Po Hnojákově 1 2013 Na první májový víkend jsem se vydal do mého letního sídla v Hnojákově. Zdálo se, že květnové počasí už bude konečně aspoň přijatelné, nebude pršet ani v noci mrznout. Výjezd z Prahy byl obtížný. Mé auto mělo po zimním neježdění vybitou baterii a jen málo benzínu v nádrži. Museli mě roztlačit naši mimopražští elektrikáři, na druhý pokus už blaflo, a tak jsem u nejbližší pumpy natankoval. Páteční cesta okresní silnicí do bývalého okresního města nebyla ničím zajímavá, ani zimou poškozená, vozovka nebyla moc děravá. Nově tam vznikl, ve městě, prý finančně výhodný market. Dá se před ním pohodlně zaparkovat a do nákupních vozíků se nemusí dokonce ani zastrkovat mince. V potemnělé hale mají mnoho zdánlivě levného zboží, ceny jsou však bez DPH, ve skutečnosti je dražší než jinde. Daleko zajímavější bylo vedlejší řeznictví. Tam byly ceny skoro poloviční, maso české a neobyčejně dobré, jako za totality. Po další jízdě jsem zastavil u nové farmářské farmy. Koupili ji jehovisté, po bývalém kvetoucím JZD. Nakoupili americké krávy, slepice a na českých polích pěstují dokonce české brambory. Vše prodávají jen tři dny v týdnu, kdo si třeba pro stáří či chudobu nemůže zajet sám nakoupit, může si jeden den v týdnu nechat vše dovézt, až před dům. Tak rychle se, po 70-ti od konce války, podařilo povznést tyto zapomenuté končiny. Zrovna oni - jehovisté tu způsobili skutečnou hosanu. Nakupování potravy jsem dokončil v totalitní vesnické prodejně. V potemnělé prodejně se těžkou chůzí plazila stará prodavačka. Chtěl jsem koupit nové brambory, neměla, prý jsou na místní moc drahé! Pár věcí k jídlu ale ještě měla. Do krámu se přibelhal ze svého bydliště, v garáži, mladopenzista – Pytlík (bývalý traktorista JZD – vždy bez řidičského průkazu)! V loňském roce míval v ústech aspoň ty dva horní špičáky. Letos už neměl žádný zub, nemá peníze na drahého zubaře! Bezzubé dásně, obou čelistí, mu doléhaly těsně k sobě. Začal mi vyprávět místním hovorem, o ničem, sliny mu odkapávaly a hovorem stříkaly až za mne! Rychle jsem raději tu zbytečnou tlachalku ukončil. Nakoupená vejce a jogurty jsem v té přehšli prvního jarního a obsáhlého nákupu v autě rozdrtil. Při vykládce před chatou mi z tašky kanul žloutek a jogurt. Po dojezdu na rodnou hroudu, po dlouhé zimě jsem nezjistil ani podstatnou zkázu. Hřebíky v dřevěné stěně mi jako obvykle mrazem vyskákaly, šrouby se mrazem vyšroubovaly. Byl jen větrem utržený okap a pár větví pod tíhou sněhu odlomených. Z loni zasazených rostlin mi jich skoro polovina vykvetla. Po zahradě mi pobíhal srnec, musel jsem ho vyhnat přes plot, s hustým ostnatým drátem. Zůstaly mi po srnci jen bobky v trávě. V loni nastražených pastích nebyla jediná myš. Vyběhl jsem, nepromyšleně do mokrého trávníku zahrady, lezly v ní desítky hlemýžďů. Teprve později jsem si všiml, že mi lezly po černých kalhotách. Dosedl jsem do křesla pode mnou křupla hlemýždí schránka. Šlem byl hrozný a těžko odstranitelný. Pustil jsem se do vaření potravy, široko daleko v kraji se nedá najíst, proto mají zdejší muži na vaření manželky. Naklepával jsem rozprostřené maso a hned na něj usedaly mouchy a vosy. Musel jsem je ručně odhánět. 1
Začalo pršet, každý den i noc, jen s krátkými přestávkami. Na noc jsem si musel zatopit mokrým dřívím, po pěti hodinách se mi to, s pomocí pevných a tekutých podpalovačů zdařilo. Venkovní teplota z pěti venkovních stupňů stoupla až na 15. Přes den mi udržovala vnitřní teplotu místnosti jen běžící chladnička. Zabavoval jsem se, v tom chladu a dešti mé dovolené, sledováním rozhlasu a televizoru. Tam běžely pořady z tropických ostrovů. Pojídal jsem v té nečasové hrůze aspoň jižanské banány. Ve chvilce mezi deštěm jsem se vypravil do blízkého městyse. Po dlouhé zimě tam bylo na ulicích skoro liduprázdno. Jen prodejna zbraní a střeliva byla otevřená. Před restaurací se poflakovaly mladé ženy a popíjely pivo, jejich čuba také polehávala. Uvnitř restaurace obědvali ještě tu pracující muži, venkovští řidiči. Další dny dovolené byly úplně stejně nudné. Nudu přerušil jen přelet jednoho ptáka a jednoho letadla. Při přeletu letadla se všechny vesnické čubky rozštěkaly. Už jsem se těšil na návrat do hukotu velkoměsta - Prahy. Při výjezdu z Hnojákova, tam musím projet nejužším místem vesnice. Zleva musím rukou pokynout dvěma novousedlíkům, zprava dvěma starousedlíkům. Po téhle silničce se tetelila tamní čubka a hejno slepic. Snad jsem to tentokrát nepřejel? Je to tam jako průjezd celnicí. Na návsi probíhala katolická polní mše, s dechovkou. Před vjezdem do Prahy byla tentokrát past. Odstřihovaly tam místní most (dříve se odstřihoval jenom papír). Nemohl jsem hned opustit dálnici, až pak další objížďkou. Nikdo to tam neznal a tak do mě málem naboural policejní řidič. Pokračoval jsem domů pražskou MHD. Do tramvaje přistoupil kriminálník se svou vězeňskou kurtizánou, oba s velmi ošklivými tvářemi. On měl v podpaží skleněnou varnou desku od elektrického sporáku, asi čerstvě ukradenou. Lokty měl obnažené a silně pokousané od štěnic. Byl na ně nepěkný pohled. Brzo ale vystoupili. Pak přistoupil mladý pěkně oblečený muž. Měl nejistou stabilitu a byl zarudlý ve tváři. Raději jsem vstal a poodstoupil, udělal jsem dobře. Za chvilku hodil „šavli“ přímo na mé sedadlo. Také hned vystoupil. V bytě, po návratu, jsem se po dovolené musel „odvšivit“ koupelí. Vhodil jsem do pračky nejdříve hlemýždi zašlemované černé kalhoty. Všechny ostatní lůžkoviny jsem přidal a vypral, pak teprve jsem mohl vlézt do lázně já. Nedělní návrat do Prahy byl v ten den doslova „negří“ záležitostí. Ráno jsem pustil televizi, v ní běželi maratonský běh Prahou černoši. U benzinové pumpy, na obou skleněných dveřích byli vyobrazeni také negři, při spuštění večerní televize zase černoši! Stačilo jedno přespání v Praze a byl jsem z „dovolené“ odpočat. Kde jsem si odpočinul či povznesl duši těžko posoudit.
Miloš Nekvasil
2
1
Po Hnojákově 2 2013 Nikdo mi nechce uvěřit, jak bohatý společenský život si tam vedu. Pořád mě navštěvují živočichové, dnem i nocí. Jako důkaz poslouží horní fotografie. Po návratu z dovolené, ze šťavnatou zelení překypujících Jizerských hor jsem se v červenci vrátil na mé letní sídlo, ve Středočeském kraji. Tady už listí žloutlo. Přírodní živly (vichřice, mráz, led, sníh, myši) mi letos nic nezničily, tak jsem očekával poklidný zbytek dovolené. V selských klanech tu jsou hluboce zakořeněny selské pudy. Pohněvaly se už před 150-ti lety. Třeba o umístění plotů. Hněv je dědičný, jako u sicilské mafie. I přes den je na návsi raději liduprázdno. Už ale první večer to začalo. Soused Hlušec se chytl se svou Hlušcovou. Řev „hlubokého citového vztahu“ se nesl vesnicí, psi se rozštěkali. Ona vyřvávala: Jdi z mého života do prdele, nebudu platit vesnické meloucháře, nevyčistil jsi mi bazén od řas, potřebuji chlapa vydělávajícího peníze, a ne domovníka a správce! On pořvával: Půjdu do prdele, kdo se ti tu bude o vše starat? Na důkaz vážnosti svých slov nožem nebodla do manžela ale jen do nafukovacího bazénu, slunečník a kořenáče vyházela přes plot, na obecní cestu. Po třech hodinách řevu se na tu noc smířili. Následující den byla zase repríza. Protější soused Vypálený také řve na manželku. On ale má důvod, ona je hluchá. Přes den nemůže poslouchat její celodenní plácání ve slovenštině, (co se nakoupí její 100-leté sestře na Slovensku, asi do výbavy). Manžel proto celý den pobíhá kolem domu, řeže dřevo a strká trávu do hub králíkům. Manželku navštěvuje jen kvůli obědu, a když usne, to už nemluví. Jeden den bylo letos moc teplo, on v 82 letech přenášel a řezal topné dříví. Udělalo se mu večer nevolno a musela přijet sanitka. Odvezla ho do nemocnice, brzo se zotavil a opět pobíhá kolem domu. Neskončilo jen tímhle. Meteorologové v rádiu hlásili tornádo s bouří a deštěm. K večeru jim to konečně a kupodivu vyšlo. Bouře a déšť byly jen 2
obyčejné. Vítr byl neobyčejný, stromy se ohýbaly v pravém úhlu, až k zemi. Ozvaly se jen dvě dunivé rány. První odnesla mou popelnici na mé auto. Druhá rána byla od pádu koruny smuteční vrby. Zdejší tornádo překonalo i tornáda americká, náš vzor! Tvrdí se, že vše zlé je pro něco dobré. S Hlušcem jsme vrbu rozřezali. Na mé letní sídlo proniklo opět denní světlo, až tomu tornádu nakonec děkuji. Pahýl od vrby mi teď žlutě září, jako další slunce.
SADAŘSKÝ ROK Letos dlouho pršelo, pak přišla mimořádná horka. Zahrada si to uvědomila a nechtěla hned plodit. Tak jsem třeba petržel sázel pětkrát. Některé cibuloviny nestačily vůbec vykvést. Hnědí slimáci se přemnožili a ožrali květiny. Slimáci mi také nalezli do studny a byli nasáti do potrubí, které ucpali. Musel jsem roury s rozdrcenými červy čistit pětkrát. S pitnou vodou z vodovodu mi vytékala hlemýždí sekaná. Jíní slimáci mi ožírali toaletní mýdlo. Úroda višní se mi letos vydařila. Po otrhání jsem je musel vykleštit, pecky jsem odstraňoval kleštícími kleštěmi. Červená šťáva stříkala na koberec, na mé nohy i strop. Když jsem „dokleštil“, bylo to v místnosti jako po krvavé středověké bitvě. Zamrazit plody pak už bylo jednoduché. Nedozrálá malá jablka a hrušky mi sfoukávají silné větry. Musím je předčasně vozit do sběrny, na kořalku. SNY Při dvouměsíční dovolené se mi každou noc zdály hezké sny. Asi to bylo tím, že jsem nemusel dva měsíce souvisle pracovat. Jen dva sny byly ošklivé. V prvním jsem si sám sypal můj popel do mé stříbrné rakve. Moc jsem se nadřel, byl jsem moc těžký. V druhém jsem provázel knížete Schwarzenberka zasněženou Prahou. Dopadlo to špatně, ukradl mi starožitné hodinky. OBYVATELSTVO Tak jako každý rok, se krajem potuluje kočující šílenec. Asi to byl on, který jeden večer na mě z polí volal haló, halo, haló. Policii se zatím nepodařilo ho chytit. Dosud nikoho nezabil. Toho loňského šílence našli s nápisem v kapse: Ihned vrátit do blázince … ! Obyvatelstvo pochopilo demokracii po zdejším. Vesele dál melouchaří a neplatí DPH. Nebude přeci živit státem přeplácené a bohaté Cikány.
3
Socialistická, vesnická, moderní prodejna potravin přežila demokracii jen 20 let. Přišel bankrot. Vesničané nakupují ve městském marketu. ŠOVINISMUS Projevuje se tu soukromým vlastnictvím popelnic a jejich obsahu. Odpad už tu mají tříděný. Také vlastní soukromé popelnici, střeží si je víc než panenství. Chtějí se přiblížit Praze, západní Evropě, snad i vysněné Americe. Byl jsem za necivilizovanost Pražáka seřván dvakrát. Krámská mě uviděla, jak odhazuji dvě láhve do její popelnice. Prý, zda v Praze ještě nemáme tříděný odpad? Někde ho skutečně nemáme. Marné byly argumenty, že láhve jsou od ní a že popeláři to odvezou stejně. Druhé seřvání bylo po ohození láhví do odpadkového koše prodejny potravin. Prodavačka se divila, kdo jim to tam do něj odhazuje sklo? Vše bylo, za ta léta, na mě. POBYT Musel jsem si nakupovat potravu, vařit ji a umývat kastroly. PET lahve jsem likvidoval ekologicky, rozptyloval je hořením, do ovzduší. Každý večer jsem spálil dvě v kamnech. Nerozčiloval jsem tak popeláře, hořekující nad zbytečným převážením vzduchu, (s prázdnými PET láhvemi v kontejnerech). Market v okresním městě asi už si zažil své. Musí v něm stále být po zuby ozbrojený profesionální ochránce. I ten se už bojí o život, proto se skrývá v neprůstřelné kukani. Z dlouhé chvíle si mačká počítač, ať si ukradne kdo chce a co chce. Pán Bůh to přeci stvořil pro všechny, takové je tu v kraji rčení! Jako labužník jsem si kupoval jehovistické mléko, od už amerických krav. Byly na něm tři centimetry smetany. Kam se hrabe to od českých krav, natož to z továrny. Mléko bylo se zárukou proti zkysání, mohlo se do krámu i vracet. Pak, že české zemědělství neuživí české obyvatelstvo a musí se vše jen dovážet. Tvrdil to jeden znamný český vlastizrádce. Svědci Jehovovy tu předvádí lhářovi úplný opak. „Svědkové“ ze zemědělské nadprodukce uživí mnoho svých dětí a zaměstnávají dokonce četné okolní obyvatelstvo. Uvědomil jsem si, jak výhodné je mít sídlo na vlastním pozemku. Z okna jsem pohodlně mohl na vlastní trávník odhazovat nedopalky, zvadlé květiny, kýchat, oklepávat plácačkou dobité mouchy a vyhazovat slupky od brambor. Vše se to rozptýlí časem samo. To ve městě nejde. Nudné večery a noci jsem trávil s televizorem. Musel jsem se spokojit s „kečupovou americkou kulturou“. Vrcholně jsem byl spokojen, když na jednom programu hořelo a na druhém byla povodeň. Jindy mi byla zadostiučiním „díla“ o zlém žraloku, zlém ještěru, zlém krokodýlovi, velehorském negrovi a podobném kečupovém umění. Při kečupových hororech se mi dobře usínalo. Málokdy jsem musel usínat při stanici ZOOM, tam dávaly jen mořské rybičky. Po sledování televize do tří ráno jsem se dospával do tří odpoledne. Ráno mě probouzely mouchy onipováním v obličeji. Cirkus do okresního města už nezajíždí, jejich maringotky však ale ano. Postávají u silnice, hnízdí v nich kočovní řezníci, rybáři a pekaři. Na nákup masa jsem si oblíbil u kočovného řezníka z Tábora. Prodává ho z chlazené maringotky. Je neobyčejně kvalitní, poctivé, jako bývalo za „totality“. Při prodeji od něj odřezává tuk a šlachy.
4
V městyse už opět ožila prodejna zbraní a střeliva. Dveře prodejny jsou otevřené i přes den, v noci je tu možné koupit vražedný nástroj ale až po zatelefonování. Je tu ale mírumilovný kraj, nikdo nikoho nechce okamžitě odstřelit. DOPRAVA Už i tady nastoupil feminismus. Za volanty osobních aut sedí výhradně jenom ženy. Dopravní značky ani předpisy jim nevadí. Bourají často, ale ne smrtelně. Babičky už nekrmí husy ani kachny, teď mačkají mobily, počítače a auty se vozí k vnoučatům. Strašlivě spěchají, jako by jejich potomci právě umírali!? NÁVRAT DO PRAHY Na prázdninový návrat do Prahy jsem se netěšil. Před odjezdem do Prahy jsem tam musel podstrojit jedovatou stravu myším a slimákům. V okresním městě, u nádraží, řádili obecní policajti. Chtěli peníze jen od parkujících řidičů. Špinavců postávajících a na ulici se povalujících si ani nevšimli. Už na stanici metra I.P.Pavlova se překřikovali žebráci. Jedni řvali: Peníze na jídlo, druzí peníze na slepce. Nikdo jim nic nedal. V Praze bylo moc lidí a aut. Ulice byly rozkopané. Zase mě město nezklamalo, tentokrát mi ale byt nevykradli. Terasa bytu byla od holubů silně pokálena. Po chodnících, se povalovali propuštění a hladoví trestanci. Tramvajové nástupní ostrůvky byly oblity betonem proto, aby z nich baby nepadaly pod jedoucí auta a tramvaje. V bytě se, po otevření okna světlíku vyvalily tlusté mouchy ze suterénní „putyky“. Po otevření spíže vylétaly mouchy z mých shnilých brambor. Žár léta mi upálil venkovní teploměr. Raději jsem vzpomínal na ty dva měsíce mimopražských prázdnin.
Miloš Nekvasil
5
6
Po Hnojákově 3 2013 Neviditelná ruka trhu je u nás, v Hojákově vidět. Hladovějící, přespolní běloši trhají jablka u silnic, prodávají je do sběrny a kupují si za stržené peníze chléb. Bělochy nevyplácí stát tak štědře jako Cikány, jen za jejich barvu kůže. Tady se malým podnikáním v řemeslech, v nové demokracii daří, a místní lidé i trochu bohatnou. Snad se sem snad blíží druhá průmyslová revoluce. Tento víkend byl ve znamení nezaměstnaného souseda Hlušce a jeho peníze vydělávající manželky. Ta si sem sezvala známé z dětství, ze sportovních klubů. Hostila, krmila a noclehovala je. Ani nebyli v noci moc hluční, měsíc jim k tomu svítil. Hvězdou garden party byl manželský pár. Dříve ženská Romana byla nyní přeoperovaná na Ondru. Měl s sebou i původní milenku, nyní už manželku. Druhý den mě přišel Hlušec navštívit. Řekl jsem mu, že já takové, přeoperované známé nemám. Příště ať si pozve chlapa, přeměněného na ženskou. Hlušcovi koupila peníze vydělávající manželka elektrické kolo. Už první den ježdění se vymlátil, měl obličej poškrábaný, různobarevný. Večer jsem se ve své chatě díval na televizor. Dávali americkou „kečupovou kulturu“. V něm žral zlý, obrovský krokodýl blondýnu v bílých šatech příčně. Bylo to nevkusné „obžerství“, moc krvavé. Kdyby ji polkl podélně, už by to bylo umělečtější. 1
Ulovil jsem do rána jen tři myši a jednu sršeň. Na venkovský víkend jsem si vzal mentolové cigarety s kapslí mentolu ve filtru. Ta se musela před zapálením prsty rozdrtit. Připadal jsem si jako kdysi maršál Goehring, před popravou. Ten, před popravou, také rozlouskl kapsli s kyanidem, teprve pak skonal. Také jsem tu kapsli rukou rozmáčkl a labužnicky si cigaretu zapálil. Já jsem po mentolové kapsli naopak pookřál. Zpět jsem v Praze jel MHD. Chlapík seděl v tramvaji a v ruce držel knihu, jako by ji chtěl číst. V rukách měl strašlivý třes. Přes toto třesení nemohl z přečíst ani řádku. Z těchto neradostných, třídenních zážitků jsem byl nakonec rozladěn a ne víkendem povznesen.
Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 4 2013 Počátkem listopadu tu do země zalezli hlemýždi, slimáci i ropuchy. Lidé tu z domů nevycházeli ani na dvorky, natož na náves. Posedávali doma u počítačů a mačkali mobily. Obyvatelstvo, pokud vůbec jde po návsi je otrhané, v bývalých družstevních montérkách, neostříhané a ožralé. Vzpomíná na bývalý blahobyt socialismu a vzdychá po něm. Maso na prodloužený víkend jsem nakoupil u kočovného řezníka v maringotce, u silnice. U pátečních voleb do Parlamentu ČR tu zemřel na místě jenom jeden volební komisař. Aspoň bylo o čem mluvit, v té nudě Hnojákova. Krámská na návsi zbankrotovala, obyvatelstvo nakupuje ve městských marketech. I hospoda zbankrotovala – demokraticky. Výdobytky socialismu tak skončily. Na návsi tak zůstala jen věžička se zvonem; tu vystavěli za mocnářství. Také ještě přežil demokracii pomník padlých vojáků, z první světové války. Soused Hlušec se hádal se svou „Kyselinou“ na dvorku, denně. Dunělo to, k tomu štěkala jejich čubka, i ostatní vesničtí psi. Na posledním víkendu na chatě jsem ulovil do pastí jenom dvě myši. Myším na podlaze jsem dal na zimu do talířku jedovaté granule, ten byl ráno prázdný. Granule pak byly v mé tašce, vysoko nahoře zavěšené, mezi jablky. Druhý den byl zase prázdný, myšky v Hnojákově jsou „študované Nekvasilky“. Po otravě jedem odejdou chcípnout ven, před chatu.
1
Mouchy, asi z venkovního spadaného ovoce nalétávaly do chaty zavřenými okny i dveřmi. Po utlučení, asi 200 kusů jsem musel vytáhnout mucholapku. Ráno se jimi jen černala. Zazimoval jsem chatu už v listopadu, v noci bylo jen málo nad nulou. Peřiny jsem opět nacpal do ledničky, mýdlo a drátěnku do chlebníku, jinak by vše myši rozkousaly. Praha mě uvítala demokraticky, byl státní svátek a den pracovního klidu. Konečně přišla ta kýmsi vysněná „demokracie“ a skončila opovrhovaná „totalita“. Na náměstí I.P.Pavlova mi „přičmoudlý“ nabízel ke koupi čerstvě ukradené hodinky (asi ještě teplé od jejich původního majitele). Z tramvaje vystupující muži si nadávali a kopali se do pr…e, prý má ten druhý táhnout, třeba až do té Ameriky. Městská policie právě kontrolovala na chodníky se povalující tuláky, ti jim nadávali buzerantů (nejjemnější to oslovení). Na mé letní sídlo pojedu až o Velikonocích. Miloš Nekvasil
2
