Anotace Hlavním cílem bakalářské práce je vytvořit řadu výtvarných úkolů vycházejících z textilních technik určených pro volnočasové aktivity. Součástí práce je ověření úkolů v praxi a jejich zhodnocení. Teoretická část se zaměřuje na historii textilu obecně v regionu, přírodní textilní materiály a historii barvířství. Praktická část popisuje přípravu, pracovní postupy textilních technik a jejich realizaci s fotodokumentací. Závěrem je vyhodnocení realizačních úkolů a výstava vzniklých artefaktů. Klíčová slova historie textilních technik, mládež, volnočasové aktivity, textilní materiály a postupy
Abstract The main aim of this thesis is to create a range of creative activities based on textile techniques designed for leisure activities. There is a verification of activities in practice and their evaluation as a part of this work. The theoretical part focuses on the history of textile in generalin the region, natural textile materials and the history of dyeing. The practical part describes the preparation, the workflow of textile techniques and their implementation with photographs. Finally, there is an evaluation of activities implementation and an exposition of generated artefacts. Keywords History of Textile Techniques, Youth, Leisure Activities, Textile Materials and Techniques
OBSAH 1
TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................. 10 1.1
Historie - obecně ................................................................................................. 10
1.1.1
Textilní historie v pohraničí ........................................................................ 12
1.1.2
Varnsdorfští tkalci ....................................................................................... 13
1.1.3
Textilní průmysl ve Šluknově a v Rumburku .............................................. 16
Šluknov .................................................................................................................... 16 Rumburk .................................................................................................................. 17 1.1.4
Textilní průmysl v Neugersdorfu a Seifhennersdorfu ................................. 18
Neugersdorf ............................................................................................................. 18 Seifhennersdorf........................................................................................................ 20 1.1.5
Textilní průmysl v Leutersdorfu a Grosschönau ......................................... 21
Leutersdorf............................................................................................................... 21 Großschönau ............................................................................................................ 22 Tkaní damašku......................................................................................................... 22 Tkaní froté ............................................................................................................... 23 1.2
Přírodní textilní materiály ................................................................................. 24
1.2.1
Dělení textilních materiálů .......................................................................... 24
1.2.2
Tkanina, pletenina, netkaná textilie ............................................................. 25
Tkanina .................................................................................................................... 25 Pletenina .................................................................................................................. 26 Netkané textilie ........................................................................................................ 28 1.2.3
Bavlna .......................................................................................................... 29
1.2.4
Len ............................................................................................................... 30
1.2.5
Hedvábí ........................................................................................................ 32
1.3
HISTORIE BARVÍŘSTVÍ................................................................................. 34
1.3.1
Historie tisku na textil ................................................................................. 34 7
3
1.3.2
Barviva ........................................................................................................ 35
1.3.3
Syntetická barviva ....................................................................................... 37
PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................. 39 3.1
Praktické úkoly pro mládež ............................................................................... 42
3.1.1
Batikování .................................................................................................... 42
3.1.2
TEXTILNÍ KOLÁŽ .................................................................................... 44
3.1.3
MALOVÁNÍ NA HEDVÁBÍ...................................................................... 45
3.1.1
Solná technika ............................................................................................. 47
3.2
Realizace úkolů ................................................................................................... 48
3.2.1
Malování na hedvábí ................................................................................... 48
3.2.2
Batikování .................................................................................................... 52
3.2.3
Textilní koláž ............................................................................................... 53
3.3
Vyhodnocení realizovaných úkolů .................................................................... 54
3.4
Výstava vzniklých artefaktů .............................................................................. 55
4
ZÁVĚR ....................................................................................................................... 56
5
Seznam příloh ............................................................................................................ 57
6
Seznam literatury ...................................................................................................... 59
7
Příloha ........................................................................................................................ 61
8
ÚVOD V moderní době, která se vyznačuje novými technologiemi, nadbytkem zboží a zrychleným předáváním obrovského množství informací, jsme nuceni měnit ustálené způsoby chování. Zpracování nových informací a prožitků, stejně jako změny v systému hodnot přinášejí potíže nejen dospělým, ale i dětem. Mnohé věci, jichž v minulosti lidé dosahovali těžkou prací a ve velmi nuzných podmínkách, v dnešní době bereme jako samozřejmost. Přestože 20. století je spojeno s mnoha syntetickými látkami, bez nichž si nedovedeme představit běžný život, některé tradiční suroviny a materiály se ani v toku staletí příliš nemění. Patří mezi ně textilie, s nimiž se setkáváme od narození až do smrti bez ohledu na dobu a kulturu, v níž se nacházíme. Textil je odmyslitelně spjat s lidskou civilizací, chrání a skrývá naše tělo, hřeje nás, zdobí, usínáme s ním, slouží nám ve zdraví i v nemoci, dokonce i po smrti. Textilní tkanina je prostě všude kolem nás a nedovedeme si život bez ní představit. Textilie neslouží pouze k uspokojování našich potřeb, ale jsou také zdrojem kreativity. Ve výtvarném umění se textil vyskytuje ve velké míře, stal se základem specifického světa módních návrhářů a umělců, kteří ve velké míře vytvářejí pestrý obraz současného světa. Protože mají textilie naznačený historický význam, zaměřila jsem se v teoretické části na nejstarší textilní řemeslo tkaní, které ovlivnilo životní podmínky obyvatel v severních Čechách. Ponoříme se hlouběji do tradic textilní výroby, spojené původně s domáckou produkcí, která na našem území převažovala, dokud nevznikly první tkalcovské stavy a textilní továrny. Zaměřuji se tu nejenom na historii tkaní, ale i na přírodní textilní materiály a historii barvířství. Praktická část je založena na tvořivosti a využití textilií při práci s mládeží v době věnované volnočasovým aktivitám. Především se chci zaměřit na pracovní činnosti a způsoby využití textilií. Chci také poukázat na význam tradiční ruční výroby, která je i v dnešní době ve světě žádaná a oceňovaná. Přestože se může zdát tradiční zpracování textilií poněkud zdlouhavé, přináší nám neuvěřitelný požitek z tvorby a jeho výsledkem je vždy originální výrobek. Veškeré existující ruční techniky se stále udržují ve všech odvětvích. Moje práce se zabývá vybranými technikami, jakými jsou batikování, malování na hedvábí a textilní koláž. Při jejich použití se projevuje, v jaké se zrovna nacházíme náladě, jaké máme myšlení, jak na nás působí klimatické podmínky, ale také jaká je osobnost tvůrce, který zpracovává daný materiál. 9
1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Historie - obecně Člověk byl daleko dříve lovcem než řemeslníkem, proto je jisté, že kožený oděv byl člověkem užíván odpradávna. Kůže oproti plátnu byla pevná a hřejivá, ale už nám nikdo nepoví, kdo, kde a kdy přesně dostal nápad proplétat jedno vlákno napříč druhým. Abychom uspokojili svou tvořivou činnost je, důležité získat poznatky a zkušenosti o tkalcovském řemesle. Tkaní je činnost velmi stará, ale stále živá a vyhledávaná. Kdo jednou zkusí vlastnoručně něco utkat, zůstane uvězněn ve světě tkaní, ke kterému není ani potřeba tkalcovského stavu. Při této práci uplatníte svou kreativitu a celou osobnost. Proto je ruční tkaní nejstarším způsobem výroby všech tkanin a tato technika je po celé tisíciletí založena na stejném principu, jehož podstatou je křížení osnovní niti s útkovou. Když půjdeme hlouběji do historie, zjistíme, že již nám známé kultury Peršanů, Egypťanů či amerických indiánů používaly techniky tkaní. (Arsenjevová, Volfová, 2005, s. 7) Jsou dochovány důkazy, že počátky tkaní sahají do neolitu, tedy 8 000 let př. n. l. Lidé v této době uměli proplétat různá rostlinná vlákna, ze kterých vznikaly tašky, opasky, ale i provazce a později látky. V Evropě ještě převládala primitivní kultura, zatímco v Egyptě a v Mezopotámii začaly vznikat první říše, v nichž se také uplatňovala výroba formou ručního tkaní ve 3. tisíciletí př. n. l. Byl tu nalezen popis pracovního postupu na hliněné destičce s klínovým písmem. Vývoj textilní výroby probíhal v různých částech světa v rozdílných obdobích. Například Velkomoravská říše v 9. století dokládá historii lněných a vlněných tkanin. Také podle tradice indiánského kmene Osage je umění ručního tkaní na území Severní Ameriky známo více než 2 000 let. Z Asie je doložený útržek z bavlněné tkaniny, jehož stáří se odhaduje na 3 500 let. (Arsenjevová, Volfová, 2005, s. 7) Ve středověku začíná rozvoj tkalcovství. Na konci 13. století a začátkem 14. století se objevuje řemeslo pláteníků a soukeníků. Tkalcovské cechy vznikají v 15. a 16. století mimo jiné taky kvůli tzv. "fušerům", kteří nebyli vyučeni jako tkalci a tkadleny. Nejstarší nález tkaných a proplétaných textilií ze lnu pochází asi ze 7. tisíciletí př. n. l. V 5. tisíciletí př. n. l. byly lněné tkaniny používány k mumifikaci. (www.eupp.cz) V Mezopotámii se objevují ve stejné době tkané, vlněné a lněné oděvy. V Británii se už ve 3. tisíciletí př. n. l. nosily vlněné oděvy a len se používal hlavě k výrobě lodních plachet. Karel Veliký založil v r. 768 veletrhy látek v Lyonu a Rouenu, které byly známé po celé 10
Evropě. V pátém století vzniklo damaškové tkalcovství v Damašku a v Konstantinopoli. Tyto složité vzory, které se vytkávaly za pomoci soustavy nitek, byly ovládány řadícími šňůrkami. (Kopecký, 2011, s. 5) Jak uvádějí Staňková, Baran (2008, s. 126) v historii bylo vynalezeno mnoho způsobů, jakou podobu tkaní může mít, ale i jak tkaninu vytvořit (např. kazetky, tkací destičky, gobelínový rám, kolíkový stav či stuhový stávek). Každou tuto pomůcku lze použít k výrobě tkaniny a každá se ovládá jinou technikou. Vlasy, žíně, zvířecí srst i vlákna bource morušového byly vlastně hotovým prvotním materiálem pro textilní zpracování a teprve potom byly objeveny jedinečné vlastnosti některých rostlin. Jejich vlákna zušlechťováním a dalším zpracováním dospěla až k přadenu nebo klubíčku příze. (Staňková, Baran, 2008, s. 9) Ve 12. století se započalo s tkaním hedvábí ve Francii v Remeši a na začátku 13. století v Palermu na Sicílii. V 18. století se tkaní a jeho způsoby nemění, ale po průmyslové revoluci byl vynalezen mechanický tkací stav. První, kdo se zasloužil o zkonstruování použitelného mechanického stavu, byl Angličan J. Kay v r. 1733. Tento stav byl používán koncem 18. století v českých zemích. (Fukač, Indra, 1977, s. 15) O přechod od ručního tkaní ke strojovému a o pokrok ve tkaní vzorovaných textilií se zašloužil J. M. Jacquard francouzský tkadlec, který v r. 1805 vyvinul "Jacqurdův stroj,"jenž se připevnil na ruční tkací stav. (www.eupp.cz) První mechanický stav vynalezl Angličan E. Cartwright, který jako první na světě postavil mechanickou tkalcovnu. V českých zemích začal první mechanický stav pracovat v boleslavské kartounce Kochlin a Singer v r. 1852. V r. 1740 bylo tkaní plátna a předení lnu uznáno za svobodnou živnost a cechy začínají ztrácet význam. Nejvíce se tkala ze lnu plátna různé kvality. Teprve později se začala při tkaní používat bavlna a další suroviny. Z nejkvalitnějšího lnu se šily košile, šátky, ze středně kvalitního lnu se šily pracovní košile, kalhoty, prostěradla a ručníky. Plátno, které bylo nejméně kvalitní, se používalo na výrobu provazů, na pytle a slamníky. Dochovala se i jedna z nejstarších technik, při níž se nepoužívá žádného nářadí, ale pouze prstů. Arsenjevová, Volfová (2005, s. 8) uvádějí, že lidová výroba tkanin v Čechách a na Moravě se postupně dochovala až do 20. století. Doby, kdy musela každá domácnost tkát, je už dávno pryč. Dnes se netká z ekonomické nutnosti, ale proto, abychom vyrobili něco 11
neobvyklého, jedinečného a užitečného, což sériová výroba vyprodukovat nedokáže. Tkaní má stále svůj smysl a přináší radost z vytvořeného vlastního výrobku. 1.1.1 Textilní historie v pohraničí Kopecký (2011, s. 8) uvádí, že ve 13. století přinesli do Šluknovského výběžku tkalcovské řemeslo franští přistěhovalci, následováni později Vlámy. Žili ve velmi chudých a skromných podmínkách. Počasí bylo po celý rok ve vyšších polohách drsnější, půda se špatně obhospodařovala, proto se tu dařilo právě jen lnu. V domácnostech se tedy začalo tkát a příst více než bylo třeba, ale stále jen pro vlastní potřebu. Na přelomu 15. a 16. století byl založen ve Šluknově nejstarší tkalcovský cech. Plátno, které tu tkalci utkali, bylo prodáváno v režném stavu a neobarvené. Obchodníci proto své zboží vozili za hranice, zejména do Žitavy. Rod Pietschmannů tu působil od 15. století a ve své továrně vyráběli bavlněné a polovlněné látky. Tato tradice se tu předávala z otce na syna. V roce 1684 se zde vyrábělo bílé a proužkované přízové plátno. (Kopecký, 2011, s. 8) Tkalcovství se rozšiřovalo postupně v celém regionu severních Čech, zmíníme se o několika příkladech ze Šluknovska. První a nejstarší barvírna vzniká v roce 1708 v Lipové. V roce 1713 zakládá v Rumburku Angličan Robert Allason firmu pro nákup a zpracování českého plátna. Také Vinzenz Bauer provozoval v Rumburku od roku 1860 přádelnu a tkalcovnu. (Němec, 2012, s. 8) Jedna z největších textilních továren ve Varnsdorfu byla založena až v roce 1777 Josefem Antonem Fröhlichem. Započalo se tu s tkaním manšestru, kordu a sametu. Tento trend se uchytil i v saském Leutersdorfu. Také tu vznikl obchod s látkami Hermanna Josefa Richtera, který byl založen v roce 1858, později přádelna a tkalcovna Franze Hanische. (Němec, 2012, s. 84) Peregrin Worm z Horního Podluží zahájil v roce 1809 výrobu bavlněných látek, zejména sametu, manšestru a pracího kordu. V roce 1899 převzali podnik jeho synové Peregrin a Josef, kteří rozšířili závod o novou tkalcovnu a řezárnu sametu. V roce 1942 musel dát prostory továrny k dispozici na výrobu letadla Junkers. (Němec, 2012, s. 76) Mezi výrobci bavlněného zboží v Jiřetíně pod Jedlovou byl Christof Ulbricht. Vyráběl různé druhy sametů, ale zejména manšestr. Jeho syn výrobu rozšířil a přestěhoval se do Dolního Podluží, kde v roce 1874 odkupuje firmu podnikatel Gustav Brasse, který tu vybudoval barvírnu látek a přízí. (Němec, 2012, s. 74) 12
V Jiřetíně pod Jedlovou také v roce 1820 postavil Anton Münzberg honosnou úpravnu a tiskárnu bavlněných látek. Rovněž v Jiřetíně pod Jedlovou založili v roce 1825 bratři Josef a Franz Langovi podnik stejného druhu. Když v roce 1837 závod převzal jeho syn Franz Lang, nainstaloval v závodě válcový stroj na potiskování kartounu. (Němec, 2012, s. 74) Jak uvádí Němec (2012, s. 78) Ignazu Richterovi z Dolního Podluží umožnili stavbu klasické tkalcovny, kde se tkaly bavlněné kalhotové látky, jako byl manšestr. Nacházela se zde i střižna, barvírna látek a příze. Jeho synové Ignaz a Anton v letech 1858 – 1859 tkalcovnu zmechanizovali a na počátku 70. let měla i pobočku v saském Leutersdorfu. V roce 1945 byl jako každý podnik zkonfiskován a stal se součástí n. p. Velveta. 1.1.2 Varnsdorfští tkalci Ve Varnsdorfu jsou evidováni první pláteníci již v roce 1570 a v této době již existuje výroba sukna. Pole, na nichž rostl len, se rozprostírala všude podél břehů Mandavy. Zpracovávání lnu se provádělo podomácku v každém hospodářském stavení, hlavně v zimních měsících. V roce 1684 tu však nebyly příznivé podmínky pro provádění zušlechťovacích a dokončovacích prací, a tak se zboží začalo odvážet do Mikulášovic, Ebersbachu a Eibau. Odtud putovalo do Anglie. (Kopecký, 2011, s. 9) Velký zvrat ve Varnsdorfu nastal, když teprve pětadvacetiletý kníže Anton Florian Liechtenstein kupuje panství od Františka Eusebia Pettinga. V roce 1717 vydává směrnice o hospodaření, které stojí na počátku přeměny varnsdorfských vesnic na řemeslné vsi. Začaly tu vznikat první tkalcovské domy. Roku 1775 byla výroba plátna prohlášena jako „svobodné řemeslo.“ Patent císaře Josefa II. v roce 1786povoluje dovoz anglické bavlněné příze. A tak většina varnsdorfských výrobců započala s experimentováním kolem výroby bavlny. Zpočátku se jednalo o kopírování technologie a anglických vzorů. Díky vlastním postupům se začaly v některých specializacích vypracovávat na evropskou úroveň. (Kopecký, 2011, s. 11) Mezi nejstarší tovární výrobce textilu ve městě patřili Franz Michael, Christoph Stolle, Josef Liebisch, Michael Prasse nebo Josef Pilz. Všichni začínali jako domácí tkalci, časem založili textilní manufaktury a začali zaměstnávat domácí tkalce. (Kopecký, 2011, s. 13) Kopecký (2011, s. 13) uvádí, že v roce 1772 zavádí jako první H. CH. Reinisch výrobu damašku, který ze saského Grosschönau přesídlil do Varnsdorfu. S výrobou polohedvábných šátků, látek na vesty a vzorovaných grádlů přicházejí F. Michel, F. Brückner a A. Hanisch. 13
Modrotisk byl další novinkou v sortimentu, který začala vyrábět jako první tiskařská dílna M. Prasseho. Aby se zlepšila kvalita výrobků, zavedly se i mandly. V roce 1772 J. Stolle zakoupil nové tkalcovské stavy na výrobu damašku i s žakárovými stroji. Rozmach textilní výroby nastal ale až v roce 1786, kdy začal dovoz anglické bavlněné příze. Mezi prvními v rakouských zemích byli Varnsdorfští výrobci, kteří ji začali dovážet a okamžitě zavádět do výroby. Bavlna tím změnila sortiment všech varnsdorfských firem. Začínají tu růst nové továrny s úzce specializovanou výrobou, např. tiskárny kartounu J. Liebische, J. Hanische, J. Stolleho a G. Fröhlicha. Začínají přicházet i nové druhy tkanin a hitem varnsdorfských výrobců se stávají manšestr a samet. (Kopecký, 2011, s. 14) Jako první výrobci manšestru se uvádí Josef Palme a po něm Anton a Andreas Hanischovi. A právě manšestr a samet dali Varnsdorfu onu přezdívku „Malý Manchester českého Nizozemí.“ (Kopecký, 2011, s. 14) Kopecký (2011, s. 17) uvádí, že v letech 1861 – 1865 ve Varnsdorfu vznikly další dvě samostatné přádelny na jemné příze J. G. Hablera a bratrů Perutzových. Vzniká i firma na výrobu textilních barev H. Kobbe & Sohn. Na začátku 19. století se varnsdorfští tkalci stali ve světě uznávanými odborníky a mistry jak použitým materiálem, vazbou tkanin, tak i jejich konečnou úpravou. Mezi další velmi známou firmu patřila Gebrüder Stolle & Sohn, která se zabývala výrobou bavlněných látek. Franz Stolle buduje přádelnu na výrobu rypsu, piqé, kartounu a orintalu, které byly bavlněné, hedvábné a ze směsných látek v kombinaci bavlna – len, jakými byly grádl a kanafas. Tato firma byla však v roce 1842 zrušena dědici a prodána celní správě. Druhá firma Franz Stolle selige Erben odebírala zboží od domácích tkalců. Zde se vyrábělo výhradně lněné zboží – damašek, cvilink a grádl. Bohužel i tato firma zanikla v roce 1836. (Kopecký, 2011, s. 20-21) Jak uvádí Kopecký (2011, s. 22), známá varnsdorfská firma s dlouholetou tradicí Johan Andreas Hanisch byla založena v roce 1757. Vyráběly se zde zejména vzorované grádly, látky na vesty a polohedvábné šátky. Vyznamenáním pro tuto firmu bylo v roce 1811 udělení velkoobchodního oprávnění uvádět rakouskou císařskou orlici na firemním typáři. Vysoce kvalitní bavlněné, ale i vlněné materiály firma vybudovala na sortimentu složeném z rypsu, sametu a manšestru, firma také zdokonalila technologii řezání a žíhání. Synové J. A. Hanische budují novou mechanickou tkalcovnu, kde se vyrábí velice kvalitní kalmuk,
14
dušestr a samet. Její existence končí po druhé světové válce v roce 1945. (Kopecký, 2011, s. 23) Dalším šiřitelem zdejší slávy byl Karl August Jungmüchel, který postavil továrnu na potiskování látek. V roce 1830 zažádal o udělení továrního oprávnění pro potisk rozličných látek, které mu bylo téhož roku uděleno. V roce 1915 Karl August Jungmüchel umírá a firma zcela zaniká. (Kopecký, 2011, s. 23) Anton Runge byl představitelem další známé varnsdorfské firmy, která se zabývala výhradně výrobou bavlněných látek, piké, rypsu a manšestru. V roce 1819 firma obdržela úřední oznámení, že nesmí užívat rakouskou císařskou orlici na firemním typáři, jako tomu bylo u firmy Johana Andrease Hanische. Avšak jméno A. Rungeho se zapsalo do historieměsta Varnsdorf tím, že založil nadaci na zřízení varnsdorfské průmyslové školy. (Kopecký, 2011, s. 24) Bratři Ignatz a Robert Kleinovi založili v roce 1885 firmu, která patřila v tomto období k největším ve Varnsdorfu. Jelikož byli bratři židé, za 2. světové války v roce 1942 jim byla firma odebrána a převzata firmou Gebrüder Richter. (Kopecký, 2011, s. 25) Varnsdorfští tkalci byli velice vynalézaví a právem se o nich psalo ve vlastivědných poznámkách. Alois Stolle říkal: „Ukaž místnímu tkalci vzorek cizí látky a on ti jej tisíckrát lépe vyrobí.“ A tak není divu, že firmy dosáhly úroveň proslulých světových výrobců, dokonce v tomto oboru kralovaly. Proto mezi nejproslulejší textilní firmu ve Varnsdorfu patřila firma G. A. Fröhlich & Söhne. Vyráběla klasické lněné a bavlněné látky, ale zejména samety. (Kopecký, 2011, s. 33) Tato firma získala v roce 1811 také možnost užívat firemního typáře s rakouskou orlicí od císařského dvora. Ve 20. letech byla firma Fröhlich ještě manufakturou a stále vykupovala látky od domácích tkalců. (Kopecký, 2011, s. 35) Protože pro vyrobené zboží hrála hlavní roli obchodní strategie, prokázala se pravdivost rčení, které říká: „Nejde – li zákazník za výrobcem, musí jít výrobci za zákazníkem.“ A tak se zřídil obchodní sklad výrobků ve Vídni, přičemž výrobní ředitelství zůstávalo nadále ve Varnsdorfu. (Kopecký, 2011, s. 36). V roce 1898 začala firma Fröhlich vyrábět kord a v roce 1901 rozšířila modernizaci dalších úpravárenských zařízení. 6. 12. 1906 nastaly změny, když vstoupil do podniku Wiener Bankverein a firma byla rázem přeměněna na akciovou společnost. Firma G. A. Fröhlich & Söhn se díky lacinější výrobě dostala na přední místo v Evropě. Její produkci vévodily 15
samety, které napomohly varnsdorfským výrobcům k velkému finančnímu zisku. 31. 10. 1914 zničil požár veškerou výrobu látek, ale chod továrny byl znovu obnoven. V roce 1918 se tu dokonce začaly vyrábět látky z papírových nití, které získaly vysokou dokonalost. (Kopecký, 2011, s. 40) Kopecký (2011, s. 42) uvádí, že po skončení 1. světové války nebylo snadné získat pro firmu Fröhlich bavlnu, aby mohla dále pokračovat ve výrobě sametu. Cena bavlny stoupala a v roce 1925 došlo ke stávce. V roce 1926 cena bavlny klesla a firma G. A. Fröhlich & Söhn se chystala slavit 150. výročí svého založení. V tomto roce měla 76 obchodních zástupců ve všech světadílech a svou pobočku ve Vídni. V roce 1939 však zasáhla do dějin textilního průmyslu 2. světová válka a rázem se mění život všech firem. Textilní firmy jsou nucené vyrábět výstrojní součásti pro wehrmacht a jiné továrny vyrábějí součástky do letadel. Poté co nacisté zabrali zbytek Čech a Moravy, dochází ke změnám vlastnictví místních firem. V roce 1945 dochází ke konfiskaci některých textilních firem na základě dekretu prezidenta republiky a majetky prosperujících firem byly včleněny do nové vzniklé firmy – Továrny na samety a plyše, n. p. Varnsdorf. Oficiální sloučení továren vzniklo 1. ledna 1946. (Kopecký, 2011, s. 47) 1.1.3 Textilní průmysl ve Šluknově a v Rumburku Šluknov Ve Šluknově mohly textilní továrny navázat na tradici místního plátenictví, ale v polovině 19. století začala většina textilních firem ve velkém vyrábět nekonečné metry bavlněných a vlněných látek z těch nejlepších a nejrůznějších druhů materiálů. Největší a nejvýznamnější textilku ve Šluknově založil Wilhelm Weber v roce 1867. V obchodním směru se mu vedlo velice dobře a již v roce 1880 zaměstnával 400 domáckých tkalců. (Němec, 2012, s. 106) V letech 1881 – 1883 zde také postavil mechanickou tkalcovnu, kde do roku 1885 vyráběl šatovku a šátky. Později svou výrobu změnil a začal produkovat samety, které šly firmě výborně na odbyt. Svůj závod neustále rozšiřoval a zdokonaloval. Wilhelm Weber v roce 1894 postavil u šluknovského nádraží další přádelnu na bavlnu. Po jeho smrti převzali firmu synové Robert a Rudolf, kteří vybudovali další přádelnu. Bohužel firma neměla dlouhou prosperitu, protože došlo k rozdělení podniku na tkalcovnu mechanickou Wilhelma Webera a přádelnu Rudolf Weber’s Erben. Za 2. světové války tu vyráběli textil, ale i munici s granáty pro německé vojsko. (Němec, 2012, s. 106) 16
Němec (2012, s. 108) uvádí, že dalším šluknovským podnikatelem a obchodníkem s přízí a látkami byl Johann Alois Waldhauser. Jeho syn postavil v roce 1899 mechanickou tkalcovnu, kde vyráběl barchety, bavlněné šatovky a flanelové přikrývky. V té době bylo ve firmě zaměstnáno okolo 300 dělníků. Syn J. A. Waldhausera začal otci pomáhat v roce1921 po krizi, která v této době postihla snad každého podnikatele. Bohužel v polovině 30. let nečekaně zemřel a podnik se dostal několikrát do platební neschopnosti, ale Waldhauserům se zánik podařilo vždy odvrátit. Za 2. světové války se tu vyráběly různé přepínače a jističe. Po znárodnění v roce 1945 se podnik stal závodem 09 národního podniku Bytex. Mezi nejstarší tkalce ve Šluknově patřil rod Pietschmannů, který v 16. století založil místní tkalcovský cech. Pokračovatelem jejich rodové tradice byl Franz Pietschmann, který v roce 1851 začal obchodovat se svým, ale i s kupovaným plátnem. S nimi jezdil na plzeňský, ale zejména na brněnský trh. Ve firmě mu od sedmdesátých let 19. století začínají pomáhat synové Franz, Rudolf, Robert a Adolf. Každý z nich si zakládá firmu. Nejúspěšnější je Adolf, jemuž se podařilo díky otcově pomoci zakoupit několik domů, které vybavil ručními tkalcovskými stavy a zahájil tak výrobu bavlněných a polovlněných látek. V roce 1904 postavil první mechanickou tkalcovnu a poté následovaly česárny, úpravny, skárny a šlechtovny. V roce 1914 zaměstnával A. Pietschmann 200 dělniků. V roce 1926 došlo k dalšímu rozšíření výrobních prostor a ve dvousměnném pracovním provozu tu pracovalo již 350 dělníků. Na počátku 2. světové války se společníky stávají zakladatelovi vnuci Herbert a Günther Pietschmannovi a jako ostatní musejí v roce 1943 uvolnit větší část závodu pro válečnou výrobu. Po válce tovární budovy spadají pod n. p. Velveta. (Němec, 2012, s. 110) Rumburk V Rumburku v 17. – 18. století hrálo významnou roli obchodování s lněným plátnem. Vzkvétalo a šířilo se do Norimberku a dále pak až do Anglie. Po dlouhém úsilí se v Rumburku usadil první Angličan Robert Allason, který obchodoval od roku 1713 s lněným plátnem. (Němec, 2012, s. 8) V roce 1830 zakládá Anton Pfeiffer prodej bavlněných látek, ale v roce 1861 kupuje Julius Pfeiffer & Söhne dům i s pozemky od A. Allasona a staví barvírnu. V roce 1873 staví třípatrový dům, kde jsou umístěny tkalcovny s parním pohonem. Kolem roku 1840 tu také firma Johann Förster začala obchodovat s lněným plátnem. V roce 1860 se firma rozšířila
17
o tkalcovnu a produkci lněných, vlněných a bavlněných látek, ale také o barvírnu a úpravnu. (Němec, 2012, s. 10) Jak uvádí Němec (2012, s. 18) Vinzenz Bauer od roku 1860 provozoval přádelnu i tkalcovnu, ale od roku 1883 se přeorientoval na jinou výrobu. Jednou z větších rumburských společností byla v roce 1895 textilka Hielle & Wünsche. Firma zakoupila tkalcovny od A. Rauch & Co. Také Heinrich Pohl tu v roce 1864 založil svou tkalcovnu, kde se stavy zpočátku poháněly vodními koly, ale od roku 1875 už je poháněl parní stroj. Podnik vyráběl zejména stramín pro výšivky. V roce 1935 podnik přebírá Julius Heinrich Pietschmann. (Němec, 2012, s. 18) Jak uvádí Němec (2012, s. 18) místní podnikatel Edmund Tietze, staví v roce 1894 mechanickou tkalcovnu, kterou v roce 1925 přebírá firma Fröhlich & Winterberg. Ale opět tu byla 2. světová válka a podnik je v roce 1938 jako všechny firmy v okolí Šluknovského výběžku zabavený nacisty za účelem výroby munice pro německé vojsko. Žakárová tkalcovna byla postavena v roce 1904 firmou Brüder Backer & Co. Tato firma se specializovala hlavně na výrobu potahových látek. Majitelé této firmy byli židovského původu a tak byl v roce 1938 jejich majetek zabaven nacisty a jeho správcem se stává Josef Russe. Po válce se novým majitelem stává již zmíněný n. p. Bytex. (Němec, 2012, s. 18) 1.1.4 Textilní průmysl v Neugersdorfu a Seifhennersdorfu Neugersdorf Kolem roku 1660 se živili obyvatelé saských obcí Alt- a Neu-Gersdorf, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti Šluknovského výběžku a jsou podobně ekonomicky zaměřené, převážně tkaním plátna. V Neugersdorfu se zpracování bavlny poprvé objevilo roku 1820 a poměrně rychle se prosazovalo. Převážně se tu vyráběly barevně tkané a tištěné látky (tzv. Buntweberei). Z nejdůležitějších zakladatelů firem byl v Neugersdorfu Carl Gottlieb Hoffmann, který svůj první dům získal v roce 1809 a nechal v něm vázat tkací listy. Výrobu neustále rozšiřoval, inovoval a v roce 1834 si pořídil několik tkalcovských stavů. A tak vznikly vedle niťárny, tkalcovny a zušlechťovny ještě dvě barvírny a jedna střihárna. Firma C. G. Hoffmann zřídila kolem roku 1855 mechanickou přádelnu a první mechanickou tkalcovnu. Firmu Ernst Julius Hoffmann vedl majitel se svými dvěma syny. Již v roce 1873 měla v provozu 500 tkalcovských stavů. Firma se tím stala v té době největší tkalcovnou v Sasku. V roce 1883 byl Ernst Julius Hoffmann jmenován 18
královským komerčním radou a snažil se neustále držet firmu na technickém vrcholu. Vyrobené látky byly určené převážně pro vývoz do Balkánských zemí, obzvláště Rumunska a Jižní Ameriky. Z této společnosti se stal v dobách NDR jeden z největších německých textilních podniků LAUTEX, který byl v provozu až do roku 1989. (Jecht, 1925, s. 14) Další významný podnik byl založen roku 1844 Christianem Friedrichem Herzogem a zaměstnával až 400 domácích tkalců. Zde se vyráběly z bavlny látky kordové, sukňové a kalhotové. K prvnímu rozšíření firmy došlo v roce 1863 zprovozněním několika mechanických tkalcovských stavů. V nové tovární budově byla zřízena vlastní barvírna a úpravna. V roce 1872 byla firma přejmenována na Hermann Herzog & Co. a jediným majitelem byla vedena od roku 1876. (Jecht, 1925, s. 15) K rozšíření sortimentu došlo v roce 1897 výrobou oděvních látek dvojité délky, lustrových a alpakových látek, panama látek a nově také mohérové příze. Přeměna firmy a první pokusy o výrobu automobilových krycích tkanin obsahujících gumovou mezivrstvu, nastaly kolem roku 1912. Výroba automobilových tkanin pokračovala od roku 1922 a produkce mohla být rozšířená i na gumované oděvní látky. Do roku 1939 se používal přírodní kaučuk pro pogumovávání a poté došlo k přechodu na syntetickou gumu. V roce 1948 došlo k zestátnění podniku. V roce 1960 došlo k začlenění do dalších závodů a spojování s dalšími továrnami. Textilní a zušlechťovací závod Neugersdorf ( Textil- und Veredlungsbetrieb Neugersdorf). (Hartstock, Erhard, 2007, s. 14) V letech 1990 – 1993 podnik převzal soukromý podnikatel a od roku 2007 je jediným textilním podnikem zabývajícím se výrobou technických textilií. (Hartstock, Erhard, 2007, s. 15) V roce 1843 založili bratři Hoffmannové firmu August & Friedrich Hoffmann, kde byla tkalcovna, přádelna, niťárna a barvírna s úpravnou. Až do roku 1880 se tu vyráběly kalhotové látky z bavlny převážně pro německý trh a poté také na export. Sortiment se dále rozšiřoval o výrobu polovlněných, z části hedvábných dek, šátků a šatních látek. Firma J. G. Klippelm byla dalším textilním podnikem v Neugersdorfu. Byl to podnik na výrobu barevně tkaných oblekových látek z bavlny, založený roku 1849. (Hartstock, Erhard, 2007, s. 10) K zavedení nové tkací techniky značek Picano a Sulzer došlo v roce 1993. Začala se tu zavádět výroba vysoce jakostních blůzových, šatních a košilových látek. Tento závod však ukončil svou činnost po roce 2000. 19
V roce 1866 byla Christianem Gottliebem Rudolphem a jeho synem založená tkalcovna, která až do roku 1878 ve velkém měřítku zaměstnávala tkalce z Čech, protože domácí tkalci přízi nezpracovávali. Firma však v následujících letech měnila majitele a od roku 1894 přešla od výroby flanelu k výrobě oděvních látek. Za zmínku stojí, že firma Neumann & Bartsch založila roku 1875 mechanickou tkalcovnu. (Hartstock, Erhard, 2007, s. 15) Seifhennersdorf Jak uvádí Rentsch (1947, s. 16) jednou z hlavních činností obyvatel tohoto města byla od pradávna výroba nití a látek. Nejprve se tu zpracovával hlavně len a koncem 18. století jej nahradila bavlna. Existovalo zde kromě tkalcoven více bělíren, několik barvíren a několik řemeslníků vyrábělo tkalcovské stavy a jejich příslušenství. V Seifhennersdorfu bylo od roku 1761 vyráběno voskované plátno. Seifhennersdorfští textilní podnikatelé se v roce 1881dohodli na vzniku odborné školy pro vzdělávání textilních odborníků. Tkalcovský školní spolek byl založen v roce 1884 a v roce 1906 nová tkalcovská škola. V roce 1846 Heinrich Robert Marx a Peter Rentsch založili v Seifhennersdorfu svoji firmu a v jejích prostorách začal čilý stavební ruch. Podnik se jim podařilo rychle rozšířit. Při výrobě tkanin a především při barvení je potřeba mnoho vody, proto nechali vybudovat vodovod až ke své firmě. Další rok zařídili mechanickou tkalcovnu, ve které byly umístěny první mechanické tkalcovské stroje. H. R. Marx zřídil roku 1865 firemní zdravotní pojišťovnu. Jeho obchod s barevným zbožím vzkvétal v letech 1872 – 1873. V roce 1899 H. R. Marx zemřel a v roce 1891 skončila firma v insolvenci. (Griesbach, Werner, 2006, s. 95) V roce 1945 došlo k převzetí podniku sovětskou armádní správou. Pod jejím vedením se zde produkovalo ložní prádlo a oblečení. Od roku 1948 zde vyráběli jak pracovní oblečení, košile, ložní prádlo, tak padáky. Na začátku 90. let byl podnik privatizován. Dnes se na tradovaném místě opět vyrábí padáky všech typů pod firemní značkou SPEKON. (Griesbach, Werner, 2006, s. 95) Velmi rozšířeným ručním tkaním se zabýval Peter Rentsch, který je provozoval včetně všech přípravných prací. Uprostřed 60. let 19. století jeho syn August svým vedením a neúnavnou prací přeměnil ruční tkalcovnu v moderní výkonný podnik. V roce 1874 byly ve firmě postaveny první mechanické tkalcovské stavy. P. Rentsch koupil Richterovu továrnu na samety a postavil v letech 1903-1908 více nových budov, které byly moderně vybaveny. Vývoj výroby zastavilo vypuknutí 1. světové války, během níž se vyráběly látky na pokrytí vojenských přileb a obvazové materiály. Po válce se firma začala věnovat 20
produkci především kalhotových a oděvních látek z převážně podřadných materiálů. V roce 1933 vypukl v továrně ničivý požár, který zničil celou vzorkovou tkalcovnu a rozsáhlou sbírku vzorků. Tkalcovna firmy Spinnerei und Weberei AG Ebersbach produkovala především košilovinu a mako popelín. Kromě stávajícího sortimentu se zhotovovaly od roku 1933 v Seifhennersdorfu také bavlněné samety a manšestr na jezdecké kalhoty. Rozmanitost produkce látek byla ukončena vypuknutím 2. světové války. (Rentsch, 1947, s. 16) Látky byly během války produkovány pouze pro wehrmacht. Civilní výroba v Seifhennersdorfu byla po válce opět zahájena. V roce 1946 následovalo vyvlastnění. Rozhodnutím vlády musela firma od roku 1952 produkovat hladký samet. V roce 1991 došlo
k prodeji
tkalcovny,
který
znamenal
konec
tradiční
firmy
Rentsch
v Seifhennersdorfu. (Griesbach, Werner, 2006, s. 95) 1.1.5 Textilní průmysl v Leutersdorfu a Grosschönau Leutersdorf V Leutersdorfu, jedné z nejdůležitějších tkalcovských vesnic jižní Lužice se tkaní rozvinulo na přelomu 16. a 17. století. V obci se usadilo především mnoho tkalců a bylo zde několik malých bělíren a barvíren. První větší barvírna vznikla roku 1800. Mezi průkopníky tkalcovství v Leutersdorfu patří Benjamin Hüttig, který založil roku 1835 firemní obchod pro ruční tkaní bavlny a tím uspíšil nástup moderních firemních postupů. Společně se svými syny postavil v roce 1874 ve své firmě první mechanické tkalcovské stavy. Smrt postihla Benjamina Hüttiga v roce 1881 a v roce 1883 šla firma do konkurzu. (Griesbach, Werner, 1999, s. 255) Johann Heinrich Knöpfel v roce 1885 koupil konkurenční podstatu, a tím vlastnil první mechanické stavy v Leutersdorfu. Syn Johann Kaspar Knöpfel a jeho strýc Fritz Knöpfel vyráběli oděvní látky a sypkoviny. V letech 1908-1909 byla zřízena firma na výrobu zástěrovin a panama tkanin. Tkalo se zhruba na 500 tkalcovských stavech. V roce 1946 byla firma na základě rozhodnutí státu vyvlastněna a od roku 1952 se již produkovala pouze sypkovina. V roce 1963 došlo k přiřazení k VEB Bunt- und Samtweberei Seifhennersdorf. Firma produkovala výhradně kordy a bavlněné samety. V roce 1971 vznikl velkopodnik Oberlausitzer Textilbetriebe. V roce 1992 byl podnik privatizován jako Cord & Velveton GmbH. Od této doby produkuje pouze kordy a manšestry na moderních strojích. Od roku 21
2002 provozuje firma také odloučenou provozovnu – pletárnu v Seifhennersdorfu. V roce 2007 získali majítelé firmy Cord & Velveton komplex bývalé firmy ERBA LAUTEX a zřídili v nich moderní textilní zušlechťovací podnik, který funguje pod názvem Kindermann GmbH. (Griesbach, Werner, 1999, s. 256) Jak uvádějí Griesbach a Werner (1999, s. 256), firma Kreutziger & Henke, která byla založena v roce 1859, patřila k velmi známým podnikům v Leutersdorfu. Produkovala především kalhotoviny a od roku 1880 se tu vyrábělo na mechanických tkalcovských stavech. Firma vlastnila barvírnu a v té době se tkalo zhruba na 400 tkalcovských stavech. Od roku 1875 začala produkovat barevné tkaniny a provozovat tiskárnu pod názvem Ernst Berndt. Vnuk Felix Berndt zavedl v roce 1907 výrobu manšestru a sametu, který firma s názvem Velveton jako jediná v Německu vyráběla od roku 1914. Großschönau Tkalcovství plátna se stalo od konce 16. století tradicí v Großschönau, které patřilo k výrazným tkalcovským vesnicím žitavského panství. Vznikalo tu mnoho speciálních druhů tkaní, jako např. damašku a později froté. (Nürnberger, 2007, s. 46) Tkaní damašku Asi kolem roku 1665 se v Großschönau v Sasku stále více prosazovala výroba damaškové příze. Bratři Bedřich a Kryštof Lange se vracejí roku 1666 zpět do Großschönau a zavádějí své nově nabyté vědomosti o výrobě damašku ve své vlasti. Großschönau se tak stává nejvýznamnějším místem výroby damašku v Německu. Výroba ubrusů z lněného damašku si získává za několik let světovou proslulost. Damašky, které se vyráběly v Großschönau od 17. do 19. století, patřily k vrcholům evropského uměleckého řemesla. Damašek může být vyráběn z hedvábí, plátna nebo bavlny. Platí tu, že čím je jemnější příze, tím je větší třpyt tkaniny. Od doby jeho zavedení bylo tkaní damašku čistě manufakturní. V té době bylo běžné, že výroba podléhala přísným cechovním pravidlům. Saským zemským pánem bylo roku 1742 nařízeno určit pravidla a pořádky při tkaní damašku, aby nedošlo k přebytku zboží. Tímto rozhodnutím bylo zajištěno, aby tkaní damašku zůstalo v obci Großschönau. Zdejší tkalci damašku se nesměli usazovat v jiných obcích a také bylo zakázáno cizincům v obci zdržovat se u stavů. (Nürnberger, 2007, s. 50) Období rozkvětu zažilo tkaní damašku v první třetině 18. století. Proto byla většina tkalců damašku také bohatší než jejich kolegové v okolních obcích. Žitavské radě přinášel obchod s cennou tkaninou stejně jako poplatek ze stavu a koncesní poplatky do městské pokladny 22
dostatek peněz. Pruský král přispěl k jejich obchodu tím, že stejně jako čeští zemští pánové lákal tkalce z Großschönau na mnohé úlevy s tím, aby přesídlili do Slezska, podobně jako odcházeli do Čech. To v 19. století zapříčinilo úpadek tohoto textilního odvětví v Großschönau a zdejší cech byl roku 1873 rozpuštěn. (Nürnberger, 2007, s. 51) Tkaní froté Určovalo dění v obci a podobně jako u damašku pochází i froté tkanina z Orientu. Továrník Carl Heinrich Schiffner zhotovil roku 1856 první froté tkalcovský stav v Großschönau. Také Karl Gotthelf Häbler začal téměř ve stejné době výrobu froté na několika ručních tkalcovských stavech. V roce 1885 následovalo zřízení prvního mechanického stavu na „plyš“ firmou Richter & Goldberg. Touto výhodnou situací dosáhla náskoku před konkurencí výrobců froté z Großschönau. V průběhu let se výroba froté zboží rozrůstala a poptávka po něm stále vzrůstala. Historie tkaní damašku a froté je uchována v Damastmuseu v Großschönau. (Nürnberger, 2007, s. 53)
23
1.2 Přírodní textilní materiály 1.2.1 Dělení textilních materiálů Přírodní textilní vlákna
Rostlinná
Živočišná
Nerostná
Chemická vlákna
Z přírodních polymerů
Ze syntetických polymerů
Nepolymerní
ze semen ze stonků
bavlna, kapok, len, konopí, juta, ramie
z listů
sisal, manilské konopí, novozélandský len
z plodů
kokosová
srsti chlupy
ovčí, mohérová a kašmírová vlna, velbloudí srst, srst z kozy králík angorský a domácí
krátké srsti
zaječí, bobří
žíně výměšky hmyzu z nerostů
koňské žíně přírodní hedvábí, plavé hedvábí azbest, skleněná vlákna
z kovů
měď, hliník
celulózová
viskózová, měďnatá, acetátová
ze živočišných bílkovin z rostlinných bílkovin polyamidová
kaseinová, keratinová, kolagenová, fibroinová arašídová – z podzemnice olejné sójová – ze sójových bobů silon, dederon
polyesterová
tesil, slotera
polyakrylonitrilová
tepelné izolace, filtry
polypropylenová
dopravní pásy, rybářské sítě
polyuretanová polyvinylchloridová polyvinylalkoholová
lycra ochranné pracovní oděvy, protirevmatické prádlo oděvní a bytové textilie
kovová
celokovová nebo metaloplastická řezaná nit
skleněná
tepelné a zvukové izolace
uhlíková
strojírenský a letecký průmysl podle Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 17)
24
1.2.2 Tkanina, pletenina, netkaná textilie Tkanina Tkaní je nejstarší způsob výroby tkaniny a celé tisíciletí se tato technika zakládá na stále stejném principu. (Arsenjerová, Wolfová, 2005, s. 7) Původně se tkalo tím způsobem, že se na dvě tyče, které byly upevněny kolíky k zemi, napnuly podélně pásky lýka a mezi ně se vplétaly příčné pásky, takže provázáním vznikl plošný výrobek. (Fukač, Indra, 1977, s. 14) Tkanina patří mezi plošné textilie. Je vytvořená ze dvou soustav nití, které se navzájem kříží a provazují v pravém úhlu. Jedna soustava jsou osnovní nitě, položené rovnoběžně po délce tkaniny, druhou soustavu tvoří útkové nitě, provázané pod a nad osnovními nitěmi přes šířku tkaniny. (Bohanesová a kol., 1988, s. 56) Zhotovují se na strojích a podle způsobu zanášení útku mezi osnovní nitě dělíme stroje na tkací stavy a tkací stroje. (Šprync, Foltýn, 1988, s. 251) V současné době se tkají tkaniny na mechanických poloautomatických, tryskových, výjimečně na ručních stavech. Příze dostává tkalcovna z přádelny navinuté na potáčích nebo cívkách. Zvlášť se připravují osnovní příze a zvlášť útkové příze. (Šebesta a kol., 1976, s. 53) Mezi základní tkalcovské pojmy patří: vazný bod – místo, kde se kříží osnovní a útková nit vazný bod osnovní – osnovní nit je položená nad útkovou nití vazný bod útkový – útková nit leží nad osnovní nití dostava – počet osnovních a útkových nití na délce 1 cm nebo 10 cm střída vazby – pravidelné opakování osnovních a útkových nití, které se pravidelně opakují po celé délce i šířce tkaniny. (Šprync, Foltýn, 1988, s. 254-255) Vazba nám určuje vzhled tkaniny, který může být hladký nebo strukturální, vytváří různé pravidelné i nepravidelné vzory. V praxi rozlišujeme tyto druhy tkanin: pestře snované – tvoří je různobarevné osnovní nitě a jednobarevné útkové nitě pestře házené – jde o jednobarevnou osnovní nit a různobarevné útky 25
pestře tkané – kombinují se různobarevné osnovní i útkové nitě Vazby tkanin dělíme podle techniky zpracování na základní, odvozené a ostatní vazební techniky Mezi základní druhy vazeb řadíme plátnovou vazbu, která patří mezi nejjednodušší vazbu. Pravidelně se tu střídají osnovní vazné body s útkovými. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 152) Pro keprovou vazbu jsou typické šikmé řádky, které směřují buď zleva doprava, což je pravý kepr, nebo opačně, kdy vzniká – levý kepr. U atlasové vazby jsou ve střídě ty vazné body, kterých je méně a které jsou rozmístěny tak, že se navzájem nedotýkají. Základní atlas je pětivazný. (Bohanesová a kol., 1988, s. 64 ) Princip tkaní se od starověku nezměnil. Tkaní se postupem času zdokonalovalo, aby mohla být tkanina delší a širší. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 149) Tímto se také tkanina rozlišuje od ostatních textilních výrobků, např. pleteniny, krajkoviny nebo netkaných textilií. Proto tkaninu používáme na výrobu vrchního ošacení, lůžkovin nebo bytového textilu a technických materiálu. (Fukač a kol., 1986, s. 15) Pletenina Kovaříková (1985, s. 24) uvádí, že pleteniny patří mezi velkou skupinu plošných textilií, které jsou vyrobeny z jedné soustavy nití pletením a to buď, vodorovně nebo svisle. Pleteniny se používají všude tam, kde můžeme využít jejich dobrých vlastností. Oproti tkaninám mají řadu žádaných výhod jako je splývavost, prodyšnost, hřejivost, malou nebo žádnou mačkavost a hlavně jsou příjemné na dotyk. Mezi nežádoucí vlastnost pletenin patří paratelnost a náchylnost k zachytávání oček. (Bohanesová a kol., 1988, s. 75). Současná pletařská technika umožňuje výrobu pletenin, které mají charakter tkanin (nejsou tažné), ale zachovávají si kladné vlastnosti pletenin. (Bohanesová a kol., 1988, s. 75) Dále Bohanesová (1988, s. 75) uvádí, že nitě, v pletenině nejsou položené rovně jako v tkanině, ale jsou uspořádány ve tvaru obloučků. To znamená, že pletenina má v určité šířce položenou větší délku nitě, která umožňuje při namáhavém tahu značné prodloužení pleteniny.
26
Kovaříková (1985, s. 25) popisuje, že v pletenině rozeznáváme dva druhy oček: lícní očka a rubní očka. Lícní očka jsou ta, kde je klička protažená předcházejícím očkem zezadu dopředu. Rubní očka jsou ta, kde provlékaná klička směřuje zepředu dozadu. Pletením se vytváří vazba, která zajišťuje provázání nití v pletenině. Základem všech textilních vazebních technik je vazný bod. Je to místo, nitě překříží. Při pletení se tvoří kličky, které se vzájemně provlékají. Při provlékání kličky se na niti vytvoří dvojice stejných vazných bodů. (Kovaříková, 1985, s. 25). Očko je tvořeno základním jehelním obloučkem se dvěma stěnami očka. Úzce s ním souvisí klička a smyčka, které se tvoří prohýbáním nití při pletení. Klička je otevřená. Tvar nitě má podobu proti sobě obrácených písmen S. Smyčka je uzavřená. Tvar nitě je podobný malému psacímu e. Řádek tvoří očka, která jsou vázaná v pletenině vedle sebe ve vodorovném směru. Sloupek je sledem oček, která jsou v pletenině ve svislém směru nad sebou. (Šprync, Foltýn, 1988, s. 268) Rozdělení pletenin Charakteristikou pletenin je jejich druh a vazba. Pro pletení můžeme použít soustavu příčnou – útkovou nebo podélnou – osnovní. Pletenina zátažná (Z) je vyrobena z vodorovné soustavy nití. Nit probíhá pleteninou ve směru řádku. Pletenina může být vyrobena z jedné nitě. Tyto pleteniny jsou většinou velmi pružné. Osnovní pletenina (O) je vyrobena ze svislé soustavy nití, tzv. osnovy. Nitě osnovy procházejí pleteninou ve směru sloupků. Každé očko v řádku pleteniny je ze samostatné nitě. Tyto pleteniny mají menší pružnost než pleteniny zátažné. (Kovaříková, 1985, s. 29) Druhy vazeb Vazba je způsob provázání oček, kterým dosáhneme v pletenině rozmanitých plastických a barevných efektů. Ovlivňuje i užitné a zpracovatelské vlastnosti jako je např. tažnost, pružnost, prodyšnost, paratelnost, ale i kroucení okrajů.
27
Zátažné pleteniny rozeznáváme jednolícní, oboulícní a oborubní. Osnovní pletenina je jednolícní. Pleteniny se také vyrábějí se vzorem nebo bez vzoru na pletacích strojích. (Bohanesová a kol., 1988, str. 82). Využití pletenin má velký význam jak zdravotní, tak i hygienický. Jejích prodyšnost je umožněna malými otvory uvnitř oček. Proto jsou vhodné i k nošení spodního prádla, kojeneckého oblečení, sportovního oblečení, ale i svrchního ošacení. Netkané textilie Jak uvádějí Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 9) netkané textilie se vyrábějí ze surovin, které nám slouží jako odpad, jenž by se za normálních vlastností zlikvidoval. Tato textilie ve většině případů slouží pouze na jedno použití. Výroba netkané textilie je celkem jednoduchá a její cena se pohybuje v řádu několika korun. Netkané textilie patří mezi plošnou textilii podobného druhu jako tkanina a pletenina. K výrobě je zapotřebí vlákenné rouno určité tloušťky a hmotnosti. Při výrobě odpadají nákladné operace a odlišný způsob výroby i použití, jako je tomu u tkaní nebo pletení. Vyrábějí se novými technologickými postupy, to znamená, že jsou nahrazeny mechanickými a chemickými způsoby výroby. Pro kvalitnější druhy netkaných textilií se používá rouno z delších vláken nebo vlákna vlněná. Fukač (1983, s. 27) uvádí, že se netkané textilie vyrábějí z běžných druhů vláken, jako je bavlna, která je v praxi výhodná tehdy, když se rouno zpracovává za mokra. Polyamidová vlákna slouží jako směs pro textilní účely. Polyesterová vlákna mají všestranné použití, ale jsou velmi drahá. Proto se netkané textilie nevyrábějí z hotové příze, ale z rouna nebo nití. Rouno se zpevní tak, aby získalo mechanické vlastnosti jako je odolnost proti oděru a pevnost. Pro vícestranné použití nejsou netkané textilie ideální. Jejich hlavní nevýhodou je malá pevnost. Textilie pruží pouze ve směru vlákna, ale pokud ji budeme rozpínat na opačnou stranu, tak se s největší pravděpodobností přetrhne. Vlákna, ze kterých se netkané textilie vyrábějí, jsou velmi krátká. Jestliže se textilie dlouho odírá, dochází ke žmolkování materiálu, tzn., že se povrch naruší a vzniknou na materiálu neodstranitelné žmolky. Netkané textilie se vyrábějí na proplétacích strojích, jejichž základem je ústrojí pro výrobu propletu. Používají se jako technické textilie pro tepelnou a zvukovou izolaci nebo jako podšívkové a podkladové materiály pro obuvnický průmysl. (Fukač, 1983, s. 27) Postup při výrobě netkaných textilií je rozdílný u mechanicky vázaných a chemicky pojených. 28
U netkaných textilií mechanicky pojených je rouno zpevňováno mechanicky vázanými nitěmi nebo bez vazných nití pomocí vláken ze samotného rouna. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 10) Výroba netkaných textilií pojených chemicky je produktivnější než výroba textilií mechanicky vázaných. Místo mechanického provázání jsou jednotlivá vlákna rouna navzájem spojovaná v místě překřížení pomocí pojiva. Pojivo tvoří látky tekuté nebo tuhé. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 13) Použití netkaných textilií se týká široké škály výrobků: tepelné izolace, hygienických výrobků jako je např. vata, výztuhových materiálů v obuvnictví, dekoračních textilií od záclon až pro domácí potřeby jako jsou utěrky, ručníky, ubrusy či lůžkoviny. 1.2.3 Bavlna Bavlna je jedním z důležitých textilních materiálů, který byl známý již 3000 let př. n. l. v Jižní Americe a v oblasti řeky Indu. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 16) Mezi historicky první pěstitele bavlny v Evropě patří Španělsko v 10. století. Ve 14. a 15. století je následovala Itálie a Balkán. Objasnění původu bavlníku bylo pro archeology velkým oříškem. Do Evropy bavlnu přivezli arabští obchodníci kolem 8. století našeho letopočtu a říkali ji al-kutun nebo al-ketar. Z toho vznikl v mnoha evropských jazycích název pro bavlnu (např. v angličtině cotton). (Arsenjevová, Wolfová, 2005, s. 14) Jak uvádějí Arsenjevová, Wolfová (2005, s. 16) na světě existuje asi sedmdesát druhů bavlníku, ale mezi nejdůležitější patří bavlník srstnatý a barbadoský, který má nejkvalitnější plsť a pochází ze Střední Ameriky. Bavlněná tkanina bývala vždy drahou záležitostí, ale v porovnání s vlnou, lnem či hedvábím zůstává stále její cena nižší. Ruční zpracování bylo velice namáhavé, pracné a nákladné. První americká bavlna dorazila v r. 1784 z Jižní Karolíny do britského Liverpoolu. Bavlna se pěstuje v subtropickém nebo tropickém podnebí. Rostlina dosahuje výšky podle druhu bavlníkového keře. Má velké žluté a později nachové květy. V tobolkách je až 25 semen, která po 6-8 týdnech prasknou a z každé se uvolní bílý chomáček. Po sklizni, která se provádí ručně nebo strojově, se bavlna slisuje do velkých balíků a v odzrňovacích strojích, kde jsou umístěné kovové hřebeny, se oddělí bavlněná vlákna od zbytku tobolek. Pak následuje transport do prádelny, kde se bavlna pročistí a poté následuje do mykacího
29
stroje. V mykacím stroji se jednotlivá vlákna rovnají, shrnují do svazku a ve spřádacím stroji se z bavlněných vláken souká nit. (Hladík, Kozel, Miklas, 1977, s. 35) Bavlna se skládá z 90% celulózy, zbytek tvoří voda, bílkoviny, tuky a vosky. Celulóza je nenahraditelná pro výrobu osobního prádla. Nejkladnější vlastností bavlny je dobrá absorpce vlhkosti, příjemný pocit při doteku, pevnost, pružnost a schopnost dobře absorbovat barvy. Nevýhodou je, že se mačká a jen omezeně chrání proti chladu. Právě pro tyto vlastnosti je nejvýznamnějším zdrojem přírodního vlákna. (Staňková, Baran, 2005, s. 22) Cílem bavlnářského průmyslu je vyrábět přímo na plantáži různé barevné odstíny, např. indigovou modř, která je hlavní k výrobě látek na džíny. Na přirozeně zbarvenou bavlnu sází ale jen někteří výrobci. Sally Foxová je majitelkou americké společnosti Natural Cotton, která si v roce 1990 dala patentovat dvě odrůdy přirozeně zbarveného bavlníku béžově hnědé barvy a zelené barvy. V Guatemale zase pěstují obyvatelé horských oblastí bavlnu s tmavě hnědým odstínem, nazývaném Ixoco. V současné době Sally Foxová pracuje na genově modifikovaných druzích bavlníků, ze kterých by získala oranžovou, modrou či žlutou bavlnu. Dnes mezi největší producenty bavlny světa patří Čína, USA, Indie a Egypt, který je zároveň proslavený kvalitní jemnou bavlnou. Ruční sklizní se získává nejkvalitnější bavlna a mezi producenty je na prvním místě Jižní Amerika a Čína, kde se sklizeň vyplácí díky levné pracovní síle. Bavlna se dnes už nepoužívá jen na výrobu látek, oděvů, olejů nebo střelného prachu, ale díky moderní technologii se z bavlny získávají jemnější, delší a pevnější bavlněná vlákna, která jsou odolná vůči chorobám a škůdcům. Eurobankovky jsou v dnešní době vyráběny z genově modifikované bavlny. (www.oko.yin.cz) 1.2.4 Len Len patří mezi nejstarší textilní suroviny. Jeho pěstování a využití sahá podle archeologů až do mladší doby kamenné, kde se nálezy dokládají v Robenhausenu ve Švýcarsku a u Lagozy v Itálii. Na počátku 4. tisíciletí př. n. l. zpracovávali len již staří Egypťané a v hrobkách z doby Staré říše je zobrazen postup výroby plátna. (Arsenjevová, Wolfová, 2005, str. 15) Len se zpočátku pěstoval pro olejnatá semena a později pro svá jemná vlákna. V Mezopotámii se ze lnu vyráběly provazy, sítě a tkaniny. Vysoké úrovně dosáhlo pěstování a zpracování lnu v Egyptě a poté se rozšířilo do Persie, Středomoří a Indie. 30
V Evropě pěstování lnu rozšířili Římané a Slované, kteří se již oblékali do lněných košil. U nás vydává v r. 1770 Marie Terezie patent o pěstování lnu a předení přízí. Vlákna se získávají z lodyhy lnu a celkem je známo 200 druhů lnu. Len je až 90-130 cm vysoká rostlina, která má dlouhý kořen a přímou, oblou, hustě listnatou a nahoře větvenou lodyhu. Barva květu je bleděmodrá nebo fialková. (Opravil, 1981, str. 299-305) Len je tuzemská jednoletá rostlina, která se rozděluje na len přadný a olejopřadný. Poskytuje vlákno, semeno a pazdeří. Z lněných semen se lisuje olej, z pazdeří se vyrábějí desky. Přadný len se pěstuje pro vlákno, které je obsaženo v jeho stoncích. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 22) Vegetační doba lnu je 90-100 dní. Sklízí se na základě doby zralosti a barvy stonku. Zelená zralost vede k získání hebkého, jemného a málo pevného vlákna. Raná žlutá zralost nabízí dlouhá a pružná vlákna nejlepší kvality. Při pozdní zralosti je vlákno tvrdé, drsné a láme se. Před zpracováním lnu se stonky máčí a rosí. Vlákna jsou zbarvená na základě procesu, který trvá 3-4 týdny. Po jeho skončení se len zpracovává v tírnách a na potěracích strojích. V tírnách se vlákna odděluji od pazdeří a produktem tíren je třené vlákno a koudel. (Kozlovská, Bohanesová, 2005, s. 22) Třené vlákno tvoří svazky vláken, které jsou rovnoběžně uloženy v hrstích. Délka těchto vláken je 50-80 cm. Koudel je tvořena kratšími vlákny, která jsou neuspořádaná a obsahují větší podíl ulpělého pazdeří. (Militký, 2007, s. 122) Militký (2007, s. 123) uvádí, že lněná vlákna se vyznačují vysokou pevností, která se za mokra ještě více zvětšuje, ale také nízkou tažností. Mají velkou navlhavost a vysokou odolnost v oděru. Vlákna jsou hladká, proto obsahují málo vzduchu a dobře vedou teplo. Hřejivost je menší než u bavlny a proto na omak působí chladně. Tepelnou odolnost má len vysokou, a proto využívá vysoké teploty u žehlení, kde snáší teplotu přes 200 stupňů Celsia. Len se třídí podle jemnosti, barvy, lesku a vypřadatelnosti. Pěstuje se např. v Polsku, Bělorusku, ve Francii i v Čechách. (Mojžíš a kol., 1988, s. 107) Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 24) uvádějí, že vlákna lze tvarovat málo, protože nemají schopnost podržet získaný tvar. Stárne velmi pomalu, ale delším působením slunečních paprsků postupně ztrácí svoji pevnost. Len se často směsuje s bavlnou, s viskózou a polyesterem. Používá se na ložní a stolní prádlo, ručníky, utěrky, košiloviny, šatovky, tkaniny, ale i na pracovní oděvy. 31
1.2.5 Hedvábí První zmínky o hedvábí jsou staré 5000 let. Tajemství výroby hedvábí bylo velmi přísně střeženo. Obchodníci z Číny přivážejí hedvábí do Evropy na počátku 1. stol. před n. l. po tzv. „hedvábné stezce,“ která byla dlouhá 8000 km. Vedla přes poušť, pohoří Pamír až do Turkménie, kde se rozvětvila a jednou z cest byla cesta do Evropy. Hedvábí bylo vyhrazené pouze pro císaře a jeho širší rodinu. O zcela výjimečném postavení hedvábí v čínské kultuře svědčí i to, že se používalo jako platidlo a mnozí úředníci a vojáci byli vypláceni v rolích hedvábné látky. (Liščák, 2000, s. 85) Ve 2. století n. l. ztratila Čína své výhradní postavení ve výrobě hedvábí. Čínští emigranti vzali s sebou toto „ know-how“ do Koreje a odtud pravděpodobně proniklo do Japonska ve 3. st. n. l. (Hladík, Kozel, Miklas, 1984, s. 112) Francouzský král František I. udělil hedvábný monopol roku 1540 Lyonu, který se od 16. století se stal hlavním městem hedvábí. Ve Velké Británii nabyla významu v 16. a 17. st. Tkalci z Nizozemska a Francie tu založili první dílny a továrny na tkané hedvábí. Usadili se také v Londýně a později se rozptýlili i do jiných částí země. Podlé čínské legendy o hedvábí se datuje vznik výroby hedvábí do roku 2640 př. n. l., kdy čínská princezna měla zjistit, kdo škodí morušovníku. Objevila bílé housenky, které snovaly lesklé zámotky. Náhodou upustila zámotek do horké vody a zjistila, že z něj může vytáhnout jemné vlákno a navinout jej na cívku. Podle tohoto příběhu objevila technologii výroby hedvábí zcela náhodou. V Evropě začali jako první s hedvábím obchodovat benátští kupci v Itálii. Ve 13. století bylo italské hedvábí velmi ceněné a centra výroby byla soustředěna ve Florencii a Lucce (Šprync, Foltýn s. 108) Přírodní hedvábí je bílkovinný výměšek snovacích žláz housenek nočních motýlů bourců, který se získává smotáváním a následným zpracováním. Hedvábí je vlákno, produkované housenkami motýla bource morušového. Housenky se živí listím z moruše. Samička naklade na listy moruše vajíčka, z nichž se po 8-12 dnech vylíhnou housenky, které se po 30-35 dnech zakuklují a vytvářejí bělavý či žlutavý zámotek, tzv. kokon. Uvnitř zámotku se housenka včas usmrtí párou nebo horkým vzduchem. (Vopršál, 1958, s. 197). Kokony se vloží do horké vody, která změkčí sericin, který se nachází na konci vlákna, kukla se pomalu rozbaluje, zachytí a navíjí se na cívky nebo do přaden. Vlákno známé jako surové hedvábí má barvu slonoviny. Na jeden kilogram surového hedvábného vlákna je 32
potřeba asi 45 000 kokonů. Hedvábné vlákno je pružné a pevné. (Hladík, Kozel, Miklas, 1984, s. 116) Charateristický je pro hedvábí lesk, vlákno je pružné, pevné a zároveň patří k nejjemnějším vláknům. (Kybalová, 1998, str. 13) Hedvábí se liší hmotností, splývavostí, leskem a strukturou. Vlákno z přírodního hedvábí je velkou zásobárnou proteinů, obsahuje mimo jiné i řadu aminokyselin, z nichž některé napomáhají regeneraci tělových buněk. Dnes se hedvábí produkuje zhruba ve třiceti zemích, mezi nimiž dominují Čína, Indie, Brazílie a Thajsko (www.vipcosmetics.cz)
33
1.3 HISTORIE BARVÍŘSTVÍ 1.3.1 Historie tisku na textil Tisk je nejstarší a nejjednodušší technikou vzorování textilu. Dostáváme se s ním do styku denně při oblékání košil, kalhot, triček, ale setkáváme se s ním i u bytového textilu. Předpokládá se, že tisk látek pochází z Orientu – kolébkou potiskování byla Indie, kde se začala používat textilní tiskátka. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 57) Skarlantová, Vechová (2005, s. 57) zmiňují, že tkaniny se v Evropě začaly potiskovat v 10. století a je zajímavé, že tato nejrozšířenější technika vznikla vlastně z nouze. Tiskem se napodobovaly textilie, které byly zdobené bohatými vytkávanými vzory, které si mohli dovolit pouze bohatší vrstvy, kdežto pro většinu chudých lidí byly tyto ozdoby příliš drahé a nedostupné. Tato technika se brzy objevila v Německu a odtud se rozšířila po celé střední Evropě. Imitací pro tisk byly hlavně drahé vytkávané vzory. Ale jejich napodobování nebylo jednoduché, protože šlo o úplně jinou technologii. Objevují se dřevěná razítka zvaná štočky. Jsou vyráběna z hruškového nebo ořechového dřeva a jsou velká asi jako cihla. Zkušený tiskař nejenže musel zvládat techniku tisku, ale zároveň musel umět vyřezávat tyto dřevěné formy. Na štoček se nanesla barva, která se poté obtiskla na tkaninu. Tento princip pro tkalce nebyl vůbec jednoduchý, proto se zpočátku tisklo pouze černou olejovou barvou. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 57) Trvalo ještě dlouho, než byl ruční tisk nahrazen strojovým tiskem z hloubky. Jednalo se o techniku, při níž je vzor vyryt do desky a tlakem se obtiskne na látku. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 58) V hlavní roli ručního tisku vytvářeného pomocí tiskátek byla bezpochyby příroda. Tisky se prováděly přírodními strukturami, mezi něž patřil otisk peří nebo krouživý pohyb proutku. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 59) Nejstarší tisky jsou provedeny černými sazemi rozetřenými v oleji a červenou hlinkou. Takto potištěné textilie sloužily k slavnostním příležitostem a dekoračním účelům. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 60) Jak uvádějí Skarlantová, Vechová (2005, s. 62), nejrozšířenější technikou z přírodnin je tisk bramborou. Je všeobecně dostupný všem, snadno se s ním pracuje a škrob, který brambora obsahuje, se výborně pojí s barvou. Mezi další zajímavou techniku patří tiskátka 34
z textilu, která mají zajímavý plastický vzor, jakým je manšestr, juta nebo bavlněná krajka. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 63) Plastická tiskátka tvoří různé struktury provázků, pytloviny a jiné materiály s hrubším povrchem. Přilepením materiálů na pevnou podložku vznikne „tiskátko“- matrice. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 65) Tisk pomocí šablon je technika stará jako náš letopočet. Používali ji už staří Číňané v prvním století našeho letopočtu. Přetiskovali na hedvábí buddhistické motivy. V Japonsku našla nové uplatnění vystřihováním šablon jemných vzorů z papíru. Přes papírové šablony se štětcem nanášela na plátno rezerva z rýžové kaše, která chránila vzor před obarvením ve studené barvící lázni. Byla to metoda podobná modrotisku. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 71) Sítotisk je technika ručního tisku textilu se šablonami, která se zdokonalila na rámový tisk. Šablonu tvořilo síto vypnuté v rámu. Vzor byl negativně vykryt lakem. Tato technika se začala používat při potisku na látku. U nás je nejznámější technikou tisku na textil modrotisk, jehož původ nacházíme opět v Orientu. Do Evropy se dostal až v 17. století. Modrobílou kombinaci barev začali tisknout v Nizozemí, kde tehdy přetrvávala místní tradice textilní výroby. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 75) Jak uvádí Kybal (1973, s. 71), nejvyhledávanějším pigmentem bylo indigo, které se v dnešní době nahrazuje syntetiky. Indigo, které se používá při modrotisku, se dováželo z Orientu. Do ostatních zemí se modrotisk rozšířil v 18. století, protože dovoz indiga nebyl tak finančně nákladný. Modrotisk se také stal nezbytnou součástí oblečení a kombinace barev ladila s tehdejší módou čínského modrobílého porcelánu. Dodnes je modrotisk atraktivní, oblíbený a je považován za tradiční lidovou techniku 1.3.2 Barviva Člověk používal barviva už v pravěku. Podnětem k používání hlinek nebo rostlinných barviv byla i lidská potřeba pomalovávat tělo symboly ať už válečnými nebo jinými symbolickými barvami. Barviva byla zbožím v lokálním výměnném obchodu, později se přepravovala i na větší vzdálenosti zejména prostřednictvím známé Hedvábné stezky. (Bidlová, 2005, s. 10) Technologie přípravy či výroby barviv byla tajná a předávaná ústně. Z dochovaných uměleckých památek lze zjistit, jaké pigmenty se používaly. 35
Člověk začal využívat rostliny i k barvení tkanin. To trvalo až do 19. století, 19. Století, než se objevila syntetická barviva. Z rostlin můžeme získat všechny barvy, které chceme, ale i jejich odstíny. Mezi nejstarší známé rostliny, které k barvení patří, se řadí indigovník, baryt, mořena a světlice. Barevné látky byly velice drahé a používaly se pouze pro slavnostní příležitosti. (Bidlová, 2005, s. 9) Barviva z přírodních materiálů jsou jemnější a tlumenější. Nečekaná dobrodružství můžeme získat a prožít při barvení listy, stonky, oddenky nebo plody rostlin. Již zmíněné indigo pochází ze starověké Číny, kam se dostalo z Indie ve 4. století př. n. l. (Bidlová, 2005, s. 10) Marco Polo poprvé pro Evropany popsal, že indigo není minerál, ale rostlina. Rdesno je další rostlina, která se používala jako modrá barva. První zmínky o této exotické rostlině v Evropě jsou známé poměrně dlouho, nejdříve je přinesli jezuitští misionáři. Do Anglie bylo rdesno přivezeno v r. 1766. V r. 1598 byl ve Francii vydán zákaz používat dovážené indigo, aby se podpořilo domácí pěstování borytu. (Bidlová, 2005, s. 20) Přírodní barviva Rostlinné pigmenty jsou komplexy chemických látek, které odrážejí určité barvy. Zvlášť na jaře je celkový ráz přírody patrný. Barvy náhle nabývají širokou škálu odstínů. Bílá barva není vyvolána barvivem, ale vzduchem. V současné terminologii rozlišujeme pigmenty a barviva. Pigmenty jsou nerozpustné ve vodě a barviva nám slouží k obarvování látek či ke kresbě knižních iluminací. Přírodní barviva jsou dnes již překonána syntetickými barvami, které nejsou škodlivé. Schopností přírodních barviv je vázat se na textilní vlákno a zafixovat se na něm. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 91) Skarlantová, Vechová (2005, s. 91) uvádějí, že příroda je velmi bohatá na barevné pigmenty, které lze převážně získat z částí rostlin, jakými jsou např. slupka z cibule, bobule černého bezu apod. Také bychom měli mít na paměti, že v historii textilu jiné barvivo neexistovalo. Mezi přírodními barvivy máme širokou škálu odstínů červené, modré, zelené, žluté, hnědé, ale i černé barvy. Bidlová (2005, s. 9) ve své knize uvádí, že zdrojem modré barvy byly tři rostliny: indigovník, rdesno a boryt. Avšak barvit indigem u nás je téměř nemožné. V našich klimatických podmínkách jsou uvedené rostliny nevhodné pro pěstování.
36
Výjimku tvoří boryt nenáročná rostlina, která pochází z jižní a západní Evropy. Nejstarší nálezy pocházejí z Provence v období neolitu. Ve Velké Británii se boryt používal ze všech rostlin nejdéle (Bidlová, 2005, s. 11) Jak uvádí Bidlová (2005, str. 11) rdesno tvoří svým pěstováním stejně dlouhou tradici, jaká vznikla u indiga či borytu. V Japonsku se také používá jako léčivá rostlina. V Evropě je tato exotická rostlina známá poměrně dlouho. Do Anglie byla v r. 1776 dovezena Johnem Blackem. Zdrojem červené barvy je rostlina mořena barvířská, z níž používáme kořeny. Mořena byla spojena s tzv. tureckou červení a tato barva se získává velice složitou cestou. Santal bílý je známý pod názvem barvířské krvavé dřevo neboli červené dřevo santalové a používal se k barvení vlny a dotónování indiga (Bidlová, 2005, str. 13) Červená barviva se získávala nejenom z rostlin, ale ve starověku se používaly k barvení některé druhy mořských plžů. Toto kvalitní barvivo se nazývá purpur. Žlutá barva se získávala především z kurkumy, rmenu barvířského, kručinky, ale i z mnoha dalších rostlin. Kurkuma patří mezi nejznámější rostliny, která k barvení se využívá dodnes především v jihovýchodní Asii. Také rmen je jasně žluté barvy a roste i u nás na teplých a slunných stráních. (Bidlová, 2005, str. 14) Šafrán setý neboli krokus je kulturní rostlina, která má světle fialové květy a žluté tyčinky, ale velice dlouhou trojklannou žluto-oranžovou bliznu, která se používala jako zdroj žlutého barviva. (Bidlová, 2005, s. 15) 1.3.3 Syntetická barviva „Synteticky vyrobená barviva umožňují použít barvy v nových souvislostech. Ve 20. století byla objevena nová technologie barvení.“ (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 92) Skarlantová, Vechová (2005, s. 92) ve své knize uvádějí, že tyto postupy se stále zdokonalují a v některých případech předčily postupy barvení přírodními barvivy. Kyselina pikrová je žluté barvivo, které bylo v roce 1849 vyrobeno jako první uměle. Používalo se k barvení hedvábí a vlny na žluto, ale nebylo barevně stálé při praní. Poté následoval murexid, který se solemi rtuti barvil na červené odstíny, a žlutý odstín se docílil solemi zinku. První zlom nastal, když v roce 1858 W. H. Perkin vyrobil oxidací anilínu fialové barvivo a o rok později byl z anilinínu získán červený fuchsin. (Bidlová, 2005, s. 18) „Roku 1880 se Adolfu Bayerovi podařilo vyrobit syntetické indigo, které velice rychle 37
vytlačilo indigo přírodní, stejně jako umělý alizarin postupně nahradil mořenu barvířskou.“ (Bidlová, 2005, s. 18) Původním zdrojem syntetických barviv je uhelný dehet, který se získává z koksu, amoniaku a suchou destilací černého uhlí. Nyní se umělé barvy získávají z vysoce přečištěných ropných produktů. Syntetická barviva musí obsahovat minimálně 85% čistého barviva, zbytek tvoří nečistoty ve formě anorganických solí, sloučenin kovů a organických látek. Mezi nejdiskutovanější látky patří žluté syntetické azobarvivo tartrazin. (Hladík a kol., 1982, s. 14-15) Výhodou všech syntetických barev je vysoká stálost barev a široká škála odstínů.
38
3 PRAKTICKÁ ČÁST Praktická část bakalářské práce se věnuje různým textilním technikám při volnočasových aktivitách mládeže. Mezi ně patří textilní koláž, batikování a malování na hedvábí. Existuje celá řada textilních technik, které jsou vhodné pro mládež, a myslím si, že jsou pro ně zajímavé a i lehce zvládnutelné. Také vím, že textil není tak rozšířeným tvořivým materiálem mezi mládeží, a proto je dobré ho zařadit mezi volnočasové aktivity prováděné mládeží. Poskytuje jim řadu objevných a tvořivých cest, bližší poznání, získávání nových zkušeností, vědomostí, dovedností, názorů, prožitků, ale i pochopení pestrého světa, který je v dnešní době obklopuje. Snažila jsem se popsat přípravu na pracovní postupy, používané při práci s textilními materiály, pracovní postupy samé i stupně náročnosti při vytváření jednotlivých technik. Mým cílem je vytvořit malý návod pro pedagogy volného času, kteří mohou na jeho základě a využitím vlastních pedagogických zkušeností a poznatků zatraktivnit a obohatit své výchovné působení, ale hlavně motivovat mládež k tvořivé činnosti ve volném čase. Hlavním cílem bakalářské práce je seznámit mládež s rozmanitostí textilních technik, které se dají kreativní činností přenést do přírodního prostředí i do pohádkových příběhů. Volnočasové aktivity podporují rozvoj praktických dovedností a znalosti jak využívat různé textilní techniky podle daných technologických postupů. Volnočasové aktivity mládeže také: podporují rozvíjení daných pracovních návyků a jazykových dovedností při popisu své práce rozvíjejí tvořivost mládeže a využívání textilních materiálů učí mládež hodnotit vlastní práci a práci druhých umožňují nacházet nové pracovní postupy a metody usnadňují nalézání netradičních výtvarných technik a postupů
Také je nutno dodat, že některé dílčí cíle se dostaví až v průběhu vlastní realizace. Práce s mládeží nám nabízí objevovat, jak často mladí lidé reagují na momentální situaci. Proto se někdy daná činnost rozvine neplánovaným směrem, který vyplývá z více přání mládeže
39
než z původního záměru vychovatele. Nicméně ani v tomto případě nesmíme opomenout cíle výchovy, které jsme si stanovili. Snažila jsem se také vyvarovat případného rizika, které by mohlo ohrožovat úspěšnost činností mládeže. Mezi ně patří (podle Smolíkové a kol., 2004, s. 17-30): spěch a nervozita omezování možností mládeže dokončovat činnost v individuálním tempu nevhodné prostory nevhodná organizace nedostatečně připravené prostředí Mezi nezastupitelné faktory patřila i samostatná příprava, při níž je důležité sladit výchovné cíle s motivací dané skupiny mládeže. Většina adolescentů, má dnes zájem hlavně o počítačovou techniku a nová média, zatímco my se snažíme o činnost spojenou s tradičními přírodními materiály. Proto jsem zvolila některé zásady, cíle a způsoby motivace tvořivého vyučování, které ovlivňují průběh poznávacích procesů.
Proto
zaměříme pozornost (podle Hazuková, Šamšula 1986a, s. 88-89) zejména na tyto aspekty: dobře volený námět umožnit žákům, aby se nadchli k novým nápadům nebát se zkusit něco nového zajímavá technika dobře promyšlená motivace slovní metody – vysvětlování popis názorné – předvádění, pozorování praktické – výtvarné a grafické práce a nácvik pracovních dovedností uplatňování zásady názornosti využívání zásad přiměřenosti, uvědomělosti a aktivity forma hry při práci s textilními materiály a doplňky představivost a fantazie poznávací a kreativní schopnost seznámení s novými výtvarnými materiály smyslové vnímání za pomoci textilu své prožitky dát najevo a to jak verbálně, tak i neverbálně schopnost soustředění a zklidnění
40
Metodou výzkumné studie jsem pro tuto práci použila pozorování, rozhovor a sledovala jsem výtvarné projevy mládeže. Veškeré pracovní činnosti probíhaly v prostředí, které všichni dobře znají, navštěvují ho a ve kterém se cítí přirozeně a bezpečně. Pozorováním jsem sledovala vzniklé situace, jak řízené, tak spontánní, chování jednotlivců, ale i celé skupiny. Skupina, se kterou jsem pracovala, byla složena z mládeže ve věku 16 – 19 let. Ve skupině bylo šest dívek a dva chlapci, kteří se jeví se jako klidní, příjemní, někteří citově založení, kreativní, ale i kamarádští. Z etických důvodů a kvůli ochraně citlivých údajů jsou jména členů skupiny pro účely bakalářské práce vymyšlená
Charakteristika skupiny Daniel – komik skupiny, který je u všech oblíbený a všestranně zaměřený. Eda – nebojácný, komunikativní typ, který se rád pouští do nových věcí s nadšením. Děvčaty velmi oblíbený a obletovaný, velmi zručný. Karolína – zbrklá, ale milá dívka, která je velice výtvarně nadaná. I když má vadu řeči, děvčata si s ní rády povídají. Klára – je citlivé povahy, pláče někdy kvůli své matce, která jí zakazuje oblíbenou volnočasovou aktivitu. Párkrát přišla tajně, aniž by to matce oznámila. Ze všeho nejraději maluje na hedvábí. Míša – velmi citlivá, manuálně zručná, ale daný úkol se jí musí víckrát vysvětlit. Je velice ochotná. Nikola – výrazná osobnost, má talent na malování. Velice komunikativní, ráda si povídá o své rodině, v kolektivu je oblíbená, ostatní si k ní chodí pro radu. Romana – klidná, tichá, velmi pečlivá. Je velice šikovná, má ráda pomalejší tempo a nerada se stává středem pozornosti. Šárka – milá a hodná. Je méně komunikativní, ale ráda tráví volný čas při jakékoliv výtvarné tvorbě.
41
3.1 Praktické úkoly pro mládež Předem je dobré upozornit, že v určitých praktických činnostech by bylo dobré zvolit vhodné a pohodlné oblečení, protože může během aktivit dojít ke znečištění oděvů. Je také důležité dodržovat určitá pravidla a technologické postupy, určené k plnění daných úkolů, dbát na bezpečnost práce například při batikování nebo při práci s barvami nanášenými na hedvábí. 3.1.1 Batikování Batikování je činností vhodnou k náplni volného času mládeže. Nabízí širokou škálu pracovních metod a mezi nejvhodnější, které známe, patří technika skládaná, vyvazovaná a za nimi následuje máčení do barvy. Jsou využívány i různé další varianty a technologické postupy jako je batikování voskem, batika šitá, bahenní, tie – dye, kolíčková apod. Jsou v podstatě všechny založeny na stejném principu. Dříve se barvilo na bázi z přírodních materiálů, mezi které patří cibulové slupky, listy z vlašských ořechů či černý čaj. Význam slova batika je tečkovat, malovat, ale i kreslit a psát. V případě neúspěšného provedení batiky to vůbec nevadí, protože výhodou je, že vždy můžeme vytvořit nový a neobvyklý efekt, který bude originální a módní. Při batice nepotřebujete významnou výtvarnou zručnost, ale stačí vám fantazie při vytváření požadovaného vzoru a kombinace různých barev. Umožňuje představivost a cítění při míchání barev, které nás motivují k dalším představám. Je plná napětí a emocí, platí zde pravidlo o nápaditosti, hravosti, ale batikování má i mnoho dalších tváří a postupů. Dává nám volnost ke zdobení oděvů, doplňků, ale i keramických potřeb, přináší mládeži obrovskou radost z vlastní tvorby. Dříve lidé měli k oděvu daleko citlivější vztah než je tomu v dnešní době. S oděvem se lidé ztotožňovali a stal se tak doslova a do písmene jejich „vizitkou.“ Jak jsem se již zmínila, nemusíme batikovat jenom textil, ale například voskovou technikou můžeme použít na zdobení velikonočních vajec. Proto jsem pro mládež vybrala a zvolila nejjednodušší techniky v batikování, mezi které patří vyvazovaná a skládaná batika. Než začneme s batikováním Hned na začátku je třeba si ujasnit základní pravidla a přípravu všech pomůcek, které budeme potřebovat k batikování. Ve své bakalářské práci popisuji konkrétní postupy u
42
jednotlivých textilních technik, použité pomůcky a potřebný materiál k vyhotovení oděvu nebo dekorace. Materiál Můžeme batikovat jakýkoliv přírodní materiál jako je bavlna, len, hedvábí či viskóza. Batikovat lze i materiály smíšené, ale podíl látky musí být větší než 50 procent. Syntetické materiály se barví obtížněji, barva na těchto materiálech je světlejší a nemá takový efekt. Před použitím je potřeba veškeré látky či výrobky se kterými chceme pracovat vyprat tak, abychom je zbavili tužidel, případných nečistot a jakýchkoliv impregnací. Barvy Jsou nesdílnou součástí batikování. Rozlišujeme barvy, se kterými budeme batikovat ve studené nebo v horké vodě. Barvy, které se rozpouští ve studené vodě, se nechávají na daný materiál působit alespoň 60 minut, abychom dosáhli požadovaný efekt. Barvy, které se rozpouštějí ve vařící vodě, se nechávají působit na daný materiál kolem 30 minut. Pokaždé používáme návod, který máme uvedený výrobcem na zadní straně dané barvy. Do vodní lázně také přidáváme sůl a ocet jako fixátor používaný na daný materiál. Světlé materiály či oděvy můžeme také přebarvovat, ale musíme dbát na to, aby požadovaný odstín byl zcela jiný než ten, se kterým jsme počítali. Tak například když červené tričko budeme barvit v modré barvě, výsledkem bude fialová barva. Pomůcky Nůžky, provázek, barvy na textil, hrnec, rukavice gumové, ocet, sůl, stará vařečka, látka k batikování či tričko, oděv. Vyvazovaná batika Materiál: batikovat můžeme jakýkoliv přírodní materiál. Tentokrát jsem zvolila bavlněná trička, na nichž budou vidět vytvořené geometrické tvary. Pomůcky: provázek, nůžky, barvy na textil, sůl a ocet. Postup: Zvolíme si vzor a na látce či oděvu uvážeme provázek na různých místech, která jsme si zvolili. Tam kde je provázek zavázaný, bude ponechaná původní barva textilie. Oděv či látku potom vložíme do barvící lázně, přidáme sůl, aby barva lépe pronikla do oděvu či látky. V barvící lázni ponecháme při občasném zamíchání asi dvacet až třicet minut vařit. Poté látku vyjmeme z barvící lázně a vložíme do hrnce se studenou vodou. Po
43
vychladnutí látku vyjmeme, vyždímáme a propereme v octové vodě, kde se nám barva ustálí. Rozvážeme nebo přestřihneme provázky a dáme usušit. Jako druhou techniku jsem zvolila pro mládež skládanou batiku, která mě motivovala geometrickými tvary, jako jsou čtverce nebo kosočtverce. Tato technika má celou řadu skladů, ale bude tu záležet na fantazii a tvořivosti mládeže. Skládaná batika Materiál: opět můžeme batikovat jakýkoliv přírodní materiál. Tentokrát jsem zvolila bavlněné tričko, na kterém budou vidět vytvořené geometrické tvary. Pomůcky: provázek, nůžky, barvy na textil, sůl a ocet Postup: Předem jsme si rozmysleli, který z daných geometrických tvarů budeme realizovat. Podle toho různě poskládáme a převážeme provázkem tričko (např. jako harmoniku či kosočtverce). Tričko vložíme do horké lázně s barvou a občas promícháme. Asi po půlhodinovém vaření tričko vyndáme z lázně s barvou a vložíme do hrnce se studenou vodou. Po vychladnutí z trička odstraníme provázky, vyždímáme a propereme v octové vodě, kde se nám barva ustálí. Poté znovu vyždímáme a dáme sušit. 3.1.2 TEXTILNÍ KOLÁŽ Koláž se rozvinula až ve 20. století a pochází z francouzského slova „collage“ – lepení. Touto technikou se nalepují různé materiály, nejen textilní. Když se něco vytváří vlastníma rukama z textilních materiálů, přináší nám to nejen pocit uspokojení, ale také zajímavé citové vjemy. Dotýkáme se různorodých textilních materiálů, které mohou být na dotyk nejen jemné, ale i hrubé, drsné i s hladkým povrchem. Při výběru materiálu prožíváme nejen barvy, ale i vzory. S koláží se setkáváme v dnešní době všude kolem nás, proto se tvořivost u mládeže odehrává na základě vnějších podnětů a vnitřních stavů. Výsledkem je určitý výrobek, který charakterizuje nové znaky užitečnosti. (Lokšová, Lokša, 2003, s. 16) Proto jsem u mládeže zvolila jednoduchý námět, a to vlepování různých odstřižků látek do předem předkreslených postav. Měly by vyjádřit sladění barev, strukturu materiálů, kompozici, ale hlavně vnímání estetických vlastností textilních materiálů. Používali jsme různá materiálová složení, bavlnu, len, vlnu, satén, ale i plátnovou, keprovou či atlasovou vazbu. Vzhled materiálu i vazby se poté odráží od vyhotovených koláží.
44
Kombinace barevných látek by měla ladit k předem vybrané příležitosti, při níž používáme společenský, sportovní, zimní, vycházkový, historický či pohádkový oděv. Odívání je projevem člověka a uskutečňuje se ve velice širokém společensko-kulturním rámci. A tak se vlastně mládež ve svém volném čase stala na pár dní módními návrháři, kteří pracovali jako autoři modelů, které se potom představí na přehlídkových molech. Materiál: různé odstřižky látek, krajky, provázky, korálky, knoflíky, stužky, Pomůcky: lepidlo, nůžky, pastelky, tempery, tuš, štětce, čtvrtky Postup: Předem si promyslíme, jaký druh oděvu si vybereme. Připravíme si odstřižky látek v barvách, které budeme vlepovat do předem předkreslené postavy a které jsme si obkreslili podle již připravených siluet postav ze čtvrtky. Pak už záleží na fantazii a vjemech, se kterými si musí pohrát každý sám a podle svých představ. K dispozici jsou potřebné barevné odstřižky látek, knoflíky, vlna atd. Chtěla bych se tu zmínit o koláži Karla Trinkewitze, který vytváří pestrobarevnou mozaiku, která se skládá z nejběžnějších věcí. Využívá v kolážích i slova, která k sobě spojuje jako by to byly obrázkové prvky koláže (Trinkeitz, 1999, s. 6-8). 3.1.3 MALOVÁNÍ NA HEDVÁBÍ Technika malování na hedvábí pochází z Asie a je stará několik desetiletí. (Brita Hansenová, 1997, s. 5) Každý, kdo začíná s malováním, se naučí, jak používat jednotlivé pomůcky, se kterými je možné vykouzlit krásné výtvory. Jsou nezbytné k práci s barvami, kde mezi další pomůcky patří deska pro malbu, rám na který napínáme hedvábí, štětce, které jsou důležité pro tuto práci. Existují různé způsoby nanášení barev, které nás seznámí se základními principy klasické či moderní malby na hedvábí. Luxus a nedostupnost hedvábí, nemusí být pouze synonymem bohatství, ba naopak - ceny hedvábí k dekoraci jsou již v dnešní době velmi příznivé. Při nádherné kreativní činnosti na nás dýchá rozmanitost barev a vytváří nekonečné množství efektů. Můžeme malovat jak na účelný kus oděvu, tak i jako doplněk například na šátky a šály, občas i na kravaty. Mezi nejoblíbenější materiály patří pongé a chiffon. Pongé je lesklejší, méně průhledné, na dotek skutečně "hedvábné." Je to finančně nejpřístupnější a kvalitou zcela vyhovující materiál, protože barvy se do něj dobře vsáknou a působí velmi efektně. Chiffon je 45
lehoučký, průsvitný, barvy a vzory na něm při nošení vytvářejí zvláštní efekt, protože spodní vrstvy prosvítají nahoru. Hedvábné doplňky nemusíte jen umět nosit, stačí se do nich zachumlat. Nosit je můžete kamkoliv, na schůzku, na nákup, do divadla nebo na slavnostní příležitosti. Také se skvěle nosí - v zimě hřeje, v létě chladí, ale hlavně: ozdobu nám dělá celý rok. Malbu na hedvábí jsem se naučila od své kamarádky a tím začala moje tvořivost. Připoutala mě svou hrou s barvami, nekonečností a nepředvídatelností vzorů a nových postupů. Mezi takový hit patří malování na desku, kterou představila firma Marabu. Je to malování na předguttované hedvábí (hedvábí, na kterém je již kontura - tzv.gutta natisknutá). Stačí vám jakákoli nesavá deska, sololak, umakart a výsledek je opravdu skvělý. Malování na hedvábí je mým barevným ostrůvkem pohody a harmonie. Vynikne barevnost přírody, stromy, listy, obloha, mraky. A proto jsem v malování na hedvábí našla možnost trochu té krásy uchopit. Než začneme s malováním Abychom mohli začít, potřebujeme vytvořit napínací rám, který je zhotovený z měkkých latěk, nastavitelných podle vyvrtaných dírek, vzdálených od sebe asi 10 cm, a nýtky sešroubované, podle délky tvaru hedvábí, kovové žabky na gumičkách nebo jemné háčky, sadu barev, které jsou husté nebo řídké, konturové barvy, štětce. Protože se používají tekuté barvy, musí být rám napnutý ve vodorovné poloze. Hedvábí by nemělo být prohnuté, proto je lepší provést připevnění bodově na více místech. Každý kus namalovaného hedvábí je samozřejmě originálem, protože nelze nikdy stejný motiv zopakovat. Pokaždé se barva zachová úplně jinak a to mě neustále popohání kupředu s předáváním zkušeností žákům a mládeži. V malování máme různé techniky, můžeme tvořit např. pomocí řasení, vázáním, konturovou a solnou technikou, zapouštěním barev - jinak také akvarelovou technikou, technikou slunečního tisku a malování hedvábí na desce. Já se konkrétně s mládeží budu věnovat solné technice ke zdobení hedvábných šálů. Pracovní místo Mezi důležité náležitosti potřebné k malování na hedvábí patří dostatečný prostor. Na naši výtvarnou činnost působí celková atmosféra místa, ale důležitá je i dobře osvětlená místnost. K použití je dobré mít stoly s omyvatelnou deskou a okolo sebe nalézt dostatek
46
místa na odkládání barev. Kromě toho je také důležité, abychom zakryli podlahu, nejlépe igelitem, který je určen k malování pokojů. Pomůcky Hedvábný šál, kuchyňská sůl hrubá nebo jemná, můžeme použít i sůl do myčky na nádobí. Napínací rám, barvy na hedvábí Javana, Jacquard nebo Pébeo, konturovací barvy gutta, štětce, fantomový fix - slouží k předkreslení motivů na hedvábí i na textil. Linka předkreslená tímto fixem po 48 hodinách nebo při styku s vodou zmizí. Také potřebujeme rozprašovač na vodu, nádobku na vodu a na barvy, abychom štětce mohli vymýt, fén pro urychlené uschnutí barev, žehličku ke konečné úpravě a zafixování barev. Konečná úprava hedvábí Každou malbu na hedvábí musíme upravit tak, aby zůstala trvanlivá. První způsob je fixování žehličkou. Jestliže se barva zažehlí určitou teplotou, spojí se s hedvábným podkladem. Po zažehlení (zafixování) se již barva po vyprání ve vodě nerozpustí. Je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob. Druhý způsob je fixování barev parou. Tento postup je o něco zdlouhavější než žehlení, ale na omak je potom měkčí a barvy jsou zářivější. 3.1.1 Solná technika Název nám napovídá, že tato technika je nejjednodušší a vhodná pro začátečníky. Hlavní pomůckou je sůl, kterou nasypeme na námi zvolené nabarvené vlhké hedvábí, kde jí rozsypeme libovolně po celé délce či šířce do obrazců. Sůl můžeme použít jakoukoli – jemnou, hrubou kuchyňskou nebo mořskou, ale i do myčky na nádobí. Podle hrubosti či jemnosti soli nám vznikají obrazce. Čím hrubší sůl, tím výraznější bude i výsledek. Barvu necháme pořádně uschnout, abychom dosáhli rychlejšího zaschnutí, můžeme si pomoci fénem. V tomto případě ovšem foukáme ze spodní strany hedvábí, jinak si sůl rozfoukáme po celé místnosti. Po uschnutí sůl sesypeme a znovu použijeme na další barvení. Pro dotvoření můžeme použít konturovací barvu guttu. Vytvořený vzor zažehlíme, abychom docílili toho, že po vyprání nám barva zůstane na hedvábí.
47
3.2 Realizace úkolů 3.2.1 Malování na hedvábí Mým záměrem bylo co nejlépe motivovat k volnočasovým aktivitám, jakými jsou malování na hedvábí, koláž a batikování. První aktivita byla malování na hedvábí, které trvalo od září do konce listopadu. Proměnila jsem ji na pohádkový příběh „Alenka v říši divů“ od Lewise Carrolla. Využila jsem metodu, která je založená na názornosti, aktivitě, činnosti, ale i vlastním prožitku. Každý z adolescentů se mohl vyjádřit k danému příběhu a vnést do děje, co si o jednotlivých postavách představuje, kterou bytostí by sám mohl být nebo kterou danou pohádkovou postavu by chtěl přenést na hedvábí. Nešlo tu pouze o postavy daného příběhu, ale také o krásy přírody. V knize je vše do detailu popsané a z každého kousku příběhu si může mládež sama vybrat a pokusit se o kresbu vyloženě surrealistickou. A když necháte mluvit mládež jakožto dané postavy, uvidíte, že to je geniální dílo, které velmi specificky kritizuje její vlastní nešvary. A tak se všichni přenesli do příběhu, který jsme samozřejmě uvedli do dnešní doby a týkal se mládeže, která je neustále ohromená, má svůj svět, který je plný podivných dějů. Je tvrdohlavá, má své rychlé řešení, vypráví si fantastické příběhy a zápletky, které jsou způsobené jejich nadřízeným, kterým není nikdo jiný než vedoucí volnočasové aktivity. Někdy je mládež také neochotná, někdy přívětivá, neústupná a přitom je neustále dětská. Naším světem je výtvarná místnost, kde se realizují dané úkoly. Každý měl za úkol vybrat si postavu, do které se vžil, a svou představu o bytosti přenést na hedvábí. Úkolu se zhostila většina a vybrala si kočku Šklíbu, Kloboučníka a Srdcovou Královnu. Ostatní se ujali pestrobarevné přírody, kde jsem nejprve navrhla, aby si dané postavy, ale i přírodní krásu nejdříve nakreslili na čtvrtku, aby měli představu, jak bude vše vypadat a jakou barevnou kombinaci budou používat a které motivy potom budou realizovat na hedvábí. Hlavním úkolem také bylo zvolení vhodných barev a tak jsme došli k závěru, že by bylo dobré si něco říct o barvách, kterou bude každý z nich používat. Vyjmenovali jsme si základní barvy a ke každé přiřadili její symbolický význam.
Červená – je barvou ohně a krve.
Zelená – je barva, která symbolizuje naději.
Modrá – je barva chladná, ale uklidňující.
Fialová – je barva studená, ale mystická.
Černá – je barva smutku, ale i společenská. 48
Žlutá – je barva slunce, která hřeje a povzbuzuje.
Zlatá – je barva lesku a bohatství.
Růžová – je symbolem něhy a lásky.
Oranžová – je barva optimismu a mládí.
Hnědá – je barva trpělivých lidí.
Bílá – je barva čistoty a nevinnosti.
Všichni se zhostili úkolu velmi svědomitě a své návrhy nakreslili temperami na čtvrtku. Mládež si hedvábí položila na stoly, na kterých jsou položené umakartové desky, abychom se vyhnuli znečištění stolů. Aby hedvábí lépe drželo, přilepili jsme ho v rozích speciálním lepidlem na textil. Pak už si mládež připravila štětce, širokou škálu barev na hedvábí a konturu, tzv. guttu.
Tužkou na hedvábí (tzv. Fantomova tužka) se nejdříve návrh
předkreslí na hedvábí a pak se vše obtáhne konturovací barvou. Tato tužka se ztratí po navlhčení. Nikdy si nemůžeme být jisti, kam se barva dostane, až začnete vybarvovat. Záleží na jednotlivci, jak si poradí s danou barvou, která se několikrát ředí vodou. Pak už se čeká na výsledný okamžik, který odhalí, jak se která barva vpije do hedvábí a jaký bude kontrast. Další aktivitou bylo malování hedvábných šátků, které bylo také inspirováno příběhem, jenž rozvíjel pestrobarevnost přírody. Opět jsme s mládeží náměty přenesli na čtvrtku, kde byla kombinace rozmanitých barev. Použili jsme šátky z hedvábí o velikosti 1,50 m x 1,50 m. Ze všeho nejdříve jsme museli sestrojit rámy z dřevěných měkkých latěk, nastavitelné podle vyvrtaných dírek, vzdálené od sebe cca 10 cm a sešroubované nýtky podle délky hedvábných šátků. Okraje hedvábných šátků jsem začistila na obnitkovacím stroji. Na gumičky se navlečou žabky a ty se navlékají na rám. Dáme do každého rohu jednu, aby gumička byla na obou laťkách, které tvoří roh. Potom na každou laťku navlečeme gumičky zase asi v pěticentimetrových odstupech. Teď už je postup práce stejný. Šátek napřed přichytíme v rozích a potom přichytíme vždy dvě protější strany. Žabky na šátek nepřichytáváme celé, ale jen asi z poloviny. Pak už stačilo náměty předkreslit tužkou na hedvábí, umístěné na rovné tvrdé ploše, protože napnuté na rámu by se těžko kreslily. Když byly náměty předkreslené, nejdříve se musely jednotlivé obrysové čáry obkreslit konturovacími barvami, které jsou náročné na přesnost a působí proti rozpíjení barev. Konturu musíme nechat důkladně zaschnout, v žádném případě jsme se nesnažili práci uspěchat tím, že činnost urychlíme fénováním. Mohlo by dojít k poškození kontury. 49
Jakmile je kontura suchá, můžeme začít s vybarvováním. Je možné vybarvovat přímo suché hedvábí a do světlé barvy zapouštět tmavší odstín. Nebo si můžeme plochu navlhčit čistou vodou a barvu zapouštět do vlhkého hedvábí. Mládež je třeba poučit, aby šetřila s vodou. Čím více bude hedvábí mokré, požadovaný barevný odstín nebude mít efekt. Rámy byly položené naplocho a opíraly se mezi jednotlivými stoly nebo byly podepřeny židlemi. Jestliže by byly napnuté, barvy by se roztékaly a vpíjely by se mezi sebe navzájem, i když jsou obrysy obtažené konturovacími barvami. Po vybarvení daného obrázku jsme přistoupili k malování ostatní plochy. Větší plochy se malují vždy od jednoho rohu a postupujeme tak, abychom nenechávali barvu zaschnout. Lepší je si hedvábí navlhčit. Bezpečnost a doporučení Je nutné dbát na pracovní bezpečnost a také např. na riziko zašpinění oděvu. Při střídání barev dbáme na správné vymytí štětců, které mohou způsobit jejich promíchání při tvoření motivu, ale i smísení v nádobce s barvou. Při otírání štětců jsou vhodné kousky bavlněných hadříků. Vždy dáváme pozor, abychom si nezaschlou barvu nerozmazali rukou. S tímto malováním to měla mládež poněkud komplikovanější, protože šátky byly veliké a tak nám nezbývalo nic jiného než malovat různě ze židlí nebo klečet na stolech. Nikola se pro malování na hedvábí nechala inspirovat týdenním pobytem v Paříži, kde zhlédla Monu Lisu od Leonarda da Vinciho. Příprava byla náročnější z toho důvodu, abychom vybrali věrohodný obrázek v různých velikostech a co v nejlepších barvách, podle kterých se bude portrét malovat, a důležité bylo také správné namíchání barevných odstínů. Při samotné přípravě jsme se rozhodovaly, v jaké velikosti bude portrét tvořen. Opět jsme zvolili velikost 1,50 m x 1,50 m a tak jsme museli vytvořit další rám z dřevěných měkkých latěk. Portrét Mony Lisy si dívka předkreslila tužkou na hedvábí předem na stole, na rovné ploše, protože kdyby bylo hedvábí již napnuté na rámu, špatně by se jí obrys vykresloval. Okraje hedvábí jsme tentokrát nezačišťovali. Na gumičky se navlečou žabky a ty se navlékají na rám. Dáme do každého rohu jednu, aby gumička byla na obou laťkách, které tvoří roh. Potom na každou laťku navlečeme gumičky zase asi v pěticentimetrových odstupech. Teď už je postup práce stejný. Šátek napřed přichytíme v rozích a potom přiložíme vždy dvě protější strany. Žabky na šátek nepřichytáváme celé, ale jen asi z poloviny. Rám, který máme připravený k malování, nebude položený, ale postavený na výšku. Čím více je 50
hedvábí napnuté, tím lépe se nám na něj bude malovat. Vlastní tvorba mohla začít. Nejprve přišla na řadu konturovací barva a pak už malování barvami na hedvábí. Poslední realizací v malování na hedvábí byla solná technika. Za motivaci mi posloužila obyčejná voda, tuš a barvy na hedvábí. Názorně jsem předvedla, jak krásně vypadá, když štětec namočíte do tuše či do barvy na hedvábí a pak ho ponoříte do vody. Okamžitě se vám zjeví nádherné obrazce vytvořené z barev, které se mezi sebou prolínají a vytvářejí nádhernou barevnou kompozici. Je to stejné, jako když mraky plují po nebi a vytvářejí krásné a měnitelné obrazce. Stejné je to i u solné techniky, kde sůl nesmí chybět a dělá kouzelné obrazy. Záleží ovšem také na hrubosti soli, na které je solná technika založená. Čím výraznější a větší chceme mít vzor, tím větší krystaly soli musíme použít. Výsledek bude efektivnější a obrazce budou výrazné. Naopak jemná sůl nám udělá efekty jemnější a struktura obrazců bude vypadat na první pohled menší. Sůl do myčky má zrnka největší, a proto nám vytvoří i největší obrazce. K této realizaci byly zapotřebí hedvábné šály, které byly zhotoveny ve velikosti 150 cm x 45 cm. Opět jsme potřebovali sestrojit dřevěné rámy k dané velikost šálů. Na gumičky navlečeme žabky a ty se navlékají na rám. Dáme do každého rohu jednu, aby gumička byla na obou laťkách, které tvoří roh. Potom na každou laťku navlečeme gumičky zase asi v pěticentimetrových odstupech. Teď už je postup práce stejný. Šálu napřed přichytíme v rozích a potom uchytíme vždy dvě protější strany. Žabky na šálu nepřichytáváme celé, ale jen asi z poloviny. Mládež jsem seznámila s tím, že sůl na sebe váže vodu, a proto této vlastnosti využíváme u solné techniky. Každý z nich si zvolil barvu, která se mu líbila, jen jsem jim připomněla, že pro lepší výsledek se více hodí tmavé barvy, ale samozřejmě že mohou použít i světlejší odstíny. Předem jsem je upozornila, že je potřeba správně odhadnout vlhkost hedvábí a množství soli. Hedvábí jsme navlhčili rozprašovačem, což je velice důležité k dosažení daného efektu. Pak jsme rozsypali libovolně zrnka soli a kdo chtěl, mohl si utvořit nějaké obrazce. V tom okamžiku jsme pozorovali, jak vznikají jednotlivé mramorové plochy, na kterých jsme přidávali nebo ubírali zrnka soli a tím dotvářeli výsledný efekt na šálách. Má to výhodu v tom, že v místě položení obarveného zrnka vznikne barevná tečka a okolo ní mramorovaná plocha. Nakonec jsme nechali vše pořádně prosychat na vzduchu, místo toho, než bychom používali fén, který urychluje schnutí, ale má nevýhodu v tom, že sůl je pak rozsypaná všude v prostoru. Zrnka soli jsme pak ze šály smetli a nechali jsme jí ještě pořádně uschnout. Můžeme si ji uschovat na další použití. 51
Nakonec jsme všechny namalované výrobky zafixovali žehličkou, která nám zabrání v nechtěné změně barev při praní. Při nedostatečném zafixování barev může při praní postupně dojít k jejich vymývání a blednutí. U prvního praní je dobré dát do vody trochu octa, barvy se nám ustálí. Nedílnou součástí byl po realizaci úklid pracovního místa. Z mých pedagogických zkušeností vyplývá, že je dobré, aby každý dostal pouze určené množství soli. 3.2.2 Batikování Jako druhou aktivitu jsem zvolila batikování. Přemýšlela jsem o motivaci pro mládež a napadlo mě, že bychom se mohli inspirovat malířem Františkem Kupkou, který využíval ve svém malířství abstraktní linii. Vzorem bylo sportovní oblečení, které měli naši sportovci na OH 2012 v Londýně. Také mě rovnou napadly olympijské kruhy, které je možné vytvořit vyvazovanou batikou nebo letokruhy u stromů. U skládané batiky jsme se inspirovali kubismem, kde je charakteristikou prostorová koncepce, která nezobrazuje tvary jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně a rozkládá je na nejjednodušší geometrické tvary, jako je čtverec, obdélník, kosočtverec. Mým záměrem se tedy stal pro barvení přírodní materiál, tedy bílá bavlněná trička, na kterých se nám nejlépe osvědčí kreativita mládeže. Zvolili jsme vyvazovanou batiku, která je poměrně jednoduchá a všem dobře srozumitelná. Tuto techniku jsme zkombinovali se skládanou technikou, při níž vznikají pravidelné tvary. Než jsme se však pustili s mládeží do práce, vysvětlila jsem postup a vyžadovala jsem, aby si každý z nich udělal představu o konečném výrobku. Vysvětlovala jsem jim, že začátek je vždycky ideální a důležitý, ale že také musí počítat s tím, že výsledek hotové batiky nebude takový, jaký si ho na začátku přesně představovali. Nejvíce se mi na této technice líbí právě ona předvídavost a nadšení, s nímž se mládež se pustila do zadaného úkolu. V této technice hraje roli spousty faktorů, jako je míra stažení provázku, časový interval barvení, ale záleží i na materiálu. Nikdy nevíte, kam se barva dostane a kam ne. Připravili jsme si bavlněná trička provázky, nůžky a posadili jsme se ke stolům, kde si každý na svém bavlněném tričku vyvazoval podle své představy, ale i podle momentální nálady. Někteří zvolili obě varianty najednou, jak vyvazovanou tak i skládanou batiku. Další fází bylo samotné barvení, na které se mládež moc těšila. Připravili jsme si barvy na textil v práškové podobě zn. Duha, které si sama mládež předem zvolila. Byla to barva červená, námořní modř a žlutá. Jelikož jsme měli malý prostor v kuchyňce, všichni jsme se tam nevešli a postupně jsme se vystřídali po skupinkách. Zároveň jsme museli připravit tři nádoby s vodou, do kterých jsme vysypali 52
barvy. Každý si určil barvu, do které chce své tričko ponořit. Pak už jsme začali dávat trička dychtivě do barvící lázně a netrpělivě čekali na daný výsledek. Abychom strávili čas čekání, každý si představoval, jak bude jeho tričko asi vypadat a střídali jsme se v občasném míchání vyvázaných triček ve vodní lázni. Ke konci jednu dívku napadlo, že své tričko zkusí dát jen z poloviny do ještě druhé barvící lázně. Když uběhla doba, kdy se trička začala vyndávat, byl tu rozruch a každý z nich chtěl mít tričko co nejdříve vymáchané a ustálené v octě. Pak přišlo na řadu to, na co všichni dlouho a netrpělivě čekali: přestříhávání provázků, nadšení, radost a křik bylo slyšet, jakmile každý z nich přestřihl kousek provázku a na svět se provalily krásné obrazce. Pak už si všichni mezi sebou trička ukazovali a neradi je šli dát uschnout na sušák. Nedílnou součástí realizace byl úklid pracovního místa. Pro barvení bych příště zvolila větší prostor, než byla naše malinká kuchyňka. Bezpečnost a doporučení Při barvení v lázni je potřeba důsledně dbát na to, aby si mládež zbytečně nepotřísnila vlastní oděv, protože při míchání ve varu stříká kolem přebytečná barva. Doporučuji papírové kuchyňské utěrky na odsávání nadbytečné barvy. Při samotné práci je vhodné použít gumové rukavice pro zabránění zabarvení rukou. 3.2.3 Textilní koláž Třetí a poslední aktivita byla textilní koláž. Opět jsem mládež motivovala, tentokrát příběhem známé Stokerovy knihy Drákula, která se odehrává v období romantismu na přelomu 18. a 19. století. Drákula nosí pouze černé oblečení a má nepřirozeně červená ústa. Na svém hradě měl tři družky, které v té době nosily spanilé šaty, obohacené krajkami a stuhami, ale opět v černé barvě. A tak jsme s mládeží vymýšleli, jakou barevnou kreativitu by mohli uplatnit v realizaci koláže. Španělské Flamenco byla další motivace. Vzniklo v 15. století, kdy krásné tanečnice Flamenca byly oblečeny do dlouhých šatů s mnoha volány. Ty v partiích trupu a rukou těsně přiléhají k tělu. Od boků dolů se sukně znatelně rozšiřuje, aby při tanci bylo zvýrazněno víření sukně, na níž jsou bohatě našívané volány. Barvy a vzory šatů souvisely s módou v daných regionech. (Čapek, 1970, s. 194). Samozřejmě, že jsem realizaci nechala na fantazii mládeže, ale snažila jsem se je také něčím upoutat a pomoci jim při hledání představy, kterou by mohly zpracovat. Než jsme se ale pustili do tvorby, každý si rozhodl,
53
kterou postavu bude tvořit, aby nevznikl chaos při vlastní realizaci. U některých vznikaly konflikty, protože se nemohli rozhodnout, co budou tvořit a jak budou při práci postupovat. K vlastní tvorbě si tedy mládež přichystala odstřižky látek, různé stužky, krajky, korálky, knoflíky, lepidlo, nůžky, pastelky, tempery, tuš, štětce a čtvrtky. Měli jsme připravené vystřižené postavy z tvrdšího kartonu různé velikosti, které posloužily mládeži k obkreslení na čtvrtku. Velikost čtvrtky si mohl každý vybrat sám. Pak už začal každý realizovat na svou postavu metodou textilní koláže. Obkreslení postavy na čtvrtku byla první fáze. Pak už si každý začal pracovat na své postavě. Do práce mládeže jsem téměř nezasahovala. Nechala jsem pracovat jejich bujnou fantazii. Jen když někdo chtěl s něčím poradit, snažila jsem se každému z nich vyhovět. Moc se mi líbilo, jak každý z nich svůj úkol bral zodpovědně, někteří měli obrázky stažené z internetu, aby věděli, jaké šaty se nosily v době romantismu nebo aby věděli, jaké šaty vybrat k tanci Flamenco. Úžasný byl jeden z chlapců, když se mě zeptal, proč musí stříhat malé kousky na koláž, když je rychlejší ustřihnout jeden velký kus látky a ten přilepit. Po dokončení všech výtvorů jsme koláže vystavili na stoly.
Nedílnou součástí činnosti, byl úklid pracovního místa po
realizaci úkolu. Pro příště bych nechala mládež, aby si své siluety postav z kartonu připravila sama.
3.3 Vyhodnocení realizovaných úkolů Práce s technikami, které jsem s mládeží vytvářela v jejím volném čase, mě velice lákala a musím říct, že spolupráce se všemi žáky byla velice příjemná a zajímavá. Díky jejich snaze a u některých i talentu vznikly velmi krásné, nápadité a zajímavé výrobky, které budeme vystavovat na školních akcích. Mládež získala ucelenější poznatky o textilních technikách a jejich využití ve volném čase. Motivací si vytvořila mládež kladný vztah k zadávaným úkolům. Mládež poznala postupy vybraných textilních technik, ale i důležitost vzájemné spolupráce. Přesvědčila jsem se o tom, že si mládež tímto způsobem posiluje své schopnosti, projevuje nadšení z vlastního poznávání a také radost ze získaných poznatků. Své dovednosti si mládež díky konkrétní a názorné pracovní činnosti lépe zapamatují. Všechny aktivity, které jsem s nimi realizovala, jsem měla velmi pečlivě připravené a také jsem se snažila metodicky postupovat. Byly situace, kdy jsem od svých plánů musela opustit a improvizovala jsem na základě nápadů mládeže. V celé realizaci úkolů jsem používala metody založené na prožitku, komunikaci, na tvoření fantazie, ale i na experimentu. Pozorovala jsem spontánní chování mládeže. Při malování na hedvábí používala mládež barvy, které si zvolili k danému příběhu citem a fantazií. Měli například 54
připravený příběh o pestrobarevnosti barev, které formulují lidské potřeby. Nacházejí tu něco z běžného života, co se opakuje stále dokola po staletí. Některá roční období u nich vyvolávají sympatie, u jiných vzniká apatie nebo soucit. Jaro určili jako vítěze mezi čtverem ročních období, protože začíná vše rašit, růst a kvést. Léto je u nich spojeno s představou tepla, stálosti barev a získání nových přátel. Podzim je bojovníkem proti zlu, což pro nás znamená špatné počasí a barvy, které byly veselé, postupně blednou, až skomírají. Zima je obrazem skutečnosti, v níž převládá chlad, mráz a připomíná nám ledové království. A právě fantazie je spojená s tvořivostí, která v mládeži probouzí mnoho činností. Při tvůrčích činnostech spolupracovala mládež velmi aktivně. S batikováním se někteří setkali poprvé a prokázali, že je to baví a že si tuto techniku oblíbili. Mládeži byl ponechán prostor pro tvořivost a bylo jasné, že se těšili, co z toho vyplyne. A potvrdilo se mi, že prožitkové učení nabízí prostor všem. Byla jsem mile překvapená, že jsou šikovní a že je textilní techniky zaujaly. Zaznamenala jsem pouze jednu aktivitu, textilní koláž, která nenadchla chlapce. Motivace na téma Drákula nebo španělský tanec Flamenco, byla pro ně utrpením. Vtipná odpověď jednoho z chlapců „proč musí stříhat malé kousky na koláž, když je rychlejší ustřihnout jeden velký kus látky a ten přilepit,“ pobavila celou skupinu, včetně mě. Byla to jediná aktivita, kterou chlapci nedokončili. Také jsem se zaměřila na vztahy mezi mládeží, jejich chování, kooperaci a individualitu. Metodu založenou na komunikaci jsem využívala během celé realizace. S mládeží se známe ze školních akcí a tak jsem je nemusela pobízet k rozhovorům. Někteří se překřikovali, kdo co řekne první. Činnost, kterou jsem s mládeží zrealizovala, byla pro mě velkým přínosem. Povedlo se mi mládež zaujmout, naplnit veškeré záměry a cíle, které jsem si naplánovala. Důležitou roli tu také hraje naslouchání mládeži a jejímu okolí. Je na pedagogovi volného času, jak si s danou situaci poradí.
3.4 Výstava vzniklých artefaktů Nejnovější výstavu ručních prací pořádala dospívající mládež pod názvem „Tvořivé ruce.“ Zahájení prezentace artefaktů mladých tvůrců se konalo 28. 2. 2014 od 16. 00 hod. Domově mládeže. Vernisáži byli přítomni rodiče, učitelé, ale i žáci školy. Výstava se těšila značnému zájmu a byla zorganizována za značné podpory školy, trvala celý týden i pro veřejnost.
55
4 ZÁVĚR Téma této bakalářské práce jsem si vybrala proto, abych dokázala, jak je volnočasová aktivita pro mládež důležitá při podpoře pracovních činností, pracovních dovedností, ale i významným výchovným činitelem, který rozvíjí a formuje osobnosti. Vytvořit pro mládež takové činnosti a náměty, aby výchova, péče, vzdělání, ale i zábava, byly využité k realizaci a k uspokojování různorodých společenských potřeb, je v dnešní době velmi náročný úkol. Mým cílem bylo přiblížit mládeži textilní techniky ve volnočasových aktivitách tak, aby začala vnímat jejich důležitost v životě člověka. Než jsem přikročila k praktické části, zabývala jsem se teorií, která se zaměřovala na historii textilu, barvířství a rozdělení textilních vláken. Pro realizaci úkolů jsem využila příběhů, které vždy vycházejí z vlastních znalostí, ale také ze situací v kolektivu mládeže. Navazuje na osvojené dovednosti a vědomosti tak, aby se mládež prostřednictvím pracovních činností rozvíjela a nabývala žádoucích kompetencí. K naplnění realizace přispělo propojení činností a to jak spontánních, individuálních, tak i kolektivních. Mládež také ovlivňovala svými tvořivými nápady a náměty průběh celé realizace. Většina volnočasových aktivit probíhala s prožitkem, propojujícím fantazii, realitu, informace, myšlení i city. Veškeré textilní techniky jsou vyzkoušené s mládeží a jejich postup a popis je obsažen v praktické části. Většina činností je zachycena na fotografiích, které jsou umístěné v přílohách. Dospěla jsem k názoru, že volnočasová aktivita spojená s textilními technikami je pro mládež nepostradatelnou součástí prožívání volného času a je významnou výchovnou činností, která je bohatým zdrojem poznání, mravních vztahů, rozvíjí pracovní představy a především fantazii, která nám prohlubuje vědomost. Věřím, že tato práce bude přínosná, protože v dnešní době si stále více mládeže určuje, kdy, kde a s kým stráví svůj volný čas. Proto je zapotřebí nabídnout jí takovou škálu možností, aby neohrozila vývoj jedince v kvalitního člověka.
56
5 Seznam příloh Příloha 1: Tkalcovna Adolfa Pietschmanna Příloha 2: Textilní továrna G. A. Fröhlichs Söhne Příloha 3: Tkalcovna a přádelna Franze Hanische Příloha 4: Pamětní list k 100. výročí podniku Ignaz Richter & Söhne Příloha 5: Úpravna látek Peregrin Worm Příloha 6: Tkalcovna Julius Pfeifer & Söhne Příloha 7: Přípravné práce – malování na hedvábí Příloha 8: Malování na hedvábí – Alenka v říši divů Příloha 9: Malování na hedvábí – Alenka v říši divů Příloha 10: Malování na hedvábí – Alenka v říši divů Příloha 11: Ukázka malování na hedvábí Příloha 12: Práce mládeže – malování na hedvábí Příloha 13: Ukázka přípravné práce – malování na hedvábí Příloha 14: Práce mládeže – malování na hedvábí Příloha 15: Ukázka – malování na hedvábí – Mona Lisa Příloha 16: Práce mládeže – malování na hedvábí – Mona Lisa Příloha 17: Malování na hedvábí – ukázka solné techniky Příloha 18: Malování na hedvábí – ukázka solné techniky Příloha 19: Práce mládeže – solná technika Příloha 20: Práce mládeže – solná technika Příloha 21: Přípravné práce – skládaná batika Příloha 22: Přípravné práce – vyvazovaná batika Příloha 23: Práce s mládeží – vyvazovaná batika Příloha 24: Práce s mládeží – skládaná batika Příloha 25: Práce s mládeží – kombinace skládané a vyvazované batiky 57
Příloha 26: Přípravné práce – textilní koláž Příloha 27: Práce s mládeží – textilní koláž Příloha 28: Práce s mládeží – textilní koláž Příloha 29: Práce s mládeží – textilní koláž – Flamenco Příloha 30: Pozvánka na výstavu mládeže Příloha 31: Pozvánka na výstavu mládeže Příloha 32: Výstava vzniklých artefaktů mládeže Příloha 33: Výstava vzniklých artefaktů mládeže Příloha 34: Výstava vzniklých artefaktů mládeže
58
6 Seznam literatury
ARSENJEVOVÁ, Z., VOLFOVÁ, E. 2005. Tkaní. 1. vyd. Brno: CP Books, a. s. ISBN 80-251-0301-3. BIDLOVÁ, V., 2005. Barvení pomocí rostlin. Praha: Grada. ISBN 80-247-1022-6. BOHANESOVÁ, B. a kolektiv, 1988. Oděvní materiály. Praha: SNTL. ČAPEK, K., 1970. Výlet do Španěl. Praha: Československý spisovatel. FUKAČ, F. a kolektiv, 1986. Technologie tkalcovství. Praha: SNTL. FUKAČ, F., INDRA, J. 1977. Technologie tkalcovství II pro 2. a 3. ročník SPŠ textilních. Praha: SNTL. GRIESBACH, W., 1999. Leutersdorfer Heimatbuch. Leutersdorfer: Gemeindeverwaltung. GRIESBACH, W., 2006. SPEKON – Chronik einer Firma. Seifhennersdorf. HAZUKOVÁ, H., ŠAMŠULA, P., 1986a. Didaktika výtvarné výchovy I. 2. vyd. UK Praha: SPN. HAZUKOVÁ, H., ŠAMŠULA, P., 1986a. Didaktika výtvarné výchovy II. 2. vyd. UK Praha: SPN. HANSENOVÁ, B., 1997. Malujeme na hedvábí – krok za krokem pro začátečníky. 1 vyd. Praha: IKAR. ISBN 80-7202-198-2. HLADÍK, V. a kolektiv, 1982. Textilní barvířství. Praha: SNTL. HLADÍK, V., KOZEL, I., MIKLAS, Z. 1984. Textilní materiály. 2. vyd. Praha: STNL. CHRÁSKA, M., 2007. Metody pedagogického výzkumu: Základy kvantitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1369-4. KOZLOVSKÁ, H., BOHANESOVÁ, B., 1998. Oděvní materiály I. 2. vyd. Praha: Informatorium. ISBN 80-85427-28-9. KYBAL, A., 1973. O textilním výtvarném projevu. 1. vyd. Praha: SPN. KYBALOVÁ, L., 1998. Dějiny odívání: Starověk. 1. vyd. Praha: Lidové noviny. ISBN 807106-145-X. KOVAŘÍKOVÁ, M., 1985. Vazby a rozbory pletenin. Praha: SNTL. 59
LIŠČÁK, V., 2000. Čína dobrodružství hedvábné cesty. 1. vyd. Praha: SET OUT. ISBN 80-86277-11-9. LOKŠOVÁ, I., LOKŠA J., 2003. Tvořivé vyučování. Praha: Grada. ISBN 80-247-03742-2. MOJŽÍŠ, B. a kolektiv, 1988. Len jeho historie, pěstování, zpracování a užití. Praha: SNT. MILITKÝ, J., 2007. Přednášky: Textilní vlákna. Speciální vlákna: 2. vyd. TUL Liberec. ISBN 978-80-7372-169-5 NĚMEC, J., 2012. Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska. Vydalo město Rumburk. ISBN 978-80-87513-01-9. OPRAVIL, E., 1981. Z historie lnu v našich zemích a ve střední Evropě. AR 33. RENTSCH, P., 1947. Hundert Jahre Arbeit und Aufbau 1847 – 1947. Zittau: Roter Stern. SKARLANTOVÁ, J., VECHOVÁ M., 2005. Textilní výtvarné techniky. 1. vyd. Plzeň: Fraus. ISBN 978-80-247-2035-7. SMOLÍKOVÁ, K. a kolektiv, 2004. Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický. ISBN 80-87000-00-5. STAŇKOVÁ, J., BARAN, L., 2008. Tradiční textilní techniky. Praha: Grada. ISBN 97880-247-2035-7. ŠEBESTA, V. a kolektiv, 1976. Oděvní materiály. Praha: SPN. ŠPRYNC, E., FOLTÝN, J., 1988. Textilní materiály pro 1. – 3. roč. SOU. Praha: SNTL. TRINKEITZ, K., 1999. Život je koláž. Gallery, Praha. ISBN 80-86010-18-X. VOPRŠAL, W., 1958. Náuka o textilních materiáloch. Bratislava: SVTL.
Internetové odkazy: Oko: Bavlna. [online]. [cit. 2014-01-15]. Dostupné z: www.oko.yin.cz/12/bavlna/ VIP cosmetics: Vše, co nevíte o hedvábí. [online]. [cit. 2014-01-15]. Dostupné z: http://www.vipcosmetics.cz/moda-a-styl/vse-co-nevite-o-hedvabi.html EU Projekt Portál: Tradiční textilní techniky. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: www.eupp.cz/opvknoop/
60
7 Příloha
Příloha 1: Tkalcovna Adolfa Pietschmanna
Příloha 2: Textilní továrna G. A. Fröhich’s Söhne 61
Příloha 3: Tkalcovna a prádelna Franze Hanische
Příloha 4: Pamětní list ke 100. výročí podniku Ignaz Richter & Sohne
62
Příloha 5: Úpravna látek Peregrin Worm
Příloha 6: Tkalcovna Julius Pfeifer & Söhne
63
Příloha 7: Přípravné práce – malování na hedvábí
Příloha 8: Malování na hedvábí – Alenka v říši divů 64
Příloha 9: Malování na hedvábí – Alenka v říši divů
Příloha 10: Malování na hedvábí - Alenka v říši divů
65
Příloha 11: Ukázka malování na hedvábí
Příloha 12: Práce mládeže – malování na hedvábí
66
Příloha 13: Ukázka přípravné práce – malování na hedvábí
Příloha 14: Práce mládeže – malování na hedvábí 67
Příloha 15: Ukázka malování na hedvábí – Mona Lisa
Příloha 16: Práce mládeže - Malování na hedvábí – Mona Lisa
68
Příloha 17: Malování na hedvábí – ukázka solné techniky
Příloha 18: Malování na hedvábí – ukázka solné techniky
69
Příloha 19: Práce mládeže - solná technika
Příloha 20: Práce mládeže - solná technika
70
Příloha 21: Přípravné práce – skládaná batika
Příloha 22: Přípravné práce – vyvazovaná batika
71
Příloha 23: Práce s mládeží – batikované triko Vyvazovaná technika
Příloha 24: Práce s mládeží – batikované triko Skládaná technika 72
Příloha 25: Práce s mládeží – batikované triko Kombinace vyvazované a skládané batiky
ko ky
Příloha 26: Přípravné práce – textilní koláž 73
Příloha 27: Práce s mládeží – textilní koláž Drákula
74 Příloha 28: Práce s mládeží – textilní koláž Flamenco
Příloha 29: Práce s mládeží – textilní koláž Flamenco
Příloha 30: Pozvánka na výstavu mládeže 75
Příloha 31: Pozvánka na výstavu mládeže
Příloha 32: Výstava vzniklých artefaktů mládeže
76
Příloha 33: Výstava vzniklých artefaktů mládeže
Příloha 34: Výstava vzniklých artefaktů mládeže
77
