No title

Vážení ètenáøi, dovolujeme si vás upozornit, že na tuto ukázku knihy se vztahují autorská práva, tzv. copyright. To znamená, že ukázka má sloužit výhradnì pro osobní potøebu potenciálního kupujícího (aby ètenáø vidìl, jakým zpùsobem je titul zpracován a mohl se také podle tohoto, jako jednoho z parametrù, rozhodnout, zda titul koupí èi ne). Z toho vyplývá, že není dovoleno tuto ukázku jakýmkoliv zpùsobem dále šíøit, veøejnì èi neveøejnì napø. umisováním na datová média, na jiné internetové stránky (ani prostøednictvím odkazù) apod. redakce nakladatelství Wikina

[email protected]

Ukázka Pro tuto knihu jsme vybrali nìkolik typických stran z rùzných èástí knihy, abyste si mohli udìlat bližší pøedstavu o jejím obsahu.

redakce nakladatelství Wikina

[email protected]

1.

Jak vznikl rituál pøijetí

Nìkdy v roce 2004 jsem se psychicky cítil velice bídnì. Užíval jsem antidepresiva a vùbec už mi nepomáhala. Každé ráno jsem se budil nejpozdìji v pìt hodin a bìhem vteøiny na mì skoèily hrùza a úzkost, které jakoby na mì èíhaly celou noc. V tu ránu jsem byl zpocený úplnì do mokra. Vìdìl jsem, že už nemá cenu dál zùstávat v posteli, vstal jsem a šel do prázdného obýváku, kde jsem zaklekl pøed oltáø, meditoval, zpíval a modlil se. Zkoušel jsem všechno možné i nemožné, abych se z toho dostal, ponìvadž mi bylo pøíšernì. Toho, co jsem mohl zkoušet, jsem mìl docela dost: rùzné autogenní tréninky, meditaèní návyky, mantry, modrou alfu... Postupnì jsem se èím dál víc utvrzoval v tom, že mi to není vùbec nic platné, deprese byla prostì silnìjší. Pøes tuhý odpor jsem byl nucen uznat, že nástroje, kterých jsem si pøedtím považoval, jsou k nièemu. A tak jsem je postupnì splachoval do záchodu s pocitem naprosté marnosti. Takhle to šlo den za dnem, týden za týdnem, mìsíc za mìsícem. Nakonec jsem tímto zpùsobem pøišel o všechny svoje hraèky. Celý pøedchozí život jsem je hledal a láskyplnì shromažïoval... A teï jsem celou tu kolekci musel takhle potupnì odevzdat. Cítil jsem, že jsem nehoden v oèích svého Boha, v oèích Vesmíru. Jako by mi Vesmír sdìloval: „Skonèil jsi. Neosvìdèil ses. Selhal jsi. Jsi bezcenný. Škrtnu tì z knihy života. Zabiju tì, protože už nemᚠprávo na existenci.“ Smlouval jsem: „Ne, já jsem pøeci hodnej. Vždy já jsem se celý život tak snažil, cvièil, meditoval, hledal pravdu... A co všechny ty semináøe a terapie, které jsem absolvoval?“ 7

„Aspoò vidíš, jak seš blbej, všechno ti to bylo úplnì k nièemu,“ reagoval Vesmír pohrdavì na moje škemrání. A já vìdìl, že má pravdu. Bylo mi èím dál hùø a trvalo to velmi dlouho. Pochopil jsem, že proti Vesmíru nemám žádnou šanci. Jestliže se Vesmír rozhodl mì zabít, žádným myslitelným zpùsobem to neodvrátím. Hrozilo mi asi to nejhorší, co se èlovìku mùže stát – naprostá duchovní likvidace. Bylo to dokonale zoufalé. Až mì jednoho dne napadlo: Když to nejde odmítnout, šlo by to pøijmout? Ta myšlenka byla tak absurdní, že mì upoutala. Zaèal jsem ji zkoumat s jakýmsi úplnì morbidním zaujetím. To je pøece nesmysl, to je nepøijatelné! Ale myšlenka zkusit pøijmout nepøijatelné se mi neustále vtírala. Cítil jsem v tom výzvu. Kdybych dokázal pøijmout nepøijatelné, kdybych se smíøil s tím, že mì Vesmír zahubí, potom v okamžiku, kdy bych už umíral, ve chvíli, kdy by mì Vesmír drtil svojí patou, by se mi možná umíralo líp, než kdybych to mìl odmítnuté. A tak se ve mnì ta myšlenka nìjak uchytila. Øekl jsem si, že tu hrùzu zkusím pøijmout. „Vesmíre, jak se to dìlá, když chci nìco pøijmout?“ ptal jsem se. A tehdy mi Vesmír nabídl rituál pøijetí. Prostì mì napadla jeho slova a poprvé jsem ho vkleèe v obýváku odøíkal nahlas. Ta slova se mi nìèím líbila. Byl v nich takový zvláštní rytmus a krása: „Vesmíre, s láskou a vdìèností pøijímám všechno...“ Dokonèil jsem svùj první rituál pøijetí… ale v srdci jsem cítil: Ne! S hnusem a odporem to odmítám! Vždy je to zcela nepøijatelné! Když jsem nakonec porovnal slova rituálu se svými pocity, vyšlo mi, že je to pravda jen asi z jednoho procenta a že z devadesáti devíti procent si lžu. Stejnì je to k nièemu! Jako všechny pøedchozí hraèky. A tak jsem hned na zaèátku i ten slavný, Vesmírem darovaný rituál pøijetí spláchl do záchodu. 8

Jenže po chvíli jsem se zarazil – co kdybych si pøedstavil, že se moje naprosto nesnesitelné deprese a úzkosti dají vyjádøit jako dluh miliardy dolarù, který je splatný dnes veèer? Miliarda dolarù! Neøešitelná situace. A já jsem udìlal rituál pøijetí na jedno procento... Dodateènì jsem si všiml, že mi bylo jedno procento z mého dluhu jakoby smazáno. Jedno procento z miliardy je deset miliónù. Øíkal jsem si: „Ty jo, deset miliónù dolarù bìhem pár minut!“ Drápkem se to ve mnì uchytilo. Tak jsem rituál pøijetí z toho záchodu zase vytáhl, trochu jsem ho opláchl a zaèal jsem ho trénovat. A uvažoval jsem: když mi pomohlo jedno procento, jak zafunguje pìt procent? Brzy jsem zjistil, že je možné rituál cvièit a pomocí drilu jsem se docela rychle opravdu dostal na úroveò pøijetí pìt procent. V tu chvíli jsem si uvìdomil, že zaèínám hrát nìjakou jinou ligu. Že rituál pøijetí je koneènì ten nástroj, který objektivnì a mìøitelnì funguje. A tak jsem ho zaèal trénovat. V té nouzi jsem mìl docela silný motiv. Trénoval jsem rituál pøijetí tøeba nìkolik hodin dennì, každý den. Ráno, když mì vzbudila deprese, zaklekl jsem, urputnì jel rituál pøijetí a to pøijetí jsem si rovnou mìøil. Bìhem pár týdnù jsem byl na 50 %. Polovina mého dluhu byla umazána a už to zaèalo vypadat nìjak líp. Tak jsem se vydal za svojí psychiatrièkou a øekl jsem jí: „Asi jsem se s tím už nauèil zacházet. Asi už nepotøebuju antidepresiva.“ A ona odpovìdìla: „Jak se tak na vás koukám, tak vám to vìøím, vysadíme je.“ Poradila mi, jak postupnì snižovat dávku a já jsem ta strašná antidepresiva vysadil. Pøipadal jsem si jako vítìz a mìl jsem chu volat: „Øíkejte mi král deprese! Já už to umím ovládat!“ Tak jsem pak pro jistotu do deprese ještì jednou spadl – mìl jsem recidivu a ještì pár mìsícù jsem antidepresiva musel brát. Pak už jsem si dal pozor, abych se tolik nenafukoval. A pozdìji jsem se z deprese dostal pomocí rituálu pøijetí pomaleji a zatím navždy. 9

Na konci, když už jsem byl z toho skoro venku, pro mì bylo velice zarážející pochopení, že všechno, co jsem si døíve pøedstavoval jako pøíèiny deprese – boží hnìv, prokletí, špatná karma, traumata z minulých životù, prenatální traumata, porodní traumata, traumata z dìtství – se mi zjednodušilo na úplnì smìšný výsledek: Pøíèinou deprese bylo v mém pøípadì jenom odmítání sebe a svého osudu. Nic jiného. Jen odmítání. Celé to bylo jedno velké rozvinuté nepøijetí. Jak jsem èím dál úpornìji bojoval s Boží vùlí, jako bych bušil hlavou do zdi. Když èlovìk buší hlavou do zdi, ona mu vlastnì neubližuje, jen neuhne, takže si èlovìk tu hlavu klidnì mùže rozbít. A já jsem bušil hlavou do zdi tak, až jsem ji mìl fakt rozbitou. Jak jsem byl vzteklý, bušil jsem o to víc a ve svém nepøijetí jsem se zacyklil. A právì takto vzniká v pokroèilejších stadiích odmítání klinicky diagnostikovatelná deprese. Tím vším chci zdùraznit, že ze svých depresí jsem se dostal pouze pomocí rituálu pøijetí. Zrovna dnes mi jedna klientka øíkala: „Rituál pøijetí pøece není všelék.“ Nesouhlasil jsem: „Je to všelék. Vyzkoušel jsem to. Na deprese je úèinný zcela.“ Rituál pøijetí se stal integrální souèástí transformaèní terapie a terapie vnitøního dítìte a teï ho v terapii nabízím skoro každému, protože vím, že je to velice úèinný nástroj.

10

4.

Role obìti

Když je nám blbì, máme pøirozenou tendenci zaujímat roli obìti. Jsme si jistí, že za naši situaci, za to, jak se cítíme, mùže nìkdo jiný, a toto naše pøesvìdèení mùže být nìkdy zdánlivì velice pøirozené, pevné a hluboké. Ale není pravdivé. Možná se teï opravdu divíte, co to tvrdím, protože z vlastní zkušenosti pøece dobøe víte, že to pravda je, že vy jste v tom èasto nevinnì, trápí vás ti druzí a vy jste jejich obì. Role obìti znamená, že vám nìkdo ubližuje, škodí a tím zpùsobuje, že je vám zle. Nevìdomky si tím pro sebe zjednáváte situaci, že vy jste ten hodný, slušný a citlivý, a druhého stavíte do role nìkoho, kdo hodný, slušný a citlivý není. Už v dìtství jsem si všiml zajímavého úkazu: každý èlovìk má dojem, že je lepší, citlivìjší a hodnìjší než ostatní lidé, a tohle pøesvìdèení je tak hluboké, že s ním vìtšinou ani nemá smysl diskutovat o jeho oprávnìnosti. Je to ale podobné, jako kdyby èlovìk tvrdil, že všechny železnièní koleje se vždy sbíhají do dálky a že nejširší jsou právì u nìho. A stojíte na kolejích kdekoliv, a se podíváte, kam chcete, koleje se vždy v dálce sbíhají. Takto se projevuje perspektiva a pochopit to jsou obvykle schopny už pìtileté dìti. Mùžeme si pøedstavit, že když stojí proti sobì na kolejích dva lidé, tak by se mohli zaèít hádat: „Ty koleje se zužují smìrem k tobì.“ „Ne, ty koleje se zužují smìrem k tobì!“ Všichni rozumíme tomu, že koleje jsou ve skuteènosti rovnobìžné a že jde o optický klam. Ale v pøípadì hodnocení pøíèin našeho trápení však racionálního a realistického pohledu obvykle schopni nejsme, protože si opravdu upøímnì myslíme, že ostatní jsou horší než my, že je chyba v nich. Ale tak to obvykle není. Je to jen naše perspektiva. 20

Všichni lidé jsou uvnitø zhruba stejní, jsou na tom velmi podobnì a je dobré to pochopit, pøijmout a od vlastní vnitøní perspektivy abstrahovat. Osvobodit se od ní. Možná pak budete schopni nejprve jen pøipustit a pak plnì pøijmout postoj, že za vaše trápení druzí tolik nemohou. Jestliže však trváte na tom, že za vaše trápení mohou ostatní, pak to ve skuteènosti znamená, že do terapie by mìli jít oni, že to oni by se mìli zmìnit, kdežto vy jste jen takový nevinný náhradník, který tu promìnu nespravedlivì oddøe za nì. Pokud tedy setrváváte v roli obìti, jste neterapeutovatelní, protože nemáte ve skuteènosti pocit, že byste mìli nìco mìnit na vaší stranì. Jste-li v roli obìti, má zodpovìdnost za vaši mizérii nìkdo jiný, a abyste se mohli mít dobøe, musel by nejdøíve se sebou nìco udìlat on, ne vy. V roli obìti pøenášíte zodpovìdnost za svoji špatnou situaci na nìkoho jiného, a tím se jí zbavujete. Ale když se zbavíte zodpovìdnosti, nemùžete pak s tou situací dìlat nic. Proto vìtšinou s klientem o roli obìti mluvíme hned na zaèátku terapie. Než zaèneme s terapií, je nutné, aby se nauèili z role obìti vystupovat všemi myslitelnými zpùsoby a uèil se pøebírat zodpovìdnost za to, co se mu dìje. Ideální by bylo nebýt v roli obìti vùbec a pøevzít zodpovìdnost úplnì za všechno. I když sám to doposud nedokážu dostateènì dokonale, velmi se o to snažím, protože když nepøevezmu plnou zodpovìdnost, nechávám ji druhým a oni budou zodpovídat za mùj život. A to nechci. Vzorem nade všechny je pro mì Mahátma Gándhí, který byl zblízka zastøelen a než umøel, staèil svému vrahovi požehnat a øíci mu: „I ty jsi božský.“ Gándhí je pro mì pøíkladem velkého èlovìka, který nevstoupil do role obìti, ani když byl zabíjen. Neobviòoval vraha, nevyèetl mu jeho èin. Požehnal mu. Tak tohle neumím. Ale stojí za to chtít to umìt. Snažte se pøestat být obìtí, pøebírejte zodpovìdnost za svùj život, pochopte, že vaše 21

pøesvìdèení, že druzí jsou ménì slušní, ménì hodní a ménì citliví než vy, je pouhá perspektiva. Možná jenom to bude staèit k tomu, abyste se nauèili léèit své trable sami.

22

18. Osamìlost (nedostatek lidské blízkosti) Osamìlost je obvyklá komponenta deprese. Je to prožitek nedostatku lidské blízkosti. V této kapitole bych rád vysvìtlil, co se lidskou blízkostí pøesnì myslí. Vycházím ze své oblíbené spirituální hypotézy, která øíká, že jsme dvousložkové bytosti. Jsme pozemské tìlo vybavené intelektem a zároveò jsme nesmrtelný duch, který pøišel odjinud a do pozemského tìla se vtìlil zcela bezešvým zpùsobem. Obì složky jsou živé, inteligentní, mají svou motivaci a obì utváøejí naši psychiku a intenzivnì prožívají naše vztahy. Tìlo je biologická složka a vztahy z hlediska tìla souvisí s rozmnožováním, s reprodukcí tìla, se zakládáním rodiny a plozením dìtí. Duchovní složka souvisí s povzbuzením, které èlovìku mùže dát láska, se støíbrným vìtrem, se vzájemnou podporou a touhou po splynutí duší. Lidská blízkost zde hraje dùležitou roli, je záležitostí ducha, který ji touží prožívat. Mám hoøkou zkušenost, že èlovìk mùže zažít hlubokou opuštìnost i uprostøed vlastní rodiny. Možná ji máte taky. Je ale dobré pochopit, že rodina není primárnì urèena k tomu, abychom v ní prožívali lidskou blízkost. Jejím úèelem je zajistit podmínky k reprodukci. Máte-li dìti, jste-li schopni se o nì postarat a ony prosperují, potom vaše rodina plní svoji biologickou roli. Z toho však nijak nevyplývá, že plní i roli duchovní a že jste v rodinì schopni prožít lidskou blízkost, splynutí duší. Náboženství nám v podstatì odjakživa sugerují, že nejvyšší a nejdùstojnìjší rolí ženy je mateøství. Nemyslím si to. Mateøství je biologická role spoleèná celé zvíøecí øíši, všem kravièkám, oveèkám, èubièkám, myšiè65

kám. Je to role hezká, dùstojná, velmi potøebná, ale není nejvyšší rolí ženy a sama o sobì vùbec nemusí pøinášet naplnìní. První, kdo mì v tom dokonale proškolil, byla moje maminka. Byla to vzorná, pracovitá, pøièinlivá matka, doma bylo navaøeno, uklizeno, každý veèer zfackovala dìti vèas do postele, navštìvovala tøídní schùzky, honila nás a opravdu se starala, jenže moc lidské blízkosti v naší rodinì nebylo. Dlouhou dobu jsem jí to mìl za zlé, protože mnì strašnì chybìla. Teï, s odstupem èasu, vidím, že naše rodina fungovala jako biologická jednotka naprosto dokonale, že splnila svoji biologickou roli na jednièku a umožnila mi pomìrnì luxusní vtìlení. Nejenže mi poskytla možnost se vtìlit a narodit, ale ještì dalších dvacet let se tam o mì starali. K tomu všemu je rodina urèena. Pokud však chcete lidskou blízkost, mùže se stát, že ji v rámci rodiny nenajdete. Jak se spirituální hypotéza o naší dvousložkovosti promítá do vztahù, které prožíváme? Velmi jednoduše. I naše vztahy jsou dvousložkové. Pokud je vztah spíše biologický, založený na tìle, je jeho cílem mít dìti. Jste-li žena a chcete-li mít dìti, hodí se vám k tomu v podstatì každý plodný muž – a takových je nás vìtšina. Nemusíte si pøíliš vybírat, dìti mùžete mít s kýmkoliv. Jestliže je však vztah založený na duchovnu, touží po splynutí duší, po romantické lásce, po støíbrném vìtru. Chcete-li lidskou blízkost, platí úplnì jiné zákonitosti než u biologického vztahu. Pak si musíte vybrat èlovìka, který je vám blízký, a takových lidí je hroznì málo. Jsou to jednotky, maximálnì desítky procent vhodných potenciálních partnerù. Trvalo mi dlouhé desítky let, než jsem se v tomto jevu alespoò nedokonale zorientoval. Pomohlo mi pøitom i vysvìtlení v knize Pozemští andìlé od Doreen Virtue. Nechci zde doporuèovat tuto knihu jako celek, protože s autorèinými myšlenkami vìtšinou pøíliš nesouhlasím. D. Virtue tam ale mimo jiné popisuje 66

hypotézu, kterou zastávám také a podle níž se na Zemi v unifikovaných fyzických tìlech sešli duchové z nejrùznìjších koutù vesmíru, z mnoha galaxií, z nejrùznìjších civilizací a z rozdílných úrovní – a navenek se to vùbec nepozná. V tìlech, která jsou si podobná a která spolu mohou mít dìti v podstatì v libovolných kombinacích, sídlí naprosto odlišní duchové, s naprosto rozdílnou historií, vnímáním, s odlišnými slabostmi. Proto, když toužíte po lidské blízkosti, musíte najít nìkoho, kdo je vᚠdruh, z vaší civilizace, s kým si budete rozumìt, s kým budete moci sdílet. Vìtšina lidí, kteøí jsou z odlišných civilizací, odlišného založení, pro vás mùže být jako jiný živoèišný druh. Možná tento prožitek znáte, bývá v depresích docela èastý a je dost pravdivý. Vìtšina lidí je natolik jiného druhu, že s nimi lidskou blízkost zažít nemùžete. Hlubokou, intimní, uspokojivou lidskou blízkost mùžete opravdu prožít jen s nìkým blízkým. Pokoušíte-li se tvrdošíjnì zažít lidskou blízkost s èlovìkem, kdo není vašeho druhu, je to nìco jako zoofilie. Je to odsouzeno k nezdaru. Lidé nìkdy tráví celé životy tím, že se pokoušejí navázat blízký kontakt s nìkým, kdo toho vùbec není schopen. Lidská blízkost je otázka výbìru. Lidí, s kterými lidskou blízkost mùžete zažít, je proklatì málo, a proto je dobré zaèít uvažovat o strategiích, jak se k lidem vašeho druhu dostat, jinak lidskou blízkost nezažijete. Chceteli zvýšit pravdìpodobnost setkání s nìkým, kdo vám umožní zažít lidskou blízkost, musíte pøedevším být vidìt takoví, jací jste. Musíte se projevovat takoví, jací jste, jinak nejste k poznání. Pøevážná vìtšina lidí v naší civilizaci se maskuje. Bojí se projevit takoví, jací jsou. A protože to tak dìlají všichni, pøíslušníci jedné civilizace se pak nemohou najít. Tìla vypadají zvenku všechna stejnì, a pokud se v nich duch neprojeví, jaký je, není boha, který by vám pomohl najít nìkoho blízkého a ani on nenajde vás, když se maskujete. Moje rada zní: odmaskujte se, uète se projevovat takoví, jací doopravdy jste, zejména ve svých slabostech. 67

Mám s tím opìt hlubokou osobní zkušenost. Prvních tøicet let svého života jsem si na svìtì pøipadal dokonale opuštìný. Mìl jsem pocit, že jsem jediný svého druhu, že všichni ostatní jsou jiného druhu. Dokonce jsem spøádal takové teorie, že jsem z nìjaké pøedchozí vývojové vlny a tady na zemi mì zanechali za trest a že s novou vývojovou vlnou si prostì nerozumím, protože s tìmi lidmi nejde navázat hlubší kontakt. Pøipadal jsem si vydìdìný a šílenì osamìlý. Pak mi došlo, že jsem pøedevším strašnì zamaskovaný, že se pøed lidmi pitvoøím a dìlám ze sebe nìco, co nejsem, abych získal pøízeò tìch, kterých si vlastnì ani moc nevážím. A tak jsem se to zaèal odnauèovat. Odnauèuji se to už tøicet let a øekl bych, že zaèít se projevovat takový, jaký jsem, vèetnì zveøejnìní všech mých slabostí, byl jeden z nejlepších nápadù mého života. Možná jste si všimli, že to už dìlám dlouho a metodicky. Je to nejlepší zpùsob, jak dát svìtu vìdìt: „Hele, já jsem ten a ten, z této civilizace. Pokud jste stejní, pøihlaste se ke mnì.“ Tento pøístup se mi bohatì zúroèil. Postupnì se zaèali vynoøovat lidé z mojí civilizace – z mého karasu, jak to v jedné knize nazýval Kurt Vonnegut. Teï už znám lidí mého druhu tolik, že naprosto nestíhám udržovat se všemi kontakt a mám ve svých vztazích komfortní pocit hojnosti. S nikým jiným, než s lidmi ze své civilizace, se už nekamarádím. S lidmi z jiných karasù nemá smysl se o to vùbec pokoušet. Je ale dobré být k nim zdvoøilý, slušný, korektní. Doporuèuji vám dìlat to stejnì. Lidé se sbližují zejména na základì spoleèných slabostí. Jestliže nabídnete své slabosti, stáváte se lépe seznamovatelnými. I tahle promluva patøí k mým platným pokusùm dát najevo, kdo jsem, co jsem zaè. Cítíte-li v tom nìjakou blízkost, mùžete to vzít jako urèitý dùkaz obecné platnosti mých konceptù.

68

22. Støíbrný vítr Knihu Støíbrný vítr od Fráni Šrámka mám velmi rád. Nebudu však mluvit o ní, ale o pøeneseném významu toho, co slova støíbrný vítr pùvodnì vyjadøovala. Hezky to formuloval jeden z mých duchovních uèitelù, Eduard Tomáš, který øíkal, že støíbrný vítr je pùvodní èeský, hezký termín pro vnímání pøítomnosti Boží. Ovlivnilo mì to na celý život. Když dojde na vnímání pøítomnosti Boží, pokaždé se mi vybaví toto pojmenování. V kapitole 20. Jak vnímat duchovní svìt jako skuteèný jsem mluvil o vertikále mezi peklem a nebem, o tom, že když se blíží peklo, upadáme do deprese, a když se blíží nebe, upadáme do extáze. Slovo extáze se sem moc nehodí, více se mi líbí Šrámkùv støíbrný vítr. Støíbrný vítr je nìco jako spirituální extáze. Mám rád ten stav, jsem šastný, když mohu vnímat støíbrný vítr. Prožíval jsem teï období, bìhem nìhož jsem si pøerovnával svoje priority v terapii. Vyplynulo z toho, jak moc je pro mì støíbrný vítr dùležitý, že mi je mìøítkem kvality života. Øekl jsem o své práci, že vodím lidi z deprese, ale už jsem nedodal, kam. A já je chci vodit ke støíbrnému vìtru. Neslibuji nikomu, že bude ve støíbrném vìtru neustále, já sám v nìm taky poøád nejsem, ale chci se tomu více vìnovat. Co jiného má na svìtì smysl než støíbrný vítr? Fráòa Šrámek to možná úplnì takhle nemyslel. Když psal o støíbrném vìtru, bylo to spíše v souvislosti s romantickou láskou, když se Jeník Ratkin zamiluje do Anièky posedlé (Karasové). Pro mì je to dùkazem, že romantická láska má vysoce spirituální charakter. Støíbrný vítr znamená vnímání

77

posvátnosti života obecnì. Kdykoliv se vám poštìstí, že právì vnímáte posvátnost života, dostáváte tím jeden z nejúèinnìjších lékù proti depresi. Je-li život posvátný, pøestává být nesmyslný. Posvátnost života je opodstatnìním jeho existence. A proto má smysl chtít zažívat støíbrný vítr. Støíbrný vítr je pro mì také kritériem ryzosti channelingu. Snažím se, aby byl pøi nìm vždy pøítomen, nebo je projevem toho, že komunikuji se zdrojem z dostateènì vysokých úrovní, se zdrojem z posvátné sféry. Nepøináším vám tu žádný návod, ale jen trochu poezie, nebo jsem zatoužil mluvit o nìèem krásném, o nìèem, co mám rád a za èím smìøuji, o nìèem, k èemu chci vodit svoje klienty. Pøeju vám hodnì støíbrného vìtru.

78

30. Odpouštìní rodièùm Na rovinu pøedem upozoròuji, že tato kapitola bude o tom, proè podle mì odpouštìní rodièùm nefunguje a proè nemá smysl se o nì pokoušet. Pojem odpouštìní hodnì používají køesané. Shodou okolností jsem jich poznal nìkolik, kteøí ale mìli se schopností odpouštìt nejvìtší problémy ze všech lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Už tehdy jsem si uvìdomil, že s odpouštìním to nebude tak jednoduché, jak tvrdí, protože kdyby to bylo jednoduché, šlo by jim to, ale jim to zjevnì nešlo vùbec. Mnohokrát jsem si na tomto tématu vylámal zuby a øada lidí, které znám, také. Co vlastnì odpuštìní znamená? Co se odpouští? Trest, vina nebo dluh. Abyste mohli nìkomu odpustit, musíte ho pøedtím obvinit a odsoudit k nìjakému trestu. A to není v poøádku, protože je otázka, zda máte vùbec duchovnì „právo“ nìkoho obvinit a odsoudit. Vìtšinou to dìláme, když jsme v roli obìti a cítíme se ukøivdìní, když máme pocit, že nám nìkdo ublížil. Jestliže nemùžeme agresora pøemoci a oplatit mu to, sáhneme ke zbrani slabých, kterou je odpuštìní. Øeknete si: „No, víš, ty seš takovej hajzl, ale já ti to všechno odpouštím.“ Výsledkem je pouze falešný pocit vašeho duchovního povznesení, vaší nadøazenosti, pocit, že ten druhý je sice hajzl, ale vy jste ušlechtilý èlovìk, protože mu to dokážete odpustit. Tohle nemùže fungovat ani náhodou. Korunu tomu všemu nasazuje snaha odpouštìt vlastním rodièùm. Jestliže jste èetli kapitolu 28. Terapie vnitøního dítìte, potom víte, že se sebou zacházíme tak, jak s námi v dìtství zacházeli rodièe. To znamená, že rodièe by mohli být považováni za pùvodce naší souèasné bídy: celé to zaèalo

104

tím, že s námi nìjak zacházeli a kvùli nim teï tady s tím máme nìjakou práci a trápení. Akt odpouštìní rodièùm má dva aspekty: 1. Rodièe vám vaše trable nezpùsobili. Pøinesli jste si je jako scénáø, jako vaši misi. To, že se rodièe postavili do nìjakých rolí, zpùsobila vaše karma, i když jste nic vìdomì neudìlali. Zkuste pøijmout hypotézu, že když jste se na tento svìt vtìlili, tušili jste, proè sem jdete. Vìdìli jste, že budete potøebovat nìco vyøešit, a tudíž i nastoupit do nìjaké rodové karmy, jež vám bude vhodným „cvièebním náøadím“ a vymodeluje situaci, v které to prostì budete muset øešit. Podstatnou souèástí „cvièebního náøadí“ jsou vaši rodièe, které jste si sami vybrali. Jestliže sehráli své role tak dobøe, že vás opravdu skøípli, nebyla to žádná šmíra a zaslouží si Oskara. Vy jste jim to uvìøili, a tak vám to zpùsobilo to, co vám to možná zpùsobit mìlo. Dívám se teï na bystu mojí maminky, kterou vymodeloval její spolužák z umprumky, když jí bylo osmnáct let. Je to velmi krásná tváø. Mám taky doma její obraz, na kterém je zachycená, když už jí bylo asi tøicet, když už byla trochu skøíplá životem. Její smutný, zamraèený oblièej z obrazu si pamatuji z dìtství. Dalo by se øíct, že moje maminka mi zavaøila. Díky ní jsem byl nucen se desítky let zabývat svými duševními problémy a dovedlo mì to k objevení zákonitostí typu, že tak jak ona se mnou zacházela, když jsem byl malej, zacházím sám se sebou, když jsem velkej. Když už je to všechno za mnou a moje maminka je mnoho let po smrti a já mám z toho všeho vyslovenì benefit – jsem terapeutem, který do toho vidí – nemám už žádný dùvod jí cokoliv odpouštìt. Žádná vina už neexistuje, nebo v sobì nemám pocit obìti. Vìøím tomu, že jsme si to s maminkou kdysi dohodli, že svou roli splnila tak dobøe, že mì skuteènì donutila, abych se zabýval vìcmi, jež mi ve výsledku velmi prospìly. Nemyslím si, že se každý musí

105

dostat do takového stavu, jaký jsem teï popsal, chci tím jen ukázat, že odpuštìní nemá v celém procesu žádný smysl. 2. Když se snažíte odpouštìt rodièùm, je vysoce pravdìpodobné, že tak èiníte z role obìti. Myslíte si tøeba, že jste depresivní, protože jste prošli nevlídnou výchovou. Jestliže chcete nìkomu odpustit z této pozice, je to šaškárna na entou, je to sebeklam. Z role obìti nemáte žádnou šanci nìkomu nìco odpustit. Jediné, co s tím mùžete takhle udìlat, je vytìsnit to. Jestliže øeknete: „Já ti to odpouštím.“, udìlujete si tím malý flastr vlastní duchovní nadøazenosti nad svými rodièi, potvrzení, že jste lepšími lidmi než oni. Ale své pocity viny, výèitek, úzkosti, zmaru a obìti zametete pod koberec. Nic tím nevyøešíte, protože s tím, co je vytìsnìné ven z vìdomí, se potom hùøe pracuje, stává se z toho stín. V dùsledku si tím ublížíte. Je ale pravda, že chce-li èlovìk odpustit svým rodièùm, bývá veden dobrým úmyslem, že to chce nìjak øešit. Mám pro vás návrh skromnìjšího a možná harmoniètìjšího øešení, než je odpuštìní. Nepokoušejte se svým rodièùm odpustit. Zkuste je pøijmout jako soupravu. Zkuste je pøijmout takové, jací jsou nebo jací byli. Pøijmìte fakt, že jste vyfasovali právì tyto rodièe a že oni dìlali to nejlepší, co mohli, protože sami mìli pøinejmenším tolik problémù, jako teï máte vy a že se pod tìmi problémy hroutili. Pøijmìte, že jste jejich výchovu pøežili, že vás nedali do dìcáku, ani vás neumlátili k smrti, že vás neprodali do otroctví. Pøijmìte, že vaši rodièe splnili svoji biologickou roli dobøe, že vám umožnili dospìt a poskytli vám vtìlení, které vám teï dovoluje èíst tuto knihu, pøemýšlet o sobì a vyvíjet se tady. Nemusíte být svým rodièùm vdìèní, ale zkuste to všechno pøijmout takové, jaké to je. Pokud nevíte, jak se to dìlá, najdìte si kapitolu o rituálu pøijetí a všechno jím to prožeòte. Je to mnohem schùdnìjší a duchovnì férovìjší cesta. 106