http://www.iluxurylife.cz/cs/jana-hradecka-reditelka-designove-skoly-intermezzo-0 Bydlení & Design & Dekorace •
Osobnosti
07 Bře 2012 JANA HRADECKÁ - ŘEDITELKA DESIGNOVÉ ŠKOLY INTERMEZZO
Lidé si začínají více uvědomovat vlivy prostředí, ve kterém se pohybují. I proto je trendem si při zvelebování našeho bydlení najímat odborníky. Připravili jsme pro Vás rozhovor s ředitelkou Interier design školy Intermezzo – Janou Hradeckou. Intermezzo získalo jako první škola interiérového designu akreditaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v České republice. Co všechno se zde studenti naučí, čím projdou? Je třeba rozlišovat krátkodobé a dlouhodobé studium, tedy certifikační a diplomové. Když vezmeme diplomové studium, určené lidem, kteří se interiérovým designem chtějí živit, tak to je poskládáno tak, jako kdyby si někdo procházel všemi fázemi vývoje interiérového návrháře. Od začátků – postupného ponoření do praxe až po profesionála se znalostí našeho trhu. Z počátku tedy něco o této práci tuší a postupně si vyzkouší všechny stupně vývoje interiérového designéra. Projdou vším co je k jejich budoucí práci nezbytné. Diplomové studium je tedy skutečnou přípravou pro praxi. (foto: archiv Intermezzo - floristika)
Jak byste charakterizovala studenta diplomového studia? Většinou jsou to ženy, průměrný věk je zhruba 30 let. Z části jsou to ženy, které dosáhly úspěchu ve své práci, došly do bodu, kdy něco dokázaly a už nemají kam dál anebo už je jejich práce nenaplňuje, vyhořely…. Mezitím, když si zařizovaly své bydlení, zjistily, že je to strašně baví a že to je ta cesta, kterou by se chtěly dát. Nebo jsou to lidé, kteří jsou v nějakém zaměstnání, které je nenaplňuje a chtějí změnit profesi. Pak část mladých lidí, kteří jsou po škole a chtějí se vzdělávat dál. A nakonec lidé, kteří jsou ve vyšším středním věku a vždycky tuto práci dělat chtěli a vždycky je to bavilo a trošku si připadají, že mají nedostudováno či zmeškáno, ale zároveň by to chtěli...nevědí..a pak se rozhodnou a konečně začnou dělat to, co je skutečně zajímá a baví a seberealizují se.
Máte přehled, kolik z nich se ujalo jako interiéroví návrháři? Kolik procent studentů z jednoho diplomového studia má opravdu talent pro tuto práci, kolik je tam hvězd? Většinou se ujali. Potkáváme se v design obchodech a showroomech, mají web stránky. Z každé skupiny se profesionálně věnuje navrhování zhruba polovina studentů. Z druhé poloviny většina zůstává v oboru a to tak, že vlastní nebo pracují v obchodech s nábytkem anebo např. v kuchyňských nebo koupelnových studiích. Nedělají tedy komplexně celý byt, ale specializují se na určitou část. V každé skupině bývá jeden až dva talenty, ale nejsou to vždy Ti, kteří jsou pak v praxi nejúspěšnější. Tato práce vyžaduje kreativitu, ale zároveň vytrvalost, píli, praktickou stránku a technickou znalost. Člověk může být umělec, ale musí se tam potom také dát bydlet… kromě vzletných myšlenek jde totiž zároveň i o diskuzi se zedníkem, instalatérem…. Co práce interiérového návrháře obnáší? Začíná být zvykem si interiérového návrháře najmout, ale nikdo v podstatě přesně neví co všechno int.návrhář dělá. Co tedy dělá? Všechno. Akorát zákazníkům nevaříme a nepereme J. Člověk působí jako manželský poradce, psycholog, kouč a mimoto dělá svoji práci – navrhuje, koordinuje stavební práce, komunikuje s dodavateli, s realizačním týmem od instalatérů, přes zedníky, malíře. Musí mít přehled o nabídce na našem trhu, musí být kreativní a vymyslet koncept, musí být umělec, musí být právě všechno. Vlastně někdy i pereme – zkoušíme látku, jestli se srazí, jestli ji můžeme doporučit, ušijeme polštář, žehlíme ho...prostě všechno. A když žijete dlouho s klientem, tak ho vlastně pozvete na svou akci a nakonec mu i uvaříte J. Popsala byste vztah s klientem jako intimní? Ano, velmi. Protože my pro klienta vytváříme intimní domácí prostředí, navrhujeme ložnici, koupelnu...potřebujeme znát jeho nároky a tedy se ho snažíme poznat co nejvíce. Aby byl interiér opravdu dobrý, musíme dobře poznat klientův životní styl, rytmus, preference, antipatie… Škola je známá svou příjemnou atmosférou, jste vždy dobře naladěná, jak jste k takovému stavu dospěla? No tak za prvé, my sem chodíme rádi J. Lektory vybíráme nejen podle toho, že jsou nejlepší ve svém oboru, ale jsou to lidé, kteří jsou příjemní, mohu jim důvěřovat, je mi s nimi dobře. A asi mám štěstí na lidi. Postupně se náš profesionální vztah mění v přátelství, pravidelně jezdíme na lektorský výjezd, je nám spolu dobře. Ačkoli se všichni během roku často nepotkávají. Mám velmi hezkou zpětnou vazbu po našem nedávném lektorském výjezdu. Jakým způsobem si vybíráte kolegy? Z praxe. Někdo je absoloventem studia např. Lenka Marková a Gábina Hámová. Líbily se mi články v časopise HOME od Lenky Maškové, tak jsem si jí vyhledala. S Bětkou Macíkovou jsme chodily do konkurenční školy. Helenu jsem poznala přes kamarádku. S Radkem Začalem jsme spolupracovali na různých projektech… Musíme si sedět. Co si myslíte o českém designu, tvorbě, tradici řemesla? Je na co být hrdí? Historie českého designu byla násilně přerušena komunismem, ale trvalo to dlouho, než se to podařilo utlumit. A i v totalitě vznikaly krásné věci, ale semlela nás ta uniformita, která v nás ještě pořád je. Pořád je v nás “kdo tomu co řekne“ a „ještě jsem to nikde neviděla, tak nevím“. Tak například UP závody, Expo Brusel. A první republika- to je moje srdeční záležitost. V té
době jsme byli na špici Praha – Paříž – Vídeň. V současné době se mi líbí práce Maxima Velčovského. Je spíše více znám v zahraničí, což mu moc přeji a zároveň je to škoda, že u nás nedojde takového ocenění u širší veřejnosti:
Jak Češi vnímají potřebu obklopovat se hezkým, vyladěným prostředím? Je to pořád v plenkách. Je zde určitá vrstva, která jde po nálepce, značce – design pro design. Není zde bohužel ještě rozšířená skupina lidí, kteří se prostě zamilují třeba do křesla pro jeho úžasný sofistikovaný design . Pořád to tu chybí. A to mne motivuje. Dobré prostředí je zde proto, aby se Vám dobře žilo, jste pak příjemnější vůči ostatním, celá společnost se kultivuje..jakkoli pateticky to může znít, věřím, že to takto funguje.
Která generace to vytáhne, my, kteří už cestujeme a získáváme přehled nebo si ještě počkáme? Třicátníci, a generace našich dětí, které přijde normální, že budou část školy studovat v zahraničí, kde si zvyknou na standard, že jsou lidé na sebe příjemní, usmívají se na sebe, že náš zákazník je náš pán. A že se dělá něco hezkého nejenom za zdmi, ale i venku, před
domem. V Čechách když děláte něco pěkného venku, tak se lidé ptají proč? Co v tom je? Co z toho má? Ano je to zištně, chci tvořit příjemnější prostředí co nejdál. Generace našich rodičů řekne: “ no, sice to je příšernej barák, ale uvnitř to mají útulné“. Ale je to přeci závazek vůči společnosti - když si stavíte dům, ovlivňujete tím okolní prostředí. Když jedete v Anglii ve vesnici, tak poznáte, ve které části se nacházíte, např. že jste ve Walesu - nedovolí jinou barvu střešní krytiny než např. šedou. Poznáte nový dům, ale nenarušuje celkový ráz krajiny. A teď se nabízí otázka - a nebrzdí to vývoj? No to je strašně složité. Vždy o tom diskutujeme s kamarády v Anglii, kteří tvrdí, že je to omezující a nemůže vzniknout nic kreativního, ale já se domnívám, že právě kreativita se projeví právě tam, kde jsou nějaká omezení. A taky je tu Londýn, tam se kreativec i nekreativec může vyřádit podle libosti. Když žijeme v nějakém prostředí, měli bychom z něho přirozeně vycházet.
Jsou Češi ochotni za naši práci zaplatit? Začínají. Většinou jsou to lidé, kteří mají už např. zahraniční zkušenost. Ale není to jednoduché a je třeba jasně si říct hned na začátku, co naše práce obnáší a kolik za ní dostaneme zaplaceno. Jak jsou na tom naši sousedé v okolních zemích? Mám zkušenosti spíš ze vzdálenějších zemí, kde je běžným zvykem se obracet na odborníky… a také je naprosto běžné, že architekt a designér spolupracují na projektu od jeho počátku. Co se týká interiéru a designu, děláte doma pořád změny nebo pouze dolaďujete vysněnými kousky? Manžel nemá rád šoupání nábytkem. My jsme spokojení, tak jak to je. Máme neutrální záklkad. K různým příležitostem měníme, třeba když má někdo narozeniny a nebo drobnosti podle ročního období. Dům jsme sice stavěli podle jasného konceptu, ale občas něco přibude a nakonec z toho máme eklektismus. Máme hodně věcí, které s námi cestují. Jaký oblíbený kousek máte doma? Dostala jsem křeslo Egg a pak máme pár kousků, kvůli kterým si mne manžel vzal J. Máme mix starého s novým ..i když teď si uvědomuji, že i dost těch nových kousků je vlastně starých.. Je pravda, že se v Egg úžasně sedí a lidé, kteří neví, že je to designový kousek a zkusí si ho říkají: „to je úžasný křeslo a sedí se v něm pohodlně“. Přirozeně si do něj sedají. Není to tedy ikona samosebou.
Co si myslíte o nákupu originálu versus kopie za desetinovou cenu? Designér by neměl o kopiích vůbec uvažovat. Když nejsou peníze na originál, tak koupím nějaké staré křeslo, nechám očalounit a mám originál, nebo sama něco navrhnu. Anebo koupím z druhé ruky už starší originální kousek, nebo si holt na něj delší dobu šetřím. Je to úcta k tvůrci a jeho počinu. Můžeme si vzít inspiraci v designovém kousku a pořídit si něco podobného, co z originálního tvaru vychází. Není to kopírování, ale je to inspirace stylem a netváří se, že je to ten originál. Jaké máte oblíbené designéry? Charles a Ray Eamesovi, Jindřich Halabala – skříňky, křesla, věci, které fungují. Arne Jacobsen, Le Corbusier s Ludwigem Miiesem van der Rohe – to jsou stálice, prověřené časem. Neustále vypadají aktuálně. Občas to někomu ukáži a on to okomentuje...to je na mne moc moderní...no a ono je to tady už 50 let a déle. Jindřich Halabala, 30léta 20stol: Máte zajímavý koníček a tím je divadlo, děláte scénografii a občas i hrajete, jak využíváte zkušeností z divadla při práci ředitelky školy? Ano, divadlu se věnuji 20 let. Při prezentacích se mi to samozřejmě hodí. A nemám problém mluvit i tři dny v jednom kuse. Scénografie pomáhá velmi - téměř bez prostředků jsem musela vytvořit iluzi např. historického sídla nebo kosmické lodi. Atmosféru, která se po otevření opony na Vás přenese, musíte vytvořit rychle s minimem a jednoduše . Každý prvek hraje svou roli, není tam jen tak. Dekorace jsou sice dekorace, ale nejsou samoúčelné - musí mít smysl. Nabádám své studenty, aby chodili do divadla a prohlíželi si práci scénografa. Je to taková designerská „zkratka“. Byla jste hodné dítě? Určitě !!!! Mám dva starší bratry, takže jsem měla prošlapanou cestičku a k tomu po osmi letech po dvou klucích, holčička….Chtěla jsem být tanečnice ejchuchů. Tančit mě baví pořád. Jaké máte další koníčky? Skaut. Pravidelně jezdím do lázní se skautkami, se kterými se znám od sedmi let a moc mi to pomáhá. Říkáme si teď důchodkyně. Jsme každá jiná, máme různé profese, různé životní situace. To mne drží v normálním světě. Smysl pro přátelství a poctivost, opravdovost ve všem konání. Jsem více připravená na různé situace a neztrácím spojení s realitou (alespoň doufám). Naše děti spolu kamarádí, jezdí spolu na tábory… Jakou máte oblíbenou módní značku? Mám ráda mix. Líbí se mi Max Mara. Z českých značek Timour at Group. Anna Geislerová – ta šije pro mne. Její věci mi sedí a všechny se mi líbí. Co pro Vás znamená hudba, kniha, divadlo, šperk, film? To jsou věci, bez kterých bych se neobešla. Všechno to k sobě patří. Čtu ráda, je to relax, televizi nemáme – tak taky co jiného. Ze šperků mám ráda originální náušnice z fima a korálků od dcery anebo diamanty od manžela. A film a divadlo? To je moje celoživotní láska. Sdílí s Vámi rodina kariéru ředitelky školy a nebo je to pouze Vaše záležitost? Můj muž je hodně vtažený, zajišťuje veškerou techniku, pomáhá mi a občas i učí. Dcery se mnou sdílí drobné radosti, jako např. nový kousek - zařizovací předmět ve škole. Jako negativum lehce vnímám, že tu trávím mnoho času.
Kolik bylo Vašim dcerám, když jste se rozhodla pro otevření školy? Áně 12, Bětce 11 a Madle 6 let. Vše začalo postupně, bylo tu méně studentů. Děti si postupně zvykaly. Pracovala jsem dříve z domova, vedla jsem kreativní kurzy pro děti. Umíte si vychutnat chvíli okamžiku? Většinou spontánní např. kafíčko s kamarádkou..to rozhodně dobíjí energií. Jeden doktor mi řekl, že pila občas potřebuje nabrousit. Člověk pořád pracuje a postupně pižlá, byť se s tejnou kadencí, ale už to nejde, už neřeže....musí zde být čas na to přebroušení. Za tu hodinku v kavárně si většinou stíhám pilu naostřit. Nebo i cesta na veletrh s kamarádkami designérkami a pochopitelně každoroční lázně s „důchodkyněmi“ mne velmi dobíjí. Co Vás v poslední době rozesmálo až k slzám? Strašnej záchvat s mými dcerami doma. Když jsou dobře naladěné, tak je s nimi ohromná legrace. V Miláně to byl záchvat v autě s designérkami a nemohla jsem ani řídit. Ale vlastně ani nevím, co bylo tím spouštěčem. Jaký máte v nejbližší době před sebou nejtěžší úkol? Úkolů je pořád spousta, a když je pauza, tak si nějaký vymyslím. Takže já mám před sebou pořád nějaké výzvy. A výzvy mne baví. Co Vás čeká příjemného, na co se těšíte v nejbližší době? Ty těžké úkoly. Zítra letíme na veletrh do Paříže – na ..Maison and Object...Pak bude Miláno, Berlín a Londýn. Máte někoho za vzor nebo vnitřní hlas kamarádky, který Vám říká takhle ano, takhle ne? Mám životní vzor a tou je naše skautská vedoucí, výtvarnice, umělkyně, divadelnice – Míťa Bláhová. Ona je pro mne taková stálice, kotva, vzor a provází mne neustále.A pak samozřejmě rodiče, Ti budou letos slavit zlatou svatbu. Hodně jste cestovala a studovala např. v Austrálii, USA a Anglii, jak Vás tato místa oslovila a ovlivnila? Co se Vám tam líbilo, na co nikdy nezapomenete? Anglie je další moje srdcová záležitost, i proto je náš dům mixem Anglie a první republiky. Už jenom setkání s jinými příjemnými lidmi. Úcta k tradičnímu, ty jejich Puby s nízkámi stropy, žádné předělávání do „moderna“ za každou cenu. Skutečně to tam je těch 200 let a žije to, lidi tam chodí rádi a teď se do toho vloží nové křešílko a pokračuje se nápaditým způsobem dál. Austrálie je skvělá, pohybovali jsme se tam ve skvělé společnosti, je tam pohoda, na rozdíl od Anglie jsou zde velmi otevření a přistěhovalci jsou tam vítáni. Amerika mne oslovila způsobem seznamování a to jak rychle jsem se dostala k informacím o designu a k lidem okolo designu. Ráda bych se tam vracela. V Americe mi došlo, že všechno je možné – myšlenka se dá přetvořit v čin, jde o to chtít a pak to jde. Ta vlastní myšlenka Vám otevře možnosti. Takhle to ale funguje i u nás. I když mají u nás lidé strach „no to já nemůžu.....já nevím...“ Není se čeho bát. Kam směřujete? Jak by Váš život měl vypadat za 5 let? Chci, aby když se řekne Intermezzo, lidé věděli, že to je nejlepší škola pro interiérové designéry v České republice, aby značka Interier design škola INTERMEZZO byla synonymem kvality. A chci, aby bylo zřejmé, že se snažíme opravdu udělat maximum. A studio?
To jde ruku v ruce, pro mě je to zábava. Nemám ambice stát se designérem typu Arne Jacobsena. Oboje nelze dělat na 100%, škola je pro mne priorita. U školy bych chtěla, aby v ní moje děti pokračovaly. Škola nemůže existovat, aniž bych nedržela krok s tím, jak se mění práce interiérového designéra. Studio je nedílnou součástí školy, je to libůstka, abychom se nestali pouze teoretiky. Pro iluxurylife Petra Sobotková, eposdesign www.eposdesign.cz www.intermezzo.cz
