No title

Kapitola první „PROSÍM TĚ, PROČ SE TVÁŘÍŠ tak nadšeně?“ „Já?“ opáčila Lainey nevinně. „Mám jenom radost, že s tebou zase mluvím.“ Stacy na svou nejlepší kamarádku vrhla trochu pochybovačný pohled. „Opravdu,“ dušovala se Lainey. „Jen pokračuj. Jsem jedno velké ucho.“ Její vlastní novinky mohou klidně počkat, protože se opravdu chce dozvědět více o novém muži ve Stacyině životě. Ve skutečnosti byla opravdu nadšená a hřálo ji u srdce, jak šťastně teď Stacy vypadá po tom všem, čím si prošla. Z rozvodu se může stát sadistická bestie se stiskem pitbula, který sevře a nepustí, dokud nezbaví svou oběť posledních zbytků morálky a sebeúcty, dokud to všechno neskončí. Patří k tomu ještě řada dalších věcí, majetek, peníze, děti; pro Stacy to bylo obzvlášť bolestivé proto, že ji Derek, její problematický manžel, odřízl od části zděděného majetku tím, že ji nutil prodat chatu, kterou tak milovala její babička, a navíc ještě prohlašoval, že nikdy nechtěl děti, což bylo obzvlášť kruté ve světle skutečnosti, že jeho nová přítelkyně byla právě teď těhotná. Bylo daleko lepší setrvat v hovoru u Martina, na něhož Stacy narazila před několika týdny při surfování na netu a díky němuž se jí vrátil lesk do světle modrých očí a projasnila se pleť posetá pihami, než se vracet k nekonečným „terapeutickým“ hovorům u láhve vína a čistých papírových kapesníčků, které jí Lainey ochotně poskytovala. Přes veškerou svou loajalitu k Stacy se nedokázala koncentrovat tak, jak by si přála, protože novinky v jejím vlastním životě způsobovaly, že se cítila trochu jako na houpačce – v jednu chvíli plná opojení, které vzápětí následoval strach. Vlastně by to neměl být až tak závažný problém… ale nakonec může, což přímo závisí na tom, jak celá věc dopadne. Jenže Lainey neměla křišťálovou kouli ani schopnost astrální

Pravda_o_tobe.indd 5

11.5.2015 10:36:41

6

SU S A N L E W I S

projekce, která by jí umožňovala nahlédnout do příštího měsíce, takže pro ni bylo mnohem lepší přestat se pokoušet odhadnout budoucnost a vrátit se zpět do přítomnosti. Stacyino vyprávění bylo ještě v plném proudu, což ale Lainey ani v nejmenším nepřekáželo v tom, aby se zároveň věnovala běžným provozním drobnostem – přípravě čaje v kuchyni, skládání prádla, zvedání telefonu – a tak nějak vůbec všem činnostem, které tvořily nedílnou součást jejího poněkud hektického života. Měla velkou rodinu – tři děti, senilního otce a náročného manžela – takže její energie se běžně musela rozptylovat mnoha různými směry, které se většinou rozcházely s jejími původními plány, takže se často večer před usnutím sama podivovala, co vlastně ve skutečnosti dělala oproti tomu, co dělat zamýšlela. Někdy cítila trochu rozmrzelosti nad tím, jak moc času zabrala prakticky neviditelná práce, ale jen v duchu, sama pro sebe; ostatně nikdy neměla nadání nebo snad touhu stavět samu sebe na první místo. Obviňovala z toho svou matku, protože Alessandra – nebo vlastně Sandra, jak si nechávala říkat, protože to znělo víc anglicky – ji jen zřídka stavěla na první místo; zdálo se, že její nejstarší dcera je skutečně doma trochu navíc a měla by jít pokud možno z cesty, a z toho se Lainey přirozeně necítila zrovna dvakrát ve své kůži. Připadala si jako vetřelec ve vlastním domě. A výbuchy matčina jižanského temperamentu byly téměř vždycky zaměřeny jen na Lainey… Už to byl skoro rok, co matka zemřela, ale Lainey na ni přesto musela často myslet. Nedalo se tak snadno zapomenout, protože pokaždé, když se podívala do zrcadla, viděla v něm právě Alessandru, možná jen o něco méně ohnivou, ačkoli o tom její rodina nebyla zcela přesvědčena. Lainey nebyla ráda, že se matce tolik podobá, ale ne proto, že by Alessandru neměla ráda; ve skutečnosti to bohužel bylo přesně naopak, a proto ji matčina krutost vůči ní tolik bolela. Vždycky cítila, jak jsou si podobné, a přetrvalo to; měla stejně jako ona hedvábné, husté a nepoddajné vlasy černé jako havran, velké černé oči a až příliš plná ústa, a stejně tak plné poprsí, boky a stehna, které neměly daleko k tomu, aby se proměnily v tloušťku. Její manžel Tom to popisoval báječně. Říkal jí, že je lahodná, šťavnatá, a občas se dokonce zapomněl a oslovil ji tak i na veřejnosti. Připadala mu sexy, i když třeba trochu jiným způsobem, a když měl


11.5.2015 10:36:42

P R AV D A O TOB Ě

7

obzvlášť dobrou náladu, nadbytek v určitých partiích jejího těla mu přišel přímo přitažlivý. To všechno dohromady ovšem nedávalo moc důvodů, proč mít sama sebe na prvním místě. Nicméně, bylo by asi dobré to změnit, aspoň na chvíli. Měla bych, uvědomila si Lainey, a hned zaznamenala pocit ulehčení, jako by stačilo pomyslet na nějaké dobrodružství, které by ji rázem zbavilo pár kil (jenom pár). Dlouze se na sebe zadívala do zrcadla. Odraz v něm jí ukázal šestatřicetiletou ženu, které jiskřilo v očích jako mladé dívce chystající se ztropit nějakou neplechu, která by ji mohla přivést do všemožných potíží. Nech minulost na pokoji, slyšela v hlavě přísný hlas své matky a vybavily se jí její planoucí oči a rozšířené nosní dírky. Je to pryč, finito, jsi Angličanka, ne Italka. Měla pravdu, ano; byla Angličanka, ale jen proto, že vyrostla v Anglii. Narodila se jako Eleonora Cristina, dcera Alessandry Marie a padre ignito. Neznámého otce. Zajímavé, možná i trochu romantické, kdyby byl některý z těch příběhů, které si po léta vymýšlela, pravdivý… ale i kdyby byl, nedovedla si představit, že by jí mohl být neznámý otec tak blízko jako Peter, který ji adoptoval. Petera musel mít každý rád, dokonce i jeho konkurenti, a že jich za ta dlouhá léta jeho bouřlivé kariéry nebylo zrovna málo. Když bylo Lainey sladkých devatenáct, absolvovala zrovna praxi v nakladatelství, které její otec založil, a tam se poprvé setkala s Tomem Hollingsworthem. Tehdy byl Tom začínajícím spisovatelem, publikoval pouze jednu knihu a ta neměla valný úspěch, takže ho jeho agent dovedl do nakladatelství Winlock a doufal, že se zde dočká opravdu velkých věcí. To se nakonec i stalo a v daleko větší míře, než si nejspíš představovali: ohromné mezinárodní prodeje, velmi kladně hodnocený televizní seriál Kingsley Way, jehož hrdinou byl záhadný agent Sebastian Kingsley a jeho exotická, leč velmi nepříjemná žena Alexis. (Objevily se určité spekulace, že postava Alexis byla napsána podle Lainey, a zatímco Tom se jen tajemně usmíval, kdykoliv na to přišla řeč, Lainey to vždy vášnivě popírala.) Také se říkalo, že by Tom nebyl tam, co dnes, kdyby nebylo Lainey, ale nebyla to pravda. Tomův talent byl výhradně jeho vlastnictvím a ona se starala jen o zvládání hordy fanoušků a fanynek, kteří chtěli vědět všechno jak o jeho knihách, tak i o něm samém, o jeho osobním


11.5.2015 10:36:42

8

SU S A N L E W I S

raison d‘être, což někdy zacházelo až za hranice zdravého rozumu. Měli by si zkusit s ním žít, pomyslela si Lainey, když si pročítala ty svěží, veselé odpovědi na záplavu patolízalství, která proudila přes všechny on-line kanály. Měli ho čím dál tím víc rádi. Nechtěla působit zaujatě, nepřehlížela své vlastní chyby, jednoduše to bylo tak, že jí čtrnáct let šéfoval a byl pro ni vším, co kdy chtěla v druhém člověku mít. Měla někdy pocit, jako by toho chtěla příliš. Měl ji rád, říkal to a nikdy neudělal nic, co by bylo v rozporu s tímto tvrzením, ale nebylo to tak úplně skvělé a romantické vyznání, jak by si představovala. Ve skutečnosti muž, jehož existence byla založená na slovech, jich používal k uzoufání málo, když přišlo na to, aby vyjádřil své vlastní pocity. Miloval ji, tím si byla jistá… No, dobře, byli spolu už šestnáct let a takovou rodinnou vytrvalostí se mohlo pochlubit jen pár jejich přátel. Bylo opravdu úžasné, že s ní zůstával, vzhledem k tomu, jak atraktivní byl pro opačné pohlaví, a Lainey dobře věděla, že rozhodně není vůči ženským zbraním a kouzlům imunní. Sama se o tom ostatně přesvědčila. Ne snad, že by se mu nějak podbízela, ale vůči chemii, která mezi nimi explodovala doslova na první pohled, byla úplně bezmocná. Nedokázala s tím bojovat. Nerada přemýšlela o bolesti, kterou způsobila jeho první manželce Emmě, přesto se tím v myšlenkách občas zabývala, protože se jí do mysli vkrádaly notoricky známé aforismy jako co se má stát, to se stane nebo každý sklízí to, co zasel. Věděla, že je ženatý, věděla to ještě dřív, než v tom vězela až po uši, a dřív, než s ním otěhotněla, nebyla tu žádná omluva, kterou by mohla utišit své svědomí. Měla to vzdát, vycouvat, nenechat ho, aby zranil srdce někoho jiného a uspokojil její vlastní. Místo toho ho ale nechala odejít od Emmy a jejich tehdy pětiletého syna a začít nový život s ní. „Nebuď si tak jistá, že jsi jediná,“ varovala ji Emma v den, kdy se k ní Tom stěhoval. „To, co provedl mně, může udělat i tobě.“ Během chvil nejistoty – do značné míry mohla děkovat své matce za to, že přicházely až příliš často – jí tahle slova zněla často v hlavě, a musela sama sobě přiznat, že její myšlenky v takových momentech byly především zřejmě mě miluje víc, jinak by to neudělal a opravdu, vážně mě to mrzí, nechtěla jsem ti ublížit, ale Tom se takhle rozhodl sám. Byla to určitá arogance, nebo spíš nevědomost mládí. Teď už by takhle nepřemýšlela. O šestnáct let později měli s Tomem dvě děti, patnáctiletou dce-


11.5.2015 10:36:42

P R AV D A O TOB Ě

9

ru Tierney a syna Xaviera, kterému říkali Zav, tomu bylo jedenáct. Maxovi, Tomovu staršímu synovi, bylo jednadvacet a žil v jejich domě, ale Lainey doufala, že to nepotrvá příliš dlouho. Zbožňovala ho, opravdu, alespoň dokud byl malý. Teď s ním bylo ale asi tolik legrace jako s rozzuřenou vosou. Pořád se nedokázal rozhodnout, jestli byl nejšílenější odchod jeho otce, když byl dítě, nebo to, že ho odvedla Lainey, anebo jeho matka, která ho opustila (tak si to aspoň vykládal), aby se pokusila o novou kariéru ve Spojených státech. Skutečnost, že mu bylo devatenáct a sám se rozhodl s matkou neodletět, zcela opomíjel, přestože na jejím odjezdu vlastně vydělal. Když už nic jiného, poskytl mu možnost sebrat se a vydat na cesty jen s batohem, kytarou a kreditkou. Nakonec po roce plném všemožných trablů a kopanců se Tom za ním ve strachu, že se mu syn vrátí v pytli na mrtvoly, vydal do Bangkoku a přiměl ho, aby se vrátil domů. „Nemám žádný posraný domov,“ tvrdil tehdy Max. „Ona je přece pryč, nebo ne?“ „Vždycky jsi měl domov u nás,“ připomenul mu Tom, což byla pravda, protože skutečně měl. „Můžeš se přece zabydlet v přístavku, když se Laineyin otec přestěhoval zpátky do hlavního domu.“ A přesně to se také stalo. Max se svou muzikou, názory, postoji a kumpány se stal jejich novým sousedem. Kdyby nevycházel tak dobře s Tierney a Zavem, a vlastně i docela dobře s Peterem, a čas od času se neobjevovaly chvilky, kdy ji ještě dokázal rozesmát, Lainey věděla, že by mu okamžitě koupila letenku zpátky do Bangkoku. „Lainey, Lainey, kde jsi? Nemůžu ji najít.“ „To je v pohodě, tati,“ uklidňovala otce Lainey a zašla za ním do zahrady. „Šla jenom na nákup.“ Peter Winlock svýma vodově modrýma očima těkal ze Stacy, která právě přišla z kuchyně, na svou dceru. „Kdo?“ zeptal se ustaraně. Lainey se zlehka pousmála. „Stacy je tady,“ řekla mu. „Pamatuješ si na Stacy, ne? To je ta, co nabourala zadek tvého auta přesně v ten den, kdy si udělala řidičák.“ Stacy přivřela oči v předstíraném zděšení. „Ahoj, Petere,“ řekla a vstala, aby ho objala. „Ty jsi dneska elegán v tom svém starém panamáku.“ Peter se potěšeně zasmál. „Dámám se vždycky líbil,“ pravil a poklepal na klobouk. Pak se zadíval Stacy přímo do očí. „Vzpomínám si na tebe,“ pokračoval zvesela. „Ty jsi mi kdysi nabourala zadek auta.“


11.5.2015 10:36:42

10

SU S A N L E W I S

Stacy se nemohla udržet, aby se nerozesmála. „A nikdy mi to nebude zapomenuto, že?“ odpověděla, aniž by dodala přestože se to stalo před víc než patnácti lety. „Šálek čaje, tati?“ nabídla Lainey a šla postavit konvici na sporák. „Ach ano, mám rád čaj,“ opáčil Peter, jako by jen zřídka dostával tak velkorysou nabídku. „A ty máš ráda čaj?“ obrátil se na Stacy. Stacy chtěla odpovědět, dokud se Peterova pozornost nezaměří na něco docela jiného, co se zrovna objeví v jeho tragicky zmatené mysli. „Kde je, Lainey?“ zeptal se s úzkostí. „Nemohu ji najít.“ „V pořádku, tati, šla jenom nakupovat,“ ujistila ho Lainey. „Brzy se vrátí.“ Byl to ten nejlepší – jediný – způsob, jak zvládat otcovo nikdy nekončící pátrání po matce. Nechat ho myslet si, že se za chvíli vrátí, protože za pár minut zapomene, že ji kdy hledal. Samozřejmě že se k tomu v určitém okamžiku vrátí a pak zase zapomene, a tak to pokračuje den za dnem, týden po týdnu, dokud nebude natolik zmatený, že zapomene úplně. Alzheimer je tak krutý, vybírá si své oběti náhodně, a s těmi, na které ukáže, nemá nejmenší slitování. Neničil jen vzpomínky, ale především lidskou důstojnost, a její otec byl vždycky tak důstojný muž, silný a úspěšný ve svém oboru. V době, kdy prodával své vydavatelství jedné nadnárodní společnosti, což bylo asi před dvanácti lety, patřila jeho firma v Londýně k těm nejvíce ceněným. Peter Winlock bylo jméno, o němž se stále mluvilo s respektem a sympatiemi; proto ho Lainey milovala a nebylo pro ni žádné utrpení se o něj starat. Dokonce jí ani nedělalo problém ho umýt, když měl potíže s inkontinencí, a ukonejšit ho, když plakal zahanbením. Byl to Tomův nápad, koupit tento dům – Bannerleigh Cross – od jejích rodičů. Bylo to místo, kde ona a její sestry vyrostly, a nebyl tu jediný čtvereční centimetr, který by neměl pro Lainey zvláštní význam. Příběhy, které jí otec vyprávěl o historii domu, v něm ožívaly, její mladé srdce toužilo dozvědět se něco víc o všech těch romantických postavách, které kdysi naplňovaly pokoje smíchem, pláčem, slzami a sváry. Šlechtici, herci, politici, lékaři, dobrodruzi, stovky příběhů, krásných a elegantních jako dům sám, jako dítě se jich nikdy nemohla nabažit. I teď na ně stále trochu věřila, a za tmavých večerů, kdy byl Tom pryč, jako by v těch chvílích cítila, jak ji přízrační obyvatelé domu naplňují zvláštní klidnou energií.


11.5.2015 10:36:42

P R AV D A O TOB Ě

11

Vlastníky domu se stali před více než pěti lety. V té době matce diagnostikovali rakovinu, která ji nakonec zahubila, a bylo jasné, že to Peter sám nemůže zvládnout. Dům byl příliš velký a on už byl v té době často duchem nepřítomný a nevnímal, co se děje. Tím, že jej Tom koupil, umožnili rodičům, aby mohli zůstat ve svém milovaném domově po zbytek života, ačkoli větší část provozu byla samozřejmě na něm a Lainey. A i kdyby snad někdy později potřebovali rodiče profesionální péči, mají dostatečně velký kapitál na to, aby jim mohli zabezpečit tu nejkvalitnější. Lainey a Tom dlouho snili o venkovské idyle, a teď měli svou vlastní; a také pro děti bylo lepší, když mohly vyrůstat zde a ne ve městě. Bylo v tom hodně velkorysosti, která Lainey řekla i beze slov, jak moc ji její muž miluje; těžko mohl v tomto směru udělat nějaké větší gesto, a Lainey byla trochu na rozpacích z toho, jak přesně to Tom věděl. Dokonce jí pomáhal s otcem, když byla sama ochromena únavou, nebo když Peter náhodou zavítal do Tomovy pracovny v době, kdy psal, byl tu vítán mnohem vřeleji než jakýkoli jiný vetřelec. Zbytek rodiny se neodvažoval Toma rušit při práci, a to ani v mimořádných případech, jako byla zlomená ruka nebo otřes mozku. Vždycky to bylo na Lainey, rozjet se pro oběť nehody do školy – nebo do nemocnice – Tomovi se pak jen odvyprávěl příběh o tom, co se stalo. Vždycky pokládala za úžasné, s jakou lehkostí dovedl Tom měnit drobné dětské nehody na obrovská dobrodružství, která jim nakonec vrátila na tváře úsměv. Děti ho za to zbožňovaly. Do přestavby Bannerleigh Cross se nijak zvlášť nezapojoval, nechal to na Lainey, jen se ujistil, že má své místečko na práci, prostorné, světlé, s přímým přístupem do zahrady, ale ne do té části, kterou by mohl použít kdokoli další a rušit ho tím. Dokonce i zahradník mohl sekat trávník nebo stříhat živý plot jen ve dnech, kdy nebyl Tom přítomen. Teď měl Tom pracovnu v místě, kde podle starého nákresu bývala knihovna, v přední části rozlehlého panství, tvořeného dvěma samostatnými budovami s výhledem na louku rámovanou na kraji tříakrového pozemku bublajícím potůčkem. Vzhledem k tomu, že cesta od domu směrem k obci se stáčela doprava a lemovaly ji vzrostlé buky, Tomovy příchody a odchody nemohla sledovat, neboť většinu času trávila v kuchyni na opačné straně domu. Samotná kuchyně zabírala skoro celou plochu zadní části domu, s několika dvojitými francouzskými okny na terasu, s výhledem do


11.5.2015 10:36:42

12

SU S A N L E W I S

zahrady a na pole rozkládající se za ní; stále to bylo velmi útulné místo, přestože při přestavbě se její rozměry oproti minulosti téměř zdvojnásobily. Teď zahrnovaly i prostor někdejšího salónu, pokoje pro komorníka a zimní zahradu. (Všechny původní prvky ale zůstaly zachovány, včetně stropních růžic a krbu, který byl láskyplně restaurován; dokonce i staré dlaždice se vrátily tam, kam patřily.) Nyní byla opravdovým srdcem domu, od černé lesklé linky až po obrovský krb na druhé straně, ale spíš než klasickou kuchyní byla místem, kde se jedlo, dívalo na televizi, dělaly domácí úkoly, četly e-maily, nebo jen tak zevlovalo, což se týkalo Petera, nebo občas relaxovalo na velké pohovce před planoucím krbem společně s přáteli, nebo se sdílely důležité hovory při sklence vína, což byla zase záliba Toma a Lainey. Lainey nikdy nezapomínala na to, jaké má štěstí, že tu může žít. Přes všechny potíže, které s matkou měla, cítila s tímto místem jistou sounáležitost, patřila k němu jako tráva k loukám nebo hvězdy k noční obloze. Otec tomu vždycky dobře rozuměl, chápal ji, stejně jako Tom a nejspíš i její sestry, které si matka oblíbila víc než ji, ale tím si nebyla docela jistá, protože se nyní tak často nevídaly. „Jsi milé děvče,“ řekl Peter, když ho Stacy pomohla usadit do pohodlného křesla po oknem, na konci starého jídelního stolu. „Tys narazila svým autem do mého, že?“ Stacy předstírala zděšení. „A já doufala, že si toho nevšimneš!“ zaúpěla. Peter jí jemně pohladil ruku. „Neboj se. Sandře o tom neřekneme,“ ujistil ji stejnými slovy, které použil tenkrát před lety, kdy k nehodě došlo. Sandřiny občasné výbuchy jižanského temperamentu všechny kromě Petera znervózňovaly, ten byl jejími teatrálními záchvaty vzteku téměř okouzlen. „Kde je Sherman, tati?“ zeptala se Lainey na jeho věrného starého labradora, jako kdyby to nevěděla. Byl tam, co vždycky, ležel na místě, kde lehával poté, co se s Peterem vrátili z procházky, a čekal na svolení, že smí dovnitř; tak ho to naučila Sandra. Kdyby však záleželo jen na ní, nesměl by pes do domu vůbec. Nicméně, byla to jedna z mála otázek, která dovedla Petera udržet v realitě. Miloval svého psa možná stejně, jako miloval své děti, a tak se Sherman mohl vyhřívat u krbu nebo povalovat na podlaze v kuchyni stejně jako všichni ostatní. Sherman, kterému teď bylo už třináct let, dokonce spával na koberci vedle Peterovy postele, a kdyby se Peter v noci probudil a nevěděl, kde je, nebo


11.5.2015 10:36:42

P R AV D A O TOB Ě

13

měl jakékoli jiné potíže, Sherman by začal štěkat na poplach. To byl také částečně důvod, proč Lainey a Tom nedávno přestěhovali Petera zpět do hlavního křídla domu; aby se ujistili, že by bezpečně slyšeli štěkot psa. Nyní měl Peter pokoj s vlastní sprchou, útulným posezením, krbem, televizorem a kolekcí milovaných starožitných knih v prvním patře mezi Tomovým a Laineyiným apartmá a hlavní koupelnou. Pokoje dětí byly ve druhém patře. Max, který bydlel ve druhé budově, pendloval mezi oběma křídly domu podle příležitosti a podle toho, jak se mu zachtělo. Vždycky si uměl najít cestu do hlavního křídla, když mu došly zásoby jídla… anebo alkoholu, nebo jen proto, aby někoho vyprudil, v čemž dosahoval vynikajících výsledků. „Tady jsi, starý brachu,“ řekla Lainey Shermanovi, když ho našla přede dveřmi. „Pojď si teď s Peterem lehnout. Předpokládám, že si oba rádi trochu zdřímnete.“ Sherman si vzal sušenku připravenou na Peterově židli, pak se položil k nohám svého pána a začal ji líně žvýkat. Peter ho přitom pozoroval; oči měl nepřítomné, zamlžené, a ruka mu automaticky klesla na hlavu psa. „Ty jsi takový malý zázrak, Shermane,“ prohlásila Stacy, když mu šla naplnit misku vodou. A on jím opravdu byl, protože aniž by ho kdokoli vycvičil, dokázal přivést Petera zpátky z procházky, převést ho bezpečně přes silnici nebo upozornit rodinu, když si Peter s něčím nevěděl rady a byl zoufalý; vypadalo to, že zkrátka sám přesně ví, co je třeba udělat. „Přála bych si, aby i muži byli alespoň trochu takoví, jako jsi ty,“ povzdechla si, zatímco Lainey vyřizovala už čtvrtý telefonát od chvíle, kdy Stacy přijela. „Důvěryhodný, milující a bezmezně věrný.“ Usmála se, když se Peter otočil a pohlédl na ni, pak si přitáhla židli, aby mu dělala společnost, zatímco Lainey si povídala s Hugem, publicistou, který pro Toma pracoval. O Toma se média hodně zajímala, stejně jako různé charitativní organizace, nemusel si je sám objednávat. Kromě toho, že se Lainey věnovala dětem a domácnosti, bylo jejím zaměstnáním, za které byla velmi dobře placená, organizovat Tomův diář a dohlížet na to, aby ho nikdo a nic nerušilo v době, kdy chtěl psát. Pečlivě zaznamenávala všechny termíny, přičemž brala v úvahu i věci jako roční uzávěrku, poznávací cesty, které bylo potřeba vykonat, a občasné návštěvy v televizi, kde bylo třeba provést poslední úpravy scénářů. Protože Stacy se sama pokoušela psát, obdivovala Tomův úspěch a v jistém smyslu z něj i trochu těžila, bylo totiž známo, že


11.5.2015 10:36:43

14

SU S A N L E W I S

její pravidelná rubrika v jedné z nedělních příloh je volně inspirována svéráznou rodinou Hollingsworthových. Bohužel sloupek byl nedávno zrušen, noviny změnily majitele, takže Stacy byla na volné noze a neměla žádný pravidelný zdroj příjmů. Stacy a Lainey se sice znaly od školy, ale nějakou dobu nebyly v kontaktu, dokud jí Lainey coby začínající redaktorka ve Winlockově nakladatelství nezavolala a nenabídla jí rozhovor s novým „le Carrém“, jak byl tehdy Tom nazýván. Stacy tehdy zrovna začínala jako reportérka v místních novinách. Stacy pak brzy dostala svou vlastní dvoustránku a vzápětí o ni projevil zájem jeden z významnějších časopisů, který jí nabídl práci. Od té doby neuplynul snad ani den, kdy by spolu nemluvily. Byly si navzájem družičkami na svatbě, často trávily společně dovolenou, i s manžely a později s Laineyinými a Tomovými dětmi – někdy i s Maxem, když mu to Emma dovolila. Stacy byla dokonce přítomná i u Zavova narození, i když jen proto, že se narodil o něco dříve a Tom se nestihl včas vrátit ze Spojených států. Během všech těch let si byly mnohem bližší než s vlastními sestrami. Stacy také často prohlašovala, že by bez Laineyiny podpory nikdy nepřežila rozpad svého manželství. V té době trávila mnohem víc času v Bannerleigh Cross než ve svém vlastním domě na druhé straně obce, především proto, že se Derek odmítal z domu odstěhovat. Domníval se totiž, že jeho aférka je naprosto v pořádku, a Pauline, té malé potvoře, to tak úplně vyhovovalo. Když se o tom dozvěděl Tom, informoval Dereka, který pracoval jako korespondent v CNN, že muž, který nemá respekt ke své manželce, si nezaslouží, aby ho respektovali ostatní, a není tedy napříště v Bannerleigh Cross vítán. Derek se brzy potom odstěhoval, ale dům musel být prodán, aby se mohli v rámci rozvodu rozdělit o výtěžek z prodeje, jenže kvůli krizi za něj utržili mnohem méně, než za kolik ho pořídili. Nakonec odešel ještě s dalšími deseti tisíci, což byla polovina částky, kterou Stacy získala z prodeje babiččiny chaty; a tohle bylo víc než cokoli jiného důvodem, proč ho nyní tak vášnivě nenáviděla. Nemusel si brát podíl z jejího dědictví, neměl na něj nárok a dobře to věděl. Teď Stacy bydlela v pronajatém bytě nad obchodem s dárky, který patřil jejímu bratranci, ve městě Stroud, zatímco Derek s Pauline, modelkou z Texasu, která měla víc zubů než vlasů a o moc lépe na tom nebyla ani s mozkovými buňkami, žili v newyorské Upper East Side.


11.5.2015 10:36:43

P R AV D A O TOB Ě

15

Alespoň že její nejlepší kamarádka nebydlela ani pět kilometrů od Stroudu a teď se objevil Martin, majitel malé, ale prosperující lesní školky jen kousek od A46, takže se život zase začal měnit k lepšímu. Cítila, že Tom a Lainey budou mít Martina rádi, když dostala pozvání na schůzku; Lainey, obecně vzato, má ráda každého a Tom nejspíš také, protože Stacy nikdy neudělala nic, zač by ji rád mít neměl. „Omlouvám se,“ řekla Lainey, když zavěsila telefon a rychle si zapsala krátkou poznámku do notebooku, který měla stabilně umístěný v kuchyni. „Pije táta čaj?“ „Ano. Jde mu to dobře,“ přikývla Stacy a přiložila šálek opět k Peterovým ústům. „Bože, kdo to zase je?“ zavrčela Lainey, když se telefon znovu rozdrnčel. „Dobrý den, Bannerleigh Cross.“ „Lainey, to jsem já, Sarah,“ ozval se sladce hlas její prostřední sestry. „Nevolám nevhod?“ „Ne víc než kdykoli jindy,“ ujistila ji Lainey, pak se obrátila ke Stacy a pokračovala: „Co pro tebe můžu udělat, Sarah?“ Stacy povytáhla obočí. „Myslela jsem, že bych se přišla podívat na tátu,“ odpověděla Sarah. „Hodilo by se to zítra?“ Bez sebemenší známky překvapení vzala Lainey kalendář a otevřela ho, i když to vlastně nepotřebovala. „Zítra dopoledne má plavání. Ale jestli máš volno, můžeš ho tam vzít.“ Sarah zaváhala. „Já na tyhle věci nejsem moc dobrá,“ bránila se chabě. „Možná bych se mohla zastavit odpoledne?“ „V pátek by to bylo lepší, pokud si to můžeš zařídit,“ navrhla Lainey. „Mohla by ses zastavit na oběd.“ „OK, pokud jsi si jistá, že to není problém. Budu tam kolem dvanácté. Esther by třeba mohla přijít taky,“ zmínila ještě i mladší sestru. „Zavolám jí a dám ti vědět.“ „To by bylo skvělé,“ ujistila ji Lainey. „Už jsme se neviděly celou věčnost, takže se těším už teď.“ Když Lainey zavěsila, Stacy se na ni zadívala značně skepticky. „To se v ní hnulo svědomí, že se musí ptát?“ poznamenala. „Jak je to dlouho, co tu byla naposledy?“ Lainey pokrčila rameny. „Pár měsíců, možná ještě o něco déle, ale ten pátek může stejně ještě klidně zrušit.“


11.5.2015 10:36:43

16

SU S A N L E W I S

Stacy si povzdechla. „Víš, pořád přemýšlím, jak mohou jen tak odejít a nechat to všechno na tobě… vždyť jsou to jeho vlastní dcery, proboha!“ Lainey se zamlžily oči. Nelíbilo se jí, když jí kdokoli připomenul, že Peter není její vlastní otec, protože žádný jiný otec na světě by ji nemohl milovat více. „Přijal mě za dceru, když mi byly čtyři roky,“ opáčila polohlasem, „a tak mám stejnou povinnost postarat se o něj jako moje sestry. Možná i větší, když si vezmu, kolik mi toho během těch let dal.“ To byla pravda, Peter jí nikdy nedal najevo, že by mu na ní záleželo méně než na ostatních, v mnoha ohledech se naopak cítila privilegovaná, a to byl vlastně i jeden z hlavních důvodů, proč si se sestrami nikdy nebyly opravdu blízké. Matka je totiž očividně protežovala, byly ty „oblíbenější“, a Peter jí poskytoval vždycky tolik pozornosti snad i proto, aby jí to vynahradil. „Chápu, jak to je,“ odtušila tiše Stacy, „ale opravdu by ti měly víc pomáhat. Nebydlí přece milion kilometrů daleko, Cheltenham je kousek po silnici, kdyby sedly do auta, tak…“ „Mají příliš rušné životy,“ přerušila ji Lainey. „A upřímně řečeno jsem docela ráda, že se tu neobjevují častěji. Vždycky se nakonec chytneme a přísahám, že v tu chvíli slyším matku, jak je z hrobu zdraví a fandí jim.“ „To by pro tu starou škatuli bylo typické,“ zamumlala Stacy. Nebylo žádným tajemstvím, že se s Alessandrou neměly ani trochu rády. „Ačkoli jsi to zase byla ty, kdo ji ošetřoval po celou dobu, kdy byla nemocná. Nikdy jsi ji nezklamala, dokonce jste se sem přestěhovali, koupili tenhle dům, vozili ji po doktorech, pomáhali jí vyrovnat se s výsledky vyšetření, s její bolestí i vztekem…“ „Stacy…“ „A kde byly po celou tu dobu tvoje sestry?“ nenechala se Stacy odbýt. „V prdeli, když to tak musím říct, přesně tam byly! Pokud vím, objevily se tu sotva dvakrát do měsíce, a i to je moc, což vím opravdu dobře, protože já tady totiž na rozdíl od nich byla.“ Lainey si unaveně povzdychla a otřela slinu z koutku Peterových úst. Přemýšlela nad tím, čemu všemu mohl z hovoru rozumět. Soudě podle jeho pohledu téměř ničemu, za což byla neskonale vděčná. Stacy si uvědomila, že to trochu přehnala – jak to obvykle mívala ve zvyku. „Omlouvám se, nemyslela jsem to tak. Nechtěla jsem se tě dotknout. Vím, že to ke konci bylo mezi tebou a matkou lepší, ale


11.5.2015 10:36:43

P R AV D A O TOB Ě

17

přísahám bohu nechápu chování tvých sester a ani tvoji matku, že zemřela, aniž by ti řekla…“ „Nechme toho,“ přerušila ji Lainey tiše. „Nevíme, jestli vnímá to, co říkáme, a pokud ano, zbytečně by ho to rozrušilo.“ Stacy se okamžitě stáhla a v duchu se proklínala za to, že už zase rychleji mluví, než myslí; vzala tedy raději Peterův prázdný šálek a odnesla ho do dřezu. „Chceš si dneska trochu zdřímnout tady v křesle?“ zeptala se Lainey Petera a držela ho přitom za obě dlaně. Jejich oči se setkaly. „Lainey,“ řekl. „Jak se máš, moje milá?“ „V pohodě,“ ujistila ho. „A kde je máma?“ „Šla si na chvíli lehnout.“ „To je dobře. Řekl bych, že musí být unavená po vší té… práci.“ „Ano, to je. A myslím, že to platí i pro tebe, nechtěl by sis na chvíli dáchnout?“ „Hmm… ano, myslím, že ano. Neobtěžuji tě tím nějak?“ „Samozřejmě že ne. Ty mě nikdy neobtěžuješ.“ „Jsou už děti doma?“ „Ne, ještě ne, za chvíli pro ně vyrážím. Stacy tu s tebou zůstane, zatímco budu pryč.“ „To je milé. A kolik máme ještě času, abychom stihli vlak?“ „Nejsem si jistá. Dám ti vědět, až se vrátím.“ Zdálo se, že je s odpovědí spokojen. Stiskl jí ruce a zavřel oči, jako by tím dával najevo, že to prozatím stačí. „Řekla bych, že tu žádný vlak není,“ pravila Stacy, když Lainey prošla kolem baru a postavila se vedle ní. Lainey zavrtěla hlavou. „Musím přivézt děti, myslíš, že tu s ním můžeš zůstat? Myslím, že by tu vydržel i sám, ale trochu se bojím, že by se třeba mohl pokusit vařit nebo tak…“ „Jistě že zůstanu,“ kývla Stacy. „Ani se nemusíš ptát.“ Lainey se usmála. „Co bych si bez tebe počala? Hrome, vlastně jsem úplně zapomněla!“ Oči se jí náhle rozzářily. „Než odjedu, musím ti říct, co jsem udělala!“ Stacy dobře viděla, jak Lainey jiskří v očích. „Hned jsem věděla, že se něco děje. Tak ven s tím.“ „Už jsem to zamluvila.“ Stacy se nechápavě zamračila.


11.5.2015 10:36:43

18

SU S A N L E W I S

„No, přece vilu,“ opáčila Lainey se smíchem. „V Itálii. Na celý měsíc, od poloviny července do půlky srpna. Chci se vydat hledat své kořeny. Děti byly nadšené, když jsem jim o tom řekla. Už se nemohou dočkat a…“ Odmlčela se, protože zaslechla, jak se něco rozbilo v hale. Nechápavě a trochu znepokojeně pohlédla na Stacy, šla ke dveřím a prudce je otevřela. Nepřekvapilo ji, když spatřila Maxe, jak stojí nad hromadou střepů z roztříštěné starožitné vázy, i když nečekala, že ho tu najde s její kabelkou v ruce. „Co děláš?“ zeptala se a vzala mu kabelku. „Byla to nehoda,“ vykřikl. „Jen jsem ji chtěl pověsit nahoru na věšák. To snad není žádný zločin!“ „Přinesu smeták a lopatku,“ řekla Lainey a zadívala se významně na střepy porcelánu v barvě slonoviny. „Hlavně mi neříkej, že stála celé jmění,“ ušklíbl se v zjevné snaze zamaskovat svůj strach. „To každopádně musí, ostatně jako všechno v tomhle kapitalistickém ráji.“ Lainey se mu přímo zadívala do tmavých neklidných očí. Mohl by být hezký, napadlo ji, kdyby se konečně oholil, nebo si alespoň umyl ty roztřepené světlé vlasy. Kolem hubených končetin mu plandalo vytahané oblečení a stoupal z něj nezaměnitelný pach piva a cigaret. „Pokud se ti nelíbí kapitalistický dům,“ odvětila suše, „nemusíš v něm zůstávat.“ Pak se obrátila na podpatku a zamířila zpět do kuchyně. „Zajímalo by mě, co by tomu řekl Tom, že se mě snažíš vyhodit,“ štěkl na ni. Nesnažím se tě vyhodit, jen se snažím, abys konečně dospěl, chtěla mu na to říct, ale dobře věděla, že je lepší nedostat se s ním do konfliktu, když není úplně střízlivý. Místo toho obrátila oči v sloup směrem ke Stacy, vzala lopatku a odnesla ji zpět k němu. „Sni dál,“ zavrčel, otočil se a zmizel za dveřmi, kterými předtím přišel. Zřejmě ho dnes opět ovládali jeho vnitřní démoni, že byl tak okouzlující. Když Lainey sama uklidila nepořádek, uložila střepy do sáčku pod dřez pro případ, že by se je rozhodla ukázat Tomovi. Věděla ale, že to nejspíš neudělá, protože neměla ráda, když se ti dva dostali do sporu. Nicméně tu myšlenku úplně nezavrhovala. S Maxovým chováním bylo třeba něco udělat, protože v poslední době se jeho vztek až příliš často obracel proti ní. Snad ale bude lepší nechat to na jindy.


11.5.2015 10:36:43

P R AV D A O TOB Ě

19

„Nechápu, jak se s tím můžeš smířit,“ konstatovala Stacy, když Lainey brala do rukou klíče od zadního vchodu. „Ani já ne,“ opáčila Lainey. „Ale abych byla upřímná, mám teď na starost úplně jiné věci. Ostatně moje milovaná dcera je teď také v období, kdy nikdy dopředu nevím, v jaké náladě bude. Chovej se tu jako doma, anebo se můžeš podívat na tu vilu. Odkaz mám někde v e-mailu. Je vážně nádherná. Bude se nám tam líbit.“ „Nám?“ „Pojedeš, doufám, s námi.“ Stacy viditelně znejistěla. „Pokud to Tomovi nebude vadit, můžeš se mnou samozřejmě počítat.“ „Nebude mu to vadit. Mimochodem, bude celou dobu psát, to byla jeho podmínka, takže bude mít samostatný byt jen sám pro sebe. A navíc, je to pro mě potěšení. Šetřila jsem na to, aby si mohli všichni dostatečně užívat, zatímco já budu pátrat po tom, kým jsem mohla být, kdyby matka zůstala v Itálii.“ Stacy povytáhla obočí. „Takže proto jsi vybrala vilu v… jakže se jmenuje to místo?“ „Tuoro. Ale ve skutečnosti je dům mimo obec, na kopci. Podívej se na to. Je to prostě ohromné. Ahoj, tati, nebudu dlouho pryč. Buď tu hodný.“ Stacy se usmála na Petera, který spokojeně spal, a zatímco Lainey nasedala do auta, přemístila se k jejímu počítači. O chvíli později se už dívala na vilu, z níž byl výhled na jezero Trasimeno, a na vesnici, ve které Laineyina matka pravděpodobně vyrůstala. A možná že i její skutečný otec. Pořád tam žijí její příbuzní. Je jasné, že právě tohle bude chtít Lainey zjistit. Stacy jí v tom samozřejmě ráda pomůže, ačkoli podle jejího skromného mínění nemusí být tak úplně nejlepší nápad pátrat po lidech, kteří nikdy nedali najevo touhu být nalezeni. Nicméně, ať už by s ní v tomhle směru měl Tom souhlasit nebo ne, byla si téměř jistá tím, že tenhle plán podporovat rozhodně nebude.


11.5.2015 10:36:43

No title

Recommend Documents