Ukázky | Próza | Tom McCarthy: C /ukázka/
Tom McCarthy: C /ukázka/ Probudí se časně, ještě dřív než Clair, dá si lehkou snídani a vydá se cestičkami, jež vedou parkem mezi těmi nevelkými mauzolei s kupolemi. Vedle jednoho z nich hraje na pódiu orchestr. Když Serge dojde až k němu, zjistí, že hráči jsou rozesazení do tvaru srdce; a také to, že mauzolea nejsou žádná mauzolea, nýbrž pavilony ukrývající prameny.
Tom McCarthy: C
knihu vydá nakl. Odeon 21.11. 2011 Překlad: Michala Marková 368 stran
Lidé chodí od jednoho k druhému, strkají pod hubičky sklínky, plní je a pak za chůze zvolna upíjejí. Skupinka vousatých Židů v kaftanech a s pejzy srká vodu a klábosí polsky a jidiš; dva Rusové spolu hlasitě rozprávějí a mezi větami kloktají a plivou. Francouzský pár diskutuje o hudbě:
„Mais c´est Debussy, n´est-ce pas?“
„Non, non: c´est Brahms...“
Serge nemá skleničku. Spojí dlaně a natáhne je k prameni. Voda není nijak studená a, což je zvláštní, nepřipadá mu ani nijak zvlášť mokrá. Na omak trochu připomíná saze. Serge zvedne ruce k tváři a prohlédne si ji: je dotmava zakalená a s bublinkami. Napije se: chutná také kalně a temně a bublinkovatě. Kolem projde ošetřovatelka a řekne něco, čemu Serge nerozumí. Pokrčí rameny a nechápavě se na ni zadívá: sestřička posunkem napodobí pití ze skleničky a ukáže ke krámku, ve kterém se prodávají sklenky ze stejně zakaleného skla, z něhož jsou vitríny s vycpanými živočichy v hotelovém salonku. Hned vedle je rozcestník se čtyřmi šipkami, na nichž jsou velkými písmeny vyvedeny čtyři názvy: MÍR, MAXBRENNER, ZÁMEČEK a LETNÁ. HOTEL GRAND není na žádné, ale Serge zpátky trefí, protože se vydá stejnou ulicí, po které včera procházeli s nosiči, kolem krámků s cetkami a lékáren s váhami a hady.
Rozčilený Clair už na něj čeká na terase.
„Za pět minut máš být na vyšetření. Honem!“
„Já jsem přichystaný,“ pokrčí Serge rameny.
Společně zamíří na opačnou stranu od pramenů, kolem sochy korunovaného jezdce a velké budovy, po jejíchž schodech nahoru a dolů spěchají sestry, až dojdou k menšímu domu. Vedle dveří tu visí cedulka se jménem FILIP a řádkou písmenek. Za dveřmi je recepční nasměruje do čekárny. Tady už sedí několik dalších pacientů a většina z nich v rukou drží zavařovací sklenice do poloviny plné jakési tmavé, hedvábně lesklé hmoty: sklenice jsou stejně velké jako ty, ve kterých ve Versoie Bodner skladuje med, a mají stejná bronzová šroubovací víčka. Za několik minut zazní Sergeovo jméno.
„Mám jít s tebou?“ zeptá se Clair.
„Ne,“ odpoví Serge.
Doktor Filip je drobný muž s rozcuchanou bílou kšticí, vláknitou bradkou a licousy. Zpoza kulatých brejliček s ocelovými obroučkami upírá na Serge nesouhlasný pohled. Kolem něj jsou jako hudební nástroje nějakého exotického orchestru rozestavěné stoly, vozíky a posilovací přístroje. Jsou tu trubky, pumpy a válce, jsou tu váhy připevněné k držadlům, od kterých se zase klikatí dráty k černým bedýnkám na zemi. Nejpodivnější ze všech je velký přístroj, který zabírá celou jednu lavici. Ozubená kolečka a dráty tu propojují součástky, které by klidně mohly patřit k tiskařskému lisu, do pivovaru nebo k elektrickému vláčku. Jeho střední část tvoří kupole stejného tvaru, jako jsou ty nad vodními pavilony; z jejího vrcholku vede po spirálových stupíncích měděný kabel, který je dole po straně přiletovaný k pojistce.
„Carrefax, s C, nikoliv s K. Posaďte se,“ řekne dr. Filip.
Serge se mimoděk rozhlédne po místnosti po svém otci; teprve pak si uvědomí, že „Carrefax“ je on, a poslechne doktorův příkaz.
„Podle záznamů vašeho rodinného lékaře máte vážné zažívací potíže,“ pokračuje doktor Filip. Má pronikavý hlas, který jako by vycházel z drobounkých otvůrků uhnízděných kdesi mezi licousy. „Popište je, prosím.“
Serge si vrazí ruce pod stehna a zavrtí se. „Jako bych měl v žaludku velkou kouli,“ řekne. „Velkou kouli hlíny.“
„Proč vy říkáte ´hlína´?“ zeptá se dr. Filip.
„Protože je to tmavé. Připadá mi to tak.“
„Máte zácpu?“
Serge zrudne a přikývne,
„A letargii?“
„Ano,“ odpoví Serge. „Velkou.“
„Bolí hlava?“
„To taky.“
„Prosím lehněte na stůl.“ Doktor Filip prudce vstane a ukáže na jakési skládací lehátko, které drží na složitém rámu z propletených kovových nožiček. Vypadá trochu jako malé žehlicí prkno skládající se z několika dílů spojených panty, kteréžto díly se zvedají a zase prudce klesají. „Nejdřív odložte boty a košili.“
Serge si svlékne košili, zuje se a vyleze na lavici. Doktor Filip mu studenýma rukama přitlačí ramena k flanelem pokryté desce, pak mu přesune ruce k břichu a začne je proklepávat, jako by zkoumal nějakou krabici nebo zeď. Serge chce něco říct, ale doktor Filip ho přeruší:
„Pst...“
Přidrží mu dlaň na břiše, ještě několikrát na ni poklepe – zlehka, jako by ťukal do telegrafního klíče –, skloní se a poslouchá.
„Není dobré,“ řekne za chvilku. „Zábrana. Stojatá. Máte samootravu. Kůže tmavá, oči také. Vidíte dobře, nebo ne?“
„Ne,“ řekne Serge. „Tedy jak se to vezme. Vidím jakoby...“
„Jak?“ zajímá se doktor Filip.
„Chlupatě.“
„To jest...?“
„Chlupatě, jako přes kožešinu. Přes zvířecí srst. Přes krátké chloupky. Jako...“
Hlas mu selže. Těžko se to popisuje. Přirovnání ke kožešině není úplně přesné. Vypadá to spíš jako drobná vlákénka. Asi nejlépe se to dá přirovnat k některému z matčiných hedvábí – z těch opravdu jemných a tmavých; jako by bylo natažené přímo před jeho očními bulvami a clonilo mu svět tmavou, skvrnitou mlhou. Trvá to už celé měsíce. Když to začalo, snažil se tou clonou promrkat, setřít ji, sloupnout ten závoj; jen ho tím ale zhoršoval, vtíral si ho přímo do očí. Vyplachoval si oči, ale vláknitá motanina se jen rozpila, pokryla se skvrnami a všechno zamlžila, ještě než se na to vůbec stačil podívat.
„Poskytnete mi laskavě vzorek,“ řekne doktor Filip.
„Vzorek čeho?“ zeptá se Serge.
„Stolice,“ odpoví lékař. Studenýma rukama zvedne Serge za ramena a natočí ho k nízké židli s dírou v sedadle, pod kterou na zemi leží kovový tácek tvaru ledviny.
„To nemůžu,“ řekne Serge.
„Jen nestyďte,“ odfrkne si pohrdavě doktor Filip.
„O to nejde,“ vysvětluje Serge a znovu zrudne. „Myslím tím, že prostě nemůžu. Ono to nechce...“
„Vy říkáte, co ono chce a nechce?“ Lékařovo huňaté obočí se mu vyšplhá téměř ke kořínkům vlasů a brýle jedou vzhůru s ním. „Takže: na dnešní odpoledne vám objednám klystýr. Taktéž,“ pokračuje, otočí se ke stolu a chopí se pera, „předepíšu vám dietu, od které nebudete se odchylovat. Laktóza: kyselé mléko a obilniny. A ovoce. Ne maso. Dáte toto do hotelové kuchyně: oni zařídí.“ Podá Sergeovi dvě kartičky. „A budete docházet na vodoléčbu. Zde rozvrh.“ Ze zásuvky vytáhne list papíru, sáhne za sebe, z police sejme sklenici na med a obojí podá Sergeovi. „Nyní prosím jděte. Vraťte zítra odpoledne ve čtyři. Neustále také pijte naši vodu: z pramenů, při jídle, stále. Jakmile příležitost, vy pijte.“
Serge se vydá zpátky do hotelu, nese si sklenici a přemítá, co s ní má udělat. Pokusí se ji předat v kuchyni spolu se svým jídelníčkem, ale vrchní mu ji vrátí a vysvětlí mu, že si ji má vzít s sebou na další vyšetření, které, jak se ukáže, se má konat v té velké budově, kde po schodech běhalo tolik sestřiček. Ošetřovatelka, která tu Serge očekává ve velké, dezinfekcí čpící místnosti, mu nařídí stáhnout kalhoty a spodky a ohnout
se přes jinou členěnou lavici, jejíž nižší konec se svažuje až k zemi; pak mu do těla zavede gumovou hadičku a otočí kohoutkem. Poté, co do něj nateče a zase vyteče vlažná voda a vezme s sebou jen kousíček té nedefinovatelné věci, kterou má Serge v sobě, tkanivo onoho závoje jako by se roztáhlo a trochu rozestoupilo a on najednou všechno v místnosti vnímá ostřeji: kohoutky i hadičky, vykachlíkovaný žlábek podél stěn, kliku u dveří i ramena sestřičky, která se sklání ke žlábku, aby z něj vytáhla vzorek.
„Máte sklenici?“ zeptá se.
„Sklenici?“ opáčí Serge. „Ne. Měl bych?“
„Myslím, že pan doktor vám nějakou dal...“
Ta sklenice na med. „Já netušil, k čemu je...“
„Vezmu jinou,“ řekne sestra. „Ukažte kartu.“
Serge jí ji podá. Sestra přepíše jeho jméno a číslo na kousek papíru a kartu mu vrátí. „Příště přineste.“
„Příště?“
Zadívá se na něj a neodpoví. Nedívá se na něj nelaskavě, spíš vědoucně a shovívavě, jako Maureen ve Versoie.
Ostřejší vidění po klystýru mu chvilku vydrží: vzduch v parku mu na zpáteční cestě připadá svěžejší, jasnější a méně skvrnitý. Trvá to asi hodinu, pak se gáza zase zatáhne, zhoustne a zahalí celý svět. Když Serge po večeři sestávající z kyselého mléka a čehosi připomínajícího krmení pro koně prochází kolem vycpaných ondater, úhořů a štik, napadne ho, že takhle měl doktoru Filipovi popsat svůj zrak – jako sklo těch vitrín: je stejně zakalené, stejně vláknitě zrnité jako všechno, na co mu padne pohled. Stejné jsou i láhve s vodou v jeho pokoji: když jednu z nich zvedne, jako by držel koncentrovanou zmenšeninu světa – tedy přinejmenším toho svého. Láhev má na vinětě znak srdce a andělíčka a pod ním patentové číslo. Serge ji otevře a vodu vylije: i ta je zakalená, tmavá, umouněná. A když už Serge leží v posteli, na jazyku stále cítí její hořkost, i když si dvakrát pořádně vyčistil zuby...
Nazítří ráno začíná vodoléčba. Serge posnídá jogurt a ovoce, se skleničkou, kterou si koupil ve stánku u rozcestníku, projde kolem pramene Mír a vkročí do zařízení, kde se vodoléčba provádí. Je to lázeňský dům Maxbrenner, který je – stejně jako Letná, v níž včera dostal klystýr – vystavěný na prameni téhož jména. Serge na recepci předá svoji kartu a je uveden do nitra budovy. Chodby tu páchnou zatuchlinou, vzduch je mokrý a čpí sírou. Když Serge otevře dveře místnosti, kam ho poslali, na chřípí mu zaútočí pára a téměř mu opaří rty. Uvnitř stojí u zdi řady skříněk, jakýchsi velkých psacích stolů s odklápěcími víky, takových, u jakého Widsun vyřizoval ve Versoie korespondenci. Některé z nich jsou otevřené, jiné, s víkem, obsahují lidi – ti v nich jsou zavření tak, že jim skrz víko koukají jen hlavy, jako čertíkům, kteří zapomněli vyskočit z krabičky. Jiné hlavy trčí horizontálně z dek, ve kterých jsou pevně zabalená těla ležící na lavicích a
vypouštějící páru. Tihle lidé vypadají jako nějaký hmyz, jako zakuklené larvy vytažené z vařící vody. Po místnosti se plazí a klikatí trubky, které vedou od skříňky ke skříňce a od lavice k lavici, a z téhle sítě tryská pára, v níž ty lidské kukly sedí, leží nebo omdlévají.
Sestra si vezme Sergeovu kartu a odvede ho nejdřív do převlékací kabinky, a pak, s ručníkem kolem pasu, ke skříňce, do které ho posadí a zaklapne víko. Uvězněné údy a tělo mu obejme pára, zvlhčuje je a vysušuje zároveň a smáčí ho, aniž by byl v něčem ponořený. Na čele se mu perlí kapky a stékají mu po tváři. Pot se v nich míchá se sírou; jak si je Serge olizuje ze rtů – protože uvězněnýma rukama si je otřít nemůže –, zase cítí tu hořkost jako od sazí. Připadá mu, že ve skříni strávil celé hodiny. Pro ukrácení dlouhé chvíle vzpomíná na psací soupravu vedle Widsunových dopisních papírů s vládní hlavičkou: jak namáčel razítko do inkoustu a razítkoval si předloktí Widsunovým jménem, zatímco Sophie seděla u psacího stolu a studovala ty číselné řady. Když je konečně propuštěn, zjistí, že pot, který se z něj lil, je špinavý, modročerný, jako kdyby měl tělo plné inkoustu.
Pak ho pošlou do přilehlé místnosti na masáž. Sestra, která ho masíruje, je jen o pár let starší než on, je malá a tmavovlasá. Dlaněmi mu krouží kolem pupíku, přitlačí mu bříško dlaně na břicho, pak spirálovitými elipsami sestoupí k pánvi, vzápětí se jí ruce rozeběhnou vzhůru po jeho bocích, plácají ho a hnětou. Jak se nad ním ta dívka naklání, Sergeovi připadá, že má nějak divné tělo. Pleť má zarudlou, její paže a hruď vydávají stejný zatuchlý a sirný pach, který tu visí na chodbách, jako by ho její tělo do sebe nasálo a z každého póru se stal drobný pramen. Když masáž skončí a sestra se narovná, Serge si uvědomí, že mu její tělo nepřipadalo nezvyklé jen proto, že se nad ním skláněla, plácala ho a hnětla: dívka je trochu hrbatá.
„Konec dnes. Zítra stejné,“ řekne. Hlas má hluboký a zemitý. Dívá se skelně, tak trochu nepřítomně, jako by se dívala skrz něj nebo kolem něj, jako by tu cosi bylo předtím, než přišel, a bude to tu i poté, co odejde.
Po obědě má mít Serge hodinu s Clairem, ale je příliš unavený. Spí skoro do čtyř. Pak se opět vydá k doktoru Filipovi. V čekárně sáhne po Lazeňských průhledech, což je zřejmě lokální deník. Noviny jsou to amatérské, nekvalitní tisk na silném, hrubém papíře. Na titulní stránce je zrnitý obrázek nějakého divadelního představení, při kterém dívky na pódiu drží v rukou papírová slunce. Aspoň tak to Sergeovi připadá: ty věci mají tvar slunce, ale vzhledem k probarvení přetištěné fotografie vypadají mnohem tmavší než dívky, které je drží. Takže o tomhle mluvila ta Holanďanka? Oni tu také pořádají divadlo jako ve Versoie? Pod obrázkem něco stojí, ale Serge textu nerozumí. Vzhlédne od papíru. Ostatní pacienti si na klíně drží sklenice se vzorky, případně je mají položené na vedlejší židli. Ten jeho na něj čeká v ordinaci doktora Filipa: když Serge vejde, doktor sklenici zvedá, otáčí s ní a pozorně si ji prohlíží.
„Není dobré; vůbec není dobré,“ řekne nespokojeně. „Podívejte, prosím.“
Podá sklenici Sergeovi. Zvenčí je nálepka ručně popsaná tou sestrou, která z něj klystýrem vzorek vydobyla. Hmota uvnitř je tuhá, černá jako lékořice a v záhybech a brázdách zvlněného povrchu se drží temně červené vlhké krůpěje.
„Krev,“ ukáže lékař. „Trpíte kachexií: ucpání střev způsobuje samootravu. Do krevního řečiště dostávají se ptomainy, jedy, toxiny. Podívejte, jak je tmavé.“
„Myslíte tu krev?“ zeptá se Serge. „Nebo to...“
„Obojí,“ odsekne doktor Filip. „A když nebudete léčit, pak víc. Ve vás je továrna na jedy, který vylučuje do tepen, jater, ledvin a tak dále. I do mozku, když tomu nezabráníme.“
„A čím to je?“ zeptá se Serge.
„Morbidní matérie!“ vypískne doktor Filip drobnými rtíky. „Špatná věc. Kdybych mluvil před staletími, budu říkat cholé, žluč – černá žluč, melas cholé. Dnes to mohu nazvat epigastrií, potravinovou toxémií, rozkladem střev nebo šesti či sedmi dalšími jmény – ale to nevysvětlí příčinu. Tato věc potřebuje hostitele – a vy jste ochotný ji živit. Včera vy mluvil o tom, co to chce nebo nechce – a to znamená, že sloužíte jejím potřebám, podřizujete jim. To my musíme změnit.“
„Jak?“ zeptá se Serge.
Doktor Filip se čtverácky usměje, až mu licousy zašustí. „To já vám nemohu říci,“ prohlásí. „Musíte objevit to sám. Mohu předepsat léčbu a stravu, pozorovat příznaky. Ostatní záleží na vás.“ Vytáhne ze zásuvky list papíru a začne psát. „Tohle vezměte do lékárny,“ řekne Sergeovi. „Tablety berte jedinou denně – ne víc: příliš najednou by vás zabilo. A pijte vodu, pořád, celý den. Když se vám nafoukne břicho, ničeho nebojte. Nechť roste – jak váš vlastní básník lord Tennyson řekl o víře.“ Oči mu nad tím šprýmem zazáří jako vlákénka žárovek. Pak se jim vrátí kovově šedá barva a lékař řekne Sergeovi: „Teď prosím běžte.“
Rozhovor s Tomem McCarthym zde
