červenec 2016
Opavský
přírodovědný zpravodaj Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku
Zemědělka studovala Raduňský mokřad Okraje silnic jsou rozkvetlé květinové zahrádky Zámecká zahrada ve Velkých Heralticích
Historie Čujkova mlýna v Kobeřicích Se Svatoplukem Rychlým o mšicích
S podporou Statutárního města Opavy vydává nezisková organizace Natura Opava
Slovo úvodem
Obsah červencového vydání
Stále se přesvědčujeme o tom, že o přírodě se má učit v přírodě. Žáci a studenti si ji musí osahat a při jejím zkoumání zapojit všechny své smysly. Také proto začínáme červencový Zpravodaj tímto zamyšlením. Masarykova střední škola zemědělská a Vyšší odborná škola je spolu s Naturou Opava zapojena do mezinárodního projektu Fruitfarming. Společně se studenty z Rumunska, Portugalska a Polska se vzájemně navštěvují a seznamují se s hospodařením na farmách. V tomto případě se jedná o ovocnářství. V posledních letech houbaři nacházejí v naší přírodě zvláštní houbu, která se k nám dostala až z Austrálie, Tasmánie a Nového Zélandu. Opravdu vypadá jako organizmus z jiné planety. Na Raduňském mokřadu nežije jen hlemýžď zahradní, ale i vodní plži. Něco si o těchto měkkýších řekneme. Student Josef Zimola nám napsal článek o stěhování skalních druhů ptáků do měst. My jsme při této příležitosti představili, alespoň na fotografiích, naši známou jiřičku obecnou. V botanickém okénku se zamyslíme nad okraji silnic, které někde vypadají jako květinové zahrádky se spoustou léčivých rostlin. Navštívíme zámeckou zahradu ve Velkých Heralticích, kde roste osmikmenná pterokarye jasanolistá a jiné vzácné stromy. Představíme další preparát měsíce v Historické budově SZM vlaštovku obecnou. Medajlonek tentokrát věnujeme kreslíři Boříku Frýbovi, který získal prestižní ceny na festivalu kresleného humoru ve Františkových lázních. Jsme rádi, že s tímto životním optimistou již léta spolupracujeme. Představíme historii dalšího mlýna - Čujkův mlýn, který již v Kobeřicích nemele. V rozhovoru budeme o mšicích hovořit s pracovníkem z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského s Ing. Svatoplukem Rychlým. Omalovánku na povídku Přechod černým lesem nakreslil opět Bořík Frýba Za redakční radu Jakub a Milan Kubačkovi
K zamyšlení Největší význam má přírodu si osahat Environmentální výchova Po prostudování biotopu potoka Velká, ....studovala Zemědělka Raduňský mokřad Mezinárodní projekt Fruitfarming Mykologie Květnatec - houba jako z jiné planety Zoologie Vybraní plži v Raduňském mokřadu „Skalní”druhy ptáků se v posledních desetiletích stahují do měst Botanika Okraje silnic bývají někdy jako rozkvetlé ....květinové zahrádky s léčivkami Zámecký park ve Velkých Heralticích Preparát měsíce Vlaštovka obecná v Historické budově SZM Osobnost Bořík Frýba získal hlavní ceny na prvním festivalu kresleného humoru Zapomenuté mlýny na Hlučínsku Čujkův mlýn v Kobeřicích Rozhovor Se Svatoplukem Rychlým o mšicích Červencový kvíz a omalovánka Boříka Frýby Noční přechod černým lesem Na titulní straně plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis)
rní pranostiky NJa apište nám do redakce Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava. Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2014. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí, přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava. Natura Opava - Czech Republic Edvarda Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616
[email protected], www.natura-opava.org www.facebook.com/naturaopava
K zamyšlení
Největší význam má přírodu si osahat Jak poznáte, že je voda mokrá a bláto mazlavé? Musíte do ní vstoupit a bahnem se probrodit. Jiná cesta není, jak poznat životní prostředí tvorů, kteří zde žijí a zjistit, že každému vyhovuje jen určité prostředí, třeba jen trochu odlišné. V tekoucí vodě se kamomil uchytí na hřbetu kamene vyčnívajícího téměř na hladinu. Rybka mřenka mramorovaná se schová pod ten kámen, kde je proud mírný. Hydrobiolog musí ta místa prohledat. Opatrně prozkoumávat jeho prostředí - habitát. Habitát je to obydlí, to znamená místo, kde žije nějaký ogranizmus. Slovo původně vzniklo ze sbírkových štítků “habitat in”. To znamená vyskytuje se nebo obývá. Dnes se zejména v anglické literatuře používá ve významu stanoviště biotop, místo, kde můžete zvíře vylovit a určit. Při průzkumu přijdete na to, že v potoce, v tůňce nebo na mokřadu nenajdete místo, které by nebylo obsazeno nějakým nájemníkem, všude jsou nějací živočichové. Jedním z typických příkladů jsou meandry potoka Hvoznice ve Slavkovském lese. Najdeme zde až neskutečné množství prostředí - habitátů. Ať je to ten kámen se svou svrchní částí, kterou omývá různě silný proud nebo jeho zastíněná spodní část, dotýkající se dna. I boční stěna téhož kamene má jiné životní podmínky, které zase vyhovují jiným živočichům.
Některé kameny jsou potopené zcela, jiné jsou na vlhké štěrkové lavici. A co když se ve vodě ocitne větev? Nastává úplně jiná situace. Dřevo není kámen, poskytuje zcela jiné životní podmínky, takže opět jiné prostředí pro jiné živočichy. Ale abychom nebyli nudní při popisování habitátů, učiňme pokus. Vezměme si kus drátěného pletiva, třeba králičího a naskládejme do vytvořeného koše nejen kameny, kousky dřeva a kůry, které jsou ve vodě už nějakou dobu. Takovéto košíky vložíme na několik míst v toku. Na okraj tišiny v meandru, do silného proudu, kde ho musíme zatížit nebo mezi kameny například do peřeje. Po měsíci košíky vyjmeme a důkladně prohledáme obsah. Nejzajímavější bude obsah, který získáme z peřeje. Budou tam, kromě kamomilů, larvy jepic různých druhů i larvy pošvatek, pakomárů, různých vodních brouků, chrostíci se svými schránkami a určitě i nějaké ryby. Mřenka mramorovaná nebude chybět. Všechny živočichy je třeba si pečlivě zaznamenat. Ti, co tento pokus vydrží opakovat několik let po sobě na tomtéž toku a zjistí případné změny, jsou na nejlepší cestě stát se hydrobiologem... Můžeme tak sledovat osídlení toku živočichy během roku i během let. Je to skvělá zpětná vazba vypovídající o stavu životního prostředí.
Studenti Masarykovy střední školy zemědělské a Vyšší odborné školy v Opavě při prohledávání mokřadu v Raduni v rámci hydrobiologické exkurze.
Environmentální výchova
Po prostudování biotopu potoka Velká studovala Zemědělka Raduňský mokřad Cílem těchto dvou hydrobiologických exkurzí bylo porovnat dva rozdílné biotopy a to živočišstvo a rostlinstvo v tekoucí a stojaté vodě a porovnat je. Stejně jako v potoce Velká v opavských Městských sadech, tak i na mokřadu v Raduni byly odebrány vzorky živočichů ze dna, tentokrát tůní. Studenti vylovené živočichy určovali a zapisovali do protokolu. Zaměřili jsme se také na rostliny. Jak jsme již mnohokrát psali, Raduňský mokřad je ideální pro biologické a environmentální cvičení pro všechny úrovně škol. Studenti Opavské zemědělky měli v jarních lekcích možnost srovnat život nejen mezi tekoucí a stojatou vodou, ale také mezi jednotlivými lokalitami. Sami se přesvědčili, že například v tekoucí vodě regulovaného potoku Velká v Městských sadech je život o mnoho chudší než v neregulované částí toku nebo právě zde v potoku Raduňka. U raduňských mokřadů mohli také srovnat stojatou vodu v mokřadu a v rybnících. V rybnících jsme bohužel nenašli téměř nic živého. Je to důsledek nevhodného rybničního hospodaření tj. přerybnění a v důsledku toho snížením kvality vody, která je pro mnoho živočichů přímo toxická!!! Naproti tomu mokřad, který je ponechaný samovolnému vývoji, je přímo oázou života. V porostu okolo břehu hledají potravu a úkryt desítky druhů bezobratlých. Porost vodních rostlin funguje také jako přirozená čistička vody - rostliny odčerpávají z vody živiny a tím jí “čistí” a zabraňují tak rozvoji sinic a řas. V rybnících naopak bují sinici i řasy v důsledku vysokého obsahu živin a to jak těch, které se do vody dostanou formou výkalů kaprů, ale také v důsledku hnojení rybníků rybníkáři. Studenti tak na závěr jarních lekcí hydrobiologie pochopili koloběh živin ve vodě a v ekosystému. Prohlédli jsme si také vzácné bahenní rostliny jako žebratku bahenní, bublinatku, zevary, puškvorce, žabníky, lakušníky a mnoho dalších, po kterých už není v sousedních rybnících díky výše zmíněných důvodů ani památky.
Na mokřadu roste žebratka bahenní (Hottonia palustris).
Studenti pozorně poslouchají výklad a sledují své úlovky.
Úlovky určují podle obrázkového klíče.
Na mokřadu se seznamují i s obojiživelníky
Environmentální výchova
Mezinárodní projekt Fruitfarming V projektu Fruitfarming zaměřeném hlavně na ovocnářství se sešli druhý týden v červnu studenti z České republiky, Polska, Portugalska s rumunskými studenty z bukurešťské univerzity u nich doma. Setkání proběhlo ve dnech 9.6. - 15.6. 2016. Českou stranu reprezentovali studenti z opavské Zemědělky a nezisková organizace Natura Opava. Hned druhý den po příjezdu jsme se zúčastnili konference na zemědělské univerzitě v Bukurešti, kde jsme se něco dozvěděli o pěstování kukuřice, rajčat, ovocných stromů, o obchodu se sójou atd. Po konferenci jsme navštívili místní skanzen s typickou architekturou starých vesnic v Rumunsku. Hned poté následovala návštěva přírodovědného muzea s expozicemi místní i světové fauny a flory, člověka atd. V dalších dnech nás čekala návštěva ovocného sadu místní rodiny, která byla velmi milá a vstřícná. Pěstovali jabloně, slivoně, hrušně, kdoule, třešně a spoustu dalšího. Podívali jsme se na barokní kostel v Arges County, kde jsou pohřbeni první a druhý rumunský král i s manželkami. Kostel obklopují nádherné zahrady a chodí zde i spousta mladých lidí, kteří jsou hrdí na své tradice. Po návštěvě kostela jsme zamířili do místních hor, kde jsme vystoupili po zhruba 1475 schodech. Hory byly nádherně zalesněné se spoustou skalních útvarů a nacházelo se v nich jezero Vidraru (bývalý komunistický symbol). Další den jsme začali ve výzkumném institutu pro růst a pěstování ovoce. Jedná se o obrovský areál s ovocnými sady, výzkumnými laboratořemi a hlavní budovou, kde jsme si hned po příchodu poslechli prezentaci o středisku i o pěstování ovoce v Rumunsku. Výzkumný ústav má v zemi ještě několik dalších poboček kvůli velmi rozdílnému klimatu v daných oblastech. Šli jsme se podívat do ovocných sadů, které jsou z části chráněné sítěmi proti ptactvu. Pěstují zde tradiční odrůdy i odrůdy jimi přímo vyšlechtěné. Stromy poté prodávají místním ovocnářův a provádějí výzkum, jak určitá odrůda reaguje na dané prostředí, klima a půdu. Zaujal nás přístroj na měření růstu švestek, který posílá naměřené hodnoty do centrálního počítače. Dozvěděli jsme se, že v dnešní době rychle stoupá poptávka hlavně po červeném ovoci, protože obsahuje antioxidanty a lidé ho proto vyhledávají. Dále jsme se podívali do virologického a mikrobiologického oddělení, kde vyšetřují choroby ovocných stromů a pěstují ve zkumavkách nové rostliny, které se nechávají trochu narůst v místnostech a sklenících, než budou vysazeny ven do půdy. V sadech pěstují kromě typických druhů ovoce jako jablka, hrušky, švestky, třešně, apod. také rakytníky, zimolez kamčatský, damastenské růže a různé druhy bobulovin jako borůvky, rybíz atd. Z výzkumného ústavu jsme jeli do konzervárny, kde se zpracovává ovoce, zelenina i maso. Dovnitř jsme kvůli hygieně směli vstoupit pouze v ochranném obleku a síťce na vlasy.
Dále nás čekala návštěva kláštera, o který se stará pouze 11 jeptišek. Ke klášteru patří ještě hospodářství s ovocným sadem, skleníky, prasaty, kuřaty a krávami. Jeptišky se o tohle všechno starají skoro bez pomoci. V úterý, což byl den našeho odjezdu jsme navštívili ještě jeden ovocný sad, kde jsme se dozvěděli i něco o obchodu s ovocem. Čekala nás ještě jedna prohlídka skladu na ovoce a poté už jen cesta domů. Byl to velmi poučný, zajímavý a příjemný týden. Napsala Hana Režnarová
Opavští účastníci projektu Fruitfarming v Rumunsku.
Za českou delegaci na univerzitě v Bukurešti promluvil o ovocnářství Mgr. Radim Lokoč, Ph.D. z Natury Opava.
Uprostřed Mgr. Slawek Janiuk z Polska a úplně vpravo Mgr. Radmila Šrajerová z opavské Zemědělky.
Mykologie
Květnatec - houba jako z jiné planety Když nám paní Anna Peterková z Kozmic, a hned na to Jan Gebauer zaslali fotografie této houby, obrátili jsme na opavského mykologa RNDr. Víta Balnera, který nám o květnatci Archerově napsal článek a poskytl kvalitní fotografie. Samozřejmě se s touto houbou také setkal a svůj odborný článek začal svou osobní zkušeností.
“Lesní cesta vedla kolem porostu vzrostlých buků, kde jsem ucítil nepříjemný zápach. Zapátral jsem v paměti: Ano, to by mohl být květnatrec Archerův. Po chvíli hledání jsem v bukovém listí našel několik plodnic”. Květnatec Archerův (Clathrus archeri) je houba, ale připomíná spíš mořskou hvězdici. Tvarem a zbarvením uvádí nezkušeného nálezce do rozpaků, cože to vlastně našel. Mladé stadium je kulovité nebo vejčité, 2-4 cm široké a připomíná pýchavku, avšak kožnatý povrch je hladký, bez osténků či zrníček, typických pro pýchavky. Zatímco ta je na řezu jednolitě bílá, v případě květnatce se pod kožnatým obalem a rosolovitou vrstvou ukrývá zárodek plodnice. Zráním obaly „vajíčka“ prasknou a objeví se 3-8 ramen, která jsou z počátku na vrcholu spojená. Posléze se rozpojí a rozloží do stran v onu exotickou hvězdici. Obaly zárodku tvoří jakousi bílou nebo šedohnědou pochvu. Korálově červená ramena jsou pokryta kapkami zelenočerné páchnoucí hmoty, která je plná zralých výtrusů. Květnatec je hadovkovitou houbou a obdobně jako hadovky a psivky se rozšiřuje pomocí hmyzu, zejména much. Ty láká pomocí silného zápachu. Přilákaná moucha je odměněna cukernými složkami slizu, a protože se slizem olizuje i výtrusy, stává se výtečným šiřitelem květnatce. Nálezy květnatce nejsou nikterak výjimečné a stávají se pravidelným jevem vrcholného léta. Za posledních minimálně deset let jde jen na Opavsku o 5-10 hlášení ročně. Nacházíme ho jak v lesích, tak mimo les a velmi často na člověkem ovlivněných stanovištích, jako jsou komposty, skládky, křoviště. Květnatec není náš domácí druh. Jeho domovinou je Austrálie, Tasmánie a Nový Zéland. Do Evropy (Vogézy v severní Francii) byl zavlečen v r.1914 pravděpodobně se zásilkou ovčí vlny. Evropské klima mu zřejmě vyhovovalo, a tak se začal nekontrolovaně šířit do celé Evropy. Ve 40.tých letech minulého století byl znám z Německa, Velké Británie, Skandinávie a také ze sousedního Rakouska. U nás se objevil nejprve v Jižních Čechach v r.1963, ve Slezsku pak r.1971. Dnes je znám z celé České republiky, pravidelně roste na Slovensku, Ukrajině a šíří se dál na východ do Ruska. Květnatec je druh synantropní a jeho četnost nálezů se zvyšuje. Není to tedy druh nikterak vzácný a hodný ochrany, jak se ostatně většina nálezců domnívá. Není to ani houba jedlá. A tak nezbývá, než se spokojit s tím, že jsme našli zajímavý a předně velice krásný druh dnes již naší mykoflóry.
Nálezcem je Anna Peterková z Kozmic. V pravé ruce má hřib smrkový.
Fotografie květnatce od Víta Balnera.
I tyto fotografie mladých plodnic nám zaslal mykolog Vít Balner.
Zoologie
Vybraní plži v Raduňském mokřadu Pokud si umíme představit stavbu těla plže a víme, kde má srdce, potom ti, kteří mají žábry před srdcem jsou předožábří. U nás k nim patří bahenka živorodá. Převážná většina předožábrých plžů žije v moři. Ti, co mají žábry za srdcem jsou zadožábří a také převážně žijí v moři. Zbývají nám plicnatí, kteří úspěšně osídlili souš. Tam patří známý hlemýžď zahradní, páskovky, suchomilky, slimáci a plzáci. U vodních zástupců je to okružák a plovatka. Některé z nich si představíme.
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je hermafrodit. Každý je vybaven samičími a samčími orgány. Při "páření", při kterém používají tak zvaný "šíp lásky", který chemicky a mechanicky stimuluje výměnu spermií mezi oběma jedinci. Svými spermiemi se nemůže oplodnit. I zde uvidíte v létě hlemýždě, kteří jsou na kmenech stromů ve výšce, přilepeni uschlým slizem, vylučovaným nohou. Snad je to ochrana před případnou povodní. Bahenka živorodá (Viviparus contectus) rodí živá mláďata. Mají oddělené pohlaví a jsou vejcoživorodé - vajíčka prodělávají vývoj v těle samice a samice rodí živá mláďata. Porodí jich až dvacet. Její ulita se uzavírá pevnou záklopkou. Většinu času tráví v bahně u dna. Okružák ploský (Planorbarius corneus) má červenou krev. V tělní tekutině je rozpuštěné červené barvivo hemoglobin, které dobře váže kyslík. Živí se řasami a je mezihostitelem řady parazitárních onemocnění. Často vyplave na hladinu, aby se nadechl. Vydrží tak pod vodou mnohem déle než plovatka bahenní. Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis). Živí se řasami a částmi zahnívajících rostlin. Je hermafrodit a každý jedinec klade vajíčka. Dýchá tzv. vodními plícemi. Má vyvinut zvláštní kornoutovitý dýchací otvor (pneumostom), který vystrkuje nad hladinu. Přitom se plovatka zdržuje na spodní straně tenké vrstvy slizu na povrchu hladiny, nohou vzhůru. Tím, že stlačí vzduch v plicní dutině, může klesnout až ke dnu. V době sucha si vytváří ochranu před vyschnutím zvláštní záklopku.
Bahenka živorodá rodí živá mláďata a ulitu uzavírá víčkem.
Na hlavě jsou dva páry tykadel, z nichž ten delší pár nese oči a kratší pár je orgánem čichu a hmatu. Ústní otvor obsahuje uvnitř radulu, což je pilníkovitá chitinová destička.
Ulita plovatky bahenní je pravotočivá a protáhle vejčitá.
Ulita okružáka je ze stran zploštěná. Přestože se ulita jeví jako pravotočivá, stavba těla odpovídá plžům levotočivým, dýchací i pohlavní otvor jsou na levé straně.
Zoologie
„Skalní”druhy ptáků se v posledních desetiletích stahují do měst Mnoho z nás si jistě všimlo, že ve městech přibývá některých ptačích druhů. Jedná se například o straky obecné, sojky obecné či holuby hřivnáče. Tito ptáci zde nacházejí dostatek živin ve formě zbytků potravin, a tak jim, zejména tedy druhům všežravým, oblast města vyhovuje.
Některé druhy, například vrány (obecně i jiní krkavcovití), si dokonce vybudovaly strategii, která jim šetří energii vydanou na hledání a zpracování potravy. Jde o časté případy, kdy pták držící v zobáku ořech či jiný plod se skořápkou reaguje na červenou a zelenou barvu semaforů. Jakmile zaregistruje červenou, donese ořech před stojící automobily, poté odlétne na blízké místo, odkud vyhlíží zelenou. Ta mu evokuje příznivou situaci, kdy skořápka ořechu praská pod koly motorových vozidel. Následující červená znamená odměnu za inteligenci a adaptaci - pták rychle vyzobává obsah plodu, či s ním odlétá mimo hrozící nebezpečí. V městských lokalitách rovněž hledají útočiště druhy, jež ztrácejí přirozené biotopy pro hnízdiště a města jim poskytují jakousi náhradu za ně. Jedná se zejména o „skalní“ druhy, jako je jiřička obecná. Krátký monitoring hnízd jiřiček v městských lokalitách, který jsem prováděl na konci května tohoto roku v Českých Budějovicích, naznačuje, že jiřičky pro své hnízdění upřednostňují severní stranu (takřka 40% hnízd orientováno na sever), dále podobnou pozici zaujímá východní a západní strana, obě s 22%, a nejmenší zastoupení měla hnízda orientovaná k jihu jen 18%. To je způsobeno nejspíše možným přehříváním a zbytečným vysoušením hnízd. Podobné výsledky zaznamenali rovněž ornitologové zabývající se preferencemi rorýsů obecných. U těch byla zjištěna preference severní a východní strany. Jiřičky upřednostňují starší fasády, na nichž materiál na stavbu hnízd lépe drží a neopadává. Na nových fasádách jsem zjistil minimum obsazených hnízd. Jiřičky mají také preferenci konkrétní výšky nad terénem, nejvíce si dle mého monitoringu hnízda staví ve výšce odpovídající intervalu od 4. do 8. patra s tím faktem, že ideální je výška odpovídající sedmému patru. Jedná se zřejmě o bezpečností tah snižující potenciálně hrozící predaci (tj. nebezpečí ze země kočky & kuny, případně z velké výšky dravci). Je patrné, že jiřičkám svědčí lokality s vyšším podílem nesekané vegetace (možnost úspěšné reprodukce hmyzu, kterým se živí) a místa, kde se přirozeně zadržuje voda (využívaní louží stavební materiál pro vytváření hnízd). I proto bychom se měli snažit udržovat i ve městech jak sekané, tak i nesekané plošky a do terénu zakomponovat vodní prvky, mnohdy postačí malá, uměle vytvořená jezírka. Napsal Josef Zimola, foto Milan Kubačka.
Podzimní tah jiřiček do tropické Afriky, kde přezimují, probíhá v září. V druhé polovině dubna se k nám na hnízdiště vracejí.
Jiřičky si staví hnízda většinou pod převisem střechy na vnějších stěnách budov. Je slepeno z hlinitých hrudek a uvnitř vystláno stébly a peřím. V jednom roce může vyhnízdit i dvakrát i třikrát.
Mladá jiřička někdy vypadne z hnízda a rodiče je přesto dokrmí na zemi.
Botanika
Okraje silnic bývají někdy jako rozkvetlé květinové zahrádky s léčivkami Cestou z Velkých Heraltic do Malých Heraltic jsme zastavili na odbočce, kterou kdysi vedla stará silnice mezi těmito obcemi. A stálo to zato!
Měli jsme pocit, že projíždíme květnatou loukou, která byla rozdělena silnicí. Nikdo ji zde nevysadil ani nezasel. Vyrostla sama, protože zde rostliny, tvořící pestrobarevný koberec, našly vhodné životní podmínky. I zde bylo potvrzeno, že největší rozmanitost rostlinného pokryvu je tam, kde se střetnou různé biotopy ekotony. Ekoton je přechodná zóna mezi dvěma a více různými společenstvy biotopy - ekosystémy. Je to plocha ekologického napětí, ve které jeden typ vegetace postupně nahrazuje jiný. Tyto pásy květnaté louky rostou mezi polem a sterilní asfaltovou silnicí. Oba tyto biotopy rozděluje ještě odvodňovací vybetonovaný příkop. V létě je černá asfaltová silnice zahřívaná sluncem a teplo si udržuje i v noci. Ze silnice stéká po dešti voda samospádem do příkopu a tak je zajišťována i závlaha. Když srovnáme biodiverzitu těchto květnatých pásů se sousedícím polem, je mnohem vyšší. Je pestřejší a to, co do rostlinných, tak také živočišných druhů, hlavně hmyzu. O biodiverzitě silnice se hovořit nedá. Snad se můžeme zmínit o tom, že na ní srážejí auta ptáky a hmyz. Ty potom vyhledávají v noci ježci, kteří často na to doplatí vlastním životem. Sražená zvířata jsou potravou strak a jiných živočichů, ale to jej již jiná kapitola.
Čekanka obecná (Cichorium intybus) je léčivá rostlina. Z vývaru z nastrouhaného kořene čekanky se dají připravovat nápoje jako náhražka v dobách nedostatku kávy (tzv. melta).
Lnice květel (Linaria vulgaris) je používána jako spasmolytikum tlumící křeče při kolikách a při ledvinových a žlučníkových záchvatech způsobených kameny.
Pohled ze silnice z Malých Heraltic do Velkých Heraltic, ve kterých je vpravo vidět farní kostel Neposkvrněného početí Pany Marie.
Chrpa luční (Centaurea jacea) je podobně jako jiné chrpy výborná nektarodárná i pylodárná rostlina. Kvete dlouho a to až do podzimu.
Hadinec obecný (Echium vulgare) je léčivka. Užívá se kvetoucí nať v koupeli i na některé kožní nemoci a revmatismus nebo ve formě obkladů na křečové žíly.
Heřmánkovec nevonný (Triplecrospermuc nedorum).
Jestřábník okoličnatý (Hieracium umbellatum).
Vratič obecný (Tanacetum vulgare). Pro své léčivé účinky je silně aromatický vratič využíván již od dob starověkého Řecka. Sloužil jako baktericid, anthelmintikum, abortivum, antibiotikum a antirevmatikum. Další využití nalezl jako koření, barvivo, a přírodní insekticid. Odpuzuje parazity a hmyz, například moly šatní nebo komáry.
Řebříček obecný (Achillea millefolium). Latinské jméno Achillea připomíná bájného hrdinu Achilla, po němž byla rostlina pojmenována. Ten údajně ošetřoval pomocí řebříčku krvavé rány utržené v Trojské válce.
Pastinák setý (Pastinaca sativa).
Mrkev obecná (Daucus carota).
Botanika
Zámecký park ve Velkých Heralticích Na začátku obce Velké Heraltice u silnice vedoucí z Opavy do Horního Benešova uvidíte za kamennou zdí pěknou budovu zámku s upraveným parterem. Navštívili jsme jeho zámecký park. Zámek je postaven v místě, kde přechází Stěbořická pahorkatina v pahorkatinu Bruntálskou. Okolí je pěkně modelované a překvapí vás i pohled od zámku na rybník a obec. Historie zámku je bohatá, což se dá říct o každém panství v této části Slezska. První písemná zmínka je z roku 1265 v době panování Přemysla Otakara II. Původní tvrz byla ve druhé polovině 17. stol přestavěna pány z Vrbna. Poté se panství ujal velehradský klášter, který jej spravoval v letech 1694-1762. V té době byl kolem roku 1720 zámek barokně přestavěn a upravena byla i zahrada. Na začátku 19. století byla postavena oranžérie. Byly v ní pěstovány citroníky a pomerančovníky až 4 metry vysoké. Hrabě Evžen z Vrbna přetvořil zahradu kolem roku 1830 na krajinářský park o rozloze 6 ha.
Pohled na zámek ve Velkých Heralticích ze silnice od Sádku.
Jedle řecká za zámkem opatřena tabulkou s vyčerpávajícími údaji o této dřevině. Takto označených dřevin je v parku několik.
Stručný průvodce parkem Již od brány nás upoutá osmikmenná pterokarye jasanolistá před průčelím zámku. U hřiště roste mohutný soliterní jedlovec kanadský a za zámkem na zadní terase je velmi stará lípa řapíkatá a ještě před ní statná jedle řecká. Mezi dřevinami objeví laik v parku snadno i platan javorolistý, lísku tureckou nebo běžný smrk ztepilý a dub letní. Odborník najde i jedli nikoskou, smrk východní, smrk sitku, javor kapadockou či javor tatarský. Vedení domova, který v zámku sídlí, realizovalo nápad, který by mohl najít uplatnění ve všech zámeckých parcích. U významných stromů jsou v parku instalovány jmenovky, které podrobně o vzácné dřevině informují. Kromě této části parku, která je velmi dobře udržovaná patří k přírodně krajinářskému parku i jižní část, která se rozkládá na prudkém svahu. Po úzké strmé pěšince se schůdky se dostanete do této méně udržované části až do údolí potoka Herličky. Z tohoto místa, které sloužilo v minulosti, ale i dnes, jako zahrady a sady je pěkný pohled na zámek. Za potokem přechází park v les o 12 ha.
Součástí dendrologické stezky je broukoviště s hmyzím domečkem.
Zajímavosti o dřevinách v parku Pterokarye jasanolistá (Pterocarya fraxinifolia) Název je odvozen z řeckého pteron - křídlo a karyon ořech, plody jsou totiž ořechy s blanitými křídly. Tento druh poskytuje jedno z nejcennějších dřev pro nábytkářské dýhy, tzv. kavkazský ořech. Tyto dýhy mají jemnou tmavou dynamickou kresbu. Do Evropy byla první semena dovezena z Persie okolo roku 1782. Na našem území byla poprvé zaznamenána roku 1844 v pražské Královské oboře. Smrk východní (Picea orientalis) Smrk východní je jednou z charakteristických dřevin Kavkazu, kde roste na území přibližně 500 000 ha až do výšek 2 100 m n. m. Do Západní Evropy byl introdukován již roku 1770 (Anglie) a roku 1813 se pěstoval v Čechách. Ve druhé polovině 20. století se zkoušel i jako dřevina pro zalesňování území ohrožených průmyslovou výrobou. Jedle nikoská (Abies homolepis) Jedli nikoskou lze považovat za japonský národní strom. Za datum introdukce do Evropy se považuje rok 1854. Jedle řecká (Abies cephalonica) Až 30 m vysoký strom s šedohnědou, hladkou borkou a ostře zašpičatělými, poměrně silnými svrchu lesklými jehlicemi, které však nejsou dvouřadě rozčísnuté jako u jiných druhů. Tvoří porosty ve vyšších polohách lesních oblastí Řecka.
Listy jsou 5 až 12 jařmé, dlouhé 20 až 50 cm. Samčí květy jsou jehnědy dlouhé 20 - 50 cm. Plodem je ořech (1,5 až 2 cm) s blanitými křídly.
Už od brány nás upoutá osmikmenná pterokarye jasanolistá, která roste před průčelím zámku. Text a foto Milan Kubačka.
Preparát měsíce
Vlaštovka obecná v Historické budově Slezského zemského muzea Narozdíl od jiřičky obecné, o které píšeme v tomto čísle v souvislostí stěhováním skalních druhů ptáků do lidských sídlišť, se vlaštovka obecná odlišuje od jiřičky stavbou hnízda, která umisťuje dovnitř budov, chlévů, kůlen a podobně. Hnízdo je otevřené shora, vlastně se jedná jen o misku. Vlaštovka obecná je známý tažný pěvec z čeledi vlaštovkovitých. Typický vzhled elegantního vlaštovčího fráčku vytváří dlouhá špičatá křídla a hluboce vidličnatě vykrojený ocas s prodlouženými ocasními pery. Barva peří je svrchu černá s modrým leskem a zespod bílá nebo béžovobílá. Přes hruď se táhne modročerný pruh a nezaměnitelné je červené zbarvení hrdla a čela, které je však za letu špatně pozorovatelné. Samice mají kratší ocasní vidlici, u mladých samců je navíc čelo a hrdlo rezavé. Vlaštovky létají rychle a razantně často i nízko nad zemí, kde loví poletující hmyz, nebo nad vodní hladinou, ze které za letu pijí. Poměrně hlasitý zpěv se sestává z rychlého štěbetání, během letu se pak ozývají ostrým „vittvitt!“. První vlaštovky k nám ze svých zimovišť přilétají zpravidla od poloviny března. Jedná se o samce, kteří se vracejí na svá starší hnízda, nebo se vydávají stavět hnízdo nové. Původně hnízdily vlaštovky ve skalách, dnes jsou synantropním druhem a k hnízdění si často vybírají zemědělské usedlosti, chodby a průjezdy. Typickou plochou otevřenou misku pod střešními trámy nebo okraji střech lepí z hrudek vytvořených ze směsi hlíny a slin, zpevněných rostlinným materiálem. Hnízdní kotlinku pak vystelou stébly a peřím. Samice snáší v období května až srpna dvě snůšky nejčastěji o 3 - 6 bílých červenohnědě skrvnitých vejcích, na kterých sedí sama. Mláďata, která opustí hnízdo, rodiče krmí do doby, než se zcela osamostatní. Po vyhnízdění se vlaštovky rády zdržují v blízkosti vod a nocují v rákosinách. Evropské vlaštovky se před odletem na zimoviště v jižní a tropické Africe shromažďují například na drátech vysokého napětí a odlétají pak v první polovině září, opozdilci se objevují až do konce října. Vlivem ubývání vhodných hospodářských chovů a budov, používáním pesticidů a také lovem v jižnějších zemích se dříve početné evropské stavy vlaštovek snižují. Přirozeným nebezpečím jsou jim menší dravci, nepřízeň počasí, kdy trpí nedostatkem potravy, a také náročné migrační cesty. Proto se vlaštovka obvykle dožívá méně než 5 let, ačkoli dosud nejstarší kroužkovaný exemplář v Evropě žil 11 let. Shazování vlaštovčích hnízd (i prázdných) je z důvodu zákonné ochrany druhu zakázáno, stejně jako bránit vlaštovkám v dalším zahnízdění po skončení předchozího. Vlaštovka obecná je rozšířena v Evropě, velké části Asie, Severní Americe a severní Africe. Napsala Mgr. Andrea Kučová
Vlaštovka má dlouhá špičatá křídla a hluboce vidličnatě vykrojený ocas s prodlouženými ocasními pery. Čelo a hrdlo má rezavé.
Vpravo mladý nevybarvený jedinec. Skvrna je zatím okrová.
Hnízdo vlaštovky je otevřená miska.
Připravované akce
Osobnost
Bořík Frýba získal hlavní ceny na prvním festivalu kresleného humoru Vynikajícího kreslíře, který umí nakreslit vtip i karikaturu, známe již mnoho let. Seznámili jsme se s ním v Městském útulku, kde pracoval téměř deset let jako ošetřovatel a sběrač exkrementů. Tvrdí, že práce v útulku byla nejlepší ze všech, které kdy vykonával. Už jenom proto - nikdo nemůže tvrdit, že po mě neštěkne ani pes, dodává s úsměvem. U Frýbů doma se vždy nacházelo nějaké zvířátko. Třeba vlkodav. Říká o něm, že když je známí spolu viděli na procházce, pochopil, proč se o takové dvojici prohlašuje "malý s velkým". Vlkodav je velký pes a Bořík jen o málo větší. No i když... Vlkodava choval doma v panelákovém bytě a prý, když si lehal, myslíme toho vlkodava, tak sousedé pod ním si mysleli, že spadla skříň. Samozřejmě to myslel s nadsázkou, jako ostatně všechno, co řekne a nakreslí. To mi řekl naposledy u nich doma. Nejdřív mne pozdravil pan domácí kocour Garfield, kterého si donesli z útulku. Potom jsme se zastavili u akvárií, kde byly vodní želvy a užovky červené. Jeho žena paní Hana, kterou láskyplně oslovuje "Pralinka" , uvařila kávu a šli jsme si povídat do obývacího pokoje. Tam za námi přišel kocour Garfield a sedl si mě do klína, jako starý známý. Až potom mi Bořík ukázal ocenění, která si přivezl z prvního Mezinárodního festivalu kresleného humoru. První cenu Zlatý pramen od města Františkovy lázně a "Zlatého tapíra" hlavní cenu festivalu, pro který nakreslil i logo. A od lázeňských hostů, kteří vybírali a hlasovali, obdržel třetí a druhé místo od diváků. Držel jsem ty ceny v ruce a ani na chvíli jsem nezapochyboval, že se dostaly do správných rukou. Nikdy bych o něm neprohlásil, že je dědek Rum, jak se sám nazývá. Ačkoliv má tři vnuky a hodnou manželku, vůbec se tak nechová. Žádný mrzout, jak se vám má vybavit pod tímto jménem, naopak stále srší humorem, je radost ho potkat. Je zdatný ilustrátor mnoha knih a my se můžeme pochlubit, že ilustroval i knížku Příroda Opavska ve čtyřech ročních obdobích. Školy využívají v environmentální výchově jeho omalovánky s příběhem, které si stahují z webových stránek města Opavy. Omalovánky již od roku 2013 také zdobí stránku Opavského přírodovědného zpravodaje, který si zrovna prohlížíte. Vždy se těšíme na omalovánku, jak se mu tentokrát podaří vystihnout námi poslaný příběh. Nikdy nás nezklamal, naopak. Dokáže, jako nikdo jiný vystihnout atmosféru příběhu, takže se vždy těšíme na další. Rozhovor s Boříkem Frýbou najdete ve zpravodaji z června roku 2013.
Na společné fotografii jsou zakladatelé Klubu kreslířů Tapír a také hlavní duše Mezinárodního festivalu. Kreslířka Lena "Aneer" Pintnerová a kreslíř Mirek Vostrý. Chybí ještě Pavel "Pata" Talaš, aby byl trojlístek doplněný. Vše o Tapíru a také všechna čísla časopisu najdete na kkh Tapir.
Zapomenuté mlýny na Hlučínsku
Čujkův mlýn v Kobeřicích Není zapomenutý, ale provoz je zastaven. Čujkovi zajistili pro syna mlynářské vzdělání, protože předpokládali, že chleba bude potřeba vždy. Jenže to dopadlo tak, že chleba bylo potřeba, ale soukromých mlynářů nikoliv. Nenápadná budova z režných cihel se nachází na ulici Mlýnská v Kobeřicích, v blízkosti potoka Bílá voda. Dnes již nepoužívaný vodní mlýn v Kobeřicích se do dnešní doby zachoval v téměř nezměněné podobě. Jako upomínku na dobu své slávy je k vidění v trávě před mlýnem staré mlýnské kolo. Za budovou je rovněž patrný vodní příkop, kudy zbytková voda odtékala pryč. Historie mlýna Antonín Čujek navázal na tradici mlýnů v Kobeřicích a rozhodl se postavit vedle svého domu mlýn nový. První zmínka o mlýně Antonína Čujka pochází z roku 1756, kdy byl mlýn postaven. Zachovala se však pouze zmínka o tom, že byl opatřen šindelovou střechou. Tento mlýn byl v roce 1913 zbourán a na jeho základech postaven mlýn nový, který se zachoval až do dnešní doby. Iniciátorem stavby byl Jan Čujek a řízením stavby byl pověřen stavitel pan Štěpán Hanzlík. Z této doby se zachoval na mlýně německý nápis, který můžeme volně přeložit takto: „Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět je umění, že to dokáže jen málokdo.“ Přítok vody byl vyřešen rozdvojením potoka Bílá voda u hřiště TJ Sokol, který pokračoval přes park a vléval se do rybníka, který sloužil jako zásobárna vody pro mlýn. Od něj proudila voda ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna (náznak příkopu je dodnes před budovou patrný). Před mlýnem bylo nainstalováno zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka. Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, byla voda naháněna pouze při velkém množství vody v období dešťů, v období sucha se voda naháněla přímo na mlýnské kolo. Technologii mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později byly stroje zmodernizovány továrnou mlýnských strojů Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964. Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celou vesnici. Generátor byl zde nainstalován v roce 1921 a po 7 letech odejmut z důvodu nelegálního odebírání proudu obyvateli obce a krachu elektrárny. Na ukončení výroby elektrické energie se také podepsala elektrifikace obce, která proběhla v roce 1928. Mlýn zůstal nadále přizpůsoben k provozu na elektřinu i na vodu. Po smrti Jana Čujka v roce 1951 se posledním mlynářem na tomto mlýně stal Alfons Čujek, můj děda. Za jeho života došlo k regulaci potoka a provoz mlýna byl zajištěn již pouze elektrickou energií.
Otec pana Jana Čujka Alfonz Čujek pod původním nápisem v němčině.
Rodina Alfonze Čujka před mlýnem.
Současný majitel Jan Čujek s upraveným nápisem po znárodnění.
Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Při velkém množství práce i 24 hodin denně. Pracovní síla se skládala z rodinných příslušníků a někdy vypomáhali 2 pracovníci (1 z Kobeřic, 1 ze Sudic). Poptávka po mouce byla veliká, od Opavy po Ludgeřovice. Z obilí, které přivezli soukromníci na semletí, si odvezli 60% mouky, 20% odpadů na rozprach a zbylých 20% se přepočítávalo na lístky na chleba, který dostávali v pekárnách. Mouka se do pekáren vozila nejprve koňským povozem a poté traktorem, který patřil JZD v Kobeřicích. Kapacita násypníků byla okolo 2,4 t obilí. Jejich semletí trvalo cca 10 hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem 16x. Z hygienických důvodů musel být mlýn každoročně před žněmi očištěn od moučných škůdců. Alfons Čujek se chtěl kromě žita na pečení chleba zabývat také zpracováním pšenice a celkovým rozšířením výroby. Proto byl mlýn v létě 1958 zvednut o jedno patro. Tato nástavba byla neobvyklá v tom, že se střecha nerozebírala, ale byla zvednuta hevery najednou (dodnes je tato činnost na fasádě patrná). Z rozšíření mlýna se však majitel Alfons Čujek dlouho neradoval. V roce 1961 byl mlýn znárodněn a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc, který ukončil činnost mlýna v roce 1964. Mlýn poté sloužil jako rezerva v případě krizových situací, např. války, neboť velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů. V té době se syn Alfonse Čujka Jan, který měl být již 7. generací na Čujkově mlýně, vyučil mlynářem ve Slatiňanech u Chrudimi. Nikdy však už ve mlýně pracovat nezačal. Od té doby mlýn chátrá. Teprve v roce 1990 byla budova na žádost majitelů navrácena Alfonsu Čujkovi. V roce 1995 se zlomilo mlýnské kolo vlivem opotřebování, stáří a vlhkostí. Text: Mgr. Hana Nevřelová, rozoná Čujková Foto: Milan Kubačka
Technické vybavení mlýna se snaží pan Jan Čujek, syn posledního mlynáře, udržet. Na opravu mlýna jsou potřeba peníze. Snad by pomohl nějaký projekt, už jen kvůli tomu vodníkovi.
Autorka textu Mgr. Hana Nevřelová, rozená Čujková.
Z tohoto místa se děti dívají na mlýnské kolo, kde přebývá vodník. Už jen pocit, že tam může opravdu být, je pro děti vzrušující.
Rozhovor
Se Svatoplukem Rychlým o mšicích “Kdo by neznal mšice? Každý z nás se s nimi setkal, a to zrovna nemusí být pěstitel rostlin. Stačí si koupit salát na trhu či pokojovou rostlinu, nebo se jen tak projít do přírody a kouknou se kolem sebe na kytky, keře nebo stromy, všude tam je můžeme vidět“. Řekl nám v rozhovoru Ing. Svatopluk Rychlý z ÚKZÚZ Brno, Odboru diagnostiky, Diagnostické laboratoře Opava.
Jak je všeobecně známo, život mšic je nerozlučně spjat rostlinami, protože sají rostlinnou šťávu. Denně jí jsou schopny zkonzumovat asi 90 - 115 mg. To sice není moc, můžete namítnout, ale musíme si uvědomit, že mšice málo kdy sedí na rostlině sama, nýbrž tvoří kolonie. Kdybychom chtěli parafrázovat slova klasika, řekli bychom, jsou malé, rychle se množí a všude vlezou. Znalci ví, že klasik mluvil o trpaslících, ale o mšicích tato slova platí snad ještě více. Pojďme se na to podívat. Jak jsou mšice velké? Velikost mšic se pohybuje od 1 do 8 mm. Mezi nejmenší patří třeba mšicím blízce příbuzné korovnice (Adelges), naopak mezi největší například medovnice (Cinara spp.). Jako velká část hmyzu mají tělo tvořeno hlavou, hrudí a zadečkem. Hlava nese tykadla, oči a sosák, jímž může mšice sát rostlinné šťávy přímo z cévních svazků. Na hrudi jsou kromě tří párů nohou také dva páry křídel, ale aby to nebylo tak jednoduché, mohou se v přírodě vyskytovat i bezkřídlí jedinci, kdy a proč si vysvětlíme později. To, čím se mšice odlišují od ostatního hmyzu, najdeme na zadečku, kde jsou mezi 5 a 6 článkem trubičkovité výrůstky (sifunculi) a také chvostek, kterým je tělo zakončeno. Tvar a vzájemný poměr délky těchto orgánů se využívá k přesnému rozlišení jednotlivých druhů.
Larva slunéčka sedmitečného.
Larva pestřenky v kolonii mšic.
Kdybyste měl vybrat jednu vlastnost mšic, které se lidé nejvíc obávají, která by to byla? Rychle se množí. To je jedna z vlastností, proč jsou mšice považovány za škůdce rostlin. Rozmnožovací schopnost je opravdu mimořádná, uvádí se, že za ideálních podmínek by z jedné samičky mohlo za 30 dní vzejít až 20 tis. jedinců. Vývoj od larvy k dospělci trvá týden až 10 dní a každá samička dokáže přivést na svět 70, nebo dokonce až 1000 potomků. Nyní se také dostaneme k tomu, proč jsou občas na rostlinách k vidění kolonie mšic, z nichž ani jedna nemá křídla, a kdy se naopak objeví okřídlené formy. Generační cykly jsou poměrně složité. U primitivnějších druhů (které již systematici z pravých mšic vyřadili), např. u dříve zmiňovaných korovnic, je cyklus dvouletý. Primární rostlinou, na které sají je smrk. Tam žijí v hálce připomínající ananas. Druhý rok pak pokračují ve vývoji na jiné dřevině kupříkladu modřínu. Pravé mšice mají cyklus jednoletý. Začínají jej jako vajíčko, které přezimuje na primární hostitelské rostlině (zpravidla dřevině), na jaře se z něj vylíhne tzv. zakladatelka - bezkřídlá samička, která bez oplození (partenogeneticky) rovnou rodí nové jedince. Na tomto primárním, nebo jinak řečeno zimním hostiteli se pak vystřídají dvě až tři pokolení bezkřídlých samiček, teprve potom, když již rostlinná pletiva stárnou, se začínají v koloniích objevovat okřídlené samičky (migrantes), připravené k přeletu na nové sekundární (letní) hostitele (zpravidla byliny).
Poškození rybízu mšicemi.
Medovnice na borovici.
Mšice broskvoňová na bramboru.
Kolonie mšice makové na pustorylu.
Larva pestřenky (Epistrophe nitidicolis), (foto Vítězslav Bičík).
Soužití mšic s mravenci.
U mnoha druhů se stěhují na zcela druhově nepříbuzné rostliny. Např. mšice střemchová (Rhopalosiphum padi) se vylíhne na střemše a pak odlétá na trávy či obilí, mšice maková (Aphis fabae) přezimuje na brslenu, kalině nebo pustorylu a pak se stěhuje na mák, cukrovku, bob a mnoho dalších bylin. Během léta se na sekundárních hostitelích střídají generace neokřídlené s okřídlenými, které jsou schopné přeletu. Mšice tak reagují na měnící se podmínky, aby zajistily sobě a svému potomstvu vždy dostatek kvalitní šťavnaté potravy. Na podzim celý cyklus končí tím, že okřídlené samičky přeletí zpět na zimní hostitele, kde porodí bezkřídlé vejcorodé samičky. Ve stejnou dobu se v koloniích objevují také okřídlení samečci, kteří následují vejcorodé samičky na zimní hostitele. Tam dojde k páření a jsou nakladena vajíčka. Ty jsou schopna přečkat mrazy i - 40 °C a zajistit tak novou populaci na jaře. Patrně už máte trochu zamotanou hlavu, ale aby to nebylo tak jednoduché, mohou mšice ve sklenících, bramborárnách nebo za mírných zim i venku, úplně vynechat pohlavní část cyklu a množit se pouze partenogeneticky. To se pak mluví o neúplném neboli anholocyklickém vývoji. Ve zkratce by se dalo říci, že úspěšnost reprodukční strategie mšic tkví v tom, že se během sezóny množí nepohlavně z neoplozených vajíček, proto se nemusejí zabývat vyhledáváním partnera. Rychlost reprodukce se zvyšuje také tím, že vajíčka se vyvíjí již v těle matky a jsou rozeny přímo živé larvy. Je-li v přírodě dobrá potravinová nabídka „nezdržují“ se mšice vytvářením křídel a všechny samičky jsou bezkřídlé, v období, kdy je třeba naopak najít nové potravní zdroje, objeví se okřídlené samičky schopné přeletět i na velmi velké vzdálenosti. Této vlastnosti mšic se využívá v monitoringu, o kterém se zmíníme v závěru.
Ing. Svatopluk Rychlý na pracovišti ÚKZÚS u mikroskopu.
Rodící se mšice.
Vajíčka mšic na růži.
Hálka korovnice na smrku.
Kolonie mšice střemchové na střemše.
Larva pestřenky požírající mšici (foto Vítězslav Bičík).
Kde je všude můžeme najít? Je jen málo rostlin, zdali vůbec takové jsou, na kterých by mšice nesály. Jsou schopny kolonizovat nahosemenné i krytosemenné rostliny, navíc také kapradiny a mechy. Ve světě je popsáno asi 4000 druhů mšic z toho u nás žije asi 780 druhů a asi 30 druhů z nich je považováno za škodlivé. Proč jsou mšice považovány za škůdce? Je celkem jasné, že i tyto organismy do přírody patří a mají zde své nezastupitelné místo. Stávají se potravou jiných živočichů, za všechny jmenujme alespoň slunéčka, pestřenky, zlatoočky či mšicomary. Ale jak všichni známe z Ferdy Mravence, pro některé živočichy jsou užitečné i zaživa. Mravenci, včely a jiní blanokřídlí je vyhledávají pro produkci medovice, tedy sladkých výkalů, vznikajících nedokonalým trávením cukrů obsažených v rostlinných šťávách. Ruku na srdce, kdo z vás ví, že právě medovice je základní substance, ze které vzniká velmi ceněný tmavý lesní med. Proto včelaři určitě mšice žijící na lesních stromech nepovažují za škůdce. Vraťme se ale k původní otázce. U kulturních rostlin jsou mšice považovány za škůdce ze dvou důvodů. Prvním je přímá škodlivost vznikající odčerpáváním buněčných šťáv. Už v úvodu jsme si uvedli, že množství spotřebované jednou mšicí je zanedbatelné, zároveň jsme si ovšem také řekli, že mšice na rostlinách tvoří mnohočetné kolonie. Navíc, je-li rostlina vystavená stresu z nedostatku vody, má sání mšic opravdu někdy až fatální důsledky. Výměšky slinných žláz také mohou způsobovat různé deformace na listech. Negativně na rostliny působí i vyloučená medovice, která záhy poroste houbami tzv. černěmi, rostlině se snižuje asimilační aparát a může se přehřívat. Druhým vážným důsledkem sání mšic je přenos rostlinných virů. Z nepřeberného množství vyberme, alespoň ty známé jako je virus neštovic peckovin, dříve nazývaný šarka švestek, žlutá zakrslost ječmene, žloutenka řepy, či celý soubor viróz brambor. Jak s nimi můžeme bojovat? Jedním ze způsobů je Monitorování letu mšic. V šedesátých letech minulého století se v Anglii zemědělští odborníci rozhodli, že budou monitorovat let mšic, aby bylo možné předcházet jak přímým škodám sáním, tak hlavně nepřímým škodám způsobených přenosem virů. Byla vyvinuta sací past, která ve výšce 12,2 m nasává pomocí silného ventilátoru vzdušný plankton. Z nasátého materiálu tak vznikají vzorky, které jsou denně odebírány, a je z nich zjišťována početnost jednotlivých druhů mšic. V naší republice vznikla síť těchto sacích pastí na počátku devadesátých let, a je nepřetržitě provozována tedy již 25. let. Provozovatelem je Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský a vzorky jsou zpracovávány na jeho pracovišti v Diagnostické laboratoři v Opavě. Pastí je na našem území 5 a jsou rozmístěny tak, aby odpovídaly pěstitelským oblastem. Díky klimatickým podmínkám jsou u nás v chodu od dubna do listopadu, na rozdíl od Anglie, kde je jejich provoz celoroční. Zájemci o výsledky rozborů se je mohou dozvědět z web. stránek ÚKZÚZ, kde jsou v týdenních přehledech
zveřejňovány v sekci Ochrana proti škodlivým organismům jako Aphid Bulletin. Použitá literatura: Havelka, J. a Starý P., Zahrádkář 10/2014 Fryč. D., Naše příroda 6/2015 Jak proti nim můžeme bojovat
Kolonie mšice svízelové na hrušni.
Sací past v Lípě u Havlíčkova Brodu.
Červencový kvíz
Ověřte si své znalosti Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí)
Testové otázky
1) Mezi který hmyz patří mšice? motýli, mouchy, stejnokřídlý hmyz 2) Čím se mšice živí? rostlinnou šťávou, napadají vajíčka jiného hmyzu, bakteriemi 3) Jak dýchá plovatka bahenní ? plícemi, žábry, celým povrchem těla 4) Jak se rozmnožuje hlemýžď zahradní? je hermafrodit - to znamená, že produkuje samčí i samičí buňky, vytváří jen vajíčka, vytváří A jen spermie
6) bahenka živorodá - dýchá plícemi 7) okružík ploský - dýchá žábry Rozhodnutí o správnosti 8) Předožábří plži mají žábry za srdcem Ano Ne 9) Hlemýžď zahradní loví drobný hmyz. Ano Ne 10) Mlži mají lasturu a plži ulitu. Ano Ne
5) Jak se jmenuje člověk který studuje měkkýše? malakolog, mamalog, logopéd
Poznej podle lasturu mlže a ulitu plže
A Výsledky červnového kvízu: Testové otázky: 1. savci, 2. létajícím hmyzem, 3. chiropterolog 4. otevřenou tlamou, 5. mlékem Spojovačky: 6 savec 7 hmyz
B
Rozhodnutí o správnosti: 8 ano, 9 ne, 10 ano Poznáte, co je na obrázku: A netopýr B vrápenec
B
Omalovánka
Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu:
[email protected]. Budete zařazeni do soutěže. Správnost odpovědí si budete moci zkontrolovat v dalším čísle měsíčníku.
Noční přechod Černým lesem Vraceli jsme se před půlnocí od táboráku. Byli jsme oslepeni táborovým ohněm, takže jsme raději měli stále ruce v předpažení, abychom chránili obličej před větvemi. Byla absolutní tma a ticho. To pravé ticho před bouří. Oči si začaly zvykat a my jsme pomalu rozeznávali kmeny stromů, které lemovaly lesní pěšinu. Svítili jsme si před sebe baterkou. V dálce jsme začali rozpoznávat několik dvojic světýlek. Byly to oči psů. Když jsme se přiblížili, napočítali jsme jich osm a to jich několik před tím seběhlo po svahu pod cestu. Spolu s Honzou a Zdeňkem jsme odvážně vykročili proti smečce. Všichni psi se rozutekli, jen jeden zůstal sedět uprostřed cesty. Jako by si myslel, já na vás stačím i vsedě. Jen tiše vrčel a neštěkal. Tiše jsem pronesl „Pes, který neštěká, kouše“. Nakonec nám nezbylo, než ho obejít a to znamenalo vystoupat pár metrů do prudkého svahu a za tím zlým psem opět na pěšinu sestoupit. Bylo to namáhavé. Svah byl kamenitý, nohy podklouzávaly a tak jsme často neudrželi kužel světla nasměrovaný na psa. Museli jsme ho přece hlídat. Ještě jsme pomohli projít dvěma kamarádům a mohli jsme si oddechnout. Strašlivý pes byla velká překážka, ale už je za námi. Než jsme se rozhodli pokračovat, podíval jsem se ještě dozadu. Velmi, ale velmi pomalu ten velký pes vstal a po třech nohách odskákal. On tu čtvrtou nohu totiž neměl! Ještě, že jsem to viděl jen já.
Jsme nezisková organizace, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové, entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti, geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…
Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny, rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org
Natura Opava - Czech Republic E. Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616 e-mail:
[email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava
