušitelnost svůj dech. 35,25 Přišla za tím, kdo zhřešil, aby hříšník naleznul spočinutí. Vždyť odpuštění (obrací to), co zůstává vůči světlu v nedostatku; (odpuštění) je slovem Plnosti. 35,30 Vždyť lékař se obvykle vypravuje tam, kde nalézá nemocné; neboť taková je jeho vůle. Ten, jemuž něco chybí, se kvůli tomu, že (lékař) má to, co mu chybí, neskrývá.40 35,35 Podobně naplňuje i Plnost, v níž není nedostatku, 40 Předcházející řádky někteří považují za přímý Ježíšův výrok nezapsaný v kanonických spisech — tzv. agrafon. Nezávisle je uvádí Tatianos, Diatessaron (Efrem, CSCO 145, p. 175, v. 20–23), viz též Agrapha, TU, V 4, Leipzig 1889, p. 443.

43

36,1 ta, kterou Otec dal ze sebe samého, pro vyplnění nedostatku, aby milost vytrhla (hříšníka) ze stavu, kdy pociťoval nedostatek a nedostávalo se mu milosti, 36,5 a proto byl pokořen na místě zbaveném přízně. Proto byl pokořený obdarován tím, čeho nedostatkem trpěl, 36,10 — a objevil se jako Plnost: jako nalezené světlo pravdy, která jej osvítila, neboť je neměnná. Proto bylo o Kristu hlásáno mezi všemi stvořeními, 36,15 aby se chopili obrácení, aby je Kristus pomazal. Pomazání je milosrdenstvím Otce, který své milosrdenství ukazuje vůči stvořeným. Ti, které pomazal, 36,20 se stali dokonalými.41 Jsou plnými nádobami, ti, kdo jsou pomazáni.42 Když však pomazání zanikne, stává se prázdným, 36,25 a příčinou onoho nedostatku je setření masti. Následkem toho od něj odchází dech i síla, kterou v sobě má. 36,30 Avšak jen tomu, kdo je bez nedostatku, nechybí ani jakási pečeť; (olej ducha) z něj nevytéká,43 a pokud mu ještě něco chybí, doplňuje to ještě dokonalý Otec. 36,35 Otec je dobrý. Zná svá semena,44 41 „Dokonalýmiÿ = dospělými. Podle E. Segelberga zde jde též o hru slov elaion = „olivový olejÿ a eleos = „slitovnostÿ. 42 Předcházející dva řádky jsou možná citací gnóstika Basilida z počátku 2.st. (Valentin byl nejspíše nějaký čas jeho žákem.) 43 Opět možná citace Basilida. „Pečeťÿ, která umožňuje vnitřní plnost, je možná současně něčím zevně viditelným. Spíše však něčím, co lze vidět na celkovém zjevu a jednání (v tomto smyslu píše i Kléméns), než nějakým určitým viditelně nošeným znamením (tak tomu bylo u gnóstické sekty Karpokratovců). 44 Pokolení lidí žijících duchem, pneumatikoi, čili praví gnóstici.

44

která zasel v ráji. Jeho rájem je místo spočinutí: 37,1 zdokonalení myšlenkou Otce a poučení z jeho promýšlení. Každá jeho nauka 37,5 je dílem jeho vůle, jediné ve zjevování jeho řeči. Nejprve byly všechny (řeči) v hlubině jeho myšlenky; Slovo, jež vystoupilo jako první, 37,10 je zjevilo ve spojení s rozumem, vypovídajícím (toto) jediné Slovo v tiché přízni. Dostává jméno Myšlenka, neboť v ní byly (eóny?, slova?) před svým projevením. 37,15 Stalo se tedy, že (Ježíš) vystoupil jako první, ve chvíli příjemné vůli toho, jenž tak ustanovil. 37,20 Ona vůle je tím, v čem Otec spočívá, a v čem má zalíbení. Nic se nedokonává bez něj (Ježíše), ani se nic neděje bez vůle Otce. Jeho vůle je nepojatelná, 37,25 je jeho stopou; a nikdo ji nepozná, ani není nikomu dáno jí porozumět, aby ji pochopil. 37,30 V téže chvíli, kdy Otec chce, už existuje to, co chce. I když se to třeba (eónům) nelíbí, neboť nejsou ničím před tváří Boha, Vůle. Vždyť Otec zná jejich počátek 37,35 i konec každého z nich. Při jejich konci se jich zeptá, co vykonali. Tímto koncem je dosažení známosti; poznání toho, který jest skrytý, Otce, 45

38,1 z něhož vyšel počátek, k němuž se vracejí všichni, kdo z něj vyšli. 38,5 Objevili se přece pro jeho slávu, pro radost z jeho Jména. Jménem Otce je Syn. Na počátku dal Otec jméno tomu, který z něj pochází 38,10 a zrodil jej jako Syna. Odevzdal mu své jméno, které bylo jeho vlastním jménem. Syn vládne všem věcem, které existují později než on sám, čili později než Otec. Otec má Jméno, 38,15 má Syna. Je možné jej spatřit. Jeho Jméno je však neviditelné, neboť je samo tajemstvím Neviditelného; 38,20 tajemstvím určeným jen pro ty uši, které jsou jím zcela naplněny. Pokud jde o Otce, jeho Jméno se nevzývá (přímo), neboť je zjevuje v Synovi. Tím způsobem je toto Jméno veliké. 38,25 Kdo jiný může vyslovit jeho Jméno, velikost jména, než on sám, jemuž Jméno náleží, a synové Jména, 38,30 v nichž Jméno Otce nalezlo spočinutí, a kteří sami zase spočinuli v jeho Jménu. Otec je nezrozený, on sám zrodil (Syna) jako Jméno, 38,35 dříve než stvořil eóny, aby nad jejich hlavami bylo Jméno Otce, který je jejich pánem. To on je skutečným Jménem, 39,1 které je z jeho příkazu umocněno dokonalou silou. Toto jméno nespočívá ve slovních výrazech, 46

39,5 ani ve vyvolávání Jména. Toto Jméno je nedostižné. Dal mu Jméno, neboť on sám je chápe; 39,10 pouze on sám má moc dát mu Jméno. Vždyť ten, kdo neexistuje, nemá Jméno. A jaké jméno může dát tomu, co neexistuje? 39,15 Kdo už existuje, existuje se svým jménem a sám je zná. Jméno mu dal sám Otec; jeho Jménem je Syn. 39,20 Neukryl se tedy ve skrytosti, ale existoval jako Syn, vždyť jemu samému dal Jméno. To Jméno proto náleží k Otci, 39,25 tak jako je jménem Otce Syn, Milosrdenství. Kde najdeme takové Jméno jine než u Otce? 39,30 Lidé si ale mohou mezi sebou říkat: „Kdo může dát jméno tomu, kdo začal být dříve než on sám? 40,1 Vždyť jméno obvykle přijímají děti od svých předků.ÿ Nejprve se zamysleme nad tím, čím jest jméno; 40,5 neboť on jest pravdivým jménem. Je Jménem,45 které pochází od Otce, neboť je (jeho) vlastním Jménem. Nevzal si to Jméno jako výpůjčku, 40,10 jako to dělají ostatní; podle způsobu, jakým byl každý z nich stvořen. Je to jeho vlastním Jménem. 40,15 Není nikoho, komu by je dal, není k pojmenování, není k vyslovení, 45 „Jménoÿ — jednak semitský výraz pro vnitřní povahu a činnost osoby; jednak termín nejstarší řecké filosofie, který předchází výrazu „pojemÿ. Platón diskutuje (v dialogu Kratylos), zda „ jménoÿ může být „vlastníÿ, nebo zda je s věcí či osobou spojeno pouze náhodně či úmluvou. Evangelium pravdy říká, že jméno „Synÿ je „vlastníÿ, „pravdivéÿ.

47

až do chvíle, kdy on, dokonalý, je sám vypoví. 40,20 Otec má moc vyslovit své Jméno. a spatřit je. Když tedy ustanovil, že jeho Jménem bude jeho milovaný Syn, 40,25 a když mu dal Jméno; vyslovil ten, jenž vyšel z hlubiny, jeho tajemství: totiž že Otec je nejvyšším dobrem. 40,30 Proto též Syna vyslal, aby učil o pravém místě, o svém místě spočinutí, z něhož vyšel, 41,1 a aby oslavil Plnost, velikost jeho Jména a sladkost Otce. Má mluvit o místě, z něhož vyšel každý; 41,5 a má spěchat k dědictví, z něhož vzal svoji hodnost — aby se k němu znovu navrátil. I vyšel z tohoto místa,46 na místo, v němž povstal, 41,10 poněvadž z tohoto místa okusil, poněvadž přijímal pokrm, a vše (co je třeba) k růstu. Jeho vlastním místem spočinutí je jeho Plnost. 41,15 Všechny výrony Otce jsou tedy Plnostmi, všechny jeho výrony mají své kořeny v tom, který způsobil jejich růst v sobě: Vyznačil jim jejich meze. 41,20 Objevily se tedy, každý zvlášť, aby (se zdokonalily) ve své vlastní mysli. Vždyť místo, k němuž směřují své myšlenky, 41,25 je jejich kořen, který je nese vzhůru, k Otci. 46 Ze

světa k Otci.

48

Dosahují k jeho hlavě, která je jejich spočinutím, 41,30 a spočívají u něj tak, že mohou říci, že se v objetí dotýkají jeho tváře. 41,35 (Výrony Otce) se však neobjevily takovým způsobem, 42,1 že by se nemohly samy povznést: nebyly zbaveny slavení Otce, ani si jej nepředstavovaly jako malého, 42,5 ani jako přísného, ani jako hněvivého — ale naopak, že je: dokonale dobrý, nehynoucí, sladký; že zná každou sféru dříve, než začala existovat; 42,10 nepotřebuje, aby byl poučován. Podobně je to s těmi, kdo mají něco z výsosti, z oné nezměrné velikosti — neboť touží po jednotě, 42,15 po jediné a dokonalé jednotě, jaká pro ně jest. Nescházejí do Hádu, nemají závist ani strach, 42,20 ba dokonce ani smrt; nýbrž spočívají v tom, jenž spočívá. Netrpí, ani nemají těžkosti s hledáním pravdy, 42,25 neboť sami jsou pravdou. A Otec je mezi nimi a oni jsou v Otci; jakožto dokonalí, 42,30 neodtrhnutelní od skutečného dobra. V ničem nepociťují žádný nedostatek, nýbrž oživeni spočívají v Duchu. 49

Uslyší o svém kořenu, budou se zabývat sebou, 42,35 ti, v nichž on nalezne svůj kořen, nebudou hubit svoji duši. To je místo blahoslavených — toto je jejich místo. 42,40 Ostatní nechť vědí o svých místech to, že mně nenáleží, abych ještě dále mluvil, 43,1 když jsem se naleznul v místě spočinutí. Zde budu přebývat, abych každou hodinu vzdával chválu: Otci, 43,5 Plnosti i skutečným bratřím, v nichž se zrodila láska Otce a není v nich žádný nedostatek. To jsou ti, kteří se objevili v pravdě. 43,10 Přebývají ve skutečném a věčném životě, rozhlašují dokonalé světlo naplněné semenem Otce. 43,15 Světlo, které je v Otcově srdci a v Plnosti, zatímco jeho Duch se v něm raduje a oslavuje toho, v němž jest, neboť je dobrý. 43,20 A dokonalí jsou jeho dětmi, hodní jeho jména, neboť takové děti Otec miluje.

50

Česko–řecký rejstřík k Evangeliu pravdy Uvádím soupis všech českých slov (kromě předložek, spojek a částic), která jsou přímými překlady za originální řecká slova. Slova jsou uvedena podle svého významu v rámci textu, ne podle slovníkových hesel. bičování – mastix – 31,22 blahoslavený – makarios – 30,14; 42,38 čas příhodný – kairos – 28,4 dílo – ergon – 17,32 dobrý – agathos – 36,35; 42,30 Duch – pneuma – 24,11; 26,36; 27,4; 30,17; 31,18; duše – psyché – 42,37

34,11; 42,33; 43,17

ďábel – diabolos – 33,20 eón – aión – 19,1; 23,1; 23,16; 24,16; 27,7; 28,36 evangelium – euangelion – 16,31; 17,2; 18,11 hlubina – bathos – 22,25; 35,15; 37,8; 40,27 kříž – stauros – 20,27 láska – agapé – 23,30; 34,31; 43,6 látka – hylé – 17,15; 25,16; 31,4; 34,6; 35,9 litera – typos – 23,3 (v textu je „toposÿ, ale zřejmou

chybou koptského kopisty)

majetek – úsia – 20,16 místo – topos – 25,29; 32,20; 40,33; 42,37; 42,39; 42,40 Moudrost – sofia – 23,18 moudrý – sofos – 19,21 naděje – elpis – 17,3; 35,3 nádoba – skeuos – 25,28; 25,33; 26,10; 36,21 nepotřebuje – chreia (+ zápor) – 42,10 neviditelný – aoratos – 20,20 objetí – aspasmos – 41,34 odkaz – diathéké – 20,15 Plnost – pléróma – 16,35; 34,30; 34,37; 35,8; 35,29; 41,16; 43,16 plod – karpos – 28,7 pohrdat – katafronein – 17,28 postavení – stasis – 26,18 51

35,36; 36,10; 41,1; 41,14;

povětří – aér – 29,19 pozdravit – aspazesthai – 26,30 Prázdnota – plané – 17,14; 17,29; 17,36; 18,22; 22,21; 31,25; 35,18 přelud – fantasia – 28,27 přízeň – charis – 34,2; 37,12 psychický – psychikos – 34,19 ráj – paradeisos – 36,37; 36,38 rozum – nús – 16,36; 19,37; 37,10 semeno – sperma – 43,14 sestoupení – katabolé – 20,1 slovní výraz – lexis – 39,4 Slovo – logos – 34,36; 37,8; 37,11 sobota – sabbaton – 32,18 soud – krisis – 25,36 Spasitel – sótér – 16,38 spravedlivý – dikaios – 33,29 stopa – ichnos – 37,25 svěřené – diatagma – 20,26 svět – kosmos – 24,23 šat – schéma – 24,22 (2x); 25,3 tajemství – mystérion – 18,15; 38,19 tělo – sóma – 23,31; 26,8 trest – kolasis – 31,21 třeba (je třeba) – ananké – 21,10 tvar – morfé – 27,17; 27,28 – formé – 27,20 úd – melos – 18,40 věrný – pistos – 20,10 výtvor – plasma – 17,18; 21,35; 34,18 zaměstnávat – meleta – 23,19 zamyslit se – noein – 40,4 závist – fthonos – 18,39 závistivý – fthonei – 18,38 zkoušet – peirazein – 19,23 změna smýšlení – metanoia – 35,23 zotročit – aichmalótizein – 17,35

52

22,24; 26,19; 26,26;

Pád a spása podle Evangelia pravdy Evangelium pravdy se představuje jako dobrá novina o tom, že se objevila pravda. Je to „dobrá novina o nalezení Plnostiÿ (34,36). „Plnostÿ — pléróma — je emanací Otce, má v něm svůj kořen, neboť Otec v sobě způsobil její růst (41,15–19). Plnost, to je duchovně vnímaný svět, božské prostředí Otce. Je to svět nikoli jako pouze stvořený, ale jako zrozený z Boha, od něhož není nijak oddělen. V Plnosti Otec přebývá (41,14), má v sobě všechnu její dokonalost — a Plnost se má pozvednout zpět k němu (21,18–21). Bůh vychází ze sebe do Plnosti a skrze Plnost se zase obrací k sobě. Tato cesta návratu je ono „pozvednutíÿ, zdokonalení Plnosti. Plnost, to je niterný, subjektivní svět náboženské zkušenosti; vlastně svět každé opravdové a živé subjektivní zkušenosti, která se vztahuje k celku. Drama pádu nezačíná zrozením Plnosti, ale až působením jejího opaku, plané. Pokouším se plané překládat jako „prázdnotaÿ, s vědomím toho, že výraz značí i „planostÿ a „pláňÿ, a i v běžnějším významu „omylÿ, „bludÿ často poukazuje na bloudění pustým prostorem. Už sama taková prostorovost je opakem Plnosti. Ukazuje k něčemu vnějšímu, věcnému, objektivnímu. Je to zcela opačná prázdnota, než je „prázdeňÿ taoistických mudrců, neboť ta je čirou možností, přijímajícím ženstvím. Prázdnota plané je naopak rozkladná. Prázdnota není zrozena z Otce. Objevila se zvláštním způsobem — vlastně — neobjevila se, pouze „nabyla mociÿ. Předpokladem pádu je nedokonalost gnóse, nedostatečná známost Otce — a strach. „Neznámost Otce vytvořila strach. Strach zesílil jako mlha, takže nikdo nebyl schopen vidět. Proto nabyla Prázdnota moci a v pustině nepoznané pravdy si vytvořila látku. . . . Pak začala Prázdnota přebývat ve svých výtvorechÿ (17,10–18). Po ztrátě vnitřního zraku následkem strachu místo naděje se začne hlásit o slovo objektivní svět vnějších věcí, který se pak jeví jako výtvor z látky. Látka je viděna jako neživý pasivní materiál mající tíži. Těchto výtvorů z látky se člověk buď bojí jakožto překážek (tedy doslovně „objektůÿ), nebo je lákán jejich povrchní líbivostí, aby zcela zapomněl na vnitřní svět. Tak „Prázdnota tvoří díla zapomnění a strachuÿ (17,30–33). Pravda, která je vztahem Plnosti k Otci, je zapomenuta. Stejně tak je ale spolu s pravdou zapomenuta i Prázdnota, jako ostatně vše, co je předchůdné objektům, věcem objektivity. Žijeme pod nadvládou Prázdnoty — a nevíme o tom — neboť jsme zdánlivě uspokojeni množstvím objektivních jsoucen. Prázdnota ukazuje objekty, ale neukazuje samu sebe, ani své zapomenutí (totiž to, že neukazuje sebe). „Zapomenutí Prázdnoty se neobjevilo, neboť nebylo myšlenkou Otceÿ (17,36–37). Toto je bezútěšná situace bez známosti (gnóse) a bez lásky. „Kdo je bez známosti, je prázdný. A ta prázdnota je veliká, neboť mu chybí i to, co jej má zdokonalitÿ (21,14–18), totiž vědomá účast v Plnosti; láskou a známostí. 53

Spásu a radost přináší vtělení Otcova Slova. Sestoupení Syna do oblasti, která je domněle doménou Prázdnoty, ukazuje, co je opravdu prázdné a co je přece plné. Všechno tělesné se zachvěje tímto prohlédnutím vlastní prázdnoty či plnosti. Poté, co se Slovo stalo tělem (26,8), se Prázdnota ukázala být prázdná, a tak se ukázala pravda (26,26–27). Tím je obnovena cesta ke známosti, ale své místo znovu dostává i víra: přivádí horoucí Plnost lásky (34,30) a zprostředkuje gnósi těm lidem, kteří by se jinak nedokázali pozvednout od duševního života k duchovnímu. Slovem Otce je Ježíš. „Slovo Otce vychází z Plnosti, neboť je plodem jeho srdceÿ (23,35). Lůnem Otce je Duch svatý, který zjevuje Otcovo nitro, to jest Syna (24,10–14). Tak se Slovo nalézá v srdcích těch, kdo je vyznávají (26,5–6).

54

List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání

V prvním kodexu z Chénoboskia se jako 4. v pořadí, tedy hned za Evangeliem pravdy nachází spis nazývaný podle svého charakteru a úvodního oslovení „List Rheginoviÿ — nebo podle obsahu a řeckého přípisu na konci textu „Slovo o zmrtvýchvstáníÿ. První kodex z Chénoboskia (Jungův) obsahuje jakýsi výběr křesťansko gnóstických textů blízkých obecnému křesťanství. Tento výběr byl určitě učiněn už před zhotovením zachované kopie textu (kodexu) a patrně i před překladem těchto spisů do koptštiny. Jde o jakýsi náznak křesťansko–gnóstického kánonu, i když nevíme, zda výběr textů byl veden snahou o souhrnné zpřístupnění původně různých spisů z okruhů gnóse blízké církvi — nebo zda šlo od počátku o díla určitého takto orientovaného autora (např. Valentina a jeho žáků). List Rheginovi můžeme chápat ve vztahu k Evangeliu pravdy podobně jako kanonický 1. Janův list ke kanonickému Janovu evangeliu. Novozákonní 1. Janův list je nejspíše osobním listem apoštola; listem, který je poznamenán zvláštním stařeckým stylem řeči a rozpomínáním na autentický prožitek držený od raného mládí — zatímco kanonické Janovo evangelium je cizelovaným textem, který netematizuje časový odstup mezi svým vznikem a popisovanými událostmi. List Rheginovi není takto osobní ve smyslu autentického prožitku setkání s historickým Vtělením Logu v Kristu. Je však osobním svědectvím živé zkušenosti zmrtvýchvstání — už nyní uskutečněného napřímení života. Tím doplňuje a jaksi provází pečlivěji cizelovaný a duchovně obecnější text Evangelia pravdy. „Zmrtvýchvstáníÿ — anastasis — souvisí slovně nikoliv se „smrtíÿ, ale se slovem pro „stáníÿ, stasis. „Obnovené stáníÿ, čili anastasis je znovupovstáním, napřímením; je něčím, co gnóstik neodkazuje až do záhrobí. Způsob zachování i způsob překladu tohoto listu je stejný jako u Evangelia pravdy.

67

List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání 43,25 Jsou tací, můj synu Rhegine, kteří touží po mnohoučenosti.47 Jejich záměrem je, když rozvažují sporné otázky, které nemají řešení, 43,30 — a když je nacházejí — uvažovat o vlastní velikosti. Já si však nemyslím, že by stáli před podstatou Slova pravdy. 43,35 Hledají spíše své spočinutí, to, co my jsme dostali skrze našeho Spasitele, našeho Pána, Krista.48 44,1 Dostali jsme je, když jsme poznali pravdu a nalezli v ní spočinutí. Avšak když se nás laskavě zeptáš, 44,5 co náleží patřičně soudit o zmrtvýchvstání,49 píši ti, že zmrtvýchvstání je něčím nutným. Mnozí však v to nevěří. 44,10 Jsou pak též tací, kteří je nacházejí. Nechť se proto mezi námi zrodí řeč na téma, jakým způsobem Pán užíval toho, 44,15 když byl v těle, a když se zjevil jako Syn Boží. Putoval v tom místě, kde ty přebýváš, 44,20 a učíš o zákonu přírody; já to však nazývám smrtí. 47 „Mnohoučenostÿ — v originále polla manthanein, upomíná silně na polymathia, mnohoučenost, zabývání se vším možným bez vnitřního pochopení, známé už z kritizujících výroků Hérakleitových a Platónových. 48 V originále je Chréstos. 49 „Zmrtvýchvstáníÿ, anastasis, stejné slovo jako pro běžné „vstáníÿ ve smyslu probuzení nebo vzpřímení.

68

Syn Boží však, Rhegine, byl Synem lidským a spojoval toto obojí, 44,25 když měl lidství i božství; aby z jedné strany překonal smrt tím, že byl Synem Božím, 44,30 z druhé strany aby pak skrze Syna lidského nastoupila obnova50 v Plnosti, poněvadž preexistoval 44,35 jako nejvyšší semeno pravdy, dříve než povstala soustava světa,51 v níž povstaly početné moci a božstva. Já vím, 45,1 že hlásám řešení věcí nepřístupných, ale ve Slově pravdy není nepřístupnosti. Když však je řešení známé, 45,5 tak ať nic jiného nezůstane skryto, ale nechť je vše úplně zjevné, co se týká bytí: na jedné straně 45,10 zbavení se toho, co je nejhorší; na druhé straně pak ukázání toho, co je hodnotné. To jest výhonek pravdy a Ducha. Milost je z pravdy. Spasitel pohltil smrt. 45,15 Na to nezapomínej. Opustil totiž svět, který pomíjí. Proměnil se v nezničitelný věk, a vznesl se, 45,20 vstřebav to, co je viditelné, tím, co je neviditelné, a dal nám cestu k naší nesmrtelnosti. Tak, jak řekl apoštol,52 50 „Obnovaÿ,

apokatastasis, častý termín Órigenovy eschatologie. Moudrost 7,17 je míněn Pavel. V okolí tohoto verše (45,19–45,28) je pásmo citací z Řím 8,17; Kol 3,1–4; 2Tim 2,11–12 (kupodivu!) a možná i z: Řím 6,3–11; 2Kor 4,10–13; Ef 2,5–6; Kol 2,12–13. 51 Viz

52 „Apoštolemÿ

69

45,25 trpěli jsme s ním a vstali jsme s ním z mrtvých, a vstoupili jsme s ním do nebe. Když jsme se pak my objevili na světě, 45,30 nosíme jej, jsme jeho paprsky, a on nás proniká až do našeho odpočinutí, 45,35 kterým je naše smrt v tomto životě. Skrze něj jsme přitahováni k nebi, jako paprsky skrze Slunce, když před námi nic nestojí jako překážka. 45,40 Toto je duchové zmrtvýchvstání,53 46,1 které do sebe pojalo (zmrtvýchvstání) duševní, stejně jako tělesné. Jestliže pak někdo nevěří, 46,5 není možné ho přemlouvat, neboť toto je místo víry, můj synu! A není vhodné nikoho přesvědčovat: „mrtví vstanou!ÿ Bývá i věřící mezi filosofy na zemi, 46,10 ale on vstane z mrtvých, a filosof, který žije na zemi, nikdy neuvěří, že se sám obrátil. Skrze naši víru jsme totiž poznali Syna člověka 46,15 a uvěřili jsme, že vstal z mrtvých, a že je tím, o němž říkáme, že se stal vítězem nad smrtí. 46,20 Jak velký je ten, v něhož se věří! Nesmrtelnými jsou ti, kteří věří. Nezhyne myšlenka o spasených, nezhyne mysl těch, kteří jej poznali. 46,25 Hle, proto jsme vybráni ke spáse a vykoupení. 53 „Duchové zmrtvýchvstáníÿ, anastasis pneumatiké, je aktuální, neděje se až „po smrtiÿ. Je základem zmrtvýchvstání těla „po smrtiÿ.

70

Byli jsme vyvoleni od počátku,54 abychom neupadli v šílenství nevědoucích, 46,30 ale abychom dosáhli moudrosti těch, kteří poznali pravdu. Hle, pravdu, nad níž se bdí, nelze zavrhnout, a ani se to nestalo. 46,35 Silná je soustava Plnosti; nicotné je to, co odervavši se, stalo se světem.55 Plnost pak jest tím, co ho obklopuje. 47,1 Nepovstala, existovala. Proto nepochybuj o zmrtvýchvstání, můj synu, Rhegine! Když jsi totiž neexistoval v těle, 47,5 přioblékl jsi tělo, když jsi přišel na tento svět. Proč bys tedy nepřioblékl tělo, když vstupuješ do věčnosti? To, co je lepší než tělo, 47,10 je pro ně příčinou života. Cožpak to, co jest díky tobě, nenáleží k tobě? Cožpak to, co je tvoje, neexistuje s tebou?56 Leč jsa na zemi, 47,15 cítíš něčeho nedostatek? To se vlastně snažíš dozvědět. Povlakem těla (je) stáří a jsi odsouzen k smrti. 47,20 Nemáš ztrátu, neboť nezanecháš to, co je nejlepší, když odejdeš. Nejhoršímu připadá málo, ale to je pro něj štěstím. 47,25 Nic nás tedy nezachraňuje z těchto míst, než Plnost, jíž jsme. 54 Viz

Řím 8,29 a Klémens Alex., Strómateis 4, 13,89. W. Myszora je protiklad mezi pléróma a kosmos charakteristickým znakem Valentinovy gnóse. 56 K 47,2–15 viz Órigenés, Peri archón 2,10; kde z pozice křesťanské gnóse polemizuje proti spiritualismu některých gnóstických sekt. 55 Podle

71

(Ta) je naší spásou. Dostali jsme spásu od konce do konce. 47,30 Tak uvažujme, tak přijímejme! Jsou však takoví, kteří se tváří v tvář hledání toho, co hledají, touží dozvědět, zda když spasený odvrhne své tělo,57 47,35 zda bude spasen okamžitě. O tom nechť nikdo nepochybuje! Takovým způsobem však údy (Plnosti?), živé a smrtelné,58 48,1 nebudou spaseny, neboť živé údy, které jsou v nich (v těch smrtelných), vstanou z mrtvých. Čím je tedy zmrtvýchvstání? Je to v každé chvíli se dějící ukazování těch, 48,5 kteří vstanou z mrtvých. Pokud si pamatuješ, čteme v evangeliu, že se zjevil Eliáš a s ním Mojžíš.59 48,10 Nemysli si o zmrtvýchvstání, že je přeludem. To není přelud, ale pravda. Nad to je třeba říci, 48,15 že větším přeludem je svět,60 než zmrtvýchvstání, které se stalo v našem Pánu, Spasiteli, Ježíši Kristu.61 48,20 Proč tě však poučuji nyní? „Živí budou umírat.ÿ V jakém přeludu žijí! 48,25 Bohatí chudnou a králové budou ztraceni; všechno se mění. Přeludem jest svět 57 „Těloÿ — zde sóma, tělo ve smyslu (geometrického) tělesa. Všude jinde (tj. v pozitivních kontextech) je zde „těloÿ sarx, čili „masoÿ, hmotné, hmatatelné tělo. Odvržení sóma je odvržením omezenosti, včetně omezení společenskou rolí vnějškové osoby. 58 Řeč o živých nesmrtelných údech „uvnitřÿ smrtelných možná ukazuje na teorii nesmrtelného těla odlišného od sóma. 59 Proměnění na hoře, Mk 9,4; viz Órigenés, In Ps. 1,5 60 „Přeludÿ — Fantasia. Výtku fantasie vůči viditelnému světu znají gnóstické a hermetické texty, ale i svatý Gregorios z Nyssy. 61 V originále je Chréstos.

72

48,30 — abych nepomlouval věci nad míru — ale zmrtvýchvstání nemá povahu tohoto druhu. Ono jest pravdou, tím co je jisté, je zjevením toho, 48,35 co existuje zároveň změnou věcí i proměnou v nové. Nezničitelnost totiž sestupuje na zničitelnost 49,1 a světlo obklopuje mrak a pohlcuje jej; a Plnost vyplňuje nedostatek. 49,5 To jsou symboly a zobrazení zmrtvýchvstání. Hle, co ukazuje dobro. Proto nemysli jen částečně, Rhegine, 49,10 ani se neřiď podle tohoto těla, kvůli jednotě, ale uvolni se od částečností a pout 49,15 — a už jsi obdržel zmrtvýchvstání! Pokud totiž ten, kdo umře, sám ví, že umře, pak i kdyby v tomto životě strávil mnoho let, 49,20 ony ho tam stejně povedou. Z jaké příčiny nevidíš sebe jako pospíchajícího ke zmrtvýchvstání, (které) tě doprovází?62 49,25 Pokud máš zmrtvýchvstání, ale chováš se, jako kdybys měl zemřít, — avšak tamten ví, že umírá — proč beru lehkovážně tvůj nedostatek cviku? 49,30 Je třeba, aby se každý cvičil mnoha způsoby, aby jej to uvolnilo z tohoto živlu, aby nesešel na zcestí, 49,35 ale aby ještě jednou pochopil sama sebe takovým, jakým byl na počátku.63 O tom, co jsem se dozvěděl díky štědrosti svého Pána, 50,1 Ježíše Krista,64 poučuji tebe a tvé bratry, své syny. Nevypustil jsem nic z toho, co je potřebné, abyste se posílili. 62 Výklad:

Proč se raději už nepovažuješ za zmrtvýchvstalého? nárok „poznej sama sebeÿ je zde vztažen k počátku. 64 V originále je Chréstos. 63 Starý

73

50,5 Pokud je však něco napsáno příliš hluboce, vyjasním vám to ve výkladu knihy, pokud se toho domáháte. Nyní však ať nezávidí, kdo je s tebou. 50,10 Může to využít ke zdaru. Mnozí se skloní nad tím, co jsem napsal. Poučuji je o pokoji a milosti. 50,15 Pozdravuji tebe a ty, kteří vás milují bratrskou láskou. 50,17 HO LOGOS PERI TÉS ANASTASEÓS

74

Přílohy

Evangelium pravdy a List Rheginovi reprezentovaly jakýsi střední proud starokřesťanské necírkevní gnóse, spojený nejspíše se jménem Valentinovým. V přílohách se pokusíme o alespoň předběžné rozšíření pohledu na širší spektrum gnóse a současně o některé zobecňující náhledy. Do příloh jsou zařazeny texty různého charakteru — právě proto jsou to jen přílohy. Článek „Gnóstický přístup ke skutečnostiÿ je pokusem o filosofické vyjádření specifika gnóse jako takové. Následující výklad prostřední prosby modlitby Otče náš má jednak dokreslit toto specifikum, jednak má nahradit podrobnější zamyšlení nad gnósí v kanonických evangeliích. Překlad spisu „Podstata archontůÿ ukazuje gnóstické myšlení vzdálenější křesťanské gnósi a tím i zcela vzdálené církevnímu křesťanství. Zdaleka však ještě není extrémem a ve změti často velmi exotických gnóstických textů patří ještě mezi ty uměřené. „Podstata archontůÿ je příkladem sekundárního vlivu křesťanství na starší předkřesťanskou gnósi. Výklad starozákonní knihy Genesis zde ústí v pojetí spásy jako překročení astrologických determinací. Následující dvě ukázky ze spisů Klémenta Alexandrijského představují naopak tu podobu křesťanské gnóse, která je (nebo alespoň byla) součástí církevního křesťanství. Jde o přímé překlady zachovaných řeckých textů, které tento oficiální vedoucí katéchetické školy alexandrijské církevní obce napsal koncem 2. století. K tomu poznámka: Kléméns požíval v církevních obcích značnou autoritu a nikdy nebyl zavrhován. „Gnóstická liturgieÿ je text, který se jen těžko může dovolávat překladové relevance ve scientistickém smyslu. Dochované zlomky a narážky jsou příliš nepatrné. S přesnou jistotou víme jen to, že řada obcí křesťanských gnóstiků slavila liturgii; že tato liturgie kladla důraz na slovo, na slovo o vědomí božské podstaty člověka; že měla i nějakou svátostnou stránku, cosi viditelného, znamenajícího. V extrémních obcích byla tato viditelnost přímo očividně zdůrazňována znamením trvale patrným v obličeji. V duchovněji orientovaných obcích byla takovým znamením při liturgii voda (též olej), která nezanechává stopu. Viditelnost vlastní podstaty člověka navenek se pak „omezovalaÿ na obecný princip všeho živého, že totiž vnější zjev ukazuje nitro, zjevuje podstatu. Tak Kléméns Alexandrijský ve svých Strómateis říká: „Logos, udělující lidské duši gnósi, vtiskuje člověku viditelné znamení, podle kterého se v lásce navzájem poznáme.ÿ

81

Gnóstický přístup ke skutečnosti Předkládám svoji pracovní hypotézu, pouhou hypotézu. Vycházím z nápadných podobností mezi historickou gnósí a duchovními proudy, které jsou časově a někdy i prostorově velmi odlehlé. Dále z výskytu citací Hérakleita na důležitých místech textů křesťanských gnóstiků a z role, jakou měly gnóstické prvky v dějinách církevní theologie. Pokusím se pracovně pojem gnóse podstatně zobecnit a ponechávám přitom stranou čistě terminologickou otázku, zda je „gnóseÿ pro tento obecný význam vhodným pojmenováním. Gnóse je typem přístupu ke skutečnosti, ve stejném smyslu jako mýtus; jako filosofie (poznání ve smyslu epistémé ); jako víra (pistis). Gnóse je ještě další typ přístupu ke světu než tyto tři klasicky popisované přístupy. Podobně jako k nim, patří i ke gnósi vlastní typ světa (resp. jeho zkušenosti), vlastní typ vztahu k božství, vlastní terminologie. Podobně jako ony tři přístupy se i gnóse realizuje v různých dobách a v různých názorově vzájemně neslučitelných proudech či školách. Podobně jako klasické tři přístupy má podoby hluboké i mělké; podobně jako ony má schopnost se do jisté míry slučovat s ostatními přístupy. Podobně jako ony prožila též svůj „zlatý věkÿ velké popularity. Dalekosáhlé podobnosti přes velkou vzdálenost v čase lze pochopit jako různé realizace gnóstického přístupu, bez předpokladu dějinné kontinuity. Např. obliba Hérakleita u Klémenta Alexandrijského (zachovává nejvíc jeho zlomků) by pak byla jakousi zpětnou částečnou reflexí této skutečnosti v situaci, kdy alespoň zlomky jeho textu byly známy, ale přímá tradice jeho myšlení dávno zanikla. Základní rysy tohoto v širším slova smyslu gnóstického přístupu ke skutečnosti vidím takto: 1) Důraz na vědomí, probuzení, vystřízlivění. 2) Velká role slova; od zasvěcovacích slov až po logos. S tím asi souvisí poměrně časté chápání běžných slov jako vlastních jmen věcí (nauka o „správnosti jmenÿ), což známe jak u Kratyla, tak u gnóstiků 2. století. Slovo působí poznání. Slovo působí probuzení — a současně je tím, co probuzený poslouchá. 3) Velká role světla, ohně a zraku; opět v souvislosti s vědomím a probuzením. Zraková a světelná metaforika je často souběžná s poznáním slovem (sluchem); někdy je však zdůrazněna nad sluchovou, jako ve filosofii. 4) Hluboká relativizace těch hodnot, jimiž žije většina lidí, která s sebou nese jistou vlastní výlučnost. Za důležité hledisko pravosti považuji, zda se tato relativizace nezvrhne v pouhé jedovaté kousavosti — a zda relativizace dobové 82

morálky uvolní prostor pro život odpovídající stavu probuzení a nezvrhne se ve „svobodnouÿ nemorálnost ani naopak v nový typ rigidity. 5) Zvláštní zkušenost vztahu božství a lidství, snad vyjádřitelná větou: „člověk je theomorfníÿ, nebo: „to, o co v člověku jde, je božskéÿ. Dochází se k tomu buď relativizací dosavadních bohů a prostoupeností smrtelných a nesmrtelných — nebo chápáním člověka jako „obrazu božíhoÿ. 6) Zvláštní pojetí světa, které je v napětí mezi panteismem a dualismem. Panteismu blízké je chápání „duchovní přírodyÿ a člověka ve stavu probuzení. Dualistický bývá často popis předmětné „realityÿ a lidí neprobuzených. Měřítkem hloubky je možná právě držení vztahu a napětí těchto dvou pohledů, neboť pak lze ukazovat původ předmětnosti i spásu z ní. 7) Velká afinita k filosofii a poměrně často i k víře, a to nejen ve specificky křesťanském smyslu (už i u Hérakleita). Přesto je však nauka a epistémé, stejně jako důvěřivost víry, většinou něčím nižším a spíše propedeutickým nebo pomocným. Extrémní proudy tyto vztahy k filosofii a k víře často potlačují. 8) Vlastní typ zkušenosti času. To považuji za nejpodstatnější. Zatímco mýtus se vztahuje k absolutní minulosti („počátkuÿ, „původuÿ); víra k absolutní budoucnosti (důvěra v zaslíbení) a filosofie k přítomnosti jako projevu věčného nebo alespoň stále platného, vnímá gnóse „absolutní přítomnostÿ jako vstupní bránu věčnosti: touto branou prochází probuzený, přítomnost vstupuje do věčnosti a v jistém smyslu ji i vytváří. Toto povýšení okamžiku na bránu věčnosti se děje ve vědomém vztahu k „počátku a konciÿ, což souvisí s poznáním „sebe samaÿ. Přítomnost se stává věčnou, je-li zažita jako cyklus vlastního vzniku a návratu. Gnóse chce z přítomnosti získat něco pro věčnost, zatímco filosofie chce často naopak pomocí „věčnéhoÿ napravovat nebo alespoň poznávat — přítomnost. Jsem si vědom toho, že uvedený výčet charekteristik gnóstického přístupu ke skutečnosti je jen filosofickou (a jen z malé části theologickou, tedy ještě méně gnóstickou) interpretací tohoto přístupu. (Z dopisu prof. P. Pokornému v rámci diskuse při přípravě jeho knihy Píseň o perle pro nakladatelství Vyšehrad)

83

Dej nám už dnes tu úrodu z nás, která je mimo jsoucnost Novověké překlady kanonických knih Nového zákona (včetně nejmodernějších) vykládají řecký text záměrně negnósticky. Takových sporných míst je mnoho, zvláště v evangeliu podle Jana a v listech apoštola Pavla. Příkladem může být třeba verš Janova evangelia 1,13: Kai ho logos sarx egeneto kai eskénósen en hémin. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo v nás.ÿ Většina překladů však říká „přebývalo mezi námiÿ a tak oslabuje význam textu, přestože zde není žádný jazykový problém. Vždyť i Hieronymus ze Stradonu (sv. Jeroným, 5. st.) překládá ve Vulgátě správně „in nobisÿ (v nás), což byl překlad autoritativní pro celý středověk a zkomolení nastalo až později. Skutečnost, že údajně scientisticky prováděné překlady přímo z řeckého originálu nedosahují v tomto místě ani přesnosti Vulgáty nemá jiný výklad, než vytěsnění gnóstického momentu z evangelia. Někdy jde o cenzurní záměr, častěji si však překladatel už vůbec ani nedokáže představit, že by neretušovaný text mohl mít nějaký smysl, a to dokonce velmi přesný. Takto bychom mohli procházet mnoho biblických knih a ukazovat modus nepochopení jejich překladů. Obraťme se však k místu, se kterým si nevěděl rady už ani autor Vulgáty, přestože jde o poměrně negnóstická synoptická evangelia, k místu výsostnému: k prostřední (čili čtvrté) prosbě modlitby Otče náš. Řecký text zní zcela shodně na dvou místech Nového zákona (Matouš 6,11 a Lukáš 11,3) takto: Ton arton hémón ton epiúsion dos hémin sémeron. Doslovně z řečtiny: „Chléb z nás nadpodstatný dej nám dnes.ÿ Hieronymus překládá u Matouše: „Panem nostrum supersubstantialem da nobis hodie.ÿ Doslovně tedy podle Vulgáty: „Chléb náš nadpodstatný dej nám dnes.ÿ Církevní tradice, počínaje Órigenem a Hieronymem vykládá slovo „nadpodstatnýÿ v souvislosti s větou Janova evangelia (napsaného až po Matoušově a Lukášově): „Neboť je to chléb boží, který sestupuje z nebe a dává život světuÿ (Jan 6,33). Přesto je však Hieronymus rozpačitý z nezvyklosti významu a u Lukáše překládá stejný řecký text jinak: 84

„Panem nostrum quotidianum da nobis hodie.ÿ To je česky doslovně: „Chléb náš každodenní dej nám dnes.ÿ Tato druhá latinská překladová verze se ustálila v liturgii a tomu odpovídá významem i vžitý český liturgický text: „Chléb náš vezdejšíÿ. Moderní české biblické překlady se vracejí k doslovnému překladu latinského „quotidianumÿ — „každodenníÿ, přestože jejich předlohou je řecký text, který na obou místech jednoznačně říká „nadpodstatnýÿ. Spor je tedy o to, zda v samém středu nejzákladnější křesťanské modlitby je prosba o každodenní (čili vezdejší) chléb — nebo cosi nadpodstatného, co je obtížně pochopitelné. Řecké slovo epiúsios je utvořeno z předložky epi („na, nadÿ) a substantiva úsia, které neznamená jen „podstatuÿ či přesněji „ jsoucnostÿ ve smyslu filosofickém, ale též „podstatuÿ ve smyslu běžné řeči, tedy „majetekÿ (zvláště nemovitý). Jde tedy o chléb, který není jen majetkem. Nebo dokonce o chléb, který je více než jsoucí, jinak jsoucí, mimo jsoucnost. To upomíná i na Platónův výraz pro zdroj bytí a pravdy: epekeina tés úsias, „mimo jsoucnostÿ — božské nelze ztotožnit s ničím jsoucím. (Pěkně umí přeložit řecké epekeina polština: „pozaÿ.) Jde o chléb, který se vymyká našemu pojetí jsoucnosti. O takový chléb prosíme, o nadjsoucí, mimojsoucí. Prosíme, aby byl dán „námÿ, ale přitom bychom už o něm říkali, že je „nášÿ nebo přesněji „z násÿ? Prosíme zcela doslovně o „chléb nás — námÿ, což lze chápat buď jako „chléb náš — námÿ, nebo doslovně, s možným významem „chléb z nás — námÿ. Navíc mívá řecké slovo pro chléb, artos někdy spíše význam „úrodaÿ; chléb reprezentuje úrodu, výsledek pěstování a tvořivých sil. Člověk je bytostí, která poukazuje nad sebe sama, která v sobě obsahuje sebepřekročení. Člověk vnímá svoji nedokonalost právě proto, že zažívá i vztah ke své vyšší neuskutečněné hodnotě, nároku. Člověk má překračovat stav, ve kterém právě je a směřovat k vyššímu určení, ale současně vždy tomuto poukazu nad svůj aktuální stav nedostává. Člověk je tvor hříšný, proto hned následující prosba této modlitby mluví o odpouštění vin. I v této bytostné hříšnosti, čili v nedostávání vlastním měřítkům a poukazům však člověk zůstává člověkem, pokud své vyšší určení zcela nezavrhne. Člověk má svým životem uskutečňovat a inkarnovat ono božské, které je mimojsoucí. To je podstatou člověka a plodem lidského života. Člověk je bytost směřující, má vydávat božskou úrodu ze svého lidství. Božská úroda lidského života je však přehlušována šumem nepodstatných starostí a tužeb, je zrazována naší uzavřeností. Přítomnost, která je pro vědoucího branou věčnosti, nám opět utíká do čehosi průběhového a časného. Proto prosíme, aby nám bylo dáno to, co se v nás a z nás rodí pro božskou věčnost. Prosíme o to, aby úroda, která se v nás rodí, nám byla dána; abychom na ní měli účast už nyní, v přítomnosti, aby nám neuplývala; abychom se nemuseli planě utěšovat příslibem budoucí věčnosti, ale byli jí účastni už dnes. Tato úroda není jen odkazem („plodemÿ 85

ve významu řeckého slova karpos), ale je základem života našeho lidství.Člověk je člověkem tím, že přijímá to, co je vyšší než jeho upadlý stav. Je to náš chléb z našeho vztahu.

86

Podstata archontů Text tohoto spisu je zachován v koptském překladu v II. kodexu z Nag–Hammádi (NHC II,4), v rozsahu paginace 86,20–97,23. Titul, uvedený jen v přípise zní doslova „Hypostase archontůÿ; zavedená značka pro text je HA. Řecký nezachovaný originál pochází z 2. st. a možná zpracovává i výrazně starší prameny. Upozorňuji, že překlad tohoto spisu nemá stejnou přesnost jako ostatní překlady v této publikaci a je pouze informativní (předlohou je polský překlad v: Marian Michalsky, Antologia literatury patrystycznej t.I., ATK Warszawa 1970). „Podstata archontůÿ možná uchovává i motivy staré předkřesťanské gnóse, jen druhotně poznamenané židovstvím a ještě méně křesťanským znovupochopením. „Archontiÿ jsou zde planetární bohové, astrální emanace. S ofitskou gnósí je zase příbuzný motiv hada v ráji jako Ducha svatého. Tento motiv je (stejně jako jména emanací duchovních tvůrčích sil) poněkud exotický, ale souvisí s tím, jak se stará gnóse pokoušela překonávat dualitu objektivního světa a živé duchovní přírody. Český překlad je pouze informativní.

87

Podstata archontů V duchu Otce Pravdy o podstatě moci temnot. 1. Velký apoštol Pavel se o mocích temnot vyslovil takto: „Vedeme boj ne proti tělu a krvi, ale proti mocnostem tohoto světa a proti duchu zlaÿ (Ef 6,12). Protože se ptáš na povahu těchto mocností, sestavil jsem pro tebe následující spis. 2. Jejich vůdce je slepý. Jsa si vědom vlastní síly, ale jsa hloupý a domýšlivý, prohlásil, mluvě svým jazykem: Já jsem bohem, není jiného kromě mě. Když to řekl, zhřešil proti nesmrtelnému a jeho slova dosáhla vzhůru, až do věčnosti. Z věčnosti se rozezněl hlas: Mýlíš se, Samaeli, což znamená: bože slepých. Slepé byly totiž jeho myšlenky. Hned též ztratil svoji sílu, neboť vyslovil rouhání. Pistis Sofia způsobila, že upadl do doliny Chaosu, do propasti své matky. I zrodila s ním děti, každé stejně silné jako on, podle vzoru aiónu nacházejícího se nahoře; neboť obnovili to, co je věčné, z toho, co je skryté. 3. Odvěký pohlédl shůry na šíři vod. Jeho obraz se v nich odrážel a mocnosti temnot se do tohoto obrazu zamilovaly. Nedokázaly však dosáhnout k obrazu viditelnému ve vodě, neboť psychici jsou příliš slabí, než aby došli k tomu, co je duchové. Vždyť sami pocházejí zdola, ono pak shůry. Proto věčnost patřila na dolní krajiny, když měla shodně s vůlí Otce spojit veškerenstvo s jasem světla. Tehdy archonti pojali rozhodnutí a řekli: Pojďme, utvoříme sobě člověka z prachu země. Vytvarovali tedy jeho tělo jako tvora úplně pozemského. Archonti mají těla androgynní a tváře zvířecí. Svého člověka vytvarovali z prachu země podle podoby vlastního těla a k obrazu Božímu, jak se jim ukázal ve vodě. Potom řekli: Ať je náš tvor obrazu natolik podobný, aby — když ho obraz uvidí — do něj přišel a zůstal v něm nastálo. Neuvědomili si vlastní bezmocnost v porovnání se silou Boží. Neboť ač Bůh dechl ve tvář člověka a oživil jeho duši, přesto archonti nebyli schopni člověka napřímit. Jako kdyby nějaké vichry úporně kroužily a hlídaly obraz viděný ve vodě, ale neuvědomovaly si, jak veliká je jeho síla. Všechno to se dělo shodně s vůlí Otce veškerenstva. 4. Když Duch uviděl živého člověka na zemi (. . . ), sestoupil shůry a usídlil se v něm. Tak se stal člověk živou duší. Duch jej nazval Adamem, neboť byl nalezen, jak se pohyboval po zemi. 5. Na pomoc Adamovi přišel hlas z věčnosti. Archonti shromáždili všechna zvířata zemská i všechno ptactvo nebeské a přivedli je k Adamovi, aby se podíval, jakým jménem každé z nich nazve. Umístili pak Adama v ráji, aby jej spravoval a pečoval o něj. Archonti mu přikázali: Z každého stromu rajského můžeš jíst, jen ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, a dokonce se jej ani nedotýkej; neboť v den, kdy z něho budete jíst, zemřete. Toto řekli, aniž si uvědomovali, co řekli. Ale řekli to z vůle Otce veškerenstva, aby Adam jedl, poznal tak archonty a uviděl, že jsou hmotní. 6. Potom se archonti uradili a řekli: Sešleme na Adama zapomenutí. A Adam usnul. Zapomenutí, to je zbavenost vědomí, která působí sen. Tehdy vydobyli z jeho nitra žebro, utvořili z něj živou ženu, a místo žebra ucpali jeho bok masem. 88

Adam se znovu stal bytostí oživenou duší. Hned k němu též přišla zpět duchová žena, to jest Duch svatý, a řekla: Povstaň Adame! Když ji uzřel, řekl: Ty jsi tím, kdo mi dal život; ty budeš zvána Matka živých. Znamená to: ty jsi moje matka i lékař, a manželka, i ta, která rodí. 7. Když potom mocnosti, to jest archonti, přišli ke svému Adamovi a uviděli jeho podobu, to jest duchovní ženu, čili Ducha svatého, s ním rozmlouvající, velice se rozrušili a zamilovali se do ní. I umluvili se mezi sebou: Pojďme, vrhneme na ni svoje semeno. Začali tedy na ni dotírat, ale ona se jim, hloupým a slepým, vysmívala. Strávila sice u nich jednu noc, ale podložila pod ně jen svůj stín, svou podobu, to jest tělesnou ženu, Evu. Archonti pak tím způsobem poskvrnili jak sebe, tak i otisk její postavy, a odsoudili se k zavržení jak od ní samotné, tak od její podoby. 8. A duchová žena, to jest Duch svatý, přišla v hadu učiteli a řekla: Co vám to pověděl: z každého rajského stromu můžeš jíst, jenom ne ze stromu poznání dobrého a zlého? Tělesná žena, Eva, odpověděla: Řekl nejen, nejez; ale také: ani se nedotýkej, neboť v den, kdy sníte, pomřete. Ale had učitel řekl: Nepomřete; archont to řekl jedině ze závisti; spíše se totiž otevřou vaše oči a budete jako bohové, neboť poznáte dobro a zlo. 9. Potom byla z hada vzata učitelka (duchová žena) a zůstala jen samotná žena tělesná, Eva, jako zrozená ze země. I vzala plod ze stromu a jedla, a dala též svému muži. A oba psychici jedli. Zlo se jim zjevilo jako nevědomost. Uvědomili si, že jsou oloupeni o to, co je duchové. Vzali tedy fíkové listí a ovázali jím svá bedra. 10. Tehdy předstoupil Velký archont a zeptal se: Kde jsi, Adame? Nevěděl totiž, co se stalo. Adam odpověděl: Uslyšel jsem tvůj hlas a zděšen jsem se skryl za strom, neboť jsem byl nahý. Archont řekl: Neskryl jsi se proto, že jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst? Řekl jsem ti přece: z toho jediného nejez, a přece jsi snědl. Adam řekl: Žena, kterou jsi mi dal, mi dala a snědl jsem. Pyšný archont tedy proklel ženu. Ona pak řekla: Had mě oklamal a jedla jsem. Obrátili se tedy k hadovi a prokleli jeho stín tak, že se stal bezmocným, neboť si neuvědomovali, čím on skutečně je. 11. Od té doby byl had prokletý od mocností temnot, až přišel dokonalý člověk, to jest Spasitel. Neboť prokletí přešlo ze stínu na hada samotného. Mocnosti se pak obrátily proti svému Adamovi, chytily ho, a vyhnaly z ráje spolu se ženou, neboť mocnosti temnot neznají milosrdenství. Nežehnají, neboť samy trvají pod kletbou. Archonti potom uvrhli lidi do velké námahy a utrpení života. Chtěli, aby se lidé mezi námahou a utrpením oddávali rozkoším života a nestarali se o to, jak setrvávat ve spojení s Duchem svatým. 12. Potom Eva, tělesná žena, zrodila Kaina. Ten obdělával pole. I poznal Adam znovu svou ženu a ta ještě jednou otěhotněla a porodila Abela. Kain skládal v oběť plody svého pole, Abel své ovce. Bůh hleděl na Abelovy dary přejícně, zatímco od Kaina dary nepřijímal. Proto tělesný Kain pronásledoval svého bratra Abela. I řekl Bůh Kainovi: Kde je tvůj bratr? Kain odpověděl: Cožpak jsem strážcem svého bratra? Na to Bůh řekl: Volá ke mně hlas krve tvého bratra. Tvá slova se obracejí proti tobě. Každý, kdo Kaina zabije, vykoná skutek pomsty. Ty pak budeš bědovat a chvět se na zemi. 89

13. Adam znovu poznal svou ženu Evu. Porodila mu syna a řekla: Hle, Bůh mě obdařil chlapcem za Abela. A znovu otěhotněla, porodila dcerku a řekla: Bůh mi stvořil pomocnici. V této dívce, neposkvrněné žádnými zlými silami, spočívají všechna lidská pokolení. Tehdy se lidé začali rozmnožovat a napravovat. Ale archonti se uradili a řekli: Učiňme potopu, která by zničila všechen tělesný život, od člověka po zvíře. O jejich rozhodnutí se však dověděl Pán moci a řekl Noemu: Postav si archu ze dřeva, které by nehnilo, zamkni se v ní spolu s dětmi a zvířaty i s ptactvem nebeským, od nejmenšího po největší; a ulož archu na hoře Sir. 14. Norea, dcera Evy přišla, aby vstoupila do archy, ale nedovolili jí to. Dechla tedy tím směrem a oheň spálil archu. Noe ji postavil znovu. Noreu pak potkali archonti a chtěli ji svést. Nejvyšší z nich jí řekl: Kdysi k nám přišla tvoje matka Eva. Ale ona se k nim obrátila a řekla jim: Jste archonty temnot, jste prokletí; nepoznali jste nikdy moji matku samotnou, ale jen její obraz, který jste měli. Já totiž nepocházím od vás, ale přišla jsem z výsosti. Když to pyšný archont slyšel, vložil důvěru ve vlastní síly a jeho tvář se stala jako černým ohněm. Začal ji obtěžovat, řka: Musíš nám sloužit tak jako tvoje matka, Eva; neboť tví rodiče mě ctili. Ale Norea důvěřovala v sílu Boží a plným hlasem zvolala ke svatému Bohu veškerenstva: Pomoz mi proti hanebným archontům a vysvoboď mě z jejich rukou. 15. Na ta slova sestoupil anděl z nebes a řekl jí: Proč voláš k Bohu na výsosti a znepokojuješ Ducha svatého? Norea se zeptala: Kdo jsi ty? Když archonti nepravosti odešli, anděl odpověděl: Jsem Eleleth, Moudrost, Velký anděl; ten, jenž stojí před Duchem svatým. Byl jsem poslán, abych s tebou rozmlouval a uchránil tě z rukou těch anarchoi, buřičů. Poučím tě o tom, co se vás lidí týká. 16. Nedokážu popsat síly tohoto anděla. Jeho postava byla jako zlatozářná, a jeho suknice bílá jako sníh. Ale k popsání jeho síly a vzhledu jeho obličeje jsou moje slova slabá. Ten Velký anděl, Eleleth, mi řekl: Jsem Moudrostí, jsem jedním ze čtyř světel stojících před Velkým neviditelným Duchem. Cožpak si myslíš, že ti archonti mohou učinit něco zlého? Žádný z nich nemůže v ničem uškodit tomu, co jest kořenem pravdy. Právě kvůli archontům se v posledních časech pravda objevila. Máte panovat nad těmito mocnostmi; pak archonti nebudou schopni poskvrnit ani tebe, ani tvé pokolení. Neboť vaším příbytkem je věčnost; místo, v němž přebývá panenský Duch. Místo, které se nachází nad archonty temnot a nad jejich světem. 17. Řekl jsem však: Pane, pouč mne o síle těch mocností; jak povstaly, co určuje jejich bytost, z jaké látky jsou stvořeny a kdo je stvořil a udělil jim síly, které mají. Odpověděl mi Velký anděl, Eleleth, Moudrost: Tam nahoře, v bezmezných aiónech existuje věčnost. Sofia, zvaná Pistis, chtěla sama, bez účasti partnera zplodit nějakého tvora. Její dílo se stalo obrazem nebes, takže mezi horními aióny a těmi, které jsou níže, je jakási záclona, rozdělení. Níže, pod tou záclonou, povstal stín, který se přetvořil ve hmotu. Padl na určitou ohraničenou oblast a vytvaroval se tam do podoby hmotného tvora podobného potracenému plodu. Znamení onoho stínu v tom tvoru těžklo. Stal se samolibým zvířetem v podobě lva, též dvoupohlavního, jak jsme už řekli, neboť povstal ze hmoty. Když otevřel oči a uviděl obrovskou bezbřehou hmotu, byl unešen pýchou 90

a řekl: Já jsem Bohem a není jiného Boha, kromě mne. 18. Když takto mluvil, zhřešil proti Otci veškerenstva. Rozlehl se hlas shůry, od Samovládného, jenž řekl: Mýlíš se, Samaeli. Což znamená: bože slepých. Ten odpověděl: Pokud je kdo přednější než já, ať se mi ukáže. Tehdy Sofia vztyčila prst, uvedla do hmoty světlo a sestoupila dolů do sféry Chaosu. Pak se vrátila nahoru do svého světla — a s hmotou se znovu spojila temnota. Archont, jelikož byl androgynní, si utvořil veliký aión; bezbřehý prostor. Usmyslel si též, že si stvoří syny. Stvořil jich sedm, androgynních jako jejich otec. I řekl jim: Já jsem Bůh veškerenstva. Ale Zoé, Život, dcera Pistis Sofie, na něj zavolala: Mýlíš se, Saklasi. To jméno znamená Jaldabaoth. Současně Zoé dechla proti jeho tváři a ten dech se stal ohnivým andělem. Ten spoutal Jaldabaotha a hodil jej na samé dno Tartaru. 19. Když však jeho syn Sabaoth uzřel onoho anděla, začal činit pokání. Zavrhnul svého otce i svoji matku hmotu. Zřekl se jich a místo nich oslavoval Sofii a její dceru, Zoé. Proto jej Sofia a Zoé vynesly nahoru nad sedmé nebe — ale níže než je předěl oddělující horní sféry od dolních. A nazvaly jej Bůh Sil, Sabaoth, neboť vládne nad silami Chaosu, jelikož jej nad nimi Sofia ustanovila. 20. Ke své vládě si z Cherubínů vytvořil veliký vůz se čtyřmi tvářemi a též nespočetnou říši andělů, aby mu sloužili; a také harfy a citery. Sofia pak posadila svou dceru Zoé po jeho pravici, aby jej poučovala o tom, co se nachází v osmém nebi. Po jeho levici postavila Ohnivého anděla. Odtud se jeho pravice začala nazývat Zoé, život — a levice se stala symbolem nespravedlnosti a zvůle, neboť tak tomu bylo před andělem. 21. Když Jaldabaoth uviděl syna v takové vznešenosti a v takové výšině, začal mu závidět. Jeho závist se stala androgynním tvorem, jenž dal počátek každé závisti. Ta pak zrodila smrt. A smrt zplodila své syny, každého pod jeho vlastním nebem. Tak se jimi naplnila všechna nebesa. Ale to vše se stalo shodně s vůlí Otce veškerenstva a podle vzoru všech horních nebes, aby se zjevilo číslo chaosu. Poučil jsem tě tedy, kdo to jsou archonti; čím je hmota, z níž se zrodili; kdo je jejich otcem a jaký je jejich svět. 22. Zeptal jsem se: Pane, náležím i já k té hmotě? Odpověděl: Ty náležíš i se svými dětmi k Otci jsoucímu od počátku. Vaše duše pocházejí shůry, z odvěkého jasu světla. Proto se k vám mocnosti nebudou moci přibližovat. Duch pravdy totiž přebývá ve vás. Všichni, kdo poznali pravdu, jsou nesmrtelní ze smrtelných lidí. Přislíbené Semeno, to jest Spasitel, se neobjeví hned, ale teprve po třech pokoleních, a tehdy vás vysvobodí z pout bludu, způsobeného mocnostmi temnot. Zeptal jsem se: Pane, kolik času ještě zůstává? Odpověděl: Přijde to, když se objeví sám pravdivý člověk. Duch pravdy seslaný od Otce vás o všem poučí a pomaže vás olejem věčného života, který Mu poskytl rod nemající krále. Tehdy se zbavíte slepoty ve svých myslích, zdeptáte mocnosti smrti a vstoupíte do bezbřehého světla, v němž přebývá ono Semeno, Spasitel. Skončí se čas mocností temnot a jejich andělé budou oplakávat jejich zkázu. Všechny děti světla pravdy pak poznají svůj kořen, to jest Otce veškerenstva a Ducha svatého; a budou všechny jedním hlasem volat: Náležitá jest pravda Otce, a Syn jest nade vším a po všechny věky věkův; svatý, svatý, svatý; amén.

91

Kléméns Alexandrijský Tento výrazný myslitel křesťanské středoplatónské filosofie a církevně křesťanské gnóse pochází z nekřesťanské athénské rodiny. V touze po duchovním vzdělání procestoval celé východní Středomoří, byl zasvěcen do řady mystérií, až potkal v Egyptě Pantaina, řeckého stoického filosofa a křesťanského charismatického kazatele. Kolem r.180 s ním přichází do Alexandrie a brzy po něm přebírá vedení katechetické školy tamní křesťanské obce. Hledá výrazy pro spojení všech dosavadních duchovních tradic; pro spojení, které je umožněno Vtělením Slova Božího, uskutečněnou jednotou božství a lidství, zpřítomněním jednoty duchovních sil v lidské duševnosti i tělesnosti. Nahlíží adventní charakter celé řecké kultury, která stejně jako hebrejská tradice víry, i když svým vlastním specifickým způsobem, připravovala půdu pro božské Vtělení. Koncem 2. st. píše Kléméns svá rozsáhlá díla, ve kterých představuje touhu po této jednotě a spletitou cestu k ní, skrze podtext velmi pestré tématiky s obrovským množstvím často unikátních citací. Od Filóna Alexandrijského (řecký židovský myslitel těsně předkřesťanské doby) přejímá metodu alegorického výkladu, která mu už neslouží jen k jednotě filosofického a biblického pohledu, ale stává se způsobem vidění světa; viděním světa jako textu se společným smyslem v síti poukazů. Po zákazu křesťanského vyučování ediktem Septimia Severa r. 203 odchází Kléméns z Alexandrie. Biskup Alexandr Jerusalémský jej pak na poč. 3. st. zmiňuje mezi „blaženými Otci, kteří nás předešli do nebeÿ. Klémentův nástupce v Alexandrii, Órigenés pak rozvine Klémentovo myšlení pouze dvěma směry z mnoha původně naznačených — a tím je zúží na myšlení institučně církevní. Rozvine „pozitivní theologiiÿ, čili myšlení o tom, že bůh jest a jak jest — a dopracuje metodiku alegorického výkladu biblických knih. Toto zúžení tematiky chce vtěsnat pestrý Klémentův odkaz do krystalizujícího prostředí instituční církve a samo se stane intelektuálním prostředím formulace dogmatu. Přesto bude slavný Órigenés dvě a půl století po své smrti odsouzen církví za zbytky Klémentovy velkorysosti (např. preexistence a reinkarnace lidské duše), zatímco Klémentovo dědictví zůstane nenápadným a málo známým společným jmenovatelem církevního, svobodného a gnóstického křesťanství. V 10. kapitole 7. knihy Strómateis (čili „Pestrýchÿ knih) představuje Kléméns křesťanskou gnósi a křesťanského gnóstika. Uvádíme překlad celé této kapitoly z řeckého originálu, neboť jde o jedno z nejkompaktnějších míst Klémentova rozsáhlého díla (v moderním vydání mají Strómateis 800 stran), které navíc představuje i Klémentovo osobní vyznání. Zde shrnuje svůj program, zatímco jinde spíše hromadí citáty filosofů, básníků, biblických knih, mystických nauk a necírkevních gnóstiků — a teprve čtenář má aktivně odkrýt jejich souvislosti a poukazy, připravené pečlivým výběrem, pořadím a kontextem těchto citací.

92

Chvála gnóse 65 Stručně řečeno, gnóse66 je dospělost67 člověka jakožto člověka, která je zcela dovršena poznáním božských věcí; takže lidská povaha, způsob života i řeč jsou souznělé a souladné, a to jak mezi sebou navzájem, tak s božským Logem. Gnósí je víra dovršena: věřící se gnósí stává dospělým. Víra je nepochybně cenné dobro: vždyť bez zkoumání vyznává, že Bůh jest, a oslavuje ho. Proto je třeba začít od takovéto víry; ale když jsme v ní boží přízní vyrostli, je třeba — jak jsme schopni — dosáhnout gnóse. Dále tvrdíme, že se gnóse liší od té moudrosti, která se nabývá vyučováním. Neboť gnóse v sobě zcela jistě obsahuje i onu moudrost, ale moudrost nabytá vyučováním neobsahuje gnósi. Obsah vyučované moudrosti se stává jasným díky dlouhodobému naslouchání řeči, zatímco základem gnóse je nepochybnost o Bohu, čili víra. Ke Kristu se vztahuje víra i gnóse. Vždyť Kristus je základem i tím, co je na něm vystavěno. Je počátek i cíl. Těmto krajním mezím, totiž počátku a cíli, se nelze naučit; pravím, že to je víra a láska. Gnóse se podle přízně boží předává tradicí těm, kdo se osvědčili, že jsou hodni nauky; odevzdává se jim jako svěřená zástava. Z ní vyzařuje nejvyšší hodnost lásky, jako světlo zažehnuté od světla. Bylo přece řečeno: „Tomu, kdo má, bude přidánoÿ (Lukáš 19,26). Tedy: Víře bude přidána gnóse, gnósi bude přidána láska — a lásce bude přidáno boží dědictví. Děje se to tehdy, když je člověk spojen s Pánem jak vírou, tak i gnósí a láskou — a když spolu s ním vystoupí až tam, kde přebývá Bůh, strážce naší víry i lásky. Tehdy je gnóse se zřetelem na dospělost předávána těm, kdo ji potřebují: těm, kdo k ní jsou určeni bohatou přípravou, průpravným cvičením a modlitbou. Ti jsou schopni slyšet řečená slova; žijí náležitě, to jest: v takové spravedlnosti, která překračuje ospravedlnění vymáhané zákonem. Zatímco setrváváme ve spásné výchově směřující od hříchů, vede nás už gnóse k věčnému cíli a učí nás dospělosti, abychom uviděli, jak budeme podle boží vůle osvobozeni od každého trestu a zlé odplaty, jak budeme uprostřed bohů.68 65 Je to překlad celé 10. kapitoly VII. knihy Strómateis, která však nemá sama vlastní titul. Strómeteis jsou poslední a velmi rozsáhlou částí Klémentovy trilogie o působení božského Logu na člověka. Logos člověka nejprve vybízí a zve k sobě (o tom mluví spis Protreptikos), potom vychovává (Paidagogos) a nakonec učí. Není to však vyučování nějakých hotových nauk. Strómateis „skrývají zrnka gnóse v síti pestrých tkaniv naukové tematikyÿ a tato síť poukazuje na cosi, co samo nelze přímo napsat ani vyslovit. 66 Řecké slovo gnósis by bylo možné velmi přesně přeložit jako „známostÿ. V Klémentově pojetí křesťanské gnóse je gnóse jakýmsi zastřešením filosofie a víry, svorníkem řeckého a hebrejského přístupu ke světu. Nad gnósí je už pouze nezištná láska. Víra je nejschůdnější cestou ke gnósi, neboť křesťanská víra v sobě obsahuje podstatný zárodek gnóse. 67 „Dospělostÿ je zde teleiósis, tedy „dokonalostÿ, „dosažení cíleÿ. Významová souhra dospělosti, dokonalosti a docílení je pro další text důležitá. 68 Gnóse vede do věčnosti skrze přítomnost. Spočívá ve vědomí božského údělu člověka, zpřítomňuje už nyní a zde eschatologické naplnění.

93

Vykoupením se výsady a pocty završují a dávají se těm, jimž ustalo očišťování. Těm ustala i každá služebná povinnost69 — i ta nejsvětější, jež se koná mezi křesťany. Potom bude těm, kdo mají čisté srdce, kdo jsou zrozeni v sousedství Páně, nadcházet úplná obnova70 věčným nazíráním. Ti jsou doslovně zváni bohové; trůní spolu s ostatními bohy: s těmi, kteří se teprve mají zrodit, které zatím Spasitel zařadil mezi předchozí bohy. Gnóse vhodným způsobem urychluje očišťování a zpřítomňuje lidem proměnu k lepšímu. Proto gnóse snadno přivádí lidi až k těsné příbuznosti duše s Bohem a ke svatosti. Gnóse člověka prostřednictvím jakéhosi důvěrně vlastního světla71 provádí mystickými stupni, a to až k vrcholu spočinutí úplnou obnovou. Tam bude gnóse ty, kdo mají čisté srdce, učit nadšenému rozjímání Boha tváří v tvář, poznatelně a dosažitelně. Dospělost gnóstikovy duše spočívá v tom, že prošla veškerým očišťováním i povinností služby a zrodila se s Pánem. Tam, kde je nyní, je Pánovi podřízena přímo. Víra je, abych tak řekl, stručný souhrn toho nejnutnějšího z gnóse. Zato gnóse mocně a spolehlivě prokazuje všechno, co je zahrnuto ve víře. Gnóse je další stavba, která je naukou Páně postavena na víře, aniž by ji porušovala. Nabytí gnóse je prokázáno věděním. Mně se to jeví tak, že jakási první spásná proměna nastává, když přecházíme od pohanství k víře. Druhá proměna je přechod z víry ke gnósi, která pak přesáhne k lásce. Od té chvíle se již poznávající a poznávaný obracejí k sobě navzájem jako přítel k příteli. Kdo dospěl až sem, ten už možná předem dosahuje rovnosti s anděly (viz Lukáš 20,36). Proto člověk, který došel této přednosti, prochází po tělesném dokonání vždy ještě vzácnější proměnou: skrze svatý týden je rychle veden k Otcovu dvoru, tam, kde je příbytek Páně, aby se stal účastným slavnosti světla. Zůstává sám sebou, jsa zcela a veskrze neochvějný. Toto je první způsob působení Páně, jímž se nám zaslibuje odplata za úctu k Bohu. K dosvědčení toho všeho by bylo možné ukázat mnoho vzorů. Pro stručnost uvedu jen slova proroka Davida, která se týkají našeho tématu: „Kdo vystoupí na horu Páně? A kdo stane na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo svou duši neobrací k marnosti, ani křivě nepřísahá proti svému bližnímu. Ten přijme požehnání od Pána a dar milosrdenství od Boha, svého Spasitele. 69 „Služebná

povinnostÿ — leitúrgia — slovo, které zname-

ná jak povinnou službu ve prospěch města (včetně obecních daní), tak bohoslužebný obřad. Gnóstik nemá povinnosti — světské ani náboženské. Světský stát i vnější náboženský kult, to jsou prostředky minulé průběhovosti. 70 „Úplná obnovaÿ — apokatastasis — eschatologický pojem užívaný pak hojně órigenovskou theologií. 71 Ono světlo je „důvěrně vlastníÿ člověku samotnému, je to lidské světlo božského slova. (Viz též Jan 1,9.)

94

To je pokolení těch, kdo hledají Pána; těch, kdo hledají tvář Boha Jákobova.ÿ72 Domnívám se, že těmito slovy prorok stručně vykreslil gnóstika. Myslím, že David ukázal i podobu Spasitele, když mluvil o našem přístupu k Bohu, když mluvil o tváři Boha Jákobova, když kázal dobrou zvěst a učil o duchu. Vždyť Apoštol nazval Syna „výraz zjevu Otceÿ (Židům 1,3); neboť Syn pravdivě učil o Bohu a byl podobou jednoty i jedinosti vševládce, Boha a Otce; „ jehož nepoznává nikdo jiný než Syn a ten, komu jej Syn zjevilÿ (Matouš 11,27). Díky těm, kdo hledají tvář Boha Jákobova, je známo, že Bůh jest. Náš Spasitel a Bůh však nad to výrazně ukazuje podobu dobrého Otce, jenž jediný je Bůh. Ono „pokolení těch, kteří jej hledajíÿ, to je vyvolený rod, jenž hledá gnósi a přichází k ní. Proto i Apoštol říká: „Nijak vám neprospěji, pokud nebudu mluvit buď skrze zjevení,nebo skrze gnósi, nebo skrze proroctví či nauku.ÿ (1Kor 14,6b). Přesto i negnóstici leckdy jednají správně; ne však podle Logu, jenž je vyšší než například síla statečnosti. Jsou například lidé s prudkou povahou, kteří se do všeho vrhají bez logu a nerozumně — a přece leckdy obstojí ve svém podnikání a ve zkouškách statečnosti. Snadno snášejí obtíže i násilí, ale z jiného důvodu než gnóstik. Jejich touhy jsou jiné než u gnóstika; dokonce i kdyby vydali na pospas celé své tělo (1Kor 13,6). Podle Apoštola jim chybí pravá láska, kterou rodí jenom gnóse. Každý čin, který je konán díky rozpoznání skutečnosti, přináší dobrý prospěch. Jedná-li však někdo bez tohoto rozpoznání, přinášívá to špatný prospěch, i kdyby to vypadalo sebelépe; neboť když není jednání vedeno myšlením, tak se ani jeho statečnost netýká cti. Vše, co bylo řečeno o statečnosti, platí analogicky i o jiných dobrých vlastnostech, tedy i o uctivosti vůči Bohu. Gnóstika nečiní gnóstikem zbožnost, ale vědomí uctivosti k Bohu. Tak je tomu i s ostatními oblastmi života. Dále budu mluvit o tom, jak gnóstický způsob života ukazuje, že boží zaslíbení nám jsou určena už pro nynější stav. O tom teď doporučuji rozjímat dříve než o dogmatech. To vše vyložíme na patřičném místě a v příhodném čase, společně s výkladem o dogmatech a o ostatních věcech.

72 Žalm

23,3–6 podle řeckého textu Septuaginty.

95

Kristus Spasitel Kléméns miluje řecké básníky. Velmi často cituje archaickou, klasickou i hellénistickou poezii, a to v původním výsostném významu básnického díla, jenž je založen tím, že ve starších dobách byli právě básníci téměř jedinými učiteli řeckého náboženství. V Klémentově pozůstalosti je zachována i jeho vlastní hymnická báseň „Kristus Spasitelÿ, která je spolu s hymnem Fós hilaron (Laskavé světlo) nejkrásnější památkou křesťanské poetiky 2. st. Český překlad první třetiny řeckého textu této básně se snaží nějak napodobit onen zvláštní styl, který záměrně destruuje větnou stavbu a interpunkci řeči, aby uchoval zvláštní jas, který tuto báseň tak odlišuje od pozdějších téměř školních děl řecké křesťanské poezie.

96

Kristus Spasitel Stopy Kristovy cesta nebeská Slovo trvalé co nevysychá. Světlosti věčná soucitu zřídlo jsi pastýř síly vznešenost žití — těm, kdo Boha chválí hymny, Ježíši Kriste! Nebeské mléko co z ňader sladkých snoubenky darů moudrosti Tvojí prýští pro všechny. My, Tvoje děti svěžími ústy pijeme Slovo — rosou ducha syceni.

97

Gnóstická liturgie O gnóstické liturgii víme velmi málo. Navíc jsme většinou informováni spíše o výstřelcích krajních podob gnóse, jako např. o vtiskování viditelného znamení do obličeje v extatickém rituálu. O liturgii těch gnóstických obcí, které by nás zajímaly nejvíce, totiž o křesťanských gnósticích na pomezí církve víme nejméně. Máme jen náznaky v textech Klémenta a Eirénáia a malé zlomky z Oxyrhynchu, jejichž rozsah a čitelnost neumožňují zodpovědnou rekonstrukci liturgie. Víme jen, že liturgie křesťanských gnóstiků se patrně ani „liturgieÿ nejmenovala, neboť toto slovo bylo příliš svázáno s povinností, ať už s povinností státní či církevní. Toto slovo tedy užíváme jen pro rychlé předběžné dorozumění. Gnóstická liturgie zdůrazňovala roli slova: slova sdělujícího božskou známost; slova, které v člověku gnósi otevírá. Patrně šlo o jakési „proměňováníÿ, ale ne vnějších obětin, nýbrž o proměňování člověka samotného, totiž o aktualizaci gnóstického způsobu bytí v uskutečněné eschatologii. Následující text využívá zachovaných zlomků a zmínek k vlastnímu podání takového proměňujícího slova. Jeho struktura je analogií negnóstických církevních liturgií 2. a 3. st., jak jsou zachovány např. u Hippolyta (od takovéto „Hippolytovy liturgieÿ je odvozen i v katolické liturgii užívaný „II. mešní kánonÿ). Převzetí této struktury je motivováno zčásti předpokladem, že liturgická struktura je v křesťanství 2.st. dost široce obdobná, a to přes značnou pestrost toho, čím bývá v různých obcích naplňována. Zčásti je motivem převzetí této analogie už potřeba nějaké osnovy, do které se lze pokusit vetkat vlastní pochopení smyslu slavnosti gnóstické obce, které se pokud možno vyjadřuje dobovými obrazy a užívá zachovaných zlomků.

98

Gnóstická liturgie Ve jménu Otce, skrze Syna, v Duchu svatém. Děkujeme ti, Tvůrce všech bytostí, za světlo pravé známosti, skrze niž jsi nám dal poznat svoji přítomnost. Děkujeme Ti, že se nám dáváš poznat jako věčná láska. Děkujeme Ti, že nezůstáváš uzavřen v sobě, ani na výšinách nepřístupnosti, které jsi stvořil; ale dal jsi svému pokolení sám sebe — jako přetékající dar, přítomný ve všem, co povstalo. Neboť to, co povstalo, je život ve Tvém Slově. Ten je naším světlem, které ve tmě svítí, ale tma je nepojímá. Prozař, prosíme, celou naši bytost světlem své lásky. Proměň nás k vlastní podobě věčného darování, abychom byli jedno s Tebou, jako Tvůj jednorozený syn, jehož jsi mezi nás poslal. Prozař naši nevědomost, znič naši pýchu, a odpusť nám naše nevěrnosti. Tak prosíme, Prameni Moudrosti, Nebeský Vládče, Věčná lásko. Tvůj Syn, který překonal mocnosti zmaru, nám řekl, že Tě v Jeho jménu můžeme prosit o cokoliv, a neodepřeš nám to, neboť jsi Otec laskavý, kterému se v Synovi zalíbilo. Důvěřujeme Jeho božskému zaslíbení a doufáme, že naše prosba je opravdu ve jménu Tvého jednorozeného Syna, ve jménu jednoty božství a lidství. Nechceme prosit o nic jiného, než o Tebe samotného, Zdroji božské lásky. Doufáme v přímluvu všech našich přátel, jak těch, kteří žijí na této Zemi, tak těch, kteří se již navrátili k Tobě; především však v přímluvu zvěstovatele Tvé lásky, nejmilejšího učedníka Tvého Syna, v přímluvu Evangelisty Jana, — a v přímluvu blahoslavené Marie, matky Ježíšovy. Proto se odvažujeme prosit ve jménu Krista Ježíše, Tvého Syna: 99

Věčný Otče, učiň, ať nás nikdy neopouští známost Tvé přítomnosti. Ať nemáme jinou vůli, než je vůle Tvoje, neboť ta je naší pravou vůlí. Ať v nás nikdy nezvítězí jiný cit, než je pravá láska. Otče, dej nám, abychom nalezli svůj základ a počátek, kterým jsi Ty sám. Uchraň nás odklonu od přítomnosti, a dej nám jas ducha. Dej nám, abychom sebe nalezli ve Tvém kralování, které je v Tvojí přítomnosti zde i ve všech věcech. Probuď v nás dar božího synovství, buď Otcem našeho pravého zrození. Probuď své světlo, které jsi daroval našemu lidství. Otevři nám přítomnost, která je věčností. Dej nám, abychom se vzájemně poznali, a milovali se jako Tvoji synové; neboť Tvoje Slovo uděluje viditelné znamení, podle nehož se v lásce navzájem poznáváme. Dej nám, abychom viděli Tvé světlo i ve všech ostatních lidech; vždyť všichni jsou Tvoji synové, — a nám nepřísluší soudit nedokonalost mnohých, ale vidět, milovat a probouzet všechny. Dej nám, abychom viděli i přátelství všeho ostatního Tvého Tvorstva; jak neviditelného, čili Tvých božských sil a poslů; tak viditelného, které je Tvým šatem. Probuď v nás světelnou sílu ducha, kterou jsi nám dal do vínku, abychom obstáli na své cestě. Naplň v nás pevnost i něhu — a učiň, abychom rozuměli citem a cítili rozumem. Učiň, aby Tvoje přítomnost dala naší duši pravý život a mír, a našemu tělu harmonii zdraví. Neprosíme však jen za sebe, ale též za všechny bytosti: Dej přízeň své známosti všem, kteří sledují části Tvého věčného Slova — ať už zkoumají svojí myslí, přidržujíce se Řeků; nebo zvěstující víru a Zákon, náledujíce Židy; nebo milují převážně tělesnou láskou, jako většina lidí. 100

Naplň svůj řád v neviditelném světě, aby nebyl nebezpečím pro myslitele, snící a horlivce, ale aby dával inspiraci k pravé cestě. Otče, projev své bytí ve viditelném světě, aby jeho krása a příjemnost nebyla nikdy svodem, ale vždy vábností Tvého šatu, jenž je cestou k Tobě. Dej všem bytostem, aby neulpívaly na částech Tvého Slova, ani na částech své cesty, ale aby poznaly celou svoji přítomnou věčnost. Posilni všechny, kdo pod tíhou nepravé skutečnosti malátní. Přidej všem důvěru v božskou známost, aby se nikdo z nedostatku víry a naděje neodvracel zpět od pravé známosti. Otče, Bože, Věčná lásko, proměň veškerenstvo, sešli plnost svého Slova, sešli útěšný jas svého Ducha. Tak prosíme skrze Krista Ježíše, tak prosíme skrze věčné Slovo, v němž jsi dal vznik všemu tvorstvu, a oslavujeme Tě ve Tvých činech. Sláva Otci, skrze Syna, v Duchu svatém. Amén.

101

Literatura Wincenty Myszor: Texty z Nag–Hammadi, tlum. Albertyna Dembska i W. Myszor, Warszawa 1979 (odtud je jedna z předloh pro překlad a některé poznámky; obsahuje i bibliografii do r.1975). Petr Pokorný: Tomášovo evangelium, Praha 1982. Počátky gnose. . . , studie ČSAV 1969/6. Expedice Nag Hammádí III, v: Miscelanea, studie a texty KEBF, Praha 1979. Píseň o Perle, Praha 1986. J. Matoušek: Gnose, Praha 1930. J.N.F. Desolda: Svatého Otce Irenea Patero knih proti kacířství, Praha 1876. J.J. Novák: Spisy apoštolských Otců, ÚCN 1970. Eirénáios: Adversus haer., Patrologia graeca (Migne), PG 7. Kléméns Alex.: Strómateis, PG 8 a 9. Hippolytos Rom.: PG 16. Órigénés: Peir archón, PG 11. F.X. Fünk: Opera patrum apostolicum, Tübingen 1881. Kromě toho s touto tematikou souvisejí (kromě Nového zákona) dialogy Platónovy (zvl. Faidros a Kratylos), zlomky Núméniovy a zlomky Hérakleitovy a dále soubor alexandrijských řeckých hermetických textů.

PODSTATA ARCHONTģ ěecký originál vznikl ve 2. století a navazuje na ještČ starší prameny vyvČrající z pĜedkĜesĢanské gnóse. Koptský pĜeklad z poloviny 4. století se zachoval v druhém kodexu sbírky z Nag Hammádí. Archonti jsou ve spise líþeni jako nadzemské mocnosti - planetární bohové a astrální emanace. Na prvním místČ se objevuje stvoĜitel hmotného svČta zvaný Samael, Sakla nebo Jaldabaóth. Tyto síly oddČlují þlovČka od nejvyššího Boha. Svou podstatou jsou omezené a proto se jich opravdový gnostik nemusí obávat. AutorĤv mystický výklad se opírá o prvních pČt kapitol biblické knihy Genesis.

1 Velký apoštol nám Ĝekl v duchu Otce pravdy o "mocích temnoty": "Nevedeme boj proti tČlu a krvi, ale proti mocnostem svČta a proti duchovním silám zla." Toto jsem (...), protože se ptáš na podstatu mocností.

2 Jejich vĤdce je totiž slepý. Protože je silný, nevČdomý a domýšlivý, Ĝekl vlastními ústy: "Já jsem bohem, není

jiného kromČ mČ." Když to Ĝekl, zhĜešil proti veškerenstvu a jeho slova došla vzhĤru až k Neporušitelnosti. Z Neporušitelnosti vyšel hlas a Ĝekl: "Mýlíš se, Samaeli," to jest "bože slepých". Jeho myšlenky osleply. Vydal ze sebe svou sílu - to rouhání, které vyslovil. Z popudu Pistis Sofie je sledoval až dolĤ k chaosu a k propasti - ke své matce. A Pistis Sofia ustanovila (za vládce) jeho dČti, každé podle jeho síly a podle vzoru aiónu, který je nad ním. Co bylo skryté se stalo zjevným.

3 Neporušitelnost pohlédla shĤry na oblast vod a její obraz se v nich odrážel. Mocnosti temnot se do tohoto

obrazu zamilovaly. Pro svou slabost se však k obrazu, který se jim zjevil ve vodČ, nedovedly pĜiblížit. Psychici nemohou dosáhnout k nebeským bytostem. Sami totiž pocházejí zdola, kdežto to (duchovní) shora. Proto Neporušitelnost hledČla na ty oblasti, aby podle vĤle Otce spojila veškerenstvo se svČtlem. Archonti se radili a Ĝekli. Pojćme, stvoĜíme þlovČka z prachu zemČ. VytvoĜili tak svého úplnČ pozemského þlovČka. Archonti mají tČla ženy i muže zároveĖ a jejich obliþeje jsou zvíĜecí. Vzali prach ze zemČ a utvoĜili svého þlovČka podle vlastního tČla a podle obrazu božího, který se jim ukázal ve vodČ. ěekli: Pojćme, zachyĢme ho v našem výtvoru, aby uvidČl svĤj obraz, zamiloval si jej a my se ho prostĜednictvím našeho výtvoru zmocnili. Ale ve své slabosti si neuvČdomili moc boží. BĤh dechl ve tváĜ þlovČka a na zemi vznikl na mnoho dní þlovČk psychický. Archonti ho pro svou slabost nebyli schopni napĜímit. Doráželi jako nápory vČtru a snažili se chytit onen obraz, který se jim zjevil ve vodách, ale neznali jeho sílu. Všechno to se však dČlo z vĤle Otce veškerenstva.

4 Potom Duch uvidČl na zemi psychického þlovČka, (...) vyšel z ocelové zemČ, sestoupil shĤry a usídlil se v nČm. ýlovČk se tak stal živou duší. Duch jej nazval Adamem, protože byl nalezen, jak se pohyboval po zemi.

5 Z Neporušitelnosti pĜišel hlas, aby Adamovi pomohl; archonti shromáždili všechnu zvČĜ zemČ i všechno

ptactvo nebeské a pĜivedli je k Adamovi, aby vidČli, jakým jménem je zavolá, aby tak pojmenoval každého ptáka a všechna zvíĜata. Vzali Adama a umístili ho v ráji, aby na nČm pracoval a stĜežil jej.

Archonti mu pĜikázali: Z každého stromu v ráji mĤžeš jíst, jen ze stromu poznání dobrého a zlého nejez a ani se ho nedotýkej; neboĢ v den, kdy z nČho budeš jíst, zemĜeš. Toto Ĝekli, aniž si uvČdomovali, co Ĝekli; ale Ĝekli to tak z vĤle Otce, aby Adam jedl a aby je vidČl a (aby vidČl sebe) jako hmotnou bytost.

6 Archonti se spolu radili a Ĝekli: Sešleme na Adama zapomenutí. A on usnul. Zapomenutí je nevČdomost,

kterou na nČj poslali; a spal. Odhalili jeho žebro, které bylo podobou živé ženy, a na tom místČ zaplnili jeho bok masem. Adam se (znovu) stal bytostí jen psychickou. Duchovní žena k nČmu pĜišla a Ĝekla: PovstaĖ, Adame! A jak ji uzĜel, Ĝekl: Ty jsi tím, kdo mi dal život; ty budeš zvána matkou živých; protože ona je moje matka a lékaĜka a žena i ta, která porodila.

7 Mocnosti však pĜišly ke svému Adamovi, a když vidČly, že s ním rozmlouvá jeho (duchovní) podoba, velice je

to rozrušilo a zamilovaly se do ní. Umluvily se mezi sebou: Pojćme, vrhnČme na ni svoje semeno. Pronásledovaly ji, ale ona se jim vysmívala pro jejich hloupost a slepotu. PromČnila se pĜed nimi ve strom a nechala za sebou u nich svĤj stín, svou podobu, kterou mocnosti poskvrnily svou neþistotou. Poskvrnily i peþeĢ jejího hlasu a odsoudily se tak skrze svĤj výtvor i jeho pĜedobraz.

8 Duchovní žena však pĜišla jako had - uþitel a ten jim Ĝekl: Co vám to povČdČl? Z každého stromu mĤžeš jíst, ale ze stromu poznání dobrého a zlého nejez? TČlesná žena odpovČdČla: ěekl nejen "Nejez", ale také "ani se nedotýkej, neboĢ v ten den, kdy budete z nČho jíst, zemĜete". A had - uþitel Ĝekl: NezemĜete; Ĝekl to ze závisti. Spíše se vaše oþi otevĜou a budete jako bohové, neboĢ poznáte dobro a zlo. 9 Potom byla z hada vzata uþitelka a zanechala po sobČ jen pozemského hada. TČlesná žena vzala ze stromu a jedla. Dala také svému muži a oba psychici se najedli. Tak se jim zjevila jejich špatnost, která je v nevČdomosti. UvČdomili si, že jsou oloupeni o to, co je z Ducha. Vzali tedy fíkové listí a ovázali jím svá bedra.

10 Tehdy vyšel Velký archón a Ĝekl: Kde jsi, Adame? NevČdČl totiž, co se stalo. Adam odpovČdČl: Uslyšel jsem

tvĤj hlas a bál jsem se, protože jsem nahý. Archón Ĝekl: Proþ ses skryl? Snad ne proto, že jsi jedl ze stromu, o nČmž jsem ti pĜikázal "z toho jediného nejez", a ty jsi pĜece jedl. Adam Ĝekl: Žena, kterou jsi mi dal, mi dala a jedl jsem. Pyšný archón tedy proklel ženu. Ona Ĝekla: Byl to had, který mne oklamal, takže jsem jedla. Archonti se tedy obrátili k hadovi a prokleli jeho bezmocný stín, nevČdouce, že je to jejich výtvor.

11 Od toho dne byl had od mocností prokletý. Toto prokletí na nČj pĜišlo na dobu, než by se objevil dokonalý

þlovČk. Archonti se potom obrátili ke svému Adamovi, chytili ho a vyhnali i s jeho ženou, neboĢ nemohou udČlit žádné požehnání. Jsou totiž prokletí. Uvrhli potom lidi do velkých zkoušek a utrpení života. ChtČli, aby se lidé starali jen o pozemský život a nestarali se o to, jak setrvávat v Duchu svatém.

12 Eva zrodila potom svého syna Kaina, který obdČlával zemi. Adam poznal svou ženu, ta opČt otČhotnČla a

porodila Abela, který se stal pastýĜem. Kain pĜinášel jako obČĢ plody svého pole, Abel své ovce. BĤh hledČl na Abelovy dary, zatímco od Kaina dary nepĜijímal. A tak tČlesný Kain pronásledoval svého bratra Abela. I Ĝekl BĤh Kainovi: Kde je tvĤj bratr Abel? OdpovČdČl mu: Cožpak jsem strážcem svého bratra? Na to BĤh Ĝekl Kainovi: Volá ke mnČ hlas krve tvého bratra (...) svou Ĝeþí. Vrátím se k tobČ. Každý, kdo zabije Kaina, vyvolá (...) pomsty. Ty pak budeš (...) a chvČt se na zemi.

13 Adam znovu poznal Evu - svĤj protČjšek. Poþala a porodila (…) Adamovi a Ĝekla: Hle, BĤh dal, abych za Abela porodila jiného þlovČka. A znovu otČhotnČla, porodila dceru a Ĝekla: Zplodil mi pannu jako pomocnici lidských pokolení. Je to panna, kterou Síly neposkvrnily.

Lidé se zaþali rozmnožovat a napravovat. Archonti se mezi sebou radili a Ĝekli: Pojćme (…) uþiĖme svýma rukama potopu, která by zniþila všechen tČlesný život, od þlovČka po zvíĜe. jakmile se Archón Sil dozvČdČl o jejich rozhodnutí, Ĝekl Nóemu: Postav si archu ze dĜeva, které by nehnilo, a skryj se v ní ty, tvé dČti a zvíĜata i s ptactvem nebeským, od nejmenšího po nejvČtší, a ulož ji na hoĜe Sir.

14 /N/órea (dcera Evy) pĜišla k nČmu a chtČla vstoupit do archy, ale nedovolil jí to. Dechla proto na archu a spálila ji. Noé ji postavil znovu. Potom ji potkali archonti a chtČli ji svést. Nejvyšší z nich jí Ĝekl: Tvoje matka Eva pĜišla k nám. Nórea se k nim obrátila a Ĝekla jim: Jste archonti temnot, jste prokletí; nepoznali jste nikdy moji matku, ale jen svĤj vlastní protČjšek. Já totiž nepocházím od vás, ale pĜišla jsem z výsosti. Pyšný archón vložil dĤvČru ve vlastní síly a jeho tváĜ se zmČnila v þerný (...) Zaþal ji obtČžovat, Ĝekl: Musíš nám sloužit jako tvoje matka Eva; dávali mi totiž (...) Ale Nórea dĤvČĜovala v moc boží a silným hlasem zvolala k svatému Bohu veškerenstva: Pomoz mi proti archontĤm nepravosti a vysvoboć mČ z jejich rukou! 15 Na ta slova sestoupil andČl z nebe na zemi a Ĝekl jí: Proþ voláš k Bohu na výsosti, proþ znepokojuješ Ducha

svatého? Nórea se zeptala: Kdo jsi ty? Archonti nepravosti totiž odešli. AndČl odpovČdČl: Já jsem Eleléth, Moudrost, Velký andČl; ten, jenž stojí pĜed Duchem svatým. Byl jsem poslán, abych s tebou rozmlouval a zachránil tČ z rukou archontĤ nepravosti. Pouþím tČ o tvém koĜenu.

16 Nedokážu popsat moc tohoto andČla. Jeho postava byla jako z ryzího zlata a jeho roucho bylo jako sníh. Moje ústa však nesnesou vypsání jeho moci a vzhledu jeho obliþeje. Ten Velký andČl, Eleléth, mi Ĝekl: Jsem Moudrost, jsem jedním ze þtyĜ svČtel stojících pĜed Velkým neviditelným Duchem. Cožpak si myslíš, že ti archonti proti tobČ nČco zmohou? Žádný z nich nemá moc nad koĜenem pravdy. KvĤli ní se v posledních þasech zjevil. A tyto mocnosti budou opanovány, takže nebudou moci poskvrnit tebe ani tvé pokolení. vaším pĜíbykem je totiž Neporušitelnost, místo, v nČmž pĜebývá panenský Duch, místo, které se nachází nad mocnostmi temnot a nad jejich svČtem. 17 ěekla jsem však: Pane, pouþ mne o (...) onČch mocností; jak povstaly, jaké jsou podstaty, z jaké látky jsou

stvoĜeny a kdo je stvoĜil i s mocí, kterou mají. OdpovČdČl mi Velký andČl, Eleléth - Moudrost: Tam nahoĜe, v nekoneþných aiónech existuje Neporušitelnost. Sofia, zvaná Pistis, chtČla sama, bez úþasti svého protČjšku, nČco vykonat. Její dílo se stalo obrazem nebes. Mezi oblastí nebes a aióny, které jsou níže, je záclona. JeštČ níže, pod tou záclonou, povstal stín, který se stal hmotou a padl na urþitou oblast. Z jeho podoby se tak stalo dílo hmoty, byl to jakoby nedonošený plod. Stín tomu dal tvar a stalo se z toho pyšné zvíĜe, podobné lvu. Je oboupohlavní, jak jsem již Ĝekl, neboĢ povstalo z hmoty. OtevĜel oþi a uvidČl obrovskou neohraniþenou hmotu, byl unesen pýchou a Ĝekl: Já jsem bĤh a není jiného boha kromČ mne.

18 Když takto mluvil, zhĜešil proti veškerenstvu. ShĤry se rozlehl hlas od Samovládného, jenž Ĝekl: Mýlíš se,

Samaeli, to jest "bože slepých". Ten odpovČdČl: Pokud je kdo pĜednČjší než já, aĢ se mi ukáže. Tehdy Sofia vztyþila prst, uvedla do hmoty svČtlo a následovala je dolĤ do oblasti chaosu. Pak se vrátila nahoru do svČtla. Temnota (...) zase (...) s hmotou. - Archón, který byl oboupohlavní, si utvoĜil veliký aión: bezbĜehou veliþinu. Usmyslel si též, že si stvoĜí syny. StvoĜil jich sedm, oboupohlavních jako jejich otec, a Ĝekl jim: Já jsem bĤh veškerenstva. Ale Zóé, dcera Pistis Sofie, na nČj zavolala a Ĝekla: Mýlíš se, Saklo, což znamená to, co Jaldabaóth. Dechla proti jeho tváĜi, ten dech se stal ohnivým andČlem, jenž spoutal Jaldabaótha a hodil ho až do propasti v Tartaru.

19 Když jeho syn Sabaóth uzĜel sílu onoho andČla, zaþal þinit pokání. Odsoudil svého otce i svoji matku hmotu. Zprotivili se mu. OpČvoval však Sofii a její dceru Zóé. Proto jej Sofia a Zóé vynesly nahoru nad sedmé nebe, až pod pĜedČl, oddČlující horní oblasti od dolních. A nazvaly jej BĤh Sil, Sabaóth, neboĢ je nad silami chaosu. Sofia jej tak ustanovila.

20 Když se to tak stalo, stvoĜil si z cherubínĤ velký vĤz se þtyĜmi tváĜemi a nespoþetné množství andČlĤ, aby mu sloužili; a také harfy a citery. Sofia tak posadila svou dceru Zóé po jeho pravici, aby jej pouþovala o tom, co se nachází v osmém nebi. Po jeho levici postavila ještČ (...) andČla. Odtud se jeho pravice zaþala nazývat život a levice se stala symbolem nespravedlnosti v samovládČ shĤry, jak tomu bylo pĜed tím.

21 Když Jaldabaóth uvidČl syna v takové slávČ a v takové výši, zaþal mu závidČt. Jeho závist se stala oboupohlavní skuteþností a stala se pĤvodcem závisti. Ta zrodila smrt a smrt zrodila své syny. Ustanovila každého pod jeho vlastním nebem. Tak se všechna nebesa naplnila jejich poþtem. Ale to vše se stalo podle vĤle Otce veškerenstva a podle vzoru všech horních nebes, aby se naplnilo þíslo chaosu. Hle, pouþil jsem tČ o pravzoru archontĤ a o hmotČ, z níž se zrodil, o jejich otci a o jejich svČtČ. 22 Zeptala jsem se: Pane, náležím i já k té hmotČ? (...) Ty náležíš i se svými dČtmi k Otci, jenž je od poþátku.

Jejich duše pocházejí shĤry, z odvČkého jasu svČtla. Proto se k vám mocnosti nebudou moci pĜibližovat. Ve vás totiž pĜebývá Duch pravdy. Každý, kdo poznal tuto cestu, stane se nesmrtelným uprostĜed smrtelných lidí. PĜislíbený Potomek se nezjeví teć ale teprve po tĜech pokoleních. tehdy z vás sejme pouta bludu, zpĤsobeného mocnostmi. Zeptala jsem se: Pane, kolik þasu ještČ zbývá? OdpovČdČl: Dokud se neobjeví pravdivý þlovČk. Ten názornČ zjeví Ducha pravdy seslaného od Otce, o všem pĜinese pouþení a pomaže je olejem vČþného života, který mu poskytlo pokolení bez krále. Tehdy se zbaví slepoty ve svých myslích, zdeptají smrt pocházející z mocností a vstoupí do nekoneþného svČtla, v nČmž je onen Potomek. Tehdy skonþí lhĤty mocností, jejich andČlé budou oplakávat jejich zkázu a jejich démoni budou truchlit nad jejich smrtí. Tehdy všechny dČti svČtla plnČ poznají pravdu a svĤj koĜen, to jest Otce veškerenstva a Ducha svatého; a budou všechny jedním hlasem volat: Spravedlivá jest pravda Otce a Syn jest nade vším a skrze vše na vČky vČkĤ. Svatý, svatý, svatý! Amen.

ZDROJE Pokorný P.,

PíseĖ o perle – Tajné knihy starovČkých gnostikĤ, Vyšehrad, Praha 1998 Evangelium pravdy, Herrmann & synové, Praha 1994

Kratochvíl Z.,

Layton B.,

The Gnostic Society Library, The Hypostasis of the Archons, http://www.gnosis.org/naghamm/hypostas.html

PÍSE

ĕ O PERLE

PíseĖ o perle je souþástí apokryfního spisu Skutky Tomášovy, jenž mČl podle souþasných poznatkĤ vzniknout v syrském prostĜedí na poþátku 3. století. Originální název se nedochoval, ve Skutcích jsou verše nadepsány vČtou: "PíseĖ apoštola Judy v zemi indické". Je zĜejmé, že do pĜíbČhu o životČ apoštola byla píseĖ vložena dodateþnČ. PĤvodnČ plnila funkci liturgického zpČvu pĜi zasvČcovacích obĜadech gnostikĤ. NČkteĜí badatelé se domnívají, že jejím autorem je syrský gnostik Bardesanés (154-222), jehož pĜiþinČním edesský korunní princ konvertoval ke gnósi a po svém nástupu na trĤn prohlásil kĜesĢanství, v té dobČ úzce spojené s gnosticismem, za státní náboženství. Tím byl de facto ustanoven první kĜesĢanský stát na svČtČ. PozdČjší cenzorské zásahy do SkutkĤ Tomášových nemohly gnostické pasáže nechat bez povšimnutí, takže ze 75 Ĝeckých rukopisĤ, které se do dnešní doby dochovaly, jich 74 hymnus neobsahuje. Totéž platí o syrských rukokopisech. Celé podobenství v nedotþeném znČní cituje v syrštinČ pouze jediný pĜepis z roku 936. Perla je symbolem lidské duše uvČznČné zlými mocnostmi. Královský syn zosobĖuje gnostika, zachránce, který sám musí být zachránČn. Slova s hlubokým mystickým významem nabádají þtenáĜe k procitnutí, k probuzení z duchovního spánku, ze stavu letargie a otupČlosti. Spánek, zapomnČní, hledání a bloudČní lidské duše jsou tradiþními motivy gnostických iniciaþních textĤ. Cílem cesty je znovu si vzpomenout, nabýt poznání (gnóse), získat perlu, spoþinout v Bohu, rozpomenout se na svou vznešenou božskou podstatu a sjednotit se s ní.

I. Když jsem byl ještČ malé dítČ, žil jsem v otcovČ královském paláci. Užíval jsem si v bohatství a nadbytku tČch, kteĜí mČ vychovali. Z Východu, naší domoviny, mČ rodiþe poslali pryþ, vypravili mČ na cestu. Z bohatství svých pokladĤ pĜipravili pro mne zavazadlo. Bylo velké, ale pĜitom lehké, abych je celé mohl nést sám. II. Zlato shĤry, stĜíbro z velké pokladnice chalcedony z Indie, perly z Ĝíše Kúš. Dali mi pevnou zbraĖ, co mĤže lámat železo. Sundali mi nádherné šaty, které pro mne z lásky nechali zhotovit. A mĤj purpurový plášĢ, jež mi byl ušitý na míru. III. A uzavĜeli se mnou smlouvu, vepsali mi ji do srdce, abych nezapomnČl. "Když sestoupíš do Egypta

a pĜineseš odtamtud jednu perlu, [perlu] ležící v moĜi blízko syþícího draka, obleþeš si svĤj šat z drahokamĤ, i svĤj plášĢ, který je pĜes nČj. A s naším druhým, tvým bratrem, budeš dČdicem našeho království." IV. Opustil jsem Východ a putoval jsem se dvČma prĤvodci po cestČ tČžké a nebezpeþné. Byl jsem nezkušený, takže jsem nemohl jít sám. PĜekroþil jsem hranici k Maišán, tržišti kupcĤ z Východu. Došel jsem do zemČ Babylón a vstoupil za hradby Labyrintu. Sestupoval jsem dále a došel do Egypta, i oddČlili se ode mne moji prĤvodci. V. Šel jsem pĜímo za drakem, poblíž jeho doupČte jsem se usadil. ýekal jsem, až bude spát a dĜímat, abych mu mohl vzít svou perlu,

Byl jsem sám a úplnČ osamČlý vedle svých spolunocležníkĤ cizincĤ. Avšak spatĜil jsem šlechtice, ze zemČ Východu, svého pĜíbuzného. A mladík þistý a krásný, syn velmože, pĜišel a pĜipojil se ke mnČ. VI. Uþinil jsem ho svým spoleþníkem a pĜítelem, jemuž jsem svČĜil své poslání. Varoval mČ pĜed EgypĢany, pĜed stykem s neþistými lidmi. Oblékl jsem se jako oni, aby nemČli tušení, že jsem pĜišel z daleka vzít si svou perlu,

aby nepoštvali draka proti mnČ. VII. Z nČjakého dĤvodu se však dozvČdČli, že nejsem z jejich zemČ. Svými úskoky odhalili mé poznání a dali mi jíst svĤj pokrm. ZapomnČl jsem, že jsem královský syn, stal jsem se služebníkem jejich krále. ZapomnČl jsem všechno o perle, pro kterou mČ rodiþe poslali. A z tíže jejich pokrmu jsem se propadl do hlubokého spánku. VIII. Všechno to, co mČ tak postihlo, rodiþe pocítili a trápili se. V našem království dali vyhlásit, aĢ všichni pĜispČchají k naší bránČ. (PĜišli) králové a vĤdci Parthie i pĜední muži z celého Východu. A toto je usnesení, které pĜijali, že nesmím být zanechán dole v EgyptČ. A napsali mi dopis, k nČmuž každý šlechtic pĜipojil své jméno. IX. "Od tvého otce, krále králĤ a od tvé matky, královny Východu. A od našeho druhého, tvého bratra, pozdrav tobČ, náš synu dole v EgyptČ. VstaĖ, probuć se ze spánku, poslechni slova našeho dopisu. VzpomeĖ si, že jsi královský syn; pohleć, komu sloužíš ve svém otroctví. VzpomeĖ si na perlu, pro kterou jsi cestoval do Egpyta. X. VzpomeĖ si na svĤj nádherný šat,

na svĤj pĜekrásný plášĢ se upamatuj. Abys ho oblékl a nosil jako ozdobu, až tvé jméno bude þteno v knize života. A s naším následníkem, tvým bratrem, mĤžete zdČdit naše království." Dopis byl nepochybnČ dopisem pro mne, král jej zapeþetil svou pravicí, kvĤli zlobČ synĤ Babylónských, kvĤli tyranským démonĤm Labyrintu. XI. (List) vzlétl v podobČ orla, jež ze všech okĜídlených rodĤ je ptaþí král. LetČl a usadil se vedle mne a zcela zmČnil svĤj zjev. PĜi jeho hlasu a zvuku jeho kĜídel, jsem procitl a povstal z hlubokého spánku. Vzal jsem jej a políbil, rozlomil jsem peþeĢ a þetl. A slova dopisu byla ve shodČ s tím, co bylo uloženo v mém srdci. XII. RozpomnČl jsem se, že jsem královský syn a mĤj pĤvod zatoužil po své podstatČ. VzpomnČl jsem si i na perlu, kvĤli níž jsem byl poslán dolĤ do Egypta. Vrátil jsem se k tomu hroznému a soptícímu drakovi a zaþal jsem ho zaĜíkávat. Utišil jsem jej do dĜímoty a spánku tím, že jsem nad ním vyslovil jméno svého otce, jméno druhého, [mého bratra] a [jméno] mé matky, královny Východu. XIII. Tak jsem se zmocnil perly a obrátil se k domu svého otce. Jejich špinavé a neþisté šaty jsem svlékl a zanechal v jejich zemi. Vydal jsem se cestou pĜímou

na Východ za svČtlem svého domova. Po cestČ jsem objevil dopis, který mČ probudil [ze spánku]. Jako mČ svým hlasem probudil, tak mČ nyní svým svČtlem vedl. XIV. Jevil se mi jako královský šat ze sérského hedvábí. Povzbuzujíc mČ svým vedením, svou láskou mČ táhl kupĜedu. Šel jsem dál a prošel pĜes Labyrint, obešel jsem Babylón po své levici. A vešel jsem do Maišánu, velkého mČsta u moĜe. XV. Nepamatoval jsem si na pĜekrásný šat, a na své roucho, jímž jsem byl odČn. Byl jsem ještČ docela malý chlapec, když jsem ho zanechal v otcovČ paláci. Pak jsem ho náhle spatĜil, byl jako zrcadlo. Skrze nČj jsem prozĜel a poznal sám sebe. XVI. Byli jsme od sebe oddČleni, mČli jsme však stejnou podstatu. A nyní jsme opČt jedno, neboĢ podobou patĜíme k sobČ. A vidČl jsem také pokladníky, kteĜí mi šat pĜinesli. Byli dva leþ jedné podoby, jedno znamení krále bylo na nich. Skrze nČj mi vrátili mou þest, pĜíslib mého království. XVII. PĜekrásný plášĢ celý zdobený drahokamy,

s jiskĜivým jasem barev. Se zlatem a beryly, rubíny a acháty. Se sardonyxy promČnlivých barev, které byly pĜipevnČny nahoĜe. A s diamantovými sponami, všechny byly upevnČny podél lemu. Po celé ploše byl vyšitý obraz Krále králĤ. A také safíry svrchu byly opracovány v pestrých barvách. XVIII. VidČl jsem hned, že z nČj všude vyzaĜuje hnutí zpĤsobené poznáním. VidČl jsem dále, že už se chystá promluvit. Slyšel jsem zvuk jeho tónĤ, když pravil: "PatĜím tomu, kdo je z lidí nejodvážnČjší, pro nČho mČ zhotovily pĜed jeho otcem. Cítil jsem, jak postavou roste, když konal své þiny." XIX. Jeho královské pohyby smČĜovaly ke mnČ. A vzrostly tak silnČ, že se jim vytrhl z rukou. A mne láska ponoukala vpĜed abych se s ním setkal, oblékl si jej. Vztáhl jsem svou ruku a vzal si ho, pĜiodČl jsem se do jeho nádherných barev. Oblékl jsem si svĤj královský plášĢ, který mČ celého zahalil. XX. Oblékl jsem si ho a vystoupil k bránČ pozdravení a pokory. Sklonil jsem svou hlavu a vzdal poctu

záĜi otce, který mi ho poslal. Jeho pĜíkazy jsem vykonal a on také splnil to, co slíbil. A v bránČ jeho [paláce] jsem se vmísil mezi jeho velmože. ZáĜ se nad tím radovala, a vzala mČ s sebou do králova domu. XXI. Všichni jeho služebníci s krásnými hlasy mu pČjí chvály. (ZáĜ) mi slíbila, že s ní budu kráþet až k bránČ Krále králĤ. A že spoleþnČ s mými dary a mou perlou se zjevíme pĜed králem.

ZDROJE Pokorný P., Dus J.

PíseĖ o perle – Tajné knihy starovČkých gnostikĤ, Vyšehrad, Praha 1998

, PĜíbČhy apoštolĤ - Novozákonní apokryfy II., Vyšehrad, Praha 2003

Early Christian Writings, The Acts of Thomas, http://www.earlychristianwritings.com/actsthomas.html The Gnostic Society Library, The Hymn of the Pearl, http://www.gnosis.org/library/hymnpearl.htm

Slovo o zmrtvýchvstání Dílo Slovo zmrtvýchvstání (nebo také List Rheginovi) bylo sepsáno koncem 2. století. (PravdČpodobnČ mezi lety 170 a 200.) Je souþástí prvního kodexu nalezeného v Nag Hammádí. Text objasĖuje gnostický pohled na vzkĜíšení. Pro gnostika je zmrtvýchvstání pĜechodem z pozemského svČta do svČta duchovního. Dochází k nČmu ještČ pĜed fyzickou smrtí. Pisatel adresátovi dĤvČrnČ pĜedává své osobní svČdectví, své vlastní prožití a uskuteþnČní tohoto mystéria. V jisté formČ autor navazuje na obecnČjší text Evangelia pravdy. 1 Jsou tací, mĤj Synu Rhegine, kteĜí touží po mnohých vČdomostech. Rozvažují sporné otázky, které nemají Ĝešení, a i když Ĝešení nalézají, jejich zámČrem je uvažovat o své vlastní velikosti. Já si však nemyslím, že by stáli pĜed podstatou Slova Pravdy. Hledají spíše své spoþinutí, to, co my jsme obdrželi skrze našeho Spasitele, našeho Pána, Krista. Dostali jsme je, když jsme poznali Pravdu a nalezli v ní spoþinutí. Protože se nás však laskavČ ptáš, co je tĜeba patĜiþnČ soudit o zmrtvýchvstání, píši ti, že zmrtvýchvstání je nČþím nutným. Mnozí však v toto nevČĜí. Jsou pak též tací, kteĜí mnohé vČdomosti nacházejí. NechĢ se proto mezi námi zrodí Ĝeþ na téma, jakým zpĤsobem jich užíval Pán, když byl v tČle, a když se zjevil jako Syn Boží. Putoval tím místem, kde pĜebýváš ty, a uþíš o zákonu pĜírody; já to však nazývám smrtí. Ale Syn Boží byl, Rhegine, Synem lidským a spojoval toto obojí tak, že obsahoval lidství i božství. Z jedné strany tak pĜekonal smrt tím, že byl Synem Božím, z druhé strany pak tím, že skrze Syna lidského nadešla úplná Obnova. NeboĢ on preexistoval jako nejvyšší semeno Pravdy dĜíve, než povstala soustava svČta. V ní se zjevily poþetné mocnosti a božstva. Já vím, že hlásám Ĝešení vČcí nepĜístupných, ale ve SlovČ Pravdy není nepĜístupnosti. Když je však Ĝešení známo, tak aĢ nic jiného nezĤstane ukryto, ale nechĢ je vše, co se týká bytí, zcela zjevné. Na jedné stranČ je odhození toho, co je nejhorší; na druhé stranČ pak zjevení toho, co je hodnotné. To jest výhonek Pravdy a Ducha. Milost je z Pravdy. Spasitel pohltil smrt. Na to nezapomínej. Opustil totiž svČt, který pomíjí. PromČnil se v nezniþitelnou vČþnost a vznesl se. VstĜebal to, co je viditelné, tím, co viditelné není, a daroval nám tak cestu k naší nesmrtelnosti. Tak, jak Ĝekl apoštol, s ním jsme trpČli, s ním jsme vstali z mrtvých a s ním jsme vstoupili do nebe. Jakmile jsme se pak my objevili ve svČtČ, nosíme jej, jsme jeho paprsky, a on nás proniká až do našeho spoþinutí, kterým je naše smrt v tomto životČ. Skrze nČj jsme pĜitahováni k nebi, jako paprsky skrze Slunce, když pĜed námi nestojí nic jako pĜekážka. Toto je duchovní zmrtvýchvstání, které do sebe pojalo duševní stejnČ jako tČlesné. Jestliže pak nČkdo nevČĜí, není možné ho pĜemlouvat, neboĢ toto je oblast víry, mĤj synu! A není vhodné nČkoho pĜesvČdþovat, že mrtví vstanou. Bývá i vČĜící mezi filosofy na zemi, on však vstane z mrtvých a filosof, který žije na zemi, nikdy neuvČĜí, že se obrátil sám. Skrze naši víru jsme totiž poznali Syna þlovČka a uvČĜili jsme, že vstal z mrtvých, a že je tím, o kterém Ĝíkáme, že se stal vítČzem nad smrtí.

Jak veliký je ten, v nČhož se vČĜí! Nesmrtelnými jsou ti, kteĜí vČĜí. Nezahyne myšlenka o spasených, nezahyne mysl tČch, kteĜí Ho poznali. Hle, proto jsme byli vybráni ke spáse a vykoupení. Byli jsme vyvoleni od poþátku, abychom neupadli v pomatenost nevČdoucích, ale abychom dosáhli moudrosti tČch, kteĜí poznali Pravdu. Hle, Pravda, nad níž se bdí. Tu nelze zavrhnout a ani se to nestalo. 2 Silná je soustava Úplnosti; ale nicotné je to, co se odtrhlo a stalo se svČtem. Úplnost je pak tím, co ho obklopuje. Úplnost nevznikla, existovala. Proto nepochybuj o zmrtvýchvstání, Rhegine, mĤj synu! Jelikož si v tČle neexistoval, pĜioblékl jsi tČlo, když jsi pĜišel na tento svČt. Proþ bys tedy nepĜioblékl tČlo, když vstupuješ do vČþnosti? To, co je lepší než tČlo, je pro nČ pĜíþinou života. Cožpak to, co existuje díky tobČ, nenáleží k tobČ? Cožpak to, co je tvoje, neexistuje s tebou? Cítíš v nČþem nedostatek, když jsi na zemi? To se vlastnČ snažíš dozvČdČt. Povlakem tČla je stáĜí a stáĜím jsi odsouzen k smrti. Jakmile odejdeš, nezanecháš zde to, co je nejlepší a tak ani nic neztratíš. Nejhoršímu však pĜipadne málo, ale i to je pro nČj štČstím. Z tČchto míst nás tedy nezachraĖuje nic než Úplnost, kterou jsme my sami. A ta je naší spásou. Dostali jsme spásu od konce do konce. Tak uvažujme, tak pĜijímejme! Jsou však tací, kteĜí se tváĜí v tváĜ pátraní po tom, co hledají, touží dozvČdČt, zda když spasený odvrhne své tČlo formy, bude osvobozen okamžitČ. O tom nechĢ nikdo nepochybuje! Takovým zpĤsobem však nebudou osvobozeny živé a nesmrtelné údy, neboĢ z mrtvých vstanou živé údy, které jsou v nich. ýím je tedy zmrtvýchvstání? Je to v každém okamžiku se dČjící zjevování tČch, kteĜí vstanou z mrtvých. Pokud si pamatuješ, þteme v evangeliu, že se zjevil Eliáš a s ním Mojžíš. Nemysli si o zmrtvýchvstání, že je pĜeludem. To není pĜelud, ale Pravda. Navíc je tĜeba Ĝíci, že vČtším pĜeludem je svČt, než zmrtvýchvstání, které se stalo v našem Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu. Proþ tČ však nyní pouþuji? "Živí budou umírat." V jakém pĜeludu žijí! Bohatí zchudnou a králové budou zapomenuti; všechno se mČní. PĜeludem je svČt, ale abych nepomlouval vČci nad míru, zmrtvýchvstání nemá povahu tohoto druhu. Je Pravdou a tím, co je jisté. Je zjevením toho, co existuje souþasnČ se zmČnou vČcí a promČnou v nové. Nezniþitelnost totiž sestupuje na zniþitelnost, SvČtlo obklopuje mrak a pohlcuje jej; Plnost vyplĖuje nedostatek. To jsou symboly a zobrazení zmrtvýchvstání. 3Hle, co ukazuje dobro. Proto nemysli jen þásteþnČ, Rhegine, ani se kvĤli JednotČ neĜić podle tohoto tČla, ale uvolnise od þásteþností a pout - a už jsi obdržel zmrtvýchvstání! Pokud totiž ten, kdo zemĜe, sám ví, že zemĜe, pak i kdyby v tomto životČ strávil mnoho let, stejnČ ho tam povedou.

Z jakého dĤvodu nevidíš sám sebe jako spČchajícího ke zmrtvýchvstání, které jde stále s tebou? Pokud máš zmrtvýchvstání, ale chováš se, jako kdybys musel zemĜít (avšak tamten ví, že umírá), proþ beru lehkovážnČ tvĤj nedostatek cviku? NechĢ se každý cviþí mnoha zpĤsoby, aby jej to uvolnilo z tohoto živlu a aby nesešel na scestí, ale aby ještČ jednou pochopil sama sebe tak, jakým byl na poþátku. O tom, co jsem se dozvČdČl díky štČdrosti svého Pána, Ježíše Krista, pouþuji tebe a tvé bratry, své syny. Nevypustil jsem nic z toho, co je potĜebné, abyste se posílili. Pokud je však nČco napsáno pĜíliš hluboce a pokud se toho domáháte, vyjasním vám to ve výkladu knihy. Teć však aĢ nezávidí, kdo je s tebou. MĤže to využít ke zdaru. Mnozí se skloní nad tím, co jsem napsal. Pouþuji je o pokoji a milosti. Pozdravuji tebe i ty, kteĜí vás milují bratrskou láskou.

ROZHOVOR SE SPASITELEM TĜetí kodex z Nag Hammádí obsahuje spis nazvaný Rozhovor se Spasitelem. PodobnČ jako Tomášovo evangelium reprezentuje Rozhovor se Spasitelem kĜesĢanskou tradici zcela nezávislou na katolické církvi. Oba spisy þerpají z téhož pramene, který je pĜímo napojen na nejstarší zdroj informací o kĜesĢanství a Ježíši Kristu. Z tohoto faktu vychází také datace vzniku uvedeného textu. NejpravdČpodobnČjším obdobím se zdá být druhá polovina 1. století, pĜestože þást textu mohla být dopsána i pozdČji - nČkdy na poþátku 2. století. Bohužel jediný a ne zcela þitelný exempláĜ Rozhovoru se Spasitelem, který se zachoval až do dnešní doby, neumožĖuje kompletnČ restaurovat pĤvodní sdČlení a tak je tento pĜeklad þasto pĜerušován hluchými místy.

Spasitel Ĝekl svým žákĤm: “Již nastal þas, bratĜi, abychom zanechali své práce – zastavili se ke spoþinutí. NeboĢ ten, kdo se zastavil ke spoþinutí, spoþine navČky. A já vám Ĝíkám, bućte stále v nebi (…) þas (…) Pravím vás (…) strach (…) vám (…), že ustrašený hnČv do pohybu (uvádí) þlovČk (…) Ale že jste vyšli (…) tato slova (…) s bázní a chvČním. A postavil je pĜed vládce, neboĢ z nČho nic nevycházelo. Když jsem ale pĜišel já, otevĜel jsem cestu a uþil je o prĤchodu, kterým projdou vyvolení a samojediní. Poznali Otce, uvČĜili pravdČ a chválám, které vzdáváte. Když vzdáváte chválu, dČlejte to tak: ‘Slyš nás, Otþe, jak si slyšel svého jednorozeného syna a pĜijal si ho k sobČ do spoþinutí od mnohosti (…) jsi ten, jehož moc (...) tvá zbroj (…) svČtlo (…) jenž žije (…) dotknout se ho (…) slovo (…) pokání života (…) tebe. Ty jsi myšlenka a zklidnČní samojediného. Slyš nás opČt, jako si slyšel své vyvolené. Skrze tvou obČĢ (…) vcházejí dovnitĜ pro své dobré skutky. Ti zachránili své duše ze slepých údĤ, aby mohli žít na vČky. Amen.’, Budu vás uþit: “Až nadejde þas rozdČlení, stĜetne se s vámi první síla tmy. Nebojte se, ĜeknČte: ‘Hle, nadešel Ale dokud nespatĜíte ten jediný prut (…) vČzte, že (…) z þinu (...) a vládci (…) pĜijdou na vás. Strach je opravdu mocí. (…) A tak, když máte strach z toho, jenž vás má potkat, pohltí vás to. Mezi nimi totiž není nikdo, kdo vás ušetĜí nebo se nad vámi smiluje. Proto pohleć na (…) v tom, pokud jsi ovládl každé slovo na zemi. To (…) vzhĤru na (…), kde neexistuje žádná vláda ani tyran Když uvidíte ty, (…) a také (…) pravím vám (…) úsudek (…) pravda (…) avšak (…) Vy ovšem (…) žijící v pravdČ (…) a také vaši radost (…) aby (…) vaše duše (…) aby ne (…) slovo (…) povstal. KĜižovatka budí strach a jeho velikost je hodnČ velká (…) upĜímnost (…) a oheĖ (…) Síla (…) vám (…) a oni (…) duši v každém vy (…)” þas!’

Matouš Ĝekl: (…) Spasitel Ĝekl: “…to, co je v tobČ (…) zĤstane, ty (…)” Juda Ĝekl: “Pane (…) skutky (…) duše, tyto (…) ti malí, když (…) kde budou?” (…) duch (…) Pán Ĝekl: “…pĜijmou je. Ti neumĜou, (…) nejsou zahubeni, protože pochopili (…) druhá a toho, který je k sobČ pĜijme. Pravda totiž pátrá po moudrých a spravedlivých.” Spasitel Ĝekl: “Lampou tČla je mysl. Pokud to, co je ve vás, je v poĜádku, to jest (…), vaše tČla jsou ve (svČtle). Pokud to, co je ve vás, je temné, svČtlo, které vyhlížíte (…) já (…) pĤjdu (…) mé slovo (…) posílám (…)” Jeho žáci Ĝekli: “Pane, kdo je to ten, který hledá a (…) zjevuje?” On (…) Ĝekl: “(…) kdo hledá (…) zjevuje (…)” Matouš Ĝekl: “(…) když já, (…) a až povím, kdo je to (…), který naslouchá?” On Ĝekl: “Ten, kdo mluví, je také tím, který slyší, a ten, kdo prohlédl, je ten, který zjevuje.” Marie Ĝekla: “Pane, hle! Odkud (…) tČlo, (když) pláþu a odkud, když (…)” Pán Ĝekl:”(…) pláþe pro své skutky (…) zĤstanou a mysl se smČje (…) duch, pokud nČkdo nevstoupí do tmy, bude moci vidČt (…) ěíkám vám, (…) svČtlo je tmou (…) stát v (…) být na vČky (…) Tehdy vás (…) mocnosti (…), které jsou na nebi, i ty, které jsou dole. Na tomto místČ bude pláþ a skĜípČní zubĤ nad koncem všech tČchto

vČcí. Juda Ĝekl: “PovČz nám, Pane, co bylo pĜedtím, než bylo nebe a zemČ?” Pán Ĝekl: “Byla tma a voda a duch nad (vodou). Já vám však pravím (…), hledáte (…) pátráte po (…) ve vás (…) moc tajemství (…) duch, protože z (…) špatnost vychází (…) mysli (…) hle (…)” (…) Ĝekl: “Pane, Ĝekni nám, kde spoþívá a kde je pravá mysl.” Pán Ĝekl: “OheĖ ducha vznikl (…) obou. Proto vznikl. A pravá mysl vznikla mezi nimi. Jestliže nČkdo zamČĜí svou duši vzhĤru, (…) bude vyvýšen. Matouš se ho zeptal: “(…) vzal (…) on je to, kdož (…)” (…) ve vašem srdci. Protože jako vaše srdce (…), tak to, þím mĤžete pĜemoci mocnosti (nahoĜe) i ty dole (…): ěíkám vám, (ten, kdo má) moc, aĢ se jí zĜekne (…) a þiní pokání. A ten, kdo zná, nechĢ hledá a nalezne a raduje se.

Juda Ĝekl: “Hle, pohlećte, jak všechny vČci existují (…) jako znamení na (…) Proto se tak dČje.” Pán Ĝekl: “když Otec stvoĜil svČt, (…) vodu z (…) vyšlo z nČho Slovo a vešlo do mnoha (…) A bylo vyšší než (…) celá zemČ (…) shromáždČné vodstvo (…), které je mimo nČ (…) vodu, velký oheĖ, který je okolo nich jako zdi (…) krát, když mnohé vČci byly oddČleny od toho, co je uvnitĜ. Když se ustavil, pohledČl (…) a Ĝekl mu: ‘Jdi a (…) ze sebe, aby (…) netrpČla nouzí od pokolení k pokolení a od jednoho vČku k druhému.’ Tehdy ze sebe vydala pramen mléka a pramen medu s olejem a víno a dobré ovoce a sladkou chuĢ a dobré koĜeny, aby nemČl nedostatek od pokolení do pokolení a od vČkĤ na vČky.” “To je nahoĜe (…) stojí (…) jeho krása (…) a vnČ bylo velké svČtlo, mocnČjší, než to, co se mu podobá. Protože toto (svČtlo) vládne aiónu (nahoĜe) a dole (…) z ohnČ bere (…) bylo rozptýleno v (…) nahoĜe a dole. Veškeré skutky (…) na nich závisí. Jsou to ty (…) nahoĜe na nebi a na zemi dole. Na nich závisí všechny skutky.” Když to Juda slyšel, sklonil se (…) a vzdal chválu Pánu. Marie pozdravila své bratry (…) ptáte se syna (…) kam je dáte. Pán ji Ĝekl: “Sestro, (…) se bude moci ptát na ty vČci. (…) kdo má kam je uložit ve svém srdci (…) vyjde (…) Vejde (…), aby ho nedrželi (…) ubohý svČt.” Matouš Ĝekl: “Pane, chci vidČt místo života, (…) kde neexistuje špatné, ale þisté svČtlo.” Pán Ĝekl: “BratĜe, nemĤžeš je spatĜit, dokud máš tČlo.” Matouš Ĝekl: “Pane (…) ne (…) je vidČt, kéž (…)” Pán mu Ĝekl: “Každý, kdo pozná sebe sama, uvidČl (…) všechno to, co mu bylo dáno, aby to udČlal (…) a stal se (…) ve své dobrotČ.” Juda odpovČdČl: “Pane, Ĝekni mi, (…) to, co otĜásá zemí, jak se hýbe.” Pán vzal kámen a držel jej v ruce (…) “Co držím ve své ruce?” ěekl: “Kámen.” ěekl

jim: “To, co nese zemi, je to, co nese nebe. Když Slovo vyjde z Velikosti, pĜijde k tomu, co nese nebe a zemi, neboĢ zemČ se nehýbe. Kdyby se hýbala, spadla by, pĜestože proto by Prvotní Slovo nebylo neužiteþné. Ono totiž ustavilo svČt, dostalo se do nČj a dýchalo jeho vĤni (…) co se nehýbe. Já (…)”

Žijete v srdcích tČch, kdo mluví z radosti a pravdy. I když to pĜichází mezi lidi v TČle od Otce a není pĜijímáno, opČt se navrací na své místo. Kdo zná (…) dokonalost, nezná nic. Kdo nestojí ve tmČ, nebude moci vidČt svČtlo.” Když nČkdo neví, jak vznikl oheĖ, shoĜí v nČm, protože nezná jeho koĜen. Když nČkdo nejprve nepozná vodu,

nezná nic. Na co mu bude, když v ní bude pokĜtČn? Když nČkdo neví, jak vznikl vanoucí vítr, bude odvanut. Když nČkdo neví, jak vzniklo tČlo, které s sebou nosí, zahyne s ním. A kdo neví (…) vČdČt skrytý. Kdo nebude znát koĜen zla, nebude cizí. Kdo nebude vČdČt, jak pĜišel, nebude vČdČt, jak pĤjde dál a není cizincem na tomto svČtČ, který (…), jež nebude ponížen.” Tehdy (…) Juda a Matouš s Marií (…) konec nebe a zemČ. A když položil (…) na nČ, doufali, že by to (…) Juda zvedl oþi a uvidČl velmi vysoké místo a vidČl i místo hlubiny dole. Juda Ĝekl Matoušovi: “BratĜe, kdo vystoupí vzhĤru do takové výšky, nebo (sestoupí) dolĤ do hlubiny? Tam je totiž velký oheĖ a nČco velmi hrozného.” V tu chvíli odtud vyšlo Slovo. Jak tam stálo, vidČl je, jak sestupuje (dolĤ). Tehdy mu Ĝekl: “Proþ jsi sestoupilo dolĤ?” A Syn þlovČka je pozdravil a Ĝekl jim: “Semeno z Moci mČlo vadu a sestoupilo do hlubiny zemČ. Velikost se (na nČ) rozpomnČla a poslala k nČmu Slovo. Vzalo je vzhĤru k sobČ, aby (to) první Slovo nebylo zmaĜeno.” Jeho žáci žasli nad tČmi (vČcmi), které jim Ĝekl, a pĜijali je vírou. A poznali, že hledČt na špatnost je neužiteþné. Tehdy Ĝekl svým žákĤm: “NeĜekl jsem vám, že jako viditelný hlas a blesk, tak budou dobĜí vzati vzhĤru ke svČtlu?” Jeho žáci mu tehdy všichni vzdali chválu a Ĝekli: “Pane, než jsi se tu zjevil, kdo ti vzdával chválu? Všechny chvály jsou tu pĜece pro tebe. A kdo ti (mĤže) žehnat? Všechno požehnání pĜece vychází z tebe?” Jak tam stáli, uvidČl dva duchy, jak s sebou berou jednu duši ve velkém blesku. A ze Syna þlovČka vyšlo Slovo a pravilo: “Dejte jim jejich odČv. A malý to uþinil stejnČ jako velký. Byli (…), kteĜí je pĜijali (…) jeden druhého. Tehdy (…) žáci, které mČl (…) Marie Ĝekla: “(…) vidČl (…) zlé (…) je do prvého (…) jeden druhého.” Pán Ĝekl: “(…) když je uvidíš (…) stanou se velikými, (…) když uvidíš VČþné Bytí, to je velké vidČní.” Tehdy mu všichni Ĝekli: “SdČl nám to!” ěekl

jim: “Jak je chcete vidČt? Ve vidČní, které podléhá zkáze, nebo ve vidČní, které je vČþné?” Dále Ĝekl: “(Snažte se), abyste zachránili to, co mĤže následovat (…) a najít to, (abyste) z toho mluvili, aby vše, co hledáte, bylo s vámi v souladu. Já totiž vám (Ĝíkám), že vskutku (…) živý BĤh (…)” (Juda Ĝekl): “Opravdu chci (…)” Pán mu Ĝekl: “Živ (…) je ten, který pĜebývá (…) celý (…) nouzi (…)” (Juda Ĝekl): “Kdo? (…)” Pán Ĝekl: “(…) všechny vČci, které (…) ostatní. Jsou to oni (…)” Juda Ĝekl: “Hle, vládcové sídlí nad námi, takže jsou to oni, kdo nad námi budou panovat.” Pán Ĝekl: “Vy jste to, kdo nad nimi bude vládnout. Ale až když odložíte závist a tehdy, když obleþete svČtlo a vejdete do svatební sínČ.” Juda Ĝekl: “Jak nám bude donesen náš odČv?” Pán Ĝekl: “Jsou tací, kteĜí vám (jej) pĜinesou a jsou jiní, kteĜí (jej) pĜijmou. (To jsou) ti, kteĜí (vám dají) váš odČv. Kdo (totiž bude moci) dosáhnout toho místa? (…) Ovšem odČv života byl dán muži, protože zná cestu, po níž pĤjde. A i mnČ samotnému je tČžké ji dosáhnout.” Marie Ĝekla: “(Staþí) ‘trápení každého dne’ a ‘dČlník je hoden své stravy’ a ‘žák se podobá svému mistru’.” Pronesla tato slova jako žena, která plnČ pochopila. Žáci mu Ĝekli: “Co je plnost a co je neúplnost?” ěekl jim: “Vy jste z plnosti a pĜebýváte na místČ neúplnosti. A hle, její svČtlo se vylilo na mne!” Matouš mu Ĝekl: “ěekni mi, Pane, jak mrtví umírají a jak živí žijí?”

Pán Ĝekl: “Zeptej (…) se mne na výrok (…), co oko nevidČlo ani jsem to neslyšel, jen od Tebe. Pravím vám, že þlovČk bude nazván mrtvým, až bude odstranČno to, co jím hýbe. A když to, co je živé, opustí to, co je mrtvé, bude živé pojmenováno.”

Juda Ĝekl: “Proþ tedy pro pravdu zabíjejí a žijí?” Pán Ĝekl: “Kdo je (zrozen) z pravdy, ten neumírá; kdo je z ženy, umírá.” Marie Ĝekla: “Pane, Ĝekni mi, proþ jsem pĜišla na toto místo. Je to zisk nebo ztráta?” Pán Ĝekl: “Zjevuješ pĜekypující hojnost zjevovatele.” Marie mu Ĝekla: “Je tedy místo, které (…), nebo které má nedostatek pravdy?” Pán Ĝekl: “Místo, na kterém nejsem.” Marie Ĝekla: “Pane, jsi hrozný a krásný a (…) ti, kteĜí nevČdí (…)” Matouš Ĝekl: “Proþ nespoþineme okamžitČ?” Pán Ĝekl: “(Spoþinete), když složíte tato bĜemena!” Matouš Ĝekl: “Jak je možné, že se malé spojuje s velkým?” Pán Ĝekl: “Když odložíte skutky, které vás nemohou následovat, tehdy spoþinete.” Marie Ĝekla: “Chci poznat všechny vČci (takové), jaké jsou.” (Pán) Ĝekl: “Ten, kdo bude vyhledávat život! Protože (to) je jejich bohatství (…) svČta je (…) a jeho zlato a stĜíbro svádČjí.” Jeho (žáci) mu Ĝekli: “Co máme dČlat, (aby) naše dílo bylo dokonalé?” Pán jim Ĝekl: “Bućte (pĜipravení) na vše. Blažený þlovČk, který našel (…) zápas (…) jeho oþí (…) nezabil ani nebyl zabit, ale vyšel vítČznČ.” Juda Ĝekl: “ěekni mi, Pane, co je poþátkem té cesty?” ěekl: “Láska a dobrota. Kdyby totiž jedna z nich byla mezi vládci, nikdy by nevznikla špatnost.”

Matouš Ĝekl: “Pane, ty jsi mluvil o konci všeho bez znepokojení.” Pán Ĝekl: “Pochopili jste všechny vČci, o nichž jsem vám povČdČl a pĜijali jste je vírou. Pokud jste je poznali, jsou vaše, pokud ne, nejsou vaše.” ěekli mu: “Jaké je to místo, kam jdeme?”

Pán Ĝekl: “Místo, které mĤžete dosáhnout, (…) tam (zĤstaĖte) stát.” Marie Ĝekla: “Každá vČc (…) urþena, je vidČt.” Pán Ĝekl: “ěekl jsem vám, že ten, který zjevuje, vidí.” Jeho žáci, kterých bylo dvanáct, se ho zeptali: “Uþiteli (…) bezstarostnost (…) uþ nás (…)” Pán Ĝekl: “(…) všechno, co jsem (…) budete (…) vám (…) všecko.” Marie Ĝekla: “Je jen jedno slovo, které Ĝeknu o tajemství pravdy. Na nČm jsme stanuli a jsme zjevni kosmickým (silám).”

Juda Ĝekl Matoušovi: “(Chceme) znát druh odČvu, jímž budeme odČni, až vyjdeme z porušitelnosti tČla.” Pán Ĝekl: “Vládci a správcové dostali odČv na þas, který je omezen. Vy však jako dČti pravdy si nebudete oblékat tento doþasný odČv, ale pravím vám, že budete (blažení), když se svéknete. Není to totiž žádná velká vČc (…) vnČ.” (…) Ĝekl (…) Pán Ĝekl: “(…) váš Otec (…)” Marie Ĝekla: “Jakého druhu je to zrno hoĜþice? Je z nebe nebo ze zemČ?” Pán Ĝekl: “Když Otec pro sebe ustavil svČt, zanechal mnoho od Matky veškerenstva. Proto mluví a þiní.” Juda Ĝekl: “Ty jsi nám to povČdČl v duchu pravdy. Když se modlíme, jak se máme modlit?” Pán Ĝekl: “Modlete se na místČ, kde není žena.” Matouš Ĝekl: “Když nám pravil ‘Modlete se na místČ, (kde není žena)’, znamená (to) ‘Zrušte skutky ženství’ ne proto, že existuje jiné rození, ale proto, že rození konþí.” Marie Ĝekla: “Nebudou vymazány.” Pán Ĝekl: “(Kdo) ví, že nebudou zrušeny a (…)” Juda Ĝekl Matoušovi: “(Oni) zruší (skutky) (…) vládcĤ (…) bude (…) budeme tak na nČ pĜipraveni.” Pán Ĝekl: “Pravda, copak vás vidí? Copak vidí ty, kdo (vás) pĜijímají? Hle, Slovo – (to které patĜí k) nebi, vychází z Otce (do hlubiny) s mlþením, s bleskem, který pĤsobí zrození. Uvidí je, nebo je pĜemohou. Ale vy lépe znáte cestu, než andČl nebo mocnost (…) avšak Otci a (Synovi), neboĢ oni oba jsou jedno (…) a vy pĤjdete po (cestČ), kterou znáte. (I) kdyby se vládcové stali velikými, nebudou ji moci (dosáhnout). Ale hle, pravím vám, (že pro mne) samého (je) obtížné to dosáhnout.” Marie Ĝekla Pánu: “Když skutky (…) ruší.” Pán Ĝekl: “Znáte (…) Jestliže zruším (…) na své místo.” Juda Ĝekl: “Jak se zjevuje duch?” Pán Ĝekl: “Jak se zjevuje meþ?” Juda Ĝekl: “Jak se zjevuje svČtlo?” Pán Ĝekl: “(…) v (…) na vČky.” Juda Ĝekl: “Kdo komu odpouští skutky? Skutky, které svČt (…), jež odpouští skutky?” Pán Ĝekl: “Kdo (…)? Kdo zná skutky, ten má þinit (vĤli) Otce.” “Vy pak bojujte, abyste se zbavili hnČvu a závisti a zbavili se i svých (…) a ne (…) (…) (…) zloĜeþil (…) Pravím totiž (…) berete (…) vy (…) kdo hledal a (…) ten (…) bude žít do (…) Pravím vám (…) že nenecháte své duchy a duše bloudit.” (PĜeklad: J. Dus, P. Pokorný, Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I.)

ZDROJE Dus J., Pokorný P., Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 Emmel S., The Gnostic Society Library, Dialogue of the Savior, http://www.gnosis.org/naghamm/dialog.html

APOKRYFNÍ EVANGELIA V KORÁNU Korán je svatou knihou islámu. Podle muslimĤ byl doslovnČ zjeven proroku Muhammadovi (Mohamedovi), který žil pravdČpodobnČ v letech 570 až 632. Jednotlivá slova mu údajnČ diktoval archandČl Gabriel. Text v podobČ rýmované prózy je rozdČlen do 114 kapitol zvaných súry. ěazení není chronologické, súry se liší poþtem veršĤ a s vyjímkou první kapitoly jsou nejdelší súry umístČny spíše na zaþátku a nejkratší na konci knihy. Korán nevznikl najednou. Muhammad jednotlivé þásti pronášel postupnČ v prĤbČhu více než dvaceti let své prorocké þinnosti. Podle místa zjevení se rozlišuje mezi mekkánskými a medínskými súrami. VČĜící se zpoþátku uþili pĜedĜíkávaný text zpamČti a teprve pozdČji ho zaþali pĜevádČt do písemné podoby. Ke koneþnému autorizovanému soupisu Koránu došlo na popud chalífa Uthmána ibn Affana (644-656). Do té doby kolovaly mezi muslimy þtyĜi sbírky, které se od sebe navzájem lišily odchylkami ve þtení, smyslu textu i v uspoĜádání. Redakþní práce pČtiþlenné komise v letech 651 až 656 byla završena vydáním Koránu, jehož znČní je totožné s dnešním. Toto znČní je vČtšinou považováno za autentické. Korán obsahuje mnoho zmínek a vyprávČní o postavách známých ze Starého a Nového zákona. Muhammad se nechal inspirovat židovskými i kĜesĢanskými pĜíbČhy, na které svou vČroukou navazuje, takže þasto a opakovanČ pĜipomíná jména jako Adam, Abraham, Noe, Lot, Josef, Mojžíš, Árón, David, Šalomoun, Eliáš, Job nebo Ježíš, Marie a Jahjá (Jan KĜtitel). V pĜípadČ kĜesĢanských motivĤ je zĜejmé, že zakladatel islámu þerpal spíše z apokryfních spisĤ než z kánonické sbírky. V Koránu se objevují napĜíklad pasáže velmi blízké Jakubovu a Tomášovu evangeliu dČtství nebo Pseudo-Matoušovu evangeliu. Muhammad Ježíše respektoval jako posla Božího, jemuž se dostalo daru provádČt zázraky, což jemu samotnému bylo odepĜeno. Jako smyšlené byly naopak odmítnuty teze o JežíšovČ božství, o smrti na kĜíži a uþení o Trojici. Ježíš podle 61. súry sám pĜedpovČdČl pĜíchod Muhammada. Nelze tedy pochybovat o tom, že si muslimové Ježíše velice váží a ctí jej jako jednoho ze svých nejvýznamnČjších prorokĤ. Do následujícího výbČru jsem zaĜadil citace z Koránu, které se vztahují ke kĜesĢanství..

Súra 2 (Kráva) 87 A již kdysi jsme dali Mojžíšovi Písmo a po nČm jsme i jiné posly vyslali; a dali jsme Ježíšovi, synu Marie, jasné dĤkazy a podpoĜili jsme jej Duchem svatým. A kdykoliv k vám pĜišel posel s nČþím, co si vaše duše nepĜály, zpyšnČli jste: jedny jste prohlásili za lháĜe a druhé jste zabili. 88 A Ĝekli: “Naše srdce jsou neobĜezaná!” Ale ne! BĤh je proklel za jejich nevíru; jak málo oni vČĜí!

Súra 3 (Rod ‘ImránĤv) 33 BĤh si vskutku vyvolil Adama, Noema, rod AbrahamĤv i rod ‘ImránĤv (AmramĤv) nad veškeré lidstvo. 34 jako pokolení, která vzešla jedno z druhého. A BĤh je slyšící, vševČdoucí. 35 A hle, manželka ‘Imránova Ĝekla: “MĤj Pane, zaslibuji Ti, co je v mém lĤnČ, aby se zasvČtilo TobČ. PĜijmi to ode mne, vždyĢ Ty jsi slyšící, vševČdoucí!” 36 A když to pĜivedla na svČt, zvolala: “MĤj Pane, pĜivedla jsem na svČt dceru” – a BĤh dobĜe vČdČl, co pĜivedla na svČt, vždyĢ pohlaví mužské není jako ženské – “a nazvala jsem ji Marií. A svČĜuji ji i její potomstvo do Tvé ochrany pĜed prokletým satanem.” 37 A BĤh ji pĜijal s laskavostí a dal ji vzrĤst krásným vzrĤstem; a svČĜil ji Zachariášovi. A kdykoli za ní Zachariáš vešel do svatynČ, nalezl u ní potravu. I zeptal se: “Marie, odkud to máš?” OdpovČdČla: “To pĜichází od Boha a BĤh vČru dává obživu, komu chce, aniž poþítá.” 38 Tehdy tam Zachariáš poprosil svého Pána: “Pane mĤj, dej mi ze Své milosti výteþné potomstvo, neboĢ Ty jsi ten, který rád vyslechne prosby!” 39 A andČlé na nČj zavolali, zatímco stál a modlil se ve svatyni: “BĤh ti oznamuje radostnou zvČst o narození Jana, který potvrdí pravdivost Božího slova a bude pánem, bude zdrženlivý, bude prorokem a jedním z bezúhonných.” 40 Pravil: “MĤj Pane, jak bych mohl mít chlpace, když jsem dospČl do vysokého vČku a má manželka je

neplodná?” ěekl: “Takto BĤh þiní to, co chce!” 41 Zachariáš Ĝekl: “MĤj Pane, uþiĖ mi znamení!” OdvČtil: “Tvým znamením bude, že nebudeš po tĜi dny mluvit s lidmi jinak než posunky. A vzývej þasto svého Pána a chval Jej za veþera i za jitra!” 42 A hle, pravili andČlé: “Marie, BĤh si tČ vČru vyvolil a uþinil tČ þistou a vyznamenal tČ mezi ženami všeho lidstva. 43 Marie, buć svému Pánu pokornČ oddaná, padej na svou tváĜ a sklánČj se s tČmi, kteĜí poklekají!” 44 A toto je jeden z nepoznatelných pĜíbČhĤ, jež ti zjevujeme. Ty jsi nebyl mezi nimi, když vrhali losy tĜtinami o to, kdo z nich se ujme Marie, a nebyl jsi mezi nimi, když se hádali. 45 A hle, pravili andČlé: “Marie, BĤh ti oznamuje radostnou zvČst o Slovu, jež pĜichází od NČho, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš, syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i na onom svČtČ a též jedním z tČch, kdo budou k Bohu pĜiblíženi. 46 A bude mluvit s lidmi již v kolébce jako dospČlý a bude patĜit mezi bezúhonné.” 47 ěekla: “MĤj Pane, jak bych mohla mít syna, když se mne žádný smrtelník dosud nedotkl?” Pravil: “Takto BĤh tvoĜí to, co chce; když rozhodne o nČjaké vČci, Ĝekne pouze “Staniž se!”, a stane se. 48 A BĤh jej nauþí Písmu a Moudrosti a TóĜe a Evangeliu. 49 A byl poslán k dČtem Izraele: “PĜišel jsem k vám se znamením vašeho Pána. UtvoĜím pro vás z hlíny nČco podobného ptáku a vdechnu tomu život, a stane se to skuteþným ptákem se souhlasem Božím. A vyléþím slepého i malomocného a vzkĜísím mrtvé se souhlasem Božím. A sdČlím vám, co jíte a co shromažćujete ve svých pĜíbytcích. A vČru je v tomto znamení, jste-li vČĜící. 50 A pĜišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, þeho se vám dostalo pĜede mnou z Tóry, a aby vám byla dovolena þást z toho, co vám bylo zakázáno. A pĜicházím k vám se znamením od vašeho Pána – bojte se Boha a poslouchejte mne! 51 Zajisté je BĤh mým Pánem i vaším Pánem, uctívejte Jej tedy – a to je ta pĜímá stezka!” 52 A když Ježíš pocítil jejich nevíru, Ĝekl: “Kdo se stanou mými pomocníky na cestČ Boží?” A apoštolové odpovČdČli: “My budeme Božími pomocníky, my v Boha vČĜíme, a ty podej svČdectví, že jsme odevzdáni do Jeho vĤle! 53 Náš Pane, uvČĜili jsme v to, co si nám seslal, a následujeme posla; zapiš nás tedy mezi ty, kdo dávají svČdectví pravdČ!” 54 I strojili mu úklady, avšak i BĤh strojil lest – a BĤh umí nejlépe strojit lest. 55 A hle, pravil BĤh: “Ježíši, nyní tČ odvolám a povznesu tČ k SobČ a oþistím tČ od (špíny) tČch, co neuvČĜili. A ty, kteĜí tČ následovali, uþiním vyššími než ty, kteĜí nevČĜili, až do dne zmrtvýchvstání. A pak se ke MnČ všichni navrátíte a rozsoudím mezi vámi to, v þem jste se rozcházeli. 56 A ty, co neuvČĜili, potrestám pĜísným trestem na tomto i na onom svČtČ a nebudou mít žádné pomocníky, 57 zatímco tČm, co uvČĜili a konali zbožné skutky, se dostane jejich odmČny – a BĤh vČru nemá rád nespravedlivé! 58 A pĜednášíme ti toto ze znamení a z moudrého pĜipomenutí. 59 A Ježíš se pĜed Bohem podobá Adamovi: On jej stvoĜil z prachu a potom mu Ĝekl “Budiž!” a on byl! 60 Tato pravda pĜichází od tvého Pána – nebuć tedy jedním z pochybovaþĤ! 61 Tomu, kdo se o tom s tebou bude pĜít poté, co ti bylo dáno vČdČní, odpovČz: “Pojćme, pĜizveme naše syny a

vaše syny, naše ženy a vaše ženy, nás i vás; potom si budeme vzájemnČ pĜísahat a pĜivoláme Boží prokletí na lháĜe!” 62 A toto je skuteþnČ pravdivý pĜíbČh – a není božstva kromČ Boha a BĤh je mocný, moudrý. 63 Jestliže se obrátí zády … vždyĢ BĤh dobĜe zná ty, kdo šíĜí pohoršení!

Súra 4 (Ženy) 155 A pak jsme je prokleli za to, že porušili svou úmluvu, neuvČĜili v Boží znamení, nespravedlivČ zabíjeli proroky, a také za jejich slova: “Naše srdce jsou neobĜezaná.” Ba ano, BĤh jim je zapeþetil kvĤli jejich nevíĜe a jen málo z nich uvČĜilo; 156 a za jejich nevíru a za jejich slova o Marii, jež byla nehoráznou pomluvou, 157 a za jejich slova: “VČru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!” Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukĜižovali, ale jen se jim tak zdálo. A vČru ti, co jsou o nČm rozdílného mínČní, jsou vskutku o nČm na pochybách A nemají o nČm žádné vČdomosti a sledují jen dohady; a jistČ jej nezabili, 158 BĤh jej naopak k sobČ pozdvihl, neboĢ BĤh je mocný, moudrý. 159 A vČru není nikdo mezi vlastníky Písma, kdo by v NČj neuvČĜil pĜedtím, než zemĜe - a v den zmrtvýchvstání bude pak proti nim svČdkem . (…) 171 Vlastníci Písma! NepĜehánČjte ve svém náboženství a o Bohu mluvte jedinČ pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a Jeho slovem, které vložil do Marie, a duchem z NČho vycházejícím. A vČĜte v Boha a Jeho posly a neĜíkejte: “Trojice!” PĜestaĖte, a bude to tak pro vás lepší. BĤh vskutku je jediným Bohem, On je povznesen nad to, aby mČl dítČ, vždyĢ Mu náleží vše, co je na nebesích i na zemi; a BĤh je dostateþným ochráncem. 172 Ani Mesiáš, ani pĜiblížení andČlé neopovrhují tím, aby byli služebníky Božími.

Súra 5 (ProstĜený stĤl) 17 VČru jsou nevČĜící ti, co Ĝíkají: “Zajisté je Bohem Mesiáš, syn Mariin!” OdpovČz: “Kdo má u Boha takovou moc, aby Mu mohl zabránit, kdyby se mu zachtČlo, zahubit Mesiáše, syna Mariina, a jeho matku a vĤbec všechny, kteĜí jsou na zemi?” Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi; On tvoĜí, co chce, a On je mocný nade všemi vČcmi. 18 Židé a kĜesĢané tvrdí: “My jsme synové Boží a Jeho miláþci.” ěekni: “Proþ vás tedy trestá za vaše hĜíchy? Ne, vy jste obyþejní smrtelníci, jedni z tČch, které On stvoĜil. On odpouští, komu chce, a trestá také, koho chce. Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi - a u NČho je koneþný cíl.” (…) 46 A vypravili jsme v jejich stopách Ježíše, syna Mariina, aby potvrdil pravdivost toho, co bylo pĜedtím obsaženo v TóĜe, a dali jsme mu Evangelium, v nČmž je správné vedení a svČtlo, aby potvrdilo pravdivost toho, co bylo pĜedtím v TóĜe, a stalo se správným vedením i varováním pro bohabojné. (…) 68 ěekni: “Vlastnící Písma, nedosáhnete niþeho, pokud nebudete dodržovat Tóru, Evangelium a to, co vám bylo vaším Pánem sesláno.” Avšak to, co ti bylo sesláno tvým Pánem v mnoha z nich jen rozmnožuje vzpurnost a nevČrectví; však nermuĢ se pro nevČĜící lid! 69 VČru ti, kteĜí uvČĜili, a ti, kteĜí vyznávají židovství, a sabejci a kĜesĢané - vĤbec ti, kteĜí uvČĜili v Boha a v den

poslední a konali dobré skutky, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni. 70 A vČru jsme kdysi uzavĜeli úmluvu s dČtmi Izraele a vyslali jsme k nim posly. Kdykoliv však k nim pĜišli poslové s nČþím, þeho si jejich duše nepĜály, þást z nich prohlásili za lháĜe a þást zabili. 71 Domnívali se, že to není zkouška, a byli slepí a hluší, ale BĤh jim pozdČji odpustil, ovšem i potom vČtšina z nich oslepla a ohluchla. A BĤh jasnČ vidí, co dČlají. 72 A vČru jsou nevČĜící ti, co tvrdí: “Mesiáš, syn Mariin, je BĤh!” A pravil Mesiáš: “DČti Izraele, uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! Kdo bude pĜidružovat k Bohu, tomu BĤh zakáže vstup do ráje a bude mu pĜíbytkem pekelný oheĖ; a nespravedliví nebudou mít pomocníky.” 73 A jsou vČru nevČĜící ti, co tvrdí: “BĤh je tĜetí z trojice” - zatímco není božstva kromČ jediného Boha. A nepĜestanou-li s tím, co Ĝíkají, vČru se dotkne tČch z nich, kteĜí jsou nevČĜící, bolestný trest! 74 Proþ se tedy kajícnČ neobrátí k Bohu a neprosí jej za odpuštČní, když BĤh je zajisté odpouštČjící a milosrdný? 75 Mesiáš, syn Mariin, není víc než posel, pĜed kterým byli už jiní poslové. A jeho matka byla pravdomluvná - a oba se živili pokrmy. Pohleć, jak jim objasĖujeme znamení, a pohleć, do jakých lží se dostali! 76 ěekni: “Což budete místo Boha uctívat nČco, co vám nemĤže zpĤsobit škodu ani užitek? A BĤh je ten, který je slyšící i vševČdoucí.” 77 ěekni: “Vlastníci Písma! NepĜehánČjte ve svém náboženství, mluvte jen pravdu a nenásledujte scestná uþení lidí, kteĜí zbloudili už pĜed vámi a dali zbloudit mnoha jiným - a ti vČru zbloudili z pĜímé cesty!” 78 Proklety byly ty z dČtí Izraele, které neuvČĜily, jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli pĜestupníky 79 a že si vzájemnČ nezakazovali konání toho, co je zavrženíhodné. A jak odporné bylo to, co þinili! 80 A mnohé z nich vidíš pĜátelit se s nevČĜícími. A to, co již dĜíve si pro sebe pĜipravili, je tak odporné, že se BĤh na nČ rozhnČval - a ve svém trestu budou nesmrtelní! 81 Kdyby byli vČĜili v Boha, v proroka a v to, co mu bylo sesláno, nebyli by se s nimi pĜátelili, avšak mnozí z nich jsou vČru hanebníci. 82 A vČru zjistíš, že lidé, kteĜí jsou nejvČtšími nepĜáteli vČĜících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu pĜidružují; a zjistíš, že lidé, kteĜí jsou nejvČtšími pĜáteli vČĜících, jsou ti, kteĜí Ĝíkají: “Jsme kĜesĢané!” A je to proto, že jsou mezi nimi knČží a mniši a že nejsou naplnČni pýchou. 83 A když slyší to, co bylo sesláno poslu, spatĜíš jejich oþi plnit se slzami z poznání pravdy a Ĝíkat: “Pane náš, uvČĜili jsme, zapiš nás mezi ty, kteĜí to dosvČdþují! 84 Proþ bychom nemČli vČĜit v Boha a v to, co nám pĜišlo z pravdy, když toužíme, aby nás náš Pán uvedl do ráje spoleþnČ s bezúhonnými lidmi?” 85 A BĤh je odmČní za to, co Ĝíkají, zahradami, pod nimiž teþou Ĝeky a v nichž budou nesmrtelní. A to je odmČna za to, že konali dobro. 86 Avšak ti, co neuvČĜili a Naše znamení prohlásili za lež, ti budou obyvateli pekla. (…) 110 A hle, praví BĤh: “Ježíši, synu Mariin, pamatuj na Mou milost, kterou jsem prokázal tobČ i tvé matce, když jsem tČ podpoĜil Duchem svatým a jako dospČlý si v kolébce hovoĜil s lidmi; když nauþil jsem tČ Písmu, moudrosti, TóĜe i Evangeliu; a když si s Mým svolením z hlíny vytvoĜil podoby ptákĤ a dýchl si na nČ a staly se s Mým svolením skuteþnými ptáky; a když si s Mým svolením uzdravil slepého a malomocného a s Mým svolením jsi mrtvým umožnil vstát z hrobĤ. A odehnal jsem od tebe dČti Izraele, když jsi k nim pĜišel s jasnými dĤkazy a když ti z nich, kteĜí neuvČĜili, Ĝekli: Tohle není nic jiného než zjevné kouzelnictví!

111 A když jsem vnukl apoštolĤm: ,VČĜte ve Mne a v Mého posla!' a oni odpovČdČli: ,UvČĜili jsme a dosvČdþ, že jsme se odevzdali do Tvé vĤle!' ” 112 A hle, apoštolové Ĝekli: “Ježíši, synu Mariin, mĤže nám tvĤj Pán seslat z nebe prostĜený stĤl?” I odvČtil: “Bojte se Boha, jste-li vČĜící!” 113 ěekli: “Chceme z nČho pojíst, aby se naše srdce upokojila a abychom poznali, že jsi nám Ĝekl pravdu, a mohli se pak o tom stát svČdky!” 114 I zvolal Ježíš, syn Mariin: “Veliký Bože, náš Pane! Sešli nám z nebes prostĜený stĤl, který bude pro nás svátkem, jak pro prvního, tak i pro posledního z nás, i znamením od Tebe! A dej nám štČdrý pĜídČl, neboĢ Ty jsi nejlepší ze štČdrých!” 115 A BĤh Ĝekl: “JistČ vám jej sešlu. Pokud však nČkdo z vás bude i potom nevČĜící, potrestám jej trestem, jakým jsem nepotrestal nikoho z veškerého lidstva!” 116 A hle, pravil BĤh: “Ježíši, synu Mariin, byl jsi to snad ty, kdo Ĝekl lidem ,VezmČte si mne a mou matku jako dvČ božstva vedle Boha'?” I odpovČdČl: “Sláva TobČ! Nebylo na mne, abych Ĝíkal nČco, k þemu jsem nemČl právo! Kdybych to byl býval Ĝekl, byl bys to dobĜe vČdČl, neboĢ Ty znáš, co je v mé duši, zatímco já neznám, co je ve Tvé duši, protože Ty jediný znáš nepoznatelné. 117 NeĜíkal jsem jim nic jiného než to, co jsi mi pĜikázal, to jest: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! A byl jsem jim svČdkem, dokud jsem mezi nimi žil. A když jsi mne povolal k SobČ, byl jsi to Ty, kdo byl nad nimi dozorcem - a Ty jsi svČdkem všech vČcí. 118 Potrestáš-li je - neboĢ jsou Tvými služebníky; odpustíš-li jim - neboĢ Ty jsi vČru mocný i moudrý!” 119 A praví BĤh: “Toto je den, kdy prospČje pravdomluvným jejich pravdomluvnost.” Pro nČ jsou urþeny zahrady, pod nimiž teþou Ĝeky, a v nich budou navČky nesmrtelní. A BĤh v nich nalezne zalíbení a oni naleznou zalíbení v NČm a to bude nesmírný úspČch. 120 A Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi - a On vládne nade všemi vČcmi!

Súra 9 (Pokání) 30 A židé Ĝíkají: “´Uzajr je syn Boží!” a kĜesĢané Ĝíkají: “Mesiáš je syn Boží!” A taková je Ĝeþ, kterou pronášejí svými ústy, a napodobují tak Ĝeþ tČch, kteĜí byli nevČĜícími pĜed nimi. NechĢ proti nim BĤh bojuje! Do jaké lži to upadli! 31 A vzali si své uþence a své mnichy za pány vedle Boha a stejnČ tak i Mesiáše, syna Mariina, pĜestože jim bylo pĜikázáno uctívat pouze jediného Boha. A není božstva kromČ NČho, jenž Svou slávou je povznesen nad ty, kteĜí jsou k NČmu pĜidružováni! 32 ChtČli by zhasnout Boží svČtlo svými ústy, avšak BĤh nechce nic jiného než uþinit Své svČtlo dokonalým, i když se to nevČĜícím protiví. 33 On je ten, jenž vyslal Svého posla se správným vedením a pravdivým náboženstvím, aby zvítČzilo nad všemi ostatními náboženstvími, i když se to modloslužebníkĤm nelíbí.

Súra 19 (Marie) 1 Káf há já 'ajn sád. 2 PĜipomenutí o milosrdenství tvého Pána nad jeho služebníkem Zachariášem. 3 Hle, Zachariáš zvolal k svému Pánu tajným voláním:

4 “MĤj Pane, mé kosti už u mne zeslábly a má hlava se pokryla šedinami, a nikdy jsem nebyl pĜi vzývání Tebe, mĤj Pane, neúspČšný; 5 avšak obávám se pĜíbuzných, kteĜí po mnČ pĜijdou. Má žena je sice neplodná, ze své moci mi však daruj následníka, 6 který se stane mým dČdicem i dČdicem Jakubova rodu, a uþiĖ, aby se tobČ zalíbil, mĤj Pane!” 7 “Zachariáši, zvČstujeme ti radostnou zprávu o narození chlapce, jehož jméno bude Jahjá (Jan KĜtitel) a jemuž jsme dĜíve nedali žádného jmenovce!” 8 ěekl: “MĤj Pane, jak bych mohl mít chlapce, když má žena je neplodná a já sám jsem již dosáhl slabosti vysokého vČku?” 9 I pravil: “Staniž se takto, neboĢ Pán tvĤj Ĝíká: Toto je pro Mne snadné, vždyĢ jsem tČ stvoĜil už dĜíve, když si ještČ niþím nebyl.” 10 Zachariáš Ĝekl: “MĤj Pane, uþiĖ mi znamení!” - “Tvým znamením bude,” pravil, “že po tĜi noci nebudeš hovoĜit s lidmi, byĢ by ses tešil plnému zdraví.” 11 I vyšel Zachariáš ze svatynČ ke svému lidu a (BĤh) jim vnukl: “Slavte za jitra i za veþera svého Pána!” 12 ... “Jahjá, pĜidržuj se Písma pevnČ!” A dali jsme mu moudrost již v jeho dČtství 13 a laskavost a þistotu pocházející od Nás. A byl bohabojný 14 a k rodiþĤm dobrotivý a nebyl ani násilný, ani neposlušný. 15 Mír budiž s ním v den, kdy se narodil, i v den, kdy zemĜel, i v den, kdy bude k životu zase probuzen! 16 A pĜipomeĖ v Knize také Marii, když se vzdálila od své rodiny na východ 17 a spustila mezi sebou a jimi oponu. A poslali jsme k ní Svého ducha a zjevil se jí v podobČ dokonalého smrtelníka. 18 I zvolala: “Utíkám se pĜed tebou k Milosrdnému - kéž i ty by ses Jeho bál!” 19 ěekl: “Já jsem poslem od tvého Pána, abych ti daroval þistého chlapce.” 20 ěekla: “Jak bych mohla mít chlapce, když se mČ nedotkl žádný smrtelník a já nejsem nepoþestnou ženou?!” 21 OdpovČdČl: “Staniž se tak, neboĢ TvĤj Pán pravil: Toto je pro mne snadné, a vČru jej uþiníme znamením pro lidi i milosrdenstvím od Nás seslaným, a je to již rozhodnutou vČcí!” 22 I otČhotnČla dítČtem a uchýlila se s ním na vzdálené místo. 23 A zastihly ji bolesti poblíž kmene palmové datle a zvolala: “Ach, kéž bych byla radČji již dĜíve zemĜela a upadla v úplné zapomenutí!” 24 I zavolal na ni zpod jejích nohou: “NermuĢ se, vždyĢ tvĤj Pán dal pod tebou téci plynulé Ĝíþce, 25 a zatĜes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobČ þerstvé a uzrálé datle! 26 Jez a pij a buć radostné mysli! A až spatĜíš nČkoho ze smrtelníkĤ, Ĝekni: ,PĜislíbila jsem Milosrdnému pĤst a nebudu dnes mluvit k žádnému þlovČku'!” 27 Pak s ním, zatímco jej nesla, pĜišla ke svému lidu. I zvolali: “Marie, ty jsi vČru provedla neslýchanou vČc! 28 Sestro Árónova, tvĤj otec nebyl špatným mužem ani tvá matka nebyla nepoþestnou!”

29 A Marie ukázala na chlapce. I Ĝekli:;,Jak máme mluvit s nČkým, kdo je ještČ dítČtem v kolébce?” 30 A chlapec promluvil: “Já jsem služebníkem Božím, On mi dal Písmo a uþinil mne prorokem. 31 A uþinil mne požehnaným, aĢ se budu nacházet kdekoli, a poruþil mi modlitbu a almužnu, co budu živ 32 a také úctu ke své matce; a neuþinil mne ani násilníkem, ani bídníkem. 33 A dal, aby se mnou byl mír v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemĜu, i v den, kdy k životu budu zase probuzen.” 34 Takový je Ježíš, syn Mariin, podle pravdivého slova, o nČmž jen oni pochybují! 35 Není Boha dĤstojno, aby si bral nČjakého syna. Sláva tomu, který, když o vČci rozhodne, Ĝekne pouze: “Staniž se!” a stane se. 36 BĤh je Pánem mým i vaším, uctívejte Jej tedy, neboĢ toto je pĜímá stezka!

Súra 21 (Proroci) 89 A zmiĖ se o Zachariášovi, když volal ke svému Pánu: “MĤj Pane, neponechávej mne samotného, Ty, jenž jsi z dČdicĤ nejlepší!” 90 Vyslyšeli jsme jej a darovali jsme mu Jana a uþinili jsme jeho manželku plodnou. A ti všichni se pĜedhánČli v dobroþinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vĤþi Nám pokorní. 91 A zmiĖ se o té, jež své panenství stĜežila. A vdechli jsme do ní þást Svého ducha a uþinili jsme z ní i z jejího syna znamení pro veškeré lidstvo. 92 Hle, tato vaše obec je jedinou obcí a Já jsem vaším Pánem, uctívejte Mne tedy! 93 Avšak oni se ve své vČci mezi sebou rozpoltili, ale pĜesto se k Nám všichni navrátí.

Súra 43 (Zlaté ozdoby) 57 A když je syn Mariin uvádČn jako pĜíklad, hle, tvoji soukmenovci se o nČm hlasitČ hádají 58 a Ĝíkají: “Jsou lepší naše božstva, nebo je lepší on?” A uvádČjí ten pĜíklad jenom proto, aby se mohli hádat, neboĢ oni jsou vČru lidmi milujícími hádky. 59 On však není niþím jiným než Naším služebníkem, jemuž jsme vČnovali svou pĜízeĖ, a udČlali jsme jej pĜíkladem pro dČti Izraele. 60 A kdybychom chtČli, udČlali bychom z vás andČly, kteĜí by se na Zemi stali vašimi nástupci. 61 A to je vČru znamením Hodiny; nepochybujte o ní, ale následujte mne, neboĢ toto je pĜímá stezka. 62 A nechĢ vás z ní satan nesvede, protože on je Vašim zjevným nepĜítelem. 63 A když pĜišel Ježíš s jasnými dĤkazy, Ĝekl: “PĜišel jsem k vám s moudrostí, a abych vám objasnil nČco z toho, o þem jste rĤzného názoru; bojte se tedy Boha a poslouchejte mne!” 64 BĤh je vČru Pánem mým i Pánem vaším; uctívejte Ho tedy, neboĢ toto je pĜímá stezka!

Súra 57 (Železo) 27 A potom jsme v jejich stopách vypravili jiné své posly a vypravili jsme Ježíše, syna Mariina, a dali jsme mu

Evangelium a do srdcí tČch, kteĜí jej následovali, jsme vložili mírnost a slitování; a jako novotu si ve své snaze zalíbit se Bohu zavedli mnišství, ale to jsme jim nepĜedepsali. Jenomže oni to vhodným dodržováním nedodrželi. A dali jsme tČm z nich, co uvČĜili, jejich odmČnu, avšak mnozí z nich byli hanebníci.

Súra 61 (SevĜený šik) 6 A vzpomeĖ si, jak pravil Ježíš, syn Mariin: “DČti Izraele, já jsem pro vás opravdu poslem Božím potvrzujícím pravdivost toho, co bylo pĜede mnou sesláno z Tóry, a oznamujícím vám radostnou zvČst o poslu, jenž pĜijde po mnČ a jehož jméno bude Ahmad.” Avšak když jim pĜedvedl jasné dĤkazy, Ĝekli: “To je zjevné kouzelnictví.” (…) 14 Vy, kteĜí vČĜíte! Bućte Božími pomocníky, tak, jak to Ĝekl Ježíš, syn Mariin, apoštolĤm: “Kdo budou mými pomocníky na cestČ Boží?” I odpovČdČli apoštolové: “My budeme Božími pomocníky.” A uvČĜila þást dČtí Izraele, zatímco druhá þást neuvČĜila. A podpoĜili jsme ty, co uvČĜili, proti jejich nepĜátelĤm a stali se vítČzi.

Súra 66 (Zákaz) 11 A BĤh uvádí tČm, co uvČĜili, pĜíklad Faraónovy ženy, když zvolala: “MĤj Pane, postav pro mne u Sebe v ráji pĜíbytek a zachraĖ mne pĜed Faraónem a jeho skutky a zachraĖ mne pĜed nespravedlivými lidmi!” 12 A uvádí i Marii, dceru ´Imránovu, která stĜežila své panenství a do níž jsme vdechli Svého ducha. A slova svého Pána i Jeho Písma prohlásila za pravdivá a patĜila mezi pokornČ oddané Bohu.

ZDROJE Korán, Odeon, Praha 1991 Islamweb.cz, Svatý Korán, http://www.islamweb.cz/koran/koran.php Muslim-inform.cz, Korán, http://www.muslim-inform.cz/koran.php?akce=All Hrbek I..,

APOKRYFNÍ EVANGELIA V KORÁNU Korán je svatou knihou islámu. Podle muslimĤ byl doslovnČ zjeven proroku Muhammadovi (Mohamedovi), který žil pravdČpodobnČ v letech 570 až 632. Jednotlivá slova mu údajnČ diktoval archandČl Gabriel. Text v podobČ rýmované prózy je rozdČlen do 114 kapitol zvaných súry. ěazení není chronologické, súry se liší poþtem veršĤ a s vyjímkou první kapitoly jsou nejdelší súry umístČny spíše na zaþátku a nejkratší na konci knihy. Korán nevznikl najednou. Muhammad jednotlivé þásti pronášel postupnČ v prĤbČhu více než dvaceti let své prorocké þinnosti. Podle místa zjevení se rozlišuje mezi mekkánskými a medínskými súrami. VČĜící se zpoþátku uþili pĜedĜíkávaný text zpamČti a teprve pozdČji ho zaþali pĜevádČt do písemné podoby. Ke koneþnému autorizovanému soupisu Koránu došlo na popud chalífa Uthmána ibn Affana (644-656). Do té doby kolovaly mezi muslimy þtyĜi sbírky, které se od sebe navzájem lišily odchylkami ve þtení, smyslu textu i v uspoĜádání. Redakþní práce pČtiþlenné komise v letech 651 až 656 byla završena vydáním Koránu, jehož znČní je totožné s dnešním. Toto znČní je vČtšinou považováno za autentické. Korán obsahuje mnoho zmínek a vyprávČní o postavách známých ze Starého a Nového zákona. Muhammad se nechal inspirovat židovskými i kĜesĢanskými pĜíbČhy, na které svou vČroukou navazuje, takže þasto a opakovanČ pĜipomíná jména jako Adam, Abraham, Noe, Lot, Josef, Mojžíš, Árón, David, Šalomoun, Eliáš, Job nebo Ježíš, Marie a Jahjá (Jan KĜtitel). V pĜípadČ kĜesĢanských motivĤ je zĜejmé, že zakladatel islámu þerpal spíše z apokryfních spisĤ než z kánonické sbírky. V Koránu se objevují napĜíklad pasáže velmi blízké Jakubovu a Tomášovu evangeliu dČtství nebo Pseudo-Matoušovu evangeliu. Muhammad Ježíše respektoval jako posla Božího, jemuž se dostalo daru provádČt zázraky, což jemu samotnému bylo odepĜeno. Jako smyšlené byly naopak odmítnuty teze o JežíšovČ božství, o smrti na kĜíži a uþení o Trojici. Ježíš podle 61. súry sám pĜedpovČdČl pĜíchod Muhammada. Nelze tedy pochybovat o tom, že si muslimové Ježíše velice váží a ctí jej jako jednoho ze svých nejvýznamnČjších prorokĤ. Do následujícího výbČru jsem zaĜadil citace z Koránu, které se vztahují ke kĜesĢanství..

Súra 2 (Kráva) 87 A již kdysi jsme dali Mojžíšovi Písmo a po nČm jsme i jiné posly vyslali; a dali jsme Ježíšovi, synu Marie, jasné dĤkazy a podpoĜili jsme jej Duchem svatým. A kdykoliv k vám pĜišel posel s nČþím, co si vaše duše nepĜály, zpyšnČli jste: jedny jste prohlásili za lháĜe a druhé jste zabili. 88 A Ĝekli: “Naše srdce jsou neobĜezaná!” Ale ne! BĤh je proklel za jejich nevíru; jak málo oni vČĜí!

Súra 3 (Rod ‘ImránĤv) 33 BĤh si vskutku vyvolil Adama, Noema, rod AbrahamĤv i rod ‘ImránĤv (AmramĤv) nad veškeré lidstvo. 34 jako pokolení, která vzešla jedno z druhého. A BĤh je slyšící, vševČdoucí. 35 A hle, manželka ‘Imránova Ĝekla: “MĤj Pane, zaslibuji Ti, co je v mém lĤnČ, aby se zasvČtilo TobČ. PĜijmi to ode mne, vždyĢ Ty jsi slyšící, vševČdoucí!” 36 A když to pĜivedla na svČt, zvolala: “MĤj Pane, pĜivedla jsem na svČt dceru” – a BĤh dobĜe vČdČl, co pĜivedla na svČt, vždyĢ pohlaví mužské není jako ženské – “a nazvala jsem ji Marií. A svČĜuji ji i její potomstvo do Tvé ochrany pĜed prokletým satanem.” 37 A BĤh ji pĜijal s laskavostí a dal ji vzrĤst krásným vzrĤstem; a svČĜil ji Zachariášovi. A kdykoli za ní Zachariáš vešel do svatynČ, nalezl u ní potravu. I zeptal se: “Marie, odkud to máš?” OdpovČdČla: “To pĜichází od Boha a BĤh vČru dává obživu, komu chce, aniž poþítá.” 38 Tehdy tam Zachariáš poprosil svého Pána: “Pane mĤj, dej mi ze Své milosti výteþné potomstvo, neboĢ Ty jsi ten, který rád vyslechne prosby!” 39 A andČlé na nČj zavolali, zatímco stál a modlil se ve svatyni: “BĤh ti oznamuje radostnou zvČst o narození Jana, který potvrdí pravdivost Božího slova a bude pánem, bude zdrženlivý, bude prorokem a jedním z bezúhonných.” 40 Pravil: “MĤj Pane, jak bych mohl mít chlpace, když jsem dospČl do vysokého vČku a má manželka je

neplodná?” ěekl: “Takto BĤh þiní to, co chce!” 41 Zachariáš Ĝekl: “MĤj Pane, uþiĖ mi znamení!” OdvČtil: “Tvým znamením bude, že nebudeš po tĜi dny mluvit s lidmi jinak než posunky. A vzývej þasto svého Pána a chval Jej za veþera i za jitra!” 42 A hle, pravili andČlé: “Marie, BĤh si tČ vČru vyvolil a uþinil tČ þistou a vyznamenal tČ mezi ženami všeho lidstva. 43 Marie, buć svému Pánu pokornČ oddaná, padej na svou tváĜ a sklánČj se s tČmi, kteĜí poklekají!” 44 A toto je jeden z nepoznatelných pĜíbČhĤ, jež ti zjevujeme. Ty jsi nebyl mezi nimi, když vrhali losy tĜtinami o to, kdo z nich se ujme Marie, a nebyl jsi mezi nimi, když se hádali. 45 A hle, pravili andČlé: “Marie, BĤh ti oznamuje radostnou zvČst o Slovu, jež pĜichází od NČho, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš, syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i na onom svČtČ a též jedním z tČch, kdo budou k Bohu pĜiblíženi. 46 A bude mluvit s lidmi již v kolébce jako dospČlý a bude patĜit mezi bezúhonné.” 47 ěekla: “MĤj Pane, jak bych mohla mít syna, když se mne žádný smrtelník dosud nedotkl?” Pravil: “Takto BĤh tvoĜí to, co chce; když rozhodne o nČjaké vČci, Ĝekne pouze “Staniž se!”, a stane se. 48 A BĤh jej nauþí Písmu a Moudrosti a TóĜe a Evangeliu. 49 A byl poslán k dČtem Izraele: “PĜišel jsem k vám se znamením vašeho Pána. UtvoĜím pro vás z hlíny nČco podobného ptáku a vdechnu tomu život, a stane se to skuteþným ptákem se souhlasem Božím. A vyléþím slepého i malomocného a vzkĜísím mrtvé se souhlasem Božím. A sdČlím vám, co jíte a co shromažćujete ve svých pĜíbytcích. A vČru je v tomto znamení, jste-li vČĜící. 50 A pĜišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, þeho se vám dostalo pĜede mnou z Tóry, a aby vám byla dovolena þást z toho, co vám bylo zakázáno. A pĜicházím k vám se znamením od vašeho Pána – bojte se Boha a poslouchejte mne! 51 Zajisté je BĤh mým Pánem i vaším Pánem, uctívejte Jej tedy – a to je ta pĜímá stezka!” 52 A když Ježíš pocítil jejich nevíru, Ĝekl: “Kdo se stanou mými pomocníky na cestČ Boží?” A apoštolové odpovČdČli: “My budeme Božími pomocníky, my v Boha vČĜíme, a ty podej svČdectví, že jsme odevzdáni do Jeho vĤle! 53 Náš Pane, uvČĜili jsme v to, co si nám seslal, a následujeme posla; zapiš nás tedy mezi ty, kdo dávají svČdectví pravdČ!” 54 I strojili mu úklady, avšak i BĤh strojil lest – a BĤh umí nejlépe strojit lest. 55 A hle, pravil BĤh: “Ježíši, nyní tČ odvolám a povznesu tČ k SobČ a oþistím tČ od (špíny) tČch, co neuvČĜili. A ty, kteĜí tČ následovali, uþiním vyššími než ty, kteĜí nevČĜili, až do dne zmrtvýchvstání. A pak se ke MnČ všichni navrátíte a rozsoudím mezi vámi to, v þem jste se rozcházeli. 56 A ty, co neuvČĜili, potrestám pĜísným trestem na tomto i na onom svČtČ a nebudou mít žádné pomocníky, 57 zatímco tČm, co uvČĜili a konali zbožné skutky, se dostane jejich odmČny – a BĤh vČru nemá rád nespravedlivé! 58 A pĜednášíme ti toto ze znamení a z moudrého pĜipomenutí. 59 A Ježíš se pĜed Bohem podobá Adamovi: On jej stvoĜil z prachu a potom mu Ĝekl “Budiž!” a on byl! 60 Tato pravda pĜichází od tvého Pána – nebuć tedy jedním z pochybovaþĤ! 61 Tomu, kdo se o tom s tebou bude pĜít poté, co ti bylo dáno vČdČní, odpovČz: “Pojćme, pĜizveme naše syny a

vaše syny, naše ženy a vaše ženy, nás i vás; potom si budeme vzájemnČ pĜísahat a pĜivoláme Boží prokletí na lháĜe!” 62 A toto je skuteþnČ pravdivý pĜíbČh – a není božstva kromČ Boha a BĤh je mocný, moudrý. 63 Jestliže se obrátí zády … vždyĢ BĤh dobĜe zná ty, kdo šíĜí pohoršení!

Súra 4 (Ženy) 155 A pak jsme je prokleli za to, že porušili svou úmluvu, neuvČĜili v Boží znamení, nespravedlivČ zabíjeli proroky, a také za jejich slova: “Naše srdce jsou neobĜezaná.” Ba ano, BĤh jim je zapeþetil kvĤli jejich nevíĜe a jen málo z nich uvČĜilo; 156 a za jejich nevíru a za jejich slova o Marii, jež byla nehoráznou pomluvou, 157 a za jejich slova: “VČru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!” Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukĜižovali, ale jen se jim tak zdálo. A vČru ti, co jsou o nČm rozdílného mínČní, jsou vskutku o nČm na pochybách A nemají o nČm žádné vČdomosti a sledují jen dohady; a jistČ jej nezabili, 158 BĤh jej naopak k sobČ pozdvihl, neboĢ BĤh je mocný, moudrý. 159 A vČru není nikdo mezi vlastníky Písma, kdo by v NČj neuvČĜil pĜedtím, než zemĜe - a v den zmrtvýchvstání bude pak proti nim svČdkem . (…) 171 Vlastníci Písma! NepĜehánČjte ve svém náboženství a o Bohu mluvte jedinČ pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a Jeho slovem, které vložil do Marie, a duchem z NČho vycházejícím. A vČĜte v Boha a Jeho posly a neĜíkejte: “Trojice!” PĜestaĖte, a bude to tak pro vás lepší. BĤh vskutku je jediným Bohem, On je povznesen nad to, aby mČl dítČ, vždyĢ Mu náleží vše, co je na nebesích i na zemi; a BĤh je dostateþným ochráncem. 172 Ani Mesiáš, ani pĜiblížení andČlé neopovrhují tím, aby byli služebníky Božími.

Súra 5 (ProstĜený stĤl) 17 VČru jsou nevČĜící ti, co Ĝíkají: “Zajisté je Bohem Mesiáš, syn Mariin!” OdpovČz: “Kdo má u Boha takovou moc, aby Mu mohl zabránit, kdyby se mu zachtČlo, zahubit Mesiáše, syna Mariina, a jeho matku a vĤbec všechny, kteĜí jsou na zemi?” Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi; On tvoĜí, co chce, a On je mocný nade všemi vČcmi. 18 Židé a kĜesĢané tvrdí: “My jsme synové Boží a Jeho miláþci.” ěekni: “Proþ vás tedy trestá za vaše hĜíchy? Ne, vy jste obyþejní smrtelníci, jedni z tČch, které On stvoĜil. On odpouští, komu chce, a trestá také, koho chce. Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi - a u NČho je koneþný cíl.” (…) 46 A vypravili jsme v jejich stopách Ježíše, syna Mariina, aby potvrdil pravdivost toho, co bylo pĜedtím obsaženo v TóĜe, a dali jsme mu Evangelium, v nČmž je správné vedení a svČtlo, aby potvrdilo pravdivost toho, co bylo pĜedtím v TóĜe, a stalo se správným vedením i varováním pro bohabojné. (…) 68 ěekni: “Vlastnící Písma, nedosáhnete niþeho, pokud nebudete dodržovat Tóru, Evangelium a to, co vám bylo vaším Pánem sesláno.” Avšak to, co ti bylo sesláno tvým Pánem v mnoha z nich jen rozmnožuje vzpurnost a nevČrectví; však nermuĢ se pro nevČĜící lid! 69 VČru ti, kteĜí uvČĜili, a ti, kteĜí vyznávají židovství, a sabejci a kĜesĢané - vĤbec ti, kteĜí uvČĜili v Boha a v den

poslední a konali dobré skutky, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni. 70 A vČru jsme kdysi uzavĜeli úmluvu s dČtmi Izraele a vyslali jsme k nim posly. Kdykoliv však k nim pĜišli poslové s nČþím, þeho si jejich duše nepĜály, þást z nich prohlásili za lháĜe a þást zabili. 71 Domnívali se, že to není zkouška, a byli slepí a hluší, ale BĤh jim pozdČji odpustil, ovšem i potom vČtšina z nich oslepla a ohluchla. A BĤh jasnČ vidí, co dČlají. 72 A vČru jsou nevČĜící ti, co tvrdí: “Mesiáš, syn Mariin, je BĤh!” A pravil Mesiáš: “DČti Izraele, uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! Kdo bude pĜidružovat k Bohu, tomu BĤh zakáže vstup do ráje a bude mu pĜíbytkem pekelný oheĖ; a nespravedliví nebudou mít pomocníky.” 73 A jsou vČru nevČĜící ti, co tvrdí: “BĤh je tĜetí z trojice” - zatímco není božstva kromČ jediného Boha. A nepĜestanou-li s tím, co Ĝíkají, vČru se dotkne tČch z nich, kteĜí jsou nevČĜící, bolestný trest! 74 Proþ se tedy kajícnČ neobrátí k Bohu a neprosí jej za odpuštČní, když BĤh je zajisté odpouštČjící a milosrdný? 75 Mesiáš, syn Mariin, není víc než posel, pĜed kterým byli už jiní poslové. A jeho matka byla pravdomluvná - a oba se živili pokrmy. Pohleć, jak jim objasĖujeme znamení, a pohleć, do jakých lží se dostali! 76 ěekni: “Což budete místo Boha uctívat nČco, co vám nemĤže zpĤsobit škodu ani užitek? A BĤh je ten, který je slyšící i vševČdoucí.” 77 ěekni: “Vlastníci Písma! NepĜehánČjte ve svém náboženství, mluvte jen pravdu a nenásledujte scestná uþení lidí, kteĜí zbloudili už pĜed vámi a dali zbloudit mnoha jiným - a ti vČru zbloudili z pĜímé cesty!” 78 Proklety byly ty z dČtí Izraele, které neuvČĜily, jazykem Davida i Ježíše, syna Mariina. A to bylo za to, že neposlouchali a byli pĜestupníky 79 a že si vzájemnČ nezakazovali konání toho, co je zavrženíhodné. A jak odporné bylo to, co þinili! 80 A mnohé z nich vidíš pĜátelit se s nevČĜícími. A to, co již dĜíve si pro sebe pĜipravili, je tak odporné, že se BĤh na nČ rozhnČval - a ve svém trestu budou nesmrtelní! 81 Kdyby byli vČĜili v Boha, v proroka a v to, co mu bylo sesláno, nebyli by se s nimi pĜátelili, avšak mnozí z nich jsou vČru hanebníci. 82 A vČru zjistíš, že lidé, kteĜí jsou nejvČtšími nepĜáteli vČĜících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu pĜidružují; a zjistíš, že lidé, kteĜí jsou nejvČtšími pĜáteli vČĜících, jsou ti, kteĜí Ĝíkají: “Jsme kĜesĢané!” A je to proto, že jsou mezi nimi knČží a mniši a že nejsou naplnČni pýchou. 83 A když slyší to, co bylo sesláno poslu, spatĜíš jejich oþi plnit se slzami z poznání pravdy a Ĝíkat: “Pane náš, uvČĜili jsme, zapiš nás mezi ty, kteĜí to dosvČdþují! 84 Proþ bychom nemČli vČĜit v Boha a v to, co nám pĜišlo z pravdy, když toužíme, aby nás náš Pán uvedl do ráje spoleþnČ s bezúhonnými lidmi?” 85 A BĤh je odmČní za to, co Ĝíkají, zahradami, pod nimiž teþou Ĝeky a v nichž budou nesmrtelní. A to je odmČna za to, že konali dobro. 86 Avšak ti, co neuvČĜili a Naše znamení prohlásili za lež, ti budou obyvateli pekla. (…) 110 A hle, praví BĤh: “Ježíši, synu Mariin, pamatuj na Mou milost, kterou jsem prokázal tobČ i tvé matce, když jsem tČ podpoĜil Duchem svatým a jako dospČlý si v kolébce hovoĜil s lidmi; když nauþil jsem tČ Písmu, moudrosti, TóĜe i Evangeliu; a když si s Mým svolením z hlíny vytvoĜil podoby ptákĤ a dýchl si na nČ a staly se s Mým svolením skuteþnými ptáky; a když si s Mým svolením uzdravil slepého a malomocného a s Mým svolením jsi mrtvým umožnil vstát z hrobĤ. A odehnal jsem od tebe dČti Izraele, když jsi k nim pĜišel s jasnými dĤkazy a když ti z nich, kteĜí neuvČĜili, Ĝekli: Tohle není nic jiného než zjevné kouzelnictví!

111 A když jsem vnukl apoštolĤm: ,VČĜte ve Mne a v Mého posla!' a oni odpovČdČli: ,UvČĜili jsme a dosvČdþ, že jsme se odevzdali do Tvé vĤle!' ” 112 A hle, apoštolové Ĝekli: “Ježíši, synu Mariin, mĤže nám tvĤj Pán seslat z nebe prostĜený stĤl?” I odvČtil: “Bojte se Boha, jste-li vČĜící!” 113 ěekli: “Chceme z nČho pojíst, aby se naše srdce upokojila a abychom poznali, že jsi nám Ĝekl pravdu, a mohli se pak o tom stát svČdky!” 114 I zvolal Ježíš, syn Mariin: “Veliký Bože, náš Pane! Sešli nám z nebes prostĜený stĤl, který bude pro nás svátkem, jak pro prvního, tak i pro posledního z nás, i znamením od Tebe! A dej nám štČdrý pĜídČl, neboĢ Ty jsi nejlepší ze štČdrých!” 115 A BĤh Ĝekl: “JistČ vám jej sešlu. Pokud však nČkdo z vás bude i potom nevČĜící, potrestám jej trestem, jakým jsem nepotrestal nikoho z veškerého lidstva!” 116 A hle, pravil BĤh: “Ježíši, synu Mariin, byl jsi to snad ty, kdo Ĝekl lidem ,VezmČte si mne a mou matku jako dvČ božstva vedle Boha'?” I odpovČdČl: “Sláva TobČ! Nebylo na mne, abych Ĝíkal nČco, k þemu jsem nemČl právo! Kdybych to byl býval Ĝekl, byl bys to dobĜe vČdČl, neboĢ Ty znáš, co je v mé duši, zatímco já neznám, co je ve Tvé duši, protože Ty jediný znáš nepoznatelné. 117 NeĜíkal jsem jim nic jiného než to, co jsi mi pĜikázal, to jest: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! A byl jsem jim svČdkem, dokud jsem mezi nimi žil. A když jsi mne povolal k SobČ, byl jsi to Ty, kdo byl nad nimi dozorcem - a Ty jsi svČdkem všech vČcí. 118 Potrestáš-li je - neboĢ jsou Tvými služebníky; odpustíš-li jim - neboĢ Ty jsi vČru mocný i moudrý!” 119 A praví BĤh: “Toto je den, kdy prospČje pravdomluvným jejich pravdomluvnost.” Pro nČ jsou urþeny zahrady, pod nimiž teþou Ĝeky, a v nich budou navČky nesmrtelní. A BĤh v nich nalezne zalíbení a oni naleznou zalíbení v NČm a to bude nesmírný úspČch. 120 A Bohu náleží království na nebesích i na zemi i vše, co je mezi nimi - a On vládne nade všemi vČcmi!

Súra 9 (Pokání) 30 A židé Ĝíkají: “´Uzajr je syn Boží!” a kĜesĢané Ĝíkají: “Mesiáš je syn Boží!” A taková je Ĝeþ, kterou pronášejí svými ústy, a napodobují tak Ĝeþ tČch, kteĜí byli nevČĜícími pĜed nimi. NechĢ proti nim BĤh bojuje! Do jaké lži to upadli! 31 A vzali si své uþence a své mnichy za pány vedle Boha a stejnČ tak i Mesiáše, syna Mariina, pĜestože jim bylo pĜikázáno uctívat pouze jediného Boha. A není božstva kromČ NČho, jenž Svou slávou je povznesen nad ty, kteĜí jsou k NČmu pĜidružováni! 32 ChtČli by zhasnout Boží svČtlo svými ústy, avšak BĤh nechce nic jiného než uþinit Své svČtlo dokonalým, i když se to nevČĜícím protiví. 33 On je ten, jenž vyslal Svého posla se správným vedením a pravdivým náboženstvím, aby zvítČzilo nad všemi ostatními náboženstvími, i když se to modloslužebníkĤm nelíbí.

Súra 19 (Marie) 1 Káf há já 'ajn sád. 2 PĜipomenutí o milosrdenství tvého Pána nad jeho služebníkem Zachariášem. 3 Hle, Zachariáš zvolal k svému Pánu tajným voláním:

4 “MĤj Pane, mé kosti už u mne zeslábly a má hlava se pokryla šedinami, a nikdy jsem nebyl pĜi vzývání Tebe, mĤj Pane, neúspČšný; 5 avšak obávám se pĜíbuzných, kteĜí po mnČ pĜijdou. Má žena je sice neplodná, ze své moci mi však daruj následníka, 6 který se stane mým dČdicem i dČdicem Jakubova rodu, a uþiĖ, aby se tobČ zalíbil, mĤj Pane!” 7 “Zachariáši, zvČstujeme ti radostnou zprávu o narození chlapce, jehož jméno bude Jahjá (Jan KĜtitel) a jemuž jsme dĜíve nedali žádného jmenovce!” 8 ěekl: “MĤj Pane, jak bych mohl mít chlapce, když má žena je neplodná a já sám jsem již dosáhl slabosti vysokého vČku?” 9 I pravil: “Staniž se takto, neboĢ Pán tvĤj Ĝíká: Toto je pro Mne snadné, vždyĢ jsem tČ stvoĜil už dĜíve, když si ještČ niþím nebyl.” 10 Zachariáš Ĝekl: “MĤj Pane, uþiĖ mi znamení!” - “Tvým znamením bude,” pravil, “že po tĜi noci nebudeš hovoĜit s lidmi, byĢ by ses tešil plnému zdraví.” 11 I vyšel Zachariáš ze svatynČ ke svému lidu a (BĤh) jim vnukl: “Slavte za jitra i za veþera svého Pána!” 12 ... “Jahjá, pĜidržuj se Písma pevnČ!” A dali jsme mu moudrost již v jeho dČtství 13 a laskavost a þistotu pocházející od Nás. A byl bohabojný 14 a k rodiþĤm dobrotivý a nebyl ani násilný, ani neposlušný. 15 Mír budiž s ním v den, kdy se narodil, i v den, kdy zemĜel, i v den, kdy bude k životu zase probuzen! 16 A pĜipomeĖ v Knize také Marii, když se vzdálila od své rodiny na východ 17 a spustila mezi sebou a jimi oponu. A poslali jsme k ní Svého ducha a zjevil se jí v podobČ dokonalého smrtelníka. 18 I zvolala: “Utíkám se pĜed tebou k Milosrdnému - kéž i ty by ses Jeho bál!” 19 ěekl: “Já jsem poslem od tvého Pána, abych ti daroval þistého chlapce.” 20 ěekla: “Jak bych mohla mít chlapce, když se mČ nedotkl žádný smrtelník a já nejsem nepoþestnou ženou?!” 21 OdpovČdČl: “Staniž se tak, neboĢ TvĤj Pán pravil: Toto je pro mne snadné, a vČru jej uþiníme znamením pro lidi i milosrdenstvím od Nás seslaným, a je to již rozhodnutou vČcí!” 22 I otČhotnČla dítČtem a uchýlila se s ním na vzdálené místo. 23 A zastihly ji bolesti poblíž kmene palmové datle a zvolala: “Ach, kéž bych byla radČji již dĜíve zemĜela a upadla v úplné zapomenutí!” 24 I zavolal na ni zpod jejích nohou: “NermuĢ se, vždyĢ tvĤj Pán dal pod tebou téci plynulé Ĝíþce, 25 a zatĜes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobČ þerstvé a uzrálé datle! 26 Jez a pij a buć radostné mysli! A až spatĜíš nČkoho ze smrtelníkĤ, Ĝekni: ,PĜislíbila jsem Milosrdnému pĤst a nebudu dnes mluvit k žádnému þlovČku'!” 27 Pak s ním, zatímco jej nesla, pĜišla ke svému lidu. I zvolali: “Marie, ty jsi vČru provedla neslýchanou vČc! 28 Sestro Árónova, tvĤj otec nebyl špatným mužem ani tvá matka nebyla nepoþestnou!”

29 A Marie ukázala na chlapce. I Ĝekli:;,Jak máme mluvit s nČkým, kdo je ještČ dítČtem v kolébce?” 30 A chlapec promluvil: “Já jsem služebníkem Božím, On mi dal Písmo a uþinil mne prorokem. 31 A uþinil mne požehnaným, aĢ se budu nacházet kdekoli, a poruþil mi modlitbu a almužnu, co budu živ 32 a také úctu ke své matce; a neuþinil mne ani násilníkem, ani bídníkem. 33 A dal, aby se mnou byl mír v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemĜu, i v den, kdy k životu budu zase probuzen.” 34 Takový je Ježíš, syn Mariin, podle pravdivého slova, o nČmž jen oni pochybují! 35 Není Boha dĤstojno, aby si bral nČjakého syna. Sláva tomu, který, když o vČci rozhodne, Ĝekne pouze: “Staniž se!” a stane se. 36 BĤh je Pánem mým i vaším, uctívejte Jej tedy, neboĢ toto je pĜímá stezka!

Súra 21 (Proroci) 89 A zmiĖ se o Zachariášovi, když volal ke svému Pánu: “MĤj Pane, neponechávej mne samotného, Ty, jenž jsi z dČdicĤ nejlepší!” 90 Vyslyšeli jsme jej a darovali jsme mu Jana a uþinili jsme jeho manželku plodnou. A ti všichni se pĜedhánČli v dobroþinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vĤþi Nám pokorní. 91 A zmiĖ se o té, jež své panenství stĜežila. A vdechli jsme do ní þást Svého ducha a uþinili jsme z ní i z jejího syna znamení pro veškeré lidstvo. 92 Hle, tato vaše obec je jedinou obcí a Já jsem vaším Pánem, uctívejte Mne tedy! 93 Avšak oni se ve své vČci mezi sebou rozpoltili, ale pĜesto se k Nám všichni navrátí.

Súra 43 (Zlaté ozdoby) 57 A když je syn Mariin uvádČn jako pĜíklad, hle, tvoji soukmenovci se o nČm hlasitČ hádají 58 a Ĝíkají: “Jsou lepší naše božstva, nebo je lepší on?” A uvádČjí ten pĜíklad jenom proto, aby se mohli hádat, neboĢ oni jsou vČru lidmi milujícími hádky. 59 On však není niþím jiným než Naším služebníkem, jemuž jsme vČnovali svou pĜízeĖ, a udČlali jsme jej pĜíkladem pro dČti Izraele. 60 A kdybychom chtČli, udČlali bychom z vás andČly, kteĜí by se na Zemi stali vašimi nástupci. 61 A to je vČru znamením Hodiny; nepochybujte o ní, ale následujte mne, neboĢ toto je pĜímá stezka. 62 A nechĢ vás z ní satan nesvede, protože on je Vašim zjevným nepĜítelem. 63 A když pĜišel Ježíš s jasnými dĤkazy, Ĝekl: “PĜišel jsem k vám s moudrostí, a abych vám objasnil nČco z toho, o þem jste rĤzného názoru; bojte se tedy Boha a poslouchejte mne!” 64 BĤh je vČru Pánem mým i Pánem vaším; uctívejte Ho tedy, neboĢ toto je pĜímá stezka!

Súra 57 (Železo) 27 A potom jsme v jejich stopách vypravili jiné své posly a vypravili jsme Ježíše, syna Mariina, a dali jsme mu

Evangelium a do srdcí tČch, kteĜí jej následovali, jsme vložili mírnost a slitování; a jako novotu si ve své snaze zalíbit se Bohu zavedli mnišství, ale to jsme jim nepĜedepsali. Jenomže oni to vhodným dodržováním nedodrželi. A dali jsme tČm z nich, co uvČĜili, jejich odmČnu, avšak mnozí z nich byli hanebníci.

Súra 61 (SevĜený šik) 6 A vzpomeĖ si, jak pravil Ježíš, syn Mariin: “DČti Izraele, já jsem pro vás opravdu poslem Božím potvrzujícím pravdivost toho, co bylo pĜede mnou sesláno z Tóry, a oznamujícím vám radostnou zvČst o poslu, jenž pĜijde po mnČ a jehož jméno bude Ahmad.” Avšak když jim pĜedvedl jasné dĤkazy, Ĝekli: “To je zjevné kouzelnictví.” (…) 14 Vy, kteĜí vČĜíte! Bućte Božími pomocníky, tak, jak to Ĝekl Ježíš, syn Mariin, apoštolĤm: “Kdo budou mými pomocníky na cestČ Boží?” I odpovČdČli apoštolové: “My budeme Božími pomocníky.” A uvČĜila þást dČtí Izraele, zatímco druhá þást neuvČĜila. A podpoĜili jsme ty, co uvČĜili, proti jejich nepĜátelĤm a stali se vítČzi.

Súra 66 (Zákaz) 11 A BĤh uvádí tČm, co uvČĜili, pĜíklad Faraónovy ženy, když zvolala: “MĤj Pane, postav pro mne u Sebe v ráji pĜíbytek a zachraĖ mne pĜed Faraónem a jeho skutky a zachraĖ mne pĜed nespravedlivými lidmi!” 12 A uvádí i Marii, dceru ´Imránovu, která stĜežila své panenství a do níž jsme vdechli Svého ducha. A slova svého Pána i Jeho Písma prohlásila za pravdivá a patĜila mezi pokornČ oddané Bohu.

ZDROJE Korán, Odeon, Praha 1991 Islamweb.cz, Svatý Korán, http://www.islamweb.cz/koran/koran.php Muslim-inform.cz, Korán, http://www.muslim-inform.cz/koran.php?akce=All Hrbek I..,