OBSAH: Úvod ........................................................................................................................................................ 2 D V E Ř E .................................................................................................................................................. 3 S B Ě R A T E L........................................................................................................................................... 4 M O D Ř Í L I D É ................................................................................................................................... 10 N E M O H L O B Ý T P O Z D Ě J I ........................................................................................................ 16 S T A D I Ó N........................................................................................................................................... 18 Ú Ř E D N Í K........................................................................................................................................... 21 ZÁMECKÝ KOPEČEK ............................................................................................................................... 25 K A R A V A N A ...................................................................................................................................... 29 OBCHODNÍK S VÍNEM ............................................................................................................................ 31 V POUSTEVNĚ ........................................................................................................................................ 39 POHŘEB ................................................................................................................................................. 41 PANGEA ................................................................................................................................................. 43 BEZDOMOVEC ....................................................................................................................................... 46 KAM SE PODĚL HALÉŘ ........................................................................................................................... 63 SETKÁNÍ S MALÝM PRINCEM................................................................................................................. 64 CESTA DO NITRA ZELENÉHO SVĚTA....................................................................................................... 65 NA CESTĚ LESEM.................................................................................................................................... 67 BEZMÁLA BEZEZBYTKU .......................................................................................................................... 68 CHROUST ............................................................................................................................................... 69 BEETHOVENŮV KLAVÍR .......................................................................................................................... 70 PŘÍBĚH ZAVÁTÝ ČASEM ......................................................................................................................... 81 VÁŽKA A CHLAPEC ................................................................................................................................. 82 O RYBÁŘI A LOVU .................................................................................................................................. 83 DVA BŘEHY ............................................................................................................................................ 84
1
Úvod Napsal jsem dvacet čtyři paradoxních příběhů, které jsem uzavřel do této knihy. To co se napsat nedalo a nedá se to ani zahrát na houslích jsem samozřejmě nemohl napsat (byť bych si tak přál). Je ale možné, že se mezi slovy, nebo mezi řádky, formou stopy na sněhové pláni objeví náznak něčeho (možná až příliš odvážného); a po této stopě se, už musí čtenář spustit sám … Černé díry, nejsou vůbec černé, jen vyvažují ve Vesmíru rovnováhu. Jsou jako kořeny, pod nimiž, nad nimiž a v nichž samotných kypí život a to všemi možnými i nemožnými směry.
2
DVEŘE
Bylo to už dávno, kdy člověk naposledy našel cestu do Ráje. Tu a tam, člověk do Ráje přece jen přicházel, ale to se stávalo už jen zřídkakdy. Bůh nervózně popocházel sem a tam a říkal si pro sebe: „Copak se to stalo s mým milovaným člověkem? A mnul si při tom svůj hustý bílý plnovous. „To už na mne zapomněl?“ Zvolal a přitom udělal obrátku nazpět, tak jak to dělává noční hlídka před branou. Bůh velmi rád sedával na dřevěné lavici v předsíni Ráje, odkud vítal nového člověka; chvíli si s ním vždy poseděl, v tichosti, a poté ho s převelikou radostí vpouštěl do své Rajské zahrady. I šel se tedy podívat na dveře, kterýma se do Ráje vstupovalo. Jako by tušil, že se stala někde chyba. Neviděl jediného človíčka, který by před nimi stál anebo na ně klepal. Zato však viděl zástupy lidí, kteří se tlačili a vcházeli do nespočetné řady různých jiných dveří. Byly to dveře zlaté, stříbrné, titanové, měděné, barevné, s jemnými odstíny, dveře se složitými obrazci a ornamenty, až po masivní sejfy srovnatelné s nedobytnou pevností. Tyto všechny kladl se železnou pravidelností jedny vedle druhých sám Ďábel. Bůh se smutně zadíval na své jednoduché dveře vyrobené z dubu. Za mosaznou kliku v jejím středu se žádná ruka nechytala. Velmi se nahněval a roztavil všechny dveře a udělal z nich jedny jediné, zapálil si dýmku a čekal. Ale ani poté žádný z lidí nepřicházel. Bůh pomalu dokouřil a šel se znovu podívat, kde se stala chyba. Před obrovskými dveřmi se tlačily zástupy lidí, kupily se jeden přes druhého. Lidé křičeli, šíleli, modlili se, naříkali, někteří se i smáli. Avšak žádný z nich nebyl natolik silný, aby dveře otevřel. Bůh rozpálený hněvem, přecházel jak rozzuřený býk v aréně sem a tam. Ale nakonec se musel sklonit, před Ďáblem a uzavřel s ním dohodu. Vše se vrátilo do starých kolejí.
3
SBĚRATEL I. Pan Smetko právě procházel halou svého bytu, kde se zastavil pohledem na ochranný krunýř, který sloužíval vojákovi na bojišti. Pocházel z 15. století. Převážná barva krunýře byla šedá, pouze na přední části byla viditelná začouzená žlutá tkanina. Ve středu byl zasazen symbol lva. Pěkný kousek, pomyslel si. Kdo ví, komu sloužil v bitvách a zdali úspěšně. Byl to ten typ pro pěšáka. Neměl nejmenšího poškození, pouze zub času na něm ukrajoval kousek po kousku, plynule a z nezadržitelnou pravidelností na lesku. Člověk proti člověku …… „ hm, jak hloupé.“, pomyslil si v duchu pan Smetko. „Ty nekonečně a nesmyslně se opakující války lidstvo dočista zahubí“, rozvíjel myšlenku a pokračoval dále do koupelny, kde si opláchnul svůj vodnatý obličej. Byl srpnový den, dost horko a trochu dusno. „Moc se mi tam nechce, ale musím se tam podívat.“ Pan Smetko měl na mysli telefonický rozhovor. Před dvěma dny dostal avízo od majitele starožitnictví ohledně zajímavé čajové soupravy z 2 pol. 18 století. Prý má jedinečný žlutý email zasazený do měděné mřížky. „Ještě, že to není tak daleko. Je to přece jen velká výhoda bydlet v centru města i za cenu toho proklatého dusna. Ale vždyť ty parna zase odezní tak jako každý rok.“, pomyslel si pan Smetko. Už si ani nevzpomíná, kdy si opatřil první starožitnou věc. Možná to bylo, když dostal měděnou minci, o níž si myslel, že byla součástí velkého pokladu. To mu bylo deset let. Nyní ve svých 58 letech se může, pochlubil zajímavou sbírkou různorodých předmětů, pocházejících z minulosti. Mezi nimi se vzpínají starodávné dřevěné tyče s kováním. Nikdo neví, k jakému účelu sloužily. Dále celá řada různorodých nádob a váz, perské koberce, dřevěné sošky, jednotlivé kusy starožitného nábytku, šavle, palné zbraně s ozdobným kováním a mnoho dalších malých i větších předmětů vyplňujících většinu místa v bytě. Na zemi, na zdech, v policích, ve skleněných skříních. Zkrátka vždy se našlo trochu místečka pro něco nového. Veškeré nashromážděné předměty si pan Smetko pečlivě vybíral. Dbal na to, aby byly v co možná nejlepším stavu, pokud to jen šlo a hlavně, aby byly staré. Po svých rodičích zdědil pan Smetko dům, který prodal a cenné papíry různých společností, které mu vynášejí roční dividendy. Část peněz utratil za prostorný byt v centru, kde žije již dvacet let. Nemá děti ani ženu. Pobírá nezanedbatelně vysoký důchod, který bohatě stačí na pokrytí základních životních nároků pana Smetka. A ty nejsou velké. Většinu času tráví pan Smetko sám v bytě anebo se prochází v nedalekém parku. Unaveným pohledem se podíval na sebe do zrcadla. Obličej matný, trochu rozmazaný, jako by se ztrácel v kůži. Oči maličké, bystré a v dobré formě. „Nu, nevypadám zas tak zle.“ Po celém těle cítil lehké chvění. Ano, byl to ten známý pocit. Očekával něco nového, těšil se. Do rozložitého těla se lila nová energie. Otřel obličej hutným ručníkem s egyptské bavlny. Cítil se opět svěží a ve formě. Pomalu přecházel po tlustém perském koberci. Ani nevěděl jak, ocitnul se v obývacím pokoji, tváří v tvář africké masce. Vždy si myslel, že na této masce je něco zvláštního. Nyní to pociťoval opět znovu. Koupil ji ve starém bazaru na istanbulské tržnici. Ještě teď, po tolika letech slyší v uších ten 4
neustávající kolotoč zvuků, prachu, hemžení, lomození a křiku. Zhluboka se nadechnul a nasával dávno zapomenutou atmosféru. „Pravda, byl jsem tou dobou o něco mladší, vitálnější a silnější. Ten pocit je ale stále tentýž.“ Po těch letech ho vůbec neubylo. Spíše jako by uzrál právě v tuto chvíli. Pan Smetko se opět zhluboka nadechl a cítil v těle příliv další blahodárné energie. Ano, to jsou ty okamžiky, které stojí za veškerou námahu spojenou s pořizováním dalších věcí. Přes veškerou různorodost předmětů, které si pan Smetko pořizoval, měly jedno společné vyvolávaly jemné a blahodárné vibrace. Znova se podíval na masku visící nad tepaným orientálním talířem. „Zvláštní.“, pomyslel si. Dívaly se na něj hluboké oválné díry. Oči, které nikdy nic neviděly, a přesto mají v sobě něco tajemného, něco, co ho nesmírně přitahovalo. Sedl si na divan a přitom nespouštěl z masky oči. „Velmi zvláštní, nikdy jsem na to nepomyslel.“ „Ten pocit .“,…. pomalu se natáhnul pro krabici s doutníky. Chvíli doutník držel v ruce, přičichnul si, zhluboka se nadechnul a zapálil. Nuže, je čas se podívat na ten kousek, který pan Nabyl tak květnatě vychvaloval. Je to už dlouho, co si naposledy něco opatřil. Možná dva roky. Nikdy si nekoupil něco opravdu drahého. Hlavní kritérium jeho výběru byl podivný pocit, který v něm samotném předmět vyvolával. Šlo o velice jemné a blahodárné vibrace. A ty se kupodivu zřídka kdy vyskytovaly v předmětech vznešených a velmi cenných.
5
II. „Ne, a já vám znova opakuji, že více už s cenou jít níže nemůžu. Opravdu to nejde. To bych to tady mohl rovnou zavřít.“ Pan Smetko právě vešel do starožitnictví na ulici Dr. Malého. Nechtíc rušit diskusi, sedl si pomalu do rozložitého křesla, postaveného v koutu pod velkým plátnem nesignovaného starého mistra. Zhluboka do sebe vdechl pach starožitných předmětů a čekal, až na něj přijde řada. Většinu vystavených i nevystavených starožitností již dávno znal ze svých předešlých návštěv. Kolikráte již tak sedával v různých koutech světa, v rozličných, mnohdy podivných obchodech se starožitnostmi. Ano, měl to rád. Cítil, jak se každou další koupí přibližuje k vyřešení tajemného pocitu. Chtěl ho nejenom pocítit. Chtěl ho uchopit, zvážit, pomačkat, prohmatat, zkrátka celou tu záhadu pochopit. „Je to opravdu jedinečná čajová souprava.“, slyšel jako by zdálky. Už si ani nepamatoval, že vstal a 5 minut hovořil s panem Nabylem v jeho soukromé kanceláři. „Je bez prasklinek, zcela funkční a ve velmi zachovalém stavu.“, pokračoval pan Nabyl. „Ach ano, pěkný kousek.“, odvětil pan Smetko. „Je ovšem nutno vše pořádně vyčistit. A pak ty skvrnky na konvici překrývají zelené lemování“. Pan Smetko mluvil, ale jeho hlas mu zněl jaksi vzdáleně. Trochu jako ozvěna. Ten podivný pocit při pohledu na africkou masku v něm neustále rezonoval. Prostě, ať se snažil sebevíc, nemohl se této podivnosti zbavit. Možná to bylo také tím, že samotný dojem byl docela příjemný. Pan Smetko si vzpomněl na starý článek v novinách s nápisem: DAROVAL velmi vzácnou sbírku státu. V tom článku se ministr kultury velmi podivoval, jak vůbec může někdo něco tak cenného jen tak darovat státu. Jakých kvalit musí člověk nabýt, aby byl schopen něco takového udělat. A vůbec, je to věc krásná a hodná následování. Sbírka byla velmi ceněna i v kruzích zasvěcených. Byly tenkrát podány žaloby ze strany příbuzenstva o neplatnosti darovací smlouvy. Neúspěšně. Pro sbírku byla vyčleněna pěkná renesanční budova v centru hlavního města s názvem Míšeňský porcelán. Také pan Smetko tehdy žasnul nad takovým počínáním. Nyní tomu rozuměl. Kolekce byla pro pana Darkova vším. A proto, aby ji zachránil před vypleněním, musel ji darovat státu. Nemohl ji ponechat příbuzenstvu, které by ji neváhalo rozprodat. Těžko mohl jednat jinak a těžko by jednal i on na jeho místě. Pan Smetko byl opakem ambiciózního člověka. Nikdy by nepomyslel svou sbírku někomu darovat. Dokonce ani nepřemýšlel o tom, co by se mělo stát s nasbíranými předměty po jeho smrti. Věci sbíral pro sebe sama. Byly to předměty povahou a účelem od sebe vzdálené. Těžko by se mohly honosit názvem sbírka. Všechny předměty měly jedno společné. A to, vyvolávaly v jeho majiteli pocit tak příjemný a tak tajemný, který ho veskrze naplňoval jemnými vibracemi. Nechápal to ani on a těžko by to vysvětloval někomu jinému. Svůj vztah k věcem, které vlastnil, by definoval asi takto: zapůjčená věc. Veškeré předměty, kterými se v bytě obklopoval, chápal jako předměty půjčené na určitý čas. Dávno před ním tyto předměty někdo vlastnil a v průběhu doby se „předávaly“ z majitele na dalšího vlastníka, ať už prostřednictvím koupě, daru, krádeží či jiných okolností. Nyní je má on, pan Smetko, a po jeho smrti je bude „vlastnit“ někdo jiný. Předměty sloužily jako takový spouštěč. Člověk by skoro řekl, že jde o jakýsi katalyzátor. Pořízené starožitné kusy vytvářely atmosféru vhodnou pro určité vibrace, které on, pan Smetko pociťoval. „Máte čaj?“, otázal se pan Smetko. „Ó jistě, jaký druh si pán bude přát? Indický, čínský, zelený nebo snad černý?“ „ Jakýkoliv bude dobrý, dejte ten, který uznáte za vhodný, s tím si nedělejte starosti. Jen chci, abyste připravil čaj v této čajové soupravě. Musím to, víte nějak vše vyzkoušet, než přijde řeč na koupi.“ „Och ano, jak račte poroučeti.“ Odpovídal pan Nabyl, odnášeje čajovou konvici do zadní místnosti. Pan Smetko se znovu posadil, tentokráte na čalouněnou pohovku před kulatým mramorovým 6
stolkem. Bylo pozdní odpoledne. Sluneční paprsky prosvítaly skrze formaci šesti čajových šálků, které se na něj jaksi tázavě dívaly. Bylo vidět, jak jsou křehké, jak jsou krásné. Na vstupních dveřích do starožitnictví byl již několik minut vyvěšen nápis ZAVŘENO. Byly slyšet zvuky z ulice, ale jaksi tlumeně a vzdáleně. Nad vším se snášel klid a pokoj. Jako když zapadá slunce na poušti, a vše rozpálené si může konečně oddychnout. Jako večerní mlha, která všemu dává punc tajemna. Dokonce i starožitné hodiny jako by tikaly v tichosti. Kdyby pan Smetko mohl, uslyšel by tenký a chvílemi přerušovaný zvuk červotoče, který si prokousává cestičku nohou starožitného divanu. Netuše o železném kování na jejím konci, ve tvaru lví tlapy. „Tak jsem tady.“, komentoval svůj příchod pan Nabyl a v ruce nesl kouřící starožitnou konvici se žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky. „Omluvte mne, chvíli to trvalo. Musel jsem vnitřek vyčistit. Jistě se z ní už století nikdo nenapil.“ Zatímco pan Nabyl hovořil, nalíval z konve kouřící čaj do nejblíže postavených dvou šálků. Poté přisedl na čalouněnou pohovku podávaje opatrně šálek horkého čaje panu Smetkovi. „Při popíjení z tak krásných a starožitných skořápek“, pokračoval, „je přímo cítit hmatatelně celou, ech, jako bych to tak řekl, historii, epochu, člověk jako by se překlenul do dob dávno minulých. Ba co více, jako by tam právě přebýval.“, a s neskrývaným požitkem pan Nabyl mlasknul. „Ach ano, může to tak být.“, odvětil pan Smetko, pokládaje opatrně šálek na okraj stolu. „Víte, pane Nabyle, na něco bych se Vás rád zeptal. Většinu času trávíte ve svém obchodě. Je to tak?.“ „Ano zajisté.“, odvětil pan Nabyl a pokračoval, „Můj obchod je pro mne vším. Jsem zde od rána do večera. To víte, žena mi zemřela a děti jsme nikdy neměli. Copak já, starý kozel, bych dělal doma. Vlastně teď mne napadlo, že doma jsem přece tady.“, a rozhlídnul se měkkým pohledem kolem sebe. „Někdy, když už mám zavřeno, zrovinka jako dneska, jen tak sedím. Je mi tuze dobře a přitom nasávám atmosféru všech těch starožitných věcí, co jich tu jen vidíte kolem dookola. Ty starožitnosti jsou jako moje děti. Sbírám je a posílám znovu do světa.“ Pan Smetko uslyšel jemné mlasknutí. Pan Nabyl pokračoval rychle ve svém povídání, jako by se obával, že bude přerušen. „Lidé ke mně do obchodu přinášejí všelijaké krámy. To víte, oni si myslí, že mají kdoví jaké poklady a přitom, …. vždyť to znáte, samý šunt a haraburdí. Najdou se i docela pěkné věcičky, a ty já tuze rád. Vítám je jako nového hosta. Vždy se najde nějaké to místečko, tak, aby byla věc na očích. Některé předměty, ač pěkné, bývají v žalostném stavu. A tu je potřeba věc trošku opravit, přitáhnout, naleštit, vycídit. Ale ne až tak moc. Věci přeci jen musí vypadat, že jsou staré“, a přitom spiklenecky mrknul očkem na pana Smetka. „Vše si dělám sám. V zadní části hned za kuchyňkou mám takovou malou dílničku.“, pan Nabyl zvedl šálek čaje a trochu upil. Byl to člověk malé a hubené postavy. Mohlo mu být něco málo přes šedesát let. Na hlavě kostkovanou čapku. Oči tmavé, zasazené do oválné hlavy bez vlasů. Nad očima dva symetrické oblouky, tlačící se přes kůži. Obočí ve tvaru zahradního truhlíku s dobře rostlou pažitkou. Čelo jak zčeřená hladina náhodně vhozeným kamenem. „Jistě mu prošlo rukama mnoho zajímavých starožitností.“, pomyslil si pan Smetko. Ruce pana Nabyla byly ostatně pěstěné a velmi jemné. Takové mívají obvykle hodináři. Pan Smetko se zadíval do temných očí pana Nabyla, trochu se naklonil a zeptal se sotva slyšitelně: „Nemíváte v těle někdy takové …. jak bych to tak řekl ….podivné vibrace?“ Vážný výraz pana Nabyla prozrazoval určitou zkušenost s tímto tak podivným pocitem. Rozvážně a velmi pomalu nalíval pan Nabyl do již dávno vyprázdněných šálků další dávku čaje a pravil: „Je tomu už dávno, co jsem se naposledy dotknul těchto nádherných výšin. Prožitek tak jemný, dočista éterický, skoro jako sen….. Nato se opravdu nikdy nezapomíná.“, zasnil se pan Nabyl a podíval se vlhkým pohledem do míst, kde stála starožitná lampa. Byl slyšet tlumený zvuk narážející mouchy, do jejího matného světla.
Pan Smetko zprudka vstal a začal se nervózně procházet po místnosti. Něco ho napadlo. Ano, má to přímo hmatatelně na mysli. Nejde tu přece o pocit, který se každým novým předmětem, každičkou 7
novou nebo se nově tvářící událostí mění. Jeho intenzita zůstává přece pořád stejná. Myšlenka, která ho právě napadla, byla tak zvláštní, že se ji až bál dále rozvinout. Že-by-tvůrce-vibrací-byl-on-sám? Že by tím tajemným zdrojem, tím dynamem otáčel on, pan Smetko? Zadíval se do prázdna s nadějí něčeho se zachytit. Udělalo se mu trochu nevolno. Pomalu si sednul na divan a natáhl se pro již v pořadí třetí šálek čaje.
8
III. Jako obvykle touto velmi brzkou dobou řádilo různorodé zpěvné ptactvo po větvích nedalekých stromů. S neskrývaným zápalem na sebe navzájem štěbetali, všemožně se hašteřili a vůbec nebrali ohledy na pana Smetka, který ještě spal. Bylo krásné srpnové ráno. Slunce každičkou minutou sílilo a vlévalo své blahodárné paprsky na vše kolem. I ty nesilnější kapičky rosy nemohly odolat tak zářivému začátku nového dne. Ani pan Smetko nebyl ušetřen a pozvolna se probouzel. Zadíval se do oken a pochopil, že dnešní den bude velmi horký a parný. Pozvolna si obléknul župan z jemným červeným lemováním. Jako každé ráno mířil si to rovnou do kuchyně, ve které si s železnou pravidelností připravuje svůj oblíbený čaj. Vybírá si ho z mnoha nakoupených druhů podle momentální chuti a nálady. Zelené, černé, olongy, bílé, žluté, i pochybné konsistence. Dnes padla volba na čaj bílý, s jemnými vlákny po stranách. S neskrývanou rozkoší naléval kouřící tekutinu do šálku s květinovým vzorem. V ruce držíce konvici s jedinečným žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky.
9
MODŘÍ LIDÉ
I.
Pan Waltz, předseda Rady pro lidstvo, si zlehounka prohrábnul svůj plnovous, a s ocelovým pohledem se zadíval na všechny přítomné. Vážné tváře, které na něj hleděly, byly usazené za masivní mahagonovou deskou. Stůl se vznášel v prostoru bez jakékoliv viditelné opory.; vše fungovalo na principu vynálezu, profesora Vondfolta, který umožňoval „vypínat“ gravitační pole. Psal se rok 2245 a sluneční paprsky se zvolna snášely přes průhlednou kopuli do jednací místnosti, kde zasedala Rada. Ta rozhodovala ve všech zásadních záležitostech majících globální dopad na planetu Zemi a v tuto chvíli řešila jeden velmi složitý a komplikovaný problém. Planeta Země se totiž z neznámých důvodů odklonila od své vlastní a přirozené dráhy, a spolu se svým měsícem se vzdalovala od Slunce. Nikdo neznal odpověď na otázku, proč se tak stalo. Za možnou příčinu pokládali vědci rázovou vlnu od starobylé kolize obřích galaxií. Byla-li to pravda nebo ne, ale nikdo nevěděl. Waltz se zhluboka nadechnul a s hlasem jako zvon rázně promluvil. „Pánové, chtěl bych Vás seznámit s projektem ŠIVA a myslím si, že bude nejlépe, když přítomné Radě pro lidstvo vše osvětlí přímo profesor Malkowitz,“ a nečekaje na odpověď, cvrnknul prstem do malého čtverečku na stole. Část zdi zmizela a do sálu vstoupil profesor Malkowitz. Dvě živé očka mžourala přes silná skla samou nedočkavostí představit Radě svůj plán. Roztržitě se posadil, vedle Waltze. Zeď se neslyšně uzavřela. „Nebudu Vás zatěžovat detaily výzkumu, které jsou tak obsáhlé, že zabírají značnou část holografických obrazců typu DH, promluvil profesor Malkowitz. „ Zkrátka podařilo se nám získat unikátní gen z drobné modré chobotničky, obývající hlubiny Indického oceánu. Ten umožňuje tomuto tvoru obdivuhodnou přeměnu energie. Gen jsme pojmenovali ŠIVA, podle jednoho z hinduistických bohů. V současné době dokážeme implantovat tento gen do lidského DNA, a to bez zjevných negativních následků“ Profesor Malkowitz, udělal maličkou pauzu, aby následně pronesená slova dostatečně vynikla. „Tvor takto vzniklý je docela normální, obyčejný člověk, tak jak jej známe. Až na jednu zásadní věc, která z něj dělá …... jak bych to tak řekl … N-a-d-č-l-o-v-ě-k-a ….profesor Malkowitz se odmlčel trochu upil ze šálku se silnou kávou a chystal se na závěrečný triumf. „Za pomocí genu ŠIVA“ profesor Malkowitz se trochu nadmul a posunul si nakloněné brýle na kořen nosu, „dokáže člověk, pouhým dýcháním získávat dostatečné množství energie, a to po celou dobu jeho existence. Takovýto „Nový člověk“ již nepotřebuje normální pevnou stravu. Stačí pouze vzduch, voda a sluneční svit.“ V místnosti zavládlo naprosté ticho. „Ten gen“, přerušil ticho otázkou Chu-neng „nedal by se zavést do dospělých jedinců?“ „Ne, to je naprosto vyloučeno“ Odpovídal profesor, „genetické změny mohou být provedeny jen při vzniku života samotného, „ve zkumavce“ promiňte mi ten výraz. „Lidé takto vzniklí jsou zbarveni, …. profesor si odkašlal… „jaksi do modra“. Waltz zvedl své modré oči a promluvil: „Jde o nepodstatný detail, který nebude mít na člověka negativních následků. Vše záleží na Radě, zda příjme zodpovědnost a povolí tuto genetickou úpravu. Pro nás je bohužel tato cesta uzavřena, ale myslete na budoucí děti našich dětí. Mějte na paměti
10
záchranu lidstva. Země se pozvolna, ale s nezadržitelnou silou neustále ochlazuje. Všem Vám prozatím děkuji a na shledanou. V sále to zašumělo. Bylo slyšet jemné cvaknutí a všech dvanáct postav zmizelo. Zůstal sedět pouze Waltz a profesor Malkowitz. „Myslíte, že to pochopily?“, zeptal se tiše Waltz. „Domnívám se, že ano“, odpovídal profesor a pokračoval, „Nemají na vybranou. Udělali jsme maximum, co jsme mohli. Je to asi hřích, ale……“ profesor se trošku zarazil, „mám takovou podivnou radost …… jsem přece jenom vědec, a toto je ohromná a přímo revoluční příležitost jak člověka povznést. Vlastně, když se to tak vezme, jsou to právě různé druhy problémů, překážek a utrpení, které lidstvo tlačí jaksi vpřed. Člověk zkrátka na vybranou nemá“. Tvář profesora s velkými brýlemi na obličeji, se mu snažila ještě něco vysvětlit, ale on ji už neposlouchal a propadal se někam do neznáma a v uších mu hučelo. Pan Waltz trpěl velmi zhoubným a nebezpečným rakovinotvorným nádorem. Léčba byla nemožná. Tehdy se rozhodnul. Nechat se zmrazit a čekat na dobu, kdy budou doktoři schopni jeho tělo vyléčit. Tuto tragickou zprávu se dozvěděl před půl rokem. Teď, kdy šance na přežití celého lidstva se blížily k nule, nechávat se zamrazit mu připadá nesmyslné. Ale už se rozhodnul a byl připraven. Do nástupu k procesu zmrazení zbývají pouhé tři měsíce. K procesu, který ho přenese kamsi na pomezí, kde nebude ani mrtvý, ale ani živý. Bude to podivná oslava „dožitých“ 50 let. Zhluboka se nadechl a pocítil podivné zamrazení po celém svém těle. Z přemýšlení ho vyrušil blikající malý čtvereček, který upozorňoval, že na spojení čeká jeho žena. Chvíli čtvereček pozoroval a poté do něj dloubnul palcem. „Je všechno v pořádku?, ani ses neozval, a vypadáš hrozně unaveně“, starostlivým hlasem promlouvala jeho žena. Vlasy tmavé, spadající po ramena. Na tvářích několik vrásek, které vykreslovaly její osobitost. Oči velké a plné něhy. „Ano, vše jde zatím podle plánu, ale cítím se velmi unaven. Jakoby mi bylo 100 let.“ Při této poslední větě se trošku ironicky pousmál.
11
II. Waltz se pomalu probíral z pomezí, kde je člověk zároveň živý i mrtvý. Před očima tma. V mysli se mu mihla scéna ženy a jejich dvou děti. Uviděl a prožil znovu tu chvíli, kdy oči všech jeho nejbližších byly zalité slzami. Opět tma. Uplynuly další dlouhé měsíce, než byl schopen plně vnímat co se děje kolem. „Dobré ráno pane Waltz“ ozvalo se mu nad hlavou. Otevřel oči a uviděl usmívající se modrou tvář bez vlasů, s hnědýma očima. „Jmenuji se Mok, a byl jsem vám přidělen z těch, ech, jak bych to tak řekl, … nejvyšších míst. Jsem nyní něco jako váš osobní asistent. Ano, žijete, a to je ohromný úspěch! Jste nyní zcela zdráv, bez jakékoliv nemoci.“ Waltz se podíval na své ruce, které mu čouhaly z oranžového sarkofágu. Poznával je. S údivem zjistil, že jsou zabarveny do modra. Také chyběla jizva, na hřbetu ruky, a ten špatně rostlý nehet na ukazováčku, který ho provázel od dětství, byl nyní zcela bez chybičky. „Můžete mi to blíže vysvětlit.“ Promluvil pomalu Waltz nespouštěje z očí své ruce. „Ach ano“, ozval se příjemným hlasem Mok. „Vaše tělo je nové a zároveň staré.“ Waltz se nechápavě zadíval do hnědých očí Moka, který bez otálení pokračoval „Použili jsme Vaši DNA a vložili jsme do ni gen ŠIVA. Vaše nové tělo je Vám nyní plně k dispozici.“ „A co mozek? Ten je nový, nebo starý?“ skočil mu do řeči Waltz a hlava se mu roztočila, dostával závrať. „Ne, Váš mozek je takový, jaký byl.“ Waltz si viditelně oddechnul a začal dýchat poněkud opatrněji, jako by se bál, že se může něco pokazit. „Vše je tak nové a tajemné“ pomyslel si a zároveň cítil neobvyklý nárůst energie. Dojem byl opravdu zvláštní. Připadal si tak svěže. Tak čistě. Jako ve svých dvaceti letech, kdy hrával v univerzitním kampusu stolní tenis. „Jak dlouho jsem byl zamrazen“ položil otázku, se kterou otálel co možná nejdéle. „Dle starého kalendáře se píše se rok 2895, podle nového 459, tedy byl jste „na pomezí“ 650 let“, odpovídal okamžitě Mok. „Nový kalendář?“ podivil se Waltz a zadíval se přes prosklenou stěnu do míst, kde rostly vzrostlé platany. Paprsky se příjemně odrážely od lesklých a rozložitých listů. Možná že pršelo, pomyslel si Waltz. „Pane Waltz“ doléhal na něj hlas „nacházíte se na planetě MIO. Trochu ho píchlo vzadu něco hluboko v hlavě. Mok, uhodnul otázku a hlasem bez jakéhokoliv zabarvení, či lítosti dodal. „Stal se z ní pořádný kus ledu, zapomeňte na planetu Zemi.“ „Mohl bych vstát?“ Zeptal se Waltz. „Ach ano, zajisté, promiňte, mi to. Můžeme se projít do nedaleké zahrady, která je přímo před Vámi, jak jste si už určitě povšimnul“ Mok nestačil domluvit a rozložitá postava pana Waltze stála vedle něj. Pan Waltz se zhluboka nadechl. Tak jak to dělával každé ráno po vydatném spánku. „Ano jsem naživu“. Srdce mu tepalo. Modré tělo fungovalo naprosto skvěle. Všude kam spočinul jeho zrak, bylo čisto a pořádek. Společně prostoupili stěnou a ocitli se v zahradě. Zpívající ptactvo, se pohupovalo v korunách košatých a dobře rostlých stromů. Vzduch byl čerstvý a nabitý energií, tak jak to většinou bývá po letní bouřce. Waltz si vzpomněl na svůj první pobyt v Himalájích, kde poté tak rád často jezdil. Opět prožíval ten příjemný pocit, který byl vyvoláván každičkým dalším nádechem. Cítil se tak svěže, tak vitálně. Gravitace jakoby se vytrácela, ta nesmírná lehkost kombinovaná s obrovskou koncentrací energie, si ho naprosto získala. „Nádherný den “ a znova nasál do svého modrého těla, ten příjemný a chladivý vzduch. „Jsem nesmírně rád, že TO můžete nyní porovnat“ promluvil Mok. A tím TO myslel gen ŠIVA. „Pro mne je TO naprosto přirozené“ pokračoval Mok, „ale vy zcela jistě musíte pociťovat energetickou změnu. Vaše ústa již nepotřebují stravu. Jste osvobozen od nekonečného řetězce tvořeného z neustálého pojídání, trávení a vyměšování, řetězce, který byl tolik potřebný pro starého člověka.“ 12
Waltz si vzpomněl na událost, když ještě sotva třicetiletý zkoušel držet hladovku. Trošku se při této vzpomínce zastyděl. Nevydržel to ani 3 dny z 30 plánovaných. Sžíravý pocit hladu zkrátka nepřekonal a po dvou dnech se pořádně najedl. Ze vzpomínek byl vytržen klidným hlasem Moka „Stačí vzduch, voda, hvězdný svit a …“. „Fenomenální!“ zvolal Waltz, „těžko se dá použít jiný výraz“ Waltz se trošičku zamyslel a poté dodal. „Jaksi mi chybí ten správný slovní obrat, kterým bych svůj pocit tak rád osvětlil.“ „Ano“ skočil mu do řeči Mok, za všechno může ten starý způsob komunikace….“ „Starý způsob komunikace? Nemyslíte snad tím řeč?“ Žertovně prohodil Waltz. „Ano je to přesně tak, řeč tak jak ji znáte, se už prakticky nepoužívá“ a nečekaje na odpověď pokračoval dále Mok. „Komunikace velmi pokročila. Starý způsob vyjadřování již nepostačil pro „Nového člověka“ Přesně jak jste řekl, chyběla ta správná slovíčka, ten prostor pro vyjádření drobných, ale přesto důležitých nuancí. My, „Noví lidé“ se vyjadřujeme přímo v pocitech, v obrazech, v barvách. I řeč jsme dosud schopni používat, tak jako já s Vámi, ale málokdo tuto formu komunikace ještě využívá. Stala se přežitkem, jakýmsi artefaktem“ zakončil větu Mok a zamrkal hnědýma očima „bohužel, Váš mozek nemohl být na takovouto změnu upraven“, pokračoval Mok a dodal, „Máme své limity“ a při tom se zadíval do dvou zářících kotoučů nad hlavou ve velikosti Slunce. Chvíli tam oba jen tak stáli a poté pan Mok pokračoval „Rada pro Nového člověka připravila návrh na odstranění zubů a celé spodní čelisti. Zuby jsou přece tak zvířecí a nehumánní, už je vůbec nepoužíváme. To kousání a drcení se nehodí pro Nového člověka“, zašklebil se Mok. Vy jste, pane Waltz starý člověk, který je usazen v novém těle. Je to možná nepříjemná situace, ale nedá se s tím nic dělat. Některé „dveře“ jsou pro Vás zkrátka navždy uzavřeny.“ Vše dokola zašumělo. Vítr se opřel do okolních větví a lavina listů byla unášena od svých rodných stromů, do míst jejich posledního spočinutí. „Existují lidé, s podobným osudem zmrazení?“ zeptal se Waltz nespouštěje z očí velký tmavorudý list vznášející se nad jeho modrou hlavou. „Ach ano,“ odpovídal Mok, „je jich spousta, ale nikdo zrovna nepasuje do Vašeho časového pásma. Zapomeňte na to. Někteří z nich“, Mok polknul slinu „se dokonce nechávají opětovně zamrazit doufajíce v lepší dobu. Říkáme jim tuláci v čase. Tmavorudý list zmizel kdesi v dálce, do míst kde se pyšně tyčil vzrostlý jasan. Waltz cítil, jak se mu podlamují kolena. Snažil si představit ty „tuláky v čase“, kteří se z nadějí hazardního hráče, nechávají opět zamrazit s pocitem, že tam dál, to bude určitě výhra. „Máte zde něco na způsob knihovny?“ zeptal se Waltz. „Velmi rád bych se podíval do historie. Téměř pět století, které jsem překlenul je přece jen pořádná hromada času, nemyslíte?“ „Ach ano chápu, zcela jistě, to nebude žádný problém,“ odpovídal pan Mok zatímco oba vcházeli do namodralého svitu. Během několika okamžiků se přenesli do prostoru podobajícího se katedrále. „Jsme v centrální knihovně planety MIO“ promluvil Mok a pokračoval, „v těchto prostorách najdete veškeré kopie jakýchkoliv lidských záznamů, které byly uchovány od jeho prvopočátku. Máte k dispozici jeskynní malby, hliněné destičky s klínovým písmem a tak dále až po dnešní období. Samozřejmě, že je vše přeloženo. Trvalo týdny, než se pan Waltz nasytil všemožnými i nemožnými informacemi. Nyní si připadal prázdný. Pan Waltz byl zvyklý řešit složité a komplikované situace. Byl člověkem zralým a protkán životem. Ale zde, v daleké budoucnosti, se cítil jako přesazený strom, který nemůže znova zapustit kořeny. Ta hlína byla tak vzdálená všemu co doposud poznal. Nebyl schopen opět zakořenit. Chyběla mu jeho žena, děti, přátelé, práce, ……… vše bylo pryč. Ano lidstvo si poradilo se svým osudem, a to velmi brilantním způsobem, ale on toho není schopen. Je to na jednoho člověka přece jen příliš ………. pocítil úzkost, pocítil to křečovité smrsknutí v žaludku, které tak rádo lidem vymačkává život, a to vše přes veškerou blahodárnou energii, kterou mu přinášelo jeho nové modré tělo. Sebevražda! Úplně se nad tou myšlenkou zachvěl, a vzpomněl si na článek v novinách s nápisem: „SEBEVRAŽDA NORMÁLNÍ NENÍ, ALE MYŠLENKA NA NI NORMÁLNÍ JE“ Trošku si oddychnul. Objevil se před ním pan Mok a s přívětivou modrou tváří promluvil 13
„I my, Noví lidé máme své problémy. Domnívám se, že v tom se od starého člověka moc nelišíme. Existuje místo, které by vám mohlo pomoci opět zakořenit v tomto pro vás novém světě. I já jsem kdysi pomýšlel na sebevraždu. I mně bylo pomoženo na stejném místě. Před Waltzem se objevila namodralá záře, do které společně vešli. Za několik okamžiků se ocitli před horským masivem. „Klášter se nachází za tímto hřebenem, ukazoval svým dlouhým prstem Mok, ale ten už si musí přejít každý sám, zamrkal hnědýma očima plnými něhy a zmizel za oponou modré záře. Pan Waltz svižně vykročil úzkou pěšinkou vedoucí do míst kam ukazoval dlouhý prst Moka. Krajina byla tvořena zakrslými borovicemi, nízkou travou a tu a tam ležícím balvanem. Vítr hladil vše čeho se dotknul, jeho modrou hlavu bez vlasů, zkroucené větve s tisící jehličkami, lišejníky divoce rostoucími na převelikých kamenech. Do jeho útrob se počalo pomaloučku usazovat ticho. Pokračoval dále, a aniž si to uvědomoval, stával se tišším a tišším a ještě tišším. Myšlenky se vytráceli a namísto nich …. již nepřicházeli další. Waltz se zastavil na samém vrcholu, odkud očekával výhled na klášter, ale namísto něj se dole objevila modrá hladina jezera …… jezera, které se třpytilo jako obrovský oválný safír. „Zvláštní“, pomyslel si Waltz, zatímco pomalu scházel dolů k jezeru.
14
III. Modrá hlava se dívala na hladinu jezera. Postava byla usazená na břehu jezera tak přirozeně jako okolní borovice v zemi. Waltz si zvolna sednul a zadíval se také na hladinu jezera. Postava zvolna, aniž cokoliv řekla, uchopila kámen a hodila s ním do vzduchu …. „ŽBLUŇKKK“. Vytvořily se kruhy, které nyní proudily do všech stran. Mistr promluvil: „Tak jako vhozený kámen do jezera nikdy nevytvoří nic jiného než kruhy, tak ani člověk vhozený do života nemá žádnou jinou možnost než dosáhnout své přirozenosti. Existuje pouze jeden cíl. Tím cílem jsi ty. Nikdo a nic jiného.“ Mistr vzal do dlaně další oblázek, jemně ho pohladil a hodil s ním do vzduchu…. „ŽBLLLLLUŇK“ Každičká vlnka odnášela na svém hřbetu část života pana Waltze. Očišťovala, vyprazdňovala a vytvářela v jeho nitru prostor, který se neustále zvětšoval. Pocit to byl tak nový, že jej nemohl přirovnat k ničemu, co doposud poznal. Vše mu najednou připadalo tak maličké, tak nicotné tak nedůležité, a pořád se to zmenšovalo až do velikosti špičky jehly, kterou už nedokázal více zmenšovat, ale která jej bolestivě bodala do týlu. Mistr se pousmál a pravil „i ta špice jehly nakonec zmizí a ukázal dlouhým modrým prstem na levý břeh jezera. „Ta hromada kamení před námi, znamená pro mne daleko více než celá Rada pro nového člověka i s těmi svými vynálezy.“
Vše bylo pro Waltze tak záhadné, tak tajemné, tak vzrušující. Měl pocit jako by se stal opět chlapcem a zažíval nesmírné dobrodružství. „Mohl bych zde s vámi zůstat?“ otázal se dychtivě Waltz a přitom nespouštěl z očí vlnky, které k němu neustále připlouvaly. „Můžeš a dokonce musíš. Už dlouho čekám na člověka, kterému bych mohl předat hořící pochodeň Poznání“ a v tu chvíli se na něj otočila přívětivá modrá tvář pana Moka.
15
NEMOHLO BÝT POZDĚJI
Pan Drobil, pekař s velkým kulatým břichem si zvesela pohvizdoval, zatímco míchal těsto ve svém krámku. Prsty jako špalíčky se mu obratně bořily do těsta. Zda za hlavní příčinu natřásání pekařova břicha bylo hvízdání anebo hnětení těsta nevím, snad to bylo obojí dohromady. Kulatá tvář, se dvěma ruměnci po stranách kypěla nahromaděnou energií. Pan Drobil, byl člověkem, který měl rád své pohodlí a hlavně …… nikdy, a to za žádnou cenu nikam nespěchal. Pokud někdo přišel do krámu s žádosti o chléb, který ještě nebyl dopečen, ale už dávno měl být hotov, pan Drobil s klidnou tváří rybáře, který málokdy něco ulovil, co by stálo za zmínku v hospodě, …..odpovídal „Až bude tak bude“ někdy i dodal „kdybych to chtěl uspíšit všechno bych tím zkazil“. Po práci většinou sedával u svého velkého televizoru, kde pozorně sledoval na svých dvanácti kanálech, postavy honící se za zlatým pokladem, lidi, kteří zápasí v peřejích divoké řeky, obličeje v oblecích, které se POTÍ pod tíži všetečných otázek pánů redaktorů a mnoho a mnoho dalších lidských hemžení, snažení a spletitých peripetiích. To vše pozoroval pekař Drobil, ze svého modrého divanu s pruhovaným vzorem, a dělalo mu to tuze dobře. Většinou měl na stole nachystáno spoustu jídla, které si pečlivě připravil, a které zvolna pojídal a užíval si svého pohodlí. Málokdy a máloco ho dokázalo vyvézt z rovnováhy v jeho zažitém světě. Co potřeboval vědět, to věděl, a co potřebovat nemusel, po tom se nepídil. To co mu zrovinka dělalo malinkatou starost, byla drobná mastná skvrnka, která se objevovala s železnou pravidelností pod jeho vozem. A právě, tímto starým vehiklem dojížděl den co den, do sousední vesnice Chlebounkov, ve které se nacházelo jeho malé pekařství. Vše bylo vzdálené necelých 11 kilometrů. Cesta do pekařství měla svou dynamičnost. Byla to cesta malebná, mírně kopcovitá, a podél většině úseku byly po obou stranách vysázené švestky. Pan Drobil právě dopíjel svůj oblíbený brusinkový odvar, když v tu chvíli se ucho oddělilo od oválného hrnku s motivem pečiva, a ten již bez ucha padal k zemi jako kámen vržený do vody. Rozbité střepy se usazovaly všude dokola. Pan Drobil se pomalu zadíval na ucho, které ještě křečovitě svíral ve své ruce. A potom opět dolů na střepy chtěje vše pochopit. Dožvýkal, poslední sousto švestkového koláče, vypnul televizor, a zvolna odcházel do komory pro náčiní, kterým by vše odklidil. Přitom si pomyslel. „O té prasklince v uchu hrnku jsem věděl již několik týdnů. Zvolna se rozšiřovala a plazila se jako had po celém jejím spodním obvodu, měl jsem ji docela rád a už jsem si na ni zvyknul. Ale teď….? Měl jsem hrnek přece jenom vyměnit a neotálet s tím!“ Očima se podíval do míst, kde na polici čekala řada hrnků, která by tak ráda sloužila. Za možnou příčinu prasklinky odhadoval pan Drobil lehké ťuknutí hrnkem o okraj konferenčního stolku, pozdě večer při sledování fotbalového zápasu. Ničeho si ale tehdy nepovšimnul. Prasklinka musela být přímo mikroskopická, pro zvědavé oko jaksi nedostupná. Jakým způsobem se taková malá dočista až mikroskopická prasklinka rozšíří do katastrofických rozměrů, nyní zajímalo pana Drobila nejvíce. „ …možná je na vině vlhkost, která do prasklinky pronikla, a která se s takovou radostí po zahřátí roztahuje a dává ji nový tvar, a to vše plynule až do 16
bodu, když už se ucho není schopno přidržovat hrnku a odloupne se, jako když lupne, a to celé najednou a bez varování. Pomalu smetákem nabíral střepy a uvědomil si, že i ta skvrnka pod jeho starou škodovou může upozorňovat na blížící se nepříjemnou záležitost. Obličej ve tvaru měsíce v úplňku se rozzářil. Brzo ráno na cestě do autoopravny se rozložité břicho pana Drobila zvolna natřásalo. Zda za hlavní příčinu natřásání pekařova břicha bylo hvízdání anebo špatně fungující tlumiče od auta nevím, snad to bylo obojí dohromady. Kulatá tvář, se dvěma ruměnci po stranách kypěla nahromaděnou energií. TISKOVÁ ZPRÁVA: Tragická nehoda na silnici mezi obcí Horákov a Chlebounkov. Stará škodovka byla nalezena vklíněna do rozložitého stromu. Za možnou příčinu nehody je považovaná prasklá gumička brzdící kapaliny. Řidič na místě mrtev.
17
STADIÓN
Dlouho jsem sliboval svou účast, ale teď, už se z toho nemohu vyvlíknout. Kamarádi již nervózně zvonili před vchodem, kde na mne netrpělivě čekali. Byl jsem konec konců rád, že nemusím vysedávat doma. „Bude to pro mne přece jenom zážitek“ pomyslel jsem si. Jakživ jsem nikdy ještě na fotbalovém zápase nebyl. Nepočítám ten druh kopané, která se často kope na všemožných zatravněných parcelách mezi domy, byť jsou hráči navlečeni do něčeho, co připomíná dres. Vytahaná trika stokráte vypraná, barva bledá, nevýrazná, jen ty čísla se na nich pevně drží. Budou asi to poslední co z dresu nakonec zbude. Boty všelijaké, trenýrky střapaté s nevýrazným zakončením. Fotbalový zápas, který na mne čekal byl zápasem ligovým. Už v tramvaji se hlučně tipovalo kdo vyhraje a kolikráte padne branka. Názory byly různé tak jako lidé, kteří je vykřikovali. Červená tramvaj, narvaná k prasknutí se klikatě a kostrbatě, tak jak to tramvaje umějí natřásala a my s ní. Sedadla tvrdá a plastová, tak trochu ergonomická. Byl jsem docela rád že stojím. „Prásk“, rána jako z děla, škubnul jsem sebou ve směru zvuku a uviděl blikající oranžové světlo, jak výhrůžně svítilo a radovalo se, že přišla její chvíle. „Ještě tři zastávky“ sděloval mi Kamil, který si všimnul jak zírám do otevřených dveří. Výpary z různorodých kabátů, které byly nasáklé smrady z všemožných krčem a hospod se linul všude dokola. Chtěl jsem otevřít okno, ale byl jsem zaražen loktem s kérkou obtloustlého orla. „Bude průvan, vole“ zněl hlas majitele tetování. Nechal jsem to být. Zbývaly už dvě stanice. „U Stadiónu!“ Zahřmělo z ampliónu. Namačkaný dav se počal valit ven. Lidé, kteří do té doby seděli, chtěli opustit tramvaj jako první. Bezúspěšně. Před očima se mně na okamžik mihnul článek. Ušlapán v metru. Podíval jsem se dolů a uviděl velké množství tmavých bot, se silnou podrážkou, průměrná velikost - deset. Zhluboka jsem se nadechnul, a jako balón se držel nahoře. Byl jsem doslova vynesen ven. Na čerstvém vzduchu se hloučky fanoušků srocovaly do větších skupinek. Všichni jsme si to mířili více méně stejným směrem. Aniž jsem si toho všimnul, stal jsem se spolu se svými kamarády součástí davu ve tvaru trychtýře, který proudil plynule přes pokladnu. Zpočátku jsme postupovali k pokladně pěkně vedle sebe. Ale pak už každý sám. Michal první, Kamil druhý a já za nimi. „Máš vše zaplacíno“ volal na mne Michal. Chtěl jsem se v pokladně ještě zeptat, v kolik zápas asi tak skončí. Naklonil jsem se proto do okénka s otázkou na rtech. Puch, který se z malinkaté místnůstky vynořil mne opravdu zaskočil. Pach chcípajícího tchoře zalitého octem jsem nečekal. Dodnes nechápu jak ten tvor s hlavou ve tvaru uzbecké tykve mohl tak smrdět. Na nic jsem se nezeptal a lapajíce po dechu jsem doháněl své kamarády. Plastové židle, na betonovém podkladu se v nekonečných řadách pomalu zaplňovaly. Lidé zamotání do rozličných barev, vyvářeli strakaté obrazce, něco na způsob koláže. Modrá střídala červenou, ta černou, potom bílá, žlutá, bílá a opět červená. Být malířem, namíchal bych si hodně modré a černé barvy. Světlomety na každém rohu, ozařovaly obrovskou travnatou plochu. V té záplavě zelené barvy, 23 párů nohou, jako stíny od jehel kmitalo ve svižném tempu sem a tam. S úžasem jsem se na vše díval. „Nedáš si buřta s cibulí? Dloubl do mne Kamil z otázkou. „Ne díky, stačí pivko“ odpověděl jsem hned, aniž jsem spustil zrak od jednoho z hráčů, který nejprve poklusával a potom se tryskem rozběhnul vpřed. Bez míče.
18
„Buřt je úžasný“. Mlaskl mi Michal labužnicky do ucha. Uviděl jsem lesklé rty od mastnoty, která mu stékala zvolna po bradě. Tu nabral okrajem plastového kelímku a upil trochu piva. Blahosklonně se usmál a prožíval tuto jedinečnou chvíli. GÓÓÓL ozývalo se ze všech stran. Několik fanoušků převrhly své párky, dosud pevně usazené v klíně. Lidé jásali, lidé vstávali, lidé nadávali. Všude řev a prožívané emoce. I já prožíval tuto chvíli, tuto erupci v anonymním davu fanoušků. Na světelné tabuli se objevil nápis 1:0. Kamil si otřel pot z čela a promluvil. „Super, vedeme“ a odplivnul si do anonymní tmy pod námi. Pozoroval jsem spoustu rychlých útoků nalevo i napravo. Obě branky, jako dvě nedobytné pevnosti, hleděly přes travnaté území jedna na druhou. Otevřené tlamy, do kterých se hráči snažili zasadit pořádný kopanec. Nic. Obrana napravo odrážela všemožné kličky, smyčky, tajné plány. Obrana nalevo odváděla stejný výkon. Tu a tam se snažili trenéři obou týmů vyslat na bojiště „čerstvou sílu“. Bezvýsledně. Oč byly útoky intenzivnější o to urputněji bojovala obrana. Hra byla svižná, a míč putoval z jedné strany na druhou s neúnavnou hravostí. Fanoušci se určitě nenudili. A i kdyby, byly tu přece skvělé buřty z cibulí a pivo, do kterého mohli rozpustit svou rozmrzelost. Bubnování, pokřik, zpěv, rozlité pivo, rozbitá láhev, cigaretový kouř, výpary z kabátů a mexická vlna. To vše vytvářelo těleso prostoupené duchem fotbalu. Tradááááá, ozvalo se bez varování V uchu jsem pocítil zapíchnutou dlouhou jehlu. To vuvuzela, která se až dosud lenivě převalovala v dlani fanouška sedícího v řadě za námi, ukázala svoji sílu. I Michal s Kamilem sebou trochu trhli, ale jinak dál sledovali napjatě právě se kopající rohový kop. Byl jsem zcela pohlcen hvízdajícím uchem, že jsem ani nezpozoroval už druhý ………. GÓÓÓÓÓÓÓÓL zahřmělo všude do okolo. Tradááááá Bez varování jsem dostal druhou dávku od vuvuzely. Na světelné tabuli se objevil nápis 1:1. Udělalo se mi trochu nevolno. Rychle jsem se zvednul a šel si koupit pivo do nedalekého stánku nad námi. Procházel jsem řadou neznámých tváří, které vystupovaly z polostínu. Tváře fousaté i lehce oholené, tváře opilé, tváře šťastné i nešťastné, tváře veselé, tváře zjitřené drobným slůvkem. Ty všechny byly různorodě tvarovány pod vlivem právě probíhajícího zápasu, anebo čistě dle soukromých záležitostí. Před stánkem „ani noha“. Jen znuděný prodavač s černým knírem, vykukoval zpoza okénka. „Jednu dvanáctku, prosím“ řekl jsem ve směru kudrnaté hlavy, která v tu chvíli převracela hranolky. „Hned to bude“ ozvalo se tlumeně uvnitř stánku a já zažíval chvíli klidu. Několik policistů se psy, chodilo kolem a vrhalo zvědavé pohledy do stran. Vypadali jako černí brouci s varovným žlutým nápisem. Boty černé jako uhel podupávaly přes rozbité sklo. Během následujících 10 minutek jsem byl již opět usazen na svém místě, v ruce ještě zbytek piva. Sotva jsem si sednul, ostrý hvizd přerušil zápas. „Teď je pauza, jdeme na pivo“, zvolal radostně Michal. „Zůstávám tady a budu hlídat fleky“ odpověděl jsem. Ale to už Michal s Kamilem neslyšeli. Ubírali se ve směru stánku a byli pohlcováni dalšími a dalšími fanoušky. Sedadla se postupně vyprazdňovala a vytvářely se různé díry, ze kterých se stávaly prázdné řady. Ve druhém poločase již žádný gól nepadnul. Většina fanoušků, byla přece jenom s výsledkem zápasu spokojena, i když navenek dávali najevo vztek. Byli přece jen šťastni a těšili se domů na teplou večeři. Spoustu emocí zanechali fanoušci na stadiónu, který je všechny absorboval s převelikou radostí. Došlo k jakémusi vyprázdnění, uvolnění a očištění. Přestože padly dvě branky, žádnou z nich jsem neviděl. Na místo prvního gólu jsem měl před očima Michalovu mastnou bradu, ten druhý mi ušel, když jsem pátral očima po původu sloního troubení. Ale byl jsem rád. Takový zážitek, se přece jenom jen tak neprožije. Odcházel jsem se svými 19
kamarády a nechával za sebou vyprazdňující se stadión. Ten bude jistě ještě chvíli rezonovat ligovým fotbalovým zápasem. Zeptáte-li se mne zda bych se šel opět podívat na ……….. Když už se z toho nebudu moci vyvlíknout tak určitě půjdu.
20
ÚŘEDNÍK
Osamělá vrána se v malých kruzích pomalu snášela na měděnou střechu secesní budovy. Několik vran již na střeše sedělo a s krákoravým hlasem, kterému člověk nerozuměl, ale který znamenal něco ve smyslu hádky, do sebe dloubaly. „Zase ten havraní skřehot! Nenechají člověka, aby si v klidu popracoval. “ promluvil si pro sebe pan Sojka, zatímco okno zavíral. Okno patřilo k budově, která měla už svá nejlepší léta za sebou a tyčila se mezi honosnými domy v centru stověžaté Prahy. I ona měla spoustu různých věžiček s působivým zakončením. Ve svých nejlepších letech sídlila v jejich útrobách obchodní komora. Nyní se na velkých dřevěných vstupních dveří s ozdobným kováním, leskne měděná tabule s nápisem: MINISTERSTVO PRO SPRÁVU ÚŘEDNICTVA. Prostorné kanceláře se nacházely ve všech jejích sedmi patrech. Honosné schodiště potažené tmavomodrým kobercem se žlutým lemem, bylo zasazené uprostřed budovy. Na širokých chodbách, vydlážděných mozaikou decentního vzoru, se chodilo jaksi pomalu a uvážlivě. Úředníci si byli vědomi důležitosti místa. I jejich nikterak působivý krok pod černobílou mozaikou, se stával krokem neobyčejným. Každé jednotlivé patro bylo zároveň sídlem mnoha dveří. Dveře masivní a lakované, v odstínu slonové kosti, měly zřetelné prasklinky táhnoucí se v přímkách a na různých místech. Známka to neustálého a tvrdohlavého nanášení laku v barvě slonové kosti. Na jejich pravé někdy i na levé straně, se leskla ve výši očí střední postavy malá měděná cedulka skládající se z titulu, funkce a jména úředníka, kterému to vše náleželo. Stropy vysoké. Na stěnách staré akvarely. Měděné kliky. Na chodbách zavěšeny, křišťálové lustry ve stylu art deko. Každé patro mělo svého náměstka, krom toho nejvyššího, to bylo vyhrazeno přímo pro pana ministra. Pak tu ještě byla půda, suterén a sklep. Ve vestibulu živořil v prosklené místnůstce vrátný, který všechny znal, a vždy pokyvoval na pozdrav. Vždy jiným způsobem, podle funkce na kterou zrovna kýval. Od prostého úředníka bez funkce – to vždy seděl za sklem zahleděn do novin, až po pána ministra – vždy v pozoru a před sklem. Jeho chování bylo odrazem všech zaměstnanců budovy. V suterén debatovali o všem možném a nemožném osobní řidiči pánů náměstků. Tito stáli v hierarchii řidičů nejvýše, a to hned za řidičem pana ministra. Výjimečné postavení měl řidič prvního náměstka, který v úřadě téměř nebyl, neboť jeho pán se pohyboval převážně „v terénu.“ Pak tu byli řidiči všemožných ředitelů odborů, kteří se na každém patře vyskytovali v počtu, ne menším než šest. Hučelo to jako v úlu. Řidiči se navzájem trumfovali, historkami o jejich chlebodárcích, a samozřejmě nadávali, ale jen tak naoko NA POMĚRY. Takový řidič je mnohdy informován o všemožných záležitostech na ministerstvu lépe, než kdejaký ředitel. To víte, sedadlo spolujezdce, se jen tak lehce od řidiče oddělit nedá, a tak on, šofér ať už se mu to líbí nebo ne, si musí vyslechnout spoustu, ale opravdu spoustu důvěrností, titěrností a různorodých maličkostí, které si jako puzzle skládá později dohromady. 21
Sklep budovy, hřbitov všech vyřazených dokumentů praskal ve švech. Každý týden objížděl skladník všechny kanceláře v budově. Úřednictvo mu házelo na vozík všelijaké lejstra svázané konopným provázkem, většinou s poznámkou: „Ne abys něco ztratil!“, nebo “Jde o velice důležité dokumenty“ a s vážnou tváří soudce pozorovali jak jsou drahocennosti odváženy mimo kancelář. „Možná je ještě budeme potřebovat“ slýchával také často skladník, když mizel za rohem chodby. Na půdě měl své království správce budovy. Kdysi býval lihovarníkem, a také nyní si sám vyvařoval domácí – úřednickou kořalku. Tu velmi rád rozléval návštěvníkům, které přijímal jak vždy říkal, v tom nejvyšším a nejdůležitějším patře budovy. Byl to člověk příjemný a usměvavý. Vymykal se všem zaměstnancům budovy. Jakoby do ní ani nepatřil. Paradoxně to byl on, který ji měl nejvíce rád a chápal. Znal všechna její zákoutí a problémy. S rozumem přímo šalamounským vymýšlel různé triky a fígle a to tak, aby si vystačil se skrovným rozpočtem, který mu byl na údržbu a drobné opravy přidělen. „Hlavně, aby bylo v zimě teploučko a v létě, aby se úřednictvo moc nepotilo a samozřejmě, aby do budovy nezatékalo!“ říkával mu jeho nadřízený. Taky se stávalo, a to velmi často, že bylo nutno vložit zpět vypadlou kliku, nalakovat popraskané dveře, spravit zásuvku, podložit psací stůl, utáhnout šroubek na pojízdné židli, který se vzpíral a nechtěl poslouchat točící se rozložitý zadek, a to vše se neobešlo bez pomocné ruky správce. Úředníci se jaksi buďto styděli, anebo zcela se stranili skoro bych řekl, až štítili jakékoliv manuální práci. Možná to bylo proto, že jim práce od ruky moc nešla. Vycíděná měděná cedulka s čitelným nápisem: RNDr. Rostislav Sojka, CSc., ředitel odboru pro strategické řízení, se matně leskla v přítmí chodby. „Hrom aby do toho … ta zatracená černá havěť …“ ozývalo se opět z rozlehlé kanceláře. Ta byla zaplněna stohy různých papírů, které byly v komíncích naskládány všude tam, kde to jen bylo možné. Na židlích, na policích, na zemi, dokonce i na sedací soupravě, kde přece jenom zbývalo v rohu trošku místečka pro hosta. Jeho stůl byl zcela zakryt pod několika nesourodými vrstvami papíru. Kupky dokumentů obratně přehazoval, tak jak si zrovna daná situace vyžadovala. Složky, které věděl, že nebude momentálně potřebovat odkládal na židle, pohovku, i do přeplněných polic, ty o kterých si myslel že jsou vyřízené, dával na zem. Ty opravdu důležité dokumenty měl na stole. „Tááák“ říkal si pro sebe pan Sojka a s obratností varietního umělce přesouval pomalu ze stolu méně důležitý komínek dokumentace na sedací soupravu. Spadlo mu při tom jen pár vrchních listů, do míst, kde ležely zauzlované šňůry vedoucí ke starému počítači, který už dávno nepoužíval. Hromada případů, které čekaly na jeho vyřízení, mu vrásky nedělala. Avšak starost mu dělaly vrány, které ho neustále jak si myslel dráždily. Nesnášel tu jejich černou barvu, ač se oblékal zásadně pouze do tmavých obleků. Jezdil temně modrou limuzínou. I doma, v civilu byl navlečen do tmavých odstínů. Cítil jako by se mu ty vrány vysmívaly. Posláním ministerstva pro správu úřednictva, bylo zefektivnit výkon státního aparátu. Zeštíhlit, ozdravit, pročistit a uvolnit ty letité nánosy úředníků, kteří se mezitím za ta dlouhá léta postupně nasbírali, a stále ještě usedali na jednotlivé státní úřady a jako pijavice se jich za žádnou cenu nechtěli vzdát. Říkali si, šedá elita. Pan Sojka právě pracoval na důležitém úkolu, a to připravit strategickou koncepci, která by měla navrhnout kroky, směřující ke všeobecné a rychlé redukci úřednictva. A byly to právě tyto návrhy a koncepce z různých úřadů, které se mu hromadily všude kolem v kanceláři. Některé, byly dokonce i ze zahraničí a obsahovaly prapodivné srovnávací studie. Pan Sojka srovnával a vybíral ty, které by mu pomohly najít vhodnou alternativu. Velmi často do zahraničí také jezdil, kde s tváří kněze kázal o strategických procesech, nutných pro řízení státního aparátu.
22
„Čert, aby se v tom vyznal, takový galimatyáš a mičurinec“ odfrknul si unaveně pan Sojka, zatímco těkavě přejížděl očima nad dalším návrhem, tentokráte z Litvy od pana státního rady Rubajevkovova. Byl vyrušen až osobní sekretářkou, která mu připomínala zahájení porady u pana náměstka, v kanceláři na konci chodby. „Tak jak jste daleko s koncepcí?“ otázal se zvědavě pan náměstek. „Tak daleko jak je to jen možné“ odpovídal pan Sojka a přetřel si hřbet ruky. „Tedy jak daleko jste došel?“ „Budete určitě překvapen, dále než si mnozí dokážou představit.“ „Nuže tedy?“ „Tedy potřebuji ještě trochu času, na dopilování, nechci Vám předkládat jakýsi polotovar.“ „Víte, že musíme do konce dubna, předložit koncepci pro pana ministra.“ „Vím, ten termín bude jistě dodržen, to Vám garantuji na úřednickou šedou“ a přitom zvednul svou pravou ruku do výše svého nic neříkajícího nosu. „Dobrá, věřím Vám, nikoho lepšího na tu práci stejně nemám.“ „Děkuji, mohu jít?“ „Ne, ještě mi musíte přece něco povědět, zítra mám jednání s panem ministrem.“ „Řekněte mu, že do konce dubna bude koncepce hotova.“ „Jen, aby opravdu byla! Z Vás, aby člověk informace vytahoval jako kýbl vody ze studny. Radši už běžte, nebo se tu zhroutím.“ Pan Sojka neměl do zhroucení také daleko, a počal si otíral orosené čelo tmavomodrým kapesníkem s šedým lemem, zatímco odcházel spěšně z kanceláře pana náměstka. Usilovně dál pracoval na koncepci a v uších mu stále zněl hlas pana náměstka „úředníci se musí, tak jak si to žádají poměry r-e-d-u-k-o-v-a-t“. O čem, ale nevěděl, jak rychle se změnily poměry ve vládě. Koncepci nakonec pan Sojka vytvořil. Jmenovala se „reforma ústřední státní správy“, a s tlustou složkou v tmavém kabátku odcházel, po dvou měsících intenzivní práce k panu náměstku. Ten byl s koncepcí, která nemilosrdně , bez rozdílu a plošně navrhovala redukci úřednictva o dvacet procent spokojen. S tlustou složkou v červeném kabátku odcházel pan náměstek k panu ministru. „Vím, že jste odvedl jistě skvělou práci, zadání určitě nebylo jednoduché“ promluvil pan ministr, zatímco zběžně listoval v červené složce, a dále pokračoval „situace se ovšem změnila. Pan premiér mně vysloveně požádal, o pozdržení reformy úřednictva s obavou, že by to mohlo vyvolat nepokoje v úřednických stavech. Myslím si, že se trochu i zalekl. Od reformních kroků, ale ustupovat nechce. Rád by si reformu vyzkoušel nejprve na krajské úrovni. Musíte pane řediteli vytvořit koncepci novou a to tentokráte pro kraje“. Koncepci pro kraje nakonec pan Sojka po roce vytvořil, ale tu už nikdo nečetl. Změnila se vláda, a ta měla jiné zadání. Vyměnil se i pan ministr, a jako domino všichni náměstci v budově byli odvolání. Budova byla nakonec prodána a všichni úředníci, do jednoho se přesunuli na jiné, méně či více důležité úřady. Někdo si přilepšil, jinému bylo něco ubráno. Jen správce, který se až do posledního dechu o budovu staral, byl nemilosrdně vyhozen novým majitelem budovy. Vrány se v pomalých kruzích snášely na střechy stověžaté Prahy a radovaly se z nastávající zimy. Většina z nich tu nebyla prvně. Rády se vracely do příjemného klimatu, který jim nabízel vše co
23
potřebovaly k životu. „Sakra“, ulevil si pan Sojka, který zrovna zavíral okno barokní budovy ministerstva dopravy. Papíry v prostorné kanceláři se vznášely všude kolem.
24
ZÁMECKÝ KOPEČEK
Profesor Narovnal, se na chvíli zastavil, aby si trošičku odpočinul. Uvolnil napjaté tělo a otřel si orosené čelo bílým kapesníkem. „Nádherná procházka“ pomyslil si. Všude dokola byly šumné hvozdy. On sám stál na nenápadné pěšince, příliš vyšlapané na to aby se dala nazvat zvířecí pěšinka, ale zase ne až tak moc na to, aby ukazovala, že zde chodí často lidé. Byla zrovinka polovina července, doba kdy si léto probíjí svou cestu ke svému vrcholu. Zde ve stínu košatých dubů a javorů, za zvuků zpěvného ptactva, bylo velmi příjemně. Vzduch prosycen vláhou z půdy vytvářel příjemně chladivou atmosféru. Už takových dobrých deset minut ho nedočkavě profesor vyhlížel. Koho? Zvláštního člověka, o kterém slyšel při jedné z jeho častých návštěv v hospůdce „U Boha“. Hovořilo se o něm jako o svatém. Prý sedí na skále, a mlčí. Lidé k němu přicházejí a přinášejí k jeho nohám ovoce, chleba, vodu, deku, zkrátka věci, o kterých si myslí, že by mu mohly být nějakým tím či oním způsobem k užitku. On se při pohledu na ně jen usmívá, vše přijímá a ničeho neodmítá. Také slyšel, že na místě tohoto člověka se vyskytuje zvláštní atmosféra. Profesor Narovnal, je vedoucím katedry experimentální psychologie Karlovy univerzity. Již od dětství se zajímá o každičký fenomén lidské psychiky. Mnohokráte byl pracovně na cestách po odlehlých částech světa, kde se setkával s lidmi podivuhodných vlastností a ještě podivuhodnějšími pohledy na svět. Avšak, jak se domníval ta nepřekonatelná bariéra kultury, mu bránila uchopit a zcela jasně pochopit, bez jakýchkoliv pochyb způsob jejich myšlení, ten klid a mlčení, to ticho, které bylo pro něj obrovským tajemstvím. Vždy rád pobýval mezi takovýmito lidmi, kde se vytvářela neobvyklá atmosféra. Velmi rád vzpomíná na svou dávnou cestu po Indii k břehům řeky Gangy, kde se setkal s opravdovým mystikem. Zakusil a opět prožíval tu zvláštní atmosféru klidu, kdykoliv si na něj vzpomenul. V přítomnosti tohoto zvláštního člověka se vše rozpouštělo. Různé zatvrdliny, hrudky, uzly nabývaly vláčnosti, která se pozvolna měnila v tekutinu a ta poté mizela jako pára. Většinu otázek, které si sebou tehdy přinesl, se mu v mysli ztrácely, zkrátka přestaly v přítomnosti „svatého“ působit a dráždit, již neměli na něj vliv. Otázky ho vůbec nezajímali a jen hleděl, oči doširoka otevřené na přívětivou tvář naplněnou úsměvem a jiskrnými očima a prožíval danou chvíli. Toto se mu stalo pouze jednou. Takový to byl podivný člověk. Profesor byl naplněn neobyčejnou radostí a to od chvíle, kdy se dozvěděl o člověku, který vykazuje, tedy alespoň podle toho co slyšel podobné vlastnosti jako tehdy mystik na břehu Gangy. Zvláštní na tom bylo, že byl narozen v jeho krajině, ba co víc, že vůbec studoval na české vysoké škole. Od takovéhoto člověka by se mohl dozvědět o podivném stavu mysli daleko více a to vše bez zprostředkovatele, přímo a navíc v češtině. Profesor se hluboce nadechnul a cítil, jak se do jeho těla vlila čerstvá energie, kterou pociťoval, vždy když se blížil něčemu novému a záhadnému. Měl přímo radost dítěte, a už jenom tento pocit stál za veškerou tu námahu, aby se sem dostal. Z přemýšlení ho vyrušila až prasklá větev, kterou uslyšel kousek za sebou. Otočil se a uviděl, jak se vynořila zpoza kapradí udýchaná postava starosty Pěnivky. Symetricky kulaté břicho a tváře, se na něj usmívaly. „Dobré odpoledne“, ozvalo se z masitých úst, „ještě kousek dolů a potom nahoru a už tam budeme“. „Budeme kde?“ otázal se profesor a pozdravil. 25
„No přeci jdete za našim Janoušem?“. „Nevěděl jsem, že se jmenuje Janouš“, odpovídal profesor a trošku se poškrábal v bílých vousech. „Jasně, že se jmenuje Janouš, vždyť ho znám jako své boty od svých dětských let“. Usmála se na něj kulatá postava. I profesor se usmál a vítal tuto neobvyklou situaci. Mohl se přece dozvědět o „svatém“ něco víc než věděl a to ještě dříve než se s ním setká. Ani se nestačil zeptat a už před ním počala žoviální postava gestikulovat a mluvit. „To máte tak Janouš byl odjakživa, co ho znám zemědělcem. Vyjížděl se svým traktorem orat, sázet. Nemá ani ženu ani děti. Žen se ale nestranil a tu a tam s některou nějakou tu dobu žil. Většinu času byl ale ve svém domě sám. Nikdo by si ani nepomyslel, že se může stát svatým. Je to obrovská čest pro naši vesnici, že náš člověk dosáhnul takové velikosti. Právě mu nesu žádost z Prahy, od jedné významné osoby“ a pan starosta se významně a přímo tajemně podíval na profesora „která by se s naším Janoušem velmi ráda setkala, ale v Praze. Vše potřebné prý zařídí, jen se nemůže dostavit do těchto nádherných hvozdů osobně“. Starosta by jistě rád mluvil dále, ale musel se zastavit a trošku se rozdýchat. „Pane profesore, což kdybychom si udělali malinkatou pauzičku, zrovinka tady na tom padlém kmeni před námi? Janouš nám neuteče a je tady přece tak krásně, nač spěchat. A zatímco mluvil, už si sednul na světlou kůru padlého javoru. Sednul si i profesor a pozorně naslouchal všemu, co tento dobromyslný člověk říkal. „Určitě se chcete zeptat“, pokračoval hned, co si malinko oddechnul, „jak se to tak všecičko semlelo, že je náš Janouš najednou svatým“. Profesor nic neříkal, jen přikývnul na souhlas a snažil se co nejméně přerušovat starostu. Pan starosta významně povytáhnul obočí, tajemně se nahnul k profesorovi a promluvil. „Stalo se to tak. Před dvěma roky v létě jsem procházel lesem, směrem k postavenému novému krmelci pro divou zvěř. Té je u nás habaděj. Chtěl jsem zkontrolovat, zda práci dělnicí udělali pořádně. To víte lidi“ povzdechnul si starosta a pokračoval, práci odfláknou, vezmou peníze, ty hned v hospodě zkapalní a zpátky je už do lesa nedostanete ani bičem. Ledaže byste jim zaplatili za tu samou práci znovu. Zkrátka než dávám někomu peníze z obecní pokladny, vždy si chci vše prohlédnout na vlastní oči“ starosta se zadíval na profesora, zda všemu rozumí, ten pokývl a tak dále pokračoval. „To víte, vše se vždy valí na starostu obce. Každá drobotina, každičká starůstka, všechny ty prasklinky a lidé jsou tak netrpěliví a starosta má pouze 24 hodin denně, tak jako všichni ostatní“. Trošku si odkašlal a pokračoval dále „Nuže, ten den jsem zrovna procházel kolem Zámeckého kopečku, a už v dálce vidím dvě postavy, jak spolu hovoří. Byl tam náš Janouš a takový zvláštní stařík zabalen do podivných hader. Zvědav o čem si ti dva povídají, jaksi jsem se do rozhovoru připletl. „Ano určitě souhlasím“ uslyšel jsem zvonivý hlas Janouše, který dále pokračoval „kdybych si mohl vybrat, jistě bych volil pocity příjemné, libé, nu a ty nepříjemné bych zastrkával pryč do nejčernějšího kouta, tak aby ani oko orla na ně nedohlédlo. Ale toto jsem neměl na mysli. Za změnou pocitů přece musí něco být. Nějaký hybatel či co já vím. Zlo by bylo vytlačováno dobrem a dobro zlem. Pořád bychom se točili, jaksi v kruhu.„ Stařík souhlasně přikývl a promluvil: „Ano vše zastřešuje Bůh. Je jako tyglík, ve kterém se vše pohybuje a vaří. Líbivý pocit, nepříjemný pocit, dobro, zlo, krása, ošklivost … zkrátka není nic co by bylo vně. „Ale k čemu to všechno?“ tázal se Janouš. „To nevím „ odpověděl stařík a pokračoval „jsem pouhým svědkem a pozorovatelem, je to vše tak tajemné a záhadné, sám jsem pouze na počátku cesty“ a přitom posunul svou holí oblázek a převrátil ho opačně. „Je to zrovna jako s tímto kamenem. Jsem už starý a myslím si že ty jsi dost inteligentní na určitou hypotetickou demonstraci. Vidíš ten velký balvan na okraji paseky“? „Ano vidím“ odpověděl Janouš a zadíval se zpět do vrásčité tváře starce. 26
“Jistě chápeš, že já sám s ním nesvedu nic“ pokračovala shrbená postava, “ale představ si, že bych tento kámen dokázal přemístit třeba támhle dolů do nedalekého potoka“ a ukázal svou dřevěnou sukovitou holí směrem k vodě, „vše pod kamenem by si trochu oddechlo, sluneční paprsky by počaly na obnažené místo svítit. Zanedlouho by se místo zazelenalo a jako zázrakem by ožilo. Moje práce je něco podobného, pouze pomáhám odložit těžké myšlenky, které brání člověku, aby mohl začít žít ve své přirozenosti. Aby mohl správně myslet, aby mohla tráva růst. Je to třeba jako z radostí. Člověk může radost zprostředkovat, ale to je tak všechno co se dá dělat. Za celý svůj život jsem neviděl, že by se dala radost někomu dát. Je to věc zhola nemožná. Můžeš dělat cokoliv, třeba se stavět na hlavu, ale vše stejně záleží na osobě samotné, zda bude radost mít či nebude. Kdybys Janouši radost opravdu vlastnil, mohl bys ji v sobě zapínat a vypínat a to tak, jak by tě zrovinka napadlo podle libosti. Ale radost přichází a odchází a to vše je znakem, že člověk není jejím vlastníkem, není ani jejím stvořitelem, nemá to prostě pod kontrolou. To vše znamená, že radost a tedy i jakýkoliv jiný pocit nemůže být tvojí vlastní přirozeností. Pocity jaksi tebou pronikají, protékají, chvíli se zastaví a už tě zase opouští, vytlačovány pocity jinými“. Janouš souhlasně pokýval hlavou a dodal „člověk se možná musí pokusit být jakýmsi alchymistou, aby dokázal s tím vším zamíchat. Bylo by krásné se naučit pocity proměňovat. Hněv v lásku, zlost v dobro, ošklivost v krásno, pocit mála na pocit nadbytku. Staříkovi oči se trošku přivřely a pravil: „Ani tato alchymie není tou správnou cestou. Jde jenom o přeměnu té samé matérie. Pořád se pohybuješ v dualitě. Měl by ses pokusit jít dále směrem k samotnému zdroji, který je neměnný, ale přitom tak živý a opravdový. Ale hlavně nepodléhá zákonu sytosti. Přece víš, že i ten nejúžasnější pocit časem vyprchá, vybledne, jaksi se ztratí v čase. Člověk už je zkrátka takový tvor, to co ho uspokojovalo včera, mu dnes už zdaleka nestačí. Snaží se v pohyblivých a zrádných písčinách různorodých přání pohybovat, manévrovat, či alespoň se orientovat a to i přes zjevnou fata-morgánu, která se nachází na všechny světové strany. Což jak jistě uznáš je zhola nemožná věc. Co je opravdu důležité je uvědomění si vše pronikající sílu, které se nachází za dualitou. Tato síla se nikdy nerodí a nikdy tedy nemůže ani zemřít. Je přirozeností každého živého tvora, každé traviny, každého kamene, oblaku, atomu, zkrátka všeho toho nač si dokážeš pomyslet. Dokonce je i v pozadí tvého myšlení. Provází tě od narození po tvou smrt, je neustále s tebou, vždycky byla a vždy bude. I kdybys chtěl sebevíce, nemůžeš se jí zbavit. Je to jako s pěstí, která zmizí v okamžiku otevření ruky, ale přece je stále s tebou. Objevuješ pouze drobotiny, ale celek ti uchází. Pouze v celistvosti je možné vše poznat. V takovémto stavu dualita, neexistuje již nejsi oddělen, stáváš se vším.“ Starosta se podíval na profesora, zda nechce něco říci, ale on mlčel, a tak pokračoval ve vyprávění, „zeptal jsem se staříka: „Když je tedy ta záhadná síla to nejdůležitější, kde ji tedy hledat?“ Stařík se pousmál a pravil: „Tato tajemná síla se nehledá, není to něco, co bychom mohli k něčemu přidat, tato síla je naši přirozeností a můžeme ji pouze realizovat. Všechno může být považováno za mosty k této síle: utrpení, radost, poznání, starost, námaha, lenost, pilnost, kuráž, hazard, snění, jmění, chudoba, návyky, to vše tě může k ní přiblížit. Ale ani jeden z těchto mostů není natolik silný, aby tě k ní přenesl. Člověk musí zkrátka skočit a věřit. V těchto hloubkách fungují zcela jiné zákony“. Starosta odhodil větev, kterou žmoulal v ruce a pokračoval, „ničemu z toho co říkal, ten podivný stařeček jsem nerozuměl, zato se stalo něco s našim Janoušem. Stál tam jako opařený, z rukou už mu dávno vypadla lopata, která ležela opodál. Jakoby vůbec nenaslouchal. Vše bylo pojednou tak podivné, i ptáci ztichli. Taková tam byla zvláštní atmosféra. Stařeček ještě něco Janoušovi pověděl, co to bylo, už opravdu nevím, nu a potom jsme si dali všichni s pánem Bohem a každý šel svou vlastní cestou. A řeknu vám, že od té doby se Janouš zcela proměnil“. Starosta si trošku odkašlal a pravil, „no nic, musíme pokračovat v cestě k Janoušovi. Nesu mu i trochu buchet od ženy“. Poté vstal, ale až nyní když byl na nohách si všimnul podivnosti, která se vykreslila na profesorově obličeji. Uviděl takový lesklý pohled do neznáma, který byl tak podobný Janoušovi, když hovořil se staříkem. 27
„Pane starosto, jděte teď sám, já si musím ještě vše v tichosti promyslet, a děkuji vám mnohokráte za vaše vyprávění. Uvidíme se nahoře.“ „Ach ano, tak tedy nahoře“ dodal starosta a zmizel za nedalekým keřem. Profesor zůstal sám a bylo mu, jakoby seděl opět na břehu řeky Gangy a zažíval tu tajemnou atmosféru, ve které se nyní koupal. Co ještě nevěděl, bylo, že se jeho oči zcela proměnily, a že už nahoru za Janoušem nepůjde.
28
KARAVANA
Dlouhá řada velbloudů postávala v ranním slunci jeden za druhým. Vytvářeli dlouhé stíny, které dosahovaly až na protější písečné duny. Dohromady jich mohlo být kolem třiceti. Jejich krémová srst, se kterou si pohrával pouštní vítr, splývala dokonale s okolní krajinou. Velbloudi byli klidní. V jejich žaludcích to příjemně klokotalo od nedávno pozřeného obilí smíchaného s trochou nasbíraných pouštních travin. Všichni byli odpočati a připraveni vyrazit na další dlouhý pochod. Vzduchem zasvištěl bič, a dopadnul na hřbet jednoho z nich, který si právě sednul. Tvář barvy temného bronzu se rozhlídla kolem a zvolala: „Vyrážíme, bůh nám buď milostiv.“ Karavana plně naložených velbloudů měchy s vodou, stany, koberci, nádobím, potravinami, dřevem a dalšími věcmi, které potřebovala devíti členná rodina ke své obživě, se dala do pohybu směrem na západ do města Uru. Dvanáct velbloudů zamýšlela rodina prodat na trhu. Zbývající velbloudy naloží nakoupeným zbožím a vydá se na zpáteční cestu přes poušť zpátky do vesnice Tarak. Tímto způsobem se živil Tabriz a jeho rodina, před ním se takto živil jeho děd a takto se budou živit, jak se domníval i jeho dva vnuci. Samuel a Kublaj. Několik velbloudů zahýkalo od radosti. Radovali se i oba vnuci, kteří se nemohli dočkat, až konečně dorazí do města, plného hlomozu, hudby, krásných žen, roztodivného zboží a dalších aktivit, které jsou tak těžko dostupné na vyprahlé poušti. Slunce pozvolna stoupalo ke svému vrcholu. Vzduch se tetelil horkem. Písek byl rozžhaven a oslňoval bez výjimky všechny oči, které na něj pohlédli. V takovéto situaci je nejlépe se dívat daleko dopředu. V hlavě to hučí, a myšlení se upíná pouze na fakt, že za pár hodin slunce o něco poleví, stíny se protáhnou a všichni si budou moci trošku oddechnout. Osamělý orel vysoko na obloze přerušil na chvíli monotónní pohled do okolní krajiny, která vypadala jako dno vyschlého moře. Vlnobití vytvářené větrem bylo jasně vykresleno do zrnitého písku. Někde byly vlnky malé, jinde větší, tu a tam byly vidět opravdu vysoké duny. Krajina se chovala spíše jako negativ, který život odráží. Uběhlo již několik hodin plynulého a poklidného pochodu. Rozvážné tmavé oči, přizpůsobené životem na poušti, ostražitě pozorovaly několik minut malý tmavý bod v dálce. Tabriz moc dobře věděl, že každičký byť i nepatrný detail, může mít v této oblasti cenu života nebo smrti. Bylo už příliš pozdě na to, aby karavanu otočil jiným směrem, neboť nepatrný bod v dálce karavanu již dávno určitě pozoroval. Jizva na pravé straně jeho tváře byla dostatečným varováním, před neočekávanou návštěvou. Bylo tomu již dvacet let, kdy se střetnul s lupiči a musel bránit karavanu svým ručně tepaným mečem. Tehdy zahynul jeho prvorozený syn a otec. Zvolna si poškrábal jizvu táhnoucí se přes celou pravou tvář a popohnal svého velblouda. Již dobrých deset minut se karavana blížila směrem k onomu místu, ale tmavý bod v dálce se ani o píď nepohnul. Nebyla to ani mršina velblouda jak se později Tabríz domníval, ale jednalo se o kus černého kamene, který vyčníval zpoza písku. Kámen vypadal dočista jako ostrov v moři. Bylo to opravdu zvláštní neboť Tabriz tudy procházel s karavanou nesčetněkrát, ale nikdy nic podobného neviděl. Pouze písek a jenom písek, žádné skály. 29
Jenomže nešlo ani o skálu, ale o vrchol starobylé stavby, dávno zaváté nejenom pískem, ale také časem. Vše by zůstalo skryto před lidskými zraky, kdyby se před několika dny tudy touto oblastí neprohnalo silné tornádo, které vysálo několikametrovou povrchovou vrstvu písku až ke špici tohoto starobylého města. Tabrizova emoce napětí se pomalu proměnila ve zvědavost. Teď, když dosáhla karavana onoho místa, bylo vidět zřetelně torzo věže s okrasnými ornamenty, které byly vytesány do kamene. „Tady rozložíme stany a trochu si odpočineme před zítřejším pochodem“ pravil rozhodným hlasem Tabriz a pokračoval „budeme mít dost času na prozkoumání tohoto místa“. Pomalu slezl ze hřbetu svého velblouda, a šel si neobvyklý nález prohlédnout. Všichni ostatní měli své povinnosti při odstrojování velbloudů a stavění stanů. Ženy pomalu začali připravovat osvěžující nápoj „Loche“ a přitom se usmívali tak jak to pouštní lidé umějí. Drsné ruce bronzové barvy pozvolna přejížděly po starobylých ornamentech. Samuel s Kublajem počali odhrabávat písek okolo věže. Po hodině práce toho nechali, neboť se jim povedlo takto vyhrabat pouze něco kolem půl metru do hloubky bez zjevného výsledku. Písek byl sypký a hodně horký. Původní nadšení z objevu rychle vychladlo. Nikdo již nálezu nevěnoval pozornost, ta se obrátila na právě uvařenou večeři skládající se z kozího masa, sušených datlí a pšeničného chleba. Všichni si vychutnávali jak jídlo, tak příjemného chladivého větru, který sebou odnášel nahromaděný celodenní žár. Pomalu se počaly objevovat hvězdy a poušť se stávala ještě tišší. Po dalších deseti dnech pochodu dorazila karavana do města Uru. Tabriz cítil povinnost informovat tamní úřady o svém objevu, a tak také učinil. Starosta města vyslal do oněch míst několik mužů, kteří Tabrize doprovázeli na jeho zpáteční cestě do jeho rodné vesnice Tarak. Ten jim cestou ukázal ono místo, kde se podivná stavba nacházela, a s muži se rozloučil. Od té doby, kdykoliv projížděl se svou karavanou kolem onoho místa, které se nacházelo v polovině trasy Tarak-Uru, pozoroval archeologické práce, které postupně obnažovaly torzo věže a další nově se objevující stavby. Do těchto míst, bylo zapotřebí dodat spoustu potřebného zboží pro obyvatele, kteří se podíleli na archeologických vykopávkách. Neváhal a změnil sortiment zboží, se kterým až doposud obchodoval. Tabriz se stal jedním s hlavních „dopravců“ všech možných předmětů a potravin mezi městem Uru a archeologickou osadou. Archeologové dokonce objevili funkční studny, ve kterých se nacházela drahocenná voda. Ty se za poslední tisíciletí opět nějakým záhadným způsobem naplnily a byly připraveny sloužit. Uplynulo mnoho let a z Tabrize se stal postupem času velmi bohatý člověk, který vlastnil několik karavan čítajících na 300 velbloudů. Jaké štěstí mu a celé jeho rodině přineslo nakonec objevení starobylého města.
30
OBCHODNÍK S VÍNEM
Flotila patnácti lodí naplněných amforami od spodu až nahoru vínem, se kolébala zvolna do přístavu v Ames na ostrově Therseus. Oko Rubina při pohledu na moře zvlhlo. Tolikráte už to za svůj život viděl, ale vždy ho to uchopí za srdce znovu a znovu, je to jako nevyčerpatelný zdroj radosti. Lodě zvolna připlouvaly jedna za druhou a na pobřeží se už tak svižný cvrkot ještě znásobil. Lidé po sobě pokřikovali, kupci zarytě smlouvali, děti se smály a otroci se prohýbali pod nákladem čerstvých ryb, soli, obilí, fíků, mandlí, granátových jablíček, rozinek, ale také cínu a dalšího všemožného zboží, které obyvatelstvo starobylého města Ames potřebovalo ke svému životu. Na protější straně přístavu zástupy otroků nakládaly lodě zbožím, které se v Ames vyrábělo. Pálené cihly, hliněné nádoby, okrasné džbány, bronzové šperky a zbraně. Všude dokola byl cítit zápach rybiny, pálených cihel, mokrého dřeva, vzrostlých cypřišů, vařeného jídla, mořských řas, slané vody, potu a mnoha dalších avšak již těžce identifikovatelných zdrojů, ale byly tu také pachy ve stopovém množství, ke kterým určitě patřily cizokrajné vůně parfémů bohatých kupců nebo pach kadidla ze vzdáleného chrámu. Směsice puchů byla tak zvláštní, že dohromady tvořila nový, ale již docela snesitelný zápach, bez kterého by se mnoho zdejších obyvatel nemohlo obejít. Moře bylo klidné a tonulo v tyrkysové barvě, obloha modrá kam až oko dohlédlo. Hejno mořských ptáků kroužilo mezi těmito zázraky přírody. Symbol Rubinovi obchodní společnosti - Modrý pták fénix na bílém podkladu - se třepotal v mírném větru na každé z jeho lodí. V přístavu to zapraskalo, jak jedna z lodí narazila bokem do dřevěného mola. Jedno z bočních dubových prken prasklo. „K sakru“ zaklel přístavní dozorce, který měl za úkol vykládku zboží. „Hej vy tam nahoře, dávejte přece pozor!“ jen co to do vykřiknul, už najížděla další z patnácti lodí. Dozorce si otřel zpocené čelo, a skrze zuby procedil „to bude dneska perný den! „Co tady postáváš hybaj k lanu a pořádně ho přitáhni!“ okřiknul svalnatého otroka černého jak uhel, který ihned započal omotávat konopné lano kolem dřevěnému špalku. Jeho pevné svaly ve tvaru spleti provazů různých tlouštěk se objevovaly a postupně mizely v černém těle. Na jeho zádech, pažích a stehnech se postupně vykreslovaly harmonické obrazce mužské muskulatury. Silné bílé zuby přidržovaly konec lana, zatímco je mohutné paže navíjely na konec špalku. „Héj kolik chceš za toho nubijského otroka? Je ho tady v přístavu škoda, vycvičím ho v umění s mečem a pošlu do arény. Co říkáš? Proč mlčíš? … Dozorce nevěnoval náhodnému kupci pozornost. „No tak héj!“ a kupec dloubnul do něj tlustým loktem „za kolik denárů?“. Ten, aniž by odvrátil hlavu od právě ukotvené lodě odpovídal, „prodávám víno, ne otroky, pane“ a více se mu už nevěnoval. Řetězec otroků pomalu snášel jeden za druhým amfory naplněné olejem, naloženými rybami ale hlavně a těch bylo nejvíce amforami s vínem. Na kluzkou prkennou podlahu mola dopadnula s rámusem právě jedna z nich. 31
Šedesát litrů tekutiny barvy krve zalilo několik prken přístavního mola a zvolna stékalo mezerami do moře. Ihned vzápětí tři rány koženým bičem dopadly bez milosti na hřbet zesláblého otroka, který se snažil marně odklidit rozbité kusy hliněné nádoby se znakem Fénixe. Několik ptáků zbystřilo pozornost, a hnalo se pod molo. Tentokráte jen bezmocně šťouchali zobáky do moře, do podivné tmavé tekutiny. Slunce se zvolna kolébalo po obloze a ozařovalo svým paprsky rozvlněné moře, létající ptáky, stékající pot otroků, amfory prapodivných tvarů, rozlité víno, letokruhy na prknech, stékající pot otrokářů, kožený bič od krve, slzu v oku, plivanec na šatech, ale také dekorativní amforu s motivem chobotnice naplněnou vínem, posazenou na mramorovém stolku, prostorné terasy, usazené na nedalekém kopci, kde právě rozmlouval Rubin se svým synem. Rubinova ruka si pomalu prohrábla hustý a stále ještě temný plnovous a jeho ostražité oči se zadívaly na nedaleký přístav tonoucí v oparu daleko pod ním. „Milý synu, je tomu již patnáct let, které trávíme společně na obchodních cestách v Kaldécii, Zirabu, Thrékii, Darsanu, Tarakussu, a mnoha dalších městech. Účastníš se všech důležitých obchodních jednáních na roztodivných dvorech a palácích v Egyptě, Chetitské říše i s prapodivnými mořskými kmeny, s Damiény a mnoha dalšími. Byl jsi očitým svědkem jejich dech beroucích zvyků. Dokážeš skvěle odhadnout obchodní příležitost, máš takt a jsi spolutvůrce nových obchodních smluv. Jsi znalcem lidských povah a máš cit pro vyjednávání, které není mnohdy vůbec jednoduché. Jsi tvrdý a nebojíš se. Naučil jsem tě všemu, čemu jsem se v životě jako obchodník s vínem naučil sám, dokonce jsi mne v mnohém předčil. Jsi mým jediným synem a také mým jediným dědicem, jsi zkrátka rozeným obchodníkem a t o j e p ř e s n ě t o, c o m n e r m o u t í “. Pomněnkové oči se zadívaly do tajemných rubínových odstínů v křišťálovém poháru. „Co si myslíš můj synu o víně?“ Rty starého muže se zvolna ponořily do temné tekutiny. „Otče, víno je mi vším. Na ostrovech v Egejském moři se těžko najde někdo, kdo o něm ví více než já. Základem je půda a slunce. Nutno vybrat ty nejlepší odrůdy vinné révy, ty co se již osvědčily, ale ani to není zárukou vynikající jakosti. Je potřeba trpělivosti, lásky a také obětovat něco bohům. Jsem nesmírně šťasten, že můžu obchodovat právě s vínem. Sám si ho rád dopřeji. Myšlení se stává jiskrnějším, dostává nový tvar a člověk si může trošku oddechnout od celodenní namáhavé práce“. Rubin mávnul rukou a jeho pomněnkové oči se rozevřely. „Jsem už stár, a tedy není času nazbyt. Kdyby existovala nosná látka duše, určitě by byla u mne tvořena vínem. Mnoho jsem přemýšlel, jak ti synu předat něco se vlastně předat nedá. Zamýšlel jsem napsat paměti, ve kterých bych ti vše osvětlil, ale myslím si, že by to bylo marné. Napsaný svitek se může ztratit, já můžu kdykoliv zemřít, a kde je nějaká záruka, že bys vše pochopil tak jak jsem zamýšlel. Zkrátka jsem se rozhodnul ti vše vyprávět. Zcela jsem se ztratil v obchodování. Nechci, abys tu samou chybu udělal taky ty. U mne to byla do jisté míry nutnost, vybudoval jsem obchodní říši, svět ve světě. Máme dohromady na sedmdesát lodí, dalších dvanáct si necháváme stavět v Tarkussu. Vlastníme na 2.000 otroků, kteří se starají o většinu záležitostí spojenou s nákupem, prodejem a přepravou vína a dalšího zboží. Naše aktiva se vyrovnají svým bohatstvím malým státům. To všechno jsou však nicotnosti. Chci, aby ses věnoval více umění, literatuře, vše co ducha pozvedává od země směrem vzhůru. Zaboř se do jeho tajemství a nemysli pouze na obchod. Dokud tu budu, můžu ti pomáhat, ale stezky lidského života jsou nevyzpytatelné. Může se stát cokoliv“ a záhadným pohledem se zadíval na svého syna.“ Ziro pozvednul pohár vína a zvolal „mé oči se pozvolna zavírají, mé uši jsou připraveny a má duše čeká na změny“ a vyprázdnil do sebe celý pohár. Rubin se usmál, naplnil prázdný pohár dalším vínem a započal s vyprávěním.
32
„Narodil jsem se na jednom z těch nádherných drobných ostrůvcích utopených v Egejském moři. Otec, tvůj děd byl rybářem, který den co den odplouval na své malinkaté dřevěné bárce daleko na moře. Byly dny, kdy se nevracel a také ty kdy přicházel pravidelně a to se soumrakem. Nikdy jsme nevěděli, zda se otec vrátí zpět a už vůbec se nedalo předvídat, jaký úlovek přinese. Mé matce se tato nejistota příčila a vždy jsem viděl na její tváři temný stín obav a strachu. Otec říkával „moře je záhada: jsou dny, kdy ti vydá spoustu ryb, krabů, krevet a chobotnic a dny, kdy se dřeš jak soumar a nechytneš ani jedinou sardinku, i kdyby ses na hlavu stavěl. Prostě nic. Prázdná síť.“ Jó, to když bylo ryb dostatek, pomáhal jsem je otci odnášet na nedaleký přístavní trh, kde jsme je prodávali. Takto plynuly dny jeden za druhým, až do doby kdy mi bylo osm let a já mohl konečně s otcem vyplouvat na rybolov. Miloval jsem to kolébání na vlnách, vrzání pryčen, vzduch prosolený mořem, usměvavou tvář otce a pach rybářských sítí. Po jejich vhození do moře, bylo spoustu času, které otec využil na různé drobné opravy a přitom mi vyprávěl vše, co v životě zakusil. Znal spoustu příběhů, které za svůj život odevšad posbíral a nyní je sděloval mně, malému chlapci, který seděl naproti němu a jeho uši poslouchali a ústa hltala všechna otcova slova. Jeden z příběhů mne velmi zaujal. Příběh byl o dvou obchodnících, kteří spolu založili společnost na dolování cínu na ostrově Kyros. Našla se tam tehdy bohatá ložiska. Za pár let se z nich stali boháči. Byli ale rozdílných povah. Jeden z nich neustále pracoval a rozšiřoval obchodní aktivity, ten druhý se práci ve společnosti téměř nevěnoval, zato se věnoval umění a velmi často pořádal slavnosti, kde se vesele hrálo, tanečnice tančily divoké tance, stoly se prohýbaly pod tíží roztodivných lahůdek a samozřejmě že skvělé víno teklo proudem. Vznikaly třenice a hádky. Jeden druhému vyčítal to i tamto. První: „Jsi líný a neděláš vůbec nic.“ Druhý na to: „Dřeš jako otrok. “Zkrátka jeden z nich, už to nemohl takto snášet a šel za svým lopotícím se společníkem se slovy: „Dávám ti svůj čtyřiceti procentní podíl, to proto, aby se ti břímě podnikání snášelo lehčeji“ a odešel s tím, že si nechává pouze deset procent, které mu bohatě stačí k jeho bouřlivému životu. Ve svých patnácti letech se ze mne stal zdatný rybář a často jsem vyplouvat na moře bez otce. Když mi bylo sedmnáct, nalodil jsem se na jednu z obchodních lodí, která obchodovala s dalekými zeměmi. Zkrátka rodný ostrov Sirius byl pro mne již malý a nestačil touhám dospívajícího muže. Chtěl jsem poznat svět, jiné země, jiné zvyky, vidět na vlastní oči, slyšet na vlastní uši, alespoň něco z toho co mi otec vyprávěl. Byl jsem mladý a plný očekávání věcí budoucích. Vůně dalekých krajin mne přitahovala jako magnet. Pět let jsem se plavil na lodi od jednoho ostrova, ke druhému, z jedné země do druhé. Zažil jsem mnoho divokých bouří a jako zázrakem se naše loď za tuto dobu ani jednou nepotopila. Nyní jsem to byl já, kdo vyprávět svému otci a své matce příběhy z dalekých zemí, které jsem poznal. Bylo mi dvacet dva let, byl jsem silný a plný energie. Tou dobou jsem dostal nabídku velet jedné z mnoha obchodních lodí, které tehdy připlouvaly do přístavu a kterou jsem přijal s velkou radostí. Nyní jsem to byl já, kdo rozhodoval o spoustě důležitých i titěrných záležitostí, které se odehrávají na palubě lodi, které jsem velel. Jmenoval jsem svého zástupce, kormidelníka, dozorce nad otroky, rozhodoval jsem o zpuštění kotvy i o tom, kdy se má vytáhnout z mořského dna ven na palubu, jak velké zásoby potravin se budou nakládat, ale také o trestech, které bylo nutno vykonat. Vyjednával jsem cenu při nákupu zboží a podílel jsem se při jednání o jeho prodeji. Za tři roky, coby kapitánem lodi jsem se naučil velmi dobře odhadovat lidskou povahu, ale hlavně jsem objevil radost a kouzlo při obchodování. Odhadoval jsem příležitosti, srážel ceny, vyjednával, dohadoval se, hrozil, rozkazoval a přitom všem jsem cítil nesmírnou energii a vitalitu, která mne hnala kupředu. Při jednom velmi odvážném podniku jsem vydělal dost denárů na to, abych si mohl postavit vlastní loď. Stal jsem se svým pánem a o svém osudu jsem od této chvíle rozhodoval sám. Nikdy, a to do své smrti nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé se svou vlastní lodí vyplul na moře za prvním obchodem. Má první loď byla provoněna pryskyřicí cypřišového dřeva, paluba lodi byla čistá a přímo zářila novotou, obloha byla modrá bez jediného obláčku, svěží vítr se opíral do 33
sněhobílých plachet. Mužstvo na lodi, které jsem si pečlivě vybral, bylo zdravé a silné, ale hlavně odhodlané mne poslouchat. Bylo mi dvacet pět. V ten památný den jsem se rozhodnul vyplout s nákladem obílí na ostrov Komo, který byl znám svým hrnčířským umění a kde jsem hodlal nakoupit ozdobnou keramiku. Ječmen, proso a pšenici jsem prodal za velmi dobrou cenu, za kterou jsem nakoupil džbány a nádobí s dekoračními motivy lodyh, okvětních lístků v kruhové i pásové kompozici, s motivy poupat, byly tam taky talíře šupinových vzorů i ty které zobrazovaly mořský život. Pamatuji si, že jsem v přístavu chvíli pozoroval tu krásu, vyskládanou na zemi před tím, než bylo zboží naloženo na mou loď. Při tom pohledu jsem pocítil tajuplnou sílu, která se ve mně objevovala kdykoliv jsem se zadíval na noční oblohu, nebo na vzdálené zářící kotouče, které se zrcadlily ve tmavých vlnách širého moře. Vše se zdálo být tak neskutečné a křehké. Člověk by řekl, že stačí kýchnout a vše zmizí. Tehdy jsem nechápal souvislost mezi noční oblohou a uměním. Byla to pro mne podivná záhada. Pocit ve mně rezonoval ještě několik okamžiků, aby se ztratil pod návalem obchodních záležitostí, které bylo nutno vyřídit. Za dvě další léta jsem byl vlastníkem čtyř obchodních lodí. Nechal jsem si na svém rodném ostrově postavit nádhernou vilu, do které se nastěhovali otec s matkou. Koupil jsem jim také několik otroků, kteří o ně pečovali a starali se o všemožné potřebné práce v domě. Otec sice stále vyrážel lovit ryby se svou dřevěnou loďkou na moře, ale už nemusel a on to věděl. Čekal na den, kdy se již nevrátí. Jeho osud nemohl být stržen ani mým obchodním úspěchem. Zkrátka za jedné temné noci, v době, kdy byl otec na moři se rozpoutala divoká vichřice, která ukončila život mého otce, tou dobou již starce spolu s jeho dřevěnou bárkou“. Rubin byl náhle ve svém vyprávění přerušen dozorcem, který mu přišel podat zprávu o právě provedené vykládce zboží z jeho patnácti lodí. Nesl sebou svazek svitků, s údaji o cenách za zboží, kolik se vydělalo, kolik se utratilo, a o mnoha dalších podrobnostech z obchodní cesty. „Synu,“ promluvil Rubin, když se zadíval na kupu dokumentace. „Bůh času Chronos je neústupný a není jej možno ani uplatit, ani přemluvit. Chci předat veškerou agendu společnosti Tobě, takže od nynějšího dne Samsone, se vším choď za mým synem. Obchodování mi již nepřináší pocit radosti jako dříve, stala se z toho pro mne rutina bez života. Vždyť již osm let jsem nikde nevyplul. Jsem pohřben ve svém úspěchu. Chci ven, chci na vzduch a pocítit opět svěží a nevinný vánek, ze kterého se můžou vyklubat bouřlivé vichry“. „Ale Otče, jakpak by se mohla společnost obejít bez tvého řízení, a moudrých rad? Co jiného chceš dělat?“ „Synu, chci se věnovat sobě samému. Chci přemýšlet o životě, jeho záhadách, jeho koncích i počátcích. Jako například proč se vítr Zirba objevuje vždy na jaře a ztrácí se na podzim? Odkud se berou divoké větry Tapas, které nemají slitování a neslyší na žádnou modlitbu? Jaká síla dává růst cypřišům, ze kterých jsou postavené naše lodě? Podívej se třeba na hrozny, na ten zázrak. Jak jsou nalité blahodárnou tekutinou tak jako prsa. Ale až za pomocí kvasu se z nich stane božský nektar, hodný pro Bohy. Po jeho požití se člověk dostává do jiného rozměru, do jiné dimenze. Život se stává hutnější, sytější, pestřejší, hmatatelnější, dostává hloubku a má jiný tvar. Ve víně musí být ukryta velká záhada.“ Rubinova postava se naklonila a zvolna si nalila další pohár temně rudé tekutiny. „Při jedné ze svých obchodních plaveb do Egypta,“ pokračoval Rubin ve svém vyprávění „kde jsem hodlal prodat víno, a za utržené peníze nakoupit obilí a len, jsem byl zasažen nepřízni osudu. Nevím odkud, ale tak už to na světě bývá, se z čista jasna přihnala ohromná bouře, která přerostla v zuřivou 34
vichřici, při které lodní stěžně padaly jako párátka. Po dva dny bičovaly silné vichry bez odpočinku do všeho, co ještě zbývalo na hladině rozbouřených vln. Četné blesky osvětlovaly vystrašené obličeje. Obloha byla temná i ve dne a naše loď byla unášena bez lidského vedení daleko do neznáma. Na vlastní oči jsem viděl, jak se jedna z mých lodí skácela s praskotem do hlubin, rychle, bez slitování, jako když se podřízne jehně. Potom v době, kdy už nikdo nedoufal v záchranu, se jako zázrakem objevilo slunce a s ním narůstající obloha, která vytlačovala svou modří temné mraky. Na moři ocelové barvy zůstala pouze jediná loď a na její palubě na živu sotva polovina z její původní posádky. Po tři dny jsme pili pouze víno a olivový olej, než jsme spatřili něco jiného než širé moře. Ostrůvek se z dálky ničím nelišil od těch ostatních, kterých jsem za svůj život už tolik viděl a poznal. Co jsem nevěděl, bylo, že se jedná o ostrov, který si vybrali za svůj přechodný domov piráti. Tito nebezpeční a divocí lidé, kteří nemají slitování a máločeho si váží, teď pozorovali z dálky naši připlouvající loď. Slyšel jsem spousta historek plných lidského utrpení, od těch šťastnějších, kteří nějakým způsobem přežili útok těchto lupičů. Za žádnou cenu jsem se s nimi nechtěl střetnout. Pomalu jsme vpluli do malinkaté soutěsky, chráněné před větrem a vlnami. Kotvily tady tři středně velké lodě. Mužstvo vysílené a vystrašené z posledních bouřlivých dnů, se nedočkavě tlačilo na palubě. Všichni do jediného muže, mne nevyjímaje jsme chtěli stanout opět nohama na pevné zemi. Cítit pod sebou hlínu i její vůni. Ale běda! Na místo poklidného útočiště, jsme se ocitnuli v pirátském doupěti. Obracet poškozenou loď k útěku, by bylo troufalé a nutně by vedlo k jisté zkáze. Bylo lepší vyhodit kotvy a oddat se osudu. Piráti nás obrali i o to málo co nám ještě zbývalo na lodi. Co bylo opravdovým neštěstím pro nás pro všechny, ale bylo, že jsme se stali jejich zajatci. Nikdo se na nic neptal. Nikdo nenaříkal. Tak to zkrátka chodí. Na krk nám každému z nás navlékli kožený řemen, který byl spojen se svázanýma rukama za zády. Jeden za druhým jsme jako drůbež pochodovali do nitra ostrova. Vyplašené ptactvo nás hlučně okřikovalo. I vzrostlé cypřiše, kolem kterých jsme procházeli a které jsem měl tolik rád, mi tou dobou připadaly nepřátelské. Jejich větve mne napichovaly a vysmívali se mi. Z houštiny jsme se husím krokem vydali do nedalekých kopců. Pod jedním z nich, v jednom z chráněných zelených údolí, bylo postaveno několik dřevěných klecí, ve kterých se tlačila spousta otrhaných, vyhublých, i různě zmrzačených lidských bytostí. Tento koncentrát lidského utrpení, byl zde, v klecích zadržován na dobu, až bude moci býti rozředěn. Buďto smrtí, nebo jejich prodejem. Za takovýchto okolností málokdo zůstane člověkem, všichni se spíše chovali jak divá zvěř bez duše. Probíhala zde podivná macerace, ve které se lidé koupali ve svém utrpení a bolesti, aby dočista pozbyli své důstojnosti, svého rozumu. Stávali se z nich vláčné, poddajné, sténající strojky bez vlastní vůle, bez přirozené touhy, bez vlastního názoru a přání. Jakýkoliv vzdor se v těchto ohavných klecích drolil, rozpouštěl, aby nakonec zmizel bez jediné stopy, bez jediné vzpomínky. I my jsme se dostali do tohoto láku utrpení a běd. Tehdy jsem pochopil, že i utrpení má své zákonitosti. V těchto tak těžkých dnech jsem přemýšlel o lidském osudu. Člověk si spřádá spoustu různých plánů, do kterých se snaží chytit svoje štěstí, stává se jakýmsi pavoukem, který si tká svou síť, a pak náhle PRÁSK! A všechno je jinak. Bouře, piráti, nemoci, lásky a další nekonečná řada událostí, které člověka provázejí jako stín od jeho narození po jeho smrt a které může tak málo ovlivnit. Mnoho z mých přátel, se kterými jsem tehdy ještě před nedávnem popíjel kroitoské víno, již nikdy nespatří ani měsíc, ani oblohu, zkrátka nepocítí nic. Žádná radost, žádné utrpení. Jen samá tma, ticho a stíny bez světel. Tak jsem si tehdy představoval smrt. Upadnul jsem do určitého stavu lhostejnosti a apatie. Už jsem to nebyl Já, který se ve světě pohyboval a rozhodoval, ale byl to svět, který se ve mně zrcadlil. Uzavřel jsem se do sebe a nechával všemu volný průběh. Zvláčněl jsem. I utrpení nabylo oblých tvarů, a už se do mne tolik nezařezávalo.
35
Pamatuji si na noc, kdy hvězdy jasně zářily na tmavém podkladu, a já jsem znenadání zakusil svěží a příjemný příliv energie, který mne doslova vytlačil mezi zářící kotouče na obloze, které jsem zrovna pozoroval. Pocit to byl tak intenzivní, tak svěží a tak sladký. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tam v epicentru sta běd, jsem zakusil něco, co se mi nestalo ani v dobách mých největších úspěchů. Byl jsem naprosto šťasten. Tento prožitek proběhnul v mžiku, aby poté zmizel. Ale stopu, ten otlak, který ve mně zanechal, už jsem nikdy z mysli nevypustil. Někdy jej opět zažívám, to když pozoruji v našich chrámech stoupat dým z obětních kadidel, anebo tady na terase, když se dívám na ranní opar nad mořem, a v krvi mi koluje právě vypité víno. Milý synu, to co má být jednou rozpojeno, žádný člověk ani vůle nedokáže trvale udržet. To co se má stát se taky jednoho dne stane. Ani já jsem nemohl zůstat v zajetí na dlouho. I když jsem měl tělo zesláblé a mnohdy jsem klesal na duchu, v žilách mi stále kolovala svoboda a to bylo důležité. Po dvou měsících strádání jsem byl z klece vytažen a postaven do řady ostatních ubožáků. Svázaní provazy jeden k druhému jsme opět tak jako na začátku šlapali, ale tentokráte směrem zpátky k přístavu. Dvě lodě, které už ledacos zažili a byly samá rýha a odřenina, se zvolna pohupovaly na vlnách a čekaly poslušně na další náklad. Opět jsem pocítil svěží vítr a vůni moře. Na modré obloze kroužilo zvědavé ptactvo, a jejich let poukazoval na to, v jakých výšinách svobody se zrovna nacházejí. Záviděl jsem jim to. Lodě nebyly velké a nás, zubožených zajatců byla spousta. Jeden po druhém s lhostejností okolních pirátů jsme byli natlačeni do temného podpalubí. Vzduch byl naplněn zápachem plísně a zkažené vody. Kolébajíce se zároveň s lodí ze strany na stranu jsme se do sebe navzájem tlačili. Po tři dny jsem se plavil a lapal po dechu. Jeden ze spolutrpících kdesi na druhém konci dřevěné kobky, započal zpívat. Byl to tak nádherný zpět, který mi vykouzlil na tváři slzy. Nemohl jsem uvěřit, odkud se vzala tam v temnotě a zatuchlině taková krása.“ Rubin se při posledních slovech pomalu zvedl z lenošky, přešel na okraj zábradlí terasy a zadíval se do okolní krajiny. Mohutná postava jako socha z mramoru tam tak chvíli nehybně stála opřena o granitové žebroví. „Už si nevzpomínám,“ pokračoval Rubin „o čem ten neznámý mladík zpíval, ale velmi živě vnímám pocit, který ve mně tehdy jeho hlas zanechal. Stále je tu se mnou a rezonuje v mém těle i teď po tolika letech a to v celém jeho rozsahu.“ Pomalu se vrátil ke stolu, aby do sebe vyprázdnil pohár lahodného vína a dále pokračoval ve svém vyprávění. „Po těchto tak krušných dnech jsem opět stál na pevné zemi, nad sebou letící ptáky a čerstvý a silný slaný vzduch mi nafukoval zmožené plíce. Stál jsem na ostrově Lot. Toto místo bylo pověstné svým velkým trhem s otroky, kde se rozhodovalo každým dnem o jejich příštím osudu. Nákupčí připlouvali ze všech koutů Egejského moře a odváželi si vybrané „kousky“. I já jsem byl takto prodán a to jako písař a účetní pro jednoho statkáře, který pěstoval olivy na ostrově Samos. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem uměl číst, psát a počítat, neboť práce pro normálního otroka na statku spočívala v lopocení se do úmoru na poli, a to od brzkého rána do pozdního večera. Velmi neoblíbenou prací na statku bylo točení obrovského dřevěného kola, za pomocí kterého se roztáčelo mocné kamenné kolo a drtilo tak zralé olivy. Jaký výjev! Otroci drtili a zároveň byli drceni. Šťáva vytékala zároveň jak z oliv tak z nich. V průběhu času, kdy se hrany obrousily a už jsem nebyl tak přísně střežen, jsem dostával i další drobné úkoly, které mne zavedly na pobřeží k přístavišti. Za pomocí jednoho otroka jsem se schoval do velké nádrže, umístěné v podpalubí obchodní lodě, kterou jsme tam plnily olivami. Doslova jsem byl jimi zasypán. Olivy lehce chladili mé rozpálené tělo i mysl. Trest za útěk byl strašlivý. Velmi jsem si oddechnul, když jsem po několika pro mne dlouhých hodin pocítil pohyb lodě. Ano i čas může mít jinou délku. Po šest dnů a nocí jsem se živil pouze olivami. Jejich šťáva, kterou jsem polykal mi připomínala otroky na statku. Jako bych polykal všechny jejich slzy. Dostal jsem horečku a trochu jsem blouznil. 36
Zdálo se mi o olivách, o potu, o slzách i o moři. Doslova jsem se koupal ve slaném snu. Co jsem nevěděl, bylo, že loď najela svým levým bokem na ostrou hranu útesu a byla doslova rozpůlena na dvě poloviny. Pohupoval jsem se na vlnách moře za svitu měsíce a myslel jsem si, že sním. Bezvětří a měsíc ostře kontrastovali s křikem zraněných námořníků, kteří právě tonuli, a nebylo jim pomoci. Uvědomil jsem si, že se nejedná o sen, a rychle jsem se vysoukal na plovoucí kus prkenné podlahy ztroskotané lodě. Na tomto provizorním voru, jsem byl unášen spodními proudy kamsi do neznáma. Vzpomněl jsem si na svého otce, na jeho dřevěnou loďku, na jeho láskyplný pohled, jakoby tady vedle mne ležel a my oba společně čekali na čas, kdy budeme moci vytáhnout sítě a podívat se jaký byl úlovek. Až ostré středozemní ranní slunce mne probudilo a já uviděl před sebou pevninu. Nemusel jsem dělat nic. Prkenná podlaha spolu se mnou zvolna doplula až ke břehu. Uvědomil jsem si, že jsem svobodný. Od doby kdy jsem se dostal do zajetí, uběhlo šest pro mne dlouhých měsíců v otroctví. Byl jsem sice bez jídla, bez vody, bez přístřeší, ale nic z toho nemohlo vyvážit pocit znovunabyté svobody. Bílí racci jako sníh nade mnou kroužili a divoce křičeli. Už jsem jim nezáviděl jejich křídla, byl jsem nesmírně šťasten a naplněn pocitem znovunabyté svobody. Vlastně jsme si byli sobě rovni. Oni i já jsme byli odkázání pouze na sebe a na své potřeby, které mají ovšem ptáci docela jiné než člověk. Ale co se týče těch základních, jakými jsou potrava nebo přístřeší kam se schovat před nepřízní počasí anebo kam složit hlavu k poklidnému spánku, v tom jsme se od sebe určitě nelišili. Nespoléhat se na nikoho a na nic, v tom tkví jádro, ze kterého se rodí svoboda. Milý synu, v momentě, kdy začneš být na někom či na něčem závislý už jsi vazalem, sluhou. SVOBODA, TO JE DIVOKÝ TANEC. Je tu ovšem velké nebezpečí. Jakmile vlastníš něco, co ostatní nemají, budou se ti to snažit ze všech sil odejmout. Budeš trnem v oku všech ostatních, těch, kteří neměli takové štěstí. Budou ti závidět, házet klacky pod nohy, a když upadneš, budou se ti smát. Se svobodou je to ale ještě komplikovanější. Svoboda není věcí. Nejde tu o zlato, které by ti ostatní záviděli a ty bys jim ho mohl hodit jako psovi kost. Nejedná se ani o žádnou vysokou veřejnou funkci, které by ses mohl vzdát a tak se té smečky vlků nadobro zbavil. Tady se jedná o tvou svobodu. Musel bys popřít své bytí, svou přirozenost a stát se dobrovolně ovcí. Být zahnán do stáda a dělat „béééé“. „Za svůj život jsem poznal mnoho mužů a žen, ale bohužel o jenom zrnku z nich by se dalo říci, že byli opravdu svobodní. Většina lidí uvízne v síti peněz, vztahů, funkcí a vazeb, které mu přinášejí relativní bezpečí. Pseudosvobodu. Bohužel právě tímto způsobem si člověk zahrazuje cestu ke svému středu, ke svému bytí. Podívej se třeba na svého syna a mého vnuka, kterému bude na podzim šest let. Jak si hraje, vše zkoumá, nechce spát, je jako živá voda a oheň zároveň. Je krásný a zároveň divoký. To co mu, a myslím si, že všem dětem určitě nechybí je odvaha. Bohužel většina dětí ji v průběhu výchovy a pod tíhou dalších událostí pozbude a namísto ní se vtlačí ovčinec. Ale pojďme zpět k mému vyprávění. Mé nohy se konečně dotknuly pevné země. Byl jsem sláb, ale nesmírně šťasten. Vzrostlé palmy se skláněly směrem k moři pod jednotlivými poryvy větru, které bez ustání sílily. Připadalo mi to, jakoby se ty palmy klaněly mně. Moře celé rozevláté. Znenadání se přihnaly husté mraky, které pokryly svou temně ocelovou barvou veškerou oblohu. Tou dobou jsem už byl v nitru ostrova, kde jsem hledal přístřeší. Stoupal jsem rychle nahoru do kopce, bos v otrhané košili a srdce mi divoce bušilo. Kapky deště počaly bušit do palmových listů a za nedlouho už také dopadaly na mé tělo. Celý smáčený prudkým lijákem jsem zalezl do nedaleké jeskyně ve skále. Okamžitě jsem ulehnul na měkkou zeminu a usnul. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel, ale když jsem se probral, slunce zářivě svítilo a ptactvo na sebe bez ustání štěbetalo z okolních stromů. Po dešti, ani stopy. Musel jsem spát celý den a noc a potom ještě část dne. Vydatně jsem se napil z díry v jeskyni. Voda byla lahodná a pomalu zaplňovala prostor v hladovém žaludku. Takto osvěžen jsem se poprvé rozhlídnul kolem dokola a nebyl jsem sám. Zpoza stínu v jeskyni na hranici světla a tmy jsem uviděl v odstínech šedi sedící postavu starce. Uvítal jsem toto shledání, neboť jsem se mohl dozvědět, kde se nacházím, co je to za ostrov, kdo tady žije, jaké jsou zde poměry a mnoho dalších otázek se mi draly na povrch. 37
Avšak stala se taková podivnost. Vše na co jsem se chtěl zeptat, se v přítomnosti tohoto starce rozpouštělo a ztrácelo. V okolí sedící postavy bylo něco velmi zvláštního, velmi jemného, těžko pochopitelného. Stařík seděl v lotosové pozici bez pohnutí, oči otevřené a celá jeho osoba vyzařovala autoritu a klid. „Jmenuji se Nihil“ promluvil stařec s dlouhou bílou bradkou sofistikovaným hlasem a na jeho bronzové tváři se vykrojil široký úsměv.“ Rubin se zadíval na Zira, svého syna a pokračoval dále „Musím ti vysvětlit jednu důležitou skutečnost, která je tak jemná skoro až snová. Je jako pára nebo oblak plující po obloze.“ Rubin se na chvíli odmlčel a poté co se napil, pokračoval ve svém vyprávění. „Celý můj život je prolnut takovou červenou nití, kterou se snažím uchopit do dlaně, o které vím, že jako jediná mne může dovést ke konečnému pochopení něčeho tak bezbřehého jakým je život sám. Tehdy v té jeskyni jsem tu niť do dlaně skutečně uchopil. Mohl jsem jí zkoumat, hrát si s ní, byla mou přítelkyní a já ji alespoň na chvíli rozuměl. Splynul jsem s ní. Ta jeskyně mohla připadat neznalému člověku šedě a nehostinně. Ale já viděl geometrické obrazce na jejich stěnách, které se do sebe vlévaly. Stěny doslova ožívaly před mýma očima. Vzduch nasycen vlhkem příjemně chladil. Atmosféra, která se nacházela v jejich hlubinách, se stávala pro mne sytější, hutnější, okamžik času jakoby trval celou věčnost. Vše bylo v pohybu a zároveň nehybně stálo. Minulost i budoucnost se slévaly do jediného okamžiku. Jestli je někde nesmrtelnost tak se nacházela právě v té podivné jeskyni, v těch chvílích mého rozjímání ve kterých jsem se ztrácel do pro mne neznámé říše, kterou jsem objevoval. Nebyl jsem. Kamsi jsem zmizel. Když jsem oči otevřel, první co jsem uviděl, byla usměvavá tvář a velké oči jako dvě studny naplněné chladivou vodou, ve které jsem se koupal. Myslím, že se tomu říká zasvěcení. Nebylo potřeba jediné věty, jediného slova, vše se odehrálo mlčky. Tlumené zvuky života před jeskyní bylo sotva slyšet. Poprvé ve svém životě jsem se zastavil. Zůstat v tom stavu ještě chvíli by znamenalo zůstat v něm už napořád a koupat se v těch hlubinách nekonečna. Sklonil jsem se k nohám starce, políbil je a odešel jsem do tepající zelené barvy, ven z jeskyně a odnášel si sebou kousek věčnosti. Ziro, nechci tě zatěžovat s věcmi tak všedními jakými jsou prodávání, nakupování, dohadování se, smlouvání o ceně atd. Ale tuto část mého života už jistě znáš. Během dalších dvaceti let jsem vybudoval obchodní flotilu lodí, se kterou nyní operujeme v Egejském moři. Stálo mne to mnoho úsilí a energie. Zcela jsem se ponořil do obchodování. Nyní jsem pochopil, že se bohatství od určité výše stává bariérou ke svobodě. Do určité míry bohatství svobodu přináší, ale vzápětí se od jisté hranice stává velkým problémem. Celým mým životem se v pozadí line červená niť, která se tu a tam objeví na povrchu, aby mi opět vyklouzla z dlaně. Nyní ji pociťuji velmi silně a vím, že už nemám času nazbyt. Jsem stár a toto je má poslední příležitost jak ji pevně uchopit. A proto jsem se rozhodnul odejít z veřejného života, a to vše proto, abych se mohl plně ponořit do tajůplných hlubin záhady všech záhad. A kde jinde bych to měl provést než právě v oné jeskyni. Existuje staré perské přísloví, které praví: Sílu koně můžeš poznat také podle toho, jak rychle se dokáže zastavit. A já jsem se právě zastavil. “ Dvě tázavé oči se zahleděly na Rubina, který si hladil svůj dlouhý hustý vous, zatímco dodal, „Ano, již brzy vypluji na svou cestu. Obě oči Zira se zalily slzami, neboť věděl, že se jeho otec už nikdy nevrátí.
38
V POUSTEVNĚ
Stalo se to tehdy takto: Žil jednou jeden jezuita, v maličké dřevěné poustevně na vrcholku skály. Vše bylo zasazeno do poklidné krajiny plné vzrostlých dubů, buků, javorů a všelijakých druhů křovin a kapradin. Hustým porostem se proháněla sem a tam divoká zvěř. Nejednomu lovci by zaplesalo srdce při pohledu na tak rozmanité množství dančí, kančí, srnčí; na tu spoustu zajíců, lasiček, veverek a rozmanitého zpěvného ptactva, které s nezadržitelnou, přirozenou a neúnavnou intenzitou hlásali do hvozdů své bytí. Každý, kdo žil v tomto zapomenutém kraji dokonce i kameny vyjadřovali svou přirozenou potřebu bytí. Světlovlasý jezuita, s krátkým krkem a uhrovitým nosem byl ponořen v rozjímání. Ruce složené v modlitbě, kleče a s hlavou skloněnou, až k udusané zemině, před oltářem tiše pohyboval svými úzkými rty, s očima, které upřeně hleděly do země. Byl čas exercicie. Již čtvrtým dnem bez jídla, bez ostatních bratří, a sám, snažil se tento jezuita s vyholenou hlavou a malou kozí bradkou dosáhnout své přirozenosti, a naplnit tak svůj osud. Osud člověka, bytosti na zemi nejvyšší. Kolem poustevny se nacházelo vše v dokonalé harmonii, v neskonalé kráse, a přirozenosti. Avšak bratr Horta nemohl i přes veškeré své úsilí dosáhnout oněch výšin, ve kterých se nalézalo vše okolo něj. Chvílemi tloukl hlavou do zeminy s pocitem, že modlitby provázené tělesnou trýzní budou mít větší váhu a konečně najdou svého adresáta. Čekal již čtvrtým dnem na odpovědi, které nepřicházely. Objevoval se pouze hučící vítr, který se vplétal do korun stromů a nenechával na pokuji ani prostý vnitřek poustevny s jednou sukovitou židlí a malým stolkem. Klečící postava pomalu vstala, utřela si zamazané čelo od hlíny, a pomalu se zadívala do okolní krajiny. „Otče, co mi to děláš, vždyť i ta bříza támhle dole kousek od potoka se tak krásně vzpíná, jen slepý by nemohl vidět, že je v naprostém souladu. Cožpak nemáš trochu slitování s tvorem nejvyšším! Copak ta břízka dole si zaslouží více Tvé milosti nežli Já, který je ti oddán celou svou duší a celým svým tělem, a který na Tebe bez ustání myslí a pěje chválu na Tvou velikost?“ Hlas se ztrácel ve větru a mizel dříve, nežli dosáhnul korun okolních stromů. Bratr Horta rezignovaně a s hlavou svěšenou pomalu scházel do údolí. Tu najednou slyší: „Proč mne neustále vyvoláváš? Proč se ke mně bezustání obracíš a nedáš mi pokoje? Chceš snad, abych i za Tebe žil! Cožpak nevidíš všude kolem to krásno a život? Já přece nemohu za to, že nenacházíš pokoje.“
39
40
POHŘEB
Nikdo mi nebude věřit, co se mi to vlastně stalo. I já tomu pořád ještě uvěřit nemohu. Celá situace, do které jsem se dostal, je tak zvláštní; nikdy ve svém životě jsem se s něčím podobným nesetkal. Vše se muselo odehrát tehdy, když byl takový pěkný podzimní den. Den, kdy se slunce odráží na barevných listech a hřejivé paprsky na nás příjemně působí. Už to nebyli ty silné letní, ze kterých se potíme a nejraději bychom si zalezli někam do stínu, ale ty příjemné podzimní, kterými se vystavujeme. Byl to docela obyčejný a normální funus. Třicet až čtyřicet lidí postávalo před obřadní síní v různě velkých hloučcích. Někteří mlčky čekali na obřad, jiní vášnivě o čemsi debatovali a ostatní je poslouchali. Všichni byli slušivě oblečeni a převládala černá barva, tak jak se na správný pohřeb patří. Ty boty! Jak je měli lidé krásně naleštěny, jakoby v nich chodili jen po pohřbech a jinak je na nic jiného nepoužívali. Ty lidi znám, ale jakživ jsem je neviděl, v tak naleštěných střevících. A ty klobouky, krásné kabáty, šátky, saka a kravaty, vše rovné, čisté a řádně vykartáčováno bez jediného chlupu. Můj strýc s černým motýlkem kolem krku, něco zaníceně povídal ve skupince postav. Nenápadně jsem se přiblížil, abych dobře slyšel. „Pánové prominou, ale ….“ pokračoval strýc, „…ale nejlepší jsou ty Kladrubovy, ty jsou ti tak úžasné, a jakou mají bazalkovou příchuť a to vše s česnekovým dojezdem nakonec. Já všem jak tady stojíte hned po nožce opatřím, jen jak budu doma. To budete koukat! „Já si myslím“ pravil bratranec v hnědém klobouku, „že nejlepší jsou Vídeňské, inu staré dobré Rakousko-Uhersko. Žádné si hraní na kdejakou exotickou příchuť, ale poctivé párečky. Tak.“ „Nejlepší by bylo“ ozval se třetí muž, kterého jsem neznal; měl střední postavu a proužkovanou kravatou, „kdybychom si to mohli jaksi sami vyzkoušet a porovnat všechny ty chutě. Jaképak hádky!“ Chtěl jsem odvést trochu pozornosti k zesnulému a tak jsem nenápadně podotknul, něco v tom smyslu, že mrtví už nic jíst nemusí a mají to vyřešeno. Ale spustil se v tom okamžiku už tak načatý spor; byl jsem zkrátka přeslechnut. V dalším hloučku byly samé ženské. Připadal jsem si tam jako v parfumérii. Tolik různých vůni se točilo kolem, a já se jim musel obloukem vyhnout. Nato jsem zapadnul do tichého hloučku, kde se nemluvilo. Pomyslel jsem si, že budou asi rozjímat o mrtvém. Ale kdepak! Všichni nehnutě pozorovali, jak si staví vlaštovka obecná hnízdo na jedné z větví nedalekého jasanu. „Kdopak to kdy viděl, aby si pták, který má odletět na zimu pryč, si stavěl na podzim hnízdečko?“ promluvil můj dědeček, kterému bylo už dávno něco přes osmdesát, a který se pyšnil svým krátce střiženým bílým vousem. „Co se to dnes už děje? Vše je naruby.“ Pokračoval dále děd ve svém monologu, ale byl zastaven babiččiným hlasem, „buďme rádi za ty dary, že jsme svědky takovéhoto božího počínání, možná se letos klima změní.“ „Ptáci panečku! Ti dovedou teprve předvídat“ Zasyčela stařenka s černým šátkem přes hlavu. Asi jsem jim ptáčka vyplašil a oni se tak nějak divně a zle podívali, raději jsem šel dále. 41
Stejně už byl čas obřadu a všichni lidé vcházeli pomalu do obřadní síně. Vytvořila se dlouhá fronta, která vedla k černé nablýskané rakvi na konci haly, ve které ležel nebožtík. „Ježišikristepane, tak kde ho teda máš? “ uslyšel jsem naštvanou ségru, která stála nad svým tříletým děťátkem, které už už začínalo plakat. „Kďyž já névím“ odpovídal malinkatý uzlíček. Řeč byla o plyšovém medvídkovi, který se jaksi ztratil. Chtěl jsem svého synovce trošku pobavit a udělal jsem takové různé úšklebky, ale Honzík si mne ani nevšiml a začal naplno brečet, tak jak to malé děti dovedou. „Hergot a to musím ještě na nákup! A nikdo mi nepomůže!“ zaklela sestřička v tmavě modrém kostýmku s černou stuhou. Zanedlouho jsem se ocitnul v blízkosti rakve zemřelého. Hned bylo vidět, jak v těchto místech lidem vlhnou oči, sem tam si někdo i zabrečel. A ejhle, v té rakvi jsem ležel já sám. Cítil jsem se dost trapně, co bych tak měl panečku dělat. Sám sobě kondolovat nebudu, pomyslel jsem si. Trošku jsem odkašlal, ale nikdo mne neslyšel, nikdo si mne nevšímal. Nu a to je celý příběh. Od té doby se potuluji po městě, nespím; je to divné ale myslím si, že mrtví by měli opravdu spát. Možná že se nacházím v určitém očistci, anebo jsem v nějakém tom druhu přípravky, co já vím? Dlouho to trvat jistě nebude. Přemýšlel jsem o tom kam jít a co tedy dělat s touto neobvyklou situací. V rychlosti jsem si proběhnul svůj předešlý život a uviděl jsem pouze samou práci, nákupy, hospody, kamarády, ale vždy jsem si chtěl vyhradit trochu času na umění. Bezúspěšně. Umění mne táhlo a volalo, ale nikdy nebylo dost času. Ale nyní je vše obráceně, to co mám je zásadně volno. Tak tedy vymetám jednu výstavu za druhou, procházím se galeriemi s uměním, přímo se kochám a upřímně se rozplývám nad uměleckými skvosty; je to takový krásný a povznášející pocit. Člověk jakoby se ztrácel v těch nezměrných uměleckých výšinách, jakoby ani na Zemi nežil. To jsem netušil co je jenom v Praze sbírek. Panečku! Člověk, aby měl na to všechno vyhrazen celý jeden život. Co jenom obrazů visí na stěnách rozličných výstavních síní, ta záplava barev, tvarů, linek a jejich rafinovaných kombinací. Od abstraktních maleb, přes úhledné Japonské dřevoryty k renesančním deskovým a nástěnným malbám. Úžasné a dech beroucí orientální koberce - červené Tabrizy, krásné Kelimy, žluté Afghany, jemné odstíny Keshanu; co je po městě umístěno krásných soch, ve kterých je tak dovedně zachycen pohyb a akce; ty nádherné budovy všude kolem; románské, gotické, barokní, renesanční, secesní, a mnoho dalších a všechno má svůj osobitý ráz. Naučil jsem se takové různé triky, co živý lidé neumí. Procházím zdmi, a vidím i v noci. Je půl dvanácté večer a já se teď zrovinka procházím v prostorách Vladislavského sálu na Pražském hradě. Mají tady zajímavou výstavu sakrálních předmětů. Nevím kolik mi ještě zbývá času, ale … snad to všechno stihnu. V životě jsem tak intenzivně ještě nežil.
42
PANGEA
Všechno se to seběhlo kdysi velmi, velmi dávno. Tak dávno, že si už na to nikdo nepamatuje. Tehdy byla na Zemi pouze jedna jediná pevnina, jeden kontinent, který lidé, co na něm žili, nazývali Pangea. Byl to nádherný kus Země, na kterou byla hrda celá Sluneční soustava, a kterou ji záviděly dokonce i okolní hvězdy. Po celý rok svítilo na Pangee Slunce, které příjemně hřálo a měsíc, ten byl bez ustání v úplňku. Ta Pangea byla umístěna zrovinka v tak šikovných zeměpisných délkách a šířkách; dneska bychom řekli, že se nacházela mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha, obklopená širým a vlídným Oceánem, který ji po celém obvodu osvěžoval, tedy ležela přesně v těch místech, kde bylo nádherné a tuze příjemné klima; půda tam byla tak úrodná, že dávala bohatou úrodu každý měsíc. To vám byly klasy! Žilo se tam pokojně a klidně a děti se rodily zdravé a silné. Lidé nebyli rozděleni tak jako dnes. Všichni přece obývali společný kontinent; navzájem si pomáhali a společně se radovali. Inu, tak už to na světě bývá, ne každý se radoval a těšil se ze života. Byli i tací, kterým se to nelíbilo; ale těch bylo jako šafránu, že jde všechno jako po másle, že se nemusí moc pracovat, že Slunce příjemně hřeje, že nejsou povodně, že nehoří, že se lesy nekácejí, a že to tak zkrátka už nenechají jen tak být. Vůbec ten nej-nej-nej-ne-spokojenější člověk na Pangee se jmenoval Pleticha. Byl to člověk tváře hrudkovité od toho jak, ho pořád něco hnětlo, povahy byl vznětlivé, neustále na něco nadával a většinu dne chodil se zamračenou tváří; někdy i sedával na pařezu, kde si svými krátkými lokty podpíral svou velkou hlavu a o něčem tuze temném a ošklivém neustále přemýšlel. Jednou takhle v noci, kdy nemohl spát a šoupal svými lokty o pařez, se mu tvář najednou rozzářila. Tak tedy tak je to, říkal si v duchu Pleticha. Za všechno může ten zpropadený Měsíc! Vypadá to, jakoby se mi neustále vysmíval. Musí z oblohy pryč! Pokračoval ve svých úvahách; ale pochopí to ostatní lidičkové, ti hlupci a nevědomci co se celé dny jenom smějí a jsou samá legrace; kteří nemají žádné starosti a nechápou souvislosti a neví, že vše dokola, jak to na Pangee leží a běží je řízeno podivnou a tajemnou silou, která roztáčí dokonce i Slunce? Zamyslel se Pleticha a opět se zamračil. Je potřeba vztyčit prst a ukázat celému Vesmíru, že nejsme předmětem nějakého podivného experimentu, ve kterém si neznámé síly hrají s lidmi na honěnou a na slepou bábu a ve kterém se celá Pangea utápí ve své sladké nečinnosti. Už dost! Svržení Měsíce do moře bude dostatečným varováním, že si s lidmi na Pangee nikdo, ale nikdo nebude moci jen tak hrát; ani podivné síly ne. Dokončil svou myšlenku Pleticha a spokojeně usnul spánkem spravedlivých. Už si ani nepamatoval, kdy se tak dobře vyspal. Pleticha se zadíval na oblohu, na které Slunce roztáčelo své ohnivé jazyky, které mu oblizovaly jeho velkou, trochu nahnutou do strany, a malinko uhrovitou hlavu. Připadalo mu to jako by si ho to Slunce najednou předcházelo. Projel ostrým pohledem celou oblohu, aby si našel toho zlořáda, který se mu pravidelně svým úplňkem vysmívá. „Hmm, zbabělec, bojí se vylézt když svítí Slunce“, pomyslel si a byl rád, že má spojence a počal bez odkladu realizovat svůj ošklivý záměr. 43
Tak vám tedy ten Pleticha založil Ligu za vyhnání Měsíce ze Sluneční soustavy. Lidé se prve tomu smáli a smáli, no bodejť, kdo by se takové volovině nezasmál. Ale Pleticha byl neústupný. Za prvé cítil v sobě takovou úžasnou energii, ta myšlenka zničit Měsíc ho docela pohltila. Za druhé si plnil svůj dětský sen, ve kterém se chtěl stát někým velmi ale velmi důležitým a za třetí to byla jeho vnitřní nenávist, která teď nacházela půdu pod nohama a počala mašírovat a nebyla už vůbec k zastavení. Tak ohnivě a plamenně řečnit, jako řečnil Pleticha, to panečku na Pangee už dlouho, dlouho nebylo. Snad naposledy, se to na Pangee stalo, když ještě nebyli lidé. Tehdy byla celá Pangea zarostlá hustým a neproniknutelným pralesem. Nebylo již místa pro další stromy a počaly se hádky o místo na Slunci. Jeden cypřiš, tak plamenně řečnil za plošné kácení nepotřebných druhů, až mu jiskry odlétávali z okolních větví. I stalo se, že jedna, možná že jich bylo více, ale vše začalo jednou jedinou jiskrou, která zapálila celý prales. Hořelo po mnoho let, než shořely všechny stromy. Ten požár byl vidět dokonce i z měsíce, který vše pozoroval v tichosti a byl z toho celý smutný. Z Pangey se stala spálená země, která jako bájný Fénix povstala opět ze svého popela. Uplynuly celé věky a na Pangee vyrostly nové stromy rostoucí vysoko do oblak, ale objevily se také keře, které se držely při zemi, a tu a tam se vyskytovaly i solitérní kusy. Kdo je ten hybatel? Ten loutkař! Ten co se schovává! Promlouval Pleticha s neúnavným elánem, až mu sliny kapaly kolem huby. Div se světe, ale po pár týdnech k němu započaly proudit takové čůrky, ale později to byly už davy lidí, kteří si chtěli stůj co stůj poslechnout, co to vlastně ten Pleticha říká a co je pravdy na tom, že je Měsíc špiónem. A Pleticha ohnivě a působivě řečnil, až se mu jeho těžká hlava nakláněla ze strany na stranu: Měsíc, ten dareba, ten ničema! Brzdí naši Zemi, v jejím spinu a je vůbec zpátečnický. Ten artefakt a darmošlap z dob dávno minulých! Musí pryč z klenby nebeské! V noci pálí jak srpnové Slunce a nedá nikomu večer pokoje! Neustále dráždí svým úplňkovým stavem nás všechny obyvatele pokojné Pangey! Oslepuje noční oblohu, abychom neviděly žádné hvězdy! Už dost!!! Už dost!!! Řvali také obyvatele Pangey, a bylo jich čím dál více. Lidé pochodovali a vykřikovali hesla typu: konec útlaku, obloha se musí vyčistit, pryč s nočním agresorem, konec nočních stínů. Situace na Pangee se stávala vážnější a vážnější. Pleticha v čele Ligy za vyhnání Měsíce ze Sluneční soustavy domluvil pakt o neútočení s Jupiterem, Saturnem, Uranem a Neptunem, ostatní planety nepovažoval za hodna partnerství. Okolní hvězdy, pochopili, jak je obtížné vidět jejich krásu, když svítí Měsíc a do ničeho se nepletly; jenom Polárka byla proti paktu, ale co naplat, ve svém názoru byla osamocená. Možná Polárce záviděli, že ji lidé měli rádi, protože jim ukazovala cestu na sever a řídili se tak jejím jasem na palubách vznešených korábů; to ostatní hvězdy nedovedly a nyní měli příležitost se pomstít. Také všichni měsíčkové ve Sluneční soustavě byli proti nesmyslným pletichám a útokům, které se na Pangee rozpoutaly proti jejich druhu. Čtveřice z Jupiterových měsíců zaslala protestní nótu, ale byla umlčena samotným Jupiterem. Také Slunce bylo ze všeho smutné a nesouhlasilo s takovou do nebe volající křivdou. Sláva spasiteli! Hřmělo ve všech větších městech Pangey. A Pleticha řečnil: Jeden měsíc je pouze začátek! 44
Je potřeba vyčistit celou Sluneční soustavu od těch příštipkářů, co jen parazitují na našich Planetách. Tuto obtížnou hmotu je potřeba vyplevelit! Neustále krouží kolem Planet, které se jich nedokáží sami zbavit. Odstavíme tyhle satelity! Ať táhnou do jiných galaxií! Černá vojenská obuv ovládla poklidné ulice. Raz dva, raz dva! Většina z těch odvážných obyvatelů Pangey, kteří si dovolili projevovat svůj nesouhlas s odstraněním Měsíce ze Sluneční soustavy, byla nenápadně odklizena do ústraní. Kam? To nikdo nevěděl a ani se po tom nepátralo a nikdo se na nic neptal. Proběhla velká přehlídka bojových strojů, která tak demonstrovala svou sílu a odhodlání lidu Pangey o svržení Měsíce z nebeské klenby; zatímco vědci ve svých laboratořích, připravovali ty nejdestruktivnější zbraně jaké, kdy byly vymyšleny. I vznesl se modrý paprsek do oblak, ještě chvíli kroužil, a poté zmizel kdesi v hlubinách Vesmíru. Objevil se až v dlani převelikého vládce galaxie Mléčné dráhy. „Ano, už o všem vím“, pokyvoval hlavou Vládce a pokračoval, „ale jde přece jenom o lokální kmenový spor“ a znuděně zívnul; „nebudeme zasahovat“. Slunce pozvala k sobě na mírovou konferenci všechny zástupce Sluneční soustavy. Pangea včetně všech jejich spojenců mírovou konferenci bojkotovala a své zástupce nevyslala. Emisar z Mléčné dráhy sice přijel, ale po celou dobu mlčel a neřekl ani slova. „Dneska je na řadě Měsíc a zítra to může být Venuše, nebo dokonce samotné Slunce. Ztratíme Měsíc a celé se nám to sesype jako domino“ promluvil tehdy Merkur. Je rozhodnuto, bude boj, bude boj! My Měsíc nedáme! Mírová konference ještě neskončila, když tu Pangea zaútočila a na Měsíc se snesly strašlivé rakety. Započala obrovská válka, která se přehnala přes celou Sluneční soustavu, kde se po tři dny a tři noci, rozlívala obrovská záře. Pangea byla roztržena na několik kusů, které se ještě dodnes nezastavily; dnes jim říkáme kontinenty. Zachránil se pouze nepatrný zlomek, obyvatel Pangey, na části které dnes říkáme Afrika. Mars byl téměř zničen. Venuše je dodnes zahalena v husté oblačnosti, od destruktivních výbuchů. Také kolem Saturnu obíhají obrovské pozůstatky bitvy ve tvaru prstence. Jupiter má zasazenu smrtelnou ránu přímo do nitra a ještě dnes můžeme pozorovat, jak mu krvácí; lidé ji nazývají Velkou rudou skvrnou. Z Uranu a Neptunu zbyl pouze hustý plyn a na Měsíci jsou stále ještě viditelné obrovské krátery, po raketách Pangey. Také na Slunci můžeme pozorovat různě temné skvrny ve formě ran, které se ještě nestačili zahojit. Taková to byla síla, která udeřila z obou stran táborů. Od té doby je Měsíc neustále v pohybu a kryje se samotnou Zemí, tak aby nedráždil již více člověka svým stálým a klidným osvícením. A taky se od té doby na planetě Zemi vyskytují záplavy, povodně, požáry, tornáda, zemětřesení, a všechny možné další pohromy způsobené pohybem Měsíce, který se odkloňuje od své původní dráhy jednou nahoru a podruhé zas do strany. Měsíc Io chrlí na oslavu vítězství své velkolepé gejzíry až do výšky několikaset kilometrů a Triton obíhá svou planetu v protisměru, na protest, protože Neptun, tehdy podepsal pakt proti Měsíci. Všimli jste si, že když je Měsíc v úplňku, tak se lidé tak nějak zvláštně chovají, psi vyjí; nastává podivná atmosféra… 45
BEZDOMOVEC I. Listopadové slunce zvolna zapadalo, mezi vysoké betonové budovy a natahovalo jejich stíny do prapodivných geometrických obrazců. Přicházel chlad. Vyhřátá místa, vracela zpět celodenní a těžce nabyté teplo i zpoza ležící postavy ve tvaru temného stínu, která byla přisáta jako nějaká škeble na holé skále, ke čtvercovému kanálu, a která sebou lehce třásla; byla zabalena do špinavých hader proti chladu a pod sebou měla pečlivě rozloženou papírovou krabici, a to v celé její délce s nápisem „Tutti frutti from sunny Italy“; kolem dokola se válelo trochu odpadků a prázdná konzerva bez fazolí, pouze na jejím dně zbylo trošku šťávy a pár drobtů od chleba. Nedopitá plastová láhev ležela vedle postavy jako bratr a tvořila svůj vlastní stín ve tvaru jehly. Schoulená postava se rytmicky nadouvala nahoru a zpět, ale o spánku se hovořit nedalo. V bdělém stavu také nebyla. Třesot, nadouvání se a určitá strnulost, byla smíchaná s neurčitou relaxací. Boj a zároveň odpočinek. Zpoza papundeklu se vysunula noha navlečená do tlusté ponožky s nejasným vzorem. Na patě ve tvaru brady zela velká díra, jako bezzubý výkřik. Ošoupané polobotky, které se určitě nehodily do listopadového počasí, byly řádně odloženy vedle těla. Tlumený povzdech odnesl podzimní vítr do míst, kde řada topolů ve tvaru stožárů táhle zašuměla. Zašumělo to také z plastové láhve, kterou právě bezdomovec otvíral, aniž se posadil. Pár loků červené tekutiny pochybného původu se svezlo jícnem rovnou do žaludku, který už dávno přestal vzdorovat a zpracovával dychtivě vše, co přicházelo. Bylo slyšet rozkošnické zamlasknutí a postava se zavinula do svých hadrů ještě důkladněji, ale po chvilce si to rozmyslela, opět se rozbalila a napila se znovu z láhve. Již zcela probuzený pan Rozehnal se posadil na zelený kanál, ze kterého stoupala plynule teplá pára a otřel si unavené a rozespalé oči, svýma špinavýma rukama, které si poté vytřel do stehen a přitom si pomyslel, že pokud bude nadcházející zima tak mrazivá jako byla ta minulá, pak to jistě nepřežije. Stůj co stůj musí něco podniknout. Musí si najít hnízdečko, útulek či skrýš, hlavně aby bylo místečko dostatečně teploučké a mimo přísné oko městské policie. Věděl, že to bude opravdu těžké najít něco vhodného, neboť o všechny přijatelné fleky byly už dávno svedeny bitvy a tyto místa jsou už obsazeny a ostražitě hlídány vítěznými nájemníky. Opravdu nevěděl, co bude dělat. V kapse u vesty se nacházelo 150 korun, a s tím si musel vystačit do příští výplaty důchodu (za týden). Ten se vyplácel pravidelně vždy od dvacátého pátého dne každého měsíce na hlavní poště. Pan Rozehnal už druhý den nic nejedl a pouze do sebe vléval jakostní krabicové víno, které pěkně hřálo, a žaludek se mírnil ve své intenzivní dotěrnosti, že nemá co zpracovávat a že vše musí vysvětlovat ostatním orgánům v těle, kteří hrozí srdečním infarktem, chudokrevností, poškozením mozku a vůbec globálním kolapsem celého organizmu, tedy to by znamenalo konec pana Rozehnala na planetě Zemi. Potřebujeme hliník! Máme akutní nedostatek hořčíku, jódu, železa, mědi, manganu, zinku, cínu, … K, Ca, Sc, Ti, Ra, Pt, Au, Hg, Bi Po, At, Rn, Os, Ir, Rf, Db, Mt, Xe, Kr, Hf, Uus a Uuo, ozývalo se z jeho útrob. To vše si musel, chtě nechtě pan Rozehnal vyslechnout a procítit; zároveň si v duchu říkal něco ve smyslu, že nějak 46
bylo a nějak bude a víno bylo takovým hřejivým úplatkem, který používal, aby všem těm vnitřním hlasům, těm křiklounům zalepil huby. Pouze játra se ozývala a protestovala, že toto není přece žádné řešení a ledviny souhlasně pokyvovaly a rozum ten, se do ničeho nepletl. Něco železa, mědi a hliníku bych mohl sehnat, ale nedá se to jíst a tím ukončil rázně vnitřní hlasy v těle a počal hledat v děravých kapsách nedokouřenou cigaretku, kterou si před spaním pečlivě uschoval do papírového ubrousku s modrým lemem. Majetek pana Rozehnala se kromě pochybného oblečení, do kterého byl navlečen a jednoho páru letních polobotek, skládal ze dvou plastových tašek na zip; právě v takových, ve kterých přepravují trhovci své zboží pro pultový prodej; ale které už byly pořádně roztřepeny a ošoupané od každodenního přesunu, jedna červená druhá bílá; nemohl je nechat jen tak být, někde schované ve křoví a odejít bez nich; ne snad kvůli samotným taškám, jako spíš kvůli jejich obsahu. V taškách měl pan Rozehnal, potřebné věci pro život na ulici jako byly pár letních triček, dvoje špinavé trenýrky, tři ušmudlané košile, čtyři prázdné láhve od piva, dvě deky pro případ, kdyby uhodily mrazy, nafukovací polštářek, který našel u jezera, ale který ještě nestačil vyzkoušet, sluneční brýle bez jedné postranice, šátek, balík novin (na podestýlku), nůž, a spoustu dalších titěrností, které svým vysokým počtem zaplňovaly obě tašky; ty už byly ostatně na odpis a vyvstávala zde akutní nutnost si opatřit funglovky, čisté, nové a krásné neboť, v jedné z nich zela díra (ale až docela nahoře, takže to moc nevadilo a věci tak snadno nemohly vypadnout ven) ta druhá měla natrhnutou rukojeť a dalo se očekávat v brzké době její protržení; což by ovšem znamenalo další nepříjemnost. Pan Rozehnal se rozmrzele poškrábal na hlavě pokrytou hustým porostem tmavých vlnitých vlasů a usilovně přemýšlel jak zabránit jejímu roztržení. Byl náhle vyrušen vránou, divoce klovající do prázdné konzervy od fazolí. Pan Rozehnal si dovolil malou úvahu v tom smyslu, že se vrány mají lépe než bezdomovci, neboť se mohou přesouvat z elegantní lehkostí z místa na místo, bez těžkých zavazadel, a přitom si ještě zakrákorat. A já mám ty dvě zpropadené tašky, které se mne při každém přesunu zařezávají do rukou, vydechl a přitom si zapálil nedokouřenou cigaretku, kterou si pečlivě ubalil z nedopalků, sesbíraných předešlého dne v parku pod jednou z jeho oblíbených laviček. Pufffff, rozkošnicky vypustil obláček modravého dýmu, který byl v zápětí rozmetán větrem. Trochu se zasnil a počal vzpomínat na to jak ještě jako řidič autobusové linky 53 si to brázdil městem a zajížděl do všech možných městských částí, ve kterých rozvážel miminka v kočárech i s jejich maminkami, vrhající starostlivé pohledy na svá mláďata; dále dětičky, puberťáky různého to zrna, unavené i čerstvé dělníky (podle toho jestli jeli z nebo na šichtu) opilé chuligány, spoustu starých a vetchých babiček i dědečků, se svými všemožnými i opravdu nemožnými holemi, ale také podivné šedé a páchnoucí existence v podobě bezdomovců, kteří si chtěli jen tak posedět a trochu si zdřímnout. Tak to já bych tedy nikdy neudělal, pomyslel si pan Rozehnal, schovávat se v autobuse a nechat se vozit z jedné stanice na druhou. Nikdy! Tu a tam přesunoval svým modrým autobusem také celé školní třídy a to včetně jejich učitelek; to bylo rámusu a křiku. Náhle pan Rozehnal pocítil bolest mezi prsty a to od hořícího nedopalku. Spěšně si ještě jednou potáhnul a pak ho rychle zahodil; večerní vítr si započal pohrávat s jeho slepenými vlasy, které nyní vypadaly jako by měl příčesek; ptáci na sebe bezustání štěbetali a pokřikovali. No nic! Prásknul svýma dlaněmi o sebe, půjdeme se trošku projít a možná že si ještě koupím krabici s vínem, vypadá to na chladnou noc. Při pomyšlení na víno se panu Rozehnalovi rozlil příjemný pocit na prsou. Ty dlaně, se kterými o sebe tak náhle plácnul, byly zbrázděné velkým počtem jizev, jako smutná vzpomínka na nošení těžkých tašek. Pan Rozehnal nebyl ničím zvláštní, postavu měl středně vysokou s kulatými zády, které si vytvořil ještě jako řidič autobusu, nohy měl do oblouku, obličej nevýrazný, ruce krátké, nos špičatý, oči šedé; ale ty dlaně, ty mohly povídat! Co jen bitev se v nich odehrálo! Nebyly tam pouze jizvy, ale také čerstvé rány, pukliny a rudé brázdy. Jizvy šli i do kříže od toho jak si v ruce pan Rozehnal rukojeti přehazoval. Hlavní koridor, do kterého vkládal držadlo tašek nejčastěji, 47
byl vytvořen mnoha jizvami, které se spojily v jednu jedinou a trochu zarudlou tlustou čáru. Nacházely se tam také celé řečiště drobných prasklinek, které se rozlévaly v těchto mohutných a širokých dlaních, tak jako to dělávají veliké řeky ještě před tím, než zmizí v moři. Tu a tam se na dlani vyskytoval meandr, který byl vytvořen náhodným kamínkem uvízlým v rukojeti. Někdy jsou dlaně zality krví, to když pan Rozehnal přepne své síly a drží a drží a jde a jde hlava nehlava jako tažný kůň brodící se ve sněhu s ohlávkou zařezanou hluboce do krku. Bylo pondělí, dvacátého pátého v měsíci, tedy den, který byl pro pana Rozehnala svátostí. Jeho zasloužený důchod byl připraven na poště k vyzvednutí. On si zatím nikým nepozorován, ve svém provizorním úkrytu v sousedství tenisových kurtů natáhnul na sebe jednu ze svých tří košil; tu která se mu zdála, že nejméně zapáchá; byla to těžká volba a trochu musel ušmudlané hadry očuchávat, než si zvolil, modrou s velkými bílými květy, trochu politou od kořalky, ale až docela dole, takže tento zatvrdlý konec mohl schovat do kalhot. Kabát, který byl ošoupaný od neustálého používání od jara do zimy a zase do jara si svléknul a otřepal jej od listí a zbytků jídla; takto vyčištěn si jej opět natáhnul na sebe uvnitř košatého křoviska. V nedaleké umývárně si opláchl svůj obličej, umyl si ruce, kouskem dřívka se zbavil tmavých půlměsíců zpod nehtů, vytáhnul z náprsní kapsy hřeben z umělé želvoviny, na který byl obzvláště pyšný a kterým si nyní přejížděl hustý porost na hlavě. Vlasy musel nejprve namočit, tak aby se slepenec dal tvarovat do požadovaného účesu. Chvíli se tak hřebelcoval a dělalo mu to tuze dobře. Fešák ze mne zrovna není, ale na bezdomovce už nevypadám, pomyslil si pan Rozehnal a lehce se na sebe usmál; ukázaly se žluté zuby, kde nechyběl ani jediný, mezi které, zasunul americkou žvýkačku. Dopil pomalu a rozvážně vše co zůstalo v plastové láhvi vědouc, že s vínem dnes nemusí šetřit. Poté si to namířil svižným krokem co nejkratší cestou k poště, ke které to měl rovných tři tisíce sedmdesát šest kroků a nějaký ten krůček navíc, tedy zhruba dva kilometry a sto padesát metrů; délka kroku pana Rozehnala nebyla ani velká, ani nešlo o nějaké to krátkonohé cupitání, jednalo se o krok standartního typu, který používá vojsko při dlouhých přesunech. Pan Rozehnal stavěl pouze dvakráte, a to aby si otřel čůrky potu, co my stékaly z čela přímo do očí zanechávajíce palčivou bolest, a aby si mohl přehodit tašky mezi sebou a tím odlehčit napětí v dlaních. Před poštou se podíval na své ruce a setřel kapičky krve vlhkým kapesníkem, poté vkročit bez okolků rovnou dovnitř. Vše proběhlo tak jako každý měsíc. Vystál si frontu, a u okénka mu paní s kudrnatou hlavou vyplácela jeho zasloužený důchod. Ta paní si vždy v měsíčním intervalu, který se náhodou shodoval s jeho termínem výplaty, nechávala dělat trvalou a panu Rozehnalovi to připadalo, že to dělá jen kvůli němu. Pokusil se tedy o úsměv, a využívaje času při počítání peněz se snažil navázat niť rozhovoru; bezúspěšně. „Tak tedy zase za měsíc“ loučil se s paní, když odcházel, a ta nic nechápajíc vymačkávala stereotypně další číslo, které se ihned objevilo na černé tabuli za zvuku gongu a to se již neznámý dědeček s kloboukem a o holi spěchal k okénku s kudrnatou hlavou, pro svůj také zasloužený důchod. Když vycházel pan Rozehnal z pošty, přemýšlel, zda se nemá vrátit zpět k tenisovým kurtům, anebo se poohlídnout po lepším úkrytu. Foukal studený vítr, obloha byla modrá a bez mráčku, vypadalo to na chladnou noc. Nakonec se rozhodnul zajít do nedalekého parku, necelých tisíc čtyři sta třicet kroků, kde věděl o pořádném křovisku do kterého, když si člověk zaleze tak je chráněn před větrem i mírným deštěm. Po cestě si hodlal ještě koupit krabicové víno, něco k snědku a už se těšil, jak si tento den konečně oddáchne, odfrkne si, natáhne se a složí těžké tašky; uvažoval, že by tam pobyl něco kolem dvou dnů. V momentě, kdy překračoval vozovku přes křižovatku na Nádražní ulici, si všimnul, že mu paví pérko, které našel před pár týdny v zoologické zahradě, a které si tak často s oblibou před usnutím prohlížel, obdivujíce jeho strukturu, lesk, pestrou škálu barev, jemnost a vůbec delikátnost celého toho mechanismu (také si jim rád šimral v obličeji a za krkem); tak toto pérko, které měl v tašce docela až nahoře (to aby se nepoškodilo), mu nyní trčelo z díry a pomalu se vysouvalo, až vyletělo dočista ven 48
na vozovku, unášené ostrým podzimním větrem. V tomto okamžiku narazilo červené auto do pana Rozehnala a povalilo ho na kapotu, rozmanitý obsah dvou tašek se rozlétnul všude dokola.
49
II. V nemocničním pokoji číslo 2 ležel v bílé posteli na čistém prostěradle, pan Rozehnal po právě provedené operaci. „Nebylo to zas až tak zlé“ promluvil doktor, který výkon provedl a který se chtěl podívat a zeptat se jak se pacientovi daří, a na kterého se právě pan Rozehnal díval s pusou dokořán, pořád ještě nechápajíc co se mu to vlastně přihodilo, do čeho se namočil, do jakéže šlamastiky se to dostal. „Tříštivá fraktura levé stehenní kosti, zlomený palec také na levé straně, ale jinak všechno v pořádku. Srdce Vám tluče jako zvon. Taková tříštivá zlomenina se nesmí brát na lehkou váhu, chvíli si u nás poležíte.“ (Slovo chvíle bylo v nemocničním prostředí velmi relativní, záleželo na druhu zranění či nemoci; mohlo jít o dny, týdny, měsíce dále už to nešlo). Pan Rozehnal se chtěl podrbat na hlavě a promyslet si zpětně vše co se mu snažil doktor sdělit, avšak ten pokračoval dále, nedávajíc mu oddychu, “byl jste mimořádně zasviněn, zavšiven, co jen havětí jsme ve vás našli a kdejakých krust a slepenců na kůži, jste hostitelem zákožky svrabové, pane! A to je důvod, proč nyní ležíte tady v tomto pokoji na izolaci. Ta zákožka svrabová, Sarcoptes scabiei, si vyvrtává chodbičky v kůži, do kterých později ukládá svá mimořádně malinkatá vajíčka, ze kterých, se líhnou larvy bílé jako sníh. Vlasy a veškeré chlupy jsme vám z těla již odstranily, oblečení bylo spáleno, našli jsme peníze, které máte u nás nyní uloženy v bezpečnostní skřínce, bylo tam“ …. „7.864 korun českých“ pohotově odpověděla sestřička oblečená do nemocničního stejnokroje. To je vše, jsem rád, že se operace podařila, každopádně se uvidíme později, na vizitě“ zakončil rázně MUDr. Brumla a odešel tak rychle a tiše jako když přicházel. Pan Rozehnal se zadíval na svou levou nohu, vysoce zavěšenou na hrazdě, obalenou bílou hmotou z jednoho konce na druhý a ještě pořád nevěděl, co si o tom má opravdu myslet. Je to jen sen a všechno zmizí tak rychle jako když člověk usne a něco se mu zdá, anebo se to opravdu všechno stalo a on tu tak leží, dýchá, pociťuje tupou bolest a čeká, co bude dál. Z přemýšlení ho vyrušil medový hlas sestřičky „trochu se pane Rozehnale posuneme nahoru“ a zároveň zvedala část postele (na které odpočívala jeho hlava) o trochu výš. „Dneska máte guláš s chlebem, pomerančový juice a kousek lázeňského oplatku, na posilněnou. Ovšem pokud, to nebudete chtít, nikdo vás nutit do jídla nebude.“ Pan Rozehnal ucítil zápach silně kořeněného masa, chleba i oplatku a zároveň pocítil úpěnlivé zakvičení v břišní dutině „budu jíst, dám si to všechno“ a div nepovalil sklenici vody položenou na stolku u postele. „Pomalinku, pane Rozehnal, nezapomínejte! Jste nemocen!“, a přitom mu sestřička podsunula ostře červený tácek s jídlem na kručící břicho. Pan Rozehnal ucítil také závan saponátu, ale ten šel od tácku. „Jí se pomalu, potrava se musí řádně pokousat, rozžvýkat, proslinit, aby mohla krásně sklouznout jícnem dolů k dalšímu řádnému zpracování. Pamatuji se na jednoho pacienta“ pokračovala sestřička „jmenoval se Večeřa, kterému při odpolední svačině zaskočil kousek sucharu někde mezi hrtanem a hltanem a na téhle křižovatce dýchacích a polykacích cest si to ten kousek sucharu namířil nesprávným směrem a bylo z toho udušení. Sestřička spráskla ruce a bylo na ni vidět, jak si vše živě představuje, dívajíce se trochu očima nahoru, chtěje si vybavit všechny podrobnosti oné smutné události, o kterých se na oddělení tehdy dlouho a vášnivě diskutovalo. „Víte, nechtěla bych být svědkem dalšího zbytečného udušení a na mých referencích by se to jistě špatně odrazilo, to už bych těžko vysvětlovala; prosím Vás, když už nemyslíte na sebe, tak alespoň zkuste se taky na věc podívat z té druhé stránky, z pozice obsluhujícího personálu a všech těch možných následků.“ Ruka pana Rozehnala, která právě držela vrchovatě nabranou lžíci guláše se zastavila někde na polovině své cesty…. 50
„Tak vypoulené oči“, pokračovala stále sestřička, „které zrcadlily obrovské překvapení, něco jako zradu jsem jakživ neviděla, zmodralý obličej, pěna kolem huby, nebyl to pěkný pohled …“ „Sestřičko, ničeho se nebojte, mám zuby zdravé, že bych jimi mohl okusovat kůru z borovic“, pan Rozehnal rozevřel dokořán otvor v hlavě a vsunul do sebe lžíci guláše a dodal „ ten váš gulášek je tak řídký, že by se dal rovnou pít“. Sestřička souhlasně pokývla svou malinkatou hlavinkou s krátkým střihem, usmála se a odešla. Nu není to tak zlé, pomyslel si pan Rozehnal. Ležím v čisté posteli, sám, nikdo mne tu nevyrušuje, nikdo tady nešmíruje a nevyhání; pravda jsem nemocen, nemohu chodit, noha mi visí na hrazdě a ozývá se z ní tupá bolest, ale mé ruce a tělo si můžou konečně odpočinout. Nevím, jak dlouho se taková fraktura hojí, ale spoléhám na alespoň tři neděle, to by mohlo stačit a pak …. podíval se na prázdné talíře, na čistou pokrývku, pocítil příjemné teplo zpod deky, v žaludku mu to příjemně klokotalo ……. a pak znova na ulici. Velkým oknem přes celou boční stěnu, pozoroval úkosem pan Rozehnal první sněžení a malinko ho zamrazilo v zátylku; měl svou metodu jak se zbavit obtížných myšlenek, a to rychle a tvrdě usnout, což mu nečinilo nikdy žádný problém. Byl probuzen až večer sestrou, která mu nesla další jídlo a nějaké nové léky. „To je venku blázinec“, začala sestra hovořit s panem Rozehnalem jako se starým známým „napadl čerstvý sníh a jako každý rok silničáři zaspali; cestou do nemocnice jsem viděla z autobusu už tři bouračky! To bude zase nával zraněných do nemocnic“ a přitom si upravila modrou erární sukni, která ji byla očividně malá. „Sestři, nevíte kolikátého dneska je?“ „Úterý dvacátého šestého listopadu, za necelý měsíc máme Vánoce“, odpovídala sestřička, „ale to vy už budete určitě doma“ dodala s velkým úsměvem. „Pravda, pravda, odkašlal si nervózně pan Rozehnal. „A co Vaše rodina? Kdy se přijdou na Vás podívat? Upozorňuji, že návštěvní hodiny jsou zde přísně dodržovány od tří do šesti ani o minutku navíc“ a káravě se podívala na pana Rozehnala. „Nebojte se sestři, manželka mi utekla před třemi lety a syna mám v Americe, zalhal pan Rozehnal. Přece ho nebudu obtěžovat s takovou prkotinou“ a přitom se zadíval na svou nohu na hrazdě. „Nikdo za mnou nepřijde, to vám můžu garantovat.“ „Tady máte pilulky, které budete jíst, a to dvě po každém jídle, tedy třikráte denně; zjistili jsme, že máte nedostatek železa, vápníku a hořčíku o stopových prvcích nemluvě, které budete všechny potřebovat pro svou rekonvalescenci“ a přitom podávala lahvičku do ruky panu Rozehnalovi, který lahvičkou zaštěrkal a zadíval se přes tlusté sklo na podivné červenočerné kapsle, zatímco mu sestřička nadzvedávala část postele a hbitě mu podsunula tácek s jídlem. Tentokráte to bylo kuře na kari omáčce, něco chleba a dvě celé mrkve. První se pan Rozehnal vrhnul na kuře s chlebem a poté začal chroustat mrkev tak intenzivně a houževnatě, až ho začaly bolet všechny čtyři žvýkací svaly, kterými je člověk obdařen. Konkrétně to byly velký sval žvýkací, spánkový, boční a střední křídlový; nejvíce ho bolel ten boční křídlový, o kterém ani nevěděl, že ho má a který se probudil po letité letargii. Nakonec snědl vše a byl rád, že pilulky, které mu přinesla sestřička, už nemusí dále rozkousávat, vložil do unavených úst dvě tobolky a zalil je vlažným čajem bez chuti, odfrknul si a usnul. Zdálo se mu o roztodivných lahůdkách, které měl tu čest ochutnat, a které byly právě podávané na dvoře císaře Kublajchána, to vše zaváté časem, kdesi v daleké Číně. „Čchin, či Chan?“ otázala se půvabná dívka oblečená do zlatavého hedvábí se vzorem draka, v rukou dvě porcelánové mísy jedna modrá, druhá bílá jako alabastr, „Chan“ odpověděl bez zaváhání pan Rozehnal a přitom dožvýkával kachní játra. V masitých prstech, na kterých se třpytily modré safíry, zelené smaragdy a rudé rubíny, držel kus smažené krevety, kterou namáčel do právě přistavené bílé misky. 51
Goooooong prohnal se zvuk hodovní síní, a kypré boky půvabných tanečnic se započaly vlnit a svými pohyby nenechávaly nikoho na pochybách, že toto místo na zemi je zhmotněním Ráje. Pan Rozehnal se spustil do sporu, který z chanátů, zda ten Jüan na jihu, anebo ten Čagatajský ve středu říše má lepší koně, kteří byli tou dobou páteří vojska. „Koně z oblasti Jüan,“ povídal muž důstojného vzhledu i stáří s kusem pečené perličky v puse; mastnota mu stékala po dlouhých vousech „mají ohromnou výdrž,“ polknul, trochu se zamyslel aby, dále pokračoval „vojáci se na ně můžou spolehnout, takový kůň nepadne někde u cesty, ten panečku vojáka do boje poveze odpočatý se vztyčenou hřívou …. „To je právě to“ skočil mu do řeči pan Rozehnal a nabral si rukou další kus krevety „mají výdrž, což o to, ale nemají rychlost! Vojsko se nedostane do pořádného trysku, a ten trysk to my potřebujeme, ten je důležitý pane, v takové rychlosti není čas na nic jiného než na boj; voják by se neměl rozptylovat nějakou tou vyhlídkou na koni, a skládat třeba básně.“ Majitel důstojného břicha v uniformě císařského vojska se začal ohánět ediktem s císařskou pečetí a mával s ní před očima pana Rozehnala. „Tady vidíte! Vše je již rozhodnuto!“ „Pane Rozehnal, pane Rozehnal“ ozvalo se z dálky „Moment“ zamyslela se postava, zavinutá do jemného brokátu typu Jun Jin… „to jméno jsem už někde slyšel,“ a podrbala se na hlavě levačkou, a současně nabírajíce hrst pavích jazýčků do dlaně pravačkou; jídlo to pěti požitků a šesti chutí. Opět se ozvalo, „pane Rozehnal, probuďte se! „V obličeji pana Rozehnala se vykrojil údiv nad sklánějící se sanitní sestrou v ostrém světle podlouhlých zářivek, které svítily přísně kolmo pod sebe. „Přišla jsem Vám dát injekci antibiotik, víte přece, že se musí aplikovat každé čtyři hodiny, taková infekce, by mohla vše zkomplikovat, to nemůžeme podceňovat“ Než všechno dořekla, pocítil pan Rozehnal ostrý vpich do zadnice, zatímco ještě vnímal chuť smažené krevetky. Bylo šest hodin ráno, a o dalším spaní nemohlo být ani řeči. „V devět hodin bude vizita, zítra vás odvezeme z izolace na oddělení, budete mít tam kolegy a nebudete tak sám“ dořekla ještě sestřička a rychle odešla z pokoje. Patrně už sloužila přesčas a spěchala domů. Jídlo pana Rozehnala se většinou skládalo z bílých rohlíků, konzerv, cibulí, česneku, vepřového sádla, všemožných paštik a nátěrek, ale také i z odřezků a skrojků, které nacházel v oddíle zeleniny a ovoce k rozebrání zadarmo (pro králíčky, mé mazlíčky, říkával, když se na něj lidé podivně dívali). Ale nejvíce ze všeho měl rád a kupoval si konzervy s nápisem „Bravčové mäsko vo vlastnej šťave“, do kterých si sypal nakrájenou cibuli, česnek a pažitku. Jednu dobu si jídlo zpestřoval mletým pepřem z pepřenky, kterou našel v opuštěném nákupním košíku před obchodem pod reklamním letákem s černým nápisem „Ceny jsou sraženy na minimum, níž už to nejde“. Pepř si sypal na vše, co tehdy vkládal do úst, a do tří dnů byla lahvička prázdná. Nikdy a to zásadně neotvíral popelnice a nešmátral v jejich útrobách. Při jednom rozhovoru s kolegou Macákem, který byl na ulici už od svých jinošských let, a který vypadal jako dobrodruh v období zlaté horečky na Klondiku; vous mu tehdy sahal až pod břicho. Tak tento mužik se tehdy chlubil co vše už letos nalezl v popelnicích (hedvábný polštářek, deskovou hru člověče nezlob se ovšem bez hrací kostky (kostky ostatně našel v jiné popelnici v dávné minulosti a ponechal si je, že se budou ještě hodit; a hodily se), rozbitý mobil, pánev pěkně zčernalou od ohně, záclony, provázky, kolečkovou brusli (ovšem pouze na pravačku a na tu on kulhal, a tak ji směnil za tři rybí konzervy), dokonce si přišel i na koňské sedlo (tehdy sháněl taky koně, ale nakonec sedlo skončilo někde v křoví s prázdnou láhví rumu), zkrátka těch věcí bylo tolik, že by mu na to nestačila 52
ani dlouhá řada nákupních košíků. Pan Rozehnal i přes Macákovy úspěchy podotknul, že i kdyby leželo v popelnici pečené vepřové kolenisko, tak by si pro něj nešáhl. V devět hodin opravdu přišel doktor, a to s celou svou suitou; celkem pět postav v bílých pláštích, s brýlemi na očích a v náprsních kapsách plášťů, se přišlo podívat na pana Rozehnala a zhodnotit tak jeho celkový stav. Ten se zdál být podle výrazů tváří, které se na něj dívaly pozoruhodně optimistický. „Ano, pánové tak to máme ujasněno“, promluvil nejtlustší z nich a podával papíry v černých deskách zpět sestře. “Pan Rozehnal se může převést z izolace na nemocniční oddělení číslo 3.“ Doktor se mile usmál a všechny postavy odešly z pokoje.
53
III. Ještě téhož dne, v pozdním odpoledni, byl pan Rozehnal přesunut i s postelí na nové oddělení a při své jízdě na chodbě, lemované nástěnkami stačil číst pouze nadpisy.: Nepodceňujte rizika! Nemáš disciplínu, zaplatíš! Očkování proti chřipce. Sbírka na pomoc pro … (nestačil dočíst). Epidemie. Nádory. Jak předcházet … (nestačil dočíst). Regulační poplatky. Požární řád. Dveře se otevřely a do pokoje č. 2 vplula bílá noha na hrazdě i s postelí a nemocničním zřízencem. „Dobrý den vinšuju“ promluvil pomocník, vezu vám nového kolegu, pánové a sbohem. Pan Rozehnal byl zaparkován vedle postele pana Drozda, který byl tak pokryt obvazem, že mu vyčuhovala pouze hlava, a bílou zdí. Celkem bylo na pokoji bez pana Rozehnala pět pacientů s různými frakturami středně i těžšího kalibru. Pan Rozehnal, měl ten těžší, zatímco například pan Dohnal, který ležel pod jediným oknem v pokoji, byl již skoro vyléčen a chystal se domů. Ze svých zkušeností z ulice byl pan Rozehnal zvyklý potkávat spoustu cizích tváří, a co historek od nich slyšel, když si povídali o svých trampotách, potížích, potulkách, patáliích, objevech, trápeních, strachu i radostech. Pan Rozehnal byl jako ryba hozená zpět do vody, a hned se počal představovat. Narazil ale pouze na zašklebené výrazy, které jen nerady viděly, že se něco mění k horšímu. Už tak vydýchaný vzduch v nemocničním pokoji č. 2 se musel krájet o jednoho pacienta navíc. Napětí a nedůvěra, neměli dlouhého trvání a přece jenom zvítězila zvědavost a chuť zahnat nudu do kouta; a tak když vcházel do pokoje muž v nejlepších letech s noblesně vykrojeným oblekem a vycházkovou holí, byli už všichni obyvatelé pokoje č. 2 v ohnivé diskusi a ani si nevšimli, že do místnosti někdo vstoupil. „Dobrý den pánové, kdo z vás je Luděk Rozehnal?“ musel opakovat cizí pán dvakráte, než mu ukázal prst pana Bolka, člověka ležícího se zlomeným krčkem a levým zápěstím, ukázal na postel kousek ode dveří, kde právě vášnivě diskutovali pan Drozd s majitelem milimetrového semiše na hlavě o tom, jaký má vliv tvrdost chleba na tvorbu plísně. Člověk, který přistupoval k panu Rozehnalovi, se jmenoval pan Révai. Byl to zámožný velkoobchodník s vínem, které ve značných objemech rozvážel do obchodních řetězců. Byl to on, kdo srazil v onen osudný okamžik červeným autem pana Rozehnala. Nejprve si vše vygoogloval na internetu, aby zjistil, jak velké mu hrozí nepříjemnosti a zjistil, že nejsou malé. Pro jistotu si ještě vše ověřil u svého podnikového právníka, který jeho obavy potvrdil; hrozilo zde akutní nebezpečí žaloby ze strany poškozeného. Posléze běhal pan Révai po úřadech, aby se dopátral, kdo se skrývá pod jménem Luděk Rozehnal. Když už se dozvěděl vše, co potřeboval vědět (byl to přece jenom obchodník „duší i tělem), předstoupil před pana Rozehnala, a dal mu nabídku, o které se ve vyšších kruzích říká, že se neodmítá, a to rovných dvacet čtyři tisíc korun českých v hotovosti, na dřevo a to hned, které znamenaly, jak dobře věděl pro pana Rozehnala celé jmění; kdyby mu dal více (a on mohl), byly by s tím jenom nepříjemnosti. Pan Rozehnal by si mohl myslet, že za tím je kdo ví co nebo kdo, anebo by ztropil nějakou výtržnost v lokále s takovou kopou peněz a tak dále. Zkrátka, těch dvacet čtyři tisíc korun bylo tak akorát. 54
A bylo. Oči pana Rozehnala se rozzářily a nachystané papíry, které mu ihned obratně vsunul pan Révai pod nos, podepsal. Bylo samo sebou, že výlohy spojené s nemocničním pobytem, hradil pan Révai; ukázal mu ještě krabici se šesti láhví argentinského vína z oblasti Mendoza, kterou po krátké ukázce vsunul nenápadně pod postel, nakonec ještě přidal malou knížečku „průvodce jihoamerickými vinicemi“, kterou obřadně položil na stolek a pak už odešel, ponechávajíce pana Rozehnala svému osudu. Ten, dívajíce se z okna na padající sníh, si pomyslel, že se mu budou ty peníze setsakramensky hodit. Jak dlouho může tak ještě žít, venku, na ulici, bez pomoci, bez přátel, ve vyhnanství, v tom neustálém boji o každičkou skývu chleba a trocha toho tepla. Deset let? Ne to by nevydržel, pět maximálně šest let prolétlo mu hlavou. Ale nelitoval ničeho a díval se na věci tak, jak přicházely jedna za druhou, ve své sytosti, bez příměsí a různých příkras. Zhluboka se nadechnul a pravil zvukomalebným hlasem, „tak pánové, dneska slavíme, kdo otevře první lahvinku?“ Tímto nápadem polaskal všechny přítomné na pokoji a téměř již vyléčený pan Dohnal hbitě seskočil ze své betle a otevřel bez milosti láhev s nápisem Piedra Negra, Melbec - Gran Reserva, zatímco pan Rozehnal předčítal z lesklé brožury text, který byl vytištěn na křídovém papíře „Piedra Negra, Melbec – Grand Reserva, intenzívní a velmi kořeněný buket, bohatý na vanilku, plné na patře; překvapivě delikátní, lehce sametové a hebké po počátečním hořkém vstupu se silnou chuti po okrajích na jazyku.“ Atmosféra argentinských plání se započala rozlévat po pokoji č. 2. „Tato vlajková loď od Bodega“ pokračoval pan Rozehnal „byla pojmenována podle velmi tmavé půdy v podhůří And zvané Piedra Negra (černý kámen)“ a mezitím vlil pan Dohnal všem členům pokoje č. 2, z obratností číšníka hotelu La Reserve Paris, do již přistavených sklenic rubínovou barvu s patinou Patagonie. Pan Rozehnal pozvednul tu svou a pravil: „Pijme víno, dokud žijem, po smrti se nenapijem,“ načeš sklenici vypil do dna. „Dokud jsme, smrt není, až přijde, my už tu nebudeme,“ ozvalo se ze středu pokoje, kde ležel profesor historie, pan Hloubal; jeho sklenice byla už také rázně vyprázdněna. „To je šmakovačka, nečuň a otevři ťam další flašu“ ozvalo se z levého rohu, z té strany, kde nebylo okno. Byl to starý pán Lezner z Dolní Lhoty, který spadnul při vystupování z autobusu, který ho zrovna vezl do zubařské ordinace (pro nové zuby odlité z podivné hmoty; jak často říkával v hospodě) a roztříštil si pánev o kámen odpočívající zrovna na potvoru přesně na místě dopadu jeho pánevní kosti; ty nachystané nové zuby leží u pana MUDr. Zoubka doposud, uschované řádně v ochranné atmosféře, zasunuté do zásuvky s nápisem J - M. Otevřela se druhá, potom třetí a čtvrtá láhev s lahodným mokem z podhůří majestátních And a osazenstvo pokoje č. 2 se dostávalo do velmi přátelské a vřelé atmosféry; asi takové, jaká přebývá ve strunách potulného hráče z Rio Grande. Pan Bolek, ležící při zdi, tak jako pan Rozehnal, přímo mu naproti, se mírně pozvednul a pravil. „Byl jsem v poslední době hodně trudnomyslný a podléhal jedné depresi za druhou, děkují vám všem drazí přátelé a mrknul naproti, že jste mi rozehřáli srdéčko, tak ztrápené, a které se znovu nadechlo a chce se mu opět žít a přitom do sebe vyklopil již pošesté rubínový obsah sklenice. „Buenos Aires, Sierra Misionera, Iguazú, Tierra roja, Yerba Maté, Nasua nasua,“ počal provolávat prof. Hloubal, vzpomínajíce na místa a názvy spojená s Argentinou ve které nikdy nebyl, ale trochu o ni něco načetl. Torres del Paine, Puntas Arenas, Copacabana, Tequila, Isla Mujeres, Machu Picchu, Quito, La Paz …., rozšiřoval pan Drozd (křížovkář amatér) okruh velkoryse rovnou na celou Latinskou Ameriku, zahrnujíce místa v Chile, Brazílii, Mexiku, Ekvádoru, Bolívii a Peru; ve kterých také ovšem nikdy nebyl. Nakonec přidal ještě Circus Maximus a Hadriánův palác a něco v tom smyslu, že zlatý věk lidstva se již konal, a nám přeživším, zbyly jen drobty od snědeného stolu. Ale to už to prof. Hloubal, nevydržel a skočil mu do řeči. „Jakýpak zlatý věk! Velký Řím! Tlačilo se v něm něco málo přes 800.000 obyvatel; většinou to byli otroci; živořících ve špíně, výkalech a strachu. Kam až oko odhlédlo, všude se rozlévalo bezpráví, násilí a rachot zbraní. Krutost a marnivost 55
spojená s hamižností byli opravdoví vládci starověkého Říma. Jestliže někdo tíhne k - zlatému věku velkého a vavřínovým věncem ověnčeného Říma, věčného to města - musí se jednat o člověka násilnického, krutého, s panovačnými sklony, anebo o člověka neznalého dané věci“ zakončil plamennou řeč prof. Hloubal, a sám se sebou spokojen napil se vína s pocitem, že mýtus zlatého věku dostatečně vyvrátil. Já zřejmě nezapadám do žádného ze zlatých věků, pomyslel si v duchu pan Rozehnal, do kterého se kružnice času zařezávaly čím dál hlouběji dnem po dni, bez slitování a bez naděje na lepší život. Představa dvanácti let dalšího života se stávala těžkým křížem, temným stínem (odhad odvozoval od zánovních statistických tabulek průměrného věku dožití v České republice). Na druhou stranu byl život pro pana Rozehnala svátost, na ten by si nikdy nešáhnul, to se jaksi nesluší. Volil by raději odejít z tohoto slzavého údolí, cestou přirozenou, prostřednictvím to některé ze závažných nemoci. Metastáza jater, byla jediná, o které věděl, že by mu mohla býti dostupnou; pak tu byly nemoci způsobené bodavým hmyzem (které jsou ovšem mnohdy bolestivé a mají nepříjemný průběh) jakými jsou malárie, žlutá zimnice, spavá nemoc, horečka dengue (známa též pod názvem Horečka lámající kosti), ale bohužel havěť, která by mu to způsobila, se v české kotlině nevyskytuje. Možná tak být zakousnut zmijí, ale hadů on se bál, a takovéto dramatické ukončení své existence si nepřál. „Co Bůh?“ Ozvalo se od okna, „Je či není?“ „Podle Východu je Bůh všude a ve všem, podle Západu je pouze jeden nebo žádný. Vyberte si“ odpovídal prof. Hloubal a pokračoval „Dost jsem o něm četl, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, nemůžu tedy jeho existenci ani potvrdit, ale nebudu vám ho ani vyvracet. „Kdybych Já potkal Boha“ ozval se pan Rozehnal „tak bych mu ten tiket vrátil; kdo si planetu Zemi vymyslel, musel jistě mnoho trpět“, a vzápětí dodal, „Čert ho vem!“ „Ježišmárja, a to jako ten Bůh néní“ otázal se starý Lezner z hrůzou v očích. „Je tolik Bohů, kolik je lidí, každý bojuje za toho svého“ uklidňoval ho pan Drozd. „Ale raději než o Bohu, pojďme se bavit o něčem konkrétnějším, o něčem na co si můžeme sáhnout, třeba o životě.“ „Tak to já jsem vám znal jednoho chlapa, týpka, takového podivína, ale byl to namouduši dobračisko a bývalý atlet“ započal pan Bolek „který si nechal před svým domem vyhloubit příkop, takový ten středověký hradní typ s vodou, přes který vedla pouze jedna úzká kladina. Tímto způsobem chtěl udělat kříž se svou závislostí na alkoholu. Do pěti piv se ještě bravurně přes lávku domů dostal, od deseti a více, neměl šanci. To co bylo mezi tím, mu někdy vyšlo, a jindy spadnul do jámy s páchnoucí břečkou. Když měl dobrou náladu, byl jediným skokem na žerdi a počal předvádět kroucené, švihové a různě propletené silové gymnastické prvky dále akrobatické obraty, přemety, salta, letové doplňky a veletoče, aby poté následoval spanilý seskok do podřepu. Úžasné! Jásali kolemjdoucí a vhazovali mince jen tak pro štěstí do „hradního příkopu.“ Pan Sokolář s rukama jako nějaký lidoop říkával často, v hospodě, že až bude v důchodě tak ten příkop hodlá vypustit, vyčistit a všechny ty mince vybrat; peníze se budou hodit, dodával a přitom si mnul své svalnaté ruce o sebe. Ta lávka, přes kterou se do domu vcházelo, byl vlastně dřevěný hranol, široký pouhopouhých deset centimetrů, tak jako na opravdovém gymnastickém sportovišti (později ještě odřezal čtyři centimetry a balancoval tak pouze na hraně úzké šest centimetrů); ale to 56
mu už utekla manželka i se dvěma čipernými holčičkami, zatímco on neustále trénoval, aby se dostat do ještě lepší formy a překonal tak hradlo i po deseti pivech.“ „Podobné zařízení měl už 500 let před Kristem nějaký Suhin-mi-shon, mnich kláštera patero dveří.“ ozval se prof. Hloubal. „Do kláštera se vstupovalo zásadně pouze na laně nataženém nad propastí. O jeho učení, se nezachovalo zhola nic; zbylo po něm pouze pár fragmentů nalezených při vykopávkách na dně propasti. Jinak celé jeho učení skončilo nenávratně v propadlišti dějin. Ale prý to byl mudrc kmetského věku a pevných zásad.“ Zatímco osazenstvo pokoje č. 2 pomalu a beze spěchu dopíjelo poslední láhev Medoc - Grand Reserva, vstoupila do pokoje sestřička s léky a nestačila se divit. Na postelích se válelo půl tuctů nalitých žoků v rozverné náladě, kterým se drolila sádra od neustálého to vrcení a posouvání se na posteli, přímo na lino. „No tak pánové! Tady nejste ve vinárně, tady se musí zachovávat klid a pořádek!“ pravila zvýšeným ostrým tónem sestřička. O šesti prázdných láhvích, které byly obratně vloženy zpět do papírové krabice a zasunuty pod postel neměla žádného tušení; rozdala tobolky naplněné medicínou, píchla nějakou tu injekci a z pokoje se vytratila jako pára. „To bylo o fous, pánové“ poznamenal pan Bolek „takhle dát si cigaretku ….“ a zasnil se. Kouřit na pokoji si nikdo nedovolil, jenom pan Dohnal se vytratil na chodbu se zapalovačem v ruce. Bylo už pozdě večer a všichni pacienti pokoje č. 2 nakonec usnuli spánkem hlubokým a pro tělo tuze blahodárným. Panu Rozehnalovi se zdálo, že je členem malé vědecké výpravy do nitra Nigeru; v rukou mačety, na hlavách přilbice (takové jaké nosíval na svých cestách Emil Holub) a sítě proti bodavému, dotěrnému, všude kroužícímu a vůbec všelijakému to hmyzu. Pan Rozehnal měl již za krkem patero řádných bodanců a na šestý měl zaděláno. Objevná výprava do nitra neznámé země si klestila cestu vpřed, krok za kokem, když v tu chvíli byli obklopeni divochy (odkud se vzali, nikdo nevěděl), se strašlivě koulejícíma se očima, všude oštěpy, ostré pazourky a mnoho povyku. Nemělo cenu vzdorovat. Ve vesnici (která by mohla sloužit jako slušný skanzen o životě člověka v době kamenné) byli svázáni do kozelce a vhozeni do lýkových košů. „To jsme teda v pěkné bryndě“, poznamenal dr. Bróm. „Říkáte brynda?“ Otázal se divoch, „ta bude a pořádná,“ trochu se olíznul kolem huby a dodal „my tady tomu u nás víte, říkáme kaše“. Krátce poté byl jeden vědec po druhém bez lítosti zabit a řádně zkonzumován; ráno, v poledne nebo večer podle toho jak zrovna moc křičelo tlusté a trochu nafouklé břicho věčně hladového to náčelníka, který byl očividně stižen velkou a obézní tasemnicí přisátou na jeho střevech. A co jen těch malých, hlučných a tlustých černoušků, běhajících všude kolem v jakýchsi smečkách. V lýkovém koši už zbýval pouze pan Rozehnal. „Dobré jitro,“ ozval se svalnatý divoch, „jak se jmenujete, prosím?“ Pan Rozehnal zavětřil záchranu, ale pro jistotu se zeptal. „A není to jedno, jak se jmenuji, beztoho mne stejně sníte ne?“ „Himlhergot, to je přece jasné jak cvoky na kožených botách, že jo! Ale potřebuji přece napsat něco na Menu a nechci si vymýšlet.“ „Jak se jmenovalo to poslední, echt řekněme tedy menu?“ otázal se pan Rozehnal. „Dr. Svěcený Jaroslav, biolog a cestovatel, 56 let nezadán, propadlý beznadějně vědě, příležitostný
57
kněz. Ostatně byl hodně tuhý, museli jsme ho dost podusit“ domluvil kanibal a počal pozorovat spodní partie pana Rozehnala. „Napište tam: pan Rozehnal, narozen za dramatických okolností v rodině svobodného templáře v malebné vesničce Saint-Quay-Portrieux v Côtes-d'Armor na pobřeží kanálu La Manche, v Bretani; gastronom tělem i duší, toho času šéfkuchař hotelu Le Rouzerovair v Paříži, nositel a majitel dvou michelinských hvězd. Maso zásadně nedusit.“ „Máte česnek?“ „Máme.“ „Tak ho tam dejte tři paličky a zasypte to všechno zázvorem. Pozor! Koření se nesmí stát záplatou. Máte zázvor? No tak, máte zázvor?“ Odpovědi ani smrti v kotli se pan Rozehnal již nedočkal, zato ucítil vůni snídaně, kterou přivážela všem ležícím pacientům na vozíčku, dlouhonohá sestřička. Rozvařené párky s kouskem vejce, se držely u spodu, na vrch byl dosazen smějící se krajíc chleba. Uběhl den, dva a poté třetí, každý z nich stejný jako byly ty předchozí, ale to už to pan Rozehnal nevydržel a počal hledat v lesklé brožuře, jaká vína by si u pana Réviho objednal. Jeho adresu nalezl na smlouvě o vyrovnání. Neváhal, nastudoval a ihned předal Dohnalovi seznam vín, která hodlal nakoupit: Puro Corte D´Oro Malbec-Cabernet (šest kusů); mimořádný to zástupce odrůdy Malbec s výraznou vůní a jemnými tóny bobulového ovoce a koření; Amancaya Grand Reserva (šest kusů); se svěží a ovocnou vůní doprovázenou jemnými tóny povidel a čokolády; Corbec Appassimento Rosso di Argentina (šest kusů); s bohatou a komplexní vůní citrusového ovoce, včelích pláství a rozinek, víno to s pevnou kostrou a dobrou tříslovinou. Pan Révai, byl překvapen a zároveň polichocen a objednané zboží mu neprodleně zaslal na Dohnalovu adresu, a to za velkoobchodní cenu; celkem osmnáct lahví za 8.656 korun českých, tedy za částku o malinko překračující měsíční výši důchodu pána, který si vína objednával. Pan Dohnal všechny ty bachraté láhve z daleké ciziny, kolébající se ve dřevěných bedýnkách (přes své příbuzné) doslova propašoval na pokoj. Vínového večera se ale nedočkal, neboť byl záhy propuštěn do domácího ošetřování. Marně žádal o jeden den v nemocnici navíc. Na jeho místo se vtlačil pan Roztoč s poraněním zkřížených vazů, ekonom z nedalekého masokombinátu, příležitostný šachista. Nechcete si dát partičku?“ Otázal se pan Roztoč hned, poté co si vše uspořádal kolem sebe a na stolku. Pan Bolek, kterému se zranění již natolik zlepšilo, že namísto nepohodlné sádry, dostal pružnou bandáž, si přisednul a počal stavět figury. „Bílé nebo Černé?, otázal se pana Roztoče.“ „Bílé.“ Pan Rozehnal si mezitím listoval v TV magazínu a přitom se nestačil divit kolik kanálů je možno v dnešní době shlédnout. Al Jazeera, Animal planet, Discovery, Duck, Jim Jam, Fanda, Fashion, History Channel, Travel Channel, Paprika, Pohoda, Smíchov, ….. ; s názvy programů: Paničky z Beverly Hills II., Velkolepé století (63), Bít ho či nebýt, Apokalypsa VI., Kdo přežije (12), Polední modlitba, Terra Santa News, …. znaven a s patinou nudy ve tváři usnul s programem na břichu. „K tabuli, Rozehnal!“ kdosi na něj vykřiknul, když si četl právě pod lavicí „o vynalézavosti a umění hry šachové“ od Ruye Lópeze de Segury. Pan Rozehnal! A nebudu to opakovat třikrát. Doléhal na něj řev podrážděné tygřice, za dřevěným stolem, která nervózně ťukala perem o stůl nad otevřenou třídní knihou (znělo to jako neustálé 58
vyťukávané S v Morseové abecedě). Na velkém stolku byly rozestavěné šachové figury v rozvinuté fázi partie, zahájené španělskou hrou. Učitelka: „No konečně! Pane Rozehnale, skončili jsme výměnou pěšců c4 za g5, mohl byste mi povědět, jak hodláte naložit s černým koněm na e3, který se dostal do nepříjemné situace?“ Pan Rozehnal: „Nechat být. Obětovat ho. Získáme za něj možná pěšce, možná střelce, ale hlavně si udržíme na bojišti tlak; prozatím bych si dovolil udělal velkou rošádu; Ke8-c8 a Va8-d8“ Učitelka: „Hmm, zajímavé, a co hrozící vidle od střelce a dámy?“ Pan Rozehnal: „To je tady svízelná, přímo patová situace!“ Zvolal pan Rozehnal. „Obětujeme i věž, čert aby to vzal!“ „A máme to tady – krásny mat,“ zvolal pan Roztoč, pokládajíce s láskou svého bílého pěšce na d6. Rozehnal otevřel oči dokořán, aby zjistil, že se nachází v nemocničním pokoji č. 2 a byl rád, že si nemusí lámat hlavu nad hrozícím matem. „Dáme si ještě partičku?“ otázal se Bolka. „Raději ne, je to jako bych Vám podával důtky, kterými mě máte vzít přes záda. Půjdu si raději číst.“ Domluviv, odbelhal se pan Bolek do své postele a cítil se jako spráskaný pes. Bylo už pozdě večer a pan Rozehnal otevíral láhev vína Puro Corte D´Oro Malbec-Cabernet; s výraznou vůní a jemnými tóny bobulového ovoce a požádal pana Bolka, aby rozlil také sobě (a utopit tak svou trudnomyslnost) a samozřejmě také všem ostatním na pokoji. Pan Roztoč se znalecky podíval na etiketu a pravil „ šmankote, takové víno!“ A přátelsky kynul svou velkou hlavou k panu Rozehnalovi a pokračoval: „Výtečné! Lahodné a delikátní na patře. Nádhera! Tady zákon o mezním užitku prostě nemůže fungovat. „Jaký zákon, prosím?“, ozval se profesor Hloubal, „o takovém jsem jakživ neslyšel“ „No tak pane, vy neznáte zákon o mezním užitku?“, ale to je velká chyba, já Vám ho tedy zkusím vysvětlit,“ hlasem jako zvon rozkmitával své hlasivky pan Roztoč. Představte si, že jste na pustém ostrově, nikde ani noha, místo je to opuštěné jak fotbalový stadión ve dvě ráno. Na tom ostrově rostou jen samé kokosové palmy. Hnědé kokosy jsou zkrátka jediná dostupná potravina, kterou se můžete živit. Dáte si jeden, dáte si druhý a jste nasycen. Ten třetí byste ještě zvládnul, ale už byste se do něj musil nutit. Musíte počkat, až budete mít opět žízeň, hlad, anebo třeba obojí. Zákon o mezním užitku praví, že s růstem objemu spotřebovávaného zboží, klesá jeho mezní užitek. Neboli s každým dalším vypitým kokosem, klesá naše chuť na ten další. Nu a tady se s každou sklenicí vypitého vína, dostává větší chuti na další a tento řetězec nemůže být ukončen, leda by došlo víno, nebo by došlo ke kolapsu, zástavě srdce či apnoe. Ano pánové, jsou situace, kde zákon o mezním užitku zkrátka neplatí a to je na tom životě to krásné, člověk je zkrátka nezměřitelný“
59
IV. „Máme na pokoji ještě sedmnáct láhví„ prohodil pan Rozehnal. Uši všech členů pokoje č. 2 radostně zašvihaly. Viva! Dolce vita! Ať žijem, dokud se neupijem! Padala láhev za lahví, padaly večery do bouřlivých vod Iguazú. Byly dny, kdy víno došlo, aby bylo vzkříšeno opět a znovu. Avšak zákon o zlaté žíle, která ubývá úměrně to tempu těžby, byl neúprosný a mocný. Z peněz od pana Révaiho, zbylo panu Rozehnalovi pouhopouhých dvě stě korun (a ty nestačili ani na jedinou láhev z lesklého katalogu), ale to už začínal duben a již zcela vyléčený pan Rozehnal, se chystal opustit nemocnici „do domácího léčení“. Nutno ještě dodat, že se pacienti po celé ty dlouhé měsíce co ležel pan Rozehnal na pokoji č. 2, záhadně uzdravovali (všichni a to bez výjimky), a to mnohem dříve, než by se dalo očekávat podle standartního povědomí o průběhu hojení ran a zlomenin; ty se hojily až překvapivě dobře a rychle; těžká zranění se přesouvala do kategorie těch lehčích, ta lehčí do oblasti zcela vyhojených a vlastníci zacelených ran s novými jizvami odcházeli spokojeně do svých domovů. Co bylo toho všeho příčinou si doktoři hlavu nelámali, (nebyli to žádní vědátoři; za to neměli příplatky) pod heslem pokud něco funguje tak do toho nezasahuj, se v tom nešťourali a nechali věc být. Možná by jinak zjistili že, viníkem bylo víno z podhůří argentinských skal; možná těch faktorů bylo více, ale toho se už nikdo nedopátrá. Zkrátka pacienti z pokoje č. 2 odcházeli domů, ač neradi (což bylo doktorům divné) daleko častěji než z pokojů jiných. Ten den, kdy pan Rozehnal opouštěl pokoj č. 2, zbýval ze staré a původní gardy už jen pan Drozd, který ho doprovodil až k bráně a přátelsky mu pokyvoval. Na nohou měl pan Rozehnal zánovní trekovou obuv, v igelitové tašce na zip s potiskem bylo uschováno několik kusů, triček, spodního prádla, ponožek, ale také jeden svetr, multifunkční nůž, žlutá deka s modrým lemem a plavecké žabky (vše si nakoupil na svých potulkách v nemocničním areálu). Do nadcházejících dnů byl vybaven lépe než před svou automobilovou nehodou. Pravda sice ještě pokulhával, ale říkal si, že i to se spraví. Bylo po zimě a Sluníčko příjemně svítilo a hřálo do obličeje. Odcházel, ale už věděl co je to žlutá zimnice, kde roste sekvojovec obrovský, čím se živí domorodci v Beninu, kdo byl Miguel López de Legazpi, jak se vyrábí kobaltová žluť, co to jsou monochromy, proč nemohl prodal Vincent von Gogh jediný obraz, co je to zákon trhu, že velikost věků, by se měla měřit velikostí lidí, kteří v něm žijí a ne výškou budov, ve kterých lidé pracují, že slovo senát je odvozeno od latinského senex (stařec), že slovo proletariát pochází od slova proles (děti), neboť ty byly jediným majetkem nejchudších obyvatel, někdy bývala takováto chudina označována slovem caput (neboť se mohli vykázat jen svým občanským právem), že původ slova peníze je odvozen od dobytka, že města Vídeň a Budapešť, byly původně římskými vojenskými tábory, kdy vzplanula Krymská válka …. Pan Rozehnal byl v plné formě a nechtělo se mu umírat. Jeho první cesta vedla na poštu, kde měl přichystáno k vyzvednutí dost peněz, a to za celkem čtvero důchodů, od prosince do března, které na něj trpělivě čekaly ve čtyřech obálkách s razítkem úřadu. V okénku se objevila kudrnatá hlava, která ho opět odmítala a zcela přirozeně tak, jak byl zvyklý (zvyk to je přece železná košile) si to namířil rovnou do nedalekého parku, kde se hodlal ubytovat ve svém oblíbeném křovisku. Cestou si koupil ještě tři krabicové vína, krabičku cigaret, konzervu s fazolemi a tři rohlíky. K večeru již obřadně otevíral krabicové víno, ze kterého se nelinula vůně dalekých krajin nýbrž, závan blízkého chemického závodu; přece jenom se napil, aby zjistil, že tento kříženec, chemikálií, červené barvy, a trocha toho vína nejhorší jakosti se nedá pít. Náhle pocítil ostrou bolest v noze, víno odložil mezi 60
větve, ulehnul na deku a zapálil si cigaretku; hvězdy na nebi zářily s neobvyklou intenzitou, byl přece jenom duben, kdy vzduch je čirý jako ledové jezero; krása, která se ani na houslích zahrát nedá. Ptactvo již utichalo a cigaretový kouř stoupal zvolna vzhůru, bez jakéhokoliv úsilí a záměru. Bylo slyšet kočku, která se snažila jazykem dostat k poslední fazoli přilepenou na dně prázdné konzervy. Modrá planeta, na které ležel pan Rozehnal, se točila, vibrovala a dmula to bez oddechu, bez emocí, bez předsudků, bez záměru, tvarována pouze svou přirozeností. Rychlostí třiceti kilometrů za sekundu (proti směru pohybu hodinových ručiček), si to uháněl pan Rozehnal v kruhu kolem Slunce, pevně usazen ve středu Mléčné dráhy.
61
PROLOG: Úniková rychlost byla nemožná a v průběhu dvou měsíců utratil Pan Rozehnal veškeré své peněžní rezervy za Appassimento Rosso di Argentina, Piedra Negra, Malbec Grand Reserva a Gran Lurton Cabernet Sauvignon. Do původně vydrhnutého a čistého těla začala opět zalézat veškerá havěť (vši, roztoči a paraziti všemožného druhu a sklonu), která vítala tohoto čistého a bylinami provoněného hostitele bez nájemníků a zjevné konkurence. Inu terén je terén. Schoulená postava se rytmicky nadouvala nahoru a zpět, mající sen o ovcích, trávě, vinicích, šumění oceánu, dech beroucích kobaltově modrých vodopádech Iguazú, o vůni sušeného ovoce a sladkého koření o chuti silné na jazyku a sladké na patře.
62
KAM SE PODĚL HALÉŘ
Tehdy před mnoha a mnoha lety na stole, ke kterému jsem si přisednul, jsem zaregistroval: zaplacený účet, prázdnou sklenici od piva a hned vedle plného popelníku na mně zářil malý a lesklý z hliníku vyrobený desetník. Člověk by si pomyslil, k čemu vlastně je. Nic za něj nepořídí; možná tak jeden nebo dva hřebíky, ale ty se prodávají na váhu, na deka nebo po kilech, s gramy se jedná v rukavičkách v lékárnách, ale určitě ne v železářství. Jó před lety, to byla ještě éra haléřová, kdy se desetníky objevovaly na každičké cenovce a byly tím jazýčkem na vahách, zda je cena nízká nebo už přemrštěná. Ten, který vidím na stole, je určitě jeden z posledních. Obíhal celé léta, možná desítky let mezi námi, bez ustání se přesunoval z jedné dlaně na druhou dlaň, vezmu ho do té své a cítím, jak je hladký, jak je hebký, tak jako oblázek nalezený na břehu moře; na rubu číslovka deset, na líci vyražen lev se dvěma ocasy. V kolika různých kapsách přebýval, kam až všude se dostal, do kaváren, do obchodů, do továren, ke karbanu, někdy se také ztratil v trávě, nebo na ulici, ale určitě ve spěchu, aby byl z radostí nálezce, vyzdvižen a uschován ve tmě, v podivném pouzdře a s ostatními mincemi čekal na svůj příští osud. Uběhly roky, kdy cenová hladina postupně a plynule narůstala; přibylo mi šedivých vlasů. S pětníky se přestalo počítat jako s prvními, na řadu přišly desetníky, dvacetníky až byly nakonec odstaveny i padesátníkové mince. Dnes jsou na řadě celé koruny, ale ani pěti, deseti, dvaceti a padesátikoruny, nemají jistotu, že vyhrají v boji s inflací, tak, jako já nemohu vyhrát v boji s časem. Už dnes koruna prakticky nic neznamená. Nedá se za ni už prakticky nic pořídit. Dobrá a špatná zpráva: Haléře ještě nevymřely, jsou stále na živu (to byla ta dobrá), ne v dlaních, nýbrž ve virtuálním světě počítačů a možná na papíře. Ano, s desetníky se ještě pořád počítá, a to při bankovních transakcích. Člověk si toho ani nepovšimne, ale kouzlo zaokrouhlování ho připravuje postupně (o pro něj už prakticky neexistující haléře), pěkně jeden po druhém; ani to nepocítí, vždyť jde o haléře, ale když se to udělá opravdu ve velkém, v miliónech, v desítkách miliónů, mají z toho banky pořádnou kopu peněz. Uběhly další roky a mně přibylo více šedin a banky o nějaký ten „haléř“ ztloustly.
63
SETKÁNÍ S MALÝM PRINCEM Byl jsem právě na průzkumu neznámého objektu, který vykazoval stopy života, na planetce OZZOZORBA v mlhovině Trifid, souhvězdí Střelce, v místě, kde se Čas snoubí s Prostorem a rodí se nové hvězdy. Už dobrou minutu jsem pozoroval úkaz ze vzdálenosti šesti metrů. Bylo to nádherné místo. Jedna hvězda na planetce vycházela a druhá zapadala zároveň. Objekt, na který jsem se díval, byla růže se čtyřmi trny. "Že ji neublížíš?" Ozvala se dětská postava, která se vynořila z mlhoviny a na jejíž hlavě si s vlásky barvy východu slunce, jemnými jako indické hedvábí, pohrával svěží hvězdný vánek. Malý princ se na mne díval svýma smutnýma očima tak otevřeně, bez zábran, doslova na mne visel svou celičkou bytostí; tak, jak to dovedou pouze děti a zamilovaní lidé. "Neublížím.", odpověděl jsem. "Čekám tady na Antoinea", promluvil Malý princ zvonivým hláskem, ještě dříve, než jsem se ho stačil na cokoliv zeptat. "Ale ten je už celá staletí mrtev", namítnul jsem. "Zřítil se přece se svým letadlem do moře; jeho tělo se sice nikdy nenašlo …" Přerušil mne zvonivý smích, jako když se o sebe třou malinkaté vápencové skořápky rozechvěné jarním větrem. "Pojďme si hrát!", navrhoval Malý princ. "Nemám pokdy, musím se vrátit na svou mateřskou loď. A vůbec, pozdravuj ode mne Antoinea a vyřiď mu, že jsme na něj, MY LIDÉ, nezapomněli!" "Vy dospělí z planety Země pořád někam spěcháte. Nakreslíš mi něco, než odletíš?", otázal se modrý tvoreček ve slušivém kabátku. Namísto odpovědi jsem do hvězdného prachu jemnějšího než rozdrcený jíl nakreslil obrys láhve s korkovou zátkou nejlépe, jak jsem jen dovedl a pravil jsem: "V této láhvi je uvězněn mocný duch. Pokud ho pustíš na svobodu, splní ti jakékoliv přání." Smutné oči Malého prince se rozzářily a mně to připadalo, jakoby se nadechnul celý Vesmír.
64
CESTA DO NITRA ZELENÉHO SVĚTA
Až nyní jsem si plně uvědomil, že nahodilé záškuby pod levým okem, nebudou až tak náhodné. Drobné a zpočátku nevinné kmitnutí, které jsem pokládal, jen za silnější mrknutí, a kterému jsem věnoval pozornost asi tak, jako nepatrného píchnutí v zádech mně počaly pomalounku a zcela jistě pronásledovat. Pocit bych přirovnal k malinkaté kapce vody, která dopadá na temeno hlavy, ve stejném intervalu a stále na to samé místo. Intenzita nepříjemného pocitu narůstala ve mně geometricky s každičkým novým záškubem. Zvednul jsem hlavu od monitoru a silně jsem si oko promnul. Dobrou půl minutu se nedělo nic, ale tik se mi navrátil zpět, tak jako vhozený bumerang. Člověk nakonec nemyslí na nic jiného než na ten pitomý tik v oku. Stala se z toho loterie obrácená vzhůru nohama. Téměř o každém budoucím záškubu v oku jsem věděl, že přijde. Tik po tiku přicházel a nechával za sebou nepříjemné emoce. Veškerá moje pozornost se přesunula do malinkatého místečka pod levým okem. Znova jsem si promnul pro jistotu oči obě a zadal v internetovém vyhledavači TIK a OKO. Vysypalo se na mne následující: Pane doktore, můj manžel má už asi 3 roky tikání v oku, byl na neurologii, dostal jednu injekci botoxu, zkoušel magnezii, hořčík, akupunkturu, nic. Obvodní lékař neví, co s tím… Paní doktorko, můj manžel má už 3 dny tikání v oku a má strach co to je. Jeho maminka trpí silnou cukrovkou a je dost nemocná. On si myslí že by mohl kvůli tomu být taky nemocný, tak... Můj přítel má už přes dva měsíce nepřetržité tikání v oku. Jediné, co mu na chvilku pomůže, jsou oční kapičky. Pracuje ve velmi psychicky náročném prostředí, a tak si myslím, že... Před týdnem mi začal nepatrný tik v oku. Postupem času se však nevytratil a je čím dál tím častější a nepříjemnější. Ze začátku to bylo třeba 3x krát denně. Nyní je to každých... Těch nářků a stížností bylo tolik, že to vypadalo na nějakou snad pandemii, která zachvátila většinu lidí v republice. Za doktorem nepůjdu. Vím, co by mi tak asi poradil; Je to zbytečná ztráta času. Taky vím, co teď podniknu. Už jsem se rozhodnul. Vlastně jsem byl už rozhodnutý daleko před touto nepříjemností. Beru si dovolenou, balím batoh a odlétám do Amazonie. Přímo bytostně nesnáším organizované akce a různé ty výlety a dovolené všeho druhu, kde spolu jede větší skupina lidí, aby trávili své společné chvíle; shoda je asi tak častá jako déšť na severním pólu. Pro mne je to orchestrion nářků, vzdychání „dobře“ myšlených rad, drbů a špatných vtipů. Pojedu sám. Ještě teď, kdy sedím v letadle a přelétávám Atlantik, mi v uších zní věty typu:
65
Sám? Co tam budeš dělat? Není to nebezpečné? A kam to přesně jedeš? Při pomyšlení na práci dostávám tik, který vzápětí mizí pod silnou turbulencí, která rozkmitává nejenom mne, ale i ostatní spolucestující včetně stolků a všeho co není řádně uchyceno. Je mi dobře a takto ukolébán se probouzím na pomezí pevniny a Oceánu. Odbavení proběhlo v pohodě. Moc věcí jsem si do pralesa nebral. Jeden velký a jeden malý batoh. Takových čundráků, potulných cestovatelů, kmitajících na letišti sem a tam bylo spousty. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Před cestou jsem si vygoogloval zhruba trasu, po které se vydám do nitra Amazonie, za tvory, kteří nejdou s dobou, a drží se svých tradic a bůhvíčeho ještě. Chci zkrátka odhodit civilizační jho a spustit se všanc zelenému světu. Po týdnu lopotného drkotání, prachu a veder, jsem dokodrcal do malinkaté, ale zato malebné vesnici, kde uprostřed dominovalo velké ohniště. „Olá“ rozloučil jsem se s Pedrem, staříkem bez stálého zaměstnání, se kterým jsem se seznámil v jedné místní putice nedaleko letiště, kde slovo dalo slovo, a domluvili jsme se, že mne zaveze do nitra pralesa a seznámí s místními lidmi. Půlku splnil, tu druhou nechal na mně a odjel tak rychle jak jsme se spolu seznámili. „Olá“ zvolám znovu, ale tentokráte na místní tlupu domorodců, kteří si mne mezitím, se zájmem finančního poradce, prohlíželi, jakou mám asi pro ně hodnotu. Z jejich znuděného výrazu jsem asi nepochodil dobře a oni se pomalu vraceli do svých chýší, zpět k činnostem, ze kterých jsem je vyrušil. Vytáhnu z batohu pár laciných tužek, které nikdo nechtěl, ale o kterých jsem četl, že je po nich tady v Amazonii hlad. Nebyl. „Kdo je tady náčelníkem“ zvolal jsem větu místním nářečím, které mně naučil Pedro, během cesty sem. Těch vět a slovíček, které mi utkvěly v paměti, nebylo více než deset. Asi desetiletý chlapec, který si přece jen tužky vzal, mi ukazoval prstem směrem k nevyšší chýši. Pochopil jsem a poděkoval chlapci. „Mohu u vás na nějaký čas zůstat?“ Otázal jsem se vrásčitého muže, který byl navlečen do podivných kožených proužků, s červenou zátkou v levém uchu. Ozval se kvákavý smích, což je v zeleném světě vždy dobré znamení. Náčelník na mne pokynul rukou, abych vstoupil do obydlí a usadil se na rohož. Uprostřed byla nádoba s kvasným nápojem, ze kterého náčelník velkou naběračkou se symbolem jaguára rozléval všem přítomným mužům do skořápek. Popíjel jsem tekutinu a pociťoval přímo starozákonní atmosféru. Tak nějak to muselo být jednou všude na světě. Civilizace byla pojem, který teprve dostane svůj tvar v daleké budoucnosti. Sluch, Čich, Hmat a Něco nabývalo na síle a Rozum se kamsi vytrácel. Ještě teď po tolika letech ve mne rezonuje ta podivná starobylá atmosféra, hutná a plná života a kdykoliv se podívám do ohně, kdykoliv uvidím v dálce kouř, dostávám se do jakéhosi mezičasí, do prostoru, ve kterém to všechno začalo. A co se týče tiku v oku, tak ten se mi už nikdy nevrátil, asi se rozpustil v zeleném světě.
66
NA CESTĚ LESEM
Jednou si takhle jedu na formanském voze, před očima, dva páry mých hnědáků lesknoucí se v ranním slunci a cválajíce po udusané zemině. A tu v hlubokém lese v dáli vidím, jak sedí na pařezu, takový stařeček, s dlouhým bílým vousem. Přijedu tedy blíže, abych se ho vyptal, zda snad nepotřebuje pomoci; pomyslel jsem si, že bych ho mohl třeba odvézt do vesnice. Ten dědek byl ale velmi zvláštní. Nebylo to tak v jeho vzhledu; takových podobných typů vídávám tu a tam na poli, na vesnických slavnostech, méně už ve městech, ale přece jen to není něco neobvyklého. Dlouhý bílý vous až pod kolena; nu dobrá, tak velký a hustý jsem ještě neviděl, ale to co bylo opravdu zvláštní, byl jeho pohled na časový tok. No usuďte sami, povídám mu: - Dědečku, co tady v tak hlubokém lese pohledáváte? Nepotřebujete, třeba někam odvézt? - Panáčku, děkuji, ale nepotřebuji ničeho. Jsem sběratelem času. Celý svůj život jsem mu zasvětil. Žiji v nedaleké jeskyni, ale chodím si častokráte sednout tady na ten pařez, co mám pod sebou. Krátím si tak svou dlouhou chvíli, zatímco čas se ve mně pomalu shromažďuje. Během hovoru si dědeček pomalu hladil svou sukovitou dlaní vousy, vypadalo to, jakoby si je natahoval. - My všichni jsme přece v osidlech času, jaký význam má ho ještě dále hromadit? Otázal jsem se dědka. - Když jsem byl mlád, hodně jsem přemýšlel o tom, co nejcennějšího může v životě člověk vlastnit. V průběhu času mi z množiny možností zbyl právě jen ten čas. Zjistil jsem, že toho má člověk největší nedostatek. Čas se nedá koupit, a všichni, které jsem znal, si stěžovali, že ho mají málo. Nikdo nebyl se svým přídělem spokojen. Den, aby mněl 48 hodin, a i to by bylo málo. Proto jsem se rozhodnul, zasvětit Času svůj život. Je to vzácná, komodita. Velmi kluzká, člověk se narodí, v něco vyroste, projde životem, a na smrtelné posteli začne přemýšlet o tom, že je jeho čas už zpečetěn. Každým nádechem do sebe nasávám čas a mám ho tolik, že bych ho mohl i rozdávat, tedy pokud by to bylo možné. - Trochu jsem se pousmál, a pravil. Při vší úctě dědečku, nemyslíte, si že jste to právě Vy, který toho času už moc nemá. Že je to všechno obráceně, než si myslíte. Že jste svůj čas promarnil. - Není možná! Času se nebráním, vítám ho každý den, stal se mým přítelem. Jsem jeho výtvorem a s otevřenou náručí vítám, každý letokruh, který do mne svou tajemnou rukou zapíše. - Tak tedy sbohem dědečku, a pozdravujte za mne Čas, protože já nemám na něj pokdy. Prásknul jsem do svých koní, ovanut raním vlahým vzduchem, jsem pokračoval ve své cestě.
67
BEZMÁLA BEZEZBYTKU
Bezobratlý blanitý hmyz, se bezmocně svíjel v bezejmenném lese; bez pomoci. Bezešvá beznaděj sklížená s bezcitností. Mohla za to bezohlednost jednoho chlapce, který bez varování bez skrupulí, zcela bezmyšlenkovitě a bezostyšně vytrhnul motýlu obě křídla. Bezmračná obloha si přála mít mraky, aby se na toto bezpráví, už nemusela dívat. Bezlistý les byl jen další bezejmenný svědek. Na motýla čekala bezesná noc. Pro bezcharakterního sběratele zcela bezcenný a bezbarvý tvor se bezhlavě svíjel na obě strany, chtějící se dostat do bezpečí v této bezvýchodné situaci. Uprostřed v noci byl bezbranný motýl bezcitně a bezezbytku snězen bezduchým tvorem.
68
CHROUST
Chi, chi, chi! Cha, cha, cha! Ten chrobák ale chrápe, chápeš? Tady u chalupy, kousek od Chlebounkova na chladné zemi, daleko od své chodbičky. To je chroust! Jen se podívej! Chromované chmýří mu dodává jisté charizma. Úplný chlupáč! Žádný chytrák to ale nebude. Všichni chrousti už dávno dochroustali a jsou pryč. Chachaři jedni! Zanechali zde líného chrousta; možná že je churavý. Podívej se, jak se choulí! Jak zběsile chňapá do vzduchu svými chapadly! Nebude chromý? Jeho krovky vypadají jako převrácený chrám. Ach tááák! Už to chápu! Pojď, uchopíme ho z obou stran, abychom ho mohli dát z cesty na stranu; třeba tady na ten choroš, hned vedle té bílé chryzantémy. Na vině bude zřejmě chmelová polévka, kterou tady chaoticky rozlila nějaká chvástající se chamraď. Chycený v chuti chmeloviny, usnul. Chudáček charizmatický.
69
BEETHOVENŮV KLAVÍR I. Nacházel jsem se v hlavním městě Gruzie v Tbilisi. Toto město s příchutí Orientu naplněné dřevěnými domečky s vyřezávanými balkóny, se spoustou starobylých kostelů, klikatých uliček a pitoreskních obchůdků, se mi obzvláště zapsalo do paměti a to díky neobvyklému setkání. Ve staré části města na pravém břehu řeky Kura v malinkaté kavárně jsem poznal krajana. Již mnoho let cestuji po všech možných čertech, a člověk je rád, že se setká po delší době s člověkem, krajanem, hovořícím stejným jazykem, který zná Prahu jako své boty a se kterým si člověk může popovídat o všem možném a bez obav, že by mu mohl šlápnout na kuří oko. Zkrátka v cizině s cizím člověkem, máme tendenci hovořit i o věcech, o kterých nemluvíme ani s našimi nejbližšími doma. Přímo naproti mně seděl na dřevěné židli rozložitý pán se strakatým baretem, velmi dobře oblečen, s dýmkou v levé dlani, který se díval na rušnou část ulice. Nevěnoval jsem mu pozornost, dokud jsem nezjistil, že hovoří česky. "Je to tristní, tragédie, špatné… špatné!" Naříkal tento starší pán a z láhve si naléval do malinkaté skleničky zlatavý mok gruzínského koňaku. Čeština mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Neváhal jsem ani na okamžik a hned jsem se krajanovi představil s žádosti o přisednutí ke stolu. „Ale ano, pročpak by ne,“ odpovídal krajan s dobře střiženým hustým vousem pod nosem a s oholenou bradou. Pohotově mi nabídnul sklenici výborného gruziňáku a tak se započalo naše zajímavé setkání. - Víte pane, všimnul jsem si, že nejste dneska zrovna nejlépe naladěn. Prohodil jsem. - Nejsem, a zítra to bude stejné. Víte, i úspěch se může stát prokletím. Postesknul si pán a potáhnul ze své dýmky. Chvíli jsme oba pozorovali obláčky stoupajícího dýmu a poté jsem odpověděl. - Nerozumím Vám. - Máte rád hrady a zámky? Otázal se pán a malinko se ke mně naklonil. - Ale ano. Jakpak by ne. - A byl jste se někdy podívat na zámek v Hradci nad Moravicí? - Neměl jsem tu příležitost, je to důležité? - Ptal jste se mne na můj smutek, proč se tak trápím. Aby, jste TO uchopil a následně mohl pochopit, musíme to vzít přes tento zámek. Pokud spěcháte tak to bohužel nepůjde, ale potkat krajana v těchto končinách je tak neobvyklé…. Budu velmi rád, když přece jen zůstanete, a já vám budu moci všechno povyprávět. Smutek se musí, jak se říká rozmluvit… - Ano, máte úplnou pravdu, a trochu jsem si přisunul židli blíže ke stolu. Krajani v daleké cizině, to jsou vlastně příbuzní. - Tak tedy mé jméno je Ivan Navrátil; představil se. - Honza Majer, doplnil jsem to své, a poté co jsme si ťukli skleničkami na uvítanou, započal Ivan vyprávět o příčině svého smutku. „Zámek v Hradci nad Moravicí se proslavil jako významná hudební lokalita. Opravdu krásné místo.“ Ivan zabafal a já mohl opět pozorovat stoupající obláčky modravého dýmu. Po krátké kuřácké odmlce pokračoval. „Nachází se zde také šedesáti hektarový krajinářský park. 70
V období 1778 až do konce druhé světové války sídlil po šest generací na zámku knížecí rod Lichnovských z Voštic a Werdenbergu. Zámecký pán Karel Lichnovský byl milovníkem hudby, kterou také štědře podporoval. Jeho nejoblíbenějším skladatelem byl Ludwig van Beethoven, pro kterého kníže zařídil pokoj ve druhém patře v severním průčelí zámku. Ano, Beethoven na zámku pobýval a tvořil. Často pracoval pod širým nebem v zámeckém parku mezi stromy, kde čerpal inspiraci pro své skladby. Zde se také zrodila jeho slavná klavírní sonáta Appassionata.“ Ivan se zadíval na oblohu, jakoby nechtěl být rozptylován konkrétním předmětem. „Beethoven ve svém pokoji hrál a tvořil, avšak zároveň také přicházel o svůj sluch. Nakonec musel používat speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, která vibruje ve stejné frekvenci jako struny a zesiluje tak jejich zvuk a kterou musel před tím následně skousnout, aby mohl lépe vnímat zvukové vibrace. Trpěl totiž závažnou formou ušního šelestu, jde o psychicky náročné onemocnění, vyznačující se depresemi a nespavostí; v uších mu zněly bez přestání nepříjemné zvuky, což uznáte je pro hudebního umělce opravdu tragédie. Ovšem jeho mimořádný hudební génius mu umožňoval tvořit i přes tyto tak děsivé útrapy. Jeho styl se vyhranil v naprostou individualitu. Dospěl k novým strukturám a formám, rušil zavedené hudební pořádky, pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky. Nejcennější památkou, která se na zámku v Hradci nad Moravicí dochovala, byl právě Beethovenův kladívkový klavír uložený v mahagonové skříni, vyzdobený jemnou empirovou ornamentikou ve zlaté, zelené, červené a černé barvě. Kníže Lichnovský objednal Beethovenovi tento klavír z dílny firmy Érard v Paříži. Jedná se o nejmodernější typ kladívkového klavíru, který se objevil počátkem osmnáctého století a u něhož se místo cembalových kladívek užívalo dřevěných potažených jelenicí. Klavír má čtyři nožní pedály a jeden pedál kolenní. Klaviatura obsahuje padesát osm klapek. Úžasný nástroj! Při každoročních letních hudebních slavnostech, které se konají v zámeckém parku, byl tento skvost ukraden. Byl jsem požádán, abych tento ztracený Beethovenův klavír vypátral. Jsem totiž majitelem detektivní společnosti, specializující se na hledání hudebních nástrojů. Můžu říci, že firma velmi dobře prosperuje. Za ty roky od jejího založení jsem vypátral spoustu hudebních nástrojů; housle, hoboje, bassy, piana, píšťaly, harfy, kytary a mnoho dalších. Mnohé z nich byly zcela neporušené, jiné poškozené, a další bohužel už zcela zničené; ale nakonec se vrátily všechny ke svým původním majitelům. Jezdím po celém světě. To byste nevěřil, kolik krásných hudebních nástrojů se schovává v různých sejfech, vitrínách, úkrytech, nebo jen tak leží u stěny jako nějaká exotická dekorace.“ Přerušil jsem ho, abych se zeptal, jakým způsobem dosahuje těchto skvělých výsledků. Jen mlčky přikývnul a pokračoval. „Ano, ano, chápu, tak tedy, každá zvuková vlna je charakterizována vlnovou délkou, která určuje vzdálenost dvou nejbližších bodů vlny se stejnou fází a amplitudou. Můžeme říci, že je to otázka perspektivy. Vidíte támhle ty dvě věže kostela?“ ukázal dýmkou nahoru nad ulici. Souhlasně jsem pokývnul hlavou. „Vypadá to, jakoby měla každá věž jinou výšku, což uznáte, není pravda. Říkám, vše je jen otázkou, jakým způsobem se člověk na věci dívá, pod jakou optikou vše pozoruje. V mé laboratoři v Praze jsem vyvinul techniku, kterou nazývám FAZV - Forenzní audit zvukových vln. Za pomocí této sofistikované metody analyzující vlnové délky a amplitudy dovedu s téměř stoprocentní jistotou zjistit, zda se ukradený hudební nástroj nacházel v daném prostředí, řekněme místnosti, sálu, komoře a podobně, což jak jistě uznáte, může být při vyšetřování ztráty klíčové vodítko. Podmínkou ovšem je, aby se na daný hudební nástroj hrálo, alespoň po dobu několika minut. Čím déle tím lépe; ale jak jsem řekl i několik minut postačuje pro vytvoření dostatečné stopy, dostatečného otisku zvukové vlny. Zvuková vlna je jako daktyloskopický otisk; když se podíváte na své konečky prstů, vidíte své 71
jedinečné papilární linie, které ve formě vln brázdí přes celou plochu. Tato jedinečnost je v kriminalistice úspěšně využívána, tedy alespoň do té doby, pokud otisk někdo nesmaže. Našli se i takoví chytráci, kteří zkoušeli zamaskovat stopy po ukradeném hudebním nástroji tím, že v místnosti hráli na různé jiné hudební nástroje, například na tympány nebo píšťaly; ale všechny tyto pokusy byly marné.“ “ Zajímavé,“ podotknul jsem a nalil do obou prázdných sklenic zlatavou tekutinu, láhev jsem poté uzavřel zátkou, zatímco Ivan pokračoval. „Celý vtip je v tom, jak dostat dávno již neexistující zvukové vlny zpět do života. Celkový postup je velmi složitý a upřímně řečeno pochybuji, že byste ho dokázal zcela pochopit bez patřičné znalosti kvantové fyziky, a navíc to není až tak podstatné. Můžu to v krátkosti shrnout v následující: Každá hmota, některá lépe, jiná hůře, absorbuje do sebe zvukové vlny, se kterými kdy přišla do kontaktu. Vypadá to jako geologické navrstvení, ale je to mnohem komplikovanější. Vlny do sebe narážejí, mohou interferovat a různě se prolínají v čase. Provádím tedy akustický stěr z materiálů, jako například zdivo, cihla, koberec, dřevo, zkrátka z čehokoliv co mohlo být přítomno při hraní s ukradeným hudebním nástrojem. Nejlépe se mi osvědčily perské koberce; ty dovedou nádherně ukládat stopy zvukových vln. Takto získané informace následně analyzuji v laboratoři za pomocí kvantového stroje. Ten porovnává trilióny různých kombinací jednotlivých zvukových vln s originálem. Nutno dodat, že v dnešní době má už téměř každý vzácný nebo drahý hudební nástroj svou kartu, svůj specifický kód, ve kterém je zapsána jeho jedinečná zvuková stopa. I Beethovenův mechanický kladívkový klavír má svou specifickou kartu, ze které jsem při vyšetřování vycházel. “ „Stalo se někdy, že by stroj udělal chybu?“ zeptal jsem se. „Nikdy. Je to zvláštní, ale je to tak. Možná proto, že stroje nejsou lidé. Funguje to až s děsivou přesností.“ Obláček dýmu zvolna stoupal nad vrásčitým a smutným obličejem majitele detektivní společnosti. “Už jsem se neudržel a skočil mu do řeči, „a nenašel jste ho, že? Poprvé v životě jste minul cíl, kvantový stroj udělal chybu …“ Ivan si povzdechnul a pravil: „To je právě ta svízel, že jsem ho vypátral a nyní je zpět na svém místě na zámku“. Vůbec jsem to nechápal. „V čem je teda problém? Nezaplatili vám …?“ „Ale vůbec ne, byl jsem štědře odměněn. Celý problém je v tom, že jsem ten zatracený Beethovenův klavír neměl najít“, odpovídal a pokynul obsluze, aby přinesla další láhev gruzínského koňaku.
72
II. PŘED SEDMI LETY Sergej Tichonov, dvacetiletý absolvent moskevské státní hudební konzervatoře bloumal po vltavském nábřeží a zvolna mířil ke svému známému a úspěšnému krajanovi, se kterým se seznámil v průběhu klavírní soutěže v Moskvě. Sergej Tichonov byl hubený, skoro až neduživý, podivínského tvaru, plavovlasý, výšky nadprůměrné, kráčel krokem umělce, nespěchajíce, skoro by se dalo říci, že bez cíle; ovšem to by byla lež. Mohl kráčet po tomtéž místě, dennodenně, ale vždy by mu připadalo místo opět jiné. Připadal si vždy na místě prvně, našlapoval tedy obezřetně, a člověk, který by ho spatřil, by řekl, že našlapuje podivně, jakoby šetřil svou podešev. Původně si Sergej Tichonov myslel, že je to špatnou pamětí, že mu známá místa připadala tak jiná, aby nakonec došel k závěru, že jeho paměť je vcelku v pořádku, ale je to čas, který je tou příčinou, tím kouzelníkem, který mění každičkým okamžikem i zdánlivě nehybnou a došeda zabarvenou fasádu činžovního domu. Těch vjemů bylo tolik, že v porovnání s určitým a specifickým cílem, který lidé obyčejně vnímají a za kterým jdou, se on ztrácel v moři možností a tvarů. Oleg Petrovsky, ke kterému se právě loudal, se považoval, a právem, za patrona ruských umělců v Praze. Byl to úspěšný skladatel filmové a muzikálové hudby, majitel krásného a prostorného bytu s výhledem na Vltavu a Hradčany. Vlahý letní podvečer tou dobou rozehrával své osvědčené kouzlo. Vše rozpálené denním žárem se s úlevou nadechovalo. Zvuky nabývaly s rostoucí vlhkostí plnějšího tvaru. I neforemný hlouček turistů s fotoaparáty na krku nadbýval přátelského útvaru. Racci posedávali na zábradlí, tu a tam některý vzlétnul, aby opět přistál na podobném místě. Sergej Tichonov pomalu zazvonil na tlačítko Oleg Petrovsky a za malou chvíli se v útrobách robustních dřevěných dveří rozezněl bzzzučivý tóóón. Potřeboval všechny ruce k tomu, aby se dostal do chodby. Výtahem zásadně nejezdil, a tak pomalu a jen tak pozvolna schod za schodem, stoupal do třetího patra, kde už na něho čekaly otevřené a pancířem vyztužené dubové dveře; vyrobené na zakázku. Uvítal ho červený, ornamenty zdobený perský koberec, který se vinul přes celou délku několikametrové předsíně. V bytě se již nacházelo něco kolem dvaceti umělců živících se různorodým druhem umění. Od bohatých a známých, přes mainstream, po lidi živící se pouličním kejklířstvím. Bylo to jeviště podivných setkání, bez pravidel, kde se mohlo stát cokoliv. Hlasitý smích byl střídán tichem, sentiment se mísil s odvahou, byl cítit silný egocentrismus sklížený s rozkoší. Vzduch v bytě nabýval psychedelické tíhy; prosycen alkoholem, nikotinem, marihuanou, barbituráty, kokainem, …, zkrátka všemi možným i nemožnými prostředky sloužící k výstřelu do neznáma. Sergej Tichonov byl přímo omráčen dýmem, hlukem a zápachem, který vytvářely mluvící a rozesmáté hlavy. „Zdravstvuj Sergej, i ty prichadil, nu davaj davaj, oddavaj„ zvučným hlasem promluvila Nataša a přitom mu hbitě podávala panáka vrchovitě zaplněného vodkou, průzračnou a chladivou, tak jako horský pramen. „Charašo“ poděkoval a šel si sednout do klidnější části bytu. Když už měla zábava svou lepší polovinu za sebou, citlivý sluch Olega Petrovského zachytil tóny, které zaznívaly z jeho vzdálené pracovny. Melodie mu připadala známá, ale nemohl ji přesně identifikovat. Neváhal a ihned se šel podívat, co se děje. Po vstupu do své pracovny spatřil vysokou postavu Sergeje Tichonova, která se skláněla nad jeho 73
ebenovým klavírem. Otevřené křídlo umožňovalo pohled do jeho útrob, kde jednotlivá kladívka, byla hbitě vymršťována klávesovou mechanikou a svými údery dopadala s chirurgickou přesností na struny. Štíhle prsty Sergeje Tichonova se nořily do klaviatury a rozehrávaly překrásnou muzikálovou melodii. Oleg Petrovsky nevěřil svým vlastním uším. To, co právě slyší, je jeho muzikálová skladba, kterou před nedávnem vytvořil a kterou se chystal představit svým nejbližším spolupracovníkům. Vše hrané do nejmenšího detailu, pominou-li se malé rozdíly, kdy se mělo hrát forte, namísto fortissimo. Ihned ho napadlo, že mu Sergej Tichonov, kterého příležitostně do svého bytu zval, noty ukradnul a skladbu se naučil zpaměti. Variantu vzápětí zavrhnul, neboť naposledy byl Sergej Tichonov u něj v bytě před třemi měsíci, a to skladba ještě neexistovala. - Charašo, promluvil opatrně, Oleg Petrovsky, zakrývajíce své velké vzrušení nad touto neočekávanou situací. - Ach Olegu! Zdravstvuj, krásná melodie, že? Přiléval Sergej Tichonov nevědomě olej do rozpálené ohnivé skladatelovy duše. - Ano, opravdu krásná melodie, kde jsi k ní přišel? Zeptal se téměř již doruda zbarvený Oleg Petrovsky. - Tady tak, jak tu sedím, právě teď mne napadla… - To není možné! Vpadl mu do řeči skladatel. - Na mou gruzínskou duši, tak to je. Sám se té velké inspiraci podivuji. Proč mi nevěříš Olegu? - Nevěřím, protože jsem skladbu složil já sám, nikomu jsem ji ještě nestačil uvést, a ty tady teď, v mé pracovně sedíš a hraješ ji a říkáš, že jsi ji právě vytvořil. Není to podivné, Sergeji? - Jestli je to pravda, tak je to více než záhada. Ale přece jenom, mám jisté pochyby, můžeš ji tedy zahrát, když tvrdíš, že jsi ji složil? Tak nečekaný obrat v obvinění, kdo je opravdu tvůrcem skladby Olega Petrovského, zcela zaskočil. Cloumal jím oprávněný hněv, ale přece jenom za svůj klavír usednul a skladbu zahrál. V pracovně se rozhostilo ticho, do kterého pronikaly hlasité výkřiky bavící se společnosti. - Možná se mi to jen všechno zdá nebo je tvoje vodka příliš silná. Nechápu nic z toho, co se tady děje Olegu, půjdu domů. Jsem unaven a začíná mne bolet hlava. - Dobrá, jdi Sergeji, ale omluvu mi stále dlužíš. Pokud tedy chceš, abychom zůstali přáteli. Notový zápis skladby leží, jak jistě víš, tady na pracovním stole v modrých deskách. Nevím, jakým způsobem jsi se skladbu tak dovedně a rychle naučil, to je opravdu hodné obdivu. Ale pořád nechápu, proč trváš tak tvrdohlavě na tom, že jsi skladbu vytvořil ty sám. Sergeji, je ti dvacet let, a mládí neřeší spoustu věcí, ale časem se i mládí musí sklonit před stářím, a musí začít věci opravdu řešit; nemůžeš žít jakoby v oparu, bez pravidel, bez pevných zásad. Víš, já jsem si musel své jméno vydobýt. Byla to hromada práce, přes kterou jsem se postupně dostával tam, kde jsem nyní. Bezesné noci na ubytovnách, šibeniční termíny, limity, posměch, to vše se mne snažilo zadupat do země. Nikdo se mne nezastával, nikdo mne nepodporoval. Až nyní, kdy jsem si udělal jméno, kdy mé slovo má vliv, si mohu dovolit vzepřít se proti všemu, co na mne tlačí a doléhá. Vydělávám spoustu peněz a to na lidi působí. Byl jsem to já, kdo prvně objevil tvé klavírní schopnosti, kdo ti umožnil pracovat a rozvíjet svůj talent tady v krásné Praze. Jsem tvým patronem, na to nezapomínej a nevysmívej se mi. Prozatím tě podporuji, ale kdykoliv mohu tu židli pod tebou odkopnout, abys pocítil fyzikální zákony. Na druhou stranu jsem profesionál, který vidí v tvém umění hrát neobyčejné možnosti. Nejsem ale imunní proti všemu, co mi provádíš.
74
- Ano, možná jsem podivný, ale nemohu za to. Jsem, jaký jsem. Obdivuješ mou klavírní hru, tvrdíš o ní, že je výjimečná, a na druhou stranu mne nutíš, abych se choval jako všichni ostatní. Buďto tedy bude má hra průměrná, a tomu bude odpovídat i mé jednání, anebo bude hra výjimečná a s ní se musím chovat odlišně. Nenuť mne spojovat výjimečnost s obyčejností. Všichni opravdu velcí umělci byli přece tak trochu podivínští. Jejich konání a jednání nikdy nezapadalo do obvyklých společenských konvencí; odlišnost je zkrátka průvodním jevem talentu. Pokud jsem tě urazil, potud se ti omlouvám Olegu, ale notový záznam tvé skladby jsem v životě neviděl. - To stačí! Bouchnul Oleg Petrovsky do klavíru, až to v něm zadunělo. Jeho mohutná postava se nadzvedla a odcházela z místnosti. Po několika letních týdnech, přinášejících vlnobití různorodých události a uměleckých zážitků, byla aféra s muzikálovou skladbou v bytě hudebního skladatele Olega Petrovskeho už téměř zapomenuta. Byla jasná noc plná hvězd. Rozpálené chodníky a fasády okolních domů již dávno vychladly. Ten, kdo právě procházel Petrohradskou ulicí v pražských Vršovicích, se mohl zaposlouchat, pokud by chtěl, do líbezných zvuků Beethovenovy sonáty. Tóny zaznívaly z přízemního dvojpokojového bytu, jehož okna byla v těsné blízkosti rušné autobusové zastávky. Sergej Tichonov se právě připravoval na každoročně pořádaný mezinárodní hudební festival v Hradci nad Moravicí. Jako jeden z interpretů festivalu, dostal za úkol zahrát Beethovenovy skladby. Tuto, jako mnoho jiných zakázek, dostával pravidelně od hudební společnosti Ad Libitum, jejímž majitelem byl již známý skladatel Oleg Petrovsky. Prostředí, ve kterém byl byt zasazen, nebylo zrovna přátelské k hudebnímu umělci. Neustálý hluk z rušné Petrohradské ulice pronikal i přes zavřená okna a jen málo ztlumen obtěžoval svým nepříjemným a rýpavým zvukem; akustický nátlak byl nepříjemný a velmi urputný. Aby mohl usnout, musel si vkládat voskové špunty do uší. Sergej Tichonov se rozhodnul trénovat hlavně v noci a kolem dvanácté hodiny odpoledne, tedy v době kdy nepříjemná silniční doprava zažívala své dno. Zato se mu množili stížností od sousedů; poštovní schránku, kterou mněl plnou varovných vzkazů, zásadně nevybíral. Za posledních devět měsíců, které v Praze strávil, se stěhoval již celkem třikrát. Důvod byl vždy stejný. Netolerantní sousedé, nevyhovující prostředí, anebo obojí dohromady. Za normálních okolností by se Sergej Tichonov už dávno přestěhoval do jiného bytu, ale jeho pobyt v Praze končil, a on se chystal, že odjede po festivalu domů, do své rodné Tbilisi. Příhoda s muzikálovou skladbou nebyla přece jenom zcela zapomenuta. Oleg Petrovsky se rozhodl, že již dále nebude podporovat Sergeje Tichonova; nechal ho jen odpracovat nasmlouvané zakázky, aby ho poté propustil ze svých služeb; mezinárodní hudební festival v Hradci nad Moravicí měl být tou poslední. Nadprůměrně horký srpnový měsíc se pomalu chýlil ke svému konci, a předával štafetu měsíci září; účastníci třídenního mezinárodního hudebního festivalu v Hradci nad Moravicí, postupně usedali na všechny možné ubytovací kapacity v této lokalitě včetně přilehlých oblastí; samotné města s počtem obyvatel nepřesahující šest tisíc, nebylo připraveno na tak velkou přílivovou vlnu. Kamióny s hudebními nástroji, ozvučovací technikou, lešením a dekoracemi přivážely jeden po druhém vše nezbytné pro festival; celé týmy a skupiny lidí organizovaly vše potřebné pro bezchybný chod tohoto hudebního svátku. Sergej Tichonov se ubytoval v tichosti na okraji města, v těsném sousedství se šumným hvozdem. Ve své mysli byl už jednou nohou v Gruzii. Českou republiku, si za ty měsíce, co v ni žil, velmi oblíbil; pro její křehké zázraky, kde se i malinkatá zátoka mohla stát deltou, říčka mocným tokem a jezero širým mořem. Česká duše se tak trochu podobala té gruzínské, kde se malé zdá nesmírně něčím vzácným, a titánské 75
nicotným a zcela bez užitku. Z rozjímání ho přerušil drnčící telefon. „Ano, rozhodně na zkoušku přijdu,“ potvrzoval Sergej Tichonov svou povinnou účast na generální zkoušce, která mu vždy připadala tak zbytečná a falešná. Pro tentokráte to bylo však všechno jinak, aniž by cokoliv byť i jen malinkatým náznakem tušil. Asistent pořadatele festivalu ho uvedl do prvního patra zámku, kde stál na perském koberci Beethovenův klavír, zasazen do mahagonové skříně, vyzdobený jemnou ornamentikou. Nádherný mechanismus! Pomyslel si v duchu Sergej Tichonov. „Ještě ho máme zde na zámku“, vysvětloval asistent, „ale již brzy bude přestěhován do zámecké zahrady, abyste na něm mohl opět rozeznít Beethovenovy skladby, tady v sále není dostatek místa pro všechny ty lidi. Je to taková každoroční tradice pro zahájení festivalu. Poté bude opět usazen zpět na svém místě. Přivedl jsem Vás sem, abyste si ho vyzkoušel, dříve, než proběhne slavnostní zahájení festivalu, a případně bychom klavír jaksepatří podle vašeho požadavku naladili. Jak se cítíte? Můžete si ho hned vyzkoušet, nemáme moc času.“ Říká se, že velikost síly roste ve směru největšího spádu potenciálu a hodnota potenciálu je nepřímo úměrná vzdálenosti od objektu. O těchto zákonitostech neměl Sergej Tichonov sebemenšího tušení. Ale to co cítil, překvapilo i jeho samotného. Zatímco usedal za klavír, pociťoval po celém svém těle silné vibrace, které se mu rozlévaly do obou paží. Nádherná dřevěná stavba, vypadající jako plující mahagonová loď, se zachvěla pod náporem hry Sergeje Tichonova; který započal, aniž tušil, co to vlastně hraje za skladbu. Kladívka dopadávaly na struny, s chirurgickou přesností, a ty následně rozechvívaly vzduchové částice, které zaplňovaly celý prostor v sále, líbeznými tóny, které nebyly hrány celé věky. „Bravo!“ zvolal asistent „to bude asi nějaká Beethovenova variace!“ „Skvělá mechanika, myslím si, že na klavíru nepotřebuji nic upravovat“, promluvil ještě rozechvělým hlasem Sergej Tichonov. Tělo mněl jako v ohni. „A teď mne omluvte, musím už jít.“ „Ale ovšem, ovšem, jen nezapomeňte; to se umělcům občas stává, tak tedy v deset ráno, je zahájení, ale prosím přijďte o něco dříve, bude to tak lepší.“ Sergej Tichonov, už dávno přestal asistenta vnímat pod náporem nových prožitků. Musel na vzduch, ven, do zahrady, všechno si znovu projít notu od noty! Jak se to mohlo stát? Věděl, že to co zahrál, mělo jasný Beethovenův rukopis, o tom nebylo pochyb. Ale nikdy se takovou skladbu neučil, nikdy! Že by on, Sergej Tichonov, měl zázračné schopnosti a tak jako v pracovně Olega Petrovského dokáže hrát, dokáže přesně interpretovat zahranou skladbu, aniž by ji znal? Začala ho bolet hlava, možná že je to jen sen, možná že mi bude volat asistent …. Sergej Tichnov se po krátkém přemýšlení v zámeckém parku rozhodnul. Beethovenův klavír ukradne a odveze si ho do Tbilisi. Musel ho mít! To co zažíval při hře, bylo něco velikého, fenomenálního; daleko převyšovalo vše, co doposud za svůj krátký život poznal. Jednal jako v horečce. Musel využít příležitosti, kdy bude klavír ještě venku. Jakmile by se dostal zpět na zámek, do prvního patra, šance, že by ho mohl ještě získat pro sebe, by spadly na nulu. Neváhal a ihned kráčel do místní telefonní budky, ze které kontaktoval svého přítele Borise, který ještě ten večer přijel i se svým pomocníkem v nákladním voze. Všichni se sešli v nenápadné restauraci na okraji města: - Jsi stejně blázen, povídá Boris, jako všichni umělci. Ale jsi také můj přítel a já bych pro tebe udělal cokoliv, tedy téměř cokoliv. Divně se ti lesknou oči Sergeji, nemáš horečku? - Nech to být Borisi, až vše dokončíme, potom si poležím v posteli i několik dnů. Teď ale nemohu, tohle musí vyjít! Nebo …. - Ach, co by nevyšlo, říká se přece, že pod svícnem bývá tma nejčernější. - Kéž bys měl pravdu, Borisi, víš, těžko ti to dokážu vysvětlit, sám jsi mi přece do telefonu říkal, že nic z toho nechápeš. Nech mne tedy a soustřeďme se na zítřek. Jak už jsem vám oběma řekl, a přitom se podíval na mohutnou postavu sedící vedle Borise, stěhování klavíru může být velmi nebezpečné jak pro nástroj samotný, tak také pro nás pro všechny, kdo s ním bude manipulovat. 76
Značná váha klavíru není totiž v trupu rozložena rovnoměrně. Zadní část je mnohem těžší než přední a sopránový konec je často těžší než basový. Stačí malé naklonění dozadu při zvedání a nástroj se může rozbít o zem. Navíc struny natažené v klavíru dávají dohromady tah několika tun; v celém nástroji je velké napětí. Pádem klavíru může být způsobená nenahraditelná škoda. Pro větší bezpečnost přespali oba muži v nákladním voze a ráno jeli pomalu k zámku právě ve chvíli, kdy Sergej Tichonov usedal za Beethovenův klavír. TRATRATRADÁÁÁ, zazněla zahajovací znělka mezinárodního hradeckého festivalu. Ptáci divoce vzlétli. Publikum sedících na dřevěných lavicích očekávalo netrpělivě na první tóny z Beethovenova klavíru. Na Sergeji Tichonovovi bylo vidět, že něco není v pořádku. Jakoby s něčím vnitřně bojoval. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že jako první ze dvou sonát předvede „Měsíční svit“ a poté „Appassionatu“, tak jak si přál pořádající výbor festivalu. Problém byl v tom, že se musel Sergej Tichonov soustředit ze všech sil, aby nezahrál něco jiného. V hlavě už měl vše naplánované a nechtěl se prozradit. Ten den byl ještě více pohublý než obvykle. Už celé dva dny nespal a na jídlo nebylo ani času ani chuti. Po nekonečných minutách soustředění se struny pod náporem kladívek rozezněly; svou dech beroucí hrou vykouzlil Sergej Tichonov na ranní obloze úplněk. Bravo! Ozýval se tu a tam výkřik nadšení. Ve druhé části v průběhu „Appassionaty“ hrál Sergej Tichonov tak divoce, až praskly dvě struny; celý v ohni a zadýchaný zakončil představení. Bravo! Výborně! Jako v horečce scházel Sergej Tichonov za bouřlivého potlesku dolů z pódia. Podařilo se mu rychle prodrat davem hudebních nadšenců, kteří se pomalu rozcházeli za dalším programem. Ale byli i tací, kteří stáli opařeni v obdivu, nad tak dokonalým provedením obou sonát. Spěchal, nebylo totiž mnoho času. Plán musel vyjít! Teď hned, nebo už nikdy! Sergej Tichonov se téměř srazil s Borisem. „Ty vypadáš! Je všechno v pořádku?“ otázal se Boris, když spatřil Sergeje Tichonova, ještě o stupeň bledějšího než obvykle. “Máte vše připraveno? Rychle, Rychle!“ Stříbrný stěhovací vůz pomalu přijížděl k pódiu. Beethovenův klavír, který byl na kolečkách, naložil Boris s jeho pomocníkem za pomocí výsuvné plošinu z pódia rovnou do přistaveného náklaďáku. Vše proběhlo hladce během několika málo minut; nikdo si ničeho nepovšimnul. Ti, kteří byli svědky přesunu klavíru, se domnívali, že je odvážen zpět na zámek. První, kdo se opravdu podivil, byl technik, který měl přesun klavíru na zámek zajistit, ale to už byl Beethovenův klavír dávno na cestě do Prahy.
77
III. Ivan Navrátil pomalu vyfouknul obláček modravého dýmu, který se na chvíli zastavil. „Ještě téhož dne přijela policie, a započala vyšetřování. Bylo vyslechnuto spousta možných svědků, ale bez výsledku. Hledal se motiv, který vždy ukazuje směr k viníkovi. Pojišťovací podvod se prokázal hned jako lichý, neboť Beethovenův klavír pojištěn nebyl. O to intenzivněji usilovali představitelé festivalu, aby se viník vypátral, a to co nejdříve. Na druhý den jsem byl zavolán i já. Neměli jsme žádnou stopu, motiv, nic, zkrátka prázdno. Samozřejmě, že byl vyšetřován i Sergej Tichonov, ale byl to přece jen umělec, který zahrát co zahrát musel a tím to skončilo. Sám bledý a nevýrazný; vůbec nevypadal na někoho, kdo by mohl klavír ukrást, uprostřed festivalu, s tak geniální drzostí. Ne, opravdu tohoto dvacetiletého Gruzínce nikdo nepodezíral. Domníval jsem se, že byl klavír ukraden na zakázku; nejspíše sběratelem. Uběhl den, dva, tři, uplynul měsíc, a pořád jsme neměli žádnou stopu. Prostě nic. Státní policie pročesávala jednu lokalitu za druhou a dodávala mi jeden tip za druhým. Odebíral jsem akustické stěry v Praze, Vídni, Miláně, Barceloně a na mnoha dalších místech, ale všechno bylo negativní. Plácnutí do vody. No zkrátka, já starý pes, se jen tak nevzdávám, napadlo mne, možná už s trochou zoufalství, se podívat na zoubek poslednímu člověku, který na Beethovenův klavír prokazatelně hrál. Ale jak jsem se dozvěděl, musel odjet domů do Gruzie. Vymohl jsem si tedy soudní příkaz a jel se podívat do bytu na Petrohradské ulici, ve kterém naposledy bydlel, než odjel domů. A prásk zásah! Akustické stěry byly pozitivní, a já měl konečně pachatele! Gruzínská policie se postarala o zatčení pachatele a zajištění klavíru. Byla z toho docela senzace. O Beethovenově klavíru, který byl ukraden uprostřed festivalu, doslova před zraky desítek lidí se toho dost v novinách už napsalo, nemusím dodávat, že články byly ve velmi jízlivém a negativním duchu; státní policie byla tehdy pod velkým tlakem. Dopadením Sergeje Tichonova si policejní komisař mohl oddychnout a pro média, jak se říká, to byl sólo kapr. Beethovenův klavír musel zakusit opravdu divokou hru. Několik strun bylo prasklých, plstěné části potrhány, polovina osiček byla rozviklána a některé z nich musely být nahrazeny včetně pružin. Celý mechanismus byl vyčištěn, promazán a povrch mahagonové skříně byl náležitě ošetřen. Ale to hlavní, to teprve přišlo; šlo o motiv, který nikdo nečekal, a to bylo opravdu něco! Sergej Tichonov tvrdil, že je schopen zahrát na doličném nástroji sonáty, které složil Ludwig van Beethoven, ale o kterých neexistuje jakýkoliv záznam. Měl dokonce svědky, kteří tvrdili, že opravdu dovedl zahrát neznámé sonáty, v Beethovenově stylu. Ale na to, aby to mohl dokázat, už Beethovenův klavír neměl a na jiném nástroji to zahrát nedovedl. Nikdo mu nevěřil. Chytla se toho theosofická společnost v Praze, která požadovala, aby bylo umožněno Sergeji Tichonovu na Beethovenův klavír opět zahrát, a tak dokázat svou pravdu. Vše bylo marné. Nikdo takové teorii nevěřil a Sergej Tichonov nemohl svou pověst blázna a pomatence vyvrátit. Teorii jsem nevěřil, ale přece jsem ji nemohl ani vyvrátit. Hryzaly ve mne tehdy pochybnosti, ale časem, pod tíhou pracovních povinností jsem se jim už nevěnoval. Asi před půl rokem přišel za mnou do kanceláře člověk, který tvrdil, že dovede sám bez pomocí přístrojů zvukové vlny detekovat. Opravdu své schopnosti u mne v laboratoři prokázal. Nejprve se zaměřil na daný objekt, poté se dostat do hypnotického stavu, ve kterém kreslil na papír jednotlivé zvukové vlny, které se v daném objektu nacházely. Bohužel jeho schopnosti byly omezeny na jednoduché a málo komplikované případy, ale přece jenom to byl takový „vzdálený příbuzný“ Sergeje Tichonova. Každopádně prokázal, že něco takového možné je. Neváhal jsem a při první možné příležitosti jsem se vydal do Gruzie najít Sergeje Tichonova, abych zjistil, zda je opravdu nositelem přímo zázračných a
78
těžko uvěřitelných schopností; a také částečně rehabilitovat jeho provinění a zmírnit tak křivdu, která byla na něj uvalena. „A našel jste ho?“ „Ano, našel.“ Byl to ale zlomený člověk. Měl podivný tik v levém rameni. Skráně měl šedivé a přitom mu nebylo ani třicet let. Odseděl si tři roky v psychiatrické léčebně. To určitě člověku na duševním zdraví nepřidá. Nyní se živí hrou v místních klubech na klavír. Taky říkal, že schopnosti, které měl, se mu „léčbou“ v ústavu zcela vytratily; vlákno bylo přerušeno; trpí také od té doby intenzivní migrénou. Ten člověk byl úplně vyřízený. Bože, kdyby jen nebyl tak svéhlavý a své schopnosti prokázal tehdy na festivalu. Ach to mládí; tak krásné a tak divoké! Jaká krásná hudba mohla být Sergejem Tichonovem vzkříšena a vyzdvihnuta na světlo. Po návštěvě u Sergeje Tichonova jsem zamířil rovnou sem, do staré části města a zbytek příběhu už znáte. Pomalu jsme společně dopili druhou láhev gruzínského koňaku a společně se rozloučili vstříc každý sám svému dalšímu osudu.
79
EPILOG Po mnoha letech a různých životních peripetiích jsem se nakonec vrátil do České republiky, do Prahy. Nemohl jsem zapomenout na příběh, který mi vyprávěl můj krajan Ivan Navrátil v Tbilisi. Zajel jsem se tedy podívat do Hradce nad Moravicí na zámek. Byl červenec a zelené stromy se ohýbaly v rytmu divokého tance, tvořící součást nádherné zámecké zahrady. Lidé kolem procházeli, děti na sebe vesele pokřikovaly, světlo se honilo se stínem. Beethovenův klavír v prvním patře zámku jsem okamžitě poznal. Nádherný, majestátný, ale připadal mi osamocený a smutný; spanilá hra Sergeje Tichonova přinesla čerstvý vítr do plachet této dřevěné mahagonové lodě, která se po více jak dvě stě let letargie opět vydala na svou plavbu přes hřbety vln tónů. Nyní je zpět, jako kus nábytku, jako dekorace, na kterou se smí pouze dívat.
80
PŘÍBĚH ZAVÁTÝ ČASEM
V dávných dobách žil v nádherném paláci, mocný král. Měl krásnou myšlenku, ale neměl čas. Cítil, jak se utápí v moři záležitostí, jak je rozdroben, jak je rozmělněn. Jak ho vyšší zájmy, okolnosti i jednotlivý lidé, vysávají, jak mu berou energii. Prahnul po pravdě, ale nechtěl se vzdát svého vlivu. Nemohl si dovolit opustit neodkladné záležitosti. Pořád se něco dělo, pořád se něco muselo řešit. Rozkázal svým rádcům, přinést do paláce všechny knihy, které v sobě ukrývají pravdu. Za deset let připlula karavana dvanácti lodí naložená knihami. Král se zhrozil. Zavolal své rádce a pravil: Není ani v královské síle přečíst všechny ty svazky, to dříve umřu. Pravda přece nemůže být tak složitá. Vyberte z nich tisíc knih. Za dva roky vybrali rádcové tisíc knih. Knihy naskládaly do vyřezávané bedny, kterou králi přinesli. Ihned se pustil do čtení. Zjistil však, že není schopen všechny přečíst a zároveň se nestát starcem. Zavolal rádce a pravil. Vyberte sto knih, které si přečtu. Vypukla válka a král na čtení neměl čas. Vydal rozkaz: Vyberte jednu jedinou knihu, kterou můžu mít stále u sebe i v boji. Za měsíc rádcové přinášeli na bojiště knihu, ve které byla ukryta celá pravda. Zabalenou v hedvábí. Avšak, král byl v boji raněn a ležel nemocen ve svém stanu. Rozkázal, svým rádcům vybrat, pouze jednu jedinou kapitolu, kterou si přečte. Po třech dnech přinesli rádcové do stanu dvacet stránek. Ne! Zahřměl král. Nemám čas, umírám. Silnou paží si k sobě přitáhnul hlavního rádce a zašeptal. Chci jednu jedinou větu, která obsahuje celou pravdu. Můj králi, zašeptal po chvíli rádce do ucha: Vše se jednoho dne rozloží, vše se přemění v prach, nezůstane kámen na kameni, krom skutečnosti, která se za vším ukrývá. Jak by mohla být síla, které je obsažena ve všem, sama omezena na pouhé tělo a mysl. Král, který se do historie nezapsal svým bohatstvím, ale tím na co myslel, vydechnul naposledy.
81
VÁŽKA A CHLAPEC
Modrá Vážka prolétávala nad rozkvetlou a voňavou loukou. Chvílemi zpomalovala, chvílemi zrychlovala, anebo se jen tak vznášela namístě jako helikoptéra pod sebou spoustu barevných bodů a teček. Přihnal se silný vítr, ve kterém se Vážka potácela se ze strany na stranu nahoru a dolů až to nakonec vzdala a nechala se jen tak unášet daleko od jejího domova. Tak daleko až se pod jejími křídly objevilo širé moře. Zpoza mraků vykouklo Slunce, které zahnalo studený vítr pryč a její paprsky ohřívaly zkřehlou a promrzlou Vážku. Byly však příliš silné. Průhledná a jemná křídla se začala na slunci připalovat. Rozehřátá Vážka doslova vlétla do modrých a pěnících se vln moře, aby tak uhasila své rozpálené tělo. Vážky sice mají křídla, ale nemají ploutve, jsou velmi obratné ve vzduchu, ale ne ve vodě. Nebýt velryby, která se vynořila z hlubin na hladinu, aby se nadechla tak se Vážka utopila. Velryba Vážku nabrala na svůj mohutný hřbet, aniž by cokoliv tušila, chvíli na vlnách odpočívala, ale nakonec se vrátila zpět do hlubin. Vážka divoce vzlétla vysoko do oblak. Všude kam pohlédla, se rozlévalo modré moře, až docela daleko byl vidět malinkatý bod. Vážka se rozlétla k malinkaté tečce, která se zvětšovala a zvětšovala, až z ní vyrostla velká plachetnice s bílými plachtami. Dočista unavená a celá udýchaná se snesla na dřevěnou palubu. Na palubě se nacházel huňatý pes, který na neznámého cizince vrčel a štěkal a pokoušel se Vážku chňapnout svými hrozivými zuby. I zahnal dospělý člověk psa do kouta mezi provazy a starou kotvu. Vzal si vystrašenou Vážku do dlaně, a hodlal si z ní udělat pěkný nástěnný exponát do své kajuty. Ihned se přihnal malý kluk a poprosil ho, aby mu Vážku daroval. Malý chlapec a Vážka si během plavby spolu hráli. Vážka ukazovala chlapci, jak se létá ve vzduchu, a chlapeček zase jak se chodí po zemi. Chlapec se o Vážku vzorně staral, a každý den jí nosil jídlo. Vytvořil pro ni dokonce papírovou krabici, ve které Vážka bydlela. Po připlutí do přístavu nastal den loučení. Vážka je přece něco jiného než člověk a potřebuje louku, květiny a jiné vážky. A tak nastalo velké loučení. Skanulo pár slziček na obou stranách a frrrrrrrr. Z Vážky se stala malinkatá tečka, která zmizela za obzorem.
82
O RYBÁŘI A LOVU
Byli dva. Jeden rybářem tělem i duší, který nevynechal jedinou příležitost, aby mohl chytat ryby. Druhý člověk, který se o rybaření nikdy nezajímal. Jednou v hospodě se sešel rybář s druhým člověkem a vyprávěl o lovu tak poutavě a živě, až se nakonec domluvili na společném lovu. V pět ráno už seděli na místě kousek od břehu jezera. Dva pruty jako meče byly položeny na stojanu a směřovaly k vodě. Temnota ukrývala své poklady, které se rybář snažil odnést. Hodina plynula za druhou, návnada se měnila za jinou a oči rybáře bez ustání sledovali pruty. Nic. Ani záběr. Když slunce dosáhlo výše, které lidé říkají deset hodin, rozhodnul se rybář ukončit lov. Ještě chvíli, jako v naději, se rozhlédnul po hladině a potom definitivně sbalil do futrálu oba pruty. Rybář a jeho společník se vracejí domů. Rybář naříká nad nezdarem jeho společník, promlouvá o svých úlovcích: „Měl jsi pravdu. Rybaření je úžasná záležitost. Sítě, do kterých lovím, jsou silnější než ocel a přece nejsou vidět. Nedají se nahmatat, a přece se neroztrhnout. Úlovky, které uvíznou v síti, si ponesu ve svém srdci. Jak klidný byl východ slunce. Jaká hra světel a stínů. Zpěv, achh, ten zpěv. Kolik různých hlasů zaznívalo v houštích a křovinách. To neustávající štěbetání a šumění křídel přes hladinu a zpět. Ten zvířecí křik z protějšího ostrova, za který by se nemusel stydět ani Hitchcock. Napětí v očích rybáře nad možnou kořistí. Ano, nejde tak o rybu jako o rybaření.“
83
DVA BŘEHY
Byla kdysi jedna řeka, která oddělovala dva břehy. Řeka nebyla ani malá ani velká ani důležitá ani bez vlivu. V průběhu života řeky, už proteklo mnoho vod. Břeh s druhým břehem naříkají společně nad nepříznivým osudem. Mohou si sice povídat, ale nemůžou se nikdy setkat. Od nepaměti je vždycky odděloval tok řeky. Záviděly ptákům, kteří přelétávali z břehu na břeh s lehkosti větru, aby poté zmizeli kamsi za horizontem. Vzájemně si posílaly vzkazy po hřbetech vln, ale ty nemohly nahradit společné setkání; vzájemné obejmutí. Kdyby alespoň člověk postavil most, ale tahle řeka a toto místo nebyly dost důležité a jen málokdo k ní přišel, aby vypral prádlo nebo se okoupal. Tak plynul rok po roce, až jednou přišlo období velkého sucha. Řeka ztrácela na síle a pomalu se zmenšovala a jednoho dne přestala téci a těch pár kaluží co v ní zbývalo, se vypařilo. Břehy oněměly úžasem a uvědomily si, že nebyly nikdy opravdu od sebe odděleny, že jsou stvořeny z jednoho kusu země; to jen řeka, která si tudy razila cestu, je zdánlivě od sebe oddělila. Po vydatných deštích, kdy se řeka nadechla k novému růstu a životu si už břehy nikdy nemyslely, že jsou od sebe oddělené. Už věděly, že jsou spojeny mnohem něčím silnějším a trvalejším než je most. Od té doby držely řeku mezi sebou jako klenot, který jim dává smysl.
84
[email protected] www.ozzozorba.cz
85
