PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
POSLANECKÁ SNĚMOVNA VII. volební období
195/0 Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku ze dne 2. prosince 2004
Zástupce předkladatele: min. zahr. věcí Doručeno poslancům: 6. května 2014 v 13:00
N á v r h
U S N E S E N Í Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k vládnímu návrhu, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku ze dne 2. prosince 2004
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky s o u h l a s í s ratifikací Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku ze dne 2. prosince 2004.
Předkládací zpráva pro Parlament České republiky k Úmluvě Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku ze dne 2. prosince 2004
1. Základní informace Jurisdikční imunity států a jejich majetku představují vynětí států a jejich majetku z jurisdikce soudních orgánů cizích států. Jurisdikční imunity států jsou přirozeným důsledkem zásady rovnosti států – v souladu s pravidlem par in parem non habet imperium žádný stát nemůže vykonávat pravomoc nad jiným státem. Tento mezinárodněprávní institut prošel poměrně dlouhým vývojem. Režim jurisdikčních imunit je založen převážně na mezinárodním právu obyčejovém tvořeném praxí států, která vyplývá z rozhodování vnitrostátních soudů a z vnitrostátních právních úprav jurisdikčních imunit. Přestože právní úpravy jednotlivých států a z ní vyplývající rozhodování soudů jsou v některých aspektech odlišné, praxe států je ustálená a konsistentní do té míry, že pravidlo, že cizí stát v zásadě nemůže být žalován, je považováno za ustálený mezinárodní obyčej. Částečně jsou jurisdikční imunity upraveny též v mezinárodních smlouvách, avšak tyto smlouvy mají omezený okruh smluvních stran (např. úmluva Rady Evropy z roku 1972) či věcný rozsah, případně o jurisdikčních imunitách pojednávají pouze okrajově. Doposud se v mezinárodním právu uplatňovaly dvě teorie jurisdikčních imunit. Teorie absolutních imunit, která je logickým důsledkem výše uvedené zásady a jež připouští výkon soudní jurisdikce vůči cizímu státu v zásadě pouze na základě jeho dobrovolného souhlasu. V moderních podmínkách však získává v praxi států výraznou převahu teorie restriktivní, jejímž odrazem je i předkládaná Úmluva OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku (dále jen „Úmluva“). Podle restriktivního pojetí imunit stát nadále požívá imunity ohledně úkonů činěných v rámci výkonu veřejné moci, avšak není chráněn imunitou, činí-li úkony soukromoprávní povahy, tj. jedná-li obdobně jako soukromá fyzická či právnická osoba ve vztazích, které se řídí soukromým právem. Toto restriktivní pojetí jurisdikčních imunit umožňuje, aby se soukromé osoby ve svých soukromoprávních vztazích s cizími státy mohly domáhat práva před vnitrostátními soudy svého domovského státu či jiných příslušných států. Úmluva je první úpravou jurisdikčních imunit států, která může vést ke všeobecné harmonizaci praxe států v této oblasti mezinárodního práva. Úmluvu přijalo Valné shromáždění OSN v roce 2004 a k 3. únoru 2014 ji podepsalo 28 států a 14 států se již stalo její smluvní stranou (Francie, Itálie, Írán, Japonsko, Kazachstán, Libanon, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Saudská Arábie, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko). Úmluva zatím nevstoupila v platnost (k tomu je třeba, aby se smluvní stranou stalo 30 států). V rámci OSN projednávala téma jurisdikčních imunit států a jejich majetku od r. 1978 nejprve Komise OSN pro mezinárodní právo, která svou práci na tématu završila v roce 1991
vypracováním návrhu úmluvy o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku. Tímto návrhem se následně zabývalo Valné shromáždění OSN, konkrétně 6. výbor, jeho pracovní skupina a ad hoc výbor pro jurisdikční imunity států a jejich majetku, zřízený rezolucí Valného shromáždění OSN č. 55/150. Návrh Úmluvy, který z jednání těchto orgánů a výborů vzešel a který je ve značné míře shodný s návrhem Komise OSN pro mezinárodní právo, pak dne 2. prosince 2004 přijalo Valné shromáždění svou rezolucí č. 59/38 (přijetí Úmluvy výslovně podpořily v rámci OSN též státy Evropské unie). Text Úmluvy je výsledkem poměrně obtížně dosaženého kompromisu v rámci celého mezinárodního společenství, vychází však především z přístupu, který prosazují ekonomicky vyspělé demokratické státy. Jak je uvedeno výše, Úmluva je obecně založena na pojetí omezených jurisdikčních imunit a na zásadě, která je konkrétně vyjádřena ve většině ustanovení upravujících výjimky z imunity a podle níž lze jurisdikci vůči cizímu státu uplatňovat pouze v případě, kdy existuje podstatná spojitost předmětu řízení s jurisdikcí státu soudu. Úmluva sestává z preambule, 33 článků a z přílohy obsahující vyjádření shody ohledně výkladu některých ustanovení Úmluvy. Úmluva je omezena na úpravu imunit států a jejich majetku vůči soudní pravomoci orgánů cizích států. Dle obecné shody států, která není vyjádřena v textu Úmluvy ani v příloze, již však prostřednictvím své výše uvedené rezoluce č. 59/38 potvrdilo Valné shromáždění OSN, se Úmluva nevztahuje na trestní řízení - nadále tak platí z obyčejového mezinárodního práva plynoucí absolutní vynětí států z trestní jurisdikce jiných států. Úmluva dále neřeší obecné podmínky pro výkon jurisdikce soudů a předpokládá v této věci použití pravidel mezinárodního práva soukromého. Předmětem úpravy Úmluvy jsou imunity států vůči soudnímu řízení v jiném státě, které lze pojímat jako dodatečnou překážku výkonu jurisdikce soudu, který je jinak dle použitelných pravidel mezinárodního práva soukromého obecně příslušný k řízení v dané věci. Úmluva se tedy nijak nedotýká obecného režimu soudní příslušnosti včetně režimu stanoveného v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.1 Úmluva stanoví obecné pravidlo imunity států a jejich majetku vůči soudnímu řízení v cizích státech (čl. 5). Vedle obecné výjimky z imunity založené na souhlasu dotčeného cizího státu s výkonem soudní pravomoci jiného státu bez ohledu na předmět řízení (čl. 7 - 9) stanoví taxativní výčet případů, kdy se státy s ohledem na předmět sporu v zásadě nemohou imunity dovolávat (čl. 10 - 17). Úmluva ovšem výslovně v jednotlivých ustanoveních upravujících tyto výjimky (kromě výjimky pro obchodní transakce a rozhodčí dohody) připouští, aby si státy smluvně sjednaly odlišný režim pozměňující či vylučující uplatnění příslušné výjimky. Úmluva je dále založena na odlišení režimu imunit státu při samotném soudním řízení (řízení nalézacím) od režimu imunit vůči donucovacím opatřením namířeným proti majetku cizího státu (čl. 18 - 21). Imunita cizího státu vůči těmto donucovacím opatřením se vztahuje jak na výkon rozhodnutí, tak na donucovací opatření (předběžná opatření) předcházející vykonatelnému rozhodnutí, a jejich rozsah je obecně vzato širší než rozsah imunit vůči samotnému soudnímu řízení. Úmluva dále obsahuje některá zvláštní pravidla pro soudní 1
S účinností ode dne 10. ledna 2015 bude nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
řízení (doručování apod.), jehož účastníkem je cizí stát (čl. 22 – 24). Nedílnou součástí Úmluvy je dle čl. 25 příloha, obsahující dohodnutý výklad některých ustanovení Úmluvy (čl. 10, 11, 13, 14, 17 a 19). 2. Charakteristika jednotlivých ustanovení Úmluvy Preambule Úmluvy ve svém závěrečném odstavci potvrzuje, že pro záležitosti, které nejsou upraveny Úmluvou, nadále platí pravidla obsažená v mezinárodním právu obyčejovém. Jde např. o imunity hlav států a jiných vysokých představitelů státu přiznávané jim jako osobám bez ohledu na to, zda jednají v úředním postavení či nikoliv, či o výše uvedenou absolutní imunitu států vůči trestnímu řízení před soudy jiných států. Čl. 2 obsahuje ve svém odstavci 1 vymezení základních pojmů pro účely Úmluvy. Dle písm. a) tohoto článku je za soud třeba považovat jakýkoliv (a jakkoliv označený) orgán státu, který je oprávněn vykonávat soudní funkce. Soudními funkcemi dle písm. a) se rozumí veškeré funkce, které typicky vykonávají soudní orgány (rozhodování sporů, nesporné soudní řízení, nařizovací a donucovací pravomoc), ať už je v konkrétním případě v daném státě provádějí soudní či správní orgány. Dle písm. b) tohoto odstavce jsou pro účely Úmluvy za stát považovány vedle všech orgánů státu, jeho představitelů a nižších politických jednotek státu, jednajících v rámci výkonu svrchované moci, též agentury a organizace (agencies or instrumentalities) státu či jiné entity, včetně soukromých subjektů, ovšem pouze v rozsahu, v němž jsou tyto agentury, organizace a další entity oprávněny provádět a skutečně provádějí úkony v rámci výkonu svrchované moci státu. Písm. c) obsahuje definici pojmu obchodní transakce, která zahrnuje jakoukoliv smlouvu či transakci obchodní, finanční, průmyslové, podnikatelské či profesní povahy a obchodní smlouvy či transakce týkající se prodeje zboží či dodávky služeb. Z této definice jsou vyňaty smlouvy o zaměstnávání osob, na něž se vztahuje zvláštní výjimka obsažená v čl. 11 Úmluvy. S definicí obchodní transakce úzce souvisí čl. 2 odst. 2, který stanoví kritéria pro určení, zda transakce, jejímž účastníkem je cizí stát, má být považována za obchodní transakci, na niž se imunita nevztahuje, či naopak za jednání, které je imunitou chráněno. Podle tohoto ustanovení je rozhodujícím kritériem objektivní povaha transakce (tzv. naturetest), což je přístup, který převažuje v praxi ekonomicky vyspělých států. Účel transakce (tzv. purpose-test) je možno zohlednit tehdy, pokud se tak dotčený stát dohodnul s druhou stranou smlouvy či transakce, či pokud se k jejímu účelu přihlíží dle praxe státu, v němž probíhá soudní řízení. Účelem této úpravy je podstatně omezit možnost, aby se cizí stát jakožto strana sporu před soudem jiného státu poukazem na údajný neobchodní účel svých transakcí bránil uplatnění jurisdikce soudu tohoto jiného státu. V čl. 3 jsou uvedeny výsady a imunity státu, které zůstávají nedotčeny úpravou obsaženou v Úmluvě. Čl. 3 neobsahuje úplný výčet těchto výsad a imunit; nezmíněny jsou zejména imunity, které se vztahují na postavení ozbrojených sil jednoho státu na území jiného státu a jsou upravovány zvláštními dohodami o statusu ozbrojených sil, imunity představitelů státu odlišných od hlavy státu, které jim jsou přiznávány podle mezinárodního práva obyčejového ratione personae bez ohledu na spojitost s výkonem funkce, a zvláštní režimy upravující odpovědnost za škody přesahující hranice států. Absence úplného výčtu těchto zvláštních režimů však není problematická, a to zejména s ohledem na výhradu odlišné úpravy v již existujících mezinárodních smlouvách obsaženou v čl. 26 Úmluvy, na výslovný
odkaz na použití obyčejového práva pro oblasti neupravené Úmluvou a na možnost, aby státy změnily režim stanovený v příslušných výjimkách z imunity sjednáním odlišné úpravy. Čl. 4 Úmluvy vylučuje zpětnou působnost Úmluvy: Úmluva se nevztahuje na jakoukoliv záležitost týkající se jurisdikčních imunit států či jejich majetku, která vznikla v řízení, jež bylo proti státu zahájeno u soudu jiného státu dříve, než tato Úmluva vstoupila v platnost pro dotčené státy. Čl. 5 stanoví obecnou výchozí zásadu imunity státu vůči soudní pravomoci jiných států: imunitu je třeba v rámci věcné působnosti Úmluvy přiznat ve všech případech, v nichž se neuplatní některá z výjimek stanovených v Úmluvě. Dle čl. 6 jsou pak smluvní strany Úmluvy zejména povinny zajistit, aby k jurisdikční imunitě, jíž požívá cizí stát podle čl. 5 Úmluvy, jejich soudy přihlížely z úřední povinnosti. Čl. 7 až 9 Úmluvy upravují případy, kdy se stát podřídí soudní pravomoci cizího státu na základě projevu své vůle (bez ohledu na předmět řízení). Jedná se především o situaci, kdy se stát vzdá své imunity ohledně určité záležitosti či určitého případu výslovně, a to v mezinárodní smlouvě, v písemné soukromoprávní smlouvě či výslovným projevem vůle adresovaným soudu (čl. 7). Takovýto souhlas se vztahuje na výkon jurisdikce soudů cizího státu až do vynesení pravomocného rozhodnutí, včetně uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoliv však již na výkon rozhodnutí (viz níže). Za výslovný souhlas s výkonem jurisdikce cizího státu však dle čl. 7 odst. 2 nelze považovat (pouhý) souhlas státu s tím, že bude v jeho soukromoprávním vztahu s druhou stranou použito právo cizího státu. Dalšími případy dobrovolného podřízení se jurisdikci cizího státu jsou situace, kdy stát sám aktivně zahájil soudní řízení vůči jinému subjektu před soudy cizího státu či vstoupil do řízení, jehož nebyl účastníkem, ovšem s výjimkou případů, kdy vstupuje do řízení výhradně proto, aby se dovolal své imunity či svého práva k majetku, který je předmětem řízení (čl. 8), jakož i situace, kdy cizí stát před soudem jiného státu uplatní protinárok vůči nároku druhé strany nebo kdy druhá strana vůči cizímu státu uplatní protinárok vyplývající z téhož právního vztahu nebo z týchž skutečností jako nárok, který v daném řízení uplatnil dotčený stát jako hlavní či vedlejší účastník řízení (čl. 9). Článek 10, vztahující se na obchodní transakce, které jsou definovány v čl. 2 odst. 1 písm. c) Úmluvy, obsahuje základní výjimku z jurisdikčních imunit států, vycházející z rozlišení statusu cizího státu jako vykonavatele suverénní moci na jedné straně a jako účastníka soukromoprávních či obchodních vztahů na straně druhé. Stát se podle tohoto ustanovení nemůže dovolávat své imunity v řízení vzniklém z obchodní transakce s cizí fyzickou či právnickou osobou, pokud podle použitelných pravidel mezinárodního práva soukromého spadají spory týkající se takovéto transakce do jurisdikce soudu cizího státu. Odkaz na mezinárodní právo soukromé znamená, že obecným předpokladem pro uplatnění výjimky z jurisdikčních imunit cizího státu je samotné předchozí ustavení soudní jurisdikce podle obecných pravidel pro výkon jurisdikce platných v daném státě, resp. dle pravidel mezinárodního práva soukromého. Stejný význam mají též odkazy na „příslušný soud“ obsažené v dalších ustanoveních Úmluvy upravujících výjimky z jurisdikční imunity státu (čl. 10 – 17). Dle čl. 10 odst. 2 se daná výjimka nevztahuje na obchodní transakce mezi státy a na případy, kdy se strany obchodní transakce – stát a soukromá osoba – výslovně dohodly jinak. Ustanovení čl. 10 odst. 3 výslovně potvrzuje zachování imunity státu v případě, kdy je vedeno řízení proti státnímu podniku či obdobné státní entitě, která má samostatnou právní subjektivitu, ohledně transakce, jíž se tento podnik či tato entita účastní. Vyjádření shody
ohledně výkladu, obsažené v příloze k Úmluvě, ovšem stanoví, že čl. 10 odst. 3 nepředjímá řešení záležitostí týkajících se eventuálního „odhalování roušky podniku“ („piercing of the corporate veil“), tj. zkoumání skutečných vztahů podniku/entity ke státu, dále případů, kdy se podnik vyhýbá uspokojení pohledávky předstíraným zmenšením či následným účelovým přesunem svého majetku a případů podobných. Čl. 11 stanoví výjimku z jurisdikční imunity pro řízení, jež se týkají smluv o zaměstnávání mezi státem a jednotlivcem ohledně práce, která je nebo má být zcela či zčásti vykonávána na území státu soudu. Výjimka platí pro všechny druhy pracovně právních vztahů. V čl. 11 odst. 2 jsou pak stanoveny případy, kdy se tato výjimka z imunity neuplatní. Stát tedy nadále požívá imunity v následujících případech: - Jestliže dotčený jednotlivec plní konkrétní funkce při výkonu státní moci (písm. a). Jedná se o určitou zbytkovou kategorii doplňující výčet zaměstnanců v písm. b) tohoto odstavce; - V případě zaměstnávání diplomatického personálu a osob v obdobném postavení (písm. b). Toto ustanovení se nevztahuje na členy administrativního a technického personálu a služebního personálu diplomatických misí, na konzulární zaměstnance, tj. osoby vykonávající administrativní a technické funkce v rámci konzulárního úřadu, členy služebního personálu konzulárních úřadů a na další osoby v obdobném postavení – tyto osoby, které jsou nezřídka občany státu soudu či jsou v něm trvale usídleny, tedy v zásadě mohou uplatnit své pracovně právní nároky vůči cizímu státu před soudy svého domovského státu; - Pokud je předmětem sporu přijetí jednotlivce do zaměstnaneckého poměru, prodloužení jeho zaměstnaneckého poměru nebo jeho opětovné jmenování do funkce (písm. c). Imunita se ovšem vztahuje pouze na řízení, jejichž předmětem jsou přímo tyto úkony, které jsou považovány za rozhodnutí spadající do svrchované diskreční pravomoci cizího státu, a nevylučuje tudíž možnost uplatnit vůči cizímu státu např. nárok na náhradu škody pro nesplnění smluvně stanovené povinnosti prodloužit zaměstnanecký poměr; - Jestliže by řízení týkající se propuštění ze zaměstnání či ukončení zaměstnaneckého poměru mohlo dle prohlášení příslušných zástupců cizího státu (hlavy státu, předsedy vlády nebo ministra zahraničních věcí) zasahovat do bezpečnostních zájmů cizího státu a bezpečnosti jeho zahraničních úřadů (písm. d); - Pokud je zaměstnanec v době zahájení řízení občanem zaměstnávajícího státu s výjimkou případů, kdy má tato osoba trvalý pobyt ve státu soudu (písm. e); - Jestliže se tak písemně dohodli zaměstnanec a zaměstnávající stát, ovšem s výjimkou případů, ve vztahu k nimž stát soudu z důvodu veřejného pořádku přiznává svým soudům výlučnou jurisdikci (písm. f). Čl. 12 obsahuje výjimku z jurisdikční imunity státu pro řízení týkající se soukromoprávní odpovědnosti cizího státu za újmu na zdraví či škodu na majetku. Výjimka se uplatní pouze v případech, v nichž vznikne odpovědnost za škodu dle práva státu soudu, a umožňuje pouze vymáhání nároku na finanční náhradu škody, tj. nezahrnuje žádné formy nepeněžité náhrady. Výjimka obsahuje dosti přísné požadavky ohledně vztahu dotčeného jednání k území státu soudu: konání či opomenutí se musí (alespoň z části) uskutečnit na území státu soudu a původce (fyzická osoba) tohoto konání či opomenutí musí být přítomen v době konání či opomenutí na území tohoto státu. Ustanovení se vztahuje na jakékoliv jednání, které lze přičíst cizímu státu a které naplňuje stanovené podmínky, ať už se jedná o soukromoprávní úkony či jednání při výkonu veřejné moci (jedním z hlavních účelů ustanovení je pokrýt nároky plynoucí z dopravních nehod, vztahuje se však teoreticky např. též na úmyslné politicky motivované fyzické útoky spáchané na území státu soudu), o jednání nedbalostní či úmyslné apod. Do rozsahu čl. 12 ovšem nespadají případy, kdy nedošlo
k fyzické škodě na zdraví či hmotné škodě na majetku – z rámce tohoto ustanovení jsou tedy vyloučeny nároky plynoucí z údajného poškození dobré pověsti, smluvních práv apod. Výhrada odlišné úpravy mezi příslušnými státy v tomto případě odkazuje např. na dohody o postavení ozbrojených sil na území cizích států či dohody o civilní letecké dopravě. Dotčený článek dále nemá žádný vliv na posuzování odpovědnosti států dle mezinárodního práva; stejně tak se nijak nedotýká diplomatických imunit a nevztahuje se ani na situace ozbrojeného konfliktu. Čl. 13 upravuje výjimku z jurisdikční imunity státu pro několik druhů řízení, která se týkají určení práv cizího státu k movitému či nemovitému majetku. Písm. a) dotčeného ustanovení se vztahuje na řízení týkající se nemovitého majetku a vychází z obecně uznávané příslušnosti soudů státu, na jehož území se nemovitosti nacházejí. Právy a podíly se rozumí všechny druhy práv, jejichž nositelem může být cizí stát dle příslušného vnitrostátního práva jiného státu. Písm. b) a c) vylučují imunitu cizího státu pro řízení týkající se určení práva či podílu státu ohledně movitého či nemovitého majetku, které vznikly v důsledku dědictví, darování nebo bona vacantia, a pro řízení týkající se určení jakéhokoli práva či podílu státu při správě majetku (konkursním řízení, opatrovnickém řízení a podobně). Určením práva je dle přílohy k Úmluvě třeba rozumět v tomto a následujícím článku nejen zjištění či ověření existence těchto práv, ale také posouzení jejich podstaty, obsahu a rozsahu. Výjimka obsažená v tomto ustanovení se nijak nedotýká imunity států ohledně donucovacích opatření vůči jejich majetku, která je upravena v čl. 18 až 21 Úmluvy. Čl. 14 stanoví výjimku z jurisdikční imunity pro řízení týkající se určení práv státu ke všem formám, typům, třídám či kategoriím duševního a průmyslového vlastnictví, které požívají ochrany ve státě soudu (písm. a), a pro řízení týkající se případů, kdy stát údajně porušil na území státu soudu výše uvedená práva náležející třetí osobě a chráněná ve státě soudu; toto porušení může spočívat nejen v činnostech povahy obchodní, uvedených v čl. 10 Úmluvy, ale může být i důsledkem činností nemajících tuto povahu. Čl. 14 nemá žádný vliv na oprávnění státu vytvářet v rámci své jurisdikce vlastní právní úpravu týkající se duševního a průmyslového vlastnictví v souladu s příslušnými mezinárodními závazky. Dle čl. 15 se cizí stát nemůže dovolávat imunity vůči řízením vyplývajícím z jeho účasti v obchodních společnostech a jiných soukromoprávních právnických osobách či kolektivních subjektech, které jsou zřízeny podle práva státu soudu či mají v tomto státě své sídlo či hlavní místo podnikání. Dotčené právnické osoby či subjekty, v nichž je stát účastníkem, zahrnují nejrůznější právní entity, bez ohledu na povahu a rozsah jejich právní subjektivity, jakož i bez ohledu na to, zda vyvíjejí ziskovou či neziskovou činnost. Čl. 16 stanoví výjimku z jurisdikční imunity pro soudní řízení, která se týkají provozování lodi, kterou vlastní či provozuje dotčený cizí stát, či která se týkají dopravy nákladu na takovéto lodi, a to za podmínky, že loď je v době, kdy vznikl důvod žaloby, používána pro jiné než státní neobchodní účely (odst. 1). V ustanovení odst. 2 a 4 je výslovně uvedeno, že tato výjimka se nevztahuje na válečné lodě, policejní lodě, lodě celní správy a další plavidla vlastněná či provozovaná státem a užívaná v době řízení pouze pro státní neobchodní účely, ani na náklad těchto lodí či lodní náklad, jehož vlastníkem je cizí stát a který je užíván či určen k užívání výlučně pro státní neobchodní účely. Čl. 17 vylučuje uplatnění jurisdikční imunity ve vztahu k soudním řízením týkajícím se písemné dohody mezi státem a soukromou fyzickou či právnickou osobou o tom, že
předloží spor, který se týká obchodní transakce, k rozhodčímu řízení. Konkrétně se cizí stát nemůže dovolat imunity vůči soudním řízením (a) ohledně platnosti, výkladu nebo použití těchto rozhodčích dohod, (b) ohledně rozhodčího řízení, nebo (c) potvrzení rozhodčího nálezu či jeho prohlášení za neplatný. Dle přílohy k Úmluvě se tento článek vztahuje též na rozhodčí dohody o řešení sporů týkajících se investičních záležitostí. Čl. 18 - 21 upravují imunitu státu vůči donucovacím opatřením souvisejícím se soudním řízením a namířeným proti majetku cizího státu, a to ve všech fázích soudního řízení, tj. jak vůči výkonu soudního rozhodnutí (čl. 19), tak vůči donucovacím opatřením, která tomuto rozhodnutí předcházejí – předběžným opatřením (čl. 18). Jako základní pravidlo je stanoveno, že majetek státu v zásadě požívá imunity vůči všem formám donucovacích opatření. Výjimkami z tohoto pravidla jsou případy, kdy stát výslovně souhlasil s takovýmito opatřeními v mezinárodní či soukromoprávní smlouvě či v prohlášení adresovaném dotčenému soudu cizího státu nebo vyčlenil či označil určitý majetek k uspokojení nároku, který je předmětem příslušného řízení. Souhlas cizího státu s donucovacími opatřeními ovšem musí být výslovný. Podle čl. 20 Úmluvy jej tedy nelze vyvozovat z případného souhlasu státu s výkonem „pouhé“ rozhodovací pravomoci cizího soudu ve smyslu čl. 7 Úmluvy (tato zásada je projevem výše uvedeného odlišení režimu imunit státu vůči samotnému soudnímu řízení od režimu imunit vůči výkonu rozhodnutí a dalším donucovacím opatřením). Poslední a nejvýznamnější případ, kdy majetek cizího státu podléhá donucovacím opatřením, ovšem pouze v případě výkonu pravomocného soudního rozhodnutí (nikoliv tedy v případě předběžných opatření), je upraven v čl. 19 písm. c) Úmluvy: podle tohoto ustanovení může být bez ohledu na souhlas dotčeného cizího státu předmětem výkonu rozhodnutí majetek, který je konkrétně užíván nebo určen k užívání tímto státem pro jiné než státní neobchodní účely a který se nachází na území státu soudu; současně se musí jednat o majetek, který je spojen se subjektem, proti němuž bylo příslušné řízení vedeno. Příslušná část přílohy k Úmluvě upřesňuje, že subjekt v tomto případě znamená stát, spolkové země, nižší politické jednotky státu, agentury a organizace státu či jiné subjekty, které požívají samostatné právní subjektivity. V návaznosti na čl. 10 odst. 3 Úmluvy je v příloze k Úmluvě též stanoveno, že čl. 19 nepředjímá řešení záležitostí týkajících se eventuálního „odhalování roušky podniku“ („piercing of the corporate veil“), tj. zkoumání skutečných vztahů podniku ke státu, dále situací, kdy se podnik vyhýbá uspokojení pohledávky předstíraným zmenšením či následným účelovým přesunem svého majetku, a případů podobných. Čl. 21 pak v návaznosti na ustanovení čl. 19 písm. c) uvádí demonstrativní výčet druhů majetku, které nelze považovat za majetek určený k užívání pro jiné než vládní neobchodní účely, a který tedy požívá imunity vůči výkonu rozhodnutí, pokud se stát této imunity vůči tomuto majetku výslovně nevzdá: jde o majetek užívaný či určený pro užívání při výkonu diplomatických a vojenských funkcí, majetek centrální banky státu a majetek tvořící součást archivů a kulturního bohatství státu či zahraničních kulturních, vědeckých či historických výstav, pokud není určen pro prodej. Čl. 22 až 24 Úmluvy upravují některé zvláštnosti soudního řízení, jehož stranou je cizí stát. Čl. 22 stanoví zvláštní postup, jímž mají být cizímu státu doručovány soudní písemnosti: při neexistenci zvláštní mezinárodní smluvní úpravy či dohody mezi stranami příslušného soukromoprávního sporu se cizímu státu doručují písemnosti v zásadě diplomatickou cestou ministerstvu zahraničních věcí dotčeného cizího státu, případně jiným způsobem, se kterým dotčený cizí stát souhlasil a který je v souladu s právem státu soudu. Čl. 22 obsahuje dále požadavek, aby dokumenty zasílané cizímu státu byly v případě potřeby přeloženy do některého z oficiálních jazyků cizího státu.
Čl. 23 upravuje postup pro vydání rozsudku pro zmeškání vůči cizímu státu: soud takto může rozhodnout, pokud byly splněny procesní požadavky dle Úmluvy a Úmluva současně nevylučuje výkon jurisdikce vůči cizímu státu; cizí stát je v tomto případě dále chráněn zvláštními čtyřměsíčními procesními lhůtami stanovenými v odst. 1 písm. b) a v odst. 3 tohoto článku. Podle čl. 24, upravujícího procesní imunity cizího státu v průběhu soudního řízení, nemůže soud uložit cizímu státu v případě nesplnění procesních pokynů soudu žádné sankce (odst. 1); cizí stát též není povinen poskytnout jakoukoliv jistinu, zálohu či zástavu k zajištění úhrady nákladů soudního řízení či výdajů v jakémkoli řízení, v němž vystupuje jako žalovaná strana (odst. 2). Čl. 25 až 33 obsahují závěrečná smluvní ustanovení včetně úpravy vztahu k existujícím smlouvám týkajícím se záležitostí náležejících do věcné působnosti Úmluvy (čl. 26) a úpravy režimu řešení sporů (čl. 27), který je obdobný obvyklému režimu obsaženému v mnohostranných smlouvách sjednávaných v rámci OSN a který za stanovených podmínek předpokládá též uplatnění jurisdikce Mezinárodního soudního dvora. 3. Soulad Úmluvy s právním řádem České republiky Vláda ČR schválila podpis Úmluvy s výhradou ratifikace svým usnesením č. 610 ze dne 24. května 2006. Na jeho základě ČR podepsala Úmluvu dne 13. října 2006. S ohledem na odlišnost vnitrostátní právní úpravy, vycházející z doktríny absolutních jurisdikčních imunit (zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), od režimu stanoveného Úmluvou však bylo rozhodnuto s ratifikací Úmluvy vyčkat až do doby, kdy bude přijata vnitrostátní právní úprava, která bude založena na týchž zásadách jako právní režim stanovený v Úmluvě. Nová právní úprava jurisdikčních imunit, která již obdobně jako Úmluva vychází z restriktivního pojetí jurisdikčních imunit, je součástí platného zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Tento zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2014. ZMPS byl v části, týkající se vynětí z pravomoci českých soudů, připravován ve spolupráci MZV a Ministerstva spravedlnosti ČR, které je jeho gestorem. Z důvodu úzké provázanosti s gescí MS ČR je materiál předkládán společně ministrem zahraničních věcí a ministrem spravedlnosti. Při vypracování textu příslušného § 7 ZMPS, který se k problematice jurisdikčních imunit vztahuje, bylo nutné posoudit, zda bude pro náležité provádění Úmluvy dostačující obecná právní úprava upravující restriktivní pojetí jurisdikčních imunit, či zda bude nutno vypracovat podrobnou právní úpravu odpovídající znění Úmluvy. Jako plně vyhovující byla přijata první alternativa: v souladu s § 7 odstavec 1 ZMPS zachovává státům a jejich majetku imunitu, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu vrchnostenské/veřejné moci (tj. státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí). Podle odstavce 2 téhož ustanovení se imunita naopak nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudu jiného státu. Jakmile se tedy ČR stane smluvní stranou Úmluvy - poté, co Úmluva samotná nabude platnosti - uplatní se v souladu s tímto ustanovením automaticky právní úprava v ní obsažená. Do doby, než vstoupí v platnost (ale i poté, a to ve vztahu ke státům, které nebudou jejími smluvními stranami) bude Úmluva přinejmenším působit jako významný zdroj dokládající obsah řady pravidel obecného (obyčejového) mezinárodního práva v této oblasti.
Z vnitrostátních důvodů MZV považuje za důležité, aby se ČR stala smluvní stranou Úmluvy co nejdříve, neboť Úmluva obsahuje pro Českou republiku velmi významné ustanovení, které přiznává, mimo jiné, imunitu státnímu majetku tvořícímu součást archivů a kulturního bohatství státu či zahraničních kulturních, vědeckých nebo historických výstav. Skutečnost, že je v souvislosti s arbitrážním řízením v řadě států podán návrh na exekuci majetku ČR, velmi komplikuje účast ČR, resp. českých muzeí a galerií na zahraničních výstavách. Ministerstvo kultury ČR musí v současné situaci k řízení o povolování zapůjčení uměleckých předmětů přistupovat s maximální obezřetností zejména z hlediska spolehlivého posouzení, zda právní úprava existující ve státech, do nichž jsou předměty zapůjčovány, dává dostatečné záruky k tomu, že tyto předměty budou do ČR vráceny (tj. nemohou být zabaveny). Je tedy v naléhavém zájmu ČR, aby ratifikovala Úmluvu, která kodifikuje pravidlo mezinárodního obyčejového práva zaručující státním kulturním předmětům zapůjčeným do cizích států pro účely veřejných výstav imunitu před zabavením, tj. pravidlo, jehož aplikace se v jednáních v rámci posuzování záruk ČR nyní často dovolává. Byť ratifikace Úmluvy Českou republikou nemůže vyřešit tuto pro ČR komplikovanou situaci přímo, neboť rozhodující je pojetí jurisdikčních imunit ve státě, do kterého jsou předměty zapůjčovány, dojde ratifikací Úmluvy alespoň k nepřímému posílení pozice ČR v jejích jednáních. Tím, že ČR Úmluvu ratifikuje, rozšíří počet smluvních stran a přiblíží Úmluvu jejímu vstupu v platnost. Zároveň přispěje k posílení názoru, že Úmluva představuje kodifikaci mezinárodního práva obyčejového v této oblasti. Protože byly splněny vnitrostátní předpoklady pro dokončení ratifikačního procesu týkajícího se Úmluvy, navrhuje se, aby Česká republika Úmluvu ratifikovala a mimo jiné tak formálně projevila podporu této první potenciálně všeobecně přijatelné úpravě jurisdikčních imunit států. S ohledem na velký časový odstup od schválení podpisu Úmluvy byl materiál před předložením vládě znovu projednán v meziresortním připomínkovém řízení. V nyní předkládaném materiálu byly provedeny změny odrážející novou vnitrostátní právní úpravu a některé formulační úpravy. Revizi byl podroben také překlad Úmluvy. Úmluva je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, se závazky České republiky dle mezinárodního práva i se závazky vyplývajícími z členství České republiky v Evropské unii.2 Provádění Úmluvy nebude mít dopad na státní rozpočet. Úmluva je mezinárodní smlouvou tzv. prezidentské povahy a podle čl. 49 písm. a) a e) Ústavy ČR je k její ratifikaci prezidentem republiky třeba souhlasu obou komor Parlamentu.
V Praze dne 29. dubna 2014
Předseda vlády Mgr. Bohuslav S o b o t k a, v.r. 2
Zásady mezinárodního práva v oblasti jurisdikční imunity států, vč. vyloučení imunity pro acta iure gestionis, uznává i Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) v kontextu aplikace unijního práva. Srov. rozsudek SDEU (velkého senátu) ze dne 19. července 2012 ve věci C-154/11 Ahmed Mahamdia, body 54 až 56.
Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku Smluvní strany této Úmluvy, majíce na zřeteli, že jurisdikční imunity států a jejich majetku jsou obecně uznávány jako zásada obyčejového mezinárodního práva, majíce na paměti zásady mezinárodního práva zakotvené v Chartě Organizace spojených národů, přesvědčeny, že mezinárodní úmluva o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku by posílila vládu práva a právní jistotu, zejména v jednání států s fyzickými či právnickými osobami, a přispěla ke kodifikaci a rozvoji mezinárodního práva a harmonizaci praxe v této oblasti, berouce v úvahu vývoj praxe států ohledně jurisdikčních imunit států a jejich majetku, potvrzujíce, že záležitosti neupravené ustanoveními této Úmluvy se nadále řídí pravidly obyčejového mezinárodního práva, se dohodly takto:
Část I Úvod Článek 1 Působnost této Úmluvy Tato Úmluva se vztahuje na imunitu státu a jeho majetku vůči jurisdikci soudů jiného státu. Článek 2 Použití pojmů 1. Pro účely této Úmluvy: (a) "soud" znamená jakýkoli státní orgán, nezávisle na názvu, který je oprávněn vykonávat soudní funkce; (b) "stát" znamená: (i) stát a jeho různé orgány státní moci; (ii) celky tvořící federální stát nebo nižší politické celky uvnitř státu, které jsou oprávněné provádět úkony v rámci výkonu svrchované moci a jednají v tomto postavení; (iii) agentury nebo organizace státu či jiné subjekty, pokud jsou oprávněny provádět a skutečně provádějí úkony v rámci výkonu svrchované moci státu; (iv) zástupce státu jednající v tomto postavení; 1
(c) "obchodní transakce" znamená: (i) jakoukoli obchodní smlouvu či transakci týkající se prodeje zboží či dodávky služeb; (ii) jakoukoli smlouvu o půjčce či jiné transakci finanční povahy, včetně jakéhokoli závazku ohledně záruky či odškodnění v souvislosti s jakoukoli takovou půjčkou či transakcí; (iii) jakoukoli jinou smlouvu či transakci obchodní, průmyslové, podnikatelské či profesní povahy, ovšem s výjimkou smlouvy o zaměstnávání osob. 2. Při rozhodování, zda smlouva či transakce je "obchodní transakcí" ve smyslu odstavce 1 (c) by se mělo přihlížet především k povaze smlouvy či transakce, ovšem její účel by měl být také vzat v úvahu, pokud se na tom dohodly strany smlouvy či transakce nebo pokud v praxi státu soudu má tento účel význam pro určení neobchodní povahy smlouvy či transakce. 3. Ustanoveními odstavců 1 a 2 o použití termínů v této Úmluvě není dotčeno použití těchto termínů ani jejich významy, které jim mohou být dány v jiných mezinárodních dokumentech nebo ve vnitrostátním právu jakéhokoli státu. Článek 3 Výsady a imunity nedotčené touto Úmluvou 1. Touto Úmluvou nejsou dotčeny výsady a imunity, kterých stát požívá podle mezinárodního práva ve vztahu k výkonu funkcí: (a) jeho diplomatických misí, konzulárních úřadů, zvláštních misí, misí při mezinárodních organizacích nebo delegací u orgánů mezinárodních organizací či na mezinárodních konferencích; a (b) osob s nimi spojených. 2. Touto Úmluvou nejsou dotčeny výsady a imunity, které jsou podle mezinárodního práva přiznávány hlavám státu ratione personae. 3. Touto Úmluvou nejsou dotčeny imunity, kterých podle mezinárodního práva požívá stát ve vztahu ke státem vlastněným či provozovaným letadlům či vesmírným objektům. Článek 4 Vyloučení zpětné působnosti této Úmluvy Aniž by tím bylo dotčeno použití jakýchkoli pravidel stanovených v této Úmluvě, jimiž se dle mezinárodního práva řídí jurisdikční imunity států a jejich majetku nezávisle na této Úmluvě, nepoužije se tato Úmluva na jakoukoli otázku jurisdikčních imunit států či jejich majetku vzniklou v řízení, které bylo proti státu zahájeno u soudu jiného státu dříve, než tato Úmluva vstoupila v platnost pro dotčené státy.
Část II Obecné zásady
2
Článek 5 Státní imunita Stát požívá pro sebe a pro svůj majetek imunity vůči jurisdikci soudů jiného státu, nestanoví-li tato Úmluva jinak. Článek 6 Způsoby uplatnění státní imunity 1. Stát uplatní státní imunitu v souladu s článkem 5 tím, že se zdrží výkonu jurisdikce v řízení před svými soudy proti jinému státu, a za tímto účelem zajistí, aby jeho soudy z vlastního podnětu zajistily, že bude zachovávána imunita tohoto jiného státu v souladu s článkem 5. 2. Řízení před soudem státu se považuje za zahájené proti jinému státu, jestliže tento jiný stát: (a) je jmenovitě uveden jako strana tohoto řízení; nebo (b) není jmenovitě uveden jako strana řízení, nicméně řízení ve skutečnosti směřuje k postižení majetku, práv, majetkových zájmů nebo činností tohoto jiného státu. Článek 7 Výslovný souhlas s výkonem jurisdikce 1. Stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci v řízení před soudem jiného státu ohledně určité záležitosti či věci, jestliže s tím, aby tento soud vykonával jurisdikci ohledně této záležitosti či věci, vyjádřil výslovný souhlas: (a) mezinárodní dohodou; (b) v písemné smlouvě; nebo (c) prohlášením učiněným před soudem nebo písemným sdělením v konkrétním řízení. 2. Souhlas státu s použitím práva jiného státu nelze vykládat jako souhlas s výkonem jurisdikce soudů tohoto jiného státu. Článek 8 Účinek účasti v řízení před soudem 1. Stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci v řízení před soudem jiného státu, jestliže: (a) řízení sám zahájil; nebo (b) zasáhl do řízení nebo provedl jakýkoli jiný krok týkající se věci samé. Pokud však stát prokáže soudu, že se skutečnostmi, na nichž lze založit nárok na imunitu, se mohl seznámit až poté, co takový krok provedl, může uplatňovat nárok na imunitu na základě těchto skutečností, pokud tak učiní co nejdříve. 2. Nelze mít za to, že stát vyslovil souhlas s tím, aby soud jiného státu vykonával jurisdikci, jestliže tento stát zasáhne do řízení nebo učiní jakýkoli jiný krok výhradně za účelem: (a) dovolání se imunity; nebo (b) uplatnění práva či majetkového zájmu ohledně majetku, jehož se řízení týká.
3
3. Skutečnost, že se představitel státu dostavil k soudu jiného státu jako svědek, nelze vykládat jako souhlas prve uvedeného státu s výkonem jurisdikce tohoto soudu. 4. Skutečnost, že se stát neúčastní řízení před soudem jiného státu, nelze vykládat jako souhlas prvně uvedeného státu s výkonem jurisdikce tohoto soudu. Článek 9 Protinároky 1. Stát, který zahájí řízení před soudem jiného státu, se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci tohoto soudu ohledně jakéhokoli protinároku vyplývajícího z téhož právního vztahu nebo z týchž skutečností jako hlavní nárok. 2. Stát, který zasáhne do řízení před soudem jiného státu za účelem uplatnění nároku, se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci tohoto soudu ohledně jakéhokoli protinároku vyplývajícího z téhož právního vztahu nebo z týchž skutečností jako nárok uplatňovaný státem. 3. Stát uplatňující protinárok v řízení, které proti němu bylo zahájeno před soudem jiného státu, se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci tohoto soudu ohledně hlavního nároku.
Část III Řízení, v nichž se nelze dovolávat státní imunity Článek 10 Obchodní transakce 1. Pokud se stát účastní obchodní transakce s cizí fyzickou či právnickou osobou a, podle použitelných pravidel mezinárodního práva soukromého, spory týkající se obchodní transakce spadají do jurisdikce soudu jiného státu, stát se nemůže dovolávat imunity vůči této jurisdikci v řízení vzniklém z této obchodní transakce. 2. Odstavec 1 se nepoužije: (a) v případě obchodní transakce mezi státy; nebo (b) pokud se strany obchodní transakce výslovně dohodly jinak. 3. V případě, že státní podnik či jiný státem zřízený subjekt, který má samostatnou právní subjektivitu a je způsobilý: (a) žalovat a být žalován; a (b) nabývat, vlastnit či držet majetek a nakládat s ním, včetně majetku, k jehož provozování či správě ho zmocnil stát, je zapojen do řízení týkajícího se obchodní transakce, jejímž účastníkem je tento subjekt, jurisdikční imunita, jíž požívá tento stát, není dotčena. Článek 11
4
Smlouvy o zaměstnávání osob 1. Nedohodnou-li se dotčené státy jinak, stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se smlouvy o zaměstnávání mezi státem a jednotlivcem ohledně práce, která je nebo má být zcela či zčásti vykonávána na území tohoto jiného státu. 2. Odstavec 1 se nepoužije v případě, že: (a) zaměstnanec byl přijat za účelem plnění konkrétních funkcí v rámci výkonu státní moci; (b) zaměstnanec je: (i) diplomatický zástupce ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961; (ii) konzulární úředník ve smyslu Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích z roku 1963; (iii) člen diplomatického personálu stálé mise při mezinárodní organizaci nebo zvláštní mise, nebo byl přijat do zaměstnání za účelem zastupování státu na mezinárodní konferenci; nebo (iv) jakákoli jiná osoba požívající diplomatické imunity; (c) předmětem řízení je přijetí jednotlivce do zaměstnaneckého poměru, prodloužení jeho zaměstnaneckého poměru nebo jeho opětovné jmenování do téže funkce; (d) předmětem řízení je propuštění ze zaměstnání nebo ukončení zaměstnaneckého poměru jednotlivce a podle rozhodnutí hlavy státu, předsedy vlády nebo ministra zahraničních věcí zaměstnávajícího státu by takové řízení zasahovalo do bezpečnostních zájmů tohoto státu; (e) v době zahájení řízení je zaměstnanec občanem zaměstnávajícího státu, s výjimkou případů, kdy tato osoba má trvalý pobyt ve státu soudu; nebo (f) zaměstnávající stát a zaměstnanec se písemně dohodli jinak, s výhradou jakéhokoli zřetele na veřejný pořádek, na jehož základě je soudům státu soudu přiznána výlučná jurisdikce z důvodu předmětu řízení. Článek 12 Škody na zdraví a majetku Nedohodnou-li se dotčené státy jinak, stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se peněžité náhrady za smrt či újmu na zdraví osoby nebo za poškození či ztrátu hmotného majetku způsobenou jednáním či opomenutím, které lze údajně státu přičíst, pokud k jednání či opomenutí došlo zcela či zčásti na území uvedeného jiného státu a pokud byl původce jednání či opomenutí přítomen na tomto území v době, kdy k jednání či opomenutí došlo. Článek 13 Vlastnictví, držba a užívání majetku Nedohodnou-li se dotčené státy jinak, stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se určení: (a) jakéhokoli práva či majetkového zájmu státu ohledně nemovitého majetku nacházejícího se ve státu soudu, nebo jeho držby či užívání takového majetku, nebo
5
jakéhokoli závazku státu vyplývajícího z jeho majetkového zájmu na takovém majetku nebo z jeho držby či užívání takového majetku; (b) jakéhokoli práva či majetkového zájmu státu ohledně movitého či nemovitého majetku, které vznikly v důsledku dědictví, darování nebo bona vacantia; nebo (c) jakéhokoli práva či majetkového zájmu státu při správě majetku, například svěřeneckého majetku, konkursní podstaty nebo majetku společnosti v případě její likvidace. Článek 14 Duševní a průmyslové vlastnictví Nedohodnou-li se dotčené státy jinak, stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se: (a) určení jakéhokoli práva státu k patentu, průmyslovému vzoru, obchodní firmě či obchodnímu jménu, obchodní značce, autorským právům nebo jakékoli jiné formě duševního či průmyslového vlastnictví, které ve státu soudu požívá určité právní ochrany, byť dočasné; nebo (b) údajného porušení práva, zmíněného v písmenu (a), které náleží třetí osobě a je chráněno ve státu soudu, ze strany státu na území státu soudu. Článek 15 Účast ve společnostech nebo jiných kolektivních subjektech 1. Stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se jeho účasti ve společnosti nebo jiném kolektivním subjektu, ať zapsaném či nezapsaném v rejstříku, pokud se řízení týká vztahu mezi státem a subjektem nebo jeho ostatními účastníky, jestliže tento subjekt: (a) má jiné účastníky než státy či mezinárodní organizace; a (b) je zapsán v rejstříku či zřízen podle práva státu soudu nebo má v tomto státu sídlo či hlavní místo podnikání. 2. Stát se však v takovém řízení může dovolávat imunity vůči jurisdikci, pokud se tak dotčené státy dohodly, nebo pokud tak stanovily strany sporu písemnou dohodou, nebo pokud listina, kterou je příslušný orgán zřízen nebo kterou se řídí, obsahuje ustanovení v tomto smyslu. Článek 16 Lodě vlastněné či provozované státem 1. Nedohodnou-li se dotčené státy jinak, nemůže se stát vlastnící či provozující loď dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se provozování této lodi, pokud v době, kdy vznikl důvod žaloby, byla loď užívána pro jiné než státní neobchodní účely. 2. Odstavec 1 se nevztahuje na válečné lodi nebo pomocná plavidla vojenského námořnictva, ani na jiná plavidla vlastněná či provozovaná státem a v dané době užívaná pouze pro státní neobchodní účely. 3. Nedohodnou-li se dotčené státy jinak, stát se nemůže dovolávat imunity vůči jurisdikci před
6
soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se přepravy nákladu na palubě lodi vlastněné či provozované tímto státem, pokud v době, kdy vznikl důvod žaloby, byla loď užívána pro jiné než státní neobchodní účely. 4. Odstavec 3 se nevztahuje na jakýkoli náklad přepravovaný na palubě lodí uvedených v odstavci 2, ani na jakýkoli náklad vlastněný státem, který je užíván či určen k užívání výhradně pro státní neobchodní účely. 5. Státy mohou využít veškerých možností obhajoby, plynutí lhůt a omezení odpovědnosti, které jsou k dispozici pro soukromé lodě a náklad a jejich majitele. 6. Pokud v řízení vyvstane otázka týkající se státní a neobchodní povahy lodi vlastněné či provozované státem nebo nákladu vlastněného státem, jako důkaz o povaze této lodi či nákladu bude sloužit potvrzení podepsané diplomatickým zástupcem nebo jiným příslušným orgánem státu a předané soudu. Článek 17 Účinek dohody o předložení sporu k rozhodčímu řízení Pokud stát uzavře s cizí fyzickou či právnickou osobou písemnou dohodu o tom, že spory týkající se obchodní transakce budou předloženy k rozhodčímu řízení, nemůže se tento stát dovolávat imunity vůči jurisdikci před soudem jiného státu, který je jinak k věci příslušný, v řízení týkajícím se: (a) platnosti, výkladu nebo použití rozhodčí dohody; (b) rozhodčího řízení; nebo (c) potvrzení rozhodčího nálezu nebo jeho prohlášení za neplatný, nestanoví-li rozhodčí dohoda něco jiného.
Část IV Imunita státu vůči donucovacím opatřením v souvislosti se soudním řízením Článek 18 Imunita státu vůči donucovacím opatřením přijímaným před vynesením rozsudku Vůči majetku státu nelze v souvislosti s řízením před soudem jiného státu uplatnit žádná donucovací opatření přijímaná před vynesením rozsudku, například obstavení či zabavení majetku, s výjimkou případů, kdy a v takové míře, v jaké: (a) stát výslovně souhlasil s uplatněním takových opatření, jak vyplývá: (i) z mezinárodní dohody; (ii) z rozhodčí dohody nebo z písemné smlouvy; nebo (iii) z prohlášení učiněného před soudem nebo z písemného sdělení podaného po vzniku sporu mezi stranami; nebo (b) stát vyčlenil či označil majetek k uspokojení nároku, který je předmětem tohoto řízení.
7
Článek 19 Imunita státu vůči donucovacím opatřením přijímaným po vynesení rozsudku Vůči majetku státu nelze v souvislosti s řízením před soudem jiného státu uplatnit žádná donucovací opatření přijímaná po vynesení rozsudku, například obstavení, zabavení či exekuci majetku, s výjimkou případů, kdy a v takové míře, v jaké: (a) stát výslovně souhlasil s přijetím takových opatření, jak vyplývá: (i) z mezinárodní dohody; (ii) z rozhodčí dohody nebo z písemné smlouvy; nebo (iii) z prohlášení učiněného před soudem nebo z písemného sdělení podaného po vzniku sporu mezi stranami; nebo (b) stát vyčlenil či označil majetek k uspokojení nároku, který je předmětem tohoto řízení; nebo (c) bylo prokázáno, že majetek je konkrétně užíván nebo určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely a nachází se na území státu soudu, přičemž však donucovací opatření přijímaná po vynesení rozsudku mohou být uplatněna pouze vůči majetku, který je spojen se subjektem, proti němuž bylo řízení vedeno. Článek 20 Účinek souhlasu s výkonem jurisdikce na donucovací opatření V případech, kdy se vyžaduje souhlas s uplatněním donucovacích opatření podle článků 18 a 19, souhlas s výkonem jurisdikce ve smyslu článku 7 nezahrnuje souhlas s uplatněním donucovacích opatření. Článek 21 Zvláštní kategorie majetku 1. Za majetek, který je konkrétně užíván či určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely ve smyslu článku 19 písmene (c), se nepovažují zejména následující kategorie majetku státu: (a) majetek, včetně jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu nebo jeho konzulárních úřadů, zvláštních misí, misí při mezinárodních organizacích nebo delegací při orgánech mezinárodních organizací nebo na mezinárodních konferencích; (b) majetek vojenské povahy nebo majetek, který je užíván či určen k užívání při výkonu vojenských funkcí; (c) majetek ústřední banky nebo jiného měnového orgánu státu; (d) majetek, který je součástí kulturního dědictví státu nebo součástí jeho archívů a není na prodej či určen k prodeji; (e) majetek, který je součástí výstavy předmětů vědeckého, kulturního nebo historického významu a není na prodej či určen k prodeji. 2. Odstavcem 1 není dotčen článek 18 a článek 19 písmena (a) a (b).
Část V
8
Různá ustanovení Článek 22 Doručování soudních písemností 1. Doručení soudního předvolání či jiné písemnosti, kterou se zahajuje řízení proti státu, se provádí: (a) v souladu s jakoukoli použitelnou mezinárodní úmluvou závaznou pro stát soudu a pro dotčený stát; nebo (b) v souladu s jakýmkoli zvláštním ujednáním o doručování písemností mezi navrhovatelem a dotčeným státem, pokud to nevylučuje právo státu soudu; nebo (c) za neexistence takové úmluvy nebo takového zvláštního ujednání: (i) předáním ministerstvu zahraničních věcí dotčeného státu diplomatickou cestou; nebo (ii) jakýmkoli jiným způsobem, se kterým příslušný stát souhlasí, pokud to nevylučuje právo státu soudu. 2. Doručení písemností podle odstavce 1 (c) (i) se považuje za provedené okamžikem, kdy písemnosti obdrží ministerstvo zahraničních věcí. 3. K těmto písemnostem musí být v případě potřeby připojen překlad do úředního jazyka nebo do jednoho z úředních jazyků dotčeného státu. 4. Stát, který se účastní řízení ve věci samé, které proti němu bylo zahájeno, nemůže následně tvrdit, že doručení neproběhlo v souladu s ustanoveními odstavců 1 a 3. Článek 23 Rozsudek pro zmeškání 1. Proti státu nesmí být vynesen rozsudek pro zmeškání, s výjimkou případů, kdy soud shledá, že: (a) byly splněny požadavky stanovené v článku 22 odstavcích 1 a 3; (b) ode dne, k němuž bylo provedeno nebo k němuž se považuje za provedené doručení soudního předvolání nebo jiné písemnosti zahajující řízení podle článku 22 odstavců 1 a 2, uplynula doba nejméně čtyř měsíců; a (c) tato Úmluva mu nebrání ve výkonu jurisdikce. 2. Vyhotovení jakéhokoli rozsudku pro zmeškání vyneseného proti státu, v případě potřeby s připojeným překladem do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků příslušného státu, se mu předává jedním ze způsobů uvedených v článku 22 odstavci 1 a v souladu s ustanoveními zmíněného odstavce. 3. Lhůta pro podání žádosti o prohlášení rozsudku pro zmeškání za neplatný nesmí být kratší než čtyři měsíce a začíná dnem obdržení nebo dnem považovaným za den obdržení vyhotovení rozsudku příslušným státem. Článek 24
9
Výsady a imunity v průběhu soudního řízení 1. Pokud stát jakkoli nesplní či odmítne splnit příkaz soudu jiného státu, kterým se mu ukládá vykonat či zdržet se konkrétního jednání nebo předložit jakoukoli písemnost nebo sdělit jakékoli jiné skutečnosti pro účely řízení, nevyvolává to jiné důsledky než ty, které mohou plynout z takového jednání ve vztahu k věci samé. Státu nelze zejména uložit pokutu či trest z důvodu takového nesplnění či odmítnutí. 2. Od státu nelze vyžadovat složení jakékoli jistiny, zálohy či zástavy, jakkoli označované, jako záruky uhrazení nákladů soudního řízení či výdajů v jakémkoli řízení, v němž vystupuje jako odpůrce před soudem jiného státu.
Část VI Závěrečná ustanovení Článek 25 Příloha Příloha této Úmluvy je nedílnou součástí Úmluvy. Článek 26 Jiné mezinárodní dohody Žádným z ustanovení této Úmluvy nejsou dotčena práva a povinnosti smluvních stran podle stávajících mezinárodních dohod, které se týkají záležitostí upravených touto Úmluvou, mezi smluvními stranami těchto dohod. Článek 27 Řešení sporů 1. Smluvní strany budou usilovat, aby spory ohledně výkladu či použití této Úmluvy byly vyřešeny jednáním. 2. Jakýkoli spor mezi dvěma nebo více smluvními stranami ohledně výkladu či použití této Úmluvy, který nelze vyřešit jednáním do šesti měsíců, se na žádost kterékoli z těchto smluvních stran předkládá k rozhodčímu řízení. Pokud tyto smluvní strany nejsou schopny se dohodnout na organizaci rozhodčího řízení do šesti měsíců od data žádosti o předložení sporu k rozhodčímu řízení, může kterákoli z těchto smluvních stran předložit spor Mezinárodnímu soudnímu dvoru žádostí podanou v souladu se Statutem Dvora. 3. Každá smluvní strana může při podpisu, ratifikaci, přijetí nebo schválení této Úmluvy nebo při přístupu k ní prohlásit, že se nepovažuje za vázanou odstavcem 2. Ostatní smluvní strany nejsou vázány odstavcem 2 ve vztahu k jakékoliv smluvní straně, která učinila takovéto prohlášení.
10
4. Jakákoli smluvní strana, která učinila prohlášení podle odstavce 3, může toto prohlášení kdykoli odvolat oznámením podaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Článek 28 Podpis Tato Úmluva je otevřena k podpisu všem státům do 17. ledna 2007 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku. Článek 29 Ratifikace, přijetí, schválení nebo přístup 1. Tato Úmluva podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. 2. Tato Úmluva zůstane otevřena k přístupu kteréhokoli státu. 3. Ratifikační listiny a listiny o přijetí, schválení nebo přístupu se ukládají u generálního tajemníka Organizace spojených národů. Článek 30 Vstup v platnost 1. Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátého dne ode dne uložení třicáté ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení nebo přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů. 2. Pro každý stát, který tuto Úmluvu ratifikuje, přijme, schválí nebo k ní přistoupí po uložení třicáté ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení nebo přístupu, vstoupí tato Úmluva v platnost třicátého dne poté, co tento stát uloží svou ratifikační listinu nebo listinu o přijetí, schválení nebo přístupu. Článek 31 Výpověď 1. Kterákoli smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu písemným oznámením podaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. 2. Výpověď nabude účinnosti jeden rok ode dne, kdy generální tajemník Organizace spojených národů obdržel oznámení. Tato Úmluva však bude nadále platit pro jakoukoli záležitost jurisdikční imunity států nebo jejich majetku vzniklou v řízení, které bylo proti státu zahájeno před soudem jiného státu přede dnem, k němuž výpověď nabyla účinnosti pro kterýkoli z dotčených států. 3. Výpovědí není nijak dotčena povinnost smluvní strany splnit jakýkoli závazek stanovený v této Úmluvě, kterému by podle mezinárodního práva podléhala nezávisle na této Úmluvě.
11
Článek 32 Depozitář a oznámení 1. Generální tajemník Organizace spojených národů je určen jako depozitář této Úmluvy. 2. Generální tajemník Organizace spojených národů jako depozitář této Úmluvy informuje všechny státy o: (a) podpisech této Úmluvy a uložení ratifikačních listin a listin o přijetí, schválení nebo přístupu nebo o oznámeních o výpovědi podle článků 29 a 31; (b) datu, k němuž tato Úmluva vstoupí v platnost podle článku 30; (c) jakýchkoli úkonech, oznámeních či sděleních týkajících se této Úmluvy. Článek 33 Autentická znění Arabské, čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské znění této Úmluvy jsou stejně autentická. Na důkaz čehož níže podepsaní, řádně k tomu zmocnění svými vládami, podepsali tuto Úmluvu otevřenou k podpisu v sídle Organizace spojených národů v New Yorku dne 17. ledna 2005.
Příloha Úmluvy Shoda nad porozuměním ohledně některých ustanovení Úmluvy Účelem této přílohy je vyjádřit porozumění ve vztahu k dotčeným ustanovením. Ohledně článku 10 Výraz "imunita" v článku 10 je třeba chápat v kontextu této Úmluvy jako celku. Článek 10 odstavec 3 nemá vliv na otázku „odhalování roušky podniku“, otázky týkající se situace, kdy státní subjekt záměrně podal nepravdivé informace o svém finančním stavu nebo následně snížil své jmění s úmyslem vyhnout se povinnosti uspokojit nárok, nebo na podobné související otázky. Ohledně článku 11 Zmínka o "bezpečnostních zájmech" zaměstnávajícího státu v článku 11 odstavci 2 (d) má řešit především záležitosti bezpečnosti státu a bezpečnosti diplomatických misí a
12
konzulárních úřadů. Podle článku 41 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961 a článku 55 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích z roku 1963 jsou všechny osoby uvedené v těchto článcích povinny dbát zákonů a předpisů hostitelské země, včetně pracovněprávních předpisů. Podle článku 38 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961 a článku 71 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích z roku 1963 je zároveň přijímající stát povinen vykonávat svou jurisdikci tak, aby nedošlo k nevhodnému zasahování do výkonu funkcí mise nebo konzulárního úřadu. Ohledně článků 13 a 14 Výraz "určení" označuje nejen zjištění či ověření existence chráněných práv, ale také zhodnocení či posouzení podstaty takovýchto práv, včetně jejich obsahu, rozsahu a míry. Ohledně článku 17 Výraz "obchodní transakce" zahrnuje také investiční záležitosti. Ohledně článku 19 Výraz "subjekt" v písmenu (c) označuje stát jako samostatnou právnickou osobu, celky tvořící federální stát, nižší celky uvnitř státu, agenturu či organizaci státu nebo jiný subjekt, který je nadán samostatnou právní subjektivitou. Slova "majetek, který je spojen se subjektem" v písmenu (c) je třeba chápat jako širší pojem než vlastnictví nebo držbu. Článek 19 neprejudikuje otázku „odhalování roušky podniku“, otázky týkající se situace, kdy státní subjekt záměrně podal nepravdivé informace o svém finančním stavu nebo následně snížil své jmění s úmyslem se vyhnout povinnosti uspokojit nárok, nebo podobné související otázky.
13
