1
PAMĚTNÍ KNIHA OBCE ALŠOVIC Alšovice 1990 Pamětní knihu obce Alšovic napsal náš příbuzný pan Miloš Halama učitel. Zachytil v ní období od roku 1600 do doby první republiky. Narodil se v roce 1890 v Alšovicích v čísle 3 ( u Matičky ) a bydlel v Ohrazenicích u Turnova ve svém druhém domově... V této pamětní knize chybí 69 stran, které se však týkají nedůležitých částí. Vynechány jsou strany 11 až 16 6 stran 120 až 145 26 stran 347 až 382 37 stran Hluboce se skláníme před obětavostí našeho strýce. Jeho kniha je tím nejcennějším co nám zanechal.
2
OBSAH 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37
Úvodem Alšovice Geologický přehled Květena Zvířena Zalesňování Historie Jméno obce Vznik osady Dopis Dr.J.V.Šimáka o kolonizaci Kolonizace německá Kolonizace slovanská Kolonizace pohanských slovanů Doba husitská Rok 1469 První písemná zpráva o Alšovicích 1538 Druhá písemná zpráva o Alšovicích 1547 Alšovice do roku 1608 První písemná zpráva o obyvatelích Alšovic, maloskalský urbář z roku 1608 Válka třicetiletá. Konfiskace panství Malá Skála Válečné události do roku 1648 Následky války třicetileté Železářství za třicetileté války Daně a dávky Berní rola z roku 1654 Protireformace Seznam poddaných podle víry z roku 1651 Germanizace Ujařmění Robota po válce třicetileté Vojenská povinnost Urbář maloskalský z roku 1687 Soupisy pozemků Katastr Tereziánský, rok 1719 Zápisy v matrikách farního úřadu ve Bzí výpisy z let 1667-1710 Přehled o křtech , oddavkách a úmrtích v Alšovicích a v Pěnčíně v roce 1667-1710 Přehled o křtech , oddavkách a úmrtích ve
4 11 11 12 13 14 15 15 15 16 16 17 18 20 20 21 22 22 22 28 29 30 30 32 32 34 35 39 39 40 40 41 45 45 51 55
3
38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67
farnosti Bzí v letech 1667-1710 Připomínky k matričním zápisům Připomínky k historii bzovské farnosti Vizitační zpráva z roku 1722 Sčítání lidu a domů v roce 1786 Katastr Josefský z roku 1787 Poznámky k Josefskému katastru Přehled událostí v roce 1787 Robotní seznamy Povinnosti poddaných podle gruntovních zápisů Zápisy gruntovní z druhé poloviny 18.století Vojenské průtahy v druhé půli 18.století Selské bouře v 18.století Josefinismus Francouzské války Rok 1829-1830 Rok 1832-1834 Stabilní katastr z roku 1843 Rok 1848 Rok 1858 Rok 1866. Válka rakousko-pruská Rok 1868 Rok 1869 Rok 1871-1912 Ze života obyvatel Statistika o počtu obyvatel Samospráva,kultura,spolky Školství Rodáci První světová válka 1914-1918 Údaje o jednotlivých držebnostech
56 57 61 62 62 62 64 66 68 71 73 77 78 81 83 84 85 85 87 88 88 90 92 92 95 104 105 108 112 112 119
4
Úvodem Myšlenkou vypsání historie rodné obce Alšovic jsem se zabýval z podnětu svého otce již od roku 1922. Práce však byla obtížnější nž jsem předpokladal. Alšovice nebyly dříve střediskem územního celku, neměly vlastních písemných záznamů, a proto bádání o jejich historii bylo obtížné a zdlouhavé. A dokonce jsem musel započaté práce na konceptu několikrát přerušit, když nacházel jsem nové a nové prameny archivní a knižní, a když okupací byla tato práce zastavena. Ovšem také práce pro školu a učitele v turnovském okrese, v libereckém kraji a pak i ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze mě značně zaneprázdňovala, a i různá činnost ve veřejnosti - zvláště Sokole, v osvětě, v knihovně a v ovocnaření - byla příčinou, že kronikářské práce nepostupovaly tak, jak jsem si přál. Teprve po roce 1945 jsem znovu systematicky začal pracovat. Značně mi pomohl dr. Emil Hradecký, archivní badatel v Praze, který v roce 1951 opatřil opisy archiválií, které mi chyběly, výdaje s tím spojené v částce 2000,-Kčs uhradila Baráčnická obec v Alšovicích. Konečné práce byly mi však umožněny až po odchodu do důchodu v roce 1958, kdy jsem ukončil archivní bádání v Jablonci n.N., u okres. lidového soudu v Žel. Brodě a v samotných Alšovicích. Pak jsem vyhotovil koncept a počátkem roku 1959 jsem začal psát čistopis. Svou kronikářskou práci připisuji památce svých rodičů jako projev synovské vděčnosti za vše co mi jejich obětí bylo dáno a za tu jejich příkladnou lásku k rodné horské vísce. Narodil jsem se dne 31. května 1898 v Alšovicích, čp.3, jako syn sklářského dělníka Frant. Halamy a jeho manželky Amalie rozené Paldusové z čp.6, jsem nejstarší ze čtyř sourozenců. Vystudoval jsem s vyznamenáním státní učitelský ústav v Jíčíně a jako učitel jsem působil čtyřicetjedna roků, a to od roku 1917 do roku 1958. V této době jsem vyučoval pět týdnů v městech - Turnov a Chrastava - v ostatní době na vesnicích Benešov u Semil, Libštát, Bělá u Staré Paky, Nová Ves u Chrastavy, Šumburk - Jistebsko (9 let) a Ohrazenice u Turnova (24 roky). Kronika budiž připomínkou lásky k dědině, budiž s touž láskou a radostí čtena, s jakou byla psána, budiž evangeliem, jež zavazuje všechny naše osadníky bez rozdílu k práci pro rozkvět a blaho osaday a jejich občanů. Alšovice a jejich občané nechť jsou vždy mezi prvními našeho podhůří, nechť jsou vzorem ostatním obcím naší milé republiky, nechť zdar vždy provází každou jejich práci, nechť žijí v stálé radosti a štěstí ve svobodné vlasti. Historické údaje této knihy končí rokem 1918. v Alšovicích v den 25.února 1960 Miloš Halama
5
6
Obrázek na straně šest není k dispozici
7
8
9
10
11
Alšovice, ves v horách Jizerských, rozložená na svazích skaliček a Šimkova kopce převážně obrácená k jihovýchodu. Středem obce od jihovýchodu k severozápadu táhnou se tři mírné vlny. Západní vlna je ve svém středu čedičového podkladu, část obce kolem ní nese odedávna jméno " Na obci " poněvadž všechny ty pozemky jichž hranicí je přibližně cesta z dolní části Alšovic, tak zvaným " Příhonem " až do Malého Huntířova - byly majetkem obce. Ta je o sousedských výročních hromadách pronajímala nebo prodávala. Střední vlna s podkladem břidličným a při Hamrštici částečně diabasovým, táhne se rovněž z Alšovic dolní části, z počátku příkře čp.5, pak povlovněji a šířeji za požárnickou zbrojnici a za sokolovnou ke Skaličkám. Této části se říkalo " Ve vsi ", a to jsou původní Alšovice, tu byly první usedlosti. Údolíčka těchto dvou vln dávají vznik dvěma pramenům Alšovického potůčku, do nějž se po pravém břehu vlévá potůček od Dupandy a Bělovny a po levém břehu potůček od Pěnčova, s nimiž pak ústí do Žernovníka. Pod východním pramenem Alšovského potůčku zřídil ing.Fruhauf v roce 1933 koupaliště, které se stalo zajímavostí, ozdobou a rekreačním střediskem obce. Třetí vlna je nejdelší od lesa na Kovářovště přes trať Na dubech k lesu u Pěnčova a je rovněž břidličnatá. Všechny vlny směřují k Hamrštici.
Geologický přehled.
Geologicky patří území obce k prahorám: prahorní břidlice. Ale jsou tu i výskyty jiné: v severozápadní části při Hamrštici a i místy na severu diabas, vlastně stlačený diabas, tlakem hornin přeměněný v diabasovou břidlici, ta se od prahorní břidlice liší tím, že není tak štípatelná, ačkoliv se láme deskovitě. Dobře jí bylo pozorovat při výkopu základní školy v Šumburce - Jistebsku. Diabas je tvrdší, má jiné složení a je původu sopečného, břidlice prahorní je původu sedimentárního - usazenina. Z mladších vyvřelin se tu vyskytuje čedič - právě jako podklad oné západní vlny - a to v pruhu z Malého Huntířova až do lesa u hřbitova, kde končí. Tam čedičová láva prorvala břidličné nadloží nejvíce. Dodnes vidíme kusy rozpadlé lávy - čediče - v lese směrem k Alšovickému potůčku. Čedičové haldy se táhly dříve od cesty nad koupalištěm až do Malého Huntířova podél obecní cesty. Čedič se lámal v Alšovicích před první světovou válkou na stavbu silnice v lomě, který byl otevřen na pozemku Josefa Brusáka, za nynějším domem čp. 49 Františka Machačky. Podle výskytu hornin a nerostů dá se geologický vývoj území naší obce vylíčit asi takto: " V bouřlivých dobách tvoření zemské kůry čněl nad územím nynějších Alšovic erupcí vyzvednutý mohutný hřeben. Po dlouhých věcích za nastalého uklidnění, přelilo se do Čech moře a jedním svým zálivem sahalo až k nám. Památkou po něm jsou právě mohutné vrstvy prahorní břidlice, která pro odlišnost od ostatních břidlic je nazývána " železnobrodská ". Původní jílovité břidlice se změnily ve starších prvohorách v nynější břidlici jednak nesmírným tlakem hornin, jednak spojovacími
12
účinky vyvřelin, které do břidličnatých vrstev vnikly. Diabasová ložiska vnikla do břidlic, kdy tyto nebyly ještě zvrásněny. Později, v době kamenouhelné, vyvřel mohutný horský hřeben Černé Studnice, který je Alšovicům ze severu hradbou a ochranou proti studeným severním větrům, proto také vzhledem k své vysoké poloze - asi 530 m nad mořem - je u nás poměrně mírnější klima. A posléze po dobách třetihorních, kdy do našeho okolí hrůzně zářil plamenný jícen Kozákova a chrlil spousty lávy, vybouřil se i již celkem klidný břidlicový podklad naší obce a žhavá láva se provalila z puklé země; proto jsou u nás vrstvy břidlice šikmé. Bylo to jistě krásné, ale hrůzné divadlo! Pak již geologicky nebylo tak převratných změn, tvář krajiny se tvořila již pomaleji, více vlivem atmosféry. Za doby ledové čněl nad námi mohutný ledovcový výběžek na Černé Studnici, svědčí o tom zbytky ledovcových morén nad Hutí a za Šumburkem změť zarůstajícího kamení i větších balounů, které slouží jako surovina (žulovec) kameníkům. To ledovec jak se vlastní tíhou smýkal do údolí, tlačil před sebou granititový štěrk, kamení i balvany. Z konců ledovce proudily mohutné zdroje vod a vlévaly se Žernovníka. A jakou práci Žernovník vykonal? Podívejte se na ni od Huti, Loužnice, Bratříkova, Haratiny až k Železnému Brodu; to on spoustami dravých vod - když nastalo poledové oteplování - prorval a vyhloubil koryto břidličnými a diabasovými skalami, to on vykouzlil dnešní krásu tohoto údolí, které nás vábilo již od mládí. A ovšem i Alšovický potůček byl nepoměrně větší, pravý obr, naproti dnešnímu skomírajícímu trpaslíku, kterého jsme ochudili kácením lesů, nově zřizovanými studněmi a vysoušením bahen o poslední trošku vody. Voda tu kolem koryt v ramenech potůčku naplavila hlínu a kamení. Z ostatních nerostů vyskytuje se zde ještě nadloží a někdy i v žilách uvnitř kontaktu z břidlicí a diabasem bílý křemenec. V čediči se najdou drobná zrnka olivínu. Mineralog tu tedy nenajde zemi zaslíbenou; snad ještě by jej zajímaly břidlicové dentrity - zvláštní kresby na břidlici, vzniklé tlakem vrstev na železité roztoky, které do těchto vrstev vnikly; takové dentritové desky břidlice neradi viděli lamači - pro ně byli vítány desky jednobarevné, zelenavé nebo modravé bez poskvrny.
Květena.
Za to přítel květeny se potěší.U nás začíná již flóra horská, krásná, osobitá vzhledem k poměrům půdním i klimatickým. Po celý rok se má čím těšit oko i duše - je třeba jen vidět a chránit ty děti matky přírody. Nejkrásnějším jarním kvítkem - poslem jara - je chráněná bledule horská. Najdete ji leckde, ale skutečnou bledulovou zahradou donedávna byla " Dlouhá louka " u potůčku pod Halamovým hájem. Bylo by dobře louku určit jako rezervaci, poněvadž tu najdete i jiné zvláštnosti z říše rostlinné. A ovšem jsou u nás i jiné zajímavosti, vrbina, řeřicha hořká, strmahýl, rozrazil potoční, peháč bahenní, světlík lékařský, řeřicha polní, protěž dvoudomá, všivec bahenní, tolie, rosnička okrouhlolistá, plavůň, prha chlumní (arnika), různé rozchodníky a jestřábníky, bedrník, psineček, mimo jiné
13
květiny, které jsou zástupci květeny horské i nížinné. Z kapradin tu najdete popradku a hojnou hasivku orličí, která dříve sloužila za stelivo. Naše lesy byly původně smíšené s převahou listnáčů. Smíšenými nechť naše lesy zůstanou, prospěje to všem, protože protipřírodní zásahy lidí v lesním hospodářství se již zle vymstily, nehledě k tomu že dřevo stromů z lesů smíšených je kvalitnější. Z našich lesů zcela vymizel buk a dub, ač tu byly domovem. Zvláštních druhů lesních stromů tu není. Z keřů hojně se u nás vyskytuje zimolez černý, nazývaný psí víno a červený bez, jehož plody jsou do dnes domácím léčivým prostředkem. Dříve býval skoro u každého domu. Najdeme u nás jiné keře: líska, maliník,ostružiník,šípek,hlochale ubývá jich a tím i úkrytů pro ptactvo. V podrostu lesa najdeme zvláště nesmírné množství borůvek, pro něž za druhé světové války jezdili jsem lidé až z Prahy. Méně je tu brusinek, které byly vyhubeny nerozumným předčasným sběrem plodů a trháním steliva. Na mezích a pasekách vonnou jahodu lesní i větší trávnici. Koncem léta zahoří mýtě a pastviny krásným kobercem vřesu. Mechy a lišejníky jsou zastoupeny několika druhy; mechu se dříve používalo k zimní výzdobě prostoru mezi okny a při stavbě betlémů. Poslední dobou vymizely horské jasany, těm by se mělo věnovat více péče. Poměrně dobře tu rostou a svým hledaným dřevem na sportovní potřeby a užitkové předměty by se jejich pěstování a výnos jistě v příští generaci rentovaly. Starých stromů je tu málo a není divu, vždyť ještě před sto lety až do vsi sahal les, který byl kácen a za našich mladých let byly u nás převážně mladé stromy. A tak z památných stromů, máme u nás jen lípy, lípy stoleté, a to č.p 2., 3., 14., 16., 17. Jsou to posvátné Slovanské stromy Slovanů a Čechů, a ten, kdo je sázel, patřil do jejich řad. Chraňme tyto svědky starých zašlých dob, dob slávy i utrpení a sázejme nové všude tam, kde nemůžeme vsaditi strom ovocný a kde se hodí strom okrasný. Krášlíme tím a obohacujeme naši domovinu. Z rostlin kulturních pěstuje se u nás i v okolí žito, oves, poslední dobou i pšenice, brambory, tuřín (dumlík), krmná řepa, červené horské zelí, mák, jetel dvousečný, směsky ovsa s hrachem nebo vikví, jetelové a travní směsky. V ovocných zahradách vidíme nyní jabloně, hrušně, třešně, višně, švestky, ringle a slívy a vlašské ořešáky. Z bobulového ovoce rybíz červený a černý a angrešt. Dříve tomu tak nebývalo: tak např. bzovský farář Leopold Pavlín hlásí ve svém podání z roku 1710, že na farské zahradě je pouze několik švestek a višní, užitku z nich že je však málo. Zdá se, že zlepšily se v tom směru nejen podmínky půdní, ale i klimatické.
ZVÍŘENA
Zvířena našeho kraje nemá zvláštnosti z čeledi savců: zajíc, srnec, liška, kuna lesní i skalní, veverka, křeček, plch, lasička, myš dom., hraboš polní, tchoř, netopýr. Zato ptactva je hojnost jako nikde - a je tu zastoupeno i četnými zajímanými svými členy. Náš domov byl znám, a je i dnes jako ptačí ráj. V mém mládí tu ostatně bylo několik ptáčníků, u nichž jsem býval častým hostem a kteří mi vštípili lásku k vlastním svým druhům v říši ptačí. Nejčastěji jsem býval u Hujerů (u Holoubků) v Malém Huntířově, kamž jsem chodil jako poslíček s brusičskou prací skleněných
14
výrobků domácké práce. Tam jsem poznal slavíka, hýla, vrkoslava, dlaska, čížka, červenku, pěnici, sedmihláska, rehka, lejska, stehlíka, ale i opravdové zvláštnosti našeho potoka - skorce a kolibříka severu ledňáčka. Domov tu mají všichni známí ptáci lesů, sadů, polí, luk a mýtin: sýkora, skřivan, křivka, strakapúd, datel, žluna, kukačka, divocí holubi, kos se stal ptákem našich zahrad a sadů, koroptev, křepelka (jich ubývá), bažant (poslední dobou), špaček, strnad, chocholouš, vrabec, vlaštovka, jiřička, rorýs, z dravců jestřáb, krahujec, ostříž, sova obecná, vrána, havran, kavka a i jiní. Ovšem, že sem zabloudili na svých cestách i jiní: v zimě kvíčaly na tahu ze severu a u nás našli obživu na bobulích jeřábu, jíkavci, sluky, ukázal se i chřástal, střízlík, včelojed, lelek, dudek a na přeletu nebo tahu jsme uviděli i jiné hosty, tak např. v roce 1956 na podzim ořešníka. Náš kraj už před 350 lety slynul množstvím rozmanitého ptactva, byla tu četná ptáčnická stanoviště v neprůhlednutelných lesích, na pasekách a v zarůstajících mýtich. Jméno Stanovsko a pomístný název Na čihadlech to nejlépe připomínají a pak jména vesnic po ptácích, o čemž bude zmínka později. Ale náš kraj nejen že byl domovem četného ptactva, eldorádem ptáčníků, kteří v patrimoniálních dobách museli vrchnosti dokonce platit daň z čižby (Vogelzino), ale naším podhůřím táhlo ptactvo ze severu a zase zpět, a proto tu bylo tolik zajímavých úlovků, a proto se o nás zajímají ornitologové, nyní O. Pařík z Turnova II. Ovšem je třeba chránit lesy, křoviska na mezích, pasekách a okrajích lesů a studovat život ptactva, aby se vrátily zašlé doby, kdy zdaleka byli sem vábeni milovníci ptačí rodiny a ptačího zpěvu. Učme zjeména děti lásce k ptacvu a jeho ochraně zvláště v době hnízdění. Pamatujme, že se třeba budeme píditi po ledačemž, co bylo kdysi tu u nás, doma, na dosah ruky. Naše vody byly ještě před 50 lety dosti zarybněny: vždyť v malém potůčku na místě dnešního koupaliště byli pstruzi, i v druhém potůčku č.p. 4 a s nimi jsme tu našli ostnatoploutvou rybku vranku čili pulce. Ovšem lidé nerozumným lovením a vypouštěním splašků do potoka způsobili vyrybnění a dnes v polovyschlých korytech se ryba neudrží. I zde odpomůžeme plánovitým vodním a lesním hospodářstvím. U Štebrova byli v tůních raci, ale i po nich je veta, a tak naše potůčky hostí již jen nižší tvary - vodoměrku, vodomyla, potápníka. Ovšem zůstali tu čolci a žáby - skokan zelený a hnědý, ropucha, na vlhkých lesních místech po dešti spatříme mloka. Z plazů je v našich lesích ještěrka obecná, slepýš, užovka a zmije. Říše hmyzu tu nemá význačných jedinců. Téměř vymizeli čmeláci - a bývala tu spousta jejich "bání" po lesích, pastvinách a mezích - velice ubylo motýlů a vos. Včely se pěstují jen ojediněle, a přece náš kraj je nedovčelený a snůška medu by zde byla dobrá. Oblast Alšovic činí přechod k ryze horským krásným krajům, a proto má svůj osobitý ráz ve všech říších rostlin, tvorů, v poloze i v útvaru krajiny, a proto je zajímavá pro všechny milovníky přírody.
ZALESŇOVÁNÍ
Krásu našeho domova doplní založení a na neplodných půdách nově zákládané lesy. Za mého mládí byly stráně a kopce spoře lesními stromy porostlé, topilo se převážně
15
dřívím, roštím, šiškami, jehličím a i stelivem a roční přírůstek nestačil krýti potřebu přibývajícího obyvatelstva. Dnes nám lesů přibývá, neboť s rozvojem sklářství a nastalým blahobytem obyvatelů bylo umožněno topení uhlím a lesů se šetří. Blahodárný vliv toho se ještě více projeví v druhé polovici tohoto století. Bude tu nejen zisk hmotný a zkrášlení domoviny, ale i klimaticky území získá a lesní půda s mechy bude i v létě zásobovati zase studánky a potoky vodou. Doplňované, obnovované a zakládané lesy mají stromy jehličnaté i listnaté.
HISTORIE
A nyní obraťme se i k historii milého domova. Do roku 1945 ležela obec na národnostním rozhraní, severněji položené obce měly již většinu německou.
JMÉNO OBCE Jméno vesnice odvozované, podle pověsti od jednoho ze tří bratrů uhlířů - Aleš, Mareš, Daleš - podle pramenů a posudků našich historiků, není původu českého a ani slovanského. Jméno Aleš je odvozeno z německého Albrecht. Ve starých zápisech je název vsi uváděn různě: v zemských deskách z roku 1538 podle historika města Jablonce nad Nisou Bedny "Halssowic". Při konfiskaci majetku Vartemberků roku 1547 název Alšovice, v urbáři maloskalském z roku 1608 rovněž Alšovice a taktéž v berní rolle 1654, urbář maloskalský po roce 1687 německy Halschowitz a rovněž v katastru tereziánském po roce 1719. Josefský katastr má počeštěný název německý Halšovice. V pozdějších pojednáních a zápisech se objevuje tvar Halešovice a Alešovice. V matrikách fary Bzí jsou tyto tvary Allssowicz 1670, Alssowice 1672, Halssowicz, Halssowitz, Auschuwitz 1703, Halssowic, Halzowycz, Alssowitz, Halssowitze, Halschowice, Halschitz, Auschowitz - 1710. V době od roku 1669 do 1710 není v žádném názvu osady farnosti Bzí tolik variací jako u naší osady Alšovic. Do roku 1919 byl úřední název Halšovice, pak výnosem ministerstva vnitra na intervenci osadního zastupitelstva u okresního úřadu v Semilech přeměněn na Alšovice, což je historicky a jazykově správné a odůvodněné.
VZNIK OSADY Vznik osady nelze klásti do dob příliš dávných. O osídlení pravěkém nemůže býti ani řeči. Toto osídlení bylo od nás nejblíže na Turnovsku: Čertova ruka a Hrubé Skály, Nudvojovice, Babí pec na Kozákově a Drábské světničky u Borku nad Malou Skalou. To je také nejsevernější mez předhistorického osídlení u nás, a jest jen litovati, že vykopávky nejsou dokončeny a nálezy leží nezpracovány tak, jak je opustil jejich největší milovník a znalec našeho kraje Dr. J. V. Šimák, rodák turnovský, profesor československé vlastivědy při Karlově univerzitě. Ten všechnu svou lásku k našemu kraji vložil do přebohaté své práce na historickém a vlastivědném výzkumu a zanechal veliké dílo, které v souborném vydání bude naší chloubou a skutečnou studnící radosti všem, kdož se obírají historií našeho domova. Prvotní sídla byla v místech s příznivějšími podmínkami životními, chráněna proti rozmarům povětrnosti, též při vodách, tocích řek a potoků. S přibýváním obyvatelů
16
byly teprve osídlovány kraje méně přístupné a méně úrodné - kraje horské a tedy i kraj náš. A není také divu, neb celý náš kraj byl pokryt neproniknutelnými lesy, jimž vévodily duby a zvláště buky obrovitých rozměrů. A tyto lesy teprve v dosti pozdních dobách byly žďářením a klučením a zvláště pak zužitkováním na dřevěné uhlí přeměňovány v pastviny, luka a sporá, kamenitá horská políčka. A jestliže se v našem okolí někdy snad našel kamenný nástroj nebo zbraň, pak to byla jen stopa zabloudivšího sem pravěkého lovce z Turnovska.
DOPIS DR. J. V. ŠIMÁKA O KOLONIZACI
Dr. Šimák mi odpověděl na dotaz o původu Alšovic dopisem ze dne 27.7.1928 toto: Pane řídící, odpovídaje na Váš dotaz, míním, že vskutku lze Alšovice pokládati za osadu, jež vznikla za doby kolonizační, nikoli v časých dřívějších. Jest jen rozhodnouti mezi pozdní kolonizací slovanskou XII. století a osazováním německým XIII. století. Jméno Aleš - Albrecht jest německé a blízko z Huntířova - Guntersdorf, Maršovic, Šubrtovic, Rychnova dodává pravděpodobnosti, že vskutku byl tento náhorní pás osazen přistěhovalými Němci, ale že se potom všecky obce počeštily a změnily i svá jména. Ovšem by se dalo hájiti i mínění druhé, o pozdní kolonizaci slovanské, takže rozhodné jistoty není. Poroučí se Vám Dr. J. V. Šimák.
KOLONIZACE NĚMECKÁ
Tedy přináším předem doklady německé kolonizace: Je možné, že původní obyvatelstvo bylo německé, neb pohraniční lesnaté kraje horské byly kolonizovány králem i šlechtou a povoláváni sem osadníci němečtí s příslibem výsad proti a na úkor původního obyvatelstva země. Mohlo to být za Beneše z Vartemberka 1272, koncem XIII. století, tento držitel panství skály nad Jizerou po vzoru posledních Přemyslovců usazoval na svých pustých a nevydělaných pozemcích cizozemce, chtěje tak upevniti svou moc a zvýšiti výnos svých statků. Do našich krajů byly snad povoláváni osadníci z Nizozemí a Saska, přijmení v místě i okolí to dokládají: Štryncl (Sprincel v starých záznamech), Vele (Wehle, Wohle), Paldus (Bolldusz), Kurfiřt ( Kurfurst), Gintr (Gintcher), Kurbut (Korbuth), ale je zvláštní, že tato jména se v záznamech z roku 1608 u nás a ani v okolí nevyskytují, nýbrž až po 30.leté válce. Rovněž zčásti poloha a tvar pozemku jakož i rozloha katastru obce skuhrovské a pásy pozemků při Hamrštici "Pod křížem" svědčí spíše o kolonizaci německé. Kolonizace slovanská kmenem Charvátů, který sídlil jižně od Krkonoš, není prokázána, a ani zase není plně prokázán rozsah a dosah kolonizace slovanské od severu, a to kmenem Mylčanů proti toku řeky Nisy, jak o ní ve svých pracích osídlování naší země uvažuje Dr. Šimák. A proto lze připustiti domněnku, že osady původem snad německé se počeštily přílivem českého živlu z krajů ryze českých, který tu hledal nový způsob obživy nejprve v dřevařství a uhlířství a později též v různých pracích ve vznikajícím průmyslu sklářském, počínaje 16. stoletím. Jest jen podivovati, že naši předkové nepodlehli německému okolí i když se oba živly navzájem prolínaly a když německý živel naší oblasti byl kulturně a hospodářsky silnější a měl nepoměrně více možností, výhod a příznivějších podmínek k rozvoji.
17
KOLONIZACE SLOVANSKÁ Proti tomu podle dosažitelných archívních záznamů, zvláště též pramenů německých, které nikdy nestranily Čechům a podle dosavadních skutečností stavím obhajobu původního osídlení živlem českým neb slovanským: "Alšovice neměly v nejstarších (ke svému vzniku) dobách komunikačního spojení, bylo to území v klínu lesů, takříkajíc na ztracené vartě. A nebyly tu ani podmínky k takové kolonizaci, která by tu rázem vytvořila kolonii ať slovanskou, ať německou. Ale nebylo odtud daleko k důležitým starým cestám: Jedna - vzdálenější od Turnova vedla k Brodu a k Vysokému nad Jizerou, aby některým krkonošským průsmykem přešla do Slezska, druhá - blízká ústila do ní vedouc z Lužice údolím Nisy přes Hrádek, Liberec, Jablonec, Maršovice a končila v Železném Brodě. Je to nynější Hamrštice, od níž obšírněji píše historik města Jablonce nad Nisou v díle "Geschichte der Stadt Gablonz" a časté zmínky o ní jsou ve vlastivědných publikacích Jablonecka a Liberecka a v turistických příručkách. Zdá se též, že Hamrštice měla odbočku k Zásadě - snad u Maršovic přes nynější Šumburk, snad u Jistebska, asi od nynějšího kříže. Byly to cesty obchodní i kolonizační a ovšem i vojenské. Svědčí o tom směr vojenských výprav a vlastivědné výzkumy Jablonecka, s nimiž si Němci opravdu dali práci. Sami pak uvádějí, že v jižní části Jablonecka se jedná ponejvíce o osídlení české a jména osad připisují ponejvíce po osobách, zakladatelích, přičemž české názvy se tvořily od jmen osob příponami -ice, -in, -ov. Ovšem vznikla řada místních názvů sídel od jmen neosobních: Stanovsko, Jistebsko, Zásada, Radčice, Číškovice, Vrkoslavice, Pěnčov, Bzí, Těpeře a mnoho jiných - vesměs názvů původu českého. Aleš je jméno původem nečeské, ale proč nikde v záznamech nenajdeme ani náznak po německém znění, které by asi bylo Albrechtsdorf, podobně jako u Huntířova Guntersdorf. Němci, kteří ostatně germanizováni všeho, kam sáhla jejich ruka a stoupla jejich noha, byly mistry, jistě by i tu těch jmen neušetřili. Domnívám se, že při tak důležitých kolonizačních stezkách byly ale zcela možné ojedinělé případy osídlení, a to obyvateli, kteří ke svému živobytí potřebovali rozsáhlejší a spíše odlehlou oblast: jako ptáčníci, lovci, dřevorubci, uhlíři, sběrači lesních plodů a medu. Ty tu pak jistě našli na tehdejší poměry dosti dobré bydlo a pro své úlovky měli odběratelé v Brodě i vzdálenějším Turnově a v sídlech vrchnosti. Tam také měli přirozenější spád, poněvadž ony končiny byly hustěji zalidněny než kraje na sever od nás. A v jižním sousedství byl určitě vždy živel český, a odtud také spíš pocházeli první usedlíci u nás, kteří měli zálibu v jiném způsobu obživy. A poněvadž pro takovou existenci nebyly v hustěji zalidněných krajích podmínky, přišli k nám. A jejich potomci tu zůstali i když se ty podmínky změnily, když přibývalo lidu, když se dosídlovaly kraje dříve opomíjené, i kraj náš. Tenkrát už ojediněle na místě lesů se rýsovaly obdélníky polí, skýtající nuzné živobytí. Teprve pěstování zemědělských plodin, lnu, přádlem, výrobou lněného oleje, dobýváním břidlice a zvláště sklářstvím zlepšovaly se poměry u nás a s tím přibývalo lidu v našem horském, tenkrát tak v mnohém nevlídném kraji. V době, kdy hlavní obživou bylo u nás polní hospodářství (1608), máme první
18
písemné zprávy o obyvatelích Alšovic, jak bude uvedeno později. Mezi 6 majiteli usedlostí je 5 jmen českých, jedno jméno - Martin Jud - kdož ví, snad Němec, snad Žid. Tedy i tento zápis je svědectvím českého původu Alšovic. K snešeným důvodům pro český původ Alšovic ještě připomínám, že v dobách prvého osídlení - snad za posledních Přemyslovců - bylo to sídliště zcela nevýznamné a teprve za doby rozkvětu železářství v Brodě a v Hamře, ve století 15. a 16. se Alšovice mohly státi osadou, v níž byl život po způsobu trvale usazených lidí. Nějakých památek písemných, zakládacích listin nebo vykopávek, jež by vydaly svědectví aspoň o přibližné době vzniku osady, není. Alšovice byla chudá horská ves, neměla kostela, ani školy, ba ani poplužního dvora neb významnějšího obyvatele, proto staré zprávy o naší vísce jsou tak sporé.
KOLONIZACE POHANSKÝCH SLOVANŮ
K původnímu slovanskému osídlení našeho kraje uvádím ještě dva doklady. Prvý v germanském hávu je od historika města Jablonce nad Nisou Bendy. Sám tento německý historik - snad původem Čech - doslovně píše: "První národ, jehož přítomnost může z jednotlivých okolností býti přijata, jsou Slované". A pokračuje: Náboženství Slovanů bylo pohanské a jejich význačná božstva byla Svaroh - bůh světla, Perun - bůh hromu a blesku, Veles - strážce stád, Živa - ochránkyně úrody polí, Vesna - bohyně mládí. Mořena - vládkyně zimy a smrti a Střiboh, bůh bouře, platili za zlé bytosti. Oběti, které těmto bohům přinášeli sestávaly ve spalování zvířat, ponejvíce dobytka hovězího, na návrších a horských vrcholech. Dík zvykům - na návrších a horských vrcholech obětovati - můžeme s jistotou tvrditi, že již v oněch dávných časech tato krajina byla obydlena Slovany. Neboť nacházejí se ještě nyní (kniha vydána v roce 1876) na návrších četné obětní kameny, nespočetné pak ony, které během století zpracovány na stavební materiál. Že tyto obětní kameny nepocházejí od keltických Bojů nebo od germánksých Markomanů vycházejí najevo z toho, že oni přinášeli oběti na plochých skaliskách (Druidensteinen), tito pak v posvátných hájích. Naproti tomu měli Slované vlastní obětní kameny. V každém takovém obětním kameni byl kotel, který byl na jedné straně otevřený, aby krev a posvátná voda, jimiž po oběži kotel vymýt, mohly odtéci, k tomu účelu mají odpadní žlábek. Kotel není téměř nikdy uprostřed, nýbrž na okraji balvanu, za prvé proto, aby kotel na jedné straně mohl býti otevřený a za druhé, aby uprostřed kamene zabitá zvířata, jejichž krev se zachytila v kotli, se spálila. Z Bendova pojednání vyjímám stručně jen nejdůležitější. Němci dali těmto kamenům různé názvy: Kotelní kámen, Císařský kámen, Čertův kámen, Pohanský kámen a jiná. Benda uvádí tyto: pod jabloneckou střelnicí, na Vrkoslavicích, v Horním Kokoníně, u Uhlířova (Kohlstadt), u Smržovky, v Lučanech, u Rýnovic. Podobné byly prý též u Nové Vsi, na Černé Studnici a v Huti (blízko pramene potoka). O kameni u Jablonce je psáno v českém díle "Památky archeologické": "Na skále u Jablonce blíže Liberce jest patrná kostlina obětní, z níž žlabiny na odtékání krve a posvátné vody obíhají." Nejčastější název "Čertův kámen" mají rovněž ony, které při důkladnějším pozorování mohou býti povětšině označeny, že sloužily jako pohanské obětní
19
kameny. Je nasnadě, že po zavedení křesťanství do našich krajin, byli obyvatelé kněžími, obyčejně mnichy, před těmito kameny varováni, že takové oběti byly považovány za dílo čertovo a za službu jemu samému. A protože tyto kameny tak úzce souvisely s kultem našich pohanských předků, nemůžeme se diviti, že byly pro odstrašení pojmenovány "kameny čertovy". Benda sám píše, že je s podivem, proč kulturní historikové si těchto podivných kamenů v našem kraji nevšimli, není divu - vždyť by zlehčovali thesi o staré německé zemi a její kultuře. Tvrzení, že zmíněné prohlubiny vznikly vlivem povětrnosti, není z dříve uvedených okolností a popisů dostatečně opodstatněno. Že těchto kamenů je mnoho, to má příčinu v tom, že staří Slované žili v rodech a každý rod měl svůj obětní kámen, na němž obětní obřady vykonával vladyka nebo nejstarší z rodu. Slované totiž zvláštních kněží neměli. Tyto obětní kameny nemají ovšem nikterak velikého stáří. Je známo, že vzdor všem pokusům o úplné pokřestění našich předků, ať už se to dělo následovníky Cyrila a Metoděje a nebo násilím německými kněžími, mělo pohanství u nás až do konce 11. století dosti přívrženců. Vždyť kníže Břetislav II. roku 1092 vydává přísná nařízení na vymýcení pohanství tedy dosti pozdě. A právě tato okolnost nás utvrzuje v domněnce, že mnozí naši předkové zůstali věrni náboženství dávných předků a uchýlili se do naší krajiny, v nepřístupných pralesích našli tu bezpečné útočiště, aby v klidu mohli obětovati svým bohům. A obětní kameny - to jsou památky na ně, které přetrvaly věky, aby vydaly svědectví, že naše půda, naše domovina měla předky naší krve - Slovany, Čechy. A posléze není jistě důvodem malým skutečnost, že mnohé osady blízkého i vzdáleného sousedství mají prokazatelně český neb slovanský původ: Jistebsko, Stanovsko, Lískov (Číškovice), Jablonec se zaniklým Džbánovem, Dalešice, Rádlo, Vratislavice, kopec Hradešín u Rádla a jiná. Německá jména jsou pozdějšího původu. I když tedy není písemného dokladu a nebo jiné památky, jistě snesené důvody vydávají svědectví, že tato půda a celé širé okolí bylo s největší pravděpodobností kolonizováno Slovany. Stať o osídlení uzavírám ještě hypothézou našeho krajana: J. Pěnička v roce 1948, důchodce v Jaroměři, rodák z Pěnčova, napsal do vlastivědného časopisu Beseda, ročník V., strana 123, 164, 247 vlastivědnou úvahu "Bylo severní Železnobrodsko panteonem slovanských bohů?" Svou hypotézu dokládá místními a pomístnými názvy. Stručně vypisuji resumé zajímavých vývodů. Černá Studnice - sídlo Černoboha. Žernovník (Žerdovnik, Žertovnik), potok a kámen u jeho zřídla, který sloužil jako kámen obětní. Bělohrad (Bělouna, Bělovna - samota pod Dupandou u Alšovic), božiště Běloboha. Maršovice - (Marš, Mars). Berany - Peruny. Muchov Mucha, Muha, bůh skal. Svárov - Svaroh. Michovka - Mochovik. Držkov (Daškov) Dažboh. Račice (Radčice) - Radek, Radegast. Vlastiboř - Volos (Veles). Bozkov, Bohňovsko, Bzí - místa obětní. Marchenstern (Smržovka) - Moranastern. Finkenstein u Smržovky je podle Dr. Schlessingera (Geschichte Bohmens - strana 20 - 21) je nejznámější pohanské obětiště v Čechách. Zvláští důraz klade pisatel ve své hypotéze
20
na dotyčná místa: Finkova skála u Smržovky a "Bělouna" v našem sousedství. Třebaže není kromě vývodu pisatele jiného dokladu, je přece hypotéza výzvou k uvažování a ke kulturně-historickému pátrání a bádání. A dnes, kdy tato země je již zase osídlena jen českými lidmi, jak před věky bývala, po letech hrozných zkoušek a nevyslovitelného utrpení, tane nám na mysli přísloví našich předků: "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě". U nás mlely celých 7 století!
DOBA HUSITSKÁ
Do doby husitské a ani pak do konce 15. století nemáme o Alšovicích přímých písemných zpráv. Ve Bzí byl již kostel ke cti svaté Kateřiny asi od počátku 14. století, původně katolický pak podobojí. Při kostele byla fara, jak bylo u nás, nevíme. Mezi lidmi ještě za minulé generace se udržovaly ústním podáním zprávy, že naše kraje byly známy již v této době. Vypravovalo se, že tudy po Hamrštici, již Němci říkali též Hussitenstrasse, táhl Žižka se svými voji, dokladů však pro to není: Husité tu však byli v bezprostřední blízkosti: Frýdštejn, Turnov, snad Železný Brod, Jablonec. Protože s výjimkou Turnova, Vranova, Zbirohu a Hrádku neb tvrzi v Bozkově byly ostatní hrady a osady ušetřeny, lze míti za to, že se jejich držitelé s husity dohodli a tím sebe uchránili od záhuby a majetek od zkázy. Tak se přiklonil k husitím Petr Čúch ze Zásady, pán na Navarově, roku 1432 Bohuš z Kováni dohodou se Sirotky uchoval svůj hraj Frýdštejn. Na farách v Brodě, ve Bzí i v Jablonci byly kněží utrakvisté - kališníci. V únoru roku 1422 podle historika Bendy táhli husité proti Žitavě, která byla střediskem husitského odporu v Lužici. Tam se také uchýlilo několik vysokých hodnostářů církve katolické z Prahy. Mezi nimi byl též P. Ondřej z Brodu, jeden z Husových nepřátel a hlavních svědků proti němu v kostnici. Tenkrát přitáhly husitské houfy od Jičína a pravděpodobně šli pak po jediné u nás tehdy stezce přes Brod, v blízkosti Alšovic - jejichž obydlí asi byla v dnešních domech č.p. 5, 12, 14, 16, 18 - k Maršovicům, Jablonci, Rýnovicům, k Liberci a dále údolím Nisy k Žitavě a do Lužice. Byla tedy Hamrštice v husitských dobách, a i později, válečnou stezkou, po níž táhli naši spojenci, naši předkové, naši přátelé i nepřátelé. Ani v ústředních archívek v Praze, ani v krajském v Jablonci nad Nisou není z té doby o Alšovicích zmínky.
ROK 1469
Bylo to v době slavného panování husitského krále Jiřího z Poděbrad, a to v době, kdy mnozí čeští páni věrolomně se postavili proti svému králi a stali se nejen zrádci, ale i zhoubou českého lidu a české země. A tato vzpoura měla v našem kraji hlavní strůjce - byli to bratři Jan a Oldřich Zajíc z Hazmburka. Byli držitelé hradu Kosti, Skály (Hrubé), Trosek, Frýdštejna a Navarova. Na Skalách nad Jizerou, nynější Malé Skále, byl Felix ze Skály, jenž stál při utrakvistické straně krále Jiřího. Události tohoto roku v našem kraji popisují historikové místní (Šimák, Benda) i sám Palacký. Po porážce v roce 1468 na Turnovsku byla moc králových nepřátel u nás zle ochromena, a proto také následujícího roku dobývali královští hrady odbojných Zajíců. Psalo se 30. srpna Léta Páně 1469. Tlupy Friedricha z Biberštejna, držitele
21
zboží hammersteinsko - frýdlantského, jenž náležel k odpůrcům kalicha, posílené vojskem hornolužickým, v počtu asi 4000 drábů a 700 jízdných, hnuli se k Liberci a položili se táborem u Stráže nad Nisou (Habendorf). Den nato spěchal oddíl, asi 1200 drábů, jak píše Palacký, k retování hradu Navarova, jenž byl královských vojskem obležen. Tak se dostali přes Jablonec až na svahy Kopaniny, když došla nepravdivá ovšem zvěst, že Čechové v uveliké síle se blíží. Vratislavští, první strachem jatí dali se na outěk, a vojsko celé se rozprchlo, jen Lužičané se vrátili do dřívějšího ležení u Žitavy. Zběsilost jejich se pak při návratu obrátila především proti osadám při Hamrštici: Jistebsko, Maršovice, Stanovsko, ale též Jablonec a snad i Mukařov, všechny lehly popelem. Žoldnéři Jana z Hazmburka se odtrhli od rozuteklého houfu, přešli asi Harmštici a ve spěchu odtáhli k Turnovu a na Trosky, aby posílili posádku, než bude hrad obležen. Brzy však dobylo vojsko královské Trosek i Navarova a i Kost se poddala. Toho tedy byla Hamrštice také svědkem - smutná epizota pohnutých dob před půl tisíciletím. O Alšovicích není zmínky. Ušly pohromě? Kdož ví! Říkalo se, že Hamrštice byla bílá jako křída od bělavého křemence, jímž byla štětována. Ale Hamrštice bývala také rudá krví našich předků. Tenkrát na českých evangelických osadách kol Hamrštice provedena hrozná katolická odveta za rozlétlé jiskry kostnické, z níž se ani po 70. letech nevzpamatovali.
PRVNÍ PÍSEMNÁ ZPRÁVA O ALŠOVICÍCH. 1538.
Alšovice náležely vždy k panství maloskalskému, zvanému v dřívějších dobách Skála nad Jizerou, Skála Vartemberská narozdíl od Skály Hrubé. A s tímto panstvím sdílela naše osada dobré i zlé - tohoto pak více. Prvá písemná zpráva o Alšovicích je zanesena v zemských deskách království českého. Je to český zápis kupní smlouvy ze dne 25. března 1538 podle níž koupil vrchní pražský purkrabí Jan z Vartemberka od Karla z Valdštejna panství maloskalské za 8500 kop grošů pražských. Panství bylo rozsáhlé, patřilo k němu širé okolí a ovšem také Hamrštice s osadami po obou stranách této národní stezky: "Mimo zámek Skály s dvorem náležel k němu pustý hrad Zbiroha, polovice města Turnova s patronátem nad kostelem a nad husity pobořených klášterem, městečko Brodec s příslušenstvími, celé vsi Štveřín (dříve tvrz), Lažany, Lastibořice, Sedlištka, Jivina, Třtí, Radimovice, Rydwaltice, Dalešice, Kličow, Kokonin, Skuhrow, Mukařow, Babov, Sniehow, Lištnej, Warta, Laučky, Michowka, Besedice, Tatobity, Leskow, Waclawi, Malý Brodec, Huntířov, Bzi, Weseli, Chlystow, Tepeře, Halšowice, Splzow, Račice, Jirkow, Hrubá Horka, Malá Horka, Pelechow, Proseč, Smrči, Pipice, Chlaudaw, Jablonec pustý, Spálow (se železnými hamry), dále pusté vsi Maršovice, Jistřebsko a Stanovsko, a části vsi Bielá, Přepeře, Nedvojovice, Kadeřawec, Wolačice, Střevelná, Chuchelna, Sytová, Rozprachtice, Sedlejoví k panství příslušely." Historik Jablonce k tomu dodává: "Dále vlastnil také zboží Zvířetice a Český Dub, k tomu ještě koupil Rohozec a tato panství sjednotil v majetkový komplex, který byl větší a významnější než mnohé německé knížectví".
22
DRUHÁ PÍSEMNÁ ZPRÁVA O ALŠOVICÍCH 1547. Tehdejší majitel panství skalského musel po soudu dne 20. 7. 1547 vydati králi velikou část svého zboží, protože se účastnil odporu stavovského proti Ferdinandovi I. K vydaným (konfiskovaným) částem panství patřily též Alšovice, Bzí, Chlístov, Dalešice, Jistebsko, Maršovice, Kokoní Velké a Malé, Skuhrov, Huntířov, Veselí, Těpeře a j.v. Konfiskované statky přešly však již po 4 letech koupí zpět v majetek rodu Vartemberků.
ALŠOVICE DO ROKU 1608
Vartemberkové ve vlastním zájmu v té době pečovali o své panství, čímž dosáhli značného rozkvětu a blahobytu. I poddaným se trochu ulevilo. Když po smrti Jana z Vartemberka dne 2. 10. 1543 ujal se velikého dědictví jeho syn Adam, nastal další pokrok v zaměstnání obyvatelstva. Adam z Vartemberka přivádí sem skláře z Borska a Českolipska, kde sklářství bylo na dosti vysokém stupni. I v blízkém Turnově se sklářství rozvíjelo. Zakládáním hutí zužitkovalo se nesmírné bohatství dřeva tehdejších lesů. I Alšovice byly převážně zalesněny a na pasekách vznikala nová kamenitá políčka. Odvozu a zužitkování dřeva velmi prospívala na tehdejší dobu dobře upravená stará zemská stezka Hamrštice. Po ní vozilo se dřevěné uhlí nejen do sklářských hutí, ale též do brodských hamrů, které jí asi daly jméno Hamrštice. V ten čas vznikla huť ve Mšeně - podle zápisu v zemských deskách z roku 1559 "Sklená huť na Mšeno". Touž dobou, a možná již dříve, vznikla prvá sklářská huť v Huti, v jedné staré modlitební knížce rodu Vandrů, který byl vlastníkem huti, se uvádí jméno Siřišťov a Stanovsko, jinak ve starých zápisech název Laba, zu Laba, ojediněle Huť. Druhá zpráva o vzniku huti v rodinné kronice rodu Schurerů krátce zaznamenáva: "Anno 1558 byla zbudována sklářská huť "zu Laba" Janem Schirerem z Valdheimu". Později pro nedostatek dřeva tato huť zrušena a založena dále v lese směrem ke Smržovce, na tom místě zřízen byl v roce 1921 památník. Vartemberkové vedli administrativu svého panství česky a českými úředníky. Proto také v jejich zápisech jsou zachovány české názvy míst, a to i v době, kdy v kraji přibývalo nových osídlenců národnosti německé. Však také zmíněný historik Benda si stěžuje "Všechny pozemkové zápisy o panství Malá Skála jsou od dob husitských a po bitvě na Bílé Hoře vedeny v české řeči, bez ohledu na to, že část míst tohoto panství byla později německá, byla vždy jen pod jejich českými jmény uváděna". Roku 1575, za Karla z Vartemberka, nastal nový příliv německých sklářů do našeho sousedství. Rozsáhlé lesy káceli čeští dřevorubci, vzkvétalo sklářství a železářství, bohatla panská pokladna, bohatli i Němci - zatímco původní české obyvatelstvo v jinak chudém kraji živořilo ve srovnání s nimi. Zpočátku tedy nepřinesl nový průmysl českým poddaným mnoho prospěchu. I Alšovice byly chudé.
PRVNÍ PÍSEMNÁ ZPRÁVA O OBYVATELÍCH ALŠOVIC, MALOSKALSKÝ URBÁŘ Z ROKU 1608
Z doby před válkou 30.letou - z roku 1608 - jsou první písemné záznamy o obyvatelích Alšovic a celého okolí. Majitel dal totiž vyhotoviti soupis svého majetku,
23
tzv. urbář, jímž mělo být vypsáno, co všechno patří k jeho panství, s veškerými právy a povinnostmi. Soupis tento nese název: "Registra urburní jinak správní na panství jeho Milosti urburního pána, pana Karla z Vartemberka na Rohozci a Skalách panství, panství Rohozeckého a Skalského a polovici dílu přepeřského nově zkorigováno Léta Páně 1608". Své statky rozdělil v 9 rycht: sychrovská, přepeřská, rohozecká, jenšovská, pelikovská, maršovská, brodská, záhořská a labská. Rychta brodská spravovala tyto osady: městečko Brod, Huntířov, Skuhrov, Alšovice, Dobrohostov (nynější Štebrov), Bzí, Splzov, Veselí, Chlístov, Těpeře, Radčice, Jirkov, Střevelná, Velká Horka, Malá Horka, Pelechov, Proseč, Brodce, Propastný, Spálov a Bitouchov. Originál tohoto urbáře našel na rohozeckém zámku Dr. J. V. Šimák, spis byl zapadlý mezi různým inventářem. Byl to nález veliké historické ceny pro naší domovinu: vždyť tak máme před sebou věrný obraz naší dědiny před 350 lety s majiteli prvých známých usedlostí. Originál uklidil majitel do své rezidence ve Vídni, ač hrabě Desfours právem měl jej zůstaviti zde, a je ve Vídni podnes - neznámo kde, co se s ním stalo. Mimo originál existovaly dva úplnné opisy: jeden byl v písemné pozůstalosti Dr. Šimáka, druhý měl starosta města Jablonce, Dr.h.c. Eduard Fišer, od něhož jsem si pořídil opis údajů o Alšovicích a nejbližším okolí. Co se stala s oběma opisy, není mi známo. Je však nutné je najít a vydat jako důležitý regionální pramen historie našeho kraje. Doslovné znění zápisu o Alšovicích je toto: "Alšovice". r. 1624. Tabulka roboty Alšovic před 350 lety ________________________________________________________________ Sv. Jiří Sv. Havla groše groše slepice vejce roboty ________________________________________________________________________ Jiřík, syn Štěpána Makovského 1/4 lánu 12 12 2 10 3 Matouš Benešův 1/2 lánu 13 13 2 10 3 Havel Militkej 1/4 lánu 8 8 2 10 3 Kateřinu, vdova po Vitu Hejlovi 1/4 lánu 19 19 2 10 3 Mikuláš Šimkův 3 korce 3 3 2 10 4 Martin Jud 3 korce 3 3 2 10 4 _______________________________________________________________________ Suma 58 58 12 60 20 _______________________________________________________________________
Na týž obci alšovské jest chalupa při Pěnčově, z níž chalupník jako i jiný podruh plat dávali a roboty vykonávati jest povinen. Při též vsi Alšovicích jest veliký kus černého lesa, kterejž brodští za obec mají a jeho pastvama užívají, z něhož na skály všichni ročně platiti mají 10 korců ovsa ". Bylo tedy uvedeného roku v Alšovicích s Pěnčovem 7 usedlostí, asi 7 rodin, počet obyvatelů kolem 30. Zabývali se zemědělstvím. Zlomky za jmény značí výměru půdy, tedy: 1/2 - půl láník, 1/4 - čtvrt láník, 3 k - 3 korce. Lán byl asi 60 korců. Srovnejme naši dědinu s jinými v těchto dobách: Dobrohostov měl 3 usedlé, Huntířov
24
16, Skuhrov 6, Splzov 2, Šubrtovice (Šumburk) 2, Lýskov (Čížkovice) 2, Jistebsko 10, Železný Brod 29 - stavení s hamry, kostelem a mlýny 35. Rozloha půdy na alšovických usedlostech měla přibližně 80 korců, tedy asi 2240 arů, jistě málo. Území osady bylo převážně lesnaté a podle zápisu černém lesu mělo nepoměrně větší rozlohu než dnes. Tento les se táhl od nynějšího Štebrova po nynější západní část Alšovice zvané "obec" a byl v souvislosti s dnešním lesem pustinou, Pod skaličkami. Sahal daleko ke Bzí, Těpeřům a zvláště k Brodu, když jej brodští užívali na pastvu. Pole byla ve střední a východní části louky, louky asi jako dnes - ovšem menší rozlohy. Osada byla na místě dnešní "vsi", tam musíme hledati první usedlosti,a to v místech, kde asi dnes jsou domy č.p. 5, 12, 14, 16, 18, 20 - na Pěnčově 41. Obecní pozemky ležely asi západně od pěšiny ze Skaliček k sokolovně, pak cesta k silnici u č.p. 60 a asi od přímky až k domu č.p. 37 u koupaliště. V těch místech byl také nejdále les, který pomalu ustupoval k severu a k západu a místa méně kamenitá upravená na políčka. Před 100 lety byl ještě les na místech dnešního Malého Huntířova. Hospodaření bylo přímo strašné, vzpomeneme-li, že nestačilo jen odstranit lesní velikány a hustý lesní podrost, ale též nerovnost půdy a spousty kamení, které rok co rok sesbírali a ještě sbírají a dávají do cest. Za mého mládí roubily hrobky kamení políčka a zmizely teprve za 1. světové války a po ní při stavbě silnic z Alšovic k Dupandě. Zápis je zajímavé také po té stránce, jak se spravedlivě vyměřovaly poplatky: 1/4lánice Kateřina platí 19 grošů desátku o sv. Jiří a sv. Havlu, 1/2láník Matouš 13, asi se vdova nedovedla bránit. V zápise je první zmínka písemná o osadě Pěničově, říkalo se dříve Pěnčov, nyní Pěnčín. Němci odvozovali toto jméno od slova "pantschige", což je označení pro bažinaté louky, které se tu rozkládaly. Tento názor je však mylný a jméno i původ osady jsou české. Celá krajina byla proslulá velikým množstvím ptactva, takže obyvatelé v chytání ptáků i obživu hledali. Od jmen ptáků dostaly názvy mného okolní vesnice: Čížkovice, Jistebsko - v zápisech se uvádí jménem Jistebič, ale i Jistřebsko, původní snad Jestřábsko, Vrkoslavice, Stanovsko - místo, kde líčilo na ptáky a jehož Ptáčníci našeho kraje dobře známy. Na Pěnčově podle německé verze ústního podání bylo veliké čihadlo na chytání pěnkav nebo pěnic. Je zřejmé, že od slova "pěnkava" nebo "pěnice" je blíže k názvu Pěničov, Pienčov, Pěnčov, než od německého "pantschige" k Pantschei, Pinschei. Změna jména ministerstvem vnitra prvé republiky na Pěnčín je naprosto neodůvodněná a neopírá se vůbec o výzkum a znění starých zápisů, v nichž se uvádějí nejprve zmíněné tvary české a teprve později též německé "Pintschei". Osada Pěnčov náležela 3 panstvím, a to Malé Skále, Svijanům a Hrubému Rohozci. Větší část příslušela vrchnosti hruborohozecké, která také tehdy ustanovovala rychtáře. Pozemky oněch 3 panství se prý stýkaly tak, že jejich majitelé, každý na své půdě stoje, mohli si vzájemně ruce podati. O svijanské části Pěnčova je v urbáři panství svijanského z roku 1624 tento zápis: Pienicžow.
25
________________________________________________________________ platí úrok na sv. Jiří a sv. Havla roboty ženní dříví nadělati kop grošů denárů dní slepic vajec sáhů __________________________________________________________________________ Jan Cihlář mladý 1 5 3 4 1 1 Kryštof Luka Kašpar Holfeld 0 17 4 4 1 1 též Matouš Klosa 0 21 6 4 1 1 Hons Luka Jakub Syndler 0 15 3 4 1 1 Kryštof Luka Šimon Luka 0 18 2 4 1 1 tentýž Šimon Luka 0 42 2 4 1 1 z druhého gruntu Kryštof Luka Matouš Klosa 0 29 3 4 1 1 z druhého statku Hans Luka ___________________________________________________________________________
Summa: platí úroku sv. jiř l k. 45 g l d., sv. havel. 1 k. 45 gr. 1 d., roboty 28 dní, slepic 7, vajec 7. Uvádím ještě výpisy maloskal. urbáře z roku 1608 sousedních osad: "Dobrohostov: ________________________________________________________________ Sv. Jiří Sv. Havla grošů grošů slepice vejce roboty Jan Mikulkův 4 korce 4 4 2 10 2 Havel Šerejs 1 korec 4 4 1 15 2 Matěj Pavlištů 1 korec 4 4 1 10 2 Summa 12 12 4 35 6 _________________________________________________________________________
"Huntířov:
_________________________________________________________________________ Sv. Jiří Sv. Havla grošů grošů slepice vejce roboty Jan Jírův 1/4 lánu 15 15 2 15 4 i s kopaninou přikoupenou Šimon Koza 2 korce 8 8 1 5 3 i s kopaninou přikoupenou Bartoň Mikšů 5/4 lánu 20 20 2 15 3 i s kopaninou přikoupenou Jiřík Masopustův 1/4 lánu 8 8 2 10 3 Tobiáš Vaňků 1/2 čt. 9 9 2 10 3 Lidmila vdova po Petru 9 9 2 10 3
26
Štěpánovi 1/2 čtvrti Václav Vrabců 1/2 čtvrti 15 15 2 10 3 i s kopaninou přikoupenou Martin Benešův 1/4 lánu 20 20 2 20 4 s poustkou Jan Jínů 1/2 čt. 9 9 2 10 3 Bartoň Václavů 1/2 čt. 7 7 2 10 3 Jan Svatoňů 1/4 lánu 9 9 2 10 3 krčma vejs. Petr Masopustův 1/2 čt. 4 4 2 10 3 Matěj Voklípka 1/2 čt. 8 8 2 10 3 Adam Vackův 1/2 čt. 3 3 2 10 3 Jan Petrův 3 korce 4 4 2 10 3 Petr Šimonův 6 6 2 10 4 i s kopaninou 2 korce ___________________________________________________________________________ Summa 2 kopy 34 grošů 2 kopy 34 grošů 31 3 kopy 5 vajec 51 ___________________________________________________________________________
Při též vsi jsou vystavené chalupy 4 na statcích sedlských 2, totiž na statku Tobiáše Vaňkova a Petra Štěpánova a na obci 2, v nichž chalupníci jsou, kteříž jako i jiní podruzi plat dávati a roboty vykonávati jsou povinni." Byla to na tu dobu pro vrchnost dosti výnosná obec, proto tam později byla rychta. "Skuhrov: ________________________________________________________________ Sv. Jiří Sv. Havla grošů grošů slepice vejce roboty ________________________________________________________________________ Václav Vrtánek 2 korce 3 3 1 10 4 Mart. Voklipka 4 korce 5 5 1 10 3 Jan Hejl 1/4 i s kop. 5 5 1 10 3 Jiřík Vackův 4 korce 7 7 1 10 3 Havel Jousoův 4 korce 9 9 1 10 3 Jiřík Valskot 3 korce 6 6 1 10 3 ? 3 korce 6 6 1 10 3 ________________________________________________________________________ Summa 41 41 7 1 kopa 10 vajec 22 ________________________________________________________________________
Při té vsi je pazderna, v ní bydlí Barešek bednář za podruha po 1 gr. každého dání a 2 dny roboty v rok vykonávati. Více vystaveny při té vsi chalupy 3, dvě na obci a třetí na statku Martina voklipkova, v nichž chalupníci zůstávají, jednostejný plat jako podruzi od sebe vrchnosti každého dání po 1 gr. odvazovati a 2 dny roboty v rok vykonávati povinni jsou". "Splzov:
_________________________________________________________________________
27
Jan Halama má dům a 10 10 2 10 2 kopaninu k tomu mlejnu svému se 2 kor. Martin Vaníčkův dům a 10 10 2 10 2 kopaninu v kamení za 1/2 čt. _________________________________________________________________________ Summa 20 20 4 20 4 _________________________________________________________________________
"Šubrtovice (Šumburk): _________________________________________________________________________ Tobiáš malíř 5 korců 4 4 2 Eliáš malíř 4 korce 4 4 2 _________________________________________________________________________ Summa 8 8 4 _________________________________________________________________________
"Lýskov (Čížkovice): ________________________________________________________________ Sv. Jiří Sv. Havla grošů grošů slepice vejce Robota ________________________________________________________________________ Adam Lesnar 3 korce 4 4 2 Beneš Krejčí j. Žemlička 3 k 4 4 2 ________________________________________________________________________ Summa 8 8 4 ________________________________________________________________________
"Jistebsko: ________________________________________________________________ Eliáš Ulrych 1/2 čt. 6 6 1 10 Mik. Řebřík 3 kor. 7 7 1 10 2 Martin May 3 kor. 5 5 1 10 2 Martin Kurovůdek 4 k a 9 9 3 20 3 více poustku přikoup. Jan Feyfar 2 k 5 5 1 10 2 Kryštof Švorc 1/2 čt. 6 6 1 10 2 Michal Weys 1/2 čt. 5 5 1 10 _______________________________________________________________________
Michal Bulle mlynář 4 korce a mlejnůk s 1 kolem. Ten mlejn J. Mt. pán skoupiti a znovu k užitku svému obrátiti, též i pilu k řezání prken vystavěti dáti ráčil. _______________________________________________________________ Jiřík Lžičar Děd. i s 17 17 1 10 2 kopaninou přikoupenou 1/2 čt.
28
Anna Tatlova s kusu 7 7 1 kopanin i s přikoupenou rolí od Tobiáše malíře Mikuláš Vinš 1 věrtel 2 2 1 _______________________________________________________________ Summa 1 kopa 9 grošů 1kopa 9 grošů 10 1 kopa 15 30 vajec _______________________________________________________________ Jest také rybníček v nově udělaný, toho se užívá držením vody na mlejn panský a k pile. St. potůček pstruhový společný s Janem hutníkem syřišťovským od plané hory. Kallus - 2 gr. sv. Jiří, 2 gr. sv. Havla, 1 den roboty Summa sumarum polouletné ourokův z té rychty (maršovské) 20 kop 17 grošů, ročně slepic 1 kopa 11, vajec 10 kop 1, roboty 144 dní, sklenic 3 kopy."
VÁLKA TŘICETILETÁ. KONFISKACE PANSTVÍ MALÁ SKÁLA. Roku 1615 koupil skalské panství Albrecht Jan ze Smiřic a po jeho smrti se jej zmocnil Jan Jiří z Vartemberka. Ten však po nešťastné bitvě na Bílé Hoře musel se jej vzdát a všecek jeho majetek připadl královskému fisku. Listem královským ze dne 24. 4. 1623 obdržel toto panství ještě s jinými rozsáhlými oblastmi v celkové hodnotě 430 000 kop po zaplacení nízké odhadní ceny. Tento zmíněný statek postoupil Valdštejn ze statků Smiřických od panství Českého Dubu v léno dědičné s vyhrazením kollatur práva válečného a ovsa úročního za hotových 20 000 zl. plukovníku Mikuláši Desfoursovi, jemuž vedle císařské resoluce ze dne 21. 11. 1035 a 17. 1. 1037 za jeho služby vojenské v dědictví svobodné a zpupné byl uveden. Uvádím pro zajímavost podle Bílkových "Dějin konfiskací v Čechách po r. 1618" jména všech obcí, které přešly v majetek cizince téměř zadarmo: "Statek Skála nad Jizerou (Skála Vartemberská neb Malá, Klein - Skal, kraj Boleslav), k němuž náležela tvrz Skála a 28 vesnic, totiž Jablonec (Gablonz), Všeň (Wšeno), Kokonín, Velký a Malý (Kokonín, Kukan), Loučno (Lautscheney), Vrkoslavice (Vrchoslavice, Seidenschwanz), Maršovice, Šubrtovice (zašlá, snad Schumburg), Liskov (Lestkov), Jistebsko (Jistey), Planá Hora (snad Plankovice), Bobov, Vransko (nyní jen samota od Frýdštejna), Labe (Laab), Lištné (Lischney), Sněhov (Stěhov), Protivná (zašlá), Skuhrov, Huntýřov (Huntíř), Mukařov, Zeleč, Alšovice (Halšovice), Dobrahostov (zašlá), Bzí (Nábzí, Nabsel, Nabzel), Splzov (Plzov), Veselí, Chlístov a Těpeře: 2 mlýny, pila, 4 kusy lesa (zejména Jablonecký, Žernovický, Patyztyka a Wiansko), huť skelná "Grunwald" řečená, řeka Jizera přes míli dlouhá od Železného Brodu až k mosti u vsi Labe, 4 rybníčky pstruhové a plavební dříví až k Turnovu". Protože dnes jsou známy - zvláště naší generací - názvy uvedených osad lépe, uvádím nesrovnalosti správnými údaji osad: Všeň: Mšeno u Jablonce nad Nisou Šubrtovice: Šumburk
29
Liskov: asi nynější Čížkovice, "Lýskov" se uvádí v malosklal. - urbáři z roku 1608: osada asi zašla ve 30.leté válce. Planá Hora: jméno se rovněž uvádí v urb. z roku 1608: ves asi zašla anebo je to Pěnčov, o němž ve výčtu obcí není zmínky. Labe: ves před Vranovem, kde se tak dosud říká. Protivna: samota. Huntýřov: Huntířov Bzí: to je původní český název: Nábzí vzniklo z předložkového tvaru "na Bzí". Dobrohostov: nynější Štěrbov: původní osada byla asi při kostelní cestě z Bratříkova do Bzí, kde byla vhodnější poloha. Patistika: to byl asi les, o němž je zmínka v urbáři maloskalském z roku 1608. Ostatní osady a místa jsou známy dodnes a není třeba k nich připomínek.
UDÁLOSTI VÁLEČNÉ DO ROKU 1648 Pokud jsem mohl ze zpráv historiků (Šimák, Pekař, Benda) a kronikářů (Žel. Brod, Bzí, Šumburk, Huť),(vlastivědné sborníky) zjistit, neutrpěl náš kraj v prvních fázích 30.leté války tak tíživých pohrom jako jiné kraje v Čechách: snad proto, že majitel Albrecht z Valdštýna své zboží až do své smrti v roce 1634 chránil. Ale když v červenci r. 1634 vpadly do Čech švédké oddíly pod generálem Banerem, horšilo se utrpení našich předků valem. Nebylo to jen řádění barbarských trup nepřítele, ale téhož roku propukl mor, který zle řádil mezi obyvatelstvem. Tak např. v Jablonci epidemie trvala skoro rok. Průtahy vojska, jeho kvartýrování, rekvizice válečné výkupné, pálení a drancování od nepřátel i stejnou měrou od císařského vojska - to vše nebralo konce. Obyvatelé byli nuceni uchýliti se do lesů, nechtěli-li se dočkati toho nejhoršího. Aby se o blížení vojska včas dověděli, připojovali se na mnohých okolních kopcích poplachové tyče (Alarmstangen) ze slámy, mechu a smůly, poprášené střelným prachem a ty se zažehly, když se nepřítel blížil. Benda uvádí Vrkoslavice, Proseč a kopec Vich u Kopaniny: jistě že tomu bylo tak i u nás. V dubnu 1643 vtrhl s novým švédským vojskem do Čech generál Torstenson a položil se táborem u Liberce. Vojsko pustošilo vsi, týralo lid, drancovalo a pálilo. Vypálen byl Jablonec - jen dřevěný kostel byl zachován - asi že byl protestantský vypálena i mšenská huť s dvorem a ušetřeny jen vzdálené domy a obydlí. Z tábora u Liberce konány nájezdy po širém okolí i kolem naší osady, ale není o tom bližších zpráv. Provoz zastavila i sklárna v Huti a i železářství zanikalo v neklidné době. A švédské pluky zase táhly po Hamrštici a šiřily hrůzu svým nelidským počínáním. V roce 1643 utrpěl velice i Železný Brod: Švédové město vydrancovali a zapálili, přičemž i městský archív shořel. A zatím Matyáš Gallas, tehdejší vrchní velitel císařských stál nečinně u Hradce Králové. Nelidská válka 3 roky řádila v naší domovině a utrápení lidu ještě se neskončilo.
30
V září roku 1645 vtrhl oddíl Švédů pod vedením generála Komgsmarka do Liberce. Kronikář píše o tom, že zvířecká soldateska prováděla tu loupeže, vraždy, hanobení žen a dívek a neuvěřitelná zvěrstva. Samozřejmě, že právě tak bylo i v širém okolí. Když 16. 12. 1645 po tichých bojích zmocnil se švédský generál zámku Frýdlantu podnikala pak jeho posádka loupežné nájezdy do nitra země, až k Jičínu. A jako komunikace při tom sloužila jí též se vší pravděpodobností opět Hamrštice. V letech 1646 - 1648 plundrovali náš kraj střídavě vojáci švédští a císařští. Teprve 24. 10. 1648 ukončil mír sjednaný ve westfálských městech Munsteru a Osnabrucku toto hrozné 30.leté válečné běsnění. Žel, že na Čechy, na český lid se zapomnělo. Ne nezapomnělo! Naše vlast a naši předkové byli prodáni Švédy za mrzký jidášský groš, aby pak ustoupili od podmínky, že Češi se mohou svobodně hlásit ke své víře a k svému národu a emigranti že se mohou vrátit do svých rodných domovů. Smutno vzpomínat! Ale utrpení nebyl konec. Nastoupila smutná éra protireformace, za níž národ utiskovaný pro víru a národnost a nelidsky vykořisťovaný došel po křížové cestě až nad propast záhuby a zániku.
NÁSLEDKY VÁLKY TŘICETILETÉ Slovy nedá se ani vše vylíčiti. Z našeho okolí skončili svůj život 21. 6. 1621 na popravišti Staroměstského náměstí Ondřej Šlik, pán na Svijanech, Václav Budovec z Budova na Hradišti a Klášteře, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na Pecce. Mnoho rodin - 36 000 - vyštváno do ciziny, jejich majetek v rozsahu 3/4 celého království zkonfiskován a za odměnu dán cizákům, kteří se osvědčili při ničení české země a pronásledování našich předků. V této válce se více loupilo, pálilo a drancovalo než válčilo. A ústní podání historie praví, že vojsko císařské bylo horší nepřítele. Je známo, že válečné štěstí se tenkrát klonilo na tu a hned zas na onu stranu. Naším krajem se přehnala několikrát vojska saská, švédská i císařská, zle tu řádila a čím déle válka trvala tím hůře bylo. Lid byl na úrovni štvané zvěře a žoldáci zesurověli tak, že mohli by soutěžit s vojsky nacistického Německa. Lidé nemohli ani svá pole osévati, nebylo osiva, a ani nářadí. Proto lidé ze vsí prchali, žili po lesích, mnozí v lesích k Železnému Brodu i na Černé Studnici: pole nechali ladem a pak bez potravy hynuli hladem a nemocemi. Mnoho našich předků tu v klínu lesů a úkrytu skal dokonalo. V Čechách zbylo z 3 000 000 obyvatelů pouhých 900 000. Po uzavření míru z roku 1648 ještě drahná léta zůstaly usedlosti namnoze v rozvalinách, pole se zase měnila v les - a lidé, jak ti skončili svůj život - kdož to ví. Zamysleme se co hoře, slz a krve lpí na těch našich chaloupkách a na té rodné půdě.
ŽELEZÁŘSTVÍ ZA 30.LETÉ VÁLKY Válkou třicetiletou vzalo si také za své železářství v našem kraji a po válce se již nevzpamatovalo. Příčinou toho nebyla válka sama, ale hlavně to, že vydatnost dolů
31
na železnou rudu byla na Železnobrodsku menší než na jiných místech v Čechách a pak, že nedostávalo se paliva k výrobě. "V hamreih zmizely" jak píše ředitel František Mizera, historik Semil, "rozsáhlé komplexy lesů a přírůstek nedovedl nahraditi úbytku. Pokusy o obnovení železářství selhaly." Tak i naše lesy prořídly, na jejich místech zůstaly paseky s lesním podrostem a zakládána políčka horského rázu: kamenitá, hubená, se sporou úrodou. Kdy v naší osadě pálení dřevěného uhlí skončeno, není známo. Stopy po milířích se našly na několika místech, posledně asi v roce 1900 na pozemku zv. "Na pasece" náležejícímu k č.p. 3 při tehdejší cestě k Železnému Brodu za Brožkovým lesem. Mezi lidmi se udržuje pověst o 3 bratřích uhlířích, jak již vpředu uvedeno - kteří se měli státi zakladateli 3 osad, jimž připadla jména po nich: Aleš - Alšovice, Mareš Maršovice, Daleš - Dalešice. Dalešice jsou prokazatelně původu českého, Alšovice asi též, poněvadž nejstarší záznamy uvádějí jména českých usedlíků: Maršovice jsou původem sice sporné, ale byly na důležité cestě z Jablonce, jenž je pravděpodobně původně osazen též našimi předky a teprve později se proměnil jako Maršovice. Původní obyvatelstvo tu podlehlo německé kolonizaci. Lid, kterého přibývalo, dlouho tu hledal stále a lepší živobytí - až konečně sklářství povzneslo blahobyt a změnilo ráz tohoto podhůří. Doby, kdy kvetlo železářství, připomíná název nejstarší cesty širého okolí, Hamrštice. Název souvisí patrně s hamry. Její vznik je těžko určiti. Ale je rozhodně nepoměrně starší než vznik železářství na Železnobrodsku, který je u nás doložen písemně rokem 1437 (podle Dr. Šimáka). Byla to cesta na svou dobu dokonalá a dodnes, kde rušivě nezasáhla příroda nebo ruka lidská, můžeme shlédnouti na několika místech, jak důkladně byla pro svůj účel stavěna. Dlážděná byla na četných místech nepravidelnými kameny křemencovými: tento špinavě bílý nerost se nachází částo ve spojení s břidlicí a diabasem a není tu nikterak vzácným. Vyskytuje se zejména při povrchu břidličných vrstev a někde po nich tato cesta přímo vede. Lid si ještě do 1. sv. války vyprávěl, že cesta byla od tohoto nerostu bílá jako křída a zvláště po dešti prý zářila bělostí. Její šířka byla rozdílná, na svazích spíše užší, na rovinách širší - tam dokonce byla rozlehlejší místa přepřahání potahu. Jinak se šířka pohybovala od 6 do 12 m. Po stranách byla původní roubená mohutnými žulovými patníky, z nichž zbylo jen málo - prvotních, lidé si je rozebrali, když cestu přiorávali tak dlouho, až patníky stály pak hlouběji v polích a překážely. Patníky byly donedávna ojediněle nad Skaličkami a jsou nad Maršovicemi, kde za Maršovickým kopcem cesta nyní končí. Její původní vyústění na jihu bylo v Železném Brodě, na severu měla odbočku v Maršovicích za bývalým hostincem u Jírů ke kopci Maršovskému (743 m. n. m.). Odchylovala se tu od starší cesty k Jablonci. Do husitských válek byl náš kraj z většiny pralesem, a proto byl řidčeji osídlen. Jisto je však, že Hamrštice je první nejstarší a dosud vyditelnou stopou úsilí našich dávných předků o zlepšení svého postavení. Žel, že tato cesta je jen němým pamětníkem pravých dějů naší otčiny.
32
Rozkvět železářství nepřinesl naší osadě a sousedním obcím valného užitku, spíše naopak. Zato místa, v nichž byly hamry, bohatla. Od nás se do nich tenkrát odváželo jedině naše bohatství - dřevěné uhlí - vyrobené z velikánů rozsáhlých lesů.
DANĚ A DÁVKY
Po 30.leté válce byly daně a dávky, jako ostatně po každé válce - nesnesitelné. Poddaný lid musel odvádět různé desátky, hlavní byl desátý mandel z každého obilí. Tak například v roce 1659 za doby malé úrody na zanedbaných polích bzovský farář přijímal ročně 35 korců 3 věrtele žita a 22 korce ovsa - a to jen z farnosti bzovské. Mimo to byly ještě dávky vrchnosti. Aby byl dán spravedlivější základ vyměření pozemkové daně, bylo třeba zjistiti, kolik je na panství poddaných a mnoho-li jim patří půdy. A tak došlo k vypracování nejstaršího českého katastru: je to tzv. berní rolla z roku 1654. Můžeme se pochlubit, že Čechy mají v zemském archívu tím zachycen po té stránce věrný obraz vlasti, jak žádný stát v Evropě. Usnesením zemského sněmu pověřeny stavovské komise, aby zjistily na všech panstvím počet poddaných a jejich daňovou schopnost. Měly jménem poznamenat každého sedláka, chalupníka a zahradníka (t.j. domkáře) a udati, kolik má polí vůbec, kolik osévá na zimu, kolik na jaro, kolik má dobytka, kolik potahů a provozuje-li řemeslo nebo jiné zaměstnání. Do každé vesnice musely komise přijíti osobně, vyslechnouti poddané, spočítati dobytek a prohlédnouti pole. Tak dán základ k první berní soustavě se spravedlivým rozvržením daní a zároveň odlišena půda poddanská čili rustikální od půdy panské čili dominikální, která byla od daně osvobozena. Tím více ovšem musela býti zatížena půda poddanská. Pole se neměřila, ale jen zhruba odhadla podle výsevku počtem kop záhonů. Záhony byly šestibrázdové a za 2 brázdy rozvor tedy celá šířka 8 brázd, z nichž 6 se osévalo. Brázda měla býti jednu stopu široká, meze loket čili 2 stopy. Tato výměra byla později převedena na korce čili strychy, přičemž se počítalo na jeden korec 10 záhonů, 6 korců výsevků na 1 kopu záhonu a 10 kop byl 1 lán. Od toho je odvozen celoláník nebo 1 osedlý a od toho název a pojem: "sedlák". Protože byla pole odhadnuta jen tak od oka, přičemž se rozvory a meze do osevní míry nepočítaly, byl každý lán pravidelně o mnoho větší než 60 korců, a proto později vznikaly na půdě "příměřky". Tedy od toho roku - totiž 1654 - máme záznamy o selských usedlostech, starších takových záznamů není. Ovšem výjimku činí půda panská zanesená v zemských deskách a pak tzv. urbáře, o jednomž takovém z roku 1608 byla již zmínka. Berní rolla je uložena v zemském archívu v Praze, kde jsem pořizoval výpisy v roce 1928 a podle ustanovení správy archívu výslovně uvádím, že jsem rolle užil jako pramene k této práci. Tedy:
BERNÍ ROLLA Z ROKU 1654. Berní rolla č. 7, fol. 546. Maloskalské panství hraběte Defury (Des Fours). "Wes Alšovice - rolí prostřední.
33
_________________________________________________________________________
Rolí má: Jména hospodářů str. str. str.
Seje na zimu: jaro:
Dobytka chová potahů: krav: jalov.:
_________________________________________________________________________ Sedláci: Jan Kurfiřt 26 6 5 2 5 2 Jakub Paldus 18 4 2 1 2 1 Jiřík Tlapa * 24 5 3 2 5 4 Chalupníci: Dorotka Havlíková 6 1 1 1 1 Jan Bouda 6 2 2 4 2 Zahradníci: Jan Štryncl 1 _________________________________________________________________________
P. 2 1/4: (přípis kalkulační komise z r. 1656, který znamená, že celá ves vydala pouze za 2 a 1/4 normálního sedláka) * Vyh. def. 1706, item 1748: (tento přípis u gruntu Jiříka Tlapy znamená, že tento grunt během platnosti berní rolly vyhořel v roce 1706 a 1748 a proto byl na 3 roky osvobozen od placení kontribuce)". Pro srovnání uvádím počet usedlých v sousedních osadách té doby: Skurovec (Skuhrov): 7 chalupníků. Huntířov: 6 sedláků, 6 chalupníků, 5 zahradníků. Splzov: 2 chalupníci, 3 zahradníci. Maršovice: 3 sedláci, 2 chalupníci. Jistebič (Jistebsko): 3 sedláci, 7 chalupníků. Za necelých 50 let změnila se zcela tvářnost osady. Je tu zase 6 obydlí se 6 majiteli, ale jména obyvatelů zcela jiná, 3 z nich - Paldus, Štryncl, Kurfirst - jsou určitě cizozemci. Jaké utrpení bývalí usedlíci prožili a kolik jich asi přestálo ony bědné doby aspoň ve vyhnanství, nechtěli-li se zříci víry otců a museli utéci! Žel, že o tom nemáme nejmenší zprávy, abychom se alespoň něčeho dověděli o nejpohnutějších dobách osady a jejich obyvatelů. Obydlí zle též utrpěla, málokteré přestálo válku, některé vesnice srovnány se zemí jako Lidice za 2. sv. války - a zanikly: Dobrohostov, Liskov. Po letech, když na jejich místech postavena zase obytná stavení, změnily již svá jména. Asi se na původní pojmenování zapomnělo nebo snad vůbec pamětníků nebylo. O smutných oněch časech píše V. Beneš Třebízský v Pobělohorských elegiích "a píše perem namočeným v slzách a krvi: sám přiznává, že pero nemůže vypsati všechno to utrpení, jimž kalich naplněný musel český lid vypíti až do dna. Lid neměl, kam by hlavy složil, vyhladovělý, uštván, na úrovni nevylíčitelné a neuvěřitelné. Píše o tom: "takovýmhle způsobem připravována na českém severu půda neblahému převratu a hrozné utiskování, jež aby pero vylíčilo, navždy nedostatečno zůstane, násilí
34
bezpříkladné, pokuty peněžité, zvůle vojenská, což všecko netrvalo ani 1 rok, ani 10 let, ale celé třicetiletí, byly klíčem příšerným dokořán otvírány brány slavných někdy a předních našich měst novým usedlíkům. Živel český jemuž za oněch časů podťaty kořeny na všech stranách, mizel, schaboval a ztrácel se rok od roku zřejměji, zvláště v těchto krajích, až z něho zbyla jen světélka - bludičky, které teprve za našich dnů probleskují třpytněji a jasněji." Němci byli ve výhodě - mohli se aspoň s cizími vojsky dorozuměti, Češi jen trpěli a zmírali. Zejména v našich krajích bylo postupováno nemilosrdně, nechť opět mluví pero V. B. Třebízského "Byly v nešťastné zemi naší časy, kdy o lidi nestál nikdo, leč už jen smrt, takže bývali rádi, když o ně stála ta." Na lidu se naplnila slova Písma: "Rozdělili sobě roucho mé a oděv můj metali v los".
PROTIREFORMACE
V zoufalství zbíhali lidé ze svých otcovských domovů do ciziny, kde přece bylo snesitelněji, i když nostalgie duši zžírala. Novým utrpením byla pak činnost protireformační. V Čechách začal protireformace od roku 1624, kdy byli vypuzeni všichni nekatoličtí kněží. Obyvatelé byli před válkou 30.letou z většiny nekatolíci. Ke konci 15. století bylo u nás asi 90 % nekatolíků. Tehdy byl kostel ve Bzí evangelický zasvěcen sv. Kateřině. Za protireformace roku 1654 stal se zase katolickým. Pro nedostatek duchovních neměl duchovní správy. Obřady vykonával na panství semilském a moloskalském Jan Vojtěch, kaplan ze Semil, až do roku 1650. Škoda, že zápisy a listiny z oněcho dob vzaly za své při požáru fary z roku 1692. Po tomto požáru byl dosud zachovalý dřevěný kostel rozebrán, ze dříví postavěna fara na místě nynější kaplanky a zděný kostel stojí dodnes. Bzí je jednou z našich nestarších osad našeho podhůří. Jméno je ryze českého původu od podstatného jména "bezy", bez byl posvátným keřem našich předků, znali jeho léčivou moc - zaháněl prý devatero nemocí. Proto jsme jej za našeho mládí vídali u všech starých obydlí, právě tak jako často opich - libeček, pelyněk, vratič a ovšem lípu - strom Slovanů a Čechů. Písemné doklady o přesném vzniku Bzí dosud nejsou, ale lze tvrditi - jak byla zmínka již dříve - že to bylo asi v první polovici 14. století. Bzouská kolatura byla rozlehlá a cesty, které dodnes vedou nejkratšími směry ke Bzí, jsou starými cestami kostelními a také cestami školních dětí, škola se tu připomíná již roku 1692 a chodili do ní děti z celé farnosti ovšem tenkrát nepovinně a jen v létě - v zimě to nebylo možné ani v dobách pozdějších. O tom bude zmínka později. V boleslavském kraji počala činnost reformační komise dne 15. 2. 1652. Reformačním komisařem byl Karel Příchovský z Příchovic. Komise měla tu práci těžkou. Obyvatelé houfně prchali do Sas a pak většina panských úředníků smýšlela rovněž luteránsky. A zdá se, že i sympatizovali s lidem, jak o tom svědčí zápisy, které v počátku protireformace jsou české. Komise se postarala o odstranění úředníků, pak sice dosti lidí přestupovalo ke katolictví, ale jistě více jich emigrovalo. V Sasku byli emigranti přijímáni s otevřenou náručí. Dne 14. 3. 1650 kufirst saský
35
vydal nařízení o přijímání emigrantů a rozsazování jich po své zemi, kteréž dne 22. 6. 1652 dopolněno bylo přípisem k radě města Žitavy, aby uprchlíky z Čech z milosrdenství přijímala do svazku obecního a nehleděla k přísnému znění obecních statut, protože uprchlíci pro náboženství opouštějí vlast a zasluhují, aby trpký jejich osud nebyl ztěžován. Mnoho nekatolíků utíkalo také do Slezska. Podle zpráv reformačních komisařů v Boleslavsku ještě v roce 1652 bylo 37 368 nekatolíků, z nichž 10 817 prchlo před komisí do ciziny. Na panství semilském, rohozeckém a skalském bylo 4 694 nekatolíků, uteklo 2 345, tedy přes polovinu. Někteří se vrátili, jiní byli pochytáni. V naší osadě původní obyvatelstvo mizí. Útěk našich předků a pak stížnosti kurfirsta saského, že ani jeho poddaní se nešetří, přispěly k vydání rezoluce 6.4. 1652, aby reformační komise úkol svůj konala bez vojska a bez exekuce, jen po dobrém. Něco lidí se pak vrátilo, ale trvalo ještě dlouho, než víru katolickou přijali. Nejhorlivějším reformátorem u nás byl jezuita Pavel Štefanides z Jíčína. Podle svědectví hraběte Desfoursa obrátila na víru katolickou 2 833 "nepodajných kacířů", na Semilsku 1 085, Rohozecku a Smržovce 756, Maloskalsku 508. Do Smržovky se prý vypravil s nasazením vlastního života. Lid zakoušel mnoho příkoří, utíkal před komisí do lesů, skal. Od nás prchali do lesů pod Černou Studnicí, jichž část po uprchlících, jimž pro pevnost ve víře "berani" spílali, dostala prý jméno Berany. Jsou tam ony Berany, kamž jsme za svého mládí chodili na roští, stelivo, na lesní plody - kdož by nevzpomínal, když jsme tam bývali celé dny. Tam tedy byly úkryty našich dávných předků. Tu byli stopováni, chytáni, biti, násilně vlečeni k vrchnosti na Malou Skálu a zmrzačeni zase dovlečeni na své usedlosti, aby se dřeli na cizáky. Jiná útočiště byla v lesích k Železnému Brodu, na Kozákově a na Kalichu nad Malou Skálou, tam dodnes spatřujeme na skále vyrytý kalich s letopočtem 1634 a písmeny "K.P." - kalich páně. Práce reformační komise na Boleslavsku byla skončena roku 1654. Protestantů po tvrdých a opakovaných akcích zůstalo jen málo: jeden pramen uvádí 49, druhý pouze 8. Ale i pak vyskytují se ještě stezky katolického duchovenstva a vrchností na kacíře v boleslavském kraji. Je to smutná kapitola dějin národa a i lidu našeho podhůří - a zdá se nám nemožné, že tolik křivd, bezpráví a násilí mohlo býti spácháno na našich předcích. A tím bolestnější je pomyšlení, že často se tak dělo pro víru Krista, jenž přece láska jest.
SEZNAM PODDANÝCH PODLE VÍRY Z ROKU 1651 Obyvatelé huntířovské rychty z doby před reformací u nás jsou sepsáni ve sbírce seznamu poddaných z roku 1651, které jsou v archívu ministerstva vnitra. Originál je ve staré češtině a velmi zajímavý jak výčtem osob, tak obsahem: opis přesně podle originálu je tento: "Ja Mikolass S(va) te Ržimske Ržisse hrabě Desfours (titul) pržiznavam se, že na panstwj mem Rohozeczskem a Semilskem tyto niže psane osoby se nachazeaj. Rychta Hundirržowska. ________________________________________________________________
36
Gmena lidj stavu powolanj staržj katol. nekatol. ________________________________________________________________ Waclaw Stransky poddany rycht(ář) 30 Dorota -"žena 22 Anna -"dczera 8 Dorota -"tež 7 Marek Drobnik -"hosp(odář) 36 Kateržina -"žena 20 Jan -"syn 14 Jakub -"též 12 Maryana -"dczera 10 Allzběta -"též 8 Magdalena -"též 6 Barton Strynczl -"hosp 35 Maryana -"žena 29 Jan -"syn 14 Kateržina -"dczera 12 Magdalena -"dczera 8 Marek Bursa poddany hosp 36 Anna -"žena 30 Salomena -"dczera 12 Jan -"syn 10 Dorota -"dczera 6 Martin Mikssuw -"hosp. 29 Allzběta -"žena 20 Dorota -"dcera 6 Jan Beness -"hosp. 29 Maryana -"dczera 16 Ssymon -"syn 13 Dorota -"dczera 10 Petr Heyl -"hosp. 34 Alma -"žena 28 Kateřina -"dczera 14 Giržik -"syn 10 Maryana -"dcera 9 Martin -"syn 8 Zahradniczy: Jakub Palldus -"zahradnik 23 Anna -"žena 21 Anna -"skolacžka 12 Giržik Tlapa -"zahradnik 40 Anna -"žena 22
37
Maryana -"dczera 20 Mikolass -"syn 19 Jan -"též 6 Martin Halama -"zahradnik 40 Dorota -"žena 24 Kateržina -"dczera 7 Anna -"děvče 15 Jakub Nowotny -"zahradnik 30 Salomena -"žena 25 Kateržina -"dczera 14 Jan Bržjzu -"zahradnik 26 Anna -"žena 20 Dorota -"dczera 6 Kasspar Zamecžnik -"zahradnik 80 Kateržina -"dczera 18 Podruhowe: Jan Hadacžú -"podruh 20 Kateržina -"žena 18 Martin Wrabecz -"podruh 46 Barbora -"žena 24 Maryana -"dczera 7 Martin Wcžuba -"podruh 30 Anna -"žena 24 Magdalena -"dczera 7 Jan Welle -"podruh 41 Anna -"žena 32 Giržik -"syn 8 Mikolass Halama -"podruh 30 Anna -"žena 25 Jan -"syn 8 Martin Paldus -"podruh 26 Kateržina -"žena 24 Kateržina -"dczera 8 Waczlaw -"syn 6 ________________________________________________________________ Czo se lidj nekatoliczkych dotycže, aby se mohla gista sprawa (zda-li yaka naděge k zegskanj a nebo ne) ucžinitj, to mně wěděti gest wiecz nemožna, nad to pak wegsse aby yaka pochybnost o nich gtměla begli, gsancze od sprawczuv duchownich wyucžowanj, aby k tomu neměli przistoupitj, ale tak pogednace aby se k tomu gměli pržiwesti, to wecz možna negni, ponewadž pržj těch horach lide welice zhowadilj a teměrz yako diwoczy gsan, neczmeněgi take se sprawa cžjnj, že v tomto
38
wyznamenanj žadne děti do 6 leth staržj se nepokladagj, ponewadž se wěděti nemohlo, zdali (se) wssechny spisowati magij. Item nachazy se na tychž panstvich mych Rohazeczkem a Semilskem chramuv Panie, totiž: na Rohozeckem v městecžku Brodě farní založeni S(va)teho Jakuba 1, též podobně we wsy Bzy nachazy se kostel farní založenj S(va)te Kateržiny 1, y we wsy Jablonczy gest kostel farni založenj S(va(té Anny 1, a we wsy Jenczowiczych tu jest kostel filialni založenj S. Gjržj 1, awssak pržj nižadnych těch kostelich role žadné se nenachazegj. Na panstwi pak Semilskem gest kostel v městečzku Semilech frani, založeni S(va)tych Petra a Pawla 1, pržj němž se roli nachzy, czo by se 4 korze miry pražske obilj wyseti mohlo, yakoz pržj tom y nějaky dil lesuw gest, a druhy kostelik nad městecžkem založenj S. teho Jana Kosstoffraňk pro pochowawanj toliko. Ittem pržj městecžku Wysokym kostel farni založeni S. te Panny Kateržiny s něgakou cžastkou poli asy pro 3 korcze miry praž., gest 1. Tež we wsy roprachticzych kostel farnj založeny S. te Trogicze jeden, bez poli, we wsy Laukowym kostel filialni založenj S. teho Stanislawa 1, bez rolj, a we wsy Bozskowě kostel farnj založenj Matky Božj, tež bez poli. Acžkoliw gsau na wětcžym dile tiž kostelowe farnj, wssak walicze mali duchodowe k nim patržjczy. Že tomu popsani neginacz gest (yakž rozum prži tom ukazowati muže) na potwrzeni toho mym gmenem s podpisem wlastni ruky a pržitisknutym pecžeti se pržiznawam. Gehož gest dattum na zamku Rohosczy, dne 7. Junuj Anno 1651. L. S. Nicolas Groff des Fours m. p. " Originál tohoto zápisu je uložen v archivu ministerstva vnitra, Praha III. - 158, Valdštýnská 16, pod názvem "Sbírka seznamů poddaných z r. 1651, boleslavský kraj, č. 26, panství Rohozec, Semily, Malá Skála. Srovnáme- li tento seznam s berní rollou z roku 1654, zjistíme, že ve třech letech 1651 - 1654 dochází k nápadné změně, způsobené násilnou katolisací, lidé se při sestavování seznamu beď ukryli a nebo spíše emigrovali. Vždyť podle srovnání byl by pravděpodobný stav osídlení jednotlivých osad huntířovské rychty asi tento: Alšovice 3 usedlíci: Jakub Paldus, Jiřík Tlapa a Jan Hadačů. Huntířov 9: Václav Stránský, Marek Drobník, Barton Štryncl, Marek Bursa, Martin Mikšův, Jan Beneš, Jan Břízů, Martic Vrabec, Martin Paldus. Skuhrov 5: Petr Heje, Jakub Novotný, Kašpar Zámečník, Martin Wcžuba, Mikoláš Halama. Splzov 2: Martin Halama, Jan Wele Tedy i v protireformaci byli na tom nejhůře v Alšovicích - vždyť tu bylo pouze asi 8 obyvatelů od šesti let věku. Seznam k nám mluví též novými jmény cizích osídlenců - tehdy asi ještě převážně Čechů. Křestní jména dávají znát, jak úzký byl jejich výběr a volba. Na stáří obyvatelů je znát vliv války na zdraví osadníků a délku jejich života: 1 muž ve stáří 80 let. 2 muži 52 roky, jeden 46, jeden 41, dva 40 a ostatní mladší a velmi mladí. Sňatky uzavírali poměrně brzy.
39
Žalostná je sociální a kulturní úroveň ubohého lidu, jak dosvědčuje komentář k seznamu.
GERMANIZACE. Nelze nevzpomenouti, ale též germanisaci po třicetileté válce, která svírala český živel a brala mu vedle půdy a obydlí i poslední jeho majetek - mateřskou řeč a zbytek osobní svobody. Po válce přibývá u nás cizozemců, ponejvíce Němců, kteří s novým majitelem panství hr. Desfours sem přisli jako jeho vojáci a nebo byli jím k nám přivoláni. A je to právě naše osada, kde byla germanisaci postavena hráz, i když za to naši předkové krvavou platili daň a živořili na bídné úrovni. Je pozoruhodné: noví osídlenci splynuli s původním lidem. Hráz odolala a odolaly i okolní vesnice a bylo to štěstí, neboť kdyby ony padly, padl by byl v oběť germanisaci i Železný Brod a Turnov, kdyby jejich okolí bylo německé, je ostatně známo, že města snáze podléhala germanisaci. Proto ještě teď, kdy už ten národnostní boj vybojován v náš prospěch a dobojován, vzdáváme čest svým pradědům, že tu na národní výspě udrželi svůj jazyk, svůj krov a svou půdu.
UJAŘMENÍ. Po třicetileté válce byli naši předkové ujařmeni jako nikdy předtím. Stali se hříčkou v rukou cizáckých vrchností, které s českým lidem necítily. I u nás bylo zle, nikdo nesměl se bez vědomí vrchnosti ani hnout. Marně se lidé dovolávali lidskosti, marně v modlitbách prositi Boha o pomoc, marně svůj bol, zármutek a stesk písněmi vylévali a tišili. Byli připoutáni k rodné hroudě, nesměli po svém takřka ani myslit, neřku-li mluvit - jen v potu tváři vydělávali na panskou pýchu. Životní úroveň nelze s dneškem naprosto srovnat. Lid byl císařskými patenty, které vrchnosti svou zpupností často na svůj vrub a ve svůj prospěch zveličovaly uplatňovaly a drakonicky provaděly, ožebračen takže život ve svém utrpení byl horší než sama smrt. Tím hůře pak bylo, když Desfours své u nás usazovali Němce, hlavně skláře, čímž domácí lid byl tím více zkrácen, musel si hledět jen polního hospodářství - a to byl trpký chléb. Zabýval se mimo obilnaření (žito a oves) a později sázení bramborů, též pěstováním lnu a jeho zpracováním. Mimo to se ze semene tlačil olej v tak zvaných "zábojnách." V Alšovicích jich nebylo, ale zato v sousedním Skuhrově, jak o tom bude zmínka později - a dodnes připomíná je název některých usedlostí: _ve volejně," "u Zábojských." Olej byl dovážen do Žitavy k dalšímu užití a zpracování, pokrutiny se vozily "do kraje" (za Turnov). Bědný stav ujařmení zhoršovaly často nemoci a epidemie. Tak roku 1680 zlý host přišel v naše kraje - mor, jenž tak řádil v mnohých rodinách, že někde v chalupě ani živé duše nezůstalo a usedlosti takové dala vrchnosti "novým" osadníkům zdarma, lid dal jim příslotek "Novotný" a to se u některých dochovalo jako jméno rodové až na naše časy.
40
Útěchou byly našim předkům besedy, k nimž se scházeli zvláště za dlouhých zimních večerů, a tu se utěšovali, modlili, zpívali staré písně a vzpomínali na lepší zašlé časy.
ROBOTA PO VÁLCE TŘICETILETÉ Co však lid nejvíce tížilo, byly roboty, které po válce třicetileté byly zvýšeny měrou nesnesitelnou a nekontrolovanou. Svobodníků - pokud jsem mohl zjistit - u nás nebylo, a tak všichni pracovali na panském, ani děti nevyjímaje. Povinnosti robotní podle záznamů místních kronikářů maloskalského panství a zvláště podle kroniky obce Lažan, panství Hrubá Skála, kterou psal pokrokový písmák a rolník Josef Bernat, byly tyto: poddaní "na cizí lavici sedící" - podruzi ročně 16 dnů, baráčníci 26 dnů, chalupníci 60 dnů a sedláci až 130 dnů ročně. Ale vrchnost ukládala často ještě více, dráb přišel zahoukal před domem "zítra na robotu" a odvolání nebylo. &Mimo to byly ještě různé jiné povinnosti - o nich bude podrobně pojednáno ve statích následujících. Stát až do pozdních let 17. století se vůbec nestaral o počínání vrchností, jež nad poddanými vládly neobmezeně. Teprve později, když docházelo k projevům nespokojenosti a revoltě poddaných, vydával pro vrchnosti nařízení, ale povětšině jich vrchnosti nedbaly a nebo je prováděly liknavě a nedbale. Tak roku 1680 vydal císař Leopold patent, podle nějž se nesmělo robotovati v neděli a ve svátek a největší roboní povinnost měla býti jen 3 dny v týdnu, poněvadž na některých panstvích musel sedlák robotovati pět až šest dní týdně. Formanům jedoucím přes pole se měla dávat strava a měly se jim hraditi hotové výdaje a výlohy. Ale nic se nezlepšilo, a ani nový patent z roku 1717 neulehčil poddaným. roku 1738 vydán zase patent, který stanovil, že se nesmí robotovati od slunce východu do slunce západu, ale pouze deset hodin, do kterých se počítá příjezd a odjezd, na žně a sena se to ale nevztahovalo. Pro ruční robotu hodinového měřítka nebylo, poněvadž prý člověk může daleko více vydržeti než dobytek. Každý vynechaný robotní den byl pokutován vrchností podle libosti, na příklad sedlák jeden a půl kopy, chalupník půl kopy - pokuta to na tehdejší dobu přehnaná a vykonané denní práci vůbec neodpovídající.
VOJENSKÁ ČINNOST Zlá byla také tehdy povinnost vojenská, jejíž nelidskost trvala dlouho - až do století devatenáctého. V 18. století měly vrchnosti povinnost dodati ročně určitý počet mladíků na vojnu. Odvádělo se násilím. Vyhlédnutí hoši byli nečekaně nejčastěji v noci pochytáni a v železech odvlečeni k vrchnosti a pak do vojenských posádek. Služba trvala 12 let, byla těžká, kázeň tuhá. Kdo musel na vojnu, pro toho to znamenalo zkázu života, neboť i když se po letech vrátil, již k žádné práci nebyl odvykl jí. Živili se pak všelijak:"pašovali", chodili "s flašinetem" a někteří vzdělanější byla i kantory - učiteli. I v Alšovicích bylo několik takových postižených, ještě do mých časů měli příslotek "Voják", nejznámější z rodu Hujerů, ale též Lejsků
41
a Paldusů. Poslední, o kterém mi vyprávěl otec a jeho současníci, byl "voják" Lejskův, který zemřel kolem roku 1862. Rád hrával karty a byl snad posledním z Alšovic, který byl v Brodě tělesně trestán sedmi ranami holí za to, že v hospodě u Halamů v č.p. 5 se postavil na odpor starostovi Janu Mastníkovi, jenž zakazoval karetní hru.
URBÁŘ MALOSKALSKÝ Z ROKU 1687. Od soupisu obyvatelů a usedlostí z roku 1654 není o Alšovicích písemných zpráv až do roku 1687, kdy byl vyhotoven druhý urbář maloskalský. Tenkrát byla již zřízena rychta v Huntířově, k níž patřily všechny osady bývalé katastrální obce Skuhrov, a které byly spolu trvale od té doby spojeny až do utvoření samostatné obce Alšovic, což se stalo z důvodů komunikačních, hospodářských, kulturních i politických. Opis této archivalie mi rovněž umožnil již zmíněný starosta města Jablonce n. N., Dr. h. c. Eduard Fischer, originál je v němčině. Pro zajímavost a vzájemné vztahy podávám v překladu z němčiny opis zápisu o celém území rychty. "Rychta Huntířov Vés Halšovice,(Halschowitz): ________________________________________________________________
Sv.Jiři Sv.Havla Daň slepic Daň vajec Užitek Užitek Ponůcka solní z pálenky fl. kr. d. fl. kr. d. ks fl. kr. d. ks fl. kr. d. fl.kr.d. fl. kr. d. fl. kr. d. _________________________________________________________________________ Jan Kurdiřst 36 36 4 48 20 10 49 4 36 3 16 2 Jan Bouda 10 10 2 24 10 5 32 3 24 1 11 2 Christian Korbuth 36 36 2 24 10 5 46 3 31 3 14 2 Václav Kurdiřst 19 19 2 24 10 5 40 30 1 13 2 Daniel Bolldusz 44 2 44 2 2 24 10 5 40 30 1 13 2 Anna,vdova po zemř. Mat. Liškovi 18 4 18 4 2 24 25 12 3 19 16 71 _________________________________________________________________________ 2 44 2 44 14 2 48 85 42 3 3 47 4 2 48 3 1 15 5
________________________________________________________________ Vysvětlivky: fl. = floren (zlatník), kr. = krejcar, d. = denár Ves Skuhrov: ________________________________________________________________ Sv.Jiři Sv.Havla Daň slepic Daň vajec
Užitek Užitek Ponůcka solní z pálenky fl. kr. d. fl. kr. d. ks fl. kr. d. ks fl. kr. d. fl.kr.d. fl. kr. d. fl. kr. d. _________________________________________________________________________
42
Jiří Vehle 11 11 1 12 10 5 32 3 25 1 11 2 Václav Halama 15 15 1 12 10 5 40 30 1 13 2 Jan Ležák 13 13 1 12 10 5 40 30 1 13 2 Jan Hejl 16 2 10 2 1 12 10 5 40 30 1 13 2 Též za olejnu a za pokrutiny 4 40 Jan Nowotny 21 21 1 12 10 5 40 30 1 13 2 Mikuláš Bouda 15 15 1 12 10 5 40 30 1 13 2 Jan Sandlíček 14 14 1 12 10 5 32 3 25 1 11 2 __________________________________________________________________________ 6 25 2 1 45 2 7 1 24 70 35 4 25 3 21 1 1 29 2
Ves Huntířov: ________________________________________________________________ Sv.Jiři Sv.Havla Daň slepic Daň vajec Užitek Užitek Ponůcka solní z pálenky fl. kr. d. fl. kr. d. ks fl. kr. d. ks fl. kr. d. fl.kr.d. fl. kr. d. fl. kr. d. _________________________________________________________________________ Jan Drobnikr 35 35 2 24 15 7 3 40 30 1 13 2 Václav Fabian 46 4 46 4 2 24 15 7 3 40 30 1 13 2 Václav Sprincel 19 19 2 24 10 5 40 30 1 13 2 Samuel Daníček 24 24 2 24 10 5 40 30 1 13 2 Jiří Lonskej 22 22 2 24 10 5 40 30 1 13 2 Václav Kopal 35 35 2 24 10 5 40 30 1 13 2 Martin Polldusz 50 50 2 24 20 10 43 2 30 1 14 2 Jan Sprincel 21 21 2 24 10 5 19 26 1 11 2 Daniel Polldusz 16 2 16 2 2 24 10 5 30 4 36 3 13 2 Martin Hejl 22 22 2 24 10 5 43 2 31 3 14 2 Václav Sedlák 9 2 9 2 2 24 10 5 32 3 26 1 11 2 Jan Stránský 19 19 2 24 20 10 40 30 1 13 2 Václav Vávrů 92 92 2 24 10 5 18 16 11 Jakub Daníček 30 30 2 24 10 5 18 2 15 7 1 po srážce každ.per 7 kr. Jan Bursa 19 2 19 2 2 24 10 5 40 30 1 13 2 ___________________________________________________________________________ 6 18 6 18 30 6 180 1 30 8 45 1 7 4 1 3 9 3
________________________________________________________________ Ves Splzov: ________________________________________________________________ Sv.Jiři Sv.Havla Daň slepic Daň vajec
Užitek Užitek Ponůcka
43
solní z pálenky fl. kr. d. fl. kr. d. ks fl. kr. d. ks fl. kr. d. fl.kr.d. fl. kr. d. fl. kr. d. _________________________________________________________________________ Martin Halama * 23 2 23 2 2 24 10 5 40 1 30 13 2 Jan Wehle 23 2 23 2 2 24 10 5 40 1 30 13 2 Václav Šandliček 9 2 9 2 12 8 4 1 Jan Jakubiček 21 21 1 12 5 2 3 18 1 15 7 1 _________________________________________________________________________ 1 17 1 17 5 1 25 12 3 1 50 3 1 23 38
_______________________________________________________________________ H. kr. d. * Tento má mlýn a platí ročně do důchodu 15 a za mletí 10 strychů obilí 8 Summa sumarum, co tato rychta Huntýřov do maloskalského důchodu v dědičných daních je povinna ročně odváděti, a to dané k sv. Jiří včetně olejny 16 44 2 k sv. Havlu 12 4 2 za 56 kusů slepic každá po 12 kr. 11 12 za 360 kusů desátkových vajec každé po 3 den. 3 z užitku solního 18 48 2 z pálenky 14 36 5 z ponůcky 6 32 4 za dovoz vína 17 ___________________________________________________________________________ obnáší ve všem dohromady 99 58 3 __________________________________________________________________________ H. kr. d. __________________________________________________________________________ Mlýn ve vsi Splzově dává ročně polovic k sv. Janu a polovic k vánocům cčetně mletí obilí 23 Stoupající a klesající daně, robní peníz, týmž způsobem jako vpředu se rychty sněhovské výslovně hlášeno, platí se také v této rychtě, a to: ve vsi Halšovicích: Anna, vdova po zemřelém Matěji Liškovi, od rychtáře příliš vzdáleně bydlící, má dáti za všechny roboty ročně, a to k sv. Jiří 1 fl. 30 kr. a k sv. Havlu 1 fl. 30 kr. Jan Bouda na dvě lhůty Ve Splzově:
3 1
30
-
44
Jan Wehle Martin Halama Václav Sandliček Jan Jakobliček Mimo tyto jsou taktéž místní nebo domácí lidé vázáni robotu vyrovnati
2 2 1 1
30 30 30
-
12
-
-
Taktéž mají následovně z nově vystavených chalup každoročně platiti 8 kr. do důchodu, jmenovitě k sv. Jiří 4 kr. a k sv. Havlu 4 kr, a čeládka, pokud tu je, po 6 kr., a to v Huntýřově: Jan Bldus Daniel Krejčí Jan Wehle Václav Drobník Jiří Drobník Jiří Struntcel Jan Hejl
tito mají chalupy na obci tito mají chalupy na obci tito mají chalupy na obci tito mají chalupy na obci tyto chalupy stojí také na obci tyto chalupy stojí také na obci tyto chalupy stojí také na obci
8 8 8 8 8 8 8
_________________________________________________________________________ H. kr. d. _________________________________________________________________________ Alšovice ( Alšovitz): Jan Poldusz postavěl na pozemku Daniela Poldusa 8 Estera Černie na pozemku Daniela Poldusa 8 Jan Čoček na pozemku Jana Boudy 8 Jiří Pecina na pozemku Václava Churfursta 8 Mates Staigman - tito mají postaveno na obci 8 Abraham Knirz - tito mají psotaveno na obci 8 Splzov: Jan Halama na pozemku Jana Welle 8 __________________________________________________________________________ Tedy výnos ze 14 chalup 1 52 __________________________________________________________________________
N. B. Kdyby ale tito chalupníci měli býti přinuceni k robotě, musejí se od této daně osvoboditi. Pamětihodné, že toto N. B. je neplatné. Tedy obnáší tato daň 13 fl. 52 kr." Po třetí se setkáváme v Alšovicích se 6 většími usedlostmi starými a k nim přibylo 6 nových chalup. za 80 let jak vidno - bylo tu na tu dobu dosti změn. K většímu rozvoji osady nebylo podmínek. A co je nejbolestnějšího z původních usedlíků před válkou třicetiletou tu nezůstal ani jediný - všichni buď zahynuli nebo odešli pro víru a útisk do ciziny a zmizeli beze stopy. Noví obyvatelé jsou většinou cizího původu. Podle údajů urbáře bylo obydlí vdovy - Anny Liškové příliš vzdálené od rychtáře. Snad to bylo v dnešním Štebrově, kde v prvním domě od kostelní cesty vpravo pod silnicí k Haratině se v mém mládí říkalo v Lišků. Je však možné, že to ale bylo ještě
45
dále, poněvadž území Alšovic bylo velice rozlehlé - ponejvíce lesy, mýtě, pasek, pastviny, porostliny, skály a skaliny nebo sklanatý porost - ty se táhly ke Bzí, Těpeřům a Žel. Brodu. V písemném záznamiu - jak již dříve uvedeno - se zachovaly názvy dvou velikých lesů - Patyztyka a Žernovnický (Žernovický, Žerdovník.)
SOUPISY POZEMKŮ. Vrchnostem záleželo na zjištění, jakou výměru jejich poddaní obhospodařují a co a jak na ni pěstují. Maloskalským urbářem z r. 1687 se ale též konstatuje, že se na našich pozemcích pěstuje také len. Tím v zaměstnání našich předků, jak byla již o tom zmínka, nastalo poněkud zlepšení. Len se však nejen pěstoval, ale i zpracoval to je výslovně uvedeno ve vsi Skuhrově. Výroba oleje a prodej pokrutin byly dosti zatíženy poplatky. Vždyť 4 zl. 40 kr. ve srovnání s ostatními povinnostmi je dávka jistě značná. Žel, že tento zdroj příjmů pro lid mnoho neznamenal a neměl dlouhého trvání. Dva názvy míst, kde len (semeno) byl zpracováván "olejna" a "zábojna" zbyly z toho všeho co upomínka v osadě Skuhrov. Soupis pozemků s jejich popisem je zachycen v několika zápisech, a to: revidovanou berní rollou z let 1717 - 1729, pak roku 1748, katastr z r. 1713 - 1719 zvaný "Tereziánský", který byl opraven a doplněn ještě roku 1757. Tento katastr je málo přehledný a nepřesný. Proto roku 1785 bylo nařízeno zpracování katastru Josefského, a ten byl základem pro zdanění půdy až do roku 1860. Od Tereziánského katastru se liší tím, že jednotný pro půdu selskou, panskou i církevní, aby je pozemková daň stejně zatěžovala. Měřilo se rakouskými jitry o 1.000 vídeňských čtverečných sázích. Posléze roku 1817 byla všechna půda inženýry přesně přeměřena a vyhotoveny první spolehlivé katastrální mapy, u nás jsou označeny rokem 1843. Práce s tím spojená trvala bezmála 40 roků. Je zajímavé, že všude bylo půdy více než podle dřívějších katastrálních soupisů - vznikly tak zvané "příměřky.". Opravou a doplňky těchto map vznikly nynější katastrální mapy. Ovšem ani nyní není konečné situace, ale naopak se chystají a již provádějí rozsáhlé zeměměřičské práce o nové vydání katastrálních map na základě moderních poznatků a zkušeností.
KATASTR TEREZIÁNSKÝ, ROK 1719. Tedy nejprve výpis o naší osadě z tereziánského katastru. Originál je v němčině. Opis pořízen s povolením archivu ministerstva vnitra, podrobnosti k opisu mi opatřil pracovník archivu Dr. Emil Hradecký z Prahy. Přiznávací tabellu panství maloskalského, kterou pod datem 5. dubna 1719 sepsal na místě původního přiznání - jež berní úřad pro závady odmítl - hospodářský správce panství Gottfried Reinhold Schutz. Výměry jsou ve stryšich a věrtelích. "Halšovice (Halšowitz):
46
________________________________________________________________ orných úhorem ležících pustých Jména hospodářů Názvy polí str. věrt. str. věrt. str. věrt. ________________________________________________________________________ 1. Jan Kurfiřt nyní Kristian Kurfiřt
nad domem proti Bratříkovu
2.Jakob Paldus nyní Daniel Paldus 3.Jiřík Tlapa nyni Kristian Kurbut
nad domem
7 6 13
6 4 10
2
13
3
4
17
3
2
6
2
1
4
1
za stodolou
Chalupníci: 4.Dorota Havlíková(Havlikin) za stodolou nyní Christoph Kurbut 5.Jan Bouda nad domem nyní Jakob Štěpán Zahradníci: 6.Jan Štrincl nyni Hans Ullman
2 1 3
u domu 1
3
2
domkáři na paloucích a pasekách (od obce - Auengrunden) a na selských gurntech, které po )mrtí poseldního majitele připadly znovu hospodáři. Nově dosazení hospodáři od 1659 do 1713: ________________________________________________________________ Jména hospodářů
Názvy polí
orných úhorem ležících pustých str. věrt. str. věrt. str. věrt.
________________________________________________________________ Na pozemku Daniela Paldusa: 7.Pavel Kurbut 8.Jan Paldus Na paloucích: 9.Kristof Kneř 10.Salomena Daníčková 11.Katarina Kurfiřtová 12.Mates Steigman 13.Rosina Paldusová 14.Elias Hubner 15.Elias Hubner
(domek pustý) (domek pustý)
(domek pustý)
Na pozemku Christiana Kurbuta: 16.Dominik Weiss
47
Na pozemku Jakoba Štěpána: 17.Jan Čočl __________________________________________________________________________ Summa v Halšovicích 12 54 3 19 2
z tohoto výkazu usedlostí a jejich majiselů znovu vysvítá, že ubývalo původních obyvatelů a na jejich místa a mimo ně přicházeli noví. Z nich většina - zdá se- jsou Němci: Kurbut, Ullmann, Steigman, Hubner, Weis. Odchází: Jiřík Tlapa, Dorota Havlíková, Jan Bouda. "Louky: ________________________________________________________________ Na loukách tolik povozů sena a otavy Jméno hospodáře Názvy luk seno otava ________________________________________________________________________ 1.Kristian Kurfiřt pod domem 1/2 proti Bratříkovu 2.Daniel Paldus pod domem 1/4 3.Kristian Kurbut nad strouhou 1/4 4.Christoph Kurbut 5.Jakob Štěpán 6.Hans Ullman u domku 1/4 7.Paul Kurbut 8.Johan Paldus 9.Kristof Kneř 10.Salomena Daničkin 11.Katarina Kurfiřtin 12.Mates Steiaman 13.Rosina Paldusin 14.Elias Hubner 15.Elias Hubner 16.Dominic Weis 17.Jan Čočl ________________________________________________________________________ Summa 1 1/4
________________________________________________________________ Dále jsou u jednotlivých gruntů tyto poznámky: 1. Kristian Kurfiřt: má domek, který je prázdný. 2. Daniel Paldus: má nájemníka Christiana Lišku, který je obchodník nitěmi, ale nemá žádný výdělek. 4. Christoph Kurbut. má domek v nám nájemníka. Na druhé pagině tohoto katastru je přiznáno jen toto: č. 4 - Christoph Kurbut: "Na dědičně od vrchnosti převzatých pozemcích má kus pole "pod dommem"... 2 věrt."
48
Na třetí pagině je sepsán tento dobytek: ________________________________________________________________ Jméno hospodáře koní volů krav jalov. ovcí vepřů koz 1. Kristian Kurtiřt 1 3 1 1 2. Daniel Paldus 1 1 1 1 3. Kristian Kurbut 1 2 1 1 4. Christian Kurbut 1 2 1 1 5. Jakob Štěpán 1 ________________________________________________________________ Více dobytka přiznáno není. Přes rubriky pro dokaře číslo 6 až 17 je však napsána tato poznámka: "Tito domkaři nemohou držeti žádný dobytek, protože nemají k tomu ani chlév, ani vlastní píci, ani nemají zač tuto píci koupiti." Na čtvrté pagině katastru je zapsán jediný řemeslník ve vsi, a to: "Č. 9. Kryštof Kneř, krejčí." K záznamu je připsána tato poznámka:"Nemá pro nevyhnutelné životní obtíže žádný výdělek." Pátá pagina je prázdná, poněvadž ve vsi nebylo pozemků, které by vrchnost připojila ke svému dvoru. Podávám ještě přehled o pozemcích v té době na území celé rychty: "Summa summarum v rychtě Huntířov (Huntiř) obnášejí všechny reality, a to: ________________________________________________________________ Půda špatná Pastviny pro kozy Divoce porostlé Osady str. věrt. str. věrt. str. věrt. ________________________________________________________________ Huntířov 96 2 67 32 2 Skuhrov 33 2 29 2 12 Spilzov 7 4 3 Halšovice 27 31 22 -----------------------------------------------------------------------------------------------169 131 2 69 2 _____________________________________________________________ Visitační nález k tomuto katastru sepsala roku 1721 visitační komise, kterou tvořili: opat Emilián od sv. Jana pod Skalou za stav duchovní, Josef svobodný pán Malovec za stav panský, František Ladislav Josef Nesslinger von Schelchengrab za stav rytířský a Jan Karel Kestner za stav městský. Zmíněný visitační nález této komise je přilepen k příslušným listům vrehnostenského přiznání a pokud se týče počtu a pojmenování jednotlivých kusů pozemků i jmen
49
hospodářů s ním souhlasí. Proto se v přepise neopakují jména, ale jen nejpotřebnější údaje pro náležitou přehlednost a srovnání s původním zápisem. "Při nynější visitaci v roce 1721 bylo shledáno toto: ________________________________________________________________ Na polích strychů Na lukách Jméno hospodáře po výsevu orných úhorem pustých vozu sena _________________________________________________________________ 1. Kristian Kurfiřt 24 10 6 8 1 16 3 6 7 ________________________________________________________________ 40 13 12 15 1 ________________________________________________________________ 2. Daniel Paldus 20 9 8 3 1/2 3. Kristian Korbut 69 20 19 30 1 4. Christoph Korbut 12 6 4 2 2 5. Jakob Štěpán 9 4 3 2 6. Hans Ullmann 4 2 2 1/4 ________________________________________________________________ Není sečteno. Dále jsou na této první pagině visitačního nálezu ještě tyto poznámky: "Č. 2, Daniel Paldus: len, 1 věrtel. Nájemník Christian Liška niťařství opustil a stal se sedlákem v rychtě Bzí, ves Chlistov. Č.3, Kristian Kurbut: z pustých polí lze 6 strychů obdělávat, na ostatním je palivové dříví a křoví. Č.4, Christoph Kurbut: má domek, v něm nájemníka, který ale jako nádeník platí ročně 36 krejcarů úroků." Na druhé pagině shledala visitěční komise totéž, co bylo zjištěno v přiznání, totiž pouze 2 věrtele ovocné a travní zahrady, a to u hospodáře č. 4. Christopha Kurbuta. Na třetí pagině zjistila visitace porti přiznání tento stav dobytka: ________________________________________________________________ Jméno hospodáře Volů Krav Jalovic Ovcí Vepřů Koz ________________________________________________________________ 1.Kristian Kurfiřt 1 3 1 1 2.Daniel Paldus 1 1 1 1 3.Kristian Kurbut 1 2 1 1 4.Christoph Kurbut 1 2 1 1 5.Jakob Štěpán 1 -
50
6.Hans Ullmann 1 1 ________________________________________________________________ U ostatních hospodářů nezjištěn žádný dobytek a v celé vsi není ani jediného koně. Na čtvrté pagině komise shledala, že zprávou přiznaný krejčí je "sám čtvrtý" a odhadla jeho roční výdělek na 12 zlatých. Bydlel se vší pravděpodobností v nynějším č.p. 3, kde se říká u Krejčů dodnes, stavení ovšem bylo tenkrát roubené. Po visitaci a nebo revisitaci jsou nápadné změny v rozdělení půdy oblasti celé rychty, což svědčí o nepřesnosti záznamů a údajů. Stav je takový: ________________________________________________________________ Půda špatná Pastviny pro kozy Divoce porostlé Ves strich věrtel str. věrt. str. věrt. ________________________________________________________________ Huntířov 31 1 92 2 79 2 Skuhrov 11 40 1 24 Spilzov 1 2 10 2 5 2 1/2 Halšovice 12 54 3 19 2 ________________________________________________________________ Celá rychta 55 3 198 128 2 1/2 ________________________________________________________________ Obvyklou celkovou charakteristiku vsi visitační nález nepodává: V přiznání však o celé rychtě huntířovské, v jejímž rámci je ves Alšovice popsána, připojena tato jistě pro tehdejší stav významná chatakteristika (v překladu z němčiny): "Rychta Huntířov (Huntiř) leží v horách a pole jsou z jednoho kopce na druhý, větším dílem ležící úhorem, který sotva ve 34 letech jednou úplně může býti oset, potom sestává z pusté a zarostlé půdy." Z katastru zjišťujeme jednu závažnou okolnost a skutečnost, že totiž půda v Alšovicích byla proti půdě v jiných vsích rychty vzhledem k výměře zpustlejší a že se tu proto hospodařilo nepoměrně tíže. Tehdy - roce 1713 bylo u nás 13 stavení obydlených a 3 pustá. Alšovice měly prvního řemeslníka - krejčího Kryštofa Kneře a také prvního ovocnáře: Christoph Kurbut - asi v nynějším domě č.p. 12. ovšem v roubeném stavení. Má tedy alšovické ovocnaření doloženou zprávu již v roce 1713. rod Kurbutův byl na svou dobu vyspělý a hrál významnou roli v historii Alšovic a snad ještě více na sousedním Pěnčově. Původem byli Kurbutové Němci, ale brzy se počeštili a pak se u nás vždy projevovali jako Češi - a tak jsme znali jejich poslední generaci, z níž byl zvláště znám Jáchym Kurbut - družba, čtenář, vedoucí procesí, vyjednavač, výmluvný a bystrý člověk. Jisto je: za 70 let po 30.leté válce přece se zlepšily existenční poměry, a proto přibylo u nás lidí a s nimi přibylo obydlí a rozlohy obdělávaných chuďoučkých horských políček. Největším sedlákem byl Kristian Kurbut (nyní č.p. 5), a proto také došlo
51
brzy k dělení usedlosti a vystavěna nová usedlost (nyní č.p. 6), kde se říkalo u Šenkýřů. Tereziánský katastr nám i jinak mnoho napovídá o životě našich předků a o stavu Alšovic. Nechť zápis vyzývá čtenáře k zamýšlení nad tím!
ZÁPISY V MATRIKÁCH FARNÍHO ÚŘADU VE BZÍ, VÝPISY Z LET 1667 - 1710. Důležitým pramenem rodopisným a historickým jsou církevní matriky. Nejstarší matriky má katolická církev, jejich zavedení bylo zařízeno na koncilu v Tridentu v polovině 16. století. Ale z té doby a z počátku 17. století je jen málo záznamů na farách v Čechách a na Moravě. Fara ve Bzí má je zavedeny od roku 1667. Nejstarší matriky byly psány staročeštinou, pak latinsky - latinsky začíná i bzouská matrika. První zápis o narození dítěte, vlastně o jeho pokřtění, zní takto: "1670, 19. Jannuarii. Baptizata Christianus Nicolaus, filij legiti Joannis Churfurst, Matrii Catharina ex Alssowic. Levans Christianus Braustis, tympanista. Patrini Dorothea Daničkowa. Testes Hieronymus Strincel Corporatii." Tenkrát bylo zvykem dávati první křestní jméno, při zápisu křestních jmen, po dědovi, druhé po kmotrovi a třetí po otci. Rovněž tak při narození a při křtu více dětí, takže první dítě mívalo křestní jméno po dědovi nebo bábě, druhé po kmotrovi nebo kmotřičce a třetí po otci nebo matce. Pěkný tento zvyk později zanikl. Do 1. července 1710 jsou ve Bzí zápisy latinské, od toho dne zápisy české i u dětí národnosti německé. Jméno křestní a příjmení jsou stále psána u Čechů česky a u Němců německy - ovšem tehdejším pravopisem a spřežkami, místo diakritických znamének. Bzovské matriky pokřtěných oddaných jsou nyní uloženy ve státním archivu v Jablonci n. Nisou, který je součástí archivu ministerstva vnitra a pečuje o archivalie Libereckého kraje. Jmenované matriky farního úřadu ve Bzí obsahují 22 knihy, nemají však indexu, t.j. jmenného seznamu, který by usnadňoval pátrání, a z počátku nejsou přifařené osady odděleny a ani zvlášť vyznačeny, a proto při práci musí se zjišťovati zápis za zápisem. Obvyklá praxe při narození dítěte byla ta, že dítě bylo pokřtěno téhož dne, kdy se narodilo, i když třeba v nejkrutější zimě muselo se ke křtu pět i více hodin cesty ve sněhu do farního kostela. Proto také tehdy byla tak veliká úmrtnost dětí. Protože okolní farnosti byly tenkráte bez plebánů a kněží - ti byli pouze ve Bzí - kde byl dřevěný kostel sv. Kateřiny, byla kolatura velmi rozsáhlá. Patřil sem i Brod, ale i Paceřice, Žďárek, Jeníšovice, Jablonec se širým okolím, Smržovka, Tanvald, Přichovice, Loužnice, Račice, Jirkov, Horka, *Kamenice a mnoho ostatních vesnic a samot v tomto okruhu a někdy i mimo něj, když tamní fara byla na čas bez kněze. Ze zápisů vysvítá, že kněží byli původem Češi, ale protože mnozí dobře neovládali pravopis tehdejší češtiny a neznali také místopis, jsou některá jména a názvy míst komoleny a měněny.
52
Prohlédl jsem ve dvanácti dnech zápisy matrik od roku 1667 do roku 1710, které jsou ve třech knihách a opsal jsem z té doby všechny zápisy o křtech, oddavkách a úmrtích z Alšovic a z Pěnčova, a to: 210 křtů, 51 oddavek a 68 úmrtí. Ovšem záznamy nejsou v matrikách přesné a úplné - některé roky jsou bez záznamů - a proto nelze tvrdit, že zápisy souhlasí se skutečnými změnami a obyvatelstvu farnosti. Pracoval jsem se vzrušením a dojat do hloubi duše - vždyť pročítal a prožíval jsem v duchu obsahy zápisů o našich drahých předcích z doby téměř před třemi stoletími. Mně šlo mimo jiné též o zjištění tehdy žijících osob, jmen a názvů našeho kraje, o prokázání, že v protireformaci byl náš lid nejen násilně latolicisován, ale též germanisován. A k tomu ni ona práce dobře posloužila. Jména křestní i příjmení u křtěnců, oddaných a zemřelých vykazuji v přehledu a označuji: * narození a pokřtění, U oddaní, x zemřelí. * Joanna Bouda - 1672, Boleslauw Bouda - 1674, Bohoslaus Bouda - 1678, Joannes Bouda - 1701, Georgig Bouda - 1704, Daniel Bouda - 1706. U Jacobus Bouda - 1678, Bohoslaus Bouda - 1700 x Jaonnes Bouda - 1705. * Georgius Dannick - 1695, Salomena Danicžek - 1696, Elisabeth Danicžek 1705, Anna Dorothea Danicžek - 1707, Georg Danicžek - 1708, Anna Alzbieta Daniczek - 1710. x
Joannes Ginder - 1696
*
Joannes Georgig Hanisch - 1705.
* U x
Salomena Hiebner - 1706, Elias heibner - 1708, Caspar Hiebner - 1709 Elias Hiebner - 1704, Georgius Hiebner - 1705 Justina Hiebner - 1695, Elias Hiebner - 1695.
U
Elias Haczbach - 1692,
x
Georgig Hawlik - 1692.
* Christianus Nicolaus Churfurst - 1670, Helena Churfurst - 1672, Simon Churfurst - 1701. U Daniel Churferst - 1710 x Joannes Daniel Churfurst - 1701. * x
Joannes Jacubicžka - 1702. Wenceslaus jakubicžka - 1701.
53
* Christoph Korbuth - 1671, Joannes Georgius Korbut - 1684, Hans Girg Korbut - 1683, Christiang Korbuth - 1685, Christian Kurbuth - 1689, Salomena Korbout 1695, Anna Maria Korbuth - 1708. U Jaonnes Korbuth - 1686. x Christian Korbuth - 1692, Rosina Korbuth - 1707. * Salomena Kurbuth - 1677, Joannes Kurbut - 1679, Anna Rosina Khurbuth 1961, Christiang Kurbut - 1706. U Paul Kurbut - 1676, Elias Kurbuth - 1689, Paulg Kurbuth - 1703, Christian Kurbut - 1707. * Kateržina Kurbutowa - 1681. * Anna Maria Kurbuth - 1708, Rosina Kurbuth - 1710. * georgius Knirsch - 1672, Hans Christoph Knersz - l635, Abraham Knerz l675, Justina Knerz - l676, Elias Knerž - l678, Hans Christoph Knurs - l682, Anna Maria Knijcz - l685, Apollonia Knirsch - 1687, Susana Knirz - 1689, Catharina Knirz 1689, Abraham Knirsch - 1693, Dorothea Knerz - 1701, Anna Theresia Knirž - 1704, Christiang Knerž - 1707. U Abraham Kners - 1675, Christophorg Knirsch - 1689, Christophorg Knirsch 1690 x Daniel Knerž - 1688, Abraham Knerž - 1690, Maria Knirschin - 1695, Anna Knirsch - 1698 * Wenceslag Kurfurst - 1682, Daniel Kurferst - 1685, Joannes Kurfurst - 1695, Christian Kurfurst - 1696, Anna Magdalena Kurfurst - 1697, Wenceslaus Kurfist 1701, Catharina Kurfurst - 1704, Daniel Kurfirst - 1706, Anna Dorothea Kurfirst 1707, Joannes Kurferst - 1710, Catharina Kurfirst - 1703 U Joannes Kurfurst - 1683, Georgius Khurfurst - 1690, Christian Kurfirst - 1696 x Simon Kurfurst - 1704, Catharina Kurfirst - 1705, Daniel Kurfirst - 1707 * Joannes Korferst - 1685, Anna Korferst - 1687, Dorothea Korferst - 1687, Wenceslag Korferst - 1689, Christiang Korferst - 1692, Joannes Korferst - 1694, x Joannes Korferst - 1687, Catharina Korferstowa - 1694 x
Mariana Kreiczi - 1688
*
Salomena Leysek - 1673
* U
Georgius Lisska - 1690, Daniel Lysska - 1693 Wenceslaus Lyska - 1689.
*
Anna Justina Lnka - 1700.
x
Joannes Nourtek - 1698.
54
* Anna Paldg - 1684, Daniel Paldg - 1690, Anna Maria Paldg - 1691, Christian Paldg - 1692, Georgius Paldg - 1696, Joannes Wenceslaus Paldg - 1701, Anna Catharina Paldg - 1705, Anna Maria Paldg - 1708 U Daniel Paldg - 1687 x Wenceslai Paldg - 1700 * U x
Salomena Paldus - 1695 Wenceslaus Poldus - 1680 Anna Paldusowa - 1686, Georgig Paldus - 1704, Wenceslaus Paldus - 1707.
*
Anna Maria Posselt - 1705.
* U
Anna Maria Steigman - 1684 Katis Steigman - 1681
*
Anna Justina Schoffer - 1687
*
Anna Justina Stephan - 1687, Daniel Stiepan - 1705
*
Joannes Strnad - 1695
*
Tobias Schneijderlik - 1702
U
Bartholomag Schlobskalb - 1668
x
Ester Schwartzin - 1693
x
Salomena Staukmanin - 1700
x
Mathias Trzka - 1687
*
Hans Caspar Umlan - 1682
* U
Joannnes Waber - 1694 Joannes Waber - 1692
*
Joannes Weis - 1704, Hawel Weis - 1710.
U pokřtěných dívek jsou uvedena příjmení v mužském rodě, poněvadž se u dětí zapisovala jen jména křestní a příjmení jen u otce. Jinak ovšem u žen kmotřiček a svědkyň je v příjmení nynější tvar s příponou na -ova, tedy Baudova, Stiepanowa a pod., jde-li o Češky, a u žen německé národnosti tvar na -in: "Korbuthin, Schwartzin, Haczbachin a pod." Přehled dokládá, že nejrozšířenějšími příjmeními tenkrát u nás byla: Kurfurst
55
(Kurfirst, Churfurst), Korbuth (Kurbuth), Knerz (Knirz), Korberst, Paldg, Paldus, Bouda (Bauda), Daníček (Daniczek), Hubner. Nyní rozšířená příjmení, jako "Halama, Hujer, Prokop, Štryncl, Mastník" se objevují později, tedy až po roce 1710, a to častěji.
PŘEHLED O KŘTECH, ODDAVKÁCH A ÚMRTÍCH V ALŠOVICÍCH A V PĚNČOVĚ V R. 1667 - 1710. ________________________________________________________________ Alšovice Pěnčov Rok Pokřt. Oddan. Zemř. Pozn. Pokř. Oddan. Zemř. Pozn. ==================================================== 1667 záznam o zemřel. neveden 1668 1 1669 1670 1 1671 1 1 1672 3 2 1673 1 1 1674 2 1675 4 1 1 1676 1 1 3 1677 1 5 1678 1 1 2 1 1679 1 3 1680 1 4 1681 2 1 1 1 1682 3 3 1683 1 2 4 1684 2 2 4 1685 4 veden 8 2 záznam o zemř. 1686 1 1 1 1687 5 1 2 4 2 1688 2 5 3 1689 4 3 2 2 1690 2 2 1 4 2 1691 2 4 1 2 1692 2 2 2 5 1 1693 2 1 1 1694 2 1 2 1695 5 2 3 3 -
56
1696 1697
3 1
1 *
1 -
2 2 *záznam * 2 1 neveden ________________________________________________________________ Alšovice Pěnčov Rok Pokřt. Oddan. Zemř. Pozn. Pokř. Oddan. Zemř. Pozn. ==================================================== 1698 * * 2 -"* * * 1699 * * * -"* * * 1700 1 1 2 5 1 1701 5 2 3 1 5 1702 1 5 1 1703 1 1 1 . 1704 4 1 2 5 2 1705 5 1 2 4 1 1706 4 3 1 2 1707 3 1 3 8 1 1 1708 5 1 5 1 1709 1 4 1 3 1710 4 2 1 7 2 ________________________________________________________________ Z přehledu je zřejmé, že Pěnčov měl více obyvatelů, obyvatelů a dětí přibývalo pomalu. V matrikách se objevuje ještě záznam o vsi "Dobrohost," kde v roce 1701 1 osoba zemřela v roce 1702 se narodilo 1 dítě, a o vsi "Žertownik, kde se v r. 1702 narodilo 1 dítě.
PŘEHLED O KŘTECH, ODDAVKÁCH A ÚMRTÍCH VE FARNOSTI BZÍ V LETECH 1667 - 1710. ________________________________________________________________ Rok Pokřt. Oddan. Zemř. Pozn. Rok Pokř. Oddan. Zemř. Pozn. ==================================================== 1667 * 8 * * záznamy 1670 * 40 * nevedeny 1668 * 26 * -"1671 * 26 * 1669 * 32 * -"1672 * 33 * 1673 169 24 * *záznamy 1699 * * * *zaznamy neuvedeny neuvedeny 1674 218 36 * -"1700 348 46 77 1675 231 60 * -"1701 217 56 92 1676 145 31 * -"1702 210 43 52
57
1677 1678 1679 1680 1681 1682 1683 1684
87 208 242 260 249 234 314 247
58 * 52 * 52 * 56 * 47 * 45 * 50 * 36* 74*
1685 1686 1687 1688 1689 1690 1691 1692 1693 1694 1695 1696 1697
266 270 305 287 329 315 305 327 288 226 269 299 *
40 64 55 49 73 82 83 83 52 65 51 49 46
106 122 127 182 92 97 60 67 118 123 136 134 98
1698
*
*
34
-"1703 -"1704 -"1705 -"1706 -"1707 -"1708 -"1709 *záznamy 1710 uvedeny od dubna
189 158 183 222 199 210 181 212
63 39 42 57 34 37 43 ?
31 ? 63 48 61 45 53 ?
*záznamy neuvedeny neúplné
________________________________________________________________ Počet záznamů během let ubývá, jak byly osazovány uprázdnění fary, ovšem přibývalo zase obyvatelů farnosti, a proto výkyvy nejsou obzvláště nápadné.
PŘIPOMÍNKY K MATRIČNÍM ZÁPISŮM. Zvláště uvádím jména některých míst, která byla často komolena a později i germanisována. ALŠOVICE: 1670 - ex Alšowic, 1671 - ex Alschwic, 1670 - ex Alssowicz, 1675 Halschowitz, 1675 - Alssowicz, 1676 - Halssowicz, 1682 - Halssowitze, 1708 auschwitz, 1710 - Auschowitz. PĚNČOV: 1674 - z Penczowa, 1676 - ex Penižow, 1671 - Pintschey, 1673 - ex Pencžow, 1674 - Pincžey, 1676 - ex Penižow, 1677 - Pinccy, 1679 - z Pincžowa, 1709 - Pintschay, 1710 - z Pienzowa, 1710 z Pinczowa. MARŠOVICE: 6. 10.1673 - z Marssowic
58
JISTEBSKO: 29. 6. 1673 - Salomena ex Jistebsko, 1676 - ex Gistey, ex Gistaij, 22. 6. 1682 - Gystebsko, 20. 11. 1667 - Gistai, 23. 2. 1684 - Igstay, 9. 6. 1675 - Jjstebsko. ŠUMBURK: 26. 9. 1673 - Schumberg, 3. 9. 1677 - ex Šumburk HUNTÍŘOV: 1674 - z Huntirzowa, 1681 - z Hundtczirzow RAČICE: z Raczicz - 1674. ČÍŽKOVICE: Schischkowitz - 1674. JABLONEC N. N.: 1677 - z Jabloncze, 1680 - ex Ganlontz. KOKONÍN: Klein Kukan, 29. 10. 1688 - ex Magno Kukan MIKULEC (U MARŠOVIC): 22. 1. 1682 - Mikoltz PŘÍCHOVICE: 1673 - Přychowitz STANOVSKO: 14. 11. 1676 - Stanowi. ŽELEZNÝ BROD: 22. 6. 1686 - Eijsenbrod, 15. 12 1686 - Želessni Brod, FerroBroda, 20. 7. 1700 - ex Zeležniho Brodu, 10. 12. 1691 - Oppido Broda. HUŤ: Laba, 10. 1. 1693 - Huteng Dorf, 17. 6. 1694 - Huttendorf, 5. 11. 1694 - ex Laba. PULEČNÝ: Puletschnij, Puletschneij SKUHROV: Skuhrow, 1706 - Surkow, 1826 - Skurrow. Za zápis do obecní kroniky stojí též několik matričních záznamů. První zápis v české řeči psaný, pěkným písmem, asi vypsanou rukou kněze vlastence, je tento: "A. D. 1681, 15. Augustus z Halssowitz pokřtěno jest dítě jménem Kateržina, dcera Jana Urbuta, M(atka) Salomena, Levans Kateržina Konferstowa, Dorota Paldusowa, Rosyna Hasspachin, Krystoff Wele, Joannes Luke." Pak následují zase zápisy latinsky se jmény v latině, češtině i němčině. Poslední zápis křtu z Alšovic v roce 1710 je tento: Z Auschwitz 17. Julij 1710 okrztieno ditie jménem hawel, otec Dominicg Wegss, M(atka) Anna. Levans Hans Antoni Flycher z Labau, Hans Christoph Pilz, Christian Wel, Hans Moltzer, Christoph Luka, Rosina Korbutowa, Rosina Weisova, Zuzana Entlerin, rosina Lukin." Podepsán křticí kněz. Zřejmě křtěno bylo dítě národnosti německé. Je pozoruhodné při křtu asistovali Češi i Němci a že tato asistence byla početná. Tenkrát bylo zvykem, aby rodinné události se slavily co nejokázaleji. A veselo při tom bývalo ažaž, třebaže druhý den se vedl zase bědný život poddaných a ta bída se zalévala nářkem a slzami. První zápis oddavek je ze dne 6. 8. 1668: "Imierunt matrimonius Bartholomag Schlobskalb et Anna filia Georgij Tlappa von Halschowitz. Testes Daniel Hannimiler et Georgij hawlik von Halschovitz." Tedy v ten den veselku slavili Bartoloměj Schlobskalb s Annou, dcerou Jiřího Tlapy z halšovic (nynější č.p. 5), svědky byli Daniel Hannimiler a Jiří Havlík z Halšovic. Během času se ovšem měnily i formy zápisů a ovšem i řeč, a tak zápis oddavek z roku 171 vypadá takto: "Dne 12. Oktobris v stawu Sho (svatého) manželstva potvrzen jest Christian Lysska ze Sniehowa s Marigy wlastnij czerau Daniele Paldusa z Halssowitz, druzba Waclaw Kurfirst z Halssowitz. Druzička Anna Kabouschowa z Fridstejna, cop. P. Panling."
59
Na vysvětlenou k zápisu: Marie, dcera Daniele Paldusa, pocházela z nynějšího č.p. 14, družba z č.p. 18. K oddavkám ještě připomínám, že pravidlem bývaly v rodišti nebo bydlišti nevěsty, až také byly výjimky. Nevěsta se musela vykázati křestním listem - starým kolkovaným zápisem o narození, který byl na faře uložen při zápisu oddavek. Nastávajícím manželům byly o třech nedělích čteny po mši v kostele ohlášky, aby se případně mohly hlásiti námitky a okolnosti, které sňatek nepřipouštěly. Ženich s nevěstou šli na faru ke zkoušce z nauky katol. nábož., u nás se říkalo, že šli "na katesmus" (katechismus) a museli se podrobiti svátosti pokání (zpověď) a přijímání. Na svatbu společně zvali a večer před svatbou se loučila nevěsta s družičkami a kamarádkami a ženich ve společnosti mládenců a kamarádů se svým "svobodným stavem." Bylo při tom veselo i smutno - jak už to bývalo - brali-li se z lásky a nebo jen "z musu", když to okolnosti a rodiče již předem rozhodli. Býval při tom družba a ten se při nějakém tom "truňku" staral o dobrou náladu svědomitě. Ostatně družbové z Alšovic to uměli a byli známí v sousedství, kam je také zvávali. Nejvyhlášenější byli Kurbutové, Kurfiřtové a staří vlastenci Boudové. Svatby se konaly nejčastěji v sobotu nebo v neděli dopoledne. Viděl jsem jich dosti, když jsem k regenschorimu Šourkovi ve Bzí chodil učit hrát na housle a dodnes v duchu vidím ony veselé a pestré obrázky ze svateb zašlých dob. Do Bzí se jezdilo starou kostelní cestou ke "sloupu" přes Hamrštici - to ovšem ale jen tenkrát, když nastávající manželé byli zámožní, od nás se nejčastěji chodilo pěšky a v párech. Čím více bylo pozvaných párů, tím byla svatba slavnější, ale ovšem také nákladnější vždyť všechny bylo nutno pohostit a dát jim domů výslužku. Pozvaní ovšem zase dali novomanželům něco do začátku "na vokřin." Sám pamatuji svatbu o třiceti párech oči jsem si mohl na nich ve Bzí vykoukat, to bylo výskotu, střelby, zpěvu a radosti. Nevěsta šla k oddavkům s družbou, ženich s družičkou - domů už šli manželé pospolu. Po oddavkách stavěli se nejprve na posilněnou v některé hospodě v Bzí - u Dubských, u Židů (Hecht) nebo později u Matoušků. Pak se šlo domů k obědu, při němž bylo jídla hojnost a dobrého. Po obědě se staral o zábavu družba, svatba se ukončila tancem a novomanželům nastal obyčejně již druhý den manželský život s radostmi a starostmi. První zápis o úmrtí v Alšovicích pochází z 5. 7. 1686: "Mortna est Anna Paldusowa ex halschowiez et Sepultg ad S. Catharinam in Nabsell." Překlad: "Zemřela Anna Paldusová z Halšovic a pohřbena u (kostela) sv. Kateřiny ve Bzí." Jmenovaná pocházela z nynějšího č.p. 14. Z 5. 9. 1710 pochází český úmrtní zápis z Pněcova, jenž zní: "Z Pincžowa pochován jest při chrámu Panie Nabzelskem dne 6. Sept. Gottfrid, syn Honsy Hofmana." Alšovičtí občané měli pohřby neokázalé a prosté i když nechybělo na nic upřímné bolesti a zármutku. Lidé u nás prostě žili, prostě a odevzdaně umírali a prostý byl i jejich posmutný útulek na bzovském hřbitově. Sám pamatuji, že jen jeden pomník nad prostým hrobem alšovického rodu mne jako chlapce zaujal - rodina Paldusova z
60
č.p. 14. Byl těsně pod kostelem vlevo. Jinak měli tu alšovičtí obyvatelé do mého mládí prosté rovy s prostou květinovou a jednou v roce byly ozdobeny: o Dušičkách. Škoda lidových pomníků a pomníčků ze starého hřbitova mezi kostelem a kaplankou, hřbitov za mého mládí již zarůstal a nyní je již dávno zrušen. Je tam pouze pomník padlých z prvé světové války. Na tomto hřbitově byl starý železný ručně křekrásně kovaný kříž se zvláštní schránkou, která pérovým zařízením se zavírala. Fr. Strnad z Lišného napsal o něm do Vlast. sborníku Železnobrodska, roč. III., 60, toto: "Tento Dubský mimo jiné zhotovil na hrob svého syna Dominika též zvláštní pomník celý železný, který ve Bzí na starém hřbitově dlouhá léta stával. Pomník tento jsme jako kluci rádi prohlíželi a v kapličce uprostřed, která se na obou stranách na péra otvírala, znovu a znovu se zalíbením přečítali. Pomník ten byl původně celý pozlacen, ale dlouhou dobou zůstaly po zlatě jenom nepatrné stopy. Pomník ten byl prý prodán do musea královehradeckého. Škoda jen, že tak daleko." O témž námětu píše v článku "Vyprávění mé matky" václav Hujer z Radčic. Vlast. sborník Železnobrodska, roč. VI., 115: "Syn pradědův, Dominik Dubský, jak jsem již shora povídala, byl výborným zámečníkem. O tom svědčí krásně ručně kovaný kříž, který děd vykoval své dceři na hrob a Nábzí. Kříž ten pro svoji uměleckou památku je uschován v uměleckém museu v Litoměřicích. K tomu připojuji: "Moje prababička z matčiny strany byla rozená Dubská z Bratříkova ze zmíněného rodu pocházela. Moje matka byla první, která mne ve Bzí na tento kříž upozornila a o mé prababičce vyprávěla, prababička pamatovala, jak její tatínek koval kříž, který je na křižovatce Hamrštice a silnice od Jistebska ke Skuhrovu. Pomáhala mu jej prý držet, když jej koval a upevňoval. Na kříži je letopočet 1826. I prababička dokládala, jak jejich otec byl dovedný, jak měl práci i od Němců a jak se jim dobře vedlo. Škoda, že bzouský kříž lidového umělce od nás zmizel a nám zámečníka Dubského připomíná pouze jednoduchý kříž na staré zemské cestě Hamrštici." Tak, jak se měnily časy a s nimi i lidé, měnily se i zápisy, které jsou výmluvným svědectvím, jak náš lid pomalu vstával z prachu ponížení a stával se lidem s lidskými právy. Matriční zápisy ale také dokládají - jak již dříve byla zmínka - že v blízkosti Alšovic byly dvě vsi, jejichž jména upadla v zapomnění. V matrice pokřtěných je tento zápis: " 9. 5. 1702 ex Dobrohost. Baptizatus est Infans Anna, Parens Jacobus Nowotnij, Mater Mariana. Levans Anna Hanssowa, Catharina Zemanowa, Salomena Spikowa, Mariana Piwernesowa, Joannes Sikola, Georgius Barta, Elias Altman." Pěkné jméno vsi Dobrohostova (Dobrohost, Dobrohaustka, Dobrohoustka) a její smutný osud zaslouží si ještě dalšího pátrání. A ze dne 24.8. 1807 pochází ještě druhý zápis: "Manželé Antoním a Anna Liškovi dali toho dne pokřtít svého syna Antonína, narozeného v Halšovicích (Halschwitz) bez udání popisného čísla domu. Ves Dobrohaustka N. 30." Brzy se zapomnělo na Dobrohoustku, která dostala název Štebrov - kdož ví, jak k tomu názvu přišla!
61
Matrika uvádí ještě jedno místo - Žertownik, Žerdownik - nynější Haratina. Je to zase v matrice pokřtěných: "23. 11. 1702 ex Žertownik. Baptiz. est Infans Wanceslaus, Perens Wenceslaus Bassinek, Mater Magdalena, Levans Samuel Čzwrcžek, Testes Joannes Lintner, Joannes Mastnik, Dorothea Tlappowa, Dorota Danickowa." A další: "Dne 11. 1. 1799 byl syn Josef Filip pokřtěn ve Bzí, a den 15. 3. 1801 dcera Theresia, otec Frantz Zeč, minář z Žerdownika." Obě děti se narodily v Těpeřích, č.p. 1, kde jejich matka byla v ten čas u svých rodičů a kde měla asi proto lepší ošetření a blíž do Bzí. Škoda, že i jméno tohoto místa zaniklo a zbyl jen potok Žernovník. I tento místní název by stál ze studium a objasnění. Ještě několik slov o narození dětí. I u nás byly děti, jak se říkalo, "božím požehnáním" a bezdětní manželé byli nešťastní. Byly tu i důvody praktické, protože rozmnožení rodiny bylo vždycky vítáno, protože pro budoucno to bylo přírůstkem pracovních sil, o něž byla nouze. I za mého mládí bylo v každém stavení hodně dětí. Tak na př. v roce 1899, kdy bylo v Alšovicích 60 domů, bylo u nás 90 školou povinných dětí - od 6 do 14 roků věku a mimo to mnoho tak zv. "úleváků," kteří měli již od 12 let úlevu v docházce školní, aby mohli pomáhat rodičům v práci. Narození děcka bylo spojeno s mnoha pověrami, matka se musela chránit před uhranutím a starat se, aby se nelekla, protože by to dítě potom odnášelo na duchu i na těle. Dítě, aby bylo veselé, předcházela a při prvé době provázela červená barva barva veselosti, proto nastávající maminka na sobě nosila aspoň něco červeného, dítě baleno do červeně zdobených peřinek a pod. Když se šlo ke křtu, dávali dítěti do peřinky kousek chleba a peníz, aby nikdy nemělo nedostatek. Kmotrovstvím si rodiny navzájem sloužily a narození děcka radostně oslavovaly. Dítě dostalo dárek na uvítanou do života a křest zakončen pohoštěním účastníků. Události při křtu byly zdrojem vzpomínek při besedách a při sousedských rozprávkách. Končím pojednání o matrikách farnosti Bzí a připomínky k nim. Bylo by dobře matriky probádati úplně, bude-li to možné, stane se tak později a výsledky budou zpracovány zvláštním pojednáním mimo rámec kroniky obce Alšovic. Zatím tyto údaje mohou posloužit i kronikárům sousedních obcí a těm, kdož se rádi zabývají rodopisem a místopisem našeho kraje. Ovšem matričních záznamů by se dalo užít i jinak k studiím hlubšího významu pro historii a i život našich předků.
PŘIPOMÍNKY K HISTORII BZOUSKÉ FARNOSTI. K zápisům ve farních matrikách připojuji na doplnění ještě několik připomínek, které mají ale vlastně také vztah k Alšovicům. Založení kostela ve Bzí není přesně dosud určeno. Dr. Šimák tvrdí, že záznam o tom do matriky učinil někdo, kdo asi původní záznam o posvědcení kostela správně nerozluštil, a tedy: že nebyl biskup Přibislav Stich, ale jen Přibislav, ne rok 1242, ale asi rok 1322. Kostel byl původně katolický, roku 1466 byl podobojí. Roku 1654 byl zase katolický,
62
ale bez kněze, administroval tu Jan Vojtěch Kapplanek, jediný kněz na panství semilském a maloskalském. V roce 1619 byl ve Bzí snad ještě evangelický pastor Virello. Od roku 1661 až 1695 byl zde farářem Adam Max z Groppů. Podle bzovského kronikáře Jíry - s nímž jsme o historii našeho domova hovořívali - v roce 1670 působil tu katolický farář Lucerna a podle Dr. Šimáka roku 1674 Jiří František Zeman. Protože po třicetileté válce byla farní oblast rozsáhlá, vypomáhali faráři jesuité z Jičína a později františkáni z Turnova. Nástupce A. Groppa byl Leopold Paulin, jehož podpisy v matrice té doby jsou. Ten ve své jedné zprávě ze dne 13. 8. 1713 píše a stěžuje si mimo jiné: "Fara má zahradu, roste v ní několik stromů štvestkových a višňových, ale užitku nesou málo." Pozoruhodný je také záznam v matrice zemřelých z let 1771 - 1772, tenkrát v oblasti farnosti byly pohřbeny 752 osoby. Byla tu epidemie. Proto také musel být starý hřbitov, který byl - jak již dříve uvedeno - od kostela směrem k pomníku padlých a bývalé kaplance, rozšířen. A pak i zřízen nový hřbitov pod kostelem.
VISITAČNÍ ZPRÁVA Z ROKU 1722. V roce 1958 v Pražském hradě překrásná výstava archivních dokumentů, na níž byl originál zprávy visitačních komiařů ze dne 14. 1. 1722 o bídě poddaných na panství Hurbý Rohozec, originál je v úschově ve státním ústředním archivu v Praze. Vyjímám z něho pouze příslušnou stať: "Proto ... lidé upadli léty neúrody do takové chudoby, že nejen mají velké daňové nedoplatky, nýbrž jejich děti většinou musí chodit nahé, bez ohledu na tuto chudobu a bídu neplatí vrchnost z uvedených dani podrobených pozemků, které vedla, žádnou daň." Ke zprávě komisařů není třeba komentáře - je toliko třeba si tuto bídu našich předků připomenout.
SČÍTÁNÍ LIDU A DOMŮ V ROCE 1786. Roku 1876 bylo provedeno sčítání domů a lidí. Podrobnosti se mi nepodařilo zjistit. Sčítání se dálo za asistence vojska. V nás komise přišla z Huntířova nebo ze Skuhrova a sčítala domy ihned pod lesem nebo mýtinou, která sahala až k nynější silnici a pak obloukem asi po cestu od č.p. 60 k Huntířovu. Proto první čísla od č.p. 1 do 4 mají domy na starých obecních pozemcích, třebaže jsou mladšího vzniku, původní, a tudíž starší obydlí, mají popisná čásla následující. O tom bude pojednáno u jednotlivých usedlostí.
KATASTR JOSEFSKÝ Z ROKU 1787. Josefským katastrem z roku 1787, psaným v originále česky, je podán obraz Alšovic
63
proti dřívějšku nepoměrně věrnější a úplněji. Jsou uvedena popisná čísla domů a každý pozemek je popsán velmi výstižně a podrobně s udáním parcelního čísla. Je to obsáhlý dokument, který podávám bez podrobných popisů jednotlivých gruntů, poněvad nemají zvláště významné kronikářské důležitosti. Jako ukázku jsem opsal tento popis pouze u č.p. 3. Ostatní náležitosti a významnosti jsou opisem pro historii Alšovic zcela vypsány věrně podle originálu. Ten je rovněž uložen v archivu ministerstva vnitra v Praze. Při pořízení opisu mi opět neocenitelnou prací přispěl Dr. Emil Hradecký z Prahy, jeho poslední práce je z 30. 10. 1951. Popis vsi Alšovic je obsažen v operátu datovaném na Malé Skále dne 3. Aug. 1787 a to v knize, která popisuje celou tehdejší obec (rychtu) huntířovskou a kde je proto spolu s Alšovicemi zahrnut i Skuhrov. Huntířov a Splzov. Kniha má celkem 832 topografická čísla, rozdělená do devíti místních placů čili tratí, které uvádím, jak následuje: ________________________________________________________________ Topograf. Jméno držitele gruntu i samýho gruntu, číslo: Nro domu: ==================================================== I. plac u Brány a u Čihadel nazvaný. Začátek se stal na Václava Novotnýho gruntu ve vsi Skuhrově, 1 -11 vedle Filipa Wele domu v rohu u meze a vede pozdůli od obecního gruntu a meze vpravo u Josefa ________________________________________________________________ Tento zápis z vynechaných zápisů v kronice jsem opsal proto že se týká mého č.p. 12 _________________________________________________________________Čísla Jméno držitele gruntu i popis samého gruntu topograf. ===================================================== 631 Jana Strnada zahrada travní. U domu nazvaná k č.p. 12 v Halšovicích vedle Jos. Paldusa gruntu 632 jeho dům č. 12, též stodola 633 též jeho pole Nad domem nazvané, též vedle Paldusova gruntu 634 též jeho pole V paloučku pod Smrčinou nazvaný u tho gruntu. Toto pole 2 léta po sobě obsívá, potom 4 léta ouhorem leží. 635 item Jana Strnada louka Kyselý palouk pod Smrčím nazvaný, vedla tato Paldusova gruntu k č. 12 v Halšovicích 637 též jeho pole U silnice nazvaný u toho gruntu. Toto pole 2 léta obsívá, pak 4 léta ouhorem leží 638 Silnice brodská (hamrštice) 639 item jeho pole Za cestou nazvaný vedle Aubustinova gruntu. Toto pole 2 léta obsívá potom 4 léta ouhorem leží
64
Upsáno z maloskalského operátu (dat 3 Aug 1787 dle tehdejšího pravopisu.) V tomto opise Alšovské kroniky jsem vynechal tyto čísla stran 119 až 145 = vynecháno 26 stran. Tyto vynechané listy popisují celou tehdejší obec Skuhrouskou (zv. rychtu) to byly Alšovice, Splzov, Huntířov, a Skuhrov týkalo se to r. 1787 a záznam má na maloskalském panství 832 topografických čísel. každá usedlost (domek) měl tehdy své topografické číslo. Přiložen vzorek zápisu týkající se č.pl 12 tudíž. chalupy v té době ve vlastnictví Jana Strnada v roce 1787. _________________________________________________________________Topo graf. Jména držitele gruntu i samýho gruntu, čísla: nro domu: ===================================================== 831 též jejich les U skály nazvaný pod těchto grunty, mezi nimi skály 832 též jejich pole U domu nazvaný v kamení a stráni uprostřed jejich gruntů _________________________________________________________________________
Vyhotoveno na Malé Skále 13. Aug. 1787. Podepsáni za obec: Jiřík Halama, rychtář Josef Gunter, Josef Novotný, Václav Novotný, Matiej Paldus, Josef Paldus - vejboři."
POZNÁMKY K JOSEFSKÉMU KATASTRU. Josefský katastr je nejobsáhlejší zprávou o Alšovicích z konce 18. století, proto je zde uveden podrobně, chybí v něm toliko popis a výměra pozemků. Aby některé údaje neupadly v zapomenutí - jako u nás mnoho jmen, míst a událostí - připojuji stručný komentář.
I. Pomístní názvy: 1. "Jistebský vejvařiště" - bažinaté místo, kde vyvěrala voda, nebyl to však pramen. Slovo "vejvar" se dochovalo až do mého mládí a označovala místa, na nichž voda vyvěrala trochu nad úroveň půdy, tak i po zimě na lukách a vlhkých polích "vejvařila" děrami po krtcích a hraboších. 2. "Šebestův" palouk a cesta - jméno už je neznámo, někde na pozemcích patřících k tehdejšímu č.p. 12 a 16. 3. "Mokrý marasty" - bažinatý les Pozemky pod 1., 2., 3. svažují se k Pěnčovu a za mého mládí byly ještě velmi bažinaté.
65
4. Pozemek "U Dobysovejch" a "Trdlova louka" jsou místa nepřesně známá, ono patřilo k č.p. 29, toto k č.p. 18. 5. "U Posltovejch" - t.j. u č.p. 22. 6. " U dubu" - dnes ještě se říká "Na dubech" za nynějším č.p. 115. 7. Pole "Na hrbu" ležící není již dnes známo, patřilo k č.p. 23, blíže domu. 8. "Paloučišťata (Palučišťata) - louky pod lesem Na dubech směrem k Bratříkovu. 9. "Bramberk" - pole k č.p. 16 směrem od č.p. 16 k silnici od Jistebska. 10. "Hrob" - obecní pastviště na obecním - pozemek u dolení cesty ke Bzí - snad místo náhodného pohřbení - objasnění by mohla přinést náhodná úprava pozemků. 11. Les "Na Kovářovště" k č.p. 5 a 6 - nyní se říká "Na Koňákově," od hřbitova směrem ke Štebrovu. 12. "Augustýnovy grunty" patřily a patří ke Bzí na pravém břehu Alšovického potoka. 13. "Dlouhá louka" - byla skutečně dlouhá, sahala od nynějšího koupaliště, po levém břehu potoka až ke kostelní cestě ke Bzí, patřila k č.p. 5 a 6, o tom mi vyprávěla moje matka. Louka byla v druhé půli 19. stol. z části zavalena odpadem z břidličných lomů. 14. trať (plac) Dobrohaustka: Její rozlohu lze těžko stanovit, když nejsou prostudovány katastry a zápisy sousedních vsí z té doby. Bzí, Těpeře, Bratříkov, Račice, Jirkov a město Žel. Brod. Ale podle tohoto katastru měl velikou rozlohu, když sahal až k potoku Žernovníku. Panský les je mi znám z mládí - táhl se nad pravým břehem potoka ve Štebrově a nad týmž břehem Žernovníka. Neříkali jsme mu ani tehdy - a nikdo ze vsi - Žernovník. O toto veliké území, na němž se později otevřely břidličné lomy, Alšovice v 2. pol. 19. století přišly docela, a tak na úkor Alšovic vzrostlo území všech sousedních obcí. Dobrohostov - Štebrov připadl k Bratříkovu, ačkoliv obyvatelé tíhli k Alšovicům a byli s námi v přátelských a i příbuzenských vztazích: Cvrček, Novotný, Liška, Drobní, Patřičný. Rod Novotných byl znám dlouho za mého života. Nejznámější do mých mladých let byl tak zvaný Novotný - Štěbrováček (poněvadž také pocházel ze Štebrova), byl výborným hudebníkem (klarinetistou) a kapelníkem a měl obchod se sklářskými výrobky. Bydlil pak na Maršovicích za bývalým obchodním domem firmy f. S. Novotný.
II. Zahrady. U č.p. 16 Alžběty Mastníkové se jmenuje palouk nad jabloní - tedy u toho domu měli ovocné stromy. U č.p. 20 Josefa Hýbnera je zapsána zahrada - není ovšem bližších údajů. Ale v obou případech jde o zlepšení zemědělského podnikání a o zálibu v ovocnaření a zahradničení i v tomto tak dlouho opomíjeném kraji.
III. Obyvatelé.
66
Přibylo nových osídlenců. Některá jejich jména výslovností a psaním počeštěna, na př.: Kurfurst, Kurfiřst - Kurfiřt, Korfeřt.
IV. Připomínky k usedlostem. Jelikož soupis je proveden podle území tří tratí, je dost přehledný pro názor o osazení naší osady, až ovšem na trať Dobrohaustka. Rozhraním prvých dvou tratí byla asi stará hlavní cesta od Pěnčova přes ves ke Bzí. vpředu připojený náčrt je ovšem přibližný, některé usedlosti byly původně postaveny asi jinde - blíže k zdrojům vody. znovu opakuji, že nelze posuzovati stáří domů podle posloupnosti č.p. jednotlivých domů. Prvé domy byly asi v místech u dnešního hostince č.p. 30 u Vulfů, kde za mého mládí byl patrný hrbol nad studnou při pěšině k Obci. Dále č.p. 5 u Lad. Halamy, a snad i č.p. 6 - ač je to sporné. Říkalo se tam "U šenkýřů" a mohla tam být prvá alšovická hospoda, zjištěna později bylo v č.p. 5! Podle jmen starých usedlíků usuzuji, že její první majitelkou byla - jak tomu po venkově bývalo - osoba původu židovského nebo kdysi židovského, u nás podle zvlášního jména snad Estera Černie (též Schwartzin), uváděná v urbáři maloskalském z r. 1687, je to ovšem domněnka. Staré usedlosti jsou též dále "ve vsi": Jaroslav Paldus č.p. 14, J. Franěk č.p. 16, Fr. Pala č.p. 18. Soudím tak proto, že za starých časů byl v ta místa nejlepší přístup, kolem nich byly louky a pak v blízkosti nejdůležitější podmínka - studně s dostatkem vody. To ostatní - blízkost a dostatek vody - byla první podmínka pro postavení usedlosti, a to u všech jmenovaných stavení můžeme viděti dodnes. Č.p. 14 na př. podle údajů starých pamětníků bylo původně blíže ke studni, ve starém stavení "spadl" prý strop a pak si postavili dům na nynějším místě. U nás je známá studna pod č.p. 30, odkud za mého mládí vytékal potůček - tak silný tam byl pramen. Říkalo se té studni "mlíčnice." tento název připomíná, že v oné studni, která má i za suchých let dostatek dobré a chladné vody, dávalo se vystát a vychladit mléko a studna byla asi dříve kryta. Při stavbě domu č.p. 6 (po požáru) počátkem 20. století byly v oněch místech pod "mlíčnicí" dělány cihly. Při práci byl nalezen pod drnem a horní vrstvou nánosu polévaný "cezák" t.j. krajáč nebo okrouhlík. To je svědectví, že studna sloužila k uchování mléka, cezák asi byl tam po poškození ponechán. Tvrzení některých, že to byla popelnice, není správné. Sám jsem měl kousek oné nádoby - cihláři ji rozbili byl polévaný. A popelnice polévané nejsou, mají jiný tvar a pak popelnicová pohřebiště na vlhkých místech nejsou. Ostatně je neprokázané, že by až k nám sahala kultura lidu popelnicových polí.
PŘEHLED USEDLOSTÍ V ROCE 1787.
________________________________________________________________ Majitel usedlosti Majitel usedlosti Přídomek usedlosti Čp. v roce 1787 v roce 1959 poznámka
67
domu ________________________________________________________________ 1. Franc Daníček Josef Patřičný u Petrů 2. Kateřina Hadačová Josef Stránský u Hadačů 3. Eliáš Kurbut František Halama u Krejčů u Kurbutů 4. Josef Korfeřt Jaroslav Hendrych u Korfeřtů u Ševců 5. Václav Halama Ladislav Halama u Anzelů 6. Josef Daníček Josef Barychar u Šenkýřů 7. Dům byl v té době Karel Paldus asi stržen 8. Jiřík Pfajfer Františka Volfová u Němců 9. Samuel Pospíšil Karel Paldus u Samků 10. Jan Hibner Josef Hoření Hibnerovsko dnes asi čp.96 11. Jan Paldus Antonín Paldus 12. Jan Strnad Josef Drobník u zvonku 13. Chalupa stržena Bohumila Hoření u Bělouňáků zbořeno 14. Josef Paldus Jaroslav Paldus u Lejsků předních 15. Václav Hušek Jan Hendrych 16. Alžběta Mastníková Jan Franěk 17. Vejmenice Mastníková Jindřich Halama u Šimků 18. Jiřík Korfeřt František Pala 19. Křišťan Hibner František Halama 20. Josef Hibner Miroslav Volf 21. Jan Korfeřt Antonín Maryška 22. Kristian Posslt Josef Paldus u Dominů 23. Jakub Stránský zrušeno u Lišků 24. Jiřík Novotný Josef Paldus u Jidlajů pův.dům v Dobrohostově 25. Václav Novotný Bedřiška Štrynclová u Martinů 26. Jiřík Novotný Božena Drdová původní usedlost byla v Dobrohostově 27. František Hujer Jaroslav Hujer 28. Filip Bouda Pavla Velová u Brožků 29. Josef Hujer Marie Kurfiřtová u Vojáků u Polexinů 30. Antonín Novotný Emil Volf původní dům v Dobroho. hostinec 31. Jan Novotný Ladislav Janata původní usedlost byla v
68
Dobrohostově ________________________________________________________________________
Bez popisného čísla jsou domy: Ignáce Paldusa, který na pozemku koupeném dne 25. 5. 1786 postavil dům s čp.33, kde se říkávalo u Náců - dům nyní zrušen Leopolda Hujera, který si dne 25.6.1786 koupil od obce kus pozemku a na něm vystavěl chalupu čp 34. Šimon Trdla podobně jako L.Hujer koupil 25.6.1787 od obce pozemek, na němž vystavěl chalupu čp.35 V této době - po 70 letech - vzrůstají Alšovice více než dvojnásobně, což je dokladem, že pro rozvoj vsi a pro život jejich obyvatelů byly konečně přece podmínky poněkud příznivější.
ROBOTNÍ SEZNAMY.
I v této době byl lid nejvíce sužován nelidským zacházením od vrchnosti a jejich služebnictva, které i na maloskalském panství bylo víc než oddaným plnitelem příkazů svých pánů. Neplnění vrchnostenských rozkazů bylo stíháno a trestáno bez milosti a krutě, třebaže často byly roboty ukládány větší měrou, než je udávaly stanovené směrnice. Odvolání nebylo. Tenkrát to byl především maloskalský vrchní Konvička - zřejmě původem Čech - na nějž si svorně stěžovali Češi i Němci, jaký byl krutý. A jemu podobně se chovali k poddaným panští zaměstnanci, maloskalští šafáři, mušketýři a drábi byli známi svou hrubostí a týráním robotníků. Nejstarší záznamy znají pouze robotu zemskou a knížecí. Robota panská vznikla vlastně z náhrady za užívání statků půjčených od vrchnosti. Ta v této době byla nejhorší. O robotních povinnostech vůči vrchnosti na Malé Skále je zachován záznam v archivu ministerstva vnitra v Praze III. -158, Valdštýnská 16, a to ve sbírce robotních seznamů z roku 1777, boleslavský kraj, panství Malá Skála. Přepis z německého originálu je tento:
1.
" Boleslavský kraj. Zboží Malá Skála. Robotní seznam oněch poddaných, kteří podle předpisu prvního článku nového robotního patentu ze dne 13. září 1773 ustanovené povinnosti mají. Ves Alšovice. Sedláci: Jan František Mastník, dům č. 16, v roce 1773 poplatný 12 zlatých, má každý týden roboty s voly dvouspřežně 1 1/2 dne. Jan Jiří Kurfirst, dům č. 18, v roce 1773 poplatný 7 zl: 32 1/2 krejcaru, má ruční roboty každý týden po celý rok 2 1/2 dne. Josef Paldus, dům č. 14, v roce 1773 poplatný 8 zl., má ruční roboty každý týden po celý rok 2 1/2 dne. Josef Danicžek, dům č. 6, v roce 1773 poplatný 6 zl. 54 kr., má ruční roboty každý týden po celý rok 2 dny.
69
Václav Halama, dům č. 5, v roce 1773 poplatný 6 zl. 54 kr., má ruční roboty každý týden po celý rok 2 dny. Domkaři, tak v katastru napojatí, na obecním neb selském pozemku se nacházejích: František Daníček, dům č. 1, má ruční roboty ročně vůbec 13 dní Jana Hadače vdova, dům č. 2 mají ruční roboty Eliáš Kurfirst, dům č. 4 ročně vůbec Josef Kurfirst, dům č. 4 13 dní Jiří Pfeiffer, dům č. 8, poplatný v roce 1773 27 krejcarů, má ruční roboty ročně vůbec 13 dní. stentzovi (Stentzische) sirotci, dům č. 9, v r. 1773 poplatní 27 kr., mají ruční roboty ročně vůbec 13 dní. Vdova Kregcžinová (Kregcžin), dům č. 10 } mají ruční roboty František Paldus, dům č. 11 } ročně vůbec 13 dní Josef Paldus, stavební místo, dům č. 13, jako stavební místo roboty prosto. Václav Hušek, dům č. 15, v r. 1773 poplatný 27 kr, má ruční roboty ročně vůbec 13 dní. František Mastník, stavební místo, dům č. 17, jako stavební místo roboty (fr)prosto. Křišťan Hubner, dům č. 19 v roce 1773 poplatní 27 kr., Josef Hubner, dům č. 20 mají ruční roboty ročně každý Daniel Kurfirst, dům č. 21 celkem 13 dní Křišťan Posselt, dům č. 22, má ruční roboty ročně celkem 13 dní. Jakub Stránský, dům č. 23, v r. 1773 poplatný 27 kr., má ruční roboty ročně celkem 13 dní. Všichni tamní lidé (vyjímaje ty, kteří nejvyšším robotním patentem od roboty zcela osvobozeni jsou), každý jest provinen vůbec 13 dní ruční roboty ročně. Signa! Malá Skála, 18. října 1777. L. S. Jan Ferdinand Fiescher m. p., vrchnost. zplnomocněný inspektor. L. s. Jan Ad. Konwicžka m. p., p. t. správce úradu. L. S. Ferdinand Kitl m. p. p. t. důchodní písař. Že tento robotní seznam předepsaným způsobem ode mne dole jmenovaného krajského hejtmana s přibráním vrchnosti. subr. partice, respecty militori ordinárii, z roku 1773 jak přísluší adiustování a v něm poznamenáné robotní povinnosti včetně připojených poznámek rychtářů a přísedících každé příslušné obc za správné uznány byly, takové činím tímto až na další od vysoce blahorodé císařské královské komise
70
dvorní po shledaném vrchním revisním a vysoce nalezeném potvrzení milostivě nařízeným způsobem ve známost uvedené. Sig. v místě Malá Skála 10. října 1777. Jeho řím. cís. král. apoštol. veličenstva nejvýš ustanovený komisař a král. hejtman boleslavského kraje: L. S. Max svobodný pán z Ehrenburgu."
2. "Boleslavský kraj: Zboží Málá Skála. Robotní seznam. oněch poddaných, kteří zůstávají při starých robotních povinnostech nebo ale na třetí způsob se vykonati mají. Ves Halšovice (Halschowitz): Jan Sternita, dům č. 12, poplatný v roce 1773 6 zl. 15 kr., zvolil starou povinnost, sestávající z 1 dne ruční roboty týdně s 1 osobou a 2 sáhy dříví dělání, pak za ostatní robotu do důchodu ročně 1 zl. 30 kr. zaplatiti beze všeho zdráhání. (Jedná se o Jana Strnada, jehož jméno při zápisu bylo zkomoleno.) Jiří Nowotney, dům č. 24 (Dobrohostov), v roce 1773 poplatný 2 zl. 15 kr., zvolil starou povinnost sestávající ve 3 zl. poplatků do důchodu na věčné časy k vyrovnávání. Veškeré tamní ženy a jednotliví lidé jsou roboty prosti. Sig. Malá skála, 18. října 1777. L. S. Jan Ferdinand Fischer m. p. vrchnostenský zplnomocněný inspektor. L. S. Jan Ad. Konwicžka m. p. p. t. správce úradu. L. S. Terdinand Kittel m. p. p. t. důchodní písař. Že tento robotní seznam předepsaným způsobem ode mne dole jmenovaného krajského hejtmana s přibráním vrchnosti. subrepartice, respectu militari ordinarij, z roku 1773 jak přísluší byl adjustován a v něm poznamenané robotní povinnosti včetně připjených poznámek rychtářů a přísedících každé příslušné obci za správné uznánu byly, takové činím tímto až na další od vysoce blahorodé císařské královské dvorní komise po shledaném vrchním revisním a vysoce nalezeném potvrzení milostivě nařízeným způsobem ve známost uvedení. Sig. v místě malé Skále 19. října 1777.
71
Jeho římským císařským královským veličenstvem nejvýš ustanovený komisař a královský hejtman boleslavského kraje: L. S. max vobodný pán z Ehrenburgu."
POVINNOSTI PODDANÝCH PODLE GRUNTOVNÍCH ZÁPISŮ. Panské zápisy a sliby neměly často žádného trvání a platnosti. Vrchnosti si stanovily povinnosti jak chtěly samy, o čemž svědčí pozemkové knihy. Pokud mi to bylo možné, vypsal jsem ony poddanské povinnosti z pozemkových (gruntovních) knih listovního úřadu při bývalém okresním sondu v Žel. Brodě. Jsou to jediné doklady, které z dob patrimonia nám zůstaly zachovány a vydávají svědectví, jak přecházely majetky na dědice i se všemi právy, povinnostmi a závazky. Žel našel jsem je pokryté plísní v haldě knih, až se srdce chvělo. A přece i tehdy - před 25 lety - zasluhovaly si více pozornosti i od obecních kronikářů, poněvadž zápisy skýtají mnoho zajímavého z dob slávy "copu" a pánů Franců ze zámku, mimo to dávají nahlédnouti do intimnějšího života našich pradědů. Vždyť když luštíte ty zašlé řádky, ovane vás duch dávné minulosti a cítíte že často jsou kontrakty psány brkem namočeným v slzách a krvi. Nyní jsou grutovní knihy řádně uloženy v ústředním archivu v Praze. Povinnosti poddaných u nás vypisuji podle popisných čísel domů, ovšem jen pokud mi je v omezené době bylo možné zjistiti: ________________________________________________________________ Číslo pop. 1. 2.
3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
Datum Roboty dní In natura Vánoční Úroky Jméno držitele zápisu celoroční potožní pěší dříví dělání přádlo sv. sv. poznámka kr. Jiří Havla kr. kr. Petr Hybner 22.8.1790 (52) 13-nebo 1 12 8 8 do obce 7xplatit ročně 1 zl.31 kr. 42 kr. Karel Cvrček 13.7.1793 -"-"-"- 8 8 Dluhy: 48 zl.42,5kr obci ročně 51 kr. Eliáš Kurbut 10.4.1774 -"52 1 16 kr 4 4 obci 3 d. ročně 20 kr Ignác Korfeřt 28.10.1797 -"-"4 4 Josef Halama 17.4.1798 104 (39) (21) (3) 1 zl. 2.zl. 41 Ignác Daníček 3.2. 1797 -"-"- -"(3) 1 zl. 2 zl. 41 nezjištěn Josef Kurbut 8.9.1765 52 (52) 1 4 20 obci ročně 30 kr. Samoel Pospíšil 6.8. 1780 -"-"(1) (4) (4) obci 24 kr. Kateřina Hybnerová 13.4.1775-"(4) (4) obci 18 kr. Josef Paldus 15.5.1760 78 21 4 Jan Strnad 28.2.1763 52 52 2 2zl. 1zl. 26 22
72
13.
Christian Paldus
14.
Václav Paldus
15. 16.
Václav Hušek Franc Mastnik
25.2.1752 -"-
-"-
15.4.1798 130 nebo platit 7x 15 zl. 10 kr 30.12.1764 52 26.3.1772 78
1
K čp.14 ročně 1 zl 2zl. 1zl. 32 35
4,5 52 21
1 5
12 (1 zl 39)
4 4 (36) (1zl 5)
17.
18.
Jan Jiří Kurfiřt
13.3.1766
19. 20.
Kristian Hybner Josef Hybner
25.2.1752 18.10.1861
21. 22. 23.
Jan Kurfirst
18.7. 1777 (52)
Josef Drobník
7.5.1792
24.
Jiří Novotný
24.6.1759 (52)
25. 26.
Václav Novotný Jiří Novotný
12.7.1768 (13) 28.10.1784
27. 28. 29. 30.
František Novotný 23.4.1788 Filip Bouda 30.10.1777 Josef Hujer(voják) 1.5.1784 Antonín Novotný 1787
31.
Jan Novotný
25.4.1787
78
21 13-nebo 7xplatit 1zl.31kr. (52) 13-nebo 7xplatit 1zl.31kr. 52
(1zl (2zl 50) 49) (1)
12
8
1
12
8
12
8
2
13
13 13
45kr 12kr
59
8
Do 30.12. 1782 jako výměnkář chalupa nezjištěno
8 nezjištěn 8 obci ročně 34 kr
2zl 2zl z Dobro 15 haustky 10 10 obci 34kr nezjištěno z Dobrohau stky 38,25 38,25 obci 45kr nezjištěno nezjištěn z Dobrohaustky -"-"-
________________________________________________________________ Mimo roboty museli poddaní vykonávati i práce jiné, od žijících za mého mládí pamětníků a od otce jsem zvěděl, že na př. v zimě vyhazovali sníh kolem zámku a často i na cestách od obce dosti vzdálených. Tak v zimě roku 1836 vyhazovali naši robotníci sníh na cestě z Dlouhého Mostu do Liberce. robotovalo se v zimě v létě, mráz nemráz, pohoda nepohoda - i děti. Z Alšovic na příklad chodil Jáchym Brožek (narozený 1819) z č.p. 28 již jako malý hoch na robotu, a protože nemohl zastat těžší práci, chytával ryby v rybnících před panskou stodolou na Malé Skále. Děti byly přidržovány i jinak k službě vrchnosti sbíraly lesní plody, pásly dobytek, vykonávaly drobné pochůzky a pomoc robotníkům a pod. Nejsou to ovšem všechny robotnické práce - bylo ještě u nás mnoho jiných. Mimo všechny práce v zemědělství ještě práce v zahradách a sadech i parcích. Ale také stříhali ovce, třeli len, předli i šili. V lesích poráželi stromy a mimo dříví k topení dělali šindel, dováželi klády k pile,
73
sekali proutí na koše a na obruče do pivovaru, hrabali listí na stelivo. Vozili vápenec a dříví do panské vápenice. Veliká svízel bývala, jak mi pamětníci vyprávěli, při honitbě, při níž naši lidé konali službu honců. Lidé nemohli při podvýživě ani tuto službu zastati. Panské zvěře bylo u nás hojnost, proto na polích působili mnoho škody, ale o náhradě nebylo ani řeči. Lidé si při tom vedli všelijak - i pytlačili. U nás ku roku 1802 byl vyhlášeným pytlákem jakýsi Lebeda z č.p. 39, o němž se tvrdilo, že dovede kouzelné věci. Proto prý si jej vrchnost zvala na hon, když páni nemohli nic ulovit. Někdy byli poddaní najímáni k práci za mzdu, ale platilo se obyčejně jen produkty z polí a nebo dřevem z lesa, a ty věci se jim počítaly dráže než se jinak obvykle prodávaly. A stávalo se, že k práci byli nuceni i lidé choří. Robotovalo se i v neděli, když bylo potřeba a na vlastních polích "práce zůstala stálů a úroda hnila nebo jinak se kazila. Doma pracovali i v noci při měsíčku, jak mi vyprávěl dědeček Petráků (Josef Hýbner) z č.p. 1. A při té vší slotě musely se kupovat potraviny a potřeby jen od vrchnosti - dražší než jinde, muselo se pít jen panské pivo a chodit do panských hospod. Vyhlášená byla panská hospoda "Pod skálou" mezi Splzovem a Lišným, kde bývaly časté - i krvavé "pračky - a po nich sondy u vrchnosti. Synové poddaných nesměli se učiti obchodu a řemeslu - proto neměly Alšovice tak dlouho řemeslníka a obchodníka - nesměli studovati, leda když se od vrchnosti vyplatili. Z počátku se nesměli bez souhlasu vrchnosti ani ženit a bez dovolení nesměl nikdo přesídlit na jiné panství. Stížnosti směl poddaný podávat jen k úřadům své vrchnosti, a tak utlačovatel byl zároveň soudcem v jedné osobě. Byla to úplná nesvoboda a člověk byl dán na pospas vrchnostenské zvůli. Je sice pravdou, že bylo možné z panské roboty se vykoupiti, ale u nás byly tak špatné existenční podmínky, že se nemohl vykoupiti nidko. Proto si všichni u nás oddechli, když bylo zrušeno poddanství a v roce 1848 robota, ovšem robotníci museli ale zaplatiti vyvažovací poplatky, jako "odškodnění vrchnosti.
ZÁPISY GRUNTOVNÍ Z DRUHÉ POLOVINY 18. STOL. Protože kronika nemůže obsáhnout tyto zápisy podrobností, podávám pouze výňatky, aby pro naši kroniku byl alespoň zachován způsob písemného jednání u maloskalské vrchnosti a zajímavosti z naší vsi té doby. Originál zápisů je v češtině.
1.
"Panství Malá Skála. Obec huntířovská. Ves Halšovice, č. domu 5. Zápis Josefa Halamy. Dnes nížepsaného dne a roku byl jest s vysokým vrchnostenským povolením mezi Josefem Halamem z Alšovic, jakožto kupujícím ze strany jedné a jeho vlastním otcem Václavem Halamem, též z Alšovic, ze strany druhé, následovný prodávající kontrakt, který ale od milostivé vrchnosti stvrzen býti musí, umluven a uzavřen.
74
Prodává Václav Halama z Halšovic vlastnímu synovi Josefu Halamovi, jeho dědicům a potomkův svou ve vsi Halšovicích pod č. 5 mající selskou živnost, která znamými mezníkami ohrazena, vedle gruntů Josefa Daníčka leží a se spolu k tej živnosti přináležejícími grunty, totiž (následuje soupis pozemků, jejich zhodnocení a závazky): Pole - 18 jiter 1388 sáhů (za Hamršticí, pod Hamršticí, nad pěšinkou, pod domem, z obce, u Palučišťat, nad cestou lada.) Luka - 2 jitra 636 sáhů (trávník nad cestou, trávník z obce, trávník za humny, palouk pod cestou, palouk z obce, trávník z obce, Dlouhá louka.) Lesy - 7 jiter 142 sáhy (pod Hamršticí, na Paronmesti ?) Při tom se tuto poznamenává, gruntovní struhy z obce pro oboje strany k vedení vody bránili se nemají, jakož taky vodu z obce pod Jakubem Stránským na louku z obce vedsti se může. Hned pak vpředu jmenovaný Josef Halama sedlskou živnost cum uppertinentiis na se přijal, tehdy byla jemu taková pod těmi uvedenými zavázalostmi a vejminkami, k ejho ksutečnému a stálému užívání, dědičnému vládnutí, jak náleží odevzdána. Pro lepší důkaz toho jest taky přítomný kupující a prodávající zápis, který teprv, když milostivé vrchnosti potvrzen bude, k platnosti dojde a tam, kam náleží na ocetraty kupujícího do gruntovní knihy vložen býti může, jak od strany kupujícího, tak prodávajícího, jakož od následujících a k tomu dožádaných svědků, vlastnoručně podepsaný. Jenž se stalo v rychtě huntířovské dne 17. ho Aprile roku 1789. Jan Halama, rychtář Filip Stránský, svědek +++ znamení Josefa Halamy, kupujícího +++ znamení Václava Halamy, prodávajícího Franz Bursa, toho svědek. Při tom zápis se mou vrchnostenskou tímto stvrzuje a poslu pvozuje, aby do knih gruntovních, tu kde patří, vtělen býti mohl. Na Skale dne 30. Decembr. 1789. Franz W. Graf Desfours." 2. Zápis Filipa Boudy. "Dnes výše jmenovaného dne a roku stal se dobrovolný a nezměnitedlný kupující a prodejný kontrakt mezi sousedama halšovskými prodávajícíma strany jedné a filipem Boudou, kupujícím strany druhé o nějaký kousek palouku neb postvištěte od obce halšovské za prodanou sumu tři zlatý R., následovným způsobem, totiž: na kteroužto sobě nějaký barák aneb chalupu vystavěl, jenž se na tej výš jmenované obci vynachází sub No 28, kterážto jeho nákladem hotový mince koštovala 20 zl., summa 23 zl. Povinnosti jsou tyto. do vrchnostenskýho důchodu stálého auroku totiž: svatojirskýho 4 kr., havelskýho 4 kr., vánoční přádlo 12 kr.
75
Naproti tomu se při tej chalupě vynachází hospodáři k užívání kousek pastvištěte neb Rodlautu od obce halšovské 55 kroků šířky a 65 kroků délky a z toh ode dne té koupě po vyjití tržních let každoročně při sousedský hromadě platiti má do obce 45 kr. Ves Halšovice roku 1777, 30. Februarii." Z tohoto zápisu se dovídáme, že každoročně se konala u nás sousedská hromada, při níž mimo sousedské jednání a vyřizování záležitostí byly placeny poplatky za používání prodaných pozemků "na obci." Tak zvaná "obec" v 17. a ještě v 18. století byla velice rozsáhlá, poněvadž alšovičtí sousedí celé řadě svých příslušníků z ní pozemky prodali. Byly to mýtě, pastviny, paseky i skaliny, z nichž později asi při přesném zakastrování území velká část připadla Huntířovu, Skuhrovu a Bzí. Území Malého Huntířova a pozemky bzovské tak vzdálené od osady Bzí to dobře dokládají. Alšovice tím byly ochuzeny, a proto také proti sousedním osadám tíže se domáhaly zlepšení své úrovně. Tak platil Petr Hybner z č.p. 1 za používání obecního pozemku do obc halšovské celoročního příplatku 42 kr., Václav Novotný z č.p. 25 - 34 kr., Eliáš Kurbut z č.p. 3 21 kr. Pozemky z obce koupili mimo uvedené. Josef Hybner č.p. 20, Ignác Korfeřt č.p. 4, Josef Kurbut č.p. 8, Samoch Pispíšel, č.p. 9, Kateřina Hybnerová č.p. 10, Josef Drobník č.p. 23, Filip Bouda č.p. 28, Ignác Paldus, č.p. 33, Leopold Hujer č.p. 34, Šimon Trdla č.p. 35, Frant. Lebeda č.p. 37, Jan Pfeifer (vál. invalida - 14 let vojákem, zemř. 1858), č.p. 39, Fr. Kozlovský č.p. 44, Robert Wagner č.p. 45, Fr. Hoffmann č.p. 46, Jan Havlišta č.p. 47, Ignác Novotný č.p. 48 a 49, Jiří Tichý č.p. 50, Ignác Bartoš č.p. 51, Fr. Bouda, č.p. 52, Josef Paldus č.p. 53. A ještě později se prodávala stav. místa na obci.
3. Zajímavé je také hodnocení realit při prodeji: "Tak Josef Kurbut, č.p. 8, 1765 dne
8. septembris kupuje od Eliáše Kurbuta chalupu za 21 zl. Vejminek sobě činí prodávající, byt v domě i s manželkou svobodný až do obojích smrti a dva záhonky za struhou pro hlavatky sázení. K chalupě náleží kousek pozemku na obci. Do vrch. důchodu stálého úroku svatojiř. 40 kr., havel. 20 kr. 3 denáry. Pěší roboty 52 dní item in natura dříví dělání 1 sáh." Tedy již před 200 lety se sázela hlavatka (zelí) a s ní asi také již brambory - oboje horská oblíbená strava až do našich let.
4. "Jan Novotný No 31, 13. června 1752 koupil od Šimona Mastníka kousek gruntu
pro chalupu nad cestou u pěnčovský meze, 50 loket délky a 30 šířky, 6 mezníky obsazený za sumu 11 fl. 40 kr."
5. "Dne 10. 4. 1774 Eliáš Kurbut koupil od Václava Hybnera pozůstalý barák č.p. 3
po nebožce vdově Jiříka Štěpána za 18 zl. Do vrchnost. důchodu platil při sv. Jiří 4 kr., sv. Havlu 4 kr., o vánocích 16 kr. 3 den., roboty pěší 52 dní, in natura dříví dělání 1 sáh. Naproti tomu se vynachází k užívání hospodáři kousek pastvištěte od obce halšovský pod 2 měřice a z toho platí sousedům halšovským při sousedský hromadě
76
ročně 21 kr. Dne 10. 7. 1849 chlupa připadla z pozůstalosti po Elkáši Kurbutovi v knihovní ceně 200 zl. Jáchym Kurbutovi. Dne 10. 11. 1872 byla tato usedlost koupena s pozemkem č. k. pro 679 čtverečných sáhů Josefem Halamem za 489 zlatých rak. čísla. Nový majitel pocházel z Těpeř ze statku č.p. 39 a byl cestářem na nové silnici od Pěnčova až k Černému mostu pod Haratinou."
6. "Dne 28. Oktobris 1784 prodala obec Halšovice kousek obce Vaclavu Novotnýmu
č.p. 25 pro vystavení chalupy za 2 zl. 30 kr."
7. "Rosalie Kubáčková, vdova, nastávajícímu manželu Karlu Cvrčkovi chalupu č.p. 7 s gruntem, pole vorné, 756 sáhů za 150 fl."
8. "Maria Alžběta, manželka France Mastníka, ujímá na gruntu se nacházející místo
po stržený chalupě No 17 po Martinu Drobníkovi v Halšovicíh, které od komise též dvojí rychtářského úřadu prošacována byla za 40 fl., poněvadž ale grunt velice sešel a snažná prosba se dala tehdy se jí to svědomitě uznalým způsobem pouští za prodejnou sumu 33 fl. 5 kr. Dne 18. 4. 1782."
9. "Alžběta Daníčková dne 22. 9. 1790 prodává Petru Hybnerovi chalupu č.p. 1,
vorný pole 483 sáhy a luka 417 s. za 150 fl."
10. "Anno 1767, dne 15. Julii. Já Fr. D. P. hrabě Desfours potvrzuji a vyznávám jak
totiž: Dnes nížepsaného dne a roku stal se dobrovolný a nezměnitedlný kupující a prodejný kontrakt v rychtě huntířovské mezi prodávajícím Václavem Boudou z Huntířova strany jedné a kupujícím Francem Posltem z Halšovic, č.p. 22) strany druhé. Kupuje chalupu vedle souseda z jedné strany Matěje Paldusa, strany pak druhé Josefa a Jiříka Paldusova ve vsi Huntířově, mezi toho pole ležící jak stojí a se vynachází, co hlinou přimazáno a hřebem přibito jest za prodejnou sumu 300 zl."
11. Mnohé usedlosti byly zadluženy při tížívých povinnostech a malém výnosu
hospodaření se dluhy špatně splácely, a tak lidé žili bídně chodili bosi, špatně oděni, chalupy u nás byly chatrné - tak tak že se uhájilo holé živobytí. V gruntovní knize je uveden jeden takový případ Ignáce Daníčka z č.p. 6 dne 3. 2. 1797. Na statku, který měl roli 18 jiter 730 sáhů, luk 1 jitro 476 s. a lesů 1 jitro 142 s., vázlo celkem druhů 166 zl. Mezi nimi za 251 dne roboty 29 zl. 20 kr., šumburským Kittlovi 7 zl., Ulbrychovi do Huti 10 zl. a jiné. Co z těchto zápisů vysvítá? Až do poč. 19. století měly Alšovice mnoho lesní půdy: byl to les Patyztyka panský, Boudův, obecní, les Jistebsko, u Hamrštice, Žernovník u Dobrohostova a obecní skalnatý příhon s porostem až do nynější západní části Alšovic, kde pak vznikaly louky a sporá, kamenitá políčka nebo pastviny. Políčka se šířila na sever mezi Hamršticí, Jistebskem a Pěnčovem, a na západ na pozemcích
77
obecních. V roce 1843 je les již jen u Pěnčova a Jistebska, v nynějším Malém Huntířově. Na dubech a u nynějšího hřbitova, jak je asi dnes. Pak ale ještě lesů ubývá a nyní mají Alšovice lesů málo, a proto je tu nedostatek dřeva ubývá vody ve studánkách a potocích, které vysychají, dobře, že se málo plodná půda znovu zalesňuje. Kromě prací v zemědělství, v lesích a kromě přádla až do poloviny 19. věku neměli naši obyvatelé jiného zaměstnání, žilo se bídně, lidé odcházali do "kraje" jako dělníci, daleko do světa za různým živobytím i jako hudebníci, a jiní doma živořili. Ze zápisů přímo vane utrpení, bída a neradostný život. Teprve po roce 1848 nastává obrat k lepšímu.
VOJENSKÉ PRŮTAHY V DRUHÉ PŮLI 18. STOLETÍ. Všechny uvedené svízele ještě zvyšovaly průtahy vojska po Hamrštici, která stále byla jedinou hlavní komunikační spojkou Železného Brodu a Jablonce n. N. Silnice od Štebrova (Dobrohostova) k Pěnčovu byla zřízena až v roce 1860. K těmto a všechněm dalším událostem použil jsem těchto pramenů: Paměti mých rodičů, děda, A. Hujera z č.p. 30, J. Halamy z č.p. 42, Karla Paldusa z č.p. 7. Festschrift - Labau z r. 1923. Darstellung uber Pfarrkirche und Schule in Schumburg bei Gablonz a. N., 1892. A. Benda: Geschichte der Stadt Gablonz und ihrer Umgebung, 1877. A. Lilie: Der politische Bezirk Gablonz a. N., 1894. heimatkunde fur den Bezirk Gablonz, 1935. Heimatkunde des Kreises Reichenbueg, 1932 - 1939. Šimák: Dějiny Turnova I., rada: Dějiny Ž. Brodu. vlastiv. sborník okresu Ž. Brod, roč. I. - VI. Vlastiv sborník "Od Ještěda k Troskám, "roč. I - XVI. Články a přílohy krajinského tisku.
1754.
Tedy něco o těch vojnách 18. století v našem kraji. Za války o dědictví rakouské, koncem roku 1754, bylo na Hamrštici velmi živo. Vojenské oddíly různých národností a vozatajstvo táhly ze Žel. Brodu přes Jablonec k Liberci a zase i opačným směrem. Dne 28. října 1745 táhly po Hamrštici ze Žel. Brodu 3 pluky rakouských husarů, 1 pluk Chorvatů na koních a 1 prapor uherské pěchoty, jímž následovala jako zadní oddíl rota hulánů zabezpečující tento přesun vojska. pochody sem a zase tam pokračovaly, 27. listopadu přišel zásobovací oddíl císařského vojska z Liberce do Jablonce a odtud po Hamrštici přes Žel. Brod až do Hradce Králové. Více není známo.
1758.
Za války sedmileté - 14.října 1758 - táhly oddíly generála Dauna, které byly vyslány z Horní Lužice obsazení pevnosti Nisy ve Slezsku. Jako cestu k tomuto válečnému tažení vybraly si od Jablonce právě Hamrštici k Ž.Brodu. Za této války asi tu táhly četné jiné vojenské oddíly, ale nemáme o tom bezpečných zpráv, poněvadž těžiště
78
války bylo mimo Čechy. Válka si vyžádala veliké oběti na penězích i na lidech a její zlé následky odnášel zase poddaný lid.
1778.
Za války o dědictví bavorské, jíž se pro krátké trvání a celkový nekrvavý průběh říkalo válka bramborová nebo podmáslová, utábořili se dne 12.8.1778 Rakušáci na polích a lukách na Maršovicích a Uhlířově, Prušáci rozbily tábor u Liberce. Oboje oddíly se navzájem znepokojovaly. Do ležení u Maršovic museli lidé ze všech okolních obcí dodávati zásoby, z Jablonce sem dokonce každé poledne nosily hotové jídlo. K nijakým akcím tu nedošlo, ztrhlo se jen několik menších šarvátek a výtržností jednotlivých vojínů. Zásobováním vojska ovšem hladověl lid a nuzoval se, zachrániv holé životy.
Selské bouře v 18.století
Není divu, že vrchnosti nechtíce také sami přinésti oběti v těch zlých dobách, drakonickými opatřeními zasely sémě vzdoru a nenávisti v lidu poddaném. Ten pak, nemohla snésti tíhy útisku,revoltoval. První případy odporu spadají již do éry Albrechta z Valdštejna, který poddané honil na robotu i mimo území panství. V protokolech knížecí komory vévodství frýdlantského ( archiv ministerstva vnitra F67/1 ) z let 1628 až 1634 jsou rozkazy na " Semile " aby na stavbu do Jičína poslali lidi, řemeslníky, sekáče, fůry, uhlí, pstruhy (i uzené), olej, lososy, houby, kámen na vápno a jiné a jiné. Dne 2.7.1631 žádají npř. 100 ženců ze Semil na panství velišské. Však odtud pochází prvá zpráva o rebelantech " 1629 7.září" Hejtman na Skalách, Jiřík Kopák, buřič a původ pozdvižení lidu selského na panství semilském, buď jat a vržen do vězení, druhý,Marek pekař, jenž zabraňoval, aby lid se na úřední vyzvání nerozcházel a střílel do těch, co se vraceli, rovněž. Písař semilský ať vydá rejstřík co jest z důchodů Jem. Kníž. přišlo na viktuálie pro vojáky v Turnově, povolané proti vzbouřencům. ( Vlastivědný sborník okresu Ž.Brod, roč. V strana 50 ). V témž sborníku, ročník I strana 72 v kronice řídícího učitele J. Šimona z Malé Skály se píše, že " ti pak, kteří svou vlast opustiti nechtěli, způsobili sem tam v zemi vzbouření, jemuž rok 1626 celá krajina od Opočna až k Frýdlantu jevištěm byla ." A pokračuji :" Druhé vzbouření r.1680 následkem hrozných útisků od vrchnosti v Krkonoších vyvolané zasáhlo opět naše krajiny. Povstalci došli až k Turnovu, kdež se jim Turnované na odpor postavili." O další bouři v roce 1775 zaznamenává farní pamětnice toto:" Ve svátek Zvěstování p.Marie, 25. března v 9 hod dopoledne přišli vzbouření sedláci do Žel. Brodu. Tamnímu faráři Janu V. Mich. Ferdinandovi všechno pobrali a nábytek rozbili. Odtud táhli do Bzí. Uloupili tu sv. olej a tropili s tím posměch. Ztýrali také zdejšího faráře. Nejbližším cílem byla Malá Skála. Zámek byl vyloupen a co se nedalo odnésti bylo zničeno. Pivo a pálenka byly ze sudů vypuštěny." Zmíněný říd. učitel Šimon líčí tuto událost obšírněji:" Třetí vzbouření selské vzniklo r.1775 na panství lomnickém v osadách Nedvězí, Stružince, kdež sedláci, jako všude
79
jinde, nový císařský patent o robotě za podvržený od úředníků míti se domnívajíce, se zdvihli a dne 24. března do Semil přitáhvše, tam v zámku v kanceláři všechna okna vytloukli všecko vydrancovali a všecky písemnosti a knihy ven vyházeli a zničili. Podobně bylo od nich řáděno v pivovaře a u pekaře. Druhého dne přibyli tam nespokojenci z Jilemnice a davše se znova do drancování zámku, pobrali tam přes 4000 zl. Na sv.Zvěstování Panny Marie táhnou do Vysokého přinutili přívladské jdoucí domů z kostela aby s nimi šli do města, kdež opět hanebně řádili. A odtud táhli k Semilům a po drancování se obrátili k Jesennému, kdež jim baronka Deymová sličná paní, oblékšivse vkusně, vyšla vstříc s prozbou, aby si všechno vzali, jen života jejího ušetřili. Náčelník povstalců jistý Jíra Ševcův s Přívlak, slovy skroušeně pronesenými dojat a sličností barončinou okouzlen přislíbil žádosti její velikomyslně vyhověti za hubičku, kterou také obdržel a celým davem k Navarovu odtáhl. V Navarově opět strašně hospodařili. Odtud ve velikém zástupu táhli do Žel. Brodu a vrazivše tam nejprve do fary, vydrancovali ji a duchovními všeliké úkory činili i bíti se je jali. Z fary šli do Židovny a do příbytků zámožnějších měšťanů na podobný plen, purkmistra Assmanna, krátera Schlesingra a preceptora Grosa sebou násilně vodíce. Ze Žel. Brodu pustili se jedni v menším počtu přes Hlístov a Těpeře do Bzí na faru, kde roztloukli okna a v hostinském pokoji kamna, která později z roztlučených kusů opět postavena byla a na památku tu až do vyhoření fary 1868 stála. Druzí táhli přímo k Malé Skále, kde ještě včas před povstalci starou baronku Karolinu, ovdovělou Desfoursovou rozenou Lamatkovou z Frintroppu, poddaný její Bárta z Mukařova ze zámku odnesl. První útok učiněn byl na pivovar. Pivo dílem vypito, dílem vypuštěno anebo v nádobách z Malé Skály dolů rozkouleno. Správce Konvička mimo vše týrání musel jako na pranýři všem výčitkám, posměchu a posuňkům na dřevěném oslu seděti po celý čas, co povstalci v zámku okna, kamna, stolice, stoly, a jiné věci tloukly, záclony, svěsy, a peřiny trhali okny do zahrady metajíce. Úřednici jednu, nejspíš Konvičkovou, do naha svlékše do sudu kolomazového strčili a tak zmazanou peřím z roztrhané peřiny osypali a jako divoké zvíře mezi sebou honili. Z Malé Skály táhli k Rohozci, k Hodkovicům a k Českému Dubu, kde jich již veliká síla pohromadě byla, neboť každý muž, kterého dopadli, s nimi jíti musil. Na zámcích brali, kde co bylo. I musili vojskem rozehnáni býti. Kdo při zavedeném vyšetřování ke svému sůčasnění na povstání nechtěl se přiznati, byl bit. Kdo užíval nějaké zbraně, byl k doživotnímu vězení odsouzen. V Hruborohozeckém archívu ( V Z ) zachoval se dopis, kde hrabě Bedřich Desfours svému bratru Františku Vaclavovi majiteli zámku Maloskaského, na základě dopisu písaře Wagnera skalskému inspektoru Janu Ferd. Fisherovi tehdy v Dnáni u Berouna
80
o plénu tom doslovně píše uveřejněno ve sborníku okresu Železnobrodském ročník III strana 66: Praha, 2. dubna 1775 Přemilý bratře! Se žalostným zarmouceným, ba bratrsky soucitným srdcem musím Ti přemilý bratře bohužel oznámiti co jsem se předevčírem při svém návratu Hradce do Prahy sotvaže jsem s vozu slezl dozvěděti musel, kterak dne 25. předešlého měsíce, v den Zvěstování Panny Marie okolo třetí hodiny odpoledne - kdy se toho každý nejméně nadál - neskrocený vzbouřený a zuřivý lid selský - počtem na 3000 osob, holemi a klacky ozbrojených. Tvůj skalský zámek přepadl, oba zámky, nový a starý s hospodářskou kanceláří a obydlím úplně vyloupil všechny okna okenice dveře kamna, slovem všecičko, co se tam nacházelo, dílem vydrancoval, dílem v sutiny obrátil a celý zámek - vyjma zdí a střechy - zpustošil a zničil. Naše ubohá, stará matka musela s Kačenkou (dcerou inspektora Fišera) zahradou do obory prchnouti, několik z těchto zlosynů běželo za ní, žádala stále svobodu a strhlo jí poslední ku oděvu s těla, takže ubohá paní pouze v košili a bílé spodničce do obory utekla, zatím zpustošil zločinný a zuřivý lid všecko do základu a táhl se svým lupem rovnou cestou na Rohozec, kde taktéž si počínal a všecko jako na Skále zničil, toliko s tím rozdílem, že tamnější úředník některé nejlepší věci své vrchnoti ukryl a šťastně zachráni.l Proč se tak na Skále nestalo, jest mi neznámo, nýbrž toliko tato smutná zpráva bez dalších okolností byla podána zdějším inspektorským písařem Vágnerem inspektorovi, který od 14 dní se nalézá ve Tmáni, totéž psaní jsem mu ihned včera časně zrána poslal svým jízdným poslem do Tmáně, snadno si lze představiti jeho leknutí a nářek, zvláště, když se to taktéž přihodilo jeho dceři Kačence, ihned po skončeném pleněném a zpustošení vrátila se naše ubohá matka do zámku a našla všecičko vydrancované, a protože oba zámky byly zcela nepotřebnými, musela se uchýlit do šafářovy vlastní chalupy pod Syřišťovem "Huti", kde až doposud přebývá s Tvým ubohým synáčkem. Josef Desfoursn narozený r. 1771, kterého také obrali a hned při příchodu vzbouřených sedláků kdosi ho do nejbližšího lesa nad starým zámkem zachránil, jsouc zbaven všeho šatu a všech domácích potřeb byla nucena v téže hodině vypůjčiti si český kožíšek od zahranice a selčin čepec. Považ, nejmilejší bratře, tuto bídu! Pro Boha prosí zatím o nějaký obklek, botky, punčochy, pak o košili, čepec a taktéž o něco pro Vašeho malého Pepu, což jsme ihned po jejím poslu zaslali. Pro velikou nejistotu na silnicích nemohli jsme se odvážiti poslati mnoho, aby to prokletému lidu nepadlo v lup. Píši proto matce, aby zatím s těmito maličkostmi vzala za vděk, jakmile silnice budou trochu bezpečnější, zajisté ihned s bratrem Maxem do Skaly přichvátám a s tisícerou radostí ji další pomoc opatřím, zásoby pokrmů zůstaly v dolením sklepení vedle kaple úplně nedotknuty a bez pochyby i porcelánový příbor na stůl nebyl poškozen, také prý druhý den jedny skříňkové hodiny (Stockuhr) byly vráceny, dejž Bůh, aby pomalu ještě ostatní věci vráceny byly, nemohl bych míti žádné větší radosti. Stařičký farář v Nábzí (Karel Anders) byl taktéž vyloupen, nad to mu vzali zlosynové kapesní hodinky (Stackuhr) a pak několik
81
schovaných dukátů v kapse. Všechny okolní osady jako Rohozec, Dub, Navarov, Semily, Jesené a mného jiné zakusily tentýž smutný osud, holovouský (Jan, Josef) Sla. Matte z Frintropp (na Holovousích u Hořic) byl prý také úplně vydrancován a učiněn žebrákem, vypravuje se tady silně, že buď jeho stará matka, anebo mladá paní, strachem zemřela, ale určitě to ještě nevím, celý kraj královéhradecký s bydžovským dílem taškáři byl vyloupen. Nyní začato silně se zatýkáním, tady v Praze bylo jich mnoho pověšeno, to všecko však by nebylo mnoho pomohlo, až konečně chytili v Náchodě původce vzpoury, jejž nazývají svým nejvyšším purkrabím (Antonín Nývlt zvaný Rychetský, rychtář ze Rtymi), tento šťastný důstojník, který onoho zlosyna v náchodském zámku chytil, byl poddůstojník pluku Josefa Colloredo, jménem Reis. Nyní bude asi brzo konec všemu. Vagnerovu zprávu inspektorovi dala má žena ihned opsati pro kněžnu Furstenbergovu, aby ji zaslala matce do Vídně. Má dobrá nejmilejší tchýně jest nad tímto neštěstím velice rozrušena a plakala jako malé dítě, by bolem a žalem naříkala. Nejmilejší bratře, nezoufej, ukaž svoji velikomyslnost, Bůh opět všecko vynahradí..." Tato zpráva je tím důležitější, že pochází nepřímo od očitého svědka. Žel, že v souvěkých zprávách nenacházíme ani zmínky o příčinách těchto bouří - nelidské zacházení s poddanými, až míra utrpení překypěla o tom se nepsalo. Nemohl jsem vypátrati, zdali a jak se tohoto pozdvižení zúčastnili naši předkové, ani jak se pak chovala vrchnost. Zdá se - a vysvítá to i z hořejšího dopisu - že u nás bylo poměrně klidněji, když do naší blízkosti se uchýlila stará hraběnka Desfoursová se svým vnukem. Ovšem je možné, že se jedinci ke vzbouřencům připojili - vždyť vrchnost svou známou přísností k tomu zavdávala příčinu. Jistě, že odveta byla strašnější než čin sám. Vypravovalo se, že bylo mnoho postižených: byli věznění, různá utrpení od panské čeledi, utužení roboty odsouzení k žaláři, odvedení na vojnu a kdož ví, co všechno ještě! Trestem byl tenkrát život sám, protože úroveň jeho byla neuvěřitelně nízká. Vzpomínám si, jak babička vyprávěla mi vzpomínky, svých předků na tehdejší neúrodu, drahotu, hlad a nemoci. Lidé byli na úrovni zvěře, jedli vařenou trávu, strouhali a připravovali kůru se stromů a pro "drobek" jídla museli i krást a loupit. Podle různých zpráv řádil tu i mor, snad to bylo kolem roku 1770. Vrchní Konvička byl, jak známo, málo lidský. A řádil jako dříve, jistě řádil po zmíněných událostech tím více. Na Malé Skále neměli jistě kládu, osla a lavici se zásobou lískovek a jiná "lidumilná" náčiní pro museum. V ústním podání se staří pamětníci shodovali v tom, že na Malé Skále bylo nejhroznějším trestem bití lískovkami od neurvalých drábů. Postižený měl nejen rozsekanou kůži, ale zle krvácel a měl vnitřní zranění, zkusil mnoho bolestí, nemohl sedět, stát, ani ležet a byly i případy úmrtí. Proto není divu, že odvážlivci spláceli někdy drábům za noci na odlehlých místech podobnou měrou, vyprávělo se o tom při večerních besedách po vsích.
Josefinismus.
82
Byli i mezi dvorními úředníky jedinci, kteří viděli a znali neblahý stav lidu na vrchnostenských panstvích, což se nepříznivě projevovalo i ve státním hospodářství a jeho správě, ale šlechta měla více vlivu a moci než rozumní úředníci a prováděla vše na svůj vrub - paralysovala snahy osvícenského absolutismu cís. Josefa II. Proto se také mnoho poddaných domnívalo, že vrchnosti tají nové císařské robotní patenty, a proto také docházelo k revoltám. Mimo to se v lidu - a to bylo i u nás - udržovaly ústním podáním zprávy, že kdysi se žilo lépe a svobodněji na rodné půdě. Tedy ještě několik vět k tomu na vysvětlenou. Naši dávní předkové roboty neznali. Společně pracovali na "dědinách" - zděděných pozemcích, společně užívali výnosu a byli spokojeni. Teprve v 10. století za Boleslava I. nastala změna a napodobení vzorů západních - německých. Boleslav totiž přidělil všechen majetek rodinám vladyckým a ostatním se dostalo přídělů, za jejichž propůjčení byli povinni zdarma pracovati na majetku vladyckém. To byl počátek českého poddanství a roboty. Robota byla do dob husitských mírná, zveličila se po vítězství reakce a po pádu první demokracie Čech a celého světa u Lipan 30. 5. 1434. Otrocká pouta připjali pak našim předkům po válce třicetileté. Že robota byla brzdou pokroku a příčinou bídy, uznávali i mnozí věhlasní a urození lidé. I sám císař Josef I. byl toho názoru, neboť se osobně přesvědčil i u nás v Čechách o údělu poddaného lidu. V naší blízkosti byl dvakrát. Podle semilského ředitele Mizery (Vlast. sbor. Železnobrodska, roč. V., str 47) byl "Léta Páně 1771 dne 13. Oktobris v Semilech. Císař za největšího hladu a moru konal cestu ve směru Jilemnice - Semily - Turnov." Podle kronikáře Lhoty ze Zásady (Vl. sbor. Železnobrodska, roč. I. str. 28): "Roku 1779 projel Zásadou císař Josef I., ohledávaje vojensky zdejší kraj a cestuje z Jilemnice přes Navarov do Liberce." Němečtí historikové se v datech této návštěvy rozcházejí. Benda - Geschichte der Stadt Gablonz, str. 60 - datuje prvou návštěvu 1. 7. 1766, druhou - z důvodů vojenských - v červnu 1778. V publikaci "Der polit. Bezirk Gablonz," str. 222 se udává rok 1771 a 15. 9. 1779, toto datum podle vlastního cestovního deníku Josefa II. V ten den byl na Šumburce, kde mudr. Kittel předložil memorandum se žádostí o povolení a podpoření stavby kostela. Zastavil se prý také u "Čertova kamene" na Vrkoslavicích. Tam přišel z velikého vedra, celý spocený, vzdát císařovi poctu přísností známý správce Konvička z Malé Skály, omlouvaje se že za toho vedra má toho mnoho k "nešení" zvláště na léto. Císař prý mu nato odpověděl: "Jo, jo, vy jste si toho vůbec mnoho na sebe nabral!" Asi zvěděl, co všechno měl na svědomí. Ústní podání tvrdí, že se přesvědčoval o životě poddaných, že s nimi mluvil, vyptával se, přisvědčoval a snad i sliboval, ale jak se říkalo: "Císař pán daleko a Pán Bůh vysoko." U císaře snad přece bylo dosti dobré vůle, ale nebylo jí u šlechty. Ta nechtěla ze svého nadpráví a nadbytku slevit ničeho. Kolem roku 1770 předložil císaři dvorní rada Fr. Ant. Raab návrhy na zrušení roboty a poddanství, jako řádu bránícího zlepšování podnikání, pokroku a blahobytu. Také soustava, zvaná "Raabisace", žádala, aby panská půda se dostala dědičně osedlým, čímž by robota odpadla a na rozdělených panských pozemcích by se usadili domkáři
83
a bezzemci, aby vytvořili nové familie (familianti). A ti měli vrchnosti odváděti pravidelný roční důchod v robotě, naturaliích neb penězích. Soustava, jíž se sledovala ale germanisace a prospěch státu, byla za Josefa II. zavedena v Čechách na 105 panstvích klášterních (těch z toho nejvíce), komorních, nadačních a městských. Soukromé vrchnosti to odmítly a po smrti císařově soustava vzala za své. Zbyly jen názvy "familianti" v upomínku na ty, kdož zakládali nové rodiny na přidělených pozemcích. Pro nás Čechy znamenal Josefinismus národní útisk, tím ale zároveň byl dán počátek našemu obrození za vedení našich buditelů na sklonku 18. a na počátku 19. století. Národní uvědomění proniká i k nám, zračí se v obsahu večerních sousedských besed a navenek v dávání českých křestních jmen nově narozeným, tak na př. v rodu Boudově.
Války francouzské. A pak zase i v naše kraje zazněl ohlas válek francouzských. Na Sv. Trojici roku 1809 táhla tu tak zvaná - podle uniformy - "černá legie" přes Jablonec a Liberec do Sas. Byl to oddíl, který se utvořil pod záštitou Rakouska, a bylo vojsko cizí, jež tu pro Hamrštici přešlo. Z jara roku 1813 přitáhli císařští kyrysaři na Čížkovice a utábořili se tu. V sousedních obcích nastaly rekvisice, vojáci vyrozuměli rychtáře a ten nařizoval, co kdo má odevzdat vojsku. Zásob valem ubývalo, lidé se strachovali, co bude dál. Když Napoleon se dostal se svými oddíly až do Jablonného p. Ještědem - jediného českého města, do něhož "světapán" vkročil - ustupovaly rakouské vojenské jednotky až na Prosečský hřeben u Jablonce n. N. a husaři se utábořili až na Pěnčově. Lidé od nás se museli starat o zásobování vojáků, pícování a ovšem i o přípřež a přesun raněných, bylo to asi 19. srpna 1813. Jedné neděle v ten čas slyšeli pěnčovští směrem od Černé Studnice padnouti několik ran. A brzy nato přicválalo od Maršovic 9 jezdců v cizí uniformě. Zpočátku byli považováni za nepřátelské vojáky, až se pak seznalo, že jsou to zabloudilí Rusové, kteří náleželi k předvoji jedné ruské armády přišedší ze Slezska. Dlouho se o tom na Pěncově vypravovalo, a zvláště o tom, že jezdci se ve všech domech sháněli po vodce. Následujícího dne dorazil celý předvoj do Žel. Brodu a pak po Hamrštici dále k Maršovicům, Jablonci a do Liberce. Pochod trval celý den, vojsko šlo nepřetržitě od časného rána až do pozdního večera. Naposled jeli jezdci ozbrojení kopími, byli to asi kozáci. Lidé prý od nich slyšeli veselé pokřiky "Stupaj, stupaj do Porýzu." Tato vojska, právě tak jako bavorská a francouzská, která tu táhla již v úterý před letnicemi téhož roku, v Jablonci přenocovala. Nejvíce ale osady Alšovice, Skuhrov, Huntířov, Bzí byly sužovány vojskem francouzským v druhé půli srpna 1813, kdy se utábořilo na Hamrštici - snad na Stránské rovině. Obyvatelé museli dodávati válečnou kontribuci - slámu, seno, dobytek, obilí - a poněvadž zásoby nestačily, museli lidé dnem i nocí mlátit, aby požadavkům vojska vyhověli. Staří pamětníci mi tvrdili, že tu též několik
84
francouzských vojáků zemřelo někteří že jsou pochováni na paloučku nad sokolovnou, kde býval silný pramen dobré vody a rybníček. Pak prý na těch samých místech Hamrštice leželi táborem krátký čas Rusové. Koncem srpna byla v naší krajině situace krajně vážná, když pro zesílení císařského vojska a postrašení nepřítele mělo býti 23. 8. 1813 od šesti hodin ráno troubeno a všemi zvony zvoněno k povstání lidu do zbraně. Mělo se tak státi zprvu na Frýdlantsku a Liberecku. Dokonce rychnovský farář Neubner dostal příkaz od jednoho nadporučíka mysliveckého pluku, aby vyzval obyvatele Rychnova a Pulečného k uchopení zbraní. Zástupci těchto obcí prohlásili připojiti se k této akci, když obyvatelstvo ostatních pohorských panství do zbraně nastoupí, totiž Malá Skála, Smržovka, Navarov a Jesenný. Bylo to u nás veliké vzrušení. Uklidnění nastalo, když císařský generál Neuperg odřekl toto opatření v naději, že přijde posila vojenská. Konečně 1. září vyklidili i Francouzi celou naši krajinu, táhli do Sas a u Lipska došlo pak 16. a 18. října 1813 k nejtěžší Napoleonově porážce, která jemu byla ranou smrtelnou a Francii na čas uvrhla zase do zmatků revoluce a tvoření nového řádu, který pak jako větrem rozvát šířil se Evropou, otřásal trůny a nesl svobodu ujařmenému lidu. Po válce nastala drahota a hlad. Korec žita byl za 50 zl. šajnu, pšenice 58, soudek bramborů 10 zl. Osadou i okolím bylo slyšeti nářek a viděti hrozné výjevy. Lidi z hladu jedli i seno vařené s otrubami, a když ani toho nebylo, strouhali prý kůru některých mladých stromů a pekli z ní placky. Aby do budoucna takovým svízelům alespoň poněkud bylo zabráněno, byl z příkazu vrchnosti pro všecky osady maloskalského panství vystavěn na gruntu rychtáře Jiříka Halamy ve Skuhrově, č.p. 17, špýchar. Stavbu provedli robotníci, kteří museli dodati i potřebné stavivo. Vrchnost pak zásobila špýchar obilím. V čas potřeby se obilí poddaným půjčovalo. Půjčovala se míra rovná, odváděla vrchovatá. Z každé míry se platil máslík náhrady, měřičnému se dával jeden pycák (groš) od měření a prašnému jeden krejcar od uklizení. Špýchar však neměl dlouhého trvání, neboť změnou poměrů se stal bezúčelným a tak po zrušení patrimoniálních úřadů byl likvidován a roku 1883 obcí prodán za 1.300 zlatých. Vzpomínám že u nás v domě čp 3 jsme měli z něho ještě nedávno památku - jedno prkno na patře stodoly nyní nebývalé šířky , ze stromů, jakých je dnes pořídku. Skoro v každém stavení měli kousek špýcharu a snad ještě mají - ale i to, jako vše jiné upadlo v moře zapomnění. Dnes po špýcharu zbyla jen jedna rohová zeď, která vlivem povětrnosti rok od roku se rozpadá.
Události dalších let. Rok 1829-1830.
Zlý byl rok 1829. Dne 29.července t.r. od devíti do čtvrt na deset bylo hrozné krupobití jímž zpustošena úroda zejména v Maršovicích, Šumburce, Huti, Mukařově a Huntířově a částečně i u nás.Protože na podzim brzy přikvačily mrazy a sníh, musela se tráva sekati zpod sněhu. Ke vší bídě byla tuhá zima. Chudý horský lid neměl dříví k topení a ani za peníze nebylo lze žádného sehnati, protože do zásoby
85
nebylo poraženo. Poměry, jaké panovaly, nedají se ani popsati - praví pisatel šumburské farní kroniky. A pokračuje: " Následující rok (1830) přinesl choleru, dosud neznámou chorobu. Vypukla ve středopastí v Žel. Brodě, skončila po velikonocích aby v červnu a v červenci ještě více řádila. Strašně řádila v Semilech, nejvíce v Langenau u Vrchlábí, kde některý den bylo pochováno až 30 osob. "
Rok 1832.
Epidemie trvala s přestávkami dlouho. Na její odvrácení byly konány prosebné bohoslužby a procesí na poutní místa. Tak dne 1.srpna 1832 byla na Šumburce dvě procesí, jichž se zúčastnilo asi 2.000 lidí, kteří se vroucně modlili k Bohu o odvrácení nákazy. Tehdejší farář je přijal za slavného vyzvánění a požehnal je monstrancí. Do kroniky pak poznamenal: " Od té chvíle přestala nákaza zuřit."
Rok 1833.
V tomto roce bylo u nás mnoho obyvatelů nemocných těžkou chřipkou. Bylo prý jen málo domů, jejichž obyvatelé byli nákazou ušetřeni. V témž roce zle v našem kraji řádila větrná smršť. V lesích maloskalského panství vyvrátila tolik stromů, že bylo z nich zpracováno na 6.000 sáhů dříví.
Rok 1834.
Tento rok přinesl nebývalé sucho. A když na sucho v zimě zamrzlo, většina pramenů byla zcela bez vody. Proto lidé dobytek napájeli vodou ze sněhu. Z následujících let je málo zpráv, a které jsou - jsou jen ústní podání a nemají závažnosti. Za zmínku snad jen stojí souhlasné údaje starých pamětníků, že u nás bylo veliká bída, protože nebylo kloudného výdělku. Nejhůře na tom byli podruzi.
Stabilní katastr z roku 1843.
Tento katastr je společný pro celou tehdejší obec Skuhrov, v níž byly Alšovice jednou ze čtyř osad. Originál je v němčině, uložen v ústředním státním archivu v Praze. Má tento název: " Originál protokolu stavebních parcel obce Skuhrova s osadami Halšovice, Huntířov, Pienčov a Splsov, Boleslavský kraj, okres Malá Skála. 1843." V následujícím výpise jsou jen ty údaje, které se přímo týkají Alšovic. Číslo Příjmení a jméno kř. Stav majitele Číslo konsk. Druh budovy Čtvereč. pořad. majitele domu domu (čp.) sáhů ___________________________________________________________________________ 55. Hubner Jachym domkař 38 obytná bud. 31 61. Hušek Albert chalupník 32 -"30 62. Strnad František domkař 40 -"24 63. Paldus Antonín -"41 -"27 64. Novotný Ignác chalupník 36 -"35 65. Mastník Josef půlsedlák 17 hospodářské stavení 21 66. Mastník Josef -"17 obytné stav. 35 67. Mastník Antonín -"16 obytné a hosp. stavení 63
86
68. Rulec Václav sedlák 18 obytné stavení 29 69. Hujer Leopold domkař 15 obytné stavení 27 70. Paldus Filip půlsedlák 43 -"35 71. Paldus Antonín -"14 -"59 72. Paldus Antonín -"14 hosp. stavení 25 73. Pála Antonín domkař 13 obytné stavení 34 74. Halama Josef půlsedlák 12 -"26 75. Halama Josef -"12 hosp. staveni 76. Rezler Josef domkař 7 obytné stavení 33 77. Paldus Johann chalupník 11 -"25 78. Paldus František domkař 33 -"15 79. Pfeifer Josef -"8 -"45 80. Hubner Ignác -"10 -"15 81. Pospíšil Josef -"9 -"23 82. Paldus Jan -"19 -"27 83. Novotný František -"20 -"28 84. Kurfirst Jan -"21 -"23 85. Drobník Jakub -"23 -"21 86. Posltová Anna -"22 -"18 87. Hujer Josef chalupník 29 -"30 88. Daníček Jan půlsedlák 6 -"40 89. Daníček Jan -"6 hosp. stavení 24 90. Halama Emanuel -"5 -"29 91. Halama Emanuel -"5 obytné stavení 72 92. Hubner Jáchym domkař 37 -"31 93. Novotný František -"25 -"18 94. Brožek František domkař 28 obytné stavení 29 95. Brožek František -"28 hosp. stavení 15 96. Pfeifer Jan -"39 obytné stavení 29 97. Hozák Josef -"42 -"30 98. Pojkerová Anna -"35 -"25 99. Hujer Antonín -"34 -"29 100. Kozlovský František -"44 -"36 101. Wagner Robert -"45 -"39 102. Havlišta Jan -"47 -"17 103. Kurfirst Ignác chalupník 4 -"33 104. Kurbut Ignác domkař 3 -"27 105. Hubner Filip -"1 -"28 106. Hujer František -"27 -"30 107. Paldus Josef -"53 -"30 108. Tichý Jiří -"50 -"26 109. Bartoš Ignác -"51 -"25 110. Bouda František -"52 stavební misto 34 107 1/2 Cvrček Karel -"2 obytné stavení 20 ___________________________________________________________________________
V tomto soupise není zahrnut Dobrohostov s domy čp. 24.,26.,30. a 31. V samotných Alšovicích nejsou domy s pop.čísly 46.,48. a 49. , snad ony usedlosti vyhořely.
87
Celkem bylo i s těmito 53 domů. V bývalém Malém Huntířově domů nebylo. Mezi obyvateli jsou mnohá nová jména osob, které se sem přistěhovaly.
Rok 1848.
Přímých písemných zpráv o Alšovicích není. Ve farní pamětnici bzovské, která do roku 1851 má zápisy v řeči německé není rok 1848 obšírněji vylíčen, ač vlna usilování o nový řád společenský a sociální zasáhla po zrušení roboty i naše kraje. Kronika jen stručně poznamenává:" Všechny země Rakouska dostaly konstituci. Nepokoje a povstání skoro v celé Evropě. Tažení do Itálie, do Uher. Politické bouře nešťastného roku 1848 ohrožovaly nejen základy evropských států, ale také otřásaly pilíři společenské morálky." Tak pro tehdejší faráře je rok 1848 - rok zrušení roboty a nabytí svobody, rok změny zastaralé ústavy Rakouska, rok, v němž člověk po staletích volně vydechl a stal se člověkem - rokem nešťastným. Nesoudil tak sám, starý řád se zhroutil a ti, kdož se měli tenkrát lépe než ostatní, byli plni obav. Lid poddaný vítal tento rok, protože věděl, že hůře býti nemůže a že nemá co ztratit. Není divu, že po výkupu z poddanských povinností lid jásal. Vždyť byl u nás přitlačen nelidským způsobem k zemi a nyní se stalo skutkem to o čemž snila celá pokolení. Ale osobní svoboda a větší volnost budily pohoršení a závist tehdejších svobodníků, jichž u nás nebylo, vyjímaje rychtáře. Svědčí o tom zápisky sedláka Dlaska z Dolánek u Turnova:"V roce 1848 panovala planeta Saturnus neb Smrtonoš, a byl ten rok strašlivý, všichni lidé byli poděšeni, bylo mnoho strachu a lží a žádné bázně, neb jak lidé jen o instituci, o svobodě zaslechli a knížky s patentem sobě koupili, tak hned od té doby, totiž od měsíce března 1848 žádný na robotu nejel ani nešel. Kdežto měla robota trvat ještě až do roku 1849, tak se tento rok celý změnil a žádný se nic nebál, a hned skoro napořád všechny zajíce sedláci na svých polích pobili, neb na jednom rameně nesl sedlák na pole motyku a na druhém flintu - jedním slovem: žádná bázeň jako dříve byla. Toho roku při horách od Semil nahoru tuze lidé mřeli. Robotě odzvonili umíráčkem. A proto bylo radostno i u nás doma, i když naši pradědové byli jen chudými pány, ale byli zase po staletích pány na svém. Březnové události památného roku 1848 u nás se nedochovaly ani v ústním podání, máme jen kusé a nevýznamné zprávy. za zmínku stojí zápis v kronice Michala Fišera ze Žel. Brodu. Píše: "Dne 17. března 1848 v Ž. Brodě byla svoboda konstituce a zřízena rada, svolání stavů provinciálních prohlášeno od městské rady veřejně, což mezi měšťanstvem divné radostní pohnutí způsobilo, ačkoliv mnoho jich bylo, kdož ani nevěděli, co slovo "konstituce“ znamená a jeden druhého se ptal, co to jest? I bylo obyvatelstvo jako opojeno a pomateno, hluk a křik po městě, ač radostný, překvapil mnohé tak, že prorokovali, že z toho nic dobrého nevzejde a lekali se toho, horáci, povídali, že z toho takový zákon vyjde a pro lidi zlé následky míti bude, ať si toho lid na dobrou stránku nevykládá.“ V Brodě bylo osvětlení, hudba, slavné služby boží, kronikář praví, že "i v nejodlehlejších domkách byla pozdravena nově zrozená svoboda osvětlením okének domečků chudých.“
88
Jak bylo toho času u nás? Nevíme! Ani o účasti obyvatelů na událostech bouřlivého toho roku není zpráv. Lid okřál, napřímil páteř a též duše se probouzela, aby žila lepším, obrozeným životem. A do těchto dob spadají u nás první stopy společenského života, přizpůsobeného novým myšlenkovým směrům, vanoucím ze západu k nám. Byly to schůzky a besedy po večerech nebo nedělích v domech, které byly středisky života osady. Tak bylo i u nás. Doma při přástkách a při "kuželi“ triumfovaly jen báchorky, pohádky, vodníci, strašidla, rarášci a můry o nesčetných vyprávěňkách a nejnovějších variantách. Jen zřídka všímali si lidé také sebe a svého hořkého údělu. Ve zbožném rozjímání a hrůze z vyprávěného od potulných písničkářů šumařů, vojáků a vedoucích procesí na pouti, zapomínal lid často na uvažování o tom, co jej nejvíce tížilo - o zlepšení sociálního postavení. Ale nyní bylo jinak. Sémě zaseté spisy Krameriovými, jež za mého mládí byly v majetku naší rodiny - ztratily se však bylo posilováno články Havlíčkovými. Ty noviny se občas dostaly i k nám a byly předmětem úvah besedníků v č.p. 3 u Krejčů, č.p. 2 u Cvrčků, na obci a "ve vsi“ v některých statcích a chalupách. Žel, že tento proud, neznámo z jakých příčin byl přeťat a znovu se objevuje později, kdy po úpadku se dostavuje přímo horečné vypjetí snah po obrodě, jehož výsledkem je osada do konce 19. století nejen dohonila všechny obce okolní, ale do prvé světové války mnohé předstihla v rozvoji jak kulturním tak hospodářském a dnes stojí v popředí všeho života v okolí. O zásluhy na tom se dělí škola s učiteli, spolky - z nich zejména Sokol - knihy, noviny, kulturní podniky všeho druhu a hlavně hybná páka všeho - pokrokoví občané. Způsob života se měnil se změnou zaměstnání, vývoj směřoval vždy k lepšímu, jak doloží další zápisy. Zprávy z počátku druhé polovice 19. století omezují se opětně na zápisy farních kronik a místních kronikářů ve Bzí, Šumburce, Huti a na sdělení starých pamětníků.
ROK 1858.
Toho roku " dne 21. října " dopoledne projížděla naším okolím první lokomotiva, která měla název Semily: Otevření dráhy bylo přítomno mnoho lidu i od nás a mnoho vyhlíželo na tento div světa zpovzdálečí a později jej pozdravovalo s kopce u Dupandy. Staří lidé si tomuto výtvoru pokroku nemohli přivyknout, říkali mu "čertovo dílo“ a raději chodili pěšky. Moje babička mi jednou ukazovala vlak od Skřibů u Dupandy a hubovala na lidskou troufalost a rouhavé pokoušení Pána Boha. Původní její název byl "C. k. Jihosevero-německá spojovací dráha“, jejím účelem bylo spojiti Němce rakouské s říšskými. Celková její délka je 195,5 km. Nyní je to dráha "Pardubice - Turnov - Liberec.“
ROK 1866. VÁLKA RAKOUSKO - PRUSKÁ.
V naší krajině nedošlo k srážce, ale lidé dosti trpěli nejistotou, zastavením práce a veřejného podnikání. Když pak pruská vojska vpadla do země a obsadila sousední vsi a města na severu a severozápadě od nás, bylo ještě hůře, mnozí se dokonce ukrývali
89
po lesích, někde i s dobytkem. Od počátku června se po hranicích shromažďovala nepřátelská vojska a táhla do nitra Čech. Naše ves byla od kvartýrování ušetřena. Byly osazeny Maršovice, Šumburk, Kokonín i Jablonec a všude zavládlo hrůzné ticho - jako před bouří. Dne 24. června jela naposled jízdní pošta z Jablonce do Brodu po nové silnici, zbudované r. 1862, přes Pěnčov k Štebrovu, a od té doby dopisy a noviny nedošly svého určení, až zase po válce. Zastaven byl styk s obyvateli neobsazených obcí, a děl se jen v případě nutnosti na potvrzení obce a vojenského velitelství. Doprava byla zastavena úplně. Dne 25. 6. 1866 přišlo do našeho okolí množství pruského vojska. U nás nebylo žádné. Toho dne tábořilo pruské vojsko na panské louce mezi Maršovicemi a Šumburkem, vojáci si vařili na ohništích na louce. Zrekvirovali 1 krávu a seno a slámu pro koně. Druhý den táhli dále. Dne 27. června nocovaly na Maršovicích, Dalešicích, Č. Studnici, Šumburce, Čížkovicích a Pěnčově 3 oddíly pruského vojska. V některých domech bylo 20 až 25 mužů. Na faře v Šumburce byl ubytován major, nadporučík, plukovní lékař a účetní. Na prostranství před farou byla vojenská zásobárna a polní lekárna. Dne 28. června časně ráno shromažďovali se utáboření vojáci u Čížkovic připojili se k hlavnímu oddílu, jenž přišel z Kokonína a táhli Pěnčovem k Žel. Brodu. Odchod vojska trval podle sdělení Josefa Halamy z č.p. 42 od časného rána do 4 hodin odpoledne. Vojsko, jehož počet odhadován as na 60 000, pochodovalo k Haratině po nové silnici. Do naší osady přišly jen postranní hlídky. Josef Hýbner z č.p. 1a Jáchym Brožek z č.p. 28 mi vypravovali, že toho dne přijela od Pěnčova cvalem několikačlenná jízdní hlídka, projela celou vsí, u lesa před Dupandou se obrátila a tryskem se vrátila k Pěnčovu. Lidé se zavírali do domů, někteří utekli do lesa, jiní se osmělili a z povzdálí přihlíželi. Škody u nás nebyly žádné nebo malé, zato Jablonecko vojenskými průtahy a ubytováním utrpělo škod 62 557 zl. 79 kr. Jak vojna v "šestašedesátém“ skončila, je známo. Kdo by nevzpomínal Jičína a Hradce, kdo by nepolitoval české krve prolité za cizí zájmy a marně. Pozemky padlých na Turnovsku a Jičínsku jsou němými pamětníky této války. Po roce 1866 nastal zase hlad a drahota, vždyť za korec pšenice se platilo 80 zlatých. Bylo nářku po vsích. A nenaříkal jen prostý lid, ale i vrchnosti - nyní již kouzla zbavené - a duchovenstvo. Zrušením roboty a výkupem z ní a z poddanského poměru ztenčily se důchody vrchností. Tak stěžuje si bzovský farář: "I zdejší beneficium zastihla pohroma velmi citelně. Před výkupem dávaly veškeré obce přifařené: žita 11 korců 2 věrtele, ječmene 2 korce 2 věrtele 2 čtvrtce, ovsa 16 korců, 2 věrtele, 3 čtvrtce - celkem obilí 30 korců 2 věrtele 3 čtvrtce. Dříví 15 sáhů, vajec 60 kop, vrchnost 1 sud piva. Ze všeho toho zbyto 1 korec ovsa, 3 věrtele žita a 35 kusů vajec (jen z obce Bratříkova a Prosíčky - ostatní se vykoupily.) Na veškerý letník - z celé osady - povinují odváděti každý celý sedlák 12 krejcarů víd. čísla a každý chalupník 3 kr. v. č. Bohužel, že obilní desátek musí se vydobývati
90
vždy jenom přispěním c. k. úřadu. Vejce i letník se neodvádí žádný, ačkoliv ve všech fasích se co příjem faráři účtuje. Z výkupních peněz zakoupena obligace znějící na 2350 fl. s ročním výnosem 117 fl. 30 kr. v. č. Též polovička dříví 5 sáhů náležející k fundaci katechety zdejšího vykoupila vrchnost za 333 fl. 20 kr. v. č. Za 300 fl. koupena vyvazovací obligace, z nichž ouroky 16 fl. 30 kr. v. č. 1. březnem 1854 se katechetovi vypláceti počala. Zbytek 3 fl. 20 kr. uložen v zádušní kase, z nichž 10 krejcarů ouroků odtuď katechetovi se vypláceti má.“ Bývalé vrstvy svobodníků stále ještě žehraly na nový řád, ač ostatnímu lidu se nevedlo dobře a nedostatek všech potřeb dlouho ještě na něj doléhal. Až s novým zaměstnáním se zlepšoval blahobyt. Dosud mimo zemědělství skýtalo obživu přádlo, provozované po domácku. Přádlem se v zimě zabývali ve všech domech a byli-li velmi pilní, vydělali si denně 5 až 6 kr. šajnu. V roce 1866 a 1867 nastalý nedostatek byl odstraněn broušením skla, které podle zápisů v bzovské farní pamětnici šlo velmi na odbyt.
ROK 1868 - MEETINGY.
Následky války v r. 1866 a probouzející se uvědomění národní a sociální vyvolávaly zvláště mezi vesnickým lidem aktivní touhu po nápravě, která se projevovala pořádáním táborů lidu v přírodě o nedělích - táborům se říkalo meetingy. Byly v našem podhůří na četných místech. Nejvýznamnější byl na Petruškových vrchách u Vysokého, jiné byly v Navarově, na Poušti u Ž. Brodu, u Jirkovské borovice, na Plchově u Loužnice, na Ještědu a v horách. Původcem tohoto probuzeneckého hnutí byli bratři Antonín a Čeněk Zemanovi ze Stanova, z kteréhožto roku vzešli významní spisovatelé Antal Stašek a jeho syn Ivan Olbracht. U nás byl takový tábor pořádán dne 11. října 1868 na Dupandě. Píše o něm železnobrodský kronikář Michal Fišer. Uvádím přesné znění příslušného zápisu podle Sborníku Železnobrodska, roč. VI., str. 107. "11. října: Byla neděle, ráno šeptáno: "Dnes bude tábor u Dupačky nad Těpeři odpůldne se odbývati.“ Z důvodu toho, aby c. k. zřízencem zakázán býti nemohl, neboť sta meetinkářů voláno k soudu, jak do Semil tak i do Železného Brodu. I kázala to opatrnost vyhnouti se vyšetřování, po případě potrestání, pročež ten, který táboru zúčastniti se chtějíce, přihlížel k tomu, dostati se aspoň oklikami z té neb jiné nepozorované strany a taktéž i zpět. Táboru na Dupačce zúčastnili se četně i ostatní Němci, přihlíženo tedy, aby skvěle se provedl a na lid působil, což se velkou měrou vynikajícím osobám skutečně podařilo. Úlohu tuto hrává v prvé řadě banderie i také ji provedla. Vpašovala způsobilého řečníka do tábora, kde ve středu velký prapor vlál, v osobě řečeného Francouze a k nepoznání, majíce škrabošku a oblečen do více kabátů, projížděli celé shromáždění, jak lid ze všech stran přichází. A jelikož c. k. hejtman Haule úkol zakázání tohoto táboru již provedl a vzdálil se, přicházel lid blíže ku praporu, stavěl se i na
91
vyvýšenině očekávaje dychtivě řeč Francouze. I bylo zúčastněno vzdělaného z obou stran Němců i Čechů tak, že již předem o dobrém účinu na lid veřejně se mluvilo. Okolo páté hodiny přibyl železnobrodský "Sokol“ s hudbou do tábora a uvelebil se kolem praporu na planině té v středu postaveného. Pohled s této planiny dolů do malebného údolí Jizerního přes Nábzí směrem k Malé Skále jest rozkošný, a potom ty obličeje bez rozdílu národnosti velmi poutavě na sebe působily. Když se banderie soustředila, přicválal na koni z břidličných lomů nahoře vzpomenutý Francouz, jsa udýchán maje skřipec na nose, patrně proto, aby prozrazen nebyl, co se Francouzovi vskutku povedlo. U velebného ticha a pozornosti Francouz začal řečniti: "Při velkém vedru ve Francii podnikla jsem cestu přes Prusko do Čech, i za příčinou obchodu zabloudím sem do těchto břidličných lomů. Na cestě slyšel jsem všelicos i také viděl tu a tam bídu a s následku sucha neúrodu. Stěžováno na velké daně, na špatné výdělky a pak prý ta vláda.“ A vážně doložil: V jednom lomě prohlížel jsem břidlici, nalezl nějaký papír, čemuž u nás říkám "brožura,“ a v ní stojí, že ta vaše vláda v Praze r. 1848 štvala Čechy proti Němcům. Proč, to už víte z novin. Roku 1849 ustanovili najednou tré násobnou daň. Roku 1854 vypsali dobrovolnou národní půjčku. Roku 1857 opravili chytře daň z pozemků, roku 1859 obložili nás válečnou přirážkou a nejinak šroubují to dále. My snášíme med jako včelky - ale ten nám berou! Taháme pluh, však pro ty, co nám kůži derou. Povolali do ministerstva cizího, saského prodělance Beusta, proto platíme až se ohýbáme a běda tomu, kdo cekne! Našim poslancům uzamykají ústa, naše novináře na tucty pozavírají, aby vám pravdu nepsali. Na Prahu uvalili známý stav obležení a nám zákonité, konstitučně povolené schůze lidu zakazují (hlasy "sláva“) a rozhánějí, a náš, národ Husův, prohlašují za zpupný, i že nejsme hodni svobody. V Uhřích platí se 6, v Čechách 13 zl. od každé duše. Čech bývá vůbec ve všem zkrácen, však břemeny stížen. Kdežto v Solnohradsku platí se 28 kr., ve Štýrsku 48 kr., v Rakousích 96 kr. z jitra půdy, platí Moravan 1 zl. 25 kr. a Čech dokonce 1 zl. 40 krejcarů. Když to přijde k volbám na rajchsvál, tak 11 milionů Slovanů má 48 poslanců a 6 milionů Němců 120 poslanců. A kam nás ta vláda Frankfurtská a Jiskrovská přivedla? Na kraj bankrotu. Říkali a psali, máme jeden milion vojska. A což neotevřela ta válka roku 1806 "Němců s Němci“ na české půdě, mezi čtyrma očima svévolně vyvolaná, ujednána, Čechům dostatečně oči? Kde pak byli c. k. úředníci, když Prušák vypínavě Čechy vojskem svým zaplavil? Na útěku! A což ti Jiskrovci před válkou neprohlašovali, že Prušáka do Čech nepustí a že Prušáka české kuchařky handrama utlučou? Pak konečně u Hradce Králové, když naši měli stříleti nebyl prach! - Tak jest! A což když Prušáci u Sadové a Hradce
92
Králové vyhráli a nám Čechům škod nadělali a pak k Vídni táhli, tu ti mameluci Jiskrovští křičeli "Mír, ach mír!“ Francouzi provoláno "na zdar“ a "sláva.“ Načež Němci seřadivše se blíže praporu započal Francouz německy řečniti, as v týž smysl předešlé řeči. Na potom způsobem šikovným odstranil se. –Po něm řečnil mladý Emanuel Vacek, "Sokol“ ze Žel. Brodu. Tento tábor, vskutku se říci může, dobře dopadl, účinek politické řeči Francouze byl velkolepý. Avšak následky se brzy dostavily. Na sta metinkářů povoláno k soudu, vyšetřování nemělo konce, na sta osob pokutováno bylo, někteří uvězněni byli, nejdéle uvězněn mladý Vacek (15 neděl), kterýž co řečník na táborech účastenství měl. Však dlouho, velmi dlouho se slídilo od žandormerci a úřadně vyšetřovalo, kdo za Francouze přestrojen byl na to jevo nepřišlo.“ Podle různých zpráv byl tento tábor ze všech nejzdařilejší. Stalo se tak řečí neznámého Francouze, o němž se též tvrdilo, že to byl učitel Koloušek z Račic. Lid ho však neprozradil.“ O účasti našich občanů na táboru není zpráv. V tom roce napadlo nebývalé množství sněhu.
ROK 1869. V tom roce byli do našich obcí vysíláni vojáci k občanům, kteří nezaplatili daně. Vojáci museli býti tak dlouho živeni, dokud lidé daně nezaplatili. U nás se toho zalekli, když v sousedních obcích viděli nevítané a "drahé“ hosty vojáky, a daně zaplatili.
ROK 1871. V roce 1871, dne 18. června, byla veliká bouře s krupobitím a průtrží mračen, jaké není u nás pamětníka. Proud vody se hnal od Skaliček příhonem a místy, kudy je nyní cesta od č.p. 60 k sokolovně. Za mého mládí se tam říkalo „vejměl,“to proto, že voda tam vymlela strouhu tak hlubokou, že jsme se v ní mohli pohodlně schovat. Na většině polí se nic nesklidilo. Podobně bylo na Pěncově, Jistebsku a v Huti.
ROK 1872 - 1873. V letech 1872 - 1873 byla velice mírná zima, jakou rovněž nikdo nepamatuje. Farní kronika v Šumburce má záznam, že 17. ledna t. r. ve farské zahradě kvetly jahody a čemeřice. I u nás na mezích kvetly jahody.
ROK 1882. V tom roce a i v nastojatě.
ROK 1883.
následujícím bylo nadměrně deštivé počasí a obilí vzrostlo i
93
Toho roku utvořena katastrální obec Skuhrov s osadami: Shuhrov, Huntířov, Alšovice, Splzov a část Pěnčova. Osada ani občané tím ničeho nezískali naopak pro jejich dobro nebylo vykonáno ničeho. Alšovice neměly s těmito osadami ani řádné komunikační spojení.
ROK 1886. Po požáru č.p. 27 ustaven u nás sbor dobrovolných hasičů.
Rok 1887.
Na podzim toho roku vypukly v celé bzovské farnosti mezi dětmi osypky - zemřelo více jak 50 dětí.
Rok 1888. Také v tomto roce bylo velice nepříznivé počasí, v květnu vůbec nesprchlo, v červnu a červenci převážně deštivo, žně byly zlé. Brambory již v zemi.
ROK 1889. V roce 1889 na sv. Jana Nep. byla strašná průtrž mračen s krupobitím - nejvíce ve Bzí a na Veselí, částečně zasažen Splzov a Huntířov, u nás jen přilehlé části, mnoho obilí se muselo zaorat. Nastala nouze, která byla zvyšována tím více, že broušení skla, které až dosud mnoho obživy našim lidem poskytovalo, začalo počátkem roku ochabovati a hrozilo zcela ustati. Mnoho našich občanů vyhledávalo nádenickou práci v sousedních městech a v lomech břidličných, uhájilo se holé živobytí. Jezdilo se také světem s hudbou.
ROK 1890.
Tohoto roku zahájili občané z Alšovic jednání o zřízení školy.
ROK 1894. Roku 1894 byla založena tělocvičná jednota Sokol s prvními 11 členy.
ROK 1899.
Dne 16. 10. 1899 bylo zahájeno vyučování v nově postavené škole. Škola byla expositurou školy ve Bzí, měla jednu třídu a byt pro učitele. Prvním učitelem byl Ladislav Peklo, rodák, z Kolína. Před rokem 1899 byl ustaven místní odbor Národní jednoty severočeské, který sledoval cíle národně obranné.
ROK 1901.
94
Dne 20. 1. 1901 zrána bylo pozorováno slabé zemětřesení, šířilo se od severu k jihu, nezpůsobilo však škod.
ROK 1903. Dne 30. 9. 1903 byla dokončena přístavba místnosti pro druhou třídu a dne 1. 10. 1903 bylo v ní zahájeno vyučování, žáků bylo přes 100.
ROK 1906.
Dne 7. 7. 1906 přeměněna naše škola v samostatnou školu dvoutřídní.
ROK 1908. Ve dnech 20. - 24. 8. 1908 bylo 45 žáků se svými učiteli a několika občany na výletě v Praze a jubilejní výstavě, žáci se hradili jízdné, ostatní náklad - 300 K - a pohoštění uhradili dobrodinci, zvláště Sokol v Břevnově.
ROK 1910. Roku 1910 vzbudila vzrušení Haleyova kometa a následujícího roku úplné zatmění slunce.
ROK 1911 - 1912.
V těchto letech se stavěla silnice z Pěnčova přes Alšovice na hranice katastru obce Bzí k č.p. 27 v Alšovicích. Stavbu financovala sama osada Alšovice v částce 18 924,87 K za subence okresu Železný Brod. Silnice v této části je dlouhá 1 760 m, široká 5,50 m. Byl to tenkrát pro Alšovice první a velmi významný podnik. Na silnici použito kamení z hrobek u polí a příhonu od č.p. 4 dolů. za č.p. 49 byl mimo to otevřen čedičový lom, který po stavbě byl zasypán. Druhá část silnice z Těpeř k Alšovicím v délce 1847 m byla započata za války v roce 1915, dokončena 1919, náklad byl 39 944,50 Kč. Do vypuknutí prvé světové války začíná u nás všestranný rozvoj. V ohledu hospodářském jsou to zlepšené výdělkové poměry, v ohledu tělocvičném a kulturním je hybnou pákou místní Sokol, který sdružoval velmi aktivní a obětavé členy a své ochranitele v Sokolu v Praze Břevnově, kteří mnoho vykonali pro našeho Sokola a tím pro Alšovice. Činný byl též místní odbor Nár. jednoty severočeské a hasičský sbor z politických stran sociálně demokratická jako první, pak národně sociální se svou mládeží a agrární. Byly pořádány přednášky, divadla, výlety a tělocvičné slavnosti. Mládež nacházela o nedělích zábavu v tanečních veselicích na Dupandě, v Haratině a na Čížkovicích. Tancovalo se nejvíce při řinčivém orchestrionu. Úroveň jejich se postupně zlepšovala. Rozvoj přerušila první světová válka.
95
ZE ŽIVOTA OBYVATELŮ. První obyvatelé naší oblasti byli asi lovci a ptáčníci. Celý kraj kolem Černé Studnice slynul bohatstvím lesů, zvěře a ptactva. Dodnes nám to připomínají pomístné názvy na území obce, které dokonce zachycuje katastrální mapa stabilního katastru z roku 1843. Pod duby, Na dubech, Na čihadlech. A též názvy v okolí: Stanovsko, Čížkovice, Vrkoslavice, Jistebsko, ve starých záznamech Jistřebsko, Pěnčov. Posledním ptáčníkem u nás byl Josef Hujer (příslutek Hujírek, Holoubek) z č.p. 128. S postupující kolonisací ve století XI. - XIII. přibývalo tu pomalu obyvatelů a trvalých obydlí. Lesy se žďářily a klučily, dřevo se "těpeřilo“ se strání do údolí, v milířích se pálilo dřevěné uhlí a na místech lesů vznikala kamenitá horská políčka. U nás nejprve ve středu obce "ve vsi.“ Stopy po milířích se nacházely občas na polích, pasekách nebo hrobkách kamení. Za mého mládí jsme s otcem přišli při odstraňování kamene s pole na základy milíře. Na políčkách se pěstovalo žito, oves, zelí, len a brambory. O ovocnaření je první písemná zmínka z roku 1786, kdy se jmenuje při č.p. 16 místo u jabloně. Prvními ovocnými stromy u nás byly třešně –ptáčnice a drobné višně (amrhele), jaké do našich let rostly u č.p. 1., 2., 3. a 30. Třešně bývaly skoro u každého domu a byly to stromy opravdu veliké. Z jabloní to bylo České růžové a z hrušní místní drobná, zelenožlutá odrůda, která dozrávala, když se sušívaly otavy. V druhé polovině 19. stol. se šlechtily a vysazovaly i jiné ušlechtilejší odrůdy: Hranáč gdanský, Kožené, Parména zlatá, Pomfelic, Panenské, Míšeňské, Vinné, Hrušně Eliotky a neznámého původu. Švestky domácí u nás nedozrávaly. Z třešní rané žlutočervené, pestré chrupky polorané i černé a pozdní černé (Hedelfingenská). Dřevěné uhlí se vozilo po Hamrštici k Železnému Brodu, kde byly hamry na výrobu železa. Železářství u nás - podle Dr. J. V. Šimáka - je doloženo roku 1427, vznik asi ve 14. stol., Brodské hamry nelze připustiti dříve než koncem 15. nebo počátkem 16. století. A třicetiletou válkou železářství u nás zaniklo. Doba rozkvětu byla asi do konce 16. století, to bylo na Hamrštici živo, veliké, těžké vozy tu denně hlomozily a uhlíři s kočími byli i při těžké práci veselí. Pak náš lid zase živořil a sklářství, které bylo vystřídáno za železářství zpočátku našim předkům nepřineslo užitku. První skl. huť byla zřízená r. 1540 ve Mšeně u Jablonce n. Nisou a r. 1558 v Huti Janem Schurerem z Waldheimu. Vyráběly se tu drobné nádoby, figurky a prohlidací kolečka do oken. Dlouho, dlouho bylo tu ubohé živobytí. Ještě v r. 1849 byla tu bída a nouze, jak o tom podávají zprávu Národní noviny z r. 1849, strana 220: V železnobrodském okresu, na bývalých panstvích Navarovském, Semilském a Maloskalském, vede náš lid skrovnou toliko obživu hauzírkou nebo potulkou, takže mnohý se sobě svěřenou škatulkou sirek svou výživu počíná a z toho sám sebe a manželku s několika dítkami, doma na cizí lavici v chatrném oděvu dlící a všeho jiného zaopatření nemající živí. Takového lidu jest u nás na tisíce, a nyní, když se celý národ svobodou těší, měla by být těmto chudákům tato jediná výživa zařízena? Co by z toho mohlo vzniknout? - Samé zlodějstva toliko. Naše hornaté okolí i s neúrodnýma půdama v
96
stavu není, by výživy skytlo dvacátému dílu lidu zde žijícího. Orbář zde není s to, by 2 - 3 krát tolik vyzískal co zasel. Celou důvěru a této záležitosti klademe v soucit našeho váženého poslance p. Riegra. V Loužnici dne 28. února 1849. Ve jménu všech občanů Frant. Hnídek, Jan Bouček, Petr Hušek.“ Teprve později začalo sklářství sloužit dámské módě, zavedena výroba mačkaných a píchaných perlí, při čemž musely být dvě osoby: jedna mačkala do formy žhavé sklo, druhá píchala otvor k navlečení perle, později stačil na to jeden. První skl. dílna mačkárna - v okolí byla r. 1857 v Huti, u nás r. 1862, a to při č.p. 9. Jiný obor bylo broušení korálů po domácku, které sloužily za ozdobu ženských šatů a navlékaly se do náhrdelníků. Brusy se v domácnostech užívaly až do první světové války, říkalo se jim "cajky“ a otáčely se šlapáním. Po perlích mačkaly se u mačkacích stolů, které jsou ještě v některých domácnostech, tzv. černé - flusle, později podobné, ale duté "kapižóny.“ Po konjuktuře, která r. 1897 ustala, platilo se za 1 200 kusů fluslí trojek (3´´´) černých navlečených na bílé nebo červené bavlně jen 18 haléřů. V této domácí výrobě do r. 1914 bylo mnoho novinek, léta konjuktury se střídala s lety krise, která nejvíce postihovala české dělnictvo, žilo se všelijak lidé se živili podomním obchodem a mnohým přispívala na živobytí sporá políčka. Šetřilo se na všem - zvláště na oděvu a jídle a co pěkného dal les, pole, zahrada a dom. zvířectvo, odneslo se v koších na zádech do sousedních německých obcí. Do roku 1914 ze sklářství se zvláště dobře vedlo Němcům, Češi ponejvíce jen paběrkovali, zatím co Němci rychle a snadno bohatli. Výstavní německé obce a náročný život Němců byly toho dokladem. A naši otcové a matky se doslova dřeli za pár haléřů na německý blahobyt: i ženy dělaly nádenickou nejtěžší práci na stavbách v něm. obcích zvláště v Jablonci - tak i moje matka nosila na poschoďové stavbě v Jablonci po dlouhých žebřících maltu a stavivo v putně na zádech. Doma pak pracovaly i děti, na poli s rodiči tahaly pluh a brány, pomáhaly ve sklářství, chodily do lesa - zkrátka musely pracovat často i nad svoje síly. Se vznikem sklářství vzal za své i jiný druh domáckého zaměstnání - přádlo. Lnu se však u nás nepěstovalo tolik, aby stačil na domácké zpracování. Proto pro něj chodili nebo s trakařem jezdili až do Vysokého a do Jablonce n. Jizerou. U nás tkalců mnoho nebylo zato přádníků bylo hodně a zručných, že dovedli pracovat a napřadli pro své zaměstnavatele ve zmíněných místech pěknou a jemnou přízi. Ten, kdo nedovedl usoukat slabou přízi, propřadl - t. j. měl srážky na práci. S touto prací se chodilo na návštěvu, říkalo se jít "s kuželem,“ a toto úsloví se zachovalo až skoro do dneška, když se chce říci, že někdo přišel s nějakou drobnou prací na návštěvu " nebo - pobejt.“ Při těch návštěvách se zároveň besedovalo - to byla náhrada za dnešní noviny, rozhlas a televizi. Předení zaniklo asi v polovině minulého století. V Alšovicích poslední přadla moje prababička Berntová, která jeden čas byla na podruží v č.p. 4 - bylo to brzy po roce 1850. Tehdy v blízkých místech " Svárov, Hamry, Tanvald " postavili němečtí průmyslníci přádelny a tkalcovny, a to byl umíráček domácké práci. Mnozí lidé hledali obživu jinde a jinak, šli na zeměd. práce
97
"do kraje“, nádeničili na různých místech, dokonce i do dolů, kde zůstali, t. např. Franta Havířů. Dva odešli až do Ameriky, bratři Celestýn a Josef Daníček, pocházející z rodu v č.p. 6, bratranci mé matky. Po jednom, který se usadil v Kalifornii, příbuzní z Daníčkova rodu dědili po 7 000,- Kč. Kolem poloviny 19. stol. vznikl tu ještě jiný zdroj výdělku - dobývání břidlice. Břidlice, jejíž ložiska někde jako skály sahaly až na povrch byla prý objevená náhodou. Stalo se tak na místě bývalého Stráňovského lomu na Těpeřsku, za nynějším Štebrovem, na zalesněné stráni. Tam prý vůl se smekl při svážení dřeva na mechem porostlé břidlicové skále, kterou tak objevil. A na tom místě vznikl první lom. Tam a v prvních lomech začali pracovat Němci ze Sas a pak i naši. Na Alšovicku byl největší lom Halamů k č.p. 5, který byl ve spodku později zatopen, před ním měl lom Zachariáš Paldus z č.p. 6, za ním byl lom Lišků. Dnes tam zejí jen mlázím porostlé hrubé jámy a haldy odpadové břidlice (šutr.) Za mého mládí se v těch lomech ještě pracovalo nejpozději Kurfiřt z č.p. 29 (zvaný Palexin nebo Palexiňák) ještě asi v r. 1908 a touž dobou také lomařil na Pipákově (Huškově) pod Alšovicemi Josef Halama z č.p. 42. V první světové válce práce v lomech skoro zcela ustala, lid si našel lepší práci ve sklářství. Břidlice se rozštípala dláty do slabých desek, ty se velikými nůžkami nastříhaly do šablon a pak třídily podle jakosti do tří tříd. Šablony se počítaly na kopy a za každou kopou byla velká šablona - "kopák.“ Zmíněnému Palexinovi platil bratříkovský obchodník břidlicí Hnídek za kopu 52 krejcary (druhá třída) a sám dostával 95 kr. Za práci se platilo podle oboru práce: lamači ve skále a střihači šablon si vydělali denně až 60 krejcarů, dřáči (drali bloky na tenké desky pomocí dlát) 35 - 45 kr., kolečkáři 30 - 40 kr., ženy při lehčích pracích 20 kr - za 1 kopu. Obchodníci platili výrobcům zprvu za 1 kopu 1. třídy 40 - 50, 2. třídy 35 - 40, 3. tř. 20 - 25, později více. Břidlice se odvážela volskými potahy na Maršovice, kde byl sklad. Barva břidlice byla šedomodrá nebo šedozelená, třetí třída byla ne stejnobarevná i skvrnitá a menší velikosti, říkalo se jí "fleky“ nebo "komiňáky.“ Byla to výborná krytina, lepší než dnešní "eternit.“ V Alšovicích na usedlosti č.p. 14 " u Lejsků " vydržela přes 100 let a snad by vydržela déle kdyby nepřerezivěly hřebíky, tam totiž byly ještě hřebíky kované. Kdož ví, zdali sláva železnobrodské břidlice bude znovu vzkříšena? Zatím se jí vyrábí jen málo vzhledem k značným výrobním nákladům a jinak se jí zatím využít nedá. A přece byly doby, kdy se jí kryly i střechy palocích. Práce v lomech přinesla i do naší vsi veliké zlo - "kořaleční mor.“ A kořalka se pila " nejvíce bílá, žitná " v zimě pro zimu a v létě pro teplo a často se propil celý výdělek. Pak bylo doma a po vsi nářku, pláče, ale též zlých slov i svárů a rvaček. Než ani sklářství nepřineslo vždy požehnání. Konjuktura přinesla uvolnění života, krise bídu a rozvrat. Píše se o tom v bzovské pamětnici: "Za časů duchovní správy farářů Krupaře a Peka zmohlo se v této horní krajině a tedy i v zdejší farní osadě broušení sklenných korálů - což poskytuje obyvatelům snadného a hojného výdělku, takže pilný brusič týhodne 7 až 12 fl. r. č. si vydělal. Než výhoda tato měla záhy za
98
následek rozmařilost, přepych a odezvu zvláště u mládeže. Tou měrou, kterou výdělek vzrostl - zmohlo a rozšířilo se jako morová rána mezi lidem pití lihovin a s ní spojené neřesti, rozpustilost, nemravnost.“ To je psáno v roce 1875, kdy se stal farářem ve Bzí bzouvský rodák Fleischman. Byly ale také zlé doby u nás. Tak např. v prvých letech 20. stol. za dlouhé krise ve sklářství můj otec pracoval v břidličném lomě jako dráč a střihač i v zimě za třeskutých mrazů s jinými ze vsi. Tou dobou bývaly u nás smutné časy. Hlad jsme sice neměli, ale chléb byl odměřený a maso bylo v rodinách jen hovězí, a to ještě jen málo kdy - pro rodinu, i četnou, 1/2 kg na polévku. O pouti a hodech se zabila stará slepice a uvařila. Pečené maso se mezi našimi lidmi neukázalo. A třebaže se žilo co nejskromněji, přece bylo mnoho lidí zadluženo, tak na naší chalupě 500 zlatých z frýdlantské záložny 28. 2. 1884 a poslední splátku tam nesl můj otec asi v roce 1904. Byly u nás i usedlosti, které přišly do dražby. V poslední čtvrti minulého století, kdy se sekal šmelc (drobné korálky), vydělávali si sekači denně až i 1 zl. 50 kr., ale i ostatní - brusiči, leštiči a navlékači si vydělali slušný peníz. Když firmy Riedel v Polubném a Breit v Lučanech zavedly sekací stroje, poklesl výdělek všech, sekáči se museli spokojiti s denním výdělkem 20 krejcarů. Tak mezi dělníky " Čechy i Němci " vznikla zoufalá myšlenka zbaviti se strojů, které jim vzaly chléb. Po schůzování a jednání s úřady, když dělníci nedosáhli svých požadavků, vypravili se 29. 1. 1890 do Lučan. Ze Zásady jich vyšlo asi 100, cestou se k nim přidali další - i Němci. Netrpělivost a zoufalost dělníků byla ještě více zjitřena nelidským chováním četnictva. Zástup dělníků vnikl do Breitovy brusírny, zničil 16 sekacích strojů a zásoby v ceně 12 164 zl. 1 kr. Při demonstraci byl bez příčiny zabit četníkem Josef Kabka ze Zásady a zastřelen Frant. Paldus z Jistebska. Krveprolitím rozlícený lid vnikl do skladiště, kde zničil zásoby v ceně 7 331 zl. 9 kr. Pak se všichni rozešli. Výsledek pozdvížky byl hrozný: 87 lidí našeho kraje bylo odsouzeno k 35 letům žaláře, mladí po odpykání trestu odvedeni na 4 roky k vojsku do Uher a Dalmacie. Ze Zásady odsouzeni 34 lidé. O účasti našich občanů není zpráv. Do první světové války se velmi rozšířila různost skl. výrobků: korále, náhrdelníky a náramky, knoflíky, jehlice, špendlíky, spony, náušnice, kroužky, kabelky, peněženky, kolečka a pokrývečky a jiné ozdoby pletené z drobných korálek (šmelce), dále napodobeniny drahých kamenů, k zvýšení lesku a zářivosti se skl. vrstvy ozdob podkládaly tenkými plátky stříbra nebo se též brousily, využilo se spojení skla s kovem (pasířství) při výrobě brožů, prstýnků, spon apod. V Jablonci bývalo mnoho zájemců z ciziny, proto se tam mluvilo "všemi jazyky.“ Rozšířením sklářství o pasířství a o různé obory výroby tzv. jabloneckého zboží,“ se zlepšila zaměstnanost. V první světové válce byla ale výroba zastavena, před válkou si dovední skláři vydělali denně 1 zl. 50 kr. až 2 zlaté - někdy i více. Po válce nastal rozkvět, kterého více využili i Češi. K zajímavému a pestrému způsobu obživy našich předků patřilo i putování světem s
99
hudbou. Živilo se tak mnoho lidí širého kraje, ale z Alšovic "jak se zdá" jich bylo nejvíce a snad si získali nejvíce popularity svým uměním, třebaže pak nastal úpadek a Alšovice dodnes nemají vlastní kapelu. Do mých let se pamatuji na dva poslední. Jeden - Celestýn Kozlovský hrával na flétnu a bydlel v malé světničce u nás. Vždy na čas se vypravil do světa a když vydělal něco peněz vrátil se domů. Nosil nám dětem zvláštní cukroví a my se proto těšili na jeho návrat. Hrával často tehdy známou polku, kterou jsme s ním zpívali:
A oblíbená byla i stará "přadlácká“:
Druhý a poslední z alšovických hudebníků byl Adolf Hujer z č.p. 30, který byl naposled s kapelou v Rusku r. 1880, pak měl u nás hostinec a obchod smíšeným zbožím. Když v letech 1922 - 1926 byl sokolský hudební kroužek, hrával s námi basu. Měl tenkrát zásobu starého psaného notového materiálu - skladby k tanci i koncertní pro poslech. K mé výzvě napsal mi o alšovických muzikantech dopis, z něhož vyjímám toto: "Dávno před 100 lety cestovalo z Alšovic mnoho občanů jako podomní obchodníci po Čechách i Rakousku, z nichž poslední byl Josef Kotrba z č.p. 34. Mnoho občanů cestovalo s hudbou po Rakousku, Německu, Dánsku, Holandsku, Rumunsku, Rusku a jinde. Zde se narodil učitel Josef Kurfirst (v roce 1793), který od roku 1830 vyučoval na Malé Skále a Josef Kozlovský, oba dobří učitelé i hudebníci. Z dobrých hudebníků byl v letech 1840 N. Pospíšil, který v té době byl co vysloužilec vojenské hudby v hodnosti šikovatele a mladíky u nás hudbě vyučoval. V domě č.p. 28 u Brožků byli dva bratři dobří hudebníci, z nichž starší Antonín Brožek zemřel jako hudebník v městě Wolšansk, Charkovská gubernie. Mladší jeho bratr Stanislav v letech 1850 byl již co vysloužilý hudebník vojenské hudby v Plzni, též v hodnosti šikovatele, kdež vstoupil jako úředník do policejní služby a roku 1869 skončil život sebevraždou zastřelením. V domě č.p. 5 u Halamů byla též rodina hudebníků a to: Josef František a Ignác, který jako hudebník zemřel v Rusku, neznámo kde. V domě č.p. 29 u Vojáků byla rodina samých hudebníků, ač jejich otec byl cestujícím obchodníkem. Jméno u Vojáků obdržela rodina ta proto, že jejich otec jako vojín v napoleonské válce u Lipska byl těžce raněn, a též na rozdíl, že v Alšovicích bylo tehdy více rodin Hujerů. V domě u Vojáků byli čtyři bratři
100
hudebníci: nejstarší Josef, Antonín, Ignác, František. Nejvíce a nejdéle z nich cestoval Antonín, který si koupil domek č.p. 45 v Alšovicích. Týž cestoval jako vedoucí osmičlenné společnosti hudby dechové, nejdříve po Německu, Uhrách, Rumunsku. Od roku 1840 cestoval pouze po Rusku s hudební společností, v které byli hudebníci z Držkova, Jirkova, Žel. Brodu, Bratříkova, Sněhova, Mukařova, Jeníšovic, ba i z Bělé pod Bezdězem. V takové hudební společnosti býval život rodinný, bývali to nejen dobří hudebníci, ale lidé dobří, ryzí povahy. V té době existovaly po větších městech v Rusku t. zv. kluby. Byly kluby vojenské, úřadnické, obchodnické, ruské inteligence, které si najímaly hudbu na celou zimu i dobu delší, na stálý plat. Obyčejně se hrálo dvakrát nebo třikrát týdně, což bylo předem notářskou smlouvou určeno. Klubovní budova obsahovala čítárnu, knihovnu, kuřácké i hrací místnosti, taneční sál, jídelnu, bufet, kuchyň, místnost pro hudbu, garderoby a t. d., a nebyla jiným lidem než členům přístupná. V létě se hrávalo v městských sadech, kde bývalo restaurační zařízení. Uvedený Antonín Hujer měl čtyři syny hudebníky, a to: Antonín, Stanislav, Josef, Adolf. Z nich Antonín byl znamenitý houslista, ovládal dobře jazyky - mimo český též německý, ruský velmi správně a francouzský. Když synové dorůstali, brával je otec s sebou do Ruska. V r. 1870 prodal Antonín Hujer domek v Alšovicích a koupil domek v Mukařově, odkud se opět odebral do Ruska se synem Stanislavem a společností, kde pobyl až do roku 1874. V r. 1875 jel do Ruska se syny Antonínem a Josefem, odkud se následkem nemoci vrátil v r. 1878. V roce 1880 se vypravil posledně do Ruska se syny Antonínem, Stanislavem a Adolfem, a to v šestičlenné společnosti smyčcové hudby, kdež pobyli až do r. 1882. To byla poslední hudební výprava z našeho okolí do Ruska, neb podobné cestování do Ruska s hudbou přestalo. Uvedený Antonín Hujer a spol. účinkovali v Rusku ve větších městech, a to: v Poltavě, Charkově Orlu, Usmáni, Tambově, Starobělsku, Kamenské stanici (v oblasti vojska Donských kozáků - 6 roků), Voroněži, Stavropolu, Lugánském závodu, Borisáhlebsku, Saratově, Slavjansku, Moršansku, jiných a jiných, což nelze vyjmenovat. Celkem byl Antonín Hujer v Rusku (pobyt mezitím v Čechách nepočítaje) 35 roků. Několik cestovních pasů Antonína Hujera a vysvědčení v ruském jazyku z výše uvedených klubů o výkonu hudby a chování společnosti se nachází v museu města Žel. Brodu.“ Tento dopis jsem obdržel dne 25. 5. 1933. závěrem ještě Adolf Hujer připomíná, že zmínění vojíni Pospíšil a Brožek museli u vojenské hudby sloužit 20 roků. Z pamětí mého otce Františka Halamy z č.p. 3, Josefa Halamy z č.p. 42 a Karla Paldusa z č.p. 7 uvádím toto: "Alšovice byly ode dávna známy jako vesnice hudebníků. Nejdříve se chodilo do Němec, a když ty cesty byly hudebníkům zakázány, cestovalo se do Ruska. Z rodinných kapel vyznačovala se nejvíce kapela Nácova z č.p. 33. Z té rodiny bylo 8 hudebníků - muži, ženy i děti a tvořili samostatnou kapelu. Podle jistých zpráv hrála zmíněná kapela v královském paláci v Berlíně a kapelník té kapely František Paldus obdržel od samého krále darem - bylo to asi v r. 1815 - vestu - s prýmkama.“
101
Od toho byl pak jmenován "premovanej Franta.“ Do naší doby zachovali se v živé paměti z členů té kapely: Náca Náců, Kajtán Náců, Josef Náců, Terezie a Petromila Nácovy a pak Alexius Zahradník, který s nimi mezi jinými též chodil. ("U Náců“ se říkalo už v naše časy v č.p. 33, protože Paldusů bylo v Alšovicích mnoho.) Nejoblíbenější píseň, kterou tehdáž hrávali, byla na straně 217 uvedená "Dejte cucků.“ Druhá větší a oblíbená kapela byla Frant. Kozlovskýho - ta bývala jen v Rusku. Otec tohoto kapelníka byl učitelem a on sám měl dosti vzdělání. Na jedné cestě do Ruska byl zatčen jako podezřelý ze špionáže, poněvadž byl označován podle jména za Poláka. Bylo to v roce 1867. Poslední z té kapely byl Celestýn Kozlovský (bydlel též v č.p. 3), který chodil s Lidmilou Samkovou (Paldusovou z č.p. 9) - ta hrála na harfu, on na flétnu. Před touto kapelou byla daleko známa svou dovedností kapela Vojákova - Hujerova. Pokud jsou pamětníci, zachovali až do dneška (1939) jména některých hudebníků: Josef, František a Ignác Halama z č.p. 5, Ignác zemřel v Rusku. Bratranci Josef a František Halama z č.p. 12, Karel Cvrček se sestrou Marií z č.p. 2, Josef a František Hujer z č.p. 29, z č.p. 28 Antonín Brožek zemřel v Rusku, Brožek Stanislav a Antonín, Jan Pfeifer, četník - byl také dobrým hudebníkem, Paldus Josef, Jáchym a Terezie. Celkem se počítalo, že v těch dobách bylo v Alšovicích na 80 hudebníků, mezi nimi 8 - 10 žen, které hrávaly na harfu. Jmenovaní hudebníci hrávali v Německu, Rusku a Polsku. Stanislav Brožek hrál již doma na klavír, a když přišel z vojny, oženil se v Plzni, kde pak byl kapelníkem a regenschorin při tamním kostele.“ Nedověděl jsem se, jaký byl jejich výdělek, ale zdá se že slušný. Kteří byli šetrní, koupili i usedlosti a nebo nová obydlí postavili. Také je s podivem, že se nezachoval žádný hudební nástroj - všechny, i tolik oblíbené harfy, vzaly za své. Jedinou památkou byla spousta not, které měl ve vlastnictví poslední z cestujících hudebníků Adolf Hujer z č.p. 30, obchodník a hostinský. Aby sláva alšovických hudebníků neupadla v zapomenutí, sebral jsem od pamětníků alespoň vzpomínky na ně, když jiných památek nezůstalo. Uplynulo více jak 100 let od prvého vytištění Hilmarovy polky "Esmeralda“ v Berlíně, tam ji hráli tenkrát čeští muzikanti - nová hudba a tanec se velice líbily - a proto ji dali vytisknout. Kdož ví - možná, že mezi těmi hudebníky, kteří ji v Berlíně před vybranou berlínskou elitou hráli, byli i hudebníci z Alšovic, nasvědčuje tomu vyprávění o "premovaném Frantovi.“ Tito hudebníci byli poslední, kdož tímto způsobem šířili po světě dovednost alšovických muzikantů. Podle posledních našich nejstarších pamětníků z roku 1931 nikdy si naši dávní hudebníci nestěžovali na svůj životní úděl v cizině, naopak chválili si, jak se jim dobře vedlo a jak si jich samých a jejich umění tam vážili. Ale přece každý toužil po letech - i když se zdálo, že zapomněli na rodnou zapadlou vísku pod Skaličkami vrátit se domů. Tak např. Antonín Hujer, který byl učitelem literním i hudby, zůstal v
102
Rusku velmi dlouho, ale přece se vrátil, bydlel v č.p. 35, zemřel v č.p. 30. Čest jejich památce! Ještě před 60 lety byla alšovická stavení z většiny skrovná. Ubývalo sice roubených staveb s doškovými střechami, ale obydlí těch nejchudších měla ještě místo podlahy dusanou hlínu, povalové stropy vymazané jílem, malá okna, na síní místo dlažby břidlicové desky. Pod přístřešky se sušil luční kmín a léčivé byliny, z nichž některé rostly i u stavení. V domě bývala jedna velká světnice, někde ještě přístěnek a menší světnice pro podruha nebo výměnkáře. Chlév býval v druhé půli stavení. Světnice byly ozdobeny barvotisky svatých, obrázky z poutních míst a též i obrazy Husa, Žižky, Komenského, Havlíčka. Malovaný staročeský nábytek za mého mládí již mizel. Také pece se vytrácely z obytných světnic a byly již jen v č.p. 1, 5, 6, 14, 44, 16, 17. K vaření sloužila veliká kachlová kamna, pro teplo litinová kamníčka (bubínek). Topilo se dřívím, roštím, šiškami, jehličím, vřesem, chvojím - uhlí se více užívalo po první světové válce. Svítilo se petrolejovými lampičkami a později nástěnnými a visacími lampami. Sirky byly fosforové. Ve většině stavení byl mačkací stůl s měchem k domácké sklářské práci, někde ještě šlapací brus na korále. Kolem zdí byly lavice, kde byla četná rodina - a u nás to bylo v každém stavení spávalo se na nich a nebo i na "lůžičkách“ a slamnících na podlaze. Když nebylo jinak, spalo se na slámě pokryté pytli a nebo i na půdě, tam nás mladých spala většina v létě, v zimě. Zimy bývaly zlé, sněhu mnoho i mrazy třeskuté. Sníh padával již v listopadu a vánoce byly bílé, za svého mládí pamatuji jen jednou, že o vánocích bylo "kopeno“ (bez sněhu). Aby mráz tak nepronikal do stavení, ohradily se zdi zvenčí stelivem, vřesem, listím, chvojím, kapradím - a tím vším se topilo, takže na jaře byly zdi zase volné. A na podzim se shánělo po lesích znovu, proto také lesy byly prořídlé s malým podrostem, protože chudině byl les dobrodincem od jara do zimy - a i v zimě. Oblečení našich lidí bylo jednoduché. Jedny šaty byly na neděli, druhé "cajkové“ - na všední den do práce. Doma, na pole i do školy jsme chodili bosi, a i mnoho dospělých chodilo bosky doma a v práci na poli. Za mého mládí se již nenosil starý kroj. Toliko u starých žen jsem viděl barevné silné sukně (mezulánky), květované kazajky, velké šátky s třásněmi (franclemi), a parádní šátky na hlavu v létě. V zimě, která neměla teplý kabát, nosila velikou kuklu - čtvercový, silný šátek (pléd), do kterého se zabalila. Muži nosívali v zimě pod kloboukem černé čepičky. Také teplé čepice s ušáky a šály byly ochranou proti mrazu. Do bot se dávaly onuce a bylo-li v nich dost místa, dala se v zimě pod chodidla sláma. Na čistotu se skoro všude dbalo, týdně se pralo, mylo, koupalo. Jednoduché bylo i jídlo. Hladu u nás nebylo, ale lidé byli v jídle velice skromní a střídmí. Základními jídly byly brambory, zelí, kyselo, chléb. Bramborových jídel bylo mnoho: halušky, knedlíky, strouhanec, bramborák, drobečky, placky, na loupačku, (kucmouch - kaše), strouhanka aj. Chlebem se šetřilo. Mléko bylo kozí a nebo kravské sbírané. Maso bývalo hovězí a jen někdy v neděli - půl kg pro celou rodinu, aby byla polévka a křenová omáčka s brambory. Na neděli se pekly placky
103
(šolky) z bílé mouky, buchty nebo později koláče byly jen na pouť, posvícení, vánoce (štědrovnice), skládanice s mákem nebo s povidly, bochánky s rozinkami (krisbrůty) a velikonoce. Býval také hrách s kroupami, káva (sladilo se mnoho cukerinem), lívance, kaše krupičná, jahelná, rýžová, rýžovník (též s povidlovkou), různé polévky - nejčastěji bramborová a česnečka, nudle. Mastilo se vždy málo - máslem, sádlem, škvarky (ty nejvíce z Liberce a z Jablonce vozil košťatář Štryncl z č.p. 49) zaváděl se umělý tuk. Pochoutkou bylo podmáslí a tvaroh čímž se zchutnily brambory, též hubník a začínala se více jísti zelenina, oblíbený byl dumlík (tuřín). Pokrmem nejvíce uctívaným byl chléb a když někdo po skrovném obědě měl ještě chuť, říkalo se: "Dolož chlebem, chceš-li a můžeš-li a buď rád!“ Při skrovném živobytí bývalo ale stejně ve vsi veselosti a spokojenosti dost a lidé se dovedli radovat i z malých, dnes přehlížených věcí a událostí. Jakou událostí byla bzovská pouť, posvícení, svěcení svíček "hromniček“ a jívových ratolestí (kočiček) a nebo procesí. S procesím se putovalo do Turnova, do Prahy , na Svatou Horu, do Boskova, do Vambeřic, do Hejnic, do Filipsdorfu. Na mariánská procesí se nosila ozdobená soška madony, která bývala ve výklenku zdi domu č.p. 3. Tam totiž bydlel nejslavnější alšovický průvodce procesí Kurbut, který byl znám široko daleko. Poslední takové procesí se konalo v září 1904 do Turnova. Vedl je J. Volf z č.p. 20 - to byl také poslední vedoucí procesí. Pak se sice ještě chodilo na pouti - nejvíce do Boskova - ale bez procesí a bez "matičky,“ a zbyly jen vzpomínky - veselé i smutné. Největšími svátky byly vánoce, na ně se šetřilo potravinami i penězi. Na dobu před mini připadlo stavění betlémů - nejpěknější měli u Cvrčků v č.p. 2, nejdéle se stavěl u Halamů (u Krejčů, Kurbutů, u matičky v č.p. 3. Vánoční stromky bývaly jen když byl výdělek. Kolem vánoc bývalo nejvíce sousedských večerních besed a adventních zpěvů a koled. Podkrkonošské koledy byly již sebrány, nenašel jsem a ani neslyšel však jednu - a protože se zpívala jen v Alšovicích, uvádím ji:
Šla Ančička od háječku, rozlila mlíčko v hrníčku, na Terezku skládala, že ona to uďála. 2. A Milka je dohonila, ta jim hrozně hubovala: "Co ste vy to uďály?“ Za vlasy ji chumlaly. 3. A za nima jde s muzikou Franta nese basu velkou, a za nima housličky a pak dále dudičky. 4. Dudy, dudy, půjdem dále, však nás je tady na mále, musíme dále jíti, Ježíška kolíbati. 5. Kdo poslouchá, ať zaplatí, ať je chudý neb bohatý, žádnému neprominem, musí dát groš s tolarem.“ O vánocích se peklo vskutku hodně, krisbrůtů“ a i jiného bílého pečiva, říkalo se ,že 1.
104
má vydržet až do hromnic (2. února). A tak se pamatuji, že se říkalo, že někde v početné rodině napekli i "z půl centu.“ Ovšem byly zase případy, kde péci nemohli a tam se donášel "podarůněk.“ Při pečení bývalo veselo "ve vsi“ v č. p. 12, 14, 16, 18, 5, 6, "na obci“ v č.p. 1, 3, 44. Vánoce byly opředeny pověrami, které jsou známy sdostatek. O velikonocích se projevoval vliv Němců, a tak se chodívalo koledou na Zelený čtvrtek. Zpívalo se: Hej, hody doprovody, dejte vejce malovaný. Nedáte-li malovaný dejte aspoň bílý. Slepička vám snese jiný v komoře v koutku, na zeleným proutku. Proutek se ohýbá, slepička kokodá: kokokokodák, snesla jsem jich padesát. Já za dveřma stojim, Pánaboha se bojím, koledy mi dejte, a nic nemeškejte. Pámbu vám to nadělí ve chlévě i na poli.“ O Velkém pátku časně ráno nadělala hospodyně z jívových proutků, posvěcených o Květné neděli, křížky. Menší se zastrkaly za rámy oken, aby zlé moci neměly do stavení přístup a stavení se obkropilo svěcenou vodou za neustálého modlení. O velikonoční neděli se veliké křížky z těch proutků zastrčily do pole, kde bylo zase to ozimé žito. Příležitost k radovánkám a i nevázanému veselí byly o masopustním úterý, kdy chodily maškary, pitvorně ustrojení chlapci a prováděli veselé výstupy, vybírali na hudbu a dělali i neplechy. Zvláštností bylo u nás stlaní svatojanských postýlek před Janem Křtitelem. Natrhali jsme mateřídoušky, nastlali ji mezi trnože stolu, pokryli bílou plachetkou a na ni položili obrázky svatých z poutí a ozdobili různým kvítím. Druhý den se postýlka uklidila a mateřídouška s kvítím se usušily a uložily - měly prý větší léčivou moc, než byliny jindy natrhané. Stlaní postýlek bylo prý na památku, že Kristus s Janem Kř., když putovali světem, našli nocleh na mateřídoušce u chudých lidí. Před prvním májem - 30. dubna - se pálila košťata, říkalo se tomu "pálení čarodějnic.“ Okázalé bylo pálení hranic před svátkem Mistra Jana Husa. Hranice byly páleny na Skřibu nade Bzím u Dupandy a nebo na Skaličkách. Při tom byly zpívány vlastenecké písně a přednášeny proslovy k tomu dni. Vůbec od konce 19. století se u nás projevuje silné národní uvědomění. Co bylo v životě za našeho mládí zvláště pozoruhodné - to byl zájem a projevy soucitu a přátelství s trpícími a postiženými. A kdo nemohl pomoci, přispěl aspoň radou nebo potěšil laskavým slovem. Vzpomínám, jaká srdečná účast byla věnovana nemocným sousedům a dětem.
STATISTIKA O POČTU OBYVATELŮ. ________________________________________________________________ Rok Počet Počet obyvatelů Počet Poznámka sčítání domů muži ženy celkem Němců ________________________________________________________________ 1843 53 375 1857 53 324 1869 54 185 211 396 1880 59 205 231 436 12
105
1890 1900 1910 1921
58 63 66 77
219 255 246 258
263 260 243 273
482 515 489 531
43 3 25 26
271římkat.,31evan., 2jiné,271bez vyzná.,
1930 114 304 314 618 28 ________________________________________________________________
SAMOSPRÁVA, KULTURA, SPOLKY.
Osada Alšovice a její občané měli až do konce 19. století málo závidění hodný úděl. Všechny okolní obce byly lépe situovány polohou a zabezpečeny hmotně buď výnosnějším zemědělstvím nebo i jinou výrobou. Občané těchto vsí byli proti Alšovicům nesmírně zaujatí a rozšiřovali své katastrální území na jejich úkor. Je to patrné do dneška. Obec Huntířov měla pozemky za Hamršticí a bývalý Malý Huntířov jim patřil celý, i děti chodily do huntířovské školy, ač do Alšovic v těsném sousedství bylo "pár kroků.“ A podobně i osada Skuhrov měla pozemky blízko alšovických domů. Nejkřiklavěji až do dneška je to u obci Bzí, která má pozemky až u č.p. 27, takže sousední obydlí patří do Bzí, ke kterému jejich obyvatelé pro značnou vzdálenost nemají vůbec žádný vztah a ani jiné spojení, ať komunikační, ať kulturní či materielní. Alšovice bývaly rozlohou nepoměrně větší. Tak například až do osmdesátých let minulého století patřil k nim celý Štebrov i s lesem až k potoku Žernovníku, s původními domy alšovického číslování č.p. 24, 26, 30 a 31, které se uvádějí až do konce poloviny 19. století pod jménem Dobrohoustka. K nim přibyl počátkem 19. století ještě pátý dům. Toto veliké území bylo připojeno z části k Těpeřům a z části k Bratříkovu, ačkoli cesta je bližší a schůdnější k Alšovicům a tamní obyvatelé dodneška k Alšovicům tíhnou. Teprve v letech 1862 - 1869 byl v Alšovicích první rychtář rychty (obce) skuhrovské - dříve huntířovské, byl to František Halama, rolník z č.p. 5 a po něm Šimek, rolník z č.p. 17. A to byli jediní za celou tu dobu až do první světové války, kdy byl starostou Adolf Hujer, obchodník a hostinský z č.p. 30. V Alšovicích byl radní, který se starostou a radními Splzova a Skuhrova nebo Huntířova tvořili představenstvo katastrální obce Skuhrova. Starosta vlastně převzal funkci bývalého rychtáře, ovšem s omezenou pravomocí podle zákonů a nařízení z 2. polovice 19. století. U nás byli známi radní Mastník z č.p. 16, Halama č.p. 5, Pala č.p. 18, Paldus č.p. 14, já jsem znal souseda Karla Cvrčka z č.p. 2, který byl na svou dobu velmi sečtělý, rozšafný a dovedl přece jen zájmy Alšovic více bránit. Obecní zastupitelstvo - nejvyšší samospr. orgán obce - se volilo na dobu tří let. Volilo se ve třech oborech, které byly sestaveny z občanů plnoletých (24 roky věku) podle výše daní. Volili a zvoleni býti mohli (od 30 roků věku) jen muži, kteří platili přímé daně a mimo ně úředníci, učitelé apod. občané. Vnitřní záležitosti osady a její
106
majetek spravoval osadní výbor, o školu se starala školní obec - tj. j. území, které bylo ke škole přiškoleno. Příčinou ochuzování Alšovic a jejích obyvatelů byla okolnost, že v sousedních obcích byly rychty a rychtáři (později starostové) a naši předkové neměli na tamní rychtáře a panské úředníky žádného vlivu. Nikdo jim nepodal pomocné ruky, nikdo se jich nezastal - byli ponechání sami sobě ve svém ponížení. Neměli jsme mezi našimi předky písmáků, kteří by nám zachovali písemné zprávy, ale neměli je ani sousední obce, ačkoliv tam byly pro ně příznivé podmínky. Byli však u nás chytří a přemýšliví lidé, kteří se dostali do světa za svým živobytím, a ti se stali živými novinami a zpravodaji. Za dlouhých podzimních a zimních večerů se lidé scházívali na besedu při přádle, při dračkách a později při práci se sklář. výrobky, tam se šířily novinky ze světa, tam naši předkové se školili. Byli mezi nimi i mnozí, kteří se naučili číst a psát sami - ale cesta k tomu byla svízelná. Střediska těch besed byla dvě, jedno "ve vsi,“ kde se v domech konaly střídavě a druhé "na obci“ v č.p. 3 "U krejčů.“ Tam totiž dlouhou řadu let byl rod Kurbutů, který se vyznačoval iniciativními muži. Chodili do světa jako podomní obchodníci, vodili procesí do Hejnic, Vambeřic, Bozkova, Turnova, ba i na Svatou Horu. Také v tom domě se našly i Havlíčkovy noviny a některé spisy Krameriovy- Jenovéfa, Brunovík, píseň o knížeti Oldřichovi. To byly počátky kulturního života u nás, které byly vytvořeny nikým jiným než našimi lidmi. Je ovšem smutnou pravdou, že těžké sociální poměry u nás způsobovaly zaostávání a v polovině 19. století stagnaci a úpadek, když začala práce v břidličných lomech, která byla příčinou tíhnutí lidí k alkoholu, ten způsobil u nás mnoho zla. Ale plamenek kulturního života neuhasl. Zprvu scházeli se občané k výročním valným hromadám osady v hospodě u Halamů v č.p. 5 a snad také v č.p. 6, kde se až do našich časů říkalo "u Šenkýřů.“ Později tento hostinec zanikl a byl v č.p. 30 u Hujerů a pak druhý v č.p. 54 u Mazánků. Zábavou byly nejprve pouze tancovačky o posvícení a v masopustě nebo při jiné příležitosti, ale tam se často holdovalo alkoholu z toho pak vznikaly sváry a výtržnosti - ba i soudy. Kdy hostince byly zřízeny, nepodařilo se mi zjistiti: prvý asi již počátkem 18. století, druhý snad v druhé půli stol 19. Spolkový život u nás začínal až v 80. letech 19. století, kdy tu odezvou dělnického hnutí v okolí byla ustavena politická organisace sociálně demokratická. O činnosti této organisace není zvláštních zpráv, osada byla tenkrát v politickém uvědomění rozdělena do tří skupin, které málo mezi sebou spolupracovaly. Teprve zásluhou Karla Cvrčka z č.p. 2, který svou zkušeností, prozíravostí a důsledností s několika občany docílil, že občané Alšovic prosadili požadavek, aby v zastupitelství obce Skuhrova měli třetinu členů. Alšovice tenkrát patřily ke katastrální obci Skuhrov, která sdružovala osady Skuhrov, Huntířov, Splzov a Alšovice. Dosud měly Alšovice jednoho nebo dva zástupce v obec. zastupitelstvu a ti nemohli k prospěchu Alšovic nic prosadit. Vždyť do dneška ani není mezi těmito obcemi pořádné komunikační spojení. V devadesátých letech 19. století se dostává i do našeho podhůří - do vesnic -
107
myšlenka sokolská. Přináší ji nadšený, mladý studující mediciny Celestýn Daníček z Huntířova, zemřel předčasně k lítosti všech jeho stoupenců a pochován na bzovském hřbitově, kde má náhrobek. Za ním tenkrát tíhli mladí hoši od nás, zalíbila se jim sokolská myšlenka a tak v roce 1894 založena u nás tělocvičná jednota Sokol s prvními jedenácti zakládajícími členy. Byli to: František Halama z č.p. 3, první její náčelník, který v roce 1949 odešel v nenávratno jako poslední ze zakladatelů. Karel Cvrček z č.p. 2, Josef Hujer z č.p. 27, Josef Kurfurst z č.p. 29, Zachariáš Paldus z č.p. 43, Antonín Paldus z č.p. 14, Stanislav Volf z č.p. 8, František Prokop z č.p. 50, Mazánek Leopold z č.p. 54, Matěj Tichý z č.p. 50, Jan Hendrych z č.p. 15 a asi též František Novotný z č.p. 51. Jednota měla mladé a průbojné činovníky a členy a proto brzy se dostala mezi nejlepší jednoty v sokolské župě Ještědské, třebaže to byla jednota vesnická.. Vždyť v závodech v r. 1902 získala již třetí místo za Turnovem a Libercem. Cvičilo se u Mazánků, nejprve v šenkovně pak na nově přistavěném sále. V létě se cvičilo venku. My sokolští žáci cvičili jsme také i nářadí - bradla a hrazdu - které byly staršími bratry postaveny u některých domů: u Cvrčků v č.p. 2, u Krajčů v č.p. 3, u Lejsků č.p. 14, u Palexinů 29. Sokol pořádal často výlety, veřejná cvičení, besedy, akademie a slušné zábavy programové i taneční. Podporován byl schranitelkou - Sokol v Praze Břevnově, s jehož členy bratrský osobní styk trvá dodnes. Jednota se od svého založení zúčastnila všech sletů v Praze a její členové bývali hosty břevnovských sokolů. Činnost Sokola měla pro kulturní rozvoj Alšovic nesmírný význam. Nebyl to jen tělocvik sám a pozoruhodné úspěchy v něm, ale též veškerá sokolská činnost získávající mládež, která byla z vysedávání při kartách a při alkoholu odvedena do tělocvičny a do přírody. V Sokole i doma zněly sokolské a národní písně, šíří se lavinovitě četba novin a dobrých českých knih. V Alšovicích začíná nový lepší život. Osada se staví na roveň ostatním obcím - a v mnohém je i předstihuje. O Alšovicích se již jinak mluví, od našich sokolů se chodí mnozí ze sousedství učit. Do první světové války je Sokol vedoucím činitelem v kultuře u nás a jde za ním valná většina mladých i starých. Sokol se zajišťuje k své činnosti finančně. Když začíná válka, má již uspořeno 3 000,- Kč a prozřetelně je půjčuje bez úroku osadě na dostavbu silnice, aby předešel jejich konfiskaci ve prospěch Rakouska. Alšovice patří mezi nejpokrokovější osady širého okolí. Ve světové válce bylo 36 členů v zajetí, 5 legionářů padlo. Před válkou měla jednota ? členů, mimo to asi 35 žáků a žaček a 30 dorostenců a dorostenek. Po katastrofálním požáru domu č.p. 27 Josefa Hujera, krejčího, dne 29. 5. 1886 osadní výbor se usnesl ustaviti Sbor dobrovolných hasičů a zavázal se obstarati nářadí, které se nebude moci opatřiti z jiných prostředků, bylo to dne 25. 7. 1886. Karel Cvrček sebral na příspěvcích 104 zl. na nejnutnější věci. Dne 17. 10. 1886 pořádána ustavující schůze, na níž zvoleni z 32 členů první činovníci: předseda a
108
velitel Hynek Halama, podvelitel Martin Štryncl, jednatel Karel Cvrček, pokladník Josef Hujer a správce nářadí František Štrincl. Do roku 1918 od založení sboru bylo v obci asi 20 požárů, z nich 2 způsobeny bleskem. Sbor účastnil se záchranných prací i mimo osadu, v r. 1889 za pomoc při požáru mlýna Haratiny obdržel od barona J. z Liebigů odměnu 15 zl. Roku 1887 dostal darem od císaře Frant. Josefa, 60 zl. Sbor si po celou dobu trvání vedl dobře a měl činovníky i v okresním vedení a samaritském sboru. V roce 1914 měl celkem 92 členy. V první světové válce bylo 57 členů, z nich bylo 6 v legiích, padlo 18 (v legiích 2), nezvěstní 4. Také hasičský sbor má zásluhu na kulturním povznešení domova. Brzy po založení Sokola byl u nás ustanoven místní odbor Národní jednoty severočeské. Poslání odboru bylo hospodářský, kulturně a národnostně obranné, protože naše osada byla na území ohroženém germanisací. Jejími veřejnými podniky byla divadla a zábavy k utužení národního sebevědomí a k podpoření sociálně ohrožené mládeže. I tento spolek byl žádoucí a splnil své poslání v době, kdy se u nás neblaze projevoval rostoucí tlak němectví. V té obranné činnosti se odbor doplňoval se Sokolem, protože členové Sokol byli členy odboru a naopak. S přičiněním obou bylo přistavěno k sálu u Mazánků stálé jeviště, na němž se hrálo dlouho až do vybudování sokolovny. Členů odboru bylo asi 60. Mimo tyto spolky byly v Alšovicích do roku 1914 ještě tyto politické organisace: sociálně demokratická národně sociální s organisací národně sociální mládeže a strana agrární. Jejich činnost se zaměřovala na činnost politickou a politické uvědomování členů zvláště k volbám. Národně sociální organisace pořádala se svou mládeží též zábavné podniky a výlety k spřáteleným organisacím v okolí. Všechny uvedené spolky a organisace měly své knihovny a každá ve smyslu svých stanov přispívala ke kulturnímu rozvoji obce. Největší a všestrannou činnost rozvinul Sokol, to proto, že měl ve svých řadách většinu mládeže a mnoho velmi schopných a obětavých členů, kteří nezištně darovali obecnému prospěchu nejen mnoho pracovního času, ale i peněz. Vzpomínám si, jak krásně o nás mluvili lidé v Praze, když jsme tam v srpnu 1908 za přispění břevnouského Sokola uspořádali výlet 45 školních děti a asi 20 dospělých. Tam jsem po prvé poznal, jak Praha hodnotí a váží si kulturní práce prostých českých horáků.
Školství. Trnitá byla cesta, než se Alšovice domohly vlastní školy. Uvádím k tomu téměř doslovně paměti našich již dávno zemřelých rodáků, svého otce, paměti Ad. Hujera z č.p. 30 a výpisky ze školní kroniky v Alšovicích a ve Bzí. Děti z Alšovic z celé bzovské farnosti chodily do školy ve Bzí - vlastně měly chodit. Nejstarší škola ve Bzí byla vystavěna v roce 1692 ze dříví zbouraného kostel.a měla jen jednu třídu, která tenkrát stačila, poněvadž docházka do školy nebyla povinná. Teprve v letech 1884 - 85 byla vystavěna nová škola, která se stavebními úpravami slouží školním účelům až na naše časy. Škola měla dobré a
109
pokrokové učitele, můj otec vděčně vzpomínal na Celestýna Karnetha, Josefa Langkramera z Jičína a Františka Bergra, tento naučil své žáky roubování. Nejstarší zmínka o školních dětech z Alšovic pochází ze dne 8. 3. 1790, kdy se konala ve Bzí komise o škole, dětech a učiteli, jímž byl Josef Fleischmann. (Vlast. sborník "Od Ještěda k Troskám“ roč. II. strana 53). Tenkrát byly na maloskalském panství školy ve čtyřech obcích: Jablonec, Kokonín, Bzí a Šumburk (Šubrtovice). Do Bzí měly chodit děti ze Bzí, Veselí, Chlístova, Těpeř, Huntířova, Želče a Splzova. Škrtnuty byly děti z těch vzdálených míst: Alšovice 5/8 hodiny, Skuhrov 5/8, Mukařov ľ, Bobov 1 hod., Sněhov ľ, Malá Skála 7/8, Labe 1 hod., Lišné ľ - 1, Bratříkov 1 hodina. Napočteno bylo celkem 352chlapců, 224 dívek, 486 všech, po odečtení nepříslušných zbylo 77 chlapců, 81 dívek, 158 všech, z těch chodilo do školy 30 chlapců, 8 dívek, 38 všech, nechodilo do školy 47 chlapců, 73 dívky, 120 všech. Z Alšovic bylo při komisi zjištěno 11 chlapců, 10 dívek, všech 21, ale do školy nechodil nikdo. Učili se pro sněhy a vánice jen 34 týdny. Učitel měl zhodnocen celkový příjem (naturalie a peníze) 147 zlatých 33 1/2 krejcaru. O poměrech ve školství u nás ve stol 19. uvádím doslovné znění zápisků Adolfa Hujera: "Dítky z Alšovic, jichž rodiče na to dbali, chodily v létě do školy ve Bzí. Na oběd si nosily bramborové placky nebo kousek chleba. Bývaly tu často pračky mezi dětmi z Alšovic, Bzí a Těpěř. V zimě se však učilo v Alšovicích po domech, začátkem listopadu počínaje a velikonočními svátky konče, za ujednaný nájem, Učilo se ve světnici, kde hospodář s rodinou bydlel a pracoval, buď brousil sklo, řemeslník provozoval své řemeslo, vařilo se pro rodinu apod. Učilo se v domech č.p. 5 u Halamů, č.p. 9 u Samků u rybníka, č.p. 11 u ševce Jidlaje, č.p. 12 u Strnadů, č.p. 20 u Štebráků, č.p. 35 u Pojkrů a jinde. V zimě chodily bezmála všecky děti jak z Alšovic tak i ze Štebrova. Rodiče říkali, že mají od nich doma pokoj. Učiteli byly osoby, které uměly číst, psát i počítat a byly i z osady Alšovic. Byl to Jan Pfajfr z č.p. 44, bývalý četník, a posléze hudebník na harfu Antonín Hujer z č.p. 45, otec pisatele těchto pamětí, též hudebník, který cestoval ve společnosti hudebníků po Uhrách, Rumunsku a Rusku až tři roky v jedné nepřetržité době a jazyky těch národů ovládal. Tito dva hudebníci učili v Alšovicích jen když byli v zimě doma. Dále zde učil Ferdinand Drobník, hudebník ze Bzí. Kam paměť sahá, vyučovali tehdy v Alšovicích v zimě učitelé: Myslivec, Vocásek z Příkrého, Chládek a Josef Karneth, syn řídícího učitele Celestýna Karnetha ze Bzí. Mimo ony dva alšovské hudebníky - učitele - bydleli ostatní učitelé ve Bzí, avšak na stravu chodili po domech v Alšovicích. Ve statcích je stravovali 10 dnů a v chalupách 3 - 4 dny bezplatně. Zlá doba pro Alšovice nastala v letech 1870 - 80, kdy byla zavedena nucená návštěva školy. Zimní vyučování bylo zde zrušeno. Občané zdejší nemohli pro
110
nebezpečí cesty následkem sněhu a vánic posílati v zimě dítky do školy ve Bzí. Rodiče byli za to trestáni vězením, někteří, jako Josef Novotný (Boravák), až 38 dny. Trestů 10 - 20 dní mělo jich hodně. Mnoho rodičů, by se vyhnuti tomu pronásledování, posílali raději děti do blízké školy německé v Huti, kde nebyli tak pronásledováni. Chodilo tam v letech 1880 - 90 až 45 dítek.“ Neblaze působila i závislost rodičů dětí na německých zaměstnavatelích. U nás totiž nebylo tenkrát přímých českých zaměstnavatelů ve sklářství, a Němci za to, že byli chlebodárci, chtěli finanční silou a převahou zcela ovládati své zaměstnance - i jejich národní přesvědčení. V sousedních obcích s německou většinou zakusili naši lidé pro své češství mnoho příkoří a utrpení, zvláště to bylo v Jablonci n. Nisou. Tuto situaci zhoršovaly ještě špatné výdělkové poměry, alkohol a někteří cizí lidé, kteří se v Alšovicích přechodně zdržovali a vedli nepořádný život. Proto také Alšovice zprvu neměly mnoho zastání u úřadů. Obrat nastal když v obci svým klidným a rozvážným vystupováním působil Karel Cvrček z č.p. 2 a v místní školní radě ve Bzí Adolf Hujer z č.p. 30. Bylo to ve šk. roce 1889 - 1890. V bzovské školní kronice napsal tehdejší řídící učitel Josef Langkramer tohoto roku občané Halšovičtí začali zase upřímně a opravdově pomýšleti na to, aby dětem z jejich osady dostalo se zimního vyučování. Žádali proto, aby začalo komisionelní ohledávání a měření cesty dne 23. listopadu 1889 u přítomnosti všech k tomu povolaných interesantů. Ve škole na to psán protokol, vedle kterého obecní výbor huntířovský se za zřízení vřele přimlouvali a přání to tlumočil starosta osady skuhrovské p. C. Daníček. Naproti tomu pak občané těpeřství, chlistovští a nábzovští povolení tomu se vzpírali. Správce školy dal si do protokolu, že žáci prvních čtyř ročníků nemohou po 4 měsíce do školy choditi. Na tuto žádost přišlo v úředních novinách z 8. dubna 1890 rozhodnutí, že veleslavná c. k. zemská školní rada povolila obci Halšovské zřízení zimního vyučování.“ Protože nebylo pro tuto exposituru vhodných místností, nařídila c. k. okresní šk. rada v Semilech obci Nábzovské a přiškoleným obcím aby v Alšovicích byla postavena nová školní budova. Proti tomu byli všichni mimo zástupce Alšovic. Podali v červnu 1892 odvolání, které bylo zamítnuto právě tak, jakož i odvolání k ministerstvu vyučování a stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. Mezi tím nastalo v Alšovicích veliké roztrpčení a i nesváry, jednak pro zaujatost občanů osad Bzí, Chlístova a Těpeř, odkudž se prý dokonce ozvaly nenávistné hlasy Ať si vezmou Němci Alšovice, čert je vzal! jednak pro nejednotnost názoru v samotných Alšovicích. Vedoucí osoby osady se vyslovily proti škole a což je ku podivu - několik občanů neuvážlivě si přálo školu německou, když není možné docíliti školy české. Rozvahou ostatních a zásahem učitele Ondřeje Šimka z Huntířova a učitele Jana Hrdličky z Petrašovic i samotného říd. učitele J. Langkramra ze Bzí bylo tomu zabráněno. Však také byl nejvyšší čas. V Alšovicích propukly z toho nesváry, třenice, hádky, ba i soudy. Mile bylo přijato rozhodnutí Ústřední Matice Školské, která dne 9. 3. 1894 darovala na stavbu české školy u nás 500 zlatých.
111
Po zamítnutí stížnosti ministerstvem a nejvyšším správním dvorem, které řídící učitel Langkramer nepodepsal nařídila okresní školní rada v Semilech stavbu školy. A pak již v roce 1897-98 nemohli členové n.š. rady ve Bzí záležitost oddalovati a staviteli Lad. Fišerovi ze Žel. Brodu zadáno vyhotevení plánu. Zatím koupen od Ad. Hujera z Alšovic čp 30 pozemek o výměře 250 čtver. sáhů v ceně 150 zlatých. Plán nato byl schválen a stavba zadána konkursem témuž staviteli za 6.345 zl. Začátkem května 1898 kopány již základy a na podzim téhož roku budova zastřešena. O prázdninách 1899 byla stavba dokončena. Říd. učitel Langkramer k tomu ve školní kronice poznamenal : "Tím zřízena bude hráz národnostní na zdejších hranicích a zamezen bude příval germanismu na osadu Alšovice se tlačící“. Dne 10.9.1899 bylo konáno svěcení školy podle tehdejších zvyklostí. Žáci po požehnání v kostele šli průvodem ze Bzí do Alšovic, kde pro déšť musela být slavnost na sále u Mazánků. Pořádání slavnosti obstaral Sokol a Národní jednota severočeská. Vyučování bylo zahájeno 16.10.1899. Prvním učitelem byl Ladislav Peklo z Kolína, učitelkou ručních prací ženských Josefa Kalfusová, bydlící ve Bzí, která tu velmi svědomitě pracovala až do roku 1927. Řídícím učitelem této expositury byl Josef Langkramer ze Bzí (později až do roku 1905-1906 J. Brázda). Dětí bylo 90. Škola přispěním občanů a příznivců z blízka i z dáli byla postupně vybavována. Protože byl takový počet žáků, že jim nestačily lavice, žádána ve šk.roce 1901-2, kdy bylo 97 žáků, o přístavbu učebny pro 2. třídu. Podle plánu jmenovaného stavitele Fišera provedl stavbu Sť. Plátek z Vranového za 1.700 zlatých. Vyučovat se v ní začalo 1.10.1903. Učitelé na škole do konce první války světové : Josef V. Šikola, rodák z Alšovic – 1901-1911. Josef Syrovatka ze Škodějova 1902-1904. Adolf Vojtka z Valu u Třeboně 1906-1918, který od roku 1914 do 31.12.1918 vyučoval na škole zcela sám. Josef Tupáček z Holenic 1912-1914 a zase od roku 1919. Katol. náboženství po celou dobu učil P. Vojtěch Buriánek ze Bzí, jezdíval do Alšovic na koni. Počet dětí na škola : 1901-1902 : 97. 1906-1907 : 100. 1907-1908 : 100. 1908-1909 : 98. 1909-1910 : 94. 1910-1911 : 98. 1911-1912 : 94. 1912 - 1913 : 90. 1913 - 1914 : 82. 1914 - 1915 : 74. 1915 - 1916 : 86. 1916 - 1917 : 92. 1917 - 1918 : 104. 1918 1919 : 105. A to byly děti pouze z Alšovic, z přilehlého Malého Huntířova chodili do školy huntířovské. Škola byla osamostatněna výnosem zemské šk. rady v Praze ze dne 7.7.1906 číslo 8959 ai 1906. Prvým říd. učitelem byl J.V. Šikola, druhým Adolf Vajta. Všichni učitelé se velmi svědomitě škole věnovali a všichni jejich žáci na ně vděčně vzpomínají. Někteří se mimo to účastnili práce ve veřejnosti. Mezi nimi stojí na předním místě dodnes žijící J.V.Šikola, dobrý organisátor, cvičitel, zpěvák, řečník, Sokol, herec a režisér - tenkrát duše kulturního života osady. Byl také dobrým společníkem, od nějž se naši lidé mnohému naučili, aby rozšířili svůj duševní obzor. Nezapomenutelné jsou jeho přednášky o české historii, v nichž se zračilo jeho
112
vlastenectví a láska k českému lidu. Při vyučování užíval již tenkrát nových forem, např. vyučování reálných nauk v přírodě; v tom byl nenapodobitelný. Škola a její učitelé přispěli nesmírně k zvýšení kulturní úrovně naší obce a jejích občanů. To jsme nejlépe mohli posoudit my - jejich žáci a současníci. A mimo ně to byla dobrá česká kniha a účast většiny občanů v životě spolkovém; tomu všemu vděčíme za úroveň, které jsme dosáhli. Rodáci. Do první světové války bylo u nás málo těch šťastných, kteří mohli dosíci vyššího vzdělání a tím význačnějšího povolání. Chudoba a těžké sociální poměry byly příčinou, že naši nadaní a schopní lidé museli zůstat doma jako dělníci a řemeslníci. Z Alšovic - čp. 18 - pocházel učitel Josef Kurfiřt, který učil nejprve na německé škole v Kokoníně a pak od 18.11.1830 na Malé Skále, kde zemřel ještě mlád. Byl to bystrý člověk, hudebník a uvědomělý Čech. Více se o něm dočteme v II. roč. vlast. sborníku Železnobrodska. Stanislav Brožek byl v 2.pol. 19. století kapelníkem v Plzni a regenschorim tamního kostela. Antonín Hujer z čp.35 v druhé pol. 19. stol. byl učitelem hudby a literním v Rusku. Z Alšovic prý pocházel též učitel Frant. Kozlovský, jehož syn byl kapelníkem oblíbené kapely. Dosud však se mi nepodařilo o nich dozvěděti více. Josef a František Lejsek z čp. 1 vystudovali obchodní školu v Mělníce. Josef byl odborníkem v textilu, po druhé světové válce odešel v roce 1949 za svou ženou (Němkou) do záp. Německa. Adolf Hujer z čp. 30 měl obchodní školu v Turnově a později byl ředitelem okresní hospodářské záložny v Ž. Brodě. Miloš Halama, pisatel těchto pamětí, vystudoval státní učitelský ústav v Jičíně a působil na Semilsku, Liberecku, Jablonecku a Turnovsku. Po roce 1918 však nastává náhlý obrat k lepšímu, našinci mají příležitost k vyššímu vzdělání a tak Alšovice předčí v tom i mnohé obce okolní.
První světová válka 1914 - 1918.
Druhá polovice století 19. a počátek 20. století se vyznačovaly aktivitou slovanských národů říše rakousko - uherské a celé Evropy. Přispívala k tomu lepší sociální úroveň lidu, vyučování na školách v mateřském jazyce, národní spolky, hnutí dělnictva, literatura a noviny a zvláště vítězství balkánských Slovanů nad Turky. Přibývalo obránců slovanských práv vlastenců a inteligence, která burcovala a vedle prostý lid. To neradi viděli a nechtěli trpět vládci Rakouska a Německa. Proto s německým kapitálem hledali cestu a způsob, jak tomu zabránit. Příčinu si našli v atentátu, jemuž padl za oběť následník rakouského trůnu Fr. Ferdinand d´Este s manželkou Žofií z Hohenbergu - to bylo 29. 6. 1914. A již 26. 7. 1914 vypovězena Srbsku válka v odvetu za původce atentátu srbského vlastence
113
Prinčipa a zároveň vyhlášena mobilisace vojska do 36 let věku (I. výzva) a počátkem září II. výzva - muži do 42 let. Tak ve dvou měsících nastoupilo z Alšovic do služby ve válce asi 40 mužů. Bylo to veliké překvapení a nikdo netušil, jak se válka rozroste a jaké utrpení způsobí. Vždyť německý císař Vilém sliboval národu - ženám a dětem - že muži budou zase doma mezi svými dříve než listí spadne. Důsledky války se však začaly projevovat již koncem roku 1914 i doma, v zázemí. Nedostávalo se pracovních sil, a proto je museli nahradit starci a ženy s dětmi, na polích to byla krušná práce. A výdělek nebyl žádný, protože domácký průmysl sklářský se zcela zastavil. Mnozí se živili podomním obchodem a prodávali vše, co se dalo - živobytí i věci. Školní kronika o těch poměrech ve šk. roce 1914 - 15 píše: "Na naši chudou horskou osadu měla tato válka, jež stávala se zatím světovou, velice smutný vliv. Proti Rakousku, Německu, Bulharsku a Turecku - ústřední mocnosti, válčilo Srbsko, Rusko, Belgie, Holandsko, Francie, Anglie, Itálie a Amerika - dohoda. Práce sklářská buď velice klesla nebo úplně zašla. Ruch v mačkárnách ustoupil mrtvému tichu. Mobilisace následovala mobilisace, prohlídka šla za prohlídkou, muži odcházeli za muži. Tak lidu ubývalo a nedostatku přibývalo. Též mnoho starších mužů odešlo na stavbu vojenských zákopů a mladší lidé obojího pohlaví do kraje na službu. Zbylí doma strádající nedostatkem, očekávali brzké ukončení tohoto světodějného zápasu, které však nepřicházelo. Nedostatek potravin a jejich drahota jevila se čím dál tím větší, protože naše osada hospodářským produktem nikdy sobě nedostačovala.“ Pro srovnání cen uvádím tabulku základních potřeb na počátku a na konci války, kdy se musely platit lichvářské ceny, protože příděl jich buď nebyl, nebo nestačil. Věc Cena K Cena K Věc Cena K Cena K 1914 1918 1914 1918 Brambory 1q 5,50 40,- Mouka žitná 1 kg 0,44 30,Mouka pšeničná kg 0,45 35,- Rýže 1 kg 0,54 25,-* Hrách 1 kg 0,52 10,- Maso hovězí 1 kg 1,19 25,Maso vepřové 1 kg 2,20 50,- Máslo 1 kg 2,30 5,Sádlo 1 kg 1,42 48,- Chléb bochník 2,5 kg 9,75 50,Jablka 1 kg 0,60 6,- Pivo 1 l 0,30 2,50 Mléko 1 l 0,30 5,- Tvaroh 1 kg 0,65 25,Uhlí hnědé 1 q 1,75 25,- Lih čistý 1 l 2,05 50,Salám obyčejný kg 2,40,- Slepice 1 kus 2,70 60,Věc
Cena K 1914
Cena K Věc 1918
Boty pánské lepší Oblek pánský vycházkový Ponožky, pár
12,48,-
350,- Boty chlapecké 390,- Svrchník
1,-
20,-
Košile pánská
Cena K Cena K 1914 1918 8,40,-
260,300,-
4,-
85,-
114
Mýdlo, 1 kousek 0,08 2,80 ________________________________________________________________ Protože zásobování obyvatelstva bylo katastrofální, vydala vláda poukázky na chléb, mouku a později i na maso a cukr, ale příděl nedostatečný, kvalita špatná, a proto se musely platit lichvářské ceny za potraviny u soukromníků. Od nás se putovalo pro živobytí "do kraje“ - za Turnov, Jičín, Hradiště aj. do středních Čech. A když někoho při tom „chytil“ četník, přišel o všecko a ještě musel platit pokutu. Byl to zlý život! Válka si i u nás vyžádala četné oběti na životech - našich mužů a jinochů - padlých, nezvěstných a zemřelých na zranění a válečné útrapy. První obětí od nás byl na srbském bojišti Stanislav Štryncl z č.p. 60 - padl v prvých dnech války. Dále naše obec a rodiny ztratily tyto: Barychar Jos. č.p. 76, Daníček Jan, Drobník Frant., Drobník Josef starší, Drobník Josef ml., Drobník Stanislav, Halama Celestýn, Halama Ladislav 19, Halama Vladimír 146, Hendrych Fr. 4, Hujer Angustin 71, Chvalena Celestýn, Kubáček Jaroslav, Kubáček Josef 44, Kujan Frant., 46, Liška Petr, Machačka Frant. 47, Mastník Cel. 35, Mastník Frant. 55, Mužíček Fr. 72, Paldus Bedřich legionář 71, Paldus Frant. 7, Paldus Josef, Paldus Zachariáš 43, Patrman Frant., Posselt Frant., Prokop Bohuslav 137, Prokop František 53, Prokop Ondřej 137, Rambousek Josef 6, Rezler Václav, Stuchlík Josef 154, Véle Frant., Véle Josef, Pivrnec Fr. Tedy 36 válečných obětí na životech, občanstvo postavilo jim pomník nad domem č.p. 6. Raněni byli: Josef Paldus, Emil Havrda, Ladislav Halama 6, Bohuslav Halama 49, Miroslav Volf, Josef Strnad, Josef Lejsek 1, Vladimír Machačka 47, Josef Prokop, Josef Štěpán, Jaroslav Paldus 7. V zajetí: Václav Rezler, Josef Hendrych 4, Josef Prokop 86 legionář, Josef Horna, Antonín Paldus, Josef Hoření, Bedřich Paldus - legionář, František Halama 3, Rudolf Socha, Emil Pivrnec, Antonín Posselt, Josef Barychar, Josef Strnad, Václav Prokop 137 - legionář, Josef Kurfirst 29, Jaroslav Hendrych, Josef Kostlán - legionář. Bolestné byly scény při loučení odcházejících mladých mužů, kteří krev a životy měli obětovat za Rakousko, za to Rakousko, pro které po 300 let jsme byli pouhými otroky, jak o tom pěje náš básník Sv. Čech v cyklu básní "Písně otroka.“ Mladí chlapci revoltovali i otevřeně. Tak při nástupu první výzvy: Dodnes před očima vidím krásného člověka Sokola, náčelníka Frant. Paldusa, s kterým jsme se my dorostenci na brodském nádraží dojemně loučili. Vidím jej, jak na plošině posledního vagonu zdraví nás a volá: "My nechceme válku, my nepůjdeme proti bratrům Srbům, ani proti bratrům Rusům, my na ně nebudeme střílet!“ A viděli jsme jej naposled, kdož ví, kde tlejí jeho kosti - srdcem zůstal mezi námi a s ním mnoho jiných. Naši hoši bojovali - vlastně museli bojovat - na všech frontách: srbské, ruské, italské i francouzské, nejvíce na ruské - a tam také bylo nejvíce zajatých. Však proto také byli vojíni od nás pod zvláštní evidencí se značkou "p. v. - politisch verdachtig (politicky podezřelý.) Byli mezi nimi všichni sokolové. Ale i přesto splnili se ctí příkaz slovanský a lidský. Mimo útrapy, které přinesla válka již od počátku, trpělo vojsko i obyvatelstvo zvláště
115
podvýživou. Nejen že nebylo nejpotřebnější množství masa a tuků, ale nebylo ani chleba, a pokud byl přídělový, nedal se často ani jíst. Však o těch válečných útrapách si lidé složili písničku, v ní se o chlebě zpívalo: "Chlebíček je maličký, k tomu ještě na lístky, ze samé kukuřice, nechtějí ho slepice.“ Za potraviny dali lidé všecko, co měli: prádlo, šaty, obuv, nábytek, peřiny, nádobí " kdož ví, co ještě! A při tom stejně mnoho lidí mělo hlad a ze slabosti i onemocněli. Mezi vojskem propukla úplavice, tyfus a různé choroby zažívadel. V našem kraji v roce 1916 znenadání se objevily černé neštovice. Hned učiněna dalekosáhlá opatření, narukovavší vojáci dáni do karantény a pro onemocnělé zřízena v jednom stavení na Čížkovicích provisorní nemocnice. Svízelné bylo živobytí v zimě, kdy nebylo dostatek topiva, proto lidé odnesli z lesa vše, co se dalo - stelivo, roští, vřes, mech, jehličí, kapradí, rašelinu. Chodilo se do Beranů, kde maloskalský hajný za nějaký peníz se ustrnul a nechal odnést z lesa více než jinak bylo možné. Za tím účelem chodily do lesa i děti. A tyto potíže se stále stupňovaly, lidé veřejně si odlehčovali kritikou neudržitelných poměrů a bázeň ustupovala před hladem, bídou a smutným životem. Zatím co na počátku války za nevinné slůvko byli lidé šikanováni, vězněni a pokutováni, koncem války si už nikdo láteření na nepořádky a na Rakousko ani nevšiml. Během války byly vypisovány válečné půjčky a sbírky ve prospěch války a vojska, u nás výzvy v tom směru vyzněly naprázdno. Školní kronika zaznamenává, že příčinou toho je "chudost zdejšího obyvatelstva.“ A dále kronika uvádí: "Strádání, jež zdejší chudý lid prodělává je zmírňována četnými podporami, neboť není snad rodiny, jejíž člen je použit v jakékoli službě vojenské. "Těmito podporami zmírněná bída, ale jen částečně, poněvadž pro lichvářské ceny nelze z podpory uhájiti ani to nejskrovnější živobytí. Ranění vojáci a bojovníci z fronty dostávali za 2 - 4 týdny dovolenou k návštěvě svých rodin. Koncem roku 1916 a v roce 1917 a 1918 kdo přišel na dovolenou, ponejvíce se už do vojenské služby nevrátil - zvláště to byli mladí, svobodní hoši. Ukrývali se na různých místech v obydlích a hospodářských budovách, ba i venku v lomech, lesích a skalách. Říkalo se jim "desertéři“ nebo "hoši od zeleného kádru.“ Byli ve všech okolních obcích, ale nejvíce jich bylo v Alšovicích, zde vlastně bylo také jejich středisko a byli nejodvážnější. Redakce Železnobrodského sborníku z roku 1925 - 26 o nich poznamenává: "Tam, v Alšovicích, měli svůj "kádr“ organisaci, stráž a "štáb.“ Podrobně o nich píše také Dr. Žipek v poválečných publikacích. Dovedli si pořídit falešné dovolenky, od pravých k nerozeznání (v tom byl mistrem Josef Peteráč, malíř), s nimi jezdili odvážně za živobytím i do světa. Měli dokonalou zpravodajskou službu, takže včas se uklidili do bezpečí, když se blížili brodští četníci kteří ostatně, pokud se dalo, snažili se desertérům jejich zlý úděl ulehčit - a nebo když bylo nebezpečí odjinud, či dokonce vojenská policie. Dodnes žijící desertéři vzpomínají vděčně velitele brodské četnické stanice Barka, kterému říkali "táta
116
desertérů“ a strážmistra Jandy. Zle však byl u desertérů zapsán maloskalský závodčí Konta a držkovský Cinkeis. Alšovický "zelený kádr“ měl 46 hochů, byli to: Berndt František č.p. 148, Brožek Antonín (Náců) 147, Daníček Karel 145, Drahoňovský Fr. 52, Halama Jindřich (Šimků) 17, Halama Miroslav (Samků) 9, Hartl Jindra 79, Hartl Miroslav 79, Horna Ladislav 133, Hoření Jindřich (Bělovňáků) 13, Hoření Josef (Klemenců) 39, Hujer Břetislav (Holoubek) 128, Hujer Josef (Holoubek) 128, Hujer Václav 27, Lejsek František 1, Maryška Josef 140, Kubáček Josef 44, Pala Josef 18, Paldus Jan (Michalů) 7, Paldus Josef (Samků) 9, Paldus Rudolf (Samků) 9, Peteráč Josef, malíř 65, Peteráč Josef 138, Peteráč František 138, Pivrnec Emil 51, Pivrnec Josef 51, Pospíšil Jaroslav 90, Stránský Jindřich 136, Stránský Josef 2, Strnad Josef (Celestýnin), Strnad Miroslav (Hajníků) 58, Stuchlík Josef 154, Štryncl Bohuslav (Martinů) 25, Štryncl Bohumil (Martinů) 25, Štryncl Ladislav (Ladíček), Štryncl Liboslav 60, Štryncl Oldřich 60, Štryncl Štěpán 49, Štryncl Jaroslav (Bavský), Vele Ladislav 28, Volf Miroslav 20. V září 1918 se dokonce zúčastnili ve velikém počtu taneční zábavy u Mazánků. O volenkách, když deserteři měli sólo, objevili se u oken hostince znenadání četníci s maďarskými vojáky v počtu 18 mužů. Utéci nebylo už kam, protože okna i všechny východy byly obsazeny. Proto desertéři naskákali poklopem v podlaze sálu do dílny, na poklop postavili židle, na nich zasedla děvčata a mládež a na sále bylo jako by nic. Tenkrát četníci zatkli pouze 3 desertéry (ti později z vězení uprchli) a ostatní po odchodu vojáků se rozprchli do svých úkrytů. To byly náznaky rozkladu rakouské armády a konce Rakouska samého, státu vybudovaného na násilí a germanisaci slovanských národů. O desertérech připojuji vzpomínku jednoho z nich Jindřicha Hartla: "V březnu 1918 jsem obdržel čtrnáctidenní dovolenou. V dovolené mě Tomík Brožků a Štěpán Štrynclů přemlouvali, abych nikam již nejezdil a zůstal s nimi doma. Poslechl jsem je. Poté nastala četnická honička za mnou, zvláště strážmistr Konta z Malé Skály si na mě zalezl. Ve tři hodiny ráno již bouřil na dvéře. Já doma nespal, byli jsme u Gusty Hujera (71), kde jsem měl tajnou skrýš. Chodíval jsem s Jaroslavem Prokopem do Beran na koháty, takže jsem byl od četníků velmi často uchráněn. Veškeré obyvatelstvo šlo nám na ruku a jakmile se četníci někde objevili, již jsme to předem věděli a zmizeli jsme v úkrytech. Při zábavě, která se konala u Mazánků v září 1918 nás přepadli o půlnoci četníci s četou maďarských vojáků. Na sále nastal ohromný zmatek. Většina hochů naskákala pod sál do dílny, nám již nezbyl čas, abychom se tam též dostali, tak jsme vlezli pod jeviště. Byli jsme tam tři: Hoření Jindra, Paldus Josef (Samků) a já. Bohužel nás našli a zatkli. V kuchyni měli zajištěného Hornu z Těpeř. Konta, když mě uviděl, s cynickým úsměvem mi řekl: "Vidíš, přece jsem Tě dostal!“ Když již žádného nemohli najíti byli jsme dva řetízky svázáni k sobě a dán rozkaz k odchodu. U rybníka pod Mazánkovy dostala četa rozkaz nabíti pušky ostrými náboji, a kdo by se pokusil o útěk, byl by ihned zastřelen.
117
Nastoupili jsme cestu do Brodu. V Těpeřích propustili Hornu domů. V Brodě nás zavřeli do basy (vězení) a ráno nás odvezli opět v řetízkách do Turnova, též rovnou do basy. Tam jsme se pokusili jednu noc o útěk probouráním kamen na chodbu. Útěk se podařil jen jednomu, neb hned nastal poplach a vojín, který hlídal křičel, že hoří. Hned druhý den, myslím 30. září, mě vezli opět v železech do Heidy (Boru) a rovnou do basy. Jenže tam správnou basu neměli, tak jsem byl zavřen v hostinci, nahoře v podkroví, bylo nás tam asi deset. Jelikož během týdne jsme měli odjeti do Albánie, poslal jsem domů doporučený dopis, by otec přijel ihned za mnou a přivezl mi falešnou dovolenku, cigarety a něco k jídlu. Otec přijel, žádané přivezl a pod dozorem jednoho vojína jsem mohl v šenkovně s otcem mluvit. Dostal cigarety, tak si nás vůbec nevšiml. Otec odjel a já večer - asi 7. října - za pomoci spoluvězňů, kterým jsem dal cigarety, vylezl z okna a po žlabu sjel dolů do dvora a pelášil na první zastávku. Chtěl jsem, aby mě dali jízdenku, ale nešla jim do hlavy nějak dovolenka, tak jsem jim ji vytrhl a skočil do nákladního vlaku k Boleslavi. V Boleslavi též jsem přesedl do nákladního vlaku k Turnovu. Jel jsem stále v brzdařské budce. Po příjezdu do Turnova nádraží bylo obsazeno četníky i vojskem. Jeden železničář mě vyvedl na nádraží a já šel potom pěšky k Alšovicům. V Šimonově háji jsem se schoval neb četníci opět byli v Alšovicích, večer jsem šel ke Gustovi. Gusta se roznemohl a dostal zápal plic. S Bohumilem Prokopem jsme vždy večer dávali Gustovi obklady. Bohužel naše úsilí bylo marné a Gusta 21. října skonal, pár dní před převratem. Pohřbu jsme se my desertéři zúčastnili v sokolských krojích. Přiblížil se den svobody, který jsme oslavili pořádně. Většina desertérů odjela dobrovolně na Slovensko a ostatní zase jinam za službou nové republice.“ Na Slovensku se hoši z Alšovic účastnili platně při obsazování slovenského území. Byli zařaděni v železnobrodské setnině, jejíž velitel učitel Kalfus se o našich chlapcích s uznáním velmi pochvalně vyjádřil, zvláště o jejich ukázněnosti a vzorném chování. Jiný ze 46 desertérů - Bohumil Prokop z č.p. 137, který dovedl i za svízelných okolností udržovati dobrou náladu - nezapomněl ani písničku, kterou si o oné zářijové zábavě složili: "1. K Mazánkovům o půl noci přišel Cinkvajs s velkou mocí. 2. Přišel také Stárek s Jandem, přived četu i s komandem. 3. Hospodu si obklíčili, pěkně si nás prohlíželi. 4. A tam nastal velký zmatek, každý koukal, kam by utek. 5. Na sále je velká díra, ta nás všechny pohltila. 6. Naskákali pod podlahu a pak utíkali k "dubu.“ 7. A tam na ně holky čkaly, hned se s nimi objímaly. 8. Když vojáci pryč odešli, tak jsme zase tancovat šli.“ Že se válka chýlí ke konci bylo znáti i jinak, o konci - pro nás šťastném konci - se už mluvilo častěji a určitěji. Dokladem toho je i zápis v kronice alšovické školy od říd. učitele Adolfa Vojty, datovaný dnem 28. 9. 1918: "Jsou-li novinové zprávy jen trochu pravdivy, dá se tušiti, že konec tohoto světodějného zápasu bude již v letošním občanském roce. Měli bychom radostné vánoce. Dohoda tvrdí, že zvítězí.
118
Také v novinách se stále přetřásá otázka zřízení českoslovanského státu. Čechové v cizině praví, že československý stát je již hotovou věcí.“ A za měsíc byl skutečně konec, konec tomu všemu utrpení - den, po němž toužily celé generace. Nechme mluvit zase školní kroniku: "Ještě žádný školní rok nečinil jsem, píše říd. uč. A. Vojta, "záznamy do školní kroniky s takovou chutí jako letos. V celém svém životě nepamatuji tolik a tak krásných změn jako za tento jediný rok školní.“ "Konec světové války - násilný Němec nejen že ji vyvolal, ale i miliony nářku, bolu, utrpení, hladu má na svědomí, poražený krvelačník leží u nohou vítěze. Jen boha se báli Němci. Shnilé Rakousko - věrná a vždy oddaná děvka Německa - se rozpadá. A z jeho trosek se rodí československý stát - republika. Třistaleté utrpení našeho národa se končí a naše nejdražší tužby se uskutečňují, dostáváme vládu svých věcí do svých rukou 28. října 1918.“ A hned nastává všude - i u nás doma v Alšovicích - nový, radostný život. Vracejí se vojáci ke svým rodinám, hledají obživu, chápou se práce, zajišťují existenci svých milých. Nejpalčivěji stále doléhá starost o výživu, uvolňují se sice místní zdroje z úrodných krajů naší nové republiky, pomáhá darem potravin Amerika, dětem bylo v tom roce ve škole z toho daru rozdáno 458 porcí polévky a 297 porcí kakaa. I potřebným občanům bylo vypomoženo. Evropou se šířila epidemie "španělské chřipky“ a zachvátila i nás. V naší obci v každé rodině byl nemocný, mnozí i těžce a léků nebylo, proto přišly zase ke cti staré domácí prostředky v léčivých rostlinách - nejvíce heřmánek, bezinky, mateřídouška, plicník a jiné. Stát i obce se připravovaly k volbám ve svobodné vlasti. U nás nastávají změny jako i na celém světě. Největší změny prožívá ruská říše, kde byl svržen car se svou vládou a říjnovou socialistickou revolucí v roce 1917 ujímá se státní moci lid, který si volí rady sovětů k vedení života v nové společnosti v duchu a učení zakladatelů vědeckého socialistického světového názoru - Marxe, Engelse a Lenina. V Alšovicích se po ukončení války lepší poměry hmotné, rozbíhá se průmysl sklářský - ovšem ne naráz - a s tím i znovu se probouzí život kulturní a spolkový. Radost nad šťastným pro nás ukončením války, nad naším osvobozením z třistaletého jarma se nedá ani zápisem vyjádřit. Vždyť my jsme byli tou šťastnou generací, která se dožila znovuvzkříšení naší samostatnosti - Československé republiky. Začíná nový, radostný život ve svobodné domovině. A já při ukončení zápisů do kroniky Alšovic rokem 1918 vyslovuji upřímné přání, aby naší milované osadě našemu domovu a všem našim lidem se nadále žilo lépe, radostněji a šťastněji než dosud před památným pro nás rokem 1918. K tomu je ovšem třeba dobrých, šlechetných srdcí a ochotných, pracovitých rukou, které by pomáhaly vytvářet ráj na zemi za našeho života, v míru - bez něhož není radostného života a prvého lidského štěstí. Nechť trvalý zdar provází náš milý domov a všechen jeho lid!
119
Zápis dokončen: den 22. září 1959. Miloš Halama
Údaje o jednotlivých držebnostech. Závěrem své práce o dějinách Alšovic připojuji ještě údaje o jednotlivých držebnostech, pokud byly k tomu prameny. První výpisy z pozemkových knih - a to ještě z doby patrimonia - jsem pořizoval v listovním úřadě okresního soudu v Žel. Brodě v roce 1932. Důležitou práci v tom směru mimo to vykonal archivní badatel Dr. Emil Hradecký z Prahy, který vyhotovil výpisy z pozemk. knih uložených ve státním archivu v Praze pod značkou Železný Brod 14 a Žel. Brod 15, náklad na tuto práci hradila Baráčnická obec v Alšovicích. Posléze na podzim v roce 1958 jsem dokončil výpisy v list. odděl. okres. lidového soudu v Žel. Brodě a tím práce archivní byly uzavřeny. Poté jsem prováděl ještě několikrát kontrolu přímo v Alšovicích, při čemž mi vydatně pomohl tajemník míst. národ. výboru Brusák, můj bratr František Hamala a švakr Emil Peteráč. Konečně sebraný materiál jsem zpracoval pro kronikářský záznam. Jsou to ovšem údaje jen stručné, poněvadž podrobné zápisy by si vyžádaly mnoho času a zvláštní knihy. Údaje o požárech jsou zachyceny teprve od založení požárnického sboru, do roku 1958 jich bylo 46. Ale i dříve byly požáry časté a někdy dokonce nové obydlí se stavělo mimo spáleniště nebo zbořeniště. Žel, že se nedaly zjistit data požárů. Rovněž údaje o mačkárnách nejsou úplné, ale postačí pro zjištění, jak naše obec byla sklářský industrialisována. Zajímavé jsou i zprávy o stavu studní. Vodu si zajišťovali usedlíci i smlouvami – trhovými nebo sousedskými při valných hromadách sousedů –protože o vodu bývaly i spory. Původních studánek v loukách, v nichž voda prýštila bez zásahu až na povrch, bylo dosti: u č.p. 1 (v západní části největší pramen, který nikdy nevyschl, 60 - 30 nazývaná "mlíčnice“, k níž blíže asi stával původní statek č.p. 5, s velmi vydatným pramen síly potůčku), 14 (původní statek stával blíže u studánky, a když ve stavení spadl strop, postavili usedlost na nynějším místě), 16 (velmi silný pramen napájel rybníček), 18 (stával původně blíž k rybníčku), 20, 24, 25, 22, 28, 34, 67, 69, 10 (nyní asi 96). Na vodu býval nejbohatší "Dolenec,“ část osady nad nynějším koupalištěm a na "obci“ pod č.p. 1, 3, 4 podíl západního ramene potůčku, na obou místech bývala bahniska. Jak přibývalo obydlí, přibývalo i uměle zřizovaných studní, a tím se zmenšovaly a i vysychaly menší prameny a potůčky. Nyní jsou studny u 127 obydlí ze 155. I tato práce nechť je dokladem vroucí lásky k mé milé, rodné domovině.
Č. p. 1: Je to stará chalupa "na obci“, jejíž vznik lze bezpečně klásti do doby po
30.leté válce. Jejím prvním majitelem v letech 1654 až 1686 byl asi Jan Čočel a v roce 1719 byl držitel téhož jména. Z chalupy se platilo vrchnosti po 4 krejc. úroku svatojiřského a svatohavelského a 16 krejcarů za "vánoční přádlo.“ Na chalupě vázla
120
povinnost 52 dní ročně pěší roboty a dělání jednoho sáhu dříví ročně. Dne 24. 5. 1774 ji od sirotků po Francovi Čočlovi koupil za 50 zl. Josef Kneř, který ji však krátce potom (bez zápisu v knihách) prodal Francovi Daníčkovi. Od jeho vdovy Alžběty ji za 150 zl. koupil 30. 12. 1792 její syn z prvního manželství Petr Hubner (po něm se tam říkalo u Petrů) a od něho opět jeho syn Filip 14. 5. 1816 za 350 zl. Po jeho smrti (9. 4. 1853) ji v knihovní ceně 240 zl. zdědil syn Josef Hubner soudním přiřknutím z 11. 1. 1856. Dne 10. 7. 1856 vloženo právo vlastnické Josefa Hubnera v sumě 80 zl. pro nezletilou Frant. Hubnerovou a služebnost bytu 33 zl.. Dne 2. 3. 1886 stávají se vlastníky Josef Lejsek, zedník z Besedic a jeho manželka Františka roz. Hubnerová. Dne 13. 1. 1925 přešlo vlastnictví na Josefa Patřičného (1/2) a jeho manž. Marii, roz. Lejskovou (1/2), po jejím úmrtí stává se dne 16. 2. 1949 majitelem její poloviny její syn Josef Patřičný. U domu je stará povrchová studna. Dům po r. 1950 zanikl.
Č. p. 2: Je rovněž stará chalupa, na obci.“ První písemná zpráva je však o ní až v terez. katastru z roku 1719, tehdy byl majitelem Jan Ulmann. Povinnosti byly jako u č.p. 1, toliko roboty jen 13 dní v roce, zato obci činže 51 krej. Po Janu Ulmannovi držel chalupu syn Pavel a od jeho dědiců ji za 12 zl. koupil dne 20. 1. 1768 Jan Hadač. Po něm se tam říkalo u Hadačů. Po jeho smrti se vdova Kateřina znovu vdala za Karla Cvrčka a poněvadž děti z manželství s Hadačem zemřely, pustila chalupu 23. 4. 1876 svému zeti Frant. Hubáčkovi za 30 zl. Z pozůstalosti po Hubáčkovi ji 12. 8. 1822 za 104 zl. koupil Karel Cvrček a po něm ji zdědil nejst. syn Karel a knih. ceně 105 zl. soudním výrokem z 6. 2. 1862. Dne 1. 10. 1867 se stává po úmrtí otce majitelem nezletilý Karel Cvrček. Dne 14. 11. 1922 po úmrtí manžela dědí polovinu jeho manž. Pavlína a druhou polovinu syn obou Karel Cvrček, zubní technik. Posléze 21. 11. 1922 koupili chalupu Josef Stránský a manž. Františka, roz. Cvrčková ze Štebrova. Brzy potom vystavěná mačkárna a zřízena studna s pumpou: U domu je stará lípa.
Č. p. 3:
Pravděpodobně to je nejstarší chalupa "na obci.“ Nasvědčuje tomu okolnost, že v ní od nepaměti se soustředil sousedský a kulturní život nových usedlíků "na obci“. Chalupa určitě vznikla hned po 30 leté válce, a možná, že dříve, poněvadž "ve vsi“ původně byli jen statky, ovšem písemných dokladů pro to není. Prvním známým majitelem byl nejspíš Abraham Knierz, krejčí a první řemeslník v Alšovicích, proto také se té usedlosti říká "u krejčů.“ To bylo asi do roku 1686. V roce 1719 byl majitelem asi jeho syn Krištof Kneř. Ale řemeslování se mu nevedlo a rodina byla na mizině. Jeden z příslušníků rodiny si koupil č.p. 1, ale udržel ji jen nakrátko a pak celý tento rod z Alšovic mizí neznámo kam. Tenkrát na chalupě byly tyto povinnosti: úrok svatohavelský a svatojiř. po 4 krejcarech, vánoční přádlo 16 krejcarů, pěší robota 52 dní ročně a dělání 1 sáhu dříví z panského lesa, činže z pozemku obci obnášela 21 krejcarů - byl tedy pozemek u chalupy větší než je dnes a než je u č.p. 1 na alšovické obci.
121
Jeden z rodiny Kneřů ji prodal Eliáši Kurbutovi - kdy, není známo. Rod Kurbutů byl sečtělý, majetný, vážený a početně rozvětvený v Alšovicích a na Pěnčově. Bez tohoto Kurbuta a jeho následovníků se neobešla jedna svatba, křtiny, pohřeb, procesí a nebo jakákoliv událost. Byl pobožný jako nikdo v obci a i všichni z jeho rodu. Na zadní stěně chalupy směrem k cestě dal zřídit výklenek a v něm s uctivostí uchovávali sošku Madony (matičky) s Jezulátkem. Madona byla odívána do drahých šatů až do konce prvé světové války a pak ve vlně vzbouřeného obrazoborectví se v r. 1919 ztratila. S touto "matičkou“ se konala slavná procesí do blízka i daleka: Bozkov, Turnov, Šumburk, Hejnice, Filipsdofr, Vambeřice, Praha - s Svatá Hora u Příbramě. Družičky ji nosily na křížových nosítkách. Všechna procesí vedl. vždy nejstarší z rodu Kurbutů, a když rod koncem 19. stol. vymřel, tak Josef Volf z č.p. 20. Poslední procesí se konalo v září 1904 do Turnova. Chalupa měla proto ještě dva přídomky: "u matičky“ a u Kurbutů. Od Eliaše Kurbuta chalupu dne 8. 9. 1765 koupil asi jeho syn Josef Kurbut za 21 zl. Dne 10. 4. 1794 ji nabyl jeho syn Eliáš za 18 zl, a ten ji držel velmi dlouho - sám se dožil vysokého věku, teprve 10. 7. 1849 připadla z jeho pozůstalosti synu Jáchymovi Kurbutovi v knihovní ceně 200 zl, a ten ji 10. 11. 1872 prodal za 189 zl. Josefu Halamovi. Tenkrát patřily k usedlosti tyto parcely na alšovickém území: 104 staveb. parcela dům č.p. 3, 1034 pastvina, 1035 - role (zahrada), 1036 - louka. Chalupa byla dřevěná s doškovým krytem a velmi sešlá. Proto nový majitel J. Halama, syn sedláka J. Halamy z Těpeř č.p. 39 musel ji "podváhnout“ - tj.j podezdít a později opraven strop, dána lepenková krytina na dům a břidlic na přistavěnou stodůlku. Byl zaměstnáním cestář na silnici ze Žel. Brodu - od Černého mostu pod Haratinou až na Pěnčov, která byla postavena v r. 1862. Proto chalupa měla další přídomek "u cestáků.“ To už k ní patřily pozemky na bzovském katastru. Na opravu si musel nový majitel vypůjčit z německé frýdlantské záložny –českých záložen u nás nebylo - 500 zl. a ty se splácely přes 30 let, poslední splátku nesl do Frýdlantu můj otec v r. 1904. Když jmenovaný zemřel 3. 5. 1893, stala se majitelkou podle odevzdací listiny ze den 7. 11. 1893 jeho manželka Amálie Halamová, roz. Berndtová. Odevzd. listinou ze dne 24. 8. 1896 se stává majitelem její mladší syn František Halama: knih. cena 1 000,- K. Posléze postupní smlouvou ze dne 8. 10. 1948 ujímá se chalupy jeho syn František Halama za povinností splatit své mladší sestře 20 000 Kč a 2 000 Kč pro potřebu odevzdávajícího. Studna zřízena v r. 1924, pro nedostatek vody však v r. 1959 začal zřizovat studni na pozemku u č.p. 1 s potrubím k č.p. 3. Mačkárna postavena v r. 1939, a přístavek s 3 světnicemi v r. 1954. U domu je stará lípa.
Č. p. 4:
Vzniká krátce před r. 1766, poněvadž 30. 12. toho roku kupuje Václav Kurfirst (Kurfiřt, Korfeřt) od obce za 18,15 zl. místo k postavění chalupy, kterou však již v té době měli vystavěnou. Kromě úroků vrchnosti, které byly stejné jako u č.p. 1, vázlo na chalupě 13 dní pěší roboty a 1 zl. 27 krejc. roční činže obci. Po smrti
122
zakladatele gruntu připadla chalupa Josefu Kurfiřtovi 28. 5. 1776 za 45,- zl., ten ji prodal svému synu Ignácovi 28. 10. 1797 za 150 zl. a ten opět synu Antonínu kurfiřtovi za 300,- zl. 1. 8. 1848. Podle trhové smlouvy koupil 8. 2. 1881 za 12 zl. Josef Hendrych. Pak po jeho úmrtí stává se majitelem poloviny dne 12. 8. 1924 syn Jaroslav Hendrych v ceně 20 000,- Kč a druhou polovinu přejímá v ceně 18 000,ke dni 13. 6. 1929 jeho manželka Anna. Původní dům vyhořel v r. 1897. V r. 1910 zřízena hluboká studna. Mačkárna z r. 1892 vyhořela a na jejím místě postavena asi v r. 1930 nová. Přídomek: u ševců.
Č. p. 5: Je to jeden z
nejstarších statků v obci a původně byl rozlohou největší. V roce 1608 podle maloskalského urbáře hospodařili na něm pololaník Matouš Benešův, v roce 1634 asi Christian Kurbuth, v létech 1687 až 1719 snad Kristian Kurbut. Tenkrát se z něho platilo 1 zl. 11kr. svatojiř. úroku a 2 zl. svatohavel., vrchnosti se mimo to robotovalo s potahem 39 dní a pěších 21 den do roka, dříví in natura 3 sáhy. Do 9. 4. 1760 byl držitelem po rodu Kurbutů Augustin Daníček, jenž statek prodal za 175 zl. zeti Václavu Halamovi z Chlístova. Ten jej pustil 17. 1. 1789 svému synovi Josefovi za 651 zl. Z jeho pozůstalosti připadl za 2 102 zl. dne 10. 5. 1817 synovi Emanuelu Halamovi a po něm ho pro dobré nabyl 25. 6. 1853 v knih. ceně 800 zl. opět syn Jáchym Halama. Po něm nezletilý syn Anselm (po něm přídomek u Anzelů) a po jeho smrti jeho manželka Anna 28. 4. 1897 a dne 1. 3. 1919 syn Ladislav Halama s manželkou Bedřiškou z Bratříkova v knih. ceně 4 000 Kč. Dne 2. 11. 1946 se stává majitelem jejich syn Ladislav Halama s manž. Boženou. Statek několikrát vyhořel. V domě byl hostinec.
Č. p. 6:
Tento statek tvořil pravděpodobně až do 1. polovice 18. století jedinou držebnost s č.p. 5, nasvědčují tomu zcela stejné povinnosti. Dům byl asi první Alšovickou hospodou k č.p. 5, protože až na naše časy se tam říkalo „Ušenkýrů.“ Je možné, že tam šenkovaly osoby židovské národnosti - tak v r. 1608 Martin Jud, v roce 1654 až 1687 Estera Černie (Schwartzin). K rozdělení došlo asi 9. 4. 1760, až do toho dne měl č.p. 6 i 5 Augustin Daníček a toho dne je postoupil svému synu Josefovi také za 175 zl. Ten od svého statku (půlživnosti) odprodal část gruntů svému zeti Josefu Houjerovi (viz č.p. 29) a kmenovou živnost č.p. 6 dne 3. 2. 1797 postoupil za 300 zl. svému synu Ignácovi. Ten ji prodal 2. 8. 1839 za 700 zl. opět svému synovi Janu Daníčkovi, který byl na statku až do druhé polovice 19. stol. Dne 15. 11. 1875 se stávají majiteli zeť Zachariáš Paldus z č.p. 14 a dcera Jana Danička Amálie, po jejíž smrti (dne 17. 1. 1900) zdědil dne 2. 11. 1900 celou usedlost její manžel Z. Paldus. Podle protokolu ze dne 9. 1. 1906 byla usedlost přiklepnuta hostinskému Leopoldu Mazánkovi za nejvyšší podání 4 300,- K. Dne 14. 9. 1927 se stávají vlastníky jeho dcera Anna a její manžel Ladislav Halama, knih. cena 60 000,- Kč. Od nich ji zdědili manželé Anna (dcera) a Josef Barychar (zeť). u domu je stodola a studna. Statek za naší paměti dvakrát vyhořel.
123
Č. p. 7:
Je to stará chalupa „vevsi.“ U roce 1654 snad ji vlastnila Estera Černie, 1687 asi Pavel Kurbut. Dne 17. 5. 1758 ji koupil Christian Hubner od Jana Kujana za 37 zl. 20 kr. Po něm ji měl v r. 1787 Jan Hýbner a pak ji zdědil 28. 2. 1811 syn Frant. Hubner a od něho ji 12. 1. 1818 za 120 zl. koupil Ignac Hujer. Ten ji bez zápisu prodal Josefu Posseltovi, z jehož pozůstalosti ji 15. 2. 1825 v ceně 212 zl. zdědil syn Josef a 3. 5. 1825 ji za 285 zl. prodal Josefu Kurfirstovi. Od něho ji koupili za 220 zl. 20. 4. 1828 manželé Frant. a Terezie Pivrncovi ze Sněhova a od nich za stejnou cenu Josef Rezler dne 25. 8. 1841, který zemřel r. 1853. Od něho ji koupil dne 7. 4. 1887 Jáchym Paldus, pak ji po něm zdědila vdova Anna Paldusová v ceně 11 836,80 K dne 13. 4. 1913 a od ní syn Karel Paldus dne 4. 7. 1929, ten chalupu zcela opravil. Chalupa vyhořela. Mačkárna byla postavena podle zápisu ze dne 18. 4. 1941.
Č. p. 8: Je rovněž stará chalupa, z
niž se kromě úroků jako u č.p. 1 platilo obci ročně 30 kr. na činži a roboty pěší bylo 13 dní. Je možné, že v r. 1687 byla majitelkou vdova Kurfiřtová a nebo někdo z rodu Kubutů, protože se sem ke vodvě po Josefu Kurbutovi dne 28. 5. 1775 přiženil Jiřík Pfeifer (Fajfr) a prodal chalupu 28. 10. 1800 svému synu Josefovi za 100 zl. Ačkoli zemřel teprve 29. 2. 1853, prodal ji tento již 20. 10. 1832 svému synu Josefovi za 200 zl, po něm ji dědila 6. 1. 1856 v ceně 360 zl. nezletilá dcera Marie, která ji po dosažení plnoletosti 30. 9. 1858 prodala za 398 zl. manželům Josefu a Terezii Mužíčkovým. Od nich ji 11. 4. 1879 koupila Frant. Wolfová, po jejím úmrtí 11. 7. 1898 její manžel Antonín Wolf a od něho v ceně 3 200 K dne 21. 6. 1907 jeho syn Stanislav Volf a po jeho smrti dne 20. 9. 1938 jeho manželka Františka Wolfová. U domu je studánka.
Č. p. 9: Je stará "baráčnická živnost“ s
povinnostmi jako u č.p. 8 a obecní činží 24 kr. ročně. První majitelkou snad byla S. Daníčková asi v letech 1687 až 1719. Dne 6. 8. 1780 ji od sirotků po Matěji Vencovi koupil přiženilý Samuel Pospíšil z Frýdštejna, který zemřel bez pořízení 11. 1. 1805. Teprve 28. 2. 1811 připadla synovi Josefu Pospíšilovi v ceně 400 zl., od něho ji koupili 3. 1. 1849 za 200 zl. manželé Ignác (zeť) a Františka (dcera) Štěpánovi, manželka, když ovdověla prodala chalupu 29. 4. 1861 manželům Anselmovi a Barboře Šrolovým. Od nich chalupu koupili Jan a Kateřina Hoření. Pak nastaly spory o spoluvlastnictví, které s přestávkami trvaly od 6. 9. 1885 a 10. 12. 1895 až do r. 1898, kdy 26. 10 1898 domek koupila Františka Paldusová. Původní dům č.p. 9 u rybníka byl zbořen v r. 1931 a syn jmenované Karel Paldus postavil na jiném místě nový. U tohoto domu je studna a mačkárna z roku 1932. Přídomek „u Samků.“
Č. p. 10: Je to další stará chalupa s
povinnostmi jako u č.p. 10 a obecní činží 18 kr. V roce 1645 - 1686 byl snad majitelem M. Staigman, potom někdo z rodu Hubnerů. Dne 13. 4. 1755 ji koupil od vdovy Kateřiny Hybnerové Mates Krejčí za
124
18,40 zl. Od vdovy po tomtéž ji koupil zeť Jan Hubner 18. 7. 1782 za 30 zl., z pozůstalosti po něm připadla v ceně 380 zl. 28. 2. 1811 synovi Hynku Hybnerovi (jeho otec zemřel již r. 1804). Dne 28. 10. 1853 pak ji v ceně 360 zl. dědila Hynkova dcera Anna, provd. Fabiánová. Toto původní č.p. po jménem "Hybnerovsko“ bylo po požáru zrušeno, bylo asi v těch místech, kde je nyní č.p. 96. Nové obydlí téhož č.p. postavil si na pozemku svého tchána v hodnotě 1 225 K (2. 8. 1910) Josef Hoření s manželkou. Po jeho úmrtí podle odevzd. listiny stal se majitelem jeho syn Josef Hoření (16. 2. 1940). U domu je studna z r. 1910 a mačkárna z r. 1923.
Č. p. 11: Podle nejstaršího zápisu je to chalupa na gruntu č.p. 10 Josefa Paldusa.“ Spíše to bylo na poz. k č.p. 14, kde od 30.leté války byl trvale rod Paldusů, a to asi takto v letech 1654 - 1686. Jan Paldus, 1687 - 1719 asi jeho syn rovněž Jan Paldus, 30. 12. 1777 ji koupil za 21. zl. Jan Paldus z dědictví po (otci?) Frant. Paldusovi. A 23. 9. 1825 ji zdědil po předešlém syn opět Jan Paldus za 121 zl. Podle dalšího záznamu ze dne 30. 11. 1880 ji koupil Josef Kniršch a od něho 5. 7. 1885 manželé Václav a Ludmila Rambouskovi. Dne 21. 12. 1898 podle soudního usnesení byla přiklepnuta za nejvyšší podání 801 zl. Antonínu Paldusovi, a tak chalupa se dostává opět do rodu Paldusů. Od 21. 5. 1934 jsou majiteli Antonín (syn) a Marie (snacha) Paldusovi. U domu zřízena stodola a studna. Dům jednou vyhořel.
Č. p. 12: Je stará gruntovní chalupa, z
níž se vrchnosti platilo na sv. Jiří 2,26 zl. a na sv. Havla 1,22 zl., robotovalo se (pěšky) 52 dní a „dřívídělání in natura“ 2 sáhy ročně. Předpokládanými majiteli asi byli: „vr. 1608 –1654 Kateřina, vdova po Vítu Hejlovi čtvrtlánice 1654 –1686 asi Anna Lišková, 1687 –1719 Dorota Havlíková.“ Podle zápisu z 28. 2. 1763 ji za 75 zl. koupil od své matky, vdovy po Janu Strnadovi, opět Jan Strnad, který roku 1804 zemřel, ale ještě dříve oddělil část gruntu (viz č.p. 38). Kmenovou živnost odkázal dceři Apolonii provdané Bártové a ta ji odkázala Josefu Halamovi, jenž ji převzal 30. 4. 1806 za 550 zl. Z jeho pozůstalosti pak ji dědil 10. 5. 1817 v ceně 1166,43 zl. syn, opět Josef Halama. Dne 31. 7. 1877 ji dostává syn opět Josef Halama s manželkou Františkou, kteří podle smlouvy směnné ze dne 20. 3. 1883 ji předávají manželům Jáchymu a Terezii Drobníkovým. Jmenovaný ji pak 5. 8. 1911 postupuje synovi Josefu Drobníkovi jednou polovinou v hodnotě 2 480,- K a druhé polovice se ujímá jeho manželka Marie, rozená Kozáková, dne 11. 6. 1913 v ceně 4 537,40 K. Postup. smlouvou ze dne 23. 3. 1942 ji posléze dědí syn Josef Drobník. Dům má studnu, stodolu a staré stromy ovocné a lípu. Mačkárna byla v létě 1943 přestavěna na obytné stavení, č.p. 126. U domu bývala zvonička, která roku 1888 nově tesařem Posseltem z Jistebska zřízena přímo na střeše obytného stavení. Za první světové války byl zvonek rekvírován pro vojenské účely a r. 1935 byla zvonička na domě zrušena. Přídomek: "U zvonku.“
Č. p. 13:
Je stará chalupa stojící "na gruntě Daniela Paldusa“ (č.p. 14).
125
Vrchnostenské úroky jako u č.p. 8, pěší roboty 52 dní ročně, dříví dělání 1 sáh a držiteli kmenového gruntu (č.p. 14) se platilo ročně 1 zl. Dne 25. 7. 1752 ji od vdovy po Janu Jiříkovi Lyerovi koupil za 9,20 zl. Christian Paldus, později zde bylo „stržené místo,“ až 4. 3. 1792 přichází jako majitel Frant. Paldus, který zde již (asi delší čas) před tím vystavěl novou chalupu a zanechal ji za 140 zl. 10. 12. 1817 svému synu Josefovi, jenž ji 4. 4. 1827 prodal za 406 zl. Antonínu Palovi ze Skuhrova. Od něho ji koupil hospodář na č.p. 5 Emanuel Halama a z jeho pozůstalosti připadlo jeho synovi Hynku Halamovi 25. 6. 1853. Ten ji pak 29. 1. 1801 prodal za 420,- zl. Jáchymu Huškovi a od ně ho zase Josef Drobník 26. 4. 1878. smlouvou směnnou ze dne 22. 1. 1888 se chalupy ujali manželé Josef a Marie Hoření, po jejich smrti zdědila ji jejich dcera Bohumila Hoření, která budovu i pozemek darovala Mist. nár. výboru v Alšovicích. Původní dům rozbořen a na pozemku blíž k silnici byla v r. 1959 započata stavba budovy Mist. nár. výboru a požárnického sboru.
Č. p. 14: Patří k
původním statkům ve vsi. Po třicetileté válce se vrchnosti platilo na sv. Jiří 2,32 zl., o sv. Havlu 1,35 zl, potažní roboty 78 dní, pěší 21 dní ročně a „dřívídělání“ 4 a půl sáhu. Před 30letou válkou byl asi majitelem Jiřík Makovský, po této válce přišel nový majitel Daniel Bolldusz a ten rod hospodaří na usedlosti dosud. V letech 1687 - 1719 tu byl Jakub Paldus, pak asi do 15. 5. 1760 držel tuto živnost Daniel Paldus a předal ji svému synovi Josefovi za 90 zl., ten pak opět svému synovi Václavovi (15. 4. 1789) za 400 zl. a po něm od 13. 3. 1832 zde hospodaří syn Antonín Paldus avšak jen na kmenové polovině živnosti, poněvadž skoro současně odděluje otec Václav druhou polovinu, z níž vzniká č.p. 43. Za Antonína Paldusa dochází pak r. 1834 k dalšímu ztenčení živnosti, poněvadž on odprodává části polí svému bratru Hynkovi (č.p. 33) a bratranci či strycovi Janovi (č.p. 11). Podle odevzdací listiny ze 30. 9. 1871 se stává majitelem František Paldus. Dne 3. 4. 1906 podle postupní smlouvy ji dědili v ceně 3 200 K manželé Vratislav (zeť) a Františka (dcera), po její smrti dědí i její polovici dne 21. 2. 1922 v knih. hodnotě 12 000,- Kč. A posléze tuto držebnost nabývají manželé Jaroslav (syn) a Věra (snacha) Paldusovi. U domu byly staré lípy. Statek vyhořel a rovněž stodola, mačkárna postavena v r. 1928. U domu je silný pramen dobré vody. Přídomek: u předních Lejsků.
Č. p. 15:
Je stará gruntovní chalupa. Majitelkou v letech 1687 až 1719 byla Rosina Paldusová. V té době byly na té chalupě tyto povinnosti: vrchnosti obvyklé úroky - sv. Jiří 4 krejcary, sv. Havel 4 kr., vánoční přádlo 12 kr., pěší roboty 52 dní a dříví dělání 1 sáh ročně. Dne 30. 12. 1764 ji za 40 zl. koupil od Daniela Paldusa Václav Hušek a od jeho dědiců ji 24. 8. 1800 za 179,31 zl. koupil Leopold Hujír (Hujer). Dne 21. 5. 1910 ji koupili manželé Jan a Josefa Hendrychovi za 800,- K. Dne 12. 7. 1945 ji zdědil polovinou syn Václav Hendrych a druhé poloviny nabývá dne 28. 3. 1947 jeho manželka. U domu je studna, dům za naší paměti jednou vyhořel. Jan Hendrych měl v tom domě smíšený obchod.
126
Č. p. 16:
Podle nejstaršího zápisu je to "celá živnost nebo půl statku.“ Usedlost byla již dávno před tím, ne však na tomtéž místě. V roce 1608 byl majitelem Mikuláš Šimků s pozemky na 3 korce, tento majitel dal přídomek č.p. 17, které původně byly společné. V letech 1654 až 1686 je majitelem Jan Bouda. V době tereziánského katastru byl majitelem rovněž Jan Bouda, v době josefského katastru jej má vdova A. Mastníková. V té době vázly na živnosti tyto povinnosti: vrchnosti na sv. Jiří 36 kr., o sv. havlu 1 zl. 50 kr., vánoční 1,39 zl., robota potažní 78 dní, pěší 21 dní, dříví dělání 5 sáhů ročně. Dne 26. 3. 1772 koupil za 200 zl. od svého otce Šimona František Mastník a z jeho pozůstalosti připadla živnost v ceně 616 zl. synovi Josefovi 17. 8. 1820. Od něho ji 23. 1. 1835 koupil za 1050 zl. syn Antonín Mastník, který 9. 7. 1844 za 500 zl. odprodal část gruntu Josefu Hofmanovi z Pěnčova. Nicméně v jeho pozůstalosti byl grunt oceněn opět na 1050 zl. a v té ceně připadl 24. 12. 1854 synovi Janu Mastníkovi. Dne 29. 4. 1888 ji kupují Jindřich a Anna Halamovi, manželé. Po úmrtí manželky stává se manžel majitelem celé usedlosti. Od něho ji kupují manželé František a Marie Fraňkovi za 7 000,- K dne 20. 1. 1914. Od nich ji dědí dne 22. 1. 1925 v hodnotě 18 000,- Kč syn Josef Franěk s manželkou. U domu je studna a staré stromy.
Č. p. 17: je nejspíše výminkářská chalupa na gruntu č.p. 16, která jako samostatné knihovní těleso přichází teprve 1. 12. 1782, kdy Marie Alžběta Mastníková, manželka držitele gruntu č.p. 16 Františka Mastníka, "ujímá na gruntu se nacházející místo po stržený chalupě, prošacovaný za 40 zl., "jehož bez zápisu, pravděpodobně“ již déle, užívala aspoň 8 let. Dne 29. 1. 1832 odkázala toto strženiště za 15 zl. svému vnukovi Josefovi Mastníkovi. Dne 10. 10. 1866 podle odevzd. listiny je majitelem Filip Halama s manželkou Františkou asi rozenou Mastníkovou) a pak dne 2. 10. 1888 podle postupní smlouvy syn František Halama . Od něho ji dědí 19. 1. 1925 v ceně 30 000,- Kč syn Jindřich s manželkou Augustou, rozenou Zascheovou, po jejím úmrtí dědí ejí polovinu jejich děti Jindřiška a Josef Halamovi. Čtvrtina majetku po Josefu Halamovi připadla jako konfiskát Českosl. státu, když odešel nehlášen do ciziny. Dům vyhořel, u domu je studna. Přídomek: u Šimků. U domu byly staré stromy, zvláště rozložitá lípa.
Č. p. 18: Je třetí a poslední z
původních statků v Alšovicích. Roku 1608 jako čtvrtláník je tu pravděpodobným majitelem Havel Militkej v roce 1654 Jan Kurdirst, v letech 1687 až 1719 Kristian Kurfiřt. V těch letech má statek tyto povinnosti k vrchnosti: o sv. Jiří 1,50 zl., o sv. Havlu 2,49 zl., potažní roboty 78 dní, pěší 21 dní ročně. Od svého otce Jiříka statek koupil 13 3. 1706 za 175 zl. Jiřík Korfeřt (Kurfiřt), který v r. 1787 oddělil kus gruntu (viz č.p. 32) pro svého zetě a kmenovou živnost odevzdal 15. 11. 1789 svému schovanci (synovi) Václavu Kurfiřtovi, který již před tím měl od něho kus gruntu, na němž si vystavěl chalupu č.p. 36, jíž se pak ujal jako výměnku jeho strýc Jiřík Kurfiřt. Nový držitel Václav Kurfiřt pak 28. 5. 1812 opět
127
ztenčil kmenovou živnost oddělením č.p. 40 a takto ztenčený grunt připadl z pozůstalosti po Václavovi 13. 9. 1822 v ceně 1 333 zl. synovi Josefu kurfiřtovi. On odprodal část pozemků za 300 zl. 10. 7. 1828 (viz č.p. 41) a další část Ignácovi Novotnému za 500 zl. téhož dne, 15. 6. 1830 koupil stavení a zbytek pozemků Ignác Wolf za 1 000 zl. a současně Antonín Wolf odkoupil část Ignáce Novotného za 970,zl. Ale již 31. 12. 1839 koupil v dražbě za 841,40 zl. Josef Kurfiřt zpět díl Ignáce Wolfa a prodal jej 24. 1. 1840 manželům Václavovi a Anně Rulcovým, který založili novou držebnost, která však teprve o mnoho později dostala č.p. samostatné - 54. Druhý (kmenový) díl statku č.p. 18 koupil téhož dne za 900 zl. Josef Pfeifer, který zemřel 29. 2. 1853, takže po něm nastoupil nezletilý syn Josef Pfeifer a od r. 1858 spoluvlastník (bratr) František Pfeifer. Dne 18. 1. 1870 koupila tuto usedlost Anna Halamová z Alšovic a od ní 26. 5. 1905 manželé František a Marie Palovi, kteří se do Alšovic přistěhovali asi ze Skuhrova. Od 3. 8. 1937 je majitelem syn František Pala a od 8. 5. 1937 poloviční spolumajetnicí jeho manželka Marta. U domu je stodola a studna. Přídomek: u Korfeřtů (Karfešťáků), podle majitelů od 30leté války.
Č. p. 19: Vystavěno na místě, které si od otcovského gruntu č.p. 10 zakoupil dne
27. 2. 1752 Kristián Hubner. Jeho vdova Kateřina dala 20. 1. 1788 chalupu připsat za 100 zl. svému nastávajícímu manželovi Josefu Hynkovi, ovdověla však znovu a pak 6. 10. 1806 prodala chalupu za stejnou cenu Janu Paldusovi ze Skuhrova. Z jeho pozůstalosti připadla 31. 7. 1843 za 140 zl. synovi Janu Paldusovi a stejným způsobem ji nabyl 28. 6. 1854 za 320 zl. jeho syn František Paldus. Dne 5. 4. 1876 se stali jejími majiteli manželé Josef a Marie Novotných a za nich byla prodána v dražbě. Podle odevzdací listiny ze dne 30. 6. 1891 se nemovitosti ujal Gerváz Halama, po jehož onemocnění vloženo právo vlastnické jeho manželce. Marii. Postupní smlouvou ze dne 28. 7. 1943 chalupu zdědil Jaroslav Halama a tímtéž způsobem ji nabyl i jeho syn Jaroslav Halama dne 4. 9. 1950. Dům vyhořel. Přídomek: u Ervázů.
Č. p. 20:
Je stará původní chalupa, která snad již v r. 1608 měla držitele se jménem Martin Jud, v letech 1654 - 87 ji snad měl Jiří Pecina, v době od 1688 do 1719 Eliáš Hubner. Tenkrát byly na chalupě obvyklé povinnosti, jako již vpředu bylo uvedeno. Dne 18. 10. 1761 ji koupil Josef Hubner od matky, vdovy po Tobiáši Hubnerovi, za 35 zl. Dne 15. 1. 1789 ji prodal za 40 zl. svému synu Josefovi a ten opět svému synu Benediktovi Hubnerovi a to dne 28. 5. 1826 za 150 zl. Od posledního ji koupil za 190 zl. dne 30. 1. 1830 František Novotný a 22. 12. 1835 ji prodal svému synu Josefovi. Po něm ji dědil 31. 12. 1840 zl. syn František Novotný, jenž ji 30. 11. 1848 postoupil za 100 zl. svému synu Ignácovi, který se v zápise trhové smlouvy ze dne 31. 5. 1848 uvádí pode jménem Hynek Novotný. Odevzdací listinou ze dne 13. 3. 1895 se stává majitelem Ferdinand Wolf a po jeho úmrti jeho manželka Růžena Volfová dne 5. 10. 1912 v hodnotě 3 200,- K. Od ní ji dědí syn
128
Miroslav Volf se svou manželkou Marií dne 27. 8. 1926 v ceně 25 00,- Kč. Mačkárna postavěna v r. 1926, dům, u nějž je studna jednou vyhořel.
Č. p. 21: Je rovněž původní chalupa s
obvyklými povinnostmi. V letech 1654 1686 tu snad hospodařil Václav Kurdiřst (Kurfiřt). Od svého otce Daniela ji dne 28. 5. 1697 za 30 zl. koupil Jan Kurfiřt. Pak se jí ujal prodejem 3. 1. 1791 stejnojmenný syn a dne 15. 10. 1822 za 120 zl. stejnojmenný vnuk. Dne 7. 1. 1851 ji prodal za 305 zl. Josefu Drobníkovi. Ten ji odevzdal dne 25. 7. 1895 svému stejnojmennému synovi a po něm koupí ji vlastnili manželé Antonín a Růžena Maryškovi. Po úmrtí manželky stává se majitelem celé usedlosti Antonín Maryška. Dům jednou vyhořel, je u něho studna. Mačkárna postavěna v roce 1931.
Č. p. 22: Je rovněž stará chalupa na obci Alšovické. První její majitel byl někdy v
letech 1687 až 1719 Dominik Weis, po němž asi dostala přídomek „uDominů.“ Dne 31. 1. 1800 ji koupil za 80 zl. jeho jediný vnuk Jan Posselt. Z jeho pozůstalosti připadla chalupa za 109 zl. synovi Janu Posseltovi, po něm ji 30. 8. 1843 dědila jeho matka Anna Posseltová v ceně 100 zl. Dne 2. 8. 1880 ji pak koupil Josef Kurfirst. Nedržel ji však dlouho, již 30. 12. 1882 ji koupili manželé František a Pavlína Hofmanovi. Po nich ji podle odevzdací listiny ze dne 27. 9. 1885 vlastnil Celestýn Daníček, od něhož ji dne 26. 1. 1886 kupuje Františka Paldusová, od ní její dcera Amálie Paldusová v ceně 1 500,- K dne 30. 12. 1911. Od ní postupní smlouvou ji získává dne 9. 12. 1915 v ceně 3 547,- K její syn Josef Paldus a po jeho smrti jeho manželka Eleonora Paldusová dne 22. 6. 1937. Od své matky chalupu dědí její syn Josef Paldus se svou manželkou Kamilou. Stavení vyhořelo.
Č. p. 23: Je jedna z
původních starých chalup "na obci,“ na níž se kromě 20 kr. vrchnosti robotovalo 13 dní (začátkem 90. let 18. století se tato robotní povinnost dala vyplatit částkou 1 zl. 27 kr. ročně). Dne 31. 12. 1773 ji po nebožtíku Janu Hubnerovi koupil za 25,28 zl. Václav Zeman - to je zjištěno zápisem, v letech 1687 až 1719 byl majitelem někdo z rodu Hubnerů, podle tereziánského katastru asi Eliáš Hubner. Vdova po Václavu Zemanovi, provdaná za Jakuba Stránského, ji prodala 7. 5. 1792 svému zeti Josefu Drobníkovi za 60 zlatých a po něm ji 20. 12. 1838 dědil v ceně 160 zl. syn Jakub Drobník. Po něm ji dne 14. 9. 1883 dědili manželé František (syn) a Marie (snacha) Drobníkovi. Od nich ji v knihovní ceně 1 600,- K dne 9. 3. 1911 zdědila dcera Františka Drobníková a od ní tuto chalupu koupili Emil Kurfiřt starší a mladší - otec se synem - dne 28. 5. 1912. Po úmrtí obou stává se majetnicí manželka E. Kurfiřta mladšího Marie Kufriřtová a od ní dědí polovinu její syn Jaroslav Kurfiřt. Stavení bylo v roce 1958 zrušeno. Toto č.p. 23 v roce 1963 přiděleno rodině Drobníkových č.p. 12 "U zvonků.“
Č. p. 24: Je původní gruntovní chalupa v
Dobrohoustce, která i v druhé polovici
129
19.- století patřila k Alšovicům. K této chalupě příslušely povinnosti: o sv. Jiří 2,59 zl., sv. Havel 2,15 zl., pěší robota 52 dní, dříví dělání 2 sáhy ročně. Dne 24. 6. 1759 ji od vdovy po Josefu Šprinclovi koupil za 30 zl. Jiřík Novotnej a r. 1784 od ní oddělil pro své mladší syny 26 a č.p. 31 - rovněž v Dobohoustce –a zbytek, kmenovou živnost postoupil (č.p. 24) 23. 4. 1788 za 30 zl. svému synu Františkovi Novotnému. Od něho ji za 200 zl. koupil 21. 10. 1826 Vojtěch Strnad, jenž ji pak za 200 zl. prodal svému synovi Františku Strnadovi (17. 2. 1818). Ten ji sice 24. 8. 1854 prodal za 440 zl. Jáchymu Kotrbovi, ale již 24. 1. 1857 ji za 500 zl. koupil zpět. Č.p.24 v Alšovicích se po prvé uvádí zápisem trhové smlouvy ze dne 24. 11. 1886, kdy majitelem příslušné parcely se stává nezletilý Jáchym Stránský. Na parcele, která původně patřila k území "na obci,“ není ale uveden dům, ten byl postavěn později. Dne 2. 11. 1884 kupuje již parcely se stavením manželé Josef a Julie Halamovi z č.p. 42. Usedlost pak koupil Josef Paldus a po něm ji zdědila jeho dcera Ludmila a její manžel Bohumil Lejsek. U domu, který jednou vyhořel, je studánka. Přídomek: "Na mejtě,“ u Jidlájků po ševci Jidlajovi, který tam také jednu dobu bydlel.
Č. p. 25:
Vzniká "na obci“, kde si 28. 10. 1784 zakoupil Václav Novotný za 2,30 zl. místo na vystavění chalupy. Chalupu pak prodal 12. 11. 1811 svému synu Františkovi za 100 zl. a ten zase svému stejnojmennému synovi 27. 12. 1838 za 200 zl. Z chalupy kromě vrchnostenských povinností jako u č.p. 23 se platilo 34 kr. roční obecní činže. Pak - 11. 2.1864 - dědí ji syn Martin Štrincl a po něm manželé Martin (syn) a Anežka (snacha) Štrinclovi dne 9. 8. 1891- Od nich chalupu zdědil Bohuslav Štryncl (syn) 21. 11. 1914, cena 3 138,- K a po jeho smrti jeho manželka Růžena Štrynclová polovinu, dne 24. 3. 1950. Po její smrti dědí její polovinu dne 12. 11. 1955 syn Jaroslav Štryncl. Po jeho úmrtí 8. 2. 1955 stávají se majiteli jeho synové - Jaroslav a Luděk Štrynclovi. Dům jednou vyhořel. Původní zdroj vody byla studánka v louce. Přídomek: "u Martinů.“
Č. p. 26:
je druhá původní chalupa v Dobrohoustce. Vzniká dne 28. 10. 1784, když Jiřík Novotný prodal od své chalupy č.p. 24 kus gruntu k vystavení chalupy svému mladšímu synovi Jiříkovi za 30,- zl. (Ten prodal chalupu.) Ten prodal chalupu svému nejstaršímu synu Františkovi 31. 1. 1862 za 260 zl. a po něm ji dědil 15. 6. 1840 za 385 zl. syn Antonín Novotný, jenž ji již 13. 7. 1844 prodal svému synu Josefovi za 399 zl. Po jeho smrti 26. 12. 1862 ji dědil nezletilý syn Josef a ten ji po dosažení plnoletosti prodal 10. 8. 1871 za 570 zl. Celestinovi a Anně Novotným. Pak toto č.p. 26 dostává nové stavení na Pěnčíně, když Barbora Hubnerová (němec. národnosti) kupuje 16. 10. 1889 pozemek, staví na něm dům a v témž roce - 10. 7. též i mačkárnu. Dne 11. 1. 1890 stává spoluvlastníkem její manžel František Posselt, a když ovdověl, dědí po manželce druhou polovinu dne 5. 11. 1912 v knihovní hodnotě 9 806,- K. Dne 25. 11. 1930 koupili chalupu manželé Josef a Božena Drdovi za 115 000,- Kč. Za okupace - 1939 až 1945 byl majitelem Němec
130
Gustav Pfeifer. Od 16. 3. 1951 jsou znovu vlastníky Josef a Božena Drdovi. U domu je studna, v blízkosti i studánka.
Č. p. 27: Vzniká nejspíše také kolem roku 1784 a jeho zakladatelem je asi první známý držitel František Hujer, který zemřel 6. 9. 1810, z jeho pozůstalosti obdržel chalupu soudním výrokem z 11. 9. 1820 jeho syn František a hospodařil zde až do 28. 2. 1848, kdy zemřel. Od 10. 9. 1850 patřila chalupa jeho synu Josefovi v ceně 240,- zl. a po něm, když 19. 2. 1859 zemřel, hospodařila vdova Barbora Hujerová, v pozůstalosti je udána cena 300 zl. Pak se stává majitelem Josef Hujer, krejčí, podle notářského spisu ze dne 23. 2. 1892, cena 375,88zl. Po jeho úmrtí zdědila chalupu jeho manželka Božena, rozená Paldusová. Pak ji zdědili manželé Jaroslav syn a Anna Hujerovi. Polovina Jaroslava Hujera je konfiskát, majitelem Čsl. stát. Dům od blesku vyhořel, u domu je studna. V domě býval za Josefa Hujera, který byl zručný krejčí, včelař a pokrokový občan a uvědomělý Čech, smíšený obchod. za domem byly dva obrovské smrky, zdaleka viditelné.
Č. p. 28: Vzniká 30. 12. 1777, když Filip Bouda koupil rod obce za 3 zlatý rýnský
kousek pastvištěte, na kterýmžto on sobě nějaký barák nebo chalupu vystavěl, kterážto jeho nákladem 20 zl. hotových peněz koštovala. Povinnosti na této chalupě byly jako u č.p. 23, avšak obecní činže "za užívání kousek rodlantu ". každoročně do obce 45 krejcarů platiti má.“ Filip Bouda prodal stavení i s gruntem Antonínu Korfeřtovi za 80 zl. dne 17. 8. 1793 a ten 24. 7. 1820 za tutéž sumu svému zeti Františku Brožkovi. Od něho pak ji koupil 10. 11. 1862 za 400 zl. syn Joachim (Jáchym) Brožek. Od něho ji převzal dne 23. 5. 1912 syn Ladislav Brožek za 1 000,K a když později převzal hostinec na Dupandě, prodal ji 24. 11. 1931 Ladislavu Vélovi za 20 000,- Kč. Po jeho úmrtí nabývá tuto nemovitost jeho manželka Pavlína Velová dne 18. 5. 1953. U domu je stodola, mačkárna z r. 1900, studna se znamenitou vodou a do konce prvé světové války bývala tu i trafika. Stavení má přídomek "u Brožků.“
Č. p. 29: Vzniká 1. 5. 1784 oddělením od č.p. 6, když voják Josef Houjer (Hujer) koupil od svého tchána Josefa Daníčka kus gruntu k postavení chalupy za 20 zl. Prodal ji pak za 190 zl. svému synovi Josefu Hujerovi dne 7. 9. 1818 a po jeho smrti nastoupil neplnoletý syn Josef Hujer dne 31. 12. 1840 za 388 zl. Z této chalupy se kromě obvyklých vrchnostenských povinností (jako u č.p. 23) platilo 1 zl. ročně držiteli gruntu č.p. 6. Zmíněný syn ji dne 4. 3. 1879 prodal Františku Novotnému a ten zase 25. 1. 1883 Jáchymu Drobníkovi, který ji prodal 26. 3. 1912 Josefu Kurfiřstovi za 1 000,- K, po jeho smrti ji zdědila dne 4. 8. 1944 jeho manželka Marie Kurfiřtová. U domu je studna a mačkárna z roku 1926. Tomu stavení se původně
131
říkalo "u vojáků,“ později za posledního majitele Josefa Kurfiřta „uPolexinů.“ V roce 1995 byl vnukem M. Kurfiřtové přestavěn.
Č. p. 30:
Vzniklo nejspíše až ke konci 18. století a dne 3. 10. 1787 jej získal handlem za vlastní usedlost v Bratříkově Jan Pavlata od Antonína Novotného. Chalupa pak bez zápisu v knihách přešla do držení Pavlatova zetě Danida Matury, po němž ji vlastnila jeho vdova Anna (rozená Pavlatová) a ta ji 20. 4. 1809 za 315 zl. prodala svému druhému manželovi Antonínu Liškovi. Od něho ji pak za 520 zl. dne 27. 4. 1825 koupil Josef Hušek. V této době toto č.p. bylo v Dobrohoustce " nynějším Štebrově, který byl v druhé polovici 19. stol. připojen k Bratříkovu. Č. p. 30 v Alšovicích bylo postaveno na nynějším místě, ale není známo kdy, bylo to na pozemku od č.p. 6. Postupní smlouvou ze dne 13. 11. 1875 ji zdědili Josef a Františka Daníčkovi. Od nich ji koupil dne 12. 8. 1888 Adolf Hujer s manželkou Terezií a tehdy se tu zřizuje hostinec za zrušený v č.p. 5 a později smíšený obchod. Tento majitel byl poslední ze známé kapely Hujerovy - Vojákovy z č.p. 29. Když on i jeho tři děti z Alšovic přesídlili, prodal celou usedlost za 64 670,Kč a příslušenství za 64 430,- Kč dne 9. 8. 1927 bratřím Stanislavu a Emilu Volfovým. Po svému otci Stanislavu zdědil příslušnou polovinu dne 29. 9. 1937 jeho syn Jaroslav Wolf. U domu je studna.
Č. p. 31: Také toto č.p. je původně v
Dobrohoustce. Vzniká dělením 28. 10. 1784 od č.p. 24 v Dobrohoustce, když Jan Novotný koupil od svého otce Jiříka kus pole pro postavení vlastní chalupy za 30zl. Dne 8. 1. 1813 prodal za 200 zl. chalupu (Jan Novotný) svému synu Vojtěchovi ten zase 28. 1. 1849 svému synu Janovi za 300 zl. Z této chalupy se kromě obvyklých dávek vrchnosti platilo 1,12 zl. držiteli kmenového gruntu č.p. 24. V Alšovicích je na tomto č.p. první knihovní záznam dne 2. 10. 1891, trhová smlouva Barbory Hujerové, pozemek původně asi náležel obci. Podle trhové smlouvy ze dne 1. 4. 1897 stali se majiteli manželé Josef a Františka Paldusovi, po smrti svém manželky zdědil Josef Paldus i její polovinu. Dne 5. 6. 1912 stávají se polovičními vlastníky manželé František a Antonie Pivrncovi v ceně 1 400,- K a dne 8. 8. 1923 po manželově smrti dědí jeho část v ceně 7 500,- Kč. Pak chalupu kupuje podle odevzd. listiny ze dne 25. 4. 1941 Emilie Burianová, provdaná Janatová. Dům vyhořel snad jednou. U domu je studna.
Č. p. 32:
Vzniká oddělením od gruntu č.p. 18 dne 25. 4. 1787, když od svého tchána Jiříka Korfeřta zakoupil Jakub Novotný chalupu, který byl on postavil "na kousku svého gruntu (č.p. 18) u Pěnčovského pomezí.“ Po otci Jakubovi dědil za 530 zl. tuto chalupu 30. 12. 1810 syn Jan Novotný a prodal ji za 2000 zl. (?) dne 5. 8. 1817 Ignáci Halamovi. Od něho ji 15. 3. 1821 za 634 zl. koupil František Jakoub z Bratříkova na Návarovském panství a od jeho právě plnoletého syna ji 17. 11. 1825 zakoupil Vojtěch Hušek za 640 zl. Od jeho stejnojmenného syna (od 11. 3. 1842) ji
132
pak za 688 zl. dne 26. 6. 1847 získal František Strnad. Od tohoto ji kupuje dne 17. 5. 1881 Josef Ulbrich (Němec) po jehož úmrtí ji dne 20. 8. 1921 dědí jeho manželka Helena Ulbrychová za cenu 9 091,04 Kč a konečně dne 10. 12. 1941 ji získává její dcera Augusta provdaná Rytířová. Mačkárna byla postavěna v r. 1929. Přídomek: "u Panáčků.“
Č. p. 33: Vzniká s
obvyklými povinnostmi "na obci,“ dne 25. 6. 1786, když si Ignác Paldus zakoupil od obce stavební místo za 6,30 zl. a vystavěl chalupu roku 1834 přikoupil pole od gruntu svého bratra Václava a odprodal část své usedlosti (30. 6. 1836) svému zeti Josefu Hosákovi (viz č.p. 42), hospodařil neobyčejně dlouho, poněvadž teprve 6. 10. 1857 prodal kmenovou živnost č.p. 33 svému synovi Františku Paldusovi za 100 zl., ten ji 15. 12. 1871 odevzdal svému synu Hynkovi za 400 zl. Od něho ji podle trhové smlouvy ze dne 14. 10. 1885 kupuje Františka Zahradníková a od ní zase 29. 6. 1894 manželé František a Anna Paldusovi v ceně 2 000,- zl., po smrti manželky majitelem celé usedlosti je František Paldus a po něm 22. 5. 1906 Františka Paldusová v ceně 1 400,- K. Od ná ji dědí syn František Paldus dne 18. 2. 1930 a pak ji kupuje Julie Paldusová dne 20. 5. 1933 (z č.p. 88) a nyní je majitelem její syn Ladislav Paldus, držebnost je však neobydlena.
Č. p. 34:
Vzniká rovněž "na obci“ za obvyklých povinností tím, že si Leopold Hujír (Hujer) zakoupil kus obecního gruntu za 5 zlatých (dne 25. 6. 1780 a vystavěl si chalupu, kterou 12. 1. 1821 za 100 zl. postoupil synovi Antonínu Hujerovi. Po něm ji 29. 1. 1854 za 140 zl. dědil syn Jan Hujer a 10. 2. 1859 ji za 147 zlatých prodal Josefu Kotrbovi. Po jeho smrti je majitelkou manželka Anna Kotrbová –24. 4. 1875. Postupní smlouvou ze dne 6. 6. 1887 ji dědí syn Vilém Kotrba. Dne 15. 3. 1894 podle odevzdací listiny je majitelem nezletilý Vilém Kotrba a jeho sestra Vileníma Kotrbová v přejímací knihovní ceně 800,- zl. Od nich držebnost dne 30. 6. 1904 koupil Josef Briksi za 3 340,- K, od něhož ji koupil dne 29. 5. 1915 splzovský mlynář Jaroslav Bartoš za 9 352,- K, od tohoto ji dne 14. 3. 1921 koupil Josef Liška za 20 000,- Kč a posléze od něho ji kupuje dne 19. 1. 1932 jeho bratr Jaroslav Liška s manželkou Marií. V tomto domě bylo první alšovické pekařství a počínaje od rodu Kotrbů jsou všichni majitelé pekaři. U domu je studna.
Č. p. 35: Vzniká stejně jako přecházející č.p. dne 25. 6. 1787 přičiněním Šimona Trdly, po něm tuto chalupu dědil 30. 4. 1828 jeho zeť Ignác Pajkrt. Podle zápisu odevzdací listiny ze dne 25. 8. 1880 je majitelem Martin Štrincl (asi z č.p. 25), který ji dne 13. 4. 1886 prodává Františce Halamové. Její dcera Růžena, provdaná Volfová s manželem Josefem jsou majiteli od 23. 7. 1894. Když pak tito manželé kupují hostinec na Čížkovicích prodávají dům č.p. 35 dne 20. 7. 1908 Marii Mastníkové za 2 120,- K a od ní ji dědí dne 17. 3. 1942 její syn Přibyslav Mastník s manželkou
133
Jiřinou. A tito dne 22. 7. 1950 dům prodávají manželům Jaroslavu a Anně Strnadovým. Dům vyhořel jednou, u něho je studna, mačkárna prostavěna v r. 1925.
Č. p. 36: Vzniká odloučením od gruntu č.p. 18, kde tamní hospodář Jiřík Korfeřt (Kurfiřt) postavil pro svého schovance - synovce Václava Korfeřta chalupu na odděleném kusu gruntu č.p. 18, ujal se č.p. 36 jakožto výměnku a přenechal ji svému druhému schovanci Josefu Novotnému dne 24. 9. 1800 za 100 zl. Z jeho pozůstalosti tuto chalupu dostal za 329 zl. syn Hynek Novotný dne 26. 10. 1854 a 31. 3. 1856 ji za 400 zl. prodal Josefu Pallovi. Od něho ji dne 9. 2. 1878 koupili manželé Jáchym a Terezie Drobníkovi a od nich podle směnné smlouvy ze dne 20. 3. 1883 ji získali manželé Josef a Františka Halamovi. Od těch ji dne 5. 4. 1895 koupil Ludvík Hujer (Ludvík Vojáků) s manželkou Františkou. Když oba přesídlili na Jistebsko, koupili tuto chalupu dne 15. 4. 1905 manželé Antonín a Marie Štěpánovi za 4 000,K. Nyní –od 30. 9. 1955 –je podle notářského zápisu majitelkou nezletilá Věra Paldusova (vnučka). U domu je studna a mačkárna z roku 1922. D-m jednou vyhořel.
Č.p. 37:
Vzniká za stejných podmínek jako č.p. 33 „na obci,“ když 1. 5. 1791 zakoupil za 4 zl. František Lebeda od obce kus pozemku "u Vojákova hrobu“ a vystavěl zde chalupu, kterou po něm za 120 zl. dědil 15. 6. 1838 syn Antonín a ještě téhož roku –28. 12. 1838 ji pouští svému zeti Joachymu Hybnerovi za stejnou cenu. Po něm ji 21. 9. 1875 zdědila jeho manželka Františka Hubnerová a od ní dne 30. 10. 1903 syn Josef Hubner za 1000,- K. Podle odevzd. listiny ze dne 5. 2. 1929 nabývá tuto držebnost Rudolf Socha v hodnotě 12 000,- Kč. U domu je nikdy nevysychající studánka. Mačkárna byla postavěna v roce 1934. Dům jednou vyhořel. Přídomek: u Košláků.
Č.p. 38:
Vzniká 30. 4. 1806 (to je ale datum zápisu, stalo se tak již asi dříve vzhledem k tomu, že v té době byl níže zmíněný Jan Strnad dva roky po smrti) tím, že Jan Strnad oddělil od svého gruntu č.p. 12 kus pozemků s chalupou v ceně 100 zl., jako svatební výbavu pro svou dceru Rosalii, provdanou Votrubcovou, dne 7. 6. 1821 byla tato chalupa z pozůstalosti přiřknuta synovi Josefu Votrubcovi a ten ji 9. 6. 1829 za 560 zl. prodal Jáchymu Hýbnerovi. Po něm ji za 527 zl. dědil 11. 1. 1848 syn František Hubner a prodal ji 4. 12. 1852 za stejnou cenu Josefu Stuchlíkovi. Pak ji mají v držení Němci, a to: 26. 1. 1863 ji kupuje Antonín Lang s manželkou, od nich 10. 7. 1886 Josef Hubner, po něm jeho manželka Barbora Hubnerová a od ní ji kupuji Augustin Posselt a posléze podle odevzdací listiny z 5. 5. 1929 je majitelkou Žofie Penkertová v hodnotě 29 610 Kč. Po odsunu Němců držebnost v r. 1945 převzal stát a později dům zbořen.
Č. p. 39:
Postavil válečný invalida Jan Pfeifer na místě, které mu obec darovala
134
zdarma - s ohledem za 14 let vojenské služby.“ Zemřel 10. 6. 1858 a chalupu v dražbě koupili František a Karolína Štrinclovi 27. 7. 1860 za 210 zl., kteří ji za 400 zl. 14. 5. 1862 prodali Janovi a Terezii Macháčkovým. Od nich ji koupil dne 22. 4. 1889 Jan Vondra a od něho 7. 8. 1890 Anna Hoření. Chalupu pak zdědil 2. 12. 1931 její syn Josef Hoření s manželkou Vilmou, od nich ji koupil 5. 1. 1939 Josef Kostlán a po jeho smrti ji po něm zdědila jeho manželka Josefa Kostlánová dne 13. 6. 1945. Podle usnesení státního notářství v Jablonci n. Nisou stává se dne 20. 9. 1952 vlastníkem František Novotný. U domu je studna. Přídomek: u Klemenců.
Č. p. 40:
Vzniklo 28. 5. 1812, když František Strnad koupil od č.p. 18 - tehdejší majitel Václav Kurfiřt - za 55 zl. kus lesního gruntu u Pěnčova a postavil zde chalupu, kterou po něm 30. 6. 1838 dědil za 150 zl. jeho syn František. Dne 6. 9. 1873 chalupu koupil František Hnídek a dne 13. 11. 1884 ji kupuje nezletilá Františka Halamová z č.p. 17. Když se provdala, stal se majitelem polovice dne 14. 7. 1886 její manžel František Zasche a polovice ohodnocena 2 000 zl. Po nich se stali majiteli dne 22. 1. 1925 Ladislav Hesoun (zeť) a Marta (dcera), rozená Zaschová, cena majetku 180 000,- Kč - to dům zcela přestavěn a zřízen v něm hostinec, smíšený obchod a výroba skleněného zboží. U domu je studna.
Č. p. 41: V
maloskalském urbáři z r. 1608 se uvádí "chalupa při Pěničově,“ je možné, že bývala na místě nynějšího č.p. 41, poněvadž tu byla cesta a studánka a proto vhodné místo pro obydlí. V roce 1828 - 10. července - vzniklo na tom místě č.p. 41, když Kateřina Paldusová rozená Kurfiřtová, koupila svůj dědický podíl od svého bratra Josefa kus gruntu od živnosti č.p. 18, od ní koupil pak nově vzniklou chalupu č.p. 41 dne 25. 1. 1841 za 300 zl. syn Antonín Paldus a od něho 27. 10. 1855 za 340 zl. Josef Paldus. Od 11. 9. 1869 přechází vlastnické právo na Františka Paldusa. Od něho ji kupuje dne 11. 9. 1884 za 1 170,- zl. Jan Daníček, obuvník. Podle postupní smlouvy ze dne 6. 8. 1923 ji dědí v ceně 6 400,- Kč manželé František (zeť) a Růžena (dcera) Peteráčovi. Od nich ji kupuje sestra Růženy Peteráčové Kamila Daníčková dne 7. 12. 1937. U domu je studna z povrchové studánky. Nyní tam bydlí r. Nezdarova.
Č. p. 42:
Vystavěl Josef Hosák na kusu gruntu, který zakoupil od svého tchána Ignáce Paldusa od č.p. 33 za 40 zl. dne 30. 6. 1836, držebnost pak prodal za 100 zl. dne 3. 2. 1851 svému synovi Hynku Hosákovi.j Dne 24. 11. 1880 ji kupuje nezletilý Jáchym Stránský a od něho dne 2. 11. 1884 manželé Josef a Julie Halamovi za 770 zl. Po nich ji dědí dne 30. 6. 1927 syn Bohuslav Halama s manželkou Růženou za 15 000,- Kč. U domu je stodola, studna. Dům jednou vyhořel.
Č. p. 43:
Vzniká rozdělením gruntu č.p. 14, když Václav Paldus prodal menší část svého gruntu č.p. 14 svému mladšímu synovi Filipovi tehdy dragounovi 5. pluku
135
Evžena Savojského "dne 28. 12. 1835 za 500 zl., z pozůstalosti po Filipovi koupil č.p. 43 za 1261,20 zl. dne 3. 4. 1855 Antonín Paldus a 29. 11. 1857 ji prodal svému stejnojmennému synovi za 2 000,- zl. Po něm ji zdědila 27. 11. 1870 Pavlína Paldusová a od ní postupní smlouvou její bratr Zachariáš Paldus dne 13. 8. 1908 za 4 000,- K. Když padl v první světové válce zdědil usedlost jeho bratr Antonín Paldus nde 18. 4. 1918 za 12 102,57 K a od něho posléze jeho mladší syn Vladimír Paldus dne 18. 5. 1930. U domu byla postavena v roce 1926 mačkárna. Přídomek: u zadních "Lejsků.“
Č. p. 44: Vzniklo 4. 4. 1839, kdy obec prodávala ve veřejné dražbě stavební místa od obecního pastvištěte N. Top. 767, toto stavební místo koupil František Kozlovský a vystavěl zde chalupu. Dne 22. 8. 1877 tuto chalupu kupuje Barbora Štrinclová a od ní ji dědí podle odevzd. listiny z 25. 2. 1889 Martin Štryncl. Od tohoto ji kupuje dne 11. 11. 1896 Terezie Halamová z č.p. 58 za 2 870,- K a ta ji postupuje dne 12. 6. 1906 své dceří Josefě a jejímu manželu Josefu Kubáčkovi, po jeho smrti se stává jeho manželka vlastnicí celé usedlosti v hodnotě jedné poloviny 4 500,- Kč - 11. 1. 1920, tehdy je už provdaná Mlejnková. Dne 7. 5. 1930 pouští držebnost svému synovi Josefu Kubáčkovi a jeho manželce Boženě za 35 000,- Kč. Avšak brzy nato se znovu stává vlastnicí Josefa Kubáčková, po druhé provdaná Mlejnková, a je v jejím držení až 20. 1. 1932, kdy ji předává své dceři Cecilii, provdané Beldové a jejímu manželovi Ladislavu Beldovi ze Zásady. Dům jednou vyhořel. U domu je studna. Mačkárna byla postavěna v r. 1933.
Č. p. 45: Vzniklo za stejných okolností jako č.p. 44. Pozemek za 24 zl. koupil a
dům vystavěl Robert Wagner, dne 29. 12. 1847 pak i s domem za 300 zl. prodal Antonínu Hujerovi a od něho za 500 zl. držebnost koupila 28. 12. 1871 Anna Kotrbová. Od ní dne 21. 3. 1883 ji koupil Vojtěch Bárta, od něho dne 21. 4. 1890 Anna Langová, která ji dne 14. 1. 1891 prodala svému synovi Vilému Langovi, a ten den 7. 9. 1912 manželům Josefu a Josefě Kubáčkovým za 3 600 K, takže drželi č.p. 44 a45. Dne 28. 3. 1927 prodala Josefa Kubáčková –znovu provdaná Mlejnková držebnost své starší dceři Josefě a jejímu manželovi Liboslavu Štrynclovi za 15 000,Kč. V roce 1925 dům, u kterého byla studna a který jednou vyhořel byl zbořen. Č. p. 45 přeneseno na nový dům Jaroslava Halamy, postavený asi v roce 1925.
Č. p. 46:
Vzniklo při téže příležitosti jako č.p. 44, totiž když dne 4. 4. 1839 František Hoffmann koupil ve veřejné dražbě od obce "kus pastvištěte“ za 24 zl. a na něm vystavěl chalupu. Dne 5. 12. 1874 ji koupila Františka Kujanová a od ní její dcera Anna Kujanová dne 4. 8. 1925 za 2 000,- Kč. Ta chalupu podle odevzdací listiny ze dne 3. 9. 1937 předala svému příbuznému Jaroslavu Kostlánovi. Od něho ji dne 15. 1. 1940 koupila Emilie Pulíčková, starý domek zrušila a vystavěla zcela nový dům. U domu je studna.
136
Č. p. 47: Vzniklo dne 27. 6. 1839 při druhé dražbě obecních pozemků jako č.p. 44 46, místo koupil za 24 zl. Jan Havlišta. Dne 11. 9. 1882 nemovitost koupila Kateřina Machačková a od ní ji zdědila její dcera Pavlína Macháčková. Od ní ji dne 7. 7. 1889 koupili Josef a Bohumila Kurfýrstovi a František a Amálie Macháčkovi. V roce 1900 byla postavena stodola. Dne 20. 1. 1914 zdědila její dcera Amálie se svým manželem polovinu. Dne 3. 2. 1914 koupili manželé Huškovi od Josefa a Bohumily Kurfurstových druhou polovinu za 600,- K. Po smrti svého manžela Josefa Huška stává se vlastnicí celé držebnosti Amálie Hušková. U domu je studna, dům jednou vyhořel. Mačkárna postavěna v r. 1957. Přídomek: u Machačů.
Č. p. 48: Vzniklo přesně jako č.p. 44 k
ruce Ignáce Novotného ze Skuhrova na pozemku v draž. ceně 23,30 zl. Pozemek i s chalupou zdědila dne 25. 7. 1877 Karolina Štrinclová a od ní její dcera Anežka Štrynclová dne 22. 6. 1893. Od ní ji dne 10. 3. 1898 koupil Josef Kurfurst společně s č.p. 64. Podle odevzdací listiny ze nde 4. 5. 1935 ji zdědila jeho dcera Otilie Halamová, rozená Kurfurstová, a od ní ji koupili Josef Brusák a Josef Horáček. Dům jednou vyhořel v r. 1931. U domu je studna.
Č. p. 49: Vzniklo společně s
č.p. 47 za 16,30 zl. k ruce Ignáce Novotného ze Skuhrova (viz č.p. 48) a na pozemku postavil chalupu. Dne 24. 11. 1891 ji koupila Anežka Štrinclová a od ní ji dědily její děti, tehdy nezletilé, Anežka a Štěpán Štrinclovi, a to dne 7. 11. 1911 v ceně 652 K. Od nich ji koupil 28. 7. 1921 František Machačka, pokrývač za 14 500,- Kč a od něho jeho manželka Marie Macháčková za 1 768 Kč. Dům jednou vyhořel. U domu je studna a od r. 1957 vodovod od č.p. 1.
Č. p. 50: Vzniklo také společně s
č.p. 47 k ruce Jiřího Tichého, pozemek byl koupen za 34 zl. Po něm " již se stavením " držebnost dědil nezletilý syn Antonín Tichý dne 11. 10. 1860 za 271,30 zl, na jeho místě hospodařila vdova (matka) Kateřina Tichá. Po něm ji dědil dne 4. 10. 1898 Josef Tichý s manželkou Františkou a pak jejich syn Antonín Tichý dne 23. 4. 1908 v ceně 1 600,- K. Od něho ji dne 13. 7. 1908 koupili manželé František a Františka Prokopovi za 1 930,- K. Když manžel Fr. Prokop padl v první světové válce, stala se majetnicí jeho poloviny v ceně 4 448,55 Kč jeho manželka. Od ní ji zdědily její tři děti. Jaromír Prokop, Věra Velová a Božena Vítová. U domu je studna. Přídomek: u Robisonů.
Č. p. 51: Vzniklo společně s
č.p. 44 k ruce Ignáce Bartoše na pozemku, který byl za 34 zl., již se stavením je koupil 27. 4. 1847 za 172 zl. Josef Halama z Těpeř a prodal 30. 5. 1854 za 160 zl. manželům Antonínu a Anežce Drobníkovým. Od nich pak č.p. 51 koupil za 200 zl. dne 22. 12. 1875 Antonín Mastník, od kterého
137
je za 940 zl. dne 13. 3. 1876 koupil František Novotný. Od tohoto je převzal jeho syn František Novotný s manželkou Barborou. Po manželově úmrtí stává se dne 9. 9. 1941 vlastnicí celé nemovitosti manželka Barbora Novotná a po ní její syn Břetislav Novotný. U domu byla mačkárna, která byla zrušena (viz č.p. 127).
Č. p. 52: vzniklo společně s
č.p. 47 k ruce Františka Boudy, na pozemku jehož kupní cena byla 31 zl. Od něho koupil místo dne 11. 4. 1843 Václav Daníček ze Splzova za 39,16 zl. roku 1860 zde ještě jistě hospodařil a jeho domek už stál. Dne 9. 4. 1880 koupila Anna Daníčková polovinu a 31. 3. 1884 odevzdací listinou zdědila rovněž polovinu. Postupní smlouvou ze dne 22. 7. 1886 nabyl toho majetku Antonín Mastník a od něho jej dne 4. 1. 1887 koupili manželé František a Františka Hendrychovi, po úmrtí manžela stává se Fr. Hendrychová dne 9. 6. 1897 majitelkou celého. Od ní držebnost dne 6. 6. 1901 za 1 000,- zl. kupuje Josef Hendrych z č.p. 4, který ji dne 8. 1. 1914 za 1 600,- K postupuje Františku a Petromile Hendrychovým. Dne 6. 11. 1914 kupuje Petromila Samšová polovinu po Františku Hendrychovi a od ní je dne 8. 6. 1916 za 1 800,- K kupuje Anna Drahoňovská. Dne 15. 7. 1924 postupuje držebnost svému synu a jeho manželce - Františku a Anně Drahoňovským za 800,- Kč. Anna Drahoňovská připisuje svou polovinu svým dvěma dcerám Květoslavě, provdané Velové a Janě, provdané Paldusové - 19. 11. 1950. Dům jednou vyhořel. U domu je studna.
Č. p. 53: Vzniká společně s
č.p. 44 k ruce Josefa Paldusa na pozemku za 57 zl., knihovní vklad na domek témuž je datován teprve 31. 12. 1861 s částkou 217 zl. Od něho nemovitost dne 2. 5. 1867 koupili manželé Maxmilián a Anna Prokopovi a od nich ujali se dědictví dne 7. 3. 1910 syn Josef Prokop s manželkou Annou za 2 000,- K. Po manželově úmrtí je majitelkou všeho manželka vdova Anna Prokopová. U domu je studna.
Č. p. 54:
Toto č.p. dlouho existovalo samostatně, ale stále pod označením "půle živnosti 18.“ Vzniká již 24. 1. 1840 (viz č.p. 18) tím, že Václav a Anna Rulcovi zakoupili od Josefa Kurfiřta za 1 000,- zl. část této usedlosti, kterou od nich 25. 6. 1841 za 550,- zl. koupil Antonín Palla a 16. 3. 1859 za 630 zl. ji postoupil svému synovi Hynku Pallovi. Dne 21. 12. 1878 ji dědí manželé Josef a Marie Kubáčkovi a dne 22. 2. 1890 dům prodán v dražbě. Podle odevzdací listiny ze dne 27. 6. 1891 stávají se majiteli manželé Leopold a Helena Mazánkovi. Dne 19. 10. 1946 dědí držebnost manželé Miloslav Hujer (zeť) a Antonie (dcera), rozená Mazánková. Koupaliště, které k držebnosti patří, náleží jednou polovinou Ireně, dceři po Jaroslavu Mazánkovi, zahynuvším v koncentr. táboře za druhé světové války, a druhou polovinou Miloslavu Hujerovi, spolumajiteli č.p. 54. U domu je studna. za vlastnictví Leop. Mazánka přistavěn k domu, v kterém byl hostinec, první alšovický sál a pod ním zřízena majitelem - truhláření (truhlářská dílna).
138
Č. p. 55:
První záznam o tomto č.p. je ze dne 6. 4. 1859 a příslušný pozemek vznikl asi dělením půdy od č.p. 16. Dne 12. 6. 1886 je majitelkou Antonie Wolfová asi manželka, zatím co v r. 1869 byl majitelem Adolf Wolf. Dne 14. 6. 1886 ji ale již kupuje Jan Mastník, ze známého rodu Mastnikova z č.p. 16. Dne 18. 5. 1903 jsou majiteli Jana a František Mastníkovi a odevzdací listina ze dne 23. 5. 1910 uvádí jako majitele jedné poloviny Jana Mastníka a cenu 2 480,- K. A pak trhovou smlouvou ze dne 14. 6. 1933 nabývají držebnosti manželé František a Marie Mastníkovi. Mačkárna byla postavena v r. 1925. U domu je studna.
Č. p. 56: Vzniklo pravděpodobně na pozemku od č.p. 16 a prvními majiteli nové
usedlosti, postavené asi po dni 21. 11. 1880 byli manželé Josef a Marie Hoření. Podle směnní smlouvy ze dne 22. 1. 1888 je jejím majitelem Josef Drobník a podle notářského spisu ze dne 23. 5. 1910 ji koupili Stanislav a Františka Štrinclovi (manželé) za 4 800,- K. Dne 2. 8. 1916 podle odevzdací listiny a trhové smlouvy dědí Ladislav a Marie Drobníkovi po Stanislavu Štrinclovi, který padl na srbském bojišti v první světové válce, polovinu v ceně 744,48 K. Celou držebnost pak dne 20. 1. 1925 za 30 000,- Kč František Halama z č.p. 17. Asi v roce stavení vyhořelo a nebylo již obnoveno. U domu byla studna. Nyní dáno č.p. 56 bývalému č.p. 101 v bývalém Malém Huntířově, když toto území bylo připojeno k Alšovicům. Toto č.p. bylo vystavěno na pozemku, který dne 11. 6. 1921 koupila od Josefa Paldusa z Huntířova Anna Strnadová za 800 Kč. Nyní, podle trhové smlouvy ze dne 10. 12. 1949 je majitelkou Věra Škvorová. U domu je studna.
Č. p. 57: Vzniklo na pozemku původně patřícímu k
č.p. 16, když si jej dne 20. 6. 1867 koupil Antonín Mikeš. Po 30 letech 7. 1. 1897 byla držebnost prodána v dražbě. Dne 16. 2. 1897 ji koupili Julius Kiesewetter a pak v témže roce - 13. 7. 1897 - podle odevzdací listiny –jí nabyl Adolf Hubner. V roce 1912 postavena mačkárna a v dne 2. 7. 1917 oboje stavení i s pozemkem kupuje Ema Posseltová za 6 000,- K a v roce 1921 zbořeno. Nové č.p. 57 dáno novostavbě v Alšovicích z roku 1927, jejímž majitelem je Emil Kurfiřt. U domu je studna.
Č. p. 58: Vzniklo 7. 9. 1878 na pozemku od č. p. 5 a k
nové chalupě přidělena část pozemků od statku č.p. 5 a i přikoupených od obce, tehdy byla majitelkou dcera hospodáře uvedeného statku Terezie Halamová. V roce 1909 byla postavena stodola. Po matce zdědil chalupu syn Emil Halama dne 10. 11. 1911 v ceně 6 000,K a po něm zase jeho syn Emil Halama dne 30. 8. 1951. Chalupa jednou vyhořela. U domu je studna.
Č. p. 59: Vzniklo u Pěnčova na pozemku od č.p. 16 a první záznam ze dne 11. 12. 1878 uvádí v
odevzdací listině jako majitelku Františku Drobníkovou. Dne 15. 9.
139
1898 se stává podle odevzdací listiny vlastnicí Marie Havrdová v hodnotě 1 700,zlatých. V roce 1908 postavena mačkárna. Od 31. 1. 1922 jsou podle notářského spisu majiteli manželé Emil a Vlasta Havrdovi. U domu je stodola a studna.
Č. p. 60: Vzniklo dne 30. 9. 1891 na pozemku, který původně patřil obci, koupili jej manželé Stanislav a Františka Štrynclovi a postavili na něm nynější dům. Dne 17. 8. 1925 jej v hodnotě 19 000,- Kč podle trhové smlouvy zdědili manželé Oldřich (syn) a Marie Štrynclovi. Od nich jej podle notářského zápisu ze dne 13. 7. 1957 koupili manželé Karel a Libuše Daníčkovi. Kolem roku 1925 byla postavena mačkárna. U domu je studna, která nikdy nevyschla. Přídomek: u Nislánků.
Č. p. 61: Vzniklo na pozemku od č.p. 18, který dne 22. 8. 1892 koupili manželé František a Anna Havlovi. Dne 9. 2. 1908 kupuje manželka Anna H. od svého manžela jeho polovici a celou usedlost dne 25. 3. 1931 přejímá jejich dcera Anna, provdaná Kopalová. U domu zřízena studna a v roce 1929 mačkárna. Dům, který měl přídomek "U kříže,“ jednou vyhořel. U tohoto domu - v místech, kde se sbíhala stará cesta od č.p. 18 a od č.p. 19, nyní mezi cestou od č.p. 18 při silnici nad č.p. 61 - stával na dvoudílném kamenném podstavci železný kříž. Připomíná se již v Josefském katastru. Povinnost jeho udržování měli majitelé držebností 18.,54 a 61. Kříž zrušen po první světové válce.
Č. p. 62: Vzniklo na pozemku, který původně patřil obci, od té jej koupili majitelé č.p. 48 a pak dne 13. 3. 1895 nezletilé dcery Jakuba Pospíšila Františka a Vilemína, tato později provdaná Masopustová. Od nich dne 5. 2. 1914 domek koupila Miloslava Brusáková za 1 780,- K a od ní její bratr Miloslav Brusák dne 2. 7. 1924 za 8 568,Kč, který dům zcela nově vybudoval. Původní dům jednou vyhořel. U domu je studna.
Č. p. 63: Pod tímto č.p. je škola, jejíž původní stavba byla na pozemku koupeném od Adolfa Hujera č.p. 30 a později pak po požáru, když byla stavěna nová budova, přikoupen ještě pozemek od č.p. 58 a 60. Původní budova z roku 1899 vyhořela v roce 1939 a znovu byla postavěna nová, větší a moderní budova v roce 1947 za 722 000,- Kč. U budovy je studna.
Č. p. 64: Vzniklo na pozemku, který původně vlastnila obec Alšovice a pak dne
20. 3. 1840 podle přiřknutí na vrchnostenském úřadě na Malé Skále se stal majitelem Hynek Novotný. Po něm, podle prohlášení ze dne 12. 10. 1891, držebnost převzala Karolina Štrynclová a od ní podle odevzdací listiny ze dne 22. 6. 1893 její dcera Anežka Štrynclová. Tato držebnost dne 10. 3. 1898 prodala za 1 000,- K Josefu Kurfurstovi, který dům obnovil zcela. V roce 1921 postavěna stodola. A posléze dne 4. 5. 1935 podle odevzdací listiny stala se majitelkou jeho dcera Otilie, provdaná za
140
Františka Halamu z u Rulečků.
č.p. 17. Mačkárna postavěna v r. 1910. Přídomek: u Kurfiřtů,
Č. p. 65: Vzniklo na pozemku, který byl původně obecní a pak asi náležel k č.p. 53. Dne 29. 6. 1905 jej koupili Václav a Filoména Prokopovi (manželé) a vystavěli na něm obytný dům. Dne 2. 5. 1930 se stal jeho majitelem jejich syn Bohumil Prokop a po jeho úmrtí jeho manželka podle odevzdací listiny ze dne 13. 10. 1938. U domu je studna.
Č. p. 66:
Bylo vybudováno na pozemku, který byl od koupen od č.p. 35 Josefa Volfa, který rozprodal pozemky, když přesídlil do Čížkovic, původně to byla "obec.“ Dne 26. 8. 1909 jej od zmíněného majitele koupili manželé Josef a Františka Tichá za 480,- K a postavili dům. Podle odevzdací listiny ze dne 19. 12. 1928 jej zdědila manželka Františka Tichá. U domu je studna.
Č. p. 67:
Vzniklo na pozemku patřícím původně obci, podle trhové smlouvy ze dne 19. 10. 1860 jej koupil Jan Hendrych, a tudíž před vystavěním patřil k č.p. 15. Chalupa pak v dražbě prodána manželce Marii Hendrychové a stává se vlastnicí podle zápisu ze dne 14. 7. 1887. Pak asi obydlí vyhořelo - rok není znám. V konkursním řízení držebnost převzal dne 29. 5. 1840 jeho bratr Josef Hendrych a od něho ji zdědila dcera Antonie Hendrychová. Podle odevzd. listiny ze dne 21. 12. 1950 nabývá polovici její manžel Bohumil Belda a dne 2. 4. 1955 podle notářského zápisu Josefa Beldová. Bohumil Belda vybudoval na pozemku výrobnu skl. kroužků a brusírnu, která později upravena na obytný dům č.p. 67. Dům jednou vyhořel, u domu je studna.
Č. p. 68: Bylo zřízeno na pozemku, který původně patřil k
č.p. 16. Dne 17. 9. 1910 jej koupil Josef Mastník za 351,40 K a vystavěl tu dům, který podle trh. smlouvy ze dne 25. 9. 1928 koupila za 40 000,- Kč jeho manželka Eleonora Mastníková. Nyní je majitelem jejich syn Josef Mastník. Mačkárna postavěna v r. 1911. U domu je studna.
Č. p. 69:
Vzniklo na pozemku, který původně patřil k č.p. 16. Podle trhové smlouvy ze dne 23. 4. 1892 jej koupili manželé František a Pavlína Zappovi (nár. něm.) Dne 14. 3. 1905 koupila držebnost za 1 940,- K Anna Halamová z č.p. 5 v Alšovicích. Podle smlouvy ze dne 8. 5. 1905 stává se spolumajitelkou Anna Zappová v hodnotě 970,- K. Dne 18. 1. 1929 dostává se poloviny v ceně 20 000,- Kč jejich synu Kamilu Zappovi a druhou polovinu dostává podle notář. spisu jeho manželka Gertruda Zappová. V roce 1945 podle smlouvy o odsunu obyvatel něm. národnosti připadá majetek čsl. státu. Dne 9. 3. 1951 obnoveno právo
141
vlastnické a schválena tím přidělovací listina ze dne 16. 11. 1948 znějící na manželé Miloslava a Annu Fialovou (roz. Zappeovou). U domu je stodůlka a studna.
Č. p. 70: Zřízeno na pozemku původně od č.p. 16, který dne 3. 10. 1910 za 800,K koupil František Mastník. Dne 7. 3. 1918 držebnost s domkem koupili manželé František a Františka Kozlovský za trhovou cenu 12 700,- K. Od nich držebnost koupila Ida Šourková za 40 000,- Kč. Po roce 1945 přijat majetek jako konfiskát čsl. státu a dům v r. 1958 zbořen.
Č. p. 71:
Vzniklo na pozemku od č.p. 1, který dne 3. 1. 1912 koupili manželé Augustin a Františka Hujerovi za 300,- K a na něm vystavěli dům. Po úmrtí manžela v r. 1918 zdědila držebnost podle odevzdací listiny ze dne 2. 9. 1919 jeho manželka Františka Hujerová v ceně 3 214,96 Kč. U domu je studna.
Č. p. 72: Tato č.p. bylo vlastně původní č.p. 21 na Pěnčově. Prvními majiteli podle trh. smlouvy ze dne 14. 10. 1878 byli manželé Josef a Anna Strnadovi. Ti držebnost prodali dne 4. 5. 1893 Adolfu Hubnerovi a Anně Kiesewehrové. Podle kupní smlouvy ze dne 27. 4. 1900 jej za 3 000,- K koupil Vilém Musitschek. V roce 1912 byla u domu postavena mačkárna a dům přečíslován na č.p. 72. Trhovou smlouvou ze dne 28. 11. 1922 převzal jej syn Vilém Mužíček ml. za 20 000,- Kč a dne 22. 12. 1943 opět syn Emil Mužíček. Po roce 1945, když podle rozhodnutí postupimské dohody byli Němci přesídleni na německé území mimo náš stát, stala se majitelem Čsl. republika a dům později zbořen.
Č. p. 73:
Tato č.p. mělo původní číslování 22 na Pěnčově. První zápis je z roku 1880 - 3. května, kdy odevzdací listinou nabývá držebnosti Ferdinand Havel. V roce 1892 postavena mačkárna, v roce 1912 stodola a téhož roku dům přečíslován na 73. Dne 4. 7. 1942 kupuje Bohumil Stránský z Alšovic č.p. 136 od této usedlosti polní pastvinu a přeměňuje ji v les. V roce 1945 - jako u č.p. 72 - se stává držebnost konfiskátem a pak jejím majitelem se stává podle trhové smlouvy a výměru osídlovacího úřadu v Praze ze dne 30. 6. 1947 Bohuslav Stránský z Alšovic. Pak se majitelé střídají. Karel Paldus z č.p. 7 v Alšovicích, pak Antonín Chromeček, po něm Václav Kornoušek a posléze v r. 1957 Florian, Karel a Anna Stránských. U domu je studna.
Č. p. 74:
Toto č.p. vzniklo na pozemku původně obecním, prvým známým majitelem je vdova Paldusová z č.p. 22 (u Dominů). Od ní jej dne 5. 12. 1911 koupili manželé František a Božena Hujerovi za 470,- K. Od nich jej zdědil syn Václav Hujer v roce 1959. U domu je studna, mačkárna z r. 1924 a včelín. Přídomek: U vojáků.
142
Č. p. 75: vzniklo asi na původním pozemku od č.p. 16, a pův. č.p. bylo (17) na Pěnčově. První knihovní zápis pochází ze dne 29. 11. 1875, kdy pozemek kupuje Anton Poslt. Od něho pozemek s chalupou kupují dne 22. 3. 1909 manželé František a Marie Macháčkovi za 6 000,- K. Pak se v držebnosti vystřídali: Dne 25. 1. 1911 podle notářského spisu Josefa Macháčková (asi podílnicí) v ceně 2 770,- K, 9. 5. 1924 podle notář. spisu Fr. Macháček za 6 000,- Kč a podle odevzd. listiny ze dne 26. 8. 1933 syn František Macháček. U domu je studna. Přídomek do 1. svět. války: „U bednářů“ podle zaměstnání.
Č. p. 76:
Pozemek tohoto č.p. patřil původně obci. Podle knihovních zýpisů byl majitelem ve smyslu trhové smlouvy ze dne 17. 3. 1880 Martin Štrincl (asi z č.p. 25) a po něm na základě postupní smlouvy ze dne 13. 4. 1886 Františka Halamová, od ní odevzdací listinou ze dne 23. 7. 1894 jej zdědila její dcera Růžena Halamová, provdaná Volfová. Její manžel Josef Volf se stává polovičním spoluvlastníkem dne 13. 6. 1896 a celý pozemek manželé prodávají 30. 9. 1907 Stanislavu Štrynclovi z č.p. 60, ale již za rok - 3. 8. 1908 v dražbě jej znovu nabývá Josef Volf v ceně 2 200,- K. Když Josef Volf (z č.p. 35) přesídlil na Čížkovice, prodal svůj dům a rozprodal i pozemky. Tak část pozemku kupují dne 17. 9. 1911 manželé Josef a Františka Barycharovi za 1 120,- K a v roce 1913 na něm staví nový dům. Po smrti manžela stává se vlastnicí podle odevzd. listiny ze dne 9. 6. 1928 manželka Františka Barycharová, knih. cena 19 243,73 Kč.
Č. p. 77: Vzniklo na pozemku od č.p. 5, když dne 3. 4. 1914
si tento pozemek za 1300 ,- K koupili manželé František a Emilie Machačkovi. Podle odevzd. listiny ze dne 26. 11. 1916 zdědila Emilie Machačková po svém manželu, jenž padl v první světové válce, polovinu v hodnotě 4 203, 50 K. Když se po druhé provdala za Jaroslava Patřičného, stal se podle notář. Spisu ze dne 5. 5. 1920 spolumajitelem její manžel, knih. Hodnota poloviny byla 4 500,- Kč. Podle trhové smlouvy ze dne 5. 4. 1934 je majitelkou dcera z prvního manželství Vlasta, provdané Šabatková. V domě byl dříve smíšený obchod, nyní prodejna textilu, Jednoty. U domu je studna.
Č. p. 78: Vzniklo na pozemku, který byl původně obecní, pak patřil k
č. p. 58. Dne 14. 3. 1914 jej koupili za 200,- K Celestýn a Božena Chvalinovi - manželé. Po manželově úmrtí zdědila jej i s domkem manželka Božena Chvalinová, po druhé provdaná Košťálová. U domu je studna.
Č. p. 79: Pozemek, na němž tento dům stojí, patřil obci, pak k
č.p. 5 a 6 a od jeho majitelů jej za 300,- K dne 14. 7.1913 koupili manželé Alois a Marie Hartlovi. Od nich jej i s postavěným domem podle trhové smlouvy ze dne 20. 2. 1950 zdědil jejich syn Josef Hartl s manželkou Bohuslavou. K domu patřící mačkárna byla zřízena z domu č.p. 143. U domu je studna.
143
Č. p. 80: Dům postaven na pozemku od č.p. 6, který dne 23. 11. 1914 za 400,- K koupili manželé Petr a Božena Liškovi. Po úmrtí otce zdědil polovinu podle odevzd. listiny ze dne 1. 1. 1928 jejich syn Miloslav Liška v knih. Ceně 2 507,80 Kč a trhovou smlouvou ze dne 8. 1. 1934 stává se majitelem celé držebnosti. Dům jednou vyhořel. U domu je studna a mačkárna z r. 1928.
Č. p. 81:
Vzniklo na pozemku od č.p. 16, jej smlouvou postupní ze dne 25. 1. 1881 zdědila Pavlína Pelcová a od ní dne 6. 4. 1892 její dcera Petromila Pelcová, od ní jej koupil s domem dne 7. 4. 1892 Filip Halama. Smlouvou postupní ze dne 4. 10. 1906 jej dědí dcera Františka, provd. Zasche-ová a od ní držebnost kupuje dne 6. 11. 1907 František Havel za 1 000,- K. Postupní smlouvou ze dne 17. 2. 1908 nabývá dědictví dcera Františka Havlová, provdaná Volfová v knih. ceně 1 500,- K. potvrzením o nabytí dědictví ze dne 27. 3. 1952 je pak majitelem manžel dcery výše uvedené Rudolf Novotný.
Č. p. 82:
vzniklo na dvou parcelách od č.p. 5 a 58, když obě parcely dne 23. 3. 1914 za 250,- K koupili (manželé) Rudolf Hujer a Justina, roz Pfeiferová. Dne 15. 11. 1918 pozůstalost po Justině Pfeiferové připadla Amalii Hujerové, manželce shora uvedeného, v ceně 125,- Kč. Dům zbudován v r. 1924. Přídomek: U Běťáků.
Č. p. 83: Vzniklo na pozemku od č.p. 18, když manželé Rudolf a marie Hujerovi jej dne 26. 3. 1921 koupili za 600,- Kč od svého tchána a otce Josefa Paly. V roce 1959 zdědil dům i pozemek syn Josef Hujer s manželkou Bělou. Přídomek: U ševců.
Č. p. 84: Pozemek pro toho č.p. byl původně obecní, pak patřil k
č.p. 39. Od toho jej koupili dne 7. 7. 1921 manželé Rudolf a Františka Strnadovi jednou polovinou, a Anna Hoření z č.p. 39 druhou polovinou. Dne 7. 7. 1921 zdědili sourozenci Václav a Františka Kubáčkovi po Anně Hoření po jedné čtvrtině. Poté dne 4. 2. 1928 odevzdací listinou převzala Františka Kubáčková po bratru 1/4. Konečně od 24. 5. 1948 a 3. 5. 1950 jsou majiteli tito: Rudolf Strnad, syn prvních majitelů 1/2, Václav Kubáček, syn Františky Kubáčkové, 1/4 a Františka Kubáčková též 1/4. U domu je studna.
Č. p. 85: vzniklo na pozemku Josefa Paly z
č.p. 18, když odprodal svému synu Josefu Palovi a jeho manželce Emilii pozemek dne 12. 9. 1921. Mimo dům postavena ještě sklářská dílna. U domu je studna.
Č. p. 86:
Pozemek byl původně na obci, ale pak jej koupili majitelé č.p. 5 a 6, kterým patřilo v této části obce více pozemků. Dne 22. 4. 1913 tento pozemek koupili manželé Josef a Emilie Prokopovi a ještě téhož roku postavena v dolní
144
polovině pozemku mačkárna a po první svět. válce asi v domu je studna. Přídomek: U legionáře.
r. 1921 obytný dům. U
Č. p. 87:
bylo postavěno na pozemku od č.p. 16, který dne 6. 6. 1922 koupili manželé Vladimír a Marie Drobníkovi. Podle notářského spisu ze dne 24. 3. 1950 stala se majitelkou jejich dcera Jaroslava, provdaná Štrynclová. U domu je studna. Mačkárna byla postavěna v r. 1925.
Č. p. 88:
Vzniklo na pozemku od č.p. 12 Jáchyma Drobníka, pozemek dne 16. 7. 1923 za 3 000,- Kč koupili manželé Rudolf a Julie Paldusovi. V roce 1939 byla postavěna mačkárna. Nyní je majitelem nezletilý syn Jan Paldus. Přídomek: Paldus Samků.
Č. p. 89: Vzniklo na pozemku od č.p. 54 Leopolda Mazánka, když tento pozemek
dne 3. 10. 1921 za 500,- Kč koupili manželé Josef a Božena Halamovi a postavili na něm dům a zámečnickou dílnu, a také zřídili studnu. Nyní je majitelem jejich syn Josef Halama a jeho manželka Božena - podle trhové smlouvy ze dne 26. 1. 1957.
Č. p. 90:
Pozemek, na němž toto č.p. stojí, koupila dne 14. 3. 1914 Eleonora Brusáková a dne 7. 4. 1924 prodala jej dceři Miloslavě, provdané Pospíšilové, za 1 000,- Kč, tito pak postavili nový dům.
Č.p. 91: Vzniklo na pozemku od č.p. 58, tento pozemek dne 26. 8. 1926 za 2 000,Kč koupili manželé Josef a Jindřiška Kufiřtovi a postavili na něm obytné stavení a zřídili studnu. Podle údajů MNV v Alšovicích po úmrtí manžela rozdělena v r. 1959 takto: 2/3 vlastnictví má manželka - vdova Jindřiška Kurfiřtová a 1/3 dcera Olga provdaná Jelínková.
Č. p. 92: Pozemek, na němž toto č. p. zřízeno, byl původně na obci, pak náležel k č. p. 5 a 6 a posléze 58. Dne 14. 7. 1927 jej koupili manželé Josef a Amalie Hybnerovi a postavili dům. U domu je studna.
Č. p. 93:
Pozemek původně obecní byl koupen k bývalému č.p. 10 (Hybnerovsko). Dne 12. 8. 1926 jej koupili manželé Čeněk a Jarmila Prokšovi. Po úmrtí manželky je majetníkem od 22. 6. 1951 její manžel Čeněk Prokeš.
Č. p. 94:
Vzniklo na pozemku, který původně patřil k č.p. 5 a pak k č.p. 58. Podle trhové smlouvy ze dne 18. 12 1924 jej koupili manželé Bohumil a Amalie Prokopovi, za jejich vlastnictví byla postavěna mačkárna a dům.
145
Č. p. 95: Vzniklo na pozemku, který rovněž byl původně obecní a pak náležel k č.p. 5, dne 20. 4. 1914 jej koupil Josef Horna a v témž roce postavil na něm mačkárnu. Dne 15. 9. 1924 stavá se podle notářského spisu ze dne 15. 9. 1924 majitelem manželka Božena Hornová. V roce 1948 byl pozemek i s obytným stavením v národní správě pod dohledem míst. nár. výboru v Alšovicích, tato správa byla zrušena v r. 1954. Podle postupní smlouvy je od 15. 9. 1954 majitelem syn Josef Horna. U domu je studna.
Č. p. 96: Na pozemku tohoto č.p. původně stávalo č.p. 10 Hybnerovsko. Pozemek dne 8. 2. 1868 koupil Josef Drobník a pak jej odevzdací listinou ze dne 4. 1. 1896 zdědil syn téhož jména. Od něho jej koupil dne 5. 5. 1911 za 1 100,- K Josef Paldus (Samků), který po první světové válce vystavěl dům. Podle notář. spisu ze dne 2. 5. 1927 se stává poloviční vlastnicí jeho manželka Marie Paldusová, knih. Cena 3 500,Kč. Odevzdací listinou ze dne 18. 5. 1935 je majitelem syn Josef Paldus a podle notářského spisu ze dne 9. 7. 1935 i jeho manželka Růžena.
Č. p. 97: Pozemek tohoto č. p. nejprve koupili manželé Jaroslav a Milada Pfeifrovi - dne 30. 3. 1914 za 600,- K od č.p. 5. Od nich jej dne 11. 6. 1922 za 1 200,- Kč koupili manželé Vladimír a Božena Machačkovi a od nich dne 28. 7. 1927 manželé Norbert a Pavlina Samšovi za 2 000,- Kč, tito postavili dům a zřídili v něm řeznictví. Posléze dne 3. 1. 1933 se stal majitelem Antonín Soukup. Prodejna masa a řeznictví je tu dosud. U domu je studna.
Č. p. 98:
Vzniklo na pozemku bývalého č.p. 45, jejž zdědili manželé Štrynclovi Liboslav a Josefa, rozená Kubáčková - a dům dostal nové č.p. 98. Dne 21. 12. 1938 příklepem v dražbě se stal majitelem Josef Mastník a podle notář. spisu ze dne 16. 1. 1939 poloviční majetnicí je jeho manželka Božena. U domu je studna.
Č. p. 99: Pozemek náležel původně obci, pak č.p. 48 u dne 28. 11. 1928 jej podle trhové smlouvy koupila Amálie Brusáková, potom byl pozemku postaven Josefem Brusákem dům a v r. 1932 mačkárna. U domu je studna.
Č. p. 100: Pozemek tohoto č.p. rovněž původně byl obecní, pak patřil k
č.p. 6.
Dne 10. 5. 1909 jej koupila za 330,- K Františka Štrynclová z č.p. 60. Ta jej dne 31. 3. 1924 prodala za 1 000,- Kč svému synovi Liboslavu Štrynclovi a jeho manželce Josefě, roz. Kubáčkové. Od nich pozemek dne 9. 1. 1928 za 1 200,Kč koupili manželé Matěj a Pavlina Matějíčkovi, ti postavili dům a truhlářskou dílnu. U domu je studna.
Č. p. 101:
Vzniklo na pozemku, který byl původně obecní a pak jej koupili
146
majitelé č.p. 47. Dne 7. 5. 1914 jej koupili manželé František a Emilie Machačkovi za 20,- K. Podle odevzd. listiny ze dne 26. 1. 1916 se stává majitelkou druhé poloviny po manželu padnuvším v 1. svět. Válce v ceně 447,10 K. Na pozemku pak byla skl. Dílna, která později změněna v obytné stavení. Dne 1. 4. 1920 držebnost kupuje Rudolf Paldus za 3 600,- Kč a od něho dne 23. 8. 1924 manželé Rudolf a Marie Hoření za 5 300,- Kč. Pak dne 15. 2. 1947 ji dědí dcera Marie a její manžel František Pokorný. Dům jednou vyhořel. U domu je studna.
Č. p. 102: Vzniklo na pozemku původně obecním, pak k
č.p. 6 a od jeho majitelů jej koupili dne 22. 4. 1924 manželé Jindřich a Marie Hartlovi za 1 800,- Kč. Mimo dům byla postavěna i mačkárna. U domu je studna.
Č. p. 103: Toto č.p. - prvotně mačkárna vzniklo na pozemku od č.p. 40 dne 23. 4. 1929 koupeném Aloisem Bednářem a jeho manželkou Amálií. Dne 14. 11. 1931 příklepem v dražbě připadla držebnost Ladislavu Hesounovi z č.p. 40. V roce 1934 mačkárna zrušena a později obnovena na dům č.p. 103.
Č. p. 104:
Vzniklo na pozemku k č.p. 26, když dne 10. 5. 1926 podle trh. smlouvy jej koupilo konzumní družstvo Velké Hamry a vystavělo tu budovu pro svou prodejnu. Dne 30. 3. 1943 podle kupní smlouvy se stali vlastníky Rudolf a Marie Šourkovi. V roce 1945 - na základě mírové smlouvy byl konfiskátem a nyní je v něm prodejna lidového družstva Jednoty. U domu je studna.
Č. p. 105: Vzniklo na pozemku od č.p. 18, který podle trhové smlouvy ze dne 14. 10. 1929 zdědila dcera Josefa Pály z č.p. 18 se svým manželem - Amálie a Jindřich Hujerovi. Odevzdací listinou ze dne 9. 11. 1950 stali se majiteli dcera Marie se svým manželem Ladislavem Dymlem. U domu je studna.
Č. p. 106: Vzniklo na pozemku, který náležel nejprve k
č.p. 5, pak k č.p. 30, podle trhové smlouvy ze dne 7. 2. 1929 jej koupilo družstvo Svépomoc v Žel. Brodě, aby na něm vystavělo budovu prodejny. Nynější název je tento: "Jednota, lidové spotřební družstvo v Semilech.“ U prodejny je studna.
Č. p. 107: Bylo zbudováno na pozemku od č.p. 27, který podle trhové smlouvy ze dne 6. 3. 1929 koupil syn majitele č.p. 27 Václav Hujer se svou manželkou Pavlínou. Podle odevzd. listiny ze dne 26. 9. 1949 je poloviční vlastnicí jejich dcera Božena, provdaná Kořínková. U domu je studna. V roce 1920 postavěna na pozemku při bývalé cestě mačkárna.
Č. p. 108:
Vzniklo na pozemku J. Havrdy z č.p. 59 na Pěnčově, který koupl podle trhové smlouvy ze dne 9. 10. 1927 jeho syn Augustine Havrda a Hedvika
147
Švitorková. Podle odevzd. listiny ze dne 14. 9. 1933 dědí Autustin Havrda druhou polovinu a podle notář. spisu ze dne 19. 4. 1938 je poloviční vlastnicí jeho manželka Marie. U domu je studna.
Č. p. 109:
sokolovna - vznikla na pozemcích od č.p. 5 a 58. V roce 1929 vybudována na vesnické poměry nádherná tělocvična zásluhou veliké obětavosti finanční i pracovní členů, nevyhovovala však plochá střecha. Proto přikročeno k přestavbě, která dokončena v r. 1959: upravena střecha a přestavbou změněn i vnitřek, takže je to nyní moderní tělocvična s krásným jevištěm a i jiným příslušenstvím, zásluhu o to mají opět členové Sokola. U budovy je studna.
Č. p. 110: Vzniklo na pozemku od č.p. 59, který podle trhové smlouvy ze dne 13. 12. 1929 koupili manželé Otakar a Božena Jakoubě, kteří postavili obytné stavení a zřídili studnu.
Č. p. 111:
Dům tohoto č.p. postavil na pozemku svých rodičů Bohumil Havrda, pozemek od č. 59 podle trhové smlouvy koupil dne 15. 10 1929. U domu je studna.
Č. p. 112: Vzniklo na pozemku od č.p. 6, který podle trh. smlouvy ze dne 24. 9. 1929 koupili manželé Pavel a Marie Kopalovi. U domu je studna.
Č. p. 113: Vzniklo na pozemku od č.p. 6, který si dne 24. 9. 1929 koupili manželé Vladimír a Božena Mastníkovi. U domu je studna.
Č. p. 114: Vzniklo na pozemku od č.p. 58, který si podle trhové smlouvy ze dne 29. 5. 1930 za 4 000,- Kč koupili manželé Josef a Božena Kubáčkovi. U domu je studna.
Č. p. 115: Vzniklo na pozemku od č.p. 54, který koupila Julie Fruhaufová a mimo dům byla tu zřízena i garáž pro autobus osobní dopravy Žel. Brod –Jablonec, jejímž majitelem byl ing. Fruhauf. Tuto držebnost dne 4. 7. 1940 koupili manželé Leopold a Slavěna Málkovi. U domu je studna.
Č. p. 116: Vzniklo na pozemku od č.p. 48, který si dne 26. 1. 1931 za 1 000,- Kč koupila Irma Antošová, rozená Brusáková.
Č. p. 117:
Dům postaven na pozemku rodičů Václava Prokopa z č.p. 53 v Alšovicích, který se stal jeho vlastníkem dne 9. 12. 1930 a poloviční vlastnicí celé držebnosti je podle notářského spisu ze dne 26. 1. 1931 jeho manželka Jaroslava. U domu je studna.
148
Č. p. 118:
Pozemek pro toto č.p. si koupili od svých rodičů, manželů Tichých dcera Františka, provdaná Bémová, dne 1. 2. 1932, pozemek patřil k č.p. 66. V roce 1933 byl postaven dům. U domu je studna.
Č. p. 119:
Když majitel autodopravy inž. Fruhauf s manželkou postavili v roce 1930 obytný dům s garáží na pozemku od č.p. 54, přikoupili ještě pozemek od č.p. 18 a v témže roce postavili na něm hajenku s č.p. 119, ta však není již dlouho obývána.
Č. p. 120: Pozemek tohoto č.p. patřil původně k
č.p. 16 v Alšovicích, pak přešel v majetek rodu Mastníků na Pěnčově a dne 29. 9. 1931 se stal jeho majitelem i na něm zbudovaného obytného stavení. František Mastník. U domu je studna.
Č. p. 121: Pozemek tohoto č.p. byl původně obecní a pak koupen k
č.p. 39. Dne 7. 8. 1931 je smlouvou trhovou vlastnicí Anna Hoření z č.p. 39 a v témž roce postupní smlouvou ze dne 14. 12. 1931 jej dědí syn Rudolf Hoření. Ten jej dne 2. 8. 1932 prodává Františku Novotnému ze Skuhrova a ten v roce 1936 staví tu dům. Podle notář. usnesení ze dne 29. 9. 1952 se stává majitelkou Josefa Kostlánová a její dcera Jarmila, provdaná Strnadová, je jeho majitelkou od 17. 5. 1954. Syn Františka Novotného - rovněž František Novotný - vyměnil č.p. 121 za č.p. 39 dne 29. 9. 1952, a proto se k tomuto datu mění majitelé obou držebností. František Novotný ze Skuhrova byl tu znám s přídomkem "Jenček.“
Č. p. 122:
Dům tohoto č.p. vznikl na pozemku i č.p. 68 a původně byl tento pozemek v majetku rodiny Posseltový z Jistebska. Kolem roku 1933 jej koupili manželé Jan a Anežka Mastníkovi a v roce 1933 na něm postavili dům. U domu je studna.
Č. p. 123:
Vzniklo na pozemku od č.p. 14, jehož majiteli se stali podle trhové smlouvy ze dne 15. 9. 1933 manželé Jan Hendrych a jeho manželka Jindřiška z č.p. 14, v roce 1936 podle knih. zápisu byl tu postavěn dům. Manželka jmenovaného je rozená Paldusová. U domu se studna.
Č. p. 124: Pozemek asi původně patřil k
č.p. 18, pak jej koupil původní držitel č.p. 59 Havrda a od něho nebo jeho dědiců, manželé Jindřich a Vlasta Halamovi podle trhové smlouvy ze dne 28. 4. 1930 v ceně 6 500,- Kč. Dne 13. 4. 1949 podle odevzdací listiny se poloviční spoluvlastnicí dcera Hana Halamová. U domu je studna.
149
Č. p. 125:
Vzniklo na pozemku k č.p. 41, jehož vlastníky se stali manželé Peteráčovi –František a Růžena, rozená Daníčková podle trhové smlouvy ze dne 7. 12. 1937. Podle knih. zápisu v roce 1938 postavena sklářská dílna a v roce 1939 dům. U domu je studna.
Č. p. 126: Za první republiky postavena u č.p. 12 sklářská dílna - mačkárna a zní
upraven obytný dům. Majitelem je Jáchym Drobník, dřívější majitel č.p. 12. První knihovní zápis o mačkárně pochází ze dne 21. 6. 1943.
Č. p. 127: Podle záznamu v
poz. knize z roku 1942 byla na pozemku u č.p. 51 postavena skl. dílna a z ní později upraven obytný dům. Jeho majitelkou byl podle odevzdací listy ze dne 6. 12. 1943 dcera majitele č.p. 51 Věra Novotná a syn Josef Novotný s manželkou Boženou. Toto stavení bylo pak zbouráno a č.p. 127 zrušeno. Když pak po osamostatnění obce Alšovic byl k nově vzniklé obci připojen Malý Huntířov, dostalo č.p. 127 stavení č.p. 103 z Malého Huntířova. Pozemek na toto č.p. koupil od Celestýna Bursy a Josefa Halamy (basisty) z Huntířova podle trhové smlouvy ze dne 17. 3. 1921 Jaroslav Hujer a od něho dne 26. 3 1923 manželé Jaroslav a Vilému Štrynclovi. U domu je studna. Přídomek: Na šutru.
Č. p. 128: Toto č.p. je původně 96 v
Malém Huntířově. Postupní smlouvou ze dne 27. 6. 1910 stala se majitelkou pozemku, jenž náležel Josefu Paldusovi z č.p. 47 v Huntířově, Anna Hujerová v knih. ceně 100,- K. Podle trhové smlouvy ze dne 25. 5. 1968 je nyní majitelem Josef Hujer. U domu je studna. Přídomek: U Holoubků.
Č. p. 129:
Je to původně č.p. 95 v Malém Huntířově a bylo postaveno na pozemku, koupeném od Josefa Paldusa z Huntířova č.p. 47. Prvním majitelem byl podle trhové smlouvy ze dne 9. 9. 1909 Josef Hujer, jenž pozemek koupil za 170,- K. Pak se stává majitelkou držebnosti Barbora Hujerová (manželka) podle notář. spisu ze dne 6. 11. 1920, knih. cen 1 700,- Kč. Od ní ji kupují manželé Josef a Božena Žabkovi dne 3. 3. 1921 za 15 000,- Kč a po úmrtí manžela ji dědí manželka Božena Žabková podle odevrz. listiny ze dne 27. 8. 1929, v knihovní ceně 13 000,- Kč. U domu je studna.
Č. p. 130: I toto č.p. bylo původně v
Malém Huntířově a mělo č.p. 130. Pozemek si od č.p. 136 koupili manželé Josef a Hedvika (rozená Stránská) Bursovi dne 31. 10. 1929 za 1 000,- Kč a postavili dům. Dne 7. 9. 1932 držebnost kupuje Jan Zajíc a v roce 1933 staví na pozemku mačkárnu. Podle knih. záznamu ze dne 24. 1. 1933 kupuje držebnost původní spolumajitelka Hedvika Bursová. Knihovní zápis o postavení domu pochází z roku 1939. V roce 1959 je podle záznamu na míst. nár. výboru v Alšovicích majitelem syn Hedviky Bursové Jiří Bursa a jeho manželka Marie.
150
Č. p. 131: Podle dotazu bylo toto č.p. zřízeno na pozemku koupeném od J. Guntra z Huntířova před první světovou válkou a nynějším majitelem je František Halama. U domu je studna. Přídomek: U Zvořáků. Dům je na území býv. Malého Huntířova.
Č.p. 132:
Je to původní č.p. 113 v Malém Huntířově. Pozemek patřil Filipu Stránskému z Huntířova a od něho jej koupili manželé Josef a Marie Stuchlíkovi z býv č.p. 64 (nyní 154) v M. Huntířově a od nich pozemek dílčí smlouvou přejímá jejich syn František Stuchlík dne 24. 6. 1929 a v témž roce staví dům. Od 21. 2. 1951 podle notářského osvědčení je poloviční spolumajetnicí jeho manželka Růžena Stuchlíková. U domu je studna.
Č. p. 133:
Patřilo do M. Huntířova pod č.p. 76. Vzniklo na pozemku Filipa Stránského z Huntířova, který dne 14. 8. 1892 koupili manželé Emil a Františka Macháčovi a v témž roce postavili dům. Příklepem ze dne 13. 10. 1899 připadá držebnost Amálii Herzmanové a od ní ji dne 4. 11. 1901 kupují za 1950,- K manželé Václav a Kristina Remešovi. Ti ji dne 3. 3. 1914 prodávají Ladislavu Hornovi za 3 000,- K. Podle knih. záznamu ze dne ? 1933 je tu též mačkárna. Odevzdací listinou ze dne 2. 8. 1933 vše po manželu dědí manželka Františka Hornová a od ní přijímá dne 13. 7. 1940 syn Jaroslav Horna s manželkou. Kačtou. U domu je studna.
Č. p. 134:
Vzniklo na pozemku, jenž původně patřil Filipovi z Huntířova, od něhož jej koupil jeho příbuzný Stanislav Stránský z býv. č.p. 78 v Malém Huntířově. Jeho dcera Božena jej zdědila se svým manželem Jaroslavem Prokopem a v roce 1928 na něm postavili obytný dům. U domu je studna.
Č. p. 135:
Vzniklo na pozemku, jejž původně vlastnil Filip Stránský z Huntířova, od něho jej koupil Stanislav Stránský z býv. čp. 78 v M. Huntířově nyní 136 - a dne 31. 10. 1929 jej kupuje jeho dcera Marie s manželem Janem Zajícem za 1 000,- Kč, v roce 1930 postaven dům. Odevzdací listinou ze dne 5. 9. 1950 připsána synům Stanislavu a Janovi Zajícovým polovina držebnosti. U domu je studna. Původně to bylo č.p. 115 v Malém Huntířově.
Č. p. 136:
Vzniklo na pozemku, který od svého příbuzného, Filipa Stránského z Huntířova, dne 12. 3. 1928 koupil Stanislav Stránský a v roce 1894 postavil dům č.p. 78 v Malém Huntířově. Dne 25. 4. 1928 jej dědí manželka Amálie Stránská v knih. ceně 16 000,- Kč. Odevzdací listinou ze dne 7. 2. 1939 jej dědí syn Bohumil Stránský a od 13. 3. 1943 je poloviční spolumajetnicí jeho manželka Božena Stránská. Nynějším majitelem od 30. 6. 1947 je syn Bohuslav Stránský. U domu je studna.
151
Č. p. 137: Bylo to původně č.p. 77 v
Malém Huntířově, vzniknuvší na pozemku Emila Fabiána z Huntířova. Podle dílčí smlouvy ze dne 12. 2. 1896 pozemek koupili František a Barbora Prokopovi, manželé, brzy na pozemku postavili dům - Fr. Prokop byl povoláním zedník. Dne 6. 10. 1942 podle odevzdací listiny zdědil polovinu jejich syn Jan Prokop a podle notářského spisu ze dne 16. 10. 1950 je majitelkou druhé poloviny jeho manželka Ludmila Prokopová. U domu je studna. Dům vyhořel.
Č. p. 138: Toto č.p. - původně č.p. 87 v
Malém Huntířově vzniklo podle dílčí smlouvy ze dne 12. 2. 1896 na pozemku, který získali manželé Josef a Antonie Fabianovi a který patřil jejich rodu z Huntířova. Podle trhové smlouvy ze dne 25. 5. 1898 jej koupili manželé Josef a Amálie Peteráčovi a od nich odevzdací listinou ze dne 19. 12. 1950 držebnost zdědil jejich vnuk Josef Peteráč a jeho manželka Hana ze Skuhrova. U domu je studna. Dům vyhořel od blesku.
Č. p. 139:
Původně patřilo rovněž do Malého Huntířova a mělo č.p. 92. Vzniklo na pozemku Emila Fabiána z Huntířova, který dne 18. 8. 1903 koupili manželé Josef a Barbora Hujerovi. Od nich držebnost koupil Antonín Daníček. Pak v pozemkové knize následují dva zápisy. První - trhová smlouva ze dne 5. 6. 1906, kupující Josef Hujer. Druhý - trhová smlouva ze dne 27. 6. 1906, majitelé manželé Josef a Božena Hujerovi, knih. cena 2 234,- K. Od nich držebnost kupuje Anežka Daníčková: trhová smlouva ze dne 9. 6. 1908, cena 2 160,- K. Od ní ji dědí dcera Růžena, provdaná Maryšková podle odevzdací listiny ze dne 14. 9. 1933 a od této ji kupuje dne 21. 6. 1911 Anna Hujerová. Odevzdací listinou ze dne 23. 5. 1944 ji dědí její syn Jaroslav Hujer a jeho manželka Anna. Dům má studnu, vyhořel. Přídomek: U Holoubků.
Č. p. 140: Vzniklo na pozemku Emila Fabiána z
Huntířova a mělo původní č.p. 100 v Malém Huntířově. První knihovní zápis je trhová smlouva ze dne 6. 9. 1921 a majitelé manželé Josef a Růžena Maryškovi. Od nich držebnost zdědil podle notářského zápisu ze dne 16. 7. 1954 syn František Maryška a jeho manželka Lidmila.
Č. p. 141:
Bylo to původně č.p. 79 v Malém Huntířově a vzniklo na pozemku Josefa Fabiána z Huntířova, který podle dílčí slouvy ze dne 12. 2. 1896 koupili manželé Jaroslav a Anežka Pfeifrovi a ještě téhož roku postavili dům. Odevzdací listinou ze dne 25. 10. 1935 se stává majitelem druhé poloviny držebnosti Jaroslav Pfeifer starší. V roce 1924 je postavěna mačkárna. Odevzací listinou ze dne 8. 5. 1937 dědí celou držebnost manželé Miloslav, syn a Ida Pfeifrovi a posléze podle odevzd. listiny ze dne 24. 4. 1945 je majitelkou jejich dcera Miluška Pfeifrová, provdaná Košťálová. U domu je studna.
152
Č. p. 142: Rovněž toto č.p. bylo v
Malém Huntířově, a to pod č.p. 111. Vzniklo na pozemku od č.p. 141, který dne 5. 3. 1928 za 800,- Kč koupili manželé Vladimír a Božena (rozená Pfeifrová) Machačkovi. Ještě v roce 1928 postavili dům, z dřívějška - z roku 1925 pochází mačkárna. Po úmrtí otce dědí vše podle odevzdací listiny ze dne 27. 12. 1946 syn Vladimír Machačka polovinu. U domu je studna.
Č. p. 143: Vzniklo na pozemku Josefa Hujera z
Huntířova a mělo původní č.p. 73 v Malém Huntířově. Pozemek podle zápisu ze dne 15. 12. 1890 koupila Barbora Hujerová a z téhož roku pochází záznam o postavení domu. Od ní vše kupují dne 29. 6. 1891 manželé Stanislav a Pavlína Kotrbovi. Po úmrtí manželky dědí její polovici podle odevzdací listiny ze dne 2. 10. 1895 manžel Stanislav Kotrba. Dne 19. 3. 1898 byla držebnost prodána v dražbě a téhož roku - 5. 12. 1898 - ji dědí Amálie Brožková. Podle notářského spisu ze dne 23. 4. 1906 ji získává Josef Brožek (manžel) v hodnotě 667,58 K, a ten ji dne 22. 2. 1921 prodává manželům Jaroslavu a Amálii Stránským za 6 000,- Kč. Od nich ji dne 21. 1. 1924 kupuje Josef Bouda za knih. cenu 15 000,- Kč. Od něho ji dne 2. 3. 1929 kupuje za 19 000,- Kč Petr Kouřil. Příklepem ze dne 13. 5. 1938 ji získává Bohumil Stránský, který celou držebnost prodává dne 4. 5. 1939 Josefu Hartlovi, a ten ji po roce 1945 mění v mačkárnu. U domu se studna.
Č. p. 144:
Bylo dříve na území Malého Huntířova a mělo č.p. 99. Vzniklo na pozemku, který od svých rodičů z č.p. 141 koupil dne 7. 7. 1921 syn Jaroslav Pfeifer a jeho manželka Milada, rozená Šikolová. Dne 24. 3. 1943 změnili jmenovaní své příjmení na "Skalský“. U domu je studna.
Č. p. 145: vzniklo na území Malého Huntířova pod č.p. 69, na pozemku J. Hujera z Huntířova. Tento pozemek dne 8. 11. 1883 koupil Hynek Pivrnec a v roce 1890 zde postavil dům který zdědila podle odevzdací listiny ze dne 6. 7. 1892 manželka Anna Pivrncová. Ta jej prodala dne 11. 10. 1893 Karlu Daníčkovi. Dne 4. 11. 1897 prodán v dražbě po prvé a dne 18. 11. 1899 prodán frýdlantskou spořitelnou v dražbě po druhé za 141 zl. 81 krejcarů. Podle trhové smlouvy ze dne 10. 1. 1900 jí nabývá Františka Štrynclová z č.p. 60. Od ní ji dědí dne 30. 8. 1941 dcera Marie a její manžel Josef Bareš a pak těchto dcera Libuše Barešová, provdaná Daníčková. U domu je studna. Dům vyhořel.
Č. p. 146:
Vzniklo na pozemku, který patřil J. Fabiánovi z Huntířova a mělo původní č.p. 90 v Malém Huntířově. Podle dílčí smlouvy ze dne 12. 2. 1906 tento pozemek koupili manželé Hynek a Františka Halamovi. Podle odevzdací listiny ze dne 18. 2. 1941 zdědily polovinu postu dcery, a to: Františka Barycharová, Božena Hornová, Amalie Hybnerová, Emilie Palová a Růžena Halamová. Po roce 1945 stávají se tyto dcery držitelkami celé držebnosti.
153
Č. p. 147: Původně to bylo č.p. 84 v
Malém Huntířově. Vzniklo na pozemku J. Hujera z Huntířova, který si koupila dne 13. 9. 1892 Terezie Berntová, provdaná Boudová. Odevzdací listinou ze dne 15. 10. 1937 zdědily držebnost její děti Stanislav Bouda a Amálie, provdaná Opočenská.
Č. p. 148:
Vzniklo na pozemku, který Terezie Berntová postoupila od svého č.p. 147 zeti Františku Paldusovi asi v roce 1928 nebo 1929. Od něho pozemek i s domem postaveným v roce 1929 koupil František Daniel a od tohoto manželé Josef a Božena Stuchlíkovi.
Č. p. 149:
Bylo to dříve č.p. 104 v Malém Huntířově a vzniklo na pozemku, který byl původně majetkem J. Hujera z Huntířova. Podle zápisu o trhové smlouvě ze dne 2. 8. 1921 jej koupil Adolf Štryncl za 1 200,- Kč. Pak dne 25. 6. 1929 příklepem připadl i s domem v dražební ceně 22 200,- Kč Marii Štěpánové. Od ní držebnost kupuje podle trhové smlouvy ze dne 10. 7. 1929 Anežka Máková, knihovní cena je udána částkou 23 500,- Kč. U domu je studna. Dům vyhořel asi v roce 1923.
Č. p. 150: Mělo původní č.p. 86 v
Malém Huntířově a vzniklo na pozemku, který posledně náležel k č.p. 6 v Alšovicích. Dne 12. 7. 1898 tento pozemek koupil Josef Hujer a podle knih. záznamu v roce 1898 postavil dům. Dne 17. 8. 1903 podle trhové smlouvy se stává vlastnicí Františka Halamová a od ní ji dědí podle odevzdací listiny ze dne 19. 6. 1941 Marie Daníčková a od této podle postupní smlouvy z 28. 9. 1940 syn Miloš Daníček. Pak tuto držebnost nabývají - dne 19. 11. 1957 - manželé Josef a Anna Halamovi. Podle záznamů míst. nár. výboru v Alšovicích jsou od roku 1958 majiteli Miloslav Novotný a Bohumila Novotná. Když v roce 1958 postaven nový dům, bylo původní stavení změněno v mačkárnu. U domu je studna.
Č. p. 151: Vzniklo na pozemku J. Fabiána z
Huntířova a mělo původní č.p. 98 v Malém Huntířově. Podle trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1921 zmíněný pozemek koupili manželé Josef a Františka Halamovi a postavili na něm obytné stavení. Podle kupní smlouvy ze dne 12. 4. 1952 se stali majiteli jejich vnuci Božena a Zdeněk Halamovi. U domu je studna. Přídomek: U Zvonáčků.
Č. p. 152:
Náleželo původně do Malého Huntířova a mělo č.p. 85. Vzniklo na pozemku J. Hujera z Huntířova, který podle trhové smlouvy koupila nde 15. 5. 1898 Anežka Štrynclová. Podle odevzdací listiny ze dne 23. 11. 1932 zdědila pozemek i s domem dcera Anežka Máková a její dcera Marie Kostlánová, kterážto podle dílčí smlouvy ze dne 29. 12. 1942 se stává majitelkou celé držebnosti.
154
Č. p. 153: Vzniklo na pozemku koupeném od č.p. 88, když na něm v
roce 1953
Václav Paldus, pocházející z č.p. 7, vystavěl obytné stavení.
Č. p. 154: Bylo to původně č.p. 64 v
Malém Huntířově a vzniklo na pozemku, který podle trhové smlouvy ze dne 21. 4. 1867 od Filipa Stránského z Huntířova koupil Hynek Kurfurst a vystavěl na něm dům. Od něho celou držebnost podle trhové smlouvy a notářského zápisu ze dne 23. 5. 1911 koupili manželé Josef a Marie Stuchlíkovi za 2 200,- K. Odevzdací listinou ze dne 20. 11. 1920 dědí ji v knihovní ceně starší syn Josef Stuchlík (2 201,59 Kč) a majitelem poloviny byl pak též jeho mladší bratr František. Posléze podle notářského spisu ze dne 5. 7. 1929 stávají se majiteli celé držebnosti manželé Josef a Božena Stuchlíkovi. Dům jednou vyhořel, později obnovený zbořen a zcela nový vybudován, v roce 1954. U domu je studna.
Č. p. 155:
Vzniklo na pozemku, který k tomu účelu svým synům Josefu a Karlu Paldusovi dal připsati otec udolf Paldus z č.p. 88. Dům, jenž postaven v roce 1952, má studnu. K této stati přispěl svými pamětmi nemalou měrou Karel Paldus (z č.p. 7). Zápis dokončen v úterý dne 16. února 1960. Miloš Halama.
Dodatky : K
dějinám sklářství v Alšovicích.
Toto pojednání jsem zpracoval se svým otcem Františkem Halamou, podle různých pramenů z historie sklářství podle ústního podání a zvláště pamětí současníků a za pomoci Karla Paldusa z č.p. 7 a Josefa Hybnera z č.p. 37. Pojednání bylo uveřejněno ve vlastivědném Sborníku okresu železnobrodského, ročník IV., školní rok 1927 - 28 strana 90 a 112. S prchajícími lety upadá v zapomenutí mnohé, co by dalo nahlédnouti do života našich předků poněvadž není nikoho, kdo by aspoň stručně zaznamenával kroky času. A bylo by jistě neodpustitelné nezachytit aspoň to, co se dochovalo na naše časy, třeba v kusých zprávách. Vedeni tímto vědomím sebrali jsme hrst údajů o dějinách sklářství v naší osadě za pomoci občanů a doufáme, že naše snaha přispět k dějinám osady dojde porozumění. Do roku 1845 vedli obyvatelé Alšovic život málo závidění hodný. První a jedinou obživou - mimo práce v zemědělství - bylo předení příze. Žijí ještě pamětníci toho a
155
dovedou líčiti prostými, ale jímavými slovy tehdejší strádání a bídu. Pro práci /kondel/ jezdívalo se ponejvíce do Jablonečku /Jablonec nad Jizerou/. Tyto cesty, třebaže za tehdejší doby byly obtížné, nebyly nezajímavé, dodnes o tom truchlivém i veselém cestování se vypráví mezi staršími občany mnohá rozmarná historka. Při nepatrném výdělku nevědělo se dnes, jak bude zítra, a proto není divu, že lidé nacházeli obživu i v žebrotě. Lidé se živili rozmanitým způsobem. V zimě dělali z proutí košťata a předli, v létě sbírali lesní plody a nosili je na prodej do okolních měst. Když v polovici minulého století začalo se s výrobou břidlice, poměry se sice zlepšily, ale ne tolik, aby mohlo být zaměstnáno veškeré obyvatelstvo. A s otevřením břidličných lomů zakořenil se nový nešvar, kořáleční mor, jenž dlouho dusil veškerou osvětovou a spolkovou práci. Část nepatrného počtu osadníků odcházela na sezónní práce do kraje: na žně, na řepu, chmel, a podělkovalo se na statcích v kraji za Jizerou. Někteří odešli i do dolů, tak jakýsi Augustin Havířův (příjmení jeho se nedochovalo) ještě s několika pracovali v kladenských dolech. On sám vrátil se domů, když již těžké práce v podzemí nebyl schopen, aby za většího ještě strádání dokončil běh svého života v milované domovině. Je nasnadě, že lid, jejž uvedené práce ani půda, nemohly uživiti, hledat obživu jinde, a hledali ji však též i zámožní jedinci, poněvadž se vzrůstajícím počtem obyvatelstva rok od roku vystupovala příšera bídy, hladu a nemocí stále hrozivěji. Tyto kritické poměry vládly však též v širém okolí našeho podhůří po dlouhou dobu, jak o tom svědčí kázání děkana Mauritia Maxe z Libuně ze dne 25. listopadu 1777, jež do šumburské farní kroniky doslovně zapsal kaplan Filip Jakob Kittel. Příslušná část v překladu zní: "Před rokem 1401 nebylo v této krajině ničeho k spatření, než divokého horstva, které bylo skoro neobydleno. Husté lesy byly útočištěm divoké zvěře, kterážto byla obyvateli této krajiny , a jestliže se potkali sem a tam lidé, které v prostých chatách klopotným způsobem ve velké bídě a nedostatku žili, pak byli tito rozumní tvorové těm nerozumným zvířatům zcela podobní. Božské milosrdenství našlo však prostředek, jak smrtelníkům bídu zmírniti. Gregorius Kittel, rodem z Blattendorfu, postavil na tomto místě skelnou huť. Roztroušené obyvatele shromáždil, bídě částečně odpomohl novým pramenem obživy podporoval a obyvatelům svou péčí prostředky dal, takže tito začali žiti jako lidé.“ Do chudého kraje vniká sklářský průmysl. Přesná data k prvopočátkům tohoto průmyslu nedají se zjistiti. O skelné huti, jež se uvádí v šumburské farní kronice, není podrobnějších zpráv, a tak tvrzení, že zde stávala kolébkou sklářství na Jablonecku a okolí, jest pouhou nedoloženou domněnkou. Někteří tvrdí, že první huť v našem kraji byla ve Mšeně u Jablonce nad Nisou, jiní v Huti, kde se na dvou místech dochovaly různé zbytky. Obě pocházejí z druhé poloviny 16. století. Někteří hledají původ jablonecké industrie na Turnovsku, kaž práce v oboru sklářském byly prý zaneseny z Benátek.
156
Zdali naši osadníci byli zaměstnáni při sklářském průmyslu v okolních obcích, není známo. Zachovaly se jen zprávy o počátcích domácké práce sklářské, které se kladou v dobu od roku 1845 do roku 1850. Prvou prací ve sklářském oboru u nás bylo broušení řezaných korálů. Ony korále se prý původně řezaly kovovými noži z vyfukovaných skleněných tyčinek a teprve později se užívalo k řezání tenkých brusů. Jimi se práce nejen usnadnila a uspíšila, ale byla též lepší kvality. Tuto surovinu si lidé odnášeli k domáckému zpracování. Koncem prvé polovice 19. století zabýval se broušením oněch korálů podle lidového podání jakýsi Lobrt (utvořeno asi ze jména Robert), který byl prvním alšovickým sklářem, bydlel v domě č.p. 37. Lobrt měl mnoho obdivovatelů a hostů, kteří přišli shlédnouti jeho dovednost, zejména za dlouhých nocí od podzimka do "Provoda“ (do Velikonoc), bývali u něho sousedé i sousedky s prádlem, nebo jak se tehdy říkalo "s kuželem“. Chodili sem ze zvědavosti, a pak tyto schůzky byly lidem tím, čím je nám dnes denní tisk nebo rozhlas. Lobrt brousil korále na motačkách, to byly dřevěné hůlečky v síle tužky, na jejichž špičky se navlékaly korále k broušení. Později se do motaček vrazila jehla, na níž se korále navlékla, useknutým, nerovným a ostrým krajem se přitiskla k bursu, na němž se tento okraj přibrousil. Brus se poháněl šlapáním, od čehož se roztáčelo velké dřevěné kolo a od toho převodem menší kotouč brusu, tomu zařízení se říkalo "cajk“. Broušení se zlepšilo vynalezením kostek, tak zvaných dendlíků. Dendlík se skládal ze dřevěného držátka, na jehož jeden konec se upevnil růžek paznehtu. Pazneht byl nařezán v nevysoké hranolky, silné asi 3až 4 cm, do nich se po délce zarazily špičky jehel v počtu 3, 4 až 5. Na ty se navlékly korálky. Palcem, jenž byl ovázán hadříkem, přitiskla se kostka s korálky k brusu. Tímto způsobem se již daly na korálky vybrousiti hrany, poněvadž se mohly na jehlách pohybem palce otáčeti. U nás takto pracoval Antonín Drobník. Zaměstnával několik dělníků, kteří doma brousili na zmíněných již cajcích. Brusy jim opatřoval a kupoval je ve Smržovce u jakéhosi Hory. Drobník, jako první zaměstnavatel v Alšovicích, jistě přispěl značně místní chudině k ulehčení živobytí. Zvláště význačný pokrok nastal vynalezením broušení korálků na drátkách. U nás, pokud se pomatuje, byl prvním, kdo takto brousil, Jakub Pospíšil, který kolem roku 1900 přechodně bydlel v č.p. 62. Vynálezcem byl jistý Ital, který pracoval na stavbě železniční trati ze Železného Brodu do Tanvaldu a po jejím dokončení se usadil někde v okolí Spálova. Je však možné, že tu pracoval již na stavbách tratí a jiných o něco později. Tenkrát se povídalo, že onen Ital měl vydělati až 20 zlatých denně tedy výdělek na tehdejší dobu více než pohádkový. Možno tomu věřiti proto, že při broušení na drátech zhotovil výrobků mnohokrát více než broušením na motačkách a dendlíkách. Podle údajů Josefa Hybnera z č.p. 37 usadil se tu jmenovaný Ital v letech 1875 1878. Sám začal brousiti na dva dráty a od něho se tomu naučili lidé v okolí usedlí. Z počátku se brousilo tímto způsobem tajně, aby snad výdělek nepoklesl vzhledem k
157
snadnější a rychlejší výrobě. Po roce 1880 bylo již broušení na dráty veřejným tajemstvím. Korále tímto způsobem broušené nebyly tak pěkné a platilo se za ně méně. Prot lidé jich brousili jen část a mísili je s ručně broušenými. Po roce 1866 sekaly se již korále po domech a nejen ve zvláštních dílnách, byl to zase nový zdroj příjmů pro lid, který byl opravdu bídně živ. Jídelní lístek neznal jiného chodu nežli zelí a brambory, omastek se viděl jen o posvícení, pouti a Božím hodu. Ale již v těchto dobách bylo lze pozorovati, že se vzmáhajícím se průmyslem zlepšovaly se rok od roku existenční poměry obyvatel. Tak jako po první světové válce byla po sklářském zboží čilá poptávka, tak také po válce v roce 1866 došlo mnoho objednávek, a slušný výdělek vábil kde koho k tomuto domáckému průmyslu. Tehdy mnoho lidí bylo zaměstnáno sekáním korálků a broušením. U nás měli jsme již dokonce také obchodníka s korálky, byl to František Hofmann, který bydlel v domě č.p. 47. V pozdějších letech až do sklářského vzbouření v roce 1890 byla časem konjunktura dobrá, mnohdy však též stagnace, tak jak to již bývá v sklářském průmyslu někdy lépe, někdy hůře. Zavedením sekacích strojů vzala se velké části dělnictva možnost uhájiti živobytí, a nelze se proto diviti, že dělnictvo revoltovalo vzbouřením. Na toto vzbouření se již zapomíná, jediná upomínka zbyla v písni také již zapomínané složené uvězněnými skláři "Nad Zásadou černý mrak.“ Sklářský průmysl se začal vzmáhati, začaly se zřizovati brusírny, v nichž lidé našli zaměstnání. Do této doby –asi po roce 1870 - kladou se u nás první počátky mačkání. Mačkané korále se vyráběly v pecích vytápěných dřívím. Byly ovšem neuměné, dírky se nemohly promačknout úplně, a proto se musely protkoukat. Takto umačkané korálky se jmenovaly "druk“ (od něm. Drucken) a též se brousily. Kvalita jejich byla lepší a broušení vyžadovalo značné dovednosti. První mačkárna v okolí byla postavěna v roce 1868 Kilianem Wanderem v Jistebsku u domu č.p. 8. u nás zřízena mačkárna až v roce 1890 Josefem Hendrychem z č.p. 4, pak Františkem Čážem z č.p. 40 na Pěnčově. V mačkárně prvý pracoval Karel Paldus z č.p. 9 - u Samků. Mačkanou práci stolovou začali u nás v roce 1882 vyráběti občané František Machačka z č.p. 47, Stanislav Štryncl z č.p. 60 a Václav Prokop snad z č.p. 53 a později bydlel v č.p. 65. Práce bylo dosti, a proto mnozí hleděli se mačkání přiučiti, a tak tento domácký průmysl šířil. Mačkalo se při stolech dnešního tvaru, lampy byly nejvíce jednohořákové o malé výhřevnosti. Zdá se skoro nemožností, jaká práce vyrobila při tom nedostatečném tepelném zdroji a v jakém množství. Dělaly se různobarevné vzorečky oblé, okrouhlé, oválné, čtverečky s drátky takzvané štifty. Tato zboží skupovali z největší části pasíři a upravovali je na různé ozdoby, jako brože, jehlice, náramky, přezky apod. Později dělala se práce píchaná (různé tvary s dírkami) a kaluty, tyto se podobaly štiftům, jenže místo drátku vmačkaval se do spodku ozdoby nebo knoflíku plíšek okrouhlého tvaru s dírkou k upevnění nebo přišití u knoflíku.
158
V této době měly Alšovice také umělce samanka ve sklářském oboru, byl to Josef Hybner z č.p. 37. Zabýval se broušením imitací drahokamů a polodrahokamů. Práce jím zhotovená se rovnala výrobkům odborníků ve sklářských dílnách. Mezi první obchodníky se sklem a sklářskými výrobky dlužno zařadili Stanislava Štryncla z č.p. 60, Josefa Hendrycha z č.p. 4, z pozdějších to byl František Machačka z č.p. 47, Josef Kurfiřt z č.p. 64 a Emil Machačka. V popřevratové době dosáhlo sklářství nebývalého rozkvětu. A právě tento rozmach přispěl k blahobytu našich občanů. Lze s potěšením konstatovati, že naši osadníci užili výdělku ponejvíce k lepšímu životu, který se jeví všude, kamkoli obrátíme svou pozornost. Jako v pohádce takřka přes noc, postavilo se mnoho pěkných domů, vnější ráz dědiny se zmodernizoval. Je patrno, že občané si dobře stojí, a jest k jejich chvále, že dovedli se přičiniti se vzrůstajícím blahobytem také o zvýšení sebevzdělání a sebevýchovy, zejména ve spolcích i v politických organizacích. Jen dále, aby čas a pokrok neviděly nás za sebou pokulhávat. Alšovice mají dnes mezi občany více jak 90 % sklářů. Není domu, v němž by nebyl sklář, nebo aspoň v němž by nebyli v nějakém vztahu se sklářstvím. Je tudíž naše osada jednou z nejprůmyslovějších v okolí. Již pohled na ni o tom svědčí, když za klidného povětří halí se v nevábný kouřový háv utkaný 35 mačkárnami. V nich pracuje při uhlí 90 mačkářů. Mačkářů stolových je 110, obchodníků se sklem 10, brusičů 20, mnoho lidí je zaměstnáno při navlékání a při různých pomocných pracích ve sklářství. Poslední dobou se slibně rozvíjí odborové hnutí dělnické. Dělnictvo hodnotí správně důležitost tvoření odborových organizací a společenstev i družstev, které mohou přispěti nejen k úpravě mzdových problémů, ale též k stabilizaci poměrů ve sklářství vůbec. První úspěchy v tomto směru dosaženy úpravou pracovní doby a ceníků z práci. Našemu průmyslu, který hraje v zahraničním obchodě významnou roli, je však také třeba na slovo vzatých odborníků. Jich přičiněním se prospěje nejen dělnictvu, ale všem obyvatelům našeho podhůří a naší republiky, jíž nejlepším propagačním prostředkem v cizině je dobrá práce a dokonalá kvalita vyvezeného zboží. Pojednání doplněno novými údaji, které jsou uvedeny ve stati "Ze života obyvatelů“ na str. 208 až 233, některé údaje se rozcházejí - správné jsou vpředu uvedené, poněvadž jsou doloženy pozdějším bádáním z věrohodných pramenů.
Adresář z roku 1905.
Turnovský redaktor Václav Kudrnáč vydal v roce 1905 "Úplný adresář a popis politického okresu semilského“. V něm je o Alšovicích tento záznam: "Osada Halšovice, ves při zřídle potoka Halšovického. " Název po původním zakladateli nebo držiteli jménem Aleš (Alšovice). Připomínají se při konfiskaci r 1547 na zboží pana Adama z Vartemberka. Na počátku stol XVII. Náležely k rychtě Brodské.
159
Dvoutřídní celoroční expositura (školy v Nábzí). Učitelé: Šikola Josef, Syrovátka Josef. Industriální učitelka Kalfusová Josefa. Počet dětí 123. Živnostníci. Hostinští: Hujer Adolf (č.p. 30), Mazánek Leopold (č.p. 54), Zasche František (č.p. 40). Kramářství: Hujer Adolf (č.p. 30), Zasche František (č.p. 40). Trafiky: Brožek Jáchym (č.p. 28), Zasche František (č.p. 40). Obchod dle paragrafu 38. Hendrych Jan (č.p. 15), Štryncl Stanislav (č.p. 60). Obchod smíšeným a galanterním zbožím: Hujer Josef (č.p. 27). Obuvník Daníček Jan (č.p. 41). Pokrývač: Drobník Jáchym (č.p. 12). Výroba a prodej skleněných předmětů: Hendrych Josef (č.p. 4), Pala Frant. (č.p. 18), Štryncl St. (č.p. 60). Pekař: Bryxi Josef (č.p. 34). Zámečník: Poslt Frant. (č.p. 26). Truhlář: Mazánek Leopold (č.p. 54). Krejčí: Hujer Josef (č.p. 27). Výroba lihovin: Hujer Josef (č.p. 27). Výčep lihovin: Hujer Adolf (č.p. 30). Obchod uhlím, dřívím a sklem: Ulbrich Josef (č.p. 32 na Pěnčově). Spolky: Sbor dobrovolných hasičů - Tělocvičná jednota "Sokol“ –Dělnická beseda obojího pohlaví. V Pěnčově. Tesař: Poslt Antonín. Alšovice tenkrát patřily do katastrální obce Skuhrova, k níž náležely tyto osady : Halšovice, Huntýřov, Pěnčov, Skuhrov a Splzov. Rozloha polit. obce 629 ha 08 a 35 m2. Obyvatelů 1684, domů 219. Starosta: Patřičný Petr (z Huntýřova). Radní: Stryncl Hynek (ze Skuhrova), Cvrček Karel (z Alšovic č.p. 2), Bartoš Josef (mlynář ze Splzova). Fara: Nabzí. Školy: Huntýřov, Halšovice. Pošta a dráha: Železný Brod.
